Expedice Banát 30.4. -8. 5. 2011
Biskupské gymnázium Bohuslava Balbína a ZŠ a MŠ Jana Pavla II., Hradec Králové
Autoři jednotlivých částí: Text: Anna Hladěnová Ivo Králíček Jakub Leţík Kateřina Štajerová Kateřina Trumhová Michaela Vondráčková Miroslav Mikát Petr Bogusch Vojtěch Tláskal Fotografie: Ivo Králíček Jan Jeţek Jan Krofta Kateřina Trumhová Michaela Jarošová Michal Štulpa Miroslav Mikát Vojtěch Tláskal Ilustrace: Lucie Nekovářová Celkové zpracování: Ivo Králíček Šárka Mikátová
-1-
Seznam účastníků:
1 2 3
Aneţka Bauerová Anna Hladěnová Anna Lopourová
student student student
24 Michal Zych 25 Natálie Klubíčková 26 Nhung Tran Cam
student student student
4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23
Daniel Pek Eliška Bubeníková Eva Šmahelová Jakub Leţík Jakub Prouza Jakub Regner Jakub Zakouřil Jan Krofta Jan Praţák Jindřich Brzobohatý Karolína Štěrbová Kateřina Trumhová Kristina Pavlasová Lucie Nekovářová Markéta Schmidtová Martina Večeřová Michaela Jarošová Michaela Vondráčková Michal Kulek Michal Štulpa
student student student student student student student student student student student student student student student student student student student student
27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46
student student student student student student student student student
-2-
Pavel Hofmeister Pavlína Havlová Sebastian Prax Šárka Mikátová Šimon Král Štěpán Jaroš Tomáš Jánský Tomáš Kouba Vojtěch Tláskal Burdovi Ivana Mertlíková Jindřich Brzobohatý Ladislav Mertlík Slávek Kafka Irena Kafková Ivo Králíček Jan Jeţek Kateřina Štajerová Miroslav Mikát Petr Bogusch
lektor lektor lektor lektor lektor lektor
Deník: Zaznamenal Vojtěch Tláskal Dnes je 30. dubna roku 2011 a já sedím doma. Za tři hodiny začíná expedice Iva Králíčka do rumunského Banátu. V 11 hodin večer od Bigy odjíţdí autobus. Já jsem před pár dny pohledem narazil na zápisník stojící mezi knihami na poličce a napadlo mě, ţe není lepší místo, kam psát záţitky z téhle cesty. Tak tedy začínáme. 30. 4. 2011 - Sobota 23:22 - v posledním zbytku dubna odjezd od Bigy 1. 5. 2011 - Neděle 2:55 - hranice ČR-Slovensko 4:16 - placení mýta na maďarském území 8:23 - krátce po vyjetí z odpočívadla a 30 kilometrů před dunami -naším dnešním cílem, začalo poprvé pršet, kdoví kolik deště si ještě uţijeme 8:46 - zastavení v NP Kiskunság. Tento národní park Maďarska je zřízen za účelem ochrany zdejší stepi (= puszty). My jsme takovou pusztu viděli během této zastávky kolem dun u Fülöpházy. Prý je to jedno z nejsušších míst střední Evropy. Nám pršelo. Odjezd od Fülöpházy v 13:45. Přejezd k jednomu ze zdejších jezer. Zde pozorování spousty ptáků a ţab. Parkem nás provázel správce Szabó. 16:15 - odjezd od jezera a přesun na místo nocování do mládeţnické ubytovny, jak stálo v programu. Ubytovna zřejmě hodně pamatuje a je pohozena uprostřed polí či pastvin. Kolem vůbec nic není a my tady proţili pozdní večer prvního máje. Naštěstí nás čekala večeře v podobě guláše. 2. 5. 2011 - Pondělí 8:30 - snídaně v jídelničce ubytovny, v Maďarsku nám připravili švédský stůl. Odjezd dál k hranicím směrem na Szeged 10:53 - hranice Maďarsko - Rumunsko, přejezd Kiszombor a Cenad (dále posun času oproti dosavadnímu SELČ o hodinu dopředu) - okolo 14. hodiny průjezd městem Timişoara - po 15. hodině se na obzoru objevily hory, první po dlouhé době, kdy jsme projíţděli níţinou, táhnoucí se uţ od Maďarska 17:15 - vidíme Dunaj, průjezd vesnicí Moldova Nouă, výhled na opuštěný průmyslový areál v kopci. Dál cesta vedla starým dolem, kde se těţila hlavně měď. Po serpentinách do vesnice Padina Matei. 18:25 - z okna autobusu je vidět na kraji silnice stojící cedule „Gârnic Gerník“ a my po dramatickém závěru cesty dojíţdíme do naší základny-největší české vesnice v této oblasti. Ještě pár krkolomných zatáček mezi domky v samotné vesnici a můţeme zastavit na Husím rynku, kde jsme rozděleni do jednotlivých rodin. Ubytování byla různého druhu, pokoje různě zařízené a vyzdobené. Někde se skutečně nacházel slibovaný suchý záchod na hnoji, obohacený o zvukovou kulisu z vedlejšího chlívku s prasaty. Po večeři jsme se šli podívat do místního kulturního domu, kde bylo moţné sportovní vyţití v podobě kulečníku a ping pongu. Před budovou jsme měli moţnost na obloze s minimálním světelným smogem sledovat přelet Mezinárodní vesmírné stanice, která -3-
nám připomněla, ţe ani zde nejsme absolutně mimo dosah civilizace. V nedalekých stromech houkal výreček. 3. 5. 2011 - Úterý Ráno na rozdíl od večera byla obloha zataţená, později během snídaně se hustě rozpršelo. To znamenalo zásah do programu. Sešli jsme se tedy v kulturním domě, kde se odehrávala prezentace biologických úlovků z předchozích dní. Později déšť víceméně ustal a my vyrazili jiţním směrem po délce vesnice, která leţí v údolí a prochází skrze ni jedna cesta a potok. Celou dobu byla obloha ocelově šedá a občas poprchávalo. Botanizovat se však dalo a také nějaký hmyz lezl. Navštívili jsme i místní školu s českou učitelkou a dětmi, kterých je v ní asi 20. České, anglické nástěnné tabule, mapy ČR, kalendáře z Prahy. To vše zde viselo na stěnách. V jedné místnosti byla počítačová učebna. Děti byly plaché, asi kvůli tomu velkému davu, který je obklopil a chtěl si s nimi povídat. Ve škole mají na prvním stupni rumunštinu jako předmět a učí se česky, na druhém stupni se to obrátí. Česká učitelka a ředitel jsou jediní dva stálí zaměstnanci, zbytek rumunských učitelů jezdí i do škol v okolí. Ještě ve vesnici jsme se byli podívat na tzv. vodenici. To je speciální vodní mlýn, ve kterém si místní stále vlastnoručně (či spíše vlastnovodně) melou úrodu. V tu chvíli se zrovna drtila kukuřice a všude kolem se prášilo. Krátce po rozdělení na dvě skupinky jsme minuly poslední chalupy patřící k vesnici a ceduli označující její konec. Kousek dál u cesty bylo místo, kde obyvatelé řeší nejjednodušším moţným způsobem problém kam s odpadky. Rozkládala se zde skutečně odpudivá skládka, na několika místech spálená, ze které se směrem nahoru k okraji linul typický zatuchlý pach. Bylo to místo, které můţe trochu pokazit dojem z malebné vesnice. Cesta k Dunaji, po které jsme šli, není sjízdná autem. I my přece museli s autobusem přijet po té komplikované trase seshora od Padiny Matei. Jedna místní pamětnice večer vyprávěla, ţe přístup k Dunaji kdysi chodili opravovat, ale ţe dnes uţ se to nedělá. Odbočili jsme z cesty a vydali se na louku, vytipovanou Mirkem Mikátem jako botanicky zajímavou. Viděli jsme závrty a dokonce byl z jednoho místa výhled na kousek Dunaje a rumunskou vesnici Sicheviţa, leţící v údolí jiţně pod Gerníkem. Při večerním hledání vhodného místa s dobrým signálem jsem narazil na jiţ zmíněnou místní obyvatelku. Starší paní si stěţovala, ţe ve vesnici ubývá lidí. A skutečně, i my mohli vidět plno opuštěných chalup. Hodně lidí odchází do Česka, dětí zde ve škole ubývá. Kdoví, jak to tady bude vypadat v příštích letech. Asi není nadsázka to, ţe zdejší ráz a vůbec existence vesnic je ohroţena. V kulturním domě na závěr dne si Katka Štajerová připravila povídání o Papue. 4. 5. 2011 - Středa Ráno velmi nevlídné počasí s větrem a vlezlou zimou. V 9:20 odjezd po cestě skrz starý důl do Padiny a dál do Svaté Heleny, další české vesnice v této oblasti. Odsud půjdeme pěšky zpět do Gerníku. Jsme na louce za Svatou Helenou, všude kolem je hustá mlha a fouká silný vítr. Turecká díra, ke které chceme dorazit, je někde před námi, v zatím stále ještě pouze tušených lesích.
