Projekt „Spolupráce technických fakult veřejných vysokých škol s podniky a dalšími experty se zaměřením na bakalářské studijní programy“ (SPAV) Zápis z workshopu řešitelského týmu projektu s členy Asociace strojních inženýrů a dalších pozvaných hostů Místo a doba konání workshopu: Workshop se konal v Praze dne 17. 6. (10.00 – 13.00 hod.) v zasedací místnosti Asociace strojních inženýrů (Politických vězňů 1419/11, Praha 1) Program workshopu: 1. Zahájení 2. Restrukturalizace studia ve smyslu Boloňského procesu se zaměřením na studijní programy technických vysokých škol a jejich fakult Prezentace: Ing. Helena Šebková, CSc. Diskuse 3. Vybrané statistické údaje - zájem o studium technických oborů Prezentace: Ing. Josef Beneš, CSc. Diskuse 4. Základní vyhodnocení dotazníkového šetření – spolupráce rektorů a správních rad vysokých škol Prezentace: Mgr. Michaela Šmídová, Ph.D. Diskuse 5. Všeobecná diskuse a závěr workshopu Moderování workshopu: RNDr. Vladimír Roskovec, CSc., zástupce ředitelky CSVŠ,v.v.i. Záznam prezentací a diskusí Úvod: Na úvod workshopu Helena Šebková přivítala zúčastněné, představila projekt SPAV a nabídla hlavní průřezové okruhy otázek, jejichž prodiskutování se předpokládalo, například: spolupráce vysokých škol s průmyslem z obecného pohledu, vliv externích partnerů na vytváření studijních programů a na řízení vysoké školy, zkušenosti a problémy z oblasti bakalářských studijních programů, úloha a kompetence správních rad a další. Program workshopu byl rozčleněn do tří bloků: - restrukturalizace studia ve smyslu Boloňského procesu se zaměřením na studijní programy technických vysokých škol a jejich fakult; - interpretace vybraných statistických údajů o zájmu o studium technických oborů; - základní vyhodnocení dotazníkového šetření na téma spolupráce rektorů a správních rad vysokých škol. První blok: Restrukturalizace studia ve smyslu Boloňského procesu se zaměřením na studijní programy technických vysokých škol a jejich fakult Helena Šebková se ve svém příspěvku zabývala některými základními principy Boloňského procesu se zaměřením na třístupňovou strukturu vysokoškolského studia a praktickými
možnostmi a důsledky restrukturalizace dlouhých magisterských programů na dva stupně. Prezentace je k dispozici na www stránce projektu. Diskuse: Bakalářské studium je stále předmětem velkých diskusí a prezentace proto vyvolala velmi širokou a podnětnou diskusi. Akademičtí pracovníci z vysokých škol považují za velký problém praktickou výuku. Argumentují tím, že je velmi drahá, že laboratoře nejsou dobře a moderně vybaveny a především tím, že vysoké počty studentů bakalářského studia není možné ve smyslu praktické výuky zvládnout jak po stránce lidské kapacity, tak po stránce finanční. Dochází proto k paradoxní situaci, a sice že se praktická výuky posunuje do vyšších ročníků, tudíž do navazujícího magisterského studia, kde nižší počty studentů umožňují praktickou výuku nabídnout. Z diskuse vyplývalo, že si akademičtí pracovníci problém uvědomují, ale ani do budoucna nevidí jednoduché řešení a podmiňují ho především možností získat dostatečné finanční prostředky. Řešitelský tým projektu k tomu namítal, že patrně není vhodné spokojit se s tím, že je problém obtížně řešitelný a že je potřeba hledat různá možná řešení. Jedním z nich je právě spolupráce s partnery v průmyslu a dalších oblastech uplatnění absolventů, kteří by mohli (i ve vlastním zájmu) pomoci situaci řešit. Určitě řešení nabízí i využívání informačních a komunikačních technologií ve výuce a snaha část praktické výuky nahradit tímto způsobem. Dalším diskutovaným problémem byl klesající zájem uchazečů o technické obory. Na této skutečnosti se všichni shodli, ale vysvětlení potřeboval fakt, že přes malý zájem statistická data prokazují, že počet studentů těchto oborů stále narůstá. Shoda je i v tom, že nedostatečný zájem nedává vysokým školám možnost výběru tak, jak tomu je u oborů vyhledávaných (právo, humanitní obory a další), naplnění plánovaných počtů studentů lze realizovat jen v případě přijímání prakticky všech, kteří se přihlásí (často bez