MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra sportovních her
Pohybová aktivita osob s diagnózou HIV Bakalářská práce
Vedoucí bakalářské práce: doc. PhDr. Ladislav Bedřich, CSc.
Vypracovala: Pavlína Buchtová
Brno 2011
Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v pouţitých zdrojích.
V Brně, 31. dubna 2011
podpis
2
Obsah ÚVOD ………………………………………………………………………………….………… 4 1. HIV A AIDS (vysvětlení pojmů – rozdělení)……………………………….……….. 6 1.1.
Historie ……………………………………………………………………………... 8
1.2.
HIV v číslech (grafy, rozloţení HIV, statistiky) ………..………………... 11
1.3.
Metody léčby ……………………………………………………………………...14
1.4.
Způsoby přenosu ………………………………………………………………… 16
1.5.
Ochrana a prevence ……………………………………………………………....18
2. HIV A SPORT………………………………………………………………. 21 2.1. Vliv pohybové aktivity na onemocnění HIV…………………………... 22 2.2. Přenos HIV ve sportu…………………………………………………... 23 2.3. Práva a povinnosti HIV pozitivních……………………………………. 25 3. CÍL, VÝZKUMNÉ OTÁZKY A ÚKOLY PRÁCE………………………… 28 4. METODIKA………………………………………………………………… 29 4.1.
Výzkumný soubor…………………………………………………….. 29
4.2.
Tvorba dotazníku……………………………………………………... 29
4.3.
Vyhodnocení vyplněných dotazníků………………………………….. 30
5. VÝSLEDKY………………………………………………………………… 31 6. DISKUSE……………………………………………………………………. 35 7. ZÁVĚR……………………………………………………………………… 38 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY……………………………………………39 PŘÍLOHY RESUME 3
ÚVOD Za těch několik tisíc let, dokázal člověk obdivuhodné věci. Objevil elektrický proud a penicilín, vynalezl automobil, mobilní telefon, vzlétl do vesmíru a potopil se do obrovských hlubin. Den ode dne známe více a více odpovědí na otázky, které si klademe. Stále jsme ale jen součástí přírody a některé věci neumíme. Nevíme, zda jsme ve vesmíru sami, neumíme číst myšlenky nebo si podmanit sny, nevíme jak vyléčit HIV. O této nemoci jiţ bylo napsáno spoustu knih. Poznali jsme, jak zákeřná je i její důsledky. Objevili jsme, co ji způsobuje, jak ji zpomalit nebo se proti ní chránit, ale porazit ji zatím nikdo nedokázal. Nemocných stále přibývá, i kdyţ se lidstvo snaţí bojovat všemi dostupnými prostředky. Ve špičkových laboratořích po celém světě pracují odborníci na očkovací látce, která by alespoň zabránila novým případům přenosu HIV. I tato snaha je ale prozatím neúspěšná. HIV uţ dávno není pro laickou veřejnost tabu. Letáčky s kondomy a větami o stálých partnerech vídávají děti jiţ na základních školách, přesto s kolika nemocnými jste se jiţ potkali a jak je vlastně poznáte? A je to vůbec důleţité? Mluví se o stejném právu pro všechny, o boji proti diskriminaci nemocných, ale je tomu opravdu tak nebo bychom měli o lidech, kteří nás mohou nakazit smrtelnou nemocí vědět? Kdo je v tomto okamţiku diskriminován? Můţeme najít údaje hovořící o miliónech nakaţených. V České republice je nemocných touto chorobou něco přes tisíc. Jak víte, ţe zrovna s vámi nechodí HIV pozitivní do sauny, do posilovny, ţe jste mu nepomohli při kolapsu na ulici nebo nepodali ruku při obchodním jednání? Neměl by učitel nebo trenér vědět o svém svěřenci, ţe je takto nemocný? Říkáme o dnešní době, ţe informace jsou na kaţdém kroku, stačí jen chtít, ale kolik z nás ví, jak nebezpečné je onemocnění HIV? Máme se ho opravdu obávat? Máme mít strach z lidí nemocných touto chorobou nebo se k nim chovat jako k ostatním? Kolik z nás ví, jaký je rozdíl mezi HIV a AIDS? Tato práce se pokusí odpovědět na některé tyto otázky a zjistit chování nemocných ve vztahu k jejich sportovní aktivitě. Poodhalí historii i současnost nemoci HIV, 4
shrne způsoby přenosu a prevence nákazy. Třeba pomůţe vyvrátit některé předsudky v dnešní společnosti, nebo naopak upozornit na rizika plynoucí ze styku s HIV pozitivním člověkem. Měla by být jak přínosem pro budoucí absolventy Fakulty sportovních studií, tak i pro širokou veřejnost.
5
1. HIV A AIDS Dříve neţ se pustíme do jakýchkoliv podrobností, je potřeba si ujasnit a definovat základní pojmy. HIV „(Human Immunodeficiency Virus), jde o virus lidského imunodeficitu, řadí se do čeledi Retroviridae, rodu Lentivirus“ (Šejda 1999). Virová částice o průměru 110 nm je tvořena fosfolipidovým obalem s glykoproteinovými výběţky a vnitřní strukturou, nukleoidem. Nukleoid obsahuje genom HIV, dvě identická vlákna ribonukleové kyseliny (RNA), nesoucí HIV genetický signál (Obr. 1). Kromě těchto základních struktur obsahuje virová částice HIV některé enzymy, především reverzní transkriptázu (enzym, který umoţňuje přepis genetické informace), umoţňující replikaci viru v napadené hostitelské buňce. Pro HIV stejně jako pro ostatní retroviry je charakteristická schopnost zabudovat svou genetickou informaci do genomu hostitelské buňky a vyvolat její chronickou celoţivotní infekci. HIV napadá především buňky imunitního systému, zejména T lymfocyty nesoucí receptor CD4 (=bílkovinný komplex na povrchu některých buněk). Můţe však přímo infikovat i řadu dalších buněk, jako jsou slizniční Langerhansovy buňky, gliové (nervové) buňky a další.
