Prevence v občanském zákoníku

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Právo a právní věda Katedra občanského práva

Diplomová práce

Prevence v občanském zákoníku Ivana Medunová

akademický rok 2014/2015

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Prevence v občanském zákoníku zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“ ……………………. Ivana Medunová

2

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé diplomové práce prof. JUDr. Janu Hurdíkovi, DrSc. za jeho cenné rady, odbornou pomoc a vstřícný přístup. Poděkování patří také mé rodině, která mě vždy podporovala a umožnila mi studium na vysoké škole. Práci bych ráda věnovala své babičce Bobince, která mi byla vždy velkou oporou.

3

Abstrakt Diplomová práce se zabývá úpravou prevence v občanském zákoníku. V úvodní části je vymezen samotný pojem prevence, dále druhy prevence a výčet jednotlivých preventivních ustanovení v ústavním pořádku. Stěžejní část je věnována zásadě prevence v systému zásad občanského práva a jejímu konkrétnímu projevu v ustanoveních civilních kodexů, které ovlivnily znění dnešního občanského zákoníku. Práce zaznamenává historický vývoj prevence od římského práva až po současnost. Následuje výběr konkrétních preventivních ustanovení obsažených v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, která jsou dále srovnávána s předešlým občanským zákoníkem. Závěrečná část práce je věnována vybraným judikátům v oblasti prevenční povinnosti. Klíčová slova Prevence, předcházení škodám, odpovědnost, náhrada újmy, prevenční povinnost, porušení právní povinnosti. Abstract This diploma thesis deals with the legal regulation of prevention in the Civil Code. In the first part, prevention is defined as a term along with the types of prevention. The first part also includes a list of individual preventive regulations in a constitutional order. The main part of the thesis is dedicated to the princple of prevention in the system of Civil law principles and its specific manifestation in the regulations of Civil codes which have influenced the wording of the current Civil Code. The thesis documents the historical development of prevention from Roman law to present times. What follows is a selection of specific preventive measures included in Act no. 89/2012 Coll., Civil Code which are compared with the previous Civil Code. The final part of the thesis deals with selected judicial acts from the area of preventive duty. Key words Prevention, damage prevention, liability, damages, preventive duty, breach of legal duty.

4

Obsah

Úvod ........................................................................................................ 7 1. Vymezení pojmu prevence.................................................................... 9 1.1 Co je to prevence?........................................................................... 9 1.2 Právní prevence .............................................................................. 9 1.3 Prevence v právu........................................................................... 10 1.4 Druhy prevence............................................................................. 12 1.4.1 Prevence ex ante a ex post ...................................................... 12 1.4.2 Pozitivní a negativní prevence ................................................ 12 1.4.3 Primární a sekundární prevence .............................................. 13 1.4.4 Generální a speciální prevence ............................................... 13 1.4.5 Soudní prevence ..................................................................... 14 1.5 Prevence v ústavním pořádku ČR a mezinárodních smlouvách ..... 15 1.5.1 Článek 87 odst. 2 Ústavy ........................................................ 16 1.5.2 Článek 11 odst. 3 Listiny ........................................................ 16 1.5.3 Článek 31 Listiny ................................................................... 19 1.5.4 Článek 35 Listiny ................................................................... 22 2. Zásada prevence ................................................................................. 24 2.1 Zásada prevence a její role v právu ............................................... 24 2.2 Zásada neminem laedere ............................................................... 25 2.3 Historický vývoj prevence ............................................................ 26 2.3.1 Římské právo ......................................................................... 26 2.3.2 Obecný zákoník občanský ...................................................... 28 2.3.3 Vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937 ..................... 31

5

2.3.4 Střední zákoník občanský ....................................................... 33 2.3.5 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ................................ 37 3. Preventivní ustanovení v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník .... 40 3.1 § 3 odst. 1 o. z. .............................................................................. 40 3.2 § 4 – 5 o. z. ................................................................................... 41 3.3 § 6 – 8 o. z. ................................................................................... 43 3.4 § 12 a 13 o. z................................................................................. 44 3.5 § 14 o. z. ....................................................................................... 45 3.6 § 547 a § 580 odst. 1 o. z............................................................... 47 3.7 Omezení vlastnického práva ......................................................... 48 3.8 Náhrada majetkové a nemajetkové újmy ....................................... 50 3.9 Předcházení újmě .......................................................................... 53 4. Srovnání preventivních ustanovení s minulou úpravou........................ 60 4.1 § 3 odst. 2 obč. zák. ...................................................................... 60 4.2 § 415 obč. zák. .............................................................................. 60 4.3 § 417 obč. zák. .............................................................................. 62 4.4 § 377 obchodního zákoníku .......................................................... 63 5. Výběr judikatury................................................................................. 65 Závěr ...................................................................................................... 69 Seznam použitých pramenů .................................................................... 71 Právní předpisy ................................................................................... 71 Odborná literatura ............................................................................... 72 Odborné články .................................................................................. 74 Soudní rozhodnutí .............................................................................. 74 Elektronické prameny ......................................................................... 75

6

ÚVOD Předložená diplomová práce se věnuje tématu prevence v občanském zákoníku. Jejím cílem je uchopit problematiku institutu prevence a jeho působení v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Práce je zaměřena především na občanskoprávní zásadu prevence a její konkrétní projevy v jednotlivých ustanoveních občanského zákoníku. Pro lepší pochopení stávající úpravy prevence je součástí práce i její historický vývoj promítnutý v občanskoprávních kodexech, které ovlivnily současný občanský zákoník. Aplikace konkrétních preventivních ustanovení je pak nastíněna vybranou judikaturou. Slovo prevence každodenně slýcháme z médií, byť v úplně jiných souvislostech než s právem. Přesto se jedná o oblast, která si zaslouží mnohem více pozornosti, než jí bylo doposud věnováno. I když je institut prevence již několik desítek let součástí našeho soukromého práva, mnoho autorů se jím nezabývá a není tak ani vydáno příliš odborné literatury. Odborná literatura na téma prevence v soukromém právu vznikala převážně za dob socialismu v 50. a 60. letech minulého století. Pro dnešní účely ji lze použít pouze v jejím nejobecnějším vysvětlení pojmu prevence a jeho důležitosti ve společnosti, protože celkové chápání prevence se změnilo nejprve po sametové revoluci a poté i po vydání nového občanského zákoníku. Z tohoto důvodu práce, především v části věnované nástinu preventivních ustanovení, vychází z důvodové zprávy a komentáře k občanskému zákoníku. Práce si klade za úkol vytvořit novodobý pohled na preventivní ustanovení v občanském zákoníku, který vychází nejen z kritického zhodnocení literatury a samotného zákona ale i z historické a srovnávací analýzy. Snaží se popsat hlavní myšlenku institutu prevence a její konkrétní projevy. Prevence je protkána skrz na skrz občanským zákoníkem, proto není a ani nemůže být účelem této práce vymezit a vyložit veškerá preventivní ustanovení. Ambicí práce je poskytnou čtenáři návod jak prevenci v občanském zákoníku rozpoznat a pochopit. K tomu slouží nejen příkladný výčet preventivních ustanovení ale i judikatura.

7

První kapitola je věnována vymezení pojmu prevence. Pojednává o jeho obecném jazykovém významu a uvádí nejčastější odvětví, v nichž se s pojmem prevence setkáváme nejvíce. Dále je již řešena právní otázka prevence, která spočívá ve vymezení a charakteristice dvou zdánlivě stejných pojmů - právní prevence a prevence v právu. Následuje její rozdělení z hlediska funkce v právu na prevenci ex ante a ex post, pozitivní a negativní, primární a sekundární, generální a speciální a soudní. Závěrečná část kapitoly je věnována vybraným preventivním ustanovením v ústavním pořádku České republiky a mezinárodních smlouvách. Druhá kapitola práce je zaměřena na zásadu prevence. Nejprve je definována její role v civilním právu a její místo v systému soukromoprávních zásad. Protože je zásada prevence velmi úzce spjata se zásadou neminem laedere, následuje její stručná charakteristika s poukazem na rozdílnost obou zásad. Nejdůležitější částí kapitoly je poté historický vývoj zásady prevence od doby římské až po současnost. Nejdůležitější a stěžejní je příkladný výčet preventivních ustanovení v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, uvedený v kapitole třetí. V této části práce je věnována pozornost jednotlivým vybraným ustanovením, která jsou podrobena širšímu výkladu. Za nejvýznamnější lze považovat ustanovení § 2900 – 2903, která jsou přímo občanským zákoníkem uvozena nadpisem Prevence a stanovují prevenční povinnost. Následující čtvrtá kapitola poskytuje srovnání preventivních ustanovení současného občanského zákoníku se zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který na území České republiky platil do 31. 12. 2013. Cílem této kapitoly je nejen komparace dvou po sobě účinných zákoníků ale i poukázání na kontinuálnost institutu prevence v soukromém právu. Závěrečná kapitola je věnována přehledu judikatury Nejvyššího soudu. Jejím úkolem je poukázat na aplikační praxi soudu v oblasti prevence.

8

1. VYMEZENÍ POJMU PREVENCE V úvodní kapitole diplomové práce se zaměřím na definici pojmu prevence, a to jak v jejím obecném významu, tak především ve významu právním. Protože občanský zákoník konkretizuje práva a svobody uvedené v ústavním zákonu č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen ,,Ústava“) a usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen ,,Listina“), je část kapitoly věnována charakteristice jednotlivých prevenčních ustanovení v nich obsažených. Kapitola se stručně věnuje i preventivním ustanovením v mezinárodních smlouvách. 1.1 Co je to prevence? Prevence pochází z latinského slova praevenire1, což do češtiny můžeme přeložit jako předcházení. Prevencí je tudíž myšleno předcházení negativním událostem či jevům a ochrana před nimi. Nejčastěji se s tímto pojmem setkáváme v medicíně, která vyzývá k prevenci před různými druhy nemocí a úrazů. Na prevenci se všeobecně klade důraz i v oblasti požární, předcházení sociálně patologickým jevům ve společnosti nebo ekologickým katastrofám. 1.2 Právní prevence Pro účely této diplomové práce si dovolím vymezit a oddělit od sebe dva zdánlivě významově stejné pojmy - právní prevence a prevence v právu. Právní prevenci můžeme charakterizovat jako určitý proces, na jehož základě dochází k předcházení negativních následků vyplývajících z našeho právního jednání. Preventivně se můžeme chovat ve všech časových úsecích našeho právního jednání. Ještě před zamýšleným právním jednáním lze za prevenci považovat seznámení se se zákonem, abychom zjistili, zda je vůbec námi zvolené jednání právem dovolené a jaké podmínky je nutno splnit pro jeho 1

TICHÝ, Luboš a Jiří HRÁDEK. Prevention in law. Praha: Centrum právní komparatistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 2013, s. 9.

9

platnost. Během samotného právního jednání předcházíme negativním následkům dodržováním všech zákonných podmínek jednání. A konečně předcházet problémům lze i po učiněném právním jednání. Nejúčinnější prevencí je v takovém případě dodržet veškeré povinnosti a práva plynoucí ze závazku. Právní prevence může spočívat i v zastoupení advokátem. Advokát by měl být schopen poskytnout svému klientovi rady v oblasti zamýšleného právního jednání, upozornit jej na možné komplikace a co nejvíce jej ochránit před negativními následky. 1.3 Prevence v právu Jednou ze základních funkcí práva je regulace lidského chování. Pomocí regulace stanovujeme řád ve společnosti a eliminujeme chaos či anarchii. Regulace se konkrétně projevuje ve formálním pojetí práva v právních normách. Právě v právních normách nalezneme koncepci organizace společnosti, která je odrazem celospolečenského konsenzu a politického názoru většiny.

2

Právo slouží k uspokojování potřeb a napomáhá k plynulému vývoji státu, veřejného života a veřejného blaha. Stát nemůžeme vnímat jen jako permanentní harmonické soužití lidí, ale také jako prostor, kde se střetávají odlišné názory a přístupy k životu. Úkolem práva je těmto konfliktům buďto zabránit (předcházet) nebo umožnit občanům, aby své názory mohli ve společnosti prosazovat, ovšem pouze v rámci právním řádem stanovených mantinelů. Ke splnění výše uvedeného úkolu práva napomáhá právě institut prevence. 3 Prevence v právu je nejčastěji spojována s veřejným právem, konkrétně s trestním a správním, které považují za její projev možné hrozící sankce. Ale v rámci novodobého trestního práva je možné o důležitosti role prevence v těchto odvětvích pochybovat. V současné době si odborná veřejnost klade otázku, zda je opravdu možné dosáhnout cíle prevence, tzn. předcházet negativnímu jednání,

2 3

TICHÝ, HRÁDEK, op. cit., s. 10-11. TICHÝ, HRÁDEK, op. cit., s. 10-11.

10

pouze stanovením sankcí (trestu) za porušení trestních či správních norem. Vzhledem k neustálému nárůstu kriminality a přestupků se ukazuje, že tomu tak není a tresty tak nepůsobí jako odstrašující, potažmo ani jako preventivní. 4 Naopak sankce v soukromém právu, zvláště pak v závazkovém, zpravidla nejsou považovány za projev prevence, byť mohou mnohdy představovat mnohem větší trest. Podíváme-li se na problematiku blíže, zjistíme, že důsledky soukromoprávního negativního chování jako např. náhrada škody nebo neplatnost právního jednání, jsou v rámci jejich preventivní funkce podceňovány a mnohdy úplně přehlíženy. Z toho vyplývá, že efektivitu prevence v jednotlivých odvětvích práva lze porovnávat pouze v rámci používaných nástrojů k jejímu dosažení. 5 Prevenci v právu chápejme jako jednotlivá ustanovení paragrafů napříč celým právním řádem, pro které je typické předcházení nebo předvídání škod. Některé názory se přiklánějí k teorii, že prevence je obsažena ve všech právních normách, konkrétně v jejich působení na adresáty. Tím, že právní normy přesně specifikují dovolené či zakázané chování, mají subjekty práva možnost se deviantního jednání vyvarovat a přecházet mu. Prevenci v občanském právu, tedy občanskoprávní prevenci, musíme vykládat v historickém smyslu, protože zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen ,,občanský zákoník“) v podstatě vychází z úpravy prevence ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též ,,starý občanský zákoník“) a navíc se definici tohoto pojmu nevěnuje ani novější odborná literatura. Občanskoprávní prevenci lze chápat jako předcházení každého ohrožení, pokud dojde k porušení subjektivních občanských práv. 6 Občanskoprávní prevenci tedy můžeme chápat jako souhrn způsobů a forem předcházení ohrožení a porušování subjektivních

4

Tamtéž Tamtéž 6 LUBY, Štefan. Prevencia a zodpovednost´v občianskom práve. II. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 1958. 507 s. 5

11

občanských práv. 7 Preventivního chování je dosaženo stanovením prevenčních povinností a nepříznivých následků za jejich porušení. 1.4 Druhy prevence Z hlediska funkce prevence můžeme obecně, tedy v rámci celého právního řádu rozlišovat mezí prevencí před vznikem jednání a po jeho vzniku – ex ante a ex post; pozitivní a negativní; primární, sekundární; generální a speciální a soudní prevencí. 1.4.1 Prevence ex ante a ex post Toto rozdělení prevence vychází z hlediska časového, tedy zda právní norma působí preventivně a zamezuje vzniku negativního jednání nebo se prevence projeví až po vzniku takového jednání. Prevence ex ante je zaměřena na předcházení porušování právních norem a prevence ex post již reaguje na vzniklé nežádoucí jednání a stanovuje konkrétní opatření směřující k zabránění jeho opakování. Podstatou prevence je vyhnutí se určitým budoucím jednáním či událostem. U prevence ex ante můžeme hovořit o abstraktním budoucím jednání, protože by měla zabránit jakémukoliv nežádoucímu jednání. Na rozdíl od toho prevence ex post již operuje s konkrétním negativním jednáním, které se odehrálo v minulosti a je zapotřebí jej kompenzovat, např. náhradou škody a zamezit jeho opakování. 8 1.4.2 Pozitivní a negativní prevence Cíle prevence mohou být dosaženy dvěma různými přístupy. Prvním z nich je pozitivní prevence. Pozitivní prevence se uskutečňuje pomocí právních norem, ve kterých je vyjádřeno preferované chování ale bez zastrašující sankce. Příkladem by mohlo být toto staré moudro: ,,Chovej se ke každému tak, jak bys

7

ŠVESTKA, Jiří. Základy teorie prevence v československém socialistickém občanském právu. Acta Universitatis Carolinae. Iuridica. 1980, roč. 26, č. 1, s. 4. 8 TICHÝ, HRÁDEK, op. cit., s. 15.