-4-
Při psaní předchozích řádků jsme se nacházeli v místech, kde panovala snad největší zima z celého týdne. Odhadem mohlo být i pod 10°C. Šli jsme dál a tam uţ to bylo s teplotou lepší. Mlha se však celý den nerozplynula. Ale nepršelo. K jeskyni Turecká díra jsme došli a předčila svou velikostí moje osobní očekávání. Uvnitř byla i nějaká ta krasová výzdoba. Dostali jsme čas na prozkoumání vnitřku. Ten den jsme šli po známých turistických značkách. Trasy zde označil Klub českých turistů někdy v roce 2001. A udělal to dobře. My zaváhali jen kousek před jeskyní. Červené tečky totiţ plynule přešly v modrou. Druhý problém nastal při návratu. Nevšimli jsme si značky a v nepřehledném terénu pastvin špatně odbočili. Rázem jsme se tak ocitli v rumunské vesnici Padina Matei, místo v plánovaném Gerníku. Bylo to překvapení. Rozdíl mezi těmito vesnicemi je však patrný uţ na první pohled. Typická rumunská vesnice - blátivé silnice, bezprizorní děti a celková neuklizenost, nic z toho nechybělo. Tlačil nás čas, a tak se na návsi narychlo a improvizovaně domluvil odvoz místním autobusem, pamatujícím jiţ mnohé. To byl pro všechny velký záţitek. Řidiče Kofroně jsme tentokrát vyměnili za bezejmenného Rumuna, který během jízdy po úzké klikaté silničce ještě stíhal telefonovat. Moţná volal domů rodině, jestli dojedeme či ne. Ale dojeli jsme. 5. 5. 2011 - Čtvrtek Tento den bylo konečně pěkné počasí. Zápis jsem začal psát krátce po poledni na krásné louce s potokem, kde byla obědová pauza. Kousek dál po proudu tohoto potoka stálo několik dalších vodenic. Ty byly naším dnešním cílem. Místo neslo název U Petra. Asi pět staveb se rozkládalo na stráni s důmyslně vybudovanou soustavou koryt pro vodu. Otázkou je, zda byly stále ještě pouţívané. Vypadalo to, ţe spíše ne. U potoka byl vidět také travertinový výchoz. Do tohoto místa se došlo po červené značce, která vede dál do další české vesnice Rovenska. My jsme to však obrátili, rozdělili se na dvě skupiny a šli zpět. Stejným směrem, ale jinou cestou, neţ kterou jsme přišli. Bylo to přes různé závrty s políčky a starými sady, s výhledy na banátské hory. Krajina to byla pěkná. Celou dobu jsme také potkávali různé obyvatele. Hospodáře, kteří vyjíţděli s povozy a koňmi na pozemky obdělávat pole. V Gerníku jsme se rozloučili se psy, kteří nás uţ druhý den provázeli a během toho stíhali dělat i jiné věci. Ještě před večerním srazem v Kaminu, coţ je místní výraz pro kulturní dům, šla menší skupinka kousek za vesnici zakopat pět zemních pastí. Vybralo se údajně nejteplejší místo v okolí, tedy stráň obrácená k jihu - do údolí kudy jsme šli první den. Ten večer byl Dunaj i se Srbskem v pozadí vidět lépe. Dobře byla vidět i skládka, kterou uţ od minule někdo zapálil a nad níţ se vznášel dým. Cestou se našla olétaná samice martináče hrušňového, jejíţ potomci ţili nakonec na úplně jiném místě, neţ je Gerník. V Kaminu bylo večer promítání filmu z loňské expedice na Korsiku, která měla jiný ráz, neţ expedice letošní. Obloha, která se ten večer klenula nad potemnělou banátskou krajinou, byla jasná. To byla předzvěst dobrého počasí na zítra. 6. 5. 2011 - Pátek Ráno jsme se znovu vydali autobusem cestou do Padiny a dál do Moldovy, za níţ jsme odbočili směrem na Sasca Montană a od ní severně leţící Sasca Română. Odtud je výchozí bod do kaňonu krasové řeky Nery, která protéká místním Národním Parkem Cheile Nerei Beuşniţa. Po nalezení visutého mostu kousek za vesnicí jsme postupovali proti proudu řeky Nery. Červená značka se vinula podél toku a my mohli obdivovat vápencové skály na březích. Nechyběly úzké terasy vysoko nad řekou a tunely proraţené ve skále. V nich se člověk často musel skrčit, aby prošel. Šel s námi i pan Merhaut, naše spojka v Gerníku. Je to on, kdo prý -5-
kaţdý rok obnovuje turistické značení na jednotlivých trasách, které většinou spojují české vesnice. U Nery si značení dělají Rumuni sami. Dnešní výlet byl zajímavý jak krajinářsky, tak dobrými úlovky. Na kaţdém kroku očekávanou zmiji jsme však neviděli, ačkoliv na ni bylo ideální počasí. Tedy aţ na Slávka Kafku, který prý jednu zahlédl. Po několika kilometrech jsme se otočili a šli stejnou cestou zpět. Měli jsme co dělat, abychom to stihli k autobusu včas. A neţ se dojelo do Gerníku, uţ byl skoro večer-poslední zde v Banátu. Bylo v plánu na teplé stráni nad vesnicí svítit a chytat hmyz, ale okolnosti tomu nepřály a tak večer vyplnila alespoň Ivova poznávačka, která je jiţ na podobných akcích tradiční. Večer ubíhal, na obloze vrcholil meteoritický roj Akvarid a postupně šli všichni spát. 7. 5. 2011 - Sobota Je sobota, poslední den v Gerníku. Jsme na pastvině nad vesnicí s výhledem do údolí a na zdejší krajinu. V dálce je Dunaj, za ním Srbsko, které je zde na hranicích hornaté. Je tady pohoda a krásně. Místní krajina je výjimečná. Všechny poloţené pasti byly to dopoledne prázdné. Část skupiny se vydala na projíţďku na koních. My vyšli na volnější vycházku do pastvin nad vesnicí. Často jsme se zastavovali a dlouze jen seděli a rozhlíţeli se. Bylo to ideální zakončení. Úplně nakonec jsme se vyšplhali i na kříţovou cestu, která stála na stráni a svítila novotou. Následovalo obstarávání posledních suvenýrů a balení. Celkem překvapivě některé asi ve tři hodiny čekal i teplý pozdní oběd, který uţ nebyl v ceně a musel se doplatit. Někteří hostitelé (ale zase ne všichni) uţ nesplňovali typickou představu pohostinných krajanů. Bohuţel to je moţná jen logický důsledek zvyšujícího se turistického zájmu o tuto oblast a s tím související „pozápadňování se“ místních obyvatel. Uţ teď, hned první večer, kdy jsme v pondělí vyskákali z autobusu, tak v televizi v hospodě, na kterou bylo vidět z návsi, běţela Superstar. Banát se mění a nelze to zastavit. Stále jsou však v těchto oblastech místa, která jsou divoká a ze kterých na člověka dýchá duch doby, která v České republice uţ dávno pominula. 16:58 - autobus uvolňuje velkou část návsi v Gerníku, odjíţdíme. Čeká nás 18 kilometrů prašných serpentin skrze důl a Padinu. A několik stovek kilometrů po silnicích domů. Při odjezdu nám mává paní z hospody a učitelka ze školy. U nohou jim stojí toulavá fenka Alíka, která nás celou dobu provázela. 20:51 - za okny autobusu je město Timișoara 22:35 - hranice Rumunsko -Maďarsko, v Rumunsku jsme prý strávili asi 130 hodin (návrat k SELČ) -po 22. hodině průjezd městem Szeged 8. 5. 2011 - Neděle 0:30 - hlavní město Maďarska Budapešť, vystupuje paní Judita, která domlouvala organizační věci v Maďarsku 3:50 - zastávka na české pumpě, Slovensko asi většina lidí prospala 7:11 - autobus přistává na Orlickém nábřeţí u Bigy, exkurze do Banátu končí
-6-
Botanika: Kateřina Štajerová Při cestě do Rumunska jsme udělali krátkou zastávku v národním parku „Kiskunsági Nemzeti Park“, který se nachází zhruba 80 km jiho-východně od hlavního města Maďarska – Budapešti. Byl vyhlášen v roce 1975 a je jednou z biosférických rezervací UNESCO. Západní hranice parku je tvořena Dunajem a východní Tiszou (tzv. Danube-Tisza floodplain of Central Hungary). Celá oblast se vyznačuje velmi úrodnými půdami, pročeţ je po staletí vyuţívána. Na části území se tradičný typ obhospodařování udrţel dodnes, ale se vrůstající intenzifikací zemědělství (zejména v minulém století) byla tato oblast rozdrobena do několika menších ostrůvků, které jsou dnes předmětem ochrany. Celkem je jich sedm a zaujímají plochu zhruba 36 000 ha. Jedná se hlavně o mokřadní biotopy, vlhké louky, rašeliniště, slaniště, alkalická jezera, ale i stepi (na území Maďarska je nazýváme puszty), či písečné duny. Během krátké procházky za výkladu místního znalého průvodce pana Szabó jsme si mohli prohlédnout, jak taková puszta vypadá. Viděli jsme typické stepní druhy jako jsou kavyly (Stipa spp.), kostřavy (Festuca spp.), smělky (Koeleria spp.) atp. Jistě vaší pozornosti neunikl ani hojně se vyskytující modře kvetoucí kameník barvířský (Alkanna tinctoria) z čeledi brutnákovitých (Boraginaceae). Tento druh můţeme označit jako tzv. psamofyt/psamofilní = rostoucí na písčitém substrátu. Kaţdopádně v ČR kameník nenajdeme, museli bychom se za ním vydat aţ na jiţní Slovensko do okolí Čenkova. No a co se týče jeho vyuţití v minulosti, tak jeho druhové jméno nám mnohé napovídá – podobně jako např. kručinka barvířská (Genista tinctoria) byl totiţ pouţíván při barvení látek. Rostlina, která naopak velmi zaujala mě, ale byla teprve několik centimetrů vysoká, tak jste si ji moţná ani nevšimli, se jmenuje bytel plnokvětý (Kochia laniflora) z čeledi merlíkovitých (Chenopodiaceae). U nás se kdysi vyskytoval na JV Moravě, ale dnes je jiţ povaţován za druh nezvěstný. Na