Proces odebrání dítěte z rodiny z pohledu sociálních pracovníků

Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií

Proces odebrání dítěte z rodiny z pohledu sociálních pracovníků Bc. Adéla Kozáková

Magisterská diplomová práce

Vedoucí diplomové práce PhDr. Pavel Navrátil, Ph.D.

Brno 2008

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jsem přitom jen uvedené prameny a literaturu.

.………………………………………… Bc. Adéla Kozáková

2

Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucímu diplomové práce panu PhDr. Pavlu Navrátilovi, Ph.D. za kvalitní vedení mé práce.

Ráda bych také poděkovala všem pracovníkům oddělení sociálně právní ochrany dětí, kteří mi ochotně poskytli rozhovory.

3

Obsah Úvod

6

I. Teoretická část

8

1. Faktory životní situace zanedbávaného, týraného 8

a sexuálně zneužívaného dítěte 1.1. Životní situace jako jeden z cílů sociální práce

8

1.2. Životní situace dítěte 1.2.1. Potřeby dítěte

12

1.2.2. Funkce rodiny

15

1.2.3 Sociálně ekologické systémy, které působí

17

na životní situaci dítěte 1.3. Životní situace zanedbávaného, týraného

18

a sexuálně zneužívaného dítěte 1.3.1. Fyzické týrání dítěte

19

1.3.2 Psychické týrání dítětě

21

1.3.3 Sexuální zneužívání dítěte

22

1.3.4. Zanedbávání dítěte

23

1.3.5. Rizikové faktory v životní situaci zanedbávaného,

25

týraného a sexuálně zneužívaného dítěte

2. Posouzení

27

2.1. Proces posouzení u sociálních pracovníků

27

2.1.1 Metodika posouzení

30

2.2. Posouzení životní situace dítěte

32

3. Sociálně právní ochrana dětí

36

3.1. Sociální práce na úseku sociálně právní ochrany dětí

36

3.2. Činnost sociálních pracovníků na úseku sociálně

37

právní ochrany dětí

II. Metodická část

40

4. Metodika

40

4.1. Dílčí výzkumné otázky a operacionalizace 4.1.1. Operacionalizace dílčích výzkumných otázek 4.2. Metoda kvalitativní strategie

40 41 44

4

4.3. Technika sběru dat

45

4.4. Jednotka zkoumání, jednotka zjišťování a způsob výběru

46

4.5. Realizace šetření

46

III. Empirická část

48

5. Interpretace výsledků výzkumu

48

5.1. Důležitost rodiny v životě dítěte z pohledu

48

sociálního pracovníka 5.2. Potřeby dítěte

50

5.3. Funkce rodiny

53

5.4. Širší kontext sociálních vazeb a vztahů

54

5.5. Závažnost zanedbávání, týraní a sexuálního zneužívání

55

dítěte z pohledu sociálních pracovníků 5.6. Posouzení dítěte a jeho životní situace u sociálních

57

pracovníků 5.7. Sociálně právní ochrana dětí – její činnost vnímaná

61

samotným pracovníkem

Závěr

63

Seznam použité literatury

66

Anotace

68

Annotation

69

Jmenný rejstřík

70

Věcný rejstřík

72

Příloha

73

Stať

75

5

Úvod Každý z nás posuzuje určité věci odlišným způsobem. Každý si vytváříme svůj vlastní názor, na základě kterého i jednáme. Ve své magisterské práci se budu zabývat posouzením životní situace dítěte u sociálních pracovníků na úseku sociálně právní ochrany dětí. Cílem mé práce je najít odpověď na hlavní výzkumnou otázku, která zní: „Které faktory životní situace zanedbávaného, týraného a sexuálně zneužívaného dítěte posuzují sociální pracovníci orgánu sociálně právní ochrany dětí jako rozhodující pro podání návrhu na odebrání dítěte z rodiny?“ Toto téma jsem si vybrala, neboť jsem absolvovala praxi na oddělení sociálně právní ochrany dětí a práce zde mi přišla velice zajímavá, pracovníci zde musí posuzovat mnohdy složité případy rodin s dětmi. Často se pak dostávají do situací, kdy musí zvažovat, zda podat návrh na odebrání dítěte z rodiny, což na ně klade určitou zodpovědnost. Zajímalo mě blíže, na základě čeho a jak se v těchto situacích rozhodují, jak celý tento proces vnímají. Domnívám se, že společnost si někdy ani neuvědomuje, jak je to nelehká práce. Pracovník je v některých případech označován za toho „zlýho“, co vzal rodičům dítě. I pro něj to však nejsou snadná rozhodnutí a stojí za tím spousta práce a úsilí. Práce by mohla přispět k bližšímu nahlédnutí do jejich činnosti, mohla by přiblížit jejich vnímání rodiny vzhledem k dítěti, mohla by přiblížit jejich jednání v konkrétních případech, kdy se jedná o podezření na zanedbávání, týrání či sexuální zneužívání. Všechno jsou to citlivé záležitosti, které zvláště v dnešní době k sobě připoutávají pozornost médií, což pro pracovníka představuje, podle mého názoru, ještě větší tlak. Práci budu členit do tří částí. V teoretické části se budu věnovat základním teoretickým pojmům, které budou uvedeny ve třech kapitolách. Nejprve vysvětlím pojem „faktory životní situace zanedbávaného, týraného a sexuálně zneužívaného dítěte“. Budu se zabývat samotným pojmem životní situace, obecnými faktory v životní situaci dítěte a specifiky životní situace u zanedbávaného, týraného a sexuálně zneužívaného dítěte. Následující kapitola se budu věnovat procesu posouzení, konkrétně jej popíšu právě u sociálních pracovníků a jak probíhá v případě životní situace dítěte. V poslední kapitole teoretické části se budu věnovat sociálně právní ochraně dětí, blíže

6

popíšu činnost na tomto úseku a hlavně práci sociálních pracovníků, hlavně v případech týkajících se špatného zacházení s dětmi. Druhá část práce je zaměřena na metodiku, kde vysvětluji volbu výzkumné strategie. Popisuji metodu, techniku sběru dat, jednotku zkoumání a zjišťování, způsob výběru, realizaci mého šetření a operacionalizaci. Poslední empirická část práce se věnuje analýze a interpretaci dat, která vzejdou z rozhovorů s klienty. Díky nim se budu snažit odpovědět na dílčí výzkumné otázky, aby v závěru mohla být zodpovězena hlavní výzkumná otázka.

7

I. Teoretická část

1.

Faktory

životní

situace

zanedbávaného, týraného a sexuálně zneužívaného dítěte V této kapitole se budu zabývat vymezením pojmu životní situace, dále se budu věnovat životní situaci dítěte, budu se snažit popsat faktory, okolnosti, které ji tvoří a následně

se

pokusím

charakterizovat

specifickou

životní

situaci

týraného,

zanedbávaného a sexuálně zneužívaného dítěte.

1.1. Životní situace jako jeden z cílů sociální práce Pro konkrétnější uvědomění toho, co představuje pojem životní situace, nejdříve blíže nastíním, jaké jsou cíle sociální práce, neboť s termínem životní situace úzce souvisí. Jak uvádí Navrátil (2001), formulace cílů sociální práce jsou různé, vzhledem ke společenskému, kulturnímu i historickému kontextu. Starší definice například tvrdí, že „sociální práce je prostě to, co dělají sociální pracovníci“. Jiná pozměněná definice uvádí, že „sociální práce je často to, co jiní – zdravotní sestry, lékaři, policie atd. nedělají“. Thompson (in Navrátil, 2001) se pokouší tyto definice konkretizovat popisem aktivit, které jsou běžné v sociální práci. Například jsou mezi nimi hodnocení potřeb a životních okolností, poskytování nebo zprostředkování služeb, realizace podpůrných aktivit, hodnocení míry ohrožení, dále realizace ochranných plánů, realizace preventivních opatření atd. Navrátil (2001) dále pokračuje, že v současné době je některými autory uváděn cíl sociální práce, který se opírá o koncept „sociálního fungování“. Například Sheafor, Horejsi a Horejsi (in Navrátil, 2001: 11) považují za cíl sociální práce: „pomáhat jednotlivcům a sociálním systémům zlepšovat své sociální fungování a měnit sociální

8

podmínky tak, aby chránily tyto jednotlivce a systémy před potížemi ve fungování“. Autor uvádí také definice některých asociací sociálních pracovníků, například Americká národní asociace sociálních pracovníků (NASW) definuje cíl sociální práce s využitím konceptu sociálního fungování: „Sociální práce je profesionální aktivita zaměřená na pomáhání jednotlivcům, skupinám nebo komunitám zlepšit nebo obnovit jejich schopnost sociálního fungovámí a na tvorbu společenských podmínek příznivých pro tento cíl“. Nizozemská asociace sociálních pracovníků (NOW) vymezuje cíl sociální práce zase tímto způsobem: „Funkcí sociálního pracovníka je pomáhat lidem, kteří se pokouší řešit a zvládnout problémy ve fungování v interakcích se svým sociálním prostředím. Prostřednictvím své pomoci se sociální pracovník snaží zlepšit způsob, kterým lidé sociálně fungují, nebo vztahy mezi lidmi a jejich sociálním prostředím“. (Navrátil, 2001: 12) Musil (2004) k tomuto tématu zastává podobný názor. Tvrdí, že společným znakem sociální práce a dalších pomáhajících profesí je poskytování pomoci lidem v obtížných situacích a právě sociální práce se zabývá především interakcemi mezi člověkem a jeho sociálním prostředím. Její pomoc se zaměřuje hlavně na dosažení rovnováhy mezi očekáváním sociálního prostředí, ve kterém lidé uspokojují své potřeby a jejich schopností tato očekávání zvládat. Od sociálních pracovníků se pak očekává, že klientovi budou pomáhat překonávat nejrůznější překážky, které mu brání zvládat očekávání sociálního prostředí. A zde už se dostávám k samotnému pojmu životní situace. Jak Musil (2004) dále pokračuje, právě podpora rovnováhy mezi klientem a jeho sociálním prostředím je podmíněna tím, že by se sociální pracovník měl zaměřit na komplex různorodých okolností, které souhrnně představují specifickou „životní situaci“ klienta. Tyto okolnosti zahrnují jak charakteristiky jedinců nebo skupin, tak i charakteristiky prostředí, ve kterém tito jedinci a skupiny žijí. Podobně termín „životní situace“ vymezuje i Navrátil (2001). Podle jeho názoru je důležité, v rámci komplexní a přiměřené intervence, obeznámit se s individuálními bariérami a předpoklady sociálního fungování každého klienta samostatně a právě tato individuální, specifická situace bývá označována termínem „životní situace“. Tento termín označuje jak neopakovatelnost faktorů, které brání nebo naopak usnadňují sociální fungování klienta, tak označuje i vlastní předmět intervence sociálního

9

pracovníka. Právě poznání životní situace klienta je důležitý krok k tomu, aby sociální pracovník zvolil takové cíle a metody intervence, které budou moci přispět ke změně životní situace klienta, které posílí jeho schopnost zvládat požadavky prostředí a přispějí k obnovení jeho sociálního fungování. Životní situací se ve své knize zabývá i Josef Alan (1989), který uvádí, že problematika životní situace se soustřeďuje na rozbor momentu aktivního setkání jedince a okolí, kdy jde tedy o souhrn subjektivních i objektivních okolností, které definují určitou událost v životě jedince a on stojí v jejím „středu“. Vzhledem k cíli této práce si tedy následně kladu otázku, jaké různorodé okolnosti vytvářejí „životní situaci“ dítěte?

1.2. Životní situace dítěte Dětství je jedna z nejdůležitějších etap v životě člověka. Je to období, ve kterém dochází k vytváření vztahů s okolím, k získávání návyků, které si člověk pak většinou udržuje po celý život, je to období učení a začleňování se do společnosti, tedy socializace.(Dedková in Nosál, 2004) Právě socializace je od počátku jedním z cílů rodičovské péče, nejen tělesné blaho a rozvoj dítěte, protože ve vztazích k rodičům se děti učí to, co později uplatní ve vztazích ke stále širšímu okruhu osob a institucí.(Říčan, 2005) Dedková (in Nosál, 2004) dále uvádí, že k osvojování dovedností a návyků dochází vždy v interakci s ostatními lidmi, v nějaké skupině, proto mají pro děti velký význam instituce, ve kterých se v době utváření vlastního já pohybují, tedy mateřská škola, základní škola, ale hlavně je to na prvním místě rodina. Právě v rodině většina dětí poznává základní vzorce chování, v rodičích mají své vzory chování, učí se zde navazovat kontakt s okolím, jednat, spolupracovat, komunikovat. A jaká je rodina, jaké vztahy a vazby jsou v ní vytvořené a jaké poměry v ní panují, to v podstatě definuje budoucí chování dítěte. K rodinné vazbě Matoušek (1998) říká, že kvalita vazby mezi matkou a dítětem, později i mezi dítětem a otcem a dalšími členy rodiny, je klíčový činitel vývoje osobnosti. Pokud následně vznikne kvalitní vazba, tak se v interakci mezi dítětem a pečující osobou projeví rytmickým sladěním této dvojice, později i s dalšími členy. Ale pokud je tomu naopak, jak uvádí Kovařík (2004), chybí-li dítěti zkušenost a pocit základního přijetí, to znamená určitá akceptace ze strany „jeho lidí“, tak chybí

10

vlastně příležitost k tomu, aby si dítě utvářelo pocity a postoje důvěry, důvěryplné otevřenosti světu, jak ke světu vnějšímu, tak i vnitřnímu. Vnitřní svět představuje nitro dítěte, ve kterém se tak utváří prostor pro vznik opačného postoje, kterým je nedůvěra, obavy a úzkosti. Matoušek (2003) také zdůrazňuje, že rodina je prvním a dosti závazným modelem společnosti, s jakým se dítě setkává a předurčuje jeho osobní vývoj, jeho vztahy k jiným skupinám lidí. Zároveň také rodina dítě orientuje na určité hodnoty, vystavuje ho i určitým konfliktům a poskytuje mu určitý typ podpory, čímž mu předává to nejdůležitější a to jsou sociální dovednosti, bez kterých se v dospělosti neobejde. Jak píše i Sollárová (in Výrost, 2008) rodina je pro dítě primární nositel kultury, poskytuje základ norem a hodnot dané společnosti. Vede dítě ke společenskému životu v prostředí, ve kterém vyrůstá, učí ho orientovat se ve světě. Pro vývoj osobnosti dítěte je také nesmírně důležité, jaký vztah se mezi ním a rodiči vytvoří, neboť jak píše Vágnerová (2001), základním sociálním vztahem dítěte je právě jeho vztah k rodičům a tento vztah pak vytváří předpoklad vývoje osobnosti dítěte, protože první zkušenosti, které dítě prožívá, ovlivňují budování jeho vlastní identity. Proto ve kvalitě a charakteristikách prvních sociálních zkušeností ve vztahu rodičů a dítěte je možné vidět základ budoucího více či méně úspěšného vývoje dítěte. Podle tohoto vztahu dítě buduje a prožívá i další vztahy se svým okolím, které ovlivňují jeho představu, kterou má o sobě samém a to zase ovlivňuje jeho vztahy k okolí. I Matějček (1989) říká, že rodina má velký význam pro vývoj osobnosti dítěte. Jedním ze základních předpokladů zdravého duševního vývoje dítěte je, aby vyrůstalo v prostředí stálém a citově vřelém, kde se mu dostane náležité podpory a lásky. (Matějček, 1989) Právě vliv rodinného prostředí, kvalita a stálost jeho citových vazeb vytváří základy jeho budoucího chování a jednání, vytváří míru jistoty či nejistoty s jakou bude zvládat budoucí životní situace. (Veselá, 2003) Lze konstatovat, že rodina je unikátní a nenahraditelnou institucí. Dítě v podstatě nemůže získat základní pocit jistoty bez jistoty v blízkých lidech, nemůže si osvojit žádoucí dovednosti, postoje a hodnoty, když by nebylo vystaveno trvalému působení angažovaných dospělých pečovatelů. (Matoušek, 2003) Shrnu-li výše zmíněné informace, tak je zřejmé, že rodina vytváří důležitý aspekt

11

v životě dítěte a mnoha okolnostmi vytváří právě tu jeho specifickou „životní situaci“. A o jaké okolnosti se jedná se pokusím nastínit v následujících kapitolách. Dílčí výzkumná otázka: - Jakou důležitost přisuzuje sociální pracovník rodině v životě dítěte?

1.2.1. Potřeby dítěte Rodina je důležitá sociální skupina, která plní řadu funkcí a hlavně uspokojuje potřeby svých členů, poskytuje jim potřebné zázemí a zprostředkovává zkušenosti, které jinde nelze získat. Každý jedinec zde má určitou roli a ta se stává součástí jeho identity. Mezi jednotlivými členy rodiny se pak právě v rámci jejich rolí vytváří rozmanité vztahy, které jsou charakteristické určitým chováním a stylem komunikace. Každá rodina má svůj hodnotový systém, který ovlivňuje chování jejích členů. A pokud je rodina v určitém směru dysfunkční, znamená to, že některé důležité potřeby jejích členů zůstanou neuspokojeny a rodina se pro ně stane spíše zdrojem zátěže. (Vágnerová, 2004) Nejlepší zájem dítěte znamená takovou konstelaci okolností, takové uspořádání životní situace dítěte, v němž mohou být trvale, smysluplně a individuálně přiměřeně uspokojovány základní životní potřeby dítěte. (Kovařík, 2001) Potřeby představují základní způsoby vztahování člověka ke světu, lze je chápat jako určitý způsob začleňování do světa, jako součást způsobů interakce člověka se světem a to, jak tato interakce probíhá v době, kdy je člověk jako dítě při uspokojování svých základních potřeb odkázán zcela nebo hlavně na ostatní lidi, určitým způsobem ovlivňuje jeho celkový životní styl. (Kovařík in Matoušek, 2003) Jak dále Kovařík (in Matoušek, 2003) uvádí, členěním základních potřeb se zabývala a stále zabývá řada autorů. Mezi nimi například Murray, který rozlišuje přibližně čtyřicet potřeb, které rozděluje do dvou kategorií. První kategorií jsou viscerogenní potřeby, to jsou vrozené a primárně determinované stavy a procesy v organismu, je to například hlad, žízeň. Druhou kategorií jsou psychogenní potřeby, které jsou získané a determinované vnějšími „tlaky“, jedná se například o dosažení úspěšného výkonu, dominanci. Nejznámější je asi Maslowa klasifikace, tento autor rozlišuje také dvě základní kategorie. První kategorií jsou nižší potřeby, někdy také nazývané jak potřeby nedostatkové, ke kterým patří potřeby fyziologické, potřeby bezpečí, částečně afiliační

12

potřeby a potřeby uznání. Druhou kategorii tvoří potřeby vyšší, kde patří kromě dvou posledně jmenovaných také potřeba seberealizace, potřeba sebenaplnění, Maslow je ozančuje také jako potřeby růstu nebo metapotřeby. (Kovařík in Matoušek, 2003) V rámci této práce se zaměřím na základní dělení potřeb, potřeby tělesné, tedy biologické a potřeby psychické. Jak Kovařík (in Matoušek, 2003) dále uvádí, mezi základní biologické potřeby patří čistý vzduch, správná strava, čistá voda, stálé přístřeší, přiměřené teplo, ochrana před škodlivými vlivy. U psychických potřeb Matějček (1999) poukazuje na to, že právě tyto potřeby, jejichž uspokojení je nezbytné pro zdravý vývoj a rozvoj osobnosti dítěte, jsou jedním z činitelů, které v životě každého dítěte vstupují v součinnost a spolurozhodují o tom,co dítě bude prožívat a jak se bude cítit. Uvádí, že je definováno asi pět takovýchto základních potřeb: 1. Potřeba náležitého přívodu podnětů (stimulace) – v náležitém množství, kvalitě a proměnlivosti. Uspokojení této potřeby umožňuje, aby organismus dosáhl náležité úrovně aktivity. Prakticky to znamená, že děti by se nikdy neměly nudit. 2. Potřeba smysluplného světa, tedy potřeba stálosti, řádu a smyslu v podnětech. Nasycení této potřeby umožňuje, aby se z podnětů staly poznatky a zkušenosti, jde o základní podmínky pro učení. 3. Potřeba životní jistoty – uskutečňuje se především v základních citových a sociálních vztazích. Uspokojení této potřeby je podmínkou pro žádoucí vnitřní jednotu osobnosti, zároveň je to podmínka pro překonávání životních úzkostí a nejistoty. Je to potřeba citových vztahů. 4. Potřeba pozitivní identity neboli vědomí vlastního „já“. Uspokojení této potřeby je důležité pro zdravé sebevědomí dítěte a pro osvojení společenských rolí a hodnotných cílů. Dítě si v rámci soužití s rodiči stále více uvědomuje své „já“ a podle toho, jak ho členové rodiny přijímají a jak se k němu chovají, je jeho sebevědomí silnější nebo slabší. 5. Potřeba otevřené budoucnosti neboli životní perspektivy. Její uspokojení dává lidskému životu časové rozpětí a udržuje člověka v životní

13

aktivitě. Člověk se na něco těší či má strach. Určité rozdělení potřeb ve své knize uvádí také Horwath (2005), který uvádí sedm dimenzí dětských vývojových potřeb. Autor vychází z „Rámce pro posuzování životní situace dětí a rodin v nouzi“ (Framework for the Assessment of Children in Need and thein Families). Jedná se o tyto dětské vývojové potřeby: - Zdraví: jde o růst a vývoj, stejně jako o tělesný a duševní stav dítěte. Podstatou zde je, zda je dítěti včas zabezpečena zdravotní péče v případě potřeby, zda má výživnou stravu, zda má přístřeší, dále je důležité, zda pravidelně navštěvuje lékaře v rámci kontroly vývoje a zdravotního stavu, včetně zubního vyšetření a vyšetření zraku. - Vzdělání, učení se: zahrnuje všechny oblasti dětského kognitivního vývoje, který začíná od narození. Podstatou je, aby dítě mělo dostatek podnětů, stimulů, dostatek hraček, knih, dostatek aktivit odpovídajících jeho věku, které děti stimulují. Je tady potřeba, aby si rodič všímal obecných, či speciálních učebních potřeb dítěte, aby jevil zájem o jeho výsledky či úkoly. - Citový a behaviorální vývoj: týká se projevovaných pocitů a jednání dítěte, jde o kvalitu vztahů. - Identita: podstatou je, jak dítě vnímá sebe sama, zda vnímá svou osobnost jako samostatnou a hodnotnou, jaký má na sebe pohled, zda se vnímá pozitivně. - Rodinné a sociální vztahy: jde o vývoj empatie u dítěte a následně tedy o schopnost rozumět potřebám někoho dalšího. Také je důležité, jaké postavení má dítě v rodině, jaké vztahy má s rodinou či vrstevníky. - Sociální vystupování: jde o to, jakou pozornost věnuje rodina osobní hygieně dítěte, jaký je rodinný způsob života, hodnoty. - Dovednosti důležité k soběstačnosti: týká se toho, jak dítě získává praktické, citové a komunikační dovednosti důležité pro nezávislost, tedy soběstačnost. (Horwath) Dále bych ještě uvedla rozdělení potřeb, které ve svém díle uvádí Nosál (2004), který k potřebám mimo jiné říká, že jsou úzce spjaty s dostatečným vykonáváním mateřské role. Uvádí čtyři kategorie dětských potřeb. První kategorií je uspokojivé zajištění základních fyziologických potřeb dítěte, kdy artikulace těchto potřeb vzniká s vymezením pediatrie jako samostatného oboru. Další kategorií je zajištění podmínek k rozvinutí lidského kapitálu. Je zde zdůrazňována rodičovská odpovědnost za obecné

14

štěstí dítěte, ve smyslu budoucího životního uplatnění. Třetí kategorií je zajištění zdravého socializačního prostředí dítěte. Důraz je kladen na nukleární rodinu s tradičním rozdělením genderových rolí. A poslední kategorií je zajištění zdravého psychického vývoje dítěte. Zde je důraz kladen na dostatečnou kvalitativní péči o dítě ze strany matky. I když každý z uvedených autorů uvádí jinak strukturované rozdělení potřeb, tak je zřejmé, že vyjadřují shodně to hlavní a tím je, aby psychicky a fyzicky nestrádalo. Dílčí výzkumná otázka: - Jak moc je podle sociálního pracovníka důležité uspokojování, naplňování potřeb dítěte?

1.2.2. Funkce rodiny Obecně je známo, že rodina by měla plnit určité funkce. Šulová (in Výrost, 1998) pak uvádí, že jsou obecně uznávány čtyři základní funkce: reprodukční, materiální, výchovná a emocionální. Blíže k těmto funkcím píše: Reprodukční funkce rodiny byla a je nejobvyklejší důvod pro existenci rodiny. Je ale také důležité zmínit, že rodina ztrácí svou nezastupitelnou úlohu v procesu reprodukce vlivem rozvoje genetiky a rozvoje v oblasti medicíny. U materiální funkce lze konstatovat, že byla v minulosti významnější než nyní. V současnosti je situace taková, že v případě nefunkčnosti rodiny v této oblasti je již rodina zastupitelná společností jako celkem. Další a to velmi významná je funkce výchovná, kdy v rámci rodinné interakce neprobíhá pouze výchova dětí, ale vzájemné působení formuje všechny členy rodiny. Je to funkce těžko nahraditelná, neboť specifická dynamika probíhající v rodině vytváří zcela jedinečné prostředí pro formování postojů ke světu, blízkému okolí i sobě samému. Vytváří se zde základ pro formování koncepce života, vlastního já a také hodnotová orientace.(Šulová in Výrost, 1998) Matoušek (2003) píše, že rodiny se i v rámci stejné kultury liší svou hodnotovou orientací. Uvádí, že pro soubor rodinných morálních norem je používán výraz rodinný kodex. Kodex je souborem rodinných zkušeností a zároveň vodítkem, podle kterého rodina reguluje své chování. Kodex určuje, co je vhodné dělat, jak se to má dělat a kdy se to má dělat.

