Projektová studie veřejných přírodních ploch obcí mikroregionu Hlinecko

Projektová studie veřejných přírodních ploch obcí mikroregionu Hlinecko soubor architektonických studií

T E CH N I C K Á Z P R Á V A OBECNÁ ČÁST

Veřejné přírodní plochy obcí: Hodonín Kameničky Raná Svratouch Vysočina

VN KONZULT, s.r.o. 2015

Projektová studie veřejných přírodních ploch obcí mikroregionu Hlinecko ________________________________________________________________________________________

ZÁKLADNÍ IDENTIFIKAČNÍ ÚDAJE

ZADAVATEL:

Sdružení obcí mikroregionu Hlinecko Poděbradovo nám. 1 539 01 Hlinsko IČO 00274038

zastoupený:

Jiřím Sochou, předsedou

ZPRACOVATEL PROJEKTU:

VN KONZULT, s.r.o. Za Sokolovnou 744 533 41 Lázně Bohdaneč IČO 27493229 www.vnkonzult.cz

zastoupený:

Kateřinou Korejtkovou, jednatelkou

odborná spolupráce:

Ing. Arch. Tereza Šmídová, architektonické řešení

2


OBSAH Úvod ………………………………………………………………………………..

4

1 Zeleň ve venkovském prostředí

5

1.1. 1.2. 1.3. 1.4. 1.5. 1.6. 1.7. 1.8. 1.9. 1.10. 1.11. 1.12. 1.13. 1.14.

……………………………………………..

Obecná východiska při řešení venkovské zeleně …………………………………… Přírodní styl zeleně …………………………………………………………………… Výhody přírodního stylu zeleně ………………………………………………………… Venkovské zahrady …………………………………………………………………… Krajinářská tvorba ve venkovském prostředí …………………………………… Historické formy zeleně ve venkovském prostředí …………………………………… Základní pravidla pro zeleň v prostoru vesnice …………………………………… Louky ………………………………………………………………………………………… Vysokokmenné ovocné stromy ………………………………………………………… Vodní plochy ……………………………………………………………………………… Soukromé pozemky …………………………………………………………………… Květinové záhony …………………………………………………………………… Růže ………………………………………………………………………………………… Návod na výsadbu keřů ……………………………………………………………………

2 Architektura domů ve venkovském prostředí 2.1. 2.2. 2.3.

……………………………….. Základy slušného chování nové stavby ……………………………………………… Pravidla a doporučení pro přestavby a přístavby …………………………………… Krása historických domů …………………………………………………………

3 Oplocení 3.1. 3.2. 3.3.

………………………………………………………………………………. Funkce ohrazení ……………………………………………………………………………… Druhy plotů do venkovského prostředí ……………………………………………… Vrata …………………………………………………………………………………………

4 Povrchy komunikací 4.1. 4.2. 4.3. 4.4.

…………………………………………………………… Kamenná dlažba …………………………………………………………………… Betonová dlažba …………………………………………………………………… Mlatové komunikace …………………………………………………………………… Štěrkované plochy a cestičky …………………………………………………………

5 5 6 6 6 7 9 9 10 13 15 15 17 19 21 19 22 25 27 27 28 31 32 32 35 36 36

3


Úvod Projektová architektonická studie veřejných přírodních ploch obcí mikroregionu Hlinecko si klade za cíl nastínit možnou ideální podobu níže uvedených lokalit. Tato studie je výhledem do budoucna na ztvárnění vybraných veřejných ploch v obcích. Jedná se o dlouhodobý koncepční materiál. Je počítáno s tím, že navrhované úpravy budou do reality uváděny postupně, po jednotlivých krocích dle uvážení obce, finančních a technických možností. Záleží tedy na vedení obce, v jakém čase a jakém rozsahu budou případně jednotlivé navržené úpravy realizovány a celkově dokončeny. V rámci návrhů je kladen důraz na neinvazivní řešení, návrat k původním hodnotám zástavby a zeleně v návaznosti na okolní krajinu při respektování zvyšujícího se nároku na funkčnost veřejných ploch místními občany a návštěvníky. V rámci používání materiálů je preferován místní zdroj – dřevo, kámen, místní řemeslníci a možnosti obce tak, aby realizace byla finančně co nejméně náročná a bylo jí možno realizovat po technicky ucelených krocích, které po celkovém dokončení budou tvořit plně funkční celek. Předkládaná studie vychází z místního šetření a zaměření stávajícího stavu, z analýzy historického stavu, z dokumentace poskytnuté obcemi, respektuje a vychází z územně plánovací dokumentace a strategických rozvojových plánů. Obsahuje zapracované podněty vzešlé z projednání návrhů s představiteli a obyvateli obcí. Řešené území veřejných ploch obcí: Hlinsko Všeradov Vojtěchov Včelákov Cílem studie je vytvoření celkové promyšlené koncepce výše uvedených veřejných prostor obcí tak, aby byly nejen funkční, ale aby došlo i ke zvýšení jejich obytné i estetické kvality. Studie zahrnuje především jednotlivé kroky pro řešení zeleně, dále navazující dopravy, povrchů i doplňkových prvků mobiliáře v podobě laviček, odpadkových košů, atd. Studie obsahuje prvky výchovné a osvětové, které lze využít v rámci komunitních aktivit v obci, ale především technické podklady, na jejichž základě lze realizovat úpravy veřejných ploch jak dodavatelsky v rámci vlastního či dotačního financování, tak vlastní činností místních občanů či spolků takzv. svépomocí.

4


1 Zeleň ve venkovském prostředí 1.1

Obecná východiska při řešení venkovské zeleně

Zeleň v zástavbě venkovského typu souvisí s okolní volnou krajinou. Úzce navazuje na krajinnou zeleň, ať už souvislou nebo rozptýlenou. Zeleň ve venkovské obci by měla přirozeně zapojovat stavby i celé obce do krajiny. Při výběru dřevin je nutné řídit se nejen přírodními podmínkami, ale je potřeba používat dřeviny, které jsou nejbližší přirozené druhové skladbě v daných podmínkách. Je proto potřeba volit převážně dřeviny domácí nebo zdomácnělé. Vždyť krásou svých květů, plodů a zářivými barvami podzimního listí se mnohé domácí druhy vyrovnají exotickým dřevinám. Je nutné se vyvarovat používání velké míry cizokrajných druhů dřevin, nezvyklých barevných kultivarů rostlin, tvarově odlišných taxonů, zejména malokorunných stromů. Také jehličnany, byť se jedná o domácí druhy, nejsou do řešeného území vhodné. Ty jsou přirozené pro vyšší horské oblasti, kde se samozřejmě mohou objevovat i v intravilánu vesnice. Je potřeba brát ohled na potenciální přirozenou vegetaci lokality. Při výběru dřevin je také potřeba soustředit se na častý dnešní problém, kterým je druhová chudost. Je potřeba si uvědomit, že díky hojnému používání kultivarů a cizokrajných dřevin jsou dnes některé dříve naprosto běžné dřeviny v přírodě vzácné a ohrožené - např. dřín, některé druhy planých růží apod. Proto když je použijeme ve venkovské zeleni, zvolili jsme nakonec něco mnohem cennějšího a neobvyklejšího, než cizokrajné dřeviny.

1.2

Přírodní styl zeleně

Při tvorbě zeleně ve venkovském prostředí je potřeba postupovat zcela jinak než v prostředí městském. Zeleň ve venkovské obci by měla být v přírodním stylu, tedy s využitím původních domácích druhů rostlin a dále těch, které sice domácí nejsou, ale jsou ve venkovském prostředí zdomácnělé a pro něj typické, např. hortenzie. Jde nám především o to, aby zeleň ve venkovském prostředí vypadala přirozeně. V poslední době sílí v zahradničení trend, který se obrací pro inspiraci do volné přírody. Přesně takovýto přístup je potřeba na venkově. Dnes se dostávají do středu pozornosti tzv. přírodní zahrady, které kladou důraz nejen na estetickou, ale i přírodní hodnotu. Napodobují přirozené přírodní prostředí, vytvářejí biotopy, které pomáhají zachování původních rostlinných druhů a na ně navazujících živočichů. Vedlejším účinkem takové zahrady, která má být samozřejmě krásná, může být zlepšení přírodního prostředí v daném místě. Tento typ zahrad je velmi nenáročný na údržbu. A může se nám stát inspirací při tvorbě zeleně na venkově. Klíčové jsou z hlediska přírodního původní rostliny. Je potřeba dát přednost původním druhům rostlin, ale vhodné jsou i druhy cizí, které se po staletí osvědčily a nejsou invazivní. Původní rostliny jsou ty, které se na našem území vyvíjely tisíce let a jsou dokonale přizpůsobeny místním půdním i klimatickým podmínkám, tedy dešťovým srážkám a ročním obdobím. Dále si tyto rostliny vytvořily pevné vztahy s nekonečným množstvím organismů a jiných rostlin, vyvíjejících se po jejich boku celou tu dobu – od mikroskopických roztočů a hub po velké savce. Nic v přírodě neexistuje samo o sobě, vše je propojeno se vším. Všechny tyto podmínky a propojení jsou zakódovány v genech rostlin, proto rostou tak snadno. Je spousty původních rostlin, které je možné pěstovat na zahrádce nebo použít jako zeleň obecních pozemků. Z ekologického hlediska je pro určité místo – zahradu, parčík atd. nejvhodnější ta vegetace, která by tam rostla, kdyby dané místo nebylo nikdy dotčeno lidskou rukou.

5


1.3

Výhody přírodního stylu zeleně

Vysazování původních druhů rostlin s sebou přináší celé množství kladů: 1) Takováto forma zeleně je bezúdržbová. Můžeme vyloučit používání vody na zalévání a veškerou zahradní chemii. Vegetace v přírodě ji také nepotřebuje. Jedná se tedy o velice praktické řešení zeleně, která neklade zvýšené požadavky na pracnost (nutnost zaměstnání pracovníka – pracovníků na její údržbu) a tím také není finančně náročná. 2) Rostliny, které byly ještě donedávna v přírodě běžné jsou dnes často ohrožené. Tím, že jsou využity v návrhu venkovské zeleně je jim vlastně vytvořeno životní prostředí. 3) Důsledkem vysazování původních druhů, které se dnes v přírodě už tak běžně nevyskytují, je zvýšení druhové pestrosti (biodiverzity) v krajině poznamenané lidskou činností. 4) Na určité rostliny a rostlinná společenství jsou vázány určité druhy živočichů. Tím, že jsou vytvářena společenství přírodní, vzniká i vhodné životní prostředí pro volně žijící živočichy (ptáky, motýly, plazi…)

1.4

Venkovské zahrady

Ještě před nedávnem by nikoho nenapadlo, že vesnická zahrada se stane jedním ze vzorů pro zahradnické umění. Venkovské zahrady prostě byly, měly své kouzlo velkých starých stromů, neskutečně pestrých květin v předzahrádkách, velkých kvetoucích keřů u plotu, které se nikdo nestaral, a přesto byly nádherné, kousků louky s kopretinami... Venkovská zahrada: pestrá, přirozená, romantická, krásná i divoká a hlavně nenáročná na údržbu byla tak samozřejmá..... Jenže tento typ zahrad v podstatě téměř vymizel spolu se starými babičkami v šátcích a plaňkovými plůtky. Ale stýská se nám po ní, po jejím kouzlu, a tak se k ní pomalu i oficiální zahradnická tvorba pomalu jako k jedné z možností utváření zahrad i veřejné zeleně. To je přesně přístup, který využívá i tento návrh, který kombinuje zcela přírodní zeleň s takovými druhy rostlin, které jsou esteticky velmi hodnotné a měly by tvořit výraznější akcenty, i když se nejedná o rostliny domácí a rostliny volné přírody. Jsou to ale rostliny ve venkovském prostředí tradiční (např. kalina obecná kultivar ,Roseum´, mahónie, šeříky či vajgélie) a nevyžadují příliš mnoho péče.

