Poslední. Boj světla s temnotou na konci věků

RICK

JOYNER

Poslední

Boj světla s temnotou na konci věků

The Final Quest Copyright © 1996 by Rick Joyner First edition printed March 1996 in the U. S. A. by Morning Star Publications, 16000 Lancaster Highway, Charlotte, NC 28277-2061. Phone:001-704-542-9880

PODĚKOVÁNÍ: Zvláštní poděkování patří Redakční radě za všechnu těžkou práci a dlouhé hodiny, jež umožnily vznik této knihy. Redakční radu tvořili: Dianne Thomas, Julie Joyner, Steve Thompson, Trisha Doran, Becky Chaille, Terri Herrea a Felicia Hemphill.

PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ

POSLEDNÍ BITVA

Jsem přesvědčen, že ve dnech narůstajícího prorockého porozumění a zjevení potřebujeme jasně slyšet, co Bůh říká. Přišel čas, kdy musíme pozorně naslouchat, abychom slyšeli volání Božích polnic, když se rozezní. Polnic, které svolávají církev, polnic, které varují a které troubí do boje. Mám hlubokou jistotu, že kniha Poslední bitva je zvukem polnice, zasahujícím mnoho zemí a národů současného světa. Jen málo autorů můj křesťanský život ovlivnilo tak, jako Rick Joyner. Knížky tohoto svého krajana jsem objevil až před několika lety, když jsem už působil v Čechách. Počínaje tou první mě všechny vedly k tomu, že jsem Ježíše poznával hlouběji a osobněji. Řada autorů píše o svých myšlenkách a domněnkách, sdílí svou moudrost a srdcem cítěné poznání. Rick Joyner mluví o Ježíši a o Jeho srdci. Jeho cílem je odhalit víc o Něm - o Tom, kterého milujeme. Osobně jsem přesvědčen, že je Rick Joyner jedním z nejpomazanějších prorockých učitelů současného světa a jsem opravdu rád, že tato kniha vychází také v českém překladu. Snad žádná jiná kniha mi nepomohla vidět Ježíše do takových hloubek a s hlubším zjevením než Poslední bitva. Je těžké ji postihnout - je to Cesta poutníka moderní doby, ale nejen to. Je vizionářská a alegorická. Vede čtenáře k pohledu na Ježíše v novém světle i k pohledu na sebe sama, je však zároveň výzvou, abychom se připravili na dobu, která je před námi. Musím říci, že jsem při četbě této knihy strávil hodně času s tváří na zemi - v pokání. Znovu a znovu jsem četbu po několika odstavcích přerušoval, abych se zastavil ke kontemplaci, nebo jsem mnohokrát padl na kolena. Nemohl jsem si totiž pomoci a viděl jsem jen sebe a svou potřebu mít více z Ježíše. Když budete knihu číst, mějte na paměti, že je to jen kniha, která nevznikla bez osobních vlivů. Jinak řečeno: je plná zjevení, jsem přesvědčen, že je plná živého Slova, přesto však není neomylná. Já jsem ji přečetl několikrát a pokaždé jsem přijal požehnání - vždy mi toho z jejích stránek došlo víc. Doufám, že ve srovnání se mnou z ní získáte stejně, i více. Joel Staab

Autor, člen sboru JB v Liberci, zprostředkoval vydání Poslední bitvy v češtině.

ÚVOD

POSLEDNÍ BITVA

Začátkem roku 1995 mi Pán dal sen, který byl první z řady vzájemně provázaných prorockých zkušeností. V The Morning Star Prophetic Bulletin a v The Morning Star Journal jsem pod názvem Pekelné hordy na pochodu vydal zkrácenou verzi prvního snu. Když jsem potom dál hledal Pána ve věci této velké duchovní bitvy, již jsem viděl, dostal jsem několik dalších snů a prorockých zkušeností, které se této bitvy týkaly. Vydal jsem je pod názvem Pekelné hordy na pochodu, I. a 2. část v The Morning Star Journal. Tato série se stala asi tím nejpopulárnějším, co jsme kdy vydali. Byli jsme zaplavováni žádostmi, abychom všechny tři části vydali v celku jako knihu. Rozhodl jsem se to udělat a začal jsem doplňovat vše, co jsem vynechal ve zkrácených verzích. Když jsem však už měl vše připraveno k předání našemu edičnímu oddělení, prožil jsem další prorockou zkušenost, která se viditelně vztahovala k tomuto vidění a obsahovala, jak jsem cítil, asi nejdůležitější části vůbec. Ty jsou zahrnuty ve 4. a 5. části této knihy (něco ze 4. části bylo už vydáno ve 3. části v The Journal). Značné množství dříve nepublikovaného materiálu je také v prvních třech částech této knihy. Jak jsem přijal toto vidění Jedna z nejčastějších otázek, které ohledně tohoto vidění dostávám, je, jak jsem ho přijal. Myslím si, že je to důležitá otázka, a proto seji tu stručně pokusím zodpovědět. Nejprve musím vysvětlit, co mám vůbec na mysli, když mluvím o viděních a „prorockých zkušenostech." Prorockých „zkušeností", jak já jim říkám, je mnoho a jsou různé. Zahrnují všechny základní způsoby, kterými Pán mluvil ke svému lidu v Písmu. Protože Pán je stejný dnes jako včera, nikdy také ke svému lidu nepřestal stejnými cestami mluvit; tyto zkušenosti můžeme stále nacházet v církevní historii. Jak už apoštol Petr ve svém projevu zaznamenaném ve Skutcích v druhé kapitole vysvětlil, vidění, sny a proroctví tvoří především součást posledních dnů a vylití Ducha svatého. A protože se dnes viditelně přibližujeme ke konci tohoto věku, tyto zkušenosti se vyskytují stále více. Jeden z důvodů, proč se objevují ve stále větší míře, je skutečnost, že je budeme potřebovat k uskutečnění našeho povolání v této době. Je však také pravda, že satan, který žel zná Písmo lépe než mnoho křesťanů, také rozumí důležitosti prorockého zjevení v Božím vztahu k Jeho lidu,

ÚVOD

POSLEDNÍ BITVA

a proto na ty, kteří mu slouží, vylévá ve velké míře své vlastní falešné dary. Kdyby neexistovala pravdivá skutečnost, nebyla by ani faleš, stejně jako nejsou žádné falešné třicetikoruny, neboť nejsou ani žádné pravé třicetikoruny. Krátce poté, co jsem se v roce 1972 stal křesťanem, četl jsem to místo ve druhé kapitole Skutků a pochopil jsem, že jestliže žijeme v poslední době, je velice důležité rozumět cestám, kterými k nám Pán bude mluvit. Už se nepamatuji, zda jsem se za tyto zkušenosti modlil, ale pamatuji se, že jsem je začal mít, což mě motivovalo, abych jim více rozuměl. Od té doby jsem procházel obdobími, kdy tyto zkušenosti byly velmi časté. Také jsem ale procházel dlouhými obdobími, kdy jsem neměl žádné. Po každé takové přestávce se však vrátily a byly potom ještě mocnější nebo častější. Poslední dobou byly mocné i časté. Za celou tu dobu jsem se naučil hodně věcí o prorockých darech, zkušenostech a prorockých lidech. Je mnoho úrovní prorockého zjevení. Počáteční úrovně představují prorocké „dojmy". Jsou to pravá zjevení. Mohou být pozoruhodně konkrétní a přesná, když jsou vykládána někým, kdo je na ně citlivý a je v nich zkušený. Právě na této úrovni naše „zjevení" však mohou být ovlivněna našimi vlastními pocity, předsudky a důrazy v učení. Rozhodl jsem se proto nespojovat s jakýmkoli zjevením v oblasti dojmů takové výrazy jako „tak praví Pán". Na úrovni dojmu mohou také přicházet vidění. Jsou jemná a musí být viděna „očima srdce". Vidění mohou být také velmi konkrétní a přesná, zvláště když jsou přijata a vykládána někým zkušeným. Čím více jsou „oči našeho srdce" otevřeny, jak se Pavel modlil v Ef 1,18, tím mohou být mocnější a použitelnější. Další úroveň zjevení je vědomý pocit přítomnosti Pána nebo pomazání Ducha svatého. Naše mysl je potom zvláštně osvícena. Často takové zjevení přichází, když píši nebo mluvím, a to mi dodává mnohem větší jistotu ohledně důležitosti nebo přesnosti toho, co říkám. Věřím, že loto asi zakoušeli apoštolově, když psali novozákonní epištoly. Na této úrovni už můžeme mít velkou jistotu, ale je to stále místo, kde nás ještě mohou ovlivnit naše předsudky, důrazy v učení atd. Právě z tohoto důvodu také věřím, že Pavel v některých záležitostech říkal, že podává svůj názor, ale myslí, že má (souhlas) Ducha svatého. Obecně lze říci, že v zacházení s proroctvím je mnohem více zapotřebí pokory bez dogmatismu. „Otevřená vidění" se odehrávají na vyšších úrovních než dojmy; dávají nám více jasnosti, než jak ji vnímáme při pocitu vědomé přítomnosti Páně nebo při pomazání. Otevřená vidění jsou vnější a můžeme je pozorovat s jasností obrazovky. Poněvadž je nemůžeme ovládat, věřím, že ve zjeveních přijatých touto cestou je mnohem menší možnost nežádoucí příměsi. Další vyšší úrovní prorocké zkušenosti je vytržení, v jakém byl například Petr, když měl jít do Kornéliova domu a vůbec poprvé kázat evangelium pohanům,

ÚVOD

POSLEDNÍ BITVA

a v jakém byl Pavel, když se ve Skutcích 22 modlil v chrámu. Vytržení byla běžnou zkušeností biblických proroků. Je to něco jako snít v bdělém stavu. Místo sledování „obrazovky" jako při otevřeném vidění si spíše připadáte, jako byste byli zvláštním způsobem ve filmu samotném. Vytržení jsou v rozsahu od mírných, kdy jste si pořád vědomi svého okolí a dokonce s ním můžete komunikovat, až k takovým, kdy jste doslova v místě vidění. Zdá se, že Ezechiel měl právě tato zjevení docela často a také Jan je zažil, když měl vidění zapsaná v knize Zjevení. Všechna vidění obsažená v této knize začala snem. Některá z nich přišla pod velmi silným vědomím přítomnosti Pána, ale převážná většina byla přijata na určité úrovni vytržení. Většina byla na té úrovni, kdy jsem si byl pořád vědom svého okolí a mohl jsem s ním dokonce komunikovat, jako například při telefonování. Když bylo zjevení přerušeno nebo když bylo tak silné, že jsem musel vstát a trochu se projít, a potom si zase sedl, byl jsem přesně tam, kde jsem předtím skončil. Jednou byl zážitek tak silný, že jsem vstal, opustil jsem horský srub, kam jezdím hledat Pána, a jel jsem domů. Za víc než týden jsem se vrátil a skoro okamžitě jsem byl zpátky tam, kde jsem přestal. Nikdy jsem nevěděl, jak tyto zážitky „zapnout", ale skoro vždy jsem měl svobodu je sám „vypnout". Dvakrát se stalo, že velké části tohoto vidění přišly ve chvíli, kterou jsem považoval za velmi nevhodnou, když jsem jel do svého srubu, abych dokončil velmi důležitou práci v určitém termínu. Díky tomu vyšly naše dva časopisy Journal trochu později. Také svou poslední knihu, kterou jsem vydal, jsem chtěl dokončit o několik měsíců dříve. Zdá se však, že Pán není moc zatížen našimi termíny. Ve snu a vytrženích mi přicházely, jak si myslím, dary rozlišení a slova poznání ve větší míře. Někdy, když se podívám na nějakého člověka nebo se modlím za nějaké společenství nebo službu, prostě najednou vím věci, o kterých jsem předtím nic nevěděl. Během těchto prorockých zkušeností fungovaly tyto dary na takové úrovni, jak jsem nikdy osobně ve „skutečném životě" nezažil. To znamená, že jsem se ve vidní například podíval na nějakou divizi ďábelské hordy a hned jsem znal všechny její plány a možnosti. Nevím, jak jsem to poznání získal. Prostě jsem to věděl, a to velmi detailně. V některých případech jsem se na něco nebo na někoho podíval a okamžitě jsem znal celou jeho minulost, současnost i budoucnost. Pro ušetření času a místa jsem do své knihy toto poznání zahrnul čistě jako fakt, aniž bych vysvětloval, jak jsem ho získal. Používání prorockých zjevení Chtěl bych velmi důrazně říci, že nevěřím, že jakýkoli druh prorockého zjevení je dán za účelem uvedení nového učení. Na to máme Písmo. Existují dva základní způsoby, jak používat proroctví. První zjevuje strategicky Boží vůli

ÚVOD

POSLEDNÍ BITVA

ohledně určitých věcí v přítomnosti nebo v budoucnosti. Takové příklady bychom našli u Pavla, když měl sen, že má jít do Makedonie, a vytržení, ve kterém mu bylo řečeno, aby okamžitě opustil Jeruzalém. Další příklady jsou v Agabově službě. Jeden se vztahoval na hlad, který měl přijít na celý svět, a druhý byl ohledně Pavlovy návštěvy v Jeruzalémě. Můžeme vidět, že taková zjevení jsou dána za účelem osvětlení nějaké pravdy předložené v Písmu, která však není jasně viditelná. Petrovo vytržení jasně zjevilo jak Boží vůli, tak pevné biblické učení, o němž se Písmo vyjadřovalo velice jasně (pohané mohou také přijmout evangelium), nicméně církev mu neporozuměla. Vidění v této knize obsahují některá strategická zjevení, ale také osvětlují několik biblických pravd, které jsem předtím skutečně neviděl; teď je však vidím zcela jasně. Většinu pravd, které mně byly v těchto zkušenostech zjeveny, jsem však léta znal a učil, přestože nemohu říci, že jsem je všechny dost dobře žil. Mnohokrát jsem myslel na Pavlovo varování Timoteovi, aby dbal na to, co sám učí. Mnoho slov, která mně byla řečena v těchto zkušenostech, jsem sám často učil. Vím, že nežiji některá svá vlastní slova tak, jak bych měl. Proto jsem jich hodně z tohoto zjevení vzal jako osobní napomenutí. Přesto jsem však cítil, že to byla i obecná poselství, a jsou zde tedy obsažena. Byl jsem několika lidmi povzbuzen k tomu, abych zjevení napsal jako alegorii, ve třetí osobě jako Cesta poutníka, ale rozhodl jsem se proti tomu, a to z několika důvodů. Za prvé, cítím, že někteří by to vzali jako produkt mé vlastní tvořivosti, a to by byla chyba. Chtěl bych být tak tvořivý, ale nejsem. Další důvod byl můj pocit, že jestliže vidění budu vyprávět tak, jak jsem ho přijal, mohl bych být přesnější. Snažil jsem se tedy co nejvíce předat tyto zážitky právě tak, jak byly přijaty. Svou paměť na detaily však považuji za jednu z mých největších slabin. Občas jsem zapochyboval o své vlastní paměti ohledně několika detailů v tomto vidění a myslím, že byste k tomu měli mít svobodu také. Myslím si, že u každého takového poselství je to správné. Pouze Písmo si zaslouží být považováno za bezchybné. Modlím se, aby vás svatý Duch při čtení uváděl do pravdy a oddělil od pšenice jakékoli plevy, které mohou být přítomny. Rick Joyner

1 .

ČÁST

Pekelné hordy na pochodu

PEKELNÉ HORDY NA POCHODU

POSLEDNÍ BITVA

Démonická armáda byla tak velká, že se rozprostírala všude, kam jsem jen mohl dohlédnout. Byla rozdělena do divizí, z nichž každá nesla jiný prapor. Nejpřednější divize pochodovaly pod prapory Pýchy, Samospravedlnosti, Ješitnosti, Sobeckých ambicí, Nespravedlivého soudu a Žárlivosti. Mnohem více těchto divizí bylo na místech, kam jsem nedohlédl, avšak ty, které byly v předvoji této hrozné hordy z pekla, se zdály být nejmocnější. Vůdcem této armády byl sám Žalobce našich bratří. Zbraně armády také nesly jména. Meče se nazývaly Zastrašení, kopí se nazývala Zrada a šípy se jmenovaly Obvinění, Klepy, Pomluvy a Hledání chyb. Zvědové a menší oddíly démonů se jmény jako Odmítnutí, Hořkost, Netrpělivost, Neodpuštění a Žádostivost byli vysíláni armádou, aby připravili hlavní úder. Těchto oddílů a zvědů bylo mnohem méně, avšak nebyli o nic slabší než některé větší divize za nimi. Početně menší byli pouze ze strategických důvodů. Jan Křtitel byl jen jeden muž, a přesto mu bylo dáno neobyčejné pomazání ke křtu mas lidí, aby je připravil na Pána. Stejným způsobem byla i těmto malým démonickým oddílům dána neobyčejná moc ke „křtu mas". Jediný démon Hořkosti mohl zasít své jedovaté semeno do mnoha lidí, dokonce i celých ras nebo kultur. Démon Žádostivosti se mohl přichytil na jednoho herce nebo zpěváka, na film nebo i reklamu a vysílat něco jako výboje elektrického slizu, které by zasáhly a „znecitlivěly" velké masy lidí. To vše mělo být přípravou na obrovskou temnou armádu. Tato armáda postupovala zvláště proti církvi, ale útočila na každého, na koho mohla. Věděl jsem, že její záměr je zabránit přicházejícímu Božímu hnutí, jež mělo přivést obrovský počet lidí do církve. Hlavní strategií této armády bylo působit rozdělení na všech možných úrovních vztahů - sbory mezi sebou, členové jednotlivých společenství se svými pastory, muži se svými ženami, děti s rodiči a dokonce děti navzájem. Zvědové byli vysláni, aby lokalizovali trhliny ve sborech, rodinách nebo jednotlivcích, které by potom Odmítnutí, Hořkost a Žádostivost využily a rozšířily. Potom by se do nich vrhly přední divize, aby své oběti naprosto zničily. Na vidění nejvíce šokovalo, že tato horda nejela na koních, ale převážně na křesťanech! Většina z nich byla dobře oblečena; byli vážení a vypadali slušně a vzdělaně, ale také tam byli lidé ze všech vrstev společnosti. Tito lidé vyznávali křesťanské pravdy, aby utišili své svědomí, avšak své životy vedli ve shodě s mocnostmi temnoty. Čím více vnitřně souhlasili s těmito mocnostmi, tím více jim přidělení démoni rostli a snadněji ovládali jejich činy.


POSLEDNÍ BITVA

Mnoho těchto křesťanů hostilo několik démonů, ale vždy jenom jeden vedl. Charakter toho, který vedl, určoval, ve které divizi byl zařazen. Přestože všechny divize pochodovaly společně, zdálo se, že celá armáda byla na pokraji naprostého chaosu. Například démoni Nenávisti nenáviděli ostatní démony stejně jako křesťany. Démoni Žárlivosti žárlili jeden na druhého. Jediný způsob, jakým velitelé této hordy dokázali démony udržet od rozbrojů mezi sebou, bylo držet jejich nenávist, žárlivost atd. zaměřené na lidi, na nichž jeli. Tito lidé však často začali bojoval mezi sebou. Věděl jsem, že v Písmu se takto několik armád, jež vyrazily proti Izraeli, nakonec povraždilo navzájem. Když byl jejich záměr proti Izraeli zmařen, jejich zuřivost se už nedala ovládnout a začali se vzájemně pobíjet. Všiml jsem si, že démoni na křesťanech jezdili, ale nebyli v nich, tak jako to bylo v případě nekřesťanů. Bylo zřejmé, že aby tito křesťané byli svobodni, museli pouze přestat souhlasit se svými démony. Například když křesťan, na němž jel démon žárlivosti, začal onu žárlivost zpochybňovat, démon velmi rychle slábl. Jakmile se toto dělo, slábnoucí démon začal křičet a velitel divize nasměroval všechny démony kolem tohoto křesťana k útoku, dokud se na něm hořkost atd. znovu nenakupily. Jestliže nepomohlo ani to, démoni začali citovat Písmo, které překrucovali tak, aby hořkost, pomluvy atd. vlastně ospravedlňovalo. Bylo zcela jasné, že moc démonů byla téměř plně zakořeněna v síle klamu. Oni však tyto křesťany oklamali natolik, že je mohli používal, a ti si potom mysleli, že si je používá Bůh. To se dělo proto, že skoro všichni jednotlivci v divizi nesli prapory samospravedlnosti, takže ti, kdo pochodovali, ani neviděli přední prapory ukazující pravou povahu divize. Když jsem se podíval daleko dozadu za tuto armádu, viděl jsem doprovod samotného Žalobce. Začal jsem rozumět jeho strategii a byl jsem udiven její jednoduchostí. Věděl, že rozdělený dům neobstojí, a tato armáda představovala po-kus přivést do církve takové rozdělení, že by naprosto ztratila milost. Bylo zjevné, že jediný způsob, jak toho mohl docílit, bylo použít si křesťany, kteří by bojovali proti svým vlastním bratrům. Právě proto byl také v předních divizích téměř každý křesťanem nebo aspoň formálním křesťanem. Každý krok, který tito oklamaní věřící udělali v poslušnosti Žalobci, posílil jeho moc nad nimi. Tím důvěra jeho samotného i všech jeho velitelů v pokrok armády značně rostla. Ta mezi tím pochodovala dál. Bylo jasné, že moc armády byla závislá na souhlasu těchto křesťanů s cestami zla. Vězni Za prvními divizemi se vlekl velký zástup dalších křesťanů. Byli to vězni této armády. Každý měl nějaké zranění a byl střežen menšími démony Strachu.


POSLEDNÍ BITVA

Zdálo se, že v celé armádě je víc vězňů než démonů. Tito zajatci měli s podivem stále ještě své meče a štíty, ale nepoužívali je. Bylo šokující vidět, že tak málo malých démonů Strachu mohlo držet v zajetí tolik lidí. Kdyby tito křesťané jenom použili své zbraně, velmi snadno by se dokázali osvobodit a pravděpodobně by celé této ďábelské hordě napáchali velké škody. Místo toho však zlomeně kráčeli dál. Nad zajatci byla obloha celá černá od supů se jménem Deprese. Ti občas přistávali na ramenou zajatců a zvraceli na ně. Zvratky nesly jméno Odsouzení. Když zvratky vězně zasáhly, vězeň se narovnal a na chvíli pochodoval trochu vzpřímeněji, potom se však zhroutil ještě slabší než dříve. Znovu jsem se divil, proč vězni prostě supy nezabili svými meči, což mohli snadno udělat. Občas se stávalo, že slabší vězni zakopli a spadli. Sotva se dotkli země, ostatní vězni je začali bodat svými meči a posmíval se jim. Supi potom přilétali a začali spadnuvší vězně zaživa požírat. Ostatní křesťané spoluvězni stáli okolo, souhlasně to pozorovali a občas padlého znovu bodali meči. Jak jsem to sledoval, uvědomil jsem si, že si vězni myslí, že zvratky Odsouzení jsou Boží pravda. Potom jsem pochopil, že tito zajatci si vlastně myslí, že pochodují v Boží armádě! Právě proto nezabíjeli ty malé démony Strachu nebo supy - mysleli si, že to jsou Boží poslové! Tma od mračna supů zatemnila vězňům zrak natolik, že naivně přijímali vše, co se s nimi dělo, jako by to přicházelo od Pána. Pociťovali, že ti, kteří spadli, byli pod Božím soudem, a proto na ně útočili takovým způsobem mysleli si, že tím pomáhají Bohu. Jediná potrava vězňů byly supí zvratky. Ti, kdo je odmítli jíst, prostě slábli, dokud nepadli. Ti, kdo je jedli, byli na čas posilněni, avšak silou toho zlého. Potom, jestliže se nenapili vody hořkosti, která jim byla neustále nabízena, slábli stejně. Po požití hořkých vod začali zvracet na ostatní. Jakmile to nějaký vězeň začal dělat, vyšplhal se na něj démon, který už čekal na jízdu, a jel s ním do předních divizí. Ještě horší než supí zvratky byl však odporný sliz, který tito démoni močili a vylučovali na křesťany, na nichž jeli. Tento sliz byl pýcha, sobecké ambice atd.; taková byla povaha jejich divize. Nicméně křesťané se díky tomuto slizu cítili o mnoho lépe než pod odsouzením, takže velmi jednoduše věřili, že démoni jsou Boží poslové, a o slizu si ve skutečnosti mysleli, že je to pomazání Ducha Svatého. Byl jsem touto démonickou armádou tak znechucen, že jsem až chtěl umřít. Potom jsem uslyšel hlas Pána: „Toto je začátek nepřítelovy armády posledních dnů. Je to satanův nejvyšší klam. Když si satan používá křesťany, aby útočili jeden na druhého, je uvolněna nejvyšší moc. Tuto armádu si používá po celé věky, ale ještě nikdy se mu nepodařilo pro své zlé záměry použít tolik křesťanů jako


POSLEDNÍ BITVA

nyní. Neboj se. Já mám také armádu. Teď musíš stát a bojovat, protože už není Žádné místo, kde se před touto válkou dá skrýt. Musíš bojovat za mé království, za pravdu a za ty, kteří byli oklamáni. " Toto slovo od Pána bylo tak povzbuzující, že jsem v domnění, že mě budou slyšet, hned začal na ty křesťanské vězně křičet, že byli podvedeni. Okamžitě se zdálo, jako by se celá armáda otočila směrem ke mně. Strach a deprese táhnoucí se nad nimi se začala linout proti mně. Pořád jsem volal, neboť jsem si myslel, že se ti křesťané probudí a uvědomí si, co se s nimi děje. Ale místo toho začalo mnoho z nich sahat po šípech. Ostatní pouze váhali, jako by nevěděli, jak se mnou naložit. Pak jsem poznal, že jsem to udělal předčasně a že to celé byla velmi hloupá chyba. Bitva začíná Potom jsem se otočil a viděl jsem za sebou Pánovu armádu. Byly v ní tisíce vojáků, ale pořád stály proti obrovské přesile. Byl jsem v šoku a deprimován, protože se zdálo, že ve skutečnosti je mnohem více křesťanů používáno tím zlým, než kolik jich vůbec je v Pánově armádě. Také jsem věděl, že bitva, jež má právě začít, bude nutně viděna jako Velká křesťanská občanská válka, neboť jenom velmi málo lidí bude rozumět mocnostem, které stály za hrozícím konfliktem. Když jsem se podíval na Pánovu armádu pozorněji, situace se zdála ještě méně povzbudivá. Pouze velice málo vojáků mělo na sobě výzbroj. Mnoho z nich mělo na sobě jenom jednu nebo dvě části své výzbroje; někteří neměli vůbec nic. Mnozí již byli raněni. Většina těch, kteří na sobě měli ještě celou zbroj, měla velmi malé štíty. Věděl jsem, že ty je proti přicházejícímu útoku nemohou ochránit. K mému dalšímu překvapení velká většina těchto vojáků byly ženy a děti. Velmi málo těch, kdo měli celou zbroj, bylo řádně vycvičeno v používání své zbraně. Za touto armádou následovala jakási lůza podobná vězňům za démonickou hordou, ale tito lidé byli ve své povaze velice odlišní. Zdáli se být až neúměrně šťastni, jakoby opojeni. Hráli hry, zpívali, hodovali a přesunovali se z jednoho malého tábora na druhý. Připomínalo mi to Woodstock.* Běžel jsem směrem k Pánově armádě, abych unikl útoku, o kterém jsem věděl, že proti mně z démonické hordy bude směřovat. V každém případě to vypadalo, že nás čeká velmi jednostranný masakr. Dělal jsem si starost zvláště o ty, kteří se táhli za armádou, a tak jsem přes všechen hluk pozdvihl hlas, abych je * Woodstock - rockový festival pořádaný u Bethelu ve státě New York v roce 1969, kde se sešlo kolem 400 000 mladých stoupenců rockové hudby. Festival představoval vyvrcholení americké kultury 60. let (pozn. překl.).


POSLEDNÍ BITVA

varoval, že bitva právě začíná. Slyšelo mě jenom několik z nich. Ti, kdo mě slyšeli, mi ukázali „znamení míru" a říkali, že ve válku nevěří a že Pán nedovolí, aby se jim stalo cokoli zlého. Pokoušel jsem se jím vysvětlit, že Pán nám dal zbroj, neboť ji budeme potřebovat na to, co právě začíná. Oni však pouze odvětili, že přišli na místo pokoje a radosti, kde se jim nic takového nemůže stát. Začal jsem se vroucně modlit, aby Pán zvětšil štíty těch, kdo měli zbroj, na ochranu všech, kteří na bitvu nebyli připraveni. Potom ke mně přistoupil posel, podal mi polnici a řekl mi, abych na ni rychle zatroubil. Udělal jsem to a ti, kteří byli vyzbrojeni aspoň zčásti, okamžitě zareagovali a zbystřili pozornost. Každý dostal více zbroje, kterou na sebe rychle navlékl. Všiml jsem si, že ti, kdo měli nějaké zranění, si přes ně neoblékli žádnou zbroj, ale než jsem mohl cokoli říci, už na nás padaly nepřátelské šípy. Každý, kdo na sobě neměl celou zbroj, byl zraněn. Ti, kdo nezakryli svá zranění, do nich byli zasaženi. Kdo byl zasažen šípy pomluv, okamžitě začal pomlouvat ty, kteří nebyli zraněni. Ti, kdo byli zasaženi šípy klepů, začali klevetit, a brzy v našem vlastním táboře vzniklo značné rozdělení. Cítil jsem, že jsme již na pokraji svého vlastního zničení tak, jako některé pohanské armády v Písmu, kde povstal jeden proti druhému a zabíjeli se navzájem. Pocit beznaděje byl hrozný. Potom se dolů snesli supi, sbírali raněné a odnášeli je do tábora zajatců. Ranění měli stále ještě své meče a mohli supy snadno srazit, neudělali to však. Byli vlastně rádi, že je odnášejí, neboť byli rozzuřeni na ty, kteří zraněni nebyli. V rychlosti jsem si vzpomněl na skupinu lidí za armádou a běžel jsem se podívat, co se s nimi stalo. Zdálo se to nemožné, ale jejich situace byla ještě horší. Tisíce sténajících leželo s různými zraněními na zemi. Obloha nad nimi byla temná od supů, kteří je odnášeli jako zajatce nepřítele. Nezranění jen nevěřícně seděli a byli zděšeni. Supové je tedy také snadno odnášeli. Někteří se snažili supy odrazit, ale neměli pořádné zbraně a supi jim ani nevěnovali pozornost. Ranění byli tak rozzuřeni, že hrozili a odháněli každého, kdo se jim snažil pomoci. Nakonec supům podlehli. Každý z této lůzy, kdo nebyl zraněn a pokoušel se supy zahnat, začal z místa bitvy utíkat. Toto první střetnutí s nepřítelem bylo tak devastující, že jsem byl v pokušení se k prchajícím v jejich úprku přidat. Potom se však překvapivě li, kdo předtím utekli, začali znovu rychle objevovat s plnou zbrojí a velkými štíty v rukou. To byla vůbec první chvilka povzbuzení, na kterou se pamatuji. Vracející se válečníci již v srdci neměli veselí hostin; to bylo nahrazeno mocnou odhodlaností. Věděl jsem, že tito křesťané byli kdysi oklamáni, avšak teď již tak snadno nepodlehnou. Začali se stavět na místa těch, kteří padli, a dokonce začali tvořit nové řady na ochranu týlu a křídel. To způsobilo, že se celou armá-


POSLEDNÍ BITVA

dou začala šířit velká odvaha, takže každý se nově rozhodl stát a bojovat. Tu se objevili tři mocní andělé se jmény Víra, Naděje a Láska a postavili se za armádu. Když jsme se na ně dívali, naše štíty začaly růst. Bylo úžasné, jak rychle se zoufalství měnilo ve víru. Byla to pevná víra zocelená zkušeností. Vysoká cesta Nyní měl každý meč s názvem Slovo Boží a šípy pojmenované podle různých biblických pravd. Chtěli jsme útok opětovat, ale nevěděli jsme, jak se vyhnout zasažení křesťanů, na kterých démoni jeli. Potom nás napadlo, že kdyby tito křesťané byli zasaženi Pravdou, vzbudili by se a začali by své utlačovatele odrážet. Odpálil jsem pár šípů, stejně tak i několik dalších z nás. Skoro všechny zasáhly křesťany. Nicméně když do nich šíp Pravdy pronikl, neprobudili se ani nespadli zraněni, ale rozzuřili se a démon, jedoucí na nich, vzrostl. To každého z nás šokovalo a začali jsme si říkat, že je nemožné, abychom tuto bitvu vůbec vyhráli. Přesto jsme věřili, že s Vírou, Nadějí a Láskou udržíme aspoň vlastní pozice. Potom se objevil jiný mocný anděl se jménem Moudrost a nasměroval nás tak, abychom vedli bitvu z hory za námi. Na hoře byly v různých výškách, kam jsme jen dohlédli, skalní výčnělky. S každou další výškovou úrovní byly výčnělky užší a o to bylo také těžší se na nich udržet. Každá úroveň se nazývala podle nějaké biblické pravdy. Nižší úrovně se jmenovaly podle základních pravd jako Spasení, Posvěcení, Modlitba, Víra atd., vyšší úrovně podle hlubších pravd. Čím výše jsme stoupali, tím více naše štíty a meče rostly a méně nepřátelských šípů dosáhlo našich pozic. Tragická chyba Někteří z těch, kdo zůstalí na nižších úrovních, začali sbírat nepřátelské šípy a střílet je zpět. To však byla smrtelná chyba. Démoni se velmi snadno šípům vyhýbali a nechali je zasahovat křesťany. Jakmile byl křesťan zasažen jedním z těchto šípů pomluvy a obvinění, přilétl démon hořkosti nebo hněvu a usadil se na šípu. Potom na křesťana začal močit a vylučovat svůj jed. Když už měl u sebe nějaký křesťan dva nebo tři tyto démony navíc ke své pýše a samospravedlnosti, byl proměněn v pokřivený obraz démonů samotných. My na vyšších úrovních jsme to viděli, ale ti na nižších úrovních, kteří používali nepřátelské šípy, to neviděli. Asi polovina z nás se rozhodla stoupat výš, zatímco druhá polovina sestoupila zpátky na nižší úrovně, aby vysvětlila těm pod námi, co se děje. Každý byl potom varován, aby stoupal výše a nezastavoval se, kromě několika, kteří se rozhodli zůstat na jednotlivých úrovních, aby ostatní vojáky vedli výš.


