SDRUŽENÍ OBCÍ PODJEŠTĚDÍ
PODJEŠTĚDSKÝ MĚSÍČNÍK
eKarolinka Ročník XX.
Číslo 7
Červenec 2014
e
Poznali jste mě? Zprávy z mikroregionu. Dnešní zprávy ukazuji na postup času od konce školního roku na počátek prázdnin a tím také na čas dovolených. Tradičně se konal v posledních dnech června hudební festival na českodubské Šibeničáku s přehlídkou kapel pro mladé – ale byl to koncert opravdu jen pro mladé?, nezměnil čas trochu vnímání nás starších? Rozhodně to stojí za zamyšlení, jak léty měníme hodnocení události. No a pak se podívejte na akce, které se konaly v prvním měsíci prázdnin. Bohužel nejsou to akce z celého mikroregionu. Rozsáhlý redakční kolektiv již nestáčí všechny akce obsadit získat je pro své čtenáře. Tak si alespoň přečtěte, co se stihlo. Opravde není málo akcí, které v našem mikroregionu jsou pořádány a to je právě dobré, dokazuje to, že Podještědí žije. -kam-
Obce Bugrfest 28.6. retro
2 Český Dub
Šibeničák v Českém Dubu opět po roce ožil kocertem rockových? hudeb. Pokud se pamatujete ( a zúčastnili jste se ), akci v loňském roce zahajila dechová hudba Plechařinka. Pravděpodobně to mělo být lákadlo pro starší seniory. Ty však od generece, která poslouchá kapely Shark´s, nebo třeba Vetrol dělí přece jenom delší generační období a „dědečkové a babičky“ se neuchytili. Myšlenka dobrá, ale stáří je stáří. Letošní koncert zahájili tedy „Fotři“. To je kapela, která přeci jenom znamená se svým repertoárem schůdnější přechod . Také je častěji na podiiích, než ostatní. Po této kapele již mohlo nastoupit „mládí“ sedmdesátých let a užít si zpěvu Petra Rubáše s kapelou Shark´s prakticky v originální sestavě. To už se začal koncert rozjíždět, protože se dostavili jejich zarytí posluchači (vzhledem k pokročilejšími času). V běhu doby jsem si pak uvědomil, jak člověk mění svůj názor na obsah a znění hudby s pochodem času – co se líbí, dnes Péťu poslouchají i ti, kterým byl dříve přiliš hlučný ba dokonce řvavý. A pak již následovaly
pro starší a pokročilé tvrdší hudby jako je Lessyho Woheň, Walda gang a Vetrol s Vibracemi. To už koncert se nechl rozeznat i z Proseče – myslím slova písní, které byly zpívány. Ještě bych chtěl dodat: aby se děti nenudily, uchystali českodubští myslivci pro děti soutěž ve střelbě a také zde měli něco, co bylo ukryto v naaranžovaných větvích. Jestlipak to na fotografii rozeznáte a poznáte o co jde? Některé děti ho opravdu nenašly. -kamObrázek o zvířátku, o němž se v textu píše, je na titulní stránce. Tak poznáte ho?
OBCE Pohádkový les a pouť
5.7.
3 Všelibice
Tradiční setkání dětí k jejich svátku , je Pohádkový les ve Všelibicích. Ten se váže na čas všelibické pouti, tedy na první neděli v červenci, první neděli o prázdninách. Tak tomu bylo i letos. V ssobotu o pouti se před kultirním domeme ve Všelibicích sešlo snad celé Podještědí . Parkoviště zde bylo přeplněné, parkovalo se i okolo průběžné silnice na Vápno. Tradiční postup kázal zapsat se na startovní listinu před obecním úřadem, ke děti očekávaly již známé tváře. Po zápisu se , povětšině, celá rodina dala na pochod po jednotlivých stanovištích soutěže, aby se potkala s pohádkovými bytostmi, kde nemohly scházet postavičky z Večerníčků a hlavně nejdůležitější postava z kdekteré pohádky ? - nu přeci princezna. Samozřejmě, nebyly na cestě jen ty milé pohádkové figurky, byly zde i ty , které děti pozlobily nebo dokonce postrašily. Jako vždy poslední „štace“ byla u hasičské zbrojnice, kde letos stála krásná růžová prasátka. Ta byla samozřejmě hodná a děti potěšila a