Slovensku ho lze vzácně objevit pouze na několika lokalitách. Jak jsme pokračovali v cestě dál, tak místy step přecházela v lesostep. Začaly se tedy uplatňovat i dřeviny. Z těch původních to byl zejména topol osika (Populus tremula), topol bílý (Populus alba) a jalovec obecný (Juniperus communis). Hojně zde byly také zastoupeny nepůvodní invazní druhy jako trnovník akát (Robinia pseudacacia) pocházející ze Severní Ameriky a pajasan ţláznatý (Ailanthus altissima) původem z Číny. Obě zmíněné dřeviny mají obrovskou schopnost regenerace, proto není snadné se jich zbavit na místech, kde jsou neţádoucí. Pan Szabó v této souvislosti popisoval poměrně sloţitý „recept“ jak proti akátům na daném území zasahují – na podzim celý strom oříznou tzv. „na babku“ (zůstane jen kmen; v našich končinách se takto upravují např. vrby → tzv. hlavaté vrby – jistě si vzpomenete na obrázky Josefa Lady a pak uţ budete vědět, co mám na mysli). Následně do kmene vyvrtají díru, kam se nalije koncentrát herbicidního přípravku a nakonec ji zadělají obyčejnou plastelínou. Druhou moţností bez pouţití chemikálií je tzv. krouţkování (sloupnutí krouţku lýka v dolní části kmene, čímţ dojde k přerušení toku mízy do kořenů). Obě dřeviny jsou ale velmi houţevnaté, tak je jejich likvidace dost časově náročná a vyţaduje nemalé mnoţství peněz. Kromě dřevin do maďarské pusty pronikají i nepůvodní byliny. Hned v úvodu naší procházky jsme si ukázali nepřehlédnutelnou, přes metr vysokou klejichu hedvábnou (Asclepias syriaca) ze stejnojmenné čeledi klejichovitých (Asclepiadaceae). Pochází ze -7-
Severní Ameriky jako jiţ zmíněný akát, ale pozor je jedovatá, neboť obsahuje jedovaté glykosidy (asclepiadin a vincetoxin). Na našem území ji také nejdete, ale mnohem častěji se setkáte s jediným původním zástupcem této čeledi – tolitou lékařskou (Vincetoxicum hirundinaria). Další nepůvodní druh, který rostl zejména na cestách, jste moţná přehlédli, ale musím ho zmínit, neboť má půvabné české jméno – ostrokvět jeţatý (Cenchrus echinatus) z čeledi lipnicovitých (Poaceae). Byla to drobná tráva, která zrovna plodila a její ostnité plody připomínaly malé jeţečky. Moţná některým utkvěly na oblečení, protoţe se rozšiřují právě tímto způsobem (tzv. zoochorie = způsob rozšiřovaní semen pomocí zvířat). Výpravu jsme zakončili stavěním hradů na písečné duně u Fülöpházy. Je opravdu zajímavé, ţe ačkoliv je národní park Kiskunsági znám zejména svými mokřadními biotopy, které hostí tisíce migrujících ptáků a jsou tak vyhledávaným cílem ornitologů celého světa, patří tato oblast k nejsušším místům v Maďarsku. Je zde udáván roční úhrn sráţek něco málo přes 500 mm a právě díky nedostatku sráţek, rovinatému terénu a zároveň vhodným povětrnostním podmínkám mohly i v této oblasti vzniknout váté písky – písečné duny. Pan Szabó také zmínil, ţe ještě v minulém století byl velký prostor vyuţíván jako vojenské cvičiště, kde se udrţovaly váté písky na mnohem větším území, a to zejména díky pojezdu vojenské techniky a periodickému rozrušování podkladu. Dnes zůstaly pouze na malé ploše několika metrů čtverečných, která velmi rychle zarůstá a bez lidského přičinění by zřejmě jiţ dávno zanikla. Ivo Králíček Vesnice Gernik leţí na jiţním okraji karpatského oblouku, který se táhne v délce 1800 km od Bratislavy aţ po srbské město Niš. Karpaty patří mezi nejmladší pohoří Evropy, proto je jejich reliéf dosud výrazně členitý. Naším cílem byly Banátské hory, které se nacházejí v jiţní části Rumunských Západních Karpat. Nejjiţnější část Banátských hor, kam jsme se dostali i my, se nazývá pohoří Lokva, jehoţ nejvyšší vrcholky dosahují nadmořské výšky lehce přes 700 m. V okolí vesnic Gernik a Svatá Helena převaţoval typický krasový reliéf. Mezi charakteristické prvky, které jsme mohli pozorovat, byly závrty, suchá údolí, jeskyně a skalní stěny. Závrty, mísovité prohloubeniny rozmanité velikosti, hloubky i tvaru se zde vyskytují nejen jednotlivě, ale i v soustavách, sledujících průběh podzemních dutin, a to tak hojně, ţe se jim nemohla vyhnout ani vesnice. Prohlubně závrtů mezi domy jsou vyuţity jako zahrady a sady. Krasová planina je velmi suchá, bez potoků, neboť voda prosakuje do podzemí četnými puklinami a dutinami, kterými jsou porušeny zkrasovělé vápence. Pramenné vývěry se objevují aţ v údolích hluboko pod vesnicí. (Několik takových jsme navštívili, vzpomínáte na místo spojení našeho „chlupatého doprovodu“?) Na vápencovém podloţí se vyvíjejí rendziny, typické půdy karbonátových substrátů (obsahují uhličitan vápenatý). Půdní reakce je proto obvykle neutrální aţ slabě zásaditá. Rendziny jsou minerálně bohaté, ale často se jedná o mělké, silně kamenité a vysýchavé půdy. Příznivější vlhkostní poměry jsou jen na plošinkách ve dnech stabilizovaných závrtů a ve dnech krasových údolí, kde jsou půdy hlubší a méně kamenité. Oblast, kterou jsme navštívili, spadá do jihokarpatské podprovincie biogeografické provincie středoevropských smíšených a listnatých lesů. Projevují se zde ovšem vlivy několika květenných oblastí – kromě středoevropské i panonské, pontické a submediteránní. -8-
Tyto květenné oblasti s rozdílným druhovým sloţením se stýkají právě v Banátských horách. Je to území s velkou biodiverzitou na relativně malé ploše. Z teplomilných dřevin, které se vyskytují ve Středomoří, jsme mohli vidět: ruj vlasatou (Cotinus coggygria), dub cer (Quercus cerris), jasan zimnář (Fraxinus ornus). Setkali jsme se s řadou přirozeně se vyskytujících druhů v dané oblasti, které v průběhu vývoje vegetace v době poledové se na území České republiky nerozšířily, přestoţe by i u nás mohly najít příznivé podmínky. Takovým příkladem je šeřík obecný (Syringa vulgaris). Viděli jsme ho hojně v okolí Gerniku. Kromě teplomilnějších rostlin jsme nacházeli velké mnoţství druhů, které se přirozeně vyskytují i v naší části střední Evropy. Pozorovali jsme obdobnou závislost rozšíření biocenóz v závislosti na ekologických podmínkách. Jednotlivé vegetační stupně jsou nazývány podle hlavních dřevin přírodních lesů. V biogeografické provincii středoevropských listnatých a smíšených lesů přísluší nejteplejší a nejsušší polohy do prvního dubového vegetačního stupně. Z dřevin se zde hojně vyskytuje dub uherský (Quercus frainetto), cer (Q.cerris), mnohoplodý (Q. polycarpa) a ţlutavý (Q. dalechampii), dále se uplatňuje habr východní (Carpinus orientalis), jasan zimnář (Fraxinus ornus), ruj vlasatá (Cotinus coggygria), šeřík obecný (Syringa vulgaris) a javor babyka (Acer campestre). Díky výmladkovému hospodářství jsme mohli spíše vidět nízké lesy s dominancí habru východního a jasanu zimnáře. Krajina v okolí svaté Heleny patří z větší části do druhého bukodubového vegetačního stupně. Buk, rostoucí v této oblasti, se od našeho buku lesního odlišuje. Má větší listy s větším počtem párů ţilek. Dokonce ho někteří dendrologové povaţují za samostatný druh buk moesijský (Fagus moesiaca), jiní ho povaţují pouze za varietu. Tento buk má výbornou schopnost tvořit výmladky po skácení. V okolí vesnic spíše nacházíme výmladkové nízké bukové lesy, zbytky vysokokmenných bukových porostů semenného původu jsme viděli ve větší vzdálenosti od vesnice. Ve třetím dubobukovém vegetačním stupni jsme mohli vidět kromě různých buků (Fagus spp.) a dubů (Quercus spp.) i ořešák královský (Juglans regia) a lípu stříbrnou (Tilia tomentosa) s listy na rubu nápadně šedobíle plstnatými. Rovněţ zde rostl habr obecný (Carpinus betulus), javor klen (Acer pseudoplatanus), javor mléč (A. platanoides) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) - (podobně jako v ČR). V podrostu jsme pozorovali (a někteří i chutnali) některé z typických průvodců bučin: kyčelnici cibulkunosnou (Dentaria bulbifera), která má pacibulky s chutí po ředkvičkách, mařinku vonnou (Galium odoratum), kopytník evropský (Asarum europaeum). Z výrazného spirálovitě uspořádaného květenství (typu palice) áronu východního (Arum cylindraceum), se magickou praktikou odhadovala úroda hospodářských plodin v nastávající sezóně. V podrostu bučin jsme se brodili koberci sytě zelných listů česneku medvědího (Allium ursinum), který protknul místa nezaměnitelnou vůní. Z mladých listů (na kterých si někteří z vás opět pochutnali) se připravuje velmi chutný salát se sladkokyselou zálivkou a smetanou. Exoticky působí v těchto lesích listnatec, keřík, které má listům podobné koţovitě tuhé, zploštělé větévky (moţná si ho někteří pamatují z Korsiky). V zastíněnějších lesích (v blízkosti jedné vyvěračky) jsme měli moţnost spatřit kapradinu jelení jazyk celolistý (Phyllitis scolopendrium), která patří v ČR mezi kriticky ohroţené druhy.
