Problematika výslovnosti u amatérských sborů

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra kompozice, dirigování a operní režie Dirigování sboru

Problematika výslovnosti u amatérských sborů Bakalářská práce

Autor práce: Jiří Najvar, DiS. Vedoucí práce: MgA. Jan Ocetek Oponent práce: doc. Josef Pančík

Brno 2014

Bibliografický záznam NAJVAR, Jiří. Problematika výslovnosti u amatérských sborů [The Issue of the Pronunciation of the Amateur Chorus]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra KKDOR, rok. 2014 s. 34. Vedoucí diplomové práce MgA. Jan Ocetek.

Anotace Bakalářská práce „Problematika výslovnosti u amatérských sborů“ pojednává o základních problémech týkajících se výslovnosti a artikulace ve sborovém zpěvu. Pohlíží na konkrétní případy vypozorované z praxe a snaží se nasměrovat k případným řešením nedostatků a odstranění chyb.

Annotation Diploma thesis “Pronunciation Issues in Amateur Choirs” deals with fundamental issues related to pronunciation and articulation in choral singing. It looks at specific cases of the observed practice and tries to direct the potential to address deficiencies and correct the errors.

Klíčová slova problematika výslovnosti; sborový zpěv; artikulace; dechová opora; vokalizace; amatérský sbor

Keywords pronunciation issues; choral singing; articulation; respiratory support; vocalisation; amateur choir

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. v Brně, dne 30. 4. 2014

Jiří Najvar

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval MgA. Janu Ocetkovi za odborné vedení a za možnost navázání spolupráce s pěveckým sborem Vox Iuvenalis a v neposlední řadě ostatním (níže jmenovaným) sbormistrům, kteří mi byli inspirací pro sepsání této práce.

Obsah PŘEDMLUVA ...................................................................................................................................... 1 ÚVOD .................................................................................................................................................... 2 1. DEFINICE POJMU "AMATÉRSKÝ SBOR" .............................................................................. 3 2. DEKLAMACE ................................................................................................................................ 4 3. OBECNÉ ZÁSADY SBOROVÉ VÝSLOVNOSTI ...................................................................... 5 4. VOKALIZACE A ZPĚVNÍ ARTIKULACE SLOVA ................................................................. 7 4.1 REZONANCE A ARTIKULACE ........................................................................................... 4.2 CHARAKTERISTIKA JEDNOTLIVÝCH VOKÁLŮ (ČESKÝCH FONÉMŮ) .................. 5. PROPOJITELNOST ZPĚVNÍHO A MLUVNÍHO HLASU ..................................................... 16 6. VYBRANÁ PRAVIDLA ČESKÉ SPISOVNÉ VÝSLOVNOSTI VE ZPĚVU.......................... 17 7. PRAKTICKÉ METODICKÉ IMPULZY PŘI STUDIU DIKCE V ZHUDEBNĚNÍ TEXTŮ MŠE LATINSKÉHO ORDINÁRIA ................................................................................................ 21 8. DALŠÍ ASPEKTY PŮSOBICÍ NA ARTIKULACI SLOVA V HUDBĚ ................................. 24 9. CHYBY ARTIKULACE V HLASOVÉ TECHNICE ................................................................. 28 10. O SROZUMITELNOSTI SLOVA V HUDBĚ .......................................................................... 32 ZÁVĚR ................................................................................................................................................ 33 DISKUZE PRAMENŮ A LITERATURY ....................................................................................... 34

Předmluva V práci a prostředí amatérského pěveckého sboru uplatňujeme po hlasové stránce většinu zásad sólového zpěvu, týkajících se podmínek tvoření tónu, správného dýchání (opora), rezonance, zpěvní artikulace (různé druhy spojování tónů), hlasové hygieny a dalších. Zásadním a vůbec prvním požadavkem sbormistra vůči sboru je intonační jistota a čistota zpěvu, schopnost dynamického odstínění a výrazovost spojena s obsahem skladby. Mnohdy se však stává, že se z různých důvodů (časových, míry hudebnosti apod.) pozapomíná věnovat pozornost jednomu z nejdůležitějších složek zpěvu, a to artikulaci slova. Technicky lze tento problém řešit jen soustavným osvojováním pravidel, která jsou pro sborový zpěv specifická. Jedním z nich je potlačení individuální výslovnosti jedince na úkor celku, z čehož vyplývá dostatek problémů k řešení. Každý sbormistr si musí uvědomit rozdíly, které vznikají při výslovnosti (ať jazyka českého, či cizího) sólového pěvce a výslovnosti sborové (týká se i komorních sborů, ansámblů, ale především čtyřiceti a více členných sborů), tvoření hlásek (artikulace), kritéria pro dělení českých souhlásek a způsob jejich tvoření.

1

Úvod Podněty, které mne vedly k sepsání bakalářské práce na téma „problematika výslovnosti amatérských sborů“ vzešly z rozmanitých zkušeností a aktivní účasti na zkouškách sborů, jako je např.: Chorus Ostrava (pod vedením sbormistra Lumíra Pivovarského), Ostravský dětský sbor (Milan Chromík), Moravský komorní sbor (Jiří Šimáček), Facies Musicae (Josef Melnar), Luscinia a KomoraCzech (Jiří Slovík), Vox Iuvenalis (Jan Ocetek), Mátlův akademický sbor a PSMU (Lubomír Mátl), PS Lumír a Karásek choir. Každý z výše jmenovaných sbormistrů se výslovnosti do jisté míry (deklamaci textu) věnoval a řešil to, aby zpěvák odpovídajícím způsobem získal správné návyky, které prakticky využije k dosažení vzorové, posluchači srozumitelné (na koncertech, na snímku natočeném ve studiu) a jednotné výslovnosti (samohlásek, souhlásek a koncovek v pravý okamžik), která je v případě sborového zpěvu nutná a žádoucí.

2

1. Definice pojmu „amatérský sbor“ Amatérské těleso se vyznačuje především tím, že řádnými členy sboru jsou pěvci, kteří provozují zpěv ze záliby, nikoliv z povolání, a jsou to většinou nadšenci vokálního zpěvu bez profesionální přípravy.“Po roce 1945 u nás vznikly stovky pěveckých souborů „lidové tvořivosti“ od dětských, přes mládežnické až po vojenské a soubory dospělých. Jejich úroveň závisí hlavně na dobrých vedoucích a správné volbě repertoáru. Na zainteresování mládeže záleží, aby naše mladé i tradiční pěvecké soubory – až po tělesa vysoké úrovně – měly dostatek dorostu a tím zajištěnou budoucnost.“ 1

1

FEDOR, Viliam a VRCHOTOVÁ-PÁTOVÁ, Jarmila. Sborový zpěv a řízení sboru: učební text pro pedagogické fakulty. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1969. 222 s., 40 s. příl., str. 15

3

2. Deklamace „Deklamace patří k typicky vokálním hudebně výrazovým prostředkům. I když v dnešní době chápeme pojem vokální hudba v širším slova smyslu (hudba interpretovaná lidským hlasem, tedy též zpěv bez textu, „Sprechchor“, různé zvuky vydávané hlasovým aparátem apod.), přece jen si pod ním představujeme v prvé řadě hudbu ve spojení s textem, jehož jednoznačnost dává hudbě konkrétní obsah. Aby nás vokální hudba dokázala oslovit co nejsilněji, je třeba, aby její deklamace, tj. především kvalita a kvantita vokálů a umístění přízvuku byly nejen správné

z hlediska

tvoření

tónu

a

daných

metro-rytmických

vztahů,

ale aby působily co nejpřirozeněji i pro cizojazyčné texty. Zpěvák by měl nejen rozumět jejich obsahu, ale umět se vcítit i do melodického a metro-rytmického charakteru zpívaného jazyka a jeho správné výslovnosti. Tradiční latinské duchovní texty mešního ordinária ztrácejí v některých zhudebněních svůj původní obsah a hudební složka v nich získává nadřazené postavení. I zde je však třeba respektovat vždy správnou latinskou výslovnost /viz kapitola č. 7/ a zákonitosti časomíry.“