15

Co se blíže týká rodinné interakce, která se vztahuje k této funkci, tak Sobotková (2001) ve své knize uvádí, že to jsou systémově založené, dynamické způsoby komunikace členů rodiny a také to, jak se k sobě navzájem členové rodiny chovají. Interakce mezi členy rodiny je dosti výrazný faktor, který ovlivňuje psychologické „well-being“ v rodině, protože každodenní, opakující se interakční vzorce utvářejí právě tu celkovou a jedinečnou atmosféru rodiny. A jako poslední funkci Šulová (in Výrost, 1998) uvádí funkci emocionální, což je také velmi důležitá a významná funkce a úzce souvisí s předchozí funkcí výchovnou. Podle autora právě tato funkce určuje význam rodiny a není vázaná na věk jejich členů. Všechny potřeby v rámci této funkce jsou nutné pro všechny věkové kategorie. Je to potřeba zázemí, podpory a pomoci, potřeba sdílení zážitků, bezvýhradného přijímání, potřeba klidu a uvolnění, společné historie, potřeba známosti, důvěrnosti, potřeba společných perspektiv a plánů, společných rituálů, potřeba vztažnosti sebe k něčemu trvalému, jistému. To vše rodina poskytuje a pokud ne, tak je to právě tato oblast emoční, která je nejvíce postižena. Zdravá funkční rodina podle Šulové (in Výrost, 1998) umožňuje samostatnost, osobní zodpovědnost, nezávislost myšlení a hodnocení, zároveň poskytuje pocit emoční blízkosti, sounáležitosti, vzájemnosti. Důležitá je také rodinná přizpůsobivost – adaptabilita. Sobotková (2001) k adaptabilitě říká, že se týká rozsahu flexibility a schopnosti systému měnit svou strukturu v závislosti na vývojovém a situačním stresu. Rodinný systém by měl být jak adaptabilní, tak hierarchicky uspořádaný, právě udržení této rovnováhy je rozhodující při zvládání situačních stresů v rodině. O funkčnosti rodiny hovoří i Matějček (1999), který píše, že rodina v našich kulturních poměrech ztratila mnohé funkce, které jí dříve byly vlastní, ale mimořádného významu zase nabyly dvě funkce, které jsou základní a rozhodující, a to přinášet citové uspokojení všem svým členům a připravit dítě pro život v dané společnosti. Na to autor navazuje dalším výrokem, který říká, že rodina je systém, což znamená, že to není jednotlivý útvar, soubor jednotlivců, kdy každý žije svým životem, ale je to dynamický systém vzájemných interakcí, vzájemných vztahů, kdy chování jednoho člena v rodině ovlivňuje všechny ostatní. Porucha jedné části systému se projeví ve funkci celku.

16

Dílčí výzkumná otázka: - Jaký význam přisuzuje sociální pracovník funkcím rodiny vzhledem k dítěti?

1.2.3. Sociálně ekologické systémy, které působí na životní situaci dítěte Doteď jsem hovořila hlavně o rodině, která, jak jsem již zmínila, vytváří mnoha okolnostmi právě tu jeho specifickou životní situaci. Ale rodina není jediným činitelem v životě dítěte, i když patří určitě mezi nejdůležitější. Jsou tu také další aspekty, které v životě dítěte mají velký vliv, které tvoří jeho životní situaci, jsou to sociálně ekologické systémy, jak už uvádí sám název této kapitoly. Nyní uvedu, jak souvisí právě s životní situací dítěte. V rámci sociálně ekologických systémů je podstatou zařazení jedince do širšího kontextu sociálních vazeb a vztahů, jejichž je součástí, to znamená brát v úvahu podle Kovaříka (in Navrátil, 2007) celé jeho sociálněekologické pole. Znamená to, že životní situaci dítěte netvoří jen on jakožto jedinec (jeho biologické, psychologické, genetické vlastnosti), ale je třeba brát v potaz celý jeho sociálně ekologický prostor. Významné zde je Bronfenbrennerovo pojetí. K tomuto pojetí se vyjadřuje také Šulová (in Výrost, 1998), která uvádí, že pro Bronfenbrennerův model „vývoje individua v sociálním kontextu“ je charakteristické rozlišení několika systémových rovin, které v sobě zahrnují jak aspekt prostředí, tak aspekt aktivity individua. Jak blíže uvádí Sobotková (2001), Urie Bronfenbrenner kritizuje právě to, že koncepce prostředí bývají omezeny na bezprostřední okolí subjektu. Podstatou je „development in context“, kdy kontextem se rozumí bohatě strukturovaná systémová síť prostředí, spolupůsobící při vývoji člověka i rodiny. Bronfenbrenner rozlišuje mikrosystém, to jsou vzorce aktivit, rolí a interpersonálních vztahů v primární skupině (rodina, významné osoby), dále mezosystém, což jsou vztahy mezi dvěma či více prostředími, v nichž je vyvíjející se jedinec aktivním účastníkem (škola, sousedství, vrstevníci), další je ekosystém, to jsou prostředí, která přímo nezahrnují jedince, ale může zde docházet ke vzájemnému ovlivňování a poslední je makrosystém, který zahrnuje kulturu a ideologii společnosti jako celku, je to celková společenská atmosféra (širší společenské systémy).

17

Dílčí výzkumná otázka: - Jaké další instituce, systémy jsou podle sociálního pracovníka důležité v životě dítěte?

1.3. Životní situace zanedbávaného, týraného a sexuálně zneužívaného dítěte Doposud byly popisovány obecné faktory, které působí v životní situaci dítěte. Nyní se budu zabývat specifiky situace, kde dochází k týrání, sexuálnímu zneužívání či zanedbávání dítěte. To znamená, jak vypadá životní situace dítěte v těchto případech, jaké to má pro něj důsledky, jak to ovlivňuje jeho psychiku atd. Obecně se pak pro situaci s těmito specifiky užívá termínu syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Jak uvádí Dunovský (1995) syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte je v anglosaské literatuře obecně označován jako Child Abuse and Neglect (CAN) a odtud je převzatý i do naší terminologie. Je to soubor nepříznivých příznaků v různých oblastech stavu a vývoje dítěte i jeho postavení ve společnosti, především v rodině. Tyto příznaky jsou výsledkem převážně úmyslného ubližování dítěti, které nejčastěji způsobují jeho nejbližší vychovatele, hlavně rodiče. Tou nejvyhraněnější podobou je pak zahubení dítěte. Podle Vágnerové (2004) lze syndrom CAN definovat jako poškození tělesného, duševního i společenského stavu a vývoje dítěte, které vzniká v důsledku jakéhokoli nenáhodného jednání rodičů nebo jiné dospělé osoby a které je v dané společnosti hodnoceno jako nepřijatelné. Jde o soubor negativních důsledků špatného zacházení s dítětem a tyto příznaky mohou vzniknout následkem aktivního ubližování nebo nedostatečné péče, kdy dítě trpí zanedbáváním jeho důležitých životních potřeb. Špatné zacházení s dítětem definuje Matoušek (2005) jako úmyslné nebo neúmyslné jednání pečující osoby, které se odchyluje od společenských norem a ohrožuje dítě. Jak dále pokračuje Vágnerová (2004) dítě nejčastěji poškozují jeho rodiče, když ho podřizují nebo využívají k uspokojení vlastních potřeb, když jsou k němu necitliví a bezohlední. Toto chování je možné chápat tak, že dospělý jedinec zneužívá své fyzické síly nebo psychické nadřazenosti a moci nad bezmocným, závislým a podřízeným dítětem.

18

(Vágnerová, 2004) Syndrom CAN představuje závažný multifaktoriální sociálně patologický jev, který se vyskytuje i v naší společnosti. V České republice je tato problematika rozkrývána a rozebírána teprve od roku 1990, kdy se stává předmětem odborných diskusí a veřejného zájmu. Až v průběhu uplynulých 2 desetiletí se tento problém stal středem zájmů odborníků natolik, že začaly vznikat práce zabývající se syndromem CAN.(Dušková in kolektiv autorů, 2007) Uvádí se, že syndromem CAN trpí v současné době v České republice, podobně jako v jiných evropských zemích, přibližně 1 – 2 % dětí, je nutné ale počítat i s tím, že celá řada případů není zachycena. V nadpoloviční většině jsou pak týrány děti mladší šesti let. Zanedbávání i týráním bývají ve stejné míře postiženi chlapci i dívky a odhaduje se, že na následky týrání a zanedbávání péče

u nás ročně umírá nejméně padesát

dětí.(Vágnerová, 2004) Syndrom je CAN je nutné chápat jako multifaktoriální společenský jev. Jeho poznávání,

zjišťování,

rehabilitace,

terapie,

včetně

prevence

je

záležitostí

interdisciplinární. Výstupem interdisciplinárního přístupu by měl být pokud možno jednoznačný závěr, který je ale vždy učiněn až po řádné a rovnocenné účasti všech příslušných odborníků. Syndrom CAN je také třeba chápat jako velmi složitý společenský jev, na kterém se účastní více či méně všechny oblasti života člověka, rodiny i společnosti. (Dunovský, 1995) Jak tedy vypadá specifická životní situace dítěte, kde je přítomno týrání, zanedbávání či zneužívání?

1.3.1. Fyzické týrání dítěte Podle zdravotní komise Rady Evropy je tělesné týrání definováno jako tělesné ublížení dítěti nebo vědomé odmítnutí takovému ublížení zabránit. (Langmeier, 1998) Tělesné týrání může mít tedy charakter nadměrného tělesného trestání, bití, ale může jít také o odpírání jídla, odpočinku apod. (Vágnerová, 2004) Nejčastěji se fyzické násilí projevuje přehnaným tělesným trestáním dítěte, právě překročení míry tělesného trestu je nejčastější příčinou ublížení na zdraví dítěte, to znamená, že ublížení není cílem, ale často je také hrubé zacházení s dítětem obvyklý způsob chování rodičů. (Vágnerová, 2001) I Matoušek (2003) uvádí, že v České

19

republice je podobně jako v dalších zemích střední Evropy výchova dětí ve srovnání se západní Evropou a USA přísnější a mnohem častěji se při ní používá právě fyzických trestů. Podle Pötheho (in Matoušek, 2003) jsou v ČR nejrozšířenějšími typy fyzického týrání dětí: bití rukou, vařečkou, elektrickou šňůrou, gumovou hadicí, pálení cigaretou nebo zápalkou, kopání, kousání, řezání, opaření vařící vodou, trhání vlasů, svazování končetin. Dunovský (1995) ve své knize uvádí tělesné týrání dítěte aktivní povahy a tělesné týrání pasivního charakteru. Tělesné týrání dětí a jejich zneužívání aktivní povahy zahrnuje všechny akty násilí na dítěti. Patří sem záměrné opomenutí v péči o dítě, které může vyústit v jeho poranění či smrt. Dále zmiňuje, že za jedno z hlavních východisek násilného zacházení s dětmi lze pokládat tělesné trestání dětí, které snadno přechází do týrání a hranice mezi trestem a týráním je nezjistitelná. Tělesným týráním pasivního charakteru je myšleno nedostatečné uspokojení nejdůležitějších tělesných potřeb dětí, i v návaznosti na psychické a sociální potřeby. (nedostatek zdravotní péče, nedostatky ve vzdělání a výchově, nedostatek přístřeší, ošacení a ochrany). Nejzávažnějším důsledkem takového zacházení s dítětem je jeho zpustnutí, někdy i v krajním případě až smrt.(Dunovský, 1995) Zcela logicky si lze nyní položit otázku, kde se v lidech, v tomto případe nejčastěji v rodičích, bere ta agrese vůči jejich dítěti, že mu ubližují? Vaníčková (in kolektiv autorů, 2007) uvádí, že agrese patří k nejdůležitějším aspektům naší životní reality a současně je to i aspekt, který je nejhůře zvladatelný. Porozumět agresivní reakci jedince na bolest a stres je možné, ale je problém porozumět bezdůvodnému, agresivnímu chování jednoho člověka vůči druhému. Pro tuto negativní stránku agrese a její krutost, brutalitu a hrubé formy je používán pojem „násilí“. Gelles (in Bentovim, 1998) popsal jedenáct faktorů, na základě kterých je rodina náchylná k násilí více než k řádné rodinné péči a socializaci. Těmito rizikovými faktory jsou čas, pestrost činností a zájmů, intenzita prožívání, střetové situace, právo ovlivňovat, rozdíly ve věku a pohlaví, přisuzované role, soukromí, nedobrovolné členství, stres a důkladná znalost minulosti. Tělesným týráním jsou nejčastěji a nejzávažněji ohroženy děti velmi malé, děti v prvním a druhém roce života a spousta dětí na následky umírá.(Krejčířová in Říčan, 2006) Langmeier (1998) dále uvádí, že kromě zdravotních důsledků se pak u těchto

20

dětí objevují i závažné následky psychické. Často u nich vzniká vývojová retardace, na které se mohou podílet i vlivy organické, jako důsledky subdurálních hematomů, málo podnětné prostředí či oslabená motivace k učení. Dále se u těchto dětí objevují odchylky v chování, bývají spíše apatické, pasivní, nedovedou se radovat ze hry, celkově dávají málo najevo své pocity. Tyto děti mohou být ale také naopak agresivní, častý je také neklid. Podle Vágnerové (2004) týrané děti také selhávají v oblasti sociální adaptace, tedy mohou se svým chováním velmi lišit od normy, kterou vlastně neznají. Dílčí výzkumná otázka: - Jaký význam přisuzuje sociální pracovník fyzickému týrání?

1.3.2. Psychické týrání dítěte Krejčířová (in kolektiv autorů, 2007) uvádí, že týrání psychické, tedy emoční, je nadměrná a často hrubá kritika, posměch, ponižování atd. Existuje zde celá řada forem týrání. V literatuře je rozlišeno pět typů psychického týrání. Jsou to: - Pohrdání: ponižování, zavrhování, posměch, hrubé nadávky, zdůrazňování neschopnosti nebo morální zkaženosti (např. „jsi k ničemu“). -

Terorizování: zde patří hrozba tělesného ublížení nebo zabití, přihlížení

rodinnému násilí. - Izolování: bránění interakci s vrstevníky či dospělými, zavírání v místnostech (záchod, sklep) na delší dobu. - Odpírání emoční opory: jde o ignorování dítěte a jeho pokusů o interakci, psychologická nedostupnost. - Korumpování: povzbuzování k antisociálnímu chování, k užívání drog či alkoholu. Jak uvádí Vágnerová (2001), psychické násilí se projevuje tedy především slovně, kdy dítě je rodiči podceňováno, zesměšňováno, neustále se mu připomíná jeho nedostatečnost. Psychické týrání může mít i podobu citového vydírání, to znamená, že rodiče udržují u dítěte pocit viny a stejně tak mohou psychické násilí rodiče na dítě vyvíjet i celkovým výchovným klimatem v rodině, kdy není možná žádná diskuse, dítě nemůže projevit svůj vlastní názor, nemůže se svobodně rozhodnout atd. Jde tedy o přehnané uplatňování autority ze strany rodičů a omezování dítěte, které pak v takovém prostředí strádá. (Vágnerová, 2001)

21

Psychické týrání může vést k vážnému narušení psychického vývoje, kdy častěji bývají ohroženy starší děti, hlavně na počátku školní docházky, mezi 6.-8. rokem věku či v období dospívání. Následky tohoto typu jednání mohou být stejně závažné nebo i závažnější než následky fyzického týrání. Postiženo bývá hlavně sebepojetí dítěte a jeho osobnostní vývoj.(Krejčířová in kolektiv autorů, 2007) Častým důsledkem psychického týrání jsou například přetrvávající pocity deprese, pocity úzkosti či dissociativní prožitky. (Langmeier, 1998) Dílčí výzkumná otázka: - Jaký význam přisuzuje sociální pracovník psychickému týrání?

1.3.3. Sexuální zneužívání dítěte Podle Krejčířové (in kolektiv autorů, 2007) se sexuálním zneužíváním dětí v současné době zabývá asi největší počet studií, které je i ve vyspělých zemích celkem časté a může zanechat vážné a trvalé následky pro pozdější psychický vývoj. Sexuální zneužívání dětí, obecně označované v anglosaské literatuře jak Child Sexual Abuse, je vymezováno jako nepatřičné vystavení dítěte sexuálnímu kontaktu či aktivitě. Jde buď o formu dotykovou, což je pohlavní styk, orální nebo anální sex, laskání pohlavních orgánů nebo o formu bezdotykovou, což je přihlížení sexuálním aktivitám nebo pornografickým videozáznamům či zneužití exhibicionisty. (Krejčířová in kolektiv autorů, 2007) Podle Dunovského (1995) se zjednodušeně dá o sexuálním zneužití říct, že dospělý se při něm sexuálně uspokojuje dítětem nebo dítě zneužívá v oblasti pornografie a prostituce, kdy mlčenlivost dítěte si často vynucuje vyhrožováním, psychickým vydíráním, odměnami nebo naopak tresty. Vágnerová (2001) píše, že z řady výzkumů sexuálního zneužívání dětí vyplývá, že největší riziko sexuálního zneužití dítěte je právě v rodině, kdy dítě může být zneužito rodiči či sourozenci (incest), ale dalšími zneužívajícími mohou být i blízcí nebo vzdálenější příbuzní, nevlastní rodiče, partneři vlastního rodiče, u kterého dítě žije. V rodině může být dítě zneužito i lidmi, kteří sice nejsou příbuzní, ale mají do rodiny přístup. Jak uvádí Kocourková (in Říčan, 2006), nejčastěji k tomuto typu zneužívání dochází u dětí mezi 8 a 12 rokem života. Následky se mohou projevit v rovině vnitřního

22

prožívání, kdy jde o úzkost, strach, vina, stud, vztek, bezmoc, tak v rovině vnějšího chování, kdy se může objevit školní selhávání, sebepoškozování, či různé poruchy chování. U mladších dětí bývá spíše přítomná psychosomatická a úzkostná symptomatika, u starších dětí zase nepřizpůsobivost nebo antisociální chování. Elliot (2002) uvádí, že z dlouhodobého hlediska pak může mít obranný mechanismus hluboký negativní dopad ne život jedince. Většina dětí k sobě zaujímá negativní postoj, pohlíží na sebe jako na „poškozenou věc“ a velmi často pak trpí depresí a pocity zoufalství, mohou se objevit poruchy příjmu potravy či drogová závislost. Dílčí výzkumná otázka: - Jaký význam přisuzuje sociální pracovník sexuálnímu zneužívání dítěte?

1.3.4. Zanedbávání dítěte Zanedbávání dítěte je jakýkoliv druh nedostatku péče, který dítěti následně způsobuje vážnou újmu.(Matoušek, 2003) Jinak řečeno, je to vážné opomíjení rodičovské péče, která je nezbytná pro tělesný a duševní vývoj dítěte. Právě zanedbávání je asi nejčastějším typem špatného zacházení s dětmi, kdy se odhaduje, že tvoří nejméně polovinu všech případů ohrožení dítěte prostředím. (Krejčířová in kolektiv autorů, 2007) Krejčířová (in kolektiv autorů, 2007) dále pokračuje, že je možné rozlišit tělesné a psychické zanedbávání. Patří zde nedostatek přiměřené výživy, přístřeší, oblečení, ochrany, hygieny, ale patří sem také nedostatečný dohled či léčba, nebezpečí doma i mimo domov nebo také vystavování dítěte stresovým situacím. Langmeier (1998) dodává, že ve školním věku je to pak navíc nedostatečné zajištění řádné školní docházky i nedostatečný dohled nad přípravou domácích úkolů, je to nezájem o školní prospěch dítěte, chybí zde dozor a v podstatě i zájem o to, kde, s kým a jak dítě tráví volný čas. Jako psychické zanedbávání či jako další z forem ohrožení pro dítě bývá také klasifikována psychická deprivace, která také podstatným způsobem poznamenává vývoj dítěte. Psychická deprivace je stav, kdy u člověka, v tomto případě u dítěte, nejsou dlouhodobě dostatečně uspokojovány základní psychické potřeby, nejčastěji potřeba vřelého citového vztahu a potřeba stimulace. Jedná se o dlouhodobý nedostatek

23

uspokojení potřeby lásky, vřelého intenzivního vztahu a dostatečného přísunu přiměřených podnětů z prostředí. Psychická deprivace postihuje většinu dětí vyrůstajících v útlém věku v ústavních zařízeních, kde přeci jen, i přes snahy o zkvalitnění péče, není dostatečná příležitost k vytvoření těsného citového pouta s náhradními pečovateli. Ale stejně tak se objevují projevy psychické deprivace i u dětí z tzv. „dobrých“ rodin, které jsou sice po materiální stránce zabezpečené, ale rodiče pro vlastní nezralost, osobní problémy, psychotické onemocnění, ale i z „nedostatku času“ nesjou schopni dítěti poskytnout dostatek lásky a vřelosti. (Krejčířová in Říčan, 2006) Je způsobena nedostatkem specifických emočních podnětů, chybí zde stabilní a spolehlivý vztah s mateřskou osobou, z čehož je pak narušen pocit jistoty a bezpečí. Obrana dítěte proti tomuto zanedbávání je dosti obtížná, většinou tento proces ovlivňuje dítě od narození, tudíž dítě považuje tento stav za normu, protože jinou zkušenost nemá, v případě pokusů o změnu pak bývá odmítáno nebo trestáno.(Vágnerová, 2004) Krejčířová (in Svoboda, 2001) uvádí, že jako následek psychické deprivace se může objevit narušení kognitivního a motorického vývoje dítěte, kdy častá je apatie a pasivita dítěte, u těžkých forem deprivace může dojít i k poruchám tělesného vývoje. Může se objevit také výrazné vývojové opoždění řeči. Dalším vážným následkem je narušení vývoje osobnosti, v tomto případě je narušena hlavně schopnost dítěte navazovat hlubší sociální vztahy. Podle Krejčířové (in Svoboda, 2001) neexistuje jednotný klinický obraz deprivovaného dítěte, ale souhrnně lze mezi nejčastější projevy zařadit sociální hyperaktivitu (děti rychle navazují kontakt, dožadují se pozornosti dospělých, ale vztahy však zůstávají povrchní, přidružují se také poruchy chování), dále sociální provokaci (dítě se domáhá pozornosti záměrnou provokací, časté jsou agresivní projevy vůči druhým, destruktivní chování, současně zvýšená úzkost) a pak tak zvaný útlumový typ (dítě je v projevech pasivní až apatické, plaché). U většiny těchto dětí se objevuje snížené sebehodnocení, obtíže při navazování sociálních vztahů, horší školní výkon, zvýšené je riziko užívání alkoholu a drog. Dílčí výzkumná otázka: - Jaký význam přisuzuje sociální pracovník zanedbávání?

24

V následující kapitole budou uvedeny další charakteristiky, další určité okolnosti životní situace týraného, zanedbávaného či sexuálně zneužívaného dítěte.

1.3.5. Rizikové faktory v životní situaci týraného, zanedbávaného a sexuálně zneužívaného dítěte Vaníčková (in kolektiv autorů, 2007) uvádí, že rizikové faktory syndromu zneužívaného a zanedbávaného dítěte můžeme identifikovat v pěti rovinách. Jsou to rizikové faktory na úrovni společenské jako virtuální realita, absence pozitivních vzorů ve škole a společnosti, rodina v novém kontextu (generová rovnost, neplodnost) a rychlé společenské změny vyžadující neustálou adaptaci. Dále to jsou rizikové faktory na úrovni individuálních predispozic dítěte a to je genetická zátěž, odchylky ve vývoji osobnosti dítěte, mentální retardace nebo zdravotní postižení a biologické oslabení plodu v těhotenství. V další rovině to jsou rizikové faktory na úrovni rodiny jako závislost rodičů na alkoholu či drogách a chybný výchovný systém. Mezi rizikové faktory na ekologické úrovni patří zhoršené životní prostředí a mezi poslední uváděné rizikové faktory na kulturní úrovni spadá klima ve společnosti, negativní vzory dospělých a mýty či předsudky. Vaníčková (in kolektiv autorů, 2007) dále pokračuje, že spouštějícím mechanismem agrese, která naplňuje syndrom zneužívaného a zanedbávaného dítěte jsou negativní životní události a negativní emoce jako strach, hněv, smutek a dlouhodobá frustrace. Při podrobné analýze rizikových faktorů syndromu zneužívaného a zanedbávaného dítěte je možné na straně dítěte uvést předčasný porod, nízkou porodní váhu, vrozené vývojové vady, chronickou nemoc, trauma v dětství, poruchy učení a poruchy chování dítěte ve školním věku. Na úrovni rodiny se uplatňují osobnostní faktory rodičů, hlavně nadměrná kontrola dítěte, deprese, zvýšená úzkostnost rodičů, pocity nejistoty a nebezpečí. Dále je možné na této úrovni uvést osobní zkušenost rodičů s násilím, domácí násilí v sekundární rodině, konfliktní rozchod a rozvod rodičů, vysokou úroveň stresu ve způsobu života, chudou interakci mezi rodiči a dítětem, nedostatek znalostí a nepřiměřená očekávání od dítěte. Pro úroveň společenskou je třeba prvotně uvést nízký a

deficitní

socioekonomický

status,

dlouhodobou

nezaměstnanost

rodičů

a

bezdomovectví, stresující životní události, sociální izolaci rodiny či nedostatek lékařské péče a systému na ochranu dětí.

25

Matějček (1994) pak uvádí, že někteří dospělí mají blíže k fyzickému násilí vůči dítěti, k pohlavnímu zneužívání či k jeho zanedbávání. Stejně tak je zřejmé, že některé děti se spíše stávají oběťmi takového jednání než jiné. Je možné tedy hovořit o rizikových dětech (potencionální oběti týrání, zneužívání a zanedbávání) a rizikových dospělých (potencionální pachatelé týrání, zneužívání a zanedbávání dětí). K rizikovým dětem z hlediska CAN patří ty, jejichž projevy jsou pro jejich okolí z různých důvodů nesrozumitelné. Je obtížné je výchovně zvládat nebo jsou to děti, které svým chováním vychovatele dráždí, vyčerpávají, popřípadě i provokují a svádějí. Jako rizikové děti lze tedy uvést děti nevlastní, děti s lehkými mozkovými dysfunkcemi, hyperaktivní, nesoustředěné, neklidné, impulzivní, náladové nebo děti z určitých příčin nadměrně zlostné, dráždivé, plačtivé a úzkostné. Dále to mohou být děti neaktivní, utlumené, uzavřené, stejně tak jako děti ve škole neprospívající, děti nezapadající do rodičovského očekávání, tedy nemocné, děti s postižením, „nehezké“ či děti mentálně retardované. V neposlední řadě pak také dívky výrazných ženských tvarů, mazlivé až koketní v případě sexuálního zneužívání.(Hubáčková, 2007)) Rizikovými dospělými jsou lidé s patologickým vývojem osobnosti, s agresivními povahovými rysy, lidé impulzivní, trpící neurotickými obtížemi. Dále lidé závislí na alkoholu a drogách, lidé žijící ve stresové situaci, lidé, kteří byli sami v dětství zanedbáváni a týráni, lidé nedostatečně motivovaní pro rodičovství, nezralí pro rodičovství nebo rodiče s přehnanými nároky. Stejně tak to mohou být lidé s neobvyklým životním stylem jako členové sekt, dále rodiče, kteří z různých důvodů nejsou schopni vykonávat své rodičovské povinnosti nebo lidé psychicky nemocní či s mentálním postižením a také osoby sexuálně deviantní či hyperaktivní.(Hubáčková, 2007) Matějček (1994) uvádí, že je nutno vzít v úvahu i rizikové situace, za kterých častěji dochází k ubližování dítěti. Jejich příčinou, tedy vyvolávajícím momentem je nejčastěji akutní stres dospělého vychovatele, kdy důvody tohoto stresu mohou být různé, mohou pramenit z rodinných konfliktů, z rozvodových sporů, ze „zhrzené lásky“, ať už milenecké či manželské. Nebezpečí představuje také alkohol a drogy, hlavně v akutní fázi

intoxikace.

