PRŮMYSL A VZDĚLÁVÁNÍ aneb
podpora odborného vzdělávání pro 21. století
Sborník příspěvků z konference konané v Liberci 22. února 2012
Průmysl a vzdělávání aneb podpora odborného vzdělávání pro 21. století Sborník příspěvků z konference konané 22. února 2012 v Liberci
2
Vážené dámy, vážení pánové, dostává se k vám sborník příspěvků z konference „Průmysl a vzdělávání aneb podpora odborného vzdělávání pro 21. století“, která se konala 22. února 2012 v sídle Krajského úřadu Libereckého kraje. Cílem setkání bylo odpovědět na otázku, jakým směrem by se mělo ubírat české školství a jakou roli by v něm mělo hrát odborné vzdělání. Na konferenci referovalo svůj příspěvek několik významných a uznávaných osobností. Jako posluchači, s možností aktivního zapojení do diskuze, byli přítomni zástupci škol a školských zařízení, zástupci firem, představitelé profesních sdružení a organizací a také pracovníci resortu školství, mládeže, tělovýchovy a sportu Libereckého kraje. Sborník je koncipován jako volný přepis všech prezentovaných příspěvků přednášejících, ale obsahuje i připomínky z publika k daným tématům. Věřím, že si při jeho čtení odnesete mnoho zajímavých podnětů a informací. Radek Cikl náměstek hejtmana Libereckého kraje pro resort školství, mládeže, tělovýchovy a sportu 3
Přednášející a jejich témata Blok č. 1 „Proměny české ekonomiky a problémy vzdělávacího systému očima ekonoma“ Ing. Jan Mládek, CSc. Ekonom, ředitel Českého Institutu Aplikované Ekonomie, s.r.o., stínový ministr financí za ČSSD. Absolvent Vysoké školy ekonomické v Praze a Univerzity Karlovy v Praze. V letech 2005 – 2006 ministr zemědělství. „Odborné vzdělávání pro řemeslné a dělnické profese“ Petr Kužel, MBA Podnikatel, prezident Hospodářské komory České republiky, radní Prahy 13. Absolvent Střední průmyslové školy dopravní v Praze a manažerského vzdělávacího programu na A&W Business School (titul MBA). V letech 2005 – 2010 člen Zastupitelstva hlavního města Prahy.
4
Blok č. 2 „Lidské zdroje – aktuálně přítel i nepřítel rozvoje“ Ing. Jiří Rosenfeld, CSc. Podnikatel, generální ředitel a předseda představenstva společnosti Slovácké strojírny, a.s. Absolvent Vysokého učení technického v Brně. „Regionální specifika trhu, příprava pro trh 21. století“ Mgr. Vladimír Zákoucký Personální ředitel TRW Automotive Czech, Jablonec nad Nisou. Původně technolog, bezpečnostní technik a finanční kontrolor ve firmě LIAZ. Od roku 1991 vedoucí mezd a platů v Ateso a.s., od roku 1992 personální ředitel. Aktivně se zúčastnil založení firmy Autobrzdy s.r.o., založení společného podniku s Lucas Industrie, založení Lucas Varity a TRW Czech.
5
Blok č. 3 „Dítě, jeho vývoj a utváření hodnotových postojů“ Mgr. Jiří Halda Učitel, diagnostik, speciální pedagog. Absolvent Pedagogické fakulty v Hradci Králové a Univerzity Palackého v Olomouci. V letech 1993 - 2006 zaměstnán jako učitel a speciální pedagog (na základních a speciálních školách a v Pedagogicko-psychologické poradně v Olomouci). Od roku 2006 působí jako lektor, diagnostik, intervent a personální poradce. „Podpora odborného vzdělávání v Libereckém kraji“ Bc. Radek Cikl Náměstek hejtmana Libereckého kraje pro resort školství, mládeže, tělovýchovy a sportu. Absolvent Stavební průmyslové školy v Liberci a Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého. Zaměstnanec MŠMT. Předseda Rady odborného úseku severské kombinace Svazu lyžařů ČR.
6
Obsah
Úvodní slovo
3
Seznam přednášejících a jejich témat
4–6
Obsah
7-8
Zahájení konference
9 - 10
Radek Cikl, Petr Kumpfe
Blok č. 1
11 - 30
Jan Mládek
11
Proměny české ekonomiky a problémy vzdělávacího systému očima ekonoma
Petr Kužel
17
Odborné vzdělávání pro řemeslné a dělnické profese
7
Blok č. 2
31 - 44
Jiří Rosenfeld
31
Lidské zdroje – aktuálně přítel i nepřítel rozvoje
Vladimír Zákoucký
37
Regionální specifika trhu, příprava pro trh 21. století
Blok č. 3
44 - 61
Jiří Halda
44
Dítě, jeho vývoj a utváření hodnotových postojů
Radek Cikl
54
Podpora odborného vzdělávání v Libereckém kraji
Seznam použitých zkratek
62 - 63
Fotogalerie
64 - 65
8
Moderátor Dobrý den, dámy a pánové, vítám vás. Dovolte, abych se představil, jmenuji se Petr Kumpfe, jsem moderátor, překladatel a tlumočník. Nejsem pracovníkem Krajského úřadu Libereckého kraje, takže se vás budu snažit nestranně provázet dnešní konferencí. Dnešní konference je volným pokračováním již uskutečněného semináře, v jehož průběhu byla diskutována problematika reformy středních škol v Libereckém kraji. Cílem dnešní konference je napomoci při definování směrů vzdělávání na všech úrovních. Zejména na té úrovni střední. V plénu sedí zástupci škol všech úrovní, zástupci firem i profesních sdružení a zástupci médií. To dává výhled na velmi zajímavou diskuzi. Podařilo se nám zajistit účast výrazných osobností, které bych vám chtěl nyní představit. Dámy a pánové: Jan Mládek, ředitel Českého Institutu Aplikované ekonomie, s.r.o. a stínový ministr financí za ČSSD. Petr Kužel, prezident Hospodářské komory České republiky. Jiří Rosenfeld, předseda představenstva Slovácké strojírny, a.s. Vladimír Zákoucký, personální ředitel TRW Automotive Czech s.r.o. Jiří Halda, speciální pedagog a diagnostik. Radek Cikl, náměstek hejtmana pro resort školství, mládeže, tělovýchovy a sportu. Dovolte, abych teď předal slovo našemu hostiteli, panu Radku Ciklovi, náměstku hejtmana Libereckého kraje pro resort školství, mládeže, tělovýchovy a sportu. Bc. Radek Cikl Dobré odpoledne, vám všem, vítám vás tady v budově Krajského úřadu Libereckého kraje a jsem potěšen, že přijeli naši pozvaní hosté. Nám se zdá, že v tuto chvíli leží na stole dlouho opomíjená, ale přitom zásadní celospolečenská otázka a ta zní: Kdo bude v budoucnu vytvářet hmotné hodnoty naší země? Vystačíme si se současným nastavením vytváření statků, nebo si český průmysl, konečně po delší době, zaslouží pozornost? A pokud ano, jakou úlohu by v tom měl hrát náš vzdělávací systém? A můžeme vůbec něco ovlivnit? Je k tomu
9
ve společnosti vůle? Abychom mohli situaci řešit a orientovat se v ní, uspořádali jsme dnešní konferenci s názvem „Průmysl a vzdělávání aneb podpora odborného vzdělávání pro 21. století“. Pozvali jsme několik vysoce kompetentních hostů. Dovolte mi omluvit nepřítomné: Profesora Jana Švejnara, který musel odletět do USA, profesora Valtra Komárka, který je nemocen, a doktora Luďka Niedermayera pro pracovní vytížení. Musím říci, že vzácnou shodu na podpoře výchovy řemeslníků a techniků jsem nalezl v rámci Asociace krajů ČR a v Komisi pro školství a sport (pozn.: při AK ČR), kterou mám tu čest po čtyři roky řídit. Musím říct, že de facto na všech jednáních problematiku odborných škol neustále řešíme. K tomu, abychom se mohli v tomto problému lépe orientovat, by měla posloužit dnešní konference. Přeji vám, abyste si dnes odnesli mnoho podnětů a informací. Moderátor Dámy a pánové, když dovolíte, úvodem bych vás seznámil s organizačními věcmi. Celá konference je rozdělena do tří bloků, po každém bloku bude otevřena diskuze. Na každou diskuzi máme zhruba patnáct minut. Pokud se diskuze rozpoutá a bude delší, nebudeme ji samozřejmě žádným způsobem násilně ukončovat. Po prvním bloku bude následovat přestávka, kdy bude v předsálí připraveno malé občerstvení. Závěrečné dva bloky pojedou už bez přerušení. Co je důležité, abyste věděli: průběh celé konference je nahráván z důvodu pořízení zápisu. Proto vás chci všechny poprosit, pokud se budete zapojovat do diskuze, abyste řekli nejdříve své jméno, název organizace, kterou zastupujete, a teprve pak diskutovali. Už jenom proto, abychom při pořizování zápisu věděli, kdo dotaz nebo podnět vznesl. A nyní už je před námi blok číslo jedna. Jako první vystoupí Jan Mládek s tématem „Proměny české ekonomiky a problémy vzdělávacího systému očima ekonoma“.
10
Blok č. 1 Ing. Jan Mládek, CSc. – „Proměny české ekonomiky a problémy vzdělávacího systému očima ekonoma“ Dobrý den, já bych chtěl poděkovat za pozvání, že mohu vystoupit před tímto plénem. Jsem rád, že je tato debata otevírána. Pokusím se vysvětlit věc, která vás možná až tak nepotěší. Jak velké břemeno leží na vzdělávací soustavě a jaký máme problém, jako celá země, že ta očekávání nejsou naplňována? Proč je najednou tak velký zájem o vzdělávání? Je potřeba jasně říct, že ekonomové mají stále méně hraček na hraní v globalizované ekonomice. Globalizace není prázdný pojem, jak si mnozí myslí, ona postupně napadá naše životy a má dalekosáhlé důsledky. Je to smutné poznání, byť mnozí politici se snaží předstírat, že je to jinak. V podstatě národní stát má stále méně kompetencí a předseda vlády malého státu se v důsledku toho mění ve starostu města. Jaké jsou hračky, o které ekonomové a podniky přišli? Celní politika – tu dnes dělá Evropská unie. Cla – vybírají se na vnějších hranicích. Se cly nejde tedy pracovat. Daňová politika – nepřímé daně jsou harmonizovány a globalizace tlačí na jejich snižování, protože nadnárodní společnosti si to vynutí. Vede se politická diskuze, jestli se to náhodou nepřehnalo. Z mého pohledu ano, ale v zásadě se s tím nic dělat nedá. Mluvíme maximálně o nějakém procentním bodu sem a tam. Fiskální politika – to je další veselá záležitost, kvůli které je velká bouře. On už ten pomalý přesun fiskální politiky do Bruselu začal. České státní rozpočty i rozpočty všech členských zemí EU probere Evropská komise dříve, než je dostanou do ruky národní poslanci. Trošku se přitom mlží, není to ještě úplné. Buďme tady v ČR rádi, protože je i další varianta – mohlo by se to řešit na ministerstvu financí Spolkové republiky Německa. Měnová politika – je prostě zavádějící představa, že máme vlastní měnu a nemáme euro a že nás se to netýká. Chtěl bych doufat, že euro časem zavedeme. Ale upřímně, když ho nezavedeme, například z politických důvodů, jediná rozumná politika, co může malá země dělat, je vrátit se k tomu, co dělalo v 70. letech Rakousko, Nizozemí. Navázat svoji měnu na měnu, která bude platná na území SRN, ať už se bude jmenovat euro, deutsche euro nebo the marka. Nepředstírat, že země i její centrální banka
11
dělá samostatnou politiku. Předstírat může, ale fakticky musí konat to, co udělají v tom Frankfurtu, jinak bude škodit vlastní zemi a vlastnímu průmyslu. Technické normy, necelní bariéry – vše dnes dělá EU. Proexportní politika – je taky samozřejmě regulována EU. Nesmí se dělat jiným způsobem a jít mimo. Tak bych mohl dál pokračovat. Národnímu státu tedy zbývá čím dále méně nástrojů, jak ovlivňovat hospodářskou politiku. Položme si tedy otázku. Co má ten premiér (starosta) zajistit, aby mu země (město) prosperovalo? Musí zajistit přívětivé podnikatelské prostředí, nízké daně v domácích ekonomických podmínkách pro podnikání, kvalitní infrastrukturu, bezpečné prostředí a kvalitní pracovní sílu, tu na prvním místě. To je to hlavní, co může autorita dodat v globalizovaném světě. Je třeba si jasně říci, že ČR nemá žádná naftová pole, žádný plyn, žádné suroviny jako měď apod. Máme tu uran. Ten pro nás byl historicky z politických důvodů spíše prokletím a teď je z ekologických důvodů. ČR nezbývá tedy než pracovat a spolehnout se na kvalitní pracovní sílu. Je to smutný závěr, ale tak to je. Žádná jiná možnost není. Teď je třeba zajistit, aby pracovní síla byla kvalitní. Zodpovědná vláda, myslím teď v širokém slova smyslu toho starostu, který má to základní školství, přes kraj až po centrální vládu, by se měla starat o to, aby se produkovala pracovní síla, která je zaměstnatelná a která na svoji kvalitu naláká globální korporace a samozřejmě povede i k rozvoji domácích firem vlastněných v ČR. Protože ono to s tím vlastnictvím není úplně nedůležité. A teď tu máme tedy rozpor. Očekávání od vzdělávacího systému jsou obrovská, takže už není o moc víc lepších nápadů a realita je poměrně smutná. Nedávno byla vydána McKinseyho studie o zhoršování stavu českého školství, především středního a základního. Těch ukazatelů je tam celá řada. Já jsem vybral indikátor, který hodnotil výsledky českých dětí v matematické gramotnosti, protože si myslím, že to je jeden z nejdůležitějších indikátorů, když chcete vybrat dobré studenty. Výborný trik vymysleli na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kde se studuje také ekonomie. Mimochodem se propracovali na první místo mezi ekonomickými školami. Působí tam pan profesor Michal Mejstřík. Jak oni selektují studenty? Oni jim dají test z matematiky a z angličtiny. To jsou ty dvě základní dovednosti, které rozhodnou, jestli je tam vezmou. Pokles v matematice je tedy nejvíce varovný.