12

chtěl, aby se oni chovali k tobě.“ Kořeny pozitivní prevence můžeme hledat v morálce, etice ale třeba i v křesťanství, speciálně v desateru. Druhým přístupem je negativní prevence. Negativní prevence se projevuje ve stanovení sankcí za nežádoucí jednání. Prevence je tak spatřována v hrozbě sankce, která by měla být natolik odstrašující, že odradí subjekt od případného porušení právní normy. 9 1.4.3 Primární a sekundární prevence Rovněž jsme v oblasti práva schopni rozlišovat mezi primární a sekundární prevencí. Primární prevence je soubor veškerých možných preventivně působících faktorů na chování člověka. Nehovoříme zde pouze o právních normách ale i o výchově, vzorech, morálce apod. Primární prevence presumuje, že jestliže vštípíme jedinci určitý model chování, bude pro něj naprosto přirozené tento model dodržovat, bez ohledu na to, zda je upraven i právem. V podstatě lze dovodit, že právní normy v rámci primární prevence jsou až na posledním místě, ale přesto tvoří její nedílnou součást. Sekundární prevence je pak soubor veškerých právních norem v právním řádu. Pro sekundární prevenci je důležitý motivační účinek právní normy na lidské chování. 10 1.4.4 Generální a speciální prevence Pro pochopení generální a speciální prevence je dobré si uvědomit, že psychologicky právo působí jako motiv lidského chování. Právo podává autentickou informaci o tom, jak se mají nebo nemají subjekty práva chovat a v případě protiprávního chování stanovuje sankce. Tudíž na ně působí dvojím způsobem – preventivním a následným. Následné působení nastává v případě porušení práva, neboť je subjekt stižen sankcí, ale zároveň jej i motivuje, aby následky tohoto porušení odstranil nebo strpěl nějakou újmu. Jestliže má sankce 9

TICHÝ, HRÁDEK, op. cit., s. 15. Tamtéž, s. 16.

10

13

obecně motivovat subjekty ke zdržení se porušování práva, působí na ně preventivně, a to buď generálně (působí na všechny možné budoucí porušitele práva a od tohoto jednání je odrazuje) nebo speciálně (porušitele, již postiženého sankcí, demotivuje před opakováním rušení práva).11 V rámci soukromého práva můžeme rozdělit generální prevenci na negativní a pozitivní. Pozitivní generální prevence má stejný význam a účinek jako již výše popsaná pozitivní prevence. Negativní generální prevence spočívá v odstrašení potencionálních provinilců, a to prostřednictvím hrozících sankcí, stanovených právními normami. Negativní generální prevence nepůsobí pouze preventivně, ale má i výchovný význam a je důležitým pomocníkem při budování důvěry ve fungování práva a spravedlnosti ve společnosti. Speciální prevence se od generální liší v počtu subjektů, na které má působit. Generální prevence má působit na celou společnost, kdežto speciální prevence působí pouze na jeden konkrétní subjekt. Smyslem speciální prevence je odradit jedince, který již právo porušil od opakování jeho jednání.12 1.4.5 Soudní prevence Preventivní funkci mohu plnit i soudy, a to v rámci své rozhodovací činnosti. Za preventivní působení občanskoprávních soudů bychom mohli označit vydávání předběžných opatření a zajišťování důkazů. V trestních řízeních lze za preventivní funkci soudu považovat také ukládání trestů, protože i trest může působit jak na odsouzeného tak na celou společnost motivačně a preventivně. O nařízení předběžného opatření může předseda senátu rozhodnout na návrh, a to v případě, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo je-li důvodná obava, že by do budoucna mohl být ohrožen výkon soudního rozhodnutí. Usnesením o předběžném opatření může být uloženo zejména - platit výživné v nezbytné míře; poskytnout alespoň část pracovní odměny, jde-li o trvání pracovního poměru a navrhovatel ze závažných důvodů nepracuje; složit 11 12

KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995. s. 37. TICHÝ, HRÁDEK, op. cit., s. 16-17.

14

peněžitou částku nebo věc do úschovy u soudu; nenakládat s určitými věcmi nebo právy; něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet.13 Zvláště pak poslední tři uvedené povinnosti můžeme označit za preventivní. Jejich úkolem je ochránit navrhovatele a předejít dalším možným škodám a nezákonnému jednání. Například v řízení o určení vlastnictví k věci lze uložit jejímu drželi, aby s věcí až do pravomocného rozhodnutí soudu nenakládal, čímž je možno předejít případnému prodeji věci, jejímu zničení apod. Předběžným opatřením může být účastníku uložena i povinnost něco vykonat nebo se něčeho zdržet (např. odstranit suché větve ze stromu, které ohrožují majetek či život navrhovatele). Institut zajištění důkazů slouží k předcházení situací, kdy by již nebylo možno daný důkaz v soudním řízení provést vůbec nebo jen s velkými obtížemi, a tím by mohlo být celé řízení zmařeno pro nedostatek důkazů a neunesení důkazního břemena. 1.5 Prevence v ústavním pořádku ČR a mezinárodních smlouvách Následující podkapitola se zaměří na dvě nejdůležitější normy ústavního pořádku ČR na Ústavu a Listinu základních práv a svobod (dále též jen ,,Listina“). I když v Ústavě není prevence přímo vyjádřena, neznamená to, že zde není. Prevence je implicitně vyjádřena skoro v každém článku, protože hlavním smyslem Ústavy je vymezení demokratického právního státu a stanovení pravidel pro jeho dodržování. A právě jasně stanovená pravidla mohou působit preventivně v rámci předcházení vydávání protiprávních zákonů či podzákonných předpisů. Z hlediska soukromoprávní prevence jsem vybrala k podrobnějšímu rozebrání článek 87 odst. 2 Ústavy, který upravuje schvalování mezinárodních smluv. Bohatší na konkrétní preventivní ustanovení je pak Listina základních práv a svobod, která pokládá základ prevence v občanském zákoníku. Za nejdůležitější preventivní ustanovení lze považovat čl. 11 odst. 3, čl. 31 a čl. 35 odst. 3 Listiny.

13

§ 76 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 28. 2. 2015].

15

Všechny výše zmíněné články mají svou obdobu v mezinárodních smlouvách, kterými je Česká republika vázána, a proto se v této podkapitole stručně zaměříme i na ně. Za nejdůležitější lze považovat Evropskou úmluvu o lidských právech (EÚLP), Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (MPHSKP) a Evropskou sociální chartu (ESCH). 1.5.1 Článek 87 odst. 2 Ústavy Článek zařazený v hlavě čtvrté Ústavy, moci soudní, dává Ústavnímu soudu významnou pravomoc rozhodovat o souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem, a to ještě před její ratifikací. Zmíněný článek poskytuje možnost preventivní kontroly ústavnosti mezinárodní smlouvy, což je velmi důležité a žádoucí vzhledem k čl. 10 Ústavy, který pro mezinárodní smlouvy stanovuje aplikační přednost před vnitrostátními zákony. Účelem této kontroly je předejít nesouladu mezinárodní smlouvy s ústavně zaručenými hodnotami. Článek má omezený okruh subjektů, protože návrh na posouzení souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem může podat pouze komora Parlamentu od okamžiku předložení mezinárodní smlouvy až do okamžiku usnesení o vyslovení souhlasu, poté skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina 17 senátorů v době od vyslovení souhlasu do ratifikace smlouvy prezidentem a posledním subjektem je sám prezident republiky. 14 1.5.2 Článek 11 odst. 3 Listiny Úvodní věta článku zní: ,,Vlastnictví zavazuje.“ V této krátké větě se skrývá jedna z nejdůležitějších zásad soukromého práva, která říká, že vlastnictví je nejen právo ale i povinnost a odpovědnost.15 Zásada vznikla ve francouzské a posléze německé právní vědě až na přelomu 19. a 20. století jako protipól tehdy převládající individualistické koncepci vlastnictví. Změna souvisela s celkovou proměnou společnosti, kterou přinesla průmyslová revoluce a obrat právních 14

KLÍMA, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. s. 435-436. 15 KLÍMA, op. cit., s. 685.

16

teoretiků k přirozenoprávní koncepci. Sociální funkci vlastnictví do sebe poprvé vtělila Ústava Výmarské republiky v roce 1919 a stejná koncepce byla přijata i do Základního zákona SRN v roce 1949.16 Znění čl. 11 odst. 3 Listiny se do značné míry inspirovalo Základním zákonem SRN, ale ještě jej více rozvinulo a konkretizovalo. Konečné znění třetího odstavce článku tedy vykrystalizovalo v následující:,,Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“ Díky tomu, že pravidlo chování je definováno stručně a výstižně v první větě, není zcela jasný vztah první věty a dalších dvou následujících. Odborníci v této souvislosti hovoří o možné dvojí interpretaci. První možný výklad je, že druhá a třetí věta vymezují smysl věty první a jedná se tudíž o výklad autentické legální interpretace. Druhý pohled na věc poskytují odborníci, kteří uvádějí, že první věta vyslovuje obecnou a přímo aplikovatelnou normu a věty další uvádějí pouze demonstrativní případy obecného zákazu stanoveného větou první.

17

Jednotné interpretaci ani nepřispívá fakt, že ve znění třetího odstavce je několik pojmů, které by samy o sobě potřebovaly výklad. Pojem zneužití vlastnictví je podle odborné literatury nutné vykládat jako takový výkon vlastnictví, kterým je úmyslně činěna újma jinému nebo společnosti. V podstatě ustanovení odstavce třetího čl. 11 Listiny vymezuje hranice výkonu vlastnického práva, které by následně měly být interpretovány a blíže vymezeny rozhodujícími orgány. Soudy si ve výkladu mohou pomoci i ustanovením § 3 odst. 1 zákona občanského zákoníku, v němž je vyjádřen zákaz zneužití práva.

18

Dalším

neurčitým pojmem je obecný zájem, jehož legální definici nikde nenajdeme. Pro studijní účely je většinou charakterizován jako celoskupinový zájem, který 16

PAVLÍČEK, V. a kol. Ústava a ústavní řád České republiky: Komentář 2. díl: Práva a svobody. 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání. Praha : Linde, 2002. s.123. 17 Tamtéž, s. 124. 18 KLÍMA, op. cit., s. 685.

17

přesahuje zájem jednotlivce, například čisté ovzduší. Jelikož nám definici neposkytuje ani odborná literatura, bude vždy nutné posoudit jednotlivé situace ad hoc. Zajímavý názor na meze veřejného zájmu se projevil v řízení o ústavní stížnosti, která se týkala otázky omezení způsobilosti k právním úkonům soudem: ,, Jak Ústavní soud dovodil již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 412/04, lze za vertikální vztah beze zbytku označit postavení účastníka tzv. nesporného řízení, které lze zahájit i bez návrhu, což je i případ řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům. Jde totiž o řízení, ve kterém zákonodárce učinil osobu „objektem“ práva, neboť měl za to, že jde o věci, v nichž je přítomen silný veřejný zájem. Přesto tento veřejný zájem nemůže vždy a zcela, jaksi automaticky, převážit nad zájmem jednotlivce a zbavit jej svrchu zmíněných základních práv.“19 Potíže mohou nastat i v případě výkladu pojmu újma, protože nám Listina ani žádná jiná norma neposkytují její definici a opět interpretaci nechává na soudu. Odstavec třetí ve větě poslední zakazuje zneužívání vlastnictví na úkor práv druhých nebo chráněných obecných zájmů. Dle čl. 11 odst. 3 Listiny nesmí výkon práva nad míru dovolenou zákonem poškozovat lidské zdraví, přírodu či životní prostředí. V některých situacích může dojít k tzv. zdánlivému výkonu práva. Zdánlivý výkon práva představuje chování, které je formálně v souladu s právem, ale jeho účelem není vykonat právo, nýbrž poškodit jiného. Takový výkon práva lze označit za protiprávní jednání. Samozřejmě, že v takovém případě nepožívá zdánlivý výkon práva soudní ochrany a nelze nařídit státní donucení k jeho provedení. Naopak v případě, kdy zdánlivým výkonem vlastnického práva vznikne jiné osobě škoda, lze vlastníka sankcionovat nejen v rovině civilní ale i trestní. Vycházeje z čl. 41 odst. 1 Listiny není k provedení čl. 11 odst. 3 zapotřebí zákona, z čehož lze usuzovat, že zásada vyjádřená v první větě je použitelná

19

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09. NALUS [online]. Ústavní soud, © 2006 [cit. 2. 3. 2015]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=63411&pos=1&cnt=1&typ=result

18

samostatně a je možné se jí přímo dovolávat u soudu. 20 Přesto zde figuruje i občanský zákoník jako jiný právní předpis, který v sobě zakotvuje několik preventivních ustanovení. Nejedná se pouze o paragrafy označené slovem prevence, tedy § 2900 - § 2903, ale i jednotlivá ustanovení napříč celým občanským zákoníkem. Obdobu tohoto článku nalezneme v čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu EÚLP: ,, Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.“ V jeho textu není zásada vlastnictví zavazuje přímo vyjádřena, ale lze ji dovodit z práva státu upravit užívání majetku, tzn. i jej omezit. Stejně jako čl. 11 odst. 3 Listiny používá pojem obecný zájem, který však nikterak nerozvíjí a nedefinuje. 1.5.3 Článek 31 Listiny Podle tohoto článku má každý právo na ochranu zdraví. Jelikož je zde uvedeno slovo každý, subjekty práva jsou nejen občané České republiky ale i cizí státní příslušníci. Tím je také vyjádřena důležitost ustanovení, protože jde o právo lidské, související s právem na život garantované v čl. 6 a s právem na zachování fyzické integrity člověka dle čl. 7 Listiny. Subjektem povinnosti, který je odpovědný za zajištění tohoto práva, je stát.21 Ochrana zdraví obyvatelstva patří k základním funkcím státu už od 18. století, kdy byly přijaty první normy na ochranu veřejného zdraví. Jak je ochrana zdraví důležitým veřejným zájmem lze poznat i z četných mezinárodních smluv, které jsou na toto téma uzavírány. České právo legální definici pojmu zdraví nemá, a proto si musíme pomoci tou medicínskou, která zdraví charakterizuje jako uspořádaný souhrn normálních

20 21

PAVLÍČEK, op. cit., s.124 – 125. Tamtéž, s. 250.

19

tělesných funkcí, tělesné stavby a normální látkové výměny.

22

Na úrovni

mezinárodní se o definici pojmu zdraví pokusila Světová zdravotnická organizace (WHO), která jej charakterizovala jako stav úplné tělesné, psychické a sociální pohody a ne jen pouhou nepřítomnost nemoci či neduživosti. 23 Ochrana státu spočívá především v prevenci, neboť je lepší nemocem předcházet, a to nejen z pohledu ochrany života člověka ale i z pohledu ekonomického. Léčba nemoci případně následků nemoci může být velmi finančně nákladná. Proto stát vydává různá opatření k předcházení epidemiím, jiným nebezpečným přenosným chorobám či k předcházení jiných negativních vlivů na zdraví. Za všechny můžeme zmínit Mimořádné opatření vyhlášené Ministerstvem zdravotnictví dne 14. 9. 2012 pod čj.: MZDR 32317/2012, k ochraně zdraví fyzických osob, bezprostředně ohrožených nebezpečnými a z nebezpečnosti podezřelými lihovinami, které bylo vydáno v reakci na vlnu otrav metylalkoholem. Ministerstvo zdravotnictví tehdy vyhlásilo na území České republiky částečnou prohibici, kdy opatření s okamžitou platností zakázalo prodej a nalévání nápojů s obsahem alkoholu 20 procent a více. Na rozdíl od čl. 11 odst. 3 Listiny je k provedení čl. 31 zapotřebí prováděcího zákona, aby se lidé mohli zmíněného práva dovolávat u soudu. V našem právním řádu jich existuje několik, nejdůležitějším je však zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, který upravuje práva a povinnosti fyzických a právnických osob v oblasti podpory a ochrany veřejného zdraví a stanovuje soustavu orgánů ochrany veřejného zdraví včetně jejich působnosti a pravomoci.24 Ochrana zdraví je silné téma i v mezinárodním prostředí a proto existuje mnoho mezinárodních smluv i organizací, které ji propagují. Nejobecnější rámec 22

PAVLÍČEK, op. cit., s.251. Constitution of World Health Organization [online]. WHO, © 2015 [cit. 2. 4. 2015]. Dostupné z: https://is.muni.cz/auth/el/1422/podzim2013/EL029/um/Priklady_k_citacim_elektronicke_zdroje.p df 24 KLÍMA, op. cit., s. 862 – 863. 23

20

ochrany poskytuje čl. 12 MPHSKP. Ten ve svém textu přiznává právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví, přičemž státům stanovuje povinnost činit taková opatření, aby právo bylo plně uskutečněno. Dále článek ve čtyřech bodech vyjmenovává oblasti, které stát musí do svých opatření zahrnout. Jedná se o zdravý vývoj dítěte včetně snížení počtu potratů a kojenecké úmrtnosti, zlepšení vnějších životních podmínek a průmyslové hygieny, zajištění lékařské pomoci a péče v nemoci a posledním bodem je prevence, léčení a kontrola různých nemocí. Na rozdíl od čl. 31 Listiny je mnohem obsáhlejší a vytyčuje nejzákladnější oblasti ochrany zdraví, které rovněž souvisejí s právem na život. Ochranu zdraví poskytuje i čl. 11 ESCH, který je velmi podobný výše zmíněnému článku MPHSKP, ale umožňuje státům i spolupráci s veřejnými a soukromými organizacemi při vytváření vhodných opatření. Tento článek je zaměřen především na prevenci v podobě poskytování poradenských a vzdělávacích služeb na podporu zdraví, odstranění příčin a předcházení epidemických nemocí. Ochrana veřejného zdraví je zásadní i pro EU, která má v této oblasti sdílenou pravomoc s členskými státy. Ochraně veřejného zdraví je věnován čl. 168 SFEU. Hlavní myšlenkou je opět předcházení nemocem, odstraňování příčin a zlepšování veřejného zdraví za podpory výzkumu jejich příčin a přenosu. Unie se ve smlouvě zavazuje i ke snižování škodlivých účinků drog na zdraví, včetně informačních a prevenčních opatření. Mezi pravomoci Unie patří také vydávání pobídkových opatření určených k ochraně a zlepšování lidského zdraví, boji proti nejzávažnějším přeshraničním nemocem, opatření týkající se sledování vážných přeshraničních zdravotních hrozeb, včasného varování před nimi a boje proti nim, jakož i opatření, která mají za svůj přímý cíl ochranu veřejného zdraví.

