TAK SE RODILY PÍSNIČKY

TAK SE RODILY PÍSNIČKY… Z textu knížky jsme pro vás na ukázku vybrali některé pasáže o tom, jak vznikaly známé písničky s texty Ladislava Jacury. Nejspíš sami z osobní zkušenosti dosvědčíte, že lidé je po generace znají a zpívají při různých příležitostech, které přináší nečítankový život - od šťastného narození až po slzavé poslední rozloučení. Byla to velká čest psát pro Vejvodu Život přihrál Ladislavu Jacurovi šťastnou osudovou náhodu i při jeho spolupráci s Jaromírem Vejvodou. Jak jste ho vlastně poznal, pane Jacuro? „Já ho znal od svých sedmnácti ještě z dob, kdy jsem chodíval na vyhlášené tancovačky na Zbraslavi a v Lahovičkách, kde se svou kapelou hrával. Poprvé jsme si tak stiskli ruku už v roce 1930. To by mě ovšem ani ve snu nenapadlo, že jednou budu psát pro takovou slavnou osobu. Tehdy jsem chodil tam, kde se svou kapelou hrál. Jako textař jsem s ním však nejednal, protože on měl svého osobního textaře – Vaška Zemana. Spolu přece udělali i slavnou ‚Škodu lásky‘. Pro mne spolupráce s ním byla tedy tabu. Já měl tohoto muzikanta každým coulem rád. Dokonce jsme si už tehdy tykali, ačkoli byl o jedenáct let starší než já. Znali jsme se totiž z tancovaček. Ovšem nikdy jsem si netroufl mu říct: ‚Jaromíre, mám tady text, nechtěl bys mi udělat melodii?‘ Jaromír byl výborný muzikant, přesto pořád zůstával skromný, jak už to u velkých umělců bývá. Jednou, někdy v roce 1951 či 1952, mi pan Vejvoda poslal osobní dopis, ve kterém psal, zda vím o tom, že Vašek Zeman je v Kanadě za bratrem Karlem. My jsme se s Vaškem před odjezdem do Kanady bohatýrsky loučili v Nuselské kavárně. Vašek však Jaromírovi z Kanady napsal, že tam už zůstává. Sourozenec, kterému se tam vedlo dobře, ho k tomu až na místě přemluvil. Pan Vejvoda mi psal, že má doma nějaké hudební věci, ale nemá k tomu texty. Přemýšlel prý, s kým by chtěl jako textařem spolupracovat, tak mu vše svědčilo pro mne. Ptal se, zda mám zájem. Pokud ano, abych ho navštívil, že si o tom v klidu pohovoříme. Když jsem k němu přišel, řekl mi, že si mě vybral ke spolupráci a hned mi dává polku, která už byla vytištěna a měla název ‚Na přehradě‘. Už jsme si tykali a já mu povídám: ‚No, jo Jaromíre, ale já o přehradě nic nevím.‘ On odpověděl : ‚No, vždyť o přehradě psát nemusíš, to já jsem nevěděl, jaký bych tomu dal název. Já to nazval podle toho, že jsem dřív bydlel ve Vraném nad Vltavou a tam měli obrovskou přehradu‘. Řekl mi: ‚Hele, napiš na tu melodii, co chceš!‘ Hrála se už dva roky, ale nebyl to žádný šlágr, protože písnička s textem, který si lidi dobře pamatují, je přece jen mnohem lepší. 1

