MOŽNÉHO RODINA PŘEDVÍDANÁ A RODINA SKUTEČNÁ 1

SBORNÍK PRACÍ FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ BRNĚNSKÉ UNIVERZITY SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002, 29–37

MOŽNÉHO RODINA PŘEDVÍDANÁ A RODINA SKUTEČNÁ1 WHAT HAS MOZNY PROJECTED ABOUT THE FAMILY AND WHAT HAS REALLY HAPPENED

LADISLAV RABUŠIC2 Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, Brno Abstract: In this article the projected development of Czech family made by Czech family sociologist Ivo Mozny in the late 1980s is confronted with its real contemporary development. Demographic data show that in many instances Mozny was right in his predictions: he predicted that Czech anomalies in very low age at first marriage and first birth would cease to exist soon and that new young generation would start to postpone their entries into marriage. That had really happened. He assumed the increase of unmarried cohabitation and it had also happened; he also projected the increase in illegitimate births and that had become reality. He was quite sure that the high numbers of abortions will decrease – and they had done so. On the other hand he thought that health status of Czechs would not get improved soon and that also the ecological deterioration of Czech environment would not be halted. In both of these guesses he was wrong. Naturally, he could have not known that as a side effect of Czech „velvet revolution“, there will come a stable, gradual and substantial increase of life expectancy of both Czech males and females as well as the substantial improvement in the quality of environment.

Od expertů se často žádá, aby se vyjádřili k budoucímu vývoji v oblasti, v níž jsou výsostnými odborníky. Řečeno jinými slovy, chce se po nich, aby nám sdělili, jakou budoucnost můžeme očekávat například v léčení civilizačních chorob, v oblasti automobilismu, biotechnologií, školských systémů apod. Není to záviděníhodná role, neboť všichni, kdo se kdy o jakoukoliv předpověď pokusili, vědí, na jak tenký led vstupují. Zásadním problémem je zde totiž fakt, na nějž upozornil již před půl stoletím Karl Popper v Bídě historicismu (1957, česky 1994), totiž že předvídání není mož1 Tato stať vznikla v rámci řešení projektu GAČR 403/01/1099 „Veřejnost, demografické procesy a populační politika – Česká republika 2001“. 2 Korespondenci zasílejte na adresu: Prof. PhDr. Ladislav Rabušic, CSc., Fakulta sociálních studií MU, Katedra sociologie, Gorkého 7, 602 00 Brno, e-mail: [email protected]

