Práce s dobrovolníky v neziskových organizacích

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV PEDAGOGICKÝCH VĚD SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKA A PORADENSTVÍ

Práce s dobrovolníky v neziskových organizacích Bakalářská diplomová práce

Autor práce : Michal Dess Vedoucí práce: PhDr. Dana Knotová, Ph.D.

Brno 2008

Prohlášení:: Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci zpracoval samostatně a použil jsem jen prameny uvedené v seznamu použitých zdrojů.

--------------------------------Podpis

2

Poděkování:

Chtěl bych poděkovat PhDr. Dana Knotová, PhD. za ochotu, pomoc a cenné rady při vedení této bakalářské práce.

3

OBSAH

ÚVOD

6

I. TEORETICKÁ ČÁST

8

1. DOBROVOLNÍK A DOBROVOLNICTVÍ 1.1 Terminologie dobrovolnictví

8 8

1.2 Typy dobrovolné činnosti

10

1.3 Oblasti dobrovolné činnosti

13

1.4 Motivace dobrovolníka

15

1.5 Dobrovolnictví v zahraničí a v České republice

17

2. DOBROVOLNICKÉ NEZISKOVÉ ORGANIZACE V BRNĚ

20

2.1 Dělení neziskových organizací

20

2.2 Neziskové organizace v Brně používající dobrovolníky pro práci se znevýhodněnými dětmi

23

2.2.1 Inex-sda

25

2.2.2 Ratolest Brno

27

2.2.3 Dobrovolnické centrum Motýlek

29

2.2.4 Sdružení pěstounských rodin

31

2.2.5 Apla

32

2.2.6 IQ Roma servis

33

3. ZPÚSOBY PRÁCE S DOBROVOLNÍKY NEZISKOVÝCH ORGANIZACÍCH

35

3.1 Příprava organizace na dobrovolníky

35

3.2 Nábor dobrovolníků

37

3.3 Výběr dobrovolníků

40

3.4 Školení dobrovolníků

42

3.5 Práce s dobrovolníky během činnosti

43

3.6 Hodnocení a oceňování dobrovolníků

45

4

47

II. EMPIRICKÁ ČÁST 1. METODOLOGIE VÝZKUMU

47

2. ANALÝZA ROZHOVORÚ

50

2.1 Charakteristika respondentů, popis projektu a činnost dobrovolníka v něm

50

2.2 Nábor dobrovolníků

52

2.3 Výběr a výcvik dobrovolníků

55

2.4 Průběh dobrovolné činnosti

60

2.5 Oceňování dobrovolníků

68

2.6 Ukončení dobrovolné činnosti

70

3. SHRNUTÍ A POROVNÁNÍ

71

ZÁVĚR

75

POUŽITÉ ZDROJE

76

5

Úvod Přestože v České republice není v současnosti téma dobrovolnictví v zájmu široké veřejnosti, pomalu toto téma proniká do povědomí občanů i institucí a existuje již řada organizací, které služeb dobrovolníků s úspěchem využívají. Řada organizací, zejména nestátní neziskové organizace, totiž zjišťuje, že se jim dobrovolníci vyplatí. Možnosti využité dobrovolníků jsou velmi široké. Od jednorázových výpomocí při nárazových akcí až po činnost dobrovolníka v samostatném dobrovolnickém projektu, kde právě dobrovolník naplňuje jeho cíle. Pokud však organizace mají zájem z pomoci dobrovolníků vytěžit co nejvíc a zároveň má mít dobrovolnická činnost přínos i pro samotného dobrovolníka, je třeba s ním systematicky pracovat a stále hledat nové způsoby a metody, jak zlepšit spolupráci organizace a dobrovolníka. Cílem této práce je zjistit, jaké způsoby mohou použít nestátní neziskové organizace pro práci s dobrovolníky, ať už se jedná o jejich nábor, výběr a počáteční výcvik, pomoc dobrovolníkovi v průběhu jeho činnosti i ukončení dobrovolného svazku. Zároveň se tato práce snaží poskytnout srovnání mezi jednotlivými organizacemi a nabídnout jim možnosti, jak na vztahu dobrovolníkorganizace dále pracovat ku prospěchu obou. Protože spektrum organizací, které využívají služeb dobrovolníků, je velice široké, rozhodl jsem se ho zúžit na neziskové organizace věnují se kategorii tzv. znevýhodněných dětí a to v rámci okresu Brno-město. Toto rozhodnutí pramení z toho, že sám již třetím rokem působím jako dobrovolník v organizaci věnující se právě této skupině klientů a mohu tak zhodnotit při psaní své praktické zkušenosti. Zároveň právě pro práci dobrovolníků s touto cílovou skupinou klientů existuje několik dobrovolnických projektů, na kterých se nejlépe způsoby práce koordinátorů dobrovolníků ukazují.

6

Práce je rozdělena na číst teoretickou a empirickou. V první kapitole teoretické části se zabývám definicí dobrovolníka, možnostmi jeho činnosti a motivací dobrovolníka. Zároveň se v ní snažím zmapovat situaci dobrovolnictví u nás a porovnat ji se situací ve světě. Ve druhé kapitole se věnuji definici neziskové organizace a druhům neziskových organizací, zaměřuji se pak na organizace, které působí v okrese Brno-město, pracují s dobrovolníky a dobrovolníci se při činnosti věnují skupině tzv. znevýhodněných dětí a mládeže. U organizací popisuji i jednotlivé projekty, které jsou na tuto skupinu zaměřeny. Třetí kapitola popisuje pak jednotlivé způsoby práce s dobrovolníky v neziskových organizacích- nábory dobrovolníků, školení, supervize apod. Postupně zde popisuji cestu dobrovolníka v organizaci od náboru až po hodnocení a ukončování jeho činnosti. Součástí práce je výzkumná část, ve které se rozhovory s koordinátory dobrovolných projektů snažím zjisti jejich postupy a metody při práci s dobrovolníky a provést srovnání v přístupu jednotlivých organizací. Tyto výsledky pak porovnávám s poznatky vyčtenými s teoretických publikací. Jak jsem již uvedl, téma dobrovolnictví zatím není v širokém povědomí občanů České republiky. To se odráží i na množství informačních zdrojů, které jsou k danému tématu dostupné. Existuje sice řada zejména bakalářských a neziskových prací týkajících se motivace dobrovolníků či přínosu jednotlivých projektů pro dobrovolníky, ale pouze několik odborných publikací se věnuje metodice práce s dobrovolníky. Nedostatek monografických zdrojů jsem se snažil vynahradit zejména zdroji internetovými, ale i ty ve většině případů odkazují na pouze na několik odborných publikací, týkající se daného tématu.

7

I. Teoretická část

1. Dobrovolník a dobrovolnictví Při rozhovoru mi jedna koordinátorkou dobrovolníků řekla krásnou větu: „Dobrovolníci jsou velmi vzácní lidé a moc si jich vážím.“ Takto pohlíží na dobrovolníky člověk, který s nimi denně pracuje a dobře je zná. V širším povědomí české společnosti však stále zůstává dobrovolník přinejmenším jako někdo velmi zvláštní, kdo z nějakých nerozumných důvodů dělá něco, co ho stojí spoustu úsilí a přitom za to nedostává žádnou finanční odměnu. Jsou však toto lidé opravdu zvláštní, jedineční nebo snad dokonce divní? Kdo vlastně jsou, čemu se věnují a co je k tomu vede? Na to se pokusí odpovědět tato kapitola.

1.1 Terminologie dobrovolnictví Ve své práci se chci věnovat způsobům, jakými neziskové organizace pracují s dobrovolníky. Nejprve je třeba definovat, kdo to vlastně dobrovolník je. Pohled na dobrovolnictví a dobrovolníka je totiž v České republice značně zkreslený. Mnoho lidí si pod pojmem dobrovolník představí fanatického církevního či ekologického aktivistu, což pramení z víry, že dělat něco dobrovolně, zadarmo, musí v dnešní době, kdy svět řídí moc peněz, pramenit jen z nějakého

hlubokého,

ideologického,

přesvědčení.

Případně

má

ještě

dobrovolnictví negativně spojeno s povinnými dobrovolnickými brigádami za socialismu. 1 Myslím však, že tyto názory jsou od reality velmi daleko. Kdo to tedy vlastně dobrovolník je? Podle Tošnera je dobrovolník „člověk, který bez nároku

1

TOŠNER, Jan. SOZANSKÁ, Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s. 50.

8

na finanční odměnu poskytuje svůj čas, svoji energii, vědomosti a dovednosti ve prospěch ostatních lidí či společnosti.“ 2 Zákon č. 198/2002 Sb. O dobrovolnické službě pak definuje dobrovolníka jako „fyzickou osobu, která se na základě svých vlastností, znalostí a dovedností svobodně rozhodne poskytovat dobrovolnickou službu.“ Tato osoba musí být starší 15-ti let, pokud vykonává službu na území České republiky, či starší 18-ti let při službě v zahraničí.3 Minimální věk dobrovolníků se však také liší podle typu organizace či druhu dobrovolné činnosti. Samotná dobrovolnická činnost se pak nazývá dobrovolnictvím, což je „svobodně zvolená činnost, konaná ve prospěch druhých bez nároku na odměnu.“4 Tato definice je však poměrně široká. Její znaky naplňuje i například pomoc v rodině, v příbuzenstvu či výpomoc mezi sousedy. Pro tyto druhy dobrovolné činnosti se však používá termín občanská či sousedská výpomoc. Ta je součástí lidské společnosti od nepaměti. V České republice se rozvíjela poměrně dobře i za socialismu jako systém vzájemných protislužeb, a to zejména díky absenci normálně fungující volného trhu i některých služeb. Šlo například o půjčování nářadí, automobilů apod. mezi sousedy.5 Pro dobrovolnou činnost v rámci nějaké komunity vytvořené v obci se pak vžil termín dobrovolnictví vzájemně prospěšné.

6

Typickými příklady tohoto

druhu činnosti jsou například Sbor dobrovolných hasičů, Junák, Sokol, sportovní kluby apod. Pro mou práci je však důležitý jiný druh dobrovolnictví a to tzv. dobrovolnictví veřejně prospěšném. To má s předchozími typy řadu společných znaků, liší se však zejména tím, že role dobrovolníka je jasně vymezena, jsou upraveny vztahy mezi dobrovolníkem a příjemcem dobrovolné činnosti, kontakt mezi dobrovolníkem a příjemcem zprostředkovává třetí osoba, většinou nějaká

2

TOŠNER, Jan. SOZANSKÁ, Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s. 35. 3 Občanský zákoník, Zákon o dobrovolnické službě. Praha, 2002. s. 4835. 4 Co je to vlastně dobrovolnictví? [online]. 5 Tamtéž [online]. 6 TOŠNER, Jan. SOZANSKÁ, Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s. 36

9

organizace a jsou dohodnuty podmínky dobrovolné pomoci tak, aby se na ni mohl příjemce v dohodnutém rámci spolehnout.

7

V základní terminologii ještě musíme rozlišit dva pojmy a to dobrovolná organizace a dobrovolnická organizace. Dobrovolné organizace jsou takové organizace, „jejichž činnost je postavena na dobrovolnících. Dobrovolnická organizace je potom ta, která se zabývá převážně organizací dobrovolné činnosti.“ .

8

Jsou to například dobrovolnická centra ve velkých městech Praha,

Brno, Plzeň apod., které zprostředkovávají dobrovolníky dalším neziskovým organizacím pro konkrétní projekty. Současně však i tato centra často realizují vlastní dobrovolnické projekty.

1.2

Typy dobrovolné činnosti

Dobrovolná činnost se dá rozlišit podle různých kritérii do několika typů. Z hlediska historického vývoje můžeme rozlišit dobrovolnictví na dva modelytzv. komunitní (evropský) model a model manažerský (americký). Komunitní model je vývojově starší. Vychází z toho, že se skupina lidí scházela na základě společných zájmů v nějakém přirozeném společenství, například církevi, sportovním klubu apod. Z těchto komunit se někdy vyvinuly profesionální dobrovolné či dobrovolnické organizace, které ale mají většinou úzkou sféru působnosti (např. určitá věková či sociální skupina) a nadále fungují hlavně na bázi přátelských vztahů. Oproti tomu manažerský model funguje na bázi profesionálních dobrovolnických centrech, které vyhledávají občany se zájmem o dobrovolnou činnost a nabízejí jim široké možnosti uplatnění v různých sférách.

7

TOŠNER, Jan. SOZANSKÁ, Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s. 36. 8 Tamtéž, s.37.

10

V České republice fungují oba modely, přičemž se dá říct, že komunitní se soustřeďuje na menší města a vesnice a manažersky vedená dobrovolnická centra sídlí ve větších městech.9 Další možné rozdělení je podle hlediska cesty, kterou se dobrovolnictví ubírá. Toto kritérium by se dalo taky pojmenovat jako rozdělení z hlediska vzniku.

Můžeme tak rozlišit tzv. dobrovolnictví „zdola nahoru“ a „zvenčí

dovnitř“. Při cestě „zvenčí dovnitř“ stála u zrodu organizace malá neformální skupina, která postupně dozrála k organizované neziskové organizaci. Tímto způsobem vznikla v České republice po roce 1989 řada občanských sdružení, účelových církevních organizací či obecně prospěšných společností. Občanské sdružení na takto přátelském základě často dobře fungují, ale někdy může být problém přistoupit na profesionálně organizovanou činnost, která je bezesporu potřeba. Jinak strukturované je dobrovolnictví „zvenčí dovnitř“, v jehož počátku stála profesionálně řízená organizace, která se rozhodla spolupracovat s dobrovolníky. Takto to může fungovat například v nemocnicích, školách, domovech pro seniory, dětských domovech apod. Problémem u tohoto typu mohou být vztahy mezi dobrovolníky a profesionály. Profesionální zaměstnanci mohou mít pocit, že jim dobrovolníci berou práci či se ji snaží nahlížet „pod pokličku“, donášet na ně apod.10 Další možné členění může být podle role, kterou dobrovolník hraje v organizaci. Podle tohoto kritéria můžeme rozlišit tři typy organizací: na dobrovolnících zcela závislou, organizace, kde dobrovolníci doplňují práci placených zaměstnanců a organizace, jejichž chod je na dobrovolnících zcela nezávislý, ale dobrovolníci zkvalitňují služby organizace. Příkladem prvního typ je charakteristický např. pro různé ekologické hnutí a jejich iniciativy, zajišťování dobrovolné pomoci při humanitárních akcích či pro některá občanská sdružení a jejich projekty (např. 5P apod.), kde dobrovolník 9

TOŠNER, Jan. SOZANSKÁ, Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s. 38. 10 Tamtéž, s. 38,39.

11

naplňuje cíle projektu. Profesionální zaměstnanci slouží pak jako koordinátoři dobrovolníků. Druhý typ bývá nejčastěji u zdravotnických či sociálních zařízeních. Dobrovolníci mohou například pomáhat se získáváním finančních prostředků, zajišťovat úklidové práce, obsluhovat recepci zařízení, pomáhat s účetnictvím apod. Pro organizaci znamenají výrazné snížení nákladů, protože jejich práci by museli jinak vykonávat placení zaměstnanci. Poslední typ bývá například u nemocnic, škol apod. Dobrovolníci se často starají o naplnění volného času klientů. Chodí např. s klienty na vycházky, vedou výtvarné či jazykové kroužky apod. Organizace jako taková by bez dobrovolníků mohla existovat, ale přesto dobrovolníci zkvalitňují nabídku jejích služeb.11 Poslední možné rozdělení je z hlediska časového vymezení. Víceméně se odlišuje tím, jak dlouho dobrovolník svou činnost vykonává. Opět můžeme rozlišit tři typy. Prvním je dobrovolné zapojení do jednorázových akcí. Dobrovolníci se účastní různých kampaní, sbírek, benefičních koncertů apod., kde pomáhají s organizací akce, vybírají peníze atd. Této formy dobrovolné pomoci využívají zejména lidé, kteří se nemohou účastnit nějaké dlouhodobé dobrovolné aktivity, ale přesto by rádi pomáhali. Dalším typem je dlouhodobá dobrovolná pomoc. V tomto případě jde většinou již o nějaký delší závazek dobrovolníka, který bývá upraven formálními smlouvami. Dobrovolník se k činnosti zavazuje většinou na určitou dobu a množství hodin (např. 3 hodiny týdne po dobu jednoho roku). Posledním typem dle tohoto kritéria je tzv. dobrovolná služba. Má některé znaky shodné s předcházejícím typem (např. dlouhodobost), dobrovolná služba je však většinou chápána jako činnost dobrovolníka v zahraničích. Tento typ činnosti již musí být profesionálně organizován, organizace věnuje značný čas

11

TOŠNER, Jan. SOZANSKÁ, Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s. 39,40.

12

přípravě dobrovolníka, sjednávají se smlouvy, pojištění, organizace platí náklady na vycestování dobrovolníka apod.12

1.3

Oblasti dobrovolné činnosti

V předchozí kapitole jsme uvedly příklady některých organizací, kde mohou dobrovolníci působit. Jedná se většinou o různé nestátní neziskové organizaci- občanská sdružení, účelová zařízení církví a obecně prospěšné společnosti. Na dobrovolném základě také pracuje řada nadací a nadačních fondů. Nyní se na oblasti, ve kterých mohou dobrovolníci působit, podíváme blíže. Oblastí, kde se bezesporu angažuje spousta dobrovolníků, je ochrana životního prostředí. Jde například o organizace jako Hnutí DUHA, Děti země, Greenpeace, Český svaz ochránců přírody, Ekocentra, Hnutí Brontosaurus a jiné. Tyto organizace mají širokou, často mezinárodní, působnost. Často s nimi dobrovolně spolupracuje i řada odborníku. Řeší a upozorňují například na problematiku jaderných elektráren, výstavby dálnic, čistoty krajiny a měst apod. Další oblastí, kde se s dobrovolníky můžeme setkat, je Humanitární organizace a Organizace na ochranu lidských práv. Jedná se například o sdružení ADRA, Člověk v tísni, Česká katolická charita, Český červený kříž, Sbor dobrovolných

hasičů.

Řada

těchto

organizací

disponuje

proškolenými

dobrovolníky, které vysílají na různé humanitární akce do zahraničí (Balkán, Čečensko) či zasahují v rámci republiky (záplavy na Moravě 1997). Zároveň v České republice existuje i řada organizací, která pomáhá individuální zejména znevýhodněním skupinám obyvatel při ochraně jejich práv. V ČR je vybudována síť bezplatných občanských poraden, je třeba zmínit Český helsinský výbor, Amnesty International či Bílý kruh bezpečí. Také tyto organizace pracují s dobrovolníky.

12

TOŠNER, Jan. SOZANSKÁ, Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s. 40.

13

Jendou z nejpočetněji zastoupených z hlediska dobrovolné práce je Sociální a zdravotní oblast a to i přesto, že zde fungující instituce vystupují jako uzavřené systémy, kde zdánlivě dobrovolník nemá místo. Je to oblast, kde je třeba dobrovolníky opravdu profesionálně vést a také pracovat s organizacemi na přijetí dobrovolníků. Mezi nejznámější neziskové organizace využívající v této sféře dobrovolníky patří Česká katolická charita, FOKUS, POV, Sdružení zdravotně postižených, Nadace Olgy Havlové a jiné. Dále je třeba zmínit kulturní oblast, kde funguje řada neziskových organizací využívajících dobrovolníky. Často se zaměřují na ochranu kulturních památek či jsou s nějakou konkrétní památkou přímo spojeny (např. hradem, zámkem, divadlem, muzeem..). Dále se v kulturní oblasti angažuje řada dobrovolníků v oblasti divadla, moderního tance, výtvarného umění či hudby, často v rámci alternativních kulturních projektů. V této oblasti fungují jako dobrovolníci i uznávaní profesionálové, ať už se jedná o výtvarníky, hudebníky či režiséry. Z mnoha organizací můžeme jmenovat např. Art Fórum či Symposium. Další ze sfér je zaměřena na Sportovní a vzdělávací činnost. Zatímco v zahraničí se hojně využívá dobrovolníků při vzdělávání dětí se vzdělávacími a výchovnými problémy, v České republice není tato praxe moc rozšířená. Dobrovolníci se věnují spíše volnočasovým aktivitám dětí. Široká je tradice zejména tělovýchovných a turistických oddílů. Jmenujme například různé sportovní kluby, skautské či pionýrské oddíly apod. Poslední, trochu speciální sférou, je Zahraniční dobrovolná služba. Tato tradice u nás vznikla až po roce 1989 a pomalu se rozrůstá. Zejména řada mladých lidí se každoročně účastní tzv. „workcampů“, ale i dlouhodobých zahraničních pobytů. Zahraniční službě se věnují speciální dobrovolnické organizace, které dobrovolníkům pomáhají s výběrem služby, pojištěním, dopravou apod. Jmenujme například Mládež pro Evropu, EVS (Evropská dobrovolná služba), Inex apod.13

13

TOŠNER, Jan. SOZANSKÁ, Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s. 41-43.