POSLEDNÍ BITVA

Bezpečí Když jsme dosáhli úrovně nazvané Jednota bratří, žádný nepřátelský šíp k nám již nedolétl, Mnoho vojáků v našem táboře se rozhodlo, že už nepotřebují stoupal výš. Tomu jsem rozuměl, protože s každou další úrovní byly výčnělky mnohem méně bezpečné. S narůstající výškou jsem se však se svými zbraněmi cítil mnohem silnější a zkušenější, a tak jsem stoupal dál. Brzy byly mé schopnosti tak dobré, že jsem mohl střílet a zasahovat démony, aniž bych zasáhl křesťany. Cítil jsem, že kdybych stoupal dál, mohl bych dostřelit až na hlavní velitele démonické hordy, kteří zůstávali za svou armádou. Litoval jsem toho, že tolik křesťanů zůstalo na nižších úrovních, kde byli sice v bezpečí, ale nemohli zasáhnout nepřítele. Přesto síla a charakter rostoucí v těch, kteří šli dál vzhůru, z nich tvořily velké válečníky. Každý z nich byl schopen zlikvidovat mnoho nepřátel. Na každé úrovni leželo množství šípů Pravdy. Věděl jsem, že tam byly zanechány těmi, kteří padli z těchto pozic (z každé pozice jich mnoho padlo). Všechny šípy se jmenovaly podle Pravdy té které úrovně. Některým z nás se moc nechtělo šípy sbírat, ale já jsem věděl, že ke zničení obrovské hordy pod námi budeme potřebovat co nejvíce zbraní. Sebral jsem jeden, vystřelil jsem ho a ten zasáhl jednoho démona tak snadno, že ostatní je začali také sbírat a střílet. Začali jsme decimovat několik nepřátelských divizí. Z toho důvodu na nás celá démonická armáda zaměřila pozornost. Na čas se zdálo, že čím více jsme toho dosáhli, tím více na nás nepřítel útočí. Ačkoli se náš úkol zdál být nekonečný, proměnil se v radostnou zkušenost. Přestože nás nepřítel svými šípy na vyšších úrovních nemohl zasáhnout, létala nad námi hejna supů, kteří na nás zvraceli nebo nesli démony, kteří močili na výčnělky. Na těch potom bylo velmi kluzko. Kotva Naše meče vyrostly pokaždé, když jsme dosáhli nové úrovně, ale jelikož se zdálo, že svůj meč na vyšších úrovních už nebudu potřebovat, skoro jsem ho jednou zanechal za sebou. Téměř náhodně jsem se s pomyšlením, že mi byl dán za nějakým účelem, rozhodl si ho ponechat. Potom, protože výčnělek, na němž jsem stál, byl tak úzký a čím dál tím kluzčí, jsem zapíchl meč do země, přivázal se k němu a střílel na nepřítele. Pak ke mně zazněl hlas Pána: „Použil jsi moudrosti, která ti umožní stoupat dále. Mnozí již padli, neboť nepoužili meč ke svému ukotvení. " Zdálo se, že nikdo jiný tento hlas neslyšel, ale mnoho vojáků vidělo, co jsem udělal, a udělalo totéž.


POSLEDNÍ BITVA

Říkal jsem si, proč mi Pán už dříve neřekl, abych to udělal. Potom jsem najednou poznal, že On mi to již nějak řekl. Když jsem nad tím přemýšlel, začal jsem vidět, že celý můj život byl ve skutečnosti přípravou na tuto hodinu. Věděl jsem, že jsem připraven do té míry, nakolik jsem naslouchal Pánu a poslouchal Jeho hlas po celý svůj život. Také jsem věděl, že moudrost a porozumění, jež jsem teď měl, se nemohlo rozrůst nebo naopak být odňato v této jediné bitvě. Byl jsem vděčný za každou zkoušku, kterou jsem ve svém životě prošel, a bylo mi líto toho, že jsem si jich tehdy více nevážil. Brzy jsme zasahovali démony s téměř dokonalou přesností. Z nepřátelské armády stoupala zuřivost jako oheň a síra. Věděl jsem, že křesťané chycení v té armádě teď cítí žár tohoto běsnění. Někteří byli tak rozzuřeni, že stříleli jeden na druhého. Za normálních okolností by to bylo jistě povzbuzující, ale ti kteří trpěli nejvíce, byli právě podvedení křesťané v nepřátelském táboře. Věděl jsem, že světu se to všechno jeví jako nepochopitelné hroucení samotného křesťanství. Někteří z těch, kteří své meče nepoužili jako kotvy, dokázali srazit mnoho supů, ale také šli snadněji svrhnout z výčnělků, na nichž stáli. Několik jich po pádu přistálo na nižších úrovních, ale někteří spadli až dolů; tam je supi sebrali a odnesli. Každou volnou chvíli jsem strávil zapouštěním meče hlouběji do výčnělku nebo tím, že jsem se k němu bezpečněji přivazoval. Pokaždé, když jsem to dělal, stála při mně Moudrost, takže jsem věděl, že je to důležité. Nová zbraň Šípy Pravdy jen málokdy pronikly supy, ale zraňovaly je natolik, že je to zahánělo. Vždy, když byli zahnáni dostatečně daleko, stoupali jsme někteří na další úroveň. Když jsme dosáhli úrovně „Galatským dvě dvacet", ocitli jsme se ve výšce, kterou už supi nesnesli. V této úrovni nás obloha nad námi skoro osle-povala svou září a nádherou. Cítil jsem takový pokoj, jako nikdy předtím. Dokud jsem nedosáhl této úrovně, byla velká část mého bojovného ducha motivována strachem, nenávistí nebo odporem vůči nepříteli téměř stejně, jako jsem bojoval za království, pravdu nebo lásku k zajatcům. Ale až na léto úrovni jsem mohl dosáhnout Víry, Naděje a Lásky, jež jsem byl dříve schopen vidět jenom z dálky. Zde jsem byl skoro přemožen jejich slávou. Přesto jsem věděl, že se k nim mohu přiblížit. Když jsem se k nim dostal blíže, otočily se ke mně a začaly opravovat a leštil mou zbroj. Brzy byla celá proměněna a zářivě odrážela slávu vycházející z Víry, Naděje a Lásky. Když se dotkly mého meče, začaly z něho vyzařovat veliké blesky výboje. Láska potom řekla: „Těm, kteří dosáhnou léto úrovně, je svěřena moc nadcházejících věků." Potom se ke mně obrátila a se vší vážností mi řekla: „Pořád tě ještě musím učit, jak ji používat."


POSLEDNÍ BITVA

Planina „Galatským dvě dvacet" byla tak prostorná, že se zdálo, že není žádného nebezpečí pádu. Bylo tam také bezpočet šípů, na nichž bylo napsáno Naděje. Vystřelili jsme některé z nich na supy, likvidovaly je velmi snadno. Asi polovina z nás, kteří dosáhli této úrovně, střílela dál, zatímco ostatní začali tyto šípy odnášet těm, kdo ještě byli na nižších úrovních. Supi dál ve vlnách přilétávali na úrovně pod námi, ale s každou další vlnou jich bylo méně. Z úrovně „Galatským dvě dvacet" jsme mohli zasáhnout jakéhokoli nepřítele, kromě samotných velitelů; pouze ti byli mimo náš dosah. Rozhodli jsme se, že dokud nezničíme všechny supy, nebudeme používat šípy Pravdy. Mračno deprese, jež supi tvořili, totiž snižovalo účinnost pravdy. Trvalo lo velmi dlouho, my jsme se však neunavovali. Nakonec se zdálo, že celá obloha nad horou je téměř zcela zbavena supů. Víra, Naděje a Láska, jež rostly stejně jako naše zbraně s každou novou úrovní, teď byly tak velké, že jsem věděl, že je mohli vidět i lidé daleko za bitevním polem. Jejich sláva zářila i do tábora vězňů, kteří byli stále ještě pod velkým mračnem supů. Byl jsem velice povzbuzen, že jsou nyní takto vidět. Možná, že teď vězni a křesťané, kterých si nepřítel používal, pochopí, že jsme na jejich straně a že oni se vlastně nechávají používat nepřítelem. Ale tak to být nemělo, alespoň zatím ne. Ti, kdo v nepřátelském táboře začali vidět světlo Víry, Naděje a Lásky, je začali nazývat „anděly světla," poslanými k tomu, aby svedli slabé nebo nezkušené. Poznal jsem, že jejich oklamání a pouto je ještě větší, než jsem si uvědomoval. Nicméně ti, kdo nebyli součástí ani jedné z těchto armád, nekřesťané, viděli jejich slávu a začali se k hoře přibližovat, aby získali lepší pohled. Začali také lépe rozumět tomu, o čem bitva vlastně je. To bylo velké povzbuzení. Velká radost z vítězství v nás všech dál rostla. Cítil jsem, že být v této armádě, v této bitvě, musí být tím největším dobrodružstvím všech dob. Po zničení většiny supů útočících na naši horu jsme se pustili do supů stále ještě po-. krývajících vězně. Jak se mrak temnoty postupně rozptyloval a začalo na ně svítit slunce, vězni se začali probírat jako po hlubokém spánku. Byli ihned znechuceni svým stavem, zvláště zvratky, které na nich pořád ještě byly, a začali se očišťovat. Když spatřili Víru, Naději a Lásku, uviděli také horu a rozběhli se k ní. Démonická horda za nimi posílala šípy pomluvy a obvinění, oni se však nezastavovali. Když už byli blízko hory, mnoho jich mělo v zádech deset i více šípů, přesto se však zdálo, že si toho ani nevšímají. Jakmile začali stoupat po svahu hory, jejich rány se začaly uzdravovat. Zdálo se, že s rozplynuvším se mrakem deprese je vše mnohem snazší.


POSLEDNÍ BITVA

Past Bývalí vězni měli ze svého spasení velikou radost. Když začali stoupat po hoře, zdáli se být tak přemoženi oceněním každé nové úrovně, že i my sami jsme si potom těchto pravd mnohem více vážili. Také u nich brzy povstalo mocné odhodlání bojovat proti nepříteli. Vzali na sebe zbroj a prosili, aby se mohli vrátit a zaútočit na nepřítele, který je držel v zajetí a tak dlouho je zneužíval. Přemýšleli jsme o tom, ale nakonec jsme se rozhodli, že bychom měli zůstat na hoře. Znovu zazněl Pánův hlas: „Podruhé jste si vybrali moudrost. Nikdy nemůžete vyhrát, jestliže se s nepřítelem snažíte bojovat na jeho vlastní půdě. Musíte zůstat na mé Svaté hoře. " Byl jsem udiven, že jsme učinili další tak závažné rozhodnutí pouze přemýšlením a následnou krátkou rozmluvou. Rozhodl jsem se dělat, co bude v mých silách, abych neudělal žádné další rozhodnutí jakéhokoliv významu bez modlitby. Potom ke mně rychle přikročila Moudrost, pevně mě chytila za obě ramena, podívala se mi do očí a řekla: „To musíš dělat. " Když mi to Moudrost říkala, přitáhla mě k sobě, jako by mě z něčeho zachraňovala. Ohlédl jsem se a viděl jsem, že i když jsem byl na široké planině „Galatským dvě dvacet", aniž bych to věděl, posunul jsem se na samý okraj. Byl jsem velmi blízko pádu z hory. Znovu jsem se podíval do očí Moudrosti a ta mně s velikou vážností řekla: „Dej si pozor, když si myslíš, že stojíš, abys nespadl. V tomto životě můžeš spadnout z každé úrovně. " Nějakou chvíli jsem pak o tom přemýšlel. V tom velkém vítězství, kterého jsme začali dosahovat, a v jednotě bratří, jsem se stal nedbalým. Bylo šlechetnější padnout kvůli útoku nepřítele než padnout kvůli nedbalosti. Hadi Ještě jsme dlouho zabíjeli supy a sráželi démony jedoucí na křesťanech. Zjistili jsme, že šípy různých pravd měly větší účinek na různé démony. Věděli jsme, že to bude dlouhá bitva, avšak teď jsme už netrpěli žádnými ztrátami a také jsme už prošli úrovní Trpělivosti. Přestože těmto křesťanům již démoni byli sestřeleni ze zad, k hoře jich přicházelo jenom málo. Mnoho jich přejalo démonickou podobu a pokračovalo ve svém klamu bez nich. Protože tma démonů se už rozptýlila, mohli jsme vidět, že kolem nohou těchto křesťanů se pohybuje zem. Potom jsem viděl, že jejich nohy jsou spoutány hady. Když jsem se na hady díval, viděl jsem, že byli všichni jednoho druhu a všichni na sobě měli napsáno Hanba. Stříleli jsme na hady šípy Pravdy, ale ty měly slabý účinek. Potom jsme zkusili šípy Naděje, avšak bezvýsledně. Z „Galatským dvě dvacet" bylo velice


POSLEDNÍ BITVA

snadné stoupat dál, neboť jsme si všichni navzájem pomáhali. Protože se zdálo, že teď proti nepříteli sotva něco zmůžeme, rozhodli jsme se, že se pokusíme jít vzhůru, až kam budeme moci, dokud nenalezneme něco, co by bylo účinné proti hadům. Velmi rychle jsme procházeli úrovněmi různých pravd. Na většině z nich jsme se ani neohlíželi kolem sebe, jestli tam nebude nějaká zbraň, která by působila proti hadům. Víra, Naděje a Láska zůstávaly přímo při nás, ale nevšiml jsem si, že Moudrost jsme nechali daleko za sebou. Až dlouho po tom jsem viděl, jaká chyba to byla. Na vrcholu jsme se s ní pak znovu setkali, ale kvůli tomu, že jsme ji zanechali za sebou, jsme přišli o mnohem rychlejší a snazší vítězství nad démonickou hordou. Téměř bez jakéhokoli upozornění jsme vyšli na úroveň otevírající se v zahradu. Bylo to nejkrásnější místo, jaké jsem kdy viděl. Nad vchodem do zahrady byl nápis: „Otcova bezpodmínečná láska." Tento vchod byl tak slavný a přitažlivý, že jsme nemohli odolat a prošli jím. Jakmile jsem vešel, spatřil jsem strom, o němž jsem věděl, že je to Strom života. Stál uprostřed zahrady a stále ještě byl střežen anděly nesmírné moci a autority. Když jsem se na ně podíval, také se na mě podívali. Zdáli se být přátelští, skoro jako by nás očekávali. Ohlédl jsem se a viděl jsem, že v zahradě byl teď celý zástup jiných bojovníků. To nám všem dodalo odvahu a pro chování andělů jsme se rozhodli kolem nich projít ke stromu. Jeden z andělů zvolal: „Ti, kdo se dostanou až na tuto úroveň, kdo znají Otcovu lásku, mohou jíst." Ani jsem si neuvědomil, jak jsem hladový. Když jsem ochutnal ovoce, bylo lepší než cokoli, co jsem kdy jedl, ale také mi bylo nějak zvláštně povědomé. Vyvolalo ve mně vzpomínky na slunce, déšť, nádherné louky, slunce zapadající za oceán, avšak ještě spíše než to všechno, vzpomínky na lidi, které jsem miloval. S každým soustem jsem všechno a každého miloval víc. Potom mi začali přicházet na mysl moji nepřátelé a také je jsem miloval. Tento pocit byl brzy větší, než cokoli, co jsem kdy zažil - i pokoj na úrovni „Galatským dvě dvacet" -když jsem na ni poprvé vystoupil. Potom jsem uslyšel hlas Pána: „Toto je nyní tvůj denní chléb. Nikdy již od tebe nebude, odňat. Můžeš z něho jíst, jak často a kolik chceš. Má láska nemá konce. " Vzhlédl jsem do koruny stromu, odkud hlas zazněl, a viděl jsem, že byla plná čistě bílých orlů. Měli ty nejkrásnější pronikavé oči, jaké jsem kdy viděl. Dívali se na mě, jako by čekali na pověření. Jeden z andělů řekl: „Vykonají tvůj rozkaz. Tito orli jedí hady." Řekl jsem: „Jděte! Pohlťte hanbu, jež svázala naše bratry." Orli roztáhli svá křídla a přišel mocný vítr, který je vznesl do vzduchu. Naplnili nebe oslňující slávou. I v takové výšce jsem z nepřátelského tábora slyšel křik hrůzy při pohledu na vznášející se orly.


POSLEDNÍ BITVA

Král se objevuje Potom se přímo v našem středu objevil sám Pán Ježíš. Každého osobně pozdravil a gratuloval nám k dosažení vrcholu hory. Pak řekl: „Nyní vám musím předat, co jsem předal vašim bratrům po svém nanebevstoupení - poselství mého království. Nejmocnější armáda nepřítele byla nyní zahnána na útěk, avšak nebyla zničena. Je čas, abychom vykročili s evangeliem mého království. Orlové byli vypuštěni a půjdou s námi. Budeme sbírat šípy z každé úrovně, ale Já jsem váš Meč a Já jsem váš Velitel. Nadešel čas tasit Meč Páně. " Potom jsem se otočil a viděl jsem, že v zahradě stojí celá Boží armáda. Byli tam muži, ženy a děti ze všech ras a národů, každý se svým praporem. Prapory spolu vlály ve větru s dokonalou jednotou. Věděl jsem, že země nikdy předtím nic takového neviděla. Také jsem věděl, že nepřítel má mnohem více armád a pevností po celé zemi, ale žádná nemůže obstát před touto armádou. Téměř v duchu jsem si řekl: „Tohle musí být den Páně." Celý zástup potom odpověděl v mocném zahřmění: „Den Hospodina zástupů nadešel." Shrnutí O několik měsíců později jsem seděl a přemýšlel nad tímto snem. Bylo velmi znepokojivé, že se některé události a stav v církvi zdály odehrávat podobně tomu, co jsem viděl, když se hordy z pekla vydaly na pochod. Potom se mi připomněl Abraham Lincoln. Jediný způsob, jak se mohl stát „Osvoboditelem" a zachránit Unii, bylo jeho rozhodnutí a ochota bojovat v občanské válce. Nejenom že v ní musel bojovat, ale také musel být odhodlaný v ní bojovat bez kompromisů až do úplného vítězství. Také musel mít milost bojovat v nejkrvavější válce v americké historii, aniž by „démonizoval" nepřítele propagandou. Kdyby to byl udělal, byl by mohl podnítit rozhodnutí Severu mnohem rychleji a docílit rychlého vojenského vítězství, avšak velmi by to bylo ztížilo poválečné sjednocení. Protože skutečně bojoval za zachování Unie, nikdy neučinil nepřátele z mužů a žen Jihu, ale spíše ze zla, které je spoutávalo. Před církví se rýsuje velká občanská válka. Mnoho lidí udělá vše, co budou moci, aby jí zabránili, To lze chápat a je to dokonce šlechetné. Nicméně, kompromis nikdy nezachová trvalý pokoj. Pouze o to více ztíží konečný konflikt, až přijde. Pán si teď připravuje vedoucí, kteří budou ochotni bojovat v občanské válce za osvobození lidí. Hlavní otázkou bude otroctví versus svoboda. Podružnou otázkou, pro někoho však hlavní, budou peníze. Tak, jako americká občanská válka někdy vypadala jako zničení celého národa, to, co přichází na církev, bude


POSLEDNÍ BITVA

někdy vypadat jako konec církve. Nicméně tak, jako americký lid nejenom přežil, ale stal se také nejmocnějším národem na zemi, to samé se stane církvi. Církev nebude zničena - zničeny budou instituce a učení, které držely lidi v duchovním otroctví. Ale ani potom nebude dokonalé spravedlnosti dosaženo přes noc. Stále ještě budou zápasy o ženská práva a vysvobození církve z jiných forem rasismu a vykořisťování. To všechno jsou spory, s nimiž se musíme utkat. Uprostřed této nadcházející duchovní občanské války budou však Víra, Naděje a Láska spolu s královstvím, na kterém stojí, vidět jako nikdy předtím. To začne do království přitahovat všechny lidi. Začne být zjevné, že vláda Boží je větší než jakákoliv lidská vláda. Neustále pamatujme, že u Pána je „tisíc let jako jeden den". On v nás může v jednom dni udělat tolik, o čem si my myslíme, že potrvá tisíc let. Dílo osvobození a vyvýšení církve bude dílo, kterého bude dosaženo mnohem rychleji, než si myslíme, že je lidskými silami možné. Vždyť zde nemluvíme o lidských možnostech.

2.

ČÁST

Svatá hora

SVATÁ HORA

POSLEDNÍ BITVA

Stáli jsme v zahradě Boží pod stromem života. Zdálo se, že je tam celá armáda; ta z velké části před Pánem Ježíšem klečela. Právě nás povolal vrátit se a bojovat za naše bratry, stále ještě svázané, a za svět, jejž tolik miloval. Byl to nádherný a zároveň hrozný rozkaz. Byl nádherný, neboť jej vydal On. A hrozný v tom, že pro nás znamenal opustit Jeho zjevenou přítomnost a zahradu, která byla krásnější než jakékoli místo, které jsem kdy navštívil. Zdálo se nepochopitelné opustit toto všechno a jít znovu do bitvy. Pán pokračoval ve svém napomenutí: „Dal jsem vám duchovní dary a moc a rostoucí porozumění mému slovu a mému království, ale tou největší zbraní, která vám byla dána, je Otcova láska. Dokud budete chodit v lásce mého Otce, nikdy nepadnete. Ovoce tohoto stromu je Otcova láska zjevená ve mně. Tato láska, která je ve mně, musí být vaším denním chlebem. " V prostředí takové krásy a slávy se nezdálo, že by se byl Pán zjevil ve své slávě. Ve skutečnosti byl jeho vzhled poněkud obyčejný, Přesto však z něho ladnost, s níž se pohyboval a mluvil, dělala tu nejpřitažlivější osobu, jakou jsem kdy viděl. Jeho důstojnost a šlechetnost se nedala nijak lidsky vymezit. Bylo jednoduché pochopit, proč je Ježíš všechno, co Otec miluje a čeho si váží. On je skutečně plný milosti a pravdy, a to až do té míry, že se zdálo, že by vlastně nikomu nemělo jít o nic jiného než o milost a pravdu. Když jsem jedl ovoce ze stromu života, má mysl se plnila myšlenkami na každou dobrou věc, kterou jsem kdy znal. Když Ježíš mluvil, bylo to stejné, jen ještě intenzivnější. To jediné, co jsem chtěl, bylo zůstat tu a naslouchat mu. Kdysi jsem si myslel, že pro anděly, kteří nedělali nic jiného, než že ho neustále uctívali před jeho trůnem, to musí být nesmírně nudné. Teď jsem věděl, že není nic krásnějšího a radostnějšího, co bychom kdy mohli dělat, než ho prostě uctívat. K tomu jsme byli stvořeni a to také bude jistě ta nejlepší část nebe. Ani jsem si už nedokázal představit, jak by to bylo nádherné, kdyby se k nám přidaly všechny andělské chóry. Bylo k nevíře, že jsem kdysi během uctívání na shro- mážděních tolik zápasil s nudou. Věděl jsem, že to bylo pouze proto, že jsem v těch chvílích byl téměř úplně mimo realitu. Byl jsem skoro přemožen touhou vrátit se a nahradit všechen ten čas v uctívání, kdy jsem své mysli dovolil toulat se všude možně nebo se prostě zabýval jinými věcmi. Touha vyjádřit svůj obdiv k němu byla už teď skoro neukojitelná. Musel jsem ho chválit! Otevřel jsem ústa - a byl jsem šokován, neboť v téže

SVATÁ HORA

POSLEDNÍ BITVA

chvíli celá armáda propukla ve spontánní uctívání. Skoro jsem už zapomněl, že tam byl ještě někdo jiný, ale všichni jsme byli v dokonalé jednotě. Slova by nemohla vyjádřit majestátní uctívání, jež následovalo. Jak jsme uctívali, začala z Pána svítit zlatá záře. Potom se kolem zlaté objevila stříbrná. Potom nás všechny zahalily různé barvy, jejichž bohatost jsem svýma přirozenýma očima nikdy předtím neviděl. V této slávě jsem vstoupil do království pocitů, jaké jsem nikdy předtím nezažil. Nějak jsem porozuměl, že tato sláva tam byla celou dobu. Když jsme se ale zaměřili na Něj, jak jsme to udělali v uctívání, začali jsme vidět víc Jeho slávy. Čím intenzivněji jsme uctívali, tím více slávy jsme spatřovali. Jestliže toto bylo nebe, bylo mnohem, mnohem lepší, než jak jsem si je kdy představoval. Příbytek Nemám vůbec ponětí, jak dlouho toto uctívání mohlo trvat. Mohly to být minuty, mohly to být měsíce. V tomto rozměru slávy se čas nedal nijak měřit. Zavřel jsem oči, protože sláva, kterou jsem viděl svým srdcem, byla stejně velká, jako to, co jsem viděl fyzickýma očima. Když jsem je znovu otevřel, byl jsem překvapen, že Pán už tam nebyl. Na Jeho místě však stála četa andělů. Jeden z nich ke mně přistoupil a řekl mi: „Zavři znovu oči." Když jsem to udělal, spatřil jsem slávu Páně. To byla nemalá úleva. Věděl jsem, že teď, když jsem zakusil slávu, nemohl bych už bez ní žít. Pak mi anděl vysvětlil: „To, co vidíš očima srdce, je skutečnější než to, co vidíš fyzickýma očima." Tento výrok jsem sám několikrát řekl, ale jak málo jsem podle toho žil! Anděl pokračoval: „Právě z tohoto důvodu řekl Pán svým prvním učedníkům, že je lepší, když odejde, aby mohl přijít svatý Duch. Pán teď přebývá v tobě. To jsi sám mnohokrát učil, ale nyní to musíš žít, neboť jsi jedl ze stromu života." Anděl mě potom odvedl zpátky k bráně. Namítal jsem, že nechci odejít. S udiveným pohledem mě anděl chytil za ramena a podíval se mi do očí. Tehdy jsem ho poznal. Byla to Moudrost. „Nikdy tuto zahradu nemusíš opustit. Tato zahrada je ve tvém srdci, neboť Stvořitel sám je v tobě. Toužil jsi po té nejlepší části, uctívat a sedět v Jeho přítomnosti navěky, a to ti nebude nikdy odňato. Ale ty ji musíš vzít odtud tam, kde je jí nejvíce potřeba. " Věděl jsem, že má pravdu. Podíval jsem se za ni na strom života. Měl jsem nutkání utrhnout ještě před odchodem co nejvíce ovoce. S poznáním mých myšlenek se mnou Moudrost silně zatřásla. „Ne. I toto ovoce, sebrané ve strachu, by se zkazilo. Toto ovoce a tento strom jsou v tobě, neboť On je v tobě. Musíš věřit. " Zavřel jsem oči a pokusil jsem se znovu spatřit Pána, ale nemohl jsem. Když jsem otevřel oči, Moudrost na mě stále upřeně hleděla. S velkou trpělivostí po

SVATÁ HORA

POSLEDNÍ BITVA

kračovala: „Okusil jsi z nebeského království. Potom se již nikdo nechce Vrátit do bitvy. Nikdo nikdy nechce odejít ze zjevené přítomnosti Pána. Když sem přišel apoštol Pavel, po zbytek svého života zápasil s tím, jestli má zůstat a pracovat ku prospěchu církve, nebo se vrátit sem a vstoupit do svého dědictví. Jeho dědictví se zvětšovalo s délkou jeho pobytu a služby na zemi. Nyní, když máš srdce pravého uctívání, budeš tu chtít zůstat napořád. A to také můžeš, když vstoupíš do pravého uctívání. Čím více jsi zaměřený na Něj, tím více slávy uvidíš, ať jsi kdekoli." Slova Moudrosti mě nakonec utišila. Znovu jsem zavřel oči, jenom abych poděkoval Pánu za tuto nádhernou zkušenost a život, který mi dal. Když jsem to udělal, znovu jsem uviděl jeho slávu a všechny pocity předchozího zážitku v uctívání naplnily moji duši. Pánova slova ke mně byla tak hlasitá a jasná, že jsem si byl jist, že byla akusticky slyšet: „Nikdy tě nezanechám a nikdy tě neopustím. " „Pane, odpusť mi moji nevěru," reagoval jsem. „Pomoz mi, prosím, abych Tě nikdy nezanechal a nikdy Tě neopustil." Byla to nádherná, ale zároveň velmi těžká chvíle. Zde „skutečný svět" nebyl skutečným a duchovní oblast byla o tolik skutečnější, že jsem si prostě nedokázal představit, že bych se měl vrátit do té druhé. Byl jsem naplněn úžasem a zároveň hrozným strachem, že bych se mohl každou chvíli vzbudit a zjistit, že to všechno byl jenom sen. Moudrost věděla, co se ve mně děje. „ Ty skutečně sníš, " řekla. „Ale tento sen je skutečnější, než co ty považuješ za skutečné. Otec dal lidem sny, aby jim pomohly vidět dveře do jeho příbytku. On chce přebývat pouze v lidských srdcích a sny mohou být dveřmi do tvého srdce, které tě povedou k němu. Právě proto se lidem ve snech tak často objevují jeho andělé. Ve snech totiž mohou obejít lidskou padlou mysl a jít přímo do srdce. " Když jsem oči otevřel, Moudrost mě pořád ještě držela za ramena. „Já jsem hlavní dar, který ti byl dán ke tvé práci, " řekla. „Budu ti ukazovat cestu a budu tě na ní udržovat, avšak pouze láska tě udrží ve věrnosti. Bázeň Boží je počátek moudrosti, avšak nejvyšší moudrost je milovat ho. " Potom mě Moudrost pustila a šla směrem k bráně. S rozpolcenou myslí jsem ji následoval. Vzpomněl jsem si na rozjařenou atmosféru bitvy a výstup na horu -bylo to neodolatelné, ale zdaleka se to nedalo srovnat s přítomností Pána a uctíváním, které jsem právě zažil. Opustit to všechno by znamenalo největší oběť, jakou jsem kdy udělal. Potom jsem si vzpomněl, že to všechno mám ve svém nitru, a udivilo mě, jak jsem na to mohl tak rychle zapomenout. Bylo to, jako by ve mně zuřila veliká bitva mezi tím, co jsem viděl svýma fyzickýma očima, a tím, co jsem viděl srdcem. Šel jsem tak, abych byl vedle Moudrosti, a zeptal jsem se jí: „Dvacet pět let jsem se modlil, abych byl vytržen do třetího nebe jako apoštol Pavel. Je tohle třetí nebe?"

SVATÁ HORA

POSLEDNÍ BITVA

„Toto je jeho část, " odpověděla mi, „ale je ho mnohem víc. " „Budu smět vidět víc?" zeptal jsem se. „ Uvidíš mnohem víc. Právě teď tě vedu někam, kde uvidíš víc. " odpověděla mi. Začal jsem přemýšlet o knize Zjevení. „Bylo Janovo zjevení částí třetího nebe?" zeptal jsem se. „ Část Janova zjevení byla ze třetího nebe, ale většina byla z druhého nebe. První nebe bylo před lidským pádem. Druhé nebe je duchovní území během vlády zla na zemi. Třetí nebe přijde tehdy, až láska a otcovo království znovu zvítězí na zemi skrze Krále. " „Jak vypadalo první nebe?" otázal jsem se. Když jsem se na to zeptal, pocítil jsem zvláštní mráz po celém těle. „Není moudré se tím teď zabývat, " odpověděla Moudrost s velkou vážností. Moje otázka ji zjevně zarazila. „Moudré je chtít znát třetí nebe, tak jak jsi to chtěl ty. Je toho mnohem více, co v tomto životě můžete poznat o třetím nebi, a je to také třetí nebe, království, jež v tomto životě musíte kázat. V tom, co bude následovat, se dozvíte o prvním nebi, ale vědět o něm teď pro vás není užitečné. " Rozhodl jsem se pamatovat si ten mráz, který mě právě polil, a Moudrost přikývla, takže jsem věděl, že se mnou souhlasila. „Jsi pro mě tak nádherný společník," musel jsem říci, když jsem si uvědomil, jakým vzácným darem tento anděl byl. „Ty mě skutečně udržíš na té pravé cestě." „To ano," odpověděl. Byl jsem si jist, že jsem od tohoto anděla cítil lásku. To bylo neobvyklé, poněvadž jsem od jiných andělů nikdy lásku necítil. Obyčejně projevovali svůj zájem více z povinnosti než z lásky. Moudrost reagovala na mé myšlenky, jako bych je vyslovil nahlas. „Moudrost je milovat a já bych nemohla být Moudrostí, kdybych tě nemilovala. Moudrost také znamená spatřit dobrotu i přísnost Boží. Je moudrostí ho milovat a také se ho bát. Jestliže budeš dělat cokoli jiného, ocitneš se v klamu. To je další věc, kterou se musíš naučit, " řekla s nepochybnou vážností. „To vím, sám jsem to mnohokrát učil," odpověděl jsem a přitom jsem poprvé pocítil, že mě Moudrost možná úplně nezná. „Jsem po tvém boku už hodně dlouho a znám tvá vyučování, " odpověděla Moudrost. „ Teď se naučíš, co některá tvá vlastní vyučování znamenají. Jak jsi UŽ mnohokrát řekl: ,Není to víra ve tvé mysli, ale víra ve tvém srdci, která vede spravedlnosti.'" Omluvil jsem se, neboť jsem se cítil trochu zahanbeně, že jsem o Moudrosti pochyboval. Ta milostivě přijala moji omluvu. A právě potom jsem si uvědomil, o ní pochyboval a stále proti její radě něco namítal po celý svůj život, a to často ke své škodě.

