Pokorný, Pavelka, Bančanský: Slíva – Krátkého ďábelský plán Bylo časné úterní ráno. Pan profesor Bohuš Evžen Slíva se právě probouzel. „Huaaaerr chrrr, mňam mňam“, vydal ze sebe Slíva hlasité zívnutí a vyplivnul oslintanou bambulku ze zánovního kulicha. Pak otevřel oči. Zděsil se, kde se to probudil, nechápal, proč nespí v posteli, ale ve spacáku a proč nespí doma, ale v tramvaji číslo 22. Během chvilky se ale bystrému profesorovi všechno vybavilo… Včera měl odpolední vyučování do 16:50 a potom ve škole opravoval testy z deskriptivní geometrie, které zadal v primě. Tím se Slíva dostal ze školní budovy až kolem 20. hodiny, protože vypisoval na každou písemku správné odpovědi. Když už se dokodrcal k metru, zjistil, že má výluku až do 3. hodiny ranní. Proto si lehl na lavičku do přilehlého parku. Kolem 23. hodiny mu však začala být nesnesitelná zima. Lehká novinová přikrývka ho jen chabě chránila před nepřízní počasí. Rozhodl se zahřát procházkou po parku. Cestou mu padl do oka bezdomovec, který si hledal místo k přenocování. V podpaží nesl odrbaný dekový spací pytel červené barvy a na hlavě měl zánovního kulicha s parádními motivy jelínků a myslivců. Ve Slívovi se probudily lovecké pudy. Na nic nečekal. S adrenalinem v žilách popadl mohutnou větev, přiskočil s bojovým křikem k houmelesákovi a prudce jej udeřil do zátylku. Houmeles zavrávoral. Slíva mu obratně vytrhl spacák a pro jistotu stále třímajíc sukovici prchal k nejbližšímu východu z parku. Šestý smysl Slívovi napověděl, že ho někdo sleduje. Naštěstí uviděl tramvaj čekající na světelné křižovatce. V panice rozrazil dveře a vběhl dovnitř. Po celodenní šichtě vyčerpaný tramvaják nijak nezareagoval. Slíva z relativního bezpečí tramvaje pozoroval jak z potemnělého parku do světel ulice vstoupil hlouček bezdomovců. Vrchní houmelesák vykročil směrem k tramvaji. Hlouček jeho příkladu poslušně následoval. V poslední chvíli ale tramvaják zazvonil, a vůz se dal do pohybu. Slívovi naskočil blažený výraz, který se vytratil, jen co vůz zamířil do tramvajového depa MHD v sousední ulici. Řidič už spěchal za rodinou a tak vynechal předpisové procesy jako prohlížení tramvaje a rovnou vystoupil. Bohuš si částečně oddychl, ale poté se schoulil z obavy před hrozícím útokem bezdomovců do červeného spacáku, se stejnou barvou jako okolní sedadla ve voze. Teprve teď si všiml, že stále drží klacek, na kterém po útoku na bezdomovce zůstal viset jeho zánovní kulich. Za účelem kvalitního maskování ho serval z větve a nasadil si ho. Krátce na to usnul… Z myšlenek ho vyrušilo ostré rozražení dveří. Ve Slívovi hrklo. Cikáni?! Bezdomovci?! Bulharská mafie?! Ne, něco daleko horšího, ale Slíva o tom zatím neměl ani tušení. Byl to žák Jeňýk „Ušo-Ušan“ Krátký. Dokonale ze strachu Slívu probralo až hlasité Jeňýkovo pozdravení: „Brý den, pane profesore.“ „Co ty tady!! Ty jeden pacholku, ty páže mrňavý, podsvinče poďobaný…, eheh-eeer Co potřebuješ, konzultační hodiny jsem měl včera“, prskal Slíva. „Ale pane
