Právní úprava spotřebitelských úvěrů a jejich využití v současné praxi

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Právní úprava spotřebitelských úvěrů a jejich využití v současné praxi Bakalářská práce

Autor

Michal Vykonal, DiS. Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce

JUDr. et PhDr. Ivo Svoboda, Ph.D.

Praha

duben, 2010 1

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Blansku dne 12. dubna 2010 ……………………………………… Michal Vykonal

2

Anotace Ve své bakalářské práci se zaměřím na současnou právní úpravu spotřebitelského úvěru a především na její připravovanou novelizaci transpozicí Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/EHS o smlouvách o spotřebitelském úvěru. V práci tak podrobně rozeberu jednotlivá ustanovení této směrnice a jejich případný dopad do současné praxe. Svoji bakalářskou práci bych však rád pojal i z praktického hlediska a skloubil tak stávající i připravovanou právní úpravu se současnou problematikou na trhu se spotřebitelskými úvěry. Blíže bych tak chtěl rozebrat proces schvalování spotřebitelského úvěru za pomoci bankovních a nebankovních registrů, hodnocení bonity klienta a především obecně srovnat bankovní a nebankovní subjekty poskytujících spotřebitelské úvěry. Celou práci poté zakončím zhodnocením současné situace a předpokládaným vývojem na trhu se spotřebitelskými úvěry z hlediska právního i ekonomického.

Annotation In my bachelor thesis I will focus on current legal form of consumer credits and in particular on its upcoming amendment by the transposition of the Directive 2008/48/EC of the European Parliament and of the Council on credit agreements for consumers. In my thesis I will closely look at the different regulations of this Directive and its potential incidence in current practice. Also I would like to conceive my thesis from the practical point of view and combines the existing and forthcoming legislation with the current issue of the consumer credit market. I would like to more closely analyse the approval process with the support of bank and non-bank registers, credit rating of the client and general compare banking and nonbanking entities providing consumer credit. Whole thesis I sum up with the evaluation of the current situation and expected developments of the consumer credit market in terms of law and economic.

3

Obsah: ÚVOD ................................................................................................................................... 6 1 POJEM ÚVĚR ................................................................................................................. 8 1.1 HISTORIE ÚVĚRŮ A PŮJČEK .......................................................................................... 9 1.2 DRUHY ÚVĚRŮ ........................................................................................................... 10 2 SPOTŘEBITELSKÝ ÚVĚR ........................................................................................ 12 2.1 POJEM SPOTŘEBITELSKÉHO ÚVĚRU ............................................................................ 12 2.2 PRÁVNÍ ÚPRAVA SPOTŘEBITELSKÉHO ÚVĚRU ............................................................. 14 2.3 SMLOUVA O ÚVĚRU DLE OBCHODNÍHO ZÁKONÍKU ..................................................... 15 2.4 SROVNÁNÍ SMLOUVY O ÚVĚRU SE SMLOUVOU O PŮJČCE ............................................ 16 3 ŽÁDOST O ÚVĚR ........................................................................................................ 18 3.1 PODKLADY POTŘEBNÉ K ZÍSKÁNÍ ÚVĚRU ................................................................... 18 3.2 HODNOCENÍ BONITY ŢADATELE O ÚVĚR..................................................................... 19 3.3 ÚVĚROVÉ REGISTRY................................................................................................... 20 3.3.1 Přínos úvěrových registrů ................................................................................. 20 3.3.2 Bankovní registr klientských informací (dále jen „BRKI“) .............................. 21 3.3.3 Nebankovní registr klientských informací (dále jen „NRKI“) .......................... 22 3.3.4 Registr SOLUS................................................................................................... 22 3.3.5 Centrální registr úvěrů ...................................................................................... 23 3.4 SMLOUVA O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU ..................................................................... 23 3.4.1 Nepřiměřená vedlejší ujednání .......................................................................... 25 4 NOVÁ SMĚRNICE Č. 2008/48/EHS ........................................................................... 27 4.1 TĚŢKÉ ZAČÁTKY NOVÉ SMĚRNICE .............................................................................. 28 4.2 PRINCIP PLNÉ HARMONIZACE ..................................................................................... 30 4.3 NEJDŮLEŢITĚJŠÍ ZMĚNY „NOVÉ SMĚRNICE― PRO ČR .................................................. 31 4.3.1 Předsmluvní informace ...................................................................................... 32 4.3.2 Právo na odstoupení od smlouvy o spotřebitelském úvěru................................ 33 4.3.3 Smlouvy o vázaném úvěru ................................................................................. 34 4.3.4 Předčasné splacení ............................................................................................ 36 4.3.5 Dohled nad věřiteli ............................................................................................ 37

4

4.3.6 Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů ....................................................... 38 5 ROČNÍ PROCENTNÍ SAZBA NÁKLADŮ (RPSN) ................................................. 42 5.1 VÝPOČET RPSN......................................................................................................... 43 5.2 RPSN JAKO NEDOSTATEČNÝ UKAZATEL .................................................................... 44 6.1 NEBANKOVNÍ SUBJEKTY POSKYTUJÍCÍ SPOTŘEBITELSKÝ ÚVĚR .................................. 45 6.2 BANKY POSKYTUJÍCÍ SPOTŘEBITELSKÉ ÚVĚRY (DÁLE JEN „BPSÚ―) .......................... 47 6.2.1 Předschválené úvěry .......................................................................................... 48 6.2.2 Statistika bankovního sektoru ............................................................................ 49 ZÁVĚR ............................................................................................................................... 51 SEZNAM LITERATURY ................................................................................................ 54 SEZNAM PŘÍLOH ........................................................................................................... 56

5

Úvod Ke své bakalářské práci jsem si vybral své vlastní téma o spotřebitelských úvěrech. Tento nástroj finančního trhu slouţí na jedné straně k přerozdělování finančních prostředků zejména osobám a domácnostem ke krytí jejich výdajů neúčelně či účelně cílené spotřeby. Na druhou stranu přispívá k celkovému zadluţování domácností, které se meziročně neustále zvyšuje. Za deset let (2000 – 2010) vzrostlo zadluţení domácností více jak desetinásobně.1 Spotřebitelské úvěry se staly neodmyslitelnou součástí ţivota občanů a chodů domácností a dá se říci, ţe ţití na dluh zlidovělo. S rostoucím zájmem po úvěrových produktech se však začíná mnoţit i počet subjektů, které takové produkty a moţnosti nabízejí. Kromě jiţ tradičních bankovních institucí se na trhu se spotřebitelskými úvěry pohybují ještě různé menší i větší splátkové společnosti, leasingové společnosti a další jednotliví obchodníci. Ti se snaţí nabídnout finanční prostředky buď za téměř lichvářský úrok nebo se jinak snaţí vyuţít klientovi finanční tísně ke svému vlastnímu obohacení. Příkladem mohou být různé formy úvěrů zajištěných nemovitostí, kdy věřitel počítá s tím, ţe dluţník půjčku nesplatí a nemovitost, jejíţ hodnota výrazně přesahuje velikost dluhu, připadne jemu. Velkým „pomocníkem― takových subjektů jsou v daných případech i jednotliví exekutoři. Pro ty jsou tyto subjekty velmi dobrými partnery, na jejichţ zakázkách spolu s nimi profitují a ruku na srdce, často se přiklání k hájení jejich zájmů před zájmy obyčejných spotřebitelů. Právě tuto výše nastíněnou problematiku bych chtěl ve své práci zmínit a po praktické stránce obecně porovnat poskytování spotřebitelských úvěrů bankovními a nebankovními subjekty. Kaţdý z těchto subjektů pouţívá k posouzení bonity klienta pro vybraný úvěr jiné nástroje. Větší nebankovní subjekty velmi často vyuţívají tzv. Nebankovní registr klientských informací, do něhoţ vkládají informace o klientech různé finanční nebankovní instituce – zejména leasingové společnosti nebo společnosti splátkového prodeje. Banky mohou nahlíţet do stejného registru, ale navíc mohou vyuţít i tzv. Bankovní registr klientských informací, který funguje jako společná databáze bankovních institucí, ve které jsou zahrnuty jak pozitivní, tak negativní informace o klientech za poslední 4 roky. Těmito tématy bych chtěl naplnit poslání své práce z praktického hlediska. 1

viz. Příloha č. 1

6

Spotřebitelský úvěr má jako jediný z úvěrů i svoji vlastní právní úpravu. Té bych chtěl věnovat značnou část své práce se zaměřením na současnou právní úpravu a zejména na připravovanou novelu ve vnitrostátní právní úpravě, ke které by mělo dojít nejpozději do 12.5.2010 transpozicí nové Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/EHS ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Cílem mé práce tedy bude především detailní rozbor jednotlivých nových ustanovení dané směrnice a jejich vliv na poskytování spotřebitelských úvěrů na území České republiky. Rád bych svoji práci koncipoval propojením zmíněné praktické problematiky se současnou a připravovanou právní úpravou. Bude zajímavé zjistit, zda transpozicí dané směrnice do českého právního řádu bude zajištěna výraznější ochrana spotřebitele a dosaţeno tak její poslání „plné harmonizace― pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů v EU a pro vytvoření skutečného vnitřního trhu.

7

1 Pojem úvěr Úvěr je pojmem jak právním, tak i pojmem ekonomickým. Smlouva o úvěru je po právní stránce řešena v zákoně č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník―) jako druh obchodního závazkového vztahu, avšak z hlediska praxe je úvěr neodmyslitelnou součástí ekonomiky. Jako pojem právní je smlouva o úvěru obsaţena v Obchodním zákoníku, Hlavě II., §§ 497-507. Podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, ţe na poţádání dluţníka poskytne v jeho prospěch peněţní prostředky do určité částky, a dluţník se zavazuje poskytnuté peněţní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva o úvěru je také podle ustanovení § 261, odst. 3, písmena c) obchodního zákoníku absolutním obchodním závazkovým vztahem, z čehoţ plyne, ţe se uvedenými §§ obchodního zákoníku řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkového vztahu. Takovými účastníky mohou být tedy podnikatelé, ale i osoby, které podnikateli nejsou. Z hlediska ekonomiky je úvěr důleţitý především v bankovnictví. Poskytování úvěrů je totiţ jednou ze základních činností bank a konečný úvěr je pak rozhodující součástí aktiv komerčních bank. Na jednu stranu jsou úvěry pro banky poměrně rizikové a méně likvidní, avšak na stranu druhou jsou úroky z poskytnutých úvěrů základním zdrojem příjmů komerčních bank. Niţší likvidita a rizikovost úvěru se však projevuje ve výši úrokových sazeb, za které banky úvěry poskytují. Skutečnost, ţe poskytování úvěrů s sebou nese jistá rizika, vyplývá přímo i z výkladu slova „úvěr―, které pochází z latinského „credere―, coţ v překladu znamená důvěřovat, věřit. Při úvěru jde tedy o poskytnutí peněz věřitelem ve prospěch dluţníka a to v důvěře, ţe dluţník tyto peněţní prostředky vrátí v dohodnuté době a samozřejmě se sjednanými úroky. Banky ale úvěry na základě

pouhé důvěry poskytují zcela

výjimečně, zejména vysoce bonitním klientům.V ostatních případech taková důvěra k poskytnutí úvěru nestačí a ke sníţeni rizika se takové úvěry dále zajišťují.

8

1.1 Historie úvěrů a půjček Neţ začaly vznikat první moderní bankovní domy počátkem devatenáctého století, půjčovali většinou peníze soukromí směnárníci a obchodníci. Většinou šlo o půjčky tak zatíţené úrokem, ţe bychom to mohli z dnešního pohledu povaţovat za jistou lichvu. Vycházeli ze svého odhadu rizikovosti kaţdého zájemce a individuálně posuzovali jeho úvěrovou bonitu. Důleţitou roli pro poskytování úvěrů a půjček sehrály však především první spořitelny a záloţny. První spořitelna se jmenovala Schraňovací pokladní kasa a byla zaloţena roku 1825. Krach akcií na vídeňské burze roku 1873 předznamenal pád mnoha velkých společností i bank. Došlo tak ke ztrátě důvěry v bankovní ústavy a odklonu zájmu k jistějším spořitelnám a především záloţnám. Ty bývají spojovány se jménem Františka Cyrila Kampelíka, který začal propagovat nápad sdruţit volné finanční prostředky a pomoci zakládat rolníkům na venkově vlastně taková svépomocná druţstva, která poté poskytovala finanční prostředky oproti ručení majetkem ţadatele. Tyto záloţny byly reakcí na to, ţe velké banky nebyly moc ochotny půjčovat peníze drobným ţivnostníkům nebo i obyčejným lidem. Vzhledem k tomu, ţe tyto záloţny neměly moc vysoké provozní náklady, poskytovaly úvěry v té době za velmi výhodných podmínek. Při vzniku republiky v roce 1918 bylo v tehdejším ČSR 301 obchodních akciových bank. Do konce dvacátých let dvacátého století však klesl tento počet na 114 bankovních domů, přičemţ přibliţně 80% akciového kapitálu a 89% procent vkladů obchodních bank se soustřeďovalo do sedmi největších bank. Po únoru 1948 byl celý peněţní systém podřízen centrálně řízené ekonomice a došlo ke sloučení dosavadního bankovního systému. Půjčky obyvatelstvu zajišťovala Státní spořitelna. Jednalo se především o zvýhodněné půjčky na bytovou výstavbu nebo půjčky se státním příspěvkem za kaţdé narozené dítě mladým manţelům. Významnou událostí v poskytování úvěrů byla v roce 1966 úvěrová reforma, kdy došlo k odčerpání podnikových prostředků a většina zásob podniků byla aţ do tzv. sametové revoluce kryta úvěrem. Od počátku 90. let se bankovní úvěry staly nejdůleţitějším a nejvíce vyuţívaným zdrojem financování. Úroky z těchto půjček byly stanovovány na základě poptávky a dosahovaly hodnot aţ 22,5% p.a. Později byly jiţ určovány Konsolidační bankou. 9

Nedostatečně vyvinuté systémy řízení úvěrového rizika, nedostatečné zajištění a nezkušenost pracovníků bank však měly za následek špatnou kvalitu úvěrů, coţ vedlo k jejich nesplácení a nuceným správám bank či odebrání bankovních licencí. Česká národní banka tak v roce 2004 výrazně omezila poskytování bankovních licencí. Od té doby byla situace úvěrového trhu v ČR relativně stabilizovaná a podíl financování „běţného ţivota― na úvěr nebo půjčku zaznamenával kaţdoroční rostoucí trend. Výrazný zlom nastal aţ v druhé polovině roku 2008, po americké hypoteční krizi a pádu mnoha významných bankovních domů ve Spojených státech a následně pak i po celém světě, coţ se u nás projevilo výrazným zpomalením tempa růstu objemu úvěrů.

