Proč se Češi tak rádi zabíjejí 2, 4

8

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVII. V 20.— 26. 2. 2006 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Poučení z krize NBÚ 3 V Budou tuneláři beztrestní? 6 Procházková o Afghánistánu 13 V Rapper K. West 22 2, 4

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE 2,30 €

Proč se Češi tak rádi zabíjejí

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

Vánoce na blátě, zní staré úsloví odrážející víceméně pravidelnou oblevu. Musí vyjít třetí den po zimním slunovratu skutečně na 24. prosinec? Pro ty, kdo si na to zvykali už od dětství, bezpochyby ano. Ale kdyby nebylo kalendářové reformy papeže Řehoře XIII., slavili bychom letos Vánoce 6. ledna a za pár tisíciletí až někdy na jaře. Zajímavá věc. Katolická církev, zhusta považovaná za symbol všeho zpátečnictví, prosadila v 16. století změnu, která uvedla kalendář do souladu s realitou. V pátek uplyne 424 let ode

20.–26. ÚNOR 2006 V RESPEKT 8

Český problém s rychlostí Proč je tak těžké jej vyřešit

S Řehořem na věčné časy dne, kdy byl gregoriánský kalendář vyhlášen. Bezprostřední příčinou reformy ovšem nebyly Vánoce, ale Velikonoce. Dosud používaný juliánský kalendář byl sice velmi jednoduchý a astronomicky přesný, nicméně se postupně rozcházel s realitou otáčení Země natolik, že Velikonoční neděle už přestala být první nedělí po prvním jarním úplňku, což bylo liturgicky neúnosné. Lidé to zaregistrovali dávno předtím. Juliánský kalendář byl zaveden 1. ledna roku 45 před Kristem a přinesl hned několik novinek. Původní římský kalendář znal totiž rok o 304 dnech dělený na 10 měsíců. Až král Numa Pompilius přidal 2 měsíce a rok získal 355 dnů. I tak se musel čas od času přidávat přestupný měsíc. Reforma Julia Caesara byla na tehdejší dobu dokonalá. Rok měl 365,25 dne a každý čtvrtý byl přestupný. Bylo vystaráno, dokonce na pár století po Kristově narození. Jenže i drobná diference oproti skutečné délce roku postupně narůstala – v roce 453 na 1 den, v roce 581 už na 2 dny, celkem za šestnáct století fungování kalendáře na 10 dnů. Astronom Aloisius Lilius proto navrhl nový model: přestupnými roky budou ty, které jsou dělitelné 4, ale ze století pouze ta, která jsou dělitelná 400. Výborně, tento systém se rozejde s realitou o 1 den až v roce 4782, ale jak ho prosadit v době, kdy časový rozdíl činí už 10 dnů a Evropa je nábožensky rozdělená? Úředně tak učinil Řehoř XIII. Svou bulou Inter gravissimas z 24. února 1582. Takže z toho bylo samozřejmě politikum. Ve většině katolických zemí Evropy následoval v roce 1582 po 4. říjnu hned 15. říjen. V Čechách změnu nestačil schválit sněm, takže ji majestátem vyhlásil až Rudolf II. A v roce 1584 následoval po 6. lednu 17. leden. Ve Slezsku se ubíraly dny po 12. lednu a na Moravě po 3. říjnu. Toho roku se tedy Velikonoce slavily v Čechách o týden dříve než na Moravě. Protestantské země ovšem vzdorovaly: Prusko podlehlo až v roce 1700 a Británie teprve v roce 1752. Ještě déle vydržely státy pravoslavné. Rusko do roku 1918 a Řecko o pět let déle. Na adresu kalendářového liberalismu katolíků lze dodat ještě jednu věc. V 60. letech se druhý vatikánský koncil většinou hlasů 2057:4 usnesl, že „není proti zavedení věčného kalendáře“, tedy úpravě stávajícího. Tím potvrdil, že kalendář není dogma, ale věc dohody. Nicméně kdyby byl autor gregoriánského kalendáře svatořečen, mohl by se stát patronem politiků závislých na časově omezeném mandátu. Při vědomí, že příští posun o jeden den nastane až v roce 4782, mohou klidně prohlašovat, že tohle opravdu, ale opravdu není téma pro nynější volební období. – ZP –

A teď Ježíšek už jen v zimě. FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Dnes se to zdá zoufalé, není ale důvod, aby se zrovna v Česku automobilové pirátství stalo navěky normou. FOTO TOMKI NĚMEC

Ž

ijeme obklopeni zprávami všeho druhu, jak ale poznat, co je a co není důležité? Třeba minulý týden: napřed jsme se dozvěděli, že do Česka mohou dolétnout jaderné rakety z Íránu, o stránku dál pak na Evropu útočily labutě prolezlé ptačí chřipkou. V té smršti palcových titulků se ale zapomíná, že Česko si svoji „íránskou hrozbu“ a nebezpečnou epidemii dávno prožívá. Prostě už si na ni dávno zvyklo. Přehlížení přitom snižuje šanci na správnou obranu, takže nás ve stínu senzačních nereálných epidemií dál kosí opravdové problémy.

Vítejte na závodišti První příležitost, jak získá turista obrázek o cizí zemi, je její dopravní provoz. Tam dochází k různým střetům, přetahování se o prostor, tam padají první úsměvy nebo ťukání si na čelo. Pokud dojem ze silnic rozhoduje o prvních pocitech, není Čechům co závidět. Zdejší prostor je plný despektu k pravidlům, šokující bezohlednosti, riskování na hranici života a smrti – bohužel nejen své vlastní, ale i lidí okolo. Samozřejmě, něco se postupem času lepší, s přibývajícími auty však celková situace zůstává bídná. Nejde jen o statistiku mrtvých a raněných, ale o celkové klima na silnicích, kde jízda je především prestiž a boj. Přepočteno na množství přestupků, počty mrtvých, raněných a materiální škody je silniční šílenství českou nejrozšířenější kriminalitou. A tedy i výzvou pro politiky a policii, aby tuto nezdravou věc zvládli. Fakt, že se to nedaří, je opravdu velkou záhadou. Nabízí se přitom srovnání s potíráním obchodu se ženami. Prostituce (jako viditelný projev obchodu se ženami) se odehrává zcela veřejně před zraky všech, tedy i policistů. Nejde o žádná tajná doupata, ale o kluby, které si jejich zákazníci snadno najdou. A máme-li tedy podezření, či podle některých organizací jistotu, že v těchto zařízeních otročí řada žen nedobrovolně, měla by si je stejně snadno najít i policie: unesené ženy objevit a osvobodit. Pokud si policisté přesto neví s novodobými otrokáři rady, vrhá to na policii velké podezření, že s nimi za úplatu spolupracuje a nemá zájem na tom cokoli změnit. Podobné je to s rychlou jízdou aut. I tady je všeobecně známo, jak s rakovinou rychlé jízdy bojovat. Zkušenost úspěšných zemí říká, že jedině vysoké tresty, pokuty, odebírání řidičáků, zavírání do vězení a třeba i hrozba konfiskace aut jako prostředku veřejného ohrožení mohou sjednat pořádek. Tak proč to nejde v Česku? Už léta jsme svědky výmluv, že není dost policistů, techniky nebo dostatečně přísných zákonů. Akce hodná vážnosti problému ale žádná. Přitom u tak katastrofální bilance by se slušelo podniknout mimořádné kroky. Založit zvláštní tým, vyjet do

světa na zkušenou, sestavit analýzy, návrhy řešení. Nic takového tu neexistuje. Ke sledování a promýšlení situace na silnicích máme starý známý BESIP a brněnský dopravní výzkumný ústav, jejichž rozpočty a personální obsazení se výrazně neposilují. Nejsou ani k dispozici přehledná měření rychlosti, podle nichž by vláda dostala do případné parlamentní debaty argumenty. Existují jen náznaky, například měření, která si dělá Ředitelství silnic a dálnic. Jejich šokující zjištění z jednoho lednového dne se na veřejnost dostalo vlastně jen náhodou, když silničáři hledali argument proti kritice, že špatně sypou a uklízí vozovky. (Více v článku na straně 4.) Taková čísla by ale neměla ležet jen v šuplíku silničářů a občas náhodně putovat do ČTK. Měli by je mít v hlavě vládní experti a pod jejich vlivem pracovat na plánu boje se zabijáky na čtyřech kolech. Nic takového se ale neděje.

Měřit, nebo neměřit? Pokud jde o policii, ta se celá devadesátá léta vymlouvala a pořád vymlouvá na nedostatek radarů. I tohle ale spadá do série nekonečných výmluv vládních a policejních budižkničemů. Podle selské úvahy by přece člověk řekl, že v Česku nemůže být momentálně lukrativnější byznys, než je vybírání pokut za rychlou jízdu. Radar stojí podle policie kolem milionu korun. Například jeden takový s fotoaparátem, nainstalovaný před lety v Praze, zaregistroval za první čtyři měsíce provozu 15 tisíc překročení rychlosti (pak ho někdo ukradl). Pokud vezmeme průměrnou pokutu pět set korun, měl stát radar splacený za pouhé dva týdny. Proč si tedy nemůže policie peníze vybrané na pokutách nechat a koupit za ně radary? Protože to nedovolí ministerstvo financí. Proč to nedovolí ministerstvo financí? Protože to nedovolí zákony. Proč to nedovolí zákony? Protože je poslanci nechtějí změnit. Proč je nechtějí změnit? Protože je nebezpečné, aby byla policie motivovaná výší peněz vybraných za pokuty. Dobrá, tak proč dopraváci nedostanou své radary z veřejné kasy – kam se pak vrátí i pokutové peníze? Protože na ten nákup nejsou v rozpočtu volné finance. Tak proč měření rychlosti nesvěřit soukromé firmě, stejně jako se to stalo s exekucemi nebo technickou kontrolou? Ziskem motivovaní soukromníci by pak zcela jistě nakoupili dostatek radarů a další techniky. I tady ale tazatel slyší totéž: zapojení soukromníků do měření rychlosti nedovoluje zákon a poslanci o jeho změně zatím nechtějí slyšet. Podrobnější pohled na celý problém tedy ukazuje, že nikoli policie, ale politici jsou hlavní žábou na prameni. Jejich výmluvy neznají mezí. Dotěrnější tazatel přitom zjistí, že poslanci, kteří z pozice „dopravních expertů“ zasahují do tvorby zákonů, vůbec nemají ponětí, jak systém represe funguje na Západě, a ani se o to nezajímají.

Mám se báječně blbě K závěrečnému poučení pojďme trochu oklikou. Všechno špatné je pro něco dobré, říká se. Dlouhých čtyřicet let vlády komunistů v Česku se mělo postarat o to, že už tady bude všem rudým nostalgiím jednou provždy odzvoněno. Komunisti měli vymřít. Nevymřeli, a dokonce polovina lidí – alespoň podle průzkumů – má pocit, že se v totalitě za Husáka nežilo hůř než v dnešní svobodě. Proto nás ta provokující otázka provází celých patnáct let: Žilo se tu lépe, nebo ne? A pamatuje si to vůbec někdo? Naštěstí máme Helenu Třeštíkovou a její pozoruhodný dokument Manželské etudy, který nás posledními pětadvaceti lety bezbolestně a velmi inspirativně provedl. Opakovalo se to ve všech dílech. Začátek osmdesátých let: rychlý útěk do manželství, ženy, jejichž čas se měří periodou od porodu k porodu, od žehlení k žehlení, od jedné návštěvy maminky k druhé. Muži tak trochu na útěku, i když třeba jen do garáže k vyklepávání pod rukou sehnaného blatníku nebo k pájce do kumbálu za závěsem. Životním cílem a traumatem je shánění bytu, budoucnost neexistuje. Snad jen další děti, žádné zbytečné řeči a čekání na postupné manželské odcizení. Po střihu do přítomnosti se titíž lidé, jen o dvacet let starší, zdáli jako vyměnění. Pokud zrovna neprožívali rodinnou patálii, stáli tu muži a ženy plní energie, nepřehlédnutelného optimismu, plánů, plni různých prací, zájmů, aktivit. Žijící o sto procent lepší životy, tedy pokud jim to náhodou jejich vlastní smůla nebo nešikovnost nezkazily. Takový pocit musel mít divák alespoň do chvíle, než aktéři dokumentu promluvili. Přesněji řečeno než začali své životy komentovat, hodnotit. Najednou před námi stáli nikoli svobodní jedinci, kteří jsou konečně strůjci svého štěstí, ale jakási reklama na nespokojenost. Moc práce, moc lítání, žádný volný čas, žádná radost, žádný klid, pořád něco. Stručně řečeno: Třeštíková svým seriálem potvrdila, jak moc se Česko a Češi změnili, i když tak rádi tvrdí opak. A jak se pořád mění i bez ohledu na blbou náladu. Rozdíly tu pořád ještě jsou. Zatímco třeba ve Francii je zvykem nadávat na vládu nebo vysoké daně, v Česku se pořád ještě nadává na „dobu“. Jako by se měla změnit stejně z gruntu a hluboce, jak k tomu došlo před osmapadesáti nebo šestnácti lety. I tento pohled ale pomalu mizí, a s tím se zvyšují nároky na politiky a úředníky, kteří by kvalitu zdejší svobodné společnosti měli posouvat do vyšších pater. I to, co se dnes zdá neřešitelné – třeba jako automobilové pirátství –, se dřív nebo později dostane na pořad dne. Není důvod, proč by to zrovna v Česku nemělo jít. Důležité ale je o problémech vědět a nenechat si zatemnit výhled „ptačí chřipkou“. Marek Švehla

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 8 V 20.–26. ÚNOR 2006

Pád krále prověrek je šance Za vraty NBÚ leží klíč k mnoha rébusům

S

vou funkci opustil Jan Mareš, vládce bezpečnostních prověrek. Šéf úřadu sídlícího v prostorách neprodyšného a tajemného paláce, jehož vrata má teď šanci pootevřít nově vzniklá poslanecká komise pro kontrolu Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ). Nejen ona, ale i politici a policie mají povinnost potvrdit nebo vyvrátit to, o čem se tu v médiích a informovaném zákulisí s obavami spekuluje už delší čas – a co okolnosti Marešova odchodu jen posílily. Jde o podezření, že klíčová bezpečnostní instituce této země vydávala své prověrky podle not politiků anebo za úplatek. Ať to zní jakkoli otřepaně a v současné politické situaci ještě nepříliš pravděpodobně: obrat může přinést jen politická odvaha odhalit souvislosti všeho, co se léta v úřadu dělo, a následná analýza, jak z kaše ven.

Hráč s maskou Jistou nadějí posunu k lepšímu je samozřejmě už sám Marešův pád. Optimismus ale od prvního okamžiku brzdí okolnosti, za jakých k němu došlo. Šéf NBÚ rezignoval na základě „úniku“ dva roky starých odposlechů, které sice prokazují jeho podezřelé styky s podsvětím, ale nijak je nerozkrývají, a už vůbec nic se z nich nedozvíme o tom, jak a v čí režii probíhaly na Marešově úřadu prověrky. Takže místo svěžího větru může být Marešův odchod mocenskou partií, v níž neznámý hráč pustil nahrávky do médií proto, aby vazala jedné skupiny nahradil někým, kdo bude stejně poslušně hrát podle pravidel skupiny jiné, momentálně silnější a vítězné. Odchod Stanislava Grosse z politiky totiž vážně rozhodil letitou a pevnou mocenskou hráz. Druhé verzi nahrává také fakt, že policie okamžitě potom, co odposlechy splnily cíl a Mareš padl, sdělila, že nebude nic vyšetřovat, protože k tomu není důvod. Naproti tomu kontrolní výbor poslanců vyšetřovat bude, ale vznikl na poslední chvíli, před volbami, a je otázkou, zda jeho členové dokážou za krátký čas, který mají před sebou, něco zjistit. Indicií o podezřelých manipulacích s prověrkami je ale dost, stejně jako stop o propojení úřadu s politickou mocí. Pokud se jich poslanci nezaleknou, bude před nimi nelehký úkol rozlišit, kde šlo o úmysl, kde o neschopnost a kde o systémové chyby dané krátkým životem úřadu – jehož samotný vznik v druhé půli minulého desetiletí provázely tříleté vášnivé politické diskuse a zákon o utajovaných skutečnostech opsaný od demokratických zemí byl v poslaneckých a senátorských

debatách mnohokrát pozměněn a pak před třemi lety ještě novelizován. Zákon i úřad vznikaly v době, kdy jsme vstupovali do NATO, v době, která se vyrovnávala s odkazem komunismu, s estébáky, jejich agenty a režimními funkcionáři, kteří hráli významnou roli v ekonomice a samozřejmě tím pádem i politice. Uplynulo osm let a zní to jako dávná minulost. Hlavní českou obavou tehdy bylo, aby se utajované informace, kterými budeme disponovat po vstupu do Severoatlantické aliance, nedostávaly do rukou nedůvěryhodným lidem, potažmo někdejším ruským kágébákům – aby se prostě neobracely proti našim spojencům. O ochraně významných postů před lidmi, kteří by mohli informace zneužívat k manipulování veřejných zakázek nebo také policejního sboru, tajných služeb či státního zastupitelství, se debatovalo mnohem méně, snad proto, že si takovou hrozbu dokázal v těch dobách jen málokdo představit.

Facky na diskotéce Nově vzniklému úřadu byla dána do vínku obrovská moc: nikdo nemá možnost prověřovat nebo zvrátit udělené prověrky. Takové právo mají obdobné úřady i v jiných slušných zemích, výsada je ovšem kompenzována požadavkem na nezpochybnitelnou právní i morální integritu osob, které úřad vedou a které v něm pracují. To se v Česku bohužel nepodařilo naplnit. Prvním šéfem NBÚ se stal po podpisu opoziční smlouvy někdejší zaměstnanec BIS Tomáš Kadlec, muž ztělesňující všechny charakterové a profesní vady, proti kterým měl úřad svými prověrkami bojovat. Krátce před jmenováním do funkce na Kadlece prasklo důvodné podezření, že jako důstojník BIS vynášel zpravodajské informace pro politiky sociální demokracie. Vítězství této strany ve volbách znemožnilo věc dotáhnout do konce a ČSSD svému muži oplatila loajalitu vrchovatě: podržela ho v prestižní funkci i poté, co opilý prověřovač bezúhonnosti jiných ztloukl na diskotéce osmnáctiletou dívku. Vstřícnost k mocným nakonec zlomila Kadlecovi vaz: v květnu 2003 musel odejít, když BIS – prověřující stížnosti lidí na manipulace s prověrkami – odhalila při odposleších styky Kadlece s Grossovými lidmi, například s lobbistou Andrejem Surňakem. Tehdy byla politiky, médii i občanskými spolky poprvé promarněna šance na změnu v úřadě. Nikdo z nich netlačil na to, aby policie nebo BIS objasnily úlohu Kadlece a různých zájmových skupin mezi politiky a podnikateli v udělování prověrek. Vyšetřo-

Na schůzku s nepřítelem Hamas se ujal zákonodárné moci a světem vládne nejistota: vycházet s Palestinci jako s teroristy, nebo čekat na změnu? Existuje bývalý černoch? Tento příměr přes veškerou nekorektnost, ba snad urážlivost ilustruje jádro mnoha problémů. Existuje bývalý pachatel genocidy? Svět se shodne, že nikoli. Existuje bývalý válečný zločinec? Konsenzus odpovídá opět ne. Některé věci jsou zkrátka nepromlčitelné a nezměnitelné. Existuje bývalý terorista? To už je složitější a odpovědi se různí. Přitom tuto konkrétní otázku právě nyní položil Hamas, který se v sobotu ujal zákonodárné moci. Hnutí, které sice zůstává na seznamech teroristů v Americe i Evropské unii, ale 25. ledna získalo absolutní vítězství v palestinských volbách. Jak odpovědět? To je námět pro politiky, analytiky a komentátory po celém světě. Polepšených teroristů najdeme v análech dost a v tomto smyslu se nechal slyšet i generální tajemník OSN Kofi Annan: Není to poprvé v historii, kdy ve svobodných volbách vyhrálo ozbrojené hnutí. To je pravda, ale záleží na chování po vítězství. Pro příklad můžeme zůstat ve Svaté zemi. Dodnes je živá historka o tom, jak zatykač britské mandátní správy hledal teroristu, jehož zvláštním znamením byl „platfus a špatné zuby“. Tehdy nikdo zdaleka netušil, že o třicet let později onen muž coby první pravicový premiér Izraele uzavře první mír s arabskou zemí, s Egyptem. Jmenoval se Menachem Begin. Podobně v Severním Irsku mnozí jen stěží překousli, když do regionální vlády vstoupili Gerry Adams a Martin McGuiness ze

strany Sinn Féin, spjaté s teroristickou IRA. Jenže loni IRA jako snad vůbec první organizace svého druhu dokončila své odzbrojení. A abychom se vrátili k Palestincům, Jásir Arafát se jako bývalý terorista stal předsedou samosprávy. Bývalý? O tom drtivá většina Izraelců po zkušenosti druhé intifády pochybovala, formálně se však Arafát násilí zřekl a uzavřel o tom příslušné smlouvy.

Když nedodržovat, tak nedodržovat S Hamasem je všechno jinak. Že poslední sebevražedný atentát spáchal v srpnu 2004? Pravda, ale nebyl to mír, nýbrž hudna – dlouhodobé příměří sloužící k oddechu, nabrání sil a vyčkání na vhodnou příležitost. Dobrá, měli šanci se k míru přihlásit ve volební kampani. Nepřihlásili. Mohli se k němu přihlásit po svém triumfu 25. ledna. Opět nic. A když 18. února převzali parlament, zase jen recyklují výraz hudna. Co s tím? Podle palestinských zákonů musí být vláda jmenována do 28. března. V ten den se shodou okolností konají volby v Izraeli, tedy již druhé za sebou, které Hamas rozhodne. Nerozhodne je ovšem jako bývalý, nýbrž jako stále nebezpečný terorista. Exilový lídr Chálid Mašál na fundraisingové cestě v genocidním Súdánu tvrdí, že „naším cílem je osvobodit Jeruzalém“. Šéf parlamentního klubu Mahmúd Zahár říká, že ozbrojený boj pokračuje, dokud nebude osvobo-

vání BIS sice vedlo k odchodu šéfa, ale Kadlece nahradil ve funkci první náměstek Mareš, jeho dlouholetý spolupracovník, a na úřadě se nic nezměnilo. Palác zůstával nadále neprodyšný a prověrky podezřelé. Policie se o vyšetřování ani nepokusila a nebylo divu – řídil ji Gross. Teď to tedy prasklo znovu.

Tudy vede cesta Zatím ale nic moc nového o možné korupci na úřadě nevíme. Dozvěděli jsme se jen, že Mareš dostal od zločinců drahé hodinky, ale jak se jim odvděčil, není známo. Víme, že jeho sekční šéf dostal ještě víc, ale ani v jeho případě netušíme, jaký vliv měl na prověrky, koho zvýhodnil a koho naopak utřel. Oproti minulým časům je tu však jeden rozdíl – vznik kontrolní komise poslanců. Není to až tak slibné, podobné kontrolní komise tajných služeb toho v boji proti zneužívání služeb moc nezmohly, ale přece jen: dění kolem NBÚ nabízí množství nadějných stop svědčících o možné korupci. Komise by měla zjistit, nakolik bezpečnostní úřad pracoval ve vleku politiků nebo podnikatelů. To může odhalit i přesto, že konkrétní udělení prověrek zůstává mimo její kontrolu. Je totiž možné jít po souvislostech, v jakých byly prověrky udělovány. Ilustrací může být třeba případ firmy Trade Fides, o němž jsme informovali nedávno: tento podnik v minulosti dostal od ministerstev obrany a vnitra zakázky za miliardy, a teď vyšlo najevo, že jeho představitelé upláceli úředníky ministerstva obrany. Komise by mohla zjistit, kdy vlastně Trade Fides dostala prověrky nutné pro zbrojní byznys, jak rychle je dostala a jak s prověrkami dopadli jejich konkurenti – jestli třeba „náhodou“ nemuseli na prověření čekat o měsíce či roky déle. I tudy mohla vést korupční cesta k vítězství ve státních zakázkách. Podobných případů existují desítky, možná stovky. Nemluvě o prověrkách pro podnikatele: těch je ještě víc. NBÚ je v normální společenské perspektivě nový úřad, který se vyrovnává s dětskými nemocemi odpovídajícími politické realitě doby jeho dospívání. Ať už přitom došlo k jakýmkoli „přehmatům a chybám“, uklidňující je aspoň to, že nikdo nedostal prověrku navěky: například v kategorii přísně tajné je její platnost omezena pěti lety. Náprava chybně vydaných rozhodnutí je tedy relativně rychlá, i když způsobené škody mohou být už nevratné. Samozřejmě záleží na tom, kdo bude vládou jmenován do čela úřadu, od toho můžeme odvozovat touhu politiků po změně. Jaroslav Spurný

Q

zena „celá Palestina“. Snad jenom pretendent na premiéra Ismáíl Haníja mediálně mlčí. Že by byl jediným bývalým teroristou? Jisté je tolik: Izrael vyhlásil Palestinu vedenou Hamasem už teď nepřítelem na úrovni Sýrie či Libye. A to i na občanské rovině, jak prohlásil soudce Nejvyššího (de facto ústavního) soudu Mišael Chešin. Jeruzalém nebude akceptovat spojování rodin, rozuměj přiženění Palestinců sňatkem s izraelskými Arabkami, které funguje jako skrytá demografická zbraň. Argument zní, že Británie a Amerika se za války vůči Německu nechovaly jinak. Ať klidně založí rodinu, ale žijí třeba v Džanínu, tvrdí Chešin. „V sobotu se mění veškerá pravidla hry.“ To neřekl nějaký jestřáb, ale Chajim Ramon, do loňska respektovaný poslanec labouristů, nyní ve středovém Šaronově Vpředu. Padají návrhy jako odříznutí Gazy od elektřiny a pitné vody. Jistě, ty se neuskuteční, ale stačily by skutečně zvažované kroky. Přechody z Gazy do Izraele změnit z kontrolních bodů na běžnou hranici, na které by se platilo clo. Zadržet každoroční přísun peněz z daní pro Palestince ve výši 600 milionů dolarů. Z nich je placeno 140 tisíc pracovníků samosprávy, což představuje 40 % zaměstnaného palestinského obyvatelstva. Že je to nedodržení předchozích dohod? Ano, ale Hamas říká již od počátku, že dříve uzavřené dohody dodržovat nebude. Tak proč bychom se nechali vydírat? K utnutí penězovodu se hlásí také USA a Kanada s novou konzervativní vládou. Má to svůj důvod: naordinovat Palestincům takovou redukční dietu, aby vzpomínali na zlaté časy Fatahu a čerstvě schválenými pravomocemi posílený prezident Mahmúd Abbás vyhlásil nové volby. Evropská unie váhá (za bod rozhodnutí bude považovat až vznik nové palestinské vlády). Na tom by nebylo nic hrozného. Ale Francie a Španělsko už kvitovaly Putinovu pozvánku pro Hamas k jednání jako vstřícný krok. Nevědí snad, že Putin považuje za bývalého teroristu jen mrtvého teroristu? Zbyněk Petráček

Q

3

EDITORIAL Vážené dámy a pánové, náš fejetonový koutek zvaný Mimochodem rozšířili dva další autoři, napříště zde tedy můžete očekávat střídavě Viktora Šlajchrta, Terezu Brdečkovou a spisovatele žijícího ve Francii Jaroslava Formánka. Z nového Respektu bych vás rád upozornil na článek o tajném materiálu výběrové komise na jednu z největších zakázek armády – nákup transportérů. V téže rubrice si můžete přečíst text o tom, jak si lékaři účtují fiktivní úkony. Jde o podvody, jimž by šlo čelit zasíláním výpisů z našich zdravotních účtů, tahle jednoduchá věc se ale nedaří prosadit, byť úspory jsou odhadovány na miliardy. V rubrice Téma si můžete přečíst reportáž Petry Procházkové z Afghánistánu, v rubrice Civilizace článek o sporu mezi Českem a EU o dovoz komunálního odpadu do zdejších spaloven. Vše dobré přeje Marek Švehla

GLOSY Postavme se za Dánsko. Poskytněme mu náhradu za utrpěné škody. Řeč je o následcích kauzy karikatur Proroka, vypálených ambasádách i bojkotech zboží. To

Svoboda proti svaté válce je slovo muže, notabene českého ministra zahraničí. Je dobře, že Cyril Svoboda přenesl solidaritu s Dánskem na rovinu EU. Je to dobře ze dvou důvodů – proč to udělal a jak to udělal. Zaprvé. Je skutečně s podivem, že Dánsko dosud nenašlo instituční zastání. Vždyť ohroženy jsou právě jeho instituce. Ve hře není publikační politika jednoho listu, ve hře je bojkot zboží vyhlašovaný státy a jejich neochota hájit dánské úřady, které na území těchto států působí. To je přece věc celého společenství. Vždyť v obdobné situaci se může ocitnout kterýkoli jeho člen. Instituční obrana a solidarita je tedy dána prostým pudem sebezáchovy. Zadruhé. Svoboda nehájí „právo na rouhání“ v tom smyslu, že posvátná svoboda slova převálcuje i oprávněný pocit dehonestace. Obrana ve furiantském stylu „když vás ty karikatury urážejí, na just je budeme hájit“ je mu jako katolíkovi zřejmě cizí. Tím zároveň ulamuje možné výrůstky paušální „svaté války“ podle haškovského modelu „zabili jste mi strejčka, tak tady máte přes držku“. – ZP –

Prezident Václav Klaus vrátil sněmovně zákon o registrovaném partnerství a sedm let debat se ocitá na začátku. Triumfující odpůrci homosexuálních svazků by ale

Konzervativci musí přidat neměli usnout na vavřínech. Ve společnosti i v parlamentu už převážil názor, že registrované partnerství je rozumná věc. Zabránit se jí podařilo jen díky aktivistickému prezidentovi, nikoli silou argumentů. Pokud tedy budou chtít čeští konzervativci uspět dlouhodobě, měli by konečně vysvětlit, čím přesně partnerský svazek Jiřího Hromady ohrožuje heterosexuální manželství pisatele této glosy. Přidat na srozumitelnosti by ostatně mohl i prezident. Ten prohlásil, že zákon nepodepíše, neboť nechce zvýhodňovat homosexuály – proč prý mají mít partnerství jen oni a ne „všichni“, tedy i heterosexuálové. Odpověď je jednoduchá: dostali to nařízeno. Když totiž homosexuálové požádali o právo uzavírat jako všichni manželství, zazněl výkřik: To je posvátný svazek muže a ženy, vy můžete mít jen něco jiného, něco jako partnerství! Nazývat teď vnucenou podmínku „privilegiem“ není argument, ale omyl. – MŠ –

4

ČESKÁ REPUBLIKA

PŘIPOMEŇME SI Tak už je to tady. Na českém mobilním kolbišti se Oskar změnil ve Vodafone a nabídl nám „jednu spolehlivou síť, která nás spojí se světem“. Ale pozor – pouze na billboardech. Jakmile chcete vzít reklamu vážně a opravdu se s tím světem spojit, začne „spolehlivá síť“ vykazovat zvláštní poruchu. Cena volání se třeba zdesetinásobí poplatkem za roaming. Stejně jako v sítích zdejší mobilní konkurence. Takže k čemu nám vlastně jsou tihle nadnárodní operátoři,

Výnosná opona jménem roaming kteří pro svůj byznys hranice neuznávají, ale své zákazníky do nich kvůli vyšším účtům neváhají vytrvale zavírat? Od příchodu britského giganta na český trh si optimisté slibovali hlavně průlom do vyšroubovaných cen pro zahraniční volání, neboť Vodafone provozuje největší mobilní síť na planetě. S jeho příchodem byla spojována naděje na cenový otřes podobný tomu, jako když na zdejší trh v roce 1996 vstoupil Paegas (dnes T-Mobile), první konkurent tenkrát monopolního Eurotelu. Cena hovorného rázem spadla z desetikorun o řád níž a kouzlem zmizelo i do té doby „nevyhnutelné“ placení za příchozí hovor. Od Vodafone se čekal převrat v současné absurdní praxi, kdy zákazník platí předražené ceny za volání do ciziny, přestože tak činí ve své „mateřské“ síti, která patří jedné firmě. Ale převrat se nekoná. I majitel „spolehlivé světové spojnice“ zůstává u praxe, kdy třeba telefonát ze Šumavy do Bavorska musí jít přes Prahu, kde jej operátor přehodí pomocí pevné linky přes hranici z „české“ do „německé“ sítě Vodafone (ta dvě ramena totiž nejsou propojena), přičemž marži a příplatky si účtují obě větve i majitel kabelů a vzkaz přes hraniční kámen tak stojí desetkrát víc než stejný hovor uvnitř telefonistova státu. Proč Vodafone své národní sítě v Evropě navzájem nepropojí? „Nejde to. Každá země má jiné zákony, regulátora a technologii,“ říká Jakub Hrabovský, tiskový mluvčí českého Vodafone. Proč tedy technologii nesjednotí? „To by se nám nevyplatilo,“ říká Hrabovský. „Ten systém takhle prostě funguje a nemyslím, že ho někdo bude měnit.“ Získat od mluvčího přesná čísla, tedy kolik by takové propojení stálo a jak moc by se to „nevyplatilo“, je nemožné: nikdo to nepočítal, protože pro mobilní operátory to zkrátka není na programu dne. Tržby rodiny Vodafone za rok 2004 přitom dosáhly čtyřiceti miliard liber. Situaci výrazně nezměnil ani apel Evropské komise, aby nadnárodní operátoři snížili ceny roamingu. Fenomén spojování světa a lidí, který tak často zaznívá v reklamních sloganech operátorů, se zkrátka nekoná – na to jsou ploty kolem států příliš lákavý byznys. S čím ale Evropská komise u Vodafone uspěla, byla výzva, ať operátoři alespoň zpřehlední způsob účtování. Vedení Vodafone došlo k názoru, že průhledný roaming může lidi víc přitáhnout, a tím i víc vynášet. Firma proto opouští jednu z klíčových marketingových fint mobilního podnikání: záměrně nepřehledné a mezi sebou neporovnatelné účty. „Protože lidem není jasné, za co při volání z ciziny platí a proč, tak roaming nepoužívají. To chceme změnit,“ říká Hrabovský. Místo nejasných „volných minut“, „zvýhodněných balíčků“ a neporovnatelných „super tarifů“ rozdělil Vodafone svět za národními hranicemi na tři pásma s pevnou cenou hovoru. Podobné zjednodušené vyúčtování zavedla i konkurence. Ale přehlednost účtů ještě neznamená láci. Při současně nastavených pevných cenách hovoru například do Německa (1. pásmo – pětadvacet korun za minutu) není sice „nadnárodní“ hovorné dražší desetkrát, ale „jen“ osmkrát. – JK –


Můj vůz můj hrad Proč se Češi tak rádi zabíjejí

O

zástup lidí, kteří by naplnili pět vlaků Pendolino, se loni rozrostlo české město duchů. Každoroční přírůstek zhruba třinácti set nových obyvatel a desetimiliardový rozpočet mu zajišťují havárie na zdejších silnicích. Žádná jiná činnost, kriminalita nebo zločin nedecimují Čechy tak přímočaře. Proč se tenhle jinak obezřetný národ mění za volantem v bezstarostné sebevrahy či zabijáky? A hlavně, proč mu v tom už léta není nikdo schopen zabránit?