12
Je kolem toho hysterie, ideologický zmatek a politické napětí. Ale když se na to podíváme analyticky, neměli bychom být překvapeni. Pokud si uvědomíte, že vzdělání je smíšený statek, tak najednou ten problém začíná být daleko více uchopitelný. Znamená to, že jednak vzdělání produkuje pracovní sílu, která potom někde vystupuje na trhu a prodává se v nějaké firmě nebo státu, a také, že vzdělání vede ke zhodnocení pracovní síly. Vzdělání je veřejný statek, vzdělanější společnost je kultivovanější společnost. Má tudíž smysl, aby společnost do vzdělání investovala, protože když bude mít vzdělané lidi, tak to nejen zlepší jejich zaměstnatelnost, ale i celou společnost. Teď mluvím tedy, co se týče toho smíšeného statku, o úrovni terciárního vzdělávání. U základního a středního školství bych si dovolil tvrdit, že je to veřejný statek. A teď tam vzniká ten problém, že ekonomové a právníci by mohli studovat za své. Učitelé by měli studovat za veřejné peníze, protože tam se ta investice příliš nevyplácí. Pokud děláme čistou kalkulaci. Nebo by to mohlo být rozděleno také tak, že do úrovně bakaláře je to ještě veřejný statek a pak už není. Politické strany ale potřebují zjednodušení, což samozřejmě diskuzi neulehčuje. Tím stavem se zabýval McKinseyho report o klesající úrovni základních a středních škol. Někteří odborníci na vzdělání byli z výstupu poradenské firmy zklamáni, že její výzkum nepřinesl nic nového. Faktem ale je, že sebrali informace, udělali interview a pohlédli na to trošku s odstupem, což má vždy smysl. A zdá se, že i identifikovali zásadní problémy, se kterými je potřeba něco dělat. Varovné tedy je, že klesá počet dětí se špičkovými výsledky a roste podíl s podprůměrnými. Vzdělání začíná být závislé na vzdělání rodičů. Klesá vertikální mobilita ve společnosti, což je varující, protože dle zkušenosti zemí, například Velké Británie, tam právě ta třídní segregace bylo něco, s čím dlouhou dobu bojovali a snažili se překonat. U nás, možná ještě z minulého režimu, není to rozvrstvení tak velký problém. Pokud to bude ale pokračovat, povede to k poměrně špatné společnosti. Je potřeba také říci, že problémem je nízká prestiž učitelů. Jsou to především nízké platy učitelů, což je všeobecně známo. Přitom ta čísla jsou varující. Od té doby, co „bolševik“ skončil, klesají výsledky českého školství. Měřeno těmi nejrůznějšími matematickými testy nebo výsledky v přírodních vědách apod. Čili je dobré se zamyslet, proč to tak je. Jedno vysvětlení se nabízí. Je to 13
úpadek disciplíny, drilu a podobných věcí, protože ve škole se to s těmi věcmi nesmí přehánět. Bez nich to ale také nejde. Pak tu máme glorifikaci alternativ, glorifikaci amerického školství. Americké školství má velmi smíšené výsledky. Produkuje 10 % fantastickou elitu a to ještě v některých oborech. Tu kterou nemá, potom doveze z celého světa. Na amerických univerzitách nenajdete Američana, který by učil matematiku. Matematiku učí v USA Rus, Číňan, Vietnamec, Ind. Američané dělají něco jiného. Americké školství má katastrofické výsledky ve svém průměru. Takové ty různé alternativní školy nedodávají výsledky. Problém se školstvím nemáme jenom my. Vzpomeňme na 60. léta, kdy Amerika prohrávala v závodě o vesmír. Začali zkoumat, čím to je, a hledali školství, které by fungovalo a které by jim dodalo vědce. Z ideologických důvodů nemohli přijmout sovětský model, tak hledali, kde v západním světě to funguje. A zjistili, že výborných výsledků dosahuje Finsko. Ovšem radost trvala jen krátce, než zjistili, že Finsko má určitým způsobem převzatý sovětský model – trošku zkultivovaný a dosahující výsledky. Znovu k té McKinseyho zprávě, je to tam pesimisticky řečeno. Na pedagogické fakulty nejdou nejlepší studenti. Ono by bylo divné, když studenti reagují na tržní a kvazitržní signály. Jestliže mají perspektivu nízkých platů, nízké prestiže a propadnutí alkoholismu, tak to tam poté tolik nejdou. Na vysoké škole je málo praxe a slabá podpora profesnímu rozvoji. 60% škol chybí zpětná vazba. To je věc, kde odvedl McKinsey opravdu dobrou práci, protože česká veřejnost i mnoho učitelů s tím má jaksi problém. ČR, spolu s Řeckem a Walesem, je jedna z mála zemí, která nemá celostátní testování znalostí. Kdybych to chtěl trošku zvulgarizovat, tak je tam s námi cíp Velké Británie, kde nevím, co mají za specifika, a země, která je zbankrotizovaná. To není úplně dobré. Jiná věc je samozřejmě, jak testování probíhá. Pokud probíhá jako operace jednoho nejmenovaného ministra v úřadě, tak samozřejmě chápu, že to není příliš populární. Je tady problém víceletých gymnázií, která se posunula do poněkud divného prostoru. Původně to bylo elitní zařízení pro strašně malé procento populace. Dnes, co si budeme povídat, to, že ze třídy odejdou v šesté třídě ti nejschopnější žáci na gymnázium, vede k devastaci a úpadku toho zbytku, který tam zůstane sedět. Ten úspěch 14
je sporný. Těžko říci, co s tím udělat. Je to spojeno také s tím, že tu máme historicky takový archaický rakouskoněmecký vzdělávací model. A teď ho křížíme s globalizací, s tím vnějším světem. To jsou ta víceletá gymnázia, která jsou specialitou německo-rakouského prostoru, do kterého my historicky patříme taky. Plus jsou to vyšší odborné školy, ta druhá maturita, versus ti bakaláři. Já si myslím, že nezbývalo než se vydat tímto směrem, nejenom protože je to problém statistik. Nám vycházelo vždycky, že máme malý počet vysokoškoláků. Ovšem bylo to tím, že ten, kdo je v řadě zemí vysokoškolák, je u nás absolvent vyšší odborné školy, tím pádem to spadlo do jiného typu školství. To je jeden problém. Druhým problémem je, že v Čechách obecně systém, a to nejen ten školský, má spíš lidi zašlapávat, než aby je táhl nahoru. Prostě ti lidé by měli být sebevědomí vysokoškoláci i s tím nižším stupněm, ale samozřejmě to, jak to funguje, je zatím krajně neuspokojivé. Něco, co tam nikdy být nemělo. Byrokratický systém to neumí vstřebat, přestože na řadu pozic stačí bakaláři. Pokud nemáte ukončené plně vysokoškolské vzdělání, nejste vysokoškolák, což je problém personalistů atd. Je třeba na tom ještě hodně pracovat, aby to fungovalo co nejlépe, protože dneska to fungování dobré není. Upřímně řečeno mělo by se zapomenout, že se to vrátí zpátky k vyšším odborným školám, prostě budou bakaláři. A pak je samozřejmě mnoho problémů také subjektivního rázu. Nejvíce se asi ten subjektivní problém dneska projevuje ve schopnosti čerpat evropské zdroje v oblasti vzdělávání, což je téměř zločin proti národu. Jsou tam volné peníze, které by mohly být použity a nejsou v podstatě z jediného důvodu, že je tam neschopnost ministra administrovat. Bohužel nebylo úplně dobré použít tu bolševickou metodu z 50. let, že všichni, co dělali evropské fondy, byli vyházeni. A nejen ti, co byli příslušní k nevládní straně, ale dokonce i ti, kteří byli z té strany, která zrovna drží úřad. Takto opravdu není moudré postupovat a bohužel to zaplatíme všichni, nejen ten ministr. Ty peníze s velkou pravděpodobností propadnou. V Bruselu už čekají lobbisté z jiných zkušenějších zemí, kteří si ty peníze nevyčerpané ČR rádi rozeberou. Čili přes všechny tyto problémy nám nezbývá nic jiného, než se tomu věnovat, protože vzdělání by mělo být prioritou. Potřebuje peníze, pozornost a úsilí. To říkám i s vědomím toho, že jsem naprosto zděšen. Zúčastnil 15
jsem se několika debat, co dělat s českým školstvím. V málokteré oblasti existuje taková směs protichůdných názorů, naprostý nedostatek konsensu, vytrhávání jednotlivých problémů, žádná ucelená představa. Někteří extrémisté říkají, že by bylo vůbec nejlepší zrušit školy a formální vzdělávání. Za takové situace bude postup kupředu docela obtížný. U žáků a studentů je velkým problémem selhání trhu. Školy, řekněme střední a vysoké školy, bojují o žáky a studenty ze zjevných důvodů. Žáci si vybírají školy. A bohužel, jak se ukázalo, neexistuje to, že by student v patnácti či devatenácti letech seděl a kalkuloval své budoucí příjmy a počítal, na které škole dostane víc. Tak to nefunguje. Spíš se zdá, že žáci a studenti fungují na takovém podivném virtuálním trhu. To znamená, že volí školu, která jim přinese nejlepší kulturní a společenské zážitky, kde si užijí příjemného života. Na to velmi vzdálené období, že jednou také vstoupí do pracovního procesu, příliš nemyslí. Teda skoro to tak vypadá. Jinak bychom neměli tolik studentů, kteří například na střední škole studují sice zemědělství, ale hlavně je to obsluha koní a jízda na koních. Nebo na vysoké škole studují nejrůznější ekologie, sociální, sociologické problémy, aniž mají představu, co budou potom dělat. Tady to vůbec není jednoduché, ta selhání trhu jsou významná a chtělo by to, aby byla nějakým způsobem překonávána. Minimálně by se o to měl snažit stát a podnikatelské svazy. Byť je obtížné jim (pozn.: studentům) sdělovat informaci, že když půjdeš tam, tak máš šanci na takový plat, když půjdeš tam, máš šanci na menší, aby se aspoň trochu té racionality dostalo do jejich rozhodování. Pak je to samozřejmě, jak jsem říkal, prestiž, peníze a samozřejmě kvalita. Tady je to fatální, protože problém je obrovský. Je celonárodní na všech druzích škol a teď to vybublává na problému – je to spíš jen špička ledovce – který se jmenuje Právnická fakulta Západočeské univerzity. Zde se dohadují, jestli ti pedagogové mají správnou kvalifikaci v tom oboru, či nemají, jestli už nejsou senilní a jenom nominálně nesedí, aby tam bylo jedno profesorské či docentské místo. Ale zdá se, že ten problém je velmi reálný. Samozřejmě také ve veřejné správě a státu. Jak jsem vysvětlil, premiér (starosta) už nemá moc jiných možností, než se postarat o to, aby tady měl kvalitní pracovní sílu, jinak bude konec blahobytu v Čechách. To je velmi jednoduché.
16
Jedna z těch velkých výzev je, co nás teda bude živit jako zemi do budoucna. Miroslav Grégr říkával, že průmysl nás živil, živí a živit bude. Pan Špicar to s oblibou opakuje. Obávám se a zároveň doufám, že ještě nějakou dobu toto schéma vydrží. Ti proroci, kteří říkají, že tato průmyslová doba rychle skončí, se v případě ČR mýlili. Ale abych zkrátil složitou historku. Stačí, když se projedete autem po území Ruské federace. Najednou zjistíte, co tam jezdí bílých aut, která jste v životě neviděli a která se jmenují podobně jako Great Wall či Žlutá řeka. Prostě čínští soudruzi pilně pracují na tom, aby začali vyvážet auta, aby byli masivním exportérem. Zatím to pozastavili, protože v té první vlně exportu do EU zjistili, že je špatná reklama, špatné crashtesty atd. Takže tím exportem by si udělali špatné jméno, ale upozorňuji, že oni na tom pracují, exportují na méně výkonné trhy. Nakupují automobilky, které jsou na technologické špici jako Volvo a dříve nebo později začnou do Evropy ta auta vozit. Masově a levně. A to bude velká výzva pro českou ekonomiku. Bude nutné také přemýšlet o tom, jestli nemáme být více ve strategických službách. Co udělat s tím, aby konečně začala produkovat něco věda a výzkum? Já myslím, že jsem toho řekl až moc, některými věcmi jsem vás potěšil, jinými ne. Děkuji za pozornost. Moderátor Já bych chtěl v tuto chvíli poděkovat panu Janu Mládkovi, řediteli Českého Institutu Aplikované Ekonomie a stínovému ministru financí za ČSSD. Mám tady nějaké dotazy, připomínky. Nechme to do diskuze, která nastane, až zahovoří další účastník odborné konference. Požádal bych tedy pana Petra Kužela, prezidenta České hospodářské komory ČR, o slovo. Jeho téma je „Odborné vzdělávání pro řemeslné a dělnické profese“. Máte slovo. Petr Kužel, MBA – „Odborné vzdělávání pro řemeslné a dělnické profese“ Dobré dopoledne, děkuji za pozvání. Udělal jsem si nějaké poznámky a začnu odzadu. To odzadu znamená, že bohužel my Češi říkáme „všechno je to špatně, je to blbě“ a jsme takoví sebemrskačští. Samozřejmě cítíme, že 17
ve vzdělávání, ať je to základní, střední, střední odborné a vysoké, se něco děje. Jan Mládek tu říkal ten konec. Ano, průmysl v současné době táhne ČR. Ještě nějakou dobu to vydrží, ale cítíme, že to nevydrží dlouho. Proto se začínáme velmi intenzivně bavit o změně systému, o tom, jak to máme do budoucna dělat. My to bohužel neumíme říct normálně. Neumíme najít systém, jak říkat „tak pojďte se poradit, jak to budeme udělat“. Všichni říkáme, že to děláme úplně špatně. Všichni nebo mnozí z nás jezdí po světě a já myslím, že mi dáte za pravdu, že jsme pořád nejlepší. Zejména v té Evropě máme zdravý rozum, který jsme zatím neztratili. A to nás žene strašně dopředu. Já si myslím, že to je právě velmi důležité. Je to jak na straně odborného, základního, tak i vysokého školství. Samozřejmě ztrácíme, to je určitě bez pochyby. Bavili jsme se tady o exportu, já jenom navážu, abych kontinuálně přešel na svoje téma. V ČR, všichni víme, je náš hrubý domácí produkt z 80 % tvořen exportem. A právě protože ten export plní jenom automobilový průmysl a technické strojírenství na něj napojené, voláme v současné době po nové dynamice, protože ty peníze samozřejmě všichni potřebujeme. Voláme po nové dynamice, protože všichni víme, že demografická křivka ČR se nedá zastavit. Odborníci, kteří jsou u nás ve firmách, odejdou z 50 % do roku 2020 z průmyslového odvětví. Nejtragičtěji je na tom energetika, mimo jiné. To se nedá zastavit. My potřebujeme nové odborníky, nové vzdělané lidi. Potřebujeme nejen ty, co mají klotové rukávy, ale potřebujeme opravdu odborníky, potřebujeme řemeslo. Řemeslo v současné době strádá a strádá i to, že když naše děti vyjdou z některých odborných škol, nejsou schopny se zapojit do pracovního procesu, protože ten je dnes velmi rychlý. Někteří ředitelé nebo šéfové odborných škol, stejně jako my tady mnozí v sále, chápou, že je nutné se vzdělávat, a i své kolegy se snaží poslat do praxe. Ale valná většina škol to nedělá, protože na to nemají prostředky, zázemí, nemají na to možná ani základní věc, a to je „chtít“. Proto se stává, že děti, které vyjdou v některých případech ven, neumí s novou obráběčkou, neví jak spočítat nové elektrikářské příkony například do automobilového průmyslu. Těch příkladů je opravdu mnoho. Členové Hospodářské komory ČR, kteří dělají přes 62 % HDP, diskutují s Asociací krajů ČR a Ministerstvem školství o tom, jak i tuto problematiku do budoucna změnit. S Asociací krajů na všech úrovních jsme se dohodli, že se budeme pokoušet vstupovat do vzdělávání (jak na té 18
odborné, tak i praktické stránce), aby i vy nebo vaši kolegové se mohli přijít podívat. Případně byli například nuceni, což by bylo lepší řešení, na dva měsíce, na měsíc se podívat do praxe, jak to vůbec vypadá. Aby se vrátili zpátky a ty mladé lidi to mohli učit, protože to není jak před mnoha lety. Kdysi to bylo tak, že nám odbornost stačila po celý odborný život. Dnes je vývoj tak strašně dynamický, že odbornost zejména mladých lidí se bude muset měnit za jejich profesní život několikrát. A podle prognóz je to dokonce čtyřikrát až šestkrát. Všichni, kteří ve vzdělávání pracujeme nebo se o něj staráme, víme, že i proto se narodila národní soustava kvalifikací. Do roku 2015 vznikne nových 2500 kvalifikací, aby se odborník, nebo někdo, kdo je například kuchařem, mohl stát montérem nebo odborným pracovníkem v úplně jiné profesi. Vy, kteří spolupracujete s velkými firmami, například Škoda Auto, jste tyto systémy začali již velmi využívat. Národní soustava kvalifikací je napojena na zákon č. 179/2006 (pozn.: o uznávání výsledků dalšího vzdělávání). Odborníci jsou nakonec kvalifikováni právě podle tohoto zákona. Já se domnívám, že v současné době jsme před vnitřní transformací vzdělávacího systému. Jan Mládek ve svém příspěvku zmínil hodně ekonomických parametrů a jenom jednou větou základní školství. Opravdu budeme do budoucna muset změnit základní školství, nejenom střední, odborné a vysokoškolské, protože když se podíváme na to, jak dnes žijeme, jak žijí naše děti, tak se pořád snažíme, aby ty děti byly v nějaké „krabici“ a ony nám z té krabice vesele utíkají. Když se podíváme na to, o čem myslím, že bude mluvit pan doktor (pozn.: míněn p. Halda), je to o tom, že naše děti jsou schopné během několika málo pikosekund změnit téma rozhovoru. Koukají se do té krabice, která se jmenuje počítač, tablet, iPad, nebo telefon, mluví s vámi a na té jedné obrazovce si zároveň píší s kamarádem či kamarádkou a ještě k tomu dělají úkoly. To doba přináší. A my ji budeme chtě nechtě muset změnit a přistoupit k této nové době. Kdo se právě mění v té hierarchii přístupů myšlení mladých lidí, ten v budoucích dvaceti – třiceti letech vyhraje. Já souhlasím s tím, že to musíme, a my to podvědomě cítíme, změnit a my to změníme, abychom právě i v odbornosti přistoupili k tomuto systému. Mimo jiné je to o tom, že řemeslo má zlaté dno.
19
Někteří hejtmani i ředitelé učňovských zařízení dnes velmi tvrdým způsobem, stejně jako vysoké školy, lákají své studenty na různá stipendia. A to je prostě špatně. Já chápu, že zařízení mající naplněnou kapacitu na 45 nebo 50 % a má peníze na hlavu, je v tragické situaci. Ale samozřejmě i to se dá změnit, jde to změnit diskuzí a systémem. A když se podíváte na některé průmyslové regiony, jako je Moravskoslezský kraj nebo dnes i Praha a jižní Čechy, tak udělaly velký potenciální nárůst studentů, kteří přišli do odborného školství v září roku 2011. Například Praha oproti roku 2009 vzrostla o 33 %, protože je to naší snahou. Česká televize vysílala o řemesle, byť to trochu zkazili, jelikož scénář byl původně jiný. Přesto se znova snažíme, aby ČT začala v novém módu. To je přesně to, co neovlivňuje děti, ale nás. Mě jako tátu, vás jako maminku, abychom dítěti vysvětlili, že je lepší, aby nebyl „klotovým rukávem“. Tam se totiž v době krize nejvíce snižují stavy. Když ale bude dobrým odborníkem, řemeslníkem nebo půjde do služeb, tak se tam mimo jiné víc uživí, než když bude zaměstnán někde na úřadě. Dneska to vidíme kolem nás, prostě ty platy jdou dolů, kdežto v odborném školství a řemesle platy vůbec dolů nejdou, naopak půjdou do budoucna nahoru. To je samozřejmě u vyššího vzdělání, protože například studenty na elektrotechnických fakultách nemáme skoro žádné. To je ta změna systému. Jsem také velmi rád, že se podařily, protože myšlenka vznikla v roce 2008, státní maturity. Státní maturita teprve v těchto měsících spatřila světlo světa. A matematika je velmi klíčovou pro vzdělanost a odbornost a zejména všeobecné vzdělání pro nás pro všechny. ČR vždy velmi profitovala na tom, že jsme na rozdíl od západních nebo od původních zemí EU velmi všeobecně vzdělaní a umíme se i efektivně zapojit do odbornosti, pokud nám je ta příležitost dána. A to už vůbec nemluvím o těch, co jsou jinde na světě. Já si myslím, že právě ta vzdělanost, kterou my děláme, děláme smysluplně, i když se nám to v některých věcech vůbec nelíbí. Napsal jsem si tady poznámku, že bez spolupráce se zaměstnavateli nezlepšíme kvalitu odborných pedagogů. A bez kvalitních odborných pedagogů vůbec nezměníme odborné vzdělávání. To je právě to motto, které potřebujeme změnit a na čem budeme všichni pracovat. Bez zlepšení odborného vzdělávání nezlepšíme kvalitu absolventů odborného vzdělávání a bez kvalitních absolventů nikdo z nás ve firmě není schopen udržet
20
konkurenceschopnost. A to mimo jiné děláme a snažíme se o to, aby efektivita konkurenceschopnosti a výroba v ČR stoupla. To je základ přesně toho, co jsem říkal na začátku. Je velmi smutné, že si necháváme zejména ve statistikách Evropy líbit to, co o nás všichni říkají, protože my bohužel posíláme do Evropy statistiku, řekl bych, tak z roku 1996-97. Je škoda, že české úřady se neponořily a neberou v potaz informace například od Hospodářské komory, Svazu průmyslu a dopravy a v neposlední řadě i od vás, od krajů, ale i od Českého statistického úřadu. Kdyby to udělaly, tak by úřady zjistily mimo jiné, že produktivita práce v českých podnicích po roce 2010 stoupla o 30-35 %. Vzdělanost je svým způsobem na vysoké úrovni. Mimo jiné se vůbec nemluví o tom, jak je na tom SRN. Vy co jste tady z regionů a děláte příhraniční spolupráci i v odborném vzdělávání o tom víte. Já jsem tam dostal informaci, která mě ochromila. V SRN, zejména ve východní části, nedochodí základní školu víc jak 13 % dětí. Nikde to neprezentují, nikde to neříkají a snaží se s tím něco udělat. To samozřejmě byl problém po 90. letech. Na závěr bych řekl, že cílem všech, co jsme tady, je zlepšit základní, střední, odborné střední a v neposlední řadě i vysokoškolské vzdělávání. Zároveň ale musíme nutně používat vědu, výzkum a inovace. Nutně potřebujeme vědu zapojit do vzdělávání v obou dvou, respektive ve třech směrech. To je to odborné, středně odborné a vysoké vzdělávání. A zároveň ho potřebujeme dostat do průmyslu. V současné době je to tak, že mám někdy pocit, že vědečtí pracovníci více papírují a snaží se uchopit různé programy z EU. Snaží se vyplnit kolonky a paragrafy, aby dostali nějaké peníze na nějakou vědu, aby jim někdo od stolu řekl: „tak a to bude ten projev“. Místo toho, aby to bylo právě naopak. Ta věda by potřebovala mít zpětnou vazbu v průmyslu. Měla by se starat právě o to, aby Evropa šla mílovými kroky dopředu, aby nestagnovala. Já nám všem moc přeji, aby se nám v učňovském školství a odborném vzdělávání i do budoucna dařilo. Já za sebe a za Hospodářskou komoru ČR, Asociaci krajů ČR, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstvo průmyslu a obchodu si dovolím říci, že nám musí ležet na srdci blaho této země a nás. Děkuji pěkně.