profesore, nezlobte se, vždyť máte dneska svátek… a já si na Vás zrovna vzpomněl,“ zabásnil s lišáckým úsměvem Jeňýk a zároveň vyndával z tašky lehce přisedlou bonboniéru. Hladový Slíva se rozzářil, spadl z něj všechen ostych a s nelíčenou radostí se vrhl po bonboniéře. Slívovy nehty se zaryly do lesklého celofánového obalu. „Mňam, mňam“, pochvaloval si Slíva. Mezi mlsáním čokoládových pralinek chválil a plácal Jeňýka mastnou rukou: „Vzpomenu si na tě při zkoušení; přezkouším tě znovu z celého ročníku, aby sis mohl opravil tu trojku… mlask, mlask.“ Žák Krátký se znovu šibalsky usmál a decentně se vzdálil z vozu. Slíva dojedl bonboniéru, jejíž likér měl divnou pachuť, avšak rozespalému a hladovému profesorovi to nevadilo. Olízal si prsty jeden po druhém a utřel si ústa do rukávu. Jak si utíral pusu, tak se kouknul na hodinky. Zhrozil se. Bylo přesně 7:47.31. Vyběhl prudce ven z tramvaje, jen s aktovkou, kulichem na hlavě a igelitovou taškou plnou písemných prací na tento den. Když opouštěl depo, upadl přes jízdní kolo Ukrajina. Uviděl možnost, jak se dostat do školy včas. Bezmyšlenkovitě ho postavil a rozjel se. Při první nerovnosti terénu ihned poznal, že kolo nemá ani pláště, ani duše. Něco zamumlal o prdeli, vzal bicykl a narazil ho do tramvajové koleje. Chvíli běžel vedle kola, než kolo dostatečně zrychlilo. Pak se vyhoupnul na sedátko a jel se supěním ke škole. Cesta probíhala slibně až do chvíle, kdy před Slívou ostře zastavila tramvaj. Ošoupané brzdy by jen sotva stačily k dobržďování, natož na prudké zabrždění. Slíva se zoufale snažil po vzoru Freda Flinstona zabrzdit nohama. Jeho rychlost začala klesat. Tramvaj byla ale moc blízko. Narazil. Naštěstí se stihl na náraz připravit a zapřít se do řídítek a tím se vyhnul pádu s kola. Hlasitě si oddychl. Tramvaj před ním se opět rozjela. Překvapivě se za ní rozjelo i kolo, a to bez Slívova přičinění. Kolo se při nárazu zaháklo za řetěz visící z tramvaje. Slíva to ustál a tak si dál bez problémů vychutnával jízdu až do chvíle, než tramvaj zatočila na opačnou stranu, něž se nachází škola. Slívovi se při pomyšlení, že by nestihl být včas ve škole orosilo čelo. Možná ze zoufalosti, možná křečí, Zalomcoval s řídítky. Řídítka mu zůstala v ruce. Z toho důvodu se uvolnil řetěz od tramvaje. Slíva se zaradoval, narazil zpátky řídítka, přehodil kolo na správnou kolej a vyrazil k cíli. Konečně přijel na zastávku u školy. Jen tak tak to ubrzdil před stojící tramvají. „Uf, to bylo o fous“, oddychl si zpocený profesor, stále sedící na kole. Najednou se za Slívou ozvalo zvonění. Zběsilý tramvaják se snažil Slívu odehnat z kolejiště. Neúspěšně. Proto se znovu rozjel. Slíva ještě stačil vyskočit na ostrůvek. Šílený řidič tramvaje rozmáčkl kolo o druhou tramvaj. Slíva si oddychl a rozběhl se do školy. Když vbíhal do školní budovy, zvonilo právě na hodinu. Slíva se v tom spěchu zapomněl podívat, v jaké třídě učí. Z toho důvodu běhal od třídy ke třídě, rozrážel dveře a díval se na rozvrhy. Když doběhl ke správné třídě, bylo přesně pět minut po zvonění. Žáku S-Janovi jeho přesná časomíra, sponzorovaná 100% arménskou firmou Casian (čti Kasjan), prozradila, že je načase vydat se hledat vyučujícího. Rozběhl ke dveřím. Chňapl za kliku. V tu samou chvíli učinil totéž