SVATÁ HORA

POSLEDNÍ BITVA

Druhá strana lásky „Je čas Pána milovat," pokračovala Moudrost, „a ctít jej s největším respektem a bázní, stejně jako je čas sázet a čas sklízet. A je moudré znát oba tyto časy. Skutečná moudrost zná Boží časy a období. Přivedla jsem tě sem, protože byl čas Pána uctívat ve slávě jeho lásky. To jste také po takové bitvě nejvíce potřebovali. Nyní tě vedu na jiné místo, neboť je čas uctívat jej v bázni jeho soudu. Dokud nebudeš znát oba druhy uctívání, existuje nebezpečí, že budeme od sebe odděleni." „Myslíš tím, že kdybych byl zůstal v tom slavném uctívání, byl bych tě ztratil?" zeptal jsem se nedůvěřivě. „Ano. Pořád bych tě, když bych mohla, navštěvovala, ale jenom zřídka bychom měli společnou cestu. Je těžké opustit takovou slávu a pokoj, to však není celé zjevení Krále. On je jak Lvem, tak Beránkem. Duchovním dětem je Beránkem. Dospívajícím je Lvem. Plně zralým je jak Lvem, tak Beránkem. Znovu říkám, vím, že to znáš, ale znáš to ve své mysli. Brzy to poznáš i ve svém srdci, neboť máš zažít soudnou stolici Kristovu. " Návrat do bitvy Než jsme vyšli z bran zahrady, zeptal jsem se Moudrosti, jestli bych si mohl jenom na chvíli sednout a popřemýšlet nad tím vším, co jsem právě zažil. „Ano, to bys měl udělat, " odpověděla, „ale mám na to pro tebe lepší místo. " Následoval jsem Moudrost z bran zahrady a začali jsme sestupovat z hory. K mému překvapení bitva stále probíhala, ale už ne tak intenzívně, jako když jsme stoupali. Na spodních úrovních pořád létaly šípy pomluvy a obvinění, ale většina nepřátelských hord, které zbyly, zběsile útočila na velké bílé orly. Orli snadno vítězili. Sestupovali jsme dál, dokud jsme nebyli až skoro dole. Přímo nad úrovněmi Spasení a Posvěcení byla úroveň Díkůvzdání a chvály. Dobře jsem se na tuto úroveň pamatoval. Když jsem se jí totiž poprvé snažil dosáhnout, přišel jeden z největších útoků nepřítele. Jakmile jsme se sem dostali, byl už zbytek výstupu mnohem snadnější, a když nějaký šíp pronikl naším brněním, uzdravení přišlo mnohem rychleji. Jakmile mě moji nepřátelé zahlédli na této úrovni (neviděli Moudrost), přelila mě sprcha šípů. Svým štítem jsem je však srazil tak snadno, že přestali střílet. Šípy už měli skoro vyčerpané a nemohli si dovolit jimi mrhat. Vojáci, kteří pořád bojovali na této úrovni, se na mě podívali v úžasu a obdivu, při čemž jsem se cítil velmi nepohodlně. A právě tehdy jsem si všiml, že

SVATÁ HORA

POSLEDNÍ BITVA

z mé zbroje a štítu vyzařuje sláva Páně. Řekl jsem jim, aby bez zastavení stoupali až na vrchol, že také uzří Pána. Sotva se tedy dohodli, že vyrazí, spatřili Moudrost. Začali padat a uctívat ji, ale ona jim v tom zabránila a poslala je, aby šli svou cestou. Věrní Byl jsem k těmto vojákům, z nichž mnohé byly ženy a děti, naplněn láskou. Jejich zbroj byla v hrozném stavu a sami byli ošklivě zakrvácení, ale nevzdali se. Vlastně byli pořád ještě veselí a povzbuzeni. Řekl jsem jim, že si zaslouží více cti nežli já, neboť nesli největší tíhu bitvy, a přesto si udrželi pozice. Nezdálo se, že mi věřili, ale byli vděční, že jsem to řekl. Nicméně já jsem skutečně cítil, že to tak je. Všechny úrovně hory musely být obsazeny, protože jinak přicházeli zbylí supi a znesvěcovali je svými zvratky a výkaly, dokud nám tak zcela neznemožnili se na nich udržet. Většina výběžků byla obsazena vojáky, které jsem rozpoznal jako příslušníky různých denominací nebo hnutí zdůrazňujících pravdu té úrovně, na které vojáci stáli. Byl jsem zahanben přístupem, který jsem předtím k těmto skupinám měl. Myslel jsem si o nich, že jsou přinejlepším mimo nebo odpadlí, a oni zatím věrně bojovali proti hroznému útoku nepřítele. To, že bránili tyto pozice, mi předtím pravděpodobně umožnilo stoupat dál. Některé tyto úrovně byly na dobrém místě, takže z nich bylo vidět na velkou část hory a bitevního pole. Některé však byly tak izolované, že vojáci na nich viděli jenom své vlastní pozice. Zdálo se, že tito vojáci si vůbec nebyli vědomi zbytku zuřící bitvy nebo zbytku armády, která v ní také bojovala. Byli tak zraněni pomluvami a obviněními, že každému, kdo k nim sestoupil z vyšších úrovní, aby je povzbudil k dalšímu stoupání, vzdorovali. Když však někteří začali sestupovat z vrcholu, odráželi přitom slávu Páně a zranění vojáci je poslouchali většinou s velikou radostí a brzy sami začali stoupat s větší odvahou a rozhodností. Zatímco jsem to vše pozoroval, Moudrost toho mnoho neříkala, zdála se však být velice zaujata mými reakcemi. Skutečnost odhalena Sledoval jsem, jak mnoho vojáků, kteří byli na vrcholu, začalo sestupovat na všechny úrovně, aby uvolnili ty, kteří na těchto pravdách stáli a drželi pozice. Když to dělali, každá úroveň začala zářit slávou, kterou s sebou nesli. Brzy začala celá hora zářit slávou oslepující zbylé démony a supy. Po nějakém čase bylo na celé hoře tolik slávy, že jsme se na ní cítili stejně jako v zahradě na vrcholu.

SVATÁ HORA

POSLEDNÍ BITVA

Začal jsem Pánu děkovat a chválit ho a okamžitě jsem byl znovu v jeho přítomnosti. Bylo těžké vůbec pojmout všechny pocity a slávu, kterou jsem cítil. Zážitek byl tak intenzívní, že jsem přestal. Moudrost stála vedle mě. Položila mi ruku na rameno a řekla: „Do jeho bran vstupuješ s díkůvzdáním, do jeho nádvoří s chválou." „Ale to bylo tak skutečné! Cítil jsem, že jsem tam byl znovu," vykřikl jsem. „Také jsi tam byl, " odpověděla Moudrost. „Zahrada se nestala skutečnější, ale ty ano. Tak jako Pán pověděl lotrovi na kříži: ,Dnes se mnou budeš v ráji,' do ráje můžeš vstoupit kdykoli. Pán, jeho ráj i tato hora, to vše přebývá v tobě, neboť on je v tobě. Co bylo dříve pouze náznakem, je pro tebe nyní skutečností, protože už jsi byl na vrcholu. To, že ty mě můžeš vidět a jiní ne, není proto, že já jsem vstoupila do tvého území, ale že ty jsi vstoupil do mého. A toto je právě ta skutečnost, kterou znali proroci a která jim také dávala velkou smělost i ve chvílích, kdy stáli sami proti armádám. Viděli totiž nebeský zástup, který byl s nimi, ne jenom ten pozemský, který stál proti nim. " Smrtelná past Potom jsem se podíval na masakr odehrávající se dole a na pomalu ustupující démonickou armádu. Za mnou přebíralo stále více slavných válečníků své pozice na hoře. Věděl jsem, že nyní jsme již dostatečně silní na útok a zničení toho, co zbylo z této nepřátelské hordy. „Ještě ne, " řekla Moudrost. „Podívej se tamhle. " Podíval jsem se směrem, kam ukázala, ale musel jsem si zastínit oči před slávou vyzařující z mé zbroje, abych vůbec něco viděl. Pak jsem v jednom malém údolí zahlédl nějaký pohyb. Nemohl jsem rozpoznat, co jsem viděl, jelikož mi záře slávy z mé zbroje ztěžovala pohled do temnoty. Zeptal jsem se Moudrosti, jestli není něco, čím bych si mohl zbroj zakrýt, abych tam viděl. Ona mi potom podala velmi prostý plášť. „Co to je?" ptal jsem se, trochu dotčený jeho omšelostí. „Pokora," řekla Moudrost. „Bez ní moc dobře neuvidíš. " Zdráhavě jsem si plášť navlékl na sebe a hned jsem viděl spoustu věcí, které jsem před tím neviděl. Podíval jsem se do údolí na pohyb, který jsem viděl. K mému překvapení tam stála celá divize nepřátelské hordy čekající na přímý útok na každého, kdo by se pokusil sestoupit z hory. „Co to je za armádu?" zeptal jsem se. „A jak to, že se z bitvy dostali bez újmy?" „ To je Pýcha, " vysvětlovala Moudrost. „ Tohoto nepřítele je nejtěžší vidět po té, co jsi byl ve slávě. Ti, kteří na sebe odmítnou nasadit toto roucho, rukama tohoto nejlstivějšího nepřítele mnoho utrpí. "

SVATÁ HORA

POSLEDNÍ BITVA

Když jsem se ohlédl zpět na horu, viděl jsem mnoho slavných válečníků, jak přecházejí planinu, aby zaútočili na zbytek nepřátelské hordy. Nikdo z nich na sobě neměl roucho pokory a nikdo neviděl nepřítele připraveného zezadu zaútočit. Rozběhl jsem se za nimi, abych je zadržel, ale Moudrost mě zastavila. „Tohle zastavit nemůžeš," řekla. „Jenom vojáci, kteří mají toto roucho, poznají tvou autoritu. Pojď se mnou. Je ještě něco, co musíš vidět, než budeš schopný pomoci při velení ve velké bitvě, která má přijít. " Základ slávy Moudrost mé vedla dolů po svahu hory na nejnižší úroveň se jménem Spasení. „Myslíš si, že toto je nejnižší úroveň, " prohlásila, „ale ta úroveň je základem celé hory. Při každé cestě je první krok nejdůležitější a obvykle ten nejtěžší. Bez Spasení by nebylo žádné hory. " Byl jsem zhrozen masakrem na této úrovni. Každý voják byl velmi ošklivě zraněn, ale nikdo nebyl mrtvý. Obrovské množství se sotva drželo při kraji. Zdálo se, že mnoho jich každou chvíli spadne, ale nespadl nikdo. Všude kolem andělé sloužili vojákům s tak velkou radostí, že jsem se musel zeptat: „Proč jsou tak šťastni?" „Tito andělé spatřili odvahu, kterou zde vojáci projevili, aby se udrželi. Nemuseli se posunout dopředu ani o krok, ale také se nevzdali. Brzy budou uzdraveni a potom spatří slávu zbytku celé hory a začnou stoupat. Budou to velcí válečníci v bitvě, která má přijít. " „Ale nebyli by na tom lépe, kdyby předtím s námi lezli výš?" namítal jsem, když jsem viděl jejich současný stav. „ Oni by na tom byli lépe, ale vy ne. Když tady zůstali, usnadnili vám výstup tím, že nepřítele udržovali zaneprázdněného. Jen velice málo těch, kteří se dostali na vyšší úrovně, vůbec kdy vztáhlo pomocnou ruku k ostatním, aby i oni přišli na horu. Ale přestože se sami sotva na hoře drželi, chytali druhé a vytahovali je nahoru. Ve skutečnosti většinu velkých válečníků přivedli na horu právě tito věrní. Nejsou to o nic menší hrdinové než ti, kteří se dostali až na vrchol. V nebi způsobili velikou radost, neboť vedli druhé ke Spasení. Právě z tohoto důvodu chtěli všichni andělé v nebi přijít a sloužit těmto vojákům, ale bylo to dovoleno pouze těm nejprivilegovanějším. " Znovu jsem pocítil hanbu za svůj předchozí postoj k těmto velkým svatým. Mnozí z nás se jim smáli, když jsme lezli na vyšší úrovně. Během bitvy udělali mnoho chyb, ale přitom také odráželi Pastýřovo srdce více než my všichni. Pán by opustil devadesát devět ovcí, aby šel zajednou, která se zatoulala. Oni pořád ještě zůstávali na místě, kde mohli dosahovat k ztraceným, a pla-

SVATÁ HORA

POSLEDNÍ BITVA

tili za to vysokou cenu. Já jsem také chtěl pomoci, ale nevěděl jsem, kde začít. Moudrost potom řekla: „Je správné, že chceš pomoci, ale nejvíce pomůžeš tehdy, když půjdeš dál za tím, k čemu jsi byl povolán. Všichni tito se uzdraví a budou stoupat na horu. Teď se jim kvůli tobě a ostatním, kteří jste šli před nimi, leze rychleji, protože jste ničili nepřítele a razili cestu. Oni se k vám znovu přidají v bitvě. Jsou to odvážní vojáci, kteří před nepřítelem nikdy neustoupí. " Moc pýchy Přemýšlel jsem nad tím, že jsem se během sestupu z vrcholu naučil tolik, kolik jsem se naučil při výstupu, kdy moji pozornost stahoval hluk z bitevního pole. Teď už tisíce válečníků překročily pláň, aby zaútočily na nepřátelskou hordu. Až na jednu divizi nepřítel prchal všemi směry. Tou divizí byla Pýcha. Zcela nepozorovaně vpochodovala přímo do týlu postupujících válečníků a chystala se vypustit sprchu šípů. Právě tehdy jsem si všiml, že ti mocní bojovníci na zádech nemají žádnou zbroj. Byli naprosto zranitelní, vystaveni tomu, co je mělo zasáhnout. Moudrost potom poznamenala: „ Učil jsi, že na záda není žádné brnění, což znamená, že jsi zranitelný, když od nepřítele utíkáš. Nikdy jsi však neviděl, jak zranitelný můžeš být, postupuješ-li v pýše. " Mohl jsem pouze souhlasně přikývnout. Bylo příliš pozdě na to, abychom něco udělali, a bylo téměř nesnesitelné to celé sledovat, ale Moudrost řekla, že musím. Věděl jsem, že Boží království má právě utrpět velkou porážku. K mému úžasu si válečníci ani nevšimli, že je šípy zasáhly. Válečníci krváceli a rychle slábli, ale nepřiznávali si to. Brzy byli tak slabí, že nedokázali ani udržet své štíty a meče, a lak je zahodili. Prohlašovali, že už je nepotřebují. Začali ze sebe svlékat brnění s tím, že už ho také není potřeba. Nato se objevila jiná nepřátelská divize a rychle postupovala dopředu. Nazývala se Mocný klam. Její členové vystřelili vlnu šípů a zdálo se, že všechny zasáhly cíl. Jenom několik málo démonů klamu, všichni malí a zdánlivě slabí, odvedlo tuto kdysi mocnou armádu slavných válečníků. Byli zavlečeni do různých vězeňských táborů, každý s názvem různého démonického učení. Byl jsem ohromen tím, jak tato velká skupina spravedlivých byla tak snadno poražena, a to stále ještě nevěděli, co je vlastně zasáhlo. „Jak mohli ti, kteří kdysi byli lak silní, byli na samém vrcholu hory a viděli Pána, být tak zranitelní?" vyhrkl jsem. „ Pýcha je nepřítel, kterého je nejtěžší spatřit, a navíc se za tebou neustále vleče, " hořekovala Moudrost. „ Určitým způsobem jsou ti, kdo byli v největších

SVATÁ HORA

POSLEDNÍ BITVA

výškách, v největším nebezpečí pádu. Musíš si vždy pamatovat, že v tomto životě můžeš spadnout kdykoli a z jakékoli úrovně. " „Dej si pozor, když si myslíš, že stojíš, abys nepadl," odpověděl jsem. „Jak mocně mi toto slovo teď zní." „ Když si myslíš, že ti nejméně hrozí nebezpečí pádu, právě tehdy jsi v nej- větším nebezpečí. Většina lidí padne okamžitě po velkém vítězství," naříkala Moudrost. „Jak se můžeme ochránit před takovým útokem?" zeptal jsem se. „Zůstaň blízko mě, dotazuj se Pána, než učiníš důležitá rozhodnutí, a měj na sobě tento plášť. Potom tě nepřítel tak snadno neoslepí tak, jako to udělal těmto vojákům.." Podíval jsem se na svůj plášť. Vypadal tak prostě a nedůležitě. Říkal jsem si, že s ním vypadám spíše jako bezdomovec než jako válečník. Moudrost odpověděla, jako kdybych mluvil nahlas. „Pán je blíž bezdomovcům než králům. Pravou sílu máš pouze do té míry, dochodíš v milosti Boží, a on ,dává milost pokorným'. Žádná ďábelská zbraň nepronikne tímto pláštěm, protože nic nepřemůže jeho milost. Dokud budeš mít na sobě tento plášť, budeš v bezpečí před tímto útokem. " Potom jsem se začal rozhlížet, abych viděl, kolik bojovníků ještě zbylo na hoře. Byl jsem šokován, když jsem viděl, jak málo jich je. Všiml jsem si ale, že všichni měli na sobě stejný plášť pokory. „Jak se to stalo?" ptal jsem se. „ Když viděli bitvu, které jsi byl právě svědkem, všichni za mnou přišli pro pomoc a já jsem jim dala pláště, " odpověděla Moudrost. „Ale já jsem si myslel, že jsi byla celou dobu se mnou." „Já jsem s každým, kdo jde, aby činil vůli mého Otce, " řekla Moudrost. „Ty jsi Pán!" vykřikl jsem. „Ano," zněla odpověď. „ Řekl jsem ti, že tě nikdy nezanechám ani tě neopustím. Já jsem se všemi svými válečníky stejně, jako jsem s tebou. Budu ti čímkoli, co budeš potřebovat k vykonání mé vůle, a ty jsi potřeboval moudrost. " Potom zmizel. Hodnost v království Zůstal jsem uprostřed velkého zástupu andělů sloužících zraněným na úrovni Spasení. Když jsem začal procházet mezi těmito anděly, poklekli na jedno koleno, uklonili se mi a prokazovali mi velkou úctu. Nakonec jsem se jednoho ze-ptal, proč to dělají, neboť jsem viděl, že i ten nejmenší z nich byl mnohem silnější než já. „Kvůli rouchu," odpověděl. „To je v království nejvyšší hodnost."

„Je to jenom normální plášť," namítal jsem. „Ne!" odporoval anděl. „Jsi oděn do milosti Boží. Není větší moci než je tato!" „Nás, kteří nosíme toto roucho, jsou však tisíce. Jak by potom mohlo představovat hodnost?" ptal jsem se. „Vy jste ti obávaní bojovníci, synové a dcery Krále. Když On chodil po zemi, měl na sobě stejné roucho. Dokud je máš na sobě, není na nebi ani na zemi moci, která by před tebou obstála. Každý v nebi i v pekle to roucho zná. My jsme vskutku jeho služebníky, ale ve vás Pán přebývá a jste oblečeni do jeho milosti." Nějak jsem věděl, že kdybych na sobě plášť neměl a kdyby má slavná zbroj byla odhalena, andělův výrok a chování andělů ke mně by sytilo mou pýchu. Bylo jednoduše nemožné cítit se pyšně nebo arogantně, a přitom mít na sobě takový hadr. Nicméně moje důvěra v plášť rostla rychle.

3.

ČÁST

Návrat orlů

NÁVRAT ORLŮ

POSLEDNÍ BITVA

Na horizontu jsem viděl přibližující se velký bílý oblak. Už při pohledu na něj ve mně vzrostla naděje. Brzy naplnil nadějí celou atmosféru právě tak, jako východ slunce zahání temnotu noci. Jak se přibližoval, poznal jsem, že to jsou velcí bílí orlové, kteří vyletěli ze stromu života. Začali přistávat na hoře a zaujímali pozice na každé úrovni vedle shromáždění válečníků. Opatrně jsem přistupoval k orlu, který přistál blízko mě, neboť jeho přítomnost byla velmi majestátní. Když se na mě podíval svýma pronikavýma očima, věděl jsem, že před ním nemohu nic skrýt. Jeho oči byly tak hrozné a plné odhodlání, že jsem se až třásl a po zádech mi běhal mráz jenom při pohledu na ně. Než jsem se ho stačil vůbec zeptat, řekl: „Chceš vědět, kdo jsme. My jsme skrytí proroci, kteří byli drženi pro tuto hodinu. Jsme oči těch, kterým byly dány božské, mocné zbraně. Viděli jsme všechno, co Pán dělá a co proti vám nepřítel chystá. Prolétali jsme zemí a společně víme vše, co je potřeba znát k bitvě." „Neviděli jste bitvu, která se právě odehrála?" zeptal jsem se s podrážděností, jakou jsem si jen dovolil vyjádřit. „Nemohli jste pomoci těm válečníkům, kteří byli právě zajati?" „Ano. Viděli jsme to vše a byli bychom jim mohli pomoci, kdyby o naši pomoc stáli. Pomohli bychom jim tím, že bychom je zadrželi a řekli jim, aby seděli a chovali se tiše. Ale my můžeme bojovat pouze v těch bitvách, ke kterým nám Otec dá rozkaz, a můžeme pomoci jenom těm, kteří nám věří. Jenom ten, kdo nás přijme jako proroky, může přijmout prorokovu odměnu nebo prospěch z našich služeb. Ti, na něž byl veden útok, na sobě ještě neměli roucho, jaké máš ty. A ti, kdo nemají roucho, nemohou rozumět tomu, kdo jsme. Všichni se potřebujeme navzájem, včetně těch zde, kteří jsou stále zraněni, a mnohých dalších, které ještě neznáš." Srdce orla Jak jsem s orlem mluvil, začal jsem pomalu přemýšlet jako on. Po této krátké rozmluvě jsem mohl vidět do orlova srdce a znát ho tak, jak on znal mě. Orel to zpozoroval. „Ty máš některé naše dary," poznamenal, „ačkoli ještě nejsou moc dobře vyvinuty. Mnoho jsi je nepoužíval. Já jsem zde, abych v tobě a mnoha dalších, jako

NÁVRAT ORLŮ

POSLEDNÍ BITVA

jsi ty, tyto dary vzbudil a učil tě, jak jich používat. Tak bude zajištěna naše vzájemná komunikace. Bez ní utrpíme mnoho zbytečných ztrát, nemluvě o ztrátě velkých příležitostí k vítězství." „Odkud jste právě přiletěli?" zeptal jsem se. „My jíme hady," odpověděl orel. „Nepřítel je pro nás chlebem. Naše strava spočívá v činění Otcovy vůle, a ta je ničit skutky ďábla. Každý had, kterého sníme, nám pomáhá zvětšit naši vizi. Každá nepřátelská pevnost, kterou zboříme, nás posiluje, takže se můžeme vznášet výše a zůstat ve vzduchu déle. Právě jsme se vrátili z hostiny, kde jsme požírali hady Hanby, kteří spoutali mnoho vašich bratrů a sester. Brzy budou tady, Přicházejí orli, které jsme s nimi nechali, aby jim pomohli najít cestu a ochránili je od nepřátelského protiútoku." Tito orli v sobě měli velikou jistotu, ale nebyli namyšlení. Věděli, kdo jsou a k čemu byli povoláni. Také znali nás a znali budoucnost. Jejich sebedůvěra pro mě byla povzbuzením, ale ještě více povzbuzovala zraněné, kteří leželi všude kolem nás. Ti, kteří byli ještě nedávno příliš slabí, aby mluvili, teď seděli a naslouchali našemu rozhovoru s orlem. Dívali se na něj jako ztracené děti na své rodiče, kteří je právě našli. Vítr Ducha Když se orel podíval na raněné, jeho vzhled se také změnil. Na místo naprosté odhodlanosti, před kterou jsem předtím stál, se měl orel ke zraněným jako jemný, soucitný dědeček. Roztáhl svá křídla a začal jimi jemně mávat a rozněcovat tak vlahý občerstvující vánek, který vanul na raněné. Byl to úplně jiný vánek, než jaký jsem kdy cítil. S každým nadechnutím jsem získával sílu a jasnost mysli. Brzy ranění stáli a uctívali Boha s upřímností, jež mi do očí vehnala slzy. Znovu jsem se cítil velice zahanbeně, že jsem se smál těm, kteří zůstali na této úrovni. Nám, kdo jsme vystupovali na horu, se zdáli tak slabí a pošetilí, ale oni vydrželi mnohem více než my, a zůstali věrní. Bůh je zachoval a oni ho milovali velikou láskou. Pohlédl jsem na horu. Všichni orlové jemně mávali křídly. Každý na hoře byl občerstvován vánkem, který působili, a všichni začali uctívat Pána. Zpočátku byla mezi uctíváním z různých úrovní určitá nejednota, ale po čase zpívali všichni ze všech úrovní v dokonalé harmonii. Nikdy jsem neslyšel nic nádhernějšího. Chtěl jsem, aby to nikdy neskončilo. Brzy jsem rozpoznal, že se uctívání shoduje s uctíváním, které jsme poznali v zahradě, ale nyní se zdálo ještě bohatší a plnější. Věděl jsem, že je to právě proto, že jsme uctívali v samém středu našich nepřátel, uprostřed takové temnoty a zla, které obklopovalo horu, že se to zdálo o to krásnější.

NÁVRAT ORLŮ

POSLEDNÍ BITVA

Nevím, jak dlouho jsme takto uctívali, ale nakonec orli přestali mávat křídly a uctívání přestalo. „Proč jste přestali?" zeptal jsem se orla, se kterým jsem předtím mluvil. „Protože nyní jste již zdraví," odvětil a ukázal na raněné, kteří teď všichni stáli a všichni se zdáli být ve výborném stavu. „Pravé uctívání může uzdravit jakoukoli ránu," dodal. „Prosím, udělejte to znovu," prosil jsem. „Budeme to dělat mnohokrát, ale není na nás, kdy. Vánek, který jste cítili, byl svatý Duch. On vede nás, ne my jeho. Uzdravil raněné a začal přinášet jednotu, které je potřeba v bitvách, jež jsou před námi. Pravé uctívání také lije vzácný olej na Hlavu, Ježíše, a potom stéká po celém těle, čímž nás spojuje jak s ním, tak se sebou navzájem. Nikdo, kdo s ním vchází do jednoty, nezůstává zraněný nebo nečistý. Jeho krev je čistý život a ten proudí, když jsme s ním spojeni. Když jsme spojeni s ním, jsme také spojeni se zbytkem jeho těla, takže jeho krev proudí skrze všechny. Neuzdravujete takto také ránu na těle, totiž že ji zacelíte, tak aby do raněného údu mohla proudit krev a přinesla tím obnovení tkáně? Když je část jeho těla zraněná, musíme se s touto částí spojit v jednotě, dokud není úplně obnovená. My všichni jsme jedno." V nadšení, které stále zůstávalo po uctívání, se mi toto krátké vyučování zdálo téměř tajemné, přesto jsem však věděl, že je velmi jednoduché. Když se svatý Duch pohyboval, zdálo se mi každé, byť obyčejné slovo, slavné. Byl jsem tak plný lásky, že jsem chtěl každého obejmout, včetně hrozivě vypadajících statných orlů. Potom jsem si náhle vzpomněl na mocné válečníky, kteří byli právě zajati. Orel to vycítil, ale neřekl nic. Pouze mě pozorně sledoval. Nakonec jsem promluvil: „Můžeme pomoci těm, kteří bylí právě ztraceni?" Srdce Krále „Ano. Je správné, že to cítíš," řekl nakonec orel. „Nejsme všichni a naše uctívání nebude úplné, dokud nebude obnoveno celé tělo. I v nejslavnějším uctívání, i v samotné přítomnosti Krále budeme všichni cítit tuto prázdnotu, dokud všichni nebudeme jedno, neboť náš Král to také cítí. Všichni se soužíme za naše bratry v zajetí, ale ještě více jsme zarmouceni kvůli našemu Králi. I když miluješ všechny své děti, soužil by ses kvůli jednomu nemocnému nebo zraněnému. Stejně tak on miluje všechny své děti, ale zraněným a utlačeným patří nyní jeho největší pozornost. Kvůli němu nesmíme nikdo přestat, dokud se všichni neuzdraví. Jeho srdce bude zraněné, dokud bude zraněný kdokoli z lidu."

NÁVRAT ORLŮ

POSLEDNÍ BITVA

Víra, která hýbe horou Seděl jsem vedle orla a přitom jsem přemítal nad jeho slovy. Nakonec jsem se zeptal: „Teď vím, že skrze tebe ke mně mluví Moudrost, protože slyším její hlas, když mluvíš. Před minulou bitvou jsem si byl tak jist sám sebou, avšak skoro mě smetla zcela stejná domýšlivost, kterou byli smeteni oni, a kdyby mě Moudrost nezastavila, mohl jsem být velice snadno zajat s nimi. Byl jsem mo-livován více nenávistí vůči nepříteli než touhou osvobodit své bratry. Od příchodu k této hoře a boje ve velké bitvě si teď myslím, že většinu dobrých věcí, které jsem udělal, jsem udělal ze špatných důvodů a k mnoha špatným věcem, které jsem udělal, jsem měl dobré motivy. Čím více se učím, tím méně se cítím být jistý sám sebou." „Musíš být s Moudrostí už hodně dlouhou dobu," zareagoval orel. „Ona byla se mnou dlouho před tím, než jsem ji začal rozpoznávat, ale obávám se, že většinu toho času jsem jí vzdoroval. Teď nějak vím, že mi ještě stále chybí něco velmi důležitého, něco, co musím mít, než znovu půjdu do bitvy. Přesto však nevím, co to je." Když mi orel odpovídal, byly jeho oči ještě pronikavější: „Také znáš hlas Moudrosti, když k tobě mluví ve tvém vlastním srdci. Učíš se dobře, neboť máš roucho. To, co teď cítíš, je pravá víra." „Víra?" byl jsem šokován. „Mluvím o vážných pochybnostech!" „Jsi moudrý natolik, že pochybuješ o sobě samém. Avšak pravá víra závisí na Bohu, ne na tobě ani na tvé víře. Jsi blízko víře, která dokáže pohnout touto horou, a takové věci dělat musíme. Je čas ji donést na místa, kde předtím nikdy nebyla. Nicméně máš pravdu. Stále ti chybí něco velmi důležitého. Musíš mít ještě zjevení. Vylezl jsi až na vrchol hory a přijal jsi něco z každé pravdy po cestě. Stál jsi v zahradě Boží, okusil z jeho bezpodmínečné lásky a viděl jeho Syna už mnohokrát, avšak stále rozumíš jenom části celého Božího úradku, a to ještě povrchně." Věděl jsem, že to je tak pravdivé, že vlastně bylo povzbudivé to slyšet. „Tolik lidí a tolik situací jsem posuzoval špatně. Moudrost mi teď už mnohokrát zachránila život, ale její hlas je ve mně pořád velmi slabý a hluk mých vlastních myšlenek a pocitů je stále ještě moc silný. Slyším Moudrost skrze tebe mluvit mnohem hlasitěji, než ji slyším ve svém vlastním srdci, takže vím, že ti musím zůstat hodně nablízku." „Jsme lady, protože nás potřebujete," odvětil orel. „Jsme tady také proto, že my potřebujeme vás. Tobě byly dány dary, které já nemám. Zažil jsi věci, které jsem já nezažil, a já jsem zažil věci, které jsi nezažil ty. Orli vám byli dáni až do konce. A vy jste byli dáni nám. Po určitý čas ti budu velmi blízko, a potom mu-

NÁVRAT ORLŮ

POSLEDNÍ BITVA

síš přijmout jiné orly místo mě. Každý orel je jiný. Právě tak nám bylo dáno znát tajemství Páně, společně, ne jednotlivě." Dveře pravdy Potom se orel vznesl z útesu, na kterém se usadil, a snesl se na kraj úrovně, na níž jsme stáli. „Pojď," řekl. Když jsem se k němu přibližoval, uviděl jsem schody vedoucí dolů k samému základu hory a za nimi malé dveře. „Proč jsem je předtím neviděl?" zeptal jsem se. „Když jsi poprvé přišel k této hoře, nezůstal jsi na této úrovni dost dlouho, aby ses rozhlédl," odpověděl. „Jak to víš? Byl jsi tady, když jsem poprvé přišel k hoře?" „Věděl bych to, i kdybych tady nebyl, neboť každý, kdo přejde tyto dveře, tak udělá ze stejného důvodu, ale vlastně jsem tady skutečně byl," řekl. „Byl jsem jedním z vojáků, kolem nichž jsi tak rychle prošel při výstupu na horu." Právě tehdy jsem v orlovi poznal muže, jehož jsem kdysi potkal brzy po svém obrácení a se kterým jsem i několikrát hovořil. Pokračoval: „Tehdy jsem tě velmi chtěl následovat. Byl jsem na této úrovni už tak dlouho, že jsem potřeboval změnu. Jenom jsem proste nedokázal opustit všechny ty ztracené duše, které jsem se tady stále snažil vést. Když jsem se nakonec rozhodl činit Boží vůli, ať už by to znamenalo zůstat nebo jít, objevila se přede mnou Moudrost a ukázala mně tyto dveře. Řekla, že to je zkratka na vrchol. Tak jsem se dostal na vrchol dříve než ty. Tam jsem byl také proměněn v orla." Vzpomněl jsem si, že jsem na několika úrovních viděl také takové dveře. Do jedněch jsem dokonce nahlédl a užasl jsem nad tím, co jsem viděl. Neodvážil jsem se jít za ně příliš daleko, protože jsem byl silně zaměřený na bitvu a na to, abych se dostal na vrchol hory. „Kdybych vstoupil do jedněch těch dveří, dostal bych se přímo na vrchol?" zeptal jsem se. „Není to tak jednoduché," poznamenal orel s trochou podrážděnosti. „V každých dveřích jsou chodby, z nichž jedna vede na vrchol." V očekávání na moji další otázku pokračoval: „Ostatní vedou na různé úrovně na hoře. Otec naplánoval každou chodbu lak, aby si každý vybral tu, do které ho vede jeho zralost." „Neuvěřitelné! Jak to jen udělal?" řekl jsem si pro sebe, ale orel slyšel moje myšlenky. „Bylo to velmi jednoduché," pokračoval orel, jako kdybych své myšlenky vyslovil nahlas. „Duchovní zralost je vždy určena naší ochotou obětovat své touhy pro zájmy království nebo pro zájmy ostatních lidí. Dveře, které vyžadují největší oběť, nás vždy povedou na nejvyšší úroveň."

