Jeho obraz v české a německé literatuře a ve vzpomínkách

Michaela Peroutková / Vyhnání / Jeho obraz v české a německé literatuře a ve vzpomínkách

Vyhnání Jeho obr az v české a německé liter atuře a ve vzpomínk ách

Michaela Peroutková

Nakladatelství Libri / Praha 2008

Věnováno Helen Fehervary a ostatním v zámoří

Tato kniha vychází s laskavou podporou Česko-německého fondu budoucnosti, sdružení Sozialwerk der Ackermann Gemeinde e.V., München a Adalbert Stifter Verein. PODĚKOVÁNÍ Za inspiraci a cenné metodologické připomínky jsem vděčná Jaroslavě Gajdošové. Panu Václavu Maidlovi děkuji za jeho vstřícnost a připomínky k literárním textům. Můj dík patří také všem pamětníkům, kteří mně vyprávěli své příběhy, bez nichž by tato kniha nevznikla. Své díky bych chtěla vyjádřit také paní Heleně Lacinové ze Státního okresního archivu v Liberci a panu Šolcovi za poskytnuté fotografie. V neposlední řadě patří moje poděkování redakci nakladatelství Libri za redakční práci.

© Michaela Peroutková, 2008 © Libri, 2008 ISBN 978-80-7277-345-9

Obsah Úvod / 9 Seznam zkratek / 11 Historické a literární vyprávění / 13 Historický výklad česko-německého soužití v letech 1918–1945 / 17 Český výklad / 17 Německý výklad válečné a poválečné minulosti / 25 Vyhnání a odsun Němců v literárním ztvárnění / 32 Čas nikoho (2002) / 33 Nástup (1951) / 43 Boží duha (1955, 1969) / 50 Nacionalismus v literárním zpracování / 53 Šibenice na vinici (1951) / 56 Hvězdná hodina vrahů (1995) / 63 Město na hranici (1958) / 71 Zkušenosti z česko-německého soužití / 76 České vyprávění / 77 Vznik Československa a období 1918–38 / 77 1938–39: Mnichovská dohoda a přičlenění československého pohraničí k Německé říši, okupace Československa / 78 Období 2. světové války (1939–45) / 79 1945: Konec války a pražské povstání / 80 Vyhnání a odsun Němců / 83 Německé vyprávění / 85 Vznik Československa a období 1918–38 / 85 1938–39: Mnichovská dohoda a přičlenění československého pohraničí k Německé říši, okupace Československa / 88 Období 2. světové války (1939–45) / 92 1945: Konec války a pražské povstání / 95 Vyhnání a odsun Němců / 97 Ústní výpovědi pamětníků / 107 Výpovědi Čechů / 107 Výpovědi odsunutých Němců / 120 Výpovědi neodsunutých Němců / 171 Německy mluvící Židovka / 177 Seznam literatury / 182 Poznámky / 196

Úvod O vyhnání a odsunu Němců z Československa po 2. světové válce již bylo řečeno mnoho a většina z nás zná základní historická fakta o této kontroverzní události. Jaký význam však měla a má pro českou společnost? Může se zdát, že po tolika letech a proklamacích o „tlustých čárách za minulostí“1 již žádný. A přesto zde po ní zůstal rozpačitý pocit. Stačí, navštívíme-li oblasti při hranicích s Německem, Rakouskem nebo s Polskem a porozhlédneme se kolem sebe. Spatříme tam ruiny nebo polorozbořené domy, které nám připomínají, že byly kdysi obydleny. Současné diskuse o naší nedávné minulosti tematizují především totalitní komunistický režim a jeho počátek v roce 1948. Často se v nich zdůrazňuje, že tři předcházející roky byly demokratické. Tento náhlý historický zvrat vzbuzuje u mnoha lidí údiv a pohoršení nad tím, jak snadno a rychle se demokratický politický systém mohl změnit ve více než šest desetiletí trvající totalitní režim. V neposlední řadě nám naši poválečnou minulost připomenou ostatní demokratické země, které poukazují na rozpor mezi poválečnými zákony stále zakotvenými v českém právním řádu a mezinárodní úmluvou o lidských právech. Například platnost zákona 115 z roku 1946 nepardonuje pouze zločiny spáchané na Němcích, ale také na těch Češích, kteří se stali oběťmi nekontrolovaného násilí svých krajanů. Této skutečnosti lze dnes jen těžko uvěřit, přesto byla součástí reality, o níž přes četné diskuse nevíme příliš mnoho. Přestože se naše poválečná minulost zdá být uzavřena, objevují se stále nové otázky. Jak vlastně vypadala česká poválečná společnost, která po šestileté okupaci nabyla vytoužené svobody, a jak s ní naložila? Na základě literárních textů a vzpomínek pamětníků osvětluje tato kniha ty momenty v poválečném Československu, které jsou zdánlivě nevýznamné, či nevhodné pro objektivní výklad dějin. Jedná se o atributy, jež se bezprostředně týkají lidského bytí, jako jsou motivy lidského chování, zkušenost, nálady a emoce. Nejde tedy o práci historickou v tradičním slova smyslu, nýbrž o práci interdisciplinární, která zkoumá minulost z pohledu kulturologie a literární vědy. V centru tohoto zkoumání je fenomén zkušenosti, jak individuální, tak kolektivní, která vyhnání osvětluje jak z české, tak z německé perspektivy, a umožňuje tak jeho diferencovaný výklad. Tato komparativní studie předkládá výběr z českých a německých literárních textů a ústních výpovědí pamětníků o česko-německém soužití od roku 1918 do konce války, aby poskytla fenomenologický vhled do obou mentálních světů. 9

Výchozími literárními díly jsou české romány Hvězdná hodina vrahů (1995) od Pavla Kohouta, Nástup (1951) od Václava Řezáče, Město na hranici (1958) od Karla Ptáčníka a novela Boží duha (1955; 1969) od Jaroslava Durycha. Z německých literárních děl analyzuji román Niemandszeit (2002, Čas nikoho, česky 2004) od Jörga Berniga a povídku Der Galgen im Weinberg (1951, Šibenice na vinici) od Josefa Mühlbergera. Průběžně se v knize odvolávám na další česká a německá literární zpracování, jakými jsou například román Dům na zeleném svahu (1947) autorky Anny Sedlmayerové, Sázka na lásku (1972) od Jana Suchla nebo z německy psaných děl novela Božena (1994) od Petera Härtlinga a Engste Heimat (1995, Nechte být, paní Smrti, česky 1997) od Eriky Pedretti. Podobně jako literární díla, zprostředkovávají nám minulou zkušenost i  ústní výpovědi pamětníků. V nich srovnávám vzpomínky Čechů a Němců a osvětluji odlišnost jejich postojů ke klíčovým událostem v období let 1918–45. Na obou stranách zaznívají stereotypy, které se staly součástí kolektivní paměti jak Čechů, tak sudetských Němců a jejichž automatické přejímání nás pochopení těchto událostí spíše vzdaluje. Svým záběrem a metodologickým přístupem jde tato kniha za rámec ustáleného historického výkladu o vyhnání a odsunu Němců a poukazuje na úskalí poválečného chápání svobody a demokracie v Československu, jež významně utváří mentální struktury české kolektivní identity.

10

Seznam zkratek BDM CDU/CSU ČSR DJ FF UK HJ JZD KSČ NDR NSDAP SdP SED SA SRN SS SSSR StB z.b.V.

Bund Deutscher Mädel (Svaz německých dívek) Christlich Demokratische Union/Christlich-Soziale Union (Křesťansko-demokratická unie/Křesťansko-sociální unie) Československá republika Deutsches Jungvolk (Německá mládež) Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Hitlerjugend (Hitlerova mládež) Jednotné zemědělské družstvo Komunistická strana Československa Německá demokratická republika Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei (Nacionálněsocialistická německá dělnická strana) Sudetendeutsche Partei (Sudetoněmecká strana) Sozialistische Einheitspartei Deutschlands (Jednotná socialistická strana Německa) Sturmabteilung (nacistické úderné oddíly) Spolková republika Německo Schutzstaffel (ozbrojená organizace NSDAP) Svaz sovětských socialistických republik Státní bezpečnost zur besonderen Verwendung (k zvláštnímu použití)

11

Historické a literární vyprávění Náš každodenní život je od minulosti oproštěn jen zdánlivě, neboť do něj neustále zasahují vzpomínky na minulé události. To, jak jim rozumíme a jaký postoj k nim zaujímáme, ovlivňuje náš současný život i naše představy a  přání vztahující se k  době budoucí. Minulost, respektive prožité zkušenosti, k nimž se neustále vracíme, dávají obsah našim přáním a naplňují naše představy o budoucnu. Minulost, ať nedávná nebo vzdálená, nás provází na každém kroku a je součástí nejen existence jednotlivců, ale i každého společenství. Naše každodenní komunikace se týká toho, co se právě děje, jakož i toho, co se stalo – nedávno, před několika lety, desetiletími nebo i stovkami roků. Převážně hovoříme o něčem, co jsme sami zažili, ale nemusí to být pravidlem. Často se totiž vztahujeme k událostem, které jsou pro nás důležité, aniž bychom je museli osobně zažít, ale známe je pouze z vyprávění a předáváme je dál. Tak, jako má každý z nás své vlastní vzpomínky, které tvoří individuální paměť, má rovněž každé společenství vzpomínky na svoji minulost, které utvářejí jeho kolektivní paměť. Oba typy vzpomínek mají společné to, že jsou sdělovány a předávány dál. V soukromé sféře si vyprávíme osobní vzpomínky se svými blízkými, kdežto ve veřejné sféře sdílíme vzpomínky na uplynulé události se všemi, kteří do našeho společenství patří. Toto sdílení, byť překračuje rámec našich osobních vzpomínek, nás sbližuje jako společenství, které si vytváří jakési pouto a soudržnost. Naše kolektivní vzpomínky na minulost tak vytvářejí paměť, která nás charakterizuje jako skupinu, ale k níž se vztahujeme jako jednotlivci. Tuto paměť si pěstuje a uchovává každé společenství, protože by bez ní nemohlo existovat. Paměť, kromě jiných faktorů, konstituuje identitu jednotlivců a skupin. Je známo, že lidé, kteří například při nehodě ztratili paměť, dlouhodobě trpěli těžkou osobnostní krizí. Dokud se jim paměť alespoň částečně nevrátila, žili ve vakuu, protože jim chyběla minulost. Minulost je ovšem velmi bohatá, a není v lidských možnostech si pamatovat vše. Jaké události jsou z ní tedy pro nás podstatné a jak si je pamatujeme? Zpravidla v naší paměti zůstane zachováno to, o čem vyprávíme, ať již na nás nějaká událost zapůsobila v kladném nebo v záporném smyslu. V soukromém životě už od dětství slýcháme, co se kdy přihodilo nám i jiným blízkým. Osvojujeme si tak jistý příběh, který sice vytvořil někdo jiný, ale my se s ním ztotožňujeme a přijímáme jej jako náš vlastní. Ten v modifikované formě předáváme dál. Lze tedy říci, že vzpomínky a paměť nejsou 13

produktem jedince, protože se utvářejí v kontaktu s okolím. Vzpomínky se nám vybavují o to lépe, čím častěji je vyprávíme. Podobně je tomu také se vzpomínkami společenství, které tvoří jeho kolektivní paměť. Rozdíl je v tom, že se týkají velké skupiny lidí a že sahají většinou do minulosti, kterou nikdo z nich nezažil. Přesto je tato dávná minulost pro každé společenství nesmírně důležitá, neboť právě prostřednictvím vyprávění o své minulosti dané společenství vzniká. Zjednodušeně řečeno: žádné společenství nemůže existovat bez uceleného příběhu o své historické kontinuitě, protože pouze ten mu zprostředkovává celkový obraz minulosti. Příběh o  společné minulosti si můžeme buď přečíst z  nejrůznějších textů, které z  velké části vytvořili historikové, anebo si jej můžeme vyslechnout. Toto ústní zprostředkování minulých událostí je zdrojem orální historie. V obou případech jde o souvislé jazykové sdělení, ať již v psané nebo v ústní formě, ve kterém se líčí určitý děj. Podle francouzského filozofa Paula Ricoeura má tento dej vždy podobu vyprávění. O minulosti se tedy dozvídáme pomocí příběhu, který je vytvořen na základě dostupných informací, ať již bezprostředních nebo zprostředkovaných vzpomínek, anebo informací z archivů a jiných zdrojů zachycujících historické události. Historikové na základě dostupných faktů a informací vytvářejí příběh o minulých událostech a podávají tak zprávu o dané době. Tato zpráva má podobu vyprávění, neboť se jedná o souvislý, logicky uspořádaný text, který informuje o minulých událostech. Při bádání o minulosti se objevuje velké množství informací a nejrůznějších detailů, z nichž historikové musí vybrat ty podstatné. V takovém podání historie se klade důraz na faktografii, na významné politické a historické události, jež zásadně ovlivnily danou dobu, nebo na osobnosti, které změnily chod věcí. Přestože historie pojednává o společenství lidí, historický výklad dějin nezohledňuje ty aspekty, jež se bezprostředně týkají lidského bytí. Jsou jimi motivy lidského chování, zkušenost, nálady a emoce. Byly rovněž součástí historických událostí a my bychom je neměli přehlížet, chceme-li těmto událostem porozumět v kontextu lidského chování. Abychom porozuměli motivům lidských projevů a získali vhled do mentality lidí minulé doby, musíme překročit hranice tradičního (pozitivistického) historického zkoumání, protože toto se zaměřuje výhradně na výčet, utřídění a zpracování faktů, aniž by výrazněji zohlednilo jejich kulturní a lidský rozměr. Jak již bylo řečeno, při poznávání minulosti nejsme odkázáni pouze na psaný historický příběh, nýbrž můžeme čerpat i z ústního vyprávění a obeznámit se s minulostí prostřednictvím „orální historie“. Tento způsob vhledu do minulosti skýtá fenomenologické osvětlení minulých událostí, jehož 14

zdrojem je zkušenost. Orální historie vychází ze zkušeností a zážitků lidí, kteří nám ve svých výpovědích zprostředkovávají uplynulé události a často nabízejí jiný obraz minulosti než historikové. Jeho součástí jsou osobní vzpomínky na rodinné zázemí, na prostředí, kde pamětníci vyrůstali, a na prožité vztahy. Tyto individuální příběhy odkrývají každodenní život, náladu a mentalitu tehdejší doby a v neposlední řadě i životní postoje a názory tehdejších lidí. Srovnatelný fenomenologický vhled nám ale může poskytnout též literární tvorba, zejména beletrie. I ona zprostředkovává minulé zkušenosti a umožňuje nám nahlédnout do tehdejších mentálních světů. Literární dílo má mimetický charakter, což znamená, že ve svém ztvárnění napodobuje lidský svět v celé jeho složitosti. Čím více se literární příběh přiblíží otázkám lidského bytí a lidskému zápolení, tím je poutavější a hodnotnější. Literární příběh vykresluje lidské životy ve všech jejich modalitách a poskytuje nám tak obraz světa, ve kterém se sice momentálně nenacházíme, ale s nímž jsme lidsky spjati. Dokážeme prožívat pocity protagonistů literárních příběhů nebo se můžeme vztáhnout k jejich zkušenostem a osudům. Proto také autoři literárních děl čerpají pro své příběhy náměty a inspirace ve světě, který je obklopuje, a vytvářejí tak svět, jenž je sice imaginární, ale zároveň podobný naší žité skutečnosti. Literární příběh o minulosti má často epickou vypravěčskou formu, která je podle Ricoeura podobná historickému vyprávění. Znamená to, že minulé události jsou v ní vyprávěny chronologicky, v jisté posloupnosti a návaznosti. Podle Ricoeura vytvářejí historikové tzv. „historické vyprávění“ a spisovatelé „fiktivní vyprávění“, přičemž se oba typy opírají o lidské zkušenosti, které jsou zprostředkovaně (prostřednictvím dokumentů a textů) nebo přímo (prostřednictvím vzpomínek) předávány dál. Podle Ricoeura se historik a spisovatel řídí ve svém psaní podobným postupem. Jak historik, tak spisovatel řadí informace a vytváří děj příběhu se zápletkou. „Právě tak, jako si spisovatelé zvolí určitou zápletku, aby mohli své představy poskládat do narativního sledu, řadí historikové události z minulosti podle určité narativní struktury či zápletky.“2 To ovšem neznamená, že literární vyprávění vzniká stejným způsobem jako historické. Podle Ricoeura je historie stopou, již v naší přítomnosti zanechala minulá událost. Z této stopy nám zbyl pouze její otisk, neboť se nikdy nemůžeme navrátit do minulé události, abychom ji opětovně prožili. To, co historik zkoumá a vykládá, je tedy pouhý otisk minulého, nikoliv minulost sama. „Na rozdíl od spisovatele románů má historik dvojí úlohu: musí utvořit ucelený a smysluplný obraz minulých událostí, zároveň jej však musí ‚přetvořit‘, aby odpovídal věcem a událostem tak, jak se skutečně staly.“3 Historik 15

má vůči minulosti jistý dluh, který jej zavazuje k zodpovědnosti za to, jak minulou událost převypráví. Tak, jako má historik dluh vůči minulosti, má jej spisovatel vůči zkušenosti, neboť není příběh bez zkušenosti. Právě zkušenost, ať individuální nebo kolektivní, je základem literárního vyprávění. V tomto světle se nabízí otázka, o jakých zkušenostech tedy vyprávějí české a německé literární příběhy o vyhnání a jak nám tuto událost zprostředkovávají. Na rozdíl od historického vyprávění odkrývají literární příběhy diferencovanou historickou zkušenost Čechů i Němců a nabízejí tak mnohostranný pohled na česko-německé vztahy v letech 1918–46. V této práci má pojem vyprávění dvojí význam: v užším slova smyslu to jsou příběhy o vyhnání a odsunu Němců (literatura a vzpomínky) a v širším smyslu to je způsob sdělování a vykládání uplynulých událostí, které se týkají celého společenství. Jako vyprávění lze tedy chápat i výklad minulosti, jenž vzniká v širších společenských sférách, jako například v politické, vzdělávací, kulturní. Ve společnosti jsou sice zastoupeny všechny typy tohoto vyprávění, avšak ne všechny jsou pro ni stejně relevantní. V této studii rozlišuji mezi třemi typy vyprávění a zkoumám to, jak vypadá česká a sudetoněmecká interpretace vyhnání a odsunu Němců z Československa po 2. světové válce v literatuře, ve vzpomínkách a v oficiálním výkladu. Poukazuji na různé obrazy minulosti, které tato tři vyprávění zprostředkovávají, a na jejich význam pro porozumění české poválečné minulosti. Každý návrat do minulosti je jiný, protože v sobě obsahuje nový pohled na událost, k níž se právě vztahujeme. Vyhnání a odsun Němců bezesporu patří k nejkontroverznějším událostem české poválečné historie. Následující studie nabízí vhled do literárních příběhů a do vzpomínek pamětníků, aby poukázala na úskalí současného oficiálního historického výkladu tohoto velmi ambivalentního období našich dějin.

16

Historický výklad česko-německého soužití v letech 1918–1945 Český v ýklad Chtěli domů do říše, tak tam šli. Tento postoj, který se ve výkladu dějin o odsunu Němců4 z Československa etabloval bezprostředně po 2. světové válce, stále dominuje českému veřejnému, politickému a historickému diskursu.5 Tato kapitola analyzuje ten výklad vyhnání a  odsunu, jaký je uznáván a reprodukován na oficiální, institucionální úrovni, totiž ve vzdělávacím a politickém diskursu. Primární jsou učebnice dějepisu pro střední školy, které podléhají schválení ministerstva školství, a jsou tak považovány za nejkompetentnější zdroj pro studium dějin na středoškolské úrovni. Většina českých středoškolských studentů si tak ve výuce osvojuje pohled na česko-německé soužití na základě těchto textů, jež se významně podílejí na tvorbě české kolektivní paměti o poválečných událostech v Československu. Co se týče výkladu odsunu a vyhnání v politickém diskursu, zaměřím se především na projevy Václava Klause, ve kterých se vyjadřuje k německo-české minulosti. Ve svých úvahách vycházím z již uvedeného Ricoeurova pojmu „historické vyprávění“. Ricoeur považuje výklad historické události za narativní text, který tvoří historikové na základě jim dostupných informací. V takovém textu však minulost nelze zachytit zcela celistvě a věrně, neboť historikové žijí v jiné době s odlišnými postoji a jsou utvářeni odlišnými zkušenostmi, které ovlivňují jejich pohled na minulost. Dalším úskalím pro historika při ztvárnění minulosti je interpretace událostí a faktů, které si do svého textu vybere. Historik musí učinit výběr událostí a skutečností, které považuje za nejdůležitější ve svém výkladu minulosti. Vytváří tak na jedné straně text o minulosti, který se snaží zohlednit kontext tehdejší sociální a politické situace, na druhé straně však tento text píše v současném, zcela odlišném kontextu, ze kterého nemůže vystoupit. Historikové vytvářejí souvislý text, tzv. „historické vyprávění“, v němž nejde jen o odhalení nových faktů, nýbrž také o vytvoření souvislého pohledu na minulost. Vyvstává otázka, na základě čeho a proč se historikové rozhodují právě pro určitá fakta, zatímco jiná ponechávají stranou. Jaké souvislosti jejich historický příběh předkládá a jakou interpretaci minulých událostí tento příběh podsouvá? Ricoeur považuje historické vyprávění za jeden z mnoha druhů textů, které nám umožňují získat vhled do minulosti. Historické vyprávění má však své limi17

ty. Jsou jimi především spektrum interpretace a různost kritérií pro výběr událostí. Ačkoli tedy nelze hovořit o jediném a výhradně objektivním pohledu na minulost, lze hovořit o dominantním historickém výkladu, resp. textu o minulosti, který má svůj nesmírný význam při tvorbě kolektivní identity určité skupiny. Svou vyprávěcí formou je text o minulosti jako příběh snadno zapamatovatelný, a tudíž lehce reprodukovatelný, což má pro každou skupinu lidí, sdílející společnou minulost, zásadní význam v tom, že tento příběh může sdílet a předávat dále. V tomto smyslu má historické vyprávění integrační a identifikační funkci pro každé společenství. Tradiční česká historiografie, jejímž hlavním zakladatelem byl v 19. století František Palacký, koncipovala výklad českých dějin jako emancipační proces Čechů, kteří se ve svých dějinách vymezovali vůči jiným národnostním skupinám, a to převážně vůči německy mluvící skupině. Základní myšlenkou českého tradičního výkladu dějin je úsilí o sebeurčení a osvobození se z utlačované pozice menšího národa. Tento motiv je podle Ricouera charakteristický pro většinu evropských výkladů dějin 19. století, kdy vznikl pojem národa a historiografie byla tvořena převážně z perspektivy obětí. Přestože zaznamenala česká historiografie podstatný vývoj, ponechala si až do současnosti svůj tradiční postoj vyjadřující znevýhodnění a ohrožení Čechů. Nejnápadnější je tento postoj ve výkladu dějin česko-německého soužití, zvláště pak ve výkladu týkajícím se období od roku 1918 do roku 1945. Tento postřeh vyplývá z oficiální historické interpretace, jak je podána v několika učebnicích dějepisu pro střední školy a v příručkách pro středoškolské učitele.6 Československo v letech 1918–38 je zde charakterizováno jako demokratický stát, jehož vzorem byla demokracie západního typu. V tomto výkladu jsou vyzdvihovány především formální znaky demokracie, aniž by se problematizovalo její fungování a význam pro nově vzniklý státní útvar. Již samotné vytvoření Československa v sobě skrývá několik rozporuplných jevů, neboť jeho existence byla prosazena jak navzdory nesouhlasu druhé největší skupiny obyvatel žijících na tomto území, tak přes rozporuplné a účelové přičlenění Slovenska a Podkarpatské Rusi. Vzhledem k velikosti německé a maďarské národnostní menšiny bylo hlavním politickým cílem českých politiků výrazně posílit podíl slovanského obyvatelstva v  novém státě. Podle učebnicových textů nově vzniklou demokracii ohrožoval výhradně německý a maďarský nacionalismus, jenž zapříčinil pozdější rozpad Československa. Stranou však zůstává otázka, jakou roli hrál český nacionalismus, z něhož vzešel nový československý stát, jakož i slovenský nacionalismus, který se zasloužil o vznik fašistického Slovenského státu. Český nacionalismus a jeho dědictví jsou v historickém vyprávění ve zkoumaných učebnicích de facto tabuizovány, což eliminuje 18

kritický pohled na vlastní minulost, bez kterého ale minulost nelze pochopit a vypořádat se s ní. Ve všech textech se vyhnání a odsun jeví jako jediné a spravedlivé řešení tehdejší poválečné situace Němců. „Vyhánění a vysídlování patřilo k následkům války vyvolané německým politickým vedením, byl to důsledek v této souvislosti provedených přesídlovacích akcí a likvidace celých skupin obyvatelstva.“7 Tento výklad je ve svém sdělení velmi paušální, neboť nerozlišuje mezi nacisty, běžným německým obyvatelstvem a antifašisty. Podporuje tak již v 50. letech prosazovanou myšlenku kolektivní viny Němců a obhajuje nutnost odsunu veškerého německého obyvatelstva. Vyhnání a odsun jsou interpretovány v souvislosti s předválečnými událostmi jako „odčinění Mnichova“. V učebnici pro gymnázia je sice poukázáno na český poválečný nacionalismus, není však nijak konkrétně problematizován jako jev se svými devastujícími a dlouhotrvajícími následky pro českou společnost. Odsun je hodnocen jako „poměrně přijatelné východisko“, přičemž autoři textu nepoukazují na situaci německých antifašistů a na důsledky, které ztráta tak velkého množství obyvatelstva pro Československo měla. Že by tato ztráta mohla mít negativní dopad v sociální, kulturní a hospodářské oblasti, se zdá být nepřípustné. Ve většině textů jsou vyhnání a odsun legitimizovány tím, že se většina Němců v roce 1938 dopustila zrady na československém státě svou podporou Henleinovy Sudetoněmecké strany.8 Je zajímavé, že podle tohoto výkladu největší prohřešek Němců, kteří volili SdP, nespočíval v tom, že podporovali nacismus a antisemitismus, nýbrž v jejich „účasti na rozvrácení republiky“.9 V textu vyznívá toto vysvětlení pro poválečný odsun zcela logicky a vybízí k tomu, aby se s ním většina českých studentů identifikovala. Tato výtka však není srozumitelná většině sudetských Němců, neboť si velká většina z nich nikdy nevytvořila pozitivní vztah k ČSR, neidentifikovala se s československým státem a nesouhlasila s jeho politickým uspořádáním. To, co se v českém historickém vyprávění nazývá zradou, vnímají sudetští Němci jako – obecně deklarované a i Čechy proklamované – právo na sebeurčení. Volba Henleinovy strany znamenala pro sudetské Němce možné splnění jejich požadavků z roku 1918, kdy bylo jejich volání po sebeurčení zcela přehlíženo. Většina sudetských Němců si k československému státu nevytvořila dostatečnou vazbu, která by je motivovala rozhodnout se pro zachování ČSR. Český výklad zde vychází z toho, že zachovat loajalitu československému státu byla jejich povinnost daná zákonem, jenž – nutno podotknout – byl vytvořen Čechy. Nabízí se zde otázka, proč se Němci s Československem nedokázali nebo nechtěli identifikovat? Přestože by tato otázka mohla přispět k porozumění česko-německému soužití v ČSR, v žádném ze zkoumaných textů bohužel nezaznívá.10 Je také 19

třeba podotknout, že část sudetských Němců určitou vazbu k Československu pociťovala, avšak tato skutečnost zaniká v historickém vyprávění jako „nepodstatná“ informace. Týkalo se to především německých antifašistů, z nichž většina byla příslušníky KSČ, ale i mnoha německých sociálních demokratů a Němců ze smíšených manželství. Této skupině obyvatel je pro jejich malé procentuální zastoupení věnována minimální pozornost. A to přesto, že odolali tlaku německého národního socialismu a byli pronásledováni jak za války, tak po ní – nejdříve německými nacisty a posléze Čechy. Stejně spoře nás informují učebnice o situaci německých Židů, přičemž některé texty hovoří o Židech bez rozdílu jazykové a kulturní příslušnosti. Byla snad situace česky a německy mluvících Židů po válce stejná? Jaký byl jejich návrat z exilu nebo z koncentračních táborů?11 Informační materiál pro učitele k výuce na základních a středních školách věnuje situaci Židů pouze jeden odstavec, který je navíc zcela bezobsažný. Čtenář se dozvídá, že „naprostá většina Čechů a Slováků jim [Židům] poskytovala podporu, avšak jejich začleňování do společnosti a zejména restituce jejich majetku arizovaného za okupace se ukázala jako komplikovaný problém“.12 Na jedné straně se Židům tedy dostávala podpora všech obyvatel, na druhé straně neměli nárok na svůj zabavený majetek. Tento rozpor autoři publikace nijak nevysvětlují, není tedy jasné, jak vypadala zmíněná podpora, ani v čem spočívala komplikovanost restituce židovského majetku. Autoři konstatují, že „řada Židů, hlásících se k německé národnosti, nakonec republiku za podmínek platných pro antifašisty či Rakušany opustila“.13 Opět zůstává nezodpovězeno, z jakých důvodů a proč za těchto podmínek. Také německým antifašistům je věnován jeden odstavec. Chování většiny Čechů a jejich politické reprezentace je v některých textech sice označováno za „nacionalistické a antiněmecké“, zároveň však je vykládáno jako důsledek předválečných sudetoněmeckých voleb a německé okupace Čech a Moravy, čímž je v podstatě ospravedlňováno. Úskalí poválečného nacionalismu, jeho podpora na politické úrovni a jeho důsledky související s nástupem totalitního režimu v Československu nejsou nijak problematizovány. Takový historický výklad nepomáhá pochopit události poválečné doby a nijak ne­ osvětluje důvody, které do značné míry umožnily a usnadnily komunistický převrat a následné nastolení totality, jejíž následky jsou v české společnosti patrné dodnes. Podobně vyznívá historické vyprávění v příručce pro středoškolské učitele Rozumět dějinám (2002), která vznikla na žádost ministerstva školství s cílem předložit středoškolským učitelům doporučený a oficiálně uznávaný výklad dějin česko-německého soužití. Je zde kladen důraz na formální aspekty české demokracie, která Němcům jako menšině měla zaručit stejné 20

podmínky pro existenci v nově vzniklém Československu. Zároveň se však poukazuje na výrazné nedostatky československého státu týkající se například pozemkové reformy, která měla „výrazný nacionální podtext“ (s. 82). V textu je implicitně vyjádřeno, že i přes všechny tyto nedostatky Němci neměli právo vznášet požadavky na správní autonomii v rámci ČSR a že nesou vinu na následném rozpadu ČSR. V rámci proklamované objektivity je text sice o něco vyváženější než jednostranné učebnice, avšak zároveň obsahuje v historickém vyprávění tradičně reprodukované pojetí Čechů jako utlačovaných, kteří měli právo na to, aby po Němcích vyžadovali přizpůsobení se předepsaným podmínkám. Je zajímavé, že i při zmínce o sudetoněmeckých antifašistech, kteří se obrátili proti Henleinovi, jsou jejich požadavky na národnostní vyrovnání na bázi československé federace označeny jako něco nepřípustného. Z textu pak jednoznačně vyplývá, že za poválečný odsun jsou odpovědni Němci, neboť plán odsunu se vyvíjel úměrně zločinům spáchaným v Protektorátu Čechy a Morava. Ovšem již samotný fakt rozbití Československa a následné okupace dal jasný impuls, že se s Němci bude muset skoncovat. Aby se příběh o vině Němců důkladně vštípil do paměti, některé odstavce se doslovně opakují. „Okupace území Čech a Moravy, nezahrnutého do mnichovské anexe (‚rest Tschechei‘ dle Hitlerova slovníku), znamenala ve vývoji ideje vysídlení sudetských Němců zásadní mezník. Nepřítel se stal nyní zcela jasným a tato idea se šířila postupně od prvních dnů po 15. březnu 1939 do širokých vrstev českého národa.“14 Důvod pro odsun spatřují autoři publikace výhradně v mnichovském diktátu, v okupaci a ve zločinech spáchaných Němci. Rozhodující událostí pro definitivní plán odsunu se pak stala heydrichiáda. Jakou roli zde však sehrálo nacionalistické historické vyprávění sahající do 19. století, které v Češích udržovalo a pěstovalo kolektivní averzi vůči Němcům a které přehlušilo hlas německých odpůrců nacismu? Není zde cílem znevažovat utrpení Čechů během okupace, ale je zarážející, jaký význam je mu připisován ve srovnání s utrpením jiných skupin.15 Jak čeští, tak němečtí Židé byli určeni k likvidaci, a přesto se ti, kteří se vrátili z koncentračních táborů nebo z exilu, nemohli hlásit ke svému původu. Němečtí Židé byli navíc znovu pronásledováni Čechy jako domnělí Němci. V souvislosti s poválečnou situací vyvstává však mnoho dalších otázek, jako například: Jaká byla situace německých antifašistů za války a po válce? Jaká byla situace těch Němců, kteří se v roce 1938 přihlásili k československé státní příslušnosti? Jakou roli hrála myšlenka národní homogenity na úkor demokracie? Vyhnání a odsun Němců byly do značné míry výrazem českého nacionalismu a je zarážející, že tento jev ve výkladu poválečných českých dějin není oficiálními historiky dostatečně problematizován. Ve zkoumaných učebni21

cích je sice zmíněn, avšak není kriticky analyzován ve svých nejrůznějších projevech na různých úrovních a ve svých důsledcích. Nacionalismus se podobně jako vyhnání a odsun ospravedlňuje okolnostmi a logikou doby, a tudíž za něj nesou odpovědnost Němci. Otázkou však je, do jaké míry byl český nacionalismus ve své historické kontinuitě motorem pro rozsah vyhnání a odsunu. Všechny zkoumané texty o odsunu a jeho genezi polarizují vztah Čechů a Němců jako vztah obětí a viníků, což má za následek zjednodušené chápání historie. Historické vyprávění o odsunu je tak vystavěno na paradigmatu obětí a viníků, které však nepomáhá pochopit událost odsunu, nýbrž ji schematizuje. Stejný schematismus je zřetelný také v politickém vyprávění o odsunu, které vychází z oficiálního historického výkladu tohoto jevu. V politickém diskursu artikuluje tento většinový pohled na odsun zejména Václav Klaus: Němci si určili svůj osud sami tím, že se „drtivá většina našich tehdejších německých spoluobčanů […] odvrátila od demokratického státu a za svůj přijala Hitlerův nacistický program, který vyústil v okupaci a protektorát“.16 V důsledku této volby došlo k masovému vraždění v Lidicích, které definitivně zpečetilo budoucnost Němců v Československu. „Pomsta na nevinných obyvatelích této obce [Lidice], de facto pomsta za Heydrichovu smrt, definitivně přervala nelehké, ale přesto dlouhá staletí existující soužití Čechů a Němců v naší zemi. Způsobila to, že už navždy bude soužití Čechů a Němců probíhat mimo území naší země, že bude vztahem mezi sousedy.“17 V roce 1997 podepsali Václav Klaus a Helmut Kohl česko-německou deklaraci o smíření, která měla učinit „výraznou čáru za minulostí“ a ukončit tak diskuse o vyhnání a odsunu Němců. Německá strana projevila ochotu finančně odškodnit české oběti nacismu, které přežily. Česká strana vyjádřila politování nad excesy provázejícími vyhnání a odsun. Češi, kteří se o odškodnění přihlásili, byli mezitím odškodněni. Je pozoruhodné, že v deklaraci nejsou zmíněni jak němečtí antifašisté, tak němečtí Židé, kteří se vrátili do Československa. Jaký důvod měla komise tvořící tento dokument k tomu, aby opomenula Němce, kteří odmítli nacismus, a ty, kteří byli paradoxně stíháni znovu po svém návratu z exilu nebo z koncentračních táborů? Možné vysvětlení tkví v politickém poslání, které tato deklarace měla splnit. Pro českou politickou reprezentaci deklarace znamenala pevně daný, oficiálně uznávaný výklad minulosti, který se stal ideologickým nástrojem při diskusích o česko-německé minulosti. Česko-německá deklarace tak slouží spíše jako závazný, kodifikovaný výklad česko-německých vztahů v letech 1938–45 než jako dokument usilující o porozumění a reflexi. S odvoláním na česko-německou deklaraci se většina českých politiků vyhýbá reflexi poválečného zacházení s  Němci v  Československu, neboť 22

podepsáním této deklarace se politické reprezentace obou zemí zavázaly, že nebudou své vztahy zatěžovat problematikou minulosti.18 Tento závazek je prosazován českou politickou reprezentací nejen ve vztahu k Němcům, nýbrž především s ohledem na vlastní interpretaci poválečné minulosti, jejíž pilíře představují určité neměnné konstanty, jako jsou prezident Beneš a jeho dekrety. Prosazování jednoznačného a neměnného výkladu významu Beneše a odmítnutí diferencovaného pohledu dokládá zákon „Beneš se zasloužil o stát“ z roku 2004, který kodifikuje jeden státem posvěcený, a tudíž nad všechny ostatní nadřazený pohled na Beneše. Tento zákon vyzdvihuje Benešovy zásluhy a zároveň tím opětovně „legalizuje“ Benešovy dekrety, se kterými souvisí i zákon 115 o „právnosti jednání souvisejícího s bojem o svobodu“, který vymezuje boj za svobodu až do těžko uvěřitelného data 28. 10. 1945, a tím legalizuje všechny brutální útoky na Němce i po kapitulaci Německa dne 8. 5. 1945. Z projevu Václava Klause vyplývá, že je Beneš vnímán jako velmi rozporuplná postava, nicméně je paradoxní, že i přes jeho neúspěchy (od Mnichova po únor 1948) parlament zmíněný zákon přijal.19 Tato skutečnost velmi dobře ilustruje snahu o vytvoření všeobecně uznávaného a legalizovaného jednolitého pohledu na minulost. Václav Klaus varuje v téměř každém ze svých projevů před „zneužitím a přepisováním minulosti“, jako by minulost byla něco daného, fixního. Minulost je však díky své časové podstatě neuchopitelná a nestálá, protože na ni lze pohlížet jen ze současnosti, jež určuje náš pohled na minulost a její porozumění. Minulost je podle Klause nutné vnímat z perspektivy dané doby. „Dobu před 60 lety, dobu konce války, jejíhož výročí letos celý svět i naše země intenzivně vzpomíná, nikdy nepochopíme, pokud se nepokusíme vžít do atmosféry heydrichiády a období, které po ní následovalo.“20 Jak je ovšem s více než šedesátiletém odstupem možné vžít se do válečné a poválečné atmosféry? Jsme toho vůbec schopni? A jak vlastně vzpomínáme na minulost? Vcítit se do pocitů a atmosféry minulé doby není možné, a proto nelze takový požadavek splnit. Podle Ricoeura pohled na minulost nikdy není konstantní, neboť je utvářen lidmi, kteří žijí v jiné době a prošli jinou zkušeností. Minulost jako takovou nelze zachytit, lze jen vytvořit vyprávění o ní. A to je vždy určováno dobou, v níž je minulost vytvářena. Minulost tedy nelze přehodnotit, lze pouze přehodnotit výklad minulosti, což může znamenat lepší pochopení minulých událostí. Minulost lze buď lépe reflektovat, anebo lze v obměněné formě reprodukovat již zažité historické vyprávění. V českém politickém diskursu jde spíše o reprodukci historického vyprávění, jejíž základní teze byly vytvořeny na konci 40. let minulého století. Neochota reflexe v politickém diskursu není zcela překvapující, ve23

lice zarážející je však v diskursu historickém. Ze zkoumaných textů vyplývá, že historické a politické vyprávění se v mnohém podobá. Historikové tedy politické vyprávění nekorigují ani nezpochybňují, naopak se na něm podílejí a stvrzují je. V  politickém diskursu se roku 2005 objevil náznak diferencovaného pohledu na válečnou a poválečnou minulost, když česká sociální demokracie ve vládě iniciovala omluvu německým antifašistům za jejich újmu v důsledku uplatňované teze kolektivní viny po 2. světové válce. Vlastně poprvé bylo na vrcholné české politické scéně jasně řečeno, že němečtí antifašisté nebyli důsledně vyjmuti z kategorie „nepřátelské obyvatelstvo“ a Češi s nimi zacházeli převážně jako s jinými Němci.21 Vláda poskytla 30 milionů korun na to, aby byly zdokumentovány osudy německých antifašistů žijících v poválečném Československu, zároveň však rozhodla o tom, že nikdo z nich nebude odškodněn! V čem tedy spočívá omluva lidem, kteří aktivně bojovali proti nacismu a byli ochotni riskovat své životy, když se jich tak štědrý rozpočet materiálně nijak nedotkne? Snad v tom, že budou mít čest dostat se jako „objekty výzkumu“ do českých archivů? Pan Paroubek, který označil tento akt jako „morální gesto“, na něm neshledává nic problematického, přestože by se případné odškodnění týkalo pouze „několika desítek osob“, jak sám uvedl. Toto poněkud absurdní morální gesto posouvá pan Paroubek na hranice cynismu tím, že oddaluje možnost finanční náhrady „do budoucna“, přičemž on sám není této variantě nakloněn. Vládní usnesení z roku 2005 je problematické ještě z dalších důvodů. I tento dokument nadále ignoruje již zmíněnou poválečnou situaci německy mluvících Židů, kteří byli často vystavováni projevům nepřátelství ze strany Čechů kvůli své afinitě s německou kulturou. Omluva se tedy omezuje výlučně na německé antifašisty za jejich poválečnou perzekuci, přičemž se ve vládním usnesení hovoří kromě aktivního boje za osvobození Československa také o  zachování věrnosti republice. Československému státu ovšem nezůstali věrni jen antifašisté, nýbrž i sudetští Němci, kteří z různých důvodů nesouhlasili s Hitlerovým záborem pohraničí a rozhodli se odejít do českého vnitrozemí. Přihlásili se tak k československému státu a odmítli nacistickou ideu velkého Německa. I tito občané byli po válce vystaveni perzekucím, jež někteří nepřežili, neboť na ně bylo nahlíženo jako na nepřátelské Němce. Ani v tomto případě se pohled na minulost výrazně neliší od tradičního, konzervativního výkladu českých novodobých dějin. Je zřejmé, že podobně jako v historickém vyprávění sehrává pojem věrnosti státu i v politickém vyprávění o česko-německé minulosti podstatnou roli. Přesto se však omluva naprosto nepochopitelně netýká všech, kteří v době okupace Československu věrni zůstali. Tito lidé byli radikálním způsobem 24

čechizováni a  museli se vzdát jakýchkoliv vazeb s  německou kulturou. Přestože se v politickém diskursu objevil i odlišný hlas, politické vyprávění se nijak výrazně neodchýlilo od základního nacionalisticky laděného tónu. Takový pohled na minulost i nadále posiluje koncept homogenní národní identity, která a priori vylučuje začlenění jiného kulturního a etnického prvku. V dnešní době multikulturalismu, globalizace, a zejména politické korektnosti jev vskutku pozoruhodný. N ě m e c k ý v ý k l a d vá l e čn é a  p ová l e čn é m i n u l o s t i Z důvodu konzistentnosti srovnání se v této části zaměřím na německý oficiální výklad nacistické minulosti, přičemž stručně pojednám o sudetoněmecké interpretaci válečné a poválečné minulosti. Sudetoněmecký výklad minulosti je jen jedno z mnoha vyprávění o německé minulosti, jež nemá svoji oficiální verzi, neboť je omezeno výhradně na sudetské Němce, kteří v současnosti tvoří malou skupinu německého obyvatelstva.22 Tento výklad má svoji ucelenou podobu a cirkuluje mezi sudetskými Němci. Není však dostatečně zastoupen v celoněmeckém veřejném diskursu o minulosti, do něhož kromě debat vedených v médiích patří i oficiálně uznávaný výklad v učebnicích dějepisu, který je výrazem německého poválečného vypořádávání se s nacismem, holocaustem a válkou. Problematika sudetských Němců a jiných vyhnanců je v celkovém pohledu na německou minulost druhořadá. Mezi německým oficiálním výkladem a sudetoněmeckým vyprávěním existují odlišnosti, které hrají významnou roli v česko-německých rozhovorech o minulosti a v současných česko-německých vztazích. Chceme-li pochopit jejich problematiku, je třeba osvětlit oba německé výklady minulosti. Současná oficiální interpretace dějin týkající se 2. světové války a událostí s ní souvisejících byla vytvořena v tehdejší Spolkové republice Německo a po sjednocení Německa roku 1990 byla převzata jeho východní částí, bývalou NDR. Po německé kapitulaci dne 8. 5. 1945 a po následném rozdělení Německa na západní a východní část se německá společnost v obou částech země začala vypořádávat se svou zdrcující genocidní minulostí. Jak měla vypadat budoucnost společnosti, která žila dvanáct let v nacistickém režimu, jenž vypracoval a vykonával mašinerii na vyvraždění šesti milionů Židů a vyvolal 2. světovou válku? Vyvstala otázka, jak naložit s takovou minulostí a na co a jak navázat. Německý historik Heinrich August Winkler srovnává konec 1. a 2. světové války následujícími slovy: „Na rozdíl od roku 25

1918 se po roce 1945 nemohla prosadit žádná z legend: ani Dolchstoßova legenda, ani ta o válečné nevině. Druhou světovou válku rozpoutalo a prohrálo národněsocialistické Německo; tuto skutečnost zpochybňovala pouze skupinka nepoučitelných.“23 A přesto nedokázala většina Němců bezprostředně po válce převzít zodpovědnost za minulost a kriticky se s ní vypořádat. Podle ankety uskutečněné v roce 1948 odpovědělo na otázku, zda považují národní socialismus za dobrou myšlenku, která byla ale špatně provedena, 57 % dotázaných Němců kladně a pouze 28 % záporně.24 V 50. letech se v západním Německu výklad dějin opíral o německé konzervativní odbojové hnutí proti Hitlerovi, jehož činnost vyvrcholila 20. 7. 1944 atentátem na vůdce. Tato akce, přestože neúspěšná, znamenala pro německou společnost výraz lepšího Německa a byla prezentována jako snaha o nápravu zločinů spáchaných nacisty. Až na výjimky, jako byli například filozofové Karl Jaspers a Theodor Adorno25, přijala většinová společnost nekritický a konformní výklad německé nacistické minulosti, který byl z velké části utvářen politickým postojem konzervativní vlády CDU a jejího premiéra Konrada Adenauera. Na konci 50. let vyzval Theodor Adorno ve své práci Was bedeutet die Aufarbeitung der Vergangenheit? (Co znamená zpracování minulosti?) k reflexi německé nacistické minulosti. Adorno argumentoval tím, že v německé společnosti stále ještě přežívá národní socialismus, který tato společnost od konce války jednoznačně neodsoudila. Namísto běžněji používaného výrazu „Vergangenheitsbewältigung“ (vypořádání se s minulostí) razil výraz „Aufarbeiten“ (zpracování), který v sobě skrývá duševní práci ve smyslu psychoanalytické terapie. Pomocí této práce se měla odhalit vytěsňovaná problematická minulost a společnosti to mělo umožnit, aby prošla ozdravným procesem. Začátkem 60. let byla Spolková republika Německo otevřeně konfrontována se svou minulostí, když se v Izraeli konal proces s Adolfem Eichmannem a ve Frankfurtu procesy s bývalými nacisty, kteří nikdy nebyli odsouzeni za své zločiny. A. Eichmann jako vysoce postavený nacista, který zodpovídal za transporty Židů do vyhlazovacích táborů, byl odsouzen k smrti. Tyto události díky zájmu tisku, rozhlasu a televize odhalily široké veřejnosti nové, zdrcující informace o německé nacistické minulosti, které se zásadně týkaly tehdejší západoněmecké společnosti. Lidé s nacistickou minulostí stále zastávali významné politické pozice, a navíc Německo začalo díky studené válce opět budovat armádu. Tyto události vyvolaly bouřlivou reakci německých levicových intelektuálů, kteří požadovali jednoznačné odsouzení nacismu a kritický pohled na vlastní minulost. Nejradikálnější byli mladí levicoví intelektuálové, kteří zažili válku jako děti a nyní chtěli znát minulost svých otců a matek. K jejich vyprávění se stavěli 26

velmi kriticky a konfrontovali je s jejich aktivní i pasivní podporou nacismu. Nejintenzivnější zpracování německé minulosti se objevuje nejprve v literatuře a teprve posléze se jí začali otevřeně zabývat historikové.26 V roce 1969 vystřídala poprvé od konce války konzervativní politiku CDU/CSU liberální politika sociálních demokratů, kteří prosazovali kritický pohled na minulost. První sociálnědemokratický kancléř Willy Brandt se jako vůbec první německý politik při návštěvě bývalého Varšavského ghetta přihlásil k zodpovědnosti za holocaust a nacismus a učinil většinu Němců vinnými za podporu nacismu. Jako první kancléř interpretoval 8. květen 1945 ve svém oficiálním projevu jako osvobození, které by mělo být oslavováno, a ne jako porážku, která je důvodem k truchlení. Negativní následky války (rozbombardovaná města, 12 milionů vyhnaných, znásilňování žen, obsazení a rozdělení Německa a další), které do té doby byly vnímány jako příkoří, byly levicovými politiky interpretovány jako logický důsledek války, za niž Němci musí nést zodpovědnost. Brandtův projev znamenal výraznou odchylku v do té doby rozšířeném a všeobecně uznávaném výkladu minulosti a předznamenal tak nový směr v pohledu na historii. Interpretace minulosti, kterou lze charakterizovat jako vyprávění o vině, byla v roce 1975 podpořena spolkovým prezidentem Scheelem, který nabádal k opětovné reflexi minulosti s tím, že za začátek německé tragédie pokládal rok 1933. Němci si měli uvědomit, že Hitler se dostal k moci díky většině německého obyvatelstva. Ve svém projevu Scheel poprvé hovořil o likvidaci Židů a Romů a připomněl, že osvobození od barbarství přišlo zvenčí. Poprvé bylo na oficiální politické úrovni poukázáno na skutečnost, že většina Němců buď aktivně podporovala Hitlerův režim, nebo s ním byla alespoň srozuměna, což ovšem byla také forma spoluúčasti. Přestože bylo v  80. letech historické vyprávění o  vině relativizováno nově zvolenou konzervativní vládou v čele se spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem, základní myšlenka výkladu minulosti se stále prosazovala a byla udržována levicovou opozicí i spolkovým prezidentem Richardem von Weizsäckerem. Ve svém projevu k výročí konce války v roce 1985 vyzval prezident německé obyvatelstvo k tomu, aby nezapomnělo na pronásledování Židů, ale i mentálně postižených, homosexuálů a Romů, a aby si všichni znovu uvědomili rozsah a následky německých zločinů. Přestože odmítl myšlenku kolektivní viny, hovořil o tom, že by všichni Němci měli akceptovat zodpovědnost za zločiny spáchané německými předky. „My všichni, vinní nebo nevinní, mladí nebo staří, musíme akceptovat minulost. Její důsledky se týkají nás všech a všechny nás zavazují. Mladší a starší si musí a mohou navzájem pomáhat v tom, aby pochopili, proč je vzpomínání životně důležité.“27 Jak současnost, tak budoucnost jsou určovány vzpo27

mínkami na zločiny spáchané během hitlerovského režimu, za něž nesla odpovědnost většina německého obyvatelstva. Tento pohled vyvolal mezi německými historiky ostrý spor o interpretaci dějin. Ke slovu se přihlásila skupina konzervativních historiků, kteří zpochybňovali otázku viny Němců a výjimečnost národněsocialistického holocaustu. Jedním z iniciátorů sporu historiků byl Ernst Nolte, který se zabýval otázkou, zda pojem viny patří do vědecké interpretace historie a jaký dopad má přiřknutí viny na celkový obraz minulosti a s tím související německou identitu. Nolte odmítl názor o ojedinělosti německého národního socialismu spolu s likvidací Židů, když tyto jevy zahrnul do širšího historického kontextu. Fašismus a nacismus vykládal jako reakci na komunistickou revoluci v Rusku a nacistické zločiny přirovnal ke zločinům sovětského komunismu před 2. světovou válkou. Německý nacismus a holocaust proto nejsou ojedinělými jevy. Nolte nepopíral vyhlazovaní Židů a zločiny spáchané během války, nýbrž interpretoval je v širším historickém kontextu zločinů spáchaných v celém světě. V jeho podání tak Německá říše ztrácí prominentní postavení ve světových dějinách diktatur. Ernsta Nolteho podpořili v jeho argumentech historikové jako Andreas Hillgruber a Michael Stürmer, na opačných pozicích stáli Jürgen Habermas, Rudolf Augstein a Micha Brumlik. Významný politolog a sociolog Jürgen Habermas kritizoval v Nolteho pohledu především zlehčování genocidy Židů ve srovnání s likvidací jiných skupin a relativizaci koncentračního tábora Osvětim, jehož fungování se v Nolteho podání omezilo na „formát technické inovace“.28 Habermas vyčetl Noltemu selektivní zacházení s fakty a „antropologicko-všeobecné“ vysvětlení namísto sociálněvědného výkladu. Po sjednocení Německa roku 1990 spor německých historiků pokračoval, když Nolte a skupina kolem něj přirovnala totalitní režim v NDR k nacistickému režimu s tím, že nacistickou totalitu vystřídala komunistická, která tu předešlou dokonce předčila v intenzivním hlídání obyvatel. Kniha Daniela Goldhagena Hitler’s Willing Executioners: Ordinary Germans and the Holocaust (Hitlerovi ochotní katani. Obyčejní Němci a holocaust; česky Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997) rozpoutala roku 1996 druhý spor historiků. Goldhagen ve své knize tvrdí, že v  německé kultuře existovala zvláštní tradice antisemitismu, která sahá až do středověku. Jedná se o tzv. eliminační druh německého antisemitismu, který je základním rysem německé kultury. Tato kniha se v Německu stala v krátké době bestsellerem, který široká veřejnost přijala velmi pozitivně. Většina historiků však Goldhagenovu práci odmítla, podpořil ji pouze Habermas a sociolog Reemtsma. Přestože byla tato kniha kritizována, měla velký vliv na výklad vzniku a trvání Třetí říše. Nebylo možné přehlížet její úspěch na veřejnosti a její tvrzení byla až příliš závažná na to, aby se jimi historikové 28

nezabývali. Znovu se otevřela diskuse zabývající se otázkou německé viny a nacistickou minulostí. V politickém diskursu se k tomuto tématu roku 1998 vyjádřil tehdejší spolkový kancléř Gerhard Schröder a ve svém projevu navázal na Weizsäckerovu interpretaci minulosti a vyzval k připomenutí nacistických zločinů. Schröder tak jednoznačně podpořil výklad válečných dějin, který dodnes dominuje v modifikované formě současnému politickému diskursu. Sudetoněmecký výklad dějin se od převládajícího liberálního výkladu liší důrazem na utrpení Němců a odmítnutím převzít historickou zodpovědnost za holocaust a podporu národního socialismu. Tento pohled byl v 50. a 80. letech zastoupen politickou reprezentací CDU/CSU – kancléři Adenauerem a Kohlem – která prosazovala konzervativní výklad dějin, jenž byl oproštěn od viny a zodpovědnosti. V této interpretaci jsou Němci vykresleni jako oběti, a to buď Hitlera a jeho ideologie, anebo poválečných antiněmeckých nálad a politických změn, v jejichž důsledku bylo 12 milionů Němců nuceno opustit své dosavadní domovy. S tímto pohledem se ztotožňuje většina odsunutých nebo vyhnaných Němců nejen z Československa, ale i z Polska, Pobaltí a dalších oblastí. Přestože není v německém historickém diskursu dominantní, má zde nesporně své pevné místo.29 Většina vyhnanců dodnes odmítá kriticky reflektovat svůj podíl nebo podíl svých rodičů na nacistické minulosti, a tudíž se neztotožňuje s myšlenkou odpovědnosti a viny, jež se stala samozřejmostí v německém veřejném diskursu o nacistické minulosti.30 Důvod tohoto odmítnutí spatřuji v procesu identifikace vyhnanců se západoněmeckou společností po roce 1945. Jak sudetští Němci, tak i ostatní noví obyvatelé Spolkové republiky Německo byli totiž domácími Němci považováni za cizince a byli přijímáni s velkou nevolí a nedůvěrou. Kromě jazyka je v podstatě nic nespojovalo: měli odlišné tradice a zvyky, odlišnou minulost a odlišné zázemí. Navíc měli i jiný poválečný osud, neboť říšští Němci na rozdíl od neříšských neztratili svůj domov a neprošli zkušeností vyhnání. Tato zkušenost se stala důležitou součástí kolektivní identity vyhnaných Němců, kteří se sice identifikovali s ostatními Němci, ale zároveň se díky této zkušenosti od starousedlíků také odlišovali. Na důkaz své odlišnosti zakládali různé spolky, jako například Sudetoněmecké krajanské sdružení. Právě traumatická zkušenost vyhnání dominovala vzpomínkám na minulost a určovala tak interpretaci i nacistické minulosti. Když se v 60. letech ve veřejném diskursu začalo prosazovat vyprávění o vině, setkalo se s absolutním nepochopením většiny vyhnaných Němců. Sudetští Němci se například nedokázali k minulosti vztáhnout stejným způsobem jako říšští Němci, neboť ji na základě svého původu vnímali jinak. Přestože většina z nich byla prohitlerovsky oriento29

vaná, s tezí viny se nedokázali identifikovat. Hitler přicházel zvenčí a už pět let před Mnichovem byl u moci s přispěním říšských Němců. Tento pohled umožňoval sudetským Němcům vytvořit si jakési alibi, že se Hitler nedostal k moci jejich zásluhou, a že zodpovědnost za jeho politiku nenesou tudíž oni. Navíc byli nakonec vyhnáni ze svých domovů, takže se stali oběťmi Hitlerovy politiky. Specifikum sudetských Němců a jiných vyhnanců nebylo ve výkladu nacistické minulosti dostatečně zohledňováno a nebyl s nimi veden žádný dialog ani uvnitř německého diskursu, ani mimo něj s příslušnými postiženými stranami, jako například bývalým Československem. Sudetští Němci nerozuměli tomu, proč by se měli ztotožňovat s pocitem viny a převzít na sebe roli viníků, když sami ztratili své domovy, a vnímali se tudíž jednoznačně jako oběti. Přisouzení viny v nich vyvolalo spíš pocit nespravedlivého nařčení než výzvu k přehodnocení postojů k nacistické minulosti. K tomu je ještě nutno přičíst jejich interpretaci předválečné minulosti, podle níž byli sudetští Němci jasně diskriminováni Čechy. Absence dialogu a pro ně srozumitelného pojmenování jejich provinění měly za následek stále větší posilování sebepercepce sudetských Němců jako obětí, což bylo po dlouhou dobu u mnoha z nich dokonce spojeno s myšlenkou revanšismu. Možná i proto probíhal dialog, který byl zahájen v 90. letech, převážně na oficiální politické úrovni, kde sudetští Němci zastoupeni nebyli. Příkladem může být již zmíněná německo-česká deklarace, v jejíž komisi sudetští Němci chyběli, a v deklaraci tak zaznívá pouze německý pohled na minulost z oficiálních vládních míst. Je tedy paradoxní, že ti, kterých se deklarace nejvíc týká, se na její koncepci nepodíleli a jejich hlas je de facto opomenut. Zdá se, že utrpení některých Němců je v rozporu jak s německým, tak s českým výkladem o německé nacistické minulosti, přestože se více či méně týkalo 12 milionů Němců. Vyvstává tedy otázka, jak s tímto utrpením a bezprávím naložit, aniž by byl relativizován holocaust a válečné zločiny, které tehdejší Německo spáchalo. Jak si pamatovat vyhnání Němců a jak ho převyprávět? Lze na vyhnané Němce vzpomínat pouze v roli obětí a zapomenout na ně v roli viníků? Nebo jim lze přiřknout pouze roli viníků, a tak na ně zapomenout jako na oběti? Zdá se, že – pokud nejsme nacionálně zaujati – ani jeden z pohledů neobstojí, a že je nutno chápat poválečné vyhnání Němců v obou perspektivách. Co se týče českého výkladu minulosti, stále existují tabuizované jevy, jako jsou český nacionalismus, amnestie poválečných zločinů spáchaných na Němcích, nespravedlnosti vůči německým antifašistům a vyvlastnění jejich majetku, stejně jako v případech německy mluvících Židů, kteří přežili holocaust. Minimálně problematizování těchto jevů by mohlo rozšířit horizont českého chápání své vlastní minu30

losti, a přispět tak k jejímu lepšímu porozumění i v její nesporné složitosti. Ale jak oficiální historické, tak i současné politické vyprávění ukazují, že se pohybují v rámci předem vytyčených mezí a nedokážou přiblížit skutečné historické poznání, neboť nezohledňují zkušenost, která je jeho významnou součástí. V  obou uvedených formách výkladu minulosti zkušenost absentuje, což má za následek okleštěné chápání minulosti. Literární vyprávění v sobě zahrnuje zkušenost, a tím se jeví být doplňujícím zdrojem odkrývajícím jiné, diferencované porozumění minulosti. Literatura je svou mimetickou povahou jedním z inspirativních médií, nastoluje nové otázky, je reflektující a dokáže narušovat zažitá tabu. A právě proto jsem ji učinila hlavním předmětem zkoumání této knihy.

31

Vyhnání a odsun Němců v literárním ztvárnění Vyhnání a vysídlení Němců z Československa po 2. světové válce představuje historickou událost, která se stala námětem pro literární zpracování jak českých, tak německy píšících autorů. Jedním z důvodů uměleckého ztvárnění je závažnost tohoto jevu, jenž změnil a ovlivnil životy nejen vysídlených, ale i nevysídlených Němců, a zároveň se dotkl i Čechů, pro které se vyhnání Němců stalo součástí jejich historické paměti. Tato historická událost se zapsala do kolektivního vědomí Čechů, které tvoří část jejich kulturní výbavy a identity. Svou rozporuplností a závažností odsun a vyhnání vyvolávaly a stále vyvolávají celou řadu otázek, které nebyly dostatečně nebo vůbec zodpovězeny, přestože na toto téma již vyšla celá řada historických prací. Na rozdíl od historického zkoumání má literární zpracování poněkud odlišný záběr v tom, že vykresluje a ztvárňuje příběhy, jež vyvolávají otázky často opomíjené českou historiografií. Cílem této kapitoly je tyto otázky identifikovat, zkoumat je a hledat na ně možné odpovědi. Co se týče odsunu a vyhnání, které se do jisté míry týkají obou skupin, Němců jako vyhnaných a Čechů jako vyhánějících, je třeba nejprve osvětlit, jak je tento jev literárně zpracován německými a českými spisovateli a co tato zpracování odhalují, respektive o čem vypovídají. Tyto otázky jsou centrální pro následující analýzu, ve které srovnávám německý román od Jörga Berniga Čas nikoho (2002) s českým románem Václava Řezáče Nástup (1951), přičemž na závěr ještě pojednávám o novele Boží duha (napsána 1955, vyšla 1969) od Jaroslava Durycha. V této komparativní studii se zaměřím především na odlišnosti, stereotypy a paradoxy v českém a německém líčení vyhnání a odsunu Němců po 2. světové válce z Československa. Za tímto účelem věnuji pozornost výkladu minulosti, tak jak je implikován ve zmíněných literárních dílech, ale také jazykovým prostředkům a tomu, co české a německé vyprávění o vyhnání obnáší a jaká interpretace dějin z takového vyprávění vyplývá. V této souvislosti se zaměřuji na to, jak se chovají české a německé literární postavy, kdo vyhnání a odsun podporuje a kdo je proti, jak Češi vnímají Němce a naopak. Dále jaké jsou důvody pro vyhnání a odsun, jaké argumenty jsou zde uplatňovány a jakou roli v poválečných událostech hraje česká politická reprezentace. 32

Č a s n i koho ( 20 02) Jörg Bernig se narodil v roce 1964 ve Wurzenu (Sasko) v rodině pocházející z Čech. Své první literární texty zveřejnil roku 1998 ve sbírce básní Winterkinder (Děti zimy), pozornost vzbudil však teprve o rok později svým románem Dahinter die Stille (Ticho tam vzadu). Za tento román získal v roce 2000 cenu Friedricha Hölderlina. Jeho poslední román Niemandszeit (Čas nikoho, 2002, česky 2004) byl kritikou chválen za literární oživení minulosti, která spojuje českou a německou paměť. „Jörgu Bernigovi se jeho románem podařilo něco pozoruhodného: historii ustrnulou v klišé a epizody převádí do literární podoby a tím do paměti obou národů.“31 Román Čas nikoho popisuje v  osmi kapitolách průběh jednoho dne, 3. září 1946, od brzkého rána až pozdě do noci na odlehlém místě na české hranici s Polskem a Německem. Takto ohraničený příběh probíhá ve třech časových úrovních. Za prvé se jedná o děj, který probíhá v aktuální časové rovině popisovaného dne. Druhá časová rovina je doba (červen 1945), na kterou teď, s ročním odstupem, vzpomínají hlavní postavy příběhu, které se tehdy setkaly v pohraničí na odlehlém místě „nikoho“. V poslední časové rovině se odehrávají události před rokem 1939 a během války, na něž literární postavy vzpomínají tak, že líčí své osobní příběhy. Primární děj, jenž se odehrává v zapadlé obci, je paralelně doprovázen dalším dějem mimo obec, v němž revoluční garda uskutečňuje hon na Němce, kteří se stále ještě nacházejí v Čechách. V románu ji tímto úkolem pověřil prezident Beneš. Vedlejší děj se skládá z osobních příběhů postav, které si obyvatelé obce navzájem vyprávějí. Román má překvapující úvod, neboť v něm autor představuje jednoho z hlavních hrdinů a zároveň již odhaluje i konec románu: „... co nevěděl, bylo, že večer třetího září devatenáct set čtyřicet šest Theres ještě jednou krátce spatří a že ji, proti své vůli, zabije.“ (s. 13) Tímto způsobem sice eliminuje moment překvapení a napětí, avšak navozuje u čtenáře zvědavost, jak „proti své vůli“ k popsané tragédii mohlo dojít. Román má spletitou strukturu, kde se střídají nejen časové roviny, ale i perspektivy českých a německých postav, které se v průběhu děje sbližují, podrývají své vzájemné antipatie a předsudky. Pozoruhodná je v románu Čas nikoho strategie vyprávění. Bernig neustále konfrontuje české a německé postavy s vnímáním reality opačné strany, a staví tím český a sudetoněmecký výklad poválečného vyhnání Němců proti sobě. Na odlehlém místě, v oblasti česko-německo-polských hranic, se ocitnou mimo reálný čas a  stranou veškerých událostí probíhajících v Československu na dobu jednoho roku tři Němci a dva Češi, kteří jsou z různých důvodů na útěku. Doufají, že najdou v pohraniční oblasti „niko33

ho“ útočiště a že zde přečkají rozjitřenou dobu. Tráví čas tím, že si vyprávějí své osobní příběhy a netuší, že se k nim mezitím zvenčí blíží katastrofa. Antonín Mrha, pětadvacetiletý Čech, dezertoval po šesti týdnech z revoluční gardy, jejímž úkolem bylo vyhánět Němce ze země. Antonín doufá, že vysoko v horách bude v bezpečí. Pozoruje odtud kolonu lidí pohybujících se směrem k německé hranici a přemítá nad svou minulostí. Antonín Mrha nenávidí Němce, protože během války v jeho městě němečtí vojáci zavraždili skupinu českých studentů a také protože za války jeho rodiče pracovali ve Škodovce, kde se kromě jiného vyráběly zbraně pro německou armádu. Hned po válce se přihlásil do místní revoluční gardy, aby se pomstil Němcům a aby pomohl svým rodičům, kteří byli obviněni z kolaborace. V červnu 1945 však revoluční gardu opouští, neboť neschvaluje její násilnické praktiky a octne se v opuštěné krajině, kterou postupně prozkoumává. Na jednom ze svých průzkumů narazí na umírající ženu, Theres, jinak zvanou „Neviditelná“. Mladá Němka Theres utekla na konci války před Čechy, kteří se na její rodině mstili za chování jejího otce v průběhu války. Otec byl zaměstnancem osidlovací společnosti, jež zabírala pozemky Čechů a Židů, aby je posléze předala Němcům a tak se postarala o „rozšíření a upevnění již existujícího německého rolnického vlastnictví“ (s. 58). Svou práci Theresin otec vykonával pečlivě a s hrdostí. Když skončila válka, mnoho se pro něj nezměnilo a z možné odvety nebo z trestního stíhání nepociťoval žádný strach. Bylo pro něj pouze nesnesitelné, že by „za jeho prací někdo mohl vidět snahu se obohatit“ (s. 61). Na konci války však pocítila celá rodina pomstu Čechů. Otec byl oběšen na pouliční lampě, Theres byla k nepoznání zmlácena a zkopána a matku odtáhli kdoví kam. Tato zkušenost otřásla Theres do té míry, že i teď, na opuštěném místě, vnímá realitu jen částečně. Nově vzniklou skutečnost odmítá Theres tím, že chodí každou noc ke svému bývalému domu do rodného města Jablonce, kde čeká na svou matku. Působí jako duch nebo jako náměsíčná – a proto jí Antonín Mrha dal jméno „Neviditelná“, neboť „ona je průsvitná, je to opravdu Neviditelná“ (s. 53). V době německé okupace byla Theres zamilovaná do Čecha Tomáše Anděla, jenž zmizel z jejího života poté, co je oba někdo udal Theresinu otci. Na jeho popud byl Tomáš odvezen nejprve do uhelných dolů v Sokolově a posléze do pracovního tábora v Lovosicích, který se podobal koncentračnímu táboru. Na konci války se Tomáš ihned přihlásil do revoluční gardy, kde se z něj stal „lovec“. Protože se s revoluční gardou na honbě za Němci dostane do nejodlehlejších koutů země, věří, že takhle Theres najde spíš, než kdyby ji hledal sám. Zároveň ji ale před revoluční gardou chce ochránit, neboť z vlastní zkušenosti ví, jak gardisté s Němci zachází. Proto musí být Tomáš neustále vepředu, musí razit cestu a být stopařem. 34