Slíva na protější straně. Dveře praštily Slívu do nosu. Ten tiše zaklel a nakopl dveře. Žák S-Jan se lekl a snažil se dveře instinktivně zavřít. To ale Slíva nechtěl dopustit a tak se o ně začali přetahovat. Chvíli to už vypadalo, že S-Jan souboj vyhraje, avšak Slíva chytil druhý dech. Zapřel se a býčí silou si otevřel dveře. SJanovi vyklouzla klika z rukou, udělal pár kroků pozpátku. V krocích mu ale stál (možná někým přistrčený) prázdný vozík na meotar. S-Jan na tento vozík spadnul a odjel přes celou třídu až k první lavici u katedry, kde zrovna přesnídával žák Vlk. Bum, žák S-Jan přepadl z vozíku na Vlkovu lavici. Vlk se lekl a zaskočilo mu velké tučné sousto do krku. Mezitím, co přidušeně kašlal držel S-Jana, aby neutekl. Když se Vlkovi podařilo vystrnadit sousto z krku. Chytil S-Jana za límec od seprané košile a prohodil ho oknem. Žák S-Jan se i s oknem protočil a spadl na zem do uličky mezi lavicemi a topením. To všechno se udalo během několika sekund, takže to Slíva, unavený po nocování v tramvaji ani nepostřehl. Už téměř došel ke katedře, ale pojal podezření, že snědl něco špatného. Dále už přemýšlet nestihl. Učinil prudkou otočku a vyběhl ven ze třídy hledat záchody. V bonboniéře od Krátkého bylo silné projímadlo. O tomto faktu ale Slíva neměl ani tušení. Rozběhl se k učitelským záchodům v přízemí. Cestou ho okřikl školník: „Hej ty malej, nelítej! Kdo je tvoje třídní?!“ Na tato slova Slíva nereagoval. Doběhl k toaletám. Chňapl za kliku. Dveře však byly zamčené a tak se rozběhnutý Slíva praštil do hlavy. „Dopr…,kur…,pr.… kulatá!“, zahřměl. Rozběhl se do druhého patra. Při zběsilém běhu se mu vlající kšanda, kterou si již s předstihem sundal, zachytila za kliku od ředitelny. Dveře se prudce rozlétly. Slíva si snažil rychle přitáhnou kšandu k sobě, ale jak zabral, vyklouzla mu ze zpocených rukou a práskla řediteli, který vycházel ven z ředitelny, do břicha. Ředitel se se sténáním složil k zemi. Toho Slíva využil a nepozorovaně zmizel k záchodům na 2.patře. Mezitím zuří ve třídě Kvarta A bujará zábava. Žák Krátký stojí na stupínku před tabulí a vypráví o své ranní výpravě do depa tramvaje číslo 22. Bylo mu úplně jedno, že ho poslouchá pouze skupinka dívek, které jeho projev co chvíli hlasitě komentují. Nejméně si volné hodiny užíval žák S-Jan, kterého zavřel žák Vlk do škvíry mezi skříňkami a knihovnou. Rázem se stal nejčastějším terčem kříd a šlupek od ovoce i zeleniny. Hned po S-Janovi si vytrpěl své i žák Kýbl, který se rozhodl, že vyloupí školní jídelnu zadním oknem, ke kterému se spustí po anténním kabelu od televize. Všechno mu vyšlo tak, jak měl předem naplánováno. Bohužel se mu nepovedlo vylézt po kabelu zpátky nahoru do třídy, protože měl umaštěné ruce od uzenin, které si cpal do kapes. V půlce cesty to vzdal a rezignovaně sjel po kabelu dolů. Jako by toho nebylo dost, sklouznul do školníkovy dílničky otevřeným oknem těsně nad zemí, kde se zrovna školník snažil opravit rozsednutou židli. Asi si všichni umíte představit, co nastalo. Řev školníka se mísil s kvičením Kýbla, který musel opravovat židli z primy B, pod pohrůžkou roztlačování zarezlého oranžového (kdysi červeného) žigulíka i s školníkem (školník = 140kg).
