Rodina - obraz Boha, živoucí buňka církve a společnosti
Přednáška Jeho Eminence kardinála Ennia Antonelliho, předsedy Papežské rady pro rodinu, na mezinárodní konferenci o rodině v Olomouci, 20. listopadu 2010
Rodina - obraz Boha, živoucí buňka církve a společnosti Přednáška Jeho Eminence kardinála Ennia Antonelliho, předsedy Papežské rady pro rodinu, na mezinárodní konferenci o rodině v Olomouci, 20. listopadu 2010
1. Povolání rodiny zjevovat Boha a jeho lásku Podle nauky Jana Pavla II. Rodina, jako přirozená skutečnost nachází svůj zdroj a svůj vzor v Boží Trojici: „Boží obraz se odráží nejen v jednotlivci, ale i ve společenství osob, které tvoří muž a žena, propojených v lásce natolik, že se stávají jedním tělem. V Bibli je psáno: ,K obrazu Božímu ho stvořil; stvořil je jako muže a ženu‘ (Gen 1,27)“ (Poselství ke Dni míru, 1994, č. 1). „Božské ,my‘ tvoří věčný model lidského ,my‘, především toho ,my‘, které je tvořené mužem a ženou, stvořených k Božímu obrazu a Boží podobě“ (Jan Pavel II, Gravissimam Sane, 6). Tedy každé spojení osob založené na lásce je jakýmsi odrazem lásky trojjediného Boha. Nicméně rodina ji odráží svým charakteristickým způsobem. „To, že člověk, stvořený jako muž i žena, je obrazem Boha, neznamená jen, že každý z nich je jednotlivě jako svobodná a rozumná bytost podobný Bohu. Znamená to také, že muž a žena jako ,jednota dvou‘, stvořená ve společném lidství, jsou povoláni k tomu, aby prožívali společenství lásky, a tak zrcadlili ono společenství lásky, které je v Bohu a skrze které se Božské osoby milují v důvěrném tajemství jediného Božského života. (…) V jednotě dvou jsou muž a žena povoláni již od počátku nejen žít bok po boku nebo spolu, nýbrž jsou povoláni také k tomu, aby žili navzájem jeden pro druhého“ (Mulieris Dignitatem, 7). Díky této vzájemnosti si každé opravdové manželství muže a ženy zasluhuje označení prvotní svátost stvoření (FC 68). Na počátku dějin „vzniká prvotní svátost, chápaná jako znamení, které účinně přenáší do viditelného světa neviditelné tajemství, které je uchované v Bohu od věčnosti. Toto tajemství Pravdy a Lásky, tajemství Božského života, kterého se člověk skutečně účastní“ (Katecheze, 20. 2. 1980, č. 3). Mimo to každé autentické manželství je samo o sobě znamením „lásky, kterou Bůh člověka živí“ (Angelus 6, únor 1994).
1
Manželství, svátostná skutečnost daná již samotným stvořením, bylo díky Kristu povýšeno na svátost nové a věčné smlouvy. Tak jako na svatbě v Káni Galilejské byla voda proměněna na víno, tak se manželský vztah mezi mužem a ženou stal „novým spojením lásky“, znamením a účastí na svatebním spojení Krista s církví, aby se zjevila a viditelným a jasným způsobem šířila jednota osob Boží Trojice (srov. FC 19, Homilie v Riu de Janeiru, říjen 1997). Pán Ježíš Kristus, snoubenec církve, dává manželům svého Ducha, svoji lásku k církvi, která dozrává až v nejvyšší oběť kříže, takže je jejich vzájemná láska živena jeho stejnou manželskou láskou a je pozvednuta na manželskou lásku k bližnímu, čímž předobrazuje věčnou svatbu lásky a radosti, kdy Bůh bude „všechno ve všem“ (1Kor 15,28). „Duch, kterého vylévá Pán, dává nové srdce a uschopňuje muže i ženu, aby se navzájem milovali, tak jako Kristus miloval nás“ (FC 13), a dokonce aby se milovali stejnou Kristovou láskou, které se skutečně účastníme (Promluva, 13. září 1982), protože autentická
manželská
láska
je
povýšena
Boží
láskou
a
je
podpírána
a obohacována spasitelnou silou Krista (2. vatikánský koncil, GS 48). V křesťanské rodině svátost nové věčné smlouvy přináší naplnění prvotní svátosti stvoření; zdokonaluje účast a projev trinitární jednoty. Podle Jana Pavla II. je křesťanská rodina „malá církev“ (nebo domácí církev), což není jen nějaký řečnický obrat, metafora, k vyjádření neurčité podobnosti. Naopak se jedná o skutečný a specifický rys církve, evangelizovaného a evangelizujícího společenství, „malé misionářské církve“ (Angelus, 4. prosince 1994). „Manželé“ – vysvětluje – „nejen dostávají Kristovu lásku, stávají se společenstvím spasených, ale jsou také povoláni předávat bratrům a sestrám tu stejnou Kristovu lásku a stávají se spásonosným společenstvím“ (FC 49). Proto má rodina poslání střežit lásku, zjevovat ji a sdělovat jako živý projev a skutečnou účast na Boží lásce k lidem a na lásce Krista, našeho Pána, k jeho Snoubence církvi“ (FC 17). Křesťanská rodina se tedy podílí na svátostnosti církve a i ona sama je svátostí v přítomnosti Krista. Tak jako církev i rodina evangelizuje v první řadě tím, čím je, a pak tím, co dělá a co říká; stává se součástí evangelizačního úkolu, „sebe samu se svým bytím a jednáním jako důvěrné společenství lásky a života staví do služeb církve a společnosti“ (FC 50). Její existence v Kristu, jako společenství života a lásky, se odráží ve všech jejích skutcích, jako jsou vzájemná pomoc, obětavé a odpovědné vytváření nového života, výchova dětí, přínos k soudržnosti a rozvoji společnosti,
občanské
nasazení,
charitativní
na církevních aktivitách (srov. FC 17). 2
služba,
apoštolát
a
účast
Křesťanská rodina byla vždy první cestou předávání víry a i v dnešní době nabízí velké
možnosti
k evangelizaci.