21

1.5.4 Článek 35 Listiny V čl. 35 Listiny je vyjádřen obecný princip práva člověka na příznivé životní prostředí. I tento článek úzce souvisí s čl. 6 právem každého na život a s čl. 31 Listiny s právem na ochranu zdraví. Je to logické spojení, protože příznivé životní prostředí vytváří rámec pro spokojený život a zdraví společnosti. 25 Životní prostředí je definováno v § 2 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí: ,,Životním prostředím je vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie.“ Subjektem práva je každý. Z judikatury je dovozováno, že pod pojmem každý jsou skryty pouze fyzické osoby. Paradoxní je, že Ústavní soud odepřel právo na příznivé životní prostředí právnickým osobám, ač mají stejnou povinnost jej nepoškozovat jako osoby fyzické. 26 V povinnosti nepoškozovat životní prostředí je zahrnuta i povinnost předcházet znečišťování nebo poškozování životního prostředí a minimalizovat nepříznivé důsledky své činnosti na životní prostředí. Garantem a nositelem povinnosti práva na příznivé životní prostředí je především stát, který by měl stanovit celospolečenská pravidla pro činnost osob, tak aby bylo příznivé životní prostředí zachováno i pro další generace. Jedním prostředků ochrany je i ústavně zaručené právo na informace o životním prostředí. Díky této možnosti se může každý informovat o aktuálním stavu životního prostředí a může se podílet na kontrole opatření směřujících k zajištění tohoto práva, a tím předcházet negativním událostem či dopadům. 27 Článek 35 odst. 3 Listiny stanovuje meze (povinnosti a zákazy), které směřují vůči všem osobám nacházejících se na území České republiky, tak aby neohrožovaly příznivé životní prostředí.

Omezení se týkají především

vlastnického práva nebo svobodného podnikání. Ochrana životního prostředí je 25

KLÍMA, op. cit., s. 896. Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 282/1997. NALUS [online]. Ústavní soud, © 2006 [cit. 2. 3. 2015]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=29406&pos=1&cnt=1&typ=result 27 PAVLÍČEK, op. cit., s.282 - 283. 26

22

realizována činnostmi, jimiž se předchází znečišťování nebo poškozování, nebo se toto znečišťování či poškozování omezuje a odstraňuje. Zahrnuje ochranu jeho jednotlivých složek, druhu organismů nebo konkrétních ekosystémů a jejich vzájemných vazeb, ale i ochranu životního prostředí jako celku. Mezi chráněné statky životního prostředí patří také kulturní památky, které tvoří součást prostředí, jež obklopuje člověka.28 Z čl. 41 Listiny vyplývá, že toto právo může být úspěšně naplňováno jen díky dalším zákonům, které jej konkretizují a stanovují sankce za nedodržování povinností. Listina stanovuje pouze hlavní směry ochrany životního prostředí, ale příslušná opatření nechává na zvláštních zákonech, jakým je například zákon o životním prostředí. Mezinárodní spolupráce na poli ochrany životního prostředí je rozsáhlá a i Česká republika je smluvní stranou několika desítek environmentálních smluv. Tyto smlouvy můžeme označit za projev odpovědnosti státu za stav a vývoj životního prostředí na globální, regionální a subregionální úrovni. Za všechny jmenujme alespoň Evropskou úmluvu o krajině, Aarhuskou úmluvu a CITES. Ochrana životního prostředí je prioritou i pro Evropskou unii, která konkrétně v čl. 11 SFEU stanovila, že požadavky na ochranu životního prostředí musí být zahrnuty do vymezení a provádění politik a činností Unie. Přesné vymezení cílů politiky Unie v oblasti životního prostředí poskytuje čl. 191 SFEU, který označuje za hlavní cíle zachování, ochranu a zlepšování kvality životního prostředí, ochranu lidského zdraví, uvážlivé a racionální využívání přírodních zdrojů, podporu opatření na mezinárodní úrovni určených k řešení regionálních a celosvětových problémů životního prostředí, a zejména boj proti změně klimatu. Politika je založena na zásadách obezřetnosti, prevence a odvracení ohrožení životního prostředí především u zdroje.

28

PAVLÍČEK, op. cit., s. 284.

23

2. ZÁSADA PREVENCE Následující kapitola je věnována zásadě prevence. Kapitola se zaměřuje na zařazení zásady prevence do systému zásad, jejím působením na právní řád, její funkcí v právu a historický vývoj. 2.1 Zásada prevence a její role v právu Zásada prevence sice nepatří mezi nejdůležitější a odbornou veřejností nejdiskutovanější zásady soukromého práva, ale v systému zásad je považována za základní, a to především z hlediska předcházení porušování práv a škod. Pokud již k porušení došlo, je úkolem této zásady zabezpečit co nejúplnější náhradu újmy, ať již formou náhrady peněžní či naturální anebo zmírnění formou satisfakce. 29 Autoři publikace Systém zásad soukromého práva zásadu prevence podřazují pod zásadu jistoty. Tím, že je zásada prevence součástí právního řádu, může každý předvídat a očekávat, že se subjekty práva budou podle ní chovat a předcházet poruchám v řízení společenských procesů.30 Předcházet poruchám v řízení společenských procesů lze jedině tehdy, když je právo schopno tyto společenské procesy efektivně ovlivňovat pomocí právní regulace. Právní normy stanoví společensky žádoucí pravidla chování a zároveň i sankce za jejich porušení.

Problémem je, že uplatnění sankcí

v občanském právu má kompenzační povahu, což znamená nahradit poškozenému vzniklou újmu. Ve většině případů není újma kompenzována dostatečně, a to vzhledem k nedostatkům mechanismu uplatnění donucujícího působení práva. Mechanismus donucení závisí na aktivitě a způsobilosti poškozeného domoci se uplatnění sankcí a v procesním postupu. Zásada prevence má tudíž v soukromém právu převládající charakter negativně působící právní regulace ex post, tedy až poté, kdy došlo k ohrožení nebo porušení práv či povinností. Následná

29

KNAPPOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné ; 1. díl. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2005. s. 51 a násl. 30 HURDÍK, J., LAVICKÝ, P. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. s. 175.

24

kompenzace za újmu sice vyrovná soukromoprávní vztah účastníků, ale způsobená porucha může představovat celospolečenskou škodu, která je nenahraditelná. Právo díky svému převažujícímu negativnímu působení, které na poruchu reaguje až po jejím vzniku uplatněním sankce, je výrazně omezeno v možnostech účinného společenského působení. Právo by na společnost mělo působit především pomocí pozitivních stimulačních norem, které by se ideově i hodnotově zaměřily na předcházení porušování práv a povinností. Z hlediska právní teorie můžeme zásadu prevence označit za projev sociální a výchovné funkce práva. Neboť obě funkce se projevují tím, že společností je uznáváno určité chování, které je považováno za správné či přijatelné a každý jedinec je vychováván v jeho duchu. Toto preferované chování je navíc konkretizováno právními normami, které za jeho porušení stanovují sankce. Ovšem ne všechny negativní následky vzniklé deviantním chováním lze ex post pomocí sankcí dostatečně napravit. Proto se jeví jako výhodnější těmto negativním následkům předcházet a snažit se přimět subjekty, aby se chovaly preventivně. Shrnutím předchozích odstavců můžeme říci, že zásada prevence spočívá v povinnosti každého chovat se tak, aby neohrozil či neporušil práva druhých a v případě, kdy k porušení už došlo, měl škůdce povinnost újmu nahradit. 2.2 Zásada neminem laedere Se zásadou prevence velmi úzce souvisí zásada neminem laedere – nikomu neškodit. Tato zásada má své kořeny už v římském právu, kdy ji formuloval významný římský právník Ulpianus: ,, Honeste vivere, neminem laedere, suum cuique tribuere.“31 I když se na první pohled může zdát zcela totožná se zásadou prevence, není tomu tak. Povinnost vyjádřená zásadou neminem laedere, nikomu neškodit, totiž zavazuje osoby bránit pouze škodám, které by samy mohly způsobit a ne škodám, které by vznikly přičiněním někoho jiného. Naopak zásadu 31

D. 1, 1, 10 pr. § 1 - poctivě žít, nikomu neškodit, každému dávat, co mu patří.

25

prevence můžeme vykládat mnohem šířeji, neboť v sobě zahrnuje povinnost zabránit i škodám, které povinný subjekt nezpůsobil. Přerod individuální prevence v sociální souvisel s historickou přeměnou společnosti, která se postupem času začala více soustředit na celospolečenské blaho než na individuální zájmy jedince. 2.3 Historický vývoj prevence Pro pochopení stávajících ustanovení občanského zákoníku věnujících se prevenci, je vhodné nastínit jejich historické kořeny v důležitých zákonících, které je ovlivnily. Samozřejmě nelze očekávat, že v nich najdeme explicitní vyjádření prevence nebo samotný úmysl působit preventivně, ale můžeme si na nich ukázat vývoj preventivního myšlení společnosti. K tomu nám konkrétně poslouží úprava institutu vlastnictví, zvláště jeho omezení, a odpovědnost za škodu. 2.3.1 Římské právo První zárodky prevence můžeme nalézt v nejstarší kodifikaci římského práva v Zákoně dvanácti desek, zvláště pak v desce sedmé, která upravovala věcná a sousedská práva. Deska obsahovala kazuistický výčet možných ohrožení vlastníka, jakým mohla být například škoda způsobená deštěm či vodním tokem nebo ohrožení sousedovým nakloněným stromem či větvemi. Zákon dvanácti desek poskytoval pro každé ohrožení možnost bránit své právo nebo jej chránit příslušnou žalobou. 9b. Pamp. Dig. XLIII 27.2: Pokud je strom ze sousedova pozemku větrem nakloněn nad tvůj pozemek, za zákona XII desek na jeho odstranění můžeš přímo žalovat. 32 Lze předpokládat, že staří Římané tímto ustanovením chtěli předcházet možné škodě, byť škoda ani hrozící škoda nejsou explicitně vyjádřeny jako podmínky pro podání žaloby. Samotnou náhradou škody se později zabýval Lex Aquilia, podle nějž se mohl náhrady škody poškozený domoci v rámci soudního řízení. Postupem doby už ale nestačilo pouze právo domoci se náhrady škody a Římané volali i po ochraně před hrozící škodou. Ta jim byla poskytnuta nejprve stejnou cestou jako náhrada škody, legisakčním 32

Zákon XII desek, deska VII. bod 9b. Viz SKŘEJPEK, M. Texty ke studiu římského práva. 1. vyd. Praha: Orac, 2001. s. 41.

26

procesem. V pozdější době došlo k odklonu od soudního řešení hrozící škody a praetorským právem byl zaveden institut cautio damni infecti (kauce při hrozící škodě), který poskytoval rychlý zákrok, vedoucí k odstranění ohrožení.

33

V případě hrozí škody, mohl praetor zakročit zřízením kauce. Zřízení kauce představovalo první krok k ochraně před hrozící škodou. Pokud to ale nestačilo, měl praetor pravomoc missio in possessionem uvedení do držby. V praxi to znamenalo detenci sousedova pozemku, která zabezpečovala ohroženému postarat se o nápravu. Jestliže ani pomocí prvního dekretu neposkytl povinný ohroženému potřebnou součinnost, mohl praetor vydat druhý dekret, který ohroženého opravňoval k držbě, jež vedla k vydržení pozemku povinného, a ten k němu ztratil vlastnické právo. Tento přístup se může zdát drsný, ale římské právo kladlo velký důraz na ochranu soukromého vlastnictví a po vlastnících vyžadovalo, aby se jako vlastníci skutečně chovali. Ne vždy ale bylo potřeba přistoupit k tak razantnímu řešení hrozící škody. Vlastník, který svým majetkem ohrožoval škodou někoho jiného, mohl složit tzv. stipulační slib, a tím se zavázal, že pokud ke škodě skutečně dojde, uhradí ji. Stipulace byla jednostranným závazkem přísného práva a v řízení se prokazovala pouze její existence a nezkoumalo se zavinění. To zaručovalo snadnou vymahatelnost a velkou efektivitu. 34 Obdobu praetorské cautio damni infecti nalezneme i v dnešním občanském zákoníku. Lépe řečeno spíše jeho hlavní myšlenku - domáhat se ochrany před hrozící škodou soudní cestou. Konkrétně ustanovení § 2903 odst. 2 umožňuje ohroženému se při vážném ohrožení domoci, aby soud povinnému uložil vhodné a přiměřené opatření k odvrácení újmy.

33

ŽIDLICKÁ, Michaela. Hrozící škoda v římském právu. Časopis pro právní vědu a praxi. 2002, roč. X, č. I, s. 60. 34 Tamtéž, s. 61

27

2.3.2 Obecný zákoník občanský Protože období středověku bylo charakteristické zvykovým právem, které se své kodifikace dočkalo až počátkem 16. století 35 , nebudeme se jím v práci vůbec zabývat a přeskočíme rovnou do novověku – do období významných kodexů. Vývoj českého práva rozhodně nejvíce ovlivnil Obecný zákoník občanský (dále jen ABGB), který na našem území platil od roku 1811 36 až do r. 1950. ABGB byl vyhlášen císařským patentem a představoval základ občanského práva pro všechny země rakouského císařství s výjimkou Koruny uherské. Po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku samostatného Československa byl v rámci zachování kontinuity práva vydán zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého (tzv. recepční norma), který v čl. 2 i nadále stanovoval platnost zemských a říšských zákonů a nařízení na území nového československého státu. Už ze samotného znění čl. 2 vyplývala dočasnost platnosti těchto zákonů na našem území, nicméně za první republiky ke změně nedošlo. Zajímavostí také je, že po celou dobu platnosti ABGB byl ve sbírce zákonů pouze v němčině. I když se jednalo o velmi pokrokový kodex, který dodnes s novelami platí v Rakousku nebo Lichtenštejnsku, prevenci jako takovou v sobě neobsahoval, chápejme pozitivní. Proto se zaměříme na vlastnictví a jeho omezení a na prevenci negativní a ex post – odpovědnost za škodu a její náhrada. O vlastnickém právu pojednávala kapitola druhá, která pojem vlastnictví vymezila v ustanovení § 353. Následující ustanovení § 354 upravovalo dispozice s majetkem. Z ustanovení se dozvíme, že vlastník mohl se svou věcí nakládat podle své vůle, aniž by bral ohledy na jiné. Z tohoto ustanovení bychom mohli

35

První kodifikaci zemského práva představovalo Vladislavské zřízení zemské, které vzniklo roku 1500 za vlády Vladislava II. Jagellonského a představovalo vítězství šlechty nad panovníkem, neboť výrazně omezilo královskou moc. 36 Účinný byl od 1. 1. 1812.

28

dovozovat, že vlastnictví nemělo žádné omezení, ale v § 364 37 bylo vlastnictví omezeno cizími věcnými právy a také legálními služebnostmi, které omezovaly vlastníka přímo ze zákona a ve prospěch obecného blaha. 38 Později byla do ABGB zařazena i sousedská práva a s tím související omezení vlastníka, a to tzv. třetí novelou. Ta k § 364 přidala ještě druhý odstavec a další dvě nová ustanovení § 364a a § 364b.39 Tato nová ustanovení už měla částečný preventivní charakter, neboť poskytovala vlastníkovi právo zakázat sousedovi činnost, která jej obtěžovala. Kazuistickým výčtem pak bylo přesně stanoveno, které chování je nepřípustné. Odpovědnost za škodu a náhrada škody byla v ABGB řešena v ustanoveních § 1293 až § 1341. Dle ABGB mohla škoda vzniknout jednáním proti právu, opomenutím nebo náhodou. Následně se od těchto příčin vzniku škody odvozovalo zavinění, které znamenalo povinnost uhradit škodu. Odpovědnost za škodu byla vystavěna na subjektivní odpovědnosti škůdce a § 1295 za zavinění považoval i porušení smluvní povinnosti. Jestliže ale škůdce jednal v rámci zákona, neodpovídal za vzniklou škodu. Dle § 1306 škůdce, který způsobil škodu bez viny nebo nevolně ji nemusel poškozenému uhradit. Toto 37

§ 364 ,,Vůbec lze práva vlastnického užívati jen dotud, pokud se tím ani v práva jiného nesahá, ani nevystupuje z mezí, za tou příčinou zákonem vyměřených, aby se obecné dobré zachovávalo a zvelebovalo“. 38 RANDA, Antonín. Držba dle rakouského práva v pořádku systematickém: Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. 7. nezměněné vyd. Praha: ASPI, 2008. s. 47. 39 § 364 odst. 2 ,,Vlastním pozemku může sousedovi zakázati, co působí vnikání odpadkové vody, kouře, plynů, tepla, zápachu, hřmotu, otřesů a podobných nepříležitostí, převyšují-li míru podle místních poměrů obvyklou a ztěžují-li podstatně užívání pozemku v místě obvyklé. Přímo je přiváděti se nepřipouští, není-li k tomu zvláštního důvodu právního.“ § 364a. ,,Jsou-li však příčinou újmy nepříležitosti tuto míru převyšující způsobené zařízením horním nebo zařízením na sousedním pozemku úředně schváleným, je vlastník oprávněn požadovati na soudě jen náhradu škody a to i tehdy, když škoda způsobena byla okolnostmi, ku kterým při jednání úředním nebylo přihlíženo.“ § 364b. ,,Pozemek nesmí býti prohlouben tak, aby půda nebo stavení sousedovy pozbyly náležité opory, leda že držitel pozemku postará se o jinaké dostatečné upevnění.“

29

ustanovení mělo však výjimky, které de facto připouštěly i odpovědnost objektivní. Jednou z výjimek bylo ustanovení § 1309, které stanovovalo povinnost nahradit škodu osobě, jíž byl do opatrování svěřen člověk šílený anebo blbý či dítě, a právě ti škodu skutečně způsobili. Odpovědnost za škodu byla dovozována s premisy, že povinná osoba nad těmito lidmi nevykonávala potřebný dohled. Objektivní odpovědnost měl také majitel domu či bytu, který byl povinen nahradit škodu v případě, kdy vznikla vyhozením, spadnutím nebo vylitím věci z jeho domu (§ 1318). Zavinění jako předpoklad uhrazení škody neplatil ani v případě škody způsobené zvířetem, kdy odpovědnost za škodu nesl majitel zvířete (§ 1320). Původně měli povinnost uhradit škodu i hostinští, plavci a vozkové, způsobenou jejich služebnými, pozdější novelizací však došlo ke zmírnění a oni se stávali pouhými ručiteli. Právě v ustanoveních, která stanovovala objektivní odpovědnost, můžeme pozorovat jejich preventivní působnost, protože mají apelovat na své adresáty, aby nad věcmi a osobami vykonávali potřebný dohled. Jak jsme již zmínili v úvodu této kapitoly, Obecný zákoník občanský platil na našem území téměř 150 let a v některých zemích platí dodnes. Často bývá hodnocen jako pozoruhodné a myšlenkově konzistentní dílo spočívající na koherentním filozofickém základu.

