Assisi a nové náboženství Jana Pavla II

Manfred Jacobs

Assisi a nové náboženství Jana Pavla II.

PRO FIDE CATHOLICA

Z německého originálu Manfred Jacobs, Assisi und die neue Religion Johannes Pauls II.,Verlag Anton A. Schmid, Durach 1997 přeložil © Jaroslav Voříšek 2003

2

Manfred Jacobs

Assisi a nové náboženství Jana Pavla II.

PRO FIDE CATHOLICA

3

Obsah

I II III IV V VI

Úvodní slovo editora českého překladu …………………………… Předmluva …………………………………………………………. Assisi a New Age …………………………………………………. Prehistorie Assisi ………………………………………………….. Interreligiózní kult v Assisi ……………………………………….. Sjednocená náboženství světa …………………………………….. Nové náboženství Jana Pavla II. ………………………………….. Nové náboženství Jana Pavla II. a misie ………………………….. Dodatek I: Encyklika „Mortalium animos” Pia XI .………………. Dodatek II: Proroctví sv. Františka z Assisi ………………………. Obrazová část ……………………………………………………...

4

5 6 8 13 18 25 29 33 35 41 43

Úvodní slovo editora českého překladu Tzv. modlitební den světových náboženství za mír v Assisi 27. října 1986 byl nesporně jedním z nejohavnějších činů v dlouhých dějinách katolické církve. „Okolnost, že Jan Pavel II. jako první papež v dějinách Církve sezval představitele „světových náboženství” k polyteistické kultovní oslavě a spolu s reprezentanty ostatních křesťanských společenstev se tohoto aktu zúčastnil, je z pohledu opravdu křesťanské teologie vskutku historický skandál, těžké provinění proti prvnímu Božímu přikázání! V nové římsko-ekumenické církvi se na celou událost již pozapomíná. A v pravé církvi Kristově dosud věrných kruzích bohužel pomalu také. Proto je důležité předkládanou prací znovu připomenout neblahou událost v Assisi v celé její hrůznosti: „Míněn je samozřejmě „světový modlitební den náboženství”. Obřadná podívaná ‚světového dne modliteb‘, která zde byla světu nabídnuta, se rovná degradaci Krista jako Božího Syna. Jakožto uvedení k ‚počátku nového věku‘ pobídl Jan Pavel II. coby iniciátor i hostitel již 21. září 1986 představitele nejrůznějších náboženských společenstev vytrvat pevně ve svých nynějších náboženských tradicích a tím modlit se ke svým božstvům. Během modlitebního setkání se tam jmenovitě vzývali Bodhisattva, Višnu, indiánský Velký duch, Alláh, Matka Země, čtyři větry, hrom a afričtí duchové předků. Autor však ve své knize přehledně ukazuje i další, nesmírně důležitou okolnost – i přes veškerou neslýchanou ohavnost nebylo „modlitební setkání“ v Assisi jen nějakou překvapující a ojedinělou událostí, nýbrž pouze jednou z mnoha etap vytrvalého boje Satanovy synagogy proti nenáviděné Kristově církvi. „Samotný pojem i plán ‚nového světového řádu‘ (Novus Ordo Seclorum) pochází od Adama Weishaupta, duchovního otce starých i nových iluminátů. Přesně 200 let po zákazu Weishauptova tajného politického spolku v Bavorsku uspořádali jeho mistrní žáci až dosud nebývalou politickou a náboženskou podívanou. Všem správně chápajícím tím před celým světem ukázali, že to jsou oni, kdo ze zákulisí režíruje celosvětové divadlo, má v ruce nitky světové politiky a kdo také pevně ovládá i ‚světová náboženství‘. V osobě Jana Pavla II. se prosadil vývoj, jehož plíživé počátky se ztrácejí v minulosti, který však od chvíle, kdy vešel v známost, byl všemi jeho předchůdci (až do října 1958) svědomitě potírán.“ Proto je předkládané dílo pro opravdové katolíky dodnes stejně potřebné a „aktuální“ jako kdykoli dříve.

5

Předmluva Modlitební den „světových náboženství” za mír 27. října 1986 v Assisi byl interreligiózním kultem polyteismu! A okolnost, že Jan Pavel II. jako první papež v dějinách Církve sezval představitele „světových náboženství” k polyteistické1 kultovní oslavě a spolu s reprezentanty ostatních křesťanských společenstev se tohoto aktu zúčastnil, je z pohledu opravdu křesťanské teologie vskutku historický skandál, těžké provinění proti prvnímu Božímu přikázání! Událost v Assisi je však třeba nahlížet i v jejím světově dějinném a politickém aspektu. Aktéry v Assisi sice byly podle všeho téměř šmahem náboženské osobnosti, které před očima veřejnosti demonstrovaly interreligiózní kult a tím popřely první z Božích přikázání, ale kdo by chtěl s odbornou znalostí posuzovat proces, který hodlá dosavadní světový řád zvrátit v pravý opak a usiluje o přeměnu všech hodnotových měřítek, ten musí znát i zájmové skupiny, jež jsou v tomto smyslu činné. Řečené síly jako takové se ovšem ani en bloc ani jako jednotlivci neukazují veřejně a jednají vždy skrytě. Jsou to nejvyšší politické síly, které stály a stojí v pozadí kultovního setkání „sloučených náboženství světa”, poprvé uspořádaného před zraky světové veřejnosti. Stanoveným cílem těchto sil je zřízení nového „světového řádu” s novým „světovým náboženstvím”. Samotný pojem i plán „nového světového řádu” (Novus Ordo Seclorum)2 pochází od Adama Weishaupta,3 duchovního otce starých i nových iluminátů.4 – Přesně 200 let po zákazu Weishauptova tajného politického spolku v Bavorsku uspořádali jeho mistrní žáci až dosud nebývalou politickou a náboženskou podívanou. Všem správně chápajícím tím před celým světem ukázali, že to jsou oni, kdo ze zákulisí režíruje celosvětové divadlo, má v ruce nitky světové politiky a kdo také pevně ovládá i „světová náboženství”. V naší drobné studii se nebudeme blíže zabývat naznačeným pozadím světové politiky. Jde nám výhradně o náboženská a teologická fakta, a sice o taková, která jsou pro všechny věřící křesťany ohromující, protože Jan Pavel II. v Assisi před celou světovou veřejností prezentoval nové náboženství, které není ani v nejmenším totožné se starým, založeným Ježíšem Kristem na apoštolském základě! 1

Polyteismus (řecky) mnohobožství, uctívání více bohů nebo božstev. Pod zednářskou pyramidou jednodolarové bankovky čteme: Novus Ordo Seclorum (Nový světový řád). Srv. N. Homuth, Vorsicht Ökumene – Christen im Strudel der Antichristlichen Endzeitkirche, kde je ukázána překvapující podobnost mezi Novus Ordo Seclorum a Novus Ordo Missae (Novým mešním řádem)! 3 Adam Weishaupt, nar. 6. 2. 1748, zemř. 18. 11. 1830, zakladatel iluminátů. Roku 1772 obdržel mimořádnou profesuru přirozeného i kanonického práva. Weishaupt nebyl jezuita, nýbrž chovancem jezuitů a navštěvoval jezuitské kolegium. 4 Řád iluminátů (osvícených), 1. května 1776 v Ingolstadtu založený tajný řád, který měl přetvořit Církev podle zásad osvícenství. Tento tajný řád – a v souvislosti s ním i zednářstvo – lze právem označit za původce hrůzovlády francouzské revoluce i jejích důsledků pro celou Evropu. Řád byl roku 1784 v Bavorsku zakázán, ale později zase obnoven. Ilumináti jsou však spíše duchovním směrem než řádem v pravém smyslu slova. 2

6

O to podrobněji zde bude pojednána nenásilná a nekrvavá revoluce v Církvi, kterou v celé její historické dimenzi a tragice mnozí současníci ještě ani nepostřehli a nerozpoznali. Náboženský aspekt si vyžaduje všeobecný zájem, protože akce v Assisi podle plánu iluminátských politiků světového státu je epochálním milníkem na cestě k „novému světovému řádu”, který má být uskutečněn jako „diktatura humanity” v „City of Man”.5 Početné a zevrubné poznámky v naší knížce mají čtenáři pomoci snadněji překonat obtížnost problematiky projednávaného tématu. Kromě toho jej mají podnítit a povzbudit, aby událost v Assisi i nadále pozorně sledoval a zabýval se jejími důsledky. Na Den zjevení Páně 1989

Předmluva k druhému vydání Od prvního vydání mezitím došlo k dalším početným interreligiózním podnikům. Na obsahu tohoto vydání však nebylo nic změněno resp. k němu doplněno, aby čtenář prvního vydání nebyl v ničem zkrácen. Kéž by i toto druhé vydání přispělo k tomu, aby se skandál v Assisi ukázal v takovém světle, jaké mu po zásluze náleží. Na svátek Božího těla 1997

5

autor

Jde o narážku na instruktážní zednářský spis The City of Man. A Declaration on World Democrary (Město člověka. Deklarace světové demokracie) z roku 1940. Viz k tomu Johannes Rothkranz, Die kommende „Diktatur der Humanität”, Durach 1991, vydal Verlag Anton Schmid; pozn. překl.

7

I. Assisi a New Age Církev v průběhu svých dějin zaznamenala významné impulsy, které nezřídka vedly k pronikavým a závažným změnám. Ne vždy to však byl geografický Řím, vlastní sídlo papežů, na nějž se zaměřovaly pohledy. Také o umbrijském městě Assisi se již dvakrát mluvilo. Po dvakrát odtamtud vyšel pronikavý a převratný duchovně-religiózní proud, který vyvolal zcela mimořádnou pozornost. Poprvé to byl ve 13. století bohatý kupecký syn Giovanni Francesco Bernadone, známý jako „svatý František”. Tento František (nebo také Poverello = zvaný Chudý) se zcela odevzdal náruči Kristově, bral křesťanství se vší vážností, žil evangeliem a jako posel Kristův je zvěstoval v naprosté věrnosti a opravdové víře. Tím vyvolal hotovou revoluci. Nebyla to však násilná revoluce, nešlo o bořivý převrat, nenastal chaos a změna za sebou nenechala žádné rozvaliny – ba právě naopak! Účinkem a důsledkem františkánské přeměny byla obnova a změna myšlení v opravdu křesťanském smyslu. Skrze ducha evangelia přišlo obrácení a přimknutí k Bohu. Tato františkánská erupce, vycházející výhradně z evangelia, zašla ve své dynamice až k tomu nejposlednějšímu, to znamená k uvědomění si a zpřítomnění Krista. Svatý František, zcela oddaný Bohu, s tím stále ještě nebyl spokojen a napínal své síly až do ochuravění při plnění úlohy šířit a upevňovat Kristovo království. Posměch i nevražení snášel mlčky ba radostně, protože „... blahoslaveni budete, když lidé budou vás nenávidět a když vás vyobcují a potupí a jméno vaše jako špatné vyvrhnou pro Syna člověka. Radujte se v ten den a veselte se, neboť hle, odplata vaše hojná jest v nebesích; vždyť totéž činívali prorokům otcové jejich” (Lk 6,2123). Svatý František nikdy nemluvil k světu a lidem jejich způsobem a nesnažil se přizpůsobovat stávajícím proudům. Světec nic nemiloval více než Boha eucharistické oběti, jemuž prokazoval všemožnou poctu! V testamentu svatého Františka se říká: „Zde na světě nevidím tělesně nic ze Syna všemohoucího Boha než Jeho nejsvětější tělo a Jeho nejsvětější krev... a tato nejsvětější tajemství chci nade vše velebit a ctít.” – A na jiném místě čteme: „Pán mi propůjčil takovou víru v Církev, abych se prostě modlil a říkal: Vzýváme tě Pane Ježíši Kriste a děkujeme ti, že jsi skrze svůj svatý kříž spasil celý svět.”6 O sedm století později to bylo znovu Assisi, které na sebe přitáhlo pozornost světové veřejnosti. Toto město se nestalo pouhou náhodou místem projevu hnutí, které se diametrálně liší od posvátného úsilí velké misionářské obnovy svatého Františka, křesťanského ducha i učení evangelia. Duchovní křesťanská revoluce, zahájená ve třináctém století svatým Františkem, jež do samého středu postavila Krista, má být ve dvacátém století vystřídána revolucí, usilující o zamlžení vědomí o Kristu jako středu všeho. Míněn je samozřejmě „světový modlitební den náboženství” ze 27. října 1986. Obřadná podívaná „světového dne modliteb”, která zde byla světu nabídnuta, se rovná degradaci Krista jako Božího Syna. Jakožto uvedení k „počátku nového vě6

Ignatius Klug, Ringende und Reife – Lebensbilder vollendeter Menschen, Paderborn 1955, str. 93 ad.

8

ku”7 pobídl Jan Pavel II. coby iniciátor i hostitel již 21. září 1986 představitele nejrůznějších náboženských společenstev vytrvat pevně ve svých nynějších náboženských tradicích a tím modlit se ke svým božstvům. Nelze tedy sebeméně popřít, že „světový modlitební den” v Assisi 27. října 1986 byl symbolickým kultovním aktem, při němž se otevřeně ukázalo, že Jan Pavel II. i episkopát se nesmírně vzdálili svým předchůdcům a zvláště oněm jedenácti papežům, kteří od časů francouzské revoluce odsoudili falešná náboženství. Ve společném prohlášení z 2. prosince 1986, které vydali msgre Marcel Lefebvre a msgre Antonio de Castro Mayer, se proto mj. velmi případně říká: „...Všechno, co bylo v minulých stoletích Církví vykonáno na obranu víry i všechno to, co se podařilo misionářům – až po mučednictví – k jejímu rozšíření, se nyní náhle považuje za chybný vývoj, jímž se Církev provinila a za nějž nyní musí žádat o prominutí! – V jasném postoji jedenácti papežů, kteří od roku 1789 až do roku 1958 (včetně) v oficiálních dokumentech liberální revoluci odsoudili, se nyní spatřuje ‚nedostatek porozumění pro duch, který revoluci inspiroval’. Odtud také naprostá změna kursu Říma po druhém vatikánském koncilu, jež nás nutí opakovat slova Našeho Pána těm, kteří jej přišli zajmout: ‚...Toto jest hodina vaše a moc temnosti’ (Lk 22,53). Tím, že převzaly liberální náboženství protestantismu a revoluce, naturalistické zásady J. J. Rouseaua, ateistické svobody Deklarace lidských práv i princip lidské důstojnosti bez vazby na pravdu a mravní důstojnost, obrátily se římské autority ke svým předchůdcům zády, roztrhly pouto s katolickou Církví a vstoupily do služeb zhoubců křesťanství i všeobsáhlého království Našeho Pána Ježíše Krista. Jednání Jana Pavla II. i národních episkopátů rok od roku stále více ukazuje změnu v pojímání víry, Církve, kněžství, světa i milostí způsobené spásy. Roztržka s dosavadním učitelským úřadem Církve dosáhla svého vrcholu v Assisi. ... Tento veřejný hřích proti jedinosti Boží, proti ztělesněnému Slovu i Jeho Církvi vyvolala úděs a hrůzu: Jan Pavel II. povzbuzuje falešná náboženství modlit se ke svým falešným božstvům – slovem nezměrné a bezpříkladné pohoršení. Předseda mezinárodní Konference vyznavačských obcí, protestantský profesor Peter Beyerhaus z Tübingenu, vyjádřil v osobním listu Janu Pavlu II. „velké znepokojení z tendencí k vzájemnému prolínání náboženství”. Beyerhaus se obával „synkretického8 průlomu” při setkání, jehož se vedle křesťanských účastní i reprezentanti nekřesťanských světových náboženství. V komentáři časopisu „Diakrisis” Beyerhaus následně mj. psal, že „obavy kritických evangelických i katolických teologů se přece jen naplnily. První přikázání ‚Nebudeš mít žádných bohů mimo mě‘ bylo při modlitebním setkání objektivně přestoupeno: zástupci ostatních náboženství seděli vedle představitelů křesťanských církví a modlili se na téže kultovní oslavě ke svým božstvům (k Buddhovi, 7

Srv. J. Dörmann, Die eine Wahrheit und die vielen Religionen Assisi: Anfang neuen Zeit, Abensberg 1988, str. 126. 8 Synkretismus je míšení resp. vzájemné prolínání různých náboženství, konfesí či filosofických učení, obvykle bez vnitřní jednoty, jako bylo např. v pozdní antice smíšení orientálních náboženství s římským.