Tady velím já Poslední ukázku české odvahy za volantem přineslo nedávno tajné měření silničářů. Toho lednového dne silně sněžilo a nad namrzlými silnicemi kolem Olomouce vládla extrémně špatná viditelnost. Přesto tu během čtyřiadvaceti hodin prosvištělo kolem čidla na silnici R35 devadesát aut více než dvousetkilometrovou rychlostí. Téměř dva a půl tisíce jiných řidičů (více než desetina z celkově změřeného počtu) si v té situaci trouflo pokořit povolenou, leč smrtelně nebezpečnou stotřicítku a téměř čtrnáct tisíc aut projelo s odstupem menším než kritické dvě vteřiny. Tedy způsobem, který jim v případě jakéhokoli nepředvídatelného problému naprosto znemožňoval zareagovat na brzdy cestovatele před nimi. Jen kvůli nepřiměřené rychlosti zabili minulý rok řidiči 481 lidí – cyklisty, chodce či své spolujezdce. Dopravní nehody pak podle policejních odhadů způsobily 9,8 miliardy korun hmotných škod. Po započítání administrativy, práce policie a ostatních nákladů se škoda vyhoupne k šedesáti miliardám korun, které zaplatí daňoví poplatníci. A to se v nepatrně odlišných výkyvech opakuje rok co rok. Z dostupných sociologických a statistických dat přitom vyplývá, že česká společnost je jinak velmi opatrná a lidé zde mají o své zdraví a svůj život přinejmenším stejné obavy jako všude jinde. Kde se v nich tedy bere taková touha riskovat zbytečně jejich ztrátu, sotva za sebou zaklapnou dveře auta? „Češi jsou experti nepřímé manipulace,“ vysvětluje to psycholog Jeroným Klimeš. „Podléhají autoritám, ale když se ocitnou v situaci, kde mohou rozhodovat, jako například v autě, sami jednají autoritářsky. Nastavují si vlastní pravidla, která vnímají jako rozumnější, a v podvědomí pak vedou s ostatními řidiči a jejich pravidly boj.“ Podle šéfa organizace BESIP, která spadá pod ministerstvo dopravy a definuje řešení silniční bezpečnosti, Roberta Šťastného může za spoušť na silnicích jiná „česká charakteristika“ – přeceňování sama sebe: „Na horách v zimě umírají Češi, protože lezli při zákazu vycházení. V létě umírají v Chorvatsku Češi na pláži, protože nerespektují povolení plavčíků. A na silnici je to stejné,“ říká Šťastný. Odkud se bere tato národní charakteristika, vysvětluje bezpečnostní expert Jaroslav Heinrich z brněnského Centra dopravního výzkumu. „Po revoluci padla moc represivního státu. Ten pocit osvobození v sobě lidé stále mají a vnímají ho tak, že už jim nikdo nebude něco přikazovat,“ říká Heinrich. Podle šéfa sociologické agentury STEM Jana Hartla neexistuje na podrobnou analýzu českého automobilového riskování dostatek statistických dat, ale bezohlednost na silnicích si Hartl vysvětluje takto: „Češi v sobě mají zažité špatné životní vzorce z minulosti. Vnímají jízdu autem jako určitou formu seberealizace a nemají v sobě přirozeně integrovaná rizika, která z řízení plynou. Taková byla doba, ve které jsme žili.“ Řada jiných odborníků je ovšem k sázce na národní kartu skeptická. Například sociolog z brněnské univerzity Ivo Možný je přesvědčen, že fenomén neodpovědné jízdy je společný pro celou Evropu a lze ho krotit jedině inteligentní represí. „Spíš mi připadá zvláštní postup sněmovny,“ říká Možný, „která vypadá, jako by se při schvalování dopravních zákonů ztotožňovala víc se skupinou viníků než obětí.“

K. O. na body Na nutnosti represe coby klíče ke změně se s Možným shodnou policisté, politici i odborná veřejnost. „Čeští řidiči jsou bezohlední a změní se to jedině tehdy, když bude víc hlídek v terénu,“ říká prezident českého Autoklubu Roman Ječmínek. Ale i když mají všichni už léta jasno, nepodařilo se zatím nikomu pevnou ruku na zdejší motoristy uvést do praxe. Přitom nástroje na to existují a v jiných případech státu rozhodně nechybí vůle represi používat. Když například před volbami v roce 1998 politici označili za společenské zlo drogy, byl během několika měsíců na světě tvrdý zákon. Příkladem bloudění, kterému tu snaha zkrotit zlé řidiče propadá, je cesta normy zvané bodový systém. Tato pomůcka zavádějící větší pravomoci pro policii, pečlivou evidenci přestupků a vyšší sankce za ně se v zemích EU osvědčila už dávno. Zdejší experti na silniční bezpečnost po ní však marně

Trochu se otřepat – a jede se dál. Vždyť přece život je boj a o pravidlech rozhoduju já. FOTO RADIM BEZNOSKA

volali celou dekádu; nikdo z politiků neměl odvahu si pohněvat automobilisty rozčilené zejména hrozbou, že v novém pořádku přijdou po určitém počtu trestných bodů automaticky na nějaký čas o řidičák. „Nechci, aby rozhořčení motoristé osočovali mé ministerstvo z nedodržování lidských práv,“ zdůvodnil například svou neochotu zavést bodový systém na přelomu tisíciletí ministr dopravy Antonín Peltrám (ČSSD). Odvahu našel až ministr Milan Šimonovský (KDU), který se nechal inspirovat německou předlohou a novelu předložil sněmovně. Poslanci ale návrh podrobili palbě 260 „lidskoprávních“ zlepšováků, po nichž se zákon stal natolik nepřehledný, že jej Šimonovský musel stáhnout z projednávání. (O nejvíc z nich se postaral Miloš Melčák z ČSSD, zastánce zvýšení povolené rychlosti v obci. Navrhoval například, aby chodci v rušných městských centrech nesměli vstupovat na přechod jednotlivě, ale jen ve skupinách. Eduard Vávra z ODS navrhl, aby policie odškodňovala řidiče, které zastaví s podezřením na požití alkoholu a zkouška to neprokáže.) Ministerstvo některé z návrhů do novely zapracovalo a předložilo ji sněmovně znovu – a uspělo. Má platit od letošního července. To je samozřejmě výborná zpráva, ale šéfové dopravní policie dopředu upozorňují, že na největší problém – nepřiměřenou rychlost – zůstane nový zákon kvůli poslaneckým úpravám krátký.

Koudelkova bouračka „Klíčovou věcí v boji proti rychlosti je odpovědnost majitele vozidla,“ říká ředitel dopravky Zdeněk Bambas. „Ta je v novele stanovená takovým způsobem, že je pro nás nepoužitelná.“ Jde o to, že policie by ráda rychlost na zdejších cestách hlídala automatickým kamerovým systémem, jakým to dělají v Holandsku, Francii, Británii a jinde. Tento systém pirátovo auto vyfotí, podle značky najde adresu řidiče v registru, podle rychlosti vypočítá výši pokuty, tu odešle majiteli, a pak už jen hlídá, jestli hříšník zaplatil. Když nezaplatí ve

lhůtě, chopí se případu exekutor. Za celou dobu není prakticky potřeba zásahu člověka. V Česku něco takového ale není možné: zdejší řidič se totiž může díky poslaneckým úpravám novely vymluvit, že v té době neřídil vůz on, ale blízká osoba, kterou neprozradí, protože jí nechce přivodit trestní stíhání. „Platí přece presumpce neviny. Nemůžeme člověka trestat za to, co neprovedl. Dokazovací povinnost je na straně státu,“ vysvětluje postup zákonodárců člen ústavněprávního výboru Zdeněk Koudelka (ČSSD). Kdybychom prý trvali na tom, že majitel má nést zodpovědnost za své vozidlo a má vědět, kdo v něm jezdí, „byla by to kolektivní vina a nabouralo by to celý systém demokratického státu“. Jak je ale možné, že Západoevropané tuto odpovědnost po automobilistech vyžadují a jejich demokracie to vydržela? „Není to nic složitého – například Holanďané jen do ústavy přidali větu, že na dopravní přestupky se presumpce neviny nevztahuje,“ říká již citovaný dopravní expert Jaroslav Heinrich. Zjišťoval si tedy Koudelkův výbor, jaká je evropská zkušenost? „Ne,“ říká poslanec, „tím se náš výbor nezabýval.“ A nezabýval se tím ani zpravodaj zákona Miloslav Kala (ČSSD). „Byl to vládní návrh a poslanec toho má tolik, že na tohle mu nezbývá čas,“ vysvětluje zpravodaj s tím, že o analýzu požádá parlamentní institut a podle jejího výsledku začne sněmovna uvažovat o novele. Bez ohledu na lapsus s odpovědností je ale zřejmé, že první krok k bezpečnějším silnicím byl učiněn: bodový systém snížil úmrtnost ve všech zemích Evropy, kde byl zaveden. V úspěch věří i zasvěcenci. Jaroslav Heinrich minulý týden na setkání dopravních expertů vyspělých zemí v Paříži představil plán Česka snížit do roku 2010 počet mrtvých lidí na silnicích o polovinu. „Body, kruhové objezdy, nové dálnice – to se nemůže neprojevit,“ říká Heinrich. „Myslím, že máme šanci to zvládnout.“ Jan Kovalík

Q

ČESKÁ REPUBLIKA


5

Kdo přijde po Bobo Staré hvězdy zhasínají, móda nezávislých se drží dál

R

ozzlobeným sbohem mezi Janou Bobošíkovou a Hnutím nezávislých skončil jeden pokus o politiku rukama nepolitiků. Ale jede se dál: do letošních voleb jdou partaje s více nezávislými kandidáty než kdy předtím.

Mikimauzové, končíme! „Přišli jsme s něčím novým a všechny novinky procházejí dětskými nemocemi,“ říká nad sklenicí nealkoholického piva předseda Hnutí nezávislých František Zwyrtek (46). Do politiky tento elektrotechnik ostravských dolů a bývalý člen KSČ vstoupil pouhý půlrok před evropskými volbami v roce 2004 a nabídl voličům jednoduchý program: slavné lidi „zdola“, ale obestřené velkou popularitou z obrazovky. Nezávislé to vyneslo mezi parlamentní strany, úspěch však netrval dlouho. Za půl roku odešla za vzájemných urážek a obvinění z nepoctivosti první hvězda (Vladimír Železný) a teď došlo i k rozvodu s Janou Bobošíkovou. Strana svého volebního lídra obvinila z diktátorských praktik, Bobošíkové naproti tomu vadilo, že nezávislí nemají „vyjasněné financování“. Podle předsedy Zwyrtka se Hnutí nezávislých z prchavosti úspěchu docíleného nasazením celebrit poučilo. „Už nikdy to neuděláme,“ vrtí rozhodně hlavou Zwyrtek. „V parlamentních volbách sice také chceme sázet na známé tváře, ale budou to osobnosti z regionů.“ Strana teď hledá lidi profesně úspěšné, se zkušeností z komunální politiky. Vedle jedničky Nezávislých v Olomouckém kraji, bývalé straničky ČSSD a stále ještě členky jejího poslaneckého klubu Jany Hamplové je zatím potvrzen lídr středočeské kandidátky a bývalý velitel středočeské dopravní policie Stanislav Huml. Proč vlastně nezávislí Železného s Bobošíkovou angažovali? „Na celostátní kandidátku v eurovolbách jsme potřebovali někoho opravdu známého, takového mikimauze,“ říká Zwyrtek. V předvolební kampani ovšem bývalou moderátorku TV Nova doporučoval jinak: „Díky svým zkušenostem a schopnostem rozhodně má voličům co nabídnout,“ říkal tehdy.

Lidovecké srdíčko Rozpad úspěšného projektu po volbách může samozřejmě potkat nejen populisty. Udržet jednotu, která je pro každou stranu klíčová, bude těžké i pro Stranu zelených, která zažívá velký růst popularity a jde do voleb s pestrou nabídkou nezávislých – ve čtyřech krajích dokonce vedou kandidátky. Aktivista a ekologický zemědělec Stanislav Penc v Královéhradeckém kraji, písničkář Jiří Dědeček na Vysočině, ve Zlínském kraji místostarosta Rožnova pod Radhoštěm a ochránce vlků František Šulgan, spoluzakladatelka Středisek ekologické výchovy VITA Věra Jakubková v Moravskoslezském kraji. „Nezávislí kandidáti museli stejně jako členové strany obhájit své schopnosti ve tříkolovém systému primárních voleb a připojit se k našemu Etickému kodexu,“ říká místopředsedkyně zelených Dža-

Železný: zkušenost, přirozená autorita a žádná bundesliga. FOTO GÜNTER BARTOŠ

mila Stehlíková. „Jsou to osobnosti, které životním stylem, zaměstnáním, hierarchií hodnot, osobními postoji de facto jsou zelení,“ dodává. „Tím pádem jsou i čitelní. Nebudou to neřízené střely.“ Líhní nezávislých osobností má být i nové působiště Vladimíra Železného – Nezávislí demokraté. Tato strana sice zatím jména všech nestraníků na svých kandidátkách tají, místopředsedkyně partaje Jana Wolfová, někdejší pravá ruka Miloše Zemana, ale říká, že je nač se těšit: půjde výhradně o „uznávané odborníky, lidi s přirozenou autoritou a zkušené komunální politiky“. Populární nestraníci se objevují i v čele kandidátek zavedených parlamentních stran. Například lidovci si v Karlovarském kraji dali do čela známého fotbalového trenéra Františka Straku. Z dosavadních rozhovorů sice není úplně jasné, jaké představy má nový lídr o své budoucí roli a politice, ale aspoň otevřeně svým možným voličům oznámil, že dostane-li v budoucnu možnost trénovat fotbal, nechá mandát mandátem a vrátí se do bundesligy. Silvie Blechová, Erik Tabery

Móda nezávislých se v Česku zrodila za dob opoziční smlouvy, kdy všeobecné znechucení z politických mravů dalo vzniknout poptávce po všem, co nemá nic společného se stranickými sekretariáty. Výzvy jako Děkujeme, odejděte či ČT, věc veřejná byly obrovskými manifestacemi proti stranám. To vycítila tehdejší čtyřkoalice (US, KDU-ČSL, ODA a DEU) a do horní komory nominovala řadu nezávislých, veřejné úcty požívajících osobností od univerzitního učitele Josefa Jařaba přes Zdeňka Bártu až po Edvarda Outratu. Opravdovým symbolem touhy lidí po „něčem jiném“ v politice se pak stal podnikatel Václav Fischer, který v doplňovacích volbách do Senátu v roce 1999 vyhrál hned v prvním kole se sedmdesátiprocentní podporou. Popularita nepolitiků byla tak obrovská, že se podle toho měnily i zákony. ODS a ČSSD v obavách z jejich narůstajícího vlivu prosadily, že

do krajských zastupitelstev nelze volit nezávislé. V pozadí tohoto kroku byly logické a oprávněné obavy – celospolečenský odklon od zaběhnutých uskupení hrozil nestabilitou a nečitelností politické scény, nicméně kulisy, ve kterých zákon vznikl, vedly veřejnost k přesvědčení, že je to jen snaha mocných funkcionářů bránit své pozice. Případy Václava Fischera či Vladimíra Železného ovšem ukazují, že nezávislost nemusí znamenat výhodu. Ani jeden za sebou nezanechal v Senátu a Evropském parlamentu žádnou stopu. Jinou potíž s nezávislými kandidáty zase ukazuje čerstvý příklad výrazné a většinou kladně hodnocené nestraničky Táni Fischerové, která šla do voleb na kandidátce Unie svobody. Tedy strany, v jejímž programu se píše „uvolníme trh bydlení a narovnáme jeho ceny“. Přesto dnes Fischerová odmítá podpořit byť mírnou deregulaci nájemného a je to pro ni natolik zásadní věc, že kvůli ní pokládá mandát získaný rekordním počtem preferenčních hlasů.

Q

Steyr vyhrál. Muselo to tak být Tajná zpráva vládní komise o vítězném dodavateli vojenských obrněnců potvrdila tušenou věc: v tříleté soutěži o největší armádní zakázku české historie sehrály rozhodující roli kontakty s politiky. Vláda schválila vítěze soutěže na základě stopadesátistránkové „tajné zprávy“ výběrové komise koncem ledna. Při jejím čtení pozná i laik, že v celém textu není nic, co by mohlo ohrozit bezpečnost republiky, s čím by se tedy veřejnost nemohla seznámit. Utajení má ale jiný důvod, o němž bude řeč za chvíli. Teď zpátky na vládu: dokument dostali ministři až na zasedání a bod o nákupu transportérů byl zařazen premiérem Jiřím Paroubkem skutečně na poslední chvíli. Stačili ministři vůbec hodnotící zprávu přečíst? Pokud se členové vlády dokázali v rychlosti prokousat balastem, který popisuje, kdy a proč odstoupily ze soutěže některé firmy, pokud znali dokument „Přezbrojení armády obrněnými transportéry“, na který zpráva odkazuje, a pokud se dostali až k pasáži,

Přes to Táňa nejede

kde v soutěži zůstaly dvě firmy (Steyr a finská Patria), museli narazit na systém hodnocení. V něm nejdříve zjistili, že Steyr dostal ze sta možných bodů 99,52 a Patria jen 91,42. Steyr nabídl podle zprávy o miliardu nižší cenu a lepší offsety – tedy zakázky pro české firmy. Technicky byl lépe hodnocený stroj společnosti Patria. Tedy vše v pořádku. Dokud ovšem ze zprávy nezjistíme, že firmy na přání výběrové komise měnily v průběhu hodnocení na poslední chvíli jak cenu, tak nabídku offsetů, aby se vešly do vládou požadovaného finančního limitu dvacet pět miliard (v původních nabídkách přesahovaly ceny třicet miliard korun). A pak je už všechno v tmách. Ceny dělané na poslední chvíli jsou nepodložené, stejně jako offsety, a pokud jde o kvalitu strojů, nebyl rozdíl v hodnocení příliš velký. Neprůhledná a nepřesvědčivá data a rozhodování

na jejich podkladě by měla vysvětlit komise. Ale ona nemůže. „Musíme mlčet, jde o utajované skutečnosti,“ odpovídají její zástupci. Podle čeho se tedy rozhodovali ministři? „Podle zprávy, ale o ní nemohu hovořit, je tajná,“ říká šéf průmyslu Milan Urban, stejně jako jeho kolega z financí Bohuslav Sobotka. Firma Patria podala proti výsledku odvolání, ve kterém rozebírá chyby v hodnocení. V tom nelze hledat nic světoborného, jde o běžnou praxi, navíc obě firmy proti sobě stály či stojí v soutěžích o obrněnce v dalších čtyřech zemích a vzájemně si vyčítají nedostatky nebo vlády těchto zemí napadají neprůhlednost soutěže. Takže by se to dalo přejít mávnutím ruky – prostě válka zbrojařů. Ale okolnosti dlouholetého výběru obrněnce pro českou armádu ukazují, že tak jednoduše to nepůjde.

Mowag balí kufry Když požádala Severoatlantická aliance před třemi lety Česko o jednotky vyzbrojené moderními transportéry do mírových misí, vypadalo to podle odborníků jasně. Vypíše se tendr a v něm zvítězí nejlepší a nejpoužívanější stroj současnosti od švýcarské firmy Mowag. Té prognóze nahrávaly i další indicie: zájmy Mowagu tady zastupoval obratný zbrojař Richard Háva s kontakty na vlivného Miroslava Kalouska. Mowag podepsal předběžné smlouvy s českými firmami, jedna z nich dokonce spolupracovala na zpracování podmínek soutěže. Jenže do boje o zlatonosnou zakázku vyrazil druhý významný tuzemský zbrojař Pavel Musela, zástupce firmy Steyr, který měl politické zastání ve Stanislavu Grossovi. A nástupem Grosse do premiérské funkce se změnil poměr sil. Nový pre-

miér ve vládě prosadil, aby podmínky soutěže analyzovala firma PriceWaterhouse Coopers. „Podmínky jsou předem výhodné pro Mowag, jsou špatně vypracované, ministerstvo obrany nemá dost odborníků na zorganizování soutěže,“ řekla zpráva auditorské firmy. Vláda soutěž zrušila a vypsala jinou – na firmu, která tendr místo neschopných úředníků zorganizuje. Vyhrála PriceWaterhouse Coopers. Mowag oznámil, že se nové soutěže nezúčastní – své rozhodnutí nezdůvodnil. Musela jako zástupce Steyr měl otevřenou cestu k vítězství. PriceWaterhouse Coopers měla být garantem nezávislosti soutěže. Ale její angažmá vyvolává temné dohady. Společnost je totiž dvorním auditorem firmy Steyr (a mimochodem také firmy Mowag, což nahrává různým spekulacím o předběžných dohodách). A během české soutěže se účastnila také hodnocení některých bodů. Je mimo schopnost laiků posoudit výhrady konkurence k technickým potížím strojů firmy Steyr i k její schopnosti dodržet slíbené offsetové zakázky pro české firmy. Faktem ale je, že na rozdíl od veleúspěšných strojů firmy Mowag i těch úspěšných společnosti Patria (ta provozuje týlové zabezpečení obrněnců v mírových misích) se Steyr nemůže pochlubit nějakou bojovou zkušeností. Prodlužování soutěže způsobilo, že slib daný alianci česká armáda nedodrží. Je otázkou, nakolik jej dokáže splnit se zpožděním, experti mají vážné obavy, že firma Steyr kvůli technickým problémům nedokáže dodat do konce roku 2007 prvních devět slíbených transportérů. Jaroslav Spurný

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA


Paciente, tvou chybou je nevědomost Dát lidem informace o léčbě je prý možné až po „převýchově“

B

ohulibá snaha nového ministra zdravotnictví šetřit už nese ovoce: optimisté se těší, že by při úspěchu všech nových stropů a škrtů mohl systém uspořit třeba až deset miliard. Cena je ale vysoká. Stávkují lékárníci, bouří se distributoři, nespokojenost vládne v ordinacích a vyskytly se i případy, kdy kvůli obavám z překročení ministrových limitů odmítli doktoři předepsat drahé léky na bolest pacientům v posledním stadiu rakoviny. Přesto zůstává mimo pozornost díra v penězovodu, jejíž ucpání by žádný problém nepřineslo.

Terezino překvapení „Musím si teď dávat trochu pozor na náklady – nevadilo by vám, kdyby za vaší maminkou chodili lidé z pečovatelské agentury nějaký čas jen jednou namísto třikrát týdně?“ zeptala se Terezy B. letos koncem ledna její praktická lékařka a způsobila jí tím menší šok. Pečovatelé přece k její mamince už dávno – tři roky – nedocházejí vůbec, tak jaké šetření? Nato zase zbledla lékařka: je to přece ona, kdo měl kontrolovat, zda péče účtovaná k proplacení zdravotní pojišťovně byla opravdu provedena. Ale Terezina maminka už kvůli špatným nohám do ordinace léta nechodí a dcera, protože je zdravá, také ne. Takže nebylo koho se zeptat a paní doktorka v dobré víře proplácela pečovatelské účty „naslepo“. Celkem tak ze solidární zdravotní kasy utekla maličkost: minimálně sto tisíc korun. A nejlepší je, že úplně beztrestně. Tereza s ohledem na vystrašenou lékařku nechce věc nikam hlásit – i kvůli článku trvala na zatajení jmen, které má ovšem redakce k dispozici. A agentura je úplně v klidu. „Rozhodně odmítám nařčení, že jsme za starou paní nechodili,“ říká její majitelka. „Naopak mám informace od sestřiček, které k ní docházely na výpomoc, že tam nikdy nepotkaly dceru, která si teď nejvíc stěžuje.“ Tolik jeden drobný příklad zdravotních úniků, které nás podle střízlivého odhadu pojišťoven přijdou ročně na dvě až šest miliard korun.

Konec nezbedů Podle Ladislava Friedricha, ředitele Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, není zhruba 10 procent z celkového počtu lékařských úkonů vykázáno v souladu se zákonem. „Nemusí to být hned podvod v pravém slova smyslu,“ říká Friedrich. Jde prostě „jen“ o to, že si třeba nemocnice nechají proplatit sedmidenní pobyt pacienta na „drahém“ lůžku na jednotce intenzivní péče, ačkoli tam pacient strávil jenom dva dny a zbývajících pět dní pobyl na pokoji „levnějším“. Nebo si nechají uhradit celý víkend, ačkoli byl pacient propuštěn domů už v pátek. Atd. „Nejednou se nám stalo,“ říká Friedrich, „že jsme

narazili na nesrovnalost, kdy měl pacient v určitém období pobývat v nemocnici, a přitom nám praktický lékař účtoval jeho prohlídku ve své ordinaci. Špitál prostě pochybil a naúčtoval nám delší dobu hospitalizace, než jaká odpovídala skutečnosti.“ Z ředitelovy řeči je cítit, jak jsou pojišťovny v kritice nemocnic opatrné: pan Friedrich si dává záležet, aby vždy říkal „pochybení“ či „nesrovnalost“ tam, kde by mělo zaznít jasné – podvod. Mluvčí žádné z oslovených pěti pojišťoven nedokážou zmínit jediný případ, kdy by jejich instituce udělila nemocnici za podvod napomenutí, natož kdy by z tohoto důvodu vypověděla smlouvu. O příčinách tohoto stavu se pracovníci pojišťoven chtějí bavit jen anonymně. Shodují se na scénáři, který by po vypovězení smlouvy nastal: bouře pacientů na záchranu „své“ nemocnice probudí strach v politicích, kteří špitál zřizují, ti vyvinou tlak na „zlou“ pojišťovnu, aby smlouvu obnovila a nezbední pojišťováci zodpovědní za původní výpověď přijdou o místo. A tak se podvodům říká pochybení a nikdo se jimi moc nezabývá.

Cože? Tváří v tvář? Ve snaze odhalit a znemožnit podvody zdravotnických zařízení by mohla být účinnou pomocí spolupráce s pacientem. „To jistě a my na to máme i nástroj,“ souhlasí Pavel Růžička z odboru kontroly Všeobecné zdravotní pojišťovny. „Každý zájemce si může na naší pobočce vyžádat výpis zdravotní péče a my mu ho zašleme. Pokud na výpise objeví zdravotnické úkony, které neabsolvoval, měl by o tom dát vědět své pojišťovně.“ Problém je, že občané o možnosti vyžádat si výpis nevědí. Pojišťovny vydávají časopisy, mají internetové prezentace, ale o výpisech nikde ani zmínka. Proč? „Zákon nám nic takového neukládá,“ říká Pavel Růžička. Zákon ale zároveň nic podobného nezakazuje – proč tedy pojišťovny nejsou aktivnější, proč třeba výpis klientům nerozesílají automaticky samy? Vždyť v sázce jsou miliardy, které jim každoročně chybějí v účtech. „Ročně si výpis vyžádají stovky z našich 6 a půl milionů klientů a jen slabá desetina z nich nás pak upozorní na nějaké nesrovnalosti,“ říká Růžička, jako by znal úvodní Terezin příběh. „A když tenhle zlomeček zjistí, že by k vyřešení případu museli podstoupit konfrontaci se svým lékařem nebo s nemocnicí, pokaždé z toho zase vycouvají – ve strachu, že by jim lékař příště neposkytl nejlepší péči nebo že by si jen obtížně hledali lékaře jiného,“ vysvětluje kontrolor, proč pojišťovny považují rozesílání či zveřejňování výpisů zdravotní péče za zbytečné a „v nejbližší době“ nic takového neplánují. „Ano, bylo by to jednoduché řešení, ale pouze v případě, že by pacienti měli motivaci s námi spolupracovat. Tu ale nemají

Budou tuneláři beztrestní? Nový zákon omilostní podvodníky, sdělili před dvěma týdny šokovaným občanům někteří tuzemští politici a advokáti. Naopak, přestane kriminalizace poctivých podnikatelů, ozvalo se z řad jiných advokátů, politiků i podnikatelů. „Hledala jsem koncem ledna s kolegou novinky v trestním zákoně, abych se na ně mohla připravit. A s úděsem jsem zjistila, že tam vypustili část paragrafu o zneužití informací v obchodním styku,“ říká advokátka a bývalá poslankyně Hana Marvanová. Podle této normy policie až dosud stíhala zdejší velké tuneláře, kteří přes firmy pod svým vlivem dělali obchody nevýhodné pro jednu z nich. Marvanová považuje likvidaci tohoto paragrafu za velkou chybu a hned dodává příklad: Policie loni v prosinci obvinila českého zástupce Nomury Eduarda Onderku za transakci České pivo. Nomura vytáhla ze „své“ IPB akcie pivovarů, nezaplatila za ně ani korunu a prodala je se ziskem více než 20 miliard. „Nyní běží arbitráž, ve které Česko žaluje Nomuru. Byl by to pro ni jeden z důležitých argumentů,“ upozorňuje Marvanová. Ta na vypuštěný paragraf také upozornila několik senátorů a vzápětí se rozpoutala bouře nejprve v Senátu a poté se emotivní titulky o beztrestnosti tunelářů objevily i v novinách. Obratem také přišla reakce z druhé strany. Pro vypuštění začal horovat advokát Tomáš Sokol, který členům horní komory poslal dopis a zveřejnil v novinách několik článků. Sám přitom neza-

krývá, že má řadu klientů – jedním z nich je právě Onderka –, kteří jsou za tunelování, neboli zneužití informací, trestně stíháni. A někteří senátoři už naznačili, že úspěšný lobbing by se advokátovi vyplatil: mandanti by byli beztrestní a mohli by se mu bohatě odvděčit. „To je debilní představa, že za to něco dostanu. Politici si nedokážou představit, že se něco dělá nezištně, ze zájmu. Naopak budu finančně škodný, protože jsem placen od úkonu a hodiny a přijdu o palmáre,“ říká k tomu Sokol, který za škrt uvedeného paragrafu lobbuje už několik let. „Těch případů odsouzených je ročně na prstech jedné ruky. Skoro vše jsou obchodní věci – a pokud ne, tak je to stíhatelné podle jiných paragrafů. Pokud se někdo cítí poškozen, ať žaluje podle obchodního zákoníku,“ říká. Má nějaký příklad zneužití? „Právě Onderka. Policie dala za sebe řetězec nesouvisejících operací.“ Ovšem ani Marvanová není zcela nezaujatá: zastupuje Československou obchodní banku, která podala v kauze IPB řadu trestních oznámení právě podle uvedeného paragrafu – mezi jinými i na Onderku.