Evangelizovat
může
ve
vlastním
domově
vzájemnou láskou, modlitbou, nasloucháním Božímu slovu, rodinnou katechezí, vzájemným povzbuzováním. Může evangelizovat ve svém okolí skrze vztahy se sousedy, příbuznými, přáteli, kolegy v práci nebo spolužáky, sportovními partnery nebo při zábavě. Evangelizovat může ve farnosti svědomitou účastí na nedělní mši svaté, spoluúčastí při katechezi dětí, účastí na setkání rodin, hnutí a spolků, při pomoci rodinám v těžkých situacích, při přípravě na manželství, při přípravě rodičů ke křtu dětí (mnohá místa v pastoraci se mohou otevřít pro animátorské páry). Může evangelizovat ve společnosti tím, že jí dává nové občany, navyšuje sociální ctnosti, pomáhá osobám v nouzi, připojuje se k rodinným sdružením, podporuje kulturu a rodinnou politiku (srov. FC 44). K evangelizaci nestačí jen být pokřtěný a chodit v neděli do kostela, ale člověk musí žít podle zásad evangelia. Je zapotřebí „pevný duchovní život“. „Výzvy a naděje, které prožívá křesťanská rodina“ – říká Jan Pavel II. – „vyžadují, aby stále větší množství rodin objevovalo a zavádělo do každodenního běhu své existence pevný duchovní rodinný život“ (Promluva, 12. 10. 1988). Pevným duchovním životem, o kterém hovoří papež, se rozumí živý vztah s živým a přítomným Kristem v působení Ducha svatého, vztah rozvíjený nasloucháním Božímu slovu, účastí na svátosti
eucharistie,
pravidelnou
zpovědí.
Vztah
prožívaný
konkrétním
způsobem v mezilidských vztazích a denních aktivitách, jak uvnitř rodiny, tak i mimo ni, jedná se o postoj neustálého obrácení, o vztah, ze kterého se stále více posiluje láska a jednota, šlechetnost a odvaha, oběť a odpuštění, radost a krása. Je také důležité zdůraznit úzký vztah mezi eucharistií a křesťanským manželstvím. „Eucharistie je vlastním pramenem křesťanského manželství. Vždyť eucharistická oběť zpřítomňuje Kristovu smlouvu lásky s církví, zpečetěnou jeho krví na kříži. V této oběti nové a věčné smlouvy nalézají křesťanští manželé zdroj, z kterého pramení jejich smlouva manželská, její vnitřní podoba a trvalá životnost. Jako zpřítomnění Kristovy oběti lásky k církvi je eucharistie zdrojem lásky. V tomto eucharistickém daru lásky nalézá křesťanská rodina základ a živou duši svého společenství a poslání“ (FC 57). Křesťanská rodina si musí nastavit nedělní mši svatou jako pevný úkol ve svém životním poslání. „Není to ztracený čas“ – jak říká Benedikt XVI. – „naopak, udržuje rodinu pohromadě, ukazuje, kde je její střed. Neděle se stává krásnější, celý týden se stává krásnějším“ (Homilie, 10. září 2006). 3
2. Příprava na manželství Abychom
měli
rodiny žijící
solidním
duchovním
životem, evangelizované
a evangelizující, je zapotřebí seriozní příprava na manželství, jak teoretické, tak praktické následování Ježíše Krista a obrácení. „Příprava na manželství“ – říká Jan Pavel II. – „má být považována a realizována jako postupný a neustálý proces. Skládá se ze tří důležitých etap: přípravy vzdálenější, bližší a bezprostřední“ (FC 66), tedy určené dětem a dospívajícím, snoubencům, párům plánujícím brzy uzavřít sňatek. Jan Pavel II. si dále přeje, aby se bližší příprava, tedy ta pro snoubence, stále více stávala jakousi „cestou víry“ (FC 51) podobnou „katechumenátu“ (FC 66). Tento požadavek si zaslouží opravdovou pozornost a bylo by dobré nabídnout více možných příležitostí, krátké kurzy nebo prodloužené programy, na základě potřeb a možností párů.