4

3. Obecné zásady sborové výslovnosti Během posledních pár desetiletí otázce výslovnosti ve zpěvním projevu věnovalo svou pozornost nemalé množství teoretiků a také sbormistrů z praxe či pedagogů hlasové výchovy (Tučapský, Majtner, Reiner, Lýsek, Lohmann, Pátová, Válková a jiní…). Pravidla ortoepie (nauka o spisovné výslovnosti) platí i pro zpěv, avšak zpěvní projev si žádá řešit některé problémy samostatně, někdy i odlišně od mluveného projevu. V metodickém vedení sólového i sborového zpěváka jde však především o tvoření ušlechtilého a kvalitativního zpěvního tónu, o kultivovaný hudební projev s dodržováním všech hudebních zákonitostí, které stanoví notová předloha. Zpěvní výslovnost je tedy obtížnější. Zhudebněním slovo do jisté míry ztrácí na srozumitelnosti, avšak hudba zase stupňuje výraz a účinek slova, vytváří náladovou atmosféru a působí svou emoční stránkou. Dochází k jistému rozporu mezi slovem a hudbou, ve kterém musí mít hudební složka převahu. Vždyť s oblibou posloucháme cizí pěvce, přestože z jejich zpěvu nerozumíme ani jedinému slovu. Zaujme nás však u nich jejich hlasový projev a celkové hudební vyjádření. Ve sborovém zpěvu, kdy jednotlivé hlasy mají odlišné texty, nerozumíme mnohdy ani naší mateřštině – opět dominuje hudba a kultivovaný zpěv. Neznamená to, že by zpěvu nemělo být rozumět, nebo že by se snad výslovnost mohla opomíjet. Právě naopak, je nutné věnovat této otázce dostatečnou pozornost, protože ve vokální hudbě velmi záleží na vyrovnání stránky hudební a slovní a její působivost je v dokonalém spojení obou složek. Do značné míry souvisí zpěvní výslovnost s vokalizací. Zpěváci, kteří prošli pedagogickým vedením – hlasovou výchovou, absolvovali i lekci správné výslovnosti. Vždyť vyrovnávání vokálů je mimo jiné i správné vyslovování samohlásek. Avšak ve sborových tělesech jsou převážně pěvci amatéři. Dosavadní praxe v tomto oboru byla řízena hlavně citem pro mateřský jazyk a estetický výsledek; analogicky se přenášely poznatky mluvní výslovnosti i do zpěvu. Tato vodítka většinou dosáhla cíle a je jich třeba i nadále využívat. U sborů, vedených neodborně

a diletantsky se můžeme setkat

se zjevnými

nesprávnostmi,

nebo s úzkostlivě pečlivou, až přehnanou – tedy také nesprávnou – výslovností. Partitura staví zpěváka před fixní problém, kterému se musí přizpůsobit a z kterého musí vycházet. Řečník na pódiu nebo herec na jevišti volí spád řeči dle vlastního uvážení, zpomalí a zrychlí tehdy, kdy uzná za vhodné, myšlenkové celky

5

odděluje pauzami libovolně /ovšem jen relativně/ dlouhými atd. Naproti tomu zpěvákovi stanoví hudební předloha tempo, rytmus a určí mu fráze, které musí dechově zvládnout, předepíše mu dynamiku, jindy vyžene hlas do nepřirozeně vysoké nebo nízké polohy, která výslovnost velmi komplikuje. Ve sborovém zpěvu dochází ještě k dalším odchylkám ve výslovnosti, protože k práci pěvců – amatérů přistoupí ještě dílčí požadavky jako zvukové vyrovnání jednotlivých hlasových skupin, sjednocení výslovnosti v celém sboru, shodné nástupy i zakončení slov a frází, ve vícehlasých skladbách s několika současnými texty pak ještě správné vyvážení výslovnosti a vyzdvižení vedoucího hlasu. Řečník mluví výhradně řečí spisovnou, zatímco zpěváci /hlavně sboroví/ zpívají lidové písně v různých dialektech své mateřštiny i cizích jazyků a na programech sborových koncertů se tyto písně v dialektech běžně vyskytují.

6

4. Vokalizace a zpěvní artikulace slova Hlavním prostředkem odstiňování tónu a tím i zvyšování jeho zvučnosti rezonancí hlavy je ve zpěvu slovo. Vyslovování, vokalizace a artikulace má v kultuře zpěvu velmi aktivní úlohu, nejen sdělovací, obsahovou, ale též hudebně estetickou. Pronášení slova je specifická hodnota hudebního projevu, mocný prostředek přednesu, v němž se s hudbou spojuje vyjádření myšlenky básnické nebo zážitku dramatického; je však také technickým prostředkem přizpůsobování, tříbení a zdokonalování zpívaného zvuku samotného. Zpěv se modifikuje činností mluvidel, změnami tvaru dutin nad hrtanem. Artikulace je koordinovaná činnost celého ústrojí hlasového, dýchacího, fonačního a modifikačního. Modifikace je zvláštní úprava dechového proudu a hlasu v dutinách nad hlasovým ústrojím (rezonančních dutinách nadhrtanových). Děje se to buďto pozměňováním tvaru, objemu a průchodností těchto dutin, nebo jejich různou kombinací. Při pěvecké vokalizaci se soustřeďuje pozornost na artikulaci v užším významu, zejména na činnost mluvidel, protože tu si zpívající nejzřetelněji uvědomuje a může ji vlastní vůlí nejlépe přizpůsobovat. Souhra se složkou dechovou a s úpravou průchodných dutin je však ještě závažnější než v pouhé řeči. Srozumitelnost zpívaného textu je závislá především na přesné výslovnosti konsonant (viz níže 4. 1. rezonance a artikulace). Čím více je v jazyce čistých samohlásek, tím je řeč vokálnější a zvučnější. Italština má značný počet samohlásek, zvláště „i“ a „o“, spojovaných se souhláskami v příznivém sledu pro rozeznívání rezonancí. To jí dodává zvučnost. Čeština je rozmístěním samohlásek příznivá pro lokálnost jazyka, nevýhodou však je značné množství neznělých souhlásek, zvláště hrdelních, a souhláskových shluků, kterým musíme věnovat zvláštní pozornost: členění hlásek uprostřed slov tak, jak to vyžaduje pěvecká praxe, bývá v rozporu s pravopisem (in ex – cel - sis > i – n |2e – xce – lsi – s, vlaš – to – vič – ka > vla – što – vi – čka) slova se zdvojeným /n/ vyslovujeme s jedním /n/ (ranní – raní, panna – pana)

2

| - označení pro ráz vyskytující se na začátku slova začínajícího samohláskou (v literatuře se můžeme setkat i s těmito označeními: ´, *)

7

zadní (nazální) /n/ vyslovujeme vzadu jako francouzskou nosovku tehdy, je-li umístěno před /k/ nebo /g/ (banka, Kongo, Hanka) dvě stejné nebo podobné souhlásky uvnitř slova vyslovujeme obvykle jako jednu (slezský > sleský), ve slovech složených však musí zůstat výslovnost zdvojená (poddaný, bezzubý) některé hlásky na rozhranní slov je od sebe nutné zřetelně oddělit: - dvě stejné hlásky, např. po |oblacích, mám // milého - souhlásku a samohlásku, např. budeš |orat - dvě různé samohlásky, např. pase |on - z důvodu pěvecké vazby slov vyslovujeme někdy odlišně oproti zápisu, např. kdes byla > kde – sby – la, Agnus Dei > A – gnu – sDe – i - ve slovech, jako je například „srdce“, „slza“, „prší“, uplatňujeme neutrální vokál (srә – dce, slә – za, prә – ší) - sykavky vyslovujeme zřetelně, rychle a jistě, ve sboru platí pravidlo – všichni stejně a přesně - /j/ ve slovech „jsme“, „jste“ apod. zpíváme bez /j/ (sme, ste) - sousedí-li /i/ nebo /y/ se samohláskou ve slově nesloženém, vkládáme mezi /i/ a /y/ souhlásku /j/ (fiala > fijala), - u slov složených zřetelně artikulujeme bez vloženého „j“ (po|uliční) - koncovky nesmějí ani vynikat, ani zanikat, sbor je musí zřetelně vyslovit podle gesta sbormistra/dirigenta - neutralizace vokálů, zejména u sopránů a tenorů ve vyšší poloze způsobuje někdy nesrozumitelnou výslovnost, zejména vokály /i/, /e/, /u/ musíme

ve

vysoké poloze přibližovat vokálu /a/ nebo /o/, čímž se poněkud stírá charakter těchto vokálů, vokály se neutralizují (tento pojem nemá nic společného s vyrovnáváním vokálů) - dvojhlásku /ou/ zpíváme po krátké notě tak, že se doba trvání výslovnosti /o/ rovná době výslovnosti /u/ – jako při mluvě, na dlouhé notě zpíváme po celou dobu jejího trvání /o/ a /u/ jen rychle připojíme na jejím konci

