Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. podpis autora práce

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky Ruský jazyk a literatura

Leona Petlachová

Literární cestopis, jeho proměny a odraz v ruském sentimentalismu Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc.

2010

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury

……………………………………………………. podpis autora práce

2

Zde bych chtěla poděkovat vedoucímu práce prof. PhDr. Ivo Pospíšilovi, DrSc. za cenné rady a připomínky.

3

Obsah: 1. Úvod……………………………………………………………………5 2. Charakteristika pojmu cestopis…………………………………………8 3. Zeměpisné poznatky o starověkém světě………………………………8 4. Kronikální záznamy o nejstarším osídlení…………………………….14 5. Cesty v obchodním zájmu…………………………………………….17 6. Dokumentární líčení Marca Pola……………………………………...20 7. Prvek senzace v Cestopise tzv. Mandevilla…………………………...23 8. Náboženské a kupecké výpravy do Asie……………………………..26 9. Cesta v žánrově novátorském díle protopopa Avvakuma…………….30 10. Evropské cesty po vzoru Petra I……………………………………..33 11. Vliv sentimentalismu………………………………………………...34 12. Hra s formou Laurence Sterna……………………………………....38 13. Sentimentální cesta………………………………………………….41 14. Ideály osvícenství v ruském sentimentalismu……………………….49 15. Sentimentální cestopis a sociální kritika……………………….……53 16. Kulturní cestopis N. M. Karamzina…………………………………65 17. Vztah Ruska a Západu v cestopisech……………………………….80 18. Závěr………………………………………………………………...86 19. Příloha: Výhled do 19. století………….............................................91 20. Ресюме …………………………………………………………..…98 21. Seznam literatury…………………………………………………..103

4

1. Úvod Cestopis, deník, korespondence1 - literární žánry, které lze nalézt pod označením beletristické žánry věcné literatury. Již z názvu vyplývá, že se nejedná o přesně vymezenou oblast literatury, z pohledu míry její uměleckosti či věcnosti. Jsou to tedy žánry přechodové a záleží na autorovi, jaký cíl při psaní sleduje. Jádro jako žánr zde tvoří především cestopis, deník a korespondence potom slouží ve funkci jeho formy, která se mění spolu s požadavky, jež má daný cestopis splňovat a na kterou mají vliv průběžné změny převládajícího literárního stylu. Cílem této práce je tedy chronologický přehled vývoje a proměn cestopisu, jako literárního faktu, čímž ho činí to, „že autor vypravuje o svém osobním postoji k věcem a lidem, se kterými se na cestě potkal. Kde by se tento subjektivní moment ztratil, cestopis by přešel do oblasti odborné literatury geografické, folkloristické apod.“2 Ovšem i v rámci beletristického pojetí cestopisu dílo osciluje mezi jeho hranicemi, a to z různých důvodů. Z historického hlediska tento jev zcela jistě ovlivnila prvotní malá šíře vědomostí o světě, jejíž překonávání bylo motivací pro autory prvních významných cestopisných děl. Stejně tak motivy politické, vojenské a diplomatické vedly ke vzniku mnohých zápisků z cest, vycházejících z přirozeného zájmu člověka o jiné, neznámé kultury, s nimiž se na svých cestách setkával, a z potřeby předat toto své poznání dál. Opomenout nelze ani podnět 1

Cestopis – pôvodne žáner vecnej literatury so spravodajsko-dokumentárnou povahou, neskoršie sa stává aj literárno-umeleckým útvarom. Obsahuje popis autorových zážitkov z cudzích krajín a postrehy o ích zvláštnostiach zemepisných, kultúrnych, spoločenských, o zvykoch obyvateľov, o sposobe života atď. C. patrí k žánrom, ktoré majú najstaršie a najbohatšie tradicie. Vyskytuje sa v každej kultúrnej oblasti a je súčasťou všetkých literárnych systémov. Denník – prvotne žáner vecnej literatúry, který sa zakladá na zázname osobných dojmov, zážitkov autora. Zachytáva sa v ňom osobný, spoločenský, kultúrny, literárny život, ktorého sa autor pravidelne zúčastňoval. Fakty sa v d. zvyčajne podávajú subjektívne, bezprostredne. Jako žáner vecnej literatúry môže obsahovať hodnoverné informácie o pohnutých udalostiach ako je vojna (…). Iným typom denníka je jeho zámerné použitie v literatúre ako kompozičnej formy. Táto forma podania príbehu v časovom slede sa používala v literatúre hlavne v období sentimentalismu. Korešpondencia – vzájomný písomný styk dvoch alebo viacerých osob; súbor listov významnej literárnej osobnosti k iným osobám a ich odpovede autorovi. (…) V súkromých listoch sa autori obyčajne vyjadrujú bezprostrednejšie a viac odhalujú svoj myšlienkový svet. K. má bohatú dokumentárnú hodnotu a svedčí o filozofických náhľadoch autora, o jeho túžbach i sklamaniach, vnútorných problémoch i citoch, s ktorými by sa inak literárna obec nezoznámila. Zároveň sú súhrnom textov slúžiacich lepšímu pochopeniu literárnej tvroby autora. Žilka, T.: Poetický slovník, s. 361-364. 2 Hrabák, J.: Poetika, s. 342-343.

5

obchodní, jenž byl především v oblasti Evropa – Asie po celou historii živý. Společným jmenovatelem takto vzniklých cestopisů je to, že vznikaly jako sekundární produkt cesty, jejíž cíl byl jiný. Proto v porovnání s jinými díly, spadajícími do oblasti našeho zájmu, působí spíše dokumentárním dojmem. Je tvořen především z poznámek faktografických, objektivních, na úkor těch osobních, subjektivních. Na druhou stranu však v mnoha případech nelze jeho fakta vnímat jako historicky a geograficky přesná, jelikož úroveň poznání okolního světa byla v průběhu dějin na různém stupni a mnohé informace o cizích zemích se později projevily jako zmatečné, nehledě na to, že získávaly mnohdy až senzační nádech. Krajním jevem v tomto případě je charakter jednoho z prvních významných cestopisů, jehož autor patrně v popisovaných zemích nikdy nebyl. Ani cestopisům se, především v období středověku a novověku, nevyhnul také náboženský podtext, ať už vyzníval potvrzujícím nebo zpochybňujícím dojmem. Křesťané, putující do asijských či afrických zemí, si rozdílností vyznání všímali už jen proto, že náboženské svátky a rituály ve velké míře určovaly chod běžného denního života místních obyvatel. Náboženství se navíc často stávalo hlavním cílem cesty, v takovém případě se cestovatelé vydávali do světa v rámci poutě na svatá místa. Tato tradice je v mnoha kulturách dodržována dodnes, nejmarkantněji je zastoupena v islámském náboženství, kde je pouť do Mekky jedním z pěti pilířů víry. Jinou formu nabývá cestopis jako literární dílo postupem času, pronikáním estetické funkce do jeho charakteru. Autoři tak při psaní kladou důraz na jeho formu, jazyk a celkový styl, přičemž se zároveň do díla promítají osobní prvky a popis se stává subjektivnější, doplněn o pocity a zážitky autora. Vrcholu tato tendence dosáhla v období literárního sentimentalismu, jenž se zrodil v Anglii a živnou půdu našel v literatuře francouzské a ruské. Pro uvedený styl je žánr cestopisu typický, ovšem v jiné podobě, než v jaké se objevoval dříve. Uplatňují se zde žánry deníku či románu v dopisech, které umožňují autorovi přímé subjektivní vyjádření, v korespondenci ještě umocněné vztahem k adresátovi. Postupným vývojem literárního cestopisu se tedy dostaneme k těžišti celé práce – sentimentálnímu cestopisu a jeho zástupcům – Laurenci Sternovi, Alexandru Nikolajeviči Radiščevovi a Nikolaji Michajloviči Karamzinovi, konkrétně 6

k jejich dílům Sentimentální cesta po Francii a Itálii (A Sentimental Journey Through France and Italy, 1768), Cesta z Petrohradu do Moskvy (Putešestvije iz Peterburga v Moskvu, 1790) a Listy ruského cestovatele (Pis´ma russkogo putešestvennika, 1791). Zajímat nás budou charakteristické prvky jednotlivých děl, osobité vyjadřování autorů, struktura díla, to, jak se navzájem ovlivňovala a v neposlední řadě jejich zařazení do kulturně-historického kontextu dané doby a jejich odraz ve společnosti. Vývoj cestopisu budeme sledovat do konce 19. století, kdy se opět začíná výrazněji projevovat funkce dokumentární a sociální, v Příloze se proto zastavíme u děl Ivana Alexandroviče Gončarova Fregata Pallada (Fregat Pallada, 1858) a Antona Pavloviče Čechova Ostrov Sachalin (1895), která naznačují nový směr vývoje cestopisu po vlně osvícenskými myšlenkami ovlivněného sentimentalismu.

7

2. Charakteristika pojmu cestopis Cestopisné dílo vzniká na základě konkrétní cesty či putování. Pojmem putování je míněn přesun po určitém území, za účelem jeho poznání, může mít také funkci obecně vzdělávací, sportovní atd. Do 19. století bylo cestování jedním ze základních způsobů získání informací o cizích zemích, jejich přírodě, obyvatelích, historii a způsobu života, či k popsání povrchu planety Země vůbec. Uspořádáním těchto poznatků do literární formy potom vznikají poznámky cestovatele, skládající se ze zážitků, popisů událostí a pozorování, s cílem seznámit čtenáře s málo známými nebo do té doby neobjevenými zeměmi. Cestopis jako literární útvar může mít také podobu cestopisu fiktivního, sloužícího určitému ideově-uměleckému cíli, ať už dobrodružnému, utopickému či filozofickému.3

3. Zeměpisné poznatky o starověkém světě Pokud budeme sledovat vývoj cestopisu chronologicky, jako prvního z významných antických cestovatelů, jejichž cestovní záznamy se dochovaly do dnešních dob, musíme uvést Hérodota z Halikarnássu. Hérodotos, žijící pravděpodobně mezi léty 484 př.n.l. – 420 př.n.l., bývá označován za otce dějepisu. Do jeho zkoumání však přinesl nový pohled. Historii jako vědu nenahlíží nezávisle na vědách ostatních, ale vychází při ní i z poznatků zeměpisných, říká, že k historii je třeba přistupovat geograficky a ke geografii historicky, dokládají to jeho slova: „geografie je reálná, lidskou rukou vytvořená historie.“ V Hérodotově životě zaujímala geografie významnou roli a její poznatky zakládal na vlastních zkušenostech. Za poznáním se vydával na jih Evropy do Itálie, do Babylonie v Asii, dále na území tehdejších kočovných kmenů, souhrnně označovaných jako Skytové, žijících v oblasti severně od Černého moře, na dnešním území Ukrajiny a Ruska, a do Afriky k povodí Nilu. Na základě jeho zkoumání řecko-perských vztahů, v době válek mezi těmito národy v 5. století př.n.l., a podrobného popisu dějin Perské říše vzniklo jeho významné dílo Dějiny (Histories apodeixis), uveřejněné okolo roku 424 př.n.l.,

3

Муравьев, В. С.: Путешествие. In. Большая советская энциклопедия, третье издание, 1969-1978, on-line text.

8

jehož dějepisný význam a převratnost tkví především ve snaze o objektivní vykreslení událostí a vztahů.4 Kromě faktů, týkajících se kultury, společnosti a politiky si Hérodotos na svých cestách významnou měrou všímal také jevů čistě geografických. Popsal veškerý, starověkým Řekům známý, svět 5. století př.n.l. Tento svět byl, podle Hérodota, ohraničen na západě Středozemním a Atlantským oceánem, přičemž severní hranice Evropy nebyla známa, nejvýchodnějším cípem byla řeka Indus, za níž se rozprostírala pouze nekonečná poušť, a severní území tvořil kmenový svaz původem íránských Skytů, kteří se usadili v severním Černomoří a odtud podnikali výboje na západ ke Karpatům, bojovali s Peršany a Thráky. Severně od jejich království Hérodorotos viděl už jen pusté území, neustále sužované chladným klimatem a sněhem. Cesty na jih ho vedly k závěrům, že Afrika a Asie je ohraničena oceánem, v Egyptě popsal dolní tok Nilu. Jeho cestopisné poznámky mají charakter spíše dokumentární, vypočítává zde postupně jednotlivé přírodní jevy, řeky, hory, všímá si místní fauny a flóry, například vysvětluje stěhování ptáků v zimě na jih ze studené země Skytů na severu, všímá si rozdílné kvality půdy na různých územích, a také se zamýšlí nad příčinami vzniku řek a jiných vodních útvarů. Osobité je i jeho celkové pojetí světa, které odmítá tehdejší převládající názor, že Země je plochá, pravidelného kruhového tvaru. Také její poloha vůči Slunci není na všech místech stejná, Asie je mu blíž, proto je zde tepleji, a směrem na východ nastává den dříve. Putováním Slunce po nebeské klenbě Herodotos vysvětluje rozdílnou šířku Nilu, z něhož je voda odsávána.5 Kromě přírodních jevů se zde objevují i zmínky o společnostech, obývajících navštívené země, jejich kultuře a zvyklostech, popisy měst a

pamětihodností,

vše

popisným

stylem,

s objektivizujícími

kritickými

tendencemi. Ačkoliv bylo tedy prvotním Hérodotovým cílem osvětlení řecko-perských vztahů, začíná svůj popis etnografickou studií Peršanů, jsou zde vyloženy jejich rozdílné náboženské zvyky, například v jejich tradicích chybí antropomorfizace bohů či stavění chrámů v jejich počest, naopak starověcí Peršané se modlí 4 5

Durčianský – Chlubný 2006: Herodotos, on-line text. Horák, B: Dějiny zeměpisu I. Starověk a středověk, s. 28.

9

na vrcholcích hor apod. Obsahuje informace o jejich zásadě odmítání masa a lásce k vínu a ovoci. Svůj výklad cizí kultury se snaží podat objektivně, poukazuje tedy na mnohé dobré vlastnosti Peršanů, například jejich zájem o kultury odlišné od jejich, snahu o dobré vychování svých potomků, ctění práva na život každého člověka včetně otroka a další. Záznamy pokračují svědectvím o Skytech, jejich zemi, která sousedí se zemí Keltů, se dvěma velkými řekami Dunajem a Dněprem, které obsahuje vyprávěním o skytských mýtech a končí popisem svatebních zvyků, kdy se muži žení s představitelkami divokého kmene Amazonek. Na Egypťanech zase oceňuje jejich blízký vztah ke zvířatům. O tři století později obohatil starořecké poznání o světě geograf, historik a stoický filosof Strabón, žijící přibližně v letech 64 př.n.l. – 24 př.n.l. Strabón se narodil ve městě Amaseia v Pontu a navštěvoval peripatetickou školu v Aténách, založenou Aristotelem. Zajímal se o geografii a historii a vyznačoval se velkou sečtělostí v tomto oboru. Prostudoval všechny dostupné spisy, věnované těmto vědním disciplínám, tedy i dílo Hérodotovo, kterého však v mnohém zpochybňoval, naopak se obracel k Homérovi. Na základě těchto teoretických poznatků se vydal s legátem císaře Octaviana na cestu do Egypta, dále pak do Malé Asie, Arménie, Sýrie, Afriky, Řecka, navštívil ostrovy ve Středozemním moři a Itálii. Získal teoretické poznatky o Sýrii a Indii. Díky těmto informacím a vlastním zkušenostem vytvořil své známé dílo Zeměpis (Geografika), rozdělené do sedmnácti knih, z nichž se všechny kromě sedmé dochovaly. Na základě vlastních poznatků či líčení očitých svědků6 na jejich stránkách popisoval jednotlivé země. V první knize se věnuje obecně zeměpisu z Homérova pohledu, ve třetí knize se zabývá Sicílií a Hispánií, ve čtvrté Gálií a Británií, pátá a šestá jsou věnovány Itálii, sedmá severní a východní Evropě, osmá až desátá Řecku, tématem knihy jedenácté je okolí Kaspického a Černého moře a Arménská říše, dvanácté až čtrnácté Malá Asie, patnáctá část popisuje Indii a Persii, šestnáctá Mezopotámii, Palestinu a Arábii, poslední, sedmnáctá kniha potom Egypt, Etiopii a pobřeží severní Afriky.

6

Horák, J.: Dějiny zeměpisu I. Starověk a středověk, s. 56

10

Strabónovo dílo je obsáhlé a podrobné, bylo sepsáno původně jako komentář k homérskému lodnímu katalogu, nakonec ale přesáhlo jeho zeměpisné hranice.7 Spisu je ovšem vytýkána vědecká nepřesnost už proto, že vzhlížel spíše k historicky nedoloženému básníku Homérovi a fakta Hérodotova přehlížel, nehledě na nejednolitost textu. Hlavní tok výkladu je často přerušován odbočkami do mytologie a historie, navíc Strabón doplňoval své dílo zpětně novými poznatky.8 Podání informací je většinou strohé, založené na názvosloví a charakteristice obyvatelstva. Také některé jeho zeměpisné informace jsou neúplné nebo chybné. Popis místní přírody velice stručný. Strabón se při sestavování textu cíleně řídil potřebami státníků, vojevůdců a obchodníků, proto se omezil výhradně na oblasti, jejichž znalost je pro tyto účely užitečná. Mimo to se zabýval rozložením obydlených částí Země, polemizoval se svými předchůdci o nejsevernějším obydleném území a ve své druhé knize vyjmenovává významné starověké geografy. Zájem o cizí země v Římské říši dokládá činnost historika, právníka a senátora Publia (Gaia) Cornelia Tacita, jehož jméno není zcela jasně doloženo. Tacitus žil pravděpodobně mezi léty 55 n.l. – 120 n.l., pocházel z nižší šlechtické rodiny, studoval v Římě a okolo roku 78 n.l., ke konci vlády císaře Vespasiána se oženil s dcerou významného vojevůdce Agrikoly. Sloužil ve vojsku, kde dosáhl význačného postavení, stal se kvestorem a vstoupil do Senátu, také mu byla přidělena správa provincie Asia, ležící na území dnešního západního Turecka. Publius Cornelius Tacitus je považován za největšího historika Římské říše, což dokládá jeho spisovatelská činnost. Zahájil ji za vlády císaře Traiana spisem O životě a mravech Julia Agricoly (De vita et moribus Iulii Agricolae), svého tchána, v němž věnuje pozornost jeho vojenským úspěchům v Británii, jeho čestné povaze v protikladu ke zkaženému císaři Domicianovi. Součástí spisu jsou také etnografické a geografické zmínky o kraji. Rétorika je hlavním tématem jeho Rozpravy o řečnících (Dialogus de oratoribus), majíc podobu fiktivního rozhovoru o současném stavu řečnického umění, které je podle aktérů negativně ovlivněno nedostatečným všeobecným vzděláním žáků a také klidnou dobou po nástupu císařství, jež není pro jeho rozvoj příznivá. 7 8

Chlubný, J.: Strabón, on-line text. Tamtéž.

11

Dějepisným tématům se potom věnuje v díle Dějiny (Historiae), kde popsal dramatické události let 69 n.l. – 96 n.l., z něhož se dochovala jen část, popisující první dva roky, dále pak v knize Letopisy (Annales) o době mezi vládami císařů Augusta a Nerona. Z hlediska zeměpisného je však nejvýznamnějším dílem spis O původu, poloze, mravech a národech Germánů (De origine, situ, moribus ac populis Germanorum), známý jako Germania. I když je dílo psáno z většiny podle knih Caesara a Plinia Staršího, aniž by jeho autor území Germánů navštívil, jedná se o významný pramen poznání německého světa ve starověku. Popisuje způsob života a zvyky, dále potom vyjmenovává jednotlivé germánské kmeny. Svým zaměřením je to tedy spis etnografický, který současně slouží jako kritika stávajícího pořádku v Římské říši, v protikladu k zemi Germánů, v níž se neprojevují negativní motivace k úspěchu, jako je touha po moci, ctižádost, požitkářství atd., jako tomu bylo podle Tacita v Římě.9 Geografická fakta jsou v díle uvedena především ke zdůraznění historického a politického obsahu, proto jsou vnímána jako neúplná.10 Charakteristické rysy starověkých cestopisů Jak vyplývá z krátkých popisů děl tří nejvýznamnějších cestopisců antiky, měl tento žánr podobu spíše dokumentární, svou povahou tedy spadají k dílům zeměpisným a etnografickým. Jejich motivace k cestám jsou také především faktografické, spojují se v nich jejich zájmy dějepisné a zeměpisné. Hérodotos, mající pověst zakladatele dějepisu, se na své cesty vydal s cílem popsat vztahy Peršanů a Řeků v době, kdy spolu válčili. Také jeho spis se jmenuje jednoznačně – Dějiny. Na cestách si však podrobněji všímal i čistě zeměpisných faktů, jak to dokládá jeho názor, že je třeba zeměpis kombinovat s dějepisem, aby vznikl ucelený obraz, z něhož lze také vyčíst mnohé o způsobu života cizích národů a kultur. Strabónovo pojetí cestopisných zápisků je primárně popisné, jedná se hlavně o výčty názvů a pojmů, z čistě zeměpisného hlediska. Z tohoto důvodu bývá Strabón označován za otce zeměpisu jako vědního oboru. Tacitus se vymyká tím, že popisované země nenavštívil, ale sestavil svůj etnologický spis podle již 9

Chlubný, J.: Tacitus, on-line text. Horák, J.: Dějiny zeměpisu I. Starověk a středověk, s. 61.

10

12

dřívějších záznamů. V jeho pozadí také zaznívá kritický tón na adresu tehdejších římských státních představitelů. V uvedených dílech nenajdeme ani snahu po senzaci, ani přílišné subjektivní popisy a vylíčení pocitů či nálad. Jedná se vlastně o první zmínky o světě, obklopujícím kulturu, v níž byly napsány, jsou tedy především informativní a důraz je kladen více na obsah než formu. Snaží se zachytit a načrtnout tvářnost tehdejšího světa, zabývají se otázkou, kam až sahá lidské osídlení planety a jak vlastně samotná Země vypadá. Známým prostředím je pro autory Řecko, Římská říše a zmapovat se snaží už svoje sousedy, jejichž nájezdům se buďto brání, nebo naopak chtějí o jejich území rozšířit to svoje, jako to bylo v případě Tacitova spisu o Germánech. Prostředím, v němž se autoři pohybují a které znají, je ohraničen na Evropu, Asii a sever Afriky, jehož Hérodotos označuje souhrnně názvem Libye. Samotné světadíly končí neobydlenou pouští, územím věčných mrazů nebo jsou pravděpodobně omývány dalekým mořem.

13

4. Kronikální záznamy o nejstarším osídlení Ve středověku se popisy cizích zemí a zvyků jejich obyvatel objevovaly zpočátku jako součásti obsáhlých děl, vznikajících obyčejně v klášterech, rukou mnichů – kronik a letopisů. První kronikou na našem území byla Kosmova kronika česká, sepsaná pravděpodobně mezi léty 1119 – 1125, na ruském území ještě dříve – koncem 11. století kronika Nestorova, nesoucí název podle svých počátečních slov Povesť vremennych let. Jejím autorem byl Nestor, mnich Pečerského kláštera v Kyjevě, o jehož životě se dovídáme pouze z poznatků, obsažených v kronice. Jeho vyprávění začíná biblickými příběhy, obsahuje založení Kyjevské Rusi, přijetí křesťanství knížetem Vladimírem v roce 988 a končí nástupem na trůn knížete Vladimíra Monomacha roku 1113. Právě tento panovník pravděpodobně svěřil správu Nestorova letopisu opatu Vyrubeckého kláštera Silvestrovi, jehož redakce z roku 1116 je nejstarší zachovanou verzí díla.11 Kromě popisů historických událostí a osobností, obsahuje tato kronika četné hagiografie, tedy životy svatých, lidové pověsti, zaříkání, pohádky a byliny. Dovídáme se z ní legendy o původu Slovanů, jejich usídlení v povodí Dněpru a okolo jezera Ilmeň, o jejich střetech s Chazary a Varjagy. Je to v podstatě jediný pramen informací o vzniku prvního státního útvaru na Rusi a o prvních knížatech z rodu Rurikovců. Kronika také obsahuje přepisy rusko-byzantských smluv z 10. století, čerpá přímo z byzantských pramenů a překládá z již dříve napsaných kronik. Z těchto důvodů je obecný styl díla značně nejednotný a žánrové zařazení se mění u jednotlivých částí kroniky.12 Záznamy cestopisné můžeme v kronice najít hned v úvodu, kde se píše o jednotlivých slovanských kmenech a místech, na nichž se usadily: „Спустя много времени сели славяне по Дунаю, где теперь земля Венгерская и Болгарская. От тех славян разошлись славяне по земле и прозвались именами своими от мест, на которых сели. Так одни, прийдя, сели на реке

11

Bínová, G. – Dohnal, J. – Pospíšil, I.: Panoráma ruské literatury, s. 91.

12

Гудзий, Н. К.: История древнерусской литературы, с. 80-81.

14

именем Морава и прозвались морава, а другие назвались чехи. А вот еще те же славяне: белые хорваты, и сербы, и хорутане.“13 Jsou zde také úryvky čistě zeměpisných popisů krajiny: „Когда же поляне жили отдельно по горам этим, тут был путь из Варяг в Греки и из Греков по Днепру, а в верховьях Днепра – волок по Ловоти, а по Ловоти можно войти в Ильмень, озеро великое; из этого же озера вытекает Волхов и впадает в озеро великое Нево, и устье того озера впадает в море Варяжское. И по тому озеру можно плыть до Рима, и от Рима можно приплыть по тому же морю к Царьграду а от Царьгарда можно приплыть в Понт море, в которое впадает Днепр река.“14 V úryvku, vyprávějícím o putování apoštola Ondřeje po Rusi, se dovídáme něco ozvycích tehdejších Slovanů, jak je potom podle Nestora Ondřej popsal po svém návratu do Říma: „Диво видел я в славянской земле на пути своем сюда. Видел бани деревянные, и натопят их сильно, и разденутся и будут наги, и обольются квасом кожевенным, и поднимут на себя сами, и до того себя добьют, что ледва вылезут, чуть живые, и обольются водою студеною, и только как оживут. И творят это постоянно, никем же не мучимые, но сами себя мучат, и то творят омовенье себе, а не мученье.“15 Studiem a výkladem Povesti vremennych let se podrobně zabývali A. A. Šachmatov a D. S. Lichačov, který kroniku také přeložil do současné ruštiny a z jehož překladu jsou citovány uvedené úryvky. Kronika jako žánr znamená popis událostí, chronologicky řazených, bez vysvětlení kauzálních vazeb mezi nimi. Tento postup je charakteristický i pro jiné žánry raného středověkého dějepisectví, například analistické zápisy atd. Role autora je omezená na předávání informací o událostech, které sám zažil nebo získal z vyprávění spolehlivých svědků, bez jakéhokoli hodnocení daných faktů. Kompozice kroniky není jednotná, stylisticky ucelené části se zde střídají s prostým výčtem faktů nebo zeměpisných údajů. Vedle kroniky stojí v rámci středověké literatury letopis, jenž se vyznačuje tím, že se soustředí výhradně na 13

Нестор: Повесть времнных лет, перевод Д. С. Лихачева, on-line text.

14

Tamtéž Tamtéž.