21
Moderátor Dámy a pánové, děkuji panu Petru Kuželovi, prezidentu Hospodářské komory ČR. Tím jsme dosáhli konce prvního bloku a je před námi diskuze. Znovu opakuji, že chystáme z naší dnešní akce sborník, proto je vše nahráváno. Pokud se chcete zapojit do diskuze, prosím, přihlaste se. Řekněte nejdřív své jméno, organizaci, kterou zastupujete, a pak diskutujte. Takže máte možnost. Chtěl by někdo reagovat na to, co tady zaznělo? Doc. Ing. Vojtěch Pražma, CSc., Modelárna LIAZ, spol. s r.o. Mám za sebou dlouholetou učitelskou praxi na vysoké škole. Chtěl bych říct něco k třem aspektům vzdělávání, které vidím, z dvou pohledů. Částečně budu opakovat to, co tady říkal pan Mládek, možná jinými slovy. Americké školství, tak jak jsem ho poznal, má jednu ohromnou výhodu. Velmi vyhovuje rozložení inteligence společnosti. Prostě ve společnosti jsou nadaní a méně nadaní lidé a vzdělání musí pokrýt celou tuto strukturu. To znamená od 5 % špičkově nadaných, kteří mají vést společnost, po nejméně nadané lidi, kteří se musí společensky uplatnit. České a částečně i evropské školství je nastaveno do průměru. A jak ty špičky, tak ty méně nadané lidi, válcuje. Neválcuje je jen školství, ale válcuje je i společnost. Vezměme si, jak to v Čechách vypadá. Prezident udělí ceny. Je tam jediný člověk, který tvoří hodnoty? Není! Krajský hejtman udělí ceny. Je tam jediný člověk, který tvoří hodnoty? Není! V Liberci se udál průmyslový zázrak. Tady byly továrny, které měly 120,130 % meziroční nárůst. Kdo o tom ví? Kdo o tom koho informoval? Nikdo! Prostě ve společnosti je nálada, že ti, co tvoří hodnoty, jsou tady jen proto, aby tvořili hodnoty a všechny nás živili. Prostě je to úplně samozřejmé. Vůbec to není samozřejmé! Tato skupina udržela český stát po revoluci bez pohromy a udržuje ho ve vysokém standardu. Ale podnikatel je v televizi hodnocen jako podvodník. Toto všechno je společenský standard, který pak mladého člověka při výběru zaměstnání vlastně motivuje. Proč bych měl dělat inženýra ve strojírenské fabrice, když to je společenský nádeník? Takto je nastavená nálada ve společnosti. Ale to není otázka jen inženýrů. Budeme-li mít dobré vzdělání, které zajistí dobrou pozici řemeslníka, tak ten řemeslník se bude cítit úspěšný a bude mít dobrý výkon. Bude cítit, že má úspěch ve společnosti a že je hodnocen ve 22
společnosti. Takže to je ten druhý faktor, který je špatný. Třetí faktor je samozřejmě otázka úrovně zaměstnanců ve školství, která je katastrofálně mizivá. Omlouvám se těm, kteří jsou tady ze školství, bohužel ale je to tak. Já znám situaci ve vysokých školách, více než 80 % vysokoškolských učitelů v životě nebylo ve fabrice. Byli tam za celý život čtrnáct dní. Vůbec neví, o čem učí, protože dávno jim ujel vlak. Vůbec nemají schopnost reagovat na moderní trendy. Přitom ČR má v současné době velkou výhodu i nevýhodu, že má subkontraktní průmysl. Finální výrobky v ČR prakticky zmizely, tím pádem jsme velmi závislí na tom, co se děje kolem nás. Když v Německu přestane být dostatek práce, tak se subkontraktní dodávky zastaví. My nemáme finální výrobek. My se musíme postarat o to, aby tady vznikly high-tech podniky, které pracují s vysokou přidanou hodnotou. Přidaná hodnota dosahovaná u většiny našich subkontraktních podniků je velmi nízká. Souhlasím s panem Kuželem, že vysoká produktivita práce, která se tu nastavila, je velký úspěch. Je to ale úspěch zase té skupiny, která je společensky deklasovaná. A to jsou všechno absurdity, se kterými se musíme vyrovnat. Myslím si, že v první řadě musíme nastavit společenskou náladu a nevím, jestli nám politické strany ve svých nesmyslných bojích v tom budou chtít pomoct. Pardon. Za druhé se musíme zamyslet nad strukturou školství a najít cestu na high-tech výrobu. Služby nás neuživí, my můžeme mít služby ve státním rozpočtu poměrně ve velkém obsahu, protože jsme turisticky zajímavá země. Můžeme vymyslet spoustu dalších nabídek, třeba zemědělská turistika není v ČR vůbec rozvinutá. Určitě může přinést do hospodářství přínos, ale nás musí živit výroba. Nemáme jinou možnost, nemáme zdroje, nemáme nic jiného. A musí nás živit jedině high-tech výroba, protože v ostatním nás převálcuje Čína a nejen Čína tedy. Moderátor. Já děkuji za názor z praxe. Chce se k tomu někdo vyjádřit? Něco říci? Prosím, hovořte.
23
Ing. Markéta Zelinková, Integrovaná střední škola, Vysoké nad Jizerou Dobrý den. Já bych chtěla reagovat na předřečníka a na pana Kužela. On říkal, že nejsou kvalitní pedagogové a pan Kužel říkal, že je třeba změnit základní školství. Já jsem z převážně technické školy. Jsou to převážně obory učební a i obory maturitní. V těchto oborech se nám velice projevují nedostatky v matematických znalostech dětí. A potom tedy, jak říkal pan kolega, že nejsou kvalitní odborní pedagogové. Ano, já to beru. Ale beru to až jako tu druhou nadstavbu, která by měla být, když já jsem schopna dítě matematicky srovnat na nějakou úroveň, která byla před deseti – patnácti lety. Já sama učím matematiku a hranice znalostí z matematiky u studijních (pozn.: míněno maturitních) oborů se posunula tam, kde předtím byly učební obory, které jsme učili úplně něco jiného. Teď se úroveň matematiky u studijních oborů nedá vůbec srovnat. A podniky, se kterými spolupracujeme, po nás chtějí odborníky. Ale řekněte mi, jak mají kantoři z dětí udělat odborníky v technických oborech, když mají tak špatné základy matematiky? Proto mě zaujalo, že pan kolega říkal, že v tom základním školství je potřeba něco změnit. Ty děti, jestliže mají počítače, mají všechno, ale u matematiky musí se základy přijít. My prostě nejsme schopni je doučit. Neříkám, že je to chybou pouze základních škol, samozřejmě potenciál těch dětí je někde jinde. Ale k nám přicházejí děti již přebrané. Nejlepší děti chodí na gymnázia. A jak pak chcete u nich dokázat, aby ta odbornost byla na takové úrovni, když u všech technických oborů je třeba matematiky? Tam je ten problém tak veliký. A my prakticky děláme zázraky, abychom ty děti vůbec někam posunuli a dohnali matematickou neznalost. Moderátor Děkuji. Chcete zareagovat ihned, pane Zákoucký? Nebo dáme prostor jiným? Dobře, jiným. Ing. Josef Šorm, Střední odborná škola strojní a elektrotechnická a Vyšší odborná škola, Liberec Dobrý den. Jak já poslouchám diskuzi, musím podpořit ten problém na základních školách. Řeknu také vlastní zkušenost se základními školami. Nevím, jestli to je díky školním vzdělávacím programům, nebo kde se stal ten 24
základní problém, ale vymizela praktická část vzdělávání. Na většině základních škol vymizelo praktické vyučování. Já jsem teď součástí projektu, který se jmenuje StartTech, a až nás překvapilo, jaký mají děti zájem. Máme většinou plno, jak mají zájem o praktické činnosti. A jestliže je děti nemají na základních školách, tak potom při tom rozhodování nehledají oblast techniky, do které by eventuálně zamířily, kdyby tu zkušenost ze základních škol měly. Samozřejmě pro základní školy je jednodušší vyučovat nějaké počítače, nebo takové ty věci, které nejsou tak náročné na vedení. Přitom děti mají zručnost trénovat. To si myslím, že dneska chybí na základních školách. Mgr. Vladimír Zákoucký K tomu základnímu, jak já tento 1. blok beru. Měli bychom si tu udělat nějakou naší hypotézu, o které budeme diskutovat. Pro mě jsou velice důležité dvě věci, které ve školství, a vůbec v tomto systému, ve státě, chybí. Za prvé to tady bylo řečeno – Gaussova křivka četnosti. Víme každý, jak vypadá ta buřinka. Já vždycky zvoním na poplach. Lidi dobří, copak si můžeme myslet, že teď máme jenom geniální lidi? Na svatého Václava minulý rok byla diskuze na ČT24. Stoupl nám počet absolventů ze sta na dvě stě tisíc, ale přitom nám demografickým vývojem poklesl počet lidí. A ptám se. To je reakce na to Německo, kde 13 % dětí neukončí základní školu? A dál se ptám, jestli z těch 13 % nejsou u nás někteří na vysokých školách? Berte to doslova jako provokaci. Já to absolutně neberu politicky. Beru to jako část světa, globální svět je skutečně důležitý. My se nad tím musíme zamyslet. Je možné udělat systém školství, kde nám vznikly různé školy střední, které se nazývají dokonce univerzitami? A ony produkují lidi. Když jsem vybíral do technického centra, inženýr nezná trojčlenku! To je důležité, protože matematika není, že spočítám 5+5, matematika je exaktní filozofie. A to si myslím, že je kámen úrazu. Zaměřil bych se trochu na ekonomii, protože tady je vedle mě ekonom. Vím, že mám málo peněz, mám méně žáků. Žádný baby boom není, protože kdo vypustil tu bublinu, tak vůbec neví, co to je baby boom. To je normální demografický vývoj, který od konce 2. světové války procházel, a každý statistik (nemusí mít ani
25
vysokou školu) ví, že prostě jsou vlny, které se dokonce utlumují. A už jsme v tom útlumu, takže žádný baby boom. Je na to množství dětí vůbec potřeba tolik škol? Čemu to slouží? Budu oponovat panu Kuželovi, šéfovi Hospodářské komory. Já totiž vůbec nevidím jako důležité, jestli máme nějaký systém kvalifikace zaměstnání. My jsme totiž potomci Rakouska-Uherska, máme rádi vždycky, aby na něco byl glejt. Tvrdím, že rozhodující je u všech lidí v té Gaussově křivce odleva až doprava kvalifikace. To je umět něco dělat. Absolvent dnes nechvalně známé vysoké školy, řekl bych, závažného směru, má glejt, ale víme, že tam vlastně vůbec nebyl a nic neumí. A metař, který dobře zametá ulici. Kdo je kvalifikovaný? Já tvrdím, že ten metař, protože umí dobře zametat ulici. Protože ale honíme jenom papíry, založili jsme tolik vysokých škol, házíme peníze prostě oknem. To je systém, který nám předem podráží nohy. Někdy dokonce v tom „divadle“, ať se páni učitelé nezlobí, je účelem, aby byl dostatečný počet židlí ve školách. Můžete se na mě zlobit, ale někdy to skoro cítím, když poslouchám diskuze, kde má být střední škola. Jestli mají být tři střední školy ve městě? Jedno malé město tady z Libereckého kraje má také velmi diskutované gymnázium, k tomu střední školu s novým oborem veřejná správa. Promítnul jsem si v hlavě, kolik v tom malém městečku a okolí je potřeba těchto absolventů. Nevím... Prosím, kvalifikujme. Buďme otevření k tomu, aby lidé byli kvalifikovaní. Já si vážím toho, když bývalý rektor, profesor Kovář, při dnu otevřených dveří u nás řekl, že operátorka na montážní lince mu lépe odpovídala na to, jak ta brzda funguje, než kandidát zkoušky na vysoké škole. Tomu říkám kvalifikace. Berte, že to je jenom takové podotknutí na začátek, protože budu mít svoje vystoupení. Chtěl jsem, abychom to vzali v potaz, abychom to vzali exaktně. Já nemám rád, když je něco jenom tak. Moderátor Děkujeme, pane Zákoucký, za váš názor také z praxe. Pan Kužel se hlásil.
26
Petr Kužel, MBA Je vidět, že nevíme, co je národní soustava kvalifikace a zákon číslo 179. My jsme tento zákon se Svazem průmyslu a dopravy před pár lety prosadili a je to přesně o tom, že umět něco dělat neznamená dlouze chodit do školy. Když jsem odborník, tak prostě půjdu, přihlásím se, udělám zkoušku. Ten svět se opravdu mění, proto jsem říkal, že vznikají nové kvalifikace. Z Rakouska-Uherska jsme si převzali jenom to, že máme ten novodobý papír. Já bych se ale vrátil k tomu, co zde bylo řečeno. Moc děkuji za tu diskuzi a za ten názor. Je to o celospolečenském dogmatu, o celospolečenském vnímání toho světa, bohužel i ve vzdělávacích prostředcích. I rodiče vnímají, že děti nemusí mít technické myšlení, nemusí umět matematiku. Nemusí, protože pár let se to už od nich nechce. Řekne se, ty jsi „truhlík“. Dobře, nebudeš umět matematiku, ale to je v pohodě, dneska to po tobě nikdo nechce. A najdou školu, kde opravdu matematika v té střední vrstvě nebude potřeba. Problém ale je, že ředitelé a učitelé základních škol přestali naše děti tvrdým způsobem drilovat, aby aspoň něco z matematiky uměly. Já jsem byl před dvěma lety na fotbale a poslouchal dva kluky na stadionu. Pili pivo, bylo jim nějakých šestnáct a říkali: „Člověče to je neuvěřitelný, co ti kluci fotbalisti musejí přeběhnout. Ten trávník měří přes jeden kilometr. Kolik toho naběhají za jeden zápas!“ To je přesně ono, ta matematika do nás pouští technické myšlení, že víme, jak vypadá 20 cm, jak vypadá kilometr. A víme, že 5+5=10. Proto se to snažíme dohnat i tím, že děláme nové produkty finanční gramotnosti. Vždyť mladí lidé si neumí spočítat výplatu, když to přeženu, ale moc nepřeháním. Ve společnosti to dneska takto vypadá a globalizace je fenomén, který nás válcuje, a my se tomu musíme přizpůsobit. Z druhé strany jsem optimista a věřím, že i toto zvládneme. Děkuji. Moderátor Pan Cikl se hlásil.