1.2 Druhy úvěrů V praxi se můţeme setkat s celou řadou úvěrů, které se od sebe velmi výrazně odlišují. Třídění úvěrů podle jednotlivých kritérií bankám napomáhá při stanovení podmínek pro jejich poskytování, stanovení úrokových sazeb a určení potřebného zajištění. Úvěry se mohou členit podle mnoha hledisek. Zpravidla se však úvěry člení podle: doby splatnosti -krátkodobé -střednědobé -dlouhodobé zajištění úvěru -nekryté (bianco úvěr) -kryté právního postavení příjemce -soukromá fyzická osoba a domácnosti -podnikatelský subjekt, který je právnickou i fyzickou osobou -veřejné instituce

10

účelu -spotřební úvěr -provozní úvěr -investiční úvěr -překlenovací úvěr -hypoteční úvěr a další Jak jsem jiţ předeslal, v praxi existuje celá řada dělících kritérií, podle kterých můţeme jednotlivé druhy úvěrů rozlišovat. Většinu úvěrů však můţeme začlenit zároveň i podle více z těchto kritérií. V této práci se však budu věnovat pouze spotřebitelskému úvěru a jeho právní úpravě.

11

2 Spotřebitelský úvěr Spotřebitelské úvěry jsou v ČR nabízeny jak bankovními tak nebankovními institucemi na krytí nejrůznějších nepodnikatelských potřeb klientů. Můţeme mezi ně zahrnout veškeré úvěry poskytované soukromým osobám a domácnostem, které slouţí k financování nákupu spotřebních předmětů, pořízení nebo stavbě bytů, popřípadě ke krytí jiných spotřebních výdajů. Pro úplnost však musím doplnit, ţe spotřebitelský úvěr lze čerpat i jako neúčelový. Spotřebitelské úvěry lze čerpat hotovostně i převodem na účet, a to jak jednorázově, tak postupně. V případě revolvingových úvěrů dokonce opakovaně. Doba splatnosti je různá. Většinou se pohybuje v rozmezí 6 – 72 měsíců. Finanční instituce často nepoţadují do určité výše půjčky ručitele či zástavu (většinou do výše půjčky cca 400 – 600 tis. Kč.). Pokud je půjčka vyšší, je třeba ručit movitou nebo nemovitou věcí, či si zajistit ručitele. Výše úrokové sazby závisí na typu úvěrů, na době splatnosti úvěru, případně i na jiných okolnostech, které banka při stanovení výše úrokové sazby zohledňuje. V současné době se úroková sazba spotřebitelských úvěrů pohybuje obvykle v rozpětí od 8,5 % - 16 % ročně2.

2.1 Pojem spotřebitelského úvěru Právní úprava spotřebitelského úvěru se uplatní pouze ve vztazích mezi spotřebiteli a podnikateli, kdy podnikatel poskytuje úvěr. Podnikatelem je fyzická nebo právnická osoba, která poskytuje úvěr v rámci své podnikatelské činnosti, tedy činnosti, která je soustavná a prováděná za účelem zisku. Typicky půjde o banky, kampeličky, spořitelny a úvěrové společnosti. Dále půjde i podnikatele, kteří prodávají své zboţí splátkovým způsobem. Nebude se však jednat o spotřebitelský úvěr, pokud je sice poskytnut podnikatelem, ale bez vztahu k jeho podnikání

2

viz. Příloha č. 6

12

- tzn. ţe podnikatel se nezabývá poskytováním úvěrů ani prostřednictvím úvěru neprodává své zboţí. Spotřebitelem je osoba, která si sjednává úvěr nikoliv v rámci své podnikatelské činnosti. Jedná se tedy o fyzické osoby - nepodnikatele, neziskové organizace, nestátní příspěvkové organizace (školy zřízené krajem nebo obcí apod.). Můţe se jednat i o podnikatele, který si sjednal úvěr pro financování svojí nepodnikatelské aktivity. Úvěrem se ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru rozumí jakékoliv poskytnutí peněţních prostředků za úplatu nebo odloţená platba, tedy např. úvěr, půjčka, koupě najaté věci, nebo jiná obdobná finanční sluţba. Zákon se tedy vztahuje např. i na leasingové smlouvy. Dle ustanovení § 1 zákona č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. nejsou jako spotřebitelský úvěr klasifikovány následující finanční vztahy: a) jakékoli úvěry na koupi, výstavbu, opravu nebo údrţbu nemovitostí (hypotéky) b) nájemní smlouvy, vyjma nájemních smluv, které po uplynutí určité doby zaručují převod vlastnického práva (tedy smlouvy o koupi najaté věci, leasingové smlouvy atp.) c) půjčky poskytnuté bez úroku nebo jakékoli úplaty, d) úvěry na průběţné poskytování sluţeb, za které spotřebitel můţe platit v průběhu jejich poskytování formou splátek, Rovněţ se zákon o spotřebitelském úvěru nevztahuje na jakékoliv úvěry nebo podobné smlouvy, které jsou uzavřeny na částku niţší neţ 5 000 Kč nebo vyšší neţ 800 000 Kč. V případě, ţe si smluvní strany sjednaly více smluv, ve kterých se sjednává spotřebitelský úvěr ke stejnému účelu, povaţují se tyto smlouvy za jednu. Dále se zákon o spotřebitelském úvěru nevztahuje na jakékoliv úvěry, jejichţ splatnost nepřesahuje 3 měsíce nebo jsou splatné nejvýše ve 4 splátkách ve lhůtě nepřesahující 12 měsíců.

13

Spotřebitelské úvěry mají mnoho forem, přičemţ mezi nejvýznamnější patří: Revolvingové spotřebitelské úvěry Jsou to veškeré spotřebitelské úvěry, které jsou poskytovány formou úvěrového rámce na běţném účtu klienta. Klient můţe do tohoto rámce úvěr čerpat automaticky a úroky platí za skutečně čerpaný úvěr. Výše tohoto rámce je obvykle stanovena podle čistého přijmu klienta. Splátkové úvěry Jsou charakteristické pravidelným splácením úvěru včetně úroků. Řadíme je do střednědobých a dlouhodobých úvěrů. Splátkové úvěry mají obvykle účelový charakter a slouţí k financování nákupů zboţí dlouhodobé spotřeby. Účelové pouţití je předepsáno pouze v případě pořízení spotřebního zboţí, které má slouţit k zajištění úvěru. Nesplátkové úvěry Jsou typické tím, ţe nejsou spláceny v pravidelných splátkách, ale najednou v celé částce. Bývají vyuţívány ve formě překlenovacích úvěrů při jednorázové krátkodobé potřebě finančních prostředků. Jednoznačnou a největší výhodou spotřebitelského úvěru je okamţité uspokojení současných potřeb bez nutnosti dlouhodobě spořit.

2.2 Právní úprava spotřebitelského úvěru Hlavní právní úprava spotřebitelského úvěru je obsaţena v zákoně č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru―). Tímto zákonem byla do českého právního řádu implementována směrnice Rady 87/102/EHS. Z toho vyplývá, ţe v případě jakýchkoli pochybností nebo nejasností ohledně významu některých ustanovení tohoto zákona je nezbytné porovnat jeho znění s textem odpovídající části směrnice, která má poté aplikační přednost.

14

Spotřebitelský úvěr se také řídí obecnými ustanoveními občanského zákoníku3, zejména ustanoveními §§ 52 – 57, týkající se spotřebitelských smluv. Smlouva o úvěru je dále upravena v obchodním zákoníku v ustanoveních §§ 497 – 507, viz. další kapitola. Spotřebitelské právo jako stále více se rozvíjející část soukromého práva je výrazem nového trendu v oblasti závazkového práva, které sleduje cíl zabezpečit zvýšenou ochranu spotřebitele jako slabší strany závazkového právního vztahu.4

2.3 Smlouva o úvěru dle obchodního zákoníku Smlouva o úvěru je komplexně upravena v obchodním zákoníku v ustanoveních §§ 497 – 507. Na vztahy mezi spotřebiteli a podnikateli se však tato úprava obecně nevztahuje. Aplikace reţimu obchodního zákoníku připadá v úvahu v následujících případech: 1. Smluvními stranami jsou spotřebitel a podnikatel a písemně se dohodnou, ţe se smlouva podřizuje reţimu obchodního zákoníku. Zákon o spotřebitelském úvěru i další příslušné právní předpisy se na tuto smlouvu o úvěru uplatní taktéţ. Spotřebitelská úprava má v tomto případě před úpravou v obchodním zákoníku přednost. 2. Smluvními stranami jsou podnikatelé, případně na straně dluţníka vystupuje stát, samosprávná jednotka nebo státní organizace. Spotřebitelská úprava se poté neuplatňuje. Z ustanovení § 263 obchodního zákoníku vyplývá, ţe vyjma základního ustanovení § 497 obchodního zákoníku definujícího smlouvu o úvěru a ustanovení § 499 obchodního zákoníku5 má celá úprava smlouvy o úvěru v obchodním zákoníku dispozitivní charakter. Tzn. ţe smluvní úprava daných otázek má před zákonnou úpravou přednost. „Prvním 3

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Knappová, M. – Švestka, J. – Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 2. Praha : ASPI, 2005 ISBN 807357-131-5 5 „Za sjednání závazku věřitele poskytnout na poţádání peněţní prostředky lze sjednat úplatu, jestliţe poskytování úvěru je předmětem podnikání věřitele― 4

15

pojmovým znakem je určení subjektů smlouvy o úvěru, kterými jsou osoba dluţníka a osoba věřitele. Přestoţe jsou takto označovány zákonem, v odborné literatuře se poukazuje na skutečnost, ţe úvěrová smlouva je smlouvou synallagmatickou a obě strany jsou vlastně dluţníky i věřiteli navzájem.―6 Tato skutečnost je nejlépe viditelná na vztahu dluţníka a věřitele před poskytnutím předmětu smlouvy. Tehdy má totiţ věřitel povinnost dluţníkovi poskytnout úvěr a dluţník má právo poţádat o jeho poskytnutí. Dle výše uvedené právní úpravy se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, ţe na poţádání dluţníka poskytne v jeho prospěch peněţní prostředky do určité částky, a dluţník se zavazuje poskytnuté peněţní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dluţník je povinen vrátit poskytnuté peněţní prostředky ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem poţádán. Smlouva můţe být i vypovězena bez udání důvodu, a to dluţníkem s okamţitou účinností a věřitelem ke konci kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němţ byla výpověď doručena dluţníku. Dluţník tedy můţe předčasně doplatit úvěr, přičemţ úroky je povinen zaplatit jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněţních prostředků. To samé platí pro výpověď ze strany věřitele. Věřitel je oprávněn odstoupit od smlouvy, je-li dluţník v prodlení s vrácením více neţ dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší neţ tři měsíce. Věřitel má nárok, aby mu dluţník vrátil dluţnou částku s úroky.

2.4 Srovnání smlouvy o úvěru se smlouvou o půjčce Jelikoţ jsou si smlouva o půjčce a smlouva o úvěru velmi blízké a často dochází k jejich vzájemnému zaměňování nejen laickou veřejností, ale i v médiích, je třeba uvést hlavní odlišnosti mezi těmito „příbuznými― smlouvami. Smlouva o půjčce je upravena v ustanoveních § 657 a § 658 občanského zákoníku. Dle ustanovení § 657 občanského zákoníku smlouvou o půjčce přenechává věřitel dluţníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dluţník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

6

Štenglová, I. - Plíva, S. - Tomsa, M. Obchodní zákoník : komentář. 4. vydání. Praha: Beck, 1996 ISBN 3406416799

16

Smlouva o půjče se liší od smlouvy o úvěru ve třech znacích: První odlišností je otázka placení úroků. V ustanovení § 658 občanského zákoníku je řečeno, ţe při peněţité půjčce lze dohodnout úroky, z čehoţ plyne, ţe jde o dispozitivní ustanovení a půjčka můţe být i bezúročná. Oproti tomu jednou z podstatných náleţitostí smlouvy o úvěru je právě závazek dluţníka platit věřiteli úroky. Druhý rozdíl spočívá v tom, ţe smlouva o půjčce nemá konsensuální povahu, ale je reálným kontraktem. Reálná smlouva vzniká v okamţiku předání věci, v našem případě předáním věcí genericky určených. Vznik takové smlouvy tedy předpokládá skutečné předání předmětu smlouvy o půjčce. Naopak smlouva o úvěru je smlouvou konsensuální, která vzniká jiţ v okamţiku dohody smluvních stran a její vznik nepředpokládá odevzdání peněţních prostředků dluţníkovi. Poslední odlišností je fakt, ţe předmětem smlouvy o půjčce jsou věci určené podle druhu, takţe jakékoli věci genericky určené včetně peněţních prostředků. Smlouva o úvěru je však ve svém předmětu omezena pouze na peněţní prostředky. Spotřebitelské smlouvy, které jsou upraveny v občanském zákoníku, jsou takovými smlouvami, kde na jedné straně vystupuje spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Ochrana spotřebitele musí být přiměřená vzhledem k účelu, ke stanovenému cíli a musí být realizována demokratickými prostředky, resp. prostředky slučitelnými s principy demokracie.7

7

Selucká, M. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. Praha : C. H. Beck, 2008 ISBN 978-80-7400-037-9.

17

3 Žádost o úvěr Ze všeho nejdříve by měl ţadatel promyslet svoji představu o spotřebitelském úvěru, zejména výši poţadované částky úvěru, předpokládanou splatnost úvěru, jak rychle finanční prostředky potřebuje a v neposlední řadě také svoji schopnost splácet. Dále pak by měl ţadatel zváţit, co po něm bude instituce poskytující daný úvěr poţadovat pro kladné vyřízení jeho ţádosti a zda je toto schopen splnit nebo doloţit. Často je totiţ jiţ vyřízení ţádosti (ať jiţ kladné nebo záporné) zpoplatněno a bylo by tak zbytečné se poté připravit o ne vţdy zanedbatelnou sumu peněz. Při podání ţádosti o úvěr musí klient prokázat své příjmy a případně příjmy spoluţadatelů, spoludluţníků a ručitelů předloţením několika dokladů. Banky i ostatní finanční instituce poţadují mnohdy doklady rozdílné. Nejlepší je informovat se přímo u konkrétní instituce nebo banky. Většinou je také nutné předloţit dva průkazy totoţnosti. Bývá to obvykle občanský průkaz a tím dalším pak cestovní pas, řidičský průkaz nebo třeba také rodný list.

