František Murgaš (editor) KVALITA ŽIVOTA Sborník příspěvků z česko-slovenské konference 2. a v Liberci

František Murgaš (editor)

KVALITA ŽIVOTA 2015

Sborník příspěvků z česko-slovenské konference 2. a 3. 12. 2015 v Liberci

Liberec 2015

Recenzenti: Prof. RNDr. František Petrovič, PhD., Technická univerzita v Liberci Prof. RNDr. Vladimír Ira, CSc., Geografický ústav SAV Bratislava

© František Murgaš – 2015

ISBN 978-80-7494-267-9

2

Obsah

Úvod

4

Mária ANTALOVÁ, Ekonomická univerzita v Bratislave Kvalita života v kontexte sociálnej kvality

7

Peter BABINČÁK, Monika KAČMÁROVÁ, Gabriela MIKULÁŠKOVÁ Prešovská univerzita Úzkosť a úzkostlivosť ako prediktory subjektívne hodnotenej kvality života

18

Tereza HOTOVÁ, Technická univerzita v Liberci Geografický rozměr štěstí. Případová studie Jablonec nad Nisou

29

Roman KLIMKO, Ekonomická univerzita v Bratislave Kvalita pracovného života v kontexte súčasných trendov na trhoch práce

45

Jozef KUBÁS, Zuzana ŠTOFKOVÁ, Žilinská univerzita Vnímanie bezpečnosti ako súčasť kvality života

54

František MURGAŠ, Technická univerzita v Liberci Kvalita života jako náhrada obecné míry socio-ekonomického rozvoje v podobě HDP

62

Iveta PAUHOFOVÁ, Mária GLATZ, Ekonomický ústav SAV, Bratislava, Slovenská technická univerzita v Bratislave Mzdové nerovnosti ako limitujúci faktor kvality života v regiónoch SR

76

Michal PODZIMEK, Technická univerzita v Liberci Společenský narcismus a jeho vliv na kvalitu života

87

Beáta STEHLÍKOVÁ, Iveta PAUHOFOVÁ, Paneurópska univerzita Bratislava, Ekonomický ústav SAV, Bratislava Dlhodobá nezamestnanosť ako limitujúci faktor kvality života v regiónoch SR

111

3

ÚVOD Katedra geografie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci zorganizovala 2. a 3. prosince 2015 konferenci Kvalita života 2015 s ambicí nabídnout platformu pro diskuzi českých a slovenských odborníků, věnujících se kvalitě života a taky poskytnout možnost prezentace výsledků pracovišť z různých oborů. Navázala tím na konferenci Kvalita života 2013, organizovanou ve stejném prosincovém termínu před dvěma lety. Svůj zájem zúčastnit se konference projevili psycholožka, filozof, socioložka, geografové, ekonomové a další dborníci spolu se studenty geografie. Mezi účastníky dominovali účastníci ze Slovenska. Předložený recenzovaný sborník je souborem textů, které autoři měli zájem publikovat. Docentka Mária Antalová z Ekonomické univerzity v Bratislavě se ve svém příspěvku věnovala jednomu z nových soudobých konceptů, kterým je sociální kvalita a jejímu vztahu ke kvalitě života. Potřeba sociální kvality se promítla do politik Evropské unie, zabývajících se současnými sociálními i ekonomickými fenomény. Autorka si za svůj cíl určila popis vztahu kvality života a sociální kvality, srovnat význam obou konceptů, analyzovaat teoreticko-metodologické problémy a poukázat na jejich možné budoucí vývojové formy. Psychologové doc. Babinčák, dr, Kačmárová a doc. Mikulášková z Prešovské univerzity se zaměřili na úzkost a úzkostlivost jako prediktory subjektivní kvality života. Cílem jejich výzkumu bylo ověřit prediktivní sílu úzkosti jako aktuálního stavu a úzkostlivosti jako osobnostní preměnné vzhledom k jednotlivým oblastem subjektivně hodnocené kvality života na souboru 206 vysokoškolských studentů. Výsledkem je poznání, že míra úzkostlivosti jako osobnostní vlastnosti (ale ne míra úzkosti jako stavu) přispívá k variabilitě hodnot kvality života v jejich některých oblastech a je preměnnou s potenciálem pro obohacení poznání v oblasti predikce subjektivně hodnocené kvality života. Geografka Tereza Hotová z Technické univerzity v Liberci se ve svém příspěvku věnovala fenomenu štěstí. Chápe jej jako psychologický jev, v příspěvku jej operacionalizuje ve smyslu definice holandského sociologa Ruuta Veenhovena, zakladatele World Database of Happiness. Koncepční zjištění jsou v práci aplikovány na Jablonce nad Nisou. Podle zjištění autorky nejšťastnějším obyvatelem Jablonce je muž, student ve věku mezi 18 a 26 lety, opakem, tedy typickým příkladem nešťastného jedince z Jablonce nad Nisou je nezaměstnaná žena ve věkovém rozmezí 36–50 let.

4

Ekonom Roman Klimko z Ekonomické univerzity v Bratislave se zabýval částí kvality života, které doposud nebyla věnována dostatečná pozornost a tou je kvalita pracovního života. V souvislosti se zaměstnaností je velká pozornost věnována jejímu kvantitativnímu rozměru, problému kvality pracovních míst se dostatečně nevěnují ani na celoevropské úrovni. Súčasný vývoj je přitom značně rozporuplný a vplývá na něj celá řada nových faktorů, mimo jiné outsourcing a offshoring. Jak autor konstatuje, vážným problémem se jeví dočasné pracovní poměry s mnoha závažnými dopady. Jozef Kubás a Zuzana Štofková ze Žilinské univerzity se zabývali další z dimenzí kvality života, které v Česku nebo na Slovensku nebývá věnována pozornost a to je bezpečnost. Bezpečnostní situace obecně a kriminalita jako její významná součástve v zemích střední Evropy je uspokojivá. Potvrzuje to i jeden z výsledků dotazníkové šetření ve městě Banská Bystrica, podle kterého víc jak padesát procent obyvatel hodnotí bezpečnost ve městě jako velmi dobrou nebo dobrou. Geograf František Murgaš z Technické univerzity v Liberci se zaměřil na matodologickou otázku v podobě návrhu konceptu kvality života jako náhrady stávající obecné míry socioekonomického rozvoje v podobě HDP.Kvalitu života chápe jako neekonomickou kategorii, kvalita života nemůže růst, může se jenom zlepšovat (nebo zhoršovat). Myšlence náhrady HDP jinou mírou rozvoje se dostalo velké pozornosti po vydání zprávy, zadané francouzským prezidentem Sarkozym a známe jako Stiglitz´s Report. Autor vyslovuje hypotézu ekonomický růst nezvyšuje spokojenost so životem (a teda pohodu, nebo subjektivní dimenzi kvality života), ale zvyšuje blahobyt, projevující se zkvalitňováním materiálních podmínek vnějšího prostředí (tj. kvalitu místa nebo objektivní dimenzi kvality života). Ekonomky doc. Pauhofová, hostující profesorka z Ekonomického ústavu Slovenskej akademie v Bratislave a Mára Glatz zo Slovenskej technickej univerzity v Bratislave se ve svém příspěvku zaměřili na mzdové nerovnosti jako limitující faktor kvality života ve slovenských regionec. Ve své analýze vycházeli z předpokladu, že a zaměstnání

jsou

jako

ekonomické

kategorie

signifikantními

velikost příjmu indikátory

jedné

z multidimenzionálnich charakteristik kvality života, které lze subjektivně i objektivně vnímat. Autorky si dali za cíl dokumentovat relevantní souvislosti vývoje mezd na Slovensku a upozornit na některé budoucí ohrožení. Filosof Michal Podzimek z Technická univerzita v Liberci se soustředil na téma narcismu ve společnosti a jeho vlivu na kvalitu života. Člověk žijící v zemích globálního Západu v soudobém období pozdní moderny prožívá svůj život výrazně individualizovaně. Výsledkem této bezbřehé individualizace je bariéra zahledění se do sebe, jakási „bariéra 5

narcismu“, kterou analyzují filosofové a sociologové jako Erich Fromm, Christopher Lasch, Daniel Bell, Gilles Lipovetský a další. Tuto bariéru pak pojmenovávají jako tzv. „kulturní narcismus“. Společenské důsledky tohoto narcismu pak vytvářejí další a další bariéry, které mají významný vliv na prožívání kvality života. Matematička prof. Beáta Stehlíková z Panevropské univerzity v Bratislavě a ekonomka doc. Pauhofová, hostující profesorka z Ekonomického ústavu Slovenské akademie věd v Bratislavě se soustředili na dlouhodobou nezaměstnanost jako limitujíci faktor kvality života v regioónech Slovenské republiky. V příspěvku pomocí metod neurónových sítí zkoumají parciální dimenzi kvality života. Cílem jejich příspěvku je verifikace hypotezy o možné interakci dlouhodobé nezaměstnanosti a vybraných zdravotních indikátorů na úrovni okresů Slovenska.

6

KVALITA ŽIVOTA V KONTEXTE SOCIÁLNEJ KVALITY QUALITY OF LIFE IN CONTEXT OF SOCIAL QUALITY Mária Antalová Abstrakt: Stratégia Európskej únie v podobe sociálnej kvality znamenala zásadný prelom k nazeraniu, vnímaniu ale i k riešeniu jednotlivých sociálno-ekonomických fenoménov, prejavujúcich sa problémovo v rámci integračného procesu. Jej koncepcia ovplyvnila spôsob prístupu nielen k identifikácii, k operacionalizácii ale i k samotnej kvantifikácii daných fenoménov. Prostredníctvom nej prichádza k zjednocovaniu definícií kategórií a odhaľovaniu zákonitostí prejavov jednotlivých súčastí spoločnosti z nového aspektu. Nový model kvality života by mal v budúcnosti zodpovedať charakteristikám každodenného života spoločnosti s implementovanou sociálnou kvalitou. Z dôvodu existujúcej teoretickej vágnosti, sme si za cieľ nášho príspevku stanovili, identifikovať vzťah kvality života a sociálnej kvality, porovnať význam oboch pojmov, analyzovať teoreticko-metodologické problémy a poukázať na ich vývojové formy do budúcna. Kľúčové slová: sociálna kvalita, kvalita života, kondicionálne faktory, konštitučné faktory, normatívne faktory Abstract: The strategy of the European Union in the form of the social quality meant a breakthrough for understanding, perception but also for solving of the various socio-economic phenomena manifesting problematically in the integration process. Its conception influences the way of access not only to identification and operationalization but also to the actual quantification of the phenomena. Through it here comes to codification in definitions of categories and to detection rules of manifestation of individual components of society from the new aspect. The new model of the quality of life, in future should correspond to the characteristics of the daily life of the implemented social quality. From reason of existing vagueness in theory, we established the goal of our paper, to identify the relationship between the quality of life and the social quality, to compare the contents of two terms, to analyze their theoretical and methodological problems and also to highlight the refinement of both phenomena in the future. Key words: social quality, quality of life, conditional factors, constitutional factors, normative factors ÚVOD Intenzívny záujem o kvalitu života zo strany politikov i výskumníkov pretrváva, čo sa odzrkadľuje i v rozvíjaní jej teoreticko-metodologického rámca. Dnes možno konštatovať, že existuje množstvo definícií daného javu, ale aj rôznych prístupov ku kvantifikácii a k meraniu. V poslednom období sme zaznamenali rovnako intenzívny záujem o sociálnu

7

kvalitu, ktorá urobila zásadný prielom vo vnímaní nielen kvality života ale i ostatných sociálno-ekonomických fenoménov. Pozornosť vedcov, a to nielen v Európe, ale aj v USA, Ázii, Číne a iných krajín sa orientuje na teoreticko-metodologické rozpracovanie novej formy spoločnosti. Napriek pretrvávajúcemu úsiliu, doteraz existujú viaceré teoretické ako aj metodologické dilemy týkajúce sa vzťahu sociálnej kvality a kvality života, ktoré naďalej spôsobujú istú vágnosť a neistotu i v selekcii indikátorov. Z dôvodu daných problémov sme si za cieľ nášho príspevku stanovili, identifikovať vzťah oboch kategórií, porovnať ich význam aplikáciou dimenzionálnej analýzy, sumarizovať teoreticko-metodologické problémy a poukázať na ich vývojové formy do budúcnosti. 1 ATRIBÚTY TEÓRIE SOCIÁLNEJ KVALITY Sociálna kvalita je dnes širokou odbornou verejnosťou považovaná za humanistickú víziu novej a spravodlivejšej spoločnosti, ktorú možno dosiahnuť za predpokladu naplnenia istých kritérií. (Beck, van der Maesen, Walker, s. 6.). Jej autori – W. A. Beck, L. J. G. van Maesen, A. Walker –

ju definovali ako „rozsah, v ktorom sú ľudia schopní spolupracovať na

sociálnom, ekonomickom a kultúrnom živote svojich komunít a rozvíjať svoj blahobyt a individuálny potenciál“. (Beck, van der Maesen, Walker, 6 s.). Vo všeobecnosti ju možno vnímať ako globálny prístup ku každodennému životu, predstavujúci harmonizáciu nepretržitého napätia medzi individuálnou sebarealizáciou a participáciou na kolektívnych cieľoch. Z jej pomerne podrobne prepracovanej teórie spomenieme hlavné myšlienky, na základe ktorých sa pokúsime rozvíjať myšlienkový rámec v súvislosti s vymedzením obsahu kategórie sociálnej kvality a kvality života. Sociálna kvalita, podľa tvrdenia jej autorov, predstavuje široké javové kontinuum, pozostávajúce z troch typov faktorov, a to kondicionálnych, konštitučných a normatívnych. Konštitučné a normatívne faktory sa v súčasnosti dotvárajú, z toho dôvodu sa budeme venovať viac kondicionálnym faktorom, ktoré predstavujú základ pre vnímanie celej koncepcie. Kondicionálne faktory sú objektívnymi indikátormi sociálnej reality a pozostávajú zo štyroch hlavných komponentov, ktorými sú sociálno-ekonomická istota, sociálna inklúzia, sociálna kohézia a sociálna kompetentnosť. (Beck, van der Maesen, Walker, 2001, s. 6). Sociálno-ekonomickú istotu je potrebné vnímať ako existenčnú istotu (príjem, sociálna ochrana, zdravotná starostlivosť), ktorú by mal garantovať štát. Ľudia by mali pociťovať sociálnu inklúziu a na minimálnej úrovni sociálnu exklúziu. Toto tvrdenie predpokladá

8

možnosť nájsť si prácu, ňou sa začleniť do spoločnosti a participovať na jej rozvoji. Exklúziu na všeobecnej úrovni možno považovať za odmietnutie alebo za ignorovanie sociálnych práv. Sociálna kohézia poukazuje na súdržnosť rôznych komunít a spoločností. Je nevyhnutným prvkom sociálneho rozvoja, ale aj individuálnej sebarealizácie. Bez istej miery sociálnej kohézie nemožno uvažovať o sociálnej kvalite. Sociálna kompetentnosť, posledný z daných faktorov, znamená schopnosť riadiť svoje vlastné životy a reagovať na príležitosti a na možnosti. Moderné demokratické spoločnosti, podľa autorov sociálnej kvality, nepotrebujú silné vodcovstvo, ale musia byť schopné vytvoriť podmienky pre realizáciu možností svojich občanov. Koncept sociálnej kvality vníma ľudí ako hlavných aktérov sociálno-ekonomického rozvoja. Na osobnej úrovni znamená celú škálu vedomostí, zručností a skúseností, ktoré vedú k sebaúcte, sebarozvoju a k sebapotvrdeniu. Sme toho názoru, že formovanie novej kvality spoločnosti je možné iba prostredníctvom rozvíjania ľudského kapitálu, od ktorého závisí úspešnosť implementácie

všetkých jej

faktorov. Len prostredníctvom aplikácie profesijných kompetencií ako aj vhodných metód vedenia a koučovania, ktoré by mali byť ich súčasťou, možno dosiahnuť v spoločnosti vyššiu sociálno-ekonomickú

istotu,

sociálnu

inklúziu,

sociálnu

kohéziu,

ako

i

sociálnu

kompetentnosť. Predovšetkým faktor sociálna kompetentnosť je postavený na spomínaných predpokladoch, ktoré svojou podstatou nielen determinujú ostatné faktory sociálnej kvality, ale sú „zdrojom aktivít“, prostredníctvom ktorých možno dať do „pohybu“ akúkoľvek zložku spoločnosti. 2 DIMENZIONÁLNA ANALÝZA AKO NÁSTROJ KOMPARÁCIE Aplikácia dimenzionálnej analýzy sa nestala v SR pravidlom, ale v komparácií rozdielností medzi sociálnou kvalitou a kvalitou života zohráva nezastupiteľnú úlohu. Z najznámejších autorov, ktorý ju odporúčal, možno spomenúť A. Hirnera, ktorý je považovaný dodnes za najlepšieho metodológa. Vnímal ju ako súčasť identifikačného procesu, ktorý považoval za „súhrn bádateľských úkonov, ktorými sa sleduje vypreparovanie skúmaného javu do kvalitatívne rýdzej podoby, a to v takom zmysle, aby bolo možné na úrovni existujúcich poznatkov pre daný skúmaný jav postaviť teoretický model použiteľný ako nástroj analýzy akéhokoľvek prípadu skúmaného javu (Hirner, 1976, S. 326). Daný proces rozdelil na súbor činností smerujúcich navonok a dovnútra. Výsledkom identifikácie smerujúcej navonok je, podľa neho, definícia skúmaného javu a dovnútra odkrytie jednotlivých zložiek ako i vzťahov medzi nimi (Hirner, 1976, S. 326-350.). Pri

9

aplikácii dimenzionálnej analýzy za účelom identifikácie rozdielov medzi kvalitou života a sociálnou kvalitou sme sa rozhodli použiť oba jej smery, teda navonok a dovnútra. V skúmaní jej vnútorných štruktúrnych prvokov sme použili nasledujúce dimenzie: 1. dimenzia rozsahu, 2. dimenzia obsahu, 3. dimenzia kvantifikácie, 4. dimenzia cieľovosti a 5. dimenzia predikcie (Antalová, Laluha, Přívara, 2013, s. 22.). aždá z nich poukazuje na významné charakteristiky oboch globálnych fenoménov, na základe ktorých môžeme preniknúť hlbšie do ich podstaty, posúdiť ich obsah a taktiež identifikovať diferencie medzi nimi. 2.1 Komparácia sociálnej kvality a kvality života Dimenzia rozsahu Cieľ: Zohľadniť špecifické zákonitosti prejavu sociálnej kvality a kvality života na jednotlivých spoločenských úrovniach. Dimenzia rozsahu nám umožňuje analyzovať oba pojmy v rôznych šírkach. Máme tým na mysli skúmanie fenoménov, napríklad na úrovni spoločnosti, pri ktorých zohľadňujeme makroindikátory, a na individuálnej úrovni, kde prichádza do úvahy individuálne pociťovanie spokojnosti, vnímanie hodnôt a konkrétne očakávania od života. Zváženie uvedených hľadísk predstavuje vymedzenie viacerých úrovní oboch fenoménov, ktorými sú: a) megaúroveň (EÚ, USA, svet), b) makroúroveň (úroveň jednotlivých štátov), c) mezoúroveň (úroveň regiónu, komunity, skupín a pod.), d) mikroúroveň (jednotlivec). Na megaúrovni ide o sociálnu kvalitu ako i kvalitu života skúmanú v rámci veľkých spoločenských zoskupení, až po celý kontinent alebo svet. Na tejto úrovni oba fenomény predstavujú filozofickú percepciu, zamyslenie sa nad tendenciou života a jeho zmyslu. Život je vnímaný ako absolútna morálna hodnota. Na makroúrovni, sociálna kvalita ako i kvalita života sú vnímané z národného aspektu. Možno ich komparovať s inými štátmi a hodnotiť tak existujúci stav tej-ktorej krajiny. Rovnako na základe politických rozhodnutí, zakladajúcich sa na vedeckých výstupoch, možno podporiť proces ich konkrétneho formovania.

10

Na mezoúrovni ide o formovanie sociálnej kvality či kvality života v rámci jednotlivých sociálnych skupín, istého mesta alebo regiónu. Zahŕňa nielen vonkajšiu infraštruktúru, ale i vzťahy medzi ľuďmi a otázky saturácie potrieb. Na mikroúrovni oba pojmy predstavujú každodenné činnosti ľudí, ktoré bezprostredne súvisia so subjektívnym hodnotením spokojnosti a s formuláciami životných očakávaní. Na tejto úrovni vystupujú do popredia osobné hodnoty jednotlivca, jeho predstavy, viera, presvedčenia, ktoré sa týkajú nielen jeho samého ale i celej spoločnosti. Dimenzia obsahu Cieľ: Identifikovať jednotlivé zložky oboch fenoménov,

prípadne vzťahy medzi nimi

a poukázať na rozdielnosti. Pod dimenziou obsahu máme na mysli vnútorný kontext oboch kategórií, hoci musíme konštatovať, že v prípade kvality života zostáva jej obsah nejednotný. Pod sociálnou kvalitou, podľa jej autorov, rozumieme, ako sme už spomínali „rozsah, v ktorom sú ľudia schopní spolupracovať na sociálnom, ekonomickom a kultúrnom živote svojich komunít a rozvíjať svoj blahobyt a individuálny potenciál“. (Beck, van der Maesen, Walker, 6 s.). Na základe uvedeného tvrdenia sociálna kvalita predstavuje predovšetkým aktiváciu ľudí v rámci svojich komunít a spoločností. Existuje nesmierne množstvo definícií kvality života. Od jej najužšieho vnímania na úrovni jednotlivca až po globálny fenomén v rámci celého sveta. Z nášho uhla pohľadu za kvalitu života považujeme „rozsah, v rámci ktorého je jednotlivec schopný uspokojiť svoje životné potreby a realizovať svoj potenciál“. Táto vlastná definícia vystihuje nielen individuálnu situáciu a posúdenie jej stavu, ale zohľadňuje aj sociálno-ekonomické podmienky, v ktorých sa jednotlivec pohybuje, a v rámci ktorých je schopný uspokojovať svoje individuálne potreby. Taktiež berie do úvahy základné štruktúrne zložky kvality života, ktorými sú potreby, životné podmienky, sociálne prostredie, hodnotové orientácie a životné činnosti – aktivity (Antalová, Laluha, Přívara, 2013 s. 22). V danom zmysle slova fenomén kvality života predstavuje stav (teda situáciu), ale i formovateľný proces, ktorý je silno determinovaný politikou, konkrétne súborom štátnych politík, ale predovšetkým politikou vzdelávania. Zámerným (cieľovým) formovaním spôsobilostí ľudí pre trh práce sa vytvára a podporuje formovanie konkrétnych prejavov ich každodenného života (poznámka autorky). Na základe uvedených faktov môžeme konštatovať významný rozdiel medzi oba fenoménmi. Kým kvalita života sa orientuje na človeka a jeho vnímanie kvality života v rámci sociálneho systému, sociálna kvalita vystihuje charakteristiky istej formy spoločnosti, 11

vyznačujúcej

sa

konkrétnymi

sociálno-ekonomickými

podmienkami,

umožňujúcimi

maximálny rozvoj ľudí. Dimenzia kvantifikácie Cieľ: Zohľadniť objektívny a subjektívny charakter oboch kategórií. Sociálna kvalita je fenoménom, v rámci ktorého vedci vytvorili faktory odrážajúce subjektívnu a objektívnu dimenziu daného javu. Máme na mysli kondicionálne faktory, predstavujúce objektívne spoločenské podmienky v ktorých ľudia do istej miery realizujú svoj potenciál a konštitučné faktory, ktoré poskytujú informácie o reflexii obyvateľstva na existujúce pomery v spoločnosti. Životné podmienky ľudí sú považované za objektívnu dimenziu kvality života a, naopak, subjektívnu dimenziu predstavuje reflektovanie existujúcej situácie pocitom šťastia a spokojnosti, či nešťastia a nespokojnosti. Niektorí autori sa prikláňajú skôr ku skúmaniu subjektívneho aspektu kvality života. Takýmto typickým príkladom je analyzovanie kvality života ľudí z hľadiska ich zdravia. Iní zdôrazňujú, že subjektívne prežívanie je len odrazom existujúcich objektívnych podmienok. V každom prípade v kvantifikácii sociálnej kvality ako aj kvality života platí potreba vyváženosti a prepojenosti výskumných objektívnych, ako i subjektívnych premenných. Pre posudzovanie úrovne objektívnych indikátorov oboch fenoménov sú vytvárané hodnotiace kritériá, ktoré môžu nadobúdať rôzne formy, ako sú normy, štandardy, hodnotiace škály a pod. Nedá nám nespomenúť, že v prípade sociálnej kvality za týmto účelom postupne vznikajú špecifické minimálne štandardy nazývané i normatívnymi faktormi. Dimenzia cieľovosti Cieľ: Formovať spoločnosť i kvalitu života v intenciách sociálnej kvality. V roku 2000 sa rozvoj spoločnosti v intenciách sociálnej kvality stal stratégiou pre EÚ. Možno o nej hovoriť ako o fenoméne budúcnosti, o akomsi „ideálnom stave spoločnosti“, ktorý by sme chceli reálne dosiahnuť. V súčasnosti predpokladáme rôznorodosť jej úrovne implementácie v štátoch EÚ, prípadne sveta. Jej normatívne faktory, ktoré sa ešte len vytvárajú, by mali postupne odhaľovať špecifickosť a konkrétnosť tohto procesu v jednotlivých krajinách. O kvalite života sa pôvodne uvažovalo ako o formách prejavu sociálno-ekonomických modelov typických pre isté štádiá rastu spoločností. Máme na mysli napríklad učiacu sa spoločnosť, vedomostnú spoločnosť, informačnú spoločnosť, prípadne najnovšiu kreatívnu či ekologickú spoločnosť. Rovnako sa uvažovalo o teoretických modeloch kvality života, zameraných na vyššiu životnú spokojnosť širokých vrstiev obyvateľstva. Dimenzia cieľovosti 12

kvality života nadobudla nový význam v súvislosti so vznikom koncepcie sociálnej kvality a s jej prijatím ako strategického cieľa Európskej únie. Dnes sa model kvality života odvíja od tejto vízie, ktorá svojimi špecifickými cieľmi výrazne determinuje globálne sociálne prostredie. Vo všeobecnosti sa považuje, ako sme už spomínali, za humanistický nástroj na dosiahnutie lepšieho života, neviažuceho sa priamo na príjem a na bohatstvo. Dimenzia predikcie Cieľ: Aplikovať proaktívny prístup k ľudským zdrojom, zakladajúci sa na predvídaní potrieb rozvoja schopností budúcich generácií v nových formách spoločnosti. Dimenzia predikcie v kategórii sociálna kvalita predstavuje proaktívny prístup formovania ľudských schopností za účelom implementácie novej formy spoločnosti s orientáciou na redefinovanie existujúcich pracovných a edukačných štandardov. Dimenzia predikcie kvality života sa odvíja od samotného fenoménu sociálnej kvality, a taktiež má úzky vzťah k riadeniu ľudských zdrojov. Bez zacielenia rozvoja ľudských zdrojov smerom k sociálnej kvalite, nie je možné implementovať daný fenomén a bez implementácie sociálnej kvality nemožno uvažovať o zlepšení sa kvality života ľudí. 3 SOCIÁLNA KVALITA VERZUS KVALITA ŽIVOTA Identifikácia rozdielov medzi sociálnou kvalitou a kvalitou života je možná len na základe zváženia obsahov oboch definícií, ktoré sme uviedli v predchádzajúcej kapitole. Je typické, že sa sociálna kvalita orientuje viac na spoločenské vzťahy, a to v rámci jej troch dimenzií: objektívnej dimenzii, subjektívno-kognitívnej dimenzii a normatívno/etickej dimenzii, ktoré sú

subsumované

do

jej

základných

faktorov

(konštitučných,

kondicionálnych

a normatívnych). Je všeobecne známe, že má vysoko rozvinutý teoretický základ a zahrnuje všetky podstatné politiky každodenného života. Nestanovuje len víziu pre budúcnosť, ale i štandard - normu. Poskytuje informácie akým spôsobom možno zvýšiť kvalitu života. Termín kvalita života, hoci v konečnom dôsledku sprostredkúva poznanie stavu spoločnosti, prostredníctvom špecifických indikátorov poskytuje informáciu o realizácii ľudského potenciálu. Viacerí autori sa zaoberali identifikovaním odlišností analyzovaných termínov. Sú to napríklad H. H. Noll, ktorý zdôrazňoval, že sociálna kvalita je len jednou zo všeobecných okruhov kvality spoločnosti (Noll, 2000, s. 2 – 12). Za všeobecné charakteristiky spoločnosti považoval udržateľnosť, schopnosť prežiť, rozvoj ľudí a sociálnu kvalitu. Za špecifické okruhy vnímal sociálnu kohéziu, sociálnu exklúziu a sociálny kapitál. Podľa jeho prístupu sa

13

kategória sociálna kvalita stala subkategóriou kvality spoločnosti, ktorej obsah je na tej istej abstraktnej úrovni ako kvalita života. Dôkladnejší prístup k identifikácii sociálnej kvality a kvality života si zvolil P. Herrmann, ktorý komponenty oboch vydelil do troch faktorov identických pre sociálnu kvalitu. Ich jednotlivé indikátory včlenil do konštitučných, kondicionálnych a normatívnych faktorov a na základe obsahovej analýzy ich porovnával. Pri tomto postupe prišiel k nasledujúcim záverom: 1. Pojem sociálna kvalita a kvalita života nie sú totožné - predstavujú dva odlišné fenomény, ktoré majú špecifické obsahy. 2. V kvalite života nie sú zohľadnené nasledujúce skutočnosti: - proces rozvíjaných schopností, - spoločenské podmienky podporujúce využitie týchto schopností, - procesy posudzovania výsledkov na základe etických štandardov. (Herrmann, 2009, s. 164.) V našom prístupe, rešpektujeme P. Herrmanna a zohľadňujeme nasledujúce skutočnosti vo vzťahu k obom pojmom: 1. Pojem sociálna kvalita a kvalita života predstavujú relatívne samostatné fenomény. Sociálnu kvalitu považujeme za širšiu kategóriu, na vyššej abstraktnej úrovni ako kvalitu života, a svojou podstatou vytvára ideál a kritérium hodnotenia dobre spravovanej spoločnosti, kým kvalita života je prejavom daného spravovania v každodennom živote človeka. 2. Sociálna kvalita je v súčasnosti vnímaná štyrmi spôsobmi, ktorými sú: koncepcia, vedecká teória, politický projekt a stratégia pre EÚ. V jej intenciách sa budú vytvárať i nové spoločenské podmienky odrážajúce sa v každodennom živote ľudí. Kvalita života na počiatku svojho vzniku bola taktiež koncepciou sumarizujúcou prvé poznatky o danom fenoméne, neskôr sa rozvinula do teórie a špecifických modelov. Dnes predstavuje proces saturácie potrieb, životnú úroveň a humánnejšie podmienky pre život. 3. Sociálnu kvalitu ako i kvalitu života považujeme za fenomény so špecifickým obsahom, štruktúrou, vzájomnými vzťahmi a zákonitosťami ich prejavu, ktoré je potrebné pri ich formovaní rešpektovať. Medzi nimi existuje vzájomná previazanosť. Zmeny v sociálnej kvalite vyvolávajú zmeny v kvalite života a naopak, zmeny v kvalite života evokujú zmeny v spravovaní spoločnosti. 4. Možno hovoriť o čiastočnom prekrývaní sa oboch fenoménov. Skúmaním sociálnej kvality možno odhaliť čiastkové problémy kvality života a naopak, získaním informácií o kvalite života analyzujeme globálny fenomén dobre spravovanej spoločnosti. Sociálna kvalita má 14

prepojenie nielen na sociálnu politiku, ale na hospodársku politiku v širšom zmysle slova a snaží sa o zosúladenie ekonomického a sociálneho rozvoja. Kvalita života, podľa nášho názoru,

predstavuje

fenomén

v širších

civilizačných

súvislostiach,

determinovaný

makroekonomickými ukazovateľmi. Za základný rozdiel medzi sociálnou kvalitou a kvalitou života možno považovať fakt, že zdrojom informácií kvality života sú individuálne subjekty. Sociálna kvalita hovorí o distribúcii príjmov, starostlivosti a sociálnych vzťahov, teda o stave spoločnosti. Sociálna kvalita meria kvalitu sociálneho priestoru každodenného života a oddeľuje sa od kvality života prístupom, ktorý predstavuje sociologická teória sociálna. Jej koncepcia dáva možnosť vnímať indivíduum ako aktívny subjekt žijúci v meniacich sa sociálnych podmienkach (Beck, van der Maesen, Walker, 1997). Reflektuje podmienky ľudí ako sociálnych (nie len individuálnych) subjektov, čo znamená, že predstavuje procesy vedúce k aktivácii schopností sociálneho bytia a sebarealizácii aktívnych subjektov. ZÁVER Sociálna kvalita, hoci sa stala víziou a stratégiou pre všetky štáty Európskej únie, nie je veľmi často pertraktovaná politikmi a odbornou verejnosťou. V súčasnosti, pre existujúce ekonomické problémy a elimináciu dôsledkov krízy, išla do úzadia. Veľký záujem bol však o ňu prejavený v Ázii a v Číne, kde mnohí odborníci prostredníctvom empirických prieskumov dotvárajú jej teoreticko-metodologický rámec ale aj proces formovania, teda odkrývajú ďalšie podstatné súvislosti a zákonitostí a hľadajú najefektívnejšie spôsoby jej implementácie. Náš príspevok poukázal na existujúce teoretické dilemy úzko súvisiace s metodologickým rámcom sociálnej kvality a kvality života. Pokúsili sme sa nájsť vlastné riešenie, ktoré dúfame, osloví širokú odbornú verejnosť a prinesie bohatú diskusiu. Koncepcia sociálnej kvality vyžaduje synergiu veľkej skupiny odborníkov, zásluhou ktorých máme možnosť vytvoriť novú spoločnosť, zodpovedajúcu predstavám o našej budúcej kvalite života. Práve v existujúcich, rýchlo sa meniacich a neistých spoločenských podmienkach, je to viac ako potrebné. Literatúra ANTALOVÁ, M., LALUHA, I., PŘÍVARA, A. (2013): Kvalita života. Bratislava: Vydavateľstvo EKONÓM.