14

1.4

Motivace dobrovolníka

Stále však zůstává otázka, proč to vlastně dobrovolníci dělají, jaká je jejich motivace? Co jim dobrovolná činnost přináší, že jí věnují svůj volný čas? Na téma motivace dobrovolníků byla již napsána řada diplomových prací, mnou zvoleného tématu se však týká jenom okrajově, proto se pokusím jen zkráceně vystihnout nejdůležitější motivy, které dobrovolníky vedou k jejich činnosti, včetně tzv. nebezpečných motivů, které naopak u zájemce o dobrovolnou činnost nejsou žádoucí. Motivace k dobrovolné činnosti může být různá. Podle výzkumu Volonté, o.p.s a Bohemia Corps, o.s. z roku 2001 uváděli v dotazníkovém šetření dobrovolníci nejčastěji tyto motivace: 14 -chci dělat něco smysluplného -rád/a bych pomohl/a lidem -řekl/a mi o vás kamarád/ka -člen/ka mé rodiny byl/a příjemcem dobrovolnické pomoci -rád/a bych získal/a praxi v oboru, kterému se chci dále věnovat. -zaujalo mě vystoupení organizace v médiích -myslím, že mé schopnosti se mohou v daném projektu upotřebit -chci udělat něco pro lidi, kterých je mi líto a mám trochu špatné svědomí z toho, že jsem zdráv/a, a žádná katastrofa mě ani mou rodinu nepostihla -zajímá mě neziskový sektor a chci ho lépe poznat -musím dělat někde nějakou praxi -zaujal mě určitý projekt, a chci se na něm podílet -mám pocit, že mě nikdo nepotřebuje a daný projekt mi dává možnost, že mě někdo bude potřebovat. -chtěl/a bych se naučit, jak organizovat dobré dobrovolnické projekty -mám trochu volna a chci jej využít pro dobrou věc.15

14 15

Dobrovolníci v neziskových organizacích. Praha: ICN, 2001. s. 5. Dobrovolníci v neziskových organizacích. Praha: ICN, 2001. s. 14-15.

15

Tošner ve své publikaci Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích cituje jiný výzkum dárcovství a dobrovolnictví, který proběhl v České republice v letech 1999-2000 a „byl realizovaný Nadací rozvoje občanské společnosti (NROS), Agenturou neziskového sektoru (AGNES) a agenturou STEM ve spolupráci s nadací VIA a občanským sdružením HESTIA.“16 Z tohoto výzkumu vyšli tři hlavní typy motivace u českých dobrovolníků.

1)

Konvenční

či

normativní

motivace:

dobrovolníka

vedou

k dobrovolnictví morální normy jeho okolí či neformální pravidla chování v dané společnosti. Dobrovolníci s tímto dominantním typem jsou často věřící, jejich motivace se v širším slova smyslu opírá o křesťanskou morálku. Tito lidé jsou dobrovolníky prostě proto, že se to sluší a patří. Z výzkumu vyplývá, že jsou to většinou lidé nad 60 let a věřící. Tento typ motivace je dominantní u 41% českých dobrovolníků. 2) Reciproční motivace: tento typ motivace vede dobrovolníka k tomu, že v činnosti hledá prvky užitečné i pro něj. Dobrovolná činnost je chápána jako spojení dobra pro druhé a vlastního prospěchu, který vidí zejména v získávání nových zkušeností, navazování vztahů, možnost uplatnit své schopnosti a udržet se dobrovolnou činností v kondici. Tento typ je dominantní u 37% českých dobrovolníků, hlavně u mladých lidí do 30-ti let s ateistickým přesvědčením. 3) Nerozvinutá motivace: tento typ motivace má tři základní pilíře- důvěru v organizaci, přesvědčení o smysluplnosti konkrétní činnosti a spolupodílnictví na šíření dobré myšlenky. Tyto tři pilíře postačí dobrovolníkovi k tomu, aby se rozhodl dobrovolně pracovat. Tento typ je dominantní u 23% české populace. Většinou se vyskytuje u vysokoškoláků a u osob střední a starší generace (46-60 let). Společně se dobrovolníci shodli na tom, že dobrovolnictví jim přináší nové zážitky, zkušenosti, přátele, seberealizaci a šanci být užitečným. 17

16

TOŠNER, Jan. SOZANSKÁ, Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s.46. 17 Tamtéž,s. 46-47.

16

Kromě těchto, řekneme „pozitivních“ motivů, se však může u některých lidí objevit i motivace, která může být pro jejich činnost nebezpečná. Tošner ve své práci cituje závěry Vitoušové, která uvádí těchto 9 nebezpečných motivů: -soucit vedoucí k degradaci klienta -nepřiměřená a zbytečná zvědavost -služba pramenící z pocitu povinnosti -skutkaření, snaha něco si zasloužit -touha obětovat se; osobní neštěstí, se kterým si uchazeč neví rady, a proto chce v dobrovolnické činnosti hledat vlastní duševní rovnováhu -osamělost a z ní pramenící touha po přátelství -pocit vlastní důležitosti, nenahraditelnosti -nedostatek sebeúcty a s ní spojená touha potkat ještě ubožejší lidi -panovačnost, touha ovládat jiné a uplatnit svůj vliv.18

U těchto motivů je touhou po dobrovolné činnosti maskováno něco jiného. Pokud je některý z těchto motivů příliš silný nebo je v kombinaci s jiným, může velmi poškodit klienta nebo narušit vztahy v dobrovolnickém týmu. Z praxe je známo, že se občas vyskytne dobrovolník se zájmem o činnost z přemíry soucitu, mnohem méně se objevuje protipól - touha po moci. Postupně však přibývá lidí, kteří by spíš potřebovali porozumět sami sobě než budou schopni pomáhat druhým. 19 Přesto však je motivace drtivé většiny dobrovolníku „dobrá“ a právě profesionalita organizace napomáhá zájemce s nebezpečnou motivací odhalit a korektně je odmítnout.

1.5

Dobrovolnictví v zahraničí a v České republice

V posledních třiceti letech zaznamenalo velký rozmach dobrovolnictví zejména v Severní Americe. Už z tradic USA vychází, že různé občanské

18

TOŠNER, Jan. SOZANSKÁ, Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s.46. 19 Tamtéž, s. 46.

17

iniciativy se vždy podílely na utváření veřejného i politického života. Iniciovaly boje proti zrušení otroctví, za volební právo, silná je i tradice charitativní činnosti. Od roku 1970 se začala zakládat profesionální dobrovolnická centra, kterých do současné doby vzniklo v USA víc než 500. Centra realizují své programy i propagují dobrovolnictví, organizují semináře i workshopy, což je „forma organizace kurzu nebo pracovní skupiny, při níž za řízení samotných účastníků dochází k porovnávání názorů a zkušeností, k nácviku dovedností a společnému hledání a nacházení řešení problémů, které vnášejí do workshopu sami účastníci.“20 Věnují se zejména managementu dobrovolnictví- metodám vyhledávání, výběru, výcviku, supervize a hodnocení Průzkumy ukazují, že v USA se do dobrovolné činnosti zapojuje až 20% obyvatel. Je zvykem, že dobrovolnická centra pracují na státní, federální i mezinárodní úrovni a spolupracují s řadou významných osobností z řad obchodního, politického i církevního života. Oproti tomu dobrovolnictví v Evropě vychází z tradic církevních charitativních organizací, ovšem i mezi ně proniká americký manažerský typ dobrovolnictví. Počet fungování center se však liší stát od státu. V Německu funguje dobrovolnictví zejména při integraci přistěhovalců do společnosti, přičemž zvláštní pozornost se věnuje zejména mládeži. Tradičním největším poskytovatelem dobrovolnictví zůstává síť charit a církví. Zcela jiná je situace ve Francii, kde má silně centralizovaná vláda monopol na vše, co se týká veřejného zájmu, což velmi znesnadňuje roli dobrovolníků. Většina jich působí v oblasti sportu a kultury, pomáhají ve vzdělávání a výzkumu a jen mizivé procento působí v dobročinné péči. 21 Další zemí z velkou tradicí dobrovolnictví je Velká Británie. Působí zde velká řada dobrovolnických center, důraz se klade zejména na propagaci dobrovolnictví mezi mládeží.

20

PRÚCHA, Jan, WALTEROVÁ, Eliška, MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2003. s. 45. 21 TOŠNER, Jan. SOZANSKÁ, Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s.24-27.

18

Vývoj organizovaného dobrovolnictví začal v České republice v 19. století, kdy vznikala řada vlasteneckých spolků na podporu kultury, umění a vzdělávání. Jmenujme například spolek Mánes, Sokol apod. Současně na dobrovolné pomoci fungovala i řada národnostních organizací menšin, ať už šlo o organizace německé, židovské apod. Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 se tradice dobrovolnictví ještě rozšířila a různé spolky získaly poměrně široké pravomoce například v oblastech péče o mládež, zdravotnictví apod. Tato tradice byla násilně přerušena nejprve nacistickou okupací a poté nástupem socialismu, kdy byl majetek těchto nadací a

spolků konfiskován.

Podobně tažení proti církvi od roku 1951 mělo za následek rušení jejich charitativních a sociálních organizací. Přesto se myšlenka dobrovolnictví udržela ve formě vzájemné sousedské výpomoci. Renesance dobrovolnictví přišla po roce 1989, kdy řada nových zákonů uzákonila existenci neziskového sektoru. Řada spolků dostala v restituci svůj původní majetek a začala znova rozvíjet svou činnost. Vedle toho vznikly tisíce neziskových organizací, které stavěly převážně na dobrovolnosti svých členů. . Přes tohle všechno dobrovolnictví zatím zůstává v České republice na okraji veřejného zájmu. Ve srovnání s USA či západními zeměmi je v České republice status dobrovolníka ve společnosti nízký a ani informovanost veřejnosti o dobrovolnictví není velká.22

22

TOŠNER, Jan. SOZANSKÁ, Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s. 29-31.

19

2. Dobrovolnické neziskové organizace v Brně Brno je druhé největší město v České republice s více než 350 000 obyvateli. Tato velikost dává prostor k tomu, aby zde působila řada nestátních neziskových organizací, v kterých působí i množství dobrovolníků. V této kapitole se pokusím osvětlit, co vlastně nestátní neziskové organizace jsou a podrobněji rozepíši ty, které využívají dobrovolníky pro práci se znevýhodněnými dětmi.

2.1 Dělení neziskových organizací Jak jsem již uvedl v úvodu, cílem mé práce je zmapovat způsoby práce neziskových organizací s dobrovolníky, přičemž se zaměřuji na organizace, které pracují s dětskými klienty. Nejprve však musíme definovat, co to vlastně nezisková organizace je a uvést základní rozdělení. Asi nejvýstižnější mi připadá definice Fialy a Valentové, podle kterých „neziskové organizace jsou zakládány státem, obcemi, právnickými či fyzickými osobami k obecně prospěšným, vzájemně podpůrným a zájmovým účelům. Ve své činnosti se odlišují od sféry podnikatelské, ale i od institucí státní správy a územní správy. Zajišťují činnosti, poskytují služby a řeší problémy, které není možné nebo vhodné realizovat podnikatelskými aktivitami nebo opatřeními státu. Neziskové organizace nejsou zakládány za účelem zisku. Vyplňují prostor mezi občanem, obcí a státem. Dávají občanům možnost věnovat svou iniciativu svým konkrétním potřebám i potřebám spoluobčanů, čímž spoluvytvářejí skutečnou občanskou společnost. Výrazným znakem tohoto sektoru je podíl dobrovolníků.“23 Z této definice však jasně vyplývá nejednoznačnost vymezení neziskového sektoru. Neziskovou organizací může být společnost několika občanů se stejnými zájmy, kteří se zaregistrují jako např. občanské sdružení, i například dětský

23

FIALA,Jiří, VALENTOVÁ, Alena. Neziskový sektor. České Budějovice, 1996. s. 6.

20

domov či nemocnice založená státem, která má však charakter neziskové organizace. Proto je potřeba je pro přehlednost rozdělit. Základní typologické dělení neziskových organizací je na občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti a nadace. Občanská sdružení jsou tvořena skupinami občanů, či jinými sdruženími za účelem dosažení určitého cíle. Pokud jde o cíl skupinový, týká se pouze členů sdružení, mluvíme o občanských sdruženích skupinově prospěšných. Pokud je cíl sdružení zaměřen na širší společnost, mluvíme o občanských sdruženích obecně prospěšných.24 V legislativě jsou občanská sdružení upravena zákonem číslo 83/90 Sb. O sdružování občanů. Podle něj mají občanská sdružení status právnické osoby a státní orgány mohou do jejich činnosti zasahovat jen omezeně v mezích zákona. Platí však, že účast ve sdružení musí být dobrovolná, sdružení nesmí nikomu působit újmu. Tím pádem nejsou ze zákona povolena sdružení, jejichž cílem je popírání či omezování osobních, politických či jiných práv občanů, a která používají k dosažení cílů prostředky v rozporu s ústavou nebo zákony.25 Občanské sdružení je samostatnou právnickou osobou. „Registruje se u Ministerstva vnitra ČR, a má přiděleno identifikační číslo od Českého statistického úřadu. Členy mohou být jak fyzické, tak i právnické osoby Návrh na registraci podává nejméně tříčlenný přípravný výbor, ve kterém alespoň jedna osoba musí být starší osmnácti let. Ministerstvo vnitra registruje stanovy, které musí obsahovat název sdružení, sídlo, cíl činnosti sdružení, orgány sdružen a způsob jejich ustavování, určení orgánů a funkcionářů oprávněných jednat jménem

sdružení,

ustanovení

o

organizačních

jednotkách

a

zásadách

hospodaření.“26 Dalším typem neziskových organizací jsou obecně prospěšné společnosti (OPS). Podle zákona číslo 248/1995 Sb. O obecně prospěšné společnosti je definována jako „právnická osoba, která poskytuje veřejnosti obecně prospěšné služby za předem stanovených a pro všechny uživatele stejných podmínek.“ 27 24

FIALA,Jiří, VALENTOVÁ, Alena. Neziskový sektor. České Budějovice, 1996. s. 30. Tamtéž, s. 30-31. 26 ŠKARABELOVÁ, Simona a kol. Když se řekne nezisková organizace. Brno, 2002. s.20. 27 Tamtéž, s..22. 25

21

Společnost může vytvářet zisk, ale ten nesmí být použit ve prospěch zakladatelů, členů jejích orgánů či zaměstnanců, ale musí být použit na poskytování obecně prospěšných služeb, pro které byla společnost založena. Založit OPS mohou fyzické, právnické osoby i stát. Zakládá se zakládací smlouvou, a zápisem do rejstříku obecně prospěšných společností u krajského soudu. 28 Poslední běžným typem neziskových organizací je Nadace. Jejich postavení upravuje zákon číslo 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech. Ten definuje nadace jako „účelová sdružení majetku zřízená a vzniklá podle tohoto zákona pro dosahování obecně prospěšných cílů. Obecně prospěšným cílem je zejména rozvoj duchovních hodnot, ochrana lidských práv nebo jiných humanitárních hodnot, ochrana přírodního prostředí, kulturních památek a tradic a rozvoj vědy, vzdělání, tělovýchovy a sportu.“29 Nadace je právnickou osobou. Jejím úkolem je získávat majetek a ten pak dále přerozdělovat pro dosažením obecně prospěšných cílů, ke kterým se nadace zavázala. 30 Kromě tohoto základního dělení neziskových organizací je můžeme také dělit podle určitého kritéria. Jedním z těchto kritérií může být například územní působnost. Podle něj můžeme dělit neziskové organizace s působením regionálním či místním, krajským, celostátním či mezinárodním.31 Další možností rozdělení neziskových organizací může být na členské a nečlenské. Zatímco členské organizace se starají pouze o vlastní členy a jejich cílem je například uspokojení společného koníčku členů, činnost nečlenských se zaměřuje převážně na lidi stojící mimo organizaci. Tyto organizace nemají zdroj příjmů z členských příspěvků, proto musí finance získávat s grantů, od nadací či dary. Jejich činnost je více na očích veřejnosti. Právě tyto organizace velice často pracují s dobrovolníky.

28

ŠKARABELOVÁ, Simona a kol. Když se řekne nezisková organizace. Brno, 2002. s.22. Zákon o nadacích a nadačních fondech. 30 FIALA,Jiří, VALENTOVÁ, Alena. Neziskový sektor. České Budějovice, 1996. s. 32-33. 31 ČEPELKA, Oldřich a kol. Práce s veřejností v nepodnikatelském sektoru. Nadace Omega, 1997. s. 32. 29

22

Dalším kritériem může být motivace, která vedla k založení organizace. Podle něj je můžeme rozdělit na zájmové a veřejně prospěšné. Toto rozdělení víceméně kopíruje rozdělení předchozí. Cílem zájmových organizací je většinou uspokojit požadavky svých členů. Mívají povahu různých spolků či klubů (sportovní kluby, kluby a svazy zájemců o určitou činnost, například klub filatelistů, rybářské sdružení apod.). Oproti tomu u veřejně prospěšných organizací je cílem prospěch lidí, kteří stojí většinou mimo organizaci. Ta se k nim chová jako ke klientů, příjemcům určité služby či péče. Tyto organizace musí více komunikovat s veřejností, často stojí ve vedení placený profesionál či profesionálové a právě tyto organizace také velmi často pracují s dobrovolníky. Posledním možným dělení, které uvádí Čepelka ve své publikaci, je rozdělení na tzv. P-organizace a B-organizace. Podle tohoto kritéria se rozlišují organizace, jejichž cílem je především péče o někoho či o něco (pečující o.., P – organizace) a organizace zaměřená na prosazení určité myšlenky, hodnoty či ideje (bojující za.., B-organizace).32

2.2 Neziskové organizace v Brně používající dobrovolníky pro práci se znevýhodněnými dětmi Dále se budu zabývat pouze jedním typem organizací. Půjde mi o organizace, které působí v okrese Brno-město, pracují s dobrovolníky a zároveň se věnují tzv. “znevýhodněným dětem.“ Je třeba však vyjasnit, kdo vlastně znevýhodněné děti pro účel této práce jsou, o jaké znevýhodnění se jedná. Podle základní definice je znevýhodněné dítě „takové, jehož životní podmínky neumožňují - v porovnání s jeho zdravými vrstevníky – jeho úplný zdravý a zdárný vývoj.“33 U těchto dětí se jedná zejména o tzv. sociální a zdravotní znevýhodnění. Podle školského zákona je zdravotní znevýhodnění

32

ČEPELKA, Oldřich a kol. Práce s veřejností v nepodnikatelském sektoru. Nadace Omega, 1997. s.32-35. 33 KOVAŘÍK, Jiří, PAZLAROVÁ, Hana, BUBLEOVÁ, Věduna. Práva ohrožených a znevýhodněných dětí (závěrečná zpráva).[online]. s.1.

