Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. 10. 5. 2009

…………………………

Na tomto místě bych především chtěla poděkovat doc. PhDr. Václavu Vondráškovi, CSc. za odbornou pomoc při psaní této práce a Wilfriedu Eulertovi za poskytnuté doplňující materiály, týkající se nejen počátků Bundeswehru.

1

“Politické důsledky vojenských triumfů bývají pomíjivé, trofeje upadají v zapomnění a vojevůdci sami často v nemilost.“1

1

VLNAS, Vít: Princ Evžen Savojský. Ţivot a sláva barokního válečníka. Praha: Paseka, 2001.

2

OBSAH

Poděkování ............................................................................................................... 1 Úvod ......................................................................................................................... 4 1. Norimberský proces 1.1

Přelíčení s hlavními válečnými zločinci ........................................... 6

1.2

Dvanáct vedlejších norimberských procesů .....................................11

1.3

Proces proti vysokým důstojníkům německé armády ......................14

2. „Ztracená vítězství“ Ericha von Mansteina 2.1 Strmá cesta do Norimberku ....................................................................17 3. Heinz Guderian: „Motor zvítězil nad koněm a kanón nad kopím.“ 3.1 „Schnelle Heinz“ ................................................................................... 23 4. Trpký konec nebo nový začátek? ........................................................................ 28 5. Závěr ................................................................................................................... 29 6. Obrazová příloha ..................................................................................................30 7. Seznam pouţité literatury a obrazového materiálu …..........................................34

3

Úvod

Německá armáda se po druhé světové válce nacházela v troskách. Její poválečná obnova z velké části závisela na válečných zkušenostech mnoha bývalých vojáků. Kaţdá armáda má své výjimečné osobnosti, které se díky vlastním schopnostem vypracovaly do vysokých velitelských funkcí. Do této práce jsem vybrala z velkého mnoţství osob, hýbající německou válečnou mašinérií, dva muţe, kteří měli hodně společného, ale zároveň byli zcela rozdílní. Tím prvním je výborný armádní stratég a postrach východní fronty Erich von Manstein; druhý muţ stál u zrodu německých tankových jednotek2 - Heinz Guderian - jehoţ jméno je spojováno s tankovou zbraní dodnes. Nemám v úmyslu napsat paralelní ţivotopisy obou těchto muţů, pouze bych chtěla vyřešit problém, o kterém přemýšlím jiţ delší dobu. Proč někoho propustili z dlouholetého vězení „pro zdravotní důvody“, a proč jiného hledali po celém světě, aby jej postavili před soud za válečné zločiny? V této práci jsem se pokoušela odpovědět na mnoho poloţených otázek. Přemýšlela jsem o tom, zda můj názor bude objektivní a nestranný. V současnosti je vliv médií na člověka nezanedbatelný. Je mu předkládán idealizovaný svět do té míry, ţe poté dokáţe jen těţko rozlišit události, které se skutečně staly a situace, které pocházejí z pera scénáristů, popřípadě jsou produktem bujné fantazie spisovatelů. Nelze popřít, ţe filmy jako Stalingrad, či Nepřítel před branami apod. měly na moji volbu tématu nemalý vliv. Avšak čím více informací jsem získávala, tím menší tento vliv byl. O německé vojenství druhé světové války jsem se začala zajímat před lety a nyní mě napadlo svoje znalosti rozšířit a nahlédnout pod povrch jedné nedokončené myšlenky jednoho muţe. Tou jednou myšlenkou myslím německý Wehrmacht a jeho pokus o ovládnutí většiny známého světa. Tím jedním muţem myslím Adolfa Hitlera a jeho působení na německý národ. Jak vyplývá z názvu této bakalářské práce, pokusím se poodhalit pozadí poválečného uspořádání německé armády a jejího nelehkého postavení mezi dvěma bloky. Erich von Manstein i Heinz Guderian zastávali v nacistickém Německu vysoké armádní funkce, které by nikdy nezískali, kdyby nebyli spřízněni s nacistickou ideologií. Jak úzce byli spjati s touto ideologií? Věděli o válečných zločinech, páchaných během jejich

2

Tzv. „Panzertruppen“ se začaly utvářet v polovině 30. let 20. století. Je to sice dlouhá doba, kdy byl nasazen první tank na bojiště (Britové pouţili první tanky roku 1915 na Sommě), ale i tak lze chápat vzestup této zbraně za překvapivě rychlý. Spolu s Luftwaffe byly německé tanky základem ofenzivní taktiky „Blitzkrieg“, která byla pouţita zejména proti Polsku a Francii v letech 1939-40.

4

taţení Evropou?3 Vydávali rozkazy v rozporu s mezinárodními úmluvami? Pokud tito muţi byli posuzováni jako nacističtí zločinci, proč tak nebyli chápáni po svém propuštění a zapojení do běţného ţivota? K tomuto bodu mě napadá jediné. Byli natolik důleţití pro nový rozvoj armády, ţe bylo přehlédnuto mnoho „chyb, udělaných za války“. V době, kdy byli ve velkém stíháni vysocí nacističtí představitelé v Norimberku, pátrání probíhala po celém světě, byli někteří lidé rehabilitováni, aby poslouţili nové věci. Proč byl vztah k těmto lidem zcela jiný neţ k ostatním vysokým představitelům? Váleční spojenci se snaţili získat co nejvíce ze svého vítězství nad Německem. Kaţdý národ prahnul po sebeurčení, chtěl pomocí vlastních soudů vykonat svou spravedlnost. S koncem války se objevily rozsáhlé problémy, způsobené světovým konfliktem. Desítky milionů lidí zahynuly, několik milionů bylo bez domova. Mnoho měst se nacházelo v troskách. Průmysl a zemědělství se jen těţko vracely do předválečné úrovně. Válka po sobě zanechala hodně hořkosti. Kolaboranti byli vylučováni ze společnosti, vězněni a vraţděni. Nelze pominout také vliv války na utváření lidské osobnosti. Pocit stálého ohroţení, nepřítomnost zázemí, smrt blízkých lidí, nejen rodinných příslušníků nebo ztráta všech morálních i společenských hodnot se nemalou měrou promítly do duše milionů lidí. Není se tedy čemu divit, kdyţ po válce stoupla vlna nenávisti. Nezáleţelo na vině, či nevině. Celý svět volal po odplatě. Poprvé v moderních dějinách se stalo, ţe představitelé zločineckého státu byli postaveni před soud za přípravu a rozpoutání válečné katastrofy4. Odplatu však nelze uplatňovat podle starých nepsaných pravidel oko za oko, neboť by se vítězové, přes těţce vydobyté vavříny, sníţili na úroveň poraţených. Veškeré křivdy a násilí by se nahradily dalším násilím, coţ by opět nezplodilo nic jiného neţ-li násilí. Pokud by se měl svět navrátit do rovnováhy, musel se vrátit „nenásilnou“ cestou.

3

V tomto případě myslím nasazení vyhlazovacích komand SS (Einsatzgruppen) za postupující frontou. Tato komanda, působící na východní frontě, cíleným masovým vyhlazováním ţidovského obyvatelstva rozšiřovala německý ţivotní prostor (tzv. Lebensraum). K tomuto tématu existuje velké mnoţství literatury. Zde uvádím některé z nich: KNOPP, Guido: SS. Výstraha dějin. Praha: Ikar, 2004. GRÜNBERG, Karol: Hitlerova černá garda. Praha 1981. MANN, Chris: SS-Totenkopf. Historie divize s umrlčí lebkou ve znaku 1939-1945. Praha: Svojtka &Co., 2003. KRAUSNICK, H. – WILHELM, H.-H.: Die Truppe des Weltanschauungskrieges. Die Einsatzgruppen der Sicherheitspolizei und des SD 1938-1942. Stuttgart: Deutsche Verlagsanstalt, 1981. 4 SUNARDI, Teddy: Mezinárodní vojenské tribunály po druhé světové válce. Praha: Univerzita Karlova (dále jen UK), 1998. s. 1. Viz téţ: Obrazová příloha. Mapa všech poválečných hlavních soudních procesů v Evropě. s. 33.

5

1.

Norimberský proces

1.1

Přelíčení s hlavními válečnými zločinci 20. listopadu 1945, přesně na den – tři roky po vytvoření armádní skupiny Don, která

pod velením polního maršála von Mansteina měla vyprostit 6. armádu z obklíčení u Stalingradu, byl v Norimberku zahájen mezinárodní soudní tribunál. Je paradoxem, ţe právě stalingradská bitva znamenala zásadní obrat ve válce. Od této doby byla německá armáda nucena přejít od ofenzívy k defenzívě. Jak jsem jiţ uvedla, poprvé v moderní historii se po válce uskutečnil proces, vedený vítězi nad jejich poraţenými5. V procesu byl spatřován začátek nové podoby uspořádání světa. Byla to reakce na dosud nevídaný rozměr a kvalitu spáchaných zločinů. Zcela právem je Norimberský proces povaţován za jeden z hlavních mezníků na poli mezinárodního práva. Formálně bylo rozhodnuto o poválečném procesu ještě v průběhu války6. Na základě předešlých ujednání byla zástupci USA, SSSR, Velké Británie a prozatímní francouzské vlády na mezinárodní konferenci v Londýně 8. srpna 1945 podepsána „Dohoda o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců“, která také stanovila, ţe: „Německo bude povinno dát věcnou náhradu za škody, které způsobilo spojeneckým národům za války. Reparace mají dostat především země, které nesly hlavní břímě války, utrpěly největší ztráty apod.“7 Šest dní před podpisem výše zmíněného dokumentu se konala konference v Postupimi, kde bylo stanoveno: „Německý militarismus a nacismus budou vymýceny a spojenci se vzájemným souhlasem nyní i v budoucnu učiní i jiná opatření, nutná k tomu, aby Německo jiţ nikdy neohroţovalo sousední země nebo zachování míru na celém světě.“8 Protihitlerovská koalice se mimo jiné dohodla na zřízení mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. Proč byl zvolen zrovna Norimberk? Německá města byla silně poničena spojeneckým bombardováním, proto bylo nesmírně obtíţné nalézt vhodnou budovu pro konání tribunálu

5

Podobný pokus nastal po první světové válce, kdy byli Němci v čele s císařem Vilémem II. označeni za hlavní strůjce války. Státy Dohody se snaţily postavit císaře před vojenský soud, ale Vilém II. našel útočiště v Holandsku, které jej posléze odmítlo vydat. 6 Jaltská konference, pořádaná v únoru 1945, upřesnila návrhy na poválečné uspořádání světa. Navazovala tak na předchozí konference v Moskvě a Teheránu, kde se v průběhu roku 1943 sešli zástupci tří mocností, Churchill, Stalin a Roosevelt, aby se dohodli na vzájemné spolupráci. Na těchto konferencích bylo stanoveno, ţe osoby, přímo odpovědné za spáchané zločiny, i pokud se jich jen účastnily, budou souzeny a potrestány v zemi, ve které zločin spáchaly. Jde víceméně o nátlak ruské strany, která si nárokovala vydání největšího procenta válečných zločinců do země. 7 SUNARDI, Teddy: Mezinárodní vojenské tribunály po druhé světové válce. Praha: UK, 1998. s. 14. 8 Tamtéţ, s. 14-15.