40

Nicméně už od samotného vzniku

Československa byly snahy vytvořit nový občanskoprávní kodex. Myšlenka nové úpravy soukromého práva nespočívala pouze v kompletním odtržení se o bývalé monarchie, ale také ve sjednocení dvojího práva, které existovalo na území československého státu. ABGB totiž platil pouze na území Českého království a nikoli na Slovensku, kde platilo uherské zvykové právo a s Podkarpatskou Rusí to bylo ještě složitější. Proto se vytvoření unifikované úpravy občanského práva považovalo za základní cíl nově vzniklé republiky. I když byly rekodifikační práce zahájeny již v roce 1920, první republika se nového civilního kodexu nedočkala. Nový Střední zákoník občanský byl v Československu přijat až v roce 40

Konsolidovaná důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. [cit. 21. 1. 2015]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZkonsolidovana-verze.pdf, s. 1.

30

1950, tedy po politických změnách nastalých v důsledku státního převratu z roku 1948 a pod přímým ideologickým vlivem totalitní moci a podle sovětského vzoru.41 2.3.3 Vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937 Jelikož autoři našeho nynějšího platného občanského zákoníku v důvodové zprávě uvádějí, že vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937 (dále jen návrh o. z.) je základním obecným ideovým zdrojem toho nového, zařazuji jej do historického přehledu i přes fakt, že nikdy nebyl platný ani účinný. Cílem prvorepublikové vlády bylo vytvořit moderní a unifikovaný soukromoprávní kodex, který by navázal na tradici ABGB. Vládní návrh československého občanského zákoníku byl hotov roku 1937, ale vzhledem k politickému vývoji nebyl nikdy přijat. Pouze některá ustanovení týkající se mezinárodního práva soukromého byla později z návrhu vytržena a přijata formou zvláštních zákonů.42 Protože ani v návrhu o. z. nebyla přímo vyjádřena prevence, budeme se soustředit na ustanovení věnující se vlastnictví a odpovědnosti za škodu, ve kterých se preventivní prvky vyskytují. Vlastnické právo bylo upraveno v hlavě šesté v § 136 a násl. Na rozdíl od ABGB již návrh o. z. neobsahoval definici vlastnictví a hned v § 136 upravoval nakládání vlastníka s majetkem. Při dispozici s majetkem mohl vlastník volně nakládat s majetkem, ale nesměl tím rušit právní řád nebo zkracovat práva jiných osob. Omezení vlastnictví dále pokračovalo ustanovením § 137, které pracovalo s pojmem obmezení vlastnického práva a týkalo se sousedských práv. Znění § 137 s menšími změnami kopírovalo § 364 odst. 2 ABGB a ukládalo vlastníkovi povinnost zdržet se všeho, co by mohlo nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat 41

Konsolidovaná důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. [cit. 21. 1. 2015]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZkonsolidovana-verze.pdf, s. 2. 42 Tamtéž

31

souseda.

Toto

ustanovení

mělo

dozajista působit

preventivně,

protože

vyjmenovávalo, čeho všeho se má vlastník vyvarovat, aby bylo dosaženo řádného a pokojného výkonu vlastnického práva všech vlastníků a udržení dobrých sousedských vztahů. V návrhu o. z. 1937 v § 144 byl upraven i institut vyvlastnění, který byl koncipován jako jakékoliv omezení vlastnického práva, v krajním případě i odstoupení od vlastnictví. Náhrada škody byla zařazena do hlavy čtyřicáté druhé pod § 1120 a následující. I ustanovení § 1120 téměř kopírovalo znění ustanovení § 1293 ABGB. Rozdíl můžeme najít ve výčtu chráněných zájmů, kdy do popředí byla postavena škoda na osobě. Poškození na těle, zdraví a životě bylo věnováno mnohem více pozornosti než v obecném zákoníku občanském a poškozené osobě bylo přiznáno i bolestné za nemateriální újmu (duševní útrapy). Součástí náhrady škody byla dle § 1120 i úhrada ušlého zisku, která měla být zjištěna a popřípadě vypočítána dle objektivních kritérií podle pravidelného běhu věcí. Stejně jako obecný zákoník občanský pracoval návrh o. z. především se subjektivní odpovědností a zaviněním. Jednotlivé případy vzniku škody byly přehledně rozděleny do několika bodů, ve kterých byla stanovena odpovědnost za vznik škody nebo naopak situace, kdy subjekt za škodu neodpovídal. Můžeme říci, že tento koncept odpovědnosti za škodu výrazně napomohl preventivnímu působení daných ustanovení. Za preventivní bychom mohli označit ustanovení týkající se škody způsobené náhodou podle § 1132. Jestliže vlivem náhody vznikla škoda, odpovědnost nesl ten, jenž porušil předpis nebo zařízení, vydané za účelem zabránit náhodným škodám nebo ten, kdo dal k náhodě ze své viny podnět. Toto ustanovení přímo vybízelo k předcházení jednání, které by bylo v rozporu s předpisy či zařízeními, zřejmě vydanými v rámci veřejného práva. Návrh o. z. stanovoval i okolnosti vylučující odpovědnost, a to za škodu způsobenou v obraně a v nouzi. Prevence se projevovala i v následujících ustanoveních řešících škodu způsobenou nepříčetnou osobou, nad níž je vykonáván dohled, stavbou a zvířetem.

32

Ustanovením § 1139 bylo apelováno na osoby, které mají nad nedospělci, choromyslnými, slabomyslnými a nepříčetnými vykonávat dohled, aby jej nezanedbávaly a věnovaly jim náležitou pozornost. Zajímavé je preventivní působení ustanovení § 1148 a § 1149, která upravovala škodu způsobenou stavbou. Ustanovení v podstatě ukládalo povinnost zřizovat stavby bezvadně a náležitě je udržovat, čímž by se předcházelo jejich zřícení a možným škodám. Navíc následující § 1149 přenáší odpovědnost za škodu i na předchozího vlastníka v případě, že vadné zřízení stavby nebo její nedostatečné udržování pocházejí z doby jeho vlastnictví a on na ně nového vlastníka neupozornil. Návrh o. z. počítal i s objektivní odpovědností vlastníka zvířete za jím způsobenou škodu. Ustanovení § 1150 vyžadovalo po vlastníkovi náležitý dohled, péči a dozor nad zvířetem. Návrh o. z. se vrátil i k původní koncepci odpovědnosti podnikatele za své zaměstnance, kterou upravoval ABGB před třetí novelou v § 131643. Stejně jako u zvířat a staveb měl podnikatel nad svými zaměstnanci vykonávat náležitý dohled. Závěrem lze shrnout, že návrh o. z. více méně převzal úpravu vlastnického práva a odpovědnosti za škodu z obecného zákoníku občanského, s tím že některá ustanovení upravil, aby zcela korespondovala s dobou a změnami ve společnosti. 2.3.4 Střední zákoník občanský Platnost ABGB na našem území ukončil zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen ,,střední zákoník občanský“) s účinností od 1. 1. 1951.44 Střední zákoník občanský byl výsledkem právnické dvouletky a politické situace po únorovém komunistickém puči. Autoři, v čele s Viktorem Knappem, hledali inspiraci v sovětském právu, především v občanském zákoníku a sovětské ústavě. S tím souvisela změna koncepce vlastnictví, která kladla důraz na státní vlastnictví a hospodářský plán a potlačovala soukromé vlastnictví.

43

viz str. 30 Ustanovení ABGB týkající se smlouvy služební platila až do roku 1965, kdy byl vydán zákoník práce. 44

33

Střední zákoník občanský upravoval právo vlastnické v hlavě sedmé pod § 100 a následující. Vlastnictví rozčleňoval na socialistické, osobní a soukromé. Nejdůležitějším bylo socialistické vlastnictví, protože zaručovalo nedotknutelný zdroj bohatství a síly republiky a blahobytu pracujícího lidu. 45 Paradoxní a zcela od koncepce chápání prevence v této práci je, že veškerá ustanovení o vlastnictví ve středním zákoníku občanském působila preventivně. Ustanovení měla předcházet možnému vzniku osobního nebo soukromého vlastnictví, které by bylo zcela proti zásadám socialismu, ba naopak by bylo projevem nenáviděného kapitalismu. Zajímavý posun v chápání prevence, kdy jejím účelem není ochrana jednotlivce nýbrž celého státu. Samotný obsah vlastnického práva byl stejný pro všechny tři formy vlastnictví a byl upraven §§ 107 až 110. Tato ustanovení týkající se omezení vlastnictví vycházejí z Ústavy 9. května, konkrétně z § 9 a § 164, které připouštěly omezení i vyvlastnění majetku ve prospěch celku. Nutno na tomto místě podotknout, že se jedná o výrazné omezení vlastnictví, které je zde ohýbáno ve prospěch jednotného hospodářského plánu. V dispozici s majetkem byl vlastník omezen právním řádem a podle § 108 byl povinen strpět, aby se v nouzi v míře nezbytné a za náhradu užilo jeho věci. Totéž platilo, žádal-li si to obecný zájem. § 109 ,,Vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by své sousedy obtěžoval nad míru přiměřenou poměrům anebo čím by vážně ohrožoval výkon jejich práv. Proto nesmí zejména zbavit sousední stavbu nebo půdu náležité opory, aniž provede jiné dostatečné upevnění, anebo nešetrně nebo v nevhodné roční době vytrhat ze své půdy kořeny cizího stromu nebo oklestit větve přesahující na jeho pozemek.“

45

§ 101 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění k 1. 1. 1950. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 3. 2015].

34

Jako i v předešlých úpravách občanského práva i omezení vlastnictví ve prospěch dobrých sousedských vztahů působí preventivně. Na rozdíl od ABGB však toto ustanovení neobsahuje tak velký příkladný výčet obtěžujícího chování, což může způsobovat menší míru účelnosti prevence. Náhrada škody a odpovědnost za škodu střední zákoník občanský upravoval v části čtvrté hlavně šestnácté od § 337 až do § 359. Škoda mohla být způsobena úmyslně i z nedbalosti, a to jak porušením závazku, tak i porušením právní povinnosti. První preventivní působení lze spatřovat v § 338, který apeloval na adresáty, aby se chovali v souladu se zásadami slušnosti. Tyto zásady nebyly nikde upraveny a stejně jako dobré mravy patří do neurčitých pojmů práva. Taktéž může působit preventivně stejně jako v návrhu o. z. škoda způsobená náhodou, upravená v § 341, která vybízí subjekty k předcházení nahodilým škodám. V následujících paragrafech byla upravena odpovědnost osoby za škodu způsobenou věcmi (nejčastěji zvířetem) nebo osobou nad níž měl být vykonáván dohled. I tato ustanovení měla svůj preventivní účel, a to vykonávat potřebnou péči a dohled. V rámci změny vlastnictví z preferovaného osobního na socialistické byl přeměněn § 115246 návrhu o. z. do tohoto znění § 351 odst. 1 středního zákoníku občanského: ,,(1) Při provozu zvláště nebezpečném odpovídá provozovatel za škodu vyvolanou takovým působením zdroje zvýšeného nebezpečí, kterým se navenek projevuje nebezpečnost provozu, ledaže byla způsobena neodvratitelnou náhodou, nemající původ v provozu, nebo vlastním jednáním poškozeného anebo neodvratitelným jednáním osoby třetí.“ 46

§1152 návrhu o. z. ,,Kdo provozuje podnik kromobyčejně nebezpečný, odpovídá za škodu, ke které podnikání dalo příležitost. Odpovědnosti není, když škoda byla způsobena vyšší mocí, vlastním jednáním poškozeného nebo jednáním osoby jiné, za kterou podnikatel neodpovídá. Vyšší mocí je rozuměti neobyčejnou příhodu, která nemajíc původ v podnikání způsobem i silou přesahuje události, které lze očekávati podle pravidelného běhu.“

35

Tím, že provozovatel odpovídal za škodu vzniklou při nebezpečném provozu, bylo v jeho nejlepším zájmu škodám předcházet, a tudíž i § 351 odst. 1 měl působit preventivně. Pro ještě větší splnění preventivního účelu mohlo být toto ustanovení rozšířeno o povinnost dodržovat předpisy stanovující pravidla pro nebezpečný provoz nebo ochranu zdraví při práci. Taktéž mohl být rozveden pojem neodvratitelné náhody. Zcela

nové

představoval § 352

ustanovení, 47

vystavěné

na

preventivních

základech,

. Ten přišel s novým pojmem – nekalá soutěž

v hospodářském styku. Byť se zřejmě jednalo o v praxi nepoužívané ustanovení, rozhodně jej můžeme označit za preventivní. Nejen že se podle něj dalo dovolávat náhrady vzniklé škody, ale bylo možno se domáhat i zdržení se jednání, které by mohlo škodu vyvolat. Pro účely této práce je rozhodně nejdůležitější § 353, který poskytoval ochranu před hrozící škodou. §353 ,,V případech vážného ohrožení může se ohrožený domáhat, aby soud ohrožovateli zakázal jednání, které by mohlo vést ke škodě, nebo aby mu uložil provést opatření k odvrácení hrozící škody. Této ochrany nelze se domáhat, jde-li o činnost úředně schválenou.“ Toto ustanovení bylo vedeno snahou zabránit pokud možno hrozícím škodám a předejít tak nežádoucí hospodářské újmě.48 Jedná se tak o první cílené

47

§ 352 ,,(1) Na tom, kdo se octne v hospodářském styku v rozporu s dobrými mravy soutěže jednáním způsobilým poškodit soutěžitele, může se každý soutěžitel, který tímto jednáním utrpěl škodu, nebo jemuž škoda přímo hrozí, domáhat, aby se zdržel takového jednání a odstranil závadný stav jím způsobený. Kdo věděl, že jeho jednání je způsobilé poškodit soutěžitele, je povinen mu nahradit způsobenou škodu.“ ,,(2) Jde-li o jednání zaměstnance při provozu podniku, lze se zdržení a odstranění závadného stavu domáhat i na podniku.“ 48 Důvodová zpráva k zákonu č. 141/1950 Sb., občanský zákoník [online]. [cit. 15. 3. 2015]. Dostupné z: http://psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0509_14.htm#_d

36

preventivní působení na subjekty práva. Od této chvíle se občanskoprávní prevence stává nedílnou součástí soukromého práva. Znění tohoto ustanovení nám už jistě velmi připomíná § 417 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, potažmo § 2903 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Nejedná se ale ještě o zcela totožné znění, neboť § 353 neumožňuje poškozenému domáhat se náhrady škody způsobené úředně schválenou činností.

