BRNO / 2011
Poprvé vydáno v Austrálii nakladatelstvím Angus & Robertson, členem HarperCollins Publishers, pod názvem EONA v roce 2011. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy. © Alison Goodmanová, 2011 Translation © Jan Kozák, 2011 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2011 ISBN 978–80–7217–914–5
Věnuji Ronovi.
Buvolí drak Světová strana: SEVER Barva: purpurová Dračí oko: pan Tyron (zesnulý) Strážce odhodlání Tygří drak Světová strana: SEVERO-SEVEROVÝCHOD Barva: zelená Dračí oko: pan Elgon (zesnulý) Strážce odvahy Zaječí drak Světová strana: VÝCHODO-SEVEROVÝCHOD Barva: růžová Dračí oko: pan Silvo (zesnulý) Strážce míru Dračí drak (Zrcadlový drak) Světová strana: VÝCHOD Barva: červená Dračí oko: Eona (před Eonou byl Zrcadlový drak přes 500 let pohřešován) Strážce pravdy Hadí drak Světová strana: VÝCHODO-JIHOVÝCHOD Barva: měděná Dračí oko: pan Čion (zesnulý) Strážce vnitřního vhledu Koňský drak Světová strana: JIHO-JIHOVÝCHOD Barva: oranžová Dračí oko: pan Dram (zesnulý) Strážce vášně Kozí drak Světová strana: JIH Barva: stříbrná Dračí oko: pan Tiro (zesnulý) Strážce laskavosti Opičí drak Světová strana: JIHO-JIHOZÁPAD Barva: ebenová Dračí oko: pan Džessam (zesnulý) Strážce důvtipu Kohoutí drak Světová strana: ZÁPADO-JIHOZÁPAD Barva: hnědá Dračí oko: pan Bano (zesnulý) Strážce důvěry Psí drak Světová strana: ZÁPAD
Barva: slonovinová Dračí oko: pan Garon (zesnulý) Strážce poctivosti Kančí drak Světová strana: ZÁPADO-SEVEROZÁPAD Barva: sivě šedá Dračí oko: pan Meram (zesnulý) Strážce štědrosti Krysí drak Světová strana: SEVERO-SEVEROZÁPAD Barva: modrá Dračí oko: pan Ido Strážce ctižádosti
Úvod Z ruky učitele Prahna, císařského knihovníka a tutora Jeho Veličenstva Kyga, právoplatného dědice císařského trůnu.
JEDEN MOUDRÝ MUŽ kdysi napsal: Ve válce je první obětí pravda. Z toho důvodu píši pravdivou zprávu o tom, jak velkopán Sethon den po smrti svého bratra, našeho ctěného císaře míru a souzvuku, dobyl císařský palác i trůn. Během krutého útoku armády jsem byl v paláci a viděl, jak mnoho mých bratří eunuchů povraždili, i když neměli zbraně. Viděl jsem, jak napadli harém, pobili císařskou stráž a přepadli královskou domácnost. Ke svému nekonečnému zármutku jsem viděl i vraždu druhého dědice trůnu a jeho matky samotným panem Sethonem. Oficiálně se vyhlásilo, že princ Kygo – první dědic, který byl pomazán na perlového císaře ještě před zuřivým pučem jeho strýce – v bitvě padl. Avšak nenalezlo se tělo a já slyšel, že utekl se zbytkem svých stráží; kéž by to byla pravda. Mohu potvrdit zprávu, že pan Ido, krysí dračí oko, se ve své touze po moci podílel na zavraždění skoro všech ostatních dračích očí i jejich učňů. Viděl jsem těla a všichni jsme cítili zemětřesení a hřmot na nebi, které nepochybně vyvolal smutek jejich draků. Z dračích očí nyní žijí už jen proradný pan Ido a nové zrcadlové dračí oko, pan Eon, který byl spatřen, jak utíká z paláce. Učeň pana Ida, Dillon, snad také unikl. Není známo, zda Dillon sdílí touhu svého mistra po moci, ale pokud opravdu žije, možná se velmi brzy stane krysím dračím okem. Pan Ido se pokusil zradit velkopána Sethona a teď je v císařském žaláři. Říká se, že nedovede přivolat svou sílu a je vydán na milost a nemilost velkopánovu běsnění. Místo pobytu pana Eona nikdo nezná. Modlím se, aby se schoval daleko od města. Vím, že je pod ochranou Ryka, jednoho z elitních strážců stínových mužů, a paní Dely, dvojité duše s mužským tělem a ženským duchem, jejíž vynalézavost je mezi dvořany pověstná. Lze jen doufat, že když se jejich dovednosti spojí, uchovají mladé dračí oko v bezpečí. Uprostřed všech těch lží a obav, které v paláci kolují, se vynořily zvěsti, že pan Eon, bratr eunuch, je ve skutečnosti dívka. Byl jsem v přítomnosti toho nového pána. Jeho jemné rysy a kostra jsou obvyklé u těch z nás, kdo se obětují tak mladí. Zmínil jsem se o té fámě jen proto, abych zamezil šíření té bezbožné myšlenky o ženském dračím oku po naší zraněné zemi a zastavil šíření paniky. Nevím, jak náš císař přežije v situaci, kdy má na ovládnutí živlů jen dvě dračí oči s jejich zvířaty, zejména když jedno dračí oko je uvězněný zrádce a druhé necvičený chlapec. I když je pan Eon bystrý a chytrý, nemůže zemské energie uhlídat sám. Protože kam jen paměť sahá, využívalo se k péči o zemi vždy spojené síly jedenácti dračích očí a jejich zvířat. Když se chybějící dvanáctý drak – Zrcadlový drak – vrátil z exilu a vybral si pana Eona za první zrcadlové dračí oko po pěti stech letech, nahlíželo se na to jako na předzvěst obnovené síly a štěstí. Modlím se, aby tomu tak bylo a aby návrat zrcadlového dračího oka do Kruhu dvanácti
zvířat nebyla předzvěst zničení. Odpor proti válečnému štvaní velkopána Sethona se formoval dlouho, avšak nyní musí stanout proti celé armádě, a takový boj naši zemi rozpoltí. Pokusím se dostat tuto zprávu ven z paláce. Pokud ji čtete, žádám vás, abyste tu pravdu šířili tak daleko, jak jen můžete. Také vás prosím, abyste se modlili k bohyni smrti za mou duši. Jeden z mých bratrů eunuchů mě zradil, přešel k velkopánu Sethonovi a pověděl falešnému císaři o mém blízkém svazku s jeho synovcem. Zahnali mě do kouta v knihovně a brzy budu jen dalším umučeným tělem mezi ostatními v rámci pátrání velkopána Sethona po perlovém císaři a panu Eonovi. Napsal Prahn, syn Mikorův, dvacátého dne nového roku Krysího draka.