3.1 Podklady potřebné k získání úvěru Téměř vţdy je poţadováno potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu, pokud je ţadatelem zaměstnanec. V případě podnikatele bude poţadováno daňové přiznání za předchozí rok spolu s ţivnostenským listem nebo koncesní listinou. Pokud bude o spotřebitelský úvěr ţádat důchodce, bude poţadovaným dokumentem o příjmech jeho důchodový výměr. Po odevzdání vyplněné ţádosti spolu s poţadovanými dokumenty je třeba vyčkat na rozhodnutí, zda úvěr bude poskytnut nebo tato ţádost zamítnuta. Takové rozhodnutí je vydáno dnes jiţ za poměrně krátkou dobu a stanoví i konkrétní podmínky úvěru. Dnes jiţ není ničím neobvyklým dostat toto rozhodnutí na počkání. Posouzení však dnes většinou nevychází pouze z dodaných podkladů výše příjmu a dokladů totoţnosti, ale jsou pouţívány moderní nástroje k posouzení rizikovosti daného obchodu. Významně se na procesu rozhodování podílí i tzv. bonita ţadatele. Bonitou ţadatele se rozumí jeho schopnost přijímat a následně řádně splácet úvěry. To je odvozeno od jeho schopnosti dostát smluvních závazků a podle jeho platební morálky. 18

3.2 Hodnocení bonity žadatele o úvěr Při ţádosti o úvěr vychází finanční instituce poskytující spotřebitelský úvěr zejména z toho, zda je daný klient schopen dostát smluvních závazků, tj. řádně a včas splácet poskytnutý úvěr včetně úroků a veškerých příslušných poplatků. Osobní důvěryhodnost má velký význam u nekrytých úvěrů, kdy je na její zkoušku kladen značný důraz. „Realisticky je však nutno dodat, ţe všechny informace a zkušenosti jsou jen relativní, mohou být neúplné a zkreslené.―8 Je tak nejslabším článkem komplexní úvěrové způsobilosti, protoţe všechny kladné zkušenosti banky s klientem nemohou být dostatečnou zárukou, ţe tomu tak bude i nadále. Přes tyto nevýhody je v zahraniční bankovní praxi povaţována za významnou charakteristiku ţadatele, k níţ se přihlíţí při projednávání úvěru. Pro finanční instituce jsou vedle příjmů neméně důleţité i výdaje klienta. Bonitní je ţadatel tehdy, pokud mu od jeho čisté měsíční výše příjmů zůstane po odečtení měsíční částky ţivotního minima, dalších pravidelných výdajů a splátky poţadovaného úvěru ještě určitá finanční rezerva. Tu si stanoví kaţdá finanční instituce sama a je zpravidla určena příslušným procentem z výše měsíční částky nebo výše ţivotního minima. Životní minimum Odečet ţivotního minima však není tak jednoznačný ukazatel. Odvíjí se od počtu členů domácnosti a také jejich věku. Z toho vyplývá, ţe daleko větší šanci na získání úvěru bude mít samostatně ţijící jednotlivec neţ několikačlenná rodina. I to samo o sobě však nebývá pravidlem, jelikoţ získání úvěru záleţí i na dalších, výše zmíněných, poţadavcích. Pravidelné měsíční výdaje Jedná se kupříkladu o splátky pojištění, leasingu nebo i případně dalších úvěrů. Logicky zde platí, ţe čím méně takových výdajů klient má a čím niţší takové částky jsou, tím je klient pro banku přijatelnější k poskytnutí úvěru. Dříve se velmi často stávalo, ţe klient úmyslně nebo i neúmyslně takové informace za účelem získání úvěru zatajil a subjekty poskytující spotřebitelský úvěr tak byly často vystaveny následným problémům

8

Polidar, V. Management úvěrových obchodů bank. Praha : Economia, 1992 ISBN 8085378035

19

při splácení daného úvěru. Tomu se snaţí nyní zamezit pouţíváním tzv. úvěrových registrů, které mohou být jak bankovní, tak i nebankovní.

3.3 Úvěrové registry V ČR v dnešní době existují dva hlavní typy registrů – negativní a pozitivní. Jsou v nich obsaţeny údaje nejen o fyzických a právnických osobách se závazky po splatnosti, ale i těch, kteří své závazky splácí v termínu nebo dokonce i těch, kteří nikdy ţádný úvěr nezískali, byť o něj ţádali.

3.3.1 Přínos úvěrových registrů Přínos plynoucí z vyuţití úvěrových registrů pro věřitele (banky, leasingové společnosti, nebankovní úvěrové společnosti aj.) je zřejmý. Pro subjekty poskytující spotřebitelské úvěry (dále jen „SPSÚ―) tyto registry představují efektivní nástroj k řízení úvěrového rizika, tzn. rizika, ţe klient úvěr nebude splácet včas nebo jej nesplatí vůbec. Díky tomu, ţe si kaţdého úvěrového ţadatele můţe předem prověřit nahlédnutím do registru, můţe lépe odhadnout jeho budoucí platební morálku a dokáţe lépe ohodnotit jeho bonitu. Bonita klienta je těsně spjata s jeho příjmy. Jestliţe tedy věřitel v úvěrových registrech zjistí, ţe ţadatel o úvěr má existující závazky vůči jiným peněţním ústavům, bude po klientovi vyţadovat doloţení dostatečně vysokých příjmů, z nichţ bude úvěry splácet, viz. předchozí kapitola. Kromě aktuálního stavu závazků je pro SPSÚ důleţitá také úvěrová historie klienta. Pokud byl klient v minulosti v prodlení se splátkami nebo nesplácel vůbec, bude k němu SPSÚ přistupovat obezřetněji. Jedná se o tzv. negativní registry, které shromaţďují informace o nesplácení úvěry a jiných dalších závazků. Avšak naopak dobrá platební morálka klienta v minulosti můţe být pro klienta přínosem. Takový klient je pro SPSÚ důvěryhodnější a má větší šanci, ţe mu SPSÚ v ţádosti o úvěr vyhoví. V takovém případě se jedná o tzv. pozitivní registry. Dalo by se říci, ţe klient s úvěrovou historií bez negativních záznamů má před SPSÚ výhodu oproti klientovi, který si nikdy úvěr nevzal. 20

Jisté výhody úvěrových registrů lze spatřovat i na straně ţadatelů o úvěr. Ne kaţdý totiţ pozná optimální úroveň své zadluţenosti a předluţení můţe vést k problémům se splácením, následně aţ k finančnímu bankrotu. S vyuţitím úvěrových registrů lze takovému předluţení zabránit. Jestliţe SPSÚ shledá příjem úvěrového ţadatele jako nedostatečný na krytí splátek úvěrů, můţe jeho ţádost zamítnout. Poskytnutím úvěru takovému klientovi by samy sebe vystavily vysokému riziku nesplacení úvěrové pohledávky a dluţníka vyšší pravděpodobnosti bankrotu.

3.3.2 Bankovní registr klientských informací (dále jen „BRKI“) Tento registr byl spuštěn v červnu roku 2002 a funguje jako společná databáze bankovních institucí, ve které jsou zahrnuty jak pozitivní, tak negativní informace o klientech za poslední 4 roky. Provozovatelem registru je společnost CBCB – Czech Banking Credit Bureu, a.s.9 (dále jen „CBCB―), která je vlastněná pěti bankami, jenţ registr spoluzakládaly. Jsou jimi Česká spořitelna, a.s., Československá obchodní banka, a.s., GE Money Bank, a.s., Komerční banka, a.s. a UniCredit Bank Czech Republic, a.s. Síť uţivatelů BRKI je poměrně rozsáhlá a čítá jednotlivé banky, které mají s CBCB uzavřenou smlouvu o zpracování údajů v BRKI. Tito uţivatelé do BRKI údaje vkládají a zároveň mají moţnost do registru nahlíţet a získávat z něj potřebné informace. Účastníky Bankovního registru mohou být všechny banky, které aktivně působí na českém trhu a nejsou v nucené správě či likvidaci. Základní účel BRKI je stanovený zákonem, konkrétně ustanovením § 38a odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb. o bankách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o bankách―), podle kterého se mohou banky a pobočky zahraničních bank působících v České republice vzájemně informovat o záleţitostech, které vypovídají o bonitě a důvěryhodnosti jejich klientů, a to i prostřednictvím právnické osoby, která není bankou, ale na níţ mají majetkový podíl pouze banky. Ty jsou pak povinny zajistit, ţe tato právnická osoba bude zachovávat získané údaje v tajnosti a chránit je před zneuţitím. Veškeré získané údaje jsou zpracovány v italské Boloni společností CRIF10, která provozuje obdobný systém více neţ 10 let pro účely úvěrového registru v Itálii a dodrţuje 9

IČ: 26199696, se sídlem Praha 4, Na Vítězné pláni 1719/4, PSČ 140 00 CRIF S.p.A. je italská společnost (dále jen „CRIF―), která zajišťuje v případě NRKI pro LLCB a v případě BRKI pro CBCB technické zpracování informací o klientech, které jsou poskytovány jednotlivými věřiteli. 10

21

bezpečnostní kritéria stanovená ve spolupráci s Českými bankami. To, ţe jsou údaje zpracovávány v zahraničí, není protizákonné, platí-li v onom státě stejná nebo přísnější pravidla pro nakládání s osobními údaji jako u nás, coţ Itálie splňuje. Celý projekt byl ve svém průběhu několikrát konzultován s Úřadem pro ochranu osobních údajů a Českou národní bankou, tak aby vyhovoval všem příslušným právním normám v České republice.

3.3.3 Nebankovní registr klientských informací (dále jen „NRKI“) Tento registr je obdobou BRKI s tím rozdílem, ţe dané informace do něj vkládají různé finanční nebankovní instituce – zejména leasingové společnosti nebo společnosti splátkového prodeje. Banky sice do tohoto druhu registru nepřispívají, mají však moţnost do něj nahlíţet. NRKI provozuje od 8. 10. 2004 zájmové sdruţení právnických osob Leasing & Loan Credit Burelu, z.s.p.o. (dále jen „LLCB―), jehoţ zakladateli je osm společností působících na území ČR v oblasti leasingu a splátkového prodeje.11 Účelem NRKI je zajištění a zprostředkování vzájemného informování věřitelských subjektů o údajích vypovídajících o bonitě, důvěryhodnosti a platební morálce jejich klientů, kterými jsou jak fyzické osoby, tak i právnické osoby.

3.3.4 Registr SOLUS Jedná se o tzv. „negativní registr―, a to z toho důvodu, ţe jsou zde zaznamenávány údaje o dluţnících, kteří své závazky neplní řádně a včas. Do tohoto registru přispívají předně bankovní a leasingové společnosti, ale v posledních letech přibývají i společnosti mimo finanční sféru, např. mobilní operátoři. Záznamy o klientovi se v registru objeví aţ v případě, ţe dojde z jeho strany k závaţnému porušení smluvních podmínek.

11

ČSOB Leasing, a.s., GE Money Auto, a.s., GE Money Multiservis, a.s., CAC Leasing, a.s., Santander Consumer Finance, a.s., ŠKOFIN, a.s., Leasing České spořitelny, a.s., s Autoleasing, a.s.

22

3.3.5 Centrální registr úvěrů Garantem tohoto registru je Česká národní banka. Tento registr je zaměřen pouze na podnikatelskou sféru – zahrnuje informace o úvěrových závazcích fyzických osob podnikatelů a právnických osob, a to konkrétně o čerpaných úvěrech, kontokorentních účtech, úvěrových příslibech nebo vydaných zárukách aj. Jedná se opět o vzájemnou výměnu informací mezi účastníky registru, jimiţ mohou být pouze banky.

3.4 Smlouva o spotřebitelském úvěru Před podpisem smlouvy o úvěru by se měl člověk důsledně zamyslet nad tím, na co všechno si chce půjčit a kolik peněz bude potřebovat. Často můţe být výhodnější a nakonec i jednodušší vzít si jeden větší úvěr v bance neţ např. několik malých úvěrů přímo u prodejců daného zboţí. Při ţádosti o úvěr je velmi důleţité si danou ţádost o úvěr důkladně přečíst. Ta je totiţ často koncipována jako návrh smlouvy, který je pro ţadatele závazný. Financující instituce by pak uţ jen potvrdila poskytnutí úvěru a tím by byla uzavřena smlouva. K podpisu takového ţádosti je pak nutné přistupovat, jako by člověk uţ podepisoval smlouvu. Před podpisem smlouvy o úvěru je potřeba dát si pozor zejména na ustanovení, které obsahuje smlouva o úvěru a související dokumenty, jeţ jsou její součástí nebo přílohou a na něţ tato smlouva odkazuje. Součástí smlouvy o úvěru, pokud je uzavírána s finanční institucí, bývají totiţ často všeobecné obchodní či úvěrové podmínky a sazebník poplatků. „Smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí být uzavřena písemně. Jedno vyhotovení smlouvy musí obdrţet spotřebitel―12 Zákon o spotřebitelském úvěru v ustanovení § 4 specifikuje povinné náleţitosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Pokud některá z těchto náleţitostí chybí nebo je ve smlouvě provedena v rozporu s poţadavky ustanovení § 4 zákona o spotřebitelském úvěru, má spotřebitel právo postupovat podle ustanovení § 6 téhoţ zákona. Dle ustanovení § 6 zákona o spotřebitelském úvěru se v takovém případě spotřebitelský úvěr pokládá za úvěr úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uveřejněné pro příslušné období Českou národní bankou. 12

ustanovení § 4, odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru

23

Ujednání o jiných platbách

na spotřebitelský úvěr se stávají neplatnými - a to vše

s účinností ode dne, kdy spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele. „Smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí obsahovat také: a) stanovení roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr způsobem uvedeným v příloze tohoto zákona, b) stanovení podmínek, za kterých můţe být roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr upravena a které nesmí být závislé pouze na vůli věřitele, c) stanovení maximální výše spotřebitelského úvěru, stanovení výše jednotlivých splátek, jejich počtu a přesného časového rozvrţení, d) stanovení jednotlivých plateb, včetně těch, které jsou uvedeny v § 2 písm. a) bodech 1 aţ 5, budou-li placeny spolu se spotřebitelským úvěrem; pokud jednotlivé platby nelze přesně stanovit, musí být uveden způsob jejich výpočtu, e) závazek věřitele informovat spotřebitele v průběhu plnění smlouvy o všech změnách roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr, f) u smluv, ve kterých se sjednává koupě najaté věci, výši spotřebitelského úvěru, g) ustanovení o právu na splacení spotřebitelského úvěru před stanovenou lhůtou,13 h) podmínky, za kterých lze předčasně ukončit smluvní vztah, i) způsob placení.―14 Tyto povinné náleţitosti nemusí být uvedeny přímo ve smlouvě, postačí kdyţ jsou uvedeny v připojených obchodních podmínkách. V případě, ţe některá z výše uvedených náleţitostí není uvedena nebo je uvedena špatně, je na místě volit postup dle ustanovení § 6 zákona o spotřebitelském úvěru aţ tehdy, kdy se nepříznivé důsledky vůči spotřebiteli projeví. Smlouva o spotřebitelském úvěru by mĕla obsahovat také další náležitosti, např.: popis zboţí a sluţeb, na jejichţ pořízení je úvĕr poskytován (je-li účelový), část ceny splatnou v okamţiku nákupu (akontace), upozornĕní, zda bude mít spotřebitel nárok na slevu při předčasném splacení, úvĕrový limit, je-li stanoven, lhůtu na rozmyšlenou, je-li stanovena. 13 14

ustanovení § 11 zákona o spotřebitelském úvěru ustanovení § 4, odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru

24

3.4.1 Nepřiměřená vedlejší ujednání Pokud smlouva o spotřebitelském úvěru obsahuje ujednání, která výrazně a neodůvodněně znevýhodňují spotřebitele nebo opravňují poskytovatele úvěru, jsou tato ujednání na základě ustanovení § 56 občanského zákoníku neplatná. Demonstrativní výčet těchto ujednání obsahuje ustanovení § 56, odst. 3 obchodního zákoníku. Jsou jimi např. ujednání, která: a) omezují odpovědnost poskytovatele úvěru za způsobenou škodu, b) dovolují dodavateli, aby spotřebiteli nevydal splacený úvěr i v případě, ţe spotřebitel odstoupí od smlouvy, c) opravňují poskytovatele úvěru odstoupit od smlouvy nebo měnit smluvní podmínky bez smluvního či zákonného důvodu a spotřebitele nikoli, d) opravňují poskytovatele úvěru, aby bez důvodů hodných zvláštního zřetele vypověděl smlouvu na dobu neurčitou (smlouvy o běţných účtech s kontokorenty, smlouvy o kreditních kartách) bez přiměřené výpovědní doby, e) zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiţ se neměl moţnost seznámit před uzavřením smlouvy, f) přikazují spotřebiteli, aby splnil všechny závazky i v případě, ţe dodavatel nesplnil závazky, které mu vznikly, Úvěrová smlouva musí obsahovat přesné a nezaměnitelné údaje o jednotlivých stranách sjednávajících úvěr i charakteru úvěru a o podmínkách jeho splácení. V úvěrové smlouvě tedy musí být definován jak věřitel (splátková společnost, banka, případně jiný subjekt), tak i dluţník (spotřebitel), coţ jsou náleţitosti podle občanského zákoníku. Smlouva o spotřebitelském úvěru musí samozřejmě obsahovat i obecné náleţitosti podle obchodního zákoníku, zjm. vycházet z toho, ţe „smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, ţe na poţádání dluţníka poskytne v jeho prospěch peněţní prostředky do určité částky, a dluţník se zavazuje poskytnuté peněţní prostředky vrátit a zaplatit úroky.―15 V nĕkterých zemích má spotřebitel ze zákona lhůtu na rozmyšlenou, bĕhem níţ můţe odstoupit od jiţ podepsané smlouvy. Bĕhem této doby můţe vzít zpĕt své rozhodnutí, aniţ by musel úvěrové společnosti podávat nĕjaké zdůvodnĕní. V ČR tomu tak 15

ustanovení § 497 obchodního zákoníku

25

zatím u většiny společností není, ale v nově připravované směrnici jiţ takové ustanovení figuruje - pro celou EU by měla platit lhůta14 dnů, viz. podkapitola „Právo na odstoupení od smlouvy o spotřebitelském úvěru― na str. 32.

26

4 Nová směrnice č. 2008/48/EHS Evropská komise si v oblasti spotřebitelského úvěru stanovila tři hlavní cíle: - zavedení podmínek pro opravdový vnitřní trh - zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele a - přepracování tří stávajících směrnic o spotřebitelském úvěru s cílem vylepšit jejich srozumitelnost a moţnosti vyuţití.16 Tyto cíle jsou v souladu s lisabonskou strategií, jelikoţ vývoj vnitřního úvěrového trhu zvýší konkurenceschopnost věřitelů z Evropské unie zintenzivněním hospodářské soutěţe a inovací produktů. Spotřebitelské úvěry u nás jsou sice upraveny několika právními předpisy, ale i přesto se běţně setkáváme s tím, ţe regulace je stále poměrně nedostatečná. Velké mnoţství podnikatelských subjektů se tohoto samozřejmě snaţí vyuţít a poskytování úvěrů za velmi nevýhodných podmínek se tak pro ně stalo dosti zajímavou oblastí pro generování vlastních zisků. Míra státní regulace nad nebankovními poskytovateli spotřebitelských úvěrů je velmi nízká. Stejně tak i ochrana spotřebitele v rámci smluvního vztahu s takovými subjekty není o moc lepší. Trh se spotřebitelskými úvěry se od svých počátků poměrně dosti změnil. Velkou zásluhu na tom měl zejména jiţ zmiňovaný zákon o spotřebitelském úvěru, který se svými ustanoveními opíral o Směrnici 87/102/EHS, jenţ obsahovala například takové věci, jako povinnost uvádět ukazatel RPSN apod. Tento zákon byl výrazným krokem vpřed v ochraně Českého spotřebitele při uzavírání úvěrových smluv. I tato regulace však není dokonalá a zdá se, ţe neexistuje dostatek politické vůle na domácí scéně, aby došlo k úpravě zmiňovaného Zákona. Díky iniciativě Evropské unie, kdy po dlouhých jednáních byla v dubnu 2008 přijata Evropským parlamentem a Radou nová směrnice č. 2008/48/EHS17 (dále jen „nová směrnice―), můţeme očekávat její implementaci do českého právního řádu právě novelizací zákona o spotřebitelském úvěru. Gesci nad převzetím nové směrnice má Ministerstvo půmyslu a obchodu, spolugesci pak 16

jsou to směrnice 87/102/ES, 90/88/ES a 98/8/ES Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/EHS ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS 17

27

Ministerstvo financí. Tato transpozice do českého právního řádu by měla proběhnout nejpozději do 12. května 2010. Tato směrnice v mnoha ohledech řeší ty nejpalčivější problémy, které trápí právní úpravu spotřebitelských úvěrů u nás. Zároveň přináší i nová spotřebitelská práva, o kterých si dnešní spotřebitel můţe nechat jen zdát. Mezi základní cíle nové směrnice patří vytvoření podmínek pro skutečný vnitřní trh se spotřebitelskými úvěry, zajištění vysokého stupně ochrany spotřebitele proti nekalým praktikám poskytovatelů a zjednodušení komunitární úpravy. Čeští spotřebitelé by tak mohli snáze dosáhnout na přeshraniční úvěry díky nově sjednoceným pravidlům pro poskytování spotřebitelských úvěrů.

4.1 Těžké začátky nové směrnice V roce 1995 předloţila Komise zprávu o uplatňování směrnice 87/102/EHS ze dne 22. prosince 1986 o sbliţování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru. Po rozsáhlých konzultacích se zúčastněnými subjekty byla v roce 1996 vypracována druhá zpráva o uplatňování této směrnice. Tyto zprávy a konzultace odhalily významné rozdíly mezi právními předpisy jednotlivých členských států v oblasti poskytování úvěrů pro fyzické osoby, zvláště pak u spotřebitelských úvěrů. Důsledkem těchto rozdílů bylo narušení hospodářské soutěţe mezi věřiteli v rámci Evropské unie a vytváření překáţek na vnitřním trhu tam, kde členské státy přijaly různá kogentní ustanovení přísněji neţ jim bylo uloţeno v ustanoveních směrnice. I to, mimo jiné, vedlo k omezení

schopnosti

spotřebitele

přímo

vyuţít

postupně

rostoucí

dostupnost

přeshraničních úvěrů. A tak byla v září 2002 zahájena cesta dlouhých jednání zaloţených na spolurozhodování orgánů Společenství. Projednávání nové směrnice v pracovní skupině Rady I3 Ochrana spotřebitele a informace bylo velmi sloţité. Bylo provázeno bouřlivými diskusemi jak členských států, tak všech dotčených subjektů i odborné veřejnosti. Diskuse se soustředily hlavně na problematické body jako regulace přečerpání účtů, předčasné splacení úvěru spotřebitelem a související právo na odškodnění poskytovatele úvěru a poskytování předsmluvních informací.

28

Dne 28. října 2004 Komise přijala na základě stanoviska odhlasovaného Evropským

parlamentem

dne

20.

dubna

2004

pozměněný

návrh

směrnice

o spotřebitelském úvěru. Po zveřejnění pozměněného návrhu Komise i nadále pokračovala v konzultacích se členskými státy a zúčastěnými stranami. Tyto konzultace mimo jiné prokázaly potřebu dalších podstatných změn, které by zamezily nepřiměřenému zatěţování podnikatelů v odvětví spotřebitelských úvěrů a zároveň zajistily vysokou úroveň ochrany spotřebitelů. Z oblasti působnosti tohoto návrhu tak byly vyjmuty např. veškeré hypoteční úvěry. Návrh podoby nové směrnice vyvolával rozpory z mnoha důvodů, přičemţ nejčastějším z nich byla obava některých členských států, ţe nová právní úprava s sebou přinese sníţení ochrany spotřebitele oproti její stávající podobě v těchto státech. Krom toho si i některé další státy nebyly jisté dostatečnou přidanou hodnotou návrhu ve vztahu ke společnému vnitřnímu trhu Evropské unie. Mezi členskými státy panovala velká skepse k aplikaci principu vzájemného uznávání. Měly obavy, ţe tento princip s sebou přinese více nevýhod neţ výhod a povede k právní nejistotě. Pochybnosti mnoha států byly umocněny i skutečností, ţe Evropská komise jako předkladatel návrhu směrnice nepřipojila studii dopadů nové právní normy, které by jejich obavy vyvrátily. Tuto studii k návrhu nechal nakonec v dubnu r. 2007 vypracovat Evropský parlament, ale výsledky dané studie na konečný schválený text větší dopad neměly. Sloţitá jednání během rakouského a finského předsednictví byla nakonec úspěšně zakončena aţ během německého předsednictví dosaţením politické shody dne 21. května 2007 v Radě pro konkurenceschopnost a schválením návrhu směrnice dne 20. září 2007. Úspěch německému předsednictví přineslo to, ţe se soustředilo na nejspornější body především z hlediska vnitřního trhu jako jsou regulace přečerpání účtů, předčasné splacení úvěru spotřebitelem a související právo na odškodnění poskytovatele úvěru a poskytování předsmluvních informací. Po projednání v pracovních orgánech Rady a Evropského parlamentu byl návrh směrnice schválen Evropským parlamentem ve druhém čtení dne 16. ledna 2008 a konečný návrh potvrzen Radou EU dne 7. dubna 2008. 22. května 2008 byla v Úředním věstníku Evropské unie publikována a dvacet dní na to vstoupila v platnost nová směrnice

29

Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS18.

4.2 Princip plné harmonizace Od principu minimální harmonizace v dřívějších směrnicích se nová směrnice vydává cestou harmonizace maximální. Princip maximální neboli úplné harmonizace vychází z předpokladu, ţe „úplná harmonizace je nezbytná pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů ve Společenství a pro vytvoření skutečného vnitřního trhu. Členským státům by proto nemělo být povoleno zachovávat ani zavádět jiná vnitrostátní ustanovení, neţ která jsou stanovena v této směrnici.―19 Současná odlišná právní úprava spotřebitelského práva v jednotlivých členských státech a tím daná různá úroveň spotřebitelské ochrany, je výraznou překáţkou v budování vnitřního trhu. Princip úplné harmonizace má tak v budoucnu dát spotřebiteli jistotu, ţe se mu dostane stejné ochrany ve všech členských státech EU, coţ mu umoţní více vyuţívat výhod vnitřního trhu a tím pádem i sluţeb zahraničních poskytovatelů úvěrů. Nová myšlenka úplné harmonizace je určitě logickým a potřebným krokem z hlediska evropského integračního procesu. Praktické uplatnění tohoto principu však není zase tak jednoduchou a jednoznačnou záleţitostí. Pokud má totiţ v celé Evropské unii platit jednotný standard ochrany spotřebitele v určité oblasti, tak musí existovat jistý consensus členských států na takovém standardu. Princip minimální harmonizace uplatňovaný v současnosti ponechával členským státům moţnost odchylně si upravit mimo jiné i úroveň ochrany spotřebitele. Pro některé státy to nyní můţe znamenat, ţe díky uplatnění systému úplné harmonizace by se tato úroveň ochrany spotřebitele mohla sníţit, coţ dané státy nesou velmi nelibě. Určitým kompromisem mezi podporou principu úplné harmonizace a snahou o zachování vysoké ochrany v národním právním řádu je tak zakotvení moţnosti členského státu přijmout odchylnou úpravu v rámci určitých mantinelů daných směrnicí. Je to zejména kvůli stávající různorodosti pokud jde o vnitrostátní trhy nebo o vnitrostátní právní předpisy. Současně však musí být zajištěno, aby stupeň flexibility poskytnutý pro vnitrostátní transpozici v mezích směrnice nepřispíval ke vzniku 18

jeţ je účinná od 21. června 2008 a termín pro její transpozici je stanoven na 12.5.2010, Úř. věst. L 133, 22.5.2008, s. 66—92 19 čl. 9 nové směrnice

30

dalších překáţek pro jednotný trh spotřebitelských úvěrů. Členské státy tak mohou například zachovávat nebo zavádět vnitrostátní předpisy o společné a nerozdílné odpovědnosti prodávajícího nebo poskytovatele sluţeb a věřitele. Jiným příkladem této moţnosti členských států by mohlo být zachování nebo zavedení vnitrostátních předpisů o zrušení kupní smlouvy nebo smlouvy o poskytnutí sluţby, jestliţe spotřebitel uplatní své právo odstoupit od úvěrové smlouvy.20 Taková moţnost úpravy vnitrostátním právním systémem je však dána pouze v určitých ustanoveních směrnice a princip plné harmonizace je tak dominantním transpozičním principem. Proto Komise doplnila svůj přístup k úplné harmonizaci o vzájemné uznání u omezeného počtu otázek. To je určitě polehčující okolností pro podnikatelské subjekty, které mají zájem nabízet spotřebitelské úvěry přes hranice. V praxi to znamená, ţe v důsledku navrţeného ustanovení o vzájemném uznávání musí věřitel, pokud chce vykonávat takovou činnost v jiném členském státě, neţ ve kterém má sídlo a podniká, splňovat právní poţadavky svého státu původu a nikoli poţadavky hostitelského členského státu. Co se týče českého práva ochrany spotřebitele, tak musím podotknout, ţe českému spotřebiteli můţe být vcelku jedno, jestli je v daných směrnicích uplatňován princip minimální či maximální harmonizace. Úroveň ochrany spotřebitele je u nás totiţ poměrně nízká, a proto se asi těţko můţe stát, ţe by díky principu plné harmonizace došlo ke zhoršení postavení českého spotřebitele. Obdobná a mnohdy i horší situace je ovšem v mnoha nově přistoupivších členských státech.

