ROČNÍK: XXIII
FARNOST SVATÉHO ANTONÍNA
ČÍSLO: 8/2014
Tak jsme se konečně dočkali Oslava stého výročí posvěcení našeho kostela je tady. Konečně, chtělo by se říct. Už o tom ve farnosti mluvíme tak dlouho, že je určitě vhodné, abychom se dočkali i vyvrcholení oslav. Někdo už by mohl být na číslo 100 alergický. A ti, kteří mají s přípravami spoustu práce, si zaslouženě oddechnou a budou se těšit z klidnějšího období v životě naší farnosti. Zvláště vám chci už předem moc poděkovat. Nicméně, jako jiné slavnosti, ani kulaté posvícení není určeno k tomu, abychom si ho odškrtli a těšili se, že ho máme za sebou. Z prožité slavnosti máme čerpat povzbuzení a sílu do všedních dní. Myslím, že máme velkou šanci, aby to v případě jubilea našeho kostela tak bylo. Třeba právě proto, že jsme to nenechali na jednu velkou parádu, ale celý rok usilovali o prohloubení života naší farnosti, sjednocovali se v modlitbě a vyprošovali duchovní plody jubilea sobě i svému okolí. Mám radost z toho, kolik farníků přišlo s nápady a bylo ochotno přiložit ruku k dílu při jejich realizaci. Mám radost z farního agapé po nedělní mši, z odpoledních adorací na první pátky, z kurzů Alfa (i omega), z výletů rodin, z postupně rostoucího sboru, z věrnosti v setkávání a modlitbě našich seniorek, ze všímavosti k sobě navzájem, z touhy chválit společně Pána... Zkrátka mám radost z naší farnosti, z toho, co se v ní děje a roste. Díky vám všem. A moc se těším na to, co má pro nás Pán ještě připravené, čemu dá dozrát a jak mezi námi bude působit v dalších letech. Jemu patří největší poděkování. Váš Pavel Semela, farář A DÁREK UŽ MÁTE? Ne, nebojte se, dotaz nesměřuje k vánočním dárkům, ačkoli za dva měsíce máme „adventu nakrátko“. Pokusím se však náš farní kostel tak trochu personifikovat; ke stým narozeninám se opravdu musí pořádný dárek nachystat. Třeba: budu chodit na nedělní mši včas, nejlíp deset minut předem, abych měl možnost se v klidu před začátkem usebrat. Budu si víc vážit těch, kdo pečují, aby kostel byl otevřený. Nabídnu se k pomoci podle svých obdarování. Navštívím hroby kněží, kteří tu působili v těžkých časech… Některý z těchto dárků bude krásný i bez pracného balení; ale mým odhodláním se naplní trojlodí kostela – církve. Můj dárek bude totiž pro lidi, ne pro zdi kostela. Ostatně podobně si lze připomenout i nedožité šedesátiny otce Aloise Kánského (20.10.), ocenit všechny, kdo se zde v minulých sto letech nasadili pro Boží království. Vzpomenu i na ty, kdo z mých nejbližších kostel navštěvovali a přijali zde svátosti. Tak připravím vhodnou zeminu těm, kdo v dalších desetiletích budou v našem kostele čerpat sílu. Možná právě mé děti, možná právě mí vnukové, možná sousedé v domě, kteří začali navštěvovat kurzy Alfa. Na závěr zapátrejme v našich jazykových znalostech: v jakých řečech se řekne „kostel“ a „církev“ stejným slovem? A proč zrovna čeština opevnila a znepřístupnila dům Boží v jakési „castellum“? Jiří Beran, jáhen
OPUSTIL NÁS MUDR. PETR PŘÍHODA (17.1.1939 NETOLICE – 14.9.2014 PRAHA) V neděli 14. září 2014 nás po víceletém statečném boji s neúprosnou rakovinou předešel do věčnosti Petr Příhoda. Jeho schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, neúnavná touha po poznání pravdy a jejím uplatnění v životě byla tříbena už odmalička. Jeho vlastní otec byl voják a mučedník za svobodu. Po německé okupaci se rozhodl tajně opustit vlast, aby za její svobodu bojoval v zahraničí. Byl však při přechodu hranice zatčen a odsouzen, věznění nepřežil. Po válce se matka znovu vdala za komunistického důstojníka stalinistického ražení, za doby otčímova působení ve Varšavě zde navštěvoval sovětskou školu. Jako dítě zažil po nějakou dobu výchovu v evangelickém, byť vlažném prostředí, zatímco příbuzenstvo z matčiny strany bylo vlažně katolické. Mezi mlýnskými kameny těchto protikladů zrála jeho konverze, dovršená v době studia medicíny v Brně. Stal se uznávaným psychiatrem a psychoterapeutem, psychoanalytické a další psychoterapeutické vzdělání získával hluboko za totality napůl utajeným způsobem. V osmašedesátém roce aktivně vstoupil do politického dění, čímž byl na dalších 20 let vyřazen, ač odborník na slovo vzatý, z kariérního růstu. Působil (a mnoha lidem pomohl) jako ambulantní psychiatr. Měl hluboké zájmy a znalosti z řady humanitních oborů, zejména z novodobé české historie, a spolu s dalšími pod společným pseudonymem Podiven byl autorem samizdatové monografie na toto téma. Dalším jeho klíčovým tématem byla bioetika. Po sametové revoluci přednášel, vyhledáván studenty i kolegy, tento předmět na 2. lékařské fakultě University Karlovy a jeho kompetentní a moudré slovo často zaznívalo k aktuálním bioetickým otázkám v médiích. Na počátku 90. let byl u zrodu stále vycházející pozoruhodné přílohy Katolického týdeníku Perspektivy. Měl jsem vzácnou příležitost poznat Petra osobně a sblížit se s ním na přelomu 60. a 70. let nejprve v rámci pololegálního psychoterapeutického výcviku v rámci vzdělávacího systému SUR, později pak při vydávání ilegálního občasníku „Psí“ (podle řeckého písmene psí, jež se užívá jako zkratka pro psychologii). Tehdy nebezpečná, z dnešního pohledu nezapomenutelná, doba úzké spolupráce skupiny lidí pod vedením teologa dr. Oto Mádra, spojených zájmem o průniky a spolupráci mezi teologií, medicínou – zvláště psychiatrií – a