Kapitola 1
DRACI PLAKALI. Dívala jsem se přes zčeřené, šedivé moře a soustředila se na jemný zvuk, který mě rozechvíval. Od doby, co jsme uprchli z dobytého paláce, jsem po třikrát vždycky za úsvitu stála na stejné skále a cítila nářek deseti truchlících draků. Obvykle zněl jen jako nezřetelné kvílení za zlatou písní mého Zrcadlového draka. Dnes ráno to bylo silnější. Pronikavější. Možná se těch deset duchovních zvířat opět shromáždilo po období smutku a vrátilo se do Kruhu dvanácti. Zhluboka jsem se nadechla a vplula do skličujícího pocitu vnitřního vhledu. Moře přede mnou se rozmazalo ve vlnící se stříbrnou masu a má pozornost se přesunula za pozemskou rovinu, do pulzujících barev paralelního světa energií. Nade mnou byli ve svých nebeských sférách jen dva z dvanácti draků: modrý Krysí drak pana Ida na severoseverozápadě, jehož ohromné tělo se kroutilo bolestí, a můj červený drak na východě. Zrcadlová dračice. Královna. Zbylých deset draků se stále ještě nevrátilo z oblastí, kam duchovní zvířata odlétají truchlit. Zrcadlová dračice ke mně obrátila svou velikou hlavu. Zlatá perla pod její bradou se leskla proti karmínově rudým šupinám. Váhavě jsem v mysli vytvořila naše společné jméno – Eona – a přivolala jsem její sílu. Okamžitě odpověděla: tělem mi projely záchvěvy zlaté energie. Vezla jsem se na vlně vzrůstající radosti a těšila se ze spojení. Můj zrak se rozdělil mezi nebe a zemi. Okolo mě byly skály, moře a obloha, a ve stejnou chvíli jsem skrze její dračí oči viděla, jak se pláž noří pod nekonečnými rytmy bujení a zkázy. Stříbrné hroty hua – životní energie – se hnaly, plavaly a nořily do vířící duhové krajiny. Hluboko uvnitř mě se odvíjelo její laskavé uvítání – němě se svou dračí duší dotkla mé, což na mém jazyku zanechalo teplý skořicový nádech. Najednou ta příjemná chuť zhořkla. Obě jsme ve stejnou chvíli ucítily stěnu z divoké energie, ječící sílu, která přicházela přímo k nám. Tak mocnou bolest jsme nikdy předtím nepocítily. Drtivý tlak udeřil do našeho zlatého pouta a oslabil moje spojení se zemí. Zakopla jsem o hrbolatý kámen, který vypadal, že odpadl ode mě. Zrcadlový drak vykřikl a vzepjal se, aby se postavil tomu nutkavému naléhání. Necítila jsem zemi, vítr, vůbec žádnou pozemskou rovinu. Jen zuřivý střet energií. „Eono!“ Nějaký hlas, vzdálený a znepokojený. Zdrcující zármutek rozerval moje spojení se zemí i s nebem. Otáčela jsem se, pouta mé mysli a těla se natahovala a praskala. Musela jsem vystoupit, jinak by mě to zničilo. „Eono! Jsi v pořádku?“ Byl to hlas Dely – kotva ve fyzickém světě. Chytila jsem se jej a vytrhla se z té řvoucí síly. Svět zapadl zpátky do písku, moře a slunečního světla. Sehnula jsem se a zalykala se hořkostí – byla to chuť deseti truchlících draků. Vrátili se. Napadli nás. Moje nejniternější část zároveň věděla, že jsem se mýlila – nezaútočili
by na svou královnu. Cítila jsem však, že jejich hua na nás tlačila. Zmocnila se mě další hrůza. Možná to byl začátek Šňůry perel, zbraně, která dává dohromady sílu všech dvanácti draků – zbraně zrozené ze smrti všech dračích očí, kromě jednoho. Ale to byla jen legenda a já nebyla poslední dračí oko. Krysí drak pořád setrvával v nebeském kruhu a to znamenalo, že alespoň jedno dračí oko pořád žije, ať už pan Ido nebo jeho učeň Dillon. Otřásla jsem se. Nějak jsem věděla, že pan Ido není mrtvý, i když jsem svou jistotu nedokázala vysvětlit. Měla jsem pocit, jako by mě ten muž sledoval a čekal na příležitost, aby mi znovu sebral mou sílu. On věřil jinému příběhu o Šňůře perel. V něm se říkalo, že zbraň by se vytvořila spojením jeho síly a těla s mým. Také se mu to spojení málem povedlo uskutečnit. Někdy pořád cítím železné sevření okolo svých zápěstí. „Jsi v pořádku?“ zavolala znovu Dela. Stála na vrcholku strmé cesty, a i když draky neviděla ani necítila, věděla, že se něco děje. Zvedla jsem svou třesoucí se ruku, doufajíc, že neuvidí můj strach. „Je mi dobře.“ Dopustila jsem však, aby má dračice čelila té hořké vlně. Nedalo se jí nijak zvlášť pomoci, ale nemohla jsem ji nechat samotnou. S příštím dechem jsem sebrala odvahu, zaostřila jsem svůj vnitřní pohled a ponořila se zpět do světa energií. Nebeské pláně byly zase v klidu a proudily v nich barvy drahokamů. Zrcadlová dračice se na mě tiše dívala. Její pozornost se otřela o mou duši. Toužila jsem po tom, abych zase ucítila její teplo, nechala jsem však její přítomnost projít kolem. Pokud naše spojení nějak přivolávalo truchlící draky z vyhnanství, nemohla jsem jejich návrat riskovat. Sotva jsem zvládala řídit sílu svého draka, natožpak sílu deseti duchovních zvířat, která šokovaly brutální vraždy jejich dračích očí. A pokud tihle smutní tvorové čekali na každé naše spojení, musela jsem najít způsob, jak se chránit před jejich sklíčeností, jinak bych se nikdy nenaučila dračím dovednostem, jak ovládat živly a starat se o zemi. Na svém místě na severo-severozápadě se stále svíjel bolestí modrý drak. Včera jsem zkoušela přivolat jeho sílu, stejně jako jsem to udělala v paláci, jenže tentokrát neodpověděl. Bolest zvířeti bezpochyby způsobil pan Ido. Stejně jako nám všem. S povzdechem jsem opět uvolnila své spojení s energetickou rovinou. Pulzující barvy se změnily zpět v pevné tvary a neměnné světlo na pláži a vyjasnily se, čímž odhalily blížící se postavu Dely. I když byla oblečená jako rybář a měla ruku v pásce, kráčela jako dvorní dáma a její hrubá tunika a kalhoty se tu a tam vznešeně zavlnily. Jelikož byla kontra – muž, který si zvolil život ženy –, vypadal by její návrat k mužskému oblečení a zvykům jako snadný převlek. Ale nebylo to tak. A co jsem vlastně měla říkat já? Po čtyřech letech předstírání, že jsem chlapec, jsem shledávala svůj návrat k ženství taky dost obtížný. Sledovala jsem Deliny rychlé krůčky a to, jak se elegantně nese po písku. Byla více ženou, než já kdy budu. Šla jsem jí naproti, opatrně volíc cestu přes kameny. Zjistila jsem, že už se pohybuju hladce. Spojení se Zrcadlovým drakem uzdravilo můj chromý bok. Mohla jsem chodit i běhat bez bolesti či kulhání. Zatím jsem neměla moc času ani příležitostí k oslavě toho úžasného daru. Dela přešla krátký úsek mezi námi. Její elegantní držení těla se změnilo v klopýtavý běh. Zachytila jsem její nataženou ruku. „Je mu hůř?“ zeptala jsem se. Odpověď se Dele zračila v prázdných, červeně orámovaných očích. Náš přítel Ryko umíral. „Mistr Tozaj říká, že mu do těla vytekl obsah střev a otrávil ho.“ Věděla jsem, že Ryko utrpěl vážná zranění, ale nevěřila jsem, že jim podlehne. Vždycky byl tak silný. Jako jeden ze stínových mužů, elitních strážců-eunuchů, kteří chránili královskou
rodinu, měl ve zvyku upevňovat svou sílu a mužskou energii každodenním požíváním dávky sluneční drogy. Možná ty tři dny bez ní oslabily jeho tělo a to se nemohlo uzdravit. Před pučem jsem si několikrát také vzala sluneční drogu v mylném přesvědčení, že napomůže mému spojení s drakem. Ve skutečnosti ale způsobila opak, potlačila mou ženskou energii. Také mi pomáhala zadržovat měsíčky, jakmile jsem ji však přestala před třemi dny brát, začala jsem krvácet. Vynechání tak silné drogy si určitě na Rykově zraněném těle vyžádá oběti. Podívala jsem se na ohromnou hradbu mraků na obzoru. Nepochybně ji zapříčinila ta dračí vřava. Otřepala jsem se, protože teplý ranní vánek se proměnil ve studený vítr. Brzy přijde další déšť, záplavy a zničující zemětřesení. A protože pan Ido zavraždil ostatní dračí oči, dračí síla nic z toho nezadrží. „Tozaj trvá na tom, abychom Ryka opustili a šli dál,“ dodala Dela tiše. „Než přijdou Sethonovi muži.“ Její hrdlo se zachvělo vzlykem. Dala pryč velkou černou perlu, která jí visela ze zlaté spony provléknuté kůží nad průdušnicí. Byl to symbol jejího postavení kontry. Šperk byl příliš nápadný, ale já věděla, že Delu by bolelo, kdyby odznak své pravdivé identity dvojité duše ztratila. I když ta bolest by se nemohla měřit s mukami, která pocítí, pokud budeme nuceni opustit Ryka. „Nemůžeme ho tu nechat,“ řekla jsem. Statný ostrovan bojoval tak tvrdě, aby zabránil panu Idovi zmocnit se mé dračí síly. I poté, co ho tak vážně zranili, nás vyvedl z dobytého paláce do bezpečí mezi lidi z odboje. Ne, nemohli jsme Ryka opustit. Ale nemohli jsme ho ani přemístit. Dela si ovinula hubené tělo pažemi, aby ukonejšila své zoufalství. Bez formálního dvorního líčení se její hranaté rysy podobaly spíš mužským, třebaže v jejích tmavých očích se zračila bolest ženy – ženy nucené zvolit si mezi láskou a povinností. Já nikdy nemilovala s takovou oddaností. Podle toho, co jsem viděla, to přinášelo jenom utrpení. „Musíme jít,“ řekla konečně. „Nemůžeš tady zůstat, je to příliš nebezpečné. A musíme najít perlového císaře. Bez tvé síly Sethona neporazí.