pak stačilo dojít již jen zpět k Obecnímu úřadu, vzít si výhru o zahnat roztřesení na plochu s pouťovými atrakcemi, svézt se na kolotoči, pohoupat se, nebo , ti větší , vystřílet si třeba tradiční růže z pouti. To tradice všelibické pouti a týká se dětského dne a dětí. Pro dospělé tu je jiná atrakcenedělní odpolední koncert dechové hudby „Plechařinka“. I tato akce má své návštěvníky, dá se říci také skalní, vracející se pravidelně každý rok na terasu před Kulturním domem. Tradiční hudba, hosté a zpěváci a letos nový repertoár. Také ještě jedna změna – poslední dobou se na
OBCE
4
tomto posezení objevují i mladé tváře, které si oblíbily dechovku, a to je to na tom celém hezké, že nejen my starší (nebo už -stará ?) generace, ale i mladí si přišli dechovku poslechnout. Pravidelně hosty vítá pan starosta Čermák, který se celého koncertu účastní. Tentokrát tanečníku poněkud ubylo, přeci jenom ty nohy už tak dobře neslouží. Doufejme , že ti mladí to dohoní. Poslechli jsme si pěkné písničky, které jsme sia samozřejmě se zpěváky Pepou, Jiřinkou a Mílou zazpívali. Vždyť na tuto pouť se jezdí i z Turnova, či Všeně nebo Hradiště. A tak se těšmě na příští pouť ve Všelibicích, jak nás pozval pan starosta Čermák, když se s námi po létech loučil. Doufám, že i s ním se tady setkáme. -kamProseč pod Ještědem Uctění památky vojenských obětí I.světové války 1914 - 1918 100. výročí zahájení I. sv. války 1914-Proseč 8.7.2014
Na počátku XX. století vypadala naše krajina poněkud jinak, než dnes. Je možné to doložit právě událostmi spojenými s tématem tohoto článku – Hrubou skálou v Borovičkách v Proseči pod Ještědem. Podíváte-li se na snímek z roku 1923 a na snímek z roku 2014, jsou tyto změny zřejmé na první pohled. Skála uvedeného jména je bez lesního porostu, kdežto snímek skály ze současného období je plný lesního porostu. Ten tu v období po první světové válce prosečtí Sokolové zasadili. Vraťme se ale k poválečným létům. První světová válka si vyžádala
OBCE
5
mnoho obětí, počty se uvádí v desítkách milionů vojáků, ale také civilistů. I v obci Proseč pod Ještědem po válce chybělo mnoho mužů, kteří na válečném poli zůstali. Proto v roce 1923 rozhodli výborové Sokola, aby jejich jména byla zvěčněna na desce upevněné na Hrubé skále , která se měla stát takto věčným pomníkem. Vzhledme, že v té době nebyla obrostlá stromovím, dominovala dolení části obce, a tak mrtví připomínaly válečné strasti. Téhož roku v říjnu byla deska slavnostně, podle sokolských zvyklostí, odhalena. Na památku byly pak pod „Hrubkou“vybudovány záhonky se zasazenými květinami, o které se starala zdejší školní mládež. Stalo se také pravidle, že vždy , při akcích v sokolovně, byly pod „Hrubkou“ zvláštní delegací položeny květy na paměť mrtvých občanů. To bylo prováděno i v letech pozdějších, v letech tzv. totality, že při oslavách osvobození (9.5.), nebo založení čs. státu (28.10.) byly položeny květy k pomníku. Po sametové revoluci 1989 se žádné akce tohot typo neprováděly. K „ Hrubce“ sice lidé přicházeli, ale k zjištění toho, že pamětní deska je zašlá, jména na desce napsaná jsou nečitelná, došlo až v minulém roce, a tak se začalo o obnově textu uvažovat. V letošním roce se úkolu ujali prosečtí dobrovolní hasiči. On to totiž nebyl úkol lehký, protože deska je na skále ve větší výšce. Práce na obnově textu přímo na skále byla odmítnuta pro špatný přístup a také proto, že šrouby, kterými byla deska na skálu připevněna byly již značně zrezivělé, a bylo nutno předpokládat konec jejich životnosti.