9

Brahmovi, Višnovi, k duchům předků, Velkému duchu, Matce zemi i čtyřem větrům).”9 Assisi je však pouze zastávkou na cestě k přetvoření a tím obětování identity katolické církve. Modlitební setkání v Assisi potvrdilo před světem to, co konstatoval tiskový orgán Velkého Orientu, střešní organizace francouzského zednářstva: „Katolická církev se může zachovat při životě už jen popřením své veškeré tradice.”10 Událost světového modlitebního setkání v Assisi, Janem Pavlem II. velmi podivně vyhlášeného 25. ledna 1986 bez speciální pastorační a teologické přípravy věřících, byla oficiálním tiskovým orgánem Vatikánu, listem Osservatore Romano, zaznamenána jako „počátek nového věku”, jak bylo výše řečeno. Počátek „nového věku”? To nás nutí k nejvyššímu zbystření pozornosti, protože dnes se všude mluví o New Age, což neznamená nic jiného než „Nový věk”! Co se však konkrétně rozumí tím „Novým věkem”? Zamýšlí se zřízení nového jediného světového řádu, jediné světové vlády a jediného světového náboženství. Politickým cílem hnutí je světovláda, tj. zrušení resp. zničení všech suverénních národních států. Jediná světová vláda má převzít kontrolu nad všemi oblastmi lidské společnosti a tím podrobit jednotlivce – údajně v jeho vlastním zájmu – „diktatuře humanity”, neboť jenom tak může být zajištěn ohrožený světový mír a posléze zaveden stav univerzální harmonie, což prý nakonec jen slouží k zachování lidstva. Vědomí krize a strach o existenci jsou příčinou, proč zní stále hlasitěji přání po světovém společenství ze všech ras, kultur a náboženství. „Jeden svět nebo žádný svět” – „One World” zní heslo. Od kolektivního sjednocení se slibuje šance na přežití. Dnes ve všech pádech skloňovaná krize rozumu bezprostředně souvisí s libertinistickou, tj. morálně uvolněnou dezorientací. Západní svět se v průběhu osvícenského procesu sekularizace velice vzdálil od svých křesťanských základů a namísto toho se dílem podřídil proměnlivým ideologiím, dílem se oddal racionalistickomaterialistickému životnímu postoji. Církev tomu nedokázala opravdově čelit, protože v důsledku ztráty své teologické substance ztratila i vliv. A do tohoto prázdného prostoru jako důsledku krize rozumu nyní vtrhla mnohotvárná nabídka cizích náboženství, která znejistěným lidem předstírají, že umí vyřešit všechny osobní i společenské otázky a potřeby. Tato nová religiozita, často nazývaná New Age (Nový věk), k nám souběžně přichází přemnoha kanály. Abychom nevybočili z rámce našeho pojednání, ukážeme si pouze dvě z nabídek New Age: 1) Moderní náboženskou vědou ovlivňovaná „teologie náboženství” vychází z toho, že všechna náboženství mají podíl na univerzálním a celými lidskými dějinami procházejícím zjevením spásy. V důsledku toho je pak již náboženství považováno za „latentní církev” (Paul Tillich) a její stoupenci za „anonymní křes9

Informationsbrief Nr. 120 der Bekenntnisbewegung Kein anderes Evangelium, 5880 Lüdenscheid, únor 1987, str. 20. 10 Wilhelm Ettelt, Zur Situation der Katholischen Kirche, Vídeň 1978, str. 23.

10

ťany”, s nimiž pak se „při hledání rozsáhlého společenství“ vstupuje do vzájemně obohacujícího dialogu (program dialogu ženevské církevní rady i Vatikánu). 2) V „mírovém hnutí” se volá po celosvětovém mírovém koncilu církví, který by však – podle představ svého iniciátora Carla Friedricha von Weizsäckera – tvořil jen jakýsi předstupeň k pozdějšímu koncilu světových náboženství, jež by se měla ze svých nynějších spirituálních sil sjednotit a sprovodit tak ze světa politické spory. Zmíněný požadavek se dočkal svého prvního naplnění v „mírové modlitbě” konfesí a náboženství, svolané Janem Pavlem II. do Assisi. Tím bylo ovšem podpořeno osudné hledisko, podle nějž všechna náboženství tvoří v nejhlubší podstatě jednotu a uctívají totéž božstvo – pouze různým způsobem a pod rozdílnými jmény. Tak různorodě nepřehledný a velmi mlhavý duchovní směr se základní panteistickou11 strukturou je podle prohlášení směrodatných představitelů hnutí New Age interpretován astrologicky. Na místo uplynulého věku ryb (symbolu pro křesťanství) nastupuje nyní pod znamením duhy (a někdy i pyramidy)12 „harmonizující” věk vodnáře, který je symbolem pro naturalistické univerzální náboženství dálněvýchodního typu. Toto náboženství chce sloučit tajemné síly mikrokosmu (nejhlubší lidské úrovně) s makrokosmem (vesmírem),13 což vyústí v seberealizaci a sebevykoupení. Klíčovým pojmem New Age je tedy transformace dosavadního lidského myšlení včetně religiózní oblasti. Názorné dílčí výsledky takové přeměny myšlení máme již před sebou v podobě „lidových” proudů jako jsou ekologické a mírové hnutí, ženské hnutí (emancipace), sexuální revoluce atd. Podívejme se nyní alespoň krátce také na esotericko-astrologické14 složky systému. V důsledku určitého pohybu nebeské mechaniky prochází zdánlivá poloha severního i jižního světového pólu (zemské osy) několika souhvězdími. Roztočíme-li dětskou káču na hladké ploše, bude vykonávat tři různé pohyby: otáčí se rychle kolem své osy, obíhá do kruhu a navíc vrchol její osy opisuje ještě jeden kruh. Rovněž zemská osa vykonává tyto tři druhu pohybu jako obří káča: otáčí se rychle – tj. denně – kolem své osy (rotace), obíhá jednou za rok kolem Slunce (revoluce),15 a konečně směr její osy opisuje velice pomalu – asi za 25 800 let – rovněž kruh (tzv. precese). V důsledku precese prochází jarní bod (stanoviště Slunce 21. března každého roku) za zhruba 2140 let novým souhvězdím. Vyjádřeno v hrubých číslech stálo tedy Slunce v letech 4000 až 2000 před Kristem na začátku jara ve znamení býka, což je interpretováno jako odkaz na tehdejší kult plodnosti („býk Apis”). Následující 2000 let byly ve znamení Abrahámem obětovaného skopce až do zničení jeruzalémského chrámu. Na ně pak navazuje 2000 let, které od narození Krista až do 5. února 1962, kdy se Slunce, Měsíc (v úplňku) i pět pouhým okem viditelných planet seskupilo ve znamení „vodnáře”, stály ve znamení ryb. Ryba byla v prvních 11

Panteismus je učení, podle nějž Bůh neexistuje mimo svět, nýbrž Bůh a svět jsou totéž. Pracovním modelem světového sjednocení je pyramida, která svou strukturou představuje stupňovitou skladbu Nového světového řádu. 13 Srv. poznámku 9. 14 Esoterikou se rozumí tajné, jen pro zasvěcence určené náboženské rituály, učení atd. 15 Revoluce znamená v astronomii oběh; pozn. překl. 12

11

křesťanských staletích často užívaným symbolem i poznávacím znamením křesťanů a je odvozena z řeckého slova pro rybu „i-ch-th-y-s”, jež odpovídá počátečním písmenům zkratky pro vyznání víry „Ježíš Kristus Boží Syn, Spasitel”.16 Od 5. února 1962 se tedy nacházíme ve znamení „vodnáře”. Podle učení New Age vodnář „vylije na svět vodu” jako symbol nového ducha (nového křtu). Ten má lidstvo přivést k „novému věku”, k rozšíření uvědomění, a tím je tedy učinit schopné k tak žádoucímu „osvícení”, k životu „bez potíží a problémů”.17 Tak se celý kruh uzavřel a jako na začátku stojíme znovu před světovou vládou (One World) a světovým náboženstvím, z něhož ovšem Kristus nevyzařuje jako Kyrios, nýbrž pouze jako rovný mezi rovnými! Rok 1962 našeho letopočtu má proto pro jisté kruhy zcela mimořádný význam. Vtírá se otázka, zda jde skutečně o pouhou náhodu, že začátek druhého vatikánského koncilu připadá na tento rok? Dokonce i nejbližší okolí Jana XXIII. bylo rozrušeno a zmateno jeho nečekaným a náhlým rozhodnutím svolat v nemožně krátkém termínu na rok 1962 koncil. Rovněž nový Missale Romanum 18 Jana XXIII. spadá do tohoto roku! Podnik z 27. října 1986 v Assisi, jehož „duch mění svět”, který byl jako „výrazný mezník lidských dějin celosvětově patrný” a jenž má „způsobit začátek nového věku”, má ovšem svou delší prehistorii.

16

SAKA-Information, č. 9, Basilej, září 1987, str. 14 ad. P. Josef Boxler v Mysterium Fidei, č. 6, červen 1988, str. 5. 18 Tj. Římský misál; pozn. překl. 17

12

II. Prehistorie Assisi Na počátku stál duchovní postoj, směřující k všeobecné náboženské toleranci. To v praxi neznamená nic jiného než jednotu a rovnoprávnost, univerzální bratrství a nakonec i sloučení všech náboženství. Rovněž to znamená anulování křesťanského práva absolutnosti se současným zřeknutím se misijní činnosti v biblickém smyslu. Zde je tedy výchozí bod k demolici křesťanského řádu i nástupní pozice k výstavbě protikřesťanského světového systému. Plánování, vypracování a provádění řečeného protikřesťanského světového systému je v rukou představitelů liberálního tábora osvícenského humanismu. Houževnatě a typicky přičinlivě organizují shromáždění a kongresy, na nichž má být probouzen duch náboženské tolerance, vypracovávána základní společenství velkých náboženství a všemožně podporována religiózní jednota lidstva. „Vůdčí ideou vytvoření nábožensky osvobozeného světa bylo domněle všem náboženstvím společné zlaté pravidlo.”19 Po celém světě rozprostřená síť jednotlivců i celých buněk a skupin umožnila uspořádat již roku 1893 „Světový kongres náboženství” v Chicagu, a tam také navázal západní liberalismus velmi svérázné spojení s východními světovými náboženstvími. Liberální cíle chicagského kongresu našly svůj výraz v přednášce Vivekânandase, žáka a nástupce Ramâkrišny. Již tehdy na půdě „náboženského parlamentu” v Chicagu 1893 hájil svami (tj. duchovní vládce) Vivekânandas „princip interreligiózního dialogu”, jemuž měla patřit budoucnost. Přestože se neohinduismus vydává za dokonalé ztělesnění pravdy, klidně „hlásá religiózní toleranci, neboť nevylučuje žádné náboženství. Všechna pro něj zůstávají cestami k věčnému souladu, který se věřícím vyjevuje pod různými aspekty a jmény”.20 Bengálský světec Ramâkrišna (1834-1886) uvedl do praxe učení vedantské filosofie21 v tom smyslu, že v nižších stupních poznání uctívá různá indická božstva, Krista i mohamedánské světce, a teprve poté se pozdvihuje do všejednoty neosobního absolutna. Podle svého vzoru hledá i Ramâkrišnova misie nejrůznější indické i neindické formy víry a kultu jako předstupně vedantické všejednoty.22 Zcela v intencích svého učitele Ramâkrišny nekázal ani Vivekânandas v Chicagu „vytvoření univerzálního smíšeného náboženství, nýbrž smířlivou toleranci, která by bránila sporům a zajistila vzájemnou pomoc. Křesťan se nesmí stát hinduistou či buddhistou, hinduista či buddhista zase křesťanem. Místo toho má každý vyznavač těchto náboženství do sebe pojmout ducha ostatních náboženství, ale zachovat si také vlastní svébytnost”. Vivekânandas tím v zásadě představil princip interreligiózního dialogu, jemuž by měla patřit budoucnost. Jeho slova padla na úrodnou půdu, neboť „zhruba o devadesát let později prohlásil vatikánský Sekretariát pro nekřesťany v dokumentu ‚Dialog a misie’ (1984), že ‚tajemný a mlčenlivý duch Boží’ otevřel cestu dialogu, aby ‚překonal rasové, společenské i religiózní rozdíly a 19

Mysterium Fidei. Tamtéž, str. 129. 21 Vedanta (sanskrt = konec védy) je na védických upanišádách spočívající filosofická škola bráhmanů, učící naprostý monismus. 22 Helmut Glasenapp, Die nichtchristlichen Religionen, Fischer Lexikon Nr. 1, 1957. 20