psychologií. Unikajíce slídivým očím a uším střídali jsme pro naše setkání byty. Poznal jsem tak i jeho životní prostředí a rodinu, Petra jako výborného manžela a otce. Rozhovory, diskuse, někdy i názorové konfrontace, vždy však s cílem hledat pravdu a jednotu mne provždycky obohatily. Jsem za tuto možnost úzce spolupracovat s takovými lidmi, jako byli Petr Příhoda, Oto Mádr, Slávek Hubálek či Borek Lukavský a kterými stále (díky za to!) jsou Tomáš Halík, Jirka Kovařík a Toník Brzek, každému z nich a nyní zcela osobně a velmi intenzivně Petru Příhodovi navždy vděčný. Už v době těžké nemoci poskytl knižní rozhovor Janu Paulasovi, který vyšel pod názvem „To ostatní nechávám na Pánu Bohu“ (2010). V této knize se plně obráží hloubka a velikost jeho duše. Po životě tak věrném hledání pravdy za všech okolností, do nichž byl postaven, nepochybuji o tom, že ono „ostatní ponechané na Pánu Bohu“ bylo završeno odpovídající velkorysou odpovědí: „Pojď, služebníku dobrý a věrný…“ (Mt, 25. kapitola). Jaroslav Šturma VÁŽENÝ PANE PŘÍHODO Je to celé zpozdilé, já vím, psát Vám takhle na věčnost, zvlášť, když už jsem se několikrát u jiných lidí přistihla, že některé otázky či celé věty polykám – a pak je pozdě. Člověk se ostýchá. Raději napíše SMS-ku, nevolá, aby neobtěžoval, já navíc, abych mateřštinu neurážela, s veškerou diakritikou smolím písmenka, a přitom v rozhovoru by se člověk dozvěděl víc a rychleji. Zapomínáme mluvit. A vy jste mě přitom k rozhovoru několikrát vybídl. Píšu hlavně proto, abych Vám řekla, že jste měl krásný pohřeb. To říkám bez hloupého dovětku, že se takové věci nedají říkat o pohřbu. Ale dají. Přišla spousta inteligentních, přemýšlivých lidí, hodně novinářů, kteří, zdá se, svoji profesi berou vážně. Pan Pithart krásně mluvil, vzpomínal na vaše přátelství a řekl docela nahlas a docela obyčejně, že Vás měl rád. Co lepšího je možné slyšet! Přesto mě po celou tu dobu, co jste odešel, napadají takové pálivé, nesmířlivé, nepříhodovské otázky, které Vy byste vyřešil jistě příkladně, tak po ghándíovsku, ale mně se otevírá kudla v kapse: třeba, že jezevčík
na obrovském bilboardu vybízí lidi, aby volili jeho páníčka, režisér Troška natočil Babovřesky, nenávistný obrázek o starých ženách, které chodí do kostela a modlí se růženec, že na východě střílí křesťany… Nu, na žádné jiné, hlavně ty důležité otázky mi neodpovíte, jsme už na to sami. Ale i kdybyste nakrásně mohl diskutovat a člověk by se radoval, jak pěkně a přesně se dá leccos vyjádřit, že se blížíme pravdě s velkým P, stejně zůstanu v největším údivu nad koncem Vašeho života. Ta Vaše výmluvná pantomima člověka zkoušeného a přece statečného, který se nestydí za svou slabost, za svůj kříž, pokorně shrbený nad svou hůlkou, člověka kdysi krásného, který je bez mrknutí oka schopen ukázat světu holou hlavu a bledou, hubenou tvář, na to nikdy nezapomenu a vždycky, když budu fňukat nad nějakou bolístkou, vzpomenu si na Vás a doufám… že zmlknu. Však i hlavní celebrant, Mons. P. Opatrný, rovněž zmínil Vaše krásné umírání, když řekl: „Pro mě je nejcennější vzpomínka na jeho pokojnou tvář jen několik hodin před smrtí. Bylo v ní vidět smíření i naději.“ Vlastně to byl podobný konec jednoho chlapa jako konec života taky takového krásného člověka – Jana Pavla II. Ten rovněž předvedl světu Božskou pantomimu pokory, shody s Boží vůlí a připravenosti na věčnost. Jak jsou zapotřebí vzory mužské statečnosti i pro nás ženské! Jan Pavel II. už je svatý. Ženské tuhle, jen tak mimochodem, řekly: tak máme přímluvce v nebi – jako Vás, pane Příhodo. Byly to sice jenom ženské, které se navíc modlí růženec, ale já bych řekla, že mají pravdu. Modlete se za nás, prosím. A pozdravujte pana Peroutku, taky pana Nerudu, paní Němcovou a vůbec všechny, co používali češtinu jako dorozumívací a literární jazyk. Ať se modlí za návrat českého národa ke kultuře. K Bohu jistě také, ale to už je další level, poschodí pod Ním (třeba kultura) se velmi těžko přeskakují. Věra Eliášková VEČER S PAPEŽEM FRANTIŠKEM Červený koberec, téměř jako na karlovarském festivalu, jedna židle, mikrofon, projekční plátno a projektor, tak málo stačilo ve středu 1. října večer po mši svaté k proměně prostoru před presbytářem v prostor téměř divadelní. U sv. Antonína se totiž konal v rámci oslav 100. výročí posvěcení našeho kostela – ve spolupráci s kongregací paulínek a v dramaturgii sestry Andrey Hýblové – Večer s papežem Františkem. A jak řekl ve svém úvodním přivítání O. Pavel Semela: kdo by očekával osobní setkání s papežem Františkem, bude zklamán, Svatý otec nepřiletí, bude to spíše večer o papežovi Františkovi. O Svatém otci diskutovali v citlivé moderaci zkušené Ireny Pulicarové, známé tváře TV Noe, především tři hosté: jezuita O. Ludvík Armbruster, redaktorka nakladatelství Paulínky a překladatelka Františkových textů sestra Anna Mátiková a historik doc. Jaroslav Šebek. Otec Armbruster si povšiml především hluboké Františkovy zakotvenosti v jezuitské spiritualitě, čehož dokladem je i kniha – rozhovor jezuity O. Antonia Spadara s papežem Františkem, vydaná nakladatelstvím Paulínky pod názvem „U mne je vždy otevřeno“ v letošním roce. Sestra Anna Mátiková pak prozradila, že si na současném papežovi považuje především jeho trpělivosti v procesu jeho reforem, že nemá totiž před očima jen výsledný cíl, ale i samotnou