1.5

Krajinářská tvorba ve venkovském prostředí

Při současné tvorbě zeleně ve venkovském prostředí je potřeba spojit tři proudy či přístupy v tvorbě: 1) Zachovat či obnovit všechny zachovalé historické formy zeleně 2) Volně aplikovat historické formy jako most mezi minulostí a současností i jako tvůrčí úctu k minulosti 3) Nová krajinářská tvorba

6


1.6

Historické formy zeleně ve venkovském prostředí

(podle publikace Krajinářská architektura venkovských sídel, Prof. Ing. Jiří Mareček, CSc.) Tradiční zeleň ve venkovském prostředí – její umístění či druh - je důležitým prvkem krajinného rázu, vytváří sounáležitost s určitým prostředím a s kořeny lidského bytí, je součástí toho, co vytváří lidský pojem domova. Vysoká stromová zeleň měla v minulosti v prostředí vesnic své ustálené místo a funkci. Její situování bylo ovlivňováno především praktickými hospodářskými potřebami obyvatel, ale také jejich estetickým cítěním. Je možné a žádoucí se těmito tradičními motivy inspirovat k návrhu nové stromové zeleně nebo k jejímu doplnění.

Vysoká zeleň hřbitovů kolem kostela Staré hřbitovy byly situovány v ve středu vesnice kolem kostela. Vysoké stromy kolem kostela na hřbitově tradičně zdůrazňovaly společenskou významnost těchto míst.

Kompozice kolem významných míst Lidé vytvářeli tradičně souměrné kompozice ze stromů kolem křížků soch či kapliček. Tak tyto místa doprovází vždy dva nebo čtyři vzrůstné stromy.

Strom u vjezdu do hospodářství Strom u stavení měl nejen funkci např. ochrany proti větru, slunci, blesku či požáru, v místech s vysokou hladinou spodní vody sloužily jeho kořeny jako sací bagr na vodu. Jeho hlavním účelem byla ale role estetická. Koruna stromu vytvářela prostorovou rovnováhu s průčelím domu. Časté bylo také umisťování tzv. rodových stromů právě na nejčestnějším místě u stavení. Tyto stromy byly a jsou významným estetickým prvkem vesnice. Takovéto uskupení domu a stromu u něj vytvářelo tradiční prostředí vesnice s harmonickým souzněním staveb a zeleně. Jednalo se o dlouhověké listnáče s hustší korunou jako je lípa, javor, ořešák, dub, jasan, jilm nebo vysoká odrůda hrušně. Za staletí se toto spojení vesnického domu a stromu tak vrylo do naší kolektivní paměti, že i když nevíme nic o jeho protipožárním a dalších praktických významech, které měl, dotkne se i dnes našeho srdce. Vnímáme jej velice malebně.

7


Stromy u stodol Velký širokokorunný strom u stodol poskytoval v létě nejen stín, ale jeho hlavní funkcí bylo vzájemné oddělení budov pro případ požáru – tedy, aby se požár tak snadno nešířil. Stromy mezi domy tak vytvářely

celovesnický protipožární systém. Strom jako přístřešek Strom s takovouto funkcí se vysazoval u kovárny či před hospodou a také na dvoře. Zde sloužil nejen jako přístřešek, ale také k přistínění hnojiště.

Sady Vysokou zelení byly v prostředí vesnice samozřejmě také ovocné sady. V minulosti je jednalo totiž o vysokokmenné stromy, nikoliv jak je tomu v dnešních dnech, kdy sady u domů jsou tvořeny převážně nízkými čtvrtkmeny. Vysokokmenný sad, který k obrazu vesnice neodmyslitelně patří se tak vlastně stal nejohroženějším prvkem tradiční venkovské zeleně.

Aleje Aleje, převážně ovocné, patří taktéž k tradičním prvkům naší venkovské krajiny. Aleje tvořily místní odrůdy ovocných stromů. Aleje krajinu člení do menších celků, zpříjemňují ji a v intenzívně využívané krajině vytváří životní prostředí pro řadu živočichů. I když se to v poslední době příliš neděje, je velmi vhodné vysazovat v alejích stromy ovocné. Panuje obava z větších nároků na jejich údržbu, z potřeby prořezávání a z toho, že sběrači ovoce polámou větve. Předzahrádky Předzahrádky vznikaly na vesnicích převážně od 19. století, a to mezi štítovou zdí domu a komunikací. Pěstovalo se v nich koření, léčivé bylinky, zelenina a okrasné květiny. Předzahrádkám tradičně patřila lavička, na niž se vysedávalo a sledovalo okolní dění.

8

Projektová studie veřejných přírodních ploch obcí mikroregionu Hlinecko ________________________________________________________________________________________ 1.7

Základní pravidla pro zeleň v prostoru vesnice

Vhodná forma do vhodného prostředí – jde o správné umístění trávníků, keřů, stromů a květin. Trávníky je ideální navrhovat tak, aby vytvořily větší plochu, která se pak lépe obhospodařuje – ať už se jedná o pravidelně sekaný trávník, květnatou louku kosenou jedenkrát do roka nebo plochu spásanou ovcemi. Keře je vhodné navrhovat spíše ve skupinách. Větší množství (zejména nahodila umístěných) solitérních keřů tříští prostor. V případě keřových skupin je dobré držet se určité střídmosti v kombinaci barev listů, květů, tvarů.... Je lepší kombinovat jen omezené množství druhů. Tento požadavek je naprosto v souladu s již zmiňovanou potřebou přírodní zeleně ve venkovském prostředí. Pokud využijeme v intravilánu vesnice domácí druhy keřů, spolu s těmi které sice nejsou naše původní ale už dlouhou dobu ve venkovském prostředí zdomácnělé, nemůžeme v podstatě udělat chybu. Keře se hodí jako podnož stromů či stromových skupin a to zvláště tam, kde potřebujeme dosáhnout výrazného optického oddělení prostorů (např. izolační zeleň zemědělských staveb). Stromy totiž spolu s podrostem keřů vytvoří ve vegetačním období plnou neprůhlednou stěnu. Keře je také možné záměrně použít v prudkých svazích, kde se travnatá plocha komplikovaně udržuje (pokud její údržbu nezajišťujeme pastvou koz či ovcí). Keře jsou vhodné po obvodu veřejných ploch, u plotů apod. Stromy je vhodné navrhovat do všech míst, kde byly sázeny tradičně, zrekapitulujme tedy předchozí kapitolu: v okolí kostela, památníků, okolo rybníka, u potoka, u hřbitova jako doprovod cest a v těsné blízkosti domů. 1.

2.

3. 4.

Respektování postupného zvětšení objemu výsadby – jde o to, abychom si už ve chvíli, kdy sázíme malý stromek byli vědomi toho do jaké výšky naroste, jak mohutný bude jeho kmen, jak rozložitá jeho koruna..... Jde o to, abychom pak už vzrostlejší strom nemuseli zase kácet, protože příliš stíní nebo se střetává s budovou nebo dopravním provozem. Zeleň by neměla omezovat možnost zásahu do podzemí. Není ideální stromy a keře navrhovat nad podzemním vedením vodovodu, elektřiny, plynovodu, telefonu.... Vodní plochy – rybníčky, potoky, požární nádrže by měly mít přírodní charakter břehových partií. Břehy by měly být mírně sklonité s trávami a vlhkomilnou vegetací, případně keři a stromy. Někdy je ovšem zpevnění břehů z technických důvodů nezbytné. V tom případě by mělo být provedeno v co nejmenším rozsahu a z přírodních materiálů ( přírodní kámen, kulatina).

1.8

Louky

Květnaté louky Kvetoucí louky téměř zmizely z obrazu krajiny a často se o nich už jen zpívá v lidových písničkách či říká v říkankách: „....však je dosti kvítí až se louka svítí!“. Přitom dnes už je na mnoha místech vzácností i kopretina! Pravá louka je plná květů: chrastavců, kopretin, zvonků, kohoutků, šalvěje..... voní trávou a létem. Je plná cvrčků, brouků a ve vzduchu poletují motýli..... Květinová louka je kouskem rajské zahrady. Louka je tradiční prvek venkovské zeleně a její estetické působení nelze ničím jiným nahradit. 1.8.1

Louky s planými rostlinami jsou druhově velmi bohaté. Právě pomocí druhové skladby jsou schopné přizpůsobit se různým podmínkám. Snáší sucho, vlhko, slunce, polostín či stín a nejrůznější typy půd. Louky jsou obecně vhodné spíše na méně úrodnou půdu. Louka potřebuje dostatek místa, aby se mohla nerušeně vyvíjet. Je-li její plocha příliš malá, nemůže její ekosystém správně fungovat. Správná louka může existovat jen na plochách, kde se chodí pouze zřídka. Sešlapávání louce nesvědčí. Kolem ovšem může být pravidelně sečený pruh k pocházení či pěšinka prostředkem louky. Důležité je louku nehnojit! Z toho vyplívá jednoznačný požadavek louku nemulčovat! Všechna pokosená hmota se musí odstranit! Jinak totiž začnou luční květinky rychle mizet.

9


Založení louky Není možné semena planých rostlin jednoduše rozházet do trávníku nebo ovocného sadu. Osivo klíčí pouze na obnažené půdě, proto se plocha musí předem pečlivě připravit – zrýt či zorat. Tam, kde již roste tráva, je nutno frézou trávu důkladně vytrhat. Nakonec se kyprá a čistá plocha uhrabe. Pak teprve je možné rozhodit osivo. Vhodnou dobou pro zakládání louky je duben až červen a později od srpna do září. Osivo se zahrabe jen do povrchové vrstvičky půdy a uválcuje. Pokud neprší, musí se oseté plochy rovnoměrně kropit. Semena nesmí zůstat po dobu 5-6 týdnů bez zálivky! Speciálně namíchané luční směsy lze zakoupit s ohledem na nadmořskou výšku lokality půdní podmínky stanoviště apod. 1.8.2

Např. firma Planta naturalis: www.plantanaturalis.com Vývoj louky V prvním roce klíčí v obnažené půdě převážně polní druhy a plevele, protože semínka luk líčí pomalu. Plevel je potřeba pokosit vždy, když dosáhne výšky 20 cm, aby luční rostlinky neutlačoval. Sečeme asi 5 až 10 cm nad zemí. Druhým rokem pokvetou kopretiny a některé další rychlejší květinky. Mladé louky pak září modrou barvou chrp a červení máků. Teprve třetím rokem se prosadí vlastní luční byliny, které již vytvořily trvalé společenstvo. Časem se ustaví rovnováha mezi nejlépe přizpůsobenými rostlinami, plevely a travou. 1.8.3

Sečení Louku je potřeba séct jednou až třikrát ročně. Sečeme poprvé v době květu kopretin, podruhé na přelomu července a srpna. Ve velmi suchém létě je možné tuto seč vynechat. Potřetí je možné kosit v září až říjnu. Ale i jedno posečení za rok louce stačí. Sečeme kosou nebo lištovou sekačkou, u níž je možné nastavit výšku sečení. Pokud se dobře nastaví samosběrná sekačka, je také možné ji použít. 1.8.4

1.9

Vysokokmenné ovocné stromy

Proč pěstovat vysokokmeny či polokmeny starých odrůd Stejně jako louka, i vysoký ovocný strom - jejich alej či sad je tradičním prvkem venkovské krajiny. Stejně jako louka je ničím jiným nenahraditelný. Vysoké ovocné stromy poslouží nejen jako užitková dřevina, ale i jako okrasný strom, který dává dostatek stínu. Navíc, na prostornou venkovskou zahradu vždy patřily a hodí se sem i dnes. Z vysokokmenů je možné založit i dlouhověký, odolný sad. Sklizeň není tak pohodlná, jako u nízkých stromků. Ale z jiného úhlu pohledu mohou výhody převažovat. Plody starých a krajových odrůd ovocných stromů mají mnohdy mnohem zajímavější chuť, nežli ty nejnovější. Grávštýnské červené, Hvězdnatá reneta, Červený podzimní kalvil, Malinové hornokrajské, Moravská jadernička… právě i výtečná chuť starých odrůd jabloní pomohla k jejich zachování, protože mlsní pamětníci na ně nedali dopustit a nikdy by je nevyměnili za obligátní Golden delicious. Mnohé ze starých odrůd, prověřené časem, odolávají velmi dobře i chorobám a škůdcům. Navíc jsou cenným dědictvím po našich předcích, a kdyby z krajiny zcela vymizely, bylo by to nenávratná škoda. 1.9.1

10


Jabloně, hrušně, třešně a slivoně naroubované na semenné podnoži lze pěstovat jako polokmen a vysokokmen. Stromy na takovéto podnoži dobře kotví, lépe si hledají vodu i živiny a jejich životnost dosahuje několik desítek let a při dobré péči dávají užitek několika generacím pěstitelů. Stromy jsou vhodné nejen do zahrad a sadů, ale často i pro aleje a stromořadí, pastviny i jako solitéry do krajiny. 1.9.2