4.3 Nejdůležitější změny „nové směrnice“ pro ČR Pokud bude „nová směrnice― správně transponována do našeho právního řádu, bude řada ustanovení v ní obsaţených znamenat pro Českou republiku značný posun k lepšímu oproti stávající úpravě.

20

čl. 9 nové směrnice

31

4.3.1 Předsmluvní informace Při prostudování nové směrnice je takovou první důleţitou novinkou právo spotřebitele na poskytnutí předsmluvních informací poskytovatelem úvěru. „Tyto informace by měly být poskytovány jasným, výstiţným a zřetelným způsobem prostřednictvím reprezentativního příkladu.―21 Zpřesněno je poskytování smluvních informací, jakoţ i pravidelné informování o případných změnách v úrokové sazbě. „ I kdyţ mají být poskytnuty předsmluvní informace, můţe spotřebitel stále ještě potřebovat další pomoc při rozhodování o tom, která úvěrová smlouva z řady nabízených produktů nejlépe odpovídá jeho potřebám a finanční situaci. Proto by měly členské státy zajistit, aby věřitelé u úvěrových produktů, jeţ nabízejí spotřebiteli, takovou pomoc poskytovali. Příslušné předsmluvní informace a základní charakteristiky nabízených produktů by měly být případně spotřebiteli vysvětleny individuálně tak, aby mohl pochopit moţné dopady těchto produktů na svou ekonomickou situaci.―22 Kdy a v jakém rozsahu by měly být takové informace poskytnuty by mělo být poté jiţ v kompetenci jednotlivých členských států. Ty by pak měly brát v úvahu konkrétní okolnosti, za kterých je úvěr nabízen, potřebu pomoci spotřebiteli a povahu jednotlivých úvěrových produktů. „Pokud věřitel poskytl standardní evropské informace o spotřebitelském úvěru, má se za to, ţe splnil poţadavky na poskytnutí informací podle tohoto odstavce a podle čl. 3 odst. 1 a 2 směrnice 2002/65/ES.―23 „K zajištění plné průhlednosti by měly být spotřebiteli poskytnuty informace o výpůjční úrokové sazbě, a to jak v předsmluvní fázi, tak při uzavírání úvěrové smlouvy.―24 Tyto předsmluvní informace mají vést k moţnosti srovnání různých nabídek tak, aby mohl spotřebitel učinit informované rozhodnutí, zda úvěrovou smlouvu uzavře, či nikoliv. Náš právní řád stanovuje informační povinnosti pouze pro případ finančních sluţeb uzavíraných na dálku, tedy i úvěrových smluv uzavíraných na dálku. Tyto jsou stanoveny

21

čl. 18 nové směrnice

22

čl. 27 nové směrnice

23

čl. 5, odst. 1 nové směrnice čl. 32 nové směrnice

24

32

v občanském zákoníku, který v ustanovení § 54b upravuje právě poskytování informací, jeţ musí být spotřebiteli předány prostřednictvím některého z prostředků komunikace na dálku s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy. Vzhledem k tomu, ţe pro ostatní úvěrové smlouvy v současné době v České republice ţádné informační povinnosti stanoveny nejsou, bude tato povinnost pro poskytovatele úvěrů novou povinností, se kterou budou spojeny jisté náklady, např. na vytištění formulářů. Doufám, ţe z hlediska praktického uplatňování nebude plnění této povinnosti pouze formálního charakteru.

4.3.2 Právo na odstoupení od smlouvy o spotřebitelském úvěru Dle ustanovení § 48 občanského zákoníku lze odstoupit od smlouvy tehdy, je-li to dohodnuto ve smlouvě. Kromě toho určuje zákon některé další důvody k odstoupení od smlouvy. Jestliţe dojde k odstoupení od smlouvy, ruší se smlouva od počátku a obě strany jsou povinny vrátit si všechna dosud realizovaná plnění, jestliţe se strany nedohodly na něčem jiném. V souladu s ustanovením § 56 občanského zákoníku nemůţe od smlouvy odstoupit poskytovatel spotřebitelského úvěru bez smluvního či zákonného důvodu, pokud spotřebitel tuto moţnost nemá. Poskytovatel však můţe odstoupit od smlouvy, pokud spotřebitel poruší svou právní povinnost. V tomto případě je poskytovatel nejprve povinen dát spotřebitel dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění povinností (např. uhrazení nezaplacených splátek). Spotřebitel můţe v zákonem určených lhůtách odstoupit od smlouvy také podle ustanovení § 54a – 54d občanského zákoníku, byla-li smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru sjednána prostřednictvím některého z prostředků komunikace na dálku. „Od smlouvy o finančních sluţbách uzavírané na dálku má spotřebitel právo odstoupit bez uvedení důvodů a bez jakékoli smluvní sankce ve lhůtě 14 dnů ode dne uzavření této smlouvy nebo ve lhůtě 14 dnů ode dne, kdy mu byly předány informace

33

v souladu s ustanovením § 54b odst. 8 nebo 9 občanského zákoníku, nastal-li tento den po uzavření smlouvy.―25 Nová směrnice dokonce dává spotřebiteli právo na odstoupení od úvěrové smlouvy ve lhůtě čtrnácti kalendářních dnů bez uvedení důvodu. „Lhůta pro odstoupení od smlouvy začíná běţet: a) buď dnem uzavření úvěrové smlouvy, nebo b) dnem, kdy spotřebitel obdrţí smluvní podmínky a informace v souladu s článkem 10, pokud tento den nastane později neţ den uvedený v písmenu a) tohoto pododstavce.―26 Právo na odstoupení od smlouvy, které je zakotvené v čl. 14 nové směrnice, je z hlediska praktické aplikace velmi důleţité a potřebné. Spotřebitel tak bude mít lhůtu 14 kalendářních dnů na odstoupení od úvěrové smlouvy bez udání důvodu. Toto ustanovení můţe být v praxi velmi důleţité v oblasti posílení ochrany spotřebitelů. Zároveň můţe dle mého názoru pomoci českému úvěrovém trhu oprostit se od subjektů vyuţívajících více či méně nekalých praktik k tomu, aby přesvědčily spotřebitele k uzavření úvěrové smlouvy. V českém právu je právo na odstoupení od smlouvy do 14 dnů od jejího uzavření zakotveno pouze pro smlouvy o finančních sluţbách uzavíraných na dálku.27 Pro smlouvy plynoucích ze spotřebitelského úvěru bude muset být toto právo v českém právním řádu tedy nově upraveno.

4.3.3 Smlouvy o vázaném úvěru Spotřebitelé se také mnohdy dostávají do velkých problémů při uzavírání úvěrových smluv na různých předváděcích akcích, kdy poskytnutý spotřebitelský úvěr má slouţit k zakoupení prezentovaného zboţí. Často se totiţ stává, ţe kupující později takový nákup přehodnotí a odstoupí od kupní smlouvy. Pokud prodávající otálí nebo odmítá vrátit kupní cenu, dostává se tak kupující do prodlení z hlediska splácení spotřebitelského úvěru. Výklad poskytovatelů úvěrů je totiţ většinou takový, ţe obě smlouvy jsou na sobě nezávislé a ţe tedy i po odstoupení od kupní smlouvy na zboţí, jehoţ zakoupení bylo 25

ustanovení § 54c, odst. 1. občanského zákoníku čl. 10 nové směrniceS 27 viz. ustanovení § 54c občanského zákoníku 26

34

financováno spotřebitelským úvěrem, má spotřebitel povinnost dostát svým závazkům z úvěrové smlouvy. Dle ustanovení zakotveném v odst. 37 nové směrnice pak spotřebitel v takovém případě vţdy automaticky odstupuje také od smlouvy o úvěru, jehoţ prostřednictvím byla cena zboţí hrazena, vyplývá-li tento účel ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Je-li poskytovatel úvěru a dodavatel zboţí jeden subjekt, musí spotřebiteli vrátit zaplacenou část úvěru. Jestliţe však úvěr poskytl jiný subjekt, neţ je dodavatel úvěru, musí vrátit zaplacenou část úvěru jen tehdy, pokud dodavatel zboţí je výhradním obchodním zástupcem poskytovatele úvěru a smlouva o úvěru byla uzavřena prostřednictvím dodavatele zboţí. V tomto případě musí spotřebitel nejprve uplatnit nárok na vrácení nákladů na úvěr u dodavatele zboţí a pokud ten mu nevyhoví, můţe uplatnit svůj nárok u poskytovatele úvěru. „V případě, ţe spotřebitelský úvěr slouţí k pořízení zboţí a toto zboţí je vráceno věřiteli, popřípadě třetí osobě, musí dojít k přiměřenému vypořádání mezi spotřebitelem a věřitelem, popřípadě třetí osobou.―28 Je samozřejmě otázkou, co je přiměřeným vypořádáním. Ve většině případů není spotřebitel povinen platit další splátky, zároveň však poskytovatel úvěru nevrátí splátky jiţ uhrazené. Poskytovatel úvěru i spotřebitel pak mohou vymáhat své pohledávky (nezaplacené resp. nevrácené splátky úvěru) na dodavateli zboţí jako náhradu škody. Těmto praktikám by měla zamezit úprava o tzv. vázaném úvěru. Jedná se o úvěrovou smlouvu, kde: „i) dotyčný úvěr slouţí výhradně k financování smlouvy o dodání konkrétního zboţí nebo poskytnutí konkrétní sluţby a ii) tyto dvě smlouvy tvoří z objektivního hlediska obchodní celek; má se za to, ţe se jedná o obchodní celek, pokud úvěr pro spotřebitele financuje sám dodavatel zboţí nebo poskytovatel sluţby nebo, v případě úvěru financovaného třetí osobou, pokud věřitel vyuţije sluţeb dodavatele zboţí nebo poskytovatele sluţeb v souvislosti

28

ustanovení § 10 zákona o spotřebitelském úvěru

35

s uzavřením nebo přípravou úvěrové smlouvy nebo pokud je konkrétní zboţí nebo poskytnutí konkrétní sluţby výslovně uvedeno v úvěrové smlouvě―29 Není také bez zajímavosti, ţe stejné pravidlo a podobná definice vázaného úvěru s vyuţitím termínu „obchodní celek― je jiţ dlouho uplatňováno v Rakousku.

4.3.4 Předčasné splacení Dosavadní

vnitrostátní

úprava

obsaţená

v ustanovení

§

11

zákona

o spotřebitelském úvěru stanoví, ţe spotřebitel je oprávněn splatit spotřebitelský úvěr před dobou stanovenou ve smlouvě. V takovém případě má spotřebitel nárok na sníţení plateb se spotřebitelským úvěrem souvisejících o takovou částku, aby splacením spotřebitelského úvěru před dobou splatnosti nezískal ţádný z účastníků smlouvy o spotřebitelském úvěru nepřiměřený prospěch na úkor ostatních účastníků. Na základě tohoto ustanovení, zejména neurčité formulace o nepřiměřeném prospěchu, si nemohl spotřebitel dovodit, jakou částku v případě předčasného splacení úvěru věřiteli uhradí a toto ustanovení bylo věřiteli velmi často zneuţíváno v neprospěch spotřebitele, který nebyl motivován k předčasnému splacení úvěru. V praxi totiţ běţně dochází k tomu, ţe finanční instituce naúčtují ještě takzvaný ušlý zisk, coţ jsou ušlé úroky třeba aţ do původní splatnosti úvěru. Často jsou takové poplatky stanoveny jako procento z doplácené částky s určitou minimální hranicí. Tato formulace totiţ přináší v praxi nesmírné problémy, protoţe definici nepřiměřeného, respektive přiměřeného prospěchu, doposud ţádná judikatura nepřinesla. Splatit část úvěru před dohodnutou lhůtou se můţe u některých finančních institucí kdykoli, u jiných jen v určitý den, například k datu nejbliţší řádné splátky, někde stačí sloţit peníze na účet, jinde se musí dopředu poţádat. Pokud budeme chtít doplatit celý dluh najednou, musíme o to společnost většinou předem písemně poţádat. Ta pak vypočítá částku a někdy určí i termín splacení. Pokud se někomu zdá, ţe se věřitel nepřiměřeně obohatil a sníţil platby související s úvěrem příliš málo, můţe poţádat o posouzení soud. Posouzení těchto případů totiţ do kompetence České obchodní inspekce (dále jen „ČOI―) nespadá. Za současného právního 29

čl. 3, odst. n nové směrnice

36

stavu nemůţe Česká obchodní inspekce zastávat pozici arbitra, který rozhoduje o tom, co ještě je a co jiţ není přiměřené vypořádání mezi stranami sporu. ČOI je kompetentním subjektem v případech, ţe smlouva sjednávající spotřebitelský úvěr neumoţňuje ţádné sníţení plateb při předčasném splacení úvěru. Implementací Nové směrnice do českého právního řádu by měla být výrazně zlepšena pozice spotřebitele na českém trhu spotřebitelských úvěrů i v tomto ohledu. Tato směrnice stanoví, ţe „spotřebitel má právo kdykoli zcela nebo zčásti splnit své závazky plynoucí z úvěrové smlouvy. V těchto případech má nárok na sníţení celkových nákladů úvěru, jeţ sestávají z úroku a nákladů za zbývající dobu platnosti smlouvy.―30 „V případě předčasného splacení úvěru má věřitel nárok na spravedlivé a objektivně odůvodněné odškodnění za případné náklady přímo spojené s předčasným splacením úvěru, pokud předčasné splacení spadá do období, pro které je stanovena pevná výpůjční úroková sazba. Výše odškodnění nesmí přesáhnout 1 % předčasně splacené výše úvěru, přesahujeli doba mezi předčasným splacením a sjednaným koncem úvěrové smlouvy jeden rok. Není-li tato doba delší neţ jeden rok, nesmí výše odškodnění přesáhnout 0,5 % předčasně splacené výše úvěru.―31 Nová směrnice rovněţ ukládá, ţe „ţádné odškodnění nesmí přesáhnout částku úroku, kterou by spotřebitel zaplatil během doby od předčasného splacení do sjednaného konce úvěrové smlouvy.―32

4.3.5 Dohled nad věřiteli Na trhu se spotřebitelskými úvěry se kromě bankovních institucí pohybuje i celá řada nebankovních subjektů, kterým k provozování tohoto podnikání stačí ţivnostenské oprávnění k volné ţivnosti podle zákona č. 455/1991 Sb. ţivnostenského zákona, ve znění pozdějších předpisů.33 To otevírá příleţitost různým nebankovním a státem neregulovaným subjektům k poskytování v drtivé většině pro spotřebitele nevýhodných spotřebitelských 30