15

BECK, W. A., VAN DER MAESEN, L. J. G., WALKER, A. S. (1997): The Social Quality of Europe. The Hague/London/Boston: Kluwer Law International. BECK, W. A., VAN DER MAESEN, L. J. G., WALKER, A. S. (2001): Social Quality: A Vision for Europe. Studies in Employment and Social Policy. Hague/London/Boston: Kluwer Law International. BECK,W. ,VAN DER MAESEN, L. J. G., WALKER, A. Theorizing Social Quality: The Conept´s Validity. On line. http://www.ucc.ie/social_policy/Literature_collection/SQ17.pdf HERRMANN, P. (2009): Social Quaity – Looking for a Global Social Policy. In: NTU Social Work Review. No. 19/2009. p. 164. [On line]. http://www.press.ntu.edu.tw/ejournal/file s/%E5% B7%A5% E4%BD% 9C%E 5%AD%B8% %88%8A%5C0019_20090 6%5C 4.pdf HEŘMANOVÁ, E. (2012): Kvalita života a její modely v současném sociálním výzkumu. Sociológia.44, 4, 407-425. HIRNER, A. (1976): Ako sociologicky analyzovať. Bratislava : Ústav školských informácií. LALUHA, I. (2005): Kvalita života – fenomén 21. storočia. Inauguračná prednáška. Bratislava : Vydavateľstvo EKONÓM, McCALL, S. (1980): What is Quality of Life? Philosophica. 25, 1, 5–14. MURGAŠ, F. (2009): Kvalita života a jej priestorová diferenciácia v okresoch Slovenska. Geografický časopis. 61, 2,121–138. NOLL, H. H. (2000): The European System of Social Indicators : An instrument for Social Monitoring and Reporting. ZUMA, pp. 2–12. PECHOVÁ, M. (2011): Sociálno-ekonomické súvislosti zdravia a kvality života. In Globalizácia a jej sociálno-ekonomické dôsledky 2011. Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie Podniková ekonomika a manažment, konanej pod záštitou Ministerstva financií SR. Rajecké Teplice 4. - 5. október 2011, s. 1–8. ŠIPIKALOVÁ, S. (2013): Príjmová polarizácia slovenskej spoločnosti. Bratislava: Vydavateľstvo EKONÓM. VAN DER MAESEN, L., KEIZER, M. (2002): European Network on Indicators for Social Quality. Working Paper „From Theory to Practice“. Second meeting of the Network. Amsterdam : European Foundation on Social Quality, pp. 31. VAN DER MAESEN L. J. G., WALKER, A. C. (2005): Indicators of Social Quality : Outcomes of the European Scientific Nework. European Journal of Social Quality. 5, 1-5. VAN DER MAESEN, L. J. G., WALKER, A. C. (2005): Indicators of Social Quality: Outcomes of the European Scientific Nerwork. European Journal of Social Quality. 5, 1-2, 16

10-15. RESEARCH-GROUP

INDICATORS,

PROFILES

AND

CRITERIA

OF

SOCIAL

QUALITY. PROPOSAL TO DG-X11 O THE EUROPEAN COMMISSION (2002) . Amsterdam: EFSQ, January 2002. See note 9, Part-B. Napísanie príspevku bolo podporené projektom VEGA 1/0216/14 „Transformácia systému sociálnych služieb pre seniorov v kontexte deinštitucionalizácie sociálnych služieb v pôsobnosti orgánov miestnej samosprávy“ a projektom COST IS 1102 a COST IS 1402. Kontaktné údaje: Doc. PhDr. Mária ANTALOVÁ, PhD. Katedra sociálneho rozvoja a práce Národohospodárska fakulta Ekonomická univerzita v Bratislave Dolnozemská cesta 1 852 19 Bratislava e-mail: [email protected]

17

ÚZKOSŤ A ÚZKOSTLIVOSŤ AKO PREDIKTORY SUBJEKTÍVNE HODNOTENEJ KVALITY ŽIVOTA ANXIETY STATE AND ANXIETY TRAIT AS PREDICTORS OF SUBJECTIVE ASSESSMENT OF QUALITY OF LIFE Peter Babinčák, Monika Kačmárová, Gabriela Mikulášková Abstrakt Koncept osobnostných vlastností (podľa modelu Big Five) patrí k dobre známym a prevereným z hľadiska predikcie subjektívne hodnotenej kvality života. Cieľom tohto výskumu bolo overiť prediktívnu silu úzkosti ako aktuálneho stavu a úzkostlivosti a ako osobnostnej premennej vzhľadom k jednotlivým oblastiam subjektívne hodnotenej kvality života. Výskumný súbor tvorilo 206 vysokoškolských študentov (184 žien a 22 mužov) so študijným zameraním na učiteľstvo a andragogiku vo veku 18 až 25 rokov (priemerný vek 20.3 roka; SD = 1.29). Na meranie subjektívne hodnotenej kvality života bol použitý dotazník SHKŽ (Džuka 2014) obsahujúci hodnotenie psychosociálnej, fyzickej, environmentálnej a kognitívnej oblasti kvality života (α od .77 do .83). Miera úzkosti a úzkostlivosti bola zisťovaná pomocou dotazníka STAI (Müllner, Ruisel, Farkaš 1980; α = .88/.89), osobnostné vlastnosti podľa modelu Big Five boli zisťované pomocou dotazníka NEO-FFI (Ruisel, Halama 2007; α od .61 do .84). Pri porovnaní extrémnych skupín (skupiny kreované na základe vysokého resp. nízkeho stenového skóre úzkosti/úzkostlivosti) osoby s nízkou mierou úzkosti ako aktuálneho stavu (n = 15) dosahovali vyššie skóre kvality života v psychosociálnej a kognitívnej oblasti v porovnaní s osobami s vysokou mierou úzkosti (n = 40). Osoby s nízkou mierou úzkostlivosti ako osobnostnej vlastnosti (n = 57) dosahovali významne vyššie skóre vo všetkých oblastiach kvality života v porovnaní s osobami s vysokou mierou úzkostlivosti (n = 44). Pomocou viacnásobnej hierarchickej regresnej analýzy sme zistili, že úzkostlivosť ako osobnostná vlastnosť vysvetlila 41% variability hodnôt psychosociálnej oblasti SHKŽ, 12% fyzickej oblasti SHKŽ a 19% kognitívnej oblasti SHKŽ. Vo všetkých testovaných modeloch okrem environmentálnej oblasti SHKŽ bola úzkostlivosť ako osobnostná vlastnosť silnejším prediktorom hodnôt kvality života ako ostatné osobnostné premenné. Úzkosť ako stav sa v regresných modeloch nepresadila. Závery: Na základe zaznamenaných výsledkov možno potvrdiť, že miera úzkostlivosti ako osobnostnej vlastnosti (ale nie miera úzkosti ako stavu) prispieva k variabilite hodnôt kvality života vo viacerých jej oblastiach a je premennou s potenciálom pre obohatenie poznania v oblasti predikcie subjektívne hodnotenej kvality života. Kľúčové slová: subjektívne hodnotená kvalita života, úzkosť, úzkostlivosť, osobnostné vlastnosti Abstract The concept of personality characteristics (according to the Big Five model) belongs among

18

the well known and examined concepts in terms of the prediction of subjective assessment of quality of life. The objective of this research was to test the predictive power of anxiety as a current state and anxiety as a personality variable with regard to individual areas of subjective assessment of quality of life. The research sample consisted of 206 university students (184 females and 22 males) studying pedagogy and adult education and aged 18-25 years (mean age 20.3 years; SD = 1.29). To measure the subjective evaluation of quality of life the Subjective Assessment of Quality of Life (SAQL) questionnaire (Džuka 2014) was used which contains the assessment of psychosocial, physical, environmental and cognitive domains of quality of life (α from .77 -.83). The rate of anxiety state and anxiety trait was assessed using the STAI questionnaire (Müllner, Ruisel, Farkaš 1980; α = .88/.89), personality traits understood in terms of the Big Five model were detected by means of the NEO-FFI questionnaire (Ruisel, Halama 2007; α from .61-.84). When comparing the extreme groups (groups composed on the basis of high or low sten scores of anxiety state/anxiety trait), persons with a low level of anxiety as the current state (n = 15) achieved higher quality of life scores in psychosocial and cognitive domains when compared with those with a high level of anxiety (n = 40). Persons with low levels of anxiety as a personality trait (n = 57) achieved significantly higher scores in all areas of quality of life when compared with those with high levels of anxiety (n = 44). Using multiple hierarchical regression analysis we found that anxiety as a personality trait explained 41% of variability of values in the field of psychosocial SAQL, 12% of physical domain of SAQL and 19% of cognitive domains of SAQL. In all models tested, except for the environmental domain of SAQL, anxiety as a personality trait was a stronger predictor of levels of quality of life than other personality variables. Anxiety as a state did not appear in the regression models. On the basis of the results it can be confirmed that the level of anxiety as a personality trait (but not the level of anxiety as a state) contributes to the variability of the values of quality of life in more domains, and represents a variable with a potential to enrich our knowledge in the field of prediction of subjective assessment of quality of life. Key words: subjective assessment of quality of life, anxiety state, anxiety trait, personality traits ÚVOD Aktuálne psychologické skúmanie postupne vytvára súlad v definícii pojmu kvalita života. Ako uvádza Babinčák (2014) zhoda je v multidimenzionalite konštruktu, v dôraze na perspektívu osoby pri jej hodnotení a v štrukturovaní na fyzickú, psychologickú a sociálnu rovinu, spravidla doplnenú spirituálnym a ekonomickým rozmerom. Táto štúdia vychádza z multidimenzionálneho

modelu

subjektívne

hodnotenej

kvality

života

(SHKŽ)

postulovaného Džukom, ktorý kvalitu života považuje za „multidimenzionálny konštrukt – subjektívne ohodnotenie významných oblastí života internej/osobnej a externej/neosobnej povahy na stupnici dobrý – zlý“ (Džuka 2013, s. 477). Kvalita života je v tejto definícii

19

chápaná ako akosť, nie ako spokojnosť, pohoda alebo šťastie. Kedže koncept kvality života je v literatúre dostatočne opísaný (Džuka 2013; Babinčák 2013), fokus záujmu sa presúva skôr k otázkam, čo predikuje hodnotenie kvality života. Napriek tomu, že kvalitu života považujeme za samostatný konštrukt, je možné predpokladať, že faktory, ktoré ovplyvňujú životnú spokojnosť, môžu vstupovať do hodnotenia kvality života. Na osobnosť ako faktor ovplyvňujúci hodnotenie životnej spokojnosti upozornili Blatný a Osecká (1994), ktorí uvádzajú, že osobnostné vlastnosti ovplyvňujú (okrem iného) spôsob, akým je emočný vzťah k sebe reprezentovaný. Extraverziu autori spájajú s tendenciou tvrdiť o sebe pozitívne hodnotiace výroky a neuroticizmus s ochotou súhlasiť s negatívnymi výrokmi o sebe. Tvrdenie autorov je podporené výskumami, ktoré konkrétne dokumentujú, že extraverti a emočne stabilné osoby sú spokojnejšie so svojim životom signifikantne viac než emočne labilné osoby a introverti (Diener a kol. 1992; DeNeve, Cooper 1998). Costa, McCrae (1980) uvádzajú, že okrem extraverzie a neuroticizmu subjektívnu pohodu ovplyvňujú aj ďalšie vlastnosti akými sú svedomitosť a prívetivosť. Okrem tradične overovaných vlastností z Big Five modelu sa pri hodnotení subjektívnej pohody ako významný prediktor potvrdilo sebahodnotenie. Zistilo sa, že sebevedomejšie osoby majú tendenciu vykazovať vyššiu mieru subjektívnej pohody (Emmons, Diener 1985; Blatný, Osecká 1998). Joshanloo a Afshari (2009) dokonca potvrdili sebahodnotenie ako silnejší prediktor životnej spokojnosti v porovnaní s ostatnými osobnostnými premennými. Výsledky autorov preukázali, že vplyv svedomitosti a prívetivosti na spokojnosť so životom bol úplne sprostredkovaný sebahodnotením, vplyv extraverzie a neuroticizmu bol sprostredkovaný iba čiastočne. Na základe potvrdenia prediktívnej sily osobnostných vlastností pri hodnotení životnej spokojnosti sa realizoval výskum kvality života za účelom ich overenia. Aktuálny výskum medzi významné prediktory subjektívne hodnotenej kvality života zaradzuje extraverziu, neurotizicmus (Babinčák, Krnáčová 2015, v tlači) a sebahodnotenie (Mikulášková, Babinčák 2015, v tlači; Babinčák, Pipasová Karolová 2014). Z výsledkov týchto výskumov vyplýva, že osoby, ktoré sú extravertovanejšie, sebavedomejšie a osobnostne stabilnejšie majú tendenciu hodnotiť svoju kvalitu života pozitívnejšie. Okrem osobnostných vlastností sa preukázala významná súvislosť medzi subjektívne hodnotenou kvalitou života a emocionálnym stavom jedinca. Konkrétne, preukázala sa súvislosť medzi prítomnosťou depresie a významným zhoršením kvality života takmer vo všetkých oblastiach (Mikulášková, Kačmárová 2014). Ako doposiaľ nedostatočne overený problém sa javí vzťah medzi emocionálnymi stavmi a náladami, ktoré človek zažíva a ich reflexiou v pociťovanej kvalite života. V tomto prípade myslíme predovšetkým na nepatologické emocionálne stavy charakteristické pre osobu bez 20

duševnej poruchy. Pre tento výskum sme si zvolili ako kľúčové premenné úzkosť (ako aktuálny stav) a úzkostlivosť ako osobnostnú vlastnosť (Müllner, Ruisel, Farkaš 1980). Vychádzame pritom zo Spielbergerovej koncepcie (Müllner, Ruisel, Farkaš 1980), ktorý uvádza, že vysoko úzkostliví ľudia majú tendenciu vnímať situácie alebo podmienky, ktoré potencionálne implikujú možnosť neúspechu alebo ohrozenia seba s väčšou intenzitou ako ich menej úzkostlivé protipóly. Predpokladáme, že táto pohotovosť k úzkosti alebo stav úzkosti môže mať významný vplyv na subjektívne hodnotenú kvalitu života, a to aj napriek tomu, že sa jedná o konštrukty odlišnej povahy (emocionálne reakcie vs. primárne kognitívne ohodnotenie podmienok života). 1 METÓDA Vzorka Výskumný súbor tvorilo 206 vysokoškolských študentov (184 žien a 22 mužov) so študijným zameraním na učiteľstvo a andragogiku vo veku 18 až 25 rokov (priemerný vek 20.3 roka; SD = 1.29) študujúcich na VŠ na východnom Slovensku. Pre účely výskumu bol zvolený príležitostný spôsob výberu respondentov. Nástroje Škála Subjektívne hodnotenej kvality života (SHKŽ; Džuka 2013) je 29-položkovou metodikou merajúcou kvalitu života ako „subjektívne ohodnotenie významných oblastí života internej/osobnej a externej/neosobnej povahy na stupnici dobrý – zlý“ (Džuka 2013, s. 477). Obsahuje subškály: psychosociálna oblasť, environmentálna oblasť, kognitívna oblasť a fyzická oblasť života. Doterajšie zistenia poukazujú na priaznivé hodnoty reliability a validity tejto metodiky (Džuka 2014). Osobnostný inventár NEO-FFI (Ruisel, Halama 2007) patrí k najpoužívanejším nástrojom na zisťovanie osobnostných vlastností podľa modelu Big Five v slovenskom jazyku. NEOFFI bol zostrojený na meranie 5 veľkých faktorov podľa 5-faktorovej teórie osobnosti. Ide o 60 položkový inventár, ktorý zachytáva osobnostné dimenzie: Neurotizmus, Extraverzia, Otvorenosť, Prívetivosť a Svedomitosť. Každá z dimenzií je reprezentovaná 12 položkami – výrokmi o sebe, pričom testovaný posudzuje mieru platnosti výroku pre seba na 5-bodovej škále. Miera úzkosti a úzkostlivosti bola zisťovaná pomocou dotazníka STAI (Müllner, Ruisel, Farkaš 1980). Dotazník vychádza zo Spielbergerovej koncepcie, ktorá rozlišuje úzkosť ako stav a úzkostlivosť ako vlastnosť osobnosti a uvádza možnosti merania rozdielov medzi nimi,

21

t.j.

medzi

dočasným,

prechodným

stavom

a

relatívne

stálou

predispozíciou.

Metóda pozostáva z dvoch 20-položkových škál, jedna zisťuje mieru úzkosti ako aktuálneho stavu a druhá meria úzkostlivosť ako vlastnosť osobnosti. Štatistické spracovanie údajov Overenie reliability použitých metodík bolo realizované prostredníctvom výpočtu koeficientu vnútornej konzistencie – Cronbachova α (tab.1). Pre rozdelenie respondentov do extrémnych skupín na základe hodnôt úzkosti a úzkostlivosti sme zvolili hranice podľa stenového skóre (na základe manuálu metodiky STAI). Osoby s nízkym skóre patrili do prvých troch stenov, osoby s vysokým skóre do 8. a vyššieho stenu hrubého skóre. Porovnanie extrémnych skupín bolo realizované t-testom pre nezávislé výbery resp. M-W U-testom v prípade nízkej početnosti v skupine. Hierarchickou lineárnou regresnou analýzou (metódou stepwise; Tabachnick, Fidell 2001) sme overovali prediktívnu silu úzkosti a úzkostlivosti pre kritérium jednotlivých subškál metodiky na subjektívne hodnotenie kvality života; ako ďalšie nezávislé premenné boli do testovaných modelov zaradené subškály osobnostných vlastností a rod. 2 VÝSLEDKY Tab. 1 Deskriptívne štatistiky pre použité premenné (N=206) Minimum Maximum Priemer Št. odch. Skewness

α

Vek

18

25

20.27

1.285

1.036

Úzkostlivosť

28

76

46.30

8.868

.332

.876

Úzkosť

26

73

44.07

8.916

.428

.888

SHKŽ_psychosociálna oblasť

19

40

31.74

3.926

-.466

.800

SHKŽ_fyzická oblasť

14

35

25.79

4.062

-.213

.825

SHKŽ_environmentálna oblasť

19

35

28.89

3.653

-.316

.770

SHKŽ_kognitívna oblasť

13

34

26.07

3.694

-.414

.776

Neuroticizmus

23

56

36.27

7.052

.320

.797

Extraverzia

20

58

42.09

6.886

-.431

.813

Otvorenosť

26

58

38.13

5.536

.614

.612

Prívetivosť

27

58

43.15

5.733

-.131

.694

Svedomitosť

17

58

42.60

6.953

-.264

.840

Poznámka: SHKŽ – Subjektívne hodnotené kvalita života

22

Porovnanie rozdielov medzi osobami s nízkou mierou úzkosti (skupina 1) a osobami s vysokou mierou úzkosti (skupina 2) pomocou t-testov potvrdilo, že osoby s nízkou mierou úzkosti ako momentálneho stavu dosahovali vyššie skóre kvality života v psychosociálnej a kognitívnej oblasti v porovnaní s osobami s vysokou mierou úzkosti (tab.2). Tab. 2 Rozdiely v subjektívne hodnotenej kvalite života medzi osobami s nízkou (N=15) a vysokou (N=40) mierou úzkosti Priemer HS kvality života SHKŽ

skupina 1

skupina 2

U

Sig.

Psychosociálna oblasť

35.73

28.85

41.0

.000

Fyzická oblasť

25.27

24.38

267.0

.531

Environmentálna oblasť

28.93

28.85

292.5

.887

Kognitívna oblasť

29.07

24.35

103.5

.000

Poznámka: HS – hrubé skóre; skupina 1 – osoby s nízkym skóre úzkosti; skupina 2 – osoby s vysokým skóre úzkosti Porovanie rozdielov medzi osobami s nízkou miera úzkostlivosti (skupina 1) a osobami s vysokou mierou úzkostlivosti (skupina 2) pomocou t-testov potvrdilo, že osoby s nízkou mierou úzkostlivosti ako osobnostnej vlastnosti dosahovali významne vyššie skóre vo všetkých oblastiach kvality života (psychosociálna, fyzická, environmentálna a kognitívna), v porovnaní s osobami s vysokou mierou úzkostlivosti (tab.3). Tab.3 Rozdiely v subjektívne hodnotenej kvalite života medzi osobami s nízkou (N=57) a vysokou (N=44) mierou úzkostlivosti Priemer HS kvality života SHKŽ

skupina 1

skupina 2

t

Sig.

Psychosociálna oblasť

34.81

28.16

10.804

.000

Fyzická oblasť

27.53

24.34

4.102

.000

Environmentálna oblasť

30.32

28.57

2.547

.012

Kognitívna oblasť

27.74

23.68

5.931

.000

Poznámka: HS – hrubé skóre; skupina 1 – osoby s nízkym skóre úzkostlivosti; skupina 2 – osoby s vysokým skóre úzkostlivosti

23

V prípade subjektívneho hodnotenia kvality života v psychosociálnej oblasti bolo viacnásobnou hierarchickou lineárnou regresiou pomocou metódy stepwise (Tabachnick, Fidell 2001) zistené, že z testovaných prediktorov boli signifikantné: rod, úzkostlivosť, extraverzia a prívetivosť. Najsilnejším prediktorom bola úzkostlivosť, ktorá vysvetlila až 41% variancie, extraverzia 10% variancie, rod 2% variancie a prívetivosť len 1% variancie. Čím boli osoby menej úzkostlivé (b = -.218) a čím boli viac extravertované (b = .193), tým hodnotili kvalitu života vo fyzickej oblasti pozitívnejšie. Pri hodnotení kvality života v kognitívnej oblasti bolo zistené, že z testovaných prediktorov sú signifikantné: úzkostlivosť, svedomitosť, prívetivosť, neuroticizmus, otvorenosť a extraverzia. Najvýznamnejším prediktorom bola úzkostlivosť, ktorá vysvetlila 18% variancie. Svedomitosť vysvetlila 9% a prívetivosť 6% variancie. Najslabšími prediktormi boli: neuroticizmus (2%), otvorenosť (2%) a extraverzia (1%). Čím boli osoby menej úzkostlivé (b = -.087) a čím boli svedomitejšie (b = .223), tým vyššie skórovali v kognitívnej oblasti. V prípade hodnotenia kvality života vo fyzickej oblasti bolo zistené, že z testovaných prediktorov boli signifikantné: rod, úzkostlivosť, extraverzia a svedomitosť. Najvýznamnejším prediktorom bola úzkostlivosť, ktorá vysvetlila 12% variancie. Extraverzia vysvetlila 9% variancie, svedomitosť 5% a rod len 1% variancie. Čím boli osoby menej úzkostlivé (b = -.074) a čím boli extravertovanejšie (b = .193), tým lepšie hodnotili fyzickú oblasť. V prípade hodnotenia kvality života v environmentálnej oblasti bolo zistené, že z testovaných prediktorov boli signifikantné iba prívetivosť (6%) a extraverzia (2% variancie). Čím boli osoby prívetivejšie (b = -.142) a čím boli extravertovanejšie (b = .082), tým lepšie hodnotili environmentálnu oblasť kvality života. Tab. 4 Regresné modely pre rod, úzkosť, úzkostlivosť a osobnostné premenné ako prediktory a subškály SHKŽ ako kritériá (akceptované modely; p < .05) Prediktor R R2change B T P Psychosociálna oblasť (Ftotal (4,201) = 62.382; p<.000) Rod

.165

.027**

1.782

2.940

.004

Úzkostlivosť

.664

.413***

-.218

-9.501

.000

Extraverzia

.738

.104***

.193

6.607

.000

Prívetivosť

.744

.010*

.070

2.072

.040

(Constant)

29.097

Kognitívna oblasť (Ftotal (6,199) = 22.506; p<.000) Úzkostlivosť

.435

.189*

-.087

-2.444

.015

Svedomitosť

.533

.095***

.223

6.974

.000

24

Prívetivosť

.588

.061***

-.196

-5.090

.000

Neuroticizmus

.607

.023*

-.096

-2.157

.032

Otvorenosť

.624

.020**

.098

2.663

.008

Extraverzia

.636

.015*

.074

2.268

.024

(Constant)

25.696

Fyzická oblasť (Ftotal (4,201) = 20.970; p<.000) Rod

.134

.018**

-2.363

-3.005

.003

Úzkostlivosť

.377

.124*

-.074

-2.430

.016

Extraverzia

.488

.096***

.193

5.083

.000

Svedomitosť

.543

.056***

.145

4.008

.000

(Constant)

17.014

Environmentálna oblasť (Ftotal (2,203) = 9.522; p<.000) Prívetivosť

.250

.063*

.142

3.260

.001

Extraverzia

.293

.023***

.082

2.262

.025

(Constant)

19.330

Poznámka: *** znamená p<.001; ** znamená p<.01; * znamená p<.05;

3. DISKUSIA Cieľom výskumu bolo overiť prediktívnu silu úzkosti ako aktuálneho stavu a úzkostlivosti ako osobnostnej premennej vzhľadom k jednotlivým oblastiam subjektívne hodnotenej kvality života. Výsledky poukazujú na to, že úzkosť súvisí s hodnotením kvality života. Prítomnosť

úzkosti

ako

momentálneho

stavu

negatívne

ovplyvňuje

hodnotenie

psychosociálnej a kognitívnej oblasti, avšak nemá vplyv na fyzickú a environmentálnu oblasť. Tieto zistenia sú v súlade s výskumom depresívnych osôb, v ktorom sa práve kognitívna oblasť kvality života ukázala najsenzitívnejšou na pretrvávajúci úzkostno-depresívny emocionálny stav (Mikulášková, Kačmárová 2014). Tieto výsledky zároveň potvrdzujú výskum Moreira a kol. (2015), ktorí uvádzajú vplyv úzkosti na všetky merané oblasti kvality života. Avšak, pokiaľ je aktuálna úzkosť hodnotená spolu s osobnostnými vlastnosťami, jej prediktívna sila je nevýznamná. Na základe výsledkov usudzujeme, že úzkostlivosť ako osobnostná vlastnosť je silnejším prediktorom ako momentálny stav úzkosti. Konkrétne, porovnania osôb s nízkou a vysokou mierou úzkostlivosti preukazujú, že úzkostlivosť ako osobnostná črta ovplyvňuje takmer všetky hodnotené oblasti kvality života (okrem environmentálnej oblasti) a dokonca ukazuje sa byť silnejším prediktorom ako iné testované 25

prediktory. Prediktívna sila úzkostlivosti sa prejavila najmä v psychosociálnej oblasti, kde vysvetlila až 41% variability, 19% v kognitívnej oblasti a 12% vo fyzickej oblasti meranými pomocou dotazníka SHKŽ. Tieto výsledky dopĺňajú zároveň poznatky o dôsledkoch úzkostlivosti človeka na jeho hodnotenie rôznych oblastí života. Tradičnú Spielbergerovu koncepciu predpokladajúcu, že vysoko úzkostliví ľudi majú tendenciu vnímať situácie, ktoré potencionálne implikujú možnosť neúspechu s väčšou intenzitou ako ich menej úzkostlivé protipóly, môžeme doplniť o úvahu, že miera úzkostlivosti má dopad aj na hodnotenie takých oblastí života, ktoré hrozbu či neúspech apriori neimplikujú. Potvrdenie prediktívnej sily ďalších osobnostných vlastností, akými sú extraverzia a neuroticizmus, korešponduje s výsledkami iných realizovaných výskumov. Konkrétne sme potvrdili výskumy, ktoré uvádzajú, že extraverti a emočne stabilné osobnosti hodnotia kvalitu svojho života pozitívnejšie (Babinčák, Krnáčová 2015, v tlači; Mikulášková, Babinčák, 2015, v tlači). Výsledky nášho výskumu zároveň dokumentujú, že osobnostné vlastnosti ako prediktory majú odlišnú silu podľa oblasti hodnotenej kvality života. Konkrétne, environmentálna oblasť je najmenej predikovaná osobnostnými vlastnosťami, ukazuje sa, že tradičné prediktory ako extraverzia a neuroticizmus alebo úzkostlivosť ju neovplyvňujú, namiesto nich zohrávajú významnejšiu úlohu prívetivosť a svedomitosť. Vo vzťahu k osobnostným vlastnostiam sa najviac senzitívnou ukazuje byť psychosociálna oblasť. Tento výskum načrtol ďalšie úvahy o význame stavu úzkosti a úzkostlivosti pri hodnotení kvality života, avšak vzhľadom na doteraz v literatúre nepreskúmané súvislosti je potrebné ich ďalej overovať. Prínos výskumu vnímame nielen v overovaní teoretických predpokladov, ale aj v oblasti aplikovanej psychológie. Využitie poznatkov je možné v oblasti psychoterapie a poradenskej psychológie, kde vnímame dôležitosť individuálnej práce s úzkosťou a úzkostlivosťou jednotlivcov, pretože dosah oboch premenných na kvalitu života človeka je značný. ZÁVER Prínos tejto štúdie vnímame v overení ďalších prediktorov subjektívnej hodnotenej kvality života. Predpoklad, že aktuálna úzkosť a úzkostlivosť ako osobnostná vlastnosť majú tendenciu ovlyvňovať subjektívne hodnotenú kvalitu života sa potvrdil, pričom úzkostlivosť a úzkosť ovplyvňujú hodnotenie diferencovane. Konštatujeme, že stav úzkosti síce vplýva na niektoré hodnotené oblasti kvality života, ale jeho prediktívna sila sa nepreukazuje v porovnaní so stabilnými osobnostnými vlastnosťami. Považujeme za zaujímavé, že úzkostlivosť sa ukazuje významnejším prediktorom dokonca oproti tradične potvrdeným

26

prediktorom ako je extraverzia alebo neuroticizmus. Obmedzením výskumu bola vzorka vysokoškolákov a príležitostný spôsob výberu osôb do vzorky.

Literatúra: BABINČÁK, P., PIPASOVÁ KAROLOVÁ, V. (2014): Osobnostné vlastnosti ako prediktory subjektívne vnímaného šťastia. Sociální procesy a osobnost 2013 [elektronický zdroj]: sborník příspěvků (s.14-19). Brno: Psychologický ústav AV ČR. BABINČÁK, P., KRNÁČOVÁ, Z. (2015, v tlači): Prediktory subjektívne hodnotenej kvality života: sebahodnotenie, neuroticizmus a extraverzia. Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie Sociálne procesy a osobnosť 2014. BLATNÝ, M., OSECKÁ, L. (1994): Rosenbergova škála sebehodnocení: struktura globálního vztahu k sobě. Československá psychologie, 38, 6, 481-488 BLATNÝ, M., OSECKÁ, L. (1998): Zdroje sebehodnocení a životní spokojenosti: osobnost a strategie zvládaní. Československá psychologie, 42, 5, 385-394. COSTA, P. T., McCRAE, R. R. (1980): Influence of Extraversion and Neuroticism on Subjective Well-being: Happy and Unhappy People. Journal of Personality and Social Psychology, 38, 4, 668-678. ČERMÁK, I., HŘEBÍČKOVÁ, M. (1996): Vnítřní konzistence české verze dotazníku NEOFFI. Československá psychologie, 40, 3, 208-216. DeNEVE, K., COOPER, H. (1998): The Happy Personality: A Meta – Analysis of 137 Personality Traits and Subjective Well-being. Psychological Bulletin, 124, 2, 197-229. DIENER, E., SANDVIK, E., PAVOT, W., FUJITA, F. (1992): Extraversion and Subjective Well-being in U.S. National Probability Sample. Journal of Research in Personality, 26, 3, 205-215. DŽUKA, J. (2013): Multidimenzionálny model subjektívne hodnotenej kvality života – výsledky predvýskumu. Československá psychologie, 57, 5, 474-487. DŽUKA, J. (2014): Subjektívne hodntená kvality života – validita a reliabilita merania. FF PU: Prešov. EMMONS, R. A., DIENER, E. (1985): Personality correlates of subjective well-being. Personality and Social Psychology Bulletin, 11, 1, 89-97. JOSHANLOO, M., AFSHARI, S. (2009): Big Five Personality Traits and Self – Esteem as Predictors of Life Satisfaction in Iranian Muslim University Students. Journal of Happiness Studies, 12, 1, 105-113.

27

MIKULÁŠKOVÁ, G., KAČMÁROVÁ, M. (2014): Subjektívne hodnotená kvalita života depresívnych pacientov. Človek a spoločnosť, 17, 4, 36-45. MIKULÁŠKOVÁ G., BABINČÁK, P. (2015, v tlači): Self-esteem, Extraversion, Neuroticism and Health State as Predictors of Quality of Life. Human Affairs. MOREIRA, J. M., BOUISSOU, C. M., SOARES, M., TEIXEIRA, A. L., SILVA, A. C., KUMMER, A. M. (2015): Anxiety, Depression, Resilience and Quality of Life in Children and Adolescents with Pre-dialysis Chronic Kidney Disease. Springer: Pediatr Nephrol. MÜLLNER, J., RUISEL, I., FARKAŠ, G. (1980). Príručka pre administráciu, interpretáciu a vyhodnocovanie dotazníka na meranie úzkosti a úzkostlivosti. Bratislava: Psychodiagnostické a didaktické testy. TABACHNICK, B. G., FIDELL, L. S. (2001). Using Multivariate Analysis. Boston: Allyn and Bacon. Kontaktné údaje: Doc. Mgr. Peter BABINČÁK, PhD. Inštitút psychológie FF PU v Prešove, Ul. 17. Novembra 1, 08001 Prešov [email protected]

28

GEOGRAFICKÝ ROZMĚR ŠTĚSTÍ. PŘÍPADOVÁ STUDIE JABLONEC NAD NISOU THE GEOGRAPHIC DIMENSION OF HAPPINESS. CASE STUDY JABLONEC NAD NISOU Tereza Hotová Abstrakt: Příspěvek se zaměřuje na prvotní průzkum štěstí z hlediska geografie v Česku a jeho porovnání se stavem ve světě. Úvod je věnován zakladateli vědy o štěstí Ruutu Veenhovenovi, jeho World database of happiness (světová databáze štěstí) a jednotlivým indikátorům, které sám zavádí. V další části je popsáno, jakým způsobem pracuje se štěstím OSN a jak řadí jednotlivé státy podle dosažení pocitů štěstí. Závěr je věnován situaci v Jablonci nad Nisou, kde proběhl průzkum týkající se spokojenosti se životem obyvatel města. Klíčové slova: kvalita života, štěstí, Jablonec nad Nisou Abstract: This paper focuses on an initial research on happiness from the point of view of geography in the Czech Republic and its comparison with the situation in the world. The introduction is devote to the founder of the science of happiness Ruut Veenhoven, a World Database of Happiness invented by him and individual indicators he introduced. The next section describes how the UN works with happiness and ranks individual states according to achieving feelings of happiness The conclusion is devoted to the situation in the Czech Republic, specifically to Jablonec nad Nisou, where the survey of inhabitants´ satisfaction with life was conducted. Klíčové slova: quality of life, happiness, Jablonec nad Nisou

ÚVOD V dnešní době plné blahobytu a dostatku se lidé již příliš nezabývají existenciálními otázkami, jejich pozornost se přesouvá k subjektivnímu pojetí spokojenosti a životního štěstí. Ve světě získávají na popularitě nové vědy, zabývající se podmínkami a ukazateli blahobytu, tyto vědy jsou z oborů psychologie, ekonomie, lékařství a další obory se připojují. Proto je podle mého názoru významné prozkoumat z hlediska geografie, jaké okolnosti ho ovlivňují. Značné neshody panují v pokusech o definici pojmu, přičemž také záleží na oboru, z něhož se ho jednotliví badatelé pokoušejí uchopit. Štěstí je psychologický fenomén, jehož se užívá v běžné řeči již odedávna. Je tedy nutné ukotvit pojem nejdříve v jeho domovské disciplíně a teprve poté se zabývat propojením s geografií. Vzhledem k tomu, že štěstí ještě podle mně

29

dostupných informací nebylo v Česku z geografického hlediska zkoumáno, jedná se o jeden z prvních pokusů o obohacení geografie o tento koncept. V této práci je zkoumáno rozložení štěstí ve světě, jež je zkoumáno prostřednictvím hodnocení vlastního života na určité škále. Světové průzkumy provádí prestižní agentury zaštítěné OSN nebo holandský sociální psycholog Ruut Veenhoven. Koncepční zjištění jsou v práci aplikovány na příklady města Jablonce nad Nisou, na to jak jsou jeho obyvatelé šťastní. 1 KONCEPTUALIZACE ŠTĚSTÍ Štěstí je osobní pocit, jímž se zabývá především psychologie. Jako u většiny myšlenkových konceptů neexistuje všeobecně přijímaná definice, od níž by bylo možné se odrazit při jeho zkoumání. Proto je v současné době výzkum štěstí obklopen velkým množstvím seriózních i neseriózních prací, mezi nimiž je nutné odlišovat. Zde je předkládána definice, s níž přichází holandský sociální psycholog Ruut Veenhoven, jehož výzkumy jsou zmiňovány níže. Veenhoven (1993, s. 17) uvádí odlišnou definici, podle něj „celkové štěstí vyjadřuje, do jaké míry jednotlivci posuzují svou kvalitu života úhrnně jako příznivou“ (favorably). Autor dále jednotlivá slova z vymezení vysvětluje. Klíčové slovo je podle něj jednotlivec, jelikož je často uváděno sousloví šťastný národ, což je podle autora chybné – přesnější je použít termín většina obyvatel tohoto národa je šťastná. Posuzovat své štěstí jsou schopni jen jedinci těšící se plnému vědomí, proto nemůžeme zjišťovat životní spokojenost u dětí, zvířat nebo mentálně postižených lidí. Poslední slovo z definice „příznivě“ vybral autor, protože nezahrnuje pouze emoční zkušenosti, což by například vyjadřoval výraz „příjemně“ (pleasurably). Koncept štěstí je možné kvalitativně odlišit na hédonické (potěšení) a eudaimonické (požitek) štěstí, přičemž prvního zmíněného se jednodušeji dosahuje, ale jeho trvání je kratší, naproti tomu eudaimonické štěstí je pociťováno po nějaké bohulibé činnosti jeho dosahování trvá delší dobu a pocity jsou také trvalejší. (Seligman, 2003) Názory autorů na faktory ovlivňující štěstí se částečně liší, shodně je zmiňována jako nejvlivnější existence sociálního zázemí, manželství, práce a osobnost jedince. Méně vlivné jsou víra v něco, co nás přesahuje, vzdělání a finance (vliv financí se snižuje s množstvím, tzn. čím více peněz jedinec má, tím menší mají vliv na jeho spokojenost) (Layard, 2006, Seligman, 2003). Sporný je vliv zdraví, které někteří autoři považují za vlivný (Layard, 2006), jiní naopak přisuzují větší důraz tomu, jak na svůj zdravotní stav jedinec nahlíží (Seligman, 2003). 30

Obyvatelé vyspělých zemí západu mají podle objektivních statistik nejvyšší životní úroveň, svobodu, bohatství k uspokojování materiálních potřeb, a přesto nejsou tak spokojeni, jak bychom mohli předpokládat (Layard, 2006). Vysvětlení této skutečnosti je několik. Jedno z nich je, že lidé mají potřebu se neustále srovnávat se svým okolím. Pokud tedy životní úroveň konstantně roste v celé zemi, při srovnání mezi jednotlivými obyvateli k nárůstu prakticky nedošlo. Dalším vysvětlením je lidská schopnost habituace tedy přivykání, jedinec je tedy schopen si zvyknout jak na negativní události v životě, tak i na ty pozitivní (Gilbert, 2007). Tento mechanismus člověku umožní překonat těžké ztráty, ale také způsobí, že se jedinec nedokáže věčně radovat z vítězství na mistrovství světa nebo zisku doktorského titulu. Je tedy nevyhnutelné, že všechno štěstí i neštěstí jednou pomine. Štěstí je tedy psychologický fenomén, který je možné obtížně uchopit, ale je velmi zajímavé zkoumat všechny jeho atributy, vlivy, příčiny a následky. Následující kapitola je věnována možnostem měření štěstí u osob prostřednictvím různých typů dotazníků, měření funkcí mozku, dělení dne do jednotlivých etap a jejich hodnocení a hodnocení života jako celku na škále od 0 do 10. 2

MĚŘENÍ ŠTĚSTÍ

2. 1 Měření štěstí ve světě Hodnocení jednotlivých zemí na základě míry štěstí má nejdelší tradici v Evropských zemích, především pak v Nizozemsku, kde tuto tradici zakládá profesor Ruut Veenhoven. V současnosti se však tento trend rozšiřuje do celého světa a na téměř všechny kontinenty. Pro hodnocení lidských pocitů jsou důležité nejen absolutní charakteristiky uvnitř států, ale také srovnání s ostatními zeměmi. Pro porovnání je určující využití totožné databáze World Database of Happiness (WDH), aby byla data srovnatelná. Ve WDH se nachází průzkumy od roku 1946 do současnosti ze sto šedesáti zemí světa. (Tov, 2013) World Database of Happiness Ruut Veenhoven, holandský sociolog a sociální psycholog, zavádí na univerzitě v Rotterdamu vědecké studium štěstí jako samostatné odvětví sociální psychologie. V rámci tohoto studia se Veenhoven zabývá průzkumem takřka celého světa a zakládá Světovou databázi štěstí (World Database of Happiness - WDH). Veenhoven se věnuje hodnocení jednotlivých států na základě jejich úrovně úhrnného štěstí. Ve své publikaci (1993) blíže vysvětluje, s jakým konceptem štěstí ve svých výzkumech pracuje. Podle něj se nejedná o duševní zdraví, přizpůsobení se ani o uspokojivý život, pokouší se o jakési objektivní zhodnocení skutečnosti. V roce 1984 vydává Veenhoven první publikaci zabývající se štěstím s názvem Conditions of

31

Happiness, která se dočkala ještě obnoveného vydání a už mezi lety 1994 a 1998 vzniká internetová stránka Světové databáze, do níž jsou postupně přidávána data za národy, jednotlivá srovnání a vývoj a další dodatečné informace. Na obrázku 1 je znázorněna průměrná hodnota spokojenosti obyvatel jednotlivých zemí světa prostřednictvím kartogramu. Čím intenzivnější zelená reprezentuje daný stát, tím vyšší je hodnocení spokojenosti se životem. Data využitá v této mapě jsou z období 2000-2009 ze 149 států, přičemž země, za které nejsou data dostupná, jsou znázorněny bíle. Ve světové databázi štěstí nejsou shromažďována data pouze ze subjektivního hodnocení života jedince na výše zmíněné škále. Jednotlivé státy jsou komparovány také na základě množství šťastných let v životě obyvatele (Happy Life Years), jak moc se liší radost obyvatel mezi sebou (Inequality of Happiness) a jak dobře kombinují úroveň a rozdíly ve štěstí (Inequality-adjusted Happiness). (Veenhoven, 2015) Obr.1 Průměrná hodnota štěstí obyvatel ve 149 zemích

Zdroj: Veenhoven (2009a) Happy Life Years autorem shodně nazýváno jako Happy Life Expectancy je koncept kombinující naději na dožití v jednotlivých státech (Central Intelligence Agency Factbook, 2015) a data z průzkumů subjektivního hodnocení vlastního života. Délka života je vynásobena průměrným štěstím na škále od nuly do jedné a výsledkem je množství let, které prožije průměrný občan státu v určitém čase šťastně (Veenhoven, 1996). Inequality of Happiness tedy nerovnosti v pocitech štěstí se nevěnují rozdíly mezi státy, ale naopak rozdíly v odpovědích na výzkumnou otázku uvnitř státu mezi jednotlivými

32

obyvateli. Tato nerovnost se měří na základě odhadované a pozorované směrodatné odchylky hodnocení spokojenosti se životem. Směrodatná odchylka je vyjádřena hypotetickou vzdáleností od průměrného hodnocení štěstí, tedy pokud jeden člověk zvolí v odpovědi číslo pět a druhý deset, průměr bude stejný i v případě, že jeden zvolí sedm a druhý osm, odchylka však bude u prvního případu vyšší. Inequality-adjusted Happiness (IAH) se vypočítá jako lineární kombinace průměrného pocitu štěstí v určité zemi a směrodatné odchylky a je vyjádřena na stupnici od nuly do sta, kde sto představuje, že každý obyvatel této země je naprosto šťastný, analogicky nula vyjadřuje, že jsou všichni nešťastní. Základem je průměrná hodnota štěstí v určité oblasti. Tento ukazatel má ale i nevýhody. Například podle hodnoty IAH především ve střední poloze (hodnota 50) nelze rozlišit, jestli je v zemi vysoká průměrná hodnota štěstí a nízká nerovnost nebo nízká průměrná hodnota a vysoká nerovnost. The World Happiness Report Konceptem štěstí v jednotlivých státech se od roku 2011 zabývá i Organizace spojených národů a v letošním roce již po třetí vydává The World Happiness Report (Helliwell et al., 2015). Podstatou těchto měření je na základě jednotlivých ukazatelů porovnat měřitelné štěstí v 158 státech světa. Zmiňovanou zprávu vypracovala organizace SDSN (Sustainable Development Solution Network) se sídlem v Paříži a New Yorku. Obr. 2 Prostorová diferenciace štěstí

Zdroj: Helliwell et al. (2015)

33

Obrázek 2 zobrazuje mapu geografické distribuce spokojenosti se životem uváděnou respondenty na stupnici od 0 do 10. Nejvyšší průměrné skóre je na mapě vyobrazeno tmavě zelenou barvou, naopak nejnižší skóre temně červenou. Tmavě zelená barva zahrnuje státy, v nichž byla spokojenost se životem hodnocena v průměru mezi 7 a 7,6 body, což vyjadřuje více než dvojnásobek nejnižšího skóre 2,8 až 3,9. Jednotlivé státy byly dále hodnoceny na základě šesti indikátorů: „(1) hrubý domácí produkt přepočítaný podle parity kupní síly, (2) záchytná sociální síť (odpověď na otázku: Máte v případě potíží rodinu nebo přátele, na které se můžete obrátit? s odpověďmi ano nebo ne), (3) očekávaná průměrná délka života (zpracovaná data z databáze WHO), (4) Svoboda dělat životní rozhodnutí (odpovědi ano nebo ne), (5) Vnímání korupce (odpověď na otázku: Je korupce rozšířena v podnikatelské sféře?), (6) Štědrost (odpověď na otázku: Přispěli jste minulý měsíc na charitu?)“(Helliwell et al., 2015, s. 23). Záchytná sociální síť, štědrost a svoboda činit životní rozhodnutí a absence korupce jsou zodpovědné za 55 % rozdílů mezi jednotlivými státy. Tab. 1 Pořadí zemí podle dosaženého štěstí jejích obyvatel Pořadí Země

Hodnocení

1.