“ Má síla, zděděná po ženské pokrevní linii, jediná svého druhu v kruhu dvanácti. Tolik se od ní očekávalo, a já stále nebyla vycvičená. Neovládala jsem ji. Pohladila jsem malý červený foliant, připoutaný k mé paži živoucí šňůrou černých perel. Perly se pod mým dotekem pohnuly a s tichým cvaknutím se pevněji sevřely. Alespoň jsem měla ke studiu deník Kinry, své pramáti a někdejšího dračího oka. Dela se každou noc pokoušela rozluštit něco z jeho ženského písma. Až dosud postupovala pomalu. Deník byl totiž psán starou formou písma a většina byla ještě navíc šifrovaná. Doufala jsem, že Dela brzy najde klíč a vyluští text o Kinřině spojení se Zrcadlovým drakem. Potřebovala jsem vedení a zkušenosti dračího oka, i kdyby to bylo jen prostřednictvím prastarého deníku. Také jsem potřebovala nějakou radu. Pokud předám svou sílu do služeb Kyga, abych mu pomohla získat zpět jeho trůn, neporuším tak Služební smlouvu? Stará dohoda zakazovala použití dračí síly ve válce. Potlačila jsem obavy a promluvila: „Viděla jsi císařský dekret? Sethon už si říká dračí císař, i když do zákonného prohlášení ještě zbývá devět dní.“ Dela kývla. „Vyhlásil, že oba synové starého císaře jsou mrtví.“ Zaslechla jsem v jejím hlase narůstající obavy. „Co když je to pravda?“ „Není,“ řekla jsem rychle. Obě jsme viděly velkopána Sethona, jak zavraždil svého malého synovce i jeho matku. Ale druhý synovec, osmnáctiletý právoplatný dědic trůnu, utekl. Sledovala jsem ho, jak ujíždí pryč do bezpečí se svou císařskou stráží. Dela se kousla do rtu. „Jak si můžeš být tak jistá, že perlový císař stále žije?“
Nebyla jsem si jistá, ale možnost, že Sethon Kyga našel a zabil, byla příliš strašná na to, abych o ní uvažovala. „Jinak bychom se to dozvěděli. Tozajova výzvědná síť je rozsáhlá.“ „Přesto,“ řekla Dela, „nenašli místo jeho pobytu. A Ryko…“ Odvrátila hlavu, jako kdyby to byl vítr, co jí vehnalo do očí slzy. Jen Ryko věděl, kde jeho druhové z císařské stráže perlového císaře ukryli. Vždy se choval opatrně, takže to nikomu nesdělil. A teď jeho mysl blouzní v sevření horečky. „Mohli bychom se ho znovu zeptat,“ navrhla jsem. „Třeba nás pozná. Slyšela jsem, že se často vyskytne světlá chvilka, než člověk…“ „Umře?“ procedila mezi zuby. Cítila jsem stejný smutek jako ona. „Ano.“ Chvíli na mě hleděla divoce za to, že jsem popírala jakoukoli naději. Pak sklonila hlavu. „Měly bychom jít k němu,“ pronesla. „Tozaj říká, že už to nebude trvat dlouho.“ Naposledy jsem se podívala na ohromná mračna, zvedla jsem svou těžkou sukni a začala sestupovat po cestě za Delou. Vychutnávala jsem si těch několik okamžiků němé radosti, kterou jsem cítila díky svým rozhodným a pevným krokům. Několik posledních dní nám poskytoval útočiště robustní, sluncem vybělený rybářský dům. Stál odděleně na místě s dobrou vyhlídkou, takže jsme z něj dobře viděli na přístup po moři i po souši. Na vršku cesty jsem se zastavila, abych nabrala dech, a zaměřila jsem pozornost na vzdálenou vesnici. Malé rybářské čluny už mířily na moře. Na všech seděly posádky z odboje, bystře pátrající po Sethonových válečných lodích. „Připrav se,“ řekla Dela, když jsme došly k domu. „Jde to s ním rychle z kopce.“ Minulou noc jsem seděla s Rykem až do půlnoci a myslela si, že ostrovan se drží dobře. Jenže každý věděl, že hodiny duchů před svítáním jsou pro nemocného nejvíce nebezpečné – studená, šedivá osamělost usnadňovala cestu démonům, dychtícím po tom, aby vysáli nehlídanou životní sílu. Hlídku v brzkých ranních hodinách držela Dela, ale zdálo se, že ani její milující ostražitost nedokázala zažehnat temné síly. Zůstala stát venku a já odhrnula červené prapory pro štěstí, které chránily vchod. Vešla jsem dovnitř. Prosebník ze vsi pořád klečel ve vzdáleném rohu, ale už se za nemocného nemodlil. Volal Šolu, bohyni smrti, a svůj oděv překryl hrubým bílým pláštěm, aby královnu onoho světa uctil. V sepjatých rukou se mu na červené šňůře houpala papírová lucerna a vysílala kolísavé světlo na tváře okolo Rykova slamníku. Byl tam mistr Tozaj, jeho nejstarší dcera Vida a věrný ošklivý Solly. Zakašlala jsem. V hrdle mě zaškrábalo silné hřebíčkové kadidlo, které překrývalo pach zvratků a roztržených střev. Snažila jsem se v tom strašidelném pohupujícím se světle lampy spatřit postavu ležící na nízké slaměné matraci. Ještě ne, modlila jsem se, ještě ne. Musela jsem mu dát sbohem. Uslyšela jsem Rykův těžký dech dřív, než jsem uviděla chvatné zvedání a klesání jeho hrudi. Byl svlečený jen do bederní zástěrky. Tmavá kůže mu vybledla a vypadala jako vosk, jeho kdysi svalnatá postava byla zesláblá a křehká. Těsné lněné obvazy odstranili, čímž se odhalila zhnisaná zranění. Pravou ruku, která spočívala na jeho hrudi, měl černou a napuchlou, to byl výsledek Idova mučení. Ještě více šokujícím dojmem působila dlouhá sečná rána, jež se táhla od podpaží až k pasu. Zduřelé kusy masa se odlupovaly od hrubých stehů a odhalovaly bledé kosti a živou, červenou tkáň. Dovnitř se vbelhal kořenář. Nesl velkou mísu, z níž vycházela pára, a hlubokým hlasem mumlal nad přetékající tekutinou modlitby. Minulou noc držel část tiché hlídky se mnou. Byl to přívětivý, neustále vyčerpaný muž, který věděl, že jeho umění pacientovým zraněním nepomůže. Ale
pokusil se. A zkoušel to pořád, i když bylo jasné, že Ryko už kráčí po zlaté cestě ke svým předkům. Zaslechla jsem, jak Dela za mnou začala vzlykat. Zvuk přiměl mistra Tozaje zvednout hlavu. Pokynul nám, ať jdeme blíž. „Paní dračí oko,“ řekl tiše a uvedl mě ke slamníku. Dohodli jsme se sice, že kvůli bezpečnosti nebudeme můj titul používat, ale nechala jsem to bez poznámek. Tozaj tím chtěl uctít Rykův poctivý život. Vida rychle následovala otcova příkladu a přesunula se, aby udělala místo Dele. Dívka nebyla o mnoho starší než já, ale pohybovala se s klidnou důstojností, což zdědila po svém otci. Po matce zase měla ochotný úsměv a praktickou povahu, která se nelekala otevřených zranění ani ušpiněného ložního prádla. Dela si klekla a zakryla Rykovu nezraněnou ruku tou svou. Nehýbal se. Nepohnul se, ani když mu kořenář jemně zvedl druhou, zmrzačenou ruku a ponořil ji do mísy s horkou vodou. Pára voněla česnekem a rozmarýnem, jež se používaly jako čistič krve, i když celá paže vypadala, že jí není pomoci. Naznačila jsem prosebníkovi, aby přestal volat Šolu. Nebylo třeba poutat k Rykovi pozornost bohyně smrti. Brzy přijde sama. „Probral se ještě? Řekl něco?“ zeptala jsem se. „Nic srozumitelného,“ odvětil Tozaj. Pohlédl na Delu. „Je mi líto, ale nastal čas, abyste obě odešly. Mí zvědové zjistili, že Sethon míří tímto směrem. Budeme se dál starat o Ryka a hledat perlového císaře, ale vy musíte jít na východ a s kmenem paní Dely najít bezpečí. Jakmile najdeme Jeho Výsost, setkáme se s vámi.“ Tozaj měl pravdu. I když jsem nemohla snést pomyšlení na to, že Ryka opustíme, nemohly jsme déle otálet. Východ byla naše jediná šance. Také sféra mé dračice, pevnost její síly. Možná má přítomnost v jejím energetickém srdci upevní naše pouto a pomůže mi ovládat tu divokou magii. Také to třeba Zrcadlové dračici pomůže odrazit všech deset truchlících draků, kdyby se vrátili. Dela střelila po vůdci odboje tvrdým pohledem. „Tenhle rozhovor může jistě počkat, než –“ „Obávám se, že nemůže, paní.“ Tozajův hlas zněl laskavě, ale neoblomně. „Musíte mu dát sbohem, a to rychle.“ Sklonila hlavu, zasažena jeho neústupností. „Moji lidé nás ukryjí mimo Sethonův dosah,“ řekla konečně, „ale bude těžké se k nim dostat.“ Tozaj přikývl. „Solly s Vidou pojedou s vámi.“ Viděla jsem, jak Vida narovnala ramena. Aspoň jeden z nás byl připraven čelit výzvě. „Vědí, jak se spojit s dalšími skupinami odboje,“ dodal Tozaj, „a mohou hrát roli vašich sluhů. Budete jenom další kupec s manželkou na pouti do hor.“ Dela se zaměřila znovu na Ryka. Zvedla jeho nehybné prsty ke své tváři. Houpající se světlo lampy zachytilo zármutek v jejích očích. Uprostřed něžné chvilky se ohlédla. „To by šlo,“ odvětila, „až na to, že náš popis vyhlašuje každý vyvolávač zpráv a je připíchnutý na všech stromech.“ „Až dosud tě všude popisují jako pana Eona,“ řekl Tozaj. Přejel očima mé rovné, silné tělo. „A jako mrzáka. Popis paní Dely každého odradí, nebude vědět, zda hledat muže či ženu, protože obojí bude stejně zbytečné.“ Takže mě stále popisovali jako pana Eona? Byla jsem si jistá, že Ido by Sethonovi řekl, že jsem dívka, ať už pod nátlakem nebo v rámci vyjednávání. Pro něj nemělo význam mě chránit.