27
Bc. Radek Cikl Pan Kužel ani pan Mládek nebyli pozváni jen tak. Oba jsou politicky organizovaní, každý někde jinde. Ale jsou zde, protože mohou ve svých stranách něco ovlivnit. Já to říkám, protože vloni v dubnu v tomto sále byla beseda s prezidentem ČR a já jsem mu tehdy položil jednu otázku. Zda si nemyslí, že by ČR potřebovala nějaký filozofický směr, kam by se měla ubírat, kupříkladu v agregovaném hospodářství. Nějakým způsobem si říct, co chceme za třicet, čtyřicet, padesát let. Kam by to mělo směřovat? Byť dobře víme, že po tu dobu se to bude muset často nějakým způsobem měnit. Ale aby tam byl ten kmen, na který se ostatní složky společnosti budou jako větve věšet. Pan prezident tehdy řekl, že stačí, když máme svobodné volby a tržní hospodářství. Ale skutečně si myslím, že bychom si měli říct, co ten stát chce, z čeho bude živ. Tak jak to bylo v úvodních slovech řečeno. Abychom právě na to mohli věšet i ty další věci, jako je třeba školství a jeho náročnost. Když to neuděláme, jsem přesvědčen, že právě média toho budou neustále zneužívat a přiklánět se vždycky na jednu či druhou stranu podle aktuální situace, jak se jim to líbí nebo nelíbí, a že v tom budeme zůstávat osamoceni. A ty důležité údaje, jak se to naše hospodářství vyvíjí, se ani nedostanou ven. Moderátor Pan Mládek. Ing. Jan Mládek, CSc. Jen krátkou poznámku k vystoupení pana Pražmy, které se mi líbilo. Přiznám se, že budu používat jeho slova o tom, že nejsou oceňováni ti, kteří tvoří hodnoty. Já jsem říkal něco podobného, ale ne tak pěkně. Jsem trošku větší optimista. U nás vývoj nedošel tak daleko jako u země zvané Spojené království. Souhlasím se vším, co jste řekl, jenom mi tam něco chybělo. Myslím si, že jste přesně říkal, jak exportujeme polotovary do EU a máme málo finálních výrobků. Pak ale je třeba jasně sdělit politickým stranám, co průmysl potřebuje. To poslední, co potřebuje, je, aby si někdo hrál s kurzem koruny. Aby tady byla volatilita kurzu mezi eurem a korunou, protože 28
to rozvíjí ty vztahy a ohrožuje české podniky. To znamená, že by tam měla být jasná zpráva, že ČR potřebuje být v hlavním proudu evropské integrace. To znamená, že má podepsat i ten pakt pro rozpočtovou odpovědnost. I s vědomím toho, že tam je naprosto nesmyslný cíl strukturálních deficitů do 0,5 % HDP, který stejně nebude dodržen. Ale přeci ten podpis smlouvy znamená, že my se dále zúčastníme debat o budoucnosti EU, že nebudeme vytlačeni na okraj. Toto by měl průmysl sdělovat politikům, že je to jasně v jeho zájmu. Zejména když se vládní koalice chová, jak se chová. Ne celá, ale dvě strany z vládní koalice se takto chovají. A ještě druhou věc. Je taková pěkná myšlenka, že jsme příliš závislí na exportu do EU, že je třeba diverzifikovat někam jinam. Myslím si, že je to věc, na které je konsensus, protože i moje strana toto podporuje. Má to zejména ten vliv, že při exportu mimo EU je větší šance, že tam budou exportovány výrobky s větší přidanou hodnotou. V čem ale není konsensus, jsou ty implicitní představy, které občas slyším podprahově, že se tím možná vyvážeme ze závislosti na EU. Když to bude dobře fungovat, přesměrujeme několik procentních bodů z EU na jiné trhy. Tam by ale byla třeba podpora průmyslu, protože český průmysl má dva tradiční směry své expanze. První, ten je historicky od Rakouska-Uherska a první republiky, je Balkán a Střední východ. Druhý, ten jsme zdědili za sovětského období, je bývalý Sovětský svaz, eventuálně Čínská lidová republika, moc jiného toho nevymyslíte. V těchto zemích jsou často režimy, které jsou méně demokratické a řekněme autoritativnější víc, nebo míň. Takže politici, když tam jedou a dělají lobbing pro ty firmy, a tam to jinak nejde, nesmí být vláčení. Respektive bylo by zapotřebí, aby se představitelé průmyslu za ně postavili, protože oni to dělají vlastně proto, aby tady bylo co jíst. Jen to jsem chtěl říct. Moderátor Pan Kužel na to chtěl reagovat.
29
Petr Kužel, MBA Já jenom dodám, bylo to dobré, jako když některé body napsal Jan Mládek sám. Předminulý týden byla schválena nová proexportní strategie, na které pracovalo kromě Hospodářské komory, Svazu průmyslu a dopravy a všech, co jsou pod námi navěšeni, i Hospodářský výbor parlamentu ČR. A právě to, co zmínil Jan Mládek, se tam promítá. To je, abychom šli do třetích zemí už se svým výrobkem, který umíme udělat. Bohužel jsme za těch dvacet let napojeni zejména na Německo, Itálii a Francii a děláme jim subdodávku. Někdy ten finální výrobek sice děláme sami, ale oni ho oštítkují a pošlou si ho tam sami. Ten trh na druhé straně toho klíčového zákazníka umí. Vytipovali jsme 17 klíčových zemí mimo Evropu společně s dalšími exportéry. Ne abychom ukrátili Evropu, ale abychom přidali 15 až 17 %, rozšířili export do třetích zemí. Základním mottem ale je, abychom tam šli s finálním výrobkem, to znamená s velkou přidanou hodnotou, a v neposlední řadě, jak jsme tady zmínili s Janem Mládkem, aby to šlo v rámci IT. V rámci věcí, co umíme. Umíme vymyslet i technologie, které dneska na české půdě umíme vyvíjet. V neposlední řadě moc děkuji všem a Janovi, že to tady zaznělo z tvých úst. Já se o to snažím, seč můžu, v novinách, je to ekonomická diplomacie. Je to přesně o tom, že tam ten politik vyjede. Jakmile se novinář dozví, že loboval za tu či za tu firmu, je zle. Já použiji příměr, když nebude co „žrát“ v republice, tak ani ten pisálek nebude mít co psát, protože noviny si prostě nikdo nekoupí. Je to přesně o tom, že ten politik přijede zpátky a je bičován, jak je to možné a co má s tou firmou společného. To je prostě ta celospolečenská divná doba, která se snad brzo přežene a snad bude za chvíli normální. Moderátor Děkuji. Dámy a pánové, máte ještě někdo něco, co byste chtěli dodat? Protože přetahujeme, necháme to do další diskuze. Čeká nás teď přestávka. Původně byla naplánována na třicet minut. Myslím, že nikdo nebude proti, když si ji uděláme dvacetiminutovou. Dámy a pánové, zatím děkuji za vaše příspěvky a těším se za dvacet minut na viděnou tady. 30
Blok č. 2 Moderátor Dámy a pánové, prosím účastníky konference, aby zaujali pomalu svoje místa, abychom mohli pokračovat. Jakmile se propojí sféra školství a průmyslu, tak si má vždycky co říct. Je před námi blok č. 2. Tento blok je věnován právě zástupcům průmyslu. Já bych chtěl teď předat slovo panu Jiřímu Rosenfeldovi, předsedovi představenstva firmy Slovácké strojírny, a.s. Jeho téma je „Lidské zdroje, aktuálně přítel i nepřítel rozvoje“. Ing. Jiří Rosenfeld, CSc., - „Lidské zdroje – aktuálně přítel i nepřítel rozvoje“ Dobrý den, jmenuji se Jiří Rosenfeld. Pohybuji se v průmyslu a jsem už sedmnáct let ředitelem. Předtím jsem se živil průmyslovou technikou, technickými pracemi. Jsem fanda školství a optimista, ale moje povídání je pesimisticko-optimistické. V Praze to sice nechtějí slyšet, ale i moji předřečníci hovořili tak, že ne všechno je perfektní. Podotýkám, že moje přednáška je optimistická. Budu hovořit k věcem, které uvidíte na prezentaci. Koukáte na mozek, který není v lihu (tzn. je neopitý), ale ve formaldehydu. Tím chci dát najevo, že nemám patent na rozum. U školství symbolizuje, že je zde více rolí a každá zastupuje určitou dílčí část celku v tom mozku. Všichni hovořili o tom, že žijeme v globálním světě, žádný český trh. Na českém trhu neexistuje žádná pořádná česká firma. Živíme se exportem. Jestli máme vyvážet na západ, nebo na východ, to je jiná otázka. Já vím, co je dělat export. Vím, co zákazníka zajímá. V první řadě tři věci – kvalita, termín, cena. Přes to nejede vlak. Zákazníkovi je jedno, jestli koupí z ČR, Polska, Německa, Holandska. Jde o ty tři věci. Nějaký sentiment, že je to někde tradiční výroba a tam to koupí, na to se nehraje. Ještě jsem zapomněl říct, že kdybych uletěl nějakým slovíčkem, tak mi to promiňte. Přeci jen se nepohybuji ve sférách úřednických, školských apod.
31
Evropská unie je nezbytná věc, kdo mluví jinak, nemá pravdu. Ona musí být. Světová krize není žádná bouřka, která polámala pár stromů a přežene se. My ji musíme překonat. Umíme si poradit s úbytkem zakázek, změnou kurzu, hypotečními úvěry, ale nejsme schopni si poradit s úbytkem lidských zdrojů. V ČR je tvorba lidských zdrojů v krizi, která se navíc prohlubuje. Musíme to řešit rychle. Ona to nebude katastrofa, protože pořád se budou rodit děti, ale jde o to, na jaké úrovni. Budou sem jezdit turisté, aby se podívali na krásnou českou zemi, na skanzen, nebo na firmy a úroveň společnosti, která bude dobrá? Pokud to bude tak pokračovat, budeme skanzen. Nějaký 2 % nárůst cestovního ruchu je prakticky nic. To nás neuživí. Já vás těmi obrázky v prezentaci nechci strašit. Chci, aby vám zůstalo v podvědomí, o čem jsem zde hovořil jako šéf firmy, která má problém s lidskými zdroji. My ročně investujeme stovky milionů do technologických zařízení a desítky milionů do vzdělávání, ale bohužel dnešní děti nemají technické znalosti a nemají je kde získat. Mluvím teď třeba o dětech v pátých třídách. Nemají příklady v rodině. Pokazí se auto, rodiče neopravují sami, ale šup s ním do servisu. Rodiče staví dům, který je ale na klíč. Ty děti nemají a ani nemohou mít příklad ve své rodině. My do těch tříd chodíme, takže víme. Máme také dobrou spolupráci s průmyslovou školou. Připravujeme jí podmínky ve firmě, ona má zase na starosti vzdělání, takže to funguje. Teď přijde obrázek, na kterém pochopíte, jak my vnímáme trh práce. To byl budík, který tikal. Bylo to školství základní, střední, vysoké, které fungovalo. Teď nechci urazit učitele, ale po lobbingu učitelů dopadl budík tak, že je zničený. Vůbec nejsem toho názoru, že školství má málo peněz. Nemyslím si ani, že učitelé mají málo peněz, mají dobré peníze, jen neví, jaké jsou peníze v průmyslu. Mají stejné peníze jako inženýři, strojaři a další v průmyslu. Někde jsem četl, že absolvent jedné ekonomické vysoké školy bere v průměru 51 tisíc korun. Bavili jsme se tady o tom s podnikateli a shodli se na tom, že je to snad vtip. To si pak každý řekne: „Proč bych chodil dělat strojaře za 18-25 tisíc?“ Raději půjde na ekonomickou školu. A krize vznikla díky ekonomům. To jim my jako podnikatelé vyčítáme. Lidské zdroje v době krize mám teď na obrázku. Důležitý je ten závěr – vyšší výkon za nižší mzdy. Tak je to teď v průmyslu. Je to nekompromisní a tvrdé. Vy, když si půjdete něco koupit, se díváte také, kde to koupíte levněji. 32
Vidíte, jak zlevňují auta, jak zlevňuje všechno. Na výrobce je vyvíjen tlak, že musí vyrábět levněji a kvalitně nebo kvalitněji a levněji. A my chceme to samé od zaměstnanců. Říkáme to ale jinak – vyšší výkon a trochu vyšší mzdy. Otázka baby boomu: Baby boom je nesmysl, žádná pravda. Kantoři žijí v přeludu, že bude více žáků. Nebude. Budou se muset slučovat školy a omezovat počet učitelů. Nikdo to tak neříká, ale bude to tak muset být. Tady máte čísla. V letech 1974, 1975, 1976 bylo narozených sto devadesát tisíc dětí. Teď se v tom „baby boomu“ rodí 116, 118, 111 tisíc dětí. To je realita a jiná nebude. Budou ročníky stodvacetitisícové. A podívejte na tu hrůzu – v letech 1994-2002 bylo narozeno devadesát tisíc dětí, to je polovina „Husákových dětí.“ Na grafu vidíte ty vlny. Jak by mohlo přijít na naše školy o 20 či 50 % víc žáků? Nelze. V rámci kraje to občas vyskočí a další rok jde zase dolů. Žádné iluze si nedělejte. My ve firmách si je taky neděláme, že by nám začaly chodit davy pracovníků. Kolik roků se pracuje? Přibližně čtyřicet roků. Průměr pracovního dožití je dnes 63 let. Já ale pracoval od třinácti let. Dnes se prodlužuje mládí a začíná se pracovat až po vyšších a vysokých školách, takže se prodlužuje nasazení do pracovního procesu a pak zpátky už to nedohoníme. Každý má dnes cíl udělat si titul, ať je jakékoli úrovně, to je požadavek společnosti. Je to také o tom, jak kantoři děti učí, jaké jim dávají představy o životě. Já to říkám z toho důvodu, že mládeži chybí rvavost po vzdělání, na rozdíl od našich konkurentů v Číně, ve Vietnamu, v Indii. Rvavost po vzdělání, po tom, že něco umím. My je to neučíme, my je kazíme. Služby: Každý si hned představí služby finanční, poradenské apod. My ale budeme potřebovat jiné služby. Nikdo nechce ovšem dělat služby jako obuvník, malíř, natěrač, zámečník. To jsou výjimky. Já mám za sebou desítky kolektivních vyjednávání, i se čtyřmi odborovými organizacemi. Každá ale měla stejný zájem, aby zaměstnanec dal číslo účtu a tam mu chodily peníze. Ne podle toho, kolik udělá výkonu, práce. My nejsme ti kapitalisté, kteří by chtěli každého vydřít, v žádném případě ne. Chceme ale, aby lidé odvedli kvalitní práci, která se dá prodat. Jak získat lidi na práci? To je otázka, která trápí obecně všechny výrobní, strojírenské a stavební firmy. Do zaměstnání není problém lidi sehnat, ale na práci ano! V minulosti, když jsme dělávali 33
výběrová řízení na mzdové účetní, to bývalo nejhorší zaměstnání a nikdo ho nechtěl dělat. Dnes, když jsme dělali výběrové řízení, se přihlásilo osmdesát uchazečů. Když dnes vyhlásíme výběrové řízení na konstruktéra nebo výrobního pracovníka, máme pouze pár zájemců. A málokdo pak u nás zůstane, přestože je dobře placený. Třeba svářecí inženýr je vynikající odborník a deset let trvá jeho vzdělání, ale pak ho přetáhne nějaká firma, která prodává svářečky. Ta malá množina odborníků nechce dělat konkrétní práci, to je problém této společnosti. Nikdo nechce mít v zásadě zodpovědnost, jakou mají soustružníci, svářeči a další profese. Tady mám demografický vývoj ve spojitosti s vysokými školami. Z něho je jasně vidět, že až budou studovat děti narozené v 90. letech, bude obrovský úbytek vysokoškoláků. Nesmíme koukat na počet škol, ale na počet absolventů. Mám statistický údaj, že do prvních ročníků na vysoké školy přibírají 81 tisíc studentů, celkem je na vysokých školách 340 tisíc studentů. Když by nebylo žádné síto, tak absolvuje 340 tisíc. Nějaké síto ale je. Najdou se tam „krasavice“, někdo prodává drogy, takže všichni nedostudují. To, co zůstane, nasytí trh pouze z 50 %. Taková je realita, já to vidím z praxe. Máme tedy 81 tisíc vysokoškoláků a z toho je 30 % na použitelných školách. To je z mého pohledu škola, kde je konkrétní uplatnění, tzn. technická škola, medicína apod. Naprostá většina studentů chce jít na „měkké obory“, tj. ekonomie, práva, filozofie, sociologie apod. Tam, kde není matematika nebo je jí málo, protože matematika je pravda, tam se to „neokecá“, tam je to jasné. Dovolím říct, že nikdy není pozdě. Je za pět minut dvanáct, ale pořád bude tolik. Můžeme něco změnit. Tím jsem chtěl dokumentovat, že není problém ve vysokých školách, s jejich úrovní nic neuděláme. Já jsem se účastnil různých debat a na jedné se jednou kolega zeptal, bylo nás tam asi patnáct v osazenstvu řečníků: „Kdo z vás má dítě na vysoké škole?“ Všichni měli. A pak se zeptal: „Kdo má doma dítě, které je jen vyučeno?“ Ani jeden. Pak si říkám: „Co tady mudrujete, že by se měli omezit vysoké školy? Nejste příkladem!“ Neptal jsem se ani jedné uklizečky u nás, jestli má maturitu nebo vysokou školu, je mi to úplně jedno. Hlavně že bude uklízet. A jsou tam vysokoškolačky, protože nenajdou uplatnění. Když se ptáte, co potřebujeme. Potřebujeme, aby lidé neměli možnost úniku do jednoduchého zaměstnání bez odpovědnosti. To požaduje průmysl. Když snížíme počet úředníků, a já to číslo nadnesu a řeknu, o 30 %, to je 34
řešení. Každý utíká do činnosti, kde nemá zodpovědnost, nemusí malovat výkres a bát se, že jeho výrobek spadne, nemusí být při výrobě v toleranci přesnosti. Akorát to někdy „okecá“ a je v klidu. Pokud má kterýkoli člověk možnost úniku do méně zodpovědné práce, tak z výrobního procesu uteče. Nám pomůže tomu zamezit. V našem regionu jsou čtyři tisíce nezaměstnaných a já nemůžu sehnat sto lidí na práci. Naše firma působí v severních a středních Čechách, u Prahy a na Slovácku. Ne kvůli tomu, že bychom tam měli haly, ale kvůli pracovní síle. Ta se dá sehnat do sériové výroby, sice do kvalitní, ale přesto sériové. Něco lidi naučíte a máte tam techniky na dohled, kteří je navedou na tu práci. U kusové a malosériové výroby je to složité. Každá práce je jedinečná a neopakovatelná a chce to odborníky na dílnách, v kanceláři, všude. Problém. Mám tady údaje ze sčítání lidu, jak se to mění. Už jsem to řekl, že budou absolventi škol, ale akorát budou nezaměstnaní. Kancelářská místa ubývají, to je realita. Dalším problémem je důchod. Chvála Bohu, že se posunul důchodový věk. Díky tomu fabriky žijí. Generace odborníků, kteří uměli konstrukce, práci na dílnách, již nepracují. Kromě toho úprku před třemi lety, kdy jich spousta odešla do předčasných důchodů, se už situace stabilizovala. A dělají, protože jinak by se to tu sesypalo. Odejde nám padesát lidí a přijde jenom dvacet. Řešíme to technikou, ale lidé na práci nejsou a nebudou. Já to neříkám jen tak, mám i řešení. Otázkou pracovní síly se zabývám velice intenzivně. Naše firma má asi dva tisíce lidí. Potřebuji každý rok sto – sto padesát nových lidí na všechny kategorie práce kromě kancelářských sil. Podívejte se znovu na ten růst důchodového věku – 62, 63, 65, 67, 72. Budou schopni dál pracovat? Budou fyzicky stačit? Nebudou to samé infarkty? To by měla řešit také zdravotní politika státu. Stát by měl řešit i demografický vývoj. Pojďme dál. To je obrázek Chánova, tam jsme před měsícem koupili fabriku. Je tam 20 % nezaměstnanost a my jsme sem museli dovézt třicet Slováků na práci. Vidíte ukázku našeho výrobku. To je kompletní výrobek pro tanker, má 60 metrů na délku. Mohli bychom dělat mnohem víc, ale nemáme kým. Nemáme dostatek lidí, kteří by byli zodpovědní, pracovití a udělali nějaký výkon. Tyto obrázky ukazují, že v naší fabrice to není jenom špinavá práce. Ale lidé nechtějí, nechtějí nikde v republice a k tomu mají ještě různé požadavky. 35