NÁVRAT ORLŮ

POSLEDNÍ BITVA

Pokoušel jsem si zapamatovat vše, co mi orel říkal. Věděl jsem, že musím vstoupit do dveří před sebou a že bude moudré naučit se co nejvíce od někoho, kdo mě předešel a viditelné si zvolil správné dveře vedoucí na vrchol. „Nešel jsem přímo na vrchol ani jsem ještě nepotkal nikoho, kdo tam šel," pokračoval orel. „Ale došel jsem tam mnohem rychleji než většina, protože jsem se z bojů tady na úrovni Spasení hodně naučil o sebeobětování. Tyto dveře jsem ti ukázal, protože na sobě máš roucho a stejně bys je nakonec našel. Avšak času je málo a já jsem zde, abych ti pomohl rychleji růst." „Na každé úrovni jsou dveře a každé vedou k pokladům, které přesahují tvé chápání," pokračoval. Nemůžeš jich nabýt fyzicky, ale každý poklad, který držíš v rukou, budeš schopen nést ve svém srdci. Tvé srdce má být Boží pokladnicí. Než znovu dosáhneš vrcholu, bude tvé srdce obsahovat poklady vzácnější než všechny poklady světa. Nikdy už ti nebudou odňaty. Budou tvoje na celou věčnost. Jdi rychle. Bouřkové mraky už se shlukují a další velká bitva je na obzoru." „Půjdeš se mnou?" prosil jsem ho. „Ne," odpověděl. „Teď patřím sem. Musím pomáhat zraněným. Ale znovu se zde setkáme. Než se vrátíš, potkáš mnoho orlů, mých bratrů a sester, a ti pro tebe na místě, kde je potkáš, budou větší pomocí než já." Nebeské poklady Orla jsem si stačil zamilovat tak, že jsem ho teď stěží opouštěl. Byl jsem rád, že jsem věděl o našem dalším setkání. Dveře mě nyní táhly jako magnet. Otevřel jsem je a vstoupil. Sláva, kterou jsem spatřil, byla tak ohromující, že jsem okamžitě padl na kolena. Zlato, stříbro a drahé kamení bylo mnohem krásnější, než se vůbec dá popsat. Vlastně se vyrovnávalo slávě stromu života. Místnost byla tak veliká, že se zdála být bez konce. Podlaha byla stříbrná, sloupy zlaté a strop byl jeden čistý diamant odrážející všechny barvy, jaké jsem kdy znal; mnohé z nich jsem neznal vůbec. Všude kolem bylo bezpočet andělů oděných v různých rouchách a uniformách, které neměly pozemský původ. Když jsem začal procházet místností, všichni andělé se mi ukláněli na pozdrav. Jeden vykročil dopředu a pozdravil mě jménem. Vysvětlil mi, že mohu jít kamkoli v místnosti a vidět, cokoli chci. Těm, kteří přijdou dveřmi, není nic odepřeno. Byl jsem tak přemožen nádherou, že jsem nemohl ani mluvit. Nakonec jsem poznamenal, že tady to je dokonce krásnější, než byla zahrada. Anděl překvapeně reagoval: „Toto je zahrada! Je to jeden z pokojů v domě tvého Otce. My jsme tvoji služebníci."

NÁVRAT ORLŮ

POSLEDNÍ BITVA

Jak jsem šel, následoval mě veliký zástup andělů. Otočil jsem se a zeptal se jejich vůdce, proč jdou za mnou. „Máš roucho," řekl. „Byli jsme ti dáni, abychom ti sloužili tady a v bitvě, která má přijít." Nevěděl jsem, co mám s anděly dělat, tak jsem šel dál. Přitahoval mě jeden velký modrý kámen, který vypadal, jako by v sobě měl slunce a mraky. Když jsem se ho dotkl, zalily mě stejné pocity, jako když jsem předtím jedl ovoce ze stromu života. Cítil jsem energii, nadpozemskou jasnost mysli a větší lásku ke každému a ke všemu. Začal jsem spatřovat Boží slávu. Čím déle jsem se kamene dotýkal, tím byla sláva větší. Už nikdy jsem nechtěl dát ruce z kamene. Potom však byla sláva už tak veliká, že jsem se nakonec musel stáhnout. Najednou mě upoutal nádherný zelený kámen. „Co má v sobě tenhle?" zeptal jsem se anděla stojícího poblíž. „Všechny tyto kameny jsou poklady spasení. Teď se dotýkáš nebeského území, tento kámen je obnovení života," řekl anděl. Když jsem se dotkl zeleného kamene, začal jsem vidět zemi v bohatých, velkolepých barvách. Čím déle jsem měl ruku na kameni, tím byly bohatší a tím více rostla i moje láska ke všemu, co jsem viděl. Potom jsem mezi všemi živými věcmi začal vidět harmonii na takové úrovni, na jaké jsem ji ještě nikdy neviděl, Pak jsem začal vidět slávu Páně ve stvoření. Ta rostla, dokud jsem znovu kvůli její intenzitě nemusel odstoupit. Uvědomil jsem si, že nemám žádnou představu o tom, jak dlouho tam jsem. Věděl jsem, že moje pojetí Boha a jeho vesmíru se podstatně zvětšilo pouze dotekem těchto dvou kamenů, a bylo jich tam mnoho, mnoho dalších. V celé místnosti toho bylo mnohem více, než by člověk mohl pojmout za celý svůj život. „Kolik je tady ještě místností?" zeptal jsem se anděla. „Na každé úrovni hory, po které jsi stoupal, jsou místnosti." „Jak může člověk zakusit vše, co je jenom v jedné takové místnosti, natož pak ve všech?" zeptal jsem se. „Máš na to celou věčnost. Poklady obsažené v nejzákladnějších pravdách Pána Ježíše by stačily na více životů, než si můžeš představit. Nikdo o žádném z nich nemůže za ten svůj jediný život poznat všechno, ty však musíš vzít, co potřebuješ, a jít dál za svým povoláním." Znovu jsem začal myslet na hrozící bitvu a na zajaté válečníky. Na takovém slavném místě to nebyla příliš příjemná myšlenka, ale věděl jsem, že budu mít věčnost na to, abych do této místnosti mohl kdykoli přijít. Měl jsem už málo času, abych našel cestu na vrchol hory a potom zpět do bitvy. Otočil jsem se znovu k andělovi: „Musíte mi pomoci najít dveře vedoucí na vrchol." Anděl vypadal zmateně. „My jsme tvoji služebníci," odpověděl, „ale ty nás musíš vést. Celá tato hora je pro nás naprosté tajemství. Všichni jsme toužili na-

NÁVRAT ORLŮ

POSLEDNÍ BITVA

hlédnout do tohoto velkého tajemství, ale až opustíme tuto místnost, z níž jsme zatím poznali pouze velmi málo, budeme se učit víc než ty." „Víte, kde jsou všechny dveře?" zeptal jsem se. „Ano. Ale nevíme kam vedou. Některé vypadají velmi lákavě, některé jsou dosti všední a některé jsou až odpuzující. Jedny jsou dokonce strašlivé." „Na tomto místě jsou dveře, které jsou odpuzující?" zeptal jsem se nevěřícně. „A jedny strašlivé? Jak je to možné?" „Nevíme, ale mohu ti je ukázat," odpověděl. „Ukaž mi je, prosím," řekl jsem. Kráčeli jsme nějakou chvíli a míjeli poklady nevypravitelné slávy, přičemž bylo velmi těžké kolem každého jen tak projít. Bylo tam také mnoho dveří označených různými biblickými pravdami. Když je anděl nazval „lákavými", cítil jsem, že se o jejich vzhledu vyjádřil poněkud zdrženlivě. Velmi jsem chtěl do každých z nich vstoupit, ale byl jsem tak zvědavý na „strašlivé dveře", že jsem musel jít dál. Náhle jsem je uviděl. „Strašlivé" byl také velice slabý výraz. Popadl mě takový strach, až jsem myslel, že mi to vyrazí dech. Otočil jsem se a rychle jsem se stáhnul zpět. Blízko byl krásný červený kámen, na který jsem skoro skočil, abych na něj položil ruce. Okamžitě jsem byl v Getsemanské zahradě, kde jsem viděl Pána na modlitbě. Agónie, kterou jsem spatřil, byla ještě hroznější než dveře, které jsem právě viděl. V šoku jsem prudce dal ruku pryč z kamene a vyčerpán jsem upadl na zem. Velmi jsem se chtěl vrátit k modrému nebo zelenému kameni, ale musel jsem znovu nabrat sílu a smysl pro orientaci. Andělé byli hned všude kolem mě a sloužili mi. Nápoj, který mi dali, mě začal osvěžovat. Brzy jsem se cítil dobře na to, abych mohl vstát a jít pomalu k ostatním kamenům. Nicméně neustále se vracející obraz Pána na modlitbě mě nakonec přiměl se zastavit. „Co to tam vzadu bylo?" zeptal jsem se. „Když se dotkneš kamenů, můžeme trochu vidět, co ty vidíš, a cítit, co ty cítíš," řekl anděl. „Víme, že všechny tyto kameny jsou velké poklady a všechna zjevení, která obsahují, jsou neocenitelná. Na chvíli jsme zahlédli Pánovu agónii před jeho ukřižováním a velice krátce jsme pocítili to, co pocítil té hrozné noci. Je pro nás těžké pochopit, jak mohl náš Bůh vůbec takto trpět. Tím více si musíme vážil té nesmírné cti, že můžeme sloužit lidem, za které zaplatil tak hroznou cenu." Andělova slova byla jako výboje blesků přímo do mé duše. Bojoval jsem už ve velké bitvě. Vylezl jsem na vrchol hory. Zvykl jsem si už na duchovní prostředí tak, že jsem anděly sotva vnímal, a s velkými anděly jsem mluvil téměř tak, jako bychom byli na stejné úrovni. Přesto jsem nesnesl ani chvilku utrpení Pána, aniž bych

NÁVRAT ORLŮ

POSLEDNÍ BITVA

chtěl utéci za nějakým radostnějším zážitkem. „Já bych tady neměl být," skoro jsem zakřičel. „Já, více než kdokoli jiný, si zasloužím být vězněm toho zlého!" „Pane," řekl anděl s pochopením. „Víme, že nikdo tady není proto, že si to zaslouží. Ty jsi tady, neboť jsi byl vybrán před založením světa k určitému záměru. Nevíme, jaký je tvůj konkrétní úkol, ale víme, že každý na této hoře má velký úkol." „Děkuji. Jste mi skutečně pomocí. Moje city se na tomto místě trochu rozpínají a mají tendenci přemoci mé porozumění. Máš pravdu. Nikdo tady není pro své zásluhy. Skutečně, čím více po této hoře stoupáme, tím méně si zde zasloužíme být a tím víc milosti potřebujeme k tomu, abychom tady mohli zůstat. Jak jsem to poprvé vůbec na vrchol zvládl?" „Milostí," odpověděl anděl. „Jestli mi chceš nějak pomoci," řekl jsem, „opakuj mi, prosím, toto slovo vždy, když mě uvidíš v zoufalství nebo ve zmatku. Začínám tomu slovu rozumět lépe než jakémukoli jinému." „Teď musím jít zpátky k červenému kameni. Nyní vím, že je to ten největší poklad zde a já nesmím odejít, dokud tento poklad neponesu ve svém srdci." Pravda milosti Čas, který jsem strávil u červeného kamene, byl nejbolestivější, jaký jsem kdy zažil. Mnohokrát jsem už prostě nemohl a musel jsem dát ruku pryč. Několikrát jsem šel zpět k modrému a zelenému kameni občerstvit si duši. Pokaždé bylo těžší se vrátit k červenému kameni, ale moje láska a úcta k Pánu tím rostla více než cokoli, co jsem se kdy naučil nebo zažil. Nakonec, když Otcova přítomnost od Ježíše na kříži odešla, nemohl jsem už snést více. Skončil jsem. Poznal jsem, že andělé, kteří do určité míry zažívali vše, co já, se mnou plně souhlasili. Vůle dotknout se kamene znovu už ve mně prostě nebyla. Už jsem ani nechtěl jít zpět k modrému kameni. Jenom jsem tam ležel natažen na zemi. Plakal jsem nad tím, čím Pán prošel. Také jsem plakal proto, že jsem věděl, že jsem ho opustil právě tak, jako jeho učedníci. Zklamal jsem ho, když mě potřeboval nejvíce, tak jako oni. Otevřel jsem oči. Bylo snad o několik dní později. Stál přede mnou další orel. Před ním byly tři kameny, jeden modrý, jeden zelený a jeden červený. „Sněz je," řekl. Když jsem to udělal, celé mé bytí bylo obnoveno a moji duši zaplavila veliká radost a zároveň velká střízlivost. Když jsem se postavil, zahlédl jsem, že stejné tři kameny jsou připevněny do rukojeti mého meče a také na mých náramenících. „Ty jsou teď navěky tvoje," řekl orel. „Už od tebe nemohou být odňaty a ani je nemůžeš ztratit."

NÁVRAT ORLŮ

POSLEDNÍ BITVA

„Ale ten poslední jsem nedokončil," namítl jsem. „Kristus sám navěky dokončil tuto zkoušku," odpověděl. „Ty sis vedl dobře a teď musíš jít dál." „Kam?" zeptal jsem se. „Musíš se rozhodnout, ale protože se čas zkracuje, radím ti, aby ses dostal na vrchol co nejdříve." Potom orel, viditelně ve spěchu, odletěl. Vzpomněl jsem si na dveře. Vyrazil jsem k těm lákavým. Když jsem přišel k prvním, už mě jednoduše vůbec nepřitahovaly. Pak jsem šel k jiným a cítil jsem to samé. „Zdá se, že se něco změnilo," poznamenal jsem nahlas. „Ty ses změnil," odpověděli hned andělé. Otočil jsem se, abych se na ně podíval, a byl jsem překvapen, jak se změnili. Už neměli takový naivní vzhled, ale byli důstojnější a vypadali moudřeji. Věděl jsem, že odráželi to, co se stalo se mnou, ale teď jsem se cítil nepohodlně už při pouhém pomyšlení na sebe. „Žádám vaši radu," řekl jsem vůdci. „Naslouchej svému srdci," řekl. „Právě tam nyní přebývají nejlepší rady." „Nikdy jsem nemohl důvěřovat svému vlastnímu srdci," odpověděl jsem. „Podléhá tolika konfliktům. Jsem pod vlivem tolika svodů, klamů a sobeckých ambicí. Je pro mě těžké přes tento hluk i jenom slyšet Pána, když ke mně mluví." „Pane, nevěřím, že to tak bude i dál, když máš nyní červený kámen ve svém srdci," odpověděl vůdce s neobvyklou jistotou. Opřel jsem se o zeď a myslel na to, že teď, když orla nejvíce potřebuji, není tady, On už tady přece byl a věděl by, které dveře si zvolit. Ale také jsem věděl, že je správné, že tady není a že si musím vybrat sám. Jak jsem přemýšlel, byly „strašlivé dveře" jediné dveře, na které jsem mohl pomyslet. Ze zvědavosti jsem se rozhodl vrátit se a podívat se na ně. Prve jsem od nich odešel tak rychle, že jsem si ani nevšiml, jakou pravdu představovaly. Když jsem se k nim přibližoval, cítil jsem, jak se v mém srdci kupí strach, ale už ne tak silně jako předtím. Kolem těchto bylo, narozdíl od ostatních dveří, velice temno. Musel jsem se tedy dostat hodně blízko, abych přečetl pravdu nad nimi. Mírně překvapen jsem četl: „SOUDNÁ STOLICE KRISTOVA". „Proč je tato pravda tak strašlivá?" zeptal jsem se, i když jsem věděl, že mi andělé neodpoví. Když jsem se na dveře díval, bylo mi jasné, že jsou to ty, kterými mám projít. „Je mnoho důvodů, proč jsou tyto dveře tak strašlivé," odpověděl mi známý hlas orla. „Jsem tak rád, že ses vrátil," řekl jsem. „Vybral jsem si špatně?" „Ne! Vybral sis dobře. Tyto dveře tě zavedou zpět na vrchol hory rychleji než kterékoli jiné. Jsou strašlivé, neboť největší strach ve stvoření má svůj původ

NÁVRAT ORLŮ

POSLEDNÍ BITVA

právě za nimi. Největší moudrost, jakou může člověk poznat v tomto životě nebo v životě příštím, je právě za těmito dveřmi. Přesto jimi projde jenom velice málo lidí." „Ale proč jsou tak temné?" zeptal jsem se. „Světlo těchto dveří odráží pozornost, kterou církev v současnosti věnuje pravdám za nimi. Pravda za těmito dveřmi je v těchto časech jednou z nejzanedbanějších, přitom je jednou z nejdůležitějších. Porozumíš, až vejdeš. Největší autorita, jakou mohou lidé přijmout, bude svěřena pouze těm, kteří projdou tě- mito dveřmi. Až uvidíš Ježíše Krista na jeho trůnu, budeš připraven s ním na něm také sedět." „Kdybychom této pravdě prostě věnovali více pozornosti, potom by tyto dveře nebyly tak temné a zlověstné?" zeptal jsem se. „Správně. Kdyby lidé znali slávu zjevenou za těmito dveřmi, patřily by k nejzářivějším," naříkal orel. „Stejně je však stále těžké jimi projít. Bylo mi řečeno, abych se vrátil a povzbudil tě, protože to brzy budeš potřebovat. Uvidíš větší slávu, ale také větší hrůzu, než jsi kdy poznal. Ale věz, že protože sis teď vybral těžší cestu, později to pro tebe bude mnohem snazší. Jelikož jsi ochotný čelit této tvrdé pravdě nyní, neutrpíš ztrátu později. Mnoho lidí chce znát Boží laskavost, ale málo jich je ochotno znát jeho přísnost. Jestliže nepřijmeš obojí, budeš vždy v nebezpečí svodu a odpadnutí od jeho velké milosti." „Vím, že bych sem nikdy nepřišel, kdybych nestrávil čas u červeného kamene. Jak bych se mohl dál pokoušet jít snadnou cestou, když je to tak v rozporu s Pánovým charakterem?" ptal jsem se. „Ale nyní sis vybral, tak běž rychle. Další velká bitva má začít a tebe je potřeba v přední linii," řekl. Když jsem se podíval na orla a na velkou rozhodnost v jeho očích, moje jistota vzrostla. Otočil jsem se ke dveřím.

4.

ČÁST

Bílý trůn

BÍLÝ TRŮN

POSLEDNÍ BITVA

Ještě jednou jsem se naposledy rozhlédl po obrovské místnosti uvnitř hory. Drahokamy a poklady, které představovaly pravdy Spasení, svou slávou braly dech. Zdálo se, že jich není konce a že jejich krásu nelze plně pochopit. Nedokázal jsem si představit, že by ostatní místnosti, obsahující jiné velké pravdy víry, mohly být ještě slavnější. Už jsem rozuměl tomu, proč tolik křesťanů nechtělo nikdy tuto úroveň opustit a proč jim stačilo jenom obdivovat základní pravdy víry. Věděl jsem, že bych tam mohl zůstat celou věčnost a nikdy se nenudit. Potom mě orel, který stál vedle mě, napomenul: „Musíš jít dál!" Když jsem se otočil a podíval se na něj, zmírnil hlas, ale pokračoval: „Není většího pokoje a bezpečí než přebývat ve spasení Páně. Byl jsi sem přiveden, abys to poznal, neboť tam, kam nyní jdeš, budeš tuto víru potřebovat. Ale tady už déle zůstat nemůžeš." Při orlových slovech o pokoji a bezpečí jsem si vzpomněl na odvážné bojovníky, kteří v bitvě bojovali na první úrovni Spasení. Bojovali velmi dobře a osvobodili mnoho lidí, ale také byli všichni ošklivě zranění. Nezdálo se, že by zde našli pokoj a bezpečí. Orel znovu přerušil mé myšlenky, jako by jim byl naslouchal. „Bůh má jinou definici pokoje a bezpečí, než máme my. Jsme uzdraveni právě Pánovými ranami a právě lak nám je autorita k uzdravování dána našimi ranami. Na tom samém místě, kde nás nepřítel zraní, je nám po uzdravení dána moc k uzdravování druhých. Uzdravování bylo základní součástí Pánovy služby a je také základní součástí naší služby. To je také jeden důvod, proč Pán dopouští, aby se jeho lidu děly špatné věci; abychom přijali soucit s druhými, skrze který je moc k uzdravení uvolňována. Právě proto, když byla zpochybňována autorita apoštola Pavla, mluvil o svých ranách. Každá rána, všechno špatné, co se nám děje, může být obráceno v autoritu činit dobro. Každé bití, které velký apoštol přijal, vyústilo ve spasení druhých. Každá rána, kterou bojovník dostane, bude znamenat spasení, uzdravení nebo obnovení druhých." Orlova slova byla velmi povzbuzující. Když jsme stáli tady uprostřed slavných pokladů spasení, byla tato pravda ještě jasnější a pronikavější. Chtěl jsem jít a křičet to z vrcholu hory, aby tím všichni, kteří ještě bojovali, byli povzbuzeni. Orel pokračoval: „Je také další důvod, proč na nás Pán dopouští zranění. Bez skutečného nebezpečí není žádná odvaha. Pán řekl, že půjde s Jozuem bojovat

BÍLÝ TRŮN

POSLEDNÍ BITVA

o zaslíbenou zemi, ale znovu a znovu ho napomínal, aby byl silný a odvážný. Dělal to proto, že Jozue měl bojovat. A to bylo velmi reálné nebezpečí. Právě tak zkouší Pán ty, kteří jsou hodni zaslíbení." Podíval jsem se na orla a poprvé jsem si všiml jeho jizev mezi potrhanými a zlomenými pery. Jizvy však nebyly ošklivé. Byly lemované zlatem, které nějakým zvláštním způsobem vlastně nebylo kovem, ale spíše tělem a pery samotnými. Pak jsem mohl vidět, že právě toto zlato zářilo slávou, která orla obklopovala, a tím byla jeho přítomnost tak majestátní. „Proč jsem to předtím neviděl?" ptal jsem se. „Dokud nespatříš a nedoceníš hloubky pokladů spasení, nemůžeš vidět slávu, která přichází z utrpení kvůli evangeliu. Jakmile jsi je už jednou viděl, jsi připraven na zkoušky, které do tvého života přinesou nejvyšší míru autority. Tyto jizvy, to je sláva, kterou budeme mít už navěky. Proto má i náš Pán v nebi rány, které utrpěl na zemi. Jeho rány můžeš pořád vidět, stejně jako rány všech jeho vyvolených, které kvůli němu utrpěli. Jsou to v nebi čestná vyznamenání. Všichni, kdo je na sobě mají, milují Boha a jeho pravdu více než své životy. Jsou to ti, kteří následovali Beránka, kamkoli šel, a byli ochotni trpět za pravdu, spravedlnost a spasení lidí. Opravdoví vedoucí jeho lidu, nesoucí pravou duchovní autoritu, musí nejdříve takto prokázat svou oddanost." Podíval jsem se na vůdce andělů, kteří mě následovali. Nikdy předtím jsem nebyl svědkem hlubokých emocí u anděla, ale tato slova ho nepochybně velmi dojímala, stejně jako všechny ostatní. Skutečně jsem si v tu chvíli myslel, že začnou plakat. Potom vůdce promluvil: „Byli jsme od počátku stvoření svědky mnoha divů. Ale dobrovolné utrpení lidí pro Pána a pro druhé lidi je největším divem ze všech. My také musíme občas bojovat a trpíme, ale my přebýváme tam, kde je takové světlo a sláva, že je to velmi snadné. Když se lidé přebývající na takovém místě temnoty a zla, kteří mají tak málo povzbuzení a nemohou slávu spatřit, ale pouze v ni doufat, rozhodnou trpět pro naději, již navíc svým srdcem vidí tak mlhavě, musí se i ti největší andělé poklonit a radostně sloužit těmto dědicům spasení. Nejdříve jsme nechápali, proč Otec rozhodl, že lidé budou chodit vírou, neschopni spatřit skutečnost a slávu nebeského území, a zároveň trpět takové nepřátelství. Nyní rozumíme tomu, že se skrze tato utrpení bezpečně prověřuje jejich hodnost přijmout velkou autoritu, jež jim bude jako členům jeho vlastní domácnosti dána. Tento život prostřednictvím víry je v nebi tím největším divem. Ti, kteří projdou touto zkouškou, budou hodni sedět s Beránkem na jeho trůnu, neboť on je učinil hodnými a oni prokázali svoji lásku k němu." Potom orel zvolal: „Odvaha dokazuje víru. Pán nikdy neslíbil, že jeho cesta bude snadná, ale ujistil nás o tom, že bude stát za to. Odvaha těch, kdo bojovali

BÍLÝ TRŮN

POSLEDNÍ BITVA

na úrovní Spasení, dojala anděly v nebi tak, že si vážili toho, co Bůh v padlých lidech učinil. Ti trpěli rány při hrozném krveprolití, a přitom viděli jenom temnotu a zdánlivou porážku pravdy právě tak, jako náš Pán na kříži. Přesto se nevzdali a nestáhli se." Začínal jsem znovu litovat toho, že jsem nezůstal na úrovni Spasení a nebojoval s těmi ostatními statečnými dušemi. Orel mě s porozuměním mých myšlenek zase přerušil. „Tím, že jsi stoupal na horu, jsi také prokazoval víru a moudrost, což rovněž uvolňuje autoritu. Tvá víra osvobodila mnoho duší, takže mohly přijít k hoře pro spasení. Také jsi dostal několik ran, avšak svou autoritu v království jsi získal spíše skrze skutky víry než utrpením. Poněvadž jsi byl věrný nad málem, bude ti dána veliká čest, že budeš moci jít zpátky trpět, abys vládl nad mnohem větším územím. Ale pamatuj, že všichni pracujeme společně se stejným cílem, ať už stavíme nebo trpíme. Jestliže půjdeš nahoru, zaplní tyto místnosti k velké radosti v nebi mnoho dalších duší. Teď jsi byl povolán, abys stoupal a stavěl, ale později, jestliže v tom budeš věrný, bude ti dána i čest trpět." Pak jsem se otočil a podíval se na temné a zlověstné dveře, nad nimiž stálo napsáno: „Soudná stolice Kristova". Tak, jako moji duši polilo teplo a pokoj při každém pohledu na velké poklady Spasení, uchvátil mě strach a pocit nebezpečí, jakmile jsem se podíval na tyto dveře. Zdálo se, jako by všechno ve mně chtělo zůstat v této místnosti a nic nechtělo projít těmito dveřmi. Orel znovu odpověděl na mé myšlenky. „Tyto pocity budeš mít před vstupem do dveří jakékoli velké pravdy. Měl jsi je dokonce i tehdy, když jsi měl vstoupit do této místnosti plné pokladů spasení. Tento strach je výsledkem pádu. Je ovocem stromu poznání dobrého a zlého. Poznání z tohoto stromu nás všechny svázalo pocity nebezpečí a soběstřednosti. Poznání dobrého a zlého způsobuje, že se pravé poznání Boha zdá děsivé, přestože ve skutečnosti každá pravda od Boha vede k ještě většímu pokoji a bezpečí. I po Božích soudech máme toužit, neboť všechny jeho cesty jsou dokonalé." Do této chvíle jsem už zažil dost, abych věděl, že co se zdá správné, je obvykle ta nejméně plodná cesta a bývá často i cestou k pádu. Po celou dobu cesta největšího rizika vedla k největší odměně. Přesto se zdálo, že pokaždé je toho více v sázce. Proto bylo stále těžší se vždy rozhodnout jít výš. Začal jsem rozumět těm, kdo se zastavili v nějakém bodě své cesty a odmítli jít dál, i když jsem si více než kdy předtím uvědomoval, že to je chyba. Jediné skutečné bezpečí bylo v neustálém postupu vpřed do oblastí, kde bylo potřeba více víry, což znamenalo větší závislost na Pánu. „Ano, na chození ve vyšších oblastech Ducha je potřeba více víry," dodal orel. „Pán nám dal mapu svého království, když řekl: ,Kdo nalezne svou duši,

BÍLÝ TRŮN

POSLEDNÍ BITVA

ztratí ji a kdo ztratí svou duši kvůli mně, nalezne ji.' Tato slova samotná tě udrží na cestě na vrchol hory a povedou tě k vítězství v nadcházející velké bitvě. Také ti pomohou obstát před Soudnou stolicí Kristovou." Věděl jsem, že nadešel čas, abych šel. Rozhodl jsem se pamatovat si navždy slávu této místnosti s poklady spasení, ale také jsem věděl, že i to vše musím nechat za sebou. Musel jsem jít. Otočil jsem se a se vší odvahou, kterou jsem mohl sebrat, jsem otevřel dveře k Soudné stolici Kristově a prošel jsem jimi. Skupina andělů, která mi byla přidělena, se shromáždila kolem dveří, ale nevstoupila. „Co se děje? Vy nejdete?" ptal jsem se. „Kam teď jdeš, musíš jít sám. My na tebe počkáme na druhé straně." Bez odpovědi jsem se otočil a vyrazil jsem dřív, než bych si to mohl rozmyslet. Nějak jsem věděl, že je správné, abych nespoléhal na to, že mě ochrání skupina andělů. Jak jsem postupoval do tmy, slyšel jsem orlova poslední slova: „Po této zkušenosti už nebudeš vkládat důvěru v nikoho jiného, ani sám v sebe, jen v Pána." Byl jsem v nejstrašlivější temnotě, jakou jsem kdy zažil. Každý krok se stal hroznou bitvou se strachem. Brzy jsem si začal myslet, že jsem vkročil do samotného pekla. Nakonec jsem se rozhodl zastavit, ale když jsem se otočil, abych se vrátil, nic jsem neviděl. Dveře byly zavřeny a už jsem ani neviděl, kde byly. Začal jsem si myslet, že vše, co se mi stalo, a všechno, co mi orlové a andělé řekli, byl podvod, který mě měl vlákat do tohoto pekla. Byl jsem oklamán! Volal jsem k Pánu, aby mi odpustil a pomohl. Okamžitě jsem ho začal vidět na kříži právě tak, jako když jsem prve položil ruku na červený kámen v místnosti, ze které jsem teď odešel. Znovu jsem viděl temnotu jeho duše, jak tam stál sám nesa hřích světa. V předešlé místnosti jsem při tomto zážitku cítil hroznou tmu, avšak teď to bylo světlo. Rozhodl jsem se, že musím jít dál, a upřel jsem svoji mysl na něj. Jakmile jsem to udělal, s každým krokem začal naplňovat mé srdce pokoj a najednou bylo všechno jednodušší, než tomu bylo před několika málo minutami. Brzy jsem si už neuvědomoval tmu a necítil jsem už ani zimu. Najednou jsem uviděl matné světlo. Pomalu se zvětšovalo, až se proměnilo ve velkou slávu. Ta byla potom už tak nádherná, že jsem cítil, že vstupuji do samotného nebe. Sláva rostla s každým krokem. Divil jsem se, jak něco tak krásného může mít tak temný a zlověstný vstup. Nyní jsem se těšil z každého kroku. Potom cesta vyústila v místnost tak velikou, že jsem si myslel, že země sama by ji nepojala. Její nádheru si nelze představit ve srovnání s žádnou lidskou architekturou. Tato místnost předčila všechno, co jsem doposud zažil, včetně zahrady nebo místnosti s poklady spasení. Byl jsem v této chvíli přemožen radostí a nádherou stejně, jako jsem byl před několika minutami zachvácen temno

BÍLÝ TRŮN

POSLEDNÍ BITVA

tou a strachem. Pak jsem pochopil, že pokaždé, když jsem prožil velkou bolest nebo tmu ve své duši, následovalo větší zjevení slávy a pokoje. Na vzdáleném konci byl zdroj této slávy, která se odrážela od všeho ostatního v celé místnosti. Věděl jsem, že to je sám Pán, a přestože jsem ho teď již viděl mnohokrát, začal jsem se trochu bát, jak jsem se k němu přibližoval. Tento strach však byla svatá bázeň, jež pouze zvětšovala velikou radost a pokoj, který jsem také cítil. Věděl jsem, že Soudná stolice Kristova je zdrojem většího bezpečí, než jsem kdy zažil, a zároveň zdrojem větší, ale čistší bázně. Nevšiml jsem si, jak byl trůn daleko. Bylo tak krásné tady jenom chodit, že bych nic nedbal, kdyby dostat se k němu mělo trvat tisíc let. Pozemským pohledem mi to skutečně trvalo hodně dlouho. V určitém smyslu jsem cítil, že mi to trvalo dny, v jiném zase roky. Ale nějakým zvláštním způsobem se tady čas vůbec nepočítal. Oči jsem měl tak upřené na Pánovu slávu, že jsem ušel dlouhou cestu, než jsem si všiml, že míjím nesčetné množství lidí, kteří stáli v řadách nalevo ode mě (napravo bylo právě tolik lidí, ale ti byli ode mě tak daleko, že jsem na ně nedohlédl, dokud jsem nedorazil ke trůnu). Podíval jsem se na ně a musel jsem se zastavit. Byli zářící a důstojnější než kdokoli, koho jsem kdy viděl. Jejich vzhled byl úchvatný. Ještě nikdy nezdobil lidskou tvář pokoj a jistota s takovým půvabem. Každý z nich byl krásný nad každé pozemské srovnání. Když jsem se obrátil k těm, kteří stáli blízko mě, uklonili se na pozdrav, jako by mě znali. „Jak to, že mě znáte?" zeptal jsem se, sám překvapen svou smělostí se jich ptát. „Jsi jeden ze svatých, kteří bojovali v poslední bitvě," odpověděl muž stojící blízko mě. „Každý tě tady zná, stejně jako všechny, kteří teď bojují na zemi. My jsme svatí, kteří sloužili Pánu v generacích před vámi. Jsme velký oblak svědků, kterým byla dána čest spatřit poslední bitvu. Známe každého z vás a vidíme vše, co děláte." K svému překvapení jsem poznal někoho, koho jsem znal na zemi. Byl to věrný věřící, ale nikdy jsem si nemyslel, že by vykonal něco zvláštního. Na zemi byl fyzicky tak nevzhledný, že z toho byl svou povahou plachý. Tady měl tytéž rysy, ale byl krásnější, než jakýkoli člověk, kterého jsem kdy na zemi znal. Vykročil ke mně s jistotou a důstojností, jež jsem v něm ani v nikom jiném ještě neviděl. „Nebe je mnohem větší, než jsme kdy na zemi snili," začal. „Tato místnost je pouze začátkem mnoha území slávy, která přesahují naše schopnosti chápání. Je také pravda, že druhá smrt je mnohem strašnější, než jsme si mysleli. Ani nebe, ani peklo není takové, jaké jsme si představovali. Kdybych na zemi znal, co vím zde, nežil bych tak, jak jsem žil. Jsi velice požehnaný, že jsi sem mohl přijít před svou smrtí," řekl, pohlížeje na můj oděv.