30 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 né, neboť budoucí vývoj je silně ovlivněn množstvím budoucích poznatků, avšak toto množství není racionálně předvídatelné. Navzdory této skepsi klasika vůči možnostem předvídání se předpovědi budoucího vývoje vyslovují – patří však k jistým kratochvílím vědecké komunity, že po uplynutí patřičného času srovnává předpovězené s reálnou podobou. Byl jsem u toho, tehdy ještě jako mladý asistent, když Ivo Možný ve druhé polovině osmdesátých let dokončoval rukopis své monografie Moderní rodina a z tehdejšího brněnského nakladatelství Blok, které se ujalo jejího vydání, obdržel připomínku, že rukopis by měl doplnit ještě o jednu, závěrečnou kapitolu, v níž pojedná o budoucnosti rodiny. Byl poněkud zděšen, neboť jako sociolog dobře věděl, že předvídat vývoj lidských společností a jejich institucí je obtížné, ne-li nemožné. S oblibou se totiž dodnes drží výroku, že „budoucnost pro nás skýtá mnohá překvapení, z nichž některá mohou být i příjemná“, v němž se odráží také jeho vnímání sociologie – Možný ji často chápe mertonovsky jako vědu o neočekávaných následcích lidského jednání, z čehož vyplývá, že vývoj společnosti se obvykle vine po trajektoriích dosti odlišných od těch, než člověk zamýšlel. Výzvu nakladatele tehdy Možný nicméně přijal a závěrečnou prognostickou kapitolu nazvanou „Cesty k budoucnosti rodiny“ skutečně napsal. Bylo samozřejmé, že poměrně značnou plochu této kapitoly věnoval úvahám, které měly čtenáře upozornit na fakt, že budoucí realita je téměř vždycky jiná než ta prognózovaná. Pak však přece jen některé odhady budoucího vývoje rodiny v příští generaci zformuloval. Podívejme se nyní, s odstupem čtrnácti let (Možný odevzdal rukopis do tisku v lednu roku 1988), do jaké míry se tyto odhady naplnily. Možný vyšel z toho, že vývoj rodiny bude ovlivňován čtyřmi hlavními rozměry určujícími půdorys pro budoucí rodinné chování dnes nastupující generace: její početnost a relativní váhu vzhledem k k předcházející a následující generaci, dostupnost bytů jako individuálního prostoru k založení rodiny, zdraví potenciálních matek a otců jako přímý biologický předpoklad reprodukce a očekávanou kvalitu životního prostředí a stav přírodních zdrojů jako to, v čem se budou všechny čtyři zmíněné i nezmíněné předpoklady realizovat (Možný 1990: 155). V početnosti generace vycházel z faktu, že v devadesátých letech vstoupí do věku nejvyšší sňatečnosti a plodivosti generace zrozená z baby boomu v polovině sedmdesátých let, což mělo vést k relativně vysokým ukazatelům sňatečnosti a plodnosti. Z plánů na bytovou výstavbu zase vyplývalo, že bytů se plánovalo v deváté pětiletce3 (1990–1995) postavit vzhledem k množství párů, které zde budou na ženění a vdávání, poměrně málo, z čehož Možný vyvozoval, že pro tuto početnou mladou generaci, která hodlá vstoupit do manželství a založit rodiny, bude bytů zoufalý nedostatek. Na 3 Pro ty, kdo si to už nepamatují – vývoj společnosti byl detailně rozpracováván do pětiletých plánů, tzv. pětiletek, jejichž plnění bylo (nebo alespoň mělo být) osou práce ústředního výboru Komunistické strany Československa.

LADISLAV RABUŠIC: MOžNÉHO RODINA PŘEDVÍDANÁ A RODINA SKUTEČNÁ 31

základě úvah nad zdravotnickými a demografickými statistikami Možný vyvodil, že nedobrý zdravotní stav české populace ve srovnání se zeměmi západními4 se v příští generaci nijak nezlepší. Podobný vývoj očekával i v oblasti českého životního prostředí, které mělo vzpomeňme si v osmdesátých letech vskutku katastrofální parametry. Ani zde nepředpokládal žádnou výraznější pozitivní proměnu. O vývoji těchto předpokladů Možný věřil, že jsou poměrně nejspolehlivěji předpověditelné, neboť „náhlé zvraty jsou u nich velmi nepravděpodobné a překvapení prakticky vyloučena“ (Možný 1990: 155). Ve třech z těchto předpokladů se Možný mýlil, ale není se čemu divit. Politická proměna nastartovaná událostmi listopadu 1989 razantně proměnila ekonomické a sociální struktury, což se samozřejmě nemohlo obejít bez proměn v chování české populace, především té mladé. Tyto změny přišly tak náhle a nečekaně, takže samozřejmě nebyly vkomponovány do žádných prognostických úvah nejen domácích odborníků, ale ani do zahraničních futurologických projektů největších odborníků na předvídání budoucnosti. Možný předpokládal, že samotné velké počty příslušníků baby boomové generace z poloviny 70. let povedou k tomu, že absolutní hodnoty o počtu sňatků a porodů se příliš nepromění hodně mladých lidí by totiž mělo znamenat na agregované úrovni také hodně sňatků, jakož i poměrně značné počty narozených dětí. Nicméně, nebylo tomu tak. Početná kohorta mladých mužů a žen v průběhu devadesátých let své chování proměnila radikálně a přestala spěchat jak do manželství, tak se zakládáním rodin, takže ukazatele sňatečnosti a porodnosti nabraly dosud nezaznamenaný trend (viz Obr. 1 a 2.).5 Naděje dožití se po dlouhých létech stagnace začala od počátku 90. let jak u mužů, tak u žen jasně prodlužovat (viz Obr. 3), což je výsledek jednak vyšší úrovně české4 Připomeňme si například, že zatímco v západních zemích hodnoty ukazatele naděje dožití, jenž je mimochodem považován za jeden z nejlepších syntetických ukazatelů zdravotního stavu obyvatelstva i jeho celkové životní úrovně, se od šedesátých let plynule zvyšovaly, u nás došlo, především v mužské populaci, ke stagnaci. Zatímco např. v roce 1960 byla naděje dožití u mužů 68,2 roků, v roce 1990 jen 67,5. Pro srovnání, v Rakousku byla v roce 1990 naděje dožití u mužů 72,4; v Nizozemsku 73,9. U českých žen nebyla situace tak katastrofální jako u mužů: naděje dožití žen byla v roce 1960 73,7, do roku 1990 se pak zvýšila na 76,0 roků. V Rakousku byla v roce 1990 naděje dožití žen 79,1 roků, v Nizozemsku 80,2 roků. Jak jsem již konstatoval na jiném místě, „čtyřicet let ,budování socialismu‘ nám […] na počátku devadesátých let zanechalo dědictví nejenom rozvrácené ekonomiky, ekologické a sociální mizérie, ale také nerovnost před smrtí ve srovnání se západním světem“ (Rabušic 1995: 62). 5 V odhadu vývoje sňatečnosti a porodnosti se mýlili čeští demografové ještě v roce 1995, když napsali: „Hodnotit vývoj v období prudkých změn vnějších podmínek a v období celospolečenské transformace zvláště je vždy obtížné.Předpokládáme, […] že spolehlivé závěry […] bude možné vyslovit až po roce 1998, až dojde alespoň k základnímu ukončení procesu odkládání sňatků a rození dětí do vyššího věku“ (Populační 1996: 5). Odkládání jak sňatků, tak plození dětí se dělo ještě v době psaní tohoto článku, tedy v roce 2002.