Mnoho

stresových

situací

vyvolává

hmotná

bída

rodiny,

nezaměstnanost, sociální nejistota, stísněný životní prostor, společenská izolovanost,

26

zklamání z vlastní neúspěšnosti atd. přitěžující okolností může být i fyzická nebo psychická vyčerpanost z důvodu nemoci, zvláště, když probíhá chronicky. Dílčí výzkumná otázka: - Jaký význam přisuzuje sociální pracovník rizikovým faktorům v rámci životní situace týraného, sexuálně zneužívaného a zanedbávaného dítěte?

2. Posouzení V této kapitole se budu věnovat důležitému faktoru v sociální práci, kterým je proces posouzení. Právě posouzení konkrétní životní situace určitého jedince předurčuje další kroky sociálního pracovníka a o to více pak ovlivňuje život samotných klientů. Nejprve se pokusím nastínit samotný proces posouzení u sociálních pracovníků a poté se jej pokusím popsat v kontextu konkrétní životní situace – v tomto případě u týraného, sexuálně zneužívaného a zanedbávaného dítěte.

2.1. Proces posouzení u soc.pracovníků „Slovník sociální práce vymezuje posouzení (assessment) jako proces, ve kterém je určován charakter, příčina, vývoj a prognóza problému a v němž jsou dále také analyzovány osobnostní charakteristiky a situace, které s problémem souvisejí. Posouzení Barker dále chápe jako funkci sociální práce, jejíž podstatou je snaha porozumět problému, jeho příčině, ale i tomu, co může být změněno, aby byl problém minimalizován či odstraněn. (Barker in Navrátil, 2005: 8) Podle Navrátila (in Smutek, 2006)) je posouzení součástí procesu, kdy se vytváří nebo-li kdy vzniká vztah mezi člověkem, jakožto klientem a sociálním pracovníkem, za kterým osoba-klient přichází na základě motivace řešit svou obtížnou životní situaci. Ten okamžik, kdy se člověk stává klientem sociálních služeb není stav, ale spíše dynamický proces. Tento proces začíná tím, že člověk se dostane do kontaktu s organizací, tady se stává klientem a následně mu sociální pracovník v rámci této organizace začne poskytovat sociální služby, v roli klienta pak člověk dále jedná a v určitém okamžiku tuto roli také opouští. Podstatou v tomto procesu je, že člověk si začíná uvědomovat své životní problémy a potřebu je řešit a následkem toho se pak

27

stává klientem. V momentě, kdy vstupuje do interakce se sociálním pracovníkem vzniká proces přijímání klienta a z metodického hlediska jde právě o fázi posouzení. V průběhu této fáze sociální pracovník získává představu o životních podmínkách klienta, na základě toho si pak vytváří vlastní úsudky, názory a zvažuje případné možnosti řešení klientovi situace z hlediska organizace. (in Smutek, 2006) Co se týká cíle posouzení, lze říci, že základním cílem posouzení je následně stanovit určité možnosti řešení dané klientovi situace. Jinak řečeno sociální pracovník v rámci svého posouzení získává určité informace o životní situaci klienta, na základě kterých se rozhoduje, jak dále postupovat. Navrátil (in Smutek, 2006) píše, že tohoto cíle je možné dosáhnout alespoň dvojím způsobem, jinak řečeno se jedná o dvě odlišné strategie posouzení. První představuje snahu o kvalitativní porozumění životní situace, tedy za cíl posouzení je považováno porozumění životní situace uživatele služby, identifikace potencionálních oblastí změny životní situace. Tato strategie klade spíše důraz na profesionální úsudek založený na vhledu do situace a jejím hloubkovém pochopení. Druhou strategií je kvantitativní strategie, která vymezuje posouzení jako proces, ve kterém je určován charakter, příčina, vývoj a prognóza problému. V tomto procesu jsou také analyzovány osobnostní charakteristiky a situace, které s daným problémem souvisejí. Tento přístup klade zase důraz na tvorbu validizovaných nástrojů, jako jsou různé testy a škály, ty pak umožňují provádět měření různých aspektů sociální situace. Jde zde o posouzení, které chce být objektivní, přesné a konzistentní a procedury, které se využívají, mají sociálnímu pracovníkovi pomoci dosáhnout přesných výsledků a to nezávisle na posuzovateli. V procesu posouzení je také třeba uvést „kritérium komplexnosti posouzení situace“, o kterém hovoří Musil (2007). Zmiňuje se o něm na základě otázky, zda pomáhající věnoval dostatečnou pozornost všem aspektům problémové situace a v rámci této otázky pak vyvozuje zmíněné kritérium. Říká, že, aby byla situace posuzována jako komplexní, musí být splněna podmínka, že pomáhající věnoval stejnou pozornost objektivním, sociálním i subjektivním aspektům dané problémové situace. Znamená to, že ke zjištění objektivních aspektů je nezbytné se spolu s klientem zabývat otázkami: Jak situace vypadá? Jaké jsou její příčiny? Jak se bude dále vyvíjet, pokud nedojde ke změně? Sociální aspekty je možné zjistit diskusí o tom, jak by měla situace vypadat, aby byla hodnocena jako „normální“ (například diskuse o tom, zda a nakolik jsou přijatelné

28

tělesné tresty u dětí). A v neposlední řadě ke zjištění subjektivních aspektů problémové situace lze použít otázky ohledně vzájemné důvěry mezi pomáhajícím a klientem. (Musil, 2007) Co se týká postupů v rámci procesu posouzení, lze předpokládat, že v různých zařízeních jsou používány různé postupy pro posuzování, které jsou ovlivněny organizačními a situačními aspekty, například mohou mít vliv politické tlaky, celková míra profesionality sociálních pracovníků a etika, dále nedostatek času a prostředků, veřejný zájem. Stejně tak mohou mít vliv i další aspekty, charakter posouzení může ovlivnit například iniciátor posouzení, zda jím je soud, uživatel služby či jiný sociální pracovník. Dalším aspektem, který může ovlivnit charakter posouzení je převažující důvod posouzení, jako je například trestná činnost dítěte, podezření z týrání dítěte. Posouzení může také ovlivnit osobní přístup pracovníka, jak k procesu posouzení, tak i k osobám, které posuzuje. (Navrátil in Smutek, 2006) Matoušek (2003) zase odkazuje na tři druhy norem, které jsou při posuzování rodiny ve hře. Je to kulturní norma platná v době a v dané zemi, osobní norma posuzovatele odvozená hlavně podle jeho původní rodiny a norma rodiny, do které posuzovatel vstupuje. Navrátil (in Smutek, 2006) dodává, že v neposlední řadě mají výrazný vliv také procedury a politiky organizace, stejně tak i její „kultura“. „Kulturu“organizace Musil (2004) chápe dvojím způsobem. Popisuje ji jako jednu z řady okolností, které ovlivňují přístup pomáhajících pracovníků ke klientům, ale chápe ji i jako vztahy, které spojují pracovníky do pracovního kolektivu, tedy kultura podle něj představuje vazby mezi lidmi a určitý předpoklad jejich spolupráce v organizaci. Příklad vlivu „kultury“ organizace na proces posouzení popisuje na příkladu několika oddělení péče o dítě, která mají podle stejných zákonů zajišťovat ochranu zájmů dětí. Uvádí, že tato oddělení se mohou například lišit posuzováním v případě přijatelnosti způsobu vedení domácnosti matkami svých klientů. Na některých z těchto pracovišť mohou například pracovníci uvažovat o podání návrhu na umístění dětí do ústavní péče v případě, že v domácnosti je nepořádek a oblečení dětí se zdá být zanedbané. Jinde si tímto návrhem nejsou jisti, ani když v bytě chybí okna a velice opatrně o něm začínají uvažovat až v případě, když dětí nechodí již několik měsíců do školy. Je tedy zřejmé, že lidé na různých pracovištích mohou být zvyklí hodnotit stejné způsoby odlišně. (Musil, 2004)

29

V rámci vlivů na proces posouzení je třeba se také zmínit o ne/dostatku zdrojů, jako je personál či finance, úroveň kvalifikace a nutno uvést, že výrazný vliv mohou mít i veřejné debaty nejen o povaze problému, ale i o smyslu a cílech sociální práce. V poslední době se v médiích objevuje zvýšená pozornost vůči tématům, které se týkají sociálně právní ochrany dětí. Tyto debaty pak mohou sociálního pracovníka výrazně ovlivňovat při jeho posuzování i řešení jednotlivých případů. Může se například stát, že v situaci, kdy by bylo za jiných okolností navrhováno umístění dítěte do náhradní péče, sociální pracovník tuto alternativu z obavy z medializace kauzy zavrhne.(Navrátil in Smutek, 2006) Je evidentní, že proces posouzení rozhodně není lehkou záležitostí. Jeho závažnost, podle Navrátila (2007), představují nejen okolnosti, které vyvolaly jeho potřebu, ale hlavně to vědomí, že na jeho výsledku závisí další postup sociálního pracovníka a tedy i osud osob, které jsou posuzovány. Dílčí výzkumná otázka: - Jak probíhá proces posouzení u sociálního pracovníka?

2.1.1. Metodika posouzení V rámci procesu posouzení mohou být použity různé strategie, techniky a metody, záleží na sociálním pracovníkovi a vlastně i na samé organizaci, které si zvolí a zda-li vůbec. Navrátil (2007) ve svém článku uvádí, že někteří autoři i přesto definují určitý postup, fáze, které jsou pro proces posouzení charakteristické obecně. První fází, o které Navrátil (2007) hovoří je příprava na setkání s uživatelem služby, kdy si sociální pracovník připravuje plán posouzení, do kterého patří jako první cíl posouzení, tedy přesně definovat, co má být posouzením odkryto či určeno. Cíl také uvádí, které témata, otázky mají být předmětem posouzení, v důsledku čehož je zřejmé, že nelze vždy postupovat podle procedur se standardními soubory otázek a metod, neboť nemusejí být vhodné pro posouzení každé životní situace. Po stanovení cíle následuje určení témat a otázek, které jsou předmětem posouzení, protože některé aspekty dané situace mohou být vzhledem k řešenému problému nepodstatné. Jak Navrátil (2007) dále pokračuje, když je definován cíl a určena témata pro posouzení, je možné zvážit vhodné zdroje informací. Důležité je zde například znát, zda

30

o uživateli služby nejsou již vedeny záznamy z dřívějších kontaktů, neboť snaha získat informace, které již jiný sociální pracovník dříve získal narušuje soukromí klienta a v neposlední řadě také vztah mezi klientem a sociálním pracovníkem. Sociální pracovník by měl mít také představu o tom, zda bude potřebovat hovořit i s příbuznými, známými nebo sousedy. Každé posouzení vyžaduje účast více než jednoho profesionála a více než jednoho uživatele služeb, proto určení těchto bodů by mělo být součástí už prvotní tvorby plánu posouzení. Nezbytnou součástí plánu posouzení je podle Navrátila také (2007) také potřeba zvážit, jaké vhodné metody a techniky použít. Nejobvyklejší metodou posuzování je rozhovor, kdy by měl sociální pracovník zvážit hlavně, jaké zdroje informací má k dispozici a co by měl udělat, aby tyto informace získal. Pracovník při zvažování o podobě rozhovoru, může vyjít z některého z nástrojů, které byly vytvořeny nebo si může samozřejmě vytvořit vlastní scénář rozhovoru s ohledem ke konkrétní životní situaci klienta. Kromě rozhovoru může ale sociální pracovník použít i další techniky jako jsou hry či malování. Právě tímto způsobem může mnohdy člověk mnohem lépe vyjádřit své pocity. Dále mohou být při posouzení použity i různé škály a dotazníky, u kterých je ale riziko nedostatečné validity, pokud se pracovníkovi nepodaří dobře navázat vztahy k rodině a jejím členům. Další z forem, jak získat informace je pozorování a analýza dokumentů. Pozorování se odehrává v podstatě v průběhu celého procesu a je nezbytné během něj brát ohled na kontext (vymezuje obsah a formu chování), cíl a souhlas. Podstatou analýzy dokumentů je to, že sociální pracovník pracuje s dokumenty, které souvisí s životní situací klienta. Druhou fází, jak uvádí Navrátil (2007) v procesu posouzení je setkání s uživatelem služby s cílem vytvořit vztah a získat relevantní informace. V této fázi se realizuje vlastní kontakt, realizuje se zde plán, který byl v předchozí fázi promyšlen. Úkolem je zde vytvořit vztah s uživatelem služby a také sběr informací. Proces zde má být partnerstvím, to znamená, že uživatel služby má být považován za rovnocenného a je třeba s ním jako s takovým v procesu jednat. Základními dovednostmi v této fázi jsou schopnost vyjednávat, komunikovat a řídit rozhodovací proces. Předposlední fází je reflexe a analýza získaných informací k určení vhodné intervence. V této fázi, která by se měla opět realizovat spolu s uživatelem služby, jsou analyzovány informace, na jejichž základě by měl být získán obraz o životní situaci

31

klienta a následně navrhnuta intervence. Poslední fází je vlastní provedení intervence. Tato fáze už v podstatě není posouzením, jde o provádění činností, které z posouzení vycházejí. (Navrátil, 2007) Z této podkapitoly, vzhledem k hlavní výzkumné otázce v této práci, nevyvozuji dílčí výzkumné otázky, neboť není mým cílem zjistit, v jakých jednotlivých krocích sociální pracovníci ve svém posouzení postupují, ale zároveň shledávám jako důležité, v rámci této kapitoly, tyto informace pro přehlednost uvést.

2.2. Posouzení životní situace dítěte Doteď se hovořilo o procesu posouzení obecně, nyní se bude jednat o informace, které popisují posouzení u sociálních pracovníků vztažené konkrétně na životní situaci dítěte. Navrátil (2007) říká, že posouzení rodiny s ohledem na potřeby dítěte se většinou provádí v případech, kdy jsou zvažovány otázky typu, zda-li mají být rodině poskytovány podpůrné či preventivní služby, zda existuje možnost budoucího poškození zájmů dítěte, dále jde o rozhodnutí o odnětí dítěte z rodiny či o otázku, zda má být dítě do rodiny vráceno, zda-li je příslušná rodina vhodná pro náhradní rodinnou péči atd. Dušková (2004) definuje odborné posuzování dítěte jako objektivní posouzení situace dítěte, zhodnocení míry ohrožení, kterému je dítě vystaveno, stejně tak jako závažnosti dopadu na dítě. Patří zde také posouzení pravděpodobnosti, zda-li k neadekvátnímu zacházení s dítětem docházelo či nikoliv. Kvalifikované posouzení špatného zacházení s dítětem musí pak podle Matouška (2005) brát v úvahu závažnost těchto jevů, častost těchto projevů pečujících dospělých, věk dítěte a vyspělost dítěte. Dále píše, že významným faktorem při posuzování je etnická příslušnost rodiny, neboť například romská rodina nemá stejné normy týkající se péče a výchovy dětí jako rodina většinové společnosti v ČR, stejně tak je třeba brát v potaz příslušnost pečujících dospělých ke skupinám žijícím na okraji společnosti. Matoušek (2005) dále pokračuje, že ale není možné stanovit absolutní kritéria, která by definovala hranici špatného zacházení s dítětem a byla nezávislá na době a kultuře. Vážné formy týrání a zanedbávání jsou ty, které by tak posuzovala většina všech lidí, kteří tvoří určitou společnost a ani samotný zákon nemůže přesně vymezit do všech detailů, jaké zacházení s dětmi je a není špatné. Je proto velmi důležité, aby měl

32

pracovník, který posuzuje špatné zacházení s dítětem, ve vlastní organizaci takové zázemí, které mu umožní sporné případy konzultovat. Podle Dunovského (1995) je logické, že fyzické, psychické a sexuální týrání je v popředí činnosti sociálního pracovníka, který se zabývá sociální problematikou v dětské populaci, ale jeho zájem se nevztahuje pouze na děti, ale také na jejich rodiče, celou rodinu a různá společenství, jako je škola, družina apod. Sociální pracovník by ale neměl vstupovat do problému izolovaně. Kladného výsledku při odstraňování příčin ohrožení či poškozování dítěte může dosáhnout jen ve spolupráci s dalšími odborníky a to ze sféry zdravotnictví, školství a různých odborů. I Kovařík (in Matoušek, 2003) upozorňuje, že při posouzení životní situace dítěte se sociální pracovník neobejde bez spolupráce a pomoci delších odborníků, neboť se jedná o komplexní problematiku. Dítě je biopsychosociální bytost a proto je třeba každého jedince a jeho situaci posoudit z hlediska medicínského, tedy zdravotního, psychologického a v neposlední řadě i z hlediska sociálního neboli sociálněprávního. Je velmi důležité, jak dále zmiňuje Kovařík (in Matoušek, 2003), aby posouzení dítěte zahrnovalo i posouzení jeho „sociálněekologické niky“, hlavně mikrosociálního systému, ve kterém se dítě v daném čase nachází. Je třeba vzít v úvahu časovou i vývojovou dimenzi, to znamená, co současné situaci předcházelo a k čemu a jakým směrem se bude pravděpodobně vyvíjet. Sociální pracovník by měl znát, že situaci dítěte nelze posuzovat jako situaci samotného, izolovaného jedince, ale je třeba ho vždy posuzovat v rámci jeho „sociálněekologického pole“. Měl by i se svým týmem zkoumat tedy mikrosociální systém dítěte (jeho rodinu, ať už vlastní, biologickou či náhradní nebo i jiné osoby, ke kterým má silný emoční vztah), stejně tak jeho mezosociální systém, který představuje škola, vrstevníci či sousedé a v neposlední řade také makrosystém. Je třeba také posoudit jeho silné stránky, tedy „zdroje podpory a rozvoje“, tak jako i stránky negativní, tedy „zdroje ohrožení a újmy“. Sociální pracovník začíná dítě a jeho rodinu posuzovat nejčastěji při svém šetření, které provádí návštěvou v rodině. Jak uvádí Matoušek (2003), návštěva v rodině je výborným prostředkem sblížení mezi profesionálem a rodinou. Pracovník ztrácí oporu titulu „bílého pláště“, svého stolu, své instituce a je mnohem více čitelnější jako civilní osoba. Návštěva v rodině přnáší zcela nové údaje o tom, jak rodina žije. Pracovník může pozorovat členy rodiny přímo v akci, není odkázán jen na slovní popisy toho, co

33

se v rodině děje. Vidí byt a jeho zařízení, může vidět všechny členy rodiny, dává mu to příležitost k tomu, vidět členy rodiny, jak spolu komunikují, jaká je jejich praktická součinnost. Nejen že rodina komunikuje slovně, ale komunikuje i pohybem, toho všeho je možné si všímat. Návštěva v rodině také umožňuje studovat rodinné ritualizované události, hlavně děti se v domácím prostředí chovají uvolněně, kontakt s nimi je v domácím prostředí snadnější, než v prostředí instituce, která je pro ně neznámá. Jak ale Matoušek (2003) dále upozorňuje, návštěva v rodině je i určitým průnikem do soukromí. Vyvolává obranné reakce,jak na straně pracovníka, tak i rodiny. Rodina může někdy pracovníka přímo odmítnout, stává se to zřídka, většnou v případě, když ze strany instituce hrozí represivní zásah. Běžnějším projevem je nepřítomnost některých členů rodiny, popřípadě se ukrývají v neveřejných částech bytu. Výhodné je, když se může pracovník po své návštěvě, v případě nejistoty, poradit s kolegy ve své organizaci, kteří mají také zkušenost s návštěvou vrodině. Může se tak podařit objevit, v čem byl například příliš zaujatý nebo co naopak mohl přehlédnout. Je zřejmé, že proces posouzení situace dítěte je záležitost náročná a může pak následně před pracovníka klást otázku, zda a jak danou situaci řešit. Musil (2004) konkrétně poukazuje na to, že před sociálními pracovníky tak vyvstává dilema, zda zasáhnout či nezasáhnout, které je běžnou součástí jejich práce. Sociální pracovníci by se měli při řešení svého případu vyvarovat hlavně dvou chyb, neměli by jednat na „základě falešného poplachu“ a následně tedy „nesprávně zasáhnout“ a neměli by se dopustit ani „nedbalosti“ a tím „nesprávně nezasáhnout“. Řešením podle Musila (2004) je, aby pracovník svědomitě a uvážlivě posuzoval každý jednotlivý případ. Ale ani tímto postupem nemusí samozřejmě pracovník vždy dospět k lidsky příjemnému a jednoznačnému rozhodnutí. Podstatou tohoto postupu je ale to, že zásah nepřijde dříve, než byly vyčerpány všechny lepší možnosti. Pro přehlednost je možné zmínit, že v rámci kvantitativní a kvalitativní strategie, které byly zmíněny v dřívější kapitole, existují i konkrétní nástroje pro posouzení životní situace dítěte a jeho rodiny. Jako příklad kvantitativní strategie posuzování uvádí Navrátil (2007) „Rámec pro posuzování životní situace dětí a rodin v nouzi“. Jeho autoři vyšli z ekologické perspektivy a rozlišili tři hlediska na životní situaci. Jedná se o vývojové potřeby, rodičovské funkce a enviromentální faktory, které jsou pak přesněji specifikované.(Navrátil, 2007)

34

Jako příklad kvalitativní strategie pro posuzování uvádí Navrátil (2007) reflexívní praxi. Reflexívní model posouzení má za cíl podpořit uživatele služby, aby identifikoval své schopnosti a zdroje, stejně tak jako své slabiny a omezení. A má-li být reflexívní sociální pracovník, tak musí být schopen zvažovat faktory, které příznivě i negativně ovlivňují životní situaci klienta, musí být schopen zvažovat možné cíle spolupráce s klientem a postupy k jejich dosažení, stejně jako možné rizika a důsledky. Dílčí výzkumná otázka: - Jakým způsobem posuzuje sociální pracovník životní situaci dítěte?

35

3. Sociálně právní ochrana dětí Při posouzení životní situace dítěte a následně při zvažování, zda dítě ponechat v rodině či odebrat mají důležitou úlohu sociální pracovníci, konkrétně sociální pracovníci pracující na úseku sociálně právní ochrany dětí. Vzhledem k cíli této práce proto považuji za nutné uvést základní informace o sociálně – právní ochraně dětí, především pak informace o její činnosti vzhledem k situacím, kdy je dítě ohroženo určitou formou špatného zacházení od svých pečovatelů.

3.1. Sociální práce na úseku sociálně právní ochrany dětí Motejl (2007) vymezuje sociální práci v rámci výkonu sociálně – právní ochrany dětí jako souhrn činností a působení sociálního pracovníka vycházející v důsledku vyhodnocení aktuální těžké situace v rodině dítěte buď z jeho vlastní iniciativy nebo z podnětu dítěte, z podnětu rodičů či třetí osoby. Sociální práce může být zaměřena na dítě samotné nebo jeho rodinu a je poskytována za účelem zamezení působení negativního vlivu na dítě, hlavně pak na obnovení narušených funkcí rodiny. Pomoc a péče sociálního pracovníka se vztahuje nejen na situaci, kdy je dítě ponecháno v původním rodinném prostředí v době řešení složité situace, ale i na situaci, kdy jde o dočasné odnětí dítěte z péče odpovědných osob. Samotný pojem „sociálně – právní ochrana dítěte“ znamená především ochranu práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu, dále ochranu oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění, zahrnuje také působení, která směřují k obnovení narušených funkcí rodiny. Významnou součástí je ochrana dítěte před takovým působením, které může negativně ovlivnit jeho zájmy, pokud trvá takovou dobu a probíhá v takové intenzitě, že nepříznivě ovlivňuje řádnou výchovu dítěte či zda by mohlo být příčinou jeho nepříznivého vývoje. V širším smyslu „sociálně – právní ochrana“ představuje ochranu práva dítěte na život, na rodičovskou péči a život v rodině, ochranu práva na vlastní identitu, na svobodu myšlení, svědomí, na vzdělání a zaměstnání. V neposlední řadě zahrnuje ochranu dítěte před jakýmkoliv tělesným či

36

duševním násilí, zanedbáváním, zneužíváním či vykořisťováním. (Motejl, 2007) Podstatnou změnu, jak píše Dušková (2004), do oblasti ochrany ohrožených dětí přineslo přijetí zákona o sociálně právní ochraně dětí (dále jen „zákon“). Zákon blíže upravuje preventivní poradenskou činnost, zprostředkování náhradní rodinné péče, ústavní a ochrannou výchovu dětí či zřizování zařízení sociálně – právní ochrany dětí, konkrétně pak vzhledem k dětem ohroženým týráním, zneužíváním či zanedbáváním je to zřizování zařízení pro děti, které vyžadují okamžitou pomoc. Jsou to například azylová zařízení, krizová centra, linky důvěry atd. (Dušková, 2004) Zákon podle Matouška (2003) zdůrazňuje, že hlavním způsobem řešení situace ohroženého dítěte má být ozdravění rodinného prostředí, nebo´t jedním z prvotních zájmů dítěte je vyrůstat ve funkční rodině. Nejen ale o tento zákon se může sociální pracovník v problematice ohroženého dítěte opřít. Mezi další důležité právní normy a dokumenty patří také Úmluva o právech dítěte a zákon o rodině. Dílčí výzkumná otázka: Jak sociální pracovník vnímá svou práci na úseku sociálně právní ochrany dětí?