-9-
Většina území v okolí vesnic, které patří do bukodubového či dubobukového stupně, byla v minulosti přeměněna na zemědělské pozemky. Největší plochu zaujímají trvalé travní porosty. Rozmanitá škála různých typů společenstev luk a pastvin. V minulosti se tyto plochy nacházely ve větší vzdálenosti od vesnice, díky úbytku obdělávaných polí, se tyto druhově bohatá květnatá luka a pastviny s rozptýlenými stromy přibliţují k lidským obydlím. Na rozdíl od České republiky, jsme ve zdejší venkovské krajině neměli moţnost moc pozorovat společenstva s převahou ruderálních (smetištích) druhů, vázaných u nás na přehnojené pozemky. Relativně zřídka jsme se potkali s kopřivou dvoudomou (Urtica dioica), nenacházeli jsme invazivní neofyty, nepůvodní druhy rostlin, které u nás na velkých plochách potlačují druhy původní (autochtonní). Vesnice K největším stromům ve vesnici patřily lípy, a to jak u nás domácí lípa velkolistá (Tilia platyphyllos), tak jihoevropská lípa stříbrná (Tilia tomentosa). V zahradách jsme mohli vidět běţné druhy ovocných dřevin, ale třeba i kdouloň (Cydonia spp.) nebo mišpuli (Mespilus spp.). Sady Nejběţnějšími dřevinami je několik druhů slivoní (Prunus spp.). Sklizené ovoce slouţí k výrobě povidel, marmelád, dţemů, kompotů a v neposlední řadě cujky (jednou přepalovaná slivovice) a pálinky (dvakrát přepalovaná slivovice). Pastva dobytka ovlivňuje druhové sloţení bylinných společenstev v podrostu sadů. Z bylin, které jsme mohli vidět, sem patří sedmikráska (Bellis spp.), rozrazil rezekvítek (Veronica chamaedrys), jitrocel prostřední (Plantago media), popenec břečťanovitý (Glechoma hederacea), kopretina bílá (Leucanthemum vulgare), tomka vonná (Anthoxanthum odoratum), srha říznačka (Dactylis glomerata) a řada dalších. Polní cesty a jejich okraje Vegetace podél cest je závislá na způsobu vyuţívání přilehlých pozemků. Poblíţ polí jsou typické např. svízel přítula (Galium aparine) a bez chebdí (Sambucus ebulus), jehoţ vařené plody, chebdinky, jsou povaţovány za všelék. Na okrajích cest přiléhajících k loukám jsme mohli najít kostřavu ţlábkatou (Festuca rupicola), lipnici úzkolistou (Poa angustifolia), mateřídoušku (Thymus spp.), mochnu stříbrnou (Potentilla argentea), rozrazil rezekvítek (očka Panny Marie), řebříček obecný (Achillea millefolium), listy šalvěje přeslenité (Salvia verticillata) a řadu dalších druhů snášejících vysušené stanoviště. Pole Půda je sice bohatá na ţiviny, ale propustná a vysychavá, coţ ovlivňuje hospodaření. Kromě polí rozloţených na mírných svazích krasové planiny jsou obdělávána také plochá dna krasových závrtů, vyhledávaná pro hluboké půdy a příznivé mikroklima. Jedno z rčení místních říká: „Kde je dolik, tam je tolik, kde je rovno, tam je h…..“. Místní nejčastěji pěstují pšenici , kukuřici, brambory, rovněţ vojtěšku a jetel ke krmení. Pozemky jednotlivých - 10 -
rodin jsou dnes v krajině značně rozptýlené, od vesnice i od sebe navzájem, vzdáleny i několik kilometrů, coţ je výsledkem dědění pozemků a slučování rodinného majetku sňatky. Scelování pozemků a kolektivizace, která v minulém století výrazně ovlivnila krajinu střední a východní Evropy, se českých vesnic v Banátu výrazně nedotkla. V krajině jsme tak pozorovali mozaiku polí drobné výměry. Bohuţel vlivem odchodu místních obyvatel zpět do České republiky obhospodařované půdy ubývá a pole se postupně mění na lada a pastviny. Meze Meze oddělují jednotlivá políčka, pastviny a luka a dotváří typický krajinný kolorit, který připomíná českou krajinu minulého století, jakou dnes jiţ známe pouze z obrazů, knih či vzpomínek našich prarodičů. Na vznik mezí a různě vysokých agrárních teras měl zásadní vliv okolní členitý reliéf. Pro usnadnění obhospodařování svahů s různou délkou, sklonem a orientací byly vytvořeny právě terasy a meze. Díky bohatému substrátu a absenci syntetických hnojiv vynikají druhovou pestrostí a variabilitou. Zatímco v naší české krajině nalezneme zejména meze s převahou ruderálních druhů, ve zdejší krajině najdeme bohatá teplomilná společenstva s celou řadou významných druhů. V bylinných porostech na mezích jsme mohli nalézt čilimníky (Cytisus spp.), kručinku křídlatou (Genista tinctoria) - zatím nekvetoucí, pryšec prutnatý (Euphorbia waldsteinii), mateřídoušky (Thymus spp.), piplu osmahlou (Nonea pulla), šalvěj přeslenitou (Salvia verticillata), v blízkosti lesních okrajů kamejku modronachovou (Lithospermum purpurocaeruleum). Rovněţ naši pozornost upoutali poměrně statné miříkovité rostliny: tromín prorostlý (Smyrnium perfoliatum) a timoj trojlaločný (Laser trilobum) (v ČR velmi vzácný a chráněný, C1 rostlina). Pro místní obyvatele jsou na mezích ţádoucí především ovocné stromy (hrušně, třešně, švestky), které kromě příjemného stínu dávají k uţitku navíc i své plody. Divoce rostoucí hrušni se říká planička, z jejich plodů se připravuje kyselý nápoj zvaný trynč. Louky a pastviny Obecně se pase téměř všude, nejen na vymezených pastvinách, ale i v sadech, na mezích, v remízech i v lesích. Louky a pastviny jsou vzhledem k způsobu hospodaření a k přírodním podmínkám druhově velice pestré a také na pohled hýří přehršlí barev. My jsme mohli obdivovat obrovské mnoţství jedinců u nás vzácného vstavače kukačky (Orchis morio) či vítodu chocholatého (Polygala comosa). Kdybychom přijeli o pár týdnů později, louky by přešly do ţlutých odstínů kvetoucích kručinek (Genista spp.) a čilimníků (Cytisus). Díky extenzivní pastvě se nikde nesetkáme s porosty ruderálních druhů šťovíků (Rumex spp.), které jsou charakteristické pro naše pastviny. Lada Lada jsou dlouhodobě neobdělávaná území, na nichţ se dříve zemědělsky hospodařilo. Jejich zatím poslední nárůst v okolí nastal po roce 1989, kdy oblast opustilo mnoho rodin. - 11 -
Existuje několik typů lad. Pokud byly opuštěny pastviny nebo louky, jedná se o lada luční, jestliţe přestala být obdělávána pole, vznikla lada agrární. Zatímco na ladech postagrárních převládá bylinná vegetace, lada luční jsou charakteristická výskytem mnoha keřovitých porostů, zejména trnky (Prunus spinosa) a hlohu (Crataegus spp.). Šíří se zde také různé druhy keřovitých růţí, které dobytek nespásá. Jejich šípky se suší na čaj, v mnoha domácnostech se z nich připravuje výborná šípková marmeláda (někteří si ji moţná převezli domů). Výmladkové lesy Dlouhodobým vyuţíváním lesa došlo k rozpoznání jeho ideálních vlastností a tím pádem i k jeho poţívání pro nejrůznější účely: pro otop je vhodný habr (Carpinus spp.), buk (Fagus spp.), dub cer (Quercus cerris), jasan (Fraxinus spp.) a javor babyka (Acer campestre). Dub cer a jasan jsou ceněny pro velkou výhřevnost a zanechávání uhlíků. Javor babyka je pouţíván hlavně na třísky. Na stavby se uplatní buk, jasan a lípy (Tilia spp.) – tedy dřeva pevná. Na vozy a vlečky je upřednostňován jasan, který je lehký a dá se lehce hoblovat. Lesy v bezprostředním okolí vesnic jsou obhospodařovány výmladkovým způsobem, při kterém dochází k obnově listnatých dřevin pařezovými výmladky. Z jednoho pařezu můţe vyrůst několik kmínků, např. u habru východního (Carpinus orientalis) jich bylo zjištěno aţ patnáct. Vznikly tak nízké výmladkové lesy, u nás nazývané téţ pařeziny, s krátkou dobou obmýtí, která se pohybuje kolem dvaceti let. Časté kácení dalo vzniknout specifickému biotopu nízkého výmladkového lesa, který v Čechách najdeme jiţ jen v podobě přestárlých pařezin, měněných na lesy vysoké. Skály, sutě a jeskyně Na skalních stěnách jsme mohli nalézt zelené listy kapradin – sleziníku routičky (Asplenium ruta-muraria) a kyvoru lékařského (Ceterach officinarum). Z dřevin na skalách převaţuje šeřík obecný (Syringa vulgaris), ruj vlasatá (Cotinus coggygria) a jasan zimnář (Fraxinus ornus). Na skalních římsách najdeme pestrou škálu teplomilných rostlin: viděli jsme kavyly (Stipa spp.), rozrazil oţankový (Veronica teucrium), devaterníky (Helianthemum spp.). Kdybychom přišli v jiné době, spatřili bychom kosatec nízký (Iris pumila), sinokvět měkký (Jurinea mollis), oţanku horskou (Teucrium montanum) a řadu dalších rostlin.