Švýcarsko

7,59

2.

Island

7,56

3.

Dánsko

7,53

4.

Norsko

7,52

5.

Kanada

7,43

6.

Finsko

7,41

7.

Holandsko

7,38

8.

Švédsko

7,36

9.

Nový Zéland

7,29

10.

Austrálie

7,28

31.

Česká republika

6,51

149.

Čad

3,67

150.

Guinea

3,66

151.

Pobř. slonoviny

3,66

152.

Burkina Faso

3,59

34

153.

Afghánistán

3,58

154.

Rwanda

3,47

155.

Benin

3,34

156.

Sýrie

3,01

157.

Burundi

2,91

158.

Togo

2,84

Zdroj: přepracováno podle Helliwell et al. (2015) Podle citované zprávy se většina států v horní ani spodní desítce za dva roky příliš nezměnila, data dostupná z delšího časového období jsou dostupná pouze pro 125 států. Níže je zpráva o změně dosažení štěstí obyvatel jednotlivých států mezi lety 2005/2007 a 2012/2014. Za zkoumané období došlo u 53 států ke zvýšení hodnocení vlastního života, u 47 ke snížení a u 26 k žádné změně. U deseti nejúspěšnějších zemí, jichž je pět z oblasti Latinské Ameriky a tři ze Subsaharské Afriky, došlo k navýšení nejméně o 0,77 bodů. Toto navýšení odpovídá například zdvojnásobení příjmu domácnosti. U deseti zemí s nejvyšším zhoršením, z nichž jsou čtyři ze subsaharské Afriky, tři ze západní Evropy a také tři ze severní Afriky a Blízkého východu, došlo ke snížení nejméně o 0,63 bodů. Západoevropské země, konkrétně Řecko, Španělsko a Itálie, se na této straně žebříčku vyskytují z důvodu silného zasažení finanční recesí z roku 2008, severoafrické a blízkovýchodní země zase z důvodu sociálních a politických nepokojů. Výskyt subsaharských republik na obou pólech značí vysokou nestálost těchto zemí. Vliv ekonomické recese (nebo jiné sociální či politické krize) na měřitelné štěstí není zcela jednoznačný. Je zřejmé, že v jihoevropských zemích negativně ovlivňuje štěstí, naopak na Islandu, který byl podobně silně zasažen, došlo ke zvýšení hodnocení štěstí krizi navzdory. Identické případy byly zaznamenány i po tsunami v Indickém oceánu nebo zemětřesení ve Fukušimě. Jaký vliv bude mít daná situace na hodnocení vlastního života obyvatel, závisí na rozvinutosti sociálních struktur a odolnosti společnosti, čím vyšší tím lépe. (Helliwell et al., 2015) 2. 2 Měření štěstí v ČR Český statistický úřad, jako přední instituce shromažďující statistická data obyvatel země, provedla v roce 2013 výzkum pojmenovaný „Životní pohoda českých obyvatel“, ve kterém se autoři zabývali spokojeností se životem Čechů. I některé z dalších poskytovaných dat je

35

možné pro tento účel využít. Jedná se hlavně o sledování životní úrovně obyvatel prostřednictvím příjmů domácnosti nebo zdravotního stavu. (Košata, 2014). Průzkum životní pohody byl jednorázovou akcí Českého statistického úřadu (CZSO), který se od té doby zatím neopakoval. Metodický postup je naprosto totožný s jinými výzkumy tohoto typu, je tedy možné srovnávat jednotlivé výstupy. Výsledky CZSO jsou o desetiny bodů vyšší než výsledky průzkumu Veenhovena zmíněném níže, tedy průměrná spokojenost obyvatel ČR hodnocená na škále od nuly do deseti je 6,95 (ženy o něco výše než muži). Zajímavější je porovnání osob, které volily čísla nejvyšší a nejnižší, kde je značná propast. Hodnocení svého života nulou zvolilo méně než jedno procento Čechů, naproti tomu desítku si vybralo více než osm procent obyvatel, tedy je zřejmé, že převládá „dobrá nálada“. Nejčastější volbou byla osmička, kterou dále v textu vysvětluje Hamplová jako nutkání Čechů vyhnout se krajnímu hodnocení. (Šustová, 2014) Na obrázku 3 je vyobrazena míra spokojenosti se životem obyvatel jednotlivých krajů ČR. Obr. 3 Spokojenost se životem v krajích ČR

Zdroj: Šustová (2014) Čím sytější je červená barva, tím vyšší je subjektivní spokojenost, tedy nejvyšší hodnocení je zřejmé v Praze, Královéhradeckém a Plzeňském kraji, naopak nejnižší v Ústeckém, Pardubickém a Olomouckém. V Libereckém kraji, jehož součástí je dále zkoumaný Jablonec nad Nisou, se hodnocení pohybuje v průměru okolo sedmi bodů. (Šustová, 2014)

36

Podle Hamplové (2015) se Češi cítí šťastní, pokud okolo sebe mají přátele, rodinu, k dispozici dostatek volného času a stabilní zaměstnání. Naopak nejvyšší narušitel životní pohody je nezaměstnanost. Ke štěstí ve velké míře přispívá manželství, které prodlužuje život oběma partnerům, zlepšuje celkově zdraví a předchází různým typům závislostí. Co se týče vlivu rodičovství na štěstí, jsou výsledky průzkumů různé, převládá názor, že je pro ženy příchod potomka provázen zvýšením pocitů štěstí, ale pouze pokud žijí v úplné rodině. Urbánní štěstí Při měření kvality urbánního života se tato práce zaměřuje na jinou interpretaci dotazníkového průzkumu vzniklého pro potřeby autorčiny bakalářské práce a částečně i na další zdroje (Hotová 2013, Vokurková 2013). Předkládané výsledky průzkumů jsou orientované na výzkum kvality života v Liberci a Jablonci nad Nisou. Jak je již zmíněno výše, tato sumarizace výsledků vychází z předpokladu inspirovaného Veenhovenem; jedinci, kteří deklarují svou kvalitu života na škále 0-10 čísly osm, devět nebo deset, jsou hodnoceni jako šťastní. Kvalita urbánního života Kvalita života je často se objevující pojem jak ve vědecké obci, tak i mezi laickou veřejností.

V současné době se vyskytuje nadměrný zájem o měření kvality života

v jednotlivých obcích, regionech i státech, jež je možné zdůvodnit snahou o zjištění rozdílů mezi zkoumanými oblastmi a jejich případné vyrovnání nebo napravení. Kvalita života je interdisciplinární koncept, který je zkoumán na pozadí různých vědeckých oborů. Pokud kvalitu života definujeme jako subjektivní hodnocení vlastního života v prostorově diferencovaném prostředí, je možné kvalitu urbánního života vymezit jako subjektivní hodnocení vlastního života v prostorově diferencovaném městském prostředí (Murgaš, 2014). 3 PŘÍPADOVÁ STUDIE: JABLONEC NAD NISOU Dotazníkové šetření provedené v Jablonci nad Nisou v roce 2014 bylo zaměřeno na pohodu. Ta byla respondenty vyjadřována číselně v rozmezí 0 až 10, kde nula představovala největší mizérii a depresi, naopak desítka znamenala pocit štěstí. Tento průzkum byl proveden na vzorku 467 respondentů ve složení 238 žen a 229 mužů. Věk žen se pohyboval v rozmezí od osmnácti do devětaosmdesáti let, u mužů se jednalo o věkové rozpětí osmnáct až osmdesát pět let. Tento dotazník se dále zaměřoval na upřesňující charakteristiky jednotlivých respondentů, jako je věk, zaměstnání a vzdělání. Z hlediska vzdělanostní struktury se průzkumu zúčastnilo

37

nejvíce (téměř polovina) respondentů s ukončeným středoškolským vzděláním naopak nejméně jich bylo se základním vzděláním. Zastoupení ukončeného základního vzdělání podle pohlaví je o polovinu výraznější u mužů. Věková struktura dotazovaných byla rozdělena pro přehlednost do pěti skupin, tj. 18–26, 27–35, 36–50, 51–65 a 66 a více let. Celkově nejpočetnější skupinou byla ve věku od 36 do 50 let. U mužů byla nejpočetnější stejná skupina, avšak u žen byly výrazněji vyrovnanější počty respondentů u posledních tří skupin. Naopak nejméně respondentů bylo dotazováno ve Tab. 2 Vzdělanostní struktura respondentů v % Vzdělání

Celkem

Muži Ženy

Základní

6,6

8,7

4,2

Učňovské

23,6

33,2

32,0

Středošk. s matur.

46,5

44,1

48,7

Vysokoškolské

13,7

12,7

15,1

Bez odpovědi

0,6

1,3

0,0

Věková struktura dotazovaných byla rozdělena pro přehlednost do pěti skupin, tj. 18–26, 27–35, 36–50, 51–65 a 66 a více let. Celkově nejpočetnější skupinou byla ve věku od 36 do 50 let. U mužů byla nejpočetnější stejná skupina, avšak u žen byly výrazněji vyrovnanější počty respondentů u posledních tří skupin. Naopak nejméně respondentů bylo dotazováno ve věku 27 až 35 let a to jak celkově, tak u mužů i u žen. Tab. 3 Věková struktura respondentů v % Věková struktura Celkem Muži Ženy 18–26 let

15,9

16,4

15,5

27–35 let

13,4

13,8

13,0

36–50 let

26,0

28,5

23,5

51–65 let

22,8

21,5

24,0

66 a více let

21,9

19,8

24,0

Zaměstnanecká struktura dotazovaných je následující; nejvíce zastoupená je skupina zaměstnaných, která v celkovém počtu zastupuje přesně polovinu a mužů je o něco výraznější

38

než u žen. Naopak nejméně časté byla mateřská dovolená, která se v odpovědích mužů nevyskytovala vůbec. Tab. 4 Zaměstnanecká struktura respondentů v % Zaměstnání

Celkem Muži Ženy

Zaměstnaný

50,0

55,0

45,4

Nezaměstnaný

8,0

7,2

8,4

V důchodu (starobní nebo invalidní)

29,4

26,8

31,9

Student

9,4

11,0

8,0

Mateřská dovolená

3,2

0,0

6,3

Pouze necelá čtyři procenta (tedy absolutně 9) žen hodnotí svůj slovy „jsem nešťastná“, méně než polovina považuje svůj život za ani šťastný ani nešťastný a více než polovina, tedy v absolutních hodnotách 126 respondentek označuje svou kvalitu života slovy „jsem šťastná“. U mužů jsou výsledky velmi podobné, možná částečně přesvědčivější. Zanedbatelné množství mužů deklaruje svou kvalitu života jako neštěstí, necelá polovina jako střed a v absolutních hodnotách 130 mužů považuje svůj život za šťastný. Průměrné hodnocení spokojenosti se životem obyvatel Jablonce nad Nisou je 7,4, u žen je číslo nižší tedy 7,31, muži výsledek vyvažují svým průměrným hodnocením 7,5. Tab. 5 Pocity štěstí podle pohlaví v % Pocit štěstí

Ženy Muži

„Jsem šťastný/á.“

53

57

Střed

43

42

„Jsem nešťastný/á.“

4

1

Při hodnocení pocitů štěstí u osob členěných podle vzdělání má nejvyšší procento šťastných vysokoškolsky vzdělané obyvatelstvo (asi 73%), dále středoškolsky (asi 60%), učňovské vzdělání (asi 48) a jako poslední základní vzdělání, jež představuje pouze asi 27 % šťastných jedinců. Vysokoškolsky vzdělaní muži jsou šťastnější než ženy. Naopak neštěstí se vyskytuje nejčastěji u obyvatel s nejnižším vzděláním (především u žen) a vůbec se nevyskytuje u vysokoškoláků.

39

Tab. 6 Pocity štěstí podle vzdělání v % Pocit štěstí

Základní Učňovské Středoškolské Vysokoškolské

„Jsem šťastný.“

25,8

46,7

59,9

73,3

Střed

58,1

51,3

38,7

27,7

„Jsem nešťastný.“

16,1

2,0

1,4

0,0

Pocity štěstí členěné zaměstnanosti jedinců dopadli následovně; největší procento šťastných osob se nachází mezi studenty, kde se jedná o 70 procent, tuto převahu tvoří hlavně muži-studenti. Naopak nejvíce nešťastných lidí je mezi nezaměstnanými, kde tuto skupinu tvoří více než pět procent, z hlediska pohlaví se jedná hlavně o ženy-nezaměstnané. Kromě nezaměstnaných osob se v ostatních skupinách vyskytuje nadpoloviční většina šťastných jedinců. Tab. 7 Pocity štěstí podle zaměstnanosti v % Pocit štěstí

Nezaměstn.

Důchodci

Studenti

Zaměstn.

Mat. dovol.

Jsem šťastný.

36,1

53,3

70,5

56,2

53,3

Střed

58,3

44,5

29,5

42,0

46,7

Jsem nešťastný

5,6

2,2

0,0

1,7

0,0

Šťastní jedinci členění podle věku se vyskytují následovně; nejvíce šťastných osob se nachází v nejmladší věkové skupině od 18 do 26 let, kde jsou ještě o něco šťastnější muži než ženy. Nejvíce nešťastných osob se nachází ve skupině od 36 do 50 let, kde převažují výrazně ženy nad muži. Tab. 8 Pocity štěstí členěné podle věku v % Pocit štěstí

18–26 let 27–35 let 36–50 let 51–65 let 66 a více let

„Jsem šťastný.“

64,9

43,9

57,5

54,2

50,5

Střed

35,1

56,1

38,3

43,9

47,5

„Jsem nešťastný.“

0,0

0,0

4,2

1,9

2,0

Podle komentovaného výzkumu, jenž vychází z hodnocení subjektivní dimenze kvality života obyvatel města Jablonce nad Nisou, je možné vymezit ideálního šťastného jedince. Ideálem je muž student ve věku mezi 18 a 26 lety, opakem, tedy typickým příkladem

40

nešťastného jedince z Jablonce nad Nisou je nezaměstnaná žena ve věkovém rozmezí 36–50 let. Pokud bychom nevycházeli z metodologie Veenhovena, ale definovali bychom vlastní škálu, výsledky by byly značně odlišné. Jestliže bylo štěstí vzhledem ke kvalitě života definováno jako ona třešnička na dortu, jako jakýsi krátkodobý pocit, dá se předpokládat, že šťastných jedinců v době průzkumu by bylo mnohem méně. Šťastného jedince tedy definujme pouze výběrem čísla deset a nešťastného výběrem nuly. V tabulce číslo 12 je zřetelné, že přibližně stejné množství žen a mužů volilo hodnocení deset, u nešťastných jedinců nebyl nalezen žádný muž a v absolutních číslech jedna žena, která by hodnotila svůj život nulou. Tab. 9 Pocity štěstí v upraveném hodnocení v % Pocit štěstí

Žena Muž

„Jsem šťastný.“

7,1

7,4

Střed

92,5

92,6

„Jsem nešťastný.“

0,4

0,0

Jediná žena, jež považuje svůj život za nešťastný, je šedesátiletá žena v důchodu se základním vzděláním. Vzhledem k tomu, že vzorek nešťastných respondentů je téměř nulový není možné dále zkoumat podrobnější charakteristiky. Tab. 10 Pocity štěstí v upraveném hodnocení, věková struktura v % Pohlaví 18 – 26 let 27 – 35 let 36 – 50 let 51 – 65 let 66 a více let Žena

8,3

8,8

5,4

3,5

10,5

Muž

10,5

3,1

6,3

8,0

9,1

Tab. 11 Pocity štěstí v upraveném hodnocení, vzdělanostní struktura v % Pohlaví

Základní

Učňovské

Středoškolské

Vysokoškolské

Žena

10,0

5,3

6,0

13,9

Muž

0,0

7,9

9,9

3,5

41

Tab. 12 Pocity štěstí v upraveném hodnocení, zaměstnanostní struktura v % Pohlaví Student Zaměstnaný Mateřská dovolená Nezaměstnaný V důchodu Žena

5,3

8,2

6,7

6,3

7,9

Muž

16,0

5,6

0,0

0,0

9,8

V tabulkách 13, 14 a 15 jsou zvýrazněny hodnoty odlišující se od průměru šťastných obyvatel podle pohlaví, jež je uveden v tabulce 12. Ve věkových skupinách jsou značně pod průměrem hlavně ženy mezi 51 a 65 lety a muži v mladším produktivním věku mezi 27 a 35 lety. Naopak nad průměrem se vyskytují muži v nejmladší a nejstarší věkové skupině a ženy v nejstarší věkové skupině. Pocity štěstí rozdělené podle vzdělanostního složení vycházejí opačně pro muže a ženy. Nejšťastnější ženy se nacházejí mezi těmi se základním a vysokoškolským vzděláním, nejšťastnější jsou muži se středoškolským vzděláním. Co se týče zaměstnanostní struktury, udržují se ženy ve většině skupin v průměru, naopak u mužů velmi výrazně svým štěstím převyšují studenti. ZÁVĚR Tento příspěvek obsahuje prvotní výzkum štěstí na pozadí geografie, který je opřen o práce světových autorů a světových organizací na podobné téma. V úvodu je čtenář seznámen se štěstím jako psychologickým fenoménem, jehož emoční báze je naprosto určující pro další průzkumy a je mu předložena definice nejvýznamnějšího autora v oboru výzkumu štěstí. Další část je věnována výzkumu OSN a Veenhovenovmu výzkumu. Oba se věnují výzkumu štěstí v téměř všech zemích světa, přičemž každý používá odlišné dodatečné charakteristiky, které jsou v práci komentovány. Měření štěstí v České republice je zatím v zárodku, proto jsou dostupné celkové výzkumy štěstí velmi sporadické, přesto existuje několik průzkumů, jež bude možné porovnávat s případovou studií Jablonce nad Nisou. Hlavní část příspěvku se věnuje výzkumu štěstí obyvatel Jablonce nad Nisou, z nichž je možné definovat nejšťastnějšího a nejnešťastnějšího obyvatele Jablonce. Nejšťastnější je muž, student ve věku mezi 18 a 26 lety, opakem, tedy typickým příkladem nešťastného jedince z Jablonce nad Nisou je nezaměstnaná žena ve věkovém rozmezí 36–50 let. Závěrem vyslovuji přesvědčení, že výzkumy na toto téma se budou v naší republice množit a bude tedy jednodušší sledovat vývoj a trendy pociťovaného štěstí. Zjištěné skutečnosti mohou sloužit jako podněty pro další rozvoj výzkumu a zlepšování situace v jednotlivých oblastech, kde výsledky budou podprůměrné.

42

Literatura CANTRIL, H. (1966).The Pattern of Human Concerns. New Brunswick : Rutgers University Press. CENTRAL INTELLIGENCE AGENCY (2015). The World Factbook: Life Expectancy at Birth [online]. [cit. 2015-10-25]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/theworld-factbook/rankorder/2102rank.html. GILBERT, D. (2007). Škobrtnout o štěstí: jak se chytá zlatá muška. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: Dokořán. ISBN 978-80-7363-127-7. HAMPLOVÁ, D. (2015). Proč potřebujeme rodinu, práci a přátele – Štěstí ze sociologické perspektivy. Praha: Fortuna Libri. HELLIWELL, J. F., LAYARD, R., SACHS, J. D. (eds.)(2015). World Happiness Report [online].

Paris:

Sustainable

Development

Solutions

Network.

Dostupné

z:

http://unsdsn.org/resources/publications/world-happiness-report-2015/. HOTOVÁ, T. (2013). Subjektivní dimenze kvality života v Liberci. Bakalářská práce. Liberec: Technická univerzita. LAYARD, R. (2006).Happiness: Lessons from a new science. London: Penguin Books. MURGAŠ, F. (2014). Kvalita života v regionech České republiky. Vyd. 1. Liberec: Technická univerzita v Liberci. SELIGMAN, M. (2003). Opravdové štěstí. Praha: Dokořán. ISBN 978-80-7363-127-7. ŠUSTOVÁ, Šárka (2014). Životní pohoda českých obyvatel.[online]Český statistický úřad. Dostupné

na:

https://www.czso.cz/csu/czso/cri/zivotni-pohoda-ceskych-obyvatel-2013-

9o3rqgacqy. TOV, W., AU, E. (2013). Comparing well-being across nations: conceptual and empirical issues. Oxford handbook of happiness, p. 448-464, Oxford: Oxford University Press. VEENHOVEN, R. (1993). Happiness in nations: Subjective appreciation of life in 56 nations 1946–1992. Rotterdam: Erasmus University Rotterdam. VEENHOVEN. R. (1996). Happy Life Expectancy. A comprehensive indicator of quality of life in nations. in: Social Indicators Research. vol.39. s. 1-58. VEENHOVEN, R. (2009a). Average happiness in 149 nations 2000 -2009. World Database of

Happiness

Rank

report

Average

Happiness.

Dostupné

online:

worlddatabaseofhappiness.eur.nl/hap_nat/findingreports/RankReport_AverageHappiness.php. VEENHOVEN, R. (2015). World Database of Happiness, Erasmus University Rotterdam, Nizozemí. Dostupné online: http://worlddatabaseofhappiness.eur.nl.

43

VOKURKOVÁ, J. (2013). Hodnocení subjektivní KŽ v Jablonci nad Nisou. Bakalářská práce. Liberec: Technická univerzita. Kontaktné údaje: Bc. Tereza Hotová Katedra geografie Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, Technická univerzita v Liberci Akademické nám. 1 461 17 Liberec [email protected]

44

KVALITA PRACOVNÉHO ŽIVOTA V KONTEXTE SÚČASNÝCH TRENDOV NA TRHOCH PRÁCE QUALITY OF WORKING LIFE IN THE CONTEXT OF CURRENT LABOUR MARKET TRENDS Roman Klimko Abstrakt: Hlavným cieľom Európskej stratégie zamestnanosti, a teda aj stratégie Európa 2020, je vytvárať tak väčší počet pracovných miest, ako aj kvalitnejšie pracovné miesta v prostredí Európskej únie. Zatiaľ čo hodnotiť celkový počet nových pracovných miest problémom nie je, hodnotiť kvalitu pracovného miesta je už náročnejšie a vyžaduje si to multidimenzionálny prístup. Príspevok sa venuje súčasným trendom na trhoch práce v Európskej únii v kontexte kvality pracovného života, identifikuje pojem dobré pracovné miesto a pozornosť venuje kvalite novovytváraných pracovných miest z pohľadu podmienok práce. Kľúčové slová: kvalita pracovného života, pracovné miesta, podmienky práce, trendy Abstract: The main objective of the European employment strategy and thus the Europe 2020 strategy is to create more and better jobs in the European Union. Whilst to evaluate the total number of new jobs is clear in principle, to evaluate the job quality is more difficult and it requires a multidimensional approach. This paper focuses on the current trends in the labour markets in the European Union within the context of quality of working life, it identifies the concept of good job and the attention is paid to the quality of new jobs in terms of working conditions. Key words: quality of working life, jobs, working conditions, trends

ÚVOD Súčasný vývoj tak na európskom, ako aj globálnom trhu práce je značne rozporný a vplýva naň celý rad nových faktorov. Nové formy zamestnávania, napríklad agentúrne zamestnávanie, relatívne vysoký a narastajúci podiel čiastočných úväzkov a zamestnávania prostredníctvom zmlúv na dobu určitú, atď., vytvárajú nové fenomény na strane ponuky i dopytu. Procesy outsourcingu a offshoringu sú kombinované so súbežnými procesmi rozčleňovania pracovníkov do jednotlivých kategórií, na pracovníkov kmeňových, agentúrnych, dočasných, dohodových, atď. Tým dochádza k deformovaniu, či celkovému redefinovaniu jednotlivých foriem zamestnávania, kde ťažisko vo väčšine prípadov spočíva v minimalizácii mzdových nákladov v kontexte odvodových a daňových povinností pre zamestnávateľov i zamestnancov. Ako konštatuje Staněk (2011), celkový proces reprodukcie

45

pracovných miest ukazuje zásadnú zmenu napríklad i v tom, že mnoho novovznikajúcich pracovných miest už v dnešnej dobe nepredstavuje miesta s vyššími kvalifikačnými nárokmi a vyšším mzdovým ocenením. V súčasnosti zostáva v ekonomike aj naďalej pomerne značný objem nízkokvalifikovaných pracovných miest. Na druhej strane, mnoho novovznikajúcich pracovných miest sa vyznačuje nižšou kvalifikačnou náročnosťou, než zaniknuté miesta. Rovnako významné je sledovať aj štruktúru existujúcich pracovných miest z pohľadu kvality pracovných podmienok. Príspevok sa práve pre vyššie uvedené vo svojej podstate opiera o definíciu kvality pracovného života podľa Eurofound (2007), že na kvalitu pracovného života vplývajú tri dimenzie, a to a) pracovné podmienky; b) celková spokojnosť s prácou; a c) vnímanie rovnováhy medzi pracovným a mimopracovným životom. Práve vybrané aspekty pracovných podmienok v kontexte dočasného zamestnávania tvoria gro príspevku. 1 SÚČASNÁ SITUÁCIA A TRENDY NA PRACOVNÝCH TRHOCH V EÚ Situácia na pracovných trhoch jednotlivých členských štátov Európskej únie je značne diferencovaná. Ta potvrdzuje aj tabuľka 1, ktorá uvádza vybrané kľúčové indikátory trhov práce v jednotlivých členských štátoch Európskej únie. Stratégia Európa 2020 stanovila cieľ pre mieru zamestnanosti v roku 2020 na úrovni 75 % pre vekovú skupinu 20 – 64 rokov. Tento cieľ bol schválený spolu so stratégiou v júni 2010, miera zamestnanosti vyššie uvedenej vekovej skupiny v roku 2010 v EÚ bola 68,5 %. V roku 2012 bola priemerná miera zamestnanosti v EÚ len 68,5 %, teda oveľa menej, ako v predkrízovom období, kedy dosahovala úroveň 70,3 % (rok 2008). Ak vezmeme do úvahy, že v roku 2012 bola úroveň miery zamestnanosti v EÚ 69,2 %, medzi rokmi 2015 a 2020 bude potrebný jej celkový rast o 5,8 p. b., čo je skutočne len v rovine teórie a len priblíženie sa k úrovni 75 % bude vyžadovať mimoriadne úsilie. Napriek spoločnému záväzku na úrovni 75 % za celú EÚ v priemere, členské štáty oznámili vlastné ciele v miere zamestnanosti do roku 2020, a to vo svojich národných programoch reforiem v roku 2011. Tie sa však podstatne líšia naprieč EÚ, kým Malta si stanovila cieľovú úroveň miery zamestnanosti vekovej skupiny 20 – 64 rokov na úrovni 62,9 %, Dánsko a Holandsko 80 % a Švédsko dokonca viac ako 80 %. Voľba jednotlivých vnútroštátnych cieľov má významné dôsledky pre dosiahnutie celkového cieľa za EÚ. Zaujímavosťou je fakt, že ak by členské štáty dosiahli svoje stanovené ciele pre rok 2020 a dosiahli by nižšiu hodnotu z cieľového pásma, priemerná miera zamestnanosti by bola 73,7 % (ak vyššiu hodnotu z cieľového pásma, 74,0 %). Čiže aj pri splnení jednotlivých národných cieľov by do výslednej, cieľovej miery zamestnanosti stále chýbalo 1,0 – 1,3 p. b.

46

(European Commission 2012). V súčasnosti cieľ 2020 plnia Nemecko, Veľká Británia, Švédsko (80 %) a Malta (i keď v prípade Malty je cieľová úroveň nastavená mimoriadne nízko). V prípade porovnávania miery nezamestnanosti sú rozdiely mimoriadne výrazné. Zatiaľ čo priemerná úroveň miery nezamestnanosti v EÚ vekovej skupiny 15 – 64 rokov bola v roku 2014 10,2 %, v Nemecku len 5,0 %, avšak, v Grécku 26,5 % a v Španielsku 24,5 %. V absolútnom vyjadrení bolo v roku 2014 v Grécku cca 1,3 mil. a v Španielsku až 5,6 mil. nezamestnaných, čo je viac, ako počet obyvateľov Slovenska. Taktiež v prípade čiastočných úväzkov zaznamenávame naprieč EÚ významné diferencie. Už dlhodobo hrá v tejto oblasti prím Holandsko s cca polovicou pracovníkov zamestnaných na čiastočný úväzok, nasledované Rakúskom a Nemeckom, teda krajinami s fungujúcimi trhmi práce a nízkymi mierami nezamestnanosti. Tab. 1 Vybrané kľúčové indikátory trhov práce v Európskej únii (v %, rok 2014) Miera

Miera

zamestnanosti (20

nezamestnanosti 15

– 64)

– 64

EÚ

69,2

Belgicko

Čiastočné

Zmluvy na

úväzky

dobu určitú

10,2

20,4

14,0

67,3

8,5

24,1

8,7

Bulharsko

65,1

11,4

2,7

5,3

Česká rep.

