Studijní program:
Filologie
Pojem vědecké revoluce u T. Kuhna a možnosti jeho aplikace na lingvistiku (Písemná práce z filozofie pro neoborové studenty doktorského studia)
Úvod Thomas Kuhn ve své knize Struktura vědeckých revolucí podává novou koncepci teorie vývoje vědy, založenou na opakujícím se třífázovém cyklu krize – revoluce – normální věda. Centrálním termínem jeho teorie je „paradigma“, tj. „obecně uznávané vědecké výsledky [vzorové příklady], které v dané chvíli představují pro společenství odborníků model problémů a model jejich řešení“ (Kuhn 1997, s. 10). Problémy definované přijatým paradigmatem Kuhn nazývá hádanky, protože je zde (díky paradigmatu) stejně jako u křížovek a rébusů zajištěna existence řešení a jsou definována pravidla, jimiž se k němu má dospět (op. cit., s. 49). Paradigma prochází všemi výše zmíněnými fázemi vývoje vědy: ve fázi normální vědy je artikulováno (rozpracováváno) v aplikacích; krize nastává ve chvíli, kdy již není schopno poskytovat řešení problémů, které jsou před něj kladeny, a revoluce představuje proces změny paradigmatu, po němž následuje opět fáze normální vědy (určované novým paradigmatem). Vědeckou revoluci definuje Thomas Kuhn jako „takové nekumulativní události ve vývoji vědy, v nichž je staré paradigma zcela nebo zčásti nahrazeno novým, které je s paradigmatem starým neslučitelné“ (op.cit., s. 98). Tato proměna paradigmat má však dvě podmínky: první z nich je v Kuhnově koncepci úzce spojena s imanentním vývojem vědy, druhá pak souvisí s reakcí vědců a vědeckého společenství jako celku na změny: 1. staré paradigma musí být v krizi (tj. ve stavu, kdy již není schopno čelit anomáliím a řešit hádanky, které jsou mu kladeny);1 1
Je však třeba poukázat na to, že ne každá anomálie vede ke krizi, nebo dokonce revoluci; T. Kuhn ve své knize uvádí, že většinu anomálií je možno různými způsoby vyřešit v rámci tzv. normální vědy, např. reformulací teorie, nebo je jako protipříklady odložit na pozdější zpracování: „Praxe prokázala, že u většiny anomálií je na místě trpělivost.“ (Kuhn 1997, s. 89).
2. vědecká komunita (nebo alespoň její část) musí být připravena nové paradigma přijmout, tj. vidět anomálie a vnímat krizi starého paradigmatu. Ve své práci bych se chtěla věnovat právě těmto dvěma aspektům vědeckých revolucí, tj. jak krize a vědecká revoluce ve vědě vznikají a jakým způsobem na ně vědci i vědecké společenství jako celek reagují. Oba tyto aspekty jsou v Kuhnově teorii úzce propojeny, protože bez krize není revoluce (bylo by neefektivní měnit fungující nástroj), 2 a na druhé straně bez ochoty vnímat krizi by si vědecké společenství žádnou krizi ani nepřipustilo. Kuhn v této souvislosti uvádí zajímavý příklad z dějin astronomie: již ve 3. století př. n. l. vytvořil řecký astronom Aristarchos heliocentrický model vesmíru, avšak po celých následujících osmnáct staletí nikdo tento alternativní systém nebral vážně, protože geocentrické ptolemaiovské paradigma velmi dobře fungovalo.3 Kuhn dokonce říká, že přijetí Koperníkova heliocentrického systému v 16. století nebylo nakonec důsledkem toho, že by tento nový systém byl přesnější nebo jednodušší než Ptolemaiův, ale především důsledkem faktu, že si astronomové uvědomili krizi, v níž se jejich starý (ptolemaiovský) obor ocitl (Kuhn 1997, s. 77). Přestože T. Kuhn vytvořil svou teorii vědeckých revolucí na základě historie přírodních věd (a pouze pro ně), pokusím se ve svém textu poukazovat na možné paralely (ale také rozdíly) při aplikaci této koncepce na jednu ze společenských věd – lingvistiku. Když Kuhn odmítá aplikovat svou teorii na společenské vědy, argumentuje tím, že tyto vědy nemají jednotné paradigma („vždy existují vzájemně soupeřící školy a každá z nich neustále zpochybňuje základy škol ostatních“, op. cit., s. 161); podle mého názoru ale tato nejednotnost může být naopak výhodou, již by měl osvětlit závěr mé práce.4
I. Vznik vědeckých revolucí 2
„Stejně jako ve výrobě je i ve vědě výměna nástrojů výstředností, vyhrazenou pouze pro příležitosti, které si ji vynucují. Význam krizí spočívá v tom, že poskytují náznaky toho, že příležitost pro změnu nástrojů právě přišla.“ (Kuhn 1997, s. 84). Věda se tedy vyvíjí stálým napětím mezi dvěma extrémy, jak Kuhn shrnuje v Dodatku z r. 1969: „Kdyby všichni členové společenství reagovali na každou anomálii jako na zdroj krize, nebo kdyby se chopili každé nové teorie, kterou jejich kolegové rozvinou, pak by nastal konec vědy. Kdyby na druhé straně nikdo nereagoval na anomálie nebo zbrusu nové teorie způsobem vysoce riskantním, pak by existovalo jen velmi málo revolucí, nebo by nebyly žádné.“ (Kuhn 1997, s. 184). 3 Podobně Z. Parusniková ve svém článku Kuhn versus Popper uvádí případ Ignaze Semmelweise, jehož převratná teorie o původu horečky omladnic byla odmítnuta, protože ještě nenastal čas revoluce. Podobná Pasteurova myšlenka však později změnu paradigmatu vyvolala (Parusniková 2005). 4 Kuhnova práce však dodnes nabízí velmi mnoho jiných podnětů k zamyšlení (a polemice) – např. pojem hry ve vědě a v jazyce (viz např. Kořenský 2004, s. 65-71), role učebnic (ale také popularizačních příruček) při konstituování normální vědy, (dez)interpretace paradigmatu laickou veřejností, vliv etických požadavků a společenské objednávky na vědecký výzkum, filosofické (fenomenologické) základy Kuhnovy teorie, srovnání paradigmat evropských a neevropských věd apod.