U Jaromíra jsem si vybral pět pěkných kousků. Když mi je dával, povídal: ‚Ale nespěchej, spěch v tomhle případě u písniček pro lidi nemá cenu. Správná dechovka musí být na úrovni, posluchače potěšit, pohladit. Až tedy uděláš něco, co se nám oběma bude líbit, tak to teprve bude v pořádku. Teprve pak to pustíme mezi lidi!‘ Inu, byl to zkušený profík! Já se chtěl hned napoprvé vytáhnout. To víte, že psát pro Vejvodu znamenalo pro každého velké vyznamenání. Zavazovalo mě plno věcí. Nejen začátek spolupráce, ale že to byl i ‚pan‘ Vejvoda, který už měl mezi muzikanty ten nejlepší zvuk, znal ho svět. Nesmím si to pokazit.“ A co se dělo dál, pane Jacuro? Napsal jste text? „Uteklo už asi čtvrt roku a Jaromír pořád čekal, zda se mu ozvu. Já však byl jak na trní, nechtěl jsem ho zklamat. V refrénu té melodie ‚Na přehradě‘, kterou mi dal, se totiž opakovalo ‚ty- tá, ty- tá‘, osminka, čtvrtka s tečkou, tak byl vždy každý takt. Na nic jsem nemohl přijít. Říkám si: ‚Pane bože, co to je, to by chtělo nějaký fór, vtip!‘ A já pořád chodil jak blbý - často i po rušné ulici - a říkal si ‚ty – tá, pa - pá.“ V zadumání a tvůrčím rozpoložení jsem ty slabiky občas vyslovoval nahlas, takže mě lidi mohli považovat za tichého blázna. Ani bych se jim nedivil. Jednou, dvakrát … Jednou jsem zase v takovém stavu nastoupil i s takovým přemýšlením do tramvaje, které byly tenkrát ještě otevřené. Tak se do nich dalo vystupovat i nastupovat za jízdy - samozřejmě pokud jely pomalu či zastavily na červenou. Za takovým stolečkem tam vždy seděli uniformovaní průvodčí, kteří prodávali a štípali papírové jízdenky. Náhle slyším, jak se konduktérka ptá cestujícího, který právě nastoupil : ‚Jednou, dvakrát -přestup?!‘ Podle toho jim do papírových lístků cvakala kleštičkami otvory. Zůstal jsem jako opařený. Jejda, ta slova ‚Jednou, dvakrát!‘ seděla na uvedené dva takty jako ulitá. Hned další zastávku jsem vystupoval a celý šťastný přitom paní průvodčí upřímně poděkoval. Kroutila hlavou - hrozně se divila, za co jí asi můžu děkovat. Vystoupil jsem a říkám si v duchu: ‚Dobře, mám JEDNOU, DVAKRÁT – no a co?‘. Tak jsem ještě přemýšlel o nějakém příběhu. Asi dva dny poté, co jsem přišel na spojení‚Jednou, dvakrát‘ jsem si dohodl na Václavském náměstí schůzku s Karlem Valdaufem. Pořád jsem dumal, jaký příběh na to hezké ‚Jednou,dvakrát‘ navléknu. Měli jsme se tam sejít o půl sedmé. Tenkrát na podzim už bylo dost chladno, já brzy zimou, kdy mě zábly nohy, přešlapoval a v duchu lamentoval. Karel se totiž zpozdil skoro o půl hodiny. A já mu nazlobeně říkal: ‚Člověče, Karle, vždyť já jsem tady při tom čekání mohl zmrznout!‘ No, ale pak jsme šli na pěnivé pivo do hospůdky, kde bylo příjemně teploučko a všechno se zas zdálo v pořádku. 2

Když jsem se po pivku dobře naladěn vrátil domů, tak si v duchu říkám: ‚Co kdyby tam místo toho Valdaufa bylo nějaké děvče, která se na schůzce se svým nápadníkem pořád opožďuje. A tak vznikla písnička začínající slovy, která však u některých zpívaných verzí chybějí: Venku už je tma, všude chodí dva. Jen já vzpomínám, kde tě asi mám. „Jen půl hodiny“, říkáš „nic není!“. Kdo má stále trpět tvoje zpoždění?… A k tomu Karlíku Valdaufovi, kterého jsem v textu zaměnil za stále se opožďující dívenku, se vztahují známá slova rozčarovaného milého: Jednou, dvakrát, budu čekat, potřetí nechám tě stát. Jaro abys věděla, jedna vlaštovička nedělá. Jednou, dvakrát, budu plakat, Jednou dvakrát, dám si zahrát, tebe nechám trucovat. Muziku k tomu ovšem napsal Jaromír Vejvoda – a to už předtím, protože to byla jeho polka ‚Na přehradě‘.Tak to byla naše společná premiéra!“ Na Ochranný svaz autorský tuto polku nahlásili 14. 6. 1954. Písničku nahrál na gramofonové desky Jindřich Bauer s orchestrem Supraphonu, často se vysílala i v rozhlase. Brzy se z ní stal šlágr, který si lidé rádi zpívali. A o to vždycky „nevlastním bratřím“ šlo, aby se to lidem líbilo! Včera byl krásný den