- 12 -
Zoologie: Petr Bogusch Maďarská pusta – Kiskunsági Nemzeti Park Lokality Maďarské pusty jsou velmi bohaté, co se týká počtu druhů ţivočichů. Souvisí to jednak s tím, ţe se jedná o okraj biomu kontinentálních stepí, a tak se tu mísí fauna biomu opadavého lesa (tedy naše) se stepní faunou. Kaţdý ekolog ví, ţe ekoton, tj. hranice dvou společenstev, je vţdy druhově hodně bohatý. Navíc pusta není jen jeden typ prostředí, ale jak jsme se přesvědčili, jedná se o prostředí značně různorodé. Typickými stanovišti pusty jsou otevřené, nezarostlé nebo částečně zarostlé písčiny, stejně jako rozlehlé travnaté pastviny bez stromů nebo jen s několika solitéry, křovinatá stanoviště s převahou topolů, hlošiny a borovice, ostřicové mokřady a jezírka s bohatou vlhkomilnou faunou, a v neposlední řadě slaniska. Trochu to můţeme přirovnat k PP Na Plachtě – tato lokalita je taky druhově hodně bohatá, a důvodem je především velká rozmanitost stanovišť (z těch výše vyjmenovaných tu při troše fantazie nenajdeme jen ta slaniska). My jsme navštívili dva typy pustových biotopů: písčité duny a ostřicový mokřad. I kdyţ bylo špatné počasí, přece jen jsme nějaká ta zajímavá zvířátka viděli. Navíc to byli především obratlovci, kteří jsou větší, roztomilejší, a oblíbenější. Na píscích byli velmi početní obojţivelníci a plazi. Z obojţivelníků jsme se potkali s blatnicí skvrnitou (Pelobates fuscus), drobnou, bachratou ţabkou se svislou zornicí, která se vyskytuje vzácně i u nás. Je vázaná na písčité, teplé oblasti s drobnějšími stojatými vodami v podobě malých rybníčků nebo tůněk. Většinu času tráví zahrabaná v písku, vylézá právě jen po tak silných deštích, jako byly ty, které pomalu vyznívaly v době našeho pobytu v Maďarsku. Blatnice zvláštně páchne po česneku, a tak se jí dříve říkalo „česneková“. Kromě této zajímavé ţabky jsme se potkávali s ropuchou zelenou (Pseudepidalea viridis), která je typickou teplomilnou ţábou otevřené krajiny. U nás se vyskytuje poměrně běţně především v teplých oblastech republiky, ve vyšších polohách chybí. Směrem na jih se stává nejhojnější ţábou a v Maďarsku je určitě hodně běţná. Je typická světlým zbarvením se zelenými skvrnkami na těle. Stejně jako kaţdá správná ropucha je jedovatá. Večer se ozývá velmi příjemným hlasem, který nemá moc společného např. s kvákáním skokanů. Z plazů byly na lokalitě velice hojné ještěrky zelené (Lacerta viridis), náš největší druh ještěrky. Jednalo se především o mladé exempláře o délce 20 – 30 cm, dospělí samci můţou mít s ocasem i půl metru, jsou sytě zelení s krásně modře zbarveným hrdlem. Samičky jsou menší, ne tak hezké, zeleno-hnědé, jak uţ to bývá (jak jeden kolega zoolog vţdy dodává). Tento druh je teplomilný a v ČR patří mezi ohroţené druhy. Vyskytuje se jen v nejteplejších oblastech státu (jiţní Morava, okolí Prahy) a v posledních létech ubývá na početnosti. Má ráda křovinaté stráně se skalami a kameny. Ještěrka trávní (Podarcis taurica) se v ČR nevyskytuje, jedná se o druh biomu kontinentálních stepí, se severní hranicí rozšíření někde na úplném jihu Slovenska. Oblast maďarské pusty představuje místa velké početnosti této krásně zbarvené ještěrky. Na první pohled připomíná naši běţnou ještěrku obecnou (Lacerta - 13 -
agilis), kterou jsme taky viděli, ale liší se výraznějším a kontrastnějším zbarvením – zelená je sytější a celkové zbarvení je spíše šedohnědé. Samice jsou méně kontrastně zbarvené neţ samci s menším podílem zelené. Z bezobratlých, které jsme v deštivém dni potkali, byl určitě zajímavým druhem zástupce váţek – šídlo tmavé (Anax parthenope). Tento druh šídla se u nás vyskytuje roztroušeně a nepříliš často. Letos jsem ho chytil ve Ţďárských vrších, to maďarské Honza Jeţek naneštěstí fotil tak dlouho, aţ uletělo. Měkkýšů na píscích moc není, a tak jsme neustále naráţeli na dva běţné druhy teplých otevřených stanovišť – páskovku ţíhanou (Cepaea vindobonensis) a suchomilku obecnou (Xerolenta obvia). Z vzácnějších druhů se na jednom místě vyskytoval další panonský prvek – suchomilka pruhovaná (Helicopsis striata). Tento druh je tzv. glaciálním reliktem. Znamená to, ţe u nás přeţil z doby ledové. To určitě všichni víte, ale moţná leckoho zarazí, ţe glaciálním reliktem můţe být i teplomilný druh a nejen rostliny a zvířata, která u nás najdeme dnes jen v Krkonoších. Je to tak, protoţe poslední ledová doba se kromě chladného počasí vyznačovala i tím, ţe bylo sucho a nebyly zde téměř ţádné lesy. Řada druhů těchto otevřených stanovišť se po jejím skončení přizpůsobila teplejšímu klimatu a některé přeţily i dodnes. Bylo dokonce prokázáno, ţe v případě měkkýšů i rostlin bylo více druhů vytlačeno expandujícím lesem neţ zvýšením průměrných teplot. Ale zpátky k suchomilce – ta uţ u nás totiţ neţije a nejblíţe se s ní setkáme na jihu Slovenska. Nepřeţila právě expanzi lesa a následný zárůst skalních stepí - posledních otevřených stanovišť. Proto uţ přeţívá právě na podobných místech jako je pusta. Na mokřadních stanovištích jsme viděli především velmi zajímavé ptačí druhy. Uţ cestou jsme si mohli všimnout zářivě bílých volavek, nehybně sedících na mělčinách a číhajících na kořist v podobě rybky nebo ţabky. Jsou to dva druhy – menší volavka stříbřitá (Egretta garzetta) s černým zobákem a černýma nohama se ţlutými běháky a volavka bílá (Casmerodius albus) o velikosti zhruba naší volavky popelavé. Ta se od menší volavky stříbřité liší i ţlutým zbarvením zobáku (alespoň na části) a absencí dlouhých per na hlavě. Oba druhy jsou typickými obyvateli rozsáhlejších zarostlých mokřadů. Z tohoto důvodu jsou u nás vzácné a hnízdí jen nepravidelně. Občas se s nimi ale můţeme u nás potkat, především v době jarního tahu (březen aţ květen) a pak v pozdním létě, kdy volavky táhnou krajem v hejnech. Nějaká bílá se občas vmísí do kolonie volavek popelavých (Ardea cinerea), kde doslova svítí do krajiny. Nad jezerem létali rybáci – ptáci příbuzní rackům, označovaní také jako mořské vlaštovky. Souvisí to s podobností letové siluety vlaštovkám – mají dlouhá špičatá křídla a vykrojený ocas, a také tím, ţe většina druhů hnízdí u moře. My jsme viděli dva černě zbarvené druhy – rybáka černého (Chlidonias niger) a rybáka dlouhokřídlého (Chlidonias leucopterus), z nichţ druhý s bílými křídly a bílým ocasem byl mnohem početnější. Početný byl i třetí, šedý druh s černou čepičkou na hlavě – rybák bahenní (Chlidonias hybridus). U nás se můţeme velice vzácně setkat s prvním jmenovaným druhem, který na několika místech i hnízdí, další dva druhy potkáme jen v době tahu. Rybáci hnízdí na zemi a hnízdo si nestaví, většinou jen pokládají tři skvrnitá vejce špičkami k sobě na písek. U nás se místy ještě - 14 -
setkáme s rybákem obecným (Sterna hirundo), který je bílý s černou čepičkou na hlavě a červeným zobákem a nohama. Hnízdí vzácně v rybničnatých oblastech nebo na pískových terasách větších řek, např. Moravy. Často několik párů rybáků zahnízdí v kolonii racků chechtavých (Larus ridibundus). Na mokřadu jsme mohli vidět ještě některé zajímavé zástupce bahňáků. Tito ptáci vypadají jako kosi na čapích nohách – velikostí je můţeme srovnávat s vrabcem aţ holubem, ale nohy mají velmi dlouhé. Pomáhají jim při brodění v mělké vodě, kde sbírají drobnou ţivočišnou potravu. Nejznámějším zástupcem je i u nás se pravidelně vyskytující posel jara – čejka chocholatá (Vanellus vanellus), která byla v pustě taky početná. Přímo mezi ostřicemi se proplétaly pisily čáponohé (Himantopus himantopus) – bílí ptáci s černými křídly, a velice dlouhýma, červenýma nohama. Jejich dlouhé nohy jsou důleţité při pohybu v mělké vodě. I kdyţ je pisila v jiţní Evropě místy poměrně běţná, u nás se nevyskytuje, jen v minulosti se několikrát objevila na tahu a údajně i vyhnízdila. Kousek od mokřadu u kaluţe na poli pobíhalo hejno tokajících jespáků bojovných (Philomachus pugnax). Tento nenápadný bahňák o velikosti hrdličky v jarním období mění svůj vzhled – samcům narostou barevné péřové límce, které nadouvají, a bojují spolu o samičky. Bohuţel, hejno brzy odlétlo, tak jsme si je nemohli lépe prohlédnout. Na rákosí byly běţné další krásné ţabky – rosničky zelené (Hyla arborea). Tato drobná ţabka je všem dobře známá díky krásně zelenému zbarvení, přísavkám na konci prstů i hlasitému skřehotání, které je typické i pro naši krajinu. Rumunsko – Banát Počasí v Banátu bylo chladné aţ mrazivé, a teprve poslední dny se ukázalo jaro, jak má být. S tím souviselo i to, ţe hmyzu bylo poměrně málo, a viděli jsme spíše jednotlivě, náhodně nalezené zástupce. Z blanokřídlých jsme viděli poměrně dost zajímavých druhů. Můţeme začít s oblíbenými čmeláky, z nichţ v Banátu běţně létaly kromě našich hojných druhů i dva, se kterými se u nás nesetkáme, nebo jsou vzácní. První se jmenuje čmelák proměnlivý (Bombus humilis). Je opravdu proměnlivě zbarvený – nejčastěji vypadá jako ti, kteří byli v okolí Gerníku, tj. černý s hnědavým koncem zadečku. Na jiných místech však najdeme jedince černé s bílým koncem zadečku nebo celé hnědavě ochlupené. Tento druh ţije na suchých, teplých, otevřených stanovištích. U nás je vzácný a vyskytuje se jednotlivě v niţších a středních polohách. Větší, nápadnější byl čmelák Bombus argillaceus (české jméno nemá, protoţe u nás neţije). Královny jsou černé včetně křídel a mají na hrudi dva široké ţluté pruhy. Dělnice a samci mají ještě bílý konec zadečku. Tento teplomilný čmelák je hojný v jiţní Evropě a severní hranicí areálu rozšíření dosahuje nejjiţnějších oblastí Slovenska. V posledních létech bylo pozorováno pomalé šíření druhu směrem na severozápad (např. na Slovensku byl dlouho povaţovaný za nezvěstný druh a v posledních létech se objevil na více místech), tak se s ním třeba potkáme i u nás. Na čilimnících létaly robustní, čmelákům podobné pelonosky Habropoda tarsata, samotářské včely, které mají někde v oblasti Banátu severní hranici rozšíření. I kdyţ se jedná o hodně jarní druhy, pozorovali jsme jen čerstvě - 15 -