23

„zdravotní oslabení, dlouhodobá nemoc nebo lehčí zdravotní poruchy“

34

,

sociálním znevýhodněním je pak „a) rodinné prostředí s nízkým sociálně kulturním postavením, ohrožení sociálně patologickými jevy, b) nařízená ústavní výchova nebo uložená ochranná výchova, nebo c) postavení azylanta a účastníka řízení o udělení azylu na území České republiky podle zvláštního právního předpisu.“ 35 Pro účely mé práce zařazuji do znevýhodněních dětí tzv. děti problémové, což jsou „Jedinci s výchovnými obtížemi, nezvladatelné, zlobivé děti.“36 Příčiny problémů u těchto dětí mohou být buď vnitřní (například různé neurózy, specifické poruchy učení a chování), nebo vnější v souvislosti s narušenými sociální vztahy, ať už v rodině, ve škole nebo mezi vrstevníky.37 Právě na tyto děti řada neziskových organizací obrací svou pozornost a pro práci s nimi využívá dobrovolníky. Do kategorie znevýhodněných dětí tedy zařazuji děti zdravotně a sociálně znevýhodněné a děti problémové. Nyní bych rád uvedl trochu statistik týkajících se nestátních neziskových organizací v Brně. Ke dni 27.04.2008 je podle Evidence nestátních neziskových organizací v Brně vedeno 93 neziskových organizací, z toho je 68 občanských sdružení, 9 církevních organizací, 7 obecně prospěšných společností, 3 nadační fondy, 2 nadace, 2 zájmová sdružení právnických osob, 1 mezinárodní organizace a 1 organizační jednotka sdružení. Z nich se 15 věnuje volnočasovým aktivitám dětí a mládeže a 11 se zaměřuje přímo na rizikové skupiny dětí a mládeže. 38 Vzhledem k tomu, že tato práce má za úkol postihnout způsoby práce s dobrovolníky, v mém zájmu bylo z brněnských neziskových organizací vybrat ty, které pro svoji činnost využívají služeb dobrovolníku. A to tak, že dobrovolník v rámci organizace pracuje pravidelně s klientem či skupinou klientů. Z toho důvodu jsem mezi vybrané organizace nezařadil ty, které třeba využívají dobrovolníky jen nárazově na různé akce (tábory, výlety, oslavy, koncerty apod.).

34

Školský zákon, § 16[online]. Školský zákon, § 16[online]. 36 Ohrožené děti. [online]. 37 Tamtéž. 38 Evidence NNO, [online].

35

24

Zároveň se zaměřuji na organizace, jejichž cílovou klientelou jsou znevýhodněné děti, jejichž definici pro účely mé práce jsem uvedl výše. Dále se budu zabývat organizacemi veřejně prospěšnými, tedy těmi, jejichž klientem je široká veřejnost. Z tohoto důvodu se již dále nezmiňuji např. o skautských oddílech, které sice využívají dobrovolníků pro práci s dětmi, ale tyto děti jsou jednak členy skautské organizace a jednak nepatří k znevýhodněným. Z analýzy internetových zdrojů vyplývá, že v Brně dlouhodobou dobrovolnickou činnost s znevýhodněnými dětmi nabízí tyto organizace: Inexsda, Ratolest, Dobrovolnické centrum Motýlek, Sdružení pěstounských rodin, Apla a IQ Roma servis. Nyní popíši tyto organizace a jejich aktivity podrobněji.

2.2.1 INEX-SDA Inex- sdružení dobrovolných aktivit je nezávislá regionální pobočka stejnojmenné pražské organizace, jejíž cílem je „dávat lidem příležitost dobrovolnou činností přispívat svému okolí, a podporovat tak vnímání dobrovolnictví jako cesty k toleranci, poznání a udržitelné budoucnosti.“ 39 Kromě propagace dobrovolnictví a provozu informačního centra pro zahraniční projekty se sdružení zaměřuje na projekty primární a sekundární prevence poruch chování a realizuje preventivní a volnočasové projekty pro děti a mládež. Stěžejním projektem sdružení je program Pět P. „Program Pět P je preventivní volnočasový program pro děti postavený na principu dobrovolného vztahu mezi dítětem dospělým dobrovolníkem. Program nabízí dětem i dobrovolníků: pomoc, podporu, přátelství, péči a prevenci. V České republice je národní variantou programu Big Brothers Big sisters. “40 Jde o individuální preventivní program určený pro děti od 6-ti do 15-ti let, ve kterém se dobrovolník věnuje 2-3 hodiny týdně po dobu nejméně jednoho roku svěřenému dítěti a tráví s ním volný čas. Program je určen zejména dětem ze socio-kulturně nepodnětného prostředí, dětem hyperaktivním, dětem z neúplných 39 40

INEX-SDA BRNO. O nás [online]. Brno, 2008. ASOCIACE PĚT P V ČR. Program 5P. [online]. Kroměříž.

25

rodin. Individuální zaměření však umožňuje do programu zařadit také třídní outsidery, děti s lehkou mentální retardací nebo děti se zdravotními handicapy. Schůzky jsou velmi individuální a vycházejí zejména z potřeb samotného dítěte. Cílem je vznik kamarádského pouta mezi dvojicí, které bude prospěšné pro dítě. Jde o to, aby dítě mělo v dospělého kamaráda důvěru, mohlo mu povídat o svých trápeních, zkusit spolu s ním nové činnosti, které běžně z různých důvodů dělat nemůže apod. V dobrovolníkovi může dítě získat spřízněnou osobu, která mu může pomoci zlepšit komunikaci s okolím, v navazování vrstevnických vztahů, nalezení nových, kvalitních možností trávení volného času, může podpořit jeho sebevědomí, případně mu pomoci při řešení typických dětských problémů, se kterými se dítě potýká. Dobrovolník neučí, nevychovává, nevyslýchá, nediagnostikuje ani neterapeutuje. Snaží se svého klienta podněcovat k aktivním způsobům trávení volného času, snaží se se svým klientem rozvíjet to, v čem je talentovaný, co mu jde, o co se zajímá. Dobrovolník se snaží posilovat a rozvíjet pozitivní a fungující zdroje a vlastnosti klienta.41 „Dobrovolníci jsou vedeni koordinátorem, který se snaží také o intenzivnější zapojení rodičů do projektu. Dohled nad činností koordinátora a dobrovolníků má supervizor. Před vstupem do projektu dobrovolníci absolvují výběr a třídenní setkání, supervize pak probíhají pravidelně jedenkrát za měsíc. Dobrovolníkům je nabízena také supervize individuální.“42 Dalším projektem INEX-SDA je Cipísek. Ten je určen dětem ve věku 715 let. Cílová skupina dětí je podobná jako v Pět P, pro projekt jsou však vybírány spíše děti, které mají hlavní problém s kontaktem s vrstevníky a začleněním se do skupiny. Děti se schází jednou týdně na dvě hodiny na schůzce s dobrovolníky, přičemž dobrovolníci připraví program. Ten je rozmanitý od osvojování táborových dovedností, tvořivých činností až po sportovní aktivity. Pro děti se také připravuje letní 14-tidenní tábor, jarní a podzimní víkendový výlet, vánoční besídka a další aktivity.

41 42

INEX-SDA BRNO. Projekty,Projekt Pět 5 [online]. Brno, 2008. Tamtéž.

26

Dobrovolníci jsou podobně jako do 5P vybírání a prochází víkendovým školením, v projektu po dvojicích připravují týdenní schůzky, ve větší skupina pak výlety a tábor. Během roku jsou pravidelné měsíční supervizi pod dohledem supervizora-psychologa. 43 Posledním projektem sdružení INEX v rámci primární a sekundární prevence mládeže je Veselá škola. Jde o „volnočasový projekt, který připravují dobrovolníci pro skupinku dětí na brněnských základních školách. Projekt je určený zejména dětem, které nemají z nejrůznějších příčin dostatek možností jak trávit volný čas, nebo bývají v kolektivu vrstevníků neúspěšní. Svoje brány však projekt nezavírá v podstatě nikomu. Jde o projekt čistě dobrovolný, děti tak mají možnost chodit třeba jen párkrát do roka na ty akce, které je něčím osloví. V rámci projektu připravují dobrovolníci sdružení nejrůznější program jako je batikování, vyrábění masek, kalendářů, kreslení, ale i sportovní hry, hry do klubovny, soutěže ... Cennou součástí projektu je spolupráce dobrovolníků s učitelským sborem na školách.“44 Jak s předchozího textu vyplývá, toto občanské sdružení zcela splňuje podmínky pro zařazení do mé práce. Má právní status nestátní neziskové organizace, pracuje dlouhodobě s dobrovolníky, přičemž se dobrovolníkům věnuje profesionální koordinátor a klienty tohoto sdružení jsou děti, které odpovídají mnou daným kritériím znevýhodněných dětí.

2.2.2 Ratolest Brno Ratolest Brno je občanské sdružení, které nabízí odporu a pomoc dětem a mladým lidem v nepříznivé životní situaci a ohroženým sociální exkluzí v Brně a spádových oblastech. Cílem organizace je zlepšování kvality života dětí a mladých lidí ohrožených společensky nežádoucími jevy (děti a mládež ze znevýhodněných rodin, ohrožené rizikovými faktory, které vedou k výchovným problémům, k problémům ve škole, pasivitě a nezájmu, nudě a osamělosti,

43 44

INEX-SDA BRNO, Projekty, Projekt Cipísek [online]. Brno, 2008. INEX-SDA BRNO. Projekty Projekt Veselá škola [online]. Brno, 2008.

27

nepochopení, konfliktu s autoritami, aj.) a dále podpora a rozvoj dobrovolnictví jako jednoho z důležitých prvků občanské společnosti. Ratolest nabízí řadu projektů pro mladé lidi z cílové skupiny. Projekt Make a connection nabízí mladým lidem možnost uskutečňovat vlastní projekty, které budou prospěšné druhým lidem. Projekt SAP nabízí dětem z cílové skupiny a jejich rodinám odbornou pomoc sociálního pracovníka. Dále Ratolest spravuje dva nízkoprahové kluby pro děti a mládež- Pavlač a Likusák.45 V rámci práce s dobrovolníky je však stěžejní podobně jako v Inexu Projekt Pět P, Ratolest ho však dále rozšiřuje o Projekt LATA. Projekt LATA je založen na podobném principu jako Pět P, jeho cílovou skupinou je však mládež 15-24 let *. Plnoletý proškolený dobrovolník, nejčastěji student pomáhajících profesí (sociální práce, sociální pedagogika, psychologie), se věnuje minimálně 3 hodiny týdně po dobu nejméně jednoho školního roku. Klienty jsou mladí lidé, u kterých je vysoká pravděpodobnost sociálního setkání. Většinou nepřichází do projektu

dobrovolně,

ale

z iniciativy

kurátora

pro

mládež,

pracovníka

pedagogicko-psychologické poradny, pracovníka domu na půli cesty, psychologa, psychiatra, někdy rodiče. Dobrovolníci si klienta vybírají sami po konzultaci s koordinátorem a supervizorem. Společná činnost klienta a dobrovolníka vychází z potřeb, zájmů a sklonů klienta, variuje od povídání, sportu, doučování, pomoci při hledání brigády či zaměstnání až třeba po pomoc při vedení klientovi vlastní domácnosti. Při činnostech však dobrovolník hlídá hranici mezi společensky přijatelnými a společensky nevhodnými aktivitami. 46 “Na dobrovolnickou práci se zájemci připravují na čtyřdenním zážitkovém kurzu, který je orientován na rozvoj inter- i intrapersonálních dovedností - reflexi sebe sama, vlastních předpokladů i omezení pro práci s dětmi a dospívajícími. Dobrovolníci navštěvují 1x měsíčně skupinové supervize, účastní se podpůrných intervizních skupin (opět 1x měsíčně), které jsou zaměřeny jednak metodicky, jednak umožňují sdílení zkušeností mezi dobrovolníky. Využívají také 45

RATOLEST BRNO, o.s. Veřejný závazek.[online]. Brno, 2008.

* Horní věková hranice se liší podle sdružení poskytujícím službu. Ratolest Brno24 let, sdružení LATA v Praze 26 let atd. 46 MATOUŠEK, Oldřich. KROFTOVÁ, Andrea. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 2003. s. 208.

28

možnost individuálních supervizí. Pro dobrovolníky jsou přichystány také další vzdělávací a podpůrné programy, např. navazující kurz rozvoje komunikačních dovedností metodou Videotréninku interakcí.“ 47 Je patrno, že i Ratolest Brno vyhovuje potřebám této práce, ať již právním statusem, dlouhodobým využíváním dobrovolníků či cílovou skupinou klientů. Z jejich internetových stránek je patrno, že metodika práce s dobrovolníky je u této organizace na vysoké úrovni. V empirické části mé práce bude jistě zajímavé i porovnání jednoho projektu (5P) u více organizací.

2.2.3 Dobrovolnické centrum Motýlek Dalším sdružením, které trvale pracuje v Brně s dobrovolníky a nabízí jim dobrovolnou činnost s dětmi, je dobrovolnické centrum Motýlek. Jeho posláním je podporovat činnost dobrovolníků ve Fakultní nemocnici Brno a Domově pro seniory

Kociánka.

V rámci

celorepublikového

projektu

Dobrovolníci

v nemocnicích nabízí DC Motýlek projekt Dobrovolníci k dětem.

48

Tento

projekt splňuje má kritéria, protože se v něm dobrovolníci věnují zdravotně znevýhodněným dětem a s dobrovolníky pracuje profesionální koordinátor. „Posláním programu je vnést do nemocnice více lidského kontaktu, posilovat duševní pohodu pacientů, pomáhat překlenout náročné chvíle a přispět k lepšímu průběhu a efektu léčby. Činnost dobrovolníka nenarušuje léčebný režim a provoz nemocnice, ale doplňuje práci odborného personálu tam, kde je to možné.“49 Cílem dobrovolníka je zabavit malého pacienta a pomoci mu tak lépe zvládnout náročnou situaci hospitalizace. Konkrétně dobrovolníci dětem nabízí: hraní společenských her, čtení knih, hraní divadla, rukodělné a výtvarné činnosti, povídání, doprovod, případně vycházky, pokud to dovoluje klientův zdravotní stav. V brněnské Fakultní nemocnici dobrovolníci dochází na kliniku dětské onkologie, dětskou interní a oční kliniku, lůžkové oddělení kliniky dětské 47

RATOLEST BRNO, o.s. O programech.[online]. Brno, 2008. DOBROVOLNICKÉ CENTRUM MOTÝLEK, o.s. Naše činnost [online]. Brno, 2008. 49 FAKULTNÍ NEMOCNICE BRNO. Dobrovolnický program [online]. Brno, 2008. 48

29

neurologie a ORL, na oddělení kliniky dětské chirurgie, ortopedie a traumatologie a na kliniku popálenin a rekonstrukční chirurgie. 50 Věk dobrovolníků v projektu je různý. Mohou se zapojit již mladiství od 15-ti let, vrchní hranice není stanovena. Dobrovolník musí prokázat morální bezúhonnost a zdravotní způsobilost, poté prochází úvodním školením, během něhož

se

seznamuje

s podmínkami.

Zkušenosti

mu

během

školení

zprostředkovávají profesionálové i starší dobrovolníci. Poté absolvuje exkurzi po jednotlivých odděleních a po domluvě s koordinátorem si vybere oddělení, kam bude docházet. 51 Jak jsme již uvedl výše, dobrovolníci docházejí na oddělení krátkodobé i dlouhodobé hospitace. Při krátkodobých hospitalizacích je hlavním úkolem dobrovolníka rozptýlit dítě v momentální stresové situaci. U dlouhodobě hospitalizovaných dětí je pomáhá zbavit nejistoty, snaží se je zbavit pocitu ohrožení a slouží jim jako kontakt s vnějším světem, ze kterého byly děti vytrženy. Několikrát ročně dobrovolníci připravují i delší programy, například víkendové soutěže apod. 52 Činnost dobrovolníků řídí celkem dva koordinátoři zaměstnaní na 1,5 úvazku, kteří zařizují výběr a zařazení nových zájemců, úvodní školení, doplňující semináře, pojištění a materiální zajištění činnosti dobrovolníků, dokumentaci projektu a získávání finančních prostředků. 53 Přestože

má

Motýlek

oficiálně

v názvu

dobrovolnické

centrum,

neodpovídá úplně definici dobrovolnického centra, kterou jsem uvedl v první kapitole. Jde především o to, že dobrovolníky používá pro realizaci vlastních projektů a ne, že je školí a nabízí dalším organizacím. Právě proto však odpovídá kritériím k zařazení do mé práce.

50

PITLACHOVÁ, Klára. Dobrovolníci ve FN Brno [online]. Brno, 2007. DOBROVOLNICKÉ CENTRUM MOTÝLEK, o.s. Naše činnost [online]. Brno, 2008. 52 DOBROVOLNICKÉ CENTRUM MOTÝLEK, o.s. Dobrovolníci dětem [online]. Brno, 2008. 53 DOBROVOLNICKÉ CENTRUM MOTÝLEK, o.s. Naše činnost [online]. Brno, 2008. 51

30

2.2.4 Sdružení pěstounských rodin Cílem sdružení pěstounských rodin je pomáhat opuštěným, sociálně a zdravotně znevýhodněným dětem a mladým lidem. Svou pomoc směřují jednak k dětem odebraných z biologických rodin, jednak pak k dětem sociálně i zdravotně znevýhodněným, dětem z odlišného etnika apod. V rámci sdružení funguje několik projektů, které nabízí činnost i dobrovolníkům. 54 Poradna náhradní rodinné péče poskytuje poradenství, pomoc a podporu rodin, které mají dítě v pěstounské péči, a na zájemce a žadatele o pěstounskou péči. Cílem práce s pěstounskými rodinami je předcházet případnému selhání náhradní rodinné péče a optimalizovat prostředí pro příznivý vývoj dítěte. Věnuje se i terénní práci s dysfunkčními rodinami, nabízí neutrální prostředí a doprovod při setkání dítěte s biologickou rodinnou Dále se poradna zaměřuje na vyhledávání dětí vhodných k osvojení či k svěření do pěstounské péče a vyhledávání rodičů ochotných tyto děti přijmout. Zároveň pořádá různé školení, přednášky, exkurze, kulturní akce a pobyty pro pěstounské rodiny i žadatele. 55 Dobrovolníkům poradna nabízí individuální výpomoc v pěstounských rodinách, pomoc při doučování dětí v rodinách či pomoc při pořádání akcí a pobytů.56 Dům jistoty je projekt, který nabízí pestré využití volného času sociálně a zdravotně znevýhodněným dětem. V rámci projektu funguje nízkoprahová Pestrá klubovna především pro romské děti, v níž je k dispozici herna, tvůrčí dílna, studovna a tančírna. rámci klubovny probíhají specializované kroužky - romský tanec a zpěv, stolní tenis, fotbal a arteterapie. Cílem projektu je prevence negativní sociálních jevů, které mohou mít na ohrožené děti velký dopad, a integrací dětí se specifickými výchovnými nároky

54

SDRUŽENÍ PĚSTOUNSKÝCH RODIN. O nás. [online]. Brno, 2007. Tamtéž. 56 SDRUŽENÍ PĚSTOUNSKÝCH RODIN. Poradna, dobrovolnictví a praxe. [online]. Brno, 2007. 55

31

kolektivu, kde se naučí tvořit i upevňovat mezilidské vztahy, naučí se komunikovat, sdílet se a spolupracovat s ostatními.57 Dobrovolníkům nabízí projekt spolupráci v oblastech vedení kroužků v klubovně pro romské děti, osobní asistenci a individuální výpomoc u dětí v klubovně, individuální doučování v romských a sociálně slabších rodinách a výpomoc při akcích projektu.58 Dům na půli cesty je projekt, který nabízí chráněné bydlení mladým lidem, kteří odcházejí z dětských domovů, výchovných a diagnostických ústavů, či velkých pěstounských rodin. Tito klienti často postrádají základní sociální a pracovní návyky, kvalitní vzdělání a materiální zázemí. Každý z klientů si při vstupním rozhovoru s psychologem stanoví osobní cíle, které se snaží naplňovat a dále rozvíjet. V rámci projektu je klientům nabízeno chráněné bydlení, pracovní program (v samotném objektu funguje ekofarma a dílny, zaměstnanci zároveň snaží pracovat s klienty tak, aby si byli schopni najít a udržet zaměstnání) a psychosociální podporu formou poradenství, terapií a osobní asistencí.59 ¨Dobrovolníkům může projekt nabídnout osobní asistenci u klienta či výpomoc s přípravou víkendových a volnočasových aktivit klientů. 60