čl. 16, odst. 1. nové směrnice čl. 16, odst. 2. nové směrnice 32 čl. 16, odst. 5. nové směrnice 33 konkrétně v oboru 70 – sluţby v oblasti administrativní správy a sluţby organizačně hospodářské povahy 31

37

úvěrů a vyuţívajících více či méně nekalých praktik. Na rozdíl od bank či spořitelních a úvěrních druţstev tyto subjekty poskytují úvěry z vlastních zdrojů, a proto veřejnoprávní poţadavky směřující k jejich finanční stabilitě nejsou zapotřebí v takovém rozsahu. Poměrně častou praxí potom u takových smluv bývá i zakotvení rozhodčí doloţky s určením rozhodce „ad hoc― a spotřebitel je tak ponechán bez jakékoli ochrany a opatření státu. Nová směrnice má za úkol do budoucna upravit podnikání i takových subjektů a to zejména ustanovením, ţe „členské státy zajistí, aby věřitelé podléhali dohledu vykonávanému subjektem nebo orgánem nezávislým na finančních institucích, nebo aby byli regulováni.―34 Takováto regulace je nejen z výše uvedených důvodů více neţ potřebná. Dle mého názoru by u nás mohla být daná úprava splněná tím, ţe by i tyto nebankovní subjekty podléhali registraci a dohledu ČNB, která jiţ mnoho subjektů působících na našich finančních trzích takto dozoruje. Nad poskytováním spotřebitelského úvěru a nad samotnými poskytovateli momentálně dohlíţí Česká obchodní inspekce. Pokud spotřebiteli nebude zajištěna účinná ochrana před nepoctivými či jinak jej poškozujícími praktikami dodavatelů, dojde nejenom k poškození spotřebitele, narušení soutěţního prostředí, ale i k porušování některých hodnot demokratické společnosti.35

4.3.6 Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů36 je systém, který při řešení daných sporů nevyuţívá klasického soudního řízení, ale postupuje jinými alternativními způsoby. V tomto systému jsou potom řešeny spory, které vznikají z neplnění smluvních závazků, kde na jedné straně stojí podnikatel a na druhé straně spotřebitel. Projekt mimosoudního řešení spotřebitelských sporů, který začíná fungovat od 1. dubna 2008, připravilo Ministerstvo průmyslu a obchodu ve spolupráci s Hospodářskou komorou České republiky, spotřebitelskými sdruţeními, Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, Asociací mediátorů, Ministerstvem financí a Ministerstvem 34

čl. 20. nové směrnice

35

Zdraţil, M. O ochraně spotřebitele. Praha : Linde, 2000 ISBN 80-7201-240-1 anglická zkratka ADR — Alternative Dispute Resolution

36

38

spravedlnosti. Cílem celého projektu je nastavit účinný systém, který zrychlí a zjednoduší řešení spotřebitelských sporů. V současné chvíli se stále ještě jedná o pilotní fázi projektu, která poběţí po dobu dvou let. Následně budou získané poznatky vyhodnoceny a případně budou přijata opatření k dalšímu fungování. Článek 24 nové směrnice stanoví, ţe „Členské státy zajistí zavedení vhodných a účinných postupů pro mimosoudní řešení spotřebitelských sporů v souvislosti s úvěrovými smlouvami, případně s vyuţitím stávajících subjektů.― Podle zmiňovaného článku mají členské státy také povinnost podporovat spolupráci při řešení přeshraničních sporů. K tomuto poţadavku zaujala ČNB stanovisko, ţe hlavním principem mimosoudního řešení sporů by mělo být stejné zacházení a práva spotřebitelů u stejných finančních sluţeb, ať jsou poskytovány regulovanými nebo neregulovanými subjekty ze strany ČNB. To znamená, ţe vymezení působnosti takového mimosoudního řešení spotřebitelských sporů by mělo vycházet z charakteru finanční sluţby a nikoliv z charakteru poskytovatele finanční sluţby. 37 ČNB dále podotýká, ţe instituce pro řešení sporů na finančním trhu mimosoudní cestou by měla být samostatná a nezávislá. Její rozhodnutí je také potřebné stanovit jako závazná. V opačném případě by systém nenaplnil svůj účel, neboť v případě prohry by bylo jen na vůli poskytovatele finanční sluţby, zda jej bude respektovat a spotřebitel by byl pravděpodobně odkázán znovu na řešení soudní cestou. V České republice existuje několik moţností mimosoudního řešení sporů. Jednou z nich je vyuţití rozhodčího řízení.38 Rozhodčí řízení je alternativní řešení majetkového sporu nezávislým rozhodcem, jehoţ výsledkem je vydání závazného rozhodčího nálezu. Takto vydaný rozhodčí nález je pravomocný a moţnost soudního přezkumu je dána jen z procesních důvodů. Další moţností mimosoudního řešení sporů u nás je mediace, která však jiţ nemá svoji vlastní právní úpravu. Mediací se rozumí řešení sporu vzájemnou komunikací prostřednictvím kvalifikované osoby, kterou je mediátor. Cílem mediace je dospět k vzájemné dohodě zúčastněných stran. V případě rozhodčího řízení musí být 37

Stanovisko ČNB ke konzultačnímu materiálu Ministerstva finance “Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů na finančním trhu”, Česká národní banka [online]. 2010 [cit. 2010-03-10]. Dostupný z WWW: 38 upravené zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů

39

sepsána písemná rozhodčí smlouva a v případě mediace postačí jakýkoli neformální projev vůle obou stran s mimosoudním řešením. Dalším mechanismem mimosoudního řešení sporů, který je však specializován přímo na finanční trh, je finanční arbitr39. Finanční arbitr je členem sítě FIN-NET sdruţující instituce mimosoudního řešení spotřebitelských sporů z oblasti finančního trhu v Evropském hospodářském prostoru. V rámci této sítě je moţné řešit i přeshraniční spory. Současný zákon umoţňuje prostřednictvím finančního arbitra řešit pouze omezený rozsah sporů, avšak spory ze spotřebitelských úvěrů mezi ně nepatří. K tomu by bylo nutné tento zákon novelizovat a rozšířit tak působnost finančního arbitra. Výhody systému pro spotřebitele Snahou celého systému je najít levné, efektivní a rychlé řešení spotřebitelských sporů. Očekávaným výsledkem mimosoudního řešení je závazná dohoda (v případě mediace) nebo vykonatelný rozhodčí nález (v případě rozhodčího řízení). Výhody, které celý systém přináší, jsou především v tom, ţe mediace je zdarma a odměna za činnost mediátora je hrazena Ministerstvem průmyslu a obchodu. V případě rozhodčího řízení, strana podávající ţalobu zaplatí poplatek za rozhodčí řízení40. Odměnu za práci rozhodce pak hradí Ministerstvo průmyslu a obchodu. Další nespornou výhodou je i rychlost řízení. Výhody systému pro podnikatele Stejně tak jako pro spotřebitele, přináší mimosoudní řešení spotřebitelských sporů výhody i pro podnikatele. Základní výhodou je rychlost řízení. Dá se předpokládat, ţe celé mimosoudní řešení sporu proběhne v poměrně krátké lhůtě. Mediace je zdarma a odměna mediátora je hrazena Ministerstvem průmyslu a obchodu. V případě rozhodčího řízení, strana podávající ţalobu zaplatí poplatek za rozhodčí řízení41 Další výhodou pro podnikatele je, ţe dobrovolná účast v mimosoudním řešení spotřebitelských sporů můţe napomoci jeho zviditelnění na trhu a posílení jeho dobrého jména i posílení jeho pozice na trhu. Ministerstvo průmyslu a obchodu do budoucna předpokládá zveřejňování podnikatelů, kteří se zapojili do systému mimosoudního řešení spotřebitelských sporů.

39

upraven zákonem č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů poplatek za rozhodčí řízení činí 3 % z hodnoty předmětu sporu, nejméně však 800,- Kč 41 poplatek za rozhodčí řízení činí 3 % z hodnoty předmětu sporu, nejméně však 800,- Kč 40

40

Stížnost Jestliţe sporné strany nejsou spokojené s kvalitou mimosoudního řešení spotřebitelského sporu a domnívají se, ţe v průběhu řízení došlo k porušení Pravidel pro mimosoudní řešení spotřebitelských sporů, mohou podat stíţnost na adresu Ministerstva průmyslu a obchodu nebo na e-mailovou adresu [email protected]. Stíţnost je moţné podat do 30 dní ode dne, kdy se stěţovatel dozvěděl o důvodu procesní stíţnosti. Nejpozději můţe být procesní stíţnost podána 1 rok ode dne, kdy důvod procesní stíţnosti nastal. Stíţnost následně bude projednána Platformou pro mimosoudní řešení spotřebitelských sporů. Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů je třeba zajistit tak, aby spotřebitel nebyl zbaven ochrany, kterou mu právo poskytuje. Konzultační materiál Ministerstva financí k mimosoudnímu řešení spotřebitelských sporů uvádí hlavní principy budoucího systému pro řešení sporů na finančním trhu mimosoudní cestou, jimiţ jsou efektivnost systému, nestrannost a nezávislost a široce vymezené působnost. „Instituce pro řešení sporů na finančním trhu mimosoudní cestou by měla být zcela samostatná a její nezávislost by měla být podpořena všemi prostředky, tj. samostatným postavením mezi ostatními veřejno-právními institucemi, nezávislou volbou vedoucích osob instituce i samostatným financováním. Vytvoření instituce ze strany státu by přitom nemělo bránit případným iniciativám profesních asociací poskytovatelů finančních sluţeb ke zřízení instituce či institucí k mimosoudnímu řešení sporů se spotřebiteli.―42

42

Stanovisko ČNB ke konzultačnímu materiálu Ministerstva finance “Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů na finančním trhu”, Česká národní banka [online]. 2010 [cit. 2010-03-10]. Dostupný z WWW:

41

5 Roční procentní sazba nákladů (RPSN) RPSN je právně upravena v zákoně o spotřebitelském úvěru. Udává procenta z dluţné částky, které musí spotřebitel zaplatit za období jednoho roku v souvislosti s úvěrem či půjčkou, jejich správou a dalšími výdaji spojenými s jejich čerpáním, tedy veškeré náklady, které jsou s tou kterou půjčkou spojeny. RPSN je někdy vykládáno jinými slovy jako úrok, vyšší úrok, interní ukazatel banky apod. Všechny tyto výklady jsou však chybné. Rozdíl v daných pojmech je v tom, ţe úrok ukazuje pouze a jen cenu vypůjčených peněz, nejsou v něm tedy zahrnuty ostatní náklady, kdeţto RPSN v sobě nese veškeré náklady s půjčkou či úvěrem spojené. Kromě úroku, který je pochopitelně nákladem nejvyšším, můţeme mezi další náklady na úvěr či půjčku například zařadit: - poplatky za uzavření smlouvy (administrativní poplatky), - poplatky za správu úvěru, - poplatky za vedení účtu, - poplatky za převody peněţních prostředků, - první navýšená splátka (ne zcela správně nazývaná akontace), - pojištění schopnosti splácet apod. - administrativní náklady spojené s úhradou leasingových splátek v termínu kratším, neţ je doba trvání smlouvy, - cena za přijeti platby (např. manipulační poplatek za přijetí splátky v hotovosti), „V případě, kdy nelze stanovit roční procentní sazbu nákladů na spotřebitelský úvěr, musí věřitel ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uvést maximální výši úvěru, výši plateb s úvěrem souvisejících a podmínky, za kterých lze tyto platby měnit.―43 RPSN musí být vţdy uvedena ve smlouvě, kterou se sjednává spotřebitelský úvěr. Pokud se však stane a RPSN v dané smlouvě uvedena není, pak „pokládá se spotřebitelský úvěr za úvěr úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uveřejněné pro příslušné období Českou národní bankou; 43

ustanovení § 5, odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru

42

ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr se stávají neplatnými, to vše s účinností ode dne, kdy spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele.―44 Kromě RPSN existují i další ekonomické ukazatele, které odráţejí úroveň platebních podmínek spotřebitelského úvěru. Jedná se například o ukazatel koeficientu navýšení nebo ukazatel úrokové sazby, ať je jiţ stanovena na roční (p.a.), čtvrtletní (p.q.), měsíční (p.m.), případně jiné bázi. Kaţdý z uvedených ekonomických ukazatelů se liší způsobem výpočtu a kaţdý má tedy jinou vypovídací hodnotu. Ukazatel RPSN má však oproti ukazateli úrokové míry dvě hlavní výhody. Při výpočtu RPSN je zohledněna nejen platba jistiny a úroků, ale také platby některých dalších nákladů, které jsou stanoveny zákonem o spotřebitelském úvěru. Další výhoda spočívá v tom, ţe RPSN jsou všichni věřitelé povinni uvádět na roční bázi. To usnadňuje spotřebitelům orientaci, protoţe u jiných ukazatelů se setkáváme např. také s měsíční či týdenní bází.

5.1 Výpočet RPSN RPSN vyjadřuje úrokovou míru, pro kterou se rovná čistá současná hodnota získaných půjček čisté současné hodnotě výdajů (splátek, poplatků apod.). Jedná se tedy o takové r, pro které platí následující rovnice:

, kde 

m je počet poskytnutých půjček,



Ai je výše i-té poskytnuté půjčky,



ti je doba (v letech a zlomcích roku ode dne 1. půjčky), kdy byla i-tá půjčka poskytnuta,



n je počet plateb,



Bj je výše j-té platby (splátky, poplatku atd.),



sj doba (v letech a zlomcích roku ode dne 1. půjčky), kdy byl j-tý poplatek zaplacen.