Tomáš Anděl, jehož jméno vyjadřuje určitou ambivalenci, se nakonec také rozhodne, že od revoluční gardy odejde. Na jednu stranu „lovil“ Tomáš Anděl lidi a Mrha a jeho kamarád Lípa ho popisují jako jednoho z nejnebezpečnějších gardistů, na druhou stranu se však Tomáš nikdy žádného brutálního vyhánění přímo nezúčastnil. Pracuje jako stopař a v této roli musí vždycky všude být před svým oddílem. S ohledem na Theres v tomto smyslu vystupuje v roli strážce, tedy anděla. Po roce intenzivního hledání již však nevěří, že by Theres našel, a tak se rozhodne oddíl revoluční gardy opustit. Nepodaří se mu však po sobě smazat stopy, a nechtěně zavede svůj oddíl až do pohraniční oblasti, kde se sbíhají hranice Čech, Německa a Polska a kde se kromě jiných schovává i Theres. Když se dostane do vesnice, poznává Theres až příliš pozdě a omylem ji při přestřelce se svým oddílem zastřelí. Kromě Tomáše patřil k revoluční gardě také Antonín Mrha a jeho přítel Bohuslav Lípa, kteří dezertovali již dřív. Lípa poté, co odmítl střílet na civilní Němce. Také on se ocitl na místě v zemi „nikoho“ a začlenil se do malého společenství Němců a Čechů, kteří si krátí čas vyprávěním svých životních příběhů. Lípa je neustále pronásledován minulostí, přičemž ho vzpomínky na válku paralyzují do té míry, že upadá do stavu podobného komatu. Při tom ztrácí vědomí, má vysoké horečky a trpí těžkými halucinacemi, což ho uvádí v naprosto nemohoucí stav. Bohuslav Lípa proto není ani schopen vyprávět svůj příběh sám. Ten za něj musí vyprávět jeho přítel Antonín Mrha. Před válkou žil Bohuslav Lípa v malém městě se svými rodiči, kteří byli za války odvezeni na nucené práce do říše. Na ten den si Bohuslav vzpomíná velmi jasně: Byl doma a díval se z okna, jak jeho rodiče nedošli domů, a místo toho nastoupili do vojenského vozu a v něm odjeli. Od té doby je už nikdy neviděl, jen jednou od nich dostal pohlednici z Hamburku. Mrha znal jednoho přítele svého otce, který tam byl také a po nervovém zhroucení se dostal domů. V Hamburku musel hledat v zasypaných sklepech lidi a vytahovat mrtvoly. Co dělali jeho rodiče, se však Lípa nikdy nedozvěděl. Na konci války se Lípa ze zoufalství přidal k revoluční gardě, se kterou táhl zemí a pátral po Němcích, kteří ještě neodešli. Činnost revoluční gardy se mu zanedlouho ale zprotivila, a proto od ní utekl. V „Zemi nikoho“ ho našel Mrha, který mu pomohl a spolu s ostatními obyvateli obce v něm vzbudil naději na budoucí život. Proti příběhu Bohuslava Lípy stojí příběh Gabriely Mohauptové, který je vyprávěn paralelně. V této konfrontaci se Gabriela musí stále ospravedlňovat: „Neměla jsem nic proti, aby byli druzí šťastní, Antoníne. Opravdu ne. To mi věř!“ (s. 112) V kontextu Gabrielina osobního příběhu vyznívá její ospravedlňování ovšem poněkud absurdně, neboť také její život a život její 35

rodiny byl kvůli jejímu synovi Friederovi během války ohrožen. Na konci války utekla s Friederem z kolony odcházejících Němců poté, co její muž zemřel na následky brutálního zásahu jednoho z českých gardistů. Frieder trpí epilepsií a často ho postihují záchvaty. Jeho strach a psychický stav lze vyčíst z jeho jazykového projevu, který se vyznačuje překotnou, zdánlivě nesouvisející a uspěchanou řečí. V obci vypráví místnímu spisovateli o koloně Němců: „…co myslíte, kdo by mohl najít ten kámen, však vy víte, co je v nich a kterého se musíte dotknout, aby pověděl všechno, co slyšel, a viděl stromy tamhle naproti, ty by taky mohly něco říct a potok, ano ty taky mají co povědět, jak je znám, a teď vám musím povědět, jak jsme tenkrát táhli po silnici, maminka, tatínek a já, po silnici s takovými bílými páskami na rukávu, pořád tam bylo víc a víc lidí na té silnici, tolik lidí, když se ze strany přidala cesta, tak přitekl ještě větší proud lidí … a lidi se v chůzi dívali jen pod nohy, nezvedali nohy, když jsem to udělal já, tak mi vyhubovali, někteří jen šeptali Ježíši, který jsi pro nás prolil krev… .“ (s. 116) Friederova nemoc měla být léčena nacistickými metodami, pomocí nichž byli „léčeni“ pacienti ve vyhlazovacím sanatoriu Sonnenstein v Pirně. Když Friederovi rodiče obdrželi výzvu k předání syna do sanatoria, odešli ke strýci hluboko do hor. Na konci války byli na cestě do Jablonce zajati revoluční gardou. Friederova nemoc, která se v mnohém podobá Lípově nemoci, má v románu symbolický význam v kontextu česko-německého soužití. Na rozdíl od Lípy, jenž upadne do naprosté apatie, je Frieder velmi rozrušený a spontánní. Překotnou a nekontrolovanou řečí sděluje svůj strach a hrůzné zážitky. Jeho nemoc ztělesňuje narušené česko-německé soužití, které vykazuje prvky neurotického stavu a které má zpočátku stále ještě naději na pozitivní řešení. Tím, že se Frieder neustále pohybuje mezi svou matkou a Antonínem, Neviditelnou a Lípou, a vypráví jim své smyšlené příběhy, je jakýmsi prostředníkem mezi Čechy a Němci. V pozitivním smyslu – jako představitel naděje – se Frieder projevil už v koloně vyháněných Němců, když z ní utekl, protože v dálce v lese uviděl „zelenou skvrnu“, za kterou musel jít. Tato „zelená skvrna“ ho pak s matkou dovedla až na odlehlé místo „nikoho“. Zelená v románu symbolizuje jako barva naděje pozitivní vyhlídky nejen pro Friedera a jeho matku, ale v širším smyslu i pro další česko-německé soužití. Toto soužití je však uskutečnitelné pouze v „místě nikoho“ a v „čase nikoho“ a trvá pouhý rok. Pouze na tomto anonymním místě, mimo čas a realitu, mohou Němci a Češi spolu žít v míru. Pomocí svých příběhů se sbližují a odbourávají vzájemné předsudky a nenávist. Pouze empatií může být vybudována důvěra, která posiluje soužití této skupiny. Na konci tohoto soužití se však ukáže, že jeho další existen36

ce není možná, čímž mizí i naděje pro budoucnost, neboť „zelená skvrna“, která pro Friedera až doposud působila jako magnet skýtající útočiště, se na konci románu vytratí. S příchodem revoluční gardy ovládne městečko násilí a zbývá jen Friederova otázka: „A teď?“ (s. 227) Vykreslený příběh románu implikuje, že po válce bylo možné pouze časově omezené českoněmecké soužití v ústraní, které bylo vystavěno výlučně na osobní bázi. V širším společenském měřítku bylo odsouzeno k zániku. Když Antonín Mrha v červnu 1945 zjistí, že Theres je Němka, poprvé v životě zapochybuje o svém nepřátelském postoji k Němcům. Navzdory pociťované nevraživosti vůči Němcům a bolestivému zranění oka, které si cestou způsobil, odnese Theres k sobě domů. „Přitom patřila k těm, kteří byli ze všech nejhorší, co svět světem stál. Každý se to mohl dočíst v novinách, tedy, když se k nějakým dostal; a že je celá Evropa v troskách, není to snad vina Němců, a on tady teď sedí ve svém lese a udržuje jednu z nich při životě?“ (s. 38) Toto dilema je ústřední otázkou v celém Bernigově románu. Jak zacházet s Němci, kteří napomohli Hitlerovi získat neomezenou moc a dobrovolně podporovali nacismus? Jak mezi nimi lze rozpoznat výjimky a do jaké míry je takové rozlišení objektivní? Není přeci jen jednodušší a jistější vnímat všechny Němce jako zločince? „Obyvatelé si nezasloužili nic jiného. I když oni sami nebyli žádní zločinci, nepáchali snad zločiny jejich lidé? Kde začít rozlišovat?“ (s. 15) V tomto postoji k Němcům rezonují následky německé okupace Československa a válka, kterou byli Češi postiženi. V posuzování Němců je tedy rozhodující příslušnost k německému národu, který je kolektivně uznán vinným nejen za okupaci Československa a válku, ale i za holocaust Židů a Romů. Na Němce je tak nahlíženo jako na anonymní skupinu lidí, mezi nimiž nelze rozlišovat. Anonymita svým charakterem nejen stvrzuje tezi o kolektivní vině, ale posiluje především nenávist a touhu po odplatě. Bernig ve svém románu zpochybňuje a podrývá pojetí kolektivní viny Němců. Pomocí příběhů konkretizuje své literární postavy, jež mohou ztělesňovat příběh libovolného Němce. Z jedné velké anonymní skupiny se tak stanou konkrétní jednotlivci, kteří jsou konfrontováni s kolektivní vinou. Na pozadí takové konfrontace, k níž dojde při setkání Čechů s Němci, je myšlenka kolektivní viny výrazně oslabena, až zcela ztrácí svůj význam. Češi a Němci si navzájem vyprávějí své životní příběhy, a umožňují tak těm druhým nahlédnout do svých osudů, které jsou veskrze tragické jak pro Čechy, tak i pro Němce. Každý ze zúčastněných začne vnímat neštěstí ostatních, což narušuje zavedené paradigma oběť/viník a poukáže na mnohovrstevnatost obou pojmů. Obraz Čechů jako obětí, jenž byl částečně reakcí na Mnichovskou dohodu z roku 1938 a jenž byl na konci války 37

ještě posílen, je zde narušen osobními příběhy českých postav. Stejně tak je zpochybněn obraz Němců jako viníků, který po válce převládal v české společnosti. Pomocí osobních příběhů literárních postav Bernig poukazuje na problematičnost těchto dvou kategorií a jejich užívání v realitě. Příběhy českých a  německých protagonistů v  Bernigově románu reprezentují dvě protichůdné interpretace minulosti, které Češi a  sudetští Němci ve svých pohledech na minulost zastávají. Na české straně převažuje závažnost homogenního národního státu, přičemž je tím legitimizováno poválečné vyhánění a vystěhování Němců. „Nastal čas, kdy se národ, stát a lid měli stát jedním a týmž. Od prvního prezidenta se naučil [Beneš], že toto musí být nejvyšším cílem politiky v rozvalinách světa, jak ho stvořila a pak po sobě zanechala rakouská monarchie.“ (s. 16) „Budou muset zmizet, Němčouři. Všichni. I stopy po nich.“ (s. 182) Zcela odlišně vypadá sudetoněmecká interpretace minulosti, jejímž základem je to, že jim nebylo přiznáno právo na sebeuplatnění, bylo jim znemožněno vytvoření samostatného sudetoněmeckého státu roku 1918 a byli vystavováni útlaku ze strany Čechů. Sudetoněmecký pohled na dobu po roce 1918 je utvářen názorem, že v nově vzniklém Československu představovali sudetští Němci podřadnou skupinu, jejíž práva byla porušována Čechy. „Žádali [Němci] od ní [Československé republiky] hodně a  nedostali nic. Češi chtěli, aby se všichni ostatní v zemi, Slováci, Němci, Maďaři, Židé i Poláci, řídili podle toho, co ustanovovali oni a jen oni sami.“ (s. 71) Taková interpretace minulosti opravňovala většinu sudetských Němců v jejich očích k masové podpoře Hitlera, od něhož očekávali zlepšení své situace. Výsledkem takového postoje bylo, „že nálada většiny Němců se teď s konečnou platností obrací proti republice, která je již v den založení vyloučila ze svého názvu“ (s. 73). Tyto dvě protichůdné interpretace minulosti po roce 1918 rozdělily Čechy a sudetské Němce ve 30. letech do dvou táborů, což mělo tragické následky pro obě strany. V románu Čas nikoho se však navzdory nesmiřitelným postojům Češi a Němci pomocí svých příběhů sbližují. Své vlastní pohledy na minulost mohou kriticky posoudit jen tehdy, pokud navážou bezprostřední kontakt s někým z druhé strany a nechají se vtáhnout do jeho příběhu. Svým způsobem se tak účastní, i když pasivně, vyprávěných událostí a dokáží se k nim vztáhnout tak, že se s nimi vypořádávají na osobní bázi. Tímto způsobem se promíchají pozice vypravěčů, přičemž každý může zastávat pozici někoho jiného. Tím, že jsou v Bernigově románu promíchány pozice vypravěčů, dochází k narušení etablovaných národních výkladů historie. François Lyotard nazývá tyto pozice „vypravěčské ‚posty‘ (vysílající, adresát, hrdina)“ a tvrdí, že každé vyprávění je určováno příslušnou pozicí. Ve svých úvahách 38

o vyprávění o minulosti vychází Lyotard z pozice vypravěče a posluchače v daném společenství. Vyprávění se řídí podle určitých pravidel, která vyplývají ze sociálních poměrů dané skupiny. Pokud se vyprávění předává dál, nastupují tři kritéria: kompetence vědět co vyprávět, kompetence vědět jak hovořit a kompetence vědět jak poslouchat.32 Musí se tedy vědět, co a jak vyprávět, ale zároveň je také třeba vědět, jak poslouchat. Z každého vyprávění o minulosti, respektive z interpretace dějin, vyplývá pro každou skupinu rozdílné vědění o minulosti: tzv. „znalost dějin“. Znalost společných dějin Čechů a sudetských Němců vychází na základě jejich národní odlišnosti a národní příslušnosti z rozdílných pozic. Vzhledem k tomu, že Československo bylo definováno jako národní stát Čechů a Slováků (resp. v dobové terminologii dokonce jednoho národa Čechoslováků), těžko se sudetští Němci mohli identifikovat s českým státem, do kterého nebyli zahrnuti. Češi se oproti tomu chtěli co možná důrazně vymezit vůči německé společnosti, kterou de facto odmítli. V Bernigově románu je tak vykresleno společenství, které pomocí osobních příběhů podrývá na obou stranách všeobecně uznávanou národní znalost dějin, přičemž se protagonisté snaží porozumět vzájemně odlišným výchozím pozicím. Jak již bylo řečeno, mění se v Bernigově románu pozice vypravěčů. Z vypravěčů se stávají posluchači a naopak, což s sebou podle Lyotarda nese také změnu kompetencí. Jak a co se vypráví, se mění s ohledem na posluchače, který zároveň poslouchá a vnímá s ohledem na vypravěče. Neexistuje pouze jeden člověk, který ví, jak a co vyprávět, zrovna tak jako neexistuje pouze jedno „správné“ vyprávění o minulosti. Analogicky neexistuje jen jedna osoba, která by věděla, jak naslouchat, a potažmo jak rozumět vyprávěným událostem a jak je interpretovat. Všechny postavy v románu kromě členů revoluční gardy se ocitají v různých vypravěčských pozicích, důsledkem čehož je, že pouze členové gardy si ponechávají neměnný a nereflektující pohled na nedávnou minulost a snaží se ho prosadit jako jediný možný a „správný“ výklad. Takový výklad dějin opírají gardisté o výroky prezidenta Beneše a o skutečnost, že jim byla udělena neomezená moc v zacházení s Němci. „Prezident pracoval dlouho do noci a možná věřil, že se zapíše do dějin. Čisté škrty! Jinak to nejde. I když kvůli tomu musí ze země odejít tři miliony lidí. Hranice země, zemí vůbec, měly být i hranicemi národů, jazyka, způsobu života. Byla to jedinečná příležitost. Čisté škrty! Už to začalo, a ještě než se vrátil, pořádala se štvanice ulicemi Prahy: Žeňte je! Najděte je! Zabte je!“ (s. 17) Činnost revoluční gardy je konkrétním výrazem verbálních projevů prezidenta Beneše a českého všeobecně sdíleného chápání česko-německého konfliktu. V románu Čas nikoho z revoluční gardy dezertují Mrha a Lípa a vyjadřují tím svůj nesouhlas s jejími praktikami. Po opuštění gardy se vydávají oba, 39

i když nezávisle na sobě, na jinou cestu a v podstatě hledají jinou alternativu pro interpretaci minulosti a její porozumění. Toto hledání se neobejde bez přehodnocení minulosti, k čemuž dochází v přímé konfrontaci s  německými postavami (Mohaupt, Theres, Frieder). Z  bezprostředního kontaktu Čechů a Němců a z konfrontace české a sudetoněmecké perspektivy se vytvoří nový vztah a postupně se narušuje paradigma viník/oběť. Viníci – v očích Čechů – Němci se v některých případech jeví jako oběti, a původní oběti, Češi, vypadají jako viníci. Vzniká tak model, který představuje nový, byť fiktivní, přístup k česko-německému problému a naznačuje nové řešení. Vykreslená konstelace v Bernigově románu, kdy si hlavní postavy navzájem naslouchají a posléze nahlédnou, že obě strany více či méně trpěly, skrývá jistou naivitu a může působit jako „pedagogicky korektní tragédie“33. Nicméně je třeba zdůraznit, že tento model nutí k reflexi a narušuje ustálené pohledy na minulost a pozice, které jsou všeobecně rigidně zastávány na obou stranách. Je však třeba podotknout, že reflexe minulosti jednotlivých románových postav není vyvážená. Gardisté Mrha, Lípa a Anděl kategoricky odmítnou postup revoluční gardy a litují toho, že se ke gardě přihlásili. Podobně vyjadřuje svůj nesouhlas se zacházením s Němci paní Palečková, která i přes vydaný zákaz dá napít a najíst Němcům určeným k vysídlení. Oproti tomu se u německých postav reflexe omezuje pouze na kritické vykreslení Theresina otce, nacisty, jenž sám nevyjadřuje žádné známky lítosti nebo pocitu viny. Jinak jsou německé postavy ve vesnici vykresleny buď jako oběti Hitlerovy politiky, nebo jako nevědoucí, nic netušící lidé, kteří nevědí, proč by měli kriticky zhodnotit svou podporu Hitlera a připustit si určitý podíl viny na zločinech spáchaných Němci. Jednostranné paradigma lze vypozorovat i v případě líčení ženských a mužských rolí. Mužské role, se kterými se tradičně pojí síla a násilí, jsou výlučně připisovány Čechům, přičemž jejich ženské protějšky, které ztělesňují zranitelnost, bezmocnost, bezradnost a krásu, jsou Němky. Theres, zvaná „Neviditelná“, okouzlí svýma pronikavýma zelenýma očima a nádhernými zrzavými vlasy jak Tomáše Anděla, tak Bohuslava Lípu. „Byla to nejkrásnější žena, jakou v životě viděli. Tak jim aspoň připadala onoho letního dne.“ (s. 52) V obci žije ještě jedna podobně atraktivní Němka, Antonia Mende, která se Theres vzhledem podobá. Všechny německé ženy v románu působí velmi křehce a bezmocně. Tyto dva tendenčně vykreslené jevy poukazují na určitý problematický rys románu, který napomáhá udržovat stereotypní sudetoněmecký obraz Čechů jako násilníků a zločinců a sudetských Němců jako jejich obětí. Přestože v románu hrají významnou roli příběhy protagonistů, centrálním tématem je průběh vysídlení a vyhnání Němců. Průběh vyhnání, které 40

vykonává revoluční garda vedená strážmistrem, je vykreslen se všemi podrobnostmi. Revoluční garda „očišťuje“ zemi od nepřátel, od všech Němců. Gardisté nazývají svou činnost prací, odvolávají se na dekrety prezidenta Beneše, které vyhnání legalizují, a  sebevědomě postupují, aniž by zapochybovali nebo činili sebemenší rozdíly. Dělat rozdíly totiž nepatří k jejich práci, jejich úkol spočívá v tom, že postupují rychle, nekompromisně a nešetří žádného Němce. „Považovali se za vykonavatele vyšší moci. Jedni za ní viděli prezidenta, druzí národ, zajedno byli v tom, že pochází odkudsi zdaleka a razila si cestu dlouhými staletími a předurčuje, že v jejich zemi je místo jen pro jeden národ. Považovali dobu za zralou, aby vypudili ty, kteří k jejich národu nepatřili, kteří nemluvili jejich řečí, vypudili je zpátky za hranice, přes které kdysi přišli. … Považovali se za mstitele národa, za soudce nad činy a zločiny Němců v zemi. A dobu vnímali jako nepříhodnou ke kladení otázek.“ (s. 98) Revoluční garda pracovala ve službách národa a  splňovala tak po několik století vytoužený historický úkol: osvobozovala zemi od problematického živlu a zajišťovala pro Čechy bezkonfliktní budoucnost. Zároveň si gardisté řeší osobní neúspěchy nebo kompenzují národní kolektivní frustraci z předválečné kapitulace bez boje. V této tzv. „práci“ mohou gardisté uskutečňovat svá dávná přání a touhy, nalézají zde smysl svého života, o kterém si mysleli, že už byl nenávratně ztracen. Strážmistr, povoláním poštovní úředník, ztratil v roce 1939 v Sudetech práci, kterou musel postoupit Němci. Od té doby se jeho život změnil k horšímu – musel pracovat v továrně, začal pít a opustila ho žena s dítětem – a vinu na všem nesli Němci. Na konci války jim to mohl konečně oplatit. Konečně má zase smysluplnou práci a kromě toho si může splnit i své dětské představy. Může si hrát na válku, aniž by se vystavoval nějakému velkému nebezpečí, a má před sebou dokonce skutečného nepřítele. Strážmistr si každý útok na vesnici nejdříve pečlivě rozmyslí, má určitou strategii, jejímž cílem není jen Němce vyhnat z vesnice, ale zároveň je psychicky týrat. Z jeho gardy musí jít strach a ten se docílí nejlépe při ranním útoku. Za rozbřesku má zásah revoluční gardy největší účinek. „A tak tam stojí za prvního rozbřesku, jak jsme je sehnali dohromady, s řevem je vyhnali z postele, nahnali do jedné místnosti, nařídili budík a řekli, že mají hodinu, hodinu na to, aby si sbalili jednu tašku, ne víc.“ (s. 64) Když se gardistům zachtělo, mohli být Němci zmláceni, nebo také zastřeleni, neboť gardisté byli vždy v  právu. „Veškeré právo bylo na jejich straně a všechno, co dělali, se v okamžiku, kdy to dělali, změnilo v právo. Země čekala na tuhle chvíli celá století, a díky nim ta chvíle nastala. Byli bozi, a jejich rozsudek zněl: Táhněte! Pryč ze země! Přes hranice s vámi! Heim ins Reich!“ (s. 176) Gardisté vychutnávají svou moc a pomstu, působí 41

jako vojenské komando, které se drží přesného, téměř rituálního postupu. Akce pokaždé začíná předcházející den přípravou na samotný útok, poté následuje přepadení obce a zabrání kořisti. Soucit s Němci nebo poskytnutá pomoc se přísně trestá. Čechům je kontakt s Němci zakázán a porušení tohoto zákazu se považuje za kolaboraci. Revoluční garda stíhá i Čechy, kteří nesouhlasí s kolektivním vyhnáním. To se týká paní Palečkové, která kolemjdoucím Němcům nabídla vodu a jídlo a pro kterou není tak zcela samozřejmé, že všichni Němci musí odejít. I pro ni tedy představuje revoluční garda určité nebezpečí. Detailní líčení nemilosrdné „honby“ na Němce, která vrcholí na konci románu, a psychologizování postupu revoluční gardy propůjčuje knize tón, který připomíná román s námětem z divokého západu. V Bernigově románu však napětí není vyvoláno samotným obsahem děje, nýbrž způsobem, jakým tento děj probíhá. Důraz je zde kladen na praktiky, které revoluční garda uplatňuje, na to, jak se gardisté opájejí mocí a na uspokojení, které jim přináší. Gardisté si tak mohou beztrestně kompenzovat svoje osobní frustrace a neúspěchy. Takové líčení se na jedné straně zakládá na historických skutečnostech,34 na druhé straně má však své zásadní úskalí. Z historických zdrojů vyplývá, že revoluční gardy sice napadaly Němce, jejich působení bylo však jen krátkodobé.35 Je zřejmé, že se autor fikce nemusí držet historických faktů, je však třeba zvážit, co svým líčením historických událostí sděluje a jaké implikace takové líčení navozuje. V románu Čas nikoho má popisovaná, rok trvající honba na Němce afirmativní charakter v tom smyslu, že plošně činí ze sudetských Němců oběti. Stvrzuje pohled, podle nějž se sudetští Němci stali oběťmi českého násilí a pomstychtivosti. Tento pohled má jistě své opodstatnění, je ovšem jednostranný a neponechává žádný prostor pro rozlišování. Jednostrannost a určitou schematičnost lze vidět i v polaritním vykreslení dvou světů, v nichž se odehrává hlavní děj. Idealizovaný svět vesnice, kam se uchýlili všichni protagonisté, a svět okolní. Vnější, nebezpečný svět je reprezentován revoluční gardou, tedy výhradně agresivními, pomstychtivými Čechy, což vyvolává dojem, jako by ve světě mimo vesnici nebyl žádný jiný Čech. Němci, bez ohledu na věk a zdravotní stav, jsou hnáni směrem k německým hranicím a v Ústí nad Labem dojde po výbuchu muničního skladu k masakru německého obyvatelstva. Zdá se, že se eticky chovající Češi nacházejí pouze v izolovaném, odlehlém světě, který však zaniká při kontaktu se světem okolním. V tomto smyslu nabádá Bernigův román k reflexi českého výkladu poválečných dějin, vyvolává však zároveň otázku, zda je tradiční sudetoněmecký pohled na minulost legitimní. Již v úvodu postuluje román Čas nikoho myšlenku, že sudetští Němci jsou oběťmi vyhnání, a tato myšlenka v průběhu děje není nijak výrazně 42

zpochybněna. Z toho důvodu vyznívá román do určité míry jako didaktická kritika vyhnání a odsunu, aniž by došlo k polemice, která by nastolila otázky týkající se tohoto kontroverzního jevu. Češi a Němci v románu sice vedou intenzivní dialog, který je sbližuje, v zásadě v něm však chybí kriticky reflektující postoj Němců k vlastní, nacistické minulosti. Sbližující dialog navozuje dojem, že všichni zúčastnění byli oběťmi; nejdříve Němců a posléze Čechů. Tato relativizace je problematická v tom smyslu, že zprošťuje sudetské Němce zodpovědnosti za jejich problematickou minulost a redukuje většinu Čechů na mstitele. N á s t u p (1951) Také český román Nástup od Václava Řezáče líčí poválečnou dobu v pohraničí, v  němž tradičně žilo převážně německé obyvatelstvo. I  v  tomto románu se řeší otázka, jak naložit s Němci po 2. světové válce. Formálně je zde však kladen důraz na proces osidlování pohraničí Čechy, které obsahově hraje významnou roli, protože je tento proces neoddělitelný od vysídlení Němců. Václav Řezáč (1901–1956) je jedním z významných autorů předválečné a poválečné doby. Proslavil se psychologicky laděnými romány (Čarovné dědictví, 1939; Černé světlo, 1940; Svědek, 1942; Rozhraní, 1944) a dětskými příběhy (Kluci, hurá za ním, 1933; Poplach v kovářské uličce, 1934). Pod vlivem války se Řezáč začal politicky vyhraňovat a stal se z něj angažovaný levicový autor, což ovlivnilo i jeho literární tvorbu. V roce 1946 proklamoval Řezáč na sjezdu spisovatelů odklon od psychologické literatury, která se zaměřuje na jednotlivce, a místo toho prosazoval společensky zaměřenou literaturu, jež se týká společnosti jako celku. Přiklonil se tak k socialistickému realismu, uměleckému literárnímu směru, jenž byl prosazován komunistickou stranou a stal se určujícím pro většinu poválečných levicových autorů. Literatura socialistického realismu se měla zabývat především aktuálními společenskými a  politickými tématy, která osloví co nejširší vrstvy společnosti, a poukazovat na jejich optimální řešení. Román Nástup splňuje všechny požadavky postulované socialistickým realismem, a je tak typickým příkladem tohoto směru. Vzhledem k tomu, že literatura socialistického realismu chce být odrazem své společnosti a její doby, poskytuje nám Řezáčův román s časovým odstupem i dnes vhled do české společnosti poválečné doby a odhaluje nám překvapující dilemata. Přestože román Nástup kvůli svému ideologickému zaměření nepatří k umělecky nejzdařilejším literárním dílům, zachycuje jeden ze zásadních, i v současnosti sdílený postoj české společnosti k vyhnání a odsunu Němců. V době 43

vzniku zaznamenal značný úspěch a i v pozdějších letech byl opakovaně vydáván ve vysokém nákladu.36 I dnes patří Václav Řezáč se svou tvorbou k základním autorům probíraným na středních školách.37 Tématem vysídlení Němců se ještě dříve než Václav Řezáč zabývala ve své tvorbě spisovatelka Anna Sedlmayerová (1912–1995), jež se s tímto problémem vypořádává již v roce 1947 v románu Dům na zeleném svahu a v navazujícím románu Překročený práh (1949). Tato díla však, na rozdíl od pozdějšího Řezáčova románu, nebyla přijata pozitivně. Důvody byly především politického charakteru, neboť romány Anny Sedlmayerové nejsou psány v duchu socialistického realismu a problematizují některé negativní jevy v české poválečné společnosti. I když autorka při zpracování tohoto, v té době tabuizovaného, tématu vycházela z levicových pozic – hlavní postava románu je komunista a v románu jsou čitelné sympatie s myšlenkami komunistické strany – objevuje se zde zároveň kritika členů této strany. Někteří komunisté rozkrádají německý majetek a  mnoho Čechů zachází s Němci jako se zločinci, aniž by věděli, zda jimi skutečně jsou. Kritika těchto jevů narušovala tehdejší představy o literární tvorbě, jež byla po roce 1948 úzce spjata s ideologií KSČ. Určitá liberalizace v umění nastala až ve druhé polovině 60. let, na což někteří autoři reagovali novým literárním ztvárněním česko-německých vztahů.38 Na rozdíl od románů Anny Sedlmayerové reprezentuje Nástup převládající umělecký směr poválečné doby a zachycuje v té době všeobecně akceptovaný pohled na vystěhování Němců. Děj Řezáčova románu se odehrává v chronologickém sledu ve 38 kapitolách a je časově ohraničen dobou od poloviny května do listopadu 1945. Hlavní postavou románu je předválečný komunista Bagár, který přijel do pohraničního městečka Grünbach, později v  románu nazývaného Potočná, aby převzal správu nad obcí, vysídlil Němce, zkonfiskoval jim majetek a osídlil městečko Čechy. Tento úkol se zpočátku snaží prosadit pomocí Čechů, kteří ho doprovázejí, ale časem se ukáže, že všichni nesdílejí jeho politické přesvědčení a nemají stejná očekávání. Dva společníci zde chtějí po Němcích získat majetek a jediný Rejzek, jenž pochází ze smíšeného manželství, se sem vrací domů, aby převzal hotel po svém českém otci, který byl během války popraven. Bagár se tedy musí vypořádat nejen s místními Němci, kteří kladou odpor všemi možnými způsoby, ale i s Čechy, kteří sem přijeli zbohatnout nebo se mstít. „Co já tady s takovými existencemi? Budou z nich někdy poctiví hraničáři? Nebudou. Každý kouká, jak by si nacpal do kapsy, a až nebude mít z čeho cpát, uteče.“ (s. 172) Do Grünbachu dorazí také revoluční garda vedená Tymešem sestávající z alkoholiků a násilníků. Po otevřené konfrontaci s Bagárem se gardisté přesunou z města na nedaleký zámeček, kde pro své pobavení tyranizují místní německé obyvatele. 44

Z různých indicií vyplývá, že Tymeš je bývalý kolaborant, který se teď snaží vstoupit do KSČ. Bagár bojuje na dvou frontách, na politické a národní. Na politické úrovni musí Bagár prosadit komunistickou ideologii a vypořádat se s Čechy, kteří mají jiný názor, a na národní se musí vypořádat s Němci. Je paradoxní, že v politickém boji je Bagárovi oporou nejprve německý antifašista Palme, a teprve později, po příchodu dalších Čechů z vnitrozemí, jsou to čeští komunisté. Pro Řezáčův román je ostatně příznačné, že jeho postavy neprocházejí žádným psychologickým vývojem, nýbrž politickým, což znamená, že se z většiny z nich postupně stanou komunisté. V tomto ohledu je román Nástup tendenční a poplatný ideologii KSČ. Objevuje se zde však také několik zarážejících jevů, jako je například příběh německého antifašisty Palmeho. V situaci, kdy není vůle rozlišovat mezi vinnými a nevinnými Němci a kdy se většina Čechů chce Němců zbavit, působí německý antifašista téměř jako provokace. Palmeho syn padl ve španělské válce, kde bojoval proti místním fašistům, a Bagár byl shodou okolností u toho, když umíral. V boji proti fašismu byly oběti tedy nejen na české, ale i na německé straně – a právě tato skutečnost narušuje stejně jako ve výše uvedeném německém románu dichotomii obětí a viníků. Znamená snad existence Palmeho, že řešení spočívající v nediferencovaném vysídlení Němců není tak zcela legitimní, jak se zpočátku zdálo? A jak se tedy zachovat k Palmemu a jemu podobným? Z románu je zřejmé, že Řezáčův příběh zde naráží na své limity, neboť není jasně vyřešena Palmeho existence. Palme se na konci románu z děje postupně vytrácí, aniž by byla alespoň naznačena jeho budoucnost. Není jasné, kde a za jakých podmínek bude Palme žít, zdali ho česká společnost přijme a co by to pro něj znamenalo. Nevyjasněnost Palmeho situace odpovídá skutečné situaci německých antifašistů v poválečném Československu a jeho neurčitý konec v románu je tak odrazem této doby.39 I když se v románu mezi Čechy objevují různé politické názory, co se týče postoje k místnímu německému obyvatelstvu, většina Čechů chce Němce co nejrychleji vysídlit. Ukáže se však, že není tak snadné odsun uskutečnit a být jeho svědkem. Některé české postavy včetně Bagára si uvědomují problematičnost tohoto kroku a cítí jeho etickou pochybenost. Jedna z nových příchozích, paní Postavová, se například zhrozí, když je konfrontována s vystěhováním obyvatel domu, který jí má připadnout. „‚Nikam nepůjdu,‘ řekla Postavová prudce. ‚Chci zpátky do Kralup. Copak je možné vyhnat tyhle lidi za hodinu z chalupy? Ještě tam bude po nich všecko teplé. Nechci a nechci. Nikdo mi neřekl, že je budeme sami takhle vyhánět.‘“ (s. 163) Tato spontánní reakce je výrazem přirozeného rozhořčení, které vyplývá z extrémních podmínek spojených s odsunem. Bagár sice prosazuje odsun, sám 45

ho také za účasti sovětských velitelů provádí, neustále však tento krok odůvodňuje a ospravedlňuje nejrůznějšími vysvětleními. „Musíme vědět, proč je [Němce] stěhujeme. To není akt msty, to je důležité rozvíjení revolučního principu.“ (s. 22) Zdá se, že toto vysvětlení je přeci jen poněkud mechanistické a vágní a není z toho jasné, proč by se vystěhování mělo týkat všech Němců. Tuto otázku Bagár vysloví na začátku románu, v průběhu děje se k ní pak často vrací. Hledá si různé odpovědi, většinou opírající se o marxisticko-leninskou ideologii, postrádající však lidský rozměr. Jsou to pouze účelová vysvětlení historického vývoje z perspektivy třídního boje, která jsou však velmi těžko uplatnitelná na skutečné životy lidí. Bagár si je přece jen vědom etického rozměru, který s sebou vysídlení tří milionů lidí nese, a proto se úporně přesvědčuje o nevyhnutelnosti a spravedlnosti tohoto činu. „Bylo krásné snít o této chvíli a toužit po ní, nebylo lehké ji prožívat, jestliže člověk nechtěl v sobě popřít prostou lidskost. … A přece je to spravedlivé a musí to být.“ (s. 320) Spravedlnost dokládá konkrétními historickými událostmi, kterými se Německo provinilo na Československu, respektive na Češích. Vyjmenovává okupaci Československa 15. 3. 1939, vyhnání Čechů z pohraničí, uzavření českých vysokých škol 17. 11. 1939 a odplatu za atentát na Heydricha v Lidicích v červnu 1942. Je třeba neustále si připomínat, jak se Němci chovali během války. „Člověk si musí pořád připomínat, co s námi vyváděli, aby to spolkl.“ (s. 169) Přes veškerá odůvodnění a opodstatnění však představuje vysídlení Němců i pro příkladného komunistu, jakým je Bagár, morální dilema. „Těžké sousto, … chvílemi se mi zdá, že se na něm musím zadusit.“ (s. 322) Je zarážející, že ve výčtu zločinů chybí ten nejzávažnější – vyvraždění Židů. Jako by tato skutečnost nebyla pro Čechy dost závažná, protože se jich bezprostředně netýkala? Jak již bylo řečeno, na první pohled se zdá, že je v románu Václava Řezáče centrálním tématem osidlování pohraničí a  politický boj usilující o vítězství komunistické strany. Závažnějším jevem je však odsun Němců z pohraničí a jeho odůvodnění, které muselo být srozumitelné co nejširším vrstvám české společnosti. Osidlování je jen doprovodný jev, který je důsledkem odsunu, neboť je podmíněn vysídlením původního obyvatelstva. Prosazování komunistické ideologie je sice primární, avšak i toto je třeba vnímat s ohledem na její cíle, které spočívají v budování nové národnostně homogenní společnosti. Nejde tedy výlučně o komunistickou ideologii, nýbrž o národní výklad odsunu, který je v románu sdílen všemi politickými stranami. Jiří Bagár je v prvé řadě představitel takového výkladu minulosti, a teprve potom komunistický agitátor. Svědčí o tom jeho ambivalentní 46

vztah k Palmemu a neschopnost překročit hranice českého nacionalismu, jehož negativních projevů si je však vědom. I z toho důvodu zastává výklad dějin, který je podmíněn českým nacionalismem. Základní myšlenkou takového výkladu je, že Češi byli po staletí, od bitvy na Bílé hoře v roce 1620, utiskováni Němci a trpěli pod německou nadvládou. Němci byli jejich odvěkými nepřáteli a nyní konečně nastala doba, kdy je možno se s nimi vypořádat za veškerá příkoří a zbavit se jich. Tento výklad, na jehož myšlenkách v roce 1918 vzniklo Československo, byl Čechy nadále posilován, přestože za první republiky Češi již žádná příkoří pociťovat nemohli. Němci tento výklad později v očích Čechů stvrdili tím, že přispěli k rozbití republiky a přiklonili se k Hitlerovi. Postavení Němců v Československu po roce 1918 je v románu tematizováno pouze z perspektivy Čechů, tzn. z perspektivy dominantní většiny. Menšinový pohled Němců zde nezaznívá, takže se čtenář nedozví nic o nesnázích, které mnozí Němci po roce 1918 zažívali v důsledku problematické menšinové politiky československé vlády. I v tomto ohledu román vychází z národního výkladu dějin, jenž opravňoval vládu k nepopulárním opatřením vůči Němcům.40 Němci byli považováni za skupinu, která byla do roku 1918 privilegována na úkor Čechů, a pro Čechy bylo tedy jen „přirozené“, že se po roce 1918 situace obrátí. Úskalí spočívalo v tom, že s takovou logikou Němci nebyli srozuměni a v očích Čechů vyvolávali konflikty. V tomto duchu jsou Němci také vykresleni v románu Nástup. Jsou zde vylíčeni jako fašistický, agresivní a nelidský národ, na rozdíl od Čechů – ti jsou charakterizováni jako vstřícní, tolerantní lidé, kteří pro Němce udělali, co bylo v jejich silách. „Copak jsme se s nimi málo mazlili? Nechtěli jsme s nimi žít jako rovný s rovným? Zradili jednou, zradí podruhé a vždycky.“ (s. 189) Zdá se, že tyto argumenty opravňují Bagára a ostatní Čechy k tomu, aby pohlíželi na všechny Němce stejně, a tudíž je všechny shledali vinnými. Bagár si tak osvojuje právo na to, aby bez jakýchkoli soudů, šetření a náhrady vysídlil obyvatele Grünbachu neznámo kam. Československá vláda učinila v Košickém vládním programu rozhodnutí, že Němci musí opustit území Československa. Tento program tedy opravňuje Bagára k tomu, aby rozhodl o osudech obyvatel Grünbachu. Místní Němci už nemají právo žít tam, kde žili po staletí, a znamená to, že tam vlastně ani nikdy nepatřili, byli tam pouze trpěni. O tom, kdo tam patří, rozhodují Češi, a to z titulu vlastnictví státu. Češi se identifikovali se svým státem natolik, že si ho přivlastnili i s právem rozhodování o životech druhých, kteří v něm však po staletí pobývali stejně jako Češi. Český stát tak svévolně mohl rozhodnout, kdo kde bude žít, aniž by musel respektovat práva původních obyvatel. Stojí za povšimnutí, že pro Bagára tento postoj není tak zcela samozřejmý. Ještě před příjezdem 47

do Grünbachu si je vědom toho, že jedou do „neznámé“ krajiny, do oblasti kulturně, jazykově a geograficky odlišné od českého vnitrozemí. Má v sobě určitou nepředvídatelnost a chladnou cizotu. V líčení je patrná personifikace krajiny, neboť tak jako její obyvatelé je i ona drsná a zrádná a je potřeba ji nejprve „pokořit“. Teprve když je větší část Němců vystěhována, může s ní Bagár uzavřít mír. Přestože tato oblast tradičně není jazykově a kulturně česká, Bagár se rozhodne tuto skutečnost ignorovat a de facto ji se svými druhy kolonizuje. K tomu ho opět opravňuje národní výklad dějin, podle něhož mezi Čechy a Němci probíhal neustálý boj. I přes evidentní rozpor v myšlence kolektivní viny, jenž dokládá antifašista Palme, se s ní Bagár identifikuje. Jak již bylo řečeno, neustále přitom opakuje, že odsun není akt „msty, nýbrž historická nutnost“. Toto vysvětlení se však neopírá o žádnou opodstatněnou, v realitě ukotvenou tezi, nýbrž o ideovou konstrukci národního státu, jež připouští existenci pouze jednoho národa. Vyjdeme-li z Ricoeurova pojetí historického vyprávění a výkladu dějin, o kterém pojednává první kapitola, můžeme pohlížet na příběh vykreslený v románu Nástup jako na určitý způsob výkladu českých dějin v poválečném Československu. Román je výrazem interpretace českých poválečných dějin, jež byla prosazována a uznávána téměř na všech úrovních české společnosti. V 50. letech téměř nikdo nezpochybňoval kolektivní vinu Němců za okupaci a válku a převládal názor, že „z hlediska bezpečnosti našeho státu je lépe vyvézt deset nevinných než si ponechat jednoho zarytého nepřítele“.41 Projevy antiněmectví se objevovaly ve všech vrstvách společnosti a vysídlení Němců bylo považováno za jediné možné řešení otázky týkající se německé menšiny v Československu. Zrovna tak v románu Nástup předkládá čestný a spravedlivý hrdina Bagár odsun jako nevyhnutelné a přiměřené řešení. Všechny dotěrné a nepříjemné pocity při odsunu samotném vytěsňuje tak, že neustále poukazuje na to, čím se Němci jako národ provinili. Takový mechanismus, pokud se vyskytly nějaké pochybnosti, mohl dobře posloužit i ve výkladu tohoto jevu na celospolečenské úrovni. Těm, kteří zapochybovali nebo se ptali, bylo potřeba dát dostatečně jednoznačnou odpověď. A těžko se oponovalo výrokům: „Němci to tak sami chtěli!“ nebo „chtěli jsme s nimi vycházet, ale oni nás zradili“, anebo „kdo zradí jednou, zradí i podruhé“. Většina české společnosti si tento výklad osvojila pro jeho jednoznačnost a nepídila se po úskalích takové interpretace a jeho možných následcích. Popularita, kterou si Řezáčův román získal, svědčí o tom, že se většina české společnosti s takovým výkladem ztotožnila a nadále se v něm utvrzovala i v následujících letech, až získal své pevné místo v kolektivní paměti Čechů. Otevřeně polemizovat s nacionalistickým výkladem minulosti a zpochybňovat jej začali v České republice teprve v 90. letech 48

publicisté a intelektuálové jako například Ján Mlynárik, Emanuel Mandler, Milan Churaň, Václav Havel, Petr Pithart a Petr Příhoda.42 Je pozoruhodné, s jakou nevolí se tito autoři ve veřejném i odborném historickém diskursu setkávají, a je zarážející, jak významné a pevné místo má nacionalistický výklad českých dějin v české kolektivní paměti.43 Možný důvod pro ukotvení a reprodukci tohoto výkladu lze vidět v tom, že je v jistém smyslu osvobozující, neboť z Čechů snímá zodpovědnost za případnou nespravedlnost či příkoří vůči Němcům. Vezmeme-li si pro ilustraci Řezáčův příběh, zdá se, že s odvoláním na pobělohorskou historii a dobu před 2. světovou válkou a za války je historická pravda na straně Bagára, tedy na straně Čechů, a není důvod ji zpochybňovat. Faktem však zůstává, že v bývalém Československu žilo 96 176 antifašistů,44 dále značný počet lidí, kteří byli z politických nebo rasových důvodů pronásledováni, občané, kteří byli politicky nevyhranění a lidé ze smíšeného manželství. Všechny tyto skupiny byly na základě nacionalistického výkladu minulosti po válce diskriminovány a buď se musely čechizovat, nebo odejít. Je alarmující, že tento nespravedlivý a principiální zásah do života lidí není v současnosti jednoznačně považován, až na výjimky, za odsouzeníhodný. Možné vysvětlení je právě v současném výkladu minulosti, v jehož podání stále převládá, byť umírněná, nicméně však zobecňující kolektivní vina Němců. Němečtí antifašisté a jiné německy mluvící skupiny v tomto výkladu buď zcela chybí, nebo jsou jen velmi okrajově zmíněny, z čehož vyplývá, že jsou pro český obraz minulosti nežádoucí nebo bezvýznamné. Při takovém přehlíživém a zobecňujícím vnímání Němců lze nespravedlnost vůči nim snáze omluvit, popřípadě i přehlížet. Porovnáme-li Řezáčův Nástup s  Bernigovým románem Čas nikoho, vyvstanou následující odlišnosti. Na rozdíl od Bernigova románu nejsou v Nástupu téměř žádné dialogy mezi Čechy a Němci, s výjimkou krátkých rozhovorů mezi Palmem a Bagárem. Obě skupiny zastávají od začátku antagonistické pozice a není zde žádná snaha o sblížení. Češi vystupují kolektivně v roli obětí, což je opravňuje k tomu, aby vysídlili všechny sudetské Němce jako viníky. Pohled sudetských Němců na česko-německé soužití zde není zachycen, což naznačuje, že jejich pohled nemá pro autora žádnou váhu. Němci jsou vykresleni převážně jako příznivci fašismu. Jedinou výjimku tvoří německý antifašista Palme, který je sice nápadný kritickým postojem ke svým krajanům, jehož význam je však v kontextu celého románu marginální. Ani na německé, ani na české straně není zdrojem reflexe, přičemž z německého společenství je kvůli svému politickému přesvědčení vyloučen, a do českého není přijat kvůli své národnosti. Je třeba zdůraznit, že české postavy v Nástupu jsou sociálně, a do jisté míry i názorově, rozrůz49

něnější než v německém románu. Řezáč sice zachytil představitele různých sociálních skupin (živnostníci, dělníci, zemědělci, zástupci maloburžoazie, lékař, úředník), avšak jejich působení je poněkud zúžené. Mají jen velmi omezený vliv na chod věcí, hlavní dění určuje Bagár. Působení revoluční gardy je sice problematizováno, ale je vylíčeno jen okrajově, přičemž v Čase nikoho tvoří činnost revoluční gardy podstatnou část děje. Německy psaný román tak na jedné straně sice poukazuje na vyhrocenou agresivitu Čechů, ale na druhé straně dává stejný prostor postavám, které ji odmítají. Další odlišností těchto dvou románů je postava prezidenta Beneše, který se na rozdíl od Bernigova románu v Nástupu nevyskytuje vůbec. V Čase nikoho je Beneš vykreslen jako iniciátor odsunu a je spojován s nacionalismem, k němuž de facto vybízí své spoluobčany, místo aby je od něj zrazoval. Absence Beneše v Nástupu pramení zřejmě z ambivalentního postoje komunistů k němu, kdy na jednu stranu představoval politického protivníka, ale na druhou stranu zpočátku i žádoucího národního spojence proti Němcům. V důsledku toho, že v Nástupu převládá nacionalistický výklad dějin, který je jednostranný a účelový, vyznívá tento román tendenčně a velmi uzavřeně. Německy psaný román vyznívá otevřeněji, neboť nechává promlouvat obě strany. I  když, jak již bylo řečeno, Bernigův román celkově stvrzuje vnímání sudetských Němců jako obětí, vyzývá přesto k  reflexi a k dialogu. Oba romány spojuje myšlenka kolektivní viny, přičemž není překvapující, že je v českém románu ospravedlňována a v německém problematizována. Mohlo by se namítnout, že i Bernig se dopouští paušalizace v líčení české revoluční gardy, jsou zde však i odlišní Češi, kteří takovou generalizaci narušují. B o ž í du h a (1955 , 19 69) Zcela odlišným způsobem, nicméně velmi originálně, se vypořádává s tématem vyhnání Němců z Československa autor české katolické moderny Jaroslav Durych (1886–1962). Durychova novela Boží duha (napsána 1955, vydána 1969) je podobně jako celé autorovo literární dílo poznamenána katolicismem, což se odráží jak v obsahové, tak ve formální rovině. Novela se vyznačuje lyrickým jazykem a biblickými alegoriemi s křesťanskou symbolikou. Významný český filozof Jan Patočka (1907–1977) charakterizoval Jaroslava Durycha jako „básníka lítosti“, který vyslovil „nesmírnou zátěž viny, kterou jsme na sebe vložili a kterou budeme muset ve svých současných a patrně i budoucích dějinách nést“ (s. 162).45 V tomto duchu také vyznívá novela Boží duha, v níž je centrálním motivem lítost a pokání. 50

Jako novela má Boží duha netypický začátek, neboť nezačíná sdělením novinky, nýbrž předestřením dilematu, respektive filozofické otázky, jejíž celkový obsah se odhalí postupně během příběhu, popřípadě na jeho konci. Na začátku sděluje vypravěč čtenáři, že se nachází na pouti, na níž chce „napravovat své chyby“ (s. 9). Jak je již na začátku naznačeno, nejedná se zde o (pro vypravěčské literární dílo typicky) rozvinutý děj, nýbrž o abstraktní a filozofující otázky, přičemž samotný děj je poněkud hůř uchopitelný. Ve své podstatě je děj méně závažný než otázka, kterou vyvolává: Cítí se Češi vinni za poválečné zacházení s  Němci? Jak vnímají Češi vyhnání Němců a prázdnotu, která po nich zbyla? Vypravěč a zároveň i hlavní postava příběhu se po válce vydá na cestu do pohraničí a cestou ho doprovází a současně pohánějí vzpomínky na dívku z dětství. Vypravěč tyto vzpomínky spojuje s pohraničím a ukazuje se, že právě vzpomínky jsou pravým důvodem k jeho cestě, z čehož lze usoudit, že dívka z dětství byla Němkou, přestože nemá žádnou konkrétní podobu. Vzpomínka na dívku se během cesty materializuje, když vypravěč v opuštěné krajině potká neznámou sudetskou Němku a zamění ji s dívkou ze svých vzpomínek. Jako jediná v pohraničí z nevysvětlitelných důvodů zůstala. Čech se do ní zamiluje a postupně se dozvídá její tragický osud. Matka a teta byly na útěku zavražděny, ona sama byla několikrát znásilněna. Tyto zločiny chce vypravěč, který je ostatně o mnoho let starší než žena, odčinit, ale může je vykoupit jen svým vlastním utrpením. Vydá se do blízkého chrámu, kde najde mrtvou ženu s dítětem, pravděpodobně Němku, již v pokročilém stadiu rozkladu, a rozhodne se je pohřbít. Přes veškerou námahu a nevolnost ze zápachu z rozkládajících těl pokračuje ve své práci, která se pro něj stává rozkoší, neboť čím horší utrpení, tím větší naděje na očištění se z hříchů. Tím, že se s mrtvolou propadne do hrobu a octne se na hranici svých sil, odčiňuje vinu Čechů, kteří se zasloužili o ukončení tisíciletého soužití Čechů a Němců. O závažnosti provinění svědčí tíha rakve symbolizující tíhu viny, která ho málem pohřbí spolu s mrtvými těly. V této scéně se manifestuje hloubka a  opravdovost vypravěčova křesťanského pokání, které je završeno v momentě, kdy se mu podaří vymanit se zpod rakve. „Uvolnilo to mé skrčené nohy a mohl jsem vstát, spustit rakev až na dno a srovnat si hřbet. Ach to blaho! To uspokojení.“ (s. 96) Také sudetská Němka pyká tělesně za hříchy svých krajanů. Několikrát byla znásilněna a zemřelo jí dítě. Podle vypravěče z ní činí utrpení, které zažila, vyšší bytost, neboť „bez hanby by nebylo slávy“ (s. 114). Hříchy svých krajanů již vykoupila, avšak v metafyzickém smyslu trpí nadále tak, že zůstala naživu a žije s vinou Němců, která ji neustále doprovází. Tak jako se sudetská Němka nemůže zprostit příslušnosti ke své národnostní sku51

pině, nemůže se ani vypravěč zbavit sounáležitosti s Čechy a jejich hříchů spáchaných na Němcích. Je pozoruhodné, že na rozdíl od Řezáčova románu a většiny dalších literárních děl tematizuje novela Boží duha násilí, které bylo na konci války pácháno na ženách. Znásilnění bylo výrazem ponížení, trestu a pomsty. Je zřejmé, že Durychův příběh neproblematizuje jen akt vyhnání Němců, nýbrž stejně tak se vypořádává s otázkou násilí na ženách. Hříchy, které poutník z vnitrozemí musí odčinit, mají tedy svou závažnost a jeho nesmírné úsilí o smytí viny má skutečné opodstatnění. Pouze upřímnou lítostí a kajícností dosáhnou obě postavy smíření mezi Čechy a Němci, které symbolizuje boží duha, jež je současně i metaforou nového začátku lidstva. V této metafoře je čitelný odkaz na biblický příběh ze Starého zákona z První knihy Mojžíšovy o potopě a Noemově arše. Podobně lze číst i Durychův příběh, kde lidstvo bylo za své hříchy potrestáno potopě podobnou katastrofou (2.  světová válka), z níž přežili jen stárnoucí poutník a sudetoněmecká žena. Je příznačné, že obě postavy jsou příslušníky odlišných národností, neboť není podstatné, kdo katastrofu způsobil a kdo nese větší vinu. Rozhodující je potřeba lítosti, pokání a lásky, které jsou předpokladem k dalšímu spolužití a ke smíření. Pokračování německo-českého soužití je na konci příběhu vyjádřeno milostným aktem lásky, z nějž vzejde nová generace vyznávající odpuštění a lásku. V mimoliterární skutečnosti zastává křesťanské pojetí německo-českého konfliktu ve výkladu minulosti německé sdružení Ackermann-Gemeinde, které vychází ze společných německo-českých dějin a usiluje o smíření mezi Čechy a Němci.46 Přestože postoj k vyhnání a odsunu Němců vycházející z křesťanské víry není v sudetoněmeckém diskursu o vyhnání dominantní, má zde své významné a  pevné místo. Tím představuje určitý protipól k interpretaci vyhnání zastávané Sudetoněmeckým krajanským sdružením, v níž jsou sudetští Němci pojímáni jako oběti české poválečné politiky bez reflexe nad svou vlastní nacistickou minulostí. Je pozoruhodné, že křesťanský výklad vyhnání Němců v českém diskursu o vyhnání zcela chybí, přestože má svůj výraz v Durychově novele Boží duha. Jeden z důvodů odmítnutí takové interpretace může spočívat v českém nacionalismu, jenž do značné míry dlouhodobě utvářel historický výklad odsunu a vyhnání. Nacionalismu a jeho roli v literárním ztvárnění je věnována následující kapitola.

52

Nacionalismus v  literárním zpracování „Nacionalismus je způsob myšlení, neodbytného a ofenzivního, které naplní naši mysl a naše srdce novými myšlenkami a pocity; nutí nás, abychom dali tomuto vědomí podobu společných činů.“47 Definicí pojmu „nacionalismus“ existuje nepřeberné množství, všechny se však shodují v tom, že charakterizují nacionalismus jako produkt osvícenství, který znamenal progresivní posun ve vývoji lidského společenství. Nacionalismus vychází z myšlenek francouzské revoluce (1789–99), jež byla – kromě jiného – zaměřena proti multinárodním a nadnárodním útvarům. Hlavními myšlenkami, o které se nacionalismus opíral a na jejichž základě se měla určitá společenství definovat a  osamostatnit, byly suverenita, rovnoprávnost a svoboda. Cílem tohoto emancipačního hnutí bylo ustanovení určitého územního celku, respektive státu, na jehož správě a fungování by se podíleli všichni obyvatelé tohoto uskupení. Obyvatelům měla být zaručena stejná práva a měla je spojovat účast na fungování státu a vzájemná solidarita. Při vznikání státních celků se však objevovala celá řada otázek, které nebyly vždy zohledňovány, natož zodpovězeny, a které poukazovaly na úskalí provázející tvorbu státních celků. Přední otázkou bylo určení hranic a jejich význam. Co znamenaly hranice pro obyvatele žijící v nově vzniklém státě? Někdy docházelo i k jejich posunu, takže se obyvatelé mohli octnout vně nebo uvnitř těchto hranic. Jak ve skutečnosti vypadal vztah obyvatel daného území ke státu, k němuž patřili? Na základě čeho se identifikovali se svým státem? Odpověď na tyto otázky spočívala v hledání společných znaků dané skupiny lidí, kteří tvořili určitou homogenní skupinu, respektive národ. Nejdůležitějšími znaky byly v prvé řadě jazyk, tradice, společná minulost a náboženství. Anthony D. Smith definuje národ následujícím způsobem: „Národ je konkrétní komunita sdílející historii a kulturu, která vlastní společné území, hospodářství, jednotný vzdělávací systém a společné zákony.“48 V souvislosti se vznikem národů a jejich územím je nacionalismus chápán jako ideologie, která usiluje o vznik národa nebo o zachování jeho existence. Smith charakterizuje nacionalismus jako ideologické hnutí, jehož cílem je získání nebo uchování autonomie, celistvosti a identity již existujícího nebo potenciálního národa. Tato ideologie byla základem zprvu emancipačního hnutí, které zaznamenalo proces od liberálního k expanzivnímu hnutí jedné skupiny na úkor menších a slabších skupin. Posun od liberálního k expanzivnímu hnutí lze vysledovat v nacionalismu 19. století, jenž postavil na jednu rovinu národ, stát a obyvatelstvo patřící k tomuto národu, 53

avšak žijící na území jiného státu. V případě ohrožení existence národa se nacionalismus může stát ideologickým a politickým prostředkem uplatňovaným s cílem zachování autonomie a posílení jednoty, identity a solidarity národa. Za tímto účelem se ve veřejném diskursu obvykle zdůrazňují společné znaky národa, na jejichž základě byl vytvořen (například tradice, minulost jako společný osud, jazyk, kulturní dědictví, hodnoty). Odvoláváním se na společné historické kořeny, legendy a mýty se posiluje národní identita a tím pocit národní soudržnosti, takže se příslušníci daného národa utvrzují ve své homogenní celistvosti, kde již nezbývá mnoho prostoru pro odlišnost. Historikové se neshodují v otázce, co předcházelo čemu. Existovaly národy již před vznikem nacionalismu, nebo je existence národů výsledkem nacionalismu? Někteří historikové zastávají názor, že nacionalismus předcházel existenci národů, jejich oponenti tvrdí, že národy zde byly již před vznikem nacionalismu, byly však jinak definovány.49 Podle první skupiny vědců sloužil nacionalismus politickým a ekonomickým cílům, jako například kapitalistické produkci a modernizaci, která měla být dosažena pomocí jednotného státu. Národy se utvářely paralelně s kapitalistickou produkcí na úkor méně privilegovaných skupin ve státě, které byly většinou kulturně, etnicky a jazykově odlišné od většinového obyvatelstva určitého státu. Anderson například tvrdí, že nacionalismus je ideologií, jejímž důsledkem byla konstrukce národa. Z toho důvodu chápe národ jako mýtus, který se nezakládá na politické a sociální skutečnosti, nýbrž na určitých představách. Skutečnost národa je pouze fiktivní, neboť ve skutečnosti neexistuje žádná homogenita mezi příslušníky postulovaného národa. Existují pouze představy o dané skupině, která zahrnuje své příslušníky, ti však žijí v různých žitých světech. Představy o jednotném národě zůstávají na úrovni fikce, neboť si je v realitě, která je mnohem různorodější, nelze ověřit. Ve skutečnosti neexistuje žádný etnicky a národnostně homogenní stát, a proto také neexistuje žádná objektivní definice národa, jelikož by pak každá větší skupina lidí mohla být národem. Oproti tomu chápe druhá skupina vědců národ jako výsledek reálného historického procesu, charakterizovaného jako emancipační hnutí, jenž v určitém období vyústil v nacionalismus. Národ tak nevzniká na základě nacionalistické ideologie, nýbrž na základě emancipačního procesu, který český historik Hroch nazývá „národním hnutím“. Na konci tohoto procesu stojí národnostně homogenní stát. Podle Hrocha začíná proces tvorby národa již ve středověku, přičemž v dějinách zaznamenává tři fáze. První a  druhá fáze jsou předstupněm, teprve poslední fáze je výslovně nacionalistická. Ve fázi A se propaguje kulturní, jazykové, sociální, ekonomické 54

a historické vědomí určité nedominantní etnické skupiny. Fáze B je charakterizována utvářením se vlastenecké sounáležitosti, která je doprovázena propagací společných hodnot a získáváním co nejvíce příznivců pro posílení dané skupiny. Na propagaci se většinou podílejí intelektuálové a politici, nikdy nevychází z lidu. V poslední fázi se z národního hnutí stává hnutí osvobozenecké vyznačující se ideologií nacionalismu (cílem je vznik homogenního samostatného státu), které je podporováno lidovými masami. V této fázi se také utváří národní identita a na jejím konci stojí v případě úspěchu vytvoření národního státu. Národní hnutí se stává problematickým tehdy, jestliže je cíl emancipačního hnutí dosažen, a přesto je i nadále propagováno. Osvobozenecké hnutí se pak transformuje do expanzivní politiky, tzv. „národní expanze“, která se uskutečňuje na úkor menšin žijících v určitém státě. Uvnitř takového státu pak vznikají antagonistická a separatistická hnutí, která se vůči státu vymezují s požadavkem rovnoprávnosti, nebo v extrémních případech s cílem získat nezávislost. Nacionalismus může přežívat jako ideologie, přičemž již není explicitní, a v závislosti na sledovaných zájmech vykazuje širokou škálu podob. Některé druhy nacionalismu se mohou vyskytovat samostatně nebo se mohou navzájem doplňovat, což ztěžuje jejich jednotlivou klasifikaci. Například národní solidarita nemusí zahrnovat všechny příslušníky národa, může být sociálně podmíněna a může na základě sociálních antagonismů vyloučit některé příslušníky daného národa. Společným znakem všech projevů nacionalismu je marginalizace a znevýhodnění menších skupin na úkor většinové národní skupiny.

Stěžejním tématem této kapitoly je nacionalismus a jeho aspekty v českém a německém literárním ztvárnění a jeho význam pro literární a historické vyprávění. V analýze tří literárních děl se pokusím najít odpovědi na otázky týkající se nacionalismu, jakými jsou například: jaké projevy nacionalismu odkrývají literární díla? Proti komu je nacionalismus namířen? Jaké jsou jeho cíle? Kdo se na něm podílí a kým je podporován? Jakou roli hraje politická příslušnost? Vyskytuje se v literárním ztvárnění pozitivní nacionalismus ve smyslu emancipačního hnutí? Katalyzátor pro vyhnání a odsun Němců z Československa měl na jedné straně emocionální náboj a na druhé straně byl podmíněn historickým výkladem českých dějin z konce 19. století. Myšlenka vyhnání a odsunu byla většinou Čechů přijata pozitivně, jelikož se opírala jednak o traumatické zkušenosti z německé okupace a jednak o nacionalistický výklad českých dějin jako emancipačního boje proti Němcům. Tento výklad má své kořeny v 19. století v době sílícího (českého) nacionalismu, kdy se upevnilo vě55

domí českého národa jako celku, který se ve své další existenci musí vyhranit vůči jiným národnostním skupinám, převážně vůči politicky a kulturně dominantním Němcům. Toto emancipační hnutí bylo dovršeno tím, že v roce 1918 s přičleněním Slovenska a 1919 Podkarpatské Rusi vznikl samostatný stát, který měl být převážně státem Slovanů, přesněji řečeno Čecho-Slováků. Přestože české nacionalistické hnutí dosáhlo úspěchu a  Češi získali samostatnost, antagonistický vztah k  Němcům se výrazně nezměnil a  v  mentalitě většiny Čechů existovala myšlenková kontinuita s nacionalismem konce 19. a začátku 20. století. Tuto kontinuitu oživovali také Němci samotní, kteří se najednou octli v menšině a vymezovali se vůči české většině tím, že protestovali proti začlenění do Československa a nesouhlasili se svým postavením v něm. Poté, co konflikt překročil hranice československého státu a vyvrcholil v Mnichovské dohodě, octli se Češi opět v podřadném postavení vůči Němcům. Reakcí na okupaci a válku byly aktivizace a posílení nacionalistických postojů navazujících na nacionalismus konce 19. století, které byly stále uchovávány a posléze posilovány ve výkladu českých dějin. Poválečný nacionalismus byl společným jmenovatelem pro všechny politické strany a zachvátil téměř celou českou společnost, přestože pod německou diktaturou během války netrpěli nejvíc Češi, nýbrž především čeští a němečtí Židé, Romové a političtí odpůrci bez ohledu na národnost. Tato skutečnost však po skončení války a okupace ustoupila do pozadí a do popředí se dostalo vědomí českého utrpení, nejen nedávného, nýbrž jakéhosi historického. Š i b e n ic e n a v i n ic i (1951) Sudetoněmecký autor Josef Mühlberger (1903–1985), pocházející z Trutnova, se řadí k nejvýznamnějším německy píšícím autorům ze Sudet. Josef Mühlberger, který chtěl být „kulturním zprostředkovatelem“50 mezi Čechy a Němci, zahájil svoji literární dráhu v Trutnově, kde strávil polovinu života. Díky kontaktům s Maxem Brodem bývá také přiřazován k širší skupině spisovatelů kolem tzv. „Pražského kruhu“.51 Mühlberger vystudoval germanistiku a slavistiku na Karlově univerzitě v Praze a kromě literární tvorby se intenzivně věnoval německo-české tematice v kulturní a historické oblasti. K jeho nejvýznamnějším dílům patří například Dějiny německé literatury v Čechách 1900–1939 (1981), Dějiny české literatury: od počátků až po současnost (1969) a Dva národy v Čechách. Příspěvek k národní, historické a společenskovědní strukturální analýze (1973). V roce 1938 za svou dosavadní tvorbu obdržel Herderovu cenu. V jeho pozdější literární 56

tvorbě se často objevuje téma vyhnání, které se ho bezprostředně týkalo a o němž pojednává ve většině poválečných děl. Vyhnání tvoří například hlavní děj v jeho třech povídkových souborech: Vyhnání: šest novel a povídek (1955), Chtěl bych, abych byl doma. Příběhy vyhnání (1960), Šibenice na vinici (1951). Zatímco v Německé demokratické republice bylo téma vyhnání z politických důvodů tabuizováno, a nebylo proto až do 60. let tematizováno, v západní části Německa bylo toto téma bezprostředně po válce naopak intenzivně zpracováváno.52 Mühlberger jako jeden z prvních autorů v západní části Německa literárně vykreslil konec války a  následné vyhnání Němců z Československa. Následující analýza se týká povídky Šibenice na vinici (1951) ze stejnojmenného souboru povídek. Autor v ní popisuje události posledních dnů konce války v Praze. Děj povídky se odehrává během pražského povstání (5.–9. května 1945), je však vyprávěn retrospektivně s  odstupem pěti let. Čas vyprávění jsou 50. léta a místo je Švábsko v západním Německu. Vypravěč sedí s neznámými hosty v místním hostinci a vypráví jim svůj osobní příběh, který končí smrtí jeho syna. Před válkou se jako úředník nechal přemístit do Prahy, protože, jak říká, v Německu už nemohl přihlížet událostem nahánějícím hrůzu. Zdálo se mu, že je Německo sužováno „nádorem“, před kterým chtěl se svým synem uprchnout. Těsně předtím, než skončila válka, vypuklo v Praze 5. května povstání. Vypravěč byl Čechy považován za zločince, a byl tudíž i se svým synem uvězněn. Později, protože „mu nebylo možno dokázat žádné jiné provinění, než že mluvil německy“ (s. 161), byl internován na strahovském stadionu. Stadion sloužil jako sběrné místo pro Němce z Prahy a některé Čechy. Podmínky na stadionu jsou vylíčeny jako katastrofální: nebyl zde dostatek vody, potravin a neexistovala hygienická zařízení. Po krátké době vypukl na stadionu tyfus a stal se z něj „smrtelný tábor“ pro Němce. Ačkoliv v táboře mezi internovanými byli lékaři, nemohli umírajícím pomoci, protože neměli žádné léky. Ve městě probíhala národní revoluce a německé ženy a dívky musely pomáhat při odklízení barikád. Řádící Češi je při tom bili a bičovali. Pro názornější líčení těchto událostí si vypravěč vypomáhá obrazy nizozemského malíře 16. století Pietera Brueg­ hela (1525–1569), na jejichž pozadí vykresluje události pražského povstání. Brueghelovy surrealistické malby, které navozují představu pekla, mají poukázat na analogii mezi událostmi v Praze a znázorněnými pekelnými výjevy. Ústřední obraz v celé řadě výjevů se jmenuje „Homo homini lupus“ (člověk člověku vlkem) a slouží jako alegorie posledních dnů války. Tento obraz má své diváky, respektive posluchače, přenést o několik století zpět, do doby husitských válek nebo třicetileté války. Vykreslené město, kde jsou 57

znásilňovány ženy, je zaplaveno krví, a  zlatá Praha se tak proměnila ve město hniloby. Ze stadionu je vypravěč se svým synem odvezen do bývalého koncentračního tábora, kde z masových hrobů vyndávají mrtvé Židy a znovu je pohřbívají do jednotlivých hrobů. V táboře se podle vypravěče zachází s internovanými Němci stejně jako s  Židy za války. Vypravěčův syn při této činnosti najde knihu Mozart auf der Reise nach Prag (Mozartova cesta do Prahy) od německého spisovatele z období pozdního romantismu Eduarda Mörikeho (1804–1875). S touto knihou se stane pobyt v táboře snesitelnějším nejen pro vypravěčova syna, ale i pro ostatní, kteří mu naslouchají při předčítání. Otec se svým synem jsou po nějaké době zařazeni do transportu do Německa, avšak dříve, než opustí tábor, musí projít osobní prohlídkou. Při této zpočátku formální záležitosti je syn vypravěče ubit k smrti. Důvodem jeho smrti se stala právě Mörikeho kniha, kterou si chtěl vzít s sebou. Jeho otec se vrací do Německa, do svého rodiště, sám a hledá si zaměstnání na svém bývalém pracovišti. Se svým příběhem však nepůsobí důvěryhodně, a nemůže proto najít práci. Skutečnost, že jeho syn byl zavražděn, svědčí proti němu, synova smrt je považována za důkaz jeho pochybné minulosti. Vypravěč příběhu si je vědom toho, že Němci nesou vinu na holocaustu, to však neopravňuje Čechy k tomu, aby jim opláceli stejnou mincí. V chování Čechů vidí pomstychtivost a svévoli. Když internovaní Němci znovu pohřbívali Židy, nebylo to proto, že by Čechům záleželo na Židech, ale proto, že jim záleželo na Němcích, na tom, aby na vlastní kůži pocítili nelidskost. Vypravěč povídky má na jedné straně pocit viny, na druhé straně však tvrdí, že osobně nikomu neublížil. Odmítá kolektivní vinu, kterou Češi přisuzují všem Němcům bez rozdílu. Toto tvrzení je poněkud rozporuplné, neboť se v příběhu vyskytuje několik nejasností. Není jasné, jakou práci a v jaké funkci vypravěč vykonával a proč přišel do Prahy v roce 1938. Posluchač, čtenář, se pouze dozví, že byl „úředník v civilním úřadu“, přičemž je tento popis vzápětí relativizován slovy „pokud tenkrát ještě něco civilního existovalo“. Není zřetelné, co to bylo za úřad a jak byl propojen s nacistickými strukturami, což vzbuzuje jisté pochybnosti. Tvrzení, že nikomu osobně neublížil, může být koneckonců pravdivé, zároveň ovšem navozuje paralelu s Eichmannovým procesem, ve kterém bývalý vrcholný nacistický funkcionář Eichmann argumentuje podobně.53 Jednal pouze z příkazu nadřízených, takže se v žádném ohledu necítí být vinen. V tomto procesu vyšlo najevo, že osobně sice nikoho nezavraždil, ale jeho práce spočívala v  organizaci transportů Židů do koncentračních táborů, přičemž věděl, co se s nimi stane. Neúplné informace v příběhu Šibenice na vinici indikují podobnost 58

se skutečným příběhem Eichmanna a vyvolávají ve čtenáři zásadní otázku, v jakém vztahu byl vypravěč k SS a NSDAP. Nicméně je třeba vyzdvihnout, že se vypravěč příběhu vypořádává se svou minulostí a kriticky se vyjadřuje ke své pasivitě, která přispěla k tomu, že nacismus zachvátil celé Německo. Svůj podíl viny spatřuje v mlče­ ní a v tom, že zlu, o kterém věděl, pouze přihlížel. Tato vina se ostatně týká celého Německa, které – jak autor na konci povídky konstatuje – na svou vinu nesmí zapomenout a musí dbát na to, aby se proti zlu bojovalo hned v jeho zárodku. Neboť zlo se časem několikanásobně zvětšuje. Že se Německo nedostatečně vypořádalo se svou nacistickou minulostí a že vinu za holocaust nesou převážně Němci z bývalé německé říše, je znázorněno alegorií vinice, na které se staví nová šibenice. „Vrazi mezi námi nejen spí, ale sedí s námi u jednoho stolu a pijí víno z vinice, na které jejich pomocníci už staví šibenici.“ (s. 173) Tato narážka odpovídá společenské a politické atmosféře 50. let v Německu, kdy se minulost spíše zapomínala a vytěsňovala než problematizovala.54 Paradoxní je, že za pasivitu vypravěče povídky Šibenice na vinici zaplatil životem jeho syn. Důvodem jeho smrti však bylo německé slovo „Prag“, místo českého „Praha“, které dalo průchod nekontrolované nenávisti a pomstychtivosti českého dozorce v táboře. Útok na německého mladíka je výrazem extrémní formy nacionalismu, který vyplýval z pocitů nenávisti vůči všemu německému bez jakýchkoliv rozdílů. Pro dozorce bylo německé označení města Prahy, které bylo v názvu knihy, urážkou jeho národní hrdosti a znamenalo zároveň i jeho osobní ponížení. S německým pojmenováním si dozorce mohl spojovat určité přivlastnění Prahy Němci, kteří přehlíželi český jazyk a českou kulturu. Praha jako hlavní město měla symbolický národní význam pro většinu Čechů a jejich národní cítění, jež spočívalo v pěstování a vyzdvihování českého jazyka, české kultury a minulosti, která byla vnímána jako neustálý boj Čechů s Němci. Německé označení „Prag“ v dozorci odstartovalo v podvědomí zasunutý asociační řetězec o staletém útlaku Čechů Němci a o utrpení Čechů, které nebylo způsobeno jen okupací, nýbrž které Češi zažívali i v dlouhodobé historii spolužití obou národů. Takový obraz Němců podnítil dozorce k nepřiměřenému a bezdůvodnému napadení mladého Němce, čímž ho ve své podstatě chtěl potrestat za veškerá historická příkoří Němců na Češích. „Jako šílený roztrhal knížečku [Mozartova cesta do Prahy] na tisíc kousků, pak udeřil mého chlapce, ten klesl na zem, jeho výkřiky zanikly pod dupajícími botami, dozorce kope už jen do mrtvého, ale kope dál…“ (s. 168) Přitom však zcela přehlíží, že má před sebou mladistvého, který stěží odpovídá dozorcovu obrazu o Němcích a že německé označení Prahy vyplývá z dobového kontextu 19. století, kdy byla kniha napsána němec59

kým spisovatelem. Dozorce tímto aktem zabíjí nejen mladého Němce, ale přetrhává i veškeré vazby s německou kulturou a historií, které Mörikeho kniha představuje. Násilí, jež tato kniha vyvolala, je zaměřeno proti všemu německému a vůbec všemu, co s tím souvisí. Vražda německého hocha v Mühlbergerově povídce skrývá jistou ambivalenci. Na jedné straně je zřetelným výrazem českého poválečného nacionalismu a  na druhé straně má náboženský podtón, který je namířen proti nacionalismu obecně. Mühlbergerovo literární ztvárnění připomíná biblický příběh bratrovraždy Kaina a Ábela, ve kterém nejde o národnostní spor, nýbrž o  charakterový a  etický spor. Mühlberger vytváří paralelu mezi těmito dvěma vraždami a naznačuje, že není důležité, k jaké národnosti patří zavražděný a vrah, neboť oba dva jsou příslušníci lidského rodu, protože jsou potomci jedné matky – Evy. „Znáte Dürerův dřevoryt o bratrovraždě? Takhle děsivě se obraz stal skutečností, ušlapaný člověk, ze kterého tekla moje krev, a nad ním – žádný Čech. Neboť ten, který tam na zemi ležel v krvi, byl Ábel.“ (s. 168) Ten, kdo se v historii lidstva ne­ ustále proviňuje, je člověk jako takový, není to ani Čech ani Němec. Biblické podobenství Ábela a  Kaina evokuje počátky lidského rodu, kdy se lidé nedělili podle národností, naopak, všechny spojoval jejich společný původ. Podobně jako Kain, který zabil svého bratra Ábela ze zášti, zabije český dozorce ze stejného důvodu mladého Němce. Lidstvo je od Kainovy bratrovraždy zatíženo hříchem, který se v historii neustále opakuje. Biblický motiv bratrů Kaina a Ábela zdůrazňuje příbuznost mezi lidmi, tedy také mezi Čechy a Němci, a odmítá charakteristiku lidí na základě příslušnosti k určitému národu. Zločin nelze spojovat s určitým národem, neboť je projevem lidské slabosti, která se může týkat kohokoliv napříč národy. Lidstvo jako takové je zkažené, za násilí je zodpovědné „věčné zvíře v člověku“ (s. 161). Podobně se na konci války při zacházení s Němci objevilo toto zvíře v Češích, kteří ukázali, že „člověk může být krutý a z radosti ponižovat, týrat, zabíjet“ (s. 162). Nejde zde ovšem o obvinění Čechů, neboť na národní příslušnosti nakonec nezáleží, nýbrž jde o lidské selhání, o zločin, ke kterému se propůjčí jednotlivci bez ohledu na národnost. „Nikoliv Němci, nikoliv Češi způsobili to, že se ze světa stala morová jáma, nýbrž lidé, v  nichž něco zlikvidovalo člověka.“ (s. 165) Zaměnitelnost národní příslušnosti je znázorněna při líčení scény, kdy je znásilněna německá dívka, přičemž útočníci mají různě zkombinované oblečení, které ovšem neodpovídá jejich příslušnosti. „Bláznivě uniformovaní hoši – kalhoty SS, košile SA, vojenská čepice – …“ (s. 161), a přitom to byli buď Češi nebo Rusové. Nezáleží tedy na tom, jak vypadají vnější znaky a jak je člověk označen, ale na zlu, které nad člověkem získá moc. 60