Budeme tak mít
stabilnější rodiny (dobrá příprava snižuje o 30 % rozvodovost), rodiny schopné podávat svědectví víry, pomáhat ostatním rodinám a rozvíjet katechetické, charitativní, kulturní a sociální aktivity. Je zapotřebí nabídnout řadu formačních kurzů podle schopností snoubenců a pastoračních pracovníků, eventuálně také začít spolupracovat se sousedními farnostmi a rovněž s různými církevními sdruženími či hnutími. Pastorační působení musí být flexibilní, ale zároveň důrazné a kreativní. Nabídnout pouze minimum stejné pro všechny znamená ochudit celou církevní a sociální strukturu. Samozřejmě že pro většinu snoubenců jsou krátké kurzy ještě stále ty jediné doopravdy uskutečnitelné. Nicméně je nutné zavádět je postupně a zapojovat i delší
programy
katechumenátního
typu,
které
umožňují
zvolnit
tempo
jednotlivých setkání, lépe vstřebat obsah, aktivnější účast a vyšší formační účinnost. V každém případě, pokud je to možné, musí být postup u všech kurzů doktrinální a praktický zároveň (setkání s knězem, ponaučení ze strany odborníků, příklady ze života a svědectví křesťanských manželů, rozhovory párů, zkušenosti s modlitbou, láskou k bližnímu, znalost sebe a druhého [potřeby, touhy, pocity, zájmy, motivace, pozitivní stránky, nedostatky a chyby] pro vytvoření páru). Samozřejmě že pro všechny formační kurzy zůstávají základní cíle stejné: upevnění víry a osobního vztahu s Kristem, započít proces neustálé konverze, ukázat krásu křesťanského manželství a jeho možnou realizaci i přes obtíže, které se mohou vyskytnout a podporovat včlenění do konkrétního církevního společenství a jejího evangelizačního poslání.
4
K uskutečnění delších programů katechumenátního typu je nezbytné mít manželské páry - animátory, kteří doprovázejí a pomáhají k duchovnímu růstu. Po prvním uvítacím setkání kněz svěří snoubence jednomu doprovázejícímu páru křesťanských manželů (srov. FC 51), který je na tuto úlohu duchovně i pastoračně připravený. Tento pár rozdělí snoubence, kteří mu byli svěřeni, do malých skupin po pěti nebo šesti párech. Vede pravidelná setkání modlitby, reflexe a dialogu za pomoci prezentací či dalších pomůcek. Zadá snoubencům úkoly, aby pokračovali i doma ve vzájemném dialogu a praktickém
procvičování
křesťanského života. Malá skupina stanovuje opěrnou strukturu delších programů katechumenátního typu, i když je jistě zapotřebí doplnit je zkušenostmi širšího rázu (konference, oslavy atd.). Není jednoduché najít duchovně způsobilé manželské páry – animátory (proto je zapotřebí hledat je také ve spolupráci s církevními sdruženími, hnutími či novými společenstvími). Mimo jiné mohou být také připraveni díky speciálním formačním kurzům, které jsou schválené biskupem. Benedikt XVI. ve své promluvě k plenárnímu zasedání Papežské rady pro rodinu (8. 2. 2010) dále rozvinul nauku svého předchůdce ohledně přípravy na manželství ve třech jednotlivých etapách. „Příprava vzdálenější se týká dětí, dospívajících a mládeže. Zahrnuje rodiny, farnosti a školy, prostředí, kde jsou vedeni chápat život jako povolání k lásce, které se pak specifikuje v manželství a v zasvěceném životě, nicméně je to vždycky povolání k lásce. V této fázi se mimo jiné musí postupně objevovat význam sexuality jako schopnosti vztahu a pozitivní energie, která se spojuje v opravdové lásce. Bližší příprava se týká snoubenců a měla by se nastavit jako průvodce víry a křesťanského života, který vede k hlubší znalosti tajemství Krista a církve, významu milosti a manželské odpovědnosti (srov. FC 66). Délka a způsoby realizace se budou nezbytně lišit podle situací, možností a potřeb. Je však žádoucí, aby se nabízel program katechezí a zkušeností prožitých v křesťanském společenství, což předpokládá vstupy a zásahy kněze a jiných odborníků, stejně jako přítomnost animátorů, doprovázení příkladného křesťanského manželského páru, dialog ve dvojici a ve skupině a klima přátelství a modlitby. Mimo jiné je třeba věnovat při takové příležitosti zvláštní péči oživení osobního vztahu snoubenců k Ježíši Kristu, především nasloucháním Božímu slovu, přistupováním k svátostem, zejména účastí na eucharistii. Jen když pár postaví Krista do středu své osobní existence, je možné žít opravdovou lásku a darovat ji druhým. ‚Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete udělat nic‛ (Jan 15,5), připomíná nám Ježíš. Bezprostřední příprava 5