13

umožnil vzájemné obohacování’ (44). Ohledně Assisi Jan Pavel II. 21. září 1986 žádal jménem míru od všech pozvaných náboženství ‚důslednou věrnost‘ svým religiózním tradicím. Doslova tehdy řekl: ‚Tato společná důsledná věrnost vlastním náboženským tradicím je dnes více než kdy jindy požadavkem míru.’”23 Výzvou představitelům religiózních společenstev zachovávat naprostou věrnost svým vlastním náboženstvím bylo papežem poprvé v celých dějinách katolické církve odvoláno a zrušeno poslání našeho Pána! Stejně tak se již nedbá Kristových slov o rozlišování duchů (Mt 10,34), neboť jsou v diametrálním rozporu se současnou církevní politikou a překážejí dialogu s jinověrci. K jasnějšímu ozřejmení si nedávno do církevní terminologie našel cestu nový slovní obrat, že „by bylo mylné a zavádějící mluvit o různých náboženstvích, a místo toho se má raději říkat, že máme různé náboženské tradice, kterých lze využít k vzájemnému korigování a obohacování”.24 Potom už ani tolik nezaráží, když Jan Pavel II. nejenže podporuje zcela obecně náboženskou toleranci, nýbrž i pozdvihuje indický duchovní život na jakousi normu. V proslovu z 5. února 1986 v indickém Madrásu mj. řekl: „V souvislosti s religiózním pluralismem je duch tolerance, odedávna patřící k indickému dědictví, nejen žádoucí, nýbrž přímo nezbytný.”25 – Zde je na místě otázka, zda Jan Pavel II. vůbec postřehl, že hinduistické osobnosti požadují náboženskou toleranci výhradně ve smyslu hinduistického religiózního pojetí? Právě tím, že hinduismus nevylučuje žádné jiné náboženství a hlásá tedy religiózní „pravdu“, si sám nárokuje být ztělesněním náboženské pravdy. Další štací po „Světovém kongresu náboženství” v Chicagu 1893 byl Berlín, kde se roku 1910 konal „Světový kongres za svobodné křesťanství a náboženský pokrok”. Také nad tímto shromážděním se vznášel Vivekânandův duch. Profesor Vasvani vyzval všechna náboženství k bratrskému sjednocení. Dále pak prohlásil, že světová náboženství si nesmějí být konkurenty, nýbrž bratry; bylo by zcela opodstatněné se sloučit a tvořit společnou rodinu ke cti Otce, který působí v nás všech. Na závěr kongresu přednesl Père Loyson26 za všechny Otčenáš. Taková možnost už r. 1986 v Assisi dána nebyla, protože v průběhu let 1910-1986 sebevědomí nekřesťanských „světových náboženství” vzrostlo a Církev sama mezitím začala nezřízeně holdovat tolerantnímu duchu interreligiózního dialogu! Další krok směrem k jednotnému světovému náboženství učinil r. 1921 Rudolf Otto,27 zakladatel moderní náboženské vědy a představitel svobodného křesťanství. Mj. založil „Religiózní svaz lidstva” s cílem „podporovat jednotu náboženství a mír 23

Tamtéž, srv. pozn. 6, str. 129. Tamtéž, str. 131. 25 Tamtéž, str. 132. 26 Charles Loyson, katolický teolog, nar. 10. 10. 1827 v Orleansu, zemř. 9. 2. 1912 v Paříži. Od roku 1859 byl karmelitán (řád. jméno Père Hyacinthe). Jeho ideje církevní reformy jej přivedly až ke konfliktům, které kvůli odmítání I. vatikánského koncilu (1870) skončily jeho odvratem od Církve. 27 Rudolf Otto, německý evangelický teolog a religiózní filosof (1869-1937). Byl profesorem v Göttingenu, Vratislavi a Marburku; přední představitel teologie na religiózně-fenomenologickém a srovnávacím základě. Významná je jeho studie o tvářnosti a struktuře náboženských zkušeností, stejně jako jeho srovnání křesťanské a indické religiozity. 24

14

ve světě z pocitu náboženské odpovědnosti”. Jako důležitá spojnice mezi náboženskou vědou a světonázorovými bojovými společnostmi existuje jeho organizace „Religiózní svaz lidstva” dodnes. Ottovo náboženské pojetí tvoří také vědeckou základnu pro „Hnutí za svobodné křesťanství” i již zmíněný „Religiózní svaz lidstva”. Liberálně-náboženské hnutí z Chicaga a Berlína vyrostlo na této bázi v pevnou organizaci a dostalo se jí, jak už řečeno, i vlastního vědeckého základu. Někteří religiózní vědci i dnes zastávají názor, že moderní náboženská věda přinesla důkaz konečné jednoty ve všech náboženstvích. Roku 1957 se to snažil prokázat Friedrich Heiler28 v Brémách na zasedání „Religiózního svazu lidstva” v přednášce s názvem „Jednota a spolupráce náboženství”. Heiler měl za prokázaný rezultát moderní religiózní vědy, že se Bůh zjevil ve všech náboženstvích, a proto požaduje univerzální víru lidstva, která jediná odpovídá univerzálnímu Božímu zjevení. Zde máme tedy základnu pro „Hnutí svobodného křesťanství”. – „‚Svobodné křesťanství’ znamená především osvobození od všech „dogmatických nánosů” církevního křesťanství. Ve spojení s moderní náboženskou vědou a nedogmatickým křesťanstvím se dále jedná o již zde zmíněné bojové společenství proti ‚autoritativní a exkluzivní náboženské dynastii’, proti jakékoli dogmaty svázané církevnosti. S odvoláním na výsledky moderní náboženské vědy a teologie vyžaduje od křesťanství zřeknout se jakéhokoli nároku na absolutnost a výlučnost a současně uznání ostatních náboženství za rovnoprávné partnery. V tomto požadavku se shoduje se snahami nekřesťanských náboženství.

28

Friedrich Heiler (30. 1. 1892 - 27. 4. 1967). Původně římský katolík přestoupil ve Švédsku pod vlivem Nathana Söderbloma do luteránské církve. Od r. 1920 byl profesorem srovnávacích dějin náboženství a religiózní filosofie na teologické fakultě v Marburku, 1935-1948 působil na filosofické fakultě, r. 1953 se stal vedoucím religiózních sbírek marburské univerzity. Ze Söderblomova podnětu se Heiler stal průkopníkem ekumenického hnutí i hnutí Una-Sancta. Od roku 1930 byl předsedou „Evangelicko-ekumenického sdružení” a stejně jako Rudolf Otto se zasazoval za spolupráci velkých náboženství. Heiler byl předním představitelem srovnávací náboženské vědy. – Nathan Söderblom (vlastně Lars Olof Jonathan, 1866-1931), švédský luteránský teolog. Od roku 1901 byl profesorem v Uppsale, od roku 1912 také v Lipsku. 1914 se stal uppsalským arcibiskupem. Söderblom byl spolupracovníkem Světového svazu křesťanských studentů. Je považován za skutečného zakladatele ekumeny a měl rozhodující podíl na liturgické obnově; usiloval o jednotu křesťanských církví. Svou ekumenickou činnost korunoval konferencí světových církví ve Stockholmu. Roku 1930 obdržel Nobelovu cenu za mír. Söderblom byl ovšem také vysokostupňový zednář. Roku 1904 jej vysvětili na kněze vyznavačů ohně ve svatyni Ahura Mazdan. Jako iluminát zasedal v Radě 33 a lze se právem domnívat, že od té doby jako přinejmenším vůdčí člen Světové rady církví spolurozhodoval o postupu Novus Ordo Seclorum; o představitelích ekumeny v USA se to ví s jistotou. – „Světový svaz křesťanských studentů” založil r. 1895 John Mott, člen Phi Kappa Society, tajné organizace se zednářskými obřady a přísahou mlčenlivosti. – Od r. 1928 byl generálním tajemníkem Světového svazu křesťanských studentů holandský reformovaný teolog Willem Adolf Viser’t Hooft. Nar. 1900, v letech 1948-1966 byl generálním tajemníkem Ekumenické rady církví, nositel Mírové ceny německých knihkupců (spolu s Augustinem Beou) 1966. Visser’t Hooft byl rovněž zednář, pravděpodobně podle yorkského obřadu, johanitský mistr a bilderberg. – Augustin Bea (1881-1968), německý jezuita a od r. 1959 kardinál, od r. 1960 předseda vatikánského Sekretariátu pro jednotu křesťanů.

15

Postavení svobodného křesťanství vymezil Gustav Mensching29 následovně: „Takové křesťanství svobody synů Božích (Ř 8,21) má celosvětový odiv božího působení i slova v dějinách náboženství této Země. Nezbytným důsledkem je ‚obsahová tolerance’, to znamená žádné pouhé trpění nebo netrpění cizích náboženských přesvědčení a praxí, nýbrž uznání cizích náboženství jako opravdové možnosti setkání se svatostí.” Pro Menschinga je dogma o božství Kristově samozřejmě pouhým mytologickým výtvorem Církve. Ježíš Kristus je pouze jedním z velkých „Synů Božích”, religiózním géniem lidstva. Je však jasné, že církevním dogmatem o vtělení Boha do Ježíše Krista je dán nárok na absolutnost a výlučnost. Roku 1893 v Chicagu iniciované religiózně-liberální světové hnutí získávalo půdu a stále více mohutnělo. Právě s ohledem na Chicago a Berlín uvedl sir Francis Younghusband r. 1936 v Anglii do života „World Congress of Faiths” a rovněž jeho zasedání byla provázena interreligiózními bohoslužbami. Francis Younghusband mluvil o „větším křesťanství”, které musí být otevřené a nesvírané úzkým rámcem, tedy o křesťanství, jež by vycházelo vstříc nekřesťanské části lidstva. Kristova smrt na kříži neříká ostatním náboženstvím nic, a lidé potřebují spíše vznešený symbol než nástroj mučednictví. Takové a podobné výroky jen potvrzují, že religiózně-liberální hnutí stojí vůči křesťanství bez sebemenšího porozumění; neuznává, že poselství Kříže odkrývá a zodpovídá základní problémy lidské existence, které jsou z religiózně-liberálního stanoviska neřešitelné. „Religiózní svaz lidstva” byl jakožto duchovně spřízněný roku 1957 včleněn do „World Congress of Faiths” jako jeho německá větev. Mezi další hnutí se stejnými cíly jako již zde ukázané patří Yonosuke Nakanou založený „Ananai-Kyo světový kongres náboženství” (World Religions Congress on the Foundation of the World Peace through Religion), „International Association for Liberal Christianity and Religious Freedom”, „World Parlament of Religions”, „Universal Religions Alliance” a také v Indii vzniklý „Vishva Dharma Sammelan” (World Conference of all Religions). A je třeba zmínit zvláště hnutí, které svými aktivitami bezprostředně vyústilo do světového dne modliteb v Assisi: Je jím „Světová konference náboženství za mír” pod anglickou zkratkou WCRP. WCRP se poprvé sešla r. 1970 v japonském Kjótu za účasti 260 delegátů 39 zemí a 10 náboženství; na programu setkání bylo úsilí všech náboženství o světový mír. Pouhé tři měsíce před událostí v Assisi se 30. června 1986 sešla mezinárodní rada „Světové konference náboženství za mír” v čínském Huai-rou u Pekingu a vyzvala všechny sekce WCRP „více se angažovat ve výchově k míru” a proměňovat každou kulturu v „kulturu míru”.

29

Gustav Mensching, religiózní vědec (nar. 6. 5. 1901), r. 1927 se stal profesorem v Rize, 1936 učitelem a 1942 profesorem v Bonnu. Program neteologického a přísně religiózně vědeckého posuzování křesťanského náboženství v obecné náboženské vědě vypracoval ve svých dílech, zvláště věnovaných fenomenologii a sociologii náboženství.

16

Předpoklad k tomu je následující: chtějí-li náboženství společně podporovat mír, musejí nejprve uzavřít mír mezi sebou, tedy i zde jde o uznání a úctu vůči všem náboženstvím skrze religiózní toleranci, a jen s touto podmínkou bylo možné úspěšné provedení „Světového dne modliteb za mír” v Assisi 27. října 1986. Není náhodou, že mezi prominentními účastníky modlitebního setkání byl i předseda WCRP. Za zmínku jistě také stojí, že tento kroužek pozval především představitele islámu a jeden z něj dokonce přestoupil z katolictví na islám. Díky horlivé osobní činnosti Jana Pavla II. tím hnutí, vyšlé roku 1893 z Chicaga, dosáhlo v Assisi 1986 svého vyvrcholení!

17

III. Interreligiózní kult v Assisi Podle listu „Osservatore Romano” modlitební den náboženství za světový mír 27. října 1986 v Assisi znamenal pro Vatikán „významný mezník v dějinách lidstva”, který „pronikl hluboko do vědomí lidí a má vyvolat nástup nového věku [New Age?]”. A Vatikán opravdu pečlivě pracoval na žádoucím souhlasu veřejnosti a především katolíků s tímto „novým věkem”; nic se nepřehlédlo, neopominulo a nic se nenechalo bez povšimnutí. Všechno bylo co nejdůkladněji připraveno a zorganizováno. Tak například za zahajovací den světového modlitebního setkání bylo vybráno pondělí, protože je to sakrálně neutrální den, tzn. že v žádném ze světových náboženství není „dnem Páně”. Vyhovělo se tím všem religiózním představitelům a znamenalo to i zajištění jejich plné a činné spolupráce. Během modlitebního setkání se jmenovitě vzývali Bodhisattva,30 Višnu (Brahma), indiánský Velký duch, Alláh, Matka Země, čtyři větry, hrom a afričtí duchové předků. Přítomni byli představitelé islámu, buddhismu, hinduismu a šintoismu, dále reprezentanti sikhů, pársů i starovýchodních církví, křesťanských světových společností a organizací jakož i katolické církve. Jan Pavel II. vítal své hosty na schodišti mariánské basiliky, stojící na místě, kde svatý František 3. října 1226 navždy zavřel pozemské oči. Nedělal to ovšem jako předseda modlitebního setkání, nýbrž ze skromnosti jako pouhý domácí pán (!). Ve skutečnosti měla být tímto gestem vyjádřena a podtržena rovnoprávnost, nezávislost a svébytnost všech zúčastněných náboženství. Rovněž v uvítacím projevu Jana Pavla II. byl skrytý signál, jímž se všem náboženstvím stvrzovala nedotknutelná legitimita a plné uznání. Oslovením „Bratři a sestry...”, které Nový zákon vyhradil pouze příslušníkům Božího lidu (tj. církve Boží), projevil svou náboženskou toleranci, která je však v křiklavém rozporu s celým Písmem svatým i s tradicí Církve. Jan Pavel II. dal jasně najevo, že se ztotožňuje se všemi náboženstvími a cítí se být bratrsky spojen s jejich představiteli. Po uvítání vešli vůdci a představitelé světových náboženství do basiliky. Rovněž to bylo důkazem bratrství a ztotožnění se s cizími náboženstvími. Vstup do katolického svatostánku symbolizoval a signalizoval otevření se Církve všem náboženstvím, tedy i pohanským národům! Požadavek spásné víry a křtu jako předpokladu pro vstup do spásné Církve nejenže nebyl v Assisi vznesen, ba dokonce ani sebeméně naznačen! Do svatostánku nejdříve vkročil v žlutočerveném plášti náboženský vůdce dalajláma.31 Po něm následovali různí buddhističtí a hinduističtí představitelé, šintoisté,32 30

Bodhisattva je v buddhistickém písemnictví k osvícení určená bytost, budoucí Buddha. – Brahma (sanskrt) je v indickém náboženství absolutno, personifikované jako bůh stvoření. – Višnu je jedním z mocných indických božstev; pro mnohé hinduisty je nejvyšším bohem, ztělesněním principu zachování a obnovy světa. 31 Dalajláma je světskou hlavou tibetského lámaismu; je považován za inkarnaci Bodhisattvy, patrona Tibetu. Lámaismem se rozumí forma buddhismu, především v Tibetu a v Mongolsku.