6

takového rozsahu jaký byl zamýšlen. Nesporné bylo, ţe se soudní přelíčení uskuteční ve městě, nacházejícím se v americké zóně9. Nejen, ţe většina z těch, kteří měli být obţalováni, se nacházela v amerických zajateckých táborech, nýbrţ právě Američané projevovali v uspořádání mezinárodního tribunálu největší iniciativu. Norimberk byl zvolen za místo konání procesu ze zcela zjevných příčin. Místní justiční palác, stejně tak přilehlá věznice, zůstal zachovaný i přes rozsáhlá bombardování, která zasáhla město koncem války a změnila jej v hromadu sutin. Mimo tyto věcné skutečnosti se Norimberk nabízel jako vhodné místo také díky tomu, ţe před válkou a během ní představoval mocenské centrum nacismu. Konaly se zde stranické sjezdy s plamennými Hitlerovými projevy, byly zde také vydány tzv. Norimberské zákony, silně potlačující lidská práva. Tyto zákony o říšském občanství a o ochraně německé cti a krve, vydané roku 1935, směřovaly k totálnímu vyhlazení neárijského obyvatelstva, ţijícího na územích ovládaných Němci. Jako kaţdý důleţitý mezník, se tento proces nevyhnul kritice. Hlavním problémem byla oprávněnost vítězné strany na přelíčení se stranou poraţenou. Navíc byla všechna veřejná přelíčení od počátku pod drobnohledem ustavujícího se německého tisku, jenţ byl pod kontrolou Spojenců (není zde však myšlena cenzura). Z celé řady nových odhalení, jeţ postupně vykreslila celou hrůznost nacistického reţimu, vyplýval zvláštní význam, přikládaný tomuto tribunálu. Spojenci tak zahájili „převýchovu“ německé společnosti, aby nikdo nemohl tvrdit, ţe se nic takového nestalo a předešlo se dalším podobným hrůzám v budoucnosti. Justiční palác, speciálně upravený pro přelíčení, byl důkladně střeţen americkou vojenskou policií. Nikdo nepovolaný se bez zvláštního povolení k němu ani nepřiblíţil. Vše se odehrávalo pod dohledem spojeneckých vojsk, včetně dopravy, stravování, komunikace s médii apod. Tato vysoká bezpečnostní opatření měla svůj důvod. V hlavním norimberském procesu stojí proti osmi soudcům a patnácti ţalobcům10 třiadvacet osob, které v nacistickém Německu zastávaly vysoké funkce. Přestoţe se před tento soud nepodařilo dostat Hitlera, Goebbelse a Himmlera, kteří raději zvolili smrt, aby unikli spravedlnosti, jsou souzeni jiní, 9

Po válce se Německo ocitlo pod sférami vlivu spojeneckých armád, které si dle vzájemných dohod území rozdělily a začlenily jej pod svou správu. Právě v Německu se střetával kapitalismus a demokracie Západu s komunismem a autoritářstvím Východu. A byl to právě Adolf Hitler, který ve svém posledním monologu z 2. dubna 1945 prohlásil: „Po poráţce říše…na světě zůstanou pouze dvě velmoci, které se budou schopny proti sobě postavit – Spojené státy a sovětské Rusko. Zákony historie i geografie přinutí tyto dvě mocnosti ke zkoušce síly, ať uţ na poli vojenském, ekonomickém, či ideologickém. Podle stejných zákonů se obě mocnosti stanou nepřáteli Evropy. A je nad slunce jasné, ţe dříve nebo později bude pro tyto mocnosti ţádoucí hledat podporu jediného velkého evropského národa, který přeţil – německého lidu!“ Viz STÜRMER, Michael: Německo 20. století. Praha: Svojtka & Co., 2005. s. 107. 10 Skupina osmi soudců se skládala vţdy z jednoho představitele kaţdé ze čtyř spojeneckých zemí. Plus kaţdý soudce měl vlastního zástupce. Prezidentem byl britský soudce Sir Geoffrey Lawrence. Skupinu patnácti ţalobců vedli Američan Robert H. Jackson, Francouz Francois de Menthon, Brit Haertley Shawcross a Roman Rudenko za SSSR. K odsouzení obţalovaných byla nutná většina hlasů tribunálu.

7

stojíce stejně vysoko v nacistické hierarchii. Přelíčení s nimi zahájil americký ţalobce Henry Jackson, jehoţ obţalovací řeč trvala bezmála pět hodin. Soudní dvůr zajišťoval obţalovaným právo na spravedlivý proces, právo na tlumočníka a na obhájce, kteří mohli podrobit kaţdého svědka kříţovému výslechu. Speciálně tímto soudem byly stanoveny 3 základní body obţaloby: 1.

Zločiny proti míru tj. záměrné porušení mezinárodních smluv a dohod jako např. Haagské úmluvy, či Versailleských dohod, jenţ vedlo k rozpoutání světové války a následnému zahájení útočné války. Popř. účast na „společném plánu přípravy války“ tj. jednotlivci mohli být odsouzeni i jako příslušníci určité skupiny či organizace.

2.

Zločiny proti lidskosti tj. perzekuce z rasových nebo náboţenských důvodů, ať uţ civilního obyvatelstva, či válečných zajatců, podle předem připraveného plánu, před válkou nebo za války.

3.

Válečné zločiny tj. porušení válečných práv např. systematické vyhlazování, mučení, vraţdy, deportace na nucené práce a zotročování, zábory a plenění majetku, ničení měst a vesnic bez vojenské důleţitosti apod., vycházející z nacistické vize „totální války“, lépe řečeno „konečného řešení“.11

Nacistické zločiny byly zločiny zcela nového druhu, vymykající se lidskému chápání. Navíc uvědomění si rozsahu všech německých zločinů, a to nejen na Východě, světovou veřejnost teprve čekalo. Tyto zločiny budou souzeny tribunálem bez ohledu na to, zda bylo porušeno právo země, kde byly zločiny spáchány. Výjimečnost uplatnění mezinárodního práva v Norimberském procesu vyjádřil David Maxwell – Fyfe12: „Právo je ţivým organismem. Jeho cílem je slouţit lidstvu a musí proto růst a rozvíjet se tak, aby vyhovovalo měnícím se potřebám společnosti. Nikdy dosud nestála společnost evropských zemí před takovými problémy, nikdy nebyla ohroţována ve svém středu miliony nelítostných fanatiků, vycvičených a vychovaných v duchu vraţdění a rasové nenávisti, v duchu války. Tento stav věcí, bez ohledu na to, měl-li jiţ obdoby v minulosti, ospravedlňuje a dokonce vyţaduje, aby

11

Blíţe se k těmto bodům vyjadřuje GORŠENIN K. P. a kol.: Norimberský proces. Právnický ústav ministerstva spravedlnosti. Díl II. Praha: Orbis, 1953. s. 494 – 509. 12 Sir David Patrick Maxwell Fyfe (1900-1967) byl zástupce hlavního ţalobce za Velkou Británii Hartleyho Williama Shawcrosse (1902-2003).

8

bylo pouţito neobvyklých právních norem.“13 7. října 1942 byla zaloţena, díky Churchillově a Rooseveltově iniciativě, Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů (United Nations Commission for the Investigation of War Crimes). Za prvé shromaţďovala důkazní materiály, dokumenty, fotografie, jenţ by napomohly odhalení a následném usvědčení nacistických zločinů. Za druhé se zabývala sestavením seznamu představitelů nacistického Německa, kteří by měli být souzeni jako váleční zločinci. Na lavici obţalovaných společně zasedli: Hermann Göring, bývalý říšský maršál a vrchní velitel Luftwaffe, prezident Říšského sněmu atd., jenţ se stal největší válečnou kořistí Spojenců; Rudolf Hess, Hitlerův zástupce, který během procesu předstíral „duševní chorobu se ztrátou paměti“; Joachim von Ribbentrop, ministr zahraničních věcí; Wilhelm Keitel14, bývalý polní maršál a šéf vrchního velitelství branné moci (OKW); Alfred Rosenberg, říšský ministr pro okupovaná východní území; Hans Frank, zodpovědný za vše co se dělo v Polsku; Dr. Wilhelm Frick, říšský ministr vnitra; Julius Streicher, vydavatel antisemitského periodika „Der Stürmer“; Dr. Walter Funk, říšský ministr hospodářství a prezident říšské banky; Hjalmar Schacht, do roku 1939 prezident říšské banky, říšský ministr hospodářství 1933-1936; Dr. Erich Raeder, velkoadmirál a aţ do roku 1943 vrchní velitel vojenského námořnictva (Kriegsmarine); Karl Dönitz, vrchní velitel Kriegsmarine od roku 1943, Hitlerův nástupce po jeho

smrti; Baldur von Schirach, do roku 1940 říšský vedoucí

mládeţe, poté vedoucí NSDAP ve Vídni; Fritz Sauckel, který měl na starosti pracovní nasazení (nucené práce); Alfred Jodl, generálplukovník a šéf generálního štábu (OKH); Franz von Papen, bývalý Říšský kancléř, byl zodpovědný za dosazení Hitlera do čela říšské vlády, vicekancléř a později velvyslanec ve Vídni a Ankaře; Artur Seyss-Inquart, říšský ministr bez portfeje a komisař pro Holandsko; Albert Speer, Hitlerův architekt a říšský ministr pro výzbroj a munici; Konstantin von Neurath, bývalý říšský protektor pro Čechy a Moravu; Hans Fritzche, vedoucí rozhlasového oddělení na Říšském ministerstvu propagandy; a Ernst Kaltenbrunner, po atentátu na Reinharda Heydricha v roce 1942 se stal ředitelem Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA, Reichssicherheitshauptamt), tudíţ měl na starosti konečné řešení ţidovské otázky.15 Dále byl obţalován Robert Ley, říšský ministr práce. Avšak před zahájením procesu spáchal 25. října sebevraţdu. Martin Bormann, osobní tajemník Adolfa Hitlera byl souzen v nepřítomnosti, poněvadţ se nepotvrdila 13

Závěrečná řeč, pronesená v Norimberku 28.-29. srpna 1946. Viz: GORŠENIN K. P. a kol.: Norimberský proces. Právnický ústav ministerstva spravedlnosti. Díl II. Praha: Orbis, 1953. s. 279. Viz téţ: Obrazová příloha, s.30. 14 Jeho bratr Bodewin Keitel byl vzdáleným bratrancem Guderianovy ţeny Margarety. Viz: MACKSEY, Kenneth: Guderian. Tankový generál. Praha: Bonus A,1996. s. 23. 15 RIESS, Curt: Procesy, které vzrušily svět. Brno: Jota, 2000. s. 353-4.

9

domněnka o jeho smrti16. Majitel zbrojního koncernu Krupp, Gustav Krupp von Bohlen und Halbach nebyl pro stáří schopen účastnit se procesu, proto bylo stíhání proti jeho osobě zastaveno do té doby, neţ se jeho tělesný a duševní stav zlepší natolik, ţe bude moci být soudní řízení obnoveno. Ţaloby se týkaly výše uvedených osob jako jednotlivců na jedné straně, a na straně druhé jako členů skupin nebo organizací, ke kterým příslušeli, a které rovněţ soud prohlásil za zločinecké: říšská vláda, NSDAP17 včetně politického vedení (Führerkorps der NSDAP), ochranné oddíly strany (SS, Schutzstaffel) včetně Allgemeine SS a Waffen-SS, bezpečnostní sluţba (SD, Sicherheitsdienst), tajná státní policie (Gestapo, Geheime Staatspolizei), úderné oddíly NSDAP (SA, Sturmabteilung) a vrchní velení Wehrmachtu (OKW, Oberkommando der Wehrmacht). Výše zmiňované organizace byly nejenom zakázány, ale podle Norimberského soudu měla kaţdá ze signatářských stran (mezi něţ patřilo i Československo, v rámci členství ve Společnosti národů) právo postavit jednotlivce kvůli jeho příslušnosti k těmto organizacím před národní, vojenské, nebo okupační soudy. Tento proces byl zakončen vynesením rozsudků 1. října 194618, kdy po necelém jednom roce a 406-ti veřejných přelíčeních byl odepřen přístup veřejnosti. Vše, o čem se kdy před soudem hovořilo, bylo doslovně, stenograficky zachyceno. Navíc byl pořízen zvukový záznam19. Norimberský proces byl v zásadě prvním, ale zároveň posledním soudem, na kterém se Spojenci podíleli společně. Přelíčení s hlavními válečnými zločinci byla jakousi zkouškou, předehrou k tzv. vedlejším procesům, které byly vedeny jednotlivými Spojenci zvlášť. Před mnoha lety řekl Goethe o německém národu, ţe jednoho dne dostihne svůj osud: „Sám osud je zasáhne, protoţe zradili sami sebe a nechtěli být tím, čím jsou. Je třeba litovat, ţe neznají kouzlo pravdy; a to, ţe je jim tak drahý dým a kouř nesmírného násilí, je odporné. 16