73,5

6,1

6,4

10,2

Dánsko

75,9

6,6

25,5

8,5

Nemecko

77,7

5,0

27,6

13,0

Estónsko

74,3

7,4

9,6

3,2

Írsko

67,0

11,3

23,5

9,3

Grécko

53,3

26,5

9,5

11,7

Španielsko

59,9

24,5

15,9

24,0

Francúzsko

69,9

10,3

18,9

15,8

Chorvátsko

59,2

17,3

6,2

17,0

Taliansko

59,9

12,7

18,4

13,6

Cyprus

67,6

16,1

14,1

18,9

Lotyšsko

70,7

10,8

7,4

3,3

Litva

71,8

10,7

9,1

2,8

47

Luxembursko

72,1

6,0

18,9

8,2

Maďarsko

66,7

7,7

6,4

10,8

Malta

66,3

5,9

16,5

7,7

Holandsko

75,4

7,4

50,4

21,5

Rakúsko

74,2

5,6

27,9

9,1

Poľsko

66,5

9,0

7,8

28,4

Portugalsko

67,6

14,1

13,1

21,4

Rumunsko

65,7

6,8

10,0

1,5

Slovinsko

67,8

9,7

11,2

16,7

Slovensko

65,9

13,2

5,2

8,9

Fínsko

73,1

8,7

15,4

15,5

Švédsko

80,0

7,9

26,2

17,5

Veľ. Británia

76,2

6,1

26,8

6,4

Zdroj: Eurostat, vlastné spracovanie. Poznámky: Čiastočné úväzky vyjadrujú percento pracovníkov pracujúcich na čiastočný pracovný úväzok; Zmluvy na dobu určitú vyjadrujú percento zamestnancov pracujúcich na dobu určitú. 2 DOČASNÉ ZAMESTNÁVANIE V KONTEXTE KVALITY PRACOVNÉHO ŽIVOTA Dočasné zamestnávanie poskytuje na jednej strane určitú flexibilitu pre firmy v prípade nutnosti upraviť počet pracovníkov v meniacom sa ekonomickom prostredí. Taktiež môže slúžiť ako tzv. dobrovoľná voľba pre pracovníkov, ktorí preferujú práve flexibilitu, voľnosť, ktorú ponúka. Avšak, nadmerné využívanie dočasných kontraktov môže mať negatívne dopady na rovnosť a efektivitu. Takýto pracovníci sú vystavení oveľa väčšej neistote ako pracovníci so zmluvami na dobu neurčitú. Do úvahy treba zobrať aj fakt, že firmy majú tendenciu investovať menej zdrojov do dočasných pracovníkov, čo môže logicky znižovať ich produktivitu a rozvoj ľudského kapitálu. Dočasné zamestnávanie zaznamenalo nebývalý rozmach pred viac ako dvadsiatimi rokmi v mnohých štátoch, pričom v rámci EÚ najvýraznejšie v Španielsku (Klimko 2014). Vlády jednotlivých štátov EÚ sa snažili podporovať flexibilitu na trhu práce predovšetkým legislatívnymi opatreniami v oblasti dočasných kontraktov. Pritom nechávali prísnejšie pravidlá pre klasické dlhodobé kontrakty nedotknuté. V súčasnosti je dôležité znižovať rozdiely medzi legislatívnou ochranou zamestnanosti medzi zmluvami na dobu neurčitú a dočasnými kontraktmi. Pretože kríza

48

ukázala, že keď sú tieto rozdiely výrazné, dopad v smere poklesu zamestnanosti je väčší, a to sa týka predovšetkým rôznych atypických kontraktov. Je nutné si uvedomiť, že dočasné kontrakty a rôzne atypické formy zamestnávania v súčasnosti nepredstavujú automaticky ten pomyselný odrazový mostík k trvalému zamestnaniu. V EÚ len menej ako polovica dočasných pracovníkov dostáva do troch rokov od začatia kontraktu ponuku na zmluvu na dobu neurčitú (OECD 2014). V rámci Európskej únie existujú významné legislatívne i praktické rozdiely, čo sa týka tak dočasnej agentúrnej práce, ako aj dočasných zamestnancov. Je to v dôsledku špecifických politík a zvyklostí v jednotlivých štátoch EÚ. Napriek tomu, v nasledujúcom texte od nich abstrahujeme s cieľom poukázať na vývojové trendy počas krízy. Vo vývoji dočasného zamestnávania počas krízy (2007-2011) možno pozorovať štyri rôzne trendy (Eurofound 2013): a) Nárast dočasného zamestnávania počas krízy kvôli zvýšeniu flexibility podmienok zamestnávania. b) Dočasný pokles nasledovaný pomalým nárastom smerom k úrovniam pred krízou. Tento vývoj je možné vysvetliť cyklickou citlivosťou dočasného zamestnávania. Dočasní zamestnanci sú mimoriadne zraniteľní v časoch recesie a pri jej nástupe sú na prvom mieste pri znižovaní počtu zamestnancov. Na druhej strane, ak už je cítiť oživenie a pozitívne nálady v ekonomike, sú prví, ktorých zamestnávatelia prijímajú naspäť. c) Ďalším trendom je postupný pokles dočasného zamestnávania. Tento trend je markantný najmä v Španielsku a v Poľsku. Čo je však zaujímavé, obe krajiny zaznamenali rovnaký trend aj napriek rozličnému dopadu krízy na ekonomiky. V oboch štátoch bol pred krízou vysoký podiel dočasných zamestnancov. Avšak, pokiaľ v Poľsku bol vývoj zamestnanosti relatívne pozitívny, v Španielsku bolo masívne zníženie zamestnanosti dosiahnuté predovšetkým pomocou úbytku dočasných pracovných miest. d) V rámci posledného trendu možno konštatovať, že vývoj v dočasnom zamestnávaní zostáva stabilný. Taktiež je potrebné zdôrazniť skutočnosť, že medzi krajinami EÚ existujú významné rozdiely v podiele dočasnej zamestnanosti na celkovej, napríklad porovnanie Rumunska a Poľska. Kým v Rumunsku tvoril podiel dočasného zamestnávania v roku 2014 len 1,5 %, v Poľsku to bolo až 28,4 %. Na základe dostupných údajov je možné vyjadriť konštatovanie,

49

že vyššie úrovne dočasnej zamestnanosti v roku 2007 sú v ďalšom období do roku 2011 spojené buď s poklesom, alebo len nízkym rastom dočasného zamestnávania počas krízy. Napríklad Nemecko, Francúzsko, Taliansko, či Fínsko. Výnimkou je Španielsko, kde bol v priebehu sledovaného obdobia od roku 2007 zaznamenaný výrazný úbytok dočasných zamestnancov, a to tak relatívne, ako aj absolútne (Klimko, Rievajová 2014). Naopak, krajiny s nízkou úrovňou dočasného zamestnávania pred krízou zaznamenali výraznejší nárast dočasného zamestnávania. Napríklad Slovensko, Estónsko a Malta. To je do istej miery spôsobené opatreniami, ktoré jednotlivé krajiny zaviedli s cieľom podporiť dočasné zamestnávanie, a to na úkor trvalého zamestnávania. Väčšia flexibilita pri dočasných pracovných kontraktoch umožnila zamestnávateľom využívať ich vo väčšej miere a tým sa adaptovať na zmenené ekonomické podmienky, predovšetkým sa to týka neistoty. Mnohé krajiny odstránili obmedzenia vzťahujúce sa na dočasné zamestnávanie. Tzv. flexibilizácia bola hnaná snahou o zachovanie zamestnanosti. Tienistou stránkou spomínanej flexibilizácie bolo vytvorenie množstva dočasných pracovných pozícií s neistou budúcnosťou, mnohokrát aj bezdôvodne. Výnimkou je Poľsko, kde sa aj napriek balíčku proti krízových opatrení zameraných aj na odstránenie prekážok pri využívaní dočasných pracovných zmlúv podiel dočasného zamestnávania znížil (obdobie medzi rokmi 2007 a 2011). Tiež sme sa tam stretli s pozitívnym vývojom, a síce transformáciou pracovných miest dočasných na trvalé. Zaujímavý je tiež vývoj podielu dočasných zamestnancov na celkovej zamestnanosti medzi rokmi 2011 a 2013. Aj keď v rámci celej EÚ nedošlo k výraznejšej zmene v percentuálnom vyjadrení, to už neplatí pri jednotlivých členských štátoch. Za zmienku stojí pokračujúci výrazný úbytok podielu dočasných zamestnancov v Španielsku. Naproti tomu, významný nárast podielu bol zaznamenaný na Cypre, v Maďarsku, v Holandsku a na Malte. Tieto trendy možno pozorovať aj z hľadiska absolútneho počtu dočasných zamestnancov. Opäť treba vypichnúť prípad Španielska, kde v období rokov 2007 až 2013 došlo k úbytku 1,286 mil. dočasných pracovných miest. Tento pokles sa naplno prejavil v smere rapídneho zníženia zamestnanosti a prudkého zvýšenia nezamestnanosti. V prípade dočasných pracovných kontraktov je typické, že sa s nimi stretávajú predovšetkým mladí ľudia, čo následne zvyšuje riziko ich opätovnej nezamestnanosti. A ak je niekto častejšie zamestnávaný touto formou, má to významný vplyv na jeho kariéru. Rovnako, človek môže spadnúť do akejsi „pasce dočasného zamestnávania“. To znamená, že je spravidla zamestnávaný dočasne (pravidelne), alebo sa jeho dočasné zamestnávanie strieda s obdobiami nezamestnanosti. Nedostatok príležitostí na vybudovanie si stabilnej kariéry je jedným z výrazných problémov, s ktorým sa stretávajú predovšetkým mladí ľudia a tento jav 50

bol posilnený práve v období krízy. Z hľadiska pohlavia a vývojových trendov možno konštatovať, že ženy sa s dočasnými zamestnaniami stretávajú častejšie ako muži. Počas predchádzajúcich rokov bol však trend v smere nárastu dočasnej zamestnanosti u mužov a poklesu u žien, čo znamenalo zbližovanie hodnôt z hľadiska pohlavia. V súvislosti s krízou treba spomenúť, že vzrástol problém s nájdením si trvalého zamestnania a práve to bolo príčinou, prečo jednoducho vzrástlo dočasné zamestnávanie u mužov. V kontexte kvality pracovného života sa na základe vyššie uvedeného vynára otázka, či sú dočasné pracovné miesta zároveň aj kvalitné, aj „dobré“. Existuje mnoho pohľadov a prístupov k definícii kvality pracovného miesta. Objektivistický prístup predpokladá, že skutočné charakteristiky pracovného miesta sú primárnou príčinou pracovných skúseností zamestnancov. Preto môžeme kvalitu pracovného miesta definovať ako rozsah, v ktorom sa pracovné miesto vyznačuje pracovnými a so zamestnaním súvisiacimi faktormi, ktoré podporujú pozitívne výsledky pre zamestnancov, a to najmä psychickú pohodu, fyzickú pohodu a pozitívne postoje, ako je spokojnosť s prácou (Holman 2013). Ak pracovné miesto spĺňa vyššie uvedené atribúty, môžeme ho tiež označiť za tzv. „dobré pracovné miesto“. Na druhej strane, subjektivistický prístup definuje kvalitu pracovného miesta ako rozsah, v akom zamestnanci vnímajú to, že pracovné miesto napĺňa ich osobné preferencie (Eurofound 2015). V správe o dopadoch krízy na pracovné podmienky v Európe (Eurofound 2013) sa konštatuje, že jednoznačne vzrástla neistota, možnosť výberu sa zúžila, došlo k zmrazeniu miezd a prevládal pocit, že nie všetkých dopady krízy zasiahli rovnakou mierou. Teda, či už sa na to pozeráme podľa objektivistického, alebo subjektivistického prístupu, nie je možné takéto pracovné miesta nazvať ani kvalitnými, ani dobrými. Práve v tejto súvislosti je nutné zdôrazniť, že sú to práve dočasní zamestnanci, ktorí boli zasiahnutí mimoriadne a takmer okamžite. V európskom kontexte treba zdôrazniť, že najmä v prípade Španielska je situácia v oblasti dočasného zamestnávania (z hľadiska kvality pracovného miesta) zvlášť nepriaznivá. To však vyplýva z historických súvislostí a typického duálneho trhu práce (bližšie pozri Klimko 2014). ZÁVER Aplikácia atypických foriem zamestnávania, medzi ktoré dočasné zamestnávanie nepochybne patrí, môže mať a v praxi aj má minimálne diskutabilný, ak nie priam negatívny vplyv na kvalitu pracovného života, a to najmä v období zhoršených ekonomických podmienok. V každom prípade si treba uvedomiť, že dočasné kontrakty nie sú nevyhnutne

51

problematickými za predpokladu, že slúžia na svoj primárny účel. Napríklad, ak sa spája práca so získavaním špecifických zručností prostredníctvom vzdelávania a získavania praktických zručností učením sa priamo v pracovnom procese. To je dôležité predovšetkým pri mladých pracovníkoch. Ako už bolo naznačené vyššie, využívanie dočasného zamestnávania sa v rámci EÚ líši. V niektorých krajinách EÚ (napr. Rakúsko a Nemecko) je systém nastavený tak, že dočasné kontrakty slúžia ako odrazový mostík k získaniu trvalého zamestnania, čo potvrdzuje vysoké percento dočasných kontraktov, ktoré sa neskôr transformovali na trvalé pracovné zmluvy. V týchto krajinách je tiež len malý podiel tzv. nedobrovoľných dočasných kontraktov. Naproti tomu, v krajinách ako Grécko, Španielsko, či Taliansko sú práve nízke percentá dočasných kontraktov neskôr transformovaných na trvalé a vysoký podiel nedobrovoľných dočasných kontraktov (European Commission 2014). To má následne škodlivý vplyv na šance dočasných zamestnancov získať stabilné a lepšie platené pracovné miesta s adekvátnou sociálnou ochranou, ako aj možnosti participovať na celoživotnom vzdelávaní. Literatúra

EUROFOUND, (2013): Impact of the crisis on working conditions in Europe. [on line] Dostupné na http://eurofound.europa.eu/sites/default/files/ef_files/docs/ewco/tn1212025s/tn1 212 025s.pdf. EUROFOUND, (2015): Convergence and divergence of job quality in Europe 1995-2010. Luxembourg: Publication Office of the European Union. EUROPEAN COMMISSION, (2012): Key areas: comparing Member States’ performances. [on line] Dostupné na: http://ec.europa.eu/europe2020/making-it-happen/key-areas/index_en. htm EUROPEAN COMMISSION (2014): Employment and Social Developments in Europe 2014. Luxembourg: Publication Office of the European Union HOLMAN, (2013): Job types and job quality in Europe. Human Relations, 66, 4, 475-502. KLIMKO, R. (2014), Reforming labour market in Spain. Znalosti pro tržní praxi 2014: média a komunikace v 21. století. Societas Scientiarum Olomucensis II., Olomouc, s. 437 – 444. KLIMKO, R., RIEVAJOVÁ, E. (2014): Reformy trhu práce v Španielsku a princíp flexiistoty. GRANT journal, Hradec Králové: Technologické centrum. 3, 22 – 25. STANĚK, P., (2011): Nové paradigmy sociálnej politiky v globalizovanej ekonomike. Vydavateľstvo Bratislava: EKONÓM, Bratislava.

52

Príspevok je výstupom projektu IGP I-15-106-00 “Možnosti zvyšovania zamestnanosti prostredníctvom vybraných odvetví”. Kontaktné údaje: Ing. Roman KLIMKO, PhD. Katedra sociálneho rozvoja a práceNárodohospodárska fakulta Ekonomická univerzita v Bratislave Dolnozemská cesta 1, 852 35 Bratislava [email protected]

53

VNÍMANIE BEZPEČNOSTI AKO SÚČASŤ KVALITY ŽIVOTA PERCEPTION OF SAFETY AS PART OF THE QUALITY OF LIFE Jozef Kubás, Zuzana Štofková

Abstrakt: Kvalita života môže byť interpretovaná spôsobom, akým jedinec hodnotí pohodu vo svojom živote, toto hodnotenie zahŕňa mimo iného i emocionálnu reakciu na životné podmienky, ako je spokojnosť s prácou, osobnými vzťahmi, ale aj bezpečnosťou. Vnímanie bezpečnosti a jej dopad na kvalitu života je mimoriadne aktuálnou témou. V súvislosti s problematikou bezpečnosti a ochrany života a zdravia sa veľakrát stretávame najmä s problematikou kriminality, strachu z viktimizácie, ako aj s vnímaním neistoty, rizika, či prežívaním rôznorodých obáv. Všetky tieto faktory vplývajú na kvalitu života jedinca a na jeho pocit bezpečia. Za pomoci dotazníkového prieskumu, vykonaného na vzorke obyvateľov jedného mesta, sme zisťovali ako vnímajú jej obyvatelia bezpečnosť v meste a aký je jej dopad na kvalitu života v ňom. V príspevku uvádzame výsledky prieskumu a ich interpretáciu. Kľúčové slova: vnímanie bezpečnosti, kvalita života, kriminalita, bezpečnosť Abstract: The quality of life can be interpreted how the person evaluates the subjective wellbeing, this includes also an emotional response to living conditions or satisfaction with issues such as work, personal relationships and security. The paper is focused on the perception of safety and its impact on quality of life which is a very actual topic nowadays. In connection with the issues of safety and personal security and protection of life and health we encounter issues such as fear of crime and victimization, perceptions of insecurity, risk or perception of various fears. All these factors affect the quality of life and the feeling of safety. The survey was conducted on a sample of some city residents questionnaire. We investigated the perceived safety in the city and its impact on the quality of life in the city. We present results of the survey and their interpretation in this paper. Key words: perception of safety , quality of life , crime, safety

ÚVOD Prostredie mesta vytvára priestorový rámec každodenného života jeho obyvateľov. Súčasťou poznávania kvality života v mestách je aj posúdenie, akým spôsobom vplýva mestské prostredie na život človeka. Popísanie rozmerov, domén alebo čiastkových indikátorov je len pomocným nástrojom ako pochopiť a popísať zložitosť pojmu kvality života (Murgaš 2014). Kvalita života má veľa komponentov. Veľkú časť tvorí životný štandard a prístup ľudí k tovarom a službám. Tieto ukazovatele možno pomerne dobre merať. Ďalšie komponenty

54

kvality života, ako sloboda, šťastie, umenie, kvalita životného prostredia a inovácia sa dajú merať omnoho ťažšie. Rovnako aj bezpečnosť je jedným z hlavných ukazovateľov kvality života. Charakterizovať ju možno pomocou subjektívneho vnímania obyvateľov, alebo pomocou objektívnych štatistických ukazovateľov. Bezpečnosť je už oddávna z jednou z najsilnejšie pociťovaných ľudských potrieb. V súčasnosti je mnoho pokusov o objasnenie významu a obsahu pojmu bezpečnosť. 1 BEZPEČNOSTNÉ ASPEKTY KVALITY ŽIVOTA Bezpečnosť je možné definovať ako systém navzájom súvisiacich a do rôznej miery vplyvných činiteľov a ich vlastností, ktoré ovplyvňujú vznik, vývoj a následky spoločenských javov, ktoré majú negatívny vplyv na zdravie, život a všetky ďalšie hodnoty v konkrétnej spoločnosti (sociálny systém, slobodu, vieru, majetok a podobne). Podľa toho ako je v definíciách vnímaná podstata a význam bezpečnosti, môžeme jednotlivé prístupy k bezpečnosti kategorizovať ako napríklad stav vo vzťahu k nebezpečenstvu, ohrozeniu a riziku, ako subjektívny pocit, ako schopnosť objektu vytvárať aktivity na vlastnú ochranu, a v neposlednom rade aj z právneho hľadiska (Belan 2015). Jedným z hlavných aspektov, ktoré vplývajú na bezpečnosť je kriminalita. Kriminalita ovplyvňuje kvalitu života človeka, hlavne prostredníctvom osobnej bezpečnosti. Ako jav sociálnej patológie sa zvykne koncentrovať v urbanizovaných územiach (Michálek 1997). Na základe vysokej miery kriminality v mestách sa podnietil rozvoj vedeckého záujmu o túto problematiku. V súčasnosti sa s ňou môžeme pomerne často stretávať aj na poli geografie, hlavne v rámci získavania poznatkov o priestorovom rozmiestnení tzv. rizikových areálov, v ktorých sa táto kriminalita koncentruje, resp. vysvetlenia priestorových variácií v jej úrovni. Jedným z problémov, s ktorými sa prieskum kriminality stretáva je dôveryhodnosť údajov a do akej miery reprezentujú realitu. Napriek tomu, že väčšina výskumných prác využíva dáta z oficiálnych zdrojov, nebudú pravdepodobne predstavovať úplný, s realitou zhodný súbor údajov. Príčinou toho je, že nie všetky trestné činy sú aj ohlásené a teda aj oficiálne zaznamenané v dátach (Michálek 2000). Vo všeobecnosti platí, že výsledky empirických štúdii prezentujú priestorové rozloženie kriminality len do istej obmedzenej miery (Andráško 2009). 2 ŠPECIFIKÁCIA DOTAZNÍKOVÉHO PRIESKUMU Jednou zo základných potrieb obyvateľov v každom meste je práve pocit bezpečia. Táto potreba má dopad na komplexnú kvalitu života ľudí. Ochranu života, zdravia a majetku na

55

miestnej úrovni zabezpečuje primárne mesto a jemu podliehajúce inštitúcie. Na bezpečnosti sa podieľajú aj obyvatelia, ktorí by mali byť oboznámení ako v prípade nebezpečenstva postupovať. Najlepšou spätnou väzbou pre získanie informácií o pocite bezpečia obyvateľov, je samotné vyjadrenia obyvateľov. Prostredníctvom dopytovania na vybranej vzorke respondentov v meste Banská Bystrica sme zisťovali ich vnímanie bezpečnosti. Zistené informácie vyjadrujú subjektívne hodnotenie bezpečnosti a jej dopad na kvalitu života. Dotazník bol rozposlaný respondentom elektronickou formou. V dotazníku boli použité uzavreté otázky s možnosťou hodnotenia spokojnosti v daných oblastiach, podľa škály veľmi nespokojný, nespokojný, nevie posúdiť, spokojný, veľmi spokojný. Prieskum bol realizovaný náhodným výberom na vzorke 170 respondentov. Na výpočet vzorky sme použili vzorec pre veľké základné súbory. Respondentmi boli obyvatelia mesta Banská Bystrica, rozdelení do demografických skupín, podľa potrieb vzorky. Návratnosť dotazníkov pri priamom dopytovaní sa dá označiť za maximálnu a približne 40% pri elektronickom dopytovaní. Až 72 % respondentov malo trvalé bydlisko v meste, ostatní boli napríklad pracujúci, študujúci, alebo tam žijú, ale nemajú trvalý pobyt. 3 BEZPEČNOSŤ OBČANA MESTA Mesto Banská Bystrica má vo svojom rozpočte program „Bezpečnosť“, ktorý je možné celkom jednoznačne špecifikovať. Do tohto programu sú zaradené policajné služby (činnosť mestskej polície), civilná ochrana (činnosť odboru civilnej ochrany na mestskom úrade) a ochrana pred požiarmi (činnosť dobrovoľného hasičského zboru). Výdavky mesta na plnenie programovej časti rozpočtu v roku 2014 predstavovali 50 917 931 €, z toho na bezpečnosť boli výdavky 1 100 912 €, čo predstavovalo 2,16 % z celkových výdavkov mesta (Výsledky hospodárenia 2014). To znamenalo pri 77 375 obyvateľoch približne 14,22 € na osobu. Je podstatné aby rozdelenie finančných prostriedky riadili kompetentní. Pre mesto, ako samosprávny útvar je dôležité, aby vedelo ako vnímajú bezpečnosť jeho občania a na základe toho sa ju snažilo zlepšovať. Je potrebné zamerať sa na zistené nedostatky alebo slabé stránky, ktoré sú z pohľadu občana dôležité a v rámci možností ich riešiť. Je potrebné sa zamerať na otázky všeobecnej bezpečnosti a následne zistiť odpovede týkajúce sa patologických javov, ktoré ovplyvňujú všeobecnú bezpečnosť. 4 VYHODNOTENIE DOTAZNÍKOVÉHO PRIESKUMU Dotazníkový prieskum prostredníctvom dopytovania na vybranej vzorke respondentov, z ktorých vyhodnotenie niektorých uvádzame v ďalšom texte. Jednou z otázok smerovala

56

k spokojnosti občanov s bezpečnosťou v meste, výsledky sú uvedené na obrázku 1. Obr. 1. Spokojnosť s bezpečnosťou občanov v meste

Hodnotenie spokojnosti občanov s bezpečnosťou v dotazníkovom prieskumu vyznelo celkom priaznivo. Viac ako polovica respondentov hodnotila bezpečnosť ako dostatočnú. Ďalšia otázka sa týkala spokojnosti s bezpečnosťou v nočných hodinách (obrázok 2). Obr. 2. Spokojnosť s bezpečnosťou v nočných hodinách

Aj keď v celkovom hodnotení je väčšina obyvateľov prevažne spokojná (obrázok 1), pri zameraní otázky bezpečnosti v nočných hodinách, percentuálny podiel spokojných respondentov klesá. Percentuálny podiel prevažne spokojných občanov, respondentov, sa zhoduje s podielom prevažne nespokojných respondentov, avšak percentuálny podiel občanov, respondentov, ktorí sú spokojní s opatreniami na zabezpečenie bezpečnostných opatrení v nočných hodinách je o 11% nižší. Nasledujúce otázky sú zamerané na patologické javy vyskytujúce sa v zvolenom meste. Zamerané sú hlavne na krádeže, vlámania, vandalizmus a drogovú problematiku. Tiež sú zamerané na odpovede, či respondenti bývajú svedkami takýchto javov, a či si myslia, že sa situácia, týkajúca sa týchto javov, zhoršuje. Jednou z oblastí, ktorej sme venovali v prieskume

57

pozornosť bola, či sa respondenti stretávajú vo svojom okolí s vandalizmom (obrázok 3), resp. či si myslia, že situácia s týmto javom zhoršuje – vyhodnotenie odpovedí je na obrázku 4. Obr. 3. Vyhodnotenie stretu s vandalizmom

Obr. 4. Vyhodnotenie otázky, či sa situácia s vandalizmom zhoršuje

Pomerne vysoký percentuálny podiel respondentov sa s vandalizmom stretáva pravidelne, alebo pomerne často. Až 46% dopytovaných uviedlo, že sa situácia, týkajúca sa vandalizmu, zhoršuje. Tento stav hodnotíme ako nie veľmi priaznivý, nakoľko iba 19% respondentov pokladá situáciu za vyhovujúcu, predpokladá sa že v týchto percentách je zahrnutých 11% respondentov, ktorí sa s vandalizmom nestretávajú. Taktiež sme zisťovali, či sa respondenti stretávajú vo svojom okolí s krádežami a vlámaniami (obrázky 5,6). Takmer 70% respondentov uviedlo, že sa so situáciou krádeží a vlámaní prevažne nestretáva alebo nestretáva vôbec, avšak v ďalšej otázke 40% dopytovaných uviedlo, že situácia sa zhoršuje, čo pripisujeme možnému hodnotenia situácie nie na základe vlastných skúseností, ale napr. aj z masovokomunikačných prostriedkov. Len 16% občanov, respondentov, uviedlo, že sa situácia nezhoršuje. Vážnym problémom v mestách, ktorému sme venovali pozornosť je aj rozšírenie nelegálnych návykových látok. Zisťovali sme, či respondenti prichádzajú

58

Obr. 5. Stret respondentov s krádežami a vlámaniami

Obr. 6. Hodnotenie otázky, či sa situácia a krádežami a vlámaniami zhoršuje

s takýmito látkami vo svojom okolí do kontaktu (obrázok 7), resp. či si myslia, že situácia s nelegálnymi návykovými látkami sa zhoršuje (obrázok 8). Obr. 7. Stret respondentov s problematikou nelegálnych návykových látok

V prieskume 7% dopytovaných uviedlo, že sa s danou problematikou konfrontuje pravidelne, a 29% respondentov sa s ňou stretáva, čo v súvislosti so závažnosťou danej problematiky, považujeme za pomerne vysoké percento a problematiku, ktorej je potrebné venovať zvýšenú pozornosť. Len 35% dopytovaných uviedlo, že sa s touto problematikou nestretáva vôbec. Až

59

Obr. 8. Vyhodnotenie otázky, či sa situácia s nelegálnymi návykovými látkami zhoršuje

42% respondentov považuje situáciu v danej oblasti za zhoršujúcu sa, ale takmer taký istý percentuálny podiel respondentov nevie danú situáciu posúdiť. ZÁVER V príspevku sme sa zamerali na vnímanie bezpečnosti obyvateľmi Banskej Bystrice ako súčasti kvality života jej občanov. Na získanie údajov sme použili dotazníkovú metódu. Vybranú vzorku tvorilo 170 respondentov a otázky boli formulované tak, aby boli jednoduché a dali sa primeraným spôsobom vyhodnotiť. Zamerali sme sa na oblasti, ktoré sa najviac dotýkajú občanov. Taktiež sme sa snažili získať ich názor na to, ako vnímajú a hodnotia trend, resp. vývoj v skúmaných oblastiach. V prieskume sme zaznamenali pomerne vysoké percento respondentov, ktorí situáciu hodnotili kladne, alebo aspoň uspokojivo. Je známe, že mesto Banská Bystrica investuje do inovovania bezpečnostných systémov, či už inštalovaním nových kamier, alebo zlepšením vybavenia mestskej polície. Je potrebné venovať pozornosť aj pomerne vysokému percentu respondentov, ktorí boli svedkami negatívnych javov, alebo majú pocit že sa situácia zhoršuje, celkove hodnotia zhoršujúcu sa kvalitu života v meste. Mesto by malo preto zisťovať názory občanov na oblasť bezpečnosti a tiež informovať občanov o aktivitách. Aj občania by taktiež

mesto s ich názormi, prípadne návrhmi na

zlepšenie. Aj napriek aktuálnym otázkam niektorí respondenti nevedeli zaujať jednoznačnú odpoveď na otázky a uvádzalo, že nevedia danú situáciu posúdiť, z čoho vyplýva, že je potrebné klásť ešte väčší dôraz na zvyšovanie povedomia a informovanosti občanov v danej oblasti, nakoľko bezpečnosť má dopad na ich celkovú kvalitu života.

60

Literatúra ANDRÁŠKO, I. (2009): Štruktúra mesta z hľadiska kvality života. In: zborník Životného prostredia miest- inovatívne trendy. Žilina: MŽP, SAŽP. BELAN, Ľ (2015). Bezpečnostný manažment- Bezpečnosť a manažérstvo rizika, 1. Časť Bezpečnosť, Žilina EDIS. MICHÁLEK, A. (1997). Rizikové areály v Bratislave z aspektu vybraných druhov kriminality. Geografický časopis. MICHÁLEK, A. (2000). Vývoj a regionálna kriminality na Slovensku. Kriminalistika (čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi ), [on-line] [cit. 2015-09-24] Dostupné na: www.mvcr.cz MURGAŠ, F., KLOBUČNÍK, M. (2014). Municipalities and Regions as Good Places to Live: Index of Quality of Life in the Czech Republic. Applied Research in Quality-of-Life Studies, [cit. 2015-09-26]. Dostupné na: http://link.springer.com/article/10.1007%2Fs11482-014-938 1-8 ŠTOFKO, S. a kolektív (2013) Manažment bezpečnosti v miestnej infraštruktúre. Žilina: Žilinská univerzita. CD-ROM ŠTOFKO, S., ŠOLTÉS, V. (2014) Verejný poriadok a bezpečnosť v rozpočtoch miest. In: Rozvoj Euroregiónu Beskydy VIII : spoločensko-ekonomické podmienky v regiónoch 10 rokov po vstupe do EÚ: stratégia - kvalita – bezpečnosť. Žilina: Žilinská univerzita, CD-ROM VÝSLEDKY HOSPODÁRENIA A ZÁVEREČNÝ ÚČET MESTA BANSKÁ BYSTRICA (2014) [on line]. [cit. 2015-09-26]. Dostupné na: file:///C:/Users/lukas/Downloads/prilo ha_c . _ 5_pl nenie_rozpo ctu.pdf Kontaktné údaje: Ing. Jozef Kubás Žilinská univerzita v Žiline, Fakulta bezpečnostného inžinierstva Univerzitná 8215/1, 010 26 Žilina [email protected] MUDr. Ing. Zuzana Štofková, PhD. Žilinská univerzita v Žiline, Fakulta prevádzky a ekonomiky dopravy a spojov Univerzitná 8215/1, 010 26 Žilina [email protected]

61

Kvalita života jako náhrada obecné míry socio-ekonomického rozvoje v podobě HDP Quality of life as a substitute for the general rate of socio-economic development in terms of GDP František Murgaš

Abstrakt: Soudobá ekonomická a finanční krize si žádá naléhavou odpověď na otázku, jak měřit socio-ekonomický rozvoj v současném období pozdní moderny. Ekonomický růst, vyjadřovaný HDP, umožnil západní společnosti zbohatnout, avšak nepřinesl nárůst životní spokojenosti. Toto poznání vedlo k formulaci konceptu kvality života. Na konci 20. stol. se rozvinula diskuse o nahrazení HDP jinou mírou úspěšnosti sociálního a ekonomického rozvoje, resp. diskuse o smyslu ekonomického růstu. Průvodním jevem tohoto procesu je změna paradigmatu ekonomie z inženýrské na sociální vědu. Vhodnou alternativou úspěšnosti sociálního a ekonomického vývoje je právě koncept kvality života a tato myšlenka má výraznou politickou podporu. Problémem je však její nevyhraněná metodologie a chaotická terminologie, jejichž rozvoj zaostává za expanzí samotného konceptu kvality života. Abstract: Present economic and financial crisis is an urgent response to the question of how to measure the socio-economic development in the current era of late modernism.Economic growth measured by GDP allowed the Western society to get rich; however, it did not bring an increase in life satisfaction. This realization resulted in the formulation of the concept of quality of life. A discussion on the replacement of GDP with another measure of success of social and economic development, respectively question about the meaning of economic growth developed at the end of the 20th century. The collateral effect of this process is a shift of a paradigm of economics from engineering to social science. Suitable alternative of social and economic development is quality of life; this idea has strong political support. The problem is its ambivalent methodology and chaotic terminology whose development is lagging behind the expansion of the concept of quality of life. Key words: GDP, quality of life, sense of growth, golden standard of quality of life ÚVOD V klasické ekonomii člověk ze svých potřeb preferoval ty, které mu přinášeli největší užitek při současném využití nejvýhodnějších zdrojů. Ekonomický mainstream uznával teorii efektivních trhů a zdůrazňoval výkon; hodnota člověka byla taková, jaká byla hodnota jeho výkonu. Člověk byl zredukován na homo economicus, člověka orientovaného na „mít“

62

ve smyslu Fromma.1 Nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1998 Amartya Sen takovéto chápání ekonomie nazval „inženýrské“ (Mlčoch 2006). Pro měření výkonnosti ekonomiky na úrovni jednotlivých zemí se začal používat makroekonomický pojem hrubý domácí produkt (dále jen HDP), který si získal pro svoji jednoduchost popularitu v ekonomickém i v neekonomickém prostředí. V šedesátých létech minulého století došlo v USA a západní Evropě k několika mimořádně důležitým procesům, jejichž důsledky se projevují dodnes. V demografii nastal druhý demografický přechod s explozí jevů sociální patologie a na jejich konci došlo k masovým demonstracím. V umění je toto desetiletí provázeno heslem „sex, drogy a rokenrol“ a nazývá se „zlatá šedesátá.“ Z ekonomického hlediska společnost masově zbohatla a získala poprvé v dějinách vysokoškolské vzdělání. Na druhé straně nevzrostla spokojenost se životem a v některých případech dokonce poklesla, což dostalo pojmenování Easterlinův paradox na základě práce Richarda Easterlina (1974) Does economic growth improve the human Lot? (Easterlin a Angelescu 2012). Poznání rozdílů mezi prosperitou a spokojeností se životem vyústilo do formulování konceptu kvality života. Uvědomění si skutečnosti, že kvalita života není jednoduchou funkcí materiálního bohatství a že kvantita života jako množství materiálních statků nepřináší kvalitu života ve smyslu prožívání dobrého života, nazývá Pacione paradoxem blahobytu (Murgaš 2012). Zájem o studium kvality života se projevil v slovenské ekonomii (Antalová et al. 2010), geografii (Ira, Andráško 2008, Murgaš 2009) i psychologii (Babinčák 2004, Kačmárová et al. 2013, Džuka 2015) Na konci 20. stol. došlo v hlavním proudu ekonomického myšlení k výrazné změně v podobě akceptování ekonomie akceptující morálku (Buchanan 1992, Etzioni 1995), důvěru (Fukuyama 1995, Horváth 2012), společné dobro (Mlčoch 2006) nebo ústavnost (Vongrej 2012). K posledním projevům rozšíření zájmu ekonomů patří ekonomie štěstí (Layard 2005, Dutt a Radcliff 2009) Součástí této změny se stalo i měření lidského rozvoje, resp. v širším smyslu slova kvality života. OSN od roku 1993 na měření lidského rozvoje používá Human Development Index (Index HDI, Index lidského rozvoje), sestrojený pakistánským ekonomem Mahbúbem al-Hakem a indickým ekonomem Amartya Senem. Vývoj na konci 20. stol. vyústil do kritiky HDP jako míry pokroku resp. prosperity, které se díky podpoře politiků dostalo velké mediální pozornosti. Francouzský prezident Sarkozy jmenoval komisi, která publikovala práci Mismeasuring Our Lives. Why GDP Doesn´t Add Up (Stiglitz et al 2010). 1

Erich Fromm, nemecký psychológ a sociológ pôsobiaci v Nemecku, USA a Švajčiarsku, autor svetoznámych prác To Have or to Be? (Mať alebo byť?) a The Art of Being (Umenie byť).

63

Diskuse o nahrazení HDP jinou mírou úspěšnosti sociálního a ekonomického rozvoje, resp. otázky o smyslu ekonomického růstu vyvolala odezvu i ve slovenské ekonomii (Lisý 2012, Ivanová 2012, Rubisová 2012, Muchová a Rubisová 2013). Cílem příspěvku je analýza kvality života jakožto náhrady soudobé obecné míry socioekonomického rozvoje v podobě HDP 1 HDP JAKO UNIVERZÁLNÍ MÍRA SOCIÁLNÍHO A EKONOMICKÉHO ROZVOJE A JEHO KRITIKA Při srovnávání hodnocení lidského chování nacházíme velké rozdíly mezi ekonomií a sociologií.

Z ekonomického hlediska je

lidské chování

determinované snahou

o maximalizaci užitku. Jeho slabinou je absence sociální reality, determinované sociálními normami a sítěmi. Ze sociologického hlediska je lidské chování výsledkem socializace, utvářené a usměrňované v kontextu sociálních sítí, důvěry nebo její absence, což může vyústit do situace, když člověk jedná proti maximalizaci svého užitku. Slabinou sociologického hlediska je, že neodpovídá na otázku, co je základním motorem lidského chování (Možný 2009). Symbolem převládajícího ekonomického pohledu na člověka se stal v třicátých letech 20. století ukazovatel HDP, sestrojený jako jednoduché a obecně akceptovatelné vyjádření dosažené míry sociálního a ekonomického rozvoje z krátkodobého a střednědobého hlediska. Stalo se to z toho důvodu, že ekonomický růst byl ztotožněný s růstem HDP. Ačkoli má mnoho nedostatků, HDP je „nejpoužívanější měřítko ekonomické aktivity“ (Stiglitz et al. 2012 s. 23). Na druhé straně HDP jako univerzální míra výkonnosti ekonomiky, sociálního a ekonomického rozvoje a prosperity je odmítán. Notoricky známý je výrok senátora Boba Kennedyho z 60. let minulého století, podle kterého HDP vyjadřuje všechno kromě toho skutečně důležitého v lidském životě. HDP má několik významných nedokonalostí, k nimž patří především nedokonalosti způsobené skresleným oceňováním, nekompletností údajů a struktura HDP (Rubisová 2012). Současné odmítání HDP jako míry výkonnosti ekonomiky úzce souvisí s dvěma faktory. Prvním je vývoj po vypuknutí finanční, a pak ekonomické krize v roce 2008, která se ukázala především jako krize hodnot. Ztělesněním odporu vůči globálním bankám a jejich vedoucím představitelům, jako symbolům rostoucí příjmové polarizace společnosti bylo hnutí Occupy. V Evropě se k němu přidala frustrace z dlouhodobé nezaměstnanosti především mladých lidí, doprovázená rostoucím odporem vůči rozšiřující se regulaci různých stránek života ze strany orgánů EÚ bez demokratické legitimity.