18

sikhové,33 pársové34 a poté následovali muslimové. Řadu nekřesťanských reprezentantů končili tři pestře odění Afričané a dva Indové. Pak vcházeli židé pod vedením římského vrchního rabína, následováni zástupci různých křesťanských vyznání Západu i Východu; jako poslední z nich anglikánský arcibiskup z Canterbury. Celý průvod uzavíral papež s katolickou skupinou. Celkem se podniku zúčastnilo padesát nekřesťanských náboženství, mezi nimi – jak už řečeno – dalajláma, dále generální tajemník Islámského světového kongresu, vnuk Mahátmá Ghandiho i představitelé sikhů, kteří kvůli povstání v Pandžábu právě plnili titulní stránky novin, a mnozí a mnozí další od pársů až po představitele přírodních náboženství Afriky a Severní Ameriky (Indiáni). Ke křesťanské skupině patřili mj. generální tajemník Světové rady církví, moskevský metropolita ruské pravoslavné církve Fisarete, viceprezident Luteránského světového svazu i tajemníci Metodistické světové rady a Baptistické světové aliance; byl mezi nimi i Allen Boesak z Jižní Afriky. List „Rheinische Merkur” ze 31. 10. 1986 mj. psal: „V půlkruhu chóru basiliky Santa Maria degli Angeli... seděl papež jako náboženský vůdce mezi ostatními. Všichni na stejných sedadlech, a nikdo z nich nebyl zvýrazněn nějakým vnějším znamením.” „Víme-li, jak pečlivě je při katolických kultovních obřadech vyzdviženo duchovní postavení papeže vnějšími symboly, pak je zřeknutí se jich velmi příznačné. Zpravodajové spatřovali v zasedacím pořádku symbolické vyjádření rovnoprávnosti všech zúčastněných náboženství.” Jak velice záleželo Janu Pavlovi II. na tom, dosvědčit před všemi lidmi uznání rovnoprávnosti všech náboženství, lze poznat z jeho přání, které bylo vzneseno již před modlitebním setkáním jako společná povinnost všech zúčastněných náboženství. Doslova se tam říká: „Tato společná a důsledná věrnost dané religiózní tradici je dnes více než dříve požadavkem míru. Každý z přítomných zde v Assisi se bude k Bohu modlit podle svých vlastních náboženských tradic!” Jan Pavel II. od svých hostů nepožadoval podle přikázání Písma i biblické misie Církve opustit svá falešná numina35 a vzývat jediného pravého Boha, nýbrž je naopak pobádal, aby se s důslednou věrností (!) k vlastní náboženské tradici modlili ke svým božstvům za mír. Je tedy zcela zřejmé, že kdyby Jan Pavel II. trval na vyplnění prvního Božího přikázání, modlitební den náboženství by se nikdy nemohl konat. Zájem na jeho realizaci i hladkém průběhu však nemůže být pro nikoho záminkou k ignorování základního Božího přikázání a zřeknutí se biblického poslání církevní misie!

32

Šintoismus (japon. sino = cesta bohů) je národním náboženstvím Japonců, božským uctíváním přírodních sil předků. 33 Sikhové jsou stoupenci religiózního společenství, jehož monoteistické náboženství je syntézou islámu a hinduismu; v 17. století bylo vojensky zorganizováno. 34 Pársové jsou dnes především v Indii; dokladem jejich učení jsou chrámy ohně. Své mrtvé vystavují v tzv. věžích mlčení. 35 Numen (latinsky) je božstvo, božská bytost jako činná moc bez hlavních osobních znaků.

19

Navíc je bolestné vědět, že k tomu došlo v domovském městě svatého Františka, který díky své neochvějné věrnosti Kristu patří k vůbec největším světcům katolické církve. Právě pro tuto věrnost se František stal zakladatelem jednoho z nejvýznamnějších misijních řádů a sám byl rovněž misionářem, protože věděl, že lidem není dáno žádné jiné jméno, v němž by mohli dojít spasení a skutečného míru, než jméno Ježíše Krista! Je opravdu potupné, že svatý František musí v náboženské i teologické souvislosti s modlitebním dnem strpět tak hroznou urážku své podstaty i poslání skrze katolickou církev. A právě jeho ctihodné památce se musí přihodit taková nehoráznost! On, misionář za Krista, byl zpitvořen ve falešný interreligiózní symbol „míru, usmíření a bratrství”! V Assisi byly Janem Pavlem II. jednotlivým – i nekřesťanským – náboženstvím dány k dispozici katolické kostely k praktikování jejich modloslužebných kultů. Hanebnost na posvátném místě! V kostele opatství San Pietro si svůj specifický kultovní stánek zřídili buddhisté: „Tu vedle kříže prastarého kostela vlály buddhistické modlitební praporky, tam zase na tabernáklu36 (!!) stála soška Buddhy, vedle svící hořely vonné tyčinky, místo hlaholu zvonů duněl gong a nezpíval se gregoriánský chorál, nýbrž zaznívaly buddhistické sútry.”37 Buddha nad Krista! Buddhistické osvícení vedle víry v Ježíšovo božství? Podle D. T. Suzukiho, představitele zenbuddhismu,38 to znamená: „V prožitku osvícení není žádný ‚Bůh’, žádný ‚stvořitel’, žádná ‚vlastní duše’, žádné ‚ukřižování’, žádné dělení na dobro a zlo, na přítele a nepřítele, dále v inspiraci není ztráta ‚ráje’, konání ‚soudu’, nabytí ‚nesmrtelnosti’, vyznání se ke ‚spasiteli’ a vstoupení do jeho ‚království’.” – Suzuki dále říká: „Ukřižovaný Kristus je hrozná podívaná a já nemohu jinak, ale v mých představách se pojí se sadismem duchovně předrážděné fantazie.” Na doslech od buddhistů se modlili šintoisté. Rovněž hindům a sikhům byly dány k dispozici katolické církevní stavby, a ti v nich svorně vedle sebe provozovali své kulty. Naší pozornosti si jistě zaslouží okolnost, že muslimové a židé odmítali praktikovat své kulty v křesťanském svatostánku, čímž dali důrazně najevo své pevné a nezměnitelné přesvědčení!

36

37

38

Srv. abbé Daniel Le Roux, Pierre m’aimes-tu? Jean-Paul II.: Pape de Tradition ou Pape de la Révolution?, str. 144, Edition Fideliter, a dále Mitteilungsblatt der Priesterbruderschaft St. Pius X., únor 1987, str. 12. Sútra (sankrtsky = rukověť) je systematicky vypracované autoritativní učení religiózně-filosofických představ Indů, zčásti pocházející až z védských dob. U buddhistů a džajnasů jsou sútry (Pali a Prankrit Sutta) určitými oddíly kanonických spisů. Zen(-buddhismus), japonsky zen = meditace. Jde o japonský směr buddhismu, školu meditace Mahajana, odvozenou od meditační školy Inda Bodhidharma, kterou založil v Číně v 6. stol. po Kr. Ve 13. století se rozšířila do Japonska a dosáhla tam rozhodujícího významu (a působí dodnes). Pomocí meditace usiluje o překonání vlastního já a tím o aktivaci duchovních sil.

20

Srdcem islámu je víra v jednoho nesrovnatelného osobního Boha, stojícího nad světem, ale pevně jej ovládajícího. Nejstručnější výraz nachází tato víra ve 112. súře koránu, kde se říká: „Je jeden Bůh, věčný Bůh. Neplodí a nebyl zplozen, a žádný se mu nevyrovná.” – Islám považuje za těžký blud „přidružovat” k nesrovnatelnému Bohu jinou bytost. Z toho vyplývá nepochybný cíl zakladatele islámu Mohameda rozdrtit Kristův kříž a získat celý svět pro islám. Některé súry koránu přímo vyzývají k naprostému zničení křesťanství; zde je alespoň několik příkladů: 2. súra, 40: „Ti, kdož nevěří a popírají korán, propadnou pekelnému ohni a již v něm zůstanou.” 2. súra, 192: „Zabíjejte, kde na ně narazíte, vyžeňte je, odkud vás oni vypudili; vyhnat je horší než zabít.” 3. súra, 119: „Ó věřící! Nepřátelte se s takovými, kteří nepatří k vašemu náboženství, neboť ti vás nepřestanou pokoušet a přejí si jen vaši zkázu.” 5. súra, 52: „Ó věřící, nevybírejte si za přátele ani křesťany ani židy. Kdo je má za přátele, je jedním z nich.” 8. súra, 40: „Potírejte je tak dlouho, až všechna pokušení ustanou a Alláhovo náboženství se všude rozšíří.” 48. súra, 17: „Buď se přihlásí k islámu, nebo je potřete.” 76 súra, 5,32: „Vpravdě jsme pro nevěřící připravili řetězy, oprátky a oheň pekelný.39 Vzdor tomu všemu Jan Pavel II. osobně vyzýval, aby každý podle vlastní náboženské tradice vykonal svou modlitbu za mír, takže „v různosti náboženství” nám budou přineseny „nejvyšší moci”. Jasně se ovšem ukázalo – jak se ostatně ani nedalo jinak čekat –, že různá náboženství se dovolávala svých velmi rozdílných „nejvyšších mocí”. Nepochopitelné vypadá také prohlášení Jana Pavla II., že každý v Assisi přítomnému „Bohu” přednese modlitbu „podle své vlastní náboženské tradice”. Rovněž zde se rozumí samo sebou, že různá náboženství nesměřují své modlitby k „Bohu”, tj. nikoli k jedinému pravému Bohu biblického zjevení, nýbrž že oslovují svá velmi rozdílná božstva, neboť žádné náboženství, které samo sebe bere vážně, se nevzdá své vlastní konečné pravdy. Působivě to prokázaly „mírové modlitby”, které při závěrečné ceremonii „Světového dne modliteb za mír” postupně přednášeli představitelé „světových náboženství” před shromážděním všech účastníků i před světovou veřejností. Závěrečná scéna celého podniku byla opět poznamenána hlubokou symbolikou. Opatrnost a „pokorná zdrženlivost” Vatikánu neumístila děj do kostela s hrobem svatého Františka, nýbrž na náměstí před ním! Vstup delegátů „světových náboženství” do baziliky by totiž mohl vést k mylné domněnce, že konečným cílem srazu v Assisi je katolická církev a nikoli všem náboženstvím společná „transcendence”! „Mírové modlitby” jednotlivých náboženství rovněž jednoznačně ukázaly, že se v žádném případě nedá mluvit o nějakém sblížení nebo styčném bodu s křesťanstvím. 39

Der Koran, Goildman Verlag 1959, 8. Aufl. – Jednotné číslování veršů súr neexistuje, k čemuž je třeba přihlédnout při eventuálním porovnávání.

21

„Mírová modlitba” buddhistů je zcela nepochybným důkazem vyznání k mahajana-buddhismu (a rovněž hinanjana-buddhismus40 byl zastoupen jedním thajským bhiksu).41 Vyprošován byl také mír na božstvu Bodhisattva Sangha. Příslušná modlitba je výzvou všem, aby nastoupili cestu a nakonec skrze vlastní zásluhy i moc Bodhisattavy dospěli k nejvyššímu buddhistickému cíli, aby se stali Buddhou (tj. procitli v nirváně).42 Tím je prokázán nepřekročitelný rozpor s osobním Bohem biblického zjevení, naprostý protiklad ke křesťanskému dogma vykoupení a jediného prostředníka mezi Bohem a člověkem, Ježíše Krista! Džajnasové43 se ve své „mírové modlitbě vyznávali k džajnasismu, tedy k náboženství vysloveného samospasení. „Mírotvorcem světa je Shanti (natha), Pán, jenž dosáhl nejvyššího stupně...” (část textu modlitby). Podle religiózních představ džajnasů je mír stavem osvícení v isatprâgbhârâ. Rovněž zde je protiklad s biblickým zjevením doslova fundamentální. Každý se musí rozhodnout komu chce naslouchat, zda Vardhamâ Mahâvîrovi nebo Ježíši Kristu! V „mírové modlitbě” hindů44 sice zazněly i texty monoteistického odstínu; šlo ovšem o monoteismus, převzatý z upanišád45 a polyteistických véd.46 Z toho plyne, že se i hindové ve své „mírové modlitbě” vyznávali z hinduismu, který se představuje v nepřehledném množství religiózních forem. Jeho základním směrem je však monismus47 a učení, že vnější (viditelný) svět je projevem principu. Buddhistický monismus zásadně odporuje biblicko-křesťanské víře ve stvoření. Biblický vztah stvořitele ke stvoření je rozhodující pro podstatu křesťanského náboženství. Tudíž ani zde nezůstává jiná volba než rozhodnutí, jaký zákon chceme uposlechnout, zda védický zákon pokoje nebo mírový zákon Ježíše Krista! 40

Mahâyâna (sanskrt) znamená „velké vozidlo, loď” ke spáse, což má pro duchovní dějiny buddhistického náboženství velký význam, protože obohacuje prostý a suchopárný starší buddhismus, který se do budoucna nazýval hînayâna, tj. „malé vozidlo”. 41 Bhiksu (staroind.) žebrák, bráhman. Bhiksu a bhikk (pali) znamená také buddhistický mnich. – Pali je jazyk buddhistických kánonů a dalších buddhistických spisů, řazený mezi středoindické jazyky. Podle představ buddhistů na Ceylonu (Srí Lance) bylo pali jazykem Buddhy v jeho domovině, Magadhě. 42 Nirvána (sanskrt) znamená zhasnutí resp. zánik a ztotožňuje se s naprosto blaženým klidem jako vytouženým cílem věřících buddhistů (zbavení se nutnosti znovuzrození). 43 Džajnas je stoupenec džajnasismu (dschainasimus, jainasismus, jinismus), tedy indického náboženství, nazvaného podle čestného označení Dschainnah (v sanskrtu = vítěz), jehož letopočet začíná rokem úmrtím svého zakladatele 527 před Kristem. Zakladatelem náboženství byl Vardhamana, církevním jménem Mahavira (= velký hrdina). 44 Slovo hindu je odvozeno ze sanskrtského „sindhu”. Po příkladu mohamedánských dobyvatelů byli jako hindu označováni ti Indové, kteří se nepřihlásili ke křesťanství, islámu nebo jinému, dogmaticky snadno definovatelnému náboženství. 45 Upanišády jsou staroindickým „esoterickým učením”, doslova posazením se u nohou někoho, jinak řečeno při této příležitosti udělaná důvěrná sdělení. Upanišády jsou jistým druhem staroindických teologicko-filosofických textů nestejné hodnoty a stáří a obsahují nejčasnější filosofické úvahy Indů. 46 Véda (sanskrt) znamená vědění a jde o úhrn starého religiózního písemnictví Indů. Védy jsou považovány za písemné zjevení nadlidského původu a mají rozhodující vliv na myšlení i jednání Indů. 47 Monismem se obecně myslí učení, vysvětlující celek světa jednotným principem (materialistický monismus z materie, spiritualistický monismus z ducha; také panteismus).