cestu. Na tuto myšlenku navázal i historik doc. Jaroslav Šebek, který vyjádřil své osobní přesvědčení o úspěšnosti Františkových postupných, ale přitom důsledných reforem, jak je vidí v historické souvislosti a perspektivě návaznosti všech papežů 20. století, čímž vlastně představil i svou novou knihu „Papežové moderního věku“, kterou vydalo nakladatelství ČAS. Večer byl proložen hudebními vstupy argentinské provenience kytaristky Soni Vimrové a zpěvačky Jitky Rosypalové, ve kterých virtuózní kytara emotivně korespondovala s citlivým zpěvem od lyrických poloh až k těm expresivnějším. Na závěr moderátorka večera požádala O. Armbrustera o modlitbu za papeže Františka. Modlil se v ní za papeže i za svět, modlil se i za to, aby papež František měl dost síly na své přátele i nepřátele, čímž celý večer byl ukončen tak, jak začal – poukazem na hluboké zdroje moudrosti a víry jezuitské spirituality. Karel Makonj
JAN MARIA VIANNEY Českem putovala od 13. do 23. září vzácná relikvie – srdce – Jana M. Vianneye, arského faráře, patrona všech kněží. V Praze bylo možné se poklonit vzácnému ostatku u Panny Marie Sněžné. Tady jste si také mohli koupit i soubor světcových kázání. Ale i bez jejich přečtení malé srdce Jana Maria Vianneye promlouvalo. Připadala jsem si jako hromádka hlíny, která si nemůže vyskakovat, byť chodí každý den do kostela, ale nějak jsem to přežila. Brzo jsem zamířila ke zpovědi a umínila si, že budu chodit častěji, protože při stavu mé chátrající paměti a sebelásky toho nejméně půlku zapomenu. Živě jsem cítila, že spása není samosebou a že se musím chovat mnohem – ale mnohem líp. Sv. Jene Maria Vianneyi, povzbuzuj nás dál… Palladium české země, při letošní václavské pouti nově korunované, přimlouvej se za nás za všechny! Věra Eliášková Láska k bližnímu (Úryvek z kázání J. M. Vianneye) Naše víra a naše ctnosti budou jen přeludem a Bůh nás bude mít za pokrytce, jestliže nebudeme v srdci mít lásku k bližnímu. Podle této ctnosti můžeme poznat, zda jsme Božími dětmi: „Každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska“ (1J č, 7-8). Přikázání lásky k bližnímu je tak velké a důležité, že ho Bůh klade zároveň vedle přikázání lásky k Bohu. Je všeobecné, definitivní a patří k podstatě naší zbožnosti a na jeho naplnění pak záleží zachovávání jiných přikázání. Nejprve tedy řeknu, že pokud nezachováme toto přikázání, nemůžeme být spaseni – protože jestli nemiluji bratra, zůstávám ve smrti. A Kristus říká, že nás uzná za své děti pouze pod tou podmínkou, když se budeme mít navzájem rádi (J 13,35). Za druhé máme zachovávat toto přikázání proto, že jsme všichni jedna rodina, jsme stvořeni k podobě Boží, máme jeden cíl, naším společným otcem je Ježíš, který nás vykoupil svým utrpením a svým křížem. Tyto pravdy vyjadřuje sv. Pavel ve svém listě Efesanům (Ef4, 2-6). Pokud jde o dobré jméno bližního, střezme se pomluv, hanění a zlořečení. Zvláště otec s matkou musejí dbát na své děti a domácí a chránit je před pohoršením. Bohužel v dnešních dobách lidé znevažují duši – svou i těch, kteří jsou jim svěřeni do péče. Nejednou si víc váží nemyslícího zvířete než vlastních nesmrtelných duší, které jsou sestrami andělů, předurčených k nebeské slávě. To, zda jdeme cestou pokory, zda opravdu milujeme Boha, můžeme poznat podle toho, zda se shodneme s lidmi odlišného charakteru i vzdělání, rádi s nimi pobýváme, dobře o nich mluvíme, jsme ochotni jim posloužit nebo jim dát přednost před těmi, kteří nás podporují a v ničem nám neodporují. Pouze v takovém případě milujeme bližního po křesťansku a zůstáváme v přátelství s Bohem. Vaše modlitby, pokání, přistupování ke svátostem a almužny vám nebudou nic platné, pokud budete v srdci živit nenávist. Jak málo je mezi vámi takových, kteří milují ty, kteří jsou jim nesympatičtí, nebo dokonce mají v lásce i své nepřátele! Nyní vám uvedu jeden příklad. Jednou jeden poustevník potkal na cestě ubohého, vředy pokrytého mrzáka. Ubožák se mohl sotva pohnout. Poustevník ho vzal do svého domu a poskytl mu všechnu potřebnou pomoc. Když konečně chudák získal potřebnou sílu, poustevník se ho zeptal, jestli by tu s ním v samotě nechtěl zůstat. „Budeme se společně modlit, sloužit dobrému Bohu a já se budu starat o tvou obživu.“ – „Ach, jakou mám radost,“ odpověděl ubožák. „Tvoje milosrdenství je pro mě štěstím i potěchou!“ Poustevník tedy začal dvakrát více pracovat, aby uživil chudáka i sebe. Krátce na to začal ubožák svého dobrodince podezřívat a naříkal, že ho špatně živí.„ Milý příteli,“ odpověděl poustevník, „živím tě lépe než sebe, více už pro tebe udělat nemůžu.“ Ubožák se zastyděl, že se tak chová ke svatému člověku, který mu tolik dopřával. Ale zanedlouho jej opět opanovala netrpělivost a nenávist. „Nudím se tu, nemůžu s tebou vydržet! Odveď mě tam, kde jsi mě našel. Nejsem zvyklý na tak mizerný život!“ A žebrák chytil kámen a chtěl ho hodit na poustevníka. Poustevník uhnul a kámen ho nezranil. Chytil tedy ubožák hůl, o kterou se opíral, a tak silně uhodil poustevníka, až ten upadl na zem. Pak ho chytil za hrdlo a začal ho dusit. Poustevník se nakonec vyrval ze sevření a ze srdce chudákovi odpustil. „Odpouštíš mi slovy, ale v srdci mi jistě přeješ smrt!“ Milosrdný poustevník trpělivě, v duchu křesťanské lásky, snášel toho nevděčného žebráka po tři nebo čtyři roky, i když stále musel poslouchat spoustu výčitek. Když už si nevěděl rady, přišel se svým trápením za sv. Antonínem. „Ach, synu, vím, co tě
