D i s k u s e
MOŽNOSTI A BARIÉRY V KOMUNIKACI S MENTÁLNĚ POSTIŽENÝMI LIDMI Josef Slowík Ve S p e c i á l n í p e d a g o g i c e č. 1/2004 jsme mohli zaznamenat velice zajímavé Zamyšlení nad p r o b l é m e m m e n t á l n í h o postižení. Pojednání o specifikách mentální retardace vyúsťuje v zaměření pohledu citovaného článku především na otázku komunikace mezi mentálně postiženými lidmi a intaktní populací, což je vzhledem k rozsáhlosti problematiky m e n t á l n í h o postižení logické a velmi r o z u m n é zúžení, spojené zároveň s výběrem velice p o d nětného tématu - m i m o jiné i proto, že symptomy mentální retardace se promítají prakticky do všech možných způsobů komunikace takto postiženého člověka.
složitá mimoverbální sdělení a informace mezi řádky (často důležitější než p ř í m o vyřčená slova); to vše bychom ale v dialogu s mentálně postiženými lidmi hledali marně. Zdánlivé tentýž prostředek dorozumívání se tak skutečně stává velmi problematickým, když jej komunikující osoby používají rozdílnými způsoby a s rozdílným smyslem. L o m m a t z s c h o v á (1998) definuje problém tak, že „komunikativní znevýhodnění je někdy způsobeno již tím, že nepostižení nejsou s komunikativními zvláštnostmi postiženého obeznámeni a používají při komunikaci s ním nevhodné komunikativní strategie" (s. 63).
I přes fakt, že mentální retardace je charakteristická z p o m a l e n ý m a o m e z e n ý m vývojem nejen rozumových schopností, lze r o z h o d n é souhlasit s n á z o r e m Lednické (2004), že takto mentálně postižení lidé n e m o h o u obstát ve společnosti často spíše právě z d ů v o d u nepochopení, neporozumění jejich komunikační strategii než pro neschopnost orientovat se ve složitých principech fungování společnosti. Paradoxně stojí za tímto n e p o r o z u m ě n í m někdy ona zmíněná „průhlednost", s níž tito jedinci do komunikace vstupují a která je pro většinu společnosti příliš nezvyklá, až téměř nesrozumitelná. Jsme totiž zvyklí očekávat i ve slovní komunikaci p o m ě r n ě
Řeč těla, vyjadřovaná „tělesněním", kterou jako adekvátní prostředek komunikace s mentálně postiženými lidmi Lednická navrhuje, je v m n o h a případech rozhodně v h o d n ý m způsobem vyjadřování se, který mentálně handicapované osoby v k o m u nikaci z n e v ý h o d ň u j e p o d s t a t n ě m é n ě než např. verbální alternativy. Problém je v t o m , že má pouze velmi o m e z e n é výrazové možnosti; je to podobné, jako k d y b y c h o m se snažili d o m l o u v a t třeba pouze citoslovci. Navíc ne všichni lidé s mentálním postižením se rádi aktivně vyjadřují tělem - ať už proto, že mají přirozené zábrany, nebo to prostě nedokážou, není jim to vlastní (stejně jako m n o h a
•
lidem bez postižení). Jistě, tělesnění je přirozeným projevem každé lidské bytosti - v těle existujeme, jsme v něm zakotveni a je přirozeným nástrojem naší imprese a exprese. Naučit se tímto způsobem srozumitelné komunikovat je tedy rozhodně možné, ovšem pro mentálně postiženého člověka m n o h d y stejně složité, jako naučit se používat jiné netradiční komunikační formy. Pro ty, kteří v ě d o m ě nepociťují dorozumívání se tělesněním jako přirozený z p ů s o b srozumitelné k o m u n i k a c e s druhými, to znamená stejnou obtíž jako používání verbální řeči.
intenzivně s p o l u p r a c u j í na s p o l e č n é m výtvoru, ale zároveň se domlouvají (ať už mluvenou řečí nebo alternativními způsoby) na společných postupech, dochází však zpravidla též k p o m ě r n é neformálnímu spontánnímu sdílení a o k r u h témat se rozšiřuje. Většinou p ř i t o m není ani tak důležitá samotná kvalita konečného výtvoru (i ten však m ů ž e být umělecky či jinak h o d n o t n ý ) , ale právě společné setkání a sblížení tvůrců. Velkou důležitost má, čím a jak který ze spolutvůrců přispěl do díla, a také obyčejné dotyky, pohledy nebo úsměvy.