- deklamační problémy nepůsobí na výslovnost dlouhých samohlásek na dlouhých tónech a krátkých samohlásek na tónech krátkých, velmi často

8

se však chybuje při výslovnosti dlouhých samohlásek na tónech krátkých a naopak - přísné dodržování mluvní deklamace deformuje rytmickou složku hudby a stírá její ráz – ve skladbách tanečního charakteru s rychlým sledem drobnějších rytmických hodnot jsme nuceni redukovat délku dlouhých samohlásek někdy až k jejich staccatové výslovnosti - abychom zachovali srozumitelnost a přirozenost textu při dodržení delších rytmických hodnot, vyslovujeme krátké slabiky na dlouhých notách sice tenuto, ale s nepatrnými akcenty

4. 1. Rezonance a artikulace Rezonance – souznění akustických jevů, zesilující hrtanový tón, ze kterého tvoří tón zpěvní. Je nejblíže propojena s artikulací. Při tvorbě tónu rezonují všechny dutiny (rezonanční prostory v těle): a) nad hlasivkami (nadglotické) – dutiny lebeční, dutina nosní, ústní a hltan b) pod hlasivkami (podglotické) – hrudní koš, průdušky, průdušnice a hrtan Zapojením rezonance získává hlas teprve svoji charakteristickou podobu – tvoří se částkové (svrchní) tóny = akustická skladba hlasu. Podle místa chvění dělíme rezonanci na: hlavovou – s rozezněním „kopule“ (zadních lebečních prostor a nosohltanu) rozhodující pro výšku ženského hlasu, projevuje se měkkým a kulatým tónem hlavovou – s rozezněním „masky“ (přední rezonance hlavy v místě pomyslného třetího oka) dodává hlasu nosnost v prostoru a lesk (špičku). Je typická pro vysokou polohu tenoru. Nesprávné umístění rezonance do masky způsobuje tzv. „hypernazální tón“, rezonující jen v dutině u kořene nosu hrudní – běžnější u mužů, pokud převažuje, hlas se stává zemitějším a dramatičtějším. Při tvoření rezonance se posloucháme jako by z venku a vše probíhá přirozeně (v pocitu a představě), nesmí docházet ke křečovité snaze zpívat dle daných pravidel. „V pěvecké hlasové výchově vznášíme požadavek smíšené rezonance. (= znak dobře školeného hlasu). Správně tvořený hlas používá buďto rezonanci

9

hlavovou, nebo smíšenou hlavovou a hrudní, nikdy pouze izolovanou hrudní rezonanci - hlavová rezonance musí být obsažena v celém hlasovém rozsahu. Ve smíšené rezonanci je buď převaha rezonance hrudní (muži, hlouba) nebo rezonance hlavové (ženy, výška). Hrudní rezonance slouží pouze jako doplňující složka, i při nasazení hloubky je prvotní hlavová rezonance.“ 3 Rezonance a artikulace – tyto dva komponenty – jsou co do důležitosti rovnocenné. Mají však v metodice nejblíže k názorné demonstraci kontinuity zpěvního a mluvního hlasu. Ve zpěvu (v prostředí české výslovnosti) dělíme hlásky na vokály a konsonanty.

Vokály (z lati. vox = hlas, vocalis znějící, zpívající) podmiňují plynulou melodickou linku a nesou hudební frázi trvající od nádechu k výdechu. Při zpěvu jim věnujeme dostatečnou pozornost a péči, protože tvoří kvalitu zpěvního zvuku. Užíváme těchto vokálů: a, e, i, o, u, a neutrálního vokálu ɘ. Při jejich výslovnosti je dutina ústní volná, pro každou samohlásku má specifický tvar, objem (otevření úst) a postavení rtů. Tvar rtů u českých vokálů (dle Hála, 1960)4

3

Pěvecká-technika. . [online]. 23.4.2014 [cit. 2014-04-23]. Dostupné z: http://peveckatechnika.webnode.cz/hlasova-rezonance-a-hlasove-rejstriky/ 4 Fonetika a fonologie. [online]. 23.4.2014 [cit. 2014-04-23]. Dostupné z: http://is.muni.cz/elportal/estud/ff/js08/fonetika/ucebnice/ch05s03s01.html

10

Po zvukové a kvalitativní stránce rozeznáváme vokály jasné a temné:

ɘ jasné:

temné:

4. 2. Charakteristika jednotlivých vokálů (českých fonémů) /A/, /Á/ - střední, neutrální, kvůli nesprávné poloze jazyka (kořen často zapadá do hrtanu) působí potíže ve výslovnosti ve vyšší poloze a bývá deformováno na /O/, nebo /E/. Rty se na výslovnosti nepodílejí, jsou pasivní.

/E/, /É/ - přední, úzký vokál, působí příznivě na široké a volné postavení hrdla, je třeba jej přitemňovat (podobně jako německé /Ö/). Zvláště pozor na ploché a „rozplácnuté“ /ÉÉÉ/, které se ozve při ústech do široka otevřených (např. …kvĚtiny bílÉ po cEstĚ, jEn sE lEjE…). Čeština má také /Ě/, které však pro výslovnost není ničím jiným než /E/. Háček nad /Ě/ působí zpětně na změnu předchozí

hlásky

–

změkčuje

d,

t,

n.

Po

souhlásce

/M/

vsouváme

/Ň/ - měsíc > mněsíc, město > mněsto apod.

/I/, /Í/ - nejjasnější, přední, úzký vokál, napomáhá vyjasnění tónu. Vyslovujeme v češtině jedno /I/ (Y = I). Stimuluje zvučnost, získává nejlépe hlavovou rezonanci, koncentruje zvuk na rtech a rezonátoru. Vokál /I/ musíme při zpěvu vědomě ztemnit, aby se kvalitativně přiblížil ostatním. Prakticky si ve zpěvu lze představit německé /Ü/, které samo o sobě bude temnější. „Mezi hláskami /I/ a /Í/ je rozdíl v kvantitě i v kvalitě. Dlouhé /Í/ je hláska artikulačně značně nenamáhavá. To je patrně důvodem, že se v promluvách často zkracuje, a to nejen v nespisovných projevech, ale i v promluvách zamýšlených jako spisovné ([paňi nováková], [prosim ťe], [já to vim]). Jev se označuje jako fonetické krácení, neboť se dotýká pouze fonetické

11

realizace fonému /Í/, ale nemění fonologickou strukturu jazyka (tj. foném /Í/ nezaniká).“ 5

/O/, /Ó/ - zadní, nutno zjasňovat, vokál prospěšný k docílení kulatosti tónu. Vyhovuje k počátečnímu nácviku zpěvu vzhledem ke správnému artikulačnímu postavení, při tvoření tónu ukazuje směr dopředu, do prostoru. Napomáhá vyklenutí do hlavy, ale má tendenci zapadat, výslovnost proto vyjasňujeme mírným vysunutím rtů dopředu „kapří hubička“.

/U/, /Ú – Ů/ - úzký a velmi temný vokál, nejlépe navozuje hlavový tón, bývá ale úzké. Při výslovnosti nutno dbát na uvolnění dolní čelisti a dostatečně otevřená ústa. Tento vokál brání „forzi“ a je použitelný pro nácvik výšek, slouží k vyrovnávání rejstříků zejména u ženských hlasů.

/ɘ/ - „neutrální vokál má pro zpěv i řeč velký význam. Jeho existenci si v mluvě ani neuvědomujeme, ale můžeme se o ní snadno přesvědčit. Vyslovme dlouze (třeba na 4 doby) hlásku b - - - - . Odmyslíme-li si počáteční oddělení rtů od sebe při vyslovení /b/, zní nám vlastně po celé čtyři doby neurčitý zvuk – neutrální vokál.