Stejným způsobem jsou reflektovány zločiny Němců, takže to nebyli „ti Němci, kteří Židům připevnili hvězdu a potom je mlátili nebo je nechali zemřít…“ (s. 165). Byli to tedy konkrétní lidé, kteří byli zodpovědni za vyvraždění Židů a další zločiny, a ti mají být potrestáni. Je zřejmé, že takový pohled vypovídá o odmítnutí kolektivní viny a prosazuje její individuální posuzování. Nicméně z celkového příběhu vyplývá, že autor není důsledný, a i když usiluje o překročení hranic národní příslušnosti, přesto ulpívá vina na Češích. Neboť je v tomto příběhu Kain označen jako Čech a následkem toho na něm lpí věčný hřích. Alegorie vinice, jež je vyjádřena v názvu povídky, má v celém příběhu dvě interpretační roviny. Vinici lze chápat jako alegorii života a alegorii národa. Vinice musí mít stejně jako lidský život určité vlastnosti, aby na ní mohly uzrát kvalitní hrozny, ze kterých vznikne dobré víno. Kvalita sklizených hroznů odráží pak péči o vinici, přičemž lze analogicky říci, že jak člověk žije, takové víno také pije. Způsob života a bytí má své následky, kterým člověk neunikne, protože je každý se svým životem dříve nebo později konfrontován a musí se zodpovídat ze svých činů. Pokud podporujeme přímo nebo nepřímo zlo, vyplývají z toho pro nás určité negativní následky. Buď se podílíme na stavbě šibenice, nebo této stavbě jen pasivně přihlížíme. V obou případech však budeme konfrontováni se skutečností, že jsme se na zlu podíleli. Tento pohled má metafyzickou dimenzi a naznačuje, že soudit naše skutky nepřísluší lidskému, tedy pozemskému soudu. Na druhé interpretační úrovni, která vyplývá z Bible, z knihy Izajášovy, je motiv vinice pojímán jako alegorie národa. V knize Izajášově je učiněna paralela mezi vinicí a izraelským domem. Přestože vinice byla obdělávána, neurodila žádné plody, naopak – sklidil se pouze plevel. Byl to trest za svévoli těch, kteří neuposlechli slovo boží a šli za svými cíli. Jedním z přestupků, za které byl izraelský lid potrestán, bylo zabírání území. Tato alegorie může platit i pro německý národ 30.–40. let 20. století, kdy Německo násilně expandovalo na východ. Odvrátilo se přitom od Boha a sledovalo své svéhlavé záměry, které přivedly Německo na scestí a za něž muselo být potrestáno. Německo bylo zničeno a muselo začínat prakticky znovu z ničeho. Nyní, pět let po válce, se zdá, že se Německo opět uchyluje nesprávným směrem, neboť „šibenice již čeká na první oběť“ (s. 174). V této metafoře je zřetelně vyjádřena neochota Německa poučit se z minulosti a v křesťanském smyslu litovat svých činů. Lidé by se měli přiblížit Bohu a řídit se jeho přikázáním, aby se vyhnuli dalšímu neštěstí. Vypravěč příběhu povídky Šibenice na vinici se vypořádává s nedávnou německou minulostí z křesťanské perspektivy a stejným způsobem se snaží pohlížet i na krutou odplatu Čechů v posledních dnech války. Tento pohled 61

je však ze dvou důvodů problematický. První aspekt se týká zodpovědnosti za uskutečněné zločiny, neboť tato se v křesťanském pojetí stává metafyzickou záležitostí. Skutečnost, že viníci nejsou potrestáni pozemským soudem, nýbrž vyšší instancí, vytváří eticky pochybný základ spravedlivé společnosti. Tak se také může setřít hranice mezi viníky a oběťmi, neboť žádní z nich nejsou zřetelně identifikováni. Křesťanský pohled se tak v podstatě nevypořádává s vinou Němců za holocaust a 2. světovou válku, což má za následek, že je holocaust vykreslen z perspektivy Němce jako oběti Hitlera a aktivní účast mnoha Němců na válečných zločinech je přehlížena. V Mühlbergerově povídce srovnává vypravěč svého syna, který je obětí českého nacionalismu, s Židy, což implikuje jistou zaměnitelnost a navozuje domněnku, že nebyl rozdíl mezi utrpením Židů a Němců. V této úvaze spočívá druhý problematický aspekt. Odhlédneme-li od ryze číselného porovnávání obětí na obou stranách, a vyjdeme-li z toho, že žádné utrpení by nemělo být přehlíženo, byť by se týkalo „pouze“ jednotlivců, zjistíme, že Mühlberger ale přesto rozdíly činí a má své priority. Ačkoliv se snaží nabourat koncept národní příslušnosti, nedaří se mu být důsledný. Vypravěčův syn je například typickým příkladem árijského Němce a jeho popis je v podstatě opěvováním německé rasy. Nebyl to žádný průměrný člověk, nýbrž „vysoký, blonďatý, úžasný člověk… Takový chlapec, to vám povídám! Ani v nejmenším neinfikovaný. V jeho krvi není žádná stopa po hnisu. … Hezký vám byl. A zdravý. Zevnitř a zvenčí.“ (s. 158) Češi jsou naopak spojováni s bojovnými husity, kteří v 15. století vedli náboženské války s katolíky. „To, co nám předváděli [Češi] na vězeňském dvoře v Pankráci, už tady bylo často dřív, dokládali tím jen obraz z husitských válek…“ (s. 160) Taková asociace zdůrazňuje tradici a kontinuitu násilí, jež je zde předkládáno jako typycký rys české kultury. V povídce jsou například líčeny drastické scény, kdy byli lidé věšeni za nohy hlavou dolů a pod nimi byl zapálen oheň. Přestože je násilí připisováno celému lidstvu, zaměřuje se vypravěč na násilnosti, kterých se dopustili Češi na Němcích. A ačkoliv vypravěč nesouhlasí s principem kolektivní viny a odmítá paradigma obětí a viníků, přesto líčené násilí pochází právě od Čechů. K určité schematičnosti přispívají také stereotypní zmínky o české historii a kultuře, jež vypovídají o „typických“ vlastnostech českého národa. Přes zmíněné nedostatky je Mühlbergerův příběh pozoruhodný, neboť je bezprostřední poválečnou výpovědí o vypořádání se Čechů s Němci. Tento příběh vychází ze zkušenosti, která – jak bylo zdokumentováno – nebyla zdaleka ojedinělá a která tedy patří do obrazu české poválečné minulosti. Není důvod, proč přehlížet nebo zlehčovat zločiny Čechů spáchané na Němcích, byť se týkaly jednotlivců, a v tomto smyslu vybízí Mühlbergerova povídka k reflexi současného výkladu české minulosti. 62

H v ě z dn á hodi n a v r a h ů (19 95 ) Český román Hvězdná hodina vrahů od Pavla Kohouta (* 1928) také zpracovává poslední dny 2. světové války a líčí průběh pražského povstání. Přestože mezi Mühlbergerovou povídkou a Kohoutovým románem leží 44 let a tato díla jsou na první pohled velmi odlišná, mají celou řadu styčných bodů. Je zajímavé, že český autor podobným způsobem problematizuje stejný jev jako jeho německý kolega před tolika lety. Pavel Kohout spojil historické události z konce války tentokrát s kriminální zápletkou, která eskaluje s blížící se kapitulací Německa. Příběh začíná sadistickou vraždou německé baronky v Praze, jejímž vyšetřováním je pověřena česká kriminální policie společně s protektorátní policií německou, pro kterou je tato vražda záminkou k odhalení českých odbojových aktivit a plánů. Přestože jsou dalšími oběťmi šíleného vraha Češky, podílí se i nadále na vyšetřování německý Oberkriminalrat (vrchní kriminální rada) Buback, jenž během vyšetřování změní své dřívější prohitlerovské smýšlení a kriticky reflektuje německou nacistickou minulost. Buback se snaží alespoň částečně odčinit německou vinu za rozpoutání války a za způsobené zločiny tak, že zůstává v Praze a odhalí Čechům německé plány na obklíčení Prahy a nadále pokračuje v pátrání po vrahovi. Je paradoxní a zároveň příznačné, že Buback na konci příběhu umírá rukou pronásledovaného šílence, který se během příběhu transformuje ze sexuálně úchylného vraha do statečného odbojáře a využívá živelnosti pražského povstání k ukájení své zvrácené násilnosti. Tomu odpovídá i způsob, jakým Buback zemře, když uhoří visící nohama vzhůru na pouliční lucerně. (Stejný obraz je v Mühlbergerově povídce.) V průběhu pronásledování vraha se vytvoří přátelské pouto mezi českým a německým párem, tzn. mezi Moravou a Jitkou a Bubackem a Grete, kteří během pátrání překročí hranice národní příslušnosti a navzdory nacionalistickému extremismu na obou stranách pociťují vzájemnou spřízněnost. Aby byl vrah dopaden, stanou se obě ženy dobrovolně volavkami, přičemž vrah zaútočí právě v den, kdy se ženy náhodně prohodí a obětí se kvůli nedostatečně zajištěné ochraně stane Moravova přítelkyně Jitka Modrá. Jak Buback, tak Grete pociťují určitou vinu za Jitčinu smrt, a nechtějí proto opustit Prahu dřív, než vraha dopadnou. Český kriminalista Morava zůstává přes tuto osobní tragédii neutrální a nikoho kromě sebe neobviňuje ze smrti své partnerky a i ve vyhrocené bojové situaci pražského povstání se snaží Bubackovi a Grete pomoci. Zbývající trojici spojuje nejen pronásledování šílence, ale i vědomí zodpovědnosti a lidskosti, na jejichž základě rozpoznají zlo v jeho nejrůznějších podobách a mohou se mu také 63

postavit bez ohledu na národní příslušnost. Vraha nakonec zastřelí Grete, čímž je symbolicky uzavřen rámec příběhu, na jehož počátku stála vražda Němky Čechem a na jehož konci je vrah usmrcen Němkou. Tento konec, který je podtržen tím, že z německo-české čtveřice přežijí Morava a Grete, má svůj symbolický význam, k němuž se vrátím v následující analýze nacionalismu. Podobně jako v Mühlbergerově povídce Šibenice na vinici je i v románu Hvězdná hodina vrahů problematizován jev českého nacionalismu, přičemž má v českém románu o poznání diferencovanější podobu. Kohoutův příběh nastoluje otázku hranic mezi pozitivním a negativním nacionalismem, z nichž ten druhý snadno může mít blízko k deviaci, nad níž člověk ztrácí kontrolu. V příběhu lze identifikovat celkem pět projevů českého a jednu podobu německého nacionalismu. Jedná se o  agresivní nacionalismus, (historický) extrémní nacionalismus, nacionalismus českých kolaborantů, emancipační nacionalismus a antinacionalismus. Na německé straně je vykreslen národněsocialistický nacionalismus, kterým se vyznačovala většina nacistů a příslušníků NSDAP. Je nutno podotknout, že příběh svým dějem dává větší prostor pro české postavy a jejich prostředí, a tím přirozeně z větší míry problematizuje nacionalismus český. Nejčitelnější a dominující výraz českého nacionalismu je jeho extrémní forma, v níž se odrážejí projevy frustrace za Mnichovskou dohodu a odstoupení hranic bez boje v roce 1938 a jež se vyznačuje nesmírnou touhou po odplatě. Touhu po odplatě doprovází bezbřehá nenávist proti všem Němcům, která ve své emocionalitě hraničí s šílenstvím ztělesněným deviantním vrahem vdov. Paralela mezi extrémním nacionalismem a úchylným vrahem je zřejmá v momentu, kdy se z vraha stává „mstitel národní potupy“, který jako „národ“ vykonává „spravedlivou očistu“. „Lov na okupanty je také spravedlivou očistou, konečně má i posvěcení společnosti.“ (s. 347) To, co většinová společnost ještě před nedávnem odsoudila jako úchylku, dnes považuje za přiměřené při zacházení s Němci. Ukazuje se, že ve vztahu k Němcům tedy nejsou žádné morální restrikce a i ty nejúchylnější projevy jsou, pokud ne schvalovány, tak alespoň tolerovány s ohledem na dosažení vytyčeného cíle – pomstít se Němcům a zbavit se jich. Tato forma nacionalismu je reprezentována českou nízkou sociální vrstvou se sklony ke kriminalitě. Tito lidé pohrdají veškerými společenskými normami a zákony a nekontrolovaně dávají průchod své nenávisti. To znamená, že drasticky vraždí a mučí všechny Němce, na které natrefí. Přestože se v románu jedná o relativně malou skupinu tvořenou příznivci vraha vdov, má širokou působnost a značnou moc. Problémem je, že jsou tyto projevy tolerovány a ve společnosti není vůle a ani nejsou mechanismy, jak je zastavit. Je mož64

né, že důvodem k přehlížení extrémního nacionalismu je určitá podobnost s nacionalismem historickým, díky němuž se mohl extrémní nacionalismus prosadit. V historickém nacionalismu hrála stěžejní roli myšlenka národní čistoty a homogenity, což bylo cílem historického národnostního úsilí, jež mělo být definitivně naplněno po 2. světové válce. Tento koncept v sobě zahrnuje iracionální představu národa, který se skládá z jedné etnické skupiny. Podobnou iracionalitu lze vypozorovat v přesvědčení vraždícího šílence o tom, že plní určité poslání, neboť „byl vybrán, aby očistil“ (s. 14). Vyvstává ovšem otázka, co, koho a od čeho je třeba očistit. Z příběhu vraha vyplývá, že důvod pro jakési očištění spočívá v pocitu ponížení, které poznamenalo jeho život. Nejprve byla ponížena jeho matka, protože ji kvůli jiné ženě opustil manžel, a později byl ponížen on sám, když byl odmítnut ženou. Motiv ponížení je styčným bodem s historickým vyprávěním, o které se opírá český nacionalismus, a s životním příběhem vraha. O určité paralele mezi potupením národa a ponížením vraha svědčí i rok 1938, do kterého spadají dvě zásadní události: Československo se bez boje vzdalo svého pohraničí a Rypl spáchal svou první vraždu, kterou své ponížení však ještě prohloubil. „Nakonec v něm převážilo skličující vědomí, že neuspěl.“ (s. 44) Poslání, které začal systematicky vykonávat v dubnu 1945, spočívalo v napravení jeho životních frustrací a vyvrcholilo na konci války, kdy si získal uznání a obdiv svých společníků. Před válkou byl v československé armádě, ze které byl však kvůli zranění propuštěn, a teprve nyní se mu naskytla příležitost očistit svou degradaci. Podobně se chtěl očistit i český národ za „historické ponížení“ a za potupu z roku 1938. Takovýmto způsobem také vnímá svého vraha jeho první oběť, jež je shodou okolností Němka: „přichází muž z českého odporu, aby se pomstil i na ní.“ (s. 8) Z vraha se na konci války stane údajný „odbojář“ vracející se z anglického exilu, který díky všeobecně pociťované frustraci za předválečné ponížení Čechů Němci může vystupovat v roli mstitele. S ohledem na příkoří a zločiny spáchané Němci a na neochotu rozlišovat mezi vinnými a nevinnými Němci je Ryplovi umožněno stylizovat se do té role, že jedná v zájmu a z pověření celého národa. Ve vztahu k Němcům najednou většina české společnosti neodsuzuje Ryplovy zločiny. „Pokrytecká morálka společnosti ho nutila skrývat se, protože nazývala spravedlivou očistu zločinem a dala ho štvát jak zvíře, aby na něm vykonala hrdelní odplatu. K lovu na okupanty zatroubila teď však táž společnost sama, takže se stal naopak její trestající rukou.“ (s. 347) Z tohoto posunu vyplývá, že si česká společnost osvojila něco z Ryplovy zvrácenosti, neboť to, co pro ni bylo dříve nepřijatelné, bylo najednou nejen tolerováno, ale i vítáno. V tom65

to postoji se odráží ztráta elementárních etických hodnot; česká společnost se tak morálně octla na hranici lidskosti. V Kohoutově líčení hlavní postavy Rypla je nápadná podobnost jazykových výrazů s Benešovými projevy, kde se často vyskytují obraty jako „očištění republiky“, „odčinit zlo“, „národní povinnost“ nebo „vylikvidování německého problému“.55 Všechny tyto výrazy – s výjimkou posledního, který útočí na nejnižší lidské pudy – vyjad­ řují určitý patos a  vytvářejí tak dojem, že se týkají něčeho hodnotného, ctnostného a spravedlivého a že mají morální rozměr. V Benešových projevech měl patetický styl učinit z vyhnání Němců vznešený a ušlechtilý čin a podobně má patos v Kohoutově románu ospravedlnit Ryplovy zločiny. Rozdíl je však v tom, že Kohout tento styl používá účelově a ve vyhroceném případě sériového vraha, aby poukázal na absurditu a problematičnost provolávaných výroků. Ve skutečnosti se ale v obou případech – vraha i prezidenta – jedná o ospravedlňování zločinů. Kohoutův příběh vypovídá o nesmírně složité situaci na konci 2. světové války, se kterou se Češi museli historicky, politicky a  emocionálně vypořádat. Je zřejmé, že extrémní nacionalismus byl způsobem snad pochopitelným, nicméně svou živelností poukázal na krátkozrakost a úskalí české demokracie, která ztratila ze zřetele hodnoty, jež demokracii vytvářejí. Nebezpečí ztráty těchto hodnot postavy v  románu často přehlížejí, pouze Morava tuší jeho dopad na společnost. „Představa Čech a Moravy, kde se bude mluvit jenom česky a odkud navždy zmizí časovaná trhavina, která už dvakrát v dějinách pohřbila českou státnost, byla úžasně lákavá, ale obsahovala i nové nebezpečí: také Antonín Rypl byl Čech a nyní dokonce národní mstitel, jehož poslední tah prokázal, že je ve své šílené zvrhlosti naneštěstí nadán i kromobyčejnou inteligencí a intuicí.“ (s. 389) Představa národní homogenity byla silnější než ochota a vůle držet se etických norem a rozlišit mezi spravedlivým potrestáním a nekontrolovanou záští. Extrémní projev českého nacionalismu v Kohoutově příběhu nastoluje otázku důsledků popření základních demokratických hodnot. Zavrhnou-li se tyto hodnoty kolektivně, byť jen jednou a krátkodobě, jaké následky to má pro společnost? Jak si společnost, současná nebo budoucí, vyloží tento morální zkrat? Lze se spokojit s vysvětlením, že se jednalo o přirozený důsledek války? Závěr románu naznačuje, že tento zkrat má zásadně negativní vliv na demokratické smýšlení a kulturu společnosti, neboť byly narušeny hranice vymezující etické a morální hodnoty, jejichž jasné stanovení a dodržování je předpokladem demokraticky fungující společnosti. Narušení těchto hodnot tvoří precedentní případ, který otevírá další možnosti podporující vznik totalitního režimu nebo který se v různých podobách může kdykoli opakovat. V důsledku toho bude po válce stát okupovat „jiná pakáž jen 66

proto, že mluví domácím jazykem“ (s. 389). Přestože Morava nahlédl úskalí nacionalismu ovlivňující českou demokracii, nedokázal se jako jedinec prosadit proti většinovému smýšlení a ve své podstatě podcenil i důsledky selhání demokratických principů. Proti extrémní formě nacionalismu stojí antinacionalismus, jenž je zastoupen komunistou Svobodou. Nacionalismus je zde zcela odmítnut a místo něj má česká společnost uplatnit třídní princip ve vztahu k Němcům. Znamená to, že by měli být spravedlivě potrestáni nacisté a nadále by se mělo spolupracovat s německými pracujícími a především s antifašisty. Tento názor je v románu ovšem zcela marginální a kromě Svobody a později Moravy jej nikdo z postav nepodporuje. V atmosféře extrémního historického nacionalismu nebyl prostor pro jeho uplatnění, a tak Svobodův názor vyznívá naivně, směšně, neboť není ukotven v realitě. Podobně neskutečně a naivně vyznívá v citovaném Řezáčově románu postoj Bagára, jenž, aby politicky přežil, nakonec přistoupí na nacionalistické pozice. Další formou nacionalismu v Kohoutově románu je nacionalismus českých kolaborantů. Postavy ztvárňující tento druh nacionalismu přesvědčují své okolí o tom, že jsou oddanými vlastenci, a na důkaz toho masakrují Němce, převážně ty Němce, kteří by mohli dosvědčit jejich nedávnou kolaboraci. Aby dodali svému vlastenectví přesvědčivost, staví na odiv svou nenávist vůči Němcům a jsou v zacházení s Němci často horlivější než jiní Češi.56 Tento jev lze interpretovat jako projev kompenzace za vlastní nedokonalost, případně selhání nebo jako projev naprosté ztráty etických hodnot, kdy na prvním místě stojí vlastní prospěch a konformita s jakýmkoli mocenským režimem. Při změně mocenských sil jsou pak všechny prostředky posvěceny k tomu, aby čeští kolaboranti mohli úspěšně fungovat i v nově nastoleném režimu. Vraždu a jiné formy násilí pak bylo možno vykládat jako „spravedlivou odvetu“, což mělo za následek rozmělňování morálních zásad a relativizaci zákonných norem. Zákonné a etické normy získaly libovolný výklad, a společnost tím ztratila mantinely etického chování. V zacházení s Němci se nečinil rozdíl mezi sudetskými a říšskými Němci, všichni byli považováni za nacisty, s nimiž je nejen možno, ale i nutno svévolně naložit. V tomto přístupu je nacionalismus českých kolaborantů podobný výše diskutované extrémní formě nacionalismu pramenící jednak z frustrace z odstoupení pohraničí a jednak z nacionalistického výkladu dějin zdůrazňujícího česko-německé nepřátelství. Nacionalismus kolaborantů je v románu ilustrován například bývalým konfidentem gestapa, garážmistrem, který se později stane velitelem Pražské národní bezpečnosti. Proti nacionalismu kolaborantů stojí další projev českého nacionalismu, jenž vychází z tradičního pojetí nacionalismu jako emancipačního 67

hnutí. Jedná se tedy o emancipační nacionalismus, jehož výrazem je odbojová činnost a  jehož cílem je osvobození Československa od německé nacistické okupace. Odbojová činnost je zaměřena výlučně proti německým nacistům a okupantům a distancuje se od projevů násilí vůči všem Němcům bez rozdílu a odmítá kolektivní vinu. Emancipační nacionalismus reprezentují vrchní komisař Beran a  jeho kolega Brunát, kteří politicky stojí na antikomunistických pozicích a odmítají zbytečně vyhrocené násilí. Dávají přednost domluvě s Němci na příměří a na kontrolovaném odchodu Němců z Prahy. Tato forma nacionalismu vychází z odkazu T. G. Masaryka a má své přívržence i mezi běžnými občany. Proti projevům nenávisti skupiny kolem vraha vdov se ohradí starší muž: „Ideály humanitní, jak nás učil Masaryk, odmítají kolektivní vinu ras či národů.“ (s. 314) Přestože měl emancipační nacionalismus podporu relativně početné skupiny Čechů, neprosadil se vůči extrémnímu nacionalismu, jenž zachvátil živelnější část české společnosti. Beran a Brunát, kteří zpočátku řídili pražské povstání, byli kvůli svým postojům odvoláni, aby mohl být dán průchod spontaneitě. Pražské povstání nabízelo širokou škálu působnosti a každý si tuto událost mohl vykládat po svém. Jedni v něm viděli historický okamžik, kdy se Češi osvobodí od Habsburků, respektive od Němců, druzí v pražském povstání spatřovali příležitost k odplatě za okupaci Československa, pro některé znamenalo povstání příležitost k nastolení nového, vyššího řádu, pro další povstání umožnilo průchod osobním frustracím a záštím a jiní v něm plnili „vyšší poslání“. Všechny tyto výklady spojuje do určité míry fanatismus nebo vágní představa, jejímž zdrojem je převážně iracionalita a zášť. V románu Hvězdná hodina vrahů je nápadné, jak je český nacionalismus vrstevnatý a diferencovaný, přičemž nacionalismus německý má jen jednu podobu. Jedná se o typický projev německého nacionalismu, který určuje víra v nadřazenost germánské rasy a v poslání říše. Německý nacionalismus ztvárňují Gruppenführer Meckerle a Kroloff, kteří se nechtějí vzdát fanatické představy o německém prvenství. Ve své představě jdou tak daleko, že se na konci války, když už není pochyb o  prohrané válce, identifikují s novou doktrínou. „Nové německé vedení se hodlá distancovat od některých výstřelků jednotek SS, které patrně zruší, …, a nabídnou Anglo-Američanům dílčí kapitulaci s tím, že boj proti bolševikům bude veden dál.“ (s. 304) Nedokážou se smířit s myšlenkou totální prohry a do poslední chvíle pokračují v předem prohraném boji. Plánují nové strategie, jak obklíčit Prahu a jako v poslední agonii vraždí české civilní obyvatelstvo. Projev agresivního německého nacionalismu je vyjádřen také v návštěvě Terezína, kterou paradoxně iniciuje Němec Buback, aby se přesvědčil o tom, zda jsou odtud Židé skutečně posíláni na smrt. Ačkoli byl Buback součástí nacis68

tického režimu a jak jeho manželka, tak jeho přítelkyně ho upozorňovaly na koncentrační tábory, kde byli systematicky vyvražďováni Židé, nemohl těmto zprávám až do poslední chvíle uvěřit. Až teprve návštěva Terezína ho utvrdila v tom, že se zakládají na pravdě. Buback se cítí být podveden Hitlerovou politikou a postupně přehodnocuje svůj postoj k německé říši a k jejímu poslání. Na rozdíl od většiny kolegů si Buback klade otázku viny za rozpoutání války a za zločiny spáchané nacistickým Německem. „Němci, teď už si tím byl jist, rozpoutali nemravnou válku, zalili Evropu slzami a krví, a budou za to potrestáni nejkrutější porážkou dějin, tragické, ale logické!“ (s. 306) Uvědomuje si, že i on, přestože se jako kriminalista aktivně nepodílel na nacistických zločinech, je jedním z nich a „nesl plnou zodpovědnost za jeden každý z jejich činů“ (s. 382). Díky svému česko-německému původu pociťuje Buback určitou spřízněnost s Čechy a bere vinu Němců na sebe. Snaží se odčinit, co Němci způsobili, rozhodne se v posledních dnech války zůstat až do jejího konce v Praze a prozradí českému odboji německý plán na obsazení Prahy. Tímto rozhodnutím se Buback ocitl mimo diskurs nacionalismu a představuje v románu odlišný typ Němce, který „potlačil své němectví ve prospěch lidství“ (s. 279). Dokázal překročit hranice nacionalismu, jehož hrůznou podobu si uvědomil až příliš pozdě. K tomuto kroku mu napomohla jeho přítelkyně Grete, která je ve svých úvahách velmi realistická a vůči nacistickému Německu nekompromisně kritická. I ona pociťuje vinu za zločiny způsobené Němci a s hrůzou si uvědomuje, že také ji „budou volat ke kase, aby platila za ty, co vraždili“ (s. 357). Tuší, že se mezi Němci nebudou dělat rozdíly, i když je to nespravedlivé. Pro svou schopnost vymanit se ze struktur jak českého, tak německého nacionalismu v Kohoutově příběhu lidsky obstála nejlépe německo-česká čtveřice Buback, Grete, Morava a Jitka. I ve vyhrocené atmosféře strachu a nenávisti si k sobě zmíněné postavy našly cestu a uchovaly si lidskou tvář. Jejich vztah však vzhledem ke všeobecně se prosazujícímu nacionalismu nemá šanci na přežití, a tak ze čtveřice zůstávají pouze Grete a Morava. V Bubackově smrti lze vyčíst určitou symboliku souznějící s jeho pocitem viny, která v jeho případě byla však spíše metafyzická než konkrétní. Kohoutův román nicméně nastoluje dilema spočívající v otázce, jak mělo být naloženo s Němci, kteří se ničím osobně neprovinili a kteří nahlédli svůj omyl. Srovnáme-li Mühlbergerovu povídku Šibenice na vinici a  Kohoutův román Hvězdná hodina vrahů, můžeme konstatovat následující podobné momenty. Jak v německé povídce, tak v českém románu je vylíčen český poválečný nacionalismus ve své agresivní podobě. Obě literární díla líčí 69

dny pražského povstání, během nichž se Češi vypořádávají s Němci. V obou příbězích jde o výraz vyhrocené nenávisti vůči všem Němcům, která je silně emocionální, hraničící s nepříčetností. V Mühlbergerově povídce tato nepříčetnost dožene českého dozorce k nesmyslné vraždě německého chlapce a v Kohoutově románu triumfuje nepříčetnost v postavě šíleného vraha nad racionalitou tím, že je jí na konci války ponechán volný průchod. V takto nacionalisticky vypjaté atmosféře je možno vykládat sadistické praktiky šílence jako spravedlivou odplatu a trest za okupaci a s ní související příkoří způsobené Čechům. Z obou textů vyplývá, že vraždění Němců bylo možno právě kvůli vyhrocenému nacionalismu, který ve většině Čechů vyvolal touhu po pomstě. Kohoutův román navíc problematizuje extrémní nacionalismus jako výraz frustrace z dobrovolného odstoupení českého pohraničí v roce 1938, která se na konci války vyjevila jako touha po odplatě a kompenzaci za národní pokoření. Tato frustrace je v románu rovněž katalyzátorem brutálního násilí. Oba příběhy problematizují myšlenku kolektivní viny a  poukazují na minimální vůli české společnosti rozlišovat mezi nacisty a ostatními Němci. V obou případech si hlavní postavy, Němci ve službách státu, kladou otázku osobní viny. Přestože oba nepociťují osobní vinu, jsou si vědomi osobního podílu na provinění svého národa. Největší prohřešek spatřují ve své vlastní pasivitě, která umožnila nacistům získat neomezenou moc. Kohoutův hrdina hovoří o „epidemi[i] souhlasu“, což je „největší metl[ou] lidstva“ (s. 252). Podobně se cítí být Mühlbergerův vypravěč vinen v tom smyslu, že „byl jedním z těch, kteří ke všemu mlčeli“ (s. 170). Kohout rozpracovává otázku viny důkladněji tím, že se Buback a Grete touto otázkou intenzivně zabývají a snaží se vinu svého národa odčinit. V obou literárních textech se objevují vojáci generála Vlasova, kteří ve svých uniformách vypadají na první pohled jako vojáci Wehrmachtu. V německém textu jsou však zaměnitelní s Čechy a jsou vykresleni v souvislosti se znásilněním německých dívek. Také v českém textu nejsou na první pohled identifikovatelní, přičemž jsou však Čechy, navzdory jejich ještě nedávné kolaboraci s Němci, pozitivně přijati. V líčení „obraz[u] sbratření Čechů s Němci“ nelze přehlédnout jistou ironii, která naráží na krátkozrakost Čechů, kteří vojáky generála Vlasova kvůli pocitu slovanské sounáležitosti oslavovali jako osvoboditele. V povídce Šibenice na vinici je na rozdíl od Kohoutova románu vykreslena pouze agresivní forma českého nacionalismu a německý nacionalismus není problematizován vůbec, což má za následek určitou nevyváženost. Zaznívá zde sice kritický tón vůči poválečnému Německu, chybí však kritický pohled na německou nacistickou minulost, která je úzce spjata s nacionalismem. Kohoutovi se naopak podařilo podat diferencovaný obraz různých 70

projevů českého nacionalismu a poukázat na jeho úskalí. Oproti tomu obnáší Mühlbergerova povídka obviňující tón, i přes veškerou snahu překonat nacionalismus pomocí křesťanské víry. Dochází tak k tomu, že předestřené dilema týkající se vztahu obětí a viníků není dostatečně rozvinuté a zůstává stále na jedné rovině, ve které lze Čechy jasně identifikovat jako viníky. Tím vyznívá Mühlbergerova povídka poněkud tendenčně a  ve srovnání s Kohoutovým románem je stereotypní a chudší. Česko-německá čtveřice v tomto románu může působit nadneseně a naivně, poukazuje ovšem na to, že hranice mezi oběťmi a viníky nemusí být vždy tak jednoznačná, jak se všeobecně vnímá. Toto rozlišení obsahuje určitou vrstevnatost, kterou nelze vyrušit vypjatým pocitem národní příslušnosti. Je zajímavé, že se oba příběhy více či méně vyhýbají tématu holocaustu, byť byl největším zločinem, který nacistické Německo spáchalo. V Kohoutově románu chybí zcela (pouze vzdáleně ho zprostředkovává Bubackovo „prozření“ po návštěvě Terezína) a v Mühlbergerově povídce je holocaust tematizován velmi problematickým způsobem, když je utrpení Němců na konci války srovnáváno s vyvražďováním Židů během války. Absence holocaustu v  českém románu koresponduje s  pozorováním českého historika Tomáše Sniegoně, který poukazuje na to, že v  české kolektivní paměti holocaust nemá místo. V českém poválečném výkladu 2. světové války mohla tematizace holocaustu narušit tezi o českém hrdinství, a proto bylo toto téma raději opomíjeno. Ve výkladu dějin vytvořeném v období komunistické totality byl zastáván názor, že Židé se na své genocidě do určité míry spolupodíleli svou pasivitou. Holocaust Židů byl českými historiky tabuizován až do začátku tohoto století.57 Srovnání Němců a Židů zase odpovídá západoněmecké poválečné (sebe)percepci vyhnaných Němců jako obětí, aniž by prošli kritickou reflexí nacistické minulosti. S tou byli intenzivně konfrontováni v 60. letech. M ě s t o n a h r a n ic i (195 8) V souvislosti s českým nacionalismem stojí za zmínku ještě román Karla Ptáčníka (1921–2002) Město na hranici, který vyšel v roce 1958. Na rozdíl od obou výše analyzovaných textů, kde jsou vykresleni převážně říšští Němci, jsou v Ptáčníkově příběhu až na jednu výjimku v centru pozornosti sudetští Němci, což dodává příběhu další rozměr. Karel Ptáčník se řadí mezi levicové autory, patřící k nekonformním komunistům neztotožňujícím se s komunismem stalinského typu, vůči kterému se autor jednoznačně vyhranil. Kritika a odmítnutí stalinismu jsou zřejmé nejen v Ptáčníkově 71

románu, ale i v autorových osobních postojích, které v 60. letech otevřeně vyjádřil. Ptáčník patřil k reformním komunistům a z toho důvodu měl v letech 1969–84 zakázanou publikační činnost. Také Karel Ptáčník se ve svém románu zabývá otázkami týkajícími se kolektivní viny Němců, přičemž jde ve svých úvahách o něco dál, když problematizuje jejich další existenci v Československu a postoje Čechů vůči nim. V románu Město na hranici je zachyceno období od konce války do voleb v roce 1946 a děj se tentokrát odehrává v pohraničí, v Bruntále, v Němci tradičně obydleném městě, které je po válce postupně osidlováno Čechy z vnitrozemí. Spolu s Čechy, kteří do města přijíždějí zejména proto, aby snadno přišli k majetku, sem přijíždějí také okresní tajemník komunistické strany Honzík Kovář a jeho žena Käthe, německá antifašistka z bývalé německé říše. Kovář se s ní seznámil při nucených pracích a bezprostředně po válce se s ní oženil. S ohledem na skutečnost, že jsou Němci z Bruntálu vysídlováni, je překvapující a poněkud absurdní, že se sem ve stejnou dobu stěhuje Němka, navíc „říšská“ Němka. Nutně vyvstává otázka, proč autor za jednu z hlavních postav zvolil právě Němku a jaký význam tato volba má pro porozumění celému příběhu. Kovář, hlavní postava románu, jako by nevěděl, kam svou manželku bere a čemu ji vystavuje, anebo jako by přehlížel poválečnou zášť většiny Čechů vůči Němcům. Třetí vysvětlení pro Kovářovo chování lze vidět v tom, že Käthe představuje určitou zkoušku Čechů v jejich postoji k demokracii a obecným lidským hodnotám. Uspějí a dokážou se přenést přes svou nenávist vůči Němcům? Dokáží vystoupit ze svého sebestředného pocitu ublížení a ocenit Käthinu odvahu, za kterou mohla zaplatit životem? Skutečnost, že byla Käthe antifašistkou a že byla vězněna, však není pro většinu Čechů rozhodující. Je absurdní, že pro ně není důležité, že někdo, byť Němec, aktivně bojoval proti nacismu a ohrožoval jak svůj, tak život svých blízkých. Co bylo tedy pro Čechy podstatné? Jejich nenávist vůči Němcům byla natolik silná, že odmítali činit rozdíly, neboť lidé „mysleli na Němce, na prožité hrůzy, a mysleli na to, že se dočkali svobody. Tak živelně, s takovým nadšením si to ještě nikdy neuvědomili… cožpak je mezi nimi [Němci a nacisty] rozdíl?“ (s. 308–309) Na tuto otázku odpovídá Kovář příkladem své ženy a doufá, že lidé nahlédnou rozdíl mezi Němci-nacisty a Němci-antifašisty a překonají hranice národní příslušnosti. Ptáčník zde otevřeně, téměř konfrontačně, polemizuje s tezí o kolektivní vině a činí tak velmi názorně právě na příkladě Kovářovy manželky, jež je veskrze pozitivní postavou. Kromě pár výjimek se ale Kovářovi nepodaří přesvědčit ostatní Čechy o tom, že ne všichni Němci nesou vinu za zločiny spáchané během 2. světové války. Důvodem je vyhrocený český nacionalismus, který se týká prakticky všech 72

politických stran a téměř všech obyvatel. Nacionalismus, manifestující se v projevech nenávisti vůči Němcům, pramení převážně ze zkušeností se sudetskými Němci, kteří chtěli být před válkou přičleněni k říši, ale i z vlastního selhání v roce 1938, kdy se Československo bez boje vzdalo Hitlerovi. Většina Čechů v příběhu zastává myšlenku, že s Němci nelze žít v jednom státě, a že tedy musí být všichni vystěhováni, protože by se mstili za prohranou válku a při další příležitosti by zradili zase. Tento veskrze nacionalistický koncept je však narušen komunistkou Käthe a dalšími německými antifašisty, sociálními demokraty Abstem a Richterovou. Jak s nimi naložit? I když se jich formálně odsun netýká a mohou v Československu zůstat, Abst a Richterová dobrovolně odcházejí, neboť nedokážou žít v atmosféře extrémního českého nacionalismu. Podle zákona by se s nimi sice mělo zacházet jako s českými antifašisty, ve skutečnosti je však určující jejich národní příslušnost. Jako Němci jsou považováni za nepřátele státu, v lepším případě za občany druhé kategorie. V české společnosti fakticky neexistuje vůle rozlišovat mezi Němci a uznat jejich antifašistickou činnost. Käthe sice zůstane, postupně se však octne na okraji společnosti. Podobně jako antifašista Palme v Řezáčově románu Nástup vytrácí se i Käthe ve Městě na hranici. Na konci románu už se prakticky neobjevuje, z čehož lze usoudit, že pro ni Ptáčník nenašel žádnou alternativu. Käthe se nemohla začlenit do české společnosti, a proto zůstává její role omezena především na soukromou sféru. Jako protipól k vyhrocenému nacionalismu, reprezentovaném širokou vrstvou české společnosti, je v románu vylíčen antinacionalismus, který ztvárňují předváleční komunisté. Podobně jako v  Kohoutově románu je i zde, navíc s větším důrazem, vyjádřena myšlenka odporující kolektivní vině. Němečtí antifašisté se mají podílet na budování nové, kvalitativně vyšší společnosti bez ohledu na svou národnost. Stejně jako v Kohoutově románu se tato myšlenka neprosadí z důvodu všeobecně sdíleného nacionalismu ani v románu Město na hranici. V této souvislosti je třeba poukázat na rozdíl mezi zmíněnými komunisty předválečnými a poválečnými. Ptáčník ve svém románu nechává zaznít myšlenky komunismu 20. a 30. let, který byl vystavěn na nadnárodním, resp. internacionálním boji proti fašismu a který spojoval odpůrce fašismu bez ohledu na národní příslušnost. Tento postoj ztratil však po válce svou platnost a vyznívá v románu naivně a idealisticky. V přístupu komunistů se objevuje určitý paradox, neboť komunisté, kteří se vehementně zasazovali o odsun Němců, zároveň poukazují na německé antifašisty, a snaží se tak překročit hranice národní identity. Dokonce i příslušníci sovětské armády vyzývají Čechy k tomu, aby rozlišovali mezi Němci a fašisty, neboť i mezi nimi nebyli všichni Rusové 73

na stejné straně, jako například výše zmínění Vlasovci. Nicméně z průběhu děje vyplývá, že se to většině Čechů včetně komunistů i přes veškeré snahy nepodaří. Přestože v románu převládá ideologie komunistické strany, zaznívá zde zároveň kritika některých jejích členů, problematizuje se jejich morální profil a motivy jejich stranické příslušnosti. Tito členové jsou většinou pováleční komunisté pocházející z nižších sociálních vrstev se sklony ke kriminalitě, kolaboranti nebo konformisté, kteří stojí na rozdíl od předválečných komunistů na silně nacionalistických pozicích. V průběhu příběhu získali tito komunisté převahu, díky níž v roce 1946 vyhráli volby; těmi román také končí. Přistoupíme-li k příběhu Honzíka Kováře jako k dalšímu pohledu na českou poválečnou minulost, vyjeví se nám odlišný pohled na vyhnání a odsun Němců, než jaký se nám odhalil v románu Hvězdná hodina vrahů i v Řezáčově románu analyzovaném v předešlé kapitole. Kohoutův román popisuje pouze poslední měsíce a dny války a neproblematizuje německo-české soužití v širším měřítku na rozdíl od Ptáčníkova románu Město na hranici, který má širší společenský dopad. Odsun jako takový je problematizován, i když je většina Němců vylíčena jako příznivci nacismu, kteří nejsou ochotni reflektovat svůj podíl viny a nevěří, že je nacistické Německo zodpovědno za spáchané zločiny. Tato nevíra se objevuje i v Kohoutově románu, je však záhy vyvrácena návštěvou Terezína a určitou sebekritikou. Podobně jako v  Řezáčově románu zaznívá i  v  Ptáčníkově díle rétorika týkající se česko-německé minulosti, která zde však postrádá nacionalistický náboj. Češi si sice připomínají předválečné nadšení sudetských Němců z Hitlera a  následný teror, který museli během německé okupace zažít, ale tento pohled do nedávné minulosti nemá charakter nacionalistického výkladu německo-českých dějin, neboť zde není předestřen žádný kontinuální pohled na dějiny německo-českého soužití, jehož logickým vyústěním by bylo vysídlení všech Němců. Pohled zpět se spíše omezuje na dobu před válkou a během ní, a konflikt s Němci tak není předkládán jako tisíciletý a zakořeněný v česko-německém soužití. Děj je obecně zaměřen na románovou současnost a problémy, které se v ní objevují. Jsou to především konflikty týkající se názorových odlišností zastánců různých politických stran, projevy násilí na Němcích a individuální obohacování se německým majetkem. Odsun zde není v podstatě hodnocen (zda je spravedlivý, nutný, logický...), ale je hodnoceno zacházení s Němci a neochota mezi nimi rozlišovat.58 Rozbor předchozích románů navozuje otázku, jak jsou v současném výkladu o vyhnání a odsunu Němců zastoupeni němečtí antifašisté, jak jsou hodnoceny různé projevy českého nacionalismu a jak je vykládáno posta74

vení neodsunutých německých občanů v poválečném Československu. Ze všech tří typů diskursů, jak jsou zmapovány ve druhé kapitole, vyplývá, že jsou tyto otázky na všech úrovních více či méně přehlíženy.59 Rozbor předchozích literárních textů naznačuje, že literární ztvárnění těchto problémů skýtá odlišné pohledy a inspiruje k diferencovanější interpretaci odsunu a vyhnání.

75

Zkušenosti z česko-německého soužití Následující kapitola se zabývá ústním vyprávěním o vyhnání a odsunu Němců z Československa. Výchozím materiálem pro analýzu jsou ústní výpovědi vyhnaných i nevyhnaných sudetských Němců, srovnávané s výpověďmi Čechů, kteří byli svědky vyhnání nebo odsunu. Cílem tohoto srovnání je poukázat na rozdíly a shody v německém a českém vyprávění a jejich důvody. Za tímto účelem jsem zaznamenala 21 výpovědí, z toho je 5 výpovědí poskytnutých Čechy, 13 vyhnanými Němci, 2 výpovědi poskytli Němci, kteří zůstali v Československu, a jednu výpověď německá Židovka žijící v České republice. Z důvodu zachování anonymity jsou citovaná jména respondentů pozměněna. Přepis celých výpovědí je zaznamenán v poslední kapitole. Ve výpovědích jsou ponechány nespisovné tvary nebo regionální výrazy, aby byla uchována autentičnost a spontánnost vyprávění. Výpovědi německých pamětníků přeložila autorka. Respondenti byli v poválečné době v různém věku, nejstaršímu bylo 37 let a nejmladšímu 9 roků. Je třeba zdůraznit, že výpovědi pamětníků nemají reprezentativní funkci, nýbrž slouží jako příklady pluralitních pohledů na rozporuplnou česko-německou minulost a v žádném případě si nečiní nárok na historickou pravdu. Význam a závažnost těchto vyprávění spočívá v jejich autentičnosti, jejíž nedílnou součástí je zkušenost, dále ve vykreslení každodennosti a v zachycení určitých mentálních světů a struktur. Všechny výpovědi tvoří ústní diskurs, který stojí v určitém protipólu k politickému a historickému diskursu, a mohou být chápány jako jejich korektory. S odvoláním na Ricoeurovu fenomenologicko-hermeneutickou teorii považuji ústní výpovědi za texty, které mají ústní podobu, ale mohly by se kdykoli změnit v psaný text, neboť každý psaný text byl nebo je potenciálně ústní výpovědí.60 Ve výpovědích lze vysledovat pět referencí, respektive událostí, ke kterým se jak němečtí, tak čeští pamětníci opakovaně vztahují, přičemž se jednotlivé výpovědi liší ve způsobu, jakým o těchto událostech pamětníci vyprávějí. Vzpomínky na tyto společné události a jejich líčení tedy nejsou jednotné, přesto však vykazují určité styčné body, jejichž analýza je předmětem následujícího textu. Co se týče struktury ústních výpovědí, považuji tyto události za tzv. reference, na kterých je vyprávění vystavěno a které tvoří rámec vyprávění. Bez těchto referencí by nevznikl žádný koherentní text, jednalo by se pouze o seskupení na sobě nezávislých vět, jež by jako celek nebyly srozumitelné.61 Všechny zkoumané texty, jak německé, tak české vyprávění, jsou tedy vystavěny na stejných referencích, je jim však připisován odlišný význam. V následující analýze zkoumám reference nej76

prve v českých a posléze v německých výpovědích a v závěru kapitoly je obě srovnávám. Reference, které tvoří vyprávění: 1) vznik Československa a období 1918–38; 2) 1938–39: Mnichovská dohoda a přičlenění československého 2) pohraničí k Německé říši, okupace Československa; 3) období 2. světové války (1939–45); 4) 1945: konec války a pražské povstání; 5) vyhnání a odsun Němců (1945–46). Č e s k é v y pr áv ě n í V znik Č eskoslovenska a období 1918 –3 8

Češi líčí německo-české soužití až do 30. let pozitivně a bezproblémově. Mladí Češi z vnitrozemí jezdili pravidelně do pohraničí na výměnu, kde se učili německy, což bylo považováno za příjemný prázdninový pobyt.62 Na oplátku pak jezdili mladí Němci do českého vnitrozemí, kde se měli seznámit s českou kulturou a osvojit si český jazyk. Po dobu svého pobytu bydleli Češi i Němci ve svých hostitelských rodinách, kde navazovali osobní kontakty, díky nimž se obě skupiny navzájem mohly sblížit a odbourat vzájemné předsudky. Češi, kteří žili s Němci v pohraničí, líčí společný život téměř idylicky: „Před válkou tady byl krásný život. … všichni jsme se dobře snášeli.“63 Němci před válkou jsou charakterizováni jako „srdeční“ lidé. Také oni truchlili nad smrtí prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Nacionalistické útoky Němců proti Čechům začaly podle českých pamětníků teprve poté, co se v Německu stal Hitler kancléřem a sudetští Němci se přiklonili k Henleinovi a jeho straně. „Po roce 1933 se Němci začali vytahovat. Mysleli si, že mají větší právo, protože tam dlouho žili.“64 Respondenti, kteří byli v pravidelném kontaktu s Němci, vypovídají, že zpozorovali negativní změnu v chování Němců k Čechům. Němci stavěli na odiv svou příslušnost k němectví a otevřeně vyjadřovali odpor k Čechům. Vyskytli se ale také Češi, kteří se v roce 1938 cítili jako Němci. „Měli jsme jednoho mechanika ze smíšenýho manželství. Ten se obrátil o sto procent a najednou z něj byl Němec.“65 Při této výpovědi se nabízí otázka, co to vlastně pro Čechy znamenalo, být Němcem. Jaký význam měla příslušnost k němectví? Znamenalo to určitou politickou orientaci, nebo kulturní a jazykovou příslušnost, která byla spojena s určitými preferovanými a „výjimečnými“ vlastnostmi? Možná odpověď se skrývá v následujícím popisu: „Měli veli77

ce silné německé sebevědomí. … Utkvěl mi pocit nadřazenosti i v té jejich ubohosti. … Byla to taková zvláštní situace. Prokazovali jsme dobrodiní lidem, kteří byli zvyklí na vyšší životní úroveň než moji rodiče, ale oni nám přesto dávali najevo, že jsou cosi víc než my.“66 Popisovaní Němci byli první uprchlíci ze Slezska, tzv. národní hosté, které Češi museli po určitou dobu ubytovat. Bez ohledu na jejich skutečnou situaci vyjadřuje tento popis určitý obraz Němců, podle kterého jsou Němci nadřazeni Čechům. Taková představa němectví mohla být pro některé Čechy důvodem, proč se v roce 1938 identifikovali s Němci. Získat lepší status a být na straně „silnějších“ a „vyvolených“ byla určitě lákavá vidina pro mnoho Čechů. Většina z nich se na konci války rychle vzdala před válkou nabyté „výjimečnosti“ a mnozí také neváhali Němce za ni patřičně potrestat. 193 8 –39: M nichovská dohoda a přičlenění československ é ho pohraničí k N ěmeck é říši , okupace Č eskoslovenska

Většina Čechů popisuje Mnichovskou dohodu jako tragédii, k níž došlo na základě politického tlaku zvenčí a nesmírné podpory Henleina a jeho Sudetoněmecké strany sudetskými Němci. Ve vyprávění poukazují Češi na skutečnost, že 90 % Sudetských Němců volilo tuto stranu, která ve svém programu usilovala o odtržení českého pohraničí od Československa. Henlein je považován za původce nenávisti a nepřátelství mezi Čechy a Němci. Nicméně je zároveň vyzdvihováno, že i přesto se někteří Němci identifikovali s československým státem. „Když zemřel Masaryk, sousedi, Němci, měli rozžehnuté svíčky a jeho obraz na stěně. Různě jsme to viděli, že byla zapálená svíčka.“67 Až do roku 1938 nezaznamenali čeští respondenti žádné projevy nepřátelství Němců vůči Čechům, dobře spolu vycházeli. „Na cestě do Jizerek bylo 26 hospod, byli tam příjemný lidi, nikdy jsme nenarazili na nenávist. Až v roce 1938 se všechno změnilo. Když náš člověk promluvil v roce 1938 česky, tak mu obílili kalhoty. Mladí kluci byli zfanatizovaní a ti to dělali. Demolovali také české obchody. Nenávist byla způsobena Henleinem.“68 Kromě Mnichovské dohody spojují Češi tento rok se svým odchodem z pohraničí. Odcházeli prakticky ze dne na den a při stěhování si nemohli ani vzít všechny věci s sebou. „Maminka jela náklaďákem a já s bratrem jsme jeli se strejdou vlakem. Byla to 1,5tunka, co myslíte, že se na to vešlo? Byl to takový malý náklaďáček.“69 Neodcházeli však pouze Češi, nýbrž také lidé ze smíšeného manželství, kdy jeden z manželů byl Němec a připojil se ke svému partnerovi nebo své partnerce. Takové rozhodnutí pro ně zna78

menalo většinou přerušení styků se svými německými příbuznými a určité vyčlenění ze své kulturní a jazykové skupiny. Čeští lidé ve vnitrozemí nebyli těmto Němcům nijak příznivě nakloněni, spojovali je s říšskými okupanty, což pro nově příchozí znamenalo další vyčlenění. „Moje matka mohla zůstat v Sudetech, možná tam mohl zůstat i otec, i když jako železničář nevím, ale matka se rozhodla, že půjde s otcem.“70 „My jsme optovali pro českou příslušnost. Ale pořád se říkalo, že maminka je Němka. Lidé byli protivní.“71 Je zarážející, že nikdo z českých respondentů nehovořil ve svých vzpomínkách o pomnichovské kapitulaci bez boje, která byla Čechy vnímána velmi rozporuplně a pro mnohé se stala zdrojem hluboké frustrace. Údiv nad kapitulací vyjádřili naopak někteří němečtí pamětníci. „Dodnes jsem nepochopil, proč Češi v  roce 1938 nebojovali.“72 V  českých výpovědích se opakovaně vypráví, že Němci Čechy mlátili a fanaticky provolávali fašistická hesla jako „Heim ins Reich“. Pro Čechy bylo tudíž nebezpečné po roce 1938 v Sudetech zůstat. Z této situace je viněn Henlein. Ve všech výpovědích lze vysledovat určitou ambivalenci týkající se česko-německého soužití. Na jedné straně jsou Němci vykresleni jako příjemní lidé a na druhé straně se tito lidé v roce 1938 vůči Čechům chovali velmi nepřátelsky. Tento náhlý zvrat je připisován Henleinově politické propagandě, zůstává však neobjasněno, proč právě Henleinova politika oslovila většinu sudetských Němců. Ve všech českých výpovědích je vyjádřen údiv nad zvratem v chování Němců. „Nikdy jsme nenarazili na nenávist. Až v roce 1938 se to všechno změnilo. Henlein tady žil, měl tady nádhernou vilu. Každý večer chodil po městě a řval. My ho nenáviděli, protože je [Němce] hecoval. Poslední dva roky Henleina byly hrozný, agitoval Němce a štval.“73 Zdá se, že Henlein v sudetských Němcích probudil pocit ublíženosti a nespravedlnosti, který zažívali při vzniku Československa, když jim bylo odepřeno právo na sebeurčení a když se stali „pouhou“ menšinou v československém státě. Češi si vykládali příklon k Henleinovi jako nečekanou změnu, ovšem jak vyplývá z německých výpovědí, pro Němce znamenal tento příklon příležitost prosadit se a zvrátit situaci z roku 1918, se kterou nebyli srozuměni. Tento aspekt bude podrobněji probrán v následující části s německým vyprávěním. Období 2 . světov é válk y (1939 – 45)

Vykreslení života během 2. světové války je vcelku jednotné. Přestože válka nezasáhla české respondenty přímo, všichni pocítili na svých rodičích nebo příbuzných důsledky německé okupace v každodenním životě. Dospělí byli neustále ohroženi možností příkazu k nuceným pracím v Německu, 79

museli se řídit podle diskriminačních zákonů zavedených říšskými Němci a byli vystaveni perzekuci, jejímž praktickým výrazem byla v některých případech internace v koncentračním táboře. „Pak jsme dlouho nic nedostali, až po vánocích jsme dostali dopis, že je [táta] v koncentračním táboře v Oranienburgu, Sachsenhausenu, asi 30 km za Berlínem. … Byl tam čtrnáct měsíců vůbec za nic, jen tak. Pak ho pustili domů.“74 V koncentračním táboře však nebyli jen Češi, nýbrž také Němci, kteří byli odpůrci Hitlerova režimu. „Říkal [táta], že v tom koncentráku byli i Němci, nějaký Liberečák Valdoha, ten je tam chránil.“75 Toto tvrzení dokládá i jedna z německých dotazovaných, která byla kvůli svému antinacistickému smýšlení internována v koncentračních táborech v Ravensbrücku a v Osvětimi. K této zkušenosti se znovu vrátím v části věnované německým vyprávěním. Zajímavá v českém vyprávění je situace smíšených manželství a jejich dětí, které doposud neměly vyhraněnou národní identitu, nebo se cítily být jak Čechy, tak Němci, a které nacistický režim převychovával na Němce. „Děti ze smíšených manželství byly plánovitě zařazeni na přeškolení na Němce. V Berouně byla kromě české školy i německá škola pro děti ze smíšenýho manželství. Jeden čas jsem tam i dokonce bydlel v ‚Schülerheimu‘ [internát – pozn. aut.] a mám na to dost hrozný vzpomínky. Museli jsme se učit vztyčování vlajky, vojenský dril a hajlování, to byla hrůza… Mezi námi byli i kluci, kteří neuměli ani slovo německy, ale byli ze smíšeného manželství.“76 Po válce bylo na tyto děti pohlíženo jako na Němce, což s sebou neslo projevy nepřátelství a agresivity ze strany Čechů. „Ze začátku mě vyvolávala paní učitelka: ‚Tak pojď nám, esesáku, ukázat něco k tabuli.‘ Občas jsem dostal i facku. Ale když mně dávala po roce první vysvědčení, tak se mi omluvila. Řekla to i rodičům, že byla zblblá tou dobou.“77 Tyto děti se tak po válce octly pod tlakem z české strany a byly nuceny se identifikovat jednoznačně jako Češi. Jejich němečtí rodiče byli navzdory své předválečné pročeské volbě také považováni za Němce, což pro ně mělo závažné negativní následky v sociální a kulturní oblasti. Je však třeba poznamenat, že české vyprávění o válečné době překvapivě neobsahuje traumatizující a drastické zážitky. 19 45: konec válk y a pražsk é povstání

Na rozdíl od předchozí doby zahrnuje v sobě líčení konce války deprimující a kruté vzpomínky. Teprve na konci války bylo většině dotazovaných jasné, co pro ně válka znamenala a jaké měla následky. Květen 1945 je vykreslen způsobem, jako kdyby válka zrovna vypukla. „To, co znamenala válka, se nám prakticky ukázalo až na jaře 1945. Jako děti jsme vítaly ruské vojáky. Taky jsme viděly kolony německých uprchlíků, kteří táhli do Němec80

ka. Vzpomínám si na jeden zážitek v zimě, když uprchlíci táhli naší vesnicí a jedna žena křičela, že se utopí v rybníku, že už to nesnese.“78 Čeští pamětníci byli svědky různých násilností spáchaných jak na civilním německém obyvatelstvu, tak na německých uprchlících nebo válečných zajatcích. Nejpodrobněji je popsán masakr „U Zabitého“, ke kterému došlo v květnu 1945 mezi Vráží a Berounem asi 30 km západně od Prahy. Ve zmíněném masakru zahynulo osmnáct Němců a jeden Čech pocházející z nedaleké obce Loděnice. „Masakr U Zabitého iniciovali po roce 1945 čeští udavači, kteří za války donášeli informace Němcům, aby se pravděpodobně vyhnuli totálnímu nasazení nebo něčemu. … Nevím, podle čeho vybírali Němce do sběrných táborů jinde, ale tady v Loděnicích byl výběr a posléze masakr osmnácti Němců zapříčiněn tím, že ti udavači nechtěli být prozrazeni. … Částečně mezi ně patřili stále žijící místní obyvatelé (manželé Langovi, manželé Vašíčkovi, paní Sináglová s dcerou) a zbytek byli indiferentní Němci z říše, kteří tady pracovali třeba jako ‚Werkschutz‘ [dozor – pozn. aut.]. Lidem to bylo jedno, nastrčili tam místní osmnáctileté mladíky, kteří tomu nerozuměli, byli zfanatizovaní. A mlátili je klacky. ... Pohřbeni jsou všichni v hromadném hrobě v Berouně.“79 Je paradoxní, že se obětí české nenávisti stal také Čech. Z vyprávění vyplývá, že doprovázel skupinu Němců, mezi nimiž byla jeho manželka, a že byl Čechy tudíž považován za přívržence Němců, což bylo pro některé Čechy dostatečným důvodem k násilnému napadení. Zavraždění manželé měli tři děti, které po incidentu byly rozděleny a umístěny do ústavní péče. Alarmující na tomto případě nejsou jen spáchané vraždy, nýbrž stejně tak jejich pozdější interpretace. Děti vyrůstaly v mýtu, že jejich otec „padl coby partyzán v boji proti okupantům“.80 Teprve začátkem tohoto století se jeden ze synů dozvěděl, že jeho otec byl zákeřně zavražděn. Když se chtěl dovolat spravedlnosti a žádal potrestání viníků, bylo mu sděleno, že podle zákona č. 115 z roku 1946 nemá nárok, neboť tento zákon amnestoval všechny násilné činy našich občanů týkající se Němců.81 Jakékoli zločiny spáchané na Němcích i na Češích nebyly tedy trestné nikoli do konce války, nýbrž až do 28. října 1945. Podle české legislativy musí pan B. na tento zcela nepochopitelný zákon rezignovat, bezmocně čekat a ptát se proč. Je příznačné, že na tuto otázku nikdo z historiků a politiků nebyl schopen smysluplně a srozumitelně odpovědět, neboť zmíněný zákon jakýkoli smysl postrádá. Ve zkoumaných výpovědích stojí za zmínku opakovaný poukaz na to, že nejhorlivějšími iniciátory pronásledování Němců na konci války byli čeští kolaboranti, kteří později získali značnou politickou moc. „Z těchto udavačů se po roce 1948 stali vysocí funkcionáři v KSČ, kteří v 50. letech vedli politický proces s loděnickými statkáři.“82 Tento postřeh potvrzuje i další 81

vyprávění: „Ti Češi, kteří kolaborovali za války, byli nejvíce aktivní na konci války. Chtěli si vykoupit slávu.“83 Na tuto skutečnost poukazuje také spisovatel a redaktor Michal Mareš, který ve svých článcích pro časopis Dnešek psal o kriminálním chování některých Čechů po válce. Je zarážející, že mnoha kolaborantům bylo po válce umožněno vykonávat úřední funkci, čímž získali moc nad ostatními a mohli se beztrestně dopouštět zločinů nejen na Němcích, ale i na Češích.84 Významná místa ve státní správě nebyla nutně obsazována příslušníky KSČ, nýbrž agresivními jedinci, často kolaboranty, kteří chtěli získat moc a zbavit se tak případných nechtěných svědků, kteří znali jejich spornou minulost. V jiných případech to byli lidé z nízkých sociálních vrstev se sklony ke kriminalitě, kteří neměli žádné zábrany ani k těm nejodpudivějším činům. Příslušníky KSČ se většinou stali až později, aby na tomto místě mohli zůstat. Násilí a jiné zločiny mohly být přehlíženy vzhledem k výše uvedenému zákonu o amnestii. Poválečné období se vyznačuje nesmírnou tolerancí všech politických stran, tedy nejen KSČ, ke zločinecké činnosti nejrůznějšího druhu. Výrazem této tolerance byla živelnost a rozvolnění československého právního řádu. V této souvislosti vyvstává otázka týkající se narušování demokratických zásad, na kterou v  poválečných měsících sice poukazovali někteří liberální intelektuálové, avšak bezvýsledně.85 Je zarážející, že i v současné době se v diskusích o české totalitní minulosti nevěnuje téměř žádná pozornost souvislostem mezi událostmi na konci války a nastolením totalitního režimu v únoru 1948. V české společnosti rozšířená a politiky nekorigovaná touha po pomstě na Němcích a absence řádných soudních procesů jak s německými, tak s českými nacisty umožnily rozklad hodnot demokratické společnosti. Skutečnost, že se z bývalých kolaborantů stali vykonavatelé úřední moci, ilustruje ztrátu etických principů a smyslu pro spravedlnost v české poválečné společnosti. V atmosféře vyhroceného českého nacionalismu se přestaly respektovat základní znaky demokracie, jako jsou nedotknutelnost osobního vlastnictví, presumpce neviny a právo na řádný soud. Všichni Němci, což znamenalo i německy mluvící Židé, byli bez rozdílu vyvlastněni a bez procesu vystěhováni. Přivlastňování si cizího majetku už nebylo protizákonné a svévolné trestání Němců bylo tolerováno, nebo i vítáno. Neochota rozlišit mezi vinnými a nevinnými Němci a obohacování se na jejich úkor se začaly uplatňovat v celé společnosti, což vedlo k její kulturní, sociální a politické degradaci. Současné debaty o minulosti vzbuzují dojem, že vyhánění a odsun Němců nijak nesouvisejí s nastolením totalitního režimu v roce 1948. Pakliže mezi zmíněnými jevy a únorem 1948 neexistovala žádná souvislost, jakým jiným způsobem ovlivnily českou společnost ve třech poválečných letech? 82

Zdá se, že se jejich význam bagatelizuje tím, že se omezuje pouze na bezprostředně poválečné období. Tyto projevy se však nevyskytovaly v izolaci, nýbrž prostoupily celou českou společností, a měly tudíž dalekosáhlý dopad na její hodnotový systém a její mentalitu. Rezignace na tyto projevy měla a stále má za následek problematický rys v české kultuře. Je jím neochota označit nespravedlnost nespravedlností a přestat ji alibisticky obhajovat kontextem doby. Kontext doby je nepopiratelný, ovšem stejně tak nepopiratelné je, že politické řešení tzv. německého problému bylo nespravedlivé, neboť bylo nediferencované a tolerovalo živelný průběh vyhnání. Je možné, že v roce 1945 žádné jiné řešení neexistovalo, to však nic nemění na skutečnosti, že bylo nespravedlivé. Přehlížet nespravedlnost je znakem kultury, jež má blíže k totalitnímu režimu než k pluralitní demokracii. Proč zachovávat tuto kulturní kontinuitu? V Praze se na konci války odehrávalo pražské povstání, na jehož průběh si vzpomíná paní L.: „Na Žižkově nám byl přidělen byt. Když přijeli Rusové, všichni Němci prchali. Naproti nám nahoře jsme měli Němku. Střílela do oken, tak ji naši vyvedli ven. Tehdy se děly dost zbytečný věci, nevím, jestli bych se tomu propůjčila. Ona si zasloužila dost, ale … chlapi ji vzali mezi sebe, plivali na ni, bili ji, to se mi nelíbilo. Viděla jsem to z okna a bylo to pro mě drastické. … u Staroměstské brány, tam pověsili jednoho [Němce] na lampě a podpálili ho.“86 Všichni respondenti vyjadřují ve svých výpovědích radost z konce války a okupace, nicméně jsou zároveň nespokojeni s projevy nenávisti vůči Němcům, kterých se stejnou měrou, možná dokonce s větším zápalem, zúčastnily i české ženy. S koncem války si někteří Češi spojují také sebevraždy Němců.87 V y hnání a odsun N ěmc ů

Tato událost je úzce spojena s koncem války a vážou se na ni projevy násilí popsané v předchozím oddílu a vyhroceného nacionalismu většiny Čechů. Z českých výpovědí vyplývá, že všichni Němci museli buď „dobrovolně“ nebo z donucení opustit Československo, ať to byli nacisté, Němci bez politické příslušnosti, tzn. konformní občané, nebo antifašisté. Němci, včetně těch ze smíšeného manželství, byli nejprve shromážděni ve sběrných táborech a potom vypraveni buď do sovětské (východní), nebo západní zóny okupovaného Německa. Němci ze smíšených manželství se po intervenci svých partnerů většinou směli vrátit domů. „Maminka byla po roce 1945 perzekvovaná, byla zavřená na Poučníku, internovali ji jako ostatní Němce.“88 Vztahovaly se na ně však stejné předpisy jako na ostatní Němce. Dostávali méně potravinových lístků, na ulici nesměli mluvit německy a ne83

ustále jim hrozilo, že budou odvedeni do sběrného tábora. „Když se někomu Němci nelíbili, tak je zavřeli do obchodní akademie. … Kdo byl venku na náměstí a nemluvil česky, byl odveden do obchodní akademie.“89 Navzdory vypjatému českému nacionalismu nebylo pro některé Čechy snadné Němce vyhnat a přivlastnit si jejich majetek. „Dostali jsme dům po Němcích. Můj manžel viděl i tu Němku, když odsud odcházela. Dlouho schovával osobní věci po nich, dal je do truhly, pro případ, že by přišli. … Říkal: ‚já jsem tu starou paní viděl a bylo mně z toho špatně.‘“90 Zábrany a etické dilema zažívali většinou Češi, kteří žili před válkou v pohraničí nebo měli osobní kontakt s Němci. Ti, kteří přicházeli z vnitrozemí, byli z nízké sociální vrstvy a v pohraničí mohli díky odchodu Němců najít lepší materiální zázemí. „Soused odnaproti se šel podívat na barák, který mu měl být přidělen. Přišel zpátky a říkal: ‚prosím tě, viděl jsem tam čtyři postýlky. Jak bych mohl tu holku tam odtud vyhodit?‘ No, a druhý den tam šel Janoušek [z vnitrozemí – pozn. aut.], sám, bezdětný.“91 Někteří Češi se chtěli na Němcích mstít za příkoří z předchozích let a vykládali si konec války jako příležitost k beztrestné odvetě. Nejrůznějšími způsoby sahajícími od slovních až po fyzické útoky napadali Češi německy mluvící občany bez ohledu na jejich smýšlení a chování za války. Tato napadení se týkala také německy mluvících Židů, německých antifašistů, kteří se vrátili z exilu nebo z koncentračních táborů, nebo Němců, kteří se před válkou přihlásili k československému občanství. V některých případech se Němci integrovali do české společnosti do takové míry, že je Češi vnímali jako Čechy. „V Sokole jsme měli jednu ženu, o které jsem nevěděla, že byla Němka. Až po válce jsem ji potkala a slyšela, že mluví německy a nosí bílou pásku. Možná, že jsme jich měli mezi sebou víc.“92 Němci byli zcela vydáni na milost českým úřadům a museli Čechy často podplácet, aby byli odsunuti za humánnějších podmínek a  směli si vzít víc věcí nad povolený limit 30–50 kg. Němečtí odborníci, například skláři, nebo lidé ze smíšených manželství směli zůstat, avšak většina z nich odešla později dobrovolně a ti, kteří zůstali, museli popřít svůj původ a museli se prakticky čechizovat. „Ti Němci, kteří tady po válce zůstali, se snažili být dobří Češi. … Němci se snažili neprojevovat a maximálně mluvit česky, aby splynuli.“93 Poté, co většina německého obyvatelstva opustila své domovy, začal kulturní a hospodářský úpadek měst a vesnic v pohraničí, přičemž některé vesnice zcela zanikly.94 Ve městech, kde dříve žilo smíšené českoněmecké obyvatelstvo, byla atmosféra velmi tíživá: „V roce 1950 se maminka byla podívat v Kadani. Všechno bylo zalezlé, lidé nemluvili, nikdo nebyl vidět. To bylo hrozné, to byl převrat.“95 Těmto dojmům z návštěvy rodného města paní V. odpovídá skutečnost, že město bylo v důsledku odsunu prakticky vylidněné a působilo téměř apokalypticky. 84

Jak bylo v úvodu kapitoly řečeno, k uvedeným historickým událostem se vztahují také němečtí pamětníci, pamatují si je však odlišně a vyprávějí o jiných aspektech těchto událostí. Vzhledem k tomu, že se jich vyhnání nebo jiná forma perzekuce bezprostředně týkaly, je jejich vyprávění detailnější a emocionálnější. N ě m e c k é v y pr áv ě n í V znik Č eskoslovenska a období 1918 –3 8

Bez ohledu na to, zda museli Československo po 2. světové válce opustit nebo zde mohli zůstat, většina německých pamětníků si na rok 1918 a na události s ním spojené vzpomíná jako na rok zvratu. Na rozdíl od Čechů spojují vznik Československa s nárokem na sebeuplatnění, který se jim však v nově vzniklém státě nepodařil prosadit. Z výpovědí vyplývá, že sudetští Němci nechtěli patřit k Československu, nýbrž k Rakousku. Na vytvoření Československa ve stanovených hranicích reagovali v listopadu 1918 sudetští politici vyhlášením čtyř provincií Deutschböhmen (Německé Čechy), Sudetenland (Sudety), Böhmerwaldgau (Šumavská župa) a  Deutschsüdmähren (Německá jižní Morava) a jejich přičleněním k Rakousku. Československá vláda na toto prohlášení odpověděla vysláním armády do těchto oblastí a vojenským potlačením místního odporu. Ve větších městech pak následovaly demonstrace sudetských Němců, které byly dost brutálně zneškodněny 4. 3. 1919, kdy přišlo 54 lidí o život a stovky jich byly zraněny. Začlenění sudetských Němců do československého státu bylo podle většiny dotázaných protiprávní, protože k  němu došlo v  rozporu s  přáním většiny německé menšiny. „[Sudetští Němci] už od počátku v Československu nechtěli být. Chtěli zůstat v Rakousku a prosadit si své právo na sebeuplatnění. … Do tohoto státu byli vmanévrováni jako ti, kteří 1918 prohráli… K  Německu nechtěli, tam bylo moc komunistů.“96 Na základě předchozí, po dlouhá staletí trvající příslušnosti k Habsburské monarchii se Sudetští Němci identifikovali především s Rakouskem, na Německo se začali orientovat až ve 30. letech. „Nemysleli jsme si, že bychom měli patřit k Německu, protože jsme chtěli k Rakousku. Když jsem se narodil, patřili jsme k Rakousku.“97 Nelibost se vznikem Československa vyjádřili všichni respondenti, a pokud někteří nezmínili právo na sebeurčení, zdůrazňovali všichni své znevýhodněné postavení v nově vzniklém státě. Mnoho sudetských Němců ztratilo například práci ve prospěch Čechů. K propouštění Němců docházelo často ve státní správě, kde museli všichni zaměstnanci 85

prokázat znalost češtiny, což mnoho sudetských Němců nemohlo. Pociťované zvýhodňování Čechů na úkor Němců (pro Čechy se například stavěly nové školy, přičemž německé potřebovaly zrekonstruovat) posilovalo pocit nespravedlnosti a příkoří, což již od počátku vylučovalo pozitivní vztah k československému státu, natož identifikaci s ním a loajalitu potřebnou pro jeho stabilitu. Naopak, ve většině sudetských Němců postupně narůstal nepřátelský postoj, který v roce 1938 vyvrcholil v podpoře Henleina. „Národní pocit sílil úměrně tomu, jak se Němci cítili být Čechy degradováni, a to bylo prokazatelné. I když jsme nebyli otevřeně atakováni, lidé byli deprimováni nezaměstnaností. … Tenkrát se říkalo, že Němci jsou občané druhé třídy. Bylo to těžké, čtyři roky bez zaměstnání. Byli jsme tři malé děti a přišel Hitler a slíbil práci, chléb a všechno a ono to hned vyšlo.“98 Německo-české soužití v období první republiky je pamětníky popisováno různorodě, podle toho, zda se jedná o převážně Němci obydlené obce, anebo o smíšené oblasti, ke kterým patřila větší města. Většina sudetských Němců měla pravidelný kontakt s Čechy, buď se s nimi jako děti stýkali v místě bydliště nebo jezdili na výměnu do Čech. O vzájemné výměně hovořila většina pamětníků a hodnotila ji stejně kladně jako čeští pamětníci. „Měla jsem kontakty s Čechy, protože jsem jezdila o prázdninách na výměnu do Čech. Výměna byla na denním pořádku, hodně mých přítelkyň také jezdilo do vnitrozemí.“99 Některé výměnné pobyty trvaly delší dobu, takže německé děti navštěvovaly české školy. „Několikrát jsem takhle byl u jedné české rodiny. Když jsem chodil do české školy, bydlel jsem u české rodiny.“100 Někteří rodiče měli s Čechy obchodní styky, a děti pak vnímaly česko-německé vztahy zprostředkovaně. Mezi dětmi docházelo k potyčkám, které ovšem nemusely být vždy národnostního rázu, neboť kamarádství mezi Čechy a Němci nebylo výjimkou. „Kde se německé a české děti setkávaly ve velkých skupinách, docházelo k pranicím. Musely jsme jít například kolem české měšťanky v Oberrosenthalu, který byl částečně český, a tam po nás také třeba házely kameny. Ale myslím si, že to mezi dětmi byla spíše zábava, než aby šlo o nějaké výrazy nenávisti.“101 Že národnost nebyla směrodatná, dokládá ve své výpovědi další pamětník: „Se všemi jsem kamarádil. Nezáleželo na národnosti, ale na kamarádovi. … Vcelku vzato bylo spolužití obyvatel pokojné. Nevzpomínám si, že by byly nějaké potíže z národnostních důvodů. V roce 1937 jsme se přestěhovali z Hlučína do české vesnice. Tam jsem se zcela normálně bavil se svými [českými] vrstevníky.“102 V převážně německy mluvících oblastech byli Češi vnímáni s jistou lhostejností, s výjimkou těch, kteří se po roce 1918 přistěhovali jako státní úředníci. „Byla to [Machnín] ryze německá vesnice, měla asi 1 400 obyvatel a z toho byli možná dva nebo tři Češi. Byli nám celkem lhostejní, nebyli našimi přáteli 86

ani nepřáteli, neměli jsme k nim žádný vztah. … Museli jsme u Čechů sloužit, musel jsem narukovat do armády. … Vždyť nás Češi neustále šikanovali. Přišli z Prahy, z Čech. Češi byli naši nepřátelé, protože v každém ohledu pracovali proti nám.“103 Je patrné, že sudetští Němci rozlišovali mezi domorodými, místními Čechy, a „novými“ Čechy, kteří pro ně představovali ohrožení. Nově příchozí Češi často získávali práci, kterou dříve vykonávali místní Němci, a zaváděli nová nařízení, která Němci pociťovali jako diskriminační. Stát pro Čechy například nechával postavit nové školy, přestože jich v obci byla výrazná menšina. Tito Češi byli vnímáni jako vetřelci a narušitelé stávajícího pořádku, což vůči nim mezi Němci vyvolávalo nepřátelství, někdy i nenávist. „Z ničeho nic nesměli na přehradě pracovat žádní Němci, četník byl Čech. Byla zřízena česká škola. Češi přicházeli z vnitrozemí.“104 Na druhou stranu byli i nově příchozí Němci z říše pokládáni za jiné, cizí Němce, na ně se však alespoň vázala pozitivní očekávání. „Němci, kteří přišli z říše, pro mě byli vždycky jiní Němci, s nimiž jsem se z pohledu dítěte jen stěží mohla identifikovat.“105 Většina dospělých problém identifikace nepociťovala, neboť se upnula na Henleinovu a Hitlerovu propagaci, kterou se bezmyšlenkovitě nechala strhnout. „Byli jsme skutečně nadšeni. … Nad volbou pro Hitlera jsme nepřemýšleli, šli jsme rovnou do války a jako Němci jsme se cítili být celým světem napadeni a samozřejmě jsme bojovali.“106 Ve větších městech se smíšeným obyvatelstvem, jako například v Liberci, měli Češi a Němci obchodní kontakty, což mělo vliv i na soukromou sféru, a vzájemná komunikace se tak týkala i dětí. „Otec zaučoval české číšníky, měli jsme český personál, moje nejstarší sestra měla českého přítele, Pavla Rašku, a já českou přítelkyni Lýdii Haverlandovou. … U nás doma existovala také mezi známými samozřejmá, nepsaná solidarita mezi Němci a Čechy.“107 Kromě přátelství existovalo mezi Čechy a Němci mnoho smíšených manželství, jejichž partneři museli v roce 1938 učinit zásadní rozhodnutí, k jaké příslušnosti se přihlásí. Z výpovědí vyplývá, že manželství, ve kterém byl muž Čechem, se většinou přestěhovala do vnitrozemí a manželství s německým mužem zůstala v Sudetech. I když se vyskytly také případy, kdy se Čech přihlásil k německé příslušnosti a narukoval do německé armády. Tato rozhodnutí měla kromě jiných faktorů také svůj politický podtext a nebyla motivována výlučně národnostním cítěním. Některým sudetským Němcům bylo jasné, že s Hitlerem vypukne válka, do které nebudou chtít jít, a tak raději volili českou příslušnost. „[Otec] nemusel jít do války, protože se mohl odvolat na svého otce a sám se přihlásil jako Čech. Přesto se ale cítil jako Němec a také se k němectví hlásil.“108 Je pozoruhodné, že projevy loajality vůči Československu byly po válce z české strany zcela přehlíženy, takže se na tyto občany nahlíželo stejně jako na Henleinovy voliče, nebo 87

dokonce jako na členy NSDAP. Ve vyprávění německých pamětníků týkajících se období 1918–38 se nejčastěji opakuje argument, že Němci nesouhlasili s tím, aby byli součástí Československa, ve kterém se cítili být diskriminováni. Tento argument nelze přehlížet, pokud chceme pochopit motivy většiny sudetských Němců pro podporu nacistické Sudetoněmecké strany. Přestože tuto volbu nelze omluvit, lze vzít na vědomí její důvody, které československý stát již od počátku své existence přehlížel. 193 8 –39: M nichovská dohoda a přičlenění československ é ho pohraničí k N ěmeck é říši , okupace Č eskoslovenska