Kolem jeho smrti existuje stále několik otazníků, ale nejpravděpodobnější varianta je sebevraţda ampulí cyankáli. Kosterní ostatky, nalezené na vlakovém nádraţí Lehrter v Západním Berlíně, se roku 1998 podrobily analýze DNA. Ta potvrdila, ţe se jedná o tělesné ostatky Martina Bormanna. 17 Národně-socialistická německá dělnická strana (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei). Dále jen pod zkratkou NSDAP. 18 Z dvaadvaceti odsouzení bylo vyneseno dvanáct rozsudků trestu smrti. Göring (spáchal sebevraţdu před vykonáním rozsudku a je dodnes sporné jak se mu to povedlo), Bormann v nepřítomnosti, Ribbentrop, Keitel, Rosenberg, Frank, Frick, Streicher, Sauckel, Jodl, Seyß-Inquart a Kaltenbrunner dostali trest smrti oběšením. I přes opakované ţádosti o změnu trestu na zastřelení byly všechny tresty beze zbytku vykonány dle nařízení soudu. Funk, Raeder, Hess odsouzeni na doţivotí. Dönitz odsouzen na 10 let, Schirach a Speer 20 let, von Neurath 15 let. Schacht, von Papen a Fritzche byli zproštěni všech obvinění. Je přinejmenším zajímavé, ţe Walter Funk, ačkoliv odsouzen na doţivotí, byl propuštěn v květnu 1957, stejně jako Erich Raeder, jenţ opustil vězení v září 1955. K předčasně propuštěným patří také Konstantin von Neurath, na svobodě od listopadu 1954. Naproti tomu Schirach, Speer a Dönitz si odseděli celý trest, Rudolf Hess spáchal v srpnu 1987 za podivných okolností sebevraţdu ve věznici Spandau. Alfred Jodl byl roku 1952, šest let po své smrti, rehabilitován, ale později bylo toto rozhodnutí zrušeno. 19 Zvukové záznamy se jednak nacházejí v britském národním archivu, viz www.nationalarchives.gov.uk, jednak v americkém národním archivu (NARA), viz téţ www.archives.gov (obě stránky platné k 10. 5. 2009).

10

Ţe naletí kaţdému šílenému darebákovi, který probouzí jejich nejniţší pudy, který je posiluje v jejich neřestech a učí je chápat vlastenectví jako izolaci a surovost, je ţalostné.“20

1.2

Dvanáct vedlejších norimberských procesů Hlavní norimberský proces soudil nacistickou elitu, naproti tomu soudy, jeţ nyní vedli

Spojenci kaţdý sám za sebe, se snaţily potrestat přímé pachatele válečných zločinů. Termínem „přímý pachatel“ jsou zde míněny osoby, které – nebýt války – by vedly zcela normální ţivot, přesto byli tito lidé schopni bez jakéhokoliv pocitu viny svévolně páchat násilí na druhých. Nešlo ani o ţádné kriminální ţivly nebo osoby z okraje společnosti, ale zástupce střední vrstvy obyvatel. Ať uţ napomáhali, nesli za něj přímou odpovědnost nebo byli vrahy samotnými, kaţdodenně se pohybovali v blízkosti masového vraţdění. Bez skrupulí vraţdili tisíce lidí, pouţívajíce ty nejnehumánnější prostředky, aby se po válce zcela přirozeným způsobem začlenili do společnosti jako by válka ani neexistovala. Naproti tomu odsouzení z hlavního procesu byli „pachateli od psacího stolu“ tj. „pouze vydávali“ rozkazy v rozporu se všemi konvencemi a mezinárodními právy a nebyli se zvěrstvy v přímém denním kontaktu. Dvanáct vedlejších norimberských procesů probíhalo pod patronátem Američanů aţ do konce čtyřicátých let.21 U všech můţeme nalézt společné rysy. Zejména co se týče klasifikace zločinů, neboť aţ zde - při detailnějších důkazních pátráních - vyšel najevo skutečný rozsah nacistické činnosti. Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, které Norimberský proces přesněji nerozlišoval, by v praxi dohromady koexistovat nemohly. Nyní nabyly zcela specifického významu. Dále bylo patrné postupné sniţování délky trvání trestu, které bylo způsobeno reakcí společnosti konce 40. let. V době mocenského napětí mezi západními spojenci a SSSR se Němci snaţili udělat „konečnou čáru za minulostí“, čemuţ právě ze strany západních spojenců nebylo bráněno, protoţe nově se rodící západoněmecký stát se stával z nepřítele výhodným spojencem (potencionální hradba, bránící přílivu komunismu na západ).

20

RIESS, Curt: Procesy, které vzrušily svět. Brno: Jota, 2000. s. 374. Podobně byly vedeny i soudy v britské okupační zóně. Například v Lüneburském procesu z podzimu roku 1945 bylo obţalováno čtyřicet lidí z řad personálu koncentračních táborů: 17. září proces s příslušníky stráţních jednotek koncentračních táborů Bergen-Belsen a Osvětim. A následně několik procesů, týkajících se tábora v Ravensbrücku. Proces v Hamburku soudil vysoké důstojníky Wehrmachtu, Ericha von Mansteina nebo Alberta Kesselringa. Blíţe k procesu s von Mansteinem viz kap. 2.1. Francouzi uspořádali Tribunal Général v Rastattu, Američané,kromě výše zmíněných procesů, vedli nemálo soudních přelíčení v tzv. Dachauských procesech (1945-1948). 21

11

V prvním tzv. Ärzteprozessu bylo obţalováno dvacet tři lékařů ze spáchání zločinů proti lidskosti. Do pokusů na lidech se aktivně zapojilo kolem tří set nacistických lékařů22. Obţalovaní byli zodpovědní za eutanazii a za vědecké pokusy v koncentračních táborech např. zkoumání účinků podchlazení na ţivých lidech. V procesu, který se konal od 9. prosince 1946 do 20. srpna 1947, bylo vyneseno sedm rozsudků trestu smrti, pětkrát doţivotí a čtyři rozsudky v rozmezí od deseti do dvaceti let. Sedm lidí soud osvobodil. V pořadí druhým procesem bylo přelíčení s říšským maršálem Luftwaffe Erhardem Milchem (1892-1972) ve dnech 2. ledna aţ 17. dubna 1947. Byl odsouzen na doţivotí, ale v roce 1951 mu byl trest pozměněn na patnáct let a v červnu 1954 se dočkal předčasného propuštění. V dalším procesu bylo obţalováno šestnáct předních nacistických právníků. Tzv. Juristenprozess se uskutečnil od 5. března do 4. prosince 1947. Podobal se procesu s hlavními zločinci. Jeden obţalovaný nebyl ze zdravotních důvodů souzen a dva další spáchali ještě před vynesením rozsudku sebevraţdu. Byly vyřčeny čtyři rozsudky trestu smrti a stejný počet rozsudků osvobozujících. Dalších pět osob bylo potrestáno v rozmezí od pěti do deseti let. V dubnu se uskutečnily dva procesy. Od 8. dubna do 3. listopadu 1947 se konal proces s Oswaldem Pohlem a příslušníky ekonomicko-administrativního úřadu v rámci SS (WVHA, Wirtschafts- und Verwaltungshauptamt). Oswald Pohl byl odsouzen k trestu smrti a roku 1951 popraven. Jeho třem spolupracovníkům byl trest smrti změněn na trest odnětí svobody. Opět se shodují rozsudky omilostňující s doţivotími a to v počtu tří. Nejvíce trestů bylo uděleno na hranici deseti let. Druhý proces byl proces s průmyslníky (Friedrich Flick a další), kteří byli souzeni za vyuţívání otrocké práce totálně nasazených osob a zajatců, rabování obsazených území a finanční podporu nacistů. Dalším, v pořadí šestým procesem byl tzv. I.G. Farben Prozess (27. srpna 1947 – 30. července 1948). Dvacet čtyři vedoucích činitelů koncernu I. G. Farben bylo obţalováno z ekonomického rabování obsazených území, vyuţívání otrocké práce a podpory NSDAP. Po něm následoval proces s dvanácti vysokými armádními důstojníky německé armády, kteří byli souzeni za zločiny, spáchané během taţení na Balkáně. Tresty se pohybovaly, aţ na pár výjimek, spíše v rozmezí do deseti let. Pouze velitel jihovýchodního úseku, polní maršál Wilhelm List, byl původně odsouzen na doţivotí, avšak opustil brány věznice jiţ v prosinci 1952. Jeho nástupce ve funkci velitele 12. armády, generála Waltera Kuntzeho potkal stejný trest. Generál Lothar Rendulić, velitel 2. tankové armády v Jugoslávii (1943-44) byl odsouzen

22

Většina se vyhnula soudu sebevraţdou, či útěkem jako např. „doktor smrt“, či „anděl smrti“ Josef Mengele.

12

na dvacet let a také se dočkal předčasného propuštění. Nejprve mu byl trest sníţen na polovinu a v prosinci 1951 byl také propuštěn23. Kvůli vysokému věku se jiţ nezapojil do aktivní sluţby, ale začal se věnovat teoretickým záleţitostem. Na dvacet let odsouzený generálmajor Wilhelm Speidel, v letech 1942-44 vojenský velitel v Řecku, se po předčasném propuštění aktivně zapojil do rozvoje nové německé armády.24 Necelý rok od zahájení prvního Norimberského procesu se konal proces se čtrnácti vedoucími pracovníky Hlavního rasového a osídlovacího úřadu (RuSHA, Rasse- und Siedlungshauptamt), jenţ spadal přímo pod Heinricha Himmlera. Proces zaznamenal jeden případ doţivotí a tresty od deseti do pětadvaceti let.25 Proces, kde byly uděleny nejvyšší tresty, se konal v období 29. září 1947 aţ 10. dubna 1948. Obţaloba byla vznesena proti příslušníkům tzv. Einsatzgruppen (speciální pohotovostní jednotky v rámci SD). Existovaly čtyři skupiny Einsatzgruppen A-D, působící na východní frontě. Spadaly pod jednotlivé skupiny armád a byly jim podřízeny. Vyjma Einsatzgruppe D, jeţ spadala pod Mansteinovu 11. armádu. Tato vyhlazovací komanda působila za pohybující se frontou, kde „čistila zemi od Ţidů a bolševiků“. Je známo, ţe pomáhala jednotkám Wehrmachtu v rámci „rozkazu o komisařích“.26 V tomto procesu byli Otto Ohlendorf, velitel Einsatzgruppe D; Erich Naumann, velitel Einsatzgruppe B; Paul Blobel, velitel speciální jednotky Sonderkommando 4a (působící v Osvětimi) v rámci Einsatzgruppe C; a Werner Braune, velitel Sonderkommanda 11a z Einsatzgruppe D, odsouzeni k trestu smrti a v červnu 1951 v Landsbergu popraveni. Zbylým obţalovaným tohoto procesu byl trest smrti většinou změněn na doţivotí. Velitel Einsatzgruppe C Otto Rasch nebyl ze zdravotních důvodů souzen (zemřel 1948 ve vězení). 23

Blíţe viz: LUCAS, James: Hitlerovi žoldnéři. Praha: Naše vojsko, 2007. s. 143-161. Viz obrazová příloha s. 32. 25 Richard Hildebrandt, zástupce vedoucího RuSHA Otto Hofmanna, byl odsouzen na 25 let, ale po rozsudku byl vydán do Polska, kde byl roku 1952 za válečné zločiny popraven. Tuto poznámku zde uvádím pouze jako příklad uvolňování vztahů v Norimberských procesech, o kterých bylo psáno dříve. 26 OKW vydalo 13. května 1941 pokyn, který „rušil příslušnost vojenských soudů pro činy, spáchané civilním obyvatelstvem nepřátelské země a zároveň nařizoval vojskům aby se sama snaţila pacifikovat místní obyvatelstvo cestou „bezohledných akcí“, „krajními metodami“ a „kolektivními násilnými opatřeními“. Dále byl rozkaz rozšířen o ustanovení, podle kterého německá vojska, která spáchala trestné činy proti sovětskému obyvatelstvu, neměla být potrestána s výjimkou případů, kdy trestu bylo zapotřebí k udrţení kázně a nebo bezpečnosti.“ Na základě tohoto pokynu byl 16. září 1941 vydán rozkaz o komisařích. Nařizoval vraţdění všech politických komisařů, které se podařilo zajmout. V praxi to znamenalo bez soudu zastřelit kaţdého podezřelého ruského zajatce. Je nanejvýš zajímavé, ţe ani jeden z hlavních velitelů armád otevřeně neprotestoval, ba ani neodmítl rozkaz vykonat. Jak je známo, někteří velitelé, v tomto případě jak Manstein, tak Guderian aj., odmítali rozšířit rozkaz mezi své podřízené. Nehledě na skutečnost, ţe se šířil po celé východní frontě. Existovala prý jistá nepsaná dohoda o zákazu jeho uplatňování. Manstein byl díky podpisu tohoto dokumentu (podepisovat ho nemusel) britským soudem v Hamburku odsouzen na 18 let vězení. Jak vypovídal u soudu: „O ţádném násilí, páchaném na civilním obyvatelstvu, ani o masovém vyhlazování jsem nevěděl.“ Viz GORŠENIN K. P. a kol.: Norimberský proces. Právnický ústav ministerstva spravedlnosti. Díl II. Praha: Orbis, 1953. s. 372-374. 24

