Poradenství pro mládež a jeho využití v práci s mladými lidmi v rámci křesťanských společenství v dané lokalitě

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce

Poradenství pro mládež a jeho využití v práci s mladými lidmi v rámci křesťanských společenství v dané lokalitě Magisterská diplomová práce

Bc. Petra Barbořáková

Vedoucí práce: PhDr. Monika Punová, Ph.D.

Brno 2015

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně pod vedením PhDr. Moniky Punové Ph.D. a použila jsem pouze zdroje uvedené v seznamu literatury.

V Brně dne 11. 5. 2015

……………………………… Bc. Petra Barbořáková

Poděkování Ráda bych poděkovala PhDr. Monice Punové, Ph.D., za odborné vedení mé práce, za cenné rady a připomínky, za metodické a technické vedení a její vstřícnost a ochotu při konzultacích. Také bych chtěla poděkovat své rodině a přátelům, kteří mě povzbuzovali, byli mi oporou a pomáhali, jak bylo v jejich silách.

OBSAH ÚVOD .................................................................................................................................................. 6 I TEORETICKÁ ČÁST ................................................................................................................... 7 1

Mládež .......................................................................................................................................... 7 1.1

Definice pojmů mládí a adolescence ..................................................................................... 7

1.2

Změny v adolescenci ............................................................................................................. 9 1.2.1.1

Biologické změny ................................................................................................. 10

1.2.1.2

Psychické změny .................................................................................................. 11

1.2.2

Sociální změny ............................................................................................................. 13

1.2.2.1 1.2.3 2

Spirituální změny ......................................................................................................... 16

Křesťanská společenství mládeže .............................................................................................. 18 2.1

Křesťanství .......................................................................................................................... 18

2.2

Křesťan ................................................................................................................................ 20

2.3

Společenství......................................................................................................................... 21

2.3.1 2.4 3

Riziková mládež ................................................................................................... 15

Křesťanská společenství mládeže ................................................................................ 22

Vyvození DVO 1 ................................................................................................................. 23

Poradenství ................................................................................................................................. 25 3.1

Definice pojmu poradenství ................................................................................................ 25

3.1.1

Poskytování poradenství .............................................................................................. 26

3.2

Poradenství pro mládež ....................................................................................................... 30

3.3

Vymezení poradenství oproti jiným disciplínám ................................................................ 33

3.3.1

Poradenství a psychoterapie ......................................................................................... 33

3.3.2

Poradenství a sociální práce ......................................................................................... 33

3.3.3

Poradenství a pastorace ................................................................................................ 34

3.3.3.1 3.4

Poradenství spirituální dimenze............................................................................ 35

Vyvození DVO 2 a 3 ........................................................................................................... 38

II METODOLOGICKÁ ČÁST ..................................................................................................... 39 4

Metodika .................................................................................................................................... 39 4.1

Strategie výzkumu ............................................................................................................... 39

4.2

Technika zjišťování ............................................................................................................. 39

4.3

Analýza zjištění ................................................................................................................... 40

4.4

Jednotky zkoumání a zjišťování a jejich výběr ................................................................... 40

4.5

Operacionalizace ................................................................................................................. 41

4.6

Etický kontext výzkumu ...................................................................................................... 43

4.7

Limity a omezení výzkumu ................................................................................................. 43

III EMPIRICKÁ ČÁST................................................................................................................... 44 5

Interpretace zjištění z hlediska dílčích výzkumných otázek ...................................................... 44 5.1

Charakteristika společenství ................................................................................................ 44

5.1.1

Základní charakteristiky............................................................................................... 44

5.1.2

Záměr společenství ...................................................................................................... 47

5.1.3

Osobnost vedoucího ..................................................................................................... 50

5.1.4

Dílčí závěr .................................................................................................................... 52

5.2

Individuální poradenství ve společenstvích ........................................................................ 53

5.2.1

Charakteristika poradenství.......................................................................................... 54

5.2.2

Cíl poradenství ............................................................................................................. 55

5.2.3

Vzdělávání pracovníků ................................................................................................ 56

5.2.4

Aktivizace a motivace účastníků.................................................................................. 58

5.2.5

Znaky poradenství ........................................................................................................ 59

5.2.6

Fáze individuálního poradenství .................................................................................. 63

5.2.7

Prvky poradenského rozhovoru ................................................................................... 64

5.2.8

Témata poradenských setkání ...................................................................................... 65

5.2.9

Informace o poradenství............................................................................................... 67

5.2.10

Dílčí závěr .................................................................................................................... 68

5.3

Role spirituality v individuálním poradenství ..................................................................... 69

5.3.1

Spiritualita osoby poradce ............................................................................................ 69

5.3.2

Spiritualita účastníků společenství ............................................................................... 71

5.3.3

Cíle individuálního poradenství z hlediska spirituální dimenze .................................. 72

5.3.4

Témata vztahující se ke spirituální dimenzi................................................................. 74

5.3.5

Spirituální prvky v individuálním poradenství ............................................................ 76

5.3.6

Dílčí závěr .................................................................................................................... 77

ZÁVĚR .............................................................................................................................................. 79 Bibliografie .................................................................................................................................... 84 ANOTACE..................................................................................................................................... 88 ANNOTATION ............................................................................................................................. 89 Jmenný a věcný rejstřík.................................................................................................................. 90 Přílohy ............................................................................................................................................ 92 STAŤ.............................................................................................................................................. 96

ÚVOD Tématem diplomové práce je poradenství pro mládež a jeho využití v práci s mladými lidmi v křesťanských společenstvích v dané lokalitě. Záměrem je zjistit, zda v daných společenstvích probíhá poradenství mladým lidem a jestliže se uskutečňuje, jaké charakteristiky nese a jakým způsobem je realizováno. Teoretická část poskytuje kontext pro výzkum a charakterizuje jednotlivé pojmy, které se v práci objevují. Nejprve je prostor věnován definici pojmu mládež, mladého člověka a biologickým, psychickým, sociálním a spirituálním změnám, k nimž v období dospívání dochází. Následně se práce zabývá křesťanskými společenstvími včetně dalších dílčích prvků, jako je křesťanství a křesťan. Poslední část se pak věnuje poradenství a některým jeho oblastem, konkrétně se jedná o skupinové a individuální poradenství, poradenství pro mládež a vymezení poradenství vůči jiným disciplínám. Pracovníci pro mládež v křesťanských společenstvích, ať už se jedná o laiky, profesionály, zaměstnance nebo dobrovolníky, se dostávají do přímého kontaktu s mladými lidmi a mají tak prostor ovlivňovat jejich životy. Jelikož se jedná o křesťanská společenství, která fungují pod hlavičkou církve, zajímalo mne, jaký důraz se klade na profesionalitu pracovníků, a to především v oblasti poradenské praxe. Možná nekompetentnost vedoucích pracovníků v oblasti poradenské praxe by byla nežádoucím stavem, a to především z důvodu potenciálního ublížení dospívajícím, kteří případně přichází s žádostí o radu, když jim vedoucí nejsou schopni poskytnout adekvátní pomoc. Jako ideální situaci naopak vidím stav, kdy za vedoucím pracovníkem přichází mladí lidé se svými problémy a ten má dostatečné vědomosti, znalosti a zkušenosti, aby byl schopen jim pomoci, a také je obeznámen s problémy, které mladí lidé řeší, a iniciativně jim nabízí pomoc. Položila jsem si hlavní výzkumnou otázku, Zda a jakým způsobem poskytují pracovníci v rámci křesťanských společenství individuální poradenství mladým lidem?, kdy je mým cílem zjistit, zda je poradenství ve společenstvích poskytováno, a pokud ano, jakým způsobem a jaké charakteristiky nese. Zjištění těchto údajů má vést k dalšímu přemýšlení, zda by nebylo vhodné v těchto společenstvích poradenství poskytovat, jestliže tomu tak dosud není. V případě, že je poradenství poskytováno, co by mohlo vést k jeho zdokonalení a tak zlepšení pomoci mladým lidem.

6

I TEORETICKÁ ČÁST 1 Mládež Kapitola Mládež se zaměřuje na samotnou definici pojmu mládež. Mladý člověk prochází v období dospívání zásadními změnami, proto jsou zde rozebrány jednotlivé aspekty vývoje mladého člověka od dimenze biologické, psychické, sociální až po dimenzi spirituální. Období dospívání je bouřlivým obdobím, kdy jsou mladí lidé v ohrožení, proto se práce zmíní i o rizikové mládeži, která s tímto tématem souvisí.

1.1 Definice pojmů mládí a adolescence V následující kapitole budou představeny jednotlivé pojmy jako mládí, mládež, adolescence a puberta a určen výchozí pojem a jeho charakteristika pro tuto práci. V úvodu této kapitoly je vhodné říci, že pojem dospívajícího, mladého člověka je pojmem poměrně novým. Giddens (2013, s. 279) píše, že „dnes tak dobře známý koncept „teenagera1“ až do nedávna vůbec neexistoval“. Podle Macka je to klíčové životní období, které s sebou nese velký význam, protože se zde zakládá pocit autorství vlastního života, prohlubuje vědomí vlastní hodnoty a jedinečnosti, přesto v evropské kultuře fenomén dospívání na dva tisíce let téměř vymizel. Adolescence se začala ve vývoji člověka zdůrazňovat jako samostatná fáze na základě vývoje společnosti. Rozpad feudální společnosti a nástup urbanizace a zřízení nového systému všeobecného školství v 19. století vyústilo v separaci jednotlivých generací a oddělení stylů života dětí, dospělých a dospívajících (Macek, 1999). Mladá kultura začala být zkoumána v první polovině 20. století, kdy vznikaly nové proudy lišící se od mainstreamu2 a konstruovaly se subkultury mladých3 (Giddens, 2013). Zabývat se mladou generací je tedy v současné době relevantní a potřebné, v souvislosti s tímto tématem se lze setkat s řadou termínů, které se práce nyní pokusí objasnit. Velký sociologický slovník (1996) pojmem mládí označuje dvě perspektivy. První perspektivou je mládí

1 Říčan uvádí: „Z anglicky mluvícího světa k nám pronikl pojem teenager; tak může být označen každý člověk ve věku, jehož číslovka končí na ,-teen‘, tedy od 13 do 19 let“ (Říčan, 2005, s. 273). 2 Mainstream je „1. hlavní proud, směr, linie v určité oblasti lidské tvorby, myšlenkové činnosti. 2. v oblasti populární hudby střední proud zaměřený na většinový vkus posluchačů“ (Nový akademický slovník, 2007, s. 497). 3 Obecnější pojetí uvádí Giddens (2013, s. 996) „Subkultura: Jakákoli část populace, kterou od širší společnosti odlišují její kulturní vzorce.“ Matoušek (2011) mezi subkultury mládeže řadí následující: kriminální skupiny, pro něž je příznačná subkultura násilí, dále sem patří drogová subkultura, subkultura rasistická, kam řadí skinheady a fotbalové hooligans, dále pseudonáboženské subkultury, kam patří satanisté.

7

jako životní etapa vývoje člověka, tedy přechod mezi dětskou závislostí a relativní nezávislostí, období individuálního vývoje. V tomto případě lze termín mládí považovat za ekvivalent k adolescenci. Druhou perspektivou je mládí jako soubor subkulturních znaků typických pro mládež. A lze tento pojem zaměnit za pojem mladá generace. Jandourek (2007, s. 161) uvádí podobnou charakteristiku pojmu mládí. „Mládí je fáze životního cyklu mezi dětstvím a dospělostí charakterizována dokončováním fyzických změn organismu započatých v pubertě… Časově se mládí obtížně vymezuje. Jeho počátkem může být dokončení základní školní docházky a koncem vstup do zaměstnání a založení vlastní rodiny.“ Mládí lze tedy označit za český výraz pro pojem adolescence. Stejně tak jej vidí i Macek (1999). Mládí a adolescenci lze tedy považovat za pojmy stejného významu. „Termín adolescence je odvozen z latinského slovesa adolescere (dospívat, dorůstat, mohutnět),“ jak uvádí Macek (1999, s. 11), který také dodává, že v českém jazyce se zaměňuje s označením dospívající, dorost nebo širším označením mládež. Adolescence vyplňuje druhé desetiletí života, ale jeho přesné věkové vymezení se u jednotlivých autorů liší, nicméně všichni ji dělí na fázi dospívání, které se označuje jako pubescence4 a ohraničuje se časovým intervalem 11 až 15 let, a na fázi mládí, které se datuje v období 15 až 20 (22) let (Macek, 1999; Říčan, 2004; Vágnerová, 2000)5. Na základě výše uvedených autorů bude práce pojem adolescence chápat jako fázi dospívání a rovněž i mládí, tedy období od 11 do 20 (22) let, které Macek (2003) vnitřně dělí na tři fáze: časnou adolescenci 10 (11) – 13 let, střední adolescenci 14 – 16 let a pozdní adolescenci 17 – 20 (22) let. Období adolescence s sebou nese velké množství nejistoty a zmatků, které jsou typické především pro mladé lidi v moderních společnostech6. Mladí lidé jsou zde nuceni, aby velmi rychle opustili období dětství a stali se dospělými. Stojí tak mezi dvěma světy, kdy se snaží chovat jako dospělí, ale zákon s nimi jedná jako s dětmi (Macek, 1999, Giddens, 2013). „V patnácti letech zde tedy jsou mladý muž a mladá žena, kteří jsou tělesně téměř dorostlí, silní, rychlí a obratní, zhruba stejně inteligentní jako jejich rodiče, toužící společensky se uplatnit a sexuálně žít, čeká je však dlouhý odklad, kdy jejich údělem je existenční závislost, podřízenost dospělým a biologicky nezdůvodnitelné omezování pohlavního života. Tak se v našem sociokulturním okruhu postupně vytvořila adolescence jako zvláštní životní období mezi dětstvím a dospělostí“ (Říčan, 2004, s. 193).

4 Pojmenování dle ochlupení na ohanbí, latinsky Pubes (Vágnerová, 2000). 5 Stejné dělení uvádí i Langmajer (2006), který ale navíc pubescenci rozlišuje na fázi prepuberty a puberty, přičemž fázi prepuberty ohraničujeme věkem 11 až 13 let a pubertu na 13 až 15 let s tím, že u chlapců je fyzický vývoj zpožděn asi o 1 – 2 roky. 6 V přírodních kulturách založených na komunitním uspořádání, které zachovávají oddělenost jednotlivých věkových stupňů, je tento proces snadnější. Proces je tady založen na přímé participaci mladého člověka na činnostech dospělých v pomalejším tempu. Proces změny je současně vymezen přechodovými rituály, které pomáhají jasně definovat novou roli dospělého (Macek, 1999, Giddens, 2013).

8

Podle Jandourka (2007) je právě různá rychlost biologického, psychického a sociálního vývoje příčinou prožívání krize dospívání. Mládež lze charakterizovat šířeji. „Mládež je termín označující buď nepřesně ohraničenou věkovou skupinu, nebo vymezenou specifickými biologickými, psychologickými, sociologickými znaky. Příslušníky spojuje to, že se nachází ve stejném životním cyklu nazývaném mládí a jsou stejnou generací. Věkově jde o mezivrstvu mezi dětmi a dospělými, která má své specifické zájmy, aspirace, postoje, společenské postavení a svou roli, prestiž“ (Velký sociologický slovník, 1996, s. 635). Stejný zdroj mládež vymezuje jako skupinu mezi 14 a 30 lety, tedy od konce povinné školní docházky do završení procesu sociálního zrání. Někteří autoři (Langmajer, 2006; Macek, 1999; Říčan, 2004; Vágnerová, 2000) do tohoto věkového vymezení řadí jak adolescenci 15 – 20 (22) let, tak mladou dospělost 20 – 30 let. Jedná se tedy o pojem, který v sobě zahrnuje výše uvedené pojmy mládí a adolescence. V souvislosti s tématem práce mládež charakterizuje cílovou skupinu mladých lidí, kteří se setkávají v křesťanských společenstvích, nesou výše uvedené znaky a věkově se pohybují převážně mezi 14 a 25 lety. Tato kapitola představila několik pojmů týkajících se mladých lidí a uvedla jejich stručnou charakteristiku. Do pojmu mladý člověk, mladí lidé, který se objevuje v názvu práce, bude spadat pojem adolescent, který je totožný s pojmem mládí, teenager. V práci se bude vyskytovat označení mladí lidé, mladý člověk, teenager, adolescent a také dospívající, které práce chápe pro své účely jako synonyma. Rovněž bude užíván pojem mládež, který práce užívá pro označení skupiny mladých lidí, jak je popsáno výše. Období dospívání je provázeno množstvím nejistot a zmatků, což je dáno biologickými, psychickými, sociálními a spirituálními změnami, které už vysvětluje další kapitola.

1.2 Změny v adolescenci Jak bylo uvedeno v předešlé kapitole, období dospívání je obdobím biologických, psychických, sociálních a spirituálních změn, které jsou také zdrojem napětí, jež mladí lidé prožívají. Mladí lidé v tomto období hledají sebe sama, smysl svého života a místo na světě. Cílem této kapitoly je uvést jednotlivé změny, kterými mladí lidé prochází, a více je specifikovat.

9

1.2.1.1 Biologické změny V období adolescence dochází k výrazným biologickým změnám7. Jedná se o tělesný růst, který však není rovnoměrný. Horní a dolní končetiny rostou na začátku rychleji, takže dochází k disharmonii postavy, dítě je „samá ruka a samá noha“. Působí tělesně nevyváženě a neobratně. Také se rozšiřují ramena, roste hrtan a hlasivky, což způsobuje mutaci hlasu. Tělesné změny se odlišují u dívek, kde se postava zaobluje, přibývá podkožní tuk, rostou ňadra, a u chlapců, kde roste svalovina, vnější pohlavní orgány. U chlapců je významný růst a rozvoj svalů, který je viditelný a sociálně akceptovatelný. Sekundární pohlavní znaky nejsou na první pohled tak nápadné a zneklidňující. U dívek jsou sekundární pohlavní znaky nápadnější (Langmajer, 2006; Říčan, 2004; Vágnerová, 2012). Období dospívání je charakteristické pohlavním vývojem. Vágnerová a Říčan uvádí, že dochází k růstu a zrání vnitřních pohlavních orgánů, vaječníků a dělohy u dívek a varlat u chlapců, i k produkci ženského hormonu estrogenu a u chlapců mužského hormonu testosteronu. Objevuje se první menstruace u dívek, nejčastěji kolem 12. roku, a první poluce u chlapců kolem 13. roku dítěte. S dozráváním jsou spojeny sexuální prožitky, zamilovanost a první sexuální zkušenosti. Součástí sexuální zkušenosti je autoerotika, která se projevuje zalíbením ve vlastním těle a masturbací. Heterosexuální8 erotika se rozvíjí od rané adolescence, přičemž první sexuální zkušenosti jsou nejčastější mezi 17. a 18. rokem (Říčan, 2004; Vágnerová, 2012). Významné je v tomto období zrání mozku. To vede ke schopnosti rychlejšího zpracování informací, růstu tendence k vyhledávání vzrušujících zážitků a riskantního chování, rozvoj kognitivních schopností – vliv na uvažování a chování dospívajících. Jelikož jednotlivé složky mozku dozrávají rozdílně a nejsou koordinované, adolescenti jednají emocionálně a nejsou schopni své chování regulovat (Vágnerová, 2012, Vágnerová, 2008). Tělesný vzhled je pro dospívajícího velmi důležitý a je provázán s dalšími dimenzemi vývoje. Vzhled ovlivňuje psychickou pohodu mladého člověka i jeho sociální zařazení a status. Podle Vágnerové a Říčana je tělesný vzhled provázán s vlastní hodnotou a je důležitou součástí identity dospívajícího, který se potřebuje líbit sám sobě i jiným. Zevnějšek slouží k dosažení sociální prestiže a akceptace druhými, kdy je hlavní snahou odlišit se od dospělých. Dospívající

7 S tělesným růstem se spojuje pojem sekulární akcelerace, který Langmajer vysvětluje jako „celkové urychlování růstu a vývoje v průběhu staletí.“ Zrychlování růstu bylo zaznamenáno v tělesné oblasti – zvyšování postavy, dřívější nástup menstruace, ale i v oblasti emočního vývoje a inteligence. Dřívější nástup tělesného a duševního dospívání a současně delší doba pro dokončení rozvoje vede k rozšíření dospívání oběma směry (Langmajer, 2006). 8 Vágnerová (2012) uvádí fáze heterosexuálního kontaktu od držení za ruku přes líbání, francouzské polibky, které symbolizují koitus, mazlení typu neckingu, pettingu, orálního sexu až po sám pohlavní styk. Podle ní mají s většinou z nich kromě pohlavního styku zkušenost dospívající do 15 let.

10

mohou volit uniformní vzhled, který je pro ně bezpečný, nebo vzhled, který je nějakým způsobem vymezuje a zdůrazňuje jejich pohlavní identitu nebo příslušnost ke skupině (Říčan, 2005; Vágnerová, 2008, 2012). Jak je patrné v závěru této kapitoly, tělesný vzhled je pro mladého člověka podstatný a ovlivňuje jeho sociální a psychický vývoj. Pokud se mladý člověk nelíbí sám sobě ani není atraktivní podle soudobých trendů pro své okolí, má ztíženou pozici pro uplatnění ve společnosti. Psychické a sociální změny, kterými dospívající prochází, popisuje další kapitola. 1.2.1.2 Psychické změny Kapitola Psychické změny dospívání se blíže věnuje tématu kognitivních a emocionálních změn, hledání vlastní identity a vztahu k sobě sama. Kognitivní změny jsou výsledkem interakce mezi zráním a učením. Jedná se o období, kdy je myšlení vymaněno z konkrétní reality. Piaget (2007, s. 117) říká, že „hlavní charakteristikou adolescence je právě takové vymanění se z konkrétního a obrat k nereálnému a k budoucnosti. Je to období velkých ideálů či počátků teorií a navíc i jednoduchých adaptací k realitě.“ Dle Piageta a jeho pojmenování je toto období spojeno se stadiem utváření formálních logických operací a formálního abstraktního myšlení a reflexivního myšlení (Piaget 2007, 1999). Podle Vágnerové je tedy dospívající schopen uvažovat hypoteticky, kdy realita je pouze jednou z variant. Také je schopen uvažovat abstraktně a akceptovat hypotetický problém, například argumentovat na téma „sníh je černý“. Na abstraktní9 úrovni se rozvíjí i induktivní uvažování10 a dospívající jsou schopni interpretovat pozorované výsledky v kontextu logicky možných závěrů. Zlepšuje se odhad vlastních schopností a dovedností a introspekce a uvažování o sobě samém. Typická je flexibilita a ochota akceptovat nové způsoby řešení a schopnost zpracovat větší množství vstupních informací, řadit je, kombinovat a srovnávat. Rychlost zpracování informací se zvýší v období dospívání asi o polovinu (Vágnerová, 2012). Období dospívání se vyznačuje emocionální labilitou, podle Macka (1999) se však emocionální změny a jejich intenzita liší v závislosti na fázi dospívání, v níž se jedinec nachází. V časné adolescenci lze mluvit o období emoční lability, což je dáno hormonálními změnami, pohlavním dospíváním, vysokou mírou sebehodnocení. Velký vliv na emoční vývoj má typologie

9 „Abstraktní je opakem konkrétního. Za abstraktní lze považovat pojmenování vlastnosti a dějů jako krása, pýcha, dobrota, zeleň, tvrdost, čtení, lov. Nebo také abstraktní jako neživotný, vzdálený od skutečnosti, nepraktický“ (Nový akademický slovní, 2007, s. 18). 10 „Indukce je logický typ úsudku a metoda zkoumání, kdy se z jedinečných výroků usuzuje na obecný závěr, postup od zvláštního k obecnému. Užívá se slova induktivní úsudek, induktivní logika“ (Nový akademický slovník, 2007, s. 346).

11

osobnosti, kulturní a sociální faktory, způsob a styl výchovy. Podobně i Říčan (2004) období časné adolescence nazývá obdobím vulkanismu. Pubescent reaguje podrážděně, jeho nálady jsou labilní a často se mění, převládají negativní pocity: nepokoj, neklid, rozmrzelost. Sám dospívající nerozumí tomu, co se s ním děje, a jeho city se mohou projevit destruktivním chováním.11 Střední a pozdní adolescence jsou charakteristické odezníváním náladovosti a vysoké lability, charakteristická je zde vyšší extrovertnost, menší impulzivnost, vyšší stálost. Emoční prožívání se stabilizuje. Důvodem je hormonální vyrovnání a adaptace organismu a pohlavní dospělosti. Období lze nazvat obdobím „prvního vystřízlivění“, které signalizuje nástup mladé dospělosti (Macek, 1999; Vágnerová, 2005). Hledání a vytváření identity znamená hledání „vlastního já“. Tento proces budování vlastní identity nelze zúžit pouze na období adolescence, přesto jej někteří autoři (Macek, 2003; Vágnerová, 2013) řadí právě do tohoto období. Erikson,12 který se zabýval vývojem lidské osobnosti (1999, s. 70), říká, že „spolehlivost toho, co bude získáno v mladé dospělosti, do značné míry závisí na výsledku adolescentního zápasu o identitu.“ Podle něj mladí lidé musí projít regresí a růstem a zajímají se především o to, kým a čím vlastně jsou v očích okruhu lidí, které považují za významné, ve srovnání s tím, co si sami myslí, že jsou. Základní vzorec identity tedy vyplývá ze zavrhování a potvrzování individuálních dětských identifikací a také ze způsobů, jimiž sociální procesy té doby identifikují mladé jedince (Erikson, 1999, 2002). Podle autorů Říčana a Vágnerové dospívající hledá a rozvíjí vlastní identitu, která by pro něj byla subjektivně přijatelná a alespoň částečně odpovídala představám adolescenta. To vede ke zvýšené snaze sebepoznání uskutečňujícím se v rámci vrstevnické skupiny. Adolescenti rovněž experimentují a zkoušejí různé alternativy a hranice svých možností s cílem najít svou cestu. To vede ke střídání koníčků, sportů, popřípadě školy a partnerů a experimentům s náboženstvím. Dospívající se snaží prodloužit přechodné období a oddálit dospělost.13 Jak bylo zmíněno i výše, důležitou součástí identity dospívajícího je tělesný vzhled. Pokud odpovídá aktuálnímu ideálu, slouží mladému člověku jako opora sebevědomí, podporuje jeho pocit jistoty a prestiže. Projevem vyjádření identity se pak stává úprava zevnějšku a oblečení (Vágnerová, 2012; Říčan, 2004).

11

Způsoby vyrovnání se s nepříjemnými pocity u adolescentů popisuje Vágnerová. Prvním způsobem je tzv. mechanismus kyvadla, kdy se jedinec vrací k dětskému chování nebo infantilnímu řešení situace, například k dětské hře. Druhým způsobem vyrovnání se se zátěží, kterou jedinec nezvládá, je regrese na nižší vývojové stadium. Třetí obrannou reakcí je únik do fantazie, která mu umožňuje odpoutání se od reality a alespoň symbolické zvládnutí nejrůznějších situací (Vágnerová, 2005). 12 Erikson považoval hledání vztahu k sobě samému a hledání vlastní identity za základní vývojový úkol období adolescence a také zavedl pojem identity do psychologie. 13

Toto období je Eriksonem nazváno adolescentní psychosociální moratorium a je projevem potřeby odložit rozhodnutí, které by bylo příliš závazné, na pozdější dobu (Erikson, 1963; in Vágnerová, 2012).

12

„Mít identitu znamená znát odpověď na otázku, kdo jsem, znát sám sebe, rozumět svým citům, vědět kam patřím, kam směřuji, čemu doopravdy věřím, v čem je smysl mého života. Znamená to jistotu sebou samým, zodpovědnost za své činy, realistické sebevědomí, znalost svých možností a mezí. Znamená to být pevně zakotven v tradici a podílet se aktivně na tvorbě budoucnosti, osobní i společenské. Znamená to vědět o své jedinečnosti, znát své nezaměnitelné místo, svou nenahraditelnost – a to vše ne jen intelektem, nýbrž celou hloubkou své bytosti. Znamená to mít větší podíl na vlastním životě“ (Říčan, 2004, s. 217). Vědomí vlastní identity a hodnoty utváří vztah k sobě samému, vnímání sama sebe v souvislosti se sociálním prostředím. To, jak dospívající vnímá sám sebe, se odráží v jeho vztahu k druhým lidem, který je předmětem následující kapitoly. 1.2.2 Sociální změny V období dospívání jsou dvěma nejdůležitějšími vztahy vztah k rodičům a k vrstevníkům. Langmajer píše, že vztah k druhým lidem se v období dospívání vymezuje především procesem uvolnění z přílišné závislosti na rodičích a na druhé straně navázáním diferencovanějších vztahů k vrstevníkům obojího pohlaví. Toto vymanění a navázání vztahů je jedním z hlavních vývojových úkolů tohoto období (Langmajer 2006). Rodina hraje v životě mladého člověka velmi významnou roli. Langmajer říká, že rodina by měla poskytovat dítěti pocit bezpečí, jistoty, útočiště, kde se může uchýlit, když prožívá ohrožení nebo bolest. Přesto je emancipace od rodiny v tomto období nutná a každý dospívající hledá způsob, jak zrovnoprávnit svou pozici a postupně dosáhnout samostatnosti, aniž by ztrácel pozitivní vztah ke svým rodičům14 (Langmajer, 2006). Přesto nebo právě proto jsou konflikty mezi rodiči a dospívajícími v tomto období něčím přirozeným. Macek (2003) říká, že konflikty nevadí, jestliže adolescenti mají pocit, že mohou svobodně vyjadřovat své názory a že se na ně bere ohled. Říčan (2004) mluví o pubescentní vzpouře, která je normálním stadiem a má zde i svůj vývojový smysl. Pokud dobře probíhá, projeví se jako řada malých konstruktivních sporů, které vedou k budování osobnosti dospívajícího. Podle Langmajera (2006) dospívající za normálních okolností udržuje pozitivní vztahy k rodičům a rodina zůstává nejdůležitějším zdrojem sociální opory. Mladý člověk mění pouze vnější způsoby svého chování, ale ponechává si základní hodnoty a morální postoje přejaté ze své rodiny.

14

Langmajer také uvádí, že pokud se dospívajícímu nepodaří dostat z těsné vazby na rodičích, může to vést k řadě problémů, například nevysvětlitelnému pohrdání rodiči a nenávisti vůči nim, odmítnutí nových vztahů, uzavírání se vůči vrstevníkům. V krajních případech může vést například k projevení mentální anorexie. Dospívající nejčastěji vytýkají nedostatky rodičům, stydí se za jejich projevy něžnosti a lásky a odmítají jejich přílišnou kontrolu (Langmajer, 2006).

13

Postavení rodiny a její vliv v období dospívání přebírá skupina vrstevníků, která se utváří kolem mladého člověka. Vrstevnické vztahy v období adolescence nabývají na významu a pro mladého člověka jsou velmi důležité, protože „dospívající vědomě či nevědomě sdílejí stejnou zkušenost, stejnou životní pozici, stejné problémy, nejistoty a nejasnosti“ (Macek, 2003, s. 57). To je sbližuje a vytváří to přirozené tíhnutí spíše k vrstevníkům než k dospělým. Také Říčan (2004) vztah k vrstevníkům označuje za jednu z hlavních hybných sil pubescentního vývoje a říká, že v tomto období se začne vytvářet rozdíl mezi formální (zvolenou) a neformální (přirozenou) autoritou. Macek (2003) uvádí, že vrstevnické vztahy jsou unikátní a těžce nahraditelné a umožňují dospívajícím vzájemné poskytování názorů, pocitů, vzorců chování, platformu pro testování sebe sama. Vztahy také dávají prostor pro vzájemné napodobování, které je u adolescentů oblíbenou činností. Typické pro tyto vztahy je, že se rychle mění pozice spoluhráče, opozice, souputníka. Dospívající se cítí dobře, když mají pocit, že jsou vrstevníky viděni, slyšeni, oceňování. Posiluje to jejich vlastní pozici a pocity významnosti. Podle Vágnerové (2012) má mladý člověk potřebu jistoty a bezpečí, kterou v této životní fázi již nenaplňuje pouze rodina. Dospívající naplnění této a jiných potřeb tedy hledá ve skupině vrstevníků, kde získává zázemí. Vrstevnické vztahy slouží do velké míry k potvrzování vlastní hodnoty. Podle Vágnerové je získaná pozice důležitou součástí jeho identity, protože si ji vydobyl na základě svých osobnostních kvalit. Autorka dodává: „Potřeba být někým akceptován je tak intenzivní, že se dospívající výměnou za její uspokojení vzdává dosavadních hodnot a rolí. Přijímá nové, o něž by ve skutečnosti nikdy nestál, kdyby nebyly spojené s nabídkou nějakého zázemí“ (Vágnerová, 2012, s. 427). O silném vlivu vrstevníků píše i Říčan, který uvádí: „Veřejné mínění třídy nebo jiné skupiny vrstevníků je teď už tak silné, že… kvůli ní pubescent raději riskuje i dost vážný konflikt s rodiči a učiteli… Snaží se být za každou cenu populární nebo aspoň nevybočovat. Je pak třeba překvapivě sugestibilní vůči partě, dá se vyhecovat k jednání, které neodpovídá jeho povaze: opije se, zkouší drogu, provokuje bezpečnost, zachová se bezohledně ke starému člověku“ (Říčan, 2004, s. 184). Podle Macka (2003) je typické, že se adolescenti stávají členy různých skupin, kam patří školní třída, sportovní kluby, zájmové organizace nebo neformální vrstevnické skupiny. Tato část práce uvedla, že pro dospívajícího člověka je klíčovým sociálním prostředím jak rodina, od které se musí odpoutat a najít sám sebe, tak také vrstevnická skupina, která se stává klíčovým prostředím. Potřeba dospívajícího být akceptován je tak vysoká, že je kvůli ní ochoten obětovat své zásady, hodnoty, postoje. Právě vrstevnická skupina může mít negativní dopad na dospívajícího a strhnout jej k rizikovému chování, které vysvětluje další kapitola.