se uskutečňuje před svatbou. Kromě zkoušky snoubenců, kterou ukládá kanonické právo, by mohla také zahrnovat katechezi o manželském obřadu a jeho významu a duchovní obnovu. Zvláštní péče by se také měla věnovat tomu, aby byl manželský slib považován věřícími, ale především těmi, kteří se k němu připravují, jako dar pro celou církev, jako dar, který se podílí na jejím duchovním růstu. Mimo to je dobré, aby biskupové podporovali výměnu důležitých zkušeností, dávali podněty k pastorační angažovanosti v této důležité oblasti a projevovali jí zvláštní pozornost, protože povolání manželů se stává především v dnešní době bohatstvím
celého
křesťanského
společenství,
misionářským
a
prorockým
svědectvím.“
3. Pastorační doprovázení rodin Řádná příprava k manželství je nezbytná, ale není dostačující. Jan Pavel II. doporučoval doprovázení párů i po uzavření manželství - „pastoraci řádně založených rodin“ (FC 69). Toto doporučení, které mimo jiné potvrzuje i Benedikt XVI. (Promluva, 8. července 2006), by mělo stále více vstupovat do běžné pastorace církevních společenství skrze rozmanité druhy iniciativ, jako navržená modlitba v rodině s vhodnými pomůckami ke společnému naslouchání Božímu slovu a jeho prožívání (srov. FC 51), pravidelná setkávání mezi rodinami, aby se vytvořila síť založená na přátelství a vzájemné pomoci, která je lidsky i duchovně
důležitá,
společná
dovolená,
malá
rodinná
evangelizační
společenství, která se scházejí doma a jsou vedena manželským párem – animátory a účastní se jich i děti a další pozvaní (příbuzní, sousedi, přátelé, spolužáci, kolegové), celkem cca 15 osob, rodinné oslavy, týdny pro rodinu, oslavy výročí, poutě, systematické zapojení rodin do programu příprav ke křtu, biřmování, prvnímu svatému přijímání, podpora církevních asociací, hnutí a nových komunit, jež jsou velmi důležité k duchovní formaci, apoštolátu a běžné pastoraci, podpora rodinných sdružení, angažujících se ve společnosti (srov. FC 22). Tyto návrhy jsou v souladu s mnoha doporučeními Jana Pavla II., která opakoval při řadě příležitostí. Jen jedna jeho citace obsahující důležité poselství: „V apoštolské adhortaci Familiaris Consortio jsem zdůraznil, že ‚k základním úkolům křesťanské rodiny patří její poslání církevní: je povolána sloužit budování Božího království v dějinách tím, že se podílí na životě a poslání církve‛ (FC 49). (…) Předávání víry v rodině předpokládá hluboký křesťanský život jejích členů, který se projevuje v denním svědectví konkrétními a náležitými postoji (…). 6
Duchovní život v rodině musí být podporován specifickými prostředky a zvláštními způsoby: neustálým kontaktem s křesťanským společenstvím, (…), svěcením neděle (…), různými formami katecheze ve farnosti nebo účastí v duchovních hnutích (…), v domácím kruhu (…), společným rozjímáním úryvku z Písma, četbou žalmů, modlitbou růžence (…). Je zapotřebí pomáhat rodinám, aby jejich víra zrála a byla uváděna do života. Je důležité podporovat iniciativy některých biskupských konferencí, aby byly připraveny vhodné pomůcky k modlitbě a rozjímání nad Božím slovem“ (Poselství k XII. Plenárnímu zasedání Papežské rady pro rodinu, 29. 9. 1995). Taktéž Benedikt XVI. pobízí ubírat se stejným směrem: „Pouze víra v Krista a pouze spoluúčast víry církve zachrání rodinu a na druhou stranu, pouze pokud bude zachráněna rodina, i církev bude moci žít (…). Proto musíme rozvíjet všechno, co rodinu podporuje: rodinné společenství, rodinné katecheze, učit se modlit v rodině. Toto se mi zdá být velmi důležité: kde se společně modlí, je přítomen Ježíš a je také přítomna ta síla, která může prolomit ‚sclerocardii‛ - tvrdost srdce“ (Promluva, 2. března 2006).