BÍLÝ TRŮN

POSLEDNÍ BITVA

Potom jsem se podíval na sebe. Pořád jsem měl na sobě starý plášť pokory a pod ním byla stále ještě má zbroj. Cítil jsem se hloupě a zároveň hrubě, když jsem tam stál před těmi, kteří byli v takové slávě. Začal jsem si říkat, že jsem v pořádném průšvihu, jestli se chci takto objevit před Pánem. Stejně jako předtím orel, můj starý známý rozuměl mým myšlenkám a odpověděl na ně. „Ti, kdo sem přijdou oděni v tomto plášti, se nemusí ničeho bát. Tento plášť je známka nejvyšší hodnosti, a právě proto se ti všichni klaněli, když jsi kolem nich šel." „Nevšiml jsem si, že by se mi někdo klaněl," odpověděl jsem mu, trochu vyveden z míry. „Vlastně jsem si až do této chvíle nevšiml nikoho." „To není nevhodné," pokračoval. „Tady si vzájemně prokazujeme čest, jaká komu patří. I andělé nám tu slouží, ale uctívání zde patří pouze našemu Bohu a jeho Kristu. Je zřetelný rozdíl v prokazování cti jednoho druhému v lásce a uctívání někoho. Kdybychom tomu rozuměli na zemi, zacházeli bychom s druhými jinak. Jenom tady, ve světle jeho slávy, se můžeme plně znát a rozumět si, a tudíž mezi sebou mít správné vztahy." Cítil jsem se stále ještě zahanben. Musel jsem se držet, abych se jim neklaněl a zároveň se nechtěl před nimi skrýt, neboť jsem se cítil tak poníženě. Potom jsem začal naříkat nad tím, že mé myšlenky tady byly stejně hloupé jako na zemi, a tady je ještě k tomu každý znal! Cítil jsem se před těmi, kteří tady byli tak mocní a čistí, poskvrněně a zároveň hloupě. Můj starý známý znovu zareagoval na mé myšlenky. „My teď máme neporušitelná těla, a ty ne. Naší mysli už nebrání žádný hřích. Jsme proto schopni mnohem lépe rozumět tomu, na co nepřijde ani největší lidský mozek, a ve své schopnosti rozumět budeme růst po celou věčnost. To proto, abychom znali Otce a rozuměli slávě jeho stvoření. Na zemi nemůžete ani začít chápat to, co tady z těchto svatých zná ten nejmenší, a my jsme ti nejmenší, kteří tady jsou. „Jak vy můžete být nejmenší?" zeptal jsem se nevěřícně. „Tady je hierarchie. Odměny našich pozemských životů jsou pozice, které nám zůstanou na věky. Toto velké množství svatých jsou ti, které Pán nazval ,pošetilými pannami'. Poznali jsme Pána a věřili jsme v jeho kříž ke svému spa-'sení, avšak ve skutečnosti jsme nežili pro něj, nýbrž pro sebe. Nezachovali jsme si nádoby plné oleje svatého Ducha. Máme věčný život, ale svůj život na zemi jsme úplně promarnili." Byl jsem tím skutečně překvapen, ale také jsem věděl, že nikdo na takovém místě nemůže lhát. „Pošetilé panny skřípaly zuby v nejzazší temnotě," namítl jsem. „A to jsme také dělali. Žal, který jsme zažili, když jsme pochopili, jak jsme promarnili svůj život, převyšoval jakýkoli žal, jejž lze zakusit na zemi. Temnotě

BÍLÝ TRŮN

POSLEDNÍ BITVA

tohoto soužení může porozumět jenom ten, kdo ho zažil. Taková temnota je ještě větší, když je zjevena vedle toho, koho jsme zklamali. Ted stojíš na nejnižší hodnosti v nebi. Není nic pošetilejšího, než poznat velkolepé Boží spasení a potom žít dál pro sebe. Přijít sem a poznat tuto skutečnost znamená soužení, které si lidská duše neumí představit. My jsme ti, kdo kvůli největší pošetilosti prošli touto nejzazší temnotou." Stále jsem tomu všemu nemohl věřit. „Ale vy máte víc slávy a jste plní větší radosti a pokoje, než jsem si vůbec dokázal představit i pro ty, kdo jsou v nebi. Necítím ve vás žádnou výčitku, a přesto vím, že tady nemůžete lhát. Mně to prostě nedává smysl." Zahleděl se mi přímo do očí a pokračoval: „Pán nás také miluje větší láskou, než jaké zatím můžeš rozumět. Před jeho Soudnou stolicí jsem zakusil největší výčitky a temnotu duše, jaké je možné zažít. Přestože tady neměříme čas tak jako vy, zdálo se mi, že to trvalo tak dlouho, jako trval můj život na zemi. Všechny mé hříchy a pošetilosti, ze kterých jsem nečinil pokání, byly přede mnou a přede všemi přítomnými promítnuty. Nemůžeš pochopit ten zármutek, dokud to sám nezažiješ. Cítil jsem se jako v nejspodnější kobce pekla, přestože jsem stál před slávou Páně. Pán však zůstal pevný, dokud mi můj život nebyl úplně promítnut. Když jsem potom řekl, že mi to je líto a prosil jsem o milost jeho kříže, setřel každou mou slzu a odstranil všechnu temnotu. Teď už necítím tu hořkost, kterou jsem poznal, když jsem před ním stál, ale pamatuji se na ni. Pouze zde si můžeš pamatovat takové věci, a necítit při tom bolest. Okamžik v nejzazší části nebe je mnohem úžasnější než tisíc let nejlepšího života na zemi. Mé soužení teď bylo proměněno v radost a já vím, že budu znát radost navěky, i když jsem na nejnižším místě v nebi." Začal jsem znovu myslet na poklady spasení. Nějak jsem věděl, že všechno, co mi ten muž řekl, bylo zjeveno těmito poklady. S každým krokem, který jsem podnikl po této hoře nebo do jejího nitra, bylo jasné, že Boží cesty budí víc bázně a jsou nádhernější, než jsem byl kdy schopen pochopit. Můj někdejší známý se na mě upřeně díval a pokračoval: „Nejsi tady jenom proto, abys nabral porozumění, ale abys něco zažil a byl proměněn. Další hodnost tady je mnohokrát větší, než ta, kterou máme my. Každá další úroveň je mnohem větší nežli předcházející. Neznamená to pouze, že na každé další úrovni mají ještě slavnější duchovní těla, ale každá úroveň je blíže k trůnu, odkud všechna sláva přichází. Přesto už necítím zármutek nad svým pádem. Já si skutečně nic nezasloužím. Jsem zde pouze milostí a jsem tak vděčný za to, co mám. On je tolik hoden milování. Mohl bych dělat mnoho divuplných věcí v různých částech nebe, ale raději zůstanu tady a budu jenom hledět na jeho slávu, přestože jsem pouze na vnějším okraji."

BÍLÝ TRŮN

POSLEDNÍ BITVA

Potom s pohledem upřeným do dálky dodal: „Každý v nebi je nyní v této místnosti, aby spatřil, jak se otevírá Jeho veliké tajemství a aby sledoval vás, kteří budou bojovat v poslední bitvě." „Ty ho odsud vidíš?" zeptal jsem se. „Vidím jeho slávu z daleka, ale jeho nevidím." „Já vidím mnohem lépe než ty," odpověděl. „Ano, i odsud ho vidím, a také vše, co dělá. Dokonce ho i slyším. Také mohu spatřit zemi. Všem nám dal tu moc. My jsme ten velký oblak svědků, který na vás hledí," opakoval. Uklonil se a potom se zařadil zpátky mezi ostatní. Sel jsem dál a snažil se porozumět všemu, co mi řekl. Když jsem pohlédl na velký zástup, o kterém říkal, že jsou to pošetilé panny, na ty kteří duchovně prospali své životy na zemi, věděl jsem, že kdyby se kdokoli z nich teď objevil na zemi, byl by uctíván jako bůh. Přesto tady byli tito svatí těmi nejmenšími! Začal jsem myslet na všechen čas, který jsem sám ve svém živote promarnil. Byla to tak obrovská myšlenka, že jsem musel přestat. Potom se přede mnou začaly objevovat části mého života. Začal jsem prožívat obrovský zármutek nad tímto konkrétním hříchem. Já jsem byl také jedním z těch největších pošetilců! Možná, že jsem měl ve své lampě více oleje než jiní, ale nyní jsem věděl, jak jsem byl pošetilý, když jsem srovnával to, co bylo žádáno ode mě, s tím, jak si vedli druzí. Já jsem byl také jednou z těch pošetilých panen! Když už jsem si myslel, že se pod tíhou tohoto hrozného objevu zhroutím, přistoupil ke mně člověk, jehož jsem znal a vážil si ho jako jednoho z největších Božích mužů, co jsem znal, aby mě uklidnil. Jeho dotek mě zvláštně obživil. Potom mě srdečně pozdravil. Kdysi jsem si přál, aby mě tento muž učil. Setkali jsme se, ale nevycházeli jsme spolu dobře. Dráždil jsem ho totiž, stejně jako jiné lidi, ke kterým jsem se snažil dostat blíž a učit se od nich. Nakonec mě požádal, abych odešel. Celé roky jsem se tím cítil vinen. Cítil jsem, že jsem ztratil velkou příležitost kvůli určité vadě na svém charakteru. I když jsem na to už nemyslel, stále jsem na sobě nesl tíhu tohoto zklamání. Když jsem ho spatřil, všechno se to vyvalilo na povrch a padl na mě nepříjemný pocit. Byl tak vznešený, že jsem se kvůli svému bídnému stavu cítil ještě odpudivěji a trapněji. Chtěl jsem se ukrýt, ale zde mu jednoduše nijak nešlo uniknout. K mému překvapení byla jeho vřelost ke mně tak opravdová, že mě to brzy uvolnilo. Nezdálo se, že by mezi námi byly nějaké překážky. Ve skutečnosti láska, již jsem od něho cítil, téměř zcela odstranila všechen můj strach. „Velmi jsem čekal na toto setkání," řekl. „Ty jsi čekal na mě?" zeptal jsem se. „Proč?" „Jsi pouze jeden z mnoha, na které čekám. Až do svého soudu jsem neporo-

BÍLÝ TRŮN

POSLEDNÍ BITVA

zuměl, že právě tobě jsem byl povolán pomoci, dokonce tě učit, ale já jsem tě místo toho odmítl." „Byla by to pro mě veliká čest, být tebou vyučován. Jsem velmi vděčný za čas, který jsem s tebou strávil, ale byl jsem tak arogantní, že jsem si zasloužil odmítnutí. Vím, že má vzpoura a pýcha mi nedovolily mít skutečného duchovního otce. Nebyla to tvoje vina, ale moje." „Je pravda, že jsi byl pyšný, ale kvůli tomu jsem se nad tebou nepohoršoval. Kvůli svému vlastnímu pocitu nebezpečí jsem chtěl ovládat každého kolem sebe. Uráželo mě, že jsi nepřijímal vše, co jsem říkal, aniž bys to zkoumal. Začal jsem tedy hledat cokoli, co by s tebou bylo v nepořádku, abych ospravedlnil tvoje odmítnutí. Začal jsem cítit, že kdybych tě nemohl ovládat, jednoho dne bys přerostl mě i mou službu. Vážil jsem si své služby víc než lidí, kvůli kterým mi byla dána, a tak jsem tebe a mnoho tobě podobných zapudil," řekl. „Musím přiznat, že občas jsem si myslel, že už se obracíš k...," zastavil jsem se rozpačitě nad tím, co jsem chtěl říci. „A měl jsi pravdu," řekl s upřímností na zemi naprosto cizí. „Byla mi dána milost stát se duchovním otcem, ale byl jsem velice špatný duchovní otec. Všechny děti jsou vzpurné. Všechny jsou soběstředné a myslí si, že svět se točí kolem nich. Právě proto potřebují rodiče, "kteří je vychovávají. Téměř každé dítě někdy způsobí rodině hanbu, ale pořád je ještě součástí rodiny. Mnoho Božích dětí, jež mi Pán svěřil, abych je bezpečně vedl k dospělosti, jsem od sebe odvrátil. Zklamal jsem u mnoha těch, kdo se mnou byli. Většina z nich utrpěla hrozné a zbytečné rány a pády, kterých jsem je mohl ušetřit. Mnozí z nich jsou teď zajatci nepřítele. Vybudoval jsem velkou organizaci a měl jsem značný vliv v církvi, ale těmi největšími dary, jež mi Pán svěřil, byli právě ti, kteří mi byli posláni k učednictví. A mnoho z nich jsem odmítl. Kdybych nebyl tak soběstředný a zaměřený na svou pověst, byl bych tady králem. Byl jsem povolán, abych seděl na jednom z nejvyšších trůnů. Vše, co jsi vykonal a ještě vykonáš, by bylo také na mém nebeském účtu. Avšak velice málo toho, čemu jsem věnoval pozornost, mělo aspoň velmi malou pravou věčnou hodnotu." „To, co jsi dokázal, bylo ohromující," zvolal jsem. „Co na zemi vypadá pěkně, vypadá zde velice odlišně. Co z tebe na zemi udělá krále, bude často kamenem úrazu, který ti zabrání být králem zde. Co z tebe udělá krále tady, je na zemi nízké a v nevážnosti. Propadl jsem v několika největších zkouškách a největších příležitostech mně daných, a jednou z nich jsi byl ty. Odpustíš mi?" „Samozřejmě," řekl jsem v rozpacích. „Ale já také potřebuji, abys mi odpustil. Pořád si myslím, že to byla moje neobratnost a vzpoura, která ti to ztěžovala.

BÍLÝ TRŮN

POSLEDNÍ BITVA

Já jsem vlastně některým, kteří o to usilovali, také nedovolil dostat se ke mně ze stejných důvodů, proč jsi ty nechtěl mít blízko sebe mě." „Je pravda, že jsi nebyl dokonalý, a některé tvé problémy jsem správně rozpoznal, ale to nikdy není důvodem někoho odmítnout," odvětil. „Pán neodmítl svět, když viděl jeho chyby. Neodmítl ani mě, když viděl můj hřích. On za nás položil svůj život. Větší musí vždy položit život za menšího. Byl jsem vyzrálejší. Měl jsem více autority než ty, ale stal jsem se jedním z kozlů v podobenství. Tím, že jsem odmítl tebe a jiné, které ke mně poslal, odmítl jsem jeho." Jak mluvil, jeho slova mě hluboce zasahovala. Byl jsem vinen vším, co zmiňoval. Mnoho mladých lidí, které jsem odepsal jako ne dost důležité, abych jim věnoval svůj čas, teď probíhalo mojí myslí. Zoufale jsem se chtěl vrátit a svolat je k sobě! Zármutek, který jsem začal cítit, byl ještě větší, než co jsem předtím cítil ohledně svého promarněného času. Promarnil jsem lidi! Mnozí z nich teď byli vězni nepřítele, raněni a zajati v bitvě na hoře. Celá tato bitva se vedla o lidi, a přesto lidé byli často považováni za to nejméně důležité. Spíše budeme bojovat za pravdy než za lidi, kvůli kterým jsou dány. Budeme bojovat za jednotlivé služby, a zatím budeme krutě šlapat po lidech v nich. „A mnoho lidí mě považuje za duchovního vůdce! Já jsem skutečně nejmenší ze svatých," myslel jsem nahlas. „Rozumím tomu, jak se cítíš," poznamenal jiný muž. Poznal jsem ho jako jednoho z těch, které jsem uznával jako největší křesťanské vůdce všech věků. „Apoštol Pavel řekl ke konci svého života, že je nejmenším svatým. Potom se těsně před svou smrtí nazval ,největší z hříšníků'. Kdyby se tomu nenaučil za svého pozemského života, i on by byl v nebezpečí stát se jedním z nejmenších svatých v nebi. Protože se to ale na zemi naučil, patří teď k těm, kteří jsou Pánu nejblíže, a bude mít po celou věčnost jednu z nejvyšších hodností." To, že jsem viděl tohoto muže ve společnosti „pošetilých panen", pro mě bylo zatím největším překvapením. „Nemohu uvěřit, že ty jsi také jedním z těch, kteří svůj život na zemi prospali. Proč jsi tady?" „Jsem tady, protože jsem jako ten, komu bylo svěřeno slavné evangelium našeho Spasitele, udělal jednu z nejhroznějších chyb, jakou člověk může udělat. Právě lak jako Pavel postupoval od chvíle, kdy se nepovažoval v ničem pozadu za těmi největšími apoštoly do doby, kdy se vyhlásil největším hříšníkem, já jsem se pustil opačným směrem. Začal jsem s poznáním, že jsem byl jeden z největších hříšníků, který našel milost, ale skončil jsem v domnění, že jsem jedním z největších apoštolů. Právě ze své velké pýchy, ne z pocitu nebezpečí, jak tomu bylo tady u našeho přítele, jsem začal útočit na každého, kdo neviděl vše jako já. Ty, kteří mě následovali, jsem zbavil jejich vlastního povolání, a do-

BÍLÝ TRŮN

POSLEDNÍ BITVA

konce jejich osobnosti samotné. Vlastně jsem je nutil, aby byli jako já. Nikdo kolem mne nemohl být sám sebou. Nikdo se mě neodvážil zpochybnit, protože bych ho rozdrtil na prach. Myslel jsem, že když budu ostatní zmenšovat, sám budu tím větší. Myslel jsem si, že mám vlastně každému dělat Ducha svatého. Z vnějšku vypadala moje služba jako krásně fungující stroj, kde všichni měli jednotu a vše bylo v dokonalém řádu. Avšak byl to řád koncentračního tábora. Vzal jsem Pánovi jeho vlastní děti a udělal jsem z nich roboty ke svému obrazu místo jeho. Nakonec jsem už ani nesloužil Pánu, ale modle, kterou jsem si sám postavil. Ke konci svého života jsem už ve skutečnosti byl nepřítelem pravého evangelia, aspoň v praxi, přestože se má vyučování a spisy zdály biblicky naprosto přesné." To, co jsem od tohoto člověka slyšel, bylo tak šokující, že jsem si začal říkat, jestli každé setkání, které zde mám, nemá být ještě větším šokem než to předcházející. „Jestliže ses tedy stal nepřítelem evangelia, jak to, že jsi přesto tady?" zeptal jsem se. „Boží milostí. Věřil jsem v moc kříže ke svému vlastnímu spasení, i když jsem druhým vlastně bránil v přístupu k němu tím, že jsem je na místo k Pánu vedl k sobě. Přesto nám požehnaný Spasitel zůstává věrný, i když my jsme nevěrní. Stejně tak jen z milosti mě Pán odvolal ze země dříve, než jsem měl odejít. To proto, aby jej ti, kdo byli pode mnou, našli a poznali." Nemohlo mě víc ohromit nic jiného než pomyšlení, že to vše se vztahuje právě k tomu muži. Historie nám o něm podává velmi odlišný obraz. Četl, co mi probíhalo v mysli, a pokračoval: „Bůh má jinou knihovnu historie, než je ta pozemská. O tom jsi už měl určité ponětí, ale ještě nevíš, jak rozdílné obě jsou. Pozemské záznamy o historii pominou, ale knihy, jež jsou uchovávány zde, potrvají navěky. Jestliže se můžeš radovat z toho, co zaznamenává o tvém životě nebe, jsi vskutku blahoslavený. Lidé vidí zastřeně jako v zrcadle, takže jejich záznamy o historii budou vždy zamlžené a někdy i zcela chybné." „Jak to, že tě uznávalo tolik jiných vůdců?" dotazoval jsem se. Stále jsem měl potíž strávit vše, co jsem slyšel. „Velmi málo lidí, dokonce i velmi málo křesťanů, má opravdový dar rozpoznání. Bez tohoto daru je nemožné přesně rozpoznat pravdu v lidech, ať v přítomnosti nebo v minulosti. I s tímto darem je to těžké. Dokud nepřijdeš sem a nejsi obnažen, budeš druhé soudit skrze předsudky, pozitivní či negativní. Právě proto jsme byli varováni, abychom nesoudili předčasně. Dokud se člověk nedostane sem, nemůže skutečně vědět, co se skrývá v srdcích druhých, ať dělají dobré skutky nebo zlé. I nejhorší lidé měli dobré motivy a i nejlepší lidé měli špatné motivy."

BÍLÝ TRŮN

POSLEDNÍ BITVA

„Až se vrátím na zem, budu schopen znát historii přesně, protože jsem tady byl?" „Jsi zde, protože ses modlil, aby tě Pán tvrdě soudil a přísně napomínal, abys mu mohl dokonaleji sloužit. To byla jedna z nejmoudřejších žádostí, které jsi kdy vyslovil. Moudří soudí sami sebe, aby nebyli souzeni. Ještě moudřejší prosí o soudy Páně, neboť si uvědomují, že se ani soudit nemohou dobře. Odsud odejdeš s větší moudrostí a rozpoznáním, avšak na zemi budeš vždy vidět zastřeně jako v zrcadle, alespoň do určité míry. To, co jsi zažil tady, ti pomůže lépe znát lidi, ale jenom když jsi tady plně, můžeš je znát plně. Až odsud odejdeš, budeš spíš překvapen, jak málo lidi znáš, než jak dobře je znáš. Stejně tak to platí o lidské historii. Já jsem s tebou mohl mluvit, protože jsem byl v určitém smyslu tvým učitelem skrze své spisy a tobě pomůže, když o mně budeš znát pravdu," zakončil slavný reformátor. Potom vystoupila žena, kterou jsem neznal. Její krása a ladnost brala dech, avšak nebylo v ní nic smyslného ani svůdného. „Na zemi jsem byla jeho ženou," začala. „Mnohé z toho, co znáš od něho, bylo ve skutečnosti ode mě. Co tedy budu říkat, není jenom o něm, ale o nás. Můžeš reformovat církev, aniž bys zreformoval svou vlastní duši. Můžeš určovat směr historie, a přesto neplnit Otcovu vůli nebo neoslavovat jeho Syna. Jestliže se oddáš utváření lidské historie, můžeš to dělat, ale je to prchavý úspěch, který se vytratí jako obláček kouře." „Ale dílo tvého manžela, nebo tvé dílo, navždy hluboce ovlivnilo každou další generaci po vás. Je těžké si představit, jak by byl svět bez něho temný," namítal jsem. „Máš pravdu. Můžeš však získat celý svět, a přesto ztratit svou vlastní duši. Jenom když udržuješ svou vlastní duši v čistotě, můžeš ovlivnit svět k opravdu věčným záměrům Božím. Můj manžel ztratil svou duši pro mě a získal ji zpět až ke konci svého života, kdy mě kvůli tomu Pán vzal ze země. Mnohé z toho, co vykonal, udělal spíš pro mne než pro Pána. Vyvíjela jsem na něj tlak a předala mu velké množství poznání, které potom učil. Používala jsem ho jako rozšíření svého ega, neboť jsem tehdy jako žena sama nemohla být uznána jako duchovní vůdce. Převzala jsem jeho život tak, abych mohla žít skrze něho. Brzy jsem ho dostala do situace, kdy" dělal cokoli, aby se mi zavděčil." „Musel jsi ji velice milovat," řekl jsem s pohledem na něj. „Ne. Vůbec jsem ji nemiloval. Ani ona mne nemilovala. Ve skutečnosti jsme se po několika letech manželství ani neměli rádi. Ale oba jsme se potřebovali, a tak jsme našli způsob, jakým spolu pracovat. Naše manželství nebylo pouto lásky, ale otroctví. Čím úspěšnější jsme byli, tím jsme byli nešťastnější a tím více svodu jsme užívali, abychom oklamali své následovníky. Ke konci svého

BÍLÝ TRŮN

POSLEDNÍ BITVA

života jsme byli prázdnými troskami. Čím více vlivu získáš svým sebeprosaze-ním, tím více se musíš snažit, abys svůj vliv zachoval a tím temnější a krutější bude tvůj život. Králové se nás báli, ale my jsme se báli každého od králů až po sedláky. Nemohli jsme nikomu důvěřovat, protože jsme sami žili v tak velkém klamu, a dokonce jsme nevěřili ani jeden druhému. Kázali jsme lásku a důvěru, protože jsme chtěli, aby nás každý miloval a důvěřoval nám, ale my sami jsme se báli a potají jsme každým pohrdali. Jestliže kážeš největší pravdy, ale nežiješ je, jsi pouze největším pokrytcem a nejvíce trýzněnou duší." Jejich slova do mě začala bušit jako kladivo. Viděl jsem, že se můj život už ubíral stejným směrem. Kolik z toho, co jsem dělal, bylo pro mou vlastní slávu spíš než pro Krista? Začal jsem vidět, jak moc jsem se snažil zavděčit druhým, zvláště těm, kdo mě neměli rádi, kdo mě odmítali a se kterými jsem se cítil nějak v soutěžení. Začal jsem vidět rozdíl mezi fasádou mého života a tím, kým jsem skutečně byl. Ale zde jsem se nemohl ukrýt. V tomto velkém oblaku svědků všichni věděli i přes závoj mých domnělých motivů, kdo jsem. Znovu jsem se na ně podíval. Byli teď tak bezelstní a vznešení, že bylo nemožné zpochybňovat jejich motivy. Ochotně kvůli mně vystavovali své nejpřevrácenější hříchy a byli upřímně šťastní, že to mohou dělat. „Možná, že jsem měl o tobě skrze historii a tvé spisy špatnou představu, ale teď si tě vážím ještě víc. Modlím se, abych si z tohoto místa mohl odnést bezúhonnost a svobodu, kterou teď máte. Už mě nebaví pokoušet se žít podle svých o sobě vymyšlených představ. Jak moc toužím po té svobodě!" naříkal jsem a zoufale jsem si přitom chtěl zapamatovat každý detail z tohoto setkání. Potom nabídl slavný reformátor poslední napomenutí: „Nesnaž se učit jiné dělat to, co sám neděláš. Reformace není jenom učení. Pravá reformace vychází pouze z jednoty se Spasitelem. Když jsi s Kristem zapřažen do jednoho jha a neseš břemena, která ti dává, bude všude s tebou a ponese je za tebe. Jeho dílo můžeš dělat jenom tehdy, když je děláš s ním. Pouze Duch může zplodit to, co je Duch. Jestliže jsi zapřažen s ním, nebudeš dělat nic kvůli politice nebo historii. Cokoli děláš kvůli politickým tlakům nebo příležitostem, tě dovede jenom ke konci tvé skutečné služby. Věci učiněné v zájmu vytváření historie přinejlepším omezí tvůj výkon na pouhou historii a nijak neovlivníš věčnost. Jestliže nežiješ to, co kážeš jiným, sám se tím vyřadíš z velkého Božího povolání, tak jako my." „Ani jsem si nemyslel, že bych mohl uvažovat o velkém povolání," přerušil jsem ho. „Já si ani nezasloužím, abych seděl na tomto místě, o kterém říkáte, že je nejzazší v nebi. Jak by mě vůbec někdy mohlo napadnout usilovat o velké povolání?" „Velké povolání není z dosahu komukoli, koho Pán povolal. Povím ti, co tě udrží na cestě života - miluj Spasitele a usiluj jenom o jeho slávu. Vše, co dě-

BÍLÝ TRŮN

POSLEDNÍ BITVA

láš ke svému vyvýšení, tě jednoho dne přivede k tomu nejhoršímu ponížení. Vše, co děláš z čisté lásky ke Spasiteli, pro slávu jeho jména, rozšíří hranice jeho věčného království a nakonec vyústí v mnohem vyšší místo pro tebe samotného. Žij pro to, co je zapsáno tady. Neohlížej se na to, co je zapsáno na zemi." Dvojice se potom radostným objetím rozloučila, ale já jsem radost necítil. Jak odcházeli, byl jsem znovu přemožen svým vlastním hříchem. Začaly se na mě hrnout vzpomínky na chvíle, kdy jsem využíval lidí pro své vlastní záměry nebo dokonce používal jméno Ježíš k prosazení svých ambicí, a toho, abych vypadal dobře před lidmi. Zde na tomto místě, kde jsem mohl spatřit moc a slávu toho, koho jsem tolik zneužíval, to bylo ohavnější, než jsem byl schopen unést. V nejhorším zoufalství, jaké jsem kdy zažil, jsem padl na tvář. Po tom, co se zdálo jako věčnost, kdy jsem viděl ty lidi a situace ubíhat před sebou, jsem cítil, že mě reformátorova žena pozvedá znovu na nohy. Byl jsem přemožen její čistotou, zvláště, když jsem se nyní cítil tak hrozně a zkaženě. Měl jsem nesmírně silnou louhuji uctívat, neboť byla čistá. „Obrať se k Synu," řekla důrazně. „Tvoje touha uctívat mě nebo kohokoli jiného je pouze pokus odvrátit pozornost od sebe a ospravedlnit se službou tomu, čím nejsi. Já jsem teď čistá, protože jsem se obrátila k Němu. Potřebuješ vidět zkaženost, která je ve tvé duši, ale u toho nesmíš zůstat nebo snažit se ospravedlnit mrtvými skutky. Obrať se k němu." To bylo řečeno v lak opravdové lásce, že bylo nemožné být tím zraněn nebo uražen. Když viděla, že rozumím, pokračovala: „Čistota, kterou jsi ve mně viděl, bylo to, co ve mně můj manžel poprvé spatřil, když jsme byli mladí. Tehdy jsem byla poměrně čistá ve svých motivech, ale potom jsem zkazila jeho lásku a svou vlastní čistotu tím, že jsem mu dovolila, aby mě nesprávně uctíval. Nikdy se nestaneš čistým uctíváním těch, kdo jsou čistší než ty. Musíš najít toho, jenž je očistil; pouze v něm není žádného hříchu. Čím víc lidí nás chválilo a čím víc jsme přijímali jejich chválu, tím víc jsme se odkláněli od cesty života. Potom jsme začali žít pro lidskou chválu a pro získání moci nad těmi, kteří nás nechválili. To znamenalo náš odchod. A takto dopadli mnozí, kteří jsou zde, na nejnižším místě." Z touhy jednoduše prodloužit rozhovor jsem se zeptal na další věc, která mě přišla na mysl: „Je pro tebe a tvého manžela těžké být tady zase spolu?" „Vůbec ne. Všechny vztahy, které máš na zemi, tady pokračují a všechny jsou pročištěny soudem a skutečností, že jsou duchovní právě tak, jako my jsme nyní duch. Čím více ti je odpuštěno, tím více miluješ. Po té, co jsme si navzájem odpustili, milujeme se více. Nyní náš vztah pokračuje v mnohem větší hloubce a bohatství, neboť jsme spoludědicové spasení. Tak hluboko, jak šly rány, které jsme