13

V pořadí desátém procesu bylo obţalováno dvanáct řídících pracovníků Kruppových zbrojních závodů. Byla vznesena stejná obvinění jako v případě soudu s průmyslníky: vyuţívání otrocké práce totálně nasazených osob, rabování obsazených území a finanční podpora nacistů. Tresty se pohybovaly v rozmezí od dvou do dvanácti let. Posledním, v této kapitole zmiňovaným procesem bylo přelíčení s jedenadvaceti vysokými státními úředníky a členy německé vlády. Ať se tresty pohybovaly v jakékoliv výši, byli všichni odsouzení propuštěni na svobodu roku 1951.27

1.3

Proces proti vysokým důstojníkům německé armády Poslední, z dvanácti vedlejších norimberských procesů se konal od 30. prosince 1947

do 13. srpna 1948, respektive po přípravách soudního přelíčení od 5. února 1948 do vynesení rozsudků 28. října 1948. Tento proces se týkal generálního štábu a vrchního velitelství německé armády. Ani jedna z organizací, na které dopadla nenávist a perzekuce za jejich roli ve druhé světové válce, a které byly jako celek zproštěny viny, nebyla ostřeji odsouzena norimberským tribunálem, neţ právě generalita. Obţalováno z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti bylo čtrnáct vysokých důstojníků ze všech sloţek branné moci28. Na návrh ţaloby se tribunál nejprve musel zabývat tím, jestli mají být prohlášeni za zločinnou organizaci. Bylo stanoveno, ţe generální štáb a vrchní velitelství německé armády nejsou tribunálem povaţovány za zločinecké organizace, ale pouze za „skupinu“, pojímající významem i rozsahem daleko širší okruh lidí, protoţe počet osob, proti kterým je podána ţaloba, je větší neţ např. u říšské vlády. Individuálními procesy s důstojníky, dle názoru tribunálu, bude dosaţeno lepšího výsledku, neţ kdyby byli souzeni společně jako výše zmíněné „organizace“. Důstojníci v tomto případě nehájili pouze sami sebe, ale také svou příslušnost ke generálnímu štábu. Tím, ţe byla souzena skupina i jednotlivci, ocitli se mezi dvěma mlýnskými kameny. Vznikala zde reálná moţnost rozporu: byli nevinni jako „skupina“, ale zároveň byli odsouzeni v rámci přelíčení nad jednotlivci, protoţe během

27

Souzeni zde byli např. šéf Hlavního úřadu SS Gottlob Berger, šéf Abwehru a SD Walter Schellenberg, Hans Dietrich Lammers, šéf říšského kancléřství, či ředitel Dresdner Bank Karl Raschke. 28 Německá branná moc se skládala z vrchního velitelství pozemního vojska, OKH (Oberkommando des Heeres); vrchního velitelství válečného loďstva, OKM (Oberkommando der (Kriegs)Marine); vrchního velitelství válečného letectva, OKL (Oberkommando der Luftwaffe). V rámci vojenské hierarchie tato vrchní velitelství podléhala vrchnímu velitelství branné moci, OKW (Oberkommando der Wehrmacht), v čele s Hitlerem jako vrchním velitelem. Důstojníci OKW byli do jisté míry osobním Hitlerovým štábem. Náčelníkem tohoto štábu byl Wilhelm Keitel.

14

výkonu jejich funkce mohlo dojít k porušení alespoň jednoho ze čtyř hlavních bodů obţaloby, uvedených v kapitole 1.1. Ţaloba, kromě čtrnácti hlavních osob, zahrnuje také mnoho dalších. Přičemţ rozlišuje jejich postavení v generálním štábu na základě tří, respektive čtyř skupin: 1.

hlavní velitel jedné ze tří sloţek branné moci

2.

náčelník štábu jedné ze tří sloţek branné moci

3.

hlavní velitelé polních armád

4.

důstojníci OKW: Keitel, Jodl a jeho zástupce Walter Warlimont

Třetí skupina osob je nejrozsáhlejší, zahrnuje všechny tři sloţky armády. Mohli bychom sem mimo jiné zařadit Ericha von Mansteina, Gerda von Rundstedta, Waltera von Brauchitche apod. Poslední skupinu lze prakticky vyloučit, neboť Keitel a Jodl byli souzeni a odsouzeni k trestu smrti v hlavním procesu. „Ţaloba neţaluje nejblíţe niţší skupinu vojenské hierarchie, která se skládala z velitelů armádních sborů a z osob, které jim hodnostně odpovídaly v loďstvu a letectvu, a z hodností ještě niţších, tj. velitelů divizí a osob, jim odpovídajících hodností v ostatních sloţkách armády. Nepatří sem ani štábní důstojníci některého ze čtyř štábů (OKW, OKH, OKM, OKL), ani specialisté, kteří prošli zvláštním výcvikem, a kteří obyčejně byli nazýváni důstojníky hlavního štábu.“29 I tento proces s válečnými zločinci, podobně jako proces hlavní, zaznamenal případ sebevraţdy. 5. února 1948, tedy na začátku přelíčení, spáchal sebevraţdu generál Johannes Blaskowitz (1883-1948). Zřejmě neunesl tíhu svého svědomí. Ale ti, kdoţ se dokázali se svým svědomím srovnat si vyslechli následující rozsudky. Hermann Reinecke (1888-1973), šéf politické propagandy v rámci Wehrmachtu, byl odsouzen na doţivotí, stejně jako zástupce Alfreda Jodla Walter Warlimont (1894-1976), který však byl roku 1957 z vězení propuštěn. Ke dvaceti letům odnětí svobody byli odsouzeni polní maršál Georg von Küchler (18811968), generál Hans von Salmuth (1888-1962), kteří byli propuštěni roku 1953 a generál Karl von Roques (1880-1949), který zemřel ve vězení. Generál Hermann Hoth (1885-1971) měl strávit ve vězení patnáct let, stejně jako generál Georg - Hans Reinhardt (1887-1963). Hoth byl propuštěn roku 1954, Reinhardt o dva roky dříve. Generál Otto Wöhler (1894-1987) si ze svého osmiletého trestu neodseděl ani polovinu, předčasně propuštěni také byli generál Rudolf Lehmann (1914-1983) odsouzen na sedm let, Karl – Adolf Hollidt (1891-1985) odsouzen na pět let a polní maršál Wilhelm von Leeb (1876-1956) odsouzen na tři roky.

29

GORŠENIN K. P. a kol.: Norimberský proces. Právnický ústav ministerstva spravedlnosti. Díl II. Praha: Orbis, 1953. s. 546.

15

Osvobozující rozsudky obdrţeli polní maršál Hugo Sperrle (1885-1953) a admirál Otto Schniewind (1887-1964). Norimberský proces byl sloţitou, ale v mnoha ohledech nezbytnou věcí, která měla ve své době řadu prvenství. Dal podnět k vytvoření jednotného mezinárodního trestního práva, později uplatňovaného stálým mezinárodním soudním tribunálem. Při všech veřejných přelíčeních byly přítomni novináři a kameramani a díky důkladným stenografickým záznamům bylo pořízeno obrovské mnoţství záznamů, které nyní slouţí k detailnímu poznání dějin nacistického reţimu a dějin druhé světové války. Poprvé zde byly pouţity filmové záběry jako usvědčující důkaz. Na základě procesů z Norimberku vznikly v 50. letech 20. století Ţenevské úmluvy na ochranu obětí války a Všeobecná deklarace lidských práv. Primárně tribunál poukázal na to, čeho všeho jsou lidé schopni, aby prosadili své mocenské zájmy. „Němečtí militaristé spolu s Hitlerem záměrně vytvořili svět, v němţ moc a jedině moc znamenala vše, spolu s ním uvrhli svět do propasti války. Dali ránu celému lidstvu, ránu tak zběsilou a hrubou, ţe po mnoho let svědomí celého světa nebude s to nabýt rovnováhy.“30 Ať uţ měli důstojníci německé armády jakýkoliv podíl viny, nelze popřít, ţe své schopnosti zaprodali zločineckému reţimu, aniţ by si uvědomili jaké následky toto rozhodnutí pro ně samotné bude mít.

30

Závěrečná řeč Telforda Taylora, zástupce ţaloby za Spojené státy. GORŠENIN K. P. a kol.: Norimberský proces. Právnický ústav ministerstva spravedlnosti. Díl II. Praha: Orbis, 1953. s. 380.

16

2.

„Ztracená vítězství “ Ericha von Mansteina Ţivot Ericha von Mansteina byl plný zvratů a nenadálých nevšedních událostí.

V dobách své největší slávy, mezi zdmi sevastopolské pevnosti, by si jen stěţí dovedl představit, jak „rozehraná hazardní hra“ skončí. Rusové jej povaţovali za nejnebezpečnějšího protivníka. Coţ stvrzuje i názor maršála Malinovského: „Jeho technické zvládání všech, ale skutečně všech situací bylo nesrovnatelné. Moţná by to s námi bylo špatné, kdyby všichni generálové Wehrmachtu měli jeho formát.“31 Není náhoda, ţe nazval Manstein veškeré úspěchy své vojenské kariéry „ztracená vítězství“32. Nesčetné hádky s Hitlerem o způsobu vedení války a mocenské boje mezi velícími důstojníky způsobily, ţe německá vítězství nenabyla širšího rozsahu a nevedla k většímu dílčímu úspěchu. Dá se říci, ţe pro „ztracená vítězství“ je promarněná příleţitost ekvivalentním termínem. Povaţuji za zcela adekvátní uvést v této práci hlavní skutečnosti a rozhodnutí, které přivedly Mansteina před Norimberský tribunál.