Ve

zpěvu pak s ním vědomě pracujeme a zacházíme. Označujeme jej /ɘ/ - tohoto znaku užíváme při transkripci příbuzného zvuku v angličtině. Neutrálního vokálu vydatně využíváme při hlasovém výcviku, protože při jeho výslovnosti vykonávají artikulační orgány (jazyk, rty, dolní čelist, mimické svalstvo) minimální práci a jsou ideálně uvolněny. Při vlastním zpěvu dojde plného uplatnění ve spojitosti s konsonanty.“

6

Snahou sbormistrovské praxe je vyrovnat vokály – temné zjasnit, jasné ztemnit, aby se nelišily barvou, způsobem tvoření, ani rezonancí a nosností. Rozdíl je jen v kvalitě, tj. v artikulaci. Každý sbormistr by měl těchto požadavků dbát, neboť vyrovnaný sbor neobyčejně zvyšuje estetický účinek a kultivovaný projev.

5

KRČMOVÁ, Marie. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty. Vyd. 3. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2010, 214 s. ISBN 978-807-3686-369. 6 TUČAPSKÝ, Antonín. Výslovnost ve sborovém zpěvu. Ostrava: EDICE LIDOVÉ KONSERVATOŘE DOMU OSVĚTY V OSTRAVĚ

12

Konsonanty (z lat. consonare = spoluznít, souznít) plynulost (kontinuitu) protikladně přerušují. Mají ovšem významnou úlohu týkající se srozumitelnosti slova. Ve sborovém zpěvu je velmi důležité, aby se vyslovily krátce a zřetelně a jednotně se zartikulovaly v pravou chvíli v celém sboru, či hlasové skupině. V opačném případě dochází ke ztrátě plynulosti melodické linky a srozumitelnosti slova. Slovo utváří vzájemný poměr samohlásek a souhlásek, díky kterému působí řeč melodicky, nebo nemelodicky až „kostrbatě“. Kvůli tomu jsou slova, ve kterých převažují konsonanty méně vhodná (až nevhodná) ke zhudebnění. Slova bez samohlásek jsou již téměř nezpívatelná (pokud se nejedná o intenci v experimentální kompozici, např.: na vlastní jazyk autora)

např. známé „strč prst skrz krk“, nebo „smrk zmrzl, prchl vlk“, slovní spojení, která se dají využít jako artikulační cvičení, ne však jako předloha ke zhudebnění.

Artikulace „Zvuk se upravuje, modifikuje činností mluvidel, tedy změnami tvaru dutin nad hrtanem. Artikulace je koordinovaná činnost celého ústrojí hlasového, dýchacího, fonačního i modifikačního. Modifikace je zvláštní úprava dechového proudu a hlasu v dutinách nad hlasovým ústrojím (rezonančních dutinách nadhrtanových). Děje se buďto pozměňováním tvaru, objemu a průchodnosti těchto dutin, nebo jejich různou kombinací.“ 7 Při pěvecké vokalizaci se soustřeďuje pozornost na artikulaci v užším významu, zejména na činnost mluvidel, protože tu si zpívající nejzřetelněji uvědomuje a může ji vlastní vůlí nejlépe přizpůsobit. Souhra se složkou dechovou a s úpravou průchodných dutin je však ještě závažnější než v pouhé řeči. Hlavním prostředkem odstiňování tónu, a tím i zvyšování jeho zvučnosti 7

Fonetika a fonologie. Aktivní artikulační orgány. [online]. 30.4.2014 [cit. 2014-04-30]. Dostupné z: http://is.muni.cz/elportal/estud/ff/js08/fonetika/ucebnice/ch05s02s04.html

13

rezonancí hlavy, je ve zpěvu slovo. Vyslovování, vokalizace a artikulace má v kultuře zpěvu velmi aktivní úlohu, nejen sdělovací, obsahovou, ale též hudebně estetickou. Pronášení slova je specifická hodnota hudebního projevu zpěvem, mocný prostředek přednesu, v němž se s hudbou spojuje vyjádření myšlenky básnické nebo zážitku dramatického; je však také technickým prostředkem přizpůsobování, tříbení a zdokonalování zpívaného zvuku samého. „Aktivním mluvním orgánem je především dolní čelist (mandibula), jejímž pohybem se mění velikost čelistního úhlu. Mimo ústní dutinu jsou aktivním orgánem hlasivky (chordae vocales), uvnitř ústní dutiny velum (měkké patro, zadní patro), zejména jeho nejzadnější část uvula (čípek), dále nejdůležitější artikulační orgán jazyk (lingva) a konečně rty (labia). Velum a labia jsou současně i orgánem pasivním, místem tvoření hlásek.“ 8 A. B. C. D. E.

mandibula (dolní čelist) – úhel, vysunutí labia (rty) – dolní, horní (méně) – uzavírání ústní dutiny lingva (jazyk) - hrot, hřbet (přední, střední, zadní), kořen velum (měkké patro s čípkem) chordae vocales (hlasivky)

Obr. č. Aktivní mluvní orgány (dle Hála, 1960) 8

[online]. [cit. 2014-04-26]. Dostupné z: http://is.muni.cz/elportal/estud/ff/js08/fonetika/ucebnice/ch05s02s04.html

14

Pasivními mluvními orgány jsou pak horní a dolní zuby, dáseň (základ artikulace) a tvrdé patro.

15

5. Propojitelnost zpěvního a mluvního hlasu Zpěvní a mluvní hlas je postaven na stejném základu. Hlasová výchova na zpěvním základu je nejosvědčenější výchovou pro mluvený projev. Naučí-li se žák hlasové technice při zpěvu, přenáší ji i do projevu mluveného. Na rozdíl od zpěvu probíhají v mluvené řeči melodické změny více spojitě – plynule. I řeč, avšak v menším a jiném měřítku než zpěv, obsahuje „múzické faktory“ zvukové změny, modifikace, které značně ovlivňují informační obsah projevu (melodie, rytmus, rozčilení nebo klid atp.). Základní (a sice jediný) rozdíl mezi hlasem při zpěvu a při mluvení je v tom, že zpěvní hlas sleduje především přísný melodický plán. Při mluvě lze užívat a měnit zvukové změny libovolně, lze – lépe řečeno je nutno – adekvátně improvizovat. Co do obtížnosti se tímto nároky na dobrý a správný výkon jak zpěváka, tak řečníka vyrovnávají. Z technického hlediska platí, že zpěvní i konverzační hlas musí odpovídat anatomickým hlasovým orgánům jedince, tudíž musí znít přirozeně. Pro zpěv i mluvené slovo je důležité, aby všechny vokály byly zvukově vyrovnány.

16

6. Vybraná pravidla české spisovné výslovnosti ve zpěvu Samohlásky (vokály)

Zachování jejich kvality. Správně a jasně vyslovovat samohlásky, nepolykat! Samohlásky jsou nositeli tónů a tvoří melodickou stránku slov.

dodržování jejich kvantity a délky ústa, třást, dál < usta, třas, dal blížící se svátky < bližci se svatky vidím, slyším, cítím, jím < vidim, slyšim, citim, jim

ráz bez |útěchy > bezutěchy od |Otce, k |Otci, s |Otcem > odoce, kotci, sotcem, zotcem Slova začínající samohláskou se v proudu řeči vyslovují s tzv. rázem.

Důsledně dbát na pauzy před spojkami a, ale. Jsou to pauzy nejen artikulační, ale i pauzy logické. Ráz se také používá ve slovech s předponami – pře|uctiví, do|učit, po|uliční atp., ráz se nepoužívá ve slovech přejatých – desiluze, reakce, vakuum, rekreace.

Adekvátní vokalizace - příliš jasná nebo tmavá vokalizace je často vyvolána metodickou příčinou (např. ve snaze o nasazení do masky se používá úzkých vokálů i, e, což může časem vést k přejasnění všech vokálů).

Dodržení charakteristiky vokálů - abnormalita ve vokálech vzniká následkem ledabylého formování úst. Sem spadá např. neschopnost zpívat úzké vokály v nižší nebo vyšší hlasové poloze – ve výšce se svírá hrdlo (tento problém se odstraní neutralizací a odpovídající dechovou aktivitou), v nižší poloze se zdají žákovi uvolněné úzké vokály málo znělé, takže je tvoří tlakem.