Ukazuje se tedy nezbytná potřeba hledat další komunikační alternativy, které budou srozumitelné a dostupné i lidem s těžkým mentálním postižením bez nutnosti složitého osvojování vyjadřovacích prostředků. Lednická (2004) se o jejich existenci z m i ň u j e , a d o k o n c e n ě k t e r é z nich přímo uvádí - mezi nimi např. také kreativitu vyjadřovanou ve všech svobodných múzických projevech. Lze sice namítnout, že jako prostředek dorozumívání má třeba výtvarná nebo hudební tvorba také určité slabiny (nelze např. zaručit, že sdělení autora, obsažená ve výsledcích této činnosti, b u d o u správné rozluštěna a pochopena), m n o h é námitky ale mizí, p o k u d se k o m u n i k a c e odehrává p ř í m o v tvořivém procesu - třeba při společné tvorbě lidí postižených a nepostižených. V tomto případě se setkáváme dokonce s kombinací komunikačních forem (tedy se spojením a prolnutím několika dorozumívacích metod), protože autoři nejen
Ačkoli to nebylo v článku Lednické vyjádřeno přímo, i ona zřejmě předpokládá při komunikaci s mentálně postiženými lidmi setkání tváří v tvář. Písemné nebo jakkoliv jinak zprostředkované sdělení se pro takto handicapované lidi stává totiž jen velmi těžko (pokud vůbec) srozumitelným a realizace adekvátní odezvy pro ně bývá ještě komplikovanější. Osobní setkání ovšem z n a m e n á pro m n o h o nepostižených lidí nutnost překonat strach a obavu z nepříj e m n é h o zážitku; z hlediska komunikace to předpokládá rozhodnutí odložit vlastí masku, která mi při setkání s d r u h ý m i zajišťuje vnitřní pocit bezpečí, a rovněž jít p o d „masku" handicapu u postiženého člověka (jinak bych se totiž pokoušel komunikovat pouze s jeho maskou, nikoliv s ním). Samo zmíněné překonávání ostychu a bázně může být v některých případech opravdu p o m ě r n ě nepříjemným zážitkem, díky n ě m u ž ale m ě n í m e jinak daleko nepříjemnější skutečnost. S určitou
dávkou nadsázky by se tento okamžik dal připodobnit k pohádkovému rozuzlení, kdy prokletí (např. prince p r o m ě n ě n é h o v netvora) je zrušeno u p ř í m n ý m přijetím jinou („nezakletou") osobou (ať už je to polibek, svobodné rozhodnutí ke sňatku apod.). Právě po tomto definitivním nepříj e m n é m rozhodnutí se skutečnost mění kouzlo pomíjí a v netvorovi m ů ž e m e opět jasně poznat prince. V určitém smyslu je to vlastně dobrovolné rozhodnutí se pro vlastní oběť, která se nakonec ukazuje být ziskem. Pokaždé tento krok předpokládá velkou osobní statečnost a změnu v hodnotovém systému přijímajícího jedince. T e o r e t i c k á v ý c h o d i s k a by bylo jistě z á h o d n o doplnit o praktickou zkušenost. Ohlédl bych se za ní do události příznačně nazývané Festival porozumění, která je již tradiční několikadenní příležitostí intenzivního setkávání lidí postižených (zejména mentálně) a nepostižených. Jde sice prozatím o záležitost víceméně r e g i o n á l n í h o r o z m ě r u ( o d e h r á v á se v Mariánských Lázních a blízkém okolí, p o ř a d a t e l e m je O V S P M P C h e b ) , ale profiluje se jako skutečný „svátek porozumění". V jednotlivých festivalových akcích (převážně kulturního rázu) se lidé s postižením i bez něj setkávají společně v rolích tvůrců, účastníků, diváků - i obyčejných přátel. Dochází tu nejen k setkávání z očí d o očí, k bytí blízko sebe, ale všichni se musí vzájemné učit reagovat na p o d n ě ty a reakce druhých. Více než polovina festivalového programu je postavena na společné tvořivosti; zcela nejhodnotněj-