1
V úvodu je třeba zdůraznit, že podle T. Kuhna v sobě každé paradigma nese zárodek svého budoucího konce (tedy vědecké revoluce), protože žádné paradigma není schopno odpovědět na všechny otázky, které se v průběhu času vynoří, a vstřebat všechny anomálie, které výzkumem vzniknou. Anomálie představuje v Kuhnově pojetí jev (nebo skupinu jevů), které v dané teorii vytrvale odolávají pokusům o vysvětlení. Právě anomálie velmi dobře osvětluje význam paradigmatu pro vědecký výzkum: anomálii lze totiž identifikovat právě jen na pozadí určitého pevného paradigmatu (teorie), které nám umožňuje činit predikce, tedy předpovídat, jakým způsobem by se zkoumané jevy měly chovat. V okamžiku, kdy paradigma v těchto předpovědích opakovaně selhává, vzniká anomálie, a pokud nepomáhá ani zvýšené experimentální úsilí a reformulace teorie, může tato anomálie způsobit krizi daného oboru a vytvořit tak prostor pro nástup jiného paradigmatu. Můžeme si samozřejmě (společně s T. Kuhnem) položit teoretickou otázku, zda by tedy nebylo lepší úplně se paradigmat ve vědě zbavit a vyhnout se tak všem problémům s anomáliemi, krizemi a revolucemi. Odpověď na tuto otázku můžeme najít jednak v Kuhnově analýze tzv. předparadigmatického stavu vědy, jednak v jeho argumentech založených na teorii vnímání a teorii poznání, které jsou obsahem druhé části této práce (viz oddíl II, str. 9-12). T. Kuhn se zmiňuje o tom, že různé obory si ustavily své první paradigma v různých dobách – mezi prvními byla matematika a astronomie, avšak většina vědeckých (pod)oborů, o jejichž historii Kuhn blíže pojednává (především chemie a fyzika), získala své první paradigma v 17. a 18. století. V této souvisloti si T. Kuhn klade (pro humanitního vědce provokativní) otázku, zda vůbec nějaká společenská věda již k svému paradigmatu, tedy „pevnému výzkumnému konsenzu“, dospěla (Kuhn 1997, s. 27). Jak tedy podle T. Kuhna vypadal předparadigmatický výzkum? Příznačný je výzkum elektřiny: „Během tohoto období [před ustavením prvního paradigmatu] existovalo tolik názorů na povahu eletkřiny, kolik bylo význačných experimentátorů v této oblasti.“ (op. cit., s. 26). Každý vědec tak sice měl svobodu ve volbě pozorování, experimentů i metod, ale platil za
to
tím,
že
byla
věda
jako
celek
„činností
spíše
náhodnou“
(op. cit., s. 28). Vědecký výzkum se tak podle Kuhna omezoval na náhodné hromadění dat bez jakékoli hierarchie a možnosti kritického posouzení: „výsledkem je něco, co se dá přirovnat bažině“ (ibid.). Paradigma tedy umožňuje danému vědeckému oboru určit soubor problémů, jimž se bude věnovat, a tím vymezit sám sebe jako regulérní vědeckou disciplínu a především tak 2
podstatně zefektivnit výzkum díky společné terminologii a metodologii. Toto sdílené „ohnisko pozornosti“ však není samozřejmé a vědecké společenství k němu dospívá právě během vědeckých revolucí. T. Kuhn v průběhu celé své argumentace zdůrazňuje, že náplní „normálního vědeckého provozu“ není hledání stále nových jevů, pojmů a teorií (tedy vyvolávání revolucí), ale především artikulace (tedy prohlubování a zpřesňování) již přijatého paradigmatu.5 Anomálie jsou pak vedlejším (nechtěným) produktem normální vědecké práce: úsilí normální vědy tedy v Kuhnově pojetí připravuje cestu revolucím (Kuhn 1997, s. 45). T. Kuhn definuje tři základní ohniska „normálního“ vědeckého výzkumu (teoretického i praktického), která se zároveň mohou stát zdrojem anomálií (a tedy krize paradigmatu): 1. určení a analýza faktů, která jsou pro dané paradigma klíčová. Kuhn upozorňuje na to, že právě paradigma dává vědcům odvahu pouštět se do velmi náročných, dlouhodobých a nákladných projektů, které směřují ke zpřesnění informací o vybraných faktech: dává totiž vědcům jistotu, že právě tato fakta je posunou kupředu. Jelikož tedy paradigma umožňuje definovat problém a zaručuje existenci řešení, mohou vědci vytvářet složité metody a přístroje, jako např. Hubble telescope nebo obrovský scintilační počítač (k prokázání existence neutrina). V lingvistice mohou být příkladem podobně nákladných projektů jazykové korpusy: jejich tvorba vyžaduje spojené úsilí lingvistů a počítačových specialistů, většinou několik let práce (především pro velké korpusy obsahující mnoho milionů slovních tvarů) a nemalé finanční náklady na vybavení a provoz korpusového centra. Je zřejmé, že bez jistoty vysoké využitelnosti tohoto nástroje by takový projekt nebyl obhajitelný. Zde podle mého názoru Kuhn zanedbává jeden faktor, který zásadním způsobem ovlivňuje vědeckou činnost, a to společenskou (ekonomickou, politickou) objednávku. Např. rozvoj paralelních korpusů (tedy databází složených z originálů a překladů v různých jazycích) byl v 90. letech 20. století značně usnadněn díky dotacím z Evropské unie, která potřebuje nástroje pro analýzu a zvládání mnohojazyčnosti evropského prostoru; pro lékařský výzkum jsou primární choroby „vyspělého“ světa a podobně především v USA by se mnoho vědeckých projektů nikdy nerealizovalo bez podpory Ministerstva obrany (takto vznikly první počítače; a kupodivu i první kniha Noama Chomského byla v 50. letech sponzorována Army and Navy). Podobnou kritiku vznáší proti Kuhnovi také Z. Sardar ve své populární knížce Thomas Kuhn a vědecké války (Triton, Praha 2001): nejen že poukazuje na to, že „i tu „nejčistší“ vědu ovlivňují politickomocenské skutečnosti, zdroje financování, [...] 5
„Projekt, jehož cílem je artikulovat paradigma, [tedy normální věda] nemůže usilovat o neočekávané novinky.“ (Kuhn 1997, s. 47). Podobně v úvodu ke kapitole Anomálie a vznik vědeckých objevů Kuhn říká: „Normální věda neusiluje o nové jevy nebo teorie, a pokud je úspěšná, pak ani žádné novinky nenachází.“ (op. cit., s. 62).