Obr. 1: Vir HIV
6
Podle Rozsypala (1998) se HIV vyskytuje ve dvou formách HIV1 a HIV2, které se liší nejen sloţením povrchových struktur, ale taky zeměpisným výskytem a klinickým obrazem. HIV 2 se vyskytuje zejména u pobřeţí západní Afriky. HIV 1 se vyskytuje na evropském, asijském a americkém kontinentu. Na základě genetických rozdílů se dělí do tří skupin a to M (major), O (outlier) a N (nonM nonO). Skupina M je zodpovědná za světovou epidemii a dělí se do dalších 9 odlišných subtypů, které se značí alfabeticky (A-K). V Evropě a v Americe se nejčastěji vyskytuje subtyp B. Nyní si pokusíme přiblíţit klinické projevy onemocnění. Infekce HIV se detekuje v krvi nejdříve po 4-6 týdnech od nákazy. Prvotní příznaky se objevují asi jen u 50 % nakaţených osob, jedná se o tzv. primoinfekce nebo také akutní HIV. Nejčastější příznaky jsou podobné, jako u chřipkového onemocnění, jedná se o bolesti kloubů, hlavy, zvýšená teplota, zvětšení mízních uzlin převáţně v oblasti třísel, podpaţí a krku. Někdy onemocnění probíhá pod obrazem infekční mononukleózy, kdy se projevuje únava, zvýšená teplota, bolest v pravém podţebří, bolesti v krku, zduření mízních uzlin. V krevním obraze se objevuje leukopenie (sníţení počtu bílých krvinek), méně často se objevuje lymfopenie (sníţení lymfocytu, druhu bílých krvinek) a jen výjimečně se objevuje lymfocytóza (zmnoţení lymfocytů). Po velice krátké době všechny příznaky mizí a nastává latentní nebo také asymptomatická fáze, které je různě dlouhá. Některé literatury toto období označují jako „první fázi onemocnění HIV“. Jsou zaznamenány případy i 15-ti letého asymptomatického období. Dochází ke změnám na imunitním systému, které je nejvíce patrné v úbytku CD4 lymfocytů, které se ovšem neprojevuje ţádnými vnějšími příznaky. Kdyţ CD4 lymfocyty klesnou v krvi pod hranici 500-200/mm3 nastává symptomatická fáze neboli „druhá fáze HIV“. Toto období se vyznačuje recidivujícími orofaryngeálními kandidózami nebo kandidovými vulvovaginitidami (vnitřní plísňové onemocnění), také se velice často můţeme setkat s herpes zoster (pasový opar), můţe nastat i zmenšování zduřelých uzlin a recidivující adnexitidy. Opět se objevuje únava, horečky, průjmy a hubnutí - kachexie. 7
Syndrom získané imunodeficitu (AIDS) můţeme označit jako třetí a poslední fázi HIV. Projevuje se nástupem velkých oportunních infekcí, které doprovázejí jiná primární onemocnění, a jejichţ příčinou jsou viry nebo bakterie, které nejsou u zdravého člověka nijak nebezpečné (patogenní). Mezi tyto oportunní infekce patří pneumocystová pneumonie (specifický zápal plic), toxoplasmová encefalitida, kryptokoková meningitida, intestinální kryptosporidióza, kandidová ezofagitida (plísňové onemocnění dutiny ústní), některé malignity jako je Kaposiho sarkom, lymfomy a Ca čípku děloţního a encefalopatie. Výskyt jednotlivých oportunních infekcí a nádorů je důsledkem těţké poruchy imunitního systému a hlubokým poklesem CD4 lymfocytů pod hranici 200/mm3. Při hodnotách kolem 50/mm3 můţeme hovořit o kritickém rozvratu imunitního systému spojeného z blízkou smrtí. Zjednodušený životní cyklus viru HIV podle Mayera (1999) lze popsat následovně. Po vstupu viru do krevního řečiště napadeného člověka je HIV adsorbován na povrch buněk s vhodnými povrchovými receptory a to především na čtyři druhy bílých krvinek (T4, makrofágy, monocyty, lymfocyty B), střevní epitel, Langerhansovy buňky kůţe a některé buňky centrální nervové soustavy. Největší předpoklady pro průnik viru do buňky má buněčná substance zvaná CD4, která je součástí bílé krvinky T4. Zhruba do 5-10 minut po přilnutí viru k povrchu buňky dochází k průniku do buněčného nitra. V cytoplazmě buňky virus odvrhne svůj zevní i jaderný obal a nastává proces specifický pro retroviry. Nastupuje působení enzymu reverzní transkriptázy, který přepisuje kód viru z RNA do DNA a zabuduje cizí genetickou informaci do postiţené buňky. Při dělení takto postiţených buněk se přenáší i genetická informace viru, která zůstává v buňce i jejím potomstvu aţ do jejich zániku.
1.1.
Historie
V roce 1981 se ve Spojených státech objevuje zajímavá zpráva o výskytu čtyř případů vzácného onemocnění plic a dalších čtyř případů ojedinělého pojivového 8
zánětu Kapsiho sarkomu. Prozatím těmto oznámením nikdo nepřikládá větší pozornost, přestoţe většinu nemocných spojuje společný znak – homosexualita. Alarmující ovšem bylo, ţe těchto případů začalo přibývat. Díky tomu, ţe se z počátku nemoc projevovala pouze u homosexuálů, byla často nazývána GRIDS (gay related ummunodeficiency syndrom). Později se onemocnění projevilo i u dalších skupin obyvatel a to zejména u hemofiliků, narkomanů uţívajících nitroţilně heroin a lidí přicházejících z Haiti. Na základě těchto indicií začali odborníci nemoc označovat jako 4H (homosexual, hemofilik, heronoiman, Haiti). Celé toto období bylo poznamenáno nevědomostí o původci, moţnostech šíření a tedy ani prevenci. Jiţ ke konci roku 1981 první epidemiologické údaje naznačovaly, ţe jde o infekční onemocnění přenosné krví a sexuálním stykem. Dnešního označení se nemoc dočkala aţ o rok později, tedy v roce 1982, kdy skupina odborníků navrhla zkratku z anglického Acquired Immunodeficiency Syndrom, tedy AIDS. Jak uvádí Mayer (1999) ve frankofonních zemích jsme se mohli setkat se zkratkou SIDA a v ruštině SPID. V té době byl výskyt nemoci indikován ve čtrnácti zemích světa. Teprve v roce 