Aleje Jak již bylo řečeno v části Historické formy zeleně ve venkovském prostředí, aleje patří k tradičním prvkům venkovského prostředí. Obnovovat původní aleje znamená obnovovat původní charakter krajiny. Význam zeleně u komunikací 1. Bioklimatický význam, jakým je tlumení dopravního hluku, zachycování splodin a vytváření životního prostoru pro faunu. 2. Estetický význam, kdy stromořadí nenásilně začleňuje komunikaci do obce či krajiny. 3. Biologický význam, jelikož aleje mohou napomoci budování systému ekologické stability území. Jedná se totiž o interakční prvky. 4. Zvýšení bezpečnosti dopravy, protože alej usnadňuje orientaci za tmy, v mlze nebo při sněhové pokrývce. Stromořadí také naznačuje průběh silnice za horizontem a poskytuje zástin Pravidla umisťování stromů u komunikací 1. V prvé řadě je nutné stromy vysazovat mimo silniční těleso a až za příkop, což bývá 3 - 4 m od vozovky 2. Pravidelná alej by pro dobré estetické působení měla mít pravidelné odstupy stromů při výsadbě. Vhodná výsadbová vzdálenost je 4 - 5 m, aby během doby došlo k vytřídění jedinců na konečný spon 8 -10 m. 3. Pro volnou krajinu jsou vhodné nejen pravidelné aleje, ale také stromořadí s nepravidelnými dostupy či skupiny stromů kombinované se skupinami keřů. Volba dřevin 1. Hlavní komunikace – Zde je vhodné vysazovat mohutné stromy s vysoko nasazenými korunami (buk, lípa, jeřáb, jasan, jilm). 2. Místní komunikace – Zde je možné použít i nižší dřeviny a ovocné stromy. U ovocných stromů musíme brát v potaz bezpečnost česačů ovoce a také nutnost údržby stromů ( prořezávání). Proto je možné je vysazovat spíše jen ke komunikacím s nízkou frekvencí provozu a nebo s tak velkým odstupem od vozovky, aby nad ni nezasahovala koruna vzrostlého stromu. K místním komunikacím je možné navrhovat také břízy. 3. Meze a remízy, doprovod polních cest – V tomto případě nejsme celkem ničím limitováni, zde je možné použít a kombinovat různé druhy stromů a keřů. Nevhodné dřeviny Obecně jsou do alejí ke komunikacím nevhodné široko kořenící stromy jako je topol bílý, topol osika, topol černý, ořešák vlašský a trnovník akát. Z hlediska bezpečnosti provozu jsou nevhodné krátkověké dřeviny s lámavými větvemi, na nichž ulpívá sníh, tedy zejména topoly a douglaska. Další skupinu tvoří stromy s velkým listem jako je javor nebo platan. Výsadbový materiál Nejvhodnější je hotový vysokokmen se správně založenou a zapěstovanou korunkou. Ale ne vždy je možné takové stromky koupit, kdy je právě potřebujeme a právě ty odrůdy, jaké chceme. Jejich produkce trvá ve školce od vysetí semen přes vypěstování dostatečně silných a vysokých semenáčů, naštěpování, založení a vytvoření korunky několik let. Je proto nutné objednat si stromky s náležitým předstihem. Jinou možností je vysadit na místo silné a dostatečně vysoké semenáče daného druhu. Ty pak necháme na stanovišti ještě alespoň rok nebo lépe dva řádně ujmout, zesílit a dorůst žádané výšky. Pak je ve výšce 160 až 180 cm naroubujeme vybranou odrůdu. Z roubu vypěstujeme korunu stromu. Další možností je napěstovat ovocný strom v aleji stejně jako bychom to dělali na zahrádce, tedy ze špičáku zakoupeného ve školce.

11

Projektová studie veřejných přírodních ploch obcí mikroregionu Hlinecko ________________________________________________________________________________________ 1.9.3

Péče o ovocné stromy

Výsadbové vzdálenosti jednotlivých druhů Jabloně, hrušně, třešně na semenné podnoži, ořešák, - 8 - 10 m Višně, slivoně, broskvoně, meruňky - 4 - 6 m Jeřáby 4 - 8 m Bez chemie Podle dosavadních zkušeností lze všechny staré odrůdy ovocných stromů pěstovat pomocí biologických metod - bez chemie. I když se někdy může objevit větší výskyt škůdců a chorob, vesměs jsou však docela dobře zvladatelné pomocí přírodních preparátů. Nejlepší ochranou je prevence - zahrada (sad) obhospodařovaná bez chemických zásahů má lepší přirozenou rovnováhu a tím i schopnost vyrovnávat se s náhlými kalamitními výskyty škůdců a chorob. Pěstitelské tvary Polokmen (PK) - stromek s korunkou založenou 130 - 150 cm nad zemí Vysokokmen (VK) - stromek s korunkou založenou 160 - 190 cm nad zemí Řez po výsadbě Řez bývá nejdůležitější nejvíce první 1 - 4 roky po výsadbě. Musí být přizpůsoben podle druhu, odrůdy i stanoviště. Obecně platí zásada, že nejvíce důležité je dostatečné zkrácení větví při výsadbě. Vyrovnává se tím šok z přesazení, stromky a keře tím dostanou impuls, aby dobře kořenily a rostly. Při dobývání zůstávají ve školce až 2/3 kořenů, proto je vhodné řezem po výsadbě vyrovnat poměr podzemní a nadzemní části. Řez po výsadbě se provádí v předjaří (ne na podzim), kdy už nehrozí velké mrazy, u peckovin raději až při mírném nalévání pupenů (kvůli předcházení výskytu klejotoku apod.) Výhony korunky stromku je dobré zkrátit po výsadbě minimálně o 1/3, raději ale i 1/2 až 2/3 délky. Může se to zdát radikální, ujímatelnost ale bývá při větším seřezání daleko lepší. Další roky už může být seřezání menší, důležité je pak hlavně pro otevírání kosterních větví v korunce. Pokud chceme ovocný strom v podobě polokmenu či vysokokmenu, musíme ho ve školce zakoupit jako špičák či polokmen, nikoliv jako čtvrtkmen či dokonce zákrsek, u nichž je již korunka založena nízko nad zemí. Jak napěstovat polokmen či vysokokmen Pokud zakoupíme špičák, tak ten samozřejmě neseřezáváme. Špičák nemá po jednom roce dostatečnou výšku na to, abychom mohli zapěstovat korunku pro tvar polokmen či vysokokmen. Proto během vegetace necháváme růst do výšky jeden letorost tvořící budoucí kmínek. Stromek má ale tendenci se rozvětvovat. Boční obrost ponecháváme, protože má posilující charakter, kmínek lépe tloustne. Rostoucí boční letorosty ovšem nenecháváme konkurovat hlavnímu vrcholovému a při délce 20 cm je zaštipujeme za 3.-5. listem. Bujnější letorosty o tloušťce nad 8 mm odstraňujeme celé. Zaštipování se provádí od konce května do léta. V polovině srpna se veškerý boční obrost odstraní tak, aby kmínek byl hladký a holý. Jakmile štěpovanec doroste dostatečné výšky, můžeme přistoupit k řezu na korunku. Odměříme požadovanou výšku kmínku (130 – 190 cm podle toho, zda si přejeme polokmen či vysokokmen) a připočteme 5-6 pupenů. Nad posledním provedeme řez na pupen. Ostatní pupeny vyraší v letorosty, které vytvoří korunku. Pod ponechanými pupeny je možné vyslepit další dva, aby se podpořilo vyrašení všech horních pupenů. Obrost kmínku zaštipujeme, jak již bylo vysvětleno a v létě zcela odstraňujeme. Do podzimu se na stromku vytvoří korunka. Obecná pravidla řezu Řez se provádí v únoru a březnu. Koruna stromu potřebuje vzduch a světlo, proto se musí všechny větve rostoucí dovnitř odstranit. U větví, které se kříží se jedna uřízne. Odstraní se také všechny svisle rostoucí výhony – vlky. Hnojení a mulčování Při výsadbě je vhodné přisypat do jámy dobře vyzrálý kompost. Dřeviny se odvděčí také za zamulčovaný (nastlaný) příkmenný koláč. Na tento účel dobře poslouží staré seno, sláma, posekaná zavadlá tráva a pod. Mulč drží dobře vláhu - půda méně vysychá. Při jeho rozkladu dochází k uvolňování živin, takže slouží i jako lehké přírodní hnojivo. Navíc zlepšuje strukturu půdy a půdní život. Další funkcí mulče je potlačování konkurenčního podrostu, většinu "plevelů" mulč velmi dobře potlačuje a i ty velmi vytrvalé dobře přibržďuje v růstu. Pokud je na pozemku problém s velkým výskytem hlodavců (hraboš, hryzec...), kteří poškozují v zemi kořeny, mulč je dobré dávat spíše v menších vrstvách a na zimu jej odstranit. V zimě,

12

Projektová studie veřejných přírodních ploch obcí mikroregionu Hlinecko ________________________________________________________________________________________ kdy bývají tyto škody největší tak mulč neposkytne v tomto období úkryt hlodavcům. U větších dobře zakořenělých a vzrostlejších stromků je možno dávat mulče více, škody už nebývají tak rozsáhlé. Vždy je dobré se řídit konkrétními podmínkami pozemku a mulčování jim přizpůsobit. Opora a ochrana proti okusu zvěří Stromky a keře je vhodné vysazovat s kůlem (oporou). Kůl zajistí zejména stromkům dobré zakořenění v půdě v prvních letech po výsadbě, protože je chrání před poryvy větru. V pozdějších letech (4 - 6 let) se už většina stromků obejde bez opory. Díky semenným podnožím dokáží dobře zakořenit a zakotvit. Ochranu proti okusu zvěří potřebuje v neoplocených zahradách a sadech většina sadeb. A to zejména v prvních zhruba 10 - 15 letech života stromků. Vždy záleží na počtech zvěře v krajině a jejich zvyklostech.

1.10

Vodní plochy

Vzácný vodní svět Návesní rybníček neopevněný betonovými panely s kvákajícími žábami, potůček, který se přirozeně vine loukou či bažinatá hustě zarostlá jezírka najdeme v naší kulturní krajině spíše zřídka. A přitom nejde jen o neopakovatelnou a nenahraditelnou estetiku vodní plochy a související zeleně, ale také o prostředí životně důležité pro mnoho druhů živočichů a rostlin. Důležitou šancí k vyrovnání se s „vymírajícím“ světem přirozených vodních ploch může být právě i požární nádrž v obci či betonovými panely opevněný rybník, který možná kdysi byl idylickým rybníčkem. Tato kapitolka by měla ukázat směr, jakým je možné vytvořit i z požární nádrže krásné přírodní prostředí výjimečné hodnoty nejen co do estetiky, ale i biologického významu. 1.10.1

Jezírko Jezírko je přírodní biotop. Čištění zde zajišťují pouze rostliny a bakterie a můžeme zde pozorovat rostliny, vodní hmyz a vodní živočichy v jejich přirozeném prostředí. V ideálním případě by 2/3 vodní plochy měly být pokryty rostlinami a 1/3 zůstat volná. Jezírko pak pracuje zcela bez techniky a nemá žádné náklady na energii. Princip čištění Princip čištění je poměrně jednoduchý. Každá voda obsahuje dostatek živin potřebných pro bujný růst řas. Je-li živin příliš mnoho, voda se zakalí a vše v ní poroste bujným řasovým kobercem. Řešením je tedy nechat vodní a pobřežní rostliny odebrat tyto živiny pro svůj vlastní růst a řasám nic nenechat. Regenerační část Mělká čistící část je mělká hlavně kvůli vodním rostlinám. Od okrajů mírně klesá do hloubky asi 80 cm až 1 metr. Různým druhům rostlin vyhovují různé hloubky, proto si každá přijde na své. Tvar jezírka Přirozený tvar biotopu je kulatý nebo oválný, proto při jeho tvorbě vnější tvar nekomplikujeme. Jezírka se zhotovují hydroizolačních fólií, které umožňují zkopírovat výkop. Čím více se tvar blíží kruhu, tím relativně méně fólie je potřeba na požadovanou plochu a množství vody. 1.10.2

5.9. 3. Rostliny vhodné pro jezírka V hluboké vodě vysazujeme na 10 m2 jeden až dva lekníny či stulíky. V mělké vodě připadají na 1 m2 2 až 4 rostliny, v bahenní zóně 6 až 8 rostlin na 1 m2, v okolí jezírka 6 až 8 menších nebo 2 až 3 větší rostliny na 1 m2.