BÍLÝ TRŮN

POSLEDNÍ BITVA

si navzájem zasadili, mohla jít potom láska, když jsme byli uzdraveni. To jsme mohli zažít už na zemi, ale nenaučili jsme se odpuštění včas. Kdybychom se naučili odpuštění, soupeření, jež vstoupilo do našeho vztahu a svedlo nás z cesty, by nebylo schopno zapustit do nás kořeny. Jestliže opravdově miluješ, opravdově odpustíš. Čím těžší je pro tebe odpustit, tím dále jsi od pravé lásky. Když upadneš a různými způsoby zbloudíš ze své cesty, odpuštění je životně důležité." Zároveň jsem si uvědomil, že tato žena, jež mě zavedla do konfrontace s takovou bolestí nad mou zkažeností, byla také nejpřitažlivější osobou, se kterou jsem se kdy setkal. Nebyla to romantická přitažlivost, ale prostě jsem od ní nechtěl odejít. Poznala moje myšlenky a o krok se stáhla, naznačujíc, že se chystá k odchodu, ale nabídla mi ještě poslední myšlenku. „Čistá pravda vyřčená v čisté lásce bude vždy přitahovat. Budeš si pamatovat bolest, kterou zde cítíš, a to ti pomůže po zbytek tvého života. Bolest je dobrá; ukazuje ti, kde je problém. Nesnaž se zmírnit bolest, dokud nenajdeš problém. Boží pravda často přináší bolest, protože ukazuje na náš problém, ale jeho pravda nám také vždy ukáže cestu ke svobodě. Až toto poznáš, budeš se radovat i ve všech zkouškách, které na tebe Bůh dopouští proto, aby ti pomohly udržet se na cestě života. Tvé sympatie ke mně také nejsou špatné. Je to přitažlivost mezi mužem a ženou, která byla dána na počátku. Ta je vždy ve své pravé formě čistá. Když je čistá láska spojena s čistou pravdou, muži potom mohou být takovými muži, jakými byli stvořeni, aniž by museli ze strachu panovat. To není nic jiného než žádost, což je nejnižší rovina, na kterou může láska kvůli našemu hříchu spadnout. S pravou láskou se muži stávají muži a ženy mohou být ženami, jakými byly stvořeny, neboť láska nahradí jejich strach. Láska nebude nikdy manipulovat nebo se snažit ovládat z pocitu nebezpečí, neboť láska vyhání všechen strach. Právě tam, kde vztahy mohou být nejvíce porušeny, mohou být také nejvíce naplněny jestliže v nich zapůsobilo vykoupení. Pravá láska je dotek nebe a žádost je nepřítelovo největší překroucení nebeské slávy. Do jaké míry jsi na zemi svoboden od žádosti, do té míry budeš zakoušet nebe." „Ale já si nemyslím, že jsem lady vůči tobě cítil nějakou žádost," mírně jsem namítal. „Naopak, divil jsem se, že mohu pohlédnout na někoho s tvou krásou a necítit žádost." „To je proto, že jsi tady. Světlo jeho slávy zde zahání každou temnotu. Ale kdybys tu nebyl, žádost by se tě teď zmocňovala," řekla. „Jsem si jist, že máš pravdu. Můžeme být z této strašné převrácenosti vůbec někdy svobodni?" volal jsem. „Ano. Když bude tvá mysl obnovována Duchem pravdy, nebudeš už vidět vztahy jako příležitost brát od druhých, ale dávat. Dávání v sobě skrývá největší

BÍLÝ TRŮN

POSLEDNÍ BITVA

naplnění, jaké kdy můžeme poznat. Nejnádhernější lidské vztahy jsou jenom prchavým zábleskem extáze, která přichází v plném odevzdání se Pánu v čistém uctívání. Tvé křehké tělo, jež dosud nepoznalo slávu, by nevydrželo to, co tady zakoušíme při uctívání. Pravé uctívání Boha pročistí duši ke slávě opravdových vztahů. Proto nesmíš usilovat o vztahy, ale o pravé uctívání. Pouze tehdy mohou být vztahy tím, čím mají být. Skutečná láska nikdy netouží po tom, být první nebo ovládat, ale sloužit. Kdybychom to já a můj manžel v našem manželství dodržovali, seděli bychom teď vedle Krále a v této velké místnosti by bylo více duší." To řekla a zmizela zpátky v řadách oslavených svatých. Znovu jsem se podíval směrem k trůnu a byl jsem překvapen tím, jak se sláva zdála být nádhernější než kdykoli předtím. Jeden muž stojící u mě vysvětloval: „S každým setkáním je odstraněna část závoje, abys trůn mohl vidět jasněji. Nejsi proměňován pouze pohledem na jeho slávu, ale pohledem s nezakrytou tváří. Každý, kdo přichází ke skutečným soudům Božím,' prochází chodbou, jako je tato, aby se setkal s těmi, kdo mu mohou pomoci odstranit každý závoj, který ještě má na sobě. Závoj, který mu zatemňuje pohled na něj." Porozumění, které jsem už dosud během krátké doby získal, předčilo to, co jsem se naučil za mnoho let služby na zemi. Potom jsem začal cítit, že všechno mé studium a hledání na zemi mě vedlo dopředu jenom hlemýždím tempem. Jak by mě mohlo mnoho životů za zemi připravit na soud? Můj život mě sám už diskvalifikoval více než všechny ty, které jsem potkal, a ti se sem už tak sotva dostali! „Jak by všichni ti, kterým se nedostalo milosti mít tuto zkušenost, měli vůbec nějakou naději?" ptal jsem se. Uslyšel jsem nový hlas: „To, co zakoušíš zde, ti bylo dáno už na zemi. Každý vztah, každé další setkání tě může naučit, co se učíš tady, jestliže si na sobě necháš roucho pokory a budeš se učit mít pozornost vždy upřenou na jeho slávu. Tento zážitek je ti teď dán, abys potom vidění zapsal, a ti, kdo jej budou číst, mu budou rozumět. Mnozí budou potom schopni nést slávu a moc, kterou musí přinést do poslední bitvy." Užasl jsem, když jsem v tomto člověku poznal svého současníka - nevěděl jsem, že zemřel. Na zemi jsem se s ním nikdy nesetkal, ale měl velkou službu, jíž jsem si velmi vážil. Skrze muže, které vyučoval, byly tisíce vedeny ke spasení a bylo založeno mnoho velkých sborů, z nichž se téměř všechny věnovaly evangelizaci. Požádal mě, jestli by mě mohl jenom na chvíli obejmout. S určitou rozpači-tostí jsem souhlasil. Když jsme se objali, cítil jsem od něho takovou lásku, že najednou ve mě ustala velká vnitřní bolest. Tolik jsem si na bolest zvykl, že jsem si jí už ani nepovšiml, dokud nepřestala. Když mě pustil, řekl jsem mu, že jeho

BÍLÝ TRŮN

POSLEDNÍ BITVA

objetí mě uzdravilo z bolesti. Měl z toho velikou radost. Potom mi začal povídat, proč on je na nejnižším místě v nebi. „Ke konci svého života jsem se stal tak pyšným, že jsem si nedovedl představit, že by Pán udělal cokoli důležitého, aniž by to udělal skrze mne. Začal jsem se dotýkat pomazaných Páně a škodit jeho prorokům. Byl jsem sobecky pyšný, když si Pán použil jednoho z mých učedníků, a začal jsem žárlit, když Pán jednal skrze kohokoli vně mé služby. Pátral jsem po čemkoli špatném v nich, abych je vystavil potupě. Nevěděl jsem, že pokaždé, když jsem to dělal, jsem pouze sám sebe strhával stále níže." „Nikdy jsem nevěděl, že jsi dělal něco takového," řekl jsem překvapeně. „Nedělal jsem to já sám. Podněcoval jsem lidi pode mnou, aby zkoumali druhé a dělali všechnu špinavou práci. Nechal jsem je prohledat celou zemi, aby v životě jiných našli nějakou chybu nebo hřích a zjevili ho. Stal jsem se tím nejhorším, čím se člověk na zemi může stát: kamenem úrazu produkujícím další kameny úrazu. Po celé církvi jsme zasívali strach a rozdělení, a to vše ve jménu ochrany pravdy. Svou samospravedlností jsem směřoval k záhubě. Ve svém velikém milosrdenství Pán dopustil, abych byl zasažen nemocí, která mi působila pomalou a pokořující smrt. Těsně před svou smrtí jsem se vzpamatoval a činil pokání. Jsem jenom vděčný, že tady vůbec jsem. Možná, že jsem zde jeden z nejmenších, ale i to je mnohem víc, než si zasloužím. Nemohl bych z této místnosti odejít, dokud bych neměl možnost omluvit se všem vám, kterým jsem ublížil." „Ale ty jsi mně nikdy neublížil," řekl jsem. „Ale ano, a moc," odpověděl. „Mnohé útoky, které na tebe dopadaly, byly právě od těch, které jsem povzbuzoval a vedl v jejich útoku na ostatní. I když jsem možná žádný útok osobně neprováděl, Pán na mě vkládá stejnou odpovědnost jako na ty, kdo je vedli." „Rozumím. Samozřejmě ti odpouštím." To už jsem si začínal vzpomínat, jak jsem sám, i když v menším měřítku, dělal stejnou věc. Připomnělo se mi, jak jsem dovoloval nespokojeným bývalým členům šířit jed o sboru, aniž bych je zastavil. Věděl jsem, že když jsem jim to dovolil dělat a nijak jsem je nenapomenul, vlastně jsem je povzbuzoval, aby v tom pokračovali. Pamatuji se, jak jsem si myslel, že je to ospravedlněné skutečnými chybami v onom sboru. Potom jsem si vzpomněl, jak jsem dokonce opakoval spoustu jejich vlastních příběhů a ospravedlňoval to svými modlitbami za ně. Brzy se v mém srdci začala zvedat vlna vzpomínek na podobné situace. Začal jsem být znovu přemáhán zkažeností a temnotou své vlastní duše. „Já jsem také byl kamenem úrazu!" sténal jsem. Věděl jsem, že si zasloužím smrt, že si zasloužím to nejhorší peklo. Nikdy předtím jsem neviděl ta-

BÍLÝ TRŮN

POSLEDNÍ BITVA

kovou bezohlednost a krutost, jakou jsem teď viděl ve svém vlastním srdcí. „A vždy jsme se utěšovali tím, že jsme si mysleli, že Bohu prokazujeme službu, když jsme útočili na Jeho děti," zněl rozumějící hlas tohoto muže. „Je dobré, že to všechno tady můžeš vidět, neboť ty můžeš jít ještě zpátky. Prosím, varuj mé učedníky před jejich hrozícím koncem, jestliže nebudou činit pokání. Mnoho jich je tady povoláno za krále, ale jestliže nebudou činit pokání, budou čelit nejhoršímu soudu vůbec - soudu kamene úrazu. Moje pokořující nemoc byla Boží milostí. Když jsem stál před trůnem, žádal jsem Pána, aby dal takovou milost mým učedníkům. Já k nim již nemohu, ale dovolil mi prožít tuto chvíli s tebou. Prosím, odpusť, a uvolni tak ty, kteří na tebe útočili. Oni skutečně nerozumějí tomu, že vykonávají práci Žalobce. Děkuji, že mně jsi odpustil, ale prosím, odpusť také jim. Je to ve tvé moci, buď zadržet hříchy, nebo je přikrýt láskou. Naléhám na tebe, abys miloval ty, kteří jsou nyní tvými nepřáteli." Jen ztěží jsem tohoto muže slyšel; byl jsem tak přemožen svým hříchem. On byl tak slavný, čistý a očividně měl teď moc, která na zemi není známa. Přesto mě prosil s velkou pokorou. Cítil jsem z něho takovou lásku, že jsem si nedokázal představit ho odmítnout. Ale i bez vlivu jeho lásky jsem se cítil mnohem více vinen, než by kdokoli, kdo na mě útočil, vůbec mohl být. „Jistě si zasloužím všechno, co mně kdy udělali, a mnohem víc," odpověděl jsem. „To je pravda, ale o to se tady nejedná," říkal. „Každý na zemi si zaslouží druhou smrt, ale náš Spasitel nám přinesl milost a pravdu. Jestliže máme dělat jeho dílo, musíme dělat vše v milosti a v pravdě. Pravda bez milosti je to, co přináší nepřítel, když přichází jako ,posel světla'." „Jestliže z toho mohu být osvobozen, možná, že jim budu schopen pomoci," odvětil jsem. „Ale cožpak nevidíš, že já jsem mnohem horší, než oni vůbec mohou být?" „Vím, že to, co ti právě proběhlo pamětí, bylo špatné," odpověděl s hlubokou láskou a milostí. Věděl jsem, že má teď stejnou starost o mě a můj stav, jako měl o své učedníky. „Tohle je skutečně nebe," vyhrkl jsem. „To je skutečně světlo a pravda. Jak můžeme my na zemi být tak pyšní a myslet si, že toho o Bohu tolik známe? Pane!" Pak jsem zařval směrem k trůnu: „Prosím, dovol mi jít a donést toto světlo zpátky na zem!" Okamžitě to vypadalo, že se celý nebeský zástup postavil do pozoru, a já jsem věděl, že jsem středem pozornosti. Cítil jsem se tak nicotně před jenom jedním z těchto oslavených svatých, ale když jsem věděl, že se na mě dívají všichni, polil mě strach jako přílivová vina. Cítil jsem, že nemůže být horšího

BÍLÝ TRŮN

POSLEDNÍ BITVA

zatracení, než jaké jsem měl právě prožít. Připadal jsem si jako největší nepřítel slávy a pravdy, které tak naplňovaly toto místo. Potom jsem pomyslel na svou prosbu jít zpátky. Byl jsem tak zkažený. Nikdy bych nemohl dostatečně představovat takovou slávu a pravdu. Bylo naprosto nemožné, abych ve své zkaženosti přenesl na zem realitu tohoto slavného místa a Boží přítomnosti. Říkal jsem si, že ani satan nespadl tak hluboko jako já. „Tohle je peklo," pomyslel jsem si. Nemohlo být větší bolesti, než být tak zlý jako já a zároveň vědět, že existuje tato sláva. Být vyhnán z tohoto místa by byla muka horší, než jakých jsem se kdy bál. „Není divu, že jsou démoni tak rozzuření a šílení," řekl jsem si pro sebe. Právě když jsem si myslel, že budu poslán do nejhlubších oblastí pekla, vykřikl jsem prostě „JEŽÍŠI". Okamžitě mě zalil pokoj. Věděl jsem, že musím jít dál znovu ke slávě, a nějak jsem v tom měl najednou jistotu. Šel jsem dál, dokud jsem nespatřil muže, kterého jsem považoval za jednoho z největších pisatelů všech dob. Bral jsem hloubku jeho vhledu do pravdy jako asi největší, se kterou jsem se ve svém studiu setkal. „Pane, vždy jsem se těšil na toto setkání," skoro jsem vyhrkl. „Stejně jako já," odvětil s upřímnou vřelostí. Byl jsem překvapen jeho poznámkou, ale byl jsem tak nadšený ze setkání, že jsem pokračoval: „Cítím, že tě znám a ve tvých knihách jsem vždy cítil, jako bys mě také nějak znal. Myslím, že ti dlužím více než komukoli jinému, jehož spisy nebyly kanonizovány," pokračoval jsem. „Jsi velmi laskav," odpověděl. „Ale je mi líto, že jsem ti nesloužil lépe. Byl jsem mělkým člověkem a mé knihy byly mělké a plné více světské moudrosti než Božské pravdy." „Od té doby, co jsem tady a naučil jsem se, co jsem se naučil, vím, že říkáš pravdu neboť zde můžete mluvit jenom pravdu, ale přesto je to pro mě těžké pochopit. Myslím, že tvé knihy jsou jedny z nejlepších, jaké na zemi máme," od-' pověděl jsem mu. „Máš pravdu," připustil slavný pisatel upřímně. „Je to tak smutné. Každý tady, i ti, kteří sedí ke Králi nejblíž, by žili jinak, kdyby mohli žít znovu, ale myslím, že já bych žil ještě rozdílněji než většina. Králové mi vzdávali poctu, ale já jsem zklamal Krále králů. Použil jsem velké dary a poznání, kterého mi bylo dáno, abych přitáhl lidi spíše k sobě a své moudrosti než k němu. Kromě toho jsem ho znal pouze z doslechu, a tak jsem ho znát učil také ostatní. Učinil jsem je závislými na sobě a jiných mně podobných. Obrátil jsem je více k deduktivnímu způsobu uvažování, než. k Duchu svatému, kterého jsem sotva znal. Neukazoval jsem lidem na Ježíše, ale na sebe a jiné, podobné mně, kteří předstírali, že ho znají. Když jsem ho zde spatřil, chtěl jsem své knihy rozemlít na

BÍLÝ TRŮN

POSLEDNÍ BITVA

padrť tak, jako Mojžíš rozdrtil zlaté tele. Moje mysl byla mou modlou a já jsem chtěl, aby každý uctíval mou mysl se mnou. Tvá úcta ke mně mi nepřidává radosti. Kdybych byl strávil tolik času poznáváním jeho, kolik jsem strávil usilováním o poznání o něm, abych jiné okouzlil svým poznáním, mnoho těch, kteří jsou nyní mezi nejnižšími, by seděli na trůnech připravených pro ně a mnoho dalších by bylo v této místnosti." „Vím, že to, co říkáš o svém díle, musí být pravda, ale nejsi na sebe trochu moc tvrdý?" řekl jsem. „Tvoje práce mě mnoho let duchovně sytila, stejně jako mnoho jiných, o nichž vím." „Nejsem na sebe moc tvrdý. Vše, co jsem řekl, je pravda, protože to bylo potvrzeno, když jsem stál před trůnem. Vykonal jsem hodně, ale mně bylo dáno více hřiven než skoro komukoli v této místnosti, a já je zakopal pod svou duchovní pýchu a ambice. To, že mohl Adam dovést celé lidstvo do slavné budoucnosti, ale svým pádem vedl miliardy duší do nejhoršího zatracení, je svědectvím, že s autoritou jde i zodpovědnost. Čím více autority ti je dáno, tím více potenciální moci budeš mít k dobru i ke zlu. Ti, kdo s ním budou vládnout na věky, poznají největší možnou zodpovědnost. Nikdo nestojí o samotě a každé lidské selhání nebo vítězství ve svém důsledku dosahuje daleko za naše chápání, až do příštích generací." Přemýšlel jsem, jak tento muž psal v nádherných a jasně srozumitelných větných spojeních, a říkal jsem si, že toto byl skutečný „slovní kovář", řemeslník, jenž obracel slova v umělecké dílo. Ale tady mluvil jako obyčejný člověk, bez elegance, pro kterou byla jeho díla tak známa. Věděl jsem, že ví, na co myslím, stejně jako každý tady, ale pokračoval v tom, co viditelně považoval za důležitější. „Kdybych hledal Pána namísto poznání o něm, z množství těch, které jsem mohl úspěšně vést, by zde teď bylo o mnoho milionů více duší. Každý, kdo zná pravou povahu autority, by o ni nikdy neusiloval, ale pouze by ji přijal ve chvíli, kdy ví, že je zapřažen spolu s Pánem do jednoho jha. On je ten jediný, který dokáže nést autoritu bez zakopnutí. Nikdy se nesnaž být vlivný, ale hledej jenom Pána a buď ochotný vzít jeho jho. Můj vliv nenasytil tvé srdce, ale spíše tvou pýchu na poznání." „Jak mohu vědět, že nedělám totéž?" zeptal jsem se, když jsem začal přemýšlet o svých vlastních knihách. „Horlivě usiluj, aby ses postavil jako člověk osvědčený před Bohem, ne před lidmi," odpověděl a zařadil se zpátky mezi ostatní. Před tím, než zmizel, se otočil a s nepatrným úsměvem mi nabídl poslední malou radu: „A nenásleduj mě." V tomto prvním zástupu jsem viděl mnoho dalších Božích mužů a žen jak z mé současnosti, tak z historie. Zastavil jsem se a hovořil jsem ještě s mnoha

BÍLÝ TRŮN

POSLEDNÍ BITVA

jinými. Byl jsem neustále šokován, že tolik těch, o kterých jsem očekával, že budou na nejvyšších místech, byli v nejnižších řadách království. Mnoho mi jich říkalo stejný základní příběh - všichni po svých velkých vítězstvích padli do smrtelného hříchu pýchy nebo do žárlivosti, když byli jiní pomazaní stejně jako oni. Jiní ke konci svého života padli do žádosti, zklamání nebo hořkosti a museli být vzati, než by překročili dělící čáru a šli do zatracení. Všichni mi dali stejné varování: čím vyšší duchovní autorita, ve které člověk chodí, tím hlouběji může spadnout, jestliže nemá lásku a pokoru. Jak jsem postupoval k Soudné stolici, začal jsem procházet kolem těch, kdo měli v království vyšší postavení. Po té, co ze mě setkání s těmi, kteří padli na stejných problémech jako já, osvobodila od mnoha dalších závojů, začal jsem se setkávat s těmi, kteří zvítězili. Setkával jsem se s manželskými dvojicemi, které Pánu a sobě navzájem sloužily až do konce. Jejich sláva lady byla nevypravitelná a jejich vítězství mě povzbudilo v tom, že je možné zůstat na cestě života a věrně sloužit Pánu. Ti, kdo klopýtli, klopýtli v nejrůznějších oblastech. Ti, kdo zvítězili, zvítězili skrze jedinou věc - neodklonili se od oddanosti prvnímu a největšímu přikázání milovat Pána. Sloužili jemu, ne lidem, a ani duchovním lidem ne. Byli to ti, kdo uctívali Beránka a následovali ho, kamkoli šel. To, co bylo v prvních řadách nepopsatelnou slávou, vypadalo ve srovnání s těmi, kolem kterých jsem teď procházel, jako nejzazší temnota. A to jsem ještě nebyl ani v půli cesty ke trůnu. Ani ta největší krása na zemi by nikoho neopravňovala ke vstupu do nebe. A to mi bylo řečeno, že tato místnost je pouze práh k nepopsatelným oblastem! Moje cesta ke trůnu mohla trvat dny, měsíce i roky. Čas se na tomto místě nedal nijak měřit. Každý mi tam prokazoval úctu, ne pro to, kým jsem byl nebo co jsem udělal, ale pouze z toho důvodu, že jsem byl bojovníkem v bitvě posledních dní. Skrze tuto poslední bitvu měla být Boží sláva nějakým zvláštním způsobem zjevena tak, že to bude na věky svědectvím každé mocnosti a vládě už stvořené nebo té, která teprve má být stvořena. Během této bitvy bude zjevena sláva kříže a moudrost Boží bude mocně známa. Účastnit se této bitvy znamenalo jednu z největších možných poct. Jak jsem se přibližoval k Soudné stolici Kristově, seděli ti v předních řadách na trůnech, které byly všechny součástí Jeho trůnu. I ten nejmenší z těchto trůnů byl mnohokrát slavnější než jakýkoli pozemský trůn. Někteří z nich byli vládci nad městy na zemi, kteří brzy převezmou svá místa. Jiní vládli nad nebeskými věcmi a jiní nad věcmi fyzického stvoření, jako jsou hvězdné soustavy a galaxie. Bylo však zřejmé, že ti s autoritou nad městy byli váženější než ti s autoritou nad galaxiemi. Hodnota jediného dítěte převyšovala hodnotu celé galaxie, neboť v lidech přebýval Duch svatý a Pán si vybral lidi za svůj věčný příbytek.

BÍLÝ TRŮN

POSLEDNÍ BITVA

V přítomnosti jeho slávy se celá země zdála tak bezvýznamná jako zrnko prachu, a přesto měla takovou věčnou cenu, že na ní spočívala pozornost celého stvoření. Teď, když jsem stál před trůnem, cítil jsem se ještě níže nežli zrnko prachu. Přesto jsem však na sobě cítil svatého Ducha víc než kdykoli předtím. Pouze jeho mocí jsem mohl stát na nohou. Právě na tomto místě jsem porozuměl jeho službě Utěšitele. Po celou cestu mě vedl, i když jsem si jeho přítomnosti většinou ani nebyl vědom. Pán byl jemnější a zároveň hroznější, než jsem si kdy přestavoval. Spatřil jsem v něm Moudrost, jež mě doprovázela na hoře. Také jsem nějak cítil lásku mnoha svých přátel na zemi. Tomu jsem rozuměl tak, že ke mně skrze ně mnohokrát mluvil. Poznal jsem ho také jako toho, jehož jsem odmítl, když za mnou přišel a mluvil ke mně skrze druhé lidi. Viděl jsem jak Beránka tak Lva, Pastýře a Ženicha, ale nejvíce ze všeho jsem ho viděl jako Soudce. V jeho přítomnosti budící bázeň se mnou byl Utěšitel tak mocně, že jsem se cítil příjemně. Bylo jasné, že Pán v žádném případě nechtěl, abych se cítil nepohodlně. Chtěl jenom, abych poznal pravdu. Lidská slova nedokáží popsat, jak hrozné a zároveň uvolňující bylo před ním stát. Už jsem prošel místem, kde jsem si dělal starosti, zda soud bude dobrý nebo špatný. Teď jsem jenom věděl, že bude správný a že mohu svému Soudci důvěřovat. V jedné chvíli se Pán podíval na galerii trůnů kolem sebe. Mnoho jich bylo zaplněno, ale mnoho jich bylo prázdných. Potom řekl: „Tyto trůny jsou pro přemozitele, kteří mi věrně sloužili v každé generaci. Můj Otec a já jsme je připravili před založením světa. Jsi hoden sedět na jednom z nich?" Vzpomněl jsem si, co mi kdysi řekl jeden přítel: „Když se tě vševědoucí Bůh na něco zeptá, není to proto, že by chtěl dostat informaci." Pohlédl jsem na trůny. Podíval jsem se na ty, které nyní byly obsazené. Poznal jsem některé velké hrdiny víry, ale věděl jsem, že většina těch, kdo na nich seděli, nebyli na zemi známi. Věděl jsem, že mnozí z nich byli misionáři, kteří obětovali své životy službě ztraceným. Nikdy se nestarali o to, aby se na ně na zemi pamatovalo, ale chtěli, aby na ně pamatoval jenom on. Byl jsem trochu překvapen, když jsem tam viděl několik těch, kteří byli bohatí, nebo vládce, kteří byli věrní v tom, co jim bylo dáno. Nicméně se zdálo, že věrné ženy a matky, jež setrvávaly na modlitbách, zaujímaly více trůnů než jakákoli jiná skupina. V žádném případě jsem nemohl na Pánovu otázku, jestli jsem se považoval za hodného zde sedět, odpovědět „ano". Nebyl jsem hoden sedět ve společnosti nikoho, kdo tam byl. Věděl jsem, že mi byla dána příležitost běžet o největší cenu na nebi nebo na zemi a selhal jsem. Byl jsem zoufalý, ale přesto byla ještě jedna naděje. Přestože jsem po většinu svého života selhával, věděl jsem, že tu

BÍLÝ TRŮN

POSLEDNÍ BITVA

jsem ještě před zakončením svého pozemského života. Když jsem mu vyznal, že nejsem hoden, zeptal se mě: „Ale chceš toto místo?" „Z celého srdce," odpověděl jsem. Pán se potom podíval na galerie a řekl: „ Tato prázdná místa mohla být zaplněna v každé generaci. Své pozvání sedět zde jsem dal každému, kdo vzýval mé jméno. Jsou stále volná. Nyní nadešla poslední bitva a mnoho posledních bude prvních. Před koncem bitvy tato místa už budou obsazena. Ti, kdo zde budou sedět, budou známi pro dvě věci: budou na sobě mít roucho pokory a budou mít mou podobu. Ty teď máš roucho. Jestliže si ho udržíš a neztratíš ho v bitvě, budeš mít i moji podobu, až se vrátíš. Tehdy budeš hoden sedět s těmito svatými, neboť já tě učiním hodným. Všechna autorita a moc byla dána mně a jenom já sám ji mohu vykonávat. Pouze když budeš plně přebývat ve mně, zvítězíš a bude ti svěřena moje autorita. Teď se otoč a podívej se na můj dům." Otočil jsem se a ohlédl jsem se zpátky ve směru, odkud jsem přišel. Z jeho trůnu jsem mohl vidět celou místnost. Pohled ve své slávě převyšoval každé srovnání. Miliony zaplňovaly řady. Každý svatý v nejnižších řadách vypadal dě-sivčji než celá armáda a měl více moci. Snést takový slavný pohled daleko přesahovalo moje schopnosti. Přesto jsem mohl vidět, že byla zaplněna pouze velmi malá část místnosti. Potom jsem pohlédl na Pána a byl jsem zděšen, když jsem spatřil v jeho očích slzy. Každou slzu tady setřel, kromě těch svých. Jak mu jedna slza stékala po tváři, zachytil ji do ruky. Pak mi ji nabídl. „ Toto je můj kalich. Budeš ho pít se mnou?" Nebylo ani pomyšlení, že bych ho mohl odmítnout. Jak se na mě Pán dál díval, začal jsem cítit jeho velkou lásku. I tak bídného, jaký jsem byl, mě pořád miloval. Přestože jsem byl tak nehodný, chtěl, abych mu byl blízko. Potom řekl: „ Všechny tyto zde miluji láskou, jakou ještě teď nemůžeš pochopit. Také miluji všechny, kteří sem měli přijít, ale nepřišli. Opustil jsem devadesát devět ovcí, abych šel za jednou ztracenou. Moji pastýři nechtějí opustit jednu a jít za devadesáti devíti, které jsou ještě ztracené. Já jsem přišel, abych zachránil ztracené. Budeš se mnou sdílet mé srdce a půjdeš zachránit ztracené? Pomůžeš zaplnit tuto místnost? Pomůžeš obsadit tyto trůny a všechna ostatní místa v této místnosti? Podstoupíš tuto cestu a přineseš tak radost nebi, mně a mému Otci? Tento soud je pro můj vlastní dům a můj dům není plný. Poslední bitva neskončí, dokud můj dům nebude zaplněn. A teprve tehdy přijde čas, abychom vykoupili zemi a odstranili zlo z mého stvoření. Jestliže se napiješ z mého poháru, budeš milovat ztracené tak, jak je miluji já."

BÍLÝ TRŮN

POSLEDNÍ BITVA

Potom vzal tak obyčejný kalich, že se zdál zcela nevhodný do místa takové slávy, a nechal do něho stéci slzu. Pak mi ho podal. Nikdy jsem neokusil něco tak hořkého. Bylo mi jasné, že bych ho nikdy nemohl vypít celý nebo i větší část, ale byl jsem rozhodnut vypít, kolik budu moci. Pán trpělivě čekal, dokud jsem nakonec nepropukl v takový pláč, že jsem cítil, jako by ze mě plynuly řeky slz. Plakal jsem pro ztracené, ale ještě více jsem plakal kvůli Pánu. Zoufale jsem se na něj podíval, protože jsem už více bolesti nesnesl. Potom mě začal naplňovat jeho pokoj společně s láskou, kterou jsem cítil. Nikdy jsem ještě necítil něco tak nádherného. Toto byla živá voda, která mohla, jak jsem věděl, vyvěrat z věčnosti. Pak jsem ucítil, jakoby se vody ve mně vznítily. Začal jsem cítit, že tento oheň by mě sežehl, kdybych nezačal vyhlašovat Boží slávu. Nikdy jsem ještě necítil takovou naléhavost kázat, uctívat ho a vydechovat každý dech, který mi byl dán, pro evangelium. „Pane!" zakřičel jsem, zapomínaje na každého kromě něho. „Teď vím, že tento trůn soudu je také trůn milosti, a já tě teď prosím o milost ke službě tobě. Nade všechny věci tě prosím o milost! Prosím tě o milost pro dokončení mého běhu. Prosím tě o milost tě tak milovat, abych byl osvobozen ze všech klamů sobectví, které tak zničilo můj život. Volám k tobě o záchranu od sebe sama a zla v mém srdci a o lásku, kterou teď cítím, aby neustále proudila v mém srdci. Prosím tě, abys mi dal své srdce, svou lásku. Prosím tě o milost svatého Ducha, aby mě usvědčoval ze hříchu. Prosím tě o milost svatého Ducha, aby o tobě skrze mě podával svědectví jako o tom, kdo skutečně jsi. Prosím tě o milost svědčit o všem, co jsi připravil pro ty, kdo k tobě přicházejí. Prosím tě o milost kázat skutečnost tohoto soudu. Prosím tě o milost, kterou bych mohl sdílet s těmi, kdo jsou povoláni obsadit tyto prázdné trůny, abych jim mohl dát slova života, která je udrží na cestě žití a dají jim víru dělat to, k čemu byli povoláni. Pane, prosím tě o tuto milost." Pán se potom postavil a všichni ti, kdo seděli na trůnech, kam až jsem dohlédl, také vstali. Oči mu žhnuly ohněm, jaký jsem ještě nikdy neviděl. „ Volal jsi ke mně o milost. Tuto žádost nikdy neodmítnu. Ty se vrátíš a svatý Duch bude s tebou. Tady jsi okusil z mé dobroty i z mé přísnosti. Jestliže máš zůstat na cestě života, musíš si pamatovat obojí. Pravá Boží láska znamená i Boží soud. Musíš znát i mou dobrotu i mou přísnost, jinak upadneš do klamu. Toto je milost, jež ti zde byla dána: znát obojí. Rozhovory, které jsi tady měl se svými bratry, byla také moje milost. Pamatuj si je. " Potom mi nasměroval meč k srdci, pak k ústům a nakonec k rukám. Když to dělal, vycházel z meče oheň a spaloval mne. Bolest byla obrovská. „Toto je také milost," řekl. „Jsi jenom jeden z mnoha připravených na tuto hodinu. Kaž a piš všechno, co jsi zde viděl. Co jsem ti řekl, řekni mým bratřím. Jdi a svolej mé ve-

BÍLÝ TRŮN

POSLEDNÍ BITVA

litele k poslední bitvě. Jdi a braň chudé a utlačované, vdovy a sirotky. Toto je povolání mých velitelů a také místo, kde je najdeš. Mé děti jsou pro mě vzácnější nežli hvězdy na nebesích. Pas mé beránky. Ochraňuj mé malé. Dej jim Boží slovo, ať žijí. Jdi do bitvy. Jdi a nevzdávej se. Jdi rychle, neboť já přijdu brzy. Poslouchej mě, ať uspíšíš den mého příchodu. " Pak přišel zástup andělů a vyprovodil mě od trůnu. Jejich vůdce šel vedle mě a začal se mnou mluvit. „Nyní, když vstal, se znovu posadí až na konci bitvy. Seděl až do chvíle, kdy mu nepřátelé mají být položeni za podnoží jeho nohou. Ten čas právě nadešel. Legie andělů, které stály připravené od noci jeho utrpení, byly nyní uvolněny na zem. Pekelné hordy byly také uvolněny. Toto je čas, na který čekalo celé stvoření. Velké Boží tajemství bude brzy ukončeno. Teď budeme bojovat do konce. Budeme bojovat s tebou a s tvými bratry."