1983 francouzský výzkumný tým Luc Montagnier a Francoise Barre-Sinoussi izoloval retrovirus LAV (lymphadenopathy-associated virus), který byl povaţován za příčinu onemocnění AIDS. V tomto roce se vyskytovalo jiţ v 33 zemích. O rok později na druhé straně Atlantiku Dr. Robert Gallo z National Cancer Institute izoloval retrovirus HTLV-III (Human T-Cell lymphotropic Virus III) jako primárního původce syndromu selhání imunity. V tuto chvíli registrovali jen v USA 3064 případů. Po několika měsících sporů o objevení původce onemocnení AIDS se zjistilo, ţe oba objevené retroviry LAV a HTLV-III jsou totoţné. Od roku 1984 můţeme tedy datovat oficiální potvrzení původce onemocnení AIDS, který dostal označení HIV (Human Immunodeficiency Virus). Rok 1981 podle Svobody (1996) můţeme tedy povaţovat za oficiální počátek působení viru HIV, ovšem pouze v rovině mediální. Totiţ podle dosavadních výzkumů Simona Wain-Hobsona z Pasteurova institutu v Nature, který analyzoval vzorky krve člověka afrického kmene Bantu, bylo první úmrtí v důsledku nákazy 9
virem HIV jiţ kolem roku 1959 v Belgickém Kongu. Podle jeho teorie je původ viru na africkém kontinentě a pravděpodobnými nositeli jsou u HIV-1 šimpanzi a u HIV-2 malé opice Sooty Mangabey. Ty se vyskytují v lesích mezi Senegalem a Ghanou a řadíme je mezi ohroţené druhy. Podle dochovaných pramenů došlo k přenosu viru z těchto druhů opic na člověka nejen náboţenskými rituály, ale i konzumací jejich syrového masa. Za další důleţitý mezník historie HIV a AIDS povaţuje Rozsypal (1998) rok 1986, kdy byl prof. Lucem Montagnierem a jeho týmem v Pasteurově institutu v Paříţi (ve spolupráci s výzkumnými pracovníky a lékaři z nemocnice Clauda Bernára /Paříţ/ a z nemocnice Egase Monize /Lisabon/) objeven HIV 2. Koncem tohoto roku se i podle prvních klinických výsledků ukazuje, ţe podávání prvního antiretrovirového preparátu AZT (azidothymidin) prodluţuje ţivot pacientů s AIDS. Po několika letech studie prokazují, ţe AZT můţe dramaticky sníţit riziko přenosu viru z matky na dítě. V roce 1996 je spuštěn společný program OSN pro HIV/AIDS (UNAIDS), nahrazující tzv. „Global Programme on AIDS“ (GPA), který byl projektem Světové zdravotnické organizace (WHO).
Obr. 2: Globální symbol solidarity s lidmi HIV pozitivními a AIDS
AIDS se stal za pouhou jednu dekádu pandemií postihující milióny lidí na všech kontinentech. Podle dostupných údajů UNAIDS bylo infikováni přibliţně 60 miliónů obyvatel a z toho 25 miliónů zemřelo na následky této nemoci. Podrobnější čísla a statistiky uvádím v následující kapitole. 10
1.2. HIV v číslech Jak jiţ bylo zmíněno, celkový počet nakaţených osob a úmrtí v důsledku nákazy je hrozivý. Je ovšem patrno, ţe roční přírůstek nově nakaţených stále klesá (Obr. 3). Mladí lidé představují přibliţně 40% všech nově infikovaných dospělých (nad 15 let věku).
Obr. 3: Graf počtu nově nakaţených lidí Podle UNAIDS ţilo v roce 2009 na světě 33,4 milionů HIV pozitivních lidí, včetně 2,1 milión dětí do 15 let (Obr. 4). Na tomto čísle má podíl i poslední roční přírůstek nakaţených dětí, který činí kolem 430 000 (Obr. 5 s. 12). Z toho jde podle odhadů asi o 370 000 případů nakaţených v důsledku přenosu z matky na dítě. I kdyţ je toto číslo hrozivé, jedná se o pokles proti roku 2001, kdy bylo takto infikováno zhruba 500 000 dětí.
Obr. 4: Graf počtu HIV pozitivních
11
Aţ polovina HIV pozitivních se virem nakazí před dosaţením věku 25 let. Ve srovnání s rokem 2008 přibylo zhruba 2,7 miliónu infikovaných a 2 milióny nakaţených zemřelo na AIDS nebo související nemoci.
Obr. 5: Graf celkového počtu HIV pozitivních dětí do 15 let
Můţeme ale zaznamenat pokles úmrtí dětí a mladistvých do 15 let (Obr. 6).
Obr. 6: Graf počtu úmrtí dětí a mladistvých do 15 let Nejzasaţenějším světadílem je stále Afrika (Obr. 7 s. 13). Ţije zde zhruba 67 % všech nakaţených lidí. Prvenství má také v nejvyšším počtu nově narozených infikovaných dětí a to 91 %. V sub-saharské Africe osiřelo v důsledku úmrtí na AIDS více neţ 14 miliónů dětí.
12
Obr. 7: Nejzasaţenější oblasti světa
Velice zajímavé, jsou však poslední výsledky přírůstku pozitivních lidí (Obr. 8 s. 14), kde je jasně vidět, ţe k největšímu nárůstu dochází v oblasti západní Asie (červená barva značí nárůst výskytu více jak o 25 %) a naopak významný pokles zaznamenávají
nejnakaţenější
oblasti
jiţní
Afriky
(zelená
barva
značí
pokles přírůstku více jak 25 %). Stabilní oblasti jsou v severní a jiţní Americe, Evropě a některých částek Afriky (šedá barva). V roce 2009 bylo pro činnost zaměřenou proti HIV a AIDS k dispozici 15,9 miliard dolarů. Investice spojené s těmito nemocemi představují v nízko a středně příjmových zemích více jak polovinu domácích zdrojů. Nicméně v nejchudších zemích pochází cca 88 % výdajů na AIDS z mezinárodních fondů.
13
Obr. 8: Mapa přírůstu a úbytku nově nakaţených lidí
V České republice bylo k 31. 12. 2010 evidováno 1856 HIV pozitivních a to nejvíce v Praze (723 případů). Ve srovnání pohlaví jsou převáţně nakaţeni muţi (78,7 %). Ţeny pak můţeme dále rozdělit dle gravidity na těhotné (3,8 %) a ostatní (17,5 %). Největší podíl na šíření infekce v České republice má sexuální přenos a to 86,5 % (homo/bisexuální 56 %, heterosexuální 30,5 %). Nakaţených v důsledku injekčního uţívání drog je asi 5 % a jen asi ve 4 případech (0,3 %) se infekce přenesla z matky na dítě. Je evidováno asi 14 případů přenosu HIV při transfuzi krve.