64

Syrovátka (2008) poznamenává, že obrovský rozvoj v základním výzkumu a jeho výstupy v aplikovaném výzkumu v podobě nových technologií, jsou jednostranně orientované na produkci s vysokou přidanou hodnotou, přinášející vysoké zisky. Potvrzuje to petrifikaci pozice globálního Západu jako producenta kreativních služeb a pozice globálního zbytku světa2 jako dodavatele v lepším případě kreativních výrobků (Murgaš 2011), v horším případě jako dodavatele surovin resp. plodin. Hampl (2012) konstatuje „Nikdo už vlastně neví, kde vznikají skutečné hodnoty. Je to výroba? Je to věda a výzkum? Je to prodej a marketing? Jsou to konzultace? Jsou to právní služby? Jsou to finanční spekulace, které vedou k optimální alokaci kapitálu? Jsou to státní regulace? Vytváří hodnoty neziskový sektor? Finanční výsledky nic nevyjadřují, protože jsou manipulované státními zásahy. Společnost je navíc doslova zaplavena ideologiemi, které tvrdí, že právě ta či ona činnost je životně důležitá, a musí být teda preferovaná.“ Spolu s akceptací změn v hlavním proudu ekonomie pokračovala, stejně jako v jiných vědách, výrazná specializace a rozvoj kvantitativních metod. Na druhé straně ekonomie fatálně selhala v absenci predikce současné ekonomické a finanční krize, takže je logickou otázka smysluplnosti jejího vývoje (Ivanová 2012). Kromě těchto a podobných nastolených otázek vznikl důvod, proč se zabývat změnou paradigmatu je také „odvrácená strana“ orientace na výkon a ziskovost. Podle trojročního výzkumu ve všech zemích EU trpí 32 % jejich obyvatelů duševními poruchami. Náklady na jejich léčbu a nepřímé ztráty v důsledku neschopnosti práce představují pro evropskou ekonomiku výdaje 797,7 miliard eur ročně, což je víc než na rakovinu, srdečněcévní onemocnění a diabetes dohromady. V propočtu na 1 obyvatele EU to činí 1550 eur. Nejvíc, 113 miliard stojí afektivní poruchy (deprese a mánie), následované demencemi (105 miliard). Výše nákladů na duševní poruchy je determinovaná na jedné straně prodlužováním střední délky života a zároveň faktem, že se na ně neumírá (Smith 2011). Na obhajobu HDP lze konstatovat, že nebyl koncipován jako měřítko dlouhodobého sociálního a ekonomického rozvoje ani prosperity, a jeho zvýšení tedy neznamená zvýšení blahobytu. Není proto korektní vinit HDP z něčeho, na co nebyl konstruován. 2 HLEDÁNÍ NOVÉ MÍRY SOCIÁLNÍHO A EKONOMICKÉHO ROZVOJE Při hledání nové míry sociálního a ekonomického rozvoje jsou klíčovými odpovědi na otázku, co je smyslem hospodářského růstu? (Ivanová 2012). Co je to sociální a ekonomický

2

v zmysle rozdelenia sveta na „West and the Rest“ (Západ a zbytok)

65

rozvoj v období začátku nového století? Čemu slouží a co je jeho cílem? Kdo jsou přijemci jeho benefitů ? Tab. 1 Možnosti řešení nedokonalosti v měření HDP Typy indexů Nový index doplňující Index HDP

Příklady Instituce / Autor Canadian Index of University of Wellbeing Waterloo, Kanada Happy Planet Index

New Economic Foundation

Satisfaction with Life Index

University of Leicester Herman Daly, John Cobb

Genuine progress indicator Index HDP rozšířen o další domény

Indexy kvality života

Legatum Prosperity Index Human Development Index

Legatum Institute

The where-to-beborn index Quality-of-Life Index

Economist Intelligence Unit

Index kvality života

František Murgaš

UN Development Programme

Economist Intelligence Unit

Jednou ze základních charakteristik současné západní společnosti je fetišizace zisku (Ivanová 2012), která spolu s prohlubujícími sociálními rozdíly následně vyvolává deziluzi a odpor vůči vládnoucímu establishmentu. V reakci na to většina akademické a politické komunity nastoluje požadavek na udržitelnost rozvoje a akceptování jeho všech, tj. i neekonomických, aspektů. V tomto kontextu jsou v tab. 1 navrženy možnosti jak řešit nedokonalostí v měření socio-ekonomického rozvoje třemi možnými způsoby. Prvním je ve vytvoření nového indexu, použitelného spolu s HDP. Novou míru v tomto případě tvoří současné použití obou indexů. Druhý způsob představuje inovace HDP v podobě jeho rozšíření o sociální, ekologický a další rozměry. Evropská komise v tomto kontextu začala v roce 2007 diskusi o možném doplnění, zlepšení nebo přizpůsobení HDP měnícím se potřebám globalizujícího se světa v současném období pozdní moderny. V roku 2009 tato diskuse vyústila do návrhu pěti, převážně politických opatření. Největší význam z nich mají dvě, prvním je „Doplnění HDP o environmentální a společenské ukazovatele“. Lze konstatovat, že komplexní, obecně akceptovaný environmentální index neexistuje, a proto je navrhováno vytvoření indexu zátěže 66

životního prostředí. Čtvrté opatření je formulováno jako „Vývoj hodnotící tabulky evropského udržitelného rozvoje, obsahující prahové hodnoty klíčových znečišťujících látek a obnovitelných zdrojů“ (Evropská komise 2009). Za mezistupeň mezi druhým a třetím způsobem lze považovat kompozitní Index HDI. Každoročně jej vydává UN Development Programme (Rozvojový program OSN), který se stal známým nejen v akademické a politické sféře ale i ve veřejnosti. Obecně je považován za vyjádření kvality života ve světě. Primárním cílem Indexu HDI bylo navrhnout jednoduchý způsob, jak srovnávat všechny země světa. Cíl byl úspěšně splněn, o čemž svědčí velká pozornost, která je mu celosvětově věnován a také vícero podobných indexů, kdy z nejvýznamnějších lze uvést OECD Better Life Index (2005), World Development Indicators Světové banky (2012), The Economist Intelligence Unit’s quality-of-life index (2005) nebo The where-to-be-born index (2013) od Economist Intelligence Unit, analytické jednotky mediální skupiny The Economist. Třetí způsob představuje formulování metodologicky jiného ukazovatele, komplexnějšího ve srovnání s HDP a schopného alespoň naznačit odpovědi, položené v úvodu této části příspěvku. Tímto ukazovatelem je koncept kvality života a jeho vyjádření v podobě indexu. Na Slovensku byl vypracovaný Index kvality života na úrovni okresů (Murgaš 2009), v České republice na úrovni obcí, okresů a krajů (Murgaš, Klobučník 2014). 3 KVALITA ŽIVOTA JAKO VÝSLEDEK EASTERLINOVA PARADOXU Kvalita života je multidimenzionální koncept se složitou kauzalitou vzájemných vazeb jejích indikátorů (proměnných). A jako všechny soudobé koncepty, ani ji nelze měřit. To, co je možné měřit, jsou pouze její indikátory nebo domény (skupiny indikátorů). Podle Quality of Life Research Center University of Toronto, je kvalitou života nalezení odpovědi na otázku: Jak se máte? Její výraznou charakteristikou je dichotomie, protože se týká života na individuální úrovni i na úrovni společnosti, a zároveň se týká hodnocení prožívání života i hodnocení vnějšího prostředí. Jako asi všechny koncepty ani kvalita života nemá ustálenou metodologii ani terminologii. Zjednodušeně ji lze definovat jako subjektivní prožívání života v objektivních, prostorově diferencovaných podmínkách. Kvalita života je vždy komplexní, obsahující současně obě dimenze, subjektivní i objektivní. Když jedna z dimenzí ve výzkumu absentuje, pak to není kvalita života, ale pouze její dimenze, doména nebo indikátor. Ve vědecké komunitě je nejvíc prací, zabývajících se kvalitou života, orientovaných na zdraví, kvalita života je v nich nesprávně ztotožňována s její doménou zdraví. Pro tuto doménu se

67

používá název Health-Related Quality of Life (HRQoL). Dalším projevem velkého zájmu o kvalitu života je začínající diskuse o měření nákladové efektivity v zdravotnictví, týkající se kvalitativního a kvantitativního hodnocení života - QALY (z angl. quality-adjusted life year). To vyjadřuje cenu jednoho roku lidského života, prožitého ve zdraví resp. DALY (disabilityadjusted life year), které vyjadřuje počet let ztracených v důsledku zlého zdravotního stavu, invalidity nebo předčasného úmrtí. K projevům zájmu o kvalitu života lze zařadit i objevující se „vědu o kvalitě života“ (science of quality of life, Sirgy 2012). Za první práci věnovanou konceptu kvality života (antická řečtina však tento pojem neznala) je ceněná práce Aristotela Etika Nikomachova (Fayers a Machin, 2007). Antický génius v ní popsal hédonizmus (touhu po slasti) a eudaimonii (touhu po dobrém životě, blaženost) jako dva klíčové pojmy, věnované otázce, jak žít. Objevení se konceptu kvality života v moderních dějinách v 60. letech minulého století tedy souvisí se zbohatnutím společnosti na Západě, které však nepřinášelo růst spokojenosti lidí s jejich životy. Lidé pochopili, že kvantita života ve smyslu množství materiálních statků, nepřináší sebou kvalitu života. Poznání vztahu mezi rostoucím blahobytem a nerostoucí spokojeností se životem dostalo název „Easterlinův paradox“ na základě Easterlinovi práce s názvem Does economic growth improve the human Lot ? z roku 1974 (Easterlin a Angelescu 2012). Kahneman a Deaton (2010 s. 16492) uvádějí pro USA hranici ročního příjmu 75 tisíc dolarů, jejíž překročení nepřináší zvýšení emocionální pohody. V souvislosti s kvalitou života se především v politické a veřejné sféře používají pojmy zvyšování kvality života nebo růst kvality života. Tyto pojmy jsou nelogické, imanentně popírající raison d´être kvality života. Potvrzuje to i anglický výraz pro změnu v kvalitě života – improving (zlepšení). Kvalitu života není možné zvyšovat, tak jako není možné zvyšovat např. počet zubů. Má smysl starat se o dobrý stav chrupu, ne o zvyšování počtu zubů. Kvalitu života je možné zlepšovat nebo zhoršovat změnami její indikátorů. Používání termínů růst, nebo zvyšování, především v politické a veřejné sféře, znamená ztotožňování kvality života s prosperitou, případně s jinými ekonomickými indikátory typu průměrná mzdy, životního standardu apod., což je však popřením jejího smyslu. O uchopení konceptu kvality života usilují mnohé vědecké disciplíny od teologie, psychologie, medicíny, sociologie, environmentalistiky a ekonomie až po geografii, která se snaží o interpretaci její prostorové diferenciace. Z toho vyplývá široká paleta používaných pojmů, kterými autoři vyjadřují kvalitu života jako osobní spokojenost, osobní pohoda (oběma výrazy se překládá anglický termín „well-being“), blahobyt, životní úroveň, životní

68

styl, způsob života, které se však nesprávně používají jakožto synonyma. Ve skutečnosti to však nejsou identické, nýbrž prolínající se jevy. Imanentní součástí kvality života je fenomén dobrého života. Jeho parametry v kontextu etiky nabízí morální psychologie, naznačující kritéria dobrého života. Tyto lze formulovat jako benchmark, vycházející z preference eudaimonického způsobu života. Akceptování této preference umožňuje vytvořit referenční hodnotu kvality života v podobě „zlatého standardu“. Tvoří jej základní, kvantifikovatelné projevy odvěké, archetypální lidské touhy, společné všem lidem v lidských dějinách: chtít dlouho žít ve zdraví, obklopen dětmi, a pak vnoučaty, být vzdělaný, mít práci, která člověka naplňuje, žít v hezkém a zdravém prostředí a být považován okolím za dobrého člověka, resp. mít v komunitě dobré jméno. Kritériem identifikace indikátorů zlatého standardu kvality života byl co nejnižší počet indikátorů s co nejvyšší vypovídací hodnotou. Těmito indikátory jsou: (I) : chtít žít, (II) žít dlouho, (III) žít ve funkční rodině, (IV) mít děti, (V) být zdravý, (VI) být vzdělaný, (VII) mít práci, (VIII) žít ve zdravém životním prostředí, (IX) být dobrým člověkem (altruistickým, generativním). Důvodem absence blahobytu mezi indikátory je elementární poznání, které vedlo k vytvoření konceptu kvality života: prosperita není kvalitou života. Asi polovina toho, co má zásadní význam pro lidskou spokojenost se životem, nemá žádnou tržní hodnotu, tj. nelze si to koupit (Murgaš 2012). Tvrzení, že růst prosperity nepřináší růst spokojenosti se životem, tj. Easterlinův paradox, je kritizované (Deaton 2010, Delhey a Kroll 2012). Sacks et al. (2010) na 14 grafech dokumentují korelacemi, že bohatší lidé jsou spokojenější se životem jako lidé chudší. Jejich porovnáním různých zemí vychází z Gallup World Pool, World Values Survey a Pew Global Attitudes Survey. Easterlin a Angelescu (2012) na to reagují jednadvaceti grafy, vlastními i převzatými, s korelacemi platnými pro USA nebo vícero zemí, dokazujícími původní Easterlinův paradox. Za jednu z nejzávažnějších je možno považovat korelaci (Easterlin a Angelescu, 2012 s. 132) na obr. 20. Štěstí (happiness) za roky 1971 až 2002 z úrovně 2,16 se změnilo na hodnotu 2,19, přičemž za dvacet let byla nejvyšší dosažená hodnota kolem 2,22. HDP na obyvatele v stálých cenách roku 1996 se z hodnoty asi 17 700 dolarů v roce 1972 zvýšil na 33 000 dolarů v roce 2002. Jak je to možné? K pravdě je zřejmě nejblíže Frank (2009 s. 157), který konstatuje: „štěstí (happiness) a blahobyt (welfare) jsou dva odlišné koncepty“. Vyřešit dilema platnosti nebo neplatnosti Easterlinova paradoxu je složité. Jedním z klíčových problémů je chaotická terminologie. Posun z inženýrského pojímání ekonomie na její pojetí jakožto sociální vědy sebou přináší závažnou skutečnost v podobě přebírání 69

terminologie z psychologie nebo sociologie a jejich „ekonomizaci“. Jako příklad lze uvést štěstí nebo pohodu. Tato cesta nemůže přinést smysluplné výsledky v podobě očekávané výpovědní hodnoty, jestliže základní premisy nejsou exaktně definované. Lze vyslovit hypotézu, že ekonomický růst nezvyšuje spokojenost so životem (a teda spokojenost, nebo subjektivní dimenzi kvality života), ale zvyšuje blahobyt, projevující se zkvalitňováním materiálních podmínek vnějšího prostředí (tj. objektivní dimenzi kvality života). Obr. 1 HDP na osobu v paritě kupní síly a sebevražednost v zemích OECD v r. 2011

zdroj: autor podle OECD Nesmírnou složitost současné sociální a ekonomické reality, plné protikladných procesů globalizace, pokračující krizi a vymírání obyvatel Západu, lze ilustrovat na fenoménu sebevražednosti. Ve světě každoročně umírá na sebevraždu osm set tisíc až milión lidí. Výrazně vyšší je u mužů než u žen. V pokusech o sebevraždu je vyšší počet žen, což se vysvětluje tím, že ženy se ve skutečnosti nechtějí na rozdíl od mužů skutečně zabít, ale demonstrativním pokusem o sebevraždu upozorňují okolí na své problémy. U žen jsou to kromě Maďarska jiné země: Čína 14,8 (1999), Guyana 13,4 (2006), Japonsko 13,2 (2009), Maďarsko 10,6 (2009), Litva 10,4 (2009). Na Slovensku zemřelo sebevraždou 19,0 mužů a 2,6 žen na 100 000 obyvatel (NCZI 2013). Když údaje za všechny členské země OECD srovnáme s HDP na obyvatele v paritě kupní síly (obr. 1), vyjde nám korelace - 0,0003, to znamená žádná. Ve vztahu HDP a střední délky života v těch samých zemích je korelace 0,58 (OECD 2013 s. 25). Daly et al. (2011 s. 440) formulují „paradox sebevražednosti“ v bohatých zemích, vycházejí z korelace 0,355 sebevražednosti a štěstí (na základe World Values Survey 2002) v krajinách

70

Západu, korelace 0,497 sebevražednosti a štěstí v evropských zemích a korelace 0,255 ve státech USA. Se srovnáními tvrzení v předchozím odstavci, doloženém obr. 1 a tvrzeními Tab. 1 Sebevraždy mužů na 100 tisíc obyvatel Poř.

Země

Rok

Sebevraždy

1.

Litva

2009

61,3

2.

Rusko

2006

53,9

3.

Bělorusko

2007

48,7

4.

Srí Lanka

1996

44,6

5.

Kazachstán 2008

43,0

6.-7. Maďarsko

2009

40,0

2009

40,0

Jižní Korea 2009

39,9

Lotyšsko 8..

Zdroj: WHO Daly et al. (2011 s. 440) formulují „paradox sebevražednosti“ v bohatých zemích, vycházejí z korelace 0,355 sebevražednosti a štěstí (na základe World Values Survey 2002) v krajinách Západu, korelace 0,497 sebevražednosti a štěstí v evropských zemích a korelace 0,255 ve státech USA. Se srovnání tvrzení v předchozím odstavci, doloženém obr. 1 a tvrzeními Daly et al. (2011) plyne, že sebevražednost jako jeden z indikátorů s vysokou výpovědní hodnotou nekoreluje s HDP s vyjádřením prosperity ale paradoxně se štěstím. Jestli je to pouze numerická korelace nebo také příčinný vztah, je potřeba dokázat dalším výzkumem. ZÁVĚR Ekonomický mainstream uznával po desetiletí teorii efektivních trhů a zdůrazňoval výkon. Člověk byl zredukovaný na homo economicus a jeho hodnota byla taková, jaká byla hodnota jeho výkonu. Symbolem takovéhoto chápání ekonomie, se podle inženýra Amartya Sena stal HDP. Na konci 20. stol. došlo v hlavním proudu ekonomického myšlení k výrazné změně a to v podobě akceptování nových fenoménů jako jsou morálka, důvěra, společné dobro, ústavnost nebo ekonomie štěstí. Vývoj na konci 20. stol. vyústil do kritiky HDP jakožto míry pokroku resp. prosperity, které se díky podpoře politiků dostalo velké mediální pozornosti. Poznání toho, že společnost na Západě zbohatla, ale nestala se spokojenější, vedlo k formulování konceptu kvality života. Rozpor mezi rostoucí prosperitou a nerostoucí, v některých případech dokonce klesající, spokojeností se životem, se stal známým jako

71

Easterlinův paradox. Kvalita života je tedy multidimenzionální koncept se složitou kauzalitou vzájemných vazeb její indikátorů (proměnných). Zjednodušeně ji lze popsat jako subjektivní prožívání života v objektivních, prostorově diferencovaných vnějších podmínkách. Šikula (2008, s. 5) považuje kvalitu života za „existenční megatrend civilizace“. Kvalita života je vždy komplexní, obsahující současně obě její dimenze, subjektivní – psychology vnímanou jako pohoda a objektivní – geografy Murgaš a Klobučník (2014) charakterizovanou jako kvalita místa. Když jedna z dimenzí absentuje, není to absence kvality života, ale pouze její dimenze, domény nebo indikátoru. Imanentní součástí kvality života je fenomén dobrého života. Jeho parametry v kontextu etiky nabízí morální psychologie, naznačující kritéria dobrého života. Tyto lze formulovat jako benchmark, vycházející z preference eudaimonického způsobu života. Akceptování této preference umožňuje vytvořit referenční hodnotu kvality života v podobě „zlatého standardu“ (Murgaš 2012). Tvrzení, že růst prosperity nepřináší růst spokojnosti se životem, tj. Easterlinův paradox, je kritizované. Sacks et al. (2010) dokumentuje korelacemi, že bohatší lidé jsou spokojenější se životem nežli chudší. Vyřešit dilema platnosti nebo neplatnosti Easterlinova paradoxu je však z důvodu absence ustálené terminologie složité. Lze vyslovit hypotézu, že ekonomický růst nezvyšuje spokojenost se životem (a tedy spokojenost, nebo pohodu) ale zvyšuje blahobyt, projevující se zkvalitňováním materiálních podmínek vnějšího prostředí, tj. kvality místa.

Literatura: ANTALOVÁ, M., LALUHA, I., PŘÍVARA, A. (2013): Kvalita života. Bratislava: Vydavateľstvo Ekonóm. BABINČÁK, P. (2004). Indikátory kvality života. Čo považujete za šťastný život? In J. Džuka (Ed.), Psychologické dimenzie kvality života (pp. 161–167). Prešov: Prešovská univerzita. BUCHANAN, J. M. (1992): Doména konstituční ekonomie. Politická ekonomie, 40, 4., 439450. DALY, M. C., OSWALD, A. J., WILSON, D., WU, S. (2011): Dark contrasts: The paradox of high rates of suicide in happy places. Journal of Economic Behavior & Organization. 80, 435–442. DEATON, A. (2008): Income, Health and Well-Being around the World: Evidence from the Gallup World Poll. Journal of Economic Perspectives 22, 2, 53-72. DELHEY, J., KROLL, CH. (2012): A “Happiness Test” for the New Measures of National

72

Well-Being: How Much Better than GDP are they? WZB Discussion Paper SPI 2012 201. [On-line] http://bibliothek.wzb.eu/pdf/2012/i12-201.pdf. DUTT, A. K., RADCLIFF, B. (2009): Happiness, Economics and Politics. Towards a MultiDisciplinary Approach. Cheltenham: Edward Elgar. DŽUKA, J. (2015): Wellbeing in Slovakia. In: Glatzer, W., Camfield, L., Moller, V., Rojas, M. (eds.) Global Handbook in Quality of Life. pp. 663-684. Dordrecht: Springer. EASTERLIN, R. A., ANGELESCU, L. (2012): Modern Economic Growth and Quality of Life: Cross-Sectional and Time Series Evidence. In: K. C. Land, A. C. Michalos, M. J. Sirgy (eds.) Handbook of Social Indicators and Quality of Life Research, pp. 113-136, Dordrecht: Springer. ETZIONI (1990): Moral Dimension: Toward a New Economics. New York: Free Press. EURÓPSKA KOMISIA (2009): Viac ako HDP. Meradlo pokroku v meniacom sa svete. Oznámenie Komisie Rade a Európskemu parlamentu KOM(2009) 433 v konečnom znení. [On-line] http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ.do?uri=COM:2009:0433:FIN:S K:PDF. FAYERS, P. M., MACHIN, D. (2007): Quality of life. The assessment, analysis an interpretation of patient-reported outcomes. Second edition. Chichester: John Wiley&Sons. FUKUYAMA, F. (2005): Trust: The Social Virtues and the Creation of Prosperity. New York and London: The Free Press, New York and London. FRANK, R. H. (2009) The Easterlin Paradox Revisited. In Dutt, A. K., Radcliff, B. Happiness, Economics and Politics. pp. 151-157. Cheltenham, Edward Elgar HAMPL, P. (2012): Proč Metternich přinesl rozkvět a Merkelová přináší zbídačení. Finmag. [On-line] http://finmag.penize.cz/ekonomika/266883-proc-metternich-prinesl-rozkvet-a-merk e lova-prinasi-zbidaceni-i-kdo-tady-vlastne-vladne. HORVÁTH, R. (2012): “Does Trust Promote Growth?” IES Working Paper 9/2012. IES FSV. Prague: Charles University. IVANOVÁ P. (2012): Globalizačné procesy a potreba humanizácie ekonomiky. In: Lisý et al. (eds.) Ekonomická teória a ekonomická realita, ETER 2012, Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie 9. 11. 2012, CD ROM, s. 1-10. Bratislava: Ekonomická univerzita. IRA, V. , ANDRÁŠKO, I. (2008). Quality of Life in the Urban Environment of Bratislava: two Time-Spatial Perspectives. Geografický časopis, 60, 2, 149-178. KAČMÁROVÁ, M., BABINČÁK, P. MIKULÁŠKOVÁ, G. (2013) Teórie a nástroje merania subjektívne hodnotenej kvality života. Prešov: Filozofická fakulta Prešovskej univerzity. 73

KAHNEMAN, D., DEATON, A. (2010): High income improves evaluation of life but not emotional well-being. Proceedings of the National Academy of Sciences of United States of America,107,č.38, 16489-16493. LAYARD. R. (2006): Happiness. Lessons from a New Science. New York: Penguin Books. LISÝ, J. (2012): Otázniky nad významom

HDP

a možnosťami

alternatívnych

makroekonomických ukazovateľov. In: Lisý et al. (eds.) ETER 2012, Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie 9. 11. 2012, CD ROM, s. 1-9. Bratislava: EU. MLČOCH, L. (2006): Ekonomie důvěry a společného dobra. Praha: Karolinum. MOŽNÝ, I. (2009): Proč tak snadno… Některé rodinné důvody sametové revoluce. 3. vydání. Praha: SLON. MUCHOVÁ, E. , RUBISOVÁ, M. (2013): Ekonómia šťastia – nový prístup v ekonomickej teórii. In Lisý, L., Lennerová, I., Vongrej, M. Vybudovanie laboratória makroekonomických analýz a prognóz [elektronický zdroj] : recenzovaný zborník príspevkov z vedeckého a odborného workshopu v rámci riešeného projektu OPVaV : Bratislava 14. február 2013, 1-5. Bratislava: Ekonóm. MURGAŠ, F. (2009): Kvalita života a jej priestorová diferenciácia v okresoch Slovenska. Geografický časopis, 61, 2, 121-138. MURGAŠ, F. (2011): Kreatívna trieda, kreatívna spoločnosť a múdrosť ako riešenie ich kontroverznosti. Creative and Knowledge Society, 1, 2,120-140. MURGAŠ, F. (2012): Prostorová dimenze kvality života. Liberec: Technická univerzita. MURGAŠ, F., KLOBUČNÍK, M. (2014). Municipalities and Regions as Good Places to Live: Index of Quality of Life in the Czech Republic. Applied Research Quality of Life, DOI 10.1007/s11482-014-9381-8. Národné centrum zdravotníckych informácií (2013): Samovraždy a samovražedné pokusy v SR 2012. [On-line] http://www.nczi.sk/Documents/publikacie/2012/z s15.p df. OECD (2013): Health at a Glance 2013, OECD INDICATORS, [On-line] http://www.oec d.or g/els/health-systems/Health-at-a-Glance-2013.pdf. PACIONE, M. (2003): Urban environmental quality and human wellbeing – a social geographical perspective. Landscape and Urban Planning, 65, s. 19-30. RUBISOVÁ, M. (2012): HDP ako makroekonomický ukazovateľ, jeho slabé stránky a nedokonalosti. In Kol.: Sociálny rozvoj a kvalita života v kontexte makroekonomickej nerovnováhy. Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie, s. 611-617. Bratislava: Katedra sociálneho rozvoja a práce NHF EU.

74

SACKS, D. W., STEVENSON, B., WOLFERS, J. (2010): Subjective Well-Being, Income, Economic Development and Growth. NBER Working Paper No. 16441. [On-line] http://www. nber.org/ papers/w16441.pdf?new_window=1. SIRGY, M. J. (2012): The Psychology of Quality of Life. Hedonic Well-Being, Life Satisfaction, and Eudaimonia. Dordrecht: Springer. SMITH, K. (2011): Trillion-dollar brain drain. Enormous costs of mental health problems in Europe not matched in research investment. Nature News 478, 15, Publisher on line 4. October 2011. On-line: http://www.nature.com/news/2011/111004/full/478015a.html. STIGLITZ, J. E., SEN, A., FITOUSSI, J.-P. (2010): Mismeasuring Our Lives. Why GDP Doesn´t Add Up. New York: The New Press. SYROVÁTKA, O. (2005): Renesance filosofie – klíč k udržitelnosti? In: Hejda, J. (ed.) Hlediska udržitelnosti a kvality života v manažerském a občanském rozhodování. s. 14-27, Praha: Oeconomica SYROVÁTKA, M. (2008) Jak (ne)měřit kvalitu života. Mezinárodní vztahy, 1, 9-37. ŠIKULA, M. et al. (2011) Globálne megatrendy a smerovanie civilizačných zmien. In Šikula, M. et al. Dlhodobá vízia rozvoja slovenskej spoločnosti. s. 5-34. Bratislava, Ekonomický ústav SAV. VONGREJ, M. (2012) Freedom, election and morality as a basis of constitutional economics. Ekonomické rozhľady, 41, 79-89. WHO (2012) Suicide rates per 100,000 by country, year and sex. [On-line] http://www.who.i nt/mental _health/prevention/suicide_rates/en/.

Kontaktné údaje: RNDr. František Murgaš, PhD. Katedra geografie Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Technická univerzita v Liberci Studentská 2 461 17 Liberec [email protected]

75

MZDOVÉ NEROVNOSTI AKO LIMITUJÚCI FAKTOR KVALITY ŽIVOTA V REGIÓNOCH SR WAGE INEQUALITY AS A LIMITING FACTOR OF THE QUALITY OF LIFE IN REGIONS OF SLOVAKIA Iveta Pauhofová, Mária Glatz Abstrakt: Napriek očakávaniam významných zmien v mzdovej úrovni po vstupe Slovenska do EÚ, mzdové nerovnosti medzi regiónmi a vnútri regiónov narastajú. V roku 1992 sa najväčšie nerovnosti dotýkali okresov Prešovského a Košického kraja, ku ktorým sa počas transformačného procesu a po vstupe SR do EÚ pridali aj veľké okresy Banskobystrického kraja. So zmenami štruktúry hospodárstva narastala miera dlhodobej nezamestnanosti. Po odštartovaní krízy v roku 2008 sa spolu s rastom nezamestnanosti zafixovala mzdová úroveň, ktorá doteraz stagnuje. Nespokojnosť s nízkymi mzdami, neistota na pracovnom trhu a obava o výšku budúcich starobných dôchodkov nevplýva pozitívne na kvalitu života v prevažujúcej časti regiónov SR. Kľúčové slová: mzdy, regionálne nerovnosti, nezamestnanosť, Slovensko Abstract : Despite expectations of significant changes in the wage level after Slovakia joins the EU, wage inequality between regions and within regions are increasing. In 1992 the greatest inequality was in Prešov and Košice region, which were during the transformation process and after accession to the EU also followed by large districts of Banská Bystrica. Changes in the structure of the economy were accompanied by growing of long-term unemployment. After the start of crisis in 2008, with raising of unemployment the wage level has been fixed and this level is stagnating up to now. Dissatisfaction with low wages, insecurity in the labor market and concern about the amount of future retirement pensions affects negatively the quality of life in the bulk of the regions of Slovakia. Key words: wages, regional inequalities, unemployment, Slovakia ÚVOD Začiatok 21. storočia znamená výraznejšie zviditeľnenie nastúpených zmien v paradigme budúceho vývoja. Tieto zmeny priamo súvisia s kumulovaním negatívnych problémov systémového charakteru v globálnej ekonomike i spoločnosti (Pauhofová, Staněk 2015). Adaptačné procesy preto nemôžu obsahovať jednoduché parciálne riešenia a dotýkať sa iba špecificky vybraných úloh. Charakter zmien zahŕňa spomenutú kumuláciu problémov, ktorá

odráža

multiplikáciu

dôsledkov

vývoja

v rovine

prírodných,

technických

a spoločenských podmienok. Z tohto pohľadu sa pri východiskách nevyhnutných riešení pravdepodobne bude budovať i nové teoretické hľadisko kvality života, u ktorej ako viacúrovňovom a multidimenzionálnom koncepte by mala byť akceptovaná paradigmatická zmena vo vývoji civilizácie v podmienkach planéty. V tejto súvislosti možno súhlasiť

76

s uvedením myšlienky v Murgaš 2009 (str.123), že „ľudský život je dôležitejší ako jeho kvalita“, ktorú artikuluje skupina odborníkov hlásiaca sa k hodnotovému systému založenom na judeo-kresťanskej podstate západnej civilizácie. Problémom sa následne stane samotné uchopenie „kvality života“ z aspektu hodnôt, ak si riešenie naakulumovaných systémových problémov „vyžaduje“ homogenizáciu civilizačných modelov.

V strednodobom časovom

horizonte je však možné, že náhľad na koncept kvality života ešte zostane v odbornom „zajatí“ regionálnych (geografických) pohľadov. Európa zažíva v súčasnom období reálny príklad snahy o riešenie kumulácie negatívnych systémových problémov v čase. Stagnujúci trh práce, starnutie populácie, zvyšovanie miery dlhodobej nezamestnanosti i nezamestnanosti mladej generácie, silnejúce vlny imigrantov, v prevažnej miere nelegálnych, rast sociálneho napätia a separatistických tendencií v mnohých regiónoch, reálne vojnové konflikty na východných hraniciach Európy, zvýšená úmrtnosť obyvateľstva v dôsledku neočakávaných horúčav, povodne spôsobujúce obrovské škody zadlženým ekonomikám, regiónom a obyvateľstvu nie sú len obsahom denných mediálnych správ, ale fixujúcimi sa premennými, obmedzujúcimi životný priestor populácie aj vďaka tomu, že riešenia problémov sú iba parciálne a harmonizácia spolupráce v riadiacej úrovni EÚ nie je nastúpená. Očakávania podstatných zmien v životnej úrovni slovenského obyvateľstva po vstupe krajiny do EÚ, v smere konvergovania k štruktúram a úrovniam miezd, celkových príjmov, spotreby, životného štýlu a vlastne podobnej kvality života v pozitívnom smere, sa u väčšiny populácie nenapĺňajú. Podľa Pauhofová, Martinák 2014a, 2014b, Pauhofová, Pálenik 2012, Želinský 2014, Pauhofová, Dováľová, Páleník 2014, Košta a kolektív 2014, Páleník a kolektív 2014, dochádza k divergentným procesom v oblasti príjmov, stagnácii miezd, z pohľadu stratifikácie dôchodkov k ich fixovaniu na nízkej úrovni u väčšiny obyvateľstva, k nedostatočnej tvorbe pracovných miest,

nezodpovedajúcej kvalifikačnej štruktúre

uchádzačov o prácu vzhľadom na potreby trhu práce, k rastúcemu podielu sociálne vylúčeného obyvateľstva (v regionálnom priemete riešenie i problémov rómskych otázok), k problémom s udržaním spotreby z dôvodu obmedzených príjmov, k pretrvávaniu vysokého podielu výdavkov za potraviny a bývanie v štruktúre spotreby v zmysle zásadných limitov pre služby ako vzdelávanie, rekreácie a pod. Parametre rizika chudoby a deprivácie podľa Želinský 2014

pri medzinárodnom porovnávaní nevykazujú katastrofické čísla, ale pri

identifikovaní vývoja príjmovej stratifikácie a ďalších súvislostí nezamestnanosti i dlhodobej podľa Stehlíková, Pauhofová 2015 je zreteľné, že v krajine dochádza k prehlbovaniu príjmovej polarizácie. Pri skúmaní sa postupne zistilo, že nejde iba o cyklický charakter 77

problémov ekonomiky vo väzbe na trh práce a mzdovú úroveň z dôvodu krízových podmienok, ale o vážne štrukturálne problémy národného hospodárstva, ktoré sa v uvedenej polarizácii zviditeľňujú.

Zásadné rozdiely (nehomogenita) v produkčnej technológii na

regionálnej báze vyplývajú aj z výsledkov skúmania podľa Ostrihoň, Ivaničová 2015. Zvlášť markantne sa teda uvedené problémy prejavujú na regionálnej úrovni (okresy) a pohľadu na slovenskú ekonomiku, spoločnosť a populáciu i v otázkach kvality života dodávajú nový, podstatne širší rozmer. 1 CIELE A METODIKA Vychádzajúc z predpokladu, že veľkosť príjmu, mzdy a zamestnanie sú ako ekonomické kategórie podstatnými

indikátormi jednej z multidimenzionálnych charakteristík kvality

života, ktoré je možné subjektívne i objektívne vnímať, je základným cieľom dokumentovať relevantné súvislosti vývoja miezd na Slovensku a poukázať na niektoré ohrozenia z aspektu budúcnosti. Dôležitým východiskom pri identifikovaní podstatných problémov vo vývoji stratifikácie miezd, ako kľúčového zdroja príjmov, je skúmanie nerovností a polarizácie miezd. Analyzované sú hrubé mzdy a použité sú

ukazovatele príjmových nerovností (Giniho

koeficient, Theilov index) a polarizácie (Wolfsonov index bipolarizácie). Pracujeme s individuálnymi dátami Sociálnej poisťovne SR, ktoré sú sledované na mesačnej báze a celkovo zahŕňajú obdobie 2005 – 2014. Stratifikácia miezd je skúmaná za obdobie 2005-2014 za úroveň SR

a za odvetvie priemyslu a poľnohospodárstva. Súvislosti polarizácie

a existencie štrukturálnych problémov slovenskej ekonomiky podopiera analýza vývoja zamestnanosti v priemysle a poľnohospodárstve. 2 VÝSLEDKY A DISKUSIA Predkrízový pokles nerovností (hrubé mzdy sledované od roku 2005) na regionálnej báze (okresy) trval až do roku 2010. Následne došlo k zmene trendu a k miernemu rastu nerovností až do súčasnosti. Pokles nerovností pred rokom 2009 je dôsledkom vývoja v hrubých mzdách, ktoré u najnižších príjmových skupín rástli rýchlejším tempom ako u zvyšku zamestnaných. V krízovom období začali mzdy najnižších príjmových skupín reálne klesať, resp. stagnovať. Po roku 2010 síce počet zamestnaných začal mierne rásť, avšak novo vytvorené pracovné miesta spadali najmä do vyšších mzdových pásiem. Išlo o kvalifikačne náročné a vysoko

78

ohodnotené pracovné miesta, imúnne voči krízovým podmienkam. Naopak, krízový vývoj ohrozoval predovšetkým kvalifikačne nenáročné a nízko ohodnotené pracovné miesta. Obr. 1. Ukazovatele nerovnosti a polarizácie v hrubých mzdách v SR

Zdroj: Vlastné výpočty podľa údajov Sociálnej poisťovne SR Nízkopríjmové a kvalifikačne nenáročné miesta boli vysoko citlivé na ekonomický pokles, resp. spomaľovanie rastu a doplatili ako prvé na ekonomické výkyvy. Kríza narušila proces tvorby pracovných miest s ohodnotením v stredných pásmach príjmového rozdelenia. Pretrvávajúce problémy trhu práce v oblasti štrukturálnej a dlhodobej nezamestnanosti boli príčinou poklesu, resp. stagnácie reálnych miezd v najnižších mzdových pásmach. Vývoj nerovností a polarizácie dokumentuje Obr.1. Z regionálneho pohľadu sa najvyššou mierou na nerovnostiach v SR podieľa Bratislava. K nárastu nerovností meranej Theilovým koeficientom však mala v krízových podmienkach negatívny príspevok (-24 %). Dôvodom je zníženie nerovnosti medzi Bratislavou a ostatnými okresmi, zapríčinené

znížením podielu BA na celkovej zamestnanosti v SR a znížením

rozdielov medzi priemernou mzdou v BA a zvyškom SR. Vo väčšine okresov Slovenska príspevok k nerovnosti v hrubých mzdách rástol. Celkový nárast nerovnosti v období 2010 – 2014 vyplýva z nárastu nerovností vo vnútri jednotlivých okresov. Proces tvorby nových pracovných miest s ohodnotením v stredných pásmach príjmového spektra bol krízou narušený,

pokračoval rast miery dlhodobej nezamestnanosti, ktorej úroveň bola už v

predkrízovom období v niektorých regiónoch vysoká. Uvedené sa dotýka predovšetkým okresov Prešovského, Banskobystrického a Košického kraja. Zmenu nerovnosti v hrubých mzdách na úrovni okresov dokumentuje Obr. 2.

79

Obr. 2 Zmena Theilovho indexu (v hrubých mzdách) v okresoch SR (2010/2014)

Zdroj: Vlastné výpočty podľa údajov Sociálnej poisťovne SR Situáciu

a vývoj v hrubých mzdách (medián) za jednotlivé kraje dokumentuje Obr. 3.

Zreteľným je nielen zásadný rozdiel v úrovni za Bratislavský kraj oproti zvyšku SR, ale Obr. 3 Vývoj mediánu hrubej mesačnej mzdy podľa krajov Slovenska (euro, s.c. 2005)

Zdroj: Vlastné výpočty podľa údajov Sociálnej poisťovne SR najmä dlhodobo fixovaná nízka úroveň hrubej mzdy za kraje Prešovský, Nitriansky (poľnohospodárstvo), Košický a Banskobystrický. Prvý a posledný kraj vykazuje vysoké

80

hodnoty nezamestnanosti, tiež dlhodobej nezamestnanosti vo veľkej časti svojich okresov (Stehlíková, Pauhofová 2015). Až 25 percentný príspevok k celkovej nerovnosti malo v roku 2014 odvetvie Priemyselná výroba. Hlavnú časť predstavuje nerovnosť v mzdách v rámci tohto odvetvia (19,3 %), ktoré malo najvyšší podiel na celkovej zamestnanosti a je charakteristické vysokou mierou variability v mzdách. Odvetvia Informácie a komunikácia (17,5 %), Činnosti v oblasti nehnuteľností (13,4 %) a Finančné a poisťovacie služby (10,7 %) majú tiež vysoký podiel na celkovej nerovnosti, na celkovom počte zamestnaných sa však podieľajú menej.

V

odvetviach Informácie a komunikácia a Finančné a poisťovacie služby sú výrazne vyššie mzdy ako vo zvyšku odvetví, ich podiel na celkovej nerovnosti je aj napriek nízkemu podielu na zamestnanosti vysoký. V sledovanom období v odvetví Priemyselná výroba klesal počet zamestnancov v najnižších mzdových pásmach, zatiaľ čo v ostatných odvetviach tento počet stagnoval. Stagnácia v nízkych a priemerných mzdových pásmach sa dotýka väčšiny pracovníkov v národnom hospodárstve. Počet nadpriemerne a vysoko nadpriemerne ohodnotených pracovných miest síce rástol v celom národnom hospodárstve, avšak v odvetví Priemyselná výroba to bolo rýchlejším tempom. Obr. 4 Zmena Theilovho indexu nerovnosti v mzdách za odvetvia (2010 / 2014)

Zdroj: Vlastné výpočty podľa údajov Sociálnej poisťovne SR V intervale nad 2 000 eur počet zamestnancov v odvetví Priemyselná výroba od roku 2010 narástol o 51 %, vo zvyšku odvetví o 30 %. V intervale 1 500 – 2 000 eur predstavoval nárast

81

28 %, v intervale 1 000 – 1 500 50 %, v rovnakých intervaloch vo zvyšku národného hospodárstva bol nárast iba 15 %, resp. 21 %. Celkovo malo odvetvie Priemyselná výroba až 38,2 %- tný podiel na náraste počtu zamestnaných so mzdami vyššími ako 1 000 eur od roku 2010. Práve tento fakt sa najviac podpísal na náraste celkových nerovností v hrubých mzdách na Slovensku. Rast nerovnosti a polarizácie je evidentný pri stagnujúcich mzdách u väčšiny zamestnaných vo väčšine odvetví a všetkých regiónoch Slovenska. K výsledkom charakterizujúcim vývoj a stav nerovností a polarizácie na Slovensku z regionálneho a odvetvového pohľadu je potrebné pridať niekoľko faktov. Veľmi veľká časť pracujúcich v odvetviach národného hospodárstva stále poberá hrubú mzdu v pásme do 500 a od 500 do 1 000 eur, čo dokumentuje Obr. 5. Obr. 5 Vývoj priemerného počtu zamestnancov podľa príjmových intervalov v odvetví priemyselná výroba a zvyšku NH (s.c. roku 2005)

Zdroj: Vlastné výpočty podľa údajov Sociálnej poisťovne SR Výskum príjmovej a mzdovej stratifikácie vyžadoval vyššiu hustotu intervalov v najnižšom príjmovom pásme, teda mzdy v intervale do 300 eur a od 300 do 500 eur. Nasledujúca tabuľka

dokumentuje, že v sledovanom období 2005-2014 sa významne zmenil podiel

zamestnaných so mzdou do 300 eur, ešte v roku 2005 predstavoval až cca 26%. Interpretácia výsledkov ďalšieho vývoja, v ktorom dochádzalo k znižovaniu zastúpenia obyvateľov v najnižšom príjmovom intervale (do 300 eur) by nabrala veľmi pozitívny kurz, keby zároveň so znižovaním podielu osôb s nízkymi mzdami, nerástli hodnoty na strane nezamestnaných a nevytváral sa i priestor pre dlhodobú nezamestnanosť. Ako z údajov v tabuľke vyplýva,

82

podiel zamestnaných v najnižšom príjmovom intervale sa rýchlejšie znižoval za odvetvie priemyslu v porovnaní s poľnohospodárstvom. Evidentné je roztváranie mzdových nožníc medzi mzdami v priemysle a poľnohospodárstve. S tým korešpondujú aj výsledky podľa Pauhofová, Páleník 2012, ktoré prezentujú rast polarizácie medzi mestskými a vidieckymi regiónmi. Tab. 1 Vývoj príjmovej stratifikácie (mzdové intervaly, hrubé mzdy,%)

2005

2006

2007

2008

2009

2010

2011

2012

2013

2014

SR priemysel poľnohospodarstvo SR priemysel poľnohospodarstvo SR priemysel poľnohospodarstvo SR priemysel poľnohospodarstvo SR priemysel poľnohospodarstvo SR priemysel poľnohospodarstvo SR priemysel poľnohospodarstvo SR priemysel poľnohospodarstvo SR priemysel poľnohospodarstvo SR priemysel poľnohospodarstvo

< 300 25,9 22,5 25,6 24,2 20,6 23,5 20,5 17,3 19,8 18,4 15,4 17,5 16,3 12,3 14,6 14,8 10,1 12,7 15,3 9,7 13,1 15,5 9,3 13,2 16,3 9,1 13,4 14,8 7,9 12,5

300 - 500 34,1 36,6 45,7 33,0 35,7 45,9 31,3 33,1 42,0 29,6 31,1 37,4 30,3 33,9 39,9 29,4 30,7 37,3 28,5 28,6 33,9 28,2 27,6 33,6 27,7 26,7 32,0 27,0 25,0 28,4

500 - 1000 32,1 31,7 25,8 34,0 33,7 28,0 37,9 38,2 34,4 40,4 41,4 40,7 41,4 42,7 42,0 42,5 45,5 45,4 41,8 46,4 47,2 41,7 47,3 47,7 41,1 47,0 48,7 41,7 47,5 51,6

1000 - 1500 5,0 6,3 2,1 5,6 7,3 1,8 6,6 8,2 2,8 7,4 8,7 3,2 7,6 7,8 2,6 8,5 10,0 3,6 8,9 11,0 4,5 8,9 11,0 4,2 9,1 11,9 4,5 10,1 13,5 5,8

> 1500 2,9 2,9 0,8 3,2 2,7 0,8 3,7 3,2 1,0 4,2 3,4 1,2 4,4 3,3 0,9 4,8 3,7 1,0 5,5 4,3 1,3 5,7 4,8 1,3 5,8 5,3 1,4 6,4 6,1 1,7

Zdroj: Vlastné výpočty podľa údajov Sociálnej poisťovne SR K interpretačnému obsahu Tab. 1 prináležia i Obr. 6 a Obr. 7, ktoré dokumentujú vývoj počtu zamestnaných za poľnohospodárstvo a za priemysel podľa príjmových intervalov v sledovanom období 2005-2014. Krivky počtu zamestnaných podľa príjmových intervalov nemajú za dotknuté odvetvia identický priebeh. Za najnižší príjmový interval sú veľmi podobné, ale za vyššie príjmové intervaly sú svojim priebehom zásadne odlišné. Z pohľadu rozsahu problému (počet zamestnaných) je výraznejšia váha za oblasť priemyslu. Znižovanie

83

počtu zamestnaných v najnižších príjmových

pásmach za obe odvetvia úzko súvisí

s generovaním nezamestnanosti v už spomínaných okresoch Prešovského, Banskobystrického a Košického kraja. Obr. 6 Vývoj počtu zamestnaných v poľnohospodárstve podľa mzdových intervalov

Zdroj: Vlastné výpočty podľa údajov Sociálnej poisťovne SR Pri porovnaní vývoja počtu zamestnaných za odvetvie poľnohospodárstva a priemyslu, spolu s vývojom parametrov za stratifikáciu miezd je zreteľné, že disponibilita pracovných príjmov vo vidieckych regiónoch (tam kde je poľnohospodárstvo štrukturotvorným z pohľadu produkcie a plnenia mimoprodukčných funkcií), nevytvára dostatočný priestor pre zvyšovanie Obr. 7 Vývoj počtu zamestnaných v priemysle podľa mzdových intervalov

Zdroj: Vlastné výpočty podľa údajov Sociálnej poisťovne SR životnej úrovne obyvateľov vidieka. Zužovanie tohto priestoru postupne vracia obyvateľov vidieka do kedysi rozšíreného systému samozásobenia, predovšetkým v už uvedených problémových krajoch.

84

Parametre vývoja stratifikácie miezd na úrovni Slovenska a na úrovni odvetví, spolu s charakteristikami nerovností medzi regiónmi (okresmi) a vo vnútri regiónov (okresov) umožňujú formulovať tvrdenie, že v budúcom období 10-15 rokov možno očakávať nižšiu úroveň starobných dôchodkov v porovnaní so súčasnými

pri vyššom počte obyvateľov

v dôchodkovom veku (za predpokladu, že sa metodika výpočtu starobného dôchodku nezmení). Znamená to, že pri prolongovaní stagnujúcich miezd a nižšej úrovni disponibilných príjmov dôchodcov, fixovaní úrovne dlhodobej nezamestnanosti s tlakom na rast objemu dávok v hmotnej núdzi, je reálny predpoklad generovania problémov z pohľadu spotrebiteľského dopytu. Uvedené podopiera nastúpený trend vplyvu technológií na úsporu práce v krajinách EÚ spolu so zavádzaním špecifických foriem zamestnávania bez garancie sociálnych istôt. Napísanie príspevku je súčasťou riešenia projektu VEGA č. 02/ 0026/15 Príjmová stratifikácia a perspektívy polarizácie slovenskej spoločnosti do roku 2030.

Literatúra ESTEBAN, J., RAY, D. (2012): Comparing Polarization Measures in M. Garfinkel and S. Skaperdas, Oxford Handbook of the Economics of Peace and Conflict, Oxford: Oxford University Press. KOŠTA, J. A kol. (2014): Aktuálne problémy (ne) zamestnanosti nízkokvalifikovaných pracovných síl. Bratislava: EÚ SAV. MURGAŠ, F. 2009. Kvalita života a jej priestorová diferenciácia. Geografický časopis 61, 2, 121-138. OSTRIHOŇ, F., IVANIČOVÁ, Z. (2015): Produkčná (ne)homogenita regiónov Slovenska. Politická ekonomie, 5, 641-657. PÁLENÍK, V. a kol.(2014): Strieborná ekonomika – potenciál na Slovensku. EÚ SAV, Bratislava: EÚ SAV.. PAUHOFOVÁ, I., STANĚK, P. (2015): Adaptačné procesy – voľby pre novú trajektóriu globálnej ekonomiky a spoločnosti in Paradigmy budúcich zmien v 21. storočí. Adaptačné procesy – budúcnosť Európy a Slovenska. Zborník statí. Bratislava: EÚ SAV.. PAUHOFOVÁ, I. 2014. Príjmová polarizácia - príčina a dôsledky na Slovensku. In Hošoff, B. (ed.) Finančné a sociálne aspekty dlhovej krízy z pohľadu ekonómie a práva : zborník vedeckých statí z konferencie 18.9.2014 v Bratislave. Bratislava : EÚ SAV. PAUHOFOVÁ, I. - MARTINÁK, D. (2014a): Regionálna charakteristika formovania príjmov v SR. In Nerovnosť a chudoba v Európskej únii a na Slovensku : zborník statí z 2. 85

medzinárodnej vedeckej konferencie, Košice 22.-24.10.2014 [online]. Iveta Pauhofová, Tomáš Želinský. Košice ; Bratislava : Ekonomická fakulta TÚ, Ekonomický ústav SAV. PAUHOFOVÁ, I. - MARTINÁK, D. (2014b): Súvislosti príjmovej stratifikácie populácie Slovenskej republiky. Ekonomický časopis, 62, 8, 842-860. PAUHOFOVÁ, I., DOVÁĽOVÁ, G., PÁLENÍK, M. (2014): Spotrebiteľské správanie sa strieborných - nové výzvy a príležitosti. In Strieborná ekonomika - potenciál na Slovensku. Bratislava : Ekonomický ústav SAV. PAUHOFOVÁ, I., PÁLENÍK, M. (2012): Národohospodárske súvislosti príjmovej stratifikácie obyvateľstva vo vidieckych regiónoch Slovenska v čase krízy. In Working papers [EÚ SAV] [online seriál], 36, 1-21. SALVERDA, W., NOLAN, B., SMEEDING, T. M. (2009): The Oxford Handbook of Economic Inequality. Oxford: Oxford University Press. SP SR. (2015): Údaje (administratívne) o individuálnych príjmoch obyvateľov Slovenska (2005 – 2014). [CD nosiče.] Bratislava: Sociálna poisťovňa SR. STEHLÍKOVÁ, B., PAUHOFOVÁ, I. (2015). Identifikácia problému nezamestnanosti v regiónoch SR in Paradigmy budúcich zmien v 21. storočí. Adaptačné procesy – budúcnosť Európy a Slovenska. Zborník statí. Bratislava: EÚ SAV. ŽELINSKÝ, T. 2014. Chudoba a deprivácia na Slovensku. Metodologické aspekty a empíria. Košice: Equilibria. Kontaktné údaje: doc. Ing. Iveta PAUHOFOVÁ, CSc., hosťujúca profesorka Ekonomický ústav SAV, Šancová 56, 811 05 Bratislava, [email protected] Ing. Mária Glatz, CSc. Slovenská technická univerzita v Bratislave, Ústav manažmentu, Vazovova 5, 811 07 Bratislava, [email protected]

86

SPOLEČENSKÝ NARCISMUS A JEHO VLIV NA KVALITU ŽIVOTA SOCIAL ASPECT OF NARCISSISM AND QUALITY OF LIFE

Michal Podzimek Abstrakt: Západní člověk prošel dlouhodobým procesem individualizace, na jehož konci jsou jeho hodnotové rysy pochopitelně posunuty. Na jedné straně si nyní užívá život v rozličných společenských institucích, které mu činí život poněkud jednodušším a pohodlným. Na druhé straně je svázán povinnostmi vyplývajícími z konformity. Jednou z velkých bariér, které si člověk pozdní moderny Západu touto individualizací způsobil, je bariéra zahledění se do sebe. Je to jakási „bariéra narcismu“, kterou mezi soudobými mysliteli analyzují filosofové a sociologové jako Erich Fromm, Christopher Lasch, Daniel Bell, Gilles Lipovetský a další. Tuto bariéru pak pojmenovávají jako tzv. „kulturní narcismus“. Společenské důsledky tohoto narcismu pak vytvářejí další a další bariéry, které mají významný vliv na prožívání kvality života. Klíčová slova: společenský narcismus, individualizace, sekularizace, liberalizace

Abstract: Process of individuation in Western society exercised profound influence upon universe of values in the course of centuries. Variety of social institutions makes life easy and comfortable. The same institutions make us to live in conformity with values they produce and uphold to maintain the functionality of social system. Post-modern society developed certain universal drive to narcissism and cozy loneliness that makes a kind of invisible barrier among people. Philosophers as Erich Fromm, Christopher Lasch, Daniel Bell, Gilles Lipovetsky coined term „cultural narcissism“. Article analyses negative impact of cultural narcissism with regard to quality of life. Key words: Social narcissism, individualization, secularization, liberalization ÚVOD O současném západním člověku se často hovoří jako o lidské bytosti, která se skrze osvícenství a vědeckotechnický rozmach posledních dvou staletí individualizovala. Lidská bytost již nemusí být omezována společenským zřízením, které se opírá o náboženské či metafyzické pojetí světa. K tomu, aby západní člověk mohl být plnohodnotným členem své plně sekularizované společnosti, nemusí být proto povinně například křesťanem, ale ani ateistou, i když to druhé se jaksi stále považuje za moderní a tzv. „vědecké“. Člověk Západní společnosti chce být ve své individualitě svobodný nebo alespoň svobodu plně pociťovat a prožívat svět – sékulum. Proto hovoříme o tzv. sekularizované společnosti. Sekularizovaná společnost tedy ústavně garantuje svobodu myšlení, mluvení a jednání podle jeho vlastního

87

uvážení, a to v rámci demokraticky odhlasovaných zákonů a norem. Liberální demokracie je tedy jakýmsi vrcholem dějin Západní společnosti. 1 DVĚ INDIVIDUALISTICKÉ REVOLUCE MODERNY O současném západním člověku se často hovoří jako o lidské bytosti, která se skrze osvícenství a vědeckotechnický rozmach posledních dvou staletí individualizovala. Lidská bytost již nemusí být omezována společenským zřízením, které se opírá o náboženské či metafyzické pojetí světa. K tomu, aby západní člověk mohl být plnohodnotným členem své plně sekularizované společnosti, nemusí být proto povinně například křesťanem, ale ani ateistou, i když to druhé se jaksi stále považuje za moderní a tzv. „vědecké“. Člověk Západní společnosti chce být ve své individualitě svobodný nebo alespoň svobodu plně pociťovat a prožívat svět – sékulum. Proto hovoříme o tzv. sekularizované společnosti. Sekularizovaná společnost tedy ústavně garantuje svobodu myšlení, mluvení a jednání podle jeho vlastního uvážení, a to v rámci demokraticky odhlasovaných zákonů a norem. Liberální demokracie je tedy jakýmsi vrcholem dějin Západní společnosti. Tato individualistická revoluce, na jejímž konci je liberální společnost, se počala poměrně záhy v počátcích velké renesance 15. století. Tehdejší nové objevy vedly nejen k zrodu nových názorů, ale došlo zde k celkovému zpochybnění doposud platného ontologickofyzikálního systému a struktury světa. Ten stál na neochvějné víře ve stvoření světa dobrým Bohem, který za vrchol tohoto stvoření považuje sobě podřízeného člověka, učeného však na „svůj obraz.“ V renesanci však sám svět (planeta) přestal být fyzicky i metafyzicky středem veškerenstva (vesmíru). Takto se vymanil ze závislosti na „neměnných zákonech Božích – lex aeterna“ do roviny vztahů. Svět začal být uskutečňován, jak trefně napsal Mikuláš Kusánský: „…stavba světa bude (od nynějška) taková, že jaksi bude mít střed všude a obvod nikde, protože jeho střed a obvod je Bůh, který je všude a nikde.“ Tento revoluční postoj pak dále rozvíjeli další a další notoricky známí otcové „nového věku“ (Galilei, Newton, barokní racionalisté v čele s Descartem) a především pak jejich pokračovatelé z řad empiriků - David Hume a jeho ideoví nástupci. Jejich myšlenky směřovaly k postupnému a nakonec i k úplnému osvobození se od náboženských doktrín a posléze dospěly k samotnému popření existence Stvořitele. Myšlenka nezávislosti člověka na komkoliv a čemkoliv (včetně přírody) a vláda rozumu a pokroku, tak vedla k vědeckotechnickému rozvržení světa. Většina obyvatel Západu nakonec upřímně uvěřila ve stálý udržitelný pokrok průmyslového věku. Tento pokrok a růst pak sliboval produkci blahobytu a

88

skrze něj i postupné uspokojení všech lidských tužeb. Filosofové tohoto věku (Bentham, Mill a jiní) pak na poli etiky hrdě prohlásili, že součástí základní etické normy nesmí být pouhé odstraňování bídy a bolesti, ale i nastolení obecného prospěchu a užitku – utilitarismus. Takto se poprvé v dějinách objevil společenský souhlas s myšlenkou, že hédonismus (slastnost) je žádoucí a dokonce i nutně potřebný k dosažení štěstí a míru, ve prospěch všeobecného blaha. Řečeno slovy Ericha Fromma: „…začalo se věřit, že být jen sám pro sebe víceméně znamená být sám sebou.“ Tato individualistická revoluce pak v různých podobách zrála a přetrvala přibližně až do poloviny 20. století. Za ideály této svobody individua a blaha pro co největší počet lidí byl západní člověk schopen rozpoutat války (socialistické, nacionalistické) a položit i život. Nic však netrvá věčně! Tento ideál šťastného a trvale udržitelného pokroku ve jménu vědy a techniky však započal povážlivě zpomalovat až se nakonec v poslední třetině 20. století téměř zastavil. Výrazné zpomalení hospodářského růstu mělo vystřízlivující efekt! Přestože se objekty spotřeby stále dále vyvíjely (v posledních dekádách jde především o komunikační technologie – počítače, telefony) a jejich ceny klesají, celková kupní síla již výrazně neroste. Naopak! Aby se výroba vůbec udržela, často je třeba stále více a více hledat jiné – globální trhy. Proto je také většina současných velkých firem nadnárodních, jelikož ve státech svého původu by již dávno zanikla. Významným ukazatelem hospodářského poklesu je pak především stále se zvyšující nezaměstnanost. Spolu s nezaměstnaností pak přirozeně narůstají i sociální problémy a ekonomická zátěž na sociální systémy. Sociální systémy Západu (důchody, dávky v sociální nouzi apod.) byly totiž konstruovány v době ještě relativního růstu životní úrovně. Lidé Západu si na ně zvykli především ve formě tzv. sociálního státu a stále produkty tohoto systému požadují, jakkoliv se ony sociální nůžky započaly rozevírat a tento rozvor pokračuje stále. Do popředí se proto stále častěji dostává termín krize a to nejen ekonomická. Co však budí opravdový neklid, je ideová prázdnota tohoto utilitaristicko-hédonistického systému. Ten je sice ještě stále nějak schopen zajistit většinové společnosti základní potřeby, ale je zcela ochromen dát odpovědi na nejzákladnější antropologicko-filosofické otázky po smyslu celého života. Především nejrozvinutější země Západní Evropy se proto začaly zamýšlet ústy svých intelektuálů nad současnými trendy takto stagnující společnosti. Klesající kupní síla, selhávání sociálních systémů a uzavřené vyhlídky do budoucnosti, probudili již v 70. letech 20. století především intelektuály, na prvním místě psychologa, historika a filosof Michela Foucaulta, který analyzoval společnost jako zajatkyni tzv. biomoci. Počínaje osmdesátými léty pak na pulty knihkupectví přicházejí další práce, Lasch, Bell, Lipovetský, Sennett, Gleig apod. 89

Lipovetsky upozorňuje na fakt, že individualizační proces západního člověka se příchodem vystřízlivění z utopie trvale udržitelného rozvoje nezastavil. Naopak, pod tíhou krize se dynamicky proměňuje v tzv. „druhou individualistickou revoluci“, jejíž základní znaky popisuje ve své slavné knize Éra prázdnoty. Zde ozřejmuje, že jakkoliv osvícenství ukázalo důležitost rozumu a individuální dimenze lidského života v rámci společnosti, nedokázalo člověka zcela personalizovat – „zosobnit“. Tato personalizace však dále sama roste právě v atmosféře permanentních krizích a tzv. revolucích všednosti, se kterými se člověk v pod tíhou krizí první individualizace potýká.

2 PROCES PERSONALIZACE Abychom dobře pochopili, co je to ona personalizace lidského individua, o kterém hovoří Lipovetský, je třeba krátce vysvětlit, jako funguje ona moderní tzv. biomoc, jejíž analýzu vytvořil výše uvedený Michel Foucault a která zůstává v principu stále nepřekonanou. V principu jde o to, že místo rozkazujícího řízení a autoritativního výkonu moci ve společnosti, se člověk stává závislým na společenských rolích, které jsou od něj očekávány. Jedná se o jakýsi diktát normality, kdy normálním se stává to, co respektuje aktuální životní potřeby a módní trendy konzumního prostředí. Důležitý je společensko-ekonomický status, který každému nenápadně přidělí určité místo, na kterém se musí nacházet, a kde je možné ho z jakéhokoli důvodu kontrolovat ve smyslu srovnávat ho s ostatními a hodnotit ho v rámci celku. Jedná se jakousi nepsanou disciplínu, které jsou všichni podřízeni. „V disciplíně jsou prvky vzájemně zaměnitelné, protože každý se definuje místem, které zaujímá v řadě, a odchylkou, která jej odděluje od ostatních. Takže ačkoli je tento postup do jisté míry individualizující, a na tento termín sekularizovaný občan rád slyší, prioritou biomoci je především ovládnutí celku – tzv. biopolitika. A jestliže se dá lidská individualita v sekularizovaném prostoru definovat pouze místem a odchylkou, pak už zde v podstatě člověk - jako jedinečná bytost - ani není. Člověk se stává uniformním článkem v řadě. A je v principu jedno, jestli je tímto článkem v šedé uniformě vojáka totalitního státu (to je samozřejmě velmi viditelná forma uniformity), nebo je uniformován „pouze“ tím, že společně s ostatními konzumuje určitý druh zboží či utrácí své peníze v souladu s módním trendem konformity. Člověk, který se stal strategií moderního pojetí moci: Je z něho konformní loutka, která je pak lehce ovlivnitelná, ovladatelná a kontrolovatelná.

90

Paradoxně na druhé straně tohoto diktátu normality (jakési svěrací kazajky skrze konformitu), se člověk prožívá jakožto svobodný. Proto je neochotný přijmout i to nejmenší omezování, a deklaruje co nejširší možnosti volby a stimulace touhy. A právě Lipovecký poukazuje na to, že v nitru člověka probíhá jakási permanentní revoluce (ve smyslu bouře, překotného pohybu a dynamiky), která den ode dne zápasí mezi očekávánou konformitou a touhou po svobodě. Dochází k touze po volnosti, ovšem bez odpovědnosti. Tak se člověk stává zcela vržený – sám sobě i světu – do prostoru, ve kterém si buduje svojí vlastní identitu své „persóny“ – masky, pod tlakem vzorců biomocenských a institucionálních aparátů. Tento proces tzv. personalizace má podle Lipoveckého dvě tváře. První je vlastní proces, který se dotýká všech oblastní společnosti (politiky, práce, školství a volného času). Dále však zde probíhá paralelní proces fragmentace společnosti, kdy se společnost drobí na autonomní tematické skupiny – menšiny, regionální spolky, různé druhy sdružení, hnutí, zájmové kluby. V komunikačních technologiích je toto zcela zřetelné skrze vytváření různých separátních skupin, které však nespojuje žádná univerzální idea (ideál), ale pouze aktuální potřeba či jen prostý zájem. Facebookové a jiné e-profily takto například nabízejí možnost sestavení skupin tzv. přátel, avšak pod tímto přátelstvím se žádné tradiční přátelství neočekává. Správci těchto www sítí však neposkytují tento virtuální prostor zadarmo. Podle zájmově sestavených skupin pak bez možnosti odmítnutí reklamy vnucují členům skrze povinnou reklamu. Takto je pak posilován další diktát konformity skrze nabízené zboží a služby. Vidíme tedy, že celý proces je zacyklený: Biomocí ovládaný člověk či jeho zájmová skupina je vedena ke konzumnímu jednání, které pak alespoň z části udržuje ekonomický růst či chod skrze dostatečnou spotřebu. Součástí tohoto cyklu je konzumní chování, kterému se nyní budeme krátce věnovat. 3 KONZUMNÍ SPOLEČNOST Jako viditelný plod procesu druhé individualizace lze definovat především konzumní chování společnosti, zkráceně konzumní společnost. Jako plod individualizace je konzumní společnost nejlépe biomocensky ovladatelný celek, byť fragmentovaný na jednotlivé zájmové skupiny. Je však třeba dobře vysvětlit podstatu tohoto konzumerismu. Nejedná se totiž o nějaký pouhý materialismus či touhu po hmotném nebo nehmotném bohatství, se kterým je často naivně spojován. Materialismus ve smyslu touhy hromadit majetek je pochopitelně postojem starým jako lidstvo samo. Člověk ze své evoluční zkušenosti velmi dobře ví, že vlastnictví majetku rozšiřuje do značné míry možnosti lidského jednání a tedy i moci.

91

Hromadění majetku a zacílení se na „mít, abych byl mocný“ je postoj vcelku evolučně přirozený. Lidé byli stále sváděni, této „touze mít“ podléhat, protože cenné věci jsou vždy pocitově bližší nežli nehmotné ideály. Ale pokud tento materialismus – „hmotařství“ přerostl v ideologii materialismu, pak se během 20. století již zcela vyčerpal: Navíc se jeho společenské aplikace, především skrze komunistickou ideologii marxismu-leninismu, ukázaly jako utopické a kruté zároveň. Naproti materialismu se konzumní způsob života nějakým dualistickým napětím hmota-duch vůbec nezabývá. Smyslem konzumu je pouze a jenom vyvolání spotřeby zboží (hmotného i nehmotného – např. služby), které chce někdo jiný prodat. Jde o konzumování vyprodukovaného ve jménu zachování životního standardu, na který si člověk v období ekonomického růstu zvykl. Ke konzumu proto nejsou nabízeny pouze hmotné produkty (věci), ale i zážitky, za které lze zaplatit. Člověk je biomocenskými institucemi jako je móda či reklama sváděn k tomu, aby pouze slepě spotřebovával a touto spotřebou tak udržoval ekonomický chod společnosti. Jinak řečeno: Moderní éra byla svědkem nových revolučních ideologií, které si podmanily moc ve společnosti na základě disciplinárních a donucovacích prostředků zaměřujících se na zákazy a na výrobní vztahy. Během 70. let se však rozšiřuje nová vlna biomocenské strategie tzv. „skrytá vlna“, která místo mobilizující síly revoluce nastoluje moc svůdného konzumování. Je to život osvobozený od ideologií či od morálních imperativů ve jménu spotřeby. „Konzumní společnost se vší svou záplavou výrobků, obrazů a služeb, s hédonismem, k němuž tato záplava vede, a s euforickým ovzduším pokušení a blízkosti jasně ukazuje strategii svůdnosti v celé její šíři.“ Jedinec je v konzumní společnosti vystaven zdánlivě neomezeným možnostem výběru. Prostředí samoobsluhy a reklamy překračuje zdi obchodů a dosahuje do všech institucí, které se týkají jeho života, například péče o zdraví. Lipovecký, jehož dílo je pro toto téma zásadní, hovoří pak v Éře prázdnoty o konkrétních znacích této personalizace skrze konzumní pojetí společnosti (hédonismus, lhostejnost, zlehčování, násilí). Tyto jevy pak ukazují na jakýsi celospolečenský narcismus. Krátce se u těchto jevů zastavíme, ale i když je zde nebudeme pojímat v Lipoveckého pořadí, připraví nám půdu pro hlavní téma, totiž téma tzv. „společenského narcismu“. 4 SVÁDĚNÍ KE KONFROMITĚ A HÉDONISMUS Svádění ke konformitě, za kterou je člověk odměněn hédonismem (který pak zpětně podporuje produkci ke konzumování) je jedním z klíčových projevů a strategií biomoci.

92

Výrobky a servis, který je konzumentovi nabízen, chce být ve své reklamě šitý na míru každému klientovi, proto výrobky a služby hýří především svojí opravdovou či zdánlivou rozmanitostí.

V oblasti

společenských

konvencí

je

například

součástí

každého

marketingového školení „úsměv“, který je určen váženému anonymnímu klientovi. Stejně tak je člověk vnímán i na poli pedagogiky a výchovy ve škole: Škola se podbízí svojí hravostí, lehkostí (zdánlivou snadností), škálou volitelných aktivit či předmětů apod. Všude je upřednostňován individuální přístup. Student či žák se musí cítit od mateřské po vysokou školu příjemně – je totiž také oním váženým klientem, který nechává škole vydělat. V zaměstnáních se, pokud je to možné, také zavádí různé individuální přístupy, sebehodnocení (autoevaluvace) a pro poslušné a systému dostatečně loajální zaměstnance jsou nabízeny ke konzumu různé zaměstnanecké výhody - benefity. To vše a mnoho jiného patří do obecné strategie tzv. biopolitiky, o které již píše Foucault. Ve společenských institucích se člověk nikoliv musí, ale naopak chce chovat vždy konformně a je v tomto ohledu jak institucí, tak i nakonec sám sebou zkoušen a odměňován. Pokud je člověk ve stavu neustálé viditelnosti (může být kdykoliv viděn), začne se nakonec ve své konformitě kontrolovat sám! Už tedy není potřeba nikoho dalšího. Ten, kdo má být ovládnut, začne ovládat sám sebe, stane se vykonavatelem svého vlastního podřízení konzumu a přitom bude zároveň děkovat společnosti za to, jak velký prostor svobody mu dává. Člověk je pak mnohdy i rád, když může být přezkoušen (například kvalifikační přezkoušení, obnovení výběrového řízení na funkci apod.), protože tak může konkrétně vykázat jakési „body své výkonnosti“, nebo může prokázat, že jeho životopis splňuje stanovené normalizační standardy pro jemu přidělené společenské (kariérní) postavení apod. Normalizující moc tedy jedince často nenápadně, ale přesto velmi důkladně „zpracovává“ a táhne tam, kam konzum vyžaduje. Jde totiž především o to, že každý z těchto postupů přináší další a hlubší poznatky o jedincích - o jejich chování a jednání, jak minulém tak přítomném a v ideálním případě i o jejich myšlenkách, tužbách, záměrech, vztazích, majetkových poměrech atd. Tyto poznatky jsou pak následně využívány pro nabízení dalších a dalších konzumovatelných produktů. Navíc je tato produkce vědění o lidech také tím, co umožňuje další rozvoj společenských věd o člověku, především sociologie a moderní medicínské antropologie. „Tyto vědy o člověku, jimiž je naše „humanita“ okouzlena již více než století, mají svou technologickou matrici v zlovolné a malicherné svědomitosti disciplín a jejich zkoumáních.“ Shrňme tedy, že člověk je neustále sváděn ke konformitě, za kterou dostává pohodlný servis ve formě konzumního zboží, nebo v oblasti „péče o sebe“ dostává člověk nebývalé možnosti jak pečovat o své tělo, léčitelské terapie, rady psychologů, jak „být sám sebou“. Člověk 93

začíná dokonce dostávat i možnost dobrovolného odchodu z života. V oblasti volnočasových aktivit pak nově vnikají nevídané sportovní aktivity jen tak pro radost, nezávislé na soutěžení. Lipovecký také například zkoumá současný neo-feminismus, který na jedné straně deklaruje „zvěcnění ženství“. Na druhé straně ale tento nově uchopený feminismus podporuje odstranění jakéhokoliv sexuálního tabu a dává možnost ženám zcela si rozhodnout o procesech svého těla, početí, ukončení těhotenství atd. Člověk je tedy „lákán“ či „sváděn“ k tomu, aby prožíval život ve společnosti jako milý a pohodlný. Tomu pak odpovídají i „tváře“ (image) společenských institucí: Heslem policie proto není „střežit a trestat“, nýbrž „pomáhat a chránit“, anebo armáda je chápána jako instituce pracující především v „mírových misích“ a nikoliv jako nástroj obrany či dokonce útoku na nepřítele. I politické strany opouštějí ideový diskurs a snaží se především zalíbit občanům – svým voličům: Zaměřují se na jejich sféru zájmů, což je vidět často i z jejich prostých názvů „Strana občanů“, „Strana venkova“ apod. Tento proces svádění také proniká do jazyka, který se mění na neutrální a objektivní nástroj: Například již nehovoříme o „starcích a stařenách“, ale o lidech „třetího věku“, postižení a hendikepovaní jsou nyní „lidé se speciálními potřebami“ apod. Radostnost, bezstarostnost a slastnost se však projevuje především na poli spotřeby konkrétního zboží a produktů. Uspokojení těchto potřeb totiž má vždy vést k pocitu slasti ve smyslu hédonismu. „Hédonismus, který byl na přelomu století výsadou omezeného počtu umělců zaměřených proti měšťáctví, se vlivem masové spotřeby stal ústřední hodnotou naší kultury.“ Člověk pozdní moderny je bytostí, která je sama sobě a svým touhám po slasti cílem: Pracuje na zachování mládí a psychické rovnováhy, upřednostňuje kvalitu a vyhledává zdraví, cestování, sport, hudbu a také alternativní duchovno. Sleduje dané vzorce, které chce kombinovat do nekonečna. Je konformní ve své nekonformnosti. Je ideální konzumní bytostí obklopenou módou, médii a různými psychologizujícími manuály o tom, jak být sám sebou. „Konzumní věk se na jedné straně odehrává za rozsáhlé moderní emancipaci jedince a na druhé straně za naprostého mikroskopického řízení všeho společenského.“ Lipovetsky trefně poznamenává, že toto období dějin je zlatým věkem hédonismu, který nemá obdoby. V dohledné historii po něm toužil a teoreticky ho rozvedl pouze Sokratův žák Aristipos z Kyrény, který spolu s matematikem Eudoxonem z Kninu tvrdil, že největším dobrem je slast. Oběma se však naplnění tohoto ideálu nepovedlo. Historicky se postmoderní touha po slasti jakožto nejvyššímu dobru poprvé prosadila v tzv. kontra-kulturách či avantgardách 60. let – např. Květinová revoluce. Poté však muselo přirozeně dojít k určitému zmírnění hédonismu vlivem skepse, vyvolané politickými změnami 94

v 70. letech. Nicméně avantgarda jako umělecký směr se v této době zcela popularizoval. Od té doby se jakoby všichni chtějí a mohou k tématu umění vyjadřovat. Lipovetsky tuto tzv. personalizaci umění předpovídal. Dnes se projevuje především tvz. proliferaci sociálních sítí, což znamená, že přístup k materiálům (obrazovým a zvukovým), které „je třeba hodnotit a k nim se vyjadřovat“ je požadován vždy a všude (dokonce i v mobilních telefonech, které stále nosíme sebou). To je také důvodem, proč hédonisticky orientovaný konzument často nedokáže bez sociálních sítí a jejich pro-liferací takřka žít a jeho uzavřenost ve virtuálním světě „e-přátel“ je pro něj jakýmsi pseudo-smyslem života. 5 LHOSTEJNOST, POSTMODERNÍ HUMOR A NÁSILÍ Avšak výše popsaná svůdnost konzumu a s ní spojená odměna hédonismu jsou zároveň desocializační procesem, který činí člověka necitlivým ke skutečným potřebám svého okolí. „Svůdnost zdaleka není činitelem mystifikace a pasivity, nýbrž činitelem nenásilné destrukce společenské dimenze postupným izolováním, …“ Důsledkem této bezcitnosti jsou pak frustrace, projevující se apatickou lhostejností k tomu, co není právě v zorném poli hédonistických tužeb jednotlivce či jeho zájmové skupiny. Kde pak lhostejnost možná není a člověk nějak musí k jinému objektu zaujmout postoj, dochází následně k jeho cynickému zlehčování (zesměšňování). A tam, kde ani zesměšnění není dostatečným nástrojem k překonání frustrace, je pak sáhnuto k násilí. Lhostejnost, případně násilí nejsou totiž dětem moderny vůbec cizí. Moderna, jakkoliv přinesla ve vědecko-technickém smyslu slova nepřeberné množství výdobytků vedoucích ke slasti bez bolesti, byla však zároveň i dobou ničení a vykořisťování všeho druhu (člověka člověkem, přírody, dvě světové války apod.). Produktem tohoto ničení pak byl vzestup obecného znecitlivění a propad do určité formy nihilismu. Netečnost a nevšímavé postoje současných lidí Západu jsou tak často mnohem větší hrozbou nežli útoky „staronových“ ideologů. Toho si již v polovině 20. století všiml americký profesor Ch. Dawson, když v roce 1961 napsal: „Skutečnou hrozbou pro budoucnost západní kultury…není racionální nepřátelství rozhodné menšiny, nýbrž velké množství názorů, které nejsou antireligiózní, ale subreligiózní, takže jejich autoři nepociťují žádné duchovní potřeby…. Toto je nová situace, se kterou se Evropa, postavená původně na židovsko-křesťanských a osvícenecko-racionalistických kořenech za celou svoji historii ještě nesetkala. Tradičními nepřáteli mocných byli vždy nějací „jinověrci“, nikdy však masová lhostejnost k tomu, co se bezprostředně nedotýká aktuálních hédonistických potřeb - nihilismus. Lipovecký vidí, že na