Od pátku jsou všichni doma a mně to nikdo neřekl. ILUSTRAČNÍ FOTO GÜNTER BARTOŠ

– přinesla by ji jedině kompletní reforma celého systému,“ dodává Pavel Růžička.

Převychovat! I nejhlasitější reformátoři českého zdravotnictví – poslanec Jozef Kubinyi (ČSSD) a senátor Tomáš Julínek (ODS) – mají v centru svých úvah „proměnu“ českého naturelu: podle nich je třeba v prvé řadě „převychovat českého pacienta“. „Pokud vím, byli jsme za komunismu jediná země na světě, kde občané za zdravotnickou péči neplatili vůbec nic. Dokonce ani v NDR nebo Sovětském svazu nebylo všechno zadarmo jako u nás,“ říká Jozef Kubinyi. „To je potřeba změnit, jinak bude naše zdravotnictví stále dokola podléhat politickým tlakům a bojům o voliče.“ Podle obou politiků je výpis dobrá věc a může pomoci, ale: musel by mít jinou podobu než dnes, kdy je to jenom přehled zdravotnických výkonů, z něhož klient pojišťovny nic dalšího nevyčte. Žádné ceny výkonů, žádný údaj o tom, kolik zaplatil na pojistném. „Proč by se za takové situace měl pacient o něco starat?“ ptá se Jozef Kubinyi. „Nebude motivován zapojit se do systému dřív, dokud si nevyzkouší platbu v ordinaci na dřevo a nepochopí, že lékař něco stojí.“ Senátor Julínek navrhuje, aby byl „nic neříkající výpis“ nahrazen individuálním zdra-

Klid soudce Šámala Za posledních deset let bylo v Česku obviněno ze zneužívání informací v obchodním styku 496 lidí, k soudu jich pak šlo něco přes polovinu – 311 – a odsouzeno bylo 46 lidí. Najít přitom odpověď na otázku, zda vypuštění paragrafu je pro tuneláře únik, nebo není, je obtížné. Každopádně do sněmovny vláda poslala zákon i s uvedeným paragrafem. „Ve většině zemí uvedený paragraf neznají a tyto činy posuzují třeba jako poškozování věřitele, podvod či porušení povinnosti při správě cizího majetku. Ale my ho tam nechali, protože jsme čekali, že by jeho vypuštění vyvolalo nevoli,“ říká hlavní autor nového trestního zákoníku a soudce Nejvyššího soudu Pavel Šámal. Vyškrtnutí navrhl ve sněmovně poslanec Marek Benda (ODS). „Vycházel jsem z názoru Tomáše Sokola, že je častěji zneužíván než využíván, například v konkurenčním boji,“ vysvětluje Benda svoje pohnutky a na otázku, zda si vzpomíná na nějaký případ, uvádí mecenáše ODS Milana Šrejbra, odsouzeného za přelévání peněz mezi ním ovládanými fondy (Nejvyšší soud rozsudek zrušil pro nedostatečné odůvodnění). Ústavněprávní výbor s jeho argumenty souhlasil, paragraf vyškrtl a sněmovna zákon pohodlnou většinou schválila poslední listopadový den. Zákon šel dál do Senátu, kde o něm byl v polovině ledna několikahodinový seminář, ale ani tady si na „protunelářský“ paragraf nikdo nevzpomněl. Živo nastalo o pár dnů později, kdy se do věci vložila Marvanová. „Je s podivem, že na to nikdo dřív neupozornil. Ten zákon je dobrý, potřebný, ale ten paragraf ho devalvuje,“ říká senátor Jan Hadrava (Unie svobody). „Nejvíc mě přesvědčilo, že byl ve vládním návrhu. Má to strašný politický náboj – všechny ty kauzy, kterých se týká, jsou mediálně sledované a výbušné,“ dodává. Ještě ostřeji vystoupil místopředseda Senátu

votním účtem, pokud možno v elektronické podobě, kde by měl každý pacient přehledně vyznačeny dvě položky: celkovou sumu zdravotní daně, kterou zaplatil, a kolik peněz na co konkrétně vyčerpal. Julínek je přesvědčen, že pod dojmem jasných sum by se pacienti o své výdaje začali mnohem více starat. „Na skutečnou proměnu ale doba ještě není zralá,“ říká poslanec Kubinyi. „Někteří politici už snad dnes chápou, že bezplatné zdravotnictví nemůže fungovat, ale nechtějí vyplašit voliče.“ Podle průzkumů veřejného mínění považuje 87 procent občanů české zdravotnictví za dobré. „Ano – a na Slovensku, kde zahájili nadějné reformy, je tento poměr obrácený,“ říká Kubinyi. „Takže komu z českých politiků by se chtělo dráždit spokojené občany? Komu by se chtělo říci jim, že bez spoluúčasti to nepůjde? Že si budou muset zaplatit za recept a že paralen už nedostanou zadarmo? Ale jsem přesvědčen, že je nutné to udělat, protože bez převýchovy pacienta je budoucnost českého zdravotnictví více než nejistá.“ Kateřina Mahdalová

Q

Zkoušeli jste žádat o výpis z vašeho zdravotního účtu? Uvítali byste tuto službu? Napište nám o tom na www.respekt.cz.

Petr Pithart. „Tunelování přestává být trestným činem,“ řekl a senátoři především právě kvůli tomuto paragrafu vrátili zákon sněmovně k přepracování. Na stranu senátorů se přidali i státní zástupci. „Vypuštění je velmi problematické, pokud by bylo stíhání vedeno jen pro tento trestný čin, tak by nešlo nahradit,“ říká mluvčí Nejvyššího státního zastupitelství Kateřina Kalačová. Soudce Šámal ale soudí, že bez uvedeného paragrafu je zákon nakonec lepší. „Je to bouře ve sklenici vody. Rozhodně je dobré, když máme paragrafy, kterým rozumí i v cizině,“ říká s narážkou na to, že se již mnohokrát stalo, že nám cizí státy nevydali ke stíhání lidi obviněné právě z „tunelování“. Podle Šámala není ani pravda, že by to, nebýt Marvanové, prošlo bez jakéhokoli zájmu. „Volala mi řada lidí a ptala se mě, co to znamená. Všem jsem to vysvětlil a oni moji argumentaci uznali.“ Marek Pokorný

Q

INZERCE – VZDĚLÁVÁNÍ INZERCE


7

JŠ LINGUA SANDY zahajuje konverzační kurzy s rodilými lektory KURZY s obchodním zaměřením Přípravné kurzy KET, PET, FCE, CAE. ZD, ZM SEMESTRÁLNÍ KURZY – kvalitní výuka s příjemnými a kvalifikovanými lektory, velký výběr, zajímavé ceny Zápis: Samcova 1, Praha 1 (pokračování Biskupské ulice) Tel.: 224 816 269–270, 724 753 225, 602 640 570 www.lingua-sandy.cz

PB – Vyšší odborná škola a Střední škola managementu, s. r. o. Nad Rokoskou 111/7 182 00 Praha 8 tel.: 284 680 880 e-mail: [email protected], www.pbvos.cz

Ve školním roce 2006/2007 otevírá: OBORY VOŠ

FINANČNÍ PORADENSTVÍ • denní/dálkové studium

SOCIÁLNÍ POJIŠŤOVNICTVÍ • denní studium

APLIKACE VÝPOČETNÍ TECHNIKY • denní studium OBORY SOŠ

OBCHODNÍ AKADEMIE • denní studium Bližší informace Vám zašleme na požádání.

Gymnázium P. Křížkovského s uměleckou profilací Kristenova 27 624 00 Brno

STUDIJNÍ OBOR OBCHOD A PRÁVO V OBCHODU (denní i dálkové) Udělení titulu Diplomovaný specialista DiS. Otevřený přístup k získání titulu MBA. Dobří studenti budou přijati bez přijímacích pohovorů. 6. 6., 13. 6., 27. 6., 4. 7., 11. 7., 18. 7., 8. 8., 15. 8., 22. 8., 29. 8., 1. 9., 5. 9., 12. 9. 2005 Školné: 22 000 Kč/rok – lze ve dvou splátkách

www.gymum.cz

THE ENGLISH COLLEGE in PRAGUE

SOUKROMÁ VYŠŠÍ ODBORNÁ ŠKOLA OBCHODNĚ PRÁVNÍ, s. r. o. ul. 29. dubna 33 v Ostravě-Vyškovicích PSČ 700 30, tel./fax: 596 738 996 e-mail: [email protected] http:/www.svos.cz

Uplatnění absolventa: Řídící funkce středních a malých společností, management velkých podniků, oddělení mezinárodního obchodu, obchodně-právní oddělení podniků a bank, komerčně právní kanceláře, finanční úřady, soudní úředník, samostatný podnikatel.

Sokolovská 320 190 00 Praha 9 – Vysočany Metro „B“ Vysočanská tel.: 283 893 113, fax: 283 890 118 e-mail: [email protected] www.englishcollege.cz

Soukromé 6leté ANGLICKÉ GYMNÁZIUM v rejstříku škol MŠMT, pod patronací Václava Havla a Prince Charlese. Přijímáme studenty po 7. tř. ZŠ • Výuka probíhá v angličtině • Na závěr studia Mezinárodní zkouška IB, uznaná MŠMT a českými univerzitami za rovnocennou české maturitě • Mezinárodní kolektiv studentů (80 % Čechů, 20 % cizinců) • Sociální stipendia • Prospěchová a hudební stipendia Umístění absolventů na VŠ v r. 2005: z přihlášených bylo přijato 96 %; z toho 57 % v ČR, 30 % ve Velké Británii (včetně Oxfordu a Cambridge) a 13 % na jiných světových univerzitách.

Těšíme se na další studenty! Kontakt: Mgr. Jana Kloudová

JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH http://www.jcu.cz Kvalitní pedagogické vedení a špičkové vědecké zázemí šesti fakult: — — — —

Biologická / Filozofická Pedagogická / Teologická Zdravotně sociální Zemědělská

a dvou samostatných ústavů: — Ústav fyzikální biologie v Nových Hradech — Výzkumný ústav rybářský a hydrobiologický ve Vodňanech

S počtem 10 000 studentů patří Jihočeská univerzita k přehledným, středně velkým školám, což se v praxi odráží zejména v individuálním přístupu k posluchačům. 142 bakalářských a navazujících magisterských studijních programů a oborů v prezenční i kombinované formě studia, doktorské studium, vybrané studijní programy také v angličtině a němčině, studijní pobyty v zahraničí

*NOVÉ STUDIJNÍ OBORY*

úzká spolupráce s ústavy Akademie věd ČR

15. 3. 2006

TERMÍN PODÁNÍ PŘIHLÁŠEK KE STUDIU:

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Branišovská 31, 370 05 České Budějovice

8

EKONOMIKA TŘIKRÁT NA OKRAJ

Expremiérovi Zemanovi vychází další kniha a zase to má být terno. Té poslední se prodalo 130 tisíc kusů a Zeman měl inkasovat dva a půl milionu. Recept na úspěch? Samozřejmě známé jméno a pak také nechutnosti všeho druhu na hranici pomluv. Tohle „zboží“ se ostatně dobře prodává i v novinách. Bulvár to dělá běžně, seriózní noviny mají

Zeman vynáší, co se skládkami a nezávislí manželé


Zelené úkoly pro vládu Ekologická politika zakopává o emise, odpady a kvalitu lesů

P

řibývající kamiony kazí zdraví výfukovými plyny a hlukem, české komíny dýmají více škodlivin než v dalších evropských státech, recykluje se jen malá část odpadků, krajina nedokáže zadržovat vodu. Takový je v kostce stav českého životního prostředí. Začíná ale volební rok: je tedy načase poohlédnout se, jak se politikům v posledních čtyřech letech dařilo ekologické problémy řešit a čím by se měli zabývat v dalším období.

Energie, dotace a práva občanů obvykle zábrany. Ty ale padají ve chvíli, kdy lze citovat známého politika. Zeman se tak stal skutečně dobrým zbožím. Muž, v jehož kanceláři vznikal legendární estébácký pamflet proti Petře Buzkové Olovo, díky tomu nepotřebuje žádnou reklamu. Mladá fronta či Lidové noviny mu ji svými popisnými články a senzačními citacemi knihy obstarají. Ale nejde jen o knihu: Zeman je natolik dobrým zbožím, že jej deníky hledí využít i v častých rozhovorech. Moc práce to nedá – stačí nastavit mikrofon, zmáčknout knoflík a zemanovský stroj na špínu spustí. Jedna se dá do titulku a vyšší prodej je zaručen. Vrcholem byl poslední rozhovor v Lidových novinách, které roztržitému Zemanovi dokonce napovídaly, kdo ti „vyžírkové“ vlastně jsou. Česko má nový problém – černé skládky odpadu z ciziny. Jde o dobrý příklad toho, jak se kříží ekologie a dnešní pojetí ekonomie. Vzato přísně ekonomicky: cizí odpad je zboží jako každé jiné, a pokud by jej bylo možné normálně prodat do české spalovny, motivace riskovat s černou skládkou by byla mnohem nižší. Takže za ně může jen vyhláška MŽP, která zakazuje volný dovoz odpadků do Česka? Tak jednoduché to není, varují ekologové. Dovážet odpadky do zdejších spaloven je tak výhodné, že jakmile by zákazy padly, hlavně německý odpad by nás přímo zavalil. Spalovny by shrábly peníze, lidé kolem zase škodlivé emise. Co tedy udělat? Řešení se rýsují dvě: jednak nastavit celoevropské normy na nakládání s odpady tak, aby se vývoz smetí tolik nevyplatil. A zadruhé pořádně zpoplatnit ekologické škody. To však zatím ekonomové ani politici neumí. (K tématu podrobně na str. 18.) Nejcitovanějším tuzemským ekonomem je s úctyhodnými 564 „zářezy“ od počátku roku analytička Nextfinance Markéta Šichtařová, následovaná hlavním ekonomem Volksbank Vladimírem Pikorou (417 citací). Novináři jejich hlas potřebovali ke všemu možnému – kurzu koruny, růstu stavebnictví či cen, inflaci či nezaměstnanosti. Tam, kde mluví víc nezávislých ekonomů najednou, vychází opět nejlépe duo Šichtařová a Pikora (203 citací). Nutno říct, že oba umí většinou srozumitelně a málo slovy problém komentovat a ve své analýze se většinou ani neliší. Aby se také lišili, když jsou to manželé. – MP –, – MŠ –

Tak na kolik procentních bodů to dnes vidíš, drahá? FOTO ARCHIV RODINY

Vláda za necelé čtyři roky udělala několik důležitých kroků kupředu. Bezkonkurenčně nejvýznamnější normou je zákon o podpoře obnovitelných zdrojů energie, který otevře cestu na domácí trh větrným a malým vodním elektrárnám, spalování energetických plodin či solárním panelům. Nejenže má do roku 2010 snížit exhalace oxidu uhličitého o ekvivalent toho, co vypouští zhruba polovina osobních aut na našich silnicích. Především rozhýbe soukromé investice do moderního průmyslového odvětví. Účelem normy totiž není dotacemi vyrovnávat ekonomický rozdíl mezi čistými a špinavými zdroji, nýbrž nakopnout rozvoj nových technologií. Velkým plus bylo také rozdělení takzvaného druhého pilíře evropských agrárních dotací: tedy peněz, které mají sloužit jinak než k přímému financování zemědělců. Česká vláda s nimi naložila celkem rozumně. Odmítla následovat příklad některých zemí EU a převést část přidělené částky na přímé subvence do velkovýroby. Dotační programy přitom výrazně zaměřila na rozvoj venkova a na péči o krajinu či obnovu zeleně. V příštích několika měsících budou ministři rozhodovat o obdobných pravidlech na roky 2007–2013. Zda vychytají mouchy současného systému a vylepší jej, nebo otočí o sto osmdesát stupňů a nasypou peníze do udržování průmyslového zemědělství, patří mezi klíčové ekologické otázky začínajícího roku. Třetím důležitým výsledkem je, co se nestalo. Politici několikrát odmítli různé podněty, aby seškrtali práva občanů vyjadřovat se ke stavbám dolů, továren, skládek a dalších velkých projektů ve svém sousedství nebo omezili přístup veřejnosti k informacím o znečištění. Všechny tři vlády (Špidlova, Grossova i Paroubkova) zařadily výslovný nesouhlas s omezováním občanských

práv v ekologických zákonech do svých koaličních smluv a programů; sněmovna takové návrhy vícekrát hodila do koše.

A co se nepovedlo Říjnová zpráva OECD nicméně varovala, že po slibném rozjezdu začátkem devadesátých let se pokrok u nás téměř zastavil. Česká republika patří s 12 tunami na obyvatele k evropským rekordmanům v exhalacích oxidu uhličitého. Jde patrně o nejvážnější ekologický problém země. Vláda zde však – s výjimkou obnovitelných zdrojů – naprosto selhala. Nejenže neudělala skoro nic, ministr životního prostředí dokonce navrhl, aby kabinet dovolil elektrárnám, chemičkám, hutím a dalším průmyslovým podnikům zvýšit znečištění ještě o dalších deset procent. Mezi hlavní příčiny znečištění patří značná energetická náročnost české ekonomiky, která má vzhledem k vysokým nákladům na energie dopad také na konkurenceschopnost. Pomoci měla neutrální zelená daňová reforma: nižší zdanění práce s tím, že rozdíl uhradí vyšší daně z energie. Taková operace, vyzkoušená v řadě evropských států, motivuje k modernizaci a investicím do efektivnějších technologií. Všechny tři koaliční vlády v programových manifestech anoncovaly, že s ní bezodkladně začnou. Ministerstvo životního prostředí připravilo celkem kvalitní návrh, který však skončil v šuplíku. Klíčoví politici jej slovy podporují, ale žádný se za něj nepostavil a neučinil z něj svůj zásadní program. Podobným zklamáním je recyklace odpadků. Česká republika využívá něco kolem 13 % komunálního odpadu – přitom v Rakousku, Německu a dalších zemích je míra asi padesátiprocentní. Hlavní příčinou jsou špatné recyklační služby. Zatímco běžné popelnice stojí před každým domem, k barevným kontejnerům na tříděný odpad se musíme vydat v průměru 170 metrů daleko od svého bydliště. Vláda přitom začala dobře. Už v červnu 2003 na návrh Libora Ambrozka schválila progresivní plán nakládání s odpady v příštích deseti letech, který počítá s postupným růstem recyklace. Zůstal však jen na papíře.

Úkoly na další roky Z toho vyplývají hlavní úkoly pro příští vládu. V prvé řadě musí po obnovitelných zdrojích rozhý-

Nejbohatší nemusí znamenat nejlepší O pomyslný titul „středoevropského tygra“ soutěží vícero zemí včetně Česka a Slovenska. Rozhodují ale trendy, nikoli momentální síla. Začátkem 90. let bylo Slovinsko jasným premiantem bývalého východního bloku. V přepočtu na hrubý domácí produkt bylo asi dvakrát bohatší než Česká republika. Jugoslávský hospodářský model měl k tržní ekonomice přece jen mnohem blíže než tuhý husákovský socialismus. Blízkost Západu byla zřetelná i v relativní otevřenosti ekonomiky. Odluka od bývalé Jugoslávie sice proběhla násilně, ale rychle a bez velkých obětí. Samosprávné orgány již léta před rozpadem federace fungovaly s velkou mírou autonomie. Slovinské podniky si vydobyly uznání už v období socialismu: výrobce generických léčiv Krka, výrobce domácích spotřebičů Gorenje, nábytkářské firmy atd. Burza v Lublani byla založena v roce 1989 jako první v celém postkomunistickém světě. Příznivější startovací podmínky si lze tedy stěží představit. Malá otevřená ekonomika (2 miliony obyvatel) s dobrou strategickou polohou. V posledních letech si však pověst tygra získává spíše Estonsko. Jeho pozice byla zpočátku mnohem těžší už jen kvůli postsovětské chudobě. Přesná data chybí, ale výkonnost ekonomiky počátkem 90. let lze odhadnout na polovinu výkonnosti českého hospodářství v přepočtu na hlavu. Estonská ekonomika (země má 1,4 milionu obyvatel) byla silně provázána se Sovětským svazem a nejbližší západní stát – Finsko – sám zápolil s následky těžké recese způsobené výpadkem sovětského trhu.

Ještě v roce 1997 bylo Slovinsko 2,75krát bohatší než Estonsko, pokud údaje o hrubém domácím produktu udáváme v nominálním dolarovém vyjádření. Podle údajů za rok 2004 je Slovinsko stále ještě bohatší, ale již jen 1,9krát. Celková velikost ekonomiky Estonska vyjádřená v dolarech vzrostla v posledních deseti letech celkově 6,5krát. V přepočtu na HDP v paritě kupní síly (což je lepší měřítko životní úrovně) vede Slovinsko nad Estonskem již jen o 33 procent.

Růst i bez dotací Dohánění náskoku nelze vysvětlit jen tím, že Estonsko bylo chudé, a proto mělo větší prostor k růstu. Podle této logiky by velmi rychle měly růst ekonomiky Běloruska, Ukrajiny, Gruzie nebo Arménie, což není pravda. Vysvětlení tkví v radikálních reformách z první poloviny 90. let. Jejich důsledky se v plném rozsahu projevují teprve nyní. Především jde o rovnou daň, kterou Estonsko zavedlo navzdory doporučením všech mezinárodních institucí. Tento „experiment“ se bohatě vyplatil. Teorie nelhala: rovná daň znamená menší deformaci ekonomiky než progresivní daňové systémy, a tudíž rychlejší růst. Ve 3. čtvrtletí 2005 rostla estonská ekonomika o téměř jedenáct procent ročně, zatímco slovinská jen o 3,7 %. Rychlého hospodářského růstu dosáhla estonská ekonomika i bez nákladné podpory zahranič-

bat další čistá odvětví: recyklační průmysl a technologie zvyšující energetickou efektivnost. Mělo by se tak stát se spuštěním ekologické daňové reformy a balíčkem zejména legislativních opatření k podpoře využívání odpadu. Ovšem české exhalace oxidu uhličitého se musí stát politickým tématem i samy o sobě. Důležité jsou nejen přímé kroky proti emisím samotným, ale také debata o těžbě uhlí v Podkrušnohoří. Nejde totiž pouze o obce, kterým hrozí vystěhování a srovnání se zemí. Rozšiřování dolů by zároveň konzervovalo současnou energetiku. ČEZ už anoncoval plán obnovy svých uhelných elektráren, na které připadá asi 30 procent veškerých zdejších emisí. Pokud dojde na zbourání Horního Jiřetína a Černic, hodlá postavit o 1320 megawattů (zhruba dvě třetiny Temelína) instalovaného výkonu více. Prolomení limitů těžby, jež vesnice chrání, tedy účinně pohřbí iniciativu ke snižování znečištění. Další problém: po vstupu do Evropské unie začal na českých silnicích rapidně růst počet kamionů. Politici se s ním prozatím hodlají vypořádat zaváděním mýtného. Samo o sobě ovšem nákladní auta na koleje nevyžene, natož aby účinně motivovalo podniky k využívání místních zdrojů namísto převážení zboží z jednoho konce Evropy na druhý. Zdejší politici by se proto měli poohlížet také po koncepčnějších opatřeních. Konečně před českými politickými špičkami stojí důležitý a už dlouho odkládaný úkol: razantně reformovat lesní zákon. Lesy pokrývají třetinu republiky. Jsou místem, kam chodíme na výlety, zajišťují zásoby vody, chrání před erozí a povodněmi. Podle statistik se v posledních letech navzdory nižším exhalacím opět zhoršuje jejich zdravotní stav. Způsobuje to špatné hospodaření: umělé smrkové monokultury, holosečné kácení, kompletní vyvážení živin z porostů. Proto je nutná rozsáhlá změna legislativy, která by zajistila šetrnější hospodaření namísto pouhé továrny na dřevo. Zda se to všechno politikům podaří, otestují už letošní volební programy. Ukážou totiž, jestli se strany chystají o ekologických tématech hlavně filozofovat, nebo je prakticky řešit. Vojtěch Kotecký Autor je programový ředitel české ekologické organizace Hnutí Duha.

Q

ních investic. Celkový objem státní pomoci v letech 2000–4 činil v Estonsku jen 0,11 % HDP, ve Slovinsku 0,51 % a například v Česku masivních 2,80 % HDP. Estonsko si získalo renomé svým pokročilým internetovým bankovnictvím, dostupností internetu i na venkově a systémem internetové telefonie Skype. Estonsko nevede jen ve vyspělosti bankovnictví, ale i kapitálových trhů. Burza v Tallinu je elektronicky integrována s Rigou, Vilniusem, Kodaní, Helsinkami a Stockholmem v rámci nordického akciového trhu OMX. Estonsko je příkladem, že „znalostní ekonomika“ není jen prázdná fráze. Rovná daň přináší i větší komfort. Časopis The Economist připomíná, že 80 procentům Estonců stačí na vyplnění internetového daňového přiznání jen několik minut. Zároveň cituje nejmenovaného slovinského úředníka: „Náš daňový systém je tak komplikovaný, že mu nerozumí ani experti, natož zahraniční investoři. Trvá od března do října, než stát zpracuje agendu. V Estonsku na to stačí pět dní.“

Otázka času Estonsko uvažuje o snížení daňové sazby, protože dosavadních 24 % je příliš mnoho. Státní rozpočet je v soustavném přebytku (1,8 % HDP v roce 2004). Celkový státní dluh činí 4,9 % HDP, což je pakatel ve srovnání s průměrem eurozóny 75 % HDP. Daňová zátěž se blíží 40 % HDP – více než daňová zátěž Česka, které se pohybuje kolem 37 procent HDP. Ukazuje se tedy, že po odstranění deformačního efektu progresivních daňových sazeb si ekonomika může dovolit překvapivě vysoký objem veřejných výdajů, aniž by byl narušen růstový potenciál. Srovnávání dnešní ekonomické úrovně a řeči o tom, kdo koho dohnal, jsou tak velmi ošidné. Slovinsko je stále ještě hospodářsky silnější než Estonsko, ovšem vyrovnání je zřejmě jen otázkou času. Slovinsko představuje příklad toho, jak může solidní ekonomika usnout na vavřínech a ztratit dech. Pro Česko z toho vyplývají dosti významné závěry, zvláště v relaci k sousednímu Slovensku. Pavel Kohout Autor ekonom, pracuje v PPF.

Q

EKONOMIKA


9

Pozor, vyletí Kodak Vítězství digitální technologie mění osud tradičních firem cent. Pak se pokles ceny téměř zdvojnásobil (za poslední rok spadly ceny digitálních aparátů firmy o 17 procent). Olympus současně zvýšil výrobu o 20 procent. Ale přesto firma na prodeji digitálních fotoaparátů začala prodělávat. Pokud totiž výrobce kromě snížení ceny nezareaguje nějakým technickým či jiným zlepšením, skončí jeho dílo ve „výprodeji“. Fotoaparáty se začínají podobat počítačům, jejichž výkon se velmi rychle zvyšuje, takže zákazníci své stroje často obměňují.

Nástup elektroniků

Zmáčkněte spoušť a zbytek nechte na nás. FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

N

a začátku letošního roku potkalo fandy fotografování pár překvapení. Firma Konica Minolta oznámila konec výroby klasických fotoaparátů, přístroje na film hází přes palubu i Nikon, omezení výroby celuloidových pásů oznámila Fuji. Klasické minilaby hynou na úbytě, zatímco ceny digitálních fotoaparátů padají dolů. Dokonce Kodak, kdysi synonymum pro film a fotoaparát, chce letos propustit polovinu zaměstnanců a vrhá se na elektroniku. Je tedy čas zahodit starý fotoaparát a vrhnout se do digitálního světa?

Čínská ryba Rychle se měnící svět fotografie lze ukázat na příkladu amerického Kodaku. Ještě před několika lety se třásl na to, že se usadí na čínském trhu. Kvalitní fotoaparáty zde chyběly, a hlavně zde byl nedostatek dobrých minilabů. Firma zaměstnala tisíce lidí, otvírala pobočky v bohatnoucích čínských městech. Ještě loni tvrdila, že prodej filmů v Říši středu bude hlavním zdrojem jejích příjmů. Že i v Číně se zrodil nový digitální svět, pochopil prý šéf Kodaku Antonio Peréz poté, co mu jeden z jeho podřízených vyprávěl následující příhodu: „V Šanghaji jsem viděl chlápka s prostým bambusovým prutem, jak chytil rybu. Najednou sáhnul do kapsy, udělal fotku té ryby a odeslal ji někomu mobilním telefonem. Pak mu zavolal, dohodl se s ním na prodeji té ryby, a nakonec mu ji odvezl.“ Žádní zprostředkovatelé. Ten člověk přeskočil všechny západní

složité cesty mezi dodavatelem a odběratelem, radoval se Peréz počátkem roku v novinách Financial Times. Jenže změnu zaregistroval pozdě. Firemní stratégové totiž tvrdili, že bude trvat ještě mnoho let, než kontinentální Asie dohoní v používání digitálních fotoaparátů Spojené státy a Japonsko. První digitální fotoaparát, který vznikl v laboratořích Kodaku už v sedmdesátých letech, nebudil právě dojem použitelnosti – vážil 3,5 kg a jeho rozlišení bylo 0,1 megapixelu (v současnosti začíná být standardem rozlišení pět megapixelů a třímegapixelové fotoaparáty jsou běžně zamontované v mobilech).

Jen změna se počítá Hlavní zlom nastal po roce 2000. Zatímco v roce 1999 se celosvětově prodalo 5,5 milionu digitálů, tři roky poté to bylo 30 milionů a letos překoná prodej stomilionovou hranici. Napomohl tomu jak vývoj dokonalejších snímačů, tak počítačových programů na zpracování obrázků. Na rozdíl od historického vývoje na trhu fotoaparátů ale nevedlo zavedení nových výrobků k tomu, že by se na nich první výrobce „napakoval“. Ostrá konkurence zkrátila životnost výrobku – chvíli mají nové fotoaparáty vysoké ceny, ale ty pak rychle letí dolů. Firmám klesají zisky, zákazníci se ale radují. Jenže firmy zjišťují, že toto není recept na úspěch: například průměrná cena digitálního fotoaparátu poměrně úspěšné firmy Olympus klesla za čtyři roky od roku 1999 o 40 pro-

Nezadržitelnou změnu si u Kodaku začali pomalu uvědomovat v roce 2003. Tehdy poprvé většina zákazníků ve Spojených státech i v Evropě dala přednost digitálním přístrojům před filmem. Bylo málem pozdě. Již o rok dříve zkrachoval Polaroid – výrobce přístrojů na okamžitou fotografii. Následovaly ho další menší firmy, a pak dokonce německý obr Agfa. Nejhůře byly postiženy firmy, které hlavně prodávaly filmy a zpracovávaly fotografie. Výroba skel do objektivů je v principu pořád stejná, stačí dodat elektroniku. Ale zbytek procesu se změnil. Lidé chtějí „ušetřit“ – proč by dávali několik korun za vyvolání každého políčka již tak drahého filmu, když stačí prostě cvakat a obrázky si prohlédnout na počítači? Z toho těží výrobci softwaru, počítačů a tiskáren. Ve Spojených státech například dnes téměř polovina lidí zhotovuje své fotografie na domácí tiskárně a jen necelá čtvrtina chodí do minilabu. Kodak na to zareagoval pomalu, ale jasně. Rozhodl se razantně omezit klasickou výrobu a zpracování filmů a více investovat do vývoje nových digitálních technologií. Cíl je zlepšit nejen fotoaparáty (Kodak vyvinul například první digitální fotoaparát, který se může bezdrátově spojit s tiskárnou, či přístroj se dvěma objektivy), ale zejména prodat zákazníkům i programy na zpracování fotografií či jejich zasílání po internetu i prostřednictvím telefonu. Kvůli tomu se Kodak spojil například s výrobcem mobilů Motorolou či firmou na internetové telefonování. Přestože Kodak podle Financial Times svůj přechod na digitál úspěšně zvládl, není jasné, zda přežije. Budoucnost fotoaparátů mají dnes totiž ve svých rukou spíše tradiční výrobci elektroniky. Stačí se jen podívat do obchodu, kde se vedle Nikonu či Kodaku blyští přístroje značky Panasonic či Sony (ta bude vyrábět část produkce Minolty). Umějí si totiž s elektronikou lépe poradit a mají i více prostředků na vývoj. Tradiční výrobci fotoaparátů se teď soustřeďují spíše na lékařské či kancelářské přístroje.

spotřební elektroniky. Lidé je navíc začínají využívat nejenom k zábavě, ale stejně jako onen čínský rybář i k práci. Aby ne, když budou stále levnější: podle předpovědi britské marketingové společnosti Datamonitor klesnou do roku 2009 ceny průměrně o třetinu. Rychleji než ceny malých fotoaparátů budou klesat ceny zrcadlovek. Na druhou stranu postupně vymizí dnešní kompakty mající funkce, které jsou běžné na zrcadlovkách. Takže pokud si chcete koupit digitální fotoaparát s možností ručního nastavení clony a času, kupte si ho brzy. Pokud čekáte na levnou digitální zrcadlovku, můžete ještě chvíli počkat. A pokud chcete kompakt? Kupujte kdykoli a staré zahazujte. Digitální fotka se stává stejně spotřební věcí, jakou kdysi býval film. Marek Hudema Autor je redaktorem Hospodářských novin.