V pozdějších občanských

zákonících bylo od této teorie upuštěno. 2.3.5 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník Střední

zákoník

občanský

byl

poměrně

záhy

nahrazen

novým

občanskoprávním předpisem zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále také ,,obč. zák.“)49. Potřeba vydání nového civilního kodexu souvisela s přijetím ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy Československé socialistické republiky (dále jen ,,socialistická ústava“), který „úspěšně“ dovršil etapu budování socialismu. Dobudování socialismu znamenalo změny ve společenských vztazích a bylo nutné zakomponovat je i do právního řádu. Zcela nově musely být upraveny vztahy mající nejblíže k ekonomice, především vlastnictví. Nová socialistická ústava už nepočítala se soukromým vlastnictvím, které bylo již v té době zcela odstraněno a rozlišovala pouze mezi socialistickým společenským a osobním vlastnictvím. Pro účel této práce je však nejdůležitější přijetí nového institutu – prevence, v tehdejší terminologii nazýván předcházení hrozícím škodám a neoprávněnému majetkovému prospěchu. Prevence byla upravena v § 415 a dále. Přijetím prevenčních ustanovení vznikla každému občanovi prevenční povinnost, za jejíž

49

Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu přijalo dne 12. 2. 2014 usnesení, týkající se používání zkratek pro občanské zákoníky Kolegium se dohodlo na následujícím: ,,Pro občanský zákoník č. 40/1964 Sb. bude používána zkratka "obč. zák.", pro občanský zákoník č. 89/2012 Sb. bude používána zkratka "o. z.“. Převzato z: http://vrcha.webnode.cz/news/koznacovani-stareho-a-noveho-obcanskeho-zakoniku/

37

nesplnění hrozila sankce (úhrada vzniklé škody). Osnova měla především na zřeteli, aby nedocházelo ke společensky nežádoucímu poškozování zdraví a majetku. Proto byla každému občanovi udělena povinnost počínat si tak, aby bylo zabráněno škodám na zdraví a majetku a aby nedocházelo k neoprávněnému majetkovému prospěchu jednotlivce na úkor společnosti nebo spoluobčanů. Prevenční povinnost mohla být splněna dvěma způsoby, a to buď upozorněním příslušných orgánů, anebo přímým zákrokem směřujícím k odvrácení hrozící škody, jestliže toho bylo neodkladně zapotřebí. Odpovědnost za nesplnění této povinnosti byla upravena v § 425. Výjimky z této odpovědnosti byly stanoveny v § 416 odst. 1 ve větě za středníkem. Subjekt nemusel splnit prevenční povinnost v případě, kdy mu v tom bránila důležitá okolnost nebo by svým jednáním vystavil vážnému ohrožení sebe nebo osoby sobě blízké. Za důležitou okolnost bylo dle důvodové zprávy možno považovat i rozpor s pravidly socialistického soužití. 50 Po revoluci došlo k výrazné novelizaci občanského zákoníku, která ustanovení § 416 a § 425 zcela zrušila. Přesnějšímu výkladu jednotlivých prevenčních ustanovení obč. zák. se budeme věnovat v pozdější kapitole, kde se zaměříme na jejich znění po novelizaci zákonem č. 509/1991 Sb. Tento obč. zák. vycházející z ideologie marxismu a leninismu platil na našem území po celou dobu socialismu a ještě mnoho dalších let i po sametové revoluci. Po sametové revoluci bylo vzhledem ke změněným společenským, politickým a hospodářským podmínkám zcela zřejmé, že platný obč. zák. novým poměrům nemůže vyhovět. Za této situace se přistoupilo k nouzovému překlenutí bodů mezi zcela nevyhovující právní úpravou a budoucí novou úpravou, a to pomocí rozsáhlé novelizace zákonem č. 509/1991 Sb. První rekodifikační pokus se uskutečnil ještě za existence Československa před rokem 1993, ale po rozdělení federace další práce na tomto projektu v České republice ustaly. Další pokus 50

Důvodová zpráva k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník [online]. [cit. 16. 3. 2015]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1960ns/tisky/t0156_13.htm

38

následoval o několik let později, ale ani ten nebyl úspěšný. Práce na přípravě nového občanského zákoníku byly obnoveny v roce 2000 a vyvrcholily přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník .51 Autoři občanského zákoníku v důvodové zprávě uvádějí, že inspirací a ideovým zdrojem jim byl návrh občanského zákoníku z roku 1937, který ale nutně musel projít revizí. Zároveň odkazují na fakt, že zákon sleduje celkový příklon k evropským kontinentálním konvencím, od kterých se naše soukromé právo během komunistické vlády značně odchýlilo. Prevence je v občanském zákoníku zařazena pod úpravu odpovědnosti za škodu, protože je v ní vyjádřena zásada neminem laedere. Nově je řešena odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem, stavbou, pádem věci nebezpečně postavené, položené nebo pověšené, jejím vyhozením, vylitím apod. Zároveň je každému stanovena povinnost pečovat o vlastní věc, a tím předcházet možným škodám.52

51

Konsolidovaná důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. [cit. 21. 1. 2015]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZkonsolidovana-verze.pdf, s. 10. 52 ELIÁŠ, K., ZUKLÍNOVÁ, M. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. 1. vyd. Praha: Linde, 2001. s. 240.

39

3.

PREVENTIVNÍ

USTANOVENÍ

V ZÁKONĚ

Č.

89/2012

SB.,

OBČANSKÝ ZÁKONÍK Následující

kapitola

bude

pojednávat

o

jednotlivých

vybraných

ustanoveních s preventivním charakterem v současném občanském zákoníku. Vzhledem k tomu, že se jedná o zcela nový soukromoprávní kodex, není k jeho výkladu zatím vydáno moc odborné literatury, která by přesně určovala ustanovení plnící preventivní funkci. Z tohoto důvodu jsem pro účely této práce vybrala pouze ta nejzákladnější ustanovení, která mohou každodenně ovlivňovat naše právní jednání. Jedná se konkrétně o § 3 odst. 1 o. z., který vyjadřuje základní funkci civilního práva; § 4 a 5 o. z., jež považuje každou svéprávnou osobu za člověka s průměrným rozumem a odborníkům stanovuje povinnost jednat se vší péčí; § 6 – 8 o. z., které hovoří o poctivosti a dobré víře; § 12 a § 13 o. z. vyjadřující procesní prevenci; § 14 o. z. upravující svépomoc; § 547 a § 580 odst. 1 o. z. pojednávající o právním jednání; § 1013 až 1023 o. z. omezující vlastnické právo; § 2890 – 2899 o. z. stanovující pravidla pro náhradu újmy a v neposlední řadě také § 2900 a násl., týkající se samotné prevence. 3.1 § 3 odst. 1 o. z. Znění ustanovení § 3 odst. 1 o. z. prohlašuje, že soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka. Na první pohled se nám může zdát tato věta jako nadbytečná, protože ochrana důstojnosti a svobody člověka vyplývá z Listiny základních práv a svobod a mezinárodních smluv o základních právech, ale v rámci občanského zákoníku se na ni díváme jako na vyjádření základních hodnot, na kterých je úprava postavena. V souvislosti s § 2 odst. 1 o. z. musí být hodnoty vykládány ve shodě s Listinou základních práv a svobod, což mezi základní hodnoty vyjádřené v občanském zákoníku přidává i další, jako například rovnost. V další větě ustanovení lze spatřovat inklinaci k přirozenému právu, která se projevuje i v dalších ustanoveních o. z. 53 Za přirozené prohlašuje občanský

53

viz k tomu např. § 19, § 81 odst. 1, § 2898, § 2956 – 2968 o. z. a další

40

zákoník právo každého brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. Není to nic jiného než vyjádření zásady autonomie vůle a zásady, která velmi úzce souvisí se zásadou prevence, a to neminem leadere. 54 Všechny tři prvky, obsažené v § 3 odst. 1 o. z., tedy přirozené právo, autonomie vůle a zásada neminem leadere, mají prevenční charakter. Přirozené právo je založeno na přirozenosti člověka, jeho rozumu a myšlení. Je pouze na člověku, aby rozlišil, které chování je správné a to nadřazoval nad všechny ostatní. Přirozené právo rozhodně působí jako jeden z prvků primární prevence. Prvkem primární prevence může být i autonomie vůle, která v sobě zahrnuje nejen možnost chovat se volně, ale také osobní hranice volního chování, které jsme si vytvořili v průběhu života pomocí výchovy a jiných faktorů. O prevenčním účelu zásady neminem leadere jsme hovořili v předešlé kapitole, proto jen okrajově zmíníme její rozdíl od zásady prevence, který spočívá v užším okruhu subjektů, na které dopadá. 3.2 § 4 – 5 o. z. Obě ustanovení jsem spojila do jedné podkapitoly, protože spolu velmi úzce souvisí a navazují na sebe. V ustanovení § 4 odst. 1 o. z. nalezneme vyvratitelnou právní domněnku, podle níž lze každému svéprávnému člověku přisuzovat průměrný rozum, a zároveň presumujeme jeho schopnost jej užívat s běžnou péčí a opatrností. Účelem pravidla je ochrana třetích osob, které podle tohoto ustanovení mohou důvodně od každého svéprávného člověka očekávat alespoň průměrnou inteligenci (soudný intelekt) v právních stycích. Ustanovení předpokládá, že jestliže spolu lidé právně jednají, jsou schopni toto jednání posoudit a porozumět jeho obsahu. Jiná situace nastává v případě, kdy právní vztah vzniká mezi osobou průměrného rozumu a člověkem od něhož lze očekávat vyšší soudný intelekt např. lékař, advokát, finanční poradce. Tyto osoby by měly brát na slabší stranu vztahu ohled a jednat s ní srozumitelně, tak aby slabší strana 54

Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vyd., 2014. s. 54. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 20. 3. 2015].

41

všemu porozuměla. 55 V souvislosti s výkladem § 1800 o. z. může § 4 odst. 1 o. z. sloužit i k ochraně samotných osob, jejichž jednání je takto posuzováno, protože osoba průměrného rozumu je zde měřítkem neplatnosti právního jednání. Z výše uvedeného lze dovozovat preventivní působení ustanovení. Jeho smyslem je předcházet možným škodám, které by nemusely být jinak nahrazeny, a také eliminovat případy neplatnosti právního jednání. Zda bude ve skutečnosti ustanovení opravdu působit preventivně, bude záležet i na výkladu neurčitého pojmu – osoba s průměrným rozumem, průměrný člověk. Komentář se přiklání k negativní definici, kdy tento pojem vymezuje vůči průměrnému odborníku. Průměrný odborník jedná s určitými odbornými znalostmi, dovednostmi a péčí, kdežto průměrný člověk ne.56 Průměrné jednání odborníka je upraveno v § 5 o. z. Na rozdíl od § 4 odst. 1 nepresumuje jednání s odbornou znalostí a péči automaticky, ale pouze za předpokladu, že se někdo k odbornému výkonu přihlásí. Právě přihlášením k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává člověk najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním či stavem spojena. V podstatě se jedná o stejné vyjádření pravidla z § 4 odst. 1 o. z., ale se zpřísněným režimem. Přihlásit se k odbornému výkonu lze dvěma způsoby. Tím prvním je jakákoliv forma veřejného prohlášení. Může se jednat například o reklamu nebo zápis ve veřejném rejstříku. Druhým způsobem může být prohlášení přímo ve styku s jinou osobou, ať už ústně, písemně či konkludentně. Prohlášení má pak za následek odpovědnost odborníka za jeho jednání. Samotná prevence, opět spočívající v ochraně třetích osob, přichází až z obsahu ustanovení § 5 odst. 2

55

ELIÁŠ, K. a kol. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013. s. 85 56 Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vyd., 2014. s. 67-69. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 20. 3. 2015].

42

o. z. Vše výše uvedené se totiž nevztahuje pouze na skutečné příslušníky určité profese nebo stavu, ale i na ty, kdož o sobě tvrdí, že jimi jsou. 57 3.3 § 6 – 8 o. z. Následující paragrafy pojednávají o pozitivní a ex ante prevenci, protože vyjadřují požadované chování a neobsahují v sobě přímo sankci. Na první pohled se může zdát, že § 6 a § 7 upravují totožnou věc, ale nesmíme zaměňovat pojmy poctivost a dobrá víra. S pojmem dobrá víra jsme se už setkali v předešlém občanském zákoníku, ale poctivost je pro náš právní řád zcela nový pojem. Autoři občanského zákoníku se rozhodli nově vymezit obsahovou rozdílnost obou pojmů, kdy za poctivost je označována tzv. objektivní dobrá víra, a samotný pojem dobrá víra má na zřeteli tzv. subjektivní dobrou víru. Preventivní působení ustanovení můžeme spatřovat v očekávání každého, že se ostatní subjekty práva podle těchto pravidel chovají. V životě může nastat situace, kdy určitý výkon práva, který odpovídá zákonu nebo smlouvě, bude vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nepřijatelný. Právě na zmíněnou situaci dopadá ustanovení § 8 o. z., které zaručuje, že takový výkon práva nebude požívat právní ochrany. V ustanovení se skrývají dvě základní pravidla, a to, kdo vykonává svoje právo, nikomu neškodí a pravidlo nezneužívat svoje právo. Proto není zakázán samotný zneužívající výkon práva, protože v takovém případě se nejedná o výkon práva ale o protiprávní čin, který nepožívá právní ochrany. 58 Jedná se o vyjádření prevence ex post, která nastupuje až po negativním jednání a slouží ke konvalidaci újmy nebo vztahů. Sankcí je zde chápáno

57

Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vyd., 2014. s. 70-72. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 20. 3. 2015]. 58 Konsolidovaná důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. [cit. 20. 3. 2015]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZkonsolidovana-verze.pdf, s. 38.

43

odmítnutí právní ochrany zdánlivého výkonu práva, ale neplatí to absolutně, vždy je třeba, aby se osoba dotčená zneužitím práva toho dovolala. 59 3.4 § 12 a 13 o. z. I když celou dobu hovoříme o občanskoprávní prevenci v rovině hmotného práva, tato dvě ustanovení a nejen ona obsahují procesně preventivní pravidla. Jelikož se o procesních pravidlech říká, že mají veřejnoprávní charakter, zásadně by neměla být v civilním kodexu obsažena. Někdy ovšem může vhodně zvolené procesní pravidlo posunout teoretickou stránku věci do roviny praktické nebo zdůraznit jeho důležitost. Právo na soudní ochranu vyplývá v prvé řadě z Listiny základních práv a svobod a mezinárodních smluv a jakákoliv další úprava je tak navíc. Autoři občanského zákoníku zřejmě chtěli právo na soudní ochranu ještě více zdůraznit, a to především v jeho soukromoprávní sféře.60 Ustanovení § 12 o. z. dává každému možnost, v případě, že se cítí být ve svém právu zkrácen, domáhat se ochrany u orgánu veřejné moci, ve většině případů se bude jednat o soud. V této souvislosti můžeme ustanovení považovat za projev soudní prevence. Ustanovení v sobě obsahuje nejen samotný prvek věcně rozhodnout a předejít tak dalšímu porušování práva, ale opravňuje například i k vydání předběžného opatření, jehož účelem je předejít možným negativním dopadům nebo v případě, že už nastaly je alespoň zmírnit. Preventivně na své adresáty působí i ustanovení § 13 o. z., které taktéž můžeme označit za projev soudní prevence. V ustanovení je vyjádřena zásada jistoty, kdy každý kdo se domáhá soudní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho případ bude rozhodnut obdobně jako již jiný rozhodnutý případ. Neznamená to ovšem, že by se rozhodovací praxe neměla či nesměla měnit. Judikatura musí vždy reflektovat společenskou a ekonomickou situaci, a tím pádem může dojít 59

Konsolidovaná důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. [cit. 20. 3. 2015]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZkonsolidovana-verze.pdf, s. 38. 60 Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vyd., 2014. s. 111-112. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 20. 3. 2015].

44

k jinému výkladu a použití norem hmotného práva než v případech řešených v minulosti. Jestliže k tomu dojde a typově shodné případy budou řešeny odlišně, má každý právo na náležité odůvodnění. 61 Zajímavé je, že prevence vyjádřena v tomto ustanovení může působit i do veřejnoprávního odvětví práva. Nejen že adresátům slibuje předcházet situacím vyvolaným neočekávaným rozhodnutím, popřípadě jim dává právo na náležité odůvodnění odlišného rozhodnutí, ale zároveň stanovuje povinnost orgánům veřejné moci rozhodovat obdobné případy stejně nebo odlišná rozhodnutí odůvodňovat. Stanovovat v civilním kodexu procesní povinnosti určené orgánům veřejné moci je více než neobvyklé. Důvodová zpráva k občanskému zákoníku se k této problematice staví tak, že rozhodovací praxe soudů v podstatě dotváří právní řád z pozice hmotného práva, a proto považuje za účelné a ústavně konformní upravit tuto praxi přímo v hmotněprávním soukromoprávním kodexu. 3.5 § 14 o. z. Ustanovení § 14 o. z. volně navazuje na § 12 a § 13 a snaží se řešit situace, kdy je ohroženo právo a není možná včasná ochrana před tímto ohrožením ze strany veřejné moci. V těchto situacích připouští občanský zákoník svépomoc. Občanský zákoník rozlišuje dvě skutkové podstaty svépomoci, každou v jednom odstavci § 14 o. z. Skutková podstata vyjádřená v prvním odstavci nastává v okamžiku ohrožení subjektivního práva a za situace, kdy je zcela zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě. Ohrožení práva musíme chápat jako nenahraditelnou hrozbu nebo jen obtížně nahraditelnou újmu.

62

Nesmíme

opomíjet ani předpoklad pozdního zásahu veřejné moci, pouze stát je povinen a zároveň i oprávněn poskytovat účinnou ochranu ohroženým právům. Jenom tak lze dosáhnout zásady rovnosti, protože o sporu rozhodne třetí autoritativní 61

Konsolidovaná důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. [cit. 20. 3. 2015]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZkonsolidovana-verze.pdf, s. 43. 62 Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vyd., 2014. s. 126. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 20. 3. 2015].