95

vlnu vzájemného ničení idejí (boje s jinověrci) navázala nová vlna ničení, která dobývá každodenní život – „vlna prázdnoty“. „Jak jinak totiž popsat onu ohromnou vlnu, která postupně zbavila obsahu a podstaty všechny instituce, hodnoty a cíle, na nichž stála dřívější období, než jako masovou dezerci, měnící společnost na cosi bezkrevného, na orgán zbaveny původního účelu? Postmoderní společnost vyjadřuje často i veřejně svou masovou lhostejnost a již po pokroku a inovaci ani netouží. Skepticky pouze hledí na skutečnost, ve které žije. Vnímá ekologické problémy, energetické krize a hospodářský pokles, ale přijímaje hédonické hodnoty, není ochotná vzdát se konzumního způsobu života. Důvěra v budoucnost mizí a čas se zkracuje. To je ona Éra prázdnoty ve vlastním smyslu slova. Konkrétně to pak například vypadá tak, že se v práci setkáme s „chytrým pracovníkem“. Ovšem jeho nová moudrost spočívá v tom, že dělá pouze to, co je nezbytně nutné k vydělání jeho peněz. Nesnaží se nic prosadit či už vůbec ne něčemu odporovat, nečeká pochvalu ani uznání a snaží se být neviditelný. Práce je nutné zlo, které „chytrý pracovník“ vykonává osm hodin denně tak, aby si mohl nejpozději o víkendu v klidu užívat své soukromé hédonistické touhy. Veřejný zájem proto není na pořadu dne, ztrácí se smysl, poslání a závazek, pokud to není přesně uvedeno v instrukcích či to nevyžaduje tlak konformity. Hranice mezi smyslem a nesmyslem se tak v prostředí nasyceném nadměrným množstvím podnětů rozmlží. A právě toto mísení skutečnosti s fantazií vede k apatií a znecitlivění nihilismu. Postmoderní nihilista pak už ani nemá co říci. Je obklopen zábavou a reklamou konzumní společnosti, která o něho pečuje a plní veškerá jeho očekávání, i když čím dál víc ve virtuálním světě. Již od útlého věku dítě vidí svět zkresleně pomocí novodobé velkolepé fantazijní pohádky, kde kromě působivosti a nápaditosti pohybů, forem a barev a střídání emocí strachu, napětí a potěšení, je nelze nalézt (ani se to neočekává!) nějaký celkový výchovný význam či ponaučení. Předkládané příběhy se již nesnaží ani dítěti zprostředkovat obvyklý soubor hodnot. Naopak. Relativizují to, co se po staletí předávalo mezigeneračně jako základní soubor společenských a spirituálních hodnot. To je pak velmi dobře vnímatelné na školství. Školy se liberalizují a velké úsilí pak musí být vynaloženo nejen k poskytnutí pocitu svobody a demokracie, ale i k oživení jakéhokoliv zájmu dítěte o vědění a o dění ve škole. Tento „zájem o něco“ lze ještě částečně vyvolat a udržet u dětí školního věku, kteří jsou evolučně vybaveni přirozenou zvídavostí a činorodostí. Středoškoláci jsou však již často zasažení všeobecnou skepsí a apatií. K soustředění potřebují čím dál tím více vjemů a rychlost jejich střídání při zprostředkovávání vědomostí. Nejinak je toho i na poli „věcí veřejných“ – v politice. Politika je stále více a více závislá na masmédiích a je majoritou 96

sledována často pouze dle míry „zábavnosti“. Být členem politické strany je mnohdy určitý druh lhostejné odpovědnosti a protestů proti této politice je čím dál tím méně. Přesto se nedá říci, že postmoderní člověk se neangažuje. Jeho lhostejnost totiž často nepramení z odcizení, nýbrž z přesycení; je totiž doprovázená nestálostí a individualistickým synkretismem, který Lipovecký popisuje takto: „Proto můžete být zároveň kosmopolitou i regionalistou, racionalistou v práci a zároveň žákem jakéhosi orientálního guru, žít permisivně a zároveň dodržovat určité náboženské předpisy, beztak vybrané podle vlastního gusta. Výsledkem je rozmanitost a různorodost lidských bytostí, které sice žijí společně, nicméně mají málo společného. Lhostejnost zasáhla nejen společenské hodnoty a instituce, ale také vztah k sobě samému a k bližnímu. Vztahy ochabují a nechávají „bohorovného“ člověka zranitelnějším nežli dřív. „V dusivé pustině autonomie a neutrality se vztahy vytrácejí tiše a bezdůvodně. Svoboda podobně jako válka za sebou nechává poušť, naprostou cizost k bližnímu, touhou po samotě, která však bolí.“ Je zřejmé, že v této skeptické atmosféře lhostejnosti však člověk dlouhodobě nemůže žít. Jako saturaci jeho černého vnímání skutečnosti se tak často uchyluje ke specifické formě humoru, která má však své vlastní cíle: Konzumní společnost nastolila uvolněnost a humor před mravním imperativem, podřízeností a sebezapřením. Postmoderní humor je hravý, zbavený vážnosti a chladnokrevnosti charakteristické například pro anglický humor. Je málo, co dokáže ještě v personalizovaném světě nasyceném informacemi všeho druhu s rozmlženými hranicemi vyprovokovat a zaujmout. Současný humor tedy chce být stále více líbivý či šokující. Cílem humoru je navodit pohodovou atmosféru jako součást komunikační strategie, přičemž lze očekávat jakýkoliv banální námět. Postmoderní konzumní humor není povýšený, moralizující. Je naopak nenucený, rovnostářský a neuznává žádné společenské hierarchie. Jakýsi „humorný tón“ – legraci, grotesku najdeme všude. V institucích jako jsou móda, umění, reklama, média, ale například i v seriózních publikacích. Legrační společnost obklopuje postmoderního člověka. Vytváří surrealistický svět, svůdný podněcující ke spotřebě, odstraňující vážnost kohokoliv a čehokoliv. „Dnes je nepřípustné brát sám sebe vážně a nikdo nemůže být svůdný, pokud není sympaťák.“ Zřídkakdy se ale přitom setkáme s upřímnými výbuchy smíchu, projevy nadšení nebo spontánního veselého rozruchu. Lidé ztrácí chuť se smát více než kdykoliv předtím a už vůbec ne na veřejnosti před lidmi, se kterými nic nesdílí. Proto je to většinou hudba, která maskuje ono narcistické a apatické ticho ve veřejných prostorách.

97

„Jeden krok dopředu a jeden zpátky: veselost mysli a lehký život se s pokrokem rozcházejí.“ Dobrým příkladem postmoderního humoru je humor v reklamách, nabízejících produkty ke konzumu. Reklamy jsou někdy až jakási umělecká díla. Nejde o skutečnost, o transcendentní smysl či o logické přesvědčování. Reklama chce být zábavná a zapamatovatelná spolu se značkou výrobku. „Místo ideologického poselství tu máme humornou ztrátu podstaty, vztah ke skutečnosti byl pohlcen.“ Existuje však i jiný „tvrdý“ druh humoru, který ve snaze provokovat zajde až do krajnosti vulgárnosti a surovosti. Rouhání, neslušnost a výstřednost už nestačí k přivolání smíchu, je třeba jít dál do primitivnějších oblastí. Je zajímavé, že i středověký humor chtěl lidem ulevit od všudypřítomné autoritativnosti a chtěl život „odlehčit“; aniž by měl tento záměr, postmoderní humor je také často groteskní, ovšem je to spíše jakési poodkrytí skryté tváře narcise, který se směje sám sobě. Groteskní mohou být a často jsou i instituce založené na neustálém osvobozování a novosti. Jako například móda, která předstírá nové revoluční kolekce pro každou sezónu, avšak místo toho recykluje staré styly a kombinuje je pokaždé jinak. Vyčerpané jsou také kombinace usilující o emancipaci sexuality, která, vyprázdněná od veškerého smyslu, nebývá nic jiného než groteska a pouhá legrace. Stejným způsobem jsou i legrační a groteskní často záměrně přehnané technologické inovace, když se produkty jen s nepatrným vylepšením vyrábějí ve velkém, z nutnosti prodávat. Lipovetsky mluví o kapitalismu jako o opravdovém umělci postmoderní doby, protože umělcům avantgardy už nejde o dílo, ale o originalitu způsobu provedení, které má prodávat. Groteskní je občas i politika, na jejíž scéně se rozdíly mezi levicí a pravicí ztenčují a politické debaty mají někdy zábavný ráz. „Postmodernismus spočívá na znovunabývání, na tom, že každý představuje sám sebe humorně, jde-li o společenské systémy a narcisticky, jde-li o systémy psychické. Místo běhu kupředu teď opět objevujeme vlastní základy a staráme se o svůj vnitřní rozvoj.“ Je však zvláštní, že pokud bychom měli najít nějakou oblast, která je dosud nezasažená humorným odlehčováním a změkčováním, je to právě oblast péče o tělo a psychickou rovnováhu. Vážné jsou proto například zejména sportovní „obřady“ a vše, co s nimi souvisí. Kult těla a jeho zdraví a mládí je tedy pro narcistní chování jakoby posvátný. Posledním útočištěm pro člověka, který prožívá frustraci ze svádivého hédonismu, je oblast násilí. I násilí má v pozdní moderně oproti své tradiční formě (např. násilí jako odplata za způsobené zlo) poněkud jiné poslání a cíl. Obecně lze říci, že násilí je přirozeně přítomno ve všech lidských společnostech. Etika a náboženství - myšlenkové proudy obecně, které by 98

chtěly být založené na radikálním odporu násilí, jsou utopií. Nemohou násilí zastavit, ale vždy poskytují alespoň dlouhodobý rámec, kterým se inspirují platné zákony i nepsané normy. Michel Foucault však v souvislosti s analýzou biomoci poukázal na tzv. instrumentální násilí, které stojí v počátcích moderního i postmoderního pojetí násilnosti. Na počátku moderny šlo o státem prováděné násilí, které se historicky vyvíjelo od fyzického trestání k měkčí, neviditelné formě nadměrného nahlížení na společnost a na každého jedince. Strach jako nástroj moci se však proměnil ze strachu z bolesti na strach ze ztráty slasti, pohodlí a luxusních produktů hédonismu. To je ono násilí biomoci, ve kterém neteče krev ani se nepřijímají bolestivé rány nějakého bičování či nepohodlí tvrdého žaláře. Násilí biomoci „pouze“ odnímá hédonistické blaho, avšak to je pro postmoderního člověka násilí velmi citelné. Pro toto pojetí násilí je proto zbytečné a nakonec velmi škodlivé vést nějaké otevřené konflikty, protože ty vždy určitým způsobem snižují hédonistický konzumerismus. Na prahu moderny proto stál a nyní se uskutečňuje ideál pacifikace lidského chování – svět bez válek. Lipovetsky tuto pacifikaci označuje jako civilizační proces a dokonce tvrdí, že hodnoty jako je vztah k věcem, kult hédonistického soukromého života a lhostejnost k mínění druhých, přispěly k jisté mírotvorné funkci společnosti. „Z tohoto

titulu

je

humanizace

společnosti

pouze

jedním

z projevů

procesu

odspolečenšťování, jimž se moderní doba vyznačuje.“ Každopádně Lipovetsky také poukazuje, že pacifikace sice vede ke světu bez velkých konvenčních válek, ale zcela nevede k zániku kriminality. Naopak kriminalita v postmoderně roste spolu s pocitem ohrožení, který obvykle převyšuje skutečné riziko. Krajní, bezuzdné násilí je navíc reprezentované i jako umění, které často hledá jakoukoliv senzaci. Postmoderní kriminalita je ovšem prováděna jinak nežli kriminalita včerejška. Je často neplánovaná a impulzivní, nicméně schopná zajít do krajnosti, právě proto, že je bez racionálních důvodů. K ní patří podvody i toho nejhoršího zrna (podvody na slabých a bezmocných), loupežná přepadení bez nejmenšího slitování s obětí, ale také terorismus bez hranic a ohledu na nevinné, který je specifický především pro sociálně vyloučené skupiny. „Když už neexistuje morální kodex, který by mohl být porušován, zbývá jen běh kupředu, spirála zacházení do krajností, hyperrealismus násilí, jehož cílem je jen ohromovat a vzbuzovat chvilkovou senzaci.“ 6 NARCISMUS Každá doba má svoji specifickou formu patologie. Tato parafráze na adresu současného narcismu z pera prof. Lascha výstižně uvádí problém, který má současná konzumní

99

společnost Západu sama se sebou. Jedná se o zahledění se do sebe – tzv. narcismus. Vnímání současné pozdně moderní společnost jako zahleděné do sebe sama na způsob mytologického Narcise, otevřel již v roce 1976 Tom Wolfe v novinovém článku The Me Decade and the Third Great Awakening – Moje desetiletí a třetí velké probuzení. Tento článek se dočkal velké popularity, byl čten i americkým prezidentem a celkově způsobil velkou diskusi na toto téma. Uceleně pak toto téma zpracoval americký profesor Christopher Lasch ve své knize The Culture of Narcissism - Kultura narcismu z roku 1980. Populárně vědecky pak k tématu promluvilo mnoho sociologů a filosofů, populárně vědecky pak především Gilles Lipovecký, právě v díle Éra prázdnoty (1983). „Procesem personalizace se individualismus mění v to, co po vzoru americké sociologie nazývám narcismem…“ Téma narcismu je tak stále živé a to především v posledních letech, kdy si ho čím dál tím více všímají ti, kteří narcismus vidí jako jeden ze základních projevů celospolečenské krize. Jakkoliv se dnes narcismem nyní zabývají především sociologové a filosofové, celý koncept narcismu vyrostl z psychologie, respektive z prostředí freudovské psychoanalýzy. Narcismus byl zde definován jako psychologická porucha hédonistů. Ačkoliv následující informace je obecně známá, je třeba ji zde krátce připomenout: Sigmund Freud odlišil dva typy narcismu: První, který patří k vývoji dítěte a je tedy přirozený a dále druhý - patologický, který nastává v okamžiku, kdy v této narcistní vývojové fázi člověk zůstane i po přibližně po třetím roce života. K přirozenosti vývoje dítěte jistě patří, aby bylo v raném dětství přesvědčeno o své vlastní všemohoucnosti. Ale toto přesvědčení pak postupně musí ztrácet zjišťováním, že rodiče či jiné objekty jeho narcismu nejsou závislí na něm, ale právě naopak – dítě je závislé na nich. Freud ovšem v souvislosti s druhým narcismem upozorňuje, že i když se jedinec vyvíjí normálně, do jisté míry vždy zůstane do jisté míry i narcisem. Proto pak s narcistními sklony musí po celý život bojovat a musí se naučit s nimi zacházet. Podobně jako Sigmund Freud i Erich Fromm užívá termín narcismus pro a-sociální individualismus. Zároveň ale zohledňuje skutečnost, že narcismus má i svojí důležitou sociálně-biologickou funkci, protože zajišťuje naplňování tužeb jedinců. Proto je narcismus pro kvalitu a někdy i samotné uchování života nezbytný, zároveň je však i nebezpečný. Proto Fromm neváhá při historické analýze některých osobností minulosti tvrdit, že jednali pod silným vlivem svého narcismu: Stalin, Hitler, Caligula a jiní podle Fromma „léčili svůj narcismus tím, že přetvářeli svět tak, aby odpovídal jejich představám.“ Stejně jako existuje narcismus jakožto asociální porucha jednotlivce, existuje i tzv. skupinový narcismus. Pro jeho naplnění musí společnost nejen jednotlivci ale i skupinám „…poskytnout narcistické uspokojení zhoubného typu, chceme-li zabránit tomu, aby vznikla nespokojenost. Pro ty, kdo 100

jsou ekonomicky i kulturně chudí, je jediným zdrojem zadostiučinění – a často velice účinným – jejich narcistická pýcha, že patří ke skupině.“ Jinak řečeno, starořímské heslo panis et ludes – „chléb a hry“ je v pozdně moderní Západní společnosti je znovu velmi aktuální. Pro odvrácení případných explozí násilí – zvláště u ideově chudé masy – je proto často narcismus celospolečensky podporován. A právě oblast kulturního narcismu, jak ho pojímá E. Fromm a jiní, nejkomplexněji pojímá prof. Ch. Lasch. Již v úvodu své knihy popisuje jakési hlavní charakteristiky narcistní společnosti. Jsou jimi: -

Všeobecná ztráta historické kontinuity (lhostejnost k minulosti i budoucnosti)

-

Závislost na byrokracii

-

Neschopnost empatie

-

Pokles institucionální autority

-

Přílišné zaujetí psychoterapií

-

Sklon k hypochondrii (kult zdraví)

-

Zážitky bez hlubšího hledání smyslu

-

Identifikace s celebritami

-

Strhávání pozornosti pouze na svoji osobu

-

Krize identity a krize vztahů

V těchto několika bodech je tak shrnuto, co esenciálně patří do pojmu kulturního narcismu a co je jeho nejčastějším projevem. 7 POČÁTKY SPOLEČENSKÉHO NARCISMU Narcismus se projevuje nejen jako patologie jednotlivců na psychologické rovině, ale stal se patologií celé západní společnosti, proto se sociologové pochopitelně ptají, odkud má tato společenská dimenze narcistního chování svůj počátek. Lasch jako Američan měl pro genezi sociálního narcismu poměrně jednoduchou a logickou teorii. Připomíná, že po celou historii USA byl ideálním občanem ten, kdo se identifikoval s tzv. protestantskou etikou, jak ji popisuje ve svém díle Max Weber. O co šlo? Protestanská etika je termín, vycházející ze znalosti kalvínské a částečně i luterské teologie předurčení – predestinace. Bílí lidé, kteří přicházeli z Anglie do Nového světa – budoucích Spojených států, byli vesměs věřící kalvinisté. Ti vyznávali víru ve své předurčení pro věčnou posmrtnou spásu, ke které byli předem úradkem Boha vyvoleni. Poznat předurčení však podle této teologické spekulace však může člověk pouze jedním jediným jistým způsobem a to schopností žít mravně podle

101

biblických morálních přikázání. Plnit v síle Boží pomoci (tzv. milosti) Boží řád, vlitý do srdce předurčeného. I když se u mnoha Američanů tato víra v osobního Boha postupně transformovala do deismu či úplně ztratila, protestanská morálka přesto určovala občanský a společenský diskurs všech bílých Američanů po celá staletí a patří k identitě občanů USA. Tento spořádaný občan žije především soustavně pro budoucnost své rodiny a své země, tvrdě pracuje, moudře investuje a pro své investice je schopen se aktuálně uskromnit a především podřizuje své žádosti rozumu. Je to jakýsi self-made man. Je tedy pochopitelné, že takto ukázněně pracující občan v době industriálního kapitalismu následně nahromadil (nejvíce během 19. století) mnoho majetku a USA se stávalo nejbohatší zemí Západního světa – na konci 19. století pak otevírající náruč chudým Evropanům. Tímto zbohatnutím z plodů vlastní práce se však občanovy touhy začaly postupně obracet k blahobytu jako takovému. Postupně se jeho důraz přenesl někdy i na čistě materiální blahobyt, který mu poskytovaly výdobytky jeho práce. Z původně chudého, ale houževnatého a skromného občana, se stal blahobytný člověk. Lasch tvrdí, že bohatá americká společnost takto učinila velkou progres a „současná společnost vypadá jako podsvětí minulosti“. Zbohatnutím došlo k jakémusi zásadnímu kulturnímu přerodu kapitalismu. Americký a posléze i evropský občan tak již od 70. let 20. století není self-made man, nýbrž „happy hooker…(který) pokouší se dojmout ostatní“ svým image. Jeho opravdu žádoucím cílem se stává „potěšení pro samotné potěšení“ a toto vyžadované potěšení následně zasahuje všechny oblasti jeho činnosti. Nejvíce se projevuje v těch oblastech, které poskytují rychlé a příjemné potěšení, například protestanskou morálkou dříve tabuizovanou sexualitu. To je vidět například na vyžadovaném právu žen na sexuální uspokojení v rámci emancipačního procesu. Tímto se kromě Lasche zaobírá ve svých odborných pracích i další sociolog Daniel Bell ve své knize „Kulturní rozpory kapitalismu“, citujme tedy: „Postupně začala reklama ovlivňovat i základnější vzorce lidského chování: strukturu autority v rodině, společenskou roli dětí a mladých lidí jako samostatných spotřebitelů, vzorce etického chování a pojetí společenského úspěchu.“ S tímto obratem od původně puritánské ale velmi výkonné pracovitosti v minulosti také souvisí odpor současného „happy hooker-a“ ke všemu starému, které je hodnoceno jakožto zastaralé. Vše se jakoby obrací k novému a věčně mladému – kult věčného mládí. Tento někdy až radikální odklon od minulosti během posledních dvou generací, pak namnoze způsobuje jakýsi druh nové negramotnosti, způsobené ztrátou historické paměti. Jistě, na jedné straně je v západním světě základní vzdělání povinné, ale je třeba si povšimnout, že poslední dvě generace již mají jen velmi chabé znalosti i vlastní historie. A nejedná se jen o krizi znalostí v oblasti historie. Nová negramotnost zasahuje i v oblastech vzdělání, které jsou náročné ze své samé povahy a 102

získání jejich znalostí je spojeno s požadavkem disciplíny a trpělivosti – jde především o znalosti v oblasti přírodních věd. Velmi málo mladých lidí je ochotno a i schopno pro získání znalostí v oblasti matematiky, fyziky či chemie investovat dostatečnou píli. Stejně tak oblast učení se cizím jazykům je pro mnohé mladé lidi velmi tvrdou prací, kterou nejsou ochotni podstoupit. Pedagogické vzdělávání je totiž na všech stupních maximálně přizpůsobováno hédonistickým požadavkům. Z žáků se stávají klienti, kteří se chtějí ve škole především bavit a cítit příjemně. Své vzdělávání podřizují plně hédonistickým zájmům. Proto celková úroveň znalostí prudce poklesla, stejně jako schopnost soustředit se na učení. Až patologickou neschopnost soustředění se a hlubšího zájmu o vážná témata či dokonce existenciální otázky, přirovnává Lipovetsky k televiznímu divákovi, „…který přepíná televizní kanály a ani na jeden pořádně nezaměří svojí pozornost.“ Skutečná geneze společenského narcismu však přišla skrze proměnu americké potažmo evropské rodiny. Podobně jako ideál jednotlivce, který žije skromně a přísně svojí původně protestanskou morálku, se proměnilo i prostředí západních rodin. Lasch nazývá narcistickou rodinu jako „paternalism without father“ - „otcovství bez otce“. Tento proces započal již dříve spolu s rozmachem industriální společnosti, když byl otec z rodiny vytažen „do práce“. Rodina, která dříve trávila společný čas práce i odpočinku většinou spolu, se stala nebývale závislá na byrokratických institucích státu. Byrokratická společnost, jak o ní již hovoří již Max Weber a po něm pak později Ch. Lasch, však do velké míry narcistické kultuře vyhovuje. Byrokracie totiž více dbá na strukturu a hierarchii (kariérní postup apod.) nežli na efektivitu. Pokud je člověk poslušný v soukolí byrokratické instituce (a je lhostejné o kterou organizaci jde – školu, firmu, schowbussines, sociální zařízení apod.) a pokud je dostatečně loajální, je mu zajištěn pohodlný servis, ve kterém může nerušeně trávit veškerý svůj čas. Rozličné korporace tak uvězní své klienty –či zaměstnance do své hierarchie, jako by ho lapily do klece, a nutí ho přijmout diktát normality a konformity. Tento diktát normality a konformity si pak hédonistický narcista přenese i do svých privátních vztahů, do své rodiny a sociální narcismus je na světě. Protože model velké rodiny se z praktických důvodů rozpadl, nukleární rodina (rodiče – někdy jen jeden - a jejich děti) pak snadno podléhá diktátu konformity ve formě reklamy, módy a společenských trendů. A pokud se pak následně rozpadne i nukleární rodina, člověk často žije zcela mimo jakoukoliv rodinu jako tzv. „Singel“. Protože však nechce být zcela sám, stává se členem nějaké narcistní privátní skupiny v reálném či dokonce virtuálním světě sociálních sítí.

103

8 NARCISMUS V ÉŘE PRÁZDNOTY „Psychoanalytik mlčí, zemřel, a my všichni psychoanalyzujeme sami sebe bludném a bezvýchodném kruhu. Don Juan zemřel a objevila se nová, mnohem znepokojivější postava: Narcis, okouzlený sám sebou ve své skrz naskrz průhledné komůrce.“ Takto v Éře prázdnoty definuje Lipovetsky prázdnotu totálně individualizovaného hédonisty, který pak dotváří kolektivní narcismus tím, že svojí prázdnotu touží napojovat na prázdnoty sobě podobných. Moderní doba byla hrdá na demokratizaci slova a svobodu projevu, která stojí jako jeden ze základních pilířů západní demokracie. Pozdní moderna pak především díky explozi rozvoje komunikačních technologií je přímo posedlá touhou po informacích, dostupných kdykoliv a kdekoliv a sebe-vyjádřením se k těmto informacím. Člověk dnes může sdělit svůj názor kdekoliv, jakkoliv, a navíc třeba jen pro své vlastní potěšení bez ambice cokoliv svým názorem změnit či vylepšit. Co na tom, že řečené nikoho nezajímá! Právě na tomto se totiž ukazuje onen esenciální narcismus – který je prodeuktem hédonismu. V tomto narcistním hédonismu „základní hodnotou je člověk, ten je mírou všech věcí, na něm záleží.“ Ve chvíli, kdy se tento esenciální narcismus započal především v tehdy nejbohatší americké společnosti projevovat masově, si ho všiml již výše zmíněný Tom Wolf. Proto do Newyork Times napsal v roce 1976 onen později slavný článek „The Me Decade and the Third Great Awakenind“. Zde píše, že je zneklidněn prudce se rozšiřujícími hnutími, která jsou „zaměřená na mě“. Především si všiml fenoménu, že lidé stále více navštěvují terapie, avšak ne proto, aby pochopili hlubinu svých problémů a začali je řešit, ale pouze aby se „o sobě něco dozvěděli“. To je ovšem znamení vyprázdnění – prázdnoty ideálu. Prázdnota, kterou narcismus působí je pak vidět především v uzavření se jedince před společností, které se projevuje jeho uzavřením se do zájmových skupin. V nich je pak narcismus akceptován a vzájemně sdílen. Toho si všiml především sociolog Richard Sennett v práci The Fall of Public Man. Zde rozvádí fakt, že veřejný prostor, ve kterém se lidé setkávají a řeší společně společenské nebo i osobní problémy, prakticky vymizel, respektive byl nahrazen jakýmsi intimním soukromým sdělováním vzájemných pocitů. Zkušenost ze sociálních sítí pak potvrzuje, že nejčastější otázkou, kterou si lidé v kontaktu kladou, je „co cítí, jak se cítí apod.“ A toto pociťování pak často slouží narcistům jako jediné či jedině zásadní měřítko reality. To je ono „psychologizování všech všemi“, o kterém hovoří Lasch a které vytváří jakousi novou „psycho-spiritualitu“, a tato pak do značné míry i projevem nové religiozity. Tato nová spiritualita pak přirozeně namnoze nahrazuje tradiční náboženství, které nemůže narcistické potřeby uspokojit. Tradiční spirituality, vycházející z rozličných teologií,

104

totiž zpravidla nestojí na pocitovosti, ale na snaze – vůli, následovat vůli božstva. To je vždy spojeno s určitou mírou askeze, odřeknutí si slasti, pro větší dobro, které poslušnost božskému přijde později. Toto čekání na dobro – které je zvláště v monoteistických systémech požadováno a které vytvořilo onu Weberem pojmenovanou „protestantskou morálku“, však hédonistickým touhám zcela nevyhovuje. 9 NARCISMUS VE SLUŽBĚ KONZUMERISMU Spotřeba, která je hlavním hybatelem konzumní společnosti, je přirozeně pojítkem mezi hédonismem a narcismem. Je sice pravda, že základem této symbiózy narcismus a hédonismu je do značné míry konkrétní ekonomická situace, nicméně platí, že „Kulturní transformaci moderní společnosti vyvolal především nárůst masové spotřeby, tedy rozšíření zboží dříve považovaného za luxusní mezi střední a nižší vrstvy společnosti. Jde o proces, v jehož rámci je stále další a další zboží definováno jako „nutné potřeby“. V posledních desetiletích jsou této provázanosti konzumu a narcismu věnovány zajímavé výzkumy, ze kterých je zřejmé, že především mladá a střední generace prožívá často vnitřní odcizení od své pracovní činnosti. Práce v zaměstnání a vztahy mezi spoluzaměstnanci je prožívána především na instrumentální rovině: Jde o to co nejrychleji vydělat peníze, aby byla finanční základna pro prožívání volnočasových privátních narcistních vztahů a na nákup chtěného zboží. Podle výzkumu Winlow a Hall mladí respondenti necítili žádný vztah k výtvorům své práce. Jediným ziskem z jejich pracovní činnosti byly peníze, kterými chtěli svůj reálný život dotovat. Tento života pak prožívali pouze o víkendech. Co takoví mladí lidé však v tomto „reálném“ životě svých víkendů prožívají? Mentalita instrumentality jejich vztahů ze zaměstnání se přirozeně přenáší i do oněch privátních vztahů. Ty pak nemohou a ani nejsou nijak hluboké. Přátelství, které je deklarováno, je chápáno stále jako snaha mít na někoho vliv a maximalizovat z přátelství především privátní zisk. Konzumní chování současné generace ve vztahu ke společenskému narcismu dále velmi dobře popisuje Simon Gottschalk, který se podobně jako G. Lipovecký vyjadřuje o mentalitě pozdní moderny jako o „hypermodernitě“, která dotahuje ideály moderny ad absurdum. Právě díky konzumní mentalitě konzumu lze spotřebu alespoň relativně stále zvyšovat, pokud ne reálně pak prostřednictvím reklamy alespoň domněle. Jak již uvádí Lasch, člověk chce stále dalším a dalším nakupováním stabilizovat svojí křehkou identitu. Tato neustálá touha po tom být neustále „in“ vytváří na konzumenta stále větší tlak. Gottschalk proto hovoří o tom, že moderní narcistický konzument se stal hypermoderním megalomaikem.

105

Mánie, či spíše megalománie pak zasahuje konzumeristu v jakési totalizující síle reklamy. Ta často provokuje jeho narcismus, výroky typu: „Jen vy toto musíte mít“, „nebudete šťasten, pokud toto nebudete mít“ a poukazováním na jeho domnělé potřeby, které dále rozvíjí a nabízí další a další zboží k dalšímu konzumu. Takto se však vytváří jakási nová chudoba bohatých, protože člověku je vnucováno zboží, které nejenom nepotřebuje, ale také na něj často nemá peníze, pokud si na ně nepůjčí. Systém konzumního života na dluh se tak rozvíjí do sociálních problémů. Nicméně i přes zvyšující se zatížení půjčkami, které pak často nelze již splatit, je nutné produkovat na nabízet další a další zboží, protože na tom roste a s tím i padá ekonomika: Ekonomika je závislá na tom, že jste nešťastni, protože nemáte všechny věci, které chcete. A tak musíte pracovat, abyste si je koupili a byli šťastni. Kdybyste kvůli tomuto nešťastni nebyli, ekonomika by nefungovala. 10 VÁŽNÉ DŮSLEDKY NARCISMU Výzkumy, které jsou na téma kulturního narcismu prováděny, jsou většinou pouze americké provenience. Zde je totiž téma sebestřednosti, sebeobdivu a narcistního chování často kritizované, pro svojí viditelnost a specifičnost. Ve zvýšené míře se mu věnují psychologové Jean M. Twende a W. Keith Campbell. Jejich společná kniha „The narcism Epidemic“ sice nevykazuje znaky přísně vědecké práce, ale obsahuje výsledky zajímavých empirických studií, které vypovídají o stavu narcismu v západní společnosti. Autoři odhalují skutečnost, že kulturní narcismus je stále na vzestupu a zasahuje hodnoty stále většího počtu lidí, kteří jsou do této pasti sociálního trendu lapeni: -

První oblastí, kde se tento trend narcismu stále více projevuje je oblast výchovy. Rodiče stále méně vštěpují svým dětem tradiční západní hodnoty jako je svoboda, rovnost a tvrdá práce. Namísto toho v rodinné výchově roste „kult dítěte“, které chce a má být obdivováno a má být vychováváno ve víře, že může cokoliv pro svůj seberozvoj. Rodiče, kteří jsou sami narcismem pak takto přes rozmazlovací výchovu přenášejí narcismus na další generaci.