potkalo a proč mě hledáš. Nevzdaluj od sebe toho ubožáka, to je pokušení zlého ducha, který tě chce zbavit krásné koruny.“ Po krátkém přemýšlení se poustevník znovu sv. Antonína zeptal: „Můj otče, bojím se, že ztratím trpělivost, že už to déle nevydržím!“ – „Synu, proč bys měl ztrácet trpělivost? Nevíš, že nejšlechetněji musíme zacházet s těmi, kteří nám přejí nejvíce zla? Nemáme zásluhy, pokud jsme trpěliví vůči těm, kdo nám nečiní nic zlého. Či nevíš, můj synu, že láska je statečná ctnost, která se nedívá na chyby nepřátel, ale jedině na Boha? Čím horší bude tvůj spolubydlící, tím větší mu ukazuj lítost. Svou trpělivostí ukaž, že jsi žákem trpícího Boha. Pamatuj, že odznakem křesťana je trpělivost a láska. Pamatuj, že z Boží vůle má tento žebrák dosáhnout s tvou pomocí koruny nebeské.“ Jednou, v den posledního soudu, se mnoho křesťanů zastydí, že nebyli schopni dokonce jen několik dní pokojně a bez naříkání snášet příkoří ze strany osob rozdílné povahy. Můj Bože, kolik křesťanů půjde do zatracení kvůli nedostatku trpělivosti! Mnohdy se lidé ospravedlňují, že nemohou udržovat kontakty s tím či oním, protože má neupřímnou povahu. Takových bych se chtěl zeptat, zda oni jsou světci a bezchybní. Obvykle se stává, že nejhorší lidé si myslí, že nikomu nedělají nic zlého a sami jsou druhými nespravedlivě pronásledováni. Zapamatujme si: odpor a nechuť k bližnímu jsou zlé známky, mohou nás uvrhnout do zavržení. Nikdo, kdo v srdci nosí nenávist, nepřijde do nebe! Špatně jednáme, když nedáme almužnu, pohrdáme ubohými, odtahujeme se od nich a ještě říkáme, že to jsou lenoši, kteří by měli pracovat. Drazí bratři, v rámci možností dávejme almužnu, protože právě ona nám bude v hodině smrti posilou. Člověk, který má v srdci lásku, nezarmucuje druhé, protože láska je královský plášť, který zahaluje chyby spolubratrů. BOHA POTKÁŠ NA SVÝCH CESTÁCH Ráda bych se s Vámi podělila o dva zážitky z uplynulého léta, kdy jsem několikrát pobývala v Českých Budějovicích. Dcera tam na Jihočeské univerzitě prováděla měření pro svou disertační práci na přírodovědecké fakultě UK a já konala pravidelné cesty s vnučkou za ní ke kojení. Cesta mě vedla kolem katedrálního chrámu sv. Mikuláše. Nevcházela jsem, pro kočárek byl obtížně přístupný a bylo již po mši sv. Jednou jsem ale jela okolo neobvykle i kolem poledne a vidím chrám nasvícený. Už jsem ho míjela, ale přece jen mi to nedalo a vrátila jsem se. Probíhala právě nějaká mše sv. To už jsem s kočárkem překonala schůdky, dubové dveře, které se musely zaháknout, i těžké skleněné dveře. Byla to primice! Ještě jsme s malou stihly novokněžské požehnání. Při posledním pobytu jsem šla něco zařídit do České spořitelny. Byla jsem v jednání u přepážky, když zazvonil telefon. A za chvíli znovu, volal manžel. „Tys už volal, že?“ Nebyl to on. Projíždím mobil – zmeškán důležitý hovor! Hledám klidné místo, kde bych se mohla posadit a hovor vyřídit. Vracím se ke kostelu, bývaly kolem lavičky. Lavičky byly odstraněny, pravda, kvůli bezdomovcům. Kostel obcházím a za ním malá kaple, uchýlím se na schůdky k sakristii. Kaple je otevřená, dítě ještě spí. Na vývěsce pak čtu, že ve 14 hod bude ke slavnostnímu uctění vystaveno v katedrálním chrámě srdce sv. Jana Maria Vianneye, které putuje Evropou. Dotelefonuji a už zvoní zvony. Zúčastnila jsem se i následujících procítěných modliteb za celý svět (v otevřeném vchodu, dítě zatím radostně pobíhalo venku), během kterých mě dítě ještě jednou přivedlo až k oltáři, k neporušenému srdci tohoto svatého kněze, za kterým jezdili ke zpovědi z celé Francie kajícníci všech stavů. Za 40 let kněžské služby, kdy zpovídal až 15 hod denně, vyzpovídal, jak bylo odhadnuto, na milion lidí. Pane, prosíme za kněze a novokněze, za nová kněžská a řeholní povolání, prosíme o přímluvu patrona kněží sv. Jana Maria Vianneye. Bůh budiž veleben. Irena Červenková CO JE TO MISIJNÍ NEDĚLE? Světový den modliteb za misie, slavený každoročně předposlední neděli v říjnu, je v České republice známý pod názvem Misijní neděle. Tento den je spojený s finanční sbírkou na podporu misijních oblastí a v celé církvi se začal poprvé slavit v roce 1926. „Misijní neděle je zvláštní příležitostí, která připomíná Božímu lidu neustálou platnost jejího misijního mandátu, neboť misie je věcí všech křesťanů…“ (Jan Pavel II.) Slaví se jako den modlitby a podpory misií v každé diecézi, farnosti a instituci katolického světa. Papež k této příležitosti vydává poselství, národní ředitel Papežských misijních děl píše dopis, který je rozesílán do všech farností. Věřící ve všech katolických farnostech světa se tedy během Misijní neděle společně modlí a finančně přispívají do světového fondu solidarity, ze kterého jsou následující rok podporovány projekty na pomoc potřebným ve všech kontinentech skrze Papežské misijní dílo šíření víry (PMD ŠV), jehož počátky sahají do roku 1818. zdroj: www.missio.cz