Veškeré uvedené celosvětové údaje jsou pouţity z oficiálních materiálů UNAIDS na www.unaids.org, zejména pak z poslední globální zprávy této organizace (UNAIDS Report on the global AIDS epidemic 2010). Údaje o nákaze v České republice se opírají o data z Českého zdravotnického ústavu na www.szu.cz.
1.3. Metody léčby Hledání léčby na toto závaţné onemocnění probíhá jiţ od prvního objevu viru, tedy od roku 1981. I kdyţ dnešní medicína je na velmi vysoké úrovni, stále se nedaří najít účinný lék na virus HIV, a proto se označuje jako nevyléčitelný.
14
Důleţitá pro léčbu je dobrá znalost ţivotních cyklů HIV. Z počátku byla léčba zaměřena převáţně na oportunní infekce a jiná onemocnění související s postiţením imunitního systému. Byly vyvinuty a objeveny léky působící v různých ţivotních cyklech HIV. Tyto léky především potlačují mnoţení viru a tím zmírňují jeho negativní účinek na organismus. Podle Martínkové (1999) je jedním z prvních základních léků pouţívaných při terapii HIV infekce AZT (Zidovudin nebo také azidotymidin). Tento preparát byl objeven v roce. 1985 a řadíme jej do skupiny tzv. inhibitorů reverzní transkriptázy( viz. níţe). Ve své době se jednalo o jediný uţívaný preparát. Podávání ve velkých dávkách způsobovalo často velmi závaţné vedlejší účinky, které byly povaţovány za nezbytné. I přes objevy dalších preparátů se AZT uţívá i v dnešní době. Sloţkou genetická výbavy viru HIV jsou mimo jiné tři enzymy, které zajišťují základní metabolické pochody. Jedním z nich je reverzní transkriptáza, která se stará o přepis RNA do DNA společně s genetickou informací viru HIV a ten se následně včlení do genetického materiálu lidské buňky. V následujících letech byly vyvinuty další léky vycházející ze skupiny inhibitorů reverzní transkriptázy. Podle odlišného chemického sloţení a některých vlastností byly nově rozděleny do čtyř skupin a to: inhibitory reverzní transkriptázy, nukleosidové, nenukleosidové a nukleotidové. Při podávání bylo zjištěno, ţe kombinování těchto léků přináší efektivnější účinky, ale naproti tomu se po velice krátké době setkáváme s efektem rezistence. V polovině devadesátých let nastal významný obrat ve směru léčby, způsobený objevem nové lékové skupiny – inhibitorů HIV protézy. Tento enzym zajišťuje bezchybné sestavení nové virové částice z vyprodukovaného materiálu napadené buňky (nejčastěji CD4 lymfocyty). Můţeme tedy zjednodušeně říci, ţe inhibitory HIV protézy zabraňují dalšímu mnoţení viru. Jestliţe se tyto léky zkombinují s inhibitory reverzní transkriptázy, dostaneme vysoce účinné leky, tzv. HAART (z angl. highly active antiretroviral therapy - vysoce účinná antiretrovirová terapie). Tato léčba významně zpomaluje infekci a přechod do pokročilého stádia choroby a tím i prodluţuje nakaţeným ţivot. 15
V posledních letech se začaly pouţívat léky zaloţené na jiných principech, neţ výše zmiňované. Tyto látky působí v odlišném ţivotním cyklu viru. Podle Martínkové (1999) mezi ně řadíme inhibitory fůze (vstupu viru do buňky). Jak samotný název napovídá, jedná se o preparáty působící ve sloţitém procesu průniku viru do buňky a tím zabraňují nakaţení dané buňky. Neexistují v perorální podobě a mají řadu neţádoucích vedlejších účinků, proto se pouţívají u nemocných, kde selhává ostatní farmakologická léčba anebo nastala rezistence na preparáty. Jde o tzv. salvage therapy (záchranná léčba). V roce 2008 bylo uvedeno do klinické praxe několik preparátů ze dvou zcela nových lékových skupin. První z nich inhibuje virový enzym HIV- integrázu, která zajišťuje včlenění virové DNA do buněčné nukleové kyseliny. Druhá a zároveň velmi nadějná skupina je označována jako inhibitory vstupu. Tyto léky působí ve stejné fázi virového cyklu jako inhibitory fúze, mechanismus účinku je však odlišný. Někdy bývají také označovány jako CCR5- inhibitory. Velké mnoţství výzkumných laboratoří po celém světě se snaţí vyvinout vakcínu proti HIV. Prozatím však musíme konstatovat, ţe tato snaha je stále neúspěšná z důvodu velké rozmanitosti viru. Na závěr je nutné zmínit, ţe veškeré metody léčby jsou účinné za předpokladu plné spolupráce infikovaného a jeho disciplinovanosti. Výzkumy totiţ prokázaly nutnost uţívání léků vţdy v přesně stanovený čas.
1.4. Způsoby přenosu HIV Budeme-li mluvit o prevenci a ochraně proti přenosu viru HIV, je nejprve zapotřebí, upřesnit podmínky přenosu viru. Pokusíme se i vyvrátit některé mýty, rozšířené v dnešní společnosti. Veškeré níţe uvedené informace nejsou jen hypotézy, ale vědecky ověřená fakta. Přenos viru můţeme rozdělit do třech základních skupin: -
Nechráněným pohlavním stykem
-
Krevní cestou
-
Perinatální (z matky na dítě) 16
Nechráněný pohlavní styk je nejčastější cestou přenosu. Velmi rizikový je nechráněný vaginální i anální styk. Riziko přestavuje i orální sex, jelikoţ je vir přítomen ve spermatu muţe i poševním sekretu ţeny. U muţe ve spermatu je ale vyšší mnoţství viru, proto můţeme hovořit o větší pravděpodobnosti přenosu z muţe na ţenu neţ z ţeny na muţe. Přítomnost jiných sexuálně přenosných nemocí, poranění v oblasti genitálu a další oděrky zvyšují riziko přenosu viru. K přenosu viru krví dochází v okamţiku, kdy se krev infikované osoby dostane do krevního řečiště jiné osoby. Tato situace můţe nastat při transfuzi krve a krevních derivátů, transplantaci orgánů nebo nedokonalé sterilizaci chirurgických nástrojů po operaci. V dnešních vyspělých zemích k těmto případům přenosu dochází jen ojediněle, poněkud horší situace je však stále v rozvojových zemích s niţší úrovní zdravotnictví. V České republice jsou všichni dárci krve kontrolováni na přítomnost HIV od roku 1987. Jak uţ bylo ale zmíněno výše, nákaza se v krvi projeví nejdříve po 4-6 týdnech a proto je tento přenos stále moţný. Mezi krevní přenos HIV řadíme také pouţití infikované injekční stříkačky u drogově závislých, coţ je nejčastější způsob přenosu HIV krví. K nákaze virem HIV můţe dojít i přenosem z matky na dítě jak během těhotenství, při porodu tak i kojením. V dnešní vyspělé době je moţné omezit riziko přenosu viru z matky na dítě aţ o dvě třetiny. Pokud se ţena rozhodne těhotenství ukončit, je HIV pozitivita zdravotním důvodem k interrupci. V dnešní společnosti koluje několik mýtů o přenosu HIV a působí tak zbytečnou paniku při setkání s nakaţenými. Není pravda, ţe virus je moţné přenést v běţném společenském styku, jako podáním ruky, pouţíváním telefonního sluchátka, během společného pobytu v místnosti, společným uţíváním nádobí, objímáním, polibkem. Přesto ţe sliny mohou obsahovat malé mnoţství viru, nebyl přenos touto cestou nikdy dokázán. Navíc jsou ve slinách obsaţeny látky, které virus ničí. Musíme mít ovšem 17
na paměti moţnost drobných poranění a oděrek v dutině ústní, kterými je přenos moţný. K přenosu nedochází v prostředí sauny ani bazénu. Velkým omylem jsou i domněnky o nákaze bodnutím hmyzem.