vylíhlé samce. Zřejmě je to důsledek chladného jara, o kterém nám místní lidé povídali. Kromě těchto nápadných druhů jsme viděli drobné samotářské včely, které na první pohled nejsou příliš zajímavé. Zvláštní je ale jejich vazba na rostliny, některé druhy jsou striktně monolektické, tj. létají sbírat pyl jen na květy jedné rostliny. A tak jsem na rozrazilu rezekvítku (Veronica chamaedrys) chytal včelky Andrena dorsalis a Andrena viridescens a na kostivalu lékařském (Symphytum officinale) jiný druh Andrena symphyti. Na jiných rostlinách tyto druhy chytit nejde. Zajímavá byla vodní zvířena. Přímo v poměrně čistém potůčku v Gerníku byly velmi hojné ploštěnky ušaté (Polycelis felina), které ţijí v čistějších tocích i u nás. Z hmyzích larev jsme viděli larvy chrostíků, pošvatek a jepic, také larvy brouků čeledi Elmidae, z drobných korýšů velmi oblíbené blešivce, kteří plavou na boku. Nejzajímavějším vodním nálezem byl pak po cestě ze Svaté Heleny do Padina Matei :-) rak kamenáč (Austropotamobius torrentium). Tento drobný ráček s drsnými klepety se vyskytuje jen v opravdu čistých drobnějších říčkách a potocích a u nás je kriticky ohroţený s výskytem především na Křivoklátsku a Kokořínsku. V okolí Gerníku jsme potkali i velice zajímavé obratlovce. Z obojţivelníků to byl jedovatý, černo-ţlutý mlok skvrnitý (Salamandra salamandra). Na cestě jsme viděli dospělou samici, v tůňce pak larvy. Tento ţivočich je vázaný na listnaté lesy a u nás je poměrně vzácný. Dalším neobvyklým zvířetem, které jsme si mohli několikrát prohlédnout, byla drobná ţabka kuňka ţlutobřichá (Bombina variegata). U nás se setkáme spíše s kuňkou ohnivou (Bombina bombina), na jihovýchodě a ve vyšších nadmořských výškách je však běţnější námi pozorovaný druh. O tom jsme se přesvědčili, neboť s těmito krásnými ţabkami jsme se setkali snad v kaţdé větší louţi. Bříško mají spíše do oranţova s tmavými skvrnkami, zatímco záda jsou nenápadná, olivově zeleně zbarvená. Kuňky jsou poměrně silně jedovaté, a proto není moc dobré je příliš brát do ruky. Predátorům se brání tzv. kuňčím reflexem – obrátí se na záda a stočí nohy tak, aby bylo vidět více na pestré bříško. Z plazů jsme se potkali opět s ještěrkami obecnými a zelenými, dále jsme viděli uţovku obojkovou (Natrix natrix), která se vyskytuje především u stojatých vod a ţiví se hlavně ţábami. Měkkýši se v okolí Gerníku vyskytují, ale našli jsme jen běţné, ruderální druhy, které se hojně vyskytují i u nás. Ani na krásných vápencových skalách v krasové oblasti mezi Gerníkem a Svatou Helenou nic nelezlo. Důvodem je patrně dřívější kompletní odlesnění – úplná změna stanovišť vyhubila většinu náročnějších druhů, které se do nově vzniklých lesů uţ nevrátily. Národní park Cheile Nerei Krásné vápencové skály v okolí řeky byly zase trochu jiným typem biotopu, který jsme mohli navštívit. Na kvetoucích rostlinách jsme viděli zajímavé druhy hmyzu, ať uţ se jednalo o motýly, brouky či blanokřídlé. Z drobných včelek jsme mohli na kvetoucích brukvích pozorovat u nás velice vzácné druhy pískorypek Andrena tscheki a Andrena vulpecula, také jihoevropskou parazitickou včelku Sphecodes marginatus. Tento drobný, - 16 -
černo-červený druh cizopasí v hnízdech včel ploskočelek (Lasioglossum) a severní hranice jeho rozšíření protíná jih Moravy. Na rozdíl od Banátu byly zdejší vápencové skály obývané zajímavými skalními plţi. Na kaţdé exkurzi se mi zatím povedlo najít nějakého plţe – místního endemita. V Banátu uţ jsem se bál, ţe se to nepovede, ale právě na zdejších skalách se hojně vyskytovaly veliké závornatky Herilla ziegleri dacica. Jedná se o poddruh endemický pro tuto oblast – tyto krásné závornatky ţijí jen v tomto údolí a pak na několika podobných místech na druhém břehu Dunaje – v Srbsku. Dále se zde vyskytovaly ve velkém mnoţství dva drobné druhy epilitických (na šutru ţijících) plţů, které najdeme třeba i u nás na Pálavě a v Moravském krasu – ovsenka ţebernatá (Chondrina clienta) a kuţelovka skalní (Pyramidula pusilla). Hojně jsme také nacházeli i předoţábrého plţe podobného naší bahence, ale ţijícího na souši – druh Pomatias elegans. Z obratlovců byla bezesporu nejzajímavějším druhem ještěrka zední (Podarcis muralis). Tato krásná ještěrka obývá skály a zdi. Jak jsme se mohli přesvědčit, je velice rychlá a špatně se chytá. Nakonec se to ale povedlo a mohli jsme si prohlédnout krásné tyrkysové skvrny na bocích a oranţové bříško. Tento druh je místy hojný na jihu Evropy, u nás se vyskytuje jen u Štramberka na severu Moravy, kde je zřejmě zavlečený. Bohuţel, neviděli jsme zvíře, na které jsem se nejvíce těšil, a to zmiji růţkatou (Vipera ammodytes). Tento v Banátu hojný had je asi nejjedovatější a nejnebezpečnějším evropským hadem. V ţádném případě však není útočná, ke kousnutí dochází častěji, kdyţ si jí člověk nevšimne a šlápne na ni. Tak snad příště :-)
- 17 -
Miroslav Mikát Maďarsko – Národní park Kiskunság První den našeho zájezdu byl zasvěcen prohlídce významných fenoménů maďarské pusty, chráněných v Národním parku Kiskunság (= „Malá Kumánie“). Navštívili jsme oblast písčin v okolí obce Fülöpháza a nedaleké mokřiny a jezera. Deštivé počasí spolu s promočenou vegetací omezily moţnosti našich entomologických průzkumů. Asi nejexotičtějšími brouky písčitých dun byli nelétaví, terestričtí tesaříci – kozlíčci Pedestredorcadion decipiens, asi 1,5 cm dlouzí, hnědavě plstnatí brouci s výraznou bělavou páskou na krovečném švu. Tito kozlíčci jsou jarní brouci a v době naší návštěvy jiţ zřejmě doskomírávaly jen poslední samičky. Druh obývá písčité stepi střední a východní Evropy (Maďarsko, Rumunsko, Moldova, Ukrajina). Pozemní kozlíčci Dorcadion, Neodorcadion, Pedestredorcadion a dalších příbuzných rodů jsou, co se týká vývoje, v rámci čeledi tesaříkovitých dost netypickými. Jejich larvy totiţ nevrtají ve dřevě, jak je to obvyklé u většiny tesaříkovitých, ale ţijí v půdě podobně jako např. ponravy chroustů. Dospělí brouci této skupiny jsou bezkřídlí, coţ limituje jejich šíření, a na rozlehlém stepním území Eurasie se rozštěpili na stovky druhů. K nám zasahují pouze čtyřmi druhy na Moravu.
Kozlíček Pedestredorcadion decipiens - 18 -
Sviţníci, se kterými jsme se na písčinách několikrát potkali, byli jedinci našeho nejhojnějšího druhu – sviţníka zvrhlého (Cicindela hybrida), který je běţný i na písčitých cestách na královéhradecké Plachtě. Na vegetaci jsme našli pasoucí se pestře chlupaté housenky bourovce jetelového (Lasiocampa trifolii). Jediní zajímavější motýli (imága), které jsem v promoklém Maďarsku nakonec potkal, byly dvě teplomilné stepní píďalky Tephrina arenacearia a Lithostege griseata, které za nočního mrholení přilétly na osvětlené záchodky v ubytovně v Kunbaracsi. Rumunsko – Banát Jestliţe v Maďarsku jsme ještě chovali naději, ţe se počasí umoudří, následující dny nás přesvědčily o opaku. My entomologové jsme pak trpěli dvojnásob – jednak jsme byli sami připraveni o zajímavé úlovky či pozorování, jednak nám bylo líto, ţe nemůţeme našim studentům pořádně ukázat zdejší entomofaunu. V rozmoklých kravincích a kobylincích, o něţ nebyla na kamenitých cestách v Gerníku a okolí nouze, jsme nacházeli velké chrobáky, aţ 2 cm dlouhé, zbarvené černě, s kovovým modrým či zelenavým nádechem. Brouci byli olepení trusem a blátem a já jsem si netroufl spočítat rýţky na krovkách, podle jejichţ počtu bych přesně určil druh. Ukázalo se nakonec, ţe všichni, které jsem měl moţnost zkontrolovat, patřili k jedinému druhu chrobáka Geotrupes mutator, s devíti rýţkami mezi rameny a švem krovek.