Vědečtí pracovníci: Každý říká, jak se bude podporovat věda a výzkum. Ano, ale má být nějaký výsledek. To nemůže být pouze ústav, který bude brát peníze a vyplňovat formuláře. Musí umět svůj výzkum prodat a uplatnit se. Řeknu poznámku, že za osm hodin v práci nemůže nikdo nic vymyslet. Vědecká práce je od nevidím do nevidím. Když jsem vědec, mělo by to tak být, ale u nás to tak není. Toto bude obor budoucnosti – péče o staré lidi – skutečně velmi perspektivní. Problematika tuzemské pracovní síly: Na první pohled se vám to bude zdát divné, ale je to obrovský problém. Zaměstnání je skutečně jenom o práci. Zaměstnání není o tom, že přemýšlím, kam a kdy pojedu na dovolenou. Je to opravdu jenom o práci, mít myšlenku jenom na práci. V tom vidím dnes problém, že si to neuvědomujeme. Jestli beru svoje zaměstnání jako otročinu, tak ho nemůžu dělat. Já chci pracovníky, kteří se vnímají jako součást firmy. Je problém vždy skloubit firmu, život, společenský život. Řešení není nikdy stoprocentní. Držím se hesla „ve štěstí nedoufej“. Můžete mít sice štěstí, ale nemůžete doufat, že ho budete mít celý život. Když přijde krize, tak musíte bojovat. To platí ve školství, v průmyslu, ve společenském životě. To je moje filozofie. Doufám, že moje heslo přijala i celá firma. Matematika: Matematiku miluji, je to moje hobby. Ne že bych byl premiant, ale když jsem si chtěl odpočinout, počítal jsem příklady. Kdysi jsem to uměl, teď už neumím. Vždy se mi hodila a vždy jsem ji uplatnil. Mezi lidmi matematika není tak exaktní, protože člověk není stroj. Školicí středisko naší firmy: Naše firma investovala do školícího zařízení asi tři sta milionů. Dobrovolně povinně chodí všichni zaměstnanci. Všichni kromě mě. Než jsme vstoupili do EU, tak chodili všichni ve svém volném čase a zadarmo. Pak jsme vstoupili do EU a chodí zase všichni, mají to placené a ještě dostanou kávu. Já se věnují spíše teorii, ale mám spolupracovníka, který se věnuje dětem v páté třídě. Děti chodí na pravidelné technické dny u nás a hrají si tak, že zapojují systémy, rozebírají stroje apod. Dále pořádáme už asi pět let konference ředitelů základních škol. Bývalo to dost ostré. Všichni nadávali na okolí, ale ne na sebe. Na dalším obrázku je technologie. Kromě toho, že máme supermoderní technologie, tak já sbírám i staré obráběcí stroje a s jejich rekonstrukcí mi pomáhají žáci. Nový soustruh, který vidíte, bude sice za tři roky 36
překonaný, ale ukazuje dovednost a fantazii lidí. Já vyučuji svoje studenty i v 3D – mají 3D modely, 3D kino. Mají vynikající podmínky pro učení. A výsledek? Nechtějí dělat konkrétní práci, chtějí dělat „kecavé“ zaměstnání, nemít zodpovědnost. Problém. A já si myslím, že náš průmysl bude existovat pouze v tom případě, když budeme dělat výjimečné práce – kusovou, malosériovou výrobu. Pokud ji nebudeme dělat, nemáme šanci. V sériové výrobě nás přejede Čína, Vietnam a další státy. Naším cílem by měla být zdravá, spokojená společnost. Děkuji za pozornost. Moderátor Já děkuji panu Rosenfeldovi a slovo předám dál panu Zákouckému, personálnímu řediteli TRW Automotive Czech s.r.o. Jeho téma je „Regionální specifika trhu – příprava pro trh práce 21. století". Mgr. Vladimír Zákoucký - „Regionální specifika trhu, příprava pro trh 21. století“ Dobrý den. Dovolím si krátké seznámení s naší historií, naší cestou. Jsem občan Libereckého kraje a zaměstnanec globální firmy TRW Automotive, která má 135 tisíc zaměstnanců. Troufám si říct, že první, co bylo k pochopení a co je problém v současné době, je naučit se myslet globálně a jednat regionálně, nebo lokálně. To je úplně to nejdůležitější, co potřebujeme. To potřebujeme i k rozvoji školství. My tady pláčeme jako dobří Češi, jaká je situace v ČR s pracovní silou a jak to tady vypadá. Můžu říct jednu věc, a to z praxe. Budu totiž mluvit jenom o tom, co jsem zažil. Protože nade mnou je Krakonoš a já ho uznávám, to je můj boss z Jilemnice. A někdy se divím, že tu hůl trošku nerozmává. Vždycky se mrknu, když budu mluvit, jestli s ní nemává, abych nedostal po hřbetě. To, že lidi nechtějí exaktně pracovat, není nemoc jenom ČR. To není výmluva, to je fakt. My jsme začali v roce 1993. Podepsali jsme smlouvu s britskou firmou Lucas Industry, a tím začala naše nová historie. Nebudu tady dávat svoji vizitku, protože těch prezentací jsem měl dost. Ale je to cesta od 860 milionů na 10,5 miliardy obratu. Je to cesta, kdy jsme propustili dvě třetiny zaměstnanců, které jsme nahradili, a nyní máme stejný počet lidí. Je to cesta, kdy máme více jak polovinu lidí, kteří musí být technicky 37
vzděláni. Včera pan kolega z CzechInvestu „zpíval“ o českých montovnách. Já bych těmto lidem z českých montoven dopřál, aby šli na CzechInvest a udělali si test, kdo co umí a kdo má jaký přehled. V té naší montovně jsme všechno nasadili formou personálních projektů. My jsme celou firmu „přezbrojili“ formou personálních projektů. Na začátku jsme měli osm expertů. V současné době máme po celém světě dvacet lidí, máme 128 zaměstnanců kategorie technicko-hospodářský pracovník ve výrobě a 105 lidí ve vývoji. Tak si myslím, že ta naše montovna, která stojí v Jablonci a která je tady v Liberci a spolupracuje s vysokou školou, má co říct k tomu, kam bychom se měli ubírat. Rozhodující, a to podtrhuji červeně, je to, co jsme řešili, a teď to řeší mnohé firmy, už v roce 1993, a to příprava pro dnes již neexistující pozice a neznámé procesy. Jsme v regionu, který je industriální. Já bych viděl rozdíl mezi tím klasickým průmyslem a industriální společností. My jsme blízko Německu. Já můžu mít výhrady, možná nacionálně a trochu z historie, vůči Německu, ale Německo v současné době staví dálnice 21. století. A my jsme ještě nedošli do 20. století. To je katastrofa! Oni si váží, že jsou industriální země, a přesto našemu koncernu TRW chybí v Německu čtyři sta techniků. Možná, že se to zdá jako malé číslo, ale vezměte si, co tam těch firem je. Když jsme vybírali lidi, to bylo opravdu velké martyrium. Dostali jsme se k tomu, že máme prakticky nulovou fluktuaci. Když tady předřečník říkal ta čísla, tak jsem se trošku až zapotil. My děláme díl, který je na autě zcela výjimečný, a to jsou brzdy. Byli jsme typickým dodavatelem a výrobcem. Před šedesáti lety jsme začali vyrábět brzdy. Nyní je taky vyrábíme. Dříve jsme dodávali československému průmyslu. Dneska jsou naši odběratelé Daimler, VW, BMW, Renault. Není de facto automobilka, která by od nás brzdy neodebírala. A dostali jsme se k tomu jenom proto, že v tom roce 1993 jsme skutečně systematicky vzdělávali lidi v těch základních obecných technických disciplinách, aby byli adaptabilní. Nemáme tam ani jedno zařízení, které by tam bylo v roce 1993, všechno je vyměněné. Vnitřní prostory jsou předělané, organizace jiná i vztahy mezi zaměstnanci jsou úplně jiné. A právě na to bychom měli lidi připravovat a není to výjimka. My jsme v Libereckém kraji a já znova říkám, jsem patriot. Každý řekne: „textil je mrtvý“. Jak to? Vždyť jsou nanotechnologie, to jsou vlákna, jenom jiná forma. Sklo je mrtvé? Vždyť já znám sklářské firmy – třeba Preciosa 38
je velmi úspěšná. Jako klasický příklad použiji textilní průmysl. Ve Dvoře Králové proti sobě fyzicky stála Tiba a Juta. Kde je Tiba? Textilní vlákna technická, vždyť ti výrobci jsou úspěšní. O čem to je? Že vždycky je třeba se připravit na změny. Já jsem tady použil trošku starší mapu od CzechInvestu, ale jinou nemám. Vidíte, jaké je asi rozložení průmyslu. Mě vždycky jímá hrůza, když poslouchám, jaké máme složení na středních a vysokých školách. Dával jsem tady někdy v září příklad z vysokých škol. Na vysokých školách se v tom někdy úplně ztrácím. Musím se vždycky uklidnit, protože já na rozdíl od kolegy (pozn.: míněn p. Rosenfeld) nejsem optimista. Jsem konstruktivní pesimista. Optimismus je opium lidstva, jak napsal Milan Kundera, takže si to musím vždycky prostě převést do té své roviny pesimistické. Nemá cenu, abychom vzdělávali sociology, politologů máme tolik, že Praha je nepojme. Máme další obory. Já dávám za klasický příklad ekonomii, protože jsou tady většinou zástupci středních škol. To, co produkují dnes ekonomické školy, už dneska dělají počítače, protože to otrocké účetnictví už není snad vůbec nikde. A aby byl někdo skutečně finančně zdatný, jsou potřeba exaktní znalosti. Já říkám, že skutečný ekonom je ten, který umí převádět hmotné statky na čísla a čísla na hmotné statky. Zkuste se nad tím zamyslet, jestli to má něco do sebe, nebo ne. To je potom finanční management, to je pro mě ekonom. To není člověk, který sedí u počítače. Dneska jsou globální firmy. Všude jsou sdílená centra, která shlukují finance a účetnictví na jednom místě v Evropě se všemi problémy, které to provází. Prostě se ty činnosti a procesy vytváří. A fandím tomu, že my, severní Čechy, jsme industriální. Vzpomenu na pana Porscheho, pana Liebiega. Hlavně Ferdinand Porsche, to je známka automobilové kvality. Já jsem celý život v automobilovém průmyslu. Važme si toho, spolupracujme s Německem, protože na tom nevidím nic špatného. A vezměme si příklady z toho, co oni udělali špatně. Nejenom u Němců, ale co se nepovedlo ve světě. Proč? My jsme byli účastníci projektu EU a Evropské asociace výrobců automobilů a nikde jsem nezažil tolik administrativy na projektech jako v ČR. A nikde se nestalo, že by se tak střídalo. Ten projekt je něco přes rok a za tu dobu bylo 12 oficiálních kontrolorů. To já prostě nechápu. Ale dnes se umíme dostávat jenom do těch administrativních úskalí. Když se tomu chci vyhnout, musím se vrátit 39
k tomu základnímu. My prostě máme základní pravidlo, že je proces nad formou nebo proces nad funkcí, to je jedno. Tady jsem si použil tu formu, protože funkce může být zaměnitelná. Je pravda, že pod slovem proces není jenom výrobní proces, ale i myšlenka. Prostě jsou to fyzické i psychické procesy, a jenom tak něco vzniká. Já si říkám, že už jsem dědeček. A dědečkova a babiččina krabička jsou Beatles. My už jsme generace Beatles. Mě zastihla ještě v docela mladém věku generace Sapo, tak to prostě je, je tu nějaký vývoj. A ten počítač měl nějaké omezení. Pro nás to bylo novum, tak se nám to tady hodně usadilo. A teď u dětí mnohdy vidíme, jaké jsou zázračné, co všechno umí s tím počítačem. Ale pozor, ony to jsou jenom cvičené opice. A co je horšího, ony hrají hry nebo používají programy na vymývání mozku. To říkám zcela otevřeně. To je to největší nebezpečí, jaké může být. Pak je i druhá stránka a tam se dostávám právě i do toho školství. Co se používá, co děti z informačních technologií využívají, na čem ony sedí. Tam je nebezpečí, že to vytváří hradby. Ačkoli rodiče tleskají a myslí si, jaká je to nádhera, že už v pěti letech umí sedět u počítače. A už na tom pracuje, to je nádhera. Může se z něj stát cvičený opičák, nebezpečí tady je. Jsem ten konstruktivní pesimista, proto si myslím, že většina se s tím popere a dostane se z toho. Budeme muset ty procesy rozvíjet, budeme se dostávat z jedné roviny na vyšší rovinu, to udělá tu naši konkurenceschopnost. Když Islanďané přestali lovit ryby a vrhli se na spekulace, tak výsledek byl podle mého harakiri. Někdo může říct, že to pro ně byla očistná kúra. Takže ševče, drž se svého kopyta, ale nesmíme lpět na tom, co bylo. Doufám, že doba tzv. rodinného stříbra už dávno skončila. Ty podniky rodinného stříbra jsou z velké většiny pryč a byly to velké podniky. Jediné, co je v životě lidském konstantní, je změna. Když si představím začátky, kdy jsem seděl u počítače Sapo a rval jsem do toho programovací jazyk Basic… A mohl bych to převést do exaktní vědy lékařství. Ono je také lepší říkat exaktní vědy a neexaktní vědy. Exaktní vědy, tam se to dá docela dobře vysvětlit a uvědomíme si tu změnu, ten život. K tomu ale lidi potřebujeme, aby vůbec chtěli ty změny dělat. Nemáme opravdu problém s fluktuací, od nás lidi neodcházejí. Samozřejmě je tam jeden obrovský motivační prvek pro techniky a inženýry – oni můžou jít do světa. Já jsem tu říkal, že dvacet lidí je ve světě, ale oni se 40
vracejí. A pak víme, jak to chodí a známe i ty nedostatky. Vždyť dnes, když je nějaký průšvih, tak říkají Jablonec. Dřív chtěli někoho výhradně z Německa. Proč? Kvůli tomu, že jsme úspěšně právě tu změnu zvládli. Důležité lidi teď posíláme do Mexika, protože oni řeší stejné problémy, protože je důležité pomoci v základu. Jinak bariéra, která se vytvoří, je to nejhorší, co může být. Tu bariéru musíme zlomit i ve školách. Aby se skutečně děti chtěly vzdělávat. Takže vidíte, na konci snad není tma. Budeme dál rozvíjet výrobu, chtěli bychom spolupracovat se všemi školami. Vy, co mě tady znáte, víte, že se snažím co nejvíce spolupracovat, protože bez škol to nejde. Vzdělávat se musíme, jak ve fabrikách, tak ve školách. Snad abych skončil hezkou větou, kterou řekl Karel Havlíček Borovský: „Kéž by nám už to naše vizionářství, z těch úst do rukou ráčit přišlo.“ Jinak budeme neustále jenom mluvit a nic nevytvoříme. Moderátor Já děkuji panu Vladimíru Zákouckému. Před námi je diskuze k druhému bloku. Chcete-li něco dodat, zeptat se pánů, máte nějaký odlišný názor, chcete jim oponovat, máte možnost. Znovu upozorňuji, že všechno je nahráváno. Řekněte na začátku vašeho příspěvku či připomínky vaše jméno a organizaci, kterou zastupujete. Chtěl bych omluvit pana Kužela, který nás v průběhu přednášky opustil. Ing. Zdeněk Krabs, Střední odborná škola a Gymnázium, Liberec Já mám několik poznatků. Za prvé jsem nesmírně rád tomu, že se o té problematice hovoří jinak než v minulosti. Je hrozně důležité pro naplnění odborných škol, aby veřejnost nějakým způsobem zjišťovala, že to není špatný směr vzdělávání. A v poslední době se velice daří, že se o tom tímto způsobem hovoří, hovoří se o tom v mediích a to je důležité. To je můj první poznatek. Přestože už v tom školství nějaký rok jsem, určitou dobu se o tom vůbec nemluvilo. A bylo zbytečné zabývat se odborným školstvím, protože všeobecné vzdělání mělo
41
nahradit v podstatě veškerou výrobu. Služby měly být tím, co nás bude živit. Z té statistiky to ale naprosto nevyplývá. Druhou věc mám k těm vyučujícím. Tady padlo, že vyučující v technických oborech nejsou dostatečně fundovaní a nejsou spjatí s praxí. V poslední době mám zkušenost poměrně jinou. Ve školách se začínají, co se týče odborníků a techniků, objevovat lidi, co dělají v praxi a jdou do škol. Je to možná dáno i tím, že společnost určitým způsobem stagnuje, co se týče výroby, a čas od času nějaká firma propustí nebo skončí svoji výrobu. A tím získáme odborníky, kteří jsou z praxe poměrně slušně vzděláni a vědí, co děti učit, aby byly použitelné. Na druhou stranu si vážím toho, že firmy jsou schopny s námi spolupracovat. V této chvíli máme osmdesát automechaniků a elektrotechniků přímo ve firmách na odborném výcviku, začínali jsme se dvěma. A to je posun tím správným směrem. A třetí věc, kterou bych chtěl říct. Proboha, když máme 80 % HDP z vývozu a průmyslu, proč výrobci a průmyslníci neřeknou: „Takhle to v tom školství bude, my to platíme, a proto to tak bude.“ O tom hovoříme už opravdu nějakých deset let. Všechno. Děkuji. Moderátor Já děkuji vám. Protože to, co jste teď říkal, zaznělo o přestávce v kuloárech, ale u stolu průmyslníků. Ing. Jiří Rosenfeld, CSc. Máte odborníky ve výuce, určitě máte. Já se ale věnuji strojařině 35 roků a denně studuji čtyři hodiny, abych stačil tomu vývoji, co je. A jestliže kantor učí pět nebo deset let, tak o tom vývoji nemůže vědět nic. Proto jsme zavedli vzdělávání kantorů a podle mého názoru minimálně každých deset let by měli jít na čtrnáctidenní školení, aby viděli pole svého oboru. Měli by chodit, jinak jim to uteče.