1.5. Ochrana a prevence Tato problematika úzce souvisí s vyjmenovanými způsoby přenosu viru a proto je nutno na ni nahlíţet v kontextu třech zmíněných kategorií. Prevence jde ruku v ruce s informovaností a vzděláváním, které by mělo probíhat ve všech stupních vzdělávání mladistvých i dospělých. Jak jiţ bylo několikrát zmíněno, HIV se přenáší především sexuálním stykem. Proto správné sexuální návyky mohou významně omezit šíření nákazy. Výchova směřující k zásadám bezpečného sexu podle dosavadních zkušeností velmi zpomalila nárůst HIV pozitivních. Aktivity směřující ke změně či správnému formování sexuálního chování můţeme rozdělit do třech skupin: informace a výchova, dostupná zdravotní péče a potřebné sociální prostředí. Munzarová (2005) se domnívá, ţe má-li být informace a výchova směřující k prevenci dalšího šíření HIV účinná, musí se obracet na celou populaci, všechny muţe a ţeny, včetně dospívajících. Měla by informovat jak se nákaza šíří i nešíří, jak se před nákazou chránit, co to jsou zásady bezpečného sexu (vyhnout se sexuální promiskuitě, pouţívat po celou dobu styku kondom). Neměly by chybět informace, kde získat kondom, proč je jeho pouţívání důleţité, jak se správně pouţívá a ţe zabraňuje šíření i jiných sexuálně přenosných chorob. V neposlední řadě je důleţité zajistit přísun dalších informací, ať uţ pomocí různých linek pomoci, poradenských center nebo článků a broţurek v tištěné či elektronické podobě. Zdravotní péče má své nezastupitelné místo v prevenci přenosu HIV sexuálním stykem. Zajišťuje odbornou pomoc a léčbu jiných pohlavních nemocí, které zvyšují riziko přenosu HIV. Adam (2004) se domnívá, ţe odborná lékařská péče zastává i roli informativní a poradenskou.
18
Sociální prostředí, které vede ke změně sexuálního chování a správným sexuálním návykům, je pro prevenci přenosu HIV zcela nezbytným předpokladem. Zkušenosti ukázali, ţe lidé jsou ochotni změnit své sexuální chování a praktiky, v souladu s těmi, které jsou povaţovány za normy sociálního prostředí, ve kterém ţijí. Jak uvádí McGonigle (2003) je nezanedbatelný také přístup k ekonomickým prostředkům, kdy se negativním faktorem můţe stát nezaměstnanost a snaha sehnat finance navzdory morálním zásadám (drogy, prostituce). Veškerou výše zmíněnou snahu je nutno zastřešit odpovídající legislativou. Přenos nákazy HIV dárcovskou krví se brání účelným pouţíváním bezpečné krve a krevních derivátů). Riziko nákazy kontaminovanou dárcovskou krví je vysoké. Proto probíhá testování všech vzorků dárcovské krve při kaţdém darování. Prevence směřuje k zamezení zbytečných transfuzí krve a zvětšování podílu autotransfuze v případech, kdy se jedná o plánované zákroky. Vše co bylo řečeno k procesu darování krve, platí i pro darování orgánu, tkání a spermatu. Vědecké týmy se rovněţ snaţí vyvinout co nejspolehlivější a finančně méně náročné testy. Je nutné mít na paměti, ţe přenos je moţný i infikovanými nástroji a to zejména injekční stříkačkou u drogově závislých, v tetovacím salónu a podobně. Těmto situacím je dobré předcházet a důsledně kontrolovat zásady sterilizace nástrojů. U drogově závislých je nutné šířit osvětu a zpřístupnit sterilní nástroje pro aplikaci drog. „Nejúčinnější prevencí přenosu HIV z matky na dítě, je ochrana matky před nakaţením“ (Roztočil 2008). Všechny těhotné ţeny v České republice se rutinně testují na přítomnost viru HIV, aby v případě pozitivního nálezu mohla být nasazena profylaxe či léčba a sníţilo se tak riziko přenosu infekce HIV na novorozence. Dle současně platné legislativy lze provést test na HIV u gravidní ţeny i bez souhlasu, a to s ohledem na zájem nenarozeného dítěte (viz zákon 258/2000 Sb., § 71). Porody HIV pozitivních matek jsou směřovány na specializované pracoviště v Praze na Bulovce, kde je ţeně proveden plánovaný „císařský řez“, aby nedošlo k nakaţení 19
dítěte při průchodu porodními cestami. Dítě ihned po porodu dostává preventivně vysokou dávku antiretrovirotik a je po dobu několika let sledováno. HIV pozitivním matkám se ve vyspělých zemích nedoporučuje kojení, kvůli moţnosti přítomnosti viru v mateřském mléce.