2.2.5 Apla Apla je regionální organizací Asociace pro pomoc lidem s autismem působící především na území Jihomoravského kraje se sídlem v Brně. Cílem sdružení je vybudování systematické a

komplexní pomoci lidem trpícím

poruchou autistického spektra (PAS) a fungovat jako mezičlánek mezi cílovou skupinou a institucemi zodpovědnými za péči o lidi s PAS. 61 V rámci sdružení nabízí klientům poradenské centrum, zabezpečení volnočasových aktivit, asistenční službu, podporované bydlení, chráněné dílny, 57

SDRUŽENÍ PĚSTOUNSKÝCH RODIN. O nás. [online]. Brno, 2007. SDRUŽENÍ PĚSTOUNSKÝCH RODIN. Dům Jistoty, dobrovolnictví a praxe. [online]. Brno, 2007. 59 SDRUŽENÍ PĚSTOUNSKÝCH RODIN. O nás. [online]. Brno, 2007. 60 SDRUŽENÍ PĚSTOUNSKÝCH RODIN. Dům na půli cesty, dobrovolnictví a praxe. [online]. Brno, 2007. 61 APLA-JM o.s. O nás. [online]. 58

32

vyhledávání podporovaných pracovných míst; dále je cílem sdružení iniciovat změny v legislativě podporující lidi s PAS, školení poskytovatelů sociálních služeb a vzdělávání dalších zájemců o problémy autismu. 62 Dobrovolníkům sdružení nabízí práci s dětmi a mladými lidmi trpícími PAS v rámci osobní asistence v rodinách, vedení zájmových kroužků a účast na výletech, víkendových a týdenních pobytech.63

2.2.6 IQ Roma servis Občanské sdružení IQ Roma servis je nestátní nezisková organizace, která se zaměřuje na „mapování a analýzu potřeb a zdrojů místních sociálněvyloučených romských komunit a na vytváření podmínek a příležitostí k podpoře a zvyšování občanských, sociálních, ekonomických, vzdělávacích a pracovních příležitostí a úspěchů romských a analogicky potřebných jednotlivců a rodin. Posláním organizace je být prostředníkem, který podporuje možnosti, příležitosti a odhodlání Romů na cestě jejich růstu a společenského uplatnění a chrání jejich práva a důstojnost v rámci společnosti“.64 Svým klientům nabízí sdružení sociální a pedagogický program. V rámci Sociálního programu Centrum komunitní a terénní sociální práce a Centrum poradenství a

nezaměstnanosti, které se specializuje na odborné sociální

poradenství, pracovní poradenství a služby zaměstnanosti, právní poradenství a asistenci a ochranu před diskriminací. Pedagogický program pak klientům nabízí Centrum vzdělávání, kde probíhá doučování a kurzy informačních technologií a administrativních dovedností, a které dále spolupracuje se školami, nabízí přednášky, besedy apod. Dále pod program spadá Centrum motivace a stimulace. Zde je v nabídce poradenství pro volbu školy a povolání, osobnostní výchova, dramatická a hudební výchova, volnočasové kroužky, zprostředkovává se kontakt rodičů

62

APLA-JM o.s. Dlouhodobé cíle a projekty. [online]. APLA-JM o.s. Hledáme:. [online]. 64 IQ ROMA SERVIS. O IQ Roma servisu. [online]. 63

33

s dětmi, vydává se romský mládežnický časopis a centrum pořádá i víkendové, táborové i jiné akce. 65 „Dobrovolníci v IQ Roma servisu spolupracují s Centrem vzdělávání a Centrem motivace a stimulace i Centrem komunitní a terénní sociální práce. Většina z nich se pod vedením pracovníků IQRS angažuje ve výukových aktivitách mládeže, ať už v Centru nebo v rodinách. Někteří pomáhají také při realizaci mimořádných aktivit – tábor, víkend cirkusových dovedností, besídky atd. Vybraní dobrovolníci se účastní školení s pracovníky sdružení. Probíhají pravidelné měsíční supervize pro dobrovolníky pod vedením externistů, kde mohou reflektovat svou práci s klientem i s pracovníky.“66

65 66

IQ ROMA SERVIS. O IQ Roma servisu. [online]. IQ ROMA SERVIS. Dobrovolníci [online]. Brno, 2007.

34

3. Způsoby práce s dobrovolníky v neziskových organizacích V předcházejících kapitolách jsem se snažil popsat typy a význam dobrovolnictví a zmapovat situaci neziskových organizací, které nabízí dobrovolníkům činnost s tzv. „znevýhodněnými“ dětmi v Brně. Co však vlastně musí nezisková organizace dělat, aby mohla s dobrovolníky pracovat a jejich spolupráce byla oběma k užitku? Jaké má taková organizace možnosti vedení dobrovolníků? Právě tyto otázky se budu snažit v následující kapitole osvětlit.

3.1 Příprava organizace na dobrovolníky Jak jsme již napsal, na přecházejících stránkách jsem uvedl některá fakta obecně o dobrovolnictví a dobrovolnících, a také jsem uvedl některé organizace v Brně, kde dobrovolníci pracují se znevýhodněnými dětmi. Než však samotná organizace začne s dobrovolníky pracovat, musí se na to připravit. Zvláště pečlivou přípravu musí provést organizace, která hodlá s dobrovolníky pracovat dlouhodobě a hodlá jim svěřit nedospělého klienta. V podstatě je práce s dobrovolníky personalistika, ovšem od manažerů, koordinátorů dobrovolníků, vyžaduje větší nároky než v běžných výdělečných organizacích, protože dobrovolník není za svou práci placen a tudíž nefunguje běžná motivace finančním ohodnocením. 67 Zvláště pokud chce organizace vystupovat seriózně a profesionálně, je třeba, aby měla dobře zajištěnou funkci koordinátora dobrovolníků, který se stará o výběr, výcvik, řízení, supervizi a hodnocení dobrovolníků. Zároveň působí jako prostředník mezi dobrovolníky a ostatním personálem, klienty i vedením organizace. Koordinátorem může být jak placený profesionál, tak dobrovolník. Záleží na rozhodnutí vedení organizace, pro jakou možnost se rozhodne. Výhoda profesionála je, že se stává zaměstnancem organizace a tudíž může organizace 67

Dobrovolníci v neziskových organizacích. Praha: ICN, 2001. s. 6.

35

dobře upravit podmínky, za kterých bude dostávat plat. Zároveň má takový koordinátor na svou práci více času. Finanční odměna je pak další motivačním stimulem. Přesto se však ani profesionál neobejde bez nadšení a souhlasem z cíly projektu. Obecně se profesionální koordinátor doporučuje u větších a náročnějších projektů. Pokud vykonává koordinátorskou práci jiný dobrovolník, musí mít hlavně snahu věnovat projektu část svého času a nadšení pro cíle projektu. Zároveň je však potřeba, aby cítil zpětnou vazbu od vedení organizace, která ho bude motivovat k další činnosti. To, že dobrovolný koordinátor není za svou práci finančně odměněn a tudíž ji vykonává při studiu či zaměstnání, se pak odráží na času, které je schopen práci věnovat. Proto se dobrovolný koordinátor doporučuje spíše u menších projektů.68 Organizace musí mít především jasnou konkrétní představu o tom, jaká bude náplň činnost dobrovolníka, jak dlouho bude trvat a komu bude dobrovolník za svou práci zodpovídat. Před přistoupením k náboru dobrovolníků by se měla organizace především: -dohodnout se na metodice práce s dobrovolníky během projektu, případně i po ukončení projektu; -dohodnout se na termínech a způsobu náboru a výběru dobrovolníků pro projekt a následně si vyhradit na tyto úkony dostatek času; -stanovit přesnou náplň práce dobrovolníků, včetně optimálního časového rozpětí dobrovolnických úkonů (dvakrát/třikrát týdně, o víkendech, každý den 2 hodiny apod.); -na základě upřesnění náplně práce dobrovolníků stanovit kvalifikační požadavky na dobrovolníky; -stanovit

zodpovědného

pracovníka

organizace,

který

se

bude

dobrovolníků věnovat = koordinátora dobrovolníků (pokud to situace dovolí měl by být koordinátor někdo jiný než vedoucí projektu,

68

TOŠNER,Jan. SOZANSKÁ,Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s. 69-70.

36

každopádně je důležité, aby dobrovolník alespoň zpočátku nepracoval úplně sám); -prodiskutovat možnosti odměňování dobrovolníků během projektu a po jeho ukončení; -uvažovat o možnosti kvalifikačního růstu dobrovolníků (např. pokud se náš projekt rozroste a bude třeba najmout nového placeného zaměstnance, může být osvědčený dobrovolník nejlepším kandidátem).69 V rámci organizace mohou vzniknout při přípravě na příjem dobrovolníků v zásadě dva problémy. Organizace, které vznikly na dobrovolném základě, většinou není těžké přesvědčit o prospěšnosti dobrovolníků. Může se však objevit problém s pochopením prospěšnosti profesionalizace dobrovolné práce, rolí placeného koordinátora apod. Zkušenost však ukazuje, že profesionální dobrovolnictví je efektivnější a v konečném důsledku prospěje dobrovolníkům i organizaci. Jiný problém může vzniknout u tzv. „kamenných“ organizací typu škol či nemocnic, kde se může vyskytnout problém u placených zaměstnanců s pochopením role dobrovolníka. Mohou se vyskytnout názory, že dobrovolník se jim snaží brát práci, narušuje chod organizace apod. V tomto případě je na vedení organizace, aby svým zaměstnancům dobře vysvětlilo roli, kterou bude dobrovolník v organizaci zastávat. 70 Obecně platí, že čím více času věnuje organizace přípravě na přijetí dobrovolníků, tím větší úspěchy pak sklízí. Pokud opravdu všechno promyslí do nejmenších detailů, má velkou naději, že se dobrovolník bude cítit v organizaci dobře a i ona bude s jeho činností spokojena. 71

3.2 Nábor dobrovolníků Když se organizace rozhodne pracovat s dobrovolníky a připraví se na jejich přijetí, nastává praktická fáze jejich náboru. „Cílem náboru dobrovolníků je 69

Dobrovolníci v neziskových organizacích. Praha: ICN, 2001. s. 7. TOŠNER,Jan. SOZANSKÁ,Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s. 74. 71 Dobrovolníci v neziskových organizacích. Praha: ICN, 2001. s. 7. 70

37

získat co nejvíc zájemců o účast v projektu, abychom z nich mohli vybrat ty nejlepší.“72 Je důležité si také ujasnit, o jaké dobrovolníky máme zájem. Mnoho dobrovolnických

programů

je

postaveno

především

na

dobrovolnictví

vysokoškolských studentů. V těchto programech je proto nutné respektovat akademický školní rok. To se vyplatí i u jiných, pracujících dobrovolníků, protože období léta je obdobím dovolených, kdy může být obtížné dodržovat harmonogram dobrovolnické činnosti platný pro zbytek roku. Z toho také vychází ideální doba pro nábor dobrovolníků. Přestože se doporučuje získávat dobrovolníky průběžně, zvláštní důraz by měl být kladem na září či říjen a potom také na leden a únor, tedy na začátky vysokoškolských semestrů73 Poté je třeba uveřejnit oznámení, inzerát, o náboru dobrovolníků. Oznámení musí obsahovat tyto body: -kdo hledá dobrovolníky; -jaké dobrovolníky hledáme (vzdělání, zkušenosti, pohlaví, věk, fyzické či psychické nároky apod.); -co budou dělat; -kde se dobrovolnická práce bude odehrávat; -kolik hodin týdně, měsíčně pro nás budou pracovat; -proč se daná aktivita odehrává; -jak, kdy a kde se může zájemce přihlásit;74 Organizace se také musí rozhodnout, jaké formy získávání dobrovolníků použije. Velmi často používaným způsobem je leták, plakát či vývěska. Tento způsob sice může informovat, co organizace dělá a proč potřebuje dobrovolníky, ale jedná se o způsob málo efektivní, který je dobré doplnit dalšími formami.75 Letáky se většinou zveřejňují na školách, veřejných vývěskách apod., v moderní době není špatné vyvěsit inzeráty na internetové stránky samotné 72

Dobrovolníci v neziskových organizacích. Praha: ICN, 2001. s.8. TOŠNER,Jan. SOZANSKÁ,Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s. 74. 74 Dobrovolníci v neziskových organizacích. Praha: ICN, 2001. s. 8. 75 TOŠNER,Jan. SOZANSKÁ,Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s. 78. 73

38

organizace

i

například

na

stránky

zabývající

se

dobrovolnictvím.

(www.dobrovolnik.cz, www.dobrovolnici.cz, apod.) Poměrně zajímavý způsob náboru zejména ve velkých městech je zveřejnění letáku v prostředcích městské hromadné dopravy. Další formou může být zveřejnění našeho inzerátu v místním tisku a regionálním rozhlasovém či televizním vysílání. Tento způsob získávání dobrovolníků může být velmi účinný, protože se informace dostanou tam, kde je organizace potřebuje. Informace v médiích jsou velmi důležitým pozadím k akcí či projektů a mohou velmi pomoci k propagaci činnosti organizace i zprostředkování kontaktu s potenciálními dobrovolníky.76 Jistá úskalí může mít tato metoda ve větších městech, kde se preferuje sledování celorepublikových médií. V případě inzerce v tisku je také dobré zvážit pověst tiskoviny vzhledem k potenciálním čtenářům (například problém bulvárního tisku apod.). Zároveň se organizace musí rozhodnout, zda se jí tato poměrně finančně náročná investice vyplatí. Dobrovolníky může získat organizace i formou náborové akce, na níž se prezentuje činnost organizace. Dobrým lákadlem jsou například koncerty, výstavy apod.77 Organizace však musí zajistit vlastní propagaci samotné náborové akce. Zvláště

menším

organizacím

se

může

vyplatit

spolupráce

s dobrovolnickým centrem, které jednak může vyvěsit inzerát na svých internetových stránkách či vývěskách a jednak disponuje určitým seznamem dobrovolníků, ze kterých může doporučit dobrovolníky právě dané organizaci.78 Pokud organizace počítá s tím, že většina dobrovolníků bude pocházet z řad studentů, je dobré oslovit střední a vysoké školy. Častým způsobem bývá vylepení letáku na nástěnce, mnohem efektivnější však je se domluvit s vyučujícími a prezentovat svou činnost přímo ve vyučování, případně připravit

76

TOŠNER,Jan. SOZANSKÁ,Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s. 78. 77 Tamtéž, s.78. 78 Tamtéž, s.78.

39

na půdě školy speciální akci, kde se zájemci seznámí s posláním sdružení, cíli a možnosti dobrovolné činnosti.79 Často využívaná a poměrně efektivní je forma osobního kontaktu získávání dobrovolníků z řad příbuzných či známých. Nevýhodou tohoto způsobu je poměrně velká časová náročnost a to, že se okruh známých brzy vyčerpá.80 Zajímavým způsobem je však získávání dobrovolníků z řad studentů tak, že již nějaký student je mezi dobrovolníky a do organizace přiláká i své spolužáky. Dobré je také využívat v osobním kontaktu bývalých dobrovolníků, kteří mají z projektem zkušenosti z první ruky a mohou rekapitulovat, co jim dobrovolná činnost přinesla.

3.3

Výběr dobrovolníků

Poté, co jsme s úspěchem uspořádali náborovou kampaň a přihlásili se nám nějací dobrovolníci, je třeba z nich vybrat ty, které považujeme vhodné pro naši činnost. Pokud jsme nábor provedli dobře, může se nám přihlásit množství dobrovolníků, proto je třeba, aby si každá organizace vytvořila systém, kritéria, výběru. 81 Běžnou praxí přijímání dobrovolníka bývá, že dobrovolník absolvuje původní rozhovor s koordinátorem, kde se ujasní základní motivace a zájem dobrovolníka i koordinátora. Podle Tošnera by koordinátorovi k ujasnění cílů a motivace dobrovolníka mohly posloužit například tyto otázky: -Proč se chcete stát dobrovolníkem/ dobrovolnicí a co od této činnosti očekáváte? -Kolik času jste ochoten/ochotna této činnosti věnovat? -Chcete se zúčastnit dlouhodobých, krátkodobých nebo jednorázových akcí? -Máte nějaké speciální dovednosti nebo zkušenosti, které byste mohl/a využít? 79

TOŠNER,Jan. SOZANSKÁ,Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s. 78. 80 Tamtéž, s.78. 81 Dobrovolníci v neziskových organizacích. Praha: ICN, 2001. s. 10.

40

-Jaká oblast vás zajímá- práce s dětmi, seniory, manuální činnost, administrativní výpomoc?82 Pokud hledáme dobrovolníka pro konkrétní projekt, je samozřejmé, že některé s z těchto otázek je možné vynechat, protože na ně již známe odpověď. Například dobrovolník hlásící se do Pět P má evidentně zájem o práci s dětmi a ne o manuální činnost apod. Základní otázky pokládané dobrovolníkovi jsou trochu blíže specifikované v publikaci ICN: -Proč vás zajímá dobrovolnická práce a proč přímo tento projekt? -Už jste někdy pracoval jako dobrovolník? Kde? Jak se vám to líbilo? Proč už tam nepracujete? -Máte zkušenosti, které by vám mohly pomoci při práci? -Dáváte přednost práci individuální nebo týmové? -Jak dlouho a jak často můžete pracovat pro náš projekt? -Co očekáváte od projektu a od naší organizace? -Vidíte (po bližším seznámením s naším projektem) nějaká možné potíže (geografické, jazykové, zdravotní, dopravní, jiné), které by mohly být překážkou vašeho zapojení do projektu? -Nebude vaše práce nějak kolidovat s vaším zaměstnáním? Nehrozí konflikt zájmů s vaší profesí?83 Je vidět, že tato sada otázek doplňuje základní Tošnerovi například o snahu zjistit, zda potenciální dobrovolník sám vidí nějaké problémy, a ptá se i na jeho konkrétní požadavky od organizace. Další postup při výběru poté velmi záleží na činnosti, kterou hodláme dobrovolníka pověřit. Některé projekty si vyhrazují právo na „psychologické posouzení dobrovolníků z hlediska zralosti jejich osobnosti a možných psychopatologických rysů. Přichází to v úvahu např. když dobrovolník pracuje

82

TOŠNER,Jan. SOZANSKÁ,Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s. 79. 83 Dobrovolníci v neziskových organizacích. Praha: ICN, 2001. s. 11.

41

samostatně s nezletilými dětmi.“84 Často se takovéhle vyšetření odehrává v rámci výcviku-školení dobrovolníka, které budu popisovat v následující kapitole. Obecně můžeme říct, že čím podrobnější je příprava projektu a čím více času věnuje koordinátor promýšlením požadavků na vlastnosti, kvalifikaci a zkušenosti dobrovolníka, tím větší má šanci, že vybere pro svůj projekt ty pravé. 85

3.4

Školení dobrovolníků

Proškolení dobrovolníků by mělo být nedílnou součástí každého dobrovolnického projektu. Forma školení se může lišit. Od nejjednoduššího seznámení s pravidly, přes besedy s odborníky až po několikadenní akci či dlouhodobý výcvik. Opět se odvíjí zejména od činnosti, kterou od dobrovolníka hodláme vyžadovat. Zároveň školní dobrovolníků může prostupovat s výběrem či naopak. V některých organizacích jsou praxe takové, že se napřed dobrovolníci vyberou a poté proškolí, někde naopak se pořádá školení pro všechny přihlášené a teprve na jeho základě dochází k výběru dobrovolníků. Zároveň záleží na organizaci, zda své dobrovolníky proškoluje sama či zadá objednávku nějaké specializované organizaci či agentuře. 86 Jendou by hlavních úloh školení je seznámit dobrovolníky s konkrétními požadavky, které na ně bude jejich dobrovolnická činnost mít. Zároveň by se měli blíže seznámit s organizací, cíly projektu a konfrontovat svá očekávání s očekáváním organizace. Školení mívá většinou dvě části- obecnou a konkrétní. V obecné části by se měl dobrovolník dozvědět o svých možnostech, potřebách, ale i závazcích a omezeních. Seznámí se s posláním a úkoly organizace, základními dokumenty, organizační strukturou, místem a svou rolí v organizaci. Seznámit blíže by se měl i s koordinátorem, případně dalšími osobami, kterým bude při své činnosti odpovědný. 84

TOŠNER,Jan. SOZANSKÁ,Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s. 80. 85 Dobrovolníci v neziskových organizacích. Praha: ICN, 2001. s. 10. 86 Tamtéž, s.15.