Dalas tam správný film? FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Zavřete oči, film odchází Tento vývoj napovídá, jak bude vypadat budoucnost fotoaparátů. Klasické filmové přístroje se stanou drahou raritou pro „fajnšmekry“ a některé profesionály – stejně jako je to dnes s velkoformátovou fotografií, která byla kdysi také běžná. Digitální fotoaparáty čeká kromě zvětšování rozlišení (i když větší než současné většina lidí už nepotřebuje) a displeje vylepšení dalších funkcí (například systémy proti třesu obrazu či odstranění šumů). Stávají se zkrátka výrobkem

INZERCE

Domov Sue Ryder o. p. s., Michelská 1/7, Praha 4

vypisuje výběrové řízení na pozici

„Ředitel/ka Fundraisingu“ Stručný popis pozice: Ředitel fundraisingu je odpovědný za vytváření koncepce fundraisingu (strategický FR plán, metodika aj.), za koordinaci jednotlivých fundaisingových činností (koordinace vytváření, údržby a sdílení databází projektů, zdrojů, donátorů, péče o dárce), dále je odpovědný za získávání finančních prostředků, zejména ze soukromých (individuální dárcovství) a korporátních zdrojů ve prospěch činností, aktivit a projektů DSR v souladu s jeho posláním a statutem. Požadované předpoklady: SŠ, VŠ vzdělání, nejlépe ekonomického zaměření, orientace v ekonomické agendě, schopnost týmové práce, dobrá znalost AJ, znalost práce na PC. Vysoké pracovní nasazení, orientace na výsledky, orientace v oboru FR či marketingu vítána. Nabízíme: Přátelské a motivující prostředí k práci, možnost osobního růstu, práce v etablované a respektované NNO organizaci, zaměstnanecké výhody. Finanční ohodnocení dohodou. Životopis v ČJ a AJ zasílejte do 28. 2. 2006. Bližší informace o naší organizaci získáte na: www.sue-ryder.cz Kontaktní osoba: Hana Krejčová, tel.: 244 029 152, e-mail: [email protected]

Q

Společnost NAVATYP a. s. – Divize Reality přijme na HPP uchazeče na pozici

samostatného managera pro činnost realitní a obchodní SŠ vzdělání podmínkou (nejlépe stavebního zaměření), AJ výhodou. Životopis zasílejte na e-mail: [email protected]

10

ZAHRANIČÍ


Schüssel před svým Rubikonem Evropská unie čeká na odpověď, jak dál po loňském krachu ústavy

„O

d počátku jsme já a má komise karikováni, že zastáváme určitou politickou orientaci. Dobře, nechte mě ale říci toto: v mé komisi jsou socialisté...“ Poukaz na Vladimíra Špidlu z úst José Manuela Barrosa se utopil ve smíchu socialistických poslanců z Francie. Pro tamní rovnostářské levičáky je totiž Evropská komise výspou liberalismu a pravice. A před červnovým summitem EU se každý snaží své pozice posílit co nejvíce. To se odehrává v několika rovinách. Liberální komise vsadila na marketing. Komisařka Margot Wallströmová bude podle nové strategie dávat na webové stránky více neoficiálních fotografií usměvavých politiků, její šéf zase objede několik národních parlamentů. O dokonalé reprezentaci všech názorových proudů vypovídá i to, že jiný komisař Louis Michel si najal pro práci na nové ústavě Jacquese Delorse. Přitom snad nikdo jiný nevytáčí euroskeptiky k nepříčetnosti tak jako právě bývalý federalistický šéf komise. To, že se evropský konsenzus druhé poloviny 20. století definitivně přežil, ilustrují i námluvy britských konzervativců a europoslanců z ODS. Společným trnem v oku je jim přílišný „federalismus“ Evropské lidové strany – Evropských demokratů. Dávno pryč jsou časy, kdy dvě obrovské frakce, lidovci a socialisté, tvořily hlavní dění ve Štrasburku. Důvody jsou dva. Ve spolku s „novou“ Evropou se čím dál jasněji projevují dlouhodobé mantinely národních politik (obecný liberalismus postkomunistických států, ale i francouzská pravice hájící sociální stát). Zadruhé: Evropský parla-

ment už dávno nehlasuje o nepodstatných deklaracích. Připomeňme, že podle euroústavy měl posílit svoji roli – spolu s právem veta – ve všem, kde se rozhoduje kvalifikovanou většinou (nově i spravedlnost, přistěhovalectví, azylová politika). Společným jmenovatelem francouzského výsměchu Barrosovi i drolícího se europarlamentu je už přestárlé nastavení evropských institucí. To, co vzniklo na myšlence konsenzu, se musí postupně vyrovnat i s demokratickým střetem názorů. Jak? Odpověď měla dát ústava. Ta je sice po odmítnutí ve Francii a Nizozemsku v kómatu, řečeném „období reflexe“. Ale to skončí právě červnovým summitem.

Euromotor se zadrhává Na summitu vystoupí nejspíš dva a půl hráče. Ti dva budou Francie a Německo. Francouzský prezident Jacques Chirac, jenž porážkou referenda utrpěl osobní prohru, nemůže podruhé navrhnout totéž. Už se nechal slyšet, že chce ústavu výrazně zeštíhlit. Taktiku vyzobat zásadní věci (reforma institucí a posílení europarlamentu) asi doplní i o obnovený ambiciózní návrh – zřídit ministra zahraničí EU. Na francouzské pravici ale rezonuje i koncept Chiracova možného nástupce Nicolase Sarkozyho. Podle něj by se nejlépe vyjímal velmocenský koncert šesti nejsilnějších států (Francie, Německo, Velká Británie, Itálie, Španělsko a Polsko), které by vedly evropskou spolupráci. To je ale jen přitvrzená verze dvourychlostní Evropy, kdy by některé státy postupovaly v integraci vzájemných politik rychleji než druhé.

Německo ovšem dvourychlostní Evropu rozhodně nechce. Kancléřka Angela Merkelová neslevila z bytostné federalistické víry svého socialistického předchůdce. Její koncepce by ráda zachovala euroústavu jako silný a integrální dokument, přeloženo do češtiny – euroústavu s jiným jménem. „Stojíme za ústavou. Období pro reflexi není výmluvou pro její odhození,“ řekla. Jenže už nedodala, jak se její víra v text ústavy shoduje s demokratickým NE Francie a Nizozemska. Zmíněnou půlkou je nyní předsednické Rakousko. Pro lidoveckého kancléře Wolfganga Schüssela jde ale spíše o danajský dar k šesti úspěšným letům v křesle šéfa vlády. Schüssel má za sebou podobnou atmosféru jako Chirac ve Francii. Přes 80 % Rakušanů si podle Eurobarometru o EU nemyslí nic dobrého, právě tolik jich odmítá členství Turecka, domácí nacionalisté by rádi získali nějaký politický bod a sám kancléř jistě nezapomněl, že na něj tehdejší evropská čtrnáctka uvalila sankce za alianci s Jörgem Haidrem. I proto zřejmě kancléř zásobuje Evropany nijakými vyjádřeními. Ústava prý „není mrtvá, ale ve schvalovacím procesu“ a nejvyšší Schüsselovou ambicí je připravit na červen „kalendář“ jejího dalšího schvalování. Na rozdíl od britského předsednictví ale nemůžeme čekat žádný entuziasmus, s jakým se (nakonec nepříliš úspěšně) snažil kontinent ohromovat Tony Blair. Schüssel tak zaujal takřka ke všemu polovičatou pozici. Doma si nyní integrační ústavu nepřejí, ale státnicky je třeba navrhnout na summitu další osud EU a jejích orgánů. S Tureckem se musí „objektivně jednat“, ale – slovy kancléře – „konec hovorů o přistoupení je stále otevřený“.

Naopak jistou aktivitu můžeme od Rakušanů čekat při vyjednávání o vstupu Chorvatska a Makedonie. Balkán je totiž dle rakouské ministryně zahraničí Ursuly Plassnikové „přirozený bod zájmu rakouského předsednictví“. Když ale přijde řeč na institucionální reformu podle Rakouska, Plassniková je náhle nejistá a neví, zda není „na novou kapitolu EU příliš brzy“.

Jasný názor v nedohlednu Dá tedy červnový summit pod rakouským předsednictvím odpověď na to, jak reformovat EU a její instituce? Schüsselův kalendář asi změnu nepřinese. Kancléř by totiž musel jasně pojmenovat otázku, která veškeré debaty o budoucnosti evropských institucí zastřešuje: Jsme stále ještě minulým spolkem států, kde se v zájmu bezpečí a spolupráce konsenzuálně dohadují suveréni? Nebo už chceme být spolkovým státem, kde rozhoduje většina? Pokud půjdeme cestou tvoření evropského politického národa, pak se Čechům dostane v mnoha záležitostech takové minimální moci a zastoupení, jaké náleží 10 milionům obyvatel v půlmiliardovém svazku. Pokud ne, Evropa zase promarní šanci účinně spolupracovat v mnoha oblastech na kontinentě a navenek posílit svou roli jednotnou politikou. Třetích cest však nejspíš není, byť se o to Rakousko v následujících měsících jistě pokusí. David Klimeš Autor je novinář.

Q

V národních dresech, nebo raději v barvách svých názorových klubů? V tom se Špidla se Schüsselem neshodnou. FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

Dobří chlapci se špatným pozdravem Výstřelky fašismu v Itálii ukazují na jednu věc: v zemi neproběhla poválečná katarze. V pátek 27. ledna si většina civilizovaného světa připomněla Den holocaustu. Toto výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi bylo letos dokonce poprvé celosvětově autorizováno rozhodnutím OSN. Pouhých osmačtyřicet hodin poté byl však římský Olympijský stadion svědkem scény, která s tímto pietním dnem podivně kontrastovala. Během fotbalového zápasu Livorna s místním Laziem se v sektoru příznivců konkurenčního klubu AS Řím objevily vlajky s hákovými kříži, keltskými runami a portréty Benita Mussoliniho, doplněné o transparenty s nápisy jako „Gott mit uns“ nebo „Lazio–Livorno, stejná iniciála, stejná pec“. Policii ani pořadatele to příliš nevzrušilo a ligové utkání se v klidu dohrálo. Někteří fanoušci se sice pokusili do sektoru proniknout a transparenty strhnout. Policisté jim v tom ale zabránili – prý proto, aby nedošlo k nežádoucím střetům. Skandál vypukl teprve následujícího dne, kdy se celá věc dostala na titulní stránky italského

tisku. Média i zástupci římské židovské komunity odsoudili především nečinnost policie. Ta přitom mohla podle platné legislativy bez problémů zasáhnout. Stejná výtka platí také rozhodčímu zápasu, který měl utkání přerušit, dokud nebude zjednán pořádek. Ukazuje tato událost a její publicita něco obecnějšího? Ano – a neplatí to jen pro Itálii. Leckde se stává v rámci historické relativizace přijatelným i to, co by dříve neprošlo.

Nejde jen o negramoty Velká publicita spojená s aférou donutila úřady rychle konat a ministr vnitra Giuseppe Pisanu záhy oznámil odhalení jedenácti mladíků, kteří měli incident na svědomí. Ti podle něj mezi fotbalové tifosi nepatří, mají blízko k militantně pravicové straně Forza Nuova (Nová síla). Jenže i kdyby bylo toto vysvětlení pravdivé, nic to nemění na skutečnosti, že tvrdé jádro fanouš-

ků obou římských klubů patří v Itálii k nejhorším. Nyní se nechutné nápisy a symboly objevily v sektoru příznivců AS, ale před několika lety se zase vyznamenali vlajkonoši Lazia. Během zápasu s městským rivalem jeho příznivcům vzkazovali: „Osvětim bude vaší vlastí, pece vaším domovem.“ Oba tábory přitom paradoxně dokážou také spolupracovat, například v regionálních volbách společně podpořily kandidáta pravicové Národní aliance. Pokud by se při nechutných scénách na fotbalových stadionech jednalo jen o výstřelky několika pologramotných jedinců (kupříkladu slůvko „Gott“ v hesle Gott mit uns vytrvale píšou s jedním „t“), asi by se celkem nic závažného nedělo. Bez přehánění je však možno říct, že tyto jevy jsou příznačné pro to, jak se italská společnost (ne)vyrovnala s fašistickým dědictvím. Po Mussoliniho pádu totiž v zemi prakticky žádná hlubší katarze neproběhla, viníci nebyli až na výjimky potrestáni. Mnoho z nich se naopak zapojilo do politiky: parlamentní stranu Italské sociální hnutí (vládní Národní aliance je jeho nástupcem) vedli lidé, kteří byli v době diktatury radikálními fašisty. Hlavní síly politického spektra sice svou identitu založily na odboji let 1943 až 1945, staré rány ale otevírat nechtěly a důsledné vyrovnání s minulostí nepožadovaly.

Mussolini od černocha Toto paradigma se ale postupně měnilo. Především komunisté kolem sebe na základě své role v odboji budovali až mytickou aureolu, a tak se jejich oponenti pokusili tento nimbus rozbít. S bojem proti komunismu však šel často ruku v ruce

ještě další jev: byla jím relativizace odboje jako celku. V tomto podání byla doba závěru druhé světové války bratrovražednou občanskou válkou, v níž se zrůdností dopouštěly obě strany. Nelze přitom jednoznačně říct, kdo byl lepší. Také většina těch, kteří zůstali věrni ducemu, totiž byla vedena autentickým vlastenectvím. Po skončení studené války a nástupu Silvia Berlusconiho tento výklad dějin dále zesílil. Premiér ve svých médiích nabízí pohled, podle něhož fašismus patří definitivně do historie a pro dnešní Italy už není relevantním tématem. Jistě, došlo k zavrženíhodným zločinům, ale Mussolini nebyl úplně špatný chlapík a udělal také leccos dobrého. A hlavně, už je to dávno. Když Paolo di Canio, kapitán Lazia Řím, na hřišti své příznivce zdravil římským pozdravem (v našich zeměpisných šířkách známým spíš jako hajlování), Berlusconi ho odmítl odsoudit, protože di Canio je „dobrý chlapec a jeho pozdrav nemá žádný význam“. Bylo by možné v centru Berlína volně koupit podobiznu Adolfa Hitlera? Těžko, samozřejmě. V římských ulicích bez problémů pořídíte velké plakáty Mussoliniho. Společně s portréty Eminema, Brada Pitta nebo Britney Spearsové je prodávají povětšinou černošští obchodníci. Vzhledem ke genocidní politice, kterou v Africe prováděla fašistická Mussoliniho vláda, je v tom skutečně mrazivá ironie. S nadsázkou řečeno, asi jako kdyby Židé nabízeli suvenýry s vyobrazením jistého malíře pokojů… Ondřej Houska Autor je historik.

Q

ZAHRANIČÍ


11

Arábie, myslíš to upřímně? V Jemenu uprchli věznění teroristé al-Káidy a Amerika žádá větší kontrolu

J

emen je zemí předků Usámy bin Ládina a také oblastí, která dlouho skýtala útočiště jeho příznivcům. Z Jemenu mířili džihádisté do Afghánistánu a Iráku i plánovali útoky proti západním cílům. A právě v této zemi uprchlo v pátek 3. února 23 vězňů, z nichž přinejmenším 13 bylo ve výkonu trestu za činy související s terorismem a napojením na síť al-Káida. Uprchli z přísně střeženého objektu tajné služby PSO (Political Security Office) zodpovědné přímo prezidentu Sálihovi, a to v samém centru metropole San’á. Washington vyjádřil „hluboké znepokojení“ a označil Jemen za pochybného spojence v boji proti terorismu. USA budou žádat větší kontrolu nad věznicemi, kde jsou členové al-Káidy umístěni.

Příliš propustné věznice Na svobodu se dostal Džamál Al Badawí, organizátor útoku na americkou válečnou loď Cole v Adenu v říjnu 2000, odsouzený na 15 let. Dalšími uprchlíky jsou podle Interpolu Fawáz Jahjá Al Rabií, organizátor útoku na francouzský tanker Limburg v říjnu 2002, a americký občan Jaber Elbaneh, patřící k „lackawanské šestce“, skupině obviněné v USA z poskytování materiální podpory terorismu a absolvování výcviku v táborech al-Káidy v Afghánistánu. Přitom Badawí utekl ze zařízení spravovaného PSO již podruhé. Po útěku se skupinou deseti odsouzených z žaláře v Adenu v dubnu 2003 byl dopaden až o rok později a jistí jemenští představitelé se snažili nárokovat si odměnu na jeho dopadení vypsanou Washingtonem ve výši milion dolarů. Nyní se hledají komplicové a jsou vyslýcháni zaměstnanci PSO. Akci by totiž bez podpory zevnitř nebylo možné technicky provést. Podiv vzbuzuje fakt, že všichni odsouzení sdíleli jednu celu umístěnou v podzemí objektu, odtud prokopali tunel 40 m dlouhý až do mešity mimo areál objektu – tunelem prošli a mešitu opustili společně s věřícími. Kopali prý lžícemi a v cele přitom hráli fotbal, aby podezřelé zvuky nebylo slyšet. Nebo spíše čekali, až se k nim prokope někdo z mešity, aby bylo možné nenápadně odvézt tuny hlíny? Ať tak nebo tak, v bezpečnostních silách i samotném PSO se zřejmě najde řada sympatizantů s al-Káidou. Bývalý jemenský diplomat

Ahmad Al Hasaní, žádající o politický azyl v Británii, vojenské složky dokonce obvinil z podílu na útoku na loď Cole. Al Hasaní v té době velel jemenskému námořnictvu. Tyto spekulace byly samozřejmě dementovány. Vzhledem k sofistikované organizaci útěku a pozdě nastartované pátrací akci se uprchlíci zřejmě v San’á nezdrželi dlouho. Mohou se ztratit ve východní Africe. Například směrem do Somálska čile pendlují pašerácké lodě s uprchlíky a zbraněmi, ačkoli je tato země pod zbrojním embargem OSN. Další možností jsou hory na severu, kam vládní kontrola nesahá a kde se již od roku 2004 vedou tuhé boje s přívrženci šejcha Badruddína Al-Huthího. Navíc Badawí podle Interpolu možná utekl dříve než zbytek vězňů. Prezident Sálih odmítl, stejně jako při kauze Cole, žádost FBI o povolení k výslechu osob zadržených na jemenském území s poukazem na suverenitu státu.

Jemen proti al-Káidě Jemen rozhodně není v boji proti islamistům pasivní, vede ho ale na vlastních frontách a zasahuje do něj i kmenová politika. Od 11. září 2001 proběhl soud s několika desítkami osob obviněných z napojení na al-Káidu a terorismus, dvě skupiny byly odsouzeny (za útoky na Cole a Limburg), jiné osvobozeny. Jemen má s radikálním islamismem své vlastní problémy. Z násilných incidentů jsou kromě al-Káidy podezíráni stoupenci již zmíněného šejcha Al-Huthího ze sekty zajditů, který byl zabit v září 2004, ale jeho klan pokračuje v protivládním odporu. Pro obvinění z terorismu se před soudem ocitlo přes 800 jeho příznivců. Nejsou součástí al-Káidy, nicméně sdílejí antiamerikanismus a obviňují Sálihovu vládu, že slouží Američanům na úkor vlastního lidu. Pravdu mají v tom, že po 11. září Jemen začal v potírání terorismu s Washingtonem spolupracovat a zařadil se mezi příjemce US Aid. CIA v říjnu 2002 v cíleném útoku zlikvidovala údajného šéfa al-Káidy v Jemenu Alího Al Harthího. A funguje to i opačným směrem: jak potvrdil pro al-Džazíru ministr vnitra Al-Alímí, loni Američané předali justici v San’á pět jemenských občanů – z celkem 104 – zadržovaných na Guantánamu.

Posun zaznamenala i spolupráce se Saúdskou Arábií, zvláště společná opatření k ochraně 1800 kilometrů dlouhé a dosud propustné hranice. Saúdská Arábie, opora USA v regionu, vede proti islamistům tvrdou kampaň od roku 2003. Krátce poté, co v červnu 2004 policie zlikvidovala hlavu al-Káidy v zemi, Abd Al Azíze Al Mukrina, vyhlásil tehdejší král Fahd omezenou amnestii pro islamisty, kteří spáchali kriminální činy, a dal jim poslední šanci, „aby se navrátili na pravou Boží cestu, než proti nim stát zasáhne vší silou“.

Od legality k terorismu Možná důležitější než chytání jednotlivých teroristů je boj proti financování jejich zázemí. Ten probíhá v těžko prostupné houštině, ale přináší úspěchy. Mezi aktivitami daawa (misie), charitou a materiální podporou terorismu je tenká hranice, těžko objektivně identifikovatelná, a to zvláště na internetu. Ten je džihádistickým rájem. Překročením hranice je ovšem třeba už odkaz webové stránky organizace registrované v USA na web blízkovýchodní organizace umožňující předávat on-line příspěvky muslimské charitě, která může podporovat například Hamas. S podobnými aktivitami se zapletlo několik organizací v USA (například misijní sdružení IANA), z fundraisingu pro teroristy byly obviněny charity jako HLF, Benevolence International, GRF, několik komerčních firem (InfoCom) i velkých mezinárodních muslimských charit jako Al Haramain. V praxi bylo

Velké útoky al-Káidy Saúdská Arábie Rijád – květen 2003, útok na rezidenční komplex v metropoli Rijádu. Chubár – květen 2004, nájezd teroristů zanechal 22 mrtvých. Janbú – květen 2004, útok na kancelář americké firmy (6 mrtvých). Egypt Luxor – listopad 1997, masakr 58 zahraničních turistů a 4 Egypťanů.

pak jejich podnikání – bez ohledu na výsledky soudního procesu – zlikvidováno zmrazením účtů a majetku. Zátah mířil také proti neformálním hawáladárům (agentury zabývající se transfery peněz). Jejich praxe je běžná v zemích s neexistující bankovní infrastrukturou, ale vymyká se jakékoli kontrole. Likvidace Al Barakat Group údajně způsobila téměř zhroucení somálské ekonomiky a zabývaly se jí dokonce agentury OSN. Pod tlakem USA zmrazily pár účtů také banky v ropných emirátech a Saúdské Arábii – ta navíc zakázala výběr hotovosti v mešitách a centralizovala správu náboženských nadací. Radikální islamisté ve většině států regionu představují hlavní opoziční sílu v politice a ohrožují pozice establishmentu. Na Arabském poloostrově se vymkli kontrole a začali ohrožovat režim. Vlády dotyčných zemí proti nim a terorismu bojují, neboť je to součást vnitropolitické agendy. Veřejnost, „arabská ulice“, ale válku proti terorismu ignoruje a média jsou fórem antiamerikanismu, což v sociálních a politických poměrech vládnoucích v regionu moc nepřekvapuje. Bohužel rostoucí část muslimů vnímá „boj proti terorismu“ jako „boj proti islámu“. Toto je klíčová chyba celého tažení, protože bez podpory liberálních muslimů, kteří by měli hrát v demokratizaci regionu zásadní roli, nelze tuto válku nikdy vyhrát. Tereza Adamcová Autorka je politoložka zaměřená na Blízký východ.

Q

Káhira – září 1997, před Egyptským muzeem bylo zastřeleno 10 lidí. Taba – říjen 2004, bombový útok na hotel Hilton. Šarm aš-Šejch – červenec 2005, atentáty v turistickém středisku na Sinaji. Káhira – jaro 2005, sebevražedné útoky. Jordánsko Ammán – listopad 2005, sebevražedné útoky proti hotelům, k akci se přihlásil Abú Músa Zarkáví, 57 mrtvých. Tunis Džerba – duben 2002, teroristé s cisternou najeli do synagogy na ostrově Džerba, 21 mrtvých.

S novým lídrem k nové hranici Dva týdny po úmrtí Ibrahima Rugovy se kosovským prezidentem stává Fatmir Sejdiu. Právě on bude jednat s Bělehradem o tom, aby Kosovo nezůstalo v mezinárodněprávním vakuu. Sejdiu je lídrem a jedním ze zakladatelů Demokratického svazu Kosova (LDK). Jeho volba byla motivovaná rychlostí, neboť na ní závisí začátek rozhovorů s Bělehradem o definitivním statusu oblasti. Kosovo od roku 1999 formálně zůstává součástí Srbska, to zde ale až na jednu srbskou enklávu na severu nemá faktický vliv. Jenže OSN, která omezeně zastupuje Kosovo navenek, dohlíží na činnost tamních institucí a donedávna měla plně v rukou místní policii a soudy, označuje onen vliv za ilegální. To je jádro sporu i nadcházejících rozhovorů.

S úlevou do problémů Zvolení nového prezidenta tedy provázelo ulehčení, ovšem problémy teprve začínají. Neměl soupeře, ale stejně byl zvolen až ve třetím kole, kdy už rozhoduje prostá většina – opozice tak dala najevo, že k němu zaujímá neutrální postoj. Sejdiu nyní doplní uprázdněné místo v pětičlenném jednacím týmu Prištiny a formálně jej povede, nebude však skutečným šéfem. Zbylí členové, jeho stranický kolega, předseda parlamentu Nexhat Daci, premiér Bajram Kosumi a šéfové nejsilnějších opozičních stran Hashim Thaçi a Veton Surroi, jsou dominantní osobnosti, které se nehodlají nikomu podřídit. Sejdiu, známý smířlivou povahou, bude tedy spíše symbolickým vůdcem, což týmu, který Rugova zanechal vnitřně nesehraný, prospěje jen omezeně.

Sejdiu, ročník 1950, doktor historie, patří k jádru vedení LDK, k „akademickému trustu“ tvořenému Rugovovými vrstevníky, s nimiž studoval a diskutoval v 70. a 80. letech. Jenže i když pěstuje dobré vztahy s významnými členy strany, Rugovovu absolutní autoritu nemá a mít nebude. Rugova byl rozhodčím ve sporech stranických frakcí, Sejdiu je hlavou jedné z nich. Stranu nepochybně čekají vnitrostranické volby – a na rozdíl od funkce prezidenta, kde je potřeba vstřícný člověk, nekonfliktní ve vztazích s opozičními, mezinárodními i srbskými představiteli, v LDK posílí spíše jestřábové. Na to, aby jeden člověk znovu spojil funkci stranického lídra i prezidenta, není pomyšlení. Jedním z jestřábů je předseda parlamentu Daci, jenž je na rozdíl od Sejdiua znám autoritativním chováním a nevalnými osobními vztahy s mezinárodní správou i opozicí – až na bývalého politického šéfa Osvobozenecké armády Kosova (UÇK) Thaçiho, nyní vůdce druhé nejsilnější kosovské strany, což mu však v očích mnoha členů LDK spíše škodí. Je tedy možné, že v čele Demokratického svazu Kosova stane nakonec triumvirát: Sejdiu, Daci a nejspíš šéf poslaneckého klubu Alush Gashi, ochotnější ke kompromisům než Daci, který by se mohl stát novým předsedou. V LDK po odchodu jejího autoritářského vůdce to zkrátka vře, což vede mnohé pozorovatele k závěru, že se strana může v dohledné době rozpadnout. Jiní ovšem oponují tím, že některé frak-

Bez konfliktů i bez autority – Fatmir Sejdiu. FOTO PROFIMEDIA.CZ

ce v čele se známými jmény se oddělily již v minulosti, ale nedostaly se ani do parlamentu. To je varování pro dobrodruhy: frakce zanikají, strana trvá. I bez Rugovy tedy bude nejspíš sloužit jako spolehlivá opora moci, takže je pro soupeřící funkcionáře výhodnější rozdělit si vliv než se trhat. Odchod Rugovy, který pro polovinu kosovských voličů ztělesňoval LDK, však určitě popularitu strany poznamená.

Islamisté nehrozí Ve světle volebního úspěchu Hamasu v Palestině vyvolala Rugovova smrt ve světě obavy, zda v Kosovu neodešel člověk, který bránil nástupu radikalismu. Kosovo je však jiný případ. Nejenže není potřeba bát se islamistů (Albánci jsou silní amerikanofilo-

vé a v kosovských mešitách se duchovní modlili za životy amerických vojáků v Iráku), ale celá mocenská konstelace je postavena jinak. Strany se opírají o poměrně přesně vymezené společenské zázemí, ve kterém se kombinuje etnická příslušnost, generační rozdíly nebo rozpor město – venkov. V tomto smyslu se Kosovo nevymyká z balkánského okolí. Radikálové, pokud si nemohou pomáhat volebními machinacemi, dokážou zmobilizovat jen omezenou skupinu voličů. Nový prezident i nový šéf LDK ovšem budou pod jiným tlakem – skrytějším, ale o to důležitějším: vlivní kosovští podnikatelé jim budou slibovat peníze, pokud jim dovolí nerušené obchody. Filip Tesař Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

D

oby, kdy veškeré dění v Haiti určoval klan Duvalierů, jsou dávno pryč. Přesto má tato nejchudší země západní polokoule ke skutečné demokracii a klidu stále daleko. Ve čtvrtek byl vítězem prezidentských voleb ze 7. února vyhlášen René Préval. Tím se podařilo uklidnit napjatou situaci. Po sečtení 90 % hlasů se totiž ukázalo, že nezíská absolutní většinu, což by

Haiti se staronovou hlavou

Co chystá Lárídžání Íránský vyjednavač nehrozí, ale též hájí jaderný program

K

de hledat nejaktuálnější hrozbu pro svět? V Íránu. Na tom se shodují analytici, komentátoři i ankety. Snaha o jadernou bombu a ultrakonzervativní islámský režim vytvářejí směs, která míří k výbuchu – zvláště když už Teherán stanovil cíl k vymazání z mapy. Stojí za tím vším jen nový prezident Ahmadínežád, jenž převálcoval reformisty, nebere si servítky, vyhrožuje válkou a popírá holocaust? Tak prosté to není, jak dokládá i osobnost hlavního jaderného vyjednavače. Alí Lárídžání je původem i vzděláním intelektuál, považovaný za pragmatika, který dokáže jednat se Západem. Ale zájmy své země hájí neméně zásadně jako prezident, což vidíme právě nyní, kdy spor Íránu se světem vrcholí. Lárídžání se stal po nástupu nové administrativy tajemníkem Nejvyšší rady národní bezpečnosti. Ta je ústavním orgánem, jenž spolu s nejvyšším vůdcem (rahbarem) zodpovídá za přijímání zásadních rozhodnutí v oblasti zahraniční politiky země. Z této pozice zastupuje Írán při jednáních týkajících se jaderného programu. A právě rahbar, ájatolláh Sajjid Alí Chameneí, ho do této pozice osobně jmenoval.

Z rodiny duchovního Préval ve stínu Aristidea. FOTO PROFIMEDIA.CZ

znamenalo nutnost druhého kola. To ale nepřekousl ani Préval, ani jeho stoupenci, kteří začali na jeho podporu demonstrovat. Vláda nato sestavila speciální komisi, která měla udělat jasno. A podařilo se: z volebních uren bylo odstraněno 85 tisíc nevyplněných hlasovacích lístků a absolutní většina byla na světě. Préval triumfuje, USA gratulují, demonstranti se radují, ale mnozí projevují spíše opatrnou skepsi. Préval totiž není žádný nadějný inovátor, nýbrž letitý chráněnec pohnuté postavy haitských dějin, Jeana-Bertranda Aristidea. Tento politik, původní profesí katolický kněz, jenž razil populistický styl vládnutí a autokracii, se koncem roku 1990 stal prezidentem. Ale již napřesrok byl svržen a utekl do USA. V roce 1994 ho Američané, aby předešli hrozící vlně uprchlíků, instalovali opět k moci, od níž ho definitivně odstavilo povstání před dvěma lety. V mezidobí (1996–2001) byl zvolen do čela Haiti právě Préval. Nyní je hlavou státu opět a opírá se o tytéž masy jako Aristide. Aktuální otázka ovšem zní, zda se bude opírat též o tzv. chiméry, bandy ozbrojenců z řad lůzy, které terorizují obyvatelstvo.