Chrobák Geotrupes mutator - 19 -
Mne osobně to velmi potěšilo, protoţe jde o druh, se kterým se v naší přírodě jiţ nesetkáme; v českých zemích byl naposledy pozorován v roce 1969 u Benátek nad Jizerou. Jde o citlivý druh „starosvětské“ zemědělské krajiny, jejíţ typickou ukázkou, byť dnes jiţ zanikající, jsou právě české vesnice v Banátu. Typickými druhy takovéto krajiny jsou i jedovaté, po zemi se batolící majky (Meloe), jejichţ larvy se vyvíjejí v hnízdech samotářských včel. V okolí Gerníku a v údolí řeky Nery jsme několikrát potkali větší černou majku obecnou (Meloe proscarabaeus). Je to druh, který v poslední době naopak přibývá, a dá se uţ opět potkat i u nás ve východních Čechách. Na mokrých cestách jsem očekával větší mnoţství dravých střevlíků, kteří jsou po deštích zpravidla aktivní a loví zde dešťovky a plţe, leč ani s nimi to nebylo příliš valné. Přesto jsme se několikrát potkali i s krásným, robustním, bronzově či častěji kovově zeleně, modře či modrofialově zbarveným endemitním poddruhem střevlíka Ullrichova (Carabus ullrichii ssp. fastuosus). Tato výrazná subspecie obývá jen velmi malý areál (část Rumunska a snad i přilehlou část Srbska za Dunajem). V kaňonu řeky Nery jsme konečně mohli obdivovat i slibované „rohatiny“ – smutnily višňové (Morimus funereus) – velké, šedě zbarvené tesaříky se čtyřmi sametovými černými skvrnami na krovkách. Jeho larvy se vyvíjejí se ve dřevě listnatých stromů, dospělí brouci jsou dlouhověcí (ţijí i déle neţ rok). Na motýly nejbohatším dnem v Banátu byl výlet do národního parku Cheile Nerei. Kromě členité krasové krajiny k tomu přispělo konečně i slunečné počasí. Na závětrných osluněných stráních jsme měli moţnost pozorovat oba otakárky (fenyklového i ovocného), někteří z nás i pestrokřídlece podraţcového (Zerynthia polyxena). Na osluněném zářezu silnice se koncentrovali drobní, černomodří modrásci rozchodníkoví (Scolitantides orion) s výrazně skvrnitým rubem křídel. Housenky ţijí na rozchodníku, jsou i příleţitostně myrmekofilní. Do roku 1980 se tento druh vyskytoval i na skalách na Kunětické hoře. Na osluněných lesních světlinách podél turistické cesty plachtili a na vegetaci usedali černobíle zbarvení bělopásci hrachoroví (Neptis sappho). Jejich housenky se vyvíjejí na hrachorech (Lathyrus spp.) v podrostu řídkých prosvětlených lesů (světlé dubohabřiny, pastevní lesy, pařeziny). V České republice je to druh vyhynulý v souvislosti se změnami lesního hospodaření (zánik lesní pastvy, zánik pařezin). Cestou mlhavým lesem nad Svatou Helenou našel Vojta Tláskal velikého poloprůhledného „běláska“ - jasoně dymnivkového (Parnassius mnemosyne). V Čechách byl tento krásný motýl světlých lesů naposledy spatřen v 90. letech minulého století v Libickém luhu; nám jeho kresba zdobí konec této kapitoly. S největším evropským motýlem, martináčem hrušňovým (Saturnia pyri), jsme se přece jen setkali i přes uţ zmíněnou krajní nepřízeň počasí. Parta jdoucí zakopat padací pasti na brouky našla odpočívající samičku martináče s jiţ dosti otřepanými křídly (to byl taky vlastně jediný, byť vedlejší výsledek pasťování, za studených nocí se do pastí nechytilo nic). Samička byla přes noc umístěna v prostorné přenosce a do rána vykladla několik desítek - 20 -
vajíček. Později (uţ doma v Hradci) se její potomstvo se z vajíček proměnilo ve ţravé housenky a většinu z nich se podařilo přivést aţ k zakuklení. Petr Bogusch ve svém příspěvku projevil zklamání nad chudobou šnečí fauny v okolí Gerníku, jako moţný důvod předpokládá rychlé odlesnění při kolonizaci území. Rovněţ Katka Štajerová jako botanička zmiňovala bezprostřední gernické okolí jako relativně chudší, zejména v porovnání s navštíveným kaňonem řeky Nery. Z hlediska výskytu např. denních motýlů bychom ale museli krajinu v okolí Gerníku hodnotit daleko příznivěji. V letech 2007 a 2009 se za daleko příznivějšího počasí okolí Gerníku motýly jen hemţilo, létalo zde více druhů modrásků, k zastiţení tu byly čtyři druhy otakárkovitých; bělopásci hrachoroví poletovali přímo ve vesnici. Ţivotní strategie umoţňují totiţ většině středoevropských denních motýlů ţít v člověkem tradičně vyuţívané krajině. Letové schopnosti jim umoţňují relativně rychle osídlovat i nově člověkem kolonizovaná místa. Obávám se, ţe v blízké budoucnosti, v důsledku zániku tradičního zemědělství, se bude karta i zde v Banátu obracet: nelesních plochy budou zarůstat, zmizí mozaika pastvin, suchých strání, luk, sadů a úhorů. A řada náročnějších druhů se opět stáhne na trvale bezlesá místa, jako jsou strmé skalnaté v kaňonu Nery nebo v průlomu Dunaje. Je tedy pro nás veliká škoda, ţe jsme si, díky mizernému počasí, nemohli těch motýlů více uţít.
- 21 -
Postřehy studentů: Ţivot v Gerníku Kateřina Trumhová Biologická expedice naší školy nám dovolila nahlédnout do těţkého ţivota místních Čechů. Starší generace jiţ zůstala na všechno sama, mladí odešli do měst. Myslím, ţe většina z nás si podobný ţivot představí jen stěţí. Jejich hlavním zaměstnáním je hospodaření na malých rodinných polích na vrších nad vesnicí a v sadech. Jak nám pověděla naše hostitelka, dříve i část úrody mohli prodat, dnes jiţ pěstují jen pro sebe, pokud vůbec. Mnoho starých lidí jiţ nemá sílu ani na to. Většinou ještě pečují i o domácí zvířata. Vydělat si na ţivobytí je tu těţké. Lidé si proto přivydělávají na cestovním ruchu. Pronajímají své domy turistům k ubytování a nabízí jim i domácí jídlo, mimochodem naprosto vynikající. Naše skupina byla ubytovaná u rodiny ředitele místní školy. Paní byla opravdu milá a vstřícná, ráda si s námi popovídala. Toto nahlédnutí do ţivota ve mně zanechalo hluboký dojem. Velmi obdivuji jejich sílu pokračovat v tvrdé práci i s vyhlídkou, ţe po nich hospodářství nikdo nepřevezme. Doufám, ţe budu mít další příleţitost navštívit jejich klidnou krajinu. Svatá Helena – Gerník Anna Hladěnová Trasu ze Svaté Heleny do Gerníku jsme absolvovali (myslím) pátý den expedice. Ráno jsme měli sraz o hodinu dříve neţ normálně (tedy v osm místního času), z toho vyplívá, ţe k „radosti“ některých zúčastněných jsme museli vstávat dříve. U snídaně jsme se dozvěděli, ţe půjdeme ze Sv. Heleny do Gerníku a ne naopak, jak to mělo být původně. (Protoţe autobus by nemohl jet po tmě a nebylo jisté, zdali bychom do Svaté Heleny dorazili včas. Tyto informace nám poskytl pan Havel, který chodil k naší paní domácí na jídlo.)Kdyţ jsme všichni dorazili na náves, kde jsme měli sraz (byl tam zaparkován náš autobus), mám pocit, ţe jsme se vesměs shodli, ţe je docela zima. Kdyţ jsme byli všichni, nastoupili jsme se do autobusu a vyrazili, menší zastávku jsme udělali nahoře ve vesnici, kde jsme se zastavili pro „Náchoďáky“. Do Svaté Heleny nám cesta trvala asi dvě hodiny (podařilo se nám přejet odbočku, a tak jsme se museli vracet, ale díky tomu jsme viděli Dunaj velmi zblízka, tekl hned vedle silnice. Ve Svaté Heleně jsme vystoupili z autobusu. Počasí bylo však velmi nepříznivé, zatím mírná mlha a zima (byla zima snad kaţdému). Bylo tak vlezlo. Rozdělili jsme se jako obvykle na skupinky a vyrazili jsme. Tento den naše skupina šla s panem profesorem Králíčkem a s panem Mikátem. Jako první šli „Náchoďáci“, my jsme šli jako poslední. Nejprve jsme se pohybovali po nezalesněné krajině se závrty, tam počasí začalo být ještě více nepříznivé, zhoustla mlha a začalo foukat (byli jsme docela vymrzlí a těšili jsme se, aţ dorazíme na místo, kde tak moc foukat nebude). Po určité době cesty jsme narazili na vstavač kukačku, který tam rostl ve velkém mnoţství, aţ z toho člověk získal pocit, ţe je to docela běţná rostlina. - 22 -
Po tomto objevu bylo pomocí vysílačky zjištěno, ţe „Náchoďáci“ odbočili špatně, tak jsme na ně čekali (u jednoho z mála stromů, co tam rostly, byla na něm značka), aby naše skupina šla poslední, to bylo tak domluveno. Šli jsme dál. Je škoda, ţe kvůli nepřízni počasí jsme si nemohli tolik uţít přírodu kolem nás. Po nějakém čase jsme zastavili (samozřejmě v závětří), a dali si oběd. Sešli jsme se tam se skupinou Katky, zalovili jsme v potůčku. Po tom co jsme se najedli, vyrazili jsme směrem vzhůru. Tam se začala měnit krajina, tím pádem jsme viděli i jiné druhy rostlin. Postupně jsme došli do lesa, samozřejmě druhové sloţení se opět změnilo. Cesta začala stoupat, a bylo tomu tak vlastně uţ skoro celou cestu do Gerníku. Cesta lesem byla zčásti i ochutnávací. Na některých místech rostl česnek medvědí, tak kaţdý ochutnal. Také jsme si pochutnávali na plodech kyčelnice cibulkonosné, nebo nás pan profesor naučil, ţe dobré jsou i mladé bukové listy. Některým studentům to tak zachutnalo, ţe se tak nasvačili. V jednom místě byli i velké porosty pomněnek, bylo to jak z pohádky. Po cestě jsme v kaluţi ulovili čolka. V další kaluţi na nás čekal dokonce vzkaz. Byl tam zapíchnut klacek a na něm papír s nápisem KUŇKA a šipka dolů, pod tímto nápisem byl vzkaz: A Králíčkova skupina ji uvidí až s čelovkama. V dané kaluţi jsme odlovili kuňky dokonce dvě. Po zoologickém záţitku jsme se vydali dál. Došli jsme na odbočku k Turecké díře, coţ je krasová jeskyně. Vydali jsme se k ní. Cestou jsme narazili na čtyři studentky z předchozí skupinky, které se nějak zdrţely a pak nevěděly, kudy jít. Naše skupina byla tedy na čas obohacena o další členy. Dorazili jsme k Turecké díře, kde jsme se opět potkali s Katkou. Snad nikdo si nenechal ujít nádherný vnitřek jeskyně. Někteří, jako například já, to měli trochu ztíţené, protoţe neměli (zapomněli) baterku. Někteří se pokoušeli hledat geocache, ale nevím, jestli ji nakonec našli. Po tom co jsme si všichni vychutnali jeskyni, tak jsme se začali vracet. Opět po skupinách, ale uţ to nějak nevycházelo a začali jsme se promíchávat. Touto dobou jsme začali mírně nestíhat, jako obvykle, a tak zbytek cesty byl ve znamení pochodu. Kdyţ jsme došli nad Gerník, tak skupinky byly uţ zcela promíchány. Rozhodovali jsme se, kudy půjdeme dál. Zda budeme pokračovat rovně nebo zamíříme dolů. Po chvíli rozhodování, koukání do mapy a GPS, bylo rozhodnuto, ţe půjdeme cestou dolů. Cesta dolů byla velmi blátivá, ostatně blátivé cesty nás provázely tento den všude (takţe uţ jsme si z toho bláta nic nedělali, přišlo nám normální). Kdyţ jsme dorazili dolů, k prvnímu domu, tak uţ to bylo divné, nevypadalo to jako Gerník. Rozhodlo se tedy, ţe se zeptáme místních. Místní nám nerozuměli, byli to totiţ Rumuni. Došli jsme do vedlejší rumunské vesnice jménem Padina Matei. V tu chvíli paní profesorka Kafková prohlásila něco v tom smyslu, ţe večeři uţ určitě nestihneme. Rozhodovalo se co dál, zdali se vrátit blátivou cestou nahoru nebo jít po silnici. Volba padla na cestu po silnici. Procházeli jsme vesnicí směrem na Gerník a pro místní obyvatelstvo jsme byli atrakce. Kaţdý se šel na nás podívat. Došli jsme na náves a tam stál místní autobus. Vedení dostalo nápad, ţe by moţná šlo vyjednat, aby nás odvezl. Dlouho to vypadlo, ţe půjdeme pěšky, ale díky vyjednávacím schopnostem Katky a celkově našeho vedení, se povedlo domluvit, ţe nás odvezou. Některým studentům se to moc nelíbilo, raději by šli pěšky. Autobus byl poněkud staršího data výroby a samozřejmě jej řídil místní řidič. Někteří měli pochybnosti, protoţe místnímu řidiči a autobusu nevěřili, měli obavy, ţe to nevyjedeme nahoru v pořádku, protoţe cesta byla poněkud klikatá a okraje strmé. Nakonec jsme odjeli. Cestou jsme si dokonce zapívali. Cesta tímto autobusem nás stála jedno euro na osobu. Kdyţ jsme projíţděli okolo ubytování „Náchoďáků“, tak ti jenom koukali a byli velmi zmatení (oni šli napřed a uţ byli dávno zpátky). Autobus nás dovezl na náves. Myslím, ţe to musel být záţitek i pro místní obyvatelstvo, kdyţ předtím viděli, jakým pěkným autobusem jezdíme a teď jsme přišli prosit o ten jejich. Nicméně, dorazili jsme, i kdyţ s menším zpoţděním a větším záţitkem. Kdyţ jsme dorazili, tak večerní program byl zrušen, - 23 -
protoţe by to nemělo cenu a také jsme toho měli všichni dost. Celou cestu ze Svaté Heleny s námi šel pes (další den jsme zjistili, ţe je to fena) a uţ v Gerníku zůstal. Pak se nás paní domácí ptala, jak jsme se měli, a tak jsme jí to vyprávěli, měla z nás trochu legraci. Kaţdopádně byl to den plný záţitků.