42

V odborné části by se pak měl dobrovolník co nejblíže seznámit s činností, kterou bude dělat. Bývá zvykem, že v této části se spolupracuje s dalšími zaměstnanci organizace či staršími dobrovolníky, kteří mohou zprostředkovat své zkušenosti. Často používanou metodou je hraní v rolích, kdy si dobrovolník může nanečisto vyzkoušet nejen svou roli, ale seznámit se i s rolí či typy možných klientů. Součástí odborné přípravy bývá pak i psychologické posouzení či vytipovávání možných vhodných klientů.

87

Po absolvování školení by měl být

dobrovolník již připravený na začlenění do projektu. Rozhodně by měl vědět: -co, kde a jak bude dělat -jak dlouho a často to bude dělat -komu se bude odpovídat, koho může požádat o radu -znát všechny potřebné informace pro výkon činnosti- vyhlášky, zákony, zvyky, pravidla apod. -znát očekávání organizace směrem ke své osobě (zde se od něj očekávají nějaké průběžné zprávy, hodnocení atd…)88

3.5

Práce s dobrovolníky během činnosti

Nyní jsme se dostali do fáze, kdy je dobrovolník vybrán, proškolena může tedy začít jeho samostatná činnost. Předtím by však měla ještě organizace zvážit, zda bude s dobrovolníkem spolupracovat tzv. „na dobré slovo“ nebo s ním uzavře nějaký druh smlouvy. U mnoha činností je dokonce písemná smlouva nezbytná. Jedná se například o ze zákona vyplývající evidenci dobrovolníků pracujícími s dětmi dle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, evidence počtu odpracovaných hodin při vykazování nepeněžních příjmů apod.89 Zákon č. 198/2002 Sb.,o dobrovolnické službě sice upravuje v paragrafu 5 smlouvy uzavírané mezi dobrovolníkem a organizací, avšak jedná se výhradně o

87

TOŠNER,Jan. SOZANSKÁ,Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s. 80. 88 Dobrovolníci v neziskových organizacích. Praha: ICN, 2001. s. 16. 89 TOŠNER,Jan. SOZANSKÁ,Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s. 93.

43

dobrovolnickou službu v zahraničí.90 Organizacím, které využívají dobrovolníky pro činnost v rámci republiky se doporučuje s nimi uzavírat příkazní smlouvu podle paragrafu 724 občanského zákoníku. Smlouva by měla vymezovat hlavně činnost, kterou bude dobrovolník vykonávat, dobu a místo činnosti. Dále by smlouva měla obsahovat ustanovení o mlčenlivosti o údajích o klientech a organizaci a fakt, že dobrovolník nebude za svou činnost dostávat žádnou finanční odměnu. Další obsah smlouvy se může lišit podle specifik organizace a vykonávané činnosti.91 Poté se již dobrovolník může pustit do činnosti, kvůli které do organizace přišel. Situace při zapojení nového dobrovolníka je podobná získání nového zaměstnání. Zejména při nejasném školení se však může u dobrovolníka objevit názor, že by mu organizace měla být vděčná za jeho činnost a pracovníci organizace by na něj měli mít vždy čas. Přestože organizace je dobrovolníkovi jistě za jeho práci velmi vděčná, je potřeba nejlépe ještě před začátkem dobrovolné činnosti jasně vymezit role dobrovolníka i dalších pracovníků, aby pak nedocházelo k zbytečným konfliktům. 92 V průběhu činnosti je pro dobrovolníka velice důležité, aby probíhala otevřená komunikace mezi ním a vedením organizace zastoupené koordinátorem, aby měl možnost konzultovat průběh své činnosti a také dostávat odpovídající zpětnou vazbu. Dobré je zejména pořádat pravidelné setkávání dobrovolníků s vedením organizace, při kterém dojde k výměně názorů a jsou hledány metody, jak průběh dobrovolné činnosti ještě zlepšit. 93 Velmi dobrou metodou, jak pracovat s dobrovolníky v průběhu dobrovolné činnosti, je pořádání pravidelných supervizí. Supervize je komunikace „dobrovolníka,

respektive

skupiny

dobrovolníků,

se

supervizorem

v neohrožujícím prostředí, které umožní dobrovolníkům konzultovat svoje postoje

90

Občanský zákoník, Zákon o dobrovolnické službě.[online]. s. 4836-4837. TOŠNER,Jan. SOZANSKÁ,Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s. 94. 92 Dobrovolníci v neziskových organizacích. Praha: ICN, 2001. s. 17. 93 Tamtéž, s. 18. 91

44

a pocity pramenící z jejich činnosti. Supervize zároveň chrání zájem klienta před případnými nevhodnými aktivitami.“ 94 Přestože pojem supervize v české republice zatím úplně nezdomácněl a často budí respekt, až strach, je to velice dobrý nástroj, jak může organizace pomáhat svým dobrovolníkům, vést je a přitom zároveň zajistit nad jejich činností dohled. U organizací pracujících s dobrovolníky se často využívá skupinová supervize, při kterých dobrovolníci konzultují průběh své činnosti a vyjadřují se k tomu,c o dělají ostatní. Zároveň je velice důležitá pozice supervizora, tedy toho, kdo supervizi vede. Supervizorem může být i koordinátor dobrovolníků, zejména u větších organizací a náročnějších projektů se však spíše doporučuje, aby byl supervizorem někdo zvenčí, většinou zkušený psycholog. Výhodou je, že takový supervizor může poskytnout dobrovolníkům nezaujatý pohled a i koordinátor může uvítat možnost s ním konzultovat své poznatky. 95

3.6

Hodnocení a oceňování dobrovolníků

Jako u každé činnosti, i u dobrovolné služby platí, že pokud ji chceme stále zlepšovat, je potřeba ji analyzovat a hodnotit. Pod slovem hodnocení si však nemusíme nutné představovat kritiku, jde spíše o objektivní vyjádření činnosti dobrovolníka. Právě objektivnost však může být někdy problémem, zvlášť, když hodnocení provádí například koordinátor, který projekt řídí a má na určité věci své vlastní názory. Protože u neziskových organizací s většinou nenajdou finanční prostředky na najmutí profesionální firmy, která by hodnocení provedla, bývá dobrým nápadem zadat tuto práci studentům, kteří ji mohou potřebovat k vypracování svých prací (ročníkových, bakalářských, diplomových apod.). 96

94

TOŠNER,Jan. SOZANSKÁ,Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s. 81. 95 TOŠNER,Jan. SOZANSKÁ,Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s. 82. 96 TOŠNER,Jan. SOZANSKÁ,Olga. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha, 2006. s. 82.

45

Do hodnocení je také jistě dobré zahrnout ocenění dobrovolníků. Je třeba si uvědomit, že dobrovolník věnuje organizaci svůj volný čas a není za to nějak finančně ohodnocen, proto je dobré, aby získal za svou práci alespoň jiný druh odměny. Úplně základní odměnou, která však zajisté potěší, je poděkování. Organizace může však zvolit i další prostředky k odměnění dobrovolníka. Může jít například o: -blahopřání k svátku, narozeninám, vánocům,… -věnování předmětu s logem organizace -pozvání dobrovolníka na neformální setkání s ostatními -uspořádání společného obědu, večeře -přizvání dobrovolníka k natáčení rozhovoru či psaní reportáže pro média -umožnit dobrovolníkovi přístup k různým službám organizace apod. Je jasné, že zde se meze nekladou a je jen na koordinátorovi či na členech vedení organizace, aby i mírou ocenění přispěli k tomu, že dobrovolník bude spokojený, bude mít pocit z dobře vykonané práce a jeho dobrovolná činnost ho bude těšit.97

97

Dobrovolníci v neziskových organizacích. Praha: ICN, 2001. s. 20-21.

46

II. EMPIRICKÁ ČÁST V předcházející teoretické části jsem se zabýval dobrovolnictvím a dobrovolníky, nestátními neziskovými organizacemi a v poslední kapitole také různými způsoby, jakými mohou organizace a jejich koordinátoři s dobrovolníky pracovat, ať již při jejich náboru, výběru, výcviku či průběhu jejich činnosti. Je však otázkou, nakolik poznatky vyčtené z teoretických publikací korespondují s realitou v přímé práci s dobrovolníky. Proto je součástí mé práce empirický výzkum, který by měl na tuto otázku nalézt odpověď. Zároveň by měl tento výzkum přinést nejen porovnání reality s teorií, ale i srovnání ve způsobech práce s dobrovolníky v jednotlivých organizacích. Toto srovnání by mohlo být dobré nejen pro účel mé práce, ale v praxi by mohlo posloužit i koordinátorům dobrovolníků, aby převzali dobré nápady svých kolegů nebo se naopak poučili z jejich chyb.

1. Metodologie výzkumu První přípravnou fází mého výzkumu bylo stanovení výzkumného cíle. Cílem výzkumu bylo zjistit, jaké jsou způsoby práce s dobrovolníky v neziskových organizacích. Poté jsem potřeboval stanovit kritéria výzkumného vzorku. Jak jsme již uvedl v předcházející části, zaměřil jsem se na nestátní neziskové organizace v Jihomoravském kraji, konkrétně v okrese Brno-město, kde se dobrovolník věnuje nějakým způsobem znevýhodněným dětem. Toto znevýhodnění může být buď povahy sociální (například špatné rodinné zázemí, příslušnost k etnické menšině apod.), zdravotní (nemoc, zdravotní postižení, poruchy chování apod.). Zároveň však pro účel mé práce (zmapování způsobů, metod práce s dobrovolníky) bylo potřeba, aby se organizace začleněné do výzkumného vzorku zaměřovaly na práci s dobrovolníky a měly ujasněnou metodiku práce s nimi. V regionu Brno, na který se zaměřuji, však není příliš organizací, které připravují dobrovolnické projekty, kde dobrovolník přímo sloužil k naplnění cílu

47

projektu. Je spoustu organizací, kde dobrovolník slouží jako pomocník stálým zaměstnancům, tyto organizace však nemívají přesně stanovenou a vypracovanou metodiku práce s nimi a také funkci koordinátora dobrovolníků zastává nějaký člen organizace jakoby v rámci svého pracovního úvazku. K účelu mé práce jsem však vyhledával takové organizace, kde je funkce koordinátora pevně stanovena a jeho náplní práce je řídit a vést dobrovolníky v organizaci

Proto byly do

výzkumného vzorku začleněny organizace INEX-SDA Brno, Ratolest Brno a Dobrovolnické centrum Motýlek, které tyto požadavky naplňují Další postupem bylo stanovení výzkumné otázky. Jak jsem již uvedl, výzkum měl zmapovat a porovnat způsoby práce s dobrovolníky v popsaných neziskových organizacích. To znamená zjistit, jak tyto organizace nabírají dobrovolníky, vybírají je, cvičí a pracují s nimi během jejich dobrovolné činnosti. Zároveň jsem se zaměřil na organizace, kde dobrovolník pracuje se sociálně či zdravotně znevýhodněným, případně tzv. „problémovým“ dítětem. Základní výzkumnou otázku jsem tedy formuloval: „ Jaké způsoby práce používají neziskové organizace věnující se znevýhodněným dětem pro práci s dobrovolníky?“ Další fází bylo zvolení metody sběru dat. Rozhodl jsem se pro kvalitativní přístup, což je „proces zkoumání jevů a problémů v autentickém prostředí s cílem získat komplexní obraz těchto jevů založený na hlubokých datech a specifickém vztahu mezi badatelem a účastníkem výzkumu. Záměrem výzkumníka provádějícího kvalitativní výzkum je za pomoci celé řady postupů a metod rozkrýt a reprezentovat to, jak lidé chápou a vytvářejí sociální realitu“98 Tento přístup jsme zvolil proto, že pro potřebná data jsem se rozhodl získat od koordinátorů dobrovolnických projektů a těch je v daném regionu jenom několik. Z tohoto důvodu bych pro kvantitativní přístup nesehnal dostatek respondentů. Za respondenty jsem zvolil koordinátory dobrovolnických projektů jednotlivých organizací proto, že právě koordinátoři jsou lidé, kteří vedou 98

ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007. s. 17.

48

v organizacích dobrovolníky, školí je, vybírají a pracují s nimi v průběhu dobrovolné činnosti. Proto si myslím, že pro účel výzkumu mohou poskytnout hodnověrná data. Za konkrétní metodu jsme pak zvolil polostrukturovaný rozhovor, což je metoda, „kdy záměr a cíl rozhovoru je pevně stanoven, ale uvolňuje se taktika jeho vedení – není nutné dodržet formulaci a pořadí otázek, je však nutné dotknout se všech předem stanovených oblastí.“99 Myslím, že pro daný účel se tato metoda jeví jako nejlepší. Pro rozhovory jsem si předem vymezil oblasti, ke kterým jsem získával stanovisko od jednotlivých respondentů. Těmito oblastmi jsou: 1) Popis projektu a činnost dobrovolníků v něm -V této oblasti jsem se ptal respondentů na to, co je cílem jejich projektů a na funkci dobrovolníka v projektu. 2) Nábor dobrovolníků -Při dotazování na tuto oblast jsem se zaměřil na to, jaké způsoby koordinátoři používají, aby se dobrovolníci o jejich projektu vůbec dozvěděli a jakými prostředky se je tam snaží nalákat 3) Výběr a výcvik dobrovolníků -Zajímal jsem se o postup ve chvíli, kdy přijde za koordinátorem zájemce o dobrovolnou činnost. Jaké kritéria mají koordinátoři stanovené pro přijetí a případně pro zamítnutí dobrovolníka, zda dobrovolník prochází nějakým školením a jakou formu toto školení má, zda se musí podrobit psychologickému vyšetření a zda musí odevzdávat nějaká potvrzení či musí mít nějakou kvalifikaci pro své začlenění do projektu. Zeptal jsem se také na to, kdo většinou bývá dobrovolníkem v daném projektu (studenti, pracující apod..) 4) Průběh dobrovolné činnosti -V této oblasti mě zajímalo, jak vypadá postup při vybrání dobrovolníka. Zda s ním koordinátor podepisuje nějaké smlouvy a 99

ZBOŘILOVÁ, Romana. Dobrovolníci v sociálně preventivním programu, diplomová práce. Brno: Pedagogická fakulta, 2006. s. 43.

49

případně jaké, jak koordinátor upravuje první setkání dobrovolníka s klientem/klienty, jak na činnost dobrovolníka ohlíží, jestli získává například zpětné vazby od dobrovolníků, od klientů apod. Součástí také byly dotazy, které zjišťovaly, zda koordinátor zajišťuje dobrovolníkům nějaké odborné besedy či školení, zda se mohou dobrovolníci v projektu nějak dále vzdělávat 5) Oceňování dobrovolníků -Zjišťoval jsem, jestli má koordinátor vypracovaný nějaký způsob ocenění dobrovolníků, jestli se například konají nějaké oslavy či zda dobrovolníkovi pramení z jeho činnosti nějaké výhody. 6) Ukončování dobrovolné činnosti -V poslední oblasti jsem se zajímal o to, z jakého důvodu dobrovolník většinou končí spolupráci a po jaké době.

2. Analýza rozhovorů Během praktické části výzkumu jsem provedl 4 rozhovory s koordinátory dobrovolnických projektů a získal jejich vyjádření k jednotlivým výše uvedeným bodům. Všechno jsou to body, které byly rozebrány již v teoretické části práce. Nyní je mým cílem tato empiricky získaná data od jednotlivých koordinátorů porovnat s teorií i mezi sebou navzájem.

2.1 Charakteristika respondentů, popis projektu a činnost dobrovolníka v něm První respondentka (dále R1) je koordinátorka projektu Dobrovolníci hospitalizovaným dětem, který probíhá na pracovišti dětské medicíny Fakultní nemocnice v Brno. Jako koordinátorka dobrovolníků pracuje již 1,5 roku, má vysokoškolské vzdělání sociálního zaměření. Činnost dobrovolníka v projektu popisuje tak, že dobrovolníci „chodí do té nemocnice jako společníci pacientů, to znamená, že se hlavně snaží vyplnit volnej čas těch pacientů v odpoledních hodinách, kdy neprobíhají žádné vizity nebo tam vlastně není v podstatě co dělat.“

50

Cílem projektu je vyplnit volný čas dětských pacientů a tím jim pomoci překonat náročnou situaci hospitalizace. Při dlouhotrvající hospitalizaci pak pacientovi také zprostředkovat kontakt s vnějším světem. V projektu Pět P, který koordinuje respondentka 2 (R2), je dobrovolník „jakoby pomáhajícím nástrojem pro toho klienta. Každý týden se schází s tím klientem po dobu dvou, tří či čtyř hodin a měl by vlastně pomáhat klientovi v problému, se kterým do projektu přijde.“ Tato respondentka v projektu pracuje jako koordinátorka dobrovolníků již 1,5 roku, má vysokoškolské bakalářské vzdělání pedagogického zaměření. Respondentka 3 (R3) má magisterské vzdělání psychologie a ve svém projektu pracuj již něco málo přes rok. Projekt Cipísek, který koordinuje, popisuje:. „Je to projekt, kterej pracuje s dětma ve věku 7-15 let. Primárním cílem je prevence sociálně patologickejch jevů, to znamená je to projekt, kterej se snaží ty děti začlenit jakoby do běžnější skupiny, skupiny, která má jakoby menší potenciál k tý patologii co se týče sociálně patologickejch jevů do budoucna, to znamená pomoct jim najít aktivity, který je bavěj, zprostředkovat jim kontakt s lidma, kteří zastávaj normální hodnoty, aby mohly přejímat normální hodnotový systém, naučit je něco, co by je mohlo začít bavit. U některejch dětí je to i cílem jenom jim vyplnit ten volnej čas, aby se nepoflakovaly někde s bandou lidí s cigárama a lahváčema někde po sídlišti, takže je to jakoby nejrůznější škalá dětí, ale jejich cílem je primárně začlenit je, pomoct jim naučit se, jak se začlenit do kolektivu normálních dětí.“ Úlohu dobrovolníků pak popisuje: „Dobrovolníci jsou tam od toho, aby se individuálně věnovali těm dětem. Vzhledem k tomu, že ty děti jakoby maj vystupňovaný určitý osobnostní charakteristiky, takže jsou těžko zvladatelný v běžnejch kolektivech, těch běžnejch kroužcích, potřebují víc individuální přístup, takže ty dobrovolníci jsou tam od toho, aby tenhle přístup těm dětem umožnili a skz ten přístup a aby prostě naplňovali cíle toho projektu.“ Poslední respondentka (R4) pracuje jako koordinátorka dobrovolníků skoro rok, má vysokoškolské bakalářské vzdělání pedagogického zamření. Svůj projekt Pět P popisuje takto: „Je to projekt, který je založen na individuálním vztahu dítěte a dospělého dobrovolníka. Ten dospělej dobrovolník musí být opravdu

51

nějaká psychicky vyrovnaná osoba, prostě dobře socializovaný člověk, aby tomu dítěti byl jakoby nějakým příkladem, vzorem. S tím dítětem naváže vztah a v rámci toho vztahu dítě jakoby sociálně roste, poznává jaký to je mít nějakýho toho kamaráda, získává sebevědomí, protože si ho někdo všímá, má tam někoho pro sebe a zpětně si tyto zkušenosti může aplikovat do toho svýho přirozenýho sociálního prostředí.“ Z těchto popisků je patrný, že u většiny prezentovaných projektů je hlavní náplní činnosti dobrovolníka individuální přístup k dětem. Cílem projektů je pak těmto různými způsoby znevýhodněným dětem vyplnit volný čas a snažit se je začlenit do běžné společnosti. Všechny koordinátorky mají ukončené minimálně bakalářské vysokoškolské vzdělání, je jim mezi 22-30 lety.