Pocit nespravedlnosti, který pramenil z neúspěchu při uplatňování práva na sebeurčení a z postavení sudetských Němců v nově vzniklé republice, byl více či méně stále přítomen v sudetoněmeckém pohledu na nedávnou minulost. Objevoval se a opakoval se v sudetoněmeckém vyprávění, které se předávalo mezi sudetskými Němci, až se stal součástí kolektivní paměti většiny sudetských Němců. Na rozdíl od Čechů si většina Němců nepamatovala rok 1918 jako úspěch, nýbrž jako selhání nebo prohru. S tím byl úzce spjat pocit znevýhodnění. „Čeští občané byli toho názoru, že je teď musíme poslouchat.“109 Místo aby v období první československé republiky historické vyprávění Čechů a Němců obsahovalo styčné body, na jejichž základě by se mohla vytvořit určitá soudržnost, vznikla dvě antagonistická vyprávění, která obě skupiny rozdělila. Tím, že Češi zdůrazňovali svůj úspěch, připomínali Němcům jejich neúspěch, a  nepřímo tak živili jejich vlastní historický výklad a tím i jejich odcizení, které se jim stalo osudným. V kontextu 30. let 20. století pak bylo snadné využít rozkol v mentálních světech obou skupin ke svým politickým cílům a přesvědčit sudetské Němce, že jejich jedinou správnou volbou je Henlein, respektive Hitler. Neboť v kolektivní paměti většiny sudetských Němců byl pocit nespravedlnosti již pevně zakořeněn a šlo jen o to, nabídnout jim správnou kompenzaci. Z pohledu sudetských Němců bylo tedy zcela logické a legitimní, že Hitler byl považován za „osvoboditele“. „Považovali jsme ho [Hitlera] za osvoboditele, říkali jsme, že nám konečně opět vrátí naše němectví, které se nám Češi snažili upírat.“110 „Nesmí se zapomínat, že jsme do určité míry byli značně utiskováni, pokoušeli [Češi] se nás potlačit. … Kdo to nezažil, nedokáže pochopit, jak jsme byli skutečně rádi, že už se nemusíme bát, že jsme si opět mohli zazpívat německou píseň a že jsme opět mohli mluvit na ulici nahlas.“111 Tento argument se opakuje v mnoha výpovědích: „Lidé si mysleli, že teď už nebudou utlačováni Čechy.“112 Sudetští Němci byli zcela pohlceni před88

stavou „svobody“ a neptali se, jakým způsobem bude dosažena a jaké má jejich „osvoboditel“ politické cíle. Každopádně však uvítali přičlenění Sudet k Německé říši a domnívali se, že se jim bude dařit lépe. Že jejich volba znamenala transport židovských sousedů do koncentračních táborů a účast na 2. světové válce, většina z nich netušila. „O politiku jsme se starali málo. Mysleli jsme, že nám teď zase bude dobře a že už se nemusíme bát Čechů. Tenkrát se myslelo primitivně a nikdo nepočítal s následky.“113 Je nasnadě, že se nechtěli obtěžovat nepříjemnými otázkami, protože jejich představa, byť vágní, byla silnější. Na jedné straně je takový omezený pohled odsouzeníhodný, na druhé je otázkou, zda a jak může být trestán. Analogicky by se pak mohlo tvrdit, že všichni, kteří po válce nadšeně volili KSČ, by měli být potrestáni. Ve výpovědích se vyskytuje mnoho si odporujících tvrzení, z čehož je zřejmé, že volba Hitlera byla podmíněna neschopností nebo neochotou racionálně si ji opodstatnit a připustit si její následky. „Moji rodiče nebyli politicky angažovaní, ale otec podporoval Henleina. Myslel si, že sudetští Němci získají samostatnost, ale aby došlo k násilným rozbrojům, to jsme nechtěli. Moji rodiče nebyli pro to, aby Sudety patřily k německé říši. Byli jsme přeci čeští státní občané, chtěli jsme zůstat v naší vlasti, ale chtěli jsme si právě i nadále ponechat naše německé školy, mluvit německým jazykem a pěstovat naši kulturu.“114 Z této výpovědi je patrná jistá nezodpovědnost a naivita typická pro tehdejší dobu, neboť je těžko pochopitelné, jak se slučovala politická neangažovanost s volbou Henleina, jenž byl politicky velmi aktivní. Bez ohledu na to, že tato souvislost dotazované pro její povrchnost unikla, je však zřejmé, co bylo pro sudetské Němce důležité. Kdo jim to nabídl, toho většina z nich volila. Nelze tedy tvrdit, že sudetští Němci chtěli a priori rozbít republiku, neboť přičlenění Sudet k říši Henlein prosazoval až od poloviny roku 1938. Problém spočívá v tom, že sudetští Němci včas nerozpoznali (nechtěli, nebo nedokázali?) nebezpečí, které Henleinova strana skrývala. Tento jev však není v historii, ani v české, bohužel ojedinělý a je problematické trestat někoho za jeho postoj, tím spíš, že se jednalo o stranu legální. Důležitým faktorem pro „volbu“ Hitlera byla sdílená euforie, která umocňovala pocit soudržnosti a jednoty a způsobovala určitý tlak na většinu sudetských Němců, aby se přidali. Nesdílet tuto euforii znamenalo lišit se od většiny, což mohlo být v německém prostředí přinejmenším podezřelé. „I když jsme s Čechy nikdy neměli problémy, vyvěsili jsme při příchodu německých oddílů hitlerovské vlajky jako všichni ostatní.“115 Hitler měl velký úspěch také u německé mládeže. Chlapci byli nadšeni z nacistických organizací HJ (Hitlerjugend, Hitlerova mládež) a DJ (Deutsches Jungvolk, 89

Německá mládež), do nichž vstupovali převážně rádi, a někteří se dokonce obávali vyloučení. „Mladí lidé zde prožívali napětí, rádi cvičili a chtěli zažít dobrodružství při výpravách. Rád jsem se zúčastnil zkoušek odvahy, přespolních výletů a cvičení.“116 Vyloučení hrozilo těm chlapcům, u kterých se ukázalo, že nejsou čistou árijskou rasou. „Já jsem byl vedoucím Jungen­ schaftsführer (4. stupeň hodnosti zezdola), kde bylo asi 10 chlapců. Byl jsem předvolán a sesazen.“117 Důvodem byl původ matky, která se ukázala být napůl židovkou, aniž by o tom věděla. Starší chlapci se od svých šestnácti let připravovali na válku a v její poslední fázi byli povoláni do Volkssturmu. Chlapci z HJ byli zcela pod vlivem nacistické ideologie, až do poslední chvíle fanaticky věřili v německé vítězství. „Bylo 8. května a byli jsme na cestě na východ, protože sovětská armáda již byla na postupu. Běžné oddíly se vracely a ťukali si na čelo. Měli jsme šedou uniformu, na které byl nápis ‚Volkssturm‘. … Nemysleli jsme si, že už je konec války, neustále jsme věřili v nějaký zázrak.“118 I  přes národnostní napětí mezi oběmi skupinami si někteří sudetští Němci v průběhu trvání první československé republiky k ní vytvořili kladný vztah a dokázali se s ní do určité míry identifikovat. Z vyprávění pamětníků lze vypozorovat dvě kategorie identifikace. První se týká respondentů, kteří byli dětmi a na základě výměnných pobytů se integrovali do české společnosti. Většina z nich hodnotí, podobně jako Češi, výměnný pobyt kladně. Díky tomuto pobytu se naučili česky a seznámili se s českou kulturou a získali dobré základy, na nichž by mohl být vystavěn pevný a spolehlivý česko-německý vztah. Pod vlivem této zkušenosti navštěvovaly některé německé děti dokonce sportovní spolek Sokol. Tyto děti však neměly možnost rozvíjet tyto vztahy, neboť v důsledku Mnichovské dohody Československo zaniklo a s ním prakticky i česko-německé vztahy. Druhou kategorii tvoří rodiče respondentů, ojediněle i respondenti sami, kteří s Hitlerovou politikou nesouhlasili. Jedná se především o sociální demokraty a komunisty, pro něž byla národnostní otázka druhořadá. O tom svědčí skutečnost, že němečtí komunisté neměli samostatnou stranu, nýbrž byli součástí československé komunistické strany, která tvořila společnou platformu antifašistického odboje. „Češi a Němci tady [v KSČ] nebyli odděleni a také zde nebyly národnostní konflikty. … Můj otec se tenkrát přihlásil k české národnosti, protože tak moc nenáviděl nacisty, že říkal, pro Hitlera do války nepůjdu, to se radši nechám ubít tady.“119 Na prvním místě stálo jednoznačné odmítnutí Hitlerovy ideologie, což mělo většinou za následek internaci v koncentračním táboře. Komunisté byli zastoupeni ve větších městech a ve vyprávěních jsou asociováni s politickými nepokoji a útoky na SdP (Sudetoněmeckou stranu). Jsou vykresleni převážně negativně a je paradoxní, že je tak vykres90

lují i lidé, kteří se po válce v NDR stali členy SED (Jednotné socialistické strany, vytvořené spojením komunistické a sociál­nědemokratické strany), jejíž základnu tvořili předváleční komunisté. Je zřejmé, že takový postoj je výrazem naprostého neporozumění politické situaci a konformního chování. Tito lidé byli zcela pohlceni dvěma totalitními režimy, aniž by chápali politické a historické souvislosti. Záporné vykreslení komunistů je dáno jednak jejich spřízněností s Čechy, jednak jejich sociálním postavením. Většina z nich pocházela z chudých poměrů. „V mých představách byli komunisté opilci a věděla jsem, že jsou komunisté zlí, ale proč a jak, to nebylo jasné.“120 Němečtí komunisté byli sudetskými Němci považováni za zrádce, protože na konci války „udávali a všechno prozradili. … jen proto, aby se sami vykoupili.“121 Tím „vším“ jsou pravděpodobně myšleny nejrůznější nacistické aktivity a chování, které pravděpodobně měly zůstat utajeny a nepotrestány. Není totiž jasné, z čeho by se komunisté měli po válce vykupovat. Němečtí sociální demokraté měli svou vlastní stranu, vedenou Wenzelem Jakschem, který po roce 1938 odešel do exilu do Londýna. Zde se Jaksch snažil spolupracovat s Benešem a organizoval německou odbojovou jednotku, která měla být součástí československé armády. Spolupráce ztroskotala na rozdílných pozicích týkajících se budoucnosti Němců v poválečném Československu. Jaksch byl rozhodně proti masovému odsunu německého obyvatelstva a pro spravedlivé potrestání nacistů. Beneš měl naopak představu národního státu bez Němců. Rodiče některých respondentů nebo respondenti sami byli sociálními demokraty a jednoznačně se identifikovali s československým státem, chtěli si ovšem ponechat svoji německou identitu. Chtěli zůstat jako německá menšina v Československu a podílet se na výstavbě poválečného Československa. Zasazovali se o to, aby nacisté byli řádně souzeni a potrestáni. „V září 1938 vykopával můj otec v Neiendorfu dobrovolně zákopy proti Němcům. Otec byl sociální demokrat.“122 Většina německých pamětníků spojuje rok 1938 také s odchodem Čechů z pohraničí do vnitrozemí. Z jejich pohledu neměli Češi k odchodu žádný závažný důvod, a odcházeli tedy dobrovolně. „Hovoří se o tom, že Češi byli v roce 1938 krutě vyhnáni. Nebylo to však kruté vyhnání, byla to volba.“123 Většinou to byli ti Češi, kteří se do pohraničí nastěhovali po roce 1918 v důsledku vládní politiky, s níž Němci nesouhlasili. Podle většiny sudetských Němců tito Češi do pohraničí vlastně nepatřili, a bylo tedy celkem přirozené, že se opět „vracejí“ zpět do vnitrozemí. I když tento postoj není explicitně vyjádřen, prozrazuje ho neustálé opakování skutečnosti, že se odchod týkal převážně Čechů, kteří přišli po roce 1918. V jejich vzpomínkách tento odchod nebyl nijak krutý, Češi si mohli vzít svůj veškerý majetek a nikdo 91

je prakticky „nevyháněl“. „Fulnečtí Češi nemuseli pryč, ale odešli dřív, než přišel Hitler. Byli to Češi, kteří se zde usadili za první republiky, úředníci s hodně dětmi. Vzali všechno s sebou a jeli směrem na Nový Jičín, dolů do Čech. Viděla jsem to na vlastní oči, jak po silnici jeli Češi se spoustou zavazadel. Nemuseli, někteří tady zůstali celou dobu.“124 Čechům, kteří zůstali, nehrozilo žádné nebezpečí, pokud se přizpůsobili novým podmínkám. „Část Čechů tady po roce 1938 zůstala. Těm se většinou nic nestalo, protože ve třetí říši platilo, že když člověk držel jazyk za zuby, tak měl klid.“125 Většina sudetských Němců nepovažuje odchod Čechů za nespravedlivý a vynucený, a odmítá tudíž srovnání s jejich situací po válce, kdy neměli na vybranou a byli vyhnáni. Je zajímavé, že stejný argument se objevuje v historickém a politickém vyprávění Čechů v souvislosti s poválečným odchodem německých antifašistů z Československa, kde se tvrdí, že němečtí antifašisté mohli v Československu zůstat. Mohli, ale za jakých podmínek? Výpovědi českých pamětníků potvrzují to, že Češi v roce 1938 odcházeli dobrovolně, avšak je třeba zohlednit, co by pro ně znamenalo, kdyby zůstali. Je zřejmé, že existovala nepřímá forma nátlaku a způsoby útlaku, jež většina konformních Němců nepociťovala, které se však mohly týkat Čechů. Češi, kteří zůstali, se museli do jisté míry asimilovat s němectvím, aby zde mohli bezproblémově žít. I ve smíšených manželstvích se jeden z partnerů musel přizpůsobit a rezignovat na svou kulturní a národní identitu. Přestože tato práce nepojednává o  situaci německých Židů, stojí za zmínku kategorie, kterou tvoří levicově orientovaní Židé. Kvůli vyhrocenému antisemitismu se koncem 20. let odvrátili od Němců a politicky sympatizovali s československým státem. Kulturně a jazykově se sice i nadále identifikovali s němectvím, přihlásili se však k židovské národnosti126 a politicky Československo podpořili. „Moje sestra chodila do české školy, protože se většina Židů odklonila od Němců, neboť henleinismus a antisemitismus stále posiloval. Moje rodina vůbec nebyla nábožensky založená, ale vždycky jsme se považovali za Židy.“127 Někteří Židé se zpočátku angažovali v politickém boji proti SdP. Tito Židé byli Čechy za svoji loajalitu po válce patřičně „odměněni“ tak, že byli považováni za Němce a vystaveni tak českému nacionalismu. Období 2 . světov é válk y (1939 – 45)

Podle toho, v jakém věku němečtí pamětníci během války byli, se liší jejich výpovědi. Muži, kteří byli povoláni do války, popisují své válečné zkušenosti velmi spoře a věcně. Vzpomínají, na jaké frontě byli, ale hlavně na události konce války, které popisují podrobněji než válku samotnou. Ně92

kteří strávili pět let ve válce a posléze jeden až dva roky ve válečném zajetí. Jiní se snažili dostat domů, aniž by věděli, že jsou jejich rodiny vystěhovávány. Období následující bezprostředně po skončení války vykreslují jako nejtěžší, neboť se neměli kam vrátit a bez jakýchkoli prostředků museli začít nový život. Povolání do války většina nepociťovala negativně, někteří se hlásili i dobrovolně a do vojenské služby nastupovali s chutí. „Ukončil jsem svoje vzdělání a v časopise Letec jsem se dočetl o výsadkářích. Psali tam, jaké vzdělání při tom člověk ještě získá. To mě lákalo a myslel jsem si, že vojákem bych se stal tak jako tak a ani bych nevěděl, kam mě pošlou. Tak jsem se přihlásil k průzkumníkům. Myslel jsem si, že se tam něčemu přiučím, že je to skvělá věc.“128 Přehodnocení účasti ve válce nebo postoje k Hitlerově expanzivní politice a národnímu socialismu je ve výpovědích velmi umírněné nebo zcela chybí. Tyto události jsou prezentovány jako zážitky, které patří k minulosti a nemají žádnou vazbu na přítomnost. Co se týče existence koncentračních táborů, které Hitler nechal vybudovat pro své politické odpůrce a Židy, většina respondentů o nich v době války nevěděla. „Když se dneska stokrát opakuje, že jsme museli vědět o koncentračních táborech a o všem kolem, tak můžu s klidným svědomím říct, že jsem o tom nikdy nic neslyšela. Moji rodiče také ne.“129 V jiné výpovědi se toto tvrzení opakuje: „O koncentračních táborech jsme nic nevěděli, nevím, jak to dokázali utajit.“130 Ve vyprávěních však přesto zaznívá i odlišná zkušenost: „Strýc mi řekl, že Židé, kteří odmítli pracovat, byli odvezeni do koncentračních táborů. Nic neprovedli, prostě nepracovali. Museli se postavit do kruhu a běhat v kruhu, přičemž tam byli někteří, většinou už starší, kteří se zhroutili.“131 Skutečnost, že Židé postupně mizeli, si sudetští Němci vysvětlovali poněkud naivně. Ne, že by si jejich náhlého odchodu nevšimli, ale spokojili se s pohodlným vysvětlením: „U nás bylo jen to zvláštní, že Židé zmizeli, odešli do Ameriky. Byli to obchodníci, odešli a naštěstí to také přežili. Že museli odejít, souviselo evidentně s Hitlerem.“132 Avšak v téže výpovědi je vykreslena scéna, kdy „na nádraží stály vagony pro dobytek. Z otvorů nahoře koukali lidé natěsnaní vedle sebe a natahovali ven ruce, aby si ze střechy seškrábali sníh.“133 Zdá se, že tedy povědomí o existenci koncentračních táborů sudetští Němci měli, avšak nechtěli nebo se báli té informaci uvěřit. Nejprve byli Hitlerem nadšeni a později – již pod vlivem nacistické ideologie – nedokázali přijmout nic, co by s ní bylo v rozporu. Nadšení z Hitlera sdílela většina sudetských Němců a bezmyšlenkovitě věřili nemožnému. „My sudetští Němci jsme křičeli ‚Heim ins Reich‘, protože napětí mezi Čechy a Němci sílilo a Hitler nám všechno slíbil. Jako čtrnáctiletý jsem se zapsal do koloniálního spolku a myslel jsem si, že pro Němce budou banány za 1 pfennig.“134 93

Pamětníci, kteří zažili období války jako děti, důsledky války nijak výrazně nepocítili a žili v relativně dobrých podmínkách. „I když řádila 2. světová válka, mohu posoudit, že jsme měli nezatížené dětství.“135 Jediné, co z války zaznamenali, byly před koncem války kolony uprchlíků, kteří utíkali před frontou směrem na západ. „Válku jsme zaznamenali jen málo. Viděli jsme kolony lidí, kteří přicházeli ze Slezska. ... Tenkrát to bylo poprvé, co jsem pocítila válku, protože jinak se nás válka ani nijak netýkala.“136 Také situace německých žen byla za války podle vyprávění relativně příznivá. Válka pro mnohé začala teprve v roce 1945, kdy na vlastní kůži zažili její následky. „Kolem 8. května přišly do našeho města sovětské oddíly a potom následovala strašná doba.“137 Zcela opačnou zkušenost učinili německy mluvící Židé a němečtí antifašisté. Mezi pamětníky se vyskytla jedna Židovka, která se sama kulturně identifikovala spíše jako Němka než jako Židovka v původním slova smyslu, takže ji zahrnuji do diskursu Němců.138 Pod hrozbou internace do koncentračního tábora byla nucena opustit Československo a uchýlit se do exilu do bývalé Palestiny. Válka pro ni neznamenala jen útěk do neznáma, pronásledování a vykořenění, ale především ztrátu příbuzných, kteří v Československu zůstali. Po válce se s levicovými ideály vrátila do Československa, kde ji čekala diskriminace nejdříve kvůli její německé kulturní přináležitosti, později kvůli jejímu židovství. Německou antifašistkou byla sociální demokratka paní Marie, která válku prožila střídavě v koncentračním táboře v Ravensbrücku a v Osvětimi. V roce 1941 byla paní Marie se svým mužem zatčena gestapem kvůli nedodržování nacistických předpisů a ilegální protinacistické spolupráci s komunistickou stranou a sociální demokracií. Nejprve byla uvězněna ve věznici na Pankráci a později ji odvezli do Ravensbrücku. Poté se dostala do Osvětimi, kde pracovala jako sekretářka. Její práce spočívala v evidenci nově příchozích žen, které byly především Židovky, a dále v tom, že mezi vězeňkyněmi hledala bioložky a pracovnice v zemědělství, které měly v okolí pěstovat kaučuk. Paní Marie měnila dokumenty tak, aby kritériím výběru vyhovovalo co nejvíce žen, kterým pak bylo umožněno pracovat v laboratořích a na polích, čímž unikly plynovým komorám.139 Na konci roku 1944 byla díky svému představenému převezena do Kraslic, kde pracovala ve výrobě náhradních dílů pro německé letectvo. V dubnu 1945 utekla se svými spoluvězeňkyněmi z tábora a podařilo se jí dostat se do Prahy. Zde se však nesetkala s přívětivým přijetím, neboť v Praze začínalo povstání proti Němcům. Z výpovědí vyplývá, že zkušenosti německých pamětníků z období války jsou natolik odlišné, že je jen těžko lze sjednotit a uvést na společného jmenovatele. Odkrývají rozmanitý obraz války, který narušuje české stere94

otypní vidění Němců jako viníků a nastoluje otázky týkající se vztahu Čechů k německým antifašistům, německým Židům, k sudetským a říšským Němcům po 2. světové válce. 19 45: Konec válk y a pražsk é povstání

Jestliže podle zaznamenaných výpovědí některé sudetské Němce 2. světová válka nijak nepostihla, všechny Němce zcela jistě zasáhly události odehrávající se na konci války, které skončily vyhnáním a vystěhováním naprosté většiny německého obyvatelstva z Československa. Němečtí pamětníci si toto období spojují s vyhroceným násilím, které pocítili všichni německy mluvící obyvatelé bez ohledu na jejich nedávnou minulost. Již zmíněná sociální demokratka, paní Marie, se tak po svém návratu z pracovního tábora stala terčem útoků české revoluční gardy, která ji chtěla odvést do sběrného tábora pro Němce. Během pražského povstání bylo běžnou praxí, že české revoluční gardy obcházely byty s německým obyvatelstvem, odváděly Němce do sběrných táborů a rabovaly přitom jejich byty. Paní Marie byla zrovna u své sestry, když k nim vtrhla revoluční garda a obě je chtěla odvést. Skutečnost, že paní Marie strávila válku v koncentračním táboře a její sestra za války pomáhala Čechům, nehrála žádnou roli. Avšak protože paní Marie v koncentračním táboře v Buchenwaldu strávila nějakou dobu s manželkou Josefa Smrkovského a u její sestry byl právě na návštěvě jejich židovský známý, který vypověděl, že mu před válkou zachránily život, směly zůstat. Její sousedku však vzali s sebou. Nenávist Čechů se týkala všech Němců bez výjimky. „Co němčilo, to se zavíralo, perzekvovalo a odsouvalo.“140 Paní Marie a její sestra směly sice zůstat, ale jejich rodiče byli odsunuti. Konec války a pražské povstání popisují všichni němečtí pamětníci jako akt nediferencované a nekontrolované pomsty Čechů na komkoli, kdo mluvil německy. „Člověk byl potrestán za to, že byl Němcem, a přitom přišlo i na jídelní soupravu, i na peřinu.“141 Mnoho pamětníků zažilo různé projevy násilí, jako například pochod podél Labe, při kterém umíraly i děti, kamenování civilního obyvatelstva, znásilnění žen a střílení německých vojáků. „Po Labi se jako ukřižovaní, přivázáni na prknech, plavilo asi dvacet mrtvol. Dívali jsme se na to zcela zděšeni. Viděla jsem, jak jedné matce z kočárku vytrhli kojence, hodili ho do vzduchu a odstřelili jako holuba. Pak se z toho hlasitě radovali.“142 I když německé ženy byly znásilňovány převážně sovětskými vojáky, vyskytly se případy, kdy znásilňovali i Češi. Německé ženy na to často reagovaly tím, že spáchaly sebevraždu, avšak tento krok učinili i jiní, včetně celých rodin. „Na začátku, když přišli Rusové, spáchalo hodně žen sebevraždu.“143 „Umíraly i celé rodiny s pěti nebo šesti dětmi, většinou 95

se otrávili.“144 „Vnějším podnětem [pro spáchání sebevraždy] také bylo, že si sovětští vojáci hledali německé ženy, které znásilňovali.“145 Sebevraždy se vyskytly i mezi Čechy, buď z důvodů kolaborace, anebo protože nezvládli situaci, ve které se octli. „Oběsilo se hodně Čechů, protože to nezvládli a nebyli šťastní. Když jsme to slyšeli, říkali jsme, že je to boží trest, ale vždyť to byli mladí lidé, kteří se nevypořádali s tím, že si vzali cizí majetek.“146 Tato interpretace může být velmi subjektivní a důvody pro spáchání sebevraždy mohly být jiné, ale z výpovědí vyplývá, že se mnoho Čechů, kteří si přivlastnili majetek Němců, octlo v těžké existenciální krizi (stali se z nich alkoholici, rozpadla se jim rodina, ztratili práci). Němečtí pamětníci ve svém vyprávění také líčí, jak byli Češi, kteří měli za války kontakt s Němci, trestáni svými vlastními lidmi, protože byli považováni za kolaboranty. „Náš vrchní Ota tam [na ulici] byl také. Byl Čech, ale protože u nás pracoval, tak byl svými lidmi pověšen.“147 I podle českých výpovědí však většina skutečných kolaborantů zůstala nepotrestána, a  naopak se mnozí stali vykonavateli absolutní moci. Buď se přihlásili k revolučním gardám nebo získali pozice s rozhodujícími pravomocemi. Teoreticky směli němečtí antifašisté v Československu zůstat, ale v praxi se zde jejich budoucnost jevila velmi nepříznivě. Češi všemožným způsobem bojkotovali a  komplikovali vyřízení žádostí těchto lidí o  setrvání v zemi. Je zřejmé, že v československém státě neměli zůstat žádní Němci, včetně německých antifašistů a německých Židů. Za tímto účelem Češi uplatňovali veškeré možné metody přímého i nepřímého nátlaku. „[Otec] měl jít do sovětského okupačního pásma, aby tam budoval demokratické Německo. Takhle se to komunistům namlouvalo. Nemuseli odejít, protože zůstali republice věrni, ale Německo je teď potřebuje, aby se demokratizovalo. Takhle jim to tenkrát vysvětlovali, aby se jich zbavili.“148 Výsledek byl takový, že se ve skutečnosti většina antifašistů postupně vystěhovala „dobrovolně“ a ti, kteří zůstali, se museli čechizovat, aby se neoctli v sociální izolaci. Někteří Němci ze smíšených manželství směli zůstat také, podle toho, jakou pozici měli v místě bydliště, ale diskriminaci se nevyhnuli. „Několik Němců tam zůstalo, měli české partnery, byli převážně ze smíšených rodin. Ti na tom byli špatně. Dori, to byla Češka, sebrali její hezký nový dům, protože byla provdaná za Němce.“149 Většina vyprávění se shoduje v tom, že v místech se smíšeným obyvatelstvem byla situace pro Němce přece jen o něco lepší než ve zcela německém městě nebo v německé obci. V místech s českým a německým obyvatelstvem se lidé znali a někdy si navzájem pomáhali. Po skončení války se tak někteří Češi zasazovali o své německé známé. „Došlo k mnoha zatčením a jednoho dne byl do vězení odvezen také můj otec. Za tři dny se vrátil, naši čeští zaměstnanci ho dostali zase ven.“150 96

Oproti tomu byli Němci ve výlučně německých oblastech odkázáni pouze na Čechy, kteří tam přišli z vnitrozemí a jejichž motivy k odchodu do pohraničí byly často pochybné. Ve svých příspěvcích o pohraničí poukazuje například reportér Michal Mareš na jedince s kriminálními sklony, kteří sem přišli rabovat jako revoluční gardy nebo zbohatnout jako tzv. národní správcové anebo získat mocenské postavení jako předsedové místních národních výborů. Příkladem může být situace z října roku 1945 v České Kamenici: „Adolf Charous, jako samozvaný předseda nové místní správní komise, resp. národního výboru v české Kamenici, zahájil zasedání tohoto sboru s býkovcem v ruce, a slovy: ‚Pánové, toto je naše nová lidová demokracie a touto budu zde vládnout.‘ Tento příslib doslovně plnil, a staly se i případy, že občané, dožadující se vyřízení svých žádostí, byli Charousem zbiti přímo v úředních místnostech národního výboru.“151 Tento případ nebyl žádnou výjimkou v době, ještě než se moci chopili komunisté. V y hnání a odsun N ěmc ů

Během dvou hodin si Němci směli sbalit 20–50 kg a museli opustit své domovy. Pokud se zdráhali, donutily je k tomu revoluční gardy, které se nezastavily před ničím. Revoluční gardy se staly neoddělitelnou součástí vzpomínek na vyhnání Němců především v první etapě (divoký odsun), která trvala přibližně do srpna 1945. Ve vyprávěních se všichni pamětníci shodují v tom, jak násilnicky, živelně a zvráceně se revoluční gardy chovaly. Po sovětských vojácích, kteří znásilňovali německé ženy, byli čeští gardisté nejobávanějšími násilníky. „V sousední vesnici, v Hladkých Životicích, byla koželužna a jeden z jejích učňů, Jenda, byl zločinec. Byl v revoluční gardě a ta mlátila a tloukla lidi neskutečným způsobem. Můj strýc tam bydlel, byl kovářem a zůstal tam. Vždycky pro něj přišli, aby dal háky do zdi, na které potom věšeli a do bezvědomí mlátili lidi. Na Meierově dvoře bylo všechno postříkané krví, museli to pak polévat vodou.“152 Domy, které Němci museli okamžitě opustit, byly většinou rabovány revolučními gardami nebo tzv. zlatokopy, kteří se z vnitrozemí vydávali do pohraničí a vraceli se s plnými vozy nábytku, cenností a jiných věcí. „V následujících dnech se to zvrtlo v loupežnou výpravu. Lidé přijížděli s povozy nebo s auty a jednoduše vyklízeli byty.“153 Říšští Němci odcházeli již před koncem války, nejpozději na jejím konci. Druhá vlna vyhnání byla poněkud mírnější, i když stejně nekompromisní a nemilosrdná. „Z obecního úřadu jsme dostali dopis, kde stálo, že se za dvě hodiny máme hlásit na úřadě starosty. Bylo nám řečeno, že pojedeme na čtyři týdny na práci do Čech.“154 Pokud Němci vlastnili dům, směli v ně97

kterých případech zůstat v jedné jeho části, přičemž dům připadl českému národnímu správci, který celý objekt posléze získal do svého vlastnictví. Němci se shromažďovali ve sběrných táborech, odkud byli vysíláni buď do internačních táborů, nebo na práci. Na pracích mohli být jeden až dva roky, podle toho, jakou měli profesi a jak byli potřební. „Byli jsme u elektrických závodů v Dražicích nedaleko Mladé Boleslavi. Původně tam byl velký sklad s hořlavinami a tam nás nacpali. Stálo to hned u řeky, kde běhala spousta krys. Někdy jsem se v noci hrozně vylekala, když to přes mou postel zasvištělo. Každé ráno jsme museli nastoupit a lidé z okolí si vybírali pracovní síly. Bylo mně tenkrát patnáct let a pracovala jsem v pohostinství.“155 Někteří sudetští Němci z pohraničního pásma blízko Německa museli jít pěšky, pouze děti a staří lidé byli někdy převáženi na povoze. Němci, kteří byli v  táborech nebo na pracích, museli striktně dodržovat pro ně určené předpisy. Nesměli se volně pohybovat, nesměli používat dopravní prostředky a chodit po chodníku. Museli být označeni bílou páskou s písmenem „N“ a na ulici nesměli mluvit německy. V obchodech se museli při každém příchodu Čecha postavit na konec řady, směli nakupovat pouze hodinu před zavírací dobou a dostávali méně potravinových lístků. „Matka se svou bílou páskou často nemohla nic koupit, protože se jako Němka musela vždycky postavit na konec fronty a každý Čech, který přišel, měl přednost. Někdy tam takhle byla až do večera, obchod se zavřel a nic nekoupila.“156 Ve vyprávěních se často objevuje paralela s podmínkami Židů před válkou a během války: „Po válce se nám vedlo jako Židům v říši. Všechny represe, které se uplatňovaly, byly odplatami.“157 Podobně je líčen internační tábor, který měl být dříve koncentračním táborem. „To, co se dělo v koncentračním táboře, se umírněnějším způsobem dělo i s námi.“158 Zdá se, že mezi tábory byly značné rozdíly, neboť v  jednom táboře „nedocházelo téměř k žádným přehmatům…. Nemohu říct, že podmínky v mém případě byly kritické...“ Avšak v sousedním táboře v České Kamenici „to bylo strašné“.159 Vyhnání považují němečtí pamětníci za nespravedlivé, avšak za nepochopitelné a  absurdní považují to, že Češi nerozlišovali mezi antifašisty, běžnými Němci a nacisty. To, že někdo nesouhlasil s Hitlerovou politikou a strávil kvůli tomu několik let v koncentračním táboře, bylo nakonec jedno, protože byl stejně jako ostatní vystěhován. Jediný rozdíl byl v tom, že si směl vzít větší množství zavazadel, ale jinak mu byl zkonfiskován majetek tak jako ostatním Němcům. „S komunisty a se sociálními demokraty se zacházelo stejně jako s jinými Němci, přestože se postavili proti Němcům. Přesto s nimi Češi zacházeli stejně, neboť se mezi Němci nedělal žádný rozdíl.“160 Teoreticky by podle Košického vládního programu mohli zůstat, ale Češi dělali vše pro to, aby se sami rozhodli odejít. Protiněmecká nálada byla 98

natolik silná, že odradila i většinu německých antifašistů, neboť se z nich kvůli jejich národnosti stali občané druhé kategorie. Ti, kteří přeci jen zůstali, neměli až do roku 1953 žádnou státní příslušnost, a neměli tudíž žádná občanská práva. Paradoxně se situace zlepšila poté, co se k moci dostali komunisté. „Gottwald razil heslo ‚není Němec jako Němec‘, a to s sebou přineslo ulehčení. Pak mohli Němci dát svoje důvěrníky do odborů. V roce 1951 existovaly první německé noviny161 a pak už to pro nás bylo jako ve třetí říši: pokud budeš držet hubu a krok, tak se ti nic nestane. Všechno jsme ztratili, byli jsme vyvlastněni, už nám nebylo co vzít.“162 Nastolený totalitní režim se jich dotkl stejně jako Čechů, navíc přibylo to, že se museli jazykově a kulturně zcela čechizovat, a to i v privátní sféře. Za vyhnání činí sudetští Němci vinným prezidenta Beneše, který podle nich vyhnání Němců plánoval už dlouho a který je chtěl vystěhovat co nejdříve a za každou cenu. Beneš je vykreslen jako zarytý nacionalista a nepřítel Němců, který podněcoval Čechy k aktivní účasti na vyhnání, aby tak celý proces vysídlení urychlil. „První, co Beneš udělal, bylo, že nám odebral státní občanství, a pak jsme byli jako štvaná zvěř. Mohl s námi dělat, co chtěl, jelikož jsme byli zbaveni práv.“163 V souvislosti s tímto výkladem je zajímavé si připomenout některý z Benešových projevů z roku 1944 a z období jeho návratu z exilu. „Vám v Čechách a na Moravě pak krátce říkám dnes toto: Pomáhejte Slovensku jak jen můžete. A přijde už brzo chvíle, kdy i vy budete hnát, bít a ničit Němce, nacisty, zrádce a všechny jejich spoluviníky…“164 Bezprostředně po svém návratu z exilu vytyčil Beneš následující cíle pro českou a slovenskou společnost: „Bude třeba nově formovat politické strany a zredukovati jejich počet proti době předválečné, nově vytvářet poměr Čechů a Slováků a vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků vůbec provést. Heslem naším budiž: Definitivně odgermanizovat naši vlast, kulturně, hospodářsky, politicky.“165 Jen těžko lze přehlédnout jednoznačné vybídnutí k aktivní spolupráci bez jakéhokoliv omezení při vypořádávání se s Němci. Tímto způsobem posvětil prezident Beneš, ale i další vedoucí politici, veškerou činnost, která vedla k vytyčenému cíli – „vylikvidovat“ Němce – bez ohledu na to, jakou měla podobu a intenzitu. O tom, že byl při „likvidaci“ Němců jakýkoliv prostředek ospravedlněn, svědčí již zmíněný zákon 115, kterým Beneš zpětně omilostnil zločiny, jichž se Češi při vyhnání dopustili.166 Je s podivem, jak málo historiků nabízí srozumitelné vysvětlení pro tento politický akt a jak málo českých politiků, ale také právníků tento zákon považuje za sporný. Nelze přehlédnout, že v německém vyprávění o vyhnání dominuje obraz Němců jako obětí, a to buď obětí Hitlera, který je podvedl, nebo obětí 99

Čechů, kteří se na nich mstili a o všechno je připravili. Mnoho Němců dodneška nerozumí tomu, čeho se vlastně dopustili, že museli být potrestáni v takovém rozsahu. Z toho důvodu považují vyhnání a vyvlastnění za nespravedlnost a za akt bezpráví. Většina z nich chápe, že měli být potrestáni, pokud pomáhali Hitlerovi, byť třeba jen pasivně, ale nerozumí tomu, proč tak drastickým a nediferencovaným způsobem. Pocit nespravedlnosti umocňuje sebepercepci sudetských Němců jako obětí. Tento pocit viktimizace však paradoxně podporuje český výklad odsunu, který nerozlišuje mezi viníky a oběťmi jak na straně Němců, tak na straně Čechů. „Češi nás velmi zklamali, i když samozřejmě musím říct, že vinu na celé té věci mělo Hitlerovské Německo. … Tenkrát jsem to [vyhnání] považoval za velmi nespravedlivé, neboť jsme na tom neměli nejmenší vinu.“167 Češi svým historickým výkladem vytvořili dichotomii viníků a obětí, kde viníci byli pouze Němci a oběti pouze Češi. Jelikož skutečnost byla odlišná, neboť na obou stranách byli jak oběti, tak viníci, není tato dichotomie pro sudetské Němce srozumitelná, a proto se uchylují k opačnému vnímání. Pocit nespravedlnosti může být velmi subjektivní, ale na druhou stranu má svoje velmi konkrétní opodstatnění. Pokud není srozumitelné, proč rok a půl po skončení války vznikl zákon č. 115 a proč i nadále existuje v českém právním řádu, jakož ani to, proč se s německými antifašisty zacházelo stejně jako s přihlížeči, proč nebyli důsledně potrestáni čeští kolaboranti a fašisté, tak se nelze divit tomu, že akt vyhnání a vyvlastnění je vnímán jako nespravedlnost. Paradoxně i  dnes posiluje neochota Čechů se jednoznačně a  kriticky vypořádat s jejich rolí při vyhnání obraz obětí na sudetoněmecké straně. Český oficiální výklad dává odsun do přímé souvislosti s rozbitím Československa v roce 1938, což není pro sudetské Němce legitimním důvodem k vyhnání a vyvlastnění. Český výklad tak marginalizuje mnohem závažnější skutečnosti, jako jsou holocaust, který samozřejmě nepostihl pouze české Židy, nýbrž také německé. Přehlížení holocaustu a tolerance zločinů spáchaných Čechy na německém obyvatelstvu má za následek to, že sudetští Němci odmítají vlastní historickou zodpovědnost, ba naopak se anonymně identifikují se skutečnými oběťmi. Zůstává otázkou, proč česká strana nechce diferencovat a nechce si oběti mezi německým obyvatelstvem v  plném rozsahu přiznat a  nadále pardonuje zločiny Čechů z  poválečné doby. Je pravděpodobné, že setrvávat v etablovaném postoji skýtá jistotu, v opačném případě by změna postoje mohla odstartovat nespočetné množství nepříjemných a ambivalentních otázek, které by vyžadovaly jasné odpovědi a řešení. To by však znamenalo přehodnotit v české historiografii zejména český nacionalismus v období 1918–48. 100

„Nechceme domů, ale konečně by mělo být uznáno a nahlas jasně řečeno, že to bylo bezpráví. A s tím se Češi musí smířit.“168 Většina sudetských Němců netouží po navrácení svých statků, ani po navrácení do své staré vlasti, ale přejí si, aby Češi nahlédli, že vyhnání Němců bylo nespravedlivé. Jak z českých, tak z německých výpovědí vyplývá, že hnacím motorem vyhnání Němců z  Československa byl v  prvé řadě český nacionalismus a přání odplaty, které mělo silný negativní emocionální náboj. V chování většiny Čechů lze vysledovat negativní emocionalitu, jež pramenila jednak ze zkušeností s německou okupací v letech 1939– 45 a z velké části z pocitu ponížení, který Češi zažívali po kapitulaci a po Mnichovské dohodě, ale jednak vycházela ze zakořeněného historického vyprávění o po staletí trvající německé nadvládě. V českém historickém vyprávění bylo zakotveno, že Češi a české země byli od bitvy na Bílé hoře utlačováni německou větví habsburského rodu, ve zvulgarizovaném podání to znamenalo Němci, což se do kolektivní paměti Čechů vžilo jako antipatie ke všemu německému. Z toho důvodu se většina Čechů po válce ztotožnila s myšlenkou, že „nový stát bude státem národním, státem jen Čechů a Slováků“. Prezident Beneš vehementně proklamoval tuto myšlenku a vyzýval Čechy, aby ji uskutečnili v praxi. „Kladu vám na srdce, abyste v tomto smyslu provedli již v dnešním přechodovém stadiu vše, co je možné a co je vaší národní povinností.“169 Touto povinností se rozumělo odstranit německou menšinu z českých zemí za každou cenu. V roce 1945 nastala příležitost beztrestně dát průchod nepřátelským pocitům, přičemž jejich projevy byly úměrné pocitu vlastního selhání a ponížení. Čím víc se někdo před okupací a během ní podílel na vlastní degradaci, tím víc se na konci války mstil a volal po odplatě. Pocit ponížení umocnil již existující nacionalismus a dal mu extrémní podobu. V tomto jevu je zřetelná paralela s pojetím nacionalismu historika Ernesta Gellnera, který pojímá nacionalismus jako výsledek kolektivně zažívaného pocitu ponížení.170 Český nacionalismus se neomezil pouze na bezprostřední poválečnou dobu, nýbrž byl i nadále živen po ukončení odsunu. Německé obyvatelstvo, které v Československu zůstalo, neustále pociťovalo, že zde není žádoucí a že je v Československu pouze trpěno. Bylo zakázáno mluvit německy, což znamenalo, že němečtí rodiče nesměli se svými dětmi mluvit v jejich rodném jazyce. Někteří rodiče mluvili německy pouze v soukromí za nepřítomnosti svých dětí. To se týkalo také německy mluvících Židů. „Se svými dětmi jsem na ulici nemohla mluvit německy a nechtěla jsem to ani doma, protože by měly problémy … Židé se měli na pozoru, aby nemluvili německy. Všichni mluvili česky.“171 Mnoho německy mluvících občanů bylo diskriminováno, protože neuměli dobře česky. Nemohli najít práci, a někteří si raději nechali změnit jméno, aby nebyl zřejmý jejich původ. Již dříve 101

zmíněná paní Marie si například nechala změnit jméno z Eppstein na Urban, aby nebyla podezřelá. Aby se němečtí občané mohli zařadit do společnosti a mohli v ní bezproblémově fungovat, museli se vzdát své kulturní identity a čechizovat se. V pozdějším období nebyl český nacionalismus již tak vyhrocený a situace se pro Němce a jiné menšiny sice trochu zlepšila, avšak rovnocenní občané se z nich stali teprve tehdy, když popřeli vše německé. Tak se naplnil Benešem vznesený požadavek na „likvidaci“ všeho německého a „odgermanizování“ české společnosti. Výsledkem v současné době je, že se potomci německých rodičů neidentifikují s ničím německým. Nemluví německy, německá kultura je jim stejně cizí nebo blízká jako jakákoliv jiná nečeská kultura a mají jen vágní povědomí o původu svých rodičů. V období komunistické totality udržovali nacionalismus a antiněmectví v české mentalitě vládnoucí komunisté, kteří ve všech aktivitách sudetských Němců viděli ohrožení republiky, tzv. „revanš“ za odsun.

Srovnáme-li výpovědi německých a českých pamětníků, můžeme konstatovat následující rozdíly a shody. Rok 1918 a vznik Československa je interpretován velmi odlišně, když pro Čechy znamenal nabytí nezávislosti a pro Němce naopak její ztrátu. Němečtí pamětníci spojují tento rok s narušováním jejich práv a s počátkem jejich útlaku Čechy. Sudetští Němci, jak vyplývá z jejich vyprávění, nesouhlasili s tím, aby byli součástí československého státu, chtěli být raději autonomní nebo součástí Rakouska a to, že byli začleněni do nového státu – bez ohledu na proklamované principy národního sebeurčení, o které se opíral vznik Československa – považují za protiprávní. V českých výpovědích se tento problém vůbec neobjevuje, jako by o něm mezi Čechy neexistovalo žádné povědomí. Česko-německé soužití je až do druhé poloviny 30. let hodnoceno kladně, což potvrzuje většina německých výpovědí. Přes veškeré výhrady k politickým rozhodnutím se všichni respondenti shodují v  kladném hodnocení prezidenta T. G. Masaryka. Jestliže pro Němce znamenal rok 1938 příslib „znovuzískání svých práv“, tak pro Čechy byl tento rok začátkem národní katastrofy. Od událostí roku 1938 si Němci slibovali napravení své nepříznivé situace začínající rokem 1918, i když se jim podle jejich vlastního tvrzení „nedařilo špatně“.172 S odstupem téměř sedmdesáti let se ve vyprávěních sice objevuje reflexe jejich postojů a očekávání, avšak ani Mnichovská dohoda, ani vznik protektorátu nejsou charakterizovány jako katastrofa. Češi, na rozdíl od Němců, v roce 1938 katastrofu vidí. Je zajímavé, že v této souvislosti v českých výpovědích není zmíněna kapitulace a frustrace z ní, přičemž u některých německých pamětníků zaznívá. Odchod Čechů z pohraničí je v obou vyprávěních vykreslen jako akt svobodného rozhodnutí, přičemž 102

jsou zřejmé i jeho důsledky. Je patrné, že němečtí pamětníci nechápou toto rozhodnutí jako politický čin, kterým byla vyjádřena buď podpora, nebo naopak odmítnutí nové politické situace. Vykreslení válečné doby odpovídá postavení Čechů jako znevýhodněných a Němců jako zvýhodněných. Zatímco obě skupiny nepocítily prakticky nic z průběhu války, na české respondenty dolehly v různých podobách důsledky německé okupace. Oproti tomu jsou konec války a vyhnání Němců vykresleny oběma skupinami podobně. Jak němečtí, tak čeští respondenti líčí tyto události jako traumatizující zážitky, přestože je čeští pamětníci zažili pouze v roli pozorovatelů. Všechna vyprávění se shodují v líčení násilností, pomstychtivosti, svévole, ztráty soudnosti a paušalizování na straně Čechů. Z výše uvedeného srovnání obou vyprávění vyplývá, že zmíněné reference, tj. události, ke kterým se respondenti vztahují, mají odlišné, někdy rozporné významy – až na vykreslení událostí na konci války včetně vyhnání, které vyjadřují sice různou intenzitu prožitku, avšak obsahově se shodují. Kromě toho se česká a německá vyprávění (až na jednu výjimku) shodují v tom, že nezahrnují osudy Židů. Většina německých i českých pamětníků neměla s Židy žádný bezprostřední kontakt a z toho důvodu nejsou součástí jejich zkušeností, přestože byli součástí jejich životního prostoru, neboť žili v jejich blízkosti. Je zarážející, jak málo pozornosti je v obou vyprávěních věnováno situaci Židů, přestože ty nacismus zasáhl ze všech nejvíc.

Ústní a literární vyprávění vykazují několik styčných momentů. Při srovnání těchto dvou typů vyprávění se ukazuje, že literární vyprávění je vystavěno na stejných referencích jako je vyprávění ústní, přičemž tvoří určitý rámec literárního díla. Na rozdíl od ústního podání je literární zpracování rozmanitější, komplexnější, detailnější a ambivalentnější. Kromě jiného je to dáno tím, že se zde objevuje i výklad druhé strany, který je často protichůdný a nabourává zažité stereotypy. Ve vyprávění jsou tak obsaženy různé výklady a perspektivy, které vyvolávají celou řadu otázek a nastolují závažná dilemata. Konkrétně to znamená, že například český román Město na hranici od Karla Ptáčníka vykresluje osud německé antifašistky v českém pohraničí, což není běžně popisovaný jev v českých ústních vyprávěních a nutno podotknout, že se nevyskytuje ani v historickém vyprávění. V Ptáčníkově románu je značně citelný protiněmecký postoj a většina českého obyvatelstva nekompromisně prosazuje kolektivní odsun všech Němců. Do této atmosféry přichází antifašistka z Německa a v podstatě konfrontuje většinovou českou společnost s jejím paušálním obrazem Němců jako viníků. Ptáčník ve svém románu předkládá dilema teze kolektivní viny, pokládá otázku vztahu Čechů k německým antifašistům a poukazuje na problém 103

českých kolaborantů. Autor svým příběhem narušuje stereotypní výklad o tom, že všichni Němci byli nacisté a že vyhnání Němců byla spravedlivá odplata, a naopak nastoluje dilema, zda je takový pohled oprávněný. Několik českých autorů vykresluje situaci Němců, kteří v Československu zůstali, a zprostředkovává tím zcela odlišnou zkušenost a perspektivu. Mezi takové autory patří Jaroslav Durych se svou novelou Boží duha, v  níž je hlavní postavou německá žena žijící v pohraničí. V tomto příběhu se odkrývá téma znásilnění německých žen, jež poukazuje na v českém diskursu dosud přehlížený problematický jev související s vyhnáním Němců. I zde je tematizován jev, který se v českém ústním vyprávění nevyskytuje, který je však přítomen v německém vyprávění. Dalším příkladem je román Jana Suchla Sázka na lásku, který řeší otázku volby pro budoucí život. V příběhu ztroskotaného česko-německého manželství je předestřeno dilema německé ženy, jejíž rodina byla vystěhována do Německa a která v Československu zůstala sama. Po rozvodu se svým českým manželem se rozhoduje, zda se odstěhovat za svou širší rodinou, nebo zda má zůstat mezi Čechy, kteří jí dávají najevo, že mezi ně nepatří. Autor svým příběhem odkrývá problém latentního českého nacionalismu, jenž pociťovaly všechny národnostní menšiny v Československu. Podobný námět zpracoval Zdeněk Šmíd v románu Cejch, který je kromě problému nacionalismu spíše zaměřen na otázku kontinuity a tradice, jež byla vyhnáním Němců zpřetrhána. Autor předkládá otázku, co toto přerušení znamená v kulturně-historickém vědomí české společnosti. Jaké jsou sociální, kulturní a politické důsledky vyhnání Němců? V porovnání s ústním vyprávěním činí tyto otázky literární vyprávění inspirativním, jedinečným, provokujícím a mnohovrstevným. Podobně je tomu i v německé literatuře. Jevy, které se v českém ústním vyprávění neobjevují, jsou vykresleny například v německé novele Božena od Petera Härtlinga. Autor zde vykresluje příběh Češky, která je Čechy perzekvována za to, že za války pracovala pro německého advokáta. Toto stíhání se však ukáže jako zcela neopodstatněné, neboť za několik let vyjde najevo, že tento advokát pomáhal za války Židům. Božena se však už mezitím octla na okraji společnosti, nemohla získat vzdělání, byla patřičnými orgány umístěna do JZD a žije osamoceně, příliš stará na to, aby mohla změnit svoji životní situaci. Härtlingovo vyprávění odhaluje bezpráví poválečné doby, které mělo dalekosáhlé důsledky a nebylo nikdy napraveno, ať již bylo namířeno proti českým nebo německým občanům. Jiným příkladem je již dříve zmíněný německý román Čas nikoho od Jörga Berniga zahrnující českou perspektivu, která se opakovala v českých ústních výpovědích. Německý autor ve svém románu předkládá český pohled na první Československou republiku, na Mnichovskou dohodu a na okupaci, přičemž proti 104

tomuto výkladu staví německou perspektivu. Z této konfrontace vyvstávají závažné otázky jak pro Čechy, tak pro sudetské Němce. Další jev, který se v ústních příbězích neobjevuje, je aktivní boj sudetoněmeckých antifašistů. Švýcarská autorka Erica Pedretti ve svém románu Engste Heimat (Nechte být, paní Smrti) rozpracovává příběh německého antifašisty, který bojoval v britské armádě a po válce se již nemohl vrátit domů do Čech. Pedretti nastoluje dilema identity, kterou si člověk sice může zvolit, ale ne vždy je mu umožněno si ji ponechat. Pro Čechy zde vyvstává otázka, jak si zodpovědí vyhnání těch, kteří za ně byli ochotni položit život. Zdá se, že německé ústní a literární vyprávění je konzistentnější než české. Převládá v něm obraz Němců jako obětí, přičemž české vyprávění, především literární vyprávění, se vyznačuje větší rozmanitostí. Literární vyprávění zahrnuje víc perspektiv, dává prostor pro vykreslení nejrůznějších situací a postojů, a umožňuje tak dialog jak uvnitř literárního díla, tak i mimo něj. Literární vyprávění se vyznačují značnou mírou otevřenosti, která ústnímu vyprávění chybí. Dokonce i díla, která jsou ideologicky zatížena, jako například Řezáčův Nástup, řeší dilema vyhnání a pokládají otázku, jak naložit s německými antifašisty. Oba typy vyprávění obsahují „stopy“ minulosti a podle francouzského filozofa Ricoeura představují tyto stopy „hádanku“, kterou je nutno vyřešit, protože skrývá nezodpovězené otázky. Je zřejmé, že jsme jako individua i jako společenství neustále spojeni s minulostí, jelikož máme nejen soukromé, ale i společné vzpomínky, které nás utvářejí a kterých se nelze zříci. Jak soukromé, tak kolektivní vzpomínky jsou stále s námi a určují do jisté míry i naši přítomnost, která by bez minulosti neměla žádný význam a byla by nesrozumitelná. Abychom však rozuměli přítomnosti, musíme porozumět také minulosti. Jak toho ovšem lze dosáhnout, když se navíc jedná o minulost, kterou mnozí z nás nezažili? Vyvstává zde otázka, zda jsme při procesu chápání minulosti odkázáni pouze na historiky. Podle Ricoeura lze dějinám porozumět tzv. znovuoživením (re-enactment) minulosti, k čemuž dle mého názoru může dát podnět literární a ústní vyprávění. „Znovuoživení“ ostatně neznamená vcítit se do uplynulé události, nýbrž opakovaně myslet. Opakované myšlení je metoda spějící k porozumění. „Znovuoživení nespočívá v znovuprožití, ale v opakovaném myšlení a takové myšlení v sobě zahrnuje kritický moment…“173 Jak dát ovšem podnět k opakovanému myšlení? Na základě předchozího zkoumání se domnívám, že takovým podnětem jsou reference v textu, ať v psaném anebo v mluveném textu. Reference se vztahují k určité události v minulosti a jsou verbalizovány, čímž jsou i racionalizovány, což znamená, že procházejí určitým myšlenkovým procesem, jehož nezbytnou součástí jsou implicitní nebo explicitní otázky. Toto je první krok směřující k opa105

kovanému přemýšlení, které vede k pochopení dané události. V případě vyhnání Němců z Československa se jedná o výše uvedených pět referencí, které vyplývají z českého a německého vyprávění a které navozují zásadní otázky týkající se české poválečné minulosti. Pro ilustraci se pokusím zformulovat některé z nich. Jak je možné, že se mnoho kolaborantů bezprostředně po válce dostalo k moci a většina z nich se u ní udržela? Jak vysvětlit absenci právního řádu dokumentovanou „amnestijním“ zákonem č. 115 z 28. 10. 1946? Jak lze vysvětlit podobnost praktik s nacistickými metodami uplatňovanými Čechy během vyhnání Němců? Zdá se, že reakce na nejrůznější formy bezpráví byla zdrženlivá, anebo dokonce nebyla žádána. Z jakého důvodu? Lze hovořit o demokracii v období po skončení války až do roku 1948? Do jaké míry vytvořil český nacionalismus půdu pro komunistický převrat v roce 1948? Je náhodou, že většina kolaborantů a dokonce i přímých konfidentů unikla tím, že vstoupila do KSČ? V rámci této práce nelze na tyto otázky odpovědět, nicméně chceme-li porozumět historickým událostem, považuji za důležité je alespoň položit.

106

Ústní výpovědi pamětníků V ý p ov ě di Č e c h ů J iří (* 1930)

Narodil jsem se v Liberci 3. května 1930. Začátek si nepamatuju, to je jasný, ale už si pamatuju, když jsme se přestěhovali do Pavlovic a byla povodeň a pak, že se všude kreslily hakenkreuze. Všude byly křídou nebo cihlou, ty děti všechny, co tam byly okolo, je kreslily. Tam to začalo a doma říkali, ne abys to dělal taky. Ve třiatřicátém roce na Vánoce jsme se přestěhovali sem do toho domu, asi to nikdo nechtěl obsadit. K tomu bytu se měl dělat úklid ve škole a ve školce. V tom baráku tady byla totiž česká škola a školka. Maminka tam uklízela. Byla tam jedna třída, a v ní třetí, čtvrtý, pátý ročník. První a druhá třída byla na náměstí. Tam byl český řídící. Pan Drobník nám tam nosil svačiny, horký mlíko, jeho syn chodil se mnou do školy. Tady v domě bydleli samí Češi nebo lidé ze smíšeného manželství. Češi byli chudí, běhali jsme bosí od brzkého jara až do pozdního podzimu. Málokdy to tady bylo moc dobrý. Byli jsme tady jako jsou dneska cikáni. Táta byl zedník, ale která firma tady byla česká, vždyť to byli samí Němci. Táta pracoval u nějakýho stavitele, asi u Němce, to se dělalo jenom v létě a v zimě chodil do lesa kácet dříví. Chtěl jít na pilu a tam mu řekli, jo to bys moh’, ale to bys musel jít do naší partaje, do NSDAP nebo já nevím do jaký, ale do německý, jinak tam nemohl být. Takže ho na pilu nevzali a on kácel dál. Otec před válkou nebyl v žádný straně, ale po válce byl v KSČ. Maminka se dostala na policejní ředitelství, uklízela tam. Chodil jsem tam za ní a díval jsem se. Bylo tam spoustu policajtů, českých úředníků a někteří měli za manželku Němku, například typograf Liška. Tady to nebylo nijak hrozný. My jsme sice oba [bratr a já] měli český rodiče, ale nebylo to tak hrozný. My jsme s nikým rozbroje neměli. Já jsem se kamarádil s klukama, co bydleli tady. Když jsem chodil do třetí třídy, pracoval tatínek na opevnění, na bunkrech, to bylo v roce 1938. Musel předtím podepsat nějaký listiny. Na těch bunkrech dělal až do konce, až do první a druhé mobilizace. Když přišli Němci, zeptal se rada Benda, to byl vedoucí policie, maminky, jestli má ve vnitrozemí kam jet. Maminka měla rodiče v Chotěboři. Benda navrhl, že nám půjčí auto, rodiče zaplatí benzín a šofér nás tam zaveze. Maminka jela s šoférem a já s bratrem jsme jeli se strejdou vlakem. Byla to 1,5 tunka, co myslíte, že se na to vešlo? Byl to takový malý náklaďáček, něco jsme tady museli nechat. Domovník a pár Čechů tady zůstali. Měli jsme tady v baráku taky krám, 107

patřil paní Vocnauerové, to byla Němka, oba dva byli Němci, ti tady zůstali i po válce. Když jsem sem po válce přijel, tak mě paní Vocnauerová hned poznala. Mohl jsem s ní mluvit i česky i německy. Říkala, abych jí dal lístky, který mám, a že mně za to něco dá. Dala mně tolik věcí, že bych na ně možná ani neměl nárok. Už dřív mně zachránila život. Nastydl jsem se, měl jsem vysokou horečku a maminka zavolala doktora a řekla mu, že ale nemá peníze. Měl jsem náběh na zápal plic, zánět pohrudnice a zánět mozkových blan. Doktor říkal, že je to velice vážné a že jestli mě chce zachránit, tak mně má koupit kořalku a zabalit mě do ní. To byly tenkrát takový nejlepší léky. Maminka šla do krámu a paní Vocnauerová mávla rukou a řekla „tady máte flašku žitný a o peníze se nestarejte“. Za tři dny jsem prý chtěl rajskou omáčku a byl jsem zdravý. Ti, co byli ze smíšeného manželství, nechtěli v roce 1937/38 do německé školy, chodili do české školy. Když byl poslední den školy, domluvili jsme se, že půjdem na cvičák a každý Němec, který půjde okolo, dostane nakládačku. Oni to věděli a taky zase na oplátku chtěli dávat nám. Navzájem jsme si nařezali, asi tak. My jsme byli ještě malí špunti, potom přijeli velký kluci, Němci, a ti nás rozehnali. Tady okolo baráku jsme se moc nezdržovali, buď jsme šli na houby nebo na letiště. V Chotěboři nebylo krásný přijetí, hned první den jsem dostal kamenem do oka. Podmínky tam byly hrozný, kuchyňka mrňavá, koupat jsem se musel venku v neckách. To mě hrozně štvalo. Tady jsem byl zvyklý, že jsem si naložil do koupelnového kotle a bylo mně teplíčko. Maminka pracovala na velkostatku u hraběte Dobřenského. To byl jediný chlap, který když si v pětačtyřicátém oblékl uniformu, tak ji nesvlékl. Jednal s Němcema, uměl několik řečí. Táta jel 28. 10. 1939 se strejdou na kolech do Prahy na Václavák. Strejda tam dělal u Schönflocků v restauraci. Nechali si kola na Žižkově u tety a šli na Václavák. Přišli k Muzeu, kde byl kordon policajtů a esesáků a hnali je do Pečkárny. Tam je prošacovali, vyslýchali a pak je zavedli do sklepa. Bylo to tam úplně plný. Nic neudělali, aspoň si myslím. Nechali je tam dva dny, potom je zavezli buď na Karlák nebo na Pankrác. Pak nám poslali lístek, že jsou živí a že je o ně dobře postaráno. Maminka jela do Prahy a šla se tam podívat. Chtěla vědět, jestli tam, myslím, že to bylo na Karláku, opravdu je. Vymyslela si, že potřebuje vědět, kde je klíč od prádelníku, ve kterém byly peníze. Dozorce se šel zeptat a skutečně se vrátil s tím, že klíč táta nechal v ruksaku u tety. Takhle maminka věděla, že tam táta skutečně je. Směli jsme tam psát jednou měsíčně dopis, ale musel být německy. Pak jsme dlouho nic nedostali až po Vánocích jsme dostali dopis, že je v koncentračním táboře v Oranienburgu, v Sachsenhausenu, asi 30 km za Berlínem. V té době, kdy zatkli tátu, byly v Praze nějaké bouře na kolejích a Němci po108

zatýkali spoustu studentů. Odvezli je taky do Sachsenhausenu. My jsme ani pořádně nevěděli, co to koncentrák je, jak to vypadá, to jsme neznali. Mohli jsme napsat jeden dopis za měsíc a jenom německy. Tak jsme si takhle psali, ale co jsme si tak asi mohli napsat? Jestli je všechno v pořádku, že se máme dobře… Táta se tam seznámil s bývalým policajtem, který znal moji mámu, protože u nich tenkrát uklízela. Byl to Jula Bertůněk, chlap jak hora, byl hrozně silnej a po válce tady v Liberci dělal kata. V osmašedesátém ho zavřeli do Valdic a tam zůstal, odtamtud se nevrátil. Ale mně zachránil tátu z koncentráku, protože nebýt jeho, tak to táta nevydržel. Táta tam dostal zápal plic, a tam, jak nechodil, tak na něj šlápli, nebo ho zastřelili, to už bylo jedno. Protože se takhle seznámili, tak ho ten chlap vždycky zabalil do deky, táta měl tenkrát tak 40, maximálně 50 kilo, a dotáhnul ho na ten apelplatz. Nahlásil číslo a bylo to v pořádku, hlavně, že nescházel. Byl tam čtrnáct měsíců vůbec za nic, jen tak. Pak ho pustili domů. Maminka se to dozvěděla úplně náhodou. Šla v Chotěboři po ulici a potkala jednoho muzikanta, Zdeněk se myslím jmenoval, a ten jí říkal, jo, vy se máte dobře, tak už vám tátu pustili domů. Myslela si, že si dělá legraci. A on říkal, vždyť jsem ho viděl v Berlíně. Táta ho skutečně potkal a chtěl po něm, aby mu půjčil pár peněz a on odmítnul. Nějaký peníze měl, ale neměl nic k jídlu. Nakonec se dostal domů, přijel druhý den. Nemohl jsem ho poznat, byl dohola ostříhaný, hubený. No ale pustili ho i se strejdou. Pak jsme jeli za jeho bráchou, on byl kovář a bydlel za Jičínem, ve Studeňanech. Objeli jsme příbuzný, co se dalo. Táta pak pracoval na nucených pracích v Kuřimi. Po válce, když jsem se sem vrátil, jsem šel k Drobníkům a oni říkali, jo táta, ten už je tady, ten už dělá na dráze. Kluci ze smíšených manželství museli většinou pryč. Zrovna jsem nedávno byl na zahrádce a přišel jeden Němec a německy povídal, že tady strávil dětství, jezdil na sáních a že bydlel tady v tom baráku. Já jsem s ním mluvil česky a říkal jsem, když jsi bydlel tady, tak jsi jedině Marcel. A on povídal, no jo, to jsem já. Jak jsi mě poznal? Já ho nepoznal, ale věděl jsem, kdo bydlel v tom baráku. Jeho táta byl Čech, byl puškař, opravoval střelný zbraně a takový věci. Jeho matka byla Němka, jeho otec pak zemřel a ona si vzala nějakýho Němce. Potom musela odejít a její syn, ten Marcel, musel jít taky. Vracel se sem a byl u mě na zahrádce asi čtyřikrát. Říkal, víš, mě to sem tak táhne, já bych sem nejradši šel umřít. Bydlel v Hannoveru, ale moc se mu tady líbí. Tak jsem se ho ptal, jak se mu tady líbí, jak se Liberec změnil. A on říkal, že žádný město se nemůže po­ chlubit takovým rozkvětem jako Liberec. Mluvil česky, hodně si pamatoval. Jiný Němec ze smíšenýho manželství, Egon se myslím jmenoval, ten taky mluvil česky, byl dokonce v koncentráku. Jeho babička byla Češka, měli hospodu a on byl takovej výbojnej. 109

Po válce jsem se učil v Imperiálu kuchařem. Udělal jsem všechny možný zkoušky, vařil jsem na honech, na vojně jsem byl kuchařem. Rodiče se sem taky vrátili, nastěhovali se do bytu o patro výš. Do původního bytu se nastěhovat nemohli, protože ti Němci, co tam byli, spáchali sebevraždu. My jsme nikoho nevyháněli, ti kteří vyháněli se zbraní v ruce, to my jsme nebyli. Dneska to vidí každý trochu jinak. My jsme ty lidi některý znali, ale soucit jsme s nimi neměli, protože táta si svý vytrpěl v koncentráku. Ale říkal, že v tom koncentráku byli i Němci, nějaký Liberečák Valdoha, ten je tam chránil. Byl tam s nimi dokonce i Zápotocký, budoucí prezident, poslanec Vodička. S revolučníma gardama jsem nic neměl, byl jsem celý den v práci, dřel jsem tam jako kůň. Byl jsem tam jako první Čech v kuchyni, pak tam byli národní správci a ještě původní majitelé, starý Fiedler a jeho paní. Byli velice solidní, jako odborník byl vynikající a měli tam kavárníka Winklera. Teď má hotel nebo kavárnu v Salzburgu, je to tam drahý, ale špicový. V Imperiálu bylo neuvěřitelný množství zásob. Měsíc po válce tam měli šest metráků rýže, majitelé asi byli v nějaký tý partaji. Moje manželka byla také ze smíšeného manželství, její maminka byla Němka a otec Čech. Můj otec byl proti tomu, říkal, že od něj nic nedostanu. Nic jsem taky nedostal, ale oni po nové měně taky neměli nic. Rodiče manželky tady zůstali. Josef (* 1931)