14

1.2.2.1 Riziková mládež Mladí lidé mají potřebu získat své místo ve společnosti a kvůli tomu, aby získali uznání a prestiž, se vystavit i rizikovému chování. Tato kapitola se detailněji věnuje právě rizikovému chování, k němuž se mohou uchýlit mladí lidé, kteří jsou součástí křesťanských společenství, kde bude probíhat výzkum. Podle Labátha (2001, s. 11) „Za rizikovou mládež považujeme dospívající, u kterých je následkem spolupůsobení více faktorů, zvýšená pravděpodobnost selhání v sociální a psychické oblasti.“ Kasal uvádí, že těmto faktorům působícím na člověka se říká rizikové faktory. Tyto faktory se dnes hledají především ve dvou oblastech, a to v sociálním prostředí a v chování. V souvislosti s těmito faktory je vhodné zmínit i rizikovou společnost, na niž se mladí lidé adaptují a kterou jsou formováni. Jedná se o společnost bez autorit, odkázanost na vlastní volbu, silný masmediální vliv na chování mládeže, nadprodukce zboží a informací. Zodpovědnost se přesunula na jedince a jeho volbu (Kasal, 2013). K formám rizikového chování v současnosti nejčastěji patří delikventní chování, kriminalita, drogová závislost, alkoholismus, patologické hráčství, nezdravé stravovací návyky, především mentální anorexie a bulimie, sebepoškozování, některé životní styly, např. subkultura „gothic“ a „emo“, členství v extremistických skupinách a v náboženských sektách (Matoušek, 2011; Kasal, 2013). Kasal dále rozvádí příčiny rizikového chování, kam řadí vnitřní predispozice jedince, které mohou být vrozené (poruchy osobnosti) nebo získané (např. v důsledku úrazu). Dále jsou to vnější příčiny rizikového chování, jež nacházíme v různých typech sociálního prostředí. Zejména se jedná o vliv rodiny, školy a vrstevníků. Mezi další vlivy lze řadit negativní vliv masmédií, nedostatky v legislativě, rozpad tradičních hodnot a norem chování (Kasal, 2013). Jak bylo uvedeno u biologických změn, mladí lidé mají potřebu chovat se rizikově a riskovat, proto se velká část dospívajících lidí zapojuje do některých rizikových aktivit. „Velká část dospívajících se ve věku 10 – 17 let zapojí do některé rizikové aktivity, tato rizikovost v chování většinou mizí s dosažením dospělosti“ (Dryfoos, 1991; Jesser a kol., 1995, citováno podle Kasal 2013, s. 349). Určitá míra rizikovosti tedy patří k dospívání a dozrávání mladého člověka. Autoři si kladou otázku, jak je možné, že někteří jedinci vystavení stejným rizikovým faktorům jim nepodlehnou a jiní ano. V této souvislosti odkrývají koncept resilience mládeže, který souvisí s tématem rizikovosti a odolnosti mládeže vůči rizikovým faktorům. Konceptu resilience se věnuje mimo jiné také Punová (2012, s. 96), která píše: „Resilience představuje soustavu procesů, které pomáhají člověku nejenom přežít obtíže jeho života, ale navíc jej také posilují pro budoucnost. Obrazně řečeno lze resilienci přirovnat ke schopnosti obstát v bouři životních událostí a na základě

15

této zkušenosti se stát více odolným a dokonce posíleným vůči budoucím bouřkám a třeba i vichřicím.“ Uvedení pojmu resilience uzavírá téma rizikovosti mládeže a uvádí téma spirituální dimenze. Právě spiritualita může být jedním z protektivních a posilujících faktorů, které pomáhají mladému člověku vyrovnat se s riziky a nástrahami dospívání. Jaké změny tedy probíhají v oblasti spirituality v období dospívání? 1.2.3 Spirituální změny Tato kapitola se zaměřuje na spirituální vývoj, který je důležitou součástí vývoje a změn, které se odehrávají v období dospívání. Otázky týkající se víry si člověk klade nejčastěji v období dospívání, což je spojeno s hledáním a budováním vlastní identity. Podle Langmajera se vývoj víry liší u dětí pocházejících z křesťanských (nebo jinak nábožensky orientovaných) rodin a u dětí, které vyrůstají v rodině, jež není nábožensky orientovaná. Dítě v dětství přijímá rodinu a její normy, přestože jej mohou již v dětství vyčleňovat z kolektivu. V období dospívání dochází ke zpochybnění víry, veškerá morální pravidla a duchovní hodnoty jsou vystavěny kritice, přezkoušeny. Výsledkem je konečné opravdové přijetí víry nebo její odmítnutí a hledání alternativních hodnot (Langmajer, 2006). Langmajer uvádí, že touha vztahovat se v našem životě k hodnotám, které nás přesahují, o než se můžeme opřít a které dávají našemu životu konečný smysl, patří k univerzálním lidským potřebám (Langmajer, 2006). Význam spirituality do psychologie vnesl a rozpracoval Frankl, který chápe člověka jako „bytost hledající smysl svého života. Člověk je utvořen a nasměrován k něčemu, co je více než on sám, ať už tím myslíme poslání, které naplňuje, nebo jiné lidské bytosti, s nimiž se setkává. Tak či onak, lidství vždycky míří nad sebe samo, a tak transcendentno samo o sobě je podstatou lidské existence15“ (Frankl, 1998, s. 11). Frankl zdůrazňuje, že otázka po smyslu života je otázkou specificky lidskou a že smysl nemůže být dán, ale musí být hledán. Dodává, že hledání se odehrává v morální rovině a smysl vychází z morální úvahy (Frankl, 1996, 1998). Otázka po smyslu života nabývá na významu především v období dospívání, kdy se „otvírá substancionální problematika lidského bytí duchovně zrajícímu a duchovně bojujícímu mladému člověku“ (Frankl, 1996, s. 44). Hledání smyslu života, který se otvírá před mladým člověkem, je do velké míry spojeno s vývojem morálky. Říčan uvádí, že pubescent se dívá na okolnosti jednání a na motivy jednání. Mravní jednání charakterizuje jako jednání, které prospívá lidem a je v souladu s vlastním jednáním. Adolescent je v morálce absolutista, fascinuje jej sebeoběť v zájmu lidstva,

15

Autor mluví konkrétně o nejvyšším bytí neboli „nejvyšším smyslu“ – jedním slovem Bohu, nebo „nadsmyslu“, který není pouze jednou věcí mezi ostatními, ale je bytí samo (Frankl, 2006).

16

trápí se bídou lidí na druhém konci světa. Stanovuje si absolutní normu morálky, podle níž sám sice nedokáže žít, ale soudí podle ní přísně rodiče, společnost, učitele, lékaře, faráře (Říčan, 2004). Absolutismus a fanatismus dospívajících v oblasti morálky je patrný z hesla protestující mládeže: „I am not religious, but I am spiritual“ (Říčan, 2005, s. 38), které zaznělo v 60. letech 20. století. Je zde patrný odklon od tradičního náboženství – institucí, rituálů, nauk, které jsou zde chápany spíše negativně, a naopak příklon ke spiritualitě16 jako žitému náboženství – touze po opravdovosti (Říčan, 2005). Říčan píše: „Je-li spiritualita takovou motivační silou, jak to vidí Fromm17 nebo Kohák18, má její kultivace značný význam pro integraci osobnosti. Četné výzkumy prokazují, že lidé opravdově spirituálně angažovaní jsou v průměru šťastnější a své společnosti prospěšnější než lidé se spirituální chudobou, nepěstovanou či neprobuzenou“ (Říčan, 2005, s. 42). Jak je patrné z této kapitoly, přirozenou součástí života člověka je hledání jeho smyslu, což nabývá na významu především v období adolescence, které je tímto typické. Křesťanská společenství, která jsou prostředím, kde bude proveden výzkum, umožňují mimo jiné právě rozvoj spirituální dimenze osobnosti dospívajících. Následující kapitola detailně popisuje křesťanská společenství i jednotlivé prvky křesťanské víry.

16

„Užitečnost pojmu spiritualita je v tom, že odsouvá do pozadí náboženské konfese, rituály a instituce, přičemž staví do centra pozornosti náboženský prožitek, případně také jednání, což je z psychologického hlediska ovšem vlastní jádro náboženství“ (Říčan, 2005, s. 38).

17

Erich Fromm (1900 – 1980) byl sociologem, historikem, filozofem a psychologem. Zabýval se mimo jiné osobností, kterou definoval jako celek zděděných a získaných duševních vlastností, jež jsou pro jedince příznačné a každého jednotlivce činí jedinečným. Vymezil dvě složky osobnosti – temperament a charakter. Fromm byl postfreudovsky zaměřený (pokládal se za Freudova žáka a snažil se rozvíjet a prohlubovat jeho objevy) a zajímal se o sociokulturní činitele, které mají vliv na osobnostní přizpůsobení. Jeho teorie je označována za psychosociální (Drapela, 1997). 18

Erazim Kohák se narodil v Praze 1933, vystudoval filosofii, teologii a religionistiku na Yale University, na Boston university byl jmenován profesorem filozofie. Vychází z díla Edmunda Husserla, Williama Jamese a především T. G. Masaryka. Stejně jako Masaryk, od něhož se celý život učil, je i Kohák věřící evangelík a sociální demokrat. Přednáší o filozofii, teologii a ochraně přírody (Kohák, 2010).

17

2 Křesťanská společenství mládeže První část kapitoly je věnována vysvětlení pojmů křesťanství, křesťan a společenství, jejichž definice pomůže lépe porozumět samotným křesťanským společenstvím mladých lidí. Následně je prostor věnován křesťanským společenstvím mladých lidí, jejich charakteristice a obsahu setkání.

2.1 Křesťanství Křesťanství je světově rozšířené monoteistické19 náboženství blízké judaismu a islámu, které vzniklo ve druhé čtvrtině prvního století v prostředí židovské Palestiny jako učení následovníků Ježíše Krista. Rozšířilo se především díky misijním aktivitám Pavla z Tarsu a dostalo se již v prvním století do celého známého světa. Dnes je křesťanství nejrozšířenějším náboženstvím světa a největším je rovněž i svým počtem členů, který se odhaduje na 2,2 miliardy.20 Nejvýznamnější proudy křesťanství představují katolicismus, protestantismus a pravoslaví. Tyto proudy se dělí na skupiny, jimiž jsou církve (Pavlincová, Horyna, 2003; Johnson 1999). Křesťanství je založeno na uctívání Ježíše21 Krista22 (dále jen Ježíše) jako Božího Syna, jedinečného Božího zjevení lidskému pokolení. Ježíšovo narození se odhaduje mezi lety 7 a 4 před Kristem v Betlémě. Působil na území Blízkého východu asi do roku 30, kdy byl ukřižován jako vzbouřenec a politický rebel. Podle převažujícího proudu byl Ježíš jako Syn Boží tři dny po smrti na kříži vzkříšen a následně vzat do nebe. Židé Ježíše vítali pouze jako proroka seslaného Bohem, ale „všechny starokřesťanské texty souhlasně zdůrazňují jedinečný význam Ježíšova života a smrti, jeho osoby, kterou pokládají za Spasitele, Vykupitele, čili Mesiáše23“ (Sokol, 2004, s. 165). Křesťané tedy vidí Ježíše jako samo poselství a cestu k Bohu. Sám Ježíš (Bible, 1995, s. 106)

19 Základem je víra v jediného Boha, který v sobě obsahuje tři osoby, je tzv. trojjediný. Jeho tři osoby jsou Bůh Otec, Bůh Syn (Ježíš Kristus) a Duch svatý. Bůh sestoupil na Zem v podobě svého Syna Ježíše Krista. Ten po svém vzkříšení a odchodu zanechal místo sebe na Zemi jako přímluvce osobu Ducha svatého (České vyznání víry). 20 Podle výzkumu založeného na dílčích 2500 průzkumech ve více než 230 zemích světa, provedeného americkou výzkumnou společností Pew Research Center, je křesťanství nejrozšířenějším náboženstvím. Studie ukazuje, že ke křesťanství se hlásí 32 % světové populace, což je 2,2 miliardy obyvatel. Křesťanství následují muslimové s 23 %, hinduisté tvoří 15 %, buddhisté 7 %, židé 0,2 %. Nejpočetnější zastoupení křesťanů je v Evropě, dále v Latinské Americe, subsaharské Africe, Asii – Pacifiku, Severní Americe a na severovýchodě Afriky (The Global Religious Landscape, 2012). 21 Ježíš – v hebrejském významu znamená Záchrana. Další jména a přídomky, kterými je Ježíš označován, jsou Ježíš z Nazareta, Syn Boží, Pán, Beránek Boží a jiné (Pavlincová, Horyna, 2003; Lacoste, 2005). 22„Kristus je hodnostní titul, označení mesiášské funkce. Christos = Pomazaný, překlad hebr. Mášíach = Mesiáš“ (Novotný, 1956, s. 1153). 23 Slovo Mesiáš je odvozeno z hebrejštiny ve významu „pomazaný“, tj. „panovník“ (Vojtíšek, 2004, s. 20).

18

o sobě řekl: „Já jsem ta cesta, pravda, i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (France, 2006; Pavlincová, Horyna, 2003; Sokol, 2004). Josh McDowell (2009) píše, že mnoho lidí Ježíše pokládá za výjimečně moudrého a mravního člověka nebo proroka a považují to za jediný možný výklad. Tímto se zabýval také C. S. Lewis (1952, s. 31, vlastní překlad), který se vyjádřil těmito slovy: „Uznávám Ježíše jako velkého mravního učitele, ale nepřijímám jeho tvrzení, že je Bůh.“ Přesně to nesmíme říkat. Člověk, který by byl pouze člověkem a říkal takové věci jako Ježíš, by nemohl být velkým mravním učitelem. Byl by buď blázen – zhruba jako člověk, který tvrdí, že je vejcem – nebo ďábel. Musíte si vybrat. Tento člověk buď byl a je Synem Božím, nebo je to šílenec či ještě něco horšího. Můžeme mu nadávat do bláznů, plivat na něj a nechat jej zabít jako ďábla nebo mu můžeme padnout k nohám a vzývat jej jako Pána a Boha. Ale nespokojujme se s oním povýšeným nesmyslem, že Ježíš byl velký mravní učitel. Takovou možnost nenechal otevřenou, nezamýšlel ji.“ McDowell (2009) se v knize zabývá otázkou, zda byl Ježíš pouze mravní učitel, lhář, nebo dokonce pomatenec či Bůh. Píše: „Nejde o to, která z uvedených odpovědí je možná, protože možné jsou všechny, jde spíš o to, která je nejpravděpodobnější“ (McDowell, 2009, s. 26, vlastní překlad).24 McDowell si dal tu práci, aby tuto otázku důkladně prozkoumal, a nakonec se dostává k tomu, že Ježíš byl Bohem, protože je to nejpravděpodobnější z uvedených variant. Otázku, kým Ježíš vlastně byl, si každý musí zodpovědět sám a podle toho s tím také naložit ve svém životě. Základním textem křesťanství je Bible25, která je členěna na Starý (39 knih) a Nový zákon (27 knih) a celkově se skládá z 66 knih. Starý zákon byl napsán v průběhu jednoho tisíciletí před Kristem a dělí se na tóru, proroky a příběhy, Nový zákon byl sepsán do roku 140 po Kristu a obsahuje čtyři evangelia, knihu Skutků, 21 listů a knihu Zjevení. Bible byla tedy sepsána v průběhu asi 12 století a na jejím sepsání se podílelo více osob rozdílných kultur a jazyků. Křesťané věří, že Bible je Slovem Božím, tedy že je napsána lidmi, ale vnuknutá samotným Bohem (Sokol, 2004; France, 2006; Pavlincová, Horyna, 2003; Douglas, 2009). Společenství mládeží, která budou předmětem výzkumu a budou popsána v této práci, zakládají svou víru na osobě Ježíše jako Spasitele a Pána a základním textem je pro ně Bible jako Boží slovo. Z toho důvodu byla část textu věnována vysvětlení těchto pojmů.

24 Josh McDowell byl studentem práv, který odmítal křesťanství jako nevěrohodné učení založené na domněnkách. Jeho přátelé jej vyzvali, aby přezkoumal, co o sobě Ježíš Kristus tvrdí. Josh výzvu vzal vážně, přerušil studium a několik měsíců navštěvoval po celé Evropě knihovny bohaté na historickou literaturu, aby získal důkazy. Objevil mnoho důkazů a potvrdil, že Ježíš je tím, co o sobě tvrdí. Lze to považovat pouze za subjektivní vnímání, nicméně založené na historických důkazech a racionálně a intelektuálně podložené. Své zkoumání Josh McDowell popisuje v knize Viac ako tesár (McDowell, 2009). 25 Z řeckého slova Ta Biblia – knihy, jiným názvem také Kniha Knih nebo Písmo svaté (Pavlincová, Horyna, 2003).

19

2.2 Křesťan Vyznavači křesťanství jsou nazýváni křesťané „nikoli od slova křest26, křtíti, nýbrž od Kristus“ (Novotný, 1956, s. 359). Novotný píše, že křesťanem je ten, kdo má Ducha Kristova a jeho pomazání a který je skutečný následovník Ježíše, je pokřtěný v Kristovu jménu a bere u něj sílu k životu i způsob života (Novotný, 1956). Pojem křesťan se poprvé podle Skutků 11:26 objevil v syrské Antiochii asi ve 40. letech prvního století a jednalo se patrně o přezdívku, kterou nazvali pohané vyznavače Krista (Pavlincová, Horyna, 2003; Novotný, 1956; Bible, 1995). Pojem křesťan lze vnímat v uvedeném významu, kdy je křesťanem nazván každý, kdo by vyznal Ježíše jako Mesiáše. Pavlincová a Horyna uvádí, že v dnešní době se často uplatňuje druhý význam, kdy je slovem křesťan a křesťanství obecně vymezena každá forma víry, která se sice vztahuje k historickému křesťanství, ale jinak se často může jednat spíše o kulturní tradici (Pavlincová, Horyna, 2003). To lze vysvětlit například na označení křesťanská Evropa, které se vztahuje spíše k tomu, že křesťanství má v Evropě dlouholetou tradici, než k tomu, že každý Evropan je rovněž křesťan jakožto následovník Krista. Autoři Chorvát (2010) a Rahner (2004) uvádí, že podstatou křesťanství je jeho původní význam, kdy být křesťanem znamená patřit Kristu a nechat jej měnit svůj vlastní život. Křesťanem se člověk nestává automaticky narozením do křesťanské rodiny, ale vlastním rozhodnutím a potvrzením tohoto rozhodnutí křtem a následně postupným duchovním růstem, který trvá celý život. Jak bylo uvedeno v kapitole Spirituální změny, lidé hledají smysl života a potřebují se vztahovat k něčemu, co je přesahuje. Tato potřeba je znásobena v období dospívání, jak dosvědčuje McDowell: „Začaly mě trápit ty tři základní otázky, se kterými se setká každý člověk na světě: Kdo vlastně jsem? Proč tu jsem? Kam jdu? Jako mladý student jsem velmi potřeboval najít na ně odpovědi, tak jsem se pustil do hledání“ (McDowell, 2009, s. 5, vlastní překlad). Na tyto otázky, které si mladý člověk klade, může hledat odpověď například v křesťanském společenství. Křesťanství je dialogickým náboženstvím, kdy jeden z principů je, že víra roste ve společenství s druhými lidmi. I díky tomu se mladí lidé hledající pomoc schází ve společenství, kde lze pak najít různé druhy účastníků, ať už se jedná o lidi, kteří pochází z křesťanských rodin, nebo jejich přátele z nekřesťanského prostředí, kteří Boha neznají. A právě tématu společenství bude věnována další část práce.

26 Apoštol Pavel považuje křest za počátek křesťanského života. Křest je výrazem pokání a víry. Je to pro nastávajícího křesťana rozhodující krok, kdy se cele oddal Bohu, což je jistě často spojeno s jeho vyloučením ze světské společnosti a někdy i s pronásledováním. Křesťané se křtí ve jméno Ježíše, což naznačuje, že křtěnec chápe svůj křest jako akt rozhodnutí následovat Ježíše (Nový Biblický slovník, 2009).

20

2.3 Společenství Při charakteristice společenství si lze pomoci pojmem sociální skupina, kterou Jandourek charakterizuje jako „… množství jedinců od dvou až k velkým celkům. Vztahy ve skupině jsou přitom pravidelné a trvají delší dobu. Tím se sociální skupina liší od nahodilého shromáždění… Důležitou známkou skupiny je pocit ,my‘, tedy jakési skupinové vědomí, které příslušníky odlišuje od nečlenů. K dalším dodatečným znakům patří např. společný cíl, skupinové normy, vytváření skupinových rolí a struktur“ (Jandourek, 2009, s. 81 – 82). Stejný autor také píše, že jsou buď malé skupiny, kde se lidé znají osobně, nebo se toto označení používá pro označení určité kategorie jedinců, od nichž se očekává, že v podobných situacích budou jednat podobně (Jandourek, 2009). Jako sociální skupinu lze tedy označit příslušníky křesťanství v celosvětovém pojetí, ale také konkrétní místní seskupení křesťanů. Právě v tomto smyslu lze chápat i církev. Podle Harrise (2008) se jedná o konkrétní instituci, tedy místní církev. Druhým významem je církev, která „se neomezuje na nějakou budovu, společenství nebo denominační tradici. Je to široká Boží rodina po celém světě, tvořená všemi, kdo přijali dar spasení z milosti skrze víru v Ježíše Krista“ (Harris, 2008, s. 18).27 V této práci je pojem církev nebo společenství brán jako „zavedená náboženská organizace… s formální, úřední strukturou a hierarchií církevní reprezentace“ (Giddens, 20013, s. 635). Křesťanská společenství mládeže (dále jen společenství) nejsou vedena jako samostatné jednotky, ale spadají pod instituci konkrétní církve. Práce nepojímá pouze jedno společenství, ale více, která se řadí každé pod jinou církev. Jak již bylo uvedeno, mezi nejznámější proudy křesťanství patří katolicismus, pravoslaví a protestantství28 (Hanuš, 1999). V České republice je řada církví, mezi největší a rovněž nejznámější církve patří Církev římskokatolická, Českobratrská církev evangelická a Církev československá husitská. Dále je zde velké množství křesťanských denominací29, které jsou státem uznané a registrované církve30 (Ministerstvo kultury, 2015). Společenství, která práce popisuje, jsou součástí státem uznaných církví. Některá se řadí k menším

27 Zde autor ve svém přemýšlení mimo jiné vychází z biblického textu v knize Zjevení, kde se píše: „Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. A volali velikým hlasem: ,Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi‘“ (Bible, 1995, s. 237). Bible zde popisuje pojetí církve jako všech lidí, kteří kdy uvěřili zvěsti evangelia a přijali Ježíše Krista za svého Pána a Spasitele. Tato církev není místně ani časově ohraničena. 28 Protestantství v sobě obsahuje další proudy (pietistické, probuzenecké, evangelikální a letniční) a jednotlivé denominace, které se řadí k těmto proudům. „Obecně lze říci, že mezi protestantskými církvemi dnes panuje široká shoda, vzájemné uznání a spolupráce“ (Hanuš, 1999, s. 59). 29 „Denominace je církevní malá (zvláště protestantská) náboženská organizace, skupina“ (Kraus, 2007, s. 161). 30 Informace o registrovaných http://www.mkcr.cz/scripts/detail.php?id=382.

církvích

a

21

počtech

věřících

jsou

dostupné

na

církvím, jiná k církvím větším a známějším. Jednotlivé společenství je zde chápáno jako sociální skupina s prvky, které jsou uvedeny v textu výše. Tato společenství jsou konkrétněji charakterizována v následující kapitole. 2.3.1 Křesťanská společenství mládeže Jak již bylo zmíněno, společenství jsou chápána jako sociální skupina se svými prvky, tedy společenství, kde se členové vzájemně znají, mají pravidelné dlouhodobější vztahy a vědomí příslušnosti ke skupině. Tato společenství mají svůj cíl, skupinové normy, skupinové role a struktury. Křesťanská společenství mládeže jsou společenství mladých lidí v rozmezí věku 13 – 25 let a zahrnují dívky i chlapce. Tyto skupiny se schází pravidelně v pátek31 v rozmezí času od 17 hodin do 20 hodin. Přesný čas i počet členů je dán konkrétním společenstvím. Cílem těchto společenství je budovat vzájemné přátelské vztahy a povzbuzovat se ve víře a duchovním růstu, vzájemná podpora a pomoc jednotlivých členů. Právě duchovní růst je to, co tato společenství odlišuje od jiných zájmových aktivit. Duchovní růst se uskutečňuje skrze zamyšlení a diskuze na současná témata zajímající mladého člověka, pojatá z křesťanského pohledu (například konflikt, odpuštění, láska, zodpovědnost, vztahy, přátelství, víra, Bible, modlitba…). Za účelem duchovního růstu také probíhají společné modlitby, chvály, sdílení svého života nebo účast na společných duchovních akcích, jako jsou večery chval, křesťanské festivaly pro mladé lidi nebo víkendová setkání více společenství. Dalším prvkem setkání jsou teambuildingové hry, soutěže a další. Konkrétní náplň se vždy odvíjí od jednotlivé skupiny. Kromě těchto pátečních setkání se společenství schází k dalším aktivitám, jako je baseball, volejbal nebo jiný sport, menší skupinky přes týden, letní sportovní a english campy, výlety a další, které se odvíjí v závislosti na každém společenství. Všechny tyto aktivity mají vést ke společnému cíli. Křesťanská společenství fungují v čele s vedoucím, který je na tuto pozici dosazen s vědomím a souhlasem místní církve, pod niž dané společenství patří. Vedoucí zpravidla tuto pozici vykonává ve svém volném čase bez nároku na mzdu, není-li domluveno s církví jinak. Pokud si vedoucí zvolí styl vedení v týmu, vybere si tým dalších lidí ze společenství, s nimiž plánuje programy, témata, náplň setkání a další aktivity. Tým se schází k plánování akcí, přičemž frekvence setkávání je závislá na jednotlivém společenství. Jejich náplní je také mít vyučování na setkáních,

31 Společenství se schází v pátek především z důvodu dojíždění středoškolských a vysokoškolských studentů na víkend domů. Mají tak možnost se zapojit. Druhým důvodem je, že pátkem začíná víkend a dospívající si zde mohou odpočinout po náročném týdnu a nemusí odcházet brzy domů, aby se připravovali na vyučování druhého dne.

22

vést program a jiné aktivity, které si sami určí v rámci své náplně. Členové týmu se též starají o účastníky společenství. Jejich úkolem je předávat mladým lidem morální a biblické hodnoty, povzbuzovat je, směřovat je v životě, řešit s nimi jejich problémy, modlit se s nimi, povzbuzovat je v duchovním růstu, a pastoračně o ně pečovat. Náplň činností týmu se odvíjí na základě toho, jaké je složení týmu. Mnohdy pastorační činnost a směřování mladých lidí dělá spíše vedoucí společenství, protože členové týmu na to nemají schopnosti a věnují se spíše organizaci aktivit. Tato společenství kladou důraz na originalitu každého člena v jeho zájmech, charakteru – každý je jiný, ale jednotliví členové jsou spojeni vzájemným přátelstvím a vírou v Boha a jeho Syna Ježíše Krista a také v Bibli jako Božího slova. Neexistuje zde žádné členství. Pokud se někdo na základě docházení do společenství stane křesťanem a chce být oficiálně součástí církve, neděje se tak v rámci společenství, ale v rámci církve, do které toto společenství patří, a stává se členem této církve. Tato společenství jsou otevřená pro nově příchozí, pro lidi zajímající se o víru a křesťanství, pro lidi hledající smysl života. Společenství vybízí na svých webových stránkách, aby se lidé sami přišli podívat, pokud mají zájem (webové stránky).32 Cílem této kapitoly bylo přiblížit křesťanská společenství mládeže pomocí vysvětlení pojmu křesťanství a hodnot, na nichž je založeno, dále charakteristika křesťanů jakožto členů těchto společenství a vysvětlení rozdílu mezi křesťanem a člověkem hledajícím nebo členem církve. Následně byla popsána také organizace křesťanských společenství a jejich náplň. Mladí lidé ve společenství hledají odpovědi na své problémy, a tak právě společenství samo o sobě může plnit prvky skupinového poradenství, o němž podrobněji hovoří následující kapitola. Je zde také osoba vedoucího pracovníka s mládeží, který může vykonávat individuální poradenství. Zda se to děje nebo nikoli, odkryje výzkum, ale nejprve k podrobnějším informacím o poradenství v následující kapitole.

2.4 Vyvození DVO 1 Na základě kapitoly o křesťanských společenstvích jsem vyvodila první dílčí výzkumnou otázku33, která zní: Jaké jsou charakteristiky vybraných křesťanských společenství? Mým cílem je

32 V rámci zachování anonymity mládeží je uveden odkaz na jiné české společenství mládeže, které popisuje na webových stránkách stejné hodnoty a podobnou organizaci setkávání jako mládeže, jež jsou předmětem výzkumu této práce (http://log-out.cz/jsem-tu-poprve/cemu-verime/). Dále je uveden rovněž jeden zahraniční zdroj, který obecně popisuje organizaci a strukturu setkání mládeží a přibližuje věrohodně obsah i smysl společenství, jež jsou obsahem práce (http://fervr.net/youth-group/youth-groups-are-for-believers-and-non-believers). 33

Z hlavní výzkumné otázky byly odvozeny tři dílčí výzkumné otázky (DVO) a na základě nich určeny otázky do polostrukturovaného rozhovoru. DVO odvozuji na konci příslušných kapitol a blíže je rozvádím a popisuji v metodologické části práce.

23

prostřednictvím této výzkumné otázky zjistit, v jakých společenstvích se pohybují mladí lidé v dané lokalitě, jaká je jejich struktura, zastoupení dívek a chlapců, jejich věk, aktivity, které provozují, a kdo tato společenství vede.

24

3 Poradenství Tato kapitola má za cíl charakterizovat poradenství a způsob jeho poskytování. Věnuje se rovněž skupinovému a individuálnímu poradenství a jejich specifikům. Vzhledem k tématu práce je pozornost zaměřena i na poradenství mladým lidem a jedna část práce se věnuje vztahu poradenství k jiným disciplínám, především tedy k pastorační práci.

3.1 Definice pojmu poradenství Otázku, co je to poradenství, si mimo jiné položili poradci Kathryn a David Geldard (2005), kteří píší, že poradenství je proces, s jehož prvky se lze setkat v běžném životě, ale také v rámci různých profesí, což může zlepšovat úroveň života nebo těchto služeb, ale ještě je nekvalifikuje jako poradenství. Poradenství se někdy chybně chápe jako poskytování rad. Jak píše Gabura (2005), pojem poradenství je odvozený od slov radit, poradit. To vyvolává dojem, že je zde poradce, který klientovi poskytuje hotové rady a ucelený návod, jak řešit svůj problém, tak to však není. Hartl uvádí, že rady lidem poskytují jejich rodiče, příbuzní, přátelé nebo je získávají prostřednictvím vzdělávacích, sociálních či náboženských a jiných institucí nebo skrze média. Tyto získané informace mohou pomoci lidem řešit jejich problémy (Hartl, 2008). Poskytování rad je tedy spojené se sociální angažovaností člověka, který hledá radu a pomoc ve svých dostupných zdrojích, jež má kolem sebe. Tento druh pomoci lze najít například ve skupinovém poradenství, konkrétně také v křesťanských společenstvích mládeže, jak bude uvedeno níže. Poradenství, které je poskytováno v pomáhajících profesích, lze vymezit některými znaky. Podle Johna McLeoda (2003) lze o poradenství jako takovém hovořit tehdy, když klient vyhledá pomoc a má zájem o to, aby se poradenství uskutečnilo. Tedy dobrovolně dovolí poradci nahlédnout do svého života, aby mu pomohl s problémy, které nebyl schopen vyřešit pomocí svých přirozených zdrojů, a tím se vyčlenil z plné účasti v sociálním životě (McLeod, 2003). Poradce je díky své „profesionální přípravě schopný akceptovat klienty, umožnit jim přezkoumat různé aspekty jejich života i problémů, získat sebeúctu a vede je k úplné autonomii – aby se klient sám naučil dělat rozhodnutí a sám je dokázal realizovat“ (Gabura, 2005, s. 10, vlastní překlad). U výše uvedených autorů (Gabura, Geldard, McLeod) se objevuje názor, že poradenství je spjato se specialistou nebo profesionálem, který se této oblasti věnuje a poradenství poskytuje. K této charakteristice poradenství jakožto profesionální disciplíně je potřeba doplnit, že existuje též poradenství dobrovolnické a laické. Oba typy tohoto poradenství popisuje Gabura (2005):

25

• Dobrovolnické poradenství – může být jak profesionální, tak laické, protože i profesionál může tuto činnost vykonávat v rámci dobrovolnictví. Dobrovolničtí poradci mívají krátkodobý nebo dlouhodobý výcvik a jejich charakteristickým znakem je, že dobrovolný sociální poradce je neplacený. • Laické poradenství – laický sociální poradce úplně nesplňuje kritéria vyžadovaná od profesionálních poradců. V současnosti jsou laičtí sociální poradci stále častěji odborně připravováni v krátkodobých výcvicích na komunikaci a práci s klientem. Laické poradenství může být na rozdíl od dobrovolnického poradenství placené. Dalším důležitým aspektem poradenství je iniciativa a aktivita klienta. Autoři (Dryden, 2008; Geldard, 2005; Gabura, 2005; Hartl, 2008; McLeod, 2003; Schavel, 2004) se shodují, že poradenství by nemělo klienta pojímat jako pasivní bytost, které je pomoženo, ale naopak klient by se měl aktivně do procesu poradenství zapojit a naučit se řešit problematické situace, aby si v budoucnu se stejným problémem dokázal poradit sám. „Poradenství je jednou z cest, jak pomáhat lidem překonat jejich problémy, jak objasňovat jejich osobní cíle a jak jich dosahovat…Poradenství klade důraz na to, že osoba, která má problémy, je současně osobou, která má zdroje potřebné k jejich vyřešení. Poradce vytváří vztah, který umožňuje klientovi hledat a nalézat vlastní odpovědi na problémy“ (Hartl, 2008, s. 85 – 86). V procesu poradenství je tedy důležité posilovat klienta, aby nalezl vlastní zdroje pomoci a naučil se, jak si s podobnou situací příště pomoci sám. To lze shrnout citátem vztahujícím se k pomáhajícím profesím: „Pomáhat znamená pomoci lidem, aby si dokázali pomoci sami“ (Hartl, 2008, s. 85). Gabura a Pružinská (1995, s. 13) píší, že poradenství je „založeno na vztahu pomoci, přičemž poradce má snahu podpořit růst, rozvoj, zralost a lepší uplatnění klienta, aby se efektivněji orientoval ve světě a vyrovnával se životem“. Poradenství je tedy založeno na vztahu pomoci klienta a poradce, kdy poradce, ať už profesionál, dobrovolník nebo laik, podporuje a motivuje klienta ke hledání vlastních zdrojů a řešení jeho problémů takovým způsobem, aby byl do budoucna schopen tyto problémy řešit svépomocí. 3.1.1 Poskytování poradenství Poradenství lze poskytovat jednotlivci nebo skupině a na základě toho se dělí na poradenství individuální a skupinové. Práce a výzkum se zaměřuje na individuální poradenství, ale pro úplnost a dokreslení bude nyní vysvětleno také poradenství skupinové. Gabura a Pružinská píší, že člověk je sociální bytost a většinu svého života stráví ve formálních a neformálních sociálních skupinách. Tyto skupiny pomáhají člověku uspokojovat jeho

26

potřeby, učí se zde poznávat sám sebe i druhé, naplňovat sociální role a řešit nejrůznější životní situace. A právě zkušenosti člověka se skupinou a skupinové procesy ve vztahu pomoci jsou základem skupinového poradenství (Gabura, Pružinská, 1995). Skupina je důležitá především z toho důvodu, že: „Lidé se potřebují dorozumívat, touží přijímat a cítit, že jsou přijímáni, potřebují vzájemnost, aby zazněla jejich jedinečnost. A tak se učí naslouchat i vyjadřovat, tolerovat, respektovat, ale také vymezovat se a obhajovat to, co je pro ně důležité. Učí se rozumět sobě i druhým, hledat vhodná řešení konfliktů, učí se nalézat takové způsoby, aby jejich osobní potřeby a zájmy nebyly v rozporu se zájmy skupiny, k níž patří“ (Havránková, 2008, s. 153). Gabura a Pružinská (1995) dále vymezují nejdůležitější faktory skupinové práce, které pak celkově vytváří skupinovou dynamiku. Mezi tyto faktory zařadili členství ve skupině, podobnost prezentované problematiky, emocionální podporu, pocit sounáležitosti, akceptaci problémů, vzájemné porozumění, kohezi, pomoc sobě, ale také jiným, možnost odreagovat se a využít zpětnou vazbu, možnost konfrontace, korekce, nácvik nového chování, získání nových informací a zručností. Havránková doplňuje, že ve skupině mají mladší členové vzor ve starších a starší předávají zkušenosti mladším, členové prožívají společně radostné chvíle a slaví životní úspěchy. Selhání zde není důvodem k vyloučení, ale člen je povzbuzován a chválen za ochotu obstát znovu. Skupiny jsou kontextem pro mnohé denní aktivity a mohou být účinnou silou k dosažení individuálních i společenských změn, protože členové jsou schopni lépe dodržovat skupinová pravidla, vize a cíle. Buduje se vzájemná pomoc, ohleduplnost, laskavost a poskytují podněty ke změně a motivace k seberealizaci (Havránková, 2008). Zmínění autoři popisují poradenské skupiny založené za účelem pomoci a terapeutické práce. Vyjmenované znaky skupin jsou však obsaženy také v křesťanských společenstvích, která nejsou založena primárně jako poradenské skupiny, ale jejichž cílem je vzájemná pomoc členů, budování přátelských vztahů a povzbuzení ve víře a duchovním růstu. Přesto tato společenství plní funkci skupin zde popsaných a mimo jiné tedy naplňují některé prvky skupinové pomoci. Výzkum se však zaměřuje na poradenství jiného typu, a to individuální poradenství, které se zaměřuje na jednotlivce a může být více konkrétní a hloubkové. Následující část proto popisuje právě individuální poradenství a způsob jeho poskytování. Individuální poradenství je způsob poradenství, které je na rozdíl od skupinového poradenství, poskytováno pouze jednotlivci s cílem pomoci mu vyřešit problém, s nímž přichází. Odehrává se tváří v tvář s tímto jedním klientem. Individuální poradenství nese specifické znaky, složky procesu a kroky, které budou vysvětleny. Poradce McLeod (2003) uvedl znaky, které jsou pro poradenství typické. Jedná se o prvky, s nimiž se klient běžně nesetkává v každodenním životě, proto jsou pro něj při poradenství významné. Jedná se o tyto znaky:

