Politické strany a systémy politických stran

Politické strany a systémy politických stran

Politické strany „

„

„

„ „

„

„

jsou zprostředkujícím článkem mezi společností a státem umožňují fungování demokratického politického systému ve stranách se sdružují politicky aktivní občané na základě společných zájmů, cílů a názorů strany odrážejí politickou vůli lidu prostřednictvím voleb usilují o získání co největšího podílu na státní moci snaží se hájit zájmy svých stoupenců a uskutečňovat jejich cíle představují důležitý nástroj integrace společnosti

Historické aspekty politického stranictví v Evropě a USA „

„

politické strany existovaly již ve starověku a středověku rozmach za novověkých revolucí • Anglie 2. pol. 17. st. – whigové a toryové, v 19. st. na ně navázali liberálové a konzervativci • po vzniku USA – republikáni a federalisté • za francouzské revoluce – girondisté, jakobíni, montagnardi

Rozšíření politického stranictví „ „

„

politické stranictví se rozšířilo v 19. století vznik politických stran souvisel s rozmachem kapitalistického podnikání, převratnými hospodářskými a společenskými procesy, diferenciací zájmů ve společnosti i s procesy národního sebeuvědomování tehdejší strany se ještě významně lišily od politických stran 20. století

Vznik moderních politických stran „

„

začaly se formovat v Evropě koncem 19. a začátkem 20. století vstup dělnictva na politickou scénu • koncentrace dělnictva v průmyslových centrech • vznik odborových organizací a masových politických stran se sociálně demokratickou orientací

„

všeobecné volební právo změnilo podmínky politického zápasu (růst vlivu masových politických stran)

Sociálně demokratické strany „

„

rozvětvená stranická struktura, masová členská základna – vhodné dispozice pro nové podmínky volebního boje (vznik početných poslaneckých frakcí) staly se příkladem pro strany, které dříve dominovaly na základě nerovného volebního práva (nuceny reorganizovat vlastní stranické struktury)

Americké politické strany „

vznikaly v odlišných podmínkách • nebyly ovlivněny revolucemi, zápasem s feudalismem, konfrontací mezi liberalismem a konzervatismem, ani třídními konflikty • proto nikdy neinklinovaly k ideologickým doktrínám a politickým programům

„

soustřeďují se především na podporu kandidátů ve volebním boji

Znaky moderní evropské strany „

„ „

„

„ „

vlastní politický program – vysvětluje základní hodnoty, cíle, zájmy účast ve volbách působení na veřejnost, získávání členů a voličů stálá, demokraticky volená organizační struktura nezávislost na státu financovány z členských příspěvků, příjmů z vlastní hospodářské činnosti, darů a státních dotací

Typologie politických stran

Liberální strany „ „ „

„

„

„

pokrokovost kritické hodnocení minulosti a přítomnosti budoucnost spatřována v možnosti spravedlivějšího uspořádání společnosti optimismus pramenící z víry v pokrok a v nevyhnutelnost změny společenského uspořádání překonaného vývojem snaha omezit zasahování státu do práv a svobod jednotlivce rovnostářství

Konzervativní „ „

„

„

„

tradicionalismus a konzervativnost ideální společenské poměry spatřovány v minulosti, případně přítomnosti pesimismus pramenící z tradicionalismu, nevíra v možnost lepšího uspořádání společnosti v budoucnu apologetický postoj ke státu a k tradičním institucím obrana stavovských výsad

Levice a pravice – historický vývoj století

levice

střed

pravice

17.-18. whigové

toryové

19.

liberálové

konzervativci

20.

labouristé

liberálové

konzervativci

Typologie A. Siegfrieda „

dělení na levici a pravici doplnil o genetické hledisko: • strany pocházející z francouzské revoluce • strany pocházející z průmyslové revoluce

Typologie podle J. Friedricha „

zavádí 2 kritéria: zda programy stran odrážejí spokojenost či nespokojenost s existujícím pořádkem a zda vyjadřují víru v lepší budoucnost: • radikálové – jsou nespokojeni s existujícím stavem a věří v jeho zlepšení • liberálové – jsou spokojeni s existujícím stavem, ale věří v možnost jeho dalšího zlepšení • konzervativci – jsou spokojeni s existujícím stavem a nevěří v možnost jeho dalšího zlepšení • reakcionáři – jsou nespokojeni s existujícím stavem a nevěří v možnost jeho zlepšení

Typologie podle M. Webera „ „ „ „ „

strany světonázorové strany zájmové třídní národností a regionální strany umožňující svým členům získat úřady

Typologie podle M. Duvergera „

„

„

rozdělil strany podle zapojení členů do stranické práce masové – opírají se o členskou základnu (tvoří podstatnou část elektorátu) elitní – soustřeďují se přímo na získání voličů

Systémy politických stran „ „

„

systém politických stran je souhrn stran v interakci v daném politickém systému jednotlivé strany nepůsobí izolovaně, ale jsou v rámci státu zapojeny do systému politických stran systém politických stran je dán vztahy mezi politickými stranami:

• schopnost jedné strany získat absolutní většinu a vytvořit „jednobarevnou vládu“ • účinnost a efektivita vládní moci • složení opozice • stabilitu politického režimu • způsob a četnost střídání vlád

Hlavní kritéria typologie stranických systémů „ „

„

„ „

„

počet stran ideologické charakteristiky stran a napětí mezi nimi relativní velikost stran (volební výsledek) modely opozice organizační uspořádání stran (především jejich disciplinovanost a kompaktnost) sociální původ a zázemí stran

Monopartismus „

„

„

systém, ve kterém má trvale moc jedna strana, aniž by bylo možno dosáhnout běžnou politickou soutěží změny vládnoucí strana existuje v systému jako jediná nebo jsou ostatní politické strany znevýhodněny monopartismus je nesoutěživým stranickým systémem a je příznačný pro totalitní politické systémy

Bipartismus „ „

„

je soutěživý stranický systém dvě politické strany se pravidelně střídají u moci, přičemž jedna sama vytváří vládu a druhá představuje opozici, jež je připravena vládní stranu vystřídat většinou se dvě strany nacházejí na odlišných pólech ideologického spektra a bojují o středové voliče

Multipartismus „ „

„

„

„

nejčastější systém v politické praxi soutěž více než dvou politických stran malá pravděpodobnost, že se jedné politické straně podaří po volbách sestavit „jednobarevnou“ vládu pro multipartismus jsou příznačné koaliční vlády menší stabilita vlád

Uvedená klasifikace trpí celou řadou nedostatků: „

„

do jedné kategorie bývají zahrnovány stranické systémy s úplně odlišným fungováním obsahuje celou řadu různě fungujících stranických systémů

Typologie podle J. Sartoriho „

„

„

systém jedné strany - politické uspořádání, kde ve státě existuje jenom jediná politická strana, ostatní nejsou povoleny (bývalý SSSR) systém hegemonní strany - výsadní postavení strany zabezpečeno ústavou země (KSČ v letech 1948 – 89 v Československu) systém predominantní strany - strana, která má výsadní postavení ve stranickém systému země (např. Liberálně demokratická strana v Japonsku)

„ „

„

„

bipartismus - viz výše systém omezeného pluralismu existence 3 – 5 politicky relevantních politických stran s malými ideologickými vzdálenostmi (slabá polarizace politických stran) systém extrémního pluralismu - větší množství politicky relevantních politických stran se silnou ideologickou polarizací atomizovaný systém - vysoký stupeň relevantních a značně polarizovaných politických stran, systém je nestabilní