Narodil jsem se 27. prosince 1931 ve Vojkovicích, to je na Karlovarsku, jmenuje se to Vojkovice nad Ohří, obec v Sudetech, která byla osídlená převážně německým obyvatelstvem. Češi tam byli pouze železničáři a četníci, jak to v Sudetech povětšině bylo. Tatínek si bral maminku, když jí bylo necelých osmnáct, a dva měsíce po svatbě jsem se narodil já. Maminka neuměla česky a tatínek mluvil lámaně německy, jako železničář přišel do styku s různými lidmi, a tak se domluvil. Během času se maminka naučila mluvit česky. S maminkou jsem mluvil německy a s tatínkem česky, takže jsme se se sourozenci naučili egerländisch, to je takový ten dialekt.174 Kdykoli jsem to použil v Německu, tak si mysleli že jsem Holanďan, ono je to takový uchrčený. Chodil jsem do české menšinové školy, která byla menší než ta německá, všechny ročníky chodily dohromady, ve třídě nás bylo asi patnáct. Kontakty mezi Čechy a Němci nebyly konfliktní, nepamatuji se na nějaké konflikty. Jenom si pamatuji, že příbuzní a známí otce, kteří jezdili do Sudet si přivydělat, vyprávěli, že tam byli krumpáčema probodaný lidi, naši lidi, tedy Češi. Němci je tam prý likvidovali. To mám takovou dětskou hrůznou vzpomín110

ku, ale nikdy to nikdo nepotvrzoval nebo maminka nic takového neříkala. To byla prostě taková pohádka, která vznikla možná na základě tehdejších novinových článků. Táta tím byl možná trochu zagitovaný, nevím, pak byly ty český filmy z pohraničí, tak trochu tendenční a to všechno mělo tak trochu vliv. Otec byl jako všichni železničáři v národním souručenství (to byla nějaká sudetská česká strana).175 Chodil jsem tam do první a druhé třídy, a když jsme byli odsunutí, tak jsem chodil do školy tady ve vnitrozemí. Potíže mně to dělalo – můj původ – až po roce 1945 tady. Kontakty s lidmi ze Sudet jsme měli i za války, když už Sudety zabrali Němci, jezdili jsme tam na prázdniny. Maminka dostávala jakýsi „Ausweis“ (průkaz), že jsme milostivě mohli přejet přes hranice. Ale jenom s dětmi, táta jako Čech už nesměl, maminka mohla brát děti s sebou, takže já jsem se tam vídával s Franzem Fassmanů a s různýma klukama, který jsem znal z dětství až zhruba do těch čtrnácti, do roku 1945. Ze Sudet jsme odešli myslím na jaře v roce 1939. Napřed odjela máma s dětmi na Hvězdu u Slanýho, tam bydleli táty rodiče a táta pak přijel později. Tady jsem chodil do německé školy. Děti ze smíšených manželství byly plánovitě zařazeni do přeškolení na Němce. V Berouně byla kromě české školy i německá škola pro děti ze smíšeného manželství. Jeden čas jsem tam i dokonce bydlel v „Schülerheimu“ (internát) a mám na to dost hrozný vzpomínky. Museli jsme se učit vztyčování vlajky, vojenský dril a hajlování, to byla hrůza. Pak jsem musel jít do Kladna, když jsem šel do vyšší třídy na měšťanku, a tam jsem byl necelé dva roky. Potom jsem bydlel ilegálně doma schovaný. Utekl jsem, protože z posádek začali utíkat vojáci i důstojníci. Jak se blížili Rusové, tak mizela posádka. Mizely i Leiterinnen (vedoucí) ze Schülerheimu. Bylo to hned po prázdninách 1944 a ještě s jedním klukem z Vinařic jsme se domluvili, že zůstanem doma. Pouštěli nás na neděli domů a my jsme se nevrátili. Pořád jsme čekali na nějakou výzvu, jestli nás bude někdo hledat. Horší to bylo v Loděnicích, poněvadž věděli, že jsem byl pryč. Braly se potravinové lístky, neměl jsem žádný Ausweis (průkaz), takže jsem byl načerno doma. Nechodil jsem moc mezi lidi, jen mezi ty, kteří to věděli. Chodil jsem spíš do lesa, z nádraží jsem přeběhl koleje a byl jsem v lese. Jak to dopadlo s tím klukem z Vinařic nevím, po mně se už nikdo nepídil a po prázdninách po 1945 jsem se tady přihlásil do školy. Dali mě o rok níž, takže jsem tam byl nejstarší. Ze začátku mě vyvolávala paní učitelka Meteráková: „Tak pojď, esesáku, nám něco ukázat k tabuli.“ Občas jsem dostal i facku. Ale když mně dávala první vysvědčení po roce, tak se mi omluvila, řekla to i rodičům, že byla zblblá tou dobou. Podlehla poválečné revoluční atmosféře. A to jsem trpěl i na hřišti, když jsme hráli fotbal, tak mě někteří kamarádi kopali jako Němce. Pak jsme spolu chodili na pivo. Jednou jsem 111

si za války z hlouposti vzal do biografu takové černé kalhoty s opaskem s orlicí, který jsme jako DJ nosili.176 Některý kluci si to zapamatovali a pak se dokonce povídalo, že jsem tady chodil v německé uniformě. Já jsem ale žádnou uniformu neměl. Ze Sudet tady byly minimálně tři rodiny. Svatoš z pošty, jeho paní byla Němka, paní Gutwirtová, která si také vzala Čecha. Ta umřela brzy po válce. Všechny byly ze smíšeného manželství a byly tady přijaty celkem dobře, takže se po válce asimilovaly. V  Kladně jsem zažil heydrichiádu, honili tam nějakého atentátníka, který na potkání střílel Němce. Říkali mu nepolapitelný Lautz, jmenoval se Smudek. Byla to historická postava, pak mu dávali najevo, že kvůli takovým lidem byly vyvražděny Lidice. Po revoluci po roce 1948 převáděl lidi do Německa a pak někde dožil v Německu. Říkalo se mu nepolapitelný Jan a po válce o něm vyšla knížka Jan Smudek. Pamatuji si, jak nás vedoucí v Schülerheimu strašili, že tam chodí jakýsi zloduch a střílí lidi v uniformě. Byl tam také lazaret a tam jsem potkal některé Němce bez nohy, ale s křížem. Nebo si pamatuji letce, který měl vypálenou tvář, bylo mu vidět kosti a hrdě chodil k nám na návštěvu do Schülerheimu za učitelkama, který byly Němky, a nás tam oblboval hrdinskými historkami. Možná, že byly hrdinský, já nevím, ale měl jsem z toho divný pocit. Mezi námi byli kluci, kteří neuměli ani slovo německy, ale byli ze smíšeného manželství. Museli běhat uličkou a za každý český slovo je spolužáci mlátili opaskama. Mě celkem šetřili, ale byl to takový německý dril, který jsem vůbec nechápal. U nás byli jen kluci ze smíšeného manželství a byli jsme DJ (Deutsches Jungvolk). Děti Němců chodily do německé školy do Buštěhradu a oni byli HJ (Hitlerjugend). Pamatuji se, že byly jakési noční vojenské cvičení a my jako DJ jsme dělali značkaře, jako nepřátele, a oni nás přepadali a vždycky nám dali do huby, samozřejmě. Později bychom se asi stali také členy HJ. Učitelky v našem Schülerheimu byly většinou z říše a určitě byly v NSDAP. Ředitelka byla z Hamburku, občas při nějakých příležitostech si oblékala uniformu a odznak NSDAP nosila pořád. Chodili tam za ní důstojníci, pili tam víno a my jsme poslouchali za dveřmi. Jedna ta vedoucí byla ze Slaného, mluvila s námi česky, ale uměla perfektně německy. Možná, že byla také ze smíšeného manželství. U ní jsem odznak NSDAP nikdy neviděl, tahle učitelka nosila bílou ošetřovatelskou uniformu. Měl jsem tam hrozný malér, byl jsem vyšetřovaný, protože jsem porušil „Hitlerehrenwort“ (čestné slovo na Hitlera). Jako kluci jsme zlobili, dělali jsme si praky a potřebovali jsme k tomu takovou kůžičku. Chodili jsme do přezouvárny, kde jsme se museli přezouvat. S Jardou Špinkou z Berouna jsme tam tenkrát vyřezali jazyky z bot a udělali si praky. Bylo ohromné vyšetřování a Špinku zlomili a řekl, že jsem to byl já a on, takže se přiznal. Já 112

jsem se ale nepřiznal, a tak pro mě přišli, abych dal Hitlerehrenwort, že jsem to nebyl já. Tak jsem dal Hitlerehrenwort a měl jsem hrozný průšvih. Během toho se ale také vyšetřoval další incident – někdo popsal záchody slovem Blut (krev). A to jsem byl já, všude jsem psal Blut. Nevím, co mě to napadlo, co jsem to vyváděl. Všude i po okenních rámech jsem psal Blut. Ten incident s těmi praky mně odpustili a teď vyšetřovali tenhle přestupek, který byl mnohem závažnější. Pamatuji se, jak mně podstrkávali papírky a ptali se: Jak se Karle píše Blut? Tak jsem to psal jinak a nevyšetřili to. Nenapadlo je, aby si vzali nějaký můj sešit. Moje matka mohla zůstat v Sudetech, možná tam mohl zůstat i otec, i když jako železničář to nevím, ale matka se rozhodla, že půjde s otcem. Otec dostal místo tady v Loděnicích a my jsme jako děti bydlely na Hvězdě u Slanýho, to byla taková malá osada, kde jsme bydleli u babičky. Tady dostal malý byt a byl rád, že tady byl, dělal tady výhybkáře. Máma malovala v porcelánce v Jakubově. Jestli tam bydleli také Židé, to nevím přesně. Byla tam taková malá fabrička U Šénů, kde se snad vyrábělo barvivo, něco se zinkem. Ale co se s nimi stalo, to nevím. Neměli jsme s nimi žádné kontakty. Ale pamatuji se, že i za říše jsem ve Vojkovicích, když jsem tam jezdil o prázdninách, potkával lidi, kteří nosili označení „Jude“. Pohybovali se tam, takže asi nebyli všichni v koncentráku. Během války museli oba mladší matčini bratři na frontu. Ten starší tam zůstal a ten mladší ještě žije někde u Darmstadtu. Maminka za ním jezdila, píšou si, můj bratr ho tam dokonce byl taky navštívit, ale mně se tam nikdy nechtělo. Asi jsem měl takový komplex z tý německý školy, z toho němectví. Po válce jsme mluvili německy velice málo a potom už vůbec. Rodina z maminčiny strany byla odsunutá. Matčin otec pracoval na poště a prý byl sociální demokrat, ale po válce byl také odsunut. Vojkovice byly po válce zdevastované mnohem víc než Jakubov. Ve Vojkovicích nezůstal nikdo, ale v Jakubově zůstala pouze spolužačka maminky, Stockermary, kterou jsme s maminkou navštívili asi v roce 1956 nebo 1957. Zůstala tam jako speciální pracovnice, byla malířkou v porcelánce. Pro některé osoby existoval takový status, zastávali určité místo a nebyli výrazně fašisté a ty směli zůstat. Nevím, jak to probíhalo úředně, ale tak nějak to bylo. Po válce jsme tam občas jeli i s tátou, vzpomínám si, jak jsme v místech, kde jsme dřív bydleli, byli na houbách. Maminka byla po roce 1945 perzekvovaná, byla zavřená na Poučníku, internovali ji, jako ostatní Němce.177 Osudy Němců na Berounsku jsou velmi dobře zdokumentovány v knize Minulostí Berounska.178 Tam jsou zaznamenány sebevraždy Němců po roce 1945, kteří byli občané Československa, a další poválečné události. Masakr „U Zabitého“179 byl jeden z nejvýraznějších. Někteří Němci tyto události přežili, i když zmíněný 113

masakr nepřežil nikdo. Panu dr. Bürgerovi, který mě ošetřoval, když jsem měl záchvat koliky, díky němuž byla maminka propuštěna domů, se například nic nestalo. Pan doktor Bürger byl takový vynikající venkovský doktor, pomáhal lidem, trhal zuby a léčil všechno možný. Lidé ho proto tady měli opravdu rádi. Pocházel ze Sudet, ale po válce ho nikdo nesoudil, odstěhoval se do Vimperka, kde pak zemřel. Ještě tady zůstala paní Šináglová, která je příbuzná paní Šináglové a její dcery, jež tady u Loděnic byly utlučeny. Měly bratra, který byl v německé armádě, za ženu měl ale Češku. Paní Šináglová je jejich dcera. Vůbec neumí německy a o tom masakru nechce mluvit. Během války se maminka stýkala s paní Raiznerovou, jež byla Češka provdaná za Němce. Nepamatuji se, co se s ní stalo po válce, pan Raizner byl zastřelen v zmíněném masakru. Masakr „U Zabitého“ iniciovali po roce 1945 čeští udavači, kteří za války donášeli informace Němcům, aby se pravděpodobně vyhnuli totálnímu nasazení nebo něčemu. Pan Lange, ředitel továrny, to udání vždycky stopil. Ti udavači věděli, že když někoho udali, a nic se mu nestalo, tak to pravděpodobně pan dr. Lange likviduje. Totéž dělal pan Vašíček ve vápence a v lomech. Oba dva se znali z výboru Sokola, byli funkcionáři tady v loděnickém Sokolu. Ti museli být po válce na popud českých udavačů, kteří měli strach z odhalení, zlikvidováni cestou z Loděnic do Berouna.180 Z těchto udavačů se po roce 1948 stali vysocí funkcionáři v KSČ, kteří v 50. letech vedli politický proces s loděnickými statkáři. Nevím, podle čeho vybírali Němce do sběrných táborů jinde, ale tady v  Loděnicích byl výběr a posléze masakr osmnácti Němců zapříčiněn tím, že ti udavači nechtěli být prozrazeni. Ale asi to nebylo všude stejné. Částečně mezi ně patřili stále žijící místní obyvatelé (manželé Langovi, manželé Vašíčkovi, paní Šináglová s dcerou) a zbytek byli indiferentní Němci z říše, kteří tady pracovali třeba jako „Werkschutz“ (dozor). Lidem to bylo jedno, nastrčili tam místní osmnáctileté mladíky, kteří tomu nerozuměli, byli zfanatizovaní. A mlátili je klacky. Vlasovci nevěděli vůbec nic, těm to bylo jedno, tak je všechny postříleli. Tak se to stalo i s panem Bělohoubkem, který byl Čech a byl tam taky zahrabaný. Mám tady dopis, který mi poslal syn pana Bělohoubka. Bělohoubkovi měli tři děti, tak jsem napsal jeho synovi, aby věděl, co se stalo jeho rodičům. Myslel si, že jeho otec byl partyzán a umřel jako hrdina. Je to vlastně odpověď na můj dopis, už je to několikátý dopis. Pan Bělohoubek chtěl napřed vědět, kde tady mají jeho rodiče hrob, chtěl tam dát kytky. Po dlouhém váhání jsem se rozhodl, že mu napíšu pravdu. Jako děti měly hrozný osud. Hned poté, co byli manželé Bělohoubkovi zavražděni, byly jejich děti rozděleny do rodin, takže se už nestýkaly a žily v různých městech. Na všechny si pamatuju, i na jejich rodiče. Jejich matka nijak nevyužívala toho, že byla Němkou a že byla tudíž na straně vyvoleného národa. 114

Lidé, kteří se toho masakru účastnili, většinou už nežijí. Z těch, co si ten masakr osobně pamatují, je třeba bývalý vrážský starosta, který s nimi šel jako zvědavec. Byla tam eskorta Němců, Vlasovci, výrostci, kteří je tloukli, včetně žen, ty byly velice kruté a pak tam byl ohromný houf zvědavců. Stříleli Vlasovci, ti ostatní jim zpřeráželi ruce a nohy. Pohřbeni jsou všichni v hromadném hrobě v Berouně. L ibuše (* 1913)

V roce 1938 jsme museli pryč, nesměli jsme opustit ústřednu, Praha volala, že Němci obsadí pohraničí, ale my jsme nemohli odjet. Až 5. 10. 1938 jsme mohli odjet. Zůstali tady [v Libereci – pozn. aut.] Češi, kteří tak trochu sympatizovali s Němci. Třeba náš starý správce. Byli staří, neměli kam jít, narodili se tady. Ti tady zůstávali. Byli jsme tady, když už tady byli Němci. Správcovi jsme dali klíč od bytu s tím, že až se vrátíme, že to použijeme. Po sedmi letech jsme se vrátili a byt jsme mohli skutečně použít. V roce 1941 si manžel směl odvézt nábytek do Prahy. Když jsme tady začínali pracovat, byli jsme samí Češi, pošta byla česká. Pracovali tam samí Češi. Na spojovatelně jsme nemuseli umět německy. Němci tam nepracovali. Před válkou tady byl krásný život. Hrála jsem tady divadlo. Kde jsme bydleli, byly asi tři rodiny tak napůl. Všichni jsme se dobře snášeli. Když jsme se sem vrátili, tak to byl šok. Němci před válkou byli srdeční a to, co tu zůstalo, bylo všelijaký. Henlein tady žil, měl tady krásnou vilu. Každý večer chodil po městě a řval. My ho nenáviděli, protože je hecoval. Když jsme byli v roce 1938 na tý ústředně, tak tam byli chlapci ve věku čtrnáct až šestnáct let. Všichni byli v černých uniformách a řvali: „Heil Hitler.“ Házeli po nás kameny. Poslední dva roky Henleina byly hrozný, agitoval Němce a štval. Měli jsme jednoho mechanika ze smíšenýho manželství. Ten se obrátil o sto procent a najednou z něj byl Němec. Přebíral v roce 1938 ústřednu pro Němce. Měl bratra v Praze, ten německy vůbec neuměl. 1938 jsem byla v Praze na sletu. Když zemřel Masaryk, sousedi, Němci, měli rozžehnuté svíčky a jeho obraz na stěně. Různě jsme to viděli, že byla zapálená svíčka. Nezaměstnanost velká nebyla. Co jsem viděla Němce kolem sebe, byli na tom dobře. Neviděla jsem, že by žili v nouzi. My jsme žili Sokolem, politika nás tolik nezajímala. Chodila jsem ale do kadeřnictví, kde personál byl německý. Byla tam velmi ochotná děvčata. Čechů tady moc nebylo, byli jsme v menšině. Židé tady byli, měli tady synagogu. Na ústředně jsme měli také Žida, šel s námi do Prahy. Neřekla bych, že 115

jsme před válkou žili v nenávisti. Synagoga byla zapálená za křišťálové noci. Ta nenávist byla nepochopitelná. Na Žižkově nám byl přidělen byt. Když přijeli Rusové, všichni Němci prchali. Naproti nám nahoře jsme měli Němku. Střílela do oken, tak ji naši vyvedli ven. Tehdy se děly dost zbytečný věci, nevím, jestli bych se tomu propůjčila. Ona si zasloužila dost, ale… chlapi ji vzali mezi sebe, plivali na ni, bili ji, to se mi nelíbilo. Viděla jsem to z okna a bylo to pro mě drastické. Bylo to o strach. Radnice hořela, na náměstí se dělaly barikády, házeli po nich, zapalovali je. Pak už to vyřizovaly ruské tanky. Bylo zajímavé, že naše děvčata byla během hodiny oblečena v národních krojích. Němci pořád bojovali, ale když viděli, že jsou tu Rusové, tak prchali, ale ještě dělali zlo. Na Žižkově bylo středisko policie, Němci je tam ještě na konci postříleli. Někde byly ty masakry Němců, ale určitě to nebylo tak hrozné. Neviděla jsem, že by Němci přišli o život. Akorát u Staroměstské brány, tam jednoho pověsili na lampě a podpálili ho. Sedm roků jsme žili v úzkostech. Manžel byl v roce 1943 odsunutý do Německa, byl tam jeden rok jako mechanik. V roce 1945 jsme šli hned zpátky do Liberce. Poprvé jsme šli do Liberce v roce 1935 na výstavbu ústředny. Zase jsme si připadli jako v ráji. Měli jsme naše hory, mohli jsme do divadla. Před válkou tu bylo jen německé divadlo, to jsem nechodila, dělala jsem amatérské divadlo. Až po válce jsem chodila do divadla. Dostali jsme dům po Němcích. Můj manžel viděl i tu Němku, když odsud odcházela. Dlouho schovával osobní věci po nich, dal je do truhly, pro případ, že by přišli. Říkal, že kdyby nebyl doma, tak ať je provedu barákem, ať si vezmou, co chtějí. Říkal: „Já jsem tu starou paní viděl a bylo mně z toho špatně.“ Nakonec nám přidělili hrob, když můj manžel zemřel, tam, kde ležel starý pan Staude. To jsem ani nevěděla, dozvěděla jsem se to až později. Manžel sem přijel v červnu. Němce brali nejprve do táborů. Měsíc jsme byli u Hausmannů naproti. To byli Němci. Dostala jsem od ní spoustu věcí, chtěli, abychom zůstali v tom domě. Nezůstali jsme tam, protože tam byla protekce. Byl tam chlap, který byl u policie. Přišel hned, jak Hausmannovi odešli, a nás vyhnal. V tom baráku ale stejně nezůstal. Chlapec Staudů byl ve válce, pak ale utekl do USA. Prý hrál nádherně na housle. My jsme je ale dřív neznali. Manžel šel na národní výbor a řekl, že se vrací do Prahy, protože žádný z těch bytů, které si vybral, nebyl k dispozici. Asi po hodině dostal klíče od tady toho domu. Jsou tady ještě ty hodiny a knihovna, které tady zůstaly. Ostatní nábytek jsme vyhodili. Paní Staudová tady byla s dcerou, tu odvezli dřív. Starý pán asi pracoval pro nacisty. Našli jsme tady partajní odznaky 116

a spoustu knih o politice. Byl akcizák v Žitavě. Tady bydleli samí Němci. Žádní tady nezůstali. Na cestě do Jizerek bylo 26 hospod, byli tam příjemný lidi, nikdy jsme nenarazili na nenávist. Až v roce 1938 se to všechno změnilo. Když náš člověk promluvil v roce 1938 česky, tak mu obílili kalhoty. Mladí kluci byli zfanatizovaní a ti to dělali. Demolovali také české obchody. Nenávist byla způsobena Henleinem. Odmala jsem cvičila a  byla jsem téměř na všech sokolských sletech. V Sokole jsme měli jednu ženu, o které jsem nevěděla, že byla Němka. Až po válce jsem ji potkala a  slyšela, že mluví německy a  nosí bílou pásku. Možná, že jsme jich měli mezi sebou víc. Pro Němce byly sběrny, pak je teprve odsouvali dál. Domy byly prázdné hned. Stěhovali se sem různí lidé odevšad. Kdo potřeboval bydlení, tak sem šel. Život předválečný byl moc hezký. Na konci ulice zůstali Němci, byli už opravdu staří. Na druhé straně bydlel Čech, který tady za války zůstal, pekl to s Němci a po válce to byl pes. Češi se mu vyhýbali. Ti Němci, kteří tady po válce zůstali, se snažili být dobří Češi. Zůstali tady někteří odborníci ve sklárnách a někteří antifašisté a lidé ze smíšeného manželství. Němci se snažili neprojevovat a maximálně mluvit česky, aby splynuli. Vůbec se tady po válce neprojevovali. Můj muž zakázal naší dceři učit se německy. Chodil do sběrných táborů jako spojař a byl kritický k místním podmínkám. Ti Češi, kteří kolaborovali za války, byli nejvíce aktivní na konci války. Chtěli si vykoupit slávu. Jinak záleželo na lidech jednotlivě, jak se kdo choval k Němcům. Soused od naproti se šel podívat na barák, který mu měl být přidělen. Přišel zpátky a říkal: „Prosím tě, já jsem tam viděl čtyři postýlky. Jak bych mohl tu holku tam odtud vyhodit?“ No, a druhý den tam šel klidně Janoušek, sám, bezdětný. Často museli Němci podplácet Čechy, aby byli odsunuti za lepších podmínek. Některý Němce jsem skutečně litovala a přitom jsme v roce 1938 museli utíkat jen s batohy. H ana (* 1920)

Maminka se narodila v Klášterci nad Ohří v pohraničí a tatínek pochází z Říčan, byl Čech. Německy neuměl. Já jsem se narodila v Kadani. Maminka neuměla česky. Mám německý křestní list. Vyrůstali jsme dvojjazyčně. Tatínek s námi ale nikdy nepromluvil německy. Chodili jsme do české školy. Kadaň byla promíchaná, ale převážně tam byli Němci. Kadaň je strašně bohatá, je tam spousta kostelů různých církví (katolíci, kališníci, Židé, jezuité). Němci měli velkou školu – gymnázium. Taky měli kuchyňskou školu, to je rodinná škola. Tatínek rozhodl, že půjdeme do české školy. V roce 1933 řekla paní učitelka: „Nováková, jak se podepisuješ?“ Tak jsem se podepsala 117

česky (Nováková) – to znamenalo, že jsem byla Češka. Kdybych se podepsala Novák, byla bych Němka. Bylo tam hodně Němců, tak jsem mluvila i německy. I do naší školy chodilo hodně Němců. Takže uměli perfektně česky, tam nebyla žádná zášť. Němci měli v Kadani právo, měli dvě krásné školy pro chlapce a děvčata. My jsme žádné školy neměli. Měli jsme půjčené učebny v hospodářské škole. Měli jsme vypůjčených pět tříd. Paní učitelku jsme měli českou, učitelé byli Češi, ale většina mluvila německy. Tatínek pracoval na dráze, maminka nepracovala, ale byla vyučená v porcelánce. Až později chodila skládat uhlí, za putnu měla 20 haléřů. Po roce 1933 se Němci začali vytahovat. Mysleli si, že mají větší právo, protože tam dlouho žili. Hodně táhli za Henleinem. 1938 byl Henlein v Chomutově, byla jsem zvědavá, tak jsem se tam taky jela podívat. Němci měli bílé podkolenky a krátké kalhoty. Všichni volali, mávali a já tam stála s trikolórou. Volali „Konrad Henlein, sieg heil“. Všichni měli pohotovost, hlavně policie. Češi tam nebyli. V Perštejně zmlátili Němci výpravčího, to už byla pohotovost a už to znamenalo, že se musíme rozhodnout. Říkali, že nikam nemusíme, že můžeme zůstat. Tatínek ale řekl: „Čí chleba jíš, toho píseň zpívej.“ Tak jsme se odstěhovali. Mohli jsme si vzít 300 kg. Někteří tam zůstali. Všichni, co byli na dráze, odešli. Nejdříve nám byla určena Příbram, ale pak si tatínek mohl vybrat mezi Plzní, Berounem a Českými Budějovicemi. Tatínek si vybral Beroun. Tak tady jsem od roku 1938. V baráku byli ještě jiní Němci, taky ze smíšeného manželství. Maminka se začala učit česky, všemu rozuměla, jen se jí těžko mluvilo. Po 1945 jsem šila rukavice. Jezdila jsem do Prahy, protože tady nebyla práce. Maminka jezdila se mnou. Jinak chodila prát. Maminka zemřela v roce 1962, otec v roce 1965. S maminkou jsme mluvili pořád německy, s tatínkem pořád česky. Moje děti neumí německy, rozuměly, ale nemluvily. V Berouně bylo pár smíšených rodin, maminka se stýkala s některými Němkami. Jednou, v roce 1950, se byla maminka podívat v Kadani. Všechno bylo zalezlé, lidé nemluvili, nikdo nebyl vidět. To bylo hrozné, to byl převrat. Ty, co se dali k Němcům, a Němce pozavírali. Ti, co tam zůstali, byli taky pozavíráni. Zavřeli to všechno do kasáren a konec. Maminka neměla s nikým kontakt. Já jsem tam byla v sedmdesátém roce. Mluvila jsem s Králíčkovou, ta měla maminku taky Němku. Šla jsem za Ježkovou a ta vyprávěla, že jí maminku zastřelili, taky byla Němka. Nevím, co a jak, to neříkala. Její dítě učila česky i německy. Moje sestra šla do Chomutova, provdala se tam. Ředitel na poště v Kadani před válkou říkal, že německými hlavami bude dláždit náměstí. Včas ještě utekl do protektorátu, do Prahy. To bylo ještě před 1938. Pak se dlouho schovával. 118

My jsme optovali pro českou příslušnost. Ale pořád se říkalo, že maminka je Němka. Lidé byli protivní. Maminka šla třeba do krámu a lidé provokovali. Nedostala žádný důchod, protože prý nepracovala. Ti ostatní Němci, co tady byli, částečně zůstali, nebo odešli. Ti, co byli na konci války zrovna venku, tak je sebrali. Když se někomu Němci nelíbili, tak je zavřeli do obchodní akademie. Tohle se stalo jednomu pánovi, kterému se nevrátila jeho žena. Sebrali ji, protože byla Němka. Když se to doslechl, tak si pro ni musel jít. Moje maminka pásku nosit nemusela, protože měla české občanství. Kdo byl venku na náměstí a nemluvil česky, byl odveden do obchodní akademie. Před Hitlerem nebyly mezi Čechy a  Němci žádné problémy, všechno bylo v pohodě. Němci chodili nakupovat k Čechům a naopak. Ve škole v Kadani jsme měli také české Židy a tady v Berouně taky byli, ti šli jako první do plynu. Mluvila jsem s jejich služkou. Chtěla jsem se vyučit švadlenou, ale v Chomutově byly švadleny samé Němky. Dělala jsem jim služebnou, nic jsem se tam nenaučila, tak jsem s tím praštila. Pak jsem šila rukavice až do roku 1973. K věta (* 1936)

Tatínek byl farářem v Bohuslavicích u Nového Města nad Metují. Válečná léta jsme prožili v klidu, bombardování jsme nepoznali. Když byl popraven švagr mého tatínka, tak to byl zážitek, na který si dobře pamatuji. Byly to hlavně úzkost a smutek mých rodičů. Švagr mého tatínka byl v odboji, byl evangelík. To, co znamenala válka, se nám prakticky ukázalo až na jaře 1945. Jako děti jsme vítali ruské vojáky. Taky jsme viděli kolony německých uprchlíků, kteří táhli do Německa. Vzpomínám si na jeden zážitek v zimě, když uprchlíci táhli naší vesnicí a jedna žena prohlašovala, že se utopí v rybníku, že už to nesnese. Naše vesnice byla česká, žádní Němci tam nežili. Byli jsme požádáni, abychom se ujali jedné uprchlické rodiny jako národních hostů. Bydleli u nás několik týdnů, matka s dětmi. Pokoušeli jsme se o kontakt s nimi, ale vůbec neuměli česky a ani se nesnažili se naučit česky. Měli velice silné německé sebevědomí. Vzpomínám si, jak jsem si s holčičkou hrála na školu a ona nesnesla, abych já byla učitelka a ona žákyně. Utkvěl mi pocit nadřazenosti i v té jejich ubohosti. Jejich otec byl na frontě, takže matka byla se dvěma dětmi sama. Bylo znát, že mají svou úroveň, své sebevědomí. Byla to taková zvláštní situace. Prokazovali jsme dobrodiní lidem, kteří byli zvyklí na vyšší životní úroveň než moji rodiče, ale oni nám přesto dávali najevo, že jsou cosi víc než my. Moji rodiče s nimi udržovali 119

kontakt i nadále a po letech ten vztah byl skoro přátelský. Když byl můj tatínek po několika letech v Německu, tak je vyhledal a bylo to velice srdečné. Ve škole se pro uprchlíky rozestlaly slamníky, uchylovaly se tam německé rodiny. Měli jsme paní učitelku z naší vesnice, která postřehla, že by se měly pěstovat pozitivní česko-německé vztahy. Požádala mě, abych se naučila německý otčenáš. Paní učitelka byla vlastenka, ale přesto chtěla, abychom problém s Němci řešili pozitivně. Pozorovali jsme německé vojenské zajatce v doprovodu ruských vojáků. Rodiče mě moc nepouštěli do vsi, protože zacházení se zajatci bylo dost brutální. Ti vysílení, kteří už nemohli dál, byli stříleni přímo ve vsi. I ženy to dělaly. Tam se stalo, že můj otec viděl vůz plný těl a mezi nimi se najednou jedno tělo pohnulo. Donutil vojáky, aby vytáhli toho člověka, který ještě žil. Tatínek také prosadil, aby zastřelení němečtí zajatci byli pohřbeni v prostoru hřbitova. Ruští vojáci se k nám dětem chovali vřele. Fotografovali jsme se, brali nás na klín atd. Jednou jsem pozorovala tatínka, jak se s umírajícím německy modlí a dává mu chléb a víno. Tatínek uměl dobře německy, měli jsme v příbuzenstvu i německy mluvící. Na nenávistné výlevy si nepamatuji. Reakce vojáků byly různé, člověk od člověka se opravdu lišil. Můj otec se zkontaktoval s katolickým farářem a mluvil s ním o zacházení se zajatci. Chovali se podle úsloví „největší ozdobou vítězství je milosrdenství“. V ý p ov ě di od s u n u t ýc h N ě mc ů A nna (* 1924)

Narodila jsem se 1924 v Liberci. Otec mluvil česky, rok byl v Čechách, chodil tam rok do školy. Česky mluvil dobře, potřeboval češtinu ve svém povolání. Můj otec byl obchodní úředník v krejčovské dílně. Už v královské a císařské monarchii se kladl důraz na to, aby se umělo česky. Měla jsem kontakty s Čechy, protože jsem jezdila o prázdninách na výměnu do Čech. Výměna byla na denním pořádku, hodně mých přítelkyň také jezdily do vnitrozemí. Byla jsem čtyřikrát u české rodiny. Českým dívkám se u nás moc líbilo, hrály si s mými kamarádkami a také jim u nás moc chutnalo. Češi se ode mě naučili víc německy než já od nich česky. Také v českých rodinách se mluvilo německy. Byla jsem ve Svazu německých dívek (BDM), ale nebyly jsme politicky organizovány. Dělaly jsme sport, akce byly organizovány tělocvičným spolkem (Turnverein). Moji rodiče nebyli politicky angažovaní, ale otec pod120

poroval Henleina. Myslel, že sudetští Němci získají samostatnost, ale aby došlo k násilným potyčkám, to jsme nechtěli. Moji rodiče nebyli pro to, aby Sudety patřily k Německé říši. Byli jsme přeci čeští státní občané, chtěli jsme zůstat v naší vlasti, ale chtěli jsme si právě i nadále také ponechat naše německé školy, mluvit německým jazykem a pěstovat naši kulturu. Tenkrát to člověk tak neprohlédl, Hitler byl uznáván jako německý říšský vůdce a lidé ho obdivovali. V rádiu se poslouchaly jeho projevy. Také můj otec vždycky poslouchal Hitlerovy projevy. Byl v první světové válce, do druhé narukovat nemusel. Stavěl dům, na který si vzal půjčku a tu musel splácet. Moje matka v té době nepracovala. V tom domě teď bydlí Češi, a když jsme tam poprvé byli, tak jsem oslovila toho pána a on nás pozval dovnitř. V Liberci byli také komunisté. Vzpomínám si, že 1. května pochodovali ulicemi a my jsme proti nim brojili. Vím to z diskusí mého otce a strýce, jak brojili proti komunistům, ne proti Čechům, ale proti německým komunistům. Dívali jsme se na prvomájový průvod a byli tam němečtí komunisté. U nás bylo málo Čechů, Liberec bylo německé město. Co se s těmi komunisty stalo za války, to nevím. Věděli jsme, kde bydlí, ale žádného jsem neznala. Nebyli oblíbení, vyřvávali svá velká hesla. Po válce byli vyhozeni stejně jako my. Během záboru hranic jsem byla v Berlíně. Vstup německých vojsk jsem sledovala v rozhlasovém přenosu. Můj strýc mě vzal s sebou a tam jsem viděla Hitlera. Považovali jsme ho za osvoboditele, říkali jsme, že nám konečně opět vrátí naše němectví, které se nám Češi snažili upírat. Když jsem se vrátila domů, bylo všechno normální. Nebyla tam žádná euforie, ale lidé měli radost, že jsme samostatní a že máme opět svá práva. Nikdo tenkrát nepočítal s tím, že by to mohl být důvod k tomu, abychom opustili naši vlast. Mysleli jsme, že život půjde normálně dál. Vždyť já jsem pak studovala na Karlově univerzitě v Praze. Nikdo netušil, že bude válka. O politiku jsme se starali málo. Mysleli jsme, že se nám teď zase bude dařit dobře a už se nemusíme bát Čechů. Tenkrát se myslelo primitivně a nikdo nikdy nepočítal s následky. Lidé viděli, že Hitler vytvořil pracovní místa. Lidé měli práci, peníze a určitý blahobyt a my jsme mysleli, že k nám blahobyt přijde také, ačkoli se nám nedařilo špatně. Neznám nikoho, kdo by byl nezaměstnaný. Nevěděli jsme, že existují koncentrační tábory. Známí Židé se postupně vytráceli, odcházeli do Ameriky. Vždyť měli většinou peníze v cizině. V Liberci bylo hodně Židů, ale my jsme se s nimi nestýkali. Byli ve vyšší kategorii, většina z nich byli lékaři, obchodníci atd. Chudé Židy jsem neznala. Až do 8. května jsem bydlela u jedné položidovky, její otec byl Žid. Válku jsme zaznamenali jen málo. Viděli jsme kolony lidí, kteří přicházeli ze Slezska. Slezané byli ubytováni v tělocvičnách a pak táhli dál, kam šli, to jsem ne121

věděla. Tenkrát to bylo poprvé, co jsem pocítila válku, protože jinak se nás válka ani nijak netýkala. Z mého příbuzenstva byli ve válce dva strýcové a oba se vrátili. Jeden byl v americkém vězení a ten druhý v ruském. V době, když jsem byla v Praze, jsem se dozvěděla o atentátu na Hitlera, ten nás zajímal. Atentát na Heydricha nás vůbec nezajímal. O atentátu na Hitlera jsem se dozvěděla od mojí přítelkyně, která studovala žurnalistiku. Byla politicky progresivní a o politiku měla větší zájem než já. 1. května jsem byla u  své přítelkyně a  3. května jsem chtěla jet zase zpátky. Musela jsem přes Turnov a tam mně na dráze řekli: „Jeďte raději zase zpátky domů.“ To byl Čech. Povídal: „Co tady chcete? Dám Vám dobrou radu. Nechte ten vlak plavat a jděte radši domů.“ Já jsem ale přesto jela, měla jsem smysl pro povinnost. Na tenhle vlak měl být spáchán atentát. Vlak projížděl tunelem, a když byl uprostřed tunelu, měl být vyhozen do vzduchu. Exploze ale nastala, až když jsme byli z tunelu venku. Vlak stál na kolejích a bylo v něm spoustu německých vojáků. Ti museli vystoupit z vlaku a byli odvedeni do lesa, kde byli postříleni. To byli takové dobrovolné útvary, žádní čeští vojáci. Měli uniformu, ale co to bylo za uniformu, to nevím. Nás ženy hnali Češi s bajonety a se zbraněmi přes pole. Utíkala jsem s jinými ženami, které se tam vyznaly, celou noc. 4. května jsem byla zase doma. Přes naše území létala hloubková letadla, jedno mě málem dostalo, když jsem trhala fazole. Nikdy jsem si nemyslela, že by to mohlo být něco vážného. Tehdy jsem poprvé pocítila válku. A krátce na to pak přišla ta dohoda, ve které stálo, že Němci budou posláni do říše. První, co Beneš udělal, bylo, že nám odebral státní občanství, a pak jsme byli jako štvaná zvěř. Mohl s námi dělat, co chtěl, jelikož jsme byli zbaveni práv. Byli jsme vyhnáni v červenci 1945. Můj otec byl těžce nemocný, měl vážný zánět pohrudnice. Ležel v posteli, když přišli Češi a sdělili nám, že musíme opustit dům. Položili ho na valník a my jsme šli za povozem. Matka s batohem a já s bratrem jsme měli v ruce pytlík. Matka mně ještě strčila do ruky polštář a řekla: „To je pro tatínka.“ Nešli jsme do sběrného tábora, ale do nějakého bytu v Liberci, který už byl vystěhován. Byt byl ve velmi zašlé oblasti, v chudé čtvrti a tam jsme přebývali. Měli jsme příbuzné v Horní Lužici a chtěli jsme tam za nimi. Poté, co byl zkonfiskován otcův obchod, dostali jsme propustku a mohli jsme jít, kam jsme chtěli. Jeli jsme přes Zittau (Žitavu) do Grünewalde. Všichni moji příbuzní museli jít do sběrného tábora a odtud pak byli transportováni do Bavorska. Moje kamarádka musela pracovat jeden rok v Čechách. Po vystěhování jsem se docela dobře uchytila. Měli jsme kde bydlet, a protože jsem byla učitelkou, mohla jsem snadno najít práci. Staří učitelé, ti nacističtí z říše, byli přeci propuštěni. Hned jsem v Grünewalde začala 122

pracovat jako učitelka. Kde jsme byli, jsem se vůbec necítila jako cizí, nebylo to pro mě cizí území. Vždyť to bylo tak blízko Čechám. Otec si dlouho myslel, že se jednoho dne budeme moci vrátit. Vyhnání se považovalo za velkou nespravedlnost, ale v NDR se o tom nesmělo hovořit. Nevěděli jsme například, že naši sousedi byli také vyhnanci. Vůči Čechům nepociťuji žádnou nenávist, organizujeme pravidelně německo-české dny a starosta Liberce je nám nakloněn. Máme velmi dobrou spolupráci. Rudolf (* 1922)

Narodil jsem se 15 km od pramene Odry v Nových Oldřůvkách. Byla to německá vesnice. Když mi bylo pět let, to bylo v roce 1927, přestěhovali jsme se do Hlučína, protože tam otec pracoval. Tam jsem vyrůstal. V Hlučíně neexistovaly žádné německé školy, byly smíšené. Němci zde byli v menšině, asi tak 20 % tvořila inteligence a živnostníci. Chodil jsem tedy do německé školy do vedlejší vesnice. Tři roky jsem měl soukromé vyučování, které bylo organizováno kulturním svazem pro vesnice s německou menšinou. Pak jsem musel v Opavě skládat zkoušku. Na konci 3. školního roku mě otec poslal do české školy. Moje matka byla Němka, česky neuměla. Otec chtěl, abych se pro svou budoucnost naučil státní jazyk. To se mi také zdálo rozumné. Otec byl truhlářem. Pracoval v továrně v Hlučíně, česky se naučil ve Vídni, kde byl jako učeň. Do roku 1938 jsem chodil do českého gymnázia. Časem tam byli ještě tři jiní Němci a pak jsem během roku zůstal sám. Pak tam byl ještě jeden Žid z Ostravy, který se hlásil jako Němec. Většina Židů se hlásila k Němcům. Se všemi jsem se kamarádil, nezáleželo na národnosti, ale na kamarádovi. V Hlučíně bylo jen málo neklidu, Hlučíňané byli hrdí sami na sebe. Samozřejmě, že bylo i pár takových, kteří zdůrazňovali národnost, ale ti jsou všude. Na náměstí byl jeden český lékař a jeden německý, ten byl Žid. Chodili jsme k němu, ačkoli moje spolužačka byla dcerou toho českého lékaře. Průmyslové oblasti, to znamená severní Čechy, byly postiženy nezaměstnaností. To souviselo s  průmyslem, ale jinak mělo Československo ukázkové školské zákony pro menšiny. Školy pro menšiny se však stavěly v německých oblastech a ne v českých. V pohraničí se stavěly školy pro děti českých úředníků a na to nebylo německou menšinou, která se učila ve starých, nemoderních školách, pohlíženo pozitivně. Němečtí dělníci byli znevýhodněni, protože nezaměstnanost postihla celou průmyslovou oblast. Slovákům slíbil Masaryk v Pittsburské dohodě nezávislost, ale to nebylo nikdy dodrženo. Sudetští Němci se v listopadu 1918 prohlásili za část Rakouska-Uherska.181 K Německu nechtěli, tam bylo moc komunistů. 4. břez123

na 1919 byly v  Sudetech vyhlášeny demonstrace. České vojsko zasáhlo a zaznamenalo se několik mrtvých. To byl první incident, který poukázal na problémy mezi Němci a Čechy. Tenkrát byla nejsilnější stranou sociální demokracie. Na papíře byla první republika demokracií, ale ve skutečnosti jí vládli předsedové politických stran. Demokracie byla nedokonalá. Byly zde snahy o čechizaci. Do německy mluvících oblastí byli dosazováni čeští úředníci. Vcelku vzato bylo spolužití obyvatel pokojné. Nevzpomínám si, že by byly nějaké potíže z národnostních důvodů. V roce 1937 jsme se z Hlučína odstěhovali do české vesnice. Tam jsem se zcela normálně bavil se svými vrstevníky. Otec si po smrti mé matky vzal Češku. Bylo to úplně běžné soužití. Otec byl vášnivým zpěvákem a chodil potom do lesa zpívat německy. Ve vesnici byly ještě dvě smíšené rodiny. Teprve po roce 1938 jsem zjistil, že byly také české. Sudetoněmecká strana byla založena už koncem 19. století. Stejně jako Rakousko [míní tím Rakušany vítaný „Anschluss“ v březnu 1938 – pozn. aut.], chtěli být i sudetští Němci přičleněni k Německé říši. Nechtěli tam proto, že tam byla u moci NSDAP, ale proto, že jako Němci chtěli být u Němců. Jestli by stejně tak chtěli patřit k říši, kdyby tam byli u moci komunisti, to nevím. To nemůžu říct. Možná, že ano. Komunisté zde nebyli moc silní, byli trochu podezřelí. Na vesnici nebyli vůbec, poté, co se vidělo na příkladě vyvlastňování v Rusku. V roce 1938 byla vesnice připojena k Německu. Češi samozřejmě radost neměli, ale ničeho jsem si nevšiml. Češi zůstali a byly mezi nimi dvě tři horké hlavy. Ti tvrdili, že jsou národně uvědomělí Češi a území patří jim. Němečtí policisté je tedy odvedli. To by bylo obráceně ale stejné. Češi se museli přizpůsobit německým předpisům. Můj otec jim pomáhal vyplňovat formuláře. Pomohl hodně lidem i během války, a proto tady směl také po roce 1945 zůstat. Já jsem byl v této době vojákem. 1945 existovaly různé potravinové lístky pro Čechy a pro Němce. Když sousedé viděli, jaké lístky dostal můj otec, šli za starostou a rozčílili se, že je to nespravedlivé. Potom dostával otec stejné lístky jako Češi. Můj otec nebyl politicky nijak organizován. Později chodil stále ještě na své procházky do lesa a zpíval. Češi pak vždycky říkali: „No jo, ten Němec už zase zpívá.“ Myslím, že byl jediný, kdo zůstal. V roce 1949 zemřel. Otec bydlel v rodinném domě, jehož byl spoluvlastníkem. Vzdal se svého vlastnického práva, protože mu dům měl být vyvlastněn. Všichni Němci byli vyvlastněni. Češi, kteří získali po roce 1938 německou státní příslušnost, museli narukovat do německé armády. Během války jsem byl vojákem, byl jsem u Stalingradu. Tam jsem byl až do té doby, než se armáda dala na ústup. 8. května jsem se dostal do ruského zajetí a byl jsem transportován do Min124

sku. Z Minsku jsem byl kvůli tuberkulóze propuštěn. Po půl roce jsem přišel do Německa a dostal se do sovětského okupačního pásma. Cestou zemřelo 130 vězňů. Poté, co jsme dorazili do Berlína, jsem jel do Drážďan a tady jsem se teprve pořádně dozvěděl, že už nemůžu zpátky do Čech. Integrace v Německu nebyla příliš obtížná. Bylo to jiné než v Bavorsku, kde to bylo těžší. V Berlíně to člověk nepociťoval, lidé byli velmi vstřícní. Sudetští Němci postavili jejich podniky znovu a pilně pracovali. Především v Bavorsku. Byli podporováni Američany. Nemyslím si, že sudetští Němci Československo zradili, protože už od počátku v Československu nechtěli být. Chtěli zůstat v Rakousku a prosadit si své právo na sebeuplatnění. Masaryk trval na historických hranicích bez ohledu na národnostní hranice. Většina sudetských Němců nebyla nikdy zcela integrována, pouze jednotlivci. Proto měla většina sudetských Němců v podvědomí stále ještě zasunuté právo na sebeuplatnění. Proto se to nedá nazvat zradou. Do tohoto státu byli [sudetští Němci] vmanévrováni jako ti, kteří v roce 1918 prohráli. Existuje mnoho příběhů z demonstrací ze dne 4. března 1919. Bohužel se k tomu připočetli i ti mrtví, a tak měli své mučedníky, kteří působí nadále. Na rok 1938 se musí nahlížet v souvislosti s rokem 1918/19. Proto jsme také souhlasili s přičleněním k říši. Češi měli lepší politiky a dokázali si u Američanů a Angličanů vyjednat hranice [rozuměj v roce 1918 – pozn. aut.]. Hitler přišel s právem na sebeurčení a to táhlo. Ne z důvodů ideologických, ale z důvodů národnostních. Němci se ale se svým národním státem a národní identitou opozdili, a tak se dohánělo to, co jiní měli, nebo čím byli už před staletími. Pohlížíme-li na to v celku, pak je to pochopitelné. A pak přišlo Benešovo radikální řešení a Němci byli jednoduše vykázáni. Jednoduše pryč s nimi. Sudetští Němci se cítili jako část německého národa, byli jedním z německých kmenů. Ačkoli vlastně žádný sudetoněmecký kmen neexistuje, ale ten se vytvořil během německého osídlování východu v letech 920–1250. Tou dobou přicházeli ze všech německých měst kolonisté. Ti tam pak po staletí žili, a tím se vytvořilo určité povědomí pospolitosti. To slovo (sudetští Němci) se poprvé objevilo v 19. století a v dnešním slova smyslu jako označení určité skupiny se používá od roku 1908. V politickém smyslu se toto označení začalo používat teprve po 1. světové válce. Před 1918 byli sudetští Němci v Habsburské monarchii zastoupeni jako němečtí Češi, němečtí Slezané, němečtí Moravané. Název Čechy (Böhmen) je zeměpisný pojem, ne etnický. Co se týče Benešových dekretů, mělo by se hovořit o vyháněcích dekretech. Samozřejmě je to protiprávní bezpráví vůči národnostní skupině. To je jednoznačně dané. Příkladně se to vyřešilo v Maďarsku, kde se rozdávaly poukázky. Člověk si poukázky mohl zinkasovat v bance, nebo se mohl for125

mou aukce zúčastnit reprivatizace, a tak získat svůj majetek zpátky. Je to symbolické řešení, ale ukazuje, že stát přišel s nějakým řešením. H ans (* 19 0 8)

Narodil jsem se v Machníně (Machendorf) v Krkonoších. Byla to ryze německá vesnice, měla asi 1 400 obyvatel a z toho byli možná dva nebo tři Češi. Byli nám celkem lhostejní, nebyli našimi přáteli ani nepřáteli, neměli jsme k nim žádný vztah. Mluvil jsem trochu česky, teď česky neumím vůbec. Česky se ve školách učilo teprve po roce 1945. Náš starosta byl Němec, policista byl také Němec. Pošta byla obsazená Čechy, tam se muselo mluvit česky, ale bylo tam i pár Němců. Moji rodiče pracovali v továrně na papír, politicky nebyli nijak vyhraněni a nijak se neangažovali. Od roku 1934 jsem byl členem sudetoněmecké SHF (Sudetendeutsche Heimatfront).182 To byl spolek, strana byla přeci zakázaná. Nemysleli jsme si, že bychom měli patřit k Německu, protože jsme chtěli k Rakousku. Když jsem se narodil, patřili jsme k Rakousku. Moji rodiče nesouhlasili se vznikem Československa. Češi se od začátku dívali na sudetské Němce jako na druhou třídu. Museli jsme u Čechů sloužit, musel jsem narukovat do armády [československé – pozn. aut.]. Masaryk byl ještě rozumný prezident, ale Beneš byl pořádný komunista, s tím se nedalo mluvit. Masaryk se pokoušel udržet všechny pohromadě, proto také říkal, že v armádě nemáme mít žádnou národnost, tam jsme byli všichni vojáci. Od roku 1935 existovala Sudetoněmecká strana (SdP). Mysleli jsme si, že SdP je pro nás to nejlepší. Vždyť nás Češi neustále šikanovali. Byl jsem například členem sudetského sboru a Češi nám zabrali zpěvníky a poškrábali je. Přišli z Prahy, z Čech. V továrně jsme také měli jednoho Čecha, který se choval jako typický Čech. Češi byli naši nepřátelé, protože v každém ohledu pracovali proti nám. Už jenom proto, že jsem byl v SdP, jsem byl považován za nepřítele. Všichni, kteří byli v SHF nebo v SdP, byli nepřátelé Čechů. SdP byla ale přeci státem povolená strana. V  SdP nebyli žádní Židé. U  nás byl jeden Žid a  ..... mu vymlátil okna. Všichni jsme se divili, nikdy nic neudělal, nikdy nikomu nic neudělal. Také jsme měli doktora. Byl velmi oblíbený a skutečně lidový. Mluvil nářečím jako my. Nevím jak … každopádně najednou zmizel. Možná ho odvezli. Nevím, že by mu někdo něco udělal. Také tady bylo několik komunistů, kteří 1. května pochodovali a jinak nic nedělali. Nechtěli být přičleněni k říši. Sociální demokrati tady byli také. Všichni dělníci byli sociální demokraté. Nezaměstnanost ale nebyla zlá, hospodářskou krizi jsme nijak zvlášť nepociťovali, ovšem byli jsme chudí. Musel jsem živit svou rodinu. Večer, když 126

jsem přišel domů z práce, jsem zase pracoval. Musel jsem nosit uhlí nebo pracovat na zahradě. Až do roku 1939 jsem musel v Pardubicích sloužit v armádě u Čechů. Naše rota byla smíšená, byli tam Slováci, Maďaři, Němci a jiné národnosti. Měli jsme sedm národností v jednom útvaru a výborně jsme si rozuměli. Když jsem byl v armádě, bylo vydáno nařízení, že mezi námi nesmí dojít k žádným potyčkám a že si máme důvěřovat, protože jsme se občas mlátili. Hezké to nebylo, ale pak se to zlepšilo. Byli jsme tam jenom vojáky a jinak nikým. 1939 jsem narukoval [do německé armády – pozn. aut.], a teprve v roce 1946 jsem byl propuštěn z ruského zajetí a už jsem nemohl domů. Moje žena a dcera po válce pracovaly u českého sedláka. Všichni byli vyhnáni. Pouze sociální demokraté a komunisté byli vysídleni později. Směli si vzít s sebou věci, ale my jsme si mohli vzít jen tolik a tolik. S usanne (* 1935)

Když byla 28. 10. 1918 současně v Praze a ve Washingtonu vyhlášena existence Československé republiky, bylo mojí matce patnáct let. Byla jednou z pěti dětí římskokatolického zemědělce Johanna Rippera a jeho ženy, rozené Hynčicové, která byla zase dcerou manželského páru pokrývače Josefa Hynčice a jeho ženy Victorie Hynčicové z Hranic na Moravě. Dětství mé matky bylo utvářeno školou a zemědělstvím, přičemž to druhé mělo vždycky přednost. Politické události pro ni byly směrodatné pouze potud, pokud se týkaly jejího otce, jehož návrat z 1. světové války byl netrpělivě a s obavami očekáván. Moje matka chtěla jít do města, aby se zde naučila nějakému povolání. Pracovala v krajském městě jako služebná, aby si vydělala peníze na kuchařskou školu. Vyučila se kuchařkou a své první místo si našla v hotelu „Jelen“ v Novém Jičíně. Mému otci bylo v roce 1918 dvacet čtyři let. Narodil se v Mírově (Mürau), absolvoval národní a obecnou školu v Mohelnici a poté, co se v roce 1908 začal učit číšníkem u Josefa Reimosera, navštěvoval od roku 1910 odbornou nástavbu v Olomouci. Jeho otec byl vězeňský dozorce Gustav Beyer a matka rozená Nevrly. V Mírově měli rozsáhlou usedlost a svých pět dětí vychovali měšťansky. Také tady se potvrdilo, že nebylo důležité, jakým jazykem se hovořilo. V září 1919 začal můj otec po propuštění z armády pracovat v hotelu „Jelen“ v Novém Jičíně, kde se po letech seznámil s mladou kuchařkou Karolinou Ripperovou, kterou si 21. 2. 1931 vzal. Když jsem se v roce 1935 narodila, chtěli se moji rodiče osamostatnit. Jako ideální místo se jim zdál výletní lokál v Bludovicích (Blauendorf). Jejich šéf pro to ale neměl pochopení a navrhl jim, aby si najali restauraci ho127

telu „Jelen“. To byla lukrativní nabídka, a tak byly vyjednány podmínky. Musela být složena kauce ve výši 7 000 korun, což bylo tenkrát hodně peněz, a moji rodiče byli nezávislí. Teprve mnohem později jsem pochopila, jak tvrdě moji rodiče museli pracovat, abychom se my jednou měli lépe a oni aby měli bezstarostné stáří. Zavírací hodiny a dny tenkrát neexistovaly. My děti jsme měly výhody z toho, že naši rodiče byli váženými členy místního společenství a materiálně nám nic nescházelo. Sami si dopřáli velmi málo. Jejich nasazení a uznání nám zajistily bezstarostný život. Ve srovnání s některými spolužačkami jsem měla velké štěstí. Vyrůstala jsem s matkou a otcem v době, kdy byli otcové a bratři ve 2. světové válce na frontě. Bylo hezké mít otce doma. Jeho zkušenosti nás naučily toleranci a humanismu, ale také schopnosti nacházet v sobě životní elán a přátelství. Nemohu říct, že bychom byli vychováni politicky, ale dostalo se nám celé řady praktické politiky. Některé příklady jsou: – V našem domě bydlel židovský manželský pár, rodina Krebsova. Jednoho dne otec a syn zmizeli. Bylo nám vysvětleno, proč jsou v Americe. Paní Krebsová byla až do května 1945 pod matčinou ochranou. – Každý čtvrtek bylo v rádiu zábavné vysílání s panem Storchem. Všimla jsem si, že v  ten den k  otci chodili obchodníci a  mizeli v  jeho ložnici. Zaslechla jsem, že poslouchali „černý vysílač“. Nedokázala jsem si pod tím nic představit a dívala jsem se pod postel, jestli tam něco takového nestojí, až jsem zjistila, že poslouchají rádio Londýn a Moskvu. Instinktivně jsem věděla, že o tom nesmím nikomu vyprávět. – Kvůli obchodu na nás rodiče neměli moc času. Matka pro nás chtěla udělat něco dobrého a zažádala si o prázdninovou cestu u KdF (Kraft durch Freude = síla radostí).183 Její žádost byla ale kvůli přílišnému přátelství s Čechy zamítnuta. To byla skoro nebezpečná věc. – Otec zaučoval české číšníky, měli jsme český personál, moje nejstarší sestra měla českého přítele, Pavla Raschku, a já českou přítelkyni Lýdii Haverlandovou. – Něco na tom zamítnutí asi muselo být. K tomu se ještě přidalo to, že otec byl úplně nepříčetný, když přišli vojáci a dali si batohy na kulečníkový stůl. Matka se tehdy v kuchyni třásla strachy, že si pro otce „přijdou“, ať už to znamenalo cokoli. Z pozdějších rozhovorů vím, že mezi mým otcem a jeho otcem existovala různá pojetí národního státu Československa. Dědeček byl toho názoru, že okolnosti, za nichž ČSR získala pomocí státní dohody svou národní identitu, v sobě již obsahovaly jádro pozdějšího rozpadu. Zdůvodňoval to následujícími argumenty: Nezaručení autonomie a práva na sebeurčení. Právo na spolurozhodování tří milionů Němců bylo omezeno. Účast Něm128

ců ve státních službách byla, procentuálně vzato, menší. Správa byla téměř výlučně obsazena Čechy. Můj otec byl na rozdíl od dědečka přesvědčen, že může jako dříve existovat dobré, přátelské spolužití Čechů a Němců. V podstatě byl takhle vychován. Jeho matka byla Češka. Z tohoto důvodu pro něj rok 1938 znamenal dilema, především jako pro sociálního demokrata, byl členem Sociálnědemokratické dělnické strany (Sozialdemokratische Arbeiterpartei).184 Jsem si jistá, že se u něj dostavilo vystřízlivění a rozvážnost a že začal pomalu chápat, že sudetští Němci byli pouze zneužiti pro účely Hitlerovy velkoněmecké expanzivní politiky. U nás doma existovala také mezi známými samozřejmá, nepsaná solidarita mezi Němci a Čechy. Němci, kteří přišli z říše, pro mě byli vždycky jiní Němci, s nimiž jsem se z pohledu dítěte mohla jen stěží identifikovat. Vždyť jsme jim také říkali „Piefkes“. Byli jsme sice Němci, ale mluvili jsme jinou řečí. U nás byly například „Paradeiser, Riebiseln, Marillen, Trafiken, Schkanitzen“185 a oni tomu říkali rajčata, rybíz, meruňky, obchod s tabákem, sáčky. Vzpomínám si také na matčino potřásání hlavou, když nějaký říšský Němec zase převzal zvláštní úřad nebo když byly zavedeny nové zákony. I když řádila 2. světová válka, myslím, že mohu posoudit, že jsme měli nezatížené dětství. Za to jsem dospělým ještě dnes vděčná. A navíc se člověk musí vypořádat s danou situací. Ve škole jsme doufali, že bude vyhlášen letecký poplach, chodili jsme do protileteckého krytu, sbírali jsme odznaky WHW (Winterhilfswerk)186 a staré věci, snášeli výpadky elektřiny, běhali po ulicích, když nebe bylo osvícené světelnými signály označujícími prostor mimo bombardování, a přesto pro nás byla válka tak vzdálená. Jako děti jsme napjatou situaci vnímaly postupně. Přicházeli lidé z Batschky (Pobaltí), vojáci z fronty, kteří měli dovolenou, evakuovaní, oběti bombardování, transporty zraněných a dětí. Hodně spolužaček už tady nebylo. Můj otec byl povolán do Volkssturmu a moje starší sestra nastoupila u FLAKu.187 Vánoce 1944 byly pro nás děti ještě krásné. Restaurace byla otevřena do 17 hodin a potom se pro rodinu a celé osazenstvo podávalo dobré jídlo a rozdávaly se dárky. Pro české zaměstnance zorganizovala moje matka žabí stehýnka, to byla lahůdka. V únoru 1945 už byl slyšet boj. Běželi jsme k prvnímu rozbombardovanému domu, abychom si ho prohlédli. Časem jsme pochopili závažnost situace a šli jsme raději do sklepa, ve kterém jsme se stále více zařizovali, až jsme tam i přespávali. Nad námi svištěly „Stalinovy varhany“ (kaťuše) a FLAK. Stala se z nás frontová oblast. Ruská fronta se blížila ze Slezska. 2. května padl Bílovec (Wagstadt), 5. května Fulnek, 6. května Nový Jičín a 7. května Odry (Odrau). První voják Rudé armády, kterého jsem viděla, byl Mongol [pravděpodobně voják z jedné z asijských republik SSSR – pozn. aut.]. Stál u sloupu 129

nějaké boudy. Na druhé straně stál voják z  Volkssturmu. Ten Mongol se pohnul jako kočka a podřízl vojákovi hrdlo. Viděla jsem to z okna jednoho hotelového pokoje. Teprve později jsem to pochopila. Roztřáslo se mi celé tělo. Rusové měli tři dny právo na drancování. Byla to hrozná doba. Žili jsme už jen ve sklepě. Slyšeli jsme je, jak jdou po schodech dolů. Přišli s namířenou zbraní. Můj otec jim šel naproti a mluvil s nimi česky. Být Němcem by bylo bývalo znamenalo smrt. Jedna Polka, která už nestihla uprchnout a zůstala u nás, mého otce podpořila. Protože jsme měli restauraci, hledali Rusové alkohol a kromě toho hledali také ženy a dívky. Pro mnohé to byla hrozná doba. Jedna sestra mého otce spáchala sebevraždu, protože s takovou hanbou nemohla žít dál. O mnoho let později mně vyprávěla jiná teta, že kromě znásilňování docházelo také k bití a ponižování žen v přítomnosti jejich dětí. My jsme ještě měli štěstí v neštěstí. V hotelu byla zřízena komandantura a matka musela vařit důstojníkům. Tím jsme na rozdíl od jiných Němců měli co jíst. Po třech dnech drancování jsme se děti zase odvážily na ulici. Co jsme tam všechno viděly, na to po celý život nezapomenu. Zmatek v bytech, mrtvoly a pověšené lidi. Náš vrchní Oto tam byl také. Byl Čech, ale protože u nás pracoval, tak byl svými lidmi pověšen. Tenkrát jsem to nechápala. Později jsem četla několik Benešových dekretů, pochopila jsem sice jejich „ducha“, ale ne čin samotný. Co měli Češi do roku 1945 dělat, vždyť nemohli všichni vycestovat. Také měli jen jeden život a aby mohli žít, pracovali, a protože to částečně dělali s Němci (je známo, že někdy to ani jinak nešlo), stali se z nich zločinci. Mnohem víc problémů by měli mít Češi, kteří pracovali ve zbrojním průmyslu, ale měli jinou alternativu než číšník? Jeden dobrý známý mých rodičů šel v roce 1939 do protektorátu a ztratil podnik o rozloze 100 ha. V roce 1945 se vrátil a svůj podnik získal zpět. Později byl svými lidmi vyvlastněn. Spáchal sebevraždu. Jako dospělá jsem často přemýšlela o způsobu vítězství. Tohle vítězství uškodilo té myšlence víc, než si člověk je ochoten připustit. To je také důvod, proč diskuse mezi sudetskými Němci a Čechy ještě nejsou ukončeny. Když skončila 2. světová válka, musela jsem překvapeně vzít na vědomí, že jsem nepoznávala mně známé a milé lidi, kteří v opojení vítězstvím uplatňovali svou moc. Nejhorší ale byli „čeští partyzáni“. Řádili hůř než okupační vojsko a pronásledovali Němce s nemilosrdnou nenávistí. Na tomto místě musí být zdůrazněno, že navzdory radosti z vítězství nad Hitlerem se někteří Češi, kteří u nás několik let bydleli, nenechali zaslepit zákeřnostmi. Došlo k mnoha zatčením a jednoho dne byl do vězení odvezen také můj otec. Za tři dny se vrátil, naši čeští zaměstnanci ho dostali zase ven. Vlastně se tím vystavovali trestnímu stíhání, neboť ve výše uvedeném sdělení, které nám také nařizovalo nosit pásku s písmenem N (Němec), se praví: 130

„Trestnímu stíhání se vystavuje každý občan, který nějakým způsobem zvýhodňuje Němce nebo jim pomáhá.“ Podniky byly postupně obsazovány „partyzány“. Jeden takový také obsadil hotel „Jelen“. Byl to čeledín z hor se svou ženou, malý, hubený a upracovaný. Oba neměli ponětí, jak se takový hotel vede. Na své straně, kromě jiného, ale měli dekret ze 4. června 1945. Jednoho dne všude visely plakáty s nápisem „nařízení“. Toto nařízení znamenalo, že se dne 4. července 1945 všichni občané německé národnosti mají dostavit na určité místo (s ručním zavazadlem a zásobami na dva dny, údajně na pomoc při sklizni na Ukrajině). Na přihlašovacím místě musely být odevzdány klíče od domu, peníze, spořitelní knížky, šperky, dokumenty ... Osoby mužského pohlaví ve věku od 13 do 65 let, osoby ženského pohlaví ve věku od 15 do 65 let a ženy s dětmi do 15 let se musely odděleně odebrat do různých internačních táborů. Tím byla naše rodina rozdělena do tří částí. Můj šestnáctiletý bratranec šel na nucené práce do Ostravy. 5. července ve dvě hodiny v noci jsme museli jít do Suchdola nad Odrou, asi 10 km od Nového Jičína. Tam jsme byli (5 000–6 000 obyvatel Nového Jičína) naloženi do otevřených uhláků, 80 lidí do jednoho vagonu. V podstatě se tam dalo jen stát. Vlak jel pomalu bez zastávky. Neměli jsme ani jídlo ani pití. Vykonat svou tělesnou potřebu prakticky nešlo. Při tomto transportu jsme byli přesto „zvýhodněni“. Jedna žena s pěti dětmi někde zachránila nočník. Ten musel vystačit pro 80 lidí. Venku po nás házeli kameny a padala ošklivá slova. Lidé, kteří byli zcela vyčerpáni, respektive kteří umírali, byli položeni ke dveřím, aby pak, až by se někdy otevřely dveře, mohli být vystrčeni. Když jsem se později dozvěděla o zvěrstvech spáchaných nacisty na Židech, věděla jsem, že to byl stejný metr, který na nás uplatnili Češi a Rudá armáda. Můj děda šel ve svých 81 letech touto cestou. V Děčíně jsme byli vyloženi. Sestra náhodou zahlédla našeho otce a došla si pro něj. Po 15 km pěšího pochodu jsme spali na hromadě suti. 7. července 1945 začal pochod podél pravého břehu Labe. Vyčerpaní lidé byli Čechy a Rusy hnáni jako stádo dobytka. Kdo se chtěl posadit, aby si odpočinul, byl zkopán, zbičován nebo zastřelen. Jakou už měl cenu život Němce? Svévole byla veliká. Později se vyprávělo, že Rusové byli přátelští k dětem, potvrdit to ale nemohu. Mnoho lidí si zachránilo své holé životy, jiní šli dobrovolně do Labe. Řeka byla plná mrtvol. Nikdy nezapomenu následující: po Labi se jako ukřižovaní, přivázaní na prknech, plavilo asi dvacet mrtvol. Dívali jsme se na to zcela zděšeni. Viděla jsem, jak jedné matce z kočárku vytrhli kojence, hodili ho do vzduchu a odstřelili jako holuba. Pak se z toho hlasitě radovali. Tento smích mě pronásleduje celý život. Před Smilkou ve Hřensku je malá soutěska. Tou jsme všichni museli projít. Co lidem ještě zbývalo ze šperků, Češi a Rusové ukradli: náušnice, snubní prsteny a řetízky. Zlaté zuby jednoduše 131

vyrazili pažbou zbraně. Moje čtrnáctiletá sestra se musela podrobit tělesné prohlídce, při které jí osahávali pohlavní orgány. Potom jsme byli propuštěni do Německa. Ze Smilky jsme jeli parníkem do Pirny. V táboře byly katastrofické hygienické podmínky a celkový stav byl příšerný. Na záchodech jsme se po kotníky brodili v moči. V prvních dvou týdnech v táboře zemřelo 70 dětí a mnoho starších lidí, část spáchala sebevraždu. Když mluvčí tábora upozornil patřičného úředníka na problémy, dostal následující odpověď: Tady v Pirně je dost stromů na oběšení a Labe je také dost široké, aby vyřešilo vaše problémy. Tahle poznámka byla pro moje rodiče podnětem k tomu, aby pokračovali dál na vlastní pěst. V Torgau jsem dostala úplavici, a přesto jsme museli dál, nesměli jsme zůstat v táboře déle než dvě noci. U Eilenburgu jsme chtěli přes řeku Mulde, abychom se dostali do amerického pásma. Rudoarmějci (Rusové) nás tak zmlátili, že můj otec a já jsme sotva mohli jít. Odnesla jsem si z toho jizvy na duši, které mně tenhle zážitek budou vždycky připomínat. Můj otec pak ke svým zraněním dostal ještě TBC a o pár let později zemřel. V tomto smyslu také zemřel následkem vyhnání, ale tyhle případy nejsou, jak známo, jako takové pojímány. Následovalo ještě mnoho zastávek, které jsme zažili. Ztratila jsem svou rodinu a našla ji zpět pouhou náhodou. V Magdeburgu drancovali Poláci vlaky s vyhnanci. Do Stendalu jsme nesměli kvůli tyfu. Dne 1. září jsme vyvlastněni, dobiti a beze všech práv dorazili do 250členné obce v Altmarku. 2. srpna 1945 podepsaly vítězné mocnosti Postupimskou dohodu.188 To už jsme byli asi jeden měsíc pryč z domova. S epp (* 1921)

Můj otec byl mlynář. Postavil si svůj vlastní mlýn a  osamostatnil se. Matka si otevřela obchod s potravinami, byla velmi schopná. Dařilo se nám tedy celkem dobře. Vyrostl jsem v poměrně dobrých poměrech. Můj otec se do tohoto kraje přistěhoval. Nikoho tady neznal a nechtěl se politicky angažovat. Jeho cílem bylo vybudovat a obhospodařovat mlýn, o nic jiného se nestaral. Oblast byla stoprocentně německá. Měli jsme sklárnu a tam pracovalo několik Čechů. Z ničeho nic nesměli na přehradě pracovat žádní Němci, četník byl Čech. Byla zřízena česká škola. Češi přicházeli z vnitrozemí. Učil jsem se česky, rok jsem byl v české škole a otec mě poslal do Čech. Sám česky neuměl, ale myslel si, že je snazší si takhle najít práci. Tenkrát to bylo běžné, že se jezdilo na výměnu do Čech. Několikrát jsem takhle byl u jedné české rodiny. Když jsem chodil do české školy, bydlel jsem u české rodiny. Jejich otec byl svědomitý muž, musel jsem se pořád učit slovíčka. 132

Kamarádil jsem se se svými českými spolužáky a chodil jsem tenkrát do Sokola. Když jsem se zase vrátil, začal jsem chodit do tělocvičného spolku. Byl to tělocvičný spolek otce Jahna, který byl naším vzorem, a nikoli Henlein. Tenhle tělocvičný spolek neměl žádnou závislost na Henleinovi. Pořádaly se různé aktivity a představení. V roce 1936 jel náš spolek na velký tělocvičný a sportovní sjezd a my jsme dostali nějaké dotace. To muselo tenkrát souviset s Henleinovou orientací, ale v naší malé skupině se to tak nepociťovalo. Byl to protipól k Sokolu, i když ten byl téměř nepolitický. Náš tělocvičný spolek byl pouze pro Němce. Ve vesnici bylo také několik Židů. Obchodníci s textilem byli Židé. Hodně jich už odcestovalo dřív. Vědělo se, proč emigrovali. Neznal jsem nikoho, kdo šel do koncentračního tábora. Také existovala smíšená manželství a ti lidé zůstali. Jeden člověk odešel v roce 1941 do Terezína. Vzpomínám si, že u nás ve vesnici bylo rozšířené heslo: „Heim ins Reich“ (Domů do říše). V  roce 1939 jsem vstoupil do Hitlerjugend. Komunisté u nás nebyli, spíš sociální demokraté. Naše vesnice byla přímo před zákopovou linií, byly tam bunkry na obranu Československa. V roce 1938 byli ve vesnici čeští vojáci. Nebezpečí války jsme ovšem neviděli. Věděli jsme, že Německo zažívá hospodářskou konjunkturu. Češi Němcům brali práci, neviděli jsme je tam rádi. Během války zůstala vesnice poměrně nedotknutá. Moje matka nemluvila česky, ale během války se stýkala s Čechy. Chodili k ní do obchodu s potravinami a matka jim prodávala také potravinové lístky. Od roku 1940 do 1945 jsem byl v armádě. Myslím, že každý pochyboval o Hitlerově myšlence. Velký zlom nastal u Stalingradu. Pak následovalo ještě víc mezníků. V roce 1945 jsem se dostal domů díky zranění. U nás byli ještě němečtí vojáci, ale spojenecká vojska již byla blízko. Dne 8. května 1945 k nám vpochodovala Svobodova armáda. Velmi jsme se báli, neboť jsme byli nabádáni k tomu, abychom zůstali v domech. Nic se ale nestalo. Armáda pokračovala dál. V naší vesnici jsme nezažili divoké vyhánění Němců, proběhlo to poměrně organizovaně. Jednoho dne starosta vyvěsil seznam lidí, kteří se mají připravit na odsun. A protože jsme bydleli tak blízko u hranic, šli jsme pěšky. Úřad byl okamžitě obsazen Čechem, který přijel z Prahy a který byl po nějaké době vystřídán. Oženil se s Němkou. Nemyslím si, že byl komunista. Některé rodiny zůstaly, jako například skláři, a obec se osidlovala Čechy. Revoluční gardy u nás nebyly. Jednoho dne přišel starosta s nějakým mužem, s takzvaným správcem. Rozdělili nám byt a směli jsme tam zůstat. Matka nadále směla provozovat obchod s potravinami. Já jsem u správce pracoval ve mlýně do roku 1946, když jsem byl zatčen. Pokud jsem to správně po133

chopil, někdo tenkrát řekl starostovi, že jsem byl v Hitlerjugend a že jsem tam zastával vedoucí funkci. Ještě se třemi dalšími jsem byl odvezen do internačního tábora. Tady byli Němci, kteří byli udáni nebo podezřelí. Existovaly různé internační tábory. Tam, kde jsem byl já, byl ostnatý drát, dřív to byl koncentrační tábor. Nedocházelo tam téměř k žádným přehmatům, asi jsem se dostal do velmi dobrého tábora. Nebyly tam žádné ženy a děti a největší problém pro nás bylo to, že jsme byli směstnáni na malé ploše. Podmínky pro bydlení byly špatné. To, co se dělo v koncentračním táboře, se umírněnějším způsobem dělo i s námi. Byly to například ranní nástupy, hodinové čekání ve frontě atd. Nemohu říct, že podmínky v mém případě byly kritické. Existovaly případy, kdy byli lidé mláceni, ale také nevím, jak se tito chovali. Nenabralo to rozměrů, kdy bych mohl říct, že se s námi špatně zacházelo. Přitom jsem ale slyšel, že v sousedním táboře, v České Kamenici, to bylo strašné. V táboře jsme se mohli pohybovat. Byl jsem tam čtyři měsíce a probíhalo to tam spořádaně. Po čtyřech měsících mně bylo sděleno, že jsem byl přezkoumán a nic se nezjistilo, a že tedy mohu být vysídlen. Moje matka byla informována, že jsem byl propuštěn. Byla mezitím dopravena do záchytného tábora, kde zůstala tak dlouho, než jsem byl propuštěn. V táboře bylo asi 500 lidí a asi 30 jich zůstalo. Směl jsem si vzít 20 kg zavazadel. Potom jsem se dostal do Meklenburska do sběrného tábora v  malé vesnici. Byla to veliká zátěž pro místní obyvatele. Museli se s námi dělit o své byty. Neviděli nás tam rádi, ale nebyla tam averze. Určitě byli pod dojmem toho, že jsme prohráli válku. Vesnice byla plná vyhnanců. Žil jsem pak v NDR a s krajanskými spolky jsem neměl žádný kontakt, stýkal jsem se jen se starými známými. Když jsme byli vysídleni, tak jsme se v noci vrátili pro naše věci. Matka nechala své věci ve smíšené české rodině, kde jsme si je pak vyzvedli. Existovalo hodně smíšených manželství. Někteří z nich nám pomohli a také antifašisti. Pomoc fungovala na osobní bázi a mezi Němci existoval pocit soudržnosti. Hodně pomáhali antifašisté. Ve vlaku jsme nebyli kontrolováni, tak jsem šel asi pětkrát tam a zpět. Majetek nám byl vyvlastněn, z obchodu se stala restaurace. Později jsme měli obchodní kontakty s českým podnikem a v současné době máme dobré vztahy s naší vesnicí. Pomáháme při výstavbě vesnice. S komunisty a se sociálními demokraty se zacházelo stejně jako s jinými Němci, přestože se postavili proti Němcům. Přesto s nimi Češi zacházeli stejně, neboť mezi Němci se nedělal žádný rozdíl. Myšlenka kolektivní viny je nespravedlivá a je smutné, co se stalo s těmi, kteří byli proti Hitlerovi. Vždyť my jsme Němci také byli ponecháni na pospas. Byla to davová psy134

chóza, jednota Němců. Přecenili jsme se, Němci jsou prý nejlepší. Nejen my, sudetští Němci, jsme se nechali nakazit, nýbrž všichni, bez ohledu na to, kde žili. Sudetští Němci nemohli zůstat stranou. Nikdo dnes ale neříká, že Němci [říšští – pozn. aut.] nesli spoluvinu. Vždyť národní socialismus nevznikl u nás. T homas (* 1930)