15

15

společensky význačné osobnosti a události a celkově vyjadřuje oficiální postoj k těmto událostem. Lze zde najít jistou idealizaci společenského postavení.16 Cílem letopisců a kronikářů bylo zaznamenání historických událostí, stavu osídlení krajů a jeho změn, případně stručné obeznámení se zvyky tehdejších lidí. Kronika bývá doplněna o historické dokumenty, lidové báje a legendy. Autorova tvůrčí činnost se týká pouze výstavby textu a řazení jednotlivých faktů a částí, jejich rozsahu a způsobu zaznamenání. Požadavky na obsah a formu jsou žánrově dané. Kromě těchto rysů lze kroniku charakterizovat specifickou tendencí v rámci tématu časoprostoru, jak o tom pojednává I. Pospíšil v knize Ruská románová kronika (příspěvek k historii a teorii žánru): „Časoprostorové vztahy jako kritérium žánru přitom chápeme jako produkt odrazu objektivní skutečnosti v díle, jako manifestaci autorova vidění světa, jeho východisek filozofických a světonázorových (…) Kroniku považujeme z tohoto hlediska za přechodný typ posunující žánr v kategorii časoprostoru od prostorového pólu k časovému.“ Staví ji do protikladu s literaturou 17. a 18. století, v níž byl naopak zvýrazněn prvek prostoru, například v případě pikareskního románu nebo anglické „novel of the road“.17 Kronika má v tomto směru význam pro utváření pozdějšího žánru románové kroniky, který ovlivnila „svým kronikálním viděním světa, časovou posloupností líčených událostí, důrazem na fakticitu i na kategorii změny.“18

16

Žilka, T.: Poetický slovník, s. 285 Pospíšil, I.: Ruská románová kronika. Příspvek historii a teorii žánru, s. 21 18 Tamtéž: 33 17

16

5. Cesty v obchodním zájmu Rozvoj středověkého poznání o světě byl do značné míry ovlivněn církví. Usměrňoval se podle toho, nakolik nové informace o cizích zemích dokládaly soudobý světonázor či mu naopak odporovaly. Druhou věcí, která udávala směr cestování, byl obchod. Ve středověku do něj byla zapojena Evropa, Asie a Afrika, jejichž zájmy se střetávaly v oblasti Středozemí. Ovšem jejich význam byl nerovnoměrný. Asie a Afrika měly o mnoho více co nabídnout než Evropa, jejíž potřeby od ostatních zemí byly značné. Za nakoupené zboží tedy místo zbožím vlastním platila zlatem a stříbrem, přičemž celou věc zatěžovala navíc existence arabských prostředníků. Do 11. století se tímto způsobem vytvořil stabilní arabský monopol, izolující evropský trh, jenž musel na tyto podmínky přistoupit v zájmu hospodářského rozvoje Evropy, závislého na východním zboží. Blokádu se nepodařilo zdolat ani silou v podobě křižáckých tažení do Palestiny. Evropě ztěžoval směnu zboží ještě jeden monopol – italský. Kvůli složitosti obchodní komunikace a samotné lodní dopravy, měla možnost obchodu s Araby téměř výhradně tři bohatá italská města – Benátky, Janov a Pisa. Jelikož díky tomuto postavení italská města rychle bohatla, přestala se bouřit proti monopolu arabskému a využívala omezení velké části evropského zámořského obchodu na trasy, vedoucí skrze přístavy na Apeninském poloostrově nebo v italských koloniích v Černomoří. Tento ochromující stav obchodního ruchu mezi světadíly se podepsal také na cestovatelských snahách, v důsledku nevyužitelnosti znalostí cizích zemí a kultur. Přesto lze některé pokusy vystopovat díky písemným či ústním zprávám o nich. Tehdejší cestovatele tak můžeme rozdělit do dvou skupin. V první skupině jsou cestovatelé – dobrodruzi, kteří se vydávali do nitra cizích kontinentů v touze po rychlém zbohatnutí, nehledě na riziko, jež jednotlivcům v neznámých zemích hrozilo, ať už se jednalo o předem neodhadnutelné přijetí místními obyvateli či o zajištění jídla a vůbec všech potřeb k přežití během putování. Tito středověcí dobrodruzi se z těchto důvodů ve většině případů na svých cestách ztratili, aniž by po sobě zanechali nějaké svědectví. Druhým typem cestovatelů byli především ve 13. a 14. století diplomatičtí poslové ve službách papeže nebo francouzského 17

krále, putující do Mongolska k velkému chánovi, nebo katoličtí misionáři, směřující do Číny. Účastnící těchto výprav se drželi předem stanovených cílů, které, především co se týká komunikace s Mongoly, nebyly vždy reálné. Na rozdíl od cíleného zkoumání cizích zemí, jak jsme jej zaznamenali ve starověku, není v této době poznání tohoto typu nijak systematické. Zprávy o cestovatelích a jejich poznatcích jsou převážně kusé a neúplné, stále brzděné nadvládou italských kupeckých měst nad námořními cestami na sousední kontinenty. Pokud už se nějaké rozšíření nových informací podařilo, nebylo možné si je nijak ověřit na základě podobných svědectví, která většinou neexistovala. Zbývalo tedy zprávu buď přijmout jako fakt, nebo ji odvrhnout coby výmysl, přičemž šance na správné či špatné rozhodnutí byla přibližně stejná. Zde je třeba se zmínit o dvou cestopisných dílech, která tento fakt dokládají tím, jakým způsobem byla tehdejší společností přijata. Jedná se o spis Marca Pola Milion a Cestopis tzv. Mandevilla. I když se Polova kniha zakládá na jeho skutečných cestách a pravdivém líčení zážitků, přesto většina jeho čtenářů obsahu nevěřila. Na druhé straně Cestopis údajného Johna Mandevilla se značným nádechem senzace, který vznikl na základě cizích záznamů se zapojením autorovy fantazie, byl naopak přijat jako pravdivý fakt. Vysvětlením v tomto případě mohou být rozdílná místa vzniku obou děl. Autor Cestopisu tzv. Mandevilla, i když se dodnes zaručeně neví, kdo jím přesně byl, pocházel z Lutychu, jenž byl díky blízkému přístavu v Bruggách obchodně spojen s Flandry a Brabantskem, významnými obchodními oblastmi té doby, a jejich prostřednictvím dále s Itálií, Anglií a Německem. Jelikož se navíc v tomto kraji dosáhlo ekonomického rozkvětu v oblasti soukenictví, díky nizozemskému suknu se rozvíjel i obchod s celou ostatní Evropou. Pro místní obyvatele proto nebyl africký a asijský svět neznámým pojmem, stejně jako zájem o tyto země. S postupným růstem významu západoevropského obchodu sílila i nechuť tolerovat italské a arabské monopoly. V Nizozemí, Francii a Německu tak začíná růst konkurence. Mimo to, byl dalším ložiskem nespokojenosti v rámci evropských obchodních kruhů vývoz drahých kovů a tím zapříčiněný nedostatek oběživa ke středozemskému obchodu. Rostoucí krize středověkého obchodu ve 14. století tak vedla k úvahám o proniknutí na sousední kontinenty 18

v obchodních zájmech. Ovšem nejen kupce a jejich průvodce pohltil zájem o svět koření, slonoviny a zlata. Rozšířil se i do obecného povědomí, a tak, i když mnozí pochybovali o Mandevillových zvěstech z těchto neznámých krajů, ovlivněných církevními názory a plných fantaskních bytostí, vyzvedli svým zájmem toto dílo do pozice bestselleru.19

19

Janáček, J.: Předmluva k Cestopisu tzv. Mandevilla, s. 7-17

19

6. Dokumentární líčení Marca Pola Jako první z těchto dvou asi nejvýraznějších cestopisů středověku byl napsán Milion benátského kupce a cestovatele Marca Pola, jenž žil v letech 1254 – 1324. Polo se ve svých sedmnácti letech vydal se svým otcem a strýcem na cestu do Orientu, která trvala 24 let. Na zpáteční cestě byl zajat Janovany a díky svému spoluvězni Rustichellovi da Pisa, jenž zapsal jeho vyprávění o východních krajích, vznikl text s názvem Milione, zredigovaný ve franko-benátštině, tedy francouzštině s četnými italianismy. V plném znění se však nedochoval, jeho zkrácenou verzi je možné nalézt v pařížské Národní knihovně pod názvem Li divisament dou monde, tedy Části světa, a její vynechané části lze doplnit z anonymní latinské verze ze 14. století a z ještě pozdější italské verze G. B. Ramusia.20 Účel Polova putování musíme opět hledat v historických souvislostech, jejichž jádrem byly výboje Mongolů do střední Evropy v roce 1241, kterými na sebe tato asijská velmoc upozornila. Navíc se tehdejší Evropou šířily zvěsti, že kdesi v hloubi asijského kontinentu žijí lidé podle tradic křesťanské víry. Na tuto domněnku zareagoval papež Inocenc IV. a také francouzský král Ludvík IX. Na východ se proto začali vydávat poslové buď s cílem získat spojence ve víře v boji proti islámu, nebo s cíli obchodními.21 Podobným způsobem se vydali na cestu i otec a strýc Marca Pola, z Krymu, přes Cařihrad až do Mongolska k chánu Kublajovi. S obdrženým dopisem pro papeže se vraceli zpět, následná odpověď, mířící zpět na východ však byla zkomplikována papežovou smrtí a volbou papeže nového, tím se nakonec stal Řehoř X. a oba bratři, tentokrát i s Marcem, se vydali směrem k Malé Asii, Armenii a Persii. Jejich cesta vedla přes Pamir, Tarymskou koltlinu k řece Huangho, podél jejího toku až k letnímu sídlu chána v K’ai-p’ing fu. Zde byl Marco Polo přijat do jeho služeb a jako posel podnikl několik výprav, o nichž podal chánu Kublajovi podrobnou zprávu. Svou spolehlivostí si vysloužil tříletou správu města Jang-Čou v jižní Číně. V roce 1292 začíná jejich cesta zpět do Itálie. Vedla pravděpodobně kolem Sumatry přes Ormuz do Trapezuntu a odtud přes Cařihrad do Benátek. 20 21

Horák, B.: Marco Polo a jeho cestopis, s. 5-9. Tamtéž, s. 5-6

20

Český text Milionu pochází z poloviny 15. století, byl pořízen na základě latinského překladu dominikána Francesca Pipina a poprvé vydán J. V. Práškem v roce 1902.22 Je rozdělen do tří knih a ty potom dále na krátké kapitoly, nadepsané názvem země či města, o němž kapitola pojednává, např.: „O turéckej vlasti, kapitole dvanástá“23, v několika případech doplněném událostí, která se na onom místě stala: „O hradu Kaykuy, a kterak král z toho hradu zrádně jat byl a vydán popu Janovi, XXVIIII.“24 Vlastní vyprávění je svou povahou převážně faktografické, založené na vlastních zkušenostech. Kromě poselství mezi chánem a papežem byla cesta ovlivněna zájmem o obchod, je proto psána věcným stylem, svědčícím o zaměření svého autora a s ohledem na potenciální čtenáře z vlastních řad. To se projevuje například tendencí udělovat zvýšenou pozornost faktům z oblasti hospodářství – zemědělství, zboží na trhu, často s přímými zkušenostmi kupců: „Kupčenie tu veliké bývá a zvláště v rybách. Masem, mlékem a rýží tu živie sě. A všickni nazi chodie. Do toho ostrovu mnozí padúši vezú, což kupcóm poberú na moři a tu všecko rozprodadie, a oni to rádi kupie, protože jest modlosluhám a Saracénóm, ale ne křsťanóm pobráno.“25 Konkrétním bývá i popis ceny a peněz: „V tom království nerodí sě koní, a protž král tej vlasti Var a jiní čtyřie králé vlasti Maabar na všeliké léto veliké penieze utratie na koních, i kupují pět dříve řečeným králóv na všaký léto viece než deset tisíc koní.(…) a odtud je kupci vedů do království Maabar i zbohacují tiem kupci velmi, neb dávají kóň často za pět set uncí stříbra, jenž se sejde za sto hřiven.“26 Text Milionu lze označit za tehdejšího „průvodce“. Je zde popsán průběh cesty se základními fakty, jimiž se dané země a oblasti odlišují a čím jsou zajímavé, přičemž neopomíjí ani faunu a flóru: „Jest jedno zvieřátko velmi pěkné, tak veliké jako kočka, srsti hrubé jako jelen, a nohy jakžto kočka, zuby jedno čtyři má, dva nahoře a dva dole. To zvieřátko podlé pupka mezi kuóží a masem má měchýřek pln krve, a ta krev jest pižmo.“27 To vše je provázáno strohým 22

Horák, B.: Marco Polo a jeho cestopis, s. 12. Polo, M.: Milion, s. 35. 24 Tamtéž, s. 101. 25 Tamtéž, s. 157. 26 Tamtéž, s. 148-149. 27 Tamtéž, s. 71-72. 23

21

zeměpisným popisem: „Potom přejdúce osm dní cesty od tej vlasti Ergymul ke vschod slunci, jest přijíti k tej vlasti, ješto slove Ergygaya, v nížto jest měst a městeček mnoho a příslušie vlasti velikéj Tangut, v níž jest najjmenovitějšie měst, ješto slove Galacia.“

28

Vidíme zde jednoznačnou snahu autora o reálný

popis na základě vlastních zkušeností, pokud píše o věci, kterou sám neviděl nebo nezažil, ale zná z vyprávění, tento fakt uvede.

28

Polo, M.: Milion, s. 72.

22

7. Prvek senzace v Cestopisu tzv. Mandevilla Cestopis tzv. Mandevilla byl napsán ke konci 14. století a ve velice krátké době se nebývale rozšířil v mnoha překladech. Do staré češtiny jej přeložil Vavřinec z Březové již kolem roku 1400 z německé verze Otty von Diemeringen. Co však s přesností víme o jeho překladatelích, nemůžeme říci o jeho autorovi. Ten, jenž se na začátku první kapitoly své knihy označuje jako: „Já Jan z Mantivilla, rytieř urozený z jednoho města v Englantě, jenž slove Alban…“29 totiž pravděpodobně nikdy neexistoval. Existují dvě teorie o tom, kdo se za něj vydával a byl jeho skutečným autorem. První přisuzuje autorství Cestopisu lékaři z Lutychu Jeanu de Bourgoigne, jenž si vybral jméno Mandeville jako svůj pseudonym. Skutečnou totožnost nechtěl odhalit, ale ke konci svého života, když dílo dosáhlo obrovské popularity, jeho pýcha převážila nad skromností a vše vyzradil lutyšskému klerikovi Jeanu d´Outremeuse. Právě tento muž je druhým potencionálním autorem z několika důvodů: Jean d´Outremeuse se sám věnoval spisovatelské činnosti, přičemž některá jeho témata a styl psaní Cestopis připomínají, dalším argumentem je navíc pochybnost o možnosti utajení spisovatele ve městě, kde již jeden veřejně tvoří. Vyloučená není ani možnost třetí, tedy že Jean de Bourgoigne, jakožto skutečný autor, odkázal své dílo duchovnímu, který je zrevidoval a doplnil.30 Důvodem k pseudonymu a tedy zapření autorství byl pravděpodobně fakt, že sám Cestopis cestopisem v pravém smyslu není. Jeho autor s největší pravděpodobností popisované země nikdy nenavštívil a je možné, že celý svůj život prožil pouze v Lutychu a cestovatelství si ke své povaze pouze přimyslel. Cestopis tzv. Mandevilla je tedy spíše souborem faktů z jiných cestopisných děl, z jejichž seznamu nelze vyloučit ani Milion Marca Pola. Nicméně, jak už bylo zmíněno dříve, ve své době byl jako cestopis přijímán a čten.31 České vydání Cestopisu je členěno do 121 kapitol, tzv. „rozdielů“, krátkého obsahu, s podobným charakterem názvu jako u Pola, jen obsáhlejším, např. „ Padesátý a devátý rozdiel praví o Damašku, o jeho kráse, tvrdosti a slávě, v němž 29

Cestopis tzv Mandevilla, s. 23. Šimek – Kaňák: Mandeville a jeho cestopis, s. 195-197. 31 Tamtéž, s. 196.

30

23

svatý Pavel bydlil, o jeho obrácení, o hradu Kastioloer a obrazu matky božie masitém“32 V úvodu knihy je krátká předmluva překladatele, promlouvající střídavě ústy Otty von Diemeringen a Vavřince z Březové, kteří zde vyzdvihují důležitost překladů a současně samotného díla. Také se snaží přesvědčit čtenáře o jeho hodnověrnosti a pravdivosti: „ Tyto knihy pravie o jednom rytíři, jenž jest byl veliký lantfaréř nebo jezdec, o němžto mnoho slýcháno jest, že téměř vešken svět zputoval a zjezdil jest.(…) Avšak jest to celá pravda, jakož jest on svýma očima spatřil a od jistých lidí také slýchal etc.“33 Fiktivní Mandevillova cesta začíná roku 1322 na den sv. Michala, vede nejdříve do Egypta, kde se autor dává do služeb sultána a s jeho doporučujícím dopisem cestuje skrze celý tehdy známý svět. Jeho putování vede přes Jeruzalém a Cařihrad do Egypta, Indie a Číny, až k samotnému mongolskému chánovi, u něhož autor nějakou dobu zůstává, následuje vyprávění o Tatarech, muslimech a jejich víře. Dále „rytíře“ sledujeme na Kypr, Rhodos, Sicílii, do Arménie, Persie, Libye a dalších zemí. Na rozdíl od předešlého cestopisu, není ten Mandevillův pouze popisný a neplní primárně funkci osvětovou. Je naopak provázen snahou o senzaci, chce čtenáře upoutat. Proto zde můžeme nalézt zkazky o nejroztodivnějších zvířatech a obludách: „Také v té zemi jsú předivné potvory a zvířata, kterážto nazývají ippotamias, jichžto polovice přednie má člověčí zpósobu, druhá jest jako kuoň. A ty potvory brzo sú na moři, a brzo na zemi, neb se žive i morskými rybami i polskými zvířaty. A činieť velikú škodu lidem, kdež mohú; neb koho lapie, toho zžerú.“34 Při popisu se uplatňují četné hyperboly a zveličování: „Neb ty hory hledíc k nám sú tak vysoké a příkré jako zdi, že ižádný nemóže na ně vyníti kromě královny amazonské.“35 Své poznatky také prokládá biblickými příběhy a legendami, vztahujícími se k navštíveným místům: „Vedle té hory na pravé ruce, tu Lotova žena proměnila se jest v slúp solný, kterýžto i podnes stojí, a má chut krušcovú, neb se jest ohlédla proti božiemu zapovědění.“36

32

Cestopis tzv. Mandevilla, s. 84. Tamtéž, s. 21. 34 Tamtéž, s. 146. 35 Tamtéž, s. 144. 36 Cestopis tzv. Mandevilla, s. 78. 33

24

V duchu tehdejší dvorské epiky, která často zahrnovala vyprávění o putování rytířů do pohanských zemí, jsou do knihy včleněny i příběhy o Ojíři z Denmarku, přičemž s největší pravděpodobností nebyly součástí původního textu, ale později zahrnuty Jeanem d´Outremeus. Jejich lutyšský původ je jistý, jelikož právě v Lutychu tohoto rytíře oslavovali a připisovali mu cesty na východ, které nikdy nepodnikl:37

„A

pak,

když

byl

Ojéř

z Denmarku

v pohanství

dobře

sedmmezcietma království dobyl, tu i ty Samaritány zase na vieru křesťanskú obrátil.“38 Křesťanský duch se nese celým dílem, tedy i při popisech zvyků a tradic východních národů, které se ale často autorovi buď zamlouvají, například pálení mrtvol indických mužů společně s jejich živými ženami, nebo jsou popisovány jako fakt, bez jakéhokoli hodnocení. Ke konci knihy jsou zařazeny kapitoly o Mohamedovi a jeho víře, psány věcným faktickým stylem: „Také věřie, že Kristus jest slovo buožie, a Abraham boží přétel, a Mojžéš boží řečník, a Ježíš že jest Buoh a jeho moc, a že Machomet je pravý boží posel, a mezi těmi že Ježíš jest najvyšší. A tak věřie v některé kusy jako i my.“39 Cestopis tzn. Mandevilla tedy spíše než informativní, plní funkci zábavnou. Lidé té doby se sice chtěli dozvědět něco o cizích zemích, ale také chtěli, aby je tato fakta zajímala a bavila, šlo v podstatě o soudobou populární literaturu, založenou na zájmu čtenářstva. Tomu odpovídal Cestopis, plný dobrodružného putování, fantastických bytostí, legend a rytířských ctností. Bez výrazné možnosti srovnat jeho tvrzení s jinými a s tehdejším málo vytříbeným citem pro odlišení nadsázky od skutečnosti se lidé nechali těmito příběhy okouzlovat. Jejich autor navíc suverénně podával všechna fakta, včetně těch smyšlených, za pravdivá, i v případě legend, které pro něj nebyly legendami, ale skutečnými historickými událostmi, spojenými s konkrétním místem. Tímto způsobem se cestopis postupně stává žánrem fantastické literatury a spíš než k faktografickému dokumentu se dostává blíže k beletrii.

37

Šimek – Kaňák: Mandeville a jeho cestopis, s. 197. Cestopis tzv. Mandevilla, s. 80. 39 Tamtéž, s. 168. 38

25

8. Náboženské a kupecké výpravy do Asie Také na ruském území dochází koncem 14. století ke změně ve stylu zápisu cestovních poznámek. Jestliže se do té doby objevovaly především v kronikách a letopisech, nebo v tzv. choždenijach, tedy zprávách o náboženských poutích, začínají se nyní lidé zajímat i o záležitosti světské. Ačkoliv se však v Evropě té doby začalo upouštět od dokumentárního stylu, v ruské literatuře na sebe tento pokrok v plném významu nechá ještě čekat a popisný charakter vznikajících spisů je převládající. Předvojem tohoto tvůrčího období je spis, náležející k žánru již zmíněných tzv. choždenij s religiózním zaměřením, a to Putování igumena Daniela do Svaté země (Žitie i choždenie Daniila, Russkoj zemli igumena) z počátku 12. století. Tehdy se vydal Daniel s družinou poutníků na dvouletou cestu po Palestině. Text je vzhledem k jeho náboženským cílům hojně proložen úryvky biblických legend a krajina, kterou družina prochází, bývá spojována s událostmi křesťanské historie. Najdeme zde však i četné zmínky o životě zdejších lidí, o muslimských tradicích, způsobu života a obživy, čímž se dílo řadí k prvním z těch, v nichž si ruský cestovatel všímá hospodářských podmínek jiných krajů. Žánrem choždenija a konkrétně dílem igumena Daniela se v příspěvku Judea v načale XII. v. i v XX stoletii zabývá D. Kšicová. Motiv choždenij zde přirovnává ke svérázné formě očištění od hříchu, typickým jevem pro poutní cesty také shledává ustanovení Jeruzaléma výchozím bodem dalšího putování. Poukazuje také na přítomnost mnohých zmínek o křesťanských světcích, společně s geografickými pasážemi, které měly přesvědčit o pravdivosti vyprávění. Na základě teoretických znalostí a samotné cesty zde tedy dochází ke spojení metody křesťanských legend s konkrétními reáliemi.40 Opustíme-li však motiv náboženský, dostaneme se k dílům povahy praktické či dobrodružné. Během 14. století vzniká například dílo Ignatije Smoljanina o jeho putování do Cařihradu nebo dílo neznámého autora ze Suzdali o západní Evropě. Největšího významu však dosahuje Putování tverského kupce Afanasije Nikitina přes tři moře (Choženie tverskogo kupca Afanasija Nikitina za tri morja) z 15. století. Jeho cesta vedla z rodného Tveru se souhlasem knížete Ivana III. a ve 40

Kšicova, D.: Иудея в начале XII в. и в XX столетии (Сравнительное сопоставление поэтики „Хождения“ Даниила и путьевых записок И. А. Бунина „Тень птицы“), s. 151-160.

26

společnosti dalších kupců lodí po Volze přes Zakavkazí ke Kaspickému moři, dále do Íránu a Indie. Pod Astrachaní však byly jejich lodě přepadeny a rozkradeny Tatary, jejich společná pouť tak skončila a Afanasij Nikitin se poté vydává sám do Persie. Zde zůstává bez bližšího popisu dva roky, během nichž se sžívá s místními obyvateli, kteří jej přijímají mezi sebe a s nimiž se nakonec vydává pod falešným jménem lodí po moři do Indie. Pobývá jak v části arabské, tak i indické, mezi prostými lidmi s jejich náboženstvím, dokonce putuje na svaté místo hinduistů Parvat. Zpáteční cesta ho ještě zavede do Etiopie, ale odtud se už vydává skrz Írán a Turecko do Trapezuntu. Zde byl zadržen jako špion, nakonec se mu však podařilo přeplout Černé moře a dostat se na Krym. Po cestě domů však onemocněl a zemřel. Afanasij Nikitin podniká svou cestu do Asie z kupeckého zájmu, jako mnoho jiných v té době. Za vlády Ivana III. byl obchodní ruch mezi tímto kontinentem a Evropou čilý. Existovala síť cest, vybudovaných Mongoly Čingischánovy doby, a obchodníci byli v cizích zemích vážení. Cesta po souši však byla mnohdy nebezpečná, nehledě na nutnost platit za zboží clo, proto schůdnější variantou bylo plout po řece.41 To se však Nikitinovi a jeho spolucestujícím nevyplatilo, přišel o všechno, co s sebou vezl: „И судно наше меншее стало на езу, и оны его взяли часа того да розграбили, а моя рухлядь вся в меншемъ суднѣ.“42 Jeho přebývání v Persii je zachyceno pouze strohým výčtem přesunů z města do města, podrobnější zápisky začínají až s připlutím do Indie, a to popisem místních obyvatel, jak se Nikitinovi jevili na první pohled: „И тутъ есть Индѣйская страна., и люди ходять нагы всѣ, аголова не покрыта, а груди голы, а волосы в одну косу плетны, а всѣ ходятъ брюхаты...“43 Podobné charakteristiky se tu střídají s popisem cesty v podobě deníkových záznamů: „А изъ Чювиля пошли есмя сухомъ до пали 8 дни, то индѣйскыя городы. А отъ Пали до Умри 10 дни, то есть городъ индѣйский.“44 Autorův styl psaní vyniká stručností, dynamičností a svérázností svého líčení okolních jevů a zvyků obyvatel. Nenajdeme tu stopu nadsázky či snahy o senzaci. 41

Lesný, V.: Úvod k Putování ruského kupce Afanasie Nikitina přes tři moře, s. 14-15. Nikitin, A.: Putování ruského kupce afanasie Nikitina přes tři moře, s. 67. 43 Tamtéž, s. 70. 44 Tamtéž, s. 70.

42

27

Afanasij Nikitin líčí to, co sám viděl a zažil nebo přímo uvede, že se jedná o zprostředkovanou zprávu. Přesně udává názvy měst, kterými prošel. Na některých místech název opakuje v pozměněné formě, jak uvádí V. Lesný,45 pravděpodobně jako upozornění na možnost regionálních tvarů: „И язъ грѣшный привезлъ жеребьца в Ындѣйскую землю, дошелъ есми до Чюнеря богъ далъ поздорову все, а сталъ ми сто рублевъ. Зима же у нихъ стала с Троицина дни. А зимовали есмяв Чюнѣйрѣ, жили есмя два мѣсяца;“46 Nikitinovo dílo má nespornou dějepisnou a etnografickou hodnotu. Na svém putování si všímá sociálních poměrů obyvatel, jejich zvyků a tradic: „Индѣяне же не ядятъ никоторого мяса, ни яловичины, ни боранины, ни курятины ни рыбы, ни свинины, а свиней же у нихъ велми много;“47 při náboženské pouti do Pervotu (Parvatu) popisuje hinduistické bohy a rozlehlost tohoto poutního místa srovnává s velikostí poloviny svého rodného Tveru. Jeho význam zase s poutními místy ostatních religií: „К Первотѣ же яздять о великомъ заговѣйне, къ своему Буту, тотъ ихъ Iерусалимъ, а по-бесерменьскыи Мякька, а по-рускы Ерусалимъ, а по-индѣйскы Парватъ.“48 Zajímavé jsou také jeho poznatky o indickoarabských vztazích, které jsou v té době velice aktuální. Od 10. století byly totiž do Indie podnikány četné muslimské výboje a podrobována indická knížectví, jež se přeměňovala na muslimská, až došlo k rozdělení Indie na dvě části.49 Nikitin navštívil obě a mohl tak podat obraz tehdejší situace. Muslimy označuje slovem besermeni: „А отъ бесермянъ скрыются, чтобы не посмотрилъ бесерменинъ на ѣству, i онъ не ястъ, а ядять иные, покрываются платомъ, чтобы никто не видѣлъ его.“50 Ve spojení s náboženstvím je zde obsažena pasáž, týkající se samotného autora, v níž si stěžuje na pohlcení cizím světem a zapomínání na vlastní víru: „От Первати же приехалъ есми в Бедерь, за 15 дний до бесерменьскаго улубагрия. А Великого дни въскресения Христова не вѣдаю, а по примѣтам

45

Lesný, V.: Úvod k Putování ruského kupce Afanasie Nikitina přes tři moře, s. 24. Nikitin, A.: Putování ruského kupce afanasie Nikitina přes tři moře, s. 71. 47 Tamtéž, s. 79. 48 Tamtéž, s. 80. 49 Lesný, V.: Úvod k Putování ruského kupce Afanasie Nikitina přes tři moře, s. 16. 50 Nikitin, A.: Putování ruského kupce afanasie Nikitina přes tři moře, s. 79. 46

28

гадаю Великий день бываеть хрестьяньскы первие бесерьменьскаго багрима за 9-ть день, или за 10 дни. А со мною нѣтъ ничево, никакоя книгы, а книгы есмя съ собою съ Руси, ино коли мя пограбили, ини ихъ взяли и язъ позабылъ вѣры хрестьянскыя всея (…); а промежуесми вѣръ тангрыдань истремень олъсакласынъ;“51 Když se ho však muslimové pokusili přinutit k přestupu na jejich víru, Nikitin odmítl a díky svému příteli Mahmetu Chorosánci nebyl potrestán; děkuje za to Bohu, že jej neopustil. Text navíc obsahuje četné pasáže či jednotlivá slova v perštině, arabštině a turečtině, týkající se místních reálií a nazvání, ale také celých modliteb, kterými se modlí i sám autor. I celý text je zakončen arabsko-perskou modlitbou. Ač tedy autor projevuje v díle vlastenectví a hlásí se ke křesťanské víře, dokáže pochopit a ocenit cizí víru a tradice.52 Nejen víry se však týká popis osobní zkušenosti autora, zmiňuje se zde také o svých motivech opustit Indii, protože je zde pro ruského kupce draho, či o svém zoufalství, kdy neví, kterou cestou dále jít. Ač tedy Putěšestvije působí dojmem věcného, stručného, reálného popisu cesty, zemí, kultur a vztahů mezi nimi, také tržních a kupeckých tradic, rostlinstva a živočišstva, v těchto osobních prvcích se projevuje posun ve vývoji literárního cestopisu tím, že se do centra vyprávění dostává osobnost autora-cestovatele a jeho střetu s okolím.53

51

Nikitin, A.: Putování ruského kupce afanasie Nikitina přes tři moře, s. 81. Гудзий, Н. К.: История древнерусской литературы, с. 281. 53 Pospíšil, I.: Problém tzv. cestopisu: statika/dynamika prostoru a lidská existence, on-line text.

52

29

9. Popis cesty v žánrově novátorském díle protopopa Avvakuma Zajímavé a literárně novátorské podoby nabývají cestovní zápisky v díle Avvakuma Petrova Život protopopa Avvakuma jím samým sepsaný (Žitie protopopa Avvakuma im samim napisannoje). Ruský název přímo poukazuje na to, že autor sám označil svůj spis jako život svatého, hagiografii, v ruské literatuře tzv. žitije. Jak dokládá I. Pospíšil,54 tradici tohoto žánru však popřel svým autorstvím vlastní hagiografie, je tedy zřejmé, že se nejedná o čisté žánrové provedení, bývá také označován jako invertovaná hagiografie. Prolínají se v něm žánrově rozdílné části – život svatých, biografie, vylíčení reálných situací, zápisky z cest, popis přírody, vymítání ďábla, kázání a další. Vyprávěním navíc prostupuje protopopova vůle a přesvědčení, vyjadřované někdy přirozeným, svérázným humorem. Avvakum žil v době, kdy se hlavou pravoslavné církve stal patriarcha Nikon, známý svými církevními reformami, provázejícími celkové ovzduší modernizace za vlády cara Alexeje Michajloviče. Vznikaly nové možnosti rozvoje umění a školství, v Moskvě byla založena Slovansko-řecko-latinská duchovní akademie a obecně se usilovalo o rozšíření vzdělanosti.55 Církevní reformy měly podobu změn obřadních, klanění k zemi vystřídal úklon pouze do pasu, křižování dvěma prsty křižování tříprsté po řeckém způsobu, ale také změny liturgických textů. Nepřijetí těchto reforem veřejností vyvolalo rozkol, na jehož základě se zformovalo hnutí odpůrců, nazývaných раскольники nebo také старообрядцы či староверы.56 Mezi ně patřila bojarka Morozovová či kníže Potěmkin. Člověkem, který boji za toto přesvědčení podřídil celý svůj život, byl právě protopop Avvakum, jenž se za funkce předešlého patriarchy Josifa věnoval knižní správě a byl tak jako osobnost carovi znám. Při zavádění reforem, s nimiž nesouhlasil, poslal carovi jejich kritiku a tím začalo jeho pronásledování. Byl dvakrát poslán 54 55 56

Pospíšil, I.: Ruský román znovu navštívený, s. 41. Bínová, G. – Dohnal, J. – Pospíšil, I.: Panoráma ruské literatury, s. 97. Гудзий, Н. К.: История древнерусской литературы, с. 478-480.