22

Spíše jako obecné „slovo k míru” nežli modlitba působil přednes šintoistů.48 Je to pochopitelné, protože toto náboženství má státnický význam pro císařství, a je proto také označováno za „tennoismus”. Je tudíž nasnadě, že „mírová modlitba” s ódami na tenno (tj. císaře) byla jako taková velice sporná, neboť hraje v šintoismu ústřední roli. Jakékoli srovnávání křesťanství s přírodním náboženstvím Afričanů a Indiánů je zhola zbytečné. Tam vzývá šaman z posvátného háje u jezera Togo „Velký palec”, tu zase peřím ozdobený severoamerický Indián nabízí přítomným vykouřit společně dýmku míru. „Mírová modlitba” muslimů se otevřeně, naprosto srozumitelně a jasně obrací proti christologickým a trinitářským dogmatům křesťanství! Modlitba muslimů pochází z koránu a je přednášena velmi důrazně. Začíná v úvodní súře koránu (I) velebením Alláha. Mimo jiné se v ní říká: „Tobě jedinému chceme sloužit a tebe jediného snažně prosíme o přispění. Veď nás správnou cestou, cestou těch, kteří se těší z tvé milost, a nikoli stezkou těch, na něž se hněváš, ani stezkou těch, kdož bloudí.” – Poté následuje súra II,136: „Modlete se: ‚Věříme v Alláha i v to co nám zjevil, jakož v to, co bylo všem prorokům jejich Pánem dáno. Mezi nimi neznáme žádného rozdílu a zůstáváme oddáni Alláhovi.’” V súře IV,1 se znovu důrazně přikazuje uctívat jedině Alláha: „Ctěte Alláha, v jehož jménu vzájemně prosíte.” – Islámská „mírová modlitba” končí súrou CXII: „Ve jménu Alláha slitovného! Modlete se: ‚Alláh je výhradní, samojediný a věčný Bůh. Neplodí a nebyl zplozen, a žádný se mu nevyrovná.’” – Rovněž v islámské „mírové modlitbě” nepřichází mír zkrátka, ovšem jen v souvislosti se „svatou válkou”! (súra IV,95 a súra VIII,62). Všechno, co se dalo od muslimů v Assisi slyšet, bylo jednoznačným a pevným vyznáním islámu. Muslimové hlásají nekompromisní monoteismus a vyžadují výhradní uctívání Alláha. Proto také jejich modlitba mluví o „pravé cestě Alláhově” a všechna ostatní náboženství kategoricky prohlašuje za bludné cesty, vyvolávající Alláhův hněv. Požadavkem po uznávání všech proroků „bez rozdílu” se islám obrací přímo proti christologickým a trinitářským dogmatům křesťanství. A konečně co si myslet o papeži, který samojediný má z Božího pověření právo ba dokonce nezbytnou povinnost vznášet jménem Ježíše Krista nárok na religiózní absolutnost a pravdu a hájit je před celým světem, ale místo toho již samotným pozváním k mírovým modlitbám prokazuje všem náboženstvím bratrské uznání? Co si myslet o papeži, který světovým náboženstvím stvrzuje uznání a vzájemnou rovnoprávnost, přičemž současně relativizuje křesťanství? Co lze čekat od papeže, řídícího podnik, při němž jsou „světová náboženství” soustředěna současně na jednom místě před světovou veřejností a (podle papežova požadavku) přednášejí v radikální věrnosti vlastní tradici své modlitby k „Bohu” případně k „nevyšší mocnosti”? 48

Šintoismus: slovo „šinto” znamená „cesta bohů” a jde o čínsko-japonské označení národního náboženství Japonska, které je v podstatě božským uctíváním přírodních sil a předků. „Šin” (také šen) znamená v čínštině přírodní duch, slovo „to” znamená “cesta”. Příslušnost k šintoismu nevylučuje příslušnost k buddhismu.

23

V Assisi r. 1986 vychvalovali své „cesty spásy” a modlili se v „radikální věrnosti vlastním religiózním tradicím” ke svým „božstvům” postupně buddhisté, hinduisté, jainasové, muslimové, šintoisté, sikhové, představitelé afrických a severoamerických kmenových náboženství, židé i křesťané. Pěkně vedle sebe se tam bratřily cesty spásy Siddhârty Gautamy, Shânditevy, Šankary, Vardhamâna Mahâvîry, Mohameda, Nânak Devy, mystických předků Zarathuštry, Mojžíše i Ježíše Nazaretského. Postupně i souběžně tak byly lidstvu představováni jako „nevyšší mocnost” nebo „Bůh”: Buddha, Bodhisattvas, Brahma, Jina, Alláh, Kami, Nâm-Sat, Velký hrom, Manitú, Ornadz, Jahve a trojjediný Bůh. Uznání mírotvorných sil svých modliteb mohla nekřesťanská náboženství pokládat i za uznání metafyzické reality a dějinné síly svých numina papežem Janem Pavlem II. Tato teologická skutečnost byla ještě zdůrazněna nepochybným záměrem Jana Pavla II. založit v Assisi „nový mírumilovný svět” na „pevných základech” plurality modlitby všech náboženství.

24

IV. Sjednocená náboženství světa Modlitební setkání v Assisi je v zásadě postaveno na údajné základní pospolitosti všech náboženství. Uznání nekřesťanských náboženství nelze projevit jasněji, než jak se to stalo v Assisi. Nezbytným důsledkem tohoto teologického vidění je nový postoj Církve k nekřesťanským náboženstvím, jak byl slovem i činem vyjádřen Janem Pavlem II. na modlitebním setkání v Assisi. Již ve své první encyklice „Redemptor hominis” Jan Pavel II. říká: „Díky této jednotě [tzn. tomu co nás spojuje] se stále více přibližujeme dědictví lidského ducha, jak se projevil ve všech náboženstvích a jak to učí II. vatikánské koncil v ‚Nostra Aetate’ [v Deklaraci o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím]. Díky této jednotě se stále více sbližujeme se všemi kulturami, světonázory i se všemi lidmi dobré vůle.”49 – Z toho lze bezpečně odvodit, že člověk (!!) stojí nejvýš: výhradně na skutečnosti lidského bytí spočívající důstojnost člověka i svoboda jeho svědomí je povýšena nad každé Boží zjevení, nad Boží právo i Boží autoritu, protože v dokumentu koncilu se dále říká: „Všechno na zemi je přiřazeno k člověku jako ke svému středu.” – Když někteří koncilní otcové chtěli text doplnit slovy „... a člověk je podřízen Bohu jako svému středu,” byli odmítnuti s odůvodněním, že by to všichni lidé nemohli akceptovat! Na würzburské synodě 1971-1975 za předsednictví kardinála Döpfnera († 1976) schválili její účastníci následující výrok: „Kristus sice nebyl pošetilec, ani rebel, ale oba typy shledali k nerozeznání podobnými.” – Později byly dokumenty z Würzburku uznány Římem! Pařížský arcibiskup Lustiger, jmenovaný Janem Pavlem II. kardinálem, v tiskovém interview sdělil, že se nikdy nevzdal židovské víry a konverze ze židovství na křesťanství že je zradou. Aaron Jean-Marie Lustiger je polský Žid. Když se jako čtrnáctiletý chystal ke křtu, prohlásil před odchodem do kostela svým rodičům, že bude věrně zachovávat židovskou víru. Chtěl se také nechat pokřtít pod rodným jménem Aaron, aby tím dal najevo svůj levitský původ (tzn. náležející ke kmeni Lévi). Právě řečené jsou Lustigerova vlastní slova! Obě náboženství (židovské i křesťanské) jsou pro něj pouze jedním jediným, a podle jeho přesvědčení Kristem založený Nový zákon neukončil smlouvu Starého zákona ze Sinaje. To mu pak dovoluje tvrdit, že Ježíš byl pouze prorokem Izraele, který přišel přinést pohanům světlo židovského mesianismu; proto není katolická církev ničím jiným než podřadným prostředkem k uvádění lidí do judaismu. – Jde tedy u Lustigera jasně o herezi, odsouzenou veškerou křesťanskou tradicí! Švýcarský kapucínský profesor Walbert Bühlmann v jednom článku basilejského farního listu prohlásil, „že jedinečnost a absolutnost Krista se nedá teologicky prokázat”.50 Abychom profesora Bühlmanna posuzovali objektivně, je dobré si připomenout, že Jan Pavel II. jako vůbec první papež v celých dějinách Církve navštívil 13. 4. 49 50

CODE, č. 6, červen 1987, str. 66. Tamtéž, č. 4 duben 1988; a P. Franz Schmidberger, Die Bischofskonsekration des 30. Juni 1988, str. 15.

25

1986 římskou synagogu! (Nebyla to však Wojtylova první taková návštěva, protože ještě jako kardinál vykonal obřadnou návštěvu krakovské synagogy!). Při projevu v římské synagoze Jan Pavel II. „objevil” v nevěřících a Kristovo božství popírajících Židech „starší bratry nevědomých křesťanů”!51 – Ale už dříve, konkrétně roku 1980 v Mohuči, Jan Pavel II. řekl, že Bůh smlouvu Starého zákona nevypověděl! Postoj Jana Pavla II. dal již mnohokrát podnět k tomu, aby si katolíci sami zvolili, zda chtějí být heretiky nebo schismatiky. Romano Amerio na 636 stranách své knihy52 uvádí nevyčerpatelné možnosti takové volby. Katolík se musí rozhodnout buď pro již definovanou neplatnost anglikánského kněžského svěcení (Lev XIII., Apostolica curae z 13. 9. 1886), nebo pro dnešní trend Církve, v jehož duchu se roku 1982 římský papež poprvé v canterburské katedrále zúčastnil anglikánského obřadu a spolu s primasem této heretické a schismatické sekty požehnal přítomným, tedy společně s laickým primasem, který si v pozdravné řeči pro sebe nárokoval titul následníka svatého Augustina, katolického evangelizátora Anglie.” (Je zde míněn sv. Augustin z Canterbury, který byl papežem Řehořem Velikým vyslán evangelizovat Velkou Británii. Roku 597 se vylodil u anglických břehů spolu s asi čtyřiceti misionáři a v Canterbury zřídil klášter. Svatý Augustin zemřel r. 604.) „[Katolík] se musel přihlásit buď k historičnosti evangelia, které ‚svatá Matka Církev pevným a ustavičným způsobem potvrzovala a potvrzuje ... jakož i bez váhání dosvědčuje’, a mezi současným zaměřením [pokoncilní] církve, která řečenou historičnost popřela 24. června 1985 dokumentem Papežské komise pro náboženské vztahy k judaismu.”53 „[Katolík] se musel rozhodnout mezi prvním přikázáním ‚Nebudeš mít žádné jiné bohy mimo mne’ včetně všem lidem společné povinnosti uctívat Boha ‚v duchu i v pravdě’, a mezi současným zaměřením nové církve, na jehož základě pozval římský papež do katolických kostelů v Assisi všechny – i ty nejhorší – formy pověrčivosti k praktikování svých falešných kultů počínaje Židy, popírajícími Krista, až po buddhisty, vzývající svůj živoucí idol, sedící na oltáři zády k tabernáklu, kde hořící věčné světlo dosvědčovalo skutečnou přítomnost Našeho Pána.”54 „[Katolík] si musel vybrat mezi katolickým dogmatem ‚mimo Církev není spásy’ a mezi současným kursem církve, který v nekřesťanských náboženstvích spatřuje ‚cesty k Bohu’ a za ‚stejně ctihodná’ prohlašuje dokonce i polyteistická náboženství!”55 „[Katolík] se musel rozhodnout mezi stálým a neměnným učením, podle nějž se heretici a/nebo schismatici nacházejí mimo Církev, a mezi a) současným trendem 51

Článek Weder schismatisch noch exkommuniziert z časopisu Si si no no (originální titul: Ni schimatiques ni excommuniés, Paříž, září 1988, str. 3 ad.). 52 Iota unum, studio delle variazioni della Chiesa Cattolica nel secolo XX, Ricciardi, MilánNeapol 1986. 53 Osservatore Romano, 24.-25. 6. 1985. 54 Avvenire, 20. 10. 1985. Dalajláma je považován za inkarnaci Buddhy. 55 OR ze 17. 9. 1986. Eléments pour une base Théologique de la Journeé Mondiale de Priere pour la Paix, viz také Civilta cattolica ze 20. 4. 1985, Le Christianisme et les religions nonChrétiennes.

26

církve, podle něhož je mezi ‚různými křesťanskými konfesemi’ rozdíl jen v ‚hloubce a plnosti pospolitosti’, b) a tedy také musí nejrůznější heretické a/nebo schismatické sekty ‚respektovat’ jako církve a církevní společenství.”56 Rozumí se jaksi samo sebou, že podnik v Assisi není a nebude jedinou událostí toho druhu, a rovněž stupňování je samozřejmě předem vyhrazené! Tak např. souběžně s Assisi byla na diecézní i farní úrovni pořádána podobná „mírová setkání” s protestanty i představiteli nekřesťanských náboženství. Rovněž v těchto nižších rovinách se má a také bude pravidelně a stále intenzivněji pořádat společné modlení s protestanty, židy, mohamedány, buddhisty, hinduisty, s příslušníky přírodních náboženství, atd. Na ukázku alespoň program jednoho takového setkání arcidiecéze Brusel-Mecheln (24.-26. října 1986), vydaný bruselským arcibiskupstvím: Pátek 24. října: Noc modliteb ve všech farnostech. Příslušná brožura „Pax Christi” s návodem na modlitební noc již byla arcidiecézí rozeslána farářům. Z textu brožury: a) pro vlámsky mluvící (brožura „Mír vyžaduje solidaritu všech” – příloha k „Pastoralia”, úřednímu listu arcidiecéze Brusel-Mecheln z října 1986 s doprovodným listem generálního vikáře R. Goffineta: – čtení z proroka Izajáše (str. 4-5) – čtení z proroka Micheáše (str. 5) – čtení ze „svatých knih hindů” (str. 5) – čtení z koránu (str. 6) b) pro francouzsky mluvící (brožura „Assisi 27. října 1986 – modlitební den za mír”. Příručka k reflexi a liturgickému povzbuzení) – meditování s musulmany (str. 4) – meditování s buddhisty (str. 6) – modlení s protestanty s textem Martina Luthera (str. 12) – meditování s mennonity57 (str. 14) Sobota 25. a neděle 26. října: „Nedělní celebrace” za myšlenku a starost o mír. Ve francouzské brožuře předkládá arcidiecéze jako „uvedení do celebrace” následující (str. 7): „... Začněme uznáním že hřešíme, kdykoli myslíme a soudíme jako farizeji, protože je tomu tak, jako bychom k sobě Boha přitahovali, jako bychom na něj chtěli vložit ruku. My však Boha nevlastníme, ba dokonce ani katolická Církve ne; Bůh patří všem...” „Prosba za odpuštění” 56

a) Kompendium der christlichen Lehre des hl. Pius X., Mediatrix-Verlag, Vídeň 1981, str. 117; b) Pozdravná řeč Jana Pavla II. ke „křesťanům” v katedrále S. Rufino v Assisi, viz OR z 27.-28. 10. 1986. 57 Tj. nenásilným křídlem hnutí novokřtěnců, které v letech 1523-1525 vzniklo z opozice proti Zwinglimu v rámci curyšské reformy.

27

„Nad naším svědomím, které příčinu našich zlořádů svaluje na nezaměstnané, na přistěhovalce či na komunisty – Pane, smiluj se! Nad naší vlastnickou mentalitou, která v nás udržuje jistotu, že máme pravdu a nedovoluje nám ji hledat se všemi, kdož nesdílejí katolickou víru – Pane, smiluj se!”58

58

Mitteilungsblatt der Priesterbruderschaft St. Pius X., č. 97, roč. 97, leden 1987, str. 24 ad.

