Pomoc. Rozhovor: pan školník. Boleslavsko hledá talent. Charitativní sbírka. Téma: časopis pro studenty Gymnázia Mladá B oleslav

Ročník čtvrtý

Číslo II

Listopad - Prosinec 2012 NEPRODEJNÉ

časopis pro studenty Gymnázia Mladá B oleslav

skolnik-casopis.8u.cz | g8mb.cz

Pomoc Téma:

4

Taneční

5

Charitativní sbírka

12

Boleslavsko hledá talent

16

Rozhovor: pan školník

intro

Listopad - Prosinec 2012

N o vá krev...

OBSAH

P

rávě se vám dostalo do rukou nové číslo Školníka. Asi vám přijde jako každé předchozí, které jednou za dva měsíce přiletělo do tříd, a které jste si následně mohli brát na chodbách a v lavicích. Mně ale rozhodně stejné jako ty předešlé nepřijde. V redakci se nám totiž odehrálo několik změn.

EDITORIAL

Začnu tím, že máme ve svých řadách novou redaktorku. Tou posilou je Zdeňka Protivánková ze 4. B, která do tohoto čísla přispěla článkem o naší škole. Dále se dočtete o Vánocích, dění ve škole a také o dobrovolnictví, které je hlavním tématem čísla. Kvapem se nám totiž blíží vytoužené vánoční prázdniny a samotné Vánoce, které mají být svátky klidu a radosti. Většina z nás si Vánoce jinak než mezi svými blízkými a se svou rodinou nedokáže představit, ale jsou i tací, kteří takové krásné Vánoce nikdy nezažili. Tyto děti znají jen Štědrý večer v dětském domově, a přestože personál dělá, co může, rodinu jim nahradí jen stěží. Proto jsou tu oni dobrovolníci, kteří se snaží vykouzlit na tvářích těchto dětí úsměv. Lidé si zkrátka mají pomáhat, a kdy jindy udělat dobrý skutek než v období Vánoc? A proč se mi toto číslo vlastně zdálo tolik odlišné? Poprvé jsem měla možnost vyzkoušet si práci šéfredaktorky. Vyzkoušela jsem si jaké to je shánět fotky, dávat dohromady obsah čísla, sepisovat stránkování, nahánět redaktory, aby odevzdávali články před uzávěrkou, odevzdávat články na korekturu a spoustu dalších věcí, které obnáší takové jedno obyčejné číslo Školníka, a které jsou pro mne úplně nové. Protože v rukou držíte tento časopis, znamená to, že se vše stihlo a celá redakce odvedla dobrou práci. Dík určitě patří bývalé šéfredaktorce Kristýně Dlaskové, která se mi snažila poradit, co to šéfredaktorství vlastně obnáší, dále také Kačce Kroupové, které říkám „má pravá ruka“, Domče Rajnohové, celé redakci a všem lidem, kteří se s námi na Školníku podílejí. Věřím, že až se v našich nových povinnostech začneme lépe orientovat, vše bude šlapat jako hodinky a na parapetech bude časopis, ve kterém si každý najde to své. Mohu prozradit, že příští číslo udělá radost hlavně počítačovým nadšencům. Takže, máte se na co těšit!

šéfredaktorka

!

4 5 6 10 11 12 14 16 18 19 20 22 23

Taneční 2012

...postřehy čerstvé absolventky

Vánoční charitativní sbírka

...akce organizovaná sedmáky a osmáky

Téma: Pomoc

...jak pomáhají studenti naší školy?

Rozhovor

...Monika Theimerová o charitě a pomoci

Dopisy z cest

...jak se slaví svátky v zahraničí?


...reportáž z akce a semifinálová povídka

Projekt Edison

...my o cizincích, cizinci o nás

Rozhovor s panem Školníkem

...o radostech i povinnostech

Včera a dnes

...historie a současnost na jediné straně

— Immanuel Kant

CITÁT

Sloupky

...o Vánocích, pomoci a konci světa

Rezence

...Stmívání a Civilization IV

Informujeme

...vás o všem důležitém

REDAKCE ŠÉFREDAKTORKA

„Člověku, který si zlomil nohu, můžeme jeho neštěstí ulehčit tím, že ho přesvědčíme, jak snadno si mohl zlámat vaz.“

Můj koníček

...zákulisí synchronizovaného krasobruslení

Alžběta Motlová KONZULTANTKA

Mgr. Lenka Vedralová GRAFICKÝ EDITOR

Tomáš D. Doležal FOTOGRAFIE

Jiří Bím Tereza Preislerová

REDAKTOŘI Kristýna Dlasková Kateřina Kroupová Dominika Rajnohová Tereza Štveráková Kristýna Hroníková Zuzana Hájková Zdeňka Protivánková Štěpán Rejhon Josef Zdobinský PŘISPĚVATELÉ Martin Rejman Jan Vlček Vláďa Jonáš

Školník - časopis G8MB

3

kultura

Číslo II

Taneční 2012

L


Zuzana Hájková

FOTO

4

TEXT

etos jsme se my, studenti čtvrtého ročníku, vydali do tanečních, což udělalo radost především našim rodičům, prarodičům a starším spolužákům. V letošním roce si obě třídy, až na pár výjimek, zvolily Zitovu taneční školu. Každý rok se v těchto kurzech konají tři prodloužené. Jednou z nich je i country prodloužená, asi nejoblíbenější taneční hodina vůbec. Oproti normálním lekcím a ostatním prodlouženým si chlapci mohli vzít oblečení jim příjemnější, totiž džíny a košile, a dívky dlouhé sukně. Chybět nemohly ani klobouky, které chlapci později při křičení „hej“ vyhazovali do vzduchu. Když se všichni sešli v sále a odbila osmá hodina, pan Zita nás všechny vyděsil nečekaným výstřelem z kapesní pistolky. Pak jsme se shromáždili na tanečním parketu. Následoval country nástup plný juchání, skákání, tvoření bran z našich rukou, následně jejich podlézání a vyhazování klobouků. Během první části večera jsme se stihli naučit bezmála jedenáct tanců. Užili jsme si také country juchání, poskakování kolem dokola a zrychlující se kroky. Ale například takový mlýnek, při němž se čtyři kluci točí kolem dokola a dívky jim visí kolem ramen a nohama vlají ve vzduchu, často končil zajímavým pádem, a proto se do něj raději nikdo moc nehrnul. Jako tradičně zde probíhala soutěž „hopsání na židli“ nebo zbojnická mazurka. Taneční páry se měnily tak rychle, že jsme kolikrát ani nevěděli, s kým zrovna tančíme. Každý si zatančil s každým. Rozloučení proběhlo stejně jako přivítání – country polonézou. Country prodlouženou jsme si moc užili a jen doufáme, že čtverylku nebudeme muset v oblecích, šatech a taneční obuvi tancovat moc často. Těm, kteří jdou do tanečních příští rok, vzkazujeme, že nejen country je velká legrace a že se vážně není čeho bát. Těšte se! Miroslav Rakušan

pomáháme


Vánoční charitativní sbírka

V

kristýna Dlasková

FOTO

TEXT

loňském roce se konala první vánoční charitativní sbírka. Popravdě, ani nevím, kde se první impuls pro uspořádání této akce vzal. Její nečekaný úspěch a pozitivní ohlasy jak mezi studenty, tak i ze strany profesorů mě utvrdily v tom, že sbírku musíme rozhodně uspořádat i v budoucnu. Letošní sbírka se konala v týdnu 10.-14. prosince. Opět jsme společnými silami naplnili spoustu igelitových pytlů a krabic, které jsme stejně jako v loňském roce rozvezli do tří organizací pečujících o sociálně slabé lidi. Je to sdružení Luma, které pomáhá rodinám v nouzi, Azylový dům Mladá Boleslav, který se stará o maminky s dětmi, a středisko Naděje, které pomáhá lidem starším 18 let. Tento rok jsem přenechala tu nejtěžší práci (to je každodenní přebírání příspěvků a hlavně páteční nakládání do dodávky) septimánům, kteří obětovali svůj čas, aby pomohli dobré věci. Jsou to Anička Podzimková, Dáňa Velová, Míša Zítková, Peny Permanová, Vláďa Samolewicz a Vítek Žďánský. Jednoznačně mají na letošním hladkém průběhu sbírky největší zásluhy. Děkujeme všem, kteří společně s námi chtějí pomoci dobré věci a přinesli příspěvek do sbírky. Děkujeme profesorům za uvolňování organizátorů z jejich vyučovacích hodin. Děkujeme Střední průmyslové škole, která zajistila páteční odvoz všech věcí organizacím. Věřím, že se za rok opět najde skupina organizátorů, která naši novou vánoční tradici zachová.

Autorské


5

Pomoc Téma:

téma


dobrovolníkem v dětském domově

Smích, pláč, jekot. Tak s těmito emocemi se nejčastěji setkáte v nenápadné šedé budově v Gellnerově ulici. Právě tady každé pondělí po třetí hodině zvoním a čekám na příchod sestřičky očividně nadšené, že bude mít o jeden pár rukou a očí navíc. Jsem totiž jednou z dobrovolnic působících v dětském domově.