3
kritéria, na jejichž základě se vybírají problémy [...]“ (Sardar 2001, s. 58), ale především apeluje na vědce, aby brali v úvahu etický rozměr své činnosti a aby otevřeli vědecké otázky (zahrnující etická rozhodnutí) veřejné debatě: „Postnormální věda vyžaduje, [...] aby překlenula rozdíl mezi vědeckou odborností a veřejným zájmem. [...] V postnormální vědě nelze kvalitativní hodnocení vědecké práce ponechat jenom na vědcích samotných.“ (op. cit., s. 59). Osobně souhlasím s tím, že by si vědec měl být vědom potenciálních etických dopadů své práce, avšak konstruktivní veřejná debata o vědeckých otázkách je podle mého názoru nerealizovatelná – jak ukazují např. pokusy vědců vysvětlit veřejnosti problém „klonování“. Podobný názor můžeme najít rovněž u jednoho ze zakladatelů počítačové vědy Josepha Weizenbauma: také apeluje na etický aspekt vědy, avšak podává různé příklady dezinterpretace vědeckých faktů laickou veřejností. Weizenbaum např. ve své eseji Moc počítačů ukazuje, jak laická (třebaže vzdělaná) veřejnost dezinterpretovala jeho počítačový program ELIZA, který na jednoduché úrovni hrál roli rogeriánského terapeuta při rozhovoru s pacientem (Weizenbaum 2002, s. 7-22). Weizenbaum říká, že byl zděšen, když četl reakce psychiatrů a psychologů, kteří skutečně uvažovali o tom, že by počítač mohl nahradit lidského terapeuta. Weizenbaum v další argumentaci (a v dalších esejích) především varuje před tím, že přehnaný racionalismus vede ke zmechanizovanému pojetí člověka a tím ochuzuje společnost (ale i vědu samu) o jiné způsoby rozumění (např. pravohemisférová intuice). V souvislosti s analýzou primárních faktů paradigmatu Kuhn poukazuje na to, že „paradigmatická teorie je často přímo zahrnuta do struktury přístroje, který je schopen problém řešit“ (Kuhn 1997, s. 38). Tento fakt však bohužel bývá vědci často opomíjen, protože vyžaduje uvědomění si nesamozřejmosti (tedy ne-jedinečnosti) současného paradigmatu. Tento problém bývá diskutován také při vytváření koncepce korpusů, protože lingvisté si jsou vědomi mnohosti paradigmat v rámci svého oboru, a proto se snaží zajistit co nejširší použitelnost těchto nástrojů (pro různé teorie a pro různé obory, např. morfologii, lexikologii, syntax, aj.).6 Jelikož si však uvědomují, že nikdy není možné oprostit tvorbu korpusu (především lingvistické značkování, ale také jeho skladbu, tedy procentuální zastoupení různých žánrů) od lingvistické teorie, snaží se sjednotit alespoň základní parametry, tak aby byly různé korpusy kompatibilní. Právě za tímto účelem vznikla Text Encoding Initiative (www.teic.org/), která vytváří mezinárodní standardy. 2. Druhou oblastí normálního výzkumu je podle Kuhna vytváření predikcí (předpovědí) a jejich teoretické a empirické ověřování – jde tedy o aplikační problémy, srovnávající fakta s teorií. V lingvistice je typickou predikční disciplínou
6
Navzdory tomuto úsilí přicházejí do Ústavu Českého národního korpusu např. fonologové a stěžují si, že na ně tvůrci korpusu dostatečně nemysleli.
4
generativní gramatika (lingvistika), která je silně deduktivní a v níž se (na rozdíl od jiných lingvistických oborů) termín predikce běžně používá. 3. Poslední oblastí fungování normální vědy (a podle Kuhna nejdůležitější) je artikulace paradigmatu. 7 V teoretické oblasti jde často o vyřešení problému přeformulováním paradigmatu (Kuhn uvádí jako příklad Newtonovo dílo Principia (Philosophiae Naturalis Principia Mathematica), které zaměstnalo přední fyziky až do 19. století). V lingvistice může být podobným příkladem dílo Ferdinanda de Saussure Cours de linguistique générale, které dalo vznik mnoha výkladům a mnoha (strukturálním) teoriím (jejich přehled uvádí např. J. Černý ve svých Dějinách lingvistiky; Černý 1996, s. 116-117). V oblasti experimentální zmiňuje Kuhn možnost použít paradigma na jiný soubor jevů, než pro který bylo vyvinuto, a na tomto základě toto paradigma dále rozpracovávat a získávat nová fakta.8 T. Kuhn uvádí jako příklad použití teorie tepla pro zahřívání či ochlazování mícháním a změnou skupenství (Kuhn 1997, s. 40-41).9 V lingvistice byla takto např. teorie binárních opozic, rozvinutá ve fonologii, úspěšně aplikována na morfologii; tyto aplikace se však nemusí omezovat jen na jeden obor, např. právě teorie (binárních) opozic byla aplikována také v etnologii (kulturní antropologii),10 logická teorie možných světů na literární teorii apod. Všechny výše zmíněné oblasti normálního výzkumu jsou potenciálními zdroji anomálií: díky novým přístrojům a metodám se mohou objevit nové, nečekané výsledky a jevy, paradigma může selhat v predikcích a reformulace (re-artikulace) paradigmatu se může ukázat pro osvětlení anomálií jako nedostatečná. Pojem „anomálie“ v Kuhnově koncepci do značné míry potlačuje význam pojmu „objev“, který je jinak pro historii přírodních věd považován za klíčový – „objeveny“ byly nové přírodní zákony, planety apod.. T. Kuhn naproti tomu zdůrazňuje, že to, co tradiční historie vědy označuje jednoduchým termínem objev, je pouze špička ledovce, který zahrnuje
7
Zajímavou koncepci artikulace paradigmatu („myšlenkového tvoření“) vypracovala J. Poláková (1997); změny (Kuhnovy vědecké revoluce) jsou zde umožněny stálým napětím mezi obsahem a formou myšlenkového tvoření. 8 Přestože Kuhn hovoří odděleně o teoretických a experimentálních problémech artikulace paradigmatu, zároveň zdůrazňuje, že tyto dvě oblasti nelze od sebe striktně oddělovat: experimentální problémy (centra výzkumu), jsou určovány paradigmatem, a naopak paradigma je stále reformulováváno na základě výzkumu (teoretického i praktického): „Vědecké faktum a vědecká teorie nejsou navzájem, […] , kategoricky oddělitelné.“ (Kuhn 1997, s. 20). Tento postulát ovlivňuje také Kuhnovo pojetí vědeckých objevů. 9 „Často je použití paradigmatu vyvinutého pro jeden soubor jevů dvouznačné při užití na jevy blízké.“ (Kuhn 1997, s. 40). 10 C. Lévi-Strauss: Myšlení přírodních národů. Dauphin, Liberec 1996.