Expedice Rumunsko Jakub Ležík Asi nejvíce se mi líbila krajina okolo Gerníku. Takové plochy zvlněných zelených pastvin, s osamělými stromy a křovinami, jsem totiţ v Česku ještě neviděl. Jako fanouška techniky mě také fascinovalo, jak se náš patnáctimetrový třínápravový autobus proplétal po úzkých strmých šotolinových cestách s ostrými zatáčkami. To byly záţitky, na které nezapomenu. Vzpomínky na Banát Michaela Vondráčková Z cesty do Banátu jsem měla zpočátku trochu strach, ale nakonec tato expedice předčila má očekávání a ráda bych se do Banátu ještě někdy podívala. Bylo to, jako bychom se podívali o pár let zpátky do minulosti. Po vesnici se volně potulovali psi, jezdily tam povozy s koňským spřeţením (zezadu povozy měly SPZky jako auta, coţ mi přišlo docela zajímavé, ale hlavně legrační). Domky ve vesnici byly správně venkovské, udrţované a natřené v zajímavých barvách. Některé byly dokonce celé obloţené barevnými dlaţdičkami, které vytvářely na domcích mozaiku. Celá vesnice byla obklopena políčky, která místní lidé obdělávali za pomoci koní, jak to vídáme ve starých dokumentárních filmech. Kaţdého, tak jako mě, určitě okouzlila banátská příroda bez ustavičného smogu z aut a továren. Do této napohled divoké přírody jsme podnikali bezpočet menších i větších výletů, které nás měly za úkol biologicky obohatit. Moc se mi líbila cesta k vodním mlýnkům. Den byl totiţ zrovna jako stvořený pro výlet – nebe bez mraků, foukal příjemný vítr a samotný cíl naší cesty byl jako vystřiţený z nějakého časopisu. Lidé ve vesnici byli vstřícní a milí. Pro rodinu, u které jsme bydleli, platilo rčení – host do domu, Bůh do domu, a tak se kaţdý den, ráno a večer, prohýbaly stoly pod váhou všeho, co naše hostitelka, paní Merhautová, stihla navařit. Ráno ke snídani jsme měli připravené čerstvě upečené pečivo přímo z domácí pece a sladké vdolečky, které připomínaly chutí koblihy. K tomu na stole byly obloţené mísy, které byly plné zeleniny, vajec, sýra, nebo uzeniny. K tomu jsme pili čaj, čerstvé kraví mléko, nebo kávu. K večeři jsme měli vţdy polévku, a pak nějaké jídlo, na kterém se s námi paní Merhautová den předtím dohodla. Nemůţu říct, co mi chutnalo nejvíc, protoţe všechno bylo skvělé. Ochutnali jsme i sármy (zelný závitek plněný mletým vepřovým masem s rajskou omáčkou), coţ je typické rumunské jídlo. Potom vţdy následovala sladká tečka, někdy i dvě. - 24 -
Pokoj, který jsem obývala já a další tři holky, byl útulně zařízený a topilo se v něm malinkými kamny. Jednu noc nám na pokoji byla trochu zima a tak jsme se rozhodly, ţe si zatopíme. Oheň se nám rozdělat podařilo, ale po chvíli vypadla zezadu z kamen trubka, která odváděla kouř ven z domu. Ten nám tím pádem nalétával do pokoje a po chvilce jsme tam měly pěkně načouzeno. Snaţily jsme se trubku nasadit zpátky, ale moc se nám to nedařilo. Otevřely jsme okno a mávaly ručníky, aby šel kouř z našeho pokoje rychleji ven. Nakonec se nám trubku podařilo nasadit a pokoj vyvětrat, ale po zbytek expedice jsme měly oblečení s vůní kouřové aviváţe. Paní Merhautová nás seznámila i se zvířaty, která chovali. Jako kaţdá správná venkovská rodina měli psa, takového malého voříška, který za námi pořád běhal a pletl se nám pod nohy. Dále měli různá uţitková zvířata. Dvě krávy, které jsme si na zkoušku mohli zkusit podojit (mě se podařilo vydojit tolik mléka, ţe to sotva pokrylo dno kbelíku), jednu oslici, králíky, prasata a slepice i s kuřátky, která před námi vţdycky roztomile zdrhala a schovávala se za svojí maminkou. Na pobyt v Banátu vzpomínám ráda. Byl to pro mě týden plný nových záţitků, zkušeností, lidí a doufám, ţe takovýchto expedic bude ještě spousta.
- 25 -
Poznávačka: Na závěr celé expedice proběhla soutěţ v poznávání rostlin a ţivočichů. Studenti prokázali nově nabyté vědomosti. Výsledky nejlepších z nich ukazuje následující přehled (maximální počet bodů: 60): Kat. A 1. Vondráčková Michaela 2. Zych Michal 3. Jaroš Štěpán 4. Praţák Jan
56 b. 51 b. 46 b. 44 b.
Kat. B 1. Šmahelová Eva 2. Tran Eva 3. Klubíčková Natálie 4. Hladěnová Anna
59 b. 57 b. 56 b. 45 b.
Kat. C 1. Havlová Pavla 2. Bauerová Aneţka 3. Bubeníková Eliška 4. Jarošová Michaela
58 b. 56 b. 54 b. 50 b.
- 26 -
Slovo závěrem: I v letošním školním roce jsme se vydali na přírodovědnou expedici, kterou jsme uskutečnili od 30. dubna do 8. května 2011. Tentokrát byla objektem našeho zájmu část Rumunska obývaná českou menšinou - oblast Banátu. Jednalo se jiţ o čtvrtou expedici v řadě, kterou naše škola organizuje pro studenty se zájmem o biologii. Expedice se účastnili kromě studentů naší školy studenti z gymnázia v Náchodě, studenti vysoké školy (Pedagogické fakulty UHK) a v neposlední řadě i někteří naši bývalí studenti a biologové z odborných institucí jako je Muzeum východních Čech či Univerzita Hradec Králové. Studenti byli v průběhu akce rozděleni do skupinek. Kaţdé se vţdy věnovali lektoři (botanik a zoolog), kteří seznamovali účastníky exkurze s biologickými zajímavostmi navštívených lokalit. Večery byly věnovány přednáškám a demonstracím zoologických a botanických nálezů. V místním kulturním domě vznikla výstava nasbíraných objektů, se kterými se studenti měli moţnost blíţe seznámit v rámci svého volného času. Na závěr celé expedice pak na ně čekala praktická zkouška, kde měli moţnost prokázat své nově nabyté znalosti. V průběhu putování krajinou českých vesnic jsme měli moţnost cestovat v čase. Dýchala na nás krajina, kterou známe pouze ze starých filmů, literatury či vyprávění prarodičů. Drobná políčka, které oddělovaly voňavé meze, úvozové cesty s koňským spřeţením, louky pokryté stovkami vstavačů, ovocné stromy, které poskytují stín i produkty, které je moţno nejrůznějším způsobem zpracovat… Bylo nádherné slyšet „staročeštinu“. Mít moţnost se domluvit se starousedlíky, poodhalit roušku ţivota, který je našemu městskému člověku vzdálený - podojit krávu, vyrušit pastevce, pozorovat sedláka při práci s pluhem taţeným koňmi… zakusit domácí chleba, sýr, šípkovou marmeládu…. Jestliţe na chvíli zavřete oči a vzpomenete, moţná i nyní na chvíli vrátíte čas … Jsem rád, ţe pro uskutečnění této akce a řady dalších nacházím podporu. Ať jiţ finanční (Královéhradecký kraj a Společnost přátel školy), materiální (řada rodičů pomohla s přípravou a zajištěním dovybavení celé akce), nebo duševní ze strany vedení školy a všech, kteří se akce zúčastnili. Závěrem bych rád poděkoval všem účastníkům expedice. Lektorům za trpělivost, přípravu celé akce a velmi poutavé vyprávění, pracovníkům cestovní kanceláře za bezpečný cestovní azyl, všem ostatním za ochotu se vzdělávat a vytvářet pohodovou expediční atmosféru. A nezbývá mi neţ se opět těšit na další expedici… Ivo Králíček
- 27 -