J Dlabání dýní v dětském domově.

e to necelých šest let, co dobrovolnické centrum v Klaudiánově nemocnici v čele s Monikou Theimerovou navázalo spolupráci s kojeneckým ústavem pro děti od 0 až 3 let. Za tu dobu se tu podařilo vybudovat poměrně silnou základnu dobrovolníků (no spíš dobrovolnic), kteří docházejí děti obveselovat, hrát si s nimi a věnovat jim tak svůj volný čas. Pohnutky vedoucí většinu dobrovolníků k zapojení do programu jsou různé. Někdo chce „jen“ pomoci ostatním, někdo se s dětmi cítí jednoduše lépe než s dospělými, další to bere jako výzvu. „Připadala jsem si tak nějak nevyužita, měla jsem hodně volného času a ten jsem chtěla začít zužitkovávat nějak smysluplně. Nejspíš tu také zapracovala má vrozená touha pomáhat ostatním. Podle mě každý dobrovolník musí tak trochu trpět spasitelským syndromem.“ vysvětluje Tereza Pulcová, proč si vybrala právě dětský domov, kde působí něco přes rok. Terka je jednou ze sedmi studentek naší školy, které pravidelně docházejí do dětského domova. Holky se o dobrovolnictví dozvěděly buď od sebe navzájem anebo se rozhodly, že do toho půjdou společně. Absolvovaly spolu tedy školení, které je pro všechny dobrovolníky jednak povinné, ale především velice přínosné. Člověk se tu dozví o zkušenostech jiných dobrovolníků nebo si nanečisto zkusí tzv. modelové situace, se kterými se může setkat během své dobrovolnické činnosti. Velmi často je mezi nimi zařazena i situace z dětského domova, která by se dala pojmenovat „Jak doopravdy odejít od plačícího dítěte, když už opravdu musíte jít.“ Z vlastní zkušenosti mohu říci, že něco jiného je si na to hrát a něco jiného opravdu odejít. Během těchto ukázkových situací se školící se dobrovolníci snaží společně přijít na to, jak co nejšetrněji a zároveň nejefektivněji daný problém vyřešit. Správných řešení je sice spousta, ale zaručený recept, jak být dobrým dobrovolníkem, neexistuje. Školník - časopis G8MB

7

téma

Děvčata docházející do kojeneckého ústavu se shodují na tom, že důvodem, proč si vybraly právě dobrovolnickou činnost v dětském domově, je jejich hezký vztah s vlastními rodiči. „Děti v domově v podstatě nepoznaly mateřskou lásku. Tu já jim nahradit sice nemůžu, přesto si s nimi můžu aspoň hrát a rozveselit je,“ říká Eliška Pajerová ze 7. ročníku, která děti navštěvuje od února minulého roku. Dětský domov je pro dobrovolníky otevřen každý den od 9 do 11 hodin a od 15 do 17 hodin. Samozřejmě je možné přijít dřív nebo odejít později, ale děti mají denní režim a ten by neměl být narušován. Vše ale záleží na domluvě se sestřičkami. V současné době je v kojeneckém ústavu umístěno okolo 35 dětí rozdělených do čtyř věkových kategorií: kojenci (0 až 3 měsíce), malé děti (3 až 12 měsíců), prostředňáci (1 až 2 roky) a velikáni (2 až 3 roky). Nejvíce dobrovolníků dochází k malým dětem, kde mají na starost skupinu 6-8 dětí. Část dětí jen leží, další už lezou a ty nejzdatnější udělají i pár kroků. „S malými dětmi si hraju, chovám je, krmit je nemůžeme, a tak jen utírám nosy,“ prozrazuje některá omezení činnosti v dětském

8


Číslo II

Canisterapii - léčebný kontakt psa a člověka - lze vykonávat jak v LDN, tak v nemocnici.

Kontakt Monika Theimerová 737 542 877 [email protected] http://dobrovolnik-mb.webnode.cz/

Osobní kontakt: Kancelář

dobrovolnického

centra

v Klaudiánově nemocnici naleznete naproti nemocničnímu kiosku ve spojovací chodbě nemocnice (spojovací chodba

vede od hlavní

vrátnice z ulice Václava Klementa do ulice Palackého).

domově Eliška. Krom zákazu krmení, přebalování a jiných odborných činností s nimi můžeme dělat cokoli - od čtení knížek, přes zpívání jednoduchých písniček a lechtání na bříšku, až po naprosto originální hry vymyšlené přímo na místě. Naší další povinností je na děti dávat pozor, a to je kolikrát to nejnáročnější, jak ostatně říká i Terka: „Dvakrát jsem se starala o prostředňáky, protože mě o to sestřičky požádaly a nikdy bych do toho znovu nešla. Tam člověk jen hlídá, aby deset hyperaktivních neposlušných dětí nelezlo po nábytku a nepolykalo součástky stavebnice.“ Kromě skupiny dětí se dobrovolník může věnovat i jednomu jedinému dítěti. Většinou se jedná o děti starší než jeden rok. „Práce s jedním dítětem je v mnoha ohledech lepší nežli s více, neboť veškerá vaše pozornost a péče patří jenom jemu. Můžete hrát jeho oblíbené hry, zpívat, tancovat nebo se jenom tak mazlit. Záleží na tom, na co má dítě zrovna náladu.“ hodnotí práci s jedním dítětem Kačka Hesová, která už několik měsíců dochází za ročním chlapečkem. Děti v dětském domově se v mnoha směrech liší od dětí vyrůstajících s rodiči. Jsou

téma


Kateřina Kroupová

FOTO

TEXT

vedené k celkové samostatnosti. Nestane se, aby dítě ztropilo scénu, že nebude uklízet hračky. Přes veškeré úsilí sester pracujících v dětském domově se o sebe musejí děti častokrát postarat samy, a tak jsou kolikrát na svůj věk vyspělejší než děti z normálních rodin. Strávit čas s dětmi z dětského domova se dá mimo pravidelné návštěvy v domově i na jednorázových akcích. Každá akce má svou náplň, ať už je to dlabání dýní, opékání buřtů, pouštění draků, či rozbalování dárečků pod vánočním stromečkem. Jednorázových akcí se účastní i dobrovolníci, kteří primárně nepůsobí v kojeneckém ústavu. Tudíž se nás na těchto příležitostných akcích sejde dostatečný počet na to, aby každé dítě mělo svou vlastní tetu

Jiří Bím dobrovolnik-mb.webnode.cz

Definice dobrovolníka Dobrovolník se snaží udržovat pacienty v kontaktu se zdravým světem, posilovat jejich duševní klid a pohodu, rozvíjet snahu o uzdravení se a vnést do nemocnice více lidského kontaktu. Práce dobrovolníků je zcela nezištná. http://dobrovolnik-mb.webnode.cz

Mikulášská fotografie s hospitalizovaným primářem ortopedie MuDr. Pavlem Šedivým.

či strejdu, jak nám dobrovolníkům děti říkají. O tom vlastně všechny tyto akce jsou; zajistit, aby každé dítě mělo svého dobrovolníka, který si pak odnáší ten hřejivý pocit, že úsměv na dětské tváři patří především jemu. „Dobrovolnictví mi jednoduše dává dobrý pocit, že nepatřím jen k těm lidem, co pořád mluví o pomoci ostatním, ale nehnou ani prstem. Dává mi to pocit, že něco dělám,“ dělí se o svůj dojem z dobrovolnické činnosti Terka. A mně nezbývá než s ní souhlasit. Díky dobrovolnictví se cítím potřebná a vím, že svůj volný čas a energii předávám těm, kteří to opravdu potřebují.


9

rozhovor

Číslo II

Využijte smysluplně svůj volný čas!

V

dobrovolnictví je velké spektrum možností, jak se lze zapojit. Kromě pravidelného docházení do nemocnice, LDN, či dětského domova se můžete zúčastnit jednorázových akcí. Ta poslední se konala u příležitosti Mikuláše. Dobrovolníci na sebe vzali masky andělů, čertů či Mikuláše a v košíkách opatrovali drobné dárečky v podobě přání do Nového roku, papírových andělíčků a vloček. Během dne jsme navštívili většinu oddělení nemocnice a za zvuků koled jsme všem včetně personálu přinesli trochu vánoční atmosféry. Čerti si tentokrát neodnášeli zlobivé děti, ale pytle měli plné nemocí, bolestí a trápení. Někteří pacienti si s námi zazpívali, jiní si vzpomněli na básničku, řekli nám vtip či veselou příhodu. Andělé jim potom věnovali dáreček na památku a popřáli hodně zdraví. Přestože se může zdát, že je tato akce určená spíše dětem, mnoha dospělým se hrnuly slzy štěstí do očí, když jsme jim připomenuli jejich dětská léta. Zpestřili jsme jim dlouhou chvíli v nemocnici a přivedli je na jiné myšlenky. Za organizací této akce a za celým dobrovolnickým programem v oblastní nemocnici MB stojí koordinátorka dobrovolníků Monika Theimerová. Původní profesí je fyzioterapeut, dnes se již na plný úvazek věnuje dobrovolnickému centru, kde může své zkušenosti z předešlé profese uplatnit. Jak svou práci vidí ona sama? Jako radostnou, zodpovědnou, náročnou, veselou a hlavně velmi rozmanitou.