5
celé paradigma, na jehož pozadí se tento objev rýsuje: jakýkoli objev proto podle Kuhna začíná právě tím, že si vědec (na pozadí svého paradigmatu) uvědomí anomálii.11 Tento posun v chápání role objevu ve vývoji vědy je pro porozumění Kuhnovu přístupu zásadní: objev již totiž není jen další položkou v celkovém kumulativním vývoji vědy, dalším krokem k odhalení objektivní pravdy o světě, ale jev (nebo spíše proces) zasazený do kontextu (dobového) paradigmatu. Kuhn tedy nepojímá objevy jako náhlé izolované události, ale jako procesy, v nichž je centrální fakt úzce propojen s ostatními fakty a teoriemi daného paradigmatu: aby bylo možno tento fakt vysvětlit („asimilovat“, Kuhn 1997, s. 63), je třeba přijaté paradigma pozměnit, v extrémním případě pak úplně opustit – v průběhu vědecké revoluce. Kuhn ukazuje tento proces na objevu kyslíku, který ve 2. pol. 18. století naprosto podkopal starou flogistonovou teorii a způsobil tak „chemickou revoluci“ (op. cit., s. 60).12 Kuhn na tomto příkladu (i jinde) zdůrazňuje, že samotný „objev“ nelze datovat, protože zahrnuje celý proces od chvíle, kdy si A.-L. Lavoisier uvědomil anomálii, následné pokusy a výzkumy daného jevu a především ustavení pojmu („kyslík“) a tím i přehodnocení staré teorie (vzduch s menším obsahem flogistonu). Příznačné je především to, že i jiní badatelé pozorovali úplně stejný jev, ale buď jej nevyhodnotili jako anomálii, nebo jej vysvětlili v rámci staré teorie (např. Joseph Priestley). Podobný průběh měl podle T. Kuhna také objev paprsků X: Wilhelm Roentgen si uvědomil anomálii (platinokyanidové stínítko po dobu provozu jeho přístroje na výzkum katodových paprsků světélkovalo, op. cit., s. 67), začal ji zkoumat a formuloval svou teorii. Opět i jiní badatelé před ním pozorovali stejný jev, ale nevěnovali mu pozornost: „vidět“ tedy ještě neznamená „vnímat“ a „rozumět“. Z těchto dvou příkladů je zřejmé, že vysvětlení vývoje vědy si nevystačí s pouhým výčtem „objevů“, ale že je nutné počítat také s psychologickými reakcemi vědce (a potažmo i celého
vědeckého
společenství) tváří
v tvář anomálii.
Právě
zdůraznění
tohoto
psychologicko-sociologického aspektu vývoje vědy, který se pokusím shrnout ve druhé části své práce, je podle mého názoru největším přínosem Kuhnovy teorie. Kuhn navíc v souvislosti s výkladem role objevů vyvrací další mýtus spojený s vývojem vědy – že odhalují úplně nové, dosud neviděné skutečnosti – jenže „kyslík“, 11
„Objevy začínají tak, že si vědci uvědomí nějakou anomálii, to jest poznají, že příroda nějak porušila očekávané výsledky, jež plynou z paradigmatu, které v normální vědě vládne. Objev pak pokračuje více či méně rozsáhlým průzkumem oblasti anomálie.“ (Kuhn 1997, s. 62-63). 12 Flogistonová teorie, která vznikla v 17. století, vysvětlovala hoření tím, že každá hořlavá látka obsahuje zvláštní substanci, fluidum – flogiston, které se při hoření uvolňuje.
6
světélkující stínítko, vesmírné objekty pozorovali jiní předtím, jen jim dávali jiné jméno. Jde tedy spíše o přehodnocení již známého jevu v rámci jiné teorie. Kuhn se zde dotýká zásadní role terminologie ve vědě: jak vyplývá z výše zmíněných příkladů, termíny nejsou objektivními, neutrálními odkazy na absolutní a neměnné skutečnosti, ale jednotkami v pojmové síti definované paradigmatem, které tuto „skutečnost“ ustavilo, konstruovalo (viz také str. 6, pozn. 8).13 Pokud tedy vědci existují pouze v rámci jednoho paradigmatu, bez historické perspektivy, mohou mít tendenci (a s nimi laická veřejnost) považovat „pravdu termínů“ za absolutní a nezpochybnitelnou. 14 Jak již bylo řečeno výše, tato společná terminologie (vnější projev společného paradigmatu) vědecký výzkum zefektivňuje, na druhé straně ale Kuhn upozorňuje na to, že omezená perspektiva paradigmatu může vést k rigidnosti myšlení a k rezistenci vůči vnímání anomálií, které by toto paradigma rozrušily. Stejně jako ryba nemůže mluvit o vodě, tak ani vědec vychovaný pouze v jednom paradigmatu jen těžko překračuje jeho hranice. Jelikož je lingvistika v Kuhnově pojetí stále v předparadigmatickém stadiu, tj. funguje zde vedle sebe několik paradigmat (mezi hlavními generativismus a strukturalismus),15 zdálo by se, že bude tento obor méně ohrožen diktátem paradigmatu než přírodní vědy jako fyzika nebo chemie, kde podle Kuhna funguje pouze jedno společné paradigma. Bohužel je nutno konstatovat, že lingvistika jako obor tohoto svého potenciálu příliš nevyužívá: existují národní jazykovědné školy určované tradicí konkrétního jazyka, které mezi sebou příliš nekomunikují (polonisté, bohemisté, romanisté aj.).16 Takto např. v České republice převládá strukturalismus, a to díky domácí tradici jeho funkční větev, založená v meziválečném období Pražským lingvistickým kroužkem. Studenti se o existenci generativismu, tedy paradigmatu, které v různých podobách převládá 13
Podobně J. Peregrin říká, že „to, zda platí nebo neplatí gravitační zákon, samozřejmě není věcí našeho rozhodnutí. Avšak to, zda ho explicitně bereme jako zákon (který spolukonstituuje obecný rámec našeho vnímání světa), je podmíněno skutečností, že disponujeme nějakými pojmy a nějakými vyjadřovacími prostředky, kterými ho artikulujeme.“ (Peregrin 2003, s. 50). 14 Tím ovšem nenaznačuji, že by vědec měl pracovat v několika paradigmatech najednou, protože to není fyzicky možné: jednak školení v jednom paradigmatu trvá několik let, jednak Kuhn upozorňuje na to, že paradigmata jsou vzájemně „nesouměřitelná“, tj. používají rozdílný jazyk (tento aspekt Kuhn rozvinul především v Dodatku z roku 1969), a přepínání mezi nimi by proto bylo velmi obtížné. Přestože však vědec nemůže pracovat v několika paradigmatech najednou, může (a měl by) si být vědom existence jiných paradigmat (v historii svého oboru i v jiných, příbuzných oborech) a zůstat tak otevřený vnímání inspirací a anomálií. 15 Je zřejmé, že zde situaci v lingvistice silně zjednodušuji: jednak existuje mnoho dalších lingvistických paradigmat, především v tzv. hraničních oborech, jakým je neurolingvistika, sociolingvistika, komputační lingvistika apod., jednak jsou naše informace o lingvistickém dění ve světě jen velmi kusé. 16 Navíc často jednotlivá lingvistická pracoviště (univerzity, ústavy) nemají příliš velké povědomí o tom, co se děje mimo jejich zdi – i když často třeba v rámci téže země (komunikace Čechy – Morava), téhož města (třeba jen přes řeku) nebo dokonce i téže budovy (v rámci jedné fakulty).