2.1

Strmá cesta do Norimberku Erich von Manstein reprezentoval vrstvu konzervativních pruských generálů, kteří se

k národnímu socialismu stavěli většinou rezervovaně nebo odmítavě, a přesto se stali fungujícími nástroji Hitlera33. Nikdy tím u něj nezískali plnou důvěru. Protoţe Mansteinové patřili ke staré pruské šlechtě, dle tradice byl předurčen k vojenské kariéře34. Jak říkával: „dostal jisté vojenské dědictví“. Poslušnost, věrnost a plnění povinností. Tři hlavní ctnosti, které provázely Mansteina po celý ţivot. „Kdyţ se 9. listopadu 1918 císař vzdal své koruny, znamenalo to pro vojáky zhroucení světa. Stejně jako jeho předkové přísahal pruskému králi. Armáda byla v jeho očích „královská“ a bez monarchy uţ „nebyla myslitelná.“ Nový svět sliboval jen chaos a nepořádek.“35 Proto, jako většina vojáků, viděl v Hitlerovi novou naději na obnovu starých pořádků. V jeho převzetí moci neviděl hrozbu, ale nový začátek pro Německo. Očekával, ţe 31

KNOPP, Guido: Hitlerovi válečníci. Praha: Ikar, 2002. s. 165. Stejný název mají také jeho paměti, které mohou poslouţit jako zajímavý zdroj informací o německé armádě z pohledu jednoho z jejích významných představitelů. 33 Kromě Ericha von Mansteina k této skupině můţeme zařadit například polního maršála Erwina Rommela (pomineme-li výraz pruský generál). KNOPP, Guido: Hitlerovi válečníci. Praha: Ikar, 2002. s. 165. 34 Stejně jako Heinz Guderian, také Manstein se řadil k těm, kdo studovali na elitní kadetní škole v BerlíněLichterfelde. Avšak jeho studia přerušila první světová válka, která mu znemoţnila řádně ukončit vzdělání generálního štábu. 35 KNOPP, Guido: Hitlerovi válečníci. Praha: Ikar, 2002. s. 172. 32

17

se navrátí ke staré velikosti a bude opět disponovat silnou armádou. Při výslechu před Norimberským tribunálem tvrdil, ţe si tuto skutečnost neuvědomoval přibliţně v celém rozsahu36. Kdokoliv by byl na jeho místě, odpověděl by zřejmě totoţně. Těsně před vypuknutím války se Manstein vyjádřil na adresu Hitlera: „ Věděli jsme, ţe Hitler od roku 1938 vyjednával, aby vyřešil otázku polsko – německých hranic. Byli jsme přesvědčeni, ţe k válce nedojde. Pamatovali jsme si jeho prohlášení, ţe by nikdy nerozpoutal válku na dvou frontách.“37 Jak moc se tehdy mýlil, pochopil v okamţiku, kdy jako náčelník štábu skupiny armád Jih vypracoval plány útoku na Varšavu, v rámci německého taţení do Polska v září 1939. Dalším zlomem v jeho vojenské kariéře bylo plánování útoku na Francii. Neshody v generálním štábu vedly k neuspokojivým výsledkům. Hitler poţadoval, s ostrou kritikou OKH, aby všechny dosud navrhované plány byly předělány. „Veškeré dosud předloţené plány jsou nápady ţáka válečné školy. Generálové sice čtou Clausewitze, ale příliš málo Karla Maye. A kde zůstává moment překvapení?“38 Manstein sice nebyl pověřen přípravou tohoto plánu, přesto se do příprav aktivně zapojil. Jeho smysl pro strategii se spojil s Guderianovými zkušenostmi o širším vyuţití tankové zbraně. Útok byl veden tam , kde to nepřítel čekal nejméně, protoţe nejlepším způsobem, jak se vyhnout překáţce - je ji obejít. Tím, ţe vyvrátil mýtus o neprůchodnosti Arden pro těţkou techniku, podařilo se mu obejít Maginotovu linii, rozdělit nepřátelské armády a odříznout jim cestu zpět. Koncepce bleskové války začala nacházet uplatnění. Díky tzv. „řezu srpem“ se podařilo německým jednotkám dobýt Francii během necelých dvou měsíců. Manstein se dostal v důstojnických kruzích do širšího povědomí. Avšak svými taktickými schopnostmi a tím, ţe příliš vynikal nad ostatní, si získával stále více nepřátel. Proto se nemohl příliš prosadit mezi špičkami Wehrmachtu a několikrát byl „odsunut na vedlejší kolej.“ Přes velký úspěch je to první z celé řady „ztracených“ vítězství, poněvadţ se jej nepodařilo nad britsko-francouzskými spojeneckými silami dovést do úplného konce. Jednotky, které se dostaly z Dunkerque do Anglie vytvořily o pár let později základ pro vylodění spojeneckých vojsk a otevření druhé fronty v Normandii. Přesto byl Hitler spokojený. „Ze všech generálů, s nimiţ jsem hovořil o novém plánu útoku na Západě, byl Manstein jediný, kdo mě pochopil. Ten muţ mi nesedí, ale něco umí.“39 Z tohoto 36

Blíţe k Mansteinovu výslechu v Norimberku viz INTERNATIONALER MILITÄRGERICHTSHOF NÜRNBERG: Der Prozess gegen die Hauptkriegsverbrecher. München: Delphin Verlag, 1984. Band XIX.-XX. s. 648-703. Popř. National Archives and Records Administration (NARA): RG-59.021M; 2002.149. Judge Advocate General's Office. Trial of Field Marshal von Manstein. Sound Recordings and Log Book. 1949. 37 KNOPP, Guido: Hitlerovi válečníci. Praha: Ikar, 2002. s. 180. 38 Tamtéţ s. 182. 39 Tamtéţ s. 183-4.

18

prohlášení je patrná výše zmiňovaná Hitlerova nedůvěra k důstojníkům s konzervativními názory. Vyplývala z přesvědčení, ţe mu nejsou důstojníci dostatečně oddáni a nejednají v duchu národního socialismu. Velice spornou částí Mansteinova ţivota bezesporu bylo jeho působení na východní frontě. Válka na východě, vedená i samotným Wehrmachtem nikoli jako „normální“ válka, ale jako válka vyhlazovací, proti ideologickému a rasovému nepříteli, dala moţnost páchat válečné zločiny a zločiny proti lidskosti v nepředstavitelném měřítku. To vše bylo podepřeno organizační a personální spoluprácí s dalšími jednotkami jako např. Waffen SS, či Einsatzgruppen A-D. Ale rozdíl mezi Wehrmachtem a Waffen SS nebyl rozhodně tak velký, jak to na první pohled vypadá. Jednotky SS nebyly jediné, kdo se dopouštěl brutálních zločinů, ale jejich odpornost aţ krajnost řádění Wehrmachtu daleko převyšovaly40. Během operace Barbarossa41 Manstein velel 56. tankovému sboru. V rozsáhlých ruských stepích se postupně naplňovala jeho vize pohyblivé války, o níţ se zmíním později. 17. září 1941 převzal velení nad 11. armádou. Nahradil tak zraněného generálplukovníka von Schoberta. Někdy v té době byl konfrontován s rozkazem o komisařích.42 Při Norimberském procesu se k němu vyjádřil: „Tento rozkaz byl prvním případem, kdy jsem se dostal do konfliktu mezi poslušností a mým vojenským uvaţováním. Vlastně bych býval měl poslechnout.“ Jako ostatní generálové, ani on se neodváţil vzepřít, protoţe riziko, ţe přijde o své místo, bylo příliš veliké. Tvrdil, ţe o těchto nařízeních, opravňujících masové vraţdy, nevěděl. Ani nechtěl vědět. Navíc, působení Ohlendorfovy Einsatzgruppe D na Krymském poloostrově43, bylo další Mansteinovou přitěţující okolností. Vyjádřil se, ţe o činnosti tohoto komanda ví jen to, ţe připravovalo politickou správu nově dobytého území. V roce 1949 byl

40

Týţ: SS. Výstraha dějin. Praha: Ikar, 2004. s. 11. Kódové označení pro přepadení Sovětského svazu. Operace Barbarossa proběhla v období od 22. června do prosince 1941. Rychlý postup německých jednotek, pokud se zrovna „netopil v bahně“, byl zastaven s příchodem ruské zimy. Německá armáda , podobně jako Napoleon na ni nebyla dostatečně vybavená. Do jaké míry měli vojáci poznat, ţe „nejlepším ruským velitelem je generál mráz“ se mělo teprve ukázat. Specifické přírodní podmínky společně s několikanásobnou převahou lidí i materiálu nakonec donutily německou armádu přejít od vedení ofenzivní války k defenzivě. Někteří autoři tvrdí, ţe nebýt několika málo schopných německých generálů, mohlo zemřít daleko více lidí. Naproti tomu mohla válka skončit mnohem dříve. 42 Viz poznámka č. 26, kap. 1.2, str. 13. Podobně jako rozkaz o komisařích, byl armádním velitelům předáván rozkaz o boji s partyzány, jednalo se však o nakládání s ţidovským obyvatelstvem jako „duchovnímu nositeli bolševického teroru“. Skutečnost, ţe Manstein tento rozkaz podepsal hovoří zcela jasně. Schvalováním válečných zločinů se jich dopustil také. V Norimberku na tuto otázku odpověděl, ţe si na tento rozkaz nepamatuje. Nad otázkou informovanosti Mansteina o nakládání s ţidovským obyvatelstvem visí aţ příliš otazníků. 43 Během necelého roku zde přišlo o ţivot nejméně 90 000 Ţidů, komunistů a příslušníků dalších pronásledovaných skupin. A bylo to v době, kdy jako velitel armády měl Manstein plnou pravomoc pro správu území. 41

19

za výše zmíněné skutky britským vojenským tribunálem v Hamburku odsouzen na 18 let vězení.44 Jako nový velitel armády měl za úkol dobýt Krym a pevnost Sevastopol. Byla to součást předem připravovaného velkého plánu, poté co německá vojska obsadí Černomoří, by se měla spojit s vojsky generála Rommela na Předním Východě a společně postupovat aţ do Indie, podobně jako Alexandr Makedonský. Megalomanská myšlenka příliš smělého plánu byla neuskutečnitelná. Dobytí sevastopolské pevnosti vyneslo Mansteinovi maršálskou hůl. Velmi si tohoto úspěchu cenil45. 11. armáda získala „krymský štít“, čestné vyznamenání jako připomenutí rozhodné události. Sevastopol padl aţ po druhém německém útoku, přestoţe první ztroskotal46, druhému se podařilo pevnost získat – společně se sto tisíci sovětskými vojáky. Další velkou výzvou se pro Mansteina mělo stát dobytí Leningradu, druhé velké sovětské pevnosti. Pokoušel se jej zmocnit pomocí blokády a vyhladovění města, aby předešel vysokým ztrátám svých jednotek. Sovětům se nakonec podařilo pevnost uhájit jenom díky zásobování přes zamrzlé Ladoţské jezero. Další z mnoha jeho „ztracených vítězství“. 20. listopadu 1942 došlo k přejmenování 11. armády na Skupinu armád „Don“. S novým názvem přišly nové úkoly. Skupina armád se měla okamţitě začít stahovat do prostoru Stalingradu, aby pomohla Paulusově obklíčené 6. armádě47. V těchto rušných dnech byla Mansteinovi doručena zpráva o smrti jeho nejstaršího syna Gera, poručíka 51. pluku 18. divize, která jej velice zasáhla. Mezi řádky jeho pamětí lze vyčíst do jaké míry. V otázce nejen 6. armády se Manstein definitivně rozešel s Hitlerovými názory na válečné operace. Po neúspěšném pokusu o průlom, kdy bylo zapotřebí iniciativy obklíčené armády, se vzdal jakýchkoliv nadějí na její záchranu. 6. armáda měla rozkaz vydrţet do posledního náboje a heroicky padnout jako armáda hrdinů, jenţ obětovali svůj ţivot pro německou věc. Stalingrad se stal masovým hrobem mnoha tisíc německých vojáků. Od této doby jiţ nebylo o Blitzkriegu ani řeči. 44

KNOPP, Guido: Hitlerovi válečníci. Praha: Ikar, 2002. s. 187. K dobytí sevastopolské pevnosti viz: MANSTEIN, Erich von: Ztracená vítězství. Sv. I. Brno: Jota, 2007.s. 355-382. 46 Při prvním útoku, 42. armádní sbor, vedený hrabětem von Sponeckem, neodolal náporu ruských vojsk, proto byl útok zastaven. Navíc dal von Sponeck rozkaz k vyklizení celého Kerčského poloostrova, coţ odporovalo přímému nařízení Hitlera neustoupit za kaţdou cenu. Přestoţe byl Hitlerem omilostněn k pevnostnímu vězení (z původního trestu smrti), v červenci 1944 byl na Himmlerův rozkaz zastřelen. Při pokusu se jej zastat narazil Manstein na tvrdou opozici mezi špičkami OKW, které se snaţily potlačit jeho moc na východě. Blíţe se k tomu vyjadřuje ve svých pamětech. Viz MANSTEIN, Erich von: Ztracená vítězství. Sv. I. Brno: Jota, 2007.s. 335343. 47 V této době ještě zcela obklíčená nebyla, ale drţela předsunuté postavení bez nedostatečné boční ochrany. Hitler chtěl získat město na Volze, nesoucí název samotného Stalina, za kaţdou cenu. 6. armáda Fridricha Pauluse byla nazývána „dobyvatelka měst“. Byla chloubou nacistického Německa, kterou Hitler nechal vykrvácet ve zdech Stalingradu. 45