4. Modlitba v rodině Zvláštní pozornost zasluhuje výzva obou papežů k prohloubení modlitby v rodině. Společná modlitba otevírá bránu domu zvláštní přítomnosti Ježíše. „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20). Společná modlitba proměňuje a výrazně povznáší osobní i rodinný život, díky ní roste vzájemná láska a láska ke všem. Díky ní dochází k předávání víry a křesťanských ctností z rodičů na děti. Rodina se tak stává subjektem evangelizace ve svém prostředí. Způsoby modlitby se mohou lišit. Avšak mně se zdá, že v dnešní době je vhodné především podpořit modlitbu naslouchání Božímu slovu, abychom jej žili. Číst, naslouchat, společně uvažovat, uplatňovat v praxi, aby rodina stále více náležela Kristu: „Moje matka a moji příbuzní jsou ti, kdo slyší a plní Boží slovo“ (Lk 8,21). Pro snadnější propojení psaného textu s Ježíšem Kristem, Živým Slovem, je dobré řídit se liturgickým rokem a vybírat si k rozjímání především texty z nedělních čtení. Dostačující je také krátká chvíle jednou týdně, kdy se rodina modlí a vzájemně si naslouchá, poznává svůj vlastní život a dává si také úkol k uskutečnění v běžném životě, který si připomíná a ve vhodné chvíli ověřuje při spontánním rodinném rozhovoru.
7
5. Pravda a milosrdenství pro soužití mimo platné manželství Když si chceme rozsvítit a zahřát se, nejprve musíme zapálit oheň. Proto jsme soustředili naši pozornost především na povolání křesťanské rodiny stát se „malou misionářskou církví“. I když si jen menšina toto povolání uvědomuje, jedná se o nejúčinnější způsob evangelizace pro získání všech dalších rodin, více či méně vzdálených, s cílem nasměrovat je a přiblížit je nějakým způsobem k Ježíši Kristu. Jejich svědectví, modlitba, starostlivost může zkonkretizovat a zhmotnit postoj církve i v souvislosti s osobami, které spolu žijí, aniž by uzavřely platné manželství, a proto se nemohou včlenit do plného viditelného společenství církve, aniž by od ní však byli odděleni. Ti, kdo spolu žijí mimo platné manželství, nejsou v plném duchovním a viditelném společenství
s
Kristem
a
s církví,
z toho
důvodu
nemohou
přistupovat
ke svátosti eucharistie a nemohou obdržet svátostné rozhřešení. Přesto zůstávají v částečném společenství, a proto se mohou účastnit mše svaté a podílet se různými způsoby na životě církve (nemohou však přijmout službu lektora, akolyty, katechety či podávat svaté přijímání atd.). Bylo by dobré si připomenout to, co napsal Jan Pavel II. v adhortaci Familiaris Consortio ohledně rozvedených, kteří opětovně uzavřeli manželství. „Spolu se synodou bych chtěl duchovní správce a celé společenství věřících důrazně vybídnout, aby rozvedeným pomáhali se starostlivou láskou tak, aby se necítili odloučeni od církve. Vždyť jako pokřtění mohou, ba musí mít účast na jejím životě. Mají být vybízeni k tomu, aby naslouchali Božímu slovu, účastnili se oběti mše svaté, pravidelně se modlili, podporovali obec v jejích dílech blíženské lásky a v iniciativách bojujících za spravedlnost, vychovávali děti v křesťanské víře, zachovali si kajícího ducha a konali skutky pokání, a tak aby den ze dne na sebe svolávali Boží milost. Církev se má za ně modlit, dodávat jim odvahy, projevovat se jim jako milosrdná matka, a tak je udržovat ve víře a v naději. Avšak církev potvrzuje svou praxi opírající se o Písmo svaté a nepřipouští k eucharistickému stolu věřící, kteří po rozvodu znovu uzavřeli sňatek. Nemohou být k němu připuštěni, protože jejich životní stav a jejich životní poměry jsou v objektivním rozporu se smlouvou lásky mezi Kristem a církví, kterou viditelně zjevuje a zpřítomňuje eucharistie.