Slíva na 2.patře o moc více neuspěl. Na chodbě chyběly okna, toalety byly v rekonstrukci. Po patře zmateně pobíhalo několik dělníků. Když Slíva probíhal patrem v naději, že tam bude alespoň suchý přenosný záchod zahlédl nekvalifikovaného pracovníka, jak drží v ruce ovladač a nebezpečně manipuluje s jeřábem, na kterém je zavěšen Slívův vysněný suchý záchod TOI. Slíva ihned využil situace. Odstrčil dělníka, a se slovy:“Mám tě vystřídat, Pepo“, ho odhodil do kabinetu biologie a sám se chopil ovladače. Marně se snažil přitáhnout si záchod blíže k oknu. Nakonec se mu ho podařilo dostat na úroveň 3. patra, kde rozhoupaný záchod vyrazil okno a připravil tak Slívovi cestičku k úlevě. Slíva na nic nečekal a vyběhl o patro výš. Když vybíral zatáčku od schodů k rozbitému oknu, podjela mu noha. Uklízečka vytírala podlahu a nechala Slívovi v cestě mokrý hadr. Slíva se při pádu praštil do kolena. Chtěl začít klít, ale pomyšlení na plné kalhoty mu v tom zabránilo. Nemotorně vstal a začal belhat k oknu u kterého byl záchod. Už už se natahoval po klice od dvířek, ale najednou se ozvalo cvaknutí a záchod se rozjel dolů. Slíva zapomněl na bolest. Rozběhl se ke schodišti a sjel po zábradlí do 2. patra. Tam spatřil dělníka, kterého před tím odhodil do kabinetu. Dostal na něj obrovský vztek, který ještě umocnily dělníkovy pobavené poznámky ke Slívově zdravotnímu stavu. Popadl kýbl s maltou a narazil jej dělníkovi na hlavu, poté do nakopl a opět odhodil do kabinetu biologie, kde za ním rázně zabouchl dveře. Záchod naštěstí skončil těsně před oknem. Slíva na nic dále nečekal a vrhl se k němu. Rázně otevřel dveře a nakročil. Před ním se však místo prázdné místnůstky objevil další dělník, tentokrát ukrajinské národnosti, který se učil Český jazyk čtením v pražském deníku Metro. Pozdravil Slívu zářivým úsměvem plným zlatých zubů. Slíva se dopálil, popadl Ukrajince za pásek a vytáhl ho ven. V několika vteřinách se dosadil na jeho post. Slíva nasadil blažený úsměv, který však netrval příliš dlouho. Ukrajinec se totiž při potyčce se Slívou zahákl za kliku od dveří, a zůstal tak viset. Starý jeřáb neunesl váhu obou dospělých jedinců a začalo se povolovat lano, na kterém záchod visel. To způsobilo, že záchod začala padat. S hlasitým žuchnutím dopadl do hromady listí na chodník před školou. Ukrajinec se při pádu ještě stihl zachytit za větev přilehlého stromu. Ta byla ale příliš tenká a tak pod ním praskla. Ukrajinec dopadl přesně na střechu do kupy listí zabořeného záchodu. Záchod se rozpadl tak, že stěny odpadly každá na svou stranu a Slíva zůstal sedět s blaženým úsměvem, radosten, že se mu nic nestalo. Jeho úsměv však ztuhl, když uslyšel hlasitý smích kolemjdoucích. Rychle si natáhl kalhoty a sklesle upaloval do školy. Když probíhal přízemím, zvonilo právě na přestávku. Ještě stihl doběhnout ke třídě a zatlačit žáky z ní vybíhající. Když uviděl nepořádek, způsobený neusměrněnou zábavou žáků kvarty A, zadal plán úklidu na přestávku. „Pane profesore, ještě jste nezapsal do třídnice“, upozornil Slívu brazilsky vyhlížející žák Kotoulson, ne nadarmo přezdívaný „Třídnice“. „Tož…, pravda! Sem s ní!“, křikl Slíva. Kotoulson mu podal ze své tašky pečlivě střeženou třídnici. Slíva začal