27

• Povolení mluvit – klient má dostatek prostoru říci svůj příběh včetně vyjádření svých emocí a pocitů, aniž by jej někdo přerušoval. • Respekt k rozdílu – poradce dává klientovi dostatek osobního prostoru, respektuje jeho hodnoty a dává mu prostor vyjádřit jeho touhy. • Důvěrnost – vše, co se na setkání diskutuje, je důvěrné. Poradce se rovněž zdržuje toho, aby předával své zkušenosti klientovi. • Potvrzení – základem vztahu mezi poradcem a klientem jsou hodnoty jako poctivost, integrita, péče, důvěra ve slovo, hodnota jedinečnosti, závazek k dialogu a spolupráce, reflexivita, vzájemná závislost, smysl pro společné dobro. Dryden (2008) označil individuální poradenství za poradenský proces, který se skládá z několika klíčových složek, mezi něž zařadil osobu poradce, klienta a pracovní alianci mezi poradcem a klientem. Za základní složku poradenství považuje osobu poradce, jehož základní touhou by mělo být stát se prospěšný klientům. Poradce by měl klienty přijímat, respektovat je a prokazovat jim úctu, měl by mít schopnost naslouchat a porozumět psychické bolesti klientů z jejich úhlu pohledu, také mít výborné terapeutické komunikační dovednosti, výcvik, který postačí pro práci s klienty a své osobní přednosti a nedostatky, jež poradce do poradenství vnáší. Druhou složkou, kterou Dryden definuje, je klient a jeho osobní bolest, kterou si přináší s sebou, i vědomí poradce, že klient vyhledal pomoc záměrně a že klientovo chování v poradenství mohou značně ovlivnit jeho osobní záležitosti. Poslední část poradenství vymezil jako pracovní alianci mezi poradcem a klientem. Do této aliance spadá citová vazba mezi poradcem a klientem, cíle, které definují účel setkávání, úkoly, jež klient a poradce musí splnit, aby dosáhli cílů, názory poradce a klienta na podstatu poradenství a poradenského procesu – tedy představy klientů o poskytnutí pomoci a přístup, v němž byl poradce vycvičen (Dryden, 2008). Pracovní alianci detailněji popisuje Collins (1988), který píše, že v poradenství neexistuje návod krok po kroku jako například při pečení koláče, protože každý klient je jiný a svou jedinečnost vnáší do poradenského procesu, a proto poradce ke každému přistupuje odlišným způsobem. Přesto podle něj existují některé klíčové kroky poradenského procesu, které se opakují v každém poradenství, některé i vícekrát, a to dokud není problém vyřešen. Mezi tyto kroky zařadil navázání vztahu poradce s klientem, kdy se buduje důvěra. Dále je to prozkoumání problému, kdy klient detailně popisuje svůj příběh, vyjadřuje emoce a poradce klade doplňující otázky, aby problému porozuměl. Třetím bodem je plánování, kdy sám klient vidí problém v jiném světle a diskuze se přesouvá ke stanovení cílů a hledání řešení. Poradce s klientem vytváří plán dalšího postupu. Čtvrtým bodem je naplňování stanoveného plánu. Poradce podporuje, vede a povzbuzuje

28

klienta k naplnění stanovených cílů. Posledním bodem je ukončení poradenství, kdy dochází ke shrnutí toho, čemu se klient naučil, co se změnilo a na čem může dále pracovat. A zůstávají otevřené dveře pro poradenství v budoucnu. Jednotlivé složky poradenství, ale také kroky poradenského procesu jsou zpravidla součástí poradenského rozhovoru, který je typickým nástrojem poskytování poradenství. Havránková (2008) označuje rozhovor za most, prostřednictvím něhož by se k sobě měly dostat dva rozdílné světy zúčastněných. V poradenské práci je jeho cílem dospět k formulaci toho, co klient nejen potřebuje, ale co je ochoten přijmout. Slouží k vytvoření vztahu a spolupráce, která vede k potřebné změně. Aby byl pracovník schopen rozpoznat skutečné potřeby klienta, musí se naučit naslouchat, vyvarovat se rychlých závěrů a hypotéz. Aby pracovník povzbudil klienta k další aktivitě v rozhovoru, musí se učit aktivnímu naslouchání, kladení otevřených otázek a nonverbální komunikaci, které jsou důležitou složkou poradenského rozhovoru. • Aktivní naslouchání poskytuje klientovi zpětnou vazbu toho, že je vnímán. Poradce je soustředěn na klienta a na to, co klient nejen sděluje, ale také co cítí a co má ve sdělení zásadní význam. Udržuje oční kontakt s klientem, vnímá neverbální sdělení, klade doplňující otázky a ověřuje si, zda správně porozuměl klientovu sdělení. • Otevřené otázky poskytují klientovi dostatečný prostor pro odpověď a možnost, aby konverzaci směřoval k námětu, který je pro něj důležitý. Přímé dotazování pro něj naopak může být ohrožující a nepříjemné. • Nonverbální komunikace je součástí každého verbálního sdělení. Jestliže poradce vnímá nonverbální sdělení, může se o klientovi dozvědět velmi mnoho, ale také skrze nonverbální komunikaci na klienta působí. Je potřeba, aby poradce hlídal oční kontakt, tón hlasu, výraz obličeje, gestikulaci, pozici těla i upravenost a celkový dojem, který je dán cílovou skupinou a prostředím poradenství (Havránková, 2008). 34 Tyto prvky pomáhají budovat vztah mezi klientem a poradcem, který je v poradenském rozhovoru, ale poradenství vůbec, zásadní. Collins píše, že pro klienta je zpravidla velmi těžké, aby o poradenství požádal, proto je vytvoření vztahu v počátku klíčové a Collins považuje „vztah za srdce pomoci lidem“ (Collins, 1988, s. 41, vlastní překlad). Tomuto vztahu mimo jiné velmi prospívá, pokud poradce prokazuje vysokou míru vřelosti, ryzosti a empatie. Právě tyto tři prvky se

34 K poradenství patří také jméno Gerarda Egana, který rovněž popsal prvky poradenského procesu a rozhovoru. Egan se zabýval vzájemným dialogem mezi klientem a poradcem, komunikačními dovednostmi a pomáhajícím procesem. Mezi klíčové prvky komunikace rovněž uvedl nonverbální komunikaci, aktivní naslouchání, snahu o pochopení klientova kontextu a empatii poradce (Egan, 1998; 1977).

29

ukázaly jako velmi významné a posilující poradenský vztah (Collins, 1988). Také podle Rogerse (1998) je nejdůležitějším aspektem terapie terapeutický vztah, kdy je nutné, aby terapeut jednal s klientem upřímně, bez odsouzení a s bezvýhradným přijetím a empatií. Hartl uvádí prvky poradenského rozhovoru. Důležitým momentem je zahájení rozhovoru a navázání vztahu, kdy si klient buduje důvěru k poradci. Někdy se rozhovor může odehrát pouze nasloucháním a právě schopnost naslouchání je pro poradce klíčová. Naslouchání v sobě zahrnuje tři věci: „naslouchání a porozumění slovnímu sdělení klienta; pozorování a čtení klientova neverbálního chování (pozice, výraz obličeje, tón hlasu); začleňování sdělovaných obsahů do celkového kontextu každodenního života“ (Hartl, 2008, s. 99). Dalším důležitým aspektem rozhovoru je schopnost poradce usměrňovat rozhovor, když se neubírá správným směrem. Poradce klade otázky, vyptává se, může využívat ozvěnu, komentáře, sumarizování, změnit téma nebo parafrázovat. Poradce by se měl zdržet morálních soudů, být tolerantní, dát prostor pro emoce a pláč, popřípadě s nimi umět pracovat a zachovat důvěrnost rozhovoru. Stejně jako je významný začátek rozhovoru, tak i jeho ukončení. Poradce by měl vědět, že klient mnohdy to nejdůležitější řekne v závěru a je nutné tomu věnovat patřičnou pozornost (Hartl, 2008). Tato kapitola charakterizovala poradenství jako proces, v jehož středu stojí vztah pomoci klienta a poradce, ať už profesionála, dobrovolníka nebo laika, který vznikl za účelem pomoci klientovi řešit jeho problémy a pomoci mu žít plnohodnotně jeho život s využitím jeho aktivity a potenciálu. Poradenství je poskytováno formou poradenského rozhovoru, který v sobě nese specifické prvky, jež jsou součástí poradenství.

3.2 Poradenství pro mládež Cílem této kapitoly je specifikovat poradenství pro mládež a podívat se na to, zda se v něčem liší od poradenské praxe s dětskými nebo dospělými klienty. Poradenství pro mládež je vymezeno především cílovou skupinou, které se týká. V kapitole Mládež bylo uvedeno, že dospívající prochází změnami na úrovni biologické, psychické, sociální a spirituální. Tyto změny mohou být příčinou problémů v období dospívání, které jsou pak předmětem poradenské činnosti. Poradce Collins mezi příčiny problémů v dospívání zařadil fyzické, sexuální a interpersonální změny, ale také změnu hodnot, morálky, náboženského přesvědčení. Dále sem podle něj patří snaha o posun k větší nezávislosti, získávání zkušeností a budování vlastní hrdosti a obavy z budoucnosti (Collins, 1988). S těmito změnami se mladí lidé musí vyrovnat a právě tyto změny mnohdy způsobují problémy, s nimiž přichází na poradenství. Poradce, který poskytuje poradenství této cílové skupině, by měl být obeznámen s vývojem

30

mladého člověka a vědět, jakými změnami prochází. Přestože některé principy poradenství zůstávají stejné, ať probíhá s dětmi, dospělými nebo dospívajícími, existují určité charakteristiky, které jsou specifické pro každou z uvedených skupin. Katryn a David Geldard (2004) píší, že poradenství dospívajícím je ojedinělé v těchto třech směrech: • V poradenství dospívajícím by měl poradce nabídnout speciální druh vztahu mezi klientem a poradcem, kdy poradce rozumí procesu dospívání, umí se vrátit ke svému vlastnímu dospívání, dovede formovat jednotlivce, má schopnost kongruence a pozitivní náhled na klienta i situaci a přistupuje k dospívajícímu empaticky. • Poradenství dospívajícím je odlišné od poradenství dětem a dospělým lidem. Na rozdíl od dětí jsou dospívající méně závislí na rodině a více na vrstevnících, mají více rozvinutou schopnost kognitivního myšlení a důležitý je respekt jejich osoby a jedinečnosti jako dospívajícího. Dospělí jsou na rozdíl od dospívajících zcela nezávislí a autonomní. Dospívající jsou do velké míry ovlivnitelní svým okolím a hlavně rodinou. • Je vhodné mít znalosti a dovednosti, které zvyšují úspěšnost poradenského rozhovoru s dospívajícím a mezi něž se řadí schopnost pozorování, aktivního naslouchání, poskytování zpětné vazby, kladení otázek, dávání výzev a instrukcí, užití smyslu pro humor. Autoři zde jinými slovy popisují stejné složky, jako jsou uvedeny u poradenského rozhovoru výše. Výčet se odlišuje pouze v užití smyslu pro humor, kde píší, že se nesmí jednat o humor nepřátelský nebo škodlivý, ale takový, který odlehčí situaci. Autoři rovněž upozorňují na užití vhodného jazyka, jemuž budou dospívající rozumět (Geldard, 2004). Psychologický slovník vymezuje poradenství dospívajícím jako takové, kdy poradce „Využívá odborné podněty a principy poradenství, aby získal užitečné informace o mladých lidech prostřednictvím individuálního dotazování, hodnocení minulosti jednotlivce a psychologických vyšetření“ (Psychology Dictionary, nedatováno, vlastní překlad). Jedním z obecných cílů poradenství pro mládež může být: „pomoci dospívajícím naučit se identifikovat příčiny jejich tísně, pomoci jim rozvíjet se ve schopnostech říci si o pomoc a vyjádřit své emoce a zlepšit jejich schopnosti v řešení problému“ (Newton…, nedatováno, vlastní překlad)35. Collins k poskytování poradenství dospívajícím uvádí, že možná nejtěžším úkolem pro poradce je navázání vztahu s dospívajícími a pomoci jim porozumět, že potřebují pomoc, protože

35 Newton counseling and evaluation services je americká organizace v Newtonu v Pensylvánii, jejímž cílem je poskytovat naději a uzdravení jednotlivcům, dospívajícím a párům zažívajícím napětí (Newton…, nedatováno).

31

někteří z nich sice přichází dobrovolně, ale spousta z nich na přání jiné osoby. Collins vymezuje čtyři klíčové prvky v poradenství dospívajícím. Jedná se o budování vztahu, kdy se poradce snaží „prolomit ledy“ a zjistit, proč dotyčný přišel, co jej přivádí, celý rozhovor by měl probíhat na neformální přátelské úrovni. Druhou částí je přenos, kdy se může stát, že dospívající má tendenci vztahovat emoce z minulosti k poradci, který tento jev musí rozpoznat a snažit se z něj vytěžit, aby klientovi pomohl. Třetím krokem, který autor uvádí, je identifikace problému, bez níž je těžké klientovi pomoci a která by měla probíhat nenásilnou a přátelskou formou, kdy poskytne klientovi prostor, aby mluvil o neohrožujících tématech a postupně se dostal k podstatě problému. Posledním krokem je stanovení cílů, na nichž se klient s poradcem shodnou, a poradce následně vede klienta k jejich naplňování (Collins, 1988). Problémy, se kterými mladí lidí přichází na poradenství, mohou být velmi různorodé. Křesťanští poradci McDowell a Hostetler, zabývající se také poradenstvím pro dospívající, vybrali 50 nejaktuálnějších problémů, jež řeší mladí lidé. Provedli výzkum36 mezi křesťanskými pracovníky s mládeží na národní úrovni. Do tohoto výzkumu se zapojilo 23 těchto pracovníků a s jejich pomocí poradci vytvořili přehled nejaktuálnějších problémů dospívajících. Problémy rozdělili do několika oblastí a podoblastí. Jedná se o emocionální otázky, kam spadá osamělost, úzkost, pocity viny, hněv, deprese, problémy se sebeúctou a sebehodnocením, umírání a smrt, zármutek, sebevražedné myšlenky, sklony a výhrůžky. Problematika vztahů, kam patří hledání pravé lásky, chození, volba správného životního partnera, svobodný stav, tlak vrstevníků, odmítnutí a šikana ze strany vrstevníků. Rodina, kam spadají problémy jako příliš ochranitelští rodiče, nevšímaví rodiče, nevěřící rodiče, rozvod rodičů, život v neúplné rodině, nevlastní rodiče a sourozenci, soupeření mezi sourozenci, vzpoura, útěky a výhrůžky útěkem. Do oblasti sexuality řadí chtíč, masturbaci, pornografii,

předmanželský

sex,

neplánované

těhotenství,

umělé

přerušení

těhotenství,

homosexualitu, AIDS, další sexuálně přenosné nemoci. S tím souvisí problémy zneužití a týrání, kam patří sexuální zneužití, fyzické a psychické týrání, znásilnění, rituální zneužívání a týrání. K závislostem přiřadili alkoholismus, návykové látky, hráčství. K poruchám patří poruchy pozornosti, mentální anorexie a bulimie. Do problematiky vzdělání nedokončená školní docházka, školní výsledky, které neodpovídají schopnostem studenta. Fyzické problémy zahrnují život se zdravotním postižením, dlouhodobou nemoc. A poslední kategorie životní rozhodnutí, kam patří problémy související s rozpoznáváním Boží vůle, volba povolání nebo služby, jak si zvolit vysokou školu (McDowell, Hostetler, 2013).

36 Jedná se o výzkum Josh McDowell Ministry provedený v roce 1993 (McDowell, Hostetler, 2013). Další výzkumy jsou na webových stránkách organizace www.josh.org.

32

Cílem kapitoly bylo vymezit poradenství, které se týká konkrétní cílové skupiny, jíž jsou dospívající lidé. Poradenství dospívajícím obsahuje prvky, které jsou shodné s poradenstvím jiným skupinám, ale také se liší. Poradce musí porozumět cílové skupině, vážit si dospívajícího a vyjádřit mu uznání v období, v němž se nachází, také ovládat umění poskytování poradenského rozhovoru se specifiky poradenství dospívajícím lidem. Kapitola rovněž vymezila příčiny problémů a problémy, se kterými mladí lidé na poradenství přichází. Další část práce vymezuje poradenství oproti jiným disciplínám se zaměřením na pastorační práci.

3.3 Vymezení poradenství oproti jiným disciplínám Poradenství je pomáhající činnost spojená s dalšími disciplínami, které jsou jí sice blízké, ale v něčem se přece jen liší. Bude vysvětlena souvislost poradenství a psychoterapie, dále propojenost poradenství se sociální prací a s pastorační činností. 3.3.1 Poradenství a psychoterapie V souvislosti s poradenstvím se objevuje otázka psychoterapie a její odlišnosti oproti poradenství. Ani tato práce by nechtěla tuto problematiku nechat nezodpovězenou, proto velmi stručně uvádí, v čem se podobá a jaký je mezi nimi rozdíl. Autoři Sommers – Flanagan (2004, s. 8, vlastní překlad) píší, že: „Jak poradci, tak psychoterapeuti používají stejné prvky – naslouchání, kladení otázek, interpretaci, vysvětlování, poradenství a jiné. Avšak často činnost provozují v rozdílném poměru.“ Stejní autoři uvádí, že obecně lze říci, že psychoterapeuti na rozdíl od poradců postupují méně podle dané struktury, jdou více do hloubky, pracují s jedním případem déle, jsou dražší a věnují se pacientům, kteří mají závažnější problémy. Jedná se o jednoduché rozdělení poradenství a psychoterapie, které však nelze brát jako absolutní. V mnoha případech to může být právě naopak (Blocher, 2000; Sommers – Flanagan, 2004). Velmi podobné rozdělení uvádí i McLeod (2003), který navíc doplňuje, že poradenství mnohdy realizují neprofesionální dobrovolníci, zatímco psychoterapie je exkluzivní profesionální povolání. 3.3.2 Poradenství a sociální práce Navrátil hovoří o teorii paradigmat sociální práce. První z paradigmat se označuje terapeutické paradigma, druhé reformní paradigma a třetí poradenské paradigma. Právě poradenské paradigma je vhodné zmínit v souvislosti s otázkou poradenství a sociální práce. Navrátil píše, že se jedná o pojetí, které vychází vstříc individuálním potřebám jednotlivce a současně usiluje o zlepšení systému nabízených služeb. Za podstatné rysy životní situace klienta jsou zde považovány jeho neuspokojené potřeby, individuální omezení, které brání klientovi, aby využil existující možnosti

33

pro uspokojení těchto potřeb. Jedná se o pomoc klientům poskytováním informací, kvalifikovaným poradenstvím, zpřístupňováním zdrojů a mediací a zprostředkováním dalších zdrojů pomoci a služeb. V praxi se stoupenci tohoto přístupu zaměřují spíše na malé, individuální změny a za příklad tohoto typu sociální práce se považuje úkolově orientovaný přístup práce s klientem, přičemž teoretické východisko poskytuje psychologie, sociologie, právo (Navrátil, 2000, 2001). 3.3.3 Poradenství a pastorace Podle Křišťana (2013) se pastorační činnost ve 21. století zaměřuje na podporu kvality člověka ve všech jeho dimenzích. Jak uvádí kapitola Mládež, člověk je celistvá bytost, která se skládá z několika dimenzí (biologické, psychické, sociální a spirituální), a na každou z těchto oblastí lze aplikovat některý druh poradenské práce. Podle autorů Gabury a Schavela se ve výčtech poradenských směrů objevuje například poradenství ve školství, ve zdravotnictví nebo v sociálním systému, ale i psychologické a sociální poradenství (Gabura, 2005; Schavel, 2004). Oblasti biologické se věnují nutriční poradci, oblasti psychické psychologové a psychoterapeuti, oblasti sociální zase sociální pracovníci a na dimenzi spirituální jsou největšími odborníky pastorační pracovníci. Burdová (2006, s. 3) uvádí, že dnes „dochází k opomíjení či úplnému popření duchovního rozměru člověka“, a právě poradenství věnující se spirituální dimenzi člověka blíže vysvětluje právě tato kapitola. Křišťan píše, že pastorace se zaměřuje sice na budování všech dimenzí člověka, ale hovořit o ní lze za předpokladu, že tato podpora má svá východiska a motivaci v evangeliu a je zakotvena v křesťanském pojetí člověka. Pastoraci lze vymezit jako soubor činností, prostřednictvím nichž církev realizuje své poslání, a to dvěma směry – dovnitř ke svým členům a navenek, kde se týká jiných lidí a obecného prospěchu společnosti (Křišťan, 2013). Podle Křišťana (2013) a Matouška (2003) je slovo pastorace odvozeno z latinského pastor a řeckého poimen – pastýř. Ve Starém zákoně je pastýřem nazýván Bůh a v Novém zákoně Ježíš. Titul pastýře se začal používat pro vedoucího představitele křesťanského společenství, jež o něj měl pečovat, vyhledávat ty, kdo se vzdálili, chránit proti bludu a rozkolu a být pro ostatní příkladem. Jak uvádí Matoušek (2003), za základní prvek pastorace a její vymezení oproti jiným pomáhajícím profesím lze považovat to, že jí nejde pouze o úlevu od obtíží, ale současně o spásu lidské duše. Cílem pastorace pak je „řešit problémy lidí a společnosti ve světle evangelia, a to tak, že člověk své konání podřídí Kristově vládě“ (Matoušek, 2003, s. 142). Pastorační práce mnohdy evokuje spíše službu potřebným, jako je diakonie nebo charita. „Pastorace může být i formou akutní pomoci, účinnou v mezních situacích (těžká nemoc, umírání, ztráta blízkého člověka)“ (Matoušek, 2003, s. 142). Právě „zdůraznění chudých a všech, kdo nějak

34

trpí, zvláště pak snaha o pomoc při řešení jejich situace, je tématem, jež pastoraci spojuje se sociální prací“ (Křišťan, 2013, s. 150). Pastoraci lze tedy chápat ve velké šíři, od pomoci potřebným formou diakonie až po podporu kvality života člověka blížící se spíše formálnímu poradenství. 3.3.3.1 Poradenství spirituální dimenze Pro úplnost je vhodné zmínit, že při charakteristice pastorační práce se lze setkat také s pojmem křesťanské a biblické poradenství. International association of biblical counselors37 definuje biblické poradenství jako takové, které: „je založeno na Kristu, vedené Duchem svatým, prakticky a terapeuticky aplikuje biblické pravdy do života člověka skrze výchovu, instrukce, korekce a modlitbu s cílem osobní zralosti a plodnosti člověka. Tento způsob poradenství je závazek vzít Písmo vážně a pomoci křesťanům uplatnit jeho pravdy v jejich osobních životech praktickým způsobem“ (International…, nedatováno, vlastní překlad). Collins (1988) však podobnou charakteristiku uvádí u pojmu křesťanského poradenství. A rovněž Matoušek (2003) a Křišťan (2013) podobně definovali pastorační práci, jak uvádí text výše. Pojmy biblické poradenství, křesťanské poradenství a pastorační práce jsou si tedy velmi blízké a pro účely tohoto textu je lze chápat jako totožné, přičemž text bude dále používat sousloví poradenství spirituální nebo duchovní dimenze člověka, které tyto pojmy nahradí. Poradenství spirituální dimenze člověka obsahuje určitá specifika, která jej činí jedinečným. Collins (1988) tyto charakteristiky rozdělil do čtyř oblastí: • Specifické předpoklady – žádný člověk ani poradce není absolutně neutrální, ale každý má svůj osobitý pohled na svět, poradenství, jednotlivé situace, jež do poradenství vnáší. Poradce, který je zároveň křesťanem, je ovlivněn svojí vírou v Boha, Bibli, hřích, Boží odpuštění lidem a naději do budoucna. Tato osobitá vnímání ovlivňují metody poradenství. • Specifické cíle – poradce zabývající se duchovní dimenzí osobnosti chce stejně jako sekulární poradce pomoci klientovi změnit jeho chování a postoje, učí jej sociálním dovednostem, vyjadřovat emoce, být rozhodný, převzít zodpovědnost, hledat vlastní zdroje pomoci a jiné. Současně jde ale dále a snaží se stimulovat rozvoj spirituální dimenze klienta, povzbuzuje jej k důvěře Kristu, přijetí odpuštění a rozvoji hodnot založených na biblickém učení. Poradce musí klientovi dát svobodu vlastního rozhodnutí a nevyvíjet nátlak, současně nesmí potlačovat svoji víru a předstírat, že je někým, kým ve skutečnosti není.

37 International association of biblical counselors je organizace sdružující křesťanské poradce, kteří stojí na biblických principech, od nichž se odvíjí také jejich praxe. Více informací na www.iabc.net.

35

• Specifické metody – všechny poradenské metody mají alespoň čtyři charakteristiky. Věří, že pomoc je možná, snaží se opravit chybné vnímání světa, rozvíjí kompetence pro sociální život, pomáhají klientovi přijmout sebe sama jako osobu, která má hodnotu. Křesťanští i nekřesťanští poradci využívají spoustu stejných pomáhajících metod, rozdíl je v tom, že křesťanští poradci nevyužívají metody, které jsou v rozporu s biblickým učením. Někteří z nich mohou využívat metody ryze křesťanské, což může být modlitba, čtení Bible, jemná konfrontace s křesťanskými pravdami nebo povzbuzení klientů, aby se zapojili v místní církvi. • Jedinečnost osoby poradce – každý poradce by si měl klást základní otázky: Co je problém? Měl bych zasáhnout a snažit se pomoci? Co bych měl udělat, abych pomohl? Je někdo další, kdo by dokázal pomoci? Pro křesťanského poradce je důležité porozumět problému, znalost biblického učení o problému a obeznámenost s poradenskými dovednostmi. Efektivní poradce musí být „lidská bytost“ nabízející klientovi originální lidský vztah. Důležitější než techniky je to, kým poradce je. Bylo zjištěno, že techniky poradenství jsou mnohem efektivnější, pokud jsou realizovány poradcem, který je vřelý, citlivý, chápající, zaměřený na skutečný problém a který s láskou konfrontuje klienta. Nejlepším příkladem poradce je Kristus, který využíval své znalosti, dovednosti a osobnostní předpoklady, aby efektivně pomáhal lidem, kteří jej potřebovali. O významu osoby poradce hovoří také Rogers (1998), který mezi klíčové charakteristiky přístupu zaměřeného na člověka uvádí autentičnost a opravdovost poradce, bezpodmínečné přijetí klienta a empatické porozumění. Autoři McDowell a Hostetler (2013) rovněž uvádí předpoklady poskytování poradenství spirituální dimenze. Vychází z učení Bible, kterou považují za Boží slovo a zdroj zdravého života. Předpoklady, jež uvedli, jsou následující: • Bůh je nazván láskou a pravdou. Podle Bible pravda lidi osvobozuje a uzdravuje, když ji přijmou a začnou se jí řídit.38 • Krize a problémy člověka jsou propojené s jeho duchovním přesvědčením a stavem.39 • Za klíčový se v tomto druhu poradenství považuje vztah jednotlivce s Kristem, který napomáhá dosažení uzdravení.

38 Viz biblické texty: Jan 14:6; Jan 8:31-32; 1. Janův 4:16. 39 Autoři odkazují na Henryho Clouda, který píše následující: „Protože Adam a Eva upadli do hříchu, nevytvořili jsme si v životně důležitých oblastech své osobnosti Boží podobu, a tudíž nefungujeme tak, jak jsme byli stvořeni. Emocionální zdraví spočívá v realizaci Božího obrazu v nás“ (Cloud, 2000, s. 8).

36

• Základními pilíři duševního, emocionálního a duchovního zdraví jsou zdravé vztahy. Řada problémů, jimž mladí lidé čelí, je spojena se špatnými vztahy s rodiči, sourozenci, přáteli, mentory nebo dokonce s Bohem. • Uzdravení myšlení, emocí a ducha je možné, avšak za předpokladu spolupráce klienta, někdy jeho rodiny, přátel, okruhu blízkých nebo samotného Božího působení, ale změna je možná. • Cílem poradenství spirituální dimenze je štěstí, které pramení ze vztahu s Kristem a v podobání se Kristovu charakteru.40 Burdová (2006, s. 3) píše, že „v hloubi duše každého z nás je potřeba být sám sebou, moci se přijmout i se svými chybami, být milován nezávisle na svých zásluhách, žít v souladu sám se sebou. A protože tyto potřeby zpravidla naplněny nebývají, člověk často užívá různé strategie přežití – od obranných mechanismů po destruktivní chování.“ V této větě se ukrývá podstata toho, proč lidé dnes vyhledávají poradenství a proč je důležité věnovat se poradenství ve spirituální dimenzi. Burdová (2006, s. 5) dále píše, že „základem pro zdravý duchovní život je zdravá přirozenost, zdravé sebevědomí, pocit vlastní hodnoty. Sebevědomý člověk je ten, kdo si je vědom sám sebe, ví, kdo je a co v něm vězí, není bez chyb a je si svých chyb vědom, uvědomuje si své reálné schopnosti a možnosti stejně jako své slabosti. Může důvěřovat svým pocitům, dokáže se spolehnout na Boha, zažívá pocit své jedinečnosti a neopakovatelnosti. Přestože zná své limity, je si vědom své ceny před Bohem i lidmi a může se přijmout takový, jaký je, a může takto vystupovat i před ostatními. Dovolí si být i slabý a nejistý, a pokud se cítí opravdově přijat a milován, dokáže i tyto své slabší stránky integrovat.“ Tato část práce uvedla propojení poradenství a pastorační práce a poradenství ve spirituální dimenzi, které se zaměřuje na posilování duchovního růstu jedince a posilování jeho víry. Tato kapitola rovněž uzavírá teoretickou část práce, která se věnovala pojmu mládež, křesťanská společenství mládeže a poradenství. Cílem této části práce bylo vytvoření teoretického podkladu pro praktickou část a také kontextu, do něhož bude zasazen výzkum. O výzkumu již pojednává druhá část této práce.

40 Zde se autoři odkazují na Larryho Craba, který píše: „Místo toho, abychom se snažili stále více se podobat Kristu, jsme si mnozí uprostřed svých problémů určili jako hlavní cíl najít štěstí. Chci být šťastný, ale paradoxní pravda je, že pokud se budu na prvním místě zabývat tím, jak se stát šťastným, nikdy šťastným nebudu. Mým prvořadým cílem musí být za všech okolností reagovat biblicky, stavět Pána na první místo a snažit se chovat tak, jak by si on přál. Úžasná pravda je…, že pokud budu poslušně zůstávat v pravdě, abych se více podobal Bohu, takže ho skrze mě budou poznávat i ostatní, vedlejším produktem bude i mé štěstí. Snaha najít štěstí je něco jako snaha usnout. Dokud se o to vědomě a ze všech sil snažíme, nikdy svého cíle nedosáhneme“ (Crabb, 1995, s. 16).

37

3.4 Vyvození DVO 2 a 3 Ze třetí kapitoly o poradenství jsem vyvodila dvě dílčí výzkumné otázky. První z nich zní: Jaké jsou charakteristiky individuálního poradenství poskytovaného v daném křesťanském společenství? Prostřednictvím této DVO je mým záměrem zjistit, jaké jsou charakteristiky poradenství, které probíhá ve společenstvích., případně zjistit, zda je poradenství realizováno či nikoliv. Na základě této kapitoly jsem také vyvodila DVO 3, kterou jsem položila následovně: Jakou roli hraje spiritualita v individuálním poradenství? Vzhledem k tomu, že výzkum bude zkoumat poradenství v křesťanských společenstvích mládeže, chtěla jsem zjistit, do jaké míry spiritualita ovlivňuje poradenský proces.

38

II METODOLOGICKÁ ČÁST 4 Metodika Cílem výzkumu je zodpovědět hlavní výzkumnou otázku: Zda a jakým způsobem poskytují pracovníci v rámci křesťanských společenství individuální poradenství mladým lidem? Tato kapitola je věnována popisu strategie výzkumu a způsobu zjišťování dat. Další část této kapitoly se věnuje popisu jednotky zkoumání a zjišťování, výběru respondentů a poslední část pak rozboru dílčích výzkumných otázek a jejich operacionalizaci.

4.1 Strategie výzkumu Jako výzkumnou strategii jsem se rozhodla použít kvalitativní výzkum. Švaříček a Šeďová píší, že: „Kvalitativní přístup je proces zkoumání jevů a problémů v autentickém prostředí s cílem získat komplexní obraz těchto jevů založený na hlubokých datech a specifickém vztahu mezi badatelem a účastníkem výzkumu. Záměrem výzkumníka je za pomoci celé řady postupů a metod rozkrýt a reprezentovat to, jak lidé chápou, prožívají a vytvářejí sociální realitu“ (Švaříček, Šeďová, 2007, s. 17). Hendl uvádí, že kvalitativní metoda je více pružná a nestrukturovaná než kvantitativní metoda a pracuje spíše s menším počtem respondentů. Výhodou tohoto přístupu je získání hloubkového popisu případů a získání podrobných informací, proč se daný fenomén objevil, a navržení teorie daného fenoménu (Hendl, 2005). Vzhledem ke stanovenému tématu práce je tato metoda vhodná, protože umožňuje více do hloubky prozkoumat daný problém, názory jednotlivých respondentů a hlubší pochopení toho, jak oni sami rozumí danému problému.

4.2 Technika zjišťování V rámci výzkumu jsem jako techniku zjišťování dat zvolila polostrukturovaný rozhovor, který je jednou z metod kvalitativního výzkumu. Podle autorů Švaříčka a Šeďové (2007) je hloubkový rozhovor nejčastěji používanou metodou sběru dat v kvalitativním výzkumu. Jedná se o nestandardizované dotazování jednoho účastníka výzkumu jedním výzkumníkem pomocí otevřených otázek. Prostřednictvím tohoto rozhovoru jsou zkoumáni členové určitého prostředí nebo sociální skupiny s cílem pochopit jejich jednání a pohled. Hloubkový rozhovor umožňuje zachytit výpovědi a slova v jejich přirozené podobě. Žižlavský (2003) dělí rozhovor na nestrukturovaný, kam patří rozhovor neformální a rozhovor vedený s oporou obecného průvodce, druhým typem rozhovoru je polostrukturovaný rozhovor, kdy výzkumník vychází z předem

39

připraveného seznamu témat a otázek. Právě polostrukturovaný rozhovor jsem zvolila jako techniku zjišťování dat ve svém výzkumu.

4.3 Analýza zjištění Data, která jsou nasbírána pomocí dané techniky zjišťování, je potřeba rozkrýt a interpretovat. Rozkrytí dat probíhá pomocí jejich kódování. Autoři uvádí, že cílem kódování je rozkrytí dat směrem k jejich interpretaci, konceptualizaci a nové integraci. Rozlišuje se otevřené, axiální a selektivní kódování. Otevřené kódování se provádí při prvním průchodu daty, rozčleňuje témata v textu a přiřazuje jim označení. Tato fáze vede k vytvoření seznamu témat, který výzkumník dále třídí a organizuje, kombinuje v další analýze. V průběhu axiálního kódování dochází ke kategorizování pojmů, kdy výzkumník reflektuje příčiny a důsledky, podmínky a interakce, strategie a procesy a tvoří tak osy, které propojují jednotlivé kategorie. Blíže určující znaky pak pojmy řadí do subkategorií (Hendl, 2005; Strauss, Corbinová, 1999). Při sběru dat jsem tedy získala zvuková data, která jsem následně zpracovala do písemné podoby a analyzovala formou otevřeného a axiálního kódování, kdy jsem si data rozdělila na jednotlivá témata, kategorie a subkategorie a následně je interpretovala. Snažila jsem se odhalit vztahy mezi jednotlivými kategoriemi a subkategoriemi a odhalit příčiny a následky jednotlivých jevů.

4.4 Jednotky zkoumání a zjišťování a jejich výběr Jednotkou zkoumání je předmět výzkumu, což je v tomto případě zjištění, zda a jakým způsobem je poskytováno individuální poradenství mladým lidem v křesťanských společenstvích. Jednotkou zjišťování jsou pak subjekty, od nichž zjišťujeme informace o jednotce zkoumání (Žižlavský, 2003). V tomto výzkumu tvoří jednotku zjišťování sedm vedoucích pracovníků mládeže nebo pastoračních pracovníků a kazatelů, kteří pracují s mladými lidmi v křesťanských společenstvích. V rámci triangulace41 dat byly provedeny rozhovory také se třemi dospívajícími, kteří jsou členy některého ze společenství, kde je výzkum prováděn. Tito dospívající jsou tak rovněž jednotkou zjišťování. Výběr respondentů Respondenti pro výzkum byli vybráni na základě záměrného neboli účelového výběru, který je nejrozšířenější metodou výběru dat, s jakou se lze při použití kvalitativního přístupu setkat.

41 „Pod pojmem triangulace se rozumí kombinace různých metod, různých výzkumníků, různých zkoumaných skupin nebo osob, různých lokálních a časových okolností a teoretických perspektiv, jež se uplatňují při zkoumání určitého jevu“ (Hendl, 2005, s. 149).