Mimo
to
je
ještě
8
jiný,
zvláštní
pastorační
důvod:
kdyby byli tito lidé připuštěni k eucharistii, uváděli by se věřící v omyl a zmatek ohledně učení církve o nerozlučitelnosti manželství. (…) Církev pevně důvěřuje, že i ti, kdo se vzdálili od Pánova přikázání a žijí dosud v takovéto situaci, mohou dostat od Boha milost obrácení a spásy, jestliže setrvávají v modlitbě, v kajícnosti a lásce“ (FC 84). Postoj církve, píše dále Jan Pavel II. v Reconciliatio et poenitentia, užívá „vzhledem k těmto případům dvě zásady současně, které na sebe navzájem působí a obě jsou velmi důležité. První zásada je slitování a milosrdenství, podle níž se církev, která pokračuje v Kristově díle a nechce smrt hříšníkovu, ale aby se obrátil a žil, a snaží se nalomenou třtinu nedolomit a doutnající knot neuhasit, pokouší, pokud to může učinit, otevřít cestu pro návrat k Bohu a pro usmíření s ním. Druhá je zásada pravdy a důslednosti, podle níž církev nedává souhlas k tomu, aby se dobro nazývalo špatností a špatnost dobrem. Podle těchto dvou zásad, navzájem se doplňujících, může církev jen povzbuzovat své syny, kteří žijí v oněch bolestných podmínkách, aby se přibližovali k Božímu milosrdenství jinými cestami, ale nikoli skrze svátosti, zvláště ne skrze svátost pokání a eucharistie, dokud nedosáhnou předepsaných dispozic své duše“ (Reconc. et Poenit., 34). Janu Pavlu II. se připisuje i následující výrok: hora by se neměla snižovat, ale lidem by se mělo pomoci, aby ji zdolali, každý svým vlastním tempem. Znamená to říci jasné ne postupnosti mravního řádu a naopak ano zákonu postupnosti, protože člověk „poznává, miluje a uvádí ve skutek mravní dobro podle stupně svého vlastního růstu“ (FC 34). Úkolem církve je ukázat na horu v celé její výšce, to znamená učit naprostou a objektivní
pravdu
(bez
pokroucení)
ohledně morálního
dobra, hodnot
a pravidel, které jsou jasně ukázané v Božím zjevení a duchovní, tělesné a sociální přirozenosti člověka. Úkolem církve je současně také mateřsky doprovázet člověka na jeho životní cestě, tedy pomáhat mu žít v pravdě podle jeho schopnosti chápání a realizace v praxi. Mravní řád je stejný pro všechny, ale před Bohem je zodpovědný každý sám. Je tedy zapotřebí nejen učit pravdě, ale i formovat svědomí. Je možné nabídnout pár pedagogických rad k vysvětlení zákona postupnosti a ukázat alespoň první kroky, přijatelné pro všechny:
9
a) Pokora – je zapotřebí upřímná touha po pravdě a dobru, protože svědomí nedokáže rozhodnout, co je dobré a co špatné, může to jen poznat b) Modlitba – je nutné se vytrvale modlit, aby člověk stále lépe poznával Boží vůli a získával milost a sílu ji plnit c) Nasazení – dobro, které jsme schopni učinit, je zapotřebí vykonat okamžitě, i když vyžaduje oběť d) Reflexe – s pokorou, upřímností a vytrvalostí se snažit pochopit smysl a hodnotu mravních pravidel pro naplněný a šťastný život, prožitý v lásce k Bohu a bližním e) Důvěra – když si člověk s pokorou a upřímností uvědomuje, že je hříšník, udržuje si tím nezlomnou důvěru v Boží milosrdenství, jež může vést ke spáse i „jinými způsoby“ než přes svátost smíření a eucharistii (srov. Reconc. et Poenit., 34).
6. Rodina - zdroj pro společnost V současné dominantní kultuře sílí proces „privatizace“ rodiny, ta je totiž považována především jako místo citového a sexuálního uspokojení dospělých. Jako životní ideál je doporučován komfort jednotlivce, trvalé svazky manželství a rodičovství jsou znevažovány, podporuje se nevázaná sexualita. Nemyslí se na důležitost pevného vztahu mezi partnery a prvořadé dobro, kterým jsou děti. Rodina není vnímána jako malé společenství, subjekt, který má svá práva a povinnosti, ale jako souhrn jednotlivců, kteří žijí dočasně pod jednou střechou, protože je pojí stejné zájmy. Není hodnotným zdrojem pro společnost, ale celkem individuálních potřeb a tužeb, které mají být uspokojeny. V tomto kontextu nabývá stále hrozivějších rozměrů trojitá krize manželství, porodnosti a výchovy. Počet rozvedených párů v Evropské unii představuje téměř polovinu uzavřených manželství. Již 55 miliónů osob žije samostatně, což odpovídá téměř 29 % domácností a předpokládá se, že toto číslo brzy vystoupí až na 40 %. Rozmáhají se různé formy společného soužití: rodiny s jedním rodičem, zdánlivé rodiny, faktická soužití a soužití homosexuální. Jsou i tací, kteří považují rodinu založenou na manželství jako archaismus a očekávají, že v nedaleké budoucnosti zmizí úplně. V Evropské unii zůstávají dvě třetiny rodin bezdětných, průměrný index plodnosti je 1,56 na ženu, tedy dost pod úrovní generační výměny (2,1 na ženu).