20

Iniciativa se přesunula na stranu Rusů a napětí mezi Mansteinem a Hitlerem vzrůstalo geometrickou řadou. Na jeho adresu se při jedné situační poradě vyjádřil: „Boţe můj! To je přece idiot!“ V otázce způsobu vedení války byly jejich vztahy zcela na bodu mrazu. Při Norimberském procesu se o tomto problému zmínil: „ V čistě vojenských otázkách mě Hitler v jistém ohledu poslouchal. Avšak měl jsem s ním v těchto věcech řadu konfliktů.“48 Plány pruţných operací na Východě, počítající s ústupy za cenu získání výhodnějšího postavení, naráţely na neochotu z Hitlerovy strany. Posledního vítězství na Východě se Hitlerovi naskytlo v polovině února 1943, kdy se Mansteinovým vojskům podařilo dobýt zpět Charkov a Bělgorod. Manstein se pokusil získat post vrchního velitele na východě, podobně jako na západě jím byl Gerd von Rundstedt. Získal by tak volnost v rozhodování, aby mohl dosáhnout přijatelné remízy, protoţe vítězství jiţ dávno nebylo myslitelné. Po neúspěšné operaci Citadela49 se jej pokusili kontaktovat „muţi 20. července“50, aby jej přemluvili k účasti na vojenském převratu. Nabídli mu post náčelníka generálního štábu Wehrmachtu, kterého by se mohl po převratu ujmout. Avšak Manstein veškeré návrhy odmítl se slovy: „Pruští polní maršálové se nebouří!“ Nechtěl se míchat do politických záleţitostí a prý „neměl v úmyslu pouţívat svůj kabátec, aby v něm ukryl dýku.“51 Jeho odpor vůči Hitlerovi se odehrával v rovině bojů u mapového stolu. Poslední „ztracené vítězství“ a zároveň vyvrcholení rozepří Manstein-Hitler, byl úspěšný průlom 1. tankové armády z obklíčení u Kamence-Podolské. Manstein zde jednal proti Hitlerovým rozkazům, o šest dní později byl ze své funkce odvolán a nahrazen generálem Modelem. „Čas velkých ofenzív jiţ nenávratně minul, a tím i čas polního maršála.“52 Do války se jiţ nezapojil a události nabraly rychlý spád. Po zhroucení obou front se stále domníval, ţe je pro Hitlera nepostradatelný! Nedokázal totiţ jen tak nečinně přihlíţet blíţícímu se rozpadu kdysi tak mocné armády. I přes kritickou vojenskou situaci se pro něho nenašlo vyuţití. Před blíţícími se sovětskými vojsky uprchl z Liegnitzu53 do Berlína. Jeho další cesta vedla přes Achteberg, statek generálplukovníka svobodného pána von Fritsche na

48

KNOPP, Guido: Hitlerovi válečníci. Praha: Ikar, 2002. s. 207. Citadela je téţ známa pod názvem Bitva u Kurska. V době od 4. do 22. července 1943 se pokoušely německé jednotky získat zpět iniciativu na frontě. Ale díky špatným Hitlerovým rozkazům a neaktivitě pro ně skončila tato největší tanková bitva v dějinách nezdarem. Byla to poslední německá ofenzíva na východě. 50 Termín „muţi 20. července“ označuje důstojníky generálního štábu, kteří plánovali a poté neúspěšně podnikli atentát na Hitlera, 20. července 1944. Po atentátu začala masivní reorganizace armády. Personální čistky dosáhly takových rozměrů, ţe k zastřelení stačilo pouhé podezření z účasti na atentátu. 51 KNOPP, Guido: Hitlerovi válečníci. Praha: Ikar, 2002. s. 219. 52 Tamtéţ s. 166. 53 V tomto slezském městě měl svojí rodinu. Bydlel zde od počátku války, kdy sem byl převelen z Berlína. 49

21

zámek Weißenhaus v Holštýnsku. 8. května 1945, kdy sdělil hlavnímu stanu generála Montgomeryho, kde se zdrţuje, jiţ dávno pochopil, ţe je válka prohraná. Do poslední chvíle se však nevzdal naděje na ukončení bojů diplomatickou cestou. Nechtěl se skrývat jako zločinec, ale právě v Hamburku byl jako zločinec chápán. Po čtyřech letech v britském zajetí byl postaven před soud za válečné zločiny spáchané v Polsku a Sovětském svazu. Poslední soud s vysokým důstojníkem Wehrmachtu vyvolal v Anglii vlnu kritiky. Churchill hovořil o „opoţděných procesech s letitými německými generály“.54 A byl to právě Churchill, který Mansteinovi přispěl na kvalitního obhájce55.

54

KNOPP, Guido: Hitlerovi válečníci. Praha: Ikar, 2002. s. 230. Manstein byl na nátlak britské strany z vězení Werl ve Vestfálsku roku 1953 předčasně propuštěn. Jeho věk a zdravotní stav (několikrát podstoupil oční operaci) mu nedovolily aktivně se zapojit do nově vznikajícího Bundeswehru. Mohl se však k problémům, týkajícím se „obrození“ německé armády zcela volně vyjadřovat. 55 Manstein byl zásluhou obhájce Reginalda T. Pageta, zproštěn viny v „ţidovských bodech“, jejichţ prokázání by znamenalo doţivotí nebo trest smrti oběšením.

22

3.

Heinz Guderian: „Motor zvítězil nad koněm a kanón nad kopím.“ Jméno Heinze Guderiana jiţ jednou provţdy zůstane spojeno s počátky obrněné

techniky a pouţitím tankové zbraně vůbec. Tank, dodnes vyuţívaný všemi armádami světa se prosazoval do štábních koncepcí jen velmi těţko. S jistotou lze říci, ţe Guderian, jenţ cílevědomě prosazoval v armádě novou zbraň, zahájil éru nového typu válčení. Pruská disciplína, kterou si osvojil na kadetní škole v Berlíně-Lichterfelde, ctiţádost, pečlivost a rozhodnost jsou jedny z mála charakterových vlastností muţe, jenţ stál u zrodu zbraně, kterou německá armáda ve druhé světové válce dokázala beze zbytku vyuţít.

3.1

„Schnelle Heinz“ Podobně jako Erichu von Mansteinovi, také Guderianovi byla předurčena vojenská

kariéra. Oproti Mansteinovi nepocházel z rodiny se silnou vojenskou tradicí. Kdyţ se rozhodl pro dráhu profesionálního vojáka, dostalo se mu podpory ze strany otce, neboť německé kadetní školy počátku 20. století nabízely stejně kvalitní vzdělání jako reálná gymnázia. Před první světovou válkou absolvoval výcvik v signální komunikaci, coţ se pro budoucnost mělo stát klíčovým rozhodnutím56. Právě za války, jako předsunutý spojovací důstojník pochopil, ţe nová technika v řízení vojsk na delší vzdálenost má mnoho nedokonalostí, takţe její vyuţití není stoprocentní a v budoucnu by se mohla stát nepostradatelnou. Stojí za zmínku, ţe při prvním nasazení britských tanků v bitvě na řece Sommě 15. září 1915 Guderian chyběl. Je nanejvýš pravděpodobné, ţe i kdyby byl přítomen, neudělala by na něho tato událost větší dojem. Více neţ bojovou hodnotu měly tanky hodnotu psychologickou57. S jejich masovým nasazením se v první světové válce nepočítalo. Zpočátku byly povaţovány za obranný prvek, chránící pěchotu a aţ mnohem později se prosadily jako zbraň útočná. Po válce je Heinz Guderian jedním ze čtyř tisíc německých důstojníků okleštěné německé armády. Vývoj tankové techniky se nezastavil ani v meziválečné době. Zatímco německý štáb ztrácel o vývoj tanků zájem, Britové a později Francouzi, ač k dané věci

56

Spojařská technika, zejména co se týče bezdrátových systémů byla v této době novinkou. Později bylo nemyslitelné vést v bitvě koordinovaný útok bez pouţití vysílačky. 57 Lepší premiéru neţ Britové měly tanky francouzské. V červnu 1918 na řece Aisne byl Guderian svědkem úspěšného tankového útoku. Tato událost na něm zanechala velký dojem. Kdyby mu někdo v té době předpověděl, ţe tato zbraň bude hrát v jeho ţivotě klíčovou roli, určitě by nevěřil.

23

skeptičtí, přece jen ji do svých armád zařadili a vytvořili nezávislé tankové jednotky58. Heinz Guderian v této době působil u 7. bavorského transportního pluku v Mnichově, kde začal uvaţovat o větším vyuţití těţké techniky nejen za frontou, ale i v boji. Jeho zájem vzrostl natolik, ţe začal shromaţďovat velké mnoţství informací o vyuţití tanků z první světové války. Později jako instruktor bojové taktiky mohl své znalosti a radikální myšlenky důkladně rozvíjet59. V prosazování svých myšlenek se setkal s neúspěchem, neboť na vyšších místech zastávali důstojníci názor, ţe tank je pouhým nákladným experimentem bez všestranného vyuţití. Naráţel na odpor hlavně ze strany důstojníků jezdectva, kteří se nehodlali vzdát svého výsostného postavení. Navíc finance, jdoucí na vydrţování jízdních oddílů nebyly zanedbatelné. Vezměme v potaz rozpor mezi tankovou jednotkou, zcela nového subjektu, jenţ by na vývoj spotřeboval obrovské mnoţství peněz, a kterých se nedostávalo ani zavedeným jednotkám a prestiţní skupinou mezi jednotkami, fungující jiţ po staletí, a která byla svázána s hospodářstvím víc, neţ kterákoliv jiná (chov koní, pěstování píce atd.). Z toho vyplývá, ţe jízda (respektive důstojníci, jednající za tuto skupinu) se co nejvíce snaţila potlačit tuto novinku, která proti její vůli nahrazovala její pozice. Nástup Hitlera k moci na Guderiana příliš dojem neudělal. Byl spíše proti tomu, kdyţ se politika začala mísit s apolitickým postojem armády. Jinak pokrokový, leč v tomto případě konzervativní Guderian se k této věci vyjádřil: „Kdyţ přišel na scénu nacionální socialismus se svými novými nacionalistickými hesly, především mladí důstojníci byli rychle strţeni vlasteneckými idejemi, které jim předávala NSDAP.“60 Naděje mnoha lidí opět dostat po mnoha letech práci korespondovala s nadějí, ţe se armáda navrátí do své původní velikosti a slávy. Nový Wehrmacht, ač v rozporu s Versailleskou dohodou, se začal rozšiřovat. Jeho program zbrojení začal Německo pomalu dostávat z ekonomické krize. Protoţe zde vyvstala reálná šance na uplatnění obrněných jednotek v armádě, přidal se Guderian jako mnoho dalších důstojníků na stranu Hitlera, který měl podobné vizionářské plány a zároveň projevil o novou zbraň nebývalý zájem. 1. listopadu 1938 byl povýšen na generála tankových vojsk, čímţ se stal skutečným pánem jednotek, které vybudoval. První prototypy tanků se v té době vyráběly pod krycím názvem „zemědělský traktor“61. Avšak chyběla ještě dlouhá cesta, neţ 58

Zásluhou majora J. F. C. Fullera mohli Britové tuto novou koncepci představit jiţ roku 1923. Major Fuller viděl budoucnost ve společném nasazení tanků a letadel, jaké Němci později pouţijí při napadení Polska. 59 Blíţe viz: MACKSEY, Kenneth: Guderian. Tankový generál. Praha: Bonus A, 1996. s. 62-67. 60 Tamtéţ s. 78. 61 Tanky se vyvíjely v Německu a testovány byly v Rusku na základě Rapallské smlouvy z roku 1922.Termín dlouhá cesta je zcela namístě, představíme-li si první verzi německého lehkého tanku Pz I (pouţívaným 19341940), který díky slabému pancéřování neodolal ani těţkému kulometu, a jednu z posledních, konstrukčně náročných verzí PzKpfW VI Tiger (1942-45), který se na všech bojištích stal obávanou zbraní. Roku 1937 sepsal Guderian Achtung! Panzer!, knihu, ze které vychází vojenské koncepce pro vyuţití tankových jednotek dodnes.