3.2. Činnost sociálních pracovníků na oddělení sociálně právní ochrany dětí Jak uvádí Vávrová (in kolektiv autorů, 2007), dítě musí vyrůstat v rodinném prostředí v atmosféře štěstí, lásky a porozumění a pro svou tělesnou a duševní ochranu potřebuje odpovídající péči a právní ochranu, jak před narozením, tak i po něm. Proto prvotním hlediskem všech činností a opatření, která uskutečňují veřejná nebo i soukromá zařízení sociální péče, soudy, správní i zákonodárné orgány, musí být zájem dítěte. Jak píše i Novotná (2007) právě nejlepší zájem, prospěch a blaho dětí musí být předním hlediskem poskytování sociálně-právní ochrany dětí. Matoušek (2005) zdůrazňuje, že klíčovým pojmem všech právních norem, o které se může sociální pracovník ve své práci opřít je rodičovská zodpovědnost, nebo-li souhrn práv a povinností rodičů, kdy rodič je mimo jiné odpovědný za péči o zdraví dítěte, o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Pokud ale, jak píše Motejl (2007), rodiče své povinnosti k dítěti řádně nevykonávají a mohou tím ohrozit jeho zájem na řádné výchově či pokud rodič svou rodičovskou zodpovědnost zneužívá, tedy jedná

37

proti zájmům dítěte, v tom případě může dojít k omezení nebo ke zbavení rodičovské zodpovědnosti. Matoušek (2005) dále pokračuje, že právní normy zdůrazňují, že sociální pracovníci na úseku sociálně – právní ochrany dětí by měly ohrožené děti aktivně vyhledávat, působit na rodiče tak, aby plnili povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, dále by jim měly poskytovat nebo zprostředkovat poradenství a pomáhat rodičům řešit výchovné problémy. Jak uvádí i Novotná (2007), k základním úkolům orgánů sociálně právní ochrany dětí patří tedy působit na rodiče či jiné osoby, které jsou odpovědné za výchovu dětí, aby plnili řádně své povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, stejně tak, aby různé nedostatky ve výchově dítěte včas odstranili. V některých případech však působení těchto orgánů na rodiče nemusí mít žádoucí výsledek, pak zákon umožňuje obecnímu úřadu použít výchovná opatření. Obecní úřad může napomenout nezletilého, jeho rodiče a osoby, které narušují jeho řádnou výchovu. Dále může stanovit nad nezletilým dohled a provádět jej za spolupráce školy, občanských sdružení v místě bydliště nebo na pracovišti. Také může zletilému uložit omezení, která zabrání škodlivým vlivům na jeho výchovu. K prvním dvěma opatřením vzhledem k dítěti je třeba uvést bližší informace. Napomenutí je poměrně účinné výchovné opatření a ukládá se, jak dítěti, tak rodičům či jiným osobám odpovědným za jeho výchovu, když ji narušují. Jedná se o nejmírnější formu sociálně – preventivního výchovného působení. Pokud ale není toto výchovné opatření respektováno a osoby odpovědné za výchovu dítěte dále porušují své povinnosti, lze přistoupit k rozhodnutí o dohledu. Podstatou dohledu je pravidelné sledování podmínek, ve kterých dítě žije. Důvodem může být chování rodičů (například nedostatečná péče), tak chování dětí (například záškoláctví, krádeže, hrubé chování).(Novotná, 2007) Všechna tato opatření pak sociální pracovník vykonává právě na základě svého posouzení konkrétní situace, kdy si vytváří určitý úsudek, názor a volí vhodná řešení. Hlavním zájmem orgánu sociálně právní ochrany dětí je podle Motejla (2007) obnovení narušených funkcí rodiny takovým způsobem, aby rodina zůstala zachována ve své původní podobě. Pokud ale nastane situace, že i přes poradenskou činnost sociálního pracovníka, přes opakovaně prováděná šetření v rodině, i přes následně přijatá výchovná opatření není možné dosáhnout nápravy, je nezbytné sociální práci

38

s rodinou posílit. Může ale dojít k tomu, že výše uvedené prostředky k nápravě účinné nebyly a míra narušených funkcí v rodině ohrožuje zdravý vývoj dítěte způsobem, který vyžaduje okamžitou změnu výchovného prostředí. Potom je nezbytné přistoupit k nejzávažnějšímu zásahu do rodiny dítěte a tím je odnětí dítěte z péče rodiny. Ovšem Navrátil (2005) uvádí, že se věnuje malá pozornost právě těm okolnostem, které rozhodnutí o ne/odejmutí dítěte bezprostředně předcházejí. Jedná se o proces posouzení rodiny, na jehož základě si sociální pracovník utváří svůj profesionální názor, který je později významným podkladem pro rozhodování soudu. Navrátil (2005) se domnívá, že jak v metodikách, tak i ve vzdělávání pracovníků v sociálně právní ochraně dětí se této části sociální práce věnuje málo péče. Dílčí výzkumná otázka: - Na základě čeho volí sociální pracovníci na úseku sociálně právní ochrany dětí svá rozhodnutí?

39

II. Metodická část

4 Metodika V následující kapitole se budu podrobněji věnovat metodice mého šetření. Teoretická část této práce se vztahuje k hlavní výzkumné otázce, která zní: „Které faktory životní situace zanedbávaného, týraného a sexuálně zneužívaného dítěte posuzují sociální pracovníci orgánu sociálně právní ochrany dětí jako rozhodující pro podání návrhu na odebrání dítěte z rodiny?“ Z teoretické části byly vyvozeny dílčí výzkumné otázky, v této kapitole se budu věnovat také operacionalizaci těchto otázek. Vymezím a zdůvodním zvolenou výzkumnou metodu a strategii, které použiji k zodpovězení dílčích výzkumných otázek a následně tedy i základní výzkumné otázky. Popíši, jaké budou techniky zjišťování dat, rámcově popíši průběh sběru těchto dat. Dále zde popíši výzkumný vzorek, vymezím, co bude jednotka zkoumání a jednotka zjišťování.

4.1. Dílčí výzkumné otázky a operacionalizace Cílem této práce je zodpovědět hlavní výzkumnou otázku, která zní: „Které faktory životní situace zanedbávaného, týraného a sexuálně zneužívaného dítěte posuzují sociální pracovníci orgánu sociálně právní ochrany dětí jako rozhodující pro podání návrhu na odebrání dítěte z rodiny?“ V textu celé práce jsou uvedené dílčí výzkumné otázky, které vyvstaly z teoretické části. Tyto otázky se musí operacionalizovat, aby se mohly použít pro samotné šetření. Operacionalizací jsou výzkumné otázky převedeny na takové, které je možné použít při běžné komunikaci, to znamená, aby je respondent pochopil a jsou také empiricky měřitelné. V průběhu psaní své práce jsem si kladla tyto dílčí výzkumné otázky ( dále jen DVO): DVO1: Jakou důležitost přisuzuje sociální pracovník rodině v životě dítěte? DVO2: Jak moc je podle sociálního pracovníka důležité uspokojování, naplňování potřeb dítěte? DVO3: Jakou důležitost přisuzuje sociální pracovník funkcím rodiny vzhledem k dítěti?

40

DVO4: Jaké další instituce, systémy jsou podle sociálního pracovníka důležité v životě dítěte? DVO5: Jaký význam přisuzuje sociální pracovník fyzickému týrání dítěte? DVO6: Jaký význam přisuzuje sociální pracovník psychickému týrání dítěte? DVO7: Jaký význam přisuzuje sociální pracovník sexuálnímu zneužívání dítěte? DVO8: Jaký význam přisuzuje sociální pracovník zanedbávání dítěte? DVO9: Jaký význam přisuzuje sociální pracovník rizikovým faktorům v rámci životní situace týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte? DVO10: Jak probíhá proces posouzení u sociálního pracovníka? DVO11: Jakým způsobem posuzuje sociální pracovník životní situaci dítěte? DVO 12: Jak vnímá sociální pracovník svou práci na úseku sociálně právní ochrany dětí? DVO13: Na základě čeho volí sociální pracovníci na úseku sociálně právní ochrany dětí svá rozhodnutí?

4.1.1. Operacionalizace dílčích výzkumných otázek DVO 1: Jakou důležitost přisuzuje sociální pracovník rodině v životě dítěte? Indikátor: vliv rodiny na vývoj dítěte Otázky do rozhovoru: Co by měla rodina dítěti podle Vás poskytovat? Jak může podle Vás rodina ovlivnit život dítěte, jeho vývoj a osobnost?

DVO 2: Jak moc je podle sociálního pracovníka důležité uspokojování, naplňování potřeb dítěte? Indikátor: zájem o naplňování potřeb dítěte, míra důležitosti, hierarchie potřeb Otázky do rozhovoru: Zajímate se o to, zda vůbec a jakým způsobem rodina uspokojuje potřeby svého dítěte? Jak to zjišťujete? Jak moc je to podle Vás důležité? Považujete některé z potřeb za důležitější než ostatní? Jak moc je pro Vás tento faktor – naplňování potřeb dítěte významný, konkrétně mě zajímá, jak velký vliv by měl v případě Vašeho zvažování, zda dítě z rodiny odebrat?

41

DVO3: Jakou důležitost přisuzuje sociální pracovník funkcím rodiny vzhledem k dítěti? Indikátor: míra důležitosti, způsob zjišťování, hierarchie funkcí Otázky do rozhovoru: Jak moc a v čem je podle Vás důležité pro dítě, zda rodina plní své funkce? Jakým způsobem se zajímáte o to, jak rodina plní své funkce? Považujete některé z funkcí za důležitější než ostatní? Jak moc je pro Vás tento faktor – funkce rodiny významný, opět mě zajímá, jak velký vliv by měl v případě Vašeho zvažování, zda dítě z rodiny odebrat?

DVO 4: Jaké další instituce, systémy jsou podle sociálního pracovníka důležité v životě dítěte? Indikátor: zájem pracovníka o další činitelé v životě dítěte Otázky do rozhovoru: Zajímáte se kromě rodiny i o další osoby, další činitelé v životě dítěte, které na něj mohou mít vliv? O které?

Dílčí výzkumnou otázku 5, 6, 7, 8 nyní uvádím souhrnně jako jednu, neboť po prvním rozhovoru jsem zjistila, že je pro respondenty lepší povídat o těchto jevech souhrnně, u všech jsem kladla i stejné otázky. DVO 5, 6, 7, 8: Jaký význam přisuzuje sociální pracovník fyzickému týrání, psychickému týrání, zanedbávání a sexuálnímu zneužívání dítěte? Indikátor: závažnost tohoto jevu, způsob zjištění, postup v těchto případech, Otázky do rozhovoru: Jak závažné je pro Vás zjištění, že dítě je psychicky či fyzicky týráno nebo sexuálně zneužíváno nebo zanedbáváno? Co tento jev podle Vás představuje pro dítě? Jak zjišťujete, jestli je dítě fyzicky nebo psychicky týráno nebo zanedbáváno či sexuálně zneuíváno? Jak reagujete v případě, že se rodiče k dítěti takto chovají, jaké jsou Vaše další kroky? Považujete některou z těchto forem chování k dítěti za horší než jinou? Myslím tím,

42

hlavně z hlediska následků pro dítě… Jaký vliv má přítomnost některého z těchto faktorů na Vaše zvažování, zda podat návrh na odejmutí dítěte z rodiny?

DVO 9: Jaký význam přisuzuje sociální pracovník rizikovým faktorům v rámci životní situace týraného, sexuálně zneužívaného a zanedbávaného dítěte? Indikátor: vnímání rizikového chování Otázky do rozhovoru: Existuje něco, co považujete v rodině vzhledem k dítěti za rizikové? To znamená, jestli existuje faktory, u kterých je podle Vás větší pravděpodobnost, že jejich přítomnost může způsobit vznik takového nevhodného chování od rodičů vůči dítěti? Když zjistíte, že takové rizikové faktory v rodině jsou, jak Vás to ovlivní?

DVO 10: Jak probíhá proces posouzení u sociálního pracovníka? Indikátor: co je posouzení, existence ovlivňujících okolností Otázky do rozhovoru: Jak chápete proces posouzení, konkrétně při své práci s rodinami a dětmi? Když se rozhodujete, jak s případem postoupit dál, postupujete jen na základě svého úsudku, svého posouzení nebo Vás něco či někdo ve Vaší organizaci ovlivňuje? Například, jestli máte ve Vaší organizaci nějaká pravidla, jak postupovat, nějaký rutinní postup nebo jestli Vás ovlivňují lidé zvenčí, názory kolegů?

DVO 11: Jakým způsobem posuzuje sociální pracovník životní situaci dítěte? Indikátor: postup při posuzování, posuzované okolnosti, posuzované osoby Otázky do rozhovoru: Jak probíhá Váš proces posouzení dítěte, máte nějaký postup? Co všechno posuzujte, tedy hodnotíte, všímáte si u dítěte a jeho rodiny? Čemu přisuzujete největší význam? Zahrnujete do svého posouzení pouze dítě nebo i jiné osoby? Které?

43

DVO 12: Jak vnímá sociální pracovník svou práci na úseku sociálně právní ochrany dětí? Indikátor: přisuzovaný význam Otázky do rozhovoru: Jaký má podle Vás Vaše práce na úseku sociálně právní ochrany dětí smysl?

DVO 13: Na základě čeho volí sociální pracovníci na úseku sociálně právní ochrany dětí svá rozhodnutí? Indikátor: mezní situace Otázky do rozhovoru: Co je pro Vás tou hranicí, kdy se rozhodnete zvolit jako řešení podání návrhu na odnětí dítěte z rodiny?

4.2. Metoda, kvalitativní strategie Vzhledem k povaze mého šetření, kde mě zajímá, kdy a na základě jakých okolností se sociální pracovníci přiklánějí k odebrání dítěte z rodiny, jsem si zvolila metodu porozumění. Pro svůj výzkum jsem si zvolila kvalitativní strategii, protože je pro mě důležité porozumění, pochopení a interpretace toho, jak sociální pracovníci na úseku sociálně právní ochrany dětí nahlížejí na problematiku posouzení konkrétní životní situace dítěte, kdy je dítě ohroženo jednou z forem špatného zacházení od svých rodičů, na základě čeho volí dané řešení. Zvolila jsem kvalitativní strategii, neboť odebrání dítěte z rodiny, výskyt týrání, zanedbávání či sexuální zneužívání v rodině a s tím související posuzování takových situací je velmi citlivou záležitostí. Názory, pocity a vnímání sociálních pracovníků jsou v této situaci velmi subjektivní, proto si myslím, že je vhodné použít právě tuto výzkumnou metodu. Jak uvádí Disman (2007), cílem kvalitativního výzkumu je porozumění, které pak vyžaduje vhled do co největšího množství dimenzí daného problému. „Přirozeným systémem“ je tu respondentova znalost, jeho postoje, zkušenosti, pocity, tedy subjektivní dimenze daného problému, prostor, který respondent dobře ovládá. A největší síla kvalitativního výzkumu je v tom, že výzkumník musí nalézt významné struktury v množině všech proměnných, které respondent považuje za relevantní.(Disman, 2007)

44

Podle Hendla (2005) je výhodou kvalitativního přístupu získání hloubkového popisu případů, kdy výzkumník získává podrobný popis a vhled při zkoumání jedince, skupiny, události, fenoménu v jeho přirozeném prostředí. Oproti tomu ale vznikají obtíže se zobecňováním výsledků na populaci a do jiného prostředí. (Hendl, 2005) Jednou z předností kvalitativní strategie je také to, že mi umožňuje se s respondentem osobně setkat, mohu se ho ptát na to, co mě zajímá, v případě nejasností mohu respondenta požádat o vysvětlení jeho odpovědi. Stejně tak mohu na základě respondentových odpovědí položit doplňující otázky, které mě v průběhu rozhovoru napadnou. Podle Dismana (2007) v kvalitativním výzkumu výzkumník neví s kolika respondenty bude vést interview. Pokračuje do doby, než dosáhne teoretické saturace, to znamená, že už nejsou nalézána žádná další data, objevují se už jen shodné informace, tedy výzkum je teoreticky nasycen.

4.3. Technika sběru dat Jak uvádí Hendl (2008), v kvalitativním výzkumu lze shromažďovat kvalitativní data pomocí dotazování, pozorování a sběru dokumentů. Hlavní skupinu metod sběru dat v empirickém výzkumu pak tvoří naslouchání vyprávění, kladení otázek lidem a získávání odpovědí, tedy obecně jde o dotazování, které může zahrnovat různé typy rozhovorů, dotazníků, škál a testů. A pokud nás zajímá, co si lidé myslí, čemu věří, jak cítí, použijeme právě interwiev, ale je možné využít i dotazník či postojové škály. (Hendl, 2008) Já jsem si proto pro svůj výzkum vybrala rozhovor, neboť je mým cílem zjistit, to již výše zmíněné, tedy, co si lidé myslí, jak danou problematiku vnímají, jaký je jejich názor. Rozhovory mohou být strukturované, polostrukturované a nestrukturované. Jako techniku kvalitativního dotazování jsem si vybrala polostrukturovaný rozhovor. Hendl (2008) tento typ dotazování nazývá rozhovor pomocí návodu. Návod k rozhovoru představuje seznam otázek či témat, které je nutné v rámci interview probrat, tento návod pro tazatele představuje jistotu, že se dostane na všechna pro něj zajímává a významná témata. Tento typ rozhovoru dává tazateli možnost přizpůsobit otázky situaci, to znamená, ž může měnit jejich pořadí, může je podle potřeby přeformulovat, stejně tak může přidávat další doplňující otázky, které během rozhovoru ještě vyplynou.

45

Polostrukturovaný rozhovor pomáhá udržet zaměření rozhovoru, ale dotazovaný může zároveň uplatnit i vlastní zkušenosti a pohledy.(Hendl, 2008) Pro dotazované v mém výzkumu jsem si předem nachystala seznam otázek, na které bych se chtěla ptát, vzhledem k cíli mé práce. Otázky jsem formulovala otevřeně. Rozhovory jsem si zapisovala do poznámkového bloku.

4.4 Jednotka zkoumání, jednotka zjišťování, způsob výběru Jako jednotku zkoumání jsem zvolila oddělení sociálně právní ochrany dětí, které spadá pod odbor sociálních věcí. Jednotkou zjišťování byli sociální pracovníci zmíněného oddělení. Způsob výběru respondentů v rámci mého kvalitativního šetření byl záměrný. Jak uvádí Žižlavský (2003), pomocí záměrného výběru lze vybrat případ, který ilustruje určitý rys nebo proces, jenž je objektem našeho zájmu. Zvolila jsem 8 sociálních pracovníků z úseku sociálně právní ochrany dětí. Zařízení, které jsem požádala o spolupráci je Městský úřad v Prostějově, jehož klienty jsou nejen občané Prostějova, ale také lidé z mnoha okolních vesnic. Vybrala jsem si toto město, neboť se jedná o větší lokalitu, takže zde pracuje dostatek sociálních pracovníků věnující se sociálně právní ochraně dětí, což mi zajistilo více rozhovorů a zároveň se zde pracovníci setkávají s mnoha různorodými případy, na základě toho jsou jejich zkušenosti bohatší. Neméně podstatné bylo i to, že pracovníci byli ochotni spolupracovat v rámci mého výzkumu.

4.5. Realizace šetření Výzkumné šetření probíhalo na Městském úřadě, kde jsem prováděla rozhovory, celkem s 8 sociálními pracovníky na oddělení sociálně právní ochrany dětí. Schůzky s respondenty jsem měla předem dohodnuté podle jejich časových možností. Každý pracovník byl v úvodu výzkumu požádán o spolupráci, samozřejmě mu bylo ponecháno právo na odmítnutí se výzkumu účastnit, ale nikdo tak neučinil, jak jsem již zmínila, všichni byli velmi ochotni. Šetření probíhalo v průběhu měsíce listopadu 2008. Na počátku každého rozhovoru

46

byl pracovník seznámen s tématem a cílem výzkumu a byla mu zaručena anonymita a ochrana získaných informací. S dotazovaným jsem vždy mluvila o samotě, v prostředí jeho kanceláře. V pár případech jsme museli rozhovor přerušit z důvodu návštěvy klienta, který za sociálním pracovníkem přišel s určitým problémem. Bylo velmi zajímavé sledovat pracovníka při práci s klientem, vneslo to do rozhovoru i další otázky, které se ne vždy týkaly mého tématu, neboť problematika případů na úseku sociálně právní ochrany dětí je různorodá, byl to ale zase přínos pro mé vědomosti. Každý rozhovor trval vždy asi 25 – 45 minut a byl zaznamenáván do poznámkového bloku. Pauzy v okamžicích, kdy jsem si zapisovala poznámky, pracovníkovi, ani mně nepřekážely, rozhovor tím nebyl nijak narušován. K rozhovoru byly použity předem připravené otázky, ale ne vždy bylo dodrženo jejich pořadí. V případě, že se pracovník dostal k nějakému tématu dříve, použila jsem otázky k tomu určené. Někdy dotazovaný pracovník nerozuměl přímo, na co se ho táži, proto jsem otázku přeformulovala tak, aby pro něj byly srozumitelná. Součástí dotazování byli i doplňující otázky, které v některých případech vyplynuly z povídání. Ve většině případech se pracovníci rozpovídali o konkrétních případech, byli vstřícní všem otázkám, jen málo se objevily odpovědi velmi stručné. Většina dělá toto povolání už spoustu let, tak se mohli podělit i o bohaté zkušenosti. Pracovníci byli velmi vnímaví, nad otázkami přemýšleli, i několikrát zopakovali svou odpověď, aby bylo zřejmé, co tím přesně myslí. Na všech dotazovaných byl vidět zájem o jejich práci, že jim na ní záleží, což mělo i kladný dopad na samotný rozhovor, který probíhal v příjemné atmosféře. Jen ještě malá poznámka k samotným rozhovorům, hned u prvního rozhovoru jsem zjistila, že dvě otázky je potřeba pozměnit, u jedné jsem zjistila, že se ptám na to samé, jako u předchozí otázky a u další sám pracovník vyjádřil, že je pro něj lepší povídat o všech formách nevhodného zacházení s dítětem souhrnně, než absolvovat ty samé otázky na každý jev zvlášť.

47

5 Interpretace výsledků výzkumu V následující kapitole se pokusím interpretovat výsledky, ke kterým jsem dospěla na základě rozhovorů s pracovníky, v tomto případě s pracovníky na oddělení sociálně právní ochrany dětí. Informace, které jsem získala, slouží k zodpovězení jednotlivých dílčích výzkumných otázek, což mi umožňuje následně v závěru odpovědět na hlavní výzkumnou otázku této práce. Kapitola je strukturována podle témat, která jsou popisována v teoretické části práce.

5.1.

Důležitost

rodiny

v životě

dítěte

z pohledu

sociálního pracovníka Pracovníci byli v rámci zjišťování důležitosti, kterou přikádají rodině v životě dítěte, dotazováni na jejich názor ohledně toho, co by měla dítěti poskytovat, jak může ovlivnit život dítěte, jeho vývoj a osobnost. Tyto aspekty už totiž určitým způsobem nastiňují, jak moc významný ukazatel je právě rodina pro pracovníka při jeho zvažování řešení dané životní situace dítěte, neboť od toho se pak odvíjí i jeho pohledy na další okolnosti v životě dítěte, které budou uvedeny v dalším textu. Sociální pracovníci považují rodinu za „jádro“ v životě dítěte, poukazují hlavně na poskytování citového zázemí, aby dítěti zajistila pocit lásky, bezpečí, důvěry, aby mu poskytla ochranu. I podle Matějčka (1989) je jedním ze základních předpokladů zdravého duševního vývoje dítěte, aby vyrůstalo v prosředí stálém a citově vřelém, kde se mu dostane náležité podpory a lásky. Přiléhavě o tom hovoří i sociální pracovníci: „Rodina by měla dítěti poskytnout základní podmínky pro správný vývoj, měla by mu zajistitt pocit lásky, bezpečí, důvěry, taky úctu k sobě i druhým……, no a taky sebeaktualizaci.“ „Rodina může přinést dítěti mnoho dobrýho, ale taky někdy i moc zlýho. Každý ví, proč je pro dítě lepší vyrůstat v rodině než v dětském domově. Rodina dá dítěti ochranu, lásku, péči, kterou dítě potřebuje, bezpečí, zážitky, pocit, že někam patří.“ Jak uvádí i Matoušek (2003), rodina je unikátní a nenahraditelnou institucí. Dítě v podstatě nemůže získat základní pocit jistoty bez jistoty v blízkých lidech, nemůže si osvojit žádoucí dovednosti, postoje a hodnoty, když by nebylo vystaveno trvalému

48

působení angažovaných dospělých pečovatelů. Pracovníci ve svých sděleních také shodně uvádějí, že rodina dítěti poskytuje určité vzory pro život, které jej mohou do budoucna velmi ovlivnit. Jak jedna pracovnice vyjádřila: „......měla by mu udělat zázemí, uspokojit základní potřeby, zabezpečit rodinné vzory, protože to dítě ten model rodiny si přebírá i do dospělosti.“ Velký význam rodiny vidí pracovníci v tom, že výrazně může ovlivnit budoucí vývoj dítěte, jeho osobnost. Neboť rodina je podle daných tvrzení tím faktorem, který je pro dítě v jeho životě prvotní, je s ním od počátku, pokud funguje a dává dítěti vše potřebné, může z něj vyrůst zdravý, sebevědomý jedinec. Pokud ale dítě nějakým způsobem strádá, něco mu chybí a ono tím následně trpí, může to v něm do budoucna vytvořit pocity úzkosti, strachu, nedůvěry, nízké seběvědomí atd. Opět i odborná literatura, konkrétně Vágnerová (2001) uvádí, že základním sociálním vztahem dítěte je právě jeho vztah k rodičům a tento vztah pak vytváří předpoklad vývoje osobnosti dítěte, protože první zkušenosti, které dítě prožívá, ovlivňují budování jeho vlastní identity. Proto ve kvalitě a charakteristikách prvních sociálních zkušeností ve vztahu rodičů a dítěte je možné vidět základ budoucího více či méně úspěšného vývoje dítěte. Podle tohoto vztahu dítě buduje a prožívá i další vztahy se svým okolím, které ovlivňují jeho představu, kterou má o sobě samém a to zase ovlivňuje jeho vztahy k okolí. Velmi přílehavě o tom hovoří i sociální pracovnice: „……dítě, jeho osobnost a jeho vývoj……, jo to rodina ovlivňuje z dost velké části. O dítě je třeba pečovat, hlavně o jeho vývoj, dávat mu ty správný podněty. Pokud to dítě nedostává, odrazí se to na jeho psychomotorickém vývoji, na jeho povaze, na jeho vnímání, projevování citů. Může dojít k psychické deprivaci toho dítěte.“ Jiná pracovnice zase uvedla: „…no tak může pozitivně, aji negativně ovlivnit jeho vývoj, jeho budoucí život, taky jeho zařazení a fungování ve společnosti, společenské a pracovní uplatnění…….“ Jak již bylo jednou zmíněno, pracovníci se ve svých výpovědích shodují na faktu, který považují za obzvlášť alarmující a to je, že rodina pokytuje dítěti určité vzory pro život, které mohou do budoucna výrazně ovlivnit ten jeho budoucí. Pokud je dítě v rodině svědkem nevhodného chování, je velká šance, že si jej jedinec ponese sám i dál, považuje je za „normální“, protože jiné nezná. Může se jednou ve své rodině takového chování vyvarovat, neboť ví, zažil, jak je to sužující anebo si tento negativní vzor může naopak přenést i do budoucího života. Dokládají to například tvrzení: „Rodina jde dítěti

49

příkladem, stanovuje daná pravidla, která se dodržují, ovlivňuje jeho jednání s ostatními.“ „……jak je tam něco špatně, tak ten vzor se opakuje. Když děti nedostanou ty správný věci, co by měly dostat, tak se to s nima dál táhne.“ Pracovníci se zde rozpovídali i o konkrétních případech a o jednom takovém bych se blíže zmínila, kdy klient byl jako dítě fyzicky týrán od svého otce, matka jej nebránila, nechodila do práce, poslouchala otce, ten měl problémy s policií, neboť byl obviňován z krádeží, za což byl i nálsledně ve vězení. V takové rodině klient vyrůstal, viděl hrubé a panovačné chování otce jak k ostatním sourozencům, tak i k matce, nikdo mu nedal ten potřebný pocit bezpečí a lásky, brzy se o sebe musel starat sám. Tuto rodinu pracovnice poznala, vzpomínala, jak byl malý chlapec velice tichý, smutný, nechtěl nic říct a právě tento chlapec je teď dospělý muž, který má rodinu, ke které se chová stejně hrubě jako kdysi jeho otec, má problémy s policií a spolupráce s ním je obtížná. Je to jasný příklad toho, jak si vzory, které jako malý viděl doma, přenesl i do dospělosti, protože jiné chování neviděl, je to pro něj normální, neví, jak jinak by rodina měla fungovat, protože jiný vzor nepoznal. A tak se to s ním, podle slov jedné pracovnice „táhne“ dál. Je to smutný příklad toho, jak negativně může rodina ovlivnit budoucí život dítěte. Také Matoušek (2003) poukazuje na to, že rodina je prvním a dosti závazným modelem společnosti, s jakým se dítě setkává a předurčuje jeho osobní vývoj, jeho vztahy k jiným skupinám lidí. Stejně tak i Dedková (in Nosál, 2004) zdůrazňuje, že člověk si právě v dětství vytváří vztahy s okolím, získává určité návyky a to vždy v interakci s jinými lidmi, což je na prvním místě rodina. Právě zdě dítě poznává základní vzorce chování, v rodičích má své vzory chování, učí se zde navazovat kontakt s okolím, jednat, spolupracovat, komunikovat. A jaká je rodina, jaké vztahy a vazby jsou v ní vytvořené a jaké poměry v ní panují, to v podstatě definuje budoucí chování dítěte.