44

ustanovení § 6 zákona o spotřebitelském úvěru

43

5.2 RPSN jako nedostatečný ukazatel Samotné RPSN by však nemělo být pro spotřebitele nejdůleţitějším ukazatelem o ceně půjčky. Jeho výpočet je značně komplikovaný a výše RPSN se především odvíjí od výše úvěru, délky splacení a počtu splátek. Obecně platí, ţe čím menší částka půjčená na kratší dobu, tím je RPSN vyšší. RPSN vlastně porovnává pouze úvěry ve stejné výši, na stejně dlouhou dobu. Uţ i týdenní splátky RPSN navýší. Pokud si tedy chci vzít úvěr a zaplatit jej třeba do půl roku, musím počítat s tím, ţe ukazatel RPSN můţe být i třímístný. Nelze tedy říci, ţe RPSN je dobré jen např. do 50 %. Obecně platí, ţe čím déle bude úvěr splácen, tím bude RPSN niţší. Pokud budu chtít úvěr na krátkou dobu, třeba pár dní, bude RPSN velmi vysoké a neznamená to, ţe zaplatím o tolik navíc. V reklamách se často objevuje „RPSN jiţ od …― a znamená to, ţe se jedná o nejvyšší moţný úvěr na nejdelší moţnou dobu. „V případě, kdy nelze stanovit roční procentní sazbu nákladů na spotřebitelský úvěr, musí věřitel ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uvést maximální výši úvěru, výši plateb s úvěrem souvisejících a podmínky, za kterých lze tyto platby měnit.―45

45

ustanovení § 5, odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru

44

6 Obecné srovnání bankovních a nebankovních SÚ Při výběru spotřebitelského úvěru upřednostňuje kaţdý z klientů něco jiného. Někoho zajímá výše měsíční splátky, jiného doba splácení, poplatky, či doba potřebná pro získání daného úvěru. Vybrat si tu nejvýhodnější nabídku není jednoduché a hlavně to bývá časově náročné. Mnoho lidí se proto rozhoduje mezi několika málo úvěry, případně jdou pouze do banky, kde mají svůj běţný účet. Tak jednají v případě, ţe si předem plánují vzít úvěr v bance. Pokud si jej berou přímo v obchodě, kde kupují zboţí, odpadá celá problematika výběru banky s nejvýhodnějším produktem a výběr se zuţuje pouze na moţnosti, které nabízí úvěrová společnost přímo v obchodě. Rozdíly mezi poskytovateli, stejně tak i mezi jednotlivými poskytovanými sluţbami, úrokovými mírami, splátkami a sankcemi je v těchto dvou sektorech opravdu velmi výrazný. Obecně lze říci, ţe získání nebankovního spotřebitelského úvěru je většinou snazší, na druhou stranu však bývá „vykoupený― vyšší úrokovou sazbou, potaţmo RPSN.

6.1 Nebankovní subjekty poskytující spotřebitelský úvěr Nebankovní úvěry jsou poskytovány jak fyzickým osobám, tak i osobám právnickým. Poskytnuté peněţní prostředky si bude vţdy chtít věřitelská společnost pojistit. Většinou poţadují zástavu nemovitostí (bytem, pozemkem, či rodinným domem) a výše úvěru se poté obecně pohybuje do 50% hodnoty nemovitosti. Nebankovní úvěr se dá sehnat v rozmezí od 10 tis. Kč do zhruba 5 mil.Kč. Výjimkou nebývá ani inzerovaná maximální výše úvěru aţ 30 mil. Kč. Doba vyřízení se pohybuje maximálně do 12 pracovních dnů od dodání všech potřebných podkladů. V drtivé většině se však u těchto typů úvěrů setkáváme se schválením úvěru do 24 hodin nebo i na počkání. Poplatek za vyřízení se pohybuje okolo 5 % z poskytované částky a je strháván při vyplacení nebankovního úvěru/půjčky. Mezi nebankovními subjekty poskytujícím spotřebitelský úvěr (dále jen „NSPSÚ―) přibývá takových věřitelů, kteří sází na to, ţe klienti úvěry nebudou moci splácet a oni se pak snadno dostanou k jejich majetku. Velké a zavedené NSPSÚ se sice snaţí drţet určitých etických standardů, jenţe vedle nich rychle roste počet takových věřitelů, jejichţ úmysly nejsou zrovna čisté.

45

Obecně lze takové subjekty rozdělit do tří skupin: Ti, kteří půjčují jen proto, aby se dostali v následné exekuci k dlužníkově majetku. o To je třeba případ úvěrů zajištěných nemovitostí, kdy věřitel počítá s tím, že dlužník půjčku nesplatí a nemovitost, jejíž hodnota výrazně přesahuje velikost dluhu, připadne jemu. Ti, kteří spoléhají na to, že i z životního minima lze exekucí získat i pár set korun, které pokryjí sankční úroky za nesplácení úvěru. o Může se tak stát, že dlužník platí věřiteli až do konce života, aniž by někdy úvěr dokázal splatit. Ti, kteří potenciálním klientům přislíbí, že jim půjčí určitou sumu a podepíšou s ním smlouvu o zprostředkování.. o Klienti pak věřiteli zaplatí poplatek v řádech tisíců korun za prověření, zda by na požadovanou výši úvěru dosáhli. Ve většině případů pak věřitel klientovi sdělí, že na daný úvěr nedosáhne, poplatek si ale nechá. Takovým NSPSÚ je lepší se zdaleka vyhnout. Jenţe ani zavedenější a velké NSPSÚ se často nechovají tak, jak by měly. Průzkum provedený občanským sdruţením SPES potvrdil, ţe úvěr od těchto subjektů dostane v podstatě kdokoli. Velmi častým prohřeškem bývá nesprávné nebo zcela chybějící uvedení RPSN, kdy tento ukazatel nesmí podle zákona o spotřebitelském úvěru ve smlouvách o úvěru chybět. Ve smlouvách bývají také velmi často důmyslně ukryté „pasti― na dluţníky. Typickou je třeba smlouva o revolvingu. Tu klienti často podepisují v domnění, ţe jde o jednorázovou půjčku. Jenţe se poté běţně stává, ţe po splacení prvního úvěru jim NSPSÚ automaticky poskytne nový, s méně výhodnými podmínkami. Například u společnosti Profi Credit musí klient z vlastní iniciativy písemně revolving odmítnout. Pokud jej však na toto ustanovení nikdo neupozorní, zpravidla si tohoto ustanovení nevšimne. Kdyţ poté dluţník obnovený úvěr nesplácí, přijdou na řadu často nepřiměřené sankce. Společnost Finpomoc si účtuje za kaţdý den prodlení pokutu 0,5 procenta z dluţné částky, coţ činí 182 % za rok. U společnosti Smart Capital zase zpoţdění splátky o jediný den znamená, ţe klient musí úvěr splatit ihned celý. Vysoké pokuty hrozí i za porušení maličkostí, jako je třeba nedodání potvrzení o povolení k inkasu či vinkulace pojistného plnění ve prospěch věřitele. Klienti často tyto nástrahy neobjeví, protoţe smlouvy jsou psány sloţitým

46

právním jazykem. Navíc na jejich přečtení nemají zpravidla dost času. To by však měla změnit novela zákona o spotřebitelském úvěru, podle níţ musí dát poskytovatel úvěru klientovi smlouvu k prostudování domů a zároveň mu i poskytnout detailní informace o úvěru ve srozumitelné formě. Přínos nové směrnice v novele zákona o spotřebitelském úvěru však ocení jen ti, kteří o výhodnosti spotřebitelského úvěru opravdu přemýšlejí, snaţí se najít nejlepší nabídku a vyvarovat se případných budoucích problémů. Z praxe však vyplývá, ţe zhruba 80 % lidí, kteří si úvěry u NSPSÚ berou, se o znění smlouvy a podmínky úvěru nezajímají. Je pro ně podstatná zejména výše pravidelné splátky a výše úvěru, ne o kolik půjčenou sumu přeplatí nebo jaká je výše celkových ročních nákladů, které jsou s daným úvěrem spojeny. „V r. 2009 došlo v důsledku omezování výdajů domácností a sniţování jejich úvěrovatelnosti ke značnému meziročnímu sníţení objemu prostředků poskytnutých nebankovními společnostmi prostřednictvím spotřebitelských úvěrů. Celkem členské společnosti České leasingové a finanční asociace (dále jen „ČLFA) poskytly v roce 2009 úvěry pro osobní potřebu ve výši 41,06 mld. Kč, coţ představuje sníţení oproti roku 2008 o 24,5 %. V tomto období je poskytovalo 26 členských společností ČLFA (včetně řady leasingových společností, které je poskytují dodatkem k leasingovým produktům).―46

6.2 Banky poskytující spotřebitelské úvěry (dále jen „BPSÚ“) Téměř všechny komerční banky v České republice nabízí spotřebitelské úvěry. Mnohdy pouţívají jiné označení a slovo úvěr nahrazují slovem půjčka. Některé banky nabízí dokonce i více druhů spotřebitelských úvěrů. Rozmanitost těchto typů bankovních úvěrů je opravdu velká. Určitým typem bankovního spotřebitelského úvěru je úvěr kontokorentní. Jedná se o „krátkodobý bankovní úvěr poskytovaný bankou klientovi v určité výši, který je čerpán podle potřeby v měnícím se rozsahu aţ do sjednané

46

Zpráva o stavu a vývoji nebankovního leasingového, úvěrového a factoringového trhu v ČR v r. 2009, Česká leasingová a finanční asociace [online]. 2010 [cit. 2010-03-20]. Dostupný z WWW:

47

maximální hranice, přitom probíhá zúčtování došlých a odcházejících plateb společně se zúčtováním úvěru na jednom, bankou vedeném, kontokorentním úvěru.―47 V současnosti banky poskytují typově dva druhy spotřebitelských úvěrů – účelové a neúčelové. Účelové spotřebitelské úvěry slouţí k financování přesně daných a definovaných předmětů a sluţeb. Banka poté vyţaduje doklad, ţe daný předmět byl opravdu zakoupen a poskytnuté prostředky tak byly účelově vyuţity. Někdy můţe nastat i situace, ţe banka rovnou převede smluvené finanční prostředky na účet dodavatele a klient si pak uţ pouze vyzvedne dané zboţí třeba v prodejně. Naproti tomu banky u neúčelových spotřebitelských úvěrů ţádné doklady o koupi zboţí nevyţadují a klient je tak můţe pouţít libovolným způsobem. Jelikoţ banka podstupuje větší riziko, jsou tyto úvěry oproti účelovým o něco draţší. Marţe banky se odvíjí od bonity klienta a podstoupeného rizika a je dána především výší úrokové sazby. „Tato konstrukce úroků platí pro termínované úvěry. Konstrukce pro kontokorent není shodná, neboť se musí vzít v úvahu i moţnost okamţité disponibility finančních prostředků, úroky jsou proto vyšší.―48

6.2.1 Předschválené úvěry Banky velmi často obesílají své klienty nabídkami předschválených úvěrů. Vypočítávají je díky znalosti historie transakcí na klientově běţném účtu. I tak se ale můţe stát, ţe zájemce nakonec na slíbenou částku nedosáhne. Jsou však tisíce bankovních klientů, kteří na „lákavé― nabídky předschválených úvěrů přistoupí. Částky, které jim banky nabízejí, na sebe upozorňují v internetovém bankovnictví, bankomatech i obálkách s papírovými výpisy z účtů. Logika předschválených úvěrů je jednoduchá. Banka zná historii transakcí stálých klientů – kolik peněz jim na účet pravidelně chodí, kolik odchází, a jakou částku by tedy ještě mohli pouţít na splátku dalšího úvěru. Podle těchto údajů pak vypočítají sumu, kterou klientovi půjčí. Jenţe část klientů můţe být nakonec zklamaná. Nabízené limity jsou většinou orientační a skutečná výše poskytnuté půjčky můţe být niţší. Pokud má klient úvěr u jiné banky a splácí ho z jiného účtu, jeho banka o něm neví. Nemůţe ho proto zahrnout do posuzování klientovy bonity a nastavení předschválených úvěrových limitů. O jiných půjčkách se dozví, aţ kdyţ klient o předschválený úvěr poţádá 47

Bartošek, K., Felsbergová, D., Jaroš, P., Bankovnictví v České republice, Bankovní institut, Praha 1998, str. 113 48 Marek, K. Smluvní obchodní právo : kontrakty. Brno : Masarykova univerzita, 2007 ISBN 9788021042681, str. 201

48

a dá bance souhlas s jeho prověřením v úvěrovém registru. Kdyţ v takovém případě v bance zjistí, ţe klient jiţ čerpá jiné úvěry a zhorší se kvůli nim bankou očekávané platební moţnosti klienta, předschválenou částku banka sníţí. Dle informací jednotlivých bankovních domů však takové případy nejsou příliš časté. U ČSOB se pohybují okolo pěti procent klientů, kteří zaţádali o předschválený úvěr. U GE Money Banka je takových klientů zhruba dvacet procent. Raiffeisenbank a mBank například tvrdí, ţe přislíbenou částku klientovi nesníţí. Limity jsou zjevně nastaveny tak, aby přidělení úvěru neohrozilo ani zjištění dalšího úvěru při dotazu v úvěrovém registru. S úvěrovými registry v těchto případech pracuje i Česká spořitelna, která tam následně prověřuje zhruba polovinu klientů se zájmem o předschválený úvěr a nabízenou částku úvěru na základě zjištěných informací případně pozmění. U většiny bankovních domů lze o tento typ úvěru zaţádat prostřednictvím internetového bankovnictví a klient tak nemusí ani chodit na pobočku dané banky.