17

Souhlásky (konsonanty) Mezi hlavní zásady výslovnosti souhlásek patří:

přední výslovnost (i vzadu posazené souhlásky posouváme dopředu do patra nad horní zuby). Při výslovnosti je aktivní pouze špička jazyka.

co nejrychlejší výslovnost

výslovnost konsonant nesmí rušit legato (konsonantu, která končí slabiku, vyslovíme až s následujícím tónem)

vokál musí zaznít přesně s dobou

konsonantu na konci slova vyslovíme výrazněji než při mluvě, jinak zaniká, ale nevyrážíme!

naprostá volnost spodní čelisti, souhlásky nesmí být vyslovovány „z hrdla“

dutina ústní mění v závislosti na vyslovované hlásce svůj tvar, objem a napětí stěn. Proto se žádný vokál netvoří až s dobou, na které leží, ale připravuje se už v rámci předcházející slabiky

přesná a zřetelná výslovnost - h, l, j, m, v, b, d, r – vyžaduje opření do bránice a pečlivou artikulaci: Hle Hospodin přijde, všemohoucího Boha, Pod dubem, za dubem

souhlásky h, l, j, m, v, b, d, r mezi samohláskami vyslovovat energičtěji a jasněji

pečlivé vyslovení souhlásek na začátku, uvnitř a na konci slov: když, který, kdyby, však, vždyť < dyš, tery, kery, dyby, šak, dyť hrot, hřeben, hřbitov < rot, řeben, řbitof,

18

vznášet, vrata, vlastnost, vrána < náše, rata, lasnos, rana pusťte, buďte, choďte < puste, bujte, chote

zdvojená výslovnost stejných souhlásek uvnitř slov poddaný, oddělit, bezzásadový < podaný, odělit, bezásadový nejjasnější, pecce, racci < nejasnější, pece, raci poddruh, nejjistější < podruh, nejistěší

Velmi pozorně, pečlivě, a přitom nenásilně vyslovujeme skupiny souhlásek. Je – li ve skupině znělá a neznělá souhláska, spodobují se (ros-sápal, ros-sypal, ot-tud), nesmějí splývat v jednu souhlásku tam, kde jsou ve švu složeného slova nebo v konci slova s příponou: zlom-me, broučci, racci, babičce.

výslovnost souhlásek na rozhraní slov deset tisíc < desetisíc před domem, od domu < předomem, odomu

Dvě stejné souhlásky v mezisloví je třeba velmi zřetelně vyslovit, zejména tam, kde je i logický předěl – mezi podst. jm. a slovesem. Nejčastěji je skupina m-m, je to dáno povahou koncovek českého skloňování a časování.

sykavky na rozhraní slov Ježíš se < Ježíse miluješ život < miluježivot až se utiší < aseutiší … Pozor nesmazávat hranice mezi slovy! předložky Až budou skřivánci, o vánocích zpívat < až budou skřivánci, o vánocích zpívat na tuto svou rodinu < na tuto svou rodinu ve společenství víry < ve společenství víry 19

Čeština má přízvuk vždy na první slabice slova nebo slovního spojení - spojení slabičné předložky s následujícím slovem do jednoho rytmického celku. Slabičná předložka vyslovená jako jeden celek s následujícím slovem je potom vždy přízvučná. Přízvučnost vytváří vnitřní rytmus každého jazyka. polykání souhlásek Nosnost hlasu negativně ovlivňuje ledabylá výslovnost souhlásek, která zároveň ubírá skladbě její výrazovou sílu. Zpěvákovi ve snaze nasadit a udržet hlavovou rezonanci není dostatečně rozumět, což se ve větším počtu takovýchto jedinců ve sboru negativně projevuje na srozumitelnosti textové předlohy.

20

7. Praktické

metodické

impulzy

při

studiu

dikce

ve zhudebnění textů mše latinského ordinária Kyrie přízvuk eleison určení jednotlivých případů vyslovení (x-slabičného dělení) - v rychlém, pomalém tempu, závisí na konkrétní invenci skladatele eleison > |eleison – výslovnost na začátku slova vždy s „rázem“ transkripce koncovky slova – vyslovení předoretního /n/, nebo nazálního /ŋ/, totéž určit (dle tempa a dynamiky) ve slovech s koncovkou /m/ (Et unam, sanctam, catholicam et apostolicam Ecclesiam) Christe (z řečtiny) – vyslovit /Ch/ ne Kriste

„Na otázku výslovnosti tohoto řeckého textu lze odpovědět tak, že naše současná výslovnost odpovídá středověké řečtině, tedy byzantské (starověká zní odlišně). V ní je aklamace sedmislabičná - Ký-ri-e e-lé-i-son. V hudbě se ovšem taky někdy zkracuje na šestislabičnou Ký-ri-e e-léi-son a je možná zajímavé, že zhruba do 16. století (tj. ve středověké a renesanční hudbě) převažovala verze pětislabičná (Ký-ri-e-léi-son). Ve středověké poezii se to taky občas zkracovalo na Kýrieléis a odtud už je jen krůček k našemu starému českému Krléš... Slovo eleison se vyslovuje téměř každý den. Vyslovuje se podobně jako

Moyses: nezávisle na druhu výslovnosti je to čtyřslabičné elejison a nikoliv tříslabičné elejson, jak je u nás zvykem a jak je to zhudebněno ve staročeských zpěvech a snad ve všech vícehlasých novověkých „mších“. Je to řecké slovo a jeho autentický zápis má tvar eleéson, kde ono /é/ zde – podobně jako výše – reprezentuje řecké éta; v původní („homérovské“) interpretaci by se četlo čtyřslabičné e-le-é-son a později ovšem – jak už jsme se zmínili výše – když vznikala křesťanská literatura, přešla výslovnost éta jako /i/, a tím byl počet slabik zachován (a tak je to zhudebněno například ve všech 31 chorálních Kyrie, doporučovaných římským kyriálem).“ 9 9

[online]. [cit. 2014-04-26]. Dostupné z: http://www.stjoseph.cz/ponorme-se-do-latiny-exkurs-5vyslovnost-nelatinskych-slov/

21

Gloria |in |e – xce – lsi – s – pozor na jednotné vyslovování konsonantů přiřazovaných k následující slabice (z důvodu jednotné výslovnosti) – konkrétní určení vyslovení koncovky /s/ ! Nesmazávat hranice začátků slov in ex… vyslovit s rázem na začátku pax hominibus, pa – xho – mi – ni – bu – s; stejné pravidlo viz výše lau – da – mus te, La – u – da – mu – ste; detailně vypracovat délku vokálů ve dvojhláskách – v rychlém tempu vyslovujeme oba vokály stejně dlouze, v pomalém tempu zpíváme co nejdelší /a/ a na poslední chvíli připojíme /u/ k následující slabice glorificamus te, magnam - pozor na přízvuk! |unigenite, |Agnus Dei - výslovnost s rázem na začátku slova qui tollis – NE > kui, ale KVÜ! miserere – > mizerrrerrre – znělé /z/ a /r/

Credo jednotné naslovení /k/ s důsledným vyslovením znělého /rrr/ ve slovech jako: C/rrr/edo, /rrr/esurrectionem patřičná pozornost věnovaná kulantnímu /e/ > /ö/

Sanctus stanovení výslovnosti - nazální /ŋ/ - pomalé tempo, nebo předoretní /n/ rychlé tempo jednotná koncovka sanctu – /s/

Benedictus znělost /b/ qui venit – zatemnění /i/ > /ü/, jednotná výslovnost koncovky /t/

Agnus Dei |Agnus Dei > ráz na začátku slova |A – gnu – sDe – i; pozor na jednotnou výslovnost koncovky /s/ a zatemnění /i/ > /ü/

22

Alleluia |Aleluja – naslovení začátku slova s rázem – dle dynamiky a tempa (nestírat rytmus při následném opakování)

Poučený sbormistr by měl textovou předlohu sboru přiblížit nejen obsahově, zvláště pokud se jedná o méně známé latinské duchovní texty, které nejsou součástí mešního ordinária, jako např.: Veni, Sancte Sprititus, Pange Lingua, Magnificat, Requiem, Te Deum apod., nýbrž také z pohledu obecných (základních) pravidel výslovnosti.