32 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 ho zdravotnictví, ale také odpovědnějšího chování české populace vůči svému zdraví. Obr. 1: Počty uzavřených sňatků v ČR v letech 1950–2000.

1950 52 54 56 58 1960 62 64 66 68 1970 72 74 76 78 1980 82 84 86 88 1990 92 94 96 98 2000

100 000 95 000 90 000 85 000 80 000 75 000 70 000 65 000 60 000 55 000 50 000 45 000 40 000 35 000 30 000 25 000 20 000 15 000 10 000 5 000 0

Pozn. Krátkodobý vzestup počtu sňatků v roce 1990 byl způsoben faktem, že mladá populace tehdy věděla, že od roku 1991 budou omezeny tehdy poměrně štědré novomanželské půjčky. Obr. 2: Počty živě narozených v ČR v letech 1950–2000. Obr. 3: Naděje dožití mužů a žen v ČR v letech 1950–2000.

98

2000

96

94

92

88

1990

86

84

82

78

1980

76

74

72

68

1970

66

64

62

58

1960

56

54

52

1950

200 000 190 000 180 000 170 000 160 000 150 000 140 000 130 000 120 000 110 000 100 000 90 000 80 000 70 000 60 000 50 000 40 000 30 000 20 000 10 000 0


Stejně tak se zlepšily i mnohé parametry životního prostředí, kdy se snížila míra zne-

čištění řek a ovzduší. Pouze u bytové výstavby nedošlo k žádné velké proměně a bytů byl na českém trhu, jak Možný předpokládal, stále poměrný nedostatek. Možný ovšem po definování rámce, v němž se bude příští vývoj odehrávat, přistoupil i k projekci jednotlivých parciálních procesů sledoval „očekávatelný průběh trendů jednotlivých životních událostí a jejich měnící se konfigurace“ (s. 156). Jelikož na počátku každého rodinného chování je v optice životního cyklu chování sexuální, spekuloval Možný nejdříve o vývoji věku, v němž mladí lidé budou zahajovat svou sexuální aktivitu. Odhadoval, že věk zahájení sexuálního života (koitálního debutu, jak říkají psychologové) se bude i v příštím období pohybovat mezi 17. a 18. rokem věku. V tomto odhadu se Možný nemýlil. Podle sexuologických výzkumů byl na konci devadesátých let průměrný věk v době prvního sexuálního styku u mužů i žen asi 18,1 roků.6 Také se nemýlil v tom, že „rozhodně se brzy zastaví růst podílu těhotných nevěst, alespoň mezi mladými nevěstami“ (s. 161). Zatímco v roce 1990 se téměř 55 % prvních dětí rodilo do osmi měsíců po sňatku, do roku 1999 se tento podíl snížil na 43 % (Populační 2000: 33).7 Stejně tak měl pravdu ve svém odhadu, že česká anomálie brzkého sňatku a ma6 Není však jisté, zda nastává to, co očekával od jisté skupiny dívek, totiž že možná přibude panenských nevěst. Tím, že se postupně zvyšuje rozdíl mezi věkem pohlavní zralosti a věkem v době prvního sňatku, je třeba předpokládat, že podíl nevěst, které vstupují do manželství jako panny, se spíše snižuje. Jednoznačná data ovšem o tomto intimním jevu nemáme. 7 Je ovšem faktem, že část tohoto snížení jde na vrub skutečnosti, že „mnoho mladých žen, které dříve vstupovaly do manželství z důvodu těhotenství, nyní zůstává svobodnými či žijí