Zásady pro tvorbu mělkovodního pásma vodních ploch Břehy požárních nádrží a rybníků v obcích jsou v drtivé většině případů opevněny betonovými prvky, v lepším případě kameny. Ani v jednom ze jmenovaných případů se pak v podstatě nejedná o skutečné břehy – nemohou se zde pohybovat vodní živočichové (kdo do jámy s vodou spadne, má smůlu) ani zde nemohou růst vodní rostliny. O kráse takovýchto břehů a chuti posedět u nich ani nemluvě. 1.10.3

13

Projektová studie veřejných přírodních ploch obcí mikroregionu Hlinecko ________________________________________________________________________________________ Břehy rybníku nad hladinou vody je dobré mírně sklonovat, aby došlo k pohledovému zapojení do okolního prostředí a aby bylo možné na nich bezpečně stát. Břehy pod hladinou vody by měly být také mírné ve sklonu 1:5 a mírnější. Přírodovědecky nejcennější částí vodní nádrže jsou totiž mělké partie podél břehů (asi do hloubky 0,6 m). Tyto mělkovodní části s rychle se prohřívající vodou, mělkovodním rostlinstvem a plynulým přechodem na souš jsou velice důležité pro život celé řady živočichů, Právě v těchto částech je pak v rybníku soustředěna největší rozmanitost druhů živočichů i rostlin. Obojživelníci tu kladou snůšky a probíhá zde vývin jejich larev, dochází zde k přirozenému výtěru ryb, mohou tu hnízdit i vodní ptáci, dochází zde k rozmnožování zooplanktonu, který je přirozenou potravou pro ryby a jiné vodní živočichy, žije zde velké množství vodních bezobratlých. Tyto partie vodních ploch fungují také jako jakási biologická čistírna celého vodního biotopu. Mělkovodní pásmo (do hloubky 0,6 m) by mělo činit u nádrží do velikosti 0,5 ha min. 10%, u nádrží větších minimálně 20%. Důležitá je také vhodná expozice vůči světovým stranám. Nejvhodnější je umožnit vznik mělkovodního pásma v jižně exponovaných částech, neboť to umožní jeho dobré oslunění a rychlé prohřívání. Pokud v okolí vodní plochy nejsou již vzrostlé dřeviny, tak je nevysazujeme tak, aby tyto partie příliš stínily. Mělkovodní vegetace Ve vodní nádrži je důležité umožnit růst mělkovodní vegetace, která je základní podmínkou pro správné fungování těchto partií nádrže. Proto je nutné břehy koncipovat tak, aby se rostliny rychle uchytily a rozvíjely. To znamená, že břehy pod hladinou nesmí byt nijak upravené, tedy zpevněné, zasypané štěrkem, lomovým kamenem a pod. Vodní rostlinstvo vytváří vhodné úkryty pro vodní živočichy a živočichy na vodním prostředí závislé. Z pohledu obojživelníků je přítomnost vegetace ve většině případů nezbytně nutná při kladení snůšek – čolci například zabalují svá vajíčka do listů vodních rostlin. V případě, že se řešíme vodní plochu v centru vesnice, bude nás její zeleň a zeleň vodního okolí zajímat i z hlediska atraktivnosti. Vegetaci, která se přirozeně kolem vodní plochy a i v ní zapojí, je možné doplnit cíleným vysazením některých velmi krásných původních druhů rostlin. Často se jedná o druhy, které se dnes vyskytují v přírodě vzácně. Při tom je třeba především zohlednit, že některé rostou v hlubší vodě a jiné v pobřežní zóně. 1.10.4

1. zóna leknínová s hloubkou vody od 40 cm do 2 m Hlubokou vodu (kolem 2m) potřebuje stulík (stulík žlutý i stulík malý je v přírodě vzácný), lekníny rostou v různých hloubkách podle druhu, našim domácím druhem je leknín bílý. V hloubce koření kalatka s vonnými bílými květy ozdobenými červenými prašníky, dále žlutě kvetoucí plavín štítnatý. V leknínové zóně najdeme i rostliny, které se volně vznáší ve vodě jako např. vodňanka žabí, která kvete bíle a při troše fantazie připomíná miniaturní leknín, dále kotvice plovoucí. Ta se vyznačuje růžicí hezkých kosočtvercovitých listů. Zcela ve vodě plovoucí nezakořeněné rostliny přispívají k čištění vody např. stolístek. Ponořené rostliny jako hvězdoš a lakušník vodní úspěšně působí proti řasám, protože obohacují vodu kyslíkem.

2. zóna - mělká voda 10 až 40 cm V této zóně najdeme puškovorec nebo rdesno obojživelné, které každého upoutá svými klasovitými květenstvími růžově červené barvy. V mělkých vodách roste také šmel, který vyniká růžovými, červenými i bílými květy, vachta trojlistá, která je dnes již v přírodě vzácná, prustka (jejíž stonky připomínají jehličnatou rostlinu vyrůstající z vody), šípatka vodní,žabník.

14

Projektová studie veřejných přírodních ploch obcí mikroregionu Hlinecko ________________________________________________________________________________________ 3. zóna – bažina V bažinaté pobřežní zóně dobře rostou: skřípinec, sítiny, ostřice, rákos, orobinec, blatouch, pomněnka a velmi atraktivní kosatec žlutý. Neobyčejný je také ďáblík bahenní, který má srdcovité listy a květenství skládající se ze zelenobílého toulce a kyjovité palice.

4. zóna - vlhká Na přechodu vodního společenstva do okolního prostředí mohou růst: kyprej, vrbina, tužebník, úpolín a mečík.

1.11

Soukromé pozemky

Řešená zeleň ve studii se týká pouze obecních pozemků. Je ale nutné zde zdůraznit, že obecné zásady řešení venkovské zeleně (domácí druhy dřevin, dřeviny na venkově tradiční atd.) platí i pro soukromé pozemky. Ty vytváří pozadí řešených obecních ploch. Doporučuji nějakou formou jednoduché osvěty seznámit obyvatele obce s tím, co charakterizuje venkovskou zeleň, jak vytvořit pomoci ní skutečně příjemné a harmonické prostředí a které rostlinné druhy jsou nejvhodnější. Nejdůležitější je ovšem vyvarovat se vysazování jehličnatých stromů a keřů, které se nejvíce podepisují na vytváření nesourodého prostředí a nesouladu. Thuje jsou sice nejlevnější, ale má jich na zahradě už každý přehršle, tak což takhle zkusit místo nich volnou keřovou stěnu?

1.12

Květinové záhony

Venkovské předzahrádky Květinové záhony ve venkovském prostředí by měly navazovat na tradici venkovských předzahrádek. Nejde jen o estetiku, ale i o minimální potřebu údržby takto pojatých květinových výsadeb. Ve venkovských předzahrádkách rostly tradičně vedle sebe různě namíchány trvalky, letničky, léčivé bylinky i zelenina. Působily poněkud divoce, ale měly a mají (pokud jsou někde v tomto duchu vytvořeny) své neopakovatelné 1.12.1

15

Projektová studie veřejných přírodních ploch obcí mikroregionu Hlinecko ________________________________________________________________________________________ kouzlo a dotváří kolorit venkovského prostředí. Velká výhoda takto koncipované předzahrádky je v tom, že nám nevadí, když trvalky po vysazení bujně rostou, jak chtějí: spolu, přes sebe, bohatě či úsporně. Je to proto zahrádka minimálně náročná na péči. Pokud chceme vytvořit vesnickou předzahrádku nejde jen o způsob kompozice rostlin, ale hlavně o jejich výběr. Důležité je používat rostliny, které ve vesnickém prostředí budou vypadat přirozeně. Základem venkovské zahrady byly nenáročné trvalky, které se stejně jako letničky množily a rozrůstaly téměř samy. Na jaře se jako první objevily petrklíče, kamzičníky, konvalinky, to vše doplněné drobnými cibulovinami, jako jsou sněženky či bledule. Později zdobily zahradu srdcovky, orlíčky a nezbytné pivoňky a v létě se rozzářily trsy zvonků, řebříčků, ostrožek, smolničky a lupin. Typickou podzimní výzdobu měly na starosti astry a vysoké jiřiny, jež se vysazovaly poblíž plotu spolu s chryzantémami. O některých rostlinách jsme si zvykli říkat, že jsou to květiny našich babiček. V žádném případě to však neznamená, že jsou to původní rostliny, které obývají naše háje a lesy. Naopak, většina těchto rostlin pochází ze vzdálených míst. Dostaly se k nám však již poměrně dávno a zdomácněly natolik, že je vnímáme jako přirozenou součást naších domovů. Do vesnické zahrady se tyto druhy mimořádně hodí. Sortiment trvalek a dřevin je pro náladu vesnické zahrady velmi bohatý. Při citlivém přístupu jich můžeme použít opravdu velké množství. Ve venkovských zahrádkách byly kromě trvalek velmi oblíbené i dvouletky, například chejr, pomněnky, sedmikrásky a topolovky, slézová růže, náprstník i léčivá divizna. Okrasné květiny, tak jak je známe dnes, se v dřívějších dobách nevysévaly, a přesto se na zahradě objevovaly rok co rok. Ne, nebyl to zázrak, ale důsledek samovýsevu. Podobně se „zacházelo“ s letničkami, jež se snadno samy vysemení a příští rok vyrostou. Patří mezi ně měsíček, letní fialy, chrpy, černucha nebo vonná rezeda, popínavý hrachor, ale i máky a laskavec. Typickou letničkou venkovské zahrady byly i slunečnice, které se skláněly těsně u plotu.

Pokud chcete použít i letničky do záhonu, prostě je vysejte, ony si své místo najdou. Co na tom, že budou kvést každý rok jinde. V tom je právě kouzlo venkovské zahrady. Uspořádaný chaos vytvářený přírodou.

Trvalky řebříček, orlíček, astra, chrpa, kopretina, krásnoočko, ostrožka, srdcovka, třemdava, kamzičník, náprstník, tužebník, kakost, šáter, denivka, kosatec, šuškarda, vlčí bob, vrbina, mák, plaménka, mochyně, zlatobýl, zběhovec, huseník, chudobka, pantoflíček, rožec, konvalinka, kuklík, dlužicha, meduňka, bohyška, třezalka, máta, levandule, statice, kohoutek, šanta, dobromysl, mochna, prvosenka, černohlávek, pryskyřník, netřesk, mateřídouška, rozrazil, smolnička, růže. Ve vhodných místech se budou krásně vyjímat i slunečnice. Letničky ostálka, maceška, lichořeřišnice, šalvěj, petúnie, lobelka, měsíčnice, netýkavka, gazánie, kokarda, měsíček, sedmikráska, proskurník, laskavec, drchnička

16

Projektová studie veřejných přírodních ploch obcí mikroregionu Hlinecko ________________________________________________________________________________________ Cibulnaté a hlíznaté sasanka, ladoňka, begonie, ocún, dymnivka, šafrán, jiřinka, řepčík, sněženka, bledule, kosatec, mečík lilie, modřenec, narcis, tulipán

1.12.2

Založení trvalkového záhonu

Plochu záhonu je potřeba nejprve zrýt do hloubky 30 cm, zbavit ji plevele a větších kamenů, větví či suchých kořenů. Drobné kamínky a hroudy jsou v půdě žádoucí. Při příliš jemné struktuře by měla půda po dešti či důkladné zálivce sklon ke "spékání". V půdě by pak chyběl vzduch. Dalším krokem je obohacení půdy o vyzrálý kompost nebo dobrou zahradní zeminu. Po té se záhon urovná hráběmi. Samozřejmě, že chceme, aby se záhonem bylo co nejméně práce - s pletím plevele i zaléváním. Proto je důležité použít techniku mulčování, tedy nastýlání. Nastýlat lze slámou, posekanou travou, netkanou textilií nebo plastovými fóliemi. Ideální je ale mulčovací rohož z odpadového papíru. Ta je zcela přírodní a v půdě se časem dokonale rozloží.