5.2. Potřeby dítěte Důležitost uspokojování potřeb dítěte z pohledu sociálních pracovníků jsem zjišťovala z několika otázek. Zajímalo mě, zda vůbec a jakým způsobem zjišťuje sociální pracovník, jestli rodina uspokojuje potřeby svého dítěte a jak, také mě zajímalo,

50

jak moc to pracovník považuje za důležité, dále, zda některou z potřeb považuje za významnější než jinou a nakonec zazněla otázka, jak velký vliv by měl právě tento faktor při zvažování pracovníka, zda dítě z rodiny odebrat. To, jak rodina naplňuje potřeby svého dítěte je pro pracovníky důležitý aspekt. Na základě jedné z předchozích otázek již uváděli mimo jiné i to, že by rodina měla uspokojovat potřeby dítěte, bez toho by nemohla dítěti poskytnout vše potřebné pro jeho zdravý vývoj. Pracovníci na úseku sociálně právní ochrany dětí zjišťují tuto skutečnost šetřením prováděným v rodině, kokrétně pohovory s rodiči, dětmi, dále se zajímají i o informace i od dalších institucí, jakými jsou lékař, školka, škola, odborná pracoviště, širší rodina. Samotný tento faktor, stejně jako jeho zjišťování, považují za významnou a nezbytnou součást své práce. Dokazují to tvrzení: „……je to jedna z nejdůležitější věcí, který nás zajímají. Sledujem, jestli jsou uspokojovány potřeby dětí, pokud nejsou, pracujeme s rodinou, dítětem a snažíme se situaci v rodině změnit, ať už neustálou prací s rodinou či donucovacími prostředky, výchovnými opatřeními…….“ Pracovníci odkazují také na věk dítěte, který zde má velký vliv, čím je dítě mladší, tím větší dopad na něj může mít právě ono neuspokojování potřeb, dítě se podle slov respondentů „nerozvíjí, tak, jak by mělo.“ Určitou konkrétní hierarchii potřeb pracovníci neuvádějí, nelze najít tvrzení, že určitou konkrétní potřebu považují za významější než jinou, nezaznělo ani konkrétnější rozlišení potřeb. Je ale nutné uvést, že dotazovaní pracovníci shodně zastávají názor, že je důležité, aby rodiče dítěti věnovali veškerou svou péči a lásku, aby mělo v rodině zázemí a oporu, než aby vyrůstalo v luxusu, ale rodiče o něj nejevili příliš velký zájem. Jak pracovníci uvedli: „…potřeba výživy a lásky, citové vazby, to je nejdůležitější, než aby bylo zahrnuto hračkama a luxusem“ „Hlavní je, aby mělo oporu a zázemí v té rodině, aby mělo dobrý start.“ I odborná literatura uvádí, že právě i u dětí z tzv. „dobrých“ rodin se mohou objevit projevy psychické deprivace. Tyto děti jsou sice po materiální stránce zabezpečené, ale rodiče pro vlastní nezralost, osobní problémy, psychotické onemocnění, ale i z „nedostatku času“ nejsou schopni dítěti poskytnout dostatek lásky a vřelosti. (Krejčířová in Říčan, 2006) Pracovníci přihlíží i k tomu, jak vypadá prostředí, ve kterém dítě žije a vyrůstá, ale přece jen je pro ně mnohem více podstatnější to, jak matka s tím dítětem jedná, jaká je

51

tam komunikace, je to hodně o pocitech z té rodiny. Když vidí láskyplný vztah a snahu matky se o dítě postarat, je to pro ně důležitější než to, že rodina je chudší a nežije v luxusu, dokáží odhlédnout od okolností jako je nefungjící elektřina či, že v domě neteče voda. Pracovníci mnohdy poznamenali, že nyní je i veřejnou snahou, aby dítě vyrůstalo v domácím prostředí, tedy návrh na odnětí zvažovat až jako poslední nevyhnutelnou variantu. Dříve byl trend opačný, přávladalo podávání návrhu na ústavní výchovu. Jedna pracovnice poznamenala: „Dřív stačila špína a dítě šlo z rodiny, dnes hlavně zdraví, až je ohroženo.“ Jiná pracovnice zase uvedla:„Odlišuje se to, že když jsou tam citový vazby, ikdyž nejsou finance, tak je hlavní, že tam jsou ty vazby, snažíme se pomoct. Zvlášť v dnešní době, z důvodu horších materiálních podmínek se odebírat nemohou. Pokud se rodič starat chce, tak to je to hlavní. Ani soud by nevzal, kdybychom řekli, že nemají kde bydlet, staví na první místo citovou vazbu.“ Na základě prvního tvrzení mě napadá otázka, jestli se pracovnice drží tedy toho, co stanovují, dalo by se říct, nějaka nepsaná pravidla, která vychází od vyšších orgánů, ale jinak by jednala odlišným způsobem nebo jestli postupuje pouze na základě svého úsudku, to znamená, že když jí se zda situace přijatelná, tak ji tak i posuzuje nebo ji pojímá určitým způsobem na základě současného „trendu“. Tedy, když by měla posuzovat dítě, které žije ve „špíně, tak zda-li by pro ni byla na prvním místě citová vazba, tak jak pro mnohé ostatní pracovníky nebo i to by byl pro ni faktor k odejmutí bez ohledu na to, že dnes se na základě něho dítě „neodebírá“…… Uspokojování potřeb považují pracovníci za zásadní faktor v životě dítěte, který může v určitých případech vést až k návrhu na odebrání dítěte z rodiny. V případě neuspokojování potřeb pracovníci s rodinou spolupracují a snaží se jim s jejich situací pomoci, pomáhají najít řešení. Většinou lze tyto situace změnit k lepšímu, ale rodina se musí snažit a chtít. Právě ta spolupráce a snaha je zde důležitým aspektem. To, že domácnost není příliš uklizená, hygiena není „nejlepší“, to ještě není důvod dítě z rodiny odebírat. Na rodiče je možné působit, situaci s nimi řešit a pokud je v rodině vidět, že po citové stránce funguje, pak o tomto návrhu pracovník neuvažuje. Ale právě tím důležitým je zde to, zda rodiče chtějí spolupracovat a mají snahu situaci nějakým způsobem řešit, změnit: „Když bysme měli dávat návrh na ústavní výchovu, je to až poslední možný řešení, kdy už nejde s rodinou pracovat jinak, nemá zájem

52

spolupracovat.“ Opět i tady je možé se ptát, jestli je to opravdu osobní přesvědčení samotných pracovníků nebo je do jisté míry ovlivňuje skutečnost, že dnes je právě citová vazba stavěná na první místo, jak jsem již jednou zmiňovala, jestli nejednají pod „nátlakem“ určitých nepsaných pravidel, pro které dnes nepořádek, špatná hygiena nejsou dostačující. Ikdyž zase pracovníci poukazují hodně na tu spolupráci a snahu situaci řešit, což je zcela logické, že pokud rodiče chtějí věc změnit, tak zde není důvod jim dítě brát, a důvodů, proč taková situace vznikla, může být mnoho. Prvotní pro dotazované pracovníky je, aby dítě nebylo ohroženo na zdraví. I v těchto případech ale rozlišují, o jakou konkrétní situaci jde, může se někdy stát, že se rodina dostane do určitých finančních potíží, na základě kterých nemůže pro dítě zajistit výživu, ale za pomoci sociálních pracovníků se snaží tento stav změnit. Jiná situace je, když dítě v rodině hladoví, je podvyživené a není zde snaha tento jev změnit. To je pak pro pracovníka okamžitý impuls pro podání návrhu - dítě z rodiny odebrat. Jak vyjádřila jedna z pracovnic: „Je tady důležitý to, jestli matka spolupracuje a chce situaci změnit, když například nevyjde s penězama a nemají co jest, tak s ní budu hodně spolupracovat, abych jí pomohla situaci vyřešit, ale když se nebude snažit a dítě bude dál hladovět, tak to pro mě faktor k odebrání dítěte je.“

5.3. Funkce rodiny Na význam rodinných funkcí byli pracovníci dotazováni stejnými otázkami jako u předchozích potřeb. V podstatě i jejich odpovědi mnohdy byly podobné těm předchozím. Je možné konstatovat, že funkce vnímají stejně jako potřeby, rozlišují zase hlavně ty „citové“ a materiální, podle toho zaujímají i své postoje. Stejně jako naplňování potřeb, tak i funkce rodiny považují pracovníci za důležitý faktor vzhledem k dítěti a zjišťují je stejným způsobem. V rámci významnosti funkcí pracovníci také neuvádí určitou hierarchii, jejih tvrzení se podobají těm předchozím, na což oni i upozorňújí slovy „je to jako u potřeb“. Za důležitou považují funkci emocionální, opět zde blíže odkazují na poskytnutí citového zázemí, lásky, pocitu bezpečí a jistoty. Významná je podle pracovníků samozřejmě i péče o život a zdraví dítěte, tedy zajistit dítěti výživu, aby bylo čisté, v teple, mělo zajištěnou lékařskou péči. Neopomíjejí ani funkci výchovnou, která je podle pracovníků

53

také důležitá. Stejně jako u potřeb zde pracovníci konstatují, že je pro dítě spíše závažné, když se o něj rodiče nezajímají, chybí mu láska, péče a zázemí, než, když není materiálně zajištěno. Jak uvádí jedna z pracovnic: „Všechny funkce jsou důležitý, ale nedostatečná funkce ekonomická tomu dítěti ublíží míň, než když mu bude chybět láska, citové zázemí, péče.“ Na důležitost funkce emocionální, kterou všichni pracovníci shodně uváděli, poukazuje v literatuře i Šulová (in Výrost, 1998). Podle autorky právě tato funkce určuje význam rodiny. Je to potřeba zázemí, podpory a pomoci, potřeba sdílení zážitků, bezvýhradného přijímání, potřeba klidu a uvolnění, společné historie, potřeba známosti, důvěrnosti, potřeba společných perspektiv a plánů, společných rituálů, potřeba vztažnosti sebe k něčemu trvalému, jistému. To vše rodina poskytuje a pokud ne, tak je to právě tato oblast emoční, která je nejvíce postižena. Podobně o významu funkce emocionální hovoří i Matějček (1999), který píše, že rodina v našich kulturních poměrech ztratila mnohé funkce, které jí dříve byly vlastní, ale mimořádného významu nabyla právě funkce, která patří mezi základní a rozhodující, a to přinášet citové uspokojení všem svým členům. V situaci, kdy by pracovník uvažoval o podání návrhu na odebrání dítěte z rodiny, by byly důležité stejné okolnosti jako u již zmiňovaných předchozích potřeb. Důkazem je například tvrzení: „Takový návrh děláme, až když nám to přijde jako jediná poslední možnost, jak tomu dítěti pomoct. Dítě by mělo být vážně ohroženo na zdraví a životě a to vinou rodičů, kteří by ani nejevili zájem spolupracovat a situaci změnit.“

5.4. Širší kontext sociálních vazeb a vztahů Podle Kovaříka (in Navrátil, 2007) je podstatné zařazení jedince do širšího kontextu sociálních vazeb a vztahů, kterých je součástí. Tedy je důležité všímat si celého jeho sociálně ekologického pole. Je možné konstatovat, že sociální pracovníci tento aspekt, na základě jejich tvrzení, splňují. Prvotně se zajímají o dítě a o jeho rodinu, ve které žije. Dále poukazují na to, jak je důležitá spolupráce hlavně s lékařem, kdy je požadováno jeho vyjádření k péči, stejně tak jsou podle nich důležité instituce jako školka, škola, zajímají se, jak se dítě projevuje, hlavně ve vztahu s vrstevníky. Podstatný je také zájem o širší rodinu a vztahy

54

s ní. Všechny tyto okolnosti mohou přinést důležité informace. Jak dokládá tvrzení jednoho z pracovníků: „Zajímám se o to, jak prospívá v zařízeních, jako škola, školka, zajímá mě samozřejmě jeho zdravoní stav, to konzultuju s doktorem, taky se zajímám o jeho přátelský a citový vazby, o širší rodinu a vztahy s ní.“ Opět odkaziji i na literaturu, kdy Kovařík (in Matoušek, 2003) uvádí, že sociální pracovník by měl zkoumat jak mikrosociální systém dítěte (jeho rodinu, ať už vlastní, biologickou či náhradní nebo i jiné osoby, ke kterým má silný emoční vztah), tak i jeho mezosociální systém, který představuje škola, vrstevníci či sousedé.

5.5. Závažnost zanedbávání, týrání a sexuálního zneužívání dítětě z pohledu sociálních pracovníků V rámci tohoto tématu bylo zjišťováno, jak moc závažné je pro pracovníky orgánu sociálně právní ochrany dětí zjištění, že dítě trpí jednou z forem tohoto nevhodného chování, co to podle nich představuje pro dítě. Stejně tak mě zajímalo, jakým způsobem tyto jevy pracovníci zjišťují, jak postupují při kladném zjištění, jestli tyto formy chování nějak rozlišují a jak následně zvažují odebrání dítěte z rodiny. Zcela podle očekávání považují pracovníci takové zjištění za velmi závažné a ihned v této situaci jednají. Podle slov dotazovaných pracovníků mohou mít tyto formy chování na dítě velmi negativní dopad, doslova „katastrofální následky“, je to pro ně trauma na celý život. Opět to dokládá jedno z tvrzení: „Pro dítě to může znamenat hroznej dopad, ať psychickýho rázu, tak fyzickýho………, často si dítě nese ty následky do dalšího života, do svojí vlastní rodiny, hlavně co se týká sexuálního zneužívání, ale i ty ostatní.“ Podezření na takové jednání vyplyne buď z šetření pracovníků nebo bývají podnětem upozornění od ostatních orgánů, jako jsou školská zařízení, lékaři, veřejnost. Pracovníci odkazují na důležitost spolupráce s těmito orgány: „Doktoři by si měli všímat nesrovnalostí při pravidelných prohlídkách a hlásit nám je, taky učitelé by měli sledovat chování dětí, zajímat se o ně a potom nás kdyžtak informovat…………ale odhalit toto chování je ale hrozně složitý, je to běh na dlouhou trať, o sexuálním zneužívání ani nemluvě.“ I Dunovský (1995) poukazuje na to, že kladného výsledku při odstraňování příčin

55

ohrožení či poškozování dítěte může dosáhnout jen ve spolupráci s dalšími odborníky a to ze sféry zdravotnictví, školství a různých odborů. V případech podezření na fyzické týrání pracovníci provádí šetření v rodině, dítě si prohlédnou, probíhá konzultace s lékařem. U psychického týrání se respondenti shodují na obtížnosti zjištění tohoto jevu, neboť není viditelné, dítě si jej často nosí v sobě, o to hůř je pak prokazatelné. Někdy může být podnětem zvláštní chování dítěte (straní se, málo mluví). Je důležité s dítětem promluvit, dostat se s ním do kontaktu, stejně jako u podezření na sexuální zneužívání a nejlépe s ním komunikovat mimo domov. Jak psychické týrání, tak sexuální zneužívání se podle slov jedné z pracovnic „neobejde bez spolupráce psychologa a tomu samozřejmě předchází pohovory s dítětem, šetření.“ Pracovníci přiznávají, že jsou to velmi komplikované případy, je nutné postupovat velmi opatrně, aby se pečovatelé nechovali následně k dítěti ještě hůř. Při týrání, ať už fyzickém či psychickém dotazovaní sociální pracovníci činí aktuální kroky, stejně jako při sexuálním zneužívání, snaží se dítě co nejdříve izolovat od agresorů, prvotní tedy je, aby dále v takovém prostředí nesetrvávalo, situace je pak prošetřována. Jak pracovníci například uvedli: „Rodina je maximálně intenzivně sanována, snažíme se s ní maximálně spolupracovat. Zjišťujeme všechny dostupný informace v rámci našich možností a kompetencí, vyšetřujem okolnosti, spolupracujem s policií…….“ Pracovníci podávají návrh na rychlé předběžné opatření a dítě umísťují do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, poté spolupracují s rodinou. Pracovníci zdůrazňují, že mají snahu, aby dítě mohlo vyrůstat především v rodině, ale pokud to nelze, tak je dítě umístěno. Respondenti ale přiznávají, že mnohdy je to velmi složité, pro podání návrhu musí mít určité důkazy a některé činy lze těžce prokázat, proto je situace někdy o to víc problematická, podle slov jedné z pracovnic: „Z hlediska možnýho odebrání dítěte z té rodiny je to složitější, my ty naše návrhy musíme opřít o nějaké důkazy, které soudu musíme předložit. A některý činy jsou těžko prokazatelný, takže je to v praxi složitý.“ Všechny tyto jevy, ať už týrání, psychické i fyzické, sexuální zneužívání a zanedbávání považují pracovníci za závažné, jak již bylo řečeno, mohou na dítěti zanechat následky na celý život. Určitá hierarchie zde samozřejmě nelze určit, všechny tyto jevy dítěti vážně ubližují,

56

ale přeci jen u zanedbávání se dotazovaní pracovníci shodují, že je z těchto forem tou „nejlehčí“, s rodinou se hodně pracuje a většinou lze situaci změnit, řešit, až tou poslední možností v těch nejzasších případech je odebrání. Ale sexuální zneužívání a týrání podle nich dítěti ubližují nejvíc a již od počátku vyžadují urgentní kroky. Výše zmíněný text už v podstatě jasně říká, že přítomnost některého z těchto jevů u dítěte, je pro sociální pracovníky podnětem k podání návrhu na odebrání dítěte z rodiny. Konkrétně u zanedbávání je zde opět důležité to, zda rodiče chtějí situaci změnit a spolupracují, až po selhání různých opatření, jako je například dohled, kdy pečovatelé nemají zájem, nesnaží se, pak až pracovníci zvažují výše zmíněnou variantu. U týrání a sexuálního zneužívání je situace řešena okamžite, prvotní je dítě vzdálit z takového prostředí a pak situaci prošetřovat, po podání návrhu pak rozhoduje soud. Sociální pracovníci na úseku sociálně právní ochrany dětí berou také v potaz určité rizikové faktory, které se mohou v rodině vyskytnout a následně zapříčinit některou z těchto forem chování vzhledem k dítěti. Za tyto rizikové faktory považují například zkušenost některého rodičů s takovým jednáním z dětství, dále alkohol, drogy, psychiatrické onemocnění, agresivita. Pokud je jim taková situace známá, více se na rodinu zaměří, do rodiny dochází, obrací se pro informace k institucím, lékařům, vlastně se opakuje postup již výše zmíněný: „Víc chodíme na návštěvy do té rodiny, probíhá úzká domluva se školou, školkou, s prarodiči…“

5.6. Posouzení dítěte a jeho životní situace u sociálních pracovníků Jak vlastně sociální pracovníci chápou, vnímají tento proces? Byla to jedna z prvních otázek, která mě v rámci tohoto tématu zajímala. Proces posouzení, konkrétně při své práci s rodinami a dětmi, pro pracovníky představuje vytvoření určitého náhledu na konkrétní situaci, na základě kterého musí zvažovat další postup, volit vhodné řešení, je to určité zhodnocení, tvorba vlastního úsudku. Jak například uvedla jedna z pracovnic: „Zjišťuju všechny podstatný věci, jak o dítěti, tak o rodině, vytvářím si jakýsi přehled, jak žijou, v jakých podmínkách, pak taky záleží, co je důvodem toho, proč tam jdu, podle toho si vytvořím nějaký svůj úsudek a zvažuju další řešení, ale zas je to hodně i o spolupráci s tou rodinou.“

57

Jak uvádí i Navrátil (in Smutek, 2006) v průběhu posouzení sociální pracovník získává představu o životních podmínkách klienta, na základě toho si pak vytváří vlastní úsudky, názory a zvažuje případné možnosti řešení klientovi situace z hlediska organizace. (Navrátil in Smutek, 2006) Pracovníci nemají vytvořený postup, jak danou situaci posuzují, že by postupovali podle určitých kroků, fází, shodují se, že každý případ je individuální, záleží na důvodu a podle toho se postupuje určitým způsobem. Neuvádějí žádnou konkrétní metodiku. Jedna z pracovnic se vyjádřila: „Žádný konkrétní postup neexistuje, každý případ je individuální.“ Jiná pracovnice zase uvedla: „Prostě jdu na šetření do rodiny, kde získávám informace o rodině a dítěti, pak dělám další kroky.“ Žádné bližší informace k postupu při procesu posouzení pracovníci neuváděli, většinou obecně odpovídali, že žádný nemají, ale nutno také poznamenat, že moje otázka k tomu ani přímo nevybízela, neboť vzhledem ke svému tématu nebo spíše hlavní výzkumné otázce jsem nepovažala za nutné zkoumat dopodrobna tento proces. Ovšem myslím si, že by bylo zajímavé zaměřit se zase v jiném výzkumu právě na konkrétní metodiku, jestli podle nějaké sociální pracovníci postupují, tedy zkoumat jednotlivé fáze, jestli u pracovníků probíhají či jakým způsobem se celý tento proces odehrává, jaké jsou jejich jednotlivé kroky. Navrátil (2005) poukazuje na to, že se věnuje malá pozornost právě těm okolnostem, které rozhodnutí o ne/odejmutí dítěte bezprostředně předcházejí. Jedná se o proces posouzení rodiny, na jehož základě si sociální pracovník utváří svůj profesionální názor, který je později významným podkladem pro rozhodování soudu. Autor se domnívá, že jak v metodikách, tak i ve vzdělávání pracovníků v sociálně právní ochraně dětí se této části sociální práce věnuje málo péče (Navrátil, 2005). Bylo by zajímavé tedy se zabývat také tím, zda sociálním pracovníkům byla někdy přednesena „nějaká“ metodika v procesu posouzení, jestli samotná jejich organizace je na to nějakým způsobem odkázala, či ne a zda se s tím aspoň v teorii setkali a jak to u nich následně funguje v praxi….. Obecně si pak u dítěte a jeho rodiny sociální pracovníci vždy všímají, jak vypadá prostředí, ve kterém rodina žije, jestli má dítě co jíst, kde spát, jaká je úroveň domácnosti, hygiena rodiny, zda děti chodí do školy. Stejně tak si všímají vztahů v rodině, jak vystupují rodiče, jak se chová dítě, jaká je mezi nimi vzájemná komunikace. To všechno považují pracovníci za důležité, je potřeba si všech těchto