OBCE
6
Práce byly rozděleny. Akci velel starosta hasičů Jirka Prskavec, s ním spolupracoval velitel a jeho syn Petr Prskavec. Šrouby vyrobil Láďa Fialů. Nápis pak obnovily paní Petra Pluhařová a paní Martina Guschlová. Sejmutí desky trvalo celé dopoledne, protože bylo nutno nejdříve prostor okolo skály upravit, vykácet nálety a následně postavit lešení, aby byl získán přístup přímo k desce a provést demontáž. Celý postup byl fotograficky zachycen a lze jej najít na webových stránkách prosečských hasičů. Dokumentaci provedl a na stránkách uložil IT sboru xxxxxxxxxxxxxxxx. Po demontáži byla deska očištěna, přeleštěna a opraven text. Bylo rozhodnuto provést veřejné znovuinstalování – slavnostně. Byla zapojena obec a Sokol. Slavností položení věnců bylo stanovena na sobotu 26.7.2014. K sezvání byl vytištěn plakát, který byl do okolních obcí rozvezen, pozvání zástupců spolků provedl starosta sboru osobně. Z hostů byl přítomen starosta SDH Český Dub pan Václav Kupec, předseda Sdružení rodáků KS pan Milan Pavů i zástupce AČR. Slavnostní průvod v\šel od klubu TJ Sokol v Borovičkách a po nově upravené cestě šel k nedaléhé „Hrubé skále“. Ze snímků, které doprovází článek je vidět slavnostně upravené okolí, kde byly umístěny státní vlajka ČR, prapor obce Proseč pod Ještědem a na druhé straně spolkové zástavy – vlajka SDH a zástava TJ Sokol Proseč pod Ještědem. Po přichodu na místo byl zahájen ihned slavnostní program, zahajoval starosta dobrovolných hasičů pan Jiří Prskavec, který krátce seznámil s historii místa. Dál bylo přikročeno k položení věnců a to Sboru dobrovolných hasičů – pokládali starosta a velitel, obce Proseč pod Ještědem, poládsala starostka obce paní Jana Švehlová a zástupce AČR a třetí věnes od TJ Sokol Proseč pod Ještědem pokládali starosta Jaroslav Starý a jednatel Stanislav Šéfr. Na závěr na památku úmrtí svého předka ve válce, položili rodinnou kytici manželé Kabátkovi z Českého Dubu. K slavnostní náladě celého aktu ,přispěla zpívaná hymna ČR, kterou přednesl pan Jan Resl s podporou přítomných , hudební doprovod zajistil Dr. František Holm. Po ukončení aktu se všichni odebrali ke klubu na hřišti, kde oslavy pokračovaly. -kam-
VZPOMÍNÁNÍ DVĚ
7
HORKY
K našim výpravám , které ale nebyly organizovány školou, patřily ty na Horku. Kopec Hudcova horka stále stojí na svém místě. Nikdo nemůže ten vyvřelinový vrchol zrušit . Ale už dávno ztratil svoji duši. My děti jsme Horku milovaly, protože jsme ji dokonale znaly. Ve všech ročních obdobích byla s námi . Ten kopec býval řádně obhospodařovaný. Asi v polovině jeho výšky byla dvě hospodářská stavení. Myslím , že to byli Hudcovi a Andělovi. Tyto dvě rodiny tady měly chalupy i pole . Svými kravkami je obdělávali. Kamení , která taková políčka neustále rodila, snášeli hospodáři na jedno místo , a tak vznikly tak zvané hrobky. Na Andělově hrobce rostly ze všech nejranější červené jahody a borůvky.Byly velké a sladké. Těsně před válkou byl na vrcholku Horky postaven dřevěný triangl. Pro nás to ale byla „rozhledna“. Byla docela vysoká , sestavená z fortelných břeven. Lezlo se na ni po pevném žebříku. Z rozhledny bylo vidět všechny vesnice kolem . Byly odtud jako na dlani. Svělá, Hodky , Paseky, Rozstáň , Jiříčkov, Javorník , Proseč, Ještěd měl tenkrát ještě svou původní podobu . Hotel na vrcholu vypadal z dálky jako kamenný hrádek postavený z dětských kostek.. Od něj ,vlevo na severozápad se dají tušit Lužické hory a od Ještěda vpravo směrem jižním , přes Pláně a Vápenici k Rašovce se táhl horský hřeben až do samého vrcholu lysý , využívaný jako pole nebo pastviny. Listnaté stromy a křoviska byly jen na svazích kolem místa zvaného Basa. Na stranu západní směrem k Osečné a Hamerskému rybníku se krajina ježí množstvím kuželovitých kopců , jimž vévodí Rálsko . V dálce pak bylo vidět dva