34 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 teřství, typická pro sedmdesátá a osmdesátá léta, musí nutně skončit. „Dovolím si tvrdit, že je prostě vyloučeno, aby taková anomálie přežila více než dvě až tři generace“ (s. 162). Tato anomálie vzala za své podstatně rychleji, než kdokoliv z nás očekával. Věk v době prvního sňatku se od roku 1989 permanentně každoročně zvyšuje: z 24,6 na 28,5 do 1999 u mužů a z 21,8 na 26,2 u žen (údaje jsou odvozeny z jednovýchodných tabulek sňatečnosti, viz Populační 2000: 24, novější údaje zatím v době psaní těchto řádek nebyly k dispozici); zatímco v roce 1991 bylo mezi 25letými muži svobodných již jenom 37 %, v roce 2000 to již bylo plných 66 %. Plnou pravdu měl také Možný ve svém dohadu, že mezi mladými českými ženami a muži zesílí vůle k nepočetí, a tudíž i k odložení mateřství a otcovství a že institucí, která se výrazně rozšíří, aby zaplnila dobu mezi zahájením pohlavního života a sňatkem, bude nesezdané soužití: Nezvýší se přitom nijak promiskuita. Partnerů před manželstvím ještě mírně přibude, nikoliv však v podílu odpovídajícím počtu přibylých let pohlavního života svobodných. Namísto toho se stabilizuje nová instituce: nesezdané soužití. Anebo sezdané soužití, ale odkládající rodičovství (s. 162).

Vývoj již výše zmíněných údajů o narůstajícím průměrném věku v době prvního sňatku a dále zvyšování průměrného věku žen v době prvního porodu (z 24,8 let v roce 1990 na 26,9 v roce 1999) jsou vždy indikátorem toho, že mladí lidé spolu párově a sexuálně žijí ve svazcích, podobných manželství, avšak bez právoplatně uzavřeného sňatku, tedy v nesezdaném soužití. Existenci tohoto jevu Možný musel předpovědět správně byl to totiž právě on, kdo spolu s autorem tohoto článku vnesl v osmdesátých letech koncept „nesezdaného soužití“ do českého demografického a sociologického diskursu (viz Možný 1987; Možný, Rabušic 1992 a Rabušic 1986). A jako expert na tuto fázi životního cyklu mladých si také mohl dovolit předvídat, že „nesezdaných soužití bude u nás v devadesátých letech přibývat. A prodlouží dobu svého trvání“ (s. 163). Mladí Češi a Moravané ho svým chováním v devadesátých letech skutečně nezklamali a nesezdané soužití je v současnosti normální a běžnou fází životního cyklu mladé generace, je předstupněm manželství. Navíc samotná existence nesezdaného soužití je akceptována českým veřejným míněním. Podle výzkumu českého populačního klimatu8 pouhých 17 % respondentů ve věku 30–49 let (současní rodiče) je toho názoru, že „rostoucí počet párů, které spolu žijí, aniž by byli sezdáni“, je špatná věc. Mezi respondenty ve věku 18–29 let činil tento podíl pouhých 9 %.9 Možný měl také pravdu v odhadu, že postupně bude narůstat počet manželství, v nesezdaném soužití“ (Populační 2000: 37). Například podíl nemanželských dětí, které se narodily ženám 18letým, se zvýšil ze 17 % v r. 1990 na 62 % v r. 1999. 8 Výzkum byl proveden na reprezentativním vzorku české populace ve věku 18–75 let v listopadu 2001. Toto šetření je součástí mezinárodního evropského komparativního projektu nazvaného PPA II (Population Policy Acceptance II). Koordinátory za Českou republiku jsou Jiřina Kocourková a Ladislav Rabušic.