přijímací zkoušky), což znamená i těch, pro které je technický obor druhou nebo třetí možnou volbou. Naopak velké neporozumění a výrazná diversifikace názorů je v tom, jak se s tímto faktem vypořádat. Akademičtí pracovníci vesměs odmítají, nebo jsou velmi rezervovaní k myšlence, že diversifikovaná skupina uchazečů o studium vyžaduje specifický přístup, který akceptuje jejich různé nadání, zájem o obor, očekávání od studia a případně od budoucího povolání, a vyžaduje od tvůrců studijních programů koncipovat je tak, aby byly v maximální míře využity duševní kapacity uchazečů a poskytováno jim takové studium, které jsou schopni zvládat. Znamená to koncipovat bakalářské studium s nižšími požadavky na teoretické znalosti, poskytnout možnost vystudovat i těm, kteří by složitější či delší studium nezvládli nebo o ně z nějakého důvodu nestojí, ale budou dobrými odborníky na pracovních místech, kde jejich vzdělání bude dostačující. Tento model zároveň znamená umožnit všem pokračování v náročném navazujícím magisterském studiu v případě, že si požadované vstupní znalosti doplní. Uvedená náročnost restrukturalizace studia vyžaduje od akademických pracovníků velké dodatečné pracovní zatížení a proto často (a patrně často i oprávněně) naráží na velký odpor. Rozdílné názory proto panují i v posuzování neúspěšnosti studia, kdy akademičtí pracovníci argumentují tím, že vysoká neúspěšnost ve skutečnosti prokazuje nároky a tudíž požadovanou kvalitu studia, zatímco řešitelé projektu prosazují výše uvedené myšlenky, a sice přizpůsobení studia v jednotlivých stupních studia schopnostem a počtu studentů a využití všech typů talentu, které tato diversifikovaná skupina obsahuje. V diskusi ale zazněly i velmi podpůrné názory pro prakticky orientované bakaláře, dokladující zájem firem a řadu pozitivních příkladů z praxe. Na druhé straně byly prezentovány i příklady dvojího typu bakalářského studia, kdy obecně zaměření bakaláři pokračují v navazujícím studiu, zatímco profesně zaměření bakaláři by měli odcházet do praxe. Bohužel nebylo v takovém příkladě uvedeno, jak se škola vyrovná s těmi absolventy profesních bakalářů, kteří by se rozhodli ve studiu pokračovat. Naopak se vedla diskuse o tom, že je obtížné si představit prostupnost bakalářského a navazujícího magisterského studia mezi různými školami, protože jejich přístup ke koncepci studia může být různý. Členové řešitelského týmu oponovali v tom smyslu, že je
potřeba v případě mobility studentů využívat uznávání studia, nikoliv trvat na ekvivalenci jeho obsahu. Nabízeli možná řešení, jak doplnit znalosti a dovednosti absolventů tak, aby mohli vstoupit do navazujícího programu jiné školy (s uváděním příkladů ze zahraničí) nebo aby mohli pokračovat ve studiu v případě původního profesního zaměření (s uvedením příkladu VŠCHT a nabídky volitelných předmětu a kurzů celoživotního vzdělávání). Diskuse se pak ukončila tématikou uznávání studia, kdy členové řešitelského týmu projektu argumentovali opět Boloňským procesem a Lisabonskou úmluvou, která se zatím vesměs nedodržuje, jak je zřejmé z přístupu k absolventům vyšších odborných škol a uznávání jejich studia vysokými školami. Na závěr lze konstatovat, že velmi živá diskuse i velmi častý nesoulad názorů ukázal, že téma je zajímavé a důležité a že je potřeba diskusi dále rozvíjet a podporovat tak vyjasnění problémů a postupné sbližování názorů i řešení obtížných problémů. Druhý blok: Vybrané statistické údaje – zájem o studium technických oborů Josef Beneš prezentoval zpracovaná data z matriky studentů týkající se základních údajů sledovaných vysokými školami: počty uchazečů, přijatých a zapsaných, neúspěšnost studia, vliv restrukturalizace studijních programů. Také statistická data vyvolala zajímavou odezvu mezi přítomnými účastníky workshopu. Jeden z názorů Asociace strojních inženýrů (dále jen „ASI“) vyjadřoval, že české vysoké školy produkují nadbytek ekonomicky zaměřených odborníků, zatímco techniků, a zejména strojařů, je nedostatek. Další negativní stránky týkající se studentů technických oborů se týkaly jejich praktické výuky, kterou