vrcholky Bezdězu a za hezkého počasí snad i horu Říp. Pohled na jihovýchod nás zavedl od Kopaniny ke Kozákovu a k Troskám , ke kopci Vyskeř a k Mužskému . Krásný, překrásný byl pohled na koberec polí a políček táhnoucích se od Horky až k lesu nad Straškami Od jara do podzimu měnil tenhle koberec svoje barvy. Rozmanité zelené se střídaly s hnědou a žlutou.Jak to právě roční doba předepisovala. Ani tahle zmiňovaná místa se nikam nepoděla, jsou stále na svém místě , ale z Horky se už na ně nepodíváme. Rozhledna tam už dávno není a kopec je zarostlý zdivočelými pichlavými křovisky . Nevím, jestli ještě někdo na nejvyšší bod toho dříve tak krásného vrcholku vyleze. Možná , že se někdo ještě vypraví do Skalákovny. K ní se ale chodilo z druhé strany od Jiříčkova. Skalákovna je vlastně pískovcová skála , ve které je vytesaná světnička. Ta opravdu měla kdysi svého obyvatele. Říkalo se mu Skalák . Posloužil Karolíně Světlé jako předloha k jedné povídce . O Horce by se dalo hodně povídat. O jejích borůvkách a košících plných hříbků a kozáků, a o měkoučké trávě , na které se tak krásně leželo . O schůzkách milenců . Schůzkách prvních , následných i těch posledních. Také ale o roku , ve kterém se urodilo nepředstavitelné množství chroustů . My jsme jim říkali przňáci. Mladé břízky jimi byly obalené a na stromě nezůstal jediný lísteček. To bylo smutné podívání. Naštěstí se tahle pohroma už neopakovala. Při silnici podél potoka pod Horkou se nachází část obce zvaná taky Horka . Domky stojí na samé cestě a jsou celý den ve stínu . Je to stín od samotného kopce , ale i od javorů , které bůh ví proč vysázela někdejší obec podél silnice. Nejspíš , aby ty stromy odpovídaly názvu obce.
VZPOMÍNÁNÍ Až na konci Horky bydleli Slukovi ( jinak Hliňákovi ). Měli dvě dcery . Mladší Mařenku , říkali jsme jí Manka , a starší Věrku. S těmito děvčaty nás pojila především javornická škola. Sousedy Hliňákových byli Poplužníkovi . V jejich sousedství pak byl docela malý domeček, spíš chatrč Hnízdilových. Říkalo se tam u Frncků. Tady byly dvě dcery a syn Pepíček. Pepa měl nějaký specifický způsob projevu .Jeho výrok „ Mamanka, tada je velká jajada “ byl obecně známý a sloužil místním vtipálkům k pobavení. Sousední dům , to byli Pavlovi . Tady byla dcera Anča a syn Pepa. Ten se oženil s Martičkou Štěpánovou z Dubu. Ovdovělá Martička tady stále vede své malé hospodářství. V dalším domku žil švec Čermák. Seděl tam u verpánku v tmavé studené sedničce. Dávali jsme k němu spravovat boty. I to byl domeček , kde neměli na růžích ustláno. Myslím , že tady měli syna a dcer . Pak byl dost rozlehlý dům s pavlačí. Patřil rodině Škodů. Tady snad bývala kdysi školní třída . A také se tady nacházel malý krámek. Docela na kraji Horky byl domek Rybářových. Působil trochu jako vilka. Živiteli rodiiny se říkalo Fróliček. Stalo se , že jednoho letního dne hodili milého Frólička místní šprýmaři do ne zrovna teplé vody té právě zbudované nádrže na potoce. V plné polní. Chudák Fróliček. Prskal a vztekal se, ale obecné veselí bylo náramné .U Rybářů měli dceru Vlastu. Stejně starou jako moje sestra Vlasta. Trochu na samotě stojí domek Truhlářův . Paní byla vdova a měla syna Karla . Byl to kamarád mého strýce Ládi . Spolu byli za války nasazeni do Německa a prožívali ve Frankfurtu peklo náletů. Karel se po válce na rozdíl od našeho Ládi nevrátil domů a zůstal v západní Evropě. Snad jezdil jako průvodčí v nějakém mezinárodním rychlíku. A my jsme doputovali zpátky do vsi . A pak , po silnici až na její druhý konec. Nebo spíš začátek ? Tyhle domy už oficiálně nepatřily k Javorníku , ale k Hořenímu Starému Dubu. První stavení kousek od hospody byla chalupa Slukova . Říkalo se tam u Rajknechtů. Hospodařil tady dlouho svobodný Vašík se svou maminkou. Sem na letní prázdniny přijížděla z Prahy vnučka staré paní ,Eva Sluková. S Evou jsme se kamarádily . Evina babička nám někdy namazala krajíc chleba s máslem a tvarohem a navrch dala ještě slaďounký med. To byla velká dobrota. Med to byl jejich , domácí, protože Vašík byl včelař . Vašík byl vůbec zajímavý člověk . Včely, ovocná zahrada a zahrádka plná rozmanitých kytek , to byly oblasti jeho zájmu. Všechno měl nastudované , o všechno se horlivě zajímal , ke všemu měl příslušnou literaturu. Za Vašíka se provdala moje sestra Vlasta. Po něm přejala jeho lásku ke květinové zahrádce a