28

V. Nové náboženství Jana Pavla II. Podle oznámení Vatikánu i světového tisku mají být v budoucnu společná setkávání všech náboženství trvalou institucí. Jan Pavel II. se spolu s dalšími například zasadil o to, aby se příští světové setkání náboženství po Assisi konalo v největší buddhistické svatyni Japonska. Za několik měsíců již to byla hotová věc. Ve dnech 3. až 4. srpna 1987 slavili buddhisté dvousté výročí založení buddhistické školy Tendai a chrámu Enrija Kuji na hoře Hiei u starého císařského města Kjóto. S touto slavností bylo spojeno pokračování interreligiózních „mírových modliteb”, které se z iniciativy Jana Pavla II. konaly, jak známo, poprvé 27. října 1986 v Assisi. Řečeným spojením bylo cílené smíšení náboženství ještě zřetelnější. Protože Jan Pavel II. neměl na rok 1987 naplánovány žádné další zahraniční cesty, zastoupila jej při této příležitosti vatikánská delegace pod vedením kuriálního kardinála Arinzeho, prezidenta vatikánského Sekretariátu pro nekřesťany. Jan Pavel II. zaslal do Kjóta účastníkům následující pozdrav: „Myšlenkami jsem na vašem setkání.” V 15,30 japonského času (8,30 středoevropského) velký zvon Buddhova chrámu na hoře Hiei i gongy buddhistických chrámů spolu se zvony všech katolických kostelů v zemi zahájil „modlitbu za mír”. Ve stejnou dobu se rozezněly i kostelní zvony v Assisi a měly se ozvat i zvony svatého Petra v Římě, které však jaksi mimo program zůstaly němé. Příští den se odpovědná strana veřejnosti za tuto technickou poruchu omluvila. Rovněž v Kjótu přednášeli každý své vlastní „mírové modlitby” představitelé buddhismu, konfucianismu, šintoismu, sikhů, nového náboženského hnutí Japonska, islámu, židovství i křesťanství. Křesťanští účastníci setkání tedy znovu před světovou veřejností přestoupili první Boží přikázání a uznali mnohobožství; první ze všech Jan Pavel II. jako přední iniciátor interreligiózních setkání. O další dva měsíce později, 28. října 1987, byl uspořádán nový religiózní kongres. Tentokrát v samotném Římě, a navíc v jednom z nejstarších kostelů Věčného města, v nejstarší mariánské svatyni Říma vůbec, v bazilice Santa Maria Trastevere. Kromě různých náboženských předáků se kongresu zúčastnili polský primas kardinál Glemp, milánský arcibiskup Martini, kuriální kardinál Silvestrini i rektor lateránské university. Světovým náboženstvím byly pro jejich falešné kulty, tj. ke vzývání svých božstev, dány k dispozici poboční kaple a účastníci modloslužeb byli poté Janem Pavlem II. přijati v soukromé audienci! Znovu zde byl vědomě vyvoláván dojem, že jeden Bůh (osobní či neosobní, rozdílný od stvoření nebo s ním identický) byl zjeven všem náboženstvím podle různosti kultur a dob. V důsledku toho jsou pro takového „Boha” všechna náboženství cestou ke spáse. Tak např. roku 1988 vyšla v Kösel-Verlag, kdysi katolickém nakladatelství (které chce jako takové i dnes vypadat!), kniha amerického profesora Paula F. Knittera

29

s názvem „Jeden Bůh – mnoho náboženství: Proti křesťanskému nároku na absolutnost”.59 Knitter je profesorem jezuity založené univerzity Xavier v Cincinnati (USA); sám je kněz a člen Tovaryšstva Božího slova (= Steylerových misionářů, SVD), ale mezitím se oženil s Cathy Cornellovou. Původní anglická verze knihy byla vydána v nakladatelství Maryknoll, což dokazuje, že se autor ztotožňuje s postojem římsko-ekumenické církve. Dílo vzniklo z „přednášek pro pokročilé” na univerzitě Xavier v Cincinnati a na Katolické teologické unii v Chicagu. Je tedy pojata jako jednosemestrální univerzitní kurs pro katolické studenty, a podstatný obsah díla je vyjádřen již v podtitulu. Knitterovi jde především o zpochybnění a oslabení křesťanského oprávnění na absolutnost. Toto oprávnění křesťanství, jediného pravého a Bohem zamýšleného náboženství, jakož i oprávnění katolické Církve, mimo níž není spásy, je zde označeno za neoprávněné a překonané! Východisko Kniterrových úvah představuje náboženský pluralismus, jak jej dnes každý může poznat a jak je také již na mnoha místech praktikován. Bohužel je už tomu tak: Nedávno byla také v Mohuči založena německá sekce WCRP. Poprvé se tam setkali představitelé německé sekce „Světové konference náboženství za mír”, a řečené shromáždění má být přípravou na světovou konferenci WCPR roku 1989 v australském Melbourne.60 Ovšem i v Assisi zůstává vše velice čilé a agilní. Ve dnech 7. až 12. srpna 1988 se šest set představitelů různých náboženství zúčastnilo přípravných prací na ekumenický „mírový koncil”, plánovaný na rok 1990. Název „mírová konference” byl mezitím s ohledem na katolickou církev změněn na „světovou konferenci za spravedlnost, mír a zachování stvoření”. – Přípravnou konferenci organizovaly františkánský řád, „Justitia et Pax”, „Pax Christi”, pacifistická hnutí protestantské církve a tzv. „ekumenická hnutí”. Příslušní činitelé se při tom odvolávali na světový den modliteb v Assisi 27. října 1986, svolaný Janem Pavlem II. Duchovní původce „mírového koncilu”, Carl Friedrich von Weizsäcker, je jedním z mluvčích hnutí New Age a přední iniciátor plánu světového náboženství. Účastníky shromáždění pozdravil kardinál Franz König.61 Událost v Assisi byla triumfem zednářů, kteří si již koncem 19. století předsevzali provést revoluci „v tiáře a sutaně”. Tak např. jistý zednář se již krátce po koncilu vyjádřil: „Nepřipouštějte už tvrzení, že zednářstvo je proticírkví, protože jde jen o přechodný řečnický obrat. V zásadě chce zednářstvo být ‚supercírkví’, která slučuje všechny ostatní...; katolíci, pravoslavní, protestanti, muslimové, hinduisté, buddhisté, volnomyšlenkáři i věřící myslitelé – to všechno je pro nás [tradiční zednáře] jen rodným jménem. Společným příjmením je zednářství!”62 59

Americké orig. vydání mělo titul No other Name? A critical survey of christian toward world religions, což v překladu znamená Žádné jiné jméno? Kritický přehled křesťanského postoje ke světovým náboženstvím. 60 Glaube und Leben, církevní noviny mohučského biskupství č. 39, 25. září 1988, str. 3. 61 Schwarzer Brief, č. 32 z 11. 8. 1988. 62 Yves Marsaudon, L’Oecuménisme vu par un franc-macon de tradition, Paříž 1964, str. 126.

30

V jak křiklavém rozporu jsou citovaná slova proti tomu, co čteme ve 20. kapitole druhé knihy Mojžíšovy. Poté co Bůh svému lidu zapověděl klanět se jiným bohům, ještě dodal: „Já jsem Hospodin Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří nenávidí mne”, a v kapitole 34 se říká: „Nebudeš se klaněti Bohu jinému, protože Hospodin jest, Bůh silný, horlivý.” Je nepochybně správné a prospěšné, že Bůh horlivě dbá na to, co mu patří před celou věčností, že horlivě dbá na své nekonečné, věčné a všemocné jsoucno, že horlivě dbá na svou čest, pravdu a lásku, že dbá na to, být jediným stvořitelem i vykupitelem a tím také být smyslem všech věcí, jedinou cestou spásy a štěstí všech andělů i všech lidí, že horlivě dbá na to být alfou i omegou. Katolická církev, kterou Bůh založil a jíž svěřil všechny poklady spásy, rovněž dbá horlivě na všechna výhradní práva svého jediného Mistra a Pána, a učí všechny lidi, že skrze ni musí být pokřtěni, aby byli spaseni a sdíleli slávu Boží v blažené věčnosti. Církev je tedy bytostně misionářská. Je jediná, svatá, katolická, apoštolská a římská. Katolická církev nemůže připustit, že mimo ni existuje jiné pravé náboženství, nemůže připustit, že lze mimo ni hledat cestu spásy, a plně se ztotožňuje se svým Pánem a Bohem, který řekl: „Já jsem cesta, pravda a život.” Proto si Církev také oškliví jakékoli společenství nebo svazek s falešným náboženstvím, s herezí a bludem, jež vzdalují duše od svého Boha, který je jediným a výhradním. Ve svém lůně zná pouze jednotu, podobnou svému Bohu.63 Naproti tomu Assisi roku 1986 do písmene splnilo ústřední požadavek liberálních hnutí počínaje Chicagem 1893 po obsahové toleranci, zřeknutí se výhradního oprávnění absolutnosti i po vzájemném uznání a rovnoprávnosti všech náboženství. Janem Pavlem II. předvedený ekumenický postoj pokoncilní církve nepředpokládá společenství ve víře, nýbrž domnělé společenství spásy všech. Opuštění katolické pravdy vede mlčky a záludně k novému náboženství, představujícímu teologickou základnu ke společným modlitbám všech náboženství.64 Podle Jana Pavla II. je to „předjímání toho, co si Bůh přeje vidět, tj. bratrské putování, při němž se budeme vzájemně provázet k transcendentnímu cíli, který nám stanovil” (ze závěrečného projevu v Assisi). Je zhola zbytečné se ptát, jaký je ten transcendentní cíl, protože zcela jistě jím není království Boží, které nám zvěstoval a přinesl Ježíš Kristus! Pro Jana Pavla II. jsou zde religiózní rozdíly druhořadé; nejhlubší skutečností je mu humánnost, protože přibližně polovinu náboženských vůdců v Assisi tvořili nekřesťané, kteří Krista odmítají. Nezapomínejme, že Jan Pavel II. je také jejich mluvčím. Ve svém tradičním vánočním projevu (1986) před vatikánskou kurií připomenul první mírové 63

Marcel Lefebvre, La Lettre Aux Anciens, č. 5 červen 1988, str. 5 ad.; veřejné prohlášení u příležitosti biskupského svěcení kněží Bratrstva svatého Pia X. 64 Srv. Sous la Banière, č. 19 (září-říjen) 1988. V článku s názvem „Plán Assisi z roku 1920” se mj. říká: „Existuje 68 let starý spis, v němž je podrobně popsán plán soustředění všech náboženství do židovského synkretismu. Událost v Assisi r. 1986, financovaná čistě židovským zednářským řádem B’nai B’rith, byla tedy předvídána již před téměř sedmdesáti lety! – Celý „plán z Assisi z roku 1920“ máme mezi články na naší webové stránce; pozn. editora.

31

setkání náboženských předáků z celého světa 27. října toho roku v Assisi, městě svatého Františka. Jan Pavel II. prohlásil, že stav světa v předvečer vánočních svátků 1986 je důraznou výzvou k nalézání a oživování „ducha Assisi”, neboť „je základem naděje pro budoucnost”. – Podle „ducha Assisi” je jednota lidí důležitější než rozdíly náboženství!65 Jan Pavel II. poukázal na II. vatikánský koncil, podle jehož dokumentů jsou všichni lidé bez ohledu na rasu, geografický původ a historické či kulturní zkušenosti podřízeni božímu plánu. Na základě toho je pak příslušnost k různým náboženstvím méně důležitá. Ze setkání v Assisi vyplývá „hlubší porozumění míru a nový způsob zasazování se o něj...”66 Na pokoncilní církvi je stejně nechutné jako příznačné, že „duch Assisi” svým pseudoekumenismem překrucuje a falšuje dílo svatého Františka v jakýsi podivný druh všeobsáhlého rodinného společenství. Jestliže se všechna pohanská náboženství modlí k Bohu, pak jsou tím zrušeny všechny rozdíly mezi vzýváním nejrůznějších božstev a jediným pravým náboženstvím. To znamená likvidaci pravého náboženství, katolické víry, a zřeknutí se víry jako takové. Církev však musí pohlížet zpět na své duchovní zkušenosti a je povinna na ně brát zřetel, tedy že musí hájit evangelium beze změn a kompromisů. Nikdy v historii Církve nezastával papež tezi, že nekřesťanská náboženství jsou legitimní cestou spásy a různými projevy Božího zjevení. „V uznání ‚mírotvorné síly’ svých modliteb mohou tedy nekřesťanská náboženství spatřovat také uznání metafyzické reality a dějinné moci svého numina pokoncilním papežem!” Kdo spadá do okrsku působnosti papeže, tj. Kristova náměstka na zemi, tomu na konci jeho pozemské pouti nepostačí říci: „Optima voluisse sat est!” (Stačí chtít to nejlepší). Příslušník pravého nebeského Jeruzaléma nemůže uzavírat sňatek s nevěstkou babylónskou, a je neslučitelné hledat a mít milost Páně a současně i přátelství Jeho úhlavních nepřátel, protože nikdo nemůže sloužit dvěma pánům – světlu i temnotě, Kristu i Belialovi.67 Vzhledem k dosavadním vývodům je zcela pochopitelné, že si stále víc katolíků klade otázku, zda vůbec ještě máme pravověrného papeže!

65

Připomeňme si zde Feuerbachovu filosofii, v níž je člověk nejvyšší bytostí. Salzburger Nachrichten z 23. 12. 1986. 67 Učení Královny Nebes v Mystische Stadt Gottes, 3. kniha, 22. část, č. 282. Srv. Das Zeichen Mariens, leden 1989, str. 7056, Immaculata-Verlag, č. 9, roč. 21/22. 66

32

VI. Nové náboženství Jana Pavla II. a misie V osobě Jana Pavla II. se prosadil vývoj, jehož plíživé počátky se ztrácejí v minulosti, který však od chvíle, kdy vešel v známost, byl všemi jeho předchůdci (až do října 1958) svědomitě potírán. Ještě papež Pius XII. ve své encyklice „Mortalium animos” ze 6. 1. 1928 počiny a směry jako v Assisi 27. října 1986 velmi ostře odsoudil (viz Dodatek). Není třeba podrobně se zde zabývat fundamentálními bludy, které Jan Pavel II. po léta tvrdošíjně zastával; nám postačí připomenout si jeho projev z 21. září 1986, v němž nepřijatelně tvrdil, že všechna v Assisi zastoupená náboženství včetně pohanských „se podle svých religiózních tradic modlila k Bohu”. To je samozřejmě zcela nepřípadné tvrzení! Nezbývá než zde opakovat, že modlí-li se pohané podle svých „vlastních religiózních tradic”, pak se nezbytně nemodlí k pravému, živoucímu a trojjedinému Bohu, nýbrž ke svým nicotným božstvům! Avšak právě to Jan Pavel II. popírá a tvrdí, že se i oni modlí k Bohu. Kdyby to ovšem skutečně činili, pak by už jejich modlitba nebyla modloslužbou, nýbrž bohoslužbou! Tímto předpokladem Jan Pavel II. nepřihlíží ke skutečnosti a místo ní staví sofistickou rovnici: modloslužba se rovná bohoslužbě! To zcela konkrétně znamená, že již není žádná modloslužba, nýbrž pouze bohoslužba, čímž je zrušen zásadní rozdíl mezi pohanskou modloslužbou a jedinou pravou křesťanskou bohoslužbou! Z toho pak nezbytně vyplývá, že už není možné a přípustné rozlišovat mezi mnoha pohanskými náboženstvími a jediným pravým náboženstvím Ježíše Krista. Jan Pavel II. tento rozdíl zrušil a tím vydal na pospas právo jediného pravého náboženství na absolutnost, protože to znamená, že všechna náboženství jsou rovnoprávnými a rovnocennými cestami k Bohu, tedy legitimními cestami spásy! Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by také neměl nikdy smysl, oprávnění ani platnost misijní příkaz, který dal Ježíš své Církvi a jenž jej také od dob apoštolů až dodnes po celém světě následovala a věrně plnila! Tím by jakákoli misionářská práce byla neoprávněná a ztratila by tím zásadně právo na existenci; proto musí být důsledně a okamžitě zlikvidována! Přesně to již Jan Pavel II. verbálně udělal, když v zde již zmíněné řeči prohlásil, že „důsledná věrnost vlastním náboženským tradicím je dnes více než kdy jindy požadavkem míru”. – „Náměstek Kristův” vyzývá pohany, aby kvůli míru (jež však není pokojem Kristovým) zůstali radikálně věrni svým „religiózním tradicím”. Jinými slovy mají nekřesťané nadále vězet ve svých bludech, nemají přijímat křesťanskou víru a nechávat se pokřtít. Ovšem takovým požadavkem se papež, říkající si „Kristův náměstek”, dostává do nejostřejšího protikladu s Kristem a jednoznačně tak ruší misijní pověření. Tím Jan Pavel II. de facto odstoupil ze svého pontifikálního úřadu a namísto náboženství Ježíše Krista postavil své vlastní nové náboženství. Na této skutečnosti nic nemění okolnost, že obhájce nového náboženství stále ještě mluví o „misii”, neboť jeho chápání misie je bytostně odlišné od toho, co jí myslí Kristus i Nový zákon. Jak vyplývá z oficiálního vatikánského dokumentu „Dialog a misie” z roku 1984, je „misie” v novém náboženství Jana Pavla II. souznačná s dialogem.