Možná jsme se Zrcadlovou dračicí opravdu změnily Idovu povahu, když jsme vyléčily jeho zakrnělý srdeční bod a vnutily jeho duši soucit. Nakonec, to první spojení s mým drakem mi také vyléčilo bok a uzdravení trvalo. Přitiskla jsem ruku k váčku u pasu, kde jsem uchovávala úmrtní destičky svých předků, Kinry a Čarry. Beze slov jsem se modlila, aby ta změna byla trvalá. Nejen změna pana Ida, ale i mé zázračné vyléčení. Nesnesla bych znovu ztrátu své svobody. „Sethon nebude hledat jen tebe, paní dračí oko,“ zamumlal mistr Tozaj, dotkl se mého rukávu a odtáhl mě pár kroků stranou. „Bude pátrat po všech, které bude moci použít jako rukojmí. Dej mi jména lidí, o nichž si myslíš, že jsou v nebezpečí. Uděláme, co budeme moci, abychom je našli.“ „Rilla, moje služka, a její syn Čart,“ řekla jsem rychle. „Utekli, ještě než byl palác přepaden.“ Pomyslela jsem na Čarta. Jeho hrozně pokroucené tělo bude vždycky přitahovat pozornost. Kéž by se ho ostatní stranili v obavě, aby se na ně nepřenesla jeho smůla. Ucítila jsem slabý záchvěv. Už nikdy na mě nebudou plivat jako na mrzáka ani se ode mě odtahovat. „Rilla by šla někam na zapadlé místo.“ Tozaj kývl. „Začneme v provinciích ve středu země.“ „A Dillon – Idův učeň –, ale vy už jste ho hledal. Na Dillona si dávejte pozor, není úplně v pořádku a Sethon po něm taky bude slídit kvůli černému foliantu.“ Vzpomněla jsem si na šílenství v Dillonových očích, když mi vyškubl černý foliant. Věděl, že ta kniha je nezbytná pro Idovy mocenské plány, a myslel si, že by ji mohl vyměnit se svým mistrem dračím okem za svůj život. Místo toho k sobě přivedl Sethona i celou armádu. Chudák Dillon. Nepochopil správně, co je v té malé knize, kterou nosil. Věděl, že střeží tajemství Šňůry perel, jenže na jeho stránkách se skrývalo ještě další tajemství, takové, jehož se děsil i pan Ido. A to způsob, jak se královská krev může spojit s vůlí a silou kteréhokoli dračího oka. „To jsou všichni možní ohrožení, má paní?“ zeptal se Tozaj. „Možná…“ Odmlčela jsem se. Váhala jsem s dalšími jmény. „Svou rodinu jsem neviděla od útlého mládí. Sotva si je pamatuju. Možná je Sethon…“ Tozaj zavrtěl hlavou. „Sethon zkusí všechno. Takže mi pověz, pokud je najdou a zajmou, mohl by tě Sethon k něčemu nutit výměnou za jejich životy?“ Obešla mě hrůza. Kývla jsem a snažila se vyhrabat z paměti o něco víc než jen těch několik nejasných útržků vzpomínek na svou rodinu. „Pamatuji si, že matka se jmenovala Lillia a bratrovi říkali Peri, ale myslím, že to byla přezdívka. Na otce si vzpomínám jen jako na taťku.“ Vzhlédla jsem k Tozajovi. „Vím, že to není moc. Ale žili jsme na pobřeží – pamatuju si rybářskou výstroj a pláž –, a když mě můj mistr poprvé našel, pracovala jsem na Enalově solné farmě.“ Tozaj zavrčel. „To je na západě. Vyšlu zprávu.“ Kořenář zvedl Rykovu ruku z mísy a položil ji zpátky na slamník. Naklonil se a pohladil Ryka po tváři. Pak přitlačil konečky prstů k ostrovanově čelisti. „Prudký vzestup teploty,“ pronesl do ticha. „Smrtelná horečka. Ryko se velmi brzy přidá ke svým předkům. Je načase popřát mu bezpečnou cestu.“ Uklonil se a pak ustoupil. Hrdlo se mi křečovitě stáhlo zármutkem. Za slamníkem stál Solly, jehož tvář také znehybněla smutkem. Zvedl pěst k hrudi v pozdravu válečníků. Tozaj si povzdechl a začal s tichou modlitbou za umírající. „Udělej něco,“ řekla Dela. Byla to napůl prosba, napůl rozkaz. Myslela jsem, že mluví ke kořenáři, jenže když jsem
vzhlédla, dívala se na mě. „Udělej něco,“ opakovala. „A co mám udělat? Nemůžu dělat nic.“ „Vyléčila jsi sama sebe. Tak teď uzdrav Ryka.“ Rozhlédla jsem se po kruhu napjatých tváří. Cítila jsem tlak jejich naděje. „Ale to bylo ve chvíli spojení. Nevím, jestli to znovu dokážu.“ „Zkus to.“ Deliny ruce se zaťaly v pěsti. „Prostě to zkus. Prosím. Jinak umře.“ Dokázala bych Ryka zachránit? Předpokládala jsem, že Ida a mě vyléčila mocná síla prvního spojení mezi drakem a dračím okem. Ale možná to nebyla pravda. Možná jsem se Zrcadlovou dračicí mohla uzdravovat stále. Zatím jsem však nedokázala svou dračí sílu řídit. Pokud se spojíme a zkusíme vyléčit Ryka, mohly bychom taky selhat. Nebo by nás smutek deseti truchlících draků mohl roztrhnout. „Eono!“ Delina muka mě vytrhla ze zmatených myšlenek. „Udělej něco. Prosím tě!“ V každém Rykově lopotném dechu zazníval smrtelný chrapot. „Nemůžu,“ zašeptala jsem. Kdo jsem byla, abych si hrála se životem a smrtí jako bůh? Neměla jsem vědomosti, nebyla jsem cvičená. Jen stěží jsem se mohla nazývat dračí oko. I tak jsem ale představovala Rykovu poslední naději. „Umírá kvůli tobě,“ zdůraznila Dela. „Dlužíš mu svůj život i svou sílu. Nezklam ho znovu.“ Tvrdá slova, ale pravdivá. I když jsem Rykovi lhala a zradila jeho důvěru, přesto mi chránil záda. Bojoval a trpěl kvůli naději týkající se mé síly. Ale k čemu byla dobrá ochrana té síly, když jsem neměla odvahu ji použít? Zdvihla jsem si sukni a klekla vedle slamníku. Instinktivně jsem vyhledala spojení se zemí a energií uvnitř ní. „Nevím, co se stane,“ řekla jsem. „Všichni musí zůstat vzadu.“ Kořenář chvatně přispěchal za prosebníkem v zadním rohu místnosti. Tozaj odvedl svou dceru a Sollyho od lůžka. Pak se vrátil pro Delu, ale ona si jeho natažené ruky nevšímala. „Já zůstávám tady.“ Uviděla nesouhlas v mých očích a zavrtěla hlavou. „Neopustím ho.“ „Tak se ho nedotýkej, až budu volat draka.“ Když jsem Zrcadlovou dračici volala poprvé, panem Idem škubla divoká vlna síly, zatímco jeho tělo tisklo moje ke zdi harému. Dela pustila Rykovu ruku a zůstala sedět. Možná je klíčem k léčivé magii to, že se musím Ryka dotknout, jako se Ido dotýkal mě, když jsem spolu s dračicí vnutila jeho zakrslé duši soucit. Opatrně jsem položila dlaň na poničený sval na Rykově hrudi, nad jeho srdce. Kůži měl horkou a srdce mu bilo rychle a lehce jako polapenému ptákovi. Zhluboka jsem se nadechla a načerpala svou hua. Použila jsem pulzující životní sílu, abych zaměřila svůj vnitřní pohled do energetického světa. Moje vidění se najednou posunulo, jako kdybych sebou škubla dopředu. Místnost se změnila v krajinu síly, kterou může vidět pouze dračí oko. Vířila ve spletitých vzorech duhových barev. V průhledných energetických tělech mých přátel a po místnosti pumpovala stříbrná hua. Proud neomylně směřoval k východu, přitahován k mocné síle červené Zrcadlové dračice. Přes levé rameno jsem zachytila pohled stočeného Krysího draka na severo-severozápadě. Jeho energie byla líná a slabá. Žádní jiní draci v nebeském kruhu stále nebyli. Čekali snad na další příležitost, aby se mohli přihnat ke své královně? Příkře jsem odvrhla strach a otevřela své vnitřní cesty Zrcadlové dračici, volajíc naše společné