V

Německu běží debata o možném vnitřním nasazení armády. A i když ve středu Spolkový ústavní soud rozhodl, že možné není, úvahy pokračují. Verdikt soudců z Karlsruhe se totiž týkal tak vyhroceného případu, jakým by bylo sestřelení civilního letadla uneseného

Bundeswehr policajtem sebevražednými teroristy. Naproti tomu se ministr vnitra Wolfgang Schäuble snaží prosadit svou představu nasazení Bundeswehru při nadcházejícím fotbalovém šampionátu. Konzervativec Schäuble je přitom považován za excelentního právníka a znalce ústavy. Nyní tvrdí, že v jednotlivých konkrétních případech nasadit vojáky lze a že při mistrovství světa by byla armáda podřízena policii. Jenže šéf policejních odborů Konrad Freiberg tento názor vyvrací jako „dobrodružný“. Podle jeho mínění jde o snahu prosadit náhražkové regulace po zamítnutí zákona o ochraně vzdušného prostoru. A představa nasazení Bundeswehru v policejních službách je prý dobrodružná už ve své podstatě. Schäuble chce ale přesto přesvědčit vládu, aby příslušnou změnu ústavy přezkoumala. Zbyněk Petráček


Alí Lárídžání nebyl mimo Írán dosud příliš znám. Ale byť ještě nedosáhl padesátky, má za sebou bohatou kariéru v řadě vlivných institucí režimu, který je produktem islámské revoluce z roku 1979. Stejně jako mnozí z jeho vrstevníků, tedy i Mahmúd Ahmadínežád, prošel v 80. letech za války s Irákem Islámskými revolučními gardami. Následně působil ve vládě prezidenta Hášemí Rafsandžáního jako ministr kultury a islámského vedení. Od roku 1994 pak po deset let stál v čele IRIB (Islamic Republic of Iran Broadcasting), státní instituce provozující televizní a rozhlasové vysílání a mající mimořádně silný vliv. Už tam ho jmenoval nejvyšší vůdce, který si udržuje nad touto institucí osobní kontrolu. V loňských volbách hlavy státu Lárídžání soupeřil s Ahmadínežádem a dalšími šesti kandidáty. Do klání vstupoval jako muž, který se těšil podpoře vlivných konzervativních frakcí a poté i jako oficiální kandidát Rady pro součinnost revolučních sil. Nicméně na rozdíl od Ahmadínežáda, jejž podpořily Islámské gardy a milice Basídž a který se svým populistickým programem obracel zejména na nespokojené příslušníky nižších a středních vrstev, nebyl Lárídžání schopen získat širší podporu a skončil s necelými 6 % na šestém místě. Oproti Ahmadínežádovi, který se na voliče – očividně úspěšně – snažil působit jako muž z lidu, jímž také jako syn dělníka z teheránského předměstí je, představuje Lárídžání příklad člověka, který má privilegované zázemí. Narodil se v samém centru šíitské učenosti a místě věčného odpočinku imáma Alího, v iráckém Nadžafu. Jeho otec byl významný šíitský duchovní, velký ájatolláh Hášem Ámolí, který se však politicky neangažoval. Na rozdíl od svého bratra Sádegha, který je v současnosti členem Rady dohlížitelů, mocné konzervativní instituce, jejímž úkolem je chránit stát před erozí jeho islámského charakteru, se Alí Lárídžání nevydal ve stopách otce, ale začal studovat matematiku, informatiku a poté i západní filozofii. Sňatkem s dcerou ájatolláha Mortezy Motahharího, jednoho z Chomejního spolupracovníků a vůdců islámské revoluce, který byl v jejím průběhu zabit, dále upevnil své rodinné vazby na porevoluční establishment, v němž má duchovenstvo preferované postavení. Je obtížné soudit, zda by se i bez svého rodinného zázemí a osobních vazeb na mocné muže íránské teokracie mohl stát jako třicátník ministrem a poté zodpovídat za propagandistický aparát. Ačkoli příslušnost ke „správné rodině“

a vazby na duchovenstvo nemusí být v Íránu jedinou možnou cestou k moci, jak ostatně dokládá i příklad Ahmadínežáda a jeho „nových“ lidí, kteří se vypracovali skrze bezpečnostní aparát režimu, nepochybně je stále velkou výhodou. Lárídžání disponuje tím, co je v Íránu důležitější než podpora veřejnosti, totiž důvěrou nejvyššího vůdce. Byl také členem úzkého kruhu jeho poradců. A i když byl do čela Nejvyšší rady národní bezpečnosti dosazen v rámci personální rošády po prezidentských volbách, jeho nominace sama o sobě nutně neodráží posun k větší radikalizaci režimu či konfrontačnímu kurzu, který je patrný právě z postojů nového prezidenta. Pravda, Ahmadínežád se rétorikou a neústupností silně odlišuje jak od svého předchůdce Chátamího, tak od Lárídžáního. Nicméně prezident nemá v rozhodovacím procesu v otázkách národní bezpečnosti hlavní slovo. To má rahbar a Chameneího mužem je Lárídžání.

Kdo je správný konzervativec O Lárídžáním se tvrdí, že ač loajální stoupenec režimu a konzervativního směřování země, je politikem schopným pragmatické kalkulace. Na rozdíl od prezidenta má dostatečné vzdělání a znalosti o Západu a spíše než o existenciálním boji islámského světa se Západem, o mučednictví a potřebě obnovení porevoluční atmosféry hovoří o národním zájmu a národní vůli. Zdůrazňuje význam geopolitické situace Íránu a toho, že izolováním Íránu by mohl ztratit právě Západ více než Íránci. V souvislosti s jaderným programem vyzdvihuje národní konsenzus, který mezi Íránci existuje, a ochotu Íránu

poskytnout záruky, že jaderný program bude probíhat výlučně v mezích Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Avšak požadavek mezinárodního společenství, aby Írán upustil od experimentů souvisejících s nejzneužitelnější částí programu, totiž obohacováním, odmítá a hovoří o novém, globalizačním imperialismu, kdy je prý státům třetího světa zamezován přístup k nejmodernějším technologiím, aby byly drženy v závislosti na západních mocnostech. Přestože v souladu s jednotným íránským postojem bezvýhradně trvá na právu Íránu vyvinout a provozovat úplný palivový cyklus, naznačuje, že by jeho země za určitých okolností mohla přistoupit na nabídku Moskvy, podle níž by obohacování mohlo probíhat právě na ruském území. Někteří komentátoři tvrdí, že po loňských volbách probíhá v Íránu skrytý mocenský boj, už ne mezi konzervativci a reformisty, nýbrž dvěma konzervativními frakcemi. Tu první představují radikální ideologové ovládající od roku 2004 parlament a nyní i prezidentský úřad. Druhou pak umírnění, pragmatičtí stoupenci konzervativní politiky, jejichž představitelem je poražený prezidentský kandidát Rafsandžání. Lárídžáního sice nelze automaticky házet do druhé skupiny, ale pravděpodobně je přesvědčen, že přetrvání současného režimu, jehož podpora ve veřejnosti stále klesá, nezaručí příklon k radikální protizápadní a konfrontační politice. I proto zdůrazňuje nezbytnost racionality vůči výzvám, které před Íránem stojí. Jedná tak spíše v souladu s postoji umírněných konzervativců.

Pro čínskou cestu Co z toho všeho plyne? Podle jedné z diskutovaných alternativ je vyhrocení jaderných ambicí a ostrá zahraničněpolitická linie Íránu příležitostí, jak sjednotit politickou scénu po otřesu z nečekaného vítězství Ahmadínežáda. Režim nyní prokázal svou flexibilitu. Jednak tím, že mnozí z poražených soupeřů, jako právě Lárídžání, byli dosazeni na vlivné pozice. Anebo tím, že lidé jako Rafsandžání na svých dosavadních postech zůstali. Rafsandžání, který je dlouholetým předsedou Rady pro určování zájmů režimu, navíc získal od nejvyššího vůdce rozšíření svých pravomocí, čímž – dílem i na úkor prezidenta – dále upevnil své postavení. Konkrétní otázka ale zní jinak: Která z výše uvedených skupin je s to účinněji ovlivňovat další směřování Íránu v oblasti národní bezpečnosti a jaderného programu? Umírnění konzervativci typu Lárídžáního, tedy většinou lidé, kteří jsou již dlouho na špičce establishmentu, konfrontaci nepodporují. S určitým zjednodušením lze říci, že za vzor pokládají „čínskou cestu“: zachovat politický status quo i současnou liberalizaci v oblasti hospodářství a udržovat racionální vztahy se Západem. Oproti tomu radikální konzervativci typu Ahmadínežáda deklarují připravenost hájit „národní zájem“, tedy i právo obohacovat uran, všemi prostředky a za každou cenu. Onou cenou jsou i případné sankce a mezinárodní izolace, možná i ozbrojený konflikt. Často argumentují příklady Iráku a KLDR. Irák byl před třemi lety napaden a režim padl. Vyzývají proto k následování příkladu komunistické KLDR, která tím, že odstoupila od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a získala bombu, přiměla USA přinejmenším vyjednávat. Takže byť samotný Lárídžání konečné rozhodnutí přijímat nebude, mohl by hrát roli jazýčku na vahách mezi umírněným a radikálním postojem k jadernému programu, potažmo i dalšímu vývoji v Íránu. Tamní pragmatici tak mají šanci světu ukázat, že stojí za to s nimi počítat. Cyril Bumbálek Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky. Q

Alí Ardašír Lárídžání Narozen v roce 1958 v iráckém Nadžafu jako syn velkého ájatolláha; bratr Sádegh je členem Rady dohlížitelů (duchovních nominovaných rahbarem), druhý bratr byl poslancem; sám je zetěm jednoho z vůdců islámské revoluce ájatolláha Mortezy Motahharího; 80. léta – člen Islámských revolučních gard; 90. léta – člen vlády; 1994 – šéf íránského televizního a rozhlasového vysílání; 2005 – kandidát v prezidentských volbách. Od léta 2005 tajemník Nejvyšší rady národní bezpečnosti a hlavní jaderný vyjednavač.

TÉMA


13

Ty už za velblouda nevyměníte. (Učitelky dívčí školy v provincii Balkh.) FOTO IVA ZÍMOVÁ

V zemi odstřelených Buddhů Afghánistán se mění, ale ne vždy podle not Západu

Únosy a první demokraticky zvolený parlament po občanské válce. Sebevražední atentátníci a nevídaně se šířící vzdělanost, stovky obětí bojů a nově postavené silnice. Afghánistán čtyři roky po porážce fundamentalistického Tálibánu. Tady je reportáž ze země, jejíž úspěch je i pro nás důležitější, než by se mohlo zdát.

F

azel má jen jednu nohu. Šlápl na minu české výroby položenou ruskými vojáky někdy mezi lety 1979 až 1989, kdy v zemi zaváděli pořádek a nastolovali klid. Stalo se to na jednom ze svahů nad městečkem Čarikar tvořícím vstup do slavného, nedobytného a nepřístupného Pandšírského údolí, které Fazel bránil tak urputně, že je dodnes silnice vedoucí po jeho dně lemována stovkami sovětských ohořelých tanků. Léta mu pahýl hnisal a mokval, neboť amputace proběhla v polních podmínkách, bez anestezie a čistých obvazů. Těžké zranění Fazela přeřadilo z funkce polního velitele do kategorie válečných veteránů. Potkala jsem ho v prosinci roku 2001, těsně poté, co americké bombardování vyhnalo ze země tálibány a do Kábulu se začali vracet lidé z hor i uprchlíci z okolních zemí. Fazel přijel na korbě stařičkého náklaďáku značky Kamaz sovětské výroby spolu s celou svou rodinou z Pandšíru, který odolal nejen Sovětům, ale i tálibánům. Stal se jediným a posledním útočištěm těch, kteří neutekli před fundamentalisty do zahraničí a zůstali doma, v Afghánistánu. Po cestě se Fazelovi přitížilo. Ve městě fungovala jediná slušně vybavená nemocnice. Byla polní a vlála nad ní ruská vlajka. Rusové byli první, kdo po americké invazi přiletěli do Afghánistánu s obrovskými stany, bednami injekcí, léků i obvazů a přívětivě se usmívajícím personálem. Už v Moskvě dostaly sestřičky i lékaři školení: „Afghánci nás nemají zrovna v oblibě, snad si dokonce o nás myslí, že jsme okupanti, že jsme zavinili tu spoušť, která zemi proměnila v ruiny a minová pole, takže si dávejte pozor. Nechoďte sami po ulici, používejte neprůstřelné vesty a helmy a vůbec, chovejte se obezřetně.“ Nikdo nečekal, že před stanovým ležením, v jehož centru trůnil moderní operační sál, bude obrovská fronta, že stovky lidí přijdou z horských obcí, které kdysi Rusové zdálky vypálili (protože je za žádnou cenu nedokázali vojensky obsadit), aby se teď nechali ošetřit od ruského lékaře. I Fazela přivezli bratři právě sem. „Nechtěl jsem k nim jít. Ale nikdo jiný tady nebyl. Umím pár slov rusky a oni s sebou měli překladatele,“ vzpomíná dnes Fazel a hladí si novou protézu, kterou po složi-

té operaci provedené v ruském polním lazaretu dostal od indické humanitární organizace. „Ten překladatel byl bývalý rozvědčík, oni všichni uměli fársí nebo paštú. My jsme se je vždycky snažili zajmout, protože byli dobrým zdrojem informací. Pak jsme je zabili. Špiony neměl nikdo rád.“

Paneláky, silnice a horská architektura Během pobytu ruských lékařů v Kábulu byly ošetřeny tisíce pacientů. Na lazaret nikdy nikdo nezaútočil, nepokusil se ho podpálit, ruské lékaře nikdy nikdo nenapadl a oni přestali brzy chodit obaleni do neprůstřelných vest. Přesto mají Afghánci vztah k Rusku a Rusům krajně rozporuplný. V zemi žije asi milion válečných invalidů, statisíce válečných vdov a sirotků, je zde stále kolem 11 milionů min, z nichž většinu položili Rusové. Také však v Kábulu lidé bydlí v tzv. mikrorajonech, v šedivých, depresivních panelácích, které sovětští inženýři postavili v 60. letech, ještě před invazí. Bydlení v těchto nevzhledných panelácích je považováno za luxus, protože zde kdysi tekla voda a byla to jediná obydlí v celé zemi, kde bylo zavedeno (dnes zcela zničené) ústřední topení a fungovala zde kanalizace. Dosud se jezdí po slavné silnici spojující centra Herát na západě, Kandahár na jihu, Kábul v centru a Mazáre Šerif na severu, kterou také vybudovali sovětští stavaři. Tunel v průsmyku Solang patří k vrcholným dílům „horské architektury“, a když ho afghánští partyzáni vyhazovali do povětří, aby znemožnili nepřátelům proniknout na sever, uznale kývali hlavami – je to bytelná stavba. Velkolepou silnici si Rusové postavili samozřejmě i proto, aby po ní pak mohli v klidu projet na svých tancích. Tisíce Afghánců ještě dnes mluví lépe či hůře rusky, neboť v době velkého bratření studovali v SSSR, obchodovali s nedostatkovými punčocháči nebo perziánovými čepicemi, obhospodařovali povolnější sovětské „děvušky“ a získávali titul „inženýr“. Dnes se mladí Afghánci učí anglicky. K Američanům i Britům mají ale stejný vztah jako k Rusům. Berou, co dávají, ale důvěrou jim neoplácejí. Afghánská společnost má v historic-

ké paměti zakotvenu nedůvěru ke všemu cizímu a pochopit Afghánce a žít s ním v jakémsi alespoň částečném souladu je pro Evropana úkol téměř nadlidský. I nábožensky spřízněný Arab má v Afghánistánu problémy – je zkrátka cizinec, a ti se pohostí a pak musejí šupajdit zpátky domů. Směsice perské kultury s kmenovými zvyky a tradicemi několika milionů věčně svobodných kočovníků, to je takový babylon, že poznat Afghánce a vymyslet si, jak na něj, je de facto nemožné.

Nepovedené invaze Rusko bylo prvním státem na světě, který v roce 1919 uznal nezávislý Afghánistán. Nevedly ho k tomu žádné jiné než velmocenské důvody a tzv. „velká hra“ o střední Asii. Tehdy se začalo tradovat, že kdo má Afghánistán s jeho neschůdnými horami a pustými pouštěmi, ovládá celou rozsáhlou oblast včetně důležitých dopravních cest z Indie a Číny na západ a ze střední Asie na jih, k přístavům a mořským pobřežím. Všechny předchozí pokusy Britů o vojenské ovládnutí Afghánistánu skončily neúspěchem a diplomatické uznání bylo ruským pokusem prolézt do oblasti chytřeji, beze zbraní, „mírovými“ kanály. Až do 70. let byly vztahy mezi Kábulem a Moskvou téměř idylické. „Šuraví“, jak Afghánci nazývali sovětské přátele, si postupně vybudovali z Afghánistánu slušnou základnu a přiblížili se vysněnému Indickému oceánu s pomocí investic a předstíraného ryzího přátelství. Invaze zahájená v roce 1979 byla hodně nepovedená, ale logická. Po revoluci v dubnu 1978, kdy se k moci dostala sovětskými komunisty podporovaná Národně-demokratická strana Afghánistánu, se zdálo, že teď už zbývá jen málo, aby se ze země pod Hindúkušem stala další ze sovětských republik. Ovšem takové zdání trvalo jen několik dnů. Komunistické frakce se hádaly mezi sebou a k tomu na ně útočily partyzánské oddíly podporované Pákistánem, potažmo USA. Začala nová „velká hra“ o Afghánistán. Moskva se rozhodla urvat hornatou zemi definitivně pro sebe. Podle mínění afghánské politické elity, kmenových náčelníků i prostých negramotných občanů

14

TÉMA


Týmová hra a ženy v ní: velká novinka v zemi, kde je národním sportem buzkaši – mužské ragby s mrtvým teletem všichni proti všem. FOTO IVA ZÍMOVÁ

začalo ruským vpádem období totální destrukce už tak chudého a zaostalého státu. Desetiletá gerilová válka s Ruskem uvrhla Afghánistán do chaosu, ze kterého se nevyhrabal dodnes. Celá postupně se uvolňující společnost se propadla o desítky let zpět, do rigidní minulosti a technické zaostalosti. I nedávno padlý fundamentalistický režim Tálibánu je v zemi pod Hindúkušem pokládán právem za důsledek sovětské okupace. „Kdyby sem nevlezli Rusové, nikdy by Američani nevyzbrojili tálibány a my bychom se tady nezačali sami vybíjet mezi sebou,“ prohlašuje bratr Fazela, plukovník Karim, který bojoval po boku slavného velitele Ahmada Šáha Masúda proti SSSR i fundamentalistům. Přesto ale Karim, stejně jako většina Afghánců, raději povede nekonečné rozhovory, bude pít čaj a jednat o obchodních záležitostech s Rusem než s Američanem. Rus je se svojí východní mentalitou Afghánci přes všechny historické peripetie bližší než suchý „zápaďák“. Ten problémy s porozuměním východní mentalitě překonává s pomocí peněz. V extrémní chudobě je nakonec takový dolar lepší než sebehlubší duchovní spřízněnost. Na druhou stranu, západní víra v to, že dolar zaručí i poslušnost, klid a náklonnost, je stejně slepá jako víra ve vítězství tanků a raket při dobývání údolí Hindúkuše. „Karzáí je Američanama placenej, hlídanej, kontrolovanej a využívanej,“ charakterizuje postavení svého prezidenta plukovník Karim. Vztah dnes velmi proamerické oficiální afghánské vlády i prezidenta Hamída Karzáího k Rusku odrá-

S burkou do muzea Od starověku strádalo dnešní území Afghánistánu, ležící na tzv. velké hedvábné cestě, rozdrobeností a neustálými nájezdy. Bylo ovládáno Peršany, dobyto Alexandrem Makedonským, Araby i Čingischánem. Od roku 1839 se o ovládnutí Afghánistánu pokoušeli Britové. V roce 1919 je ovšem Afghánci porazili a vyhlásili nezávislost. Až do roku 1973 vládla konstituční monarchii dynastie Nadirů, po jejich svržení byla vyhlášena republika. Po komunistickém převratu v roce 1978 a následném povstání proti němu vstoupila v prosinci 1979 do země sovětská armáda. Okupace trvala 9 let a 51 dnů a podle oficiálních údajů během ní zahynulo 15 tisíc sovětských vojáků a asi milion Afghánců. Po odchodu Rusů propukla občanská válka, která vyvrcholila příchodem Tálibánu, radikálního hnutí, jehož stoupenci vyhlásili v Kábulu islámský stát. Po teroristickém útoku na USA

ží nálady veřejnosti. „Šuraví“ jsou sice škůdci a v očích mnohých dosud nepřátelé, ale jsou blízcí a pochopitelní. Američané se svým příliš vytříbeným smyslem pro pořádek a disciplínu nemají v těžce orientální atmosféře žádnou šanci pochopit domorodce, spřátelit se s nimi či proniknout do jejich velmi uzavřené duše. Dnes Karzáího sice chrání američtí bodyguardi, ale lidé je mají stejně v oblibě jako kdysi sovětské rozvědčíky. Afghánci jsou snad geneticky alergičtí na kohokoliv v cizí uniformě. Pohostinnost pěstovaná po staletí se při pohledu na zbraň, jež nenáleží domorodci, mění v agresivní výbojnost a chuť bránit své území opravdu všemi metodami. Navíc tomu, že USA přišly osvobodit, nakrmit a vyléčit afghánský lid, nevěří v Afghánistánu ani pouliční prodavač chalvy, ani samotný Karzáí. Afghánci mají opět intenzivní pocit ohrožení, omezení vlastní, divoké a nespoutané svobody a zavádění západní demokracie je jim snad ještě víc cizí než pokus o nastolení komunistického chaosu.

Pohádka o hvězdě na čepici Když na prvním zasedání afghánského parlamentu prezident Karzáí prohlásil, „jsme za zlepšení a rozvoj sousedských vztahů s Ruskou federací“, nikdo neprotestoval – přestože mezi poslanci je řada bývalých mudžáhedínů, kteří mají na svých pažbách mnoho zářezů označujících zabité ruské nepřátele. Stejně tak tito poslanci neprotestují proti

11. září 2001 Američané tálibánský režim svrhli a moc získala opoziční Severní aliance. Do čela země se postavil proamerický vůdce Hamíd Karzáí. Dodnes ovšem nemá kontrolu nad celým územím státu, stejně jako Američané dodnes nedokázali polapit hlavní vůdce fundamentalistů mullu Umara a Usámu bin Ládina. Afghánistán je ze tří čtvrtin tvořen neschůdným a nepřístupným terénem. Většina země včetně hlavního města Kábulu je téměř bez elektřiny: pro čtyřiadvacet milionů obyvatel se tu vyrábí pouze 458 milionů kWh, což je na hlavu nejméně na světě. Naopak bezkonkurenčně první je Afghánistán v dětské úmrtnosti: z tisíce narozených dětí se 163 nedožije 5. roku života. Na tisíc obyvatel tu také připadá 0,2 automobilu – pětkrát méně než v rozvráceném Somálsku. Válka odstartovaná sovětskou invazí vrhla zemi o desetiletí zpátky i v jiných rozměrech. Jestliže v 60. letech začaly ženy v Kábulu chodit do biografu v sukních těsně pod kolena a bez dlou-

tomu, aby se jedna z ulic v hlavním městě jmenovala „Tolstého“, o čemž nedávno rozhodla kábulská radnice. Přesto Rusko od letošního roku přerušilo bezplatnou vojenskou pomoc nově se rodící afghánské armádě, protože – jak tvrdí ruské armádní zdroje – „Afghánci se přeorientovali na USA“. Ostatně, při oblibě Rusů v horách Hindúkuše nikdy Moskva nemůže mít jistotu, že se dodávané kalašnikovy a vrtulníky Mi-8MT neobrátí proti ní samotné: nestabilní situace v Uzbekistánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu i Turkmenistánu, sílení islámského vlivu v této oblasti a pokusy USA vojensky i ekonomicky se zde usadit vytvářejí ze Střední Asie výbušnou oblast a jakýkoli, byť lokální ozbrojený konflikt, převrat či revoluce by byly pro Rusko katastrofou. Poté, co v roce 2002 odjela z Kábulu ruská polní nemocnice, Rusa na ulici prakticky nepotkáte. Kromě několika žen, které se provdaly kdysi za Afghánce, a několika stovek domestikovaných bývalých válečných zajatců, kteří přijali islám a nechali si narůst plnovousy, je zde jen skromné osazenstvo velvyslanectví a několik odvážných obchodníků i novinářů. Sami na procházku příliš často nechodí, což ostatně nedělají žádní cizinci. Ale nejsou na životě ohroženi o nic víc než jakýkoli jiný bílý obličej. Musejí dodržovat přísná pravidla, občasné zákazy vycházení platící jen pro cizince a do vzdálenějších provincií raději necestují vůbec. Většinu dne tráví za vysokými zdmi svých ležení, i když je nutno přiznat, že zdi americké ambasády a humanitárních

hých a širokých kalhot pod nimi, dnes nechodí do kina ani v sukních, ani bez nich. Nechodí nikam. „Správná muslimka vyjde z domu jen dvakrát v životě. Když ji odvážejí k manželovi a když ji vynášejí na hřbitov,“ říkají vesnické ženy s veselým a městské s trpkým úsměvem. I když se v poslední době díky silnému mezinárodnímu tlaku dostávají ženy do škol i do politiky, trvá propastný rozdíl mezi městem a venkovem. Ve středověké vesnici zůstává žena na úrovni velblouda a o emancipačních snahách městských „feministek“ netuší vůbec nic. V afghánském parlamentu je sice více žen než v českém a jedné z afghánských provincií velí také příslušnice slabšího pohlaví, ale na druhé straně jsou tisíce dívek ročně prodány do manželství za cenu ojetého auta, další tisíce zemřou při porodu svého patnáctého dítěte. Vzdělanost se ale šíří tempem na Orient nevídaným, takže za takových 30 let bude možná burka – háv zahalující celé tělo včetně tváře – vzácným exponátem v muzeu.

misí OSN jsou mnohem vyšší než zdi ambasády ruské. Novináři z RF jsou pak v dodržování bezpečnostních zásad mnohem méně důslední než jejich američtí disciplinovaní kolegové a objevují se v lehkém oděvu občas i tam, kam se americký žurnalista odváží jen v doprovodu vojáků, v přilbě a neprůstřelné vestě. Ruští novináři mají život ulehčen i tím, že je stále dost Afghánců drmolících rusky, a dokonce i mezi ministerskými úředníky najdete dost těch, kteří se naučili byrokratickému řemeslu v SSSR. V neposlední řadě je pak náchylnost k infekčním nemocem způsobeným špínou a všudypřítomnými bakteriemi a viry u Rusů zjevně řádově menší než u příchozích z euroatlantického prostoru. Rusové nesužovaní průjmy a žaludečními křečemi se dnes tiše posmívají zprávám o tom, jak byla americká jednotka paralyzována dyzenterií a musela být dopravena do svých polních nemocnic ještě předtím, než se pustila do boje s tálibány. Sice se takové zprávy dostávají na veřejnost zřídka, ovšem občas něco z vojenského tajemství pronikne. Přes to všechno se zdá, že ruská éra zde skončila, a nelze říci, že by tomu Afghánci z hloubi duše nebyli rádi. Namísto pohádek svým dětem dodnes vyprávějí, jak zlý bezbožný voják s rudou hvězdou na čepici a lahví vodky v kapse přišel, vypálil vesnici a pak si jako zákusek zastřelil pár afghánských starců. Jak říká v Kábulu slavný mulla Rauf: „Možná by k urovnání pokřivených vztahů stačilo, kdyby se nám Rusové omluvili.“ Jak známo, podobný bod ruský parlament na programu zatím nemá. Rusové se omlouvat neumějí a přiznání chyby z nich nedostaly ani baltské státy, ani Gruzie, tím spíš ne Afghánistán. Dodnes si většina Rusů myslí, že invaze v Afghánistánu nebyla invazí, ale pokusem o záchranu afghánského lidu, který neprohlédl ryzí úmysly a sám sebe hloupým odporem zahnal do záhuby. V Rusku dodnes Afghánce nazývají „dušmany“ a točí o své válečné misi filmy oslavující hrdinství sovětských vojáků a popisující neuvěřitelnou krutost mudžahedínů.

Radši vlastní zlo než cizí dobro V představě, že Afghánci přece musí pochopit upřímnost jejich snažení vedoucího k zavedení parlamentní demokracie a občanských svobod, žijí i Američané. Konání dobra je ale provázeno sebevražednými útoky, výbuchy bomb pokládaných podél cest, po kterých jezdí americké vojenské konvoje, i demonstracemi proti americké přítomnosti a pálením amerických vlajek. Jestliže Rusa je možné alespoň někdy potkat na místním bazaru, Američana nikoli.

TÉMA


15

To aby hlídky věděly. (Instruktážní plakát pro negramotné.) FOTO IVA ZÍMOVÁ

Pohybují se pouze v obrněných vozech, civilisté nesmějí vycházet ze svých sídel bez speciálního ozbrojeného doprovodu. A tak největší pevností v Kábulu je americká ambasáda, která rozšiřuje svou nárazníkovou zónu tak, že už zabrala několik hlavních ulic a vyvolala hněv prostých občanů, řidičů, dopravních strážníků i kábulské radnice. Od prvních dnů po pádu Tálibánu se Američané maskují jak ve městě, tak v horách, kde stále

Přistání v zemi Globálního risku Při zběžném pohledu to vypadá jako někde na docela normálním místě v trochu chudší zemi. Z letadla je sice nutné dojít do hlavní budovy po svých, ale uvnitř je standardní letištní výbava. V hale jsou dokonce funkční rentgeny – i když obsluha se na obrazovku příliš nedívá. Prostě nebýt velkého portrétu Ahmada Šáha Masúda, „mučedníka“ zabitého al-Káidou, nikdo by nehádal, že jsme v afghánském Kábulu. Pro oko poučeného návštěvníka tu oproti předchozím letům došlo k obrovským změnám. Z civilní části letiště zmizely vraky letadel, nejsou vidět ani červené kameny ohraničující minová pole (na jejich likvidaci se vydatně podílelo i patnáct českých ženistů). V samotném městě potkáváme jen jeden vojenský konvoj a několik ozbrojenců, všude vládne klid a mír a také čilý stavební ruch. Staví se v lepších čtvrtích nového města a mizí i kovové kontejnery, v nichž mnozí měli dílny a byt, a místo nich se objevují klasické polohliněné domky. Jen odpadků v řece rozhodně neubylo. Jenže první mírové zdání klame. V centru Kábulu byla v létě stále zatarasená ulice, kde sídlí vládní úřady a americké velvyslanectví a kudy lze projet jen na speciální povolení. Závoru otevírá ospale se tvářící muž v černé uniformě. Snědý obličej bez úsměvu, mírně zešikmené oči, svalnatá postava z posilovny, v ruce český samopal vzor 58. Tohle rozhodně není afghánský mudžáhedín (ten by ostatně měl kalašnikov), ale jeden z příslušníků soukromé bezpečnostní služby Global Risk. Ta rekrutuje především bojovné Gurkhy z britské armády, ostřílené protipovstalecké bojovníky z Filipín a občas také americké veterány z Rangers či Zelených baretů, ostré chlápky, kterých se v zemi každý bojí. „Zaberou si ulici a nikomu nic neřeknou, zakážou tam průjezd a je to,“ vypráví o nich náš afghánský řidič. „A občas i někoho seberou jen tak na ulici.“

marně honí Usámu bin Ládina. Americké jednotky nepodléhají velení mezinárodních mírových sil ISAF, operují samostatně a prakticky s nikým se nesmějí stýkat. Nebudují školy jako ISAF ani nedisponují polními nemocnicemi pro afghánskou veřejnost jako před čtyřmi lety Rusové. Jediným jejich úkolem je hon na teroristy a ochrana sebe sama. Afghánci sice nijak zvlášť neprotestovali proti tomu, že jim USA pomohly vyhnat tálibány, ale už nejsou moc nadšeni z jejich dlouho-

Samopalníci z Globálního risku chrání i americkou ambasádu a „ubytovnu“ zvanou Cafe Kabul – klimatizovanou oázu čistoty v zaprášeném městě, složenou z bílých unibuněk, které skrývají byty, pracovny a jídelnu amerického personálu. Afghánci se sem dostávají pouze jako pracovní síla – třeba kuchař, který otáčí na grilu maso při pikniku pod hvězdnatou afghánskou oblohou. Vnitřek ale většinou nezahlédnou ani „normální“ američtí vojáci sloužící u bojových jednotek. „Jsem v Afghánistánu už rok a kromě naší základny jsem neviděl nic,“ dozvíme se později od jednoho pěšáka sloužícího v Bagrámu nedaleko Kábulu.