Můj otec pochází z Petrova (Petersdorf). Vlastnil statek a jeho otec ho nabádal, aby se učil česky. A tak se v deseti letech dostal do lidové školy v Domažlicích. Jeho čeští spolužáci si ho dobírali, protože neuměl vyslovovat česká slova. Už jeho otec byl jako čeledín v Čechách. Tahle vyváženost byla u otce samozřejmostí. Ale když se člověk na tyto dvě skupiny podívá jako na národy, je zřejmé, že mezi nimi byly vždycky nesváry, to bylo typické. Největší bezpráví Němci zakusili po prohrané 1. světové válce. To se mi zdá věrohodné. T. G. Masaryk si to představoval tak trochu naivně, neboť všechny tyhle rozdílné národy měly žít v národní harmonické pospolitosti v jednom státě. To se nepodařilo, protože se to nestihlo. Češi se stali poručníky. Na konci války byly v naší obci jedna česká a jedna poločeská rodina. Hovoří se o tom, že Češi byli v roce 1938 krutě vyhnáni. Nebylo to však kruté vyhnání, byla to volba. Zda chtějí se svými věcmi odejít do vnitrozemí, nebo zda chtějí zůstat. Kdo inklinoval k odboji nebo kladl odpor, například sociální demokraté, byl pronásledován. Toho se potom dotkl hněv Němců. Tento hněv však nikdy nepocházel od německé menšiny. V roce 1938 se vyskytla možnost poslouchat Hitlerovy projevy. Pocit, který u takového projevu zažíval mladý člověk, byl následující: bylo to asi jako indukce, elektromagnetická indukce. Není tam žádné přímé spojení, ale něco se tam aktivuje takovým způsobem, že se člověk naladí na vztek, zlost a nenávist. Například když Hitler štval proti Židům, vznikl takový dojem, že to tak je, ano, ten muž musí mít pravdu. To je velmi nebezpečné. Tomuto účinku se člověk ubrání jen velmi zřídka. Moji rodiče byli v Německé straně sedláků (Deutsche Bauernpartei),189 bylo to samozřejmé, protože otec byl zemědělec. Měl zákazníky také mezi Židy a Čechy, mluvil výborně česky. Po české škole šel do vyšší obchodní školy do Plzně, kde byl nadšený z výjimečného žáka, který byl Žid. Jeho schopnosti na něj udělaly ohromný dojem. Otec byl také v SdP (Sudetoněmecká strana). Hodně lidí se nechalo strhnout úspěchem této strany. Odmítám názor, že by Henlein byl vykonavatel Hitlerových strategií. Příliš pozdě zjistil, že to byl špatný trik. Kdo z Čechů v Sudetech po roce 1938 držel jazyk za zuby, nemusel se ničeho obávat. Je 135

rozdíl mezi sudetskými a říšskými Němci, kteří obsadili úřady. Předtím to bylo naopak. Do Sudet se posílaly české rodiny a stavěly se pro ně české školy. Hitler ohromně působil na mládež. Existovalo mnoho svazů jako například SA, SS, HJ, DJ.190 Mladí lidé zde prožívali napětí, rádi cvičili a chtěli zažít dobrodružství při výpravách. Rád jsem se zúčastnil zkoušek odvahy, přespolních výletů a cvičení. U DJ jsem byl od deseti let. Nebylo možné nebýt v HJ. Měli jsme vedoucí, kteří nás drilovali, a byli jsme cepováni jako později v předvojenské přípravě. Hitler potřeboval potravu pro děla. Ti nejhloupější ve škole byli většinou ti nejostřejší vedoucí. Tehdy se ve mně vnitřně vzedmula vlna odporu, ale nebylo možné veřejně vyjádřit nesouhlas. Když se zavedly nedělní nástupy, dva duchovní proti tomu protestovali. Příští neděli už tam nebyli. Byli odtransportováni do Dachau. Moje matka při pohledu na fotku Hitlera prohlásila: Hitlerovi kouká z očí zločinec. Byl to pro mě šok, vždyť to byl v mých očích velký muž. Matka odmítla zúčastňovat se domácích večírků ženského spolku (Frauenschaft).191 Chodil jsem do školy v Horšově a učili jsme se „Kde domov můj“. Potom jsem šel na střední školu. Jako cizí jazyk jsme měli angličtinu a volitelný předmět byla francouzština nebo ruština. Neměli jsme ale učitele, který by uměl vyučovat rusky, tak jsme se učili česky. Moje matka česky neuměla. Můj otec nemusel kvůli zdravotním potížím narukovat, byl osvobozen z vojenské služby. Jako zemědělec byl pro říši také důležitý. Převzal úřad starosty, který narukoval, a jako úředník musel doma mít Hitlerovu podobiznu. Úřad a domov byly tehdy identické. Matka to ale nedopustila. Otec měl dobré vztahy s Čechy. Tušil, jak to později dopadne, a jednomu ze svých českých známých přivezl náklad s věcmi do úschovy. Mezi věcmi byla také truhla, kterou mám ještě dnes doma ve sklepě. Na konci války nastala divoká doba s partyzány a rudou gardou. V naší vesnici byli váleční zajatci, kteří pracovali na statcích. Tito zajatci dostali od červeného kříže ze Švýcarska balíčky s úžasnými věcmi, jako je parfém a mýdlo. Směli hrát stolní tenis a tančit. Pak tam byli také pracovníci na polích z Ukrajiny, kteří bydleli na statcích. Otec uměl také francouzsky a polsky a povídal si se zajatci. Rudá garda u nás prohledávala domy a dvakrát byli i u nás. Hledali zbraně. Podruhé se toho zúčastnil i správce. Můj otec byl postaven ke zdi a konal se rychlý soud. Dne 25. 10. 1945 přišli dva četníci a oznámili nám: „Máte dvě hodiny, můžete si zabalit 50 kg na osobu, jedná se o pracovní nasazení. S sebou potřebujete jen pracovní oblečení, zase se vrátíte.“ Otec měl zůstat jako starosta ve vesnici, ale kvůli rodině šel s námi. Naložili nás s ostatními na nákladní vůz a jeli jsme do Přeslic. Nás a ještě jednu rodinu si vybral český 136

velkostatkář a přidělil nám práci. Dostali jsme jeden větší a jeden menší pokoj. Tady jsem poprvé bezprostředně přišel do styku s myšmi a se štěnicemi. Pracoval jsem tam na poli a se mnou tam byl jeden člověk, který byl v Terezíně v koncentračním táboře. Rozbalil si svůj chleba a začal jíst. Najednou se zeptal: „Proč nejíš?“ Nic jsem neměl. Rozlomil svůj chleba a dal mi půlku. To mě přivedlo k zamyšlení. Proč to udělal? Vždyť je to nepřítel, byl to totiž Čech. Nic víc jsem o něm nevěděl, ale když mu otec vyprávěl, jak nás vyhnali z našeho statku, byl rozhořčen. Vzal si povoz a jel za naším správcem domů. Na základě jeho intervence si mohli rodiče vyzvednout u otcova českého známého uschovaný náklad. Museli jsme nosit bílou pásku a  v  neděli jsme chodili do Přeslice do města na bohoslužbu. Když jsme míjeli nějaké lidi, plivali na nás a házeli po nás kameny. Nejhorší bylo, když jsem musel jet s povozem pro výpalky. To je odpad, který se dává zvířatům jako žrádlo. Statek Střížov ležel za Přeslicemi. Když tam byli kluci a viděli bílou pásku, házeli po mně kameny. Měl jsem strach, že se mi splaší koně a že mě trefí. Na druhé straně mám ale jiný příklad, když mě bolely zuby. Byl jsem odveden k zubařce a tam jsem byl zcela normálně ošetřen. Nepříjemné bylo, že jsme si museli prohlédnout výstavu o koncentračním táboře. Měli jsme velmi dobrý vztah s  českým předáckým párem. Mimochodem, neučil jsem se česky, protože ve mně byla zahořklost z chování Čechů, kteří ve mně viděli nepřítele, přestože jsem se ničím neprovinil. Čeština se mně nezdála dost exaktní. Po nějaké době jsme se mohli volně pohybovat. Hlavní bylo, abychom v době krmení zvířat zase byli na statku. Při našich návštěvách kostela jsme potkávali jiné Němce, se kterými jsme trávili čas. Kromě řádění národní gardy jsem viděl následující událost: již v červenci 1945 odvezli Češi z naší vesnice čtyři muže, tři příslušníky SA a jednoho příslušníka SS. Ani jsme si toho hned nevšimli. Nejdříve byli internováni v Horšovském Týně, pak byli zmláceni a přišli do Domažlic. Byli naloženi na vůz, kde bylo asi 36 mužů z okolí. U Kraslovic je řeznický učeň zabil a zahrabal. Pouze jednomu se podařilo seskočit z vozu a utéct. Nikdo přesně neví, kde je to místo, i když se ho někteří starousedlíci snažili najít. V Horšovském Týně byl alespoň zasazen dub. Když nás vezli z Československa, viděl jsem za hranicemi transparent: „Srdečně vás vítáme při výstavbě demokratického Německa.“ Srdce mi radostí poskočilo, byl jsem rád, že jsem zase mezi Němci. Jedna rodina tam zůstala. Byl to sedlák, který byl natolik spjat se svou půdou, že ji nedokázal opustit. Jeho děti žijí i nadále v Čechách. Také sociální demokraté byli v roce 1945 vyhnáni. 137

O tto (* 1920)

Pocházím z malého města Krnov (Jägerndorf) ve východních Sudetech. Město mělo 25 000 obyvatel, z toho bylo asi 300 Čechů. Bylo to významné průmyslové město. Můj otec byl Němec, moje matka byla Češka. Ve městě byla velká synagoga, bylo tam hodně zubařů, obchodníků atd. Byla postavena česká škola a policie byla česká. S Čechy jsem hrál fotbal. Vcelku vzato to bylo dobré soužití. Masaryka si lidé vážili. Do dneška nerozumím tomu, proč v roce 1938 Češi nebojovali. V září 1938 vykopával můj otec v Neien­ dorfu dobrovolně zákopy proti Němcům. Otec byl sociální demokrat. Československo bylo obehnáno opevněním. Vzpomínám si, že jsem se měl s batohem hlásit u české posádky. Otec šel se mnou. Kapitán nevěděl, co si s námi má počít, a tak nás zase poslal domů. U nás doma z Hitlera nikdo nebyl nadšen. U Franze Fühmanna to bylo jiné. Jeho otec byl starý národní socialista. Staří nacisté mohli být vykázáni ze země. Nerozumím tomu, proč se Beneš takhle smířil s Mnichovskou dohodou. V roce 1938 byl Hitler v Krnově a 10 000 lidí ho doprovázelo na letiště a 18 000 ne. Moji rodiče žádné hákové kříže neměli. Na jedné straně bylo toto území po stovky let osídlené Němci, na druhé straně bych o těchto lidech řekl: na doživotí nebo postavit ke zdi. Vyhnání se přehnalo přes můj domov. Všechno nám bylo odebráno. Češi rabovali německé domy. Po válce se moji rodiče dostali na západ a já jsem byl tři roky v zajetí. Pro mě je velmi důležitý vztah ke krajině. Kvůli podobnosti s krajinou doma jsem přišel do Gothy. Nerozumím tomu, proč mají Češi takový strach z toho, že se Němci vrátí. Stále ještě mám kontakty s Čechy. L isa (* 1931)

Jsem ročník 31 a pamatuji se ještě přesně, jak tenkrát vypadal příchod říšských Němců. Pocházíme ze Severní Moravy, to je oblast, kde pramení Odra, kraj Nového Jičína a celá ta oblast se jmenovala Kravařsko (Kuhländ­ chen). Často se teď o tom píšou knížky. Naše vesnice se jmenovala Stachovice a naše město Fulnek. Tam také s evangelickými českými a moravskými bratry žil a působil Jan Amos Komenský. Naše oblast byla převážně německá, tedy lépe řečeno ryze německá, bylo zde jen pár českých vesnic. To byly například Petrovice a Luk. Některé vesnice byly trochu smíšené, ale převážně to tady bylo německé. Naše vesnice byla až na dvě smíšené rodiny německá. S Čechy jsme přišli do kontaktu jedině tehdy, když jsme byli ve Fulneku, v kostele a při procesí byli také Lukovští a Týnovští, ti byli napůl 138

Češi a napůl Němci. Po otci chodili jejich synové do českých škol a po matce chodily jejich dcery do německých škol. Během první republiky bylo totiž postaveno hodně českých škol, také tam, kde bylo málo Čechů. Usilovalo se totiž o to, aby státní pošta byla obsazena Čechy a Němci to zrovna nepřijímali s velkou radostí. Do měst se pak stěhovaly rodiny s mnoha dětmi, jejichž rodiče pak pracovali na poště, u dráhy nebo v obecní správě. Pro ně se postavila velká česká škola, moderní a hezká. Naše dvě rodiny ve vesnici, zvlášť jedna, rodina Sedlářova, železničářská rodina, kde on byl Čech a ona Němka, měly děti v německé škole, a když vznikla první republika, tak poslaly mladší děti do české školy ve Fulneku. V jedné rodině byli pak jedni vychováváni českou školou, druzí německou a podle toho byl také starší syn potom vysídlen. Cítil se být Němcem. Moji rodiče neuměli česky, pouze špatně. Otec nebyl jazykově nadaný. Uměli pouze to málo, co se naučili ve škole. Moje starší tety mluvily dobře česky. Dříve bylo běžné, že se Češi a Němci vyměňovali. Například jedna z mých tet byla půl roku ve Stranbergu a naučila se tam česky. Děti takhle chodily na půl roku do Čech a naopak. Byla to taková dohoda. My jsme u nás měli například Ernsta, syna sedláka z Schillersdorf (Sulerovice) u Ostravy. V zimě v hospodářství nebylo moc práce, a tak byl u nás a učil se německy. Tahle praxe se uskutečňovala do roku 1938, pak už ne. Ernst nám na konci války hodně pomohl, když šel můj strýc do sběrného tábora. Můj strýc byl Ortsleiter (místní vedoucí), to byla nacistická funkce. Vyučil se u nich, slovo nacista jsme tenkrát neznali, říkalo se tomu národní socialismus a strýc Franz, který svým celkovým založením nebyl žádný nacista, spravoval finance. Protože kvůli svému zranění z 1. světové války nemohl narukovat, a protože byl dědeček kdysi starostou, vyznal se v administrativních věcech. Přemluvili ho, aby to dělal, vždyť byl také doma, ostatní museli narukovat. Strýc Franz zůstal, spravoval finance a stal se místním vedoucím. Samozřejmě byl v NSDAP a samozřejmě věděl, co je to za stranu. Všichni jsme věděli, jaká je to strana, vždyť jsme byli nadšeni Hitlerem. Nebylo to tak, jak se to teď často vykresluje, že bychom naříkali a byli nešťastní a museli tam vstoupit. Byli jsme skutečně nadšeni. Můj otec byl nezaměstnaný, čtyři roky nezaměstnaný u Čechů. Byl elektrikář. Tenkrát byla hospodářská krize, ale co my jsme tak věděli o hospodářské krizi. Nejdříve byli propouštěni Němci. Tenkrát se říkalo, že Němci jsou občany druhé třídy. Bylo to těžké, čtyři roky bez zaměstnání. Byli jsme tři malé děti a přišel Hitler a slíbil práci, chléb a všechno a ono to hned vyšlo. Otec dostal hned práci, po několika měsících odešel, byl odvelen do války a zůstal tam až do konce. Strýc Franz musel v roce 1938 narukovat k Čechům, otce nevzali. Do německé armády ho vzali jako elektrikáře a řidiče, nikdy nebyl v bojové jednotce, vždycky byl 139

ve zpravodajských službách. Zažil tam nesmírně zajímavé věci. Byl stále na frontě, u Stalingradu vyvázl jen tak tak. Ve válce musel zůstat až do konce, ale díky Bohu se šťastně vrátil. Ve straně otec nebyl. Když se ho na to ptali, řekl nejdřív, že si to musí rozmyslet. Můj strýc z Ostravy mu řekl: „Pro Boha, ať tě ani nenapadne tam vstoupit.“ Ten se vyznal, byl zběhlý. Je zajímavé, že když otec poprvé uviděl fotku Hitlera, řekl: „Vždyť to je příkladná fyziognomie zločince.“ Byli jsme překvapeni, že otec znal takové slovo jako fyziognomie. Hitlera si považoval málo, ale bylo dobré, že jsme se stali součástí říše. Vždyť v roce 1918 Němci požadovali buď připojení k Rakousku nebo k Německu. Národní pocit sílil úměrně tomu, jak se Němci cítili být Čechy degradováni, a to bylo prokazatelné. I když jsme nebyli otevřeně atakováni, lidé byli deprimováni nezaměstnaností. Křesťanští sociálové a svaz rolníků byli na straně vlády a říkali, že teď už nejsme součástí Rakouska a že se musíme snažit vytěžit pro nás jako pro národnostní skupinu to nejlepší. Později se ukázalo, že by to bylo to nejrozumnější, kdyby se to bylo prosadilo, ale bohužel se tak nestalo. Němečtí nacionalisté byli provokováni. Byl tam Henlein, cvičitel, ten byl zrovna ten pravý. To on začal s Hitlerem celé to divadlo. Lidé ho nenáviděli, Henleina nechtěli, Hitlera ano, o něm se nic nevědělo. Když se dneska stokrát opakuje, že jsme museli vědět o koncentračních táborech a o všem kolem, tak můžu s klidným svědomím říct, že jsem o tom nikdy nic neslyšela. Moji rodiče také ne. U nás to nebylo jako v Berlíně, kde to přeci věděli, viděli a zažili. U nás nikdo nebyl. U nás bylo jen to zvláštní, že Židé zmizeli, odešli do Ameriky. Byli to obchodníci, odešli a naštěstí to také přežili. Že museli odejít, souviselo evidentně s Hitlerem. V obci byli také komunisté. Jednoho jsem znala, byl to dobrý člověk, pracoval v Ostravě a byl alkoholik. V mých představách byli komunisté opilci a věděla jsem, že komunisté jsou zlí, ale proč a jak, to nebylo jasné. U nás byl na nucených pracích Ukrajinec Michel a ten nám dětem vyprávěl, jak převážel řepu. Už byl sníh a na překladovém nádraží stály vagony pro dobytek. Z otvorů nahoře koukali lidé natěsnaní vedle sebe a natahovali ven ruce, aby si se střechy seškrábali sníh. Řekla jsem mu: „Micheli, ty si vymýšlíš, nic takového neexistuje.“ Myslela jsem si, že si vymýšlí. Ještě dnes si vzpomínám, jak jsem mu to nevěřila. A pravděpodobně to byl takový transport. Později jsem na to často myslela. Většinou tyhle věci dělali v noci a v mlze. Pamatuji si také, jak jsme my byli odsunuti vlakem s ostatními vyhnanci. To bylo také v noci. Když přišel Hitler (německé vojsko), stály všechny děti s aktovkami ve frontě, byla jsem v první třídě. Stáli jsme tam a  když přijížděli, tak jsme křičeli: „Sláva vítězství, sláva vítězství, přijď drahý vůdče, zebou nás nohy. Sláva, sláva.“ Když nad tím dneska člověk přemýšlí, tak je to úplně idiotské. 140

Čechům se nic nestalo, ti si toho nevšímali. Fulnečtí Češi nemuseli pryč, ale odešli dřív, než přišel Hitler. Byli to Češi, kteří se zde usadili během první republiky, úředníci s hodně dětmi. Vzali všechno s sebou a jeli směrem na Nový Jičín, dolů do Čech. Viděla jsem to na vlastní oči, jak jeli Češi po silnici se spoustou zavazadel. Nemuseli, někteří tady zůstali celou dobu. Nevím, jestli to byli starousedlíci, ale chodila jsem do školy s českými dívkami. Vím, že tam například zůstal Prokop. Většina Čechů šla sama od sebe, utekla před Hitlerem. Češi měli adekvátní zprávy, věděli mnohem víc než my, to jsem zjistila až později. Poslouchali cizí vysílání, to jsme si netroufli, pro Boha živého, toho se nikdo neodvážil. Za Hitlera byly všude hlášky „kdo šeptá, lže“ a „nepřítel poslouchá s námi“. Matka jednou poslouchala Bärenmünster – švýcarské vysílání, to bylo ale tajemství a nesměli jsme to nikomu říct. Nad volbou pro Hitlera jsme nepřemýšleli, šli jsme rovnou do války a jako Němci jsme se cítili být celým světem napadeni a samozřejmě jsme bojovali. Taková byla nálada. Všichni chlapci byli ve válce, takže to bylo jasné, člověk se třásl, modlil, aby se vrátili a abychom zvítězili. Myslím si, že to bylo přeci normální. Bylo to přeci zcela pochopitelné. Moje babička ale stále říkala, ještě uvidíte, ještě uvidíte, co přijde s Hitlerem. Jelikož jsme byli křesťané, nesměla jsem v neděli na nástupy svazu německých děvčat (Jungmädelbund pro desetileté až třináctileté dívky = podorganizace BDM). Všichni jsme byli organizováni, existovaly BDM (svaz německých děvčat), HJ (Hitlerjugend) a malé děti byly „Jungmädel“ (děvčata) a „Pimpfe“ byli chlapci. Všichni jsme tam byli, z naší vesnice neznám nikoho, kdo by tam nebyl. Bylo to povinné, dostali jsme se tam automaticky a měli jsme na uniformách naše označení. Uniforma pro nás byla samozřejmě důležitá. Vzpomínám si, že jsem žádnou nedostala a moje matka měla nějaké peníze, takže jsem si také mohla koupit sukni. Ale nesměla jsem v neděli na nástup. Matka napsala na krajský úřad v Novém Jičíně, že jsme křesťané a odvolávala se na svobodu vyznání. Stěžovala si, že nepovažuje za správné, že jsou nástupy v době bohoslužeb a opravdu dostala z kraje odpověď. Napsali: „Tyto otázky vyřeší Vůdce po válce v klidné hodině.“ Když si to všechno člověk dneska představí … Matka se tázala, kdy přijde ta klidná hodina? Samozřejmě, že po válce. Vždycky, když jsme museli na nástup, například v týdnu, a museli jsme se vztyčenou paží zpívat německou hymnu, tak mně bylo špatně. Nemohla jsem tak dlouho a vysoko držet svou paži, vždycky mně klesala níž a níž. A potom ta píseň Horst Wessel, ta byla příšerná.192 Měli jsme také hodinu ideologické výuky, kde jsme se nazpaměť učili životopisy určitých hrdinů. Tím jsme pochopitelně byli nadšeni, i když nevím, jestli je to to správné slovo. V této době už Češi nebyli předmětem diskuse. Žili jsme v dobrém sousedství se Sedláčkovými, kteří bydleli na druhé straně potoka. Matka jez141

dila nakupovat do protektorátu, protože tam bylo kupodivu víc zboží než u nás. Nakupovala pro obchod strýce Viktora, do kterého se měl zapojit také můj otec. Matka jezdila do Ostravy, měli tam hezčí lampy, elektrické spotřebiče a jiné věci. Za Hitlera jsme se učili česky, můžu Vám ukázat vysvědčení. Naše učitelka spáchala sebevraždu, když přijeli Rusové. Dohromady spáchaly tři moje učitelky sebevraždu. Pamatuji si ještě, jak jsme začínali: „Malá myš, velký dům, tlustý hůl.“ Uplatnila jsem se s tím v roce 1945, když přišli Češi. Docela dobře jsme se dorozuměli, ale naučila jsem se hroznou češtinu, protože to bylo nářečí. Muselo to znít dost směšně. I teď se docela dobře dorozumím, žasnu, že umím česky lépe, než když jsem byla ve škole. Umím česky i psát. Dopisuji si se svými fanoušky z Čech česky. Když vyšla moje kniha, pozval mě starosta z Fulneku. Mám tady svůj koutek domova: náš kostel, naše radnice… V roce 1945 přišli nejprve Rusové. Fronta se stále přibližovala a pak přes nás dlouho stříleli. Na jedné straně Němci a na druhé ti druzí z Bílovce a Rusové. Museli jsme pryč, prchali jsme. Děti odvezly autobusy, to zorganizovali ještě Němci. Kolona, vozy s koňmi šly za námi. Dříve naší vesnicí často táhli uprchlíci, přicházeli ze Slezska a táhli dál směrem na západ. A teď jsme museli i my. Na zpáteční cestě, když jsme museli zase zpátky, jsme šli vesnicí, která už neexistuje, a tam se nás ujali moc milí lidé. Pak jsme museli zase pryč, zpátky přes českou oblast a v Drahotuši nám Češi sebrali věci, které jsme měli s sebou. Byly to lidové milice, místní lidé nám nic neudělali. Před Drahotuší stála jedna žena na zahradě a plakala. Když jsme procházeli kolem a moje babička ji uviděla, padly si kolem krku. Byla to sestra našich sousedů a ony se znaly jako děti a chodily spolu do školy. Provdala se za Čecha a bydlela v českém Milenově. Řekla nám: „Dejte si pozor v Drahotuši, tam vás prošacují, všechno vám tam vezmou.“ Tak jsme si ještě rychle hodili několik šatů na sebe. Sukně jsme nacpali do pytlů. Někdo potom v sukních našel můj průkaz ze svazu mladých děvčat, na kterém jsem byla s copy a s tím svým uzlem. Vůbec jsem nevěděla, co všechno bylo v těch sukních. Zeptal se mě: „Jsi to ty?“ a díval se. „Ano,“ odpověděla jsem. „No, že máš tak pěkné copy.“ Hodil mně průkaz zpátky. „To je v pořádku, protože máš tak pěkné copy. Našim dívkám jste ale copy ustřihli.“ Byla jsem úplně zticha. Tohle si budu pamatovat na věky. Vzali nám tam toho hodně a my jsme pak šli domů, do úplně rozbité vesnice. V našem domě byl podzemní kryt, střechy byly zničené, studna otrávená, brambory, které ještě byly ve sklepě, byly polité nějakou tekutinou, a my jsme si mysleli, že to byli Rusové. Ale byli to Němci. Určitě to museli být Němci, vždyť oni spalovali zem. Zničili všechno, co by zanechali Rusům. Rusové by přeci byli hloupí, kdyby si tam, 142

kde se mohli živit, sami škodili a zlikvidovali brambory. Z Čechů ve vesnici zůstali jen Sedláčkovi a starali se o krávy. Ve vsi také zůstalo pár Němců, kteří doufali, že jim Rusové nic neudělají. Dopadli ale špatně. Ukrajinci nám pomáhali vyklidit sklepy. Táhli s námi a vrátili se potom dřív do naší vesnice, aby vyhrabali to, co s námi předtím zahrabali. Ukrajinci byli organizovaní, ale nikdo o tom nesměl vědět. Můj strýc, místní vedoucí vždycky říkal, Micheli, ne abych z tebe byl nešťastný, když to jednou všechno praskne. Scházeli se ve stodole, byl komunista a vedl ostatní. Později také říkal strýci Franzovi: „Pane, kdybyste k nám nebyl tak dobrý, tak…“ a pěstí mu pohrozil před obličejem. Když přišlo osvobození, vzali si hned vůz a odtáhli s těmi vykopanými věcmi pryč. Jedna Ukrajinka a její sestra tam zůstaly, provdaly se za Čechy. Jedna z nich byla znásilněna Rusy, oni sami toho dotyčného ale zastřelili. Odpráskli ho na dvoře. Protože to nebyla Němka. Němky směly být znásilňovány. Když jsme se vrátili domů, tak jsme se zase s vypětím sil zařídili. Vrátili jsme se asi v polovině května a trvalo to týdny a týdny. Dobytek byl vyhnán na východ nebo otráven. Včelí úly byly vypáleny, z našich psů to přežil jeden, ostatní byli zastřeleni, leželi na cestě. Všechno bylo zpustošeno a znečištěno. Po několika týdnech, v červenci, přišli první Češi. V sousední vesnici, v Hladkých Životicích, byla koželužna a jeden z jejích učňů, Jenda, byl zločinec. Byl v revoluční gardě a ta mlátila a tloukla lidi neskutečným způsobem. Můj strýc tam bydlel, byl kovářem a zůstal tam. Vždycky pro něj přišli, aby dal háky do zdi, na které potom věšeli a do bezvědomí mlátili lidi. Na Meierově dvoře bylo všechno postříkané krví, museli to pak polévat vodou. Chytali také válečné zajatce, kteří se vraceli domů. Můj otec měl štěstí, když se vrátil, tak už přestali řádit. Tohle lynčování už pominulo. Všichni to byli mladí muži, později pak říkali, že to byli jen zločinci, kteří byli díky amnestii propuštěni z vězení. My jsme nic nevěděli. Byli ozbrojeni a měli pásky na rukávech, takže museli být někde organizováni. Došli si pro všechny muže, kteří zastávali nějaký úřad, byli to starší muži, kteří nebyli ve válce. Druhý den táhli vesnicí, strýc Franz šel po protější ulici nahoru a my jsme tam stáli a čekali. Hnali je do Ostravy, hrůza. Ve Fulneku je ještě jednou zmlátili a pak se dostali do pověstného tábora Hanke v Ostravě.193 Minulý rok [2001 – pozn. aut.] Češi zveřejnili, jak je tam bili. Můj strýc měl velké štěstí, že zůstal naživu. Dva internované zbili tak, že je museli naložit na vůz. Jejich záchranou byli Rusové. Mého strýce tam odtud vytáhli a odvezli ho do tábora v Ratiboři. To už bylo slezské, ne české. Tam sice hrozně hladověli, ale už je nikdo nemlátil a nesdíral. Český vrátný byl slušný člověk, předával dopisy rodinným příslušníkům. Taky ho zavraždili a jeho ženu znásilnili. 143

Učitel ze sousední vesnice pátral po tom, zda je to s tím Jendou opravdu pravda a zjistil to. Skutečně to tak bylo. Potom se Jendy ptal, co si o tom myslí. Učitel se ho vyptával a Jenda odpověděl, že prý to byla taková doba, že byl tenkrát mladý a co k tomu má teď říct, může se jen stydět, ale vrátit to nemůže. Alespoň, že se styděl. Později se z něj stal ředitel. Vloni [2001 – pozn. aut.] zemřel on i jeho bratr, který se těch bitek také účastnil. Jmenovali se Kirchnerovi. Postupně přicházeli další Češi z Moravské vysočiny, z těch vesnic tam nahoře za Fulnekem. Němci tam pořád ještě byli, někteří se schovávali. Kam jsme měli jít? Nechtěli jsme pryč z domova. Nemysleli jsme si, že budeme muset odejít. Říše byla příliš daleko, abychom tam šli. Věděli jsme, že jsme prohráli válku a že se nám teď povede zle, a mysleli jsme si, že Rusové snad odtáhnou. Takové bylo uvažování. Ale aby nás napadlo, že bychom opustili dům a statek! Vždyť jsme byli šťastní, že jsme se sem po našem útěku zase vrátili. Uklízeli jsme tam, a když jsme to jakžtakž zvládli, přišli jiní Češi od Bečvy, z východu, z Valašska a z Moravské vysočiny. To byli správcové. Přišli, podívali se a zase odešli a tak dokola. Všude vládla anarchie, nic nefungovalo, nemohli jsme nic koupit, měli jsme hlad, jenom faráře jsme měli, to byl Čech. Faráři byli vždycky Češi, i za Hitlera. Farář Anton si s námi poplakal, ale nesměli jsme mít žádné bohoslužby v němčině, pouze v latině. Češi zapálili Fulnek, protože to bylo německé město. Na začátku, když přišli Rusové, spáchalo hodně žen sebevraždu. My jsme v té naší malé vesničce měli štěstí, sem přišli jen dva vyslanci. Doma jsme se ale pořád schovávali. Dětem nic nedělali, ale ženy se musely schovávat. Postupně se vraceli váleční zajatci, jako můj otec a strýc. Pak se k nám nastěhovali Češi a řekli, že tam teď budou bydlet. Byl určen starosta, byl to zeť z německo-české rodiny, jmenoval se Zadke a spravoval vesnici. Když jsme chtěli jít do kostela, museli jsme od něj dostat propustku. Jinak jsme nesměli opustit ves. Měli jsme velké označení s písmenem N, které jsme si museli ušít sami. Žili jsme s těmi Čechy společně, nastěhovali jsme se nahoru, neboť dům měl dva byty, jeden nový a jeden starý. Dole byla rodina Bohučova se třemi dcerami a jedním synem, který byl komunistou. Bydlel v Ostravě, nám nic neudělal. Pan Bohuč byl také přesvědčený komunista, jeho žena byla velice zbožná, chodila do kostela a byla přátelská. Pravděpodobně jim to nebylo příjemné, že u nás byli. Chovali se k nám hezky. Pan Bohuč vždycky říkal: „Pane Steffke, já malý pán, ty malý pán, když nepřijdu na tvůj dům já, tak přijdou jiní. Copak jsem špatný člověk?“ „Ne,“ říkal můj otec. „No, pane Steffke, pojďte, napijme se kořalky.“ Nic nám neudělal. Než jsme byli vysídleni, pracovali jsme u sestřenice jeho ženy na statku. Dostávali jsme tam jídlo a zaopatřili nás. Později jsem pana Bohuče ještě 144

navštívila, byl hrozně sešlý a pak se musel vystěhovat z domu. Nakonec se oběsil. Oběsilo se hodně Čechů, protože to nezvládli a nebyli šťastní. Když jsme to slyšeli, říkali jsme, že je to boží trest, ale vždyť to byli malí lidé, kteří se nevypořádali s tím, že si vzali cizí majetek. V podstatě to byli podvedení podvodníci a potom s tím měli tolik starostí a trápení, těžce za to zaplatili. Všechno to mělo dvě strany, nebyli žádnými zločinci, ale obyčejní lidé, kteří si mysleli, že na ně teď čeká velké štěstí. Vyhodit Němce a vzít si jejich majetek, ale svědomí na ně doráželo. Často jsem s nimi hovořila, když jsem později jezdila domů, a musím říct, že to byli dobří lidé. Do dneška máme místa, kam pravidelně jezdíme. No, a když jsme tam chvíli byli, tak to všude začalo, také v sousedních vesnicích. Hledaly se různé záminky, jak se zbavit Němců. O vystěhování ještě nebyla vůbec řeč. Mysleli jsme si, že teď nastala taková doba trestání, že budeme potrestáni za to, že jsme se přiklonili k Hitlerovi. Co jsme si měli myslet? Žádné noviny, žádné rádio, nic, vůbec jsme nevěděli, co se děje ve světě. Věděli jsme jen to, co nám řekli Češi, jinak nic. A Sedláčkovi nás chtěli šetřit. Ti určitě věděli víc než my, ale nikdo nic neřekl. Jednou v noci, šikmo naproti nám, hořela stodola a říkalo se, že to byli Němci. Ještě dneska slyším: „Oheň, oheň.“ Češi slavili na našem slavnostním prostranství výročí osvobození a zároveň se seznamovali. Den předtím tam musel jeden Němec sekat trávu a našel pancéřovou pěst, která tam předtím určitě nebyla. Rozebral ji a hodil do rybníka. Domnívali jsme se, že to měla být k něčemu záminka. Tohle ale nevyšlo, a tak v noci začala hořet stodola. Jednoznačně to byli Češi, protože ještě žádnému z nich nepatřila. Zvláštní je, že ta stodola hořela už potřetí, už v dřívějších letech, ale to nijak nesouviselo s Čechy. A tak jsme museli všichni ven: „Vemte lžíci, kýbl a ručník a přijďte za čtvrt hodiny k hostinci. Všichni.“ To bylo strašné. Babička zrovna ten den upadla na dvoře, měla otřes mozku a zvracela. Všechno jsme popadli a babička jen říkala: „Já s vámi nepůjdu. Zabte mě.“ Přišel pan Bohuč a řekl tomu Čechovi: „Babička být tady,“ nebo tak nějak. Znamenalo to, že zůstane tady. Pak jsme se dostali do tábora ve Fulneku, babička zůstala doma a oni se o ni starali. Ženy s dětmi mladšími než rok a staří lidé nad 80 směli jít domů. Dědeček tedy směl s mojí tetou zase zpátky. My jsme se dostali do tábora a nejprve jsme odklízeli trosky z náměstí. Mně bylo tenkrát čtrnáct a mému bratrovi třináct. Pak jsem se dostala do lomu. Práce tam byla strašně těžká. Ráno nás odvezli do Moravských Vlkovic (Wolfsdorf) o dvě vesnice dál a večer nás zase přivezli zpátky. V té době se můj otec vrátil ze zajetí. V táboře mně to řekli a dozorce mě nechal jít. Setkali jsme se za soumraku u dr. W. Otec byl v našem domě, do tábora nemusel. Český starosta ho hned zaměstnal jako elektrikáře. Nechtěli, aby odešel, protože neměli žádné odborníky, a mohli 145

jsme tam tedy zůstat. Nabízeli nám čtyřpokojový byt, ale pro nás to bylo nemyslitelné, aby všichni odešli a my jsme tam zůstali sami. Mysleli jsme si, že půjdeme společně se všemi našimi příbuznými a že se potom zase vrátíme. Až do mírové smlouvy, tou se všechno upraví. Ještě mnoho let jsme byli přesvědčeni, že s mírovou smlouvou půjdeme zase domů. Do tábora přicházelo stále víc lidí z okolních vesnic. Podsouvalo se jim, že prý otrávili dobytek. Nesměli jsme se volně pohybovat, a měli jsme proto přes písmeno N červený pruh. Mělo to označovat, že jsme bydleli v táboře. Fulnečtí Němci se směli volně pohybovat po městě. Němci z Waltersdorfu museli do Stachenwaldu (Stachovice) a Němci ze Stachenwaldu museli do Waltersdorfu, aby nebyli doma. Velká část šla do Rožnova do továrny na semena. Tam musely pracovat mladé dívky. Já jsem byla celou dobu v lomu, sedláci mě nechtěli, protože jsem byla moc hubená. Moje teta mě ale odtamtud vytáhla a šla jsem pracovat do Waltersdorfu na statek. Těžce jsem onemocněla, vůbec jsem nemohla chodit, měla jsem angínu, zánět kloubů a žloutenku. Rodiče dostali povolení a vzali mě o Všech svatých 1945 domů. Zůstali jsme tam ještě celý rok s Čechy a pracovali. Vesnice se vystěhovávala na dvakrát. Nejprve vysídlili sedláky a pak řemeslníky. My jsme šli s druhým transportem v roce 1946. Kromě otce si chtěli nechat také pana XY, který se dostal ven až v roce 1956. Několik Němců tam zůstalo, měli české partnery, byli převážně ze smíšených rodin. Ti na tom byli špatně. Dori, to byla Češka, sebrali její hezký, nový dům, protože byla provdaná za Němce. V roce 1946 jsme tedy šli do sběrného tábora, to byly ty nejposlednější transporty. Pak jsme byli ještě čtvrt roku v táboře v Novém Jičíně. Otec tam pracoval jako elektrikář, já jsem pracovala na různých místech. V prosinci nás naložili do dobytčáků a vysídlili nás. Směli jsme si s sebou vzít 70 kg a starostové měli kontrolovat, jaké věci si bereme. Měli jsme šicí stroj, který nebyl napsaný na seznamu. Když ho našli, řekl starosta, pan Řezníček: „Napište ho tam, zapomněl jsem na něj.“ Zažili jsme ještě úžasné situace. Jednoho dne přišel pošťák, přinesl 2 000 korun pro Josefa Steffka a naši příbuzní už byli pryč. Tenkrát to bylo hodně peněz. Matka řekla, že ty peníze nejsou pro nás, že jsou pro strýce, a ten už byl vysídlen. Nechtěla si je vzít. Pošťák na to řekl: „Ale co, Steffke jako Steffke, tady podepište a hotovo.“ Pan Bohuč říkal, že to je mezinárodní soudržnost. Zažili jsme hodně milých příhod. Při vysídlení s námi pořád posouvali sem a tam. Byli jsme na bavorské hranici a najednou byla zavřená, nikoho nepřijímali, už měli plno. Tak s námi zase jezdili sem a tam. Jednoho dne jsme se zastavili, otevřeli jsme vagony a neměli jsme ponětí, kde jsme. Stála tam cedule s nápisem Děčín u pod tím ještě Tetschin Bodenbach. Stály tam české ženy z červeného kříže a daly nám čaj. Stálo tam „rudé pásmo“ a my jsme mysleli, tak teď je konec, 146

teď přijdeme k Rusům. Mysleli jsme si, že se vrátíme. Věřili jsme, že zase půjdeme domů, takové bezpráví, to nejde. Trvalo to asi rok nebo dva, než jsme pochopili, že kdybychom šli domů, tak jedině za cenu války. Politika NDR s vysídlením souhlasila, byl to trest za válku, vždyť jsme Hitlera nadšeně oslavovali. To lze jen těžko vyvrátit, to je zdokumentováno. Moje rodina říkala, ano, takhle to bylo. Ale to, co s námi udělali, je podlé a sprosté. Že nás vyhodili a my jsme přitom uznali část viny. Vědělo se, jak k tomu došlo. Můj otec byl obyčejný dělník, ale měl obrovské historické uvědomění. Byl hluboce věřící křesťan a za války toho moc zažil. Vždycky říkal, že válka je něco strašného, že už nikdy víc. Nesměli jsme si stěžovat a naříkat. Nesměli jsme mluvit o tom, že jsme měli vlast. Vždycky jsem snila, že jsem doma, bylo to skoro patologické. Teprve poté, co jsem opravdu byla doma, přestala jsem o tom snít. I když jsme mohli, nechtěli jsme tam zůstat, protože už to nebyla vlast. Příbuzní byli pryč a vlast znamenala právě rodina, se kterou jsme byli pořád pohromadě. Vyrostli jsme v rodinném klanu. Bylo nemyslitelné, abychom tam zůstávali. Vlast je obojí, lidé i země. Venkovští lidé mají pravděpodobně vyhraněnější pocit vlasti. Žili jsme pak ve dvou světech, ve vzpomínkách na vlast, kde všechno bylo hezké a úžasné. Člověka pak opouští realita. Ještě pět let, až do roku 1952, jsme žili ve vystěhovaleckém táboře. Nebyly žádné byty, otec pracoval a my jsme chodili do školy. Náš ředitel školy byl z Brna, byl to antifašista a jemu vděčíme za to, že jsme šli na gymnázium. Studovali jsme tam všichni tři. Tenkrát se muselo platit školné, a tak otec pracoval přesčasy. Postavili nám pak domy, všichni jsme zůstali pohromadě, dobře jsme si rozuměli. Všichni jsme šli do tzv. Sídliště míru (Friedenssiedlung) v Hemmisdorfu a pracovali jsme v akci Z [práce svépomocí, jež byla ve východním Německu prováděna až do konce 70 let – pozn. aut.]. Každou volnou hodinu, kterou jsme měli, jsme pomáhali při výstavbě. Dostali jsme hezké byty, stojí ještě dnes. Naše ilegální srazy vyhnanců se konaly při pohřbech, protože se sem sjížděli lidé odevšud. Vesnické společenství bylo udržováno jak na východě, tak na západě, byli jsme nejlépe informováni. Ze západu jsme dostávali ilegální informace o tom, co se dělo v naší vlasti. Největší rozdíl mezi západem a východem spočíval v tom, že na východě většina z nás řekla, ano, takhle se to stalo, akceptujeme to. Konec. Je to hrozné, je to strašně smutné, ale musíme se s tím smířit. Zatímco na západě to bylo tak, že sudetoněmecké krajanské sdružení a spolky vyhnanců stále vzbuzovaly naději na návrat domů. Wenzel Jaksch, sociální demokrat, napsal dopis, který se opisoval a předával dál. „Německým vyhnancům! 5. 1. 1948. Poslanec Jaksch sděluje těmito letáky následující výzvu. Byl informován a pověřen Amerikou, aby ji předal všem, kteří ztratili vlast. Budou použity všechny prostředky na to, 147

aby byl dosažen světový mír, ale ne takovým způsobem, že některé národy vystaví svou existenci na násilí a na úkor jiných národů. Americký lid už nikdy nechce za Německo prolévat krev. Dneska přinášíme vám Němcům z Polska, z Čech a Němcům (Volksdeutschen) z jiných zemí zprávu, která vás má uklidnit. Myslíte si, že jste ztraceni a že se o vás nikdo nezajímá. Avšak vaše situace je ve skutečnosti jiná. Amerika, země svobody, neválčí s německým lidem, nýbrž snaží se dát světu novou podobu. Polsko a Čechy jednoho dne zažijí stejný osud, jako zažili Hitlerovi příznivci. Válka ještě neskončila. Den, kdy vaše vlast bude očištěna, je již stanoven. Postarejte se o to, aby tato zpráva byla šířena dál. Necháváme to na vás. Vaši důvěrníci jsou u nás a jsou o všem zpraveni. Neobávejte se, heslo zní: Sudetští Němci získají autonomii, Češi, kteří se přistěhovali 1945, se musí vystěhovat. Náhradu za váš majetek a náhradu škod. Vaše vlast se stane americkou výsostnou oblastí. Němci, zachovejte disciplínu a věrnost vlasti. Podepsán Wenzel Jaksch.“ Takovéhle podivné věci byly samozřejmě nakažlivé a prosákly i k nám na východ. Člověk si pořád dělal naděje, na západě si lidé mysleli, že se jednou vrátí. NDR se stala mojí novou vlastí, Berlín je mojí třetí vlastí. Je to zvláštní, ale vlast může mít hodně dětí, hodně národů tady může mít domov. Jeden člověk také může mít hodně vlastí. Říkám, že jedu domů, když jedu do Čech. Tam jsem se narodila a tam mám domov. Jedu do mé rodné země, kde jsem hrála dětské hry, ale nechci ji zpátky. V tom je rozdíl. Ve starých spolkových zemích takhle uvažuje jen malá část, a protože je hlasitá a viditelná, reaguje se v Čechách hned s obavami. Nikdo z mých příbuzných by nešel domů a my jsme ta poslední generace, která to zažila. Nikdo už tam nechce. Moje sestřenice se hodně angažovala ve sdružení Ackermann, udělala tam hodně dobrého také pro Čechy. Říká, že přeci musí existovat spravedlnost, jinak nic nechce. Nechce domů, ale konečně by mělo být uznáno a nahlas a jasně řečeno, že to bylo bezpráví. A s tím se Češi musí smířit. Jako Němec se člověk také musí vžít do situace malého národa, který se neustále cítí být ohrožen národem větším. Vězí za tím strach malého národa. Když dokážu toto akceptovat, tak už jsem dost daleko. Člověk se jim (Čechům) také musí naučit rozumět, už jen ta myšlenka „vrátíme se“ – jak strašné pro ně! Je zapotřebí správného citu. Ale vždyť dříve také byli čeští fašisté a o tom dnes už nikdo nic neví, o tom se nehovoří. K arl (* 1932)

Narodil jsem se v dnešním Hostinném, dřívějším Arnau, kraj Trutnov. Pocházím z dělnické rodiny, otec pracoval ve velké továrně na papír, která 148

se jmenovala Eichmann. Moje první vzpomínka je z roku 1938, když přišly německé jednotky. Bylo mi tehdy šest let. Bydleli jsme v téměř ryze německém městečku, Čechy jsem tehdy nezaregistroval. Všiml jsem si jich teprve v roce 1945, když se najednou ze spolužáků stali Češi. Předtím všichni mluvili jako já, všichni mluvili německy. Z 5 000 obyvatel bylo při sčítání lidu v roce 1930 124 Čechů. Takže jsem doma vlastně nic nepozoroval. Existovala česká škola, která byla založena v roce 1919 a v roce 1938 byla zrušena. Od založení Československa v roce 1918 byli na všechna území do úřadů dosazováni Češi jako správní zaměstnanci, neboť v roce 1920 byla jako úřední řeč uzákoněna čeština nebo slovenština. To se ve 30. letech trochu změnilo díky ohromnému nátlaku, který Němci vyvíjeli. To všechno jsem si ale přečetl teprve po válce, hlavně v poslední době. Jako dítě jsem nic z toho nepozoroval. Život se po příchodu německých jednotek velmi zmilitarizoval, všichni chodili jen v uniformách a všiml jsem si, že se moji rodiče o něčem často bavili v mé nepřítomnosti. Můj otec byl sociální demokrat, ale měli jsme v rodině také poměrně velké nacisty. Později, ve válce, jsme v rodině měli také jednoho příslušníka SS. Když jsme se všichni sešli, postarali se ti starší o to, aby nedocházelo k velkým politickým rozepřím. Rodina byla vždycky pokládána za něco podstatného ve srovnání s politikou. Po roce 1945 to bylo také velmi výhodné, neboť můj strýc byl komunista. Byl v koncentračním táboře a vrátil se těžce nemocný. Byl švagrem mojí matky. V našem městě bydleli také Židé, všichni zmizeli, byli posláni do plynu. Co si o tom mysleli místní lidé? Vůbec nic, prostě to vytěsnili, možná ze strachu, protože pak následovalo pronásledování. U nás bydlel jeden český Žid, Fried, a jeho potomci tam žijí dodnes. Nevědělo se, že jsou Židé odváženi do koncentračních táborů. Ptal jsem se lidí, kteří byli politicky aktivní, sociálních demokratů, a nic o tom nevěděli. Vědomě jsem zažil pouze ryze německou dobu a to se v roce 1945 najednou změnilo. Už mi bylo třináct let a všechno už jsem prožíval velmi vědomě. Už v roce 1944 k nám přicházely kolony uprchlíků, ujali jsme se jich, protože jsme měli relativně velký byt. Zůstávali u nás dva tři dny a pak táhli dál směrem na západ. Přicházely také děti z rozbombardovaných velkoměst. Chodily s námi do školy a my jsme pocítili, že je někde válka. Jinak jsme v našem městě válku pocítili jen málo. Vůbec ne se také nedá říct, protože jsme sbírali starý papír a já jsem se díval, jak sundávali a roztavovali zvony. Takže jsme věděli, že je válka. Také jsme to poznali na stravě. Otec nejdřív nebyl povolán do armády, protože se v papírnách vyráběly nějaké papíry pro válku. Na konci války se říkalo, že prý se tam vyráběl hedvábný papír pro masky. Hitler až do roku 1943 nevěděl, zda se ve válce použije plyn, a měl z toho velký strach, protože byl sám těžce zraněn při nasazení 149

plynu. V roce 1943 byla výroba papíru zastavena a z otce se ještě stal voják. Bylo mu akorát 43 let. Narukoval k letcům, ale byl v pozemní jednotce. Byl ve Slezsku, občas přijel na návštěvu a od roku 1945 o našem otci už nic nevíme. Jestli padl v boji, nebo se dostal do ruského zajetí, nebo jestli se vrátil domů. Velmi jsem se snažil něco zjistit, ale nic jsem nenašel. To byla tedy válka a pak přišel ten hrozný konec. Kolem 8. května přišly do našeho města sovětské oddíly a potom následovala strašná doba. Nejprve hodně německých obyvatel spáchalo sebevraždu. K těm zákonitě docházelo v podstatě všude. Sebevraždy byly určitě důsledkem toho, že se někteří necítili ve své kůži – vedoucí podniků, kteří dohlíželi na pracovníky z východu, a především lidé z buržoazie. Nevzpomínám si, že by spáchal sebevraždu někdo z dělnické vrstvy. Umíraly i celé rodiny s pěti nebo šesti dětmi, většinou se otrávili. Vnějším podnětem také bylo, že si sovětští vojáci hledali německé ženy, které znásilňovali. Zažil jsem, jak kvůli tomu byli zastřeleni civilisté. Prokurista papíren se pokoušel zabránit tomu, aby jeho žena byla znásilněna. Měl krásnou ženu, byla úžasná zpěvačka. Ruští vojáci se na ni vrhli a její muž jim pohrozil zbraní. Přišli si pro něj a veškeré německé obyvatelstvo se muselo shromáždit a přede všemi byl zastřelen. Třetím podnětem bylo to, že přišli první Češi. Moje matka byla dělnice, pracovala v textilce. Byli jsme vysoce průmyslové město. Výroba papíru a textilu zde byla velmi rozšířena. U nás byly dvě továrny na papír a hodně malých podniků, které papír zpracovávaly. Bydleli jsme ve vile jednoho českého továrníka, který se rozhodl v roce 1938 odejít z Hostinného. Nebyl vyvlastněn, narychlo odešel, když přišlo německé vojsko, ale majetek mu zůstal. V roce 1945 jsme se museli vystěhovat a předtím byla vila několikrát prohledávána, hledali zbraně. Po kapitulaci Německa se musely odevzdat věci jako rádia, dalekohledy, fotoaparáty. Dostali jsme na to potvrzení a lidé věřili, že ty věci dostanou zpátky. V následujících dnech se to zvrtlo v loupežnou výpravu. Lidé přijížděli s povozy nebo s auty a jednoduše vyklízeli byty. Po českých oddílech (policie, vojáci) přišli tzv. partyzáni. To byl hnus. Byly to národní gardy, u nás se jim říkalo partyzáni. Měli jsme i nějaké antifašisty, o nichž se vědělo. Ti byli chráněni, o ty se hned postarali příslušní lidé a u nich se nerabovalo. Můj strýc například nechodil s bílou páskou s písmenem N, nýbrž měl jako antifašista červenou pásku. Měl moc hezký dům v sousední vsi, kde byl pekařem, a jemu se nic nestalo. Naopak, chodil se zbraní a patřil k ochraně. Nejprve tam zůstal. V roce 1946 byly prováděny transporty antifašistů. Komunisté byli odvezeni do východní zóny Německa a sociální demokraté šli přednostně do západní zóny. Uznaní antifašisté směli sice zůstat, ale mnozí nechtěli, protože jejich celé rodiny byly vystěhovány. 150

Moje rodina se tedy musela vystěhovat ze zmíněné vily a  vzala nás k sobě teta, která bydlela v hezkém bytě přímo na náměstí. Její muž byl ve válce, a protože byl velký henleinovec, byla moje teta internována v táboře pro aktivní nacisty. O vystěhování jsme nic nevěděli. Když jsem se později ptal starších lidí na jejich názor na vysídlení, odpověděli, že se za války ničím neprovinili a že většina lidí nebyla aktivními nacisty, i když nacistický systém také nepodkopávali. Byli prostě konformní pěšáci, tak jako je masa lidí vždycky. Politický aktivní je vždycky pouhých 5 % společnosti, ti ostatní se prostě přizpůsobí většinové náladě. Henleinova propaganda dokázala na základě národních pocitů oslovit mnoho lidí, kteří byli vlastně proti Hitlerovi. Někteří toho potom litovali a také za to pykali. Mnozí se tím ale také jen ospravedlňují, vždyť se na všem podíleli. Starší generace vidí jen nespravedlnost vyhnání a nevidí, co dělali před tím. Viděl jsem fotografie z našeho rodného města, kde je náměstí plné lidí se zvednutou paží. Vím, že to Češi považují za zradu, ale vysídlením Němců už se zabývali před mnoha desetiletími. Nebyl to žádný objev po 2. světové válce, o tom existují dokumenty. Faktem je, že většina Němců sedla Henleinovi, resp. nacistům na lep. Opravdoví antifašisté museli zmizet a hodně z nich sedělo v koncentračních táborech. Byla jenom malá skupinka lidí, kteří se skutečně aktivně snažili odvrátit tento vývoj. Dokud byl Masaryk prezidentem, tak to ještě nějak šlo, ale Beneš od začátku nenáviděl Němce. Řadím ho na stejnou úroveň jako Stalina a Hitlera. Už v 80. letech 19. století byli Němci považováni za kolonizátory, za něco cizího v zemi. Ačkoli zde žili po několik staletí, tohoto označení už se nikdy nezbavili. Češi se vždycky považovali za vlastníky této země, i když zde byli dřív i Germáni. Vysídlení je zrovna takový zločin jako zplynování Židů a válka. Na druhé straně, když si člověk uvědomí, co by se stalo, kdyby Hitler nenapadl Sovětský svaz, kdyby válku v Evropě vyhrál, tak by Češi byli vyhubeni nebo poněmčeni. Zůstali jsme ještě v Hostinném, s kamarádem jsme vždycky zvonili zvonem, byli jsme ministranti v katolickém kostele. Koncem června jsme byli vyzváni, abychom se přihlásili na náměstí, a měli jsme být vysídleni. Odvezli nás do sběrného tábora do Vrchlabí. To bylo v době, kdy už bylo po divokém odsunu. Blížila se konference v Postupimi a začaly se angažovat i vítězné mocnosti. V Hostinném jsem viděl americké vojenské vozy, jak si prohlížejí hřbitovy. Věděli přesně, co je tam za obyvatelstvo a pravděpodobně trochu ovlivnili další vývoj. Po divokém odsunu se najednou zjistilo, že chybí pracovníci v továrnách. Vyhnáni byli také odborníci a vedení podniků, které ostatně bylo většinou nacistické. A tak zase začali potřebné lidi z transportů vyndavat. K těm patřila i moje matka, a proto nás zase odvezli zpátky. Ubytovali nás v zajateckém táboře, kde byli dříve zajatci z Belgie, 151

Francie a Sovětského svazu. Pracovali v továrně na papír místo německých pracovníků, kteří byli ve válce. V tomto táboře jsem tedy žil od roku 1945 do roku 1946. Moje matka chodila pracovat a my výrostci jsme museli pracovat v táboře. Každý den jsme řezali a štípali dříví do kuchyně a uklízeli. Ani nám to moc nevadilo, protože jsme věděli, jak se vedlo lidem, kteří se dostali do Německa. V staré říši byl hlad a v Československu ne. Ale byli jsme lidé druhé třídy. Byl jsem tam jako cizí pracovník, který celý rok zadarmo pracoval. Moje teta, manželka toho antifašisty, nám přinesla peřiny a občas něco k jídlu. V tomto roce jsme neviděli kousek masa, vejce, jenom chléb, marmeládu, žádné máslo, jen margarín. Matka se svou bílou páskou často nemohla nic koupit, protože se jako Němka musela vždycky postavit na konec fronty a každý Čech, který přišel, měl přednost. Někdy tam takhle byla až do večera, obchod se zavřel a nic nekoupila. Potravinové lístky byly jiné než pro Čechy. V táboře jsme dostali jen oběd, což byla polévka, a pak se vařil čaj a melta. Zásobování bylo horší než za války, ale lepší než v Německu. Ptali se matky, jestli tam chce zůstat, a já jsem nechtěl. Všichni přátelé byli pryč, nikde se nesmělo mluvit německy a já jsem se dřív nikdy neučil česky. Pro nás děti z tábora také nebyla žádná škola. Matka nechtěla jít, ale já jsem chtěl pryč, a tak jsme byli vysídleni v jednom z posledních transportů v červenci v roce 1946. Každý si mohl vzít s sebou víc zavazadel a nebyli jsme tak přísně kontrolováni. Dříve se odebíraly všechny cennosti, ale v roce 1946 se situace již uklidnila. V Karlových Varech jsme stáli 24 hodin ve vlaku. Rozhodovalo se, zda půjdeme do východní, nebo západní zóny. Náš transport nakonec šel do východní zóny a já jsem se ani nezlobil. Jako polosirotek bych nikdy nemohl studovat, ale v tom byla NDR jiná. Dostal jsem se do malé vesnice v Sasku-Anhaltsku a tam jsem navštěvoval ještě jednou osmou třídu. Od roku 1944 jsem sotva chodil do školy, protože školy často sloužily jako lazarety a my jsme měli vyučování jednou týdně čtyři hodiny v místním hostinci. Hodně mně toho ze školy scházelo. Vyučil jsem se zámečníkem a byl jsem nejlepší ze třídy. Přišli z odborů a řekli mně, že mám jít studovat. NDR z pochopitelných důvodů podporovala vyhnance. Když to srovnám se západní částí, tak musím říct, že tady ve východní části studovalo desetkrát víc lidí. Ve vesnici pro nás lidé neměli pochopení, nebyla to zlomyslnost, ale ti lidé také byli v nouzi a my jsme jim byli přiděleni rozkazem. Obyvatelstvo na nás bylo nabroušené, říkali: „Měli jste domy, všichni jste byli bohatí.“ Bylo v tom hodně závisti a nenávisti. Našli jsme si ale přátele a drželi jsme pohromadě. Na východě existoval větší pocit solidarity. Ale také jsem v těchto letech hladověl, ze své první učňovské výplaty, 60 marek, jsem si za všechny peníze koupil chleba na černém trhu. Sednul jsem si na schody 152

a půlku jsem snědl. Postupně se situace zlepšovala, přestože potravinářské lístky byly až do 50. let. V NDR se říkalo, že není možné historii revidovat, to dělají jen revanšisté na západě. Hranice jsou konečné a celé území patří Čechům. Měli jste tam sice kdysi vlast, ale teď je vaše vlast tady. Setkání sudetských Němců bylo přísně zakázáno. Vzpomínám si, že kvůli jednomu takovému setkání v Halle byly dvě spolužačky vyhozeny ze studií. Jakákoliv literatura na toto téma byla také zakázána. Dodnes mám kontakty s mým rodným městem. Pracuji s místním archivářem na knize o našem městě. Někteří moji spolužáci tam zůstali. Poprvé jsem tam byl v 50. letech se svou ženou, která pochází ze Slovenska. J ü rgen (* 1923)

Narodil jsem se 17. července 1923 v Johance v okrese Frývaldov v Hrubém Jeseníku. Bydleli jsme ve Vidnavě, což byla výlučně německá obec, která leží asi 4 km od Johanky. Do roku 1918/19 tam byli pouze Němci. Češi, kteří přišli potom, pracovali na poště, u soudu, u policie jako vedoucí pracovníci, finanční úředníci, pohraniční úředníci. Jejich děti chodily do speciální třídy v rámci školy, ale ne s námi, a neučily se německy. Češi neuměli německy. Na úřadech mluvili Češi česky a měli tam tlumočníka. Češi se úplně izolovali, neměli jsme žádný kontakt. Od třetí třídy jsme se museli učit česky. V mojí obci existovala smíšená škola, která se jmenovala národní a měšťanská škola. Tenhle systém byl převzat z Rakouska. U nás se učilo německy, dokud nepřišlo nařízení o tom, že se musíme učit česky. Ve škole jsme se téměř vůbec neučili německé dějiny, neustále jsme museli odříkávat životopisy Masaryka a Beneše. Od roku 1935/36 se uskutečňovala výměna žáků. Němečtí žáci jezdili do českých oblastí a české děti do německých. Bylo to spíš pro lidi, kteří to eventuálně později potřebovali ve svých profesích. Bylo to také spojeno s výdaji. U nás to bylo tak, že v jednom pokoji spalo více dětí a k výměně měly být přibližně stejné podmínky. Já jsem se toho nezúčastnil, musel jsem doma hodně pomáhat, musel jsem být k dispozici jako pracovní síla. Otec mně tenkrát v roce 1938 říkal: „Hochu, nevstupuj do žádné strany.“ Kdysi byl v sociálnědemokratické straně, potom kvůli nějakým neshodám vystoupil. Můj otec byl jako voják v 1. světové válce a od roku 1933 byl nemocný. Zemřel roku 1941. Němci chtěli do říše vždycky. V roce 1918 prohlásil Alois Rašín, že si sudetští Němci musí nechat zajít chuť na sebeurčení, neboť nárok na sebeurčení je sice hezká fráze, ale co rozhoduje, je síla. 23. prosince 1918 řekl Masaryk ve svém vládním prohlášení následující věty: „Území obývané Němci jsou a zůstanou naše. Vybojovali jsme si tento 153

stát a státněprávní postavení našich Němců, kteří sem kdysi přišli jako kolonisté a imigranti, je jednou pro vždy stanoveno. Máme právo na bohatství celé naší země.“ To bylo vládní prohlášení. Lidé jako například Viktor Adler nebo Otto Bauer, kteří byli sociální demokraté v Rakousku, se po válce odvolávali na právo na sebeurčení a navrhovali velkou jednotnou říši všech Němců. Byli členy dočasně platného národního shromáždění v Rakousku. Byli pro německo-rakouské sloučení a pro přičlenění oblastí osídlených Němci k Německu. To byli sociální demokraté, žádný Adolf Hitler. Dne 13. 12. 1918 se rakouská vláda u vítězných mocností ohradila proti přičlenění území obývaných třemi miliony Němci k československému státu a navrhla referendum. Pražská vláda zakázala sudetským Němcům zúčastnit se prvních parlamentních voleb v Rakousku. Potom následovala 4. března velká generální stávka, na které v Teplicích Seliger prohlásil, že nás Němce nespojuje nenávist vůči Čechům, kterým přejeme jejich samostatnost, nýbrž láska k našemu lidu, naší svobodě a k našemu právu. Chceme bojovat za právo na sebeurčení a chceme spolu s německými Rakušany založit svobodné socialistické Německo. To byl také sociální demokrat, žádný nacista. Představa, že bychom žili s Čechy v jednom státě, byla vyloučena. A takhle se to táhlo po několik století. Už v roce 1824 hovořil Karl Max Fried o nepřátelském vypořádávání se mezi Germány a Slovany. Na přelomu století řekl jakýsi Jakob Arbus [Jakub Arbes – pozn. red.]: „Vyžeň Němce, cizozemce, sv. Václave.“ Lidé si asi mysleli, že neexistuje řešení, nedokázali se zbavit těchto názorů. Proto si Němci pravděpodobně mysleli, že to k ničemu nevede. Šlo to nějakou dobu za Habsburků, i když i tam nebylo všechno ke spokojenosti všech národnostních skupin. Upřímně vám musím říct, že kdyby mně dneska někdo řekl, že se mohu vrátit do vlasti, tak bych nešel. Protože bych tam byl vždycky cizí, nebyl bych považován za rovnocenného občana. Hus rozséval hodně nenávisti. Vzbouřil se proti Němcům, a přitom je úlohou duchovních nabádat ke klidu a sbližovat se. Stejně tak šílené je, když francouzský nebo německý nebo jakýkoli farář posvětí zbraně, to je přeci idiotské. V naší obci byli také Židé. Moje babička pracovala u židovského výrobce rukavic, byla tam vedoucí. To bylo ale na německé straně, bydleli jsme hned na hranicích a ta obec v Německu se jmenovala Schubertskrosse (Krasov).194 Moje babička tam dohlížela na výrobu rukavic. Ve Vidnavě jsme měli židovský hřbitov. Když jsme tam bydleli, tak už tam nebyli, asi utekli, vystěhovali se. Měli málo příležitostí k obchodování, asi neměli dobré výdělky. Byly tam ještě dvě ženy, které byly později odvezeny. Nevím přesně, kdy to bylo, nebyl jsem doma. Nikdo nevěděl, co se s Židy stalo. Nikdo neměl tušení, co se s těmi lidmi stalo. Můj strýc pracoval v Opavě na poště a pak z nějakých dů154

vodů vstoupil do SS. Odešel do Oranienburgu a tam se jako pracovník pošty dostal k letectvu ke zpravodajství. Pak ho vzali k Waffen SS (zvláštní oddíl SS), ale vždycky měl pod sebou jenom poštu, byl poslíčkem u Waffen SS. Když byl v Oranienburgu, sešli jsme se u Olympijského stadionu v Berlíně na fotbalový zápas. Přišel celý rozrušený a řekl: „Hochu, Bůh s námi, jestli prohrajem válku.“ To bylo v roce 1939. V Berlíně jsem byl od roku 1938 do 1940. Strýc mi řekl, že Židé, kteří odmítali pracovat, byli odvezeni do koncentračních táborů. Nic neprovedli, prostě nepracovali. Museli se postavit do kruhu a běhat v kruhu, přičemž tam byli někteří, většinou už starší, kteří se zhroutili. Dozorce, který je měl na starosti, je praštil pažbou do zad. Táhli se dál a pak je polili vodou. Na mého strýce to udělalo takový dojem, že řekl slitování a Bůh s námi, jestli prohrajem válku. Židé nechtěli pracovat v továrnách, které jim byly přiděleny, a proto museli do koncentračních táborů. Byli tam také jiní, ale v tomto případě šlo o Židy. Hitlerjugend nás pozvala na sportovní hřiště, kde hovořil vedoucí kraje Berlína. Říkal, že to bylo zcela idiotské rozbíjet židovské výlohy, protože teď musíme kupovat sklo od holandských Židů. Na to nikdy nezapomenu. Kamarád z války mně vyprávěl, že ve čtvrti Friedrichshain bylo hodně židovských řemeslníků. Sám zažil, jak k  jednomu přišli dva příslušníci SA a chtěli ho odvést. Stál tam s vysoko vyhrnutými rukávy a řekl: „Pánové, musím si ještě dojít pro kabát.“ Když se vrátil, měl na kabátě několik vyznamenání z 1. světové války. „Tak pánové, ještě chcete, abych šel s vámi?“ Příslušníci SA se otočili a odešli. Například Heller, ten, který teď ve Vídni natočil film o sekretářce Hitlera, řekl, že jeho otec by býval byl vstoupil do NSDAP, kdyby Hitler nedělal s Židy to, co s nimi dělal. Byl velkým obdivovatelem Hitlera. Mému strýci se nelíbilo, jak s ním po válce zacházeli, protože byl u Waffen SS. Nikdy neměl v ruce zbraň. V Maďarsku byl zodpovědný za rozdělování pošty v celém prostoru. Jednou jsem ho tam také navštívil. Prarodiče měli v Johance statek, měli pár krav a kus půdy. Vyrostli tam matka, strýc a několik dětí a já jsem se tam narodil. V roce 1933 onemocněl můj otec a matka musela jít pracovat. Když jsme byli přičleněni k Německu, dařilo se jí lépe, slušně si vydělávala. V továrně na šamotové cihly byly vytvořeny lepší podmínky. Češi se o to dřív nestarali, protože tam pracovali jen Němci. Zmizel všechen prach a špína. Matka tam pracovala jako formířka, měla dost síly a slušně si vydělávala, protože dostávala zvlášť velké formy. Češi, kteří přišli po roce 1918 jako úředníci, odešli v roce 1938 zpátky do Československa. V nákladních vlacích si odváželi, co chtěli. Mohli se přihlásit k německé příslušnosti, a pak by tam mohli zůstat. Co by tam dělali, když neuměli německy? 155

Lidice byl zločin, ale otočme špíz. V Německu by se po válce objevilo pár idiotů, jeden by třeba zavraždil Montgomeryho, druhý třeba Eisenhowera a třetí třeba Zukowa [maršála Žukova – pozn. aut.]. Co si myslíte, že by následovalo? Ti tam seskočili a ze zálohy zastřelili Heydricha, to je pro mě vražda. Lidice nelze obhajovat, pouze říkám, že co ti jedni udělali, byla v každém případě vražda. To druhé už je zločin. Zavřít děti a ženy do kostela a zapálit ho. Za co mohou ženy a děti? Ukončil jsem svoje vzdělání a v časopise Letec jsem se dočetl o výsadkářích. Psali tam, co a jaké vzdělání při tom člověk ještě získá. To mě lákalo a myslel jsem si, že vojákem bych se musel stát tak jako tak a ani bych nevěděl, kam mě pošlou. Tak jsem se přihlásil k průzkumníkům. Myslel jsem si, že se tam něčemu přiučím, že to je skvělá věc. Na druhé straně mě také lákal stroj a skákání. Chtěli mě na výcvik, a tak jsem se přihlásil se svým kamarádem, se kterým jsme narukovali ve stejnou dobu, v roce 1941. Jeho poslali na frontu a já jsem zůstal tady. Přesunuli nás z Braunschweigu do Francie. Můj kamarád se dostal až do Afriky, a když chtěli přistát v Tunisku, už tam byli Američani. Vzali je do zajetí a jako váleční zajatci se dostali do Ameriky. Před koncem války mě s jednotkou před Berlínem zajali Rusové. Se svými šesti muži z jednotky jsem utekl, a protože jsem patřil k z.b.V. posádce,195 měl jsem ve vojenské knížce lístek, že nesmím být přiřazen k jiné výsadkářské posádce. Příslušníci z.b.V. posádky se měli hlásit ve Wannsee u kapitána, na lístku byl podepsán říšský maršál Hermann Göring. Tu vojenskou knížku jsem nevyhodil, ještě ji mám. Když jsme cestou byli zastaveni, předložil jsem vojenskou knížku a tvrdil jsem, že jdeme do Wannsee ke kapitánu Hildebrandovi. Došli jsme až k ministerstvu letectví, tam nás nahnali dovnitř a měli jsme se převléknout do uniforem. Měli jsme totiž civilní oblečení. Utekli jsme a když jsme přišli do Wannsee, zjistili jsme, že kapitán zmizel už před čtrnácti dny. Šli jsme do Berlína a chtěli jsme se nahlásit na komandantuře a zaregistrovat se. Už jsem neměl žádné papíry, tak mě poslali do Chemnitz. To bylo v říjnu a já jsem chtěl jít domů, abych si vyzvedl nějaké věci. Zůstat jsem tam ale nechtěl. Dostal jsem se do Trutnova a potkal jsem tam jednu Němku, která měla dokument od českého protifašistického svazu v Trutnově a chtěla si žádat o vycestování do SRN. Dala mně ten dokument a já jsem s ním šel domů. Když mě někdo zastavil, řekl jsem, že hledám svou matku, ale neřekl jsem, že jdu do Vidnavy. Takhle jsem se dostal až do Vidnavy. Ten dokument jsem potom vrátil té Němce. Doma jsem zůstal tři dny, matka a bratr byli ještě doma. Naproti bydlel nějaký Spengler, s jehož synem jsem se kamarádil, a ten říkal, že jako výsadkář jsem pro Čechy nacista a že mě okamžitě dají do pracovního tábora. Nemohl jsem tam tedy zůstat. Přišel k nám strýc, který znal jednoho 156

komunistu, s jehož synem jsem se taky kamarádil, a ti mně měli pomoct dostat se ilegálně ven. S bratrem jsme v noci vyrazili a šli jsme 4 km na nádraží. Odtud už jsem jel sám. Na nádraží mně četník kontroloval papíry, telefonoval do Trutnova a po chvíli se vrátil, omluvil se a koupil mi jízdenku do Hradce Králového. Takhle jsem se dostal až do Liberce a odtud jsem jel vlakem s ruskými důstojníky. Na hranici jsem se schoval na záchod a vystoupil jsem před Zittau, protože na nádraží zavírali lidi. Moje matka byla v Československu do roku 1952, pracovala stále v továrně. Byla vystěhovaná, mohla si vzít všechno s sebou poté, co zaplatila 10 000 Kč. Nemusela odcházet, ale můj bratr chtěl pryč a matka tam nechtěla zůstat sama. Její sestra se dostala do Allgäu, kam ji matka následovala. Dvě rodiny tam zůstaly. Pan Schöppel, který pracoval v zámečnictví, byl odborník, a proto ho potřebovali. Moje matka neměla žádné kontakty s Čechy, pouze s německými rodinami, neuměla česky. Můj bratr nemohl bezprostředně po válce navštěvovat žádnou školu, potom chodil do školy ve Vidnavě, a kdyby chtěl studovat, musel by mít československou příslušnost, a to nechtěl. Vyučil se potom v Kaufbeuern zámečníkem. Moje vlast je pro mě jen ve vzpomínkách. Jako vzpomínka je tam náš pozemek, na kterém by se možná mohlo něco postavit, ale kam by moje děti určitě nešly. Vlast je ale také tady. Řekl bych, že to je proměněná vlast. Dětství je něco jiného než zbytek života a tady mám rodinu a přátele. Tak, jak žiji tady, bych doma žít nemohl. K tomu tam chybí prostředí. W E R N E R (* 1930)