jméno. Odpověděla proudem energie a sladké koření jejího pozdravu naplnilo mé smysly, až jsem svou radost nemohla déle ovládat. Propukla jsem v radostný smích. Průhledná Delina postava za lůžkem se napřímila. Centrum síly v základně její páteře zrudlo zlostí. Emoce podnítila všech dalších šest center, které se táhly v řadě od křížové kosti po temeno. Viděla jsem to, jako kdyby byla ze skla. Každý otáčející se barevný míček energie podněcoval další. Všechny jasně zářily nepochopením. Svou radost jsem sice vzápětí potlačila, ale nepřerušila jsem proces jen proto, abych Delu uklidnila. Truchlící draci se totiž mohli každou chvíli vrátit. Vzdala jsem se síle Zrcadlové dračice. Smetla mě zlatá spirála závratě. Chvíli bylo všechno jasné – rytmicky pulzující barva a jeden jasný tón – píseň mého draka – a pak se mé vidění rozpoltilo mezi zemi a nebe. Dračíma očima vysoko nad sebou jsem viděla Rykovu odcházející životní sílu. Světla ve všech silových centrech pohasínala jako vyhořelé svíčky. Z vlastního pozemského těla jsem viděla svou průhlednou ruku, jak jí proudí zlatá hua, zatímco se dotýká Rykova hrudníku nad jeho bledě zeleným srdečním centrem. Jako když jsem se dotkla Ida. Celou bytostí jsem se zaměřila na jedinou myšlenku: Léčit. Pak už jsem byla víc než dračí kanál. Staly jsme se hua. Společně jsme ohledaly rozsáhlá tělesná zranění. Nezbývalo moc času, Ryko už se nacházel blízko duchovního světa. Naše síla hledala křehký vzor života, který se složitě opakoval v malinkých spirálách. Zpívaly jsme jim. Tichá léčivá harmonie vysílala zlatá vlákna energie do každé spletité stuhy a urychlovala cyklus obnovy. Čerpaly jsme sílu ze země i ze vzduchu a všechnu jsme ji posílaly do jeho těla, splétaly dohromady poškozené maso a šlachy, zlomenou kost a duši. „Můj ty bože,“ vydechl kořenář z rohu místnosti. „Podívejte, rány se zavírají.“ Jeho slova pronikla do písně a přerušila mé soustředění. Výpadek otřásl mým spojením se Zrcadlovou dračicí. Ucítila jsem, jak můj vnitřní pohled zakolísal a vidění se vrátilo zpět do pozemského těla. Proud hua ochabl. Ryko zatím nebyl uzdravený, ještě se muselo hodně vykonat. Nejistě jsem zapátrala po energetickém světě. Nit písně mi vyklouzla z neohrabaného sevření. Znala jsem jen jeden příkaz pro draka, a to povolání ke spojení. Vykřikla jsem jej – Eono! V řevu svého zoufalství jsem uslyšela, jak její píseň zesílila a podchytila mé roztěkané soustředění. Potom mě vtáhla zpět do zlaté směsice naší hua. Jakmile znovu zazněla naše radost, zacloumal spojením příval kyselé energie. Deset draků. Obrnily jsme se proti jejich tvrdému nátlaku, zachycené mezi Rykovou zoufalou potřebou a jejich drtící silou. Jestli se píseň znovu přeruší, Ryko zemře. Zpívaly jsme léčivou píseň a taktak se nám dařilo odolávat zuřivé energii, která chňapala po našem spojení. Okolo nás se třpytily bledé obrysy deseti truchlících draků. Najednou se ze svého rohu vzepjal Krysí drak, jehož bolest vystřídalo rychlé vlnění. Narazil do neprůsvitného Buvolího draka vedle sebe. Pak se spustili nad nás a utvořili kruh, který ostatní útočící draky odrazil. Hluboko uvnitř jsme ucítily další hlas. Pan Ido. Ucukly jsme před štiplavě oranžovou chutí jeho síly, ale on nás tentokrát nechtěl ovládnout. Bránil nás. Krysí drak znovu vyrazil a střetl se s divokou energií deseti truchlících draků. Střecha
rybářského domku vybuchla a do místnosti napadal déšť dřevěných šindelů a prachu. Do podlahy udeřil trám a rozdrtil prosebníka. Stříbrný proud jeho hua se zachvěl a byl pryč. „Rychle pryč,“ zařval Tozaj a vlekl Vidu ke dveřím. Kořenář se vydrápal od svatého muže a běžel za nimi. Dela se vrhla přes Ryka a chránila ho před padajícími troskami. Mé pozemské tělo pokryly kusy dřeva, ale bolest jsem necítila. Tozaj strčil Vidu do Sollyho náruče. „Utečte z budovy,“ poručil a pak se vrátil zpět k Dele. Střecha byla pryč, takže jsme se najednou ocitly mimo místnost, pod závratným, všeobjímajícím nebem. Dračíma očima jsme viděly jasné postavy Vidy, Sollyho a kořenáře, jak se vzdalují od domu a běží na vesnickou cestu. Valily jsme se černými burácejícími mračny a cítily, jak do nás naráží krutá síla. Její drápy a mé ruce se spojily a trhaly a odhazovaly dračí těla. Za námi bránil Krysí drak přístupu Hadího draka. Střet jejich hua ulomil hluboko pod nimi okraj útesu. Soustřeď se. Byl to vnitřní hlas pana Ida, který pronikal tím běsněním. Braň se! Ale jak? Nevěděla jsem, jak se mám bránit. Vnitřním pohledem jsem vtrhla do místnosti – Tozaj zrovna zvedal Ryka – a pak jsem skočila zpět do dračího pohledu a do bitvy, jež zuřila na nebi. Moře pod námi vypadalo jako vařící se masa energie. Spoustu malých člunů rozlámalo o skály a zničilo několik chat na nábřeží. Z venkovských staveb vyběhlo asi tucet jasných bodů hua, ale pak se přes ně převalila vodní stěna a jejich světlo uhasila. „Eono!“ To byla Dela, tahala za mé pozemské tělo. Za chvíli jsem přišla k sobě a setkala se s jejíma rozčilenýma očima. Stěny se hroutily a skřípěly pod prudkými poryvy ostrého větru. „Pojď,“ křičela a táhla mě ke vchodu, kterým Tozaj vynesl Ryka ven na dvůr. Eono! Idův vnitřní křik mě přiměl vrátit se zpět do Zrcadlové dračice. Vířily jsme a sekaly drápy proti hbitému růžovému Zaječímu drakovi. Nad ním se Krysí drak srazil s Tygřím drakem. Náraz prošel Idovou myslí a pronikl do našeho spojení. Po chvíli zmatku jsme se ocitly v další místnosti – kamenné. Měly jsme svázaná zápěstí a kotníky a naším zmrskaným a polámaným tělem pulzovala bolest. Bylo tu Idovo tělo. Nová vlna přišla ve chvíli, kdy Idův drak znovu narazil do dalšího zvířete. A najednou jsme byly malé, skrčené pod keřem, s otevřenou černou knihou, a naší myslí projela temná slova – byl to Dillon, jenž křičel najdi Eonu, najdi Eonu, najdi Eonu. Pak zmizel a my se ocitly zpět na obloze nad hroutícím se rybářským domkem, sekaly jsme drápy kolem sebe a vřískaly odporem. Deset truchlících draků okolo nás uzavíralo kruh. Nesmí uzavřít kruh, zasípěl Idův vnitřní hlas bolestně. Dejte mi svou sílu. Ne! Dole se Dela potácela na dvůr a vlekla mé pozemské tělo. Roztrhají vás. Zemřete. Dejte mi svou sílu! Ne! Bušila do nás spojená síla deseti draků. Nemohly jsme to už vydržet, ale zároveň jsme nemohly Idovi dát svou sílu. Ne poté, co po ní v paláci tak surově chňapl. Pomozte mi je zastavit! Idův vnitřní hlas se prohloubil strachem. Drtilo nás deset tvrdých truchlivých písní, které pátraly po trhlině ve spojení. Nebylo možné jít jinam. Měly jsme nedostatek síly a málo znalostí. Se smutným kvílením jsme se otevřely Idovi.
Jeho zoufalá síla námi projela a vysála všechnu naši zlatou energii. Byly jsme prázdné, bezbranné. Všech deset draků se naráz rozehnalo směrem k nám. Jejich potřeba divoce vířila a svírala nás. Ido s Krysím drakem shromáždili naše energie a spoutali je ječícím větrem a tříštící se vodou. Připravte se! vykřikl Idův vnitřní hlas. Mrštil ohromnou masou energie ven. Nápor se prohnal jeho myslí a sežehl i naši. V kruhu draků zaburácel hrozný výbuch a srazil je zpátky. Trosky rybářského domku pod námi vylétly do temného nebe a zbytek útesu se zhroutil do moře. Braňte se! zařval Ido. Jenže my jsme nevěděly jak. Nárazová vlna síly nás zasáhla jako palice a já vletěla zpět do svého fyzického těla. Chvíli jsem nad sebou viděla Delinu tvář. Její silné paže kolébaly mou hlavou. Bolest mi prolétla všemi částmi těla. Nepatřila však všechna jenom mně. Pomoz mi, zalapal po dechu Idův vnitřní hlas. Já nemůžu – Pak mě od jeho mučivého křiku odtáhla vířící čerň.