5.

ČÁST

Přemožitelé

PŘEMOŽITELÉ

POSLEDNÍ BITVA

Jak jsem odcházel od soudné stolice, začal jsem si vybavovat vše, co jsem do té doby zažil. Bylo to nádherné a zároveň hrozné. Na to, že celá zkušenost tolik vyzývala ke změně a trhala srdce, cítil jsem se v bezpečí jako nikdy předtím. Nejprve nebylo vůbec lehké být zcela obnažen před tolika svatými, neschopný skrýt jedinou myšlenku, ale když jsem se pak uvolnil a přijal jsem to s vědomím, že to pročišťuje mou vlastní duši, bylo to pro mě hluboce osvobozující. Nemít už co skrývat pro mě bylo, jako bych ze sebe shodil to nejtěžší jho a pouta. Cítil jsem se, jako bych mohl dýchat tak, jak jsem ještě nikdy nedýchal. Čím více mnou prostupoval pokoj, tím více se zdálo, že má mysl nabírá na kapacitě. Potom jsem začal vnímat komunikaci, kterou by žádná lidská slova nezachytila. Myslel jsem na slova apoštola Pavla o jeho návštěvě ve třetím nebi, kde slyšel nevypravitelné věci. Existuje duchovní komunikace, která zdaleka převyšuje jakoukoli formu lidské komunikace. Je mnohem hlubší a smysluplnější, než co jsou lidská slova schopná popsat. Nějakým zvláštním způsobem to je čistá komunikace srdce a mysli dohromady a je tak čistá, že není žádná možnost nedorozumění. Když jsem se na někoho v místnosti podíval, začal jsem rozumět tomu, co si myslí, právě jako on rozuměl mně. Když jsem se podíval na Pána, začal jsem mu rozumět stejným způsobem. Stále jsme používali slov, avšak význam každého z nich měl hloubku, již by nikdy žádný slovník nezachytil. Má mysl byla osvobozena, takže její kapacita se mnohokrát zvětšila. Bylo to povznášející nad všechny ostatní zážitky, které jsem měl. Bylo také zřejmé, že se Pán radoval z toho, že se mnou takto může komunikovat, stejně tak, jako jsem se z toho radoval já sám. Nikdy předtím jsem tak hluboce neporozuměl tomu, co vlastně znamená, že on je Slovem Božím. Ježíš je Boží Komunikací jeho stvoření. Jeho slova jsou Duch a život a jejich význam a moc zdaleka převyšují naše současné lidské definice. Lidská slova jsou velmi povrchní formou komunikace ducha. Uschopnil nás komunikovat na úrovni, která zdaleka přesahuje lidská slova, ale kvůli Adamově pádu a selhání u Babylónské věže jsme tuto kapacitu ztratili. Nemůžeme být tím, čím jsme byli stvořeni, dokud to nezískáme zpět. Toho můžeme dosáhnout pouze tehdy, když budeme osvobozeni v jeho přítomnosti. Potom jsem začal chápat, že když přestoupení vedlo Adama k tomu, aby se před Bohem skrýval, byl to začátek nejhroznějšího překroucení stvořené lidské podstaty stejně jako velké snížení jeho intelektuálních a duchovních schopností.

PŘEMOŽITELÉ

POSLEDNÍ BITVA

Ty mohou být obnoveny, jenom když vyjdeme ze svého „úkrytu" a otevřeme se Bohu a sobě navzájem a staneme se tak opravdu průhlední. Právě tehdy, když s „nezakrytou tváří" spatřujeme slávu Páně, jsme proměňováni do jeho podoby. Závoje jsou způsobeny tím, že se skrýváme. Když se Pán po Adamově přestoupení zeptal: „Kde jsi?", byla to jeho první otázka lidstvu a je také první, na niž musíme odpovědět, jestliže s ním máme obnovit vztah. Bůh pochopitelně věděl, kde Adam je. Otázka byla položena kvůli Adamovi. Tato otázka byla začátkem Boží cesty za člověkem. Historie vykoupení je příběhem Božího zápasu o nás, ne našeho zápasu o něj. Když budeme schopni na tuto otázku odpovědět beze zbytku s poznáním, kde ve vztahu s Bohem jsme, náš vztah s ním se plně obnoví. Odpověď na tuto otázku můžeme znát pouze v jeho přítomnosti. To bylo jádro celé mé zkušenosti ze Soudné stolice. Pán již dávno o mně věděl všechno. Stalo se to kvůli mně, abych sám poznal, kde jsem. To vše mě mělo vyvést z úkrytu, vyvést mě z temnoty do světla. Také jsem začal rozumět tomu, jak velmi Pán chce být se svým lidem jedno. Po celý soud se mi ani nepokoušel otevřít oči pro dobré nebo špatné, jako spíše vidět obojí v jednotě s ním. Pán mě hledal více, nežli jsem hledal já jeho. Jeho soudy mě osvobodily a jeho soud světa osvobodí svět. Až přijde den Božího soudu, přinese konečné vysvobození Adama z jeho skrýše. Bude to konečné osvobození Adama i celého stvoření, které kvůli Adamovi propadlo otroctví. Temnota světa byla zachovávána jeho přirozeným sklonem ke skrývání, který se objevil po pádu. „Chození ve světle" je víc, než jenom znát a poslouchat určité pravdy - znamená to být pravdivý a být svobodný od tohoto sklonu se skrývat. „Chození ve světle" znamená konec skrývání se před Bohem nebo před kýmkoli jiným. Adamova a Evina nahota nebyla pouze fyzická, byla také duchovní. Až naše spasení bude úplné, budeme znovu znát tuto svobodu. Úplná otevřenost před druhými skutečně otevře naše vlastní srdce a mysl oblastem, o nichž nyní ani nevíme, že existují. Právě toto se satan snaží zfalšovat skrze hnutí New Age. Jak jsem šel a zvažoval všechno, co jsem se dosud naučil, náhle se přede mnou znovu objevil Pán jako Moudrost. Byl však mnohem slavnější, než jak jsem ho viděl kdykoli předtím, a to i na Soudné stolici. Byl jsem ohromen i zaplaven radostí. „Pane, ty se se mnou takhle vracíš?" zeptal jsem se. „Takto s tebou budu stále. Chci pro tebe ale být ještě víc, než jak mě vidíš teď. Tady jsi viděl mou dobrotu i mou přísnost, ale pořád mě plně neznáš jako spravedlivého Soudce." To mě překvapilo, neboť jsem teď strávil celou dobu před jeho Soudnou stolicí a cítil jsem, že vše, co jsem se učil, bylo o jeho soudu. Na chvíli přestal mluvit, abych to stačil strávit, a potom pokračoval.

PŘEMOŽITELÉ

POSLEDNÍ BITVA

„Existuje svoboda, která přichází, když porozumíš pravdě. Koho však já osvobodím, ten je skutečně svoboden. Svoboda mé přítomnosti je větší než jenom poznání pravdy. Ty jsi zažil osvobození v mé přítomnosti, ale pořád ještě musíš mnoho pochopit o mých soudech. Když já soudím, nejde mi o odsouzení ani o ospravedlnění, ale o nastolení spravedlnosti. Spravedlnost je dosažitelná jedině v jednotě se mnou. A to je spravedlivý soud, přivést lidi k jednotě se mnou. Má církev je nyní oděna hanbou, protože postrádá soudce. Soudce postrádá, neboť nezná Mě jako Soudce. Nyní však dám pro svůj lid povstat soudcům, kteří můj soud znají. Ti nebudou pouze rozhodovat ve věci osob nebo záležitostí, ale půjde jim o to, aby věci napravovali, aby zúčastněné přivedli ke shodě se Mnou. Když jsem se ukázal Jozuovi jako Velitel Hospodinova zástupu, prohlásil jsem, že nejsem ani na jeho straně ani na straně jeho nepřátel. Já nikdy nepřicházím být na něčí straně. Když já přicházím, přicházím převzít vše, ne pouze jednu stranu. Před tím, než mohl Izrael vstoupit do zaslíbené země, jsem se objevil jako Velitel Hospodinova zástupu. Církev má nyní před sebou vejití do své zaslíbené země a Já se znovu objevím jako Velitel Hospodinova zástupu. Až se tak stane, odstraním všechny, kteří vedli můj lid ke stranictví proti svým bratrům. Má spravedlnost nepřichází stranit v lidských konfliktech, dokonce ani ne v konfliktech mého vlastního lidu. Co jsem dělal pro Izrael, dělal jsem i pro jeho nepřátele, ne proti nim. Moji spravedlnost nevidíš, poněvadž se díváš svým pozemským, dočasným pohledem. Abys mohl chodit v mé autoritě, musíš vidět moji spravedlnost, neboť spravedlnost a právo jsou základem mého trůnu. Svému lidu, který jsem si vyvolil, jsem započítal spravedlnost. Avšak stejně jako Izrael na poušti, i ti největší mezi svatými v historii církve se s mými cestami ztotožnili pouze na krátký čas nebo jenom malou částí svého srdce a mysli. Já nestojím na jejich straně ani nejsem proti jejich nepřátelům, nýbrž, používám si svého lidu, abych zachránil jejich nepřátele. Já miluji všechny lidi a chci, aby zachráněni byli všichni. " Nemohl jsem nemyslet na velkou bitvu odehrávající se na hoře. Zranili jsme mnoho z našich bratrů, když jsme bojovali proti zlu, jež je ovládalo. V nepřátelském táboře jich bylo stále ještě mnoho. Nepřítel si je buď používal, nebo je držel jako zajatce. Začal jsem přemýšlet, zda bude další bitva znovu proti našim bratrům. Pán mě po celou tu dobu mého uvažování pozoroval a potom pokračoval. „Nepřítel si bude vždy používat některé naše bratry - až do konce bitvy. Ale proto ti to teď neříkám. Říkám ti to, abys viděl, jak se nepřítel dostává do tvého vlastního srdce a mysli a jak si používá tebe! Ani teď ještě nevidíš vše tak, jak to vidím já. To je u mého lidu běžné. V tuto dobu i moji největší vedoucí se mnou zřídkakdy dosáhnou harmonie. Mnoho jich dělá dobré věci, ale velmi málo jich skutečně dělá to, k čemu jsem je povolal. To je důsledkem četných rozdělení mezi vámi. Já nepřicházím stranit žádné skupině, ale oslovuji ty, kdo chtějí přejít na mou stranu.

PŘEMOŽITELÉ

POSLEDNÍ BITVA

Jsi potěšen, když ti dám slovo poznání o něčí nemoci nebo jiné poznání, které ti jinak není známo. Toto poznání přichází, když se pouze částečně dotkneš mé mysli. Já znám všechny věci. Kdybys měl cele moji mysl, byl bys schopen vědět vše o každém, s kým se setkáš, tak jako jsi to zažíval zde. Viděl bys všechny lidi přesně tak, jak je vidím já. Ale i tehdy to je stále daleko k úplnému přebývání ve mně. Musíš mít i mé srdce, abys věděl, jak takové poznání správně používat. Pouze tehdy budeš mít i můj soud. Své nadpřirozené poznání ti mohu svěřit pouze do té míry, nakolik znáš mé srdce. Dary Ducha, které jsem uvolnil do své církve, jsou jenom malá znamení moci nadcházejícího věku. Já jsem vás povolal, abyste byli poslové toho věku, a proto musíte znát jeho moc. Měli byste usilovat o duchovní dary, neboť ty jsou součástí mne samotného a já jsem vám je dal, abyste byli jako já. Je správné, že hledáš mou mysl, mé cesty a mé záměry, ale musíš také dychtit po mém srdci. Když budeš znát mé srdce, oči tvého srdce se otevřou. Potom budeš vidět tak, jak vidím já, a budeš dělat, co já dělám. Své církvi svěřím mnohem více moci nadcházejícího věku. Avšak ti, kterým je svěřena velká moc, se často ocitají v nebezpečí velkého klamu, a jestliže nebudeš rozumět tomu, co ti chci ukázat, i ty do tohoto klamu upadneš. Prosil jsi o mou milost a budeš ji mít. Ta první milost, jež tě udrží na cestě života, je poznat velikost svého nynějšího oklamání. Klam představuje vše, čemu nerozumíš tak, jako já. Toto poznání přináší pokoru a já. dávám svou milost pokorným. Proto jsem řekl: ,Kdo je slepý, než můj služebník...' Proto jsem řekl farizeům: ,Kvůli soudu jsem přišel na svět... dát zrak slepým a oslepit ty, kteří vidí... Kdybyste byli slepí, nebyli byste vinni, ale protože tvrdíte, že vidíte, vaše vina zůstává.' Proto, když jsem povolal svého služebníka Pavla, mé světlo ho oslepilo. Mé světlo pouze zjevilo jeho pravý stav. Stejně jako on, i ty musíš být v přirozené oblasti oslepen, abys viděl mým Duchem. " Cítil jsem nutkání se podívat na ty, kteří seděli na trůnech, jež jsme míjeli. Udělal jsem to a mé oči spočinuly na muži, o němž jsem věděl, že je to apoštol Pavel. Když jsem se podíval zpátky na Pána, pokynul mi, abych si s ním promluvil. „Těšil jsem se na tuhle chvíli," řekl jsem rozpačitě a zároveň s nadšením ze setkání. „Vím, že si uvědomuješ, jak tvé dopisy církev stále vedly, a pořád asi mají větší vliv než to, co jsme my všichni ostatní kdy dali dohromady. Jsi stále jedno z největších světel na zemi." „Děkuji," řekl laskavě. „Ale ty vůbec nevíš, nakolik jsme se na setkání s tebou těšili my. Jsi voják v poslední bitvě; vy jste ti, na setkání s nimiž tady každý čeká. My jsme tyto dny viděli pouze matně skrze naše omezené prorocké vidění, ale vy jste byli vyvoleni v nich žít. Jsi voják, který se připravuje k poslední bitvě. Vy jste ti, na které tady všichni čekáme."

PŘEMOŽITELÉ

POSLEDNÍ BITVA

Stále s určitými rozpaky jsem pokračoval: „Ale já ti ani nedokážu sdělit vděčnost, kterou mám vůči tobě a vůči všem, kdo nám svými životy a spisy pomohli určit naši cestu. Také vím, že na sdělování vzájemné vděčnosti budeme mít celou věčnost, takže, prosím, když jsem tady, chci se zeptat: Co bys řekl naší generaci, co nám pomůže v této bitvě?" „Já ti teď mohu říci pouze to, co jsem už řekl ve svých spisech. Chtěl bych, abys jim rozuměl lépe s vědomím toho, že jsem byl daleko od toho, k čemu všemu jsem byl povolán," řekl Pavel s velkou odhodlaností v očích. „Ale vždyť jsi tady, na jednom z nejvyšších trůnů. Pořád sklízíš více ovoce věčného života, než by kdokoli z nás kdy mohl doufat," namítal jsem. „Milostí Boží jsem mohl dokončit svůj běh, stejně jsem však nechodil ve všem, k čemu jsem byl povolán. Byl jsem daleko od těch nejvyšších záměrů, ve kterých jsem mohl chodit. To byl každý. Vím, že pro některé je rouhání myslet si o mně cokoli menšího, než že jsem byl největším příkladem křesťanské služby, ale já jsem to myslel upřímně, když jsem na konci svého života napsal, že jsem největší hříšník. Nepsal jsem, že jsem kdysi byl největším hříšníkem, ale že jím jsem. Bylo mi dáno tolik porozumění, a přitom jsem jej tak málo žil." „Jak to je vůbec možné? Myslel jsem si, že jsi byl v tu chvíli prostě pokorný," řekl jsem. „Pravá pokora je souhlas s pravdou. Neboj se. Moje dopisy jsou pravdivé a byly napsány pod pomazáním svatého Ducha. Bylo mi toho však dáno tolik, a já jsem zdaleka nepoužil vše. I já jsem byl daleko od Božích záměrů. To se týká nás všech, co jsme zde - kromě jednoho. Ale tohle musíš vědět zvláště o mně, protože mnoho lidí stále pokřivuje má učení, neboť má na mě pokřivený pohled. Sám jsi v mých dopisech viděl posun: vycházel jsem z pocitu, že nejsem o nic menší než největší apoštolové, přes uznání, že jsem nejmenší z apoštolů, potom nejmenším ze svatých, ke konečnému poznání, že jsem největším hříšník. Nebyl jsem v tu chvíli jenom pokorný, mluvil jsem čistou pravdu. Bylo mi mnoho svěřeno, mnohem víc, nežli jsem použil. Je zde pouze jeden, který plně věřil, který plně poslouchal a skutečně dokončil všechno, co mu bylo dáno, ale ty můžeš chodit v mnohem větší plnosti, než v jaké jsem chodil já." Má odpověď byla chabá: „Vím, že co říkáš, je pravda; ale máš jistotu, že je to to nejdůležitější poselství, které bys nám dal do poslední bitvy?" „Jsem si tím jist," odpověděl s neochvějnou jistotou. „Tolik si vážím milosti Páně, že použil mé dopisy takovým způsobem. Mám však starosti, protože mnozí z vás je používáte špatně. Je v nich pravda svatého Ducha a tvoří Písmo. Pán mě skutečně dal veliké kameny na stavbu jeho věčné církve, ale nejsou to základové kameny. Ty byly položeny pouze Ježíšem. Můj život a služba nejsou příkladem toho, k čemu jsi povolán. Tím je jenom Ježíš. Jestliže jsou mé spisy používány

PŘEMOŽITELÉ

POSLEDNÍ BITVA

jako základ, nebude potom tento základ schopný udržet váhu toho, co na něm musí být postaveno. To, co jsem napsal, musí být stavěno na jediný Základ, který dokáže unést, co máte před sebou; mé spisy nesmí být použily jako základ. Má vyučování musíš vidět skrze Pánova vyučování a nepokoušet se mu porozumět z mého pohledu. Jeho slova jsou základem. Já sám jsem na nich stavěl tím, že jsem je pouze rozvíjel. Největší moudrost a nejmocnější pravda jsou jeho slova, ne má. Také musíš vědět, že jsem nechodil ve všem, co jsem měl k dispozici. Každý věřící může dosáhnout mnohem více, než v čem jsem chodil já. Každý pravý věřící má v sobě Ducha svatého. Žije v něm moc toho, jenž stvořil všechno. Nejmenší svatý v sobě skrývá moc hýbat horami, zastavovat armády nebo křísit mrtvé. Jestliže máte ve své době vykonat vše, k čemu jste povoláni, nesmíte se na mou službu dívat jako na cíl, ale jako na začátek. Váš cíl nesmí být dosáhnout mé podoby, ale podoby Pána. Můžeš být jako on a můžeš dělat vše, co dělal on a ještě víc, neboť on uchoval své nejlepší víno na konec." Věděl jsem, že tady může člověk mluvit pouze pravdu. Věděl jsem, že Pavel měl pravdu, když mluvil o tom, jak mnozí nesprávně používají jeho učení jako základ, spíše než jako nástavbu na základ evangelií, stále však pro mě bylo těžké přijmout skutečnost, že Pavel byl daleko od naplnění svého povolání. Podíval jsem se na Pavlův trůn a na jeho slávu. Bylo to mnohem více, než jsem kdy snil, že by dosáhli největší svatí. Byl v každém ohledu přímý a odhodlaný, tak, jak jsem to očekával. Žasnul jsem, jak bylo viditelné, že v sobě stále nosil velkou starost o všechny církve. Učinil jsem si z něho idol, a to bylo přestoupení, ze kterého se mě snažil vysvobodit. Avšak i tak byl mnohem větší, než ten Pavel, kterého jsem předtím uctíval. Když poznal mé myšlenky, vložil mi ruce na ramena a podíval se mi s ještě větším odhodláním přímo do očí. „Jsem tvůj bratr. Miluji tě, stejně jako všichni ostatní zde. Ale rozuměj. Náš běh je nyní dokončen. Už nemůžeme ani přidat ani odebrat z ničeho, co jsme na zemi zasadili, ale ty ještě můžeš. My nejsme tvou nadějí. Ty jsi teď naší nadějí. I teď nemohu nic jiného, než stvrdit, co jsem již napsal, ale ty máš před sebou ještě mnoho psaní. Uctívej jenom Boha a ve všech věcech v něj dorůstej. Nikdy nečiň žádného člověka svým cílem, tím ať je pouze on. Brzy budou na zemi mnozí chodil ve větší moci, než jsme chodili my. První budou poslední a poslední první. Nám to nevadí. Je to radostí našich srdcí, neboť jsme jedno s vámi. Moje generace byla použita k tomu, aby položila základy a začala na nich stavět, a tuto poctu budeme mít už navěky. Ale každé podlaží postavené na základu by mělo jít výše. Dokud vy nepůjdete výše, nebudeme budovou, jakou máme být." Jak jsem nad tím přemýšlel, pozorně mě sledoval. Potom pokračoval: „Jsou dvě věci, kterých jsme ve své době dosáhli a které potom církev také rychle ztratila, a ty ještě nikdy poté nebyly obnoveny. Vy je musíte obnovit."

PŘEMOŽITELÉ

POSLEDNÍ BITVA

„Co to je?" zeptal jsem se. Cítil jsem, že co teď řekne, bude více než jenom dodatek k tomu, co již řekl. „Musíte obnovit službu a poselství," řekl důrazně. Podíval jsem se na Pána a on přikývl a řekl: „Je správné, že ti to řekl Pavel. Až do této doby byl v obou těchto věcech nejvěrnější on." „Prosím, vysvětli mi to," žádal jsem Pavla. „Dobře," odpověděl. „Až na několik málo míst ve světě, kde je právě velké pronásledování nebo těžkosti, sotva můžeme uznávat ať službu nebo poselství, které se dnes káže. Proto je teď církev pouhým přízrakem toho, čím byla za našich dnů, a my jsme byli daleko od toho, kde jsme měli být. Když jsme sloužili, být ve službě byla největší oběť, jakou mohl někdo přinést, a to odráželo poselství té největší oběti - kříže. Kříž je moc Boží a je to střed všeho, podle čeho máme žít. Proto je pro nás obtížné vidět vůbec nějaký rozdíl mezi učedníky a pohany. To není to evangelium ani spasení, jež nám bylo svěřeno. Musíte se vrátit ke kříži." Při těch slovech mi sevřel ramena jako otec a potom se vrátil na svůj trůn. Cítil jsem, jako bych přijal nesmírné požehnání a zároveň mocné napomenutí. Když jsem odcházel, začal jsem myslet na úroveň Spasení na hoře a poklady spasení, které jsem viděl uvnitř hory. Začal jsem vidět, že většina mých rozhodnutí, dokonce i rozhodnutí vejít do dveří, jež mě sem uvedly, byla většinou založena na přání dostat se dál, a ne na Boží vůli. V tom všem, co jsem udělal, jsem pořád žil pro sebe, ne pro něj. I ve své touze přijmout jeho soudy jsem byl motivován spíše tím, co by mně pomohlo se bez újmy dostat zpátky do vítězství. Stále jsem chodil mnohem více v sobectví než s pohledem upřeným na Krista jako na střed všeho. Věděl jsem, že mi bude trvat ještě dlouho, než porozumím všem důsledkům tohoto krátkého rozhovoru s Pavlem. Určitým způsobem jsem se cítil, jako bych přijal požehnání od celé věčné církve. Velký oblak svědků nás skutečně mocně povzbuzoval. Pohlíželi na nás jako hrdí rodiče, kteří pro své děti chtějí lepší věci, než sami poznali. Jejich největší radostí by bylo vidět, jak se církev posledních dnů proměňuje ve vše, čeho oni dosáhnout nedokázali. Také jsem věděl, že jsem stále daleko od toho, k čemu všemu nás' připravili. „ Církev posledních dnů nebude větší než jejich generace, i když budete dělat větší skutky, " řekl potom Pán. „Vše, co jakákoli generace udělá, je mou milostí. Nicméně církvi posledních dnů poskytnu více své milosti a své moci, neboť musí vykonat více než církev jakékoli předchozí generace. Věřící posledních dnů budou chodit ve vší moci, kterou jsem sám představoval, a ještě větší, neboť to budou poslední zástupci všech, kteří byli před nimi. Církev posledních dnů zjeví mé srdce a mé cesty tak, jak nikdy před žádným člověkem zjeveny nebyly. To vše proto, Že vám dávám více milosti — a komu je více dáno, bude od něho více žádáno. "

PŘEMOŽITELÉ

POSLEDNÍ BITVA

Musel jsem potom ještě více myslet na Pavla. „Jak vůbec můžeme být tak oddaní a věrní jako on?" říkal jsem si. „Já po vás nežádám, abyste toho dosáhli, " odpověděl Pán. „Žádám od vás, abyste přebývali ve mně. Už se nemůžeš dál srovnávat s ostatními, ani s Pavlem ne. Na koho se díváš, za tím budeš stále zaostávat, ale jestliže se budeš dívat na mě, dojdeš mnohem dál, než bys jinak dokázal. Jak jsi sám učil, oči těch dvou na cestě do Emauz byly otevřeny právě tehdy, když mě uviděli lámat chléb. Nejvíce sveden z cesty můžeš být těmi, kteří jsou mi nejvíce podobni, jestliže skrze ně neuvidíš mě. Pro ty, kdo poznají více mého pomazání a moci, existuje ještě další nebezpečí. Jsou často rozptýleni pohledem na sebe. Před tím, než jsi mluvil s Pavlem, jsem řekl, že moji služebníci musí oslepnout, aby viděli. Potom jsem ti dovolil s ním mluvit, neboť on je jedním z nejlepších příkladů této skutečnosti. Byla to má milost, která mu dovolila pronásledovat mou církev. Když potom spatřil mé světlo, pochopil, že jeho vlastní uvažování ho vedlo do přímého rozporu s tou pravdou, které, jak tvrdil, sloužil. Takto se tvé uvažování bude odvíjet vždy. Povede tě k tomu, abys dělal přesný opak mé vůle. Větší pomazání s sebou nese větší riziko, že se ti to bude dít, jestliže se nenaučíš tomu, co dělal Pavel. Jestliže každý den nevezmeš svůj kříž a nepoložíš vše, co jsi, a vše, co máš, před něj, tak kvůli autoritě a moci, kterou ti dám, padneš. Čím více budeš mít vlivu, tím budeš ve větším nebezpečí, dokud se nenaučíš dělat všechno kvůli evangeliu. Jeden z největších svodů na mé pomazané přichází tehdy, když si začnou myslet, že když jim dávám trochu nadpřirozeného poznání nebo moci, musí být jejich cesty mými cestami a jejich myšlenky mými myšlenkami. To je veliký klam a mnozí kvůli němu selhali. Jenom když jsi v dokonalé jednotě se mnou, dokážeš myslet jako já. I u těch nejpomazanějších, kteří kdy chodili po zemi, i u Pavla, byla tato jednota pouze částečná a většinou na krátký čas. Pavel mi byl skutečně blíž než jakýkoli člověk dosud. Přesto i on byl zatížen strachem a slabostmi, které nebyly ze mne. Mohl jsem ho z nich vysvobodit, a on o to také několikrát žádal. Měl jsem však důvod ho nevysvobodit. Pavlova veliká moudrost spočívala v přijetí jeho slabostí s porozuměním, že kdybych ho byl vysvobodil, nemohl bych mu svěřit takovou moc a zjevení, jakého se mu doslalo. Pavel se naučil odlišovat své vlastní slabosti od zjevení Ducha. Věděl, že když je obtížen slabostmi nebo strachem, nevidí z mého úhlu pohledu, ale ze svého. To ho vedlo k ještě usilovnějšímu hledání a spolehnutí se na mě samotného. Dával si také pozor, aby mi nepřipisoval to, co vzešlo z jeho vlastního srdce. Proto jsem mu mohl důvěřovat a dát mu zjevení, která jsem jiným dát nemohl. Pavel znal své slabosti a znal mé pomazání a dokázal také obojí od sebe rozeznat. Nepletl si to, co vzešlo z jeho vlastní mysli a srdce, s mou myslí a srdcem. " Začal jsem myslet na to, jak je tady všechno velice jasné, ale jak velmi často,

PŘEMOŽITELÉ

POSLEDNÍ BITVA

i po velkých zkušenostech, jako je tato, to stále tak jednoduše zapomínám. Zde je snadné rozumět a chodit ve světle, ale dole v bitvě je pohled znovu zamlžený. Myslel jsem na to, že nejsem ani moc obtížen strachem, jako spíše netrpělivostí a hněvem. A to znamená stejné rozptýlení pohledu, který bychom měli získat přebýváním v Duchu svatém. Moudrost mě zastavila a otočila se ke mně. „Jsi pozemská nádoba a to je vše, co kdy na této zemi budeš. Přesto mě tam můžeš vidět právě tak jasně jako tady, jestliže se budeš dívat očima srdce. Můžeš mi být tak blízko, jako kdokoli předtím, a ještě více. Pro každého jsem připravil cestu, aby mi byl tak blízko, jak skutečně chce. Jestliže mi opravdu budeš chtít být blíž, než byl Pavel, můžeš. Někteří to budou chtít a budou to chtít tak moc, že odstraní vše, co jim bude v intimním vztahu se mnou bránit, aby se mi v něm mohli plně vydat. Ti potom dostanou, co hledají. Tvůj úkol je chodit na zemi tak, jak můžeš chodit se mnou tady. Budu ti tam tak blízko, jako jsem zde. Jestliže mne budeš hledat, nalezneš mne. Jestliže se ke mně přiblížíš, já se přiblížím k tobě. Toužím ti prostřít stůl přímo uprostřed tvých nepřátel. Nepřeji si to jenom pro své apoštoly, ale pro všechny, kdo vzývají mé jméno. Chci být tobě a každému, kdo mě vzývá, mnohem blíže, než jsem mohl být s komukoli, kdo kdy žil. Ty určuješ, jak blízko si budeme, ne já. Já se dám najít těm, kdo mě hledají. Jsi teď tady, neboť jsi volal po mém soudu ve svém životě. Hledal jsi mě jako Soudce a teď mne nacházíš. Avšak nesmíš si myslet, že když jsi viděl můj soud, budou od nynějška všechny tvé soudy mými soudy. Mé soudy budeš mít pouze tehdy, když se mnou budeš chodit v jednotě a usilovat o pomazání mým Duchem. To můžeš získat nebo ztratit každého dne! Dovolil jsem ti vidět anděly a dal jsem ti mnoho snů a vidění, neboť jsi mě o ně mnoho prosil. Rád dávám svým dětem dobré dary, za které prosí. Roky jsi mě prosil o moudrost, a tak ji teď přijímáš. Ale tyto zážitky ti nedávají celou moudrost, ani z tebe ještě nečiní spravedlivého soudce. Moudrost a soud budeš mít jenom tehdy, když budeš přebývat ve mně. Nikdy mě nepřestávej hledat. Čím vyzrálejší budeš, tím méně se budeš chtít ukrývat přede mnou nebo před druhými, takže budeš moci vždy chodit ve světle. Viděl jsi mě jako Spasitele, Pána, Moudrost a Soudce. Až se vrátíš do bitvy, budeš stále moci očima svého srdce vidět moji soudnou stolici. Když budeš chodit v pravdě poznání, že vše, co si myslíš a děláš, je zde plně zjeveno, budeš mít tam svobodu žít tak, jako tady. Pouze když se skrýváš přede mnou nebo před druhými, závoje se vrátí a zakryjí mě před tebou. Já jsem Pravda a ti, kteří mě uctívají, musí tak činit v Duchu a v Pravdě. Pravda se nikdy neschovává v temnotě, ale vždy chce přebývat ve světle. Světlo zjevuje a odhaluje. Jenom když budeš chtít být neustále odhalen a dovolíš, aby bylo zjeveno také to, kdo skutečně jsi, budeš chodit ve světle tak, jako já jsem ve světle. Pravé obecenství se mnou