30

na Sibiř, potom uvězněn na 14 let v zemljance v Pustozjorsku za polárním kruhem při ústí řeky Pečory, a nakonec upálen. Na základě těchto strádání, při nichž ho doprovázela i jeho žena Anastázie s dětmi, napsal svou autobiografii, v níž vystupuje jako světec, hájící víru. Za svůj život napsal množství spisů, zasvěcených teologii, a přestože mu car po sesazení Nikona vycházel vstříc, pod podmínkou uznání reformované církve, Avvakum ze svého přesvědčení nikdy neslevil. Právě pasáže, líčící jeho vypovězení na sever a východ ruské země, jsou psány v duchu cestovních zápisků. Mnohdy popisují strázně, zapříčiněné surovým prostředím a těžkostmi při obstarávání potravin: „Весною на плотах по Иногде реке поплыли на низ. Четвертое лето от Tобольска плаванию моему. Лес гнали хормной и городовой. Стало нечева есть; люди учали с голоду мереть и от работныя водяныя бродни. Река мелкая, плоты тяжелые, приставы немилостивые, палки большие, батоги суковатые, кнуты острые, пытки жестокие – огонь да встряска, люди голодные: лишо станут мучить-ано и умреть!“57 Jeho popis sibiřské přírody, zvířeny a rostlinstva má podobu prostého výčtu, přesto je z něj jasně patrná fascinace touto přírodou a živými tvory v ní, i když jí prostupuje strádání a hlad: „О горе стало! Горы высокия, дебры непроходимыя, утес каменной, яко стена стоит, и поглядеть – заломя голову! В горах тех обретаются змеи великие в них же витают гуси и утицы – перие красное, вороны черные а галки серые (...) На тех горах гуляют звери многие дикие: козы и олени, и зубры и лоси, и кабаны, волки, бараны дикие – во очию нашу, а взять нельзя!“58 Podobně stroze jsou zdokumentovány i životní podmínky a návyky lidí, osidlujících tyto končiny: „ Наверху их полатки и повалуши и столпы, ограда каменная и дворы, - все богоделанно. Лук на них ростет и чеснок, - больши романовскаго луковицы, и сладок зело. Там же ростут и конопли богорасленныя а во дворах травы красныя и цветны и благовонны гораздо. Птиц зело много, гусей и лебедей по морю, яко снег, плавают. Рыба в нем 57 58

Петров Аввакум: Житие протопопа Аввакума им самим написанное, on-line text. Tamtéž.

31

осетры, и таймени, стерледи, и омули и сиги, и прочих родов много. Вода пресная, а нерпы и зайцы великия в нем: во окиане море большом, живучи на Мезени, таких не видал.“59 Tento dokumentární popis na konci odstavce končí mravoučnou pasáží, v níž se Avvakum dovolává Boha, aby mu, jako člověku, odpustil, za to, že zhřešil, a připomíná, že každého člověka jednou čeká konec. Podobným střídáním stylů a témat je jeho spis charakteristický. Bývá označován také za protoromán, protože obsahuje prvky, tvořící novou literaturu, která se začne prosazovat o století později. Oním střídáním žánrů, narativních strategií a jazykových stylů se však jako cíl vytváří celistvost díla. Takovýto postup je typický pro pozdější románovou tvorbu.60 Jiného významu nabývá také pojem času. Podle slov D. S. Lichačova se tu autor odpoutává od chronologického řazení událostí a jejich ukotvení v objektivním čase, ale naopak vztahuje čas vyprávění sám k sobě a události uvádí v posloupnosti subjektivní. Jeho vnímání času je krajně egocentrické. Také čas v jeho putování nemá funkci dokumentární, na což poukazuje už forma jeho nepřesného vyjádření, k němuž Avvakum používá neurčitých slov jako: „pak“, „brzy na to“, „jindy zas“, „tou dobou“ atp. Čas zde má tedy spíše vyjadřovat plynutí, opakování, nestálost a vleklost. 61 Se subjektivním nazíráním času se nově objevuje i retrospektiva.

59

Петров Аввакум: Житие протопопа Аввакума им самим написанное, on-line text. Pospíšil, I.: Ruský román znovu navštívený, s. 41. 61 Lichačov, D. S.: Poetika staroruské literatury, s. 273. 60

32

10. Evropské cesty za vzděláním po vzoru Petra I. Za vlády Petra I. začaly cesty Rusů za hranice své země nabývat masových rozměrů a ne vždy byly dobrovolné. To hlavně v případě mladých šlechticů a studentů, kteří byli nařízením samotného cara posíláni do Evropy na učení a univerzitní studia. Tomuto poslání se mnohdy snažili vyhnout, třeba i vstupem do mnišského řádu. Řemesla a dovednosti, kterým se měli v Evropě vyučit, totiž nepatřili k nejlehčím, což platilo třeba u tolik v Rusku potřebného námořnictví. Také cesty, na jejichž základě vznikaly různé zápisky a cestopisy, se už neobracely převážně na východ směrem do Asie nebo Řecka, ať už za obchodem nebo z náboženského zápalu, ale na západ, a to, kromě obchodu, také za vzděláním a vědou. V jejich poznámkách byly často obsaženy poznatky, týkající se politiky, uspořádání státu, celkové vnitřní situace v Evropě a etikety. To vše bylo konfrontováno se situací v Rusku a znamenalo mocný impuls k jejímu přehodnocování. K ruským čtenářům se tak dostávaly mnohé nové informace a rozšiřoval se jejich obzor. V cestách do Evropy můžeme dokonce najít jistou podobu s náboženskými cestami na poutní místa, do této pozice se svým zidealizováním totiž Evropa svým způsobem dostala.62 Petr I. svou propagandou otevřel Rusům jejich „okna do Evropy“ a ti jimi byli vábeni po další dvě století. Šlechtičtí synové odcházeli studovat do Francie a Německa, označení „göttingenská duše“, jako výraz pro vzdělaného člověka evropského smýšlení, můžeme najít i v Puškinově Evženu Oněginovi při popisu Lenského.63 Nejvíce však ruskou šlechtu lákala Anglie, anglická móda, pozemkový systém a tamní životní úroveň vůbec. O své cestě na Britské ostrovy a okouzlení jimi psala například kněžna Daškovová v Cestě ruské šlechtičny (Putešestvije odnoj rossijskoj znatnoj gospoži po nekotorym anglijskim provincijam, 1808). Svého syna poslala na studia do Edinburgu a sama

62 63

Figes, O.: Natašin tanec. Kulturní historie Ruska, s. 76. Tamtéž, s. 76.

33

procestovala Anglii, Německo, Francii a Švýcarsko, byla přijímána u šlechtických dvorů a seznámila se s Voltairem, Diderotem či Adamem Smithem.64

11. Vliv sentimentalismu S cestovatelskou literaturou 18. století se tedy pojí hlavně motiv ruského sebevnímání na pozadí evropské kultury a jejího značného pronikání na ruskou půdu.65 Tento vliv se projevil ve formě sebehodnocení či sebekritiky především v díle Nikolaje Michajloviče Karamzina, který byl navíc spolu s Alexandrem Nikolajevičem

Radiščevem

ovlivněn

také

novým

literárním

směrem,

přicházejícím z Anglie – sentimentalismem. Svá cestovatelská díla, psaná právě v sentimentalistickém duchu, převzala i žánr, typický pro tento směr, a sice deníkové záznamy a prvky korespondence, kterou využil například J. J. Rousseau v románu v dopisech Nová Heloisa či J. W. Goethe v Utrpení mladého Whertera.66 Tím se literární cestopis dostal plně do své beletristické fáze, v níž na pozadí cest vystupuje autorova osobnost a názory. Sentimentalismus má své kořeny ve 40. letech 18. století v Anglii. Tam se podle všeho zrodil i pojem sentimentální, po němž byl celý směr pojmenován, přičemž na jeho počátku ještě nebylo zcela jasné, co toto slovo vlastně vyjadřuje. První pokus o jeho definici učinila Lady Bradshaighová ve své korespondenci se spisovatelem Samuelem Richardsonem, kde uvedla, že v sobě zahrnuje „všecko vtipné a příjemné“.67 Podle Jaroslava Hornáta, jenž napsal úvod k českému překladu Sternovy Sentimentální cesty, je to subjektivní myšlenkový postup, řízený snahou vyvolat ve čtenáři citovou odezvu, náladově zabarvený tón vyprávění,

v němž

se

přirozeně

projevuje

autorův

subjektivní

vztah

ke skutečnosti. Není však přesně dáno, jaká má tato nálada být, podstatná je zde

64

Tamtéž, s. 77. Figes, O.: Natašin tanec. Kulturní historie Ruska, s. 77. 66 Mandát, J.: Ruská sentimentální povídka, s. 3. 67 Hrabák: Čtení o románu, s. 150.

65

34

ona subjektivita, což umožňuje, aby se pod sentimentalismus zařadila díla na první pohled rozdílná.68 Styl, jenž se s představou slova sentimentální pojí asi nejvíce a bezprostředně, tedy založený na citovosti, náleží už zmíněnému Samuelu Richardsonovi. Jeho čtyřsvazkový román v dopisech, Pamela, aneb Odměněná ctnost (Pamela, or Virtue Rewarded, 1740 - 1741), líčí, jakým způsobem byla dívka z nižší vrstvy odměněna vysokým společenským postavením. Pamela je svým pánem, jenž chce mladou komornou připravit o čest, uvězněna a vystavena různým příkořím, tajně jej však miluje a nakonec, když se on pod jejím vlivem změní v čestného člověka, stane se jeho ženou. Román měl v té době velký úspěch především u měšťanstva, pro něž byl psán. Proto Richardson pokračoval v tvorbě v podobném duchu, následující román však končí naopak tragicky. Klarisa, aneb Historie mladé dámy (Clarissa, or the History of a Young Lady, 1747-1748) je opět několikasvazkové dílo, v němž hlavní hrdinka hledá útočiště před nechtěným manželstvím u šlechtice Lovelace, ten ji však omámenou zneuctí a dívka umírá žalem. Se třetí rozsáhlou knihou Sir Charles Grandison (1754) Richardson už tolik neuspěl, pokusil se vylíčit obraz dokonalého šlechtice, jako protějšek ctnostné Klarisy. Vyobrazení mužského charakteru ale nebylo tak podařené, jako v případě žen, navíc měl šlechtic Grandison tolik ctností a prkennosti, až čtenáře nudil.69 Richardson si získal široké čtenářstvo už jen tím, že dovolil, aby chudá komorná nejenže vystupovala v roli hlavní hrdinky, ale také aby svou nezlomnou čistotou a dobrotou pronikla do vyšších sociálních vrstev. Černobílé rozlišení světa přenesl i dále a Klarisa opět zastupuje absolutní morálku, když nekompromisně odmítá nabízenou ruku kajícího se šlechtice, jímž byla předtím připravena o čest. I když zanícení čtenáři žádali změnu tragického konce na šťastný, Richardson nepodlehl a vystihl tak nekompromisnost, vládnoucí v tehdejším společenském rozvrstvení.70 Samuelu Rchardsonovi se dostalo velkého ohlasu i ve Francii, v podobném duchu zde tvoří Jean Jacques Rousseau. Jeho román v dopisech Nová Héloïsa 68

Tamtéž, s. 150. Stříbrný, Z.: Dějiny anglické literatury, s. 314. 70 Tamtéž, s. 313.

69

35

(La Nouvelle Héloïse, 1761), inspirovaný středověkým příběhem o Abélardovi a Héloïse, také řeší sociální nerovnost, jako překážku v naplnění milostného vztahu. Hlavní hrdinkou je šlechtická dcera Julie, zamilovaná do svého vychovatele Saint-Preux, jehož si však kvůli rozdílnému společenskému postavení nemůže vzít. Julie se vdá a své lásce k vychovateli odolává. Děj končí její tragickou smrtí, na následky skoku do vody, při němž se snaží zachránit své děti před utopením. Julii jako morální vítězku podtrhuje navíc fakt, že na smrtelném loži obrátí svého manžela ateistu na křesťanskou víru.71 V jiné rovině se představuje sentimentalismus v díle dalšího Francouze Abbé Prévosta. Jeho Příběhy rytíře des Grieux a Manony Lescautové (Histoire du Chevalier des Grieux et de Manon Lescaut, 1731) se nesoustředí na vylíčení ctnosti, Manon naopak představuje zkázu pro muže, jenž je do ní zamilován, a to svým amorálním chováním. Rytíř tím, že ji všude následuje a vysvobozuje z různých situací, sám přichází o vše. Manon, vylíčena zde jako nevěrná a vypočítavá, je ale sama obětí společenského úpadku. Prévost se kromě své tvůrčí literární činnosti věnoval také překladu a pořídil francouzský překlad všech tří Richardsonových děl, k jejichž sentimentalistické tradici se svým románem hlásí.72 Protipól Richardsona nacházíme v díle Angličana Henryho Fieldinga, který se proti němu vyhranil už svým pravděpodobným autorstvím parodického pamfletu

na

Richardsonovu

Pamelu

s názvem

Shamela,

vydanou

pod

pseudonymem Conny Keyber. Fielding byl už svou povahou naprosto odlišný od svého literárního současníka, žil čilým společenským životem a živil se psaním satirických divadelních her. Také jeho pojetí sentimentalismu je jiné. Prvním Fieldingovým románem je Joseph Andrews (The Adventures of Joseph Andrews and His Friend Mr. Abraham Adams, 1742), v němž chtěl hlavně na postavě Josephova přítele Adamse ukázat, že pouze ctnostný člověk neexistuje, stejně jako neexistuje člověk veskrze špatný. Na Pamelu zde reaguje ještě dějovou linií, v níž je Joseph postaven do stejné pozice jako Richardsonova hrdinka, také se podle jejího vzoru chová, odolává své zaměstnavatelce lady 71 72

Hrabák, J.: Čtení o románu, s. 153. Tamtéž, s. 153-154.

36

Boobyové, ale odměny za ctnost se mu nedostává. Výše než slepé následování ctnosti Fielding staví nesobeckost a upřímnost k sobě samému. V románu se objevují navíc prvky humoru, jímž dal vznik pozdějšímu anglickému humoristickému románu a který vyvažuje až příliš idylicky šťastný konec, dostavující se po všech peripetiích příběhu.73 Román Joseph Andrews předznamenal Fieldingovo nejvýznamnější dílo Tom Jones, Příběh nalezencův (The History of Tom Jones, a Foundling, 1749). Je to rozsáhlý román z prostředí venkovské šlechty, zaplněný mnoha postavami, jejichž charaktery vystupují na pozadí mnohých zápletek a peripetií. Spontánní a místy nezodpovědný Tom je vychován venkovským šlechticem a celým příběhem se táhne téma odhalení jeho pravých rodičů, také jeho láska k dívce Žofii, která nakonec dojde naplnění ve sňatku, a obecně celý román končí happy endem. Na rozdíl od Richardsona se tedy Fielding sentimentalisticky vyjadřuje především ve složitém ději, na jehož konci je odhalena pravá totožnost všech zúčastněných a přichází dojemné shledání. Osobitý je i způsob, jakým autor vstupuje do románu a projevuje svou osobnost. Obrací se přímo ke čtenářům, kterým sděluje, že události, jež jsou sice líčeny objektivně, vybírá on a uvádí tedy jen ty důležité a zajímavé, komentuje jednání postav a napíná čtenáře sliby dalšího překvapení v ději. Právě zde lze vystopovat jeho pojetí subjektivity v díle. Často zde používá metodu zpětného odhalování, kdy si čtenář zpětně uvědomuje příčinu minulého jednání postavy. 74 Po Tomu Jonesovi následoval ještě kratší román Amelie (Amelia, 1751), jenž se ale nesetkal s příliš pozitivní kritikou, které pravděpodobně vadila vyjádřená nespokojenost s anglickým zákonodárstvím, soudy a vězením. Nakonec je třeba se ještě zmínit o jeho cestopisném díle Deník z cesty do Lisabonu (The Journal of a Voyage to Lisbon, 1755), v němž odvážně a optimisticky čelí útrapám cesty a jenž vyšel až po jeho smrti, která ho po nemoci v Portugalsku dostihla.75

73

Stříbrný, Z.: Dějiny anglické literatury, s. 318 Hrabák, J.: Čtení o románu, s. 158-159. 75 Stříbrný, Z.: Dějiny anglické literatury, s. 321. 74

37

12. Hra s formou Laurence Sterna Jestliže u Richardsona nacházíme sentimentalistické splynutí autora s city a prožitky hlavních hrdinek, k čemuž patří i vyprávění v osobní ich-formě, u Fieldinga vidíme nové prvky v práci s formou, hru spisovatele se čtenářem, komunikaci mezi nimi a projev autorovy moci nad strukturou díla. Tento nenucený pohled na tvůrčí proces podtrhuje navíc humor. Lze říci, že Fielding byl v obou těchto směrech předstupněm k tvorbě Laurence Sterna, který románovou formu přímo rozbíjí a humorným nadhledem ve svých dílech také nešetří. Vlastně i osobitý Sternův způsob života nemá příliš daleko k Fieldingovu ve své touze prožít jej co nejpříjemněji.76 Životopis Laurence Sterne77 se narodil v jihoirském Clonmelu 24. listopadu 1713 v rodině důstojníka, jehož údělem bylo následovat svůj regiment, kamkoli to bylo třeba, společně s manželkou a početným potomstvem. Těžký potulný život si na dětských životech vybíral svou daň, Laurenci ale navíc poskytl možnost seznámit se a odpozorovat množství lidských charakterů, jež na své životní pouti jako dítě potkal a později jako spisovatel bohatě zužitkoval. Mezi členy rodiny Sternů se vyskytovaly i zámožné osobnosti a tak se nakonec Laurence dostal na výchovu k příbuzným z Yorkshiru, kde býval jeho pradědeček arcibiskupem. Začal chodit do školy a po té na univerzitu v Cambridgi, kterou dokončil a stal se duchovním, farářem ve vesnici Sutton. V roce 1741 se oženil a čekalo ho dvacet let poklidného, spokojeného života. Přestože ho světské zábavy, jako hony, hudba, malování a knihy, zajímaly přece jen víc než duchovní nauka, své závazky vůči 76 77

Hrabák, J.: Čtení o románu, s. 159. Zdroj životopisu: Hornát, J.: Sentimentální cesta Laurence Sterna, s. 8-13.

38

církvi v rámci povinnosti plnil. Často se však nacházel na nedalekém zámku svého přítele ze studií Johna Hall-Stevensona, kde ještě s několika dalšími založili tajné bratrstvo Demoniaků a společně se oddávali osobitým vtipným debatám a zábavám. Když k tomu připočteme Sternovu zálibu v ženách a flirtech, je celkem pochopitelné, že se svou ženou později udržoval pouze formální svazky. Celá Sternova sebevědomá, přelétavá a důvtipná povaha se promítla do jeho dvou nedokončených literárních děl, která začal psát až ve svých čtyřiceti šesti letech. Roku 1759 vycházejí první dva svazky románu Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho ( The Life and Opinions of Tristram Shandy, Gentleman, 1759-1767) a okamžitě si získávají čtenářskou přízeň. Jejich autorovi zase pozornost nejvýznamnější londýnské společnosti. Práce na tomto románu Sterna přímo pohltila a provázela ho téměř do konce života, kdy byl rok před jeho smrtí vydán devátý svazek, který však neměl být poslední. Protože se celý život potýkal se zdravotními problémy, podnikl s odstupem tří let dvě cesty do Francie. Při té první je okouzlen vřelým přijetím Francouzů díky oblíbenosti Tristrama Shandyho, která pronikla až na kontinent, setkává se s filozofy, navštěvuje divadla a salóny. Později za ním přijíždí také manželka s dcerou. Sterne se však vrací domů dříve a zážitky z této cesty zúročuje ve svých dílech. Důležitější pro jeho literární činnost ale byla druhá cesta na evropský kontinent, uskutečněná již s cílem popsat ji v novém díle. Trvala od října 1765 do května 1766 a vedla přes Calais a Amiens do Paříže, Lyonu, odtud dále do Turína a přes Milano, Parmu, Bolognu a Florencii na jih do Říma. Cesta Francií a severem Itálie se potom stala osnovou pro napsání žánrově těžko zařaditelného cestopisu Sentimentální cesta po Francii a Itálii (A Sentimental Journey through France and Italy, 1768). Po návratu prožívá Sterne románek s o třicet let mladší ženou úředníka Východoindické společnosti Elizou, která však odjíždí za manželem do Asie a osamocený spisovatel píše svůj cestopis a snaží se přimět k návratu domů manželku. V roce 1768 dílo vychází a Sterne umírá. Tristram Shandy V románu o Tristramu Shandym se nejvýrazněji projevuje Sternova metoda vyprávění. Kniha, v rozporu s tím, co slibuje její název, neseznamuje čtenáře se 39

spletitým osudem hlavního hrdiny, jak by se dalo očekávat, mnohem více prostoru je v ní věnován oněm názorům a myšlenkám. Dějově se toho moc nepřihodí, což dokládá už fakt, že se hlavní postava doopravdy narodí až ve čtvrté knize. Do té doby nám ale stačí sdělit, za jakých okolností byla počata, jaký je vztah mezi jejími rodiči, jaké zvyky panují v rodině Shandyů, představuje zde strýčka Tobyho, katolického doktora Slopa, následuje debata o náboženství, v dalších knihách Tristram pomalu roste a vydává se na cestu po Francii. Tyto velice postupné dějové a tematické zvraty se dějí v návaznosti na autorovy potřeby při výkladu myšlenek. Jsme tedy svědky nesourodého vyprávění, v němž se spisovatel nesnaží udržet danou formu, ale naopak ji rozbíjet, přehazovat a nakládat s ní tak, aby vždy mohl čtenáře něčím překvapit, například tím, že předmluvu umístí až do hloubi třetí knihy, protože si na to „zrovna udělal čas“. Děj navíc obsahuje množství odboček, kapitoly různě dlouhého obsahu, někdy prokládané prázdnými listy, vytečkovanými odstavci či lyrickými vsuvkami – digresemi.78 A to vše je zde, jak se vyjadřuje sám autor, k pobavení a udržení čtenářovy dobré nálady a psychické pohody.79 Už ve věnování „Jeho hraběcí Milosti, panu Pittovi“ Sterne píše: „Poníženě Vás prosím, pane hrabě, prokažte mé knize tu čest a vezměte ji-(ne snad pod svou ochranu, jen ať se chrání sama, ale)-s sebou na venkov; až se dozvím, že jste se tam nad ní usmál; nebo si představím, že Vám snad na chvilku zaplašila bolest – budu šťastný, jako nějaký ministr; ba šťastnější než (jednoho vyjímajíc) všichni ministři, o kterých jsem kdy četl nebo slyšel.“80 Hlavní postava dala název celému Sternovu pohledu na život, tzv. shandyismu, filozofii, v níž každý úsměv má cenu kousku života navíc, dobrá nálada je základem vnitřní pohody a pravý význam věcí okolo nás tkví v prožívání a procítění jejich smyslu.81

78

Pavelka, J. – Pospíšil, I.: Slovník epoch, směrů, skupin a manifestů, s. 181. Hornát, J.: Sentimentální cesta Laurence Sterna, s. 16. 80 Sterne, L: Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho, s. 7 81 Hornát, J.: Sentimentální cesta Laurence Sterna, s. 17. 79

40

13. Sentimentální cesta Stejně jako rozbíjel Sterne formu při psaní románu, do té doby, i navzdory různým novátorským pokusům, jako třeba u již zmíněného Henryho Fieldinga, celkově dodržujícího formu, se změnami pouze uvnitř této formy, ani jeho cestopis není psán v tehdejším tradičním duchu. Sterne proti němu také otevřeně vystoupil. Dříve než jeho cestopis totiž spatřila světlo světa dvě díla na podobné téma – Cesty po Francii a Itálii (Travels through France and Italy, 1766) skotského spisovatele Tobiase Smolletta a Dopisy z Itálie (Letters from Italy, 1766) Samuela Sharpa. Obě dvě knihy jsou psány objektivním popisným stylem, aby čtenáři přiblížily zvláštnosti navštívených zemí. Sterne si vzal strohost popisu osobně a sebevědomě se proti ní ohradil v cestopisu svém, který je, jakoby schválně, jeho přímým opakem, a zahrnul do něj i tyto dva autory pod smyšlenými jmény Smelfungus a Mundungus.82 Své opovržení k nim a jejich dílu vyjádřil na stránkách Sentimentální cesty: „Učený Smelfungus cestoval z Boulogne do Paříže – z Paříže do Říma - a tak dál – ale vydal se na cestu se spleenem a žloutenkou, takže všecinko, co cestou viděl, bylo zažloutlé a zkreslené. Napsal také cestopis, ale nebylo to nic než popis jeho bědných pocitů.“83 Poslední větou chtěl vyjádřit rozhořčení nad tím, jak pesimisticky Smollett líčí některé francouzské pamětihodnosti, o pařížském Pantheonu například napsal, že to je „jen ohromné kohoutí zápasiště,“84 Sharpovi zase vytýká neosobnost: Mundungus, člověk úžasně zámožný, vykonal celou grand tour; jel z Říma do Neapole – z Neapole do Drážďan, do Berlína, ale nenavázal ani jednu ušlechtilou známost a neprožil ani jednu rozkošnou příhodu, o níž by mohl

82

Hornát, J.: Sentimentální cesta Laurence Sterna, s. 21-23. Sterne, L.: Sentimentální cesta po Francii a Itálii, s. 63. 84 Tamtéž, s. 63. 83

41

vyprávět. On ovšem cestoval jen pořád dál, nedíval se napravo ani nalevo, aby ho snad nesvedly z cesty Láska nebo Soucit.“85 Sterne naopak pojímá cestopis jako vylíčení vlastní cesty; kam jde, jak to tam vypadá, jací lidé tam žijí, čím se živí a jaké mají kulturní památky, není důležité. Jde spíše o jednotlivé příběhy, setkání a o pocit, který v autorovi zanechají. Sterne se na svět dívá optimisticky a poeticky a tuto náladu chce předat i čtenáři. Tento postoj vyjadřuje květnaté vylíčení vlastních pocitů, stále v kontrastu se suchopárným Smollettem a Sharpem: „Lituji toho člověka, který cestoval z Danu do Biršaby a byl s to zvolat: ‚Jak je všecko pusté!‘ Měl pravdu; a stejně pustý je pro něho celý svět, protože si nedovede představovat plody, jež tento svět poskytuje. ‚Kdybych já byl na poušti,‘ řekl jsem a radostně jsem si tleskl rukama, ‚dovedl bych si, na mou věru najít, čím bych v sobě vyvolával dojmy. Kdyby bylo nejhůř, upjal bych se k nějaké líbezné myrtě, nebo bych si vyhledal nějakou melancholickou cypřiš a přilnul k ní. Dvořil bych se jejich stínu a srdečně bych jim děkoval za ochranu. Vyřezal bych do nich své jméno a zaklínal bych se jim, že jsou nejrozkošnější stromy na celé poušti; a kdyby jim uvadlo listí, naučil bych se tesknit, a kdyby se stromy radovaly, radoval bych se s nimi.‘“86 Předmluvu, kterou však umístil až za pátou kapitolu, Sterne věnuje cestování obecně a předkládá svou vlastní typologii cestovatelů. Vychází z toho, že cestovatel v zahraničí se vlastně nachází v nevýhodě, musí přijmout cizí zvyky, cizí zboží za cizí peníze, nehledě na nevýhodu jazykovou, kvůli níž nemůže vyjádřit přesně, co by chtěl. Vyvstává tedy otázka, proč člověk vlastně cestuje. Sterne vytvořil tři základní skupiny příčin – tělesný neduh, duševní neduh a nevyhnutelnou nutnost. Hned potom však ironicky první dvě skupiny slučuje v jednu, neboť pod již zmíněnými neduhy vidí ve skutečnosti onemocnění nudou, samolibostí, marnivostí či zvědavostí. Třetí skupina zahrnuje náboženské poutníky a cestovatele s doprovodem, ať už úředním, policejním nebo vzdělávacím. Výčet doplňuje ještě o skupinu čtvrtou, a to cestovatele, kteří chtějí na svých cestách ušetřit, ty označuje termínem „prostí“. Kromě nich jsou konkrétně definováni cestovatelé zahálčiví, zvědaví, lhaví, nafoukaní, zločinní, 85 86

Tamtéž, s. 64. Sterne, L.: Sentimentální cesta po Francii a Itálii, s. 64.