ším přínosem pro většinu zúčastněných ovšem bývá hlavně síla nepřipravených zážitků. Pro d o k u m e n t o v á n í je m o ž n é uvést např. závěrečný koncert loňského festivalového ročníku, na němž vystupovala jedna z velmi populárních českých zpěvaček. Přestože její agentura nesouhlasila se spoluúčastí souboru mentálně handicapovaných zpěváků, zcela spontánně a neočekávaně došlo během koncertu k vystoupení j e d n é z divaček-klientky ÚSP pro mentálně postižené, která byla zpěvačkou pozvána na jeviště, aby zazpívala známou píseň patřící do zpěvaččina repertoáru. Při n e f o r m á l n í m rozhovoru zpěvačky s p u b l i k e m totiž dívka sama 0 sobě tvrdila, že tuto píseň „umí zpívat p e r f e k t n ě i bez d o p r o v o d u " . A o p r o t i očekávání nebylo patrně jediného člověka v sále, kterého by skutečně nepřekvapila, když píseň opravdu zazpívala bez doprovodu, a přitom téměř profesionálně. Bylo m i m o ř á d n ě zajímavé sledovat v té chvíli reakce mnoha nepostižených návštěvníků, kteří se před začátkem koncertu netajili svou nespokojeností, když zjistili, že jejich místo v hledišti sousedí se sedadlem člověka těžce mentálně postiženého. I oni si odnášeli m i m o ř á d n ý zážitek; vždyť zatímco profesionální výkon od známé zpěvačky očekávali (a také si za něj zaplatili), u této zjevně handicapované dívky byl pro ně (podle jejich vlastních slov) obrovským překvapením - a zcela zdarma. Sdělení 1 porozumění v tomto případě proběhlo nejen v m i m o v e r b á l n í rovině, ale jaksi i m i m o úroveň všech běžně užívaných
komunikačních prostředků - nenesla jej totiž ve svém obsahu ani ona zazpívaná píseň, nýbrž vše spočívalo v nesdélitelné síle okamžiku a v tom kdo, kde, jak a za jakých okolností píseň zpíval. Zdá se, že největším problémem není řeč užívaná majoritní společností, ale celkový systém a způsob komunikace, včetné přístupu k partnerovi v komunikaci. Zdaleka nejmenší potíže relativně srozumitelně se dorozumět i s těžce mentálně postiženými jedinci mají mladí dospívající lidé, kteří si teprve vytvářejí vlastní arzenál komunikačních prostředků (vlastní jazyk) a jsou ochotni a schopni nacházet a uplatňovat v setkáni s m e n t á l n ě handicapovanými o s o b a m i nové m o ž n o s t i a alternativní přístupy (včetné zmíněné řeči těla). Skrývá se v tom i jistá hravost - konečně podobná spontaneita vyzařuje i z veřejného projevu m n o h a umělců (zvláště herců či zpěváků), kteří jsou za to jednou kritizováni a odmítáni (s odvoláním na „výstřednost" chování), jindy naopak nekriticky přijímáni, až obdivováni. Lidé s m e n t á l n í m postižením nejsou tak příliš odlišní v myšlení a řeči, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jsou sice omezení v rozumových schopnostech, což n a k o n e c celkově m ě n í výraz jejich osobnosti, avšak ani jedinci s hlubokým s t u p n ě m mentální retardace nejsou bytostmi „z Marsu"; využijeme-li Lednickou rovněž zmíněné možnosti bazálni stimulace a komunikace, m ů ž e m e očekávat jejich p o m ě r n ě srozumitelnou reakci. Mentální retardace samozřejmé výrazně snižuje