3

„Když jsem kdysi bydlel v pražské ulici Pod Terebkou, stála na rohu trafika. Já tenkrát kouřil cigarety a tak jsem tam chodil pro zásoby. Prodávala je dcera trafikanta. Jednou v pondělí jsem se jí ptal: ‚Karličko, kdepak jste byla včera, v neděli.“ A ona se tak líbezně usmála, očka ji svítila jak kočce a odpověděla: ‚Pane Jacuro, včera byl ale krásný den!“ A tak vznikla myšlenku na další písničku:“ Dodejme, že se díky tomu v roce 1941 zrodil waltz dobrých přátel Aloise Austa a Ladislava Jacury: Vím, že ti u srdce není tak, jako ty říkáš, vím, že si často ve snění, holčičko, zanaříkáš. Co život dal, to osud zlý vzal a mně zbyl v srdci jen žal. Nezapomenu však nikdy, že tebe jsem miloval. Překrásné byly to chvíle, když hvězdy zaplály tmou, já líbal tvé ruce bílé a věřil, že budeš mou. Dnes už to vím, že se rozloučím na věky se štěstím svým. A proto vzpomínky hezké své písničce zasvětím. Včera byl krásný den, krásnější nežli sen. Měsíc se ve vodě koupal a já tě na klíně houpal. Dnes na ten krásný den , vzpomínka zbyla jen, vzpomínka v srdci zlacená, lásko má ztracená, vzpomínka v srdci zlacená na tebe, lásko má. Vstávej, moje nejmilejší 4

„Jel jsem jednou dopoledne autobusem a slyším, jak se dva chlápci baví. Jeden povídá: ‚Člověče, já tu moji ženu nemůžu ráno vůbec vzbudit. Ona by pořád jen spala!‘ Druhý mu odpověděl, že u nich doma je vstávání v pohodě. Tak se ho ten první udiveně ptá: ‚A jak ty probouzíš tu svoji? Co jí při tom říkáš?‘ Druhý radostně prozradí: ‚No, Máňa mi sice neříká nic, ale já ji vždy laskavě zašeptám: Vstávej, moje nejmilejší, už je bílý den‘. Já, který své manželce Helence láskyplně říkám ‚anděli strážný‘, přišel domů a napsal o tom písničku ‘Vstávej moje nejmilejší’. V triu se zpívá: Vstávej moje nejmilejší už je bílý den, slíbila jsi, že vypleješ do sluníčka len. Já to slíbila, chce se mi však spát, neměli jste, muzikanti, až do rána hrát. Byl z toho šlágr.“ Jenže podivné okolnosti kolem vzniku téhle známé písničky s melodií Jaroslava Marka (Šestáka) z roku 1966 pokračovaly. Já ten text ‚Vstávej moje nejmilejší‘ nosil v kapse sepsaný. Když jsem přítele Marka potkal, povídám: ‚Hele, Jardo, já tady mám jeden text, který už dlouho nosím. Nechtěl bys na to udělat muziku?‘ Vyzval mě: ‚No tak mi, Ládíku, ukaž, co jsi zase vyplodil!‘ Dal jsem mu přečíst text. Náhle se začal strašně smát. Já se ozvu: ‚Co se řehtáš jako kůň nad ovsem, to se ti to nelíbí? Tak mi to po pravdě řekni a nesměj se!“ Uklidnil se a řekl: ‚Ládíčku, gratuluji, moc se mi to zamlouvá!‘ A věřte, nevěřte - teď z kapsy vytáhl noty – a ta moje slova, až na jedno slůvko - či spíše pouhou slabiku- seděla na tu melodii jako ulitá.“ Paní Helenka si přisadí: „ No - a potom mu Jarda říkal, aby to raději nikde nevyprávěl, protože by si závistiví lidi mohli myslet, jak je lehké napsat hezkou písničku, dát dohromady muziku a text!“ Pod jednou střechou – a to v Nuslích Písničky Ladislava Jacury se v rozmanitých podobách pojí s nefalšovanými životními zážitky. Jistě znáte slova Pod jednou střechou jsme mládí prožili, ráno co ráno do školy chodili…. 5