42

nešťastní, nevinní, z nutnosti apod. Sám sebe vyděluje jako cestovatele sentimentálního, čímž opět naznačuje, že jeho cesta bude mít jiný cíl a podobu než všechny ostatní, podobu sentimentální, tedy prožitkovou. Sterne se prožitkům nevyhýbá, naopak je vyhledává a nachází v sebenepatrnějších setkáních a událostech, zaobírá se jimi a poeticky je vypráví v údivu nad tím, kolik se takových příhod může stát třebas i za hodinu: „Jakou spoustu dobrodružství může do tak nepatrného úseku života pojmout člověk, jehož srdce je zaujato pro všecko a který, maje oči k vidění všeho, co mu čas a náhoda bez ustání na cestách nabízejí, nevyhýbá se ničemu, na co může v mezích slušnosti položit ruku- “87 Sterne svůj cestopis dělí na krátké kapitolky s krátkým nadpisem, často přímo názvem města, v němž se děj odehrává, podle klíčové osoby či věci, anebo prostě „na ulici“, „u vrat kolny“ atp. Pod nadpisem je vždy uvedeno místo děje, cestopis tak získává podobu deníku. Nelze jej však za deník přímo označit. V textu se totiž autor obrací místy ke čtenáři a místy, jakoby v dopise, k ženě, do níž je zamilován, Elišce. Eliškou je zde míněna Sternova skutečná láska Eliza, jíž se zapřísáhl věrností. Na stránkách cestopisu se ze své lásky k ní vyznává, současně si je ale vědom své přelétavé povahy a dodává: „V takových chvílích zanícení říkává srdce, rozumu navzdory, vždycky příliš mnoho.“ 88 Kromě Elizy a spisovatelů Smolletta a Sharpa se v textu vyskytuje ještě jedna skutečná postava, je jí už zmíněný Sternův přítel John Hall-Stevenson, vystupující pod jménem Eugenius.89 K němu se autor obrací jako k příteli, jenž zná jeho touhu po životě, například ve scéně, kdy měří mladé prodavačce přímo v krámě puls: „Božínku, ty můj milý Eugenie, kdybys tak byl šel kolem a viděl mě, jak tam sedím ve svém černém kabátě s tím blouznivým pohledem a počítám puls tep za tepem s takovou opravdovostí, jako bych sledoval kritický příliv a odliv horečky! Jak by ses byl smál a pohoršoval nad mým novým povoláním!“90 Sám autor se v díle označuje jménem Yorik s odkazem na Shakespearova Hamleta. Ve scéně, v níž se chce představit hraběti de B***, jenž má v oblibě anglickou literaturu, učiní tak originálně poukázáním v knize na toto jméno, figurující 87

Sterne, L.: Sentimentální cesta po Francii a Itálii, s. 62. Tamtéž, s. 82. 89 Hornát, J.: Sentimentální cesta Laurence Sterna, s. 20. 90 Sterne, L.: Sentimentální cesta po Francii a Itálii, s. 92. 88

43

ve scéně ze hřbitova. V ní jeden z hrobníků vykope lebku, která údajně patřila královskému šašku Yorikovi. Hamlet na to reaguje vzpomínkou a výčtem jeho ctností: „Chudáčku Yoriku! Horacio, znal jsem ho. Jeho žerty bys nespočítal, nápady nepředstihl. Kolikrát mě nosil na zádech. A když si to teď představím, děsí mě to. Je mi z toho na nic. Tady byly rty – ani nevím, jak čsto jsem je líbal. Kam se poděly tvé posměšky a kotrmelce, tvoje písničky a palba vtipů, po níž se kolem stolu řvalo smíchy? (…)“91 Na na cestě ho doprovází sluha Lafleur, v čemž můžeme vidět zčásti odkaz na Dona Quijota se Sancho Panzou, jejichž vztah cestující pán – sluha Sterne v knize přímo zmínil.92 Lehkost, provázející celé zápisky, je přítomna také v motivu cesty. Yorik, hlavní hrdina, vyráží na cesty vlastně ze vzdoru. Nemá žádný seriózní důvod, jeho cílem jsou drobné poetické příhody, v jejichž prožívání se projevuje jistá náladovost, ovlivňující běh děje, který začíná také čistě impulzívně, uprostřed rozpravy Yorika s blíže neurčeným společníkem: „‘Ve Francii,‘ řekl jsem, ‚to mají zařízeno líp -‘ ‚Vy jste byl ve Francii?‘ zeptal se můj společník a prudce se na mne obrátil s nejzdvořilejší vítězoslávou na světě. ‚Je to vlastně divné,‘ pomyslel jsem si, když jsem si věc sám rozvážil, ‚že by pouhých jednadvacet mil plavby, dál to Doveru do Calais rozhodně není, přiznalo muži taková práva. Tomu musím přijít na kloub.‘ A tak jsem se přestal přít, šel jsem rovnou domů, sbalil půltuctu košil a černé hedvábné kalhoty.“93 Souhrou různých náhod a nálad se děj posouvá dopředu, Yorik se ubytuje v Calais v hotelu, shání kočár na další cestu a přitom se seznamuje s dámou, je jí okouzlen a líčí ji jako bytost z vyšších sfér. Najímá si sluhu Lafleura, spíše ze sympatie, jelikož Lafleur mnoho dovedností neovládá a společně se vydávají na další cestu. Ladění různých příhod se mění, smutně poetické líčení scénky se žebravým mnichem střídá vtipné líčení sluhova hněvu, když se uprostřed cesty objeví mrtvý osel, který je poté důvodem k vážnému zamyšlení nad lidským soucitem, jež uzavírá Yorikův povzdech: „Hanba světu!“ řekl jsem si v duchu – „kdybychom se vzájemně milovali aspoň tolik, jak tato ubohá duše milovala svého osla – to už by bylo něco!“94 Právě tento

91

Shakespeare, W.: Hamlet, s. 146-147. Hornát, J.: Sentimentální cesta Laurence Sterna, s. 21. 93 Sterne, L.: Sentimentální cesta po Francii a Itálii, s. 33. 94 Tamtéž, s. 78. 92

44

Lafleurův zármutek Yorikovi připomněl chování Sancho Panzy při podobné události. Mnohá setkání nejenže jsou vítaným a vyhledávaným osvěžením cesty, jsou vlastně jejím cílem a směrníkem. Yorik si impulzívně mění plán zpáteční cesty kvůli dámě, kterou potkal v Calais, ale poté, co si vzpomene na svou milovanou Elizu, od nápadu upouští. Lístek od této dámy mu navíc ovlivní pobyt v Paříži, kde hledá jistou madame de R***, jíž má být dopis předán. Při jejím hledání proběhne epizoda s mladou prodavačkou. V opeře se díky neobratnosti seznamuje s markýzou di F***, ale v souladu se svým společenským založením bere tuto příhodu humorně a nakonec bez ceremonií nasedá do jejího kočáru a odjíždí k markýze domů, s ospravedlněním: „Život je příliš krátký, abychom se dlouho zdržovali jeho formalitami…“95 V knihkupectví se opět seznamuje s dívkou, o níž záhy zjistí, že je to komorná právě u hraběnky de R*** a nechá se unášet poeticky laděným rozhovorem. I když se znají jen krátkou chvíli, Yorik toto shledání prožívá s milostným nádechem a okamžik, kdy pokládá dívčiny knihy do její nastavené kapsy, mu poskytuje příležitost k tomu, aby si řekl: „Je velmi milé uvědomovat si, jak jemným předivem se naše city k sobě přitahují.“96 Lehkomyslnost hlavního hrdiny má na svědomí také jeho peripetie s cestovním pasem, tedy spíše bez cestovního pasu. Odjezd do Francie byl tak živelný, že Yorik zapomněl na válečný stav mezi Anglií a Francií, odmítl se vrátit z rohu ulice domů pro zapomenutý pas a tak požádal v Doveru svého známého, aby se s jeho družinou mohl přeplavit přes La Manche, potom si už prý poradí. Zhruba v polovině knihy autor čtenáři tuto skutečnost sdělí, protože Yorik je vyhledán policií právě kvůli osobním dokumentům. Z této prekérní situace se dostane díky hraběti de B***, o němž slyšel příznivé reference náhodou tenkrát v obchodě s rukavičkami a k němuž přijde jen tak na návštěvu, povzbuzen faktem, že hrabě má rád anglickou literaturu. Zde se nabízí uvést autorův názor, že šťastná náhoda potkává pouze cestovatele sentimentálního, což je patrné z celého vyprávění, plného kliček a odboček. Na toto tvrzení potom lze navázat navíc jeho

95 96

Sterne, L.: Sentimentální cesta po Francii a Itálii, s. 98. Tamtéž, s. 108.

45

povzdechem: „Myslím, že je to můj osud – málokdy dojdu tam, kam si namířím.“97 Díky hraběti de B*** je Yorik zván a na různá společenská setkání, jimiž tráví svůj pařížský pobyt. Lafleur se stává obětí nevěrné dívky, s níž se stačil ve velmi krátké době seznámit, a vysloužil si tak ještě větší sympatie svého pána. Následuje příhoda s fragmentem rukopisu, do kterého Lafleur náhodou zabalil kytku pro onu dívku a jehož autorství Yorik přiřkl Rabelaisovi, ke kterému vzhlížel a od něhož převzal do svého stylu psaní některé prvky, jako jsou odbočky od hlavního toku děje či jeho prokládání jednotlivými epizodami.98 Poté se Yorik vydává směrem do Itálie, cesta je proložena příběhem o nešťastné dívce Marii, který vyprávěl Yorikovi jeho přítel pan Shandy, a s níž se Yorik setká a se slzami v očích ji utěšuje. Na noc si najímá pokoj v hostinci, stejně jako dáma se služebnou, pro něž už ale v hostinci není pokoj. Jsou tak nuceni spát s Yorikem v pokoji jeho, což si vyžádá mnoho podmínek a zásad chování během společné noci, na kterých dáma trvá. Yorik však z nespavosti poruší svým povzdechem slib mlčení a dojde k hádce, během níž služebná raději potmě odchází z pokoje a Yorik ji náhodou chytí. Za jakou část těla, se už ale čtenář nedozví, protože v tomto okamžiku, uprostřed věty, kniha končí. Sternův cestopis se vymyká svým doposud nezvyklým zařazením této tematiky do čistě beletristického stylu, kterým sentimentalismus, jehož prvky spadají pod souborné označení preromantismus,99 je. Už programově je tedy vyloučen prostý faktografický dokumentární popis. U Sterna navíc nabývá výrazně subjektivního emocionálního nádechu. Hledáme-li tedy poznámky typicky cestopisné, najdeme je většinou v krátkých zamyšleních nebo osobních poznámkách hlavního hrdiny. Hned na začátku se například čtenář dovídá o francouzském právu státu na přivlastnění všech osobních věcí včetně svršků na území Francie zemřelého cizince, a to ve vtipnou formou podaném důkazu o tom, že se Yorik už nachází v dané zemi. Kdyby tedy zemřel, jeho věci by už připadly francouzskému králi.

97

Tamtéž, s. 121. Hornát, J.: Sentimentální cesta Laurence Sterna, s. 19. 99 Pavelka, J. – Pospíšil, I.: Slovník epoch, směrů, skupin a manifestů, s. 147. 98

46

Protože se Yorik v cizině pohybuje především ve městě, a je tak obklopen společností lidí různých vrstev a na každý detail komunikace zaměřuje svou pozornost,

všímá

si

hlavně

rozdílností

v chování,

způsobu

myšlení

a společenském kontaktu. Taková pasáž obvykle vychází z aktuálního dění a je prokládána krátkým, výstižným zamyšlením, jako třeba v rozhovoru Yorika s majitelem calaiského hotelu Desseinem: „Už dávno pozoruji, že kdykoliv je v nějaké pokloně právě tolik kyselého jako sladkého, je Angličan pokaždé na rozpacích, má-li ji přijmout či si jí nevšímat. Francouz není na rozpacích nikdy; monsieur Dessein se mi uklonil.“100 Většinou mají kritický, až posměšný tón na adresu Francouzů, doplněný svérázným přirovnáním (o francouzském pojetí lásky, tzv. na první pohled: „Chtít milovat pomocí sentiments! Mně to málem připadá, jako chtít udělat prvotřídní oblek ze zbytků;“101). Někdy až příliš zobecňuje, jako v případě teorie o zvyku ve slovním přirovnání, kdy si Francouz vybírá to velkolepěji znějící, oproti Angličanovi, který sice zvolí to střízlivější, ale zároveň i reálnější, francouzský výraz tedy „slibuje víc, než splňuje.“102 V návaznosti na to je uveden jeho obecný názor na projevy rozdílů národních povah: „Mám dojem, že se odlišné rysy národní povahy poznají v těchto hloupoučkých minutiae přesněji než v nejvýznamnějších záležitostech státních, v nichž velikáni všech národů mluví a jednají do té míry stejně, že bych nedal ani vindru za to, abych si mezi nimi směl vybrat.“103 V kapitole s názvem Povaha potom Yorik na přímou žádost hraběte de B*** vykládá svůj názor na přílišnou zdvořilost a jemnost mravů Francouzů, která navenek zakrývá jejich individuální rysy, a cení si v tomto smyslu povah anglických. Škála vlastností se tím zmenšuje, čím výš je prvotní laťka nasazena, a u Francouzů je, podle Yorika, příliš vysoko. K lepšímu pochopení tohoto pohledu na věc, uvádí hraběti de B*** připodobnění k hudbě,

posléze

k mincím.

Nakonec

svou

kritiku

vyvažuje

několika

charakterovými superlativy a vyslouží si tak pozvání na oběd. Sterne bedlivě pozoruje okolí, všímá si detailů a na svých vtipných komentářích text z velké části zakládá. Jeho komunikace nepostrádá směr myšlenek a pointu, mezitím je mnoho rafinovanosti, náznaků a dvojsmyslů. Jeho 100

Sterne, L.: Sentimentální cesta po Francii a Itálii, s. 46. Tamtéž, s. 60. 102 Tamtéž, s. 89. 103 Tamtéž, s. 89. 101

47

ostrovtip zasáhne vždy protivníky v debatě. Ukázkou může sloužit reakce na Smelfungův výrok, že sloupořadí Pantheonu je „jen ohromné kohoutí zápasiště“, na který odpověděl: „Kéž byste byl neřekl nic horšího o Venuši Medicejské!“104 Nevyhýbá se choulostivým tématům, ani pikantnějším slovům, například když ilustruje stupňování ve francouzštině na zvyšující se ostrosti Lafleurových nadávek. Stejně výřečný je i jedná-li se o záležitosti milostné, a o ty se ve Sternově případě jedná vždy, když je nablízku žena. Sterne, alias Yorik, květnatě popisuje svoje pocity a nálady, všechna dojetí, jichž se mu na cestě dostane, vytváří vlastní poetiku tam, kde by ji jiní neviděli. Na tuto jeho vlastnost odkazuje také Karamzin ve svých Listech ruského cestovatele, když vypráví o nudné a nezajímavé cestě z Goty do Frankfurtu: „К тому же почти ничего любопытного не встречалось глазам моим, и я сомневаюсь, чтобы сам Йорик нашел тут много занимательного для своего сердца.“105 Tím, že svůj cestopis označil sám za sentimentální, i když v textu používá tohoto slova ve dvojím významu – pozitivním, v případech, týkajících se jeho samotného, a negativním – v případech, týkajících se zažitých sentimentalistických postupů, které jsou ale vlastní pouze lidem ostatním, tímto kastovním systémem, trochu samolibě, ukazuje nadhled nad zaběhnutými literárními styly a přísným dodržováním jejich pravidel, sentimentalismus nevyjímaje. Snaží se jej pojmout jinak, pomocí vtipu a poetiky, přičemž se nevzdává rozumu a logiky, ve výsledku tak dílo budí dojem sympatického kavalírství a lidskosti, což sám autor ví a sděluje čtenáři, že to ví. Je ve svém sdělování natolik autentický, že své vlastní prožívání přenáší dál na čtenáře, jenž je do něj cele vtažen a zakouší v Yorikem jeho optimismus. Cestopis zde funguje jako záminka k prožitkům a setkáním, možnost, jak být uchvácen novým místem a novými lidmi. Ich-forma se jeví nezbytnou a deníkový záznam, občas s osobním oslovením některého z blízkých lidí, umožňuje těsnost vztahu čtenáře k autorovi a jeho vlastní subjektivitu, jíž je celé dílo prostoupeno. Rozpuštěním stereotypů a užitím nových forem a postupů, například závislosti textu na autorových asociacích, dává Sterne podnět k novým možnostem svobodnějšího literárního vyjádření. Proniká jeho dílo jako způsob revolty proti klasicistním žánrovým celkům své doby, proti odosobněnému 104 105

Tamtéž, s. 63. Карамзин, Н. М.: Письма русского путешественника. Повести, с. 281.

48

literárnímu pojetí a svým vlastním originálním způsobem navrací do literatury humanismus, aniž by se opíral o klišé.106

14. Ideály osvícenství v ruském sentimentalismu Tato tendence proniká z Britských ostrovů a Francie dále do Evropy, v Německu například ovlivňuje Goetha v napsání románu v dopisech Utrpení mladého Werthera (Die Leiden des jungen Werthers, 1774) a v Rusku se spojuje s myšlenkami osvícenství.107 V sedmdesátých letech 18. století zde na trůn usedá Kateřina II. a s ní přichází změna veřejného a politického ovzduší, i když pouze oficiálně. Z podnětu samotné carevny vychází mírně kritický časopis Vsjakaja vsjačina (1769) a v opozici společensko-kritický Truten‘ (1679) a Živopisec (1772) Nikolaje Ivanoviče Novikova. Za svou otevřenost byl však Novikov po několikerých upomínkách potrestán vězením a podobný scénář měl i pozdější publicistický pokus Ivana Andrejeviče Krylova. Nicméně navenek se Kateřina snažila udržovat dojem osvícenské atmosféry, vedla korespondenci s Diderotem a Voltairem, v níž se stavěla do role pokrokové panovnice, pokračovatelky v odkazu Petra Velikého, v čemž jí pomáhalo pouze nepatrné povědomí evropských myslitelů o skutečném stavu poměrů v Rusku. Když potom v letech 1774-1775 došlo k Pugačovově povstání a ve Francii zrála Velká revoluce, ukončila carevna v zájmu upevnění trůnu toto období zdánlivého uvolnění, které po sobě zanechalo také oběti z řad literátů. Například básník Gavrila Děržavin, jenž měl skládat oslavné básně o carevně, se neosvědčil, jelikož jeho ódy byly příliš satirické a přímo kritizovaly pokrytectví dvorské společnosti. Kvůli své činnosti nemohl vykonávat svůj úřad a nakonec byl poslán do vyhnanství. K nejtěžšímu trestu smrti byl odsouzen za kritiku bídy ruského venkova ve srovnání s bohatstvím a zkažeností šlechty Alexandr Radiščev, jenž své 106 107

Hornát, J.: Sentimentální cesta Laurence Sterna, s. 27-29. Parolek, R. – Honzík, J.: Ruská klasická literatura 1789 – 1917, s. 32-34.

49

rozhořčení projevil v souboru zamyšlení, črt a cestovních zápisků, vydaných pod názvem Cesta z Petrohradu do Moskvy (Putešestvije iz Peterburga v Moskvu, 1790).108 Přestože bylo osvícenství v Rusku drženo v pevných hranicích, které určoval trůn, jeho myšlenky pronikly do všeobecného povědomí a obrátily pozornost ke dvěma domácím jevům – přetrvávající slavjanofilské tradici idealizace venkova, jako ochranitele skutečného Ruska, stejně jako přirozenosti a čistoty, v duchu Rousseaovy filosofie, a v sociálním aspektu k pojmu práva člověka, jenž byl také spjat s venkovem a to s kritikou jeho bídy a nevolnického systému. V prvním případě se kritiky současného stavu obracely proti šlechtě, která považovala za společenskou nutnost přebírat vše evropské, nutila děti mluvit francouzsky, sama se oblékala podle poslední francouzské módy a středem společenského života pro ni byl Petrohrad se svou evropskou vizáží. Jeho protipólem byla Moskva, domácky opravdová, podobně jako ruská vesnice čistá, nevinná a nezkažená, oproti mravně zpustlému, marnivému a vyumělkovanému Petrohradu.109 Právě toto poněkud černobílé pojetí problému ideově vyhovovalo nově přicházejícímu sentimentalismu v jeho pravém smyslu, tedy ve střetnutí čistoty a naivity prostého člověka se světáckostí, amorálností a povrchností šlechty. Konkrétním příkladem může sloužit povídka Nikolaje Karamzina Ubohá Líza (Bjednaja Liza, 1792) v níž je vesnická dívka svedena petrohradským mladíkem a ve svém žalu se utopí skokem do jezera. Také Radiščevova Cesta je tímto patosem a idealizací ovlivněna, současně se v ní ale odráží druhý problém, a to přímá sociální kritika životních podmínek vesničanů, nevolníků, a jejich naprostého bezpráví, nebo neznalosti vlastních práv. Literární styl předcházející sentimentalismu - klasicismus - se ve svém myšlenkovém programu těmito otázkami ještě nezabýval. Pokrokové myšlení cara Petra I. a jeho nástupců znamenalo naději v řešení palčivých problémů, v podobě nevolnictví, bezpráví člověka z nejnižších vrstev společnosti, despotické vlády a její libovůle, spoléhal. Více než cit se cenil rozum, nad přirozeností člověka vítězila morálka, civilizace a důležitým bodem byl pevný stát. V tomto smyslu 108

Bínová, G. – Dohnal, J. – Pospíšil, I.: Panoráma ruské literatury, s. 18-20.

109

Figes, O.: Natašin tanec. Kulturní historie Ruska, s. 69-75.

50

pojímali osvícenství přední ruští klasicisté. Antioch Dmitrijevič Kantěmir ve svých satirických básních kritizoval nevzdělanost a nepokrokovost šlechty, Michail Vasiľjevič Lomonosov zasahoval do mnoha vědních odvětví, zabýval se veršem, položil základy ruské klasicistické poezie, zreformoval užití ruského jazyka jako spisovného a v roce 1775 založil Moskevskou univerzitu, Alexandr Petrovič Sumarokov se věnoval divadelnictví, opíraje se o díla evropských dramatiků. Věda a vzdělanost tedy stála vysoko na stupnici hodnot. Lomonosov ve svém Slove o poľze chimii (1751) srovnává civilizovaného člověka s necivilizovaným „dítětem přírody“: „Один почти выше смертных жребия поставлен, другой едва только от бессловесных животных разнится; один ясного познания приятным сиянием увеселяется, другой в мрачной ночи невежесва едва бытие свое видит.“110 Podle idejí a cílů se odvíjel také styl psaní, v němž se projevilo směřování k didaktičnosti. Vyjadřování je zřetelné, jasné a logické, u Lomonosova jsou přítomny metafory, personifikace a hyperboly, užité ve snaze zaujmout a inspirovat čtenáře.111 Pod vlivem francouzských osvícenců se však tento pohled mění. Vychází z předpokladu přirozené dobroty člověka a jeho lásce k bližnímu, díky nimž dochází ve světě k pozitivním jevům, kdežto při odklonu od těchto kořenů přicházejí změny k negativnímu. Podobné myšlenky lze najít u Rousseaua, Diderota, Montesquieu a dalších, na jejich základě potom vzniká tvůrčí metoda nového směru – sentimentalismu, jenž ze dvou přirozených duchovních principů člověka programově dává přednost citu před rozumem. Přitom oním projevem citu se rozumí reakce člověka na vnější svět, v němž by měla být obsažena, v souladu s osvícenskou ideologií, také jistá morálka a ctnost. Docházíme tak k soucitu, jenž je z pohledu sentimentalisty nezbytnou vlastností a který je ovlivňován několika faktory. Člověku je dán od přírody, avšak výchova jej může změnit či naopak ještě více kultivovat. Společenské postavení, čím je vyšší a méně nutí člověka ke spolupráci a pomoci druhým, tím negativněji se projevuje v charakteru toho, jenž se zabývá pouze sám sebou a tuto schopnost ztrácí. Podobně jako forma vlády, pokud je despotická, zatvrzuje duši člověka, ve které nezbývá pro soucit mnoho místa, na rozdíl od státu, v němž jsou právo a svoboda 110 111

Орлов, П. А.: Русский сентиментализм, с. 21. Tamtéž, s. 22.

51

dodržovány a jedinci je umožněno kultivovat svoje emoce a solidárnost v sociálním kontaktu. Proto zastává sociální problematika v sentimentalismu nezanedbatelné místo.112 J. Mandát v úvodní stati ke sborníku Ruská sentimentální povídka charakterizuje hlavní ideové rysy tohoto směru. Je to humánní, soucitný vztah k lidem, vycházející z osvícenského založení sentimentalismu ve spojení s citovostí, jako hlavním kriteriem hodnoty člověka. Ve formě vyniká emocionalita výpovědi, umožňující čtenáři prožívat s hrdiny jejich radost i trápení. Velkou roli zde hraje také téma rodiny, jakožto základ společnosti, v němž se vyvíjí schopnost lásky a úcty. Vyšší roviny potom tyto schopnosti dosahují v rovině přátelství, kde jsou založeny na společných názorech a nedeterminují je pokrevní vztahy. V dílech sentimentalistů je přítomen určitý ideál dokonalé společnosti, docházející ke střetu s realitou. Další protipóly potom tvoří prostředí města a venkova, kde se duše člověka vyvíjí v souladu s přírodou, tedy správně.113 Na tomto ideálu se sentimentalisté shodují, odlišují se však v jeho zobrazení. Zatímco tzv. demokratický proud spisovatelů se při popisu venkova na pozadí střetu nevolníka a statkáře nebojí realistického vyobrazení bídy, tzv. panský či šlechtický proud dává venkov na odiv pomocí idylických obrazů šťastné rodiny v lůně přírody. Podle P. A. Orlova jsou v prvním případě důrazně připomínány špatné podmínky vesničanů a necitelnost jejich pánů, kteří stojí vždy na straně zla, kdežto v druhém případě bývají takové situace pouze okrajové, přičemž nakonec dochází k zadostiučinění a napravení šlechtice, v mnoha případech je vztah mezi zastupiteli těchto dvou vrstev nazírán jakoby přes růžové brýle, bývá líčen harmonicky a idylicky, jak by měl podle autora samotného ve skutečnosti vypadat. Do této skupiny bývají řazeni M. M. Cheraskov, I. I. Dmitrijev, P. Ju. Ľvov a jeho Rossijskaja Pamela, ili Istorija Marii, dobrodeteľnoj poseljanki (1789), Ju. A. Neledinskij-Meleckij, P. I. Šalikov, jehož Putešestvije v Malorossiju (1803) ukazuje život rolníků plný radosti a štěstí, podobně jako drama Liza, ili toržestvo Blagodarnosti (1803) N. I. Iľjina, a v neposlední řadě také N. M. Karamzin. Mezi demokraty bychom našli N. S. Smirnova, I. I.

112 113

Tamtéž, s. 25-29. Mandát, J.: Ruská sentimentální povídka, s. 4-6.

52

Martynova a A. N. Radiščeva, jehož samotné přiřazení k sentimentalismu není pro všechny jednoznačné.114

15. Sentimentální

cestopis

a

sociální

kritika

A.

N.

Radiščeva Alexandr Nikolajevič Radiščev se narodil v Moskvě 20. srpna 1749 ve šlechtické rodině. Již od dětství rodiče kladli velký důraz na synovo vzdělání, díky rodinným kontaktům měl Radiščev možnost setkávat se s profesory gymnázia při nově otevřené Moskevské univerzitě, jeho poručníkem zde byl navíc Francouz, bývalý rádce rouenského parlamentu, který uprchl do Ruska před pronásledováním vládou krále Ludvíka XV. V roce 1762 odešel Radiščev do kadetské školy v Petrohradě, která měla ze studentů vychovat dvořany, pohybující se okolo carevny Kateřiny II. Po čtyřech letech byl spolu s jedenácti spolužáky poslán do Lipska, kde se měl podle carevniných instrukcí učit latině, francouzštině, němčině a pokud možno také slovanským jazykům, dále historii, etice a právu, a kde ve stejné době studoval také Johann Wolfgang Goethe. Právě zde se blíže seznámil s myšlenkami francouzských filosofů 18. století, které výrazně ovlivnily jeho činnost. Kromě toho našel velký vzor v osobnosti svého spolužáka Fjodora Vasiljeviče Ušakova, jehož přirozená autorita pozitivně působila na ostatní studenty, vedl společná čtení, vštěpoval jim důslednost ve vzdělání a kladl důraz na pravidla morálky. Jeho neúnavnou činností podlomené zdraví jej však předčasně opustilo a právě Radiščevovi před smrtí svěřil své práce. Ten se postaral o jejich vydání a pod dojmem z Ušakovovy osobnosti napsal Život Fjodora Vasiljeviče Ušakova (Žitije Fjodora Vasiljeviča Ušakova, 1789).115

114 115

Орлов, П. А.: Русский сентиментализм, с. 29-30. Макогоненко, Г. П.: А. Н. Радищев. Биография, пособие для учащихся, с. 18.

53

V roce 1771 se vrátil zpět do Petrohradu a začal pracovat jako zapisovatel v Senátu ve funkci titulárního rady. Ale špatné vztahy na pracovišti a Radiščevova nedostatečná znalost ruštiny se zanedlouho staly důvodem k jeho odchodu. Krátký čas sloužil vojenským prokurátorem, brzy však odešel do penze, především kvůli samotné náplni práce, kterou byla činnost při procesech s povstalými rolníky. V roce 1777 se oženil a získal místo na ministerstvu obchodu. Zde se seznámil s liberálně smýšlejícím hrabětem Voroncovem, jehož bohatství a vliv budou Radiščevovi v budoucnu velkou oporou. Mimo to se začal vážněji zabývat ruským jazykem a literaturou, a pod jejím vlivem začal sám vydávat. Prvním počinem byl překlad díla francouzského filosofa a politika Gabriela Bonnot de Mably Úvahy o řecké historii (Observations sur l’histoire de la Grèce, ou Des causes de la Prospérité et des malheurs des Grecs 1766), vydaný pod názvem Razmyšlenija o grečeskoj istorii (1773). Následovala poéma Stvoření světa (Tvorenije mira, 177982), óda Volnost (1783) s prvky klasicismu a jiné básně, z filosofických a literárněkritických prací například Rozmluva o tom, kdo je syn vlasti (Beseda o tom, čto takoje syn otečestva, 1789). Díky výnosu carevny si založil vlastní tiskárnu a vydal svůj Dopis příteli žijícímu v Tolobolsku (Pis´mo k drugu, žiteľstvujuščemu v Тoboľske, po dolgu zvanija svojego, 1790), napsaný při příležitosti odhalení pomníku Petra I. v Petrohradě, v němž oslavil carovy reformy. Zajímavým dílem je sentimentální Deník jednoho týdne (Dnevnik odnoj nedeli), napsaný již v roce 1773, ale vydaný až roku 1811, tedy po autorově smrti. Radiščev zde reaguje na Rousseaua a jeho teorii o důležitosti přátelství, jež pomáhá člověku žít také za hranicemi vlastní individuality. Hlavní hrdina se s tímto názorem ztotožňuje a v duchu sentimentalismu na stránkách deníku otvírá své srdce, aby se vypovídal ze svého žalu, který mu přineslo odloučení od přátel, s nimiž doposud sdílel život na jednom místě. V daný okamžik jejich šťastné soužití končí odjezdem všech zúčastněných a hlavní hrdina zůstává sám v opuštěném domě. Jedná se o intenzívní požitek, umocněn navíc absencí jakýchkoli konkrétních faktů ohledně místa děje a příčiny odjezdu přátel. Téma přátelství je tu možné vnímat jako jeden z kroků k ušlechtilé mravní duši, která byla ideálem sentimentalistů, protože se zde zatím projevuje na individuální úrovni a nezabývá se problémy celospolečenskými.116 V raných dílech Radiščeva 116

Орлов, П. А.: Русский сентиментализм, с. 63.