Kde jste se s dobrovolnictvím poprvé setkala? Zúčastnila jsem se jako dobrovolník dvou akcí ve FN Motol, poté oddělení ARO naší nemocnice hledalo na jaře v r. 2006 dobrovolníka pro svého pacienta. Základní informace jsem měla z Motola a po společné dohodě s vrchní sestrou ARO jsem si přes léto na tomto oddělení vyzkoušela pozici dobrovolníka. Na podzim 2006 jsem využila nabídku stát se koordinátorkou a odstartovat dobrovolnický program v celé naší nemocnici.

Zde si navzájem sdělíme očekávání a rozhodneme, co dál. 2) Zájemce vyplní registrační kartu a zúčastní se celodenního úvodního školení, které pořádá dobrovolnické centrum v nemocnici zhruba 3x do roka. 3) Poté podepisuje smlouvu s nemocnicí, jejíž součástí je etický kodex, mlčenlivost, školení BOZP a PO. 4) Dobrovolník je pojištěn a po nemocnici se pohybuje ve žluté vestě s označením „dobrovolník“ a jmenovkou.

Kdo se může stát dobrovolníkem? Jaké by měl mít dobrovolník vlastnosti? Dobrovolníky se mohou stát lidé různých věkových kategorií, různého vzdělání. Ti, kteří chtějí být něčím užiteční, nebo hledají další naplnění života, studenti, kteří chtějí jít studovat medicínu, či psychologii. Motivace jsou různé – co zájemce, to příběh. Dobrovolníkem může být v podstatě kdokoliv, protože každý z nás umí něco, co může nabídnout druhým. Já vítám dobrovolníka tvořivého, který se nebojí nových věcí a chce předávat to, co dělá sám rád.

Máte nějaké motto nebo oblíbený citát? Mé životní krédo je RADOST a ÚSMĚV. Ráda se s vámi podělím o moudrost – modlitbu, která se mi moc líbí.

10


Kontakt: [email protected] http://dobrovolnik-mb.webnode.cz/

Dominika Rajnohová

FOTO

Čím musím projít, než budu moct vykonávat dobrovolnickou činnost? 1) Kontaktovat mě a přijít na vstupní pohovor do mé kanceláře.

Pokud máte trochu volného času a chuť zapojit se do dobrovolnického programu, kontaktujte Moniku Theimerovou a zúčastněte se nejbližšího školení.

TEXT

Jaká je náplň činnosti dobrovolníka? Přináší k pacientovi kousek zdravého světa, posiluje duševní klid a pohodu. Povzbuzuje snahu o uzdravení se a vnáší do nemocnice více lidského kontaktu. Speciálně vyškolení dobrovolníci se snaží citlivě reagovat na momentální stav pacienta, takže někdy stačí 5 minut číst z knížky, jindy si třeba dvě hodiny povídají o všedních věcech, nebo hrají karty a hodně se smějí.

Pane, daruj mi klid, abych přijal věci, které nemohu změnit; odvahu změnit to, co mohu změnit, a moudrost, abych dokázal rozeznat jedno od druhého.

dobrovolnik-mb.webnode.cz

dopisy z cest


Dopis z Číny Honza Vlček

Dopis z Ameriky Vladimír Jonáš

Čínské (Ne)vánoce

Americké svátky

Jsem rád, že se po dlouhé době zase můžu ozvat. Už se nám blíží Vánoce, tak jsem si myslel, že bych Vám mohl trochu objasnit, jaké se tady vlastně slaví svátky. Začal bych tedy Vánocemi, když máme ten prosinec. Čína, jako převážně buddhistická země, neslaví křesťanské svátky, tudíž slovo „Vánoce“ v jejich kalendáři nenajdete. Naštěstí naše škola dodržuje evropské tradice a díky tomu máme prázdniny. V některých obchodních domech sice stojí vánoční stromky, jinde zase můžete narazit na lidi, kteří nabízejí služby Santa Klause za 200 dolarů, důležité je však zmínit, že tyto zvyky sem přišly společně s lidmi ze západu, a proto se obyčejných Číňanů netýkají. Nejdůležitější svátek, Čínský Nový rok, se začíná slavit 1. dne 1. lunárního měsíce a trvá 15 dní. Začátek kolísá mezi 21. lednem a 20. únorem. Letos to vychází na 10. února. Lidi během těchto dní cestují za rodinou a snaží se trávit čas společně. Všude jsou rozvěšené lampiony a červené vlajky. Provede se důkladný úklid domů, protože lidi věří, že tím vymetou neštěstí. Mezi tradičními pokrmy nesmí chybět ryba, kuře nebo nudle. Mezi další významné svátky patří Svátek práce (1. - 3. květen), Den založení ČLR (1. říjen) nebo festival dračích člunů (5. den 5. lunárního měsíce – každý rok to vychází jinak, každopádně ale v červnu) V podzimním čase zde také lidi slaví Halloween, stejně jako v případě Vánoc jde však o drtivou menšinu. Zdravím, brzy se uvidíme! Jan Vlček

Čas utekl jako voda a už to budou čtyři měsíce, co jsem opustil svoji rodnou vlast a zamířil do USA. Jmenovitě do Centrálního Oregonu, města jménem Redmond, které má okolo 26 000 obyvatel. Žiji se svojí „host-mum“ a „host-unclem“ v rodinném domku. Školu jsem začal o trochu později (než je zdrávo) a to 10. září. Jsem studentem Ridgeview High School. Jelikož je škola zcela nová, nemáme žádný dvanáctý ročník (senior), nastoupil jsem tedy do jedenáctého ročníku (junior). Školní rok mám rozdělený na trimestry, každý den mám stejný rozvrh a hodina trvá až 75 minut, na což jsem si musel chvíli zvykat. Během čtyř měsíců, co jsem v USA, jsem zažil dva významné svátky, Halloween a Den díkůvzdání. Na Halloween, který je 31. října, se děti oblékají do strašidelných kostýmů a chodí od domu k domu, kde koledují s tradičním pořekadlem „Trick or treat“ o sladkosti. Den díkuvzdání, který se slaví 22. listopadu, patří mezi nejvýznamnější svátky, které vůbec v USA mají. Studenti základních a středních škol mají většinou celý týden prázdniny. Samozřejmostí je, že nikdo tento den nejde do práce. Doma vládne pohoda, v televizi dávají každoročně dva zápasy amerického fotbalu a vše vrcholí večeří, které předchází i tradiční modlitba. Na stole nesmí chybět krocan s nádivkou a brusinkovou omáčkou nebo také dýňový koláč. K tomuto svátku neodmyslitelně patří nakupování. Během tzv. Black Friday, den po Dni díkůvzdání, začíná vánoční nakupovací mánie. Všechny obchody mají většinou otevřeno již od půlnoci. Za pár dní už tu budou Vánoce, ale přípravy na ně začínají již po Halloweenu, americké Vánoce znamenají hlavně velkou výzdobu, skoro každý dům v mé ulici je večer co večer rozzářený pod stovkami žárovek a na zahradě mnohých domů můžete vidět různé vánoční dekorace (od anděla po Santovy červené boty). Do Mladé Boleslavi zdraví,

Vladimír Jonáš


11

hledá se talent

Číslo II

Jistě jste si koncem minulého školního roku všimli, že po městě a v obchodech visí plakáty „Boleslavsko hledá talent“. Do soutěže o 50 tisíc korun se mohl přihlásit téměř každý, kdo si myslel, že v něčem vyniká – zkrátka ten, kdo si myslel, že má talent. Soutěž měla základní kola, ve kterých se jednotlivé obory hodnotily zvlášť. Zúčastnili se zpěváci, tanečníci, sportovci, žongléři, začínající spisovatelé a básníci a mnoho dalších lidí se zajímavými dovednostmi. Přes základní kola a semifinále se do finále dostalo celkem 20 čísel. Po těchto vystoupeních měla porota, ve které mimo jiné zasedl i zpěvák a letošní Zlatý slavík Tomáš Klus, vybrat toho nejlepšího. Ano, ale jak? Copak jde srovnávat chleba a hrušky? Sama porota se dala slyšet, že v případných dalších ročnících by se musela poupravit pravidla, protože některé postupy nebyly úplně domyšlené. Vítězem soutěže se stal judista Jakub Görög, druhý skončil žonglér David Foltýn a třetí tanečnice skupiny UR Dancers, do které patří i několik studentek naší školy. K úspěchu jim gratulujeme! Taktéž gratulujeme všem, kterým se podařilo z vyřazovacích kol postoupit do semifinále. Jednou z nich byla i naše redaktorka Zdeňka Protivánková, která porotu zaujala svými povídkami. Něco z j ejí tvorby si můžete přečíst i vy!