58

okolností všímat. Nelze úplně jednoznačně určit, čemu přikládají největší význam, podle jejich tvrzení se všechny tyto faktory prolínají, ale přeci jen jsou citové vazby v rodině stavěny do popředí. Podle jednoho z tvrzení: „Prostředí, do kterého přijdu, nějak to na mě působí, může tam být nepořádek, ale když vidím, že jsou děti šťastný, že je tam pohoda, tak to nebudu hodnotit negativně.“ Jedna z pracovnic uvedla trošku jinou odpověď: „Není tady jednoznačná odpověď……, k čemu je láska k dítěti, když mu matka nedá najíst, nezajistí teplo, čistotu?“ Ještě jedna z pracovnic uvedla také odpověď, která se liší od všech ostatních, které považují za prvotní pozornost, péči a lásku rodičů. Tato pracovnice uvedla: „……někdy je prostředí v pořádku, ale dítě je citově deprivovaný, rodiče se mu nevěnujou nebo ho ho psychicky týrají, jindy je zase láska rodičů k dítěti v rámci možností, ale prostředí je nevyhovující a to dítě tím trpí, smějou se mu ve škole, je zanedbaný, špinavý, hladový……myslím si, že když má zajištěný základní potřeby, jako jídlo, zajištěné prostředí, určitý „luxus“, tak je to pro něho lepší, než když má sice city rodičů, ale chybí mu ty potřeby, to ho poznamená víc…“. Tady dochází k zajímavé odchylce, neboť tato dvě tvrzení „vybočují“ z dosud vcelku shodných odpovědí dotazovaných pracovníků, pro které je prvotní hlavně láska rodičů k dítěti, tedy citová vazba k dítěti. Kdežto tady se jedna pracovnice sama ptá, k čemu je mu vlastně láska, když nebude mít, co jíst a bude špinavé. Druhá v podstatě shledává, že pro dítě představuje menší újmu to, když bude trpět nedostatkem citů ze strany rodičů, než když by mu chybělo zajištění jídla, „pěkného“ prostředí atd. Těžko teď soudit, která volba je „lepší“, je to, jak sami pracovníci několikrát uváděli, „na úsudku každého“. Je možné se jen ptát, bude dítě šťastnější bez lásky a pozornosti rodičů, ale obklopené pěknými věcmi, dostatkem jídla, čistotou? Či bude šťastnější, když bude mít lásku, pozorost a péči rodičů, kteří ale nebudou schopni mu poskytnout čisté a pěkné prostředí, dostatek jídla atd.? Co se týká dalších zjištěných informací týkajících se procesu posouzení, tak z odpovědí vyplynulo, že pracovníci neposuzují jen samotné dítě, ale soustředí se i na další osoby, které v domácnosti s dítětem žijí, na všechny, s kterými je dítě často v kontaktu. Jak uvedla jedna z pracovnic: „Zajímají mě všechny osoby, které se na výchově podílí……, většinou jsou to všichni, kteří mají společené bydlení nebo dítě se u

59

nich často vyskytuje a mají vliv na jeho rozvoj.“ V rámci jednotlivých případů se pracovníci snaží postupovat na základě svého vlastního úsudku, ale setkávají se někdy i s případy, kdy potřebují radu, nejsou plně přesvědčeni o správnosti svého jednání a v těchto situacích se radí s ostatními kolegy, kteří mohou věc vnímat z jiného úhlu, často jim to může pomoci. Jak dokládá jedno z tvrzení: „Většinou postupuju na základě svýho úsudku, v souladu se zákonem a svým svědomím, ale když jde o případ složitější, že si nejsem úplně jistá, jestli postupuju správně, tak to probírám s kolegyněmi, které mi řeknou zase svůj názor, je to lepší, nezúčastněná strana může vidět problém z jinýho úhlu.“ Objevila se tady i odpověď, ve které pracovnice na počátku uvedla větu, která ve mně vyvolala otázku. Pracovnice zde uvedla: „Záleží na případu. Když je to „klasika“, už je určitá rutina, ale jsou případy, kdy člověk neví…….“ Když se vrátím k otázce, která se týkala postupu při posuzování, pracovníci uváděli, že žádný neexistuje, že každý případ je individuální a podle toho vyžaduje konkrétní postup. Tady ale pracovnice přímo zmínila, ža tedy jsou případy, které spadají do těch „klasicikých“ a postup už je tady daný, nějaký obvyklý. Nutí mě to tedy se ptát, zda – li přeci jen není v organizaci dán nějaký postup, který se v určitých podobných situacích opakuje? Co se týká určitého „ovlivňování“ z pozice organizace, pracovníci shodně uváděli, že ani vedení, ani nikdo jiný jim neurčuje, jak by měli postupovat v určitých případech, jediné, čeho se samozřejmě musí držet je zákon, který jim určitým způobem v podstatě udává jakási obecná pravidla, ale jinak je to jen jejich vlastní úsudek, kterým se řídí, popřípadě výše zmíněná porada s kolegy. Pracovníci ve své organizaci mívají i supervizi, které jim pomáhá. Myslím si, na základě toho, jak pracovníci v této otázce odpovídali, že mají ve své organizace pevné zázemí, které jim umožňuje samostatně pracovat a za rozhodnutími svých pracovníků stojí, není zde, že by vedení určovalo, jak má člověk postupovat. Tento můj úsudek je podpořen tvrzeními, která v rozhovoru uváděla vedoucí oddělení sociálně právní ochrany a tato tvrzení potvrdili nezávisle i zbývající dotazovaní pracovníci. Je to určitá „kultura“ organizace, o které hovoří i Musil (2004), který ji chápe dvojím dvojím způsobem. Popisuje ji jako jednu z řady okolností, které ovlivňují přístup pomáhajících pracovníků ke klientům, ale chápe ji i jako vztahy, které spojují pracovníky do pracovního kolektivu, tedy kultura podle něj představuje vazby mezi lidmi a určitý předpoklad jejich spolupráce v organizaci.

60

Dotazovaní pracovníci mají již zmíněnou důvěru vedení v řešení, která zvolí a v neposlední řadě mají možnost radit se s kolegy, což velmi oceňují.

5.7. Sociálně právní ochrana dětí – její činnost vnímaná samotným pracovníkem Z rozhovorů pracovníků jasně vyplynulo, že jim na jejich práci velmi záleží, vnímají určitou zodpovědnost za každý případ. Jak dokládá tvrzení: „Kolikrát se v noci i budím a přemýšlím, jestli jsem udělala dobře, jestli jsem neměla jednat jinak.“ Smysl své práci vidí pracovníci především v ochraně dětí před jakýmikoliv negativními vlivy, které by mu mohly nějakým způsobem ublížit. Děti mají právo na život, na řádnou výchovu, právo na příznivý vývoj, právo na ochranu osobnosti atd. Tuto ochranu pak pracovníci realizují právě svou spoluprací s rodinou, kdy na rodiče působí, snaží se jim co nejvíce pomoci, poradit, jejich snahou je, aby dítě v rodině zůstalo. Pokud rodiče nespolupracují, nesnaží se, pak volí pracovníci různá opatření jako napomenutí či dohled. Jak uvádí i Matoušek (2005), sociální pracovníci na úseku sociálně – právní ochrany dětí by měly ohrožené děti aktivně vyhledávat, působit na rodiče tak, aby plnili povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, dále by jim měly poskytovat nebo zprostředkovat poradenství a pomáhat rodičům řešit výchovné problémy. Pokud jsou ale případy, kdy jsou vyčerpány všechny opatření a situace je stále v tom negativním slova smyslu neměnná, podávají pracovníci návrh na odebrání dítěte z rodiny. Je nutné zmínit, že pracovníci tuto možnost volí jako nejposlednější, jejich snahou je, aby dítě zůstalo v rodině, někdy to ale v rámci jeho nejlepšího zájmu není možné. Pracovníci se snaží situaci co nejvíce řešit, mnohdy se snaží najít někoho z širší rodiny, kdo by se postaral, považují to za lepší alternativu než ústavní zařízení. Nakonec mě ale zajímalo, co by v souhrnu označili jako určitou hranici, kdy by se rozhodli podat návrh na odnětí dítěte z rodiny. Pracovníci shodně uvedli, že prvotní je to, když je dítě ohroženo na zdraví a na životě, to volí okamžité odnětí. Pak je zde také významná, již několikrát zmíněná, spolupráce rodičů, jejich snaha, zda chtějí situaci řešit, změnit. Jak uvedla jedna z pracovnic: „No tak určitě ohrožení života a zdraví dítěte…….“ Jiná pracovnice dále uvedla: „Když jsou vyčerpaný všechny

61

možnosti té spolupráce s rodiči a k ničemu to nevede, není tam žádný efekt.“ Opět i zde se s daným postupem pracovníků shoduje i odborná literatura. Podle Motejla (2007) je hlavním zájmem orgánu sociálně právní ochrany dětí obnovení narušených funkcí rodiny takovým způsobem, aby rodina zůstala zachována ve své původní podobě. Pokud ale nastane situace, že i přes poradenskou činnost sociálního pracovníka, přes opakovaně prováděná šetření v rodině, i přes následně přijatá výchovná opatření není možné dosáhnout nápravy, je nezbytné sociální práci s rodinou posílit. Může ale dojít k tomu, že výše uvedené prostředky k nápravě účinné nebyly a míra narušených funkcí v rodině ohrožuje zdravý vývoj dítěte způsobem, který vyžaduje okamžitou

změnu

výchovného

prostředí.

Potom

je

nezbytné

přistoupit

k nejzávažnějšímu zásahu do rodiny dítěte a tím je odnětí dítěte z péče rodiny. I zde se nabízí otázka, co pro sociální pracovníky vlastně představuje ohrožení zdraví a života dítěte? Jaké konkrétní situace by u dítěte shledali jako ohrožující jeho zdraví a život? Byla by to pro ně špatná hygiena, kdy můžou onemocnět nebo nedostatek jídla, když jsou podvyživené a mohou se objevit vážné zdravotní komplikace? Nebo vyloženě týrání, kdy dochází k fyzickému napadení? Nebo považují za ohrožení zdraví a života i psychickou újmu, která může do budoucna také vést ke zdravotním komplikacím? A co by pro ně bylo tím ukazatelem, že dítě je ohroženo na zdraví a na životě? Byly by to pro ně „jen“ zjevné tělesné újmy nebo i projevy vzniklé následkem například psychického týrání?

62

Závěr Má práce se zabývala tím, co sociální pracovníci posuzují jako rozhodující pro to, aby podali návrh na odebrání dítěte z rodiny. Cílem diplomové práce bylo zodpovědět hlavní výzkumnou otázku, kterou jsem si zformulovala již na začátku. Tato otázka zní: „Které faktory životní situace zanedbávaného, týraného a sexuálně zneužívaného dítěte posuzují sociální pracovníci orgánu sociálně právní ochrany dětí jako rozhodující pro podání návrhu na odebrání dítěte z rodiny?“ Nejprve jsem se zabývala teoretickými koncepty, které byly podle mě nezbytné pro vysvětlení základních pojmů, které jsou obsaženy v základní výzkumné otázce. Tyto pojmy jsou: faktory životní situace zanedbávaného, týraného a zneužívaného dítěte, posouzení a sociálně právní ochrana dětí. Z teorie jsem formulovala dílčí výzkumné otázky, které mi umožní zodpovědět hlavní výzkumnou otázku. V druhé části práce jsem popsala metodiku výzkumného šetření, pro které jsem zvolila kvalitativní strategii, neboť mým cílem bylo reflektovat subjektivní vnímání, názor sociálního pracovníka. V poslední části práce jsem data získaná šetřením podrobila interpretaci a analýze. V několika kapitolách jsem se věnovala jednotlivým tématům. Sociální pracovníci vnímají rodinu jako významný fator v životě dítěte. Poukazují na to, že může velmi ovlivnit vývoj a osobnost dítěte. Hlavně pak dětem dává určité vzory pro život, předává jim hodnoty, vštěpuje určitá pravidla jednání, které později tento dospělý jedinec často opakuje. V případě „špatných“ vzorů pak pracovníci poukazují na časté opakování v budoucí rodině dítěte. Při svém posuzování jednotlivých rodin pracovníci upřednostňují hlavně citovou vazbu. Věci jako špatná hygiena, nefungující elektřina jdou v těchto případech stranou, lze je s pomocí postupně řešit, důležitější je láskyplný vztah rodičů k dítěti. V situacích, které vyžadují řešení je pro sociální pracovníky velice důležitá spolupráce a snaha rodičů problém řešit. To je důležitý faktor při zvažování, jak situaci řešit. Pokud je vidět, že se rodiče snaží a chtějí věc změnit, je postoj pracovníků jiný, než v případě, kdy se i po opakujících snahách, různých opatření a vybízení rodiče nesnaží a dítě tím trpí. Konkrétní situace jako týrání a sexuální zneužívání považují sociální pracovníci za

63

situace, které je třeba řešit okamžitě, dítě ihned vzdálit a začít věc prošetřovat, dítě si tím může nést vážné následky na celý život. U zanedbávání se pracovníci shodují, že často je možné situaci zlepšit, po čase spolupráce a působení na rodinu je možné docílit změny. Pro dítě to nemusí mít tak katastrofální důsledky. Samozejmě to není tak, že by pracovníci tímto zanedbávání dítěte zlehčovali, jen uvádí, že zde je možné docílit změny. Během této spolupráce dítě zůstává v rodině, nemusí se z rodiny ihned umísťovat pryč, jako v případech týrání a sexuálního zneužívání. Až v momentě, kdy se i přes veškeré snažení v delším časovém úseku nic nezmění, volí další kroky. Přichází zde ale v součinnost spousta okolností, tou prvotní zde je zdravotní stav dítěte. Pokud dítě bude hladovět, je postup také okamžitý. Záleží na konkrétní situaci. Taková okolnost může náhle vzniknout z důvodu tíživé finanční situace a může být s pomocí různých institucí postupně řešena. Ale pokud je to určitá vědomá nezodpovědost rodičů, pak je postup urgentní. A opět zde přichází v potaz i další, již jednou zmíněná okolnost, kterou je, zda mají rodiče snahu situaci řešit. Cílem práce bylo zjistit faktory, na základě kterých sociální pracovníci podávají návrh na odebrání dítěte z rodiny. Domnívám se, že nelze striktně vyjmenovat faktory, na základě kterých by vždy sociální pracovníci následně zvolili tuto variantu. Každý případ je individuální, každá rodina je jedinečná, proto se jednotlivé případy mohou vždy vyvíjet jinak. Ale obecně je pro pracovníky prvotní a tedy rozhodující zdraví a život dítěte. Pokud je dítě nějakým způsobem ohroženo na zdraví a na životě, je to pro pracovníky ta hranice, kdy následně podají návrh na odebrání. Nutno uvést, že důležitou okolností pak v případech, kdy pracovníci zvažují další postup je také to, zda rodiče spolupracují a snaží se situaci změnit. Na základě výsledků je patrná skutečnost, že tvrzení pracovníků se často shodují s literaturou. Bylo by možné konstatovat, že pracovníci odpovídají doslova „ukázkově“ nebo, jak se říká „předpisově“. Nabízí se zde otázka, čím to je, že jsou zde takové shody s literatrou? Je to odbornou znalostí pracovníků, kteří „mají načteno“ nebo je to obecné pojetí v dané instituci či osobní postoj pracovníka? Nutno také uvést, že pracovníci často odpovídali velmi podobně, nezávisle na sobě.

Tato práce se věnovala zjištění rozhodujících faktorů k podání návrhu na odebrání dítěte z rodiny. Ráda bych zde ale formulovala doporučení i pro další výzkum, který by

64

se věnoval tomu, jak konkrétně probíhá proces posouzení u sociálních pracovníků, který tomuto rozhodnutí předchází. Vzhledem k cíli mé práce jsem se tímto tématem zajímala jen obecně, ale myslím si, že by bylo dobré jít v něm do budoucna i do hloubky. Podle mého názoru by bylo zajímavé znát, zda se pracovníci řídí určitou metodikou, zda je jim znám konkrétní postup, zda vnímají určité fáze. Podle mých pár otázek a získaných tvrzení se domnívám, že sociální pracovníci nemají určitou metodiku při procesu posouzení, ale podrobnější výzkum zaměřen detailně na toto téma by mohl přinést přesnější informace. Dále se také nabízí výzkum, který by blíže zkoumal, co pro pracovníky konkrétně představuje ten rozhodující faktor, který vzešel z této práce a tím je obecně ohrožení života a zdraví dítěte. To znamená, zabývat se blíže a do hloubky tím, jaké konkrétní situace a jevy by sociální pracovníci považovali za ohrožení zdraví a života dítěte, co by pro ně bylo tím ukazatelem? Byly by to vyloženě viditelné tělesné újmy na těle dítěte nebo je podle pracovníků dítě ohroženo na zdraví a na životě i v případě například psychické deprivace, která se neprojeví na těle, ale na duši?

65

Seznam použité literatury ALAN, J. 1989. Etapy života očima sociologie. Praha: Panorama BENTOVIM, A. 1998. Týrání a sexuální zneužívání v rodinách. Praha: Grada DISMAN, M. 2007. Jak se vyrábí sociologická znalost. Univerzita Karlova v Praze:Karolinum DUNOVSKÝ, J. et. al. 1995. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha: Grada DUŠKOVÁ, Z. a kol. 2004. Obraz problematiky týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte v letech 1992 – 2003. Praha: Dětské krizové centrum ELLIOTT, J., PLACE, M. 2002. Dítě v nesnázích. Praha: Grada HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál HUBÁČKOVÁ, J. 2007. Syndrom CAN: Definice a rizikové faktory. (online, cit. 9.8.2008).Dostupné na: http://www.zkola.cz/zkedu/zaskolou/socialnepatologickejevyajejichprevence/tyranizneu zivaniazanedbavanideti/syndromcan/default.aspx HORWATH, J. 2005. Child Neglect: Identification and Assessment. Palgrave Macmillan KOLEKTIV AUTORŮ. 2007. Syndrom CAN a způsob péče o rodinný systém. Praha: Ireas KOVAŘÍK, J. a kol. 2001. Dětská práva, právní povědomí, participace dětí a sociální služby. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích KOVAŘÍK, J. a kol. 2004. Náhradní rodinná péče v praxi. Praha: Portál LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. 1998. Vývojová psychologie. Praha: Grada MATĚJČEK, Z. 1989. Rodiče a děti. Praha: Avicenum MATĚJČEK, Z. 1994. Děti, rodina a stres. Praha: Galén MATĚJČEK, Z. 1999. Nevlastní rodiče a nevlastní děti. Praha: Grada MATOUŠEK, O. 2003. Slovník sociální práce. Praha: Portál MATOUŠEK, O. 2003. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál MATOUŠEK, O. 2003. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: Slon MATOUŠEK, O. 2005. Sociální práce v praxi. Praha: Portál MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ, A. 1998. Mládež a delikvence. Praha: Portál

66

MOTEJL, O. a kol. 2007. Rodina a dítě. Kancelář veřejného ochránce práv v Brně MUSIL, L. 2004. Dilemata práce s klienty v organizacích. Brno: Marek Zeman MUSIL, L. 2007. Mýty o roli sociálních pracovníků a pracovnic. Sociální práce, I, 2007, str. 59. NAVRÁTIL, P. 2001. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman NAVRÁTIL, P. 2005. Sociálně právní ochrana dětí postrádá vhodné procedury pro posouzení rodiny. Sociální práce, II, 2005, str. 8 – 9 NAVRÁTIL, P. 2007. Posouzení životní situace: úvod do problematiky. Sociální práce, I, 2007, str. 72 – 83 NOSÁL, I. ed al. 2004. Obrazy dětství v dnešní české společnosti. Brno: Barzister a Principal NOVOTNÁ, V., BURDOVÁ, E. 2007. Zákon o sociálně právní ochraně dětí. Praha: Linde ŘÍČAN, P. 2005. psychologie. Praha: Portál ŘÍČAN, P., KREJČÍŘOVÁ, D. 2006. Dětská klinická psychologie. Praha: Grada SMUTEK, M. et al. 2006. Proměny klienta služeb sociální práce. Hradec Králové: Gaudeamus. SOBOTKOVÁ, I. 2001. Psychologie rodiny. Praha: Portál SVOBODA, M. ed al. 2001. Psychodiagnostika dětí a dospívajících. Praha: Portál VÁGNEROVÁ, M. a kol. 2001. Psychologie handicapu. Praha: Karolinum VÁGNEROVÁ, M. 2004. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál VESELÁ, R. a kol. 2003. Rodina a rodinné právo. Praha: Eurolex Bohemia VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. ed al. 1998. Aplikovaná sociální psychologie. Praha: Portál VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. ed al. 2008. Sociální psychologie. Praha: Grada ŽIŽLAVSKÝ, M. 2003. Metodologie pro Sociální politiku a sociální práci. Brno: Masarykova univerzita

67

Anotace Název práce: Proces odebrání dítěte z rodiny z pohledu sociálních pracovníků Počet slov: 18396 Klíčová slova: faktory životní situace zanedbávaného, týraného a zneužívaného dítěte posouzení sociálně právní ochrana dětí

Tématem dipolomové práce je posouzení životní situace dítěte. Cílem této práce je zodpovědět otázku: „Které faktory životní situace zanedbávaného, týraného a sexuálně zneužívaného dítěte posuzují sociální pracovníci orgánu sociálně právní ochrany dětí jako rozhodující pro podání návrhu na odebrání dítěte z rodiny?“ Práce je rozčleněna do tří hlavních částí. Teoretická část se zabývá vymezením hlavních pojmů – faktory životní situace zanedbávaného, týraného a zneužívaného dítěte, proces posouzení a sociálně právní ochrana dětí. Metodická část popisuje výběr výzkumné strategie, techniku sběru dat a postup realizace výzkumného šetření. Poslední část práce analyzuje a interpretuje zjištěné skutečnosti. Na základě těchto zjištění je v závěru zodpovězena hlavní výzkumná otázka.

Annotation 68

Theme of Diploma Thesis: Removing child from family of look social worker’s Number of Word: 18396 Key words: factors life situation child abuse and neglect process appreciation socialy juridical protection of children

The subject of this thesis is the assessment life situation of child. The main objective of this thesis is to answer the question: What factors life situation child abuse and neglect the social worker’s of socialy juridical protection of childrem assess like decisive for plaint suggestion to recovering child from family? The whole text is divided into the three main parts. The theoretical part deals with definitions of three main conceptions – the first one is factors life situation chil abese and neglect, the second one is process appreciation and the last one is socialy juridical protection of children. The methodical part describes the choice of the qualitative strategy, techniques of data capture and describes the process and organization of the research procedure. The last part analyses and interprets the identified facts. On the basis of these findings the main research question is answered at ending.

Jmenný rejstřík Alan

10

69

Barker

27

Dedková

10, 50

Disman

44, 45

Dunovský

18, 19, 20, 22, 32, 55

Dušková

18, 32, 36

Elliot

22

Gelles

20

Hendl

44, 45

Horejší

8

Horwath

13

Hubáčková

26

Kocourková

22

Kovařík

10, 12, 13, 17, 33, 54, 55

Krejčířová

20, 21, 22, 23, 24, 51

Langmeier

19, 20, 22, 23

Matějček

11, 13, 16, 25, 26, 48, 54

Matoušek

10, 11, 15, 18, 19, 23, 29, 32, 33, 37, 48, 50, 61

Motejl

36, 37, 38, 61

Musil

9, 28, 29, 34, 60

Navrátil

8, 9, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 34, 39, 57, 58

Nosál

14

Novotná

37, 38

Pöthe

19

Říčan

10

Sheafor

8

Sobotková

15, 16, 17

Sollárová

11

Šulová

15, 16, 17, 54

Thomson

8

Vágnerová

11, 12, 18, 19, 20, 21, 22, 24, 49

Vaníčková

20, 24, 25

Vávrová

37

70

Žižlavský

46

Věcný rejstřík Dítě

11 - 14, 17 - 21, 22, 23, 24, 36, 37, 40, 42, 43, 48 - 65

71

Funkce rodiny

15, 16, 42, 53

Fyzické týrání

19, 20, 55, 56

Posouzení

27 – 34, 36, 57, 58

Potřeby

12, 13, 14, 18, 41, 50, 51

Psychická deprivace

23

Psychické týrání

21, 22, 55, 56

Rizikové faktory

25, 26

Rodina

10, 11, 12,15, 16, 17, 19, 42, 43, 48, 49, 50, 58, 63

Sexuální zneužívání

18, 19, 22, 55, 56

Sociálně ekologické systémy 17 Sociální pracovník

8, 12, 15, 17, 18, 21, 24, 27, 28, 30, 35 – 65

Sociálně právní ochrana dětí

36, 37, 38, 40, 46, 47, 57, 60

Syndrom CAN

18, 19

Týrání

18, 19

Zanedbávání

18, 19, 55, 56

Životní situace

8, 9, 10, 11, 18, 25, 27, 40, 41

Životní situace dítěte

10, 12, 18, 32, 36

Příloha Otázky do rozhovoru: 72

1) Jak chápete proces posouzení, konkrétně při své práci s rodinami a dětmi? 2) Když se rozhodujete, jak s případem postoupit dál, postupujete jen na základě svého úsudku, svého posouzení nebo Vás něco či někdo ve Vaší organizaci ovlivňuje? Například, jestli máte ve Vaší organizaci nějaká pravidla, jak postupovat, nějaký rutinní postup nebo jestli Vás ovlivňují lidé zvenčí, názory kolegů? 3) Jak probíhá Váš proces posouzení dítěte, máte nějaký postup? 4) Co všechno posuzujte, tedy hodnotíte, všímáte si u dítěte a jeho rodiny? 5) Čemu přisuzujete největší význam? 6) Zahrnujete do svého posouzení pouze dítě nebo i jiné osoby? Které 7) Co by měla rodina dítěti podle Vás poskytovat? 8) Jak může podle Vás rodina ovlivnit život dítěte, jeho vývoj a osobnost? 9) Zajímate se o to, zda vůbec a jakým způsobem rodina uspokojuje potřeby svého dítěte? 10) Jak to zjišťujete? 11) Jak moc je to podle Vás důležité? 12) Považujete některé z potřeb za důležitější než ostatní? 13) Jak moc je pro Vás tento faktor – naplňování potřeb dítěte významný, konkrétně mě zajímá, jak velký vliv by měl v případě Vašeho zvažování, zda dítě z rodiny odebrat? 14) Jak moc a v čem je podle Vás důležité pro dítě, zda rodina plní své funkce? 15) Jakým způsobem se zajímáte o to, jak rodina plní své funkce? 16) Považujete některé z funkcí za důležitější než ostatní? 17) Jak moc je pro Vás tento faktor – funkce rodiny významný, opět mě zajímá, jak velký vliv by měl v případě Vašeho zvažování, zda dítě z rodiny odebrat? 18) Zajímáte se kromě rodiny i o další osoby, další činitelé v životě dítěte, které na něj mohou mít vliv? 19) O které? 20) Jak závažné je pro Vás zjištění, že dítě je psychicky či fyzicky týráno nebo sexuálně zneužíváno nebo zanedbáváno? 21) Co tento jev podle Vás představuje pro dítě? 22) Jak zjišťujete, jestli je dítě fyzicky nebo psychicky týráno nebo zanedbáváno či sexuálně zneuíváno?