42
Ing. Vlasta Fischerová, Střední průmyslová škola technická, Jablonec nad Nisou Já bych se chtěla vyjádřit k tomu poslednímu tématu. Myslím si, že naši kantoři chodí ještě častěji než jednou za deset let na čtrnáctidenní praxi do firem, jelikož jablonecké firmy nám umožňují tuto praxi. Problém je ale v tom získat nové mladé, protože on nám je sebere průmysl, protože nabídne vyšší plat, než můžeme dát ve škole. I když máme teď dost možností, jak jim více peněz dát. Já budu mít teď problém, protože mně odejde do důchodu pan učitel, co učí CNC obrábění, a nemyslím si, že seženu nového. Takže ne všechno je samozřejmě ve školství jednoduché. Ing. Jiří Rosenfeld, CSc. Nemyslel jsem na praxi, já jsem myslel, že špičkový odborník v oblasti plynů by měl znát ty nejnovější poznatky při jejich výrobě. Oni se musí vzdělávat v práci s lasery, vodními paprsky, to znamená vzdělávat se v oblasti nových technologií. Ne, že jsou ve firmě a na mašině. Oni musí mít vzdělávání v know-how, ve vývoji té firmy. Nemyslím tím, že jsou ve firmě, obsluhují mašiny a tam stráví ten čas. Myslel jsem, že budou u špičkových odborníků z vývojových firem, aby se od nich přiučili. Mgr. Vladimír Zákoucký Krátce, protože se tady s pány a dámou ze školství známe. My jsme společně školili učitele. Nezvládnutelný problém, který jsme měli, byl takový, že učitelé nemohli na školení jít, protože za ně neměl kdo učit. Samozřejmě mně všichni řekli: „No jo, ale já musím zaplatit suplování.“ My jsme tam byli zcela otevření. A byly dokonce i kurzy, před jejichž lektory jsme zatajili, že jsou v nich zařazeni učitelé. A oni seděli mezi techniky, ale i dělníky, aby skutečně poznali, co to je. Ten rozvoj, v čem se ti lidé vzdělávají. Možná že se učitelů někdy zastávám, ale já si myslím, že je dobře, že se vzdělávají. Ve světě je znám jeden princip, že lidé jdoucí do firemního důchodu nesmějí podnikat, ale mohou vzdělávat. Mohou přednášet na vysokých školách, na středních školách. A tady bych chtěl upozornit, že to má oboustranný význam. Za prvé lépe poznatky dětem 43
nebo mládeži předají a na druhou stranu, teď promluvím jako personalista, jsou to ti nejlepší náboráři, protože oni si tam vyberou ty nejlepší studenty. To je úplně jasné. Takže i to by byl takový konkrétní exaktní prvek, který bych tady viděl. Bc. Radek Cikl Tady padla poměrně důležitá věc. Nebavíme se jenom o strojírenství, ale o průmyslu a průmyslových odvětvích, které živí každou zemi, která nemá přírodní zdroje. Průmyslníci zde říkají, že jsou limitováni nevzdělaným personálem. Pak se ukazuje, že i školy jsou limitovány tím, že nemají ten kvalitní personál, čili to je vlastně spirála chudoby. To jenom ukazuje, že proporce jsou pravděpodobně v České republice špatně nastaveny. Moderátor Pokud již nikdo nic nemá k tomuto tématu, přejdeme postupně k bloku 3. Blok číslo 3 Moderátor Představil bych vám pana Jiřího Haldu, speciálního pedagoga a diagnostika. Jeho téma je „Dítě, jeho vývoj a utváření hodnotových postojů“. Mgr. Jiří Halda - „Dítě, jeho vývoj a utváření hodnotových postojů“ Děkuji. Tady v podstatě padají pořád naše potřeby. Nás lidí, kteří se něčím živí. Po celou dobu se absolutně nezabýváme tím, co se děje v hlavách těch, kteří do průmyslu mají přijít, kteří mají přijít na střední školy. I já jsem velký fanda školství, jsem sám učitelem. Když jsem jako úplně nahý absolvent vysoké školy přišel do
44
praxe, zjistil jsem, že vůbec nevím, co mám dělat. A ty, kdo mě to naučily, byly právě děti. Já bych se rád věnoval tématu, které mi přijde nosné. Budu upřímný, nepřijde mi úplně fér kopat do základních a středních škol, protože ten systém tady je a plní úkoly, které se mu zadávají. Když jsem poslouchal kdysi, nevím, jestli pana ministra Dobeše, spíš to byl některý z jeho náměstků, komunikoval věci, které mi nejdou do hlavy. Že přichází nějaké peníze z EU a koupí se za ně interaktivní tabule. K čemu je dítěti ve druhé třídě interaktivní tabule? Motivace roste na úsměvu, na doteku, na pochvale. Na tom, že se učím být úspěšný, a ne na tom, že ťuknu na tabuli a vyskočí nějaký nesmysl, který za chvilku zmizí. Úsměv je trvalý, prožitek je trvalý. Proto vás nebudu nudit prezentací, protože za prvé si ji neumím udělat a za druhé po vtipné moudré prezentaci pana Rosenfelda bych tady sbíral již přebrané ovoce. Začnu takovým improvizačním krokem. Zážitkem, který je čerstvý, protože je ze včerejška. Já se živím poradenstvím pro děti i dospělé, ale také vzděláváním učitelů a lidí ve firmách. Jsem upřímně řečeno velký optimista. Slušní a pracovití lidé jsou všude, jenom jim stoupá věk, protože lidí středního věku začíná být více než dětí, což je logické. A mně přivedli kluka, který prolezl základní školu. Nevím jak, protože psal po r měkké i. Tak mu tvrdili, že má dyslexii, kterou nemá. Tak mu chtěli přišít ADHD, tedy hyperaktivitu. My jsme došli k tomu, že to je normální nevychovaný kluk. Dneska máme diagnózu na nevychovanost – ADHD, což je zajímavý krok. A já se učitelům strašně obdivuji, protože dělají s dětmi, kterým se nedá nic říct. Dělají s rodiči, kteří jsou jak mísa vajec, a když jim něco vytknete, hned dají dítě jinam. Systém je rozklížený od mateřské školy. A ten kluk, jmenoval se Kryštof, má velikánský problém. Propadá z matematiky, ale v poradně mu naměřili mimořádný talent pro matematiku. Má tátu alkoholika, kterého skoro nezná, a matku, která se sotva uživí. Jako vysokoškolačka dělá na nějakém úřadě a po večerech uklízí. A říká mně, ta maminka: „Víte, já když uklízím ve škole a dívám se, co učitelé a děti vyhazují, tak vám přesně řeknu, kde je problém. V krizi je morálka a krize je v přebytku. My neznáme hlad.“ Já když se podívám po místnosti, tak tady je několik set tisíc jenom v mobilních telefonech. My máme všechno, neznáme hlad a nevíme, co to je chuť na okoralý chleba, protože všude, kam vlezete, prodávají bagety. A ten kluk tam seděl, byl zatrpklý, nevraživý. Jenom ještě podotknu, že on by byl geniální ekonom, 45
protože se domnívám, že ve chvíli, kdy ekonomové převzali správu nad veřejností, přišla ta první katastrofa. Nejde totiž zvážit 20 dkg něhy, a vůbec ne to zaplatit. To by musela většina absolventek základních škol dělat prostitutky, prostě to nejde. A vysvětlil mně, jak je to s těmi vzory, protože mně říká, jak si může dělat, co chce a škola ho nebaví už odmalička. A říká mně: „Víte, já když se tak zamyslím nad tím, co vidím kolem sebe, tak je mi špatně.“ Je zajímavé, že čte noviny a říkal mně, že dnes ráno byla v novinách zajímavá zpráva, že přestanou valorizovat důchody. A mluví i o jiné zprávě, že nějaká auditorská firma zjistila, že na předražených státních zakázkách loni stát utratil více jak sto miliard korun. Vždyť prachy na důchody máme. To byl ekonom! On ví, že ty prachy někdy jsou, ale kde jsou, my dospělí nechceme říct. Proto děti nemají zájem o nás dospělé, my „kecáme“, my strašně lžeme a ty děti jsou pak stejné jako my dospělí. Když se podíváme, kdo chce dneska pracovat? Jak je pohodlné živit se „lemplováním“. Koneckonců ta fotka z Chánova ukazuje, kdo má dneska největší sociální výhody. Ti nejméně přínosní. Ale říct o nich, jak to je, je dneska považováno za rasismus. Takže si dovolím vzít do úst raději děti, o které by nám, i když je to odporné klišé, mělo jít nejvíc. Protože potřeby, které jsou v dětské hlavě nějakým způsobem tvořené, mají jednu nevýhodu, nevejdou se do čtyř let jednoho volebního období našich politiků. Děti se vyvíjejí daleko déle a baví se tím, že šedesát let té šedé dospělosti je sranda proti tomu, co zažívají do dvaceti let. Jenomže za čtyři roky končí mandát, a tak se musí udělat nejlépe něco líbivého, co se pak ukáže, že stejně k ničemu nebylo. Ale teď se teda nenavážím do politiků tady za mnou. Aha, oni už za mnou nejsou, to je teda pěkné... Začnu první věcí. Náš systém je postavený na rakousko-uherském modelu, kterému říkáme zkostnatělý. Nevím, jestli je ten systém nejlepší, rozhodně je nejstarší, stojí na něm vzdělávání v celé Evropě a začal u nás. Jediné, co jsme si z něj ponechali v novodobé historii, je rigidita. My se tu bavíme o nanotechnologiích. Řekněte mi teda, proč se dnes učí děti v sedmé třídě valenční koncovky? K čemu to je dobré, k čemu se to teda učí? Já jsem byl shodou okolností v těch firmách a potkávám zde strašně zajímavé lidi. Například právě obráběcí CNC stroje, tam stojí starý pán, už přesluhuje, je v důchodu, bolí ho nohy a nemůžou ho propustit. A zase k němu teď zkouší, já tomu říkám, připustit vysokoškoláka. Ten chlap kroutí očima, když vidí inženýra. Když jsem s ním hovořil, 46
cituji: „Proklatí inženýři. Kde jsou ti šikovní „průmyslováci“?“ To je ten kámen úrazu, my jsme „převzdělaná“ společnost, my jsme „evropštější“ než Evropa. My se snažíme mít všechno větší, pak z toho jde víc odsypat. A zapomněli jsme na to, že děti si vyhrají se špulkou nití, s vařečkou a hadříky. Je mi to úplně trapné říct, protože to napsal Antonín Zápotocký ve svých pamětech. To, že vzýváme socialismus, vůbec není divné, protože ten systém vznikl na totalitním systému, akorát totalitněkatolickém. Byl nesmírně regulovaný, ale stál na lidské hodnotě, které se říkalo „boží kázeň“. Soudruzi přišli, přeškrtli Bůh, napsali Lenin nebo Gottwald nebo jiný vrah, místo víry dali stranu a čtyřicet let úspěšně parazitovali na tom samém, což přineslo jeden úžasný fenomén. Podotýkám, mně se po těch svazačkách a pionýrkách nestýská, i když jsem tam byl taky. Sedmnáctého listopadu jsem hrdě vrátil průkazku SSM. Oni úžasně zjednodušili systém, systém byl jednotný, ale bohužel odpovídal požadavkům RVHP. Když přišla revoluce, uvolnili jsme stavidla tak, že do mateřských škol přivádějí děti jako poslední maminky na mateřské a nezaměstnané a jako poslední si taky pro ně chodí, to samé je v družině. Já vám povím, proč děti nic nebaví. Protože na ně úplně kašleme. Je pohodlnější posadit děti k počítači a nevšímat si jich, těch programů je tolik. Dokonce jsem si nechal zavést kabelovou televizi, ale protože do půlnoci nevydržím, tak jsem to nikdy neviděl. Údajně je kreslený dětský program, který od půlnoci do šesti do rána vysílá porno. To je extrém, že? Kreslené seriály a po půlnoci porno. Zacházíme na šílenou pýchu, že nám všechno projde. Opírám se o neurologii a práci vědců, o kterých se v průmyslu vůbec nemluví. Přitom by to tak mělo být. Jsou to František Koukolík, Jiří Šimonek, Věra Facová, což jsou jména, která známe, ale nic o nich nevíme. Ten systém, který se snažím učitelům zprostředkovat a ve firmách paradoxně funguje úplně stejně, je o tom, co říkal pan Rosenfeld. My jsme se rozhodli, že se zbavíme zodpovědnosti, ale to nejde, protože systém je na ní postavený. Marie Terezie je dáma, které nikdy nepoděkujeme za všechno, co pro nás udělala. Ona nám také mnohé provedla, a sice že školský systém byl systém socializační, nikoli vzdělávací. Tuto gloriolu udal až Josef II., ale vzdělání tam pořád nebylo na prvním místě. Ten systém byl pětiletý. Jednalo se pouze o první stupeň, kdy na konci každého roku se dělaly srovnávací zkoušky. Když jste zkoušky neudělali, šli jste znovu do první třídy, 47
a tak jste to mohli absolvovat pětkrát. Po pěti letech jste mohli vyjít z první třídy, aniž byste ji udělali, ale velmi ukáznění, protože dříve než přišel metodický systém vzdělávání, byl dávno vymyšlen systém tělesných trestů. Když si vezmete, že ještě před sto lety lidé za den nevydělali na chleba pro rodinu a dneska na něj vyděláme za hodinu, tak si myslím, že je dobré pamatovat na to, že tu společnost tvoříme. Ty, co nás mají jednou živit, jsou děti a my o nich vůbec nic nevíme. A proto když jsem přemýšlel nad tím, jak ten dnešní příspěvek pojmout, je to kontinuita a je to interakce. Musíme navázat na to, kde máme kořeny. Ne říct, že Rakousko-Uhersko bylo blbé, vymyslíme to lépe, to nejde. Informace se do genotypu dostává přibližně po třech stech letech usilovného opakování. Podle výzkumu třetina dětí nechodí do školy ráda. Ale proč tam přijdou? Protože máme v genotypu dáno, že se tam prostě chodí. Proto se musíme zabývat tím, aby děti chodily do školy rády. To není na učitelích, to je na jejich rodičích, ať chceme, nebo ne. Doporučuji si o tom přečíst dvě knihy, a to je kniha Věry Facové a Mirka Vorla, která se jmenuje „Člověk, jeho mozek a svět“, a potom je to kniha Františka Koukolíka „Před úsvitem po ránu“. Zde se dočtete, že všechno, co je pro kvalitu lidského života důležité, je v sedmi letech hotové. Základní školy navazují jen na to, co do nich rodiče nasypou. Jestli chcete znát operativní krok, který není strukturalistický, je to realita. Je třeba absolutně omezit třídy víceletých gymnázií, protože ten systém naprosto filtruje děti, takže se vám nezdá jenom, že jich je míň, ale děti jsou oslabené o tahouny. To je stejné jako kdybyste jeli na mistrovství světa a mezitím Francii, Německu a Anglii půjčili nejlepší hráče. My nejsme konkurenceschopní, protože si ten systém sami likvidujeme. A je mi líto těch obětavě pracujících lidí na gymnáziích, protože oni jsou obětí politické zvůle, která to dopustila. Prostě jsme vnesli do systému úplnou anarchii. Systém byl přísně řízený. Na školu se dostal každý desátý. Dneska se tam dostane každý. A ať si sáhne na srdce ten, který nezná polovinu dětí v těch třídách, které tam nepatří. Nejen proto, že nejsou tak chytré, ale ani nejsou tak ambiciózní a hlavně nemají rodiče, kteří jsou schopní je podporovat. Protože se z toho stala móda. Lidský mozek se vyvíjí v takových zvláštních amplitudách. Když si uvědomíme, že konstrukce toho mozku je sto tisíc let stejná, tak nic na tom nezmění vláda jedněch či druhých. Lidé jsou prostě tvorové ze smečky a my 48
ani na výběr nemáme. Akorát buď budeme v Ruské federaci, nebo Evropské unii. A nakonec už nás bude tolik, že se i tyto dvě unie spojí. Proto jediné, co nám zbývá, je mít čisté svědomí vůči dětem. Proto místo interaktivních tabulí by do škol měli chodit lidé, kteří něco řeknou o aplikované psychologii, o vývoji mozku, budou šířit osvětu, jak mluvit s dětmi, naučí učitele mluvit s rodiči, protože ten systém měl za záměr převést řadu výchovných vlivů na stát. V tom byla Marie Terezie přemoudrá. Za prvé to bylo v dobách velmi nestabilních a my jsme byli tací, že jsme se málem s těmi Turky, co nás ohrožovali, domluvili. Ale hlavně ona potřebovala českou populaci připravit na manufakturní výrobu. Ten vzdělávací záměr má strašně zlý podtext, velmi zištný a zlý, ten systém k dětem vůbec přátelský nebyl a jak si můžete všimnout patrně ani není. Máme několik milníků, které se v životě člověka neopakují a projdeme-li je špatně, máme s tím celý život problémy. Ten první milník je do čtyř let, kdy se teprve utváří mentalita, pestrost, bohatost a variabilita vnímání. Mentalita, která není postavena na počítačích, ale na kvalitních emocích, kvalitní výchově, souladné a důsledné. Ne, že otec je unavený, dítě řve, tak řekne matce: „Tak mu to dej!“ To nejde. To jsou naprosto banální věci, které jsou zdarma. Když si děti neprojdou tímto milníkem, jsou pro život nevychované a paradoxně nevychovatelné. Pak je druhý milník v sedmi letech. Ona taky Marie Terezie věděla, proč zaškolit děti v šestém roce života. Protože jsou v tomto věku nejovladatelnější a už jsou tak sociálně zralé, že se jim toho dá strašně moc „nabulíkovat“. „Těšíš se do školy? No, jasně! A víš proč? Já nevím!“ Víte proč to tak je? Protože lidský mozek je disponován k vývoji, lidský mozek nemusíte pobízet, aby se vzdělával, je ale nutné ho na to připravit. Mozek má motor, který je zakletý ponejvíce v limbickém systému a v kvalitních energeticko-emočních tocích, a to je motivace. Jednou jsem viděl krásnou prezentaci jedné kolegyně, která učí motivační učení. Motivaci si dítě musí do školy přinést. Motivaci si musí přinést i učitel. Motivovaný člověk učí motivovaně. Když ale stojí před naštvanou učitelkou dvacet dětí, tak jakou mohou mít náladu? My dospělí vedeme děti a dospělí se chovají špatně.