24

mohly být německé tanky nasazeny v boji. Guderiana stálo hodně úsilí neţ se tankové jednotky vytvořily nezávisle na jednotkách jízdních, o to těţší bylo tyto jednotky vycvičit a při jejich nasazení je zkoordinovat s pěchotou. Nemluvě o pouţití vysílaček, přizpůsobených pro vyuţití v malém prostoru, které Guderian navrhoval jako nejlepší způsob koordinace jednotek v poli. Byl aţ příliš velkou individualitou, coţ mu získávalo nepřátele“. Oscar Wilde kdysi řekl: „Vše, čím člověk vyniká, získává mu nepřátele. Teprve kdyţ je zcela průměrný, pak je oblíben.“ A jak je známo, čím více máte nepřátel, tím těţší je, se prosadit. Nakonec dostal příleţitost vyzkoušet své nové koncepce pro vedení tankového útoku při anexi Rakouska62. Po obsazení Sudet se dostal (nyní generálporučík) Guderian do Hitlerových sfér zájmu. Zvyk stavět jej do hlavní role při vojenských operacích se stal téměř tradicí, coţ vyvolalo vlnu nevole v důstojnických kruzích. Vlivem toho byl „odsunut na vedlejší kolej“ v případě vpádu do Polska. Hlavní tankový útok na Varšavu, vedený Skupinou armád Jih63, se musel obejít bez něho.Vpádem německých vojsk do Polska začaly perzekuce Ţidů a jiných „stíhaných skupin“ narůstat do obřích rozměrů. Myslím, ţe věděl o těchto perzekucích, ale nebyl v pozici, aby s tím mohl něco udělat, a „i kdyţ nenáviděl komunisty a opovrhoval polským obrozením, byl naprosto bez jakýchkoli předsudků co se týče rasy nebo náboţenství.“64 Důkazy o tom chybějí. Guderian dosáhl zenitu své kariéry v roce 1940, kdy se podařilo během jednoho měsíce to, o co se Němci v první světové válce snaţili čtyři roky65. Díky tomuto triumfu se mu dostalo neobyčejné pozornosti ze strany propagandy, podobně jako Erwinu Rommelovi v roce 1942.66 Tentýţ rok byl povýšen do hodnosti generálplukovníka. Právě pro rychlost, se kterou své operace prováděl, byl nazýván „Schnelle Heinz“ (rychlý Heinz). 22. června 1941 se Guderian zapojil do operace Barbarossa, nyní v čele 2. tankové armády. Měl jedinou funkci, udrţet se v závodech ve zbrojení dva aţ tři kroky před svými nepřáteli, protoţe byly jeho metody pouţívány armádami na celém světě. Jiţ v té době předpovídal, ţe Rusové disponují obrovským zbrojním potencionálem a aţ ho pouţijí,

62

Při tomto nenásilném připojení země k Německu (pod heslem: „Jedna říše, jeden národ, jeden Vůdce.“) byly zjištěny závaţné nedostatky v zásobování a v poruchovosti strojů (víc jak 30%). Guderian měl velmi málo času na to, aby je odstranil, protoţe čas kdy „blumenkrieg“ měl vystřídat „blitzkrieg“ měl brzy přijít. 63 Skupině armád „Jih“ velel Gerd von Rundstedt a v té době byl jeho náčelníkem štábu Erich von Manstein. Guderian velel XIX. sboru, který nebyl ani z jedné třetiny vybaven obrněnými vozidly. Podléhal skupině armád Sever pod velením gen.plk. Fedora von Bocka. 64 MACKSEY, Kenneth: Guderian. Tankový generál. Praha: Bonus A, 1996. s. 104. 65 Uţ jsem o tomto tématu pojednávala v kap. 2.1 s. 18. Viz téţ: MACKSEY, Kenneth: Guderian. Tankový generál. Praha: Bonus A, 1996. s. 128-162. 66 Erwin Rommel byl stejně nadaný taktik jako Guderian. Také zastával stejný názor, ţe pokud má jít všechno hladce, musí velitel být se svými jednotkami vepředu. Pohyblivá válka vyţaduje okamţité řešení nastalých problémů, pokud má velitel odstup nemůţe jednat operativně (okamţitě).

25

neodolá jim ani nejsilnější armáda světa. A pokud by nápor vydrţela, nikdy by si nedokázala podmanit tak velkého giganta, jakým Rusko bezesporu je. Plány na přepadení Sovětského svazu byly aţ příliš stručné na to, aby s nimi mohl souhlasit. Linie fronty se táhla několik tisíc kilometrů, ani obrovské mnoţství sil, které Němci nasadili by nemohlo spolehlivě tuto frontu drţet. Navíc zde byla větší šance na otevření druhé fronty ze Západu, čehoţ se kaţdý racionálně uvaţující Němec obával snad nejvíce. V červenci 1941 se na frontě objevila hrozba, kterou Němci podcenili – T-34. Ţádný německý tank té doby mu nemohl konkurovat, co do odolnosti, či jednoduchosti. Hitler čekal „zázraky na počkání“ tj. zvýšení stávající výroby a silnější tank, který by dokázal porazit T-34.67 Během ruského taţení se naplno projevily Guderianovy spory s nadřízenými, protoţe díky jisté dávce vynalézavosti obcházel rozkazy, které nepovaţoval za adekvátní. Neuposlechl Hitlerovy rozkazy zakazující ústup, coţ bylo tečkou za jeho působením na východní frontě. 25. prosince 1941 byl odvolán. „A jelikoţ Hitler jiţ neuvaţoval o tom, ţe by ho ještě někdy potřeboval, nabídl mu jako kompenzaci půdu ve Warthegau, kdysi součásti Pruska, jeţ byla opět dobyta na Polácích v roce 1939.“68 1. března 1943 (měsíc po bitvě u Stalingradu) se Guderian vrátil do aktivní sluţby jako generální inspektor tankových vojsk. „V této funkci měl na starosti organizaci a výcvik nejen armádních jednotek, ale také jednotek Luftwaffe a Waffen SS, tam kde to bylo potřeba. Měl úzce spolupracovat s Albertem Speerem při technickém vývoji nových zbraní spolu s vytvářením nových formací a taktických pokynů. Pod jeho přímé velení spadaly všechny záloţní oddíly mobilních jednotek včetně domácích vojenských škol.“69 Poté zastával funkci šéfa OKH v období od 21. července 1944 do 28. března 1945, kdy byl po neshodách s Hitlerem odvolán. Z vojáka, zastávajícího jednu z nejprestiţnějších funkcí v Německu se stal téměř přes noc uprchlíkem a poté zajatcem Spojenců, kteří plánovali jeho potrestání za válečné zločiny70. 67

Později Němci přišli s tanky typu V Panther a typu VI Tiger. Nejen, ţe tato desítky tun váţící monstra byla zavedena do výroby příliš pozdě, ale měla řadu nepřijatelných konstrukčních vad (na výrobu i vyuţití na frontě byla moc sloţitá). Ale dokázala T-34 i její úpravu T-34/85 porazit. Naproti tomu se projevila hospodářská převaha Spojenců, protoţe z ruských výrobních linek sjíţdělo neskutečné mnoţství tanků, tudíţ si Sověti mohli dovolit poměr ztrát 3:1. 68 MACKSEY, Kenneth: Guderian. Tankový generál. Praha: Bonus A, 1996. s. 205. Warthegau, bývalá správní oblast Třetí říše v dnešním středním Polsku. Guderian zde měl své kořeny, přestoţe byla jeho babička nucena prodat rodinné panství Hansdorf Netz (vdova se šesti dětmi). O výše zmíněné kompenzaci: výpověď Hanse Lammerse před Norimberským tribunálem viz: OVERY, Richard: Výslechy. Nacistická elita v roce 1945 v rukou spojenců. Praha: BB Art, 2004. s. 249-250. 69 MACKSEY, Kenneth: Guderian. Tankový generál. Praha: Bonus A, 1996. s. 212. 70 Do amerického zajetí se dostal poblíţ Zell am See. Poté se dostal jako svědek před Norimberský tribunál. K jeho výslechu viz: OVERY, Richard: Výslechy. Nacistická elita v roce 1945 v rukou spojenců. Praha: BB Art, 2004. s. 452-457.

26

Počátkem roku 1946 vznikl zajímavý projekt Historical Division (historické oddělení americké armády), který měl za cíl shromáţdit co nejvíce informací o německé armádě. Za tímto účelem Američané soustředili více jak dvě stě bývalých německých generálů a štábních důstojníků v táboře v Allendorfu71. Guderian se na tomto projektu podílel jen částečně, doplňováním a komentováním nasbíraných materiálů. Otázkám, které se ho přímo týkaly se věnoval podrobněji. Polská strana si nárokovala jeho vydání do země ,aby jej mohla postavit před soud, avšak její ţádost byla zamítnuta. Pro nedostatek důkazů byla v červnu 1947 všechna obvinění staţena a v den svých šedesátých narozenin (17. června 1948) byl Guderian propuštěn72.

71 72

MACKSEY, Kenneth: Guderian. Tankový generál. Praha: Bonus A, 1996. s. 258. Jako poslední opustil tábor v Neustadtu.

27

4.

Trpký konec nebo nový začátek? Název této kapitoly byl zvolen zcela záměrně. Přeměna armády, podobná té, která

proběhla po první světové válce, znamenala pro některé jistotu, ţe se německá armáda nikdy nevrátí do velikosti jakou měla v dobách své největší slávy, a vojáci budou muset čelit nově nastupujícímu pořádku v Evropě aţ do trpkého konce, pro druhé znamenal konec války příslib nového začátku. V době, kdy bylo Německo obráceno v ruiny, a kdy se společnost musela vypořádat s následky válečného konfliktu, svitla naděje na to, ţe se po letech do znesvářené Evropy navrátí mír. Mocenské ambice tohoto státu jej dovedly aţ na samotné dno a nyní záleţelo na Němcích samotných jak dokáţí překlenout propast, která vznikla za války a navrátit se mezi evropské státy jako rovnocenný partner. Heinz Guderian se po propuštění ze zajateckého tábora přestěhoval s rodinou do Dietramszellu u Mnichova. V roce 1950 se odstěhoval do Schwangau, kde začal pracovat na svých pamětech, jejichţ základy vytvořil ve vězení. „Erinnerungen eines Soldaten“ (Vzpomínky vojáka) se staly úspěšnou knihou o vojenských dějinách a byly přeloţeny do deseti jazyků. I kdyţ ţil Guderian v ústraní, neustále udrţoval kontakt s novináři po celém světě a neustával v literární činnosti. V říjnu téhoţ roku reagoval na situaci v rozdělené Evropě, kdy sílil tlak z východu, knihou „Kann Westeuropa verteidigt werden?“(Můţe být Evropa poraţena?). O rok později vydává „So geht es nicht“ (Tak to nepůjde), kde prezentuje názor, ţe Německo nemůţe zůstat rozděleno, pokud má být obráncem Evropy. V tomto případě je reálný plán NATO73 na znovuozbrojení Německa. V roce 1956 byl Erich von Manstein poţádán, aby se stal poradcem západoněmecké vlády při budování nové armády74. Její výstavba byla podporována bývalými nepřáteli Německa, kteří byli spolu s ním v alianci, namířené proti Sovětskému svazu - hrozbu představující mocnosti, zasahující svým vlivem aţ do středu Evropy. Jak jsem jiţ uvedla plnilo Západní Německo úlohu štítu, který chránil celou západní Evropu před „škodlivými vlivy z východu“. Vláda si nesmírně cenila Mansteinových válečných zkušeností a jeho strategických schopností, které nyní naleznou plné uplatnění. Coţ je klíčové právě v době, kdy je Evropa rozdělena na dva mocenské bloky. 73

Severoatlantická aliance vznikla 4. dubna 1949 ve Washingtonu. Je paradoxem, ţe právě Německo-doposud největší evropský nepřítel, se stalo členem této organizace v roce 1955 (myšleno Západní Německo) a jeho nově vytvořená armáda hrála velmi důleţitou roli v obraně západní Evropy před sovětskou expanzivní politikou. V této době měl Bundeswehr téměř půl milionu vojáků. Po sjednocení Německa byl tento stav redukován aţ na dnešních 248 tisíc.Další zvláštností je, ţe první generální štáb tvořili bez výjimky důstojníci bývalého Wehrmachtu. 74 LUCAS, James: Hitlerovi žoldnéři. Praha: Naše vojsko, 2007. s. 94.