v nichž se bude odkládat porod dítěte. Hodnoty údajů o průměrném intervalu mezi sňatkem a narozením prvního dítěte se skutečně v průběhu 90. let zvýšily (z 1,18 roku v r. 1990 na 1,63 roku v r. 1999), takže indikují, že narození prvních dětí se skutečně odkládá do vyššího věku rodičů zpravidla po předchozím několikaletém odkladu sňatku (Populační 2000). Správně také odhadl, že se bude zvyšovat podíl svobodného mateřství (s. 166). Podíl dětí narozených mimo manželství se vskutku od roku 1990, kdy jich naše demografická statistika zaznamenala 9 %, zvýšil na plných 22 % v roce 2000. Toto zvýšení je v logice věci: s nárůstem nesezdaného soužití také přibývá žen, které plodí děti právě v tomto typu svazku. Nemýlil se ani v odhadu, že ubude potratů (s. 165). Zatímco v r. 1990 na každých 100 narozených dětí připadlo 83 interrupcí, v roce 1999 to bylo již jen 44 interrupcí. Ve srovnání s vyspělými evropskými zeměmi je to stále ještě vysoký podíl, nicméně trend přibližování byl již založen. Vskutku jasnozřivá byla Možného úvaha nad tím, že: homosexuální páry […] při vzrůstající toleranci nabudou na sebevědomí a přestanou být v populaci tak neviditelné, jak dosud jsou. Určitou autonomii získají také lidé, kteří z vlastního rozhodnutí nechtějí nikdy založit rodinu a jejichž ideálem je uvědomělá bezdětnost, stejně jako lidé s vlohou pro osamělý život bez partnera, pro které dosud společnost ponechává tak málo prostoru. Mezi ženami přibude jednoznačně na povolání orientovaných výkonných profesionálek, které mají rády mužské klima tvrdé soutěživosti v práci a radost z vysokého postavení a úspěchu; na druhé straně ale jistě přibude i žen, které vědí, jak krásné je být ženou, ženou, ženou: vítězit svou slabostí, líbit se a okouzlovat (s. 167). Toto všechno, jak potvrdí každý pečlivý pozorovatel českého společenského života, v průběhu 90. let v České republice skutečně nastalo. Z mého vlastního pohledu byla nejcennější předpověď, kterou Možný učinil, když přemítal nad proměnami, které zasáhnou českou kotlinu, pokud se promění tehdejší společenské (rozuměj komunistické) poměry: Pokud však socioekonomické změny vytvoří větší prostor pro životní rozhodování, pokud nabídnou a budou vyžadovat i větší pružnost v hledání životního projektu, pokud budou klást větší důraz na vlastní výkon, vynalézavost a předvídavost, pokud ocení schopnost riskovat i schopnost najít cestu z prohry a znovu poučeněji začít, mladí muži se nebudou tak hrnout do ženitby a budou odpovědněji uvažovat o svém otcovství. A mladé ženy pochopí rychle, jaký má smysl nechat si otce vyhlédnutého pro své budoucí dítě ozkoušet napřed trochu protivenstvími života, aby viděly, zda jeho lesk vydrží dál než k prvním potížím a neúspěchu. I ony přijdou na to, že otěhotnět v devatenácti není to nejmoudřejší, co mohou pro svou budoucí rodinu udělat. Že i pro ně bude výhodnější nejprve dozrát, porozhlédnout se po světě a postavit se na vlastní nohy, než se skrze takové těhotenství emancipovat od rodičů, aby 9 Jen pro zajímavost, v obou věkových skupinách respondenti, kteří považovali rozšíření nesezdaného soužití za špatnou věc, byli především lidé nábožensky založení.

36 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 s dítětem v náručí upadly znovu do závislosti, často i horší na nezralém muži a/nebo zase na rodičích (s. 164).