Narodil jsem se v  roce 1930 v  Karlíně (Karolinstal), v  obci náležící k Horní Poustevně. Můj děda z otcovy strany byl zemědělec, děda z matčiny strany byl nezávislý řemeslník. Měl dílnu a opravoval a udržoval tkalcovské stavy. U nás v okolí bylo hodně tkalcoven, především tkalcovny na stuhy. Můj otec byl truhlář a zemědělec. Doma zpracovával dřevo a kromě toho měl hospodářství. V roce 1936 jsem šel do školy a vzpomínám si, že jsem tam chodil teprve krátkou dobu, když na stožárech visely na půl žerdi státní vlajky. Tehdy umřel T. G. Masaryk. Celý Šluknovský výběžek byl tenkrát německy hovořící a pokud vím, u nás v obci byly jen tři rodiny, které byly české, a pak tam bylo možná ještě pár smíšených rodin. V naší rodině do roku 1936 neexistoval žádný resentiment vůči Čechům, alespoň pokud si vzpomínám. Patřili jako jiní obyvatelé k našemu místnímu společenství. Byli tady tzv. starousedlíci, kteří sem přišli s vývojem doby. Mám teď na mysli generaci mých rodičů, kteří se jako mladí lidé někde seznámili a potom se sem přestěhovali. 157

S Masarykovou smrtí se atmosféra změnila a nastalo jakési napětí. Přicházely sem rodiny, které obsazovaly především úřady, poštu, dráhu. Většinou to byly početné rodiny s mnoha dětmi, kvůli kterým se pak stavěly české školy jako například v Dolní Poustevně. Já jsem chodil do německé školy a češtinu už jsme neměli. Moje o sedm let starší sestra se ještě česky učila. My jsme se v roce 1936 začali učit státní hymnu, ale pak to bylo pryč. Napětí bylo způsobeno tím, že Němci ztráceli práci, například můj strýc, který pracoval u dráhy, musel předčasně jít do důchodu. Neměl tam nějaké důležité místo, jen obsluhoval ruční brzdu, ale byl propuštěn, protože neuměl česky. Takhle vznikalo napětí, které od roku 1937 narůstalo. Vzpomínám si na volby, a přestože Henlein na mě neudělal žádný dojem, jeho SdP strana měla mezi lidmi obrovskou podporu. SdP byla oficiálně povolená strana a myslím si, že všichni, kteří se hlásili k německým kořenům, tuhle stranu volili. Určitě to také souviselo se sílícím národním socialismem, který napětí ještě umocňoval. Komunismus byl stigmatizován. Určitě existovali také komunisté, ale ti byli v pozadí. Mnohem silnější byli sociální demokraté. Myslím si, že můj otec byl asi také členem SdP, ale nenašel jsem o tom žádné dokumenty. Nemohu to tedy říct s určitostí, ale stoprocentně vím, že můj otec byl velký antikomunista. Protože jsme bydleli na hranici s říší, měli jsme kontakt s lidmi odtamtud, kteří k nám často jezdili na návštěvu. Pamatuji se, že moji rodiče přesně nevěděli, jak odhadnout Hitlera, kam ho zařadit. Přicházeli k nám lidé, kteří byli zcela nadšeni, protože nechal postavit sídliště pro rodiny s více dětmi a dálnice. Na druhé straně se ozývaly hlasy, které varovaly před válkou a poukazovaly na to, že to všechno slouží předválečným přípravám. Situace s Židy mně nebyla tenkrát zcela jasná. V deseti, ve dvanácti letech jsme byli politicky velmi nevzdělaní a obraz dějin, který nám byl předkládán, byl určován národním socialismem. V Henleinově tělocvičném spolku (Turnverein) nebyl nikdo z rodiny členem. Po roce 1938, po připojení k říši, které všichni bezpochyby uvítali, protože si mysleli, že skončí napjatá situace, musely dívky z BDM196 nastoupit pracovní službu. Moje sestra už nespadala do dané věkové hranice, takže se jí to netýkalo. Byla vyučená švadlena a pracovala v jednom židovském obchodě ve Šluknově. Kam se ti lidé [rozuměj Židé – pozn. aut.] poděli, to nevím. V důsledku vývoje událostí buď utekli, nebo byli pronásledováni, ale nic o tom nevím, neznal jsem žádnou židovskou rodinu. Když přišli v roce 1938 němečtí vojáci, všechny české rodiny před nimi utekly. Byli to především úředníci, kteří tam byli služebně umístěni. Nevím, kolik jich bylo. Vyskytly se různé reakce, s některými Čechy se dobře vycházelo a někteří byli nacionalisté, to se hned poznalo. 158

Za války museli Němci narukovat do armády. Můj děda ze strany otce už byl příliš starý a děda ze strany matky nastoupil jako vojenský ošetřovatel ve zdravotních službách. Otec byl u červeného kříže a musel jít na dva roky do Berlína. Byl v oblastech postižených bombardováním a měl za úkol zachraňovat a ukrývat lidi. Před koncem války byl vyměněn a na konci roku 1943 se vrátil domů. U nás se všechna původní produkce (tkalcovství, kovářství, výroba umělých květin atd.) změnila ve vojenský průmysl a s ním přišly z Berlína i závody na výrobu letadel. S nimi přišli říšští Němci, kvalifikovaní odborníci, kteří museli řídit výrobu. V továrnách se vyráběly díly pro letecký průmysl. Pracovali tam váleční zajatci, Francouzi a nasazené pracovní síly z východu. Byli to lidé z ruského území, kteří vlastně nebyli váleční zajatci, ale byli sem deportováni. O válce a o válečných devastacích jsme jinak nic nevěděli. Matka byla v domácnosti a kromě toho pracovala v zemědělství a v hospodářství u nás doma. V roce 1944 jsem ukončil školu a začal jsem se učit truhlářem. Po kapitulaci k nám přišla „černá armáda“ a ještě se střílelo.197 Pár mladíků střílelo, ale v porovnání s jinými válečnými událostmi to nic neznamenalo. Pak přišli polští partyzáni, které později vystřídaly české oddíly. Sovětské oddíly u nás vůbec nebyly. Němečtí vojáci rychle uprchli, chtěli se co nejdřív dostat za Labe k Američanům. Nejdříve odešli říšští Němci, kteří přišli za války. To bylo normální. Potom nastalo divoké vyhánění sudetských Němců. Museli jsme také pryč, opustili jsme dům a dostali jsme se do Ruheswalde v Německé říši. Otec hledal ubytování, když narazil na tři bývalé české spolužáky, kteří nás odvedli zase zpátky. Večer jsme byli zase doma. Později se ukázalo, že nás přivedli zpátky kvůli dobytku, o který se nikdo nestaral. Věci, které jsme měli s sebou, byly zkonfiskovány. Pak k nám postupně přijížděli lidé, kteří po nás přebírali věci. Chodili vesnicí a vybírali si, co si vezmou. K nám přišel také jeden a my jsme museli ven z bytu a bydleli jsme v podkroví. Byl vdovec a měl čtyři děti. Takhle jsme bydleli až do roku 1946. Moje sestra byla vyhnána v divoké vlně odsunu, ale její dvě děti zůstaly u nás. V roce 1946 brzo ráno přišly najednou oddíly a my jsme okamžitě museli jít do sběrného tábora ve Šluknově. Zacházeli tam s lidmi strašně, s mým otcem také. Byli jsme tam asi týden a pak nás naložili do dobytčáků a nikdo nevěděl, kam jedeme. Dorazili jsme do Hofu, prošli jsme dalším táborem a nakonec jsme skončili v Donauwörthu v Bavorsku. Byli jsme ubytováni na statku, kde otec získal práci. Přijali nás tam velmi skepticky, taky jsme nevypadali dobře. Na začátku k nám měli silnou averzi, ale když zjistili, že jsme měli vztah k hospodářství a že jsme pilně pracovali, tak s námi navázali vřelé přátelství. Děti mé sestry byly s námi v Bavorsku. Moji rodiče se rozhodli, že 159

opustí Bavorsko, abychom se mohli sloučit se zbytkem rodiny. Šli jsme do Jüterbogu do východní zóny, kde byla sestra se svým manželem, se kterým chtěl otec znovu začít podnikat ve sklářství. Bylo tady postavené sídliště pro sudetské Němce, přijížděli sem antifašisté z Liberce a z Jablonce. Tohle místo jim přidělila vojenská administrativa [sovětská vojenská správa  – pozn. aut.], neměli na vybranou. Všichni jsme byli stejně chudí a moji rodiče si nikdy neodpustili, že jsme se sem přemístili. Tenkrát ale nikdo nemohl vědět, že to tady bude komunistické. Z otcovy samostatné dílny sešlo, stal se z něj vedoucí dílny v jedné firmě. Po roce 1945 jsme žili ve velké nejistotě, otec říkal, že nikdo neví, jestli tam budeme moct zůstat a jak se všechno vyvine. Říkali jsme si, že se musíme kvalifikovat. Hodně jsem byl na cestách a chtěl jsem se víc vzdělat ve své profesi jako truhlář. V Berlíně jsem narazil na tzv. mistrovskou školu pro truhlářství a interiérovou architekturu, kam jsem se přihlásil. Byl jsem přijat a dokončil jsem svoje odborné studium. Našel jsem si místo na magistrátu a udělal jsem si ještě odbornou vysokou školu. Pracoval jsem pak na ministerstvu zdravotnictví v oboru plánování investic do zdravotnictví v NDR. Po celou dobu jsem udržoval kontakty se svými přáteli z domova jak tady, tak v Československu. Do Československa jsem poprvé získal vízum v roce 1962. Z našeho domu se mezitím stala myslivna a odhaduji, že se tak za pět až šest let zlikviduje. Ten člověk, který náš dům převzal, neměl ponětí ani o zemědělství, ani o dřevařství. Takhle zašlo hodně vesnic. Někteří kamarádi tam zůstali, protože je tam potřebovali jako odborné síly. Většinou pracovali na nucených pracích. Neradi o tom hovořili, ale měl jsem kamaráda ze školy, který musel nejdřív pracovat v lomu při těžbě železa a pak ho poslali do uranových dolů do Jáchymova. Jiný kamarád pracoval jako dělník, přestože byl velmi kvalifikovaný truhlář, ale neuznali mu jeho vyučení. Druhá kategorie lidí, kteří zůstali, byla smíšená manželství. Ti, kteří zůstali, neměli nejprve žádnou státní příslušnost, ta jim byla odebrána na základě Benešových dekretů. Později, nevím přesně kdy, jim byla československá státní příslušnost zase udělena. Z mého příbuzenstva tam zůstala sestřenice, která se provdala za Čecha. Byla zubařkou, pracovala jako zubařka, ale byla placena jako pomocná síla. Její rodiče byli vysídleni, a když její otec zemřel, podařilo se jí vzít si svou matku k sobě do Čech. Zpětně se mně zdá, že se jim tam vedlo mnohem hůř než nám. Neměli téměř žádné možnosti se rozvíjet. Nám se v porovnání s nimi dařilo dobře, i když v NDR byla sudetoněmecká otázka od roku 1949 tabu. 160

I ngrid (* 1930)

Můj otec se narodil v Jablonném v Podještědí, v okrese Liberec. Matka pocházela ze Cvikova ze severních Čech. Rodiče měli doma hospodářství, otec byl povoláním tesař. Hospodářství se zvětšilo poté, co jeho otec padl v 1. světové válce. Narodila jsem se v roce 1930, a pokud si vzpomínám, měli jsme kontakty pouze s Němci. V Jablonném bylo jen málo Čechů. Po roce 1918 jich bylo víc, protože přišlo nařízení od státu, že určitá místa mají být obsazena Čechy. Týkalo se to míst na poště, na dráze atd. Naši lidé byli jednoduše vyměněni a to souviselo s prohranou 1. světovou válkou. Čeští občané byli toho názoru, že je teď musíme poslouchat. Předtím, v Rakousku-Uhersku, byli Češi začleněni jako Němci, neboť Rakousko-Uhersko bylo mnohonárodnostní stát, ve kterém žilo mnoho národností. Tam už tenkrát začaly třenice. Moji rodiče a příbuzní nebyli nadšeni z toho, že z nějakých nejasných důvodů na jmenovaných místech byli vyměněni lidé. Nové rodiny mluvily trochu německy, takže jsme se mohli dorozumět. Nemohu říct, že bychom k sobě byli navzájem nepřátelští, ale byli jsme si cizí. Bylo to dáno tím, že nikdo neusiloval o to, abychom se jako děti spřátelili. Pro české děti byla speciálně postavena úžasná škola a my jsme nadále chodili do německé školy. Když přišli němečtí vojáci, bylo to určitě pro české rodiny stísňující. Museli se cítit být zahnáni do úzkých. Vím, že existovala výměna mezi Čechy a Němci, ale ne u nás v obci, nýbrž ve Cvikově a v Novém Boru. Hodně Čechů tam chodilo kvůli sklářskému průmyslu, ve vnitrozemí asi nenašli práci, nebo tam byly horší podmínky. Bylo běžné, že děti jezdily o prázdninách na výměnu. Jablonné v Podještědí není daleko od hranic, a proto zde bylo spojení s říší a předávaly se různé tajné zprávy. Naši otcové si byli jisti, že získají autonomii. Od svého otce vím, že důvodem odjakživa bylo, že chtěli být uznáni jako samostatná národní skupina. Otec byl velkým příznivcem SdP a jejím bojovníkem, ale ne Henleinovy strany, nýbrž jiné strany, která bojovala za práva sudetských Němců. Rodiče byli přemluveni, aby dali na přechodnou dobu své děti do Německa, aby zůstaly stranou. Mému otci se to zdálo nepřiměřené, a tak jsem zůstala ještě s jedním stejně starým klukem ve vesnici. Byly jsme jediné děti, které zůstaly doma. Byli jsme obklíčeni českou armádou a mezi českými a německými vojáky se střílelo. To bylo v kritické době 1937–38. Se svým kamarádem jsme to zvědavě pozorovali, běhali jsme sem a tam, byla to pro nás senzace. Můj otec (narozen 1896) a jeho přátelé už měli povolávací rozkaz do české armády, ale vůbec to neakceptovali, někam se schovali a tuto službu nesplnili. Pak už to šlo velmi rychle, přišly německé oddíly a začala euforie. Nesmí se zapomínat, že 161

jsme do určité míry byli značně utiskováni, pokoušeli se nás potlačit. Jsem smutná, že výraz euforie je v současné době vykládán tak negativně. Kdo to nezažil, nedokáže pochopit, jak jsme byli konečně rádi, že už se nemusíme bát, že jsme si opět mohli zazpívat německou píseň a že jsme opět mohli mluvit na ulici nahlas. V tomto období a při této radosti české rodiny zmizely. Češi nečekali, až budou vyzváni, ale vzali vůz, naložili na něj svůj majetek a šli zpátky do své země. Takhle jsem to zažila. Bez nějakých zlých slov. Myslím, že odcházeli i v noci, moc jsem toho nepostřehla. Někteří zůstali, byli to většinou Češi židovského původu, cítili se tady doma, bydleli tady už několik let. Nechtěli jít nikam jinam. Během války byli odhaleni a znevýhodňováni. Měli jsme mnoho rodin židovského původu (živnostníci, továrníci, velkostatkáři), kteří byli buď německy nebo česky mluvící. Měli jsme dobré kontakty. Kvůli válce si to člověk pořádně neuvědomil, byli zavřeni a odvezeni do Terezína. Byli. To člověk nemůže popřít. O Terezíně jsem nic nevěděla a moji rodiče také ne. Musím říct, že můj otec byl velmi proti tomu, abychom byli obsazeni Čechy, ale když euforie přešla, byl určitě jedním z prvních, který řekl, že jsme nasedli do špatného vlaku. Poznal to dost rychle a měl velké problémy s SA. Za 1. světové války byl jako válečný zajatec na Sibiři a naučil se tam trochu rusky. Do 2. světové války už nenarukoval, a když k nám přišli pracovníci z východu, snažil se s nimi mluvit rusky. To bylo zásadně zakázáno. Ti mladí lidé k nám chodili rádi, protože si u nás mohli popovídat. Mému otci to bylo zakázáno a měl kvůli tomu velké nepříjemnosti. Někdy jim připravil chleby. Otec měl sympatického spolužáka, který byl zvěrolékař, a díky svému povolání nemusel jít do armády. Hodně mému otci pomáhal, protože tam nikdo nebyl. Myslím, že mu vděčíme za to, že otce neodvedli. Otec už v roce 1941 tvrdil, že válku prohrajeme. O koncentračních táborech jsme nic nevěděli, nevím, jak to dokázali utajit. Ačkoli Terezín nebyl daleko, nevyšlo najevo, že to byl předstupeň koncentračního tábora. S blížící se frontou k nám přicházely kolony lidí ze Slezska, všichni chtěli směrem na Děčín a pak do Bavorska. Museli jsme ubytovat některé rodiny, což pro nás byla určitá zátěž, i když jsme byli pohostinní. Od roku 1944 už jsme neužívali náš velký pokoj, byl obsazen lidmi z kolon. Viděli jsme bombardování Drážďan – obloha byla úplně červená. V obci se na konci války stala také tragická příhoda, když si žena našeho řídícího učitele pustila v obchodě pusu na špacír a jedna z přítomných dívek to vyprávěla svému otci, který byl vysoce postavený příslušník SA. Okamžitě ženu odvedli. Její muž si ji směl vzít na jeden den domů a ona se tehdy oběsila ve škole. Naši vesnici to zle poznamenalo. V roce 1945 jsme doufali, že nás přijme Rakousko, protože jsme pociťovali určitou spřízněnost spíš s Rakouskem než s Německem. 162

Za války jsem se ve škole učila anglicky, česky jsem se začala učit teprve po roce 1945. Byli jsme téměř dvanáct měsíců internováni a nikdo nevěřil, že bychom už se nikdy nedostali domů. Počítalo se s tím, že pocítíme konec války, ale nikdo si nemyslel, že nás během několika hodin vyženou jako zločince. Každý říkal, že to přeci takhle nejde, že přeci musí ještě existovat nějaká spravedlnost. Před 800 lety tady žili naši předkové společně s Rakušany, Čechy a Židy a šlo to, a najednou už to jít nemohlo? 8. května k nám dorazily válečné oddíly a byl konec války. Všechny oddíly (Rusové, Poláci, Češi) se spojily a slavily vítězství a kapitulaci. Byli jsme v podstatě také rádi, že nastala kapitulace, ale brzy jsme byli poučeni o tom, jak se věci mají. Měli jsme poctivý pocit, vždycky jsme se snažili pomáhat. Otec byl plný očekávání, Rusy přeci znal, ale byl velmi zklamán. Lidé, kteří k nám přišli, byli plni nenávisti. Z jejich pohledu se to dá i pochopit, stalo se toho přeci jen dost. Ale bylo to hrozné, jenom nám s pistolí v ruce rozkazovali. Tak pojď, dělej … porazit prasata, zabít koně, sebrali všechno, co jsme měli. Boty, hodinky, porcelán, holínky, všechno, co se jim líbilo, si vzali. Protože slavili, museli jsme také hodně vařit. V patnácti letech jsem tomu nemohla dobře rozumět. Neměli jsme příbor, nůžky, všechno si vzali s sebou. Po Rusích přišli Poláci a rabovali, co se dalo. Potom přicházeli civilisté s lístkem v ruce a s tužkou a rozhlíželi se. Byli jsme tak naivní, že jsme si o tom nic nemysleli. Po několika dnech přišli zase a řekli: „A ven!“ Říkalo se, že byli odněkud z Pardubicka. Byli to dělníci z velkých zemědělských podniků, kteří nic neměli. Z obecního úřadu jsme dostali dopis, kde stálo, že se za dvě hodiny máme hlásit na úřadě starosty. Bylo nám řečeno, že pojedeme na čtyři týdny na práci do Čech. Večer předtím přišel za otcem starosta s jedním Čechem a přinesli mu dokument dokazující antifašistickou činnost. Otec se zeptal, co to má znamenat, ze všech stran slyšel, že nás nikdo neuznává a že máme být jednoduše vyhozeni. To už den nebo dva dny probíhaly transporty do Německa. Otec zapřáhl vůz a ženy s malými dětmi a starými lidmi, kteří nemohli chodit, byli naloženi a odvezeni na hranici. Tam byli hrubě shozeni z vozů a povozníci se otočili a jeli zpátky. Otec tohle zažíval už třetí den a byl nervově zcela vyčerpán. Když před ním ležely tyhle dokumenty, řekl můj otec: „Můžete si je nechat, nebo ještě lépe, teď hned je roztrhám. Vzepřel jsem se Hitlerovi a stejně tak se vzepřu těmto zločinům.“ Nechtěl zradit své lidi. Byl úplně zničený. Na jednom voze vezl také svou sestru s kojencem. Nikdo se na nic neptal, vojáci posílali na povozy lidi, o kterých si mysleli, že by to pěšky nezvládli, a náhodou se mezi nimi vyskytla otcova sestra. To ho velmi rozčílilo. Ve vesnici byli vždycky komunisté, to byli jednoduše ti „rudí“. Většinou to byli dělníci z továren a ti byli velmi rozhořčeni. Bylo to různé, někteří 163

udávali a všechno prozradili. O různých věcech se nevědělo a bylo zapotřebí získat informace. Také tam byli Ukrajinci, kteří si ještě před válkou vzali německé ženy a zůstali u nás. Okamžitě mohli získat potvrzení o antifašistické činnosti a někteří ho také dostali. Poté, co všechno vyzradili, byli stejně vysídleni, i když výhodněji. Přijeli vlakem a mohli si vzít svůj majetek. Němečtí komunisté nebyli oblíbení, protože vyzradili některé věci, jen proto, aby se sami vykoupili. My jsme tedy další den dostali dopis, ve kterém stálo, že máme okamžitě opustit dům. Otec se domníval, že to je proto, že nechtěl spolupracovat a že roztrhl ten dokument. Myslel si, že odplatou je, že musíme jet do Čech pracovat. Nemysleli jsme si ale, že se dostaneme do internačního tábora, kde budeme hlídáni, budeme muset nosit bílou pásku a kde na nás děti budou házet kameny. Byli jsme u elektrických závodů v Dražicích nedaleko Mladé Boleslavi. Původně tam byl velký sklad s hořlavinami a tam nás nacpali. Stálo to hned u řeky, kde běhala spousta krys. Někdy jsem se v noci hrozně vylekala, když to přes mou postel zasvištělo. Od té doby nemohu vidět žádné krysy. Každé ráno jsme museli nastoupit a lidé z okolí si vybírali pracovní síly. Bylo mně tenkrát patnáct let a pracovala jsem v pohostinství. V hospodě bylo ubytované české vojsko, generálové z exilu tady narychlo cvičili české vojáky. Musela jsem po nich čistit záchody a byla jsem od rána do večera zaměstnaná. Musím říct, že majitel nebyl nejhorší. Ostatní byli většinou na velkých statcích, kde zůstali po celou dobu a neměli kontakt s rodinou. Museli na nádražích vykládat řepu a nakládat uhlí. Měli jsme pocit, že jsme na tom trochu lépe, protože jsme byli pohromadě ve sběrném táboře. Byli tam s námi i vojáci německého původu, kteří sloužili Německu. Pocházeli například ze Spiše, Saska, Sedmihradska atd. Byli jsme tam o Vánocích, to bylo strašné. I když jsem zažila i milý zážitek. Do restaurace chodili na jídlo generálové, kteří bydleli nahoře, a na Štědrý den mě jeden major vyzval, abych přišla k němu nahoru do pokoje. Myslela jsem si, že je konec, a přemýšlela jsem, jestli se mám bránit. Občas jsem vylila kýbl vody na chlapy, kteří se ke mně chovali příliš agresivně. Vlastně jsem se tomu vždycky vyhnula. [rozuměj: přímému kontaktu – pozn. aut.]. Major údajně potřeboval přišít knoflíky na kabát. Šla jsem nahoru a skutečně tam ležel kabát se dvěma volnými knoflíky. Byla jsem ráda a přišila jsem mu je. Při tom mi vyprávěl, že je ze Slovenska z Košic a dal mi malý balíček, který jsem si měla rozbalit o Štědrém večeru. Moje podezření bylo tedy zcela nesprávné a taky mně dal najevo, že s tím vším není srozuměn. V táboře jsem se seznámila s jedním mladým vojákem, který se vrátil domů a cestou ho chytili Češi. Pokusil se o útěk, chytili ho a všichni jsme museli v noci vstát, utvořit kruh a dívat se, jak dostává za vyučenou. 164

Vysídlili nás prvním transportem, který byl uspíšen povodní. Voda se dostala až do tábora a muži nás posadili na vyšší pryčny. Otec si tam uhnal hrozný zánět plic, měl vysokou horečku a byl těžce nemocný. Za dva dny ho odvezli do nemocnice. Nevěděli jsme kam, a tak jsem se zeptala jednoho řidiče autobusů, který chodil často do hostince na oběd, jestli by mně nepomohl. Nabídnul mi, že mně v neděli vezme do Mladé Boleslavi. Nesměla jsem mluvit a mít bílou pásku, protože Němci nesměli používat dopravní prostředky. Jela jsem tedy s ním a v nemocnici jsem se se svou češtinou horko těžko dostala až k němu. Podmínky tam byly hrozné, nikdo se o něj nestaral, protože byl „německá svině“. Byla tam také řádová sestra, které otec vděčil za mnohé. Měla tam noční služby a vařila mu čaj. Byl shledán pracovně neschopným, a tak jsme se dostali na seznam vysídlených. Dostali jsme se do Modřan zase do tábora a potom do Jüterbogu do Německa. To bylo také strašné. Odtud jsme pak šli do Wittstocku nad Dossou, tam nás vyhodili na louku a to byla konečná. Poprvé jsem byla doma v roce 1961. Náš dům ještě stojí, ale nikdy už jsem v něm nebyla. Současný majitel se nikdy neukázal a my jsme se nechtěli vnucovat. F ranz (* 1929)

Narodil jsem se v roce 1929 v Mostě. Doma nás bylo šest dětí a můj otec měl v Mostě na náměstí malý obchod s tabákem, tenkrát se tomu říkalo trafika. Otec byl podruhé ženatý, jeho první žena byla Češka a měli dvě děti. Poté, co jeho žena zemřela, oženil se otec s mojí matkou, se kterou měl kromě mě ještě tři děti. Dohromady nás tedy bylo šest. Moje matka byla Němka. Jak moje starší sestra, tak můj starší bratr mluvili perfektně česky, protože jejich matka byla Češka. Moje sestra, která dnes žije v Berlíně, mluví i teď velmi dobře česky. Já jsem česky nikdy neuměl, naučil jsem se jen pár slov. Naposledy jsme v Mostě bydleli v Rudolfské ulici v domě se čtyřmi rodinami, dvě rodiny byly české a dvě německé. Vycházeli jsme spolu velmi dobře, chodili jsme společně do sklepa, když byly nálety. Most byl od roku 1943 kvůli Hydrierwerke,198 kde se z uhlí vyráběl benzín, neustále vystaven náletům. Všechny rodiny pak byly ve sklepě a všichni jsme spolu dobře vycházeli i na konci války. Kamarádil jsem se s dcerou jedné české rodiny, a když přišel rok 1945 a konec války, zeptala se mě, jestli mám ještě zbraň a munici. Byl jsem tak hloupý, že jsem měl. Byl jsem u Volkssturmu, kde byli muži, kteří buď ještě nebyli v armádě, nebo už byli staří na to, aby šli do války. Říkalo se tomu Eintopf. Bylo 8. května a byli jsme na cestě na východ, protože Sovětská armáda již byla na postupu. Běžné oddíly se vracely 165

a ťukali si na čelo. Měli jsme šedou uniformu, na které byl nápis Volkssturm. Byl jsem u zpravodajské služby, pokládal jsem telefonní vedení a můj kamarád byl velitel oddílu. Pak přišli Američané a my jsme zase museli na západ. 8. května jsme se vrátili do Mostu a velitelé nám řekli, že obdržíme ještě zprávy a že si s sebou domů máme vzít dost střeliva a zbraně. Nemysleli jsme si, že už je konec války, neustále jsme věřili v nějaký zázrak. To nám totiž říkali. Měl jsem tedy batoh se střelivem a zbraň, když přišla moje kamarádka a zeptala se mě, jestli mám něco doma. Dej to pryč, víš, že zastřelí celou rodinu. V noci jsem sám zbraň odnesl a hodil ji do kanálu, náboje a zápalnice jsem dal jí. Potom už jsem u sebe nic neměl. V Mostě byly čtyři německá kina, jedno německé divadlo, čtyři velké německé školy a jedno německé gymnázium. Obyvatelstvo bylo z 80–90 % německé, přičemž my jsme bydleli ve čtvrti, kde bylo hodně Čechů. Byli jsme přísně vychováváni podle katolického učení, já i můj bratr jsme byli ministranty, a když zemřel T. G. Masaryk, zvonili jsme kostelními zvony. Až do té doby u nás bylo velmi dobré soužití mezi Čechy a Němci. Češi u nás nakupovali noviny, buď česky nebo německy, to bylo jedno. Potom začalo napětí, a to tehdy, když se k moci dostal Beneš a na německé straně se objevil Konrád Henlein. Napětí sílilo na obou stranách, protože přicházel silný tlak z Německa. Češi samozřejmě říkali, je to naše země a v ní si chceme sami rozhodovat, ale pak došlo k tomu, že Angličané a Francouzi podpořili v Mnichovské dohodě připojení Sudet k Německu. Týden nato přišli němečtí vojáci. České rodiny, které jsme znali, tam zůstaly, kam by taky měly jít? A v roce 1939 byl obsazen zbytek Československa a vznikl Protektorát Čechy a Morava. To se dalo očekávat už v říjnu 1938. Můj otec byl politicky neutrální, vždycky říkal, že má jak německé, tak české zákazníky. Kdyby někoho upřednostňoval, sám by se tím znevýhodňoval. Jednou došlo k  problému s  jedním advokátem. Byl velmi bohatý a v Mostě známý, ale spíš jako fašista. Tento muž byl vyobrazen na titulní straně jednoho karikaturního časopisu. Vždycky si u nás kupoval cigára a chtěl po mém otci, aby ten časopis přestal prodávat, jinak u něj už nebude nakupovat. To byl jediný problém, který otec měl. S Čechy žádné problémy neměl. Z příchodu německé armády nebyl nadšený, ale doufal, že se to zlepší. Když dostal trafiku, musel splácet určitý obnos dvěma českým vdovám po vojácích z 1. světové války. I když jsme s Čechy nikdy neměli problémy, vyvěsili jsme při příchodu německých oddílů hitlerovské vlajky jako všichni ostatní. Asi by nastaly problémy, kdyby na obchodě nevisela vlajka. Takové nadšení je také přirozeně nakažlivé, hrála hudba a bylo tam hodně lidí. Někteří tam byli z přesvědčení a jiní byli jen tak při tom. Lidé si mysleli, že teď už nebudou utlačováni Čechy. 166

V Mostě bylo také hodně Židů. U nás byli dva Židé, jeden obchodník s kravami a druhý obchodník s použitým zbožím. Nedaleko od nás byla synagoga a můj bratr měl židovského kamaráda. Bratr vždycky vyprávěl, že si u nich hraje s opravdovými penězi. To mě fascinovalo. Na začátku jsem tomu nevěřil, moji rodiče také ne, ale potom jsme to tak vzali. Můj starší bratr se jako poddůstojník přihlásil do armády. K tomu se musel vyplnit rodokmen a při tom se ukázalo, že naše matka byla napůl židovka. Údajně o tom nevěděla. Otec dostal dopis, ve kterém stálo, že se má nechat rozvést, jinak bude sesazen z funkce předsedy svazu trafikantů. Byl sesazen a možná, že kvůli tomu byl předčasně povolán do války. My jsme měli být odebráni matce a přiděleni do jiné rodiny. V prvním okamžiku jsme byli matkou trochu rozčarováni, ale protože jsme měli od srdce dobrou matku, zůstali jsme. Bratr vedl v Mostě oddíl v Hitlerově mládeži (Hitlerjugend, HJ). HJ v Mostě byla rozdělena do tří útvarů, tzv. vlajek (Fähnlein), sever, střed a západ.199 Ve vlajce bylo asi 100 chlapců, já jsem byl ve vlajce střed. Můj bratr vedl oddíl uvnitř vlajky, který měl asi 20–30 chlapců. Kvůli matce ho předvolali a sesadili. Řekli mu, že bude vyloučen z HJ, pokud by se něčím provinil. Já jsem byl vedoucí Jungenschaftsführer (4. stupeň hodnosti zezdola), kde bylo asi 10 chlapců. Byl jsem také předvolán a sesazen. V HJ jsme hráli především terénní hry, také jsme měli schůze, kde se hovořilo o politických tématech, jako například o árijství a o předvojenské přípravě. Také jsme stříleli a v únoru 1945 jsme byli povoláni do Volkssturmu. Tam už jsme dostali velké zbraně. Co bylo dobré, byl výcvik krytí, běh a sportovní aktivity. Ráno jsme nastoupili a dobrovolně jsme se měli přihlásit do války. Byl vydán pokyn: „Kdo se dobrovolně hlásí do války, krok vpřed.“ Až na tři muže šli všichni dopředu. Jeden byl syn lékárníka, druhý byl ze sociálnědemokratické strany a třetího už si nepamatuji. Další den už tam syn lékárníka nebyl. Mého staršího bratra nakonec do armády vzali, protože jeho matka nebyla Židovka. U nás už to potom nebylo žádné téma, ale tak daleko to šlo. Moje matka byla až do smrti velmi zbožná katolička. Moje sestry například ani nevědí, co je to Žid, všechny vyznávají katolickou víru. Já jsem s vírou v boha skoncoval na konci války. Židé od nás postupně mizeli, říkalo se, že se vystěhovali. O koncentračních táborech člověk občas něco zaslechl, že tam byli zavíráni kvůli nějakým zločinům. Že bylo zavřeno tisíce nevinných, to se tenkrát nevědělo. Poprvé jsem slyšel o koncentračním táboře při náletu, když se jedna matka téměř zhroutila. Plakala a vyprávěla, že její otec byl v koncentračním táboře, přestože poctivě pracoval. Myslel jsem si, že jí přeskočilo, protože vedle nás na hřišti právě spadla bomba. Něco mně tenkrát vyprávěla, ale musím říct, že se mi to tenkrát zdálo přehnané. Nevím, co se s ním stalo, ale až do konce války se nedostal ven. 167

Čeští a němečtí komunisté drželi při sobě. Můj dědeček byl sociální demokrat, tenkrát se říkalo „sociál“. Byl zedník a s mým otcem se politicky moc neshodli. „Sociál“ bylo degradující označení a říkalo se, že se komunisté spojili s Čechy, a to bylo samozřejmě negativní. Byla jim tak přiřknuta role zrádců. Hrozné to měli komunisté, kteří byli v koncentračních táborech a na konci války se vrátili. Češi se k nim chovali stejně jako k jiným Němcům, leda že by byli velmi známí. Osobně jsem žádné komunisty neznal. Můj strýc ale úplně jinak diskutoval než moji rodiče a nemluvil o kostele. Měli jsme ještě jednoho strýce z matčiny strany, který byl komunistou. Kam se ale poděl, nevím. Většina Němců nevěděla, co se v koncentračních táborech odehrává. Já jsem se to poprvé dozvěděl v roce 1946, když jsem byl ve městě Gotha, v jehož okolí byl koncentrační tábor. Otec mého kamaráda byl ostatně také „sociál“. Ve škole jsem měl jeden rok češtinu. Za války jsem se vyučil převážně u Čechů, protože Němci byli v armádě. U nás ve firmě Klenowski „světlo, síla, rádio“, která měla přes 100 zaměstnanců, byli pouze dva původní zaměstnanci, kteří nenarukovali do armády. Jinak tam byli čeští zaměstnanci, kteří však byli vedeni jako pomocné pracovní síly, což bylo pochopitelně degradující. Neměli jsme tam žádné problémy mezi Čechy a Němci. Po válce jsem byl okamžitě poslán do dolů. Chytili mě na ulici, dali mně zelenou pásku, kterou měli ti z dolů, a čtyři týdny jsem byl v dolech. Potom jsem se dostal před komisi asi šesti nebo sedmi lidí, mezi nimi byli také dva nebo tři kolegové z bývalé firmy, kteří o mně vypověděli, že jsme vždycky dobře vycházeli a že se mnou nebyly žádné problémy. Dostal jsem se z dolů a šel jsem do závodů Hydrierwerke. Na dveřích jsme měli lístek ze závodů, aby nás neodvedli do sběrného tábora. Dvakrát mě zmlátili revoluční gardisté. Měli nějakou uniformu, ale nebyla to policejní ani vojenská, byli něco jako paramilice, a ptali se mě, jestli jsem byl v HJ. Byl tam každý Němec, takže když někdo ze strachu řekl, že v HJ nebyl, tak ho taky zmlátili, protože to byla lež. Natrhli mně sluchový bubínek a od té doby ve mně narůstala nenávist. Nikomu jsem nic neudělal a bylo mi teprve šestnáct let. Pak se to stalo ještě jednou. Mého bratra také zmlátili. Bylo to od něj ale hloupé, protože si vzal bílé ponožky a to mělo u Němců nacionalistický podtón, tak jako tílko nebo červené trenýrky u Čechů, ty znamenaly Sokol. Matka mu říkala, neber si bílé ponožky, ale bratr na to nedbal. Já jsem bílé ponožky nenosil, věděl jsem, že gardisté hledají záminku. Můj bratr byl internován hned v květnu 1945, dostal se do internačního tábora 28, který byl pověstný. Krátce před zářím 1946 se dostal ven. Také nikomu nic neudělal, a proto to bylo problematické. Musel jsem pracovat v závodech Hydrierwerke, firmu, kde jsem pracoval za války, pře168

vzal český správce. O šéfovi už jsem nic neslyšel, ale jeho bratr tam zůstal, vycházel s Čechy velmi dobře i za války, mluvil česky a byl lidsky dobrý člověk. Nechali ho tam ve stejné funkci, kterou měl dřív. Šéf byl velký nacista. Otec byl v zajetí, ještě v roce 1943 musel nastoupit k námořnictvu. Teprve v létě 1946 ho propustili a zůstal rovnou v Německu. Mohli jsme si s sebou vzít tolik věcí, kolik jsme unesli. Já sám jsem ale odešel o čtvrt roku dřív, a sice ilegálně. Jeden kolega z práce, který byl internován, mi říkal, že má v Německu těžce nemocnou matku. Ptal se mě, jestli bych ho nemohl dostat ven, chtěl se ilegálně dostat přes hranice k ostatním. Mohl jsem se volně pohybovat, měl jsem kvůli Hydrierwerke modrou pásku a průkaz. Myslel jsem si, že by to neměl být velký problém, věděl jsem, kudy se dostat ven a kdo kontroluje přísně a kdo ne. Dal jsem mu svůj průkaz, já jsem si vzal něco jiného a dostali jsme se ven. Mělo to ale háček. Když jsme byli venku, jeho kamarád, se kterým měl utéct za hranice, tam nebyl. Teď jsem s ním byl sám, a už jsem nemohl zpátky do tábora a poslat ho samotného, to by asi daleko nedošel. Tak jsem ho musel vzít s sebou domů, schoval jsem ho ve sklepě a doufal jsem, že se další den objeví jeho kamarád. V práci jsem se doslechl, že utekl sám. Takže mi nic jiného nezbývalo než ho převést přes hranice, ale už jsem nemohl zpátky. Šli jsme do Schkopau do závodů Bunawerke a tam jsme řekli, že jsme se vrátili ze zajetí a vypsali nám průkazy. Pracoval jsem tam dva měsíce a pak jsem dostal dopis od svého kamaráda z Gothy. Šel jsem tam a zůstal jsem tam tři nebo čtyři měsíce a v září jsem dostal z Neustrelitz dopis od matky. Matka musela dělat všechno sama. Musela připravit oblečení pro mé dva bratry, pro mě a mého otce, bylo to pro ni velmi těžké. Cestou z Mostu do Neustrelitz v dobytčáku zemřela babička. Moje sestra jela s nimi, měla za sebou tragický zážitek. Na konci války ji znásilnil Mongol, sestra porodila dítě, ale nechtěla ho ani vidět a nechala ho v Mostě. Měla už své dítě. Byla na tom psychicky velmi špatně. V roce 1952 odešla na západ. Nejdřív byla v Neustrelitz, měla tam se svým mužem malé hospodářství a obchod. Její muž byl půl roku ve vězení, protože u sebe měl obrázek Stalina, který byl vyobrazen jako čert. Přišlo se na to při běžné kontrole, ukázal průkaz a z něj vypadl ten obrázek. Odstěhovali se pak do západního Berlína. Češi nás velmi zklamali, i když se samozřejmě musí říct, že vinu na celé té věci mělo Hitlerovské Německo. Polsko na tom bylo ještě hůř. U nás v Mostě to byl problém leteckých náletů kvůli závodům Hydrierwerke. Když jsme dorazili do Německa, byli jsme tři čtvrtě roku v táboře, přičemž se první týdny nesmělo z tábora ven. Potom jsme dostali práci a mohli jsme chodit ven. Tábor později zrušili a šli jsme do bytů v Mirowě, to bylo sídliště. Když jsme tam dorazili, všechno bylo vybráno – záchod, kliky od dveří, kuchyně. 169

Nejdřív jsme museli chodit k vodě do křoví. Pořádaly se tam různé schůze a tam se říkalo, že vinu nese hitlerovské Německo, i když pro mnohé byla reakce [vyhnání – pozn. aut.] hrozná. My, sudetští Němci jsme křičeli „Heim ins Reich“, protože napětí mezi Čechy a Němci sílilo a Hitler nám všechno slíbil. Jako čtrnáctiletý jsem se zapsal do koloniálního spolku200 a myslel jsem si, že pro Němce budou banány za 1 pfennig. Lidé si dělali velké naděje, mysleli si, že se tak vyřeší spor s Čechy. V NDR se vycházelo z toho, že je třeba vytvořit socialistický tábor a mluvilo se o tom, že nemá smysl na obou stranách pěstovat nenávist. Vinou bylo hitlerovské Německo a to mělo být uznáno, zbytek měl být přenechán historikům. V rámci podniků se měly uskutečňovat výměny za účelem smíření. Byl jsem třikrát v Mostě. Koncem 60. let jsem byl služebně v Teplicích a tam jsem uviděl ukazatel Most 22 km. Můj šéf mě tam vzal. Domy v centru už byly kvůli těžbě hnědého uhlí strženy, ale pořád ještě bylo vidět, kde byly ulice. Mimo centrum bylo všechno jako dřív. Jeli jsme k našemu domu, který už byl také stržený. V práci jsme měli kontakty s Československem, s Litvou, s Bulharskem a s Moskvou. Pracoval jsem na lodi pionýrů jako instruktor mladých námořníků a jezdili jsme s nimi do těchto zemí. V roce 1972 jsem se spřátelil s českou rodinou z Hradce Králové a jsem s nimi ve styku dodnes. Poznal jsem v cizině mnoho lidí a zjistil jsem, že to není v lidech, ale v systému. Vždyť mně ti lidé nic neudělali. Hodně podniků navázalo výměny a partnerství, a tím se vztahy začaly uvolňovat. Krajanské spolky u nás byly zakázané a nenávist se stále zmenšovala. Uvědomili jsme si, že člověk někdy musí udělat čáru. Nemá se zapomenout, člověk se musí z historie poučit. Tenkrát jsem to považoval za velmi nespravedlivé, neboť jsme na tom měli nejmenší vinu. Matka se musela starat o rodinu, všechno musela dělat sama. Já už jsem také pracoval a po večerech ještě byly různé schůze, buď červeného kříže nebo letecké ochrany nebo HJ a další. Vždyť jsme ani nebyli ve válce. Moji rodiče neměli s válkou nic společného. I když jsme také viděli, že většina obyvatelstva chtěla „domů do říše“. Otec se vrátil zcela rozčarovaný a zlomený. Všechno ztratil, vrátil se nemocný a byl velmi nešťastný. Hodně jsme se pak hádali, zemřel záhy v roce 1948.

170

V ý p ov ě di n e od s u n u t ýc h N ě mc ů J an (* 1927)

Narodil jsem se 1927 v Liberci. Pocházím z dělnické rodiny, můj otec byl zámečník a matka domácí švadlena. Patřili jsme tenkrát k chudé vrstvě. To byl také důvod, proč byl otec komunistou. V první republice byl komunistickým funkcionářem a matka ho věrně následovala. V Liberci měla komunistická strana hodně příznivců, město bylo částečně rudé, převahu ale měla sudetoněmecká strana, ta byla tenkrát ohromně silná. Severní Čechy ale měly kvůli svému průmyslovému proletariátu hodně příznivců komunistické a sociálnědemokratické strany. Odbory byly silné, existovaly také rudé odbory. Otec byl v tzv. Rudých odborech textilních dělníků. Co komunisti tenkrát ovšem nechtěli vidět, byl zničující bolševismus v Sovětském svazu. Barbarství nacistů se poznalo hned, bylo známo, že existují koncentrační tábory, že byli lidé mučeni a vražděni. Už tenkrát existovala literatura například o Ravensbrücku, o německých ženách v koncentračním táboře. Ale v Sovětském svazu se hledal domov mezinárodního proletariátu. To byla jedna z chyb, kterou komunisté udělali. Všechno, co se řeklo proti Sovětskému svazu, byla fašistická, imperialistická propaganda. Komunistická strana v Liberci byla součást KSČ, která měla německou sekci. Češi a Němci tady nebyli odděleni a také zde nebyly národnostní konflikty. Sociálnědemokratická strana měla oproti tomu svou samostatnou stranu. Bydlel jsem v Hanichově nedaleko Liberce. Tam nebyli téměř žádní Češi a ti, kteří tam bydleli, chodili do německých škol. Mezi námi chlapci jsme neměli žádný národnostní problém, ale pravdou je, že jich málo chodilo do sociálnědemokratické dělnické tělovýchovy a Němci chodili do tělocvičného spolku. Problémy sice nebyly tak vyhrocené, abychom se z politických důvodů prali, ale přeci jen byly i mezi námi dětmi znatelné politické rozdíly. Jednoduše proto, že jsme nechodili na náboženství, byli jsme vychováváni ateisticky, podle Leninova motta: „Náboženství je opium lidstva.“ [Ve skutečnosti to byl výrok Marxe – pozn. aut.] Kde se německé a české děti setkávaly ve velkých skupinách, docházelo k pranicím. Museli jsme jít například kolem české měšťanky v Oberrosentalu, který byl částečně český, a tam po nás také třeba házeli kameny. Ale myslím si, že to mezi dětmi byla spíše zábava, než aby šlo o nějaké výrazy nenávisti. Děti, které byly z rudých rodin, byly politicky vzdělanější než ty, které vyrůstaly u nastávajících nacistů. Nevzpomínám si, že by docházelo k velkým potyčkám. 171

Existoval také politický střed. Například zemědělci nebyli žádní nacisté. Existovalo hodně stran, ale politicky uvědomělí byli komunisté a sociální demokraté na straně jedné a sudetoněmecká strana na straně druhé. Pocházím z rodiny, která má české předky. U našeho dědečka se mluvilo česky. Byl uvědomělý Čech, všechny své děti posílal do Čech, odkud pocházel. Proto otec a jeho sourozenci mluvili česky. A proto se také u nás, když otec šel hrát karty, mluvilo česky, protože se jedna z jeho sester provdala za Čecha. Tam jsem také slýchával češtinu, ale nemluvil jsem česky. Co jsme se naučili ve škole v povinném předmětu, bylo jen pár vět, které byly v životě téměř nepoužitelné. Za Hitlera jsme se učili také, mohli jsme si vybrat mezi angličtinou a češtinou. Pak jsem česky úplně zapomněl. Část Čechů tady po roce 1938 zůstala. Těm se většinou také nic nestalo, protože ve třetí říši platilo, že když člověk držel jazyk za zuby, tak měl klid. V roce 1938 byl otec a polovina jeho rodiny zatčen. Nešel ale do koncentračního tábora a byl po několika měsících propuštěn. Celou dobu byl pak pod dohledem. Nemusel jít do války, protože se mohl odvolat na svého otce a sám se přihlásil jako Čech. Přesto se ale cítil jako Němec a také se k němectví hlásil. Při posledním sčítání lidu uvedl jako svou rodnou řeč němčinu a národnost českou. To mu způsobilo později problémy u Čechů. Narukoval i do české armády. Většina Němců, asi 90 %, narukovala. Pouze 40 000 mužů vytvořilo samostatný oddíl, tzv. Pátou kolonu. Moje matka neuměla vůbec česky. V roce 1944 jsem narukoval do pracovního nasazení a současně do německé armády. Byl jsem v Itálii, kde naše jednotky kapitulovaly, a my jsme se dostali do amerického zajetí. Nechal jsem se v roce 1947 propustit do Bavorska a šel jsem přes hranici do Československa. Rodiče tady směli zůstat a otec mi namluvil, že mám přijet domů, že Německo je špatné, ačkoli věděl, že pak budu muset jít do vězení, protože jsem překročil ilegálně hranice. Kvůli ilegálnímu vstupu do Československa bylo proti mně tenkrát zahájeno trestní řízení. Protože byl otec komunista a my (můj kamarád a já) jsme byli nezletilí (tenkrát byla věková hranice pro plnoletost 21 let), byli jsme za krátkou dobu propuštěni. V roce 1951 jsem si musel zažádat o českou státní příslušnost. Pak jsem se seznámil s německou dívkou, jejíž rodiče zde byli pozdrženi, protože měli odborné profese. Byli vyhnáni z bytu a s uzlíčkem svých věcí byli nahnáni do sběrného tábora. Za dvě hodiny měli nastoupit a byli nahnáni do dobytčáků. Vzali jim všechno. Ředitel je vytáhl z tábora, protože si všiml, že otec nepřišel do práce. Řekl: „Musím zavřít podnik, jestli se ten muž nedostane ven.“ Můj tchán byl mistrem v podniku. Sovětští vojáci mu zachránili život, protože se k válečným zajatcům v podniku choval lidsky. Šéfa zastřelili kvůli špatnému zacházení s válečnými zajatci během války. Můj tchán byl 172

tak trochu nalevo, nikdy ale nebyl v žádné straně, také se nenechal Němci přinutit ke vstupu do NSDAP. Matka byla těžce nemocná, takže jsem nepomýšlel na to, že bych odešel, i když jsme se za určitých okolností bývali byli mohli pokoušet o odchod z republiky. Bylo to ztíženo tím, že otec byl zámečník a matka nervově nemocná. Seznámil jsem se s touhle dívkou a její rodina také neměla výjezdní povolení. Chtěla studovat. Ukončila učitelství a chtěla studovat hudbu a pedagogiku. Studovat směla jen jako česká občanka. Oba jsme byli tou dobou bez státní příslušnosti a já jsem si zažádal o státní příslušnost, čehož dodnes lituji, protože jsem musel ihned zase do armády. Musel jsem ještě jednou sloužit dva roky. Byla to nejhorší doba mého života. Byl to oddíl pěchoty, nebyli tam žádní Češi, jen Slováci, Rusíni, Maďaři, Cikáni a Němci. Poddůstojníci a důstojníci byli většinou lidé ze Svobodovy armády. Také tam byli negramotní. Moje žena mohla pak studovat, musela se ale naučit česky, protože to neuměla. Po válce se nám vedlo jako Židům v říši. Všechny represe, které se uplatňovaly, byly odplatami. To se týká potravinových přídělů a nošení bílé pásky (moji rodiče ji ostatně nosit nemuseli). Matka byla nasazena na nucené práce, ale otec ji dostal ven. Já jsem se naučil relativně rychle česky, chodil jsem tady do školy. Ale moje matka a tchýně se to nikdy nenaučily. Musely si toho tenkrát dost vytrpět, protože byly na každém kroku diskriminovány. Zpočátku nesměly chodit po chodníku a používat tramvaj, bylo to hrozné. Citelné zlepšení přišlo v roce 1948, když se dostali komunisti k moci. To je na té věci to nejzajímavější. Souviselo to ale také se zahraničněpolitickou situací a s tím, že tady bylo zapotřebí pracovních sil, které dělaly ale víc, než jen to nezbytné. Dovedu si představit, že Němci v takovéhle nucené situaci nepracovali s nějakým velkým nasazením. Ale Gottwald tenkrát razil heslo: „Není Němec jako Němec,“ a to s sebou přineslo ulehčení. Pak mohli Němci dát svoje důvěrníky do odborů. V roce 1951 existovaly první německé noviny a pak už to pro nás bylo jako ve třetí říši: pokud budeš držet hubu a krok, tak se ti nic nestane. Všechno jsme ztratili, byli jsme vyvlastněni, už nám nebylo co vzít. Komunisté byli také vyvlastněni. Pouze pokud se dalo dokázat, že někdo za nacistů trpěl, tak to bylo jiné. Dokázat tohle pronásledování bylo ale ohromně těžké. To se děje ještě dneska. Na tom, aby komunisté dostali náhradu, se nic nezmění, protože platí příslušný Benešův dekret. Tenkrát nešlo o politickou orientaci, nýbrž o zlodějnu v masovém měřítku, a o to, aby se mohla stoprocentně uskutečnit. Rodiče mojí ženy patřili k tomu středu, který byl apolitický, ale vzali jim dům. Nestačilo být apolitický, nebo se stranit politiky, nebo nebýt nacistou. Člověk byl potrestán za to, že byl Němcem, a přitom přišlo na jídelní soupravu, i na peřiny. Znám jeden 173

případ, kdy byl majetek vrácen. Jednalo se o jednoho komunistu, říkali jsme mu „rudý Walter“. Šel do exilu do Anglie, a když se vrátil, byli v jeho domě Češi. Trvalo to roky, než zase mohl do svého domu. Bojoval v Thälmannově brigádě ve Španělsku. To byla ale výjimka. S prací to bylo těžké. Dokud jste nebyl státním občanem, tak jste nezískal práci. Pak tady byl problém s jazykem, člověk neměl žádné právo, protože se nemohl dorozumět. Moje žena absolvovala pedagogickou fakultu, neměla žádné problémy, byla velmi zdrženlivá a muzikálně výjimečná, pravděpodobně nepociťovala žádnou diskriminaci. To já jsem ji pociťoval spíš, protože jsem nedržel vždycky zobák. Někdy jsem se bránil, a to jsem se i hádal. Chtěli mě za každou cenu dostat z mého bytu. Přišlo na mě udání, že jsem byl v SS. Byl jsem také dvacetkrát nebo třicetkrát u StB, protože jsem byl tak dlouho v americkém zajetí. Mysleli si, že jsem tzv. spáč. Moje dcera mluví perfektně oběma jazyky. Byla vychovávána německy. Vždycky jsem se hlásil k němectví. Ještě dnes mám německou národnost. Můj otec se tenkrát přihlásil k české národnosti, protože tak moc nenáviděl nacisty, že říkal, pro Hitlera do války nepůjdu, to se radši nechám ubít tady. Po válce měl nejdřív problémy se stranou. Strana říkala, že nemůže nechat komunisty jen tak odejít. Měl jít do sovětského okupačního pásma, aby tam budoval demokratické Německo. Takhle se to komunistům namlouvalo. Nemuseli odejít, protože zůstali republice vždycky věrni, ale Německo je teď potřebuje, aby se demokratizovalo. Takhle jim to tenkrát vysvětlovali, aby se jich zbavili. Otec ale nechtěl jít, protože měl potíže s matkou, která by v rozbitém Německu nemohla být zabezpečena. Hodně se pro Němce angažoval, když to bylo možné. Někteří němečtí komunisté se vrátili z koncentračního tábora a zůstali tady. Ale i ti měli problémy dostat svůj majetek zpátky. Hlavně tehdy, když už někdo v jejich nemovitosti bydlel, když se vrátili. Tedy ne mnoho komunistů mělo domy, byla to většinou chudá vrstva. Někteří měli malý domek. Já jsem v komunistické straně nebyl. Taky by mě nikdy nevzali. Ale moje žena byla vyzvána, aby vstoupila do strany, ale pak ji odmítli, protože jsem byl jejím manželem. Můj otec už s nimi nechtěl nic mít. Hrozně trpěl, jak se tady zacházelo s Němci. Němci docela drželi pohromadě. Alespoň společensky, neboť nemluvili česky. Tady v Liberci to dělala jedna Židovka. S Němci chodila každou neděli na procházku. Jako Židovka měla víc respektu než Němci. Existovalo německé ochotnické divadlo, které bylo organizováno odbory. Tam se hrály většinou německé kusy. Někteří vyhnaní Němci se teď vrací. Nevrací se kvůli majetku, to je nesmysl. Organizují různé aktivity. Je to těžké, protože mezi vyhnanými a místními obyvateli nedocházelo kvůli Benešovým dekretům k žádnému 174

sbližování. Současní obyvatelé mají ještě pořád strach, že by mohli přijít o svůj majetek. To je nesmysl, ale politika s tím hraje. Sudetoněmecká strana je připravena ke spolupráci a k porozumění. Hodně z vyhnaných už mezitím navštěvuje své domy, kde jsou Čechy vítáni. To neznamená, že chtějí domy zpět, neboť si postavili hezčí domy. Ale na vlast se nezapomíná. Stesk po domově je větší, čím je člověk starší. Vrací se sem zpět do dětství. Myslím, že právo sudetských Němců na sebeuplatnění, které bylo až do roku 1935 podporováno také komunisty, bylo až na rozbití republiky legitimní. Problémem bylo, že se přiklonili k barbarství, které už tenkrát bylo zřejmé. Minimálně to bylo zřejmé těm, kteří to chtěli vědět. To byla neodpustitelná chyba, ale na druhé straně je odsun zločin v rozporu s platným mezinárodním právem a nebyl legitimní. Většina sudetských Němců vidí pouze odsun. Ale stejně jako se Češi nemůžou dopracovat k tomu, že právo na sebeurčení národa by bylo bývalo legitimní, tak nevidí většina sudetských Němců nic než zločin vyhnání. Generace, která to zažila, nedojde k porozumění. To musí udělat následující generace. M arie (* 1912)

Moji rodiče pocházejí z Jindřichova Hradce, z oblasti stoprocentně obydlené Němci.201 Tudy procházela německo-česká jazyková hranice a bylo to na hlavní cestě do Vídně. Absolvovala jsem taneční hodiny v Budějovicích, což bylo spíše česky mluvící město. Měla jsem kontakty jak s Němci a německy mluvícími Židy, tak s Čechy. Chodila jsem do tělocvičného spolku FFF (zdravě, vesele, svobodně), kam ze začátku chodily také Židovky. Později už to nebylo možné. V Budějovicích se hrála představení v češtině i v němčině. Jak říkal Masaryk, bylo zapotřebí víc času (dvacet až padesát let) k tomu, aby se republika zkonsolidovala. První republika byla vyloženě nacionalistická republika. Byli tam pouze čeští úředníci. Antiněmecká nálada se pak projevila v roce 1945 v odsunu Němců. Moji rodiče byli také odsunuti. Můj otec mluvil česky, matka ne. Já jsem se naučila česky od naší služebné. Chodila jsem do německé katolické školy, která ale byla dvojjazyčná. Měla jsem kamarádky mezi Židovkami, jedna z nich teď bydlí v USA a ještě si píšeme. Na gymnáziu jsme měli každý druhý den češtinu. V roce 1931 jsem udělala maturitu a v roce 1934 můj otec zbankrotoval. Přestěhovala jsem se do Prahy, kde jsem pracovala na ministerstvu zahraničních věcí. Bylo to na Petrském náměstí v Praze, v jedné z prvních německých čtvrtí v Praze. V roce 1939 jsem byla německým okupačním úřadem vyzvána k tomu, abych dále pracovala na vyslanectví. Byla jsem levicově oriento175

vána a výzvu jsem neuposlechla a měla jsem odevzdat diplomatický pas. Toho jsem také neuposlechla. Pracovala jsem ilegálně s německou sociální demokracií a komunistickou stranou a přehlížela všechny zákazy. Například nám bylo zakázáno mít kontakty s Židy a toho jsem neuposlechla. 1941 jsem se provdala za svého muže, který byl také levicově orientovaný. Byli jsme s mým mužem zadrženi gestapem a odvezeni do Pečkárny, do hlavního sídla gestapa v Praze. Na sovětské ambasádě byly objeveny dokumenty s mým jménem týkající se levicově smýšlejících lidí, kteří chtěli do Sovětského svazu. Nacisti to objevili a vzali mě a mého muže do vazby. Jmenovala jsem se tenkrát Eppstein, své jméno jsem nechala změnit teprve v roce 1945 na Urbanová. 2. 11. 1941 jsem byla zadržena a odvezena do věznice na Pankráci. Tam jsem byla s českými komunistkami. Můj muž byl okamžitě odvezen do Terezína. O rok později jsem byla transportována do pracovního tábora do Lipska, kde jsem musela spravovat uniformy padlých německých vojáků. Pak jsem musela do Ravensbrücku, kde jsem rozdávala jídlo. Byl to první ženský koncentrační tábor a byly tam většinou prostitutky, kriminálnice a politické vězeňkyně. Komunisté se distancovali od sociálních demokratů a křesťanských antifašistů. Pak jsem byla zařazena do transportu do Osvětimi. Registrovala jsem tam nové přírůstky, nové příchozí. Potřebovali tam německy mluvící a píšící ženy. První transporty přišly ze Slovenska. Na komandantuře se hledala sekretářka, která měla být zodpovědná za registraci bioložek a pracovnic v zemědělství, které měly pracovat na polích v okolí. Pěstoval se tam kaučuk a vyráběla německá guma. Můj nadřízený dr. Joachim Cesar byl zodpovědný za pěstování kaučuku. Byl biolog. Měla jsem vybírat pracovnice, které mohly pracovat v zahradnictví a v laboratořích. Snažila jsem se zaměstnat jich co nejvíc, najít jim práci, protože jsem věděla, co se s nimi jinak stane. Proto jsem také byla některými Židovkami, které přežily, po válce navržena jako jedna ze spravedlivých a byla dvakrát vyznamenána u památníku Yad Vashem. Dvakrát jsem kvůli tomu jela do Jeruzaléma a obdržela dva diplomy. Jediné ženy, které v Osvětimi držely pohromadě, byly badatelky bible, dokonce stávkovaly. Byla jsem tam jako písařka v revíru do roku 1944. V roce 1944 jsem byla opět odvezena do Ravensbrücku. Tam jsem se v roce 1945 přihlásila do transportu do pracovního tábora do Kraslic, kde se vyráběly náhradní díly pro vojenská letadla. Z tohoto tábora jsem ještě s jinými vězeňkyněmi uprchla a utíkala lesy až do Karlových Varů. Z Karlových Varů nás vzalo německé vojenské auto do Prahy. Vymluvily jsme se, že jsme byly totálně nasazeny v Německu a byly propuštěny. Vzali nás až na okraj Prahy. V Praze jsem okamžitě šla ke své sestře Josefíně. Bylo to v prvních květnových dnech a ve městě byla národní revoluce. Národní gar176

dy, které se skládaly z mladých, pravicově smýšlejících lidí, bojovaly proti Němcům a zavíraly je. Dva z těchto mužů také přišli k mojí sestře Josefíně a chtěli nás vzít do internačního tábora. Náhodou byl u sestry na návštěvě jeden německy mluvící Žid, který byl v Praze před rokem 1938 v emigraci, a zastal se nás: „Nechte ty ženy na pokoji, zachránily mně život.“ Z tohoto důvodu revoluční garda zase odešla. Rakouskou sousedku od vedle ale vzali s sebou a později odsunuli. Co němčilo, to se zavíralo, perzekvovalo a odsouvalo. Zbytek doby pražského povstání jsme strávily ve sklepě. Po revoluci jsem jela do Budějovic ke svým rodičům. Od Smrkovského, který řídil revoluci do té doby, než přijela exilová vláda, a jehož manželku jsem znala z Ravensbrücku, jsem dostala průkazku. Šla jsem k němu a informovala ho o tom, že jeho manželka žije. Průkaz, který mně vystavil, potvrzoval, že jsem byla v koncentračním táboře a podle něj by se se mnou mělo slušně zacházet. S tímhle průkazem jsem tedy jela do Budějovic. Cestou jsem zastavila sovětský transport a vojáci mě vzali s sebou. Všichni se chovali velice slušně. Chtěli přenocovat u mých rodičů, moje matka měla hrozný strach. Ukradli jí hodinky. Doma chtěli někteří Němci, abych jim pomohla. Bývalá služebná, která bydlela 30 km od nás, pomáhala mým rodičům s potravinami. Moji rodiče a moje sestra měli být odsunuti a já jsem jim nemohla pomoct. V Budějovicích jsem se přimlouvala za svou sestru, protože za války pomáhala hodně lidem. Jediné, čeho jsem dosáhla, bylo, že získali soukromý transport do Mnichova. Moje sestra tady nechtěla zůstat, chtěla pomoct rodičům. Její muž šel dobrovolně s nimi. Po 5. květnu se vrátil také můj muž z  koncentračního tábora, čemuž jsem vůbec nemohla uvěřit. Musela jsem si hledat práci a našla jsem si místo sekretářky v mezinárodním studentském svazu (levicově orientovaný). Svaz byl založen Rusy, což jsem ostatně vůbec nevěděla. Vyznačoval se nadšením ze svobody a z konce fašismu. Pracovala jsem tam sedm let. V letech 1946, 1948 a 1956 se narodily moje děti. Nesměli jsme mluvit německy. Se svým mužem jsem mluvila německy jen tehdy, když jsme byli sami, jinak jsme mluvili česky. Pak jsem začala studovat filozofii a germanistiku na FF UK. Tabu německého jazyka bylo později odstraněno. N ě m e c k y m l u v íc í Ž i d ov k a E dith (* 1921)

Pocházím z Mikulova, dříve to byl Nikolsburg. Leží přímo na rakouské hranici a byl celý německý. Češi tam byli jenom na úřadě, na četnické stani177

ci, na poště a ve vedení okresu. Jinak byli obyvatelé Němci. Moji rodiče chodili do školy ještě v době rakouské monarchie, a proto mluvili velmi špatně česky. Sestra a já jsme už odmala byly vychovávány dvojjazyčně. Měly jsme blízké kontakty s Vídní, byli tam naši příbuzní. Proto jsem se tam také narodila, bylo to z Mikulova blíž, než do české nemocnice. Žila jsem ale v Mikulově, a to až do roku 1938. Narodila jsem se za první republiky, úřední řeč byla čeština. Proto měli moji rodiče zájem o to, abych se naučila česky. Doma jsme mluvili německy a s naší opatrovnicí česky. Chodila jsem do německé základní školy a do prvních ročníků německého gymnázia. Moje sestra, která je o  dva roky mladší, už však chodila do české školy, protože se Židé odvrátili od Němců, neboť antisemitismus a henleinismus pořád sílil. Vyšší ročníky gymnázia už jsem absolvovala v českém gymnáziu v Břeclavi. V Mikulově bylo gymnázium jen německé, teprve v roce 1938 se založilo i gymnázium české. Moje rodina nebyla vůbec nábožensky založená, ale vždycky jsme se považovali za Židy. V první republice existovala totiž židovská národnost. Byl to politický tah, protože se [vládě – pozn. aut.] nechtělo, aby se německy mluvící Židé hlásili k německé národnosti. Tímto způsobem se mohla německá menšina zredukovat. A tak se vytvořila židovská národnost. Moje rodina se k židovství vždycky hlásila. Můj strýc byl velký sionista. Po roce 1938 jsme včas odešli do vnitrozemí. V Břeclavi se nevědělo, že Hitler vpochoduje až tam. Nepředpokládalo se, že bude Břeclav obsazena, protože byla převážně česká. Přesto obsazena byla a lidé se na týden octli na území nikoho, protože nemohli ani do Čech, ty byly uzavřené, ani do hitlerovského Německa. Mezi oběma státy existoval malý pruh. Pak se stala součástí „druhé republiky“.202 Antisemitismus existoval i mezi Čechy a na druhé straně existovali i velmi slušní Němci. Většina z nich byli henleinisté, ale byli také velmi, velmi slušní lidé. Pro Němce nebylo vůbec jednoduché chovat se slušně. Klobouk dolů před takovými lidmi. Bylo hodně Němců, kteří se dostali do koncentračních táborů. Někteří odešli potom dobrovolně do Německa. Dobrovolně, protože se Češi nechovali slušně. Pro ně to byli Němci a že byli antifašisté, nebylo důležité. Vždycky jsem říkala, že vyhnání je stalinská záležitost. Vždycky jsem byla proti tomu a nikdo o mně nemůže tvrdit, že jsem německá nacionalistka, neboť jsem Židovka. S klidným svědomím říkám, že to nebylo v pořádku. A přesto: 90 % Němců v Mikulově bylo henleinisty. A i když bylo jen 10 % slušných Němců, nesmějí být ignorováni. Neexistuje žádný dobrý nebo špatný národ. Existují jen slušní a neslušní lidé a takhle nelze otázky řešit. 178

Jestli se takhle rozlišovalo, záleželo na tom, v jakých kruzích se člověk pohyboval. Já osobně jsem byla ve zvláštní situaci, takže nemůžu říct oficiální názor. Byla jsem opatrná, za války jsem byla v emigraci v Palestině, kde jsem studovala. To mně komunisté nikdy nemohli odpustit. Vstoupila jsem tam do komunistické strany a vrátila jsem se jako přesvědčená komunistka. Nikdo mě nenutil, abych se vrátila. Vrátila jsem se, abych pomohla vybudovat socialismus. Věřila jsem tomu, věřila jsem té myšlence. Nevěděla jsem, že je velmi vzdálená realitě. Komunisté mně nikdy neodpustili, že jsem byla v Palestině. Pro Čechy jsem vždycky byla sionistkou, a to bylo horší než být americkým imperialistou. Měla jsem s tím celou dobu hrozné problémy. Vydržela jsem to do roku 1968, ale pak mě definitivně vyhodili ze strany. Měla jsem strach, že se to odrazí na mých dětech. A také, že se to odrazilo. Vrátila jsem se teprve v roce 1946, ještě jsem nebyla hotová se svými zkouškami. Tenkrát jsem se otázkami týkajícími se vyhnání nezabývala. Když nad tím teď přemýšlím, nejsem si jista, jestli bych to tenkrát pochopila. Hrozně nerada jsem se tenkrát bavila s Němci. Místní Němce jsem neznala. Němci dělali strašnou chybu, když pořád mluvili o tom, jak ve válce trpěli. Přitom je to dost dobře možné, že opravdu trpěli, ale nebrali na vědomí, že jsem jako Židovka ztratila polovinu rodiny a že vím o tom, co museli lidé mého vyznání vytrpět v koncentračních táborech. Pravděpodobně chtěli vzbudit soucit, že také trpěli. Mají na to právo, ale považovala jsem to za netaktické, že mně to vyprávěli. Určitě měli pravdu, ale mně to bylo hrozně nepříjemné. Hodně Němců jsem potkávala na různých konferencích. Byli tam především Němci z východního Německa. Mám teď přátele v Německu a mám veskrze pozitivní vztah k Němcům. Nikdy jsem neměla negativní vztah, jen na začátku, když jsem se vrátila. Ale už v 50. letech jsem navázala přátelství s jednou východoněmeckou rodinou. Oba utíkali jako děti ze Slezska před ruskou armádou a zažili něco hrozného. Neměla jsem jen ráda pány profesory, kteří byli starší než já a vyprávěli mně, jak trpěli. Vždycky jsem při tom měla podezření, že bojovali na straně Hitlera. Jinak jsem proti Němcům nic neměla. Proč taky? Nikdy jsem necítila nenávist k Němcům, nenáviděla jsem nacisty. Tenkrát jsem věděla, že existovali antifašisté, ale abych to brala vážně, museli být pořádnými bojovníky. Nevěděla jsem, že i oni byli vystěhovávaní a že byl divoký odsun a co se při něm odehrávalo. Například co se stalo paní Marii a její rodině. Abychom dostali českou státní příslušnost, museli jsme doložit, jak jsme v roce 1937 volili. Můj otec měl všechny dokumenty shromážděné a od něj jsem dostala takový velký svazek. (Jakmile to bylo po roce 1989 možné, 179

opět jsem se přihlásila k židovské národnosti. Většina Židů se označuje jako Češi. Myslím, že je nás v současné době v České republice velmi málo.) V současné době mám kontakty s Židy, pomáhám v židovské obci. Mluvíme spolu česky. Umím sice hebrejsky, ale to jsem se naučila v Palestině, a navíc to není jazyk komunikace. Hebrejština je pouze jazyk náboženství. Komunikační jazyk na východě byl jidiš. Umím jidiš číst, mluvit moc ne. Před rokem 1938 jsme z  Mikulova uprchli do Brna, kde jsme zůstali až do roku 1940. Můj otec měl několik bratrů, kteří uprchli do Anglie. Měli jsme tam jet také, dokonce jsme už měli vízum. Ale já jsem chtěla do Palestiny. Byla jsem přesvědčená, že Žid musí jet do Palestiny. A tak nám propadlo vízum. Gestapo zřídilo v Praze centrálu pro vycestování a tam se denně muselo hlásit tisíce Židů, kteří žádali o vycestování. Většinou to byly ilegální transporty. Otci tam sdělili, že musí během týdne opustit protektorát, jinak bude odvezen do koncentračního tábora. To už bylo po vypuknutí války. Nebylo možné získat vízum pro žádnou zemi, existovalo jen jedno místo, kam jsme vízum nepotřebovali, a tím byla Šanghaj. Tam bylo potřeba mít peníze na vylodění. Do Anglie jsme víza nedostali, ale otcovi bratři z Anglie za nás složili peníze na vylodění v Šanghaji. Jeli jsme tam přes Itálii. Byla jsem tenkrát na českém židovském gymnáziu a směla jsem složit maturitu dřív. V Itálii jsme měsíc museli čekat na loď do Šanghaje. Chtěla jsem pořád do Palestiny a můj strýc mi poslal osvědčení, které mně umožnilo tam jet. Legálně jsem tam nemohla, protože jsem po vypuknutí války byla na nepřátelském území. Palestina patřila v té době pod britskou správu. Vízum jsem dostala od německého konzula v Trieru a jela jsem lodí do Palestiny. Rodiče jeli mezitím do Šanghaje, měli se později vrátit. Japonci tam zřídili ghetto. Po válce přišli Američané, moje sestra se tam seznámila s jedním Američanem a odešla do Ameriky. Rodiče jeli později za ní. Pro ně bylo vyloučené, aby se sem vraceli. Neuměli dobře česky, nemohli by tady najít bydlení a byli by vystaveni mnoha těžkostem. Z celé rodiny se nikdo nevrátil. Nemohla jsem po matce chtít, aby se vrátila do Mikulova. Dodnes tam jezdím velmi nerada. Je to pro mě hřbitov. Byla jsem ráda, že se nevrátili. Měla jsem také emigrovat, ale byla jsem příliš hloupá, a přitom jsem měla nabídky z ciziny. S dětmi jsem mluvila česky, jinak to nešlo. Chtěla jsem je pak naučit německy, ale to se mi nepodařilo. Anglicky se naučily dobře, ale německy se učit nechtěly. Nemohla jsem se svými dětmi mluvit na ulici německy a nechtěla jsem to tedy ani doma, protože by měly problémy. Měla jsem problémy tak jako všichni Židé v období procesu se Slánským.203 V mém okolí nebyli žádní Němci, prostě neexistovali. Židé se měli na pozoru, aby nemluvili německy. Všichni mluvili česky. V  50. letech bylo 180

vyloučeno mluvit německy. Nebyla to otázka hrdinství, nedalo by se tady vůbec přežít. Vrátila jsem se do země, kterou jsem nepoznávala. Všichni příbuzní a přátelé, kteří zůstali, byli mrtví. Do Palestiny jsem chtěla, protože jsem už jako dítě byla levicově založená. Styděla jsem se za to, že mám bohaté rodiče. Existovalo pár levicově orientovaných organizací, které tvrdily, že Židé patří do Palestiny a tam mohou uskutečnit své ideály. Když jsem ale přišla do Palestiny a mluvila s východními Židy, pomyslela jsem si: pane bože, to jsou moji lidé? Vždyť přemýšlejí úplně jinak než já. Každý Němec je mi svým způsobem myšlení mnohem bližší než Židé v bývalé Palestině. Existovaly ještě politické důvody, ze kterých mně bylo jasné, že to v Palestině nebylo zcela v pořádku. Dnes mám v Izraeli hodně přátel, čas od času spolu mluvíme hebrejsky.