Kapitola 2
MÉ TĚLO SEBOU ŠKUBLO a musela jsem otevřít oči. Bílá šmouha získala tvar bavlněného baldachýnu a jeho svázanými okraji proniklo sluneční světlo. Přimhouřila jsem oči před ním i kvůli hlodavé bolesti ve spánku. Znovu jsem sebou trhla a ucítila letní vůni slámy. Ležela jsem na slamníku v uzavřeném vozíku. Opatrně jsem zvedla hlavu a nakoukla škvírou ve dřevěném spoji do pohybující se krajiny. Terasovitá rýžová pole. Pod vysokou vrstvou vody se rozprostírala žloutnoucí úroda. „Má paní?“ Odněkud z místa u mých nohou se zvedl Ryko a trochu se zhoupl, jak vůz poskočil ve vyjeté koleji. Chvíli jsem pořád ještě byla v rybářském domku s rukou na jeho lopotně tlukoucím srdci. Pak jsem se ocitla zpět ve voze s Rykem před sebou. Žil a usmíval se. Pocítila jsem bázeň. Zachránila jsem ho se svou Zrcadlovou dračicí. Ale byl úplně zdravý? Jakmile jsem otevřela ústa, abych se zeptala, zalila mě závratná vlna obrazů: zlatá píseň, pak truchlící draci, bitva. Pan Ido. „Zase byl v mé mysli!“ Můj hlas zněl jako suché skřehotání. Vyštrachala jsem se z lehu na lokty. „Ido byl v mé mysli!“ A na chvilku i Dillon. Byla jsem si tím jistá, i když jeho obraz nevystupoval jasně. Ryko se přesunul ke mně. Hladil si pravý bok. „Co tím myslíš, má paní?“ „Ido odrazil ostatní draky.“ Otřásla mnou ozvěna spojení našich myslí a zdvojnásobila mi bolest hlavy. Tolik síly. „Pan Ido ve vesnici nebyl, má paní.“ „Ne, byl zase v mé mysli.“ Stiskla jsem Rykovi paži a on sebou trhl. „Byl v mé mysli. Musela jsem mu to dovolit, víš? Musela jsem mu to dovolit, jinak bychom zemřely nebo –“ „Co tím myslíš, v mysli?“ Ryko se odtáhl. Náhlá nedůvěra v jeho hlase mě umlčela. „Ido je určitě mrtvý.“ „Není.“ Zavřela jsem oči. Znovu jsem ucítila váhu železných pout. „Sethon ho drží ve vězení. Viděla jsem to jeho očima. Myslím, že umírá.“ Ucítila jsem slabou vlnu lítosti. Ryko zavrčel: „Zasloužený konec.“ „Kdyby jenom mohl umřít dvacetkrát po sobě,“ řekla jsem honem. Ido si nezasloužil mou lítost. Sedla jsem si a pocítila závrať. Zvedla jsem ruku a hledala oporu v dřevěné bočnici. „Ryko, je vzhůru? Je v pořádku?“ To byl Delin hlas, volal zvenku. V čele vozu se odsunul velký kryt a v průhledu se objevily zadky dvou volů v postrojích. Vedle šla známá postava a řídila voly. Byl to Solly, jehož baňatý obličej vypadal se strupy na řezných ranách a škrábanci ještě bizarněji. Usmál se a uklonil, pak se Dela naklonila do okna a zastínila mi výhled. Už nebyla přestrojená za rybáře. Místo toho měla na sobě černou čapku a modrý šat s vysokým límcem, představovala úspěšného kupce. „Jsi v pořádku, Eono?“ Bedlivě zkoumala můj obličej. „Mysleli jsme, že nikdy nepřijdeš k sobě.
Jak se cítíš?“ Olízla jsem si rty. „Mám žízeň. A je mi špatně,“ řekla jsem. „Bolí mě hlava. Jak dlouho to trvalo?“ Letmo pohlédla na Ryka, jako by ho varovala. „Dva dny,“ odpověděla. „Dva dny?“ pátrala jsem v jejich tvářích. „Vážně?“ Oba kývli, ale nikdo z nich už dál nemluvil. Ticho přerušovalo jen skřípění vozíku a Sollyho hlas, jenž pobízel volky kupředu. Ryko vyňal keramickou láhev s vodou. Rysy v jeho obličeji zdrsněly. Odzátkovala jsem nádobu a usrkla. Studená voda mi svlažila hrdlo, jenže žaludek se mi zvedl i po požití tak nepatrného množství tekutiny. Tak zle jsem se necítila už celou věčnost, od císařské hostiny. Podala jsem mu láhev a bojovala s nutkáním zvracet. „Někdo mi bude muset říct, co se stalo.“ „Ty si to nepamatuješ?“ zeptala se mě Dela znepokojeně. „Léčila jsi Ryka – a pak všechno vybuchlo. Déšť a vítr celý dům roztrhaly. I celý útes.“ „A vesnici,“ řekl Ryko sevřeně. Dela na něj zlostně pohlédla. „Musí to vědět,“ ohradil se. Hruď mi sevřela předtucha. „Co musím vědět? Hned mi to povězte!“ Ryko se napřímil a poslechl můj příkaz. „Zahynulo třicet šest vesničanů. Skoro osmdesát jich bylo zraněno.“ Sklonil hlavu. „Abych se já zachránil.“ V krku mi opět vyschlo. „Třicet šest?“ Tolik lidí zemřelo, protože jsem neuměla ovládat svou sílu. Proto, že jsem lehkomyslně povolala svého draka, i když jsem věděla, že nemám správné znalosti. „Kéž mi bohové odpustí,“ zašeptala jsem. Ale i kdyby mi bohové odpustili, jak bych mohla odpustit sama sobě? Ryko se nemotorně uklonil. „Má paní, buď klidná. Je pravda, žes mě vyléčila. Bohové pochopí, že ty jsi vesničanům životy nevzala.“ Otočil se k Dele. „Udělal to Ido. Napadl mysl mé paní, když mě léčila.“ Dela vydechla. „To Ido zavinil všechnu tu zkázu? Zase šel po tvé síle?“ Zaváhala jsem. Jak snadné by bylo hodit všechna ta úmrtí na Ida a zbavit se tak viny. Ale nemohla jsem lhát svým přátelům ani sama sobě. Pokud jsem se za poslední týdny něco naučila, tedy to, že takové lži mohou být nebezpečné. „Ne,“ pronesla jsem. „Ido nás všechny zachránil. Když jsem zkoušela Ryka vyléčit, těch deset truchlících draků mě málem roztrhalo.“ Oba se na mě nechápavě podívali. „Tak říkám deseti zvířatům po zavražděných dračích očích. Myslím, že se pokouší spojit se svou královnou, i když nevím proč. Pan Ido a jeho drak je odvrhli zpátky.“ Rykovi se zúžily oči. „Tohle na Ida nevypadá. Ten se každým dechem snaží sledovat vlastní zájmy. Jestli je pravda to, co říkáš, musel mít k té pomoci nějaký temný důvod.“ Ryko měl všechny důvody mi nevěřit. Mé lži nejvíce poškodily právě jeho. I když na svou obranu musím říct, že největší lež – přestrojení za muže – mi vnutil můj mistr. Snad mi jednoho dne Ryko odpustí. Zatím budu muset snášet jeho rozčarování. „Já jenom vím, že odrazil deset draků a že bez něj bychom nepřežili.“ „A kde je Ido?“ zeptala se Dela. „Já tomu nerozumím. Jak mohl odrazit –“
„Promiňte, prosím.“ Byl to Sollyho chraplavý hlas. Vozík poskočil, jak si přisedl, a pak bojovník odboje nakoukl vedle paní Dely dovnitř. „Ryko, zezadu k nám míří oddíl vojáků,“ řekl naléhavě. „Vypadá to na horskou hlídku. Viděli nás. Nemáš čas utéct.“ Chvatně se mi uklonil a pak se ztratil z dohledu. Ryko se zamračil. „Vojenský oddíl tak vysoko v horách? Doufám, že Jeho Výsost je v bezpečí.“ Podíval se na mě. „Půjdeme zachránit perlového císaře.“ Úleva mi na okamžik dočista vzala dech. „Takže žije?“ „Pokud víme,“ odvětila Dela. „Ryko říká, že za další vesnicí je nějaké bezpečné místo. Pokud všechno dobře dopadlo, měl by být tam.“ Odklonila se od okna. Se znepokojeným kývnutím potvrdila Sollyho zprávu. „Postupují hodně rychle, Ryko,“ dodala. „Musíš si vlézt do truhly.“ Sevřela mi rameno. „Ty a já jsme manželé. Vezu tě k vodám Měsíční paní kvůli uzdravení. Chápeš?“ „Ví armáda, že se zdržujeme v téhle oblasti?“ zeptala jsem se. „Ne, nejspíš je to pravidelná průzkumná výprava. Přes všechny kontroly jsme se zatím dostali bez problémů. Jen nezapomeň, že jsi má nemocná žena.“ Zavřela okno. Ryko už zvedl okraj mého slamníku a vytahoval prkna v podlaze. „Co to děláš?“ „Schovávám se.“ Zvedl další desku a odhalil skrytou přihrádku. „Sethon hledá chlapce, kontru a ostrovana. Vy dva svou podobu můžete změnit, jenže já se nemůžu nijak zmenšit ani si vyměnit kůži.“ „Ty se tam vážně chceš dostat?