Nástin eventuálních otázek správné výslovnosti

Obecná pravidla výslovnosti slov obsahujících:

souhlásku „t“ před dvojhláskou – výslovnost „c“ - pontio, gratia, etiam souhlásku „t“ před samohláskou navazující na souhlásku – confutatis, sentire, intima, in te confidentibus atd. dvojhlásku „ae“ – výslovnost – „é“ (pozor na přehnané široké ééé) – justiciae, rex caelestis… omnis terra – pozor na příliš úzké a světlé „i“ > (ü – y), nedoslovení souhlásky „r“ – nutno dbát na patřičnou znělost, které lze docílit znásobením - stimulací (NE akcentací!) souhlásky (více na začátku slova), např.: Credo > Krrrédo, Requiem > Rrrekviem, Christe > Chrrriste, dolorosa > dolorrrosa… Zpěváka, který není školený a tuto fonetickou (ortoepickou) zkušenost nemá, je vhodné nenásilným způsobem do této problematiky zasvětit. V konečném důsledku totiž dochází ve větším počtu zpěváků k zamazání této zvukomalebné sonory.

23

8. Další aspekty působící na artikulaci slova v hudbě Hlasová hygiena Ne každý sbor má k dispozici hlasového poradce, a pokud není sbormistr vystudovaným pěvcem, který by vědomě a správně kultivoval barvu jednotlivých hlasových skupin, mohou jednotliví zpěváci vykazovat absenci pěvecké techniky, např.: dyšný tón, zpěv tzv. “krkem“, hrdelní tón (knedlík), hypernazalita (viz. rezonance a artikulace), „forzírování“ – tzv. po dlouhém dynamicky nepřiměřeném zpěvu způsobuje špatný ozev tónů v nižší dynamice. Se zpěvem bez techniky úzce souvisí malá nosnost hlasu (není slyšet do větší vzdálenosti), tremolo – není myšleno přirozené vibrato, které je s tímto pojmem často zaměňováno. Další z důležitých oblastí pěvecké techniky je délka dechu, kterou lze cíleným zájmem rozšířit (viz dechová opora), schopnost rozmanitých dynamických změn a v neposlední řadě správné posazení hovorového hlasu, které je pro přirozenost (osobitost) barvy hlasu a správnou funkci hlasivek velmi důležité, důkazem jsou např. zpěváci, jejichž pěvecké potíže jsou způsobeny špatným mluvním hlasem. Pozornost a svědomitost při vyslovování všech principiálních hlásek (zvláště pro začínajícího zpěváka), které jsou v důsledku sborového zpěvu potlačeny (viz kapitola o srozumitelnosti slova v hudbě), je podmíněna vnějšími i vnitřními vlivy, které sehrávají pro zpěváka důležitou roli. Dýchání a dechová opora je nejdůležitější základ techniky řeči, na kterém se tvoří všechny hlásky pomocí výdechového proudu vzduchu (obr. č. I). Je zapotřebí věnovat mu náležitou pozornost a zautomatizovat jej. Správné využití dechu ve

sborovém

zkonzultovaných

zpěvu

spočívá

a

vědomých,

ve

správném chybné

umístění

nadechování

nádechů tkví

(předem především

v „docházení“ dechu, popř. neakceptovatelnosti frází dané textové předlohy) v průběhu skladby, v neslyšném a mrštném nádechu (pro nasazení klidného a rovného tónu je nutné nasadit včas, aby ještě před zpěvním výkonem došlo ke zklidnění) a v jeho „lokalizaci“ zásoby vzduchu ve vhodných částech plic (nutný pro správnou funkci hlasivek), v hospodárném využívání nabytého vzduchu při tvoření tónu („šetřit jím především na počátku výdechových frází. Příliš velké množství vzduchu organismus zatěžuje, tlačí pod hrtanem, organismus unavuje – a s tónem

24

uniká přebytečný vzduch jako nepříjemný šelest.“10) Důsledkem toho je vytvoření dynamicky a intonačně vyrovnané fráze, ke konci neochabující. Hlavní vdech se děje nosem, doplňující ústy, případně vdechujeme nosem a ústy zároveň. Vdech nosem je hluboký (jako bychom intenzivně nasáli nějakou vůni), hrudník se přitom bude rozšiřovat do stran, ramena zůstávají v klidové poloze (nezvedáme). Dech stimuluje dýchací svalstvo a žebra, která se přizpůsobují tvaru plic.

obr. č. I (V = výdech, N = nádech) Typy dechu: klíčkové, ramenní dýchání (svrchní) – nádech do horních hrotů plic (klíčních kostí), rozprostírajících se do široka co nejvýše, což vede k napínání hrudního svalstva až pod hrdlem. Projevuje se zvedáním ramen, zcela vylučuje možnost dechové opory. Je typické zejména pro děti a zcela nevhodné pro zpěv, využití je možné k jednorázovému cílenému okysličení krve hlubokými nádechy, případně okysličení (osvěžení) čerstvým vzduchem. Je součástí holotropního dýchání. dýchání žeberní (hrudní, kostální) – typ dýchání, které využíváme při zvýšené tělesné námaze. Je běžné pro metodicky nevedené osoby, kdy se vyklene pouze horní část trupu, spodní část hrudníku a břišní stěna zůstávají pasivní. U těhotných žen je jediné ovládání dechu mezižeberním svalstvem, které díky množství nervů umožňuje 10

FREDOR a VRCHOTOVÁ-PÁTOVÁ. Sborový zpěv a řízení sboru. Praha-Bratislava: Supraphon, 1969, str. 37 dát na str.28

25

jemnější

pohyby

a

regulaci

výdechového

proudu.

Dochází

k rozšiřování hrudníku a pozvedání ramen, které nepůsobí esteticky. hluboké brániční (břišní) dýchání – vyznačuje se velkou kapacitou nádechu, snížením bránice > vyklenutím břicha, horní část hrudníku zůstává v klidu, lze jej kontrolovat rukou na břiše. Je ovládáno břišním svalstvem (v některých případech, např. ochablého břišního svalstva – hůře regulovatelné). Vyhovuje podmínkám ovládání hlasu a má pro zpěv podpůrné technické výhody. Jediný vhodný typ dýchání pro zpěv je dýchání smíšené neboli žeberněbrániční, při kterém se zároveň vyklene břišní stěna a hrudník se rozšíří do stran. Dobře fungující bránice a otevřený krk spolu úzce souvisí. „Se zavřeným krkem není možné správně dýchat do bránice a naopak špatnou funkcí bránice a dýchání se při zpěvu zavírá krk. Pro začátek můžeme cvičit nádech z absolutního výdechu.“ 11 Nádech druhy nádechu: 1. pomalý nosní - nádech (hlubší dech) 2. rychlý nádech ústy - „lapnutí po dechu“ (horizontální) 3. kombinovaný – nosem i ústy

Nádech usměrňujeme pocitově shora do podpaží – křídel (deltový sval zádový), do prostoru mezi hrudní kost a lopatky. Při nádechu klesá bránice dolů, žeberní oblouky se nadechovaným vzduchem rozevírají do stran stejně jako lopatky se roztahují od sebe. Hrudní koš se klene mírně dopředu, záda se plní dechem a klenou se od páteře dozadu. Celý hrudník a bránice se tedy rozevírá a rozšiřuje nejen do stran, ale i vpřed a vzad. Takto otevřený hrudník otevírá krk. Celé břišní svalstvo a podbřišek aktivně udržujeme v napětí u páteře, tak aby bránice nevystupovala dopředu (vyvalený pupek), ale mohla se rozvinout i do zad. Nadechované množství vzduchu musí plnit kapacitu plic v synchronizaci s plynulým pohybem žeberních oblouků a s postupným rozevřením hrudního koše. Žebra a záda vytvářejí dechovou kapacitu. Takto využíváme nejdelší a nejsilnější snopce bránice, 11

Jana Kopidová. Umění zpívat: DÝCHÁNÍ [online]. [cit. 2014-02-10]. Dostupné z: http://www.janakopidolova.estranky.cz/clanky/umeni-zpivat/

26

které vedou přes celá záda a jsou připevněné k páteři. Vzniká tak z celého trupu balón naplněný vzduchem, ze kterého už jen vypouštíme adekvátní množství. Je proto důležité udržovat správné držení těla v napětí, snažit se cítit páteř, na kterou je bránice připojena. Bránice musí být v nádechu pružná.