40

Kritériem výběru respondenta je určitá vlastnost nebo stav a na základě stanového kritéria vyhledáváme pouze ty jedince, kteří toto kritérium splňují a jsou ochotni se do výzkumu zapojit (Miovský, 2006). U vedoucích pracovníků s mladými lidmi jsem zjišťovala jejich věk, pohlaví, dosažené vzdělání, délku práce s mládeží, kdy je uvedena celá doba této práce od dobrovolnické až po jeho pozici vedoucího nebo zaměstnance. Kritériem, které jsem si stanovila pro výběr respondentů, bylo aktivní zapojení do práce s mládeží (viz Tabulka č. 1). Tabulka č. 1 Respondent

P1

P2

P3

P4

P5

P6

P7

Věk

27

27

24

26

46

34

37

Pohlaví

Muž

Muž

Muž

Muž

Muž

Muž

Muž

Dosažené vzdělání

VOŠ

VŠ

VŠ

VŠ

VOŠ

VŠ

SOU

10

7

5

10

20

14

10

Práce s mládeží (délka v letech)

U dospívajících respondentů jsem zjišťovala věk, pohlaví, vzdělání, vztah k Bohu. Kritériem výběru zde bylo, zda jsou členy některého společenství a absolvovali poradenský rozhovor ve svém společenství (viz. Tabulka č. 2). Rozhovory s dospívajícími respondenty, členy společenství mládeže, doplňují výzkum z jiné perspektivy. Tabulka č. 2 Respondent

D1

D2

D3

Věk

18

21

20

Pohlaví

Žena

Muž

Žena

Vzdělání

Studentka SŠ

Student VŠ

Studentka VŠ

Ano

Ano

Ano

Křesťanka

Křesťan

Křesťanka

Ano

Ano

Ano

Člen společenství Vztah k Bohu Absolvoval/a poradenský rozhovor

4.5 Operacionalizace Na operacionalizaci lze zjednodušeně nahlížet jako na překlad z jazyka teorie do měřitelné podoby (Žižlavský, 2003). Pomocí operacionalizace byla rozvedena hlavní výzkumná otázka (dále HVO) na tři dílčí výzkumné otázky (dále DVO) a také byly zvoleny indikátory, na základě nichž jsem zformulovala otázky do rozhovoru tak, aby byl zodpovězen teoretický koncept, který výzkumníka zajímá. Indikátory jsou podkladem pro konkrétní otázky polostrukturovaného rozhovoru. Byly stanoveny dva typy rozhovoru, a to pro každou jednotku zjišťování. Oba dva typy rozhovoru vycházely z jedné hlavní výzkumné otázky a stejných dílčích výzkumných otázek

41

a indikátorů a lišily se pouze ve formulaci otázek pro každou jednotku zjišťování. Oba dva typy rozhovoru jsou uvedeny v příloze. Cílem mého výzkumu je odpovědět na hlavní výzkumnou otázku, která zní: Zda a jakým způsobem poskytují pracovníci v rámci křesťanských společenství individuální poradenství mladým lidem? Abych mohla na hlavní výzkumnou otázku lépe odpovědět, rozvrstvila jsem si ji na tři DVO, pro něž jsem zvolila indikátory, které odkazují na zkoumaný jev. Pomocí DVO1: Jaké jsou charakteristiky vybraných křesťanských společenství? bylo mým záměrem zjistit charakteristiku společenství, kde je výzkum prováděn. Chtěla jsem se dozvědět, jaká je struktura společenství, kdo se zde schází, jaký je věk účastníků a složení podle pohlaví, zda převažují dívky nebo chlapci, jaký je jejich vztah k Bohu, jak dlouho trvá setkání, který den se schází, jaké má společenství aktivity. Také co je cílem společenství, jestli pomáhá k rozvoji spirituální dimenze jednotlivých členů a jakým způsobem. Poslední částí bylo, kdo společenství vede a jaké jsou na něj požadavky. Zodpovězení DVO1 mi pomůže určit, v jakém prostředí se mladí lidé schází, a přiblížit osobu vedoucího. Zvolila jsem tyto indikátory: věk účastníků, pohlaví, vztah k Bohu, cíl, délka trvání, frekvence setkávání, aktivity, počet členů, vedoucí, spirituální růst. DVO2 zní: Jaké jsou charakteristiky individuálního poradenství poskytovaného v daných křesťanských společenstvích? V této části se zaměřuji vůbec na zjištění, zda je ve společenství poskytováno individuální poradenství, a pokud ano, jakým způsobem je prováděno, jaké jsou jeho cíle, charakteristiky, kdo jej provádí a zda má k tomu nějaké vzdělání nebo nikoliv, a jak se mladí lidé o poradenství mohou dozvědět. Také se zabývám obsahem poradenského rozhovoru, jeho metodami, prvky a principy poradenství. Rovněž mě zde zajímají témata, s nimiž mladí lidé na poradenství přichází, a jejich rozdělení na oblast biologickou, psychickou a sociální. Indikátory, které jsem zvolila pro tuto DVO, jsou: cíl poradenství, charakteristiky, vzdělání, aktivizace a motivace, povolení mluvit, respekt k rozdílu, důvěrnost, potvrzení, fáze individuálního poradenství, prvky rozhovoru, biologické změny, psychické změny, sociální změny. Skrze DVO3: Jakou roli hraje spiritualita v individuálním poradenství? se zaměřuji na spirituální oblast individuálního poradenství. Mým úmyslem je pomocí této DVO zjistit, do jaké míry a jakým způsobem spiritualita ovlivňuje poradenský rozhovor, ať už se jedná o spiritualitu vedoucího společenství nebo spiritualitu dospívajícího. Také se zde ptám na obsah poradenského rozhovoru z hlediska spirituálního, co je cílem takového rozhovoru, jaké jsou spirituální prvky rozhovoru nebo jaká spirituální témata či problémy mohou být obsahem individuálního poradenství. Zvolené indikátory pro DVO3 jsou: spiritualita dospívajícího, spiritualita osoby poradce, spirituální témata, spirituální problémy, spirituální předpoklady, spirituální cíle, spirituální prvky.

42

4.6 Etický kontext výzkumu V rámci každého výzkumu je potřeba se zaobírat etickými otázkami. Švaříček a Šeďová uvádí tři základní oblasti etiky výzkumu, mezi něž řadí následující. Důvěrnost zabezpečí, že nebudou zveřejněna žádná data, která by čtenáři pomohla identifikovat účastníky výzkumu. Druhým principem je poučený souhlas, kdy respondent souhlasí s provedením a zpracováním výzkumu, aniž by mu bylo něco zamlčováno nebo bagatelizováno. Souhlas by měl být nahraný nebo napsaný. Třetím principem je umožnit respondentovi nahlédnout do výsledků výzkumu, pokud mu to výzkumník slíbí (Švaříček, Šeďová, 2007). To jsou tři základní etické principy, které je potřeba při výzkumném šetření zohlednit. Aby byla zajištěna důvěrnost v rámci výzkumu a zachována anonymita, jsou respondenti v této práci označeni pouze pomocí kódů a není blíže určena lokalita, kde byl výzkum proveden. Všech deset dotazovaných respondentů bylo poučeno o zpracování dat v rámci výzkumu a jejich souhlas s provedením a zpracováním dat byl nahrán. Respondentům nebylo slíbeno nahlédnout do výsledků výzkumu, přesto tuto možnost mají, pokud by o to zpětně projevili zájem.

4.7 Limity a omezení výzkumu Každá technika sběru dat má svá omezení, s nimiž je nutno počítat, protože tato omezení mohou mít vliv nejen na sběr dat a získané informace, ale i na nalezení odpovědí na hlavní výzkumnou otázku. Hendl kvalitativnímu výzkumu vytýká, že pracuje s omezeným počtem jedinců na jednom místě, a proto vznikají problémy se zobecňováním výsledků. Kvůli jeho pružnosti a nestrukturovanosti jej lze těžko replikovat. Vytýká se mu také malá transparentnost, kdy není zřetelný výběr respondentů a proces analýzy dat. Ve srovnání se statistickou analýzou se ta kvalitativní nedá formalizovat (Hendl, 2005). Omezením polostrukturovaného rozhovoru může být například neúmyslné vynechání některých důležitých témat, která se objeví až v průběhu výzkumu a nezkušený výzkumník je nerozpozná. Na prováděný výzkum může mít vliv fakt, že jsem osobně znala některé respondenty již před prováděním výzkumu. Výzkum může rovněž ovlivnit skutečnost, že respondenti z řad pracovníků jsou pouze muži, zatímco mezi respondenty z řad účastníků se objevily také dívky.

43

III EMPIRICKÁ ČÁST 5 Interpretace zjištění z hlediska dílčích výzkumných otázek Přes čtvrtou kapitolu, kde je popsána metodologie, jsem se dostala k empirické interpretační části práce. Zde odpovím na dílčí výzkumné otázky, které jsem si položila. V první části popíši charakteristiky daných křesťanských společenství a také se budu zabývat osobami vedoucích, kteří vedou tato společenství. V druhé části se zaměřuji na zodpovězení druhé dílčí výzkumné otázky, zda ve společenstvích probíhá poradenství, a na základě teorie interpretuji, jaká je jeho forma. Poslední část je věnována spirituální dimenzi, kde bude zodpovězeno, jakým způsobem spiritualita vedoucího a účastníka ovlivňuje jejich poradenský rozhovor. V rámci triangulace dat v každé kapitole uvádím, v čem se výpověď pracovníků a účastníků shoduje nebo liší.

5.1 Charakteristika společenství Cílem této části práce je odpovědět na otázky týkající se společenství a jejich základních charakteristik pomocí pohledu samotných pracovníků s mladými lidmi42 a také podat odpověď na otázky vztahující se k vedení společenství. Rozhovory byly provedeny se sedmi pracovníky, ale pouze pět z nich je vedoucími daných společenství. Jelikož mým záměrem v této části výzkumu bylo získat data a přehled jednotlivých společenství, tak v první kapitole interpretuji pouze odpovědi oněch pěti vedoucích. Ve druhé a třetí části výzkumu, kdy odpovídám na dílčí otázky DVO2 a DVO3, již interpretuji odpovědi všech pracovníků. 5.1.1 Základní charakteristiky Věk účastníků Na otázku, jaký je věk účastníků, se odpovědi vedoucích pohybovaly v podobných číslech. Tři z pěti vedoucích za nejnižší věk dospívajících, kteří dochází do společenství, označili 13 let, zbylí dva vedoucí pak jako nejnižší hranici uvedli 14 let. U horní hranice věku účastníků se odpovědi vedoucích lišily. Jeden vedoucí uvedl, že se účastní někdy i lidé, kterým je 27 let. Dva vedoucí sdělili, že nejstarší účastníci mají 25 let. Jeden vedoucí pak uvedl, že nejstaršímu účastníku je 24 let a jeden vedoucí řekl, že horní věková hranice účastníků společenství je 18 let. Čtyři

42 Jedná se o pět vedoucích daných společenství, jednoho pastoračního pracovníka a jednoho kazatele církve, kteří rovněž pracují s mladými lidmi.

44

vedoucí odpověděli, že průměrný věk účastníků je 15 až 17 let, tedy asi 1. a 2. ročník střední školy. Jeden vedoucí řekl, že průměrný věk účastníků je asi kolem 20 let. Účastníci společenství odpovídali velmi podobně. Na otázku, jaký je věk účastníků, uvedli spodní hranici 13 a 14 let, horní hranici pak 24 a 25 let v závislosti na společenství, kam dochází, přičemž podle jednoho je průměrný věk 16 let a podle zbylých dvou asi 20 až 21 let. Procentuální zastoupení Zjišťovala jsem, jaké procentuální zastoupení dívek a chlapců vedoucí odhadují. Z odpovědí vyplynulo, že tři vedoucí uvádí rovnoměrný údaj, tedy 50 % dívek a 50 % chlapců, kteří dochází do společenství. Dva vedoucí uvedli větší počet chlapců, přičemž jeden vedoucí uvedl 20 % dívek a 80 % chlapců a druhý vedoucí 25 % dívek a 75 % chlapců. Jedna účastnice uvedla rovněž 50 % dívek a 50 % chlapců. Dva účastníci potvrdili větší zastoupení chlapců na setkání, jeden zmínil číslo 40 % a druhý 30 % chlapců. U všech procentuálních jednotek se jedná pouze o odhad respondentů, který byl zjišťován pro doplnění informací o společenstvích. Počet účastníků Na základě odpovědí vedoucích se celkový počet účastníků, kteří jsou součástí společenství, pohybuje od 10 do 60 osob. Jeden vedoucí uvedl počet 15 osob, další 20 účastníků, jeden 35 a jeden 55 účastníků společenství. Vždy se jedná o celkový počet, kolik by účastníků bylo, pokud by na setkání přišli všichni. Průměrný počet, který se setkání účastní, se opět liší v závislosti na jednotlivém společenství od 10 do 40 osob, přičemž tři vedoucí jako průměrný počet účastníků uvedli 15 osob na jednom setkání a jeden vedoucí 25 osob. Odpovědi účastníků slova vedoucích potvrzují. Jedna účastnice uvedla průměrný počet na jednom setkání 15 a další dva respondenti řekli, že se schází kolem 25 osob, přičemž jako maximální počet jedna účastnice uvedla 20 osob, druhá 25 osob a účastník 35 osob. Vztah účastníků k Bohu Pro lepší představu, jaké je složení jednotlivých společenství, jsem zjišťovala, jaký je vztah účastníků k Bohu. V jednom ze společenství vedoucí odhadl, že asi 2/3 účastníků jsou věřící a 2/3 také pochází z křesťanských rodin. V jiném společenství je odhad vedoucího asi 80 % věřících a 60 % účastníků pochází z křesťanské rodiny. Další tři vedoucí odpověděli, že většina účastníků jsou věřící lidé a rovněž také pochází z křesťanské rodiny. Kromě účastníků, které vedoucí označili za věřící, uvedli,

45

že přichází lidé, které nazvali (P1, P3, P4, P6, P7) jako nevěřící, hledající, sympatizující nebo zatím nerozhodnutí. Pro úplnost cituji jejich odpovědi. P4: „Lidé, kteří Pána Boha hledají a mají o něj zájem.“ P3: „Někteří mladší jsou ještě nepokřtění nebo nerozhodnutí.“ P1: „Děcka, které s tím nějak sympatizují.“ P7: „Zbytek jsou děcka, které o Bohu slyšely, něco si s Bohem prožily. Možná byli křesťané, odešli od Boha, ale vyhovuje jim ta parta, mají tam přátele. A pak jsou tam lidi, kteří odmítají být křesťané, ale vyhovuje jim ta parta.“ P6: „Nevěří nebo to neberou vážně, neví, jestli s tím souhlasí.“ Shodně s vedoucími odpovídali také účastníci společenství, kteří uvedli, že v drtivé většině sem chodí věřící lidé, kteří jsou z křesťanských rodin, a podle respondentů se jedná o účastníky, kteří kladou na svou víru velký důraz, D2: „Těm lidem, co říkají, že věří, to věřím, že upřímně věří v Boha.“ Pak jsou zde lidé, kteří sice pocházejí z křesťanských rodin, ale klíčové je podle respondentky jejich osobní rozhodnutí, D3: „Chodí hlavně děcka z křesťanských rodin, rodiče chodí v neděli do sboru, čili někteří jsou ve fázi, že mají přejatou víru, byli v tom vychovaní a pokračují v tom. Někteří přijali Krista do svého života a žijí život s Bohem. Občas chodí i děcka hledající, třeba z „XX“ nebo někdo úplně z venku.“ A pak jsou tady účastníci, kteří jsou křesťané, ale mají problém se začlenit oficiálně do církve43, D1: „Většina lidí má živý vztah s Bohem, že v něj věří. Že mají ten vztah, ale mají jakoby strach se začlenit oficiálně do církve, že i slouží, chodí do shromka (shromáždění) a na mládež, ale mají problém se začlenit oficiálně.“ Také sami respondenti na otázku, jaký je jejich vztah k Bohu, odpověděli, že v Boha věří. D1: „V Boha věřím, jsem křesťanka, jsem pokřtěná, jsem člen církve a opravdu věřím, že to není jen formální, ale věřím.“ D2: „Věřím v Boha už 15 roků asi, takže to stále nějak roste,…takže i když přicházejí nějaké těžké zkoušky a i když jsou hodně těžké, tak jsem schopný se udržet aj přes hodně velké humusy.“ D3: „Jsem křesťanka, uvěřila jsem před 3 lety.“

43 Na problém, že mladí lidé v dnešní době mají zájem o křesťanství a duchovní dimenzi, ale nechtějí se zapojit do církve, odpovídá výzkum o religiozitě české mládeže s názvem: Bůh ano, církev ne. Tento výzkum realizovala Křesťanská akademie mladých v roce 2011 ve 30 městech České republiky na 149 školách s účastí 7121 respondentů. Z výzkumu právě vyplynul zájem mladých lidé o otázky duchovního světa, víry, křesťanství, ale nedůvěra k církvi jakožto zastaralé instituci. Celý výzkum je dostupný na webových stránkách http://medialib.kam.cz/download/ruzne/zprava_vyzkumu_buh_ano_cirkev_ne.pdf

46

Shrnutí Do společenství tedy dochází účastníci, které lze vymezit věkem 13 až 28 let, kdy se průměrný věk pohybuje buď v rozmezí 15 – 17 let, nebo kolem 20 let, v závislosti na jednotlivém společenství. Poměr počet dívek a chlapců je vyvážený nebo převažuje počet chlapců, opět v závislosti na konkrétním společenství. Na základě odpovědí pracovníků s mladými lidmi a také účastníků lze shrnout, že minimální počet, který se v některém ze společenství schází, je 10 osob a maximální počet 40 osob. Celkový počet mladých lidí, kteří chodí do společenství, se pohybuje od 10 do 60, vždy v závislosti na jednotlivém společenství. Z odpovědí vedoucích a účastníků je patrné, že převážná část účastníků jsou křesťané, ale objevují se zde také mladí lidé, které vedoucí označili jako ty, kteří Boha hledají, mají zájem, sympatizují a jsou nerozhodnutí, ale také přichází lidé nevěřící, kteří nechtějí být křesťané a mají zde své přátele. 5.1.2 Záměr společenství Na základě teoretické části, kde je uvedeno, že hlavním cílem, který tato společenství odděluje od jiných zájmových aktivit, je duchovní růst, jsem se rozhodla zaměřit na tuto oblast a zjišťovala jsem, co je cílem společenství, jak je zajištěn spirituální růst, jaká je jejich náplň a jaké jsou aktivity, které provozují. Cíl společenství Na otázku, co je cílem společenství, odpověděli čtyři z pěti vedoucích, že je pro ně důležitá otevřenost pro nové lidi a sdílení evangelia, což je jedním z jejich cílů. Slovy jednoho z vedoucích je jejich cílem „Aby se to společenství otvíralo nevěřícím děckám“ (P1). Druhý vedoucí řekl, že je cílem „Sdílet evangelium s novými lidmi“ (P6). Třetí vedoucí odpověděl, že je důležité mít prostor: „aby se děcka seznamovaly s křesťanstvím, Bohem, Ježíšem, mohly s ním začít vztah a žily s ním“ (P7) a poslední uvedl, že „cílem je vést mladé lidi k Pánu Bohu a k tomu, aby ho poznali“ (P4). Další oblastí, na kterou vedoucí kladli důraz, je růst mladých lidí. Tento záměr společenství ve svých odpovědích zmínili čtyři z pěti vedoucích. Uvedli například, že jejich „Vize je osobnostní růst mládežníka“ (P1) nebo že jejich záměrem je „pomáhat k růstu těm, kteří už věří“ (P6) a také, že chtějí „vést lidi k tomu, aby byli blízko Pánu Bohu, aby se mu podobali, aby dorůstali do jeho podoby“ (P4). Tři z pěti vedoucích pak uvedli, že je pro ně důležité, aby účastníci ve společenství nacházeli vztahy a aby to pro ně bylo místo, kde zapadají, cítí se přijatí a ostatní o ně mají zájem. Mezi jejich odpověďmi zaznělo: „… určitě chceme, aby ti lidi v naší mládeži našli vztahy a opravdová přátelství… Takže, aby měli prostředí, kde se cítí dobře, kde zapadají“ (P7) a také, že chtějí být

47

místem, kde „lidi jsou přijatí, kde se cítí dobře a ví, že ti ostatní se o ně zajímají a je to skutečné a máme mezi sebou vztahy jako v rodině“ (P4). Jeden vedoucí přímo řekl, že jejich záměrem je „Udržovat vztahy mezi náma“ (P3). Dva vedoucí také uvedli, že cílem jejich společenství je, aby účastníci „našli svoji službu a obdarování“ (P4) a aby „se rozvíjeli v rámci svých dovedností“ (P7). Kromě těchto cílů, které zmínili alespoň dva a více vedoucí, jeden z vedoucích ještě uvedl, že jejich cílem je, aby „děcka měly v pátek takovou oázu, zastavení, relax, vyblbnutí po náročném týdnu“ a že „vzhledem k tomu, jací lidi tam chodí, tak aby měli prostor řešit s někým problémy“ (P7). Z uvedené odpovědi je již patrné, že společenství slouží také k řešení problémů a je zde možnost poradenství. Více se tímto však budu zabývat v další části výzkumu. Účastníci odpovídali podobně, v jejich odpovědích dvakrát zaznělo, že cílem jejich společenství je růst jednotlivých účastníků. Také dvakrát uvedli, že jedním z cílů je budování vzájemných vztahů, a rovněž zmínili, že je důležité misijní směřování společenství, přičemž jedna respondentka vyjádřila nejistotu, do jaké míry se tento záměr daří naplňovat: „Cílem je přivádět nové lidi k Bohu, ale nevím, jak se nám to daří. Nezdá se mi, že jsme otevření“ (D1). Na otázku, z jakého důvodu oni sami navštěvují své společenství, jedna respondentka odpověděla: „Jednak jsem zapojena do chválící skupiny, takže zpívám v kapele, takže to beru jako službu, a jednak chci podpořit to, aby se v našem sboru něco dělo a když tam nebudu, tak se to nebude třeba posunovat dál, a jednak tam mám přátele, se kterýma se vídám jen na mládeži, tak je příjemné se s nima potkat“ (D3). Pro druhého respondenta jsou rovněž důležité vztahy a také slovo z Bible a zpěv písní: „Potřebuju po tom týdnu slyšet Boží slovo a ty chvály, to mně asi nejvíc dá v tom duchovním životě. A pak budovat ty vztahy s těma lidma. Protože to, co naplňuje člověka, kromě Boha, tak jsou to ty vztahy s lidma, že. Když jsem týden na koleji, tak se pak těším do té mládeže, že tam jsou ti vrstevníci a můžeme kecat i o škole.“ Cílem daných společenství tedy je, aby byla otevřená pro nové lidi, kteří se zde mohou setkat s křesťanstvím a poznávat Boha, aby zde mladí křesťané mohli spirituálně růst a nacházet přijetí, zázemí i vzájemné vztahy a aby se v rámci společenství mohli rozvíjet a využívat svá obdarování ke službě Bohu. Odpovědi účastníků se shodují s odpověďmi vedoucích společenství v tom, co je cílem společenství, ale také odpovědi respondentů na otázku, proč oni sami chodí do společenství, potvrzují záměr fungování jednotlivých společenství. Spirituální růst Jedním z cílů, na který vedoucí společenství kladli důraz, byl spirituální rozvoj účastníků společenství, tedy více poznávat Boha. Spirituální neboli duchovní rozvoj jednotlivých členů

48

zároveň představuje složku, která společenství odlišuje od jiných zájmových organizací či kroužků, jak bylo uvedeno v teoretické části, proto jsem se zabývala i touto otázkou a zjišťovala jsem, jakým způsobem je ve společenstvích podporován duchovní rozvoj. Všech pět vedoucích společenství uvedlo, že spirituální růst účastníků se snaží budovat skrze programy, které jsou na setkání zajištěny. Především kladou důraz na vyučování, které je převážně z Bible, a zajišťují si jej svépomocí nebo zvou hosty. „Máme vyučování a snažíme se, aby na to vyučování byl kladený velký důraz“ (P4). Další částí setkání je pak zpěv písní nebo osobní příběh některého z účastníků. Všechny tyto prvky s důrazem na vyučování přispívají k budování spirituálního rozvoje mladých lidí. Další oblastí, na niž se ve společenstvích klade důraz, jsou tzv. skupinky. Čtyři z pěti vedoucích uvedli, že skupinky jsou prostředkem ke spirituálnímu rozvoji účastníků. Skupinky jsou menší setkání účastníků, kdy mají možnost diskutovat o vyučování nebo společně číst Bibli. „Potom skrze skupinky chceme, aby děcka byly společně přes týden a spolu si četly Bibli a spolu o tom popovídaly“ (P7). Jeden respondent považuje za důležitou také komunikaci mezi účastníky, a to především směrem od starších k mladším: „Přijde mi, že je důležité komunikovat. Hlavně starší aby povzbuzovali mladší a bavili se s nima i o Bohu“ (P4). Zeptala jsem se účastníků, jakým způsobem jim pomáhá jejich společenství k růstu ve víře. Jejich odpovědi se do určité míry shodovaly s tím, proč vůbec do společenství chodí. Jeden respondent odpověděl, že jsou pro něj důležité především chvály (zpěv křesťanských písní) a slovo (vyučování z Bible). Jiná respondentka uvedla: „Pomohlo mi, že jsem se setkávala s naším vedoucím mládeže a bavili jsme se spolu o věcech, které mi nebyly jasné, a pomáhal mi to pochopit všechno. A setkávání s jinou vedoucí mě posunulo dost. A hodně mi pomohlo a posunulo, že jsem potkávala další věřící a měla jsem možnost vidět, co žijou, a měla jsem možnost se s nima bavit o věcech, kde máme jiné názory, a chtěla jsem vědět, co žijou“ (D3). Z odpovědi respondentky je patrné, že pro ni hraje významnou roli skupina, jíž je součástí a která ji pomáhá v řešení problémů, a klíčové je rovněž osobní setkání s vedoucím. Tato odpověď odkazuje nejen na cíl společenství, ale potvrzuje existenci skupinového a individuálního poradenství, o němž výzkum hovoří později. Podle slov vedoucích je spirituální růst účastníků zajištěn pomocí hlavních setkání a jejich náplní, kterou je vyučování na základě Bible, zpěv písní, osobní svědectví účastníků a jiné. Dalším prostředkem pro růst jsou skupinky malého počtu účastníků, kde je prostor pro vzájemné vztahy, diskuzi, řešení otázek, problémů. Slova účastníků se doplňují s odpověďmi vedoucích. Aktivity Na základě odpovědí vedoucích lze konstatovat, že se všechna společenství schází pravidelně každý pátek k hlavnímu setkání. Tři z těchto společenství začínají v čase 18:00 hodin,

49

jedno v 18:30 a jedno v 19:00 hodin. Připravený program trvá od 1 hodiny do 2 hodin, opět v závislosti na daném společenství. Po organizovaném programu následuje volná zábava. Celkový čas setkání je ve všech společenstvích asi tři hodiny. Stejný čas a délku pátečního programu potvrdili i účastníci. Volný čas po programu vytváří prostor pro rozhovory, společenské hry, občerstvení. Na této formě setkávání se shodli všichni vedoucí. Pro dokreslení uvádím slova jednoho z nich: „Program připravený trvá asi 1,5 hodiny a pak děcka mají prostor si povídat, máme bufet a občerstvení nebo si můžou vzít nástroje a hrát si nebo si někde zalézt v rámci baráku a popovídat si“ (P7). Také jsem chtěla zjistit, jaké další aktivity jsou v rámci společenství provozovány mimo pravidelná setkání v pátek. Vedoucí uvedli následující aktivity. Jedná se o skupinky, různá společná přespání nebo víkendový pobyt, sportování, společně strávený čas jako sledování filmu, smažení palačinek, hraní deskových her, výlety nebo práce u někoho doma a pak společný odpočinek. Účastníci jsou zapojeni do misijní aktivity „XX“, chodí hrát airsoft nebo pořádají kluby ve škole, otevřená setkání pro nové lidi v nízkoprahovém zařízení. V létě organizují tábory a campy. Stejně tak i účastníci uvedli, že se schází ve skupinkách, mají otevřená setkání pro nové lidi 1x za měsíc, dělají víkendovky, mají misijní aktivity a letní pobyty. Také se pořádají akce s jinými společenstvími nebo jsou zapojeni do služby, jak uvedla jedna účastnice: „Máme vztahy i v jiných mládežích, tak se třeba domluví skupinka i s jinýma lidma… Někteří lidi, co jsou v mládeži, tak jsou zapojení i v jiných službách („XX“, dorost), tak se potkávají“ (D3). Tyto aktivity by se daly rozdělit na aktivity, které slouží ke spirituálnímu rozvoji účastníků, to jsou především skupinky. Pak jsou to aktivity, jež jsou platformou pro budování vztahů, a dále aktivity, které jsou misijně orientované a jejichž cílem je přiblížit víru přátelům účastníků, kteří v Boha nevěří. Do těchto aktivit jsou účastníci často zapojeni v roli organizátorů a berou to jako svoji službu Bohu, což je v souladu s teoretickou části, kde je uvedeno, že mladí lidé se zde potkávají za účelem budovat přátelské vztahy, vzájemně si pomáhat a podporovat se ve víře a duchovním růstu. 5.1.3 Osobnost vedoucího Poslední oblastí, které jsem se v této části věnovala, je osobnost vedoucího. Zaměřila jsem se na zjištění, kolik osob vede společenství, jaké jsou požadavky na vedoucí a zda je předpokladem pro výkon činnosti mít zkušenost s poskytováním poradenství. Vedení společenství

50

Čtyři z pěti společenství mají jednoho hlavního vedoucího, jedno společenství má dva hlavní vedoucí, přičemž jeden je zaměstnancem místní církve. Hlavní vedoucí vždy pracují společně s týmem lidí, který se skládá z účastníků společenství. Dva týmy jsou složeny z pěti účastníků, jeden ze čtyř účastníků a jednoho pastoračního pracovníka a v posledním týmu jsou 2 členové z řad účastníků. Všichni členové týmů jsou dobrovolníci a tuto práci vykonávají ve svém volném čase. Dva z pěti vedoucích rovněž pracují dobrovolně a tři vedoucí jsou za práci ohodnoceni a vykonávají ji jakou součást svého zaměstnání v církvi. Tři vedoucí uvedli, že neví o tom, že by na ně měla jejich církev nějaké požadavky. „Ve sboru mi nikdo neříkal, že by měli nějaké požadavky“ (P3). „Sbor nemá moc požadavky na vedoucího mládeže. Moc si nemůžou vybírat“ (P1). Další dva vedoucí vnímají, že nějaké požadavky ze strany církve na ně jsou, ale nejsou přesně definovány. „Asi chtějí, abych se o mladé lidi staral, abych je vedl k Pánu Bohu, ideálně aby se nechali pokřtít a vstoupili do sboru. Myslím, že jsou rádi, že to vedu“ (P4). Vedoucích jsem se také ptala, jaké jsou jejich požadavky na lidi, které si oni vybírají do týmu. Zde byly odpovědi konkrétnější. Zaznělo v nich, že si vybírají účastníky, kteří mají aktivní vztah s Bohem, čtou Bibli, modlí se a mohou v tom být i vzorem pro ostatní. Také by to měli být lidé, kteří tomu věnují svůj čas, energii a nápady a účastní se jednotlivých setkání a jsou aktivní, to znamená, že se nebojí převzít zodpovědnost, umí nějaké věci zařídit a jsou pomocí pro vedoucího. Vybírají si též různorodé lidi do týmu. „Tým je různorodý, protože to vidím jako nejlepší, co jsem se naučil ve vedení lidí. Jsou tam organizačně nadaní lidi nebo lidi zaměření na lidi“ (P4). Jiný vedoucí zmínil, že zapojuje i lidi, kteří se potřebují cítit užiteční. „Nebo zapojuju lidi… člověk chtěl odejít, tak jsem ho přizval do širšího týmu, takže lidi, kteří potřebovali pomoc, tak jsem je vtáhl do aktivity, aby se cítili užiteční“ (P7). Zkušenosti s poradenstvím Vzhledem k tématu práce jsem se zajímala také o to, zda je předpokladem pro vedoucího, aby měl zkušenosti s poradenstvím. Respondenti se shodli, že oficiálním požadavkem není, aby byli odborníky v poradenské oblasti. Žádný z vedoucích neodpověděl, že by se tyto zkušenosti po něm předem vyžadovaly, nicméně se shodli, že je vhodné je mít. „Hlavní vedoucí by měl mít nějakou zkušenost nebo být zralá osoba, protože ty problémy se vždy nějak rozevřou. A ne vždy to pak hlavní vedoucí řeší dobře a neumí rozlišit, co je duchovní, psychické, psychosomatické. Takže si myslím, že na hlavního vedoucího by měly být trošku nároky. Nemusí být vzdělaný, ale měl by mít zdravý rozum, být velice vyrovnaný, být trochu zkušený. Neumím si představit, že bych vedl mládež a neměl bych zkušenosti s poradenstvím. Nemluvím o odborném poradenství, ale s takovým základním,

51

jednoduchým. Když za tebou někdo přijde s problémem, tak jsi schopný něco mu poradit“ (P1). A pokud hlavní vedoucí nemá schopnosti nebo zkušenosti, je potřebné, aby se alespoň snažil je získat. „Nemám velké pastorační dovednosti, ale snažím se o to. Přijde mi, že to, co člověk nemá, mu Bůh přidá, aby to mohl dělat. Takže zkušenosti asi nemám. Není nutné, aby to vedoucí měl, ale je potřeba to nějak získat“ (P4). Stejně tak nemají vedoucí požadavky na účastníky, které oslovují do organizačního týmu, aby měli zkušenost s poradenstvím, ale spíše požadují, aby si všímali druhých lidí, dokázali s nimi mluvit a vyslechnout je. „Ale pravidelně jim říkám: „Dívejte se kolem sebe. Když vidíte, že někdo sedí někde sám, běžte za ním… zavolám některým lidem z týmu, o kterých vím, že jsou víc pastýři a víc pro to poradenství obdaření, a proberu tu situaci s nima a řeknu jim, aby si víc všímali konkrétních lidí. Takže se do toho docela motivujeme a tlačíme“ (P7). Jiný vedoucí odpověděl, že to je spíše plus, když někdo má tyto zkušenosti, a zdá se, že by to bylo příliš velkým požadavkem. „Není to povinné, je to plus, ale spíš jsme rádi, když někdo je ochotný být se studenty. Pak se díváme na jejich životy, jestli žijou jako příklad pro ostatní, a pokud jo, tak je oslovíme“ (P6). Všechna společenství jsou pod vedením hlavního vedoucího a organizačního týmu, který je vybraný z účastníků, tito společně připravují programy a nesou za chod společenství zodpovědnost. Z výzkumu vyplynulo, že není předpokladem pro vedoucí společenství, aby měli zkušenosti s poskytováním poradenství nebo vzdělání v odborném poradenství. Nicméně podle jejich slov je vhodné, aby nějakou zkušenost měli nebo usilovali o to, aby ji získali. Vedoucí také nepožadují po lidech, které oslovují do organizačních týmů, aby tyto zkušenosti měli, ale spíše je povzbuzují k zájmu o jednotlivé lidi a budování přátelství s nimi. 5.1.4 Dílčí závěr Cílem této kapitoly bylo zodpovědět DVO1, která zní: Jaké jsou charakteristiky vybraných křesťanských společenství? K zodpovězení výzkumné otázky užiji data získaná v první výzkumné části. Odpověď na dílčí výzkumnou otázku DVO1 je následující: Daná křesťanská společenství sdružují mladé lidi ve věku 13 – 27 let, kdy převážná část účastníků jsou křesťané, ale dochází sem také lidé, kteří Boha hledají, nebo lidé, kteří jsou nevěřící a mají zde přátele, přičemž společenství fungují s cílem předávat víru dalším lidem, zajistit spirituální růst členů, poskytnout zázemí, budovat vztahy. Cíle a spirituální růst jsou zajištěny pomocí pravidelných a nepravidelných aktivit společenství, které připravuje a organizuje hlavní vedoucí a tým jeho spolupracovníků.

52

Nároky na pracovníky ze strany církve nejsou vysoké. Je potřeba, aby vedoucí byl křesťan, vedl mladé lidi k Bohu, staral se o ně a vedl je směrem do církve. Hlavní vedoucí naopak mají na členy, které oslovují do organizačního týmu, konkrétnější požadavky, mezi něž patří aktivní vztah s Bohem, být vzorem pro ostatní, investice času, energie a nápadů, účast na setkáních a převzetí zodpovědnosti. Pro pozici hlavního vedoucího není předpokladem mít zkušenosti s poradenstvím, přesto pracovníci odpovídali, že je vhodné nějaké zkušenosti mít nebo se je snažit získat a v této oblasti se zdokonalovat. Ani na účastníky vybírané do týmu tyto požadavky nejsou, ale spíše se předpokládá zájem o účastníky a budování přátelství s nimi.