-

Druhou oblastí, kde se narcismus projevuje a má své neblahé důsledky, je oblst nekritického obdivu k celebritám. Novodobé celebrity si však často nevysloužili svou slávu tvrdým bojem za své ideje a houževnatou soustavnou prací. Dnešními celebritami jsou spíše „udělané celebrity“ – herci, mediálně zajímavé a často excentrické osoby, které Twenge nazývá „Superspreaders“. Ti však o kolem sebe

106

často šíří pouze nadřazenost a domýšlivost. Jedním z klasických příkladů, jak tyto celebrity ovlivňují život svých narcistických obdivovatelů je fakt, že mezi mladými roste móda, najímat si své „paparazzi“, aby je sledovali při jejich soukromém životě. Tyto záběry ze soukromí jsou pak chlubivě sdíleny na sociálních sítích a každý se pak alespoň v okruhu svých známých může cítit celebritou. Další oblastí života, který je ovlivněna nekritickým vzhlížením na celebrity je narůstání touhy po luxusu, na který má nakonec každý obdivovatel také právo, stejně jako má právo chovat se podle svých představ, tak jako obdivované celebrity. -

Třetí oblastí, ve které je narcismus stále viditelnější je trend, který proniká do všech, dokonce i vědeckých oblastí a který je v podtextu často užívané fráze „You have to be hot!“ – „Musíme být žhaví!“ ve smyslu, musíme být krásní, šťavnatí, prima apod. Jedná se o určitou společenskou obcesi v kultu tělesné krásy. Do extrémů je tato posedlost (obscese) dovedena nadužíváním plastické chirurgie, fitness salónů atd. Takto se rodí narcista „metrosexuál“, který chce být vždy luxusní, krásný, oblečený ve značkových oblecích podle poslední módy, zkrátka stále „in“ nikoliv „out to day“

Je jasné, že všechny tři oblasti jsou úzce propojené s otázkou zvyšování konzumní spotřeby a tedy i opětného udržování ekonomiky, stejně jako podpory bankovního kreditního systému v síti různých půjček, pochopitelně i s očekávaným rizikem finančních krizí. Ačkoliv se většina výzkumů týká pouze USA, stejný trend je nastartován či již dlouhodobě běží všude tam, kde je ekonomicky vyspělý západní svět přítomen, dokonce i v Číně, která donedávna byla spíše uzavřenou kulturou. Dalším zajímavým výzkumem, tentokrát v oblasti narcismu na sociálních sítích se zabývá prof. Cambell se svými kolegy Millerem a Buffanrim. Jejich výzkum byl zveřejněn již v roce 2008 pod názvem „Narcissism and Social Networking Web Sites Tento výzkum ukazuje, že narcisté na sociálních sítích, především Facebooku vykazují mnohem větší sebevědomí, než jaké ve skutečnosti mají. Podobně i další výzkumy v této oblasti ukazují, že narcisté mívají sice ve skutečnosti nižší sebevědomí, za to jsou však v on-line aktivitách mnohem kreativnější a dokáží pro svojí sebeprezentaci a vylepšení on-line image udělat cokoliv. Typickým rysem narcistického chování tak je zveličování informací ohledně vlastní osoby, chlubení se. Charakteristikám narcistního chování se také věnuje i český sociolog František Bartoš. Závěry jeho výzkumů lze shrnout do několika zajímavých zjištění. V Českém prostředí je narcistické chování přítomné především u svobodných a bezdětných lidí ve věku do 29 let. Jsou to spíše pravicově politicky orientovaní lidé, žijící v městských aglomeracích (nad 5000 obyvatel). Intimitu sdílí paradoxně více s kolegy nežli se svými sexuálními partnery. Ovšem 107

toto sdílení svého osobní prostoru s kolegy má za úkol spíše narcistně okouzlit a dokázat svojí svrchovanost a privilegovanost. Vážným důsledkem společenské narcismu se proto stává ohrožení kritického myšlení Západních komunit, přeceňování vlastních schopností, zvyšování pocitu privilegovanosti a neohroženosti – či spíše neohrozitelnosti. Fakta však hovoří jinak. Společnost je nejen v ekonomické, ale především sociální krizi. Spolu s nezaměstnaností vzrůstá chudoba. Se ztrátou ekonomického růstu a zároveň snahy zachovat konzumní mechanismus života, se přirozeně musí snižovat i kvalita nabízeného konzumního zboží a služeb. Hypermoderní člověk je ohrožený, aniž si to uvědomuje či připouští. Narcismus byl Americkou psychiatrickou společností (APA) dokonce uznán jako oficiální psychická porucha osobnosti a to již v roce 1980! Tato porucha je diagonostikována v tom, že lidé s toto poruchou věří, že jsou něco více nežli ostatní, a zároveň nedokáží milovat nikoho jiného nežli sebe. Tato patologie je však o to nebezpečnější, že narcismem postižení lidé mohou zároveň i dlouhodobě fungovat v normálním běžném životě. Navíc tato patologie nejde úspěšně léčit ani medikamenty, ani psychoterapií. Pacientům totiž chybí to základní pro jakoukoliv úspěšnou terapii: empatie, stud a emoční vyzrálost. Vážný problém mají narcisté také se získáním a žitím nějaké osobní spirituality – smyslu života. Často jsou totiž sebestřední a zatrpklí zároveň, morálně zcela relativističtí. Protože mírou dobra a zla jsou pouze oni sami, mohou být sami pro sebe vším, svým kosmem, svým bohem, svým středem, ze kterého nejsou schopni vyjít. Právě v této rovině – spirituality, se proto narcismem zabývají ty osobnosti, které jsou nějak pevně ukotveni v transcendentním – přesažném, tedy nesebestředném vidění světa, především v křesťanském církevním prostředí. Ti vidí naději a řešení v tom, že se západní narcista vždy může nějak obrátit – konvertovat – změnit své postoje, vzhledem reálné existenci transcendence, která vždy nějak garantuje přirozenost člověka. Jedním z křesťanských sociologů, který se tomuto tématu věnuje je jezuita Michael Paul Gallanger. Ten ve své reflexi narcismus čerpá z Lasche, Lipovetského i Bela a poukazuje na to, že privatizace lidského individua má samozřejmě za důsledek i privatizaci víry. To však vytváří pokušení, udělat si z víry produkt, který se dá koupit a zkonzumovat. Jako odpověď na narcismus by mělo být podle Gallangera zaměření se na výzkum kvality života. Západní společnost totiž začne opouštět narcismus teprve ve chvíli, kdy na podkladě budoucích sociologických výzkumů bude muset přiznat, že v éře hédonismus a konzumeristického narcismus se nestala šťastnější. Potom zanechání narcismu nebude tak bolestivé.

108

ZÁVĚR Vážným důsledkem společenské narcismu se proto stává ohrožení kritického myšlení Západních komunit, přeceňování vlastních schopností, zvyšování pocitu privilegovanosti a neohroženosti – či spíše neohrozitelnosti. Fakta však hovoří jinak. Společnost je nejen v ekonomické, ale především sociální krizi. Spolu s nezaměstnaností vzrůstá chudoba. Se ztrátou ekonomického růstu a zároveň snahy zachovat konzumní mechanismus života, se přirozeně musí snižovat i kvalita nabízeného konzumního zboží a služeb. Hypermoderní člověk je ohrožený, aniž si to uvědomuje či připouští. Narcismus byl Americkou psychiatrickou společností (APA) dokonce uznán jako oficiální psychická porucha osobnosti a to již v roce 1980! Tato porucha je diagonostikována v tom, že lidé s toto poruchou věří, že jsou něco více nežli ostatní, a zároveň nedokáží milovat nikoho jiného nežli sebe. Tato patologie je však o to nebezpečnější, že narcismem postižení lidé mohou zároveň i dlouhodobě fungovat v normálním běžném životě. Navíc tato patologie nejde úspěšně léčit ani medikamenty, ani psychoterapií. Pacientům totiž chybí to základní pro jakoukoliv úspěšnou terapii: empatie, stud a emoční vyzrálost. Vážný problém mají narcisté také se získáním a žitím nějaké osobní spirituality – smyslu života. Často jsou totiž sebestřední a zatrpklí zároveň, morálně zcela relativističtí. Protože mírou dobra a zla jsou pouze oni sami, mohou být sami pro sebe vším, svým kosmem, svým bohem, svým středem, ze kterého nejsou schopni vyjít. Právě v této rovině – spirituality, se proto narcismem zabývají ty osobnosti, které jsou nějak pevně ukotveni v transcendentním – přesažném, tedy nesebestředném vidění světa, především v křesťanském církevním prostředí. Ti vidí naději a řešení v tom, že se západní narcista vždy může nějak obrátit – konvertovat – změnit své postoje, vzhledem reálné existenci transcendence, která vždy nějak garantuje přirozenost člověka. Jedním z křesťanských sociologů, který se tomuto tématu věnuje je jezuita Michael Paul Gallanger. Ten ve své reflexi narcismus čerpá z Lasche, Lipovetského i Bela a poukazuje na to, že privatizace lidského individua má samozřejmě za důsledek i privatizaci víry. To však vytváří pokušení, udělat si z víry produkt, který se dá koupit a zkonzumovat. Jako odpověď na narcismus by mělo být podle Gallangera zaměření se na výzkum kvality života. Západní společnost totiž začne opouštět narcismus teprve ve chvíli, kdy na podkladě budoucích sociologických výzkumů bude muset přiznat, že v éře hédonismus a konzumeristického narcismus se nestala šťastnější. Potom zanechání narcismu nebude tak bolestivé.

109

Literatura BARTOŠ, F.(2010): Širší souvislosti neklinického narcismu: profesní život, komunikace a sebekontrola. Sociologický časopis. 5, 745–769. BELL, D. (1999): Kulturní rozpory kapitalismu.Praha: Sociologické nakladatelství, BUFFARDI, L. F., CAMPBELL, KEITH, W. (2008). Narcissism and Social Networking Web Sites. [on line] [cit. 1. 9. 2015] Dostupné z: : http://www.sakkyndig.com/psykologi/artvit/buffar di2008.pdf FOUCAULT, M. (2000). Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení. Praha : Dauphin, 2000. FREUD, S. (1977). Der Witz und seine Beziehung zum Unbewusten. Frankfurt a.M.: Fischer.

FROMM, E. (1999). Mít nebo být? Praha: Naše vojsko. GALLAGHER, M. P. (2003): The Tone of Culture: from Prometheus to Narcissus. [on line] [cit. 15. 4. 2011] Dostupné z: http://gospel-culture.org.uk/Gallagher.htm. LASCH, Ch. (1980): The Culture of Narcissism: American Life in an Age of Diminishing Expectations.. New York: Warner Bros.

LIPOVETSKY, G. (1998): Éra prázdnoty: úvahy o současném individualismu. Praha: Prostor. SENNETT, R. (1977): The fall of public man. Cambridge: Cambridge Univ. Press.. TWENGE, J. CAMPBELL, W. K. (2009). The Narcissism Epidemic. Living in the Age of Entitlement. New York: Free Press. [on line] (cit. 10.9.2015) https://docs.google.com/docume nt/d/1QK b5r_oJS871r2jzh1cGCAqgOcvucQHbubRI_D_tUvA/edit?pli=1

PaedDr. ICLic. Michal Podzimek, ThD., PhD Technická univerzita v Liberci Akademické námědtí 1, 461 17 Liberec

[email protected]

110

DLHODOBÁ NEZAMESTNANOSŤ AKO LIMITUJÚCI FAKTOR KVALITY ŽIVOTA V REGIÓNOCH SR LONG-TERM UNEMPLOYMENT AS A LIMITING FACTOR IN THE QUALITY OF LIFE IN REGIONS SR Beáta Stehlíková, Iveta Pauhofová Abstrakt: Kvalita života je výsledkom vzájomného pôsobenia sociálnych, zdravotných, ekonomických a environmentálnych podmienok, týkajúcich sa ľudského a spoločenského rozvoja. Zahraničné výskumy ukazujú, že nezamestnanosť negatívne vplýva na zdravotný stav nezamestnaných. Miera dlhodobej nezamestnanosti v SR a jej vývoj od roku 2010 je alarmujúci. V príspevku skúmame pomocou metód neurónových sietí parciálnu dimenziu kvality života - overujeme hypotézy o možnej interakcii dlhodobej nezamestnanosti, a vybraných zdravotných indikátorov na úrovni okresov Slovenska. Kľúčové slová: dlhodobá nezamestnanosť, pracovná neschopnosť, stratené roky života Abstract: Quality of life results from the interaction of social, health, economic and environmental conditions on human and social development. International research shows that unemployment has a negative effect on the health of the unemployed. Long-term unemployment in Slovakia and its evolution since 2010 is alarming. In this paper we examine the indicators that represent partial dimension of quality of the life. We use neural networks to verify the hypothesis of a possible interaction of long-term unemployment and selected health indicators at district level in Slovakia. Key words: long-term unemployment, sick leave, potential years of life lost ÚVOD Dlhodobá nezamestnanosť je fenoménom, ktorý možno skúmať tak z pohľadu dopadov na spoločnosť, ako i dosahu na život jednotlivca. Pritom nejde o čisto ekonomický charakter dôsledkov. Podľa Matulay a Matulayová (2004) tieto dôsledky majú tiež eticko-morálnu povahu (vplyv na majoritnú morálku, patologické správanie jednotlivcov a pod). Podľa Hvozdík a Rosíková (2011) je nezamestnanosť vždy v nejakej podobe súčasťou vzťahu človeka a ekonomiky. Konštatujú, že nezamestnanosť je interdisciplinárny jav, ktorý zahŕňa problematiku ekonomickú, sociálnu, psychologickú, environmentálnu, politickú, ale aj historickú. S týmto tvrdením sa v prípade vývoja nezamestnanosti v SR po roku 1989 možno plne stotožniť, nakoľko proces transformácie bol charakteristický hlbokými zmenami v štruktúre ekonomiky Slovenska, prepadom reálnych príjmov obyvateľstva s doteraz zaostávajúcou úrovňou oproti starým členským krajinám EÚ, s nežiaducimi parametrami chudoby a s nastúpením rôznych patologických javov vo veľkej časti domácností SR, rozpady rodín nevynímajúc. Súčasťou zmien po roku 1989, zmien po vstupe SR do EÚ a po

111

odštartovaní krízy v roku 2008 sú negatívne javy, súvisiace s vysokou mierou dlhodobej nezamestnanosti. Uvedené tendencie možno spojiť s rastom nárokov na priamu i nepriamu štátnu ingerenciu, najmä v oblasti sociálneho zabezpečenia. Human Development Report už v roku 2002 označil vysokú nezamestnanosť za hlavný problém Slovenska. S nástupom krízy v roku 2008 sa obnažili rozsiahle problémy celého európskeho trhu práce, ktoré multiplikujú pri tendencii starnutia zhoršovanie sociálneho modelu v Európe. Podľa Pavelku (2012) je jednou zo základných charakteristík trhu práce vo väčšine štátov EÚ

vysoký podiel

nezamestnaných s dĺžkou nezamestnanosti viac ako rok. Pokles prírastku nezamestnaných v období pred krízou bol však asociovaný s nárastom incidencie dlhodobej nezamestnanosti. Poukazuje na skutočnosť, že v roku 2011 sa nezamestnanosť v EÚ ako celku nezmenila, ale dlhodobá nezamestnanosť vzrástla o 3 percentá. V prípade Slovenska je napriek presunutiu sa z prvej priečky v ukazovateli dlhodobej nezamestnanosti v EÚ stále alarmujúcou skutočnosť, že v roku 2014 je v uvedenom ukazovateli na 3. mieste - 9,3% (po Grécku a Španielsku) a takmer 50% dlhodobo nezamestnaných predstavujú mladí ľudia. Strata zamestnania a dlhodobé zotrvávanie mimo pracovného trhu znamená pokles životnej úrovne nezamestnaného a jeho rodiny, ekonomickú neistotu s ohľadom na budúcnosť, znamená tiež stratu a narušenie vzťahov rodinných i spoločenských. Pri hodnotení dopadov nezamestnanosti na psychiku človeka sa vychádza z poznania, že platená práca nie je iba dôležitým zdrojom finančného zabezpečenia, ale uspokojuje aj mnoho ďalších potrieb, ako je primerané sebavedomie, sebaúcta, tvorivosť a sociálne uznanie. Podľa Schraggerovej (2010) je dôsledkom nezamestnanosti i zhoršenie fyzického zdravia, negatívny pohľad na svet, na seba a na svoju budúcnosť. Narastá počet samovražedných pokusov, častejšie sa vyskytuje zvýšená spotreba alkoholu a psychotropných látok. Zahraničné štúdie potvrdzujú súvis medzi nezamestnanosťou ako stresovým faktorom a zdravotným stavom obyvateľstva, resp. úmrtnosťou obyvateľstva Moser a i. (1990), Claussen, Bjorndal, Hort (1993) a medzi nezamestnanosťou a psychickou nepohodou Clark (1996), Korpi (1997),

Winkelmann

(1998). Qin, Agerbo, Mortensen, (2003) dospeli k výsledkom, že nezamestnanosť je významným prediktorom prijatia do psychiatrických liečební. Milner, Page, La Montagne (2013) prezentovali výsledky z databáz: PubMed, Web of Knowledge, Scopus a ProQuest, kde sa v mnohých výskumoch vzťahu doby trvania nezamestnanosti a sklonu k samovražde dokázalo, že dlhšie trvanie nezamestnanosti má za následok

vyššie riziko pokusov o

samovraždu a samovrážd ako takých. Najväčšie riziko samovraždy

sa vyskytovalo

v

priebehu piatich rokov nezamestnanosti v porovnaní so zamestnanou populáciou. Zistenie, že nezamestnanosť a samovraždy spolu súvisia potvrdili i Kposowa (2001), Blakely (2003), 112

Page et al. (2003), Voss et al. (2004), Yamasaki et al. (2005), Lin (2006), Westerling (2006), Rehkopf a Buka (2006), Stack a Wasserman (2007), Koo a Cox (2008), Noh (2009), Chen et al. (2010), Wu a Cheng (2010), Classen a Dunn (2011). Jin, Shah, Svoboda (1995) zistili, že nezamestnanosť zvyšuje riziko chorobnosti (fyzické alebo duševné ochorenie, používanie zdravotníckych služieb), a vyskytuje sa i väčšie riziko mortality u populácie. Mechanizmus zvýšenia úmrtnosti môže súvisieť s stratou príjmu (Browning a Heinesen 2012), ako aj so stratou zdravotného poistenia (Olson 1992). Browning a Heinesen (2012) zistili, že strata zamestnania zvyšuje počet ochorení súvisiacich s alkoholom, počet duševných chorôb a samovrážd a pokusov o samovraždu. Tieto účinky môžu byť v dôsledku straty zamestnania a nemusia v plnej miere súvisieť s dĺžkou nezamestnanosti. Výsledky analýz z USA Granados a kol. (2014) poskytujú dôkaz, že nezamestnanosť silne a významne zvyšuje riziko úmrtia. Podľa Fejtkovej a i. (2004) so stratou zamestnania súvisí zhoršenie zdravotného stavu, čo má za následok výraznejšie využívanie zdravotníckych služieb, zvýšené čerpanie a predlžovanie pracovnej neschopnosti. Rastú tak nároky na štátnu ingerenciu v oblasti zdravotného zabezpečenia. Výsledky výskumov väčšinou zahraničnej proveniencie vo významnej miere preukázali negatívny dopad nezamestnanosti (i dlhodobej) na fyzický i duševný stav jedinca. Poukázali tiež na súvislosť nezamestnanosti a zvýšeného počtu pokusov o samovraždu i samovrážd dokonaných. Oficiálne dostupné informácie v SR neobsahujú dlhé časové rady na zodpovedné skúmanie súvislosti nezamestnanosti a počtu samovrážd. Určitý pohľad

na

kvalitu života jednotlivcov v slovenskej spoločnosti preto zahŕňa skúmanie súvislostí vývoja dlhodobej nezamestnanosti, mortality vo väzbe na poruchy obehového systému a pracovnej neschopnosti. Ide o špecifické hľadanie odpovedí v rovine dôsledkov vysokej miery dlhodobej nezamestnanosti i na regionálnej úrovni (kraje a okresy SR). 1 METODIKA A ÚDAJE Cieľom je zistiť súvislosti

vývoja dlhodobej nezamestnanosti, mortality vo väzbe na

poruchy obehového systému a pracovnej neschopnosti. Predpokladá sa, že medzi jednotlivými premennými existujú priame väzby, dokazujúce zhoršenie parametrov kvality života populácie Slovenska v dôsledku vysokej miery dlhodobej nezamestnanosti. V prvej fáze sa skúmajú regionálne charakteristiky vývoja dlhodobej nezamestnanosti na Slovensku. V ďalších krokoch sa

analyzuje závislosť

dlhodobej nezamestnanosti

a pracovnej

neschopnosti, závislosť medzi počtom úmrtí na poruchy obehového systému na 100 000

113

obyvateľov s priemernou dobou pracovnej neschopnosti a dlhodobou nezamestnanosťou od 12 do 24 mesiacov a 48 a viac mesiacov. Pri analýzach sa používajú štandardné štatistické metódy a špecifická technika data miningu - umelé neurónové siete (artificial neural network ANN). Umelé neurónové sú jedným z najviac využívaných modelovacích techník, využívaných v mnohých oblastiach výskumu. Pomer počtu prvkov v tréningovej, verifikačnej a testovacej vzorke sme zvolili v pomere 2:1:1. Najvýznamnejšou vlastnosťou neurónových sietí je skutočnosť, že sú univerzálnym aproximátorom funkcie. Výhodou ANN je vystihnutie aj zložitých nelineárnych závislostí. Nevýhodou ANN je, že nepoznáme mechanizmus pôsobenia hodnôt jednotlivých faktorov na výstupný parameter. Absentuje ekvivalent regresnej rovnice známej z regresnej analýzy. Idea vyrovnávania údajov pomocou ANN je taká, že ANN zachovávajú priemer hodnôt, ale až rádovo znižujú rozptyl. To umožňuje

úspešne použiť na popísanie skúmanej závislosti

regresnú analýzu. Neurónové siete sú všeobecným nástrojom aproximovania závislosti – nezohľadňujú špecifiká riešenej problematiky. Z tohto dôvodu navrhujeme nasledovný postup. Každej hodnote skúmaného znaku priradiť medián z vyrovnaných hodnôt, získaných pomocou neurónových sietí. Cez medián z vyrovnaných hodnôt preložíme krivku. Toto preloženie je obvykle zo štatistického hľadiska vynikajúce – index determinácie dosahuje hodnoty vyššie ako 0,8. To nás oprávňuje považovať postup za vhodný. Pracuje sa s nasledovnými údajmi: a) Dlhodobá nezamestnanosť - údaje boli čerpané z databázy Štatistického úradu SR, z databázy Ústredia práce, sociálnych vecí a rodiny. Predmetom nášho záujmu bola dlhodobá nezamestnanosť v trvaní od 12 do 24 mesiacov a dlhodobá nezamestnanosť v trvaní 48 a viac mesiacov. b) Pracovná neschopnosť - údaje boli čerpané zo Štatistických ročeniek regiónov Slovenska za roky 2006 až 2014. Priemerná doba trvania 1 prípadu pracovnej neschopnosti vyjadruje počet kalendárnych dní pracovnej neschopnosti pripadajúcich na jeden novo hlásený prípad pracovnej neschopnosti. Údaje o pracovnej neschopnosti do roku 2006 boli z výsledkov spracovania ročného štatistického výkazu o pracovnej neschopnosti pre chorobu a úraz realizovaného ŠÚ SR. Od roku 2007 sa tieto údaje spracovávajú a preberajú z administratívnych zdrojov Sociálnej poisťovne SR. c) Úmrtnosť na obehový systém - údaje (počet úmrtí na 100 000 obyvateľov), stratených rokoch života 100 000 obyvateľov (podľa WHO úmrtnosť vo veku 1 – 64 rokov je pre dané územie a dané roky ako predčasná, odvrátiteľná) sme čerpali zo stránky

114

Štátneho geologického ústavu Dionýza Štúra. Ukazovateľ stratené roky života sme zvolili z dôvodu, že je invariantný vzhľadom na vekovú štruktúru obyvateľstva. 2 VÝSLEDKY A DISKUSIA Vývoj miery nezamestnanosti, znázornený na Obr. 1, vykazuje za celé sledované obdobie mierny pokles. Obr. 1 Miera nezamestnanosti v rokoch 1999-2014

Zdroj: ŠÚ SR a vlastné výpočty V roku 2003 ovplyvnilo vývoj pozitívnym smerom k nárastu zamestnanosti administratívne opatrenie v podobe nového Zákonníka práce. Zároveň prísnejšie podmienky pre poskytnutie sociálnych dávok viedli k zníženiu evidovanej nezamestnanosti. V roku 2006 uplatňovaním expanzívnej fiškálnej politiky miera nezamestnanosti klesla pod trendovú hodnotu. V ďalšom období sa pokles miery nezamestnanosti zastavil v dôsledku hospodárskej krízy. V roku 2009 sa nezamestnanosť dostala prudko nad svoju prirodzenú úroveň a od roku 2010 osciluje tesne okolo trendovej úrovne. Napriek zreteľne nižšej miere nezamestnanosti oproti rokom 20002004, situáciu nie je možné považovať za pozitívnu. Alarmujúca je miera dlhodobej nezamestnanosti a jej vývoj od roku 2010. Jej priebeh v podstate kopíruje priebeh miery nezamestnanosti, je však signifikantne vysoký, keď uvážime, že priemer dlhodobej nezamestnanosti v EÚ je okolo 3 percent, v roku 2014 v Českej republike 2,7% a na Slovensku 9,3%. Z Obr. 2 vyplýva, že v súčasnosti je najviac problémovou skupina dlhodobo nezamestnaných, tzn. nezamestnaných po dobu viac ako 48 mesiacov a skupiny krátkodobo

115

nezamestnaných do 6 mesiacov. Evidencia nezamestnaných z oficiálnych zdrojov nie je v skupine nad 48 mesiacov detailnejšie štruktúrovaná tak, aby bolo možné zistiť stav dlhodobej nezamestnanosti v predkrízovom období. Obr. 2 Štruktúra uchádzačov o zamestnanie (2014) podľa doby trvania nezamestnanosti v SR

Pritom práve analýza skupiny nezamestnaných viac ako 48 mesiacov na regionálnej báze môže objasniť tak niektoré dôsledky transformácie ekonomiky po roku 1989, ako aj jednotlivé obdobia po odštartovaní krízy. Súčasne by pomohla pri identifikácii pretrvávajúcej rigidity trhu práce. V prepojení takto štruktúrovanej dlhodobej nezamestnanosti nad 48 mesiacov s údajmi zdravotných poisťovní by bolo možné skúmať zdravotný stav de facto sociálne odkázaných jedincov, ktorých počet je v porovnaní so susednými krajinami veľmi vysoký. Regionálnu dimenziu dlhodobej nezamestnanosti, ktorá je zároveň znázornením vážnych štrukturálnych problémov ekonomického potenciálu v okresoch SR udáva nasledujúci obrázok. Pri porovnaní oboch mapiek je evidentné, že ide o prolongovanie dôvodov nezamestnanosti, ktoré boli primárnymi pred niekoľkými rokmi. Vyplývajú z dlhodobo nastavenej ponuky pracovnej sily v profesnej štruktúre (vzdelávanie, výučba), ktorá sa zatiaľ nedokázala prispôsobiť na jednej strane novým podmienkam na trhu práce, na druhej strane nedokáže pružne reagovať regionálny trh práce v prípade redukovania pracovných miest významnejšieho rázu. Vynárajú sa otázky či jednotlivé politiky, vrátane politiky trhu práce, sú

116

Obr. 3 Kvantilové grafy podielu nezamestnaných s dobou nezamestnanosti viac ako 12 a menej ako 24, 48 mesiacov a viac ako 48 mesiacov (2013)

Zdroj: Ústredie práce, sociálnych vecí a rodiny a vlastné spracovanie správne nastavené. Ďalšou otázkou je či existujú praktické regionálne a lokálne nástroje na riešenie problémov spojených s fyzickým i duševným zdravím tých, ktorí sú dlhodobo nezamestnaní, alebo ich „vedieme“ ako bezdomovcov a tých, ktorí sú dobrovoľne Obr. 4 Priemerná doba práceneschopnosti a podiel dlhodobej nezamestnanosti (12 a viac mesiacov) z celkovej nezamestnanosti v SR

117

nezamestnaní. Najvyšší podiel nezamestnaných s dobou nezamestnanosti viac ako 48 mesiacov majú okresy: Bytča (65 %), Považská Bystrica (61%), Púchov(68 %), Medzilaborce(65 %),Sabinov (68 %), Ružomberok (60 %), Levoča (63 %), Trenčín (64 %), Vranov nad Topľou (64 %), Piešťany (70 %), Rožňava (64 %), Detva (70 %), Malacky (64 %), Banská Štiavnica (74 %), Bratislava III (71 %), Trebišov (71 %), Veľký Krtíš (63 %). Na Obr. 4

majú podiel dlhodobej nezamestnanosti z celkovej nezamestnanosti v SR

a priemerná doba pracovnej neschopnosti v priebehu rokov 2001 – 2013 stúpajúci trend. Možno predpokladať, že slabá ponuka pracovných príležitostí na regionálnych trhoch

a obava zo straty zamestnania predstavujú také stresové faktory, ktoré podľa odborníkov vedú k mnohým druhom ochorení vyžadujúcich i dlhšiu pracovnú neschopnosť. Opakovaná dlhšia pracovná neschopnosť môže byť dôvodom a viesť, najmä v súkromných podnikoch, k strate zamestnania. Detailnejší pohľad na vývoj priemernej doby pracovnej neschopnosti podľa krajov dokumentuje nasledujúci obrázok. Obr. 5 Priemerná doba PN na úrovni krajov SR

Tak, ako sa diferencovala nezamestnanosť a dlhodobá nezamestnanosť, diferencovala sa aj priemerná doba PN v jednotlivých krajoch počas hodnoteného obdobia. Postupom rokov sa zvyšuje variabilita priemernej doby práceneschopnosti v rámci krajov. V rokoch 2001 – 2003 sú hodnoty približne rovnaké (smerodajná odchýlka sa pohybuje v rozmedzí 7,01 – 7,05 dní). V poslednom období dosahuje smerodajná odchýlka priemernej doby pracovnej neschopnosti 118

hodnotu 10 a v roku 2012 až 11,7 dní, čiže sa predlžuje doba PN. Z Obr. 5 vyplýva, že najdlhšia priemerná doba PN je za Prešovský a Žilinský kraj, nasledovaný krajom Košickým. Použitím klasických

štatistických metód sa nám nepodarilo dokázať vzťah medzi

skúmanými premennými na úrovni okresov.

Možno uvažovať, že ide o prirodzený jav,

nakoľko tento vzťah je zložitý, určite nie lineárny ani monotónny. Z toho dôvodu sme použili metódu neurónových sietí. Výsledky regresnej analýzy vyrovnaných údajov metódou neurónových sietí je znázornený na Obr. 6. Obr. 6 Závislosť medzi priemernou dobou pracovnej neschopnosti a dlhodobou nezamestnanosťou od 12 do 24 mesiacov a 48 a viac mesiacov.

Priemerná doba trvania práceneschopnosti klesá s nárastom miery dlhodobej nezamestnanosti v okresoch. Pokles je výraznejší v prípade nezamestnanosti v trvaní 48 mesiacov a viac ako je tomu v prípade trvania nezamestnanosti 12 až 24 mesiacov. Závislosť počtu úmrtí na poruchy obehového systému sme modelovali tiež pomocou neurónových sietí. Výsledok vyrovnania pomocou neurónovej siete sme aproximovali pomocou paraboly. Zhoda je vynikajúca – koeficient determinácie je takmer 1. Bez ohľadu na tvar funkcie zo samotného obrázku je zrejmé, že počet úmrtí pre dlhodobo nezamestnaných

119

Obr. 7 Závislosť medzi počtom úmrtí na poruchy obehového systému na 100 000 obyvateľov, priemernou dobou pracovnej neschopnosti a dlhodobou nezamestnanosťou od 12 do 24 mesiacov a 48 a viac mesiacov

s dobou nezamestnanosti 48 a viac mesiacov je výrazne vyšší ako v prípade nezamestnanosti 12-24 mesiacov. Obr. 8 Závislosť medzi počtom stratených rokov na 100 000 obyvateľov a dlhodobou nezamestnanosťou od 12 do 24 mesiacov a 48 a viac mesiacov.

Na obrázku 8 je znázornený priebeh závislosti stratených rokov života na 100 000 obyvateľov a dlhodobou nezamestnanosťou od 12 do 24 mesiacov a 48 a viac mesiacov. Týmto sme

120

dokázali, že v SR v roku 2013 dlhodobá nezamestnanosť s dĺžkou trvania 48 a viac mesiacov výrazne negatívne ovplyvňovala predčasnú (odvrátiteľnú) úmrtnosť. Literatúra BLAKELY, T. A., COLLINGS, S. C., ATKINSON, J. (2003): Unemployment and suicide. Evidence for a causal association? Journal of Epidemiology and Community Health, 57, 8, 594-600. BROWNING, M, AND ESKIL H. (2012): Effect of Job Loss due to Plant Closure on Mortality and Hospitalization. Journal of Health Economics. 31, 4, 599–616. CLARK, C. M., KAVANAGH, C. (1996): Basic income, inequality, and unemployment: rethinking the linkage between work and welfare. Journal of Economic Issues, 399-406. CLASSEN, T. J., DUNN, R. A. (2010): The Politics of Hope and Despair: The Effect of Presidential Election Outcomes on Suicide Rates. Social science quarterly, 91, 3, 593-612. CLAUSSEN, B., BJØRNDAL, A., HJORT, P. F. (1993): Health and re-employment in a two year follow up of long term unemployed. Journal of epidemiology and community health, 47, 1, 14-18. CHEN, J., CHOI, Y. J., SAWADA, Y. (2009): How is suicide different in Japan?. Japan and the World Economy, 21, 2, 140-150. FEJTKOVÁ, P., ŠLACHTOVÁ, H., TOMÁŠKOVÁ, H., ŠPLÍCHALOVÁ, A. (2004): Nezaměstnanosť a zdraví v Ostravě v roce 2003. Pilotní studie. In: Prumyslová krajina. Karviná: Obchodně podnikateľská fakulta. GRANADOS, J. A. T., HOUSE, J. S., IONIDES, E. L., BURGARD, S., SCHOENI, R. S. (2014):. Individual joblessness, contextual unemployment, and mortality risk. American journal of epidemiology, 180, 3, 280-287. HENDERSON M. (2005) Long-term sickness absence. British Medical Journal; 330:802803. HORNIK K, STINCHCOMBE M, WHITE H.(1989): Multilayer feedforward networks are universal approximators. Neural Network, 2: 359–366. HVOZDÍK, S., ROSÍKOVÁ, T. (2010). Prežívaná úroveň zmyslu života u nezamestnaných. Prešov: Prešovská univerzita, s. 247-258. HULTIN, H., LINDHOLM, C., MOLLER, J. (2012). Is there an association between longterm sick leave and disability pension and unemployment beyond the effect of health status?– a cohort study. PLoS One, 7(4), e35614.

121

HULTIN, H., LINDHOLM, C., MALFERT, M., MÖLLER, J. (2012):. Short-term sick leave and future risk of sickness absence and unemployment - the impact of health status. BMC public health, 12, 1, 861. HUMAN DEVELOPMENT REPORT 2002 (2002): Oxford University Press. New York. JIN, R. L., SHAH, C. P., SVOBODA, T. J. (1995): The impact of unemployment on health: a review of the evidence. CMAJ: Canadian Medical Association Journal, 153. 5, 529. KOO, J., COX, W. M. (2008): An economic interpretation of suicide cycles in Japan. Contemporary Economic Policy, 26, 1, 162-174. KORPI, T. (1997): Is utility related to employment status? Employment, unemployment, labor market policies and subjective well-being among Swedish youth. Labour economics, 4, 2, 125-147. KRIESEL, D. (2007): Ein kleiner Überblick über Neuronale Netze. Bonn: Rheinische Friedrich-Wilhelms Universität Bonn. KPOSOWA, A. J. (2001): Unemployment and suicide: a cohort analysis of social factors predicting suicide in the US National Longitudinal Mortality Study. Psychological medicine, 31, 1, 127-138. KOVALISHYN, V. V., TETKO, I. V., LUIK, A. I., KHOLODOVYCH, V. V., VILLA, A. E. P., LIVINGSTONE, D. J. (1998): Neural Network Studies. 3. Variable Selection in the Cascade-Correlation Learning Architecture. J. Chem. Inf. Comput. Sci. 38, 651-659. LIN, J. J., LU, T. H. (2006): Association between the accessibility to lethal methods and method-specific suicide rates: An ecological study in Taiwan. Journal of clinical psychiatry. MATULAY, S. MATULAYOVÁ, T. (2004): Vybrané kapitoly zo sociálnej politiky a katolíckej sociálnej náuky cirkvi. Nitra : Fakulta sociálnych vied a zdravotníctva. MILNER, A., PAGE, A., LAMONTAGNE, A. D. (2013): Long-term unemployment and suicide: a systematic review and meta-analysis. PloS one, 8, 1. MOSER, K GOLDBLATT, P., FOX, J., PUGH, H., JONES, D., ROSATO, M., LEON, D. (1990): Longitudinal study. Mortality and social organisation. London: Office of Population Censuses and Surveys (Series LS No. 6). Document Number: 234610. NOH, Y. H. (2009): Does unemployment increase suicide rates? The OECD panel evidence. Journal of Economic Psychology, 30, 4, 575-582. PAGE, A., MORRELL, S., TAYLOR, R., DUDLEY, M., CARTER, G. (2007): Further increases in rural suicide in young Australian adults: secular trends, 1979–2003. Social science medicine, 65, 3, 442-453.

122

PAVELKA, T. (2012): Vliv vzdělání na dlouhodobou nezamestnanost v České republice. Media4u Magazine, 2. QIN, P., AGERBO, E., MORTENSEN, P. B. (2003): Suicide risk in relation to socioeconomic, demographic, psychiatric, and familial factors: a national register-based study of all suicides in Denmark, 1981-1997. American Journal of Psychiatry, 160, 4, 765-772. REHKOPF, D. H., BUKA, S. L. (2006): The association between suicide and the socioeconomic characteristics of geographical areas: a systematic review. Psychological medicine, 36, 2, 145-157. STRÖM, S. (2003): Unemployment and families: A review of research. Social Service Review, 77, 3, 399-430. STACK, S., WASSERMAN, I. (2007): Economic strain and suicide risk: a qualitative analysis. Suicide and Life-Threatening Behavior, 37, 1, 103-112. VOSS, M., NYLÉN, L., FLODERUS, B., DIDERICHSEN, F., TERRY, P. D. (2004): Unemployment and early cause-specific mortality: a study based on the Swedish twin registry. American journal of public health, 94, 12, 2155-2161. YAMASAKI, A., KANEKO, Y., MORGENTHALER, A., SHIRAKAWA, T. (2004): Trends and monthly variations in the historical record of suicide in Japan from 1976 to 1994 .Psychological reports, 94, 2, 607-612. WESTERLING, R. Åhs, A. M., (2006): Mortality in relation to employment status during different levels of unemployment. Scandinavian journal of public health, 34, 2, 159-167. WINKELMANN, L., WINKELMANN, R. (1998): Why are the unemployed so unhappy? Evidence from panel data. Economica, 65, 257, 1-15. WU, W. C., CHENG, H. P. (2010): Symmetric mortality and asymmetric suicide cycles. Social Science Medicine, 70, 12, 1974-1981. Príspevok bol spracovaný s finančnou podporou projektu VEGA 2/0026/15 Príjmová stratifikácia a perspektívy polarizácie slovenskej spoločnosti do roku 2030. Prof. RNDr. Beáta Stehlíková, CSc. Paneurópska vysoká škola Tematínska 10 850 03 Bratislava [email protected]

123

Doc. Ing. Iveta Pauhofová, CSc., hosťujúca profesorka Ekonomický ústav SAV Šancová 56 811 05 Bratislava [email protected]

124

Název

Kvalita života 2015. Sborník příspěvků z česko-slovenské vědecké konference RNDr. František Murgaš, Ph.D.

Editor

Určeno pro účastníky konference Vydavatel

Technická univerzita v Liberci

Schváleno Rektorátem TU v Liberci dne 28. 12. 2015 Vyšlo v prosinci 2015 Počet stran 125 Vydání 1. Tiskárna Vysokoškolský podnik Liberec, s.r.o., Studentská 2, Liberec Číslo publikace 55-092-15 Tato publikace neprošla redakční ani jazykovou úpravou.

ISBN 978-80-7494-267-9

125