PŘEMOŽITELÉ

POSLEDNÍ BITVA

vyžaduje naprosto se odhalit. Pravé obecenství s mým lidem vyžaduje to samé. Když jsi stál před mou soudnou stolicí, cítil jsi větší svobodu a bezpečí než kdykoli předtím, neboť ses už nemusel skrývat. Cítil jsi více bezpečí, protože jsi věděl, že mé soudy jsou pravdivé a spravedlivé. Morální a duchovní řád mého vesmíru je stejně jistý jako řád v přírodě založený na přírodních zákonech. Mému zákonu přitažlivosti důvěřuješ, aniž bys o něm vůbec přemýšlel. Stejným způsobem se musíš naučit důvěřovat mým soudům. Moje norma spravedlnosti se nemění a je pevná a trvalá. Žít podle této pravdy znamená chodit vírou. Pravá víra znamená mít důvěru v to, kým jsem já. Usiluješ znát mou moc a chodit v ní, abys mohl uzdravovat nemocné a dělat zázraky, ale ještě jsi ani nezačal chápat moc mého slova. Vzkřísit všechny mrtvé, kteří kdy na zemi žili, mně nezpůsobí žádnou námahu. Mocí svého slova udržuji všechny věci. Stvoření existuje kvůli mému slovu a mým slovem je také udržováno. Před tím, než přijde konec, musím na zemi zjevit svou moc. Přesto je i ta největší moc, jakou jsem kdy na zemi zjevil nebo ještě zjevím, stále velmi malým zjevením. Já nezjevuji svou moc k tomu, aby lidé věřili v mou moc, ale aby lidé věřili v mou lásku. Kdybych chtěl spasit svět svou mocí, mohl bych pouhým vztáhnutím prstu hýbat horami. Potom by se mi všichni lidé klaněli, ale ne proto, že by mě milovali nebo že by milovali pravdu, ale protože by se báli mé moci. Nechci, aby mě lidé poslouchali ze strachu z mé moci, ale z lásky ke mně a k pravdě. Jestliže neznáš mou lásku, potom tě má moc zkazí. Nedávám ti lásku, abys znal mou moc, ale dávám ti moc, abys znal mou lásku. Cílem tvého života musí být láska, ne moc. Potom ti dám moc, kterou budeš moci milovat. Dám ti moc uzdravovat nemocné, protože je budeš milovat a také protože Já je miluji a nechci, aby byli nemocní. Takže musíš nejdříve usilovat o mou lásku a potom o víru. Není možné se mi zalíbit bez víry. Avšak víra není jenom poznání mé moci, nýbrž poznání mé lásky a moci mé lásky. Víru musíš mít nejdříve kvůli lásce. Hledej víru, abys mohl více milovat a více toho svou láskou vykonat. Pouze když usiluješ o víru k tomu, abys miloval, mohu ti svěřit svou moc. Víra se zjevuje láskou. Mé slovo je moc, jež drží všechny věci pohromadě. Do té míry, nakolik věříš, že mé slovo je pravda, můžeš dělat všechny věci. Ti, kdo skutečně věří, že má slova jsou pravdivá, budou také plnit svá vlastní slova. Pravdivost je má přirozenost a stvoření důvěřuje mému slovu, neboť jsem mu věrný. Ti, kdo jsou jako já, jsou také věrní svým vlastním slovům. Jejich slovo je jisté a jejich sliby jsou spolehlivé. Jejich ,ano' znamená ,ano', a jejich ,ne' znamená ,ne'. Jestliže tvá slova nejsou pravdivá, začneš pochybovat také o mých slovech, neboť ve tvém srdci je klam. Jestliže nejsi věrný svým vlastním slovům, je to proto, že mě ve skutečnosti neznáš. Na to, abys měl víru, musíš být věrný. Já

PŘEMOŽITELÉ

POSLEDNÍ BITVA

jsem tě povolal, abys chodil vírou, neboť já jsem věrný. Je to má přirozenost. Proto také budeš souzen z každého nedbalého slova, které vyřkneš. Být nedbalý znamená nedbat. Slova mají moc a těm, kdo jsou nedbalí ve slovech, nemohu svěřit moc svého slova. Je moudrostí být opatrný ve slovech a dodržovat je tak, jako já dodržuji svá slova. Pánova slova se na mě valila jako veliké mořské vlny. Cítil jsem se jako Job před smrští. Myslel jsem, že se stále zmenšuji, a potom jsem zjistil, že to on se zvětšuje. Nikdy jsem se necítil tak drze. Jak jsem mohl být tak lehkovážný ve vztahu s Bohem. Cítil jsem se jako mravenec, který zírá na horský hřbet. Byl jsem méně než prach. On si však přesto udělal čas se mnou mluvit. Nedokázal jsem už vydržel víc a odvrátil jsem se. Po krátké chvíli jsem ucítil uklidňující ruku na svém rameni. Byla to Moudrost. Její sláva byla teď ještě větší, ale velikostí byla už zase jako já. „Rozumíš tomu, co se právě odehrálo?" zeptala se. Velmi dobře jsem věděl, že když se Pán na něco ptá, nesnaží se získat informaci, a tak jsem nad tím začal přemýšlet. Věděl jsem, že to tak všechno skutečně je. V porovnání s ním jsem méně, než zrnko prachu oproti zemi. A z nějakého důvodu chtěl, abych právě toto zažil. V odpovědi na mé myšlenky vysvětloval: „ Co si teď myslíš, je pravda, avšak toto porovnání člověka vůči Bohu není jenom ve velikosti. Začal jsi zakoušet moc mých slov. Když jsou ti svěřena má slova, znamená to, že je ti svěřena moc, kterou je držen pohromadě celý vesmír. To, co jsem teď udělal, jsem neudělal proto, aby ses cítil menší, ale abys rozuměl závažnosti a moci toho, co ti bylo svěřeno - Božího slova. Na všech svých cestách si pamatuj, že jediné slovo pronesené od Boha k člověku má mnohem větší hodnotu než všechny poklady světa. Musíš rozumět a také učit mé bratry ctít hodnotu mého slova. Jako ti, kdo mají nést má slova, musíte též ctít hodnotu svých vlastních slov. Ti, kdo ponesou pravdu, musí být opravdoví. " Jak jsem naslouchal, cítil jsem, že mám vzhlédnout k jednomu z trůnů vedle nás. Hned jsem uviděl muže, kterého jsem poznal. Byl to velký evangelista, když jsem byl ještě dítětem, a mnoho lidí si myslelo, že chodí ve větší moci, než kdokoli jiný od rané církve. Četl jsem o něm a slyšel jsem některá jeho zaznamenaná kázání. Bylo těžké nebýt dotčen jeho opravdovou pokorou a viditelnou láskou k Pánu a k lidem. Přesto jsem cítil, že některá jeho vyučování se závažným způsobem odchýlila od pravdy. Byl jsem překvapen, ale také se mi zároveň ulevilo, když jsem ho viděl sedět na velikém trůnu. Byl jsem uchvácen pokorou a láskou, která z něho stále vyzařovala. Otočil jsem se k Pánu, abych se ho zeptal, zda s ním smím mluvit, a viděl jsem, jak velmi Pán tohoto muže miloval. Přesto mi s ním Pán mluvit nedovolil a ukázal mi, abychom šli dál.

PŘEMOŽITELÉ

POSLEDNÍ BITVA

„Jenom jsem chtěl, abys ho tady viděl," vysvětloval Pán, „a rozuměl místu, které u mě má. Je toho ještě mnoho, co o něm máš pochopit. Byl to můj posel církvi posledních dnů, ale církev ho neslyšela z důvodů, kterým musíš porozumět v pravý čas. On byl skutečně na čas vnitřně podlomen a oklamán a jeho poselství bylo pokřiveno. Musí být ale obnoveno, stejně jako další části, které jsem dal jiným a které byly také pokřiveny. " Věděl jsem, že se tady všechno děje v dokonalém načasování s ohledem na vše, co jsem se měl naučit, a začal jsem přemýšlet, jak musí být tento muž spojen s tím, o čem jsme právě mluvili - potenciálem moci ke zkáze. „Ano. Je velice nebezpečné chodit ve velké moci, " odpověděl Pán. „Stalo se to mnoha mým poslům a to je také součást poselství, které mají předat mé církvi posledních dnů. Musíš chodit v mé moci a dokonce v ještě větší moci, než všichni tito zakusili. Jestliže si však někdy začneš myslet, že má moc je mým potvrzením tebe nebo tvého poselství, otevřeš dveře stejnému klamu. Duch svatý byl dán pouze za tím účelem, aby nesl svědectví o mně. Jestliže budeš moudrý tak, jako Pavel, naučíš se více chlubit svými slabostmi než svou silou. Pravá víra je správné poznání toho, kým já jsem. Nic více a nic méně. Ale vždy si musíš pamatovat, že i když přebýváš v mé přítomnosti, i když mě vidíš takového, jaký jsem, můžeš přesto padnout, jestliže obrátíš zrak zpět na sebe. Takto padl Lucifer. Kdysi přebýval v této místnosti. Viděl mou slávu a slávu mého Otce. Avšak začal se dívat více na sebe nežli na nás. Potom se v pýše začal chlubit svým postavením a mocí. To se stalo také mnoha mým služebníkům, kterým bylo dovoleno spatřit mou slávu a kterým byla svěřena moc. Jestliže si z,ačneš myslet, že se ti daří pro tvou moudrost, tvou spravedlnost nebo dokonce tvou oddanost k čistému učení, padneš." Věděl jsem, že toto bylo vážnější varování, než cokoli, co jsem zde dosud přijal nebo slyšel. Chtěl jsem jít zpátky a bojovat v poslední bitvě, ale měl jsem vážné otazníky nad svými schopnostmi bojovat, aniž bych padl do nástrah, které se teď zdály být všude. Pohlédl jsem zpět na Pána. On byl Moudrost a já jsem si pomyslel, jak velmi jej, až se vrátím, budu potřebovat znát právě jako Moudrost. „Je dobré, že ztrácíš víru v sebe. Nebudu ti moci svěřit moc nadcházejícího věku, dokud víru v sebe neztratíš. Čím více jí ztratíš, tím více moci ti mohu svěřit, jestliže... " Dlouho jsem čekal, že Pán bude pokračovat, ale nepokračoval. Nějak jsem vycítil, že chce, bych větu dokončil sám, ale já jsem nevěděl, co mám říci. Čím déle jsem se však na něj díval, tím více důvěry jsem cítil. Nakonec jsem už věděl, co říci. „Jestliže svou víru vložím v tebe," dodal jsem. „Ano. K tomu, k čemu jsi povolán, musíš mít víru, ale musí to být víra ve mne. Nestačí jenom ztratit víru v sebe. To vede pouze k pocitu nebezpečí, jestliže prázdné místo nezaplníš důvěrou ve mne. Právě takto jich už mnoho upadlo do klamu. Mnoho těchto mužů a žen bylo proroky. Ale někteří z nich kvůli své neji-

PŘEMOŽITELÉ

POSLEDNÍ BITVA

stotě nedovolovali lidem je tak nazývat. To vsak nebyla pravda, neboť oni jimi byli. Falešná pokora je také klam. Jestliže je nepřítel mohl oklamat tak, že si mysleli, že vlastně nejsou skutečnými proroky, mohl je také oklamat tak, aby si mysleli, že jsou většími proroky, než ve skutečnosti byli, a to jednoduchým sycením jejich sebedůvěry. Falešná pokora pýchu nevyžene. Je to jenom jiná forma zaměřenosti na sebe, již má potom nepřítel právo napadnout. Všechny tvé pády budou výsledkem této jediné věci, zaměřenosti na sebe. Jediná možnost, jak z toho být vysvobozen, je láska. Láska nehledá svých věcí. " Když jsem o tom všem začal přemýšlet, začala mě naplňovat nádherná jasnost. Viděl jsem celou svou zkušenost od začátku do konce s tímto jediným prostým poselstvím uprostřed všeho. „Jak jednoduše jsem se nechal odvést od upřímné a čisté oddanosti Kristu," naříkal jsem. Pán se potom zastavil a podíval se na mě s výrazem, za který se modlím, abych ho nikdy nezapomněl. Usmál se. Nechtěl jsem zneužít tuto příležitost, ale nějak jsem vycítil, že když se takhle usměje, mohl bych ho požádat o cokoli a On by mi to dal. „Pane, když jsi řekl: ,Buď světlo!', bylo světlo. V Janovi 17 ses modlil, abychom tě milovali tou samou láskou, jíž tě miloval Otec. Řekni mi teď, prosím: ,Buď v tobě láska,' abych tě miloval Otcovou láskou." Nepřestal se usmívat, ale objal mne jednou rukou jako přítel. „Řekl jsem ti to už před stvořením světa, když jsem tě povolal. Také jsem to řekl tvým bratrům, kteří s tebou budou bojovat v poslední bitvě. Poznáš lásku mého Otce ke mně. Je to dokonalá láska, jež vyžene každý tvůj strach. Tato láska ti dá sílu mi věřit, abys mohl dělat skutky, které jsem dělal já, a ještě větší skutky, neboť já jsem se svým Otcem a ty budeš znát jeho lásku ke mně a skutky, které ti budou dány, mě oslaví. Nyní, kvůli tobě, znovu říkám: ,Buď v tobě láska.'" Byl jsem přemožen vděčností za celý tento zážitek. „Miluji tvé soudy," řekl jsem a začal jsem se otáčet k soudné stolici, ale Pán mě zastavil. „Neohlížej se zpátky. Pro tebe tam teď nejsem; jsem tady. Vyvedu tě z této místnosti zpátky na tvé místo v bitvě, ale ty se nesmíš otáčet. Soudnou stolici musíš vidět ve svém srdci, neboť tam teď také je. " „Tak jako zahrada a poklady spasení..." pomyslel jsem si. „Ano. Vše, co dělám, dělám ve tvém srdci. Tam plynou živé vody. Tam jsem já. " Potom pokynul směrem ke mně. Podíval jsem se na sebe a odhrnul jsem roucho pokory. Užasl jsem nad tím, co jsem viděl. Má zbroj vyzařovala stejnou slávu, která obklopovala jeho. Pak jsem ji zase zakryl rouchem. „ V noci před svým ukřižováním jsem se také modlil k Otci, aby sláva, kterou jsem s ním měl na počátku, byla v mém lidu, abyste byli jedno. Moje sláva sjednocuje. Když se budete scházet s těmi, kteří mě milují, má sláva bude růst. Čím více bude má sláva růst spojením těch, kdo mě milují, tím

PŘEMOŽITELÉ

POSLEDNÍ BITVA

více bude svět vidět, že mě poslal Otec. Svět tak bude skutečně vědět, že vy jste mí učedníci, neboť mě budete milovat a budete se milovat navzájem." Když jsem se na něj dál díval, má důvěra rostla. Bylo to, jako bych byl vnitřně očišťován. Brzy jsem se cítil připravený udělat cokoli, oč by požádal. „Je tu pořád ještě někdo, s kým se před svým návratem do bitvy musíš setkat, " řekl, zatímco jsme šli dál. A jak jsme šli, byl jsem stále více udiven tím, jak jeho sláva během několika minut vzrostla. „Pokaždé, když mě vidíš očima svého srdce, je tvá mysl trochu více obnovena, " pokračoval. „Jednoho dne budeš schopen v mé přítomnosti přebývat neustále. Tehdy budeš moci kdykoli dosáhnout všeho, co ses mým Duchem kdy naučil. Kdykoli budeš moci dosáhnout i mě samotného. " Slyšel jsem všechno, co říkal, a rozuměl jsem tomu, ale byl jsem tak uchvácen jeho slávou, že jsem se prostě musel zeptat: „Pane, proč jsi teď o tolik slavnější, než tenkrát, když ses mi zjevoval jako Moudrost?" „Já jsem se nikdy nezměnil, ale ty ano. Když jsi s nezakrytou tváří spatřoval mou slávu, tak ses měnil. Zkušenosti, kterých se ti dostává, odstraňují z tvé tváře závoje, abys mě viděl jasněji, avšak nic je neodejme tak rychle jako pohled na mou lásku. " Potom se zastavil a já jsem se otočil, abych se podíval na ty, kteří seděli na trůnech vedle nás. Stále jsme byli na místě, kde seděli ti nejvyšší králové. Náhle jsem poznal jednoho muže sedícího blízko nás. „Pane, odněkud tě znám, ale nemohu si vzpomenout odkud." „Jednou jsi mě viděl ve vidění," odvětil. Okamžitě jsem si vzpomněl a byl jsem šokován! „Takže ty jsi skutečně žil?" „Ano," odpověděl. Potom jsem si začal vybavovat den, kdy mne jako mladého křesťana začaly frustrovat některé věci v mém životě. Šel jsem do jednoho parku blízko svého bytu a byl jsem rozhodnut čekat na Pána, dokud mi něco neřekne. Jak jsem tam seděl a četl Bibli, byl jsem vytržen ve vidění, jednom z prvních, jaké jsem kdy měl. Ve vidění jsem spatřil muže horlivě sloužícího Pánu. Neustále svědčil lidem, vyučoval a navštěvoval nemocné, aby se za ně modlil. Byl velmi horlivý pro Pána. Potom jsem viděl jiného muže, očividně vandráka nebo nějakého bezdomovce'. Tu se mu přitoulalo do cesty malé kotě a on do něho začal kopat, ale pak se zastavil. Přesto je však nohou odstrčil docela tvrdě. Pak se mě Pán zeptal, který z těchto mužů jej více těšil. „Ten první," řekl jsem bez váhání. „Ne, ten druhý, " odpověděl sám a začal mi vyprávět jejich příběh. První byl vychován v nádherné rodině, která Pána vždy znala. Vyrůstal v kvetoucím sboru a potom navštěvoval jednu z nejlepších biblických škol. Dostalo se mu sto dílů Boží lásky, ale on jich užíval jenom sedmdesát pět.

PŘEMOŽITELÉ

POSLEDNÍ BITVA

Druhý muž se narodil hluchý. Byl zneužit a do osmi let, kdy ho našly úřady, ho drželi v tmavém chladném podkroví. Pak byl přesouván z jednoho ústavu do druhého, kde zneužívání pokračovalo. Nakonec se ocitl na ulici. Aby to vše překonal, dal mu Pán jenom tři díly své lásky, on ji však do poslední částečky spotřeboval na překonání zuřivosti ve svém srdci, aby zabránil ublížení kotěti. Nyní jsem se díval na tohoto muže, krále sedícího na trůnu mnohem slavnějším, než by si byl Šalomoun vůbec mohl představit. Kolem něho stály zástupy andělů čekající na jeho rozkazy. V úžasu jsem se obrátil na Pána. Pořád jsem nemohl pochopit, že skutečně žije, tím méně skutečnost, že je jeden z mocných králů. „Pane, prosím, řekni mi zbytek jeho příběhu," prosil jsem. „Samozřejmě, proto jsme tady. Angelo byl tak věrný v málu, které jsem mu dal, že jsem mu přidal další tři díly své lásky. Všechny je využil na to, aby přestal krást. Skoro hladověl, ale odmítl si vzít cokoli, co by mu nepatřilo. Jídlo si kupoval za to, co dal dohromady sběrem láhví a občasnou prací na něčí zahradě. Neslyšel, ale naučil se číst, a tak jsem mu poslal traktát s evangeliem. Když ho četl, Duch mu otevřel oči a on mi vydal svůj život. Znovu jsem mu zdvojnásobil díl své lásky a on ho věrně celý využil. Chtěl o mně říkat druhým, ale neuměl mluvit. Přestože žil v takové chudobě, začal dávat přes polovinu všeho, co měl, na evangelizační traktáty, aby je mohl rozdávat na ulicích. " „Kolik lidí k tobě přivedl?" zeptal jsem se. Říkal jsem si, že musel přivést zástupy, když teď seděl mezi králi. „Jednoho, " odpověděl Pán. „Dovolil jsem mu ke mně přivést jednoho umírajícího alkoholika, abych ho povzbudil. Jeho to potom povzbudilo natolik, že by na tom rohu byl stál mnoho dalších let, jenom aby přivedl k pokání další duši. Celé nebe mě však prosilo, abych ho sem přivedl a já jsem také chtěl, aby dostal svou odměnu." „Ale co udělal, že se stal králem?" ptal jsem se. „Byl věrný v tom, co mu bylo dáno, překonal vše, dokud nebyl jako já a nezemřel jako mučedník." „Co překonal a jak byl umučen?" „Překonal svět mou láskou. Velmi málo lidí překonalo tolik s takovým málem. Mnoho mých dětí bydlí v domovech, které by jim před pouhými sty lety pro jejich pohodlí záviděli králové, ale ony si jich neváží, zatímco Angelo si za chladné noci tak vážil kartonové krabice, že ji proměnil ve slavnou svatyni mé přítomnosti. Začal milovat vše a každého. Z jediného jablka se radoval více, než někteří v mém lidu z velké hostiny. Ve všem, co jsem mu dal, byl věrný, přestože to nebylo mnoho v porovnání s tím, co jsem dal jiným, včetně tebe. Ukázal jsem ti ho ve vidění, protože jsi kolem něho mnohokrát prošel. Dokonce jsi na něj poukázal jednomu svému příteli a mluvil jsi o něm."

PŘEMOŽITELÉ

POSLEDNÍ BITVA

„Skutečně? Co jsem říkal?" „Řekl jsi: ,Tady máme dalšího Elijáše; ten musel utéci odněkud z nádraží.' Řekl jsi, že to je ,náboženský cvok' poslaný nepřítelem odvrátit lidi od evangelia. " To byla zatím nejhorší rána, kterou jsem za celou tuto zkušenost utrpěl. Byl jsem více než šokován, byl jsem zhrozen. Pokoušel jsem si vybavit ten okamžik, ale nemohl jsem, jednoduše proto, že jich bylo tolik. Nikdy jsem neměl moc soucitu se špinavými pouličními kazateli, kteří se mi zdáli záměrně poslaní odvrátit lidi od evangelia. „Odpusť mi, Pane. Prosím tě, odpusť mi to." „Je ti odpuštěno, " řekl hned. „A máš pravdu. Je mnoho takových, kteří se pokoušejí kázat evangelium na ulicích se špatnými a dokonce převrácenými motivy. Přesto je mnoho upřímných, i když nejsou připravení ani vzdělaní. Nesmíš soudit podle zdání. Je stejně tolik opravdových služebníků, kteří vypadají jako on, jako jich je mezi vytříbenými profesionály ve velkých katedrálách a organizacích vybudovaných lidmi v mém jménu. " Pokynul mi, abych se podíval vzhůru na Angela. Když jsem se otočil, sestoupil po stupních ze svého trůnu a stanul přímo přede mnou. S otevřenou náručí mě srdečně objal a políbil mě na čelo jako otec. Láska se na mě a skrze mě valila, až jsem si říkal, že to má nervová soustava nevydrží. Když mě nakonec pustil, motal jsem se jako opilý, byl to však nádherný pocit, láska, jak jsem ji ještě nikdy necítil. „To ti mohl předat už na zemi," pokračoval Pán. „Měl toho mým lidem mnoho co dát, avšak oni se k němu nechtěli přiblížit. I moji proroci se ho stranili. Ve víře rostl tím, že si koupil Bibli a několik knih, které četl znovu a znovu. Zkoušel chodit do různých sborů, ale nenašel žádný, kde by ho přijali. Kdyby ho byli přijali, byli by přijali mě. On byl mým klepáním na jejich dveře. " Znovu jsem se učil, co je to zármutek. „Jak zemřel?" „ Umrzl, když se pokoušel udržet na živu jednoho starého pijana, který zemřel podchlazením." Když jsem se podíval na Angela, nemohl jsem uvěřit, jak tvrdé bylo mé srdce. Přesto jsem nerozuměl tomu, jak to z něho dělalo mučedníka. Myslel jsem, že to je pojem označující ty, kteří zemřou, protože nechtějí slevit ze svého svědectví. „Angelo byl mučedníkem každý den, který žil. Pro sebe dělal jenom tolik, aby se udržel na živu a svůj život s radostí obětoval na záchranu přítele v nouzi. Jak už Pavel psal Korintským; i když vydáš své tělo k upálení, ale nebudeš mít lásku, nic to neznamená. Ale když sám sebe vydáš s láskou, znamená to mnoho. Angelo umíral každého dne, neboť nežil sám pro sebe, nýbrž pro ostatní. Když byl na zemi, stále se považoval za nejmenšího ze svatých, zatímco ve skutečnosti byl jeden z největších. Jak ses již naučil, mnoho těch, kdo

PŘEMOŽITELÉ

POSLEDNÍ BITVA

se považují za největší a za něž je považují i jiní, tady skončí jako nejmenší. Angelo nezemřel za pravdu ani pro své svědectví, ale vskutku zemřel za mě. " „Pane, prosím, pomoz mi si toto pamatovat. Prosím, nedovol, abych, až se vrátím, to vše, co tu vidím, zapomněl," prosil jsem. „Proto jsem tady s tebou a budu s tebou také, až se vrátíš. Moudrost je vidět mě mýma očima a nesoudit podle zdání. Angela jsem ti ukázal ve vidění, abys ho poznal, až bys ho potkal na ulici. Kdybys mu byl odhalil jeho minulost, jak jsem ti to ukázal ve vidění, byl by mi tehdy vydal svůj život. Ty bys potom mohl tohoto velkého krále vychovávat a on by měl velký vliv na mou církev. Kdyby se můj lid díval na ostatní mým pohledem, Angelo a mnoho jemu podobných by bylo uznávanými lidmi. Byli by doprovázeni na ty největší kazatelny a můj lid by přicházel od konců země, aby seděl u jejich nohou, neboť tím by seděl u mých nohou. On by vás učil milovat a nakládat s dary, které jsem vám dal, tak, abyste nesli mnohem víc ovoce. " Byl jsem tak zahanben, že jsem se na Pána nechtěl ani podívat. Nakonec jsem se k němu obrátil, protože jsem ucítil bolest, unášející mě znovu k soběstřednosti. Když jsem se na něj podíval, byl jsem doslova oslepen jeho slávou. Chvíli trvalo, než se mé oči postupně přizpůsobily a já jsem se na něj znovu mohl podívat. „Pamatuj, že je ti odpuštěno," řekl. „Neukazuji ti tyto věci, abych tě odsoudil, ale učil. Vždy si pamatuj, že soucit odstraní závoje z tvé duše rychleji než cokoli jiného." Když jsme šli dál, Angelo poprvé promluvil: „Prosím, pamatuj na mé přátele bezdomovce. Mnoho jich bude milovat našeho Spasitele, jestliže k nim někdo půjde." Jeho slova v sobě měla takovou sílu, že jsem byl příliš dojat, než abych mu odpověděl, a tak jsem jenom přikývl. Věděl jsem, že tato slova byla výnosem velkého krále a velkého přítele Krále králů. „Pane, pomůžeš mi pomáhat bezdomovcům?" „Budu pomáhat každému, kdo jim bude pomáhat, " odpověděl. „Když budeš pomáhat těm, které já miluji, budeš stále znát mou pomoc. Bude jim dán Pomocník podle míry jejich lásky. Mnohokrát jsi prosil za více mého pomazání. Takto jej právě přijmeš. Miluj ty, které já miluji. Když budeš milovat je, budeš milovat mě. To, co dáváš jim, dáváš mně a já ti vrátím ještě více. " Má mysl se přesunula k mému krásnému příbytku a všemu ostatnímu majetku, který jsem měl. Nebyl jsem bohatý, ale věděl jsem, že podle pozemských měřítek jsem skutečně žil mnohem lépe než králové před pouhými sty lety. Nikdy předtím jsem se tím necítil vinen, ale teď ano. Nějakým zvláštním způsobem to byl dobrý pocit, zároveň jsem se v něm ale necítil moc dobře. Znovu jsem se obrátil na Pána, protože jsem věděl, že mi pomůže. „Pamatuj si, co jsem řekl o svém dokonalém zákonu lásky, který rozlišuje světlo od tmy. Když přijde takové zmatení, jaké cítíš nyní, víš, že co zakoušíš, není můj dokonalý zákon lásky. Já své rodině dávám rád dobré dary tak, jako ty rád

PŘEMOŽITELÉ

POSLEDNÍ BITVA

dáváš dobré dary své rodině. Chci, abyste se z nich radovali a vážili si jich. Jenom je nesmíte uctívat a musíte je být ochotni sdílet s druhými, jakmile vás k tomu povolám. Mohl bych mávnout rukou a okamžitě ze země odstranit všechnu chudobu. Přijde den soudu, kdy hory a posvátná návrší budou sníženy a chudí a utlačovaní vyvýšeni, ale to musím udělat já. Lidský soucit je mi stejně cizí jako lidský útlak. Lidský soucit, používaný jako náhražka mého kříže. Já jsem vás nepovolal obětovat, ale poslouchat. Někdy budete muset něco obětovat, abyste mě poslechli, jestliže však vaše oběť není v poslušnosti, rozdělí nás to. Jsi vinen nesprávným soudem a zacházením s tímto velkým králem, když byl ještě mým služebníkem na zemi. Nesuď nikoho, aniž by ses nejprve dotázal mě. Promarnil jsi více setkání, která jsem pro tebe připravil, než si umíš představit, a to jednoduše proto, že jsi na mě nebyl citlivý. Já jsem ti však toto vše neukázal jenom proto, aby ses tím cítil vinen, ale proto, abych tě přivedl k pokání a abys je už dál neztrácel. Jestliže budeš jenom reagovat na vinu, začneš dělat věci k zakrytí své viny, což jde proti mému kříži. Jedině můj kříž dokáže odstranit tvou vinu, a poněvadž já jsem šel na kříž, abych odstranil tvou vinu, cokoli uděláš z pocitu viny, neděláš pro mě. " „Neraduji se, když vidím lidi trpět, " řekla Moudrost. „Ale lidský soucit je nepovede ke kříži, který je jako jediný dokáže zbavit jejich skutečného utrpení. Angela jsi ztratil, neboť jsi nechodil v lítosti. Až se vrátíš, budeš jí mít více, avšak tvá lítost musí být vždy poddána mému Duchu." A Pán pokračoval: „Ani já jsem neuzdravil všechny, nad nimiž jsem měl lítost, ale dělal jsem pouze to, co jsem viděl dělat svého Otce. Nesmíš dělat věci jenom z lítosti, ale z poslušnosti mému Duchu. Pouze tehdy bude mít tvá lítost moc vykoupení. Svěřil jsem ti dary svého Ducha. Poznal jsi mé pomazání, když jsi kázal a psal, ale poznal jsi ho mnohem méně, než si uvědomuješ. Jenom zřídkakdy vidíš opravdu mýma očima, slyšíš mýma ušima nebo rozumíš mým srdcem. Beze mne nemůžeš udělat nic, co by prospělo mému království nebo šířilo mé evangelium. Bojoval jsi v mých bitvách a dokonce jsi viděl vrchol mé hory. Naučil ses střílet šípy pravdy a zasáhnout nepřítele. Naučil ses něco málo o používání mého meče. Avšak láska je mou největší zbraní. Láska nikdy nepomine. Láska, to bude moc, která zmaří ďáblovy skutky. A láska, ta také přivede mé království. Láska je korouhev nad mou armádou. Pod touto korouhví teď musíte bojovat. " S tím jsme vstoupili do chodby a odešli jsme z velké soudní síně. Sláva Moudrosti byla všude kolem mě, ale Pána už jsem nikde kolem sebe zřetelně neviděl. Náhle jsem stanul přede dveřmi. Otočil jsem se, protože jsem nechtěl odejít, avšak hned mi bylo jasné, že musím. Byly to dveře, ke kterým mě přivedla Moudrost. Jimi jsem musel projít. Je čas jít dál!!!

EDIČNÍ POZNÁMKA

POSLEDNÍ BITVA

EDIČNÍ

POZNÁMKA

Kniha patří do linie klasické literatury, popisující duchovní „cestu poutníka" (Bunyan, Komenského Labyrint aj.), kterou lze protáhnout až k Dantové Božské komedii. Kontroverzní nemůže tedy být její forma. Kontroverzní není ani obsah, ani celkové poselství, zaměřené na budování křesťanského charakteru do té míry, že možná v české a ani v přeložené evangelikální literatuře posledních let nenajdeme nic, co by svou hloubkou a praktičností mohlo v oblasti proměny charakteru a motivů křesťana jako služebníka Joynerovč knize konkurovat. Kdyby knihu napsal Komenský, neměl by s ní u nás patrně nikdo z evangelikálů žádné problémy. Kontroverzní je dnes, žel, u nás skutečnost, že autor knihu prezentuje jako prorocké vidění. Každého kritika možno však střízlivě odkázat k tomu, aby proroctvím nepohrdal, ale zkoumal ho podle Písem a na základě jeho ovoce. Velmi podnětný je v tomto směru autorův úvod, kde neprezentuje zjevení, které se mu dostalo, jako dogma, ale kde sám otevírá prostor pro jeho rozsuzování, když píše, že se modlí, aby čtenáře vedl svatý Duch a oddělil od pšenice jakékoli plevy, které mohou být přítomny. Ani Ediční rada vydavatelství KMS se s některými uvedenými názory nemůže ztotožnit. V rámci textu jde ovšem pouze o podrobnosti, které v ničem neoslabují poselství knihy. Zvláště v této souvislosti upozorňujeme na následující místa: • „My teď máme neporušitelná těla" (s. 55) - popisovaná situace je před vzkříšením, a proto zřejmě lidé, kteří jsou po smrti v Boží přítomnosti, duchovní těla ještě mít nemohou. (Samozřejmě nemohu vyloučit, že vidění představuje jakýsi částečný časový průhled do situace po vzkříšení, což by pak uvedený výrok ospravedlňovalo.) • Výrok apoštola Pavla: „Jestliže jsou mé spisy používány jako základ, nebude potom tento základ schopný udržet váhu toho, co na něm musí být postaveno..., mé spisy nesmí být použity jako základ. Má vyučování musíš vidět skrze Pánova vyučování a nepokoušet se jim porozumět z mého pohledu. Jeho slova jsou základem" (s. 80-81). Vzhledem k tomu, že celé Písmo je Duchem vdechnuté, nelze v něm rozlišovat dvě kategorie výroků. Písmo není rozděleno a ke každému oddílku Písma je nutno přistupovat se stejnou vážností a závazností, každý je pro náš život stejně základní. Tomáš Dittrich

OBSAH

PŘEDMLUVA

ÚVOD

1. ČÁST Pekelné hordy na pochodu

2. ČÁST Svatá hora

3. ČÁST Návrat orlů

4. ČÁST Bílý trůn 5. ČÁST Přemožitelé ediční poznámka

RICK

JOYNER

Poslední bitva Vydala Křesťanská misijní společnost, Andrštova 4, Praha 8. Všechna práva vyhrazena. Vydání první-1998. Překlad: © Tomáš Vágner Jazyková redakce: Petra Sovová, Mgr. Marta Dittrichová, Olga Dufková Obálka: © KMS - Olga Markupová s použitím dřevorytu G. Doré Grafická úprava: Olga Markupová Tisk: PBtisk Příbram, polygrafická výroba, Pavel Baštář, nám. Hynka Kličky 219, Příbram VI ISBN 80-86178-00-5

Poslední. Boj světla s temnotou na konci věků

Recommend Documents