10
Na nedostatek výchovy výrazně poukazuje větší šíření negativních postojů a sociální odchylky mezi mládeží. Mnozí z nich, i když ekonomicky zajištěni, vyrůstají ochuzeni o ideály, naděje a v duchovní prázdnotě. Zajímají se pouze o sportovní fandění, populární písně, značkové oblečení, cestování, sexuální vzrušení. Častokrát, aby přehlušili nudu a nejistotu, utvoří si party a stávají se agresivními (chuligánství, vandalismus, drogy, loupežná přepadení, znásilňování, zločiny). U dětí,
které
vyrůstají
pouze
s jedním
rodičem,
existuje
dvojnásobná
pravděpodobnost spáchání trestného činu než u těch, které žijí s oběma rodiči. Čtvrtina dětí odloučených rodičů má trvalé problémy s psychickou rovnováhou, se školním prospěchem a se sociálním přizpůsobením, což je dvojnásobně více než u dětí žijících v úplné rodině, protože děti mají vitální potřebu být milovány rodiči, kteří se mají především rádi navzájem. Krizi manželství, porodnosti a výchovy odpovídá i krize evropské společnosti, která se zdá být poněkud unavená a upadající. Veřejné mínění je citlivé především na obchodování a práva jednotlivce. Chybí ideály, naděje, společné projekty. Chybí radost ze života a důvěra do budoucna. Se stále starší populací se očekávají i vážné ekonomické problémy: sníží se produktivní síla a zvýší se náklady na důchody, zdravotnictví a asistentské služby. V roce 2050 na sto zaměstnanců připadne pětasedmdesát důchodců, tedy každý pracující člověk bude muset poskytnout dvoutřetinovou podporu jednomu důchodci. K rozvoji je nezbytná demografická rovnováha a formace takzvaného lidského kapitálu, to znamená nových občanů a jejich zdravá výchova. Proto je rodina, založená na manželství, základním zdrojem pro společnost, předmětem veřejného zájmu, nesrovnatelným s jinými formami spolužití soukromého charakteru. Rozvoj společnosti nezávisí především na vytváření zisku, ale na kvalitě vztahů. Dobra (blaho) mohou být účelová, pokud si je přejeme kvůli něčemu jinému, nebo mohou být bezúčelná, pokud si je přejeme jako cíl sám o sobě. Do prvního typu
patří
užitečné
věci,
služby,
technologie,
bohatství.
Druhým
typem
je kontemplace přírody, poezie, hudba, umění, oslava, přátelství a modlitba. Dobra účelová, stejně jako ta bezúčelná jsou potřebná pro život a radost člověka. Dosahujeme jich postupně, podle hierarchie hodnot a ve vhodném okamžiku.
11
Ačkoli z osob samotných můžeme získat mnoho užitku, neměly by se stát pouhým nástrojem. Pouze nezištná láska se může vyrovnat jejich důstojnosti. Je dovoleno a je také nezbytné nacházet v druhých lidech to užitečné, ale bylo by slepé, sobecké a ve vážném mravním rozporu, kdybychom vztah s lidmi omezili jen na tuto část. Ti druzí představují dobro sami o sobě a já musím usilovat o jejich dobro se stejnou vážností, se kterou usiluji o to své, musím se nasadit podle svých možností, podle jejich lidského růstu, i když to obnáší jistou oběť. Musíme nést tíhu jejich nedostatků a hříchů, tak jako je nesl Kristus za celé lidstvo. Stejně tak jako je trh typickou institucí směny účelových dober, je i rodina typická instituce nezištnosti a lásky. V autentické rodině člověk ty druhé nepovažuje jen za užitečnou věc pro svůj život, ale jako dobro samo o sobě, dobro nenahraditelné a nevyčíslitelné. Pokud máme přednostně někomu věnovat pozornost, tak těm nejslabším: dětem, nemocným, postiženým a starým lidem. Podle toho, v jaké míře je rodina jednotná a otevřená, udržuje ve všech svých členech, zvláště v dětech, takzvané sociální ctnosti: úctu k důstojnosti každého člověka, důvěru v sebe sama, ve druhé a v instituce, odpovědnost za dobro vlastní a druhého, upřímnost, věrnost, odpuštění, sdílení, pracovitost, spolupráci, plánování, umírněnost, sklon k šetrnosti, štědrost vůči chudým, úsilí až k oběti a další vzácné ctnosti pro soudržnost a rozvoj společnosti. Sociální ctnosti se pozitivně projevují i v ekonomice. V dnešní době se podnikání stále více stává nemateriální a je založeno na vztazích. Více než fyzický kapitál vyžaduje lidské zdroje: vědomosti, nové nápady, iniciativu, chuť do práce, schopnost společného plánování a práce, nasazení pro společné blaho a důvěryhodnost. Trh, instituce zištné směny, potřebuje morální sílu, důvěru, nezištnost a solidárnost, které jsou vytvářeny především v rodině, která je institucí daru. Na to poukazuje Benedikt XVI. v poslední encyklice Caritas in Veritate: „V tržních vztazích mohou a mají mít své místo v normální ekonomické činnosti také princip nezištnosti a logika daru jakožto výraz bratrství“ (Benedikt XVI., CV 36). Hypertrofie utilitarismu, která způsobuje, že se za každou cenu snažíme o nejvyšší zisk, poškozuje obecné dobro společnosti a ohrožuje samotné individuální štěstí, které ve skutečnosti daleko více závisí na kvalitě mezilidských vztahů než na růstu zisku.