5.2 Individuální poradenství ve společenstvích V této části je mým záměrem zjistit, zda v křesťanských společenstvích probíhá individuální poradenství a zda se jedná o poradenství profesionální, laické či dobrovolnické nebo kombinace některých z těchto typů poradenské činnosti. Zeptala jsem se vedoucích, zda si myslí, že v jejich společenstvích probíhá individuální poradenství, a pokud ano, jak by jej charakterizovali. Všech sedm pracovníků odpovědělo, že podle nich v jejich společenství individuální poradenství probíhá. Jeden pracovník řekl: „Určitě je ta možnost individuálního poradenství, děcka ví, že můžou přijít s nějakým problémem“ (P1). Z jejich odpovědí se ukázalo, že se nejedná o oficiální a organizovanou formu: „Asi úplně ne na organizované úrovni, že to není systematicky…“ (P5), „Je to asi na živelnější úrovni než řízené shora…“ (P4). Vedoucí spíše hovořili o možnosti osobního setkání a řešení problému nebo o formu setkávání v menších skupinkách: „Asi nic oficiálního nemáme, ale studenti se schází. Naše touha je, aby když mají osobní skupiny s lidmi, tak když se projeví problémy, aby se bavili o tom. Ale nemáme oficiálního člověka, který se baví s lidmi…“ (P6). Jeden z vedoucích uvedl, že setkání s lidmi u nich probíhá také elektronickou formou. „Spíš je to osobní setkání nebo když někdo něco řeší v týdnu, tak si napíšeme. Takže i hodně elektronicky“ (P3). Jeden z vedoucích pověděl: „Nejlepší je, když se starší lidi zajímají o mladší, je to takové přirozené, což je i pro mě přirozené…“ (P4). Zájem starších o mladší a předávání zkušeností je jedna z charakteristik skupinové dynamiky a skupinového poradenství, jak ji uvádí Havránková (2008). Ve slovech uvedeného pracovníka lze tedy vnímat nepatrný význam vrstevnické skupiny, v níž se mladí lidé schází, a její vliv na jejich vývoj. Také všichni tři dotázaní účastníci potvrdili, že již měli osobní setkání a rozhovor s některým z vedoucích. Účastníků jsem se rovněž ptala, zda ví, jestli ostatní členové společenství

53

mívají osobní setkání s některým z vedoucích. Všichni odpověděli, že i ostatní účastníci společenství se potkávají s vedoucím nebo některými lidmi z jejich církve k osobním rozhovorům: „Vím, že někteří mají taky setkání s hlavním vedoucím…“ (D3), jiný účastník uvedl: „Vím, že v naší skupince nás mají rozdělené a tam ti kluci to tak mají. Jakože z té skupinky se potkávají s vedoucíma. A holky se asi taky potkávají, ale já se s nima o tom moc nebavím, tak nevím“ (D2). V rámci triangulace dat jsem se na tuto otázku dotázala také účastníků. Všichni tři se shodli, že v jejich společenstvích je možnost osobního setkání s vedoucím a již toto setkání absolvovali. Účastníci tedy potvrdili slova svých vedoucích a lze říci, že ve společenstvích probíhá individuální poradenství. V následujících kapitolách budu zjišťovat, o jakou formu se jedná. 5.2.1 Charakteristika poradenství Vedoucí charakterizovali svá setkání s účastníky spíše jako neformální přátelská setkání. Jeden z vedoucích to vyjádřil explicitně, když řekl: „Kamarádský pokec, prostě normálně si povídají dva lidi, není to o tom, že by hned řešili ten problém. Někdy je to i dlouhodobější problém, tak se na to ta debata zavede častějc“ (P3). Druhý vedoucí nastínil, jakým způsobem dané setkání probíhá: „Domluvím se s účastníkem, a buď to někde probereme před mládeží, po mládeži v klidné místnosti, nebo druhá varianta, že ho pozvu na pivko, na kafe, a třetí varianta, že ho pozveme domů na oběd, záleží, co se řeší a tak, moc nepoužívám žádné knížky, příručky…“ (P2). Další vedoucí to potvrzuje a dodává, že je pro něj důležité, aby měl vztah s účastníky, aby byli nejprve přáteli a účastník tak získal důvěru a mluvil otevřeně o svých problémech. „Budu mluvit za sebe, když já se s někým bavím. Strašně je důležité být s ním první kámoš, abychom spolu něco prožili. Mně je proti srsti se hned ptát na jeho problémy. Takže být kámoš, musí ke mně mít nějakou autoritu a vidět, že s Bohem žiju, že v té oblasti neselhávám nebo, když selhávám, tak že s tím minimálně bojuju, s tím, s čím on má problém. Nejlepší výsledky to má, když je to přirozené… Ten člověk neotevře svůj život přede mnou, pokud já ho neotevřu před ním. Já mu nemusím říkat sice úplně všechno, ale ten člověk chce, abych se mu otevřel“ (P4). Na význam a důležitost navázání vztahu s účastníkem poradenského rozhovoru klade velký důraz Collins (1988), který vztah nazval jádrem pomoci lidem a vytvoření vztahu v počátku považuje za klíčové. Podle Collinse tomuto vztahu prospívá, když poradce vykazuje vysokou míru ryzosti, vřelosti a empatie, které se ukázaly jako prvky posilující poradenský proces. Ač by se mohlo zdát, že otevřenost vlastního života a zkušeností nemusí být vhodná, zde je z hlediska pracovníka, ale i odborníka kvitována jako prospěšná. A také účastníci uváděli, že je pro ně důležité slyšet osobní svědectví pracovníka: „Měla jsem pocit, že v mém životě Bůh není a vymizel, a dozvěděla jsem se, že to může mít víc lidí takto, tak to bylo uklidňující“ (D1). Přesto jeden

54

z vedoucích zmínil důležitý aspekt, kdy v poradenství nejde pouze o přátelské popovídání a budování vztahu, ale také o zjištění problému: „…poradce musí mít nějaký cíl: aha, tady je problém, zjistit ho a zjistit, jak pomáhat“ (P6). Z této charakteristiky poradenství, jak ji zmínili pracovníci i účastníci, je patrné, že se ve společenstvích jedná spíše o přátelské osobní popovídání se záměrem budování vztahu a následně pomoci než o odbornou poradenskou praxi. Jeden vedoucí zmínil, že je důležité mít cíl poradenství, kterému se věnuje následující kapitola. 5.2.2 Cíl poradenství Všichni respondenti odpověděli, že v jejich společenstvích probíhají osobní setkání a rozhovory, a podle jejich slov je zde tedy možnost osobního poradenství. Dryden (2008) uvádí, že se pracovník s klientem vždy schází za nějakým účelem. Mým záměrem je zjistit, o jaké účely se jedná z pohledu pracovníka. Vedoucí odpověděli, že záměrem je zjistit, s jakým problémem účastníci přicházejí: „Zjistit, jak se mají. Jaké problémy prožívají“ (P6). A také zjistit, jaké kroky můžou sami účastníci udělat, aby se jejich problémy vyřešily: „Jaké jsou kroky, jaké oni můžou dělat, aby překonali tyto věci“ (P6). Druhý vedoucí doplnil, že je potřeba zjistit, jak může naopak pomoci pracovník: „Zjistit, co ten člověk má za problém a jak mu můžu já pomoct“ (P1). Také zaznělo, že jedním z cílů poradenství může být pouze navazování vztahu: „Asi být s nima víc, víc je poznat, aby oni mohli víc poznat mě. Buď jsou ty naše rozhovory poznávací, že kecáme buď o životě, nebo o víře“ (P2). Jedním z cílů poradenství konkrétně v těchto společenstvích je, aby účastníky jejich problémy neodvedly ze společenství, ale snažit se jim pomoci, aby zůstali. „Tak někdy je i cílem je dát znovu do kupy, aby si o tom třeba popovídali, tak aby to ty lidi nevytáhlo z celé party. Tak pomoct tomu člověku se vyrovnat s tou momentální situací, která nastala, aby neodešel ze služby, zapojení ve sboru, aby dokázal dál fungovat, i když je to těžké“ (P7). Dva z vedoucích již zde zmínili, že cílem je přiblížit účastníky k Bohu. Tuto oblast podrobněji popisuji ve třetí části, ale pro doplnění uvádím také zde. „Cílem je pomoct tomu člověku takovým způsobem, aby ho to přiblížilo k Pánu Bohu“ (P4). Podle jednoho z pracovníků je také cílem vyslechnout a povzbudit: „Asi spíš toho člověka vyslechnout a povzbudit“ (P3). Když klienti vyhledají pomoc, mají Podle Drydena (2008) jasnou představu o tom, čeho by chtěli na setkání dosáhnout. Jedná se o cíle, které mohou zůstat nevyřčeny nebo být stanoveny, nicméně vždy jsou součástí poradenského procesu. V rámci triangulace jsem se ptala účastníků, z jakého důvodu vyhledávají poradenství. Jejich odpovědi byly, že potřebují vyřešit problém a hledají modlitbu: „Buď mám nějaký problém a jdu tam vyloženě s tím, aby mi ten člověk poradil

55

s tím a aby se za mě modlil aktuálně i dlouhodobě, a je to zároveň taková motivace, když se mě zpětně ptá, jak se mi to daří, něco se sebou dělat“ (D2). Nebo se pouze svěřit a slyšet na situaci jiný pohled: „Pro mě to byla potřeba se svěřit a slyšet jiný náhled. Svěřit se, slyšet pohled z jiné strany, slyšet zkušenosti jiného člověka, který by mi nelhal“ (D1). Jinou odpovědí bylo, že je cenné mít člověka, který odpovídá na otázky a také jim věnuje čas. „Potěšila mě ta ochota se mi věnovat, když z toho nic nemá, a odpovídat na moje otázky. Vyhovovala mi ta forma a pro mě ty setkání byly hodně hodnotné, protože to bylo jeden na jednoho, tak jsem se nestyděla mít blbé otázky“ (D3). Pohled pracovníků na cíl poradenství je poměrně široký, kdy zaznělo mnoho odpovědí. Cílem poradenství podle nich je tedy zjistit, s jakým problémem účastník přichází, jak mu může pomoci sám pracovník a jaké jsou kroky, které může udělat účastník k překonání problému. Pracovníci také zmínili, že cílem je budování vztahu, vyslechnutí, povzbuzení, vedení blíž k Bohu a pomoci jim překonat problémy bez opuštění společenství. Účastníci od setkání očekávají, že se mohou svěřit a slyšet jiný pohled na situaci, někdo jim zodpoví otázky, poradí, jak problém řešit, bude se za ně na místě i dlouhodobě modlit a motivuje účastníka ke změně situace skrze doptávání se na daný problém. 5.2.3 Vzdělávání pracovníků Jednou z charakteristik profesionality individuálního poradenství je kompetentní vzdělání pracovníka. Gabura (2005) napsal, že díky profesionální přípravě je poradce schopný akceptovat klienty, přezkoumat jejich život a vést je k autonomii. Také Dryden (2008) uvedl, že poradce by měl mít výcvik, který mu postačí pro práci s klienty. Abych zodpověděla otázku, zda poradenství probíhá na odborné úrovni nebo ne, zjišťovala jsem, kdo poradenství ve společenstvích poskytuje a zda tito lidé mají odborné vzdělání či nikoliv. Odpovědi vedoucích na otázku, kdo poskytuje poradenství u nich ve společenství, se do velké míry shodovaly. Všech sedm pracovníků přímo uvedlo, že poradenství poskytují oni sami jako hlavní vedoucí společenství nebo jako pastorační pracovník a kazatel církve. Pět pracovníků konstatovalo, že poradenství poskytují také starší lidé z církve, kteří nejsou součástí společenství, ale mladí lidé k nim mají důvěru: „Někteří starší muži a ženy ze sboru, které prosím, jestli by mohli poskytnout poradenství děckám, protože vím, že jsou na to obdarovaní jít s těma děckama víc do hloubky, probrat to, tak žádám lidi ze sboru“ (P7). Dva vedoucí uvedli, že i účastníci, kteří jsou součástí organizačního týmu, se věnují poradenské činnosti. Jedná se o ty, kdo k tomu mají obdarování: „…někteří lidi z týmu, kteří jsou k tomu od Pána Boha obdařeni…“ (P7). Tři vedoucí zmínili, že též účastníci si mezi sebou poskytují poradenství, jestliže jsou na to dostatečně zralí: „Pak podle věku a zralosti se snažíme povzbudit další studenty, aby měli zájem o své vrstevníky“

56

(P6). Dva vedoucí řekli, že pokud je to potřeba, berou si na pomoc odborníka, v obou případech se jedná o psycholožku. Jeden vedoucí za ní dojíždí s lidmi, u nichž to vidí jako žádoucí. „Pokud to není v mých silách a přesahuje to moji odbornost, tak mu řeknu, že je potřeba, abychom to řešili ještě s někým dalším. A mám jednu psycholožku, za kterou jezdíme, když něco řešíme“ (P1). Druhý vedoucí oslovuje psycholožku ze své církve, která se také setkává se studenty. Tímto se dostávám k otázce vzdělání pracovníků. Pět pracovníků uvedlo, že nemá žádné vzdělání, které by se týkalo oboru poradenství pro mládež. Dva pracovníci mají teologickou pastorační školu, která se však přímo nezaměřuje na poradenství, přesto je tomuto oboru asi nejblíže. Všech sedm pracovníků rovněž uvedlo, že si nejsou vědomi toho, že by někteří lidé, kteří jsou v kontaktu se studenty, měli vzdělání v oboru poradenství, až na jednu zmíněnou psycholožku. Dva vedoucí řekli, že oni a někteří další lidé z jejich církve mají laické vzdělání a školení zaměřené na pastorační a poradenskou činnost. „Asi někteří mají nějaký trénink křesťanský, že byli na semináři v KAMU44, nebo jiný křesťanský kurz nebo biblické kurzy a vyučování o tom, co to je a jak to dělat s lidmi. A pak se učí z praxe hlavně“ (P6). Jiný vedoucí zmínil: „Oficiální vzdělání asi ne, spíš jen nějaké kurzy nebo semináře“ (P7). Dále jsem zjišťovala, zda si vedoucí myslí, že by bylo prospěšné, aby ve společenství byl někdo, kdo má vzdělání v oblasti poradenství, a z jakého důvodu by to bylo podle nich přínosné. Všech sedm vedoucí se shodlo, že by to mělo přínos, protože sami se někdy ocitnou v situaci, kdy neví, jak s účastníkem pracovat. „Člověk se může setkat s psychickýma problémama, kdy nevíš, jak to řešit a co tomu člověku říct“ (P4). Jeden z pracovníků pověděl: „Mohlo by to mít přínos v tom, že by ten člověk třeba uměl vést rozhovor, že by mohl mít i to biblické vzdělání hlubší, dokázal by poradit v kontextu věcí a zasadit je do biblických pohledů, takže určitě by to nějaký přínos mohlo mít…“ (P3). Další důvody, proč je vhodné mít vzdělání v poradenství, jsou, že poradce pak dokáže lépe pracovat s klientem a ví, co si může dovolit a co ne: „Určitě je to lepší, znát i tu teorii přemýšlení toho člověka, jak se může díky nějakému problému i zasekat a když ti to pak nějaký odborník vysvětlí, jak to v té mysli funguje, tak dokážeš to líp odhadnout, kde ten člověk je, než to jen zkoušet pokus, omyl“ (P7). Jeden pracovník odpověděl, že je potřebné, aby poradce znal své limity a byl si vědom svých omezených schopností a vědomostí v oblasti poradenství. Buď je potřeba mít vzdělání, nebo spolupracovat s odborníkem. „Záleží, kam až chceš zajít. Pokud děcka řeší drogy, zneužití a vážné témata nebo psychiatrické, tak buď musíš mít vzdělání, nebo ho poslat

44 Pracovník zde má na mysli organizaci Křesťanská akademie mladých (KAM), která byla založena v roce 1997 jako občanské sdružení zaměřené na vzdělávací a charitativní práci mezi mládeží. Jedná se o mezidenominační organizaci, která se snaží pomoci různým církvím oslovit dnešní generaci. Více informací na webových stránkách organizace www.kam.cz.

57

k někomu… i křesťanští poradci by měli vědět, že to není jen o modlitbě a nejsou to jen duchovní problémy, ale pracuješ s živým člověkem, kterému můžeš ublížit. A pokud máš nějaké vzdělání nebo něco trochu víš, tak by se měl eliminovat objekt toho ublížení, manipulování, zranění toho člověka, vztahů nevyrovnaných. Když děláme individuální poradenství, tak já mám navrch. Já ho vedu, on mi důvěřuje a můžu ho lehce zneužít. A proto to mají dělat vyzrálí lidé, kteří trochu ví, o co jde. Školením nic nezkazíš, ale v křesťanském prostředí je to hodně o vyzrálosti osobnosti poradce“ (P1). Ve společenstvích tedy poskytují poradenství daní pracovníci, dále někteří lidé z organizačního týmu, kteří jsou k tomu obdarovaní, a také někteří dospělí lidé z církve, kteří k tomu mají vlohy a mladí lidé k nim mají důvěru, v poslední řadě účastníci mezi sebou navzájem. V případě potřeby je osloven odborník. Vedoucí odpověděli, že nemají odborné vzdělání k poskytování poradenství, až na biblické a křesťanské kurzy zaměřené na pastoraci a práci s lidmi. Současně ale řekli, že vzdělání vidí jako potřebné, aby se eliminovala možnost ublížení klientovi a bylo mu lépe pomoženo. Pokud vzdělání není, musí existovat hranice a vyzrálost vedoucího, aby věděl, kam až může zajít a kdy je na místě oslovit odborníka. 5.2.4 Aktivizace a motivace účastníků Jedním z klíčových aspektů poradenství je snaha motivovat a aktivizovat klienta, aby se do procesu řešení problematické situace aktivně zapojil a naučil se, jak si v budoucnu se stejným problémem poradit sám (Gabura, 2005; Hartl, 2008; McLeod, 2003). Zajímalo mě, zda je tento aspekt uplatňován v poradenském procesu v daných společenstvích. V této otázce byly odpovědi vedoucích společenství rozporuplné. Kromě jednoho z pracovníků se všichni shodli, že akt motivace je součástí rozhovorů. Podle jednoho pracovníka se jedná o klíčovou složku: „Myslím, že to je asi základní potřeba v rozhovoru, aby se o tom jenom nebavili, ale přemýšleli, jaké konkrétní kroky udělají a jak využít zdroje a lidi kolem sebe“ (P6). Jiný pracovník uvedl, že se přímo snaží zodpovědnost přenést na účastníka rozhovoru a přimět jej k aktivitě. „Já jsem v tom asi extremista. Vždy říkám těm lidem: ,Je to tvůj problém, když se to někde zasekne.‘ Říkám: ,Mně to může být nakonec jedno, protože ty v tom žiješ, ty se v tom patláš, tobě je zle.‘ Tím je odstřihnu od toho, že si myslím, že mě do toho vtáhnou a odpovědnost hodí na mě a budou se mnou manipulovat, a pomáhá to“ (P1). Také pro třetího pracovníka je klíčové, aby setkání s účastníkem vedlo k nějaké změně v jeho životě. „Když moje slovo nevzbudí změnu, tak je k ničemu. Jsem strašně orientovaný na změnu. Mám pocit, že když se křesťanský život nemění, tak je to o ničem“ (P4).

58

Dva pracovníci se shodli, že záleží na jednotlivé situaci, kterou řeší, a na typu účastníka, který za nimi přichází. Někoho povzbuzují k větší zodpovědnosti a někomu se snaží více pomoci sami: „Tož asi jak u koho. Je rozdíl, když děláš poradenství s člověkem, který chodí na základku a cítí se šikanovaný…, tak s ním to řešíš jinak než s člověkem, který má 23 roků a nezvládá věci v životě a dělá ze sebe chudáčka, tak toho člověka víc tlačím, aby se k tomu postavil jinak, zodpovědně, na vlastní nohy“ (P7). Druhý zmínil: „Samozřejmě, že se je snažím motivovat, aby hledali někoho, kdo jim s tím pomůže… Jsou lidi, kteří by nejraději nic s nikým neřešili, tak ty budu povzbuzovat, že ano. A pak jsou lidi, kteří by někoho vysávali pořád, tak ty bych povzbuzoval, že ne“ (P5). A jak jsem uvedla výše, jeden vedoucí přímo řekl, že aktivizace nebývá součástí jeho setkání s lidmi: „Asi to zase tak moc nedělám.“ Podle něj především z toho důvodu, že se s tím nesetkal: „…ale vyloženě, že by tam byly nějaké problémy, kde bych měl motivovat, aby je řešil sám, jsem se nesetkal“ (P2). Šest pracovníků se tedy snaží naplňovat tento prvek poradenského procesu a jeden pracovník ne, především z toho důvodu, že se podle něj ještě nesetkal s problémy, kde by takto musel zasáhnout. Aktivizaci pracovníci považují za klíčový prvek poradenství nebo alespoň usilují o změnu u účastníků, a to vzhledem k tomu, s jakým typem účastníků se setkají. 5.2.5 Znaky poradenství McLeod (2003) uvedl jako základní znaky poradenství povolení mluvit, respekt k rozdílu, důvěrnost a potvrzení. Zjišťovala jsem, zda se tyto znaky objevují také v poradenském procesu u daných pracovníků. Povolení mluvit zajišťuje, že má klient dostatek prostoru, aby řekl celý svůj příběh včetně emocí, aniž by jej kdokoliv přerušoval (McLeod, 2003). Pracovníci shodně odpovídali, že poskytují účastníkům tolik prostoru a času, kolik potřebují. „Kolik jenom chce, ať mluví, jak dlouho chce. Mně je to celkem jedno“ (P4). Podle jiného vedoucího se jedná o větší část rozhovoru: „Určitě mě hodně zajímá, aby mi vysvětlil svůj pohled, jak to vidí, jak to cítí. Já nevím, kolik prostoru, určitě větší část“ (P3). Také další tři vedoucí uvedli, že poskytují dostatek prostoru. Pouze jeden pracovník zmínil, že poskytuje možná až příliš mnoho času a mohl by více reagovat na to, co slyší. „Já asi dám hodně, možná až příliš moc, že bych měl reagovat víc a víc něco navrhovat než poslouchat všechno. Ale chci, aby studenti měli svobodu v tomhle“ (P6). A podle slov jednoho pracovníka záleží na dané situaci a konkrétním účastníku, s nímž rozhovor vede. „Někteří lidi jsou ukecaní a já jenom poslouchám a někteří jsou takoví uzavření, že to z nich člověk musí tahat a odpovídají jen slovem“ (P7). Další vedoucí poskytuje dostatek prostoru a snaží se je rozmluvit.

59

„Většinou nechám ty lidi mluvit. Někdy je to těžké, ale snažím se je vést k tomu, aby ti lidi mluvili a přišli na tu svoji odpověď a nastavuju jim i zrcadlo. ,Co když uděláš tohle, jak to může vnímat ten druhý?‘ Snažím se je rozkecat a pochopit je a pak jim nastavit zrcadlo, případně se doptávat“ (P1). V rámci triangulace jsem zjišťovala, jaké zkušenosti s touto oblastí mají účastníci setkání. Všichni tři se shodli, že dostanou tolik prostoru, kolik potřebují nebo chtějí: „Asi kolik potřebuju. Mám prostor, abych se vypovídala, a až pak ten vedoucí řekne nějakou odezvu“ (D1). Jedna účastnice též kladně hodnotí, že se necítí pod nátlakem, když má mluvit: „Většinou tolik, kolik jsem potřebovala. Nebyl tam žádný nátlak, abych mluvila, a vždy tam byl prostor se za ty věci modlit a mluvit o tom“ (D3). Účastníci tak potvrdili slova svých vedoucích, že dostanou tolik prostoru, kolik je potřeba, aby se vyjádřili. Respekt k rozdílu je další znakem poradenského procesu, kdy poradce dá účastníkovi dostatek osobního prostoru vyjádřit své touhy a především respektuje hodnoty účastníka (McLeod, 2003). Odpovědi pracovníků byly různorodé. Na jedné straně jsou zde pracovníci, kteří jsou k účastníkům maximálně tolerantní: „Asi vcelku dobře. Snažím se pochopit, proč to tak má, proč to tak vidí a brát to, pak zase skončíme u toho, že to beru, respektuju, ale nemám problém s tím, jak druzí žijí a mají to nastavené“ (P2). Druhý pracovník: „Respektuju hodnoty toho člověka, jsem schopný i přeskočit, že má úplně jiné hodnoty, protože pro mě je důležité, aby tomu člověku bylo pomoženo. Přijde za mnou nevěřící a nepotřebuje to řešit, tak to s ním neřeším a řeším jeho problém a neřešíme jeho hodnoty nebo vztah k Bohu“ (P1). Pak jsou zde pracovníci, kteří se učí respektovat účastníky a postoj zvažují na základě toho, kdo za nimi přichází. „Asi se to učím respektovat. Ještě záleží, co to je za člověka. Člověk, který je můj spolupracovník a má nějaké zodpovědnosti, tak ho víc tlačím a snažím se ho přesvědčit, že by to měl přehodnotit, a říkám mu, jak já to vnímám. A potom jsou lidi, kterým se to snažím říct, že je to špatně, že by to měli dělat jinak, ale netlačím je, protože vím, že s tím stejně já nic neudělám. Těžko mu budeš vnucovat své hodnoty, co by měl, ale spíš je to o tom trávit s ním čas a doufat, že se něco změní. Být jim přítelem, přestože se oni třeba nezmění. Brát ty lidi takové jací jsou i s těma problémama. Být tomu člověku přítelem, i když on to nezvládá“ (P7). Vedoucí zde účastníkům říká jasně svůj názor, ale citlivě na základě konkrétní osoby zvažuje, co si může ke komu dovolit. Jiný vedoucí rozdělil přístup na účastníka, který je křesťan, a ten, který není, a na základě toho zvažuje svůj postoj: „A když není křesťan, tak chci, aby věděli, čemu věřím, ale bez toho pocitu, že je soudím. Asi záleží na člověku, ale aby měl jistotu, že může říct, čemu věří, a nedostane ,facku‘ nebo něco“ (P6), kdy je pro něj důležité nesoudit daného člověka – vyjádřit svůj názor, ale bez prvku odsouzení. Jiný vedoucí uvedl, že v tomto ohledu bývá nekompromisní a účastníkům na jejich situaci podá vlastní názor: „Já v tomhle bývám docela drsný. Řeknu jim: ,Fajn, tohle je tvůj názor, ale

60

správný názor je tento, protože…‘ Já si něco myslím a moje argumenty jsou založeny na Bibli a snažím se, aby moje názory byly založeny na Bibli, a pokud ten člověk říká bludy, tak respektovat jo, ale důležité je to, co se píše v Bibli: označovat věci pravými jmény“ (P4). Zmíněná citace ukazuje, že se vedoucí snaží účastníky vést k pravdě, za niž považuje Bibli, a konfrontovat je s obsahem, který zde nachází. Další vedoucí zmiňuje, že pokud účastník přichází s tím, že zná Bibli a ví, co je správně, ale nechce to respektovat, tak mu vedoucí poskytne vlastní názor: „Na druhou stranu, pokud oni přichází s tím, že ví: ,Sice je to v Bibli napsané, ale já si myslím něco jiného…‘, on sice tu svobodu má, aby nesouhlasil, ale asi bych mu řekl svůj názor v tom případě“ (P5). V kontrastu s těmito vyjádřeními uvádím výrok dalšího pracovníka, který poskytuje korekci, ale zvažuje ji v souladu se svými zkušenostmi a je opatrný na hodnocení a poskytování rad: „Někdy si říkám, že se mi ta situace nelíbí, a pak se mi to taky stane a říkám si, že je asi předčasné toho člověka soudit“ (P3). Jeden z pracovníků také řekl, že věřící účastníky odkazuje spíše na Bibli a hodnoty, které jsou zde uvedené: „Na jednu stranu se snažím vyjádřit, že nejde ani tak o mé hodnoty, ale že přece jen Bůh po nás něco chce. Takže asi by to chtělo rozdělit, jsou věci, kde lidi mají plnou autonomii a je to jejich problém, a věci, které jsou v Bibli“ (P5). Účastníci odpovídali, že se vedoucímu, s nímž mají setkání, daří respektovat jejich hodnoty. Jeden účastník uvedl, že když už jde něco řešit, jedná se o zásadní problém, kde by byl prostor pro souzení, a přesto se mu dostává pochopení: „To mi přijde v pohodě, chlapi jsou v tom asi jednodušší, že mě za to neodsoudí, že to prostě neřeší, že mě bere takového, jaký jsem. Chlapi nejsou moc sdílní, takže když už za ním jdu, tak je to něco drsnějšího, co by svádělo k tomu odsouzení, s kravinou k němu nejdu, a je v pohodě“ (D2). Jedna účastnice dokonce uvedla, že vedoucí, s níž se setkává, vítá, když účastníci mají rozdílné hodnoty a můžou spolu o nich diskutovat: „Já si myslím, že v pohodě. Ta moje vedoucí je tolerantní a má ráda, když má člověk jiné hodnoty a můžou se o tom pobavit. Je tam vzájemný respekt hodnot. Zajímají ji hodnoty i ostatních a bere to a respektuje. A většina lidí, se kterýma jsem se bavila, to tak i brali a respektovali“ (D1). Jedna účastnice z dotázaných zmínila, že někdy je těžké, aby vedoucí respektoval její názory: „Někdy je to těžké, ale nejsem člověk, který by se s někým hádal, ale spíš ustoupím“ (D3). Třetím znakem poradenství je důvěrnost, kdy pracovník zajistí, aby se žádné informace ze setkání nedostaly ven a účastník měl důvěru se otevřít (McLeod, 2003). Pracovníci zmínili některé konkrétní prvky, které se snaží dodržovat, aby zajistili důvěru v rozhovoru. Pracovník se setká s účastníkem o samotě: „Sedíme v samostatné uzavřené místnosti. Pokud si píšu, tak to pak roztrhám. Nic se nedostane ven“ (P1). Slíbí mu, že se obsah rozhovoru nedostane mezi lidi: „Na začátku jim řeknu, že to nebudu nikde vykládat, o čem jsme se bavili“ (P7). Další pracovník uvedl,

61

že si dává pozor na to, jak žije, aby jeho život korespondoval s jeho slovy: „Dávám pozor na to, jak se bavím o ostatních, abych nepomlouval, aby viděli, že respektuju ostatní, i když tam nejsou. A pak to záleží na tom, jak se chovám, a oni mně věří. Jestli vidí, že žiju to, co říkám“ (P6). Tři vedoucí řekli, že spíše předpokládají, že to, co si vzájemně řeknou, zůstane mezi nimi: „Předpokládám, že to zůstane mezi námi, a předpokládám, že oni to taky předpokládají“ (P5). Jeden pracovník uvedl, že se učí nikde neříkat žádné informace z rozhovorů, které s účastníky má: „Ale přijde mi, že se to učím nevykecávat to a snažím se neříkat a nevynášet ty věci…když už něco řeknu, tak je to na popsání nějaké situace, spíš na dokreslení a jen v rozhovoru, ne na veřejnosti. Ale i to se snažím nedělat už“ (P2). Také účastníci potvrdili výpovědi vedoucích a shodli se, že se na pracovníky můžou absolutně spolehnout. Jedna účastnice uvedla, co je pro ni známkou důvěry, aby byla ochotná se vedoucímu svěřit: „To je spíš z mé strany, že vím, že mě nezklamali, tak vím, že mě nezklamou. Nikomu to neroztrousili a vím, že to neroztrousí ani dál. Důležitá je důvěra, moudrost toho člověka, se kterým se chci bavit, že je nějak sečtělý a má ustálené hodnoty a něčím si prošel a vychází ze zkušeností a ví, o co se jedná“ (D1). Pro důvěru ve vztahu je také důležité, že se účastník s vedoucím znají a mají mezi sebou vybudovaný vztah: „Nikdy se mi nestalo, že by to vykecal někomu a znám ho dlouho, tak mu věřím“ (D2). Potvrzení je posledním znakem poradenského rozhovoru. Zde jsou podstatné hodnoty, které poradce, ale také klient v rámci setkání vzájemně respektují (McLeod, 2003). Pracovníci odpovídali následovně. P6: „Důvěra, respekt, aby ten druhý neměl pocit, že já jsem úplně nad ním. Zájem, ne jenom že lidský zdroj má chybu, ale vidět, že je to člověk.“ P4: „Změna je pro mě vždycky nejdůležitější, aby ten člověk s tím něco udělal, aspoň pokud trochu může.“ P2: „Nesoudit, důvěra, nevynášet ty věci, naslouchání. Víra hraje roli u toho, kdo poradenství poskytuje.“ P3: „Otevřenost, důvěra je hodně klíčová.“ P7: „Otevřenost, upřímnost. Pak si myslím, že by měla být pravidelnost. Pak je důležité, aby ten člověk to nějak chtěl změnit, tu svoji situaci.“ Vedoucí zmínili jako klíčové hodnoty v poradenském rozhovoru důvěru, respekt, zájem, rovnost, také změnu, nesoudit, nevynášet informace ven, naslouchání, otevřenost, pravidelnost v setkávání. Nejčastěji zaznívala důvěra, vzájemná otevřenost a také změna. Je tedy vytvořena

62

atmosféra důvěry, kdy jsou obě strany vzájemně otevřené a účastník má postoj, že chce změnit svoji situaci. 5.2.6 Fáze individuálního poradenství Collins (1988) rozlišil několik fází poradenského rozhovoru: navázání vztahu, přezkoumání problému, plánování, naplňování stanoveného plánu a ukončení poradenství. Zjišťovala jsem, do jaké míry se poradenství ve společenstvích odehrává jako poradenský proces s vyjmenovanými kroky. Collins (1988) považuje za klíčové navázání vztahu v počátku, což potvrzují také slova pracovníků: „Určitě je důležité budovat vztahy i předtím, kdyby nebylo těch vztahů a toho, že se známe delší dobu, tak si asi nedokážu představit navazovat nějaké hlubší rozhovory s těmi lidmi…“ (P3). Vedoucí zmínili, že je pro ně klíčové na začátku setkání uvolnit atmosféru a navodit tak prostor pro hlubší témata: „Neformální začátek, kdy je prostor neřešit ten problém, ale uvolnit atmosféru“ (P5). Jiný vedoucí hovoří o konkrétním návodu, jakým způsobem pracuje a připravuje atmosféru na hlubší rozhovor: „Dneska to bude vypadat asi tak. Člověk přijede, strávíme spolu neformální čas venku, asi ho zapojím do nějaké aktivity, kterou mám venku, dáme si nějaké jídlo, budeme s mojí rodinou…“ (P7). První krok tedy pracovníci realizují v praxi. Druhým krokem by mělo být prozkoumání problému, kdy je účastníkovi dán prostor, aby vyjádřil svůj příběh a své emoce (Collins, 1988). Tento krok také zmínili všichni vedoucí, jedná se o důvod, proč se s účastníky vůbec setkávají: „…pak během rozhovoru vyslechnutí člověka, o co mu jde, protože někdy je to takové zkratkovité, na začátek má otázku na něco a neznáš kontext…“ (P3). „…zjištění jeho příběhu, proč přišel, co se děje, pozadí kolem toho, doptáváním se na spoustu dalších věcí…“ (P1). Také třetí krok, kterým je hledání řešení a stanovení cílů a dalšího postupu setkávání, vedoucí zmínili: „…v momentě, kdy zjistím něco zásadního, tak pak je otázka, co s tím udělám, někdy stačí dát druhý úhel pohledu, případné řešení. Tomu člověku to buď vyhovuje a řekne to je ok, to budu praktikovat a tím jsme to vyřešili, ale častěji je to dlouhodobější práce“ (P1). Vedoucí mají snahu zapojit i účastníky, aby hledali možnosti řešení: „Poslouchat všeobecně a pak se zeptat, jestli je něco, co by chtěli řešit. A když to řekne, tak se zeptat, jaké kroky oni v tom vidí, co můžou dělat. A pokud se mi zdá, že je vhodné v tom něco poradit, tak dát zpětnou vazbu“ (P6). Dalším krokem je naplňování stanoveného plánu. Tento krok se objevil u dvou pracovníků, kteří zmínili, že s daným člověkem pracují dlouhodoběji: „Zjistíme, co se stalo, jak s tím dál nakládat a člověk odejde s tím, že dostane nějaký domácí úkol, něco, co mu pomůže se