Mulčovací rohož Ekocover Na uhrabaný záhon rozložíme mulčovací rohož a připravené rostliny a můžeme kontrolovat a upravovat jejich rozmístění. Je potřeba počítat s tím, že malé rostlinky se záhy velice rozrostou. Jednou z nejčastějších chyb je příliš hustá výsadba! Trvalky vysazujeme ve skupinách min. po 3-4 kusech. Pouze velice výrazné velké druhy (např. pivoňky) můžeme vysazovat po jednom kuse. Vzdálenost výsadby se řídí především velikostí trvalky. vysoké trvalky .........................2-3 ks na m2 středně vysoké (50-90 cm).......4-6 ks na m2 nízké (20-40 cm).......................7-9 ks na m2 malé (do 20 cm)........................10-16 ks na m2 Před vlastním vysazením je nutné kořenové baly ponořit do vody, aby se nasákly. Rostliny by se měly sázet tak, aby byly tak hluboko v zemi, jako v kontejneru nebo tam, kde rostly před tím. Rohož je relativně lehká, proto je potřeba po vysazení rostlin ji v tenké vrstvě hned zasypat zahradnickým substrátem, což je k trvalkám přívětivější než klasická kůra. V dalších dnech po výsadbě je podle počasí potřeba záhon zalévat.

1.13

Růže

růže damascénská Růže je ve venkovských obcích jedním z nejtradičnějších keřů. Odjakživa byly růže královnami zahrad, a tak ani v té venkovské nescházely. Růže dodá každému místu nádech romantiky. Dříve byly pěstovány hojně nejen v zahradách a předzahrádkách. Umocňovaly vstup na hřbitov či zdobily okolí křížku nebo božích muk.....Ve dvacátém století se často vysazovaly tak, že lemovaly silnice procházející obcí po celé délce.

17

Projektová studie veřejných přírodních ploch obcí mikroregionu Hlinecko ________________________________________________________________________________________ Vhodné druhy růží do veřejné zeleně A jakéže růže se to dříve pěstovaly? V zahrádkách se objevovaly původní druhy z naší volné přírody jako je růže šípková, bedrníkolistá, galská, dužnoplodá, převislá či sivá. Pěstovaly se také růže historické. Snad v každé zahrádce příjemně voněly růže stolisté. Tato „stolístka" je vysoká až 2 m, větve má vzpřímené, otrněné, květy velké, plné, bílé až růžové. Byly pěstovány i plnokvěté formy dalších druhů, například růže damascénské, růže bílé nebo galské. Naše prababičky neznaly, co je to přikrývání růží na zimu, neboť všechny tyto staré, jen jednou kvetoucí růže vynikaly odolností vůči mrazu a tato vlastnost jim samozřejmě zůstala. Najdeme mezi nimi ale i opakovaně kvetoucí, což je např. Rose de Rescht. 1.13.1

růže Hugova Velká obava z růží ve veřejné zeleni souvisí se zkušenostmi z velmi náročnými čajohybridy, které jsou skutečně choulostivé, často trpí nemocemi a škůdci, je potřeba je stříhat a hnojit. Někdejší obavy z choulostivosti růží byly ale dávno překonány. Přispěly k tomu i mnohé nové, otužilejší a odolnější odrůdy. Nejotužilejší jsou tzv. botanické růže, zejména druhy, které planě rostou v chladných oblastech různých světadílů, jak již bylo řečeno. Po nich následují růže sadové, které vznikly bezprostředním křížením odolných botanických růží. Pro úspěšné pěstování růži na veřejných plochách je klíčový výběr odrůdy růže. Moderní šlechtění se totiž velmi soustředí na odolnost vůči chorobám, škůdcům a vysokou mrazuvzdornost. Kvalitní odrůdu můžeme poznat i podle ocenění německým certifikátem ADR. To znamená, že růže prošla dlouhodobými testy mrazuvzdornosti, odolnosti proti chorobám a škůdcům. Anglický šlechtitel David Austin zkombinoval nádherné vlastnosti historických růží s vlastnostmi růží moderních, tedy s dlouhým opakovaným kvetením a s odolností k vnějším vlivům. Vznikla řada tzv. anglických růží, dnes velmi oblíbených, která těží z dobrých základů svých rodičů. Do veřejné zeleně venkovské obce tedy můžeme použít plané růže nebo osvědčené růže historické anebo moderní odolné růže. U řady moderních růží je uváděná mrazuvzdornost -29°C a možnost sázet je až do klimatické zóny 5 zcela bez potřeby jakékoliv zimní ochrany! Růže ve veřejné zeleni Růže má všechny vlastnosti, které jsou vyžadovány při vytváření veřejné zeleně. Jsou trvanlivé, nenáročné, mají malé požadavky na péči, jsou odolné vůči vlivům počasí, dobře zimovzdorné... Navíc jsou samozřejmě krásné a často voňavé. V mnoha případech jsou výhodou i ostny. Ve veřejné zeleni venkovských obcí jsou dá se říci téměř nepostradatelnou rostlinou a to pro množství barev, jimiž mohou kvést, ale také rozmanitost vzhledu - od půdopokryvných přes keřové po popínavé. Růže rozkvétají v době, kdy většina kvetoucích keřů již přestala kvést. Moderní růže navíc kvetou až do prvních mrazů. Navíc listy některých růží mají zajímavé zabarvení např. u růže sivé. Také různě barevné a tvarované šípky zdobí keře paletou barevných tónů. Mohou být světlé i sytě červené až nafialovělé. 1.13.2

Nízké živé plůtky z růží velmi úspěšně brání nevítanému zkracování cesty přes trávníkové plochy. Záhony růží ovšem nikdy nemohou být přímo na okraji rušné dopravní komunikace, kde se sníh v zimě rozmrazuje posypovou solí a nahrnuje na přilehlou plochu. Růže zasolení nesnáší. Jedinou výjimkou je růže svraskalá. Proto je dobré záhon růží od vozovky oddělit pruhem trávníku. Půdopokryvné růže Půdopokryvné růže jsou jedinečnou kombinací praktičnosti a krásy. Jejich dlouhé bujné výhonky nedávají šanci plevelům a zabraňují erozi. Množství květů, které nepřetržitě nakvétají na v mohutných květenstvích, vytvoří na záhoně doslova barevný kvetoucí koberec. Výborně se proto hodí do veřejné zeleně. 1.13.3

18


Půdopokryvné růže tvoří dnes samostatnou specifickou skupinu a vyznačují se kompaktním nízkým růstem. Výhony zprvu sice mohou být vzpřímené, ale brzo se rozprostřou do plochy a někdy vytvoří i delší poléhavé šlahouny. Jsou naprosto bezúdržbové, není potřeba je stříhat. Výsadba: Růže této skupiny jsou nenáročné, postačí jim obvyklá hlinitá zahradní půda a místo na slunci. 

Pokud je půda neúrodná a špatné struktury, zlepšíme ji na celé ploše do hloubky asi 30 cm kompostem a plnými hnojivy.  Před výsadbou musíme dát dobrý pozor na vytrvalé plevele (pýr, pcháč, smetanku, svlačec, pryskyřník, přesličku, mléč), jejich pozdější udolání je v porostu růží skoro nemožné. Půdu tedy připravujeme s časovým předstihem.  I když půdopokryvné růže často nakupujeme jako kontejnerované, je přece jen nejlepší sázet je na podzim nebo brzy na jaře.  Do půdy sazenice ukládáme poněkud hlouběji (o 5 cm) a rostliny radikálně seřízneme, aby dobře rozvětvily.  Půdopokryvné růže vysazujeme na vzdálenost asi 50 cm (4 ks na 1 m2) a dobře je zalijeme. Geotextílii k růži nedáváme, zabraňuje přístupu vzduchu ke kořenům. Růže dobře zamulčujeme vrstvou 6-8 cm kůrového mulče, který zabrání rychlému promrzání půdy a zajistí rovnoměrné vlhko na delší dobu. V návrzích jsou zvolené růže firmy Kordes (www.nejkrasnejsi-ruze.cz), která se při šlechtění soustředí nejen na krásu růží, ale zejména na jejich odolnost vůči chorobám. Tyto vyšlechtěné kultivary nepotřebují žádnou chemickou ochranu a nepodléhají ani padlí ani černé skvrnitosti. Tyto růže jsou také výborně mrazuvzdorné a měly by zimu přečkat bez jakékoliv újmy. Samozřejmě, že dodání mulče na zimu jim jen prospěje.

1.14.

Návod na výsadbu keřů a rozvržení volně rostoucího živého plotu

1.14.1. Rozvržení volně rostoucího živého plotu Pro živý plot z volně rostoucích a neomezovaných dřevin platí jedna hlavní zásada: nesázet keře příliš na husto! Rozestupy výsadby keřů jsou dobré spíše větší, aby keře mohly vytvořit svůj typický vzhled. V prvé řadě je potřeba rozvrhnout plán živého plotu a určit rozestupy. Výsadbu je možné realizovat v jedné řadě nebo ve dvou řadách. Dvě řady dají živému plotu plastickou strukturu a bude působit velmi hustě a přirozeně. Výsadba ve dvou řadách tzv. do trojsponu (rovnostranného trojúhelníku) se obvykle volí, pokud je potřeba rychleji zabránit průhledům. Zabere se tak více místa, ale kde je ho dostatek, je to velmi vhodné řešení. Rozestupy výsadbu keřů se určují podle konečné výšky volné keřové stěny (tedy podle toho, jak jsou dané keře vzrůstné) a jak rychle a důkladně je potřeba zabránit průhledům. Keře pro volně rostoucí živý plot je potřeba sázet dále od sebe, jak již bylo řečeno. V případě vysokého plotu kolem 2 m a více je vhodný rozestup 1 až 1,5 m. Čím víc místa keř má, tím lépe může rozvinout svůj typický vzhled. U keřových stěn výšky kolem 1,5 m je vhodný rozestup cca 1 m a u volně rostoucích živých plotů do 1 m kolem 75 cm. Vznikne tak přirozeně působící a volně rostoucí živý plot s pestrou strukturou, který se hodí do naší krajiny a prostředí venkovských obcí a nepůsobí jako zeď. Je potřeba nenechat se odradit tím, vzdálenosti se mohou jevit při výsadbě jako příliš veliké. Za pět let již bude všechno jinak. Pokud potřebujeme rychle neprostupný živý plot, můžeme odstup snížit i například na 50-70cm. Další důležitým rozměrem je odstup od plotu či zdi objektu. Výsadbové jámy by měly být vzdáleny min. 75 cm spíše 1 m od nich.