7
v anglosaském světě a na většině univerzit západní Evropy, dozvědí pouze stručně v úvodních kurzech; specializované generativní semináře jsou jen sporadické a lingvisté pracující plně v tomto paradigmatu ještě vzácnější. Pro studenty, kteří by i přes tento nedostatek primárních informací chtěli zvolit pro svou práci generativní lingvistiku, je tedy jedinou možností odjezd do zahraničí. 17 V současné době tak na různých univerzitách v USA i jinde působí čeští generativističtí lingvisté, o nichž doma často nikdo nic neví.
17
Problém je také v tom, že pokud má student v daném paradigmatu skutečně myslet a pracovat, potřebuje minimálně dvouletou průpravu.
8
II. Reakce na vědecké revoluce Jak bylo řečeno v úvodu, zásadním přínosem Kuhnovy knihy je to, že zapojil do analýzy vývoje vědy jednak zřetel k individuální reakci vědců na anomálii, jednak sociologický (tedy „lidský“) aspekt chování vědeckého společenství jako celku. Přínosem je také to, že v obou případech klade důraz na kognitivní procesy vnímání a učení, jimiž se k přijetí paradigmatu dospívá. Model individuální reakce vědců na anomálie (a tím i model vzniku vědeckých revolucí) podává Kuhn na příkladu psychologického experimentu s anomálními kartami: 18 pokusné osoby byly požádány, aby identifikovaly po sobě jdoucí karty, přičemž některé z těchto karet byly „chybné“, anomální (např. černá srdcová čtyřka). Probanti většinou aplikovali naučené kategorizační schéma a anomálie nevnímali, při vyšší expozici anomálním kartám začali tušit, že něco není v pořádku, avšak zásadní zlom nastal po identifikaci alespoň dvou nebo tří anomálií: jejich mysl se nastavila na vnímání „chybných“ karet, tj. změnili paradigma a začali karty identifikovat bez problémů.19 Jak říká J. Sokol, člověka neklamou „smysly“, ale úsudek (Sokol 1998, s. 103).20 Kuhn tvrdí, že „tento experiment [...] odráží povahu lidské mysli [a] skýtá nádherný příklad a přesvědčivé schéma procesu vědeckého objevu. Ve vědě i v pokusu s hracími kartami vycházejí novinky na pozadí, které je tvořeno očekávanými výsledky, najevo jen obtížně a narážejí na odpor.“ (Kuhn 1997, s. 73). Pokud se však pokusíme aplikovat toto schéma na lingvistiku, narazíme na zásadní problém. Necháme-li stranou evidentní fakt, že lingvistika nemá jednotné paradigma, vůči němuž by se anomálie vymezovaly, zůstává klíčovým rozdílem to, že většina anomálií (objevů), o nichž Kuhn mluví, vzniká v průběhu experimentu – avšak lingvistika v současné praxi není primárně experimentální vědou v exaktním smyslu (tj. nečiní predikce, které by následně testovala pomocí speciálních přístrojů/metod). Přesto se domnívám, že lingvistika může začít více využívat exaktních experimentálních metod – a že by jí to prospělo. 18
J. S. Bruner – L. Postman, On the Perception of Incongruity: A Paradigm, in: Journal of Personality, XVII, 1949, str. 206-223, citováno in: Kuhn 1997, s. 72. 19 Zarážející je zjištění, že deset procent zkoumaných osob vůbec nebylo schopno ke změně svého postoje dospět, a to ani při čtyřicetinásobku průměrné doby expozice nutné k rozpoznání normálních karet (Kuhn 1997, s. 73). Podobný pokus popisuje také N. Goodman ve své knize Způsoby světatvorby (Goodman 1996, s. 47): pokusným osobám byly promítány dva blízko sebe umístěné světelné terčíky, které při zkrácení intervalů promítání vypadaly jako jeden pohybující se terčík. Zvláštní bylo to, že některé pokusné osoby (především přírodovědného vzdělání) tvrdily, že vidí dva terčíky, i ve chvíli, kdy toho nemohly být fyzicky schopny. Třebaže by se mohlo zdát, že tento pokus je opačný než pokus s kartami (probanti určující terčíky přece odpovídali „správně“), oba shodně ukazují fungování lidské mysli, která nadřazuje naučené konstrukce prvotnímu vjemu. 20 Sokol je však na rozdíl od Goodmana a Kuhna stále přesvědčen, že „rozumové poznání je zvláštním způsobem obecné a jisté [a že] pracuje s pojmy, které jsou dokonale průhledné“ (Sokol 1998, s. 106).