Sametová revoluce všechny tyto socioekonomické změny skutečně vnesla do každodennosti českých mladých mužů a žen a způsobila zásadní změnu jejich hodnot, které vedly i k radikální proměně jejich demografického chování, již zaznamenáváme od počátku 90. let. Odkládání sňatku, odkládání založení rodiny, nárůst nesezdaného soužití, nižší plodnost, ale zvyšující se nemanželská plodnost, snižování umělé potratovosti a prodlužující se délka života jsou všechno atributy druhé demografické tranzice, kterou západní svět zažívá povlovně již od konce šedesátých let. Pokud by mnozí čeští demografové, žurnalisté a politici četli na konci osmdesátých let Možného Moderní rodinu, nebyli by současným demografickým vývojem tak šokováni a nebili by v panice na (falešný) poplach. Věděli by totiž, že to, čehož jsme nyní svědky, se dalo tušit, že nastane, neboť to všechno jsou logické sekvence moderního vývoje svobodné a demokratické společnosti (Rabušic 2001). Při dnešním čtení Možného prognostické kapitoly mám intenzivní pocit, že tento moudrý sociolog se snažil českému čtenáři mezi řádky usilovně sdělit, že svět blízké budoucnosti bude celkově mnohem rozmanitější než ten fádní, šedivý a monotónní, který žil ve své tehdejší české každodennosti druhé poloviny let osmdesátých10 a který už mnozí začali považovat téměř za normální. Možný v době psaní své monografie cítil, že celkové společenské klima se ve společnosti mění a jako sociolog tušil, že politická změna není daleko.11 Na závěr celé prognostické kapitoly, a tudíž i celé své knihy dokonce vyjádřil naději, že ten rozmanitý svět budoucnosti „měl by nás čekat za rohem. Ale, marná snaha, nevidíme tam“ (s. 167). Ivo Možný se v listopadu 1989 upřímně radoval, že jím tušená změna za rohem skutečně stála a čekala na nás. To, že některé trendy, které předpověděl, se nenaplnily a že jiné se vyvíjely mnohem rychleji, než se odvážil formulovat, nemění nic na skutečnosti, že základní kontury vývoje české rodiny se mu podařilo načrtnout poměrně zdařile. Tento úspěch však v žádném případě neznamená, že by Možný opustil svůj skepticismus vůči prognostice. Stále je přesvědčen o tom, co sděluje v posledních větách své monografie: „[…] nakonec i naše děti čeká budoucnost stejně netušená, jako čekala nás. A není právě tohle na tom to nejhezčí?“ (Možný, 1990: 168.)

Literatura 10 Pro ilustraci významným výzkumným tématem SPEVU (rozuměj Státního plánu ekonomického výzkumu, pod nějž spadal také výzkum sociologický) byla „homogenizace životního způsobu československé společnosti“. 11 A měl pro to ve své hlavě již i argumenty jenom proto mohl tak záhy po sametové revoluci, v roce 1991, vydat svou skvělou analýzu jejích některých příčin – Proč tak snadno (viz Možný 1991).


Možný, I. 1987. „K některým novým jevům v kulturně legitimních vzorcích rodinných startů.“ Demografie, 29 (2): 114–124. Možný, I. 1990. Moderní rodina (mýty a skutečnosti). Brno: Blok. Možný, I. 1991. Proč tak snadno. Praha: SLON. Možný, I., Rabušic, L. 1992. „Unmarried Cohabitation in Czechoslovakia.“ Czechoslovak Sociological Review, 28 (special issue): 107–117. Popper, K.R. 1994. Bída historicismu. Praha: OIKOYMENH. Populační Vývoj České republiky 1995. 1996. Praha: Katedra demografie a geodemografie PřF UK. Populační Vývoj České republiky 2000. 2001. Praha: Katedra demografie a geodemografie PřF UK. Rabušic L. 1986. „Nesezdané soužití v zemích západní Evropy a USA.“ Demografie, 28 (2): 135–140. Rabušic, L. 1995. Česká společnost stárne. Brno: Georgetown. Rabušic, L. 2001. Kde ty všechny děti jsou? Porodnost v sociologické perspektivě. Praha: SLON.

MOŽNÉHO RODINA PŘEDVÍDANÁ A RODINA SKUTEČNÁ 1

Recommend Documents