63

posunout v problému nebo si analyzovat problém, a pak se zase sejdeme příště a mluvíme o tom jeho úkolu, proč to tak vytvořil, co s tím má dělat a rozvíjí se to dál“ (P1). Je vidět, že se jedná o profesionálnější složku poradenského procesu a objevuje se jen u dvou pracovníků. Posledním krokem je ukončení poradenství, kdy dochází ke shrnutí toho, co se změnilo a na čem může účastník dál pracovat (Collins, 1988). Jeden vedoucí řekl: „…a pak nějaký výsledek: co si z toho můžou vzít“ (P6). Vedoucí usilují, aby měl rozhovor na účastníka vliv a ten pracoval na změně. Jiný vedoucí zmínil, že se s účastníkem kontaktuje za nějaký čas a ptá se jej, jak pokračuje: „Pak to shrneme, domluvíme se, že se třeba potkáme ještě nebo si napíšeme. Pak se za to modlíme, nebo jen já se pomodlím, když je to člověk, který není zvyklý se modlit“ (P7). Vedoucí se také ptají účastníků, zda pro ně mělo setkání smysl: „A zeptat se toho člověka, jestli mu to pomohlo a s čím odchází, a pak se modlíme“ (P5). Ukončení poradenství je jeho logickou částí, s níž také pracovníci přirozeně počítají. Součástí ukončování bývá také modlitba. Collins (1988) uvedl, že jednou z charakteristik křesťanského poradenství jsou spirituální prvky, například modlitba, které mimo jiné, specifikují tento typ poradenství od jiných. V odpovědích respondentů opakovaně zaznívá, že právě modlitba je součástí jejich setkání, ať už se jedná o pracovníky nebo účastníky. O křesťanských prvcích poradenství více hovořím ve třetí části. Fáze poradenského rozhovoru, jak je popsal Collins, se tedy objevují také u dotázaných vedoucích. Ne všichni však pracují strukturovaně a s těmito fázemi. „…jsem v tom spontánní, nemám strukturu…“ (P2). Jejich poradenství se děje spíše živelnější formou a zdá se, že se u nich objevují pouze ty fáze, které mají logiku a jsou pro jejich setkání přirozené. Naplňování řešení a plánu popsal pouze jeden vedoucí. Pracovníci mnohdy používají některé prvky, aniž by tušili, že se jedná o fázi poradenského rozhovoru. Spíše se jim zdá jako logická. 5.2.7 Prvky poradenského rozhovoru Poradenství probíhá na platformě poradenského rozhovoru, který obsahuje některé důležité prvky. Havránková (2008) mezi tyto prvky zařadila aktivní naslouchání, otevřené otázky, prvky nonverbální komunikace. Zjišťovala jsem, zda s těmito prvky počítají pracovníci a jsou-li součástí jejich rozhovorů. Pracovníci zmiňovali jako součást svých rozhovorů naslouchání a kladení otázek za účelem vysvětlení situace: „Naslouchání, otázky, doptávání se na vysvětlení situace, ne se šťourat v tom, ale spíš jen takový zájem…“ (P2). I jiný vedoucí považuje za důležité naslouchání: „Naslouchání a otevřenost v komunikaci. Spíš toho člověka vyslechnout…“ (P3). „Naslouchání, vnímám, co mi říká. Neprojektuju svoje věci do toho, co mi říká. Snažím se vytvořit si obraz o tom, co se děje a proč se to tak děje. Pochopit proč…“ (P1). Pracovníci zmiňovali pouze naslouchání, otevřenost

64

v komunikaci a kladení otázek, jen jeden pracovník uvedl neprojektovat své myšlenky a jiný jako prvek uvedl konkrétně parafrázování: „Parafrázovat, nechat ho to doplnit. Vypíchnout nějaké body, které vidím, že když by se změnily, tak by se změnila jeho situace, a pak ho motivovat ke konkrétním krokům, co by se dalo dělat, aby se to změnilo“ (P7). Z odpovědí pracovníků bylo patrné, že se ve struktuře a prvcích poradenského rozhovoru příliš neorientují. Mezi jejich odpověďmi zazněly prvky, jež spadají do poradenského rozhovoru, ale také vyjmenovali množství prvků, které spadají spíše do fází rozhovoru, a nedokázali si příliš představit, co spadá pod pojem prvky poradenského rozhovoru. Zaznívaly například tyto odpovědi. P7: „Poradce by měl chtít navodit atmosféru, kdy se druhý uvolní a nebude se cítit strnule, ale aby se mu podařilo se otevřít tomu poradci s tím problémem. Nechat toho člověka popovídat o tom, co prožívá, v čem je problém.“ P3: „Spíš toho člověka vyslechnout a až ho poslouchám dýl, tak jsem schopný mu nějak poradit nebo ho nasměrovat, ne dát konkrétní odpověď, ale dám mu na to svůj názor a nasměrování.“ Pracovníci vyjmenovávali i křesťanské prvky, jako je modlitba: „A důležité je se za to modlit, nemusí to být dlouhá modlitba a ten člověk se nemusí modlit, ale musí vědět, že mi o to nějak jde před Pánem Bohem, proto se modlím za ně“ (P4), a také práce s Biblí: „Práce s Biblí. To jsou variabilní věci, co můžu nabídnout, když chtějí“ (P1). Vedoucí rovněž zmínili, že součástí rozhovoru je zpětná vazba, kterou poskytují, a vlastní příběh a zkušenost s vlastní situací: „…umět říct svůj názor a to, jak to já vidím. Říct: ,ty máš svůj názor‘, ale zareagovat na to, nebo říct, tak jak to vidíš, to není v pohodě. Přiměřená kritika a zpětná vazba, říkání vlastního příběhu jako reakce na nějakou situaci, prostě vlastní situace“ (P2). Mezi nejčastější prvky poradenského rozhovoru, které pracovníci zmínili, patří naslouchání, otevřenost v komunikaci a kladení otázek. Jako další aspekty se objevily křesťanské prvky, které blíže popisuji ve třetí části, ale vzhledem ke spirituální orientaci pracovníků se prolínaly celým rozhovorem, a tedy i zde. 5.2.8 Témata poradenských setkání Mladí lidé v období dospívání prochází bouřlivým vývojem, kdy jsou příčinou změny ve všech dimenzích jejich osobnosti. Jedná se o změny biologické, psychické, sociální a spirituální. Vyrovnání se s těmito změnami mnohdy vede k problémům, s nimiž dospívající přichází na poradenství. Autoři McDowell a Hostetler (2013) tato témata rozdělili do několika oblastí. Jedná se o emocionální otázky, problematiku vztahů, rodinu, sexualitu, zneužití a týrání, závislosti, poruchy,

65

vzdělání, fyzické problémy, životní rozhodnutí. Prostřednictvím výzkumu jsem zjišťovala, zda také účastníci daných společenství přichází s těmito problémy nebo se liší. Zeptala jsem se vedoucích, s jakými tématy se setkávají v rámci poradenských setkání s účastníky. Jejich odpovědi přiřadím podle četnosti k daným kategoriím autorů. Pracovníci vyjmenovali problémy všech těchto kategorií kromě poruch (anorexie, bulimie, pozornost), které nezmínili. Nejčastěji se objevila témata týkající se rodiny. Všech sedm pracovníků konstatovalo, že dospívající řeší problémy a vztahy s rodiči. Jeden pracovník například řekl, že „Rodiče začnou vidět kriticky, tak co teď s tím…“ (P1). Pracovníci též zmínili problémy v rodině obecně a problémy se sourozenci. Rovněž dva účastníci uvedli, že řeší problémy vztahující se k rodině: „Řešila jsem hodně svoji situaci v rodině, protože moji rodiče jsou nevěřící, tak vypořádávání se s tím, že jsem věřící, a jak to teď bude“ (D3). V obou dvou případech se problém vztahuje k otázce, kdy účastníci mají nevěřící rodiče: „Nebo to, že bych nechtěl být jako můj táta, mám k tomu sklony a chytám jeho názory, které nejsou v souladu s Biblí…“ (D2). Druhou kategorií, kde pracovníci zmínili nejvíce problémů, je oblast vztahů, kdy vedoucí uvedli problémy jako šikana, vyčlenění z kolektivu ve třídě, přijetí a nepřijetí v kolektivu, vztahy s vrstevníky, problém být vůbec ve společnosti druhých lidí. Šest vedoucích přiznalo, že řeší s dospívajícími otázku partnerských vztahů: „Například, když mně volá holka, jestli má chodit s klukem, pak mi volá za dva týdny, že se asi rozejdou, tak si pak volám s tím klukem. Tak někdy je i cílem je dát znovu do kupy, aby si o tom třeba popovídali, tak aby to ty lidi nevytáhlo z celé party, že by kvůli rozchodu odešel“ (P7). Všichni tři dotázaní účastníci uvedli, že řeší otázku partnerských vztahů. „Třeba vztahy s nevěřícíma, že jsem měl nějaké pletky…“ (D2). „…A taky o vztahu, který jsem měla v té jedné fázi“ (D3). Období dospívání se vyznačuje emocionální labilitou (Macek, 1999). Z odpovědí vedoucích vyplynulo, že časté jsou i problémy vztahující se k emocionálním otázkám. Dospívající reaguje podrážděně, jeho nálady se mění a sám dospívající nerozumí tomu, co se s ním děje. Převládají negativní pocity: nepokoj, neklid, rozmrzelost (Vágnerová, 2005). Jeden z vedoucích odpověděl: „…Nálady, proč mám takovou náladu… a deprese“ (P1). Období dospívání se vyznačuje vysokou mírou sebehodnocení (Macek, 1999). Vedoucí (P7, P1) odpovídali, že mladí lidé řeší otázku sebepřijetí a vzhledu. Další oblastí, kde vedoucí zmínili větší množství problémů, jsou životní rozhodnutí. Z úst vedoucích (P1, P3) zaznělo, že mladí lidé řeší výběr školy a práce, také otázky vztahující se k budoucnosti a zaměstnání a vůbec jejich místa ve společnosti.

66

Kromě zmíněných problémů vedoucí uvedli další témata, s nimiž se setkávají v rámci poradenských rozhovorů. Častá jsou podle vedoucích (P6, P1) témata vztahující se k sexualitě jako předmanželský sex, pokušení ohledně čistoty a pornografie. Jeden vedoucí (P1) také upozornil na oblast zneužití, kterou řeší. Vedoucí (P6, P7) zmínili problém s alkoholem a kouřením, problémy ve škole a vyrovnání se s fyzickým postižením. Mezi dalšími tématy rozhovorů, o nichž vedoucí (P6, P4) hovořili, byla lenost, disciplína, samostatnost, zodpovědnost. McDowell a Hostetler (2013) explicitně neuvádí v seznamu problémy vztahující se k identitě. Přesto někteří autoři proces budování identity řadí do období dospívání (Macek, 2003; Vágnerová, 2013). I vedoucí zmínili problémy vztahující se k identitě, se kterými se v rámci poradenství setkávají. Mladí lidé řeší například otázku: „…Kdo jsem?…Mám jiné hodnoty“ (P1). Pracovníci se tedy při poradenství nejčastěji setkávají s tématy vztahujícími se k rodině a vztahům vrstevnickým a partnerským. Toto zjištění potvrzuje, že vymanění se z rodinných vztahů a navázání vrstevnických vztahů k oběma pohlavím je hlavním vývojovým úkolem tohoto období (Langmajer, 2006). Pracovníci zde rovněž vyjmenovali několik témat týkajících se spirituální dimenze, které však zmíním v následující části. 5.2.9 Informace o poradenství Zajímala jsem se též o to, jakým způsobem se účastníci mohou dozvědět, že mají možnost osobního individuálního setkání s pracovníkem. Pracovníci se shodli, že nikde nemají oficiální nabídku poradenství, ale jedná se spíše o osobní pozvání od vedoucích. „Není to nikde vyvěšené nebo řečené, že je tady teď ta možnost a máte tady tyto 2 lidi a můžete s nimi něco řešit, tak to není. Spíš si ty děcka vytipujeme a oslovujeme je osobně, nebo jsme dávali výzvy, že když by chtěli něco řešit s vedoucím nebo se modlit, tak můžou přijít“ (P2). Jiný vedoucí uvedl: „Občas říkám: ,Děcka, můžete za mnou přijít, když byste chtěli pořešit nějaké problémy, můžete se za to modlit, ale když byste chtěli pořešit něco víc do hloubky, tak můžete přijít.‘ Protože děcka ví, že můžou se mnou řešit víc problémy do hloubky. Občas to připomenu“ (P1). V rámci vyučování, které probíhá na setkáních společenství, se účastníci dozvídají, že pokud potřebují více do hloubky probrat dané téma nebo mít setkání s vedoucím, je tady tato možnost. „Dozví se to při setkáních mládeže. Říkám jim: ,Můžete oslovit mě nebo můžete oslovit hosta. Můžete za ním jít a probrat s ním svoje věci.‘ A pak říkávám, že jsou tady lidi z týmu, za kterýma můžou zajít. Nebo pokud jsou i vedoucí dorostu, u kterých vím, že jsou schopni takto poradit. Takže na té mládeži tomu takto děláme reklamu“ (P7). Také při vstupu do církve se účastníkům klade na srdce, aby si našli někoho, s kým se můžou důvěrně sdílet. „Při vstupu do sboru lidi vedeme, aby si našli někoho, s kým můžou tyto věci řešit“ (P5). Nabídka

67

osobních setkání probíhá i přes sociální sítě, například přes facebook. „A pak, když si píšeme na facebooku, tak se něco snažím říct: ,Když se potřebujete pobavit, tak můžete.‘ Ale myslím, že bychom to mohli říkat víc, že když by chtěli řešit nějaký problém, tak můžou“ (P6). Současně také vedoucí zmínil, že by se nabídka poradenství mohla objevovat častěji. Také účastníci potvrdili, že nabídka poradenství není nikde veřejně vyvěšena, ale záleží spíše na iniciativě vedoucího, který ji nabídne. „Konkrétně u nás je to vždy na iniciativě toho vedoucího, že je to na něm si všimnout toho člověka, který se s nikým nesetkává a je vidět, že má otázky a má zájem se dozvědět víc, a vždycky je to o tom, že ten vedoucí mu to nabídne. Není to nikde veřejně vyvěšená informace, že je tady ta možnost se setkávat“ (D3). Jiná účastnice potvrzuje nabídku poradenství v rámci setkání společenství. „Pamatuju si pár mládeží, kdy byly nabídnuté modlitby nebo možnost setkání“ (D1). Také třetí účastník potvrzuje, že s vedoucím se domluví osobně, v případě nových účastníků je snaha je zapojit také do malých skupin, ve kterých se potkávají. „S tím svým člověkem jsem kámoš, tak to se už domluvíme sami. Nebo když přijdou noví lidi, tak se vytvoří nějaká nová skupinka, ve které se začnou scházet, kde je pozve nějaký vedoucí. Nebo když jsme viděli, že nějací vrstevníci přestávají chodit, tak jsme se snažili je pozvat na skupinku.“ Ale potvrzuje, že vedoucí musí vyvinout vlastní aktivitu a individuální setkávání vidí spíše v rámci malých skupin. „Takže lidi to ví. Ale ti dospělí musí vlastní iniciativou pozvat lidi, aby chodili na skupinku. To je tak zaběhlé, že každý o tom ví, že jsou skupinky, tak se někam zapojí, děcka se znají. Většina lidí chodí na skupinky. Vysokoškoláci chodí v jiných městech pak“ (D2). Z odpovědí pracovníků a účastníků je patrné, že ve společenstvích je nabídka poradenství a účastníci se o něm mohou dozvědět prostřednictvím informací v rámci programu na setkání, kdy jsou někdy vyzýváni k osobním setkáním s vedoucími. Také je snaha zapojit nové lidi do menších skupin, které jsou považovány za prostředek poradenství. 5.2.10 Dílčí závěr Záměrem druhé části bylo odpovědět na dílčí výzkumnou otázku DVO2, která zní: Jaké jsou charakteristiky individuálního poradenství poskytovaného v daných křesťanských společenstvích? Na základě zjištěných dat vyplynulo, že poradenství je realizováno spíše přátelskou formou se záměrem budování vztahu, kdy je ale důležité mít jasný cíl, kterým je zjistit, s jakým problémem účastník přichází, jak mu může pomoci sám pracovník a jaké jsou kroky, které může udělat účastník. Důležité je dále budování vztahu, vyslechnutí, povzbuzení, vedení blíž k Bohu a pomoc překonat problémy bez opuštění společenství.

68

Součástí poradenského procesu je aktivizace a motivace účastníků k samostatným krokům, kterou pracovníci považují za klíčový prvek poradenství nebo alespoň usilují o změnu u účastníků. Poskytované poradenství dává účastníkům dostatek prostoru se vyjádřit, nechybí prvek důvěry a klíčovými hodnotami jsou důvěra, vzájemná otevřenost a změna. Respekt k rozdílným hodnotám není u všech pracovníků potvrzen. Poradenství se děje spíše živelnější formou a zdá se, že se objevují pouze ty fáze, které mají logiku a jsou přirozené pro jejich setkání. Mezi nejčastější prvky poradenského rozhovoru, které pracovníci zmínili, patří naslouchání, otevřenost v komunikaci a kladení otázek. Pracovníci se při poradenství nejčastěji setkávají s tématy vztahujícími se k rodině a vztahům vrstevnickým a partnerským. Poradenství je poskytováno pracovníky, lidmi z týmu vedení, kteří jsou k tomu obdarovaní, některými dospělými z církve. Někdy si poradenství poskytují i účastníci navzájem, což potvrzuje význam vrstevnických skupin, jak o nich hovoří Havránková (2005) a Gabura a Pružinská (1995) a jak bylo popsáno v teoretické části. Vedoucí nemají odborné vzdělání k poskytování poradenství až na biblické a křesťanské kurzy zaměřené na pastoraci a práci s lidmi. Vedoucí však zmínili, že vzdělání vidí jako potřebné, aby se eliminovala možnost ublížení klientovi a bylo mu lépe pomoženo. Pokud vzdělání chybí, musí být stanovena hranice a vyzrálost vedoucího, aby věděl, kam může zajít a kdy už je potřebné oslovit odborníka. Z daných charakteristik poradenství i z výzkumu vyplynulo, že v daných společenstvích existuje možnost individuálního poradenství, což potvrdili jak pracovníci, tak účastníci, kteří osobní setkání s pracovníkem absolvovali. Uvedené charakteristiky hovoří o tom, že se nejedná o profesionální poradenství, ale o poradenství laické, jak o něm hovoří Gabura (2005), který píše, že laický poradce nesplňuje kritéria vyžadované od profesionálních poradců, nicméně tito poradci mohou být krátkodobě připraveni v odborných výcvicích na komunikaci a práci s klientem a jedná se o poradenství, které může být rovněž placeno.

5.3 Role spirituality v individuálním poradenství V poslední části výzkumu jsem se zaměřila na zjištění, jakým způsobem spiritualita poradce respektive vedoucího společenství nebo jiného pracovníka ovlivňuje setkání s účastníkem a jak spiritualita účastníka ovlivňuje rozhovor. Kromě toho jsem zjišťovala cíl poradenství z hlediska spirituálního, témata a prvky, které jsou součástí rozhovoru. 5.3.1 Spiritualita osoby poradce Pracovníci uváděli, že jejich spiritualita má velký vliv na poradenský rozhovor a ovlivňuje jej do velké míry. Na tomto tvrzení se shodlo všech sedm poradců. Jeden pracovník přímo řekl, že

69

kdyby nebyl křesťan, zřejmě by se o tyto lidi ani nezajímal: „Určitě to ovlivňuje. Jednak by mi na těch lidech asi nezáleželo. Když jsem žil bez Pána Boha, tak mě ti lidi až tak nezajímali, žil jsem si sám pro sebe a pro řešení vlastních problémů a když jsem se vrátil k Bohu, tak s tím se vrátila potřeba lidem pomáhat, takže to s tím určitě souvisí“ (P7). Je vidět, že spiritualita vedoucích je ovlivňuje už v samotné podstatě, kdy by bez vlastní víry neměli potřebu, příležitost a zájem pomáhat mladým lidem a mít s nimi rozhovory. Jejich spiritualita je však ovlivňuje i v jejich osobnostních rysech. „Myslím si, že díky víře jsem stabilnější, ukotvenější, nemám potřebu jim kecat do života“ (P1). A taky se to promítne do jejich hodnot a pohledu na svět a život: „Tak mám určité názory, pohled na svět, na život…“ (P2). Collins (1988) píše, že osobnost poradce je podstatná pro poradenský proces. Každý poradce je podle něj jedinečný, ale používá některé podobné metody a principy pro poradenství, které jsou důležité. Dále uvádí, že pro křesťanského poradce je důležité porozumět problému a znát biblické učení o problému. To zaznělo i mezi odpověďmi pracovníků, kteří uvedli, že se snaží používat Bibli a hledat v ní odpovědi na otázky: „Když mají nějaký problém, tak se snažím najít odpověď v Bibli, které věřím. To je nejstěžejnější. Samozřejmě ne vše je v Bibli, ale spousta věcí se dá z kontextu odhadnout“ (P4). Collins (1988) uvádí, že důležitější než metody a techniky, jež poradce používá, je to, kým poradce je. Techniky, které poradce realizuje, jsou pak efektivnější, pokud je poradce vřelý, citlivý a chápající, zaměřený na skutečný problém a s láskou konfrontuje klienta. Pracovníci podle svých slov usilují o to, aby měli s účastníky pěkný vztah a projevili jim lásku a porozumění. „Vnímám člověka jako lidskou bytost, mám ty lidi rád, chci pro ně to nejlepší, chci jim naslouchat, vědět, kdo jsou, proč přišli, s čím jim můžu pomoct. I moje názory a hodnoty jsem jim ochotný předat, ale taky jsem schopný respektovat to, co oni říkají“ (P1). Jiný vedoucí uvedl, že se snaží pracovat na tom, aby byl lepším poradcem účastníkům. „Ale já se za to modlím, aby mě Bůh proměňoval, abych viděl to utrpění těch lidí, abych viděl jejich trápení“ (P7). Vedoucí zmínili, že jednou z věcí, která má vliv na poradenství s účastníky, je jejich vlastní zkušenost, již díky své spiritualitě mají: „…takže je to o tom, co zažívám, a pak jim v tom můžu poradit tím způsobem, jak jsem to řešil já…“ (P3). Vedoucí vychází též ze svých zkušeností s poradenstvím, které jim samotným pomohly a měly pozitivní vliv na jejich život: „A taky to, jak já jsem byl vedený křesťansky jinýma lidma, ovlivňuje, jak já jim radím. Protože vím, že některé rady, které jsem jim dal, jsou takové, které jsem od někoho sám dostal a dávám je dál“ (P4). McLeod (2003) uvádí, že poradce by se měl zdržet toho, aby předával své zkušenosti klientovi. Pracovníci a účastníci to však hodnotí naopak pozitivně a jako prospěšné, jak bylo zmíněno v druhé

70

části práce. Toto vyjádření potvrzuje opět tvrzení, že ve společenstvích se jedná o poradenství laické, kdy se pracovníci snaží pomoci, jak nejlépe umí. V rámci triangulace dat jsem se zeptala účastníků, jakým způsobem víra jejich vedoucího ovlivňuje jejich setkání. Podle všech tří dotázaných jej ovlivňuje zásadním způsobem. Jeden účastník odpověděl, že by za ním ani nešel, pokud by se nejednalo o křesťana: „Když by to nebyl křesťan, tak bych za ním ani nechodil. Tím, že máme skupinku, modlíme se spolu, tak ho znám…“ (D2). Účastníci také uvedli, že je pro ně důležité, když je tento vedoucí delší dobu křesťanem a může jim tak předávat zkušenosti a být jim vzorem: „Zásadním, protože je to člověk, který věří delší dobu než já a má zkušenosti a je mi do určité míry vzorem“ (D3). Neméně důležitá je dle slov účastníků i osobnost vedoucího. Účastníci si všímají, jaký má k lidem vztah, jak se na ně dívá. Důležité pro ně je, že je spojuje hodnota Boha: „Že se nedívá na člověka pohrdavě. Někdy psychologové dělají, že to mají na háku a mají to vystudované a vy mě za to platíte…, ale tady je ta láska a není to ledové a chladné, ale přátelské a lidi spojuje hodnota Boha, když jsou to křesťané. A když to děcko není křesťan, tak aspoň ten vedoucí chce pro něj to dobré“ (D1). Ze získaných dat a uvedených odpovědí je patrné, že jak vedoucí, tak účastníci vnímají, že spiritualita pracovníka má velký vliv na setkání. Bez spirituality vedoucích by patrně k setkání ani nedocházelo. Jejich výpovědi potvrzují slova Collinse (1988), že u poradce není tak důležité, jaké techniky používá a jakým odborníkem je, ale spíše záleží na tom, jaká je jeho osobnost, charakter a vztah k lidem. Klíčová je jeho lidskost. 5.3.2 Spiritualita účastníků společenství V této části jsem se zaměřila na otázku spirituality účastníků společenství a její vliv na setkání s vedoucím a individuální poradenství. Všech sedm pracovníků odpovědělo, že spiritualita účastníků má vliv na jejich osobní setkání. Někteří vedoucí uvedli, že je tím setkání ovlivněno ve velké míře. „Jo, to ovlivňuje situaci hodně, když ten člověk v Boha věří a má Ducha svatého v životě. To je úplně jiný příběh, než když někdo nevěří v Boha a snaží se vyřešit věci sám“ (P6). Jedna z možností, jak spiritualita může ovlivnit rozhovor s účastníkem, je jeho otevřenost vůči křesťanským hodnotám, shoda s vedoucím a ochota naslouchat otázkám týkajícím se víry. „Může být víc otevřený, víc ochotný naslouchat věcem, které se opírají o Bibli, důvěra v to, že se najde řešení, pokud má vztah s Bohem a ví, že na to není sám a že ti lidi okolo jsou na tom podobně a jsou na tom taky závislí“ (P3), také má větší naději v řešení svého problému a ví, že jsou kolem něj lidé, kteří možná zápasí s podobným problémem, ale také spoléhají na Boha: „…protože je součástí toho problému i řešení“ (P5). Jeden vedoucí rovněž uvedl, že je jednodušší pracovat s lidmi, kteří věří, protože se mu zdá, že problémy řeší efektivněji a rychleji: „Je jednodušší

71

pracovat s lidma, kteří mají intenzivnější vztah s Bohem. Ne že by to bylo horší s těma druhýma, ale ti, co věří, přijdou jednou a na druhé schůzce už to mají často vyřešené. Je vidět, že si to řeší s Bohem, jsou mu ochotni naslouchat. Lidi, kteří nemají ten vztah, tak na druhé schůzce se nic nevyřešilo a jsou na tom pořád stejně, protože to neřešili. Ti, co to řeší s Bohem, tak to řeší rychleji“ (P1). U jednoho z vedoucích zaznělo, že spiritualita účastníka ovlivňuje způsob vedení rozhovoru. „Když je křesťan, tak se s ním bavím ještě trochu jinak. Tam ten rozhovor jde vést s křesťanem, že mluvíme o nějakých jeho selháních, co ten člověk nedává, a pak můžou způsobovat ty jeho deprese a krize. A můžeme to vést směrem k vyznání hříchů a tak. Když je ten člověk nevěřící, tak ho můžu spíš vyslechnout, poradit, povzbudit, nabídnu modlitbu nebo to, že o tom můžeme mluvit ještě příště. S těmi křesťany je člověk asi víc razantní takový. A s těma lidma, kteří nejsou křesťani, tak víc přátelský a kamarádský přístup“ (P7). Jiný vedoucí zase řekl, že spiritualita rozhovor ovlivňuje tím způsobem, že jsou součástí křesťanské prvky jako modlitba. „Spiritualita to ovlivní tak, že jsou ochotni se se mnou modlit“ (P4). Účastníků jsem se ptala, jaký má jejich víra vliv na rozhovory a setkání, které mají s vedoucím. Jedna účastnice odvětila, že ji to vede k větší otevřenosti: „Asi je tam z mé strany větší zájem se o některých věcech bavit“ (D3). Víra účastníků také ovlivňuje samotné téma rozhovoru. Z jejich odpovědí vyplynulo, že když přichází na setkání, tak z toho důvodu, že potřebují řešit otázky týkající se víry nebo povzbudit a pomoci v otázkách víry: „Většinou, když tam jdu, tak mám problém s vírou nebo s něčím, co jí podrývá, takže většinou to ta víra shazuje, že potřebuju tu nabíječku“ (D2). Účastníci též vnímají vedoucího jako člověka, který má zralost v otázkách víry, jiný pohled na věc a může jim poradit. Vědí, že se jedná o člověka, kterému můžou věřit, jemuž jde o jejich dobro a s kým se můžou modlit: „Asi se na toho člověka dívám s respektem…, vím, že mi chce pomoct a jde mu o moje dobro. Je to někdo, kdo by měl být dál ve víře a vyzná se v tom a má pohled jiný a může se za mě modlit“ (D1). Je patrné, že stejně jako spiritualita pracovníků i spiritualita účastníků ovlivňuje poradenské setkání, a to do velké míry. Jedná se o vliv v otázce témat, která se probírají, nebo v otázce stylu vedení celého rozhovoru. A je zde též možnost komplexnějšího řešení problémů, kdy se v případě křesťanů pracuje se spiritualitou a jejími prvky, které jsou pak přirozenější součástí těchto setkání. 5.3.3 Cíle individuálního poradenství z hlediska spirituální dimenze U otázky cílů individuálního poradenství z hlediska spirituální dimenze se většina vedoucích nezávisle na sobě shodla a odpovídali velmi podobně. Nejčastěji zaznívalo, že hlavním cílem je, aby se účastník přiblížil více k Bohu.

72

P6: „Pomáhat jim být víc jako Kristus, pomáhat jim dát pryč překážky, které jim brání jít za Bohem.“ P2: „Buď aby ti lidi byli povzbuzeni ve víře a do vztahu s Bohem a do služby, anebo aby byli povzbuzeni v hledání Pána Boha a vztahu s ním.“ P4: „…dát mu takovou radu, aby ho to přiblížilo k Pánu Bohu.“ P1: „…znovu obnovil nebo prohloubil svůj vztah s Ježíšem. Hlavní důvod pro mě je, aby to vedlo k tomu, že ten člověk nakonec jde blíž k Bohu.“ P3: „Asi určitě, aby ten problém řešili taky s Bohem, ne jen s lidma a se sebou, ale aby problém předali Bohu.“ Kromě uvedeného zaznívalo, že cílem je, aby se vyřešil daný problém, s nímž účastník přichází: „Cílem je, aby ten člověk vyřešil svůj problém, dostalo se mu dopovědi…“ (P1), a to skrze různé prostředky a prvky. Jeden vedoucí zmínil, že nejsou ani tak důležité jeho rady, ale spíše odkázání na Bibli a toho, co se v ní píše: „…pokud jde o nějaké konkrétní věci, tak aby věděli, k čemu je Bůh vede skrze Bibli, nesmí to být o tom, že já jim něco radím, ale že přece jen Bůh nám v Bibli něco zjevil, tak k tomu se je snažím vést“ (P5). Důležitým cílem tohoto typu poradenství je také rozdělení se se svým trápením s druhým člověkem, společné nesení břemena a naděje, že to může být lepší, jak to vyjádřil jeden vedoucí: „Někdy, aby se ten člověk vypovídal a povzbudit ho, že to může být lepší. Třeba za měsíc to uvidí jinak a asi ho vést k tomu, že břemeno, které je pro něj těžké, aby se o tom nebál mluvit se mnou, ale ne se všema lidma zase, ale s pár lidma a že se za to může modlit a Bůh mu v tom může dát pokoj, i když je to pro něj teď náročné. Cíl je odlehčení břemena a naděje, že je tady se mnou v tom Pán Bůh a ještě dva lidi, kteří to nesou se mnou“ (P7). Odpověď účastníků na otázku, co očekávají od setkání s vedoucím, když řeší otázky víry, byla, že chtějí: „Získat co nejvíce informací a zbavit se těch mylných informací, které jsem nasbírala na různých místech, a udělat si jasno sama v sobě“ (D3). Jiní dva účastníci uvedli, že je pro ně důležité spíše než získat informace mít někoho, kdo je povzbudí, kdo s nimi stojí v problému: „Cílem je tomu člověku pomoct a dát mu jistotu, že v tom není sám a má někoho, kdo mu poradí a koho to zajímá, ten problém. Ukázat tomu člověku, že mi na něm záleží“ (D1). A také mít někoho, kdo se za ně bude modlit: „Já všeobecně vím, jak má být správně to, co dělám blbě. A z toho křesťanského, že vím, že se za mě modlí, a vím, že se za mě bude v budoucnu modlit“ (D2). Podle odpovědí pracovníků je hlavním cílem poradenství z hlediska spirituální dimenze vést účastníky blíže k Bohu, ať už se jedná o povzbuzení ve víře nebo hledání Boha, odstranění překážek

73

na cestě za Bohem, obnovení nebo prohloubení vztahu s Bohem. Důležité je rovněž poskytnutí naděje, že pomoc je možná, povzbuzení a společné nesení břemena problému. Účastníci odpověděli, že potřebují radu, povzbuzení, mít někoho, kdo s nimi nese problém a kdo se za ně modlí. 5.3.4 Témata vztahující se ke spirituální dimenzi Zde jsem se zaměřila na témata, která se vztahují ke spirituálnímu růstu účastníků, a zjišťovala jsem, s jakými tématy, jež se vztahují ke spirituální dimenzi člověka, účastníci přicházejí. Vedoucí zmínili, že spirituální témata jsou charakteristická pro jejich rozhovory a vždy na ně dojde řeč: „Je to charakteristické pro rozhovory, protože i když se bavíme o nějakých partnerských vztazích, takže se pak vždy bavíme o Pánu Bohu a co ho štve a neštve a jaký má vztah s Bohem“ (P4). Jiný vedoucí řekl: „Když jsou věřící, tak chtějí řešit věci, které ostatní neřeší, jako pokušení, hřích nebo jenom vztah s Bohem, jak si udržet cestu za Bohem“ (P6). Fakt, že výzkum probíhá v křesťanských společenstvích, sám o sobě napovídá, že otázka spirituální dimenze je běžnou součástí těchto rozhovorů. Pracovníci vyjmenovali pestrou škálu spirituálních témat, s nimiž se v průběhu rozhovorů s účastníky setkali. Mezi tématy, která vedoucí uvedli, několikrát zaznělo, že účastníci přichází za vedoucími řešit svůj vztah s Bohem. „Kdy uvěřili, kde teď jsou ve vztahu k Pánu Bohu, co jim brání věřit. Víra v Boha, Ježíše – co jim v tom brání, jak se posunuli“ (P2) a také některé roviny, jež tento vztah může obsahovat, například pochybnosti ve víře: „Pochybnosti, jestli Bůh je a slyší je, jestli chce a je ochotný reagovat na jejich potřeby. Neví, jestli věří a jestli to má smysl“ (P7). Řeší se i to, zda je Bůh slyší, když se modlí, a jak rozumět Bibli: „Bible mi už vůbec nic neříká, dávno jsem ji nečetl. Pán Bůh mi neodpovídá na moji modlitbu. Mám duchovní krizi“ (P4). Další vedoucí uvedl, že součástí jeho rozhovorů s mladými lidmi jsou otázky vztahující se k duchovní krizi: „Osobní krize, vztah s Bohem, nežiju s Bohem, málo se modlím, necítím a neslyším Boha, co s tím…“ (P1). Vedoucí též několikrát zmínili témata, která jsou spíše teologická a věroučná. Mladí lidé se s nimi různě setkávají a je přirozené, že si na ně potřebují udělat vlastní názor a vyřešit si je. „Někde něco slyší a slyší polovinu věty a pak to řeší“ (P1). Jedná se třeba o otázky vztahující se k Boží trojici: „Například téma Duch svatý, duchovní dary, používání duchovních obdarování…“ (P2), nebo o: „Věroučné problémy – je tohle správné, jsou prapory biblické? Jde spíš o teologické diskuze“ (P4). Mezi tématy týkajícími se spirituality vedoucí uvedli rovněž otázky zapojení do církve a témata týkající se služby v církvi: „…témata se točí kolem služby – co Bůh po mně chce, jak být vytrvalý ve službě, jak bojovat s překážkami, které toho člověka potkávají“ (P2), nebo otázky