54

hrálo toto téma důležitou roli, například v memoárovém Životě Fjodora Vasiljeviče Ušakova, jehož děj popisuje pobyt ruských studentů v Lipsku a ukazuje také události kolem jejich vzpoury proti despotickému majoru Bokumovi.117 Skupina přátel zde stojí proti společnému nepříteli a pouto přátelství je výrazně pociťováno. Stejně jako kolektivní vzpoura. Sám Radiščev píše: „Подобно тому, как в обществе, где удручение начинает превышать пределы терпения и возникает отчаяние, так и в нашем обществе... единомыслие протекло всех души и отчаяние ждало на воспаление случая.“118 Celé Radiščevovo dílo je prodchnuto osvícenskými myšlenkami o právech a svobodě všech lidí, včetně nevolníků, představami dobrých vládců a politických systémů, mezi nimiž nemá absolutistické zřízení místo. Radikálně a otevřeně proti současnému stavu však Radiščev vystoupil ve svém nejznámějším díle Cesta z Petrohradu do Moskvy z roku 1790, a toto vystoupení podstatně změnilo a ukrátilo jeho život. Ihned po vydání se kniha rychle rozprodala, a přestože jako cestopis prošla cenzurou, jakmile se dostala do rukou Kateřiny II., byla okamžitě zakázána a zbylé výtisky zničeny. Podle A. N. Veselovského přispěl k objevení knihy carevnou G. R. Děržavin, jenž byl prý natolik uražen Radiščevovým zobrazením Rusi, že své rozhořčení dával horlivě najevo.119 Ve stínu revolučních událostí ve Francii, zapůsobila kniha jako přímý útok na trůn a její autor byl vsazen do vězení a podroben výslechům. Nakonec byl za zradu a podněcování odporu vůči státní moci odsouzen k trestu smrti, jenž byl následně carevnou změněn na desetileté vyhnanství v Ilimsku. Podmínky vyhnanství však byly kruté už od počátku, už samotnou cestu by Radiščev zřejmě nepřežil, a zde zasáhl jeho přítel, hrabě Voroncov, jenž najal kočár, který dopravil odsouzence na místo výkonu trestu.120 Po smrti Kateřiny II. a korunovaci cara Pavla I. v roce 1796 byl Radiščev omilostněn s podmínkou, že bude žít v obci Němcovo v Kalužské gubernii. Plnou 117

Макогоненко, Г. П.: А. Н. Радищев. Биография, пособие для учащихся, с. 22-26. Орлов, П. А.: Русский сентиментализм, с. 65. 119 Веселовский, А. Н.: Просветительный век и александровская пора, с. 236. 120 Bínová, G. – Dohnal, J. – Pospíšil, I.: Panoráma ruské literatury, s. 106.

118

55

svobodu získal až za cara Alexandra I., kdy byl povolán zpět do Petrohradu a stal se členem zákonodárné komise. Sestavil Projekt liberaľnogo uloženija, v němž kladl důraz na práva člověka a svobodu slova. Při jeho představení se však dostal do sporu s hrabětem Zavadovským, který měl silný vliv na Radiščevovu psychiku, spolu s rozčarováním z vlády obou nových carů, která fakticky nepřinesla žádné zlepšení ani naději na pád absolutistické moci. Takto je podmíněna jedna z verzí jeho smrti, končící sebevraždou lučavkou královskou. Cesta z Petrohradu do Moskvy Radiščevova kniha je koncipována jako cestovní deník, rozdělený na kapitoly podle jednotlivých zastávek na cestě, názvy obcí jsou i názvy kapitol. Ve skutečnosti v nich však nenajdeme typické cestopisné poznámky, ale cílené vylíčení bídy a neštěstí, na něž zaměřuje autor svou pozornost. Už v počátečním věnování příteli Kutuzovovi je tento duch naznačen: „Я взглянул окрест меня – душа моя страданиями человечества уязвлена стала.“121 Pravda o ruském venkově je tu podána ve formě realistických obrazů z drsného života rolníků, zaostřených

vždy

na

konkrétní 122

na nevolnickém obyvatelstvu.

případ

bezpráví

a

krutosti,

páchané

Pod vlivem sentimentalismu se však tyto scény

okamžitě zrcadlí v duši autora, jehož prožívání jsme svědky. Vše je tedy viděno skrze clonu jeho citlivého vnímání. Tyto výjevy jsou prokládány podobenstvími a filosofickými reflexemi, zaměřenými na představu ideálního státního uspořádání. Někdy jsou vykládány přímo autorem, jindy si je osvojuje některá z epizodních postav. V každé z kapitol se rozehrává kratičký příběh, ilustrující nějaký nešvar ruského politického a sociálního zřízení, v němž stojí nevolník v roli oběti a patří mu veškeré autorovy sympatie. Je zde patrná intenzívní snaha vzbudit čtenářův soucit, iniciovat reakci na přečtené. Hlavním cílem, jádrem autorova snažení, však není navodit prostřednictvím četby pocit, na jehož vlně bude čtenář unášen, ale vzbudit v člověku rozhořčení a tím jej aktivizovat. G. P. Makogonenko o tom píše: „Радищев, став на путь революции, стремлялся «научить прямо взирать» на социально-политическую жизнь самодержавнокрепостнической России, увлечь собственным мужественным примером 121 122

Радищев, А. Н.: Путешествие из Петербурга в Москву, с. 86. Parolek, R. – Honzík, J.: Ruská klasická literatura 1789 – 1917, s. 34.

56

на путь революции передовые круги дворянства. Исторические условия Росии не прдставляли других возможностей.“123 Je to v podstatě ostrá, promyšlená a přesně cílená sociální kritika, zahalená do aury sentimentálního výrazu, jenž má svou jímavostí ještě silněji pohnout lidskými srdci. V duchu zvoleného literárního stylu tak působí nikoli na racionální, ale na senzitivní stránku smýšlení. Na neúplné ukotvení díla v sentimentalismu poukazuje I. Pospíšil také ve vztahu k archaičnosti jazyka a stylu, který Radiščev při psaní využil: „Radiščev se ve svém díle ideově hlásí k osvícenským ideálům svého věku,

ale

jazykově

a

stylově

je

ještě

v zajetí

klasicistické

poetiky.

Sentimentalismus a jeho poetika ještě nejsou trvaleji vstřebány, tvoří toliko povrchový kód jeho hlavní a nejznámější prozaické práce: za maskou sentimentalistického cestopisu se skrývá politický pamflet.“124 Na počátku vzniku tohoto pro Radiščeva osudového díla stálo přesvědčení o nutnosti reforem stávajícího pořádku, podporované veřejnou aktivitou v redakcích satirických a společensko-kritických časopisů. Radiščev měl o poměrech v Rusku již ucelený obrázek, vzešlý z mnoha jeho pozorování, věděl přesně, co chce sdělit. Nebyl si však jistý, jakou formou. Inspiraci našel právě u Laurence Sterna, jehož osobitý styl, započatý v Tristramu Shandym a uzrálý v Sentimentální cestě, zaujal prvního ruského sentimentalistu svým pojetím člověka, jako plnohodnotné, neopakovatelné a svobodné osobnosti. Přesně tento pohled vyhovoval Radiščevovu přesvědčení a cíli, který chtěl takovou osobnost ukázat světu v každém ruském nevolníkovi. Navíc ideál dobra a soucítění lidí mezi sebou se u obou autorů shodoval. Na jeho pozadí tím více vystupovaly negativní stránky, reálně panující ve společnosti. Tím výrazněji byl pociťován rozdíl mezi tím, co je, a tím, co by mohlo být. Jestliže se však Sterne při své cestě dívá okolo sebe převážně optimisticky a hledá v každém výjevu poetiku, Radiščevův zrak je upřen spíše na lidské neštěstí, které vidí všude kolem. Důkazy tohoto neštěstí, tvořící obsah knihy, vydávané za cestopis, mají vzbudit v člověku lidskost a touhu přiblížit se k humanistickým ideálům. Sterne tedy ukazuje nový

123 124

Макогоненко, Г. П.: А. Н. Радищев. Биография, пособие для учащихся, с. 76. Pospíšil, I.: Ruský román znovu navětívený, s. 42.

57

pohled na člověka skrze cit a Radiščev k němu přidává sociální rovinu, dělá z něj prostředek k dosažení cíle.125 Snaha postihnout všechny aspekty daného problému odlišuje Radiščeva od Sterna také využitím různých metod psaní. V rámci jedné kapitoly Cesty z Petrohradu do Moskvy je užita řada postupů, které se těsně za sebou střídají, podobně jako pocity, jež vyvolávají. A. N. Veselovskij o tom píše: „… то описывая встречу, то излагая слышанный будто бы рассказ, или приводя отрывок из найденной рукописи (...) то пердавая аллегорический сон, поднимаясь до пафоса, находя в нужную минуту и смех, вообще не свойственный

ему...

Иногда

в

одной

главе

совмещаются

у

него

юмористическое изображение действительности, задор, бойкость с великим негодованием. Так одна из важнейших глав книги „Спасская волость“ начинаетсы передачей разговора, слышащегося путешественнику из-за досчатой перегородки ... – рассказ так выдержан, что под ним мог бы подписаться великий мастер этого дела – Салтыков (Щедрин). Но миновала эта картина, и один прием сменяется совершенно противоположным, до которого никогда не доходил образец Радищева – Стерн.“126 Autorův projev ve svém střídání nálad působí impulzívním dojmem, emocionálně nabité pasáže se střídají s vážným zamyšlením, kapitoly na sebe mnohdy tematicky nenavazují. Tak například pocitově vypjatá kapitola Jedrovo, v níž přijíždí autor do vesnice, zprvu pod vlivem okouzlení z přirozené krásy vesnických žen spílá městským dámám za jejich nevázaný život. Odsuzuje jejich zkrášlování a umělou péči o své tělo, uvádí příklad přirozené krásy a zdraví místních žen, které si na rozdíl od bohatých dam nečistí zuby a přesto je mají běloskvoucí, o čemž si mohou ony dámy nechat pouze dát. Celý vnitřní monolog autora prostupuje upřímné rozhořčení („И неприметил, как вы, мои любезные городские святьюшки, тетушки, сестрицы и проч., меня долго задержали. Вы, право, того не стоите. У вас на щеках румяна, на сердце румяна, на искренности... сажа. Всё равно, румяна или сажа. Я побегу от вас во всю 125

Архангельский, А. Н.: сопровод. текст к Путешествие из Петербурга в Москву А. Н. Радищева, с. 233-234. 126 Веселовский, А. Н.: Просветительный век и александровская пора, с. 234-235.

58

конскую рысь к моим деревенским красавицам.“127). Po téměř dvoustránkové emotivní výpovědi o svém přesvědčení následuje po větičce „ Теперь прощайте“ neutrální popis setkání s dívkou Anjutou a živý společný rozhovor, přerušený po chvilce opět zamyšlením nad postavením rolníka před sedlákem, s konkrétním příkladem vzpoury vesnických mužů proti svému pánovi, jenž připravil o čest všechny dívky z vesnice, avšak se špatným koncem, kdy byli vzbouřenci za svůj čin potrestáni. Tato odbočka dala prostor k dalšímu rozhořčení, tentokrát nad hloupostí vesničanů. Potom se pokračuje opět v rozhovoru, s Anjutinou rodinou se řeší problém její svatby. Při odjezdu z vesnice vypovídá se autor ze svého okouzlení mladou dívkou, prostřednictvím citově zabarvených zvolání („Анюта, Анюта, ты мне голову скружила! Для чего я тебя не узнал 15 лет тому назад“128), načež se opět jakoby zarazí a vzpomene na příčinu jejího trápení, tedy dívčinu povinnost provdat se za desetiletého chlapce, jelikož její milý nemůže přinést do domu peníze. Čtenář je svědkem dalšího pobouření nad podobnými nápady a odsouzení těchto zvyků nerovných manželství jak mezi vesničany, tak i ve vyšších kruzích. Kapitolu uzavírá bodrý rozhovor cestovatele s kočím o krásné Anjutě. Následující kapitolou je Chotilov s podnázvem Projekt v buduščem, obsáhlé zamyšlení nad nesprávností otroctví, v němž hladoví ten, jenž obdělává půdu a získává obživu pro společnost, avšak tuto půdu sám nevlastní. V tomto projektu se autor přímo obrací na budoucí čtenáře či posluchače („Не ведаете ли, любезные наши сограждане, ...“129), staví zde logické argumenty, bez emocí přesvědčuje o přirozenosti a správnosti stejných práv každého člověka. Za několikastránkový traktát jsou zařazeny další dvě cestovatelské kapitoly, načež Projekt pokračuje. Dále je uvedena kapitola Toržok, věnovaná problému cenzury a doplněná o esej Kratkoje povestvovanie o proischoždenii censury. Poté je čtenář svědkem trhu s otroky v kapitolce Mednoje, skrze niž se dostává k části nazvané Tver, zasvěcené verši. Po úvodních několika odstavcích o klasicistickém verši Lomonosova a Sumarokova, představuje autorovi u oběda jeho spolustolovník vlastní mravoučné verše, přičemž dává najevo svou nespokojenost 127

Радищев, А. Н.: Путешествие из Петербурга в Москву, с. 146. Радищев, А. Н.: Путешествие из Петербурга в Москву, с. 151. 129 Tamtéž, s. 160.

128

59

s převládajícím vlivem francouzštiny v Rusku. Kapitola tak sestává z oněch veršů a komentářů k nim. Kniha tedy není uceleným útvarem, je to spíše soubor částí, napsaných při využití různých postupů, což lze vidět jako variaci na sternovské rozbití formy. Radiščevovi tu ani nejde o návazné vyprávění, líčící vše postupně ve stejném duchu, jeho cílem je vytvořit ucelený obraz celé společnosti a vztahů mezi lidmi v ní. Chce, aby se čtenáři po přečtení knihy složil v mysli jednolitý, ale důkladný dojem, postihující všechny oblasti problematiky. Využívá proto detailů, kopí na sebe konkrétní příběhy a hrůzné výjevy, aby ve výsledku vznikla celistvá vize.130 Inspirace Sternovou Sentimentální cestou je zde sice patrná, ale nenese charakter typického převzetí metody či formy nově příchozího literárního směru. I. Pospíšil pro to užívá pojmu prae-post efekt nebo prae-post paradox, jenž je častým jevem právě v ruské literatuře. Je podmíněn prolínáním domácích a cizích prvků a označuje specifický způsob přijetí a transformování právě určitého cizího jevu do domácí literatury: „jev přejatý z jinýc národníc literatur je transformovaný jakoby nedokonale tak, že se jeví nejn jako vývojová prefáze, ale také jako postfáze, totiž jako originální estetická inovace.“131 V jádru však nemá stejný význam, jako původní jev v zahraniční literatuře, z níž byl převzat. Především, jedná-li se o ruskou literaturu 18. století, která sice navenek působila jakoby v evropském duchu, její systém byl však stále ještě ukotven v renesanci.132 Vrátíme-li se tedy k otázce zařazení Radiščeva a jeho Cesty z Petrohradu do Moskvy k sentimentalismu, P. A. Orlov nastiňuje problém, že pod vlivem některých teorií a názorů může vzniknout dojem, že je svým podáním pravdivého obrazu společnosti v její syrové podobě blíže kritickému či osvícenskému realismu. Jak ale uvedl G. N. Pospělov, nelze asociovat veškerou pravdivost pouze s realismem a naopak směry jako sentimentalismus a romantismus vnímat jako zkreslující: „Особенно важно, не смешивать правдивость идейной направленности

литературных

произведений

130

Pospíšil, I.: Ruský román znovu navětívený, s. 178. Tamtéž, s. 36. 132 Tamtéž, s. 36, 39. 131

60

с

теми

принципами

художественного отражения жизни, которые в них проявляются.“133 Jednoznačně sentimentálním prvkem se zde jeví postava samotného cestovatele, nese typický charakter, jak je znám u Sterna se svou citlivostí a intenzitou prožívání. Kromě něj jsou však podobné vlastnosti připisovány také rolníkům a vesničanům, které Radiščev staví jako příklad celé společnosti. Díky těmto vlastnostem se ve vesnickém prostředí mohou kultivovat rodinné a přátelské vztahy, vzájemná pomoc a solidarita. Naopak bohatí sedláci a měšťané jsou o ně připraveni.134 Například v kapitole Mednoje jsou vylíčeny životní příběhy všech nevolníků, prodávaných na trhu, jako sled dobrých skutků, provázených oddaností ke svým pánům. Stařec byl mladému panskému synovi dědou, jeho žena a dcera byly kojnými, a mladý pán se odvděčil tím, že oklamal a zneuctil jejich vnučku, která je nyní na trhu i se svým novorozenětem. Emotivně zabarvené popisy aktérů kontrastují v případě pánova přítele, který při lsti proti mladé dívce sekundoval a formálně se s ní oženil („Детина лет в 25, венчанный ее муж, спутник и наперсник своего господина. Зверство и мщение в его глазах. Раскаивается о своих к господину своему угождениях. В кармане его нож; мысль его отгадать нетрудно...“) a nešťastné nevolnické rodiny, pro niž znamená prodej do rukou cizích pánů odloučení („Жив многие лета в объятиях один другого, несчастные сии к поносной продаже восчувствуют тоску разлуки.“)135 V rámci teorie o moci nad druhými, která zatvrzuje duši, je šlechta ve většině případů krutá ve své lhostejnosti, díky níž má pocit, že její poddaní nejsou plnohodnotní lidé, ale jsou na světě jen ke službě urozeným. Kromě duševní zkaženosti jsou šlechticům připisovány i fyzické nemoci, vyplývající ze způsobu jejich života. Tématu pohlavních chorob se Radiščev dotýká několikrát, v jeho pojetí jsou vlastní především pánům, kteří je svým nemravným chování přenášejí dál a infikují zdravé vesnické dívky, kdežto městské dámy z vyšších vrstev si za podobnou nemoc vždy mohou samy. Dokonce se zde sám přiznává, že právě z této příčiny kvůli němu zemřela jeho vlastní žena. Nyní si díky obrazu mravně neposkvrněné vesnice svou vinu uvědomuje a kaje se. 133

Орлов, П. А.: Русский сентиментализм, с. 148. Tamtéž, s. 149. 135 Радищев, А. Н.: Путешествие из Петербурга в Москву, с. 184. 134

61

Jak už bylo naznačeno, styl díla není jednotný. Kromě několika vsuvek v podobě faktografického pojednání, například o cenzuře nebo klasicistickém verši, prochází každá kapitola několika fázemi – představení určitého společenského nešvaru, s nímž se autor na cestě setkává, většinou je provází nějaký výjev, situace, do níž projíždějící cestovatel vstupuje. Seznamuje se s aktéry tohoto výjevu a předkládá jejich příběh. Bezprostředně za tím přichází jeho emocionální reakce na danou situaci, načež autor upadá v obecné zamyšlení nad tímto jevem a snaží se najít způsob jejího zlepšení. Střídá se zde tedy popisný styl počáteční situace, dále vyprávění, následované subjektivním emocionálním vylíčením vlastního dojmu, a to vše završuje reflexivní zamyšlení.136 K ilustraci tohoto schématu může sloužit krátká kapitola Jaželbicy, kde jdou jednotlivé fáze přímo za sebou po odstavcích. Nejprve je krátké uvedení do událostí nového dne v duchu deníkového zápisu: „Сей день определен мне был судьбою на испытание...“ Za ním je popsán výjev, jež se odkryl očím autora, jedoucího mimo: „Я проезжал мимо кладбища. Необыкновенный вопль терзающего на себе власы понудил меня остановиться. Приближась, увидел я, что там совершалось погребение. Надлежало уже гроб опускать в могилу, но тот, которого я издали зрел терзающего на себе власы, повергся на гроб и, ухватясь за один весьма крепко, не дозволял оный опускать в землю.“ Načež je situace osvětlena, čtenář se dovídá, že onen muž je otec, právě pohřbívající syna, jenž zemřel na následky pohlavní nemoci, zděděné po otci. Jejich příběh je tentokrát vložen do mužových výkřiků: „Ведайте, ведайте, что я весмъ убийца, возлюбленного моего сына ... Я не прекратил жизни его ни мечом ни отравою. Нет, я более сего сделал. Я смерть его уготовал до рождения его, дав жизнь ему отравленную.“ Jímavou scénu střídá v dalším odstavci expresivně prodaná vnitřní autorova reakce: „Нечаянный хлад разлился в моих жлах. Я оцепенел. Казалось мне, я слышал мое осуждение... Прияв сей смрадный яд в тело мое в совершенном возрасте, затверделость моих членов противилась его распространению и борется с его смертоносностию. Но вы, прияв его от рождения вашего, нося его в себе, как нужную часть сложения, - как воспротивитесь разрушильному его сожжению? ... О возлюбленные мои!“ Po jeho doznání a upřímnému pobouření nad sebou samým 136

Орлов, П. А.: Русский сентиментализм, с. 155.

62

a nespravedlivostí, postihující nevinné, přichází zamyšlení nad příčinou tohoto celospolečenskéh jevu, uvedené řečnickou otázkou: „Но кто причиною, что сия смрадная болезнь во всех государствах делает столь великие опустошения, не токмо пожиная много настоящего поколения, но сокрощая дни грядущих?“137 Popsané vyprávěcí schéma je využito k vytvoření specifické petice, v níž se každá kapitola rovná jednomu bodu, vyjadřujícímu nesouhlas s konkrétním jevem. Aby intenzívněji apelovala na čtenáře, ilustruje tento jev na příběhu, kterému byl autor sám svědkem a navrhuje řešení, přičemž se jedná o zásadní problémy stávajícího systému, jako důležitost společenských zákonů, které by měly vycházet z přírodních, práva na vzdělání a svobodné vyjadřování, práva na sebeobranu nebo nutnost zrušení nevolnictví. Použití deníkové formy umožňuje zvýšit subjektivní dojem, navazuje na tradici sentimentalistických postupů a vyprávění rámuje do podoby cestovních zápisků. G. P. Makogonenko vyložil Radiščevův postup následovně s poukázáním na vývoj samotné postavy cestovatele: „Факты подобраны в следующей последственности: в начале столкновение ложной системы, ложных представлений о действительности, свойственных в начале книги ее герою, с самой действительностью, впервые во всей ее наготе представшей перед путешественником, затем, под влиянием этого столкновения, происходит крушение системы ложных убеждений. В дальнейшем следуют факты, под воздействием которых формирется новое создние путешественника.“138 Ohlasy v literatuře a kritice Kromě vládních kruhů reagovali na vydání Cesty z Petrohradu do Moskvy také pozdější literáti. Ve třicátých letech 18. století to byl Alexandr Sergejevič Puškin, který pod dojmem z díla napsal Cestu z Moskvy do Petrohradu (Putešestvije iz Moskvy v Peterburg, 1834), v níž jakoby doplňuje Radiščevem vykreslený obraz společnosti. Jeho vyprávění začíná v kočáře při výjezdu

137 138

Радищев, А. Н.: Путешествие из Петербурга в Москву, с. 142-144. Макогоненко, Г. П.: А. Н. Радищев. Биография, пособие для учащихся, с. 78.

63

z Moskvy, kdy autor prosí spolucestujícího o knihu k ukrácení dlouhé cesty. Ten mu důvěrně svěřuje právě Cestu Radiščeva. Puškin ji vidí jako knihu, která pobouřila Kateřinu II. a nyní o ni jeví zájem málokdo, obsahující Radiščevovy myšlenky, uvedené bez jakéhokoli pořádku. Jako knihu nudnou, ale zajímavou. Začíná ji číst od konce tak, aby jeho cesta vedla stejným směrem jako v knize. Začíná tedy v Moskvě a zamýšlí se nad úpadkem společensky významného postavení Moskvy Petrohradu ku prospěchu, srovnává změny, které se udály od Radiščevových časů. Ve směru cesty se u obou autorů projevuje symbolika cesty budoucnosti Ruska – u jednoho od Petrohradu k Moskvě, u druhého opačně. Na jiném místě vzpomíná Radiščevův popis obydlí ruského rolníka, ukazující sice jeho nuzotu, ale také nepoddajnost ruského charakteru, což vnímá jako naději. Dotýká se také výkladu o cenzuře, dává do kontrastu aristokracii bohatství, která má v rukou moc nad svobodou slova, a aristokracii tvůrčích literátů, jejichž vliv by měl být v rovnováze. Výsledkem přehodnocení Radiščevových snah byl Puškinův umírněnější pohled na problémy, jichž se původní dílo dotýkalo, a skepticismus k jejich případnému revolučnímu řešení ze strany samotných nevolníků.139 Ve své stati Alexandr Radiščev (1836) navíc Puškin vyjadřuje svůj názor na úlohu Cesty, s nepochopením se staví k samotnému činu Radiščeva – vydání takto otevřené politické kritiky neznámým člověkem bez zastání ve společnosti. Jeho knihu vidí jako nepříliš výraznou bez většího vlivu.140 Pozitivní vztah k Radiščevovi a jeho dílu zastával A. I. Gercen, publikující v tisku pod přezdívkou Iskander.141 Na toto téma se vyjádřil ve stati Imperátor Alexandr I. a V. N. Karazin (Imperator Aleksandr I. i V. N. Karazin, 1862).142 Podobně situaci viděl později G. V. Plechanov v díle Istoria russkoj obščestvennoj mysli, pouze dvě věci Radiščevovi vytkl – jazyk díla, jenž je tím více archaický, čím větší význam je přikládán předmětu výpovědi. Uvádí také důvod Radiščevova stylu vyjadřování, které zapříčinila nedostatečná znalost ruštiny té doby. Radiščev, jenž

ovládal

francouzštinu,

139

studoval

v Německu

Пушкин, А. С.: Путешествие из Москвы в Петербург, с. 73-97. Пушкин, А. С.: Александр Радищев, с. 100-107. 141 Архангельский, А. Н.: сопровод. текст к Путешествие из Петербурга в Москву А. Н. Радищева, с. 228. 142 Герцен, А. И.: Император Александр и В. Н. Каразин, с. 229-230. 140

64

a pronikl také do angličtiny, se učil svému rodnému jazyku u aristokracie tradičním způsobem – z náboženských knih, psaných církevní slovanštinou. Proto se v díle objevují četné prvky tohoto jazyka. Druhou příčinu určité nestravitelnosti díla v moderní době přičítal přílišné citlivosti, která byla však v souladu s tehdejším sentimentalismem.143

16. Kulturní cestopis N. M. Karamzina Jestliže Laurence Sterna v cestopisu zajímá především vnitřní svět hlavního hrdiny-cestovatele, od jehož nálad a nahodilých setkání se odvíjí děj a směr cesty, a obsah díla tvoří především jeho citová pohnutí, Alexandr Radiščev využívá sentimentalistické formy k odhalení smutných pravd o stávajícím politickém a sociálním systému s krutým dopadem na nejchudší vrstvu obyvatel, Nikolaj Michajlovič Karamzin ve svých Listech ruského cestovatele přistupuje k popisu cesty objektivněji. Na rozdíl od svých předchůdců skutečně líčí okolní jevy, které ho zaujmou, podává obraz zemí, jimiž projíždí, pokouší se vystihnout charakter a zvyky jejich obyvatel, ráz krajiny, krásu historických památek, uspořádání společnosti a politického systému. Na své pouti se setkává s význačnými vědci a filosofy a vyhledává místa, na nichž se odehrávaly příběhy známých románů.144 Dílo má navíc myšlenkový přesah, týkající se sebepojetí a vymezení Rusů jako národa, jenž by měl přijmout kulturní zkušenost rozvíjejících se evropských zemí.145 N. M. Karmzin se narodil 1. prosince 1766 v Simbirsku jako syn drobného šlechtice. Zde také získal vzdělání a ve čtrnácti letech byl poslán na studia do penzionu profesora Moskevské univerzity Schadena v Moskvě, kde zároveň navštěvoval

univerzitní

přednášky.

Po

studiích

sloužil

v Petrohradu

v proslaveném Preobraženském pluku, po roce však vojenské služby zanechal. 143

Плехнов, Г. В.: История русской общественной мысли, с. 231-231. Pospíšil, I.: Ruský román znovu navštívený, s. 48. 145 Figes, O.: Natašin tanec. Kulturní historie Ruska, s. 77.