12
7. Podpora občanské angažovanosti rodin Rodiny založené na manželství poskytují společnosti v generaci nových občanů a v růstu sociálních ctností podstatná dobra. Proto mají rodiny právo na určité kulturní, právní a ekonomické uznání. Před třiceti lety vydal Jan Pavel II. tuto výzvu: „Rodiny se musí jako první zasazovat o to, aby státní zákony a nařízení nejen nezkracovaly práva a povinnosti rodiny, nýbrž aby je pozitivně podporovaly a obhajovaly. V tomto smyslu si mají být rodiny stále víc vědomy toho, že v první řadě se musí ony samy chopit iniciativy v oboru takzvané ‚rodinné politiky‛. Mají vzít na sebe odpovědnost za přeměnu společnosti. Jinak budou rodiny první obětí onoho zla, které jim předtím bylo lhostejné“ (Familiaris Consortio, 44). Tato výzva se neminula účinkem. Stále výrazněji na ni odpovídají různé aktivity rodinných sdružení. Jedná se o různé formy aktivit: kulturní oživování ve školách, farnostech, diecézích, médiích (tisk, rádio, televize, internet). Organizují akce na základě veřejného mínění, realizují nové projekty jako „město přátelské k rodině“, vyvíjejí tlak na představitele veřejného života (obecní, krajské, národní a mezinárodní)
ohledně prosazení
pro-rodinné
politiky,
podporují
studijní
a nabídková setkání, monitorují parlamentní aktivity, motivační a kompetentně formují politiky, představitele kultury a masmédií. Ze strany církve je důležité, aby se pastorační aktivity na různých úrovních (národní, diecézní, farní) hromadně připojily k rodinným sdružením, angažujících se ve společnosti v souladu s evangeliem, jelikož mají v očích veřejného mínění a v politice určitou váhu a vliv. Rodinná sdružení inspirovaná křesťanstvím požadují, aby se na rodinu nepohlíželo jako na nějaký souhrn jednotlivců nebo jejich potřeb, ale aby rodina byla považována za cenný a nezbytný zdroj pro společnost, který si zaslouží podporu a zhodnocení. Dále se snaží, aby byly kulturně přehodnoceno mateřství a otcovství jako role důležité pro lidské zrání, štěstí žen i mužů a pro dobro dětí a společnosti. Sdružení vyžadují opatření, která podporují stabilitu párů, porodnost, odpovědnou výchovu. Pohlížejí na otázky ohledně rodiny především z hlediska dětí, protože pokud se budou upřednostňovat zájmy dětí, změní se pohled na rozvody, umělé oplodnění či adopci dětí jen jedním rodičem nebo homosexuálními páry, na honbu za profesionální kariérou a organizaci práce.
13
Základní návrhy rodinných sdružení se mohou shrnout: a) soulad rodiny a práce, nabídnout řadu profesních možností pro oba dva manžele (např. flexibilita pracovní doby, poloviční úvazek, práce po telefonu, propustky a povolenky), vyhnout se násilné homogenizaci rolí, stejně tak jako rigidnímu dualismu; b) ochranné mechanismy, které podporují přerušovanou pracovní dobu a nabízejí rozumné ekonomické zajištění; c) služby péče pro děti a asistence pro postižené a staré lidi; d) spravedlivý a úměrný daňový odvod nejen z příjmu, ale i počtu vyživovaných osob; úlevy a slevy pro početné rodiny; f) dřívější odchod do důchodu pro pracující ženy s dětmi; g) prevence potratu pomocí opatření podporujících mateřství tak, že dávají ženám konkrétní alternativu; h) chránit práva dětí tak, aby měly otce i matku a vyrůstaly s oběma rodiči; i) právo rodičů vybrat si pro své děti školu, aniž by to pro ně znamenalo velkou finanční zátěž; j) opětovné sjednocení rodin emigrantů. To vše jsou rozumné návrhy, kterými by se měli zabývat všichni křesťané a na kterých by mnoho lidí dobré vůle mohlo společně spolupracovat.
8. Závěr Rodina, svým rozměrem, ve kterém prožívá opravdovou lásku, je obrazem a odrazem Boha stvořitele, Otce, Syna a Ducha svatého, dokonalé jednoty osob. Rozsahem, kterým přijímá lásku Krista, ženicha církve, je malou evangelizovanou a evangelizující církví a také svým rozměrem, díky kterému dává společnosti nové občany a sociální ctnosti, je její živoucí buňkou. Nic není víc lidské, než to co je Božské. A co je lidské, je průzračností Božského: „Živý člověk představuje Boží slávu a život člověka je projevem Boha“ (Svatý Irenej, Proti herezím, 4.20,7).
14