Hledá me talen t :-) 12


V porotě zasedl i Zlatý slavík Tomáš Klus

hledá se talent


POVÍDKA

V

Zdeňka Protivánková


idím nádhernou přírodu. Prudký vodopád, který se přemění v křišťálově čistý potůček a pak nevinně protíná přírodu. Vidím lidi, jak spolu žijí šťastně… Ale nejsou tam jen lidi, mezi nimi se prolínají elfové. Vše je v perfektní harmonii. Přestože jsou lidé a elfové na první pohled klidní a šťastní, tak když se k nim přiblížíte, tak je hned jasné, že je něco trápí. Ale co? Vždyť přece žijí všichni pospolu a v naprosté harmonii. Co já bych jen dala za to, abych mohla být jednou z nich… - „Tak pro to něco udělej…“ Řekl mi tichoučký hlas. Tichý, ale přesto silný, že nebylo možno ho přeslechnout. Silný, ale přesto tak příjemný. - „Ale co? Vždyť ani nevím kde se toto místo nachází. A co vícvždyť to nemůže být ani pravda.“ - „Toto místo opravdu existuje abys tady byla mezi námi stačí tak málo…“ - „Tak co mám tedy udělat?“ - „Pokud to opravdu chceš, tak se probuď! Jdi na chodbu a po té na půdu, kde se opět setkáme.“ - A co když se nechci probudit? Co když chci být na tomto nejkrásnějším místě co nejdéle?“ -„Až si to rozmyslíš, tak se štípni a udělej přesně to, co jsem ti řekla.“ Po té co to onen hlas dořekl tak zmizel. Potom, co zmizel, mi z očí zmizela celá ta krása a začala jsem se propadávat do černého trychtýře, ze kterého nebylo úniku. V tu chvíli jsem si vzpomněla, co mi ten hlas radil. Dle jeho rady jsem se pořádně štípla do ruky. Probudím se a zírám na strop mého pokoje, který je pod závojem temné tmy. Podívám se na budík, který ukazuje přesně čtvrt na dvě ráno. -„Tak to přeci byl jen bezvýznamný sen.“ Říkala jsem sama sobě. Ale přesto i když jsem byla dozajista vzhůru mi můj instinkt napovídal- říkal mi, ať vyjdu na chodbu a udělám přesně to, co mi radil ten hlas ve snu. Sice se mi nechtělo moc se courat po chodbě v noční košili, ale nedalo mi to. Otevřela jsem naše těžké dveře od obrovského bytu, a záhy se tiše vyplížila na chodbu. Na chodbě jsem našla pohozenou baterku, která mi v tu chvíli přišla velmi vhod. Rozsvítila jsem ji a šla jsem nahoru k půdě. Byla jsem už v mezipatře, když jsem zaslechla kroky, které přicházely z přízemí. „Který blázen, kromě mě, by se tu v tuhle dobu potuloval po chodbách?“ Na přemýšlení nebylo moc času, protože se kroky čím dál více přibližovaly. Zhasla jsem baterku a schovala jsem se ve výklenku na chodbě. Myslela jsem si, že už je všechno v pořádku do chvíle, než jsem uviděla postavu zahalenou ve tmě. Cítila jsem, jak mi strachy tuhne krev v žilách. Ale z té postavy jsem nemohla spustit oči - hrozně mě zajímalo, kdo to tak může být. Asi se moje prosba vyplnila, protože o několik chvílí později se naše pohledy střetly.

Bětka Motlová Zdenka Protivánková

FOTO

TEXT

„Rozhodně máme co ukázat!“ Jiří Bím


13

návštěva

Číslo II

Nikoletta Biba Ukrajina

Nikola Pejić Srbsko

Projekt Edison

Cizinec napsal Štěpán Rejhon

T

V

rámci programu Edison ve škole 2012 měli sedmáci možnost strávit 3.  týden v listopadu ve společnosti zahraničních studentů z různých zemí světa. Někteří z nich hostili cizince i doma. O  tom ví své i Štěpán Rejhon, který se o své dojmy podělil a tak si je můžete přečíst na následujících řádcích. Místo dopoledního vyučování měl každý zahraniční student prezentaci, každý den na jiné téma. Sedmáci byli rozděleni do šesti skupin a během dne se postupně vystřídali u všech cizinců. Někteří zájemci z nižších ročníků se mohli po dohodě s vyučujícím prezentací zúčastnit také. Osobně jsem se byla podívat na čtvrteční prezentaci Egypťana Aladdina o egyptské revoluci a egyptském vládním systému. Musím říct, že jednak jsem zjistila, že má angličtina není tak tragická, jak jsem si původně myslela, a pak jsem se dozvěděla spoustu nových věcí, které nám média nesdělila. Naše třída také využila možnosti jít se podívat na páteční závěrečný program. Každý cizinec měl svůj „stánek“, na kterém představoval svou zemi. Setkat jste se tak mohli s přepisem svého jména do arabštiny nebo ochutnávkou ukrajinských palačinek. V jednu chvíli nám dokonce nad hlavami létal míč na rugby. V závěrečné části si dámský zahraniční sektor připravil taneční číslo, které pobavilo nejen pánskou část obecenstva. Závěr programu, kdy jednotlivé skupinky předváděly svá vystoupení, nám mladším už přístupný nebyl, ale i ta chvíle, kdy jsem měla možnost popovídat si rusky a anglicky, byla moc fajn a já jsem si uvědomila, že opravdu platí pravidlo: „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem.“

ýden před příjezdem zahraničních studentů jsme si mohli vybírat, koho pohostíme doma. Já jsem neváhal a vybral jsem si Australana, jménem Roubing Yan. Možná se vám zdá, že jeho jméno není australské. Ano, Roub se narodil v Číně, ale už od svých 5 let žije v Austrálii. Cizinci přijeli v neděli a my je šli vyzvednout na vlakové nádraží v Mladé Boleslavi. Můj cizinec byl velmi výřečný, což jsem také chtěl, a tak už v autě jsme hledali společné zájmy. Doma bylo vše v pořádku, zvykl si na naše jídlo, neodmítl ani dobré české pivo a ochutnal i domácí slivovici od dědy. V pondělí se konalo zahájení a představení všech zahraničních hostů. Poté jsme se rozutekli do tříd, tam na nás čekali naši cizinci. Po hodině nastalo střídání skupin. Takto

14


Mariam Gamdlishvili Gruzie

probíhalo vyučování každý den, jenom s jinými tématy. Výuka samozřejmě probíhala v angličtině, ale někteří cizinci předvedli i své rodné jazyky. Probrali jsme zvyky a vzdělávání v dané zemi, historii a poslední den také hudbu. Každý den jsme končili ve 13:20 a poté nás čekal program, ten jsme vymýšleli my - studenti. Ukázali jsme cizinců naše škodovácké muzeum, radnici a staré město. Také ochutnali pivo, byli jsme na bowlingu a hokeji. Doufám, že se tu u nás nenudili a aspoň trochu si to užili. Dost mě mrzí, že „můj“ Ruob onemocněl v úterý a celý zbytek týdne se z toho dostával, takže si užil hlavně postele, čaje a spousty prášků. Já jsem zůstal s ním doma, aby byl v té nejlepší péči!

návštěva


Swellen Danuza Brazílie

Aladdin Gharib Egypt

I

Z pohl

Bětka Motlová Štěpán Rejhon Roubing Yan

FOTO

TEXT

didn’t expect too much from Mladá Boleslav before I arrived. I had just left magnificent Prague which had amazed me, and felt like I was going into a small town that might be nice but wouldn’t be very exciting or memorable. I had never heard of Mladá Boleslav before, and wasn’t aware of any famous attractions there. But that misconception changed from the very first night I arrived, thanks to my host family. Despite having low expectations, I walked into my host family’s house and was shocked to find it was the one of the most modern and luxurious houses I had ever been in. Compared to the hostel where I lived in Prague, this was 5-star accommodation. At this point I realised that the rumours about Mladá Boleslav being a rich city were true. The gymnasium where we were teaching also turned out to be a pleasant surprise. We had just spent the week before dealing with elementary school students who didn’t know English well and were sometimes a bit difficult; now we had students who were nearly my age, and spoke excellent English so that we could actually have discussions with them. Best of all, the students at the gymnasium were genuinely interested in

Jiří Bím

our lessons, our countries and in us personally. Amy, the New Zealander, and I were paired up to teach combined Australia/NZ lessons, which worked very well. It gave me an opportunity to make fun of New Zealand every day. This situation and the attention and quality of the students meant that teaching at the gymnasium was a  pleasure every day, and I had a lot of fun. One of the best things about the students of this gymnasium was that their relationship with us was more than just at school. They also socialised with us and took us to places after school, such as the pub and the cinema, and we spent a lot of time together. They became more than just our students; they became our friends as well (in Australia I would call them mates). Maximum credit to the students of the gymnasium – they were the most amazing bunch of students that we have had in the Czech Republic. Mladá Boleslav itself also turned out to be a nice place. On the first day we visited the Škoda museum and the Škoda factory, which turned out to be very interesting. It was interesting to learn that Mladá Boleslav is a city that revolves around Škoda; almost everything is Škoda here and most people are employed be Škoda. We also had a nice visit to the old town and checked

edu ci

Roubing Yan Austrálie

out the clock tower and old square with some students and teachers, which was much appreciated. Unfortunately I became very sick halfway through the week, and was forced to stay in bed at home to recover. It was very disappointing to miss out on teaching more lessons, and more importantly, to miss out on spending more time with the students and getting to know them better. In fact, missing out on spending the rest of the week with the students of Mladá Boleslav is probably my biggest regret of my time in the Czech Republic. But, I’d like to thank my host family for looking after me so well while I was in a horrible condition, and to the awesome students who delivered a present of beer to my house while I was sick. Overall, I had a fantastic week in Mladá Boleslav, except for being sick. The experience was a very pleasant surprise, and the people we met in Mladá Boleslav were the most amazing people we’ve met anywhere in the Czech Republic so far. I definitely look forward to coming back here in the future and catching up with the mates we made in this city. Roubing Yan