144

65

Na krátko se vrátil do Simbirsku, kde vedl bohatý společenský život, poté se vrací do Moskvy. Zde se seznamuje s hnutím svobodných zednářů a stává se členem zednářské lóže. Začíná působit jako spisovatel a novinář, svými povídkami a překlady zahraničních děl přispívá do časopisu N. I. Novikova Dětská četba (Dětskoje čtenije). V roce 1789 v něm byla také otištěna jeho první sentimentální povídka Jevgenij i Julija. V téže době se vydává na cestu do Evropy, která vede přes Německo, Švýcarsko, Francii a Anglii zpět do Ruska a na jejímž základě jsou napsány jeho Listy ruského cestovatele. Po návratu pokračuje v dřívější činnosti, krátce vydává časopis Moskovskij žurnal, kde byly Listy poprvé uveřejněny, stejně jako jeho sentimentální povídky Ubohá Líza (Bjednaja Liza, 1792) a Bojarská dcera Natalie (Nataľja, bojarskaja doč´). Později vychází několik sborníků a almanachů pod názvem Aglaja (dva svazky, 1792, 1794), Aonidy (dva svazky, 1796, 1797) a Moji bezdelki (1794). Díky těmto dílům začíná v ruské literatuře převládat sentimentalismus a Karamzin upevňuje svou vedoucí pozici v něm. Koncem 18. století, v době kateřinských represí a střídání vládců na ruském trůnu, pociťuje Karamzin významně politickou a společenskou krizi. Novikov a další jeho přátelé jsou trestáni za svou činnost, navíc po dvou letech společného manželství umírá Karamzinova žena. Jako spisovatel se odklání od osvícenských myšlenek a vydává povídky Ostrov Bornholm (Ostrov Borngoľm, 1793) a SierraMorena (1793) v duchu subjektivismu a fatalismu s prvky gotické povídky. Po velké deziluzi, svázané s francouzskou revolucí a domácím děním a přehodnocení svých životních hodnot, ukončuje svou uměleckou dráhu a car Alexandr I. ho jmenuje oficiálním ruským historikem. Dějiny ruského státu (Istorija gosudarstva rossijskogo, 1803-1818) začíná psát v roce 1803 a tato práce mu vydrží na celý zbytek života. Roku 1818 je vydáno prvních osm svazků Dějin, mapujících ruskou historii do počátku 17. století, kdy končí v Rusku středověk. Další tři svazky vycházejí v následujících letech a nedokončený dvanáctý díl po jeho smrti. Hlubší zájem o historii se u Karamzina projevil ještě před začátkem práce na Dějinách, začal se formovat již při psaní Listů ruského cestovatele, konkrétněji v povídce Starostka Marta aneb pád Novgorodu (Marfa-posadnica, ili Pokorenije Novagoroda, 1802) a nedokončeném autobiografickém románu Rytíř naší doby (Rycar´ našego vremeni, 1802-1803). Karamzin umírá 22. května 1826 v Petrohradu. 66

Sentimentalismus ovlivnil Karamzina již v začátcích jeho povídkové tvorby. V díle Jevgenij i Julia vystupují kladní hrdinové, ideální láska, příroda a emoce. Ztělesňují vznešený ideál štěstí milujících se lidí. Také Ostrov Bornholm a Sierra Morеna obsahují prvky sentimentalistické povídky. Jsou to především jednoduchý syžet povídek, v němž ústředním motivem je milenecká láska, také obraz dobrého, citlivého člověka, sentimentální lexika a vášnivé projevy, nepostrádající prolévání slz.146 Nejvýznamnější je však Ubohá Líza, která podle V. Muravjova odkazuje v některých momentech na vesnické obrazy Radiščevovy Cesty z Petrohradu do Moskvy, především v tématu sociální nerovnosti. Například matka Anjuty v kapitole Jedrovo jedná stejně jako matka Lízy, když hrdě odmítá peníze od muže, jenž ať už domněle či skutečně zneuctil její dceru. Spojitost vidí i v mnoha dalších detailech, rozdílnost potom tkví ve formě, v jaké oba autoři odkrývají sociální fakta – Radiščev využívá prostředky publicistiky a Karamzin uměleckého díla.147 Listy ruského cestovatele Román popisuje Karamzinovu cestu, již nastoupil v Petrohradu a zakončil v Anglii, odtud se vrací zpět do Ruska. Završuje tím období svého studia, podobně jako v duchu Komenského stupňů vzdělání, v nichž cestování a vlastní zkušenost má být posledním článkem. Kniha je psána v žánru korespondence a vyznívá jako soubor skutečných dopisů, posílaných Karamzinem svým přátelům v Rusku. Tak se k adresátům dopisu v textu obrací („Прожив здесь десять дней, друзья мои, через час поеду в Ригу.)148 Kapitoly se zde nerozlišují názvy, ale tvoří je jednotlivé dopisy, opatřené názvem místa, kde byly napsány, a datem. Stejně tak osoba hrdiny díla má být shodná s jeho autorem. Jak ale dokládají Jurij Lotman a Vladimir Muravjov v komentářích ke knize, data literárních dopisů a data skutečné Karamzinovy cesty se na mnoha místech liší. Žánrově tedy nelze vnímat korespondenci jako přímé otištění skutečných dopisů, ale pouze jako formu literárního díla, které bylo napsáno až po Karamzinově návratu zpět do Ruska. Jeho cesta tak nepochybně tvoří osnovu vyprávění, založenou 146

Mandát, J.: Ruská sentimentální povídka, s. 15-20. Муравьев, В. С.: Путьем своего века, с. 22-23. 148 Карамзин, Н. М.: Письма русского путешественника. Повести, с. 173.

147

67

na cestovním deníku autora, vedeném podle tehdejšího zvyku, ale ne vše je do ní zahrnuto. Dílo vznikalo a bylo uveřejňováno na stánkách Moskovskogo žurnala v bouřlivé době, kdy bylo nebezpečné psát o kontroverzních tématech a zmiňovat se o nepohodlných lidech. Proto Karamzin vypustil ze svého vyprávění například setkání s A. M. Kutuzovem, blízkým přítelem Radiščeva, jemuž byla věnována jeho Cesta z Petrohradu do Moskvy. Karamzin svým přátelům ze své cesty pravděpodobně psal, ale velice málo, přičemž jim zakázal psát zpět, zřejmě proto, aby mohl co nejintenzivněji využít svůj čas. V ovlivnění Laurencem Sternem zkombinoval žánr dopisů s cestopisem a utvořil tak originální komplexní dílo. To v sobě zahrnuje množství literárních postupů, zarámovaných formou korespondence.149 Najdeme zde přímé zápisky z cesty: „Завтра в пять часов утра сядем в почтовую лодку и поедем в Шалон. С учтивою хозяйкою мы уже расплатились. Каждый день стоил нам здесь около луидора.“150, poznámky deníkového typu: „С приезду моего в Париж все вечера без исключения проводил я в спектаклях и потому около месяца не видал сумерек. Как они хороши весною, даже и в шумном, немиловидном Париже!“151, či záznamy dialogů v přímé řeči, jako například v lionském divadle: „О д и н. (оборотясь ко мне). Подле нас в ложе сидит русский? Я (взглянув в другую ложу). Один немец, другой датчанин, третьего не знаю. О д и н. По крайней мере я имею честь говрить с русским? Я. Я русский.“152 Častá jsou také líčení přírodní krás, především při jeho zastávkách v alpských zemích: „Теперь, друзья мои, предствьте себе большую реку, которая, преодолевая в течении своем все препоны, полагаемые ей огромными камнями, мчится с ужасною яростию и наконец, достигнув до высочайшей гранитной преграды и не находя себе пути под сею твердою стеною, 149

Pospíšil, I.: Ruský román znovu navštívený, s. 43. Карамзин, Н. М.: Письма русского путешественника. Повести, с. 467. 151 Tamtéž, s. 492. 152 Tamtéž, s. 443.

150

68

с неописанным шумом и ревом свергaется вниз и в падении своем превращается в белую кипящую пену.“153 Ještě výrazněji než Radiščev navíc odbočuje po Sternově vzoru z hlavní dějové linie v oslovení svých přátel, jimž jsou adresovány dopisy. Obrací se k nim, aby mohl intenzivněji vyjádřit své nadšení či zklamání z nově objevených míst, nebo aby se vypovídal z vlastního stesku po nich a po domově: „Расстался с вами, милые, расстался! Сердце мое привязано к вам семи нежнейшими своими чувствами, а я беспресстанно от вас удаляюсь и буду удаляться!154 Obecně však chce působit, stejně jako jeho anglický vzor, optimistickým dojmem. Svůj pozitivní vztah k němu a jeho literárnímu stylu vyjadřuje přímo v textu v mnohých odkazech, například při popisu Lavaterových kázání: „Одни восклицания, одна декламация, и более ничего! Признаюсь, я ожидал чегонибудь лучшего. Вы скажете, что с народом так говорить надобно; но Лаврентий Стерн говорил с народом, говорил просто, и трогал сердце – мое и ваше.“155 Karamzin však pojímal svou cestu hlavně jako kulturní a duchovní.156 To odpovídá také směru jeho cesty a zastávkám na ní. Vydal se z Ruska přes Rigu do Pruska se zastávkou v Královci, dále do Saska, skrze Lion do Francie, následovala Paříž a odtud do Anglie. Karamzin byl na setkání se západní Evropou teoreticky připraven, plynně mluvil všemi potřebnými jazyky a byl upřímně zvědav na onu kulturně vyspělou Evropu. Mnohé zastávky netrpělivě očekával kvůli člověku, s nímž se tu toužil setkat. V Královci navštívil Immanuela Kanta, jehož dílu se obdivuje a chová k němu úctu: „Он записал мне титулы двух своих произведений, которых я не читал ... и сию записку буду хрынить как священный памятник.“157 V Berlíně Karla Philippa Moritze, přirovnávaje jeho román Anton Reiser svou psychologií k Rousseauově Vyznání: „Я представил себе Морица – не знаю почему – стариком; но как же удивился нашедши в

153

Tamtéž, s. 326. Карамзин, Н. М.: Письма русского путешественника. Повести, с. 172. 155 Tamtéž, s. 342. 156 Pospíšil, I.: Ruský román znovu navštívený, s. 44. 157 Карамзин, Н. М.: Письма русского путешественника. Повести, с. 193.

154

69

нем еще молодого человека лет в тридцать, с румяным и свежим лицом.“158 Ve Výmaru potom Johanna Gottfrieda Herdera, jenž mu předčítal nové vydání Goethových veršů, a básníka Christopha Wielanda, který mladého Karamzina zklamal svým chladným přijetím se slovy: „Ныне в Германии вышло в моду путешествовать и описывать путешествия. Многие переезжают из города в город и стараются говорить с известными людьми только для того, чтобы после все слышанное от них напечатать. Что сказано было между четырех глаз, то выдается в публику.“159 V Curychu tráví hodně času s Johannem Kasparem Lavaterem, zabývajícím se fyziognomií, jemuž zadává různé písemné filosofické dotazy a dostává od něj odpovědi: „Вопрос: Какая есть всеобщая цель бытия нашего, равно достижимая для мудрых и слабоумных? – Ответ: Бытие есть цель бытия.“160 Karamzin přistupuje k jednotlivým zemím skrze jejich literaturu, rozmlouvá o ní a vysoce si jí cení. Často navštěvuje divadlo, je uchvácen výkony herců, za nimiž ale vidí především kvalitní literární předlohu díla: „Я думаю у немцев не было бы таких актеров, если бы не было у них Лессинга, Гете, Шиллера и других драматических авторов, которые с такою живостию представляют в драмах своих человека, каков он есть, отвергая все излишние украшения, или французские румяна, которые человеку с естественным вкусом не могут быть приятны.“161 Kromě umění si Karamzin všímá kultury lidí obecně, jejich životní úrovně a vyspělosti navštívených zemí, formy jejich státního zřízení a v neposlední řadě vztahu bohatých k chudým, jenž vnímá jako rovnocenný, popřípadě sympatizuje s druhou skupinou, čímž do díla vnáší prvky demokratismu.162 Jedná se z velké části o informativní cestu v duchu evropské cesty Petra I., jejíž vzor v osvícenství přetrval. Podporovala jej i Kateřina II., které doporučoval takovéto nabytí zkušeností pro jejího následovníka Pavla I. Denis Diderot. Také Jean-Jacques Rousseau v díle Emil aneb O Výchově (1762) přikládá poznání cizích zemí a jejich politických systémů zásadní význam, přičemž však je podle něj třeba si

158

Tamtéž, s. 230. Tamtéž, s. 271. 160 Карамзин, Н. М.: Письма русского путешественника. Повести, с. 338. 161 Tamtéž, s. 221. 162 Parolek, R. – Honzík, J.: Ruská klasická literatura1789-1917, s. 39-40. 159

70

všímat jejich dopadu na nejnižší vrstvu obyvatel.163 Karamzin si bere tyto rady k srdci a v monarchistickém Německu si všímá stop feudální rozdrobenosti, všímá si všudypřítomných policistů a stěžuje si na zdlouhavé výslechy všech lidí, přijíždějících do měst, z čehož si mnozí cestující tropí žerty a vymýšlejí různá směšná jména, nebo matou úředníky jejich změnou při vjezdu a výjezdu z města: „Надобно сказат нечто о прусских допросах. Во всяком городке и местечке останавливают приезжих при въезде и выезде и спрашивают кто, откуда и куда едет ... Я не хотел шутить, и для того офицеры просили меня в таких случаях притворяться спящим, чтобы им за меня отвечать.“164 Také vojáků a důstojníků je zde na jeho vkus příliš. Při těchto svých poznámkách má Karamzin ve zvyku srovnávat skutečnost s tím, co slyšel. „Я слыхал, будто в прусской службе нет таких молодых офицеров, как у нас; однако ж выдел здесь по

крайней

мере

десять

пятнадцатилетних.“165

Projevuje

nesouhlas

s despotickým režimem v Prusku a jeho dusivým vlivem na obchod v polském městě Gdaňsku, v rozporu s tvrzením, že pro rozvíjející se trh je třeba svobody podnikání. Co se kultury a společnosti týká, je zklamán, že se po cestě kolem Toruně nemohl zastavit a prohlédnou si pokoje, v nichž žil slavný matematik a astronom Mikuláš Koperník. V městečku Keslin si všímá sochy Fridricha Viléma a zamýšlí se nad jeho přínosem pro Prusko, které obohatil manufakturami, uměním a otevřel do něj cestu cizincům. Obdivuje staré hrady a zámky, v Potsdamu navštěvuje pravoslavný kostel a rozmlouvá se starým krajanem, který si stěžuje, že zapomíná ruštinu a diví se jejímu znění. Na Berlíňanech se mu líbí jejich skromnost, která odpovídá tomu, co slyšel, tedy že obyvatelé Berlína jsou pracovití a nelibují si v bohatství a luxusu, což se však nedá říct o králi, jenž žije ještě nákladněji než jeho předchůdce. Nezbytnou zastávkou byla pro mladého ruského osvícence galerie v Drážďanech a procházka v okolním sadu na něj udělala velký dojem: „Я смотрел и наслаждался; смотрел, радовался – и даже плакал, что обыкновенно бывет, когда сердцу моему очень, очень весело! – Вынул бумагу, карандашь; написал: ,Любезная природа!‘ – и более ни слова!!“166 Také Lipsko zapůsobilo na Karamzina příznivě díky jeho studentské 163

Орлов, П. А.: Русский сентиментализм, с. 200. Карамзин, Н. М.: Письма русского путешественника. Повести, с. Karamzin 2007: 208 165 Tamtéž, s. 191. 166 Tamtéž, s. 244.

164

71

atmosféře, společenskému životu a množství klubů, v nichž se hovoří o vědeckých, politických a literárních novinkách. Při vjezdu do Švýcarska, pro osvícence vzorového příkladu republiky, neskrývá své nadšení: „Уже я наслаждаюсь Швейцариею, милые друзья мои! Всякое дуновение ветерка проницает, кажется, в сердце мое и равевает в нем чувство радости. Какие места! Какие места!”167 Oceňuje švýcarské zřízení, díky němuž jsou zemědělci svobodní, a proto také šťastní a spokojení s vlastní prací, dává za příklad školu, kde se dívky bohatých rodičů učí společně s chudými a pěstuje v nich úctu k ctnostem člověka, nikoli k jeho bohatství. Karamzin dochází k tomu, že fungování takového systému je možné díky pracovitosti a skromnosti zdejších lidí, z nichž ani ten nejbohatší nemá více než jednu služebnou, a přísnému dodržování zákonů. Na příhodě s plačícím mužem, jenž ukradl v obchodě dva tolary a kolem kterého se seběhla celá vesnice s různými návrhy trestů, demonstruje, že takovýto drobný prohřešek je v této zemi, kde se nekrade, vnímán jako velký zločin a provinilce se zastává. V Curychu s nadsázkou mluví o přehnané uctivosti místních obyvatel, kvůli níž chodí po ulici bez klobouku, aby jej nemusel neustále smekat, kdykoli ho pozdraví neznámý kolemjdoucí. Také se zájmem popisuje samosprávu v Curyšském kantonu, kde pouze zlomek obyvatel má občanské právo volit soudce, účastnit se vlády a obchodovat. Takovým občanům je od dvaceti let umožněno vybírat soudce, od třiceti být členem vrchní rady a od třiceti pěti stát se senátorem nebo členem malé rady. V duchu svého zaujetí osvícenskou literaturou, navštěvuje v Lausanne místa děje Rousseauovy Nové Heloisy a Voltairův dům v Ženevě. Složitějším se ukazuje vztah Karamzina k Francii. Nejprve je očarován místní krajinou, provoněnou levandulí, která mu svým charakterem připomíná Rusko. Cestuje nejdříve do Lyonu a odtud do Paříže, která je těžištěm jeho francouzské cesty. Paříž jako město vnímá rozporuplně. Vidí krásu historických památek a uměleckých výtvorů a nezříká se jich, stejně jako společenských událostí a návštěv divadel, na druhé straně však pociťuje přítomnost bídy lidí, žijících v ústraní. Právě ti jej zajímají ze všech nejvíc. Proto sám navštívil pařížský špitál

167

Tamtéž, s. 311.

72

a byl udiven množstvím pacientů a pečlivou starostlivostí jeptišek, které se o ně starají: „Здесь то надобно собирать черты для картин страждущего человечества, прибирая тени к теням. Но какое упражнение! Кто вынесет весь ужас его! – Между смертию и болезнию попадлось в глаза и томнорадостное выздоровление... Присмотр за больными также достоин хвалы всякого друга человечества – и где можно расточать ее с живейшим удовольствием, Милосердие! Сострадание!“168 Jeho zájem přitahují chudí obchodníci s dámskými špendlíky, které sbírají po zemi v divadle, vzbuzují v něm úctu, které by se mělo dostat všem, jež se snaží poctivě uživit vlastníma rukama. K pařížské aristokracii se staví přezíravě, kritizuje Ludvíka IV. za pronásledování hugenotů a tím pádem vyhnání tisíců pracovitých lidí ze země. Terčem jeho nelibosti je také Francouzská akademie, založená kardinálem Richelieu, jemuž se každý nový člen nyní musí klanět a tím značně trpí pěstování vědecké kritiky. Podle Karamzina tvoří většinu jejích členů sotva gramotní, hlavně však urození lidé. Karamzin přijel do Francie v revoluční době, což se projevilo v jeho státotvorných úvahách. Povstalci zamýšlená republika se mu jako model státu zamlouvá nejvíce ze všeho, cestu k ní, kterou vidí v Paříži, však odsuzuje. V tomto se názorově rozchází s Radiščevem, jenž považoval povstání lidu za pozitivní jev.169 Karamzina naopak stejná věc děsí. Povstání a z něj plynoucí diktatura je pro něj to nejhorší, co může stát postihnout. Za jediný správný způsob považuje pomalou, umírněnou změnu, jaká se udála ve Švýcarsku, kterému se podařilo osvobodit od rakouské nadvlády a vymezit se vůči nárokům Francouzů. Radikalismus

zavrhuje:

утвержденное,

есть

несовершеннейшем

„Всякое

святыня надобно

гражданское

для

добрых

удивляться

общество,

граждан, чудесной

и

веками в

самом

гармонии,

благоустройству, порядку. ,Утопия‘ будет всегда мечтою доброго сердца или может исполниться неприметным действием времени, посредством медленных,

но

верных,

безопасных

успехов

разума,

просвещения,

воспитания, добрых нравов. Когда люди уверятся, что для собственного их

168 169

Карамзин, Н. М.: Письма русского путешественника. Повести, с. 452. Орлов, П. А.: Русский сентиментализм, с. 204.

73

счастья добродетель необходима, тогда настанет век златой и во всяком правлении человек насладится мирным благополучием жизни. Всякие же насильственные потрясения гибельны, и каждый бунтовщик готовит себе эшафот.“170 Je svědkem ozbrojené šarvátky v ulicích, kde k rebeliím nejvíce provokují ti nejchudší, dožadují se spravedlnosti, berou ji do svých rukou a lid se tak ve Francii stává strašným despotou, kterého zajímá pouze revoluce. O proměně národa se zmiňuje i při marném hledání místa posledního odpočinku dvou hrdinů ze Sternova románu o Tristramu Shandym: „Увы! И я не мог найти его!.. Спрашивал – но французы думают ныне о соей революции, а не о памятниках любви и нежности!“171 Bojí se o budoucnost ušlechtilého státu, který ušel dlouhou cestu k dnešní civilizované podobě a nynější události jej vrhají do úpadku. Vzpomíná takové slavné civilizace jako Řecko, Sýrii a Egypt, s nimiž podobný proces proběhl, pozitivní věc ale vidí v tom, že s pádem jedné civilizace přichází rozkvět jiné: „Одно утешает меня – то, что с падением народов не упадает весь род человеческий: одни уступают свое место другим, и если запустеет Европа, то в средине Африки или в Канаде процветут новые политические общества, процветут науки, искусства и художества.“172 Jedním z následků revoluce je také vyhnání aristokracie a tím pádem i společenského života, ti, co zůstali, žijí uzavřeni v rodinném kruhu a zář Paříže pohasla. Přesto, když Karamzin Paříž opouští, zůstává pro něj Francie prvním místem po své vlasti, kde by si přál žít, mimo jiné díky uctivosti Francouzů, vyjádřené v jejich nenapodobitelném úsměvu: „… все, чего по справедливости могу требовать от чужих людей, француз предлагает мне с ласкою, с букетом цветов.“173 Do Anglie vjíždí Karamzin vyzbrojen teoretickými znalostmi o jednom z prvních států v Evropě, ihned po příjezdu je nadšen bledou krásou Angličanek s tváří jako z románu. Obdivuje se čistotě a skromnosti jejich šatů a dobrému vkusu. Podobné přednosti vidí všude kolem, upravená města s dlážděnými chodníky pro pěší, jejichž krása netkví ve velkoleposti ohromných kamenných

170

Карамзин, Н. М.: Письма русского путешественника. Повести, с. 488-489. Карамзин, Н. М.: Письма русского путешественника. Повести, с. 463. 172 Tamtéž, s. 468. 173 Tamtéž, s. 623.

171

74

budov, kontrastujících s chudými čtvrtěmi jako ve Francii, ale ve vyrovnanosti neomítnutých domů, z nichž číší obecně vysoká životní úroveň bez větších skoků a propastí: „Какая розница с Парижем! Там огромность и гадость, здесь простота с удивительною чистотою, там роскош и бедност в вечной противоположности, здесь единообразие общего достатка;174 Vnímá Anglii jako vrchol celé cesty, na nějž ho předešlé země svou krásou pouze připravovaly, ocitá se doslova v jiném světě. Dlouze popisuje zvyky anglického stolování, jak se odlišují v každém regionu, reálie, pro něž nemá ruština ekvivalent, uvádí v originále a v poznámkách je popisuje. Je unesen všudypřítomnou čistotou, která se nevyhýbá ani kuchyním, a na každém městě je pro něj nejlepší, jak sám říká, samotné město. Prochází památky architektury a muzea, v Britském jej mezi mnoha starověkými památkami nejvíce zajímal originál Magny Charty Libertatum neboli Velké listiny práv a svobod, vydané v roce 1215, smlouvy o omezení práv panovníka, která položila základ konstituční monarchie v době, kdy byly ostatní evropské státy ještě „погружены в мрачное варварство“.175 Popisuje i další pilíře konstituce, nezávislost soudů, navštěvuje Justice Hall, je svědkem soudního přelíčení a na konkrétním případu muže nespravedlivě obviněného z vraždy, který byl díky možnosti odvolat se na soud, zaručeným v listině Habeas Corpus Akt, zproštěn viny a propuštěn, demonstruje její důležitost. Kromě údivu nad pozitivy Anglie a jejího zřízení, přichází i rozčarování ze skutečnosti neodpovídající představám, získaným z knih nebo pocházejících z úst ruských anglomanů. Například věznice pro dlužníky King’s Bench, popsaná jako velice příjemné místo, obklopené sadem, tomuto popisu neodpovídala. Upravenost měst zkalila neřest nočního pouličního života, jíž se účastnily i sotva dvanáctileté dívky, a stejná přítomnost bídy, jako v Paříži, pouze s tím rozdílem, že zde chudáci nežijí na půdách, ale ve sklepech. Navíc v Anglii bují lupičství v takové míře, že zloději okupují hostince a vytvářejí vlastní kluby s hierarchií, která je dělí na zloděje domácí a kapesní a na ty, kteří přepadávají pěší a koně. V mateřské zemi sentimentalismu Karamzina zklamaly i hrdinky povídek a románů – služebné, které rozhodně neoplývaly takovou oduševnělostí, jakou

174 175

Tamtéž, s. 638. Карамзин, Н. М.: Письма русского путешественника. Повести, с. 687.

75

očekával. Také rodinný život, jenž v Anglii poněkud ustupuje společenskému, v něm nevyvolává sympatie a neslučuje se s jeho osvícenskou představou: „Я всегда думал, что дальнейшие успехи просвещения должны более привязать людей к домашней жизни. Не пустота ли душевная вовлекает нас в рассеяние?“176 Na konci své pouti Karamzin rozmýšlí o Angličanech jako národu, k němuž vždy vzhlížel a o Anglii, kterou si představoval jako nejlíbeznější krajinu svého srdce, nyní však po osobní zkušenosti je nucen svůj názor srovnat s realitou: „Мне казалось, что быть храбрым есть... быть англичанином, великодушным – тоже, чувствительным – тоже, истинным человеком – тоже. Романы, если не ошибаюсь, были главным основанием такого мнения. Теперь вижу англичан вблизи, отдаю им справедливость, хвалю их – но похвала моя так холодна, как они сами.“177 Váží si jejich zákonů, umění a osvícení, ale žít mezi Angličany by nechtěl. Zčásti kvůli neustále zamračenému počasí jsou melancholičtí a chladní, nepříliš otevření cizincům, hrdí na svůj humor, který u nich však Karamzin nevidí, egoističtí a vypočítaví. Stejně jako by Francouze označil jako lehkomyslné, Angličany potom jako zamračené a nevlídné. Cestovní poznámky a charakteristiky navštívených zemí jsou v díle přerušovány promluvami, adresovanými Karamznovým přátelům ve fiktivních dopisech. V kratších zvoláních chce autor zdůraznit popisovanou věc, v těch delších projevuje svůj stesk po domově: „После письма, пересланного через Лафатера, не получал я от вас ни одной строки. Не совестно ли вам так долго молчать? Вы знаете, что я только посредством вас сообщаюсь с любезным моим отечеством.“178 Někdy přechází v zamyšlení nad rozporem touhy poznávat nové kraje a stesku po domově. Uvádí dva typy lidí – věčného cestovatele, neschopného zůstat na jednom místě a jehož duše tímto způsobem života strádá. Na druhé straně líného člověka, který žije celý život na jednom místě, dělá pořád stejné věci a vede stejné rozhovory. Jeho city hrubnou a duše upadá do spánku. Je proto důležité udržovat obě tendence v rovnováze. V tomto 176

Tamtéž, s. 691. Карамзин, Н. М.: Письма русского путешественника. Повести, с. 712. 178 Tamtéž, s. 393.

177

76

sentimentalistickém duchu se Karamzin obrací ke svým čtenářům: „Ах друзья мои! Человек, который десять, двацать лет может пробыть в чужих землях, между чужими людьми, не тоскуя о тех, с которыми он родился под одним небом, питался одним воздухом, учился произносить новые звуки, играл в младенчестве на одном поле, вместе плакал и улыбался, - сей человек никогда не будет мне другом!“179 Nejen citovost a lásku k vlasti chce Karamzin předat ruské společnosti, která bude jeho román číst, ale i všechny ideály, jež ho vedly k cestě Evropou. Karamzin-spisovatel si je vědom toho, že prostřednictvím Karamzina-cestovatele, ať už přímo nebo pouze v náznacích ze strachu před současnou politickou situací v Rusku, provází čtenáře po kulturní a státotvorné tradici čtyř evropských zemí.180 Chce tímto komplexním dílem o evropské historii a kulturních hodnotách vzdělat a inspirovat ruskou společnost k vytvoření podobné tradice. Obrazy různých politických situací, v nichž se ocitá Švýcarsko, Německo, Francie a Anglie mohou sloužit jako příklady, ze kterých může Rusko těžit. Nadšení uměním a vědou, zaujetí myšlenkami významných filosofů touží včlenit do povědomí ruského národa. V těchto aspektch se již projevuje Karamzinův historiografický zájem, I. Pospíšil o tom píše: „S postupem líčení Francie a později Anglie se stává stále zřejmější, že Karamzin nebuduje svůj román jako sentimentalistický epistulární cestopis, ale jako státotvorný základ budoucího velkého Ruska: Dopisy ruského cestovatele jsou zcela zřetelným signálem úkolu, který si mladý Karamzin dal: vytvořit ruskou kulturu a vědomí ruské tradice jako základ k vybudování velké říše: vyvrcholením této snahy bylo také zdánlivě nepochopitelné opuštění pozice oblíbeného básníka a povídkáře. Literatura a román byly pro něho pouhými přestupnými stanicemi poslání, které ukončil jako dvorní historiograf.“181 Při popisu šťastných, svobodných švýcarských rolníků, vážících si své vlasti, si tehdejší Rus nemohl nevzpomenout na postavení rolníků v Rusku a jejich vztahu ke své zemi. Na švýcarském venkově obecně ilustruje, jak následování zákonů přírody vede ke štěstí, v idylických obrazech rodiny na pozadí alpských pastvin. Dojímavé líčení krajiny a přírody, čistých anglických měst, péče francouzských 179

Tamtéž, s. 400. Орлов, П. А.: Русский сентиментализм, с. 200-201. 181 Pospíšil, I.: Ruský román znovu navštívený, s. 46.

180

77

jeptišek o nemocné, dodržování zákonů a přiznání stejných práv všem lidem, společenskost, které si tolik cení na Francouzech a kterou nenachází u Angličanů, tolerance různých církví na rozdíl od náboženského fanatizmu, to vše jsou myšlenky, odpovídající jeho osvícenskému založení. Po návratu ze své evropské expedice předložil ruskému publiku tento historicko-kulturně-politický přehled Evropy s cílem převzít z něj některé již existující tradice, vymezit Rusko coby plnohodnotnou zemi s vlastní kulturou a zapojit ji do celkového obrazu civilizovaného světa, k němuž patří. V tomto procesu přirozeně dochází ke střetnutí ruského východu a evropského západu, jež je problémem v ruské filosofii tradičním a jeho aktuálnost se soudobými cestami Rusů do Evropy jen posílila. Také Karamzin v některých pasážích zmiňuje obraz Ruska, existující v myslích Evropanů. Smích u něj vyvolal dotazník francouzské hraběnky, která rozmýšlí, kam by se v krajním případě před revolucí z Francie uchýlila. Rusko je pro ni jednou z možností, ale nic o něm evidentně neví, a tak využívá své známosti s Karamzinem a pokládá mu v dopise konkrétní otázky, zda je možné s křehkým zdravím přežít v ruském podnebí, které roční období je příjemné, co může nabídnout ruský společenský život a zda Rusové vítají ve své zemi cizince. Vážnější zamyšlení na téma Rusko v očích Západu v něm však vyvolala osoba Pierra Charlese Levesquea, autora knihy Rossijskaja istorija (Histoire de Russie, 1812), spolu s lítostí nad tím, že jediná kniha o ruské historii je psána perem Francouze a že na rozdíl od dějin jiných evropských států jsou ty ruské považovány pro ostatní za nezajímavé, s čímž rozhodně nesouhlasí. Navrhuje zde sepsat ruské dějiny po vzoru Humových Dějin Anglie (The History of England, 1754-61), tedy popsat především ty události, v nichž nejvíce vystupuje charakter národa a ty méně zajímavé zkrátit nebo vynechat. Navíc Karamzin v Levesqueově knize nachází názory, neslučitelné s vlastním přesvědčením a vlastenectvím. Jablkem sváru je pro něj část, pojednávající o reformách Petra I., jenž podle autora pouze kopíroval ostatní národy, za což si ho nelze vážit. Karamzin připomíná, že podobný názor mají i někteří Rusové a argumentuje zde vlastní teorií o rozvoji národů, který je pro všechny jeden. Jestliže jsou tedy ostatní národy chytřejší, proč by s nimi Rusko nemohlo sdílet jejich pokroky a učit se o nich i v takových zdánlivých maličkostech, jako je holení vousů a zkrácení 78

nepohodlných šatů? To vše je podle něj pozitivní cesta, jak přemoci vzdorovitost Rusů a dát jim pružnost, přizpůsobivost a schopnost se učit. Těmito činy Petr I. dokázal, že je osvícený panovník: „Избирать во всем лучшее – есть действие ума просвещенного, а Петр Великий хотел просветить ум во всех отношениях.“182 Karamzin pohlíží na věc realisticky, uvádí, že car dal Rusům možnost pohlédnout na Evropu, kde kvetla věda a umění, a tím pádem i možnost v poměrně krátké době dohnat zpoždění, které dělilo Rusko od států, jako jsou Anglie, Francie a Německo. Odsuzuje falešný sentiment nad ztrátou ruskosti a starých mravů, které byly podle Karamzina provázeny hrubostí, nevzdělaností a nudou: „Все народное ничто перед человеческим. Главное дело быть людьми, а не славянами.“183 Snaží se ukázat, že Rusko už patří do onoho celku národů, jejichž rozvoj je jednotný.