33

„Podle kardinála Ratzingera je správný dialog takový, který se přibližuje k pravdě. Kdo tak nečiní, zůstává v relativismu, tzn. že se přidržuje postoje, který neuznává objektivní pravdu. Co je to však za pravdu, k níž se chce Ratzinger přiblížit? Je to katolická pravda? Asi sotva, protože pak by nemohl být žádný dialog, nýbrž pouze misie, která chce spasit duše. Lze se zachránit jenom v pravdě, kterou náš Spasitel odkázal výhradně katolické Církvi. Pravda u Ratzingera nakonec neznamená nic jiného než to, co zahrnuje všechna náboženství. Proto je také jeho pokus o vyhnutí se relativismu jen skrytou formou ještě horšího relativismu, který se snaží vydávat společné všem náboženstvím za „pravdu” v dialogu. Přitom je však Kristus, naprostá pravda (J 14,6), ponecháván samotný na kříži, zatímco se všemi představiteli světa i démonů se vyjednává v ‚dialogu’.” Podstatu dialogu velmi realisticky interpretoval dr. Rudolf Graber, bývalý diecézní biskup z Řezna: „Dialogem s hadem v ráji přišel na svět hřích.” Skuteční Kristovi učedníci musejí nové náboženství Jana Pavla II. rozhodně odmítnout právě z radikální věrnosti Ježíši Kristu. Proto také budou pokorně a s plnou důvěrou v Pána prosit o pravověrného papeže. Totéž činí i svatí v nebi a v neposlední řadě i svatý František z Assisi!

34

Dodatek I Encyklika „Mortalium animos” Pia XI 68 Ctihodní bratří, pozdrav a apoštolské požehnání. Lidská srdce nebyla snad ještě nikdy tak jako dnes naplněna živou touhou posílit a rozšířit ke společnému dobru lidské společnosti bratrské svazky, jimiž jsme navzájem spojeni v důsledku společného původu a téže přirozenosti. Národy totiž dosud nepožívají plně darů míru. Naopak, tu a tam vyvolávají staré i nové protiklady občanské války a vzpoury. Poněvadž pak mnohé spory, které ohrožují blaho a pokoj národů, nemohou být ve většině případů urovnány jinak než svornou a cílevědomou spoluprací vlád zúčastněných států, je pochopitelné, že široké kruhy usilují o těsné spojení mezi národy, opírající se o bratrství a dnes už všeobecně uznávanou jednotu lidského pokolení. Mnozí se snaží uskutečnit tuto jednotu i pokud jde o novozákonní řád, stanovený od našeho Pána Ježíše Krista. Vycházejí z předpokladu, že tak zvaný nenáboženský člověk je zjev výjimečný a na tom, jak se zdá, zakládají naději, že národy s různými náboženskými názory se bez obtíží shodnou ve vyznávání několika málo nauk jako na společné základně náboženského života. Za tím účelem pořádají kongresy, shromáždění, konference a zvou na ně bez výběru osoby z nejširších kruhů k diskusi: Pohany všech odstínů, křesťany a dokonce i nešťastné odpadlíky a zatvrzelé popěrače božství Ježíše Krista a jeho božského poslání. Katolíci rozhodně nemohou schvalovat takové pokusy, které vycházejí z bludné nauky, podle níž všechna náboženství jsou více méně stejně chvályhodná a dobrá, poněvadž prý jen různými způsoby vyjadřují všem společné cítění, které nás povznáší k Bohu a vede k uznání Jeho nejvyšší svrchovanosti. Přívrženci takové teorie však nejsou jenom obětí klamu a omylu, ale odmítají také pravé náboženství, falšují jeho pojem a propadají bezděčně naturalismu a ateismu. Z toho zřejmě vyplývá, že všichni, kteří takové teorie a pokusy bezvýhradně schvalují, zříkají se zcela náboženství Bohem zjeveného. Při těchto podnicích k podpoře jednoty mezi křesťany se mnozí dávají ošálit některými falešnými důvody. Což není správné a není to dokonce povinnost – tak se pořád opakuje – aby se ti, kteří odvozují svůj název od Krista, už navzájem nekaceřovali a konečně se spojili poutem lásky? A jak se může honosit láskou Kristovou ten, kdo se nesnaží ze všech sil plnit přání toho, který prosil Otce, aby jeho učedníci „jedno” byli? (J 17,21). Což nechtěl sám Ježíš Kristus, aby se jeho učedníci vyznačovali a vynikali právě touto známkou vzájemné lásky? „Po tom se pozná, že jste moji učedníci, budete-li se navzájem milovat“ (J 13,35). Dej Bůh, – říká se dále –, aby všichni křesťané „jedno” byli; potom by byli i schopnější potírat mor bezbožectví, který se den ode dne šíří a ohrožuje evangelium. Takové a podobné důvody uvádějí takzvaní všekřesťané. Nejsou to jen malé skupiny, ale vzrostli už ve velké zástupy, organizované v rozšířených spolcích a většinou pod vedením nekatolických vůdců, i když v otázkách víry zachovávají rozdílné názory. Toto podni68

Text encykliky podle autorizovaného překladu dr. Miloslava Skácela; pozn. překl.

35

kání je tak usilovné, že na mnoha místech nachází početné přívržence a získává dokonce i mnohé katolíky lákavou nadějí, že se podaří docílit jednoty, jaká patrně odpovídá i přání Matky Církve, které jistě na ničem tak nezáleží jako na tom, aby se zbloudilé dítky vrátily do její náruče. Ale pod těmito svůdnými lichotkami a hladkými slovy se skrývá závažný blud, který podrývá základy katolické víry. Náš úřad i svědomí nám ukládá povinnost postarat se, aby stádo Kristovo nebylo sváděno nebezpečnými iluzemi, a proto Vás, ctihodní bratři, upozorňujeme na toto veliké nebezpečí, poněvadž jsme přesvědčeni, že Vaším mluveným a psaným slovem snáze proniknou mezi lid a budou od něj pochopeny zásady a závěry, které Vám teď předložíme. Takto bude katolíkům jasno, jak mají posuzovat otázku korporativního sjednocení všech křesťanů v jednom svazu a jaké stanovisko k tomu zaujmout. Bůh, Tvůrce vesmíru, nás stvořil, abychom ho poznávali a jemu sloužili. Z toho vyplývá, že má plné právo na naši službu. Bůh zajisté mohl dát člověku jen přirozený zákon, který samotným stvořením vepsal do našich srdcí, abychom se jím řídili a pečovali svou obyčejnou přirozeností o pokrok tohoto zákona. Ve skutečnosti se však rozhodl uložit nám zákony pozitivní a během věků, od stvoření lidského pokolení až do příchodu a kázání Ježíše Krista, chtěl sám poučit člověka o povinnostech rozumných bytostí vůči jejich Tvůrci. „Když mnohokrát a mnoha způsoby Bůh byl kdysi mluvil k otcům skrze proroky, naposled v těchto dnech k nám promluvil skrze Syna” (Ž 1,1). Je tedy jasné, že není jiného pravého náboženství kromě toho, které je vybudováno na zjeveném slově Božím. Toto zjevení, které bylo dáno na počátku a v němž bylo pokračováno pod Starým zákonem, dovršil Ježíš Novým zákonem. Když tedy Bůh promluvil a dějiny dosvědčují, že vskutku promluvil – pak je jasnou povinností člověka bezpodmínečně uvěřit Bohu, který se takto zjevil, a podřídit se jeho rozkazu. Abychom to však mohli učinit, založil jednorozený Syn Boží na zemi svou Církev. Všichni, kteří se ještě pokládají za křesťany, musí přece připustit, že Kristus založil určitou a sice jedinou Církev. V odpovědi na otázku, jaké vlastnosti tato Církev musí mít, se však mínění rozcházejí. Mnozí například popírají, že Církev Kristova musí být viditelná, že by se tedy společnost věřících musela jevit jako jedna a všichni věřící sjednoceni v tomtéž učení a pod jedním učitelským a pastýřským úřadem. Viditelností Církve rozumějí pouze jakýsi svaz, zahrnující více společností, i když tyto společnosti zastávají různé protichůdné nauky. Kristus však založil svou Církev jako dokonalou společnost, která je svou povahou smysly vnímatelná, aby dále pokračovala v díle vykoupení pod vedením jediné nejvyšší hlavy (Mt 16,18; L 22,32; J 21,15-17), živým učitelským slovem (Mk 1,15) a udělováním svátostí, těchto pramenů božské milosti (J 3,5; 6,48-49; 20,20; Mk 18,18 atd. ). Proto také srovnával Kristus svou Církev se stádem (J 21,15-17), s ovčincem (J 10,16), s domem (Mt 16,18) nebo s královstvím (Mt 13). Tato Církev, tak podi-

36

vuhodně ustavená, nemohla po smrti svého Zakladatele a apoštolů přestat existovat, protože jí byla svěřena úloha vést k věčné spáse všechny lidi celého světa i všech dob: „Jděte a učte všechny národy” (Mk 18,19). Což mohla Církev pozbýt síly k plnění tohoto úkolu, když jí stále po boku stojí Kristus, který slavnostně slíbil: „Hle, já jsem s vámi až do skonání věků” (Mt 28,20)? Církev Kristova tedy musí existovat nejen dnes, zítra a neustále, ale musí také existovat tak, jak existovala v dobách apoštolských, nemáme-li připustit nesmysl, že Kristus nemohl prosadit svou vůli nebo že se mýlil, když ohlašoval, že brány pekelné nikdy Jeho Církev nepřemohou (Mt 16,18). A teď je možno objasnit a odmítnout falešný názor, na němž, jak se zdá, spočívá celá projednávaná otázka a z něhož vychází i mnohostranná akce nekatolíků pro sjednocení církví. Podnikatelé této akce téměř neustále citují slova „aby všichni jedno byli” a „bude jeden ovčinec a jeden pastýř” (J 17,21; 10,16). Dávají však těmto slovům smysl pouhého přání a prosby Spasitelovy, jež se dosud nesplnily. Tvrdí, že jednota víry a vedení, tato známka pravé a jediné Církve Kristovy, tu nikdy nebyla a dosud není. Můžeme si ji tedy přát a jednou ji snad při dobré vůli věřících také dosáhneme, prozatím však je to pouhý ideál. Říkají, že Církev je svou povahou rozdělená, že sestává z mnoha církví nebo jednotlivých komunit, které jsou dosud rozděleny, v některých bodech nauky se shodují a v ostatních si odporují. Církev byl jednotná nanejvýš v době apoštolské až do prvních všeobecných koncilů. Proto, tak vyvozují dále, musí být staré kontroverze a různosti názorů – které až po naše dny rozdělovaly křesťanstvo – vyloučeny a ze zbývajících bodů nauky musí být vytvořena jedna společná norma víry, a v tomto vyznání se pak všichni opět najdou a budou se cítit jako bratři. Jen takto, spojeny společným poutem, budou mnohé církve a společnosti schopny energicky a úspěšně zastavit postup nevěry. Tak se všeobecně mluví, ctihodní bratři. Jsou sice i takoví, kteří připouštějí a souhlasí, že protestantismus se neuváženě vzdal jistých nauk a obřadů, jež byly jistě přijatelné a užitečné a které římská Církev podržela. Hned však připojují, že i tato Církev porušila starou křesťanskou víru tím, že k ní přidala a k věření předkládala mnohé nauky, které jsou křesťanství nejenom cizí, ale dokonce protichůdné, především jurisdikční primát svatého Petra a jeho nástupců na římském stolci. Mezi takovými se najde i několik, kteří přiznávají římskému papeži jakési čestné prvenství a omezenou pravomoc, nikoli však z božského práva, ale v důsledku jakéhosi přivolení a souhlasu věřících. Někteří dokonce chtějí udělat z římského papeže jakéhosi předsedu svých smíšených a ze všech konců sehnaných shromáždění. Ze všech nekatolíků, kteří mají plná ústa křesťanského společenství, však nenapadne ani jednomu, aby se podřídil autoritě náměstka Ježíše Krista a naslouchal jeho učení. Prozatím vyhlašují ochotu vyjednávat s římskou Církví, ale na stejné úrovni jako rovný s rovným. Není však pochybnosti, že kdyby jim bylo dovoleno takto vyjednávat, činili by to s úmyslem dospět k dohodě, jež by jim umožnila podržet staré názory, které jsou příčinou, proč bloudí mimo jediné stádo Ježíše Krista. Je jasno, že Svatá Stolice se za těchto okolností nemůže nižádným způsobem účastnit těchto konferencí. Z těchže důvodů se nemohou katolíci zúčastňovat tako-