zince


15

rozhovor

Číslo II

Rozh ovor

v áš n . a . l . s o ir

M 16


c n k í e n l r o Lonový šk

rozhovor


Jakou práci jste dělal dříve a co vás vedlo k práci školníka na naší škole? Dělal jsem dva roky ve Faurecii plastové výplně. A před tím jsem dvacet let pracoval v Akumě. K práci školníka mě vedlo hlavně to, že je to různorodá práce, děláte všechno možné. Jaké jsou vaše první dojmy z naší školy? Co je na vaší práci zatím nejtěžší? Zatím se mi tu líbí. Jak říkám, je to různorodé. Teď je nejtěžší topení, protože musím jet v kolejích pana Hůly, abych něco ušetřil. To je také důležité, aby mi na jaře neřekli, že se hodně protopilo. Na to musím dávat pozor. Hlavně je to začátek, třeba za rok to bude zase něco jiného, budu vědět jak na to, jak to udělat ještě lépe. Takhle jsem v životě netopil, takže s tím nemám žádné zkušenosti. Seznámil jste se tu už s profesory? Některé znám, ale jmény všechny ne. Ale pomaličku začínám. Když některá paní profesorka něco chce, tak pak už vím, jak se jmenuje. Jak jste se dozvěděl o konkurzu na našeho nového školníka? Bylo to napsané v novinách. Myslím, že v Mladoboleslavsku. Takže jste si to přečetl a hned jste věděl, že to chcete zkusit? Přečetla si to manželka. Já jsem to ani nevěděl. Ona mi asi za týden řekla, že tam byl inzerát. Už dlouho jsem něco takového sháněl. Jsem vyučený elektrikář, takže jsem hledal něco podobného. Šel jsem sem začátkem června, pak jsem tu byl ještě dvakrát, to mě tady pan Hůla prováděl. A začátkem července mi zavolali, že mě berou, od dvacátého srpna. Ten den jsem nastoupil do nové práce.

Zuzana Hájková Kristýna Hroníková

FOTO

TEXT

Jak na vás působí zdejší studenti? Prváci jsou horší než všichni ostatní, mají šatnu hned vedle mě. Jsou jak

Tereza Preislerová

z divokých vajec. Zatím nezačali rozbíjet okna. To také přijde. To mi pan Hůla říkal. Už jsme to dělali, když jsem sem přišel o prázdninách. Zasklívali a nosili jsme okna. A dveře… Jaké máte záliby ve volném čase? Chovám králíky. (následovalo prohlížení fotek redaktorkami, plné „jé“ a „ách“) Baví mě to a chovám je i na maso, abych z toho také něco měl. A chovám i rybičky, mám již 10 let jezírko. Ono to dá dost práce, každý den dvě, tři hodiny. Ještě sušit seno, ono pak moc času nezbývá. A také mám rád sport. Fotbal a podobně. Když byl Den jazyků, byl jste se podívat? Nebyl, protože paní Bednářová byla nemocná, takže jsem byl na vrátnici. Jak se vám zatím líbí tady, ve vaší dílně? Chtěl byste tu něco změnit? Není špatná. Co můžu říct? No tak to nevím, protože to záleží na tom, co všechno se tu ještě bude dělat. K tomu, co jsem tu zatím dělal, jsem tu všechny věci měl. Takže zatím mi nechybí nic. Chodíte na obědy na Karmel? Jak vám chutná? Chodím na obědy, ano. Nemohu říct, že by mi nechutnalo. Ono se vaří hlavně kvůli těm mladým, trochu jinak, než co bych jedl já. Kdybych na tom něco mohl změnit, tak bych udělal to, aby byly slánky a Maggi na všech stolech. Polívky jsou podle mě úplně bez chuti, to je můj názor. Ale zase se to dělá kvůli vám. Ale je to škoda, alespoň to Maggi kdyby tam někde u nějakého stolu bylo. Ale za ty peníze je to dobré. Když jsem dělal ve Faurecii, tak tam bylo více obědů, ale stál tam jeden například čtyřicet korun, druhý šedesát. Podle toho, co to bylo.

Mohl byste nám popsat svůj běžný pracovní den? Jsem tady od šesti do půl třetí. Půl hodiny mám na oběd, takže dělám osm hodin. Když se nechodí na obědy, tak pracuji do dvou. Ráno přijdu, otevřu školu, roznesu toaletní papíry, pak školu odkóduji, odemykám všechny třídy, zametám před hlavním vchodem po holubech. Pak to jdu zkontrolovat nahoru, v sedm hodin otevřu lítací dveře a čekám, až přijde paní Bednářová. Potom dělám to, co je zrovna třeba. Na sekretariátu je notes a tam mi učitelé píší závady. Takže já tam dvakrát denně chodím a dívám se, co je potřeba udělat. Co po vás nejčastěji chtějí? Než byl konec prázdnin, tak jsem dělal nástěnky, poličky do stolků a včera jsem spravoval rádio. Je to pokaždé něco jiného. Musím i věšet záclony, to jsem také v životě nedělal, tak jsem se to musel naučit. Je to různorodé, ale mně to takhle vyhovuje. Je tu něco, co byste chtěl vzkázat studentům nebo učitelům? Studentům, ať nedělají moc velký nepořádek tady v šatnách. A učitelům, aby měli nějakou tu trpělivost, než se tady rozkoukám a než to tady poznám víc, protože měsíc - to je málo. Když mi někdo řekne: „Jdi do devětadvacítky“, tak se musím nejdřív podívat, kde to vlastně je. Teď už je to ale lepší. Když jsem přišel, tak jsem si vzal papír a nejdřív jsem si nakreslil, jak to tu vlastně je. První patro, druhé patro, přízemí… Abych ze začátku věděl, kde co je. Hlavně většinou nevím, kde jsou kabinety. Když mi někdo řekne, abych šel třeba za profesorkou Melicharovou, tak se musím podívat, kde to je, protože takhle z hlavy nevím. Asi mi to bude ještě chvilku trvat, protože to je plno jmen. Ale to zase není žádný problém, přinejhorším si to obejdu a podívám se.


17

včera a dnes

Číslo II

Historie naší školy Chodíme sem každý den. Denně míjíme do chodníku vsazené datum 1900. Ale málokdo z nás tuší, co se pod ním skrývá. Ano, řeč je o naší škole a její velmi bohaté a zajímavé historii. Tento díl však začneme obecně o školství v zemích ČR.

V

roce 1774, kdy císařovna Marie Terezie vydala „Všeobecný školní řád pro německé, normální, hlavní a triviální školy ve veškerých C. a K. dědičných zemí“, který velmi složitě vysvětluje systém povinné a nepovinné školní docházky: povinná trvala od šesti do dvanácti let, a aby se mohla zrealizovat, tak na ní byl určen majetek po nedávno zrušeném Jezuitském řádu. Jak z názvu řádu plyne, školy byly rozděleny do tří stupňů: nejnižší - triviální - školy byly jako šestileté vedeny na farách, ve kterých se v tu dobu také vyučovalo. Jak nám název napovídá (trivium = tři), vyučovalo se zde třem předmětům a to: čtení (k tomu i psaní), počítání a náboženství. Školy hlavní byly podobné dnešnímu druhému stupni ZŠ. Ovšem v té době byl již tento stupeň nepovinný. Na těchto školách se kromě již uvedených tří předmětů vyučovala také latina, zeměpis, dějepis, přírodopis, kreslení, měřičství (geometrie), domácí a polní hospodaření a předmět, který je podobný dnešní občanské výchově. Ta mladoboleslavská hlavní škola od roku 1778 trojtřídní a později dokonce i čtyřtřídní byla bohužel německá. Zdeňka Protivánková

Vánoční koncert vokální skupiny Lips kvintet

Z

ažít vánoční atmosféru a navnadit se na adventní náladu mohl každý, kdo začátkem třetího adventního týdne dorazil na vánoční koncert vokální skupiny Lips kvintet. Přestože byl koncert veřejný, do překrásných prostor kostela sv. Havla přišli skupinu podpořit kromě rodinných příslušníků především příznivci z řad studentů a profesorů našeho gymnázia. Tato ryze dámská skupina, která na podzim tohoto roku oslavila své druhé narozeniny, si pro své fanoušky v pondělí navečer připravila zhruba hodinový program zahrnující 15 písní. V první polovině zazněly především cizojazyčné písně, jako například We Are the World nebo jazzovou skladbu My Funny Valentine. V druhé polovině koncertu si Lenka Chladová, profesorka na našem gymnáziu, zakladatelka skupiny Lips kvintet a moderátorka celého večera v jedné osobě, přizvala na pódium i členy pěveckého sboru naší školy. Sbor funguje od začátku tohoto školního roku a ukázal, že za tak krátkou dobu udělal kus práce. „Bylo mi líto nepozvat na náš vánoční koncert školní pěvecký soubor, který vedu od poloviny září a neumožnit tak jeho členům ukázat, co nacvičili,“ odůvodnila pozvání právě těchto hostů Lenka Chladová. Pěvecký sbor se připojil při zpěvu vánočních skladeb. Jednou z nich byla i česká koleda Narodil se Kristus pán, jejíž text měli diváci na svých sedadlech, a tak si předposlední píseň koncertu mohlo spolu se skupinou Lips kvintet zazpívat i celé publikum. Krom žáků našeho gymnázia se během koncertu představili i další hudebníci, jako např. pan profesor Martin Herrmann, jenž doprovázel skupinu na flétnu a pozoun. Myslím si, že vánoční koncert všechny diváky opravdu potěšil i přes to chladno, které v kostele panovalo (i samy zpěvačky musely být zachumlány v šálách a čepicích) a zpříjemnil všem tak čekání na Vánoce. Kateřina Kroupová