182 183

Карамзин, Н. М.: Письма русского путешественника. Повести, с. 526. Карамзин, Н. М.: Письма русского путешественника. Повести, с. 526.

79

17. Vztah Ruska a Západu v cesopisech Podobnou myšlenku později rozvíjel ve Filozofických listech (Filosofičeskije pis´ma, 1836) Petr Jakovlevič Čaadajev, v jejím uchopení byl však mnohem skeptičtější. Podle něj Rusko do tohoto evropského celku nikdy nepatřilo a nepatří tam ani nyní. Snahy Rusů učit se od Evropanů v jeho očích dopadají vždy tak, že se podaří převzít jen vnější zdání, evropské hodnoty a vnímání však Rusům unikají. Při pohledu do historie podle něj pociťuje Evropan dojmy z minulých věků a z komunikace s ostatními národy, na tomto základě se rodí národní a kulturní povědomí, ruský člověk však nic z toho cítit nemůže, nemá žádné vzpomínky ani dědictví. To vše dopadá na každého jedince, který je odtržen od rodového zázemí a jedná chaoticky, neschopen dodržovat jakýkoli řád. Dochází tak daleko, že prohlašuje přispění svých krajanů k obecnému lidskému blahu za nulové, stejně jako význam ruského státu: „Kdybychom se neroztáhli od Beringova průlivu až k Odře, nikdo by si nás ani nevšiml.“184 Zásah Petra Velikého podle Čaadajeva přinesl pouze ideje a tužby, které se nikdy nesplnily vinou ruské sveřeposti, která programově brání jakémukoli pokroku. Při hledání příčiny této společenské izolovanosti Ruska se dostává až do roku 1054 k velkému církevnímu schizmatu, v němž udělali Rusové svou osudovou chybu tím, že se obrátili „k ubohé, ostatními národy opovrhované Byzanci a přejali od ní mravní kodex, který se měl stát pilířem naší výchovy.“185 Tímto byli odtrženi od prostoru, kde cirkulovaly nové myšlenky a objevy, kde se rodila společná idea 184 185

Čaadajev, P. J.: Filozofické listy. Apologie bláznova, s. 49. Tamtéž, s. 50.

80

lidstva, tedy uvnitř hranic katolického světa, v němž se postupně utvářela ideální společnost, jakési zhmotnění božího království, které už dávno překonalo prvotní nezralé pokusy o nový směr myšlení. Jak uvádí O. Figes, problém vztahu Rusko – Evropa na přelomu století naplňoval ovzduší ruské filozofie a ovlivňoval zaměření cest Rusů do Evropy. 186 Čaadajev na své cestě navštívil stejné země, jako Karamzin, a přičetl k nim navíc Itálii, ještě před nimi se ale na západ vypravil například Denis Ivanovič Fonvizin. Stejně jako u Čaadajeva byl oficiálním impulzem k jeho dvěma cestám nepříznivý zdravotní stav, ve výsledku se však neomezily pouze na snahu o jeho zlepšení. Fonvizin pobýval ve Francii a všímal si odlišných kulturních tradic, srovnával je s ruskými a ty v tomto srovnání vyzdvihoval. Nejdříve zastával umírněný názor, že nezáleží na národě, ale na jednotlivých lidech, později však svůj postoj značně zradikalizoval. Francie se pro něj stala synonymem přetvářky a povrchnosti, kde svoboda nic neznamená, když si ji chudák musí tvrdě oddřít, čímž se snažil odidealizovat tuto zemi v očích ruských frankofilů. Jeho cestovní poznámky však byly značně ovlivněny ve Fonvizinovi hluboce zakořeněnou ironií, která se občas stávala předsudkem: „Полмили от Мангейма въехали мы во Францию. Первый город Ландо, крепость знатная. При въезде в город ошибла нас мерзкая вонь, так что мы не могли уже никак усомниться, что приехали во Францию. Словом, о чистоте не имеют здесь нигде ниже понятия, – все изволят лить из окон на улицу, и кто не хочет задохнуться, тот, конечно, окна не отворяет.“187 Podobné duchovní mise, v jejichž tradici dále pokračoval například A. I. Gercen (Dopisy z Francie a Itálie, Pis´ma iz Francii i Italii, 1847-52) nebo F. M. Dostojevský (Zimní poznámky o letních dojmech, Zimnie zametki o letnich vpečatlenijach, 1862), a jejich vyhodnocování, se účastnili zrodu dvou názorově protichůdných směrů ve snaze charakterizovat Rusko a jeho historickou úlohu ve světě, na pozadí jeho vztahu k Evropě. Zapadnici šli ve stopách Čaadajevových a Gercenových, slavjanofilové se upnuli k pravoslaví a formovali představu mesianistického údělu ruského státu, jak ji můžeme vidět u Dostojevského. Jeho 186 187

Figes, O.: Natšin tanec. Kulturní historie Ruska, s. 77-80. Фонвизин, Д. И.: Письма из второго путешествия, on-line text.

81

publicistická črta Zimní poznámky o letních dojmech, poprvé otištěná v časopise Vremja, satiricky podává Dostojevského pohled na západní Evropu, vytvořený na základě vlastní cesty. Je koncipována jako krátký soubor cestovních poznámek s četnými odbočkami, zmiňujícími mimo jiné také Fonvizina. Dostojevský se ve stylu fejetonu vysmívá především pokrytectví západní společnosti a jejím předsudkům proti ruskému národu, přičemž vzpomíná na události, které v něm vyvolaly negativní emoce. Podle tónu vyprávnění s nimi však už za hranice vyjel. Například v Německu při placení mýtného na mostě podezříval výběrčího z povýšenosti pouze na základě vlasního pocitu: „Я не знаю, но мне показалось, что немец куражится. ‚Верно, догадался, что я иностранец и именно русский", - подумал я. По крайней мере его глаза чуть не проговаривали: "Ты видишь наш мост, жалкий русский, - ну так ты червь перед нашим мостом и перед всяки немецки человек, потому что у тебя нет такого моста.‘ Согласитесь сами, что это обидно. Немец, конечно, этого вовсе не говорил, даже, может, и на уме у него этого не было, но ведь это все равно: я так был уверен тогда, что он именно это хочет сказать, что вскипел окончательно. Черт возьми, - думал я, - мы тоже изобрели самовар... у нас есть журналы... у нас делают офицерские вещи... у нас.. эх - одним словом, я рассердился и, купив склянку одеколону (от которой уж никак не мог отвертеться), немедленно ускакал в Париж, надеясь, что французы будут гораздо милее и занимательнее.“188 Ve skutečnosti jeho cesta posloužila k zesměšnění ruského okouzlení takovými zeměmi, jako je Anglie a Francie, a poevropšťování stylu života; když Dostojevskij uviděl Berlín, zděsil se, že je opět v Petrohradu. Jeho dojmy z Anglie sestávaly z obrazů obrovských davů lidí, které viděl všude v Londýně, ať už při prohlídce pamětihodností, tak v neděli, kdy se rodiny pracujících oddávají nevázaným pitkám. Podobně jako Karamzin popisuje londýnský svět chudých, jenž se zdá o to horší, že ve dne po něm není ani památky, hlavní město opět nasazuje masku naprostého pořádku věcí. Kritizuje církev v Anglii, která se o masku ani nesnaží a přímo vystupuje jako církev pro bohaté, znemožňující chudým chodit na bohoslužby a věnující více výdajů na misie do Afriky než na 188

Достоевский, Ф. М.: Зимние заметки о летних впечатлениях, on-line text.

82

starost o vlastní trpící. Francii líčí jako zemi, v níž jsou váženi pouze bohatí a peníze znamenají ve společnosti moc a postavení. Její obyvatelé jsou povrchní a libují si v krasořečnictví. Z hesla velké francouzské revoluce: volnost, rovnost, bratrství zůstala podle Dostojevského jen prázdná slova, jež nedokáže francouzský národ kvůli svému charakteru naplnit: „Что такое liberte? Свобода. Какая свобода? Одинаковая свобода всем делать все что угодно в пределах закона. Когда можно делать все что угодно? Когда имеешь миллион. Дает ли свобода каждому по миллиону? Нет. Что такое человек без миллиона? Человек без миллиона есть не тот, который делает все что угодно, а тот, с которым делают все что угодно. Что ж из этого следует? А следует то, что кроме свободы, есть еще равенство, и именно равенство перед законом. Про это равенство перед законом можно только сказать, что в том виде, в каком оно теперь прилагается, каждый француз может и должен принять его за личную для себя обиду. Что ж остается из формулы? Братство. Ну эта статья самая курьезная и, надо признаться, до cих пор составляет главный камень преткновения на Западе. Западный человек толкует о братстве как о великой движущей силе человечества и не догадывается, что негде взять братства, коли его нет в действительности. Что делать? Надо сделать братство во что бы ни стало. Но оказывается, что сделать братства нельзя, потому что оно само делается, дается, в природе находится. А в природе французской, да и вообще западной, его в наличности не оказалось, а оказалось начало личное, начало особняка, усиленного самосохранения, самопромышления, самоопределения в своем собственном Я, сопоставления этого Я всей природе и всем остальным людям, как самоправного отдельного начала, совершенно равного и равноценного всему тому, что есть кроме него.“189 Tato charakteristika potom přechází v teorii o nemožnosti uplatnění socialismu ve Francii. Podle Dostojevského zde znamená pouze utopii, protože se zakládá na lásce k bližnímu a této lásky je schopen pouze člověk, plně odhodlaný se obětovat pro blaho společnosti. Musí to tedy být skutečná osobnost, Francouze však vidí jako natolik povrchní, že pod vnější skořápkou ohleduplností nic hlubšího neskrývají. Od Západu se tedy odklání a utíká od něj k ruskému národu, jeho mravní síle a osobitosti, kterou si, podle Dotojevského, díky vyšší 189

Достоевский, Ф. М.: Зимние заметки о летних впечатлениях, on-line text.

83

síle udržel i přes mocný evropský vliv: „Ведь вся наша жизнь по европейским складам еще с самого первого детства сложилась. Неужели же ктонибудь из нас мог устоять против этого влияния, призыва, давления? Как еще не переродились мы окончательно в европейцев? Что мы не переродились с этим, я думаю, все согласятся, одни с радостию, другие, разумеется, со злобою за то, что мы не доросли до перерождения. Это уж другое дело. Я только про факт говорю, что не переродились даже при таких неотразимых влияниях, и не могу понять этого факта. Ведь не няньки ж и мамки наши уберегли нас от перерождения. Ведь грустно и смешно в самом деле подумать, что не было б Арины Родионовны, няньки Пушкина, так может быть, и не было б у нас Пушкина.“190 Ať již se naděje upínaly k Evropě nebo k Rusku, společným jmenovatelem cestopisných děl konce 18. a první poloviny 19. století byla přítomnost určité vize budoucnosti ruského národa. Jejich autoři zmiňovali klady a zápory těchto dvou rozdílných společností, srovnávali a hledali vítěze těchto srovnání. Hlavní příčinou tomu byla nespokojenost se současným stavem věcí v Rusku a nejistota vlastního postavení vůči Západu. Do těchto procesů zasahovaly dějinné události, především Velká francouzská revoluce, průmyslová revoluce v Anglii a později Napoleonova tažení. Jednalo se tedy nejen o střet kultur a zvyklostí, ale hlavně o různorodost politckých a právních systémů, státních zřízení a forem uspořádání společenosti, které v tehdejší Evropě ještě nebyly pevně zakotvené a Rusko tak mohlo z povzdálí sledovat tuto měnící se mozaiku a vidět důsledky radikálních společenských změn. Cestopis tak byl polem pro filozofická bádání a hledání nejlepšího řešení pro samotné Rusko, záminkou k projevení vlastního názoru, jenž do tohoto žánru vnesl Laurence Sterne a inspiroval své pokračovatele k využití jeho literárních možností. Charakter cestopisu se na ruské půdě změnil a rozšířil o vážnější prvek sociálního a politického zamyšlení či kritiky v duchu ruského zvyku využívat literaturu k filozofickým účelům, přičemž z tohoto prvku vyplývala nutnost radikální změny společenského systému a nalezení a upevnění vlastního sebepojetí.

190

Достоевский, Ф. М.: Зимние заметки о летних впечатлениях, on-line text.

84

V rámci státotvorně zaměřené literatury, která si všímá společnosti a jejího zřízení, přičemž vytváří určité vize, je třeba zmínit také literaturu fantastickou a utopickou. L. Zadražil v doslovu k antologii Magický krystal (Ruské utopickofantastické příběhy)191 připomíná, že tento žánr, typický pro západoevropskou renesanci, nachází v Rusku uplatnění právě v 18. – 19. století ve spojitosti s hodnocením doby Petra I. Vycházel nejprve z překladů zahraniční literatury, první původní ruské dílo představuje „státní román“ Fjodora Emina Dobrodružství Themistokla a rozmanité jeho rozmluvy se synem na náměty politické, občanské, filozofické a vojenské; jeho života běh jakož i krutost osudu bez ustíání jej pronásledujícího (Priključenia Femistokla i raznyje političeskije, graždanskije, filosofskije i vojennyje jego s synom svoim razgovory, postojannaja žizň i žestokosť fortuny jego gonjaščej, 1763). Základ příběhu tvoří také cesta napříč různými zeměmi, na níž se hrdinové seznamují s jejich společenským uspořádáním, včetně návštěvy země, představující ideál sým blahobytem, kterého obyvatelé dosáhli svou mravností a skromností. Jako jeho pokračovatele lze uvést M. M. Ščerbatova, A. Ulybyševa, O. Senkovského, V. F. Odojevského, V. Sologuba, V. Levšina, či V. K. Kjuchelbekera, z jehož Dopisů z Evropy (Jevropejskie pis‘ma) je uveden následující úryvek. Hlavní hrdina, autor dopisů, je Američan z 26. století, putující po Evropě, která je v té době daleko za svou někdejší slávou: „Dopis I. Cádiz, 1. července 251. Konečně jsem tu, v zemi z níž do naší části světa proniklo otroctví a vzdělanost, vraždy, loupeže, umění a vědy, inkvizice a mírné učení Kristovo. (…) A vůbec se mi zdá, že povinnost vyvádí podle možností každého myslícího člověka z tohoto omylu, do něhož upadá většina

našich

historiků

a politiků při úvahách o domnělé vzdělanosti časů Voltairových a Friedrichových. Kolik existuje důkazů, které by musely každého zviklat! Nemluvě už o inkvizici a mučení, o honech na lidi myslící; podívejme se jen na systém merkantilistů, na omyl fyziokratů, na ten odpor, na nějž narážel Adam Smith dokonce i v XIX. století se svým prostým a moudrým učením – pohleďme na záludnou politku Napoleonovu, na ustavičné porušování rovnováhy a nejsvětějších práv lidstva – a my, kteří žijeme ve šťastné době, kdy politika a mravnost jsou jedno a totéž, kdy vláda a národy společným úsilím směřují k jedinému cíli, přestaneme želet – jako 191

Zadražil, L.: Svět naruby, s. 333-349.

85

kdysi někteří lidé v Evropě želeli zlatého řeckého období -, přestaneme želet století sedmnáctého a osmnáctého.“192

18. Závěr Cestopis jako žánr na svém počátku vycházel z faktů. Vznikal jako forma zápisu nových poznatků o světě, získaných buďto na základě putování samotného autora, nebo již dříve zjištěných informací, popřípadě kombinací těchto dvou způsobů. Ve starověku byl cestopis těsně svázán s geografií jako vědou, fungoval v jejím rámci jako sběr dat. Je však třeba vzít v úvahu tehdejší úroveň rozdělení věd na jednotlivé obory, jak je známe dnes. Zeměpis jako takový, tedy soubor jak faktů geografických o planetě Zemi a jejích přírodních podmínkách, tak etnografických, týkajících se jejího osídlení jednotlivými kulturami a vývojem těchto kultur, měl velice blízko k historii. To dokládá autor prvního významného cestopisného díla Hérodotos z Halikarnássu a název tohoto díla – Dějiny. Hérodotos sám kladl důraz na prolínání oborů a nutnost nevycházet z poznatků odděleně, ale vytvářet jejich významovou syntézu. Proto nalezneme v jeho díle popis reliéfu, názvosloví, etnického složení obyvatel a hlavní rysy jejich způsobu života současně. Potřeba získávání nových poznatků v tehdejší době pramenila kromě touhy poznat a zakreslit okolní svět, z velké části z důvodů politických a vojenských, jedním z témat starověkých cestopisů byly proto vztahy mezi sousedními kmeny a národy. Jejich znalost se stala východiskem pro úspěšnou diplomacii. Cestopis tedy sloužil čistě poznávacímu účelu a tak nebylo v zájmu jeho autora získaná fakta nějak stylizovat. Důraz byl kladen především na odlišnosti, ačkoliv mnohdy 192

Kjuchelbeker, V. K.: Dopisy z Evropy, s. 48, 56.

86

byla překvapující informací podobnost dvou etnik, která spolu pouze nekomunikovala a vzájemně se považovala za cizí a tím pádem i jiná. Poznání v takovém případě vedlo k vytváření komunikačních mostů mezi tehdejšími kulturami. Styl psaní byl věcný, objektivní a dokumentární, v souladu se zájmy politků, vojevůdců a obchodníků, jimž byla cestopisná díla určena, důležitými rysy byly přesnost a užitečnost. Ve středověku navázala na tuto činnost v podbném duchu kronika, která se však obracela do minulosti, protože její cíl byl historický. Ve svém zaměření se navíc lišila sférou popisovaného území, jež bylo ohraničeno na původní teritorium státního celku, z něhož autor pocházel. Například Nestor se tedy zabýval Slovany, zmiňoval se o krajině, v níž se původně usadili a o tom, jak vzniklo slovanské názvosloví. O jiných kmench psal pouze v souvislosti se Slovany, především na pozadí válečných konfliktů. Kroniky zasahují navíc do jiných vědních oblastí, které mají se zeměpisem jistou souvislost, jsou to části, pojednávající o náboženském písemnictví a ústní lidové slovesnosti, kterými se primárně zabývá literatura, význam mají ale například také v etnologii. Jako autor neměl kronikář mnoho možností osobně zasáhnout do díla a nechat v něm svůj autorský otisk. Obsah i forma kroniky byly žánrově dány, mohl tedy ovlivnit pouze rozsah, řazení faktů a způsob jejich zaznamenání. Aktuálnímu zeměpisu se ve středověku věnovala pozornost především z důvodů obchodních, kde hrála významnou roli Asie a severní Afrika, bohaté na rozličné druhy zboží, chybějící v Evropě. Také národnost cestopisců se většinou odvíjela od postavení státu v obchodnické hierarchii, jíž dominovala severoitalská města a západní Evropa. Dokladem toho byla proslulá cesta Marca Pola, benátského kupce, jenž byl pověřen diplomatickým posláním ve východní Asii. Žádné systematické poznávání světa tehdy neexistovalo a ani Polo se nevydával na cestu s cílem napsat o ní knihu, v níž by popsal cizí kraje a národy. Veřejnost se s jeho zážitky seznámila jen díky Polovu spoluvězni, který během zatčení v Janově sepsal jeho ústní vyprávění. Do putování se v tomto případě vložila také katolická církev, jež chtěla osvětlit zkazky o národu v hloubi Asie, vyznávajícím křesťanství. Protože byl Polo především obchodník, projevuje se jeho založení ve věcném stylu, udělování pozornosti ekonomice a hospodářství navštívených 87

zemí, spíše než líčení okolní krajiny. Některé pasáže vyznívají přímo jako cestovní průvodce pro kupce, v němž jsou vylíčeny podmínky a nebezpečí, která na ně v Asii čekají. Místní zvířena je zmiňována hlavně pro svou neobvyklost či pro přínos tamnímu hospodářství, stejně jako rostlinstvo. Toto představuje jeden z mála odkazů na autorovu osobnost, která se v objektivním díle nijak významně neprojevuje, přestože se jedná o popis vlastní cesty. Zvláštní kapitolu ve středověkém cestopisectví tvoří Cestopis tzv. Mandevilla, jehož autor ani věrohodnost nejsou doposud jisté. Cesopis tzv. Mandevilla zastupuje skupinu děl, jejichž cílem bylo uspokojit senzacechtivost tehdejší společnosti. V podstatě by se dal považovat za středověkou bulvární literaturu, kde nestojí na prvním místě pravdivost, ale popularita a šokující obsah. Autor Cestopisu s největší pravděpodobností na uvedených místech nikdy nebyl a je možné, že při psaníknihy čerpal právě z Milionu Marca Pola. Jeho dílo je kompilací již dříve uveřejněných faktů, doplněných o fantastické plody autorovy imaginace. Vymyká se proto z dosavadní cestopisné tvorby už účelem svého vzniku. Řadí se k zábavné literatuře, což ho charakterizuje jako beletrii, dobrodružné, fantastické putování, navíc s prvky rytířské epiky. Na území středověké Rusi k podobnému kroku ještě nedošlo. Zde byla cestopisná literatura především ve službách víry, představovala typicky ruský literární útvar tzv. chožděnije, vznikající na základě cesty v duchu poutních tradic. Nejvýrazněji se do literární historie se svým Putováním do Svaté země zapsal Igumen Daniel, jenž v něm popisuje svatá místa za doprovodu výjevů z Bible. Důležitým prvkem zde však jsou faktografické zmínky o cizích zemích a místních tradicích čistě cestopisné povahy. Od 14. století se potom začínají objevovat díla dobrodružnějšího charakteru, mezi nimiž vyniklo Putvání tverského kupce Afanasije Nikitina přes tři moře. V něm se již kromě informací etnografických a geografických setkáváme také s osbními zážitky a dojmy autora. Do pole pozornosti se tak dostávají pocity člověka, jenž se ocitl v neznámém prostředí, mezi věřícími jiné víry, s nimiž zapomíná tu svoji, spolu se zvyky a svátky pravoslaví. Řeší finanční situaci a jiné cestovní potíže. Projevuje se tak dopad cesty na psychiku, který má vždy dvě stránky – osvobozující a realizující, ale také negativní, v níž člověk pociťuje stesk a osamocenost. 88

Z žánrového hlediska významným dílem a předstupněm románu v ruské literatuře

byla

vlastnoručně

sepsaná

hagiografie

protopopa

Avvakuma,

označovaná temínem invertovaná, tedy převrácená, opačná. Je souborem několika vyprávěcích postupů, které dávají dohromady celek, jímž prosrtupuje autorova osobnost. Avvakum popisuje cestu do vyhnanství na Sibiři, je proto logické, že se jeho cestopis bude zabývat osobními zážitky a pocity, Avvakum se však neomezil pouze na ně, jeho „žitije“ obsahuje i zeměpisné výčty rostlin a živočichů a zmínky o původním obyvatelstvu sibiřských krajin. Ve svém jádru se jedná především o spis duchovní, tedy projev Avvakumova přesvědčení ohledně víry a formy jejího vyjádření na pozadí Nikonových reforem. Je zde však obsaženo značné novátorství, nejen žánrové, ale projevující se i v pojetí času, který zde nutně nemusí být reálný, naopak, je využíván subjektivně, vyjadřován neurčitě a na některých místech retrospektivně. S vládou Petra I. nadchází nová epocha pojímání cest za hranice Ruska. Jeho činnost je ocharakterizovala jako pouť za osvícenstvím a modernizací, automaticky stavěla Evropu do pozitivního světla a veškeré kroky směřovala na západ. Tam podle tehdejšího přesvědčení tkvělo jádro pokroku, vědy a kultury. Cesta do Evropy se stala povinnou součástí vzdělání skutečného šlechtice, stejně jako dokonalá znalost francouzštiny. Ruská elita měla jednoznačný úkol – vstřebat do sebe vše evropské a přenést na domácí půdu. Pro literaturu z této situace plynulo určení obsahového zaměření děl, osvícenská ideová základna a styl, označovaný jako sentimentalismus, jenž oživil žánry cestopisu, epistulárního románu, tedy románu v dopisech, a deníkových záznamů. Od svého anglického vzoru se sentimentalismus v ruské tvorbě v určitých aspektech lišil. Základní rysy však zůstaly nezměněny, v jejich čele stál požadavek subjektivity vyprávění, apel na emocionální stránku čtenáře a vyvolání určité nálady, která se jevila důležitější než samotný objekt vyprávění. Při svém utváření na anglické půdě byl sentimentalismus zformován do prozaických žánrů povídky a románu, které měly svou pevnou formu a pod vlivem doznívajícího klasicismu si ji dále udržovaly. Prvním, kdo přišel s touhou po inovaci, byl Laurence Sterne, jenž cítil, že klasicistická pravidla spisovatele zbytečně svazují a brání vyniknutí jeho vlastní 89

osobnosti v díle. Ve svém prvním románu Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho se proto intenzívně snažil rozpohybovat rigidní románovou formu a navázat se čtenářem dialog. Na již hotvém díle je stále zřetelný otisk tvůrčího procesu, samotné čtení znamená sledování autorových asociací, od nichž se odvíjí děj a které jsou závislé pouze na jeho myšlenkových a citových pochodech. Sterne navíc zvolil nádech parodie a v Sentimentální cestě po Francii a Itálii přímo uvádí jména tvůrců, oproti jejichž tvorbě se snaží vyhranit. Označuje sám sebe za cestovatele sentimentálního, význam tohoto slova však ve vuztahu k sobě samému vnímá jinak, výjimečně. Pro něj znamená schopnost vytvořit si natolik pozitivní přístup ke světu, že i v sebenezajímavějším místě se dokáže pro něco nadchnout a zaktivizovat svoje pocity. Laurence Sterne coby Yorik cestuje po západní Evropě, vnímaje však spíše než vnější okolí, jeho vnitřní odraz ve vlasní duši. V jeho cestopise nevidíme nic systematického, žádnou snahu o předání objektivních informací, hraje zde spíše roli filtru, přes nějž nahlížíme do autorova nitra, čteme v jeho emocích a názorech. Nenalezneme zde však žádná vážnější sociální témata, základní esencí, která od něj přešla dál, zůstává emocionalita. Ta se přenesla také do díla Alexandra Radiščeva, jenž ji využil jako formu vyjádření vlastního názoru. V Cestě z Petrohradu do Moskvy fungovala emocionalita jako zesílený důraz na dění na ruském venkově. Radiščev se tu nespokojil pouze s výčtem negativ, existujících v ruské společnosti, která je považovala za normální, chtěl na svých vlastních emocích ukázat, jak by měla tato fakta působit na všechny ostatní. Zaútočil tak na jejich srdce, k čemuž mu dal sentimentalismus návod. Samotný cestopis se zde stává záminkou, rámcováním ve skutečnosti sociálně a politicky kritického díla. Radiščev si z něj bere reálie, které kolem sebe při cestě skutečně vidí, ale ejich popis od realismu upouští. Jsou vyobrazovány v podobě vesnických výjevů, praktické demonstrace poměrů, jimž je autor svědkem. Další fáze potom vycházejí pouze od něj, jsou to reflexe, zaměřené na teoretickou stránku problému, ústící ke způsobu řešení a možné cestě ke zlepšení. Dalo by se říci, že kniha působí podobně jako bojová píseň, její snahou bylo vyburcovat lid k aktivitě důkazem neúnosných podmínek nevolníků. Radiščev v díle zkombinoval jak fakta, tak jejich příčiny, podal nástin toho, jak by 90

měla daná situace vypadat ve správně fungujícím státě, a to vše ověnčil emotivním výrazem. Nikolaj Karamzin v Listech ruského cestovatele navazuje přímo na evropská putování Rusů a pojímá svou cestu jako duchovní. Pozornost zaměřuje na kulturní a společenské aspekty, jimiž se Evropa liší od Ruska a porovnává je mezi sebou. Zprvu cítíme autorův idealismus, s nímž vyjíždí z Petrohradu, vybaven teoretickými znalostmi západoevropské literatury a filozofie. Po jejich stopách se potom vydává v reálu, přičemž se setkává s významnými mysliteli především německé filozofie. Jeho cesta by se dala vyjádřit jako hledání ideální společnosti, střetem osobního teoretického obrazu se skutečností. Ta se do knihy promítá s přibývajícími stránkami stále výrazněji a na konci Karamzinova putování se objekt idealizace přenáší na jeho vlast. Kniha tak získává několik rovin – čistě cestovatelskou s líčením přírodních krás, kulturně-historickou a reflexní. Právě v posledně řečené se odráží Karamzinovo hledačství takového politického systému, kterým by se mohlo inspirovat Rusko. Navštívené země vystupují jako osobité celky, v nichž není vše dokonalé, oproti zidealizovaným vizím Rusů, Karamzin proto poukazuje na to, že i Rusko je takovým kulturně-historickým celkem a mělo by si tuto skutečnost uvědomit. Pasáž, v níž se zabývá pojímáním doby Petra Velikého, zřetelně ukazuje jeho víru v ruský národ. Od Karamzina přechází podobný filozofující duch dále a na základě cest po Evropě vznikají další teoretické charakteristiky těchto dvou světů a jejich vzájemného soužití. Stále je tu motiv hledání a sebeurčení, podporován idealistickými vizemi, dokazování či vyvracení stereotypů, přičemž žánr cestopisu nabývá stále více beletristický styl.