9
Měl by se tedy spojit princip přísných logických teoretických predikcí, které jsou praktikovány v generativní lingvistice, s obrovskou empirickou materiálovou základnou a statistickými (kvantitativními) metodami, které nabízejí jazykové korpusy. 21 Bohužel v současné době mnoho generativních lingvistů (většinou bez hlubší znalosti věci) pohlíží na korpusy skrz prsty, protože prý pokřivují jazykovou realitu22 a analýzy na nich založené jsou příliš popisné, bez snahy dospět k hlubšímu porozumění jazykovým zákonistostem, a naopak tzv. empiričtí lingvisté (opět většinou bez hlubší znalosti věci) obviňují generativisty z toho, že jejich krásné abstraktní teorie nemají se skutečnými daty nic společného. 23 Vzájemná komunikace by proto oběma paradigmatům velmi prospěla. Vnímání anomálií tedy není samozřejmé; Kuhn navíc upozorňuje na zajímavý fakt, že mnoho objevů (a tím i následných změn paradigmatu) bylo provedeno lidmi mladšího věku a/nebo lidmi, kteří byli v daném oboru nováčky (Kuhn 1997, s. 96-97 a 134).24 Podle Kuhna je to dáno tím, že vidění těchto lidí ještě nebylo tolik svázáno vládnoucím paradigmatem (a jeho pravidly hry), a proto viděli (a dělali) věci jinak. Příklady tohoto druhu můžeme najít rovněž v dějinách lingvistiky, např. právě zakladatel generativismu N. Chomsky splňuje obě podmínky – jednak mu v době publikování jeho první, převratné knihy Syntactic Structures bylo 29 let, jednak kromě lingvistiky a filosofie vystudoval také matematiku. Také proto patří právě „hraniční obory“ v lingvistice mezi nejprogresivnější 25 – spojují totiž dvojí (např. lingvistický a neurologický) náhled na tentýž problém (jazyk) a také lidi různého školení. A mezi tyto obory se řadí také korpusová lingvistika. Přestože tedy lingvistika nemá paradigma jednotné (a podle Kuhna je tak v předparadigmatickém stadiu), nelze rozhodně říci, že by neměla žádné paradigma: jak totiž sám Kuhn v celé své knize ukazuje, jakékoli vidění (a tím spíše silně formalizované vědecké vidění) nutně funguje v rámci předpřipravených, naučených (převážně jazykových) kategorií
21
Přestože vyzývám k exaktnějšímu přístupu (v oblasti teoretické i experimentální), domnívám se, že zásadní součástí lingvistovy práce musí vždy zůstat individuální introspekce: jakýkoli pokus o úplnou matematizaci lingvistiky by vedl k zmechanizování (nejen jazyka), před kterým právě varuje Weizenbaum. 22 Tyto námitky se mezi generativisty tradují tak dlouho, že T. McEnery a A. Wilson považovali za nutné věnovat jejich vyvrácení celou úvodní kapitolu své učebnice korpusové lingvistiky (McEnery – Wilson 1997, s. 1-19). 23 Některé generativistické argumenty velmi dobře shrnuje Ch. Fillmore ve svém článku Corpus linguistics vs. Computer-aided armchair linguistics (Fillmore 1992); ukazuje, jak byl zpočátku v důsledku tlaku svého (generativistického) společenství vůči korpusům zaujatý a jak se později naučil jejich výhod využívat – aniž by opustil své paradigma (Armchair Linguistics). 24 To je ostatně i případ samotného T. Kuhna – původním školením je teoretický fyzik a jak sám píše v úvodu ke své knize, k historii a filosofii (vědy) se dostal v podstatě náhodou, v době, kdy dokončoval disertaci z fyziky (Kuhn 1997, s. 7). 25 Např. kognitivní lingvistika, neurolingvistika a psycholingvistika – Max Planck Institute v Nizozemí (http://www.mpi.nl/research).
10
(paradigmat), které si jedinec osvojuje v průběhu socializace, ať již jako dítě, nebo jako student určitého oboru (humanitního i přírodovědného).26 Existence mimo paradigmata není možná: na individuální úrovni může překročení (jazykového) paradigmatu buď naznačovat nějaký patologický stav (např. afázii), nebo vědomý výzkum hranic jazyka (poezie, analýza míry gramatičnosti různých struktur, výzkum dětského jazyka,27 ale také např. kontrastivní lingvistika, 28 srovnávající různé jazyky);
29
ve vědě znamená podle Kuhna překročení
paradigmatu buď vyloučení z vědy (z vědecké komunity) – nebo vědeckou revoluci.. Jakým způsobem si vědec osvojí (interiorizuje) dané paradigma natolik, že odmítá jeho porušení buď vůbec vnímat (viz příklad s objevy a anomáliemi), nebo akceptovat u někoho jiného (vyloučení z vědy)? Kuhn v této souvislosti odkazuje na Filosofická zkoumání L. Wittgensteina (Kuhn 1997, s. 55-56): 30 pojmy si neosvojujeme prostým ukázáním (nebo přiřazením věci na základě přesného souboru atributů), ale během řečové hry, tj. způsobem jejich užití v řeči. Každý pojem je tak u Wittgensteina určován složitou sítí „rodových podobností“ (family resemblances), které se navzájem překrývají a kříží 31 (Wittgenstein 1998, §§66-67).32
26
O tom, co vše považujeme ve svém způsobu vnímání světa za samozřejmé, ale co je ve skutečnosti naučené, podávají svědectví např. slepci, jimž byl v dospělém věku navrácen zrak: odhadování vzdálenosti, perspektiva, změny vzhledu předmětů z různých stran, spojení vizuálního vjemu se slovem („kočka“), dešifrace obrázků (i televizních) nikoli jako částečně vybarvených ploch, ale jako reprezentace objektů, to vše se např. musel naučit čtyřicetiletý muž, jehož případ popisuje ve své knížce Antropoložka na Marsu O. Sacks (Sacks 1997). Relativismus v teorii poznání i v kultuře ostatně ukazoval již D. Diderot ve své klasické stati Lettre sur les aveugles à l’usage de ceux qui voient (Diderot 1969). 27 Language Acquisition je v současné době v centru zájmu nejen neurolingvistů a kognitivních lingvistů, ale také generativistů. 28 Také tento obor je předmětem zkoumání generativní lingvistiky, třebaže cílem generativistů není analýza rozdílů mezi jazyky, ale spíše hledání obecných, univerzálních principů (UG – Universal Grammar). Podle generativistů by tyto univerzální principy měly odrážet vrozené, předpřipravené struktury v mozku (cíl je tedy stejný jako v případě analýzy Language Acquisition, viz pozn. č. 23). 29 Ideálním probantem by pro lingvistiku byl mimozemšťan: srovnání jeho způsobu myšlení (a jazykové kategorizace) s lidským paradigmatem by mohlo naznačit, co je typicky lidské a co je potenciálně společné všem inteligentním bytostem (ovšem jen do setkání s dalším mimozemským druhem...). 30 Wittgenstein je jeden z velmi mála filozofů, na které Kuhn ve své práci explicitně odkazuje, převážná většina jeho bibliografie je tvořena konkrétními pracemi z dějin vědy; dokonce i Karla Poppera zmiňuje pouze velmi krátce, třebaže s jeho pojmem falzifikace otevřeně polemizuje (Kuhn 1997, s. 144-146) a po publikování knihy s ním vedl ostrou diskusi. Odkaz na nedostatek prostoru podle mého názoru neospravedlňuje toto podivné filosofické vakuum, v němž se Kuhnova esej ocitá. 31 V sémantice tuto ideu rozpracoval např. francouzský lingvista G. Kleiber (La sémantique du prototype. PUF, Paris 1990): v dané kategorii (Wittgensteinově „rodině“) jsou prvky, které nutně nemusí sdílet všechny nějakou vlastnost, ale každý prvek sdílí s alespoň jedním dalším prvkem nějakou vlastnost (což Kleiber znázorňuje schématem podobným jedné řadě olympijských kruhů). 32 Wittgenstein rozvíjí svou argumentaci na příkladu pojmu „hra“, což podle mého názoru není příliš šťastná volba, protože sám pojem hra představuje obtížně definovatelný filosofický a sociologický problém, jak ukazuje např. podnětná kniha J. Huizingy Homo ludens (MF, Praha 1971): Huizinga zde dospívá k závěru, že hra je starší než kultura (i zvířata si hrají) a že jejich hlavním společným rysem je to, že mají smysl samy v sobě. Lepším příkladem je proto např. pojem „židle“ nebo „list“, které Wittgenstein rozpracovává jinde (např. §59 a §§73-74) a kde jsou společné atributy lépe viditelné.