37

vých podniků a podporovat je. Kdyby to učinili, uznávali by falešné křesťanské náboženství, zcela odlišné od jediné Církve Ježíše Krista. Což můžeme strpět, aby se pravda, a to pravda Bohem zjevená, stala předmětem vyjednávání? To by bylo počínání svrchovaně hříšné. Jediné, oč se tu jedná, jest, aby zjevená pravda byla hájena. Ježíš poslal své apoštoly do celého světa, aby hlásali jeho evangelium všem národům, a aby neupadli nikdy do bludu, dal jim Ducha Svatého za učitele veškeré pravdy (J 16,13). Což vyschlo toto apoštolské učení nebo se mohlo někdy v Církvi zatemnit, když je přece řízena a zachovávána samým Bohem? A když náš Vykupitel jasně řekl, že evangelium není určeno jen pro dobu apoštolskou, ale pro všechny budoucí věky, mohl se pak předmět víry během času tak zatemnit a stát se nejistým, že se dnes musí tolerovat všechna navzájem si odporující mínění? Kdyby to byla pravda, muselo by se také říci, že seslání Ducha Svatého na apoštoly, jeho neustále trvání v Církvi jakož i kázání Spasitelovo už od mnoha staletí ztratily sílu a užitečnost. Avšak tvrdit něco takového by bylo rouháním. Dále: Jednorozený Syn Boží nedal svým vyslancům jen příkaz učit všechny národy, ale uložil také všem lidem povinnost uvěřit hlásané pravdě a „svědkům předem určeným od Boha” (Sk 10,41), a k tomuto příkazu připojil sankci: „Kdo uvěří a bude pokřtěn, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zavržen” (Mk 16,16) Tento další příkaz Kristův, totiž hlásat pravdu a uvěřit jí, by byl naprosto nepochopitelný, kdyby Církev nepředkládala učení evangelia jasně a neporušeně, a kdyby nebyla chráněna všeho nebezpečí omylu. Proto se daleko od pravdy vzdaluje, kdo sice uznává existenci pokladu pravdy na tomto světě, při tom však se domnívá, že tuto pravdu je nutno těžce hledat tak dlouhým studiem a disputováním, že by lidský život sotva stačil na to, aby ji člověk našel a osvojil si ji. Jako kdyby dobrotivý Bůh promluvil ústy svých proroků a svého jednorozeného Syna tak, aby jen několik málo lidí a teprve v pokročilém věku poznalo pravdu Jím zjevenou a nikoliv tak, aby mravní nauka, kterou lidem ukládá, jim byla vůdčí hvězdou po celý život. Všekřesťané jsou snad ve svých snahách o sjednocení církví vedeni ušlechtilou snahou podporovat lásku mezi křesťany. Ale jak je možná láska na úkor víry? Víme přece všichni, že to byl právě Jan, apoštol lásky, jehož evangelium jest jakoby zjevení tajemství Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a který svým učedníkům neustále vštěpoval nové přikázání „milujte se vespolek”, jenž přísně zakazoval pěstovat styky s těmi, kteří nevyznávali celé a neporušené učení Kristovo: „Přijde-li k vám někdo a nepřináší-li toto učení, pak ho nepřijímejte do svého domu a nepozdravujete s ním” (J 11). Poněvadž tedy láska spočívá na základě neporušené a upřímné víry, musí učedníci Kristovi být navzájem spojeni svazkem jednoty víry. Jak je tedy vůbec možno představit si nějaký křesťanský svaz, jehož členové by si i ve věcech víry zachovávali své vlastní názory, odporující názorům ostatních? Kdyby například jedni pokládali posvátnou tradici za pravý pramen víry a ostatní by tuto pravdivost popírali? Nebo kdyby jedni pokládali církevní hierarchii biskupů, kněží a jáhnů za instituci Bohem zřízenou, a ostatní by tvrdili, že hierarchie byla teprve postupně zaváděna podle místních a dobových potřeb? Kdyby jedni uctívali v Nejsvětější Svátosti oltářní Krista, který je tam skutečně přítomen v důsledku podivuhodné změny chleba a vína, jež se nazývá přepodstatnění, a jiní by

38

tvrdili, že Kristus je tam přítomen jen skrze víru nebo znamení a v síle svátosti. Kdyby jedni pokládali Eucharistii za svátost a současně za oběť, a jiní by v ní spatřovali jenom vzpomínku na poslední večeři Páně a Jeho památku. Kdyby jedni pokládali za dobré a spasitelné vzývati svaté, kralující s Kristem, a především Matku Boží Pannu Marii, a ctít jejich obrazy, jiní by pak tento kult zavrhovali jakožto nesrovnávající se s úctou k Prostředníku mezi Bohem a lidmi (srv. 1 Tm 2,5), k Ježíši Kristu. Nelze si představit, jak by se dala v tomto zmatku urovnat cesta k jednotě Církve, protože taková jednota nemůže vzniknout jinak než z jednoho učitelského úřadu, jednoho pravidla víry a z jedné víry v Krista. Víme také, že od takového různosti mínění se snadno přechází k zanedbávání náboženství, k indiferentismu a k tzv. modernismu, jehož politováníhodné oběti nepokládají pravdu za absolutní, ale jen za relativní. Pravda se prý řídí podle různých dobových a místních potřeb a podle různých duchovních proudů, protože tato pravda není uzavřena v neměnném zjevení, ale přizpůsobuje se lidskému životu. V otázkách víry je dále naprosto nevhodné rozlišování mezi tzv. „základními” a „nikoli základními” body víry, jako by jedny musely být přijaty od všech, kdežto přijetí druhých by bylo ponecháno volnému uvážení věřících. Formální příčinou nadpřirozené ctnosti víry je totiž autorita zjevujícího se Boha, která nepřipouští žádné takové rozlišování. Proto praví učedníci Kristovi přijímají se stejnou vírou tajemství Nejsvětější Trojice i článek o neposkvrněném početí Matky Boží a věří ve Vtělení Našeho Pána Ježíše Krista stejně jako v papežskou neomylnost, jak byla definována na I. vatikánském koncilu. I když tyto pravdy byly slavnostně definovány v různých dobách, některé dokonce nedávno, přece musejí být všechny stejně pevně a věrně přijímány. Což je všechny nezjevil Bůh? Učitelský úřad Církve, který byl božským úradkem zřízen na této zemi, aby zjevené pravdy zůstaly stále zachovány nezměněné a snadno a bezpečně mohly být od lidí poznávány, jest ovšem denně vykonáván od papeže a biskupů s ním spojených. Když je ale nutno účinněji vystoupit proti útokům bludařů nebo jasněji a hlouběji vyložit věřícím některé body nauky, pak je povinností učitelského úřadu Církve přistoupit k slavnostní definici této nauky. Řečeným mimořádným výkonem učitelského úřadu se nic nového nevymýšlí, ani se nic nového nepřidává k souhrnu pravd, které jsou v pokladu zjevení, svěřeném Církvi od Boha, obsaženy alespoň implicitně. Takto se pouze objasňují pravdy, které se dosud mnohým mohly zdát ještě nejasné, nebo se předkládají k věření pravdy před tím od mnohých napadané. Takto je jasno, ctihodní bratři, proč Apoštolská Stolice nikdy nedovolovala věřícím účastnit se jednání nekatolíků. Jednota křesťanů se totiž nedá uskutečňovat žádným jiným způsobem, než usilováním o návrat disidentů k jediné pravé Církvi Kristově, od níž tito nešťastníci kdysi odpadli. K jedné pravé Církvi Kristově, – pravíme –, která je všem viditelná a podle vůle svého Zakladatele zůstane stále taková, jakou ji ke spáse všech založil. Kristova mystická nevěsta nikdy nebyla během dob poskvrněna a také nikdy nemohla být. Svědčí o tom už Cyprián, když píše: „Nevěsta Kristova nemůže pozbýt cti. Je neporušená a čistá. Zná jen jeden dům a v cudné kázni udržuje svatost jen jediné komnaty (O jednotě katolické Církve, 6,11). A tento svatý mučedník se

39

právem diví, jak možno věřit, že „tato jednota, která má základ v boží neproměnnosti a souvisí s nebeskými tajemstvími, by mohla být v samotné Církvi roztržena a rozbita svárem nejednotných lidí” (l.c.). Poněvadž mystické tělo Kristovo je jedno (1 K 12, 12) a poněvadž je „spojené a spjaté” (Ef 4,16) tak jako jeho fyzické tělo, je pošetilé říkat, že toto mystické tělo může sestávat z odtržených a odloučených údů. Kdo tedy není spojen s tímto mystickým tělem, není jeho údem, a není spojen s hlavou, jíž je Kristus. V této jedné Církvi Kristově není a nezůstává nikdo, kdo se poslušně nepodrobuje autoritě Petrově i jeho právoplatných nástupců a neuznává takto jejich moc. Což snad předkové těch, kteří dnes vězí v bludech Fotiových a reformátorů, neholdovali římskému biskupovi jako nejvyššímu pastýři duší? Synové bohužel opustili dům otcovský. Ten však proto nezahynul ani se nerozpadl, protože je neustále pod ochranou Boží. Ať se tedy marnotratní synové vrátí ke společnému otci, jenž je s láskou obejme, nevzpomínaje na bezpráví, kterého se kdysi dopustili proti Apoštolskému Stolci. Jestliže se chtějí, jak stále říkají, opět sjednotit s Námi a s Našimi, proč se spěšně nevrátí do Církve, k „matce a učitelce všech věřících v Krista”? (4. lateránský koncil, c. 5). Ať poslechnou, co říká Lactancius: „Jen katolická Církev uchovává pravý kult. Ona je pramenem pravdy, domovinou víry a chrámem Božím. Kdo do ní nevstoupí nebo kdo ji opustí, zůstává vzdálen naděje na život a spásu. Ať se někdo nepokouší tvrdošíjně klamat sám sebe. Jedná se o život a spásu. Kdo se jí horlivě a pečlivě nechopí, tomu se ztratí a pohasne” (Divin. Instit. 4,30, 11-12). Nechť se tedy odloučení synové obrátí k Apoštolskému Stolci, zřízenému v tomto městě, který apoštolská knížata Petr a Pavel posvětila svou krví, neboť zde je „kořen a matka katolické Církve” (sv. Cypr. Ep. 48 ad Cornelium, 3). Nikoli v domnění a naději, že Církev Boha živého, sloup a základ pravdy” (Tm 3,15) se vzdá čistoty víry a bude trpět jejich bludy, avšak aby se svěřili jejímu učitelskému úřadu a vedení. Kéž by se poštěstilo Nám to, po čem tolik našich předchůdců marně toužilo, abychom totiž mohli opět s otcovskou láskou obejmout syny, jejichž nešťastného odloučení litujeme. Kéž božský Vykupitel, „který chce, aby všichni lidé byli spaseni a došli poznání pravdy” (1 Tm 2,4), vyslyší naše neustálé prosby a přivolá všechny bloudící zpět k jednotě Církve. V této tak důležité záležitosti se utíkáme k nejblahoslavenější Panně Marii, Matce Boží Milosti, Přemožitelce všech bludů, Pomocnici křesťanů, a voláme k ní, aby nám svou přímluvou přiblížila den, kdy všichni uslyší hlas jejího božského Syna, „zachovávajíce jednotu ducha ve svazku pokoje” (Ef 4,3). Víte, ctihodní bratři, jak velmi po tom toužíme. Ať se o tom dozvědí všichni naši synové, nejen katolíci, ale i děti od nás odloučené. Budou-li v pokorné modlitbě prosit o nebeské osvícení, poznají nepochybně jednu pravou Církev Kristovu a vstoupí do ní, sjednoceni s Námi v dokonalé lásce. V tomto očekávání jako záruku božské milosti a na důkaz Naší otcovské lásky udělujeme ze srdce apoštolské požehnání Vám, ctihodní bratři, všemu duchovenstvu a lidu. Dáno v Římě u svatého Petra, 6. 1. 1928, na svátek Zjevení Krista, našeho Pána,

40

v 6. roce našeho pontifikátu.

Dodatek II Německý katolický časopis „Kyrie eléison” (Liga Katholischer Traditionalisten e.V., Postfach 2224, D-58022 Hagen) otiskl v č. 2/1998 příspěvek, který výborně ilustruje téma naší knihy, a proto jsme se jej rozhodli připojit jako Dodatek II. Svatý František z Assisi Proroctví o budoucím zdánlivém papeži Když mnozí odpůrci slyší poprvé o současném uprázdnění Apoštolského stolce, často se snaží bránit neprokázaným a také neprokazatelným argumentem: „Bůh nikdy nepřipustí, aby byl Petrův stolec tak dlouho neobsazen.” Nikdo menší než svatý František z Assisi měl tak plasticky před očima tvář nejspíše naší doby, když nám před bezmála osmi sty lety vypodobnil hrůznou periodu církevních dějin. Zda tehdy světec třeba jen vzdáleně tušil, jaká ohavná modloslužba bude spáchána v jeho rodném městě – a to člověkem, který si říká papež katolické církve? Důkladným prostudováním textu může pozorný interpret dospět výhradně k závěru, že se ještě nenaplnila všechna kritéria v dobře známých dějinách Církve mezi lety 1200 a dneškem (např. úplné rozbití řádu). K ověření autenticity textu reprodukujeme na konci textu titulní stranu francouzské knihy z roku 1880, v níž se nachází originální latinský text. Zvýrazněná místa jsou doplněna redakcí „Kyrie Eléison”. Poté, co (František) krátce před smrtí shromáždil bratry, varoval je před budoucími nesnázemi a útrapami následujícími slovy: „Konejte náležitě, bratři, buďte pevní a doufejte v Pána. Blíží se velké časy nesnází a útrap, v nichž se rozmohou nepořádky a nebezpečí světského i duchovního rázu, láska mnohých ochladne a špatnost zlých překročí veškerou míru. Moc démonů bude víc než kdy jindy puštěna z řetězu a neposkvrněná čistota našeho i ostatních řádů se natolik poruší, že jen nemnozí z křesťanů budou s upřímným srdcem a dokonalou láskou poslušni opravdového papeže římské církve. Ten, který nebude kanonicky zvolen, ale vlnou útrap povýšen k papežství, se bude rafinovaně [doslova: důvtipně] snažit rozšiřovat smrtící jed [doslova: smrt] svého bludu. Pak se zmnoží pohoršení, náš řád se rozštěpí a mnohé další [řády] budou zcela zničeny, protože bludu se nebude odporovat, nýbrž přisvědčovat. Nastane tolik rozdílných názorů a sporů mezi lidem, řeholníky i v kléru, že kdyby ony dny nebyly podle evangelia ukráceny, byli by svedeni a oklamáni i vyvolení [kdyby to bylo možné]. Naše pravidla i způsob života pak budou mnohými co nejostřeji potírány.

41

Přijdou nezměrná pokušení a svádění ke zlu. Kdo se pak osvědčí, obdrží korunu života. Běda však těm, kteří své naděje vsadí pouze na řádový život, budou vlažní a nedokážou vytrvale odolávat pokušení, dopuštěnému ke zkoušení vyvolených. Ti však, kdož s planoucím duchem a z lásky i horlivosti pro pravdu a zbožnost zůstanou věrni, budou jako neposlušníci a schismatici trpět pronásledováním a bezprávím. Pobízeni zlými duchy budou jejich pronásledovatelé tvrdit, že je velkým činem poslušnosti [doslova: velké poslušnosti] Boha takové lidi zabíjet a vyhladit s povrchu zemského. Potom však bude Pán útočištěm pronásledovaných a zachrání ty, kdož v něj doufali. Aby se podobali své hlavě, budou konat plni důvěry a smrtí si získají věčný život, a rozhodnou se poslouchat více Boha než lidí; jelikož nepřisvědčí lži nevěrnosti, nebudou se nijak obávat smrti. Pravda bude mnohými kazateli zamlčována [doslova: zastírána mlčením], jinými pošlapávána a popírána. Svatost života bude uváděna v posměch těmi, kdož se k němu [navenek] hlásí, a proto jim Pán nepošle vznešeného pastýře, nýbrž ničitele a zhoubce. ***

42

43

44

45

Tzv. modlitební den světových náboženství za mír v Assisi 27. října 1986 byl nesporně jedním z nejohavnějších činů v dlouhých dějinách katolické Církve. Největší hereziarcha celých církevních dějin a falešný papež Karol Wojtyla zde pózuje s představiteli světových falešných náboženství jako jeden z nich, aby tak veřejně zapřel našeho Pána Ježíše Krista.