Proč chodí policajti ve třech Pro většinu vzdělanějších obyvatel afghánského hlavního města je vysněným cílem získat místo u nějaké mezinárodní organizace a trochu si polepšit. Vždyť například poslední strážný ležérně postávající u vchodu do areálu Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky OSN bere padesát dolarů měsíčně (více než dvojnásobek průměrného příjmu). Služba v policejním sboru a v armádě vynese zatím – před plánovanou reformou – 30 dolarů a jde o riskantní práci. Boje na jihu trvají, objevily se sebevražedné atentáty a útoky na policejní stanice. Přes zprávy o zvyšující se bojeschopnosti afghánská armáda tento dojem právě nebudí. Základna v Pul-i-Čarkí nedaleko hlavního města má sice nová vrata, ale kromě části vyhrazené Američanům působí ošuntělým dojmem. Cvičení před volbami velí téměř padesátiletý generál. Právě čte nad mapou zvýšeným hlasem úkoly a bouchá přitom do stolu barevně natřenou dřevěnou holí. Tak trochu styl sovětského důstojníka, ostatně studoval na sovětských školách. „Vštěpuji svým podřízeným disciplínu, a hlavně nenávist vůči nepřátelům, tálibánům a tak,“ říká. „Za pět let bude naše armáda silná.“ Jeho podřízení se snaží, ale popravdě řečeno, příliš jim tenhle styl boje nesedí – vojáci s kalašnikovy chaoticky vystupují z amerických transportérů, některým padají helmy.

dobé přítomnosti, byť podložené značnou finanční pomocí. Prezidentu Karzáímu jeho náklonnost k americké vlajce jednoznačně škodí a je pokládán za nesamostatného vazala urážejícího hrdost vždy svobodného a nezávislého Afghánce. Snad jen hrstka vzdělaných emigrantů žijících na Západě a malá část příslušníků inteligence a obchodníků vidí bez emocí v Američanech i zdroj budoucího blahobytu a možnosti ukončit dlouholetou izolaci země.

Problém s výcvikem má i policie. „Ano, potíž je hlavně v tom, že většina policistů je negramotných,“ říká holandský zástupce šéfa školy pro policejní důstojníky placené Američany (ale řízené evropskými experty) na předměstí Kábulu. „Řešíme to tak, že chodí na hlídky ve třech, aby aspoň jeden uměl trochu číst a psát.“ Kromě policejních chvatů, vyšetřování a pochodových cvičení je v základním výcviku také rozhánění demonstrantů. Tohle si policisté se štíty a pendreky i jejich kolegové jako figuranti s transparenty zřetelně užívají. „Afghánská policie neumí rozhánět pokojné demonstrace,“ říká jeden z učitelů. „V Džalálábádu, když jí guvernér nařídil, aby nestřílela do davu, si policisté sedli na obrubníky a mezitím dav vypaloval nedaleké budovy.“

Maršále, jděte Přesto prezident Hamíd Karzáí chce, aby afghánská armáda a policie postupně zastoupily cizí vojáky bojující proti povstalcům, a už vyzval Američany, aby přehodnotili svoji vojenskou strategii v Afghánistánu. Hlavním důvodem je to, že západní bojové jednotky (na rozdíl od mírových jednotek ISAF pod velením NATO – i prostí Afghánci tyto dva druhy vojáků odlišují) vyvolávají nevoli svým chováním. Na jihu, kde vedou bojové akce, prohledávají domy a letecky pátrají po zbytcích Tálibánu. „Lidé už jsou na ně naštvaní, všichni jich mají plné zuby, takhle už to dál nejde,“ říká domorodý pracovník jedné humanitární organizace, jehož ISAF zatkl při jednom ze svých zátahů a víc než týden držel ve vazbě. Pod velkou kritikou je ale i afghánská vláda. Lidé kolem Karzáího berou úplatky a jsou zapletení s narkomafiemi, tvrdí opozice. Přes politickou motivaci na těch výtkách něco je. Vláda netrestá guvernéry v provinciích, kde neklesá produkce opia, a odvolán nebyl ani guvernér, u nějž se našlo několik set kilogramů drogy. Podle některých odhadů tvoří produkce opia až polovinu hrubého

Rusové rádi předpovídají Američanům stejný osud, jaký postihl je samotné, když se pokoušeli vnutit příliš rychle a příliš hrubě Afgháncům své pořádky a vysvětlovali jim, že to je všechno jen a jen pro jejich dobro. Odpověď z afghánské strany byla vždy stejná – my takové dobro, ať už ruské nebo americké, za své afghánské zlo měnit nehodláme. Petra Procházková Autorka působí v agentuře Epicentrum.

domácího produktu Afghánistánu a nelze ji jako jediný zdroj obživy více než padesáti tisíc domácností úplně potlačit. Nelibost vzbuzuje i to, že ve státní správě a v parlamentu zasedají bývalí tálibáni, mudžáhedíni i komunisté, kteří mají na svědomí snad všechny možné zločiny od krádeží přes mučení a znásilňování až po vraždy. „Jsme pro usmíření, ale zločiny by měly být potrestány,“ říká Ahmad Nader Nadery z Afghánské nezávislé komise pro lidská práva, „takoví lidé by neměli být na úřadech a snažíme se proti tomu bojovat.“ Úspěchy? „Zatím jediný,“ říká Nadery, „maršál Muhammad Kásim Fahím byl v roce 2004 odvolán z postu ministra obrany.“ Ovšem – v tehdejším odvolání šlo spíš o politické důvody: Fahím se postavil proti prezidentu Karzáímu. Odvolaný generál navíc obdržel prezidentským dekretem speciální doživotní privilegia: auto, ochranku a titul maršála.

Snadná volba Někteří západní pozorovatelé (například britský deník Guardian nebo Independent) jsou toho názoru, že boj proti terorismu zatím v Afghánistánu přes enormní úsilí a vynaložené prostředky není příliš úspěšný a že počet obětí bojů je nejvyšší od konce války s Tálibánem v roce 2001. Nicméně ne vše je tak špatné, jak se zdá, a NATO, které přebírá v Afghánistánu do své správy další část země, se chce zaměřit hlavně na pomoc s budováním afghánského státu. „Je třeba pomoci především s ekonomickou rekonstrukcí země,“ říká civilní představitel NATO v Afghánistánu Hikmet Cetin. „I když starší generace, která nepoznala nic než válku, je už asi ztracená. Ale nemůžeme opustit Afghánistán, protože jinak přijde Afghánistán k nám jako terorismus a jako drogy. Nemáme jinou volbu než tady uspět.“ Marek Hudema, Afghánistán

Q

16

ROZHOVOR


Ministr zahraničí mi netelefonuje S Nigelem Chapmanem o BBC, skále, na které stojí a vysílání v arabštině Řekněme o tom, kam se bude vysílat a jak se bude vysílat. Ale ne o tom, co se bude vysílat. Jste si jistý, že se to v budoucnosti ve světě, který je stále kontroverznější, nezmění? Mohu jen říct, že i v tomto kontroverznějším světě mi netelefonuje ministr zahraničí nebo někdo jiný z britské vlády, jaký má být obsah programu. Nepokoušejí se nás ovlivňovat. V psané dohodě s vládou jasně stojí, že redakční nezávislost BBC je zaručena. Stejně tak manažerská nezávislost ve vnitřních záležitostech. S vládou máme strategické partnerství, mluvíme s ní o tom, co a kolik investujeme do nových technologií, jestli krátké vlny, FM nebo internet. Ale když jednou dojde k rozhodnutí, kam vysílat, je obsah už jen věcí BBC. Leckde na světě si lidé myslí, že když za něco platí, tak na to také chtějí mít vliv a v mnoha zemích se to děje. Britský model nezávislého vysílání do zahraničí financovaný státem nám kdekdo závidí. A nám se tento status přes všechny krušné i pěkné momenty, přes výsledky šetření komise lorda Huttona po sebevraždě Davida Kellyho daří udržet. FOTO GÜNTER BARTOŠ

Nigel Chapman (50) je ředitelem BBC World Service, považované za nejvýznamnější a nejrespektovanější mediální organizaci, která se zabývá celosvětově rozhlasovým, televizním a internetovým vysíláním. Pro BBC pracuje od roku 1977. Byl editorem a producentem řady významných politických pořadů televize BBC (Nationwide, Newsnight, Public Eye). V čele BBC World Service stojí od počátku roku 2004.

J

ste v pražském studiu českého vysílání BBC nejspíš naposledy. Česky se odtud už vysílají do konce února jen krátké zprávy. Co říkáte ohlasu na konec českého vysílání? Vysílání se stalo součástí zdejšího života, takže rozhodnutí ukončit ho nebylo snadné. Ale museli jsme zvažovat strategické priority, omezené zdroje peněz a rozhodnutí investovat do televizního vysílání v arabštině a později možná i do dalších televizí. Rádi bychom si teď zachovali možnost vysílat anglicky na dosavadních dvanácti kmitočtech v pásmu FM v České republice. Už o tom jednáme s Radou pro rozhlasové a televizní vysílání. BBC je držitelem licencí na tyto kmitočty do roku 2012. Jenže podmínkou k jejich udržení je, že musíme vysílat česky i anglicky. Znamená to, že budete nadále připravovat zpravodajství v češtině? Ne, ale jednáme s Českým rozhlasem, jestli by je mohl poskytovat, a doufám, že najdeme řešení. Jde nám hlavně o to, zachovat v České republice možnost poslouchat vysílání BBC v angličtině. I proto, že angličtina je stále důležitější, že je nezbytností ve světě mezinárodních vztahů i v hospodářství. To jednání se zatím vyvíjí slibně. Po více než šedesáti letech českého vysílání BBC zbyl určitě obrovský zvukový archiv. Co se s ním stane? Přemýšlíme, jak ho využít, je tam zachycena spousta významných historických okamžiků. V jiných zemích, kde BBC ukončila činnost, například v Polsku nebo v Řecku, jsme pro archiv našli místo v národních knihovnách.

Leckdo nám to závidí Jaký má BBC názor na krizi kolem karikatur proroka Muhammada? Úkolem BBC není mít na to názor, ale odrazit spektrum názorů. Musíme chtít také pochopit, proč noviny karikatury otiskly a co to vypovídá o vztahu mezi západní liberální kulturou a islámem. Krize ukazuje, jak choulostivý je ten vztah a jak těžké je pochopit toho druhého. Timothy Garton Ash v komentáři v Guardianu napsal, že staré pravidlo soužití různých civilizací „Když jsi v Římě, dělej to co Římané“ už asi není možno dodržovat. Díky migraci a globalizaci už Řím není jen Řím, ale taky Tunis, Káhira nebo Tirana. Co to pro vás a pro BBC znamená? Ale napsal taky, že na tuhle záležitost není nikde, v žádné společnosti homogenní úhel pohledu. A média poskytují lidem možnost ke globální debatě, umožňují různým kulturám a pospolitostem překračovat tradiční zeměpisné horizonty. Zejména díky internetu máte dnes, ať žijete, kde chcete, třeba v diaspoře, prostor, kde projevit názor. To dřív nebylo možné, lidé mají dneska možnost stát se součástí média – a oni o to stojí. Což je dobrá stránka nových technologií: umožňují dialog přes bariéry. Špatná stránka je, že mnohem rychleji běhají po světě neověřené pověsti, fámy, omyly, dezinformace. Přizpůsobuje BBC téhle změně svou informační strategii? Byli jsme jedni z prvních, kdo rozeznali důležitost internetu, a začali jsme využívat síť textově. Vždycky jsme sledovali vývoj, zpravodajské možnosti mobilů, náš program je z velké části na podcasting, což je vysílání zvukových záznamů na internetu, které umožňuje jejich průběžné stahování a ukládání na osobním přehrávači iPod. Všechny nové technologie jsou v nejširším smyslu prospěšné, můžou ale i hodně škodit: například když si lidé neověřují svá fakta, nejde jim především o přesnost a pravdivost. Myslíte, že nové technologie ovlivní pověstná profesní pravidla žurnalistiky BBC? Profesní pravidla se nijak neliší od časů, kdy ve 30. letech přišlo rádio a v 50. televize. Ale v té době ještě nepropukl střet civilizací. Já s touto frází nejsem příliš srozuměný. Je to taková pohodlná zkratka. Ale něco nezkráceného za ní je. Jenže je to mnohem komplexnější otázka. Riskantní třeba je, když některá média vidí svět v příliš černobílých tónech. Islám jako cosi jen represivního a netolerantního. Liberální zápas o liberální editorské hodnoty jako svatější než svatost sama. Svět se po 11. září 2001 změnil, i pokud jde o vysílání do světa. Stalo se něco, co nás donutilo probudit se, nasměrovat víc sil do vysílání pro islámský svět, pro Blízký východ, pro Írán. Znamená to, že BBC začne v tomto ohledu více odrážet politiku britské vlády? Na rozdíl od ostatních součástí BBC financovala vysílání do zahraničí, BBC World Service, vždycky vláda. Proto mi připadá zcela v pořádku debatovat s vládou o strategických prioritách vysílání.

Ani tohle vyšetřování, po němž musel odstoupit generální ředitel BBC Greg Dyke, nic na vztahu s vládou nezměnilo? Samozřejmě, že to mělo vliv. Ukázalo třeba, v čem jsme v našem tehdejším vysílání mohli být preciznější. Ale nevedlo to k erozi redakční nezávislosti BBC. Myslím, že to je podstatné. Nastávají ale neklidné časy. Nezáleží na tom, zda jsou klidné nebo neklidné časy. Princip se nesmí změnit. To je skála, na které je BBC postavena. Den, kdy by vláda nebo kdokoli jiný zkusil zasahovat do redakční nezávislosti BBC, by byl velmi smutný a my musíme udělat všechno, aby se to nikdy nestalo. Co byste říkal situaci: proti veřejnoprávnímu médiu zasáhne předseda Ústavního soudu s tím, že nějaký komentář byl „ironický“, a médium se jeho zásahu podřídí? To se stalo nedávno v jedné evropské zemi. V které zemi? V této zemi? Ano. To by se nám nestalo.

Myslíme taky na Írán Jak se daří projektu televize BBC pro arabský svět, který vedl ke konci českého vysílání? Jestli se nemýlím, je to už druhý pokus. V 90. letech existoval velice rozdílný projekt na základě komerčního partnerství s distributorem na Blízkém východě. Nebyl to stejný model jako dnes, placený z veřejných zdrojů, poskytovaný zdarma všem, kdo mají na Blízkém východě satelitní přijímač. Jsme na startu, začali jsme v říjnu a budeme potřebovat víc než rok, než postavíme studio, vyvineme technologie a nabereme lidi. Vysílání nezahájíme dřív než někdy v roce 2007. Kolik to bude stát? Souhrnně 25 až 27 milionů liber. Nebudou vám konkurovat stanice, jako je al-Džazíra? Ta má rozpočet mnohem vyšší. Se srovnáváním musíme být opatrní. Zaprvé al-Džazíra vysílá 24 hodin denně, zadruhé vysílá na více kanálech, zatřetí nemá přístup ke globálním zdrojům BBC, který bude naše arabské vysílání mít. Je ironií, že hodně lidí, kteří al-Džazíru založili a kteří pro ni dnes pracují, začínali v BBC. Ale je zajímavé, že řada lidí, kteří v 90. letech BBC opustili, by pro ni dnes zase chtěla na novém projektu začít pracovat. Jaká bude vaše cílová skupina? Prioritou je samozřejmě Blízký východ. Nechceme tříštit zdroje, ale uvažujeme i o situaci, kdy by vysílání mohli sledovat arabsky mluvící lidé ve Spojeném království a taky v Německu nebo ve Francii. Myslíme také na Írán. V Íránu má rádio pořád velký vliv, stejně jako v Afghánistánu. To jsou dvě velice důležité země. V Íránu máme také velice vlivný internetový server. Zrovna minulý týden ho začaly tamní úřady blokovat, zřejmě kvůli tomu, jak jsme se zabývali jaderným tématem. Jistě by bylo dobré mít televizní vysílání ve fársí, ale v Íránu je to komplikované, protože se těžko dá zjistit, kolik lidí sleduje satelitní televizi: není tam zcela legální mít satelitní talíř, takže lidé o tom nejsou ochotni mluvit. Pravda ale je, že chcete-li mít skutečný vliv, musíte mít televizi. A nejraději všechna tři vysílací média: rozhlas, televizi a internet. Moji předchůdci měli snadnou

práci, protože vždycky uvažovali jen o rozhlase a jen o krátkých vlnách. Tohle se za posledních patnáct let hodně změnilo. Daří se BBC získávat vysílací FM frekvence i jinde způsobem, jakým se to podařilo u nás? Těch 12 frekvencí není zas tak výjimečných, v Afghánistánu jich máme dokonce 16, v Iráku 5, asi 50 v Africe. Jsou ale i místa, kde se nám nedaří, třeba v Číně, kde je jen jedna a bez zpravodajství. V Rusku je několik partnerů, kteří přebírají částečně naše ruské vysílání, ale nemáme tam vlastní FM frekvence. Změnit to je v Rusku obtížné. Na mediálním trhu tam panuje obrovská konkurence. Každopádně jste teď ukončili vysílání v 10 jazycích. Je to začátek trendu – a pokud ano, kolik vysílacích jazyků je cílem? Žádný takový cíl není. Ale svět se dnes proměňuje velice rychle a já nemohu na začátku roku 2006 garantovat, co bude na konci roku 2010. Může už být jiný trh, mohou se objevit distribuční problémy, hodně závisíme na partnerských smlouvách.

Bulvár to umí líp Letos má BBC, jako každých deset let, obnovit svou „Royal Charter“, tedy cosi jako vysílací licenci. Od roku 2003 se pracuje na její nové podobě. Je to podstatná nebo jen rutinní záležitost? Pokud by se z jejího obnovení stala rutina, pak by nemělo smysl brát ji vážně. BBC musí každopádně vyjednat dost peněz na všechno, co je třeba v měnícím se světě dělat. Víc budeme vědět, až si v březnu přečteme vládní návrh. Pak začne debata a zjistíme, jaké finance bude BBC mít dalších deset let k dispozici a co za ty peníze bude muset odvést. Tahle jednání s vládou jsou vždycky ožehavá. Předpokládá se, že stoupnou i poplatky za rozhlasové, televizní a internetové vysílání? Velice by mě překvapilo, kdyby nestouply. Vyžadují to nové nároky veřejnosti, nové služby. Jak vidíte budoucnost médií veřejné služby v rámci vývoje nových technologií, digitalizace, konkurence komerčních stanic? Má vůbec vysílání veřejné služby nějakou budoucnost? Svět je stále komplikovanější a tento typ médií pomáhá pochopit síly, které ho dnes přetvářejí, ať už to jsou síly národní, regionální nebo hospodářské. Obrat obchodního řetězce WallMart ve Spojených státech je mnohem větší než hrubý národní produkt značné části afrických zemí. To je jen příklad, jak se skutečná moc ve světě přesouvá. Povinností médií veřejné služby je dát lidem možnost toto přesouvání moci pochopit a vést o tom všem debatu. Jsou tu i další globální témata související s terorismem, s migrací, omezováním moci národních států a vlád ve skutečně globalizovaném světě, jimž média veřejné služby pomáhají porozumět. Ale mnohé vysoce rozvinuté společnosti klidně žijí bez nich, případně tam hrají jen malou roli. Samozřejmě, že na světě je dnes spousta jiných médií, třeba mnohem víc komerčních rozhlasových stanic. Ale většina z nich nestojí na mluveném slově. Takže nikdy neplní tutéž funkci jako například BBC, nekombinují ve svém programu informaci, umění a zábavu, nerozšiřují znalosti lidí, nepomáhají jim pochopit složitosti dnešního světa. Kvalitní informace ale poskytují i společnosti, jako je třeba Bloomberg, které jsou zcela soukromé. Bloomberg v žádném případě nemá takový dopad. Je to specializovaný hospodářský kanál. Dát dohromady televizi nebo rozhlas s komplexností BBC nebo CNN by stálo spoustu peněz a nevím, jestli by byl pan Bloomberg nebo někdo jiný ochotný pustit se do toho. BBC je svým způsobem pro celý svět příkladem vysokého standardu a kvality vysílání. Nebojíte se, že i do ní proniká stále víc infotainementu, mixu informací a zábavy? Pokoušet se napodobovat bulvární žurnalistiku pro nás nemá smysl. Nač bojovat na polích, kde se pohybuje spousta médií, která to umějí lépe než BBC? Jaroslav Veis Autor je publicista, překladatel a spisovatel. V současné době je poradcem místopředsedy Senátu Petra Pitharta.

Q

INZERCE – VZDĚLÁVÁNÍ INZERCE


GYMNÁZIUM SÁZAVSKÁ Upozorňujeme zájemce o čtyřleté studium, že Gymnázium Sázavská v Praze 2 pořádá 20. 2. od 18.00 DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ a 22. 2. od 15.00 TEST STUDIJNÍCH PŘEDPOKLADŮ JSME gymnázium s vlastním vzdělávacím programem všeobecného zaměření certifikovaným International Education Society (IES). NABÍZÍME žákům 9. tříd ZŠ a kvart osmiletých gymnázií příležitost kvalitního studia a individuálního přístupu.

179

Ostravská univerzita v Ostravě Dvořákova 7 701 03 Ostrava 1 Nabízí pro AR 2006/2007 studium v bakalářských, magisterských, navazujících magisterských a doktorských studijních programech. Na internetových stránkách univerzity

www.osu.cz ww w.osu.cz

ZAMĚŘUJEME SE na výuku jazyků, kterým vyučují vždy čeští a zahraniční lektoři, studentům umožňujeme složit během studia mezinárodně uznávané jazykové zkoušky.

najdete kompletní nabídku studijních programů a oborů, včetně veškerých informací k přijímacím zkouškám.

KLADEME DŮRAZ NA výuku v menších skupinách, velký výběr seminářů, přípravu k maturitě a přijímacím zkouškám na VŠ.

Využijte možnost podání elektronické přihlášky,

Více informací naleznete na www.sazavska.cz nebo ve školním informačním Bulletinu, který si můžete objednat na [email protected] nebo osobně vyzvednout v kanceláři školy na adrese Sázavská 5, Praha 2. Těšíme se na Vaši návštěvu.

TECHNICKÁ FAKULTA České zemědělské univerzity v Praze nabízí zájemcům o studium v rámci akreditovaných dvoustupňových studijních programů tříleté bakalářské studium a dvouleté navazující magisterské studium v prezenční i kombinované formě v těchto studijních oborech: Zemědělská technika Silniční a městská automobilová doprava Technika a technologie zpracování odpadů Technologická zařízení staveb Obchod a podnikání s technikou Informační a řídicí technika v agropotravinářském komplexu Technology and Environmental Engineering (vyučovaný v AJ)

Bližší informace: http://www.tf.czu.cz/

získáte slevu na poplatku za přijímací řízení.

Termín podání přihlášek: do 28. 2. 2006

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP Život mohl před necelými čtyřmi miliardami let vzniknout v kalužích vroucí vody zahřívaných sopečnou činností. Nasvědčovaly tomu experimenty v laboratořích, kde v podobném prostředí spontánně vznikaly některé složitější organické molekuly. Pokusy uskutečněné nedávno americkým biofyzikem Johnem Deamerem však tuto


Česko v roli smetiště Cizí odpad doutná v Libčevsi. Spalovny by jím nepohrdly

Vznik života, mámení smyslů a malíř chaotik představu vůbec nepodpořily. Deamer se zajímal o to, jestli se totéž co v laboratoři odehraje i v přírodních kalužích. Nalezl je na Kamčatce v oblasti, kde výbuch sopky vymazal veškerý život. Přidal do nich „zárodečnou polévku“ skládající se ze stavebních bloků bílkovin a DNA – a nestalo se nic, kýžené molekuly nevznikly. Znovu nám to připomíná, že se ještě nikdy nepodařilo ze základních stavebních prvků uměle stvořit ani ten nejjednodušší živý organismus, strukturu schopnou samostatného rozmnožování. Otázka původu života stále zůstává zahalena tajemstvím. Smysly nás klamou i v tak obyčejné věci, jakou je odhad vzdálenosti na důvěrně známé trase. Neurovědec Andrew Crompton z Manchesterské univerzity ukázal, že čím lépe cestu známe, tím delší nám připadá. Požádal studenty, aby odhadovali, jakou vzdálenost urazí na cestě mezi dvěma univerzitními budovami. Studentům vyšších ročníků, kteří trasu prošli během let víckrát, se zdála delší. Ti služebně nejstarší přeceňovali vzdálenost více než dvakrát. Je to nejspíš tím, že čím lépe cestu známe, tím více podrobností na ní rozeznáváme. Vzdálenost pak zdánlivě roste, protože se musíme zaobírat větším množstvím detailů. Podobně jako čas je tedy i vzdálenost abstraktním pojmem, s nímž mozek nakládá velmi volně. Obraz okolního světa není v mozku pevně dán. Každý, kdo se někdy pozastavoval nad tím, proč mu cesta zpět připadá delší než cesta tam, může v Cromptonově práci nalézt vysvětlení. Americký abstraktní malíř Jackson Pollock holdoval alkoholu a své obrazy občas nabízel v obchodech, když neměl na jídlo. Netušil, že některé z nich se jednou budou prodávat za 40 milionů dolarů. Občas se proto vynoří plátna, jejichž nálezce tvrdí, že jde o pravého Pollocka. Ověřit pravost takových děl je téměř nemožné. Konec nejistotě se rozhodl učinit fyzik a teoretik umění Richard Taylor. Podrobil některé ze sporných obrazů tzv. fraktálové analýze. Všiml si totiž, že barva, kterou malíř na svá plátna různě lil a stříkal, vytvořila zvláštní geometrické tvary zvané fraktály. Svým charakterem spolehlivě prozrazují Pollockův styl. A jak analýza dopadla? Na oficiální výsledek si musíme ještě počkat. Zdá se ale, že Taylorova studie odkáže nalezené obrazy mezi padělky. – MU –

A je tohle vůbec Pollock? FOTO ARCHIV

Zdroj energie, nebo spíš škodlivých emisí? Na tom se teď Brusel a Praha nemohou dohodnout. FOTO PROFIMEDIA.CZ

H

ořící sklad, plameny v silážních jámách, žár a zápach. Tak to minulý týden vypadalo v Libčevsi na Lounsku. Vzplála tu černá skládka odpadků, které kdosi tajně přivezl z Německa a ponechal svému osudu. Německé úřady loni zpřísnily pravidla pro nakládání s komunálním odpadem. Někteří podnikatelé se proto radši dohodnou s českými firmami, smetí tajně vyvezou za hranice a nenápadně jej odloží třeba v opuštěném kravíně. Až potud by to byl v podstatě banální případ pro policii a celníky. Jenže záře nad Libčevsí je odrazem skrytých pohybů, které mohou v budoucnu otřást životním prostředím v České republice, možná i v celé Evropě.

Zelená recyklaci, oranžová spalovnám Průměrný Evropan ročně vyprodukuje přes půl tuny odpadků – obalů, zbytků jídel a podobně. Co s takovou horou „špíny“? Některé země si s ní dovedou poradit vcelku osvíceným způsobem. Například Rakousko zhruba polovinu svého komunálního odpadu přepracovává, recykluje. Ze zapáchajících hald vyrábí suroviny, biologický odpad kompostuje. Evropská unie dosud prosazovala totéž. Dávala recyklaci zelenou a méně vlídně se tvářila na spalovny. Ty sice umějí vyrobit z odpadků energii, a mohou tedy fungovat jako menší elektrárna či teplárna, zároveň ale mají řadu nevýhod. Za vůbec nejhorší pak Brusel považuje ukládání odpadu na skládky. Ekologové se z takového přístupu radují. Prohnat odpad spalovnou je podle nich mnohem méně hospodárné než ho recyklovat, protože tím přicházíme právě o suroviny. Spalovnám se ovšem nelíbí, že jsou v hierarchii preferencí až na druhém místě, a čekají na svou příležitost. V České republice zatím fungují tři spalovny komunálního odpadu: v Praze, Brně a Liberci. Plánují se však čtyři další (jednu z nich chce stavět Pardubický kraj spolu s elektrárnou Opatovice, jinou německá energetická firma E.ON). Co ale budou pálit, když trojlístek existujících spaloven v souhrnu využívá jen asi 70 % své kapacity, protože do něj nemíří dost odpadků? Obyvatelé Libčevsi o tom vědí své. Nepochybují, že Evropa může hladovým kotlům českých spaloven nabídnout dostatek potravy. Například v Německu vyjde likvidace jedné tuny odpadu zhruba třikrát až čtyřikrát dráž než u nás, takže by se firmám vyplatilo dovážet k nám smetí nejen načerno, ale i legálně. Proč se tedy před českými spalovnami už dávno nehoufují kamiony s evropským odpadem? Zatím tomu brání české ministerstvo životního prostředí (MŽP). Odpad určený k dalšímu využití, třeba k recyklaci, smí přes hranice volně putovat, je zbožím podobně jako třeba auta či textil. Ale odpadky, které mají být jen zlikvidovány a žádný užitek z nich už nevznikne, se k nám dovážet nesmějí. Jsou tedy spalovny zařízeními určenými k likvidaci odpadu, nebo k jeho dalšímu využití? Právě v tom je jádro sporu. MŽP tvrdí, že spalovny odpad likvidují, a proto jej nemohou dovážet ze zahraničí. Spalovny protestují, poukazují na to, že vyrábějí teplo a elektřinu. Odpad pokládají za užitečné palivo; ergo mohou ho volně dovézt. Jenže

kdyby ho skutečně dovážely a pálily, znečišťovaly by kvůli němu vzduch a zamořovaly okolní skládky zbytky po spalování. V podobě škváry a popílku totiž spalovna vyvrhne téměř třetinu hmotnosti odpadu, který proudí do kotlů.

Dva roky času na obranu Rozhodnutí evropských soudů zatím dávala za pravdu výkladu, který zvolil úřad českého ministra životního prostředí Ambrozka. Jenže pohyblivé unijní písky neposkytují žádnou jistotu, že tomu tak bude i nadále. Chystá se změna směrnic, jež může obranu vybudovanou Ambrozkovým úřadem rozmetat na prach a otevřít evropským odpadkům cestu do české kotliny. Snad je skrytý důvod změn v tom, že v roce 2004 vystřídal ambiciózní a schopnou komisařku EU pro životní prostředí Margot Wallströmovou bývalý řecký ministr průmyslu Stavros Dimas, jehož přístup k ekologii vyvolává přinejmenším rozpaky. Povahu chystaných změn přibližuje Melissa Shinnová z European Environmental Bureau, nevládní organizace sídlící v Bruselu: Evropská unie chce v budoucnu podpořit právě to stanovisko spaloven, s nímž česká strana bojuje. Na moderní spalovny vyrábějící energii pohlédne v nových směrnicích jako na zařízení, která slouží k využití odpadu, nikoli k jeho likvidaci. České úřady pak už nebudou moci sáhnout po důležitém právním nástroji, s jehož pomocí dovozu „smetí“ dosud bránily (říká se mu princip soběstačnosti a blízkosti, jde v podstatě o to, že odpad má být odstraňován tam, kde vznikl). Ztratí tedy MŽP všechny možnosti obrany? Ne tak docela, předcházet dovozu pak ale bude mnohem těžší. Dle Shinnové má česká strana zhruba dva roky na to, aby něco podnikla. Ambrozkův úřad si nebezpečí uvědomuje a tvrdí, že se chce chystaným změnám bránit. Ministr hodlá v březnu protestovat v Bruselu na Radě ministrů EU a plánuje i společný postup zemí visegrádské čtyřky. Nelze přitom vyloučit, že bariéry, které Ambrozkův úřad do cesty cizím odpadkům postavil, budou prolomeny ještě mnohem dříve, než nová evropská legislativa začne platit. Na MŽP leží žádost o dovoz osmdesáti tisíc tun odpadu z Německa do spalovny v pražských Malešicích (pro srovnání: odhady hovoří o tom, že se k nám dosud nelegálně dovezlo a tajně odložilo 15 tisíc tun). Vody se ještě nezavřely ani nad jinou podobnou žádostí, tentokrát by mělo jít o dovoz asi pěti tisíc tun odpadků do spalovny v Liberci.

Firma, která je chce do Liberce dopravit, se obrátila na soud, rozhodnutí ještě nepadlo. Podle bývalé náměstkyně ministra životního prostředí Evy Tylové se řada vlivných lidí snaží prokopat spalovnám cestu. Dokonce i na ministerstvu samém, kde odbor odpadů funguje podle Tylové jako pátá kolona; za zády ministra se pokouší vpašovat do schvalovaných opatření různé trojské koně, jež by spalovny zvýhodnily. . Pokud obrana před zahraničními odpadky padne, mohlo by nás zachránit už jen to, kdyby se jejich dovoz přestal vyplácet. Tedy vyrovnání cen, za které české a zahraniční spalovny odpad likvidují. Kdy k němu ale dojde? Pavel Bernát, ředitel společnosti provozující libereckou spalovnu, vidí hlavní problém v tom, že tuzemské ceny jsou příliš nízké. Spalovny je nemohou zvýšit, protože stát nedovolí, aby občané platili za odpad více než 500 korun ročně. Dramatické zvýšení cenového stropu je ale politicky neprůchodné. Proto se ceny v českých a západních spalovnách zřejmě nevyrovnají, dokud se nevyrovná i životní úroveň. Do té doby by dle Melissy Shinnové měla legislativa Evropské unie přistupovat k novým členům citlivěji.