zapisovat, „Ha, příští hodinu máte mít hudební výchovu. Domluvím se s vaší vyučující a budu vám ji suplovat, abyste neřekli, že jste si mě dost neužili.“ Přestávka proběhla bez větších konfliktů, nepočítaje to, že žák Vlk snědl svačinu žáku Pavelkovi se slovy: “No snad bys ten chleba s uherákem nechtěl jíst celej sám.“ Pět minut před koncem přestávky se začala třída hlučně přesouvat do učebny hudební výchovy. Cestou se žákům Pokornému, Pavelkovi a Bartošovi naskytla zvláštní podívaná. U automatu na bagety klečel primán Brynda. Byl v tváři poněkud zarudlý a ruku měl skřípnutou v okénku na vracení mincí. Otočil se na Pavelku: „Klucí, nemohli byste mi vyndat tu ruku z automatu?“ Nejprve následoval hlasitý smích všech přihlížejících. Primánův stále vyděšený výraz však všechny vyvedl z omylu, že jde jen o vtip. Nejprve promluvil s primánem žák Pavelka: „Tak ji vyndej a neotravuj nás.“ Primán se snažil podle Pavelkovy rady vytáhnout ruku, ale tím se mu ještě více zaklínila. „Klucí, vono to furt nejde“, pokračoval primán. Svědomí však žáku Bartošovi nedovolilo odejít. „No tak, přece ho tam jen tak nenecháme. Až doposud jen přihlížející žák Pokorný se naštval: „Ten primán mě nebude takhle připravovat o přestávku!“ S těmito slovy se sehnul k primánovi a se zručností hodnou cikánského kapsáře mu ruku vyprostil. Primán začal zběsile děkovat. Když mu ale Pokorný řekl, že to bude za 200Kč, chňapl rychle bagetu a utekl. Zazvonilo na hodinu. Profesor Slíva, kterému už bylo relativně dobře zahájil hudební výchovu se slovy: „Jestlipak umíte moravské písničky?“ Když všichni kroutili hlavami, pokračoval: „Tak já vás naučím jednu mojí oblíbenou a vy mě na oplátku naučíte nějako tu vaší“. Začalo se zpívat. Slívova oblíbená byla Vínečko bílé. „Někdo mi to kazí … Bančanský – SÓLO!“ Bančanský se zprvu zdráhal. Později všichni pochopili proč. Jeho zpěv připomínal zvuk trabanta ve vysokých otáčkách. „Stop, stop“, křičel Slíva. Bančanský měl při nácviku zakázáno dále zpívat, pokud, jak Slíva vtipně poznamenal, nechtěl chroupat křídy. Další nazpívávání proběhlo bez problémů, profesor byl zcela spokojen. „Tak a teď nějakou vaší“, řekl velkoryse profesor. Pavelka pohotově přiskočil k profesorovi a podal mu text písně „Uši plesknou“. Profesor si ji potichu zanotoval. „Ta je dobrá, rozdej ji všem a zazpíváme si jí.“, pronesl Slíva znělým hlasem. Pavelka obratně splnil učitelův rozkaz až na to, že žáku Krátkému dal přepis písně Zpátky do trenek. „Ráz, dva, tři…“, Slíva začal předzpívávat a celá třída se k němu ochotně přidala. Byla to hanlivá píseň zaměřená na žáka Jeňýka „Ušo-Ušana“ Krátkého. Krátký to nevydržel taková potupa. V takové chvíli si mohl uchovat svou reputaci snad jen skokem z okna. Přesně to také učinil… Prudce se vztyčil z lavice, přiběhl k otevřenému oknu a vyskočil. Neuvědomil si, že je v přízemí. Spadl do křoví. Slíva přerušil zpěv a řekl zvýšeným, ale klidným hlasem: „Krátký má neomluvenou hodinu“, vykoukl z okna „A další bonboniérou si to nevyžehlíš, jedině, že by byla bez projímadla“. Pak si vzal od šplhouna Pavelky studijní průkaz. Napsal mu pochvalu a přiložil k ní dvoukorunu za dobře vykonanou práci.