Výdech „Ve výdechu je bránice oproti nádechu maximálně pevná a vytváří dechovou oporu. Udržení dechové opory ve výdechu je důležitější než jakkoli provedený nádech. Po celou dobu výdechu a zpívání určité fráze musíme udržet bránici, žeberní oblouky a celý hrudní koš v nádechové pozici. Tzn. bránici tlačíme pocitově do boků a zad k pánevní kosti i šikmo dopředu (pocit jako při smrkání nebo zácpě) – žeberní oblouky táhneme od sebe – hrudní koš držíme otevřený. Hrudní kost táhneme před sebe a dolů k „solaru plexu“. Oproti tomu udržujeme celou břišní stěnu v napětí. Vzniká tak protipohyb klesajícího hrudního koše dolů proti rovné, kolmé a pevné břišní stěně. Vydechujeme stejné množství vzduchu, které jsme předtím nadechli. Krk je stále otevřen do pocitu zívání. Výdechový proud, klesající hrudní kost a samotný tón musí vznikat a pracovat synchronizovaně, tedy ve vzájemné spolupráci. Tón musí vytvořit tělo plné vzduchu, nikoli samotný krk mechanicky. POZOR – břišní stěna při výdechu nesmí samovolně a bezvládně ustupovat dovnitř k páteři.“12

K hlasové hygieně a celkovému vnějšímu vyzařování sboru v prostoru bezesporu patří držení těla, které lze do určité míry zautomatizovat drobnými a nenásilnými doporučeními: zpevnění podbřišku u páteře, mírné vypnutí hrudníku, směřování brady k hrudní kosti, břišní, zádové a mezižeberní svaly maximálně aktivní, táhnutí ramen do stran a dolů. K dalším zásadám přirozeného postoje při zpěvu patří: hrtan v klidové poloze (nezvedat hrtan při stoupající intonaci), nevydechovat všechen nadechnutý vzduch (nechat si zbytkovou část v rezervě a pružně přidechovat), nezapojovat při artikulaci podjazyčné svaly.

12

Jana Kopidová. Umění zpívat: DÝCHÁNÍ [online]. [cit. 2014-02-10]. Dostupné z: http://www.janakopidolova.estranky.cz/clanky/umeni-zpivat/

27

9. Chyby artikulace v hlasové technice V artikulaci může být pramen chyb buďto ve vokalizaci, nebo v pronášení souhlásek. Ideální stav vokálů mezi sebou je ten, že vokály mají být témbrem úzce spřízněny, avšak jasně od sebe odlišovány podle vokálního typu. U dobře procvičeného hlasu halí témbr hlasu stejnoměrně všechny vokály ve všech polohách. Zřetelnost zpěvní výslovnosti ve vztahu k oddělování vokálů nesmí jít nikdy tak daleko, aby se oddělování vokálů dělo na úkor společného barevného odstínu, neboť bude-li napadeno toto společné zabarvení, pak to povede k izolaci rejstříků. Bude-li například v jednom hlase světlé /i/ a /e/ na vrub témbru příliš silně zdůrazňováno, vzdálí se /i/ a /e/ příliš daleko od tmavých vokálů. Zvuk celého hlasu bude pak tvrdý a pronikavý s přibývajícími třecími šelesty. Je - li z druhé strany stmelení vokálů příliš daleko, takže vokály mají příliš málo ostrosti v oddělování a všechno směřuje k jednomu jednotnému vokálu, pestrost a proměny rejstříků budou směřovat k neživnosti a pozvolna se překryje i výslovnost. Nikdy nesmíme z hlasu slyšet, od kterého počátečního vokálu vyšla jeho výchova, zdali tedy například byl školen od /u/ nebo od /a/, nebo od /i/. Zdůrazňujeme-li totiž příliš a trvale určitý cvičný vokál, může dojít k upřednostnění jednoho určitého rejstříku na úkor rejstříků ostatních. Například tedy mužské hlasy, které ve prospěch otevřeného /ö/ vycvičily jednotné zformování násadové trubice, jsou vystaveny stále nebezpečí převážně hrudního zpívání; ženské hlasy, které jsou zřetelně trénovány na /u/, zůstanou převážně hlavové a jejich průbojnost zůstane ochromena. „Jiná věc je, že ženské hlasy nad f

2

si musí všechny vokály představovat

podle /a/, protože jedině toto nutné, tak již starými Italy poznané přeformování, dá ženské výšce volnost. To spočívá v určitých formantových zákonech. Teprve tehdy zde může vzniknout příčiny chyb, když tato tendence k /a/ od f

2

ženského hlasu bude

vedena příliš daleko dolů, neboť tím by byla zase ohrožena hra rejstříků. Pro potírání chyb jasně vychází, že jsou na jedné straně hlasy, které se musí zpracovávat již od začátku ostrým oddělováním vokálů, a na druhé straně takové, kterým musí být ihned předepsáno míšení vokálů podle vokálně podmíněné

28

náklonnosti k chybám. Pro všechny je cílem vyrovnanost vokálů při zachování zvláštního charakteru všech vokálů.“13 Příčiny chyb ve vyslovování souhlásek tkví méně v neznělých než ve znělých souhláskách. Neznělé souhlásky se zdají po stránce hlasově funkční méně nebezpečné; jejich nedostatečné tvoření je chybou, která s hlasovou funkcí nemá bezprostředně co dělat. Ale nesprávně uložené souhlásky táhnou na nesprávná místa také artikulaci vokálů. Tvoření příliš vzadu uloženého /ch/ nebo /k/ je schopno dát každému následujícímu vokálu nesprávný směr, a tím celou vokalizaci uložit příliš dozadu.

Také může poměrně zřídkakdy se vyskytující, ale velmi nebezpečný,

pramen chyb tkví v tom, že aspirace mezi nezvučnými souhláskami uvede nadcházející vokál explozivně a neovládnutě, tím tedy přivodí nebezpečné poměry nasazování, přílišné stupňování vzduchového tlaku a „hmotné“ užívání rejstříků. V ostatních případech znamená nedbalé formování nezvučných souhlásek sice chybu, ne však vlastní pramen chyb; přesto je v pohledu ze stanoviska hlasové výchovy hříšnou nedbalostí, protože nejdůležitější pomůcky pro posazení artikulace dopředu tím budou ponechány mimo pozornost. Sbormistr by měl fonetické oblasti přesně ovládat, musí být schopen nesprávně tvořené souhlásky analyzovat v jejich funkci a musí je na základě toho umět napravit, podle toho, vztahuje-li se chyba na nesprávný artikulační bod, přetlak vzduchu, nedostatek intenzity (případně také šišlání). „Znělé souhlásky jsou naproti tomu kořeny mnohého zla, které přímo zasahuje funkci. Ony mají předně společnou špatnou náklonnost nevzít precizně tónovou výšku, ale vytáhnout ji smýknutím nahoru. Tím bude snadno přivoděno především ve forte – ztluštění rejstříků, přetažení rejstříků a kolísání v rejstřících. Může tu také vězet například příčina tremola. Přísná výchova k čistému nasazování souhlásek je v hlasovém výcviku nejvýš nutná. To platí také pro znělé předtóny hlásek /b/, /d/, /g/, které často zůstávají nepovšimnuty a jsou o to nebezpečnější.“14

13 ,14

LOHMANN, Paul. Chyby hlasové techniky a jejich náprava: hlasový poradce v otázkách a odpovědích. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1968, 121 - 124.