49
Největší chyby ve výchově vidíte s určitým odstupem let. Stejně jako když někdo rozhodl, že budeme mít základní školu, národní a obecnou školu. Až za několik let se ukázalo, že je to trestuhodné. Když se dítě dřív z Liberce přestěhovalo do Budějovic, tak plus mínus navázalo na to samé, v tom byla síla systému. Když se dnes z Liberce přestěhuje do Budějovic, tak tam bude nebožák, protože ty děti jsou naprosto odkázané na mateřské suplování rodičů. V podstatě se školy staly takovým suplujícím prostředím, co si děti dřív přenesly z rodiny. Přišly do školy vychované, nedovolily si nemít úkol a hlavně učitelé měli svoji váhu. Jenomže měli svoji váhu problematickou, školy byly v historii ideologickou výzvou. Učitelé si musí hledat svoji novou roli v tomto směru a pro děti musí být dobrými vzory. Jako ten kluk v deváté třídě, který propadá z matematiky a má naprosto geniální ekonomické vidění. My se prostě díváme na dva světy, a proto se nemůžeme dohodnout. Podívejme se na to dětskýma očima. V sedmi letech dítě nastoupí do školy, čeká ho celý život, čeká ho celý svět, ale ten svět už je ovlivněný tím, jak je vychovaný a jeho motivace je tak velká, jak motivovaný byl rodiči. Když se bavíme o domácích úkolech, ty by měly být takovým poselstvím o tom, co dělají děti ve škole. Dříve měly domácí úkoly úplně stejnou roli. Domácím úkolem se vzdělávaly ty děti, které byly nezbytné v hospodářství. Úkoly vzdělávaly a od té doby se podle mě datuje „Kdo umí, umí, kdo neumí, učí“. Kdo neuměl makat, nebyl silný, tak byl adept na vzdělávání, protože prostě ta doba byla jiná. Jenomže dnes máme populaci gramotnou a děti přijdou do školy a umí toho s počítačem více než paní učitelka. Problém není v tom počítači, ale v tom, že rodiče hodí dítě do školy. „Paní učitelko, dovychovejte mi ho, připravte mi ho nejlíp na víceleté gymnázium.“ Víceletá gymnázia berou na sebe roli přípravy na vysokou školu. A to dítě pak přijde na vysokou školu, protože máme 149,5 % jistotu, že se někam dostane. Už ve druhé třídě vím, že tím systémem strašně lehce proplouvám. V jednom nejmenovaném městečku, nebo spíš velké vesnici, je soukromá vysoká škola Česko-polského přátelství managementu a sportu. Nadáváme na sebe. Jak je možné, že jsme to dopustili? Další milník je až v jedenácti letech, takže děti mají pět let na to, aby individuálně uzrály, aby se naučily režimu a systému. Ve třetí třídě přijde propad, kdy děti přichází do takového hluchého období, protože se tam přepíná částečně z konkrétna do abstrakce. To se vyladí ve čtvrté třídě a v páté to vrcholí. V šesté třídě přicházejí teprve 50
do skupinových norem. Kdo se domnívá, že děti do jedenácti let dovedou hrát kolektivní hry nebo dovedou akceptovat skupinové učení, tak je blázen. Děti do jedenácti let si potřebují hrát, potřebují se porovnávat jenom s dětmi, se kterými je možné se porovnávat, rozhodně ne holky s kluky a rychlý s pomalým, ale rychlý s rychlým a pomalý s pomalým. Proto když ukradneme děti třídám, tak jim ukradneme ty děti, které dříve zajišťovaly dobrou výuku, protože zbylých 90 % tu matematiku nenávidělo. Těch 10 % táhlo výuku, na tom se děti učily, co je to mít expertní pozici, která, když se podíváte do postulátu pana Šimonka o evolučním optimu, je stejně nakonec vždycky na prvním a posledním místě o sexuální a partnerské atraktivitě. Takže děti se učí usmívat, být chlapy, být ženskými. A tak paradoxně přicházejí „gympláci“ o fenomén sedmé třídy, kdy přichází o to osahávání, protože se ty děti neznají. Neznají se z dob, kdy se nebojí si „smrdět“ a převlékat se před sebou. To je proces, který jsme si vzali, který jsme vzali dětem. A také se děti učí, že holka nemusí být chytrá, stačí, když je pěkná, zatímco kluk musí být chytrý, nebo silný. Jsme lidi se sto tisíc let starým mozkem, on je tedy starý víc než 370 milionů let, ale sto tisíc let se s ním nic podstatného nestalo. Co to znamená? Máme pořád stejné potřeby, jsou to ale potřeby dětské, potřeby norem a vzorů. Jestliže jsme jim takovými vzory, nemůžeme se sami divit, že nejsme schopni ve vlastním zájmu ty děti pořádně vychovat. Proto když se budeme zabývat, jak to řešit, tak je to úplně prosté. Máme tady systém mateřských a základních škol. On totiž v určitém slova smyslu baby boom je. Není to počtem dětí, ale tím, co je možné těm dětem koupit. Když si vezmete, jak děti vnímají čas, tak se vůbec nemůžete divit, proč jsou tak „rozežrané“. Od začátku listopadu máte ve všech supermarketech Vánoce a děti do sedmi let jsou schopny plánovat v řádu tří – čtyř dnů dopředu. Ty děti jsou tak přetěšené, že už jim tu radost udělat nemůžete. První stupeň je jednoznačně o tom, že se děti musí naučit být individuem. Potřebují individuálně dospívat, potřebují se naučit přijímat a vysílat kritiku. Na této platformě jsou teprve schopné se kolektivně vzdělávat. Porozumí, co je kooperace, co je tolerance. Když mluvím já, nemluvíš ty a naopak. Ať je to první, druhá třída, která je abstraktní, třetí, čtvrtá, pátá je konkrétní, šestá, sedmá, to jsou skupinové normy, a osmá, devátá, které jsou abstraktní. Zde se děti učí socio-kulturní toleranci, protože jenom v osmé a deváté třídě se může kamarádit 51
a milovat budoucí lékař s budoucí kadeřnicí. Těm dětem je to jedno. Ony si vytváří vzájemnou toleranci a toleranci k přínosu, nebo nepřínosu k té skupině. Takže podporujme základní školy. To, že neumí „matyku“, jsme si způsobili sami. Problém je, že když ti tahouni matematiky přijdou na víceleté gymnázium a tam se tahouny nestanou, tak se vám na tu matematiku vykašlou taky. Takže pak gymnázia nemají takovou efektivitu, jakou by chtěla, a mně je jich skoro líto, protože ona to dneska musí nést a stojí je to strašně sil. Střední škola je ve škole takové třetí nejdramatičtější období, které má zase svoji konkrétní a abstraktní podobu – „prvák“ a „druhák“. Kolektiv potřebujeme vytvořit, proto potřebujeme znát, jaký kdo jsme. Potřebujeme holku, kluka. Kdo z vás se domnívá, že „prvák“ se zamiluje do CNC strojů, tak se samozřejmě mýlí. Potřebujeme holku, kámoše, partu. A teprve ve třetím, čtvrtém ročníku přichází ta půda akademická – oborová stylizace. V té druhé půlce se teprve učíme oborově stylizovat, snažíme se vypadat, že něco umíme, že jsme v něčem dobří. A tím kouzla končí, ve dvaceti letech se uzavírá spontaneita a vývoj mozkový a zůstává nám už jen nějak s tím nakládat v dospělosti. Ale má to jednu pojistku, a to jsou čelní laloky, které nám zajišťují jednu zvláštnost. Je to vlastně jediná mozková tkáň, která dovede vytvářet nové nervové buňky po celý život. Je to sociální svět, je to sociální život. Až na vysoké škole se učíme reálně dospívat, takže když máme reálně špatně položené základy, na vysoké škole špatně dospíváme. Já jsem mluvil s klukem, který přišel do provozu. Neví nic o fréze, o svářečce, neví, jak tečou kovy, neumí to ani teoreticky vysvětlit, je to inženýr. A lidi z něj mají srandu. A on se nechá otrávit dvěmi, třemi poznámkami chlapů, kteří to umějí. On se nechá otrávit, protože je pyšný, on má vysokou školu. Celý systém je zakletý v tom, že neumíme naslouchat dětem, neumíme tu interakci navozovat, neptáme se, jak by to chtěly. Kdybychom se jich ptali, co si o nás myslí, tak ony budou mít raději nejen nás dospělé, ale i předmět, který jim chceme předat. Prostě škola jako vzdělávací instituce se dostala na druhou kolej obsahově a vrátila se na první kolej v socializačním procesu. Když si spočítáte, kolik dětí dneska vyrůstá bez obou rodičů a nemá vyvinutý konkrétní ani abstraktní svět pocitů bezpečí a partnerských vzorů, tak se nedivte, že v osmé třídě sexuálně žijí a že jsme jim my dospělí úplně jedno. 52
Proto nesmíme rozklížit a diferencovat školy na ty pro nadané, kterých je necelých 10 %, a na 90 % zbytku. Jiří, já se vás zeptám. Je možné, abyste vyrobili 10 % dobrých výrobků a 90 % zmetků? Uvědomujete si, že se bavíme o lidech o lidských příbězích? 90 % podléhá těm 10 % v době, kdy vůbec nevíme, kam se ten mozek poděje, jak ho zpevní vztahy, jestli se z premianta nestane uživatel drog atd. Proto apeluji na jednu věc. Děláme s dětmi, děláme s dětskými skupinami, ony jsou našimi klienty. Ne prachy, ne průmysl. Ony to budou dělat raději, když my se jim budeme raději věnovat. Proto se věnujte osvětě. Ještě na střední škole je nejcennější v tom systému role třídního učitele. Člověka, který zprostředkovává informace rodičům o tom, jaké to jejich dítě je. My jsme se naučili být strašně rozmazlení a čekáme, že škola za nás vše vyřeší. A já jsem měl příležitost na škole pana Rosenfelda a jejího osvíceného ředitele pana Šmída dvakrát působit. Musím říct, že je to strašně smutný pohled. Je to nejmodernější škola snad v Evropě, rozhodně v republice. Přitom ty děti utíkají z oboru. A víte proč? Učitelé by se mohli na hlavu postavit, ale rodičům je to jedno. Já se bavím s třídními a oni mi říkají, že některé rodiče nevidí za celé studium. Proč by dítě mělo dospívat, když jeho studium a jeho práce nikoho nezajímají. Nikoho nezajímají jiné výsledky než jedničky. My jsme si zdevalvovali jedničku, zdevalvovali hodnocení a teď se tomu divíme. Musíme se vrátit na začátek, kde jsou děti. Z hlediska těch dlouhodobých cílů je jediným cílem osvěta do výchovy, rodin, škol, kolegialita. Moje zkušenost je jednoduchá. Střední školy propustily dvě třetiny lidí, gymnázia nabírala, teď se to čeká v opačném gardu, jinak ten systém zkrachuje. Takže ti lidé jsou na sebe naštvaní. Kde je kolegialita? Jde nám skutečně o děti, nebo o chleba? A ptám se ještě na jednu věc. Jak je možné, když studium lékaře stojí sedm-osm milionů, že se lékař po státnicích sebere a jde do Německa, aniž by to státu vrátil? A my jim fandíme a tleskáme. Já jsem rozčilený na to, že absolventi pedagogických fakult jsou úspěšní v personalistice. Proč neučí? Jak to, že nevrátí státu to, co do nich vrazil? A o tomto se máme bavit. Je úžasné, když má škola mecenáše, který tam přináší peníze a rozhodně Jiří není jediný. Ale my se nezajímáme, kdy to vrátíme systému. My se nezajímáme o to, co po nás zůstane za spoušť. Musím vás ujistit, že děti se rodí pořád stejné a stejně zdravé. Jenom je neumíme vychovat. Tak jsme si 53
na ně vymysleli diagnózy a na ty diagnózy léky. Tak bude stát za pár let národem pacientů nebo lidí užívajících antidepresiva. A pracovat bude kdo? My důchodci! Děkuji vám za pozornost. Moderátor Děkuji panu Jiřímu Haldovi, speciálnímu pedagogovi a diagnostikovi. A je před námi poslední příspěvek dnešní konference a zároveň třetího bloku. Poprosím Radka Cikla, který vystoupí s příspěvkem „Podpora odborného vzdělávání v Libereckém kraji“. Bc. Radek Cikl – „Podpora odborného vzdělávání v Libereckém kraji“ Co jsem si dnes připravil, není ani tak o tom, co my tady v kraji děláme, protože to většina z vás ví. Ono se to dostane do sborníku a přečtou si to ti, které to bude zajímat. Já jsem chtěl, aby touto konferencí bylo trošičku dáno na vědomí, jak vlastně přemýšlím a jakým způsobem pracuji. Pocházím z rodiny, kde můj táta byl strojař, původně vyučený strojní zámečník, který si dodělal dvouletý „mistrák“, potom „průmyslovku“ a pak dělal v Destě vedoucího výroby. Já jsem vystudoval Střední průmyslovou školu stavební a začal jsem jako mistr na stavbě u Pozemních staveb v Praze. Díky tomu vím, že se těžko začíná od střechy, že je vždycky dobré začít od základů a na nich potom stavět nahoru a ty „fajnovosti“ dělat až nakonec. Zažil jsem, když jsem stavěl jadernou elektrárnu v Dukovanech, i to, kdy dobrá věc, která se přetáhne, dopadne špatně. Tam probíhala hlavní stavební výroba a přidružená stavební výroba neměla zrovna chvíli co dělat, tak se rozhodla udělat zámečnické výrobky na celou elektrárnu. Přivezli to vyrobené na veliké pole a bylo to hotové. Jenže elektrárna se staví několik let, takže v jejich průběhu ty výrobky zarostly a opršely cedulky, které říkaly, ke kterému zařízení to má přijít, na kterou stavbu, na kterou část stavby apod. Potom se to jenom rozkrádalo, dodatečně předělávalo a ve finále to vyšlo podstatně dražší. Já jsem tím jenom chtěl říct, že nic se nemá přehánět. Vždycky je potřeba hledat proporce a hledat je v reálném čase. To, co jsem si připravil pro svoje vystoupení, je prakticky shrnutí toho, co tady bylo řečeno, aniž bychom se na tom domlouvali. 54
Všichni cítíme, že v naší zemi je určité pnutí, prostě tak to je. Je způsobené korupcí nebo tím, jak jsou ve školství špatně nastaveny některé proporce. Například se nedává dostatek hlasů průmyslu, který má právo říkat, že tuto zemi živí. Pan Mládek tu interpretoval pana Grégra, který prohlašoval, že průmysl nás živil, živí a živit bude. Já si to myslím také. Úkolem škol je připravit člověka na budoucí život, socializovat ho. A od středních škol ho připravovat i na jeho profesní život. Chtěl bych, aby si všichni zástupci vzdělávacích institucí, které vzdělávají všeobecně, tedy gymnázií, uvědomili, že žádné kroky, které jsme dělali, nebyly a priori zaměřeny proti všeobecnému vzdělávání, ale proto, aby bylo opravdu kvalitní a aby byly nastaveny nějaké rozumné proporce. Tereziánské reformy byly původně přesně motivovány tím, že Rakousko-Uhersko zaostávalo hospodářsky za jinými zeměmi, to byl ten hlavní důvod. A v souvislosti s tím vznikla školská reforma. Dnes bychom mohli říct, že to bylo kvůli zvýšení konkurenceschopnosti v rámci Evropy a světa. Takže to, že má vzdělání návaznost na hospodářství, není nic nového, je to věc stará, minimálně z 18. století. Všichni bychom si měli začít uvědomovat, že to, co posouvá svět dopředu, jsou hmotné statky. To, co vykopneme ze země, co vyroste. Toho tady moc nemáme. To, co vyroste, jsme si začali před dvaceti lety likvidovat. I kdybychom to měli, tak to dnes těžko někde prodáme. Je to tedy skutečně především práce a výrobky. To znamená průmyslové odvětví, které všechno živí. Tam vznikají hodnoty. Služby, samozřejmě i služby ve školství, úřady, i ta věda, promiňte mi ten výraz, na tom všem už jenom parazitují. Přesně řečeno využívají toho, co průmyslová odvětví, nebo prvotní průmysl, vytáhla, vyrobila. Takže pokud chceme mít do budoucna vysoké důchody a mzdy, spravené silnice, kvalitní veřejné objekty, potřebujeme průmysl. My se bez něj neobejdeme. Prostě tak to je a toho bychom si měli vážit. Nedávno byli pracovníci našeho odboru školství, mládeže, tělovýchovy a sportu na několikadenní zkušené ve Švýcarsku a zjistili, jak si tam velmi váží práce, i práce rukama. Teprve na té práci rukama je postaveno další a další vzdělávání. Země, ke kterým teď vzhlížíme a které jsou hodně vepředu před námi, si váží svého průmyslu. A byla o tom již tady vedena řeč panem Zákouckým. Vzpomínám si, jak nám před třemi lety bývalý šéf Národního ústavu odborného vzdělávání pan Procházka ukazoval takovou tabulku a říkal, že máme ještě moc