19


1.14.2. Návod na výsadbu keřů Čas výsadby prostokořenných sazenic Naplánujte si čas výsadby dle počasí. Půda nesmí být zmrzlá, nejpříhodnější je výsadba před deštěm v září až listopadu nebo na jaře v dubnu. Sazenice dejte před výsadbou nasát vodu. 1-2 hodiny postačí. Vždy odstraňte poškozené výhony a ulomené kořeny. Čas výsadby kontejnerovaných sazenic je možná v podstatě kdykoliv, ale není ideální sázet v prostřed suchého horkého léta, kdy je pak nutné vysazené keře pravidelně a hojně zalévat. Mulčování a samotná výsadba Než keře dosáhnou dostatečné velikosti, aby zabránily růstu trávy pod sebou, je dobré jim pomoci zejména kvůli ztíženému sekání trávy mezi keři. Prostor určený k osázení je nutné zbavit porostu, napnout mulčovací textilii v jednom kusu, přichytit textilii k zemi kolíky nebo kameny. Do textilie se pak vyřízne kříž pro výsadbovou jámu. Ideální je mulčovací rohož z odpadového papíru. Ta je zcela přírodní a v půdě se časem dokonale rozloží. Pokud je ovšem k dispozici dostatečné množství mulčovacího materiálu (slámy, štěpky), není nutné textilii používat. Velikost výsadbové jámy záleží pochopitelně na velikosti sazenice. Měla by být velká tak, aby kořeny byly v prokypřené půdě. Vloží se keř a rozprostřou kořeny. Je nutné podržet sazenici vzpřímeně tak, aby krček (místo kde začíná kmínek, bývá zřetelné kam dosahovala zemina) byl ve stejné úrovni jako okolí a přihrne se hlína. Snažte se, aby se ke kořenům dostala jemná hlína bez velikých hroud a navrch dejte tenkou vrstvu kompostu. Následně je keř potřeba vydatně zalít. Přišlapávat půdu okolo keře je potřeba velmi zlehka nebo vůbec, aby nedošlo k poškození kořenů, zemina se dostane ke kořenům dostatečně díky důkladnému zalití. Je důležité si uvědomit, že kořeny keřů jsou velmi blízko povrchu a populární udusávání hlíny je možné jen u stromů, kde kořeny jsou hluboko. Po výsadbě zakryjte textilii přírodním materiálem (nadrobno nasekanou slámou, štěpkou, kameny). První rok je dobré keře občas při vedrech zalít. Stačí jednou za čas a vydatně, protože je potřeba, aby si keře vytvořily hluboké kořeny. Je možné doporučit tvarovací řez po výsadbě pro zahuštění keřů. Zastřižením po výsadbě o 1/3 až 1/2 se keř zahustí, protože z každého výhonu většinou vyrazí 2 až 3 nové. Pokud má keř více výhonů, zastřihují se přibližně ve stejné výšce. Pokud se vysazuje na podzim, je potřeba počkat s řezem do předjaří, které je nejvhodnější termín pro řez. Mírným zastřižením hlavních kořenů u prostokořenných sazenic dojde k podpoření tvorby nových důležitých vlásečnicových kořínků. Střih po výsadbě je nutný u habru, javoru babyky a jeřábu ptačího, aby došlo k vytvoření keřové formy! Klokoč zpeřený nesnáší řez! 1.14.3. Následná údržba Pro zahuštění keře je možné stříhat i v dalších letech (nejen hned po výsadbě), ale výrazně se tím zbrzdí růst do výšky. Je tedy lepší raději několik let vynechat, keř zesílí a o to silněji vyrazí, jakmile bude opět zkrácen. V převážně požadované výšce keře udržujeme prořezáním starých výhonů u země, což je zpravidla nutné jednou za 5 let. Nejvhodnější doba pro řez je předjaří, protože ptáci už tou dobou sklidili všechny plody a nebudete je také rušit při hnízdění. Údržba volně rostoucích živých plotů je potřebná jen jednou za několik let. Pravidelná péče tedy spočívá v odstraňování poškozených nebo překážejících výhonů, které odstraňujeme blízko u země. Pro nejlepší vzhled je potřeba keř přibližně jedenkrát za 10 let nízce zastřihnout a on zase vyrazí a zahustí se takzvaně seříznout na hlavu. Jinou a méně brutální variantou je keř zmlazovat postupním odřezáváním starých větví, jak bylo uvedeno v předchozím odstavci. Takto vznikne volně rostoucí živý plot, který vypadá přirozeně a bohatěji kvete, protože nedochází k odstřižení většiny květů pravidelným střihem (jako je tomu u tvarovaných živých plotů). Pravidelná péče tedy spočívá pouze v odstraňování poškozených nebo překážejících výhonů, které odstraňujeme blízko u země.

20

Projektová studie veřejných přírodních ploch obcí mikroregionu Hlinecko ________________________________________________________________________________________ Hnojte listím! Na podzim není nutné listí spadané z keřů nikam odvážet, ale naopak je výhodné listí nahrabat pod keře. Listí zafunguje jako přírodní hnojení a ochrana půdy před povětrnostními vlivy. Půdní organismy, které listí rozloží, budou přirozeným způsobem keři dodávat živiny. Kromě toho je to řešení jednodušší a méně pracné. Volně rostlé keřové stěny jsou nenákladné na založení, protože se používá se méně sazenic na běžný metr. Jsou nenáročné na hnojení, protože stačí pod ně nahrabat listí, které z keřů opadalo a taktéž na údržbu, jelikož řez se provádí jen jednou za několik let. Volné keřové stěny jsou proto ideálním řešením do veřejné zeleně venkovských obcí.

2 Architektura domů ve venkovském prostředí 2.1

Základy slušného chování nové stavby na české vesnici aneb co je pro vesnickou architekturu typické

(vybráno z knihy Lidové stavby, Jiří Škabrada) Na mnoha vesnicích vidíme, jak dopadlo stavební snažení motivované ideologií, která odmítala tradiční způsoby venkovského hospodaření a bydlení a naopak preferovala i ve vesnickém prostředí městský přístup. Můžeme si tedy sami udělat závěr, zda je moudřejší a hezčí postupovat ve vesnickém prostředí nekompromisně a nebrat ohledy na nic a na nikoho nebo hledat principy, jak stavět na vesnici tak, abychom navazovali na historii a chovali se v daném prostředí nenásilně. I při sebelepší vůli stavět tak, aby stavba na venkově přirozeně zapadla, dochází k některým chybám a omylům. V první řadě je totiž třeba pochopit principy, jimiž se venkovské stavby po staletí řídily. Není jich mnoho a jsou velmi prosté a rozhodně nijak nebrání vzniku bydlení s požadovaným současným komfortem. Historická vesnická architektura se řídí jednoduchou logikou a má značné výtvarné kvality. 1. Obdélný půdorys Vzhledem k vnitřnímu členění v minulosti měly domy nejčastěji obdélný půdorys (o poměru stran 2:1 i více). Podobně tomu bylo i u staveb hospodářských – stodol, chlévů a kolen. Už z tohoto prvního pravidla vyplývá základní důvod nevhodného působení většiny nových staveb na vesnici, jejichž půdorys se obvykle blíží čtverci. Cizorodost takového útvaru je pak ještě umocněna způsobem umístění stavby na parcele, který se dnes z mnoha důvodů také liší od přístupů v minulosti.

2. Trojdílné členění půdorysu Tato základní charakteristika půdorysného členění platí nejen pro menší chalupy i velké domy, ale i pro některé hospodářské stavby, zejména stodoly. Obdélník půdorysu se v minulosti dělil na tři díly. Funkce těchto jednotlivých dílů zůstávala v minulosti po dlouhou dobu stejná. Střední díl tvořila vstupní síň, z níž se vcházelo do obou zbývajících dílů. Jeden z nich byla obytná místnost (jizba, světnice) a druhý díl komora. V průběhu časů se půdorysná sestava domů stávala složitější, ale základní trojdílné jádro zůstávalo čitelné nejen v půdoryse, ale často i při pohledu z vnějšku. I stodoly byly trojdělené. Střední díl byl průjezdný mlat a po stranách se skladovalo obilí a sláma. Trojdílnost členění hmot tradičních objektů se velmi výrazně vepsala do našeho povědomí.

21

Projektová studie veřejných přírodních ploch obcí mikroregionu Hlinecko ________________________________________________________________________________________ 3. Umístění na parcele Nejběžnějším typem umístění podélného domu bylo štítem k návesnímu prostoru. Dům se tedy do návsi vždy (nebo téměř vždy) obracel svou čelní užší stranou,v níž byla okna světnice. Důležité bylo i umístění domu na parcele. Při nejobvyklejší šířce kolem 20 metrů byl dům situován nikoliv uprostřed jako dnes, ale zásadně při okraji, aby před podélnou stranou se vstupem ležela co největší plocha dvora. Na sousedově pozemku byla situace stejná, tak se do sousedova dvora dům obracel vždy svou zadní podélnou stranou. V té nebyla žádná okna, takže dům nenarušoval sousedovo soukromí. Při převažující přízemní zástavbě se sedlovými střechami také dům sousedovi nijak významně nestínil. Tento princip patřil ve struktuře naší vesnické zástavby k nejdůležitějším a dobrovolně se ho nikdo nezbavil. S těžkým srdcem od něj ustupovali pouze ti, kteří si nemohli vybírat. Proto najdeme v Čechách podélně situované podél cest a bez dvorů opravdu jen ty nejchudší chaloupky.

Konfrontace typického tradičního uspořádání vesnické usedlosti v návesní či uliční frontě s dnes běžným usazením rodinného domu do středu parcely. „Chování“ staveb vůči uživateli i divákovi je v obou případech diametrálně odlišné – v historické konfiguraci vynikající, v nové situaci katastrofální. Dva příklady umisťování nových staveb do historické struktury různých typů vesnic ( a způsobů zamýšlení se nad problémem – podle arch. Jana Pešty):

Vesnice s převážně štítově orientovanou zástavbou a domy jsou částečně ustoupeny za předzahrádky, usedlosti v čele uzavírají brány. Dobře umístěný dům je ustoupený o předzahrádku, situovaný na straně parcely a orientovaný hřebenem střechy kolmo k návesní frontě.

Údolní lánová vesnice, kde jednotlivé čtyřboké dvorce jsou postaveny u cesty na terase nad dnem údolí. Je zřejmé, že půdorysné kopírování velkých dvorců (včetně jejich velkoryse dimenzovaného hospodářského zázemí) je v dnešní době nereálné. Dobře umístěný dům tedy respektuje alespoň skladbu uliční fronty tím, že má v čele podélně orientované hospodářské křídlo, kolmé na vlastní obytné stavení. 4. Sedlová střecha Všeobecně převládající tvar střech představuje na našem území sedlová střecha se sklonem 45 stupňů. Sedlová střecha má celou řadu výhod, které by z ní měly udělat favorita i v současnosti. Především vytváří ideální rezervu pro rozšíření domu o obytné podkroví.

22

Projektová studie veřejných přírodních ploch obcí mikroregionu Hlinecko ________________________________________________________________________________________ 5. Vstup do domu Vstup byl umístěn vždy do střední části půdorysu, byl tedy zhruba uprostřed podélné boční strany domu obrácené do dvora. Proto v našich podmínkách působí velmi cizorodě pokud je vstup umístěn do čelní strany domu.

6. Usazení domu v terénu Dům byl tradičně na terén usazen tak, aby komunikace mezi vnitřkem domu a dvorem byla co nejpohodlnější. Toto řešení je pochopitelně velmi rozumné, protože tento přechod absolvovali obyvatelé mnohokrát za den po celý život, takže každý schod by se mnohonásobně sčítal a násobil. Propojení domu s plochou dvora a zahrady mohlo být bezproblémové zejména v rovinatém terénu, kterému se při výběru umístění usedlosti dávala jednoznačná přednost. Přestože už dnes pro většinu venkovských domů není nejdůležitější snadná cesta k dobytku ve chlévě, má přímý a bezbariérový kontakt s okolím velký význam. Považujeme jej totiž za základní projev vesnické architektury, který odlišuje vesnické bydlení od městského. Je opravdu s podivem, jak často nové domy na venkově toto jednoduché a rozumné spojení s terénem nevyužívá. Přednost se dává garáži a dalším poddružným provozům, a tak se obytná část dostává vlastně do patra. Je odtržena od terénu a její obyvatelé nuceni k používání schodů, k čemuž byly v minulosti donuceni jen opravdu ti nechudší, kteří si umisťovali domek do svahu.

7. Nasazení střechy Dalším důležitým pravidlem je nasazení střechy jako celku a to její přímé nasazení na spodní stavbu bez nadezdívky. Nadezdívky se začaly uplatňovat až v druhé polovině 19. století v souvislosti s vaznicovým krovem. Pro neutrální klidný výraz stavby je střecha bez nadezdívky vhodnější.

8. Zápraží Tradičně bývala střecha širší než dům a nasazená asymetricky tak, aby její přesah kryl komunikaci podél vstupní (boční strany domu). Tento komunikační prostor byl nejzatíženější z celé plochy dvora – chodilo se tu ze síně do chlévů i směrem k návsi. Konstrukční řešení tohoto přesahu bylo poměrně snadné: okraj střechy nesly vysunuté konce stropních trámů nebo vazných trámů krovu. Význam zápraží můžeme ocenit ještě i dnes. Je to výhoda zejména krytí vstupu do domu před nepřízní počasí. Na zápraží se dá sedět a povídat i za deště....

9. Dvoutraktové řešení Mnoho vesnických domů nemělo jednoduché jednotraktové uspořádání, ale byly dvoutraktové. Druhý trakt se vždy přidával při zadní podélné straně domu. To se pak projevovalo i na průčelí. Světnice byla většinou roubená a přidávaná světnička mohla být zděná. Oba trakty se mohly lišit uspořádáním a velikostí oken, proto domy byly snadno zvenku čitelné. Dalo se odhadnout, jak jsou uvnitř uspořádané. I když průčelí domu díky tomu bylo velmi nesymetrické, působilo nesmírně harmonicky. Jedná se o jeden z nejtypičtějších znaků naší vesnické architektury.

23


Není to historický, přesněji pseudohistorický detail, co nenásilně zapojí novou stavbu do tradičního prostředí, ale pochopení základních pravidel výstavby vesnických domů v minulosti. Podle těchto pravidel by se měla chovat nová zástavby, pokud opravdu chceme zachovat (a někde už pouze obnovit) českému venkovu jeho specifickou tvářnost.

2.2

Pravidla a doporučení pro přestavby a přístavby ve venkovském prostředí

(podle Prof. ing. arch. Jaroslava Sýkory) Z pravidel uvedených v předchozí kapitole vyplívají i doporučení čeho se vyvarovat při přestavbách a dostavbách venkovských domů, které si doposud zachovaly tradiční charakter: 1. zvětšení objemu stavby vůči sousedům (případně dominantě prostoru). Jde o míru zvětšení – malé zvětšení výšky či délky stavby nemusí být vnímáno jako závadné. 2. výrazného zmenšení objemu stavby vůči sousedům (pokud ovšem v sousedství nejsou novější rozlehlé dvougenerační domy městského typu) 3. posunu z historické stavební čáry (umístění domu na parcele) 4. změny sklonu střechy, změny hmoty (celkovému tvaru) střechy 5. změny proporcí oken a dveří a změny proporcí otvorů ve stěně vůbec. U většiny venkovských domů převládá plocha stěny nad plochou otvorů. 6. použití cizích materiálových prvků na fasádě (např. obklady z plastových prvků), v oplocení (např. drátěné plochy, plechová vrata), na střeše (např. plechové nebo lepenkové krytiny) 7. porušení malebné nepravidelnosti. Naše současná touha po pravidelnosti, symetrii a uhlazenosti aplikovaná na tradiční venkovskou stavbu ji dokáže zbavit veškerého kouzla 8. nevhodné barevnosti

24


25


26

Projektová studie veřejných přírodních ploch obcí mikroregionu Hlinecko ________________________________________________________________________________________ Ukázky možného řešení novostaveb na vesnici při respektování výše zmíněných zásad: horizontalita objektu, jednoduchá hmota, sedlová střecha, velké plochy zdí...

2.3

Krása historických domů

Co vlastně tvoří krásu každého historického domu? Často jsou to i jen nepatrné detaily:

2.3.1

Okna Okna jsou dnes asi nejčastěji vyměňovaná součást staveb. Často si stavebníci neuvědomují, jak velmi vlastně zasáhnout do výsledného působení domu. Vždyť vymění okna za „přesně“ stejná. Jenže tím přesně stejná se často myslí pouze stejný rozměr a členění. Jenže okna plastová či klasická eurookna mají mnohem širší rámy i příčky bez všech ozdob na klapačce a profilací okenních rámů. Toto jsou totiž detaily, které se postupnou výměnou starých oken za nová, lépe izolující ztrácí. Nejde zde o zatracování lépe izolujících oken, ale o připomenutí, co bychom od nich měli kromě izolace ještě chtít. Estetická stránka oken velmi výrazně ovlivňuje celou tvář domu. Dům může ztratit na estetické hodnotě díky detailu, který bývá zanedbáván: nahrazení dvoukřídlého okna jednokřídlým, kde jsou pouze meziskelní příčky místo příček sklodělících. Dělení je falešné a okna jsou výklopná. Estetické působení takovéhoto okna je pak zcela jiné.

Ukázka, že "stejná" okna nejsou vždy stejná a hlavně stejně nepůsobí!

27


Zvláště v prostředí vesnic bych doporučovala u starých domů i nová okna volit dřevěná, ideálně špaletová. Stačí, aby truhlář do okenních rámů instaloval silikonová těsnění a vnější okno zasklil dvojsklem a co se tepelně izolačních vlastností týče, blížíme se trojsklu. Rámy i klapačky pak mohou být ozdobné tak, jak tomu bylo dříve. Rozhodně takováto okna jsou nejlepší volbou pro historické objekty, protože nic neubírají na jejich kráse a tvarové bohatosti.

Nové špaletové okno Ona jemnost celkového vyznění domu je dána také osazením oken do fasády. Dnes se samozřejmě okna z praktických důvodů osazují 15 i více cm do špalety. Stojí ale za to uvědomit si rozdíl v celkovém vyznění a speciálně u tak zachovaného domu jako je tento i nová okna do fasády umístit.

Výměna trojdílných oken za větší počet obdélných (do původních klenebných překladů) Určitě také stojí za zmínku poškození domů, ke kterému došlo zejména v druhé polovině 20. století, a to nahrazení obdélných oken menším počtem okem trojdílných. Nejdůležitějším krokem, který radikálně mění vzhled takto upravených domů k lepšímu, je výměna rozměrných oken a za větší počet obdélných dělených oken. Při tom rozhodně nedojde ke snížení obytné kvality vnitřních místností. Plocha vyměněných oken je obvykle stejná, někdy i vyšší než u oken trojdílných nebo jim podobných. Není proto se třeba obávat, že dojde k potemnění místností. Fasáda Na některých starých domech je ještě vidět i krásně mírně vlnitá omítka, která byla natahována ručně přímo na zdivo bez dnes běžného „vyrovnání do latě“. To se začalo používat až v druhé polovině 20. století. Původní omítky byly jemné, vápenné, tedy hladké. Proto je důležité při opravách domů volit hladší typy. V minulé éře tolik oblíbený břízolit je zcela nevhodný! 2.3.2

28


Krásná štuková výzdoba a okna osazená do fasády Zděné domy z 19. a na počátku 20. století měly dekorativně zdobené fasády pomocí říms, kvádrování, šambrán i různých barevných polí. Historické fotografie nám ukazují, že zdobená byla naprostá většina domů - některé bohatěji, jiné skromněji. Odstranění této výzdoby na fasádě dům nekonečným způsobem poškodí. Stavitelé domů s účinkem ozdob na fasádě počítali, proto když se odstranily, dům často působí dosti obludně. Při opravách a rekonstrukcích doporučuji výzdobu obnovovat, ať už na základě historických fotek nebo analogií z okolí.

Tentýž dům na fotografii se stoletým odstupem Důležitá je i barevnost fasády. Na starých odlupujících se fasádách můžeme vidět barevnost, která působí velmi jemně a přirozeně. To je dáno použitím vápenné fasádní barvy, které se jako jediné používaly až do druhé poloviny 20. století. Přidávaly se do nich přírodní pigmenty jako hlinky a jíly, šmolka apod. Moderní fasádní nátěry používají titanovou bělobu, která pak způsobuje nepřirozenou schopnost absolutního odrazu všech dopadajících světelných paprsků. Plocha stěny je „tupá“, bez optických efektů a živosti vápenných nátěrů. Na minerální podklad (vápennou omítku) by měl přijít minerální nátěr, tedy vápenná nebo silikátová fasádní barva. Střecha Zachování sklonu a tvaru střech je pro staré domy velmi důležité, stejně jako volba krytiny. Původně se zde používal šindel, břidlice, následně pálené tašky a eternitové šablony. Je důležité se vyhnout hlavně vysoce lesklým taškám a zvláště těm neobvykle barevným - černým hnědým a podobně. 2.3.3

3 Oplocení 3.1

Funkce ohrazení

Ohrazování pozemků okolo obydlí patří k nejstarším projevům lidské činnosti v krajině. Doklady stavby plotů či ohrad jsou známé již pravěkého období. Ohradní zdi a ploty měly v minulosti kromě prostého vymezení pozemku také zajistit ochranu majetku před nevítanými návštěvníky, případně chránily soukromí usedlosti před zraky kolemjdoucích. V době, kdy zahrada sloužila hlavně k pěstování ovocných stromů a zeleniny, musela být oplocena především proto, aby se zabránilo poškozování výsadeb divokou zvěří, hlavně zajíci, divokými králíky a srnami.

29

Projektová studie veřejných přírodních ploch obcí mikroregionu Hlinecko ________________________________________________________________________________________ Plot měl být také ochrana před "divokou morálkou". I v tomto směru se dnes mnoho změnilo. I zloděje dnes lákají hodnotnější předměty, než je hlávka kapusty. V okrasné zahradě navíc riskují, že ani tu tam nenajdou a nanejvýš by si tam mohli nalámat pár větviček kvetoucího šeříku. Kdyby si o ně řekli, dostali by je bez rizika. Oplocení je dále zábranou psychologickou před proniknutím na cizí pozemek. Ale pouze pro lidi mravné, morální. Pro ty, kdo nerespektují morální zásady, je oplocení jen dalším objektem na zničení, rozlámání, pomalování, rozbourání a vystříhání děr. K tomu, abychom zloději, který se rozhodne vniknout do našeho soukromí, zabránili v jeho rozhodnutí, museli bychom stavět asi podobné ploty, jakými jsou oploceny věznice. I ty by však spíše pozornost zlodějů přilákaly, než aby je odradila. Důležitou funkcí plotu je ochrana soukromí na pozemku. Nutno však ihned zdůraznit, že to se nemělo týkat i předzahrádky nebo sadovnické úpravy průčelí rodinného domu. Tato část zahrady nás spojuje s ostatním světem, se společností kolem nás. Navíc chceme vystavit na obdiv okolí náš dům a jeho okolní úpravu, zdůraznit ji a vyzvednout její krásu a architektonické přednosti a ne ji chránit před zraky veřejnosti. Oplocení předzahrádky často ukrývá tu nejzajímavější část architektury domu a zvláště u malých prostorů mezi domem a ulicí činí sadovnickou úpravu zrakově nepřístupnou. Lze tedy říci i zbytečnou. Někdy je možné zamyslet se nad tím, zda v dané konfiguraci ulice není možné a výhodné od oplocení předzahrádky zcela upustit. Vždy to není vhodné ani žádoucí, ale v jiných případech to může velmi pomoci celkovému vyznění veřejného i soukromého prostoru. 3.1.1 Proč neoplocovat předzahrádky Zde je několik důvodů k zamyšlení nad tím, zda je skutečně nutné oplocovat předzahrádky: - Plot předzahrádky nijak neovlivňuje zabezpečení domu. Vrátka jsou většinou otevřená. Jsou-li zamčená, lehce je přeleze i dítě. - Jeho postavení je nákladné. Zpravidla nákladnější než celá úprava předzahrádky. - Při pohledu z ulice nám brání v pohledu na sadovnickou úpravu předzahrádky. - Odděluje a rozděluje lidi. Je psychologickou bariérou mezi obyvateli domu a obyvateli ulice, vesnice a města. - Ulice s rozdílným plotem před každou předzahrádkou dává dojem nepořádku a neuspořádanosti. - Ploty a zídky postříkané blátem z ulice, hyzdí ulici i za pěkného počasí, zatímco trávník nebo rostliny očistí první déšť nebo zálivka. - Viděno psychologicky, lidé bez plotů se cítí svobodnější, než lidé za ploty (a za mřížemi). - Odstraněním plotů před domy podstatně přispějeme k okrášlení a vzhledu daného prostředí. často tím vznikne v ulici chybějící dojem prostoru.

3.2

Druhy plotů do venkovského prostředí

Velmi důležitá je estetická stránka oplocení. Při navrhování podoby oplocení je nutné přihlédnout nejen k architektuře domu, ale také k urbanistické koncepci jeho bezprostředního okolí (ulice, osada, přírodní prostředí) a místním klimatickým podmínkám. Ploty ve vesnici by měly vypadat jinak než ve vilové čtvrti ve městě. U plotů ve venkovském prostředí je důležité jejich nerušivé splynutí s okolní přírodou. Nejvhodnější variantou je zde oplocení z přírodních materiálů. Při návrhu oplocení na vesnici neuděláme chybu, pokud se inspirujeme ploty našich předků. Důležité je přihlédnutí nejen k tradici obecně, ale i k historickému vývoji místa. Někde jsou ohradní zdi tradiční, a proto by bylo škoda např. zchátralou zeď nahradit plaňkovým plotem. Každý z těchto prvků má na prostor jiný účinek. Naopak na návsi, kde byly donedávna před domy jen nízké plůtku předzahrádek nemá ohradní zeď (byť z kamene nebo omítaná) co dělat. Bude zde rušit a členit. Dřevěné ploty Klasické dřevěné ploty mohou být tyčkové (plaňkové), laťkové anebo prknové. Všechny tyto typy jsou ve venkovském prostředí velmi vhodné a působí přirozeně. Sloupky u dřevěných plotů mohou být taktéž dřevěné nebo kamenné, popř. zděné. 3.2.1

Tyčkový plot je vůbec nejstarším druhem plotu. Má nejjednodušší konstrukci, vyrábí se z obyčejných tyček, v poslední době už častěji loupaných. Můžete se rozhodnout mezi kulatými a půlkulatými profily. Jeho variantou je plot myslivecký, kde se kladou tyčky přes sebe, takže vytvářejí jakýsi kosočtverec.

