PREVENCE KRÁDEŽÍ V OBCHODĚ PRÁVNÍ ASPEKTY

Hospodářská komora České republiky Odbor Informačních míst pro podnikatele

GARANTOVANÁ INFORMACE

PREVENCE KRÁDEŽÍ V OBCHODĚ PRÁVNÍ ASPEKTY

AKTUALIZACE

Pro Hospodářskou komoru ČR, odbor InMP připravilo OKM Obchod a cestovní ruch. Autorsky zpracovali: JUDr. Adam Borgula Poslední aktualizace: říjen 2009

PREVENCE KRÁDEŽÍ V OBCHODĚ

OBSAH 1.

Úvod ................................................................................................................ 2

2.

Nutná obrana ................................................................................................... 5

3.

Zadržení pachatele .......................................................................................... 9

4.

Svépomoc .......................................................................................................12

5.

Prodejny s bezpečnostní službou ...................................................................13

6.

Možnost spolupráce s Policií České republiky ................................................15

7.

Závěrem..........................................................................................................16

-1-


1.

ÚVOD

Na úvod je nutné zakotvit situaci krádeží v maloobchodě na úrovni ústavního pořádku České republiky. Relevantním ustanovením k problematice vlastnictví a podnikání je bezesporu čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Tento mimo jiné stanoví ve svém odstavci 1, že každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dalším důležitým ustanovením je čl. 26 Listiny, jehož odstavec 1 petrifikuje mimo jiné právo každého podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Odstavec 2 předmětného ustanovení pak říká, že zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Z hlediska trestního práva, a to především s ohledem na níže podrobněji popsané právní instituty nutné obrany a zadržení jsou relevantní ustanovení čl. 7, čl. 8 a čl. 39 Listiny. Tyto články zjednodušeně řečeno stanovují právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zejména ve vztahu k osobním prohlídkám, záruku osobní svobody, které mohou být osoby zbaveny pouze na základě zákona. Tato ustanovení jsou také relevantní k možnosti zadržet pachatele trestného činu. Čl. 39 Listiny pak mimo jiné říká, že pouze zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Tímto zákonem je v českém právním řádu trestní zákon, který definuje také okolnosti vylučující protiprávnost, tedy i nutnou obranu. Z hlediska ústavněprávního je nutné mít neustále na paměti také ta ustanovení, která charakterizují Českou republiku jako právní stát. Jako nejdůležitější uveďme např. čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, které stanovují, že každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Podobně zásadní je i ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny, které mimo jiné říká, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Tato zásadní ustanovení musí být i v problematice boje proti krádežím vždy vodítkem pro jakýkoliv postup. Zásah do práv jiného musí být vždy zakotven v právním předpise, a to pouze v zákoně.

-2-


Na základě zadání byly zpracovány právní aspekty možné obrany proti krádežím v maloobchodě a to vyjma krádeží páchaných vlastními zaměstnanci. Z tohoto pohledu jsou důležité v zásadě tři právní instituty, které jsou upraveny ve třech rozdílných právních předpisech. Prvním právním institutem je nutná obrana. Tato doposud je zakotvena v ustanovení § 13 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákon). Nově bude obsažena v § 29 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen nový trestní zákon), který bude účinný ode dne 1. ledna 2010. Současně je zapotřebí zdůraznit, že úprava nutné obrany se v novém trestním zákoně je totožná s úpravou doposud platnou. Z pohledu soudní praxe není zrovna typickým příkladem nutná obrana proti útoku na majetek, ale přesto je možné tento institut využít. Druhý právní institut je upraven trestním právem procesním a je jím zadržení podle ustanovení § 76 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. A konečně třetí právní nástroj, kterého je možno v určitých případech krádeží užít, je institut občanského práva, a sice svépomoc podle ustanovení § 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník). Předmětem této práce pak není rozbor skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 nového trestního zákona, ale pokládám za nezbytné skutkovou podstatu tak, jak je účinná od 1. 1. 2010 alespoň uvést. § 205 Krádež (1)

Kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a

a) způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, b) čin spáchá vloupáním,

-3-

PREVENCE KRÁDEŽÍ V OBCHODĚ c) bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí, d) čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, nebo e) čin spáchá na území, na němž je prováděna nebo byla provedena evakuace osob, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. (2) Kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za čin uvedený v odstavci 1 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta. (3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 větší škodu. (4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny, b) spáchá-li takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, nebo c) způsobí-li takovým činem značnou škodu. (5) Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán, a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu, nebo b) spáchá-li takový čin v úmyslu umožnit nebo usnadnit spáchání trestného činu vlastizrady (§ 307), teroristického útoku (§ 309) nebo teroru (§ 310). (6) Příprava je trestná.