73

23) Jak reagujete v případě, že se rodiče k dítěti takto chovají, jaké jsou Vaše další kroky? 24) Považujete některou z těchto forem chování k dítěti za horší než jinou? Myslím tím, hlavně z hlediska následků pro dítě… 25) Jaký vliv má přítomnost některého z těchto faktorů na Vaše zvažování, zda podat návrh na odejmutí dítěte z rodiny? 26) Existuje něco, co považujete v rodině vzhledem k dítěti za rizikové? To znamená, jestli existují faktory, u kterých je podle Vás větší pravděpodobnost, že jejich přítomnost může způsobit vznik takového nevhodného chování od rodičů vůči dítěti? 27) Když zjistíte, že takové rizikové faktory v rodině jsou, jak Vás to ovlivní? 28) Jaký má podle Vás Vaše práce na úseku sociálně právní ochrany dětí smysl? 29) Co je pro Vás tou hranicí, kdy se rozhodnete zvolit jako řešení podání návrhu na odnětí dítěte z rodiny?

Stať Proces odebrání dítěte z pohledu sociálních pracovníků Úvod Cílem této stati je najít odpověď na hlavní výzkumnou otázku: „Které faktory životní

74

situace zanedbávaného, týraného a zneužívaného dítěte posuzují sociální pracovníci orgánu sociálně právní ochrany dětí jako rozhodující pro podání návrhu na odebrání dítěte z rodiny?“ Sociální pracovníci zde musí posuzovat mnohdy složité případy rodin s dětmi. Často se pak dostávají do situací, kdy musí zvažovat, zda podat návrh na odebrání dítěte z rodiny, což na ně klade určitou zodpovědnost. Práce by mohla přispět k bližšímu nahlédnutí do činnosti těchto pracovníků, mohla by přiblížit jejich vnímání rodiny vzhledem k dítěti, mohla by přiblížit jejich jednání v konkrétních případech, kdy se jedná o podezření na zanedbávání, týrání či sexuální zneužívání. Všechno jsou to citlivé záležitosti, které zvláště v dnešní době k sobě připoutávají pozornost společnosti a také médií, což pro pracovníka představuje, podle mého názoru, ještě větší tlak. Práci budu členit do tří částí. Nejprve vysvětlím základní teoretické pojmy: „faktory životní situace zanedbávaného, týraného a zneužívaného dítěte“, „proces posouzení“, a „sociálně právní ochrana dětí“. Druhá část práce se věnuje metodice, kde vysvětluji volbu výzkumné strategie. Popisuji metodu, techniku sběru dat, jednotku zkoumání a zjišťování, způsob výběru, realizaci mého šetření a operacionalizaci. Poslední části práce se zaměřuji na analýzu a interpretaci dat, která získám z rozhovorů s klienty. Díky nim se budu snažit odpovědět na dílčí výzkumné otázky, aby v závěru mohla být zodpovězena hlavní výzkumná otázka.

I. Vymezení základních pojmů Faktory životní situace zanedbávaného, týraného a znaužívaného dítěte V životě dítěte vytváří důležitý aspekt jeho rodina, která mnoha okolnostmi vytváří právě tu jeho specifickou „životní situaci“. Podle Matouška (2003) je rodina je prvním a dosti závazným modelem společnosti, s jakým se dítě setkává a předurčuje jeho osobní vývoj, jeho vztahy k jiným skupinám lidí. Zároveň také rodina dítě orientuje na určité hodnoty, vystavuje ho i určitým konfliktům a poskytuje mu určitý typ podpory, čímž mu předává to nejdůležitější a to jsou sociální dovednosti, bez kterých se v dospělosti neobejde. Rodina je důležitá sociální skupina, která plní řadu funkcí a hlavně uspokojuje potřeby svých členů. (Vágnerová, 2004) Kovařík (2001) uvádí, že nejlepší zájem dítěte znamená takovou konstelaci okolností, takové uspořádání životní situace dítěte, v němž mohou být trvale, smysluplně a individuálně přiměřeně uspokojovány základní životní potřeby dítěte. Obecně je také známo, že rodina by měla plnit určité funkce. (Šulová in Výrost, 1998) pak uvádí, že jsou obecně uznávány čtyři základní funkce: reprodukční, materiální, výchovná a emocionální. Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, jak uvádí Dunovský (1995) je v anglosaské literatuře obecně označován jako Child Abuse and Neglect (CAN). Je to soubor nepříznivých příznaků v různých oblastech stavu a vývoje dítěte i jeho postavení ve společnosti, především v rodině. Tyto příznaky jsou výsledkem převážně úmyslného ubližování dítěti, které nejčastěji způsobují jeho nejbližší vychovatele, hlavně rodiče. Tělesné týrání je definováno jako tělesné ublížení dítěti nebo vědomé odmítnutí takovému ublížení zabránit. (Langmeier, 1998) Tělesné týrání může mít tedy charakter

75

nadměrného tělesného trestání, bití, ale může jít také o odpírání jídla, odpočinku apod. (Vágnerová, 2004) Týraní psychické, tedy emoční je podle Krejčířové (in kolektiv autorů, 2007) nadměrná a často hrubá kritika, posměch, ponižování atd. Existuje zde celá řada forem týrání. V literatuře je rozlišeno pět typů psychického týrání. Jsou to pohrdání, terorizování, izolování, odpírání emoční opory a korumpování. Sexuální zneužívání dětí, obecně označované v anglosaské literatuře jak Child Sexual Abuse, je vymezováno jako nepatřičné vystavení dítěte sexuálnímu kontaktu či aktivitě. (Krejčířová in kolektiv autorů, 2007) Zanedbávání dítěte je jakýkoliv druh nedostatku péče, který dítěti následně způsobuje vážnou újmu.(Matoušek, 2003) Krejčířová (in kolektiv autorů, 2007) dále pokračuje, že je možné rozlišit tělesné a psychické zanedbávání. Patří zde nedostatek přiměřené výživy, přístřeší, oblečení, ochrany, hygieny, ale patří sem také nedostatečný dohled či léčba, nebezpečí doma i mimo domov nebo také vystavování dítěte stresovým situacím. Krejčířová (in Říčan, 2006) dále uvádí, že jako psychické zanedbávání či jako další z forem ohrožení pro dítě bývá také klasifikována psychická deprivace, která také podstatným způsobem poznamenává vývoj dítěte. Vaníčková (in kolektiv autorů, 2007) pak uvádí i rizikové faktory syndromu zneužívaného a zanedbávaného dítěte, které je možné identifikovat v pěti rovinách. Jsou to rizikové faktory na úrovni společenské, rizikové faktory na úrovni individuálních predispozic dítěte, rizikové faktory na úrovni rodiny, rizikové faktory na ekologické úrovni a rizikové faktory na kulturní úrovni.

Posouzení Podle Navrátila (in Smutek, 2006) je posouzení součástí procesu, kdy se vytváří nebo-li kdy vzniká vztah mezi člověkem, jakožto klientem a sociálním pracovníkem. V momentě, kdy klient vstupuje do interakce se sociálním pracovníkem vzniká proces přijímání klienta a z metodického hlediska jde právě o fázi posouzení. V průběhu této fáze sociální pracovník získává představu o životních podmínkách klienta, na základě toho si pak vytváří vlastní úsudky, názory a zvažuje případné možnosti řešení klientovi situace z hlediska organizace. Charakter posouzení může ovlivnit například iniciátor posouzení, zda jím je soud, uživatel služby či jiný sociální pracovník. Dalším aspektem, který může ovlivnit charakter posouzení je převažující důvod posouzení, jako je například trestná činnost dítěte, podezření z týrání dítěte. Posouzení může také ovlivnit osobní přístup pracovníka, jak k procesu posouzení, tak i k osobám, které posuzuje. V rámci procesu posouzení mohou být použity různé strategie, techniky a metody, záleží na sociálním pracovníkovi a vlastně i na samé organizaci, které si zvolí a zda-li vůbec. (Navrátil in Smutek, 2006) Odborné posuzování dítěte definuje Dušková (2004) jako objektivní posouzení situace dítěte, zhodnocení míry ohrožení, kterému je dítě vystaveno, stejně tak jako závažnosti dopadu na dítě. Patří zde také posouzení pravděpodobnosti, zda-li k neadekvátnímu zacházení s dítětem docházelo či nikoliv.(Dušková, 2004) Kvalifikované posouzení špatného zacházení s dítětem musí pak podle Matouška (2005) brát v úvahu závažnost těchto jevů, častost těchto projevů pečujících dospělých, věk dítěte a vyspělost dítěte. Matoušek (2005) dále pokračuje, že ale není možné stanovit absolutní kritéria, která by definovala hranici špatného zacházení s dítětem a

76

byla nezávislá na době a kultuře. Vážné formy týrání a zanedbávání jsou ty, které by tak posuzovala většina všech lidí, kteří tvoří určitou společnost a ani samotný zákon nemůže přesně vymezit do všech detailů, jaké zacházení s dětmi je a není špatné. Je proto velmi důležité, aby měl pracovník, který posuzuje špatné zacházení s dítětem, ve vlastní organizaci takové zázemí, které mu umožní sporné případy konzultovat. Je zřejmé, že proces posouzení situace dítěte je záležitost náročná a může pak následně před pracovníka klást otázku, zda a jak danou situaci řešit. Musil (2004) konkrétně poukazuje na to, že před sociálními pracovníky tak vyvstává dilema, zda zasáhnout či nezasáhnout, které je běžnou součástí jejich práce. Sociální pracovníci by se měli při řešení svého případu vyvarovat hlavně dvou chyb, neměli by jednat na „základě falešného poplachu“ a následně tedy „nesprávně zasáhnout“ a neměli by se dopustit ani „nedbalosti“ a tím „nesprávně nezasáhnout“. Řešením podle Musila (2004) je, aby pracovník svědomitě a uvážlivě posuzoval každý jednotlivý případ. Sociálně právní ochrana dětí Motejl (2007) vymezuje sociální práci v rámci výkonu sociálně – právní ochrany dětí jako souhrn činností a působení sociálního pracovníka vycházející v důsledku vyhodnocení aktuální těžké situace v rodině dítěte buď z jeho vlastní iniciativy nebo z podnětu dítěte, z podnětu rodičů či třetí osoby. Sociální práce může být zaměřena na dítě samotné nebo jeho rodinu a je poskytována za účelem zamezení působení negativního vlivu na dítě, hlavně pak na obnovení narušených funkcí rodiny. Pomoc a péče sociálního pracovníka se vztahuje nejen na situaci, kdy je dítě ponecháno v původním rodinném prostředí v době řešení složité situace, ale i na situaci, kdy jde o dočasné odnětí dítěte z péče odpovědných osob. Podstatnou změnu, jak píše Dušková (2004), do oblasti ochrany ohrožených dětí přineslo přijetí zákona o sociálně právní ochraně dětí (dále jen „zákon“). Zákon blíže upravuje preventivní poradenskou činnost, zprostředkování náhradní rodinné péče, ústavní a ochrannou výchovu dětí či zřizování zařízení sociálně – právní ochrany dětí, konkrétně pak vzhledem k dětem ohroženým týráním, zneužíváním či zanedbáváním je to zřizování zařízení pro děti, které vyžadují okamžitou pomoc. Matoušek (2005) zdůrazňuje, že klíčovým pojmem všech právních norem, o které se může sociální pracovník ve své práci opřít je rodičovská zodpovědnost, nebo-li souhrn práv a povinností rodičů, kdy rodič je mimo jiné odpovědný za péči o zdraví dítěte, o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Matoušek (2005) dále pokračuje, že právní normy zdůrazňují, že sociální pracovníci na úseku sociálně – právní ochrany dětí by měly ohrožené děti aktivně vyhledávat, působit na rodiče tak, aby plnili povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, dále by jim měly poskytovat nebo zprostředkovat poradenství a pomáhat rodičům řešit výchovné problémy.

II Metodika V následující kapitole popíši metodiku mého šetření. Budu se zabývat zdůvodněním výběru postupů a strategie šetření. Popíši zde dílčí výzkumné otázky, metodu a výzkumnou strategii budu používat, jaké budou techniky zjišťování dat, co bude jednotka zkoumání a jednotka zjišťování, jak bude proveden výběr účastníků a místa šetření. Krátce také uvedu, jak probíhalo samotné šetření.

77

Dílčí výzkumné otázky V textu celé práce jsou uvedené dílčí výzkumné otázky, které vyvstaly z teoretické části. Tyto otázky se musí operacionalizovat, aby se mohly použít pro samotné šetření. Operacionalizací jsou výzkumné otázky převedeny na takové, které je možné použít při běžné komunikaci, to znamená, aby je respondent pochopil a jsou také empiricky měřitelné. V průběhu psaní své práce jsem si kladla tyto dílčí výzkumné otázky ( dále jen DVO): DVO1: Jakou důležitost přisuzuje sociální pracovník rodině v životě dítěte? DVO2: Jak moc je podle sociálního pracovníka důležité uspokojování, naplňování potřeb dítěte? DVO3: Jakou důležitost přisuzuje sociální pracovník funkcím rodiny vzhledem k dítěti? DVO4: Jaké další instituce, systémy jsou podle sociálního pracovníka důležité v životě dítěte? DVO5: Jaký význam přisuzuje sociální pracovník fyzickému týrání dítěte? DVO6: Jaký význam přisuzuje sociální pracovník psychickému týrání dítěte? DVO7: Jaký význam přisuzuje sociální pracovník sexuálnímu zneužívání dítěte? DVO8: Jaký význam přisuzuje sociální pracovník zanedbávání dítěte? DVO9: Jaký význam přisuzuje sociální pracovník rizikovým faktorům v rámci životní situace týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte? DVO10: Jak probíhá proces posouzení u sociálního pracovníka? DVO11: Jakým způsobem posuzuje sociální pracovník životní situaci dítěte? DVO 12: Jak vnímá sociální pracovník svou práci na úseku sociálně právní ochrany dětí? DVO13: Na základě čeho volí sociální pracovníci na úseku sociálně právní ochrany dětí svá rozhodnutí?

Metoda, kvalitativní strategie Pro svůj výzkum jsem si zvolila kvalitativní strategii, protože je pro mě důležité porozumění, pochopení a interpretace toho, jak sociální pracovníci na úseku sociálně právní ochrany dětí nahlížejí na problematiku posouzení konkrétní životní situace dítěte, kdy je dítě ohroženo jednou z forem špatného zacházení od svých rodičů, na základě čeho volí dané řešení. Jak uvádí Disman (2007), cílem kvalitativního výzkumu je porozumění, které pak vyžaduje vhled do co největšího množství dimenzí daného problému. „Přirozeným systémem“ je tu respondentova znalost, jeho postoje, zkušenosti, pocity, tedy subjektivní dimenze daného problému, prostor, který respondent dobře ovládá. A největší síla kvalitativního výzkumu je v tom, že výzkumník musí nalézt významné struktury v množině všech proměnných, které respondent považuje za relevantní.

Technika sběru dat Jak uvádí Hendl (2008), v kvalitativním výzkumu hlavní skupinu metod sběru dat v empirickém výzkumu tvoří naslouchání vyprávění, kladení otázek lidem a získávání odpovědí, tedy obecně jde o dotazování, které může zahrnovat různé typy rozhovorů, dotazníků, škál a testů. A pokud nás zajímá, co si lidé myslí, čemu věří, jak cítí, použijeme právě interwiev. Já jsem si proto pro svůj výzkum vybrala rozhovor, neboť je mým cílem zjistit, to již výše zmíněné, tedy, co si lidé myslí, jak danou problematiku vnímají, jaký je jejich názor. Jako techniku kvalitativního dotazování jsem si vybrala polostrukturovaný

78

rozhovor. Hendl (2008) tento typ dotazování nazývá rozhovor pomocí návodu. Návod k rozhovoru představuje seznam otázek či témat, které je nutné v rámci interview probrat, tento návod pro tazatele představuje jistotu, že se dostane na všechna pro něj zajímává a významná témata. Tento typ rozhovoru dává tazateli možnost přizpůsobit otázky situaci, to znamená, že může měnit jejich pořadí, může je podle potřeby přeformulovat, stejně tak může přidávat další doplňující otázky, které během rozhovoru ještě vyplynou. Polostrukturovaný rozhovor pomáhá udržet zaměření rozhovoru, ale dotazovaný může zároveň uplatnit i vlastní zkušenosti a pohledy.(Hendl, 2008) Pro dotazované v mém výzkumu jsem si předem nachystala seznam otázek, na které bych se chtěla ptát, vzhledem k cíli mé práce. Otázky jsem formulovala otevřeně. Rozhovory jsem si zapisovala do poznámkového bloku.

Jednotka zkoumání, jednotka zjišťování, způsob výběru Jako jednotku zkoumání jsem zvolila oddělení sociálně právní ochrany dětí, které spadá pod odbor sociálních věcí. Jednotkou zjišťování byli sociální pracovníci zmíněného oddělení. Způsob výběru respondentů v rámci mého kvalitativního šetření byl záměrný. Zařízení, které jsem požádala o spolupráci je Městský úřad v Prostějově, jehož klienty jsou nejen občané Prostějova, ale také lidé z mnoha okolních vesnic. Vybrala jsem si toto město, neboť se jedná o větší lokalitu, takže zde pracuje dostatek sociálních pracovníků věnující se sociálně právní ochraně dětí, což mi zajistilo více rozhovorů a zároveň se zde pracovníci setkávají s mnoha různorodými případy, na základě toho jsou jejich zkušenosti bohatší. Neméně podstatné bylo i to, že pracovníci byli ochotni spolupracovat v rámci mého výzkumu.

Realizace šetření Výzkumné šetření probíhalo na Městském úřadě, kde jsem prováděla rozhovory, celkem s 8 sociálními pracovníky na oddělení sociálně právní ochrany dětí. Schůzky s respondenty jsem měla předem dohodnuté podle jejich časových možností. Každý pracovník byl v úvodu výzkumu požádán o spolupráci, bylo mu ponecháno právo na odmítnutí se výzkumu účastnit. Šetření probíhalo v průběhu měsíce listopadu 2008. Na počátku každého rozhovoru byl respondent seznámen s tématem a cílem výzkumu a byla mu zaručena anonymita a ochrana získaných informací. S dotazovaným jsem vždy mluvila o samotě, v prostředí jeho kanceláře. Každý rozhovor trval vždy asi 25 – 45 minut a byl zaznamenáván do poznámkového bloku. K rozhovoru byly použity předem připravené otázky, ale ne vždy bylo dodrženo jejich pořadí. V případě, že se klient dostal k nějakému tématu dříve, použila jsem otázky k tomu určené. Někdy klient nerozuměl přímo, na co se ho táži, proto jsem otázku přeformulovala tak, aby pro něj byly srozumitelná. Součástí dotazování byli i doplňující otázky, které v některých případech vyplynuly z povídání.

III Interpretace výsledků výzkumu Důležitost rodiny v životě dítěte z pohledu sociálního pracovníka Pracovníci byli v rámci zjišťování důležitosti, kterou přikádají rodině v životě dítěte, dotazováni na jejich názor ohledně toho, co by měla dítěti poskytovat, jak může ovlivnit

79

život dítěte, jeho vývoj a osobnost. Tyto aspekty už totiž určitým způsobem nastiňují, jak moc významný ukazatel je právě rodina pro pracovníka při jeho zvažování řešení dané životní situace dítěte, neboť od toho se pak odvíjí i jeho pohledy na další okolnosti v životě dítěte, které budou uvedeny v dalším textu. Sociální pracovníci považují rodinu za „jádro“ v životě dítěte, poukazují hlavně na poskytování citového zázemí, aby dítěti zajistila pocit lásky, bezpečí, důvěry, aby mu poskytla ochranu. I podle Matějčka (1989) je jedním ze základních předpokladů zdravého duševního vývoje dítěte, aby vyrůstalo v prosředí stálém a citově vřelém, kde se mu dostane náležité podpory a lásky. Přiléhavě o tom hovoří i sociální pracovníci: „Rodina by měla dítěti poskytnout základní podmínky pro správný vývoj, měla by mu zajistitt pocit lásky, bezpečí, důvěry, taky úctu k sobě i druhým……, no a taky sebeaktualizaci.“ Pracovníci ve svých sděleních také shodně uvádějí, že rodina dítěti poskytuje určité vzory pro život, které jej mohou do budoucna velmi ovlivnit. Jak jedna pracovnice vyjádřila: „......měla by mu udělat zázemí, uspokojit základní potřeby, zabezpečit rodinné vzory, protože to dítě ten model rodiny si přebírá i do dospělosti.“ Velký význam rodiny vidí pracovníci v tom, že výrazně může ovlivnit budoucí vývoj dítěte, jeho osobnost. Neboť rodina je podle daných tvrzení tím faktorem, který je pro dítě v jeho životě prvotní, je s ním od počátku, pokud funguje a dává dítěti vše potřebné, může z něj vyrůst zdravý, sebevědomý jedinec. Pokud ale dítě nějakým způsobem strádá, něco mu chybí a ono tím následně trpí, může to v něm do budoucna vytvořit pocity úzkosti, strachu, nedůvěry, nízké seběvědomí atd. Pracovníci se ve svých výpovědích shodují na faktu, který považují za obzvlášť alarmující a to je, že rodina pokytuje dítěti určité vzory pro život, které mohou do budoucna výrazně ovlivnit ten jeho budoucí. Pokud je dítě v rodině svědkem nevhodného chování, je velká šance, že si jej jedinec ponese sám i dál, považuje je za „normální“, protože jiné nezná. Může se jednou ve své rodině takového chování vyvarovat, neboť ví, zažil, jak je to sužující anebo si tento negativní vzor může naopak přenést i do budoucího života. Dokládá to například tvrzení: „……jak je tam něco špatně, tak ten vzor se opakuje. Když děti nedostanou ty správný věci, co by měly dostat, tak se to s nima dál táhne.“

Potřeby dítěte Důležitost uspokojování potřeb dítěte z pohledu sociálních pracovníků jsem zjišťovala z několika otázek. Zajímalo mě, zda vůbec a jakým způsobem zjišťuje sociální pracovník, jestli rodina uspokojuje potřeby svého dítěte a jak, také mě zajímalo, jak moc to pracovník považuje za důležité, dále, zda některou z potřeb považuje za významnější než jinou a nakonec zazněla otázka, jak velký vliv by měl právě tento faktor při zvažování pracovníka, zda dítě z rodiny odebrat. To, jak rodina naplňuje potřeby svého dítěte je pro pracovníky důležitý aspekt. Na základě jedné z předchozích otázek již uváděli mimo jiné i to, že by rodina měla uspokojovat potřeby dítěte, bez toho by nemohla dítěti poskytnout vše potřebné pro jeho zdravý vývoj. Pracovníci na úseku sociálně právní ochrany dětí zjišťují tuto skutečnost šetřením prováděným v rodině, kokrétně pohovory s rodiči, dětmi, dále se zajímají i o informace i od dalších institucí, jakými jsou lékař, školka, škola, odborná pracoviště, širší rodina. Samotný tento faktor, stejně jako jeho zjišťování, považují za významnou a nezbytnou součást své práce. Dokazují to tvrzení: „……je to jedna z nejdůležitější věcí, který nás zajímají. Sledujem, jestli jsou uspokojovány potřeby dětí, pokud nejsou,

80

pracujeme s rodinou, dítětem a snažíme se situaci v rodině změnit, ať už neustálou prací s rodinou či donucovacími prostředky, výchovnými opatřeními…….“ Pracovníci odkazují také na věk dítěte, který zde má velký vliv, čím je dítě mladší, tím větší dopad na něj může mít právě ono neuspokojování potřeb, dítě se podle slov respondentů „nerozvíjí, tak, jak by mělo.“ Určitou konkrétní hierarchii potřeb pracovníci neuvádějí, nelze najít tvrzení, že určitou konkrétní potřebu považují za významější než jinou, nezaznělo ani konkrétnější rozlišení potřeb. Je ale nutné uvést, že dotazovaní pracovníci shodně zastávají názor, že je důležité, aby rodiče dítěti věnovali veškerou svou péči a lásku, aby mělo v rodině zázemí a oporu, než aby vyrůstalo v luxusu, ale rodiče o něj nejevili příliš velký zájem. Jak pracovníci uvedli: „…potřeba výživy a lásky, citové vazby, to je nejdůležitější, než aby bylo zahrnuto hračkama a luxusem“. Pracovníci přihlíží i k tomu, jak vypadá prostředí, ve kterém dítě žije a vyrůstá, ale přece jen je pro ně mnohem více podstatnější to, jak matka s tím dítětem jedná, jaká je tam komunikace, je to hodně o pocitech z té rodiny. Když vidí láskyplný vztah a snahu matky se o dítě postarat, je to pro ně důležitější než to, že rodina je chudší a nežije v luxusu, dokáží odhlédnout od okolností jako je nefungjící elektřina či, že v domě neteče voda. Pracovníci mnohdy poznamenali, že nyní je i veřejnou snahou, aby dítě vyrůstalo v domácím prostředí, tedy návrh na odnětí zvažovat až jako poslední nevyhnutelnou variantu. Dříve byl trend opačný, přávladalo podávání návrhu na ústavní výchovu. Jedna pracovnice poznamenala: „Dřív stačila špína a dítě šlo z rodiny, dnes hlavně zdraví, až je ohroženo.“ Na základě prvního tvrzení mě napadá otázka, jestli se pracovnice drží tedy toho, co stanovují, dalo by se říct, nějaka nepsaná pravidla, která vychází od vyšších orgánů, ale jinak by jednala odlišným způsobem nebo jestli postupuje pouze na základě svého úsudku, to znamená, že když jí se zda situace přijatelná, tak ji tak i posuzuje nebo ji pojímá určitým způsobem na základě současného „trendu“. Tedy, když by měla posuzovat dítě, které žije ve „špíně, tak zda-li by pro ni byla na prvním místě citová vazba, tak jak pro mnohé ostatní pracovníky nebo i to by byl pro ni faktor k odejmutí bez ohledu na to, že dnes se na základě něho dítě „neodebírá“…… Uspokojování potřeb považují pracovníci za zásadní faktor v životě dítěte, který může v určitých případech vést až k návrhu na odebrání dítěte z rodiny. V případě neuspokojování potřeb pracovníci s rodinou spolupracují a snaží se jim s jejich situací pomoci, pomáhají najít řešení. Většinou lze tyto situace změnit k lepšímu, ale rodina se musí snažit a chtít. Právě ta spolupráce a snaha je zde důležitým aspektem. To, že domácnost není příliš uklizená, hygiena není „nejlepší“, to ještě není důvod dítě z rodiny odebírat. Na rodiče je možné působit, situaci s nimi řešit a pokud je v rodině vidět, že po citové stránce funguje, pak o tomto návrhu pracovník neuvažuje. Ale právě tím důležitým je zde to, zda rodiče chtějí spolupracovat a mají snahu situaci nějakým způsobem řešit, změnit: „Když bysme měli dávat návrh na ústavní výchovu, je to až poslední možný řešení, kdy už nejde s rodinou pracovat jinak, nemá zájem spolupracovat.“ Opět i tady je možé se ptát, jestli je to opravdu osobní přesvědčení samotných pracovníků nebo je do jisté míry ovlivňuje skutečnost, že dnes je právě citová vazba stavěná na první místo, jak jsem již jednou zmiňovala, jestli nejednají pod „nátlakem“ určitých nepsaných pravidel, pro které dnes nepořádek, špatná hygiena nejsou dostačující. Ikdyž zase pracovníci poukazují hodně na tu spolupráci a snahu situaci řešit, což je zcela logické, že pokud rodiče chtějí věc změnit, tak zde není důvod jim dítě brát,