181

Seznam literatury Č e s k á b e l e t r i e ( v ý b ě r) Durych, Jaroslav: Boží duha. Praha: Academia, 1991 Filip, Ota: Cesta ke hřbitovu. Ostrava: Profil, 1990 Hrabal, Bohumil: Obsluhoval jsem anglického krále. Praha: ČS, 1990 Kalčík, Rudolf: Král Šumavy. Praha: ČS, 1960 Körner, Vladimír: Adelheid. Praha: ČS, 1967 Körner, Vladimír: Střepiny v trávě. Praha: ČS, 1964 Kohout, Pavel: Hvězdná hodina vrahů. Praha: MF, 1995 Majerová, Marie: Bruno. Praha: ČS, 1957 Marek, Jiří: Čas lásky a nenávisti. Praha: ČS, 1986 Martinec, Jan: Bastard. Praha: ČS, 1968 Procházka, Jan: Kočár do Vídně. Praha: ČS, 1967 Ptáčník, Karel: Město na hranici. Praha: ČS, 1958 Řezáč, Václav: Nástup. Praha: ČS, 1962 Sedlmayerová, Anna: Dům na zeleném svahu. Havlíčkův Brod: Jiří Chvojka, 1947 Sedlmayerová, Anna: Překročený práh. Praha: Práce, 1949 Suchl, Jan: Sázka na lásku. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1972 Škvorecký, Josef: Sedmiramenný svícen. Praha: ČS, 1964 Škvorecký, Josef: Zbabělci. Praha: Euromedia Group, 2005 Šmíd, Zdeněk: Cejch. Plzeň: Perseus, 1998 Šuleř, Oldřich: Severní svahy. Praha: Knižní klub, 1997 B e l e t r i e n ě m e c k y m l u v íc íc h z e m í ( v ý b ě r) Barenyi, Olga: Prager Totentanz. München: Schild 1959 Bernig, Jörg: Niemandszeit. Stuttgart: Deutsche Verlags-Anstalt, 2002 (Čas nikoho. Praha: MF, 2004) Cibulka, Hanns: Am Brückenwehr. Leipzig: Reclam, 1994 Cibulka, Hanns: Das Buch Ruth. Aus den Aufzeichnungen des Archäologen Michael S. Halle: Mitteldeutscher Verlag, 1978 Cibulka, Hanns: Liebeserklärung in K. Halle (Saale): Mitteldeutscher Verlag, 1976 182

Cibulka, Hanns: Wegscheide. Halle: Mitteldeutscher Verlag, 1988 Fühmann, Franz: „Böhmen am Meer“. Erzählungen 1955–1975. Rostock: VEB Hinstorff Verlag, 1977 Fühmann, Franz: Der Jongleur im Kino oder die Insel der Träume. Neuwied: Luchterhand, 1970 Fühmann, Franz: Das Judenauto. Rostock: Hinstorff, 1962 Fühmann, Franz – Wolf, Christa: Monsieur, wir finden uns wieder: Briefe, 1968–1984. Hg. von Angela Drescher. Berlin: Aufbau-Verlag, 1995 Grass, Günter: Im Krebsgang. Göttingen: Steidl, 2002 Grass, Günter: Unkenrufe. Göttingen: Steidl, 1992 Härtling, Peter: Das andere Ich: ein Gespräch mit Jürgen Krätzer. Köln: Kiepenheuer & Witsch, 1998 Härtling, Peter: Božena. Köln: Verlag Kiepenheuer & Witsch, 1994 Härtling, Peter: Eine Frau. Darmstadt: Luchterhand Verlag, 1974 Härtling, Peter: Grosse, kleine Schwester. Köln: Kiepenheuer & Witsch, 1998 Härtling, Peter: Herzwand. Frankfurt am Main: Luchterhand Literaturverlag, 1990 Härtling, Peter: Leben lernen. Köln: Kiepenheuer & Witsch, 2003 Härtling, Peter: Nachgetragene Liebe. Darmstadt: Hermann Luchterhand Verlag, 1980 Härtling, Peter: Der Wanderer. Darmstadt: Luchterhand Literaturverlag, 1976 Härtling, Peter: Zwettl. Darmstadt: Hermann Luchterhand Verlag, 1973 Hein, Christoph: Von allem Anfang an. Berlin: Aufbau Verlag, 1997 Höntsch-Harendt, Ursula: Wir Flüchtlingskinder. Halle, Leipzig: Mitteldeutscher Verlag, 1985 Jirgl, Reinhard: Die Unvollendeten. München: C. Hanser, 2003 Mühlberger, Josef: Erzählungen aus dem Nachlass. Eislingen: Kunstverein, 1995 Mühlberger, Josef: Der Galgen im Weinberg. München: Bechtle Verlag, 1951 Mühlberger, Josef: Ich wollt, dass ich daheim wär. Erzählungen der Vertreibung. Augsburg: Adam Kraft Verlag, 1960 Mühlberger, Josef: Die Vertreibung: sechs Novellen und Erzählungen. Leimen: Verlag für heimatliches Schrifttum: 1955 Müller, Heiner: Die Umsiedlerin oder das Leben auf dem Lande. Berlin: Rotbuch Verlag, 1975 Pedretti, Erica: Engste Heimat. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1995. (Nechte být, paní Smrti. Olomouc: Votobia, 1997) 183

Reinerová, Lenka: Alle Farben der Sonne und der Nacht. Berlin: Aufbau-Verlag, 2003 Reinerová, Lenka: Ausflug zum Schwanensee. Berlin: Aufbau-Verlag, 1983 Reinerová, Lenka: Das Traumcafé einer Pragerin. Berlin: Aufbau Taschenbuch Verlag, 2003 Reinerová, Lenka: Es begann in der Melantrichgasse: Erinnerungen an Weiskopf, Kisch, Uhse und die Seghers. Berlin: Aufbau-Verlag, 1985 Seghers, Anna: Erzählungen 1945–1951. „Die Umsiedlerin“. Berlin: Aufbau-Verlag, 1977, s. 272–279 Schwaiger, Brigitte. Jaro heisst Frühling. München: Langen Müller, 1994 Schwarz, Annelies: Wir werden uns wiederfinden: eine Kindheit zwischen 1944 und 1950. München: Deutscher Taschenbuch Verlag, 1995 Steinberg, Werner: Als die Uhren stehen blieben. Halle: Mitteldeutscher Verlag, 1957 Treichel, Hans-Ulrich: Der Verlorene. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1998 Wulffen von, Barbara: Urnen voll Honig. Frankfurt am Main: S. Fischer, 1989 S p ol e č e ns kov ě dn í l i t e r at u r a Adrian, Michael: Nische der Geschichte. Frankfurter Allgemeine Zeitung. 8. Juni, 2002 Adorno, Theodor W. – Horkheimer, Max: Odysseus or Myth and Enlightenment. Dialectic of Enlightenment. New York: Herder and Herder, 1972, s. 43–80 Adorno, Theodor: Was bedeutet: Aufarbeitung der Vergangenheit? Erziehung zur Mündigkeit. Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag, 1970 Anderson, Benedict: Imagined Communities. Norfolk: Verso, 1983 Arendt, Hannah: Eichmann in Jerusalem. A Report on the Banality of Evil. New York: Penguin Books, 1963 Bade, Klaus: Deutsche im Ausland, Fremde in Deutschland: Migration in Geschichte und Gegenwart. München: C. H. Beck, 1992 Bade, Klaus: Neue Heimat im Westen: Vertriebene, Flüchtlinge, Aussiedler. Münster: Westfälischer Heimatbund, 1990 Bade, Klaus: Menschen über Grenzen – Grenzen über Menschen. Herne: Heitkamp, 1995 Barteček, Ivo: Československý antifašistický exil německého jazyka v Mexiku. Ostrava: 1999 Bělina, Pavel: Dějiny zemí Koruny české II. Praha: Paseka, 1992 184

Beneš, Edvard: Odsun Němců z Československa. Výbor z pamětí, projevů a dokumentů 1940–1947. Ed. Karel Novotný. Praha: Dita, 1996 Beneš, Zdeněk – Jančík, Drahomír – Kuklík, Jan ml. – Kubů, Eduard ad.: Rozumět dějinám. Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848–1948. Praha: Gallery, 2002 Beneš, Zdeněk – Kuklík, Jan ml. – Kural, Václav – Pešek, Jiří: Téma: Odsun – Vertreibung. Transfer Němců z Československa 1945–1947. Praha: SPL-Práce, 2002 Benz, Wolfgang: Die Vertreibung der Deutschen aus dem Osten. Frankfurt am Main: Fischer, 1996 Beyersdorf, Herman: Von der Blechtrommel bis zum Krebsgang. Weimarer Beiträge 48 (2002) č. 4, s. 568–593 Bhabha, Homi K.: Nation and Narration. London: Routledge, 1990 Bohmann, Alfred: Das Sudetendeutschtum in Zahlen. München: Sudetendeutscher Rat, 1959 Brandes, Detlef: Der Weg zur Vertreibung, 1938–1945. München: R. Oldenbourg, 2001 Brandes, Detlef – Kural, Václav, ed.: Der Weg in die Katastrophe: Deutsch-tschechoslowakische Beziehungen 1938–1947. Essen: Klartext, 1994 Brandes, Detlef – Ivaničková, Edita, ed.: Erzwungene Trennung: Vertreibungen und Aussiedlungen in und aus der Tschechoslowakei 1938–1947 im Vergleich mit Polen, Ungarn und Jugoslawien. Essen: Klartext, 1999 Brügel, J. W.: Češi a Němci 1918–1938. Praha: Academia, 2006 Burcher, Timothy: The Sudeten German Question and CzechoslovakGerman Relations since 1989. London: Royal United Services Institute for Defence Studies, 1996 Caws, Peter: Identity: Cultural, Transcultural, and Multicultural. Multiculturalism. Ed. David Theo Goldberg. Cambridge, Oxford: Blackwell Publishers Inc., 1995, s. 371–388 Chvatík, Květoslav: Josef Švejk and Danny Smiřický. Scottish Slavonic Review. Glasgow University, 4 Spring (1985), s. 69–81 Cocalis, Susan L.: Rev. of Engste Heimat by Erica Pedretti. World Literature Today 69 (1995), č. 4, s. 782 Dahm, Christof – Tebarth, Hans-Jakob, ed.: Die Bundesrepublik Deutschland und die Vertriebenen. Bonn: Kulturstiftung der deutschen Vertriebenen, 2000 Deleuze, Gilles – Guattari, Félix: Kafka: Toward a Minor Literature. Minneapolis: University of Minnesota Press, 1986 185

Derrida, Jacques: Structure, sign and play in the discourse of the human sciences. Writing and Difference. Chicago, Illinois: University of Chicago Press, 1978 Ehlers, Klaas-Hinrich: Brücken nach Prag. Frankfurt am Main: P. Lang, 2000 Eley, Geoff, and Ronald Grigor Suny, ed.: Becoming National: A Reader. Oxford: Oxford University Press, 1996 Fassl, Peter – Herrmann, Berndt: Trauer und Zuversicht: Literatur der Heimatvertriebenen in Bayern. Augsburg: Pröll, 1995 Fessmann, Jörg – Fessmann, Meike: Gespräch mit Peter Härtling. Sinn und Form 51 H.2 (1999), s. 219–246. Feuchert, Sascha: Flucht und Vertreibung in der deutschen Literatur. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2001 Finker, Kurt: Zwischen Integration und Legitimation. Der antifaschistische Widerstand in Geschichtsbild und Geschichtsschreibung der DDR. Leipzig: Rosa-Luxemburg-Stiftung Sachsen, 1999 Foucault, Michel: What is an Author? The Foucault Effect: Studies in Governmentality. Ed. B. Graham, G. Colin, and M. Peter. Chicago, Illinois: University of Chicago Press, 1991 Franzel, Emil: Die Vertreibung. Sudetenland, 1945/46. Bad Nauheim: Podzun, 1967 Frederiksen, Elke P. – Kaarsberg Wallach, Martha, ed.: Facing Fascism and Confronting the Past: German women writers from Weimar to the present. Albany: State University of New York Press, 2000 Friedländer, Saul: Some German Struggles with Memory. Bitburg in Moral and Political Perspective. Ed. Geoffrey H. Hartman. Bloomington: Indiana University Press, 1986, s. 27–43 Gajan, Koloman: Masaryk, Beneš und Kramář und ihre Einflussnahme auf die Gestaltung der Friedensverträge. Umbruch in Europa vor fünfzig Jahren. Ed. Karl Bosl. München und Wien: R. Oldenbourg, 1971, s. 25–36 Gibian, George: Homage to Josef Škvorecký. World Literature Today. University of Oklahoma Press, 54 (1980), s. 501–590 Glajar, Valentina: The German Legacy in East Central Europe. Rochester: Camden House, 2004 Glotz, Peter: Die Vertreibung. Böhmen als Lehrstück. München: Ullstein, 2003 Glotz, Peter, ed.: München 1938: Das Ende des alten Europa. Essen: Hobbing, 1990 Goldhagen, Daniel: Hitler’s Willing Executioners: Ordinary Germans and the Holocaust. New York: Alfred A. Knopf, 1996 186

Goldstücker, Eduard: The Czech National Revival, the Germans and the Jews. Los Angeles: The Regents of the University of California, 1973 Graves, Peter: The Swastika on the Dog. The Times Literary Supplement N. 4847 23 Febr. (1996), s. 30 Grünwald, Leopold: Sudetendeutscher Widerstand gegen den Nationalsozialismus. Bd. 23. Benediktbeuern: Sudetendeutsches Archiv, 1986 Grünwald, Leopold: Wir haben uns selbst aus Europa vertrieben. Tschechische Selbstkritik an der Vertreibung der Sudetendeutschen. Bd. 22. München: Verlagshaus Sudetenland GmbH, 1985 Habbe, Christian – Stoldt, Hans-Ulrich: Tief in jedem Hinterkopf. Spiegel Special 2 (2002), s. 73–75 Habermas, Jürgen: Entsorgung der Vergangenheit: ein kulturpolitisches Pamphlet. Die Zeit. Online. 24. 5. 1985 Habermas, Jürgen: The Theory of Communicative Action. Boston: Beacon Press, 1984 Habermas, Jürgen: Was bedeutet ‚Aufarbeitung der Vergangenheit‘ heute? Bemerkungen zur ‚doppelten Vergangenheit‘. Die Zeit. Online. 3. 4. 1992 Hall, John A.: The State of the Nation. Cambridge: Cambridge University Press, 1998 Hall, Stuart: Cultural Identity and Diaspora. Colonial Discourse and Post-Colonial Theory. Ed. Patrick Williams and Laura Chrisman. New York: Columbia University Press, 1994, s. 392–404. Hall, Stuart: Ethnicity: „Identity and Difference.“ Becoming National. Ed. Geoff Eley and Ronald Grigor Suny. New York, Oxford: Oxford University Press, 1996, s. 339–352 Hahnová, Eva: Sudetoněmecký problém: Obtížné loučení s minulostí. Ústí nad Labem: 1999 Hartman, Geoffrey H, ed.: Bitburg in Moral and Political Perspective. Bloomington: Indiana University Press, 1986 Havel, Václav: Češi a Němci na cestě k dobrému sousedství, Praha, 17. 2. 1995. Václav Havel 95. Praha, 1996 Havel, Václav: Návštěva prezidenta Richarda von Weizsäckera. Praha, 15. 3. 1990. Václav Havel 95. Praha, 1996 Heidenreich, Gert: Die Heimat und die Phantasie: Essays. Halle: Mitteldeutscher Verlag, 1996 Heftrich, Urs: Zur Originalität verdammt. Tschechische katholische Autoren im 20. Jahrhundert: Durych, Deml, Čep, Zahradníček. Literaturwissenschaftliches Jahrbuch. Berlin: Duncker & Humblot, 35, 1994 187

Helbig, Louis Ferdinand: Der ungeheure Verlust. Flucht und Vertreibung in der deutschsprachigen Belletristik der Nachkriegszeit. Wiesbaden: Otto Harrassowitz, 1988 Helbig, Louis Ferdinand – Hoffmann, Johannes – Kraemer, Doris: Verlorene Heimaten – neue Fremden. Literarische Texte zu Krieg, Flucht, Vertreibung, Nachkriegszeit. Dortmund: Forschungsstelle Ostmitteleuropa, 1995 Hengst, Marlene: Zwischen den Fronten. Rev. of Božena by Peter Härtling. Berliner LeseZeichen 4 H.5 (1996), s. 70–71 Herf, Jeffrey: Divided Memory. The Nazi Past in the Two Germanys. Cambridge: Harvard University Press, 1997 Hermand, Jost – Steakley, James: Heimat, Nation, Fatherland. New York: Peter Lang Publishing, Inc., 1996 Herrmann, Berndt: ‚Fremd bin ich eingezogen, fremd zieh ich wieder aus‘: Flüchtlinge, Fremde und Wanderer bei Peter Härtling. Trauer und Zuversicht: Literatur der Heimatvertriebenen in Bayern. Hrsg. Peter Fassl und Berndt Herrmann. Augsburg: Pröll, 1995, s. 58–68 Hilf, Rudolf: Němci a Češi: Sousedství ve střední Evropě, jeho význam a proměny. Praha, 1996 Hinz, Thorsten: Böhmen am Meer. Flucht und Vertreibung bei Franz Fühmann. Kulturpolitische Korrespondenz, 63. Bonn: Stiftung Ostdeutscher Kulturrat 1995, s. 12 Hobsbawm, E. J.: Nations and nationalism since 1780: programme, myth, reality. Cambridge: Cambridge University Press, 1990 Hoffmann, Roland J. – Harasko, Alois: Odsun – Die Vertreibung der Sudetendeutschen/ Vyhnání sudetských Němců. Dokumentation zu Ursachen, Planung und Realisierung einer „ethnischen Säuberung“ in der Mitte Europas. Bd. 1: Vom Völkerfrühling und Völkerzwist 1848/49 bis um Münchner Abkommen 1938 und zur Errichtung des „Protektorats Böhmen und Mähren“ 1939. München: Veröffentlichung des Sudetendeutschen Archivs, 2000 Holý, Ladislav: The Little Czech and the Great Czech Nation: National identity and the post-communist transformation of society. Cambridge: Cambridge University Press, 1996 Hoensch, Jörg K. – Lemberg, Hans, ed.: Begegnung und Konflikt: Schlaglichter auf das Verhältnis von Tschechen, Slowaken, und Deutschen 1815–1989. Essen: Klartext Verlag, 2001 Höhne, Steffen – Nekula, Marek, ed.: Sprache, Wirtschaft, Kultur. Deutsche und Tschechen in Interaktion. München: Iudicium, 1997 Houžvička, Václav: Návraty sudetské otázky. Praha: Karolinum, 2005 188

Hroch, Miroslav: Real and constructed: The nature of the Nation. The State of the Nation, ed. John A. Hall. Cambridge: Cambridge University Press, 1998, s. 91–107 Hudson, Robert – Reno, Fred: Politics of Identity. Migrants and Minorities in Multicultural States. New York: St. Martin’s Press, Inc., 2000 Hutchinson, John – Smith, Anthony, ed: Nationalism, Oxford: Oxford University Press, 1994 Churaň, Milan: Postupim a Československo: mýtus a skutečnost. Praha: Libri, 2001 Ibsch, Elrud: The conscience of humankind : literature and traumatic experiences. Amsterdam; Atlanta, GA: Rodopi, 2000 Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Köln: Verlag Wissenschaft und Politik, 1967 Jaspers, Karl: Die Schuldfrage. Zürich: Artemis-Verlag, 1947 Jaspers, Karl: Wohin treibt die Bundesrepublik? München: R. Piper & Co. Verlag, 1966 Jaspers, Karl: Vertrauen zum Volk und das Mistrauen gegen das Volk. Antwort zur Kritik meiner Schrift Wohin treibt die Bundesrepublik? München: R. Piper & Co. Verlag, 1967 Jaworski, Rudolf: Vorposten oder Minderheit? Stuttgart: Deutsche VerlagsAnstalt, 1997 Kaiser, Berthold Friedhelm – Stasiewski, Bernhard: Deutsche im europäischen Osten. Köln, Wien: Böhlau, 1976 Kann, Robert A.: The Habsburg Empire: A Study in Integration and Disintegration. New York: Frederick A. Praeger, 1957 Kann, Robert A.: The Multinational Empire: Nationalism and National Reform in the Habsburg Monarchy, 1848–1918. New York: Columbia University Press, 1950 Kann, Robert A. – David, Zdenek V.: The Peoples of the Eastern Habsburg Lands, 1526–1918. Seattle: University of Washington Press, 1984 Kaplan, Karel: Československo v letech 1945–1948. Praha: SPN, 1991 Karg, Ina: Begegnungen mit Literatur und Kultur in Böhmen einst und jetzt. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2001 Keil, Ernst-Edmund: Vertrieben… Literarische Zeugnisse von Flucht und Vertreibung. Eine Auswahl aus Romanen, Erzählungen, Gedichten, Tagebüchern und Zeichnungen der Jahre 1945–1985. Bonn: Kulturstiftung der deutschen Vertriebenen, 1985 Klaus, Václav: Edvard Beneš und tschechische Staatlichkeit. Online. http://www.klaus.cz/ 30. 5. 2002 189

Klaus, Václav: Rede des Präsidenten der Republik zu tschechischdeutschen Beziehungen: Versöhnen wir uns mit der Vergangenheit. Online. http://www.klaus.cz/ 28. 3. 2004 Klaus, Václav: Rede bei dem staatlichen Feiertag der Tschechischen Republik. Online. http://www.klaus.cz/ 28. 10. 2003 Klaus, Václav: Rede des Präsidenten der Republik in Lidice. Online. http:// www.klaus.cz/ 12. 6. 2004 Klaus, Václav: Rede in der Betlehem Kapelle bei der Gelegenheit des Andenkens des Märtyrertodes vom Meister Jan Hus. Online. http://www.klaus.cz/ 6. 7. 2003 Köppen, Manuel: Kunst und Literatur nach Auschwitz. Berlin: Erich Schmidt Verlag, 1993 Koschmall, Walter – Nekula, Marek – Rogall, Joachim, ed.: Deutsche und Tschechen. München/Prag: Paseka, 2001 Kosiek, Rolf: Historikerstreit und Geschichtsrevision. Tübingen: Grabert, 1987 Krauss, Karl-Peter: Die Deutschen und ihre Nachbarn im Osten. Geschichte und Gegenwart. Angekommen!-Angenommen?: Flucht und Vertreibung 1945 bis 1995. Heft 5 Filderstadt: Weinmann, 1996 Krätzer, Jürgen: Ein nur bedingt gestattetes Leben. Rev. of Božena, by Peter Härtling. Neue Deutsche Literatur 42 H.6 (1994), s. 144–146 Křen, Jan – Kural, Václav – Brandes, Detlef: Integration oder Ausgrenzung: Deutsche und Tschechen 1890–1945. Bremen: Donat & Temmen Verlag, 1986 Křen, Jan: Konfliktgemeinschaft: Tschechen und Deutsche 1780–1918. München: Oldenbourg, 1996 Kroll, Frank-Lothar: Flucht und Vertreibung in der Literatur nach 1945. Berlin: Gebr. Mann Verlag, 1997 Kroll, Frank-Lothar: Böhmen. Vielfalt und Einheit einer literarischen Provinz. Bd. 2. Berlin: Duncker & Humblot, 2000 Kučera, Jaroslav: Odsun nebo vyhnání? Sudetští Němci v Československu, v letech 1945–1946. Praha: H & H, 1992 Kuklík, Jan – Kuklíková, Jana: Dějepis 4 pro gymnázia a střední školy. Praha: SPN, 2002 Kural, Václav: Konflikt místo společenství? – Češi a Němci v československém státě (1918–1938). Praha, 1993 Kural Václav: Místo společenství – konflikt! Češi a Němci ve Velkoněmecké Říši a cesta k odsunu (1938–1945). Praha, 1994 Kural, Václav – Radvanovský, Zdeněk: Sudety pod hákovým křížem. Ústí nad Labem: Albis international, 2002 190

Kvaček, Robert: České dějiny II. Praha: SPL-Práce, 2002 Lemberg, Eugen – Rhode, Gotthold: Das deutsch-tschechische Verhältnis seit 1918. Stuttgart: W. Kohlhammer, 1969 Lemberg, Eugen – Edding, Friedrich: Die Vertriebenen in Westdeutschland. Kiel: Ferdinand Hirt, 1959 Lemberg, Hans – Franzen, K. Erik: Die Vertriebenen. Hitlers letzte Opfer. Berlin, München: Propyläen Verlag, 2001 Lindemann, Thomas: Es kommt zu spät, aber zur rechten Zeit, Welt am Sonntag. Online. 8. 5. 2005. Lorenz, Dagmar – Posthofen, Renate S.: Transforming the Center, Eroding the Margins: Essays on Ethnic and Cultural Boundaries in Germanspeaking countries. Columbia: Camden House, 1998 Luža, Radomír: The Transfer of the Sudeten Germans. New York: New York University Press, 1964 Lyotard, Jean-François: The Postmodern Condition: A Report on Knowledge. Minneapolis: University of Minnesota Press, 1984 Maassen, Johannes: Rev. of Eine Frau, by Peter Härtling. Deutsche Bücher 5 (1975) s. 186–188 Mandler, Emanuel: Češi i Němci. Legendy, spory, realita. Praha: Libri, 2001 Mareš, Michal: Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince. Praha: Prostor, 1999 Mehnert, Elke, ed.: Landschaften der Erinnerung: Flucht und Vertreibung aus deutscher, polnischer und tschechischer Sicht. Frankfurt am Main; Berlin; Bern: Lang, 2001 Mejdrová Hana: Trpký úděl. Výbor dokumentů k dějinám německé sociální demokracie v Československu v letech 1937–1948. Praha: 1997 Michelfeit, Christine: Die Vertreibung der Sudetendeutschen im Spiegel der Weltliteratur. 1994, 261 Bl. Innsburck, Univ. Diss. 1995 Mikšíček, Petr – Spurný, Matěj – Matějka, Ondřej – Spurná, Susanne: Zmizelé Sudety. Domažlice: Nakladatelství Českého lesa, 2006 Mommsen, Hans: The Third Reich between Vision and Reality: New Perspectives on German history, 1918–1945. Oxford, New York: Berg, 2001 Moníková, Libuše: Über eine schwierige Nachbarschaft. Die Zeit 14 (1997): Feuilleton, s. 13–14 Mukařovský, Jan: K novému románu Václava Řezáče. Literární noviny 6 (1955), s. 55–57 Müller, Oliver: Bloß keine Theologie. Berliner Zeitung 49, Montag 28. 2. 2005 Naimark, Norman: Fires of Hatred: Ethnic Cleansing in 20th-Century Europe. Cambridge, Mass: Harvard University Press, 2001 191

Niven, Bill: Facing the Nazi Past. London: Routledge, 2002 Olick, Jeffrey K.: The Guilt of Nations? Ethics & International Affairs 17 N.2 (2003) s. 109–117 Olick, Jeffrey K.: Genre Memories and Memory Genres: A Dialogical Analysis of May 8, 1945 Commemorations in the Federal Republic of Germany. American Sociological Review Vol. 64, No. 3 (Jun., 1999), s. 381–402 Otčenášek, Jaroslav: Němci v Čechách po roce 1945. Praha: Etnologický ústav Akademie věd ČR, Scriptorium, 2006 Patočka, Jan: Co jsou Češi? Praha: Panorama, 1992 Plaschka, Richard G. – Haselsteiner, Horst – Suppan, Arnold – Drabek, Anna M., ed.: Nationale Frage und Vertreibung in der Tschechoslowakei und Ungarn 1938–1948: Aktuelle Forschungen. Wien: Verlag der österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1997 Pulver, Elsbeth: Das ‚allervornehmste Werkstück Gottes‘. Rev. of Engste Heimat, by Erica Pedretti. Schweizer Monatshefte 75 H.6 (1995), s. 33–36 Pytlík, Radko: Historismus v Rezáčově Nástupu: K otázce poválečného literárního vývoje. Česká Literatura. (1972), s. 131–150 Reimann, Paul: Die Prager deutsche Literatur im Kampf um einen neuen Humanismus. Weltfreunde. Konferenz über die Prager deutsche Literatur. Ed. Eduard Goldstücker. Prag: Academia, 1967, s. 7–21 Robertson, Ritchie, Timms, Edward: The Habsburg Legacy: National Identity in Historical Perspective. Edinburgh: Edinburgh University Press, 1994 Ricoeur, Paul: Diskurs und Kommunikation. Neue Hefte für Philosophie 11 (1977), s. 1–25 Ricoeur, Paul: From Text to Action. Evanston, Il: Northwestern University Press, 1991 Ricoeur, Paul: Interpretation Theory: Discourse and the Surplus of Meaning. Fort Worth: Texas Christian University Press, 1976 Ricoeur, Paul: Narrative Funktion und menschliche Zeiterfahrung. Romantik, Literatur und Philosophie. Ed. V. Bohn. Frankfurt. 1987, s. 45–78 Ricoeur, Paul: Das Rätsel der Vergangenheit. Göttingen: Wallstein Verlag, 2004 Ricoeur, Paul: The Reality of The Historical Past. Milwaukee: Marquette University Press, 1984 Ricoeur, Paul: Zeit und Erzählung III. München: Fink, 1991 Sakowski, Helmut: Wege übers Land. Filmische DDR Verarbeitung der Vertreibung. Berlin: Babelsberg, 1968 192

Santer, Josef-Hermann: Interview mit Franz Fühmann. Weimarer Beiträge 1 (1971), s. 33 Sarup, Madan: Identity, Culture and the Postmodern World. Athens: The University of Georgia Press, 1996 Sebald, W.G.: Luftkrieg und Literatur. München und Wien: Carl Hanser Verlag, 1999 Seibt, Ferdinand: Deutschland und die Tschechen: Geschichte einer Nach­ barschaft in der Mitte Europas. München: Piper Verlag GmbH, 1993 Seibt, Ferdinand: Tschechen, Deutsche und Sudetendeutsche. München: R. Oldenbourg Verlag, 2002 Seliger, Helfried W.: Der Begriff der „Heimat“ in der deutschen Gegenwartsliteratur. München: Iudicium Verlag, 1987 Scheuch, K. Erwin: Wie deutsch sind die Deutschen? Bergisch Gladbach: Gustav Lübbe Verlag, 2. Auflage, 1992 Schieder, Theodor: Dokumentation der Vertreibung der Deutschen aus Ost-Mitteleuropa. Berlin: Bundesministerium für Vertriebene, Flüchtlinge und Kriegsgeschädigte, 1957 Schlant, Ernestine: The Language of Silence. New York: Routledge, 1999 Schröder, Gerhard: Erinnerung an die Verbrechen der NS-Zeit wach halten. Online. www.bundeskanzler.de/Reden 2. Dezember 2004 Schröder, Gerhard: Rede von Bundeskanzler Schröder anlässlich der Feierstunde zum Gedenken an den Widerstand gegen die nationalsozialistische Gewaltherrschaft.“ Online. http://www. bundeskanzler.de/Reden 20. Juli 2004 Skála, Emil: Das Prager Deutsch. Weltfreunde. Konferenz über die Prager deutsche Literatur. Ed. Eduard Goldstücker. Prag: Academia, 1967, s. 119–127 Sniegoň, Tomáš: Schindler’s List Comes to Schindler’s Homeland. The Holocaust on post-war battlefields: genocide as historical culture. Ed. Klas-Göran Karlsson & Ulf Zander. Malmö: Sekel Bokförlag, 2006, s. 161–190 Sniegoň, Tomáš: Their Genocide, or Ours? Echoes of the Holocaust. Ed. Klas-Göran Karlsson & Ulf Zander. Lund: Nordic Academic Press, 2003, s. 177–200 Solecki, Sam: Prague Blues: The Fiction of Josef Škvorecký. A Critical Study. Toronto: ECW Press, 1990 Solecki, Sam: The Achievement of Josef Škvorecký. Toronto: University of Toronto Press, 1994 Staněk, Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993 193

Staněk, Tomáš: Odsun Němců z Československa. Praha: Akademie Věd, 1991 Staněk, Tomáš: Perzekuce 1945: Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1996 Staněk, Tomáš: Předpoklady, průběh a důsledky vysídlení Němců z Československa (1918–1948). Ostrava: Amosium servis, 1992 Stoldt, Hans Ulrich: Schlimmes Trauma. Spiegel online 13 (2002) Stroehlein, Andrew: The Failure of a New History: Czechs and the CzechGerman Declaration. Shropshire: Central Europe Review Ltd, UK, 2000 Tampke, Jürgen: Czech-German Relations and the Politics of Central Europe. New York: Palgrave Macmillan, 2003 Taylor, Charles: The Politics of Recognition. Multiculturalism. Ed. David Theo Goldberg. Cambridge, Oxford: Blackwell Publishers Inc., 1995, s. 75–106 Terras, Rita: Rev. of Božena, by Peter Härtling. World Literature Today 69 N.3 (1995), s. 573. Ther, Philipp: Deutsche und polnische Vertriebene. Gesellschaft und Vertriebenenpolitik in der SBZ/DDR und in Polen 1945–1956. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1998 Ther, Philipp – Siljak, Ana, ed.: Redrawing nations: ethnic cleansing in EastCentral Europe, 1944–1948. Lanham, Md. [u.a.]: Rowman & Littlefield, 2001 Thierse, Wolfgang: Ansprache des Deutschen Bundestages anlässlich der Antisemitismusdebatte am 11. Dezember 2003 im Deutschen Bundestag. http://www.bundestag.de/ Topinka, Jiří: Němci na Berounsku a jejich odsun. Minulostí Berounska. Beroun: Státní okresní archiv, 1998 Valdés, Mario J., ed.: A Ricoeur Reader: Reflection and Imagination. Toronto and Buffalo: University of Toronto Press, 1991 Vogt, Jochen: Erinnerung ist unsere Aufgabe. Opladen: Westdeutscher Verlag, 1991 Wagner, Bernd: Im Dreiländereck von Sachsen, Schlesien und Böhmen. Die Welt 3 August 2002 Wagnerová, Alena: 1945 waren sie Kinder. Flucht und Vertreibung einer Generation. Köln: Kiepenhauer & Witsch, 1990 Wallmann, Jürgen: Ein ohnmächtiges Opfer. Rev. of Božena by Peter Härtling. Zeitwende 66 H.1 (1995), s. 57–58 Walser, Martin: Dankrede zur Verleihung des Friedenspreises des deutschen Buchhandels. 1998 194

Walser, Martin, ed.: Die Alternative oder brauchen wir eine neue Regierung? Reinbek: Rowohlt, 1961 Wank, Ulrich – Märtin, Ralf-Peter, ed.: Historikerstreit. München: R. Piper, 1987 Weigelt, Klaus: Heimat-Tradition-Geschichtsbewußtsein. Mainz: v. Hase & Koehler, 1986 Weigelt, Klaus: Flucht und Vertreibung in der Nachkriegsliteratur: Formen ostdeutscher Kulturförderungen. Melle: Verlag Ernst Knoth, 1986 White, Hayden: Metahistory: The Historical Imagination in Nineteenth Century Europe. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 1973 White, Hayden: Tropics of Discourse. Essays in Cultural Criticism. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 1978 Wickham, Christopher J.: Constructing Heimat in Postwar Germany: Longing and Belonging. Lewiston: The Edwin Mellen Press, 1999 Winkler, Heinrich August: Aus der Geschichte lernen? Die Zeit. Online. 14 (2004) Wolff, Stefan: German Minorities in Europe: Ethnic Identity and Cultural Belonging. Berghahn Books, 2000 Wood, David, ed.: On Paul Ricouer. Narrative and Interpretation. London and New York: Routledge, 1991 Zayas, Alfred-Maurice de: A Terrible Revenge: The Ethnic Cleansing of the East European Germans, 1944–1950. New York, 1994 Zayas, Alfred-Maurice de: The German Expellees: Victims in War and Peace. New York: St. Martin’s Press, 1993 Zand, Gertraude – Holý, Jiří, ed.: Vertreibung, Aussiedlung, Transfer im Kontext der tschechischen Literatur. Brno: Host, 2004 Zimmermann, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě 1938–1945. Praha: Prostor; Argo, 2001 Zorn, Monika: Hitlers zweimal getötete Opfer: Westdeutsche Endlösung des Antifaschismus auf dem Gebiet der DDR. Freiburg: AHRIMAN-Verlag, 1994

195

Poznámky 1 Klaus, Václav: Úvodní slovo prezidenta republiky Václava Klause na semináři CEPu k desátému výročí česko-německé deklarace. www.klaus.cz 24. 1. 2007. 2 Ricoeur, Paul: The Creativity of Language, A Ricoeur Reader: Reflection and Imagination, ed. Mario J. Valdés. Toronto: University of Toronto, 1991, s. 464. [Překlad M. P.] 3 Ricoeur, Paul: Die Wirklichkeit der historischen Vergangenheit, Zeit und Erzählung III. München: Fink, 1991, s. 230. [Překlad M. P.] 4 V textu používám výrazy „vyhnání“ a „odsun“, které se v diskusích na toto téma používají. Pojem „vyhnání“ používám pro označení tzv. divokého odsunu, tj. první fáze vysídlení Němců, a výraz „odsun“, který převládá v historickém výkladu, užívám pro označení tzv. druhé, „organizované“ fáze. Na rozdíl od české historiografie se v německém historickém výkladu používá pouze výraz „vyhnání“. Němečtí historikové, např. Ferdinand Seibt, poukazují na to, že slovo „odsun“ je eufemismus, který banalizuje nucený odchod Němců z Československa. Za zmínku stojí výraz „přesídlení“, který se užíval ve východním Německu, v bývalé Německé demokratické republice, s politickým záměrem neutralizovat odchod Němců jako spořádaný přesun německého obyvatelstva. 5 Petr Pithart a Petr Příhoda zaznamenali ve své publikaci Čítanka odsunutých dějin některé názory a diskuse zveřejněné v českém tisku v období 1989–98. Ve většině příspěvků zaznívá názor, že Němci si za odsun mohli sami a že tento akt odpovídal logice poválečné doby, a byl tudíž spravedlivý. Tento postoj je zpochybněn jen ojediněle některými českými intelektuály a historiky, jako jsou např. Emanuel Mandler, Bohumil Doležal, Milan Churaň a autoři výše uvedené publikace. Je paradoxní, že historikové utvářející oficiální historický výklad (tedy ti z ústavů a vysokých škol) se této diskuse zúčastnili jen výjimečně a nijak nekonfrontovali většinový názor o vyhnání a odsunu. Ze zkoumaných učebnic vyplývá, že v obecně sdíleném výkladu dějin a historické interpretaci skutečně není výrazná odchylka. 6 Jedná se o následující publikace: Kuklík, Jan – Kuklíková, Jana: Dějepis pro gymnázia a střední školy 4. Praha: SPN, 2002; Kvaček, Robert: České dějiny II. Praha: SPL-Práce, 2002; Kaplan, Karel: Československo v letech 1945–1948. Praha: SPN, 1991; Beneš, Zdeněk – Jančík, Drahomír – Kuklík, Jan ml. a další: Rozumět dějinám. Praha: Gallery, 2002; Harna, Josef – Fišer, Rudolf: Dějiny českých zemí II. Praha: Fortuna, 1998; Beneš, Zdeněk – Kuklík, Jan ml. – Kural, V. – Pešek, J.: Téma: Odsun – Vertreibung. Transfer Němců z Československa 1945–1947. Praha: SPL-Práce, 2002. 7 Kuklík, Jan – Kuklíková, Jana: Dějepis pro gymnázia a střední školy 4, 129–130. 8 Např. Josef Harna a Rudolf Fišer hovoří ve své učebnici Dějiny českých zemí II o „zřejmé zradě“, 206–207. 9 Harna, Josef – Fišer, Rudolf: Dějiny českých zemí II, 206. 10 Německé prameny uvádějí jako jednu z překážek k vytvoření si pozitivního vztahu k ČSR např. jazykový zákon, podle kterého museli Němci ve státní správě mluvit česky, i když bydleli v téměř 100% německy mluvících oblastech. Na základě tohoto zákona Němci pak ztráceli zaměstnání a vystřídali je nově příchozí Češi. To mělo za následek nespokojenost a frustraci mezi německy mluvícím obyvatelstvem. Viz Glotz, Peter: Die Vertreibung. Böhmen als Lehrstück. München: Ullstein Verlag, 2003. 11 Na vyčlenění utrpení Židů a holocaustu z oficiální české historické paměti poukazuje Tomáš Sniegoň. Začlenění holocaustu by podle Sniegoně narušilo sebepercepci Čechů jako obětí, neboť 80 % českých obětí tvořili Židé. Kromě toho by diskuse na toto téma mohly oslabit mýtus o hrdinském odboji Čechů, na kterém je oficiální české historické vyprávění vystavěno. Viz Sniegoň, Tomáš: Their Genocide, or Ours? Echoes of the Holocaust, ed. Klas-Göran Karlsson & Ulf Zander. Lund: Nordic Academic Press, 2003, s. 177–200. Sniegoň, Tomáš: Paměť národa, Čro 1–Radiožurnál: Zápisník zahraničních zpravodajů 27. 1. 2008, http://www.rozhlas.cz. 12 Beneš, Zdeněk – Kuklík, Jan ml. – Kural, V. – Pešek, J.: Téma: Odsun-Vertreibung. Transfer Němců z Československa 1945–1947, s. 47–48.

196

tamtéž Rozumět dějinám, s. 116 a 157. Další pasáž, v níž se hovoří o „plánech na odvetu“ a která se doslovně opakuje, je na s. 117 a 158. 15 Charakteristická pro českou oficiální historickou paměť je již zmíněna viktimizace Čechů. Viz Tomáš Sniegoň: Their Genocide, or Ours? 16 Klaus, Václav: Projev při příležitosti státního svátku České republiky. www.klaus.cz 28. 10. 2003. 17 Klaus, Václav: Projev prezidenta republiky v Lidicích. www.klaus.cz. 12. 6. 2004. 18 Klaus, Václav: Projev prezidenta republiky k německo-českým vztahům: smiřme se s minulostí! www.klaus.cz 28. 3. 2004. 19 Klaus ve svém projevu „Projev ke 120. výročí narození Edvarda Beneše“ označuje Beneše jako velkého státníka, nicméně poukazuje na jeho zásadní politické selhání, když pak „pouze přihlížel postupné demontáži demokratického státu a nástupu totality“. Zákon o Benešových zásluhách vyznívá tedy paradoxně až cynicky v tom smyslu, že Beneš sice napomohl obnovení státu, ale zároveň napomohl i nastolení diktatury, tentokrát z řad svých „vlastních“ lidí. Benešovou poválečnou vizí byl výlučně národní stát Čechů a Slováků. To, co se mnohým po válce mohlo zdát jako neuskutečnitelné (vystěhovat 3 miliony lidí), se stalo realitou a Česká republika je 63 let po válce národnostně téměř stoprocentně homogenním státem. Benešova vize se skutečně naplnila a zdá se, že čeští politici jsou tomu rádi. Možná, že i tato bilance je důvodem pro schválení zmíněného zákona, abychom si připomněli, za co mají být Češi Benešovi vděční. 20 Klaus, Václav: Projev prezidenta republiky v Ležácích. www.klaus.cz 19. 6. 2005. 21 Údaje o počtu německých antifašistů se liší. Tomáš Staněk uvádí, že v roce 1946 opustilo Československo 94 614, respektive 96 176 antifašistů. Viz Odsun Němců z Československa. Podle Hany Mejdrové odešlo 140 000 německých antifašistů. Viz Mejdrová, Hana: Trpký úděl. Výbor dokumentů k dějinám německé sociální demokracie v Československu v letech 1937–1948. Praha: 1997. Vládou financovaný projekt, jenž je prezentován veřejnosti formou výstavy s názvem Zapomenutí hrdinové, obsahuje k současnému datu (listopad 2007) databázi 50 000 sudetoněmeckých antifašistů. 22 V současnosti má Sudetoněmecké krajanské sdružení přibližně 250 000 členů. Ne všichni sudetští Němci jsou zde však registrováni, takže je pravděpodobné, že jejich počet bude vyšší. 23 Winkler, Heinrich August: Učit se z dějin? Die Zeit 14 (2004). (Překlad M. P.) 24 Scheuch, K. Erwin: Wie deutsch sind die Deutschen? Bergisch Gladbach: Gustav Lübbe Verlag, 2. Auflage, 1992. 25 Karl Jaspers vydal už v roce 1946 knihu Otázka viny, ve které řeší dilema německé viny za holocaust, válku a nacismus. 26 Viz autoři literárních děl 60. a 70. let jako např. Rolf Hochhuth, Der Stellvertreter (Náměstek, 1963), Martin Walser, Eiche und Angora (Dub a  angora, 1960), Siegfried Lenz, Die Deutschstunde (Hodina němčiny, 1968), Peter Weiss, Die Ermittlung (Přelíčení, 1965). V roce 1966 zveřejnil historik Hans Mommsen kritické pojednání o konzervativním odbojovém hnutí proti Hitlerovi a zpochybnil tak mýtus, na němž byla vystavěna SRN. 27 Weizsäcker, Richard von: Projev ke 40. výročí konce války a národně socialistické nadvlády v Evropě. www.dhm.de/lemo/ 8. 5. 1985. (Překlad M. P.) 28 Habermas, Jürgen: Eine Art Schadensabwicklung. Historikerstreit, 62–77. (Způsob vyřizování škod, Spor historiků. Překlad M. P.) 29 Tento pohled zastávají i někteří konzervativní historikové. Viz. Lemberg, Hans – Franzen, K. Erik: Die Vertriebenen. Hitlers letzte Opfer. Berlin, München: Propyläen Verlag, 2001; Hoffmann, Roland – Harasko, Alois: Odsun – Die Vertreibung der Sudetendeutschen/Vyhnání sudetských Němců. Dokumentation zu Ursachen, Planung und Realisierung einer ‚ethnischen Säuberung‘ in der Mitte Europas. München: Sudetendeutscher Archiv, 2000. 30 V diskusích o minulosti se ve veřejném diskursu hovoří o tzv. naraci viny (Schuld-narative). Viz Müller, Oliver: Bloß keine Theologie, Berliner Zeitung 49, 28. 2. 2005. Výkladem nacistické minulosti v Německu se detailně zabývají Niven, Bill: Facing the Naci Past. London: Routledge, 2002 a Herf, Jeffrey: Divided Memory. The Nazi Past in the two Germanys. Cambridge: Harvard University Press, 1997. 13 14

197

31 Wagner, Bernd: Im Dreiländereck von Sachsen, Schlesien und Böhmen. Die Welt 3. August (2002) 125. (Překlad M. P.) 32 Lyotard, François: The Postmodern Condition: A report on Knowledge, 21. 33 Adrian, Michael: Niesche der Geschichte, Frankfurter Allgemeine Zeitung 8. Juni 2002. 34 Podrobný popis revolučních oddílů a jejich činností podává Tomáš Staněk. Poukazuje na „brutální výstřelky“, přičemž se v chování některých revolučních oddílů „projevila krajní agresivita jednotlivců z některých věkových a sociálních skupin“ (s. 63). Viz Staněk, Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945–1947. Autentické líčení chování revolučních gard je zachyceno ve vzpomínkách pamětníků. Viz Wágnerová, Alena: Odsunuté vzpomínky. Praha: Prostor, 1993 a přepisy vzpomínek pamětníků v této knize. 35 Na základě stížností týkajících se agresivního chování revolučních gard vydalo ministerstvo národní obrany výnos, podle kterého revoluční gardy měly být rozpuštěny do 30. 6. 1945. Místo toho vznikaly útvary bezpečnosti, které spadaly pod armádní velitelství. Viz Staněk, Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945–1947, s. 62. 36 Román Nástup vyšel celkem patnáctkrát, naposledy v roce 1985. 37 Tento postřeh vyplývá z dotazníku pro absolventy středních škol různého zaměření. Ze 162 studentů jich 132 probíralo spisovatele Václava Řezáče a jeho román Nástup. Tímto způsobem si i mladá generace Čechů osvojuje nacionalistický výklad českých dějin. Dotazník se týkal 162 studentů z různých oblastí České republiky, a přestože číslo dotázaných není vysoké, má tato informace díky širokému geografickému záběru a typu různých středních škol významnou vypovídací hodnotu. 38 Témata vysídlení Němců a česko-německé soužití se opět stala inspirující pro tvorbu několika spisovatelů. Nejúspěšnějším byl například Vladimír Körner se svými novelami Adelheid (1967) a Střepiny v trávě (1964), Ota Filip se svým románem Cesta ke hřbitovu (1968), Jan Procházka s příběhem Kočár do Vídně (1967) a Jan Suchl s knihou Sázka na lásku (1972). V roce 1969 byla také vydána novela Jaroslava Durycha Boží duha, která byla sice napsána již v roce 1955, nesměla být však publikována. Analýza této novely je na konci této kapitoly. 39 Tomáš Staněk uvádí, že počet německých antifašistů v  Československu se odhadoval v roce 1947 na více než 30 000, přičemž na konci 40. let jich bylo už jen 6 000. Podmínky pro další existenci v Československu byly pro německé antifašisty vzhledem k silnému českému nacionalismu velmi diskriminující, a proto většina z nich Československo opustila. Viz. Staněk, Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945–1947, s. 274–289. 40 Přestože Němci tvořili početně druhou největší národnostní skupinu (převyšující počtem i Slováky), 23 % populace ČSR, nebyli do roku 1926 zastoupeni ve vládě. Ve veřejné sféře byli např. znevýhodněni ve státních službách. Pokud neuměli česky, byli propuštěni a jejich místo získal český zaměstnanec, který přišel z vnitrozemí. Takové jazykové nařízení mělo pro Němce v některých oblastech za následek vysokou nezaměstnanost. Němci se za těchto podmínek velmi těžko identifikovali s československým státem a k tomu přispívala částečně i kulturní a jazyková odlišnost, díky níž se spíše identifikovali s Rakouskem a později pak s Německem. 41 Staněk, Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945–1947, s. 286. 42 Mandler, Emanuel: Češi i Němci. Praha: Libri, 2001. Autor ve své knize polemizuje s oficiálním výkladem českých dějin, jak je utvářen předními českými historiky (např. Kural, Kvaček, Kuklík, Křen, Radvanovský). Oficiální interpretaci českých dějin obsahují kromě jiných prací téměř všechny učebnice dějepisu pro střední školy a publikace Rozumět dějinám, jež má být vodítkem ve výkladu česko-německých vztahů pro středoškolské učitele. Této publikaci a jejímu nacionalistickému charakteru se věnuji ve druhé kapitole. Milan Churaň zase v knize Postupim a Československo odmítá mýtus, že to byly velmoci, kdo rozhodl o odsunu 3 milionů Němců, a že Češi jen plnili jejich příkazy. 43 Pithart, Petr: Čítanka odsunutých dějin. Publikace zachycuje debatu o odsunu Němců ve veřejných médiích v polovině 90. let 20. století a zachycuje postoj většiny Čechů, kteří odsun ospravedlňují. 44 Staněk, Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945–1947, s. 283. 45 Jan Patočka, doslov k novele Boží duha, s. 157–170. 46 Ackermann-Gemeinde vznikla v roce 1946 v SRN jako občanské sdružení pro vyhnané

198

sudetské Němce vyznávající křesťanské zásady. V roce 1999 byla založena jeho pobočka v Praze. Podobně se o vyvážený pohled k celé otázce snaží i německý sociálnědemokratický proud vyhnanců, Seliger Gemeinde. 47 Kohn, Hans: Western and Eastern Nationalisms, Nationalism, ed. John Hutchinson and Anthony D. Smith, Oxford: Oxford University Press, 1994, s. 162–165. (Překlad M. P.) 48 Smith, Anthony D.: The origins of Nations, Becoming National, ed. Geoff Eley and Ronald Grigor Suny, New York: Oxford University Press, 1996, s. 106–131. (Překlad M. P.) 49 K první skupině patří např. Anderson, Hobsbawm a Gellner, ke druhé se řadí např. Hroch a Smith. 50 Ohlbaum, Rudolf: Der Dichter und Schriftsteller Josef Mühlberger, Flucht und Vertreibung in der Literatur nach 1945, ed. Frank Lothar Kroll, Berlin: Gebr. Mann Verlag, 1997, s. 76–98. 51 Václavek, Ludvík: Zu einigen Autoren des weiteren ‚Prager Kreises‘: Horn, Mühlberger, Karpe und Weiskopf, Brücken nach Prag, ed. Klaas-Hinrich Ehlers, Frankfurt am Main: P. Lang, 2000, s. 419–428. 52 Jedna z prvních povídek na téma vyhnání (Čechy u moře) vyšla v NDR až v roce 1962 od původem sudetoněmeckého autora Franze Fühmanna. V západní části Německa vycházela díla s tímto tématem již od začátku 50. let. Kromě Mühlbergera jsou nejznámější: Barenyi, Olga: Prager Totentanz (1959), Steinberg, Werner: Als die Uhren stehen blieben (1957), Effert, Gerold: Űber die Grenze (1965), Pleyer, Wilhelm: Der Heimweg (1952). 53 V roce 1961 se v Jeruzalémě konal proces s Adolfem Eichmannem za vraždu několika milionů Židů. Eichmann byl shledán vinným a odsouzen k smrti. O tomto procesu a systematickém vyvražďování Židů nacisty pojednává filozofka Hannah Arendtová ve svém díle Eichmann in Jerusalem: A Report on the Banality of Evil. New York: Penguin Books, 1963 (česky Eichmann v Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla. Praha: Mladá fronta 1995) 54 V roce 1950 souhlasí rada NATO se znovuvyzbrojením Německa a o rok později odhlasuje parlament SRN zákon, který umožní bývalým nacistům se rehabilitovat a získat zaměstnání ve státní správě. 55 Beneš, Edvard: Odsun Němců z  Československa. Výbor z  Pamětí, projevů a  dokumentů 1940–1947. Praha: Dita, 1996. 56 Tento jev lze najít i v poválečné realitě československé společnosti. Příkladem může posloužit masakr „U Zabitého“, což je neoficiální název místa u obce Vráž, kde bylo zavražděno 18 občanů německé národnosti a jeden Čech. Tento masakr byl iniciován převážně českými kolaboranty s cílem odstranit svědky jejich nedávné spolupráce s gestapem. Detailní popis viz Paták, Karel: Loděnice, obec na zemské stezce. Loděnice 2004 a Minulostí Berounska. Sborník Státního okresního archivu v Berouně. Beroun 1998. 57 Na rozporuplný výklad holocaustu v české interpretaci minulosti poukazuje Tomáš Sniegoň, Schindler’s List Comes to Schindler’s Homeland, The Holocaust on post-war battlefields: genocide as historical culture, ed. Klas-Göran Karlsson & Ulf Zander, Malmö: Sekel Bokförlag, 2006, s. 161–190. 58 Ptáčníkův román měl přes svoji diferencovanost menší odezvu než Řezáčův Nástup, což lze vysvětlit jeho kritikou některých jevů komunistické strany, nekonformností a narušením nacionalistické rétoriky. Tyto aspekty nebyly zcela v souladu s pojetím kulturní produkce diktované KSČ, a navíc zpochybňovaly všeobecně rozšířený výklad o odsunu Němců. O tom svědčí i počet vydání těchto dvou románů. Město na hranici vyšlo pouze třikrát, v letech 1958, 1963 a 1967, zatímco Nástup vyšel v letech 1951–67 dvanáctkrát. 59 Je třeba poukázat na pokus o průlom v mlčení ohledně německých antifašistů, který učinila v roce 2005 česká vláda. Vyjádřila omluvu německým antifašistům za příkoří, jemuž byli v důsledku teze o kolektivní vině po válce vystaveni. Zároveň vláda poskytla 30 milionů korun na to, aby byly zdokumentovány osudy německých antifašistů žijících v poválečném Československu, avšak rozhodla o tom, že nikdo z nich nebude odškodněn. Bez ohledu na to, že není jasné, k jakým konkrétním účelům zmíněná částka má sloužit, je velmi sporné, jaký má takové gesto význam, když zůstává pouze formální. Je velmi nepravděpodobné, že na základě formálního projevu němečtí antifašisté vstoupí do kolektivního podvědomí Čechů a stanou se součástí českého výkladu minulosti. Detailní rozbor viz kapitola II.

199

Ricoeur, Paul: What is a text? From Text to Action, s. 105–125. Detailní výklad referencí viz Ricoeur, Paul: What is a text? From Text to Action, s. 105–125. 62 Výměna mezi Čechy a Němci byla hodnocena německými respondenty také velmi pozitivně. 63 Libuše 64 Hana 65 Libuše 66 Květa 67 Libuše 68 Libuše 69 Jiří 70 Karel 71 Hana 72 Otto 73 Libuše 74 Jiří 75 Jiří 76 Josef 77 Josef 78 Květa 79 Josef 80 Paták, Karel: Loděnice, obec na zemské stezce, Loděnice 2004, s. 114. 81 Jedná se o zákon č. 115/1946 Sbírky zákonů a nařízení, který promíjí následující zločiny: „Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“ 82 Josef 83 Libuše 84 Detailní popisy případů zneužití postavení a moci, projevů násilí a jiných zločinů zaznamenal Michal Mareš ve svých příspěvcích. Mareš, Michal: Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince. Praha: Prostor, 1999 85 Michal Mareš ve svých příspěvcích ukazuje, že i tato reakce byla velmi zdrženlivá. Poukazuje na nedostatečně kritickou reakci novinářů a reportérů. Viz. Mareš, Michal: Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince. 86 Libuše 87 Tomáš Staněk uvádí ve své knize počet oficiálně zaznamenaných sebevražd Němců: 5 558. Odsun Němců z Československa 1945–1947. Praha: Academia, Naše vojsko, 1991, s. 55. 88 Josef 89 Hana. Některé školy sloužily jako sběrná místa pro Němce, odkud pak byli posíláni do internačních nebo pracovních táborů. 90 Libuše 91 Libuše 92 Libuše 93 Libuše 94 Detailní dokumentaci zaniklých měst a obcí v pohraničí podává kniha Zmizelé Sudety. Domažlice: Nakladatelství Českého lesa, 2006. 95 Hana 96 Rudolf 97 Hans 98 Lisa 99 Anna 100 Sepp 101 Jan 60 61

200

Rudolf Hans 104 Sepp 105 Susanne 106 Lisa 107 Susanne 108 Jan 109 Ingrid 110 Anna 111 Ingrid 112 Franz 113 Anna 114 Anna 115 Franz 116 Thomas 117 Franz 118 Franz 119 Jan 120 Lisa 121 Ingrid 122 Otto 123 Thomas 124 Lisa 125 Jan 126 Kategorie židovské národnosti byla vytvořena koncem 20. let z politických důvodů. Německy mluvícím Židům tak bylo umožněno nehlásit se k německé národnosti, nýbrž přihlásit se ke své židovské národnosti. Pro Československý stát toto opatření bylo výhodné tím, že statisticky umenšilo počet německé menšiny. 127 Edith 128 Jürgen 129 Lisa 130 Ingrid 131 Jürgen 132 Lisa 133 Lisa 134 Franz 135 Susanne 136 Anna 137 Karl 138 Edith: „Každý Němec je mi svým způsobem myšlení mnohem bližší než Židé v bývalé Palestině.“ 139 Po válce byla paní Marie za svou činnost vyznamenána v Izreali jako jedna ze „spravedlivých mezi národy“ v památníku obětí a hrdinů holocaustu Yad Vashem v Jeruzalémě. 140 Marie 141 Jan 142 Susanne 143 Lisa 144 Karl. Přesný údaj sebevražd německého obyvatelstva není možné určit, historik Tomáš Staněk odhaduje celkový počet přibližně na 5 558 osob. Viz Odsun Němců z Československa, s. 55. 145 Karl 146 Lisa 147 Susanne 148 Jan 102 103

201

Lisa Susanne 151 Mareš, Michal: Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince. Praha: Prostor, 1999, s. 282–283 152 Lisa 153 Karl 154 Ingrid 155 Ingrid 156 Karl 157 Jan 158 Sepp 159 Sepp. Pro ilustraci situace v České Kamenici zde uvádím jednu ze scén, která se svou brutalitou a zvrhlostí mohla vyrovnat metodám gestapa, ne-li je předčit. Útoky nebyly namířeny jen na Němce, nýbrž stejně tak na Čechy, kteří zde byli internováni z důvodů údajné kolaborace, která v některých případech nebyla nijak věcně podložena. „Ve středu 25. července přišel ke mně do cely opět dozorce Jožka společně s partyzánkou Terezií Machulovou (nyní národní správce restaurace). Tloukl mne opět pěstí do obličeje, chytil mne za vlasy, sklonil mi hlavu a plochou rukou mne tloukl do vazu, přičemž křičel: ‚kurvo, já tě zabiju!“ Je zajímavé, že na rozdíl od českých vyprávění se v německých vyprávěních objevují čeští domnělí kolaboranti, kteří byli po válce pronásledováni svými vlastními lidmi. Často to byli lidé, kteří by mohli svědčit v neprospěch skutečného kolaboranta, nebo lidé, kteří za války zůstali v pohraničí a pracovali u Němců. Mareš, Michal: Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince. 160 Sepp 161 Jedná se o časopis Aufbau und Frieden (Výstavba a mír, překlad M. P.) 162 Jan 163 Anna 164 Beneš, Edvard: Rozhlasový projev 8. září 1944. Odsun Němců z Československa. Praha: Dita 1996, s. 124. 165 Beneš, Edvard: Projev na Staroměstském náměstí v Praze 16. května 1945. Odsun Němců z Československa, s. 139. 166 Jedná se o již dříve uvedený zákon č. 115/1946 Sbírky zákonů a nařízení; viz pozn. 81. 167 Franz 168 Lisa 169 Beneš, Edvard: Projev na slavnostním zasedání slovenské národní rady v župním domě v Košicích 5. dubna 1945. Odsun Němců z Československa, s. 133. 170 Podle Gellnera vychází nacionalismus ze sociální a kulturní nerovnosti a znevýhodňování celých skupin. Nerovnost mezi kulturou byrokratů, kteří dominují společnosti, a kulturou lidí, kteří s těmito byrokraty jednají, neznamená pouze znevýhodnění, nýbrž ponížení. Hall, John A., ed.: The State of the Nation: Ernest Gellner and the Theory of Nationalism. Cambridge: Cambridge University Press, 1998. 171 Edith. Kromě nacionalismu byli Židé vystaveni také silnému antisemitismu, který vyvrcholil v 50. letech v rámci procesu se Slánským. 172 Anna 173 Ricoeur, Paul: The Reality of the historical Past, 8. (Překlad M. P.) 174 Německé nářečí v západní části Čech, v okolí Chebu. 175 Jediná nacisty povolená politická organizace v protektorátu Čechy a Morava, ustavená na jaře roku 1939. V čele stál protektorátní „státní prezident“ JUDr. Emil Hácha. Národní souručenství, jehož vedení bylo jmenováno Háchou 21. 3. 1939 na základě složení předmnichovské vládní koalice, se mělo stát masovou organizací, podpírající politickou pozici protektorátní vlády a demonstrující nacistům vliv protektorátní reprezentace na české obyvatelstvo. Oficiálně mělo být nástrojem loajální spolupráce s okupanty, zpočátku zde však získaly vliv i síly, jež se snažily vytvořit z Národního souručenství platformu obrany protektorátní autonomie. Některé složky Národního souručenství byly přímo využívány formujícím se domácím odbojem. Od roku 1941 a příchodu Heydricha zde ovšem převládla linie otevřené kolaborace. 15. 1. 1943 149 150

202

bylo Národní souručenství jako politická organizace likvidováno a  přeměněno v  korporaci „s úkoly převážně kulturními a výchovnými“. http://www.cojeco.cz. 176 DJ = Deutsches Jungvolk (německá mládež) byl pododdíl HJ = Hitlerjugend (Hitlerova mládež) pro desetileté až čtrnáctileté děti. 177 Osud své matky, jež měla německou národnost, a osudy jiných Němců žijících v obci Loděnice u Berouna na konci války popisuje Karel Paták ve své knize Loděnice. Obec na zemské stezce. Loděnice, 2004. 178 Topinka, Jiří: Němci na Berounsku a jejich odsun. Minulostí Berounska. Sborník Státního okresního archivu v Berouně. Beroun, 1998, s. 164–200. 179 Na místě, které dodnes nese pojmenování „U Zabitého“, bylo zastřeleno 18 lidí německé národnosti a jeden Čech poté, co byla tato skupina téměř ubita k smrti rozvášněným davem, který je doprovázel z Loděnic do Berouna. Masakr se stal mezi Vráží a Berounem. Pravé motivy tohoto útoku ze strany Čechů a to, že se nejednalo o členy NSDAP a příznivce fašistů, popsal ve své publikaci Karel Paták. Podrobný popis událostí a jmenovitý seznam zavražděných viz Paták, Karel: Loděnice. Obec na zemské stezce. Loděnice, 2004. Na skutečnost, že při poválečné perzekuci Němců na Berounsku byli nejaktivnější čeští kolaboranti, poukazuje také berounský archivář Jiří Topinka. 180 K těmto Němcům byli přiřazeni indiferentní Němci, kteří v Loděnicích a okolí žili nebo pracovali a nijak se vůči Čechům neprovinili. Mezi zavražděnými bylo 9 loděnických Němců, 9 říšských Němců a 1 Čech. Z říšských Němců měli pouze 3 lidé taková postavení, která navozují možné propojení s nacistickým režimem (ředitel továrny a dva vrchní stráževedoucí). Detailní seznam zavražděných viz Paták, Karel: Loděnice. Obec na zemské stezce, s. 112. 181 Rakouské národní shromáždění prohlásilo 22. 11. 1918 čtyři vzniklé sudetoněmecké provincie (Deutschböhmen, Sudetenland, Böhmerwaldgau, Deutschsüdmähren) za součást svého státu (Deutschösterreich). Poté byly tyto provincie obsazeny československým vojskem. 182 SHF (Sudetendeutsche Heimatfront) založil v roce 1933 jako politické hnutí Konrád Henlein a v roce 1935 bylo přeměněno na SdP (Sudetendeutsche Partei). 183 V roce 1933 nacisty založený spolek, který organizoval převážně pro dělnictvo rekreační cesty a činnosti pro volný čas. 184 Sozialdemokratische Arbeiterpartei byl původní název pro pozdější Sociálnědemokratickou stranu (SPD). 185 Výrazy v nářečí, odpovídající rakouské němčině. 186 Sbírka na zimní pomoc. Tato sbírka byla organizována v letech 1933–45 a byla určena Němcům v materiálně kritických podmínkách nebo těm, kteří byli postiženi válkou. Za materiální podporu byly rozdávány různé odměny jako například odznaky. 187 Pod výrazem FLAK se rozumí použití protiletadlových zbraní, respektive kanonů, které odstřelovaly pro Německo nepřátelská letadla. 188 V českém historickém vyprávění je tato dohoda interpretována jako určité „posvěcení“ vyhnání Němců, což vyvolává dojem, že odpovědnost za odsun nenesou Češi, nýbrž vítězné mocnosti, které odsun schválily. Fakt, že v období od konce války do podepsání Postupimské dohody už bylo vyhnáno přibližně 800 000 Němců, je přehlížen. Viz Staněk, Tomáš: Odsun Němců z Československa. 189 DB = Německá strana sedláků existovala v letech 1928–33 a byla to zájmová agrární strana středních a malých sedláků. 190 SA = Sturmabteilung. Jednalo se o vojensky organizovaný oddíl NSDAP, který byl založen 1921. SS = Schutzstaffel byla založena 1925 jako elitní oddíl národních socialistů. HJ = Hitlerjugend. V roce 1926 založená organizace pro mládež, která sloužila jako předstupeň NSDAP. DJ = Deutsches Jungvolk byl pododdíl HJ pro 10–14leté děti. 191 NS-Frauenschaft byla ženská organizace spadající pod NSDAP. Vznikla v roce 1931 sloučením několika národních a národněsocialistických ženských spolků. Kromě dívek a mladých žen, které byly členky BDM (Svaz německých dívek) sdružovala NSF většinu dospělých německých žen. 192 Národněsocialistická píseň Horst Wessel byla původně bojová píseň oddílů SA, která se později stala stranickou hymnou NSDAP. Byla pojmenována podle člena SA Horsta Wessela,

203

který ji vytvořil v letech 1927–29 na melodii pocházející pravděpodobně z 19. století. Po porážce Německa v roce 1945 byla tato píseň zakázána. 193 V internačním táboře Hanke v Ostravě-Přívozu zahynulo podle důvěrného sdělení oblastní úřadovny StB v Ostravě z let 1947 v období od 15. 5. do 20. 6. 1945 celkem 247 lidí. (Franz Chocholatý Gröger, http://bruntal.net/view.php?cisloclanku=2005042302). Spisovatel a redaktor Michal Mareš napsal v roce 1947 o táboru Hanke článek Ostravská mordovna, ve kterém popisuje tamější alarmující situaci. Pro ilustraci cituji část: „ ... za živa se tam vytloukaly a tahaly internovaným zlaté zuby z úst a pak že je věšeli na klozetové rouře, až čtyřicet za noc, snad dvěstěpadesát, snad přes tři sta celkem jich bylo.“ Mareš, Michal: Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince. Praha: Prostor, 1999, s. 349. V tomto táboře byli i Češi, kteří byli obviněni z údajné kolaborace s Němci, přičemž z Marešovy dokumentace vyplývá, že kolaborace ve většině případů byla smyšlená za účelem obohatit se a zbavit se nepohodlných svědků. 194 V roce 1959 přičleněno k Československu, k obci Vidnava. 195 Zkratka z.b.V. (zur besonderen Verwendung = k zvláštnímu použití) byla většinou používána pro označení vojenských jednotek nebo uskupení německé armády. 196 BDM (Bund Deutscher Mädel = Svaz německých dívek) vznikl v roce 1930 a o rok později se stal součástí HJ (Hitlerjugend). Svaz byl určen pro německé dívky do 16 let, přičemž členství v něm bylo od roku 1936 povinné, avšak pro židovské dívky od roku 1939 zakázané. 197 Není jasné, kdo je tímto pojmem označen. Tento název označoval původně anarchistickou skupinu dělníků vzniklou v roce 1917 a následovně bojující proti bolševikům. 198 Chemické závody nedaleko Mostu vyrábějící z uhlí pohonné hmoty. 199 Pojem Fähnlein označoval jednotku o malém množství příslušníků HJ, kteří byli seskupeni pod jednou vlajkou. Tento pojem se vyskytuje také u německých skautů a v době národního socialismu též u německé mládeže. 200 Spolek pro podporu německého kolonialismu 201 Podle sčítání lidu bylo v Jindřichově Hradci v roce 1930 jen 5 % Němců. 202 Označení Československé republiky v období mezi Mnichovskou dohodou a vznikem Protektorátu Čechy a Morava (30. 9. 1938 – 15. 3. 1939) 203 Proces s Rudolfem Slánským se konal v listopadu 1952 a týkal se ještě dalších 13 obžalovaných, kteří byli z větší části také Židé. Proces skončil odsouzením 11 obžalovaných k trestu smrti. Po něm následovala celá řada procesů proti tzv. odpůrcům republiky.

204

Obrazová příloha

Popisky k obrázkům:

Na frontispisu je fotografie s povozem, který převážel sudetské Němce přes hranice. Fotografie byla pořízena roku 1945 na hraničním přechodu v Petrovicích. 1/ Český podnik Drapák v Liberci slaví produkci svého 200. výrobku. Kromě českých zaměstnanců zde pracoval také sudetský Němec, antifašista pan Šolc, člen KSČ (ve druhé řadě první pracovník zprava), který se před válkou přihlásil k české národnosti. 2/ Sudetští Němci, hlídáni českou revoluční gardou, čekají v létě 1945 v Liberci na zařazení do odsunu. 3/ V pohraničních oblastech byli sudetští Němci odváženi na povozech nebo opouštěli Československo pěšky. Snímek zachycuje hraniční přechod v Petrovicích roku 1945. 4/ Všichni němečtí občané si museli během několika hodin sbalit věci a opustit své domovy. Německé ženě na fotografii slouží kočárek s dítětem zároveň k přepravě osobních věcí. Fotografie byla pořízena v létě 1945 v Liberci I, ve Zborovské ulici. 5/ Československá armáda při mobilizaci roku 1938. Zúčastnil se jí rovněž sudetský Němec pan Šolc (ve čtvrté řadě první voják vlevo).

➊

➋

➌

➍

➎

Michaela Peroutková

V y hn á n í Jeho obraz v české a německé literatuře a ve vzpomínkách

První vydání. Vydalo nakladatelství Libri, s. r. o., Hořejší nábřeží 17, 150 00 Praha 5, [email protected], www.libri.cz, roku 2008 jako svou 436. publikaci v nákladu 800 výtisků. Odpovědný redaktor Jan Čadil. Obálka, grafická úprava a sazba z písma Cambria studio Lacerta (www.sazba.cz). Vytiskl Jan Průša, Klučov. ISBN 978-80-7277-345-9

Doporučená cena 240 Kč