Takhle Ladislav Jacura doprovodil v roce 1957 chytlavou melodii Karla Valdaufa. A jak to tenkrát s touto písničkou bylo, pane Jacuro? „Na náměstí Bratří Synků v pražských Nuslích býval v padesátých létech trh, kde se v takových boudách prodávalo ovoce a zelenina. Svůj obchod tam měla i jistá paní Daňková. Občas mi schovávala tehdy nedostatkové zboží, třeba pomeranče či banány. Pamětníci dobře vědí, že to zdaleka nebylo jako dnes, kdy si můžete koupit po celý rok rozmanitou zeleninu a ovoce –třeba z druhého konce světa. Když jsem měl moji první manželku Milušku, která v mladém věku zemřela na rakovinu, v Ústřední vojenské nemocnici, tak mi hodná paní Daňková schovala i citrony jako vitaminy. To tenkrát bývalo terno. Jednou tam zase zajdu a vidím, že je svátečně tmavě oblečena. Ptám se žertem, zda jde někam na pohřeb. Ona odpověděla: ‚Já na vás, pane Jacuro, už netrpělivě čekám, tady máte ten nákup. Vy píšete ty písničky, pojďte dovnitř, já vám něco důležitýho povím.‘ Tak mě vzala do té svojí boudy a říká: ‚Víte, já žiju támhle v tom baráku – ve třetím poschodí a vedle mne bydlí rodina, která měla takového slušného syna. Ten kluk po dlouhá léta každé ráno vždycky v přízemí zazvonil na holčičku - spolužačku. Já se z okna vždy zálibně dívala, jak jdou spolu hezky do školy, moc se mi to líbilo. Řeknu vám, hodně jim to tak slušelo. A víte, proč vám to vůbec vypravuji? Já vám to vyprávím proto, že ty děti mi před očima za ta léta vyrostly jako z vody. Na podzim odešel chlapec na vojnu - a dnes se ona dívenka vdává. Bere si však někoho úplně jiného než hocha, se kterým chodila po léta do školy. Mne pozvala na svatbu, proto jsem se tak svátečně oblékla a krám zavírám dřív.‘ Tak paní Daňkovou ona holčina coby slečna nevěsta pozvala na svatbu - a já s pomocí takové životní osudové náhody složil s Karlíkem Valdaufem písničku. Každý den jsem u vás zazvonil a do školy tě doprovodil. Já to vím, že jsi byl už tenkrát kavalír... (O následných tragikomických trampotách s tímto hitem se dozvíte v kapitolce o Karlu Valdaufovi.) Když jsem byla svobodná - a rozvášněná ženuška Inu, láska může být někdy vrtošivá. Také Ladislav Jacura její podoby pestřejší než barvy duhy v mnoha písničkách působivě přiblížil. Většinou mu nosné téma nahrál běžný život. Znovu to dokazuje i vzpomínka Dagmar Jacurové:

6

„Jednou seděl tatínek s kamarádem na pivečku, povídali a povídali, až se kamarád podíval na hodinky a zděšeně konstatoval, že musí domů. Prosil tatínka, ať s ním jde domů, že bude doma kravál. Přesněji řečeno, přítel ho vyzval, aby šel vysvětlovat manželce, proč se on s příchodem domů poněkud opozdil. Jenže, když přišli ke kamarádovi domů, na oči té hezké, mladé manželce, uslyšel tatínek z jejích úst všechny neřesti a hříchy svého kamaráda. Jak často se takhle zdrží, jak na manželku nemá čas, že jsou mu všichni ostatní milejší než ona. Ženuška totiž chvílemi vykřikovala ‚Když jsem byla svobodná, tak jsi nelitoval jezdit za mnou třicet kilometrů anebo čekat až přijdu. A dnes, po sedmi letech manželství, ti přijde za těžko přijít včas k večeři. Jenže milý zlatý, já už mám všeho dost, nediv se až zůstaneš taky sám. Poznáš, co to je….‘ Kamarád šel, jak se říká, do sebe, ale tatínek tenhle příběh, který tak zblízka prožil, roku 1955 zvěčnil se skladatelem Rudolfem Lampem v písničce ‚Když jsem byla svobodná‘. Čtenáři ji nejspíš znají a v ní také zpívají: Když jsem byla svobodná, víš to sám, že jsi chodíval denně k nám. Ale když jsem se za tebe provdala jiného abych hledala. Když to půjde, můj milý, takhle dál poznáš za chvíli co je žal. V krátké době příležitost já ti dám, ať víš, jaké je to býti sám. Krásné jste bývaly, lesní stráně… Chytlavá polka Škoda lásky Jaromíra Vejvodu sice proslavila po celém světě, ale málo se ví, že jemu samotnému se nejvíce líbila skladba jiná. Ladislav Jacura prozrazuje: „Pro něj do té doby nejoblíbenější písničkou, prý z muzikantského hlediska, byla jeho melodie, ke které napsal slova kamarád Vašek Zeman a opravdu hodně se zpívala. Jmenovala se ‚Zelené háje´ - a dosud se stále často hraje.“ Zelené háje, lásko mých let, vy jste bejvaly můj celý svět. K vám jsem chodíval, vás jsem měl vždycky tak rád, pryč jsou ty chvíle, když jsem já bejvával mlád. To byla ovšem pro textaře, jenž jako „dvorní textař“ Vaška Zemana u Vejvody 7