2.2

Nábor dobrovolníků

Jak jsem již uvedl v teoretické části, pokud nějaká organizace potřebuje nabrat do svých řad dobrovolníky, může využít následujících možností náboru: -vylepování letáků, plakátů, vývěska na internetu, webové stránky -prezentace projektu v tisku či rozhlasovém a televizním vysílání -uspořádání náborové akce -přímé oslovení vysokých či středních škol -spolupráce s dobrovolnickým centrem -osobní kontakt Jak je patrno z odpovědí respondentek, asi nejběžnější metodou náboru dobrovolníků je vylepování letáků. Pomocí letáků se prezentuje projekt na různých místech. Protože většina dobrovolníků v projektech pochází z řad vysokoškolských studentů (u projektu 1 asi 50%, u ostatních tří naprostá většina), asi nejběžnější místo pro letáky jsou nástěnky vysokých škol. Dále pak R1 uvádí, že letáky posílají i do „různých organizací,

na úřady, církve či církevní

organizace a do ordinací lékařů, zubařů a podobně“. R2 pak uvádí, že letáky vyvěšují „na všech takových těch místech, kde se schází mladí lidi. Kavárny, knihovny a tak.“ Všechny koordinátorky se však shodují v tom, že tato metoda není v současné době příliš účinná, nicméně účinnost jednotlivých metod se

52

časem mění. Hezky to popisuje R3: „To se právě hodně mění. Dva roky zpátky byly nejefektivnější jednoznačně letáky. V současný době letáky nefungují skoro vůbec.“ Podle ní je tomu tak proto, že „těch neziskovek je teďka hodně a dobrovolníků je čím dál míň.“ Další možností, jak získat do svých řad dobrovolníky, je prezentovat svůj projekt na internetu. V dnešní době, kdy přístup k internetu má téměř každý, je skoro povinností každé organizace mít webové stránky, kde prezentuje své aktivity. Nejinak je tomu i u zkoumaných organizací a

jejich projektů. Jak

popisuje R1: „webový stránky, na ty reaguje dost lidí. Máme tam i aktuální informace o tom konkrétně kam na jaký činnosti dobrovolníky potřebujeme.“ Nevýhodou internetových stránek je, že už předpokládají, že zájemce o dobrovolnictví o projektu slyšel a zajímá se o něj. Pokud jde o prezentaci v tisku, rozhlase či televizi, tak u neziskovek se vyskytuje základní problém že na nějakou velkou reklamní kampaň nejsou peníze. Asi nejlépe z zkoumaných organizací funguje propagace u druhého projektu, kdy má organizace vlastní oddělení, které řídí veškerou propagaci celé organizace i jednotlivých projektů, včetně prezentace v médiích. O občasné prezentaci v médiích, hlavně v rozhlase mluví i R1. U projektu 3 je tento způsob prezentace zatím ve stádiu příprav, jak říká R3: „Do budoucna se uvažuje i o placený inzerci v Psychologii dnes, Moje dítě a obdobných časopisech, který jsou populárně naučný, ale dostanou se do ruky široký veřejnosti.“ Zajímavý způsob prezentace projektů zaměřených na znevýhodněné děti je každoroční sbírka Pomozte dětem, odkud i tyto organizace získávají část financí a v rámci tohoto projektu je možné popsat a prezentovat svůj projekt v krátkém vstupu na celorepublikové úrovni. Vzhledem k tomu, že jak jsem již uvedl, většina dobrovolníků pochází z řad vysokoškolských studentů, vyplatí se koordinátorům navázat kontakt s vysokými školami a to zejména humanitně zaměřenými. Zajímavý způsob spolupráce s vysokou školou popisuje R2: „My máme smlouvu s Fakultou sociálních studií,kde oni jim to dobrovolnictví u nás následně uznávají jako praxi.“ O spolupráci s vysokými školami se zmiňuje i R3: „Propagace se dělá osobní prezentací na fakultách, který s tím maj něco společnýho, to znamená filda,

53

pajdák,“ i R4: „Píšem e-maily žákům vysokých škol, pokud nám to umožní kantoři jednotlivých oborů, a pak chodíme osobně do hodin, domlouváme si přednášky v hodinách s profesory a tam dobrovolníky oslovujeme.“ Naopak služeb dobrovolnického centra nevyužívá žádná ze zkoumaných organizací. Je to proto, že všechny jsou dost velké, jedna z organizací funguje dokonce samostatně jako dobrovolnické centrum a i ostatní organizace jsou dost velké natolik, aby se jim vyplatilo prezentovat své projekty samostatně. Už v teorii se mluví, že asi nejlepším způsobem získávání dobrovolníků je osobní kontakt. To potvrzuje i R1: „Vlastně jako taková nejlepší forma náboru funguje, když dobrovolníci nějakým způsobem lanaří svoje kamarády a známé, takže ten osobní kontakt. Tady ty dobrovolníci jsou pak nejlíp připraveni na to, co je tam čeká, že nemaj zas takový iluze jako ti lidi, kteří někde reagují na nějaký letáček.“ Podobně se vyjadřuje i R2: „Pak se ještě osvědčilo, že ti naši dobrovolníci, kteří jsou v programu, řeknou někomu, že jako je to skvělý a báječný, že někoho namotivujou. Takže taková ta přirozená motivace tím, že někdo někomu něco řekne, takže tak se to asi nejvíc osvědčuje.“

Podobně

efektivitu osobního kontaktu potvrzuje i R3: „Potom jsou to osobní kontakty, no. Kdybych to měla rozdělit, tak 50% maj společně e-maily a osobní prezentace a 50% maj osobní kontakty, jakože někdo někoho dovede,“ i R4: „No, když se jich pak ptám, odkud se dozvěděli, že se koná právě teďka nábor, tak mi jich převážná většina řekne, že právě z toho kontaktu v hodinách. NO a pak samozřejmě si to sdělí mezi sebou.“ Jak jsem již několikrát uvedl, většina dobrovolníků v popisovaných projektech pochází z řad vysokoškolských studentů. Podle teorii by s tímhle měly počítat i koordinátorky a čas náboru zaměřit hlavně na období září/říjen a leden/únor, teda na začátek semestrů. V terénu jsme se však setkal s tím, že nábor probíhá u všech zkoumaných organizací po celý rok. V tomto duchu se vyjadřuji R1: „V podstatě to, jakým způsobem oslovujeme ty lidi, jsou spíš průběžný věci, že to nemáme nějak spojený s nějakým konkrétním obdobím.“ O tom, že nábory probíhají po celý rok, se vyjadřují i R3 a R4. Trochu odlišně popisuje dobru náboru R2: „Jede to po celej rok, ale po celej rok to jede v takový utlumenější

54

fází, ale ve chvíli, kdy vypisujeme konkrétní termíny školení, tak se jakoby ta propagace zvedne, jo, takže se začínají obvolávat školy, ptát se na to, jestli můžeme přijít do školy třeba na přednášku něco říct a tak, ale jinak jako jede to po celej rok, ale většinou před tím školením je taková větší nárazovější akce, abychom jakoby naplnili to školení.“ Tato koordinátorka tedy klade důraz na určité období, které však nesouvisí s začátky vysokoškolských semestrů, ale s přípravou školení. Pokud tedy závěrem srovnám poznatky s teoretických publikací s daty získanými terénním výzkumem, tak co se týká způsobů náboru, potvrdila se vysoká účinnost osobního kontaktu, ať už s dobrovolníkem, či s koordinátorem při prezentaci projektu ve vyučovacích hodinách na vysokých školách, potvrdila se i v současné době malá účinnost vyvěšování letáků. Zajímavé je, že ačkoliv všechny zkoumané projekty využívají jako dobrovolníky převážně vysokoškolské studenty, nesoustředí nábor na období začátků semestrů, ale nábor probíhá průběžně po celý rok, případně se propagace zvedá v jiné souvislosti, například s vypsaným školením.

2.3

Výběr a výcvik dobrovolníků

Další fází po náboru dobrovolníků je jejich výběr a proškolení. Přestože v teoretické části popisuji tyto fáze odděleně, pro prezentaci dat z výzkumu jsem se je rozhodl spojit, protože spolu velmi úzce souvisí a prostupují sebou. Například běžnou praxí bývá, že v rámci výběru se absolvuje úvodní rozhovor s koordinátorem, poté se jede na školení a až po něm probíhá finální výběr dobrovolníků do projektu. Protože bych nerad tyto dvě fáze uměle odděloval, budu se snažit je postihnout v celku. Vůbec první věcí, které musí koordinátor určit, jsou kritéria

výběru

dobrovolníka, čili to, jaký by dobrovolník měl být případně jaký by být neměl. To úzce souvisí s dobrovolníkovou motivací, zdravotním a psychickým stavem či věkem. Koordinátorka R1 má pro svůj projekt pro kontakt přímo s klientem věkovou hranici 18 let s tím, že „občas třeba udělíme výjimku, když jsou třeba i mladší děcka fakt hodně šikovný, tak můžou chodit ve dvojici.“ Další formalitou,

55

kterou se u ní musí dobrovolník prokázat, je čistý výpis z trestního rejstříku a potvrzení o zdravotní způsobilosti. Poté už žádná další omezení nejmenovala, protože v rámci jejího projektu je poměrně dost možností, jak se může dobrovolník zapojit, avšak pro přímou práci s klientem se hodí „spíš hodí lidé, kteří jsou spíš komunikativní, asertivní, samostatní a

mají nějakou míru

frustrační tolerance.“ To, jací dobrovolníci s do projektu nehodí, podle ní „právě souvisí s tím, zdravotním, psychickým stavem a s tou morální bezúhonností.“ Nepřijatelná je rozhodně „jakákoliv ideologická vyhraněnost nebo takovej nějakej extrém, kde je zjevné, že ten člověk bude mít tendenci nějak manipulovat s tím pacientem nebo s tím klientem a potom lidi, u kterých máme podezření na nějaké psychické, až psychiatrické problémy.“ Podobně tato kritéria stanovuje R2. Ta na rozdíl od ostatních stanovuje i vrchní hranici na 30 let. Vysvětluje to tak, že „naše programy fungují na bázi vrstevnickýho kontaktu, takže se snažíme, aby ti dobrovolníci nepřesáhli třicítku.“ Další speciální požadavky už nezmínil, řekla doslova: „Neřešíme, jestli je pracující, neřešíme, jestli je student. Pokud je student, tak neřešíme čeho.“ Stanovit, koho do projektu nechce, pro ni nebylo jednoduché, „protože ono je hodně těžké soudit člověka, kterej má zájem zadarmo ve svém volném čas pomáhat lidem a dost těžký je říkat, kdo ne. Když se nám někdo nahlásí, tak těžko na první pohled vidíme, že je třeba já nevím psychopat nebo jak bych to řekla.“ Takovéhle věci řeší až po školení, na kterém dobrovolník prochází mimo jiné psychotesty. I R3 má pro svůj projekt podobná základní kritéria výběru. Koho ne pak popisuje: „ NO, úplně obecně , zásadně se nepřijímaj lidi s jakýmkoliv abusem, záznamem v trestním rejstříku, zvýšenou agresivitou a tak.“ Podobně je na tom R4, která doslova uvedla, že „nesmí to být úchyl.“ Dále uvádí jako důvod odmítnutí psychické narušení i závažnější fyzický handicap, protože „kdybych chtěla přijmout například vozíčkáře, tak jak by mohl třeba s děckem pobíhat po lese, to by bylo hodně omezený.“

56

První

fázi

výběru

dobrovolníka

poté

bývá

úvodní

rozhovor

s koordinátorem. Na tom se řeší zejména motivace dobrovolníka, důvod, proč ho zajímá právě daný projekt apod. U R1 provádí tento vstupní pohovor její kolegyně a

„trvá tak hodinu, takže tam ona si toho člověka tak trošičku

proklepne. Vlastně proč přichází ten člověk, proč vlastně vůbec chce dělat toho dobrovolníka, kde, s jakou to věkovou kategorií, co může vůbec nabídnout, jaký má třeba zkušenosti s tím nemocničním prostředím a podobně.“ Není od věci, že její výpověď víceméně kopíruje Tošnerovi otázky z teoretické části, které by měly posloužit koordinátorovi k ujasnění cílů a motivace dobrovolníka. Podobný vstupní pohovor s koordinátorem absolvují dobrovolníci u všech zkoumaných projektů, jeho časová dotace se pohybuje mezi půl hodinou a hodinou. Zajímavě tento pohovor popisovala R3: „Já s nima vedu tak trochu speciální rozhovor, v kterým oni mají možnost si sami v uvědomit, jak na tom jsou a pro mě je hodně jakoby informační aniž by museli popisovat, že rádi pracujou s dětma a tak.“ Zajímavostí je,. Že R3 uvedla, že po tomto pohovoru asi tak půlka zájemců sama odstoupí. „Buď je jako pro ně ta představa těch dětí příliš náročná, jo, že se na to necejtěj, na ten projekt, dost často jsou tam časový důvody a zbytek se špatně odlišuje, protože oni zas nemaj potřebu se svěřovat s tím osobním.“ Jinak ostatní koordinátorky uvádějí, že většinou u vstupních pohovorů „projde“ naprostá většina zájemců, vyřazeni jsou tak v průměru 1-2 za rok z důvodů, které jsou již uvedeny v „negativních“ kritériích výběru dobrovolníka. Po tomto vstupním pohovoru většinou následuje školení. Délka školení u R1 je jeden den po zhruba 8 hodin, u R2 je školení 4-denní, u R3 a R4 pak třídenní. Další zajímavostí je forma a použité techniky. U R1 probíhá školení ve výtvarných dílnách nemocnic, kde je i galerie či malá tělocvična, „takže je tam i dost prostoru třeba k nějakým pohybovým aktivitám…“. Přičemž se snaží střídat vždycky „tak půl na půl ty diskusní části a ty hrací části nebo ty skupinový aktivity, kde právě se ty lidi můžou projevit abysme my viděli, co od nich můžeme čekat v kontaktu s lidma nebo jak vůbec jako přemýšlí.“ Zároveň uvádí, že

57

„máme vždycky připraveno těch aktivit víc a pak vybíráme nebo improvizujeme podle toho, jak se to rozjede, jak jsou ty lidi tomu naklonění.“ R2

pořádá

své

školení

zážitkovou

formou.

V rámci

úvodního

seznamovacího večera mají dobrovolníci možnost seznámit se mezi sebou i s zástupci organizace a dozvědí se základní informace o projektu a průběhu školení. Dále se hodně využívají projektivní metody, přičemž „je to takový jakoby hodně o těch dobrovolnících, třeba pracujeme s hlínou, komunikujeme skrze hlínu.“ Kromě toho se využívají i v teorii zmíněné „různé techniky modelových situací, takže modelové situace dobrovolník-klient, nějaké obavy, co by se mohlo stát, různě si to jako projíždíme a my vlastně ty školení neděláme vůbec návodný, jo. Taková naše idea těch školení je, že my těm dobrovolníkům neříkáme co mají a kdy mají dělat a co je správně a co je jediný a možný a dobrý řešení, my většinou se fakt snažíme, aby ten dobrovolník tak nějak jakoby sám, sám si našel tu polohu, kde je mu prostě jakoby dobře a aby se netlačil zbytečně do něčeho, co by potom s tím klientem nemusel zvládnout.“ Podobně i u R3 probíhá školení zážitkovou formou. Jednotlivé „techniky se vždycky odvíjí od cílů. Ideální cíle jsou většinou směřovaný na komunikaci a stmelení týmu, když to hodně zobecním. Konkretizace těch cílů se dělá zhruba tři týdny před podle toho, kolik je zhruba zastoupení novejch a původních dobrovolníků, ale většinou to bývá na role ve skupině, na týmovou práci a začlenění do týmu.“ I R4 popsala školení jako zážitkovou akci mimo Brno a je „založený na takové té sebereflexi, aby ten člověk poznal sám sebe, poznal třeba ty motivy, které ho vedou k té práci, co z toho získá, z té práce s dětmi. Aby poznal třeba na jaké dítě se cítí. Ukazujem tam různý příklady, můžou se ptát, na to, co je zajímá, každý si může sám najít tu cestičku jak s těmi dětmi.“ Mezi konkrétními technikami se mimo jiné objevuje také malování, práce s hlínou i modelové scénky. Další zajímavou věcí je personální obsazení školení. U R1 se účastní školení kromě nových dobrovolníků samozřejmě koordinátor, školení se účastní i starší dobrovolníci a poté „se snažíme pozvat někoho z personálu nemocnice.

58

Podle toho, na jaké pracoviště je orientována většina těch dobrovolníků nebo těch zájemců, tak z toho pracoviště pozvem tu třeba vrchní sestru nebo jiného pracovníka.“ R2 zmiňuje, že na školení „jezdíme my jako koordinátorky, všichni ti, co vlastně potom s dobrovolníkem budou pracovat, aby nás poznali. Jezdí tam supervizor, který tam má jeden blok a pokud se zadaří, tak s náma jezdí ještě odborník z praxe, který má takovou kratičkou přednášku o různých typech klientů, s čím vším se vlastně tady můžou potkat.“ Naopak starší dobrovolníci se u ní účastní školení jenom občas. Zajímavostí u R3 je, že pro ni jako pro jedinou z dotazovaných školení „připravují vždycky externisti na zakázku“, jinak je kromě ní přítomná i supervizorka, starší dobrovolníci a samozřejmě noví zájemci. R4 pak jede na školení spolu s novými i staršími dobrovolníky a externím psychologem, který poté dobrovolníky superviduje. Další věcí, která se týká výběru a výcviku dobrovolníků, jsou psychotesty. Jak je uvedeno i v teoretických publikacích, vzhledem k tomu, že dobrovolníci v daných projektech pracují s dětmi, měli by koordinátoři zvažovat i možnost jejich psychologického vyšetření, což se také velmi často děje. Jediným projektem, kde dobrovolník neprochází psychotesty, je u R1. Odůvodňuje to tak, že sice i o téhle možnosti uvažovali, ale „tady vlastně ten dobrovolník pracuje v nemocnici pod dohledem personálu, takže vlastně nemá ani prostor, aby se něco stalo, kdyby tam něco hrozilo.“ U všech ostatních projektů však psychotesty probíhají a

provádí je

psycholog, který následně dělá dobrovolníkům supervizora. Hezky tento postup popisuje R2: „Ten supervizor s nima dělá psychotesty a právě na základě nich a na základě toho, jak je pozná v tom svým bloku na školení, tak nám dá takovou závěrečnou zprávu o tom, kdo ze zájemců je schopen vykonávat dobrovolnickou činnost.“ Prakticky úplně shodné je to u R4, včetně toho, že psychotesty probíhají v rámci školení. Lehce se liší jen u R3, kde půlku diagnostiky dělá sama koordinátorka a druhou půlku psycholožka.

59

Zajímavým faktem je, jak často u jednotlivých organizací školení probíhají. Zatímco u R1 probíhá školení vždy 1 krát za dva měsíce, u projektu R3 jedenkrát ročně a u zbývajících dvou projektů párkrát do roka většinou podle potřeby nových dobrovolníků a počtu zájemců. Jak z předcházejícího textu vyplývá, postup při výběru a školení dobrovolníků je u srovnávaných projektů velmi podobný. Obecně se skládá z úvodního pohovoru s koordinátorem, školení a psychotestů. Úvodní pohovor řeší převážně motivaci dobrovolníka, což se shoduje i s teorií vyčtenou z odborných publikací. Podobně ve shodě je i obsah školení, kde se dobrovolníci jednak dozví obecné informace o projektu i mají možnost vyzkoušet praktické aktivity zaměřené na sebepoznání, komunikaci a seznámení s typy klientů. Zatímco u prvního projektu je školení jednodenní, další tři volí vícedenní školení zážitkovou formou. Zároveň se dá říct, že většina organizací připravuje školení pro své dobrovolníky sama, služeb externistů využívá pouze koordinátorka třetího projektu. Podobně v souladu s publikacemi je i přítomnost psychotestů při přijímání dobrovolníka do projektu. Psychotesty chybí pouze u prvního projektu, kde jeho koordinátorka jejich nepřítomnost dle mého názoru dostatečně vysvětluje.