schopnost abstraktního myšlení, jazyk lidí takto postižených je proto založen spíše na esenci jazyka běžně používaného intaktní společností; existuje ale předpoklad vzáj e m n é h o porozumění, p o k u d se jedinci z obou skupin sejdou s přiměřenou jednoduchostí tematickou i výrazovou. Zejména mezi obyvateli venkova dodnes najdeme téměř bezproblémově integrované i lidi se středně těžkou mentální retardací, kteří netrpí komunikační bariérou právě proto, že žijí v prostředí s jasně strukturovaným, p r ů h l e d n ý m a přiměřeně j e d n o d u c h ý m komunikačním rámcem. Mezilidská komunikace je zde totiž založena převážně na přirozených podnětech a hmatatelných pojmech. Navíc zde hraje silnou roli lidský příběh - a mentálně postižení lidé potřebují silný příběh! Je pro ně typické, že si i jinak sami hledají své hrdiny a vzory, ke kterým vzhlížejí a které n a p o d o b u j í . Velká oblíbenost pohádek i u starších lidí s m e n t á l n í m postižením není projevem détinskosti, ale uspokojováním potřeby prožívat příběh se silným emocionálním nábojem a jasnou obsahovou strukturou (polarita dobra a zla, naplněné očekávání dobrého konce apod.). Také tvrzení Vágnerové (1999), že mentálně postižení lidé nejsou schopni porozumět např. žertu, nemůže jako obecně platná hypotéza obstát; tito lidé disponují sice poněkud zvláštním a prostým smyslem pro humor, rozhodné jim ale nechybí a naprosto zřetelně jej vyjadřují. Jednoduše shrnuto: pro vzájemné smysluplnou a efektivní komunikaci s lidmi
mentálně postiženými je mimořádně důležité, co je sdělováno a jak. Je-li naše sděleni po obsahové stránce relevantní a zajímavé a po formální stránce dostatečně srozumitelné, navíc provázené jasnými, srozumitelnými nonverbálními projevy, i těžce mentálně postižený člověk je schopen nám porozumět a reagovat s adekvátní odezvou. V setkání s těmito lidmi ve skutečnosti nebývá třeba hledat ž á d n é m i m o ř á d n é složitosti. Možná spíše naopak: právě ona prostá jednoduchost a srozumitelnost vyjadřování, ale nakonec i obsahová nosnost a zajímavost našich sdělení může být spíše pro mnohé z nás, nepostižených, tím nejtěžším - tím, čeho nejsme dost dobře schopni a co nám komunikaci s mentálně
postiženými lidmi znesnadňuje. Z tohoto pohledu se odvolávání na nemožnost porozumět uvedené skupině postižených lidí ukazuje víceméně jako pouhá výmluva. Literatura: LEDNICKÁ, I. Zamyšlení n a d problém e m mentálního postižení. Speciální pedagogika, 2004, č. 1, s. 1-10. ISSN 1211-2720. LOMMATZSCHOVÁ, B. Komunikativní aspekty integrace postižených. In JESENSKÝ, J. Integrace - znamení doby. Praha : Karolinum, 1998. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologiepro pomáhající profese. P r a h a : Portál, 1999. ISBN 80-71778-214-9.
D O Š L O D O REDAKCE AUGER, M.T.; BOUCHARLAT, Ch. Učitel a problémový problémů s kázní a učením. Praha : Portál, 2005. 128 s. ISBN 80-7178-907-0.
žák : Strategie pro řešení
Autoři vycházejí z vlastních výchovných zkušeností a předkládají také syntézu zkušeností stovek vyučujícíc h, u kterých prováděli p r ů z k u m y zaměřené na metody práce s žáky, jež jsou považováni za obtížně zvladatelné. Zaznamenali a utřídili zkušenosti m n o h a vyučujících, jejichž výchovný přístup k takovým žákům byl úspěšný, a názory odborných autorů zabývajících se způsoby jednání a výchovou. Cílem tvůrců knihy je osvětlit vyučujícím psychologické a sociální příčiny chování jednotlivců a skupin žáků ve škole a ukázat, že mnozí vyučující se setkávají se stejnými problémy a dokážou je překonávat. Podávají přehled metod, které si m o h o u pedagogové osvojit pro lepší komunikaci s těžko zvladatelnými žáky. Kniha je psána velmi přehledně a jako doplněk jsou uvedeny příklady cvičení, které jsou součástí školení a seminářů, pořádaných autory v rámci dalšího vzdělávání učitelů.
40