74

související se vztahy v rámci společenství:. „Mám s někým problém, nemůžu ho vystát, jak ho mám milovat…“ (P4). A také vztahy ke starším lidem v církvi: „…vztahy ve sboru často řešíme – vztahy ke starší generaci“ (P5). Víra mladého člověka a význam, jaký jí přikládá, ovlivňuje jeho hodnoty a životní priority a principy, které si na základě víry utváří. S vírou, hodnotami, principy pak souvisí další otázky, jež řeší a potřebuje si zodpovědět: „S tím souvisí priority a principy, které řeší: chodit s věřícím a nevěřícím člověkem, jestli když budou čekat na toho pravého, to má smysl. Okultizmus ještě řešíme“ (P7). S vírou mladého člověka souvisí i otázka předávání víry dalším lidem a otázka rozdílných hodnot, které jako křesťané mají a kdy může být velmi náročné si za nimi v rámci vrstevnických kolektivů stát a obhájit si je: „Asi když chtějí sdílet svoji víru s někým, tak mají otázky, jak to dělat. Nebo už se snažili a jsou zklamaní a neví, jak dál. Aby se ujistili v tom, jací jsou jako křesťané. Mají jiné hodnoty než ostatní, kteří si z nich dělají srandu, tak aby se ujistili v tom“ (P6). Stejná témata, která zmínili vedoucí, se objevovala také ve výpovědích účastníků, kteří uvedli, že jedním z témat je otázka víry před křtem a vstupem do církve: „Před tím křtem to bylo vyloženě o víře, to se mě na to ptali. Když se u nás křtí, tak se přijímá do sboru. Oni si hlídají, kdo se stává členem sboru, jestli jsi uvěřil…“ (D2). Druhou oblastí, již účastníci zmínili, je otázka krize víry: „…Nebo když mám duchovní krizi s Bohem, když je to dlouhodobější, tak to řeším“ (D2), kdy je pro ně povzbuzením slyšet názor jiného člověka: „…Spíš když jsem měla pocit, že v mém životě Bůh není a vymizel, a dozvěděla jsem se, že to může mít víc lidí takto, tak to bylo uklidňující“ (D1). Témata, která přímo souvisí s vírou a jež účastnici zmínili, bylo též hledání Boží vůle: „O tom, co chce Bůh v mém životě. Jak se ho na to ptát a jak zjistit, co po mně chce. Jaké jsou konkrétní změny v mém životě s tím, co po mně chce Bůh“ (D3). A také otázky týkající se služby v církvi: „…O službě a našem sboru, proč jsou tam ty věci nastavené tak, jak jsou, a co můžu udělat pro to, aby to bylo jinak“ (D3). Všichni tři dotázaní uvedli, že se svým vedoucím řeší otázky související s partnerskými vztahy, kdy se tato problematika vztahuje k jejich víře, například vztah s nevěřícím člověkem: „…Třeba vztahy s nevěřícíma, že jsem měl nějaké pletky, že jsem do toho nechtěl jít, ale zároveň jsem nebyl schopný z toho vycouvat“ (D2). Zazněly i věci, jako je otázka odpuštění: „Témata jako uzdravení po psychické stránce, jak může Bůh uzdravit ty věci, které jsou zraněné. Nebo moje odpuštění lidem, kteří mi ublížili“ (D3). A rovněž otázka duchovních hodnot a priorit: „…duchovní hodnoty a priority“ (D1). Spirituální témata jsou přirozenou součástí individuálních setkání, protože se jedná ve většině případů o křesťany na obou stranách. Nejčastěji se řeší témata týkající se vztahu s Bohem a překážek ve víře, ale také témata teologická, věroučná nebo témata týkající se zapojení do církve, do služby v církvi a vzájemných vztahů ve společenství. Víra pak s sebou nese určité nazírání na

75

život a hodnoty a s tím spojenou otázku partnerských vztahů, postavení v kolektivu, předávání víry a špatné zkušenosti s předáváním víry. Účastníci uváděli stejná témata jako pracovníci, navíc zaznělo jen téma vnitřního uzdravení po psychické stránce, odpuštění, hledání Boží vůle pro život. Zmíněná témata lze považovat za nejčastější v této oblasti. 5.3.5 Spirituální prvky v individuálním poradenství Mým záměrem v této části bylo zjistit, jaké spirituální neboli křesťanské prvky jsou součástí poradenského rozhovoru. Podle Collinse (1988) mezi metody, které odlišují poradenství ve spirituální oblasti od běžného poradenství, patří modlitba, čtení z Bible, jemná konfrontace s křesťanskými pravdami nebo povzbuzení klientů, aby se zapojili v místní církvi. Všech sedm pracovníků odpovědělo, že součástí těchto setkání je modlitba v jedné z uvedených forem. Buď se jedná o modlitbu přímo s účastníkem, kdy se modlí vedoucí nebo se modlí i účastník. Jeden vedoucí zmínil, že se modlí tiše i v průběhu rozhovoru, aby měl moudrost, jak s dospívajícím mluvit: „Během toho poradenství poslouchám toho člověka, ale na druhou stranu zároveň mluvím i s Pánem Bohem, aby mi ukazoval, kde je problém… a někdy ten člověk o tom začne sám mluvit“ (P7). Podle vedoucích záleží na tom, s kým konkrétně setkání mají. Někteří lidé se například nechtějí modlit, tak je nenutí: „Modlitbu většinou navrhnu, ale s někým není vůbec. S věřícíma je pravidelně“ (P2). Podle slov účastníků je modlitba důležitým prvkem setkání. Zaznělo, že modlitba je jedním z důvodů, proč se s vedoucím vůbec setkají: „…jdu tam vyloženě s tím, aby mi ten člověk poradil s tím a aby se za mě modlil aktuálně i dlouhodobě…“ (D2). Pro některé účastníky je přirozenější a bližší, aby se modlili s někým z církve nebo se svým kamarádem: „…nebo já mám problém se modlit s někým jiným. Tak třeba s kamarádkou nebo někým ze sboru, tak je to takové lepší“ (D1). Dalším důležitým prvkem, jejž zmínilo šest pracovníků ze sedmi, je používání Bible, ať už se jedná o citování některého textu, který se hodí do dané situace, nebo ilustrace biblickým příběhem: „Snažím se mít i nějaký biblický text, který s nima proberu a kde chci ukázat i nějakou těžkou situaci Ježíše nebo dalších lidí a pak naději, že Bůh to může změnit k dobrému“ (P7). Jiný vedoucí nechává účastníky přímo rozebrat daný příběh: „Zatahuji do toho i Bibli, příběhy z Bible. Nechám je popsat, jak by se cítili v roli v příběhu, jak by se cítil ten druhý v té roli“ (P1). Také všichni dotazovaní účastníci v důležitých prvcích setkání zmínili Bibli. V jednom případě respondent zmínil, že vedoucí s Biblí pracuje i tak, že si připraví vyučování na téma, které účastník řeší, a tak mu odpoví na otázky, jež řeší. „Nebo jsem mu dával podněty, co můžeme dělat na skupince, a on si na to vzal pak program a tím se to probralo“ (D2).

76

Mezi dalšími prvky, které vedoucí zmínili jako součást setkání, bylo používání křesťanských knih a doporučení různých materiálů, jež se vztahují k tématu: „…dám mu materiály, které k tomu mám. Přečteme, promyslíme nebo doma si to promyslí ten člověk a pak se k tomu vrátíme“ (P1). Také účastníci zmínili, že součástí setkání je doporučení knih: „Kdysi mi dával nějakou knížku, abych četl, ale já nejsem moc čtenář, tak to nevyšlo“ (D2). Jedním z uvedených prvků bylo též osobní svědectví vedoucího, který již touto situací prošel: „Řeknu své svědectví, jak jsem prožil tuto situaci“ (P4). Rovněž účastníci potvrdili ve svých výpovědích, že je součástí setkání osobní zkušenost vedoucího. „Většinou se mi dostane rady, že ten člověk řekne svoji zkušenost, tak vím, že v tom nejsem sama, že řekne, jak to třeba vyřešil, tak to může pomoct a namotivovat“ (D1). Účastníci to hodnotili jako pozitivní a pro ně prospěšné, jak bylo uvedeno již výše. Collins (1988) zmiňuje dva prvky křesťanského poradenství, které šest pracovníků neuvedlo, ale objevily se pouze u jednoho z nich. Jedná se o konfrontaci s biblickými pravdami, kdy daný vedoucí hovořil o náročnosti tohoto úkolu: „Asi v tom poradenství je pro mě hrozně těžké ty lidi konfrontovat. Snažím se na to připravit, sepíšu si různé věci a momenty, kdy jsem vnímal, že jednal špatně, a momenty, které vnímám, že by měl změnit. Někdy je to v pohodě, ale někdy ne…“ (P7). Druhým prvkem spadajícím do křesťanských metod poradenství je povzbuzení lidí, aby se zapojili v místní církvi, to zaznělo u stejného vedoucího: „Pak se snažíme vést děcka do sboru a do těch aktivit, kde je pravidelně každou neděli jakoby nějaké vyučování a slovo“ (P7). Z této kapitoly je patrné, že nejčastěji uplatňovanou křesťanskou metodou, kterou dotazovaní pracovníci v poradenství uplatňují, je modlitba a Bible, jsou zde také další prvky jako doporučení literatury nebo osobní příběh, ale i vedení do místní církve a konfrontace, které nejsou již tak běžné. Přestože prvky jako vedení do místní církve a konfrontace nezazněly přímo k tématu spirituálních prvků, z kontextu rozhovoru vyplynulo, že jsou součástí setkávání a vůbec fungování daných společenství. 5.3.6 Dílčí závěr Záměrem třetí části bylo odpovědět na dílčí výzkumnou otázku DVO3: Jakou roli hraje spiritualita v individuálním poradenství? Ze všech uvedených kategorií v této kapitole vyplynulo, že spiritualita má na individuální poradenství podstatný vliv. Jak vedoucí, tak účastníci vnímají, že spiritualita pracovníka má velký vliv na jejich setkání. Bez spirituality vedoucích by patrně k setkání ani nedocházelo. Také je patrné, že stejně jako spiritualita pracovníků, tak také spiritualita účastníků ovlivňuje poradenské

77

setkání, a to v otázce témat, která se probírají, i v otázce stylu vedení celého rozhovoru. Vzhledem k tomu, že se na obou stranách jedná o křesťany, se do individuálních setkání přirozeně dostávají témata týkající se víry a běžnou složkou setkání jsou též křesťanské prvky jako modlitba nebo používání Bible. Spiritualita má rovněž vliv na cíl individuálního poradenství. Podle odpovědí pracovníků je hlavním cílem poradenství z hlediska spirituální dimenze vést účastníky blíže k Bohu, ať už se jedná o povzbuzení ve víře nebo hledání Boha, odstranění překážek na cestě za Bohem, obnovení nebo prohloubení vztahu s Bohem. Na výzkumnou otázku DVO3 lze tedy odpovědět, že spiritualita ovlivňuje individuální poradenství zásadním způsobem, a to v otázce stylu vedení rozhovorů, témat, která pracovníci spolu s účastníky řeší, i v otázce cílů, které si stanovují. Díky spiritualitě mají pracovníci a účastníci prostor a důvod se setkávat, má tedy vliv na samotnou podstatu setkání.

78

ZÁVĚR Diplomová práce se věnovala otázce poradenství v křesťanských společenstvích a jeho charakteristice, kdy bylo snahou zjistit, zda v konkrétních společenstvích probíhá poradenství, případně jaké charakteristiky nese. Prostor byl věnován definici mladého člověka, společenství, poradenství a následně interpretace výzkumných dat. Cílem práce bylo zodpovězení hlavní výzkumné otázky, která zní: Zda a jakým způsobem poskytují pracovníci v rámci křesťanských společenství individuální poradenství mladým lidem? Na otázku, zda je poradenství poskytováno, podává odpověď rozbor dílčí výzkumné otázky DVO2, kde jsem se zabývala zjištěním, jaké jsou charakteristiky individuálního poradenství v daných společenstvích. Mým záměrem tak bylo současně zjistit, zda se poradenství poskytuje či nikoliv. Jestliže by nebyly zjištěny žádné charakteristiky poradenství, vedlo by to k závěru, že poradenství není poskytováno a naopak. Prostřednictvím výzkumu jsem zjistila určité charakteristiky poradenství, které zmíním později. Také jsem se ptala pracovníků a účastníků, zda je podle nich součástí jejich společenství individuální poradenství. Pracovníci shodně odpověděli, že poskytují individuální poradenství. I účastníci se shodli, že již absolvovali osobní individuální setkání s vedoucím a rovněž další lidé v jejich společenství mají možnost osobního setkání. Na základě zjištěných charakteristik a tvrzení o poskytování individuálního poradenství lze říci, že v daných společenstvích je poskytováno individuální poradenství. Z odpovědí pracovníků a účastníků vyplynulo, že poradenství je realizováno spíše přátelskou formou, kdy je záměrem budování vzájemného vztahu. Přestože se jedná o kamarádskou formu setkání v přátelské atmosféře, pracovníci si stanovují cíle poradenství a počítají s dalšími kroky poradenského procesu. Pracovníci vidí jako důležité mít jasný cíl, kterým je zjistit, s jakým problémem účastník přichází, jak mu může pomoci sám pracovník a jaké jsou kroky, které může udělat účastník. Dále je zmiňovaným cílem budování vztahu, vyslechnutí, povzbuzení, vedení blíž k Bohu a pomoc překonat problémy, aniž by docházelo k opuštění společenství. Klíčovou součástí poradenského procesu je aktivizace a motivace účastníků k samostatným krokům, jak uvádí někteří autoři (Dryden, 2008; Geldard, 2005; Hartl, 2008). V provedeném výzkumu ji pracovníci považují za klíčový prvek poradenství nebo alespoň usilují o vyvolání změny u účastníků. Poskytované poradenství dává účastníkům dostatek prostoru se vyjádřit, nechybí prvek důvěry a klíčovými hodnotami jsou pak důvěra, vzájemná otevřenost a změna. Respekt k rozdílným hodnotám není u všech pracovníků potvrzen. Poradenství se děje spíše živelnější formou a zdá se, že se objevují pouze ty fáze, které mají logiku a jsou přirozené pro jejich setkání. Mezi nejčastější prvky poradenského rozhovoru, které pracovníci zmínili, patří

79

naslouchání, otevřenost v komunikaci a kladení otázek. Pracovníci se při poradenství nejčastěji setkávají s tématy vztahujícími se k rodině a vztahům vrstevnickým a partnerským. Jednou z charakteristik, kterou jsem zjišťovala, bylo vzdělání pracovníků v oblasti poradenské činnosti. Jedním ze znaků profesionality individuálního poradenství je kompetentní vzdělání pracovníka. Podle Gabury (2005) je pracovník právě díky profesionální přípravě schopný akceptovat klienty, přezkoumat jejich život a vést je k autonomii. Také Dryden (2008) uvedl, že poradce by měl mít alespoň výcvik, který mu postačí pro práci s klienty. Z výzkumu vyplynulo, že vedoucí nemají odborné vzdělání k poskytování poradenství, ale pouze biblické a křesťanské kurzy zaměřené na pastoraci a práci s lidmi, které poskytuje jejich místní církev nebo si je vyhledají sami v křesťanských organizacích zaměřených na práci s mladými lidmi. Pokud tyto kurzy absolvují, místní církev je v tom podporuje. Kromě respondentů je poradenství poskytováno také lidmi z týmu vedení, kteří jsou k tomu obdarovaní, a některými dospělými lidmi z církve. Podle pracovníků nikdo z nich nemá odborné vzdělání k poskytování poradenství a ani zde není speciálně určený člověk, který by se tomuto věnoval profesionálně. Gabura (2005) rozdělil poradenství na profesionální, dobrovolnické a laické. Vzhledem k charakteristikám poradenství, jak je uvedli pracovníci i účastníci, jsem individuální poradenství poskytované ve společenstvích zařadila pod formu laického poradenství, které Gabura (2005) popsal jako poradenství, kde laický poradce nesplňuje kritéria vyžadovaná od profesionálních poradců, nicméně tito poradci mohou být krátkodobě připraveni v odborných výcvicích na komunikaci a práci s klientem a jedná se o poradenství, které může být rovněž placeno. Na základě této teorie a získaných dat lze říci, že v daných křesťanských společenstvích je poskytována laická forma poradenství. Poradenství, které se ve společenstvích poskytuje, je ovlivněno spiritualitou. Vzhledem k faktu, že se pohybujeme v prostředí křesťanských společenství, víra v Boha ovlivňuje celý poradenský proces. Ze získaných dat vyplynulo, že k samotným setkáním mnohdy dochází kvůli víře a problémům s vírou, kdy účastníci hledají pomoc od jiných lidí. Pokud by pracovníci a účastníci nebyli křesťany, pravděpodobně by neměli důvod se setkávat. Spiritualita pracovníků a účastníků ovlivňuje rozhovor ve stylu vedení rozhovoru i ve stanovení cílů, kterým je převážně vedení mladých lidí na cestě k Bohu. Má také vliv na témata setkání a hodnoty a biblické učení, které je výchozím a opěrným bodem. Do rozhovoru se také přirozeně dostávají křesťanské prvky, jako je modlitba, citování Bible nebo osobní svědectví vedoucího.

80

Doporučení pro praxi Myslím, že diplomová práce může mít význam pro vedoucí společenství a pracovníky s mladými lidmi v křesťanských společenstvích, kteří se snaží poskytovat individuální poradenství. Ideální situací by byl stav, kdy vedoucí společenství mají dostatečné vědomosti, znalosti a zkušenosti, aby byli schopni pomoci mladým lidem, kteří za nimi přichází s prosbou o pomoc. Také jsem navrhovala, že by bylo vhodné, aby vedoucí byli obeznámeni s problémy, které mladí lidé řeší, a nabídli jim pomoc z vlastní iniciativy. V rámci interpretace dat jsem zjistila, že vedoucí pracovníci nemají dostatečné odborné vědomosti a znalosti pro poskytování poradenské praxe a mladým lidem se věnují spíše na základě vlastních zkušeností, zdravého rozumu a osobnostní vyzrálosti, takže ne vždy přistupují k účastníkům příliš profesionálně. Maximální dosažené vzdělání je studium příbuzného oboru (pastorační práce) nebo semináře a kurzy, které pracovníci z vlastní iniciativy absolvovali. Díky zpracování dat si myslím, že je vhodné, aby měl vedoucí společenství na jedné straně organizační schopnosti a byl dobrým manažerem, na druhé straně vidím jako vhodné, aby se orientoval v poradenské oblasti, byť by se jednalo o základní vědomosti získané prostřednictvím kurzů, a to především z důvodu, aby účastníkům neuškodil, ale naopak pomohl. Je žádoucí, aby si vedoucí byl vědom svých omezení v této oblasti a snažil se doplnit si vzdělání, aby se tak eliminovala možnost ublížení účastníkům. Pokud vedoucí ví, že poradenství a přímá práce s lidmi není jeho obdarováním a má spíše manažerské nebo jiné schopnosti, je vhodné, aby měl kolem sebe lidi, kteří jsou empatičtí a obdarovaní pro práci s mladými lidmi a budou se jim věnovat. Mým doporučením je, aby v rámci každého společenství byl odborník v oblasti poradenské praxe dospívajícím, který bude poradenství poskytovat, ale současně se bude věnovat vzdělávání a školení dalších pracovníků v této oblasti, kteří tak mohou získat alespoň laické vzdělání a povědomí o zásadách této činnosti. Nemusí se jednat přímo o vedoucího společenství, ale například o jeho spolupracovníka, který mu v této oblasti bude pomocí. Z odpovědí pracovníků a účastníků vyplynulo, že o možnosti poradenství se mohou dozvědět pouze na společných setkáních, kdy jim vedoucí nabídnou možnost osobního setkání. Vzhledem k předešlému návrhu mít v každém společenství pracovníka, který se bude věnovat mladým lidem, je mé další doporučení mít oficiálně zveřejněny informace o poskytování poradenství. Informace bych doporučila umístit na webové stránky, nástěnky, mít také letáky s možností poradenství, krátkým představením a kontaktem na konkrétní osobu. Záměrem je, aby se o této možnosti dozvěděli mladí lidé, kteří do společenství přichází a hledají pomoc.

81

Intervenční proměnné Považuji za důležité zmínit silné a slabé stránky výzkumu. Jednou ze slabých stránek výzkumu může být jeho slabá generalizace na celou populaci. Výzkum byl proveden ve vybraných křesťanských společenstvích v jednom konkrétním městě, což určilo malý výběr respondentů, kdy jsem se dotazovala všech vedoucích společenství a dvou dalších pracovníků s mladými lidmi. Malý vzorek koresponduje s kvalitativní výzkumnou strategií, ale neumožňuje zobecnění na celou populaci. Výzkumu se zúčastnilo sedm pracovníků s mladými lidmi a tři účastníci. Slabinou výzkumu může být nevyvážené složení respondentů, kdy vedoucí byli pouze muži a mezi respondenty účastníky se objevily také dvě dívky. Někteří pracovníci uvedli, že se setkávají spíše s chlapci z důvodu vlastního stanovení hranic ve vztahu k dívkám. Vzhledem k tomu, že vedoucí daných společenství jsou pouze muži a více chlapců se pro výzkum nepodařilo oslovit, vycházela jsem z dostupných respondentů a dat, která poskytli. Silnou stránku výzkumu spatřuji ve dvou zvolených typech respondentů, kdy jsem se dotazovala vedoucích pracovníků a v rámci triangulace dat i účastníků daných společenství. Kombinace obou odpovědí tak zajistila vyšší validitu výzkumu. Silným prvkem může též být zvolení strategie hloubkového polostrukturovaného rozhovoru, kdy se prostřednictvím této metody podařilo získat hlubší data a v průběhu rozhovorů se doptat na detaily a podrobnější vysvětlení. Návrhy dalších výzkumů Uvědomuji si, že provedený výzkum zdaleka nevyčerpal celé téma poskytování individuálního poradenství v daných křesťanských společenstvích. Mým doporučením by bylo v dané lokalitě provést podrobnější výzkum, pravděpodobně kombinaci kvalitativního a kvantitativního výzkumu, kdy by kromě hloubkových polostrukturovaných rozhovorů s pracovníky byl proveden sběr dat pomocí kvantitativní metody u většího množství respondentů z daných společenství, který by poskytl větší validitu výzkumu. Pracovníci uváděli, že individuálnímu poradenství se v jejich církvích věnují i další dospělí lidé nebo pracovníci, proto by bylo vhodné výzkum provést také s větším množstvím členů církve, kteří se věnují dospívajícím. Dále by bylo vhodné do výzkumu zahrnout více duchovních pracovníků církví a získat data v otázce, jak se daří pracovníkům s mladými lidmi v jejich církvi vést dospívající a následně je zapojit do místní církve. Zajímavá zjištění by mohlo přinést provedení výzkumu v rámci celé populace a získat data od většího množství pracovníků a vedoucích křesťanských společenství s mladými lidmi. Námětem

82

pro další výzkum mohou být rovněž dílčí aspekty, které by stálo za to podrobněji prozkoumat a rozvést, což rozsah této práce neumožňuje.

83

Bibliografie BLOCHER, D. H. 2000. Counseling. A developmental approach. Fourt edition/4th ed. Danver: John Wiley and Sons. BURDOVÁ, I. 2006. Křesťanská psychoterapie. Brno: Sypták. CLOUD, H. 2000. Změna přináší uzdravení. Praha: Návrat domů. COLLINS, G. 1988. Christian counseling. A comprehensive guide. USA: Word Publishing. CRABB, L. 1995. Osobnost člověka. Její potřeby a cesty k jejich naplnění. Praha: Návrat domů. ČESKÁ BIBLICKÁ SPOLEČNOST. 1995. Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. Praha: Biblia Stuttgart. DOUGLAS, J. D. ed. 2009. Nový Biblický slovník. Praha: Návrat domů. DRYDEN, W. 2008. Stručný přehled poradenství. Praha: Portál. DRAPELA, J. V. 1997. Přehled teorií osobností. Praha: Portál. EGAN, G. 1998. The skilled helper. A problem-management approach to helping. CA: Brooks/Cole Publishing Company. EGAN, G. 1977. The Skills of Communicating and Relating to Others. Belmont: Wadsworth Publishing Company. ERIKSON, E. H. 1999. Životní cyklus rozšířený a dokončený. Praha: NLN. ERIKSON, E. H. 2002. Dětství a společnost. Praha: Argo. FRANCE, R. 2006. Ježíš. In: Partridge, Ch. Lexikon světových náboženství. Praha: Slovart. FRANCE, R. 2006. Posvátné spisy. In: Partridge, Ch. Lexikon světových náboženství. Praha: Slovart. FRANKL, V. E. 1996. Lékařská péče o duši. Základy logoterapie a existenciální analýzy. Brno: Cesta. FRANKL, V. E. 1998. Psychoterapie pro laiky. Brno: Cesta. FRANKL, V. E. 2006. Psychoterapie a náboženství. Hledání nejvyššího smyslu. Brno: Cesta. GABURA, J. 2005. Sociálne poradenstvo. Bratislava: Občianské združenie Sociálna práca. GABURA, PRUŽINSKÁ. 1995. Poradenský proces. Praha: Sociologické nakladatelství. GELDARD, K. D. 2004. Counselling adolescents. The proactive approach. London: Sage. GELDARD, K., GELDARD, D. 2005. Practical counselling skills. An interactive approach. New York: Palgrave Macmillan. GIDDENS, A. 2013. Sociologie. Praha: Argo.

84

HANUŠ, J. ed. 1999. Náboženství v době společenských změn. Brno: Masarykova univerzita. HARRIS, J. 2008. Vášeň pro církev. Jak se do ní zamilovat. Praha: Samuel. HARTL, P. 2008. Poradenství. In MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál. HAVRÁNKOVÁ, O. 2008. Případová práce. In: MATOUŠEK, O. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál. HAVRÁNKOVÁ, O. 2008. Skupinová práce. In: MATOUŠEK, O. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál. HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál. JANDOUREK, J. 2007. Sociologický slovník. Praha: Portál. JANDOUREK, J. 2009. Úvod do sociologie. Praha: Portál. JOHNSON, P. 1999. Dějiny křesťanství. Brno: Barrister a Principal. JOHNSON, L. ed. 2005. Encyclopedia of religion. Second edition 3. United States of America: Thomson Gale. KASAL, J. 2013. Riziková mládež. In: Matoušek, O. a kol. Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál. KRAUS, J. 2007. Nový akademický slovník cizích slov. Praha: Akademia. KOHÁK, E. 2010. Svoboda svědomí soužití. Kapitoly z mezilidské etiky. Praha: SLON. KŘIŠŤAN, A. 2013. Pastorace a sociální práce. In: MATOUŠEK, O. a kol. Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál. LABÁTH, V. a kol. 2001. Riziková mládež. Bratislava: Slon. LACOSTE, J – Y. ed. 2005. Encyclopedia of Christian theology. Volume 1 A – F. New York: Routledge. LANGMAJER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. 2006. Vývojová psychologie. Havlíčkův Brod: Grada. MACEK, P. 1999. Adolescence. Psychologické a sociální charakteristiky dospívajících. Praha: Portál. MACEK, P. 2003. Adolescence. Druhé, upravené vydání. Praha: Portál. MATOUŠEK, O. 2003. Slovník sociální práce. Praha: Portál. MATOUŠEK, O., MATOUŠKOVÁ, A. 2011. Mládež a delikvence. Aktualizované vydání. Praha: Portál. MCDOWELL, J. 2009. Viac ako tesár. Bratislava: CreativPress. MCDOWELL, J. HOSTETLER, B. 2013. Poradenství dospívajícím. Praha: Návrat domů. MCLEOD. J. 2003. An introduction to counselling. Third edition. Glasgow: Bell and Bain. MIOVSKÝ, M. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada.

85

NAVRÁTIL, P. 2000. Úvod do teorií a metod sociální práce. Brno: Marek Zeman. NAVRÁTIL, P. 2001. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman. NOVOTNÝ, A. 1956. Biblický slovník. Praha: Kalich. PAVLINCOVÁ, H., HORYNA, B. 2003. ed. Judaismus, křesťanství, islám. Olomouc: Nakladatelství Olomouc. PIAGET, J. 1999. Psychologie inteligence. Praha: Portál. PIAGET, J., INHELDEROVÁ, B. 2007. Psychologie dítěte. Praha: Portál. PUNOVÁ, M. 2012. Resilience v sociální práci s rizikovou mládeží in Sociální politika a sociální práce, 2012, č. 2: str. 90 – 103. RAHNER, K. 2004. Základy křesťanské víry. Svitavy: Trinitas. ROGERS, C. R. 1998. Způsob bytí. Praha: Portál. ŘÍČAN, P. 2004. Cesta životem. Vývojová psychologie. Praha: Portál. ŘÍČAN, P. 2005. Úloha spirituality v optimalizaci osobnosti. In: Macek, P., Dalajka, J. Vývoj a utváření osobnosti v sociálních a etnických kontextech. Brno: Masarykova univerzita. ŘÍČAN, P. 2005. Psychologie. Příručka pro studenty. Praha: Portál. SCHAVEL, M. 2004. Sociálne poradenstvo a supervízia v sociálnej práci. Bratislava: Gerthoffer. SOKOL, J. 2004. Člověk a náboženství. Proměny vztahu člověka k posvátnému. Praha: Portál. SOMMERS – FLANAGAN, J., SOMMERS – FLANAGAN, R. 2004. Counseling and psychotherapy theories in context and practice. New Jersey: John Wiley & Sons. STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. 1999. Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Albert. ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. 2007. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál VÁGNEROVÁ, M. 2000. Vývojová psychologie. Dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál. VÁGNEROVÁ, M. 2008. Vývojová psychologie. Dětství a dospívání. Praha: Karolinum. VÁGNEROVÁ, M. 2012. Vývojová psychologie. Dětství a dospívání. Praha: Karolinum. VELKÝ SOCIOLOGICKÝ SLOVNÍK, I. Svazek A – O. 1996. Praha: Karolinum. VOJTÍŠEK, Z. 2004. Encyklopedie náboženských směrů v České republice. Náboženství, církve, sekty, duchovní společenství. Praha: Portál. ŽIŽLAVSKÝ, M. 2003. Metodologie pro sociální politiku a sociální práci. Brno: MUNI.

Internetové zdroje České vyznání víry. Nedatováno. [online]. [cit. 26. ledna 2015]. Dostupné z World Wide Web: http://www.ecirkev.cz/data/att/%C4%8Cesk%C3%A9%20vyzn%C3%A1n%C3%AD%20v%C3%ADry.pdf

86

Newton Counseling and Evaluation Family Services. Nedatováno. [online]. [cit. 3. března 2015]. Dostupné z World Wide Web: http://www.familycounselorservices.com/adolescent_counseling.html CHORVÁT, M. 2010. Křesťanské pojetí rodiny a rodinné výchovy [online]. [cit. 12. ledna 2015]. Dostupné z World Wide Web: https://dspace.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/12924/chorv%C3%A1t_2010_dp.pdf?sequence= 1 International association of biblical counselors. Nedatováno. [online]. [cit. 25. února 2015]. Dostupné na World Wide Web: http://www.iabc.net/about-us/affirmations--denials KONFERENCE BŮH ANO, CÍRKEV NE???. 2011. [online]. [cit. 3. května 2015]. Dostupné na World Wide Web: http://medialib.kam.cz/download/ruzne/zprava_vyzkumu_buh_ano_cirkev_ne.pdf KŘESŤASNKÁ AKADEMIE MLADÝCH. Nedatováno. [online]. [cit. 3. května 2015]. Dostupné na World Wide Web: http://www.kam.cz/o-organizaci.html LEWIS, C. S. 1952. Mere Christianity. [online]. [cit. 26. ledna 2015]. Dostupné na World Wide Web: http://christiangrads.org/wp-content/uploads/2012/08/Mere-Christianity-The-Book.pdf LOG – OUT, webové stránky společenství, které nebylo zahrnuto do výzkumu [online]. [cit. 27. ledna 2015]. Dostupné na World Wide Web: http://log-out.cz/jsem-tu-poprve/cemu-verime/ MACARTHUR, J. The psychology epidemic and its cure. [online]. [cit. 25. února 2015]. Dostupné na World Wide Web: http://www.tms.edu/tmsj/tmsj2a.pdf MINISTERSTVO KULTURY. Registrované církve a náboženské společnosti – počty věřících. [online]. [cit. 21. ledna 2015]. Dostupné na World Wide Web: http://www.mkcr.cz/scripts/detail.php?id=382 PEW RESEARCH CENTER. 2012. The Global Religious Landscape. A report on the Size and Distribution of the World´s Major Religious Groups as of 2010. [online]. [cit. 12. ledna 2015]. Dostupné na World Wide Web: http://probeinternational.org/library/wpcontent/uploads/2012/12/globalReligion-full1.pdf PSYCHOLOGY DICTIONARY. Nedatováno. [online]. [cit. 3. března 2015]. Dostupné z World Wide Web: http://psychologydictionary.org/adolescent-counseling/ YOUTH – GROUP. Youth groups are for believers and non-believers. Nedatováno. [online]. [cit. 27. ledna 2015]. Dostupné na World Wide Web: http://fervr.net/youth-group/youth-groupsare-for-believers-and-non-believers SENTIER PSYCHOTHERAPY. Nedatováno. [online]. [cit. 4. března 2015]. Dostupné na World Wide Web: http://www.sentiertherapy.com/index.html

87

ANOTACE Název práce: Poradenství pro mládež a jeho využití v práci s mladými lidmi v rámci křesťanských společenství v dané lokalitě. Autor: Bc. Petra Barbořáková Vedoucí práce: PhDr. Monika Punová, Ph.D. Počet slov základního textu: 31 364

Práce se zaměřuje na prozkoumání otázky poradenství pro mládež a jeho poskytování v křesťanských společenstvích v dané lokalitě, kdy je cílem zjistit, zda je v těchto společenstvích poradenství poskytováno a pokud ano, jaké jsou jeho charakteristiky. Teoretická část se zabývá vymezením pojmů a jejich souvislostmi. Jedná se o pojmy mládež, následně poradenství se zaměřením na individuální poradenství, v poslední části jsou charakterizována křesťanská společenství. Metodologická část je věnována popisu výzkumné strategie. Empirická část je postavena na interpretaci dat získaných kvalitativní výzkumnou strategií, která byla provedena technikou hloubkového rozhovoru s pracovníky v daných křesťanských společenstvích a v rámci triangulace dat také s vybranými účastníky. Výsledkem práce je zjištění, zda je poradenství poskytováno, případně jaké jsou jeho charakteristiky. Autorka v závěru odpovídá na hlavní výzkumnou otázku a navrhuje doporučení pro praxi a další výzkum.

Klíčová slova: poradenství, individuální poradenství, mládež, křesťanství, společenství, křesťanská společenství mládeže, spirituální dimenze.

88

ANNOTATION

Title: Youth counselling and its use in work with young people within Christian communities in certain localities. Author: Bc. Petra Barbořáková Supervisor: PhDr. Monika Punová, Ph.D. Word count of the basic text: 31 364

This completed paper focuses on youth counselling and its provision in Christian communities in certain localities and the goal is to find out whether Christian counselling is available and if so, then what the characteristics are. The theoretical part looks at defining terms and the links between them. These terms include young people, counselling, specifically individual counselling, and the last section looks at the characteristics of Christian communities. The methodological part is devoted to the description of research strategy. The empirical part is built on the interpretation of all the data gained through a quality research strategy which was accomplished by deep conversations with workers in certain Christian communities and also within triangulation of data with chosen participants. The result of this work is to learn whether counselling is being provided and if so, what its characteristics are. At the end, the author answers the main research question and offers suggestions on practicing counselling and further research.

Key words: counselling, individual counselling, youth, Christianity, community, Christian community of youth group, spiritual dimension.