45

nezúčastněná strana, před kterou si budou strany sporu rovny. Jinak je tomu v případě, kdy orgán veřejné moci nemůže účinně zasáhnout proti hrozícímu ohrožení práva. Pokud by ohroženému nebyla umožněna svépomoc, nahrazující moc orgánu veřejné moci, dostával by se do výhody škůdce, což by bylo zcela proti zásadě rovnosti. I když byly naplněny oba kumulativní předpoklady pro užití svépomoci, je nutné si uvědomit, že ji ohrožený může použít pouze přiměřeným způsobem. Co přesně se skrývá pod pojmem přiměřený způsob, se zatím můžeme pouze domnívat, ale obecně by mělo platit, že se jedná o zásah, který postačí k tomu, aby bylo ohrožení zažehnáno. Svépomoc by tudíž neměla sloužit ke konvalidaci ohroženého práva, to už je zcela v gesci případného soudního řízení. 63 Skutková podstata vyjádřená v druhém odstavci § 14 o. z. vyžaduje opět kumulativní splnění dvou předpokladů − zásah do práva je neoprávněný a bezprostřední. Neoprávněný zásah znamená protiprávní, deliktní jednání a může směřovat proti majetku i osobě. Bezprostředností se rozumí zásah, který přímo hrozí nebo již nastal a dál trvá. Jsou-li tyto předpoklady splněny, může ohrožený zásah odvrátit svépomocí. Ovšem ani v tomto případě není svépomoc neomezená. Zásah lze odvrátit úsilím a prostředky, které by se jakékoliv jiné takto ohrožené osobě jevily vzhledem k okolnostem jako přiměřené. Přiměřenost použitých prostředků a úsilí musíme zkoumat v kontextu konkrétní situace a způsobu chování osoby nacházející se ve stejném postavení – průměrný člověk dle § 4 odst. 1 o. z. Ustanovení se odchyluje od dřívější judikatury, neboť podle ní se přiměřenost použitých prostředků k odvrácení hrozby posuzovala v kontextu prostředků, jimiž k zásahu do práva došlo. Prostředky použité k zásahu a prostředky k odvrácení ohrožení tudíž musely být v rovnováze. Podle komentáře k občanskému zákoníku již dnes toto tak striktně neplatí a přiměřenost prostředků

63

Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vyd., 2014. s. 126. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 20. 3. 2015].

46

použitých k odvrácení zásahu by měla být posuzována z pohledu odvracející osoby, který může být ovlivněn strachem, překvapením apod.64 3.6 § 547 a § 580 odst. 1 o. z. S účinností současného občanského zákoníku se ze soukromého práva vytratil po několik desítek let používaný pojem právní úkon, který byl nahrazen pojmem právní jednání. K nové terminologii přistoupili autoři občanského zákoníku ze dvou důvodů. První důvod je spojen s věcnou stránkou, kdy tvrdí, že pojem právního jednání má mnohem širší výklad než právní úkon a druhý je psychologický. 65 Důvodová zpráva ještě hovoří o jazykové stránce věci, kdy je mnohem vhodnější používat slovní spojení ,,právně jednat“ než ,,činit právní úkon“. Ustanovení § 547 o. z. vychází z obecné soukromoprávní zásady autonomie vůle, avšak stanovuje svým subjektům její realizační meze - ,,právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.“ Za obsah právního jednání chápejme subjektivní práva a povinnosti, na které se konkrétní právní jednání vztahuje a způsobu, jakým na ně působí (vznik, změna, zánik). Do rozporu se zákonem či dobrými mravy se může dostat přímý předmět právního jednání tzn. samotné chování, ale i předmět nepřímý (např. porušení zákazu nakládat s určitou věcí). Účel právního jednání spočívá v určení, proč je právní jednání provedeno a k jakému cíli směřuje. Účel právního jednání může být v právních vztazích významný pouze pokud je součástí projevu vůle, anebo v případě, kdy o něm o subjekty vztahu věděly. 66 V případě, kdy právní jednání bylo učiněno v rozporu s dobrými mravy či zákonem, přichází soukromoprávní sankce, spočívající v neplatnosti takovéhoto 64

Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vyd., 2014. s. 128. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 20. 3. 2015]. 65 viz k tomu blíže ELIÁŠ, K. a kol. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013. s. 58-60. 66 Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vyd., 2014. s. 1955-1956. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 20. 3. 2015].

47

právního jednání dle § 580 o. z. Ustanovení rozlišuje mezi právním jednáním příčícím se dobrým mravům a právním jednáním odporujícím zákonu. Pokud je právní jednání v rozporu s dobrými mravy, jedná se vždy o neplatnost absolutní. Naopak je tomu u právního jednání odporujícího zákonu, neboť jeho neplatnost musí vyžadovat smysl a účel porušeného zákona. V takovém případě musíme určit, zda se jedná o neplatnost relativní či absolutní. 67 Účelem § 547 a § 580 o. z. je předcházet právnímu jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy nebo zákonem. V ustanovení § 547 můžeme spatřovat pozitivní prevenci, neboť je v něm vyjádřeno preferované chování subjektů. Zajímavé je, že toto pozitivně preventivní ustanovení má i svou negativní verzi se sankcí, a to v podobě ustanovení § 580. 3.7 Omezení vlastnického práva Již z historického přehledu preventivních ustanovení víme, že omezení vlastnického práva vždy působilo na subjekty preventivně. Ne jinak je tomu i v současném občanském zákoníku. Omezení vlastnického práva je poměrně široce upraveno v § 1013 – 1023 a preventivní charakter má i § 1027 o. z. Není tomu jistě náhodou, že preventivní ustanovení se vždy vyskytují v sousedských vztazích. Právě v nich je nejvýhodnější sporům předcházet, protože mohou člověku způsobit ty největší újmy. Domov je v mnoha případech našim útočištěm a zároveň oázou klidu, do které utíkáme z okolního hektického světa. Proto by se měl každý pokusit se svými sousedy dobře vycházet a řídit se pravidly stanovenými zákonem, protože pokud tomu tak nebude, tak již nezbude místo, kam před spory utéci. Nejobecnější omezení vlastnického práva nalezneme v § 1013 o. z., který říká, že se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky vnikají na pozemek souseda v míře 67

K tomu blíže Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vyd., 2014. s. 2078-2092. In: Beckonline [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 20. 3. 2015].

48

nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezující obvyklé užívání pozemku, to platí i o vnikání zvířat. Jedná se pouze o demonstrativní výčet, a proto je prevenční působení tohoto ustanovení v praxi ještě mnohem větší. Účelem úpravy sousedských vztahů je předcházet sporům a také zabránit nepřiměřenému výkonu vlastnického práva. Z hlediska druhů se jedná o pozitivní prevenci, zaměřenou na právnické i fyzické osoby. Druhý odstavec se věnuje situacím, kdy imise pocházejí z úředně schváleného provozu závodu či zařízení. V tomto směru působí ustanovení preventivně vzhledem k provozovateli závodu nebo zařízení, protože pokud jej provozuje ve schváleném rozsahu, je chráněn před zdržovacími žalobami okolních vlastníků. Sousedé mají dle zákona právo pouze na náhradu škody. Zcela nově občanský zákoník stanovil pravidla pro situace, kdy se na pozemku objeví cizí movitá věc nebo chované zvíře. Ustanovení § 1014 stanovuje povinnost vlastníku pozemku cizí věc bez zbytečného odkladu vydat nebo vlastníku věci umožnit vstup na svůj pozemek, aby si věc mohl sám odnést. V případě chovaného zvířete nebo roje včel je jejich vlastník oprávněn vstoupit na cizí pozemek a stíhat je. Samozřejmostí je náhrada škody, kterou věc, zvíře nebo roj způsobili. Pozor náhrada škody se týká jakéhokoliv zvířete nejen chovaného, ale vždy musí být brány v potaz místní poměry. Zadržovací právo vlastníka pozemku k cizí věci, jež na něm způsobila škodu, je upraveno v § 1015 o. z. Věc nebo zvíře lze zadržovat, dokud nebude nahrazena škoda nebo složena jiná jistota. U zadržení zvířete se vlastník poškozeného pozemku musí o zvíře postarat jako řádný hospodář, jinak by byl odpovědný za škodu na něm způsobenou. Preventivní charakter ustanovení může mít dvojí povahu. Za prvé působí preventivně proti vzniku škody, a to nejen na pozemku ale i škodě na věci nebo zvířeti. A za druhé slouží k předcházení nenahrazení vzniklé škody (zadržovací právo, jistota). Preventivní charakter mají i ustanovení týkající se stromů, rostlin a plodů nacházejících se na sousedním pozemku. I u nich lze spatřovat prevenci ve dvou

49

směrech. První směr chrání vlastníka věci (stromu, plodu) před neoprávněným narušením jeho vlastnictví, a to tak, že je nejdříve právě jemu dána možnost očesat plody a ořezat větve. Využitím této možnosti lze předejít vzniku vlastnického práva souseda ke spadlým plodům a ořezaným větvím. Naopak, jestliže vlastník možnosti nevyužije, lze předejít například sporům o tom, kdo spadlé plody nebo ořezané větve uklidí. Další omezení se týkají úpravy pozemků nebo staveb. Jejich účelem je především preventivní působení před vznikem škody na sousedním pozemku. Ustanovení § 1018 povoluje jedině takové úpravy pozemku, které nevyvolají ztrátu opory nebo které počítají s jiným vhodným upevněním pro sousední pozemek. Ta samá úprava se týká i úprav staveb. Jestliže vlastníka pozemku ohrožuje stékání vody, padání sněhu nebo ledu ze stavby, má právo na vhodné upravení. V případě rozumného důvodu lze po vlastníku požadovat, aby nezřídil stavbu v blízkosti společné hranice pozemků. Nutno na tomto místě podotknout, že tím nejsou dotčena pravidla stavebního řízení, protože pokud bylo ke stavbě vydáno stavební povolení, ustanovení § 1020 o. z. se neužije. Jako opatření preventivní povahy lze vnímat i právo vstoupit na sousední pozemek, pokud je to nezbytné k údržbě vlastního pozemku nebo stavby. Ustanovení má působit preventivně na vznik škod. Projevem soudní prevence je ustanovení § 1027 o. z., protože na návrh vlastníka, může soud uložit sousedovi povinnost oplotit svůj pozemek. Tohoto práva lze využít, pouze pokud je to potřebné k zajištění nerušeného výkonu vlastnického práva a nebrání-li to účelnému užívání dalších pozemků. Ustanovení směřuje nejen k předcházení škodám ale i jiným újmám. 3.8 Náhrada majetkové a nemajetkové újmy Než přejdeme k samotné úpravě náhrady újmy v občanském zákoníku, podíváme se na ustanovení týkající se slibu odškodnění. Slib odškodnění byl původně upraven pouze v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník a tak jsou

50

tato ustanovení pro občanský zákoník zcela nová. Definici slibu najdeme v § 2890 o. z.: ,, Slibem odškodnění se slibující zavazuje nahradit příjemci slibu škodu, vznikne-li mu z jeho určitého jednání, o něž ho slibující žádá a k němuž příjemce slibu není povinen.“ Zákon nepředepisuje formou prohlášení, pouze vznik závazku spojuje s doručením slibu příjemci. Jednání, o něž slibující požádal, musí příjemce uskutečnit, pouze pokud se k němu zavázal. Preventivní účinky má pak ustanovení § 2893 o. z., které má předcházet a zároveň chránit slibujícího před zbytečně velkou škodou. Náhrada majetkové a nemajetkové újmy je upravena § 2894 a násl. o. z. Jak jsme již uváděli v předcházející kapitole, náhrada újmy vždy sloužila k reparaci popřípadě sanaci porušeného práva a jedná se o projev prevence ex post. Současný občanský zákoník vychází z koncepce, že se zásadně hradí újma na jmění (škoda) a nemajetková újma se hradí pouze ve zvláštních případech stanovených zákonem. 68 Nově občanský zákoník rozlišuje mezi újmou způsobenou porušením zákonné povinnosti a smluvní povinnosti. Porušení zákonné povinnosti je upraveno v § 2910 o. z. a pro stanovení povinnosti nahradit škodu je zapotřebí vždy zkoumat zavinění škůdce. Pro porušení smluvní povinnosti jsou § 2913 o. z. stanoveny přísnější pravidla, neboť zavinění se zde vůbec nezkoumá. Škůdce se může zprostit povinnosti nahradit škodu, pouze pokud splní zákonem stanovené liberační důvody. 69 Výjimky z povinnosti nahradit vzniklou škodu jsou nutná obrana a krajní nouze. Ale i zde platí, že pokud se jedná o zjevně nepřiměřenou obranu nebo je-li újma odvrácena mnohem závažnější újmou, povinnost nahradit škodu trvá. Následující paragrafy vymezují zvláštní skutkové podstaty povinnosti náhrady škody. 68

Konsolidovaná důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. [cit. 21. 3. 2015]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZkonsolidovana-verze.pdf, s. 564 69 ELIÁŠ, K. a kol. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013. s. 258.

51

Škoda způsobená několika osobami, zavazuje všechny osoby k náhradě škody společně a nerozdílně. Preventivní účel ustanovení spočívá v jistotě náhrady škody, protože uhrazení škody lze požadovat po kterémkoliv škůdci. V případě způsobení škody osobou, která není schopna posoudit následky svého jednání (nesvéprávný nezletilý, osoba stižena duševní chorobou), může být nově stanovena povinnost nahradit způsobenou škodu, je-li to spravedlivé vzhledem k jejím majetkovým poměrům. Ten kdo zanedbal nad takovou osobou náležitý dohled, nahradí škodu společně a nerozdílně se škůdcem nebo sám, jestliže škůdce není odpovědný a on zanedbal náležitý dohled. Možnost uložit osobě, která není schopna posoudit následky svého jednání, povinnost k náhradě škody má zajisté působit preventivně vůči této osobě a zároveň vyzývá osobu vykonávající dohled, aby se snažila vzniku škody zabránit náležitým dohledem. Nově je upravena odpovědnost za škodu pro osobu, která se ujala osoby s nebezpečnými vlastnostmi, aniž to bylo nutné, a ta způsobila škodu. Nebezpečnými vlastnostmi mohou být tělesné, duševní, charakterové, ale též sklony k páchání trestné činnosti nebo nakažlivá nemoc. Osoba vykonávající dohled tak odpovídá společně a nerozdílně. Toto ustanovení řeší mezery, které byly v minulém občanském zákoníku a předchází neuhrazení škody. Změny se dočkala i škoda způsobená provozní činností. Občanský zákoník umožňuje osobě provozující závod možnost zproštění se povinnosti k náhradě škody, jestliže vynaložila veškerou péči k jejímu zabránění. Preventivní působení ustanovení se tak zdvojnásobilo. Preventivně působí i ustanovení věnující se odpovědnosti za škodu způsobou zvířetem. Vlastník zvířete by nad ním měl vykonávat náležitý dohled, protože pouze tak může předejít škodě. Vlastník zvířete se nemůže odpovědnosti za škodu zprostit, leda by mu zvíře sloužilo k obživě, k výkonu povolání nebo k jiné výdělečné činnosti, anebo pokud mu slouží jako zdravotní pomocník.

52

Do občanského zákoníku se také vrací škoda způsobená věcí. Škoda může vzniknout vadnou věcí, vadou věci, ale také pádem či vyhozením věci z místnosti. Odpovědná za náhradu škody je osoba vykonávající dohled, popřípadě vlastník věci a je možné zproštění se této povinnosti. Speciální ve vztahu ke škodě způsobené věcí je ustanovení § 2938 o. z., které téměř kopíruje § 1148 a § 1149 vládního návrhu občanského zákoníku z roku 1937. Účelem ustanovení je působit preventivně na vlastníky budov, aby se o ně náležitě starali, jinak odpovídají za vzniklou škodu při zřícení nebo odloučení budovy. Škoda se zásadně nahrazuje uvedením v předešlý stav. V situacích, kdy to není možné nebo pokud o to požádá poškozený lze škodu nahradit i v penězích. Nemajetková újma musí být odčiněna zadostiučiněním, a to bývá zpravidla v penězích. V případě ublížení na zdraví nebo usmrcení nahradí škůdce i ztížení společenského uplatnění a náklady spojené s péčí o zdraví nebo peněžitou náhradu vyvažující plně utrpení pozůstalých a náklady na pohřeb. Škůdce je povinen poskytovat poškozenému peněžité dávky, které slouží jako náhrada za ztrátu výdělku a při usmrcení hradí škůdce náklady na výživu pozůstalým, jestliže byl usmrcený povinen takovou výživu poskytovat. Společně se škodou se hradí i ušlý zisk. 3.9 Předcházení újmě I když se zahraniční civilní kodexy prevencí příliš nezabývají, autoři občanského zákoníku se rozhodli pro zachování prevenční povinnosti, která vyjadřuje všeobecně uznávanou zásadu neminem laedere, princip vlastnictví zavazuje, pocházející z ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a také ideje vycházející z Principů evropského deliktního práva. Prevenční ustanovení občanského zákoníku sice myšlenkově vycházejí z předcházející úpravy soukromého práva, ale oprostila se od socialistické ideologie a zájmu

53

budování socialistických vztahů. To především znamená užší pojetí prevenční povinnosti v současném občanském zákoníku. 70 § 2900 o. z. Ustanovení § 2900 o. z. je zaměřeno na prevenci při konání, což z hlediska druhů označujeme za pozitivní prevenci. V ustanovení je uvedeno požadované chování, které spočívá v povinnosti jednat tak, aby nedocházelo ke vzniku nedůvodné újmy na zákonem chráněných statcích jiné osoby, a zároveň situace, kdy je od subjektu takové jednání vyžadováno. Prevenční povinnost subjektu tudíž nastává pouze při jeho aktivním jednání, vyžadují to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života a může dojít k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného (taxativní výčet). Současná právní úprava prevenční povinnosti vyžaduje aktivní jednání osoby, tzv. komisivní jednání. Presumuje, že pouze aktivním chováním lze narušit právem chráněné zájmy jiného. Omisivním, pasivním jednáním prevenční povinnost osobě ani nevznikne, a tudíž z takového nekonání neplyne náhrada újmy. Ustanovením se sice osobě zakazuje určitý typ aktivní činnosti, ale nezakazuje se jí požadovaného cíle dosáhnout jiným konáním, které bude v souladu s právem. Tato formulace omezuje svobodu osoby méně, než kdyby jí přikázala přímo jednat určitým způsobem. 71 Při zkoumání, zda došlo či nedošlo k porušení prevenční povinnosti, se musí zohledňovat okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života. Nejedná se o nic jiného, než o individuální posouzení případu. Podle komentáře spočívá individuální posouzení v pravděpodobnosti vzniku újmy, rozpoznatelnosti hrozby

70

Konsolidovaná důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online] [cit. 21. 3. 2015]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZkonsolidovana-verze.pdf, s. 565. 71 Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. 2014. s. 1512 – 1516. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 22. 3. 2015].