20
2. HIV A SPORT Problematiku onemocnění HIV a sportovní činnosti lze chápat ve dvou rovinách. První pohled je z úrovně nemocného a jeho vztahu ke sportu či jakékoliv jiné pohybové aktivitě. Je nutné rozumět důsledkům nákazy i vlivu nemocného na své okolí. Stále vyvstávají otázky moţného přenosu nemoci na další účastníky pohybové aktivity nebo sportovní soutěţe, ať při běţném poranění nebo dalších incidentech. Blíţe se těmto tématům budeme věnovat v dalších kapitolách. Druhý pohled je z pozice prevence. Sport lze chápat jako médium nesoucí mezi veřejnost nejen výsledky, záţitky, úspěchy a prohry, ale také určité poselství. Do boje o rozšíření povědomí o HIV a zdůraznění prevence se zapojily nejen sportovní organizace, ale i samotní sportovci. 1. června 2004 podepsali Mezinárodní olympijský výbor (MOV) a Společný program OSN pro HIV / AIDS (UNAIDS) ve švýcarském Lausanne společné memorandum o porozumění. Mělo dva hlavní cíle. Prvním bylo zajistit výměnu pravidelných informací a poučení s cílem posílit úlohu sportovních organizací v boji proti HIV. Druhým úkolem bylo organizovat osvětovou činnost s HIV pozitivními osobnostmi z řad sportovců a trenérů. Toto memorandu se také snaţí zdůraznit roli sportu při řešení sociální a ekonomické priority, kterou je boj proti chudobě a šíření HIV. Mluvíme-li tedy v těchto souvislostech o sportu a HIV, je kladen důraz především na to, jak vyuţít sport jako nástroj pro vytváření povědomí, zlepšení znalostí a změnu postojů k HIV postiţeným osobám. Jednu z mnoha kampaní vedl i velice známý HIV pozitivní basketbalista Ervin “Magic” Johnson, který se stal ikonou boje sportovců proti HIV a AIDS. Tato hvězda zámořské NBA, která byla povaţována za nejlepšího hráče na světa, se nakazila v roce 1991 zřejmě z nechráněného sexu. Po té okamţitě zanechal své kariéry basketbalisty. Byl přemluven k účasti na Olympijských hrách v Barceloně, kde i díky němu “dream team” USA dosáhl na zlatou medaili. Kvůli obavám z nakaţení spoluhráčů a předsudkům okolí však do NBA jiţ nenastoupil, kromě několika exhibic a krátké účasti v sezóně 1992-93. Chvíli po jeho oficiálním prohlášení o pozitivitě zaloţil Johnson nadaci na pomoc v boji proti HIV. Stal se hlavním řečníkem na konferenci světového boje proti AIDS v roce 1999 a slouţí jako 21
“posel míru” Organizace spojených národů. Nedílnou součástí jeho boje jsou i knihy Co můţeš dělat proti AIDS ( What You Can Do to Avoid AIDS . New York, 1996) a Nechráněný sex v době AIDS (Unsafe Sex in the Age of AIDS. New York, 1992). Johnson jiţ skoro 20 let úspěšně čelí tomuto onemocnění, které u něj stále nepropuklo v AIDS.
2.1. Vliv pohybové aktivity na onemocnění Jak uvádí Sankaran (1999) je všeobecně známé a léty ověřené, ţe sportovní aktivita HIV pozitivních má příznivé účinky na jejich zdravotní stav. Cvičení v rozumné míře posiluje imunitní systém a tím i lépe vzdoruje nákaze a oddaluje nástup AIDS. Podle studií American College of Sports Medicine je doporučeno mírné aerobní cvičení, tj. mezi 50 a 70 % maximální tepové frekvence v trvání 20 aţ 30 minut opakované alespoň 3x týdně. Kromě příznivých účinku na imunitní systém můţeme hovořit o dalších vlivech na organismus a to zlepšení aerobního výkonu, minutové ventilace nebo sníţení srdeční frekvence. To vše můţe mít významný pozitivní vliv jak na psychiku postiţeného, tak i na jeho imunitu. Některé vědecké studie prokázaly, ţe sportovní trénink pozitivně ovlivňuje počty CD4+ lymfocytů. V některých případech, kdy pohybová aktivita neměla za následek výrazné zvýšení počtu CD4+ lymfocytů, došlo alespoň ke stabilizaci nebo zpomalení tempa jejich poklesu. Jiné klinické studie oproti tomu prokázaly přechodné sníţení imunity po vyčerpávajícím cvičení, ale tento trend byl méně výrazný a převládaly výše zmíněné pozitivní účinky. Kaţdopádně HIV infikovaní sportovci se sníţenou imunitou
by
neměli
pokud
moţno
provádět
namáhavá
fyzická
cvičení
aţ do vyčerpání, protoţe prokazatelně tento stav vyvolává pokles CD4 + / CD8 + buněk. Ke všemu musíme brát v úvahu i stres při sportovní soutěţi nebo psychické vypětí při závodech všech úrovní, které kaţdý jednotlivec můţe snášet rozdílně a v celkovém kontextu přitěţuje organizmu dalšími fyziologickými procesy.