2.4

Průběh dobrovolné činnosti

Poté, co dobrovolník projde výcvikem a je vybrán do projektu, je ještě potřeba splnit určité legislativní náležitosti. Velmi pečlivé legislativní ohraničení činnosti probíhá u R2. Tam dobrovolník již na školení podepisuje dohodu o mlčenlivosti, neboť se dostává k poměrně choulostivým datům o klientech a dále „pro vstup do programu musí dodat výpis z rejstříku trestů, potom musí dodat doklad o nejvyšším ukončeném vzdělání, životopis, kde je napsaná předchozí praxe, pokud nějakou měl, a potom musí podepsat kodex dobrovolníka, který my tady máme vlastní, protože obecný kodex dobrovolníka bohužel zatím neexistuje. A pak samozřejmě ve chvíli, kdy má klienta, tak se podepisuje dohoda s dobrovolníkem o zapojení do programu, to už konkrétně podepisuje, co kde, jak, práva a povinnosti, jaký má vůči nám, vůči klientovi a vůči sobě.“

60

Podobně na legislativu pamatuje i R3: „Dobrovolník dostává smlouvu na rok. Vzhledem k tomu, že my jsme oficiálně registrovaní jako sociálně preventivní projekt, tak musí dobrovolníci splňovat veškeré právní náležitosti, to znamená že odevzdávají věci na registraci do oblasti prostě sociální péče a dostanou smlouvu na rok. Pokud po roce obě strany chtěj, tak ta smlouva se prostě prodlouží na další rok.“ Mezi ony věci k registraci se také počítá výpis z rejstříku trestů, životopis a doklad o nejvyšším ukončené vzdělání. Smluvní zavázání dobrovolníka probíhá i u R4: „Máme tady spoustu smluv. Jak pro rodiče, tak pro dobrovolníka. Dobrovolník podepisuje zaprvé smlouvu se mnou, že se účastní programu sociální služby a potom podepisuje smlouvu ještě jednu, že se bude stýkat s tím konkrétním dítětem.“ I zde se k zapojení do programu sociální služby odevzdávají stejné věci jako u předcházejícího projektu. Poté, kdy je dobrovolník oficiálně zaregistrován v organizaci, dostává se konečně k vlastní činnosti a tedy k prvnímu kontaktu s klientem. Je však jasné, že i tento okamžik je pro koordinátora důležitý a musí ho nějakým způsobem ošetřit. Oproti ostatním popisovaným projektům se R1 liší tím, že tento prvotní kontakt zprostředkovává dobrovolníkovi odborník z praxe a ne koordinátor. Koordinátorka dobrovolníkovi předá „kontakt na kontaktní sestřičku nebo kontaktního pracovníka přímo z toho oddělení, kam by potom chodil nebo ke kterému nejvíc tíhne nebo kde my zrovna nejvíc potřebujeme dobrovolníky, a ten provede toho zájemce, aby měl vlastně vůbec představu, kde by teda pracoval.“ Poté nováček dochází na oddělení společně se zkušenějšíma dobrovolníkama a když si už věří, vyrazí sám. Oproti tomu R2 pořádá „po školení většinou pro každej ten vrh toho školení informativní schůzku, kde my vlastně jim říkáme, jak jakoby bude teďkom probíhat to další působení v té organizaci.“ Dále se snaží mít školení „naplánovaný tak, aby v tom stejným měsíci, co je školení, ještě proběhla nějaká společná akce, kde jsou volní klienti a volní dobrovolníci a jsou tam už i dvojičky třeba fungující.“ Dále koordinátorka řekla, že velmi často se takto přirozeně vytvoří některé dvojičky dobrovolník-klient. „A pokud se to tak nestane, tak pak

61

děláme výběr. Že si sednem s dobrovolníkama, my už je za tu dobu taky trošičku známe, jestli jsou třeba živější nebo naopak jsou spíše pasivnější a podle toho volíme toho klienta, protože i ti klienti v dnešní době, pokud sem jdou do programu a řeknou si, že chtějí dobrovolníka, tak jako už i oni mají požadavky, jaký jako by ten dobrovolník měl být, takže pode toho jim zase volíme toho dobrovolníka.“ Trochu jiné začlenění dobrovolníku do projektu velmi otevřeně popisuje R3: „Ideální by bylo, aby měli nějaký čas na takovou adaptaci v tý skupině, na začlenění se do toho projektu. Reálně to moc nefunguje, protože na to není čas. Většina těch lidí na to nemá čas obětovat tomu víc času než v těch schůzkách, takže většinou je to formou, že jsou jakoby hozený do tý vody. Pro ně vždycky aspoň takovej záchytnej bod je, že když jdou poprvé mezi ten kolektiv těch dětí, tak je tam s nima někdo z těch starších dobrovolníků. Že na to nejsou jako sami.“ I u R4 je tento první kontakt dobrovolníka s klientem odlišný. „Úplně nejprvnější kontakt s klientem probíhá přes mou osobu a to tím způsobem, že jim jenom předám informace o tom klientovi. Dělám to tak, že prvně se zeptám toho dobrovolníka, jestli se tady na toho klienta cítí. Jestli je mu třeba nějak sympatický a jestli ho oslovili tady ty věci co se týkaj toho dítěte. Pak teprve tomu dítěti říkám, měla bych pro tebe dobrovolníka, protože kdyby nesouhlasil, tak se mi to tomu dítěti už zpětně špatně vysvětluje. A až teda obě dvě strany přikývnou, že by se chtěli sejít, tak se sejdou. Jsem tam vždycky přítomna já, jsou tam přítomni rodiče a potom ten pár vysíláme pryč aby se sám seznámil a trochu poznal. Většinou to právě děláme doma, aby to dítě bylo v známém prostředí a co nejdříve se uvolnilo. Je tam taky ten prostor, že může ukázat třeba hračky v pokojíku, co dělá sám a dobrovolník, se toho může chytit.“ Další věcí, kterou jsem během rozhovorů zjišťoval, bylo, jak koordinátor provádí dohled nad činností dobrovolníka. U R1 si dobrovolníci „vedou záznam o té své docházce, zapisují termín své návštěvy, čas, počet dětí, kterým se věnovali a činnost, kterou dělali.“ Dále dostává koordinátorka zpětnou vazbu na dobrovolníky od kontaktních pracovníků na jednotlivých odděleních, kde dobrovolná činnost probíhá.

62

Trochu jiným způsobem získává zpětnou vazbu R2: „My máme hodnotící, říkáme tomu hodnotící pohovory, ale zní to teda hrozně. Je to vlastně individuální setkání některého tady z pracovníků organizace s klientem, kde prostě se jednou za určitou dobu ptáme na to , jak to probíhá, jak to jde, jestli je to všechno OK a jak to vidí dál. To hodnocení děláme i s dobrovolníkem. A potom vlastně dobrovolník nám z každé schůzky píše kazuistiky, vždycky jednou za měsíc napíše prostě kdy, kde se viděli, jak dlouho se viděli a co bylo náplní té schůzky.“ Přestože druhý a čtvrtý projekt jeve své podstatě stejný, R4 volí trochu jiný přístup: „Každý dobrovolník musí zaprvé posílat ze schůzky zápisky. Zpětnou vazbu získávám i od rodičů, od dětí teda málokdy. Nestává se, že bych si je pozvala semka do kanceláře, protože to by přerušilo ten přirozený vztah, kdybych se najednou začala dítěte vyptávat jak to jde a nedělá ti něco špatnýho a co ti říká a tak. Takže to většinou zjišťuju z těch jiných stran. Od rodičů a nejčastěji teda od doporučujících osob, protože každý to dítě má nějakou osobu, která jako to dítě doporučí. Je to jeho učitel ze školy nebo speciální pedagog školní nebo psycholog z SVP-ček, protože tady ty děti se často dostávaj do SVP-ček. (Středisko výchovné péče). Tam většinou oni si dokáží říct, jestli to má nějaký následky, takže ta zpětná vazba je taková konkrétní, než od těch rodičů kde to většinou zní jako jo, je to dobrý, já si myslím, že jim to klape, ale ten psycholog už mi dá nějaké konkrétní poznatky zpětné vazby.“ R3 pak na průběh činnosti dohlíží důkladněji ve chvíli, kdy má podezření, že něco nefunguje. Toto zjištění získává ze zpětných vazeb průběžnými rozhovory a „velký zpětný vazby pomocí evaluace jednou za rok. Evaluace je formou dotazníku, který se vyplňuje jednou za rok většinou po táboře, protože to je taková jako celotýmová akce. Dostanou dotazník, kde hodnotí na škálách většinou 1-5 spokojenost s různýma položkama.“ Další možností, jak může koordinátor dohlížet nad činností dobrovolníků, jsou supervize, které probíhají ve všech uvedených projektech. U R1 probíhají supervize skupinovou formou a jsou na nich přítomni koordinátorky a supervidující psycholog, který má zkušenosti s danou skupinou pacientů. S dobrovolníkem, který se nemůže dostavit na supervizi, se domlouvají supervize

63

individuální. Tento projekt se od ostatních liší tím, jak často supervize probíhají. Dobrovolníci zde mají na výběr z 5-ti supervizí za rok, přičemž jejich povinností je absolvovat jednu supervizi za půl roku. U ostatních projektů probíhají supervize pravidelně jednou za měsíc. U R2 je ta zajímavost, že každou skupinu dobrovolníků z jednotlivých školení superviduje jiný psycholog a od ostatních se liší tím, že na supervizích není přítomen koordinátor. Zároveň však probíhají intervize, kde se dobrovolníci setkávají s koordinátorkou i ostatními členy organizace. Zatímco na supervizích se řeší problémy s klienty, intervize jsou určeny organizačním záležitostem. R4 u svého projektu také pořádá supervizi jednou za měsíc skupinovou formou, přičemž jsou na ni přítomni ona jako koordinátorka, dobrovolníci a supervidující psycholog s několikaletou praxí s klienty, na které je projekt zaměřen. Modelově jde o klasickou klientskou supervizi, kdy dobrovolníci přichází s problémy s klienty a tyto problémy se ve skupině řeší, přičemž je dodržován princip, že neexistuje univerzální rada a je na dobrovolníkovi, co si s názorů ostatních vezme. U R3 „je supervize jednou za měsíc na dvě hodiny, je na ní koordinátor a psycholog a je jakoby rozdělená, ne úplně přímo, ten přechod je volnej, ale je rozdělená na dvě části, kdy jednu má na starosti psycholog a druhou koordinátor. Ta psychologická je hodně o tom sdílení, co se děje, o tom, když někdo potřebuje s něčím poradit, neví si rady a tak, ta koordinátorská je hodně o organizačních věcech.“ Tato koordinátorka dále přiznala, že u nich v projektu supervize ne úplně dobře fungují a že se zatím nepodařilo najít ideální model. Přesto však supervizí přikládá velkou důležitost a považuje ji pro práci s dobrovolníky v neziskových organizacích za klíčovou a zároveň i velmi problémovou aktivitu: „No já si myslím, že u těch dobrovolnickejch aktivit je strašně důležitá supervize. V našem projektu je to specifikum, že tím, že jsou to akce, na kterejch je více dospělejch zaráz, tak není až tak nutná klasická klientská supervize, kdy ten dobrovolník přijde s problémem s klientem a na té supervizi se nějak řeší, protože většinou se řeší prostě na těch akcích tak, že on si o tom povykládá s lidma, o který buď si

64

myslí, že mu poraděj, nebo jsou v tom projektu dýl. Takže málokdy se stane, že něco přetrvá až do tý supervize. Občas jo, ale není to zas tak častý. Na druhou stranu ta supervize je prostor pro ty dobrovolníky, jak se můžou někam posunout v té své práci a kde si můžou spoustu věcí vyříkat a nějak najít společnou cestu. A to je problém, že v tomto projektu ta supervize je hodně jako netradiční, že je to takovej mix nejrůznějších druhů supervize a že by fungovala velmi dobře, kdyby ji vedl člověk, kterej má velmi dobrou praxi se supervizem. Na to ale nejsou peníze, protože ta částka za tu supervizní hodinu je v tomhle případě 500 korun. A trošku dneska mi dneska přijde takovej trend mít všude supevizi za každou cenu a každej může dělat supervizi a supervize je o tom, že si tam jako pokecáme a dost často.., nebo většina supervizí, co já jsme zažila v různejch neziskovkách, jsou nefunkční, protože ti lidi neuměj dělat supervize. A to si myslím že je hroznej problém praktickýho fungování dobrovolníků, že to vede dost k často i k negativním pocitů a je jedno jestli je to individuální projekt a maj pak pocit, že jim nikdo neporadí, nebo je to skupinovej projekt a maj pocit, že jako někdo si tam nevšiml, že ten druhej to dělá špatně nebo něco takovýho. Takže tohleto je takový pole, kde je hrozně moc co zlepšovat a že se musí počítat s tím, že ty supervize nejsou a nebudou vedený zcela profesionálně, protože na to ty peníze nejsou a rozhodně nikdy nebudou. Není to oblast, do který by chtěl někdo investovat a proto je prostě potřeba vytvářet trochu jinej model, kterej bude funkčnější, no. Tam si myslím, že ten projekt má hrozný limity a většina projektů, co jsem zažila. JO, že ty supervize jsou taková hra na supervizi.“ Další možností, jak může koordinátor ovlivnit spokojenost dobrovolníků, je pořádání různých odborných besed a školení v průběhu dobrovolné činnosti, zvláště když většina dobrovolníků v zkoumaných projektech pochází z řad vysokoškoláků a dobrovolnou činnost často chápou mimo jiné jako nástroj k osobnostnímu růstu. V terénu jsem zjistil, že koordinátoři si toto uvědomují snaží se dobrovolníkům tyto besedy a školení nabízet. R1 to popsala: „Během roku se snažíme nabízet různé semináře, teoretické nebo i praktické, takové workshopy. Takže letos třeba jsme měli seminář z oblasti psychologie handicapu, pak jsme

65

tady měli besedu, kterou právě vedl student posledního ročníku psychologie na téma děti a smrt, které se zúčastnila i jedna maminka bývalého pacienta dětské onkologie.. A teď třeba jsme tady měli paní, které se živí výrobou, ruční výrobou bižuterie, takže to třeba měli dobrovolníci taky příležitost se přiučit nějaké praktické věci.“ Velice propracovaný systém dalšího vzdělávání má R2: „Máme tady vlastně takový třímodulový systém dalšího vzdělávání. V současný době je to tak, že modul A, to je videotrénink interakcí, nabízíme vlastně úvodní kurz. Dobrovolníci si nic nehradí, to hradíme vlastně všechno my. Je tam i praktická část, nejen teoretická. Ta praktická část je zaměřená právě na kontakt toho dobrovolníka s klientem, takže on si třeba nahraje určitou část schůzky a potom vlastně díky vyškoleným videotrenérkám to spolu rozebírají. Zpětná vazba je potom pozitivně laděná, to znamená, že jim neříká, co dělají špatně, ale naopak zase podpořit, co dělají dobře. To je A-čkovej modul, potom B-čkovej, to jsou seberozvojový skupiny, kdy teda nejoblíbenější, už je to po třetí, budeme mít arteterapii. JO, takže takový kurz arteterapie. Něco málo sebepoznávacího v tomhletom směru, je to hodně oblíben. No a C-čkový moduly, to jsou takový přednášky, workshop a, semináře s odborníky. NO a potom ještě nově připravujeme nástavbu školení, to je jako školení dvojka, a to už by mělo být právě zaměřený víc metodičtěji na práci s klientem, jo, víc zaměřit na tu dobrovolnickou činnost, na to jako co oni jako sami za sebe můžou dát těm klientům jako dobrovolnící.“ Koordinátorka R3 opět rozlišuje mezi teorií a realitou: „Je to ideální myšlenka, teďkom bude po dlouhý době první beseda. Bylo by hrozně fajn, kdyby byly peníze na to, aby mohla být aspoň jednou za čtvrt roku. Nejsou a ani nebudou, takže je to spíš o tom někoho ukecat. Druhou možností je, že dobrovolníci mohou využít nějaký kurz, školení, který se jim dá proplatit, ale zase je tam limitovaná finanční částka. Ale ta možnost tady je a pokud někdo je rychlej a najde si to, tak má možnost jet i na relativně drahej kurz s tím, že prostě bude jedinej z těch dobrovolníků, kterej pojede. A v prvním návrhu supervizí bylo, aby vždycky jednou za čas uspořádal supervidující psycholog takový jako teoreticko-

66

besední blok na nějaký téma z psychologie dětí, což se taky víceméně zatím neuchytilo.“ Podobně se o besedách a školeních vyjadřuje R4, kdy opět zmiňuje nedostatek financí. „To se samozřejmě snažíme, ale granty tomu nepřejí.. A chceme se samozřejmě školit my jako koordinátoři, žejo. Ale snažíme se a jsou naštěstí i lidi, kteří třeba něco ze svých zkušeností předají nám i dobrovolníkům třeba za bylinkovej čaj nebo prostě za pár stovek, kterej nám grant přispívá. Jsou takový lidi a díky bohu za ně.“ Z uvedených citací z rohovorů vyplývá, že průběh dobrovolné činnosti je se, na rozdíl od předcházejících částí, mezi projekty docela liší. Je to samozřejmě dáno rozdílností projektů, ale i rozdílnými postoji a způsoby práce koordinátorek projektů. Podobné u všech projektů je legislativní ošetření dobrovolné činnosti, kdy dobrovolník odevzdává několik formálních osvědčení (výpis z rejstříku trestů, doklad o nejvyšším ukončeném vzdělání apod.) a poté podepisuje smlouvu o účasti na projektu a kontaktu s klientem. Již průběh prvního setkání s klientem se však velmi liší. Od zasvědcení dobrovolníka odborníkem (R1), snahu o přirozené utvoření vztahu dobrovolníkklient (R2), výběr po domluvě koordinátora s dobrovolníkem a klientem (R4) až po „hození do vody“ s oporou o starší dobrovolníky (R3). Při kontrole dobrovolné činnosti koordinátoři často vycházejí ze zápisek dobrovolníků (R1, R2, R4), liší se však často tím, od koho získávají zpětnou vazbu na činnosti dobrovolníků. Možnost získávání zpětné vazby volí buď od odborníků (R1, R4), od samotných klientů (R2,R3) či od rodičů klientů (R4). Naopak všechny organizace využívají pro zdárný průběh dobrovolné činnosti skupinové supervize vedené externím psychologem, čímž jen potvrzují důležitost této metody, která je uvedena i v teoretických publikacích. Zajímavý způsob zvolili u R2, kde jednak má každá skupina dobrovolníků jiného psychologa a jednak na supervizi není přítomný koordinátor dobrovolníků, ale ten má pro řešení organizačních záležitostí s dobrovolníky vlastní intervize. Velice zajímavý a obsáhlý je i komentář k supervizím od R3.

67

Shodně si i dotazované koordinátorky uvědomují důležitost odborných besed a dalších školení. Velice propracovaný se mi zdá trojmodulový systém dalšího vzdělávání dobrovolníků u R2, naopak R3 a R4 shodně uvádějí nedostatek financí v neziskovém sektory na tyto aktivity.