29

Další příčinou je ve vyslovených tendencích zužování násadové trubice, které poskytují znějícím souhláskám nejlepší schovávačku. Zúžené /ng/ je s to při nesprávně intenzivním cvičení hrtan umačkat. Tak v /m/ a /n/ se může skrývat sešněrované /ng/. /V/ a /z/ sestávají u mnohých zpěváků ze dvou třetin ze svírání jícnu. Čím více bude v těchto případech úsilí řízeno na takzvanou „dobrou“ výslovnost, tím více budou sonorní souhlásky přiskřípnuty, připoutány a tím více bude přetížen hrtanový aparát. Potírání chyb se musí především snažit o „odpoutání“ souhlásek. Dát souhláskám vnitřní šíři a vokální podklad vyžaduje velkou pečlivost. V neposlední řadě je nutno se zmínit o tom, že znělé souhlásky jsou pro zpěváka samého těžko kontrolovatelné, zvláště pokud jde o třecí šustoty, které způsobuje jak vzduch, tak rejstříky. Zejména sonory – /m/, /n/ a /ng/, které jsou často stavěny na počáteční bod hlasového výcviku, přenášejí chybnost svého artikulačního bodu, svého poměru vzduchového nebo svého vybavení rejstříkového s největší lehkostí na vokály, které přece měly v záměru vhodně ovlivnit. Jestliže jsou všechny souhlásky, ať neznělé nebo znělé, vysloveny těžkopádně, mohou být příčinami chyb a působí jako rušitelé pěvecké linie. Výchova k legatu znamená automaticky výchovu k jednotě rejstříkové. Rozkouskovávání legata tuto jednotu ohrožuje. Pro potírání chyb při chybějícím legatu nemůže být dosti zdůrazněna důležitost správné práce se souhláskami. Hyperneutralizace vokálů „Hyperneutralizace

vokálů

úzce

souvisí

mimo

jiné

s problémem

nesrozumitelnosti zpívaného slova. Není to pravá vada hlasu zpěvního, týká se závady artikulátoru. I zde je však třeba o tomto problému pojednat. Není sporu o tom, že nositelem srozumitelnosti slova je vokál a pak konsonanty tvořené přesně na místech, kam patří. Francouzi Cornut a Lafon vyšetřovali pomocí sonagrafu ty tři akustické faktory zpěvu, které způsobují újmu na srozumitelnosti vokálu: vysoká tónová poloha, velká intenzita hlasu a snaha zachovat stejnou sonoritu u všech vokálů. Při klasickém zpěvu, zvláště ve vysokých tónech, se liší vokály zřetelně akusticky od hovorové řeči, což omezuje jejich srozumitelnost zcela nezávisle na umění zpěváka.

30

Pouhou neutralizací vokálů se uskutečňuje tzv. krytí tónu na rejstříkových přechodech, ve snaze o nízké postavení hrtanu a rozšíření Purkyňova hrdelního prostoru. Pojem krytí tónu se tu paradoxně kryje s pojmem dokonalého otevření krku. Zvuk takto neutralizovaných vokálů se u jednotlivých vokálů od sebe mnoho neliší. Hyperneutralizace vokálů má za následek mimo jiné i nesrozumitelnost zpívaného slova. K té vede i neutralizace konsonantů, tj. rozmazávání, setření výslovnosti posunutím artikulačního místa jak do předního, tak do zadního artikulačního okrsku od místa lokalizace obvyklého, pro tu kterou souhlásku příslušného, jazyka (řeči). Závěr, polozávěr, úžina, poloúžina pro realizace souhlásky se děje nevýrazně, nepřesně, nedostatečně, odchýleně od místa správného tvoření. Některé pěvecké školy ve snaze o zvýšení intenzity nebo barvy hlasu úmyslně mění artikulační přirozenost. Vokál se děje utvářením dutiny ústní a hrdelní a je charakterizován těmito dvěma hlavními formanty. Zde je možné nejsnazší zkreslení vokálů nejrůznějších variací. Vokály se mohou téměř zaměňovat. Uskutečňuje se to u mnohých zpěváků, zvláště na vysokých tónech (viz. ideální stav vokálů). Leckdy přímo neutralizací vokálu a přikrytím tónu si zpěvák pomáhá k dosažení znělé tónové výšky na úkor srozumitelnosti vokálu. Je otázka, do jaké míry je to nutné. Obecně lze dále říci, že méně je rozumět hlasům sytého tmavého zabarvení než hlasům vysokého ladění.“ Je na to jediný recept: „Zpívej ve všech polohách tak, jako bys normálně mluvil.“

15

15

LACINA, Oldřich. Problémy zpěvního hlasu. 1. vyd. Praha: Panton, 1977, 50 – 51.

31

10. O srozumitelnosti slova v hudbě Dosáhnout ve sboru zvukové vyváženosti vokálů a konsonantů, jako je tomu u mluveného slova či do jisté míry v sólovém zpěvu, je velmi obtížné. Sborový zpěvák musí při výslovnosti zaostřit zvláště souhlásky b, p, d, r, v, h, g, t, které tvoří kostru jednotlivých slabik a slov, mezi které se pak vkládají samohlásky a e i o u. Metodicky je velmi schůdná metoda učit vyslovovat na slabikách (např.: lin, ve, mi, co – dají se zařadit do rozezpívajícího cvičení) předních vokálů, které uzpůsobí správné utváření dutiny ústní a tím i správnou artikulaci.

„Pracujeme-li s lidským hlasem, ať už zpěvním či mluvním, musíme ho chápat v celé harmonické komplexnosti, tedy vnímat celou osobnost interpreta a respektovat i jeho individualitu. Pak můžeme hlas považovat nejen za prostředek verbální komunikace, ale i za prostředek umělecké výpovědi.“ 16

16

Centrum protihlukové ekologie. CPE. [online]. 30.4.2014 [cit. 2014-04-30]. Dostupné z: http://www.cpe.byl.cz/clanky/fysiolog/fysiolog.htm

32

Závěr Mou snahou bylo poukázat na významnost srozumitelnosti, tedy i artikulace slova v hudbě, která je interpretována sborem; nastínit problémy, které mohou narušit integritu latinského a našeho mateřského jazyka ve zpěvu; a nalézt možná východiska, která by umožnila konkrétním problémům předcházet. Tato práce se kvůli komplexnosti tématu lehce dotýká také ortoepie, základů fonetiky a fonologie hlasu. Tento pohled na věc by mohl mít pro případného čtenáře, „sbormistra (uměleckého vedoucího) amatérského sboru“, pozitivní vliv na rozšíření znalostí v této oblasti a případné zacílení se na detaily v práci se svým tělesem.

33

Diskuze pramenů a literatury Informace, které jsem použil při tvorbě bakalářské práce, jsou získané především analýzou psaných dokumentů a dokumentů v elektronické podobě. Publikacemi, které podávají komplexní informace o všeobecné hlasové výchově a její problematice, jsou: FROSTOVÁ, J. – VANIAKOVÁ, M. Základy hlasové výchovy pro učitele. Brno, 1995. MAJTNER, Jaroslav. Hlasová výchova, 2006. LACINA, O. Problémy zpěvního hlasu. Praha: Panton, 1977. LOHMANN, P. Chyby hlasové techniky a jejich náprava. Praha 1968. VÁLKOVÁ, L., VYSKOČILOVÁ E. Hlas individuality. Psychosomatické pojetí hlasové výchovy. Praha: AMU, 2005 BALÁŠKOVÁ, J. Logopedie. Praha : Akademie J. A. Komenského, 1995. KRČMOVÁ, M. Fonetika a fonologie. Zvuková stavba současné češtiny. Brno: MU, 1992. KRČMOVÁ, M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty. Ostrava: OU, 2006., KRČMOVÁ, Marie. Fonetika a fonologie. MU Brno, 2008. Dostupné z: http://is.muni.cz/elportal/estud/ff/js08/fonetika/ucebnice/ch01.html, byly prameny, kde jsou dle mého názoru seriozně analyzovány jednotlivé problémy spojené s artikulací a správnou dikcí českého jazyka. Informace o slyšení a rozumění řeči jsem čerpal především z přednášek ČMEJLA, Roman. Hlas a řeč: textová verze 2. přednášky z BSG. Dostupné z: http://sami.fel.cvut.cz/bsg/BSG02.txt a HÁLA B., SOVÁK M. – Hlas, řeč, sluch, SPN, Praha 1962. Zásadními publikacemi, které se zabývají výslovností při sólovém a sborovém zpěvu a metodikou při práci se sborem, je: TUČAPSKÝ, Antonín: Hudební a slovní přízvuk ve sborové reprodukci. Sborník Pedagogické fakulty Ostrava, sv. 5, 1964. TUČAPSKÝ, Antonín: Výslovnost ve sborovém zpěvu. In: Sborník prací pedagogického institutu v Ostravě, 1961, str. 197-213. FEDOR V., ZRCHOTOVÁ-PÁTOVÁ J. – Sborový zpěv a řízení sboru, Supraphon Praha – Bratislava 1969, HOLEČKOVÁ – DOLANSKÁ, J. – Hlasová výchova pro posluchače

dirigování

a

operní

režie,

SPN,

Praha

1964,

STUPŇOVÁ,

Petra. Metodika práce s pěveckým sborem pro učitele hudební výchovy jako začínajícího sbormistra. Brno, 2010. Bakalářská práce. MU Brno.

34