“ Byl to velmi malý prostor, jehož dno pokrýval prach ze slámy. Na jedné straně ležel plátěný balík. „Podrž to,“ řekl a podal mi ho. Jakmile jsem se dotkla hrubého plátna, hned mi bylo jasné, že jsou v něm Kinřiny meče. Sežehlo mě jejich známé hněvivé škubnutí a zesílilo bolest v mé hlavě. Černé perly se okolo mé paže scvakly, jako kdyby zdravily čepele, které kdysi také náležely mé předchůdkyni dračímu oku. Zanořila jsem ruku do záhybů balíku a odkryla jílce, posázené měsíčními kameny a nefrity, i vršek známého koženého váčku, v němž spočíval můj kompas dračího oka. Ryko vedle mě vklouzl do úkrytu a schoulil se, aby se do mělkého prostoru vešel. Natáhl ruce pro meče. Zamotala jsem látku a vrátila je. Pocítila jsem záchvěv jejich moci. Alespoň některé z pokladů Zrcadlové dračice byly v bezpečí. Přejela jsem po svém váčku u pasu. Dlouhé a tenké tvary uvnitř mě ujistily, že úmrtní destičky mých předků jsou také v bezpečí. „Pomoz mi dát zpátky ty desky,“ řekl Ryko. „A navrch pak ten slamník.“ „Můžeš dýchat?“ „Vzduchu je tu spousta.“ S úsměvem mě popleskal po paži. „To bude dobrý.“ Zasadila jsem prkna před jeho obličej. Najednou mnou projel strach a moje prsty začaly být dost neohrabané. Musela jsem slaměnou matrací škubnout, abych ji dostala zpátky. Lehla jsem si na ni a znovu urovnala svou dlouhou bílou tuniku do jednoduchých záhybů. Konečně jsem pochopila, co mám vlastně na sobě – smuteční roucho matky, která nedonosila své dítě, syna, o čemž svědčila oranžová šerpa v pase. Na hlavě jsem měla turban, který mi zakrýval vlasy, znamení, že k tragédii došlo teprve nedávno. Jen málo lidí by chtělo přistupovat blíž k takové nešťastnici, natož aby lůžko nemocné ještě prohledávali. Chytrý úskok. Také to představovalo dobrý důvod k cestování v tak nebezpečné době. Říkalo se, že žena ze sebe může smýt neštěstí, když se před dalším cyklem vykoupe ve vodách Měsíční paní, což bylo horské jezero, jež mělo blízko k bohům. Přesto jsem se v takovém smutečním oblečení cítila stísněně. Dotkla
jsem se pro štěstí červeného foliantu ve svém rukávu. Jemný stisk černých perel mě uklidnil. Látka v zadní části vozíku se zvedla. Zavřela jsem oči a pokoušela se uklidnit. „To jsem já,“ řekl známý hlas. Zvedla jsem hlavu a spatřila Vidu, jak se vytahuje do pomalu jedoucího vozu. Místo obvyklé tuniky a volných kalhot na sobě měla šaty jako služka. Skromné maskování, až na to, že přehoz z hnědé látky a důmyslné vázání šerpy ještě zvýrazňovalo její bujné tvary. Spustila plátěnou chlopeň a vlezla ke mně. Sukně se jí zachytila o jeden ze tří velkých cestovních košů, které byly uvázané k bočním deskám vozu. Trhla látkou a tiše zaklela. „Já ti pomůžu.“ Vydrápala jsem se na lokty. Vůz se se mnou najednou roztočil. Padla jsem zpátky na slamník. „Nenamáhej se,“ odsekla. Konečně látku uvolnila a přesunula se ke mně. „Vypadáš strašně, i když mám za to, že se to k tvému přestrojení hodí.“ Chytila mě za ruku, ale nebylo to uklidňující gesto. „Předtím už nás zastavovali a zvládli jsme to. Je třeba jenom zachovat klid. A pokud to nedokážeš, tak zavři hubu a dělej blbou.“ Její slova sice zněla hrubě a drsně, ruku však měla vlhkou a svírala mě dost pevně. Podívala jsem se na tu dívku, která byla tak blízce spojená s těmi, kdo zemřeli – a přinutila se položit jí otázku: „Tvůj otec je v pořádku?“ Vida kývla, ale tvářila se chladně. „Jeho nezranili.“ S úlevou jsem se usmála. Mistr Tozaj žil. Aspoň jeho jsem nezabila ani nezranila. „To jsem ráda.“ Vida můj úsměv neopětovala. „Otci je dobře,“ pokračovala tiše, „ale ztratila jsem – přišla jsem o dobré přátele mezi těmi, kdo zemřeli.“ Stiskla mě ještě víc, až jsem zalapala po dechu. „Viděla jsem tvou sílu, paní, a otec trvá na tom, že jsi klíčem k našemu úspěchu. Přesto si v koutku duše nepřeju, aby ses z toho dostala.“ Snažila jsem se ruku vytáhnout, ale ona mě nepustila. Přes rachot vozíku jsem zaslechla zvolání, abychom zastavili. Vida se naklonila blíž. „Až dosud jsi napáchala víc škody než užitku. Doufám, že stojíš za všechnu tu bolest.“ Vůz se s trhnutím zastavil. Pustila mou ruku. „Jménem císaře Sethona, ukažte propustku,“ zavelel úsečný hlas. „Mám ji tady,“ odpověděl Delin hlas. Její hlas zněl nyní mužsky. Na bavlněném baldachýnu vedle mě se objevila silueta vojáka jako nějaká tlustá loutka ve stínové hře. Zjevil se i Delin hranatý profil a zase zmizel. Podala mu velký osmiúhelníkový doklad. Byla to má modlitební propustka poutníka, kterou bylo těžké získat a téměř nemožné zfalšovat. Muž si ji několik dlouhých vteřin prohlížel. Konečně vzhlédl a zeptal se: „Kam cestuješ, obchodníku?“ „K vodám Měsíční paní. Protože moje –“ „Teď není vhodná doba na cestování. Cesty jsou zaplavené a zemětřesení zničilo jediný průchod horami.“ „Věříme v bohy –“ „Kolik vás je?“ „Já, moje žena a naši dva nevolníci.“ „Stráže nemáte?“ „Ne, pane. Máme modlitební propustku a úřední poutnický prapor. Určitě jsme v bezpečí.“ „Objevily se zprávy, že na téhle cestě přepadávají poutníky lupiči.“ Voják jí podal zpátky doklad. „Neviděli jste nějaké další cestující? Třeba velkého ostrovana, chlapce a ženu? Nebo
dva muže a hocha?“ Bylo to, jako kdyby z vozu někdo vysál všechen vzduch. Hledali nás, věděla jsem to už z varování a zpráv, které se donesly do rybářské vesnice, ale teď to bylo skutečné. Teď okolo nás procházeli vojáci, kteří měli rozkazy zatýkat nebo zabíjet. Zaťala jsem svoje třesoucí se ruce. „Ne, pane,“ odpověděla Dela. „Zkontrolujte vůz,“ nařídil svým mužům pohybem hlavy. Přitiskla jsem se hlouběji do slámy a snažila se lhostejně roztáhnout končetiny. Vida vedle mě upustila od své dravosti a stala se z ní pokorná nevolnice. Podívaly jsme se na sebe. Nebezpečí nás na chvíli spojilo. Dovnitř nakoukli dva muži s vytasenými meči. Přejeli pohledem vůz, zběžně si mě prohlédli a na chvilku se zastavili očima na těle Vidy. „Žena se služkou, pane,“ hlásil starší z těch dvou. Objevil se jejich důstojník a oni mu ustoupili. Byl mladší, než jsem čekala. Měl veselou tvář. Na kůži okolo krku mu visel amulet z červeného jadeitu. Už předtím jsem takové viděla na seřazených vojácích. Byla to vyřezaná prosba k Brossovi, bohu války, o ochranu v bitvě. Amulet účinkoval jen tehdy, pokud ho člověk dostal darem, a vyřezaný z červeného jadeitu místo z obvyklého buvolího kamene musel stát spoustu peněz. Tohohle vojáka chtěl někdo udržet naživu. Se smutným výrazem hleděl na mé bílé roucho. „Pane,“ připomněl mu jeden z jeho mužů. Důstojník zamrkal a pak se na mě zaměřil. „Omlouvám se, že ruším, paní,“ řekl vlídně. „Teď už chápu, proč cestujete v tuto dobu. Jsem Haddo, nadporučík hlídky od Východní hory.“ Uklonil se. „Chápete, že vás musím požádat, abyste vystoupila, než prohledáme váš vůz.“ Vida ztuhla. „Prosím, pane, mé paní není dobře.“ Její hlas se lehce zachvíval oddaností. Haddo si jejích protestů nevšímal. „Laskavě si vystupte, paní.“ „Samozřejmě.“ Rychle jsem sbírala své roucho a snažila se zakrýt třesoucí se ruce. Cítila jsem, jak Rykovi pode mnou zoufale bije srdce. Vida mě chvatně vzala za paži a vytáhla nahoru. „Opřete se o mě, paní.“ Tělo měla napjaté stejně jako já. Shrbené pod baldachýnem jsme se pohnuly směrem k nadporučíkovi. Pohybovaly jsme se pomalu a těžkopádně. To vůbec nevyžadovalo žádné předstírání – po dvou dnech ležení ve voze jsem se mohla sotva hýbat. S každým dalším roztřeseným krokem narůstala má nevolnost. Vida mi pomohla dolů na cestu a zlehka urovnala lem mých šatů, když jsme obcházely louži. Otočila jsem se k nadporučíkovi, a teprve teď jsem si uvědomila, jaké nebezpečí nám hrozí. Obklopovala nás jednotka dvaceti vojáků. Byli to hlavně pěšáci s meči, ale i skupinka s mechanickými luky. Neexistoval způsob, jak bychom se z toho mohli probojovat ven. Vidin stisk zesílil. „Je má žena v pořádku?“ zavolala Dela. „Zůstaňte, kde jste!“ nařídil Haddo. Kývl na dva vojáky, kteří tu čekali. „Prohledejte vůz.“ Vlezli do vozu. Nedívala jsem se – můj obličej by určitě vypadal jako mapa, ukazující cestu přímo k Rykovi –, ale nemohla jsem se ani podívat jinam. Starší muž otevřel jeden po druhém cestovní koše a zalovil v nich. Rozházel jídlo, oblečení a lůžkoviny. Druhý voják nadzvedl tlustou slaměnou matraci, čímž zvířil mračno prachu. Propíchl ji mečem, jednou, dvakrát. Pak obrátil