22
2.2. Přenos HIV ve sportu Podle současných vědeckých poznatků, je riziko přenosu HIV při účasti ve většině sportovních aktivit extrémně malé. Nicméně by měla být dodrţena některá opatření přijatá všemi zúčastněnými osobami, o kterých se ještě budu zmiňovat. V roce 1989 vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) následující prohlášení: "Neexistuje ţádný důkaz o přenosu HIV mezi osobami zapojenými do sportovní činnosti, které nemají krvácející rány nebo jiné koţní léze. Není zdokumentován ţádný případ získání infekce HIV prostřednictvím účasti ve sportu. Nicméně riziko existuje, i kdyţ velmi malé.” Je znám pouze jediný případ, který se stal roku 1989. Po sráţce dvou fotbalistů údajně došlo k přenosu HIV v důsledku rozsáhlého poranění s krvácením. Odborníci se ale shodují, ţe tento případ není směrodatný, protoţe se nepodařilo prokázat s určitostí zdroj infekce. Jak jiţ bylo řečeno, HIV se nepřenáší neformálním kontaktem, sdílením sportovního vybavení nebo přístrojů, k přenosu také nedochází při pobytu ve stejné šatně či sprchách. Přispívá k tomu i fakt, ţe virus nebyl nikdy identifikován v potu a jen ve velmi nízkých koncentracích ve slinách. Vzhledem k extrémně nízké pravděpodobnosti přenosu HIV a příznivým vlivům popsaným výše, je doporučeno, aby dříve aktivní osoby pokračovaly ve své sportovní aktivitě. V ţádném případě by ale neměly být nuceni, ať uţ lékaři nebo různými závazky ke sportovním klubům a organizacím. Vzhledem k tomu, ţe přes všechna zmíněná fakta existuje alespoň malé riziko přenosu infekce HIV sportovní aktivitou, usilují sportovní federace o spolupráci na programech šířících osvětu mezi širokou sportovní komunitu. Je vhodné mít také na paměti některá další opatření, která mohou minimalizovat případné riziko přenosu na sportovním poli. Minimalizace rizika přenosu HIV při vrcholovém sportu Existuje mnoho věcí, které lze provést při účasti na pohybové aktivitě, aby se tím minimalizovalo riziko přenosu HIV v případech, kde můţe dojít k přímému kontaktu 23
nebo ke krvácení. Níţe jsou uvedeny doporučené zásady australské Národní rady pro AIDS (ANCA) a australské federace sportovní medicíny (ASMF): pokud má hráč koţní léze, musí okamţitě vyhledat lékařskou pomoc a oznámit to příslušným úřadům pokud nastane krvácení rány, musí být účast přerušena, dokud se krvácení nepodaří zastavit a ošetřit desinfekčním prostředkem za aseptických podmínek, v případě přítomnosti písku nebo jiného zašpinění rány lze ránu nejdříve vypláchnout proudem vody a aţ poté desinfikovat a krýt kompresivním a nepropustným obvazem. Při jakémkoli ošetřování krvácejících ran je důleţité se chránit gumovými (chirurgickými) rukavicemi! Postup při infikování krví
Při styku krve z kůží - omyjte oblast mýdlem a proudem vody, v případě bodného zranění vymačkávejte místo vpichu dokud poteče krev pod proudem tekoucí vody a poté řádně zdesinfikujte. Potřísnění oděvu krví - oděv by měl být okamţitě sejmut a vyměněn za čistý, před praním je vhodné oděv postříkat vhodnou desinfekcí a vymáchat v horké vodě aţ poté dát vyprat. Při styku s očima - okamţitě několikrát šetrně vypláchnout proudem vody anebo fyziologickým roztokem v nejlepším případě několikrát vypláchnout vhodnými očními kapkami. Při styku krve s dutinou ústní - krev nepolykat, ale vyplivnout a dutinu ústní několikrát důkladně vypláchnout ústní nebo obyčejnou vodou. V případě styku s infikovanou krví provést všechny doporučené postupy a okamţitě vyhledat nejbliţšího specialistu, který provede potřebné kroky a nasadí preventivně antiretrovirotika. Takto postiţený člověk je ještě několik měsíců sledován na specializované ambulanci.
24
Sankaran (1999) uvádí, ţe přenos viru je dále omezen v případě, ţe kaţdý hráč pouţívá vlastní chrániče zubů, úst, brady, ramenní vycpávky, obuv a helmu. Není doporučené tyto vyjmenované sportovní pomůcky mezi sebou měnit. V některých zemích je kladen důraz, aby kaţdý hráč, na jakékoliv sportovní úrovni měl tyto sportovní pomůcky, vlastní a v některých případech i na jedno pouţití. I z tohoto důvodu by měli být nejen trenéři, sportovci, sportovní organizace informování o moţnosti omezení přenosu viru z těchto sportovních pomůcek. V případě, ţe je sportovec nakaţen virem HIV a nadále aktivně vykonává svoji sportovní činnost, musí být podle Dušejovské (2003), podporován k odpovědnosti vůči spoluhráčům i soupeřům. Dle našeho názoru by měl o takto nakaţeném sportovci vědět minimálně jeden člověk v týmu, aby v případě zranění nebo krvácení mohl upozornit na daný problém. Ne vţdy tomu tak je, a proto se doporučuje u kaţdého zranění s krvácením předpokládat, ţe krev je infikovaná a postupovat dle navrţených bezpečnostních opatření. Riziko přenosu viru HIV u rekreačního sportu je úplně stejné a dle našeho názoru, ne-li vyšší a to z toho důvodu, ţe při tomto druhu sportu není přítomen vyškolený zdravotnický tým s potřebnými pomůckami. Proto u rekreačního sportu platí stejné zásady a pravidla, která jsou uvedena v kapitole výše. V oblasti sportu a rekreace je jedním z nejdůleţitějších prostředků sniţování šíření nemoci obecné HIV vzdělání a povědomí o této nemoci. V jistém smyslu, takové intervence mohou přispět ke sníţení zranění ve sportu a minimalizovat pravděpodobnost komplikací plynoucích z takového zranění.
2.3. Práva a povinnosti Ve většině zemí existuje oficiální politika neodhalení stavu HIV. Sportovní účastníci nemají povinnost odhalit svůj HIV status. Na základě současných lékařských a vědeckých důkazů, není obecně doporučeno povinné testování na HIV a je spíše pokládáno za nerozumný krok. Kromě vytvoření četných etických dilemat,
25
má toto testování také právní důsledky, které nakonec mohou mít vliv na ţivobytí sportovců, sportovních klubů, sdruţení a souvisejících organizací a institucí. Ačkoliv kontaktní sporty jako wrestling nebo box jsou HIV pozitivním silně nedoporučovány, nelze jim tento druh aktivity podle ţádných platných právních předpisů zakázat. V důsledku toho se se všemi zraněnými zachází, jako kdyby poškozená osoba byla HIV pozitivní. Některá důležitá práva a povinností HIV pozitivního: Vyšetření na HIV je dobrovolné, osoba musí podepsat informovaný souhlas s testováním. Souhlas na testování nemusí být u těhotné ţeny, u osoby v bezvědomí pro diagnostické účely, u fyzické osoby obviněné z trestného činu ohroţování pohlavní nemocí, u fyzické osoby nuceně léčené pro pohlavní nemoc. Nakaţený je povinen podrobit se léčení, lékařskému dohledu, potřebnému laboratornímu vyšetření a dalším proti epidemiologickým opatřením. Nakaţený je povinen nevykonávat činnost, při které by vzhledem ke svému nosičství ohroţoval zdraví jiných fyzických osob. Nakaţený je povinen informovat lékaře před vyšetřením nebo léčebným výkonem Nakaţený je povinen dodrţovat poučení lékaře HIV pozitivní můţe vykonávat stávající zaměstnání, které není v rozporu s některým z uvedených bodů, navštěvovat školu, bydlet ve společné ubytovně atd. Nakaţený není povinen informovat svého zaměstnavatele, popřípadě vedení školy o své pozitivitě Lékař je povinen při psaní diagnózy pro posouzení zdravotního stavu HIV pozitivního uvézt diagnózu odpovídající některému z příznaků nemoci, nikoliv však přímo HIV.