54

vzniku újmy a poměrem mezi důležitostí zájmu škůdce a hodnotou ohroženého statku poškozeného.72 Aby se dalo hovořit o porušení prevenční povinnosti, muselo by dojít k újmě na zákonem vyjmenovaných statcích jiného – svobodě, životě, zdraví, vlastnictví. Poškozenému náleží náhrada za jemu způsobenou újmu. Pouze v případě újmy na životě, náleží náhrada újmy odlišné osobě od poškozeného, pozůstalému. Svobodu vyjádřenou v ustanovení § 2900 musíme chápat v jejím užším významu, jedná se pouze o osobní svobodu pohybu. Újmou na zdraví je myšleno jeho důležité a podstatné narušení ať už úrazem či nemocí. Újma na vlastnictví může spočívat v jakémkoliv zásahu – odnětí, poškození atd.73 Jestliže subjekt (právnická i fyzická osoba) prevenční povinnost poruší, jedná se o protiprávní jednání. Potrestání za porušení prevenční povinnosti přichází v úvahu pouze v případě, že nedošlo k porušení jiné konkrétní právní povinnosti stanovené právním předpisem. Prevenční povinnost se tak vztahuje na chování, které nemá svou konkrétní oporu v zákoně. Může se jednat o různé řády (školní, provozní, požární), pravidla, technické normy atd., které svým adresátům zakotvují natolik pro ně srozumitelné povinnosti chovat se tak, aby předcházeli možným újmám, že jejich porušením dojde k protiprávnímu jednání. 74 § 2901 Ustanovení § 2901 je inspirováno Principy evropského deliktního práva (PETL), konkrétně čl. 4: 103. 75 Tento dokument je výsledkem harmonizačních

72

Tamtéž Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. 2014. s. 1517 – 1519. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 22. 3. 2015]. 74 Tamtéž 75 Článek 4: 103 Povinnost chránit ostatní před škodou ,,Povinnost jednat za účelem ochrany ostatních před škodou může existovat, jestliže tak stanoví nebo jestliže jednající vytváří nebo kontroluje nebezpečnou situaci nebo když existuje zvláštní vztah mezi stranami nebo pokud závažnost újmy na jedné straně a jednoduché odvrácení škody na druhé straně vybízí k takové povinnosti“. 73

55

snah Evropské unie. Principy evropského deliktního práva mají za úkol vymezit principiální základy občanského deliktního práva a poskytnout tak státům podklady a východiska pro vnitrostátní právní úpravu tohoto institutu.76 Preventivní zakročovací povinnost neplatí všeobecně, ale pouze ve vymezených případech. Samozřejmostí je základní podmínka nástupu prevenční povinnosti, a to vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života. Aby mohla být preventivní zakročovací povinnost dána, musí být spolu se základní podmínkou kumulativně splněna ještě další ze tří zákonem uvedených. Povinnost vzniká osobě, která nebezpečnou situaci vytvořila či nad ní má kontrolu, nebo odůvodňuje – li to povaha poměru mezi osobami, anebo osoba, která může újmu snadno odvrátit vzhledem ke svým schopnostem a možnostem a hrozící újma převyšuje, co je k zákroku potřeba vynaložit. Nebezpečná situace je stav, při kterém může dojít k újmě jiného. Způsobená újma se může dotýkat jeho svobody, života, zdraví nebo vlastnictví. Stanovení zakročovací povinnosti se nevztahuje pouze na subjekt, jenž nebezpečnou situaci vytvořil, ale také na toho, kdo má nad ní kontrolu. Vytvoření nebezpečné situace může spočívat například v založení ohně v přírodě, protože zde hrozí nebezpečí vzniku nebo rozšíření požáru na okolní pozemky. Kontrolu nad nebezpečnou situací může mít například vlastník pozemku, na kterém se nachází něco, co představuje ohrožení (jáma, divoká zvěř). Byť nebezpečí neovlivní, může mu zamezit třeba zákazem vstupu na pozemek nebo alespoň vyvěšením informace o hrozícím nebezpečí. Zakročovací povinnost přichází v úvahu, jestliže to odůvodňuje povaha poměru mezi osobami. Poměr se dle ustanovení § 2901 musí vykládat co nejšířejí, aby zahrnoval veškeré možné zvláštní vztahy mezi osobami v rámci jejich společenského života. Poměr zde není chápán pouze jako právní vztah založený

76

K tomu blíže: Principy evropského deliktního práva [online]. European Group on Tort Law, © 2011 [cit. 3. 4. 2015]. Dostupné z: http://www.egtl.org/

56

zákonem či smlouvou nebo rodinněprávní vztah, ale jakýkoliv poměr mezi osobami, který mezi nimi vyvolává větší míru důvěry.77 Zakročovací povinnost může být dána i subjektu, který nevyvolal ani nemá kontrolu nad nebezpečnou situací a není mezi ním a poškozeným ani žádný zvláštní poměr. Jedná se o případy, kdy lze újmu snadno odvrátit, a vynaložené náklady na zákrok jsou menší než případná újma. Zákrok je možno po povinném požadovat, jestliže to odpovídá jeho možnostem a schopnostem. Pokud povinný není schopen odvrátit újmu sám, považuje se za splnění zakročovací povinnosti i přivolání pomoci. § 2902 o. z. Preventivní ustanovení § 2902 o. z. upravuje oznamovací povinnost. Oznamovací povinnost může mít dvojí účel. Prvním z nich je možná liberace povinného a druhým je předejít vzniku újmy nebo alespoň omezit její rozsah. Povinnost oznámit porušení povinnosti nebo její možné porušení se týká zákonné i smluvní povinnosti a škůdce musí oznámení učinit osobě, které újma hrozí. Oznámení nemá žádnou zákonem předepsanou formu, ale vzhledem k tomu, že je požadováno, aby škůdce upozornil na možné následky, nebude stačit projev gesty či výkřikem. Řádné oznámení musí být učiněno bez zbytečného odkladu poté, co k porušení povinnosti došlo nebo může dojít. Časové hledisko je zde velmi důležité, protože v případě včasného oznámení, má poškozený šanci vzniku újmy zabránit. Vzhledem k tomu, že je na škůdci, aby prokázal splnění své oznamovací povinnosti, lze doporučit písemnou formu oznámení s přesným vylíčením proč k porušení povinnosti došlo nebo dojde a upozorněním na možné následky. Pro unesení důkazního břemena by bylo vhodné opatřit si i potvrzení o převzetí. Jestliže škůdce oznámení skutečně prokáže, zaniká právo poškozeného na část náhrady újmy, která odpovídá tomu, čemu mohl poškozený po oznámení zabránit.

77

Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. 2014. s. 1517 – 1519. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 22. 3. 2015].

57

V případě, že subjekt oznamovací povinnost nesplní, nezakládá to jeho povinnost k další náhradě škody, pouze vzniklou újmu uhradí v plné výši bez možnosti žádat její snížení o to, čemu mohlo být oznámením zabráněno. Vždy je vhodné se o oznámení alespoň pokusit, protože to může být bráno jako důvod ke snížení náhrady újmy dle § 2953 o. z. 78 § 2903 o. z. Ustanovení § 2903 o. z. na rozdíl od dalších preventivních ustanovení nestanovuje žádnou povinnost. Ustanovení se obrací na osobu, které hrozí újma a pouze ji upozorňuje, že pokud proti hrozící újmě nezasáhne, ponese si následky újmy sama. Bylo by zcela proti zásadě autonomie vůle, kdyby zákonodárce stanovoval osobám zakročovací povinnost vůči jim hrozící újmě. Úkolem ustanovení je pouze stanovit následek pasivního jednání újmou ohrožené osoby, kterým je nemožnost uplatnění náhrady újmy vůči jinému. Podle ustanovení § 2903 o. z. má osoba, jíž hrozí škoda, zakročit k jejímu odvrácení přiměřeným způsobem, a nikoli jen trpně přihlížet, jak vzniká a zvětšuje se. 79 Zda osoba zakročila k odvrácení újmy způsobem přiměřeným okolnostem, se bude opět posuzovat podle konkrétního případu s přihlédnutím ke zdroji ohrožení, intenzitě nebezpečí a schopnostem a možnostem ohroženého. Za stanovených podmínek může ohrožená osoba využít i institutu svépomoci, jednání v krajní nouzi nebo nutné obraně a další. 80 V odstavci druhém § 2903 o. z. je upravena soudní prevence. Každý ohrožený se může u soudu domáhat vhodného opatření k odvrácení hrozící újmy. Ustanovení dopadá na situace, kdy ke vzniku újmy ještě nedošlo, ale její vznik 78

Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. 2014. s. 1523 – 1524. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 22. 3. 2015]. 79 Konsolidovaná důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. [cit. 21. 1. 2015]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZkonsolidovana-verze.pdf, s. 566. 80 Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. 2014. s. 1523 – 1524. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 22. 3. 2015].

58

hrozí. Pro úspěšné uplatnění tohoto práva musí být kumulativně splněny dvě podmínky, subjektu hrozí vznik závažné újmy a její vznik je velmi pravděpodobný. V případě splnění podmínek může soud povinnému uložit konkrétní vhodná opatření k odvrácení hrozící újmy, spočívající v aktivním jednání (např. odstranění prohnilého stromu).

59

4.

SROVNÁNÍ

PREVENTIVNÍCH

USTANOVENÍ

S MINULOU

ÚPRAVOU Následující kapitola poskytne srovnání stávající úpravy prevence v občanském zákoníku s minulou úpravou, obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též ,,starý občanský zákoník“ nebo ,,obč. zák.“) ve znění k 31. 12. 2013. Protože preventivních ustanovení je v obou kodexech mnoho, zaměříme se pouze na předchůdce § 2900 až § 2903 o. z. 4.1 § 3 odst. 2 obč. zák. ,,(2) Fyzické a právnické osoby, státní orgány a orgány místní samosprávy dbají o to, aby nedocházelo k ohrožování a porušování práv z občanskoprávních vztahů a aby případné rozpory mezi účastníky byly odstraněny především jejich dohodou.“ Základním preventivním ustanovením byl § 3 odst. 2 obč. zák., který každému (fyzické i právnické osoby) stanovoval povinnost předcházet ohrožování a porušování práv. Prevenční povinnost byla zakotvena i pro státní orgány a orgány místní samosprávy, které měly dbát o to, aby nedocházelo k porušování subjektivních práv plynoucích z občanskoprávních vztahů. V situacích, kdy již k porušení došlo, stanovovalo ustanovení povinnost orgánům usilovat o smírné vyřešení věci. To můžeme označit za procesní prevenci, která je blíže upravena v procesněprávních předpisech. 81 4.2 § 415 obč. zák. ,,Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.“ Ustanovení § 415 obč. zák. bylo označováno jako generální klauzule prevenční povinnosti a vycházelo ze zásady neminem laedere a ochrany dobrých mravů. Prevenční povinnost měly fyzické i právnické osoby, a to při aktivním i 81

ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník ; Svazek I. § 1 - 459 Komentář.1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2008. s. 63.

60

pasivním jednání. Na rozdíl na od ustanovení § 2900 o. z. se prevenční povinnost vztahovala i na osobu ohroženou škodou. Nedodržení prevenční povinnosti poškozeného znamenalo jeho spoluzavinění, což vedlo k aplikaci ustanovení § 441 obč. zák. a poškozený pak nesl náhradu škody poměrně. Ustanovení § 415 obč. zák. mělo hlavně výchovnou povahu. Stanovovalo svým subjektům správný a právem požadovaný způsob chování a jeho nedodržení znamenalo protiprávní jednání postižitelné sankcí. Význam ustanovení spočíval ve stanovení pravidel pro chování, které není upraveno žádným právním předpisem, a přesto je na jeho dodržování společenský zájem. Každý se proto měl chovat tak, aby svým jednáním nezavdal příčinu ke vzniku škody na zákonem vyjmenovaných statcích. Chráněné statky se mírně lišily od současných vyjádřených v § 2900 o. z. Jednalo se o zdraví, majetek, přírodu a životní prostředí. Prevence vzniku škod na přírodě a životním prostředí z nové úpravy občanského zákoníku vypadla. Důvodem by mohl být fakt, že životní prostředí i příroda je chráněna v jiných právních předpisech (zákony veřejného práva) a proto by její občanskoprávní úprava byla již zbytečná a nesystémová. Stejně jako v dnešním občanském zákoníku, přicházela v úvahu aplikace § 415 obč. zák. pouze tehdy, pokud posuzované jednání nemělo svou konkrétní zákonnou úpravu. Porušení prevenční povinnosti vyvolávalo účinky stanovené v ustanovení § 420 obč. zák., to znamená, že škůdce odpovídal za způsobenou škodu a jeho zavinění bylo presumováno. 82 Rozdíl mezi úpravou prevence v účinném občanském zákoníku a starém občanském zákoníku je také v okolnostech, kdy je prevenční povinnost dána. V ustanovení § 415 obč. zák. nebylo žádné vymezení okolností, což znamenalo, že subjekt měl prevenční povinnost neustále a za jakékoliv situace. To pro subjekty znamenalo počínat si v občanskoprávních vztazích natolik opatrně, pozorně a ohleduplně, aby někomu jinému nezpůsobily škodu na chráněných 82

Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vyd., 2014. s. 1187 - 1190. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 3. 2015].

61

statcích. Judikaturou pak bylo dovozeno, že nelze po osobách požadovat, aby předvídaly a předcházely veškerým možným škodám, ale jednaly alespoň s běžnou mírou opatrnosti.83 Důležitou roli v posouzení, zda došlo k porušení prevenční povinnosti, a tudíž k odpovědnosti za škodu, měly soudy. Právě soudy svou judikaturou určily okruh skutků, na něž se vztahovala obecná prevenční povinnost a náhrada škody. Porušení

prevenční

povinnosti tak

např.

spočívalo

ve

srážce

lyžařů,

nedostatečném dozoru nad domácím zvířetem nebo v nedostatečné správě a údržbě majetku. Škůdci pak byli povinni k náhradě škody. 4.3 § 417 obč. zák. ,,(1) Komu škoda hrozí, je povinen k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení.“ ,,(2) Jde-li o vážné ohrožení, má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody.“ V prvém odstavci § 417 obč. zák. byla upravena tzv. speciální prevenční povinnost. Ta spočívala ve stanovení povinnosti subjektu, jemuž škoda hrozí, přiměřeným způsobem zakročit k jejímu odvrácení. V ustanovení je stanovena i povinnost zakročit již při vzniklé škodě a zmírnit její následky či rozsah. I ve starém občanském zákoníku mohl subjekt využít institutu svépomoci, jednání v krajní nouzi nebo v nutné obraně, samozřejmě v rámci zákonných omezení. Oproti současné úpravě byla v ustanovení § 417 odst. 1 obč. zák. subjektu stanovena přímo povinnost zakročit. V novodobé úpravě soukromého práva se od této myšlenky upustilo a vše je ponecháno na autonomii vůle poškozeného. Zakročovací povinnost měla stejně jako dnes nastaveny i své meze. Ohrožený mohl jednat pouze způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení. Zákrok musel být posouzen z hlediska druhu a intenzity ohrožení a subjektivních 83

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 23. 3. 2015].

62

možností ohroženého. V případě nezakročení ohroženého, mohl být postižen ustanovením § 441 obč. zák. a nést způsobenou škodu z části nebo i úplně sám. Žádné jiné sankce za porušení zakročovací povinnosti starý občanský zákoník nestanovoval. Ve druhém odstavci § 417 obč. zák. byla upravena soudní prevence. V případě vážného ohrožení 84 se mohl ohrožený soudně domáhat stanovení povinnosti ohrožovateli, které by vedlo k odvrácení hrozící škody. Ustanovení zaručovalo ohroženému právo na vhodné a přiměřené opatření vzhledem k okolnostem daného případu. Stejně jako v novém občanském zákoníku se mohl ohrožený domáhat svého práva cestou zdržovací žaloby nebo požadovat výkon určitého jednání, který by vedl k odstranění hrozby. Soudní prevence mohla spočívat i ve vydání předběžného opatření. Jakékoliv soudní opatření mohlo být vydáno pouze v případě hrozící škody, ale škoda nemusela hrozit bezprostředně. Povinnost mohla být uložena jen osobě, která dala ohrožení vzniknout. 85 Ustanovení § 417 obč. zák. odpovídá § 2903 o. z. Z výše uvedeného vyplývá, že nová úprava výkladově kopíruje § 417 obč. zák., ale již nestanovuje zakročovací povinnost a pouze konstatuje následky pasivity ohroženého. 4.4 § 377 obchodního zákoníku ,,(1) Strana, která porušuje svou povinnost nebo která s přihlédnutím ke všem okolnostem má vědět, že poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinna oznámit druhé straně povahu překážky, která jí brání nebo bude bránit v plnění povinnosti, a o jejích důsledcích. Zpráva musí být podána bez zbytečného odkladu poté, kdy se povinná strana o překážce dověděla nebo při náležité péči mohla dovědět.“

84

Zhodnocení Najvyššieho súdu v Bratislave ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 59/71. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 23. 3. 2015]. 85 Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vyd., 2014. s. 1191 - 1193. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 20. 3. 2015].

63

,,(2) Jestliže povinná strana tuto povinnost nesplní nebo oprávněné straně není zpráva včas doručena, má poškozená strana nárok na náhradu škody, která jí tím vznikla.“ Ustanovení § 377 obchodního zákoníku se stalo předlohou pro preventivní ustanovení § 2902 o. z. Ustanovení § 377 obchodního zákoníku se samozřejmě používalo jen v obchodněprávních vztazích mezi podnikateli. Současná úprava tohoto preventivního ustanovení přebrala jeho základní myšlenku - oznámení porušení povinnosti nebo možného porušení poškozenému a vyvodila z ní větší důsledky pro obě strany. Můžeme tedy říci, že ustanovení § 2902 o. z. má mnohem větší dosah. První velkou odlišností je širší vymezení povinných. V obchodním zákoníku se oznamovací povinnost vztahovala pouze na porušitele povinnosti ze závazkového vztahu. Současné znění stanovuje povinnost oznámení pro porušitele všech právních povinností (zákonných i smluvních). Nově ustanovení působí preventivně i pro poškozené, protože včasným a řádným oznámením se zbavují povinnosti na náhradu újmy, které mohl poškozený po oznámení zabránit. Odstavec druhý § 377 obchodního zákoníku byl vypuštěn.

64

5. VÝBĚR JUDIKATURY Následující kapitola poskytne základní přehled judikatury v oblasti prevence. Jedná se o výběr rozhodnutí, která formovala výklad prevenčních ustanovení a stanovila rozsah prevenční povinnosti. Vzhledem k tomu, že je občanský zákoník v účinnosti teprve něco málo přes rok a doposud ještě nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí týkající se prevence, veškeré zde uvedené judikáty se týkají preventivních ustanovení starého občanského zákoníku. U všech rozhodnutí lze předpokládat, že budou v souladu s novými ustanoveními prevence a budou soudy i nadále aplikovány. R 16/1980 V rozhodnutí bylo stanoveno, že porušení prevenční povinnosti dle § 415 obč. zák. spočívá i v nedodržení pravidel sportovní hry, jestliže došlo k pravidly zakázanému způsobu hry. Takové porušení právní povinnosti zakládá pro porušitele odpovědnost za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. 86 25 Cdo 1960/2002 ,,Úder soupeře v rozporu s pravidly karate, při němž zasaženému vznikla škoda na zdraví, je postižitelný nejen v rámci pravidel zápasu karate, nýbrž představuje současně i porušení prevenční povinnosti; při splnění zbývajících předpokladů je dána obecná odpovědnost za škodu na principu presumovaného zavinění.“87 25 Cdo 1506/2004 V rozhodnutí Nejvyšší soud judikoval, že i když pravidla vydaná Mezinárodní lyžařskou federací FIS pro chování lyžařů nejsou obecně závazným

86

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 1978, sp. zn. 10 Co 190/76. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 24. 3. 2015]. 87 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1960/2002. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 24. 3. 2015].

65

právním předpisem, jejich porušení se rovná porušení prevenční povinnosti dle § 415 obč. zák.88 Všechna výše uvedená rozhodnutí se týkala sportovních aktivit, při nichž došlo k zranění v důsledku porušení pravidly stanovené povinnosti. Na základě nich můžeme shrnout, že i když se jedná o pravidla neupravená právním předpisem, jejich porušením dochází i k porušení prevenční povinnosti, což vyvolává důsledek odpovědnosti za škodu. Lze předpokládat, že stejný výklad bude přisuzován i § 2900 o. z., kdy pravidla hry bude možno přiřadit pod pojmy okolnosti případu a zvyklosti soukromého života. R 5/1981 V případě, že škodu způsobí domácí chované zvíře, vždy se musí posuzovat odpovědnost chovatele podle § 415 a § 420 odst. 1 obč. zák., a to z hlediska potřebného dozoru nad chovaným zvířetem. 89 25 Cdo 972/2003 ,, Jestliže právní předpis neurčuje podmínky pro zabezpečení zvířete proti úniku, odpovídá chovatel za škodu, kterou zvíře uniklé na veřejnou komunikaci způsobilo, a to bez ohledu na to, jakou formu prevenčního opatření směřujícího k náležitému dozoru nad svým zvířetem zvolil.“90 25 Cdo 3117/2006 V dané věci se jednalo o pokousání dítěte psem, který ležel vedle svého chovatele. Porušení prevenční povinnosti chovatele bylo dovozeno ze skutečnosti, že nezajistil svého psa dostatečným způsobem, vzhledem k místu, kde se s ním

88

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1506/2004. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 24. 3. 2015]. 89 Rozsudek Najvyššieho súdu v Bratislave ze dne 25. 5. 1979, sp. zn. 3 Cz 31/79. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 24. 3. 2015]. 90 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 972/2003. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 24. 3. 2015].

66

nacházel. Soud dále konstatoval, že je jeho povinností minimalizovat riziko kontaktu psa s jinou osobou, i když pes zaútočil v reakci na chování dítěte.91 Ze tří uvedených rozhodnutí lze vyvodit závěr, že chovatel zvířete je téměř vždy odpovědný za jím způsobenou škodu. První judikát sice poukazoval na nutnost zkoumat odpovědnost chovatele z hlediska jeho dozoru a péče nad zvířetem, ale další dva v podstatě tvrdí, že jakýkoliv dozor a péče nad zvířetem jsou nedostatečné. Rc 36/1988 I když je pozemek, který nemá charakter chodníku, fakticky k chůzi používán, nezakládá to jeho vlastníku či správci povinnost zajistit úpravu a přizpůsobení pozemku pro bezpečnou chůzi, a to ani z hlediska § 415 obč. zák. Jiná situace nastává, pokud se na pozemku nachází nebezpečné místo, např. nezakrytá jáma nebo zařízení, které není ani při zvýšené opatrnosti viditelné. V takovém případě je vlastník pozemku vzhledem ke své prevenční povinnosti nucen pozemek odpovídajícím způsobem zabezpečit jeho celým nebo částečným ohrazením. 92 25 Cdo 2471/2000 Prevenční povinnost stanovená tímto rozhodnutím, spočívá v povinnosti vlastníka pozemku provádět vhodná opatření, která zcela zamezí nebo alespoň sníží možnost vzniku škody pádem stromu na sousední pozemek. V případě, kdy poškozený přiměřeným způsobem nezakročí k odvrácení hrozící škody, jedná se z jeho strany o spoluzavinění. 93

91

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 6. 2008, sp. zn 25 Cdo 3117/2006. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 24. 3. 2015]. 92 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 1986, sp. zn. 1 Cz 25/86. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 24. 3. 2015]. 93 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 24. 3. 2015].

67

25 Cdo 163/2005 Pro aplikaci ustanovení § 417odst. 2 obč. zák. není podmínkou, aby vznik škody hrozil bezprostředně. Zcela postačí vážné ohrožení, v jehož důsledku škoda vznikne v budoucnu. Pro aplikaci ustanovení § 417 odst. 2 obč. zák. není podmínkou ani vyčíslení možné škody.94 Předešlá rozhodnutí se týkala prevence v oblasti vlastnictví. Vymezila situace, kdy je možné po vlastníku požadovat prevenční jednání a kdy naopak ne. 25 Cdo 2289/2002 ,,Jestliže otci dítěte vzniknou zbytečné náklady v důsledku toho, že matka, jíž bylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy, zmaří styk otce s dítětem, upravený soudním rozhodnutím nebo dohodou rodičů, jedná se o její obecnou odpovědnost za škodu, založenou na principu presumovaného zavinění. Jde o odpovědnost za přímé porušení právní povinnosti, jež pro matku dítěte vyplývá ze soudního rozhodnutí, popř. z dohody rodičů o styku s dítětem.“ Jestliže překážka styku nevznikla na vůli matky (typicky např. onemocnění dítěte), může být odpovědná za vznik škody dle § 420 obč. zák. jen pokud to otci včas neoznámila. Oznámení je projevem obecné prevenční povinnosti předcházet možným škodám. 95

94

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 163/2005. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 24. 3. 2015]. 95 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2289/2002. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 24. 3. 2015].

68

ZÁVĚR V úvodu jsem vytyčila jako hlavní cíl práce poskytnout jejímu čtenáři celkový pohled na prevenci, který vychází z kritického zhodnocení literatury, textu občanského zákoníku a historické a srovnávací analýzy. Ke směřovanému cíli měla pomoci i zvolená systematika od nejobecnějšího pojmu prevence až po konkrétní příklady preventivních ustanovení v občanském zákoníku. Doufám, že toto pojetí mělo ve výsledku smysl a dosáhlo požadovaného cíle. Už od počátku tvorby práce jsem se potýkala s nedostatkem odborné literatury věnované tématu občanskoprávní prevence. Knižní tituly, které na zmíněné téma vyšly, jsou nejméně 50 let staré a tak se z nich dalo vycházet pouze rámcově. Výjimku tvoří kniha Prevention in law od prof. Tichého, která mi poskytla základní východiska třídění druhů prevence. Pro další zpracování práce to bylo velmi zásadní, protože jsem zjistila, že se prevence může v právním řádu vyskytovat v několika podobách. Na základě toho jsem byla s jistotou schopna rozpoznat preventivní ustanovení v jakémkoliv zákonu, se kterým jsem v práci pracovala. Myslím si, že v rámci rozsahu diplomové práce se mi podařilo vytvořit komplexní pohled na institut prevence v současném občanském zákoníku. Posloužila k tomu nejen teoretická část, která vymezila samotný pojem prevence a její druhy, ale i exkurz do historie. Právě z historické analýzy jsem zjistila jak je tento institut starý a jak se s myšlením a potřebami společnosti měnil. Nejprve se idea prevence projevovala pouze v institutu vlastnictví a odpovědnosti za škodu. Už staří Římané měli k dispozici prétorskou ochranu před hrozícími škodami na jejich majetku - cautio damni infecti. S postupným vývojem společnosti se začala prevence rozšiřovat i na ochranu před hrozícími škodami na životě a zdraví osob. V polovině

20.

století

pak

došlo

k zařazení

institutu

prevence

do

soukromoprávního kodexu, konkrétně do ustanovení § 415 a násl. zákona č. 40/1964 Sb, občanský zákoník. Tato ustanovení u nás platila s menšími změnami až do přijetí nového občanského zákoníku a stanovovala každému prevenční

69

povinnost počínat si tak, aby nezpůsobil škodu. Protože se společnost od dob přijetí tohoto zákona značně změnila, muselo se to zákonitě promítnout i do nové úpravy prevence, obsažené v § 2900 o. z. Na tento rozdíl jsem se snažila poukázat jejich výkladem a vzájemnou komparací. Svému účelu doufám posloužil i závěrečný výběr judikatury, který ukázal, že prevence není mrtvým institutem občanského práva. Jak se judikatura bude vyvíjet do budoucna, už bohužel tato práce nezachytí, ale myslím si, že k velké aplikační změně prevenční povinnosti nedojde. Závěrem bych ještě ráda zmínila, že prevence je neoddělitelnou součástí našeho soukromého práva a tak by jí měla být věnována náležitá pozornost. Snad tato práce poskytla ucelený a srozumitelný výklad institutu prevence v občanském zákoníku a alespoň trošku vyplnila nedostatek pramenů věnujících se této tématice.

70

SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ Právní předpisy Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2. 3. 2015]. Evropská sociální charta. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2. 3. 2015]. Evropská úmluva o ochraně lidských práv ve znění protokolu č. 11 a 14. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2. 3. 2015]. Konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2. 3. 2015]. Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., Obecný občanský zákoník rakouský ve znění k 1. 1. 1904. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 28. 2. 2015]. Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 28. 2. 2015]. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 28. 2. 2015]. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění k 1. 4. 1964. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2. 3. 2015]. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2. 3. 2015].

71

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2. 3. 2015]. Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2. 3. 2015]. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 4. 2014]. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 2. 3. 2015]. Odborná literatura ELIÁŠ, K. a kol. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013. 316 s. ISBN 978-807478-013-4. ELIÁŠ, K., ZUKLÍNOVÁ, M. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. 1. vyd. Praha: Linde, 2001. 302 s. ISBN 8072013130. HURDÍK, J. Zásady soukromého práva. 1 .vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. 168 s. ISBN 8021020016. HURDÍK, J., LAVICKÝ, P. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 197 s. ISBN 9788021050631. KLÍMA, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. 1019 s. ISBN 808689844X. KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995. 247 s. ISBN 8071790281.

72

KNAPPOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné ; 1. díl. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2005. 523 s. ISBN 8073571285. KNAPPOVÁ, M. Povinnost a odpovědnost v občanskému právu.1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. 319 s. ISBN 8086432556. KNAPPOVÁ, M. Povinnost a odpovědnost v občanskému právu.1. vyd. Praha: Academia, 1968. 276 s. LUBY, Štefan. Prevencia a zodpovednost´v občianskom práve. II. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 1958. 507 s. Občanský zákoník. 3. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Orbis, 1956. 406 s. PAVLÍČEK, V. a kol. Ústava a ústavní řád České republiky: Komentář 2. díl: Práva a svobody. 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání. Praha : Linde, 2002. 1164 s. ISBN 8072013912. RANDA, Antonín. Držba dle rakouského práva v pořádku systematickém: Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. 7. nezměněné vyd. Praha: ASPI, 2008. 304 s. ISBN 9788073573898. SKŘEJPEK, M. Texty ke studiu římského práva. 1. vyd. Praha: Orac, 2001. 279 s. ISBN 8086199320. ŠVESTKA, Jiří. Československé občanské právo. 2. přeprac. vyd. Praha: Karlova univerzita, 1982. 240 s. ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník ; Svazek I. § 1 - 459 Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2008. s. 1221. ISBN 9788074000041. TICHÝ, Luboš a Jiří HRÁDEK. Prevention in law. Praha: Centrum právní komparatistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 2013. 161s. ISBN 9788087146903.

73

Odborné články ŽIDLICKÁ, Michaela. Hrozící škoda v římském právu. Časopis pro právní vědu a praxi. 2002, roč. X, č. I, s. 59-62. ISSN 1210-9126. ŠVESTKA, Jiří. Základy teorie prevence v československém socialistickém občanském právu. Acta Universitatis Carolinae. Iuridica. 1980, roč. 26, č. 1, s. 331. ISSN 0323-0619. Soudní rozhodnutí Nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09. NALUS [online].

Ústavní

soud,

©

2006

[cit.

2.

3.

2015].

Dostupné

z:

http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=63411&pos=1&cnt=1&typ=res ult Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 282/1997. NALUS [online]. Ústavní soud, © 2006 [cit. 2. 3. 2015]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=29406&pos=1&cnt=1&typ=res ult Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 1978, sp. zn. 10 Co 190/76. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 24. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1960/2002. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 24. 3. 2015]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1506/2004. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 24. 3. 2015]. Rozsudek Najvyššieho súdu v Bratislave ze dne 25. 5. 1979, sp. zn. 3 Cz 31/79. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 24. 3. 2015].

74

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 972/2003. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 24. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 6. 2008, sp. zn 25 Cdo 3117/2006. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 24. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 1986, sp. zn. 1 Cz 25/86. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 24. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 24. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 163/2005. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 24. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2289/2002. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 24. 3. 2015]. Elektronické prameny Constitution of World Health Organization [online]. WHO, © 2015 [cit. 2. 4. 2015]. Dostupné z: http://www.who.int/governance/eb/who_constitution_en.pdf Digestorum seu pandectarum [online]. [cit. 3. 4. 2015]. Dostupné z: http://droitromain.upmf-grenoble.fr/Corpus/d-01.htm Důvodová zpráva k zákonu č. 141/1950 Sb., občanský zákoník [online]. [cit. 15. 3. 2015]. Dostupné z: http://psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0509_14.htm#_d Důvodová zpráva k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník [online]. [cit. 16. 3. 2015]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1960ns/tisky/t0156_13.htm

75

Konsolidovaná důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online].

[cit.

21.

1.

2015].

Dostupné

z:

http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZkonsolidovana-verze.pdf Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vyd., 2014. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 20. 3. 2015]. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. 2014. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 22. 3. 2015]. Principy evropského deliktního práva [online]. European Group on Tort Law, © 2011 [cit. 3. 4. 2015]. Dostupné z: http://www.egtl.org/ Vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937 [online]. [cit. 21. 1. 2015]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/tisky/t0844_01.htm

76