11
Kuhn ukazuje, že pojmy určitého paradigmatu si studenti osvojují podobným způsobem – především na základě vzorových příkladů, které zahrnují nejen pojmy, ale také konstituují paradigma (mimo jiné soubor problémů, které jsou považovány za vědecké) a implicitní „pravidla hry“ daného oboru.33 Stejně jako při osvojování jazyka, i ve vědě se tedy pojmy učíme v situacích („aplikacích“), a stejně jako v jazyce, i ve vědě se pravidla učíme spíše implicitně, než explicitně: Kuhn nazývá výsledek tohoto procesu tiché – tedy nevědomé, podvědomé – poznání (Kuhn 1997, s. 189). A právě proto, že je toto poznání – tedy paradigma, způsob vidění světa – neuvědomělé, je pro vědce tak obtížné je nahlédnout, nebo dokonce je změnit. To je také důvod, proč změna paradigmatu (vědecká revoluce) není podle Kuhna řízena pouze objektivními argumenty, jako je např. schopnost kandidáta na paradigma vyřešit problémy (anomálie), které vyvolaly krizi. 34 Kuhn totiž oprávněně upozorňuje na to, že potvrzení „správnosti“ paradigmatu se objeví teprve v průběhu jeho artikulace (tedy teprve ve fázi normální vědy), kdy je rozvíjeno v mnoha aplikacích (op. cit., s. 155). Pro volbu mezi paradigmaty rovněž nelze použít metodu verifikace, protože neexistuje neutrální jazyk (paradigma), v němž bychom oba kandidáty porovnávali (op. cit., s. 145), tzn. neexistuje nadparadigmatický výzkum (viz str. 10-11). 35 Kuhn nakonec odmítá také Popperovu teorii falzifikace (tj. test, podle něhož by teorie měla být odmítnuta, pokud se podaří vyvrátit některá její singulární tvrzení – predikce), a to z toho důvodu, že – jak bylo řečeno v úvodu – žádné paradigma neřeší všechny hádanky, které se v průběhu výzkumu vyskytnou. Jednak nelze při každém nevyřešeném problému paradigma opouštět, jednak právě tyto nevyřešené problémy (anomálie) otevírají cestu změně paradigmatu. Přechod mezi paradigmaty tedy podle Kuhna musí být skokový, podobně jako změna Gestalt (op. cit., s. 150): jde o přechod mezi dvěma způsoby vidění světa, Kuhn dokonce říká přímo mezi dvěma nesouměřitelnými světy (op. cit., s. 148). Vědec musí věřit, že nové 33
„[...] vědci se nikdy neučí samostatné abstraktní pojmy, zákony a teorie [ukazováním, reprezentacionalisticky]. S těmito myšlenkovými nástroji se vědci od samého počátku [tedy jako studenti] setkávají pouze v rámci určité předem dané dějinné a pedagogické jednoty, v níž se ukazují spolu s aplikacemi a pomocí těchto aplikací.“ (Kuhn 1997, s. 57, podtržení O. N.). 34 Kuhn poukazuje na paradoxní fakt, že nové paradigma často více problémů způsobilo, než vyřešilo (Kuhn 1997, s. 153); podobně např. v generativní lingvistice striktní binární větvení (binary branching) syntaktických stromů působí velké problémy při zachycování některých složitých syntaktických vztahů – zároveň je ale toto paradigmatické omezení inspirativní, protože nutí lingvisty hledat důvody, proč se nějaký jev tomuto požadavku vzpírá. 35 Nemožnost neutrálního, naprosto objektivního popisu reality jasně prokázaly v 60. a 70. letech experimentální pokusy tzv. nového románu: bez perspektivy, výběru, intence nelze realitu ani vnímat, ani konstruovat (popis jde buď příliš do hloubky - viz Robbe-Grilletův slavný popis měsíčku rajčete – quartier de tomate, nebo do šířky, např. G. Perec se ve svém románu La vie mode d’emploi pokusil popsat veškeré dění v jednom činžovním domě).
12
paradigma nabízí největší příslib do budoucna (op. cit., s. 156) – nové, dosud netušené problémy a jejich řešení. Postupně se k novém paradigmatu přidá většina vědecké komunity a začne nová fáze normální vědy. V lingvistice tento cyklický proces probíhá také, avšak týká se vždy pouze příslušníků daného paradigmatu. Takto např. v generativistickém paradigmatu pracují všichni s poslední verzí (tedy minimalismem), lingvista operující výlučně s klasickou Government and Binding Theory z 80. let by byl outsiderem. Podobně ve funkční lingvistice jsou kdysi klíčové koncepty funkčního jazyka (stylu) považovány za překonané a (funkční) lingvista, který by je používal, by byl svými kolegy napomenut.36 Stejně jako v Kuhnově koncepci vývoje přírodní věd tedy i v lingvistice platí, že ten, kdo nepřijme nové paradigma, „přestal být ipso facto vědcem“ (Kuhn 1997, s. 158).