30


Laťkový plot je jednoduchý, snadno se vyrábí a přitom vypadá velmi dobře. Tvoří ho, jak napovídá název, laťky, ať už hoblované nebo nehoblované.

Prknový plot tvoří vodorovná prkna přibitá ke sloupkům. Podtypem je tzv. rančerský plot – stavěný stejně, ale místo prken se používají půlené klády, jen nahrubo opracované.

Dřevo je živý materiál, který s časem pracuje, vyvíjí se a také chátrá. Je proto nutné ochránit ho před počasím a nepřátelskými organismy. Například mořidla nejen dřevo ochrání, ale navíc změní jeho barvu podle vašeho přání. Podobně funguje lněný olej, který také zachová dřevu strukturu, ale nemění jeho barvu. Krycí nátěry naopak barvu i struktury skryjí – výhodou je skvělá ochrana. Na druhou stranu, když necháte plot zestárnout přirozeně, získá krásnou stříbřitou barvu. Proutěné ploty Velmi krásné jsou i ploty vyplétané z proutí. Proutí je přírodní materiál, který vždy bude ladit se svým přírodním okolím. Pokud proutěný plot necháme v přírodní podobě, časem získá na kráse. Není třeba se bát, že by takovýto plot brzy zchátral vlivem deště a nepřízně počasí. Naopak, proutí potřebuje vlhkost, jen tak si udrží svou pružnost. V opačném případě se totiž začne lámat. 3.2.2

31

Projektová studie veřejných přírodních ploch obcí mikroregionu Hlinecko ________________________________________________________________________________________ Ohradní zdi Ohradní zdi byly v minulosti poměrně nízké, brány a vjezdy v nich pak vystupovaly jako samostatné vyvýšené bloky. Ohradní zdi naši předkové stavěli z materiálu běžně dostupného v okolí – nasbíraného na polích a v zahradách, a proto se téměř nevyskytují v regionech s nedostatkem volného kameniva. Zvláště působivé jsou zdi z opukových balvanů. V pískovcových oblastech se ohrazení stavělo z pravidelných kvádrů. Zakončení ohradní zdi může být tvořeno korunou vyskládanou z kamenů tak, aby tvořila šikmou stříšku. Vrchní partie zdi může být opatřena taškami, prejzy či plochými kameny. Starobylou úpravou bylo pokrytí zdi šikmo kladenými drny. Toto opatření velmi účinně zadržuje srážkovou vodu, a proto se dnes hojně používá pro kamenné zdi při úpravách zřícenin hradů nebo městských hradeb. Tento typ plotu se používá pro zajištění co největšího soukromí. Nově budované ohradní zdi mohou být vystavěné z přírodního kamene či z cihel – omítané či neomítané. Nevhodné jsou na vesnici ohradní zdi z vypálených tvarovek, betonu nebo betonových plotovek. 3.2.3

malebné ohradní zdi jsou přirozenou součástí krajiny

plot v provedení kombinace kamene a dřeva

obílená ohradní zeď

32


opuková ohradní zeď

3.3

Vrata

Průčelí vesnických usedlostí a spolu s nimi i vstupní branky a brány byly v minulosti našimi předky chápána jako způsob reprezentace a dávali si na nich patřičně záležet. Vrata mohla být různě dekorativně pojata a způsob zdobení záležel na době vzniku, místních zvyklostech a samozřejmě bohatství majitele. Škoda, že dnes musíme často konstatovat, že nejen plot, ale i vrata či branky jsou spíše než reprezentací ostudou.

Dnes se často vyskytují vrata plechová, různě natřená, případně z drátěného pletiva. Asi není třeba dlouze pojednávat o tom, že žádné návsi ani vesnické uličce k ozdobě příliš nejsou. Podle typu plotu se odvíjí i typ vrat. Ta by měla být v daném prostředí nejspíše ze dřeva, výjimečně kovaná. Nejjednodušší vrata tvoří svlakové dřevěné desky osazené do sloupů na kovových závěsech. Sloupky mohou být dřevěné, kamenné nebo zděné.

Náročnější způsob osazení vrátek a vrat představují zděné branky a klenuté či pilířové brány. Brány bývaly zděné, klenuté půlobloukem, stlačeným obloukem nebo segmentové. Tam, kde brány zůstaly zachovány, je nejlepší je opravit (vždyť se jedná o krásné hodnotné prvky našeho venkova) a jejich estetikou se nechat ovlivnit i při dotváření souvisejícího plotu.

33


V minulosti existovaly v podstatě dva základní typy vrat, oba svlakové konstrukce. První typ byl ve spodní polovině plně bedněný a jeho horní polovina byla průhledná. Druhý typ vrat jsou vrata plná, která pak byla zdobená. S vraty by měla pochopitelně ladit i branka.

4 Povrchy komunikací 4.1

Kamenná dlažba

Kamenné dláždění přinese do každého řešeného prostoru jedinečnost a nový rozměr krásy, prostor zjemní. Ideální je, pokud je možné řešit kamennou dlažbou chodníky alespoň v centrálních prostorách obce, případně i parkoviště a dopravní komunikace. Z estetického i praktického hlediska je nejlepší, pokud je výšková úroveň chodníků a komunikací stejná, aby zbytečně nedocházelo ke vzniku bariér. Kombinací různých formátů (větších pro komunikace a parkoviště a menších pro chodníky apod.) je možné dosáhnout jasného funkčního členění, ale také vytvoření neobyčejně krásného prvku prostoru. Mnoho inspirace lze nalézt v historických centrech některých měst. Estetickému působení přírodního kamene se nic nevyrovná. Možností pro vytvoření kamenného dlážděného povrchu je nepřeberné množství. Vybírat lze z různých formátů dlažebních kamenů, z různé barvy a způsobů kladení, formáty lze mezi sebou kombinovat. Do venkovského prostředí se například velmi hodí divoká mozaika. Důležité je kvalitní provedení dlažby, a to nejen finálního dlážděného povrchu, ale i podkladu. Skladbu by měl tvořit nejprve štěrkopísek, na něm vrstva drceného kameniva frakce 8 – 16 mm v tloušťce 150 mm. Další vrstvou je vrstva kladecí z kameniva frakce 4 – 8 mm v tloušťce 30 mm. Do ní se kladou žulové kostky. Kamenné dlažby provádí např. firmy Grano (www.grano.cz) a Česká žula (www.cezula.cz).

34


divoká mozaika Kromě klasického dláždění je možné použít technologii štětování. Štětování je stará tradiční technologie používaná při stavbě cest. Kameny jsou ukládány na výšku vedle sebe mezi masivní kamennou obrubu, vyklínovány menšími kameny a prosypány materiálem jemnější frakce. Povrch cesty může zůstat pohledový nebo zasypán hlínou/jemným štěrkem 0-4 a zhutněn. Štětování lze pojednat z různě velkých kamenů a dosáhnout tak žádaného výtvarného efektu, jak je vidět na následujících fotografiích.

35


štětování

Dále je možné využít kladení velkých nepravidelných kamenů do trávníku - na cestičky ve formě kamenných šlapáků nebo i na větší plochy se zatravněnými spárami.

Cestička ze šlapáků Ploché kameny – šlapáky lze samozřejmě zakoupit a nebo je možné využít místních zdrojů a ploché kameny prostě nalézt. Co se týče prodeje, tak se nabízí kamenné plotny z andezitu, pískovce či vápence. Měly by mít tloušťku 4 až 7 cm průměr od 30 do 70 cm. Vzdálenost šlapáků by měla být 50 až 60 cm od středu kamene. Na místě uležení šlapáku se nejprve odkope trávník asi do hloubky 10 cm a dno výkopu se vysype cca 5 cm písku. Kámen se pak uloží do tohoto lože a měl by poněkud vyčnívat.

36

Projektová studie veřejných přírodních ploch obcí mikroregionu Hlinecko ________________________________________________________________________________________ 4.2

Betonová dlažba

Povrch je také možné řešit betonovými dlažbami, což bývá řešení, ke kterému se často z finančních důvodů přistupuje. Betonové dlažby je ale potřeba vybírat velmi uvážlivě tak, aby v prostoru vesnice vypadaly co nejpřirozeněji. Hlavně je nutné nadále se vyvarovat „kosti“ s jejím naprosto nevhodným tvarem. Je to velmi časté, ale ne příliš šťastné řešení. V případě betonové dlažby je dobré vybírat z kategorií dlažeb reliéfních, rumplovaných, kladívkovaných, tryskaných a pemrlovaných. Tedy těch, které se snaží co nejvíce přiblížit podobě přírodního kamene. Mohou mít i nepravidelné či záměrně narušené hrany, aby působily co nejpřirozeněji. Co se týče barevnosti, ideální je volit barvy přírodní. Je potřeba brát ohled na zátěž, které bude dlážděná plocha vystavena a i tento fakt při výběru zohlednit. Ideální je volit dlažbu, která se sestává z kamenů alespoň dvou různých velikostí. Dlážděný povrch je pak zajímavější a ani ve větší ploše mu nehrozí, že by působil monotónně.

dlažba Historic, firma Presbeton

dlažba Memorik, Presbeton

37


betonová nepravidelná dlažba Diton Stone 4.3

Mlatové komunikace

Tam, kde je to vhodné, je možné použít i mlatové úpravy komunikací, označované také jako „minerální beton“. Takováto úprava má přírodní charakter vhodný do venkovského prostředí a ploch zeleně. Mlatový povrch musí mít vynikající a přitom konstantní vlastnosti – pevnost, prosáklivost, která zaručuje, že čtvrt hodiny po dešti bude povrch už opět oschlý atd. I v případě této úpravy je obzvlášť důležité kvalitní provedení. Mlatové cesty jsou sypané z přírodního kameniva ze směsi frakcí s vyrovnanou křivkou zrnitosti. Technologie a použitý materiál musí splňovat kritéria certifikaci pro povrch „mechanicky zpevněné kamenivo“ (MZK). Podle požadované barvy (např. okrová) je třeba přizpůsobit výběr kameniva na finální povrch. Skladba mlatové komunikace se stává z 250 mm štěrkodrti a ze 150 mm mechanicky zpevněného kameniva.

mlatová komunikace v kombinaci s přírodní dlažbou

4.4

Štěrkované plochy, cestičky

Štěrkovaná plocha může být nejen velmi krásná, ale při provedení odpovídajícího podkladu může dobře odolávat i zubu času. Při přiměřené péči (uhrabování a doplňování materiálu) bude tato cenově přijatelná varianta svou přirozeností a krásou opravdu zdobit řešenou lokalitu. Každé vyštěrkované místo vyžaduje dobře propustný podklad, aby se zabránilo tvorbě kaluží a popraskání mrazem. Dobrá propustnost se docílí pomocí zhruba 40 cm silné vrstva suti nebo čistého štěrku, zhutněné pomocí vibračního válce. Na tuto vrstvu se rozhodí velice tenká vrstva drobivého jílu – právě tolik, aby jím mohla prosakovat dešťová voda – do které se může opřít horní vrstva kaménků. Podle velikosti zrnek a vlastností je vrstva štěrku tenčí nebo silnější: ostrohranný štěrk s relativně malými a hranatými kaménky bude vysoký zhruba pouhé 3 cm, hrubší materiál s kulatějšími tvary zrn ze štěrkoviny je třeba nanášet v silnější vrstvě. Chůze v něm je však méně pohodlná. V každém případě by se měla i horní vrstva rovnoměrně zhutnit pomocí vibrační desky nebo ručního dusadla a srovnat do roviny. Kvůli dobrému odtoku vody je výhodné zajistit i mírný sklon od středu cesty k oběma okrajům. Toto praktické opatření propůjčuje cestě i velice pěkný vzhled. Aby se zabránilo rozšiřování jemného materiálu mimo cestu, je potřeba zpevnit okraje. Pro tento účel jsou vhodné pravidelné i nepravidelné desky, kabřincové tvarovky, dřevěné špalíky nebo dlažební kameny

ukázka štěrkované cesty

38

Projektová studie veřejných přírodních ploch obcí mikroregionu Hlinecko

Recommend Documents