2.5

Oceňování dobrovolníků

Koordinátor dobrovolníků si musí při své práci uvědomovat, že dobrovolník pracuje pro organizaci ve svém volném čase a bez nároku na finanční odměnu. Proto by se měl zamyslet, jak jinak by ho mohl ocenit. Jak jsme již uvedl v teoretické části, koordinátor má pro ocenění dobrovolníka tyto možnosti: -blahopřání k svátku, narozeninám, vánocům,… -věnování předmětu s logem organizace -pozvání dobrovolníka na neformální setkání s ostatními -uspořádání společného obědu, večeře -přizvání dobrovolníka k natáčení rozhovoru či psaní reportáže pro média -umožnit dobrovolníkovi přístup k různým službám organizace apod. R1 sama říká, že v oceňování dobrovolníků má jejich projekt velkou rezervu. Říká, že „přejeme dobrovolníkům k narozeninám. To jako posílám třeba elektronickou pohlednici nebo aspoň SMS-ku. Jendou za rok se scházíme při takovém tom slavnostnějším, že třeba jdeme do kavárny, když je ta příležitost. Určitě se snažíme jakoby i v tom, v takovém tom individuálním kontaktu.“ Podobně se jednou do roka dělá slavnostní večer, kdy jsou dobrovolníci s koordinátorem do kavárny. Zároveň se za organizaci snaží nabádat odborný personál na pracovištích, aby se snažil oceňovat činnost dobrovolníků a alespoň je slovně pochválil. Říká však, že ona slovní pochvala by měla vycházet hlavně z postojů pracovníků a že je určitě důležité, aby dobrovolník cítil, že je přijímán a že má jeho práce smyl. R2 uvádí, že pro určitým zdrojem ocenění pro dobrovolníky je možnost se zadarmo vzdělávat. Dále jednou ročně u nich v organizaci probíhá „Dobroš, to je taková benefiční akce, která je převážně o tom, že se právě ocení nejlepší dobrovolníci uplynulýho roku za to jak dlouho jsou v projektu, jak pracují

68

s klientem, jak jsou aktivní, jak plní všechny požadavky , který na ně máme, jaký jsou to osobnosti, a tak, takže tam se ocení oficiálně tahle před širokou veřejností jako dobrovolníci.“ Dále uvádí, že velmi oblíbené jsou teambuildingové zážitkové akce, které organizace pro dobrovolníky pořádá dvakrát do roka. Oblíbené ocenění je to, „protože oni si to prostě strašně užijou a je to jenom o nich a jenom pro ně a taková jako odměna, vychází to vždycky v zimě před Vánocema a v létě před koncem školního roku.“ Dále pořádá dvakrát do roka večírek pro dobrovolníky, kde se promítají videa z uplynulých akcí a velmi populární je karaoke. I R3 uvádí, že „to je myslím to, co tady chybí. Kromě těch úplně minibonusů navíc, že teda maj možnost najít si nějakej kurz, zapojit se do besedy no… a že jezděj na ty akce bezplatně, tak tady víceméně nic takovýho není.“ Zároveň si myslí, že „ta cesta je v nějakým osobním ocenění. To je to, na čem se dá zapracovat, protože ty prostředky pro nějaký finanční ocenění nejsou a nemyslím si, že finanční ocenění formou nějakých hmotných dárků by tady funguovalo, takže jediná cesta je zvýšit jakoby ocenění osobní, no.“ Podobně i R4 uvádí, že nejsou finance na nějaké hmotné dary, ale uvádí například, že dobrovolníci si mohou pro osobní potřebu půjčovat například různé deskové hry z klubovny, když někam jedou s přáteli, či možnost půjčit si knihy z knihovny organizace. Z terénních rozhovorů vyplývá, že koordinátorky si uvědomují důležitost ocenění dobrovolníků, zároveň však kromě R2 přiznávají, že u jejich projektu to je to, co docela chybí. Když se vyjádřím k možnostem uvedeným v odborných publikacích, tak R1 zmiňuje blahopřání k narozeninám a společný oběd, večeři (kavárna), R4 přístup dobrovolníka k různým dalším službám organizace (půjčování věcí) a R2 neformální setkávání dobrovolní (večírek, teambuildingový kurz). Naopak nikdo z respondentů nezmínil, věnování předmětu s logem organizace či přizvání dobrovolníka k natáčení rozhovoru či psaní reportáže pro média. Velkou možnost ocenění vidí hlavně v osobním oceňování (R1, R3) či k přístupu k dalšímu vzdělávání a osobnostním růstu.

69

2.6

Ukončení dobrovolné činnosti

Poslední věcí, kterou musí koordinátor zařídit vzhledem k dobrovolníkovi, je ukončení jeho činnosti, když se rozhodne odejít. Zajímavá je doba, kterou dobrovolník tráví v jednotlivých projektech. R1 uvádí, že průměrná účast dobrovolníka v projektu je 6 měsíců, i když jsou i dobrovolníci, kteří jsou v projektu několik let. R2 uvádí, že dobrovolník je v projektu většinou rok, i když i ona má víceleté dobrovolníky. Jisté specifikum je u projektu R3, protože ten funguje teprve 1,5 roku a za tu doby žádný dobrovolník sám od sebe neodešel. R4 pak uvádí nejběžnější působení dobrovolníka v projektu na 1,5 roku, i když i ona má víceleté dobrovolníky. Shoda panuje v důvodech, proč dobrovolníci odchází. R1 uvádí na prvním místě časové důvody a s tím spojené změny v osobním životě, jako jsou například hledání zaměstnání apod. Časové důvody uvádí i R2 společně s vycestováním studentů do zahraničí. Koordinátorka R3 nemůže sice mluvit za svůj projekt, ze své zkušenost však říká, že většinou pro dobrovolníky „už je to časově náročný, protože ti lidi se prostě posunou v tom zájmu dál nebo potřebujou vydělávat peníze, to je hodně častej motiv. A někdy je to to, že už jim prostě ty děti lezou na nervy.“ R4 pak uvádí, že dost často bývá, a je to podle ní i nejlepší možné ukončení, že zhruba po roce a půl vztah dobrovolník-klient tak nějak přirozeně vyšumí a dobrovolník poté odchází. Jak je vidět, doba působení dobrovolníka v jednotlivých projektech se různí. Koordinátoři však ve shodě uvádějí, že všude existují i výjimky, které u projektu působí mnohem déle, než bývá obvyklý průměr. Jako důvod odchodu dobrovolníka uvádějí nejčastěji časové důvody, které často doprovází změny v životě dobrovolníka, nutnost vydělávat peníze či určitá unavenost z klientů.

70

3.

Shrnutí a porovnání

Cílem výzkumu bylo zmapovat a porovnat způsoby práce s dobrovolníky v neziskových organizacích, jejichž klienty jsou znevýhodněné děti. K tomu posloužily rozhovory s respondentkami, které pracují jako koordinátorky dobrovolnických projektů v okrese Brno-město. Jak vyplývá z předchozí analýzy rozhovorů, způsoby práce jsou u zpovídaných koordinátorek podobné a korespondují s teorií, zároveň se však dají vystopovat určité odlišnosti. Pokud jde o nábor dobrovolníků, koordinátorky shodně potvrzují fakt, že velmi běžnou metodou náboru a propagace organizace je vylepování letáčků. I když se shodují, že v současné době je tato metoda poměrně neefektivní, používají ji zřejmě pro to, že je docela jednoduchá na přípravu a lze s ní oslovit velmi širokou skupinu potenciálních zájemců o dobrovolnou činnost. Dále všechny zpovídané osoby potvrzují, že nejúčelnější metodou náboru je osobní kontakt. Shodují se s teorií i v tom, že při osobním kontaktu má zájemce nejpřesnější informace o tom, do čeho jde. Nevýhodou tohoto způsobu však zůstává, že působí na malou skupinu přátel a známých dobrovolníků či dalších lidí pracujících v organizaci a také se z pozice koordinátora tento způsob nedá nějak zvlášť řídit a plánovat. Kromě běžně používaných metod je zajímavým způsobem rozesílání emailů vysokoškolským studentů u koordinátorky třetího projektu. Tato koordinátorka také zmiňuje poměrnou úspěšnost této metody. Vzhledem k rozmachu moderních technologií je to jistě způsob, o kterém by mohly neziskové organizace do budoucnosti uvažovat, zejména pokud se snaží oslovit vysokoškolské studenty. Respondentky se shodují i v tom, že nábor pořádají po celý rok, pouze koordinátorka druhého projektu zmiňuje nárůst aktivity před plánovaným školením. Nesoustředí se tak zejména na začátky semestrů, jak doporučuje Tošner, přestože se snaží oslovit hlavně vysokoškolské studenty. Souvisí to hodně s úbytkem zájemců o dobrovolnou činnost, kterou zmiňují zejména koordinátorky projektů 3 a 4, takže při jednorázovém náboru nejsou organizace schopni nabrat tolik dobrovolníků, aby to pokrylo jejich potřeby. Koordinátorky se tedy snaží

71

nabírat dobrovolníky po celý rok a využít každé příležitosti, která se jim naskytne k propagaci svých projektů. Při výběru a výcviku dobrovolníků používají všechny respondentky tříkolový způsob výběru, skládající se z úvodního pohovoru s koordinátorkou, školení a pohovoru s psychologem – supervizorem. U úvodního pohovoru se řeší především motivace dobrovolníků, probíhá formou běžného přátelského rozhovoru, s výjimkou koordinátorky třetího projektu, která se snaží tento rozhovor vést k sebepoznání dobrovolníka. Každá z respondentek také připravuje pro nové dobrovolníky školení, které jim slouží zejména k většímu poznání budoucích dobrovolníků. Připravují ho tak, aby s dobrovolník dozvěděl vše potřebné o projektu a dokázal tak zvážit, zda do něj vstoupí nebo ne. Všechny dotazované koordinátorky se snaží, aby tato školení probíhala formou nejen besed, ale i různých zážitkových technik. Používané techniky jsou pak liší podle toho, jaké konkrétnější cíle koordinátorky školením sledují, od volby ideálního klienta pro dobrovolníka, sebereflexe až po rozvoj komunikace a spolupráce. Liší se i délka a místo školení. Zatímco koordinátorka prvního projektu školení pořádá v místech, kde bude později probíhat dobrovolnická činnost, přičemž je školení jednodenní, ostatní dávají přednost zážitkovému 3-4-dennímu školení mimo město. Výzkum také potvrdil, že pro posouzení dobrovolníků pro práci s dětskými klienty se hojně používají psychotesty. Této možnosti nevyužívá pouze koordinátorka prvního projektu s odůvodněním, že dobrovolník je při činnosti neustále pod kontrolou zodpovědných osob. Další průběh dobrovolné činnosti je pak odlišný. Podle mého názoru je to proto, že právě zde se nejvíc projevují rozdílné cíle projektů a náplň práce dobrovolníka. Odlišnosti jsou vidět zejména při uvádění dobrovolníka do praxe – prvního kontaktu s klientem. Zajímavý je rozdílný způsob prvního kontaktu u dvou koordinátorek stejného projektu, projektu Pět P. Dále se liší i míra kontroly dobrovolníka ze strany koordinátora. Naopak výzkum potvrzuje důležitost supervize pro práci s dobrovolníky. Nejčastější je supervize vedená odborným psychologem, která probíhá jednou za

72

měsíc, pouze u prvního projektu probíhá pětkrát do roka, přičemž dobrovolník má povinnost se zúčastnit alespoň jedné za půl roku. Při supervizích bývá přítomen většinou kromě odborného psychologa a dobrovolníků i koordinátor. Jiný model zvolily pouze u druhého projektu, kde se koordinátor supervizí neúčastní, ale má s dobrovolníky vlastní intervize, kde se řeší organizační věci. Myslím, že toto je docela zajímavý způsob, jak zajistit, aby se na supervizi opravdu řešily jen problémy dobrovolníků s klienty a ne organizační záležitosti, jeho nevýhodou však může být přílišná časová náročnost pro dobrovolníky. Výzkum dále ukázal, že organizace se snaží zvyšovat odbornou způsobilost dobrovolníků různými školeními a besedami s odborníky. Ty také slouží i jako odměna pro dobrovolníky, což může být zajímavé zejména pro vysokoškolské studenty, u kterých dobrovolnictví často slouží mimojiné k získání praktických zkušeností a k osobnostními růstu. Asi nejpropracovanější mi připadá třímodulový systém dalšího vzdělávání u druhého projektu, který by mohl sloužit i jako návod pro ostatní organizace. Zároveň se však objevuje problém u neziskových organizací

s nedostatkem

financí

na

zaplacení

odborníků

pro

školení

dobrovolníků. Při výzkumu se také ukázaly rozdíly v systému oceňování dobrovolníků. Pohled na toto téma je u respondentek odlišný, často také přiznávají, že je to věc, na které je třeba zapracovat. Ukázalo se, že jako dobré ocenění dobrovolníků vidí koordinátorky možnost dalšího vzdělávání a osobní uznání, k čemu pak přidávají různé další způsoby od společné akce, večírku, až po možnosti používat majetek organizace. Pokud jde o délku dobrovolnické činnosti, výzkum ukázal, že u projektů se zaměřením na znevýhodněné děti je nejběžnější, že dobrovolník vykonává svou činnost rok až dva roky. To souvisí zejména s tím, že jako dobrovolníci působí v těchto projektech většinou vysokoškolští studenti, kteří prochází často osobními a profesními změnami a tak musí po určité době dobrovolnictví v projektech ukončit. Také jako nejčastější důvody konce se uvádí nedostatek času, hledání zaměstnání či využití studia v zahraničí.

73

Celkově myslím, že výzkum splnil svůj cíl – zmapování způsobů práce s dobrovolníky v daném typu neziskových organizací. Ukázalo se, že řada způsobů i jejich užití a efektivitě se respondentky shodují, avšak výzkum objevil i určité odlišnosti, které vedou k zamyšlení a poskytují tak neziskovým organizacím prostor k dalšímu růstu.

74

Závěr Závěrem bych rád shrnul tuto bakalářskou práci a vyjádřil se k naplnění cíle, který jsem si v úvodu vytyčil. Cílem práce bylo popsat a porovnat, jaké způsoby práce mohou použít nestátní neziskové organizace representované koordinátory dobrovolnických projektů pro práci s dobrovolníky, ať už se jedná o jejich nábor, výběr a počáteční výcvik, pomoc dobrovolníkovi v průběhu jeho činnosti i ukončení dobrovolného svazku. Zaměřil jsem se přitom na nestátní neziskové

organizace

v Brně,

které

využívají

dobrovolníky

pro

práci

s znevýhodněnými dětmi. Myslím, že práce tento cíl splnila. V teoretické části jsem se zaměřil na dobrovolnictví obecně, na popis vybraných neziskových organizacích a poté na způsoby, metody, práce, které se používají. Tato data získaná z odborných publikací jsem porovnával s daty získanými terénním výzkumem. Ukázalo se, že realita práce s dobrovolníky až na malé výjimky kopíruje teorii. Tyto výjimky jsou dány spíše aktuálními potřebami jednotlivých projektů než tím, že by teoretické příručky byly chybné. Porovnáním způsobů práce v jednotlivých organizacích jsme zjistil, že používají shodné nebo velice podobné metody, avšak liší se jejich propracovaností. Myslím, že právě tady vytváří tato práce prostor k zamyšlení a zlepšování práce koordinátorů dobrovolnických projektů.

75

POUŽITÉ ZDROJE: Monografie: ČEPELKA, Oldřich a přátelé. Práce s veřejností v nepodnikatelském sektoru. Liberec: Nadace Omega, 1997. 243 s. ISBN 80-902376-0-6 Dobrovolníci v neziskových organizacích. Praha: ICN, 2001. 24 s. ISBN 80-86423-05-0 FIALA, Jiří, VALENTOVÁ, Alena. Neziskový sektor. České Budějovice, 1996. 214 s. MATOUŠEK, Oldřich. KROFTOVÁ, Andrea. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 2003. 344 s. ISBN 80-7178-771-X PRÚCHA, Jan, WALTEROVÁ, Eliška, MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2003. 322 s. ISBN 80-7178-772-8 ŠKARABOVÁ, Simona a kol. Když se řekne nezisková organizace. Brno,2002. 130 s. ISBN 80-210-3031-3 ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007. 384 s. ISBN 978-80-7367-313-0 TOŠNER, Jiří. SOZANSKÁ, Věra. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha: Portál, 2006. 149 s. ISBN 80-7367-178-6

Internetové zdroje APLA-JM o.s. O nás. [online]. [cit. 2008-04-27]. Dostupný z < http://brno.apla.cz/>. APLA-JM o.s. Dlouhodobé cíle a projekty. [online]. [cit. 2008-04-27]. Dostupný z < http://brno.apla.cz/>. APLA-JM o.s. Hledáme:. [online]. [cit. 2008-04-27]. Dostupný z < http://brno.apla.cz/>. ASOCIACE PĚT P V ČR. Program 5P. [online]. Brno, 2008. [cit. 2008-04-27]. Dostupný z < http://www.petp.cz>.

76

Co je to vlastně dobrovolnictví? [online]. [cit. 2008-04-20]. Dostupný z < http://www.dobrovolnik.cz/d_coje.shtml>. DOBROVOLNICKÉ CENTRUM MOTÝLEK, o.s.Dobrovolníci dětem. [online]. Brno, 2008. [cit. 2008-04-27]. Dostupný z < http://www.dcmotylek.cz/projekty/dobrovolnici-seniorum/>. DOBROVOLNICKÉ CENTRUM MOTÝLEK, o.s. Naše činnost. [online]. Brno, 2008. [cit. 2008-04-27]. Dostupný z . Evidence NNO [online]. [cit. 2008-04-27]. Dostupný z < http://www.evidencenno.portal.gov.cz/EvidenceNNOV10001/DesignPages/Sezna mNNO.aspx>. FAKULTNÍ NEMOCNICE BRNO. Dobrovolnický program. [online]. Brno, 2008. [cit. 2008-04-27]. Dostupný z < http://www.fnbrno.cz/article.asp?nArticleID=152&nLanguageID=1>. INEX-SDA BRNO. O nás [online]. Brno, 2008. [cit. 2008-04-27]. Dostupný z < http://www.inexsdabrno.cz/o_nas.php>. INEX-SDA BRNO. Projekty [online]. Brno, 2008. [cit. 2008-04-27]. Dostupný z < http://www.inexsdabrno.cz/projekty.php>. IQ ROMA SERVIS. Dobrovolníci.[online]. [cit. 2008-04-27]. Dostupný z . IQ ROMA SERVIS. O IQ Roma servisu. [online]. [cit. 2008-04-27]. Dostupný z . KOVAŘÍK, Jiří, PAZLAROVÁ, Hana, BUBLEOVÁ, Věduna. Práva ohrožených a znevýhodněných dětí (závěrečná zpráva).[online]. [cit. 2008-05-12].12 s. Dostupný z < http://www.rodina.cz/snrp/data/zprava.pdf>. Občanská zákoník, zákon o dobrovolnické službě. [online] Praha, 2006. 4880s. [cit. 2008-04-20]. Dostupný z < http://www.mvcr.cz/sbirka/2002/sb082-02.pdf>. Ohrožené děti. [online]. [cit. 2008-04-27]. Dostupný z < http://www.astride.estranky.cz/stranka/ohrozene-deti>. PITLACHOVÁ, Klára. Dobrovolníci ve FN Brno[online]. Brno, 2007. [cit. 200804-27]. Dostupný z .

77

RATOLEST BRNO o.s. O programech [online]. Brno, 2007. [cit. 2008-04-27]. Dostupný z < http://www.ratolest.cz/pet5-lata/strana.php?id=45>. RATOLEST BRNO o.s. Veřejný závazek [online]. Brno, 2007. [cit. 2008-04-27]. Dostupný z < http://www.ratolest.cz/o-nas.php?id=9>. SDRUŽENÍ PĚSTOUNSKÝCH RODIN. Dům Jistoty, dobrovolnictví a praxe. [online]. Brno, 2007. [cit. 2008-04-27]. Dostupný z . SDRUŽENÍ PĚSTOUNSKÝCH RODIN. Dům na půli cesty, dobrovolnictví a praxe. [online]. Brno, 2007. [cit. 2008-04-27]. Dostupný z < http://www.pestouni.cz/dum_pul_dobrovolnictvi.html >. SDRUŽENÍ PĚSTOUNSKÝCH RODIN. O nás. [online]. Brno, 2007. [cit. 200804-27]. Dostupný z . SDRUŽENÍ PĚSTOUNSKÝCH RODIN. Poradna, dobrovolnictví a praxe. [online]. Brno, 2007. [cit. 2008-04-27]. Dostupný z < http://www.pestouni.cz/nrp_dobrovolnictvi.html>. Školský zákon, § 16. [online]. [cit. 2008-04-27]. Dostupný z < http://ley.cz/?s122&q122=16 >. Zákon o nadacích a nadačných fondech. [online]. [cit. 2008-04-27]. Dostupný z < http://zakony-online.cz/?s143&q143=all>.

78