89

Jmenný a věcný rejstřík A

I

adolescence · 4, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 14, 17, 96

individuální poradenství · 6, 23, 26, 27, 28, 40, 42, 53,

aktivní naslouchání · 29

54, 57, 71, 77, 79, 80, 87, 93, 96, 97, 98, 100, 101, 102

B J

Bible · 18, 19, 20, 21, 22, 36, 48, 49, 74, 76, 77, 80, 83, 92, 93, 95, 100, 102

Jandourek · 8, 21, 97

biologické změny · 4, 10

Ježíš · 18, 19, 34, 83

Burdová · 34, 37 K C klient · 25, 26, 27, 28, 29, 30, 32, 59, 62 Collins · 28, 29, 30, 31, 35, 54, 62, 63, 64, 70, 77

křesťan · 6, 18, 20, 52, 60, 69, 70, 71, 99 křesťanství · 4, 18, 20

D

Křišťan · 34, 35

dobrovolnické poradenství · 26 L

dospívání · 6, 7, 8, 9, 10, 11, 13, 14, 15, 16, 20, 30, 31, 65, 66, 85, 96

laické poradenství · 26

Dryden · 26, 28, 55, 56

Langmajer · 8, 9, 10, 13, 16, 67, 96

důvěrnost · 28, 43

Lewis · 19

F

M

Frankl · 16

Macek · 7, 8, 9, 12, 13, 14, 66, 85, 96 Matoušek · 7, 15, 34, 35, 84

G

McDowell · 19, 20, 32, 36, 65, 66 McLeod · 25, 26, 27, 33, 58, 59, 70

Gabura · 25, 26, 34, 56, 58, 69, 80, 97, 99, 100, 102

mládež · 1, 4, 6, 7, 15, 30, 84, 87, 96

Geldard · 25, 26, 31

mladými · 1, 6, 40, 41, 44, 47, 74, 80, 81, 82, 87, 96,

Giddens · 7, 8, 21

98, 101, 102, 103 motivace · 5, 27, 42, 55, 58, 68, 79, 91, 99, 101

H

N

Hartl · 25, 26, 30, 58 Horyna · 18, 19, 20

Navrátil · 33

Hostetler · 32, 36, 65, 66

90

nonverbální komunikace · 29

skupinové poradenství · 23, 27, 53

Novotný · 18, 20

sociální práce · 1, 4, 33, 84, 85, 103 sociální změny · 4, 13 Sokol · 18, 19

O

spirituální růst · 42, 47, 49, 52, 91, 99 otevřené otázky · 29

spirituální změny · 4, 16, 20 společenství · 1, 4, 5, 6, 15, 17, 18, 20, 21, 22, 23, 27,

P

34, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 52, 53, 55, 56, 57, 58, 65, 67, 68, 69, 71, 74, 75, 77,

pastorace · 4, 34

79, 80, 81, 82, 85, 86, 87, 91, 93, 95, 96, 97, 98, 99,

pastorační práce · 34

100, 101, 102, 103

Pavlincová · 18, 19, 20

subkultura · 7

poradce · 5, 25, 26, 28, 29, 30, 31, 35, 36, 43, 54, 56, 57, 60, 62, 69, 70, 71, 80, 92, 97, 100, 102

Š

poradenství · 4, 5, 6, 25, 26, 29, 30, 33, 36, 39, 50, 53, 54, 55, 59, 62, 67, 69, 72, 75, 83, 87, 91, 92, 96, 97,

Šeďová · 39, 43, 97

98, 99, 100, 101, 102, 103

Švaříček · 39, 43, 97

poradenství dospívajícím · 31, 33, 84 poradenství spirituální dimenze · 4, 35

T

Pružinská · 26, 69, 99 přenos · 32

teenager · 7

psychické změny · 4, 11 psychoterapie · 4, 33, 83

U

Punová · 1, 15, 87, 88 účastník · 45, 53, 54, 56, 60, 61, 62, 63, 68, 70, 72, 73, 76, 79, 99, 101

R resilience · 15

V

Rogers · 36 Vágnerová · 8, 9, 10, 11, 12, 14, 66, 67, 96 vztah · 11, 12, 13, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 37, 39,

Ř

54, 55, 56, 62, 63, 66, 68, 72, 73, 74, 75, 77, 79, 82, Říčan · 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 16, 17, 96

85, 92, 93, 97, 99, 100, 101

S Schavel · 26, 34

91

Přílohy Příloha č. 1 Tabulka indikátorů jednotlivých DVO HVO: Zda a jakým způsobem poskytují pracovníci v rámci křesťanských společenství individuální poradenství mladým lidem? DVO DVO1: Jaké jsou charakteristiky vybraných křesťanských společenství?

DVO2: Jaké jsou charakteristiky individuálního poradenství poskytovaného v daných křesťanských společenstvích?

Indikátory • věk účastníků • pohlaví • vztah k Bohu • cíl • délka trvání • frekvence setkávání • aktivity • počet členů • vedoucí • spirituální růst

• • • • • • • • • • • • •

cíl poradenství charakteristiky vzdělání pracovníků aktivizace a motivace povolení mluvit respekt k rozdílu důvěrnost potvrzení fáze individuálního poradenství prvky rozhovoru biologické změny psychické změny sociální změny

Otázky 1. Jaký je věk účastníků společenství? 2. Jaký je procentuální poměr dívek a chlapců? 3. Jaký je vztah účastníků setkání k Bohu (křesťané, nevěřící…)? 4. Co je cílem vašeho společenství? 5. Jakým způsobem pomáhá společenství ke spirituálnímu růstu členů? 6. Jak často a kdy se scházíte? 7. Jak dlouho trvá setkání? 8. Jaké jsou další aktivity mimo pravidelné každotýdenní setkání? 9. Kolik máte v průměru členů? 10. Kolik osob vede vaše společenství? 11. Jaké jsou požadavky na vedoucího? 12. Je předpokladem pro vedoucího mít zkušenosti s poskytováním poradenství? Pokud ano, jaké jsou? 1.

2. 3. 4. 5.

6. 7.

8. 9. 10. 11. 12.

92

Je podle vás poskytováno ve vašem společenství individuální poradenství mladým lidem? Jestliže poskytujete IP, co je jeho cílem? Jaké jsou jeho charakteristiky? Jestliže je ve vašem společenství poskytováno poradenství mladým lidem, kdo jej poskytuje? Má tento člověk nějaké vzdělání, které by mohlo souviset s poradenskou oblastí, a o jaké vzdělání se jedná? Myslíte si, že je vhodné mít vzdělání v poradenství a z jakého důvodu? Do jaké míry usilujete o to, aby vámi poskytované rady mladé lidi aktivizovaly a motivovaly k samostatným krokům a řešení problémů? Jestliže vykonáváte poradenství, jaké metody užíváte? Kolik prostoru v rámci setkání dáváte mladému člověku na vyjádření jeho pocitů? Jak se vám daří respektovat hodnoty mladého člověka, zvláště pokud se rozcházejí s vašimi? Jakým způsobem zajišťujete důvěrnost v poradenském rozhovoru? Jaké hodnoty jsou pro vás v poradenství

klíčové? 13. Jaké jednotlivé kroky má podle vás rozhovor v individuálním poradenství od navázání vztahu až po ukončení poradenství? 14. Jaké prvky by měl podle vás obsahovat poradenský rozhovor? 15. Chtějí mladí lidé v poradenství řešit témata spojená s biologickými změnami a o jaká témata se jedná? 16. Chtějí mladí lidé v poradenství řešit témata spojená s psychickými změnami a o jaká témata se jedná? 17. Chtějí mladí lidé v poradenství řešit témata spojená se sociálními změnami a o jaká témata se jedná? 18. Jestliže je u vás možnost poradenství, jakým způsobem se o ní mladí lidé dozvídají? DVO3: Jakou roli hraje spiritualita v individuálním poradenství?

• • • • •

•

spiritualita dospívajícího spiritualita osoby poradce spirituální témata spirituální problémy spirituální předpoklady spirituální cíle spirituální prvky

1. Jakým způsobem a do jaké míry vaše osobnost a spiritualita ovlivňuje poradenský rozhovor? 2. Do jaké míry ovlivňuje spiritualita mladého člověka poradenský rozhovor? 3. Bývají předmětem poradenského rozhovoru témata spojená se spirituálním vývojem, případně která to jsou? 4. Co je cílem poradenského rozhovoru, jestliže jej zvažujete z hlediska spirituálního? 5. Které spirituální prvky (modlitba, citování Bible a jiné) jsou součástí poradenského rozhovoru?

93

Příloha č. 2 Seznam otázek pro rozhovor – pracovníci s mládeží 1. Jaký je věk účastníků společenství? 2. Jaký je procentuální poměr dívek a chlapců? 3. Jaký je vztah účastníků setkání k Bohu (křesťané, nevěřící…)? 4. Co je cílem vašeho společenství? 5. Jakým způsobem pomáhá společenství ke spirituálnímu růstu členů? 6. Jak často a kdy se scházíte? 7. Jak dlouho trvá setkání? 8. Jaké jsou další aktivity mimo pravidelné každotýdenní setkání? 9. Kolik má společenství v průměru členů? 10. Kolik osob vede vaše společenství? 11. Jaké jsou požadavky na vedoucího mládeže? 12. Je předpokladem pro vedoucího společenství mít zkušenosti s poskytováním poradenství? Pokud ano, jaké jsou? 13. Je podle vás poskytováno ve vašem společenství individuální poradenství mladým lidem? 14. Jestliže poskytujete IP, co je jeho cílem? 15. Jaké jsou jeho charakteristiky? 16. Jestliže je ve vašem společenství poskytováno poradenství mladým lidem, kdo jej poskytuje? 17. Má tento člověk nějaké vzdělání, které by mohlo souviset s poradenskou oblastí, a o jaké vzdělání se jedná? 18. Myslíte si, že je vhodné mít vzdělání v poradenství a z jakého důvodu? 19. Do jaké míry usilujete o to, aby vámi poskytované rady mladé lidi aktivizovaly a motivovaly k samostatným krokům a řešení problémů? 20. Jestliže vykonáváte poradenství, jaké metody užíváte? 21. Kolik prostoru v rámci setkání dáváte mladému člověku na vyjádření jeho pocitů? 22. Jak se vám daří respektovat hodnoty mladého člověka, zvláště pokud se rozcházejí s vašimi? 23. Jakým způsobem zajišťujete důvěrnost v poradenském rozhovoru? 24. Jaké hodnoty jsou pro vás v poradenství klíčové? 25. Jaké jednotlivé kroky má podle vás rozhovor v individuálním poradenství od navázání vztahu až po ukončení poradenství? 26. Jaké prvky by měl podle vás obsahovat poradenský rozhovor? 27. Chtějí mladí lidé v poradenství řešit témata spojená s biologickými změnami a o jaká témata se jedná? 28. Chtějí mladí lidé v poradenství řešit témata spojená s psychickými změnami a o jaká témata se jedná? 29. Chtějí mladí lidé v poradenství řešit témata spojená se sociálními změnami a o jaká témata se jedná? 30. Jestliže je u vás možnost poradenství, jakým způsobem se o ní mladí lidé dozvídají? 31. Jakým způsobem a do jaké míry vaše osobnost a spiritualita ovlivňuje poradenský rozhovor? 32. Do jaké míry ovlivňuje spiritualita mladého člověka poradenský rozhovor? 33. Bývají předmětem poradenského rozhovoru témata spojená se spirituálním vývojem, případně která to jsou? 34. Co je cílem poradenského rozhovoru, jestliže jej zvažujete z hlediska spirituálního? 35. Které spirituální prvky (modlitba, citování Bible a jiné) jsou součástí poradenského rozhovoru?

94

Příloha č. 3 Seznam otázek pro rozhovor – dospívající 1. Jaký je věk účastníků ve vašem společenství? 2. Jaký je procentuální poměr dívek a chlapců? 3. Jaký je tvůj vztah k Bohu? 4. Jaký je vztah dalších účastníků společenství k Bohu (křesťané, nevěřící…)? 5. Co je cílem vašeho společenství? 6. Jakým způsobem ti pomáhá společenství k růstu ve víře? 7. Jak často a kdy se scházíte? 8. Jak dlouho trvá setkání? 9. Jaké jsou další aktivity mimo pravidelné každotýdenní setkání, kterých se zúčastňuješ? 10. Kolik se vás schází? 11. Kolik máte členů? 12. Kolik osob vede vaše společenství? 13. Měl jsi někdy s někým z vedoucích osobní setkání a rozhovor? 14. S jakými vedoucími nebo lidmi toto setkání bylo? 15. Mají i další členové vašeho společenství takové osobní setkání s vedoucími? 16. Jestliže jsi měl toto osobní setkání, co bylo jeho záměrem? 17. Jakým způsobem setkání probíhalo? 18. Co bylo pro tebe při tomto setkání a rozhovoru důležité? 19. Jakým způsobem ti vedoucí pomohl s tématy, se kterými jsi za ním přišel? 20. Kolik prostoru v rámci rozhovoru dostaneš, abys řekl, co máš na srdci? 21. Jak se daří vedoucímu respektovat tvé názory a postoje, i když s nimi nesouhlasí? 22. Nakolik se můžeš spolehnout, že tvé rozhovory s vedoucím jsou důvěrné? 23. Jaká témata jsi řešil v rámci rozhovorů, které jsi měl s vedoucím? 24. Jakým způsobem se můžeš u vás ve společenství dozvědět, že je zde možnost osobního setkání a rozhovoru s vedoucím? 25. Jakým způsobem a nakolik ovlivňuje osobnost vedoucího a jeho víra vaše rozhovory? 26. Jak ovlivnila vaše rozhovory tvoje víra? 27. Řešil jsi v rozhovorech témata spojená se svou vírou a o jaká témata se jednalo? 28. Co je cílem vašeho rozhovoru z pohledu víry? 29. Jaké křesťanské prvky (modlitba, citování Bible a jiné) jsou součástí vašeho rozhovoru?

95

STAŤ Poradenství pro mládež a jeho využití v práci s mladými lidmi v rámci křesťanských společenství v dané lokalitě Bc. Petra Barbořáková

Úvod Tématem práce je poradenství pro mládež a jeho využití v práci s mladými lidmi v křesťanských společenstvích v dané lokalitě. Záměrem je zjistit, zda je v těchto společenstvích poradenství poskytováno a pokud ano, jaké jsou jeho charakteristiky a jakým způsobem probíhá. Byla zvolena hlavní výzkumná otázka: Zda a jakým způsobem poskytují pracovníci v rámci křesťanských společenství individuální poradenství mladým lidem? Zodpovězení otázky má vést k přemýšlení, zda by nebylo vhodné zavést poradenství mladým lidem do těchto společenství, jestliže tomu tak není. V případě, že poradenská praxe již funguje, tak přemýšlet, jakým způsobem ji zdokonalit, aby došlo ke zlepšení pomoci mladým lidem. Teoretický rámec pro výzkum poskytla definice základních pojmů, kterými jsou mládež, poradenství se zaměřením na individuální poradenství a charakteristika křesťanských společenství mládeže. Teoretická východiska Na počátku je podstatné vymezit pojem mládež, která je cílovou skupinou křesťanských společenství a případné poradenské praxe. Lze jej definovat následujícími slovy. „Mládež je termín označující buď nepřesně ohraničenou věkovou skupinu, nebo vymezenou specifickými biologickými, psychologickými, sociologickými znaky. Příslušníky spojuje to, že se nachází ve stejném životním cyklu nazývaném mládí a jsou stejnou generací. Věkově jde o mezivrstvu mezi dětmi a dospělými, která má své specifické zájmy, aspirace, postoje, společenské postavení a svou roli, prestiž“ (Velký sociologický slovník, 1996, s. 635). Stejný zdroj vymezuje mládež jako skupinu mezi 14 a 30 lety, tedy od konce povinné školní docházky do završení procesu sociálního zrání. Někteří autoři (Langmajer, 2006; Macek, 1999; Říčan, 2004; Vágnerová, 2000) do tohoto věkového vymezení řadí jak adolescenci 15 – 20 (22) let, tak mladou dospělost 20 – 30 let. Jedná se tedy o pojem, který v sobě zahrnuje výše uvedené pojmy mládí a adolescence. V souvislosti s tématem práce mládež

96

charakterizuje cílovou skupinu mladých lidí, kteří se setkávají v křesťanských společenstvích, nesou výše uvedené znaky a věkově se pohybují převážně mezi 14 a 25 lety. Mladí lidé v období dospívání prochází bouřlivým vývojem, kdy dochází ke změnám na úrovni všech dimenzí osobnosti. Mladý člověk se mění po biologické stránce, ale i psychické, kdy dochází ke změnám emocionálním, kognitivním a k hledání vlastní identity. Mění se též vztah k druhým, především odpoutání od rodiny a navázání vrstevnických vztahů. Dochází k intenzivnímu hledání smyslu života a životních hodnot (Langmajer, 2006; Macek, 1999; Říčan, 2004; Vágnerová, 2000). Při charakteristice společenství si lze pomoci pojmem sociální skupina, kterou Jandourek charakterizuje jako „množství jedinců od dvou až k velkým celkům. Vztahy ve skupině jsou přitom pravidelné a trvají delší dobu. Tím se sociální skupina liší od nahodilého shromáždění… Důležitou známkou skupiny je pocit ,my‘, tedy jakési skupinové vědomí, které příslušníky odlišuje od nečlenů. K dalším dodatečným znakům patří např. společný cíl, skupinové normy, vytváření skupinových rolí a struktur“ (Jandourek, 2009, s. 81 – 82). Stejný autor také píše, že jsou to buď malé skupiny, kde se lidé znají osobně, nebo se tento termín používá pro označení určité kategorie jedinců, od nichž se očekává, že v podobných situacích budou jednat podobně (Jandourek, 2009). Od této teorie se lze orientovat při popisu křesťanských společenství, která sdružují mladé lidi v rámci oficiálních církví a schází se v dané lokalitě. Vzhledem k tématu práce je nutné zmínit i pojem poradenství. Gabura a Pružinská (1995, s. 13) píší, že poradenství je „založeno na vztahu pomoci, přičemž poradce má snahu podpořit růst, rozvoj, zralost a lepší uplatnění klienta, aby se efektivněji orientoval ve světě a vyrovnával se životem“. Poradenství je tedy založeno na vztahu pomoci klienta a poradce, kdy poradce, ať už profesionál, dobrovolník nebo laik, podporuje a motivuje klienta ke hledání vlastních zdrojů a řešení jeho problémů takovým způsobem, aby byl do budoucna schopen tyto problémy řešit svépomocí. Poradenství lze rozdělit na dva základní směry, kterými je skupinové a individuální poradenství. Právě individuální typ je předmětem zkoumání této práce a jedná se o pomoc poskytovanou jednotlivci s cílem pomoci mu vyřešit problém, s nímž přichází. Metodologie Cílem výzkumu bylo zodpovězení hlavní výzkumné otázky HVO: Zda a jakým způsobem poskytují pracovníci v rámci křesťanských společenství individuální poradenství mladým lidem? Pro zodpovězení hlavní výzkumné otázky byl použit kvalitativní výzkum, který je charakteristický hloubkovým zkoumáním jevů v jejich přirozeném prostředí, s cílem získat komplexní obraz těchto jevů, založený na hlubokých datech a specifickém vztahu mezi badatelem a účastníkem výzkumu. Tato metoda pracuje s menším počtem respondentů a je založena na získání

97

hloubkového popisu případů (Švaříček, Šeďová, 2007; Hendl, 2005). Vzhledem k tématu práce je tato metoda vhodná, protože umožňuje více do hloubky prozkoumat daný problém, názory respondentů a jak oni sami rozumí problému. Jako technika zjišťování dat byl zvolen hloubkový polostrukturovaný rozhovor, jehož prostřednictvím lze zachytit pohled a chápání členů určité skupiny. Výzkumník vychází z předem připraveného seznamu témat (Švaříček, Šeďová, 2007; Žižlavský, 2003). Pro výzkum bylo vybráno deset respondentů, přičemž sedm z nich jsou vedoucí daných společenství a pracovníci s mladými lidmi. V rámci triangulace (Hendl, 2005) byli pro získání a potvrzení dat vybráni rovněž tři členové daných společenství. V návaznosti na HVO byly vyvozeny následující tři dílčí výzkumné otázky: DVO1: Jaké jsou charakteristiky vybraných křesťanských společenství? Zde bylo mým záměrem zjistit charakteristiku společenství, kde je výzkum prováděn. Chtěla jsem se dozvědět, jaká je struktura společenství, kdo se zde schází, jaký je věk účastníků a složení podle pohlaví, zda převažují dívky nebo chlapci, jaký je jejich vztah k Bohu, jak dlouho trvá setkání, který den se schází, jaké má společenství aktivity. Dále mne zajímalo, co je cílem společenství, jestli pomáhá k rozvoji spirituální dimenze jednotlivých členů a jakým způsobem. Poslední částí bylo, kdo společenství vede a jaké jsou na něj požadavky. DVO2: Jaké jsou charakteristiky individuálního poradenství poskytovaného v daných křesťanských společenstvích? V této části se zaměřuji vůbec na zjištění, zda je ve společenství poskytováno individuální poradenství a pokud ano, jakým způsobem, jaké jsou jeho cíle, charakteristiky, kdo jej poskytuje a zda má k tomu nějaké vzdělání nebo nikoliv, a jak se mladí lidé o poradenství mohou dozvědět. Také se zabývám obsahem poradenského rozhovoru, jeho prvky a principy poradenství. Rovněž mě zde zajímají témata, s nimiž mladí lidé na poradenství přichází, a jejich rozdělení na oblast biologickou, psychickou a sociální. DVO3: Jakou roli hraje spiritualita v individuálním poradenství? Mým úmyslem je zjistit, do jaké míry a jakým způsobem spiritualita ovlivňuje poradenský rozhovor, ať už se jedná o spiritualitu vedoucího společenství nebo spiritualitu dospívajícího. Také se zde ptám na obsah poradenského rozhovoru z hlediska spirituálního, co je cílem takového rozhovoru, jaké jsou spirituální prvky nebo jaká spirituální témata či problémy mohou být obsahem individuálního poradenství. Interpretace Na základě provedených rozhovorů a získaných dat jsem vyvodila odpovědi na položené dílčí výzkumné otázky.

98

Na dílčí výzkumnou otázku DVO1 Jaké jsou charakteristiky vybraných křesťanských společenství? byla formulována tato odpověď: Daná křesťanská společenství sdružují mladé lidi ve věku 13 – 27 let, kdy převážná část účastníků jsou křesťané, ale chodí do nich i lidé, kteří hledají Pána Boha, nebo lidé, kteří jsou nevěřící a mají zde přátele, přičemž společenství fungují s cílem předávat víru dalším lidem, zajistit spirituální růst členů, poskytnout zázemí, budovat vztahy. Cíle a spirituální růst jsou zajištěny pomocí pravidelných a nepravidelných aktivit společenství, které připravuje a organizuje hlavní vedoucí a jeho tým spolupracovníků. Z výzkumu vyplynulo, že nároky na pracovníky ze strany církve nejsou vysoké. Je potřeba, aby vedoucí byl křesťan, vedl mladé lidi k Bohu, staral se o ně a vedl je směrem do církve. Hlavní vedoucí naopak mají na členy, které oslovují do týmu, konkrétnější požadavky, mezi které patří aktivní vztah s Bohem, být vzorem pro ostatní, investice času, energie a nápadů, účast na setkáních a převzetí zodpovědnosti. Pro pozici hlavního vedoucího není předpokladem mít zkušenosti s poradenstvím, přesto pracovníci odpovídali, že je vhodné nějaké zkušenosti mít nebo se je snažit získat a v této oblasti se zdokonalovat. Ani na účastníky vybírané do týmu tyto požadavky nejsou, ale spíše se předpokládá zájem o účastníky a budování přátelství s nimi. Druhá část zjišťovala odpověď na dílčí výzkumnou otázku DVO2, která zní: Jaké jsou charakteristiky individuálního poradenství poskytovaného v daných křesťanských společenstvích? Na základě zjištěných dat vyplynulo, že poradenství je realizováno spíše přátelskou formou, se záměrem budování vztahu, kdy je ale důležité mít jasný cíl, kterým je zjistit, s jakým problémem účastník přichází, jak mu může pomoci sám pracovník a jaké jsou kroky, které může udělat účastník, dále hraje roli budování vztahu, vyslechnutí, povzbuzení, vedení blíž k Bohu a pomoc překonat problémy bez opuštění společenství. Součástí poradenského procesu je aktivizace a motivace účastníků k samostatným krokům, kterou pracovníci považují za klíčový prvek poradenství, nebo alespoň usilují o změnu u účastníků. Poskytované poradenství dává účastníkům dostatek prostoru se vyjádřit v důvěrné atmosféře, klíčovými hodnotami jsou důvěra, vzájemná otevřenost a změna. Respekt k rozdílným hodnotám není u všech pracovníků potvrzen. Poradenství se děje spíše živelnější formou a zdá se, že se objevují pouze ty fáze, které mají logiku a jsou přirozené pro jejich setkání. Mezi nejčastější prvky poradenského rozhovoru, které pracovníci zmínili, patří naslouchání, otevřenost v komunikaci a kladení otázek. Pracovníci se při poradenství nejčastěji setkávají s tématy vztahujícími se k rodině a vztahům vrstevnickým a partnerským. Poradenství je poskytováno pracovníky, lidmi z týmu vedení, kteří jsou k tomu obdarovaní, a některými dospělými z církve. Někdy si poradenství poskytují také účastníci navzájem, což

99

potvrzuje význam vrstevnických skupin, jak o nich hovoří Havránková (2005) a Gabura a Pružinská (1995) a jak bylo popsáno v teoretické části. Vedoucí nemají odborné vzdělání k poskytování poradenství, až na biblické a křesťanské kurzy zaměřené na pastoraci a práci s lidmi, rovněž však zmínili, že vzdělání vidí jako potřebné, aby se eliminovala možnost ublížení klientovi a bylo mu lépe pomoženo. Pokud vzdělání není, musí existovat hranice a vyzrálost vedoucího, aby věděl, kam může zajít a kdy už oslovit odborníka. Z daných

charakteristik

poradenství

a také

z výzkumu

vyplynulo,

že v daných

společenstvích je možnost individuálního poradenství, což potvrdili jak pracovníci, tak účastníci, kteří osobní setkání s pracovníkem absolvovali. Uvedené charakteristiky vypovídají, že se nejedná o profesionální poradenství, ale o poradenství laické, jak o něm hovoří Gabura (2005), který píše, že laický poradce nesplňuje kritéria vyžadované od profesionálních poradců, nicméně tito poradci mohou být krátkodobě připraveni v odborných výcvicích na komunikaci a práci s klientem a jedná se o poradenství, které může být rovněž placeno. Záměrem třetí části bylo odpovědět na dílčí výzkumnou otázku DVO3, která zní: Jakou roli hraje spiritualita v individuálním poradenství? Z výzkumu vyplynulo, že spiritualita má na individuální poradenství vliv. Jak vedoucí, tak účastníci vnímají vliv své spirituality na osobní setkání, bez níž by pravděpodobně k setkáním ani nedocházelo. Také je patrné, že spiritualita pracovníků i účastníků ovlivňuje poradenské setkání, a to v otázce témat, která se probírají, stylu vedení celého rozhovoru i zapojení křesťanských prvků, jako je modlitba nebo používání Bible. Spiritualita má vliv také na cíl individuálního poradenství. Podle odpovědí pracovníků je hlavním cílem poradenství z hlediska spirituální dimenze vést účastníky blíže k Bohu, ať už se jedná o povzbuzení ve víře nebo hledání Boha, odstranění překážek na cestě za Bohem či obnovení nebo prohloubení vztahu s Bohem. Na výzkumnou otázku DVO3 lze tedy odpovědět, že spiritualita ovlivňuje individuální poradenství zásadním způsobem, a to v otázce stylu vedení rozhovorů, témat, která se spolu s účastníky řeší, cílů, jež si stanovují, a vůbec vliv má na samotnou podstatu, že k rozhovorům dochází.

100

ZÁVĚR Cílem práce bylo zodpovězení hlavní výzkumné otázky, která zní: Zda a jakým způsobem poskytují pracovníci v rámci křesťanských společenství individuální poradenství mladým lidem? Na otázku, zda je poradenství poskytováno, podává odpověď rozbor dílčí výzkumné otázky DVO2, kde jsem se zabývala zjištěním, jaké jsou charakteristiky individuálního poradenství v daných společenstvích. Mým záměrem tak bylo současně zjistit, zda je poradenství poskytováno či nikoliv. Jestliže by nebyly zjištěny žádné charakteristiky poradenství, vedlo by to k závěru, že poradenství není poskytováno a naopak. Prostřednictvím výzkumu jsem zjistila určité charakteristiky poradenství, které zmíním později. Také jsem se ptala pracovníků a účastníků, zda je podle nich součástí jejich společenství individuální poradenství. Pracovníci shodně odpověděli, že poskytují individuální poradenství. I účastníci se shodli, že již absolvovali osobní individuální setkání s vedoucím a rovněž další lidé v jejich společenství mají možnost osobního setkání. Na základě zjištěných charakteristik a tvrzení o poskytování individuálního poradenství lze říci, že v daných společenstvích je poskytováno individuální poradenství. Z odpovědí pracovníků a účastníků vyplynulo, že poradenství je realizováno spíše přátelskou formou, kdy je záměrem budování vzájemného vztahu. Přestože se jedná o kamarádskou formu setkání v přátelské atmosféře, pracovníci si stanovují cíle poradenství a počítají s dalšími kroky poradenského procesu. Pracovníci vidí jako důležité mít jasný cíl, kterým je zjistit, s jakým problémem účastník přichází, jak mu může pomoci sám pracovník a jaké jsou kroky, které může udělat účastník. Dále je zmiňovaným cílem budování vztahu, vyslechnutí, povzbuzení, vedení blíž k Bohu a pomoc překonat problémy, aniž bys docházelo k opuštění společenství. Klíčovou součástí poradenského procesu je aktivizace a motivace účastníků k samostatným krokům, jak uvádí někteří autoři (Dryden, 2008; Geldard, 2005; Hartl, 2008). V provedeném výzkumu ji pracovníci považují za klíčový prvek poradenství nebo alespoň usilují o vyvolání změny u účastníků. Poskytované poradenství dává účastníkům dostatek prostoru se vyjádřit, nechybí prvek důvěry a klíčovými hodnotami jsou pak důvěra, vzájemná otevřenost a také změna. Respekt k rozdílným hodnotám není u všech pracovníků potvrzen. Poradenství se děje spíše živelnější formou a zdá se, že se objevují pouze ty fáze, které mají logiku a jsou přirozené pro jejich setkání. Mezi nejčastější prvky poradenského rozhovoru, které pracovníci zmínili, patří naslouchání, otevřenost v komunikaci a kladení otázek. Pracovníci se při poradenství nejčastěji setkávají s tématy vztahujícími se k rodině a vztahům vrstevnickým a partnerským. Jednou z charakteristik, kterou jsem zjišťovala, bylo vzdělání pracovníků vztahující se k poradenské činnosti. Jedním ze znaků profesionality individuálního poradenství je kompetentní

101

vzdělání pracovníka. Podle Gabury (2005) je pracovník právě díky profesionální přípravě schopný akceptovat klienty, přezkoumat jejich život a vést je k autonomii. Také Dryden (2008) uvedl, že poradce by měl mít alespoň výcvik, který mu postačí pro práci s klienty. Z výzkumu vyplynulo, že vedoucí nemají odborné vzdělání k poskytování poradenství, ale pouze biblické a křesťanské kurzy zaměřené na pastoraci a práci s lidmi, které poskytuje jejich místní církev nebo si je vyhledají sami v křesťanských organizacích zaměřených na práci s mladými lidmi. Pokud tyto kurzy absolvují, místní církev je v tom podporuje. Kromě respondentů je poradenství poskytováno také lidmi z týmu vedení, kteří jsou k tomu obdarovaní, a některými dospělými lidmi z církve. Podle pracovníků nikdo z nich nemá odborné vzdělání k poskytování poradenství a ani zde není speciálně určený člověk, který by se tomuto věnoval profesionálně. Gabura (2005) rozdělil poradenství na profesionální, dobrovolnické a laické. Vzhledem k charakteristikám poradenství, jak je uvedli pracovníci i účastníci, jsem individuální poradenství poskytované ve společenstvích zařadila pod formu laického poradenství, které Gabura (2005) popsal jako poradenství, kde laický poradce nesplňuje kritéria vyžadovaná od profesionálních poradců, nicméně tito poradci mohou být krátkodobě připraveni v odborných výcvicích na komunikaci a práci s klientem a jedná se o poradenství, které může být rovněž placeno. Na základě této teorie a získaných dat lze říci, že v daných křesťanských společenstvích je poskytována laická forma poradenství. Poradenství, které se ve společenstvích poskytuje, je ovlivněno spiritualitou. Vzhledem k faktu, že se pohybujeme v prostředí křesťanských společenství, celý poradenský proces ovlivňuje víra v Boha. Ze získaných dat vyplynulo, že k samotným setkáním mnohdy dochází kvůli víře a problémům s vírou, kdy účastníci hledají pomoc od jiných lidí. Pokud by pracovníci a účastníci nebyli křesťany, pravděpodobně by neměli důvod se setkávat. Spiritualita pracovníků a účastníků ovlivňuje rozhovor také ve stylu vedení rozhovoru a ve stanovení cílů, kterým je převážně vedení mladých lidí na cestě k Bohu. Má rovněž vliv na témata setkání a hodnoty a biblické učení, které je výchozím a opěrným bodem. Do rozhovoru se přirozeně dostávají i křesťanské prvky, jako je modlitba, citování Bible nebo osobní svědectví vedoucího. V rámci interpretace dat jsem zjistila, že vedoucí pracovníci nemají dostatečné odborné vědomosti a znalosti pro poskytování poradenské praxe a mladým lidem se věnují spíše na základě vlastních zkušeností, zdravého rozumu a osobnostní vyzrálosti, takže ne vždy přistupují k účastníkům příliš profesionálně. Maximální dosažené vzdělání je studium příbuzného oboru (pastorační práce) nebo semináře a kurzy, které pracovníci z vlastní iniciativy absolvovali. Díky zpracování dat si myslím, že je vhodné, aby měl vedoucí společenství na jedné straně organizační schopnosti a byl dobrým manažerem, na druhé straně vidím jako vhodné, aby se orientoval

102

v poradenské oblasti, byť by se jednalo o základní vědomosti získané prostřednictvím kurzů, a to především z důvodu, aby účastníkům neuškodil, ale naopak pomohl. Je žádoucí, aby si vedoucí byl vědom svých omezení v této oblasti a snažil se doplnit si vzdělání, aby se tak eliminovala možnost ublížení účastníkům. Pokud vedoucí ví, že poradenství a přímá práce s lidmi není jeho obdarováním a má spíše manažerské nebo jiné schopnosti, je vhodné, aby měl kolem sebe lidi, kteří jsou empatičtí a obdarovaní pro práci s mladými lidmi a budou se jim věnovat. Mým doporučením je, aby v rámci každého společenství byl odborník v oblasti poradenské praxe dospívajícím, který bude poskytovat poradenství, ale současně se bude věnovat vzdělávání a školení dalších pracovníků v této oblasti, kteří tak mohou získat alespoň laické vzdělání a povědomí o zásadách této činnosti. Nemusí se jednat přímo o vedoucího společenství, ale například o jeho spolupracovníka, který mu v této oblasti bude pomocí. Z odpovědí pracovníků a účastníků vyplynulo, že o možnosti poradenství se mohou dozvědět pouze na společných setkáních, kdy jim vedoucí nabídnou možnost osobního setkání. Vzhledem k předešlému návrhu mít v každém společenství pracovníka, který se bude věnovat mladým lidem, je mé další doporučení mít oficiálně zveřejněny informace o poskytování poradenství. Informace bych doporučila umístit na webové stránky, nástěnky, mít také letáky s možností poradenství, krátkým představením a kontaktem na konkrétní osobu. Záměrem je, aby se o této možnosti dozvěděli mladí lidé, kteří do společenství přichází a hledají pomoc. Uvědomuji si, že provedený výzkum zdaleka nevyčerpal celé téma poskytování individuálního poradenství v daných křesťanských společenstvích. Mým doporučením by bylo v dané lokalitě provést podrobnější výzkum, pravděpodobně kombinaci kvalitativního a kvantitativního výzkumu, kdy by kromě hloubkových polostrukturovaných rozhovorů s pracovníky byl proveden sběr dat pomocí kvantitativní metody u většího množství účastníků z daných společenství, který by poskytl větší validitu výzkumu. Dále bych navrhla provést výzkum se členy církve, kteří se individuálně věnují dospívajícím. Vhodné by bylo do výzkumu zahrnout také více duchovních pracovníků církví a provést výzkum z jejich pohledu a získat odpovědi na otázku, jak se daří pracovníkům s mladými lidmi je vést a zapojit do místní církve. Zajímavá zjištění by mohlo přinést provedení výzkumu v rámci celé populace a získat data od většího množství pracovníků a vedoucích křesťanských společenství s mladými lidmi. Námětem pro další výzkum také mohou být dílčí aspekty jako skupinové poradenství ve společenstvích, poradenství v menších skupinkách a jiné, které by stálo za to podrobněji prozkoumat a rozvést, což rozsah této práce neumožňuje.

103

Bibliografie DRYDEN, W. 2008. Stručný přehled poradenství. Praha: Portál. GABURA, J. 2005. Sociálne poradenstvo. Bratislava: Občianské združenie Sociálna práca. GABURA, PRUŽINSKÁ. 1995. Poradenský proces. Praha: Sociologické nakladatelství. GELDARD, K. D. 2004. Counselling adolescents. The proactive approach. London: Sage. HAVRÁNKOVÁ, O. 2008. Skupinová práce. In: MATOUŠEK, O. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál. HARTL, P. 2008. Poradenství. In MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál. HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál. JANDOUREK, J. 2009. Úvod do sociologie. Praha: Portál. LANGMAJER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. 2006. Vývojová psychologie. Havlíčkův Brod: Grada. MACEK, P. 1999. Adolescence. Psychologické a sociální charakteristiky dospívajících. Praha: Portál. ŘÍČAN, P. 2004. Cesta životem. Vývojová psychologie. Praha: Portál. ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. 2007. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál. VÁGNEROVÁ, M. 2000. Vývojová psychologie. Dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál. VELKÝ SOCIOLOGICKÝ SLOVNÍK, I. Svazek A – O. 1996. Praha: Karolinum. ŽIŽLAVSKÝ, M. 2003. Metodologie pro sociální politiku a sociální práci. Brno: MUNI.

104