ASI neshledává dostatečnou ani po stránce kvantitativní, ale především po stránce kvalitativní (laboratoře jsou nemoderní, novou technologii si studenti mohou osvojovat jenom v teoretických přednáškách) a tudíž se domnívá, že tento nedostatek přispívá k častému odchodu dobrých absolventů do zahraniční. Na tyto výhrady navázala řada dalších výhrad k technickému vzdělávání a prostředí, ve kterém je poskytováno. Členové ASI argumentovali špatným stavem českých firem, z nichž jenom málokterá má možnost technická studia dotovat, znovu a znovu se opakovaly stížnosti na špatné a zastaralé vybavení laboratoří, které studenty neláká, případně odrazuje od studia. Stížnosti se týkaly i státu, který podle členů ASI technická studia nepodporuje, resp. je podporuje méně, než jiné obory (například obory ekonomické), a polemika dostávala i politický rozměr, kde se kritizoval stát za stav českého průmyslu a dávala se mu vina za zrušení či krach mnoha firem a podniků, zrušení výroby mnoha technických produktů a zařízení s důsledkem zbytečné orientace na dovoz apod. Konkrétnější výhrady z řad účastníků workshopu poukazovaly na problémy bakalářů v lékařských oborech, kde se směšovaly problémy lékařské s technickými a technologickými, kritizovány byly zastaralé učebnice a špatně vedená výuka. Výhrady byly vzneseny i ke způsobu financování a k výši koeficientů využívaných pro rozdělování veřejných finančních prostředků prostřednictvím formule s argumentací, že technické vysoké školy jsou podhodnoceny, dále pak k velkému počtu nově vznikajících vysokých škol a problému s kvalitním zajištěním výuky renomovanými odborníky (patrně myšleno docenty a profesory). Řešitelé projektu pak těmto názorům oponovali s tím, že je málo firem, které by nabízely například stipendijní programy a činily tak technické studijní programy atraktivnější, stejně jako případné změny ve mzdové politice, která je plně v kompetenci podniků a firem samotných. Na zmiňovaný „přebytek“ ekonomů a jiných profesí pak dokladovali, že jejich nezaměstnanost není větší, než nezaměstnanost absolventů – techniků a že je potřeba brát v úvahu změnu struktury povolání a tudíž i změněnou potřebu některých kvalifikací. Oponováno bylo i obavám z bakalářského studia v medicíně s vysvětlením, že povolání zdravotní sestry je regulovaná
profese, která zaručuje vhodný obsah příslušného studijního programu a že není potřeba se obávat bakalářského studia zaměřeného na biomechaniku a jiné interdisciplinární obory, které například umožňují zdravotnickému personálu kvalifikovaně obsluhovat moderní zdravotnické zařízení. Vysvětlen byl též způsob financování, který lze považovat ze nedostatečný z hlediska celkové výše státních prostředků, obtížněji je však možné podobné kritice podrobit mechanismus jejich rozdělování, který byl nejednou předmětem diskuse s akademickou obcí, ale je možné ho podpořit i příklady ze zahraničí. Vysoce podnětný příspěvek ze strany zástupců zaměstnavatelů se týkal nedostatků znalostí absolventů pro týmovou práci, vedení pracovního kolektivu a dalších znalostí a dovedností, které nejsou součástí příslušného studovaného oboru, ale jsou nezastupitelné ve výkonu povolání. Reakce představitele z vysoké školy zněla tak, že není možné tyto další předměty/moduly do už tak velmi náročného studia doplnit a tudíž lze vylepšení podporovat pouze v rámci odborných předmětů (podporou komunikace v kolektivu, podporou prezentací studentů apod.). Tento názor opět kolidoval s názorem představitele projektového týmu, který doporučoval tvůrcům studijních programů zařazovat výuku „soft skills“ na základě požadavků z praxe, aniž by se domnívali, že podpora či dokonce požadavek na takovou aktivitu bude vznesen ze strany ministerstva. Diskuse o statistických ukazatelích potvrdila, že data nejsou zcela běžně mezi akademickou komunitou ani mezi průmyslovými partnery známa a že je potřeba je více publikovat. Kromě toho bylo jasně vidět odklon diskuse od statistických dat ke konkrétním problémům týkajícím se opět obsahu studijních programů, financování dalších záležitostí, což potvrzuje zájem