VZPOMÍNÁNÍ 9 úspěšně ji vedla dál i po Vašíkově smrti. Dalším číslem směrem k Dubu bydleli Čihákovi. Prý se tam říkalo u Kovářů .Tady byly děti tři. Nejstarší Slávinka, pak Zdeněk a nejmladší Vláďa. Oba hoši odešli z domu někam do kraje, Slávinka žila dlouho v rodném domku než se odstěhovala do Dubu. Do Javorníka přicházívala na schůzky přítelkyň , již starých dam. Říkalo se o ní , že ví o lidech z celého Podještědí všechno. Jen velká škoda, že to nikdo nezapsal. Docela mimo ves už na svahu přikloněném k Dubu byli Štrausovi, nad nimi pak u lesa Machovi a pod nimi Kotkovi. Místu , kde krajina , jíž vévodil Ještěd , končí, se říkalo a stále říká Štrauzův kopeček . Je to místo zlomové . Odtud se ještě můžeme podívat na Světlou a její kostelík, ale pak se nám tenhle kraj ztratí z očí . Silnice se otevře do krajiny poněkud teplejší, přikloněné k jihu. Tady , na Štrauzáku nějak podivně vál vítr, a tak se v těch místech v zimě tvořily na silnici mohutné závěje. Stalo se , že jsme ani nemohli jít do školy (po válce jsme chodili do měšťanky v Českém Dubu), dokud místní muži neproházeli tou hromadou sněhu tunel. Štrausův statek byl podobný statku Šrýtrovu a Škodovu . Bylo to také docela honosné hospodářské stavení z počátku dvacátého století. Většina jeho polí se rozkládala hned poblíž statku, část pak za lesem ve Voučíně. Právě tady v jednom nepříznivém roce celé pole pšenice vzrostlo v panácích. Vím to , protože maminka chodila pracovat na pole i ke Štrausům a já jsem tam za ní někdy chodívala. Tam , kde bývala kdysi pečlivě obdělávaná pole, je v dnešní době zdivočelý nepohledný les. Ani cesta , kterou dřív jezdili muži na kole při cestě za prací do Hodkovic ,už tady není. Všude jen samé klestí a nepořádek. Ze Štrauzova kopečku travnatou cestou do mírného svahu vedla cesta k domku Kotkových . I oni byli naši příbuzní . Starý pán byl strýc mého tatínka. Na tetu Bětušku se pamatuju , na jejího muže Josefa už ne.. O pomlázce jsme chodily , my děti , koledovat i tam . „Přišla jsem k vám na pomlázku , milá tetičko, abyste nám darovala jedno vajíčko……..“ Jednou mi dala teta Bětuška velikou marcipánovou pannu. Byl na ní krásný barevný obrázek. Jenže. Už si na ní smlsly myši. A tak ta krása skončila ve sněhu v příkopu u silnice.Ten domek po válce vyhořel . Nic po něm nezůstalo. Vracím se po silnici zpátky domů, k Javorníku , ke krajině mého dětství a raného věku. Potichoučku si říkám slova písně „ Můj rodný kraj, tam kde každý kámen, každý strom u cesty znám . Můj rodný kraj, na tě nejkrásnější upomínky v srdci mám…. “ Mnohé , mnohé se změnilo za všechna ta desetiletí , ale stačí jen se zastavit , přivřít oči a … všechno je , jak kdysi bývalo.
KAROLINKA
10
Redakce: A to je konec Vzpomínek, které nám poslala paní Kešnerová. Protože to bylo dlouhé, a rozděleno na menší částky, pro ty, kteří by měli zájem, Výjde mi mořádné číslo Karolinky, kde budou vzpomínky vcelku , bez lpřerušování. Paní Kešnerové patří náš dík a dík rodáků z Javorníka – děkujeme za krásné vzpomínky, které nám na chvíli trochu vrátily uprchlé mládí. Podještědský měsíčník Karolinka vydáva Sdružení obcí Podještědí, 463 43 Proseč pod Ještědem 89. Měsíčník vychází pouze v elektronické podobě a získat ho můžete na stránkách WWW.ppj.cz, WWW.OU-Bila.cz, povoleno MKČR