91

19. Příloha: Výhled do 19. století Zčásti jako reakce na romanticky pojatá cestopisná díla a jejich způsob vypodobnění krás cizích zemí, byla napsána kniha Ivana Alexandroviče Gončarova Fregata Pallada (Fregat Pallada, 1855-1857). Gončarov ji pojmenoval podle ruské válečné lodi, na které v roce 1852 vyplul jako člen posádky pod vedením admirála Puťatina na cestu, jejímž konečným cílem bylo navázat kontakty s Japonskem. Fregatu však čekala dlouhá trasa, vyplula z Kronštadtu ve Finském zálivu směrem k Anglii, odtud na jih kolem mysu Dobré naděje, přes Indonésii, Filipíny a Čínu k Japonsku, z něj plula přes Koreu k břehům Sibiře. Gončarov se plavby zúčastnil coby admirálův tajemník a po celou dobu si vedl záznamy, na jejichž základě kniha vznikla. Je členěná na kapitoly ve směru cesty a vyprávění má formu dopisů, adresovaným Gončarovovým přátelům v Rusku. Dohromady tvoří soubor fejetonů a črt s popisy přírody a zvyků obyvatel v realistickém duchu, s příměsí satiry a ironie. Těchto svých schopností autor využívá především v pasážích, odsuzujících počínání

anglických

kolonizátorů

a

jejich

zacházení

s kolonizovaným

obyvatelstvem Afriky a jihovýchodní Asie. S jasnou nesympatií líčí už Anglii při krátké technické zastávce. Posádka tam pobývala zrovna v době po skončení první průmyslové výstavy a Gončarov reaguje na rozvoj techniky a kpitalismu v Anglii. Do protikladu k němu staví chudobu nejnižších vrstev a rozsáhlý obchod s opiem, 92

jenž má nepříznivý dopad na obyvatele kolonií. S despektem popisuje celý způsob života společnosti, podřízené technickým úspěchům a snaze naprogramovat a podčinit si přírodu: „Про природу Англии я ничего не говорю: какая там природа! Ее нет, она возделана до того, что все растет и живет по программе. Люди овладели ею и сглаживают ее вольные следы. Поля здесь расписные паркеты. С деревями, с травой сделано тоже, что с лошадьми и быками. (...) Все породисто здесь: овцы, лошади, быки, собаки, как мужчины и женщины. Все крупно, красиво, бодро; в животных стремление

к

исполнению

своего

назначения

простерто,

кажется,

до разумног сознания, а в людях, напротив, низведено до степени животного. Животным так внушают правила поведения, что бык, как будто бы понимает, зачем он жиреет, а человек, напротив, старается забывать, зачем он, круглый божий день, и год, и всю жизнь только и делает, что подкладывает в печь уголь или открывает и закрывает какой-то клапан.“193 Smuteční atmosféra v Londýně v den pohřbu vojevůdce Wellingtona posloužila k poznámce o anglické posedlosti obchodem: „Лондон запер лавки – сомнения нет: он очень печален.“194 Obecně je Gončarovův popis dosti svérázný, při zmínkách o těžce prаcujících Afričanech či Asiatech, kteří stojí v pozici utlačovaných, je jeho vyjadřování značně realistické (například popis úsměvu černošských žen, jenž ve spojení s tmavou pletí působí až zlověstně). Projevuje se tak snaha distancovat se od romantizujících prvků. Stejně je tomu i v líčení krajiny, sám Gončarov na tuto svou snahu poukazuje. Odmítá nadšené projevy romantiků na adresu cizozemské přírody, tvrdí, že každá příroda je krásná, že v ní nelze nalézt nic nepěkného, a soustřeďuje se na její hlubší poznání. Realisticky podává také podobu mořské bouře, která loď nekolikrát stihne, a nevyhýbá se zmínkám o všedních problémech člověka, trávícího dlouhý čas na moři. Pallada byla na cestě zrovna v době krymské války, kdy se proti Rusku spojily koloniální velmoci Anglie a Francie, zájmy Angličanů na Dálném východě se navíc zkřížily se zájmy Američanů, obě země se účastnily obchodu s opiem a také 193 194

Гончаров, И. А.: Фрегат «Паллада» очерки пуртешествияв двух томах (Т. 1-2), с. 44-45. Tamtéž, s. 36.

93

vysílaly do kolonií náboženské misie a snažily se je poevropštit. Jedinou svobodnou a dokonale izolovanou zemí od světového dění bylo Japonsko, v němž nepřipomínalo Evropu vůbec nic. Právě s ním se snažily evropské země a Rusko spojit, probíhala tak mnohá jednání, která si vyžádala dlouhou zastávku fregaty Pallada. Gončarov si těchto politických a ekonomických okolností všímá, jeho téměř sedmisetstránková kniha je tedy kromě cestovního deníku i kronikou tehdejších procesů ve světě, měnících a utvářejících jeho mocenské a ekonomické rozložení. Podává informace o společenských poměrech a vztazích mezi jednotlivými zeměmi, které byly ruskému čtenářstvu neznámé.195 Fregata Pallada je cestopis se společensko-kritickým zaměřením, čímž tematicky pokračuje ve způsobu tvorby svých předchůdců a přenáší charakteristiku západoevropských velmocí na území jejich kolonií, což vnáší do vyprávění exotický nádech. Kritika tak získává větší pádnost, díky možnosti ilustrovat chování kolonialistů na skutečné situaci, na kterou pohlíží autor vlastníma očima, a tento fakt považuje Gončarov za důležitý, tedy že jeho tvrzení jsou vykládána na základě vlastních zkušeností. Jako kritika vyznívá také pozdější cestopisné dílo Antona Pavloviče Čechova Ostrov Sachalin (1893-1894), jeho způsob podání je však odlišný od způsobu předchůdců, také se žánrovým zařazením nelze zůstat u pojmu cestopis, navzdory podtitulu knihy, jenž zní Zápisky z cest. Ostrov Sachalin se liší od ostatní Čechovovy tvorby jak zpracováním, tak tématem. Jedná se v podstatě o soubor faktů o ruských věznicích na Sachalinu a o všem, co s nimi souvisí. Čechov se zaměřil na množství aspektů života tamních obyvatel, ať už jsou to vězni, vysídlenci, dozorci nebo domorodci, a monitoruje a statisticky zpracovává údaje z oblasti způsobu života, stravování, průběhu trestaneckých prací, poměrů ve věznicích, typů trestů, zemědělství, vzdělání, hygieny, práva, úplatků, složení obyvatelstva, soudnictví atd. Tento široký rozhled a významová zatíženost podmiňují nejednoznačné chápání Čechovovy knihy a také jeho vícežánrovost neboli polymorfnost.196 Jak uvádí I. Pospíšil knize Genologie a proměny literatury, střídá se zde několik žánrů – cestopis, vědecká analýza, polemika

195 196

Лощиц, Ю.: Гончаров, с. 123. Pospíšil, I.: Ruský román znovu navštívený, s. 135.

94

s romantickými představami ruské inteligence a skepticko-ironická publicistika s četným mezitextovým navazováním.197 Rámcově je dílo vydáváno jako cestopis a zpočátku tak i působí. Čechov stručně popisuje cestu Sibiří k ústí Amuru a okolnosti, jež ho na ní doprovází, plavbu k ostrovu, kde pokračuje zachycením vzhledu ostrova, jeho přírodními podmínkami, historií objevných expedic na Sachalin, vývojem názvosloví osad a přírodních útvarů, charakteristikou domorodých kmenů Giljaků a Ainů, dále cestuje od osady k osadě a přibližuje jejich sociální poměry. Přitom využívá jak své vlastní pozorování, tak vyprávění a názory jiných, například šestá kapitola je přímo nazvaná jako Рассказ Егора, nebo je odstavec uveden slovy: „Один корреспондент пишет, что…“198 Kromě těchto způsobů se Čechov navíc opírá o dříve provedené vědecké výzkumy, statistiky a obecně o metody sběru dat, využívané při vypracování kvantitativních a kvalitativních sociologických analýz.199 V samotném textu a poznámkách k němu navíc fakta zakládá na podrobném rozboru přírodních nebo sociálních podmínek, například půdního typu a porostu na Sachalinu: „Для тех, кто выбирает места под новые селения, лиственница служит признаком дурной, болотистой почвы. Так как подпочва-глина не пропускает воду, то образуется торф, появляются богульник, клюква, мох, сама лиственница портится, делается корявой, покрывается ягелем. Поэтому-то здесь лиственницы

некрасивы,

мелкоствольны

и

высыхают,

не

дожив

до старости.“200 Při popisu místního kmene Ainů se Čechov nezastavuje pouze u vzhledu, způsobu života a charakteristických znaků, ale snaží se najít příčinu jejich vymírání, při které využívá vlastních znalostí medicíny a jiných lékařských výzkumů na toto téma: „Причинами исчезания айно Добротворский считает опустошительныевойны, будто бы происходившие когда-то на сахалине, незначительную рождаемость вследствии неплодовитости аинок, а главное болезни. У них всегда наблюдались сифилис, цинга; бывала, вероятно и осьпа.“201 Tímto způsobem zasahuje na pole etnografie. V líčení nelidských podmínek života všech obyvatel Sachalinu vysvětluje jejich příčinu ve špatném 197

Pospíšil, I.: Genologie a proměny literatury, s. 66-68. Чехов, А. П.: Остров Сахалин, с. 62. 199 Pospíšil, I.: Genologie a proměny literatury, s. 67. 200 Tamtéž, s. 202. 201 Tamtéž, s. 216. 198

95

zákonodárství a nedomyšleném systému soudnictví, což prakticky dokládá na citacích trestního zákoníku, které jsou v rozporu se skutečným stavem věcí, mnohdy díky nereálnosti uvedených nařízení. Pokud se v textu projevuje náznak autorovy emoce, potom je to ironický tón, proměňující text v publicistický útvar: „Колония называется исправительной, но таких учреждений или лиц, которые

специально

занимались

бы

исправлением

преступников,

на Сахалине нет; нет также на этот счет каких-либо инструкций и статей в «Уставе о ссыльных», кроме немногих указаний на случаи, когда конвойный офицер или унтер-офицер может употребить против ссыльного оружие или когда священник должен ‚назидать в обязанностях веры и нравственности‘, объяснить ссыльным ‚важность даруемого облегчения‘ и. т. п.“202 Cílem Čechova bylo poukázat na neúnosné podmínky vypověcenců a vězňů na Sachalinu, nelze však v jeho díle vidět podobnost s předchozími snahami jiných autorů, ani díky jeho cestopisnému označení, v němž se shoduje například s Radiščevovou Cestou z Petrohradu do Moskvy, která také cestopisem v pravém slova smyslu není a s níž má společný tzv. odhalovací prvek, neuhýbající před novými reálnými fakty.203 Ostrov Sachalin se liší objektivitou, fotografičností, dokumentárností, poukazováním na paradoxy v zákonech a v realitě, čímž působí především na rozum, i když podává obraz obrovského lidského neštěstí. V podrobnosti a důslednosti jeho práce je množství konkrétních případů, dávajících podnět k praktické reformě celého ruského vězeňského systému krok za krokem. V tom tkví rozdíl mezi Čechovem a jeho předchůdci, kteří se upínali k vizi velkých společenských změn a apelovali na srdce čtenáře expresivně podanými obrazy, avšak opomíjeli nezbytnost nejen teoreticky, ale konkrétně charakterizovat jednotlivý problém a prakticky hledat jeho účinné řešení. Cestopis se zde tedy spojuje s vědou (historií, geografií, statistikou apod.) ovlivněnou literaturou faktu a skeptickou esejí204 a tím předznamenává nový směr vývoje cestopisné literatury.

202

Чехов, А. П.: Остров Сахалин, с. 301. Pospíšil, I.: Ruský román znovu navštívený, s. 80. 204 Tamtéž, s. 135.

203

96

20. Резюме: Жанр путешествия был основан сначала на фактах. Образовался как форма записи новых сведений о мире, полученных на основе или личного путешествия автора, или уже раньше установленных фактов. В древности путешествие было тесно связано с географией как наукой, действовало в ее рамках в качестве сбора данных. Однако необходимо иметь в виду тогдашнее разделение наук на отдельные отрасли, которые мы знаем сегодня. География, под которой подразумевалась сумма географических фактов о планете Земля и ее природных, а также этнографических условиях, касающихся ее заселения отдельными культурами и развитием этих культур, была очень близка к истории. Это доказывет автор первого значительного произвдения с мотивом путешествия Геродот из Галикарнаса и название этого проиведения – «История». Геродот подчеркивал взаимопроникновение отраслей науки и необходимость синтеза сведений. Поэтому в его произведении можно найти описание рельефа, терминологии, этнического состава жителей и главных черт их способа жизни одновременно. Помимо мечты узнать и отметить окружающий мир, потребность в получении новых сведений вытекала тогда отчасти из военных и политических причин,

поэтому одной из тем древних путешествий

являлись отношения между соседними племенами и нациями. Эти знания создавали основу для успешной дипломатии. Путешествие, таким образом, служило исключительно познавателеьной цели, и поэтому стилизация

97

полученных факты не входила в интересы его автора. Хотя внимание и обращалось прежде всего на различия, нередко удивляло сходство двух этносов, которые между собой не общались, вследствие чего считали друг друга чужими. Познание в таком случае вело к созданию каналов связи между тогдашними культурами. Стиль письма был деловой, обьективный и документальный, что соответствовало интересам политиков, полководцев и торговцев, которым путешествия были предназначены; важными чертами являлись точность и полезность. В средневековье на смену жанру путешествия пришла хроника, однако она уже была обращена в прошлое, поскольку ее цель была историческая. Она также отличалась сферой описываемой территории, ограниченной рубежами исходного государства, в котором жил автор. Например, Нестор занимался славянами, писал о земле, на которой они поселились, и о том, как возникла славянская терминология. Жизнь других племен была освещена лишь в связи со славянами, прежде всего на фоне военных конфликтов. Хроники выходят за рамки других дисциплин, связанных с географией, благодаря частям, трактующим религиозную письменность и устное народное творчество, которыми изначально занимается литература, однако значение они имеют и для этнологии. Автор хроники не имел возможности лично проявиться в произведении и оставить в нем свой авторский след. Содержание и форма были установлены жанром, в связи с чем он мог повлиять только на объем и способ записи фактов. Географии в средневековье уделялось внимание прежде всего из-за торговли, в которой значительную роль играли Азия и северная Африка, богатые на различные виды товаров, отсутствующих в Европе. Также национальность авторов определялась позицией государства в купеческой иерархии, в которой господствовали североитальянские города и западняя Европа. Доказательством служит известное путешествие Марко Поло, венецианского купца, исполнявшего дипломатическую миссию в восточной Азии. Никакого систематического знания о мире не существовало, и даже Поло отправился в путь отнюдь не с целью написания книги о чужих краях и народах. Общество ознакомилось с его впечатлениями только благодаря 98

его товарищу по заключению, который во время их ареста в Генуе записал устный рассказ Поло. В том путешествии также принимала участие католическая церковь с целью узнать о народе в глуши Азии, исповедующем христианство. Поскольку Поло был прежде всего купец, характер его деятельности проявляется в деловом стиле повествования, уделении большого внимания экономике посещенных стран, нежели описанию окружающего пейзажа. Некоторые отрывки производят впечатление путеводителя для купцов, описывающего условия и опасности, которые их ожидают в Азии. Это представляет собой одну из немногих ссылок на личность автора, которая в произведении в значительной степени не проявляется, хотя перед нами - описание совершенного им путешествия. Особой главой средневековых путешествий являются «Приключения Сэра Джона Мандевиля», автор которых до сих пор точно не определен. «Приключения

Сэра

Джона

Мандевиля»

представляют

группу

произведений, целью которых было удовлетворить жажду сенсаций тогдашнего общества. В принципе, эту книгу можно считать средневековой бульварной

литературой,

где

акцент

делается

не

на

правдивость,

а на популярность и содержание шокирующего характера. Описанные в произведении места автор, скорее всего, никогда не посещал, и не исключено, что он черпал о них сведения как раз в книге Марко Поло. Его произведение является компиляцией уже ранее опубликованных фактов и плодов необузданного воображения автора. Поэтому данное произведение не вписывается в ряд предыдущих путешествий хотя бы по причине цели своего создания. На территории древней Руси такой шаг пока не был предпринят. Литература путешествий находилась прежде всего на службе религии и представляла собой типичный русский жанр т. н. хождения, возникший на основе путешествия в духе традиции паломничества. Наиболее яркий представитель – Игумен Даниил со своим «Хождением в Святую Землю», в котором он описывает святые места, сопровождая свое описание явлениями из Библии. Однако важным элементом здесь являются фактографические замечания о чужих странах и местных традициях. С 14-го 99

века начинают появляться произведения, носящие более приключенческий характер, среди которых выделяется «Хождение тверского купца Афанасия Никтина за три моря». В нем мы встречаемся, кроме географических и этнографических фактов, также и с личными впечатлениями автора. Таким образом, в центре внимания оказываются ощущения человека, очутившегося в незнакомой среде, где он забывает традиции христианства. Во время путешествия ему приходится преодолевать финансовые трудности и другие сопряженные с дорогой сложности. Таким образом, мы сталкиваемся с описанием влияния путешествия на психику, у которого всегда две стороны – освобождающая, но также и отрицательная, когда человек ощущает тоску и одиночество. С точки зрения жанра, выдающимся произвдением было «Житие протопопа Аввакума им самим написанное», обозначаемое термином «инвертированное». нескольких

Под

данным

повествовательных

термином

подходов,

понимается

образующих

комбинация одно

целое,

в котором проступает личность автора. Аввакум описывает дорогу в ссылку в Сибирь, поэтому предполагается, что его путешествие будет окрашено личными впечатлениями и ощущениями. Но Аввакум не ограничился только этим, и его житие содержит также географические списки растений и животных. По сути, это прежде всего произведение духовное, в котором на фоне реформ Никона мы наблюдаем проявление убеждений Аввакума насчет веры. Однако автор проявляет большое новаторство, касающееся не только жанра, но и, например, восприятия времени, которое здесь не рассматривается объективно, а, наоборот, используется субъективно, и даже ретроспективно. С правлением Петра I наступает новая эпоха восприятия путешествий за

границу.

Его

деятельность

определила

их

как

путешествия

за просвещением и модернизацией, Европа отождествлялась со всем позитивным и все шаги были направлены на запад. Путешествие в Европу стало обязательной частью образования настоящего дворянина, как и отличное владение французским языком. Задачей русской элиты было впитать все европейское и перенести это на домашнюю почву. Русская 100

литература обогатилась идеями просвещения и стилем, обозначаемый как «сентиментализм», который оживил жанры путешествия, эпистолярного романа и дневника. Русский сентиментализм отличался от своего английского образца в нескольких аспектах, но основные черты остались неизменными

–

это,

прежде

всего,

требование

субъективности

повествования и воздействие на эмоции читателя. В период своего возникновения в Англии сентиментализм был оформлен в прозаических жанрах повести и романа, форма которых под влиянием классицизма не менялась. Первым, кому пришла в голову идея об инновации, был Лоренц Стерн – он ощущал, что классицистические правила связывают писателей и мешают проявлению их личности в произведении. Поэтому в своем первом романе «Жизнь и мнения Тристрама Шенди, джентльмена» он попытался «раскрепостить» негибкую форму романа и вступить в диалог с читателем. В готовом произведении видны следы творческого процесса, а самое чтение - это наблюдение за ассоциациями автора, от которых зависит сюжет. В «Сентиментальном путешествии по Франции и Италии» Стерн использовал также элементы пародии и иронии, чтобы показать, чем отличается его стиль от стиля других писателей. Сам себя он обозначает как сентиментального путешественника, но значение этого слова в отношении к себе самому он воспринимает по-другому, исключительно. Оно для него означает

способность

создать

настолько

положительное

отношение

к окружащему миру, что даже в самом неинтересном месте он готов вдохновиться чем-нибудь и активизировать свои чувства. Лоренц Стерн под именем Йорик путешествует по западной Европе, наблюдая, скорее, не за окружающей действительностью, а за ее внутренним отражение в собственной душе. Посредством формы путешествия мы заглядываем в его внутренний мир эмоций и мнений. Здесь нет места для серьезных социальных тем; основной идеей, которая от Стерна перешла дальше, являлась эмоциональность повествования. Она нашла свое отражение в произведении Александра Радищева, где выполняла роль формы выражения собственного мнения автора насчет 101

невыносимых условий, господствующих в русской провинции. Радищев здесь не остановился на простом перечислении отрицательных явлений, поскольку хотел с помощю своих собственных эмоций показать, как эти факты должны влиять на все общество. Путешествие становится поводом к

написанию

социально-

и

политически-критического

произведения

в рамках жанра путевых заметок. Радищев описывает реалии, которые действительно наблюдает вокруг себя, но их описание дается отнюдь не в духе реализма. Автор их изображает в форме деревенских сцен, свидетелем которых становится. В следующих частях мы обнаруживаем теоретические

размышления

с

намеченными

решениями

и

путем

к улучшению. Радищев в своем произведении привел факты, их причины и возможный способ решения, наряду с образом идеальной ситуации в обществе, и к этому добавил эмоциональною окраску. Николай Карамзин в «Письмах русского путешественника» продолжает традицию европейских путешествий русского человека и воспринимает их духовно. Сравнивая Россию и Европу, Карамзин уделяет внимание прежде всего культурному и общественному аспектам, в которых чувствуется их различие. Сначала ощущается идеализм автора, когда он выезжает из Петербурга с теоретическими знаниями о западноевропейской литературе и философии. Он путешествует по следам их величайших представителей, причем встречается с известными личностями философии, прежде всего немецкой. Его путешествие можно описать как поиск идеального общества, столкновение личных теоретических представлений с действительностью. Чем дальше, тем реальность в книге проступает всё отчетливее, и в конце путешествия объект идеализации переходит на Россию. Посещенные страны предстают отнюдь не такими идеальными, как в представлениях русских людей. Карамзин хочет показать, что Россия тоже является частью культурно-исторического целого, и что она должна об этом знать. Отрывок, в котором Карамзин говорит о восприятии эпохи Петра Великого, отражает его веру в русский народ. После Карамзина философская мысль развивается дальше, и на основе путешествий

в

Европу

возникают 102

последующие

теоретические

характеристики этих двух миров и их сосуществования. Устойчивым является мотив искания, самоопределения, доказательства и опровержения стереотипов, причем жанр путешествия приобретает все больше черт беллетристического стиля.

21. Seznam literatury Primární literatura: Cestopis tzv. Mandevilla. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury a umění 1963. Čaadajev, P. J.: Filozofické listy, Apologie bláznova. Přel. L. Zadražil. Praha, Odeon 1987. Kjuchelbeker, V. K.: Dopisy z Evropy. Přel. E. Dolejšová. In. L. Zadražil (eds.): Magický krystal, Praha, Svoboda 1982. Nikitin, A.: Putování ruského kupce Afanasije Nikitina přes tři moře. Red. V. Lesný, Praha, Slovanské nakladatelství 1951. Polo, M.: Milion. Red. Q. Hodura a B. Horák, Praha, Orbis 1950. Shakespeare, W.: Hamlet. Přel. Z. Urbánek. Praha, Orbis 1966. Sterne, L.: Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho. Praha, Odeon 1985. Sterne, L: Sentimentální cesta po Francii a Itálii. Přel. F. Marek. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1958. Гончаров, И. А.: Фрегат «Паллада»: очерки путешествия в двух томах (Т. 1-2). Москва, Правда, 1985. Достойевский, Ф. М.: Зимние заметки о летних впечатлениях, по тексту Полного собрания текстов Достоевского, изданного Ф. Стелловским, 18651866 (http://dostoevskiy.niv.ru/dostoevskiy/proza/zimnie-zametki-1.htm) Карамзин, Н. М.: Письма русского путшественника. Повести. Москва, Эксмо, 2007. Нестор: Повесть временных лет, překlad D. S. Lichačova, on-line text (http://lib.ru/HISTORY/RUSSIA/povest.txt) Протопоп Аввакум: Житие протопопа Аввакума им самим написанное, on-line text (http://www.old-russian.chat.ru/12avvak.htm)

103

Радищев, А. Н.: Путешествие из Петербурга в Москву. In. А. Н. Архангельский (eds.): Фонвизин, Д. И.: Недоросль, Радищев, А. Н.: Путешествие из Петербурга в Москву, Крылов, И. А.: Подщипа. Москва, Просвещение, 1987. Фонвизн, Д. И.: Письма из Франции, по тексту Собрания сочинений в двух томах,1959 (http://www.rvb.ru/18vek/fonvizin/01text/vol2/03letters/03_2nd_trip/272.htm) Чехов, А. П.: Остров Сахалин. In. Сочинения. Т. четырнадцатыйпятнадцатый. Из Сибири. Остров Сацхалин. Москва, Наука, 1978. Sekundární literatura: Bínová, G. – Dohnal, J. – Pospíšil, I. (1995): Panoráma ruské literatury. Albert, Boskovice. Durčianský, M. Chlubný, J.: (http://antika.avonet.cz/article.php?ID=2542)

Herodotos,

2006,

on-line

text

Figes, O.: Natašin tanec. Kulturní historie Ruska. Praha-Plzeň, Beta – Dobrovský&Ševčík, 2004. Horák, B.: Dějiny zeměpisu I. Starověk a středověk. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1954. Horák, B.: Marco Polo a jeho cestopis. In Polo, M.: Milion, red. Quido Hodura a

Bohuslav Horák. Praha, Orbis 1950. Hornát, J.: Sentimentální cesta Laurence Sterna. In. Sterne, L.: Sentimentální cesta po Francii a Itálii. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1985. Hrabák, J.: Čtení o románu. Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1981. Hrabák, J.: Poetika. Praha, Československý spisovatel, 1973. Chlubný, J.: Strabón, 2004, on-line text (http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1963) Chlubný, J.: Tacitus, 2005, on-line text (http://antika.avonet.cz/article.php?ID=2028) Janáček, J.: Předmluva. In.: Cestopis tzv. Mandevilla, Praha, Státní nakladatelství

krásné literatury a umění 1963. Kšicova, D.: Иудея в начале XII в. и в XX столетии (Сравнительное сопоставление поэтки „Хождения“ Даниила и путьевых записок И. А. Бунина „Тень птицы“). In. JEWS AND SLAVS, Volume 10, Semiotics of Pilgrimage. Edited by W. Moskovich and S. Schwarzband. The Hebrew University of Jerusalem, Center for Slavic Languages and Litratures, Jerusalem, 2003. Lesný, V.: Úvod. In. Nikitin, A.: Putování tverského kupce afanasie Nikitina přes tři moře. Red. V. Lesný, Praha, Slovnské nakladatelství, 1951. 104

Lichačov, D. S.: Poetika staroruské literatury. Praha, Odeon 1975. Mandát, J.: Ruská sentimentální povídka. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Praha, Státní pedgogické nakladatelství, 1982. Parolek, R., Honzík, J.: Ruská klasická literatura 1789-1917. Praha, Nakladatelství Svoboda 1977. Pavelka, J. – Pospíšil, I. (1993): Slovník epoch, směru, skupin a manifestů. Brno, Georgetown, 1993. Pelán, J.: Slovník italských spisovatelů, Praha, Libri 2004.

Pospíšil, I. (1998): Genologie a proměny literatury. Brno, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity 1998. Pospíšil, I.: Problém tzv. cestopisu: statika/dynamika prostoru a lidská existence. In. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, X9, 2006, on-line text (http://www.phil.muni.cz/wusl/home/publikace/slavica-litteraria/archiv/slavicalitteraria-archiv) Pospíšil, I.: Ruská románová kronika. Příspěvek k historii a teorii žánru. Brno, Univerzita J. E. Purkyně, 1983. Pospíšil, I.: Ruský román znovu navštívený, Brno, Nadace Universitas, Akademické nakladatelství CERM, Nakladatelství a vydavatelství Nauma, 2005. Stříbrný, Z.: Dějiny anglické literatury I. Praha, Academia 1987. Šimek, F. - Kaňák, M.: Mandeville a jeho cestopis. In. Cestopis tzv. Mandevilla, Praha, Státní nakladatelství krásné literatury a umění 1963. Zadražil, L.: Svět naruby. In. Magický krystal, Praha, Svoboda 1982. Žilka, T.: Poetický slovník, Bratislava, Tatran 1987.

Архангельский, А. Н.: сопровождающий текст. In.: Фонвизин, Д. И.: Недоросль, Радищев, А. Н.: Путешествие из Петербурга в Москву, Крылов, И. А.: Подщипа. Сост. А. Н. Архангельский. Просвещение, Москва, 1987. Веселовский, А. Н.: Просвтительный век и александровская пора. А. Н. Архангельский (eds.): Фонвизин, Д. И.: Недоросль, Радищев, А. Н.: Путешествие из Петербурга в Москву, Крылов, И. А.: Подщипа. Москва, Просвещение, 1987. Герцен, А. И.: Император Александр I и В. Н. Каразин. In. А. Н. Архангельский (eds.): Фонвизин, Д. И.: Недоросль, Радищев, А. Н.: Путешествие из Петербурга в Москву, Крылов, И. А.: Подщипа. Москва, Просвещение, 1987. Гудзий, Н. К.: История древнерусской литературы. Просвещение, Москва 1966.

Ключевский, В. О.: Русская история. Эксмо, Москва, 2009. 105

Кусков, В. В. – Прокофьев, Н. И.: История древнерусской литературы, Просвещение, Ленинград 1987. Лощиц, Ю.: Гончаров. Молодя гвардия, Москва, 1986. Макогоненко, Г. П.: Радищев. Биография, пособие для учащихся. Просвещение, Москва – Ленинград, 1987. Муравьев, В. С.: Путешествие. In. Большая советская энциклопедия, третье издание, 1969-1978, on-line text (http://bse.sci-lib.com/article094282.html)

Муравьев, В. С.: Путьем своего века. In.: Карамзин, М. Н.: Писма русского путшественника. Повести. Москва, Эксмо, 2007. Орлов, П. А.: Русский сетиментализм. Издательство Московского университета, Москва, 1977. Плеханов, Г. В.: История русской общественной мысли. In. А. Н. Архангельский (eds.): Фонвизин, Д. И.: Недоросль, Радищев, А. Н.: Путешествие из Петербурга в Москву, Крылов, И. А.: Подщипа. Москва, Просвещение, 1987. Пушкин, А. С.: Путешествие из Москвы в Петербург. In. Избранное, Москва, Советская Россия, 1980. Пушкин, А. С.: Александр Радищев. In. Избранное, Москва, Советская Россия, 1980.

106