Závěr Jedním z hlavních přínosů Kuhnova pojetí vědeckých revolucí je to, že ukazuje vývoj vědy ne jako lineární, kumulativní, teleologický proces přibližující se postupně odhalení objektivní a neměnné pravdy,37 ale jako proměnu paradigmat, která jsou výsledkem konsenzu vědeckých společenství a jejich způsobu pohledu na svět.38 V závěru své knihy T. Kuhn explicitně říká, že se ve svém pojetí vědeckých revolucí inspiroval Darwinovou vývojovou teorií, poukazuje na to, že souboj paradigmat je analogický k přirozenému výběru mezi organismy, a především zdůrazňuje, že ani jeden z těchto procesů (vývoj živočišných druhů a vývoj vědy) není teleologický (op. cit., s. 169-170). Důsledkem nekumulativního pojetí vědy je radikální zpochybnění výlučného postavení (současného) paradigmatu vědy (a tím i statusu vědy jako takové): stejně jako současné paradigma nahradilo předchozí, může být v budoucnosti samo nahrazeno, až nebude schopno efektivně čelit anomáliím, které jsou v pojetí T. Kuhna potenciálně součástí každého paradigmatu. Ve své práci jsem se pokusila ukázat, že přestože T. Kuhn koncipoval svou teorii vědeckých revolucí pro přírodní vědy a přestože tvrdí, že humanitní vědy jsou dosud v „předparadigmatickém“ stadiu, vykazuje lingvistika (a lingvistická vědecká obec) velmi 36
Oddělenost jednotlivých paradigmat může vést k paradoxní situaci, kdy generativista na přednášce prohlásí, že o vztahu kategorií sloveso – podstatné jméno neexistuje žádná literatura, což může přítomného strukturalistu velmi překvapit, dokud si neuvědomí, že tím mluvčí implicitně mínil v rámci našeho paradigmatu. 37 T. Kuhn doslova říká: „[…] měli bychom se vzdát implicitní nebo explicitní představy, že změna paradigmatu posune vědce nebo ty, kteří z paradigmat čerpají, blíže k pravdě“ (Kuhn 1997, s. 168). 38 Z Kuhnova výkladu však vyplývá, že vznik nového paradigmatu (teorie) je primárně dán inherentními potřebami vývoje daného oboru (vyřešení anomálií), což ponechává stranou vnější vlivy působící na vývoj vědy.
13
mnoho rysů paradigmatického fungování: činí predikce, vytváří na základě důvěry v paradigma náročné nástroje (např. korpusy), analyzuje anomálie, pracuje s terminologií zakotvenou v paradigmatu a dokonce i stejně jako přírodní vědy v Kuhnově pojetí upadá do rigidnosti „normální vědy“. Právě nejednotnost paradigmatu by zde mohla lingvistice paradoxně pomoci: zlepšením komunikace mezi zastánci různých paradigmat (a mezi různými lingvistickými centry) by se náš obor jednak lépe bránil ustrnutí paradigmat, jednak by získal možnost propojit pozitivní rysy různých metodologií (např. formalizované predikce a rozsáhlé korpusy). Kromě nejednotnosti paradigmatu jsem tedy jako zásadní rozdíl mezi lingvistikou a přírodními vědami identifikovala menší míru exaktní experimentálnosti jazykovědného výzkumu a dospěla jsem k závěru, že v tomto ohledu by se lingvistika mohla přírodními vědami více inspirovat (avšak bez ztráty stálého zřetele k introspekci). Právě v tomto ohledu by pak mohla být přínosem právě korpusová lingvistika, protože nabízí materiálovou základnu pro kvantitativní i kvalitativní výzkumy. Korpusová lingvistika jako obor tedy sama nepředstavuje úplnou změnu paradigmatu (vědeckou revoluci), protože jak stále zdůrazňují sami korpusoví lingvisté, korpusy nejsou novou teorií, ale nástrojem, s jehož pomocí lze různé teorie ověřovat, ale také vyvracet. A na tomto základě má korpusová lingvistika potenciál vědeckou revoluci iniciovat, nebo přinejmenším významně přispět k artikulaci již existujících lingvistických paradigmat. Avšak stejně jako korpus, je i paradigma pouze modelem reality (jazyka) a jako s takovým je třeba s ním zacházet: využívat jeho možností, ale zároveň počítat s jeho omezeními – a s možností jeho změny.
14
Résumé T. Kuhn definuje vědeckou revoluci jako proměnu paradigmat, tj. modelových řešení problémů. Tato proměna je určována jednak imanentním vývojem vědy (řešení anomálií), jednak psychologicko-sociální reakcí vědeckého společenství. Přestože lingvistika nemá jednotné paradigma, oba zmíněné faktory na její vývoj působí, pouze s menší mírou vlivu objevů získaných experimenty. Spojení materiálové základny korpusové lingvistiky se striktními formalismy generativismu by proto mohlo obohatit artikulaci různých lingvistických paradigmat a příp. iniciovat vědeckou revoluci v tomto oboru.
Bibliografie Černý, J. (1996): Dějiny lingvistiky. Votobia, Olomouc. Diderot, D. (1969): „Lettre sur les aveugles à l’usage de ceux qui voient“, in: Œuvres complètes, Gallimard, Paris, str. 811-873. Fillmore, Ch. (1992): „Corpus linguistics vs. Computer-aided armchair linguistics“, in: Directions in Corpus Linguistics, Mouton de Gruyter, Berlin – N. Y., s. 35-60. Goodman, N. (1996): Způsoby světatvorby. Archa, Bratislava. Kořenský, J. (2004): Člověk – řeč – poznání. UP, Olomouc. Kuhn, T. (1997): Struktura vědeckých revolucí. Oikoymenh, Praha. McEnery, T. – Wilson, A. (1997): Corpus Linguistics. Edinburg University Press, Edinburgh. Nida-Rümelin, Julian (2001): Slovník současných filosofů. Garamond, Praha. Parusniková, Z. (2005): „Kuhn versus Popper. Konfrontace dvou metodologií na historickém případu Ignaze Semmelweise“, Filosofický časopis 53, 2005, s. 219-241. Peregrin, J. (2003): Filosofie a jazyk. Triton, Praha. Poláková, J. (1997): Myšlenkové tvoření. Ježek, Rychnov nad Kněžnou. Sacks, O. (1997): Antropoložka na Marsu. Mladá fronta, Praha. Sardar, Z. (2001): Thomas Kuhn a vědecké války. Triton, Praha. Sokol, J. (1998): Malá filosofie člověka. Vyšehrad, Praha. Weizenbaum, J. (2002): Mýtus počítače. Moraviapress, Břeclav. Wittgenstein, L. (1998): Filosofická zkoumání. Filosofia, Praha.
15