-4-


2.

NUTNÁ OBRANA

Nutná obrana je právním institutem, který je zakotven v ustanovení § 29 nového trestního zákona a který řadíme mezi takzvané skutečnosti vylučující protiprávnost. Takové okolnosti pak způsobují, že čin, který má jinak znaky činu trestného, není trestným činem. Důvodem je absence nebezpečnosti. Příkladem okolností vylučující protiprávnost je právě nutná obrana nebo také krajní nouze či oprávněné použití zbraně. Nutnou obranou je odvracen útok na zájmy chráněné trestním zákonem. Takovým zájmem je ochrana života, zdraví, majetku, životního prostředí či ústavní zřízení republiky. Z pohledu problematiky krádeží v maloobchodě je podstatné, že Nejvyšší soud i Ústavní soud judikovaly, že nutná obrana je přípustná proti útoku ohrožujícímu jakýkoliv zájem chráněný trestním zákonem, tedy i zájem na ochraně majetku. V této souvislosti Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. října 2002, sp. zn. II. ÚS 317/01, uveřejněného pod č. 116 sv. 28 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu, dospěl k podstatným závěrům, že není možné apriori usoudit na vybočení z mezí nutné obrany pouze z toho, že ten, kdo odvracel útok na majetek, svým jednáním ublížil jinému na zdraví. Zatím však žádný judikát, který by dále poskytnul určitou kazuistiku konkrétně v oblasti krádeží v obchodech, není k dispozici. První podmínkou pro možnost využití nutné obrany je skutečnost, že útok na chráněné zájmy přímo hrozí nebo trvá. Lze se tedy bránit útoku, který již začal a trvá a zároveň útoku, který má bezprostředně nastat. V případě nutné obrany proti útoku, který přímo nehrozí nebo již skončil, by šlo o takzvané vybočení ze zákonných mezí nutné obrany (v tomto případě o extenzivní exces). Požadavkem zákonodárce tedy je, aby útok a nutná obrana probíhaly v čase souběžně. Pokud tomu tak není, půjde o výše uvedené vybočení v podobě předčasné obrany nebo v podobě pokračování obrany v době, kdy útok již skončil. Jistě je tedy možné zasáhnout v případě, kdy pachatel již drží kradenou věc v ruce a nebo když obsluha prodejny vidí, že se ji chystá vzít a skrýt. Nepochybně je podstatně těžší posoudit přímo hrozící krádež než například přímo hrozící trestný čin

-5-

PREVENCE KRÁDEŽÍ V OBCHODĚ znásilnění. A přitom v případě, že pachatel má již věc v ruce, šance na zabránění krádeži se rapidně snižují. Druhou podmínkou je přiměřenost. Nutná obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Z toho však nelze vyvozovat, že by měla být nutná obrana stejně intenzivní jako útok. Obrana může být nepochybně intenzivnější a důraznější tak, aby spolehlivě útok odvrátila. V zásadě půjde o zcela zjevně nepřiměřenou obranu tehdy, pokud bylo použito při nutné obraně prostředku podstatně silnějšího, než bylo v dané situaci k odvrácení útoku třeba, nebo když škoda způsobená obranou je v hrubém nepoměru ke škodě hrozící z útoku. Srovnávají se v konkrétním případě jak škody hmotné, tak újmy na zdraví. Dále je nezbytné poznamenat, že přiměřenost obrany se posuzuje nejen objektivně, ale subjektivním hlediskem obránce tak, jak se mu v dané chvíli situace jevila. Vždy se musí vzít v úvahu, že i obyčejná krádež v obchodě může například starší prodavačku značně vyděsit a nelze tedy mít přepjaté požadavky z hlediska posuzování jejího jednání v rámci obrany. Je důležité ještě shrnout, že přiměřenost nutné obrany se posuzuje v relevanci ke způsobu útoku. V určitém poměru tedy nemusí být jen intenzita útoku a obrany, ale i vzniklé škody a prostředky útoku ve vztahu k prostředkům obrany. Vše je dále nutno posuzovat nejen podle objektivních hledisek, ale i podle toho, jak se situace jevila obránci. Podstatným rysem nutné obrany je možnost jejího využití i v případě, že by se oběť mohla bránit jiným způsobem (například útěkem). S tím souvisí i skutečnost, že se nutná obrana nemusí omezovat pouze na pasivní obranu, ale může být i aktivní, což znamená, že se pouze nebráním útočníkovi vykrýváním ran či mu pouze nemusím vytrhávat odcizené zboží z ruky, ale mohu využít možnost intenzivnější přiměřené obrany, například použiji kop, který odvrátí útočníkovo agresivní jednání nebo jej vyvedu z prodejny, byť i za použití přiměřeného fyzického donucení či pohrůžkou násilí.

-6-

PREVENCE KRÁDEŽÍ V OBCHODĚ Ještě je důležité k institutu nutné obrany uvést, že jej lze využít nejen v případě obrany proti útoku vedeném vůči mně samotnému, tedy proti zájmům, které svědčí mně, ale lze bránit i jinou osobu nebo v tomto případě i majetek jiné osoby. Na druhou stranu však se nelze bránit útoku, který je zákonem aprobován (například zásahu policisty či exekutora). K otázce přiměřenosti a včasnosti nutné obrany ve vztahu k ochraně majetku se Nejvyšší soud vyjádřil v rámci rozhodování v medializované kauze, ve které figuroval v pozici obviněného muž, který pod podlahu své dřevěné kůlny u rekreační chaty nainstaloval nástražný výbušný systém. Obžaloba jej vinila z trestného činu ublížení na zdraví, neboť uvedený systém zranil osobu, která na pozemek resp. do kůlny vnikla. Nejvyšší soud v této věci dospěl k závěru, že o nutnou obranu nešlo, resp. šlo o exces z nutné obrany, neboť v době, kdy obviněný instaloval nástražný systém, neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok. Zároveň šlo o zcela zjevně nepřiměřenou nutnou obranu, protože obviněný použil výrazně nepřiměřeného prostředku, který mohl způsobit devastující a život ohrožující zranění v zájmu ochrany majetku omezené hodnoty, který byl umístěn v předmětné kůlně. Závěry tohoto judikátu je pak nutné použít i v případě nutné obrany při útoku hrozícím nebo trvajícím vůči zboží

v obchodech,

případně

i

v případě

instalace

nástražných

nebo

zabezpečovacích systémů. Z dalších praktických rad k nutné obraně lze uvézt zejména následující. Okamžitě po použití nutné obrany je zapotřebí přivolat policii. Důležité je také jako první podat trestní oznámení, jelikož často se stává, že jako první podá trestní oznámení útočník a v dalším řízení využívá výhod, které plynou z takto získaného procesního postavení, kdy původní útočník vystupuje jako domnělý poškozený a obránce. Skutečný obránce pak vystupuje jako útočník. Důležité je také zajištění důkazů a svědků. Tento krok je důležitý především z hlediska dalšího trestního řízení. Z hlediska některých zkušeností z praxe se však i nutná obrana může zdát jako nepraktická, neboť účinně ji lze využít především v době trvajícího nebo hrozícího útoku na majetek – zboží. Tyto útoky se však velmi často odehrávají v obchodech v částech před kasou, a proto pachatel – útočník může leckdy čerpat ze zcela -7-

PREVENCE KRÁDEŽÍ V OBCHODĚ absurdního tvrzení, že si chtěl zboží řádně zakoupit a u pokladny toto zaplatit. Odpověď na otázku, proč místo nákupního košíku zvolil prostor pod svou bundou, pak zůstává často nezodpovězena, avšak soud musí rozhodnout v pochybnostech ve prospěch pachatele. Vždy je tedy výhodnější doplnit svá tvrzení o útoku pachatele na majetek dalšími důkazy, např. výpověďmi svědků nebo záznamem z kamerového systému. Z hlediska občanskoprávní odpovědnosti za škodu (včetně újmy na zdraví) způsobené nutnou obranou je relevantní ustanovení § 418 odst. 2 občanského zákoníku, které říká, že za škodu neodpovídá ten, kdo ji způsobil v nutné obraně proti hrozícímu nebo trvajícímu útoku. Naproti tomu je nezbytné uvést, že při překročení podmínek stanovených pro nutnou obranu (viz výše) není odpovědnost za škodu vyloučena. Závěrem k nutné obraně lze dodat, že tento institut je obsažen i v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen přestupkový zákon). V zásadě lze říci, že postup podle ustanovení § 2 odst. 2 přestupkového zákona,

ve

kterém

je

obsažena

nutná

obrana,

je

v podstatě

analogický

s ustanovením § 29 nového trestního zákona. Významný rozdíl však lze spatřovat v tom, že nutná obrana podle trestního zákona se vztahuje k úmyslnému jednání, které porušuje či ohrožuje zájem chráněný trestním zákonem, kdežto nutná obrana podle přestupkového zákona je využitelná proti jednání, které porušuje či ohrožuje zájem chráněný zákonem obecně. Na okraj je potřeba však říci, že tyto zájmy se budou zřejmě značně krýt, a proto nutnou obranu podle přestupkového zákona lze využít prakticky za splnění stejných podmínek jako nutnou obranu podle trestního zákona.

-8-


3.

ZADRŽENÍ PACHATELE

Dalším instrumentem, kterého lze v prevenci krádeží v maloobchodě využít je právní institut trestního práva procesního, a sice zadržení podle § 76 odst. 2 trestního řádu. Toto ustanovení dává každému možnost omezit jinou osobu na svobodě. I zde však existuje několik podmínek. Omezit na svobodě lze toliko osobu, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně po té. Znamená to tedy, že musím někoho „chytit za ruku“ v prodejně při páchání trestného činu krádeže nebo ho chytím bezprostředně po té, například když vybíhá z obchodu a podobně. Další podmínkou je nezbytnost takového omezení na svobodě, a to v zásadě založená na třech důvodech. Osobní svobodu lze omezit, pokud je to nutné k zjištění totožnosti, zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Z uvedeného nevyplývá, a to je nutné zvláště zdůraznit, že by snad osoba, která osobní svobodu podle tohoto ustanovení trestního řádu omezila, mohla zjišťovat totožnost či zajišťovat důkazy. Tyto činnosti jsou zákonem svěřeny Policii České republiky. Jde pouze o tři účely, z nichž alespoň jeden musí být naplněn, ale realizován je pak zásadně policií. Podstatným rysem této podmínky je subsidiarita neboli lze-li dosáhnout účelu (zjištění totožnosti, zamezení útěku či zajištění důkazů) méně závažnými prostředky než je omezení osobní svobody, pak je nutné využít takových prostředků a omezení svobody by bylo v takovém případě protizákonné. Poslední podmínkou je povinnost předat osobu omezenou na svobodě ihned policejnímu orgánu. Praktičtější však bude asi využití poslední věty předmětného ustanovení. Pokud nelze takovou osobu předat policii ihned, je třeba policii omezení osobní svobody bez odkladu oznámit. V praxi bude asi nejpravděpodobnější, že proti pachateli krádeže použijeme nutnou obranu (například pohrůžku násilí) a poté ve smyslu ustanovení § 76 odst. 2 trestního řádu omezíme pachatele na svobodě. Účely zadržení budou zřejmě

-9-

PREVENCE KRÁDEŽÍ V OBCHODĚ naplněny všechny tři, tedy jak zjištění totožnosti, tak zamezení útěku či zajištění důkazů. Dále je ještě nutné zdůraznit, že procesní institut zadržení ve smyslu § 76 odst. 2 trestního řádu je v podstatě jakousi okolností vylučující protiprávnost svého druhu, jelikož v případě nevybočení z výše uvedených podmínek není možné takovým omezením osobní svobody pachatele naplnit skutkovou podstatu trestného činu (například omezování osobní svobody podle § 231 trestního zákona). Dále lze ještě uvést, že podobný institut jako je zadržení podle § 76 odst. 2 trestního řádu nenalezneme v právu přestupkovém. Jinými slovy náš právní řád neobsahuje možnost, aby kdokoliv omezil na svobodě osobu, kterou přistihl při páchání přestupku či bezprostředně po jeho spáchání. Na druhou stranu bude jistě zadržení podle § 76 odst. 2 trestního řádu široce využitelné i v případě přestupků proti majetku podle ustanovení § 50 přestupkového zákona. V situaci krádeže totiž subjekt (kdokoliv) není schopen kvalifikovat, zda jde o trestný čin krádeže podle ustanovení § 20ř trestního zákona nebo o přestupek proti majetku podle § 50 přestupkového zákona. V případě, že někdo využije právního institutu zadržení podle § 76 odst. 2 trestního řádu a posléze se ukáže, že nejde o trestný čin nýbrž o přestupek, bude trestní řízení ukončeno policejním orgánem či státním zástupcem odevzdáním věci příslušnému orgánu. Z hlediska relevantní judikatury pak nelze opomenout usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 7 Tdo 1429/2006, které vychází z teorie trestního práva. Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že při tzv. skutkovém omylu negativním, tedy v případě, že osoba postupující podle § 76 odst. 2 trestního řádu mylně považovala jinou osobu za pachatele bezprostředně páchaného trestného činu, je trestní odpovědnost osoby postupující podle § 76 odst. 2 tr. řádu vyloučena. Neboli v případě zadržení osoby prodavačem nebo pracovníkem bezpečnostní agentury, o které se tento mylně domnívá, že v obchodě odcizila zboží, a následně vyjde najevo, že tomu tak nebylo, není prodavač, resp. pracovník bezpečnostní služby, trestně odpovědný za případný trestný čin (např. útisku, vydírání nebo omezování osobní svobody). Hlavním terčem zájmu výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu však byla situace, kdy osoba postupující podle § 76 odst. 2 trestního řádu ví, že nejde o pachatele trestného činu, - 10 -

PREVENCE KRÁDEŽÍ V OBCHODĚ ale toliko o osobu, která trestný čin připravuje, např. může jít o tzv. tipaře, a tato osoby si myslí, že i osoby připravující spáchání trestného činu lze zadržet ve smyslu § 76 odst. 2 trestního řádu. V tomto případě však jde o neznalost zákona, která neomlouvá a trestní odpovědnost osoby postupující podle § 76 odst. 2 trestního řádu není vyloučena.

- 11 -


4.

SVÉPOMOC

Ze soukromoprávního hlediska je možné využít institutu svépomoci, který je zakotven v § 6 občanského zákoníku. Bezesporu se jedná o zcela výjimečný a z hlediska uplatnitelnosti v praxi i dosti okrajový právní institut. V právním státě je vždy zapotřebí, aby spory o právo byly řešeny toliko nezávislými soudy. Jde v podstatě o jakousi soukromoprávní obdobu nutné obrany, která je aprobována občanským zákoníkem namísto zákoníku trestního. I zde existuje hned několik zákonných podmínek. První podmínkou je skutečnost, že hrozí zásah do subjektivních práv. Druhou podmínkou je neoprávněnost zásahu, který hrozí bezprostředně. Z toho lze dovodit, že uplatnění svépomoci po samotném zásahu do subjektivních práv je protiprávní, když protiprávní stav po zásahu trvá. Třetí podmínkou je užití svépomoci pouze ohroženým subjektem. V případě prodejny, což často bude právnická osoba, bude ke svépomoci zajisté oprávněn i ten, kdo je oprávněn za právnickou osobu jednat. Ve smyslu ustanovení § 20 odst. 2 občanského zákoníku takovými osobami budou i pracovníci respektive prodavači právnické osoby respektive prodejny. Poslední podmínkou je zachování přiměřenosti. Svépomoc tedy může být pouze přiměřená způsobu, intenzitě a okolnostem zásahu do práv. Nepřiměřená svépomoc se pak stává protiprávním jednáním se všemi z toho vyplývajícími důsledky, jakými je například odpovědnost za škodu. Lze doporučit, aby se při krádežích spíše postupovalo ve smyslu nutné obrany podle trestního zákona, která, jak bylo výše uvedeno, vylučuje i občanskoprávní odpovědnost za škodu. Aplikace svépomoci v praxi není totiž ani znalci hodnocena jednoznačně.