vystřídal, přímo symbolická hozená rukavice. Přiznává: „A tak já se rozhodl, že se pokusím napsat něco podobně hezkého. V roce 1959 jsem napsal text k polce ‚Lesní stráně‘. Nadšený Jaromír si ji hned zamiloval, což mě opravdu ohromně potěšilo.“ Na cestu žluté listí padá, padá tak tiše do zahrad, jako když probudit se v nás bojí vzpomínky na lásku mou a tvojí. Vzpomínkám nezabrání podzim, jaro je zase přivolá, až budou zelenat se lesy, ach, kde jsi, lásko má? Trio: Krásné jste bývaly, lesní stráně, stříbrem už prokvetly moje skráně. Noc byla plná hvězd, když jedna z cest mě vedla k vám, tam, kde každý kámen u cesty tak dobře znám. Dodejme, že polku Lesní stráně tvůrci autoři ohlásili Ochrannému svazu autorskému 17. 10. 1959, s místem původu ve Vraném, kde tehdy Jaromír Vejvoda žil. Už, kamarádi, pomalu stárnem… Roku 1957, kdy se Jaromír Vejvoda vrátil ve Zbraslavi k dirigentské taktovce, napsal i melodii písničky, která má oficiální název Zbraslavská. Spíše ji však známe podle slov Ladislava Jacury „Už, kamarádi, pomalu stárnem…“ Jak textař přišel na toto postesknutí, které se v určitém čase pro každého –ať chceme, či nechceme - stává životní realitou? Svěřil se nám: „Spoluautorem je rovněž životní náhoda. To jsem šel jednou Vodičkovou ulicí v Praze. Uviděl jsem proti sobě nějakého mužského, který na mne už zdálky gestikuloval. Když přišel ke mně, zastavil se a povídal: ‚Ty seš Láďa Jacura, viď?‘ ‚Ano!‘ On řekl: ‚Já jsem Franta Houdek!‘ Já se zamyslel, protože to jméno mi bylo nějak povědomé, zůstalo někde v šuplíčku paměti. Nakonec se ukázalo se, že je to můj dávný spolužák Frantík, kterého jsem neviděl dobrých pětadvacet let. Vzpomínali jsme nostalgicky na školu, na krásné mládí, povídali si o dětech, práci, 8

vyměnili čísla telefonu. Když mi pak podával ruku na rozloučenou, díval se tak na mne nahoru, dolů a říkal, abych mu někdy zatelefonoval. Nakonec si povzdechl si: ‚Jó, kamaráde, pomalu stárnem!‘ Tak mě dobrák Franta inspiroval, dal mi námět. To je to, jak já říkám, že je zapotřebí vědět o čem psát. Šel jsem v zadumání domů, sedl si a pod tím velkým dojmem začal psát. Vzpomínková písnička byla brzy na světě. Působivou hudbu k ní napsal Jaromír Vejvoda.“ 1.verze Když sněženky objeví se v lese, kabát se ještě snese. I když zimou ruka k ruce mne se, kytičku přinese. Odchází nám to naše mládí, sněženky však milujeme dál, dokud srdce hezké děvče svádí, vrací se, co život vzal. 2. verze Když se kluci po ulici honí, hned bych chtěl s nimi měnit. Utečou, když u domu zazvoní, než někdo začne klít. Přejte jim, ať se vydovádí, nikdo z vás ať se nemračí, vzpomeňte si, že za svého mládí, nebyli jsme jinačí. Trio: Už, kamarádi, pomalu stárnem, a nad svým mládím jen rukou mávnem. Kde jsou ty chvíle, kdy jsem tě měl tolik rád. Proč chceš mi, moje mládí, sbohem dát. A právě slova z této známé písničky dali autoři do titulu svojí nové knížky! 9