6.2.2 Statistika bankovního sektoru V závěru roku 2009 dluţil segment domácnosti-obyvatelstvo bankám 185,5 mld. korun v půjčkách na spotřebu. Strukturu těchto spotřebních úvěrů tvořily debetní zůstatky na běţných účtech, pohledávky bank z kreditních a debetních karet, účelové spotřebitelské úvěry na zboţí a sluţby a neúčelové spotřebitelské úvěry. Právě neúčelové spotřebitelské úvěry tvořily z uvedené částky největší část úvěrů obyvatelstva na spotřebu (150,4 mld. korun). K výraznému poklesu bankovních úvěrů na spotřebu však došlo v roce 2009, kdy byl jejich přírůstek ve srovnání s rokem 2008 pouze poloviční. Přitom v nominálním vyjádření byl jejich přírůstek větší neţ v roce 2007.49 Úvěry na spotřebu jsou nejdraţší a banky na nich dosahují nejvyšších marţí. V roce 2009, při znatelném omezení úvěrových obchodů, půjčky na spotřebu dále podraţily (o téměř jeden procentní bod na 14,3 %). Nejdraţší úvěr v podobě debetního zůstatku na běţném účtu byl v prosinci 2009 poskytován klientům za 18,7 %. Sazby spotřebitelských úvěrů však neustále rostou jiţ od druhého čtvrtletí roku 2007. Rok 2009 byl po předchozích třech letech prvním rokem, ve kterém byly vklady domácností u bank vyšší neţ poskytnuté úvěry domácnostem. V roce 2009 se v důsledku 49

viz. Příloha č. 3

49

zhoršené finanční situace domácností sníţily přírůstky jejich vkladů u bankovního sektoru o téměř čtvrtinu proti roku 2008 a niţší byly i ve srovnání s rokem 2007 (-6 %). Na straně zadluţenosti byl však oproti předešlému roku propad téměř třetinový. Krizový rok 2009 se tak v sektoru domácností logicky promítl i do jejich nakládání s penězi.50

50

viz. Příloha č. 5

50

Závěr Spotřebitelské úvěry jsou v dnešní době bezesporu nejčastějším prostředkem k získání finančních prostředků pro rozmanité účely. Některé spotřebitelské úvěry jsou poskytovány přímo jako účelné a jejich čerpání je tak podmíněno nákupem určitého výrobku nebo zboţí. Jedná se například o úvěry různých splátkových společností a jejich nabídka je vskutku pestrá. Lidé se tak dostávají k moţnosti pořídit si věci i takové hodnoty, na jejichţ koupi nemají doposud našetřeno dostatek peněz. To je jistě velmi příjemné a částečně i pohodlné. Vţdyť koupit si takovou ledničku nebo televizi při splátkách pár stovek měsíčně musí zvládnout splácet kaţdý, říkáme si. To ano, ale člověk nesmí propadnout těmto pokušením a lákadlům a musí si umět spočítat, kde je vlastně ona ta mez zdravého zadluţení. Není to pouze o současné ţivotní situaci. Lidé by se měli zamyslet i nad tím, co jim můţe osud přinést – mohou třeba přijít o zaměstnání, být dlouhodobě nemocní – a splácení prvně malicherných dluhů se můţe stát obrovskou ţivotní přítěţí. V přeneseném slova smyslu by se tak dalo říci, ţe spotřebitelský úvěr je zajisté dobrý sluha, ale dokáţe být také špatný pán. Ve své práci jsem popsal, ţe na trhu se spotřebitelskými úvěry můţeme rozeznat dvě hlavní skupiny věřitelů, a to bankovní subjekty poskytující spotřebitelské úvěry a nebankovní subjekty poskytující spotřebitelské úvěry. Obecně jsou banky v tomto ohledu důvěryhodnější a před poskytnutím poţadovaného úvěru si většinou daného klienta řádně prověří. K tomu jí slouţí jak znalost klientovi transakční historie, tak systémy BRKI a NRKI. Na základě těchto informací dokáţí banky vyhodnotit solventnost klienta a případně míru jeho aktuálního zadluţení. A tak se můţe stát, ţe banka odmítne spotřebitelský úvěr poskytnout z důvodu vysokého rizika pro ni samotnou a klientovi tak pomůţe „nespadnout do úvěrové pasti―. Nezřídka se však poté stává, ţe takto odmítnutý klient osloví některého z nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, pro kterého bonita klienta nehraje zase aţ takovou roli. Tito věřitelé se často uchylují k jiným zárukám pro poskytnutí finančních prostředků, nejčastěji pak k zástavě nemovitostí nebo aţ lichvářským úrokům a ujednanou rozhodčí doloţkou s určením rozhodce ad hoc. Pro dluţníka se tak můţe roztočit spirála zadluţenosti, ze které se dá jiţ velmi špatně vystoupit a můţe skončit aţ oddluţením nebo osobním bankrotem.

51

Ze studie Českého statistického úřadu vyplývá, ţe za uplynulých deset let vzrostl celkový dluh českých rodin více jak desetinásobně51. Průměrná česká domácnost tak nyní dluţí rovného čtvrt milionu korun. Český statistický úřad však také uvedl, ţe i přes rychlý růst zůstává relativní zadluţenost (poměr půjček k hrubým příjmům domácností) českých domácností oproti eurozóně poloviční (přesněji 53% oproti 94%) a není zatím riziková52. Alarmující je tedy spíše rychlost, s jakou zadluţenost českých rodin dosud narůstala a na konci roku 2009 překročila hranici jednoho bilionu korun. Jen bankám totiţ české domácnosti na konci loňského roku dluţily 973,5 miliardy korun, dalších 104 miliard pak měly napůjčováno od nebankovních institucí jako jsou leasingové či splátkové společnosti. V roce 2000 přitom tuzemské rodiny dluţily celkem 121,5 miliardy korun. Pokud se na to však budeme dívat tak, ţe za uvedené období vzrostly mzdy o 78 procent, zadluţení domácností tak reálně vzrostlo „pouze― pětinásobně. Trh spotřebitelských úvěrů v České republice je sice upravován několika právními předpisy, přesto se poměrně často setkáváme s tím, ţe je tato regulace stále nedostatečná. Především míra regulace nad nebankovními poskytovateli spotřebitelských úvěrů je velmi nízká. A stejně tak i ochrana spotřebitele v rámci smluvního vztahu s takovými subjekty není o moc lepší. To by se mělo podstatně změnit díky iniciativě ze strany Evropské unie a její nové směrnici 2008/48/ES. Tato směrnice řeší v mnoha ohledech ty nejpalčivější problémy, které trápí právní úpravu spotřebitelských úvěrů u nás a zároveň přináší i nová spotřebitelská práva. Rozbor dané směrnice povaţuji ve své práci za stěţejní a právě uvedená ustanovení budou směrodatná pro další vývoj na našem trhu se spotřebitelskými úvěry. Nová směrnice například ukládá poskytovateli úvěru povinnost poskytnout předsmluvní informace spotřebiteli. Ten má pak mnohem lepší moţnost kvalifikovaně posoudit a srovnat různé nabídky a učinit informované rozhodnutí, zda úvěrovou smlouvu uzavře, či nikoli. Doufám jen, ţe z praktického hlediska nepůjde pouze o formální plnění takové povinnosti. Další podstatnou úpravou v nové směrnici je právo na odstoupení od úvěrové smlouvy ve lhůtě 14 kalendářních dnů bez udání důvodu. Toto ustanovení je velmi důleţité pro posílení ochrany spotřebitele a zároveň můţe pomoci oprostit trh se spotřebitelskými úvěry od subjektů, které vyuţívají více či méně nekalých praktik 51 52

viz. Příloha č. 1 viz. Příloha č. 2

52

k tomu, aby přesvědčily spotřebitele k uzavření úvěrové smlouvy.

Další novinkou

je pojem tzv. vázaného úvěru, jenţ stanoví, ţe pokud spotřebitel uplatní právo na odstoupení od kupní smlouvy, není nadále vázán smlouvou o vázáném úvěru slouţícím k pořízení daného zboţí. Neméně důleţitou novinkou směrnice je moţnost předčasného splacení úvěru. Tato úprava obsahuje oproti stávající úpravě navíc i maximální výši odškodnění věřiteli za předčasné splacení úvěru. To je opravdu výrazný posun ke stávající právní úpravě řešící pouze „frázi― o tom, aby v souvislosti s předčasným splacením úvěru nevznikl nikomu nepřiměřený prospěch na úkor ostatních účastníků. Definici přiměřeného, resp. nepřiměřeného prospěchu totiţ doposud nepřinesla ţádná judikatura. Nová směrnice by nám zároveň mohla pomoci i se zmiňovanými problematickými nebankovními subjekty poskytujícími spotřebitelské úvěry a nepodléhající ţádné kontrole ani regulaci. Směrnice totiţ nově stanoví, ţe členské státy jsou povinny zajistit, aby věřitelé podléhali dohledu vykonávanému subjektem nebo orgánem nezávislým na finančních institucích, nebo aby byli regulováni. Správná implementace dané směrnice by jistě přispěla ke zlepšení situace na trhu se spotřebitelskými úvěry. Nemám pochyby, ţe se po její, znovu opakuji, „správné transpozici― do českého právního řádu stanou spotřebitelské úvěry transparentním a vhodným „sluhou― při řešení různých potřeb jednotlivců i domácností. Spotřebitelský úvěr můţe být uţitečný ze společenského i ekonomického pohledu. Ze sociálního hlediska spotřebitelské úvěry pomáhají vybavit domácnosti spotřebním zboţím, z ekonomického pohledu zvyšují spotřebu, která je v Evropě jedním z hlavních tahounů růstu. Zadluţování českých domácností jistě stále poroste, ale toto tempo bude dle mého názoru jiţ o dost pomalejší neţ jsme byli svědky doposud. Banky jsou v důsledku „finanční krize― opatrnější v půjčování peněz a stejně tak domácnosti se nyní nechtějí zadluţovat. Oprávněně se bojí zvýšeného rizika moţné ztráty zaměstnání a uvědomují si, ţe v takové situaci by nebyly schopny úvěry splácet. Tomu nasvědčuje i zpráva Asociace občanských poraden, podle které dotazy související s dluhy domácností v roce 2009 kulminovaly.53 V současné době se míra nesplácených spotřebitelských úvěrů pohybuje pod hranicí 10 %. Dle centrální banky by mohly problémy nastat aţ tehdy, kdyby míra nesplácených úvěrů stoupala ke dvaceti procentům. Věřím, ţe se především s pomocí transpozice nové směrnice do českého právního řádu bude toto procento uţ jen sniţovat.

53

viz. Příloha č. 4

53

Seznam literatury

Odborná literatura BARTOŠEK, K. – FELSBERGOVÁ, D. – JAROŠ, B. Bankovnictví v České republice. 3. přeprac. vyd. Praha : Bankovní institut, 1998 KNAPPOVÁ, M. – ŠVESTKA, J. – DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné Svazek II. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha : ASPI, 2005. ISBN 80-7357-131-5 MAREK, K. Smluvní obchodní právo : kontrakty. 3., aktualiz. a rozš. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2007. ISBN 9788021042681 POLIDAR, V. Management úvěrových obchodů bank. 2. upr. vyd. Praha : Economia, 1992. ISBN 8085378035 SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008. ISBN 978-80-7400-037-9 ŠTENGLOVÁ, I. – PLÍVA, S. – TOMSA, M. Obchodní zákoník : komentář. 4. vyd. Praha : Beck, 1996. ISBN 3406416799 ZDRAŢIL, M. O ochraně spotřebitele: Praktická příručka se vzory a judikaturou. 1. vydání. Praha : Linde, 2000. ISBN 80-7201-240-1

Právní předpisy Zákon č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/EHS ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS

54

Internetové zdroje Česká národní banka [online]. 2010. Dostupný z WWW: . Česká leasingová a finanční instituce [online]. 2010. Dostupný z WWW: < http://www.clfa.cz/> Český statistický úřad [online]. 2010 [cit. 2010-04-10]. Dostupný z WWW: . Czech Bank Credit Bureau, a.s. [online]. 2010. Dostupný z WWW: < http://www.cbcb.cz/> Finance [online]. 2010 [cit. 2010-04-10]. Dostupný z WWW: Justice [online]. 2010. Dostupný z WWW: < http://portal.justice.cz/justice2/uvod/uvod.aspx> Měšec.cz [online]. 2010. Dostupný z WWW: . Peníze.cz [online]. 2010. Dostupný z WWW: .

Články v elektronické podobě Konzultační material ke směrnici o spotřebitelském úvěru, Ministerstvo průmyslu a obchodu [online]. 2010 [cit. 2010-02-15]. Dostupný z WWW: Stanovisko ČNB ke konzultačnímu materiálu Ministerstva finance “Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů na finančním trhu”, Česká národní banka [online]. 2010 [cit. 201003-10]. Dostupný z WWW: Zpráva o stavu a vývoji nebankovního leasingového, úvěrového a factoringového trhu v ČR v r. 2009, Česká leasingová a finanční asociace [online]. 2010 [cit. 2010-03-20]. Dostupný z WWW:

55

Seznam příloh Příloha č. 1 - Stavy úvěrů a vkladů sektoru domácností a jejich dynamika Příloha č. 2 - Míra hrubé zadluţenosti domácností ve vybraných zemích a eurozóně Příloha č. 3 - Úvěry na spotřebu obyvatelstvu od bank Příloha č. 4 - Počty dotazů občanů týkajících se problematiky zadluţování Příloha č. 5 – Změna stavu vybraných typů vkladů a úvěrů sektoru domácností u bankovního sektoru ČR Příloha č. 6 - Srovnání neúčelových spotřebitelských úvěrů

56

Příloha č. 1

Stavy úvěrů a vkladů sektoru domácností a jejich dynamika (v mil. korun, y/y změna v %)

Pramen: ČNB, vlastní propočty54

54

Český statistický úřad [online]. 2010 [cit. 2010-04-10]. Dostupný z WWW: .

57

Příloha č. 2 Míra hrubé zadluženosti domácností ve vybraných zemích a eurozóně (stavy půjček k hrubému disponibilnímu důchodu domácností v daném roce)

Pramen: Eurostat55

55

Český statistický úřad [online]. 2010 [cit. 2010-04-10]. Dostupný z WWW: .

58

Příloha č. 3 Úvěry na spotřebu obyvatelstvu od bank (meziroční změny stavu spotřebních úvěry vč. debetních zůstatků na běžných účtech v mil. korun a v %)

Pramen: ČNB, vlastní propočty56

56

Český statistický úřad [online]. 2010 [cit. 2010-04-10]. Dostupný z WWW: .

59

Příloha č. 4 Počty dotazů občanů týkajících se problematiky zadlužování

Pramen: Asociace občanských poraden57

57

Český statistický úřad [online]. 2010 [cit. 2010-04-10]. Dostupný z WWW: .

60

Příloha č. 5

58

58

Český statistický úřad [online]. 2010 [cit. 2010-04-10]. Dostupný z WWW: .

61

Příloha č. 6 Srovnání neúčelových spotřebitelských úvěrů Název banky

Cetelem

Název úvěru

On-Line půjčka Cetelem

Úroková sazba

8,50%

Cetelem

Combi půjčka Cetelem

8,50%

Cetelem

Osobní půjčka Cetelem

8,50%

LBBW Bank

Rychlopůjčka

14,90%

Citibank

Citi půjčka

9,90%

Cofidis

Půjčka Cofidis

15,90%

Česká Spořitelna

Půjčka

7,50%

Česká Spořitelna

Hotovostní úvěr

8,00%

ČSOB

Půjčka na cokoliv

10,90%

GE Money Bank

Konsolidace Půjček

7,90%

GE Money Bank

Expres půjčka

5,70%

Home Credit

Telefonní půjčka Home Credit

12,61%

Komerční banka

Perfektní půjčka

14,90%

Komerční banka

Osobní úvěr

9,07%

Komerční banka

Úvěr Garant

7,02%

mBank

mPůjčka

16,25%

62

mBank

mPůjčka Plus

10,00%

Oberbank

Spotřebitelský úvěr neúčelový

7,10%

Poštovní spořitelna

Spotřebitelský úvěr neúčelový

8,80%

Raiffeisenbank

Rychlá půjčka

8,80%

Raiffeisenbank

Nízká splátka

7,90%

Raiffeisenbank

Půjčka na kliknutí

7,90%

UniCredit Bank

Osobní úvěr neúčelový

11,13%

UniCredit Bank

Osobní úvěr Individual

0,00%

Volksbank

Spotřebitelský úvěr od Volksbank

12,10%

VolksbankShop

Aktiv půjčka

10,49%

Waldviertler Sparkasse von

8,90%

1842

Spotřebitelský úvěr

Zdroj: Finance [online]. 2010 [cit. 2010-04-10]. Dostupný z WWW: .

63

64

65

66