- 12 -


5.

Hned

PRODEJNY S BEZPEČNOSTNÍ SLUŽBOU

v úvodu

této

podkapitoly

je

zapotřebí

zdůraznit,

že

zaměstnanci

bezpečnostních služeb („černí šerifové“, security, bezpečnostní agentury apod.) nemají žádná zvláštní práva či oprávnění, kterých by mohly využít, oproti běžnému občanovi. Jde spíše o to, že zaměstnanec bezpečnostní služby by měl v podstatě profesionálně a se znalostí věci využívat institutů výše uvedených, zejména tedy nutné obrany a zadržení. V tomto smyslu bude v následujících řádcích možná vyvráceno několik mýtů o pravomocích pracovníků bezpečnostních služeb. Žádný pracovník bezpečnostní služby nemá právo vyžadovat a tím méně snad dokonce vynucovat vysvětlení od osob, a to ani v případě, že by takové vysvětlení mohlo přispět k odhalení trestného činu či přestupku. Takovou pravomoc má v České republice policie a obecní policie. Žádný právní předpis také neopravňuje

zaměstnance

bezpečnostních

služeb

k požadování

prokázání

totožnosti. Zde je potřeba upozornit právě na právní institut zadržení podle § 76 odst. 2 trestního řádu, který umožňuje osobu zdržet za účelem zjištění totožnosti. Tím se má ovšem na mysli za účelem zjištění totožnosti oprávněným subjektem, kterým je v České republice mimo jiné Policie ČR a obecní, respektive městská policie. Obdobné je to i s právem omezit někoho v osobní svobodě. V zásadě lze konstatovat, že pracovník bezpečnostní služby není oprávněn kohokoliv omezovat v osobní svobodě. S výjimkou zadržení podle § 76 odst. 2 trestního řádu za podmínek výše uvedených. V případě protizákonného zadržení by samozřejmě mohla být naplněna skutková podstata trestného činu omezování osobní svobody podle ustanovení § 231 trestního zákona či trestného činu zbavení osobní svobody podle ustanovení § 232 trestního zákona. Analogicky samozřejmě je nepřípustné, aby zaměstnanec bezpečnostní služby poutal agresivní osobu k nějakému předmětu ve smyslu pravomoci svěřené policii. Pracovník bezpečnostní služby nemá právo odebrat komukoliv zbraň toliko za podmínek stanovených pro nutnou obranu (viz výše) nebo krajní nouzi a nemá ani právo provádět osobní prohlídku či prohlídku motorového vozidla. V této souvislosti je zapotřebí zmínit skutečnost, že zákazník obchodu tedy není v žádném případě povinen předkládat komukoliv k prohlídce svou

- 13 -

PREVENCE KRÁDEŽÍ V OBCHODĚ nákupní tašku, jiné zavazadlo nebo dokonce oděv. V případě důvodného podezření z krádeže se doporučuje osobu zadržet způsobem uvedeným výše a bezodkladně přivolat policii, která již příslušnými pravomocemi disponuje. I k této problematice se již vyjádřil Nejvyšší soud ČR při své rozhodovací činnosti. Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval ve svém usnesení pod sp. zn. 8 Tdo 838/2006, že zaměstnanec bezpečnostní služby může omezit osobní svobodu jiného při splnění podmínek § 76 odst. 2 trestního řádu, tj. jede-li o osobu, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté. Následně však uvedl, že zákrok zaměstnance bezpečnostní služby vůči osobě, která není podezřelá ze spáchání trestného činu, spočívající v omezení její osobní svobody, nelze pokládat za oprávněný, i když jej provede na žádost orgánů Policie ČR o zadržení této osoby za účelem provedení jiných úkonů.

Tedy v případě, že například pracovník

bezpečnostní agentury zadrží osobu podle § 76 odst. 2 trestního řádu a následně zjistí, že pro zadržení nejsou dány důvody třeba tak, že vyjde najevo, že se osoba nedopustila krádeže, není tento pracovník oprávněn omezovat tuto osobu déle, i když o to požádají policisté, kteří chtějí s osobou provést jiný úkon, například chtějí osobě doručit listinu či realizovat její zadržení.

- 14 -


6.

MOŽNOST SPOLUPRÁCE S POLICIÍ ČESKÉ REPUBLIKY

V zásadě se dá říci, že Policie ČR postupuje v případech trestných činů podle právních předpisů a nijak trestné činy páchané v maloobchodní síti neprivileguje. Každopádně existuje několik opatření, která jsou v této oblasti přijata a existují i jakési neformální postupy, jak problémy v této oblasti řešit. Možná spolupráce se nabízí především na metodické úrovni v rámci činnosti Poradenských místností Policie ČR. Pracovníci těchto poradenských místností jsou schopni zájemcům podat relevantní informace z oblasti situační prevence kriminality. To tedy znamená, že případní zájemci mohou přímo s policisty konzultovat možná technická a bezpečnostní opatření, která odpovídají současné době. Informace o působení takové poradenské místnosti v konkrétním regionu podá příslušná krajská správa Policie ČR. V současné době se mění koncepce využití tzv. pultů centralizované ochrany. Z tohoto pohledu je aktuální stav spíše nakloněn variantě nemožnosti využívání tohoto systému soukromými subjekty, i když nelze vyloučit, že v současné době existují v České republice případy, kdy na tento systém ochrany jsou napojeny i soukromé společnosti (např. i prodejny). Zároveň je však v této věci nutné zdůraznit, že vždy jde o rozhodnutí policie, o tom, že určitý objekt bude do systému zařazen a při tomto rozhodování se jistě řídí zájmem policie na monitorování trestné činnosti v konkrétním objektu. Cesta prevence krádeží prostřednictvím uvedených pultů se jeví s ohledem na priority jejich využití policií jako nepraktická. Jako víceméně neformální postup lze doporučil v případě zvýšené trestné činnosti v určité lokalitě, v konkrétní prodejně nebo v rizikové oblasti, dohodu s místním oddělením Policie ČR. Policie pak na základě této domluvy může modifikovat svou činnost v inkriminované oblasti. Může zvýšit počet hlídek v místě a frekvenci jejich návštěv a podobně.

- 15 -


7.

ZÁVĚREM

Závěrem lze upozornit na určitá úskalí při využívání výše uvedených právních institutů v praxi. Tento příspěvek plní funkci jakéhosi právního rozboru základních právních instrumentů, které je možno v prevenci krádeží v maloobchodě použít. Je samozřejmé, že každý jednotlivý případ bude mít své specifické právní konsekvence, které není možno obsáhnout. Tyto souvislosti se mohou týkat náhrady škody, pracovněprávních vztahů nebo jiných než výše uvedených institutů trestního práva. Je nutné si uvědomit, že ve sporu o právo má v právním státě vždy poslední slovo soud, ale zároveň není nikde zakotveno, že se konkrétní případ musí ocitnout před soudem. Existují instrumenty zvláště procesní, které především u páchání majetkové trestné činnosti mohou zabránit trestnímu stíhání pachatele. K trestnímu stíhání musí u takových trestných činů (mimo jiné i u krádeže) dát souhlas poškozený ve smyslu ustanovení § 163 trestního řádu. Obdobou uvedeného ustanovení trestního řádu pak je § 68 přestupkového zákona. Přestupky uvedené v tomto ustanovení se projednávají pouze na návrh postižené osoby. Krádeže v maloobchodě jsou složitou právní oblastí, která z velké části závisí na posouzení konkrétní situace, a to jak orgány činnými v trestním řízení v případě spáchání trestného činu (policejní orgány, státní zastupitelství, soudce) nebo orgány příslušnými k projednávání přestupků, tak samotným poškozeným, který se snaží takovému jednání zabránit.

- 16 -

PREVENCE KRÁDEŽÍ V OBCHODĚ PRÁVNÍ ASPEKTY

Recommend Documents