pozornost k podlaze. Vida vedle mě napjatě zadržela dech. Mně se stáhl žaludek. „Budu zvracet,“ řekla jsem. Obrátila jsem se k zaplavenému příkopu, ale Vida mě táhla k nadporučíkovi. Nebyl čas protestovat. Sehnula jsem se a zvrátila k jeho nohám slabý proud vody a páchnoucí žluči. Haddo s odporem uskočil. Znovu jsem vydávila ještě víc hořké tekutiny. „Prosím, pane, má paní si potřebuje lehnout,“ promluvila Vida a postrkovala mě k němu. Bezděčně jsem se bránila. Zaťala mi nehty do paže, načež jsem se zase sehnula. Nadporučík opět o krok poodstoupil a pak se podíval na své muže ve voze. Oba se drze vysmívali jeho rozpakům. „No? Je čistý?“ Muž, který držel matraci, ji pustil. „Ano, pane.“ „Tak odsud vypadněte a nechte tu ubohou paní, ať si odpočine.“ Muži vylezli, zasalutovali a vrátili se k čekající jednotce. Když odešli, Haddo tiše řekl: „Nebuďte sklíčená, paní. Má manželka měla stejnou nemoc…“ Ukázal na mé bílé roucho. U vod Měsíční paní jsme nalezli štěstí. Jsem si jistý, že vám bohové vrátí zdraví také a obdaří vás dalším synem.“ Vyloudila jsem unavený úsměv. „Jelikož jedeme stejným směrem,“ pokračoval, „můžete se svým manželem cestovat do příští vesnice s námi. Bude to bezpečnější a rychlejší.“ „To je od vás velmi šlechetné, nadporučíku Haddo,“ odpověděla jsem a nutila se do vděčného tónu. „Ale nechtěli bychom vás zdržovat od vašich povinností.“ „Má jednotka stejně prochází horami,“ řekl. „A jsem si jist, že bohové by chtěli, abych vám na vaší pouti pomáhal. Než se setmí, měli bychom se dostat do vesnice Laosang.“ Uklonil se a odcházel pryč, nepochybně aby sdělil mému manželovi, jaké máme štěstí. Vida se na mě upřeně podívala a já vyplivla poslední žluč. „Příště se nevzpírej,“ zamumlala a odvedla mě k vozu. Toužila jsem setřást její ruce, jenže jsem byla příliš unavená na to, abych do vozu dokázala vlézt sama. A musela jsem uznat, že její důvtip nás pro ten den zachránil, i když mou důstojnost tedy ne. Bez zaváhání si klekla vzadu u vozu na jedno koleno a druhé pozvedla – jako správná služka, která své nemocné paní nabízí pomoc. Vydrápala jsem se na slamník. Uslyšela jsem, jak se Dela snaží odmítnout Haddovu nabídku. On však každý její pokus zdvořile odvrátil. Ten muž nám prostě chtěl stůj co stůj pomoct. Zdálo se, že se naše chytrá lest tak úplně nezdařila. „Dobrá, jsem vám velmi vděčný, pane,“ řekla Dela nakonec. Nemohli jsme jinak než přijmout – neomalené odmítnutí by v nadporučíkovi mohlo vzbudit podezření. „Pod vaší ochranou se nám uleví.“ „Tak tedy kupředu,“ zavolal nadporučík. Vůz sebou škubl a dal se do pohybu. Do vozíku nakoukla Dela. „Jsi tam vzadu v pořádku, ženo?“ Vložila do hlasu všechnu ohleduplnost, ale pohled upírala na Rykův úkryt. „Budu ráda, když na noc zastavíme, muži,“ odpověděla jsem. Dela kývla. Všichni jsme věděli, že v tu chvíli nemůžeme nic dělat, vlastně po celou dobu, kdy nás budou obklopovat Sethonovi muži. Ryko musí zůstat tam, kde je, než nastane tma a my ho pod její rouškou budeme moci dostat pryč. Dela se ještě jednou znepokojeně podívala na podlahu a pak zmizela. Otočila jsem se na bok a opatrně zvedla okraj slamníku, nevšímajíc si slabého nesouhlasného syčení Vidy. Přitiskla jsem tvář k prknům v podlaze a zašeptala „dnes večer“, pro případ, že by
mě Ryko slyšel přes rachot vozu. Bylo to nepravděpodobné, jenže já nemohla snést pomyšlení na to, jak je vmáčklý v tom malém prostoru a nemá ponětí, co se děje nebo kdy bude moci vyváznout. Svalila jsem se zpátky na záda. Do hrdla mi stoupla další kyselá vlna nevolnosti. Vida u mých nohou sbírala rozházené krabice s jídlem a ukládala je zpátky do cestovních košů. „Tu máš,“ zašeptala a podala mi láhev s vodou. „Potřebuješ si odpočinout. Trochu se napij, ale pomalu, jinak budeš zase zvracet. Je to, jako kdyby tě hodně praštili do hlavy, a na to není jiný lék než odpočinek.“ „Tys věděla, že mi tam venku bude špatně?“ Pokrčila rameny. Žádný soucit, ale co jsem čekala? Nejistě jsem usrkla vody. Žaludek se mi zase začal zvedat. Zazátkovala jsem láhev a s kývnutím poděkovala, ale Vida už se mezitím otočila. Hleděla jsem nahoru na látkový baldachýn a snažila se přijít na jiné myšlenky, které by nepřinášely pocit viny nebo strach. Marně. Zpočátku jsem dokázala myslet jenom na vojáky okolo nás a na Ryka, schovaného dole. Pak přišli duchové těch, co jsem zabila. Pokoušela jsem se zapudit příšerný obraz prosebníka rozdrceného pod střechou rybářského domku, ale jeho tvář bez života se promítala do všech tváří v mé mysli: měli ji muži, které spláchlo rozbouřené moře, ženy pohřbené ve svých domech, rozpárané a krvácející děti. Roztřeseně jsem se nadechla a doufala, že tak vyčistím svou mysl od pochmurných představ. Místo toho jsem uviděla, jak se v mých v rukou zmítá umírající mistr pan Tyron, a znovu se mi vybavila děsivá chvíle, kdy jsem se dověděla, že pan Ido zavraždil ostatních deset dračích očí a jejich mladé učně. Tolik smrti a většina ve jménu ambicí pana Ida. Dokonce i vesničané zahynuli jeho silou stejně jako mou. Proč mě Ido zachránil? Ryko měl pravdu, Ido nedělal nic, co by mu nepřineslo nějaký prospěch. Pokud pořád šel po mé síle, mohl ji v tom rybářském domě získat, poněvadž já byla bezbranná. Otřásla jsem se při vzpomínce, jak se mi poprvé vetřel do mysli během zkoušky, kdy jsme se připravovali na příchod Krále monzunů. Nejen že se zmocnil mé mysli, ale i těla. Ale tentokrát to nezkoušel. Třeba se Ido doopravdy změnil. Přesto bych na to nesázela. Temnota byla do jeho povahy vrytá příliš hluboko. Mnohem spíš se mi pokoušel vnutit pocit, že jsem mu zavázaná – že bych ho měla zachránit před Sethonem. Opravdu si myslel, že bych riskovala svůj život, abych zachránila muže, který zabil mého mistra a ostatní dračí oči? „Laone, vezmi své muže a rozviňte se na jih.“ Byl to Haddův hlas, ozval se někde poblíž kočáru. „Sene, ty běž se svým mužstvem na sever. Nezapomeň, pokud se mladé dračí oko nějak poraní, nedostaneme žádnou odměnu. Na ostatních císaři nesejde, stačí přinést mrtvoly.“ Slyšela jsem, jak Vida zalapala po dechu. Když jsem se podívala, hleděla na baldachýn a z obličeje jí vyprchala veškerá barva. Její oči se zaklesly do mých – prchavé doznání strachu –, pak napřímila ramena a dál skládala naše věci do cestovních košů. Pohladila jsem pod rukávem foliant se šňůrou ochranných perel a vyslala modlitbu ke Kinře: Uchovej nás v bezpečí. Perly se zatřepaly a scvakly k sobě, ale tentokrát jsem v jejich pevném objetí nenašla útěchu.