VÝLET DO SVATÉHO JANA POD SKALOU Všechno to začalo při nedávném svatoantonínském farním agapé po nedělní mši svaté. Dospělí si povídali, děti si společně hrály, všem bylo dobře a nikdo nespěchal domů. A tehdy se zrodila myšlenka společných farních výletů. První, tak trochu pokusnou cestu jsme naplánovali na sobotu 4. října, na svátek sv. Františka. Jako cíl byl vybrán Svatý Jan pod Skalou s kostelem sv. Jana Křtitele, jeskyní a pramenem sv. Ivana. Skupinka rodičů s dětmi a bytelným kočárkem se sešla na Hlavním nádraží. Společně jsme jeli vlakem do Srbska a odtud jsme se vydali pěšky podél řeky Berounky. Podzimní slunce krásně svítilo, nad řekou se válela mlha, barevné listí šustilo pod nohama, chystal se krásný říjnový den. Zakrátko jsme opustili tok Berounky a zanořili se do údolí potoka Loděnice. Ve starém vápencovém lomu jsme dětem připravili hru, při níž se seznámily s příběhem o sv. Františku z Assisi a vlkovi. V nedaleké vesničce s vlídným jménem Hostím jsme se posilnili a pokračovali jsme v cestě: Svatý Jan pod Skalou už byl na dohled. Společně jsme navštívili kostel a jeskyni poustevníka Ivana, nezapomněli jsme ani na vodu ze zdejšího léčivého pramene. Pak jsme zamířili do zahrady Svatojánské koleje, kde probíhal Den vděčnosti za stvoření. Pod stromy se pásly kozy a ovce, děti se měly možnost podívat, jak se zpracovává vlna, plnily různé úkoly a svezly se na koníkovi. Pozvání zdržet se na podvečerní Díkůvzdání bylo lákavé, ale nás čekala další cesta. Při výstupu k dubu na Herinkách jsme se docela zahřáli. Děti napsaly zápis do zdejší pamětní knihy a pak už se šlo pěkně s kopečka až do Berouna, odkud nám jel vlak do Prahy. Náš výlet nebyl dlouhý, celkem jsme urazili něco kolem třinácti kilometrů, ale cílem nebylo lámat vzdálenostní rekordy. Chtěli jsme prožít společně den v přírodě, užít si farní společenství také za hranicemi farnosti – a přesně to se nám povedlo. Rádi bychom v podobných akcích pokračovali. Příští výlet včas oznámíme a budeme rádi, sejdeme-li se třeba i v hojnějším počtu. Uvítáme také tipy na zajímavé výlety a akce. Těšíme se na viděnou. Anna Mikulová (Beranová), Míla Svobodová a Zuzana Zadrobílková MODLITBA ZA BISKUPSKOU SYNODU Papež František vyzývá k modlitbě za biskupskou synodu, která proběhne ve dnech 5. – 19. října 2014 a bude se věnovat tématu rodiny, jejím aktuálním výzvám. Přikládáme text modlitby sepsané Svatým otcem k této příležitosti. Modlitba za Synodu ke Svaté rodině Ježíši, Maria a Josefe, ve vás kontemplujeme nádheru pravé lásky a na vás se s důvěrou obracíme. Svatá Nazaretská rodino, učiň i naše rodiny místy společenství a večeřadly modlitby, autentickými školami evangelia a malými domácími církvemi. Ježíši, Maria, Josefe, naslouchejte naší prosbě a vyslyšte ji.
Svatá Nazaretská rodino, kéž se už nikdy v žádné rodině nezažívá násilí, uzavřenost a rozdělení, kéž každý, kdo byl zraněn a pohoršen, brzy pozná útěchu a uzdravení. Svatá Nazaretská rodino, kéž příští biskupská synoda dokáže ve všech vzkřísit vědomí posvátného a neporušitelného charakteru rodiny a její krásy v Božím plánu.
JAK JSME PUTOVALI Nedělní pouť do Staré Boleslavi začala již v půl sedmé ráno před kostelem sv. Antonína, kde jsme se sešli s Pavlem Semelou a dalšími čtyřmi lidmi. Naše pouť nebyla ani pěší, ani motoristická, ale běžecká. Z konečné metra C jsme se za východu slunce vydali na osmnáctikilometrovou trasu po nefrekventovaných silnicích, prašných cestách a po nasáklém poli. Dvouhodinový přátelský běh, po který jsme celou dobu udržovali zajímavé rozhovory, jsme zakončili u kostela sv. Václava v Boleslavi při návštěvě krypty. Občerstvili jsme se čajem a kafem a následně jsme se přesunuli k hlavnímu pódiu na mši svatou. A zde se s námi sešla motorizovaná jednotka, která vstávala o něco později a dvacetikilometrovou trasu zvládla po čtyřproudovém asfaltu za půl hodiny mlčky. Na všechny nás tu čekal sv. Václav se svojí partou v podobě zástupu svatých. I když jsme je neviděli, cítili jsme, že to není jen tak ledajaký mítink. A tak nám tyto různé cesty a různé způsoby dopravy připomněly, že k cíli může každý putovat svojí cestou. A tento zážitek nám nezkazila ani následná procházka mezi stánky směrem na pouťové atrakce... Štěpán a Honza Wenkeovi SPOLEČENSTVÍ MLÁDEŽE NOVÉ GENERACE Nulté setkání společenství mládeže nové generace. Zvu všechny kluky a holky od 14 do 16 let na nulté setkání vznikajícího společenství v pátek 31.10. v 19 hodin na faře. Zde se domluvíme na dalším setkávání, jeho podobě a programu. Podaří se nám založit novou generaci spolča? Nápady s sebou! Pavel Semela EVROPSKÉ SETKÁNÍ TAIZÉ TAKÉ U NÁS – V KOSTELE SV. ANTONÍNA Letošní evropské setkání se bude konat od 29. prosince 2014 do 2. ledna 2015 v Praze a jejím okolí. Komunita Taizé připravuje toto setkání na pozvání České biskupské konference a Ekumenické rady církví v ČR. Shromáždí se k němu desetitisíce mladých lidí a zúčastní se tak dalšího zastavení na „pouti důvěry na zemi“, kterou koncem sedmdesátých let zahájil bratr Roger. Mladé lidi z celé Evropy i z ostatních světadílů přijmou místní lidé a církevní společenství tohoto regionu. Tito mladí lidé přijedou, aby se spolu modlili zpěvem i v tichu a aby se setkali a sdíleli s těmi, kdo se v životě snaží uskutečňovat evangelium. Přijedou, aby zažili společenství se všemi, kdo hledají smysl svého života. Na programu budou společné modlitby, semináře apod., jak na výstavišti PVA EXPO Letňany, tak ve velkých chrámech Prahy, včetně kostela sv. Antonína. Už nyní se konají pravidelné modlitby se zpěvy z Taizé na třech místech v Praze – u sv. Josefa na nám. Republiky, u sv. Martina ve zdi poblíž Národní třídy a v