obou stran – akademické komunity i jejích externí partnerů o vývoj technických studií a tudíž prospěšnost vzájemného setkávání. Třetí blok: Základní vyhodnocení dotazníkového šetření – spolupráce rektorů a správních rad vysokých škol Michaela Šmídová ve své prezentaci vyhodnotila výsledky dotazníkového šetření mezi rektory a předsedy správních rad vysokých škol. Zástupkyně CSVŠ, v.v.i. další diskusi uvedla konstatováním, že kompetence správních rad patří k dlouho diskutovaným otázkám, jejíchž palčivost je dnes navíc umocněna přípravou zákona o terciárním vzdělávání. Diskuse byla zahájena dotazem, kde a jak jsou kompetence správních rad určeny a byla relativně obsáhle (včetně informace o stavu příprav zákona o terciárním vzdělávání) zodpovězena ze strany projektového týmu. Členové ASI pak reagovali a komentovali stav nejrůznějšími příspěvky. Někteří vyjádřili domněnku, že demokracie v oblasti vysokého školství je příliš vysoká, že někdy je potřeba využít možnosti rozhodování a že je možné vyvarovat se chyb převzetím mezinárodních zkušeností. V této souvislosti se diskutovalo o německém vysokém školství, které podle některých účastníků workshopu může být z historických důvodů pro naše vysoké školy příkladem a obecně o zmapování mezinárodní situace, které by mohlo být prospěšné. Otevřela se též otázka účasti českých vysokých škol ve FEANI a důsledků z toho vyplývajících. Akademičtí pracovníci mínili, že posílení manažerského rozhodování může potlačit odbornou a vědeckou úroveň školy, zatímco představitel průmyslového podniku měl za to, že změna řízení vysoké školy směřující k vedení komerční firmy může být prospěšné. K příkladům ze zahraničí bylo ze strany řešitelů projektu poukázáno na rozmanitost systémů vysokého školství v Evropě a tudíž k obtížnosti přejímat zkušenosti, i když dobré znalosti fungování zahraničních vysokých škol jsou bezesporu užitečné a modifikované příklady v některých případech využitelné. Účast ve FEANI byla komentována z hlediska Boloňského
procesu a důrazu na uznávání studia, které postupně úlohu FEANI a titulu „euroinženýr“ oslabuje jako nadále nepotřebnou. K diskusi o mezinárodní situaci patřila též poznámka týkající se projektu OECD „Thematic Review of Tertiary Education“, který poskytl České republice řadu doporučení k rozvoji terciárního vzdělávání, mezi nimi též návrh změnit systém řízení vysoké školy ve smyslu posílení kompetencí správní rady. Konkrétní výtky z řady akademických pracovníků se týkaly snižující se aktivity vysoké školy ve výzkumu a vývoji, kterým řešitelé projektu oponovali s odvoláním na statistiky prokazující výzkumné výkony vysokých škol, na nárůst finančních prostředků do této oblasti i na zvyšující se počty studentů v doktorských studijních programech. Souviselo s tím velmi důležité upozornění zástupce průmyslové sféry na potřebu rozvíjet spolupráci s absolventy, která může přinášet i doplňující finanční prostředky. Diskuse se místy opět dostávala do politické polohy a všeobecné kritiky jak technického vysokého školství tak současného stavu českého průmyslu i jednotlivých podniků a firem. Účastníci workshopu poukazovali na neexistenci plánování a vizí rozvoje v této oblasti, špatné či dokonce neexistující spolupráce ministerstva školství s vysokými školami, na neexistenci poradního orgánu na vládní úrovni s dostatečnými a obecnými znalostmi strategického plánování, na převažující krátkodobé pohledy a názory politiků a na řadu dalších konkrétních negativních stránek technického rozvoje. Argumentace řešitelů projektu se soustředila na vysvětlení důležitosti vysoké autonomie a samosprávy vysokých škol, na cílené oslabování vlivu státu na chod vysokého školství a samozřejmě připouštěla i existenci problémů, které z toho vyplývají. Obdobně jako v předcházejících dvou blocích se ukázala velmi široká škála názorů, které v řadě případů byly výrazně kontroverzní. Lze z toho opět odvodit, že diskusní fóra jsou velmi důležitá, přinášejí možnost poznatků různých názorů, které jsou důležité samy o sobě, ale především dávají možnost o nic přemýšlet a postupně je společně řešit.