55
učňů. A za námi už bylo horší jen Německo, Rakousko, Dánsko a Francie. Ale já bych chtěl žít ve Francii, v Dánsku, Německu nebo Rakousku. Záleží tedy na interpretaci a nemusí to být vždy špatné. Už tady bylo také řečeno, aby to hospodářství, které nás živí, bylo zdravé a konkurenceschopné, tak potřebuje kvalitní lidský kapitál. Všichni o tom mluvíme, všichni o tom víme, že my lidi jsme kapitálem pro zemi. Ale potřebujeme ho mít takový, aby nebyl zaostalý. My se prostě nemůžeme spokojit s tím, že děti matematiku neumí, přestože s nimi budeme komunikovat nějakým modernějším způsobem. Ten dril, o kterém mluvila paní ředitelka Zelinková, do toho musí určitě přijít také, jinak se prostě nepohneme z místa. Zamýšlím, že bychom udělali podobnou konferenci pro základní školy, jejich pracovníky, ředitele a další, kde bychom si prostě řekli pravdu do očí, že by to tak dál nešlo, potřebujeme to nějakým způsobem zlepšit a ta pérka budeme muset napínat ve všech směrech. Co pro zlepšení celkového vztahu můžeme udělat z celostátního pohledu? Proto tady byli někteří kolegové, aby to slyšeli. To nebylo jenom proto, aby oni vám sdělili, ale aby i slyšeli obráceně, co vlastně ten reálný svět trápí. Aby, pokud to mohou ovlivnit, to dělali a nějakým způsobem předávali dál. Co by mělo být úkolem školství v řešení této problematiky? Ještě se vrátím k tomu, že ve společnosti skutečně není dobrá nálada na to, aby se propagovaly věci, které potřebujeme. Ať jde o vědce, průmyslníky či kvalitní řemeslníky. Téměř všechna média dnes působí bulvárním způsobem. Já se včera koukal chvilku na televizi a viděl jsem pořad „Nikdo není dokonalý“. Pořad, který ukazuje neznalosti. A zároveň se tam ti pozvaní herci prezentovali, jak jsou v pohodě, že neumějí matematiku, prostě že tím pádem jsou „in“ ve společnosti. To mně přijde úplně hloupé a myslím si, že by na to měl někdo poukazovat, tak by to být nemělo. A ta média skutečně tímto bulvárním způsobem působí na většinu populace. Když to nedělají oni, budeme muset my. Proto jsem chtěl, aby na této konferenci byli zástupci průmyslu, aby i oni začali tlačit a poukazovat na to, že vytváří HDP a tu zem živí. A politici by je měli poslouchat a dělat také něco pro ně, protože oni především platí daně. My v tuto chvíli nemáme duální systém odborného vzdělání, tak prostě pracujeme v systému, který je
56
založen na tom, že oni odevzdají daně a ty jdou potom do školství. A školství by mělo být povinno to nějakým způsobem hospodářství vrátit. Na to by se mělo skutečně víc zatlačit ze strany průmyslníků. Myslím si, že hodně slýcháme v poslední době, že je třeba podporovat vědu i výzkum, už to tady taky zaznělo. Na co vynakládat ohromné zdroje na vědu a výzkum, když to bude stát na hliněných nohou? Když základní a střední školství nedostane dostatek zdrojů a samozřejmě není sevřeno pevnými pravidly, komu bude pak sloužit? Oni nám tady sdělili, že neseženou kvalitní lidi mezi technology, mezi konstruktéry. Tak komu ta věda bude sloužit? Akorát tomu, aby se za naše peníze, které se tady vydělají, prodaly patenty někomu jinému do zahraničí. Proč by to mělo být, proč bychom to měli platit? A to si myslím, že ve školství je provázanost celého systému odspoda až nahoru. Myslím si, že by měli akademici uznat, že není možné, aby si bádali jen sami pro sebe, měli by bádat pro naše podniky. S tím souvisí to, že podnikatelé s domácím kapitálem si dneska zaslouží daleko větší podporu od státu. Domácí kapitál není v současné době dostatečně podporován ze strany státu. Pokud by byl, především export, tak by došlo k daleko větší stabilizaci i lidí v této zemi. Oni by si byli jistí, kolik dostanou za svoji práci, protože je nezajímá, za kolik se prodaly jaké akcie. Většinu lidí to vůbec nezajímá. Je zajímá, kde budou pracovat, kolik si vydělají a jak budou za pár let žít. A protože to nevědí, tak se ani nerodí děti. To je prostě ostuda všech vládních garnitur od roku 1990. Nikdo nebude, to je jak za války, do nejisté doby přivádět děti. Já si myslím, že to je jeden z důvodů. Tím, že my stabilizujeme naše podniky, že jim pomůžeme vyvážet ven výrobky, ony potom budou víc dbát na vývoj. Víc dbát na to, aby měly konečné výrobky, které potom prodají ven. Tady zaplatí daně a všichni jsou spokojení. Je to systém, který je potřeba, aby fungoval. Jsem přesvědčen, že se úplně odešlo od náročnosti, že se všem a ve všem umetá cestička. Nikdo už nemusí překonávat obtíže. Možná to přenášíme my rodiče na naše děti. Ony si fakt myslí, že všechno půjde samo. Tituly se získávají skoro zadarmo a teď myslím vysokoškolské. K tomu se přidalo ještě maturitní vysvědčení, které jenom tu devastaci dokládá. Ústecký kraj dopadl ve státních maturitách nejhůře, a to s velkým odstupem. Přitom se tam rozdávalo v devátých třídách základních škol nejvíce vyznamenání. Takže ta jednička, jak říkal pan Halda, že nic neznamená, tento příklad jenom potvrzuje. Prostě nic neznamená, podle toho se nikdo nemůže 57
orientovat. Ani ten diplom nic neznamená, protože není častokrát podpořen těmi konkrétními znalostmi, tou realitou. A že se snažíme umetat všem cestičku, že nechceme překonávat obtíže, tak ani děti je nechtějí překonávat, takto devastujeme celou společnost. To by se mělo změnit. A neměli bychom hlavně rezignovat na to, že budeme od toho ustupovat, i když nás to všechny může bolet, to uznávám. Může nás to bolet tím, že přijdeme třeba o zaměstnání či jiné výhody. Protože se chceme dožít pěkných důchodů, tak bychom si měli vychovat generaci, která nás bude živit. Je podstatně složitější ve školství připravovat výchovu odborníků. Stojí to daleko více peněz, vyžaduje spoustu úsilí, spolupráce s podnikovou sférou. Já když jsem přišel poprvé do Zastupitelstva Libereckého kraje, tak tam představitel strany, která nám předávala kraj, říkal: „Předáváme vám kraj v dobrém stavu“. Dobře, kasa nebyla v mínusu, to je pravda. Ale vnitřní dluh, především na našich školách, byl tak ohromný, že ani desetileté zdroje kraje by nestačily, abychom to dali do pořádku. Tedy nebylo to dobře, nebylo to v pořádku. Především odborné školy trpěly. Stojí to peníze, abychom neustále obnovovali zařízení, abyste mohli pracovat s tím, co je v dnešní době moderní. Nestíháme to, je to pravda. Zároveň si myslím, že je potřeba, aby mistři odborného výcviku a učitelé odborných předmětů šli do praxe, to není nikdy na škodu. Samozřejmě to musí mít svoje proporce a meze, to každopádně. Nebudu už mluvit dál, mohl bych se vyjadřovat ještě ke spoustě témat. Ale chtěl jsem, aby tady zaznělo to, co se týká politické sféry. Možná by mně pan Kužel a pan Mládek vyčetli, co tady řeknu. Ale myslím si, že tak jako by politici měli přestat s primitivním antikomunismem, který brání exportu na východ, tak současně by měli levicoví politici přestat s primitivním antikapitalismem, který brání rozvoji českých podniků. Děkuji za pozornost. Moderátor Děkuji panu Ciklovi. A před námi je třetí možnost k diskuzi. Opět stejný systém, pokud chcete hovořit, řekněte jméno, organizaci a hovořte. Tak prosím…
58
Ing. Milena Lednejová, Obchodní akademie, Hotelová škola a Střední odborná škola, Turnov Chtěla bych poděkovat Libereckému kraji, že právě tu náročnost podpoří i tím, že budeme konat přijímací zkoušky na střední školy. Byť někteří žáci raději odcházejí na „průmyslovku“ do Boleslavy, aby nemuseli dělat přijímací zkoušky. Myslím si, že to bude přechodný stav a že náročnost u žáků je třeba vyžadovat a začít je i tímto testovat. Děkuji. Moderátor Tady se někdo hlásil… František Fiala, Svaz podnikatelů ve stavebnictví České republiky Mám jednu poznámku a jednu informaci. Asi potěším tady pana kolegu (míněn Bc. Cikl), protože jsem se se svým kolegou zúčastnil celé řady workshopů na základních školách, kde jsme předstoupili před žáky sedmých a osmých tříd. Promítali jsme jim spoty o jednotlivých řemeslech, kterých máme 35 v rámci projektu TECHyes. Zpočátku jsme k tomu přistupovali poněkud se zděšením, mysleli jsme si, že tito výrostci nebudou zvládnutelní. Přátelé, my jsme byli zkoprnělí úžasem, jak děti poslouchaly, jak byly pozorné, jaký zájem projevovaly o celou řadu informací, které jsme jim dávali. A dokonce to došlo tak daleko, že když ve 14 hodin končila škola a děti mohly jít domu, tak tam s námi seděly ještě tři čtvrtě hodiny, aby si to doposlouchaly. Fakt je, že jediný nervózní byl kantor, ale i ten to přežil. Můžu vám říct, že nás dojaly, protože v řadě případů nás odměnily potleskem ve stoje. To jsme skutečně nečekali, takže není vše špatné. Dá se s tím materiálem pracovat a chce to udělat pár vstřícných kroků. A my jsme připraveni to udělat. Druhý bod je informace. 11. ledna 2012 byla při MŠMT založena meziresortní pracovní skupina pro podporu středního školství. Já mám k dispozici zakládací listinu, první zápis a sestavu členů této meziresortní komise. Jsou tam z ministerstva, ale světe, div se, je tam poprvé zmíněna zpětná vazba. Je tam Hospodářská komora ČR, Konfederace zaměstnaneckých a podnikatelských svazů ČR a Svaz průmyslu a dopravy ČR. Takže už je to první 59
vlaštovka, kdy se teorie chce začít bavit s praxí. Existuje tu podle mého názoru jedinečná možnost, jak některé myšlenky, i které tu padly, propasírovat přes tyto tři instituce do meziresortní komise a těšit se na to, že padnou na úrodnou půdu. Chtěl jsem vás na to upozornit proto, že bych byl rád, kdybyste všichni činnost této meziresortní komise sledovali a pokud vám budou síly stačit, byli iniciativní v připomínkách k tomu, co byste tam chtěli. To je vše. Děkuji vám. Moderátor Ještě jsem viděl jednu zvednutou ruku. Prosím… Mgr. Jiří Halda Já bych rád podotkl něco k tomu, co jste říkal, pane kolego. Jsem přesvědčený o tom, že každý člověk se rozvíjí raději, když je o něj projevován autentický upřímný zájem. A doporučím vám u těch prezentací, když tam budete mít u řemesel holky v plavkách, to bude pro ně to nejlepší. Protože to je takový věk, ten psycho-sexuální vývoj má svůj boom a je to sedmá třída. Smutné na tom je, že ti, kteří by to protlačili nejrychleji, nám dnes odsud nejrychleji odešli, bohužel. Já nevím, kam ti dva makroekonomové jeli, ale tady nejsou. Takže je ta praxe minula. František Fiala, Svaz podnikatelů ve stavebnictví České republiky Pane kolego, bohužel nemohu akceptovat tu vaši připomínku s dívkami, protože v mém věku by to znamenalo jistou rychlou smrt. Moderátor Dámy a pánové, má ještě někdo nějaký příspěvek? Prosím, přihlaste se.
60
Ing. Tomáš Princ, Střední škola strojní, stavební a dopravní, Liberec Dobrý den. Jsem ze školy, která učí technické obory. Protože jsme tady mluvili hodně o vysokoškolácích, maturantech, chtěl bych říct něco k těm, kteří vycházejí s výučním listem jako absolventi učebních hovorů. Dlouhodobý záměr Libereckého kraje si na základě různých statistik stanovil za cíl, že na učební hovory bude přijímáno 20 % žáků celé populace vycházející ze základních škol, a to ještě s takovým dodatkem, že možná to je hodně. Ve skutečnosti tito lidé pracují rukama a vytvářejí nějakou hodnotu, ať už jsou na stavbách, v dílnách nebo továrnách. Ať už dělají jako zaměstnanci, nebo jako živnostníci. Ale těch 20 %, co k nám přijde, je úplný inteligenční zbytek. My si mnohdy říkáme, že to není příprava pro odbornost, ale spíš suplujeme nějaký sociální ústav, protože mnozí z těch žáků nemají na to, aby zvládli nejenom ruce, ale i hlavu. A ten řemeslník bez hlavy nemůže fungovat. A tak bych rád, aby ty kroky, které možná začaly už zmíněnou povinnou přijímací zkouškou k maturitnímu oboru, se dál rozšiřovaly. Aby opravdu i mezi řemeslníky přišli žáci, kteří jsou kreativní a kteří mají na to, aby se dokázali sami postavit k nějakému výkresu, přečetli si ho a udělali nějaký výrobek. To jsem chtěl říci k podpoře řemeslných oborů. Moderátor Ještě nějaký názor, dámy a pánové? Pokud není, tak když už jsem měl první slovo, rád bych se ujal i toho posledního. Dámy a pánové, děkuji vám, že jste si dnes udělali čas, že jste mezi nás přišli a přijali pozvání. V prvé řadě chci poděkovat našim dnešním hostitelům a těm, kteří sem přijeli a připravili si nějaký příspěvek, aby nás posunuli zase kousek dál. A poprosím vás, abyste jim ještě jednou poděkovali potleskem. Loučím se s vámi, budu se těšit, až se potkáme zase na nějaké další konferenci. A věřím, že příští konference probudí i větší zájem o učební obory. Jsem trošku zklamán, že velký zájem neprojevila média. Příště pozveme Ivetu Bartošovou a média přijdou. Přeji vám příjemný zbytek dnešního dne a moc se těším na ten zápis.
61
Seznam použitých zkratek 3D ADHD AK ČR A.S. BMW CNC CzechInvest ČR ČSSD ČT ČT24 EU HDP iPad IT MŠMT RVHP
Trojrozměrný Hyperaktivita s poruchou pozornosti Asociace krajů České republiky Akciová společnost Německá automobilka Číslicové řízení počítačem, např. u obráběcích strojů Agentura pro podporu podnikání a investic Česká republika Česká strana sociálně demokratická Česká televize Zpravodajský kanál České televize Evropská unie Hrubý domácí produkt Multimediální počítač typu tablet Informační technologie Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Rada vzájemné hospodářské pomoci 62
SAPO SRN S.R.O. SSM StartTech TECHyes USA VW
Samočinný počítač Spolková republika Německo Společnost s ručením omezeným Svaz socialistické mládeže Projekt podporující technické obory Kampaň Libereckého kraje podporující odborné vzdělávání Spojené státy americké Německá automobilka
63
Slavnostní zahájení konference
Zleva: J. Mládek, R. Cikl, J. Halda, P. Kužel
Jan Mládek
Posluchači v publiku 64
Radek Cikl
Vladimír Zákoucký
Jiří Rosenfeld
Petr Kužel 65
Průmysl a vzdělávání aneb podpora odborného vzdělávání pro 21. století Sborník příspěvků z konference konané v Liberci 22. února 2012
Kolektiv autorů Sestavil: Petr Hloušek Vydává: Resort školství, mládeže, tělovýchovy a sportu Libereckého kraje, Krajský úřad Libereckého kraje, U Jezu 642/2a, 461 80 Liberec 2 Místo a rok vydání: Liberec, 2012 Publikace prošla jazykovou úpravou
66