18


můj koníček


Synchronizované krasobruslení MŮJ KONÍČEK

U

Barbara Kerdová

FOTO

TEXT

ž jako tříletá dívka jsem okusila dřinu jednoho zimního sportu, krasobruslení. Mé první hodiny na ledě nebyly nijak úspěšné. Podařilo se mi během tréninku objet pouze dvě kolečka kolem mantinelu, ale i to už byl pro mě velký úspěch. Postupem času jsem se však stala součástí týmu, který reprezentuje naši republiku. Začínala jsem bruslit v Mladé Boleslavi, poté jsem přešla do Liberce, kde byly tréninky mnohem náročnější. Trávila jsem více hodin na ledě i na suché přípravě. Sólová dráha mě velice bavila, ale skloubení dojíždění, celodenních tréninků a školy bylo pro mě nemožné, proto jsem zkusila synchronizované bruslení, které je časově méně náročné. V našem týmu jsou většinou dívky z Prahy nebo okolí, ale všechny jsou studentky středních škol, proto míváme tréninky ve večerních hodinách. Synchronizované bruslení je pro oko diváka rozhodně zajímavější než sólo. I já si na ledě, a to jak na trénincích, tak na závodech, užívám hodně legrace. V týmu se dokážeme na závodech pořádně podpořit a vyhecovat. Závod není jen o mně, ale o celém týmu. Atmosféra na zá-

Autorské

vodech je rozhodně lepší než u sólového bruslení. Podporu může každý tým očekávat od diváků i soupeřů, panuje mezi námi pouze zdravá rivalita, a to je na tomto sportu kouzelné. Neskáčeme, ale bruslení není jen o skocích. Na ledě vystupuje 16 bruslařů, kteří předvádějí dva programy. Jsem součástí juniorského týmu Kometa, který trénuje mladá trenérka Klaudie Palkosková, která byla sama ještě nedávno závodnicí pražského seniorského týmu Olympie. Tréninky máme v Praze třikrát týdně, kde absolvujeme hodiny na ledě, hodiny fyzičky, tance i choreografie. V České republice není velká konkurence. Na závodech se sejdou pouze tři týmy, které bojují o účast na mistrovství světa. Mezinárodních závodů se zúčastňuje kolem dvaceti pěti týmů. Během roku jezdíme na tři české závody, dva zahraniční a na mistrovství světa. Mezi naše největší úspěchy patří mistrovství světa v Göteborgu ve Švédsku, kde jsme skončili na 13. místě. Tento rok budeme bojovat o účast na mistrovství světa v Helsinkách. Hlavní město Finska je zároveň i kolébkou synchronizovaného bruslení. Tak nám prosím všichni držte palce!


19

sloupky

Číslo II

s l o u

Š

p k y

Jak šel Honza na vandr

el Honza na vandr a tam potkal babičku, která měla velký hlad. Protože byl Honza dobrák od srdce, tak dal stařence polovinu buchet z rance. Aby Honza nebyl ošizený, dala mu babička na oplátku nějakou kouzelnou věcičku, která později Honzovi velmi pomohla. Každý to zná. Ale proč to děláme? Proč děláme dobré skutky? Je to snad proto, že později nám budou nebeské brány otevřeny? Nebo pro ten dobrý pocit, který máme po tom, co někomu pomůžeme? Ať je to tak či onak, tak dobré (a bohužel i ty špatné) skutky mezi námi byly, jsou a budou. Ale přiznejme si to: vždy, když někomu pomůžeme, tak nás cosi příjemně zahřeje u srdíčka. Je to příjemný pocit, že? Ale je škoda, že většina lidí si nepřizná, že potřebuje pomoci a radši se schvátí, než aby řekli: „Prosím, pomůžeš mi?“. Bojí se snad, že je dotyčný odmítne? Možná, avšak i to se stává. Ale kdo by nechal slepého prosícího o pomoc stát u přechodu? I když si to velmi nerada přiznávám, tak jsou i tací mezi námi. Ti by nepomohli jen tak pro nic a za nic. Ale pak tu jsou i i, kteří by pomáhali do roztrhání těla. Ovšem většinou jejich pomoc nikdo neocení, nebo bývá dokonce zneužívána. Proto by každý, kdo žádá o pomoc, měl usoudit, jestli je to opravdu nutné, zdali by to nezvládl sám. Mohlo by se stát, že tak nepoznáme, zda nás zas chce někdo jenom otravovat, nebo potřebuje opravdu pomoc. Tím vším chci říci, že bychom si měli navzájem pomáhat, ale než o pomoc zažádáme, tak bychom si měli uvědomit, jestli ji opravdu potřebujeme a jestli tím nebudeme akorát zbytečně zatěžovat druhé. Zdeňka Protivánková

20


A

Vánoce jsou tady…

je to tu! Ani jsem se nestihla rozkoukat a opět se blíží Vánoce, což nám už začátkem listopadu obchodní domy neopomněly připomenout. Vlastně se ani není čemu divit, přišel přece čas nakupní mánie. No jo, co ale svým blízkým koupit? No nebylo všechno jednodušší, když pro nás existoval Ježíšek? Ten za nás většinu věcí zařídil a my si nemuseli dělat hlavu s vymýšlením dárků, které by podle mě měly být každý rok aspoň trochu originální. Při psaní tohoto sloupku jsem se zamyslela, jaký dárek bych si přála ze všeho nejvíc. Dárek, který by mi udělal radost a zároveň by mé příbuzné finančně nepoložil. Bude to znít asi jako klišé, ale došla jsem k závěru, že největším dárkem by pro mě byly klidné a pohodové Vánoce, bez stresu, hádek a všech těch zbytečných starostí okolo. Prostě si jen užít tu vánoční atmosféru. Strávit čas pečením cukroví se svou mamkou a babičkou. Na Štědrý den si ráno zalézt pod peřinu, snídat vánočku a koukat na pohádky. Odpoledne vyrazit na procházku, po ní začít s přípravami večeře. A pak? Pak už následuje klidný večer s mou rodinou u dobrého jídla a rozbalování dárků. Zatím se mi mé přání nesplnilo… Každý rok jsme se aspoň jednou pohádali a ještě k tomu většinou kvůli úplné maličkosti! Jsem tedy naivní, když se nevzdávám a věřím, že jednou zažiju Vánoce podle mých představ? Tereza Štveráková

P

Můj milý Ježíšku…

řiznejme si, že když jsme byli malí, krátili jsme si čekání na Vánoce tím, že jsme psali dopisy Ježíškovi. Navečer jsme ho dali na parapet za okno a pak si šli poslušně lehnout, abychom Ježíška nevyplašili. První věc, kterou jsme následující den udělali, byla ta, že jsme šli zkontrolovat, jestli si Ježíšek dopis opravdu vzal. Nedokážu slovy popsat ten pocit, když jsem věděla, že už má tento mužíček můj dopis. Těšila jsem se, až budu trhat vánoční balicí papír, pod kterým bude moje vytoužená Barbie v pohádkových šatech a její blonďatá hříva jí bude sahat až k bokům. Už jsem se nemohla dočkat, až ji budu osvobozovat z krabice, až si budu moct pohladit její vlásky a narovnat jí šaty a nazout pohádkové střevíčky. S touto představou jsem celý měsíc usínala. Každý večer jsem si živě představovala, jak si s ní budu dávat čajové dýchánky a jak ji seznámím s méďou Spáňou, opičkou Žofinkou a s plyšovým pejskem Růženkou. Kromě toho jsem se snažila být celý měsíc hodná, protože jsem se bála, že mou Barbie dá Ježíšek někomu jinému - hodnějšímu. Ta představa byla hrozná. Nedokázala jsem si připustit, že by si s MOU Barbie měl hrát někdo jiný! A když jsem zlobila, maminka mi „vyhrožovala“ právě tímto (celkem užitečný trik, jak si zajistit klid). Stejně je docela zajímavé, jak na to ti dospělí přišli. A ještě zajímavější je, jak to dokážou několik dlouhých let před svými malými dětmi tajit. Ale už asi vím, proč to dělají. Co je pro ně krásnějšího, než vidět světélka radosti v očích jejich malých andílků?

Zdeňka Protivánková

sloupky


?

Jsou tu Vánoce aneb nákupní šílenství začíná!

K

aždý si Vánoce představujeme jinak. Někdo jako dobrou příležitost k polehávání u televize, jiný jako dovolenou v tropech. Když si já představím ideální Vánoce, vybaví se mi Vánoce někde daleko od civilizace. V teple u kamen s mými nejbližšími, s hromadou cukroví a se sněhovou nadílkou za okny. Avšak „vyšší moc“, která pohybuje světem, nám diktuje něco úplně jiného. Reklamní letáky, televizní reklamy a výlohy obchodních domů nás přesvědčují o tom, že jediné, na čem by nám mělo od října (ne-li od září) záležet, je to, kdy budou ty nejvýhodnější slevy, kde nakoupit to nejlepší zboží s nejdelší zárukou a kde – no však víte. Jdete–li koupit do obchodu pár rohlíků, chleba a máslo, připadáte si jako lidé, kteří nemají na jídlo. Mezi regály vás totiž míjí lidé s přepadávajícími košíky. Člověk by si řekl, že když celý národ nakoupí v předvánočním období trvanlivé výrobky (a to třeba hned několikrát), má to jeden důvod - logický. Pravděpodobně si chtějí užít klidné Vánoce a nechtějí si je zkazit ježděním po obchodech. Celkem pochopitelné, ne? Jak je tedy pak možné, že obchodní centra praskají i v obě svátků „ve švech“? Míjíte–li parkoviště těchto center, říkáte si, že i kdybyste chtěli zastavit a jít nakupovat, nemáte šanci – nezaparkujete. Přestože dnes už tuto skutečnost vnímá málokdo, samotné Vánoce mají počátek v náboženství. Pro věřící i nevěřící měli však jedno společné, lidé chtěli dárkem udělat radost svým nejbližším. A nezáleželo na tom, kolik ten dárek asi stál, ale od koho byl. Protože se nám tím daná osoba snažila říct, že pro ni máme nějaký význam, a že jí stojíme za to, aby si dala námahu s vymýšlením a sháněním sebemenší drobnosti. Dnešní podoba Vánoc se bohužel začíná rovnat šílené nákupní mánii. A roto se ona idylická představa klidných Vánoc vzdaluje kamsi do neznáma. Je sice krásné, když seženeme originální dárek na míru, který je využívaný, má ty nejlepší a nejnovější parametry a tak dále, ale je to vážně nejdůležitější? Je ten TOP dárek opravdu nutné vykoupit vlastní psychickou pohodou a nervy, které pak budeme po zbytek Vánoc léčit? Na to si asi musí odpovědět každý sám. Já vím, že budu shánět dárky, kterými potěším. Ale rozhodně nebudu v obchoďáku delší dobu než bude nutné. Těším se totiž na zdobení stromečku a ta poslední činnost, kterou bych chtěla na Štědrý den dělat, je běhání po Bondy, Olympii a podobně. Ale každý svých Vánoc strůjcem.

Bětka Motlová

S

Mýtus, aneb přelom baktunů.

hoříme, umrzneme, utopíme se, oslepneme, dojde nám ropa, přestane fungovat elektřina, spadne na nás meteorit. Stačí si jen vybrat! Ne vážně, každý z nás už určitě důkladně popřemýšlel nad tím, co se asi tak může stát. Co může být tak důležité, že kvůli tomu končí kalendář jedné z nejpokročilejších civilizací, která žila. Je tu ale jeden drobný detail. On nekončí. Nejdřív vytvořme menší oslí můstek. O Mayích jste jistě už slyšeli. Kdo taky ne, když se kvůli jejich kalendáři natočilo několik filmů, napsalo mnoho knih a dokonce se kolem něj točí i mnohé série počítačových her. Mayská civilizace byla jednou z nejstarších indiánských říší, rozkládala se na území dnešního Mexika a Guatemaly. Každé z mayských měst bylo samostatným městským státem, tím nejpozoruhodnějším bylo nejspíš ChichenItza, které bylo pravděpodobně duchovním a náboženským centrem celé říše. Důkazem mohou být stovky koster chlapců, kteří byli ve jménu bohů obětováni. Může se to zdát primitivní a krajně pohanské, takhle nectít lidský život. Možná je to do jisté míry pravda, ale ruku na srdce, kolik lidí zemřelo s posvěcením křesťanů a ve jménu mírumilovného Ježíše Krista? Kolik lidí ještě dnes umírá s posvěcením Alláha? Rozhodně víc, než rukou mayských bohů, věřte mi. Za tuto odbočku se omlouvám všem věřícím, ale byla tak trochu nutná, Mayové totiž rozhodně nebyli žádnými primitivy. Důkazem o tom může být jejich velmi přesné pozorování pohybů Měsíce, Slunce a nejvýraznějších nebeských těles, které bylo podle všeho daleko úspěšnější než práce všech renesančních astronomů. Tento jev se dá vysvětlit tím, že Mayové už ve velmi raných dobách své civilizace zjistili, že je Země kulatá a obíhá kolem Slunce. Pravděpodobně věděli i o tom, že je Měsíc zemskou družicí. Kromě toho byli velmi zdatní matematici; nejenom že konkrétně znázorňovali čísla pomocí číslic, dokonce znali a měli symbol pro nulu (ta se v Evropě objevila až na konci 11. století po rozšíření arabských číslic). Počítali v dvacítkové soustavě, která velmi úzce souvisí s vypočítáváním délky časových úseků, a tedy i dílů kalendáře. Sakra dlouhej oslí můstek. Konečně se tedy dostaňme k Mayskému kalendáři. Ten byl rozdělen na 18 měsíců po 20 dnech, dohromady tedy měl 360 dnů, které byly rozděleny na různý počet menších úseků podle toho, jak dlouho byl den a noc. Celý kalendář byl tedy velmi stabilní a po cyklické stránce fungoval skvěle. Zápis data byl poměrně složitý, Mayové zapisovali do data i století, tisíciletí a dalších několik údajů vycházejících z pohybů vesmírných těles. Gregoriánské datum 30. 6. 2012 tedy například vypadalo jako 12.19.19.9.6. Číslice jsou seřazeny sestupně podle délky, datum 0.0.0.0.0 bylo zpětně stanoveno na 11. srpna 3114 př. n. l. Pro nás je teď nejdůležitější první číslice mayského data, v mayštině označovaná jako baktun. O jejím původu se vedou spory, důležitá je ale délka: 394,3 roku. Konečně se tedy můžeme dostat k výsledku této poměrně složité matematické operace, která by správně v tomto sloupku neměla co dělat. Datum 20. prosince je totiž v mayské soustavě označováno jako 12.19.19.17.19. 21. prosince vypadá, a teď se podržte, takto 13.0.0.0.0. V mayském datu se tedy změní první číslice, zmíněný baktun, z 12 na 13, což je ale poměrně pravidelný cyklus, měnící se jednou za těch 394,3 roku. Co z toho vyplývá? Jednoduše to, že mayský kalendář nekončí, jen se láme v nové období 13. baktunu. Je to tedy asi takový přelom, jako v našem kalendáři změna z 20. na 21. století. Klidně se s vámi tedy vsadím, že 21. prosince se stane pouze to, že bude šílená kosa, a skončí škola před Vánoci. A pokud bych náhodou prohrál, nevadí. Mrtvý mrtvému vyplatí sázku jen těžko :-).

Tomáš „Dodo“ Doležal


21

recenze

Twilight sága: Rozbřesk 100 %

hlavní hrdinové, films.com

Číslo II

film

T

wilight ságu snad není třeba ani představovat neboť myslím, že všichni alespoň částečně vědí, o co se jedná. Vraťme se ale o čtyři roky zpět. Fenomén americké spisovatelky Stephany Meyers právě vítězí v soutěži „Kniha mého srdce.“ Poráží dokonce Pána prstenů, Harryho Pottera a mnoho dalších. Já se jako totální odpůrce těchto milostných knih poprvé dozvídám o tom, že nějaké Stmívání vůbec existuje. Nicméně, nekončící chvála (především spolužaček) mě nutí k tomu, abych si zašel do knihovny půjčit Stmívání. Je o něj však obrovský zájem a proto si musím dalšího čtvrtroku počkat. A tu, konečně se mi kniha dostává do ruky. Do toho všeho jsem čerstvě a prvně zamilovaný. A jak to končí? Nutně sháním druhý, třetí a čtvrtý díl. A co víc, zvědavost mi nedá a já musím vidět i film. Upřímně, stává se ze mě, byť trochu se zpožděním, fanda této upíří romance. Hned adaptace prvního dílu mě znovu nutí k tomu, abych si stáhnul i díl druhý. A i ten mě zaujal. Čirou náhodou zjišťuji, že v kinech zrovna běží třetí díl… Takže ho nutně potřebuji vidět. Tak nějak podobně to dopadlo i s předposlední částí. Ačkoliv všechna pokračování měla očividně spíše sestupnou tendenci, stejně jsem se musel vypravit i na závěrečnou část. A ta mě pořádně překvapila. A mile. Jasně, ten kdo neviděl předchozí snímky, by mohl být zpočátku trochu zmaten dějem. Ovšem u takovýchto filmů se prostě počítá s tím, že předchozí filmy znáte. Takže tuto chybičku jsem ochoten odpustit. Děj druhého Rozbřesku začíná tam, kde první skončil. Bella Cullenová se probudí jako nová úpírka. Následně se shledává se svou dcerkou a zjišťuje, co je nového. Zdá se, že nic nemůže narušit rodinnou pohodičku. Když v tom najednou, Alice Cullenová, která má jistý dar vidět budoucnost, vidí něco nemilého a nepěkného. Velevážená rodina Volturiových (taková upíří šlechta) se o novém přírůstku u Cullenových dozvídá. Jsou přesvědčeni, že Cullenovi stvořili nového upíra z malé holčičky, a tím ji udělali nesmrtelnou. Takovýto zločin se však trestá tím nejhorším možným způsobem – smrtí. Cullenovic smečka hledá pomoc u upírů po celém světě. Ti jim i přes malé komplikace většinou přislíbí pomoc. A je tu den D. Kdo zvítězí? Volturiovi nebo a Cullenovi s přáteli? Tak to se nechte překvapit. Já byl také...:-) Poslednímu Twilightu dávám 100%, ne snad kvůli nějaké obrovské kvalitě, protože vždycky je co zlepšovat, ale protože nezklame a mile překvapí. Josef Zdobinský

herní koutek Sid Meier‘s Civilization IV:

Simulátor, jak ho neznáte

85% + recyklovatelnost + komplexnost + volnost - absence editoru map - občas přespřílišná složitost - špatný český překlad

22


K

dyž se řekne herní simulátor, člověku v mysli vyvstane nějaký béčkový herní titul, který se snaží seznámit hráče s životem v traktoru, řízením náklaďáku, či snad ukazuje, jak se řídí letadlo. A netřeba dodávat, že většina těchto titulů slouží pouze k tomu, aby vyplnily mezery v regálech s dobrými hrami. Ve skutečnosti ale mají herní simulátory mnohem větší potenciál, než se zdá. A důkazem, jak už asi tušíte, je právě série Civilization. Tentokrát by byl asi dost špatný nápad začít s hodnocením každého prvku zvlášť, jako to dělám obvykle. Je to asi podobný nápad, jako kdybych začal Beethovenovu Devátou hodnotit tón po tónu. Tak tedy, povyprávím vám o Civce jako o celku a vy si o ní uděláte obrázek sami. Vaším prvním úkolem je vybrat si jednu z mnoha civilizací (a výběr je opravdu obrovský, přes Němce a Francouze, přes Římany a Řeky, až k Sumerům a Aztékům) a k ní jednoho z jejich nejznámějších vůdců (v případě Francie máte na výběr mezi Napoleonem a Ludvíkem XIV). Poté je na vás, jaký typ planety bude váš národ obývat, jestli bude kontinent jen jeden, nebo třeba čtyři, jestli bude podnebí jako na Sibiři, nebo jako ve Středomoří. Potom vaše historicky první partie hry Civilizace může začít. Rodíte se ve formě dvou jednotek, osadníka a zvěda, nazí v nepřátelském, neprozkoumaném světě, nevědouce, kde jste, ani kdo budete. Rodíte se v roce 4000 před naším letopočtem. Při zakládání nového města si ani neuvědomujete, že ta osada, které říkají Paříž, Berlín nebo Washington, bude za deset nebo jedenáct hodin hry hlavním městem vámi právě vytvořené planety. Hra vás hned na začátku zahltí informacemi a možnými úkony. Po založení prvního města se otevře nabídka výzkumu, kde dostanete na výběr, co bude vaše civilizace zkoumat. Bude to mysticismus, abyste ve svých městech pěstovali kulturu a vaše hranice se rozšiřovaly, lov, abyste mohli vytvářet lučištníky a vaše města nebyla bezbranná, nebo těžba, aby se vaše civilizace stala bohatší a vy se tak mohli soustředit na budování armády? Cesta je jen na vás. Kromě toho že každých několik kol vybíráte technologii, kterou mají vaši vědci zkoumat, věnujete se i dalším běžným činnostem náčelníka kmene. Rozhodujete o stavbě budov, pomocí dělníků zvelebujete svůj kus země k obrazu svému a v neposlední řadě také posíláte své muže, aby objevovali dosud neobjevené kouty vámi obývaného kontinentu. No a v tuto chvíli to začíná být zajímavé. Během chvilky potkáváte svého civilizačního souseda. Ano, slyšíte správně, společnost vám budou totiž dělat národy, které se budou snažit o totéž jako vy. A o co že se vlastně snažíte? V Civilizaci je možné zvítězit různými způsoby: zničením všech ostatních civilizací, ovládnutím většiny zemského povrchu, vysláním kosmické lodi do vesmíru, dosáhnutím maximální kulturní výše národa, vítězstvím ve volbách na předsedu mezinárodní organizace nebo nejvyšším počtem bodů do určitého předem daného roku. Důležitou součástí hry je diplomacie, která je zajímavá hlavně v pokročilých fázích hry, kdy máte možnost s jinou civilizací vyměnit zdroje (ty vám přinášejí různé bonusy ve formě vyšší spokojenosti nebo zdraví ve městech) nebo se například semknout mezinárodní smlouvou proti jiné, tyranské civilizaci. A jak vaše civilizace roste, hranice se rozšiřují, vy objevujete nové země za mořem a ty staré získáváte do svých rukou, vy jste blíž a blíž svému vysněnému cíli. Který je ten váš? T.D.Doležal

info


informujeme

Den otevřených dveří Dříve než se stačili letošní prváci zadaptovat na nové škole, stihl se už 28. 11. 2012 uskutečnit první den otevřených dveří tohoto školního roku. Díky této akci si potenciální uchazeči o studium u nás mohli prohlédnout učebny a dozvědět se něco o naší škole. K  vidění byla kromě jiného učebna informatiky, učebna biologie a učebna chemie, kde se mohli účastníci podívat na různé chemické pokusy a prozkoušet si své vědomosti.

Automat v přízemí „odešel do věčných lovišť“!

Týden vědy

Zajisté jste si všimli, že od poloviny listopadu chybí jeden z automatů. Přesněji řečeno ten, který byl využíván hlavně v zimních měsících. Čokoláda, káva nebo čaj. Čím nižší byla venkovní teplota, tím delší byla fronta automatu. Bohužel se ale provozující firmě nevyplatil, a tak se rozhodla ho zrušit. Své rozhořčení dali jasně najevo studenti naší školy. Kromě svíčky a věnců, jste si mohli přečíst i parte. Ostatně, foto mluví za vše! foto: unipetrol.cz

Druhý listopadový týden vyrazili studenti kvinty a sexty na již 12. ročník Týdne vědy. Tento největší vědecký festival v České republice nabízí kromě seminářů, výstav a promítání dokumentárních filmů také přednášky. Naši studenti se zúčastnili přednášky britského chemika a fyzika- Michaela Londesborougha. Přednáška o stavbě atomů, hmotě a energii byla nejen zajímavá, ale díky Michaelově bezprostřednosti i zábavná. Další přednáška, kterou měli žáci možnost shlédnout, se konala v budově Akademie věd. Přestože se všichni díky názvu Od vajíčka k ohňostroji těšili na ohňostroj, kvůli starobylému stropu nakonec nebylo možné tento pokus provést. Celý den byl zakončen prohlídkou technických novinek ze světa elektroniky.

Volejbal

Tombola a ples

Dne 14. 11. 2012 se Jan Koutník, David Šnajdr, Michael Zörkler, Martin Lehký, Václav Budín, Michal Čapek, Petr Školoud, Karel Le Anh, Michal Nepokoj, Martin Slabý a Pepa Wudy vypravili reprezentovat naši školu v okresní volejbalové soutěži. Umístili se na 2. místě, za vítězným týmem Gymnázia MH. Na třetím místě se umístili kolegové z vedlejšího Pekařova gymnázia. Rovněž naše družstvo basketbalu vybojovalo krásné 2. místo v krajském kole. Klukům moc gratulujeme!

Něco nového nám začíná a s tím zároveň i něco končí. Letošním maturantům se blíží konec studia na střední škole, maturitní zkoušky a s tím tradičně spojený maturitní ples. Ten se letos uskuteční 23. 2. 2013 a téma prozatím zůstává tajemstvím. A jaký pak by to byl ples bez tomboly? Proto neváhejte přinést příspěvky maturantům do 8.A nebo do 8.B. Děkujeme!

Školník má nové webové zázemí! Časopis Školník se po několika letech dočkal redesignu svého webu. Na něm je nyní možné nalézt nejen archivní čísla a kroniku, ale i články, které se nevešly do tištěné podoby, informace o redaktorech a mnoho dalšího! Propojte se s námi! Najdete nás na adrese http://skolnik-casopis.8u.cz/ nebo na Facebooku ve skupině Školník (školní časopis G8MB) (rychlá adresa je http://bit.ly/skolnik-casopis/).


23

ČLÁNKY A NÁZORY REDAKTORŮ, ARCHIV ČÍSEL, HISTORII ČASOPISU A INFORMACE O REDAKTORECH NALEZNETE NA ADRESE

skolnik-casopis.8u.cz JSME I NA FACEBOOKU! PŘIDEJTE SE DO SKUPINY ŠKOLNÍK (ČASOPIS PRO STUDENTY G8MB) KRÁTKÁ ADRESA SKUPINY JE

bit.ly skolnik-casopis

V příštím čísle Téma: Počítače

Apple proti ostatním Kyberšikana Kuriozity internetu Nové recenze a sloupky a mnoho dalšího...

Po přečtení nechte časopis ležet na parapetu na chodbě. Děkujeme!

Děkujeme firmě CopyCentrum.com za ochotnou pomoc při tisku tohoto čísla.

Pomoc. Rozhovor: pan školník. Boleslavsko hledá talent. Charitativní sbírka. Téma: časopis pro studenty Gymnázia Mladá B oleslav

Recommend Documents