28

5.

Závěr Jak je známo, historie se bude opakovat, pokud si z ní nevezmeme ponaučení.

V případě dvou velkých konfliktů 20. století tomu tak bylo. I po více jak šedesáti letech je téma nacistické minulosti Německa stále ţivé a aktuální. Volba okruhu práce v mém případě byla jednoduchá. Delší dobu se zajímám o vojenství druhé světové války, a proto jsem záměrně vybrala téma, spojené s touto problematikou. Mnoho nejasností jsem měla v podílu německé armády na nacistických zločinech a ve vztahu jejích příslušníků k nacionálně-socialistického reţimu. Nejvíce mě však zaujal problém jejich předčasného propuštění z vězení a následné zapojení se do obnovy poválečné armády. Téma uspořádání a postavení ozbrojených sil mezi dvěma mocenskými bloky je v této práci jen lehce nastíněno, protoţe bych se mu chtěla dále zabývat v navazujícím magisterském studiu. Jak je patrné z uspořádání práce, z větší části jsem se zaměřila na Norimberský proces a procesy následné, z nichţ jsem detailněji zpracovala proces s vysokými důstojníky Wehrmachtu. Utvrdila jsem se v názoru, ţe tito důstojníci, Ericha von Mansteina a Heinze Guderiana nevyjímaje, by své funkce nikdy nezastávali, pokud by s nacistickým reţimem nesouhlasili. Manstein i Guderian přispěli k obnově Bundeswehru alespoň radou. Jak jsem zmínila v úvodu této práce, neměla jsem v úmyslu napsat jejich paralelní ţivotopisy, pouze jsem chtěla poukázat na skutečnosti, jeţ je dovedly aţ před Norimberský tribunál a zároveň přiblíţit jejich vojenskou kariéru z hlediska vlivu, který měli na pozdější vývoj ozbrojených sil. U Mansteina jsem zohlednila jeho znalosti z oboru strategie a taktiky, u Guderiana jsem se blíţe zaměřila na vznik a vývoj tankových jednotek. Pokusila jsem se také objasnit do jaké míry byli spřízněni s nacistickou ideologií a zda věděli o válečných represích za frontami druhé světové války. Rodinní příslušníci bývalých vojáků Wehrmachtu jsou dodnes svázáni se současným Bundeswehrem, většinou ve stejném oboru. Co bylo v minulosti vyřčeno nebo uděláno, člověk těţko změní. Ale nikdy by neměl zapomenout.

29

6.

Obrazová příloha

Autentické fotografie zasedání Norimberského tribunálu. Vlevo nahoře: Hlavní americký ţalobce Robert Jackson právě předčítá svou zahajovací řeč. Vpravo nahoře: detailní záběr na lavici obţalovaných. Spodní řada: Hermann Göring, Rudolf Hess, Joachim von Ribbentrop, Wilhelm Keitel. Horní řada zleva doprava: Karl Dönitz, Erich Raeder, Baldur von Schirach, Fritz Sauckel, Alfred Jodl.

Němečtí civilisté sledují dílo nacistického režimu – valník, naloţený mrtvými těly vězňů z nedávno osvobozeného koncentračního tábora Buchenwald, 16. 4. 1945; a 800 zajatců, zabitých jednotkou SS poblíţ Nameringu. Američané se snaţili odhalit pravdu, ukázat lidem drsnou realitu, jeţ se naskytla poté, co zmizela pozlátka nacistické propagandy. „Léčba šokem “ měla zapůsobit na německý národ, aby se podobná zvěrstva v budoucnu jiţ nikdy neopakovala.

30

Vlevo nahoře: Heinz Guderian v rozhovoru s genrálplukovníkem Hothem, červenec 1941. Vpravo nahoře: Jako generální inspektor tankových vojsk, 1944. Dole: Titulní stránky amerického časopisu Time. Vlevo „New Nazi Chief of Staff, panzer leader Heinz Guderian“ (7. srpen 1944). Vpravo „German Field Marshal Fritz Erich von Manstein“ (10. leden 1944).

31

Vlevo nahoře: Generál Manstein opouští své velitelské stanoviště. Vpravo nahoře: Na lavici svědků. Před Norimberským tribunálem. Dole: Ministr obrany Theodor Blank s gen.por. Heuzingerem (vlevo) a gen.por. Speidelem. Blank byl „pověřencem spolkového kancléře pro otázky související se zesílením a zaopatřením spojeneckých oddílů“ a Heuzinger, Speidel a plk. von Kielmansegg byli jeho nejbliţší spolupracovníci. Tito tři muţi s nacistickou minulostí hráli tedy v Bundeswehru důleţitou roli.

32

Nahoře: Mapa všech poválečných hlavních soudních procesů v Evropě.

Heinz Guderian se svým náčelníkem štábu generálporučíkem Wenckem u mapového stolu v operační místnosti OKH. Povšimněte si límcových výloţek na jeho uniformě. Symbol umrlčí lebky pouţívaly jak jednotky SS, tak pancéřové jednotky Wehrmachtu. Připomínají insignie příslušníků husarských pluků z 18. a 19. století a v době svého zavedení v armádě byly zcela výjimečné. Jednotky SS pouţívaly lemování bílé barvy, zatímco Wehrmacht měl růţové, proto jsem tuto fotografii záměrně zvolila v barevné podobě, neboť na černobílé fotografii jsou oba typy téměř k nerozeznání.

33

Prameny a literatura k bakalářské práci Judge Advocate General's Office: Trial of Field Marshal von Manstein: Sound Recordings and Log Book, 1949. WO 238. Defendant: [Erich] von Manstein DJAG No. P75, WO 235/805. Control Office for Germany and Austria and Foreign Office; Legal Division: Trial of Fritz Erich Lewinski von Manstein [microform], 1949. No.: RG-59.021M; 2002.149. GUDERIAN, Heinz: Wspomnienia żołnierza. Warszawa : Ministerstwo Obrony Narodowej, 1958. GOLDENSOHN, Leon: Nuremberg interviews. An american psychiatrist´s conversations with the defendants and witnesses. New York: Alfred A. Knopf, 2004. GORŠENIN K. P. a kol.: Norimberský proces. Právnický ústav ministerstva spravedlnosti. Díl II. Praha: Orbis, 1953. GRÜNBERG, Karol: Hitlerova černá garda. Praha: Svoboda, 1981. HEYDECKER, Joe J. - LEEB, Johannes: Norimberský proces. Praha: Ikar, 2007. INTERNATIONALER MILITÄRGERICHTSHOF NÜRNBERG: Der Prozess gegen die Hauptkriegsverbrecher. München: Delphin Verlag, 1984. (reprint z roku 1949) IVIČIČ, Marek: Náprava křivd a bezpráví z pohledu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita, 2007. JASPERS, Karl: Otázka viny. Příspěvek k německé otázce. Praha2: Mladá fronta, 1991. JUDT, Tony: Poválečná Evropa. Dějiny od roku 1945. Praha: Slovart, 2008. KNOPP, Guido: Hitlerovi válečníci. Praha: Ikar, 2002. s. 164-233 KNOPP, Guido: SS. Výstraha dějin. Praha: Ikar, 2004. KOSTLÁN, Antonín a kol.: Dějiny Německa. Praha: Ivo Ţelezný, 2000. LUCAS, James: Hitlerovi žoldnéři. Praha: Naše vojsko, 2007. MACKSEY, Kenneth: Guderian. Tankový generál. Praha: Bonus A, 1996. MANSTEIN, Erich von: Ztracená vítězství. Sv. I. a II. Brno: Jota, 2007. MASSON, Phillippe: Historie německé armády 1939 – 1945. Praha: Naše vojsko, 2006. OVERY, Richard: Výslechy. Nacistická elita v roce 1945 v rukou spojenců. Praha: BB Art, 2004. RIESS, Curt: Procesy, které vzrušily svět. Brno: Jota, 2000. s. 353-379. SCHEIBERT, Horst: To byl Guderian. Plzeň: Mustang, 1994.

34

SCHWARZER, Josef: Kdo chce válku. Praha: Naše vojsko, 1960. STÜRMER, Michael: Německo 20. století. Praha: Svojtka & Co., 2005. SUNARDI, Teddy: Mezinárodní vojenské tribunály po druhé světové válce. Praha: Univerzita Karlova, 1998. VORÁČOVÁ, Lenka: Nacismus jako morální problém a otázka kolektivní zodpovědnosti. Brno: Masarykova univerzita, 2007. WEBER, Hermann: Dějiny NDR. Praha: Lidové noviny, 2003. Vlastní materiály Wilfrieda Eulerta, včetně osobní korespondence.

Články BECKER, Winfried: „Nové koncepce v mezinárodních vztazích Spolkové republiky Německo. Západní vazba, evropská orientace, znovusjednocení.“ Historický obzor, r.7/č.9,10/1996, s. 215-220. ČERNÁ, Dagmar: „Klaus Kastner: Národy ţalují. Norimberský proces 1945-1946.“ Český časopis historický, r. 105/č. 4/2007, s. 955-7. FIDLER, Jiří: „Manstein, Erich von: Ztracená vítězství.“ Historie a vojenství, r. 45/č. 5/1996, s. 183-184. srov. SMETANA, Vít: „Erich von Manstein – Ztracená vítězství.“ Dějiny a současnost, r. 18/č. 1/1996, s. 62-3. HERBEN, Ivan: „Ţalujeme v Norimberku“. Revolver revue, č. 41/1999, s. 251-280. KOLEKTIV AUTORŮ: „Norimberský proces.“ 100+1 zahraniční zajímavost, r. 42/č. 25/2005, s. 44-47. POKORNÝ, Jindřich: „Příliš mnoho na jeden ţivot?“. Revolver revue, č. 41/1999, s. 281-290. UHLÍŘ, Jan B.: „Obţalovaní z Norimberka.“ Historický obzor, r. 7/č. 9, 10/1996, s. 194-200. VODIČKA, Milan: „Největší strategický mozek války“. B/6: Šedesát let po válce. MF Dnes, 26. 4. 2005.

Internetové zdroje (všechny platné k 12. 5. 2009) Holocaust Memorial Museum, USA:

www.ushmm.org

National Archives, Velká Británie:

www.nationalarchives.gov.uk

Axis Biographical Research:

http://www.geocities.com/~orion47/

35

The National Archives and Records Administration (NARA), USA:

www.archives.gov

Militärgeschichtliches Forschungsamt, Německo: www.mgfa.de (hlavně jako rozcestník pro další internetové zdroje) Stránky německé armády:

www.bundeswehr.de

Stránky amerického časopisu Time:

www.time.com/time

[vybraný článek o Guderianovi: mon, aug.7. 1944] [vybraný článek o von Mansteinovi: mon, jan.10. 1944] ŠIMŮNEK, Michal: Norimberské procesy s válečnými zločinci. [24. 4. 2006]. Dostupné: http://forum.valka.cz/viewtopic.php/p/156144#156144 Týţ: http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/40599 ŘEHÁK, Miroslav: Norimberská spravedlnost. []. Dostupné: http://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek_967.html Článek o Heinzi Guderianovi (s řadou nepřesností). Dostupné: http://www.panzernet.net/panzernet/stranky/esa/guderian.php

Zdroje obrazové přílohy (všechny níţe uvedené internetové adresy platné k 12. 5. 2009) Str. 30: fcit.coedu.usf.edu/holocaust/resource/gallery/N1945.htm Str. 31: Vlevo nahoře: www.bundesarchiv.de Vpravo nahoře: http://www.dhm.de/lemo/objekte/pict/f63-1399/index.html Dole: www.time.com/time/covers/0,16641,19440807,00.html www.time.com/time/covers/0,16641,19440110,00.html Str.32: MANN, Chris: SS-Totenkopf. Historie divize s umrlčí lebkou ve znaku 1939-45. Praha: Svojtka & Co., 2001. s. 107. VODIČKA, Milan: „Největší strategický mozek války“. B/6: Šedesát let po válce. MF Dnes, 26. 4. 2005. 50jahrebw.bundeswehr.de/mgfa/blankpic.htm (na základě materiálů W. Eulerta) Str. 33: www.ushmm.org www.worldwardiary.com/history/Heinz_Guderian

36