centrále setkání – Kafkově domě na Staroměstském náměstí, kde sídlí také mezinárodní přípravný tým. Více o časech modlitby a podrobnostech setkání najdete na http://www.taizepraha.cz nebo na letáčcích, umístěných u východu z našeho kostela. Srdečně zveme! Ubytování/přenocování těchto mladých lidí na čtyři noci v místních církevních společenstvích se předpokládá velmi skromné – přivezou si spacáky, nepotřebují ani postele. Hostitelské rodiny prosíme, aby dle svých možností poskytly účastníkům setkání ubytování na 4 noci na přelomu roku (příjezd 29.12.2014, odjezd 2.1.2015) a pozvaly je k novoročnímu obědu v rodinném kruhu. Po uzávěrce těchto Farních listů proběhlo v naší farnosti 9. října večer setkání se slečnami Andy a Zitou z přípravného Taizé týmu, podrobnosti z něho přineseme v dalším vydání FL. Kontaktní e-mail:
[email protected] Děkujeme za modlitební, příp. i jinou podporu Setkání. Za organizátory Vanda Bodová
PODĚKOVÁNÍ SV. ANEŽCE ZA 25 LET SVOBODY Za svobodu, kterou nám vrátila v roce 1989, chceme sv. Anežce České poděkovat 15. listopadu 2014 v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha při slavnostní pontifikální mši svaté, kterou bude od 10.30 hodin slavit kardinál Pietro Parolin, vatikánský státní sekretář. Předprogram slova a písní o sv. Anežce začíná v 10.00 hodin, od 12.00 hodin následuje přátelské setkání na Hradčanském náměstí s hudbou, pohoštěním a připomenutím atmosféry listopadu 1989. Přestože se na 25. výročí návratu svobody a suverenity do naší vlasti, které si budeme v listopadu připomínat, dívají někteří lidé s určitými rozpaky, já patřím k těm, kdo za tento dějinný okamžik neustále děkují Bohu a všem, kdo se před totalitou nesehnuli. Po komunistickém puči v roce 1948 mnozí prorokovali komunismu jeden, maximálně dva roky. Přesto se ani po měnové reformě v roce 1953, která nebyla ničím jiným než státním bankrotem zapříčiněným politickým i hospodářským diletantismem, ani po řadě stávek a nepokojů komunismus nezhroutil. Jako každý jiný totalitní režim totiž věnoval veškeré úsilí holdování svým idolům, které mělo svádět masy obyvatelstva k neustálému nadšení. Tak frenetických oslav se nedostalo ani mužům 17. listopadu ani sv. Anežce České kanonizované roku 1989. Byla to opravdová víra, co spojovalo Jana Pavla II., Ronalda Reagana a Margaret Thatcherovou, tedy jakýsi duchovní a politický motor demokratizace ve světě a zároveň opora pro nesehnuté, kteří nepodlehli totalitním lžím. Společný zápas o svobodu nakonec vyústil v to, že u nás téměř milión občanů, věřících i sympatizujících, mohl přivítat na Letenské pláni polského papeže Jana Pavla II. Nepochybuji o tom, že to byl zázrak, že to byl dar svobody, za který vděčíme Bohu a přímluvě sv. Anežky, o které pověst vyprávěla, že její svatořečení bude znamenat návrat dobra do naší vlasti. Jedinečné setkání křesťanské mládeže pořádané v roce 1990 komunitou Taizé, kdy mohlo naše hlavní město uvítat desetitisíce ideologií nepokřivených mladých lidí, bylo radostným potvrzením, že Evropa znovu začíná hovořit společnou řečí, že má jedno srdce a jednu duši. Letošní setkání mládeže organizované po čtvrtstoletí opět v Praze je příslibem do budoucna, že Evropa i dnes, kdy čelí novým nebezpečenstvím, zůstane jednotná. Zajisté, že duch tohoto setkání bude jiný, ale věřím, že se neztratí vědomí odpovědnosti za dar svobody. Můžeme se připojit ke slovům, která nám zanechal Václav Havel: „Milá Anežko, děkujeme Ti za ochrannou ruku, kterou jsi nad námi držela 25. listopadu 1989. Prosím, měj ruku i nadále připravenou, třeba ji ještě budeme potřebovat…“ kardinál Dominik Duka OP, pražský arcibiskup NESKUTEČNĚ SILNÝ PŘÍBĚH JEDNOHO TAXIKÁŘE Přijel jsem na zadanou adresu a zatroubil. Počkal jsem několik minut. Pak jsem zatroubil znovu. Měla to být moje poslední jízda toho dne, a tak jsem si říkal, že bych mohl odjet, ale místo toho jsem auto zaparkoval, šel ke dveřím a zaklepal. „Chviličku,“ ozval se za dveřmi slabý hlas starší ženy. Slyšel jsem, jak tam něco táhnou po zemi. Dveře se otevřely až po dlouhé přestávce. Stála přede mnou maličká asi devadesátiletá žena. Byla oblečená v kartounových šatech a kloboučku se síťkou, jako v nějakém filmu ze 40. let. Vedle ní stál na zemi malý kufřík. Byt vypadal, jako by v něm nikdo po mnoho let nebydlel. Všechen nábytek byl zakrytý prostěradly. Na stěnách nebyly hodiny, na poličkách nebyly ani hrnečky, ani nějaké ozdůbky. V rohu stála kartónová krabice plná fotografií a skleněného nádobí. „Pomohl byste mi odnést tu tašku do auta?“ požádala mě. Odnesl jsem kufřík do auta a vrátil jsem se, abych pomohl té ženě. Chytla se mě za ruku a pomalu jsme šli k vozu. Stále mi děkovala za laskavost. „To nic není,“ řekl jsem jí, „snažím se jen chovat se ke svým pasažérům tak, jak bych chtěl, aby se lidé chovali k mé matce.“ „To jsi opravdu hodný chlapec,“ řekla mi. Když jsme se usadili do auta, nadiktovala mi adresu a zeptala se, zda bychom mohli jet přes centrum. „Ale to není nejkratší cesta,“ upozornil jsem ji. „Ach ano, já vím,“ řekla. „Ale já nespěchám. Jedu do hospicu.“ Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Její oči se leskly. „Moje rodina už dávno odjela,“ pokračovala tichým hlasem. „Lékař říká, že mi nezbývá moc času.“ Pomalu jsem natáhl ruku a vypnul taxametr. „Jakou cestou byste jste chtěla jet?“ zeptal jsem se.
Následující dvě hodiny jsme jezdili po městě. Ukázala mi budovu, kde kdysi dávno pracovala jako obsluha výtahu. Jeli jsme čtvrtí, kde s mužem žili jako novomanželé. Přivedla mě ke skladu nábytku, v němž byl kdysi taneční sál, kam chodila ještě jako malá holčička. Občas mě požádala, ať zabrzdím před konkrétní budovou nebo uličkou a seděla schoulená v koutku, beze slova. Pak najednou řekla: „Jsem už unavená, asi pojedeme.“ Jeli jsme mlčky na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako maličké sanatorium s příjezdovou cestou podél průčelí. Dva sanitáři přišli k autu, jak jen jsme dorazili. Opatrně jí pomohli vystoupit. Otevřel jsem kufr a zanesl malý kufřík do dveří. Žena už seděla v pojízdném křesle. „Kolik vám dlužím?“ ptala se, když vytáhla kabelku. „Nic,“ řekl jsem. „Vždyť si musíte vydělávat na živobytí,“ namítla. „Mám i jiné pasažéry,“ řekl jsem jí. Téměř bez přemýšlení jsem se k ní sklonil a objal ji. A ona mě také pevně objala. „Daroval jsi staré ženě trochu štěstí,“ řekla. „Děkuji ti.“ Stiskl jsem jí ruku a odešel. Dveře se za mými zády zavřely a byl to zvuk uzavírající další knihu života… Na zpáteční cestě jsem nebral žádné pasažéry. Jel jsem, kam mě vedly oči, ponořený do myšlenek. Nemohl jsem ten den skoro ani s nikým mluvit. Co kdyby ta paní natrefila na nějakého naštvaného řidiče nebo na někoho, kdo by nechtěl tak dlouho čekat, než skončí směnu? Co kdybych jí odmítl splnit její prosbu nebo co kdybych byl jen párkrát zatroubil a prostě odjel? Nakonec bych chtěl říct, že nic důležitějšího jsem ještě v životě neudělal. Jsme zvyklí si myslet, že náš život se otáčí v kruzích kolem velikých okamžiků, ale ty veliké okamžiky nás často zastihnou nepřipravené, protože jsou krásně zahalené tím, co někteří mohou považovat za maličkost. zdroj: internet MŮJ TÁTA JE FARIZEJ (MT 12,1–3) Můj táta je farizej. Celá rodina je něj pyšná. Až já budu velký, chci být taky farizej. Farizeové totiž slouží Pánu Bohu nejlíp. Studují Boží zákon a přísně ho dodržují. Nikdy by se nedotkli ničeho nečistého. Nestýkají se s nevěřícími. Farizeové jsou zbožní a přísní, a proto budou mít věčný život. Mají na to právo, to říká můj táta často. Ale není vůbec lehké být farizej. Člověk musí dávat pořád pozor, aby nezapomněl nebo nepřehlédl nějaký předpis ze Zákona, a těch předpisů je strašně moc. Každé ráno, v poledne a večer se táta modlí modlitbu, kterou má říkat každý Žid : „Slyš, Izraeli! Miluj Pána, svého Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí!“ A můj táta ještě dodává: „A svého bližního miluj jako sám sebe. Já jsem Hospodin!“ Když se s tatínkem modlím, je mi dobře a mám z toho dobrý pocit. Ale dodržovat všechny předpisy je těžší než se modlit a ještě těžší je se správně chovat v sobotu. Skoro nic nesmíme dělat, protože je prostě sobota. Ach, často se strašně nudím! Nikdy nevím, co je důležitější: mít rád bližního, nebo držet sobotu? Například minulou sobotu se přihodilo něco, co mi nejde z hlavy. Jako vždycky jsme šli do synagogy a poslouchali slova Zákona. Na cestě domů jsme potkali skupinku mužů, kteří byli s námi v synagóze. Teď stáli u pole, kde byly zralé klasy. Táta se zamračil a pak řekl: „Tolik kroků smím v sobotu udělat, ne? Pojďme, podívejme se, co tam ti muži dělají!“ Šel s námi náš soused, který je taky farizej. Když jsme přišli blíž, uviděli jsme jejich natažené ruce, které mnou obilí, a to nás rozzlobilo. To se v sobotu dělat nesmí! Lidé se nesmí dotýkat klasů a jíst zrna! Táta řekl přísně: „Zůstaňme sedm kroků od nich, protože oni jsou nečistí, nedodržují sobotu!“ Potom se na ně dokonce rozkřikl: „Pr oč děláte, co se v sobotu dělat nesmí?“ Ze skupinky vystoupil vysoký, mladý muž a klidně odpověděl: „Nečetli jste, co udělal David, když měl hlad, on a jeho družina?“ Mluvil dál , ale já už neposlouchal, protože mi jeho řeč vyrazila dech. Ti muži měli hlad? A neměli jídlo? Proč jsme je nepozvali – my anebo někdo jiný, jídla máme všichni dost?! Pohostinství přece také patří k Zákonu! Teď jsme ho i my přestoupili! Začal jsem pochybovat, jestli má táta ve všem pravdu, když do svého domu nepozval hladové. Kdo se v tom má vyznat? Ale táta i soused stále vedli svou a zle se rozkřikovali. Když jsme přišli domů a byl chvíli klid, zeptal jsem se nesměle: „Proč jsi nepozval ty muže? U nás je přece jídla dost. Kdybys jim dal najíst, nemuseli by v sobotu dělat, co se nesmí.“ Táta se rozzlobil: „Chceš mě poučovat? Mě?“ Hlasitě křičel, ale já si stejně všiml, že je takový nejistý. Víc jsem se o tom neopovážil mluvit. Ale když tak o tom teď přemýšlím, nevím, jestli je nejlepší být farizejem. Je to přinejmenším těžké. Barbora Thielová
ZPRÁVY ZE SCHŮZKY PASTORAČNÍ RADY FARNOSTI P. Semela poděkoval Věře Eliáškové a všem, kdo pomohli připravit krásné pásmo o papeži Františkovi. Běžecké pouti do Staré Boleslavi se zúčastnilo 6 běžců, mnoho dalších farníků připutovalo jiným způsobem. Přípravy na 100. výročí posvěcení našeho kostela – byli pozváni kněží, kteří u sv. Antonína působili. Jiří Beran zajišťuje brožurky na slavnostní bohoslužbu a také Listování kronikou. Ve dnech 25.9. ve 22 hodin a 29.9. v 16.30 hodin byl odvysílán na stanici Proglas pořad Studia Kristián s názvem 100 let posvěcení kostela sv. Antonína. S moderátorkou pořadu rozmlouvali P. Pavel Semela a jáhen Jiří Beran. Níže uvedený odkaz umožňuje vyslechnout si pořad z archivu: http://www.proglas.cz/detail-poradu/2014-09-29-16-30.html Brněnské Divadlo U stolu uvede hru Ježíškova košilka na texty Jana Zahradníčka ve čtvrtek 4. prosince. od 19h. Vzhledem k potřebné přípravě bude ten den večerní mše sv. v 18h v kostele sv. Klimenta. Papežské misijní dílo připravuje na 19.10. misijní neděli – sbírku na potřeby misií. Příprava na setkání Taizé v Praze na přelomu roku 2014/2015. Prosíme farníky, aby zvážili své možnosti a zapojili se do příprav, nabídli ubytování a podpořili i modlitbou tuto Pouť důvěry na zemi. V sobotu 15.11. se připojíme farní poutí k poděkování sv. Anežce za 25 let svobody. Více viz FL str. 8. Bohoslužby o Slavnosti všech svatých 1.11. a na Dušičky 2.11. – viz Kalendář. Pastorační plán arcidiecéze – diskuse a úvahy o pastoraci v naší farnosti. KALENDÁŘ FARNOSTI SV. ANTONÍNA (A GOTHARDA) PRO NEJBLIŽŠÍ OBDOBÍ: V měsíci říjnu se každý den před večerní mší svatou od 17.30h modlíme růženec. Neděle 19. října je vyhlášena misijní nedělí a bude při ní probíhat sbírka na misie. Více viz FL str. 5. V neděli 19. října bude u sv. Gotharda mše svatá s připomínkou posvěcení kostela v 9h, po ní bude následovat malé pohoštění. Od čtvrtku 16. do pátku 24. října bude při večerní mši sv. včleněna krátká novéna. Ve čtvrtek 23. října od 19.30h se uskuteční v kostele sv. Antonína koncert Pražských madrigalistů. V pátek 24. října bude po večerní mši svaté adorace Nejsvětější Svátosti. Ve 24h bude adorace zakončena požehnáním. V sobotu 25. října od 9h se v kostele sv. Antonína společně pomodlíme ranní chvály a Lectio divina. V sobotu 25. října od 15h oslavíme v kostele sv. Antonína slavnostní mší svatou sté výročí posvěcení našeho kostela. Hlavní celebrant bude kardinál Dominik Duka. Po mši svaté bude před kostelem následovat agapé. Základní pohoštění bude zajištěno, domácí speciality jsou vítány. Večerní mše sv. n e b u d e. V pátek 31.října. v 19 hodin bude na faře přípravné setkání mládeže ve věku 14-16 let s P. Semelou. V sobotu 1. listopadu oslavíme Slavnost všech svatých, mše sv. u sv.Antonína bude jako obvykle v 18h. U sv. G o t h a r d a bude mše sv. v 8h. V neděli 2. listopadu – Vzpomínka na všechny věrné zemřelé. Mše sv. u sv. Antonína bude dle obvyklého nedělního pořádku v 8, 10 a 18h. V 15.30 bude bohoslužba slova u kříže na hřbitově ve Strojnické ulici. U sv. G o t h a r d a bude mše sv. v 9h a potom v 10.30 pobožnost za zemřelé na hřbitově v Bubenči. V sobotu 15. listopadu se vydáme na farní pouť do katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha na poděkování za 25 let svobody. Sraz pěších poutníků je v 9h před kostelem sv. Antonína. Více viz FL str. 8. P. Michal Kimák nabízí od října pro zájemce výuku latiny na faře v Holešovicích – čas dle osobní dohody. Od prosince 2014 začne na faře u sv. Gotharda příprava na biřmování. Setkání budou každé úterý od 18.30h. Bližší informace a přihlášky: P. Michal Kimák: 721 341 043;
[email protected]. Každou první neděli v měsíci se po mši sv. v 10h koná před kostelem sv. Antonína krátké agapé. Farní listy vydává Farní rada při kostele sv. Antonína. Vycházejí pro vnitřní potřebu holešovické farnosti za dobrovolný příspěvek. Redakce: P. Pavel Semela, P. Michal Kimák, Marta Hrčková, Věra Eliášková. Kresba hlavičky na titul. straně – Hanka Roubalová. Tisk Ediční centrum AMU. Toto číslo vychází 12. října 2014. Uzávěrka příspěvků do příštího čísla FL je 10. listopadu 2014. Dopisy a příspěvky zasílejte na adresu: Farnost sv. Antonína, Dukelských hrdinů 54, Praha 7, 170 00, na redakci Farních listů
[email protected] nebo je zanechte v sakristii. Obálku označte nápisem Farní listy. Redakce si vyhrazuje právo krátit příspěvky. Nevyžádané rukopisy nevracíme. Adresa webových stránek naší farnosti je www.svatyantonin.cz, kam můžete psát i své dotazy.