81

a důvodů, proč taková situace vznikla, může být mnoho. Prvotní pro dotazované pracovníky je, aby dítě nebylo ohroženo na zdraví. I v těchto případech ale rozlišují, o jakou konkrétní situaci jde, může se někdy stát, že se rodina dostane do určitých finančních potíží, na základě kterých nemůže pro dítě zajistit výživu, ale za pomoci sociálních pracovníků se snaží tento stav změnit. Jiná situace je, když dítě v rodině hladoví, je podvyživené a není zde snaha tento jev změnit. To je pak pro pracovníka okamžitý impuls pro podání návrhu - dítě z rodiny odebrat. Jak vyjádřila jedna z pracovnic: „Je tady důležitý to, jestli matka spolupracuje a chce situaci změnit, když například nevyjde s penězama a nemají co jest, tak s ní budu hodně spolupracovat, abych jí pomohla situaci vyřešit, ale když se nebude snažit a dítě bude dál hladovět, tak to pro mě faktor k odebrání dítěte je.“

Funkce rodiny Na význam rodinných funkcí byli pracovníci dotazováni stejnými otázkami jako u předchozích potřeb. V podstatě i jejich odpovědi mnohdy byly podobné těm předchozím. Je možné konstatovat, že funkce vnímají stejně jako potřeby, rozlišují zase hlavně ty „citové“ a materiální, podle toho zaujímají i své postoje. Stejně jako naplňování potřeb, tak i funkce rodiny považují pracovníci za důležitý faktor vzhledem k dítěti a zjišťují je stejným způsobem. V rámci významnosti funkcí pracovníci také neuvádí určitou hierarchii, jejih tvrzení se podobají těm předchozím, na což oni i upozorňújí slovy „je to jako u potřeb“. Za důležitou považují funkci emocionální, opět zde blíže odkazují na poskytnutí citového zázemí, lásky, pocitu bezpečí a jistoty. Významná je podle pracovníků samozřejmě i péče o život a zdraví dítěte, tedy zajistit dítěti výživu, aby bylo čisté, v teple, mělo zajištěnou lékařskou péči. Neopomíjejí ani funkci výchovnou, která je podle pracovníků také důležitá. Stejně jako u potřeb zde pracovníci konstatují, že je pro dítě spíše závažné, když se o něj rodiče nezajímají, chybí mu láska, péče a zázemí, než, když není materiálně zajištěno. Jak uvádí jedna z pracovnic: „Všechny funkce jsou důležitý, ale nedostatečná funkce ekonomická tomu dítěti ublíží míň, než když mu bude chybět láska, citové zázemí, péče.“ V situaci, kdy by pracovník uvažoval o podání návrhu na odebrání dítěte z rodiny, by byly důležité stejné okolnosti jako u již zmiňovaných předchozích potřeb. Důkazem je například tvrzení: „Takový návrh děláme, až když nám to přijde jako jediná poslední možnost, jak tomu dítěti pomoct. Dítě by mělo být vážně ohroženo na zdraví a životě a to vinou rodičů, kteří by ani nejevili zájem spolupracovat a situaci změnit.“

Širší kontext sociálních vazeb a vztahů Socální pracovníci se prvotně zajímají o dítě a o jeho rodinu, ve které žije. Dále poukazují na to, jak je důležitá spolupráce hlavně s lékařem, kdy je požadováno jeho vyjádření k péči, stejně tak jsou podle nich důležité instituce jako školka, škola, zajímají se, jak se dítě projevuje, hlavně ve vztahu s vrstevníky. Podstatný je také zájem o širší rodinu a vztahy s ní. Všechny tyto okolnosti mohou přinést důležité informace. Jak dokládá tvrzení jednoho z pracovníků: „Zajímám se o to, jak prospívá v zařízeních, jako škola, školka, zajímá mě samozřejmě jeho zdravoní stav, to konzultuju s doktorem, taky se zajímám o jeho přátelský a citový vazby, o širší rodinu a vztahy s ní.“

82

Závažnost zanedbávání, týrání a sexuálního zneužívání dítětě z pohledu sociálních pracovníků V rámci tohoto tématu bylo zjišťováno, jak moc závažné je pro pracovníky orgánu sociálně právní ochrany dětí zjištění, že dítě trpí jednou z forem tohoto nevhodného chování, co to podle nich představuje pro dítě. Stejně tak mě zajímalo, jakým způsobem tyto jevy pracovníci zjišťují, jak postupují při kladném zjištění, jestli tyto formy chování nějak rozlišují a jak následně zvažují odebrání dítěte z rodiny. Zcela podle očekávání považují pracovníci takové zjištění za velmi závažné a ihned v této situaci jednají. Podle slov dotazovaných pracovníků mohou mít tyto formy chování na dítě velmi negativní dopad, doslova „katastrofální následky“, je to pro ně trauma na celý život. Opět to dokládá jedno z tvrzení: „Pro dítě to může znamenat hroznej dopad, ať psychickýho rázu, tak fyzickýho………, často si dítě nese ty následky do dalšího života, do svojí vlastní rodiny, hlavně co se týká sexuálního zneužívání, ale i ty ostatní.“ Podezření na takové jednání vyplyne buď z šetření pracovníků nebo bývají podnětem upozornění od ostatních orgánů, jako jsou školská zařízení, lékaři, veřejnost. Pracovníci odkazují na důležitost spolupráce s těmito orgány: „Doktoři by si měli všímat nesrovnalostí při pravidelných prohlídkách a hlásit nám je, taky učitelé by měli sledovat chování dětí, zajímat se o ně a potom nás kdyžtak informovat…………ale odhalit toto chování je ale hrozně složitý, je to běh na dlouhou trať, o sexuálním zneužívání ani nemluvě.“ Pracovníci přiznávají, že jsou to velmi komplikované případy, je nutné postupovat velmi opatrně, aby se pečovatelé nechovali následně k dítěti ještě hůř. Při týrání, ať už fyzickém či psychickém dotazovaní sociální pracovníci činí aktuální kroky, stejně jako při sexuálním zneužívání, snaží se dítě co nejdříve izolovat od agresorů, prvotní tedy je, aby dále v takovém prostředí nesetrvávalo, situace je pak prošetřována. Jak pracovníci například uvedli: „Rodina je maximálně intenzivně sanována, snažíme se s ní maximálně spolupracovat. Zjišťujeme všechny dostupný informace v rámci našich možností a kompetencí, vyšetřujem okolnosti, spolupracujem s policií…….“ Všechny tyto jevy, ať už týrání, psychické i fyzické, sexuální zneužívání a zanedbávání považují pracovníci za závažné, jak již bylo řečeno, mohou na dítěti zanechat následky na celý život. Určitá hierarchie zde samozřejmě nelze určit, všechny tyto jevy dítěti vážně ubližují, ale přeci jen u zanedbávání se dotazovaní pracovníci shodují, že je z těchto forem tou „nejlehčí“, s rodinou se hodně pracuje a většinou lze situaci změnit, řešit, až tou poslední možností v těch nejzasších případech je odebrání. Ale sexuální zneužívání a týrání podle nich dítěti ubližují nejvíc a již od počátku vyžadují urgentní kroky. Výše zmíněný text už v podstatě jasně říká, že přítomnost některého z těchto jevů u dítěte, je pro sociální pracovníky podnětem k podání návrhu na odebrání dítěte z rodiny. Konkrétně u zanedbávání je zde opět důležité to, zda rodiče chtějí situaci změnit a spolupracují, až po selhání různých opatření, jako je například dohled, kdy pečovatelé nemají zájem, nesnaží se, pak až pracovníci zvažují výše zmíněnou variantu. U týrání a sexuálního zneužívání je situace řešena okamžite, prvotní je dítě vzdálit z takového prostředí a pak situaci prošetřovat, po podání návrhu pak rozhoduje soud. Sociální pracovníci na úseku sociálně právní ochrany dětí berou také v potaz určité rizikové faktory, které se mohou v rodině vyskytnout a následně zapříčinit některou z těchto forem chování vzhledem k dítěti. Za tyto rizikové faktory považují například

83

zkušenost některého rodičů s takovým jednáním z dětství, dále alkohol, drogy, psychiatrické onemocnění, agresivita. Pokud je jim taková situace známá, více se na rodinu zaměří, do rodiny dochází, obrací se pro informace k institucím, lékařům, vlastně se opakuje postup již výše zmíněný: „Víc chodíme na návštěvy do té rodiny, probíhá úzká domluva se školou, školkou, s prarodiči…“

Posouzení dítěte a jeho životní situace u sociálních pracovníků Jak vlastně sociální pracovníci chápou, vnímají tento proces? Byla to jedna z prvních otázek, která mě v rámci tohoto tématu zajímala. Proces posouzení, konkrétně při své práci s rodinami a dětmi, pro pracovníky představuje vytvoření určitého náhledu na konkrétní situaci, na základě kterého musí zvažovat další postup, volit vhodné řešení, je to určité zhodnocení, tvorba vlastního úsudku. Jak například uvedla jedna z pracovnic: „Zjišťuju všechny podstatný věci, jak o dítěti, tak o rodině, vytvářím si jakýsi přehled, jak žijou, v jakých podmínkách, pak taky záleží, co je důvodem toho, proč tam jdu, podle toho si vytvořím nějaký svůj úsudek a zvažuju další řešení, ale zas je to hodně i o spolupráci s tou rodinou.“ Pracovníci nemají vytvořený postup, jak danou situaci posuzují, že by postupovali podle určitých kroků, fází, shodují se, že každý případ je individuální, záleží na důvodu a podle toho se postupuje určitým způsobem. Neuvádějí žádnou konkrétní metodiku. Jedna z pracovnic se vyjádřila: „Žádný konkrétní postup neexistuje, každý případ je individuální.“ Jiná pracovnice zase uvedla: „Prostě jdu na šetření do rodiny, kde získávám informace o rodině a dítěti, pak dělám další kroky.“ Žádné bližší informace k postupu při procesu posouzení pracovníci neuváděli, většinou obecně odpovídali, že žádný nemají, ale nutno také poznamenat, že moje otázka k tomu ani přímo nevybízela, neboť vzhledem ke svému tématu nebo spíše hlavní výzkumné otázce jsem nepovažala za nutné zkoumat dopodrobna tento proces. Ovšem myslím si, že by bylo zajímavé zaměřit se zase v jiném výzkumu právě na konkrétní metodiku, jestli podle nějaké sociální pracovníci postupují, tedy zkoumat jednotlivé fáze, jestli u pracovníků probíhají či jakým způsobem se celý tento proces odehrává, jaké jsou jejich jednotlivé kroky. Obecně si pak u dítěte a jeho rodiny sociální pracovníci vždy všímají, jak vypadá prostředí, ve kterém rodina žije, jestli má dítě co jíst, kde spát, jaká je úroveň domácnosti, hygiena rodiny, zda děti chodí do školy. Stejně tak si všímají vztahů v rodině, jak vystupují rodiče, jak se chová dítě, jaká je mezi nimi vzájemná komunikace. Nelze úplně jednoznačně určit, čemu přikládají největší význam, podle jejich tvrzení se všechny tyto faktory prolínají, ale přeci jen jsou citové vazby v rodině stavěny do popředí. Podle jednoho z tvrzení: „Prostředí, do kterého přijdu, nějak to na mě působí, může tam být nepořádek, ale když vidím, že jsou děti šťastný, že je tam pohoda, tak to nebudu hodnotit negativně.“ Jedna z pracovnic uvedla trošku jinou odpověď: „Není tady jednoznačná odpověď……, k čemu je láska k dítěti, když mu matka nedá najíst, nezajistí teplo, čistotu?“ Ještě jedna z pracovnic uvedla také odpověď, která se liší od všech ostatních, které považují za prvotní pozornost, péči a lásku rodičů. Tato pracovnice uvedla: „……někdy je prostředí v pořádku, ale dítě je citově deprivovaný, rodiče se mu nevěnujou nebo ho ho psychicky týrají, jindy je zase láska rodičů k dítěti v rámci možností, ale prostředí je nevyhovující a to dítě tím trpí, smějou se mu ve škole, je zanedbaný, špinavý, hladový……myslím si, že když má zajištěný základní potřeby, jako jídlo, zajištěné prostředí, určitý „luxus“, tak je to pro něho lepší, než když má sice city rodičů, ale

84

chybí mu ty potřeby, to ho poznamená víc…“. Tady dochází k zajímavé odchylce, neboť tato dvě tvrzení „vybočují“ z dosud vcelku shodných odpovědí dotazovaných pracovníků, pro které je prvotní hlavně láska rodičů k dítěti, tedy citová vazba k dítěti. Kdežto tady se jedna pracovnice sama ptá, k čemu je mu vlastně láska, když nebude mít, co jíst a bude špinavé. Druhá v podstatě shledává, že pro dítě představuje menší újmu to, když bude trpět nedostatkem citů ze strany rodičů, než když by mu chybělo zajištění jídla, „pěkného“ prostředí atd. Těžko teď soudit, která volba je „lepší“, je to, jak sami pracovníci několikrát uváděli, „na úsudku každého“. Je možné se jen ptát, bude dítě šťastnější bez lásky a pozornosti rodičů, ale obklopené pěknými věcmi, dostatkem jídla, čistotou? Či bude šťastnější, když bude mít lásku, pozorost a péči rodičů, kteří ale nebudou schopni mu poskytnout čisté a pěkné prostředí, dostatek jídla atd.? Co se týká dalších zjištěných informací týkajících se procesu posouzení, tak z odpovědí vyplynulo, že pracovníci neposuzují jen samotné dítě, ale soustředí se i na další osoby, které v domácnosti s dítětem žijí, na všechny, s kterými je dítě často v kontaktu. V rámci jednotlivých případů se pracovníci snaží postupovat na základě svého vlastního úsudku, ale setkávají se někdy i s případy, kdy potřebují radu, nejsou plně přesvědčeni o správnosti svého jednání a v těchto situacích se radí s ostatními kolegy. Objevila se tady i odpověď, ve které pracovnice na počátku uvedla větu, která ve mně vyvolala otázku. Pracovnice zde uvedla: „Záleží na případu. Když je to „klasika“, už je určitá rutina, ale jsou případy, kdy člověk neví…….“ Když se vrátím k otázce, která se týkala postupu při posuzování, pracovníci uváděli, že žádný neexistuje, že každý případ je individuální a podle toho vyžaduje konkrétní postup. Tady ale pracovnice přímo zmínila, ža tedy jsou případy, které spadají do těch „klasicikých“ a postup už je tady daný, nějaký obvyklý. Nutí mě to tedy se ptát, zda – li přeci jen není v organizaci dán nějaký postup, který se v určitých podobných situacích opakuje?

Sociálně právní ochrana dětí – její činnost vnímaná samotným pracovníkem Z rozhovorů pracovníků jasně vyplynulo, že jim na jejich práci velmi záleží, vnímají určitou zodpovědnost za každý případ. Jak dokládá tvrzení: „Kolikrát se v noci i budím a přemýšlím, jestli jsem udělala dobře, jestli jsem neměla jednat jinak.“ Smysl své práci vidí pracovníci především v ochraně dětí před jakýmikoliv negativními vlivy, které by mu mohly nějakým způsobem ublížit. Děti mají právo na život, na řádnou výchovu, právo na příznivý vývoj, právo na ochranu osobnosti atd. Tuto ochranu pak pracovníci realizují právě svou spoluprací s rodinou, kdy na rodiče působí, snaží se jim co nejvíce pomoci, poradit, jejich snahou je, aby dítě v rodině zůstalo. Pokud rodiče nespolupracují, nesnaží se, pak volí pracovníci různá opatření jako napomenutí či dohled. Pokud jsou ale případy, kdy jsou vyčerpány všechny opatření a situace je stále v tom negativním slova smyslu neměnná, podávají pracovníci návrh na odebrání dítěte z rodiny. Je nutné zmínit, že pracovníci tuto možnost volí jako nejposlednější, jejich snahou je, aby dítě zůstalo v rodině, někdy to ale v rámci jeho nejlepšího zájmu není možné. Pracovníci se snaží situaci co nejvíce řešit, mnohdy se snaží najít někoho z širší rodiny, kdo by se postaral, považují to za lepší alternativu než ústavní zařízení. Nakonec mě ale zajímalo, co by v souhrnu označili jako určitou hranici, kdy by se rozhodli podat návrh na odnětí dítěte z rodiny. Pracovníci shodně uvedli, že prvotní je

85

to, když je dítě ohroženo na zdraví a na životě, to volí okamžité odnětí. Pak je zde také významná, již několikrát zmíněná, spolupráce rodičů, jejich snaha, zda chtějí situaci řešit, změnit. Jak uvedla jedna z pracovnic: „No tak určitě ohrožení života a zdraví dítěte…….“ Jiná pracovnice dále uvedla: „Když jsou vyčerpaný všechny možnosti té spolupráce s rodiči a k ničemu to nevede, není tam žádný efekt.“ I zde se nabízí otázka, co pro sociální pracovníky vlastně představuje ohrožení zdraví a života dítěte? Jaké konkrétní situace by u dítěte shledali jako ohrožující jeho zdraví a život? Byla by to pro ně špatná hygiena, kdy můžou onemocnět nebo nedostatek jídla, když jsou podvyživené a mohou se objevit vážné zdravotní komplikace? Nebo vyloženě týrání, kdy dochází k fyzickému napadení? Nebo považují za ohrožení zdraví a života i psychickou újmu, která může do budoucna také vést ke zdravotním komplikacím? A co by pro ně bylo tím ukazatelem, že dítě je ohroženo na zdraví a na životě? Byly by to pro ně „jen“ zjevné tělesné újmy nebo i projevy vzniklé následkem například psychického týrání?

Závěr Má práce se zabývala tím, co sociální pracovníci posuzují jako rozhodující pro to, aby podali návrh na odebrání dítěte z rodiny. Cílem diplomové práce bylo zodpovědět hlavní výzkumnou otázku, kterou jsem si zformulovala již na začátku. Tato otázka zní: „Které faktory životní situace zanedbávaného, týraného a sexuálně zneužívaného dítěte posuzují sociální pracovníci orgánu sociálně právní ochrany dětí jako rozhodující pro podání návrhu na odebrání dítěte z rodiny?“ Nejprve jsem se zabývala teoretickými koncepty, které byly podle mě nezbytné pro vysvětlení základních pojmů, které jsou obsaženy v základní výzkumné otázce. Tyto pojmy jsou: faktory životní situace zanedbávaného, týraného a zneužívaného dítěte, posouzení a sociálně právní ochrana dětí. Z teorie jsem formulovala dílčí výzkumné otázky, které mi umožní zodpovědět hlavní výzkumnou otázku. V druhé části práce jsem popsala metodiku výzkumného šetření, pro které jsem zvolila kvalitativní strategii, neboť mým cílem bylo reflektovat subjektivní vnímání, názor sociálního pracovníka. V poslední části práce jsem data získaná šetřením podrobila interpretaci a analýze. V několika kapitolách jsem se věnovala jednotlivým tématům. Sociální pracovníci vnímají rodinu jako významný fator v životě dítěte. Poukazují na to, že může velmi ovlivnit vývoj a osobnost dítěte. Hlavně pak dětem dává určité vzory pro život, předává jim hodnoty, vštěpuje určitá pravidla jednání, které později tento dospělý jedinec často opakuje. V případě „špatných“ vzorů pak pracovníci poukazují na časté opakování v budoucí rodině dítěte. Při svém posuzování jednotlivých rodin pracovníci upřednostňují hlavně citovou vazbu. Věci jako špatná hygiena, nefungující elektřina jdou v těchto případech stranou, lze je s pomocí postupně řešit, důležitější je láskyplný vztah rodičů k dítěti. V situacích, které vyžadují řešení je pro sociální pracovníky velice důležitá spolupráce a snaha rodičů problém řešit. To je důležitý faktor při zvažování, jak situaci řešit. Pokud je vidět, že se rodiče snaží a chtějí věc změnit, je postoj pracovníků jiný, než v případě, kdy se i po opakujících snahách, různých opatření a vybízení rodiče nesnaží a dítě tím trpí. Konkrétní situace jako týrání a sexuální zneužívání považují sociální pracovníci za situace, které je třeba řešit okamžitě, dítě ihned vzdálit a začít věc prošetřovat, dítě si tím může nést vážné následky na celý život. U zanedbávání se pracovníci shodují, že

86

často je možné situaci zlepšit, po čase spolupráce a působení na rodinu je možné docílit změny. Pro dítě to nemusí mít tak katastrofální důsledky. Samozejmě to není tak, že by pracovníci tímto zanedbávání dítěte zlehčovali, jen uvádí, že zde je možné docílit změny. Během této spolupráce dítě zůstává v rodině, nemusí se z rodiny ihned umísťovat pryč, jako v případech týrání a sexuálního zneužívání. Až v momentě, kdy se i přes veškeré snažení v delším časovém úseku nic nezmění, volí další kroky. Přichází zde ale v součinnost spousta okolností, tou prvotní zde je zdravotní stav dítěte. Pokud dítě bude hladovět, je postup také okamžitý. Záleží na konkrétní situaci. Taková okolnost může náhle vzniknout z důvodu tíživé finanční situace a může být s pomocí různých institucí postupně řešena. Ale pokud je to určitá vědomá nezodpovědost rodičů, pak je postup urgentní. A opět zde přichází v potaz i další, již jednou zmíněná okolnost, kterou je, zda mají rodiče snahu situaci řešit. Cílem práce bylo zjistit faktory, na základě kterých sociální pracovníci podávají návrh na odebrání dítěte z rodiny. Domnívám se, že nelze striktně vyjmenovat faktory, na základě kterých by vždy sociální pracovníci následně zvolili tuto variantu. Každý případ je individuální, každá rodina je jedinečná, proto se jednotlivé případy mohou vždy vyvíjet jinak. Ale obecně je pro pracovníky prvotní a tedy rozhodující zdraví a život dítěte. Pokud je dítě nějakým způsobem ohroženo na zdraví a na životě, je to pro pracovníky ta hranice, kdy následně podají návrh na odebrání. Nutno uvést, že důležitou okolností pak v případech, kdy pracovníci zvažují další postup je také to, zda rodiče spolupracují a snaží se situaci změnit. Na základě výsledků je patrná skutečnost, že tvrzení pracovníků se často shodují s literaturou. Bylo by možné konstatovat, že pracovníci odpovídají doslova „ukázkově“ nebo, jak se říká „předpisově“. Nabízí se zde otázka, čím to je, že jsou zde takové shody s literatrou? Je to odbornou znalostí pracovníků, kteří „mají načteno“ nebo je to obecné pojetí v dané instituci či osobní postoj pracovníka? Nutno také uvést, že pracovníci často odpovídali velmi podobně, nezávisle na sobě. Tato práce se věnovala zjištění rozhodujících faktorů k podání návrhu na odebrání dítěte z rodiny. Ráda bych zde ale formulovala doporučení i pro další výzkum, který by se věnoval tomu, jak konkrétně probíhá proces posouzení u sociálních pracovníků, který tomuto rozhodnutí předchází. Vzhledem k cíli mé práce jsem se tímto tématem zajímala jen obecně, ale myslím si, že by bylo dobré jít v něm do budoucna i do hloubky. Podle mého názoru by bylo zajímavé znát, zda se pracovníci řídí určitou metodikou, zda je jim znám konkrétní postup, zda vnímají určité fáze. Podle mých pár otázek a získaných tvrzení se domnívám, že sociální pracovníci nemají určitou metodiku při procesu posouzení, ale podrobnější výzkum zaměřen detailně na toto téma by mohl přinést přesnější informace. Dále se také nabízí výzkum, který by blíže zkoumal, co pro pracovníky konkrétně představuje ten rozhodující faktor, který vzešel z této práce a tím je obecně ohrožení života a zdraví dítěte. To znamená, zabývat se blíže a do hloubky tím, jaké konkrétní situace a jevy by sociální pracovníci považovali za ohrožení zdraví a života dítěte, co by pro ně bylo tím ukazatelem? Byly by to vyloženě viditelné tělesné újmy na těle dítěte nebo je podle pracovníků dítě ohroženo na zdraví a na životě i v případě například psychické deprivace, která se neprojeví na těle, ale na duši?

87

Seznam použité literatury DISMAN, M. 2007. Jak se vyrábí sociologická znalost. Univerzita Karlova v Praze:Karolinum DUNOVSKÝ, J. et. al. 1995. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha: Grada DUŠKOVÁ, Z. a kol. 2004. Obraz problematiky týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte v letech 1992 – 2003. Praha: Dětské krizové centrum HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál KOLEKTIV AUTORŮ. 2007. Syndrom CAN a způsob péče o rodinný systém. Praha: Ireas

88

KOVAŘÍK, J. a kol. 2001. Dětská práva, právní povědomí, participace dětí a sociální služby. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. 1998. Vývojová psychologie. Praha: Grada MATOUŠEK, O. 2003. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál MATOUŠEK, O. 2005. Sociální práce v praxi. Praha: Portál MOTEJL, O. a kol. 2007. Rodina a dítě. Kancelář veřejného ochránce práv v Brně MUSIL, L. 2004. Dilemata práce s klienty v organizacích. Brno: Marek Zeman ŘÍČAN, P., KREJČÍŘOVÁ, D. 2006. Dětská klinická psychologie. Praha: Grada SMUTEK, M. et al. 2006. Proměny klienta služeb sociální práce. Hradec Králové: Gaudeamus. VÁGNEROVÁ, M. 2004. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. ed al. 1998. Aplikovaná sociální psychologie. Praha: Portál

89