Vláda by chtěla, ale… Čeká nás tedy rozvoj spaloven, nebo recyklace? Volit střední cestu je těžké. Spalovna totiž není levná záležitost, stojí kolem dvou miliard korun i více. Jakmile celý gigant vznikne, musí ročně spolykat desítky či stovky tisíc tun odpadu, jinak by se nevyplatil. Protože spalovny bývají často různým způsobem provázány s obcemi, ztrácejí obce zájem prosazovat recyklaci. Společnou snahou všech aktérů je nakrmit bumbrlíčka a udržet ho při životě, aby bylo možné splatit úvěry na jeho stavbu. Apetit spaloven proto vzbuzuje obavu, abychom se nestali rukojmími těchto obrů. Naděje, že k tomu nedojde, existuje: vláda v roce 2003 rozhodla, že se vydáme cestou, kterou kráčí Rakousko a Německo, cestou recyklace. Dobré úmysly ale zatím zůstávají převážně jen na papíře. Podle Ivo Kropáčka z Hnutí Duha dosud nikdo nevytvořil potřebné nástroje. Museli bychom například zvýšit poplatky za ukládání odpadu na skládkách, zabránit obcím, aby je rozpouštěly v rozpočtu, a nasměrovat tyto peníze ke vzniku složitého systému třídění a zpracování. Nemuselo by to být dražší než spalovny, ale určitě by to bylo komplikovanější. Martin Uhlíř

Q

CIVILIZACE


19

Bereme buď všechno, nebo nic Proč nevznikají nové vakcíny? Protože se jich lidé bojí

„D

ávejte si pozor,“ vzkázala nedávno rodičům malých dětí prostřednictvím vlivného deníku Washington Post americká programátorka Melynda Slayová. Varovala těmito slovy před vakcínou proti dětskému průjmovému onemocnění způsobenému určitým druhem virů, kterou 3. února schválil americký Úřad pro potraviny a léčiva. Čeho se Slayová obává? Lékaři podle ní neodvádějí dobrou práci a neupozorňují rodiče na nežádoucí vedlejší účinky očkování. Sama si prý pečlivě vybírá, kterými vakcínami nechá své děti očkovat. Očkovací látky mohou mít ve vzácných případech nepříznivé vedlejší účinky. Neopodstatněný strach z vakcín však páchá mnohem větší škody.

Konec nadějné vakcíny Očkovací látka RotaTeq, o níž Slayová hovořila, chrání malé děti proti tzv. rotavirům, původcům těžkých průjmů. Lékaři ji vítají jako znamení ohlašující konec třicetileté války s rotavirovými infekcemi. Definitivní vítězství nad útočníky z mikrosvěta ale závisí i na tom, zda se podaří prorazit bariéru strachu a skepse. Prakticky všechny děti se nakazí rotaviry ještě před dovršením pěti let. U většiny proběhne infekce bez vážnějších následků. Pokud se ale dostaví komplikace, jde do tuhého. Vážný problém představuje nemoc především ve třetím světě. Ale ani děti v ekonomicky vyspělých zemích nejsou hrozby ušetřeny. Ve Spojených státech skončí ročně s rotavirovou infekcí v nemocnici asi 55 tisíc dětí, počty obětí se počítají na desítky. Celosvětově si choroba každoročně vyžádá asi půl milionu životů. Již v roce 1998 se přitom zablýsklo na lepší časy. Očkovací látka se objevila už tehdy, jmenovala se RotaShield. Po devíti měsících ji však výrobce stáhl z oběhu, protože testy ukázaly, že u očkovaných dětí mírně zvyšuje riziko vzácného zauzlení střev.

Svět zůstal bez obrany a nemoc opět zabíjela. ky. Některé laboratorní výzkumy totiž naznačovaly, Teprve koncem roku 2005 byly úspěšně otestová- že základní komponenta vakcíny může za určitých ny dvě nové očkovací látky, u kterých se komplika- okolností dráždit lidský imunitní systém, provokoce provázející RotaShield nevyskytly (jedna z nich je vat jej k útokům na buňky pacientova těla. právě ta, která se počátkem února dočkala schválePodezření se opíralo pouze o reakce probíhaní v USA). Testy probíhaly nesmírně důkladně. Aby jící „ve zkumavce“. Ani u jedné ze statisíců očkovšak mohly být vakcíny nasazeny vaných osob se nepodařilo sebev rozvojových zemích, je zapotřebí vražedné útoky imunitního systéještě dalších zkoušek, které prověří, mu prokázat. Odborníci prověřili Ve vědě není pro jak na očkování reagují děti oslabené více než 900 očkovaných, kteří si podvýživou nebo jinou chorobou. stěžovali na zdravotní potíže. Ani demokracii místo. jednu stížnost neshledali oprávněnou. Přesto podaly stovky lidí na I kdyby si 99 % Návrat vakcíny proti výrobce žalobu a o osudu vakcíny borelióze lidí myslelo, že bylo rozhodnuto. „Ukázalo se, jak umí být svět Po vakcínách požadujeme 101prourčitá vakcína iracionální,“ postěžoval si Markus centní bezpečnost. Je to rozumné? škodí zdraví, Simon z německého Ústavu Maxe Mnozí odborníci o tom nejsou přePlancka pro imunobiologii, jeden svědčeni a netají se názorem, že neznamená to, že z autorů vakcíny, v rozhovoru pro třeba RotaShield měl zůstat ve hře vědecký týdeník Nature. alespoň v zemích třetího světa, kde musí mít pravdu. Nová vakcína se své neúspěšné jsou dopady rotavirových infekcí nejděsivější. Každoročně by zachrápředchůdkyni v mnoha směrech nil statisíce životů a komplikace by podobá – ale zároveň se od ní liší potkaly jen minimum očkovaných způsobem, který vyvolává pochybdětí. Takové kalkulace ale zjevně nosti. Vědci totiž v nové vakcíně nejsme schopni. Bereme buď vše, nebo nic. „vystřihli“ právě tu část, na kterou padlo podezření, Farmaceutické společnosti to respektují. že zbytečně dráždí imunitní systém. Nevedl je k tomu důvod vědecký, nýbrž ryze obchodní. Simon proDokládá to postup firmy Baxter Vaccines sídlící to na stránkách Nature pochybuje, zda bude vakcína ve Vídni, která nedávno oznámila, že chce zahájit bez části své účinné složky vůbec fungovat. testy nové vakcíny proti lymeské borelióze. Svítá nám tak naděje na očkování proti nemoci přenášené klíšťaty, která vyvolává například těžké záně- Náš zákazník, náš pán? ty kloubů. Ty mohou člověka na dlouhou dobu upoutat na invalidní vozík. V těchto smutných příbězích bychom mohli Příběh lymeské boreliózy přitom zarážejícím pokračovat. Třeba zmínkou o vlně skepse, která způsobem kopíruje historii boje proti rotavirovým se nedávno zdvihla v mnoha zemích a týkala se infekcím. Také proti borelióze se první vakcína kombinované vakcíny proti spalničkám, příušniobjevila už v roce 1998. A ani ona nepřežila vlnu cím a zarděnkám. Vyvolala ji ničím nepodložeskepse. V únoru 2002 ji výrobce stáhl z oběhu, do ná fáma, podle níž vakcína u dětí vyvolává těžké Evropy vůbec nedorazila. Ke dnu ji poslaly zlé jazy- duševní postižení zvané autismus.

INZERCE

Program Transition Facility 2004 Zvyšování efektivity činnosti NNO na ochranu spotřebitelů Referenční číslo: CZ2004/006-237/0101

Nadace rozvoje občanské společnosti (NROS) vyhlašuje

2. výzvu k předložení návrhů projektů s cílem Zvyšování efektivity činnosti nestátních neziskových organizací na ochranu spotřebitelů v rámci finanční pomoci Evropské unie z programu Transition Facility. Celková částka k rozdělení v této výzvě je 848 167 €. Podklady pro žadatele jsou k dispozici v sídle Nadace rozvoje občanské společnosti (NROS), Jelení 15/196, 118 00 Praha 1, tel: 233 359 484, 233 351 831, e-mail: [email protected], a na internetových stránkách: http://www.nros.cz. Závěrečný termín pro odevzdání žádostí o grant je 24. dubna 2006 do 16:00 hodin.

Program Transition Facility 2004 Posilování činnosti NNO monitorujících a prosazujících zájmy občanů Referenční číslo: CZ2004/006-237/0102

Nadace rozvoje občanské společnosti (NROS) vyhlašuje

2. výzvu k předložení návrhů projektů s cílem Posilování činnosti nestátních neziskových organizací monitorujících a prosazujících zájmy občanů v rámci finanční pomoci Evropské unie z programu Transition Facility. Celková částka k rozdělení v této výzvě je 738 727 €. Podklady pro žadatele jsou k dispozici v sídle Nadace rozvoje občanské společnosti (NROS), Jelení 15/196, 118 00 Praha 1, tel: 233 359 484, 233 351 831, e-mail: [email protected], a na internetových stránkách: http://www.nros.cz. Závěrečný termín pro odevzdání žádostí o grant je 24. dubna 2006 do 16:00 hodin.

Sociologický výzkum týmu vedeného Melissou Leachovou ze Sussexské univerzity ukázal, že odpor proti očkování není záležitostí hlupáků. Mnozí z laických odpůrců nastudovali obrovská kvanta lékařské literatury, jejíž závěry pak interpretovali hodně svérázným způsobem. Prostřednictvím internetu se o své „expertizy“ podělili s lidmi, kteří lékařské časopisy nečtou, ale četné odkazy na vědeckou literaturu na ně dělají impozantní dojem. Ti tak získali pro své obavy zdánlivě neotřesitelné „vědecké“ odůvodnění. Oficiální stanoviska pak vnímají jako výsledek spiknutí, které má za cíl zamést fakta o škodlivosti vakcín pod koberec. Mnozí z nás mají zkrátka pocit, že se musí o své bezpečí postarat sami. Jsou pak ochotni k různým nepředloženostem, shánějí například přes internet léky a vakcíny proti „ptačí chřipce“. Podvodníci takové poptávky bleskově využijí a dodají na černý trh buď zcela neúčinné padělky, nebo životu nebezpečné vakcíny určené pro očkování drůbeže. Nezodpovědný přístup k vakcínám přitom ohrožuje všechny. Populace, v níž je hodně očkovaných, epidemiím odolává. V jejím středu jsou v bezpečí i jednotlivci, kteří očkování odmítli nebo si někde sehnali neúčinnou vakcínu. Jakmile však podíl neočkovaných přesáhne určitou mez, otevřeme epidemiím dveře dokořán. V obchodě platí náš zákazník, náš pán. Dají si toto heslo na štít i výrobci vakcín? Budou se řídit vědecky ověřenými fakty, nebo veřejným míněním? Počtem zachráněných životů, nebo kalkulací výdajů za odškodnění v případných soudních sporech? Ve vědě není pro demokracii místo. I kdyby si 99 % lidí myslelo, že určitá vakcína škodí zdraví, neznamená to, že musí mít pravdu. V obchodě však většina rozhodující slovo má. A vakcíny nejsou jen věda, ale i obchod. Iracionálním hlasům veřejnosti se proto v zájmu „dobré věci“ dostane sluchu. Jaroslav Petr Autor je biolog.

Q

20

DISKUSE

20.–26. ÚNOR 2006 V RESPEKT 8 INZERCE

Investorské pobídky škodí Učitel ekonomie proti šéfovi CzechInvestu

U

dálosti ohledně nejisté budoucnosti firmy LG Philips v Hranicích na Moravě ukazují, že ani vládou tolik opěvovaný systém českých investičních pobídek není bez rizik. I vládní agentury v čele s CzechInvestem se mohou splést a vsadit na špatného koně. Místo aby firma vydělávala a „dodávala“ zaměstnanost, kterou se lze před volbami pochlubit, neprodává a krachuje. Vyčítat ale vládě omylnost je poměrně laciné. Samozřejmě, že se úředníci v čele s ministrem čas od času mýlí! Vševědoucnost nepatří mezi lidské vlastnosti a i ministr je stále ještě člověk, bylo by ale dobré přiznat v pravý čas chybu.

Sleva není zadarmo Problém je v prvé řadě ten, že si úředník hraje na podnikatele – riskuje prostředky z veřejných rozpočtů. A jak známo, při utrácení cizích peněz je člověk mnohem méně opatrný než při utrácení peněz svých. Kritika systému investičních pobídek je však mnohem hlubší, neboť pobídky mohou být škodlivé i tehdy, když firma nekrachuje a vše se zdá v nejlepším pořádku. Vždy je totiž klíčové, kolik „nalákání“ investic stojí, a nikoli jejich pouhá přítomnost v Česku. Pro lepší pochopení poslouží malá analogie. Představme si, že člověk stojí před volbou koupit si mercedes. Kdyby takový kvalitní vůz měl, mohl by se těšit z mnoha výhod: prostorného interiéru, požitku z jízdy, bezpečnostních prvků. Jak skvělé! Pro člověka

Čtyři mýty Josefa Šímy Spor kolem investičních pobídek nabývá takřka ideového charakteru a diskutující strany jsou hluché ke svým argumentům. Nikdo netvrdí, že pobídky nás spasí. Jsou jedním z nezbytných nástrojů, jímž konkurujeme okolním státům. Nepřestává nás zarážet, že si zatvrzelí kritici pobídek alespoň nepřečtou platný zákon a pouštějí se do svérázných výkladů na základě přetrvávajících mýtů. Je potřeba vidět věci v širších souvislostech než jen ze své osobní předpojatosti. Pokusím se reagovat v bodech, které by debatu posunuly na věcnou úroveň. 1. Státy se přeplácejí Český zákon přesně stanoví, kolik a v jakém regionu může společnost získat. Toto je první a poslední nabídka. Nevyhovuje vám? Bohužel, zkuste to jinde. Výše pobídky je stanovena tak, aby se státu vyplatila. Systém je zcela transparentní. Přehled firem, jimž byla podpora udělena, je na našich webových stránkách. 2. Předražená investiční pobídka Přímá platba tvoří jen zlomek pobídky, jedná se o dotaci na nově vytvořené místo. Zbytek tvoří úleva na dani, která není výdajem, ale nerealizovaným příjmem. Jestliže by byla investice uskutečněna v jiné zemi, tyto peníze bychom stejně neměli.

DOPISY Co na to odborníci? Reaguji na otázky kolem továrny Philips v Hranicích (Zachraňte Hranice, Respekt č. 6/2006). Udivuje mě, jak mohou takzvaní „odborníci“ tvrdit, že tato továrna a klasické obrazovky nemají budoucnost a že případný překlenovací úvěr jsou jen vyhozené peníze. Tištěným novinám je také přisuzován zánik už 50 let, jednou je měla vytlačit televize, pak zase internet. O Titaniku všichni nahlas tvrdili, že je to nepotopitelná loď. Na olympiádě jsme prohráli se Švýcary, i když jsme měli jednoznačně vyhrát. Jak na to všichni ti odborníci odpoví? Tomáš Konečný, Přerov

Nejlepší je vstoupit do politiky Dovolte polemiku s jinak velmi inspirativním rozhovorem s panem Jeronýmem Klimešem (Respekt č. 7/2006). Pan Klimeš se mimo jiné domnívá, že hlavní slovo při obsazování poslaneckých křesel by

ale nejsou důležité nějaké izolované přínosy, ale pouze přínosy poměřované jejich náklady. Takže za milion by si takový vůz možná koupil, ale za pět milionů nikoli. Za takové peníze by se jednalo o plýtvání, protože by se člověk musel vzdát mnoha věcí, jež mu přinášejí užitek, a přišel by o víc, než získal. Problematičnost pobídek jako takových vyplývá ze skutečnosti, že o „nalákání“ firem se snaží řada států najednou. Příchod investorů představuje mimo jiné reklamu, která se politikům hodí. Budou se proto přeplácet, dokud bude o co „hrát“. Je to stejné, jako kdyby se vlády přetahovaly o to, kde bude jezdit zmiňovaný milionový mercedes. Jestli v Čechách, na Slovensku nebo v Maďarsku. Slovenská vláda by nabídla řekněme 500 tisíc, maďarská 700 tisíc a česká by triumfovala s nabídkou milionu. Tím by sice mercedes „vyhrála“ a on své služby poskytoval v Čechách, ale vzhledem k vynaložené ceně by byl „čistý přínos“ nula. Konkurence v tzv. dobývání renty vede jednoduše k jejímu vymizení. Výhoda z pobytu firmy v zemi mizí. Vzniká chování typu „nechci slevu zadarmo“, a člověk nakonec za možnost mít něco extra zaplatí plnou cenu.

Ať si škodí Naneštěstí tady celý problém nekončí. Přínosy a náklady pobídek totiž bohužel nejsou stejně viditelné. Přínosy vidět jsou a lze je dobře politicky využít: továrna stojí, lidé chodí do práce a dostávají mzdy, subdodavatelé mají odbyt.

3. Krachují živnostníci a malé firmy Použiji tolik diskutovaný příklad společnosti LG Philips. Který živnostník kvůli ní zkrachoval? Kdo doma v garáži montoval obrazovky a přišel tak o trhy? Uvědomme si, že velké společnosti, pokud k nám přijdou vyrábět, nekonkurují našim živnostníkům, ale bojují o globální trhy. Živnostníci a malé firmy krachují spíše kvůli středním firmám, které jsou schopny rychle přizpůsobit výrobní program a dosahovat nižších nákladů. 4. Neklesá nezaměstnanost Spočítal někdo, jaká by byla nezaměstnanost, kdyby u nás hromadně neinvestovaly cizí firmy? Spočítal někdo, kolik českých firem nezkrachovalo, protože jsou nějakým způsobem zapojeny v dodavatelských řetězcích pro nadnárodní firmy? Jsme v poslední fázi restrukturalizace. Definitivně končí obory, které jsou z dlouhodobého hlediska neudržitelné. Podívejme se, kde jsme teď a kde jsme byli před několika lety v éře hluboké recese a úsporných balíčků. Systém pobídek je u nás navíc nastaven tak, aby primárně podporoval investice do regionů s vysokou mírou nezaměstnanosti. Jestliže investoři alespoň vyrovnávají místa ztracená při restrukturalizaci českých podniků, pak je jejich přínos nezpochybnitelný. Tomáš Hruda Autor je generální ředitel agentury CzechInvest.

měli mít voliči stran prostřednictvím preferenčních hlasů. Domnívá se, že by to vedlo ke zvýšení tlaku na kandidáty, a tím vlastně k větší míře demokratické kontroly. Pan doktor ale není nejspíše informován, jaká je vnitřní politická kultura ve stranách. Naše strany až na výjimky jsou spíše menší diskusní kluby, na krajských konferencích se scházejí většinou pouhé desítky delegátů, v mnohých okresech strany nemají ani základní organizace. Politika a veřejná práce v České republice nemá onen „sex-appeal“, jaký má třeba v angloamerickém světě, kde jsou lidé více interesováni privátními věcmi. Primární volby na kandidátky politických stran jsou pak vlastně demonstracemi podpory takových kandidátů, kteří mohou oslovit veřejnost, kteří jsou čitelní, v regionu, v němž kandidují, dosáhli viditelných úspěchů apod. Pro zvolené kandidáty se tak vlastně umístění na kandidátku stává jednak zúročením práce v období mezi jednotlivými volbami, ale na druhou stranu znamená závazek být výrazným hráčem v předvolební kampani v regionu, být k dispozici celostátnímu lídrovi a další „příjemné“ zásahy do vlastního volného času. Primárky v ryze demokratických stranách jsou tudíž významným prvkem vnitrostranické občanské kontroly kandidátů. Pokud by kdokoliv do této

Jaké ekonomické aktivity byly vládou zničeny, když vybírala z veřejných rozpočtů peníze potřebné na pobídky, však už nikdo nevidí. Krachující firmy a živnostníky či tisíce nezaměstnaných už si s pobídkami nikdo nespojuje. To vše se svede na odbytovou krizi, drahou ropu, terorismus, obchodní řetězce, nepovedenou kuponovou privatizaci apod. Jenže přes příchod investorů nezaměstnanost nikterak neklesá. Naopak statisíce lidí jsou kvůli protekční politice vlády bez práce. Právě kvůli viditelným kladům a neviditelným záporům pobídek existuje mezi politiky a úředníky silné nutkání, aby boj o pobídky pokračoval až do prostoru čisté ztráty. Čeští politici se tak při snaze trumfnout ostatní středoevropské státy nezastaví na milionu v naší analogii s nákupem mercedesu, ale aby jej získali, zaplatí klidně dva miliony nebo pět. Prostě pobídku chtějí, protože její viditelné efekty politicky potřebují, a málo viditelné náklady svého „podnikání“ přenesou na ostatní. Mercedes za pět milionů je ale plýtvání stejně jako předražená investiční pobídka. Místo aby bohatství vytvářela, ničí jej. Vede nás k chudobě. Přispívá k nárůstu nezaměstnanosti. Jednoduše škodí. Když se tedy ředitel CzechInvestu táže, „co máme dělat, když pobídky využívají všichni ostatní“, nelze než odpovědět: nechat ostatní, ať si škodí. Josef Šíma Autor je vedoucím katedry hospodářské politiky na FNH VŠE v Praze.

Q

Ano, jde o ideje Pobídky jsou „jedním z nezbytných nástrojů“ a jsou stanoveny tak, „aby se státu vyplatily“, a vše je „transparentně“ na internetu. Kritik pobídek proto trpí „osobní předpojatostí“ a je „zatvrzelý“. Spor „nabývá takřka ideového charakteru“. Nikoli takřka, ale zcela. Jde totiž o ideje, o myšlenky – o analýzu ekonomických dopadů komplexních společenských jevů. Nejde o nějaký „svérázný výklad“ či předvolební trik. Ekonomové již minimálně 250 let bojují proti politické krátkozrakosti, vyslovují se proti privilegiím a přehlížení nákladů politických experimentů. Vládní monopoly, cla, licence a dnes stále více tzv. pobídky a jiná státní podpora – to vše nám má (či mělo) přinést prosperitu, vytvořit nová místa apod. Nikdy nepřineslo, a stojí-li ekonomická věda „za něco“, ani nepřinese. Snížení daní (např. formou úlevy na dani) samozřejmě rozvoji podnikatelských aktivit prospěje, ale při pobídkách jde především o něco jiného – o „politické investování“ peněz z veřejných rozpočtů a o sektorové a územní plánování. Navíc mezi státy dochází, jak jsem vysvětlil, k tzv. dobývání renty. Tyto procesy z logiky věci nejsou příslibem „nezpochybnitelného přínosu“. Naopak.

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz Christa Schroederová: Dvanáct let po Hitlerově boku

49Kč Nový typ střední školy

Josef Šíma

Co si o podpoře investic myslíte vy? Debatujte na www.respekt.cz.

volby chtěl zasáhnout, stačí maličkost – vstoupit do některé místní stranické buňky, nechat se delegovat na primárně volební konferenci a tam přímo volbu „svých“ kandidátů ovlivnit. Petr Koubek, kandidát za Stranu zelených do PSP ČR v Ústeckém kraji

Antropologie češství už vyšla V závěru textu o knize antropoložky Kate Foxové Watching the English (Jak se vyrábí nadnárodní povaha, Respekt č. 7/2006) volá jeho autor David Klimeš po sociálněantropologické studii „češství“. Přitom taková práce už vyšla v roce 2001 v Sociologickém nakladatelství (SLON). Jejím autorem je sociální antropolog Ladislav Holý, jmenuje se Malý český člověk a skvělý český národ. Podrobnosti na www.slon-knihy.cz. Radim Šolc Oprava: V rubrice Kaleidoskop v minulém čísle Respektu došlo k záměně jména autora textu, kterým je Jan Stejskal. Autorovi i čtenářům se omlouváme.

Denní čtyřleté studium, zakončené maturitní zkouškou

Výuka od 1. 9. 2006 Zřizovatel školy: Hlavní město Praha Sídlo školy: SOŠ waldorfská Křejpského 1501/12 149 00 Praha 4 Tel.: 777 694 019 E-mail: [email protected] Více informací na www.wspj.cz

KULTURA


21

Atlantida českého proletariátu Václav Jirásek otevřel v Rudolfinu výhled do světa zanikajících továren

Interiéry továrních hal se podobají drsným krajinám, které po staletí pustoší divoké živly... FOTO VÁCLAV JIRÁSEK

N

eorenesanční interiér Galerie Rudolfinum je tak výrazný, že se chtě nechtě podílí na vyznění každé výstavy. Před dvěma lety u Skálových prací na téma přírodních kultů evokoval vrcholné období kolonialismu, kdy se Evropa poprvé více seznámila s šamanskou magií. Na nynější výstavě fotografií Václava Jiráska Industria zase připomene gründerskou éru zdejšího těžkého průmyslu. Freudistickou hantýrkou by se dalo říci, že architektura Rudolfina ztělesňuje jakési superego druhé poloviny 19. století – pýchu vrstev, které si myslely, že civilizaci dovedly k naprosté dokonalosti. Cyklus rozměrných fotografií naopak otevírá výhled do temné říše potlačených instinktů, z nichž vzešla ničivá sociální odveta. Dnes ovšem proletářské revoluce aspoň v Evropě nejspíš odezněly, mamutí továrny pustnou a poslední představitelé klasického dělnictva vyhlížejí na Jiráskových fotografiích jako fantastické bytosti, jež by se víc než k ponkům hodily do gotických románů nebo na benátský karneval. Sdělení výstavy je silné, není však úplně jasné, co vlastně říká.

Krajiny, zátiší, oltáře Velkým formátem, barevností i kompozicí připomínají vystavené fotografie staromistrovská plátna. Světlo, jež do rozlehlých továrních hal proniká většinou shora, se v komplikovaném prostoru lomí do bohatě odstíněné škály stříbřitých, zlatých a medových tónů až k asfaltové černi nejhlubších stínů. Z víceméně neutrálního koloritu skvostně vystupují ostré barevné akcenty červeně či blankytné modře, nezdobí však chocholy válečníků ani šperky dam, ale všelijaké informační cedule, výstražné nátěry, agitační skříňky a další pozůstatky zaniklého

provozu. K výtvarně nejpůsobivějším patří velké interiéry železáren, kde ze závějí slévárenského písku vystupují fragmenty kovových odlitků jako na rumišti, i když odněkud doposud září odlesky výhně. Haly jsou vesměs naprosto vylidněné a ticho v nich by se skoro dalo nahmatat. Samostatné portréty dělníků opatřených často bizarními ochrannými pomůckami vytvářejí v instalaci jakousi druhou linii: takto umírá prostředí, toto jsou pozůstalí. Václav Jirásek se roku 1965 narodil v Karviné, kdysi protežovaném městě horníků, jež se v padesátých letech stalo výkladní skříní socialistického realismu v urbanistice. Na pražské Akademii výtvarných umění vystudoval malířství, ale už koncem osmdesátých let se jeho zájem přenesl k fotografii. Světu továren a dolů chtěl věnovat závěrečnou školní práci, zajímala jej výtvarná příbuznost socialistického kultu dělníků se středověkým uctíváním světců, jenže krátce po pádu komunismu připadal takový záměr jeho pedagogům zpozdilý, a tak si zvolil průchodnější téma. V Rudolfinu se po patnácti letech k dělníkům vrací. Snímky pocházejí z areálů kladenské Poldovky, Třineckých železáren, ČKD Blansko, Vítkovických železáren či OKD Karviná, tedy z míst, která už v průběhu průmyslové revoluce vstoupila do české kulturní topologie jako ďábelsky moderní protějšek idealizovaného venkova. Název Industria zní jako jméno bájného kraje či kontinentu. Výstava vskutku připomíná luxusní obrazové reportáže ve stylu časopisu National Geographic. Interiéry továrních hal se podobají drsným krajinám, které po staletí pustoší divoké živly, a jejich osazenstvo v ukoptěných pracovních oděvech připomíná domorodý kmen, který se přizpůsobil životu v extrémních podmínkách. Maně si vzpomeneme na ostražitou nedůvěřivost v po-

hledech indiánů, které před více než stoletím fotografoval v brazilských pralesích italský cestovatel Boggiani – nakonec jej ubili v přesvědčení, že jim svou kamerou krade duše. Podobně jako archeolog či etnograf věnuje Jirásek zvláštní pozornost projevům „hmotné kultury“ zkoumaného etnika. Fotografuje všelijaká udělátka, věšáky, podivné sesle, poličky, vynalézavě zhotovené popelníky a další vybavení svačinových koutů a dělnických šaten. Ještě větší zvědavost však u neznámých národů zpravidla budí jejich svérázné svatyně a tajuplné kulty, v nichž se zračí vyšší duchovní směřování. Kdysi povinná názorná agitace leninského rázu se už z fabrik vytratila, takže sakrální nota tu zazní hlavně z kultu obnažených žen. Pomačkané plechové skříňky vylepené zažloutlými stránkami erotických magazínů působí na Jiráskových snímcích opravdu jako oltáře, nevyznívají však nikterak blasfemicky. Rozcapené pornohvězdy jako by zdědily úlohu, jakou v mladším neolitu sehrávala věstonická venuše – neodkazují pouze k milostným extázím, ale také k tajemstvím plodnosti, tedy k samé podstatě biologické transcendence. Zároveň jsou výrazným kulturním znakem čistě chlapských komunit, které v dějinách, jak se zdá, pomalu dohrávají svou kdysi dominantní roli. Také fotografie polocelků a detailů prozrazují malířskou kulturu, obeznámenou s kouzlem klasických chardinovských zátiší, ale také s metafyzickou malbou Giorgia Morandiho nebo se strukturální abstrakcí. Na Vladimíra Boudníka nelze nevzpomenout už vzhledem k tematice.

Obrazy netřeba číst Současné publikum rozumí řeči obrazových cyklů asi víc (nebo přinejmenším jinak) než lidé,

kteří ještě neměli každodenní zkušenost s filmovým střihem. Nejde přitom jen o film a televizi, důmyslné řetězení vizuálních zážitků, jejich prolínání, kontrasty i konfrontace, patří k hlavním tvárným principům veškeré současné kultury a komunikace, zatímco literární myšlení ustupuje do pozadí. Před nějakými padesáti lety by možná nad Jiráskovou Industrií zůstal divákům rozum stát. Co nám chce autor vlastně říct? Vypráví sociálně kritický příběh o strašlivých robotárnách, které z pracujících vysávají ducha i životní síly, nebo jej naopak oslňuje titánský koncert velkovýrobních technologií? A když se provoz zastaví, máme se radovat z toho, že životní prostředí nebude ničeno a nebožáci už nemusí každé ráno k píchačkám, nebo bychom měli spíš hořekovat nad nezaměstnaností? I dnes nám mohou na výstavě podobné otázky vytanout, zážitek však vychází z něčeho jiného, totiž z toho, že pravdivá a obsáhlá výpověď o světě, jehož existenci většinou jen tušíme, je zároveň podivuhodně krásná. Že dělnickému prostředí, z nějž komunisté udělali ideologický kýč, vrací ve chvíli zániku zvláštní důstojnost. Výtvarné styly, směry, techniky i světonázorové tendence se střídají a vytrácejí, leckdy s ostudou. Také zobrazovaná skutečnost se mění, obrazy však zůstávají. Jiráskova výstava svým způsobem udělala tečku za dosti deviantní érou socialistického realismu, který se morálně opotřeboval dávno před koncem režimu, bez nějž by se nikdy neprosadil. Kouzlo instalace v Rudolfinu netřeba literárně rozebírat. V tematice, jež se zdála mrtvou, se prostě objevil překvapivě živý nerv. Viktor Šlajchrt

...a jejich osazenstvo v ukoptěných pracovních oděvech připomíná domorodý kmen, který se přizpůsobil životu v extrémních podmínkách. FOTO VÁCLAV JIRÁSEK

Q

22

KULTURA


Úkol pro geniálního historika Knihy zpovědí disidentů a komunistických aparátčíků přinášejí zmatek

Koulet bylo lepší než přikulovat. FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

V

elké životopisné rozhovory se na zdejším knižním trhu více prosadily teprve po listopadu 1989. Už za tuhé normalizace se sice výtečně prodávaly Janouškovy Rozhovory s Janem Werichem, to však byla prominentní výjimka. Žánr budil nedůvěru, neboť s osobními zkušenostmi jedinců se dalo manipulovat hůř než s tím, co bylo vydáváno za zkušenost lidu. Víc se forma uplatnila v neoficiálních sférách. Pavel Tigrid ji například svérázně využil v Kapesním průvodci inteligentní ženy po vlastním osudu a obsáhlá interview Karla Hvížďaly s Václavem Havlem, Pavlem Landovským či Václavem Bělohradským se koncem osmdesátých let stala pro mnohé prvním klíčem k démonizovanému světu opozice.