26
Na všechny údaje týkající se HIV nebo AIDS u konkrétních osob se vztahuje mlčenlivost, porušení je vnímáno jako neoprávněné nakládání s osobními údaji. V oblasti trestního práva není HIV povaţován za pohlavní nemoc, ale za nakaţlivou lidskou nemoc. Kaţdopádně úmyslné nebo neúmyslné šíření tohoto viru je klasifikováno jako trestný čin, který je trestán odnětím svobody aţ na několik let.
27
3. CÍL, VÝZKUMNÉ OTÁZKY A ÚKOLY PRÁCE Cílem této bakalářské práce je zmapovat rizika přenosu HIV ve sportovním prostředí. Zjistit chování nakaţených jedinců při sportovní aktivitě a upozornit na rizika či předsudky plynoucí z jejich onemocnění. V neposlední řadě se snaţí tato práce diskutovat nad současným postavením choroby HIV v dnešní společnosti u aktivních nebo pasivních sportovců a celkový vliv na sportovní aktivitu. Na počátku tvorby této práce jsme si poloţili tři základní otázky: Předpokládáme, ţe lidé s HIV budou mít tendenci dodrţovat nějaká doporučená omezení vztahující se k jejich onemocnění. Předpokládáme vytvoření dalších vlastních omezení či bloků ve vztahu k provozované pohybové aktivitě. Předpokládáme změnu vztahu k pohybové aktivitě po zjištění pozitivní diagnózy.
Mezi klíčové úkoly pro zodpovězení našich výzkumných otázek jsme zařadili oslovení cílové skupiny, sestavení tištěného dotazníku a předání respondentům. V další fázi proběhne sběr, zpracování a vyhodnocení odpovědí. Z takto získaných informací vyvodíme patřičné závěry a potvrdíme či vyvrátíme naše předpoklady.
28
4. METODIKA 4.1. Výzkumný soubor Díky mému zaměstnání ve Fakultní nemocnici v Brně Bohunicích na infekčním oddělení mi bylo umoţněno oslovit místní AIDS ambulanci při infekční klinice a poţádat vedoucí MUDr. Svatavu Snopkovou Ph.D. o spolupráci. Ta mi vyšla vstříc a souhlasila s provedením průzkumu. Do testované skupiny byli zahrnuti dobrovolníci z řad klientů zmiňovaného centra. Veškerou komunikaci s nimi zajišťovala MUDr. Snopková. Podařilo se získat vyplněné odpovědi od padesáti respondentů, coţ povaţujeme za veliký úspěch, vzhledem k danému tématu. Klienti této ambulance přichází na konzultace a kontroly z celé České republiky a to po předchozím objednání. Na tomto pracovišti je registrováno 150 klientů. Všichni dotazovaní měli dostatečný čas a soukromí pro vyplnění odpovědí a byly poučeni o účelu průzkumu. Respondenti nebyli selektováni podle ţádného kritéria. Jedná se o ţeny i muţe různého věku a délky onemocnění. Jediným kritériem byla HIV pozitivita, která jiţ logicky vyplývala ze zaměření ambulance.
4.2. Tvorba dotazníku Jako nejpřijatelnější forma vzhledem k anonymitě a časovým moţnostem klient, byl zvolen tištěný dotazník. Veškeré zajištění předání, konzultaci vyplnění a odevzdání zprostředkovala MUDr. Snopková. Dotazovaným byla nabídnuta moţnost vyplnit dotazník ihned nebo si jej odnést domů. Vrácení probíhalo při další návštěvě v ambulanci. Dotazovaní měli také moţnost odeslat dotazník poštou v předem vyplněné a oznámkované obálce, ale ţádný z nich tuto alternativu nevyuţil. Pro tvorbu dotazníku nebyla vyuţita ţádná normovaná šablona. Veškeré otázky byly konstruovány podle zváţení jejich vypovídací hodnoty pro náš průzkum a
později
zkonzultovány
s odborníkem
z řad
vysokoškolských
pedagogů
a s angaţovanou lékařkou. Byly pouţity převáţně uzavřené otázky s výběrem
29
odpovědí a případným doplněním. Snaţili jsme se o co nejpřesnější formulaci otázek, abychom mohli zodpovědět námi poloţené vědecké otázky. Celý dotazník můţeme rozdělit do třech částí. První zjišťuje základní údaje o respondentovi (věk, pohlaví, přibliţnou délku nemoci atd.). Druhá část je zaměřena na pohybovou aktivitu a závěrečná na vliv nemoci na tuto aktivitu. Před rozdáním byly dotazníky cvičně ukázány náhodným lidem v našem okolí a ti byli poţádáni o kontrolu srozumitelnosti. Tímto testem prošel dotazník bez problémů.
4.3. Vyhodnocení vyplněných dotazníků Vyplněné dotazníky se k nám dostávali průběţně po dobu asi dvou měsíců. Byly očíslovány a zpracovány do přehledné tabulky. Jelikoţ nebyl znám přesný počet oslovených, nelze určit procentuální návratnost. Je nutno zdůraznit, ţe výsledek 50-ti řádně vyplněných dotazníků povaţujeme za velmi dobrý. U ţádného z odevzdaných jsme nenalezly chyby, které by znemoţnili započítat respondenta do našich výsledků. Při vyhodnocování odpovědí jsme pouţili základní statistické metody, jako je průměr a procentuální zastoupení. Některé údaje a výsledky jsme pro jejich charakter nuceni okomentovat slovně. Souhrn zjištěných údajů naleznete v následující kapitole.
30
5. VÝSLEDKY Po zpracování všech dotazníků jsme dostali následující výsledky. Je nutné zdůraznit, ţe dotazovaní byli vybráni čistě náhodně a neproběhla ţádná selekce. Všichni jsou klienti HIV ambulance při Fakultní nemocnici v Brně Bohunicích a jejich diagnóza je HIV pozitivní. Základní údaje respondentů: Celkový počet dotázaných je 50 dobrovolníků z řad HIV pozitivních. Jejich průměrný věk je 38 let. Skupina je sloţena z 12 % ţen v průměrném věku 27 let a 88 % muţů v průměrném věku 39 let. Vzhledem k velkému podílu muţů se podíