Poprvé vydáno nakladatelstvím Henry Holt v roce 2011. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy. Copyright © Siri Hustvedt, 2011 Translation © Petra Luňáková, 2012 Illustrations by the author © Siri Hustvedt, 2011 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2012 ISBN 978-80-7462-156-7
Věnováno Frances Cohenové
Lucy (Irene Dunnová): Jsi úplně zmatený, viď? Jerry (Cary Grant): Mh-hm. Ty ne? Lucy: Ne. Jerry: No, ale měla bys být, protože se mýlíš v tom, že všechno je jinak jen proto, že už to není stejné. Všechno je jiné, jenže jinak. Ty jsi pořád stejná, jen já byl naivní. No, a teď už nejsem. Takže když jsem teď jiný, nemyslíš, že by všechno mohlo být zase stejné? Jenom trochu jinak. — Strašlivá pravda režie Leo McCarey scénář Viña Delmar
Chvíli poté, co vyřkl slovo pauza, mi přeskočilo a skončila jsem v nemocnici. Neřekl Už tě nikdy nechci vidět nebo Je konec, ale po třiceti letech manželství stačila pauza na to, aby ze mě udělala šílence, jehož myšlenky se rozpukávaly, odrážely a narážely jedna do druhé jako zrna popcornu uvnitř sáčku v mikrovlnce. Tenhle ubohý postřeh mě napadl, zatímco jsem ležela na posteli v South Unit, tak nadopovaná Haldolem, že jsem nenáviděla každý pohyb. Protivné rytmické hlasy se ztišily, ale nezmizely, a když jsem zavřela oči, viděla jsem kreslené postavičky pádící růžovými horami, jak mizejí v modrých lesích. Nakonec u mě doktor P. diagnostikoval přechodnou psychotickou poruchu, známou také pod názvem krátká reaktivní psychóza, což znamená, že jste opravdu blázen, ale jen dočasně. Pokud to trvá déle než měsíc, přišijí vám jinou nálepku. Tahle porucha má často nějaký spouštěč, v psychiatrickém žargonu též „zátěžový faktor“. V mém případě to byl Boris, respektive fakt, že už tu Boris není, protože má tu svou pauzu. Týden a půl mě drželi pod zámkem, pak mě propustili. Nějaký čas jsem docházela na kliniku ambulantně, než jsem našla doktorku S. s jejím hlubokým, muzikálním hlasem, odměřeným úsměvem a citem pro poezii. Hodně mi pomohla, vlastně — pořád mi hodně pomáhá. Nerada vzpomínám na své šílené já. Stydím se za ně. Dlouho jsem se zdráhala podívat, co napsalo do černobílého poznámkového bloku během svého pobytu na psychiatrii. Věděla jsem, co je naškrábáno na deskách rukopisem, který se nepodobal vůbec mému, Střepy duše, ale neotevřela jsem je. Měla jsem z toho strach, víš? Když mě přišla navštívit má dcera Daisy, skrývala přede mnou své znepokojení. Nevím určitě, co viděla, ale mohu hádat: ženu vyzáblou, protože nejí, neustále zmatenou, s tělem zdřevěnělým z léků, osobu, která nedokázala náležitě odpovědět na slova vlastní dcery, která své vlastní dítě nedovedla obejmout. A pak, když odešla, slyšela, jak smutně říká sestřičce s přidušeným vzlykem v hrdle: „Jako by to ani nebyla moje maminka.“ Tehdy jsem byla ztracená sama v sobě, ale když si tu větu vybavím teď, je to utrpení. Nikdy si to neodpustím. Pauza byla Francouzka se zplihlými, ale lesklými hnědými vlasy. Měla pozoruhodné poprsí od přírody, žádná plastika, úzké, obdélníkové brýle a vysoké IQ. Samozřejmě, byla mladá, o dvacet let mladší než já, a odhaduju, že Boris po své kolegyni toužil už nějaký čas předtím, než se vrhl na její přednosti. Představila jsem si to nesčetněkrát. Boris, sněhobílé lokny mu spadají do čela, když popadne prsy řečené Pauzy v blízkosti klecí s geneticky testovanými krysami. Vždycky si to představuju v laboratoři, ačkoli je to zřejmě jinak. Ti dva tam zřídka bývali sami a ostatní zaměstnanci by si bývali všimli. Možná si našli útočiště v kabince na toaletě, můj Boris bušící do své vědecké kolegyně, upíraje oči vzhůru s přicházejícím vyvrcholením. O tom jsem věděla své. Viděla jsem ten pohled jeho očí tisíckrát. Triviálnost toho příběhu — fakt, že ho denně do zemdlení opakují muži, kteří zničehonic nebo postupně zjistili, že to, co JE, být NEMUSÍ, a pak se snaží osvobodit od svých stárnoucích žen, které se staraly o ně i jejich děti celá léta — neumlčí neštěstí, žárlivost nebo ponížení těch, které byly opuštěny. Opovrhovaných žen. Kvílela jsem a křičela, bila jsem pěstmi do zdi. Děsila jsem se ho. Chtěl klid, aby si mohl jít svou cestou s tou způsobnou vysněnou neuroložkou, s ženou, k níž ho nepojila žádná minulost, žádné břímě bolesti, trápení ani konflikt. A přesto řekl pauza, nikoli konec, aby si nechal otevřená zadní vrátka pro případ, že si to rozmyslí. Krutá skulina naděje. Boris, pan Zeď. Boris, který nikdy nekřičí. Boris potřásající hlavou na pohovce, vyhlíží jako poražený. Boris, ta krysa, která se oženila s básnířkou v roce 1979. Borisi, proč jsi mě opustil?
Musela jsem odejít z bytu, protože být tam bolelo. Pokoje a nábytek, zvuky z ulice, světlo prodírající se do mé pracovny, zubní kartáčky v držáčku, skříň s uraženou klikou v ložnici — to všechno bylo jako bolavá kost, kloub nebo žebro či obratel v propojené anatomii společné paměti, každá známá věc, ztěžklá nashromážděnými významy času, jako by zatěžovaly mé vlastní tělo, a já zjistila, že je neunesu. A tak jsem odjela z Brooklynu a zamířila na léto domů, do ospalého městečka, někdejší prérie v Minnesotě, kde jsem vyrostla. Doktorka S. nebyla proti. Jednou týdně jsme měly něco jako sezení po telefonu, ale v srpnu ne, to si brala svou obvyklou dovolenou. Na univerzitě měli „pochopení“ pro můj stav, k učení se vrátím zase v září. Tohle bylo zívnutí mezi šílenou zimou a příčetným podzimem, nezáživná díra, již bylo třeba vyplnit básněmi. Trávila jsem čas se svou matkou a nosila květiny na hrob svého otce. Má sestra a Daisy jezdily na návštěvu a dostala jsem tu příležitost vyučovat děti poezii v místní umělecké škole. „Místní básnířka a držitelka ceny nabízí kurzy!“ hlásal titulek v novinách Bonden News. Cena Doris P. Zimmerové za poezii je obskurní ocenění, které mi zčistajasna spadlo do klína. Mně, jejíž práce zařazují do rubrik „experimentální poezie“. Přijala jsem tu pochybnou cenu i šek, který ji velkoryse doprovázel, byť s osobními výhradami, abych zjistila, že získat NĚJAKOU cenu je lepší než nemít žádnou, protože nálepka „držitelka ocenění“ nabízí užitečný, i když čistě dekorativní lesk básnířce žijící ve světě, který o poezii nic neví. Jak jednou řekl John Ashbery: „Být slavným básníkem není totéž jako být slavným.“ A já nejsem slavným básníkem. Pronajala jsem si domek na okraji města nedaleko bytu své matky, která bydlí v domově pro stárnoucí a přestárlé. Moje matka žije v pavilonu pro soběstačné. Navzdory artritidě a několika dalším potížím, včetně příležitostného nebezpečně vysokého tlaku, je pozoruhodně čilá a jasné mysli i ve věku sedmaosmdesáti let. Komplex zahrnuje další dva pavilony — pro ty, kteří potřebují pomoc, „s asistenční službou“, a pak „pečovatelské centrum“, to je konečná. Můj otec tu zemřel před šesti lety, a přestože jsem jednou měla nutkání vrátit se na to místo, nedošla jsem dál než k hlavnímu vchodu, odkud jsem prchla s otcovým přízrakem před očima. „Neřekla jsem tady nikomu o tvém pobytu v nemocnici,“ řekla matka úzkostlivým hlasem a dívala se mi do očí. „Nikomu do toho nic není.“ Nechť zapomenu tu kapku Utrpení, jež špiní mě nyní — špiní mě nyní! Emily Dickinson, číslo 193. Adresa: Amherst. Verše a fráze si nacházely cestu do mé hlavy v průběhu celého léta. „Když se objeví myšlenka bez přičinění myslitele,“ řekl Wilfred Bion, „může to být ,zbloudilá myšlenka‘, nebo to může být myšlenka jiného, či snad ,divoká myšlenka‘. Pokud se taková věc přihodí, otázka zní: Co s ní?“ Po obou stranách mého podnájmu byly domy — nová zástavba — ale výhled ze zadního okna nebyl rušen ničím. Byl tu malý dvorek s houpačkou a za ním kukuřičné pole, a ještě za ním lán vojtěšky. V dálce se krčil lesík, silueta stájí a sila a nad nimi rozlehlá, neklidná obloha. Ten výhled se mi líbil, ale interiér domu mě rozčiloval. Ne že by byl nehezký, ale proto, že byl nahuštěný životy jeho majitelů, profesorského páru s dvěma dětmi, kteří na léto odjeli do Ženevy na nějaký výzkumný grant. Když jsem tu složila svou tašku, krabice s knihami a rozhlédla se kolem, podivila jsem se, jak asi zapadnu do tohohle místa plného rodinných fotografií a ozdobných polštářů nejasného asijského původu, s řadami knih o politice a diplomacii, s krabicemi hraček i setrvalým pachem koček, naštěstí ne uvnitř obydlí. Napadla mě pochmurná myšlenka, že jsem zřídkakdy mívala prostor jenom pro sebe,
že jsem byla pisálek ukradených chvil. Dřív jsem pracovala u kuchyňského stolu, a když se Daisy probudila, hned jsem k ní běžela. Vyučování a poezie mých studentů — básně bez naléhavosti, básně oděné do „literárních“ kudrlinek a pentlí — utíkaly v bezpočetných hodinách. Ale tehdy jsem za sebe nebojovala, nebo jsem to spíš nedělala dobře. Někteří lidé si prostě vezmou potřebný prostor a ostrými lokty odstrčí nezvané hosty, aby se zmocnili svého místa. Boris to uměl, aniž by musel hnout brvou. Jen tak tu stál, tichý jako myš. Já byla hlučná myš, ta, co škrábe do zdí a tropí hluk, ale nebyl v tom valný rozdíl. Kouzlo autority, peněz a penisů. Každou zarámovanou fotografii jsem pečlivě položila do krabice a na útržcích lepítek jsem označila, kam jednotlivé obrázky patří. Složila jsem několik koberečků a spolu s dobrou dvacítkou přebytečných polštářů a dětských her jsem je uložila do komory. Potom jsem důsledně vysmýčila celý dům, vydolovala chuchvalce prachu, do kterých se zachytily také kancelářské sponky, vypálené sirky, drobky kočičích granulí, několik rozdrcených lentilek a neidentifikovatelné částečky čehosi. Vyčistila jsem všechna tři umývadla, obě toalety, vanu i sprchový kout. Vydrhla jsem podlahu v kuchyni, umyla stropní světla, pokrytá špínou. Tahle očista zabrala dva dny. Všechno mě pak bolelo, měla jsem několik škrábanců a oděrek na rukou, ale všechny pokoje byly po tom zběsilém útoku čistoskvoucí. Nejasné kontury zatuchlých předmětů v mém zorném poli se najednou proměnily v zářivé, konkrétní věci, což mi zvedlo náladu, alespoň momentálně. Vybalila jsem své knihy a utábořila se v místnosti, nejspíš pracovně manžela (vodítko: dýmka a kuřácká souprava), usadila se a začala psát: Ztráta. Vědomá nepřítomnost. Kdybys ji neznal, nebyla by ničím, a tím samozřejmě je, nic jiné podstaty, tak naléhavě pociťované jako puchýř, a také nepokoj v oblasti srdce a plic, prázdnota se jménem: TY.
Má matka a její kamarádky jsou vdovy. Jejich manželé většinou zemřeli už před lety, ale ony žijí dál a nezapomínají na své zesnulé muže, ale rozhodně mi nepřipadá, že by žily vzpomínkami na své pohřbené chotě. Tyhle dámy ve svém věku vlastně budí respekt. Pro sebe jim říkám pětice labutí, smetánka Rolling Meadows East, ženy, které si své postavení vysloužily, ne snad svou dlouhověkostí či fyzickým zdravím (každou z nich koneckonců něco trápilo), ale protože tahle pětka se vyznačuje psychickou odolností a autonomií, která jim dodává punc záviděníhodné svobody. George (Georgiana), nejstarší z nich, uznala, že labutě měly štěstí. „Zatím jsme si udržely všech pět pohromadě,“ vtipkovala. „Samozřejmě, jeden nikdy neví — vždycky říkáme, že se každou chvíli může něco přihodit.“ Pozvedla ruku ze svého chodítka a luskla prsty. Neprovedla to však dostatečnou silou a lusknutí tak bylo neslyšitelné, což jí zřejmě došlo, protože svraštila tvář do nesouměrného úsměvu.