Co se týče falšování skutečnosti, obzvlášť Rozhovory zařazené do dvoudílné publikace Vítězové? Poražení? Životopisná interview, „výmluvné“ jsou zpovědi prominentů, vycepokterou loni vydalo nakladatelství Prostor, se vaných v dialektice a demagogii. Každý prosasvým laděním příliš neliší od běžné publicis- zuje svůj ucelený obraz světa, každý chce být tiky, nezaměřují se však ke dni, ale k dějinám. přesvědčivý, ať už setrvává v marxleninské dogVznikly v Centru orální historie při Ústavu pro matice nebo se přizpůsobuje duchu nové doby. soudobé dějiny AV ČR a jejich dopad má být Kritický čtenář si všímá nesčetných záludností hlavně vědecký. Na to je však kniha až příliš a chvílemi přímo bolestně postrádá poznámkový aparát, který by je uváděl na pravou míru. čtivá, ba napínavá. Za své osobní příběhy se funkcionáři vesměs nestydí, příběh strany však většinou líčí dost Příliš mnoho alibi rozčarovaně. Aby se v něm nezasvěcený čteV rámci výzkumného projektu Politické elity nář vůbec vyznal, musel by si nakreslit podroba disent v období tzv. normalizace bylo pořízeno né schéma vztahů mezi mafiemi znesvářených 120 rozhovorů se 43 bývalými prominenty KSČ potentátů, kteří si vzájemně mydlili schody, až a 77 disidenty. Z nahrávek, které mají slou- se po nich s rachotem sesypala celá mocenská žit dalšímu bádání, byly ke zveřejnění vybrány struktura. a zredigovány přepisy padesáti nejzajímavějších. Z předních komunistů jsou zastoupeni Lži a iluze Miloš Jakeš, Miroslav Štěpán či Rudolf Hegenbart, mezi disidenty nechybí Václav Havel, Události 17. listopadu 1989 zůstávají pro Petr Pithart nebo Jiří Dienstbier. Výběr dalších oslovené komunisty stále hádankou. Bylo to osobností se však neomezuje pouze na nejzná- selhání, zrada, zásah domácích či cizích tajmější špičky, neboť autoři chtěli zachytit i okra- ných služeb? Hypotéz tu najdeme celou řadu, jovější zkušenosti. V nomenklaturní skupině za hlavního viníka mocenského krachu je však se vybrané osobnosti liší zejména postavením téměř shodně pokládán Gorbačov a na domácí v hierarchii, funkčním zařazením a regionální scéně vyvolává největší nenávist Havel. Živým působností (i proto se tu zpovídá tolik býva- problémem je i rok 1968, vpád vojsk a náslelých okresních tajemníků). Opozice se dělila dující represe formou prověrek. Snaha nomenspíš názorově. Má také širší generační rozpětí. klaturních kádrů obhájit své osobní příběhy na Nejstarším mluvčím v obou skupinách je přes úkor strany, v jejíž kolektivní anonymitě jako osmdesát, nejmladší prominenti ovšem náleží by všechny viny zanikaly, je zjevně dost křečoke štěpánovské garnituře dnešních šedesátní- vitá. Hlasy disidentů zní mnohem přirozeněji, ků, zatímco mezi disidenty najdeme i čerstvé byť i v nich lze občas tušit vnitřní tlak nepřičtyřicátníky. znaných nejistot. Metodika orální historie si neklade za cíl čtePříběh disentu pro většinu jeho mluvčích nářskou atraktivitu, nevyžaduje jasná vyjádře- sice neskončil jednoznačným vítězstvím, neboť ní, netlačí zpovídaného ke zdi. Snaží se naopak do hry po listopadu vstoupili pragmatičtí ekonouspat jeho ostražitost a získat důvěru. Dobré mové, zůstává však povznášející. Stmeluje jeho novinářské interview se tváří jako dramatické účastníky přes veškeré ideové rozdíly a pozdějstřetnutí, zatímco orální historik by měl trpě- ší rozepře. Takto se rodí zakladatelské mýty, livě naslouchat. Těžiště jeho výzkumu tkví až v nichž se realita postupně stává bájí. Zatímv dodatečné analýze nahrávek, kdy je zvláštní co prominenti KSČ inklinují ke lži, u disidenpozornost věnována nepřesnostem, úhybným tů se občas setkáváme s iluzemi. Jenže přemímanévrům, výmluvám i pomluvám, pochybným tání o podobných paralelách, k nimž koncepce názorům i zjevným nepravdám. Cenná nejsou knihy přímo svádí, může být značně zavádějíani tak fakta, která se zjišťují z objektivnějších cí. Obě skupiny se utvářely v nesrovnatelných zdrojů, ale obraz dobové mentality. podmínkách z úplně jiných důvodů a sledovaly

Když rapovat, tak s intelektuálem I letos měl rapper Kanye West nejvíc nominací na Grammy, ale stejně jako loni získal jen tři. Zaslouží si víc pozornosti. Newyorčan Kanye West se skutečně vymyká. Bystrý rapper s citem pro ožehavá témata a vynalézavý producent, který je schopen neustále se vyvíjet, patří k nezajímavějším postavám současného hip hopu. Boří stereotypy žánru, místo gangsterských klišé nabízí důležité životní postřehy a probouzí tak polozapomenutý duch hip hopu jako tlampače sebevědomé černé kultury.

Promluvme si o Ježíšovi Když se West na začátku tisíciletí přestěhoval z rodného Chicaga do New Yorku, měl před očima jediný cíl: stát se rapovou hvězdou. Přesto se nejdřív proslavil jako producent a autor hitů například pro Alicii Keys. Pak začal hledat firmu, která by mu vydala autorskou desku. Všichni ho ale soustavně odmítali. Rapové hvězdy totiž obvykle prodávají příběhy své drsné pouliční minulosti. West, který vyrůstal v bohaté rodině vysokoškolské profesorky, ovšem za sebou takový výrazný a mediálně přitažlivý příběh nemá. Šanci dostal až ve firmě Roc-A-Fella, kterou vedl kolega rapper Jay-Z. Nakonec to byly Westovy texty, které se ukázaly jako silná stránka jeho debutu The College Dropout, který vyšel před dvěma lety. Nenajdete na něm ramenaté gangsterské povídačky ani příběhy ze světa pouličních vyvrhelů, ale spíše drobné postřehy ke stavu současné Ameriky, jako je například portrét černé dívky, která je závislá na nakupování ve skladbě All Falls Down. West zná

problémy svých černých vrstevníků a ví, že často musí volit, zda se místo nekonečných směn ve špatně placené práci nedat na dráhu zločinu, což je téma skladby We Don’t Care. Ačkoli rasové i společenské problémy jsou v centru jeho zájmu, není tak radikální jako třeba legenda politického hip hopu Public Enemy ani svoje názory nespojuje s žádným konkrétním politickým postojem. Důležité ovšem je, že se mu tato netradiční témata daří dostávat z hiphopového undergroundu do komerčních rádií a MTV. Hiphopový hlavní proud totiž od svého komerčního průlomu v polovině 90. let volí spíše nekonfliktní blyštivá témata. Z tradičního spektra rapových motivů se vymyká i další Westova skladba Jesus Walks, otevřená zpověď o víře i pochybách s ní spojených. V textu gospelem silně ovlivněné skladby si stěžuje na trable s přijímáním takových hiphopových textů v médiích: „Můžu mluvit o sexu a zbraních, ale když začnu rapovat o Ježíšovi, moji desku nebudou hrát,“ konstatuje. Skladbu nakonec rádia neignorovala a zněla éterem ve velkých rotacích. Stala se jednou z mála konfesních výpovědí, které se za poslední roky dostaly do žebříčků. Ve Westově případě má však spiritualita ještě jeden trochu paradoxní rozměr. Udělal si z ní svůj vedlejší příjem. Zatímco ostatní rappeři prodávají své vlastní řady sportovní obuvi nebo luxusního oblečení, on navrhl a začal prodávat šperky s náboženskými motivy. Ať už je to kříž posázený diamanty nebo fotografie z obálky posledního čísla

Trochu víry do toho hédonismu. FOTO ARCHIV AUTORA

časopisu Rolling Stone, na které je West zobrazený jako Ježíš s trnovou korunou, jsou to znaky netradičního spojení módního hiphopového hédonismu s vírou.

Na tyhle šperky nesahat Pověsti prostořekého potížisty, který svého výsadního postavení hudební hvězdy využívá k politickým apelům, dostál Kanye West loni v létě v rámci svého vystoupení v televizním charitativním maratonu na pomoc obětem ničivého hurikánu v New Orleans. „Vadí mi, jak nás, černochy, popisují média,“ začal svůj monolog před televizními kamerami a ignoroval připravený scénář. „Vidíte černou rodinu a v televizi

naprosto rozdílné cíle. Prominentům šlo o moc, disidentům o možnost žít aspoň trochu lidsky, neboť zásadní zlom nikdo nepředpokládal.

Velký román místo vědy V knize najdeme spoustu silných příběhů i příznačných detailů, které by neměly být zapomenuty. Dá se číst jako velký společenský román naší doby, jenž rozehrává podobně znepokojivou polyfonii idejí, jakou kdysi Bachtin popsal u Dostojevského. Každý z hovořících jako by měl svou pravdu, v každém je něco dojemného. Problém tkví v tom, že beletristický mnohohlas zaznívá z díla, které by mělo mít úplně jinou funkci. Orální historie se obvykle zaměřuje na svědectví těch, kteří by se jinak nedostali ke slovu, tady však hovoří politici, novináři, intelektuálové, umělci, tedy vesměs profesionálové v oboru vytváření a šíření společenských názorů i nálad. Knihu učinili i pro laika zajímavou, chvílemi dokonce senzační, k projasnění historického obrazu však příliš nepřispěli. Kdyby rozhovory vedl novinář, nezdráhal by se vznášet námitky, věda však požaduje holé výpovědi. Zkušený čtenář si s nimi poradí, z moderní literatury zná přece spoustu případů, kdy si autor zvolil za vypravěče naprosto nedůvěryhodného antihrdinu. Jenže kriticky umí číst jen menší část veřejnosti, většina se s vypravěčem po chvíli bezděčně ztotožní. To věděl dobře Hitler, když psal Mein Kampf. Autoři v předmluvě zdůrazňují, že kniha je pouze prvním „výstupem“ projektu, odborné analýzy by měly teprve následovat. Nezbývá než věřit, že nějaký geniální historik najde způsob, jak toto klubko rozporných verzí dějin přesvědčivě rozmotat. Viktor Šlajchrt

Q

Miroslav Vaněk, Pavel Urbášek (editoři): Vítězové? Poražení? Životopisná interview. I. díl Disent v období tzv. normalizace, 1121 s., II. díl Politické elity v období tzv. normalizace, 831 s., vydal Prostor, Praha 2005, cena obou svazků 999 Kč.

řeknou: rabují, pak uvidíte bílou rodinu a řeknou, že hledají jídlo.“ Ještě než ho stanice stačila z přímého přenosu vypnout, dodal: „George Bush se nestará o černochy.“ Takto radikální slova ve škrobeném přenosu nikdo nečekal a West si vysloužil od svých kolegů pochvalu za odvahu. Část veřejnosti však jeho vystoupení odsoudila jako osobní reklamu, k čemuž jim nahrával fakt, že ve stejný týden vyšla jeho druhá deska Late Registration. Rapper na ní představil hudební postupy, které doposud nikdo v hip hopu nepoužil. Do studia si pozval zvukového vizionáře Jona Briona, autora několika hudebních soundtracků (mimo jiné k filmu Magnolie). Společně pak stvořili originální zvuk, ve kterém mají místo jak tradiční samply ze soulových klasik, tak i pro mainstream netypické nástroje jako tuba, xylofon nebo hoboj. V době, kdy další hiphopoví producenti tvoří minimalistické produkce, které vesměs vycházejí z jednoho hudebního nápadu, je orchestrální bombastičnost desky krokem vpřed. West navíc nezůstal ani zde dlužen své pověsti textaře hledajícího originální témata. Prvním singlem byla skladba Diamonds From Sierra Leone upozorňující na fakt, že šperky, kterými se chlubí rapové hvězdy, pochází zhusta ze Sierry Leone, kde už léta zuří občanská válka. První Westova alba spojuje volné téma hledajícího idealisty, který se snaží žít ve světě, jenž vznešeným myšlenkám příliš neholduje. Zatímco na College Dropout West ironizuje prostředí nepraktických akademiků, ze kterého k nelibosti své matky po několika semestrech vypadl, na druhé desce už je rovnýma nohama ve skutečném životě. Nelétají zde kulky ani neumírají nepřátelé jako na albech jeho rapových kolegů, konflikty ze světa životních dilemat, které West nabízí, jsou však rozhodně zajímavější. Příběh má vyvrcholit v závěrečném díle trilogie, desce Graduation, kterou „rapper intelektuál“ připravuje letos na podzim. Zda potvrdí pověst tvůrce chytrého hip hopu, který se vzpírá laciným provokacím, předvídatelným klišé a stereotypním postupům, to se ale teprve ukáže. Karel Veselý Autor je publicista.

Q

SCÉNA


VÝSTAVY

KNIHY

23

KULTURNÍ TIP

FILM

Vzpruhu v podobě pořádného festivalu elektronické hudby, který by ukázal, co se děje kolem i za mořem, potřebuje naše kulturní scéna už léta. Nyní se konečně dočkáme. Mladí pořadatelé z okruhu nezávislého vydavatelství Mute-me připravili na sobotní večer 25. února v pražském prostoru Abaton reprezentativní přehlídku elektroniků. Festival s názvem Sperm vypadá skutečně grandiózně.

Sperm naplní Abaton

Tak už je to tady. Dlouho avizovaná událost českého výstavnictví roku 2006 se minulý týden zhmotnila v Obrazárně Pražského hradu, když předtím poutala čtyři měsíce pozornost světa v newyorském Metropolitním muzeu. Výstava nese název Karel IV. – císař z boží milosti aneb Kultura a umění za vlády posledních Lucemburků 1347–1437 a bude otevřená do 21. května. Představuje jedinečnou sbírku umění vrcholné gotiky, jejíž průměrné stáří je asi 625 let. Převládají relikviáře v různých podobách, obzvlášť pozoruhodná je například relikviářová busta pro paži svatého Jana Křtitele ze zlata a stříbra vykládaná perlami a drahými kameny. Dál si v historických prostorách Pražského hradu do sytosti užijete monstrancí, deskových obrazů, ornátů, soch nebo šperků z Karlštejnského pokladu. Je vidět, že uměnímilovný císař na svou reprezentaci opravdu dbal. „Výstava je projektem dvou prezidentů,“ připomněl skutečnost, že se akce připravovala osm let, její kurátor Jiří Fajt. Kromě samotného úřadu je to jedna z mála věcí, ve kterých na sebe Václav Havel a Václav Klaus navazují.

Životopisná monografie Roberta Dalleka Nedokončený život. John F. Kennedy 1917–1963, jež v USA vyšla dva roky před nynějším českým překladem z nakladatelství Argo, je zatím posledním a nejucelenějším pokusem o postižení fenoménu, který nese jméno pětatřicátého amerického prezidenta. Kennedy nebyl jen zajímavou osobností, ale také veřejným obrazem. Zůstala nesmrtelná legenda o mladém vůdci, v němž kdosi zavraždil naděje celé generace, ale také spousta dlouho neznámých dokumentů. Ty vrhají na celý příběh komplikovanější světlo. Kniha je zasvěcenou sondou do živého organismu americké politiky. Kennedy byl do jisté míry opakem svého image: žádný velký idealista, ale pragmatik, jenž kamarádil i s gangstery, žádný příkladný sportovec, ale bolestmi utýraný churavec, který své chabé zdraví kompenzoval nezřízenou promiskuitou. Prezidentskou roli sehrál překvapivě zdatně, ale ještě větší dopad na dějiny měl jeho mýtus, který tak docela neodpovídal skutečnému příběhu.

Domácí filmová událost tohoto týdne je zřejmá. Bude jí vyhlášení výročních cen Český lev. V sobotu večer vysílá slavnostní ceremoniál v přímém přenosu první kanál České televize. Za favorita lze považovat film Štěstí režiséra Bohdana Slámy, který je nominován do devíti z celkových dvanácti kategorií. Jistě právem, Slámovo sociální drama již bylo oceněno na mezinárodním fóru a české vavříny mu bezesporu patří. Ale nepředbíhejme, ve hře jsou ještě další filmy. Ne, jezdit za sexem do střední Evropy se nevyplácí. Zvláště dekadentní Bratislava se nedoporučuje, můžete tam totiž zažít pořádný horor s obchodníky s lidmi. Alespoň se nám to snaží vsugerovat americký film Hostel, který právě přichází do kin. Skutečnost je trochu jiná. Horor, který produkoval Quentin Tarantino, se inspiruje událostmi v Thajsku, kde se dobrovolníci nechávali vraždit bohatými zrůdami, aby jejich rodiny mohly za „honorář“ lidsky žít. Zdejší diváky může při sledování Hostelu kromě potoků krve děsit také slovenský a český pop 80. let, který je k hrůzným scénám použit jako tapeta.

Další zajímavá výstava probíhá paralelně v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. Expozice V okovech smíchu, karikatura a české umění 1900–1950 přináší zajímavá dílka například Františka Kupky, Josefa Váchala nebo Emila Filly. Tváří tvář kvasu, který vyvolaly karikatury Muhammada, bude návštěva této výstavy jistě inspirativní.

Překlady spisů francouzského myslitele Rolanda Barthese (1915–1980) u nás více vycházejí teprve v poslední době, tedy se zhruba třicetiletým zpožděním. Kniha Sade, Fourier, Loyola k sobě v názvu řadí jména tří zdánlivě naprosto odlišných osobností, tím nápaditější jsou analogie, které autor nachází v jejich textech. Tou hlavní je rozkoš z psaní, kterou s nimi Barthes sdílí. I proto je radost jej číst.

Aby byla dramaturgie vyvážená, nabízejí české biografy ještě jednu novinku. Italská tragikomedie Tygr a sníh režiséra Roberta Benigniho sleduje osud básníka, kterého láska k jedné slečně zavede až do Iráku. Zrovna se tam ale dobývají Američané.

– JP –

– VŠ –

– JP –

Jaroslav Pašmik

MIMOCHODEM Taxikáři bylo asi pětatřicet a na sedadle vedle něj ležel první díl Harryho Pottera. „Teď nám zavedli tichou vysílačku, tak si to můžu konečně přečíst,“ řekl. Na dvoukilometrové trase mi vylíčil, jak žije

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Polsko: odvážné Divadlo Rozmanitostí Na začátku jedné z hlavních varšavských tříd se v šedivé zástavbě domů skrývá jedna z nejavantgardnějších a nejprofesionálnějších scén nejen v samotném Polsku, ale v Evropě vůbec. Divadlo Rozmaitośći od ostatní zástavby odlišuje pouze divoce probleskující prosklený vchod. Skrývá se za ním středně velká scéna, která si za necelých deset let vydobyla ve více než dvoumilionové metropoli značný respekt. Ačkoliv bylo toto divadlo vybudováno v revolučním nadšení nedlouho po konci druhé světové války, svoji skutečnou revoluci zažilo až v polovině 90. let, kdy na post uměleckého šéfa dosedl mladý absolvent krakovské režie Grzegorz Jarzyna, jenž zcela převrátil zaběhlý konzervativní systém. Divadlo se během krátké chvíle stalo otevřenou platformou soudobého progresivního umění, a to nejen ve smyslu divadelním. Šanci představit svá díla zde mají výtvarníci, hudebníci i filmaři. Studenti a čerství absolventi divadelních akademií získávají právě zde prostor pro první práci mimo školní ateliéry a zkušebny na malé scéně. Divadlo jako zrcadlo pohybu v polské společnosti a umění by ale nebylo možné bez práce a zřejmého vlivu dvou režisérů – zmíněného Jarzyny a Krzysztofa Warlikowského. Jejich práce nejenže přináší zcela osobitou postmoderní poetiku, která je svébytně svrchovaná a „polská“, ale také radikální pohled na diskutované společenské problémy. Oba režiséři se však pohybují po svých vlastních trajektoriích, rezolutně odmítají budovat a razit jednotnou tvář scény, a to právě díky vědomí, že skutečnost krystalizuje a je pojmenovatelná v prostoru mezi rozmanitými pohledy. Warlikowski vytvořil vlastní divadelní jazyk vzdáleně připomínající formalistní tendence němec-

Laptopeři, dýdžejové, multimedialisté a světelní designéři budou vystupovat na třech pódiích zároveň. Poznáme důležitou část britské, německé, rakouské, polské nebo slovenské scény, ale v pozadí nezůstanou ani Češi. Představí se zavedená jména, jako například rakouští experimentátoři Radian (bicí, basa, elektronika) nebo americký laptoper Kid 606. Z nahrávek vyplývá, že černým koněm festivalu by se mohla stát kapela Digitonal ze severoanglického Sheffieldu se svým symfonickým stylem. Připomeňme, že hudební scéna v tomto městě nyní zažívá nečekaný boom. Ze Sheffieldu pochází například současná nejprodávanější britská kapela Arctic Monkeys. Sperm nabídne také orientaci na české scéně. Můžeme se těšit třeba na vtipnou kapelu brněnských výtvarníků Mateřídouška, která rozezní digitální kódy „pro intelektuální zálesáky“, svůj nový projekt představí Načeva, mihne se rovněž Floex se zpěvačkou Ridinou Ahmedovou a přední český laptoper a softwarový instrumentalista Michal Mariánek. Vypadá to skutečně nadějně. Konečně budeme moci naživo sledovat, jak se elektronici posunuli od rozmachu žánru na konci milénia, jak se vyrovnávají s jeho nevýhodami a jak čelí nudě, která dnes u elektroniky číhá za každým rohem.

Dětinové

Jarzyna pracuje zcela jinak. Zatímco Warlikowski rozvíjí svoji divadelní poetiku, Jarzyna dílo od díla hledá úplně nový jazyk a bortí to, co vytvořil. Ne nadarmo se pod všechny své projekty podepisuje různými pseudonymy majícími vždy původ ve jménech postav her. Stává se jiným a nevyzpytatelným. Nebojí se ukázat Macbetha jako dílo o americké intervenci do Iráku, u Kane nechává hrát nahé i staré herce a například skrze Gombrowicze přitakává intimitě a skromnému vyjádření. To, co mají tyto dvě výjimečné režisérské osobnosti společného, je lehkost a precizní vhled dvou bývalých studentů filozofie, pro něž není problém oživit nejen současná, ale i klasická dramata. Bez vzdělání a razance je těžké být progresivním a otevřeným tvůrcem, což si v Polsku uvědomují lépe než u nás.

a co dělá: řídí taxík a věnuje se rodině. S Harrym Potterem neměl dlouho tu čest ani v kině. Manželka na to chodí do multiplexu s dcerami, ale on musí zatím pokaždé na něco kresleného, kluk je ještě malý. Na poslední díl Pottera šel ale sám, takže už je s ním doma řeč. V pondělí pojedou všichni do Jeseníků. V Krkonoších to sice s ubytováním celkem jde, ale vleky pro pět lidí… jsou tam prostě ceny pro Pražáky. V Jeseníkách se navíc dá najmout celý domeček. Cesta bude dlouhá, má napadnout třicet čísel. Venku bylo zima, v autě teplo a do taxikářova vlídného hlasu znělo rádio. Jakýsi Jarda si přál, aby mu zahráli Depešáky. Moderátor ho napínal a řekl, že napřed zahraje něco pro Kláru: v dojímavém ploužáku si za doprovodu elektriky rocker připomínal, kterak si kdysi dal první pivo, a pak těch průšvihů. A taky jak po večerce při baterce svojí holce první dopis psal, a dnes už jeho šťastných sedmnáct dávno je pryč. Řidič se zatím vrátil z Jeseníků k Harrymu Potterovi: jeho manželka říká, že jinak člověk dneska děti ke knížkám nedostane. Ale to už byl čas vystoupit a tachometr ukazoval méně než u jiných taxikářů. Venku vanul severák, sněžilo zleva doprava, telefon byl bez signálu a turistům mrzly uši. Čestný taxikář si únorovou Prahou odvážel splněný český sen, jeho intimitu, vřelost i absenci vyšších cílů. Když budeme mít všichni kliku, může ho snít až do smrti

Lukáš Jiřička Autor studuje DAMU.

Tereza Brdečková Autorka ie spisovatelka.

Warlikovski vytvořil vlastní divadelní jazyk. Nechává na scéně explodovat šokující obrazy, pro tradičně katolickou společnost těžko stravitelné. FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

kého divadla, ale narozdíl od německých režisérů nechává na scéně přímo explodovat senzualitu a šokující obrazy, pro tradičně katolickou polskou společnost těžce stravitelné. V antické Euripidově tragédii pojal bakchantky jako frustrované a fanatické voličky ultrapravicové strany Liga polských rodin, které rozsápou krále Penthea šokujícího svým odmítáním tradic. Pentheus pohybující se po scéně v antické přilbě a červené sportovní zimní bundě se nebouří pouze proti náboženským schématům, ale vymyká se i svou homosexualitou. Co však Warlikowského odlišuje od mnoha režisérů, je fakt, že provokativní elementy nejsou jediným kódem k celému dílu. Nelze tvrdit, že dělá politické divadlo, stejně jako nelze zcela tvrdit, že jeho divadelní vidění je čistě poetické a psychologické. Umí zpracovat jak Sarah Kane, Koltése, tak i von Kleista či Dostojevského, ale sám tvrdí: „Mistrem mého řemesla se stal Shakespeare. Cením si jeho nepřístupnosti ke kompromisům a chuť pojmenovat celý svět, ne jen kousek skutečnosti.“

Q

24

MINULÝ TÝDEN


Dodavatelé léků zastavili kvůli dluhům přísun léčiv třem velkým nemocnicím: pražské Bulovce a Thomayerově nemocnici a brněnskému špitálu sv. Anny. Oteplilo se. Tající sníh zvedl hladinu řek. Média oznámila, že Írán definitivně chystá atomovou bombu a že jeho nejnovější rakety jsou schopné zasáhnout i Česko; člen zahraničního výboru sněmovny Vladimír Laštůvka odmítl odpovědět na otázku, zda je i za této situace pořád ještě stoupencem myšlenky pomáhat Íránu s jeho jaderným programem. Zemřel bývalý ústavní soudce Antonín Procházka. Dvě patnáctileté dívky, dvojčata, srazil a zabil při přecházení kolejí nákladní vlak nedaleko stanice Jirkov. Gott je ta nejtajnosnubnější květina na českém uměleckém poli, k níž není lehké se přiblížit, komentoval spisovatel Arnošt Lustig skutečnost, že mu zpěvák Karel Gott odmítl schválit text už hotového knižního rozhovoru Gott ist Lustig, Lustig ist Gott a navrhl, aby celou knihu namluvili a napsali znovu od začátku. V lesích přibylo polomů. Ministr zahraničí Cyril Svoboda vyzval Evropskou unii, aby poskytla Dánům solidární kompen-

zaci za škody, které utrpěli ve svém vývozu, když řada arabských států po zveřejnění několika karikatur proroka Muhammada v jedněch dánských novinách přerušila s Kodaní diplomatické styky a Arabové začali vedle pálení dánských ambasád bojkotovat i dánské zboží. Ministr vnitra František Bublan se sešel s představiteli zdejší muslimské komunity, kteří mu předali knihu Mohamed posel Boží a ujistili jej, že násilné protesty proti karikaturám Proroka v českých zemích nehrozí. O pět haléřů zlevnil litr benzinu. Ceny bytů v Praze dohnaly Evropskou unii. Protože můj respekt k pravdě je dokonce silnější než má nechuť k Václavu Klausovi, pokorně připouštím, že některé věci jsou správné, přestože je dělá Václav Klaus, prohlásil katolický učenec Tomáš Halík poté, co prezident vetoval zákon povolující registrované partnerství homosexuálů. Byť s prezidentem Klausem často nesouhlasím, shodnu se s ním na názoru, že lidé z Greenpeace ohrožují demokracii, prohlásil poslanec Vlastimil Aubrecht (ČSSD) poté, co jej česká pobočka Greenpeace obdařila titulem „Climatekiller“ a za

jeho snahu zrušit v dresu uhlobaronů stanovené limity těžby vydala na jeho hlavu „zatykač“ s avizovanou odměnou 1 317 000 tun nevypuštěných emisí z dosud nevytěžených ložisek hnědého uhlí v severních Čechách. „Vaše auto prožije nezapomenutelné chvíle s auty našich umělců,“ oznámily řidičům nové billboardy před vjezdem do podzemních garáží pražského Národního divadla. Ve stanici Brodek u Přerova vykolejil osobní vlak. Bývalý ministr Jaroslav Bureš se vrátil na Nejvyšší soud. V Milovicích shořel hangár s hračkami a krmivem pro zvířata. Evropští poslanci schválili předpis o liberalizaci služeb. No, to víte, že jo. Ale nemohli byste se radši ptát na podstatné věci? odpověděl při startu olympijských zápasů trenér hokejové reprezentace Alois Hadamczik na otázku Mladé fronty Dnes: „Jste spokojený, že dlouhé čekání na turnaj končí?“ Hadamczikovi svěřenci pak podlehli Švýcarům 2:3. Strana zelených překročila v průzkumech pětiprocentní hranici voličské obliby a vykročila na cestu do parlamentu. Podpůrný a garanční fond vyzval firmu Český olej, aby mu vrátila státní čtyřicetiprocentní podíl v továr-

ně Setuza, kterou před časem za velmi podezřelých okolností a velmi nevýhodně pro státní kasu prodal podnikatelům kolem Českého oleje bývalý ministr zemědělství a bývalý šéf garančního fondu Jaroslav Palas (ČSSD). Pokračoval pád akcií ČEZ. Ptačí chřipka dorazila do Rakouska k české jižní hranici. Úřady vydaly příkaz, aby veškerá tuzemská drůbež byla pod vysokou pokutou chována jen v uzavřených prostorách. Předvolebním poradcem lídra pražské kandidátky ČSSD Davida Ratha se stal Miroslav Šlouf. Bylo by naivní myslet si, že dokážeme zlodějinu vymýtit úplně, ale situace se hodně zlepšila, řekl pražský primátor Pavel Bém poté, co jej maskovaného za cizince okradl taxikář v hlavním městě dvojnásobným účtem oproti správné ceně, zatímco při loňské zkušební jízdě zaplatil Bém v turistickém přestrojení za stejnou cestu osminásobek férového jízdného. Noviny přinesly zprávu, že se Slovensko proměnilo ve středoevropského tygra. Po čtrnácti dnech mrazů roztál led a obnovila se sjízdnost Labe. [email protected]

Q

INZERCE

Sdružení Česká katolická charita, oddělení humanitární a rozvojové pomoci do zahraničí hledá

H I R I N G Člověk v tísni – společnost při ČT

hledá Koordinátora/ku projektu podpory demokracie ve východní Evropě Požadujeme: VŠ vzdělání, anglický a ruský jazyk (výborná úroveň) Manažerské schopnosti -zkušenosti s vedením týmu a zpracováním projektů Zkušenosti z oblasti mezinárodní politiky, lidských práv nebo žurnalistiky Dlouhodobý zájem a znalosti o politickém dění v zemích východní Evropy Schopnost orientovat se v institucích EU Zkušenosti s vystupováním na veřejnosti a v médiích Ochotu často cestovat do zahraničí Prioritními oblastmi zájmu jsou Bělorusko, Moldávie, Ukrajina a Rusko. Podrobnější informace naleznete na www.clovekvtisni.cz

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

reservation ticketing agents and sales representatives Min. 2 years experiences in airlines or travel industry. Pls send English CV to: [email protected] or [email protected] T.: 234 708 711

vedoucího mise do Indonésie Pozice vedoucí mise je spojená s pozicí finančního manažera Náplň práce: Vedení a zodpovědnost za chod mise Vedení a zodpovědnost za účetnictví mise Komunikace se zahraničními partnery Požadavky: SŠ/VŠ Samostatnost, manažerské schopnosti, schopnost empatie Vysoké pracovní nasazení a odolnost vůči stresu Velmi dobrá znalost anglického jazyka Znalost projektového cyklu a účetní problematiky Zkušenost s vedením lidí Místo pobytu: Aceh Minimální doba pobytu: 6 měsíců Podmínkou je zkušenost s vedením lidí, praxe v zahraničí je výhodou Nabízíme: náročnou a velmi zajímavou práci s možností seberealizace Životopisy s motivačním dopisem zasílejte prosím na e-mailovou adresu: [email protected] s kopií na [email protected] Více informací na www.charita.cz nebo telefonicky tč. 00420 296 243 344, Pavlína Jandlová

Ročník XVII. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková, tel. 224 934 759. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Jan Kovalík, Kateřina Mahdalová, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák. Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 19. 2. 2006, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.

Proč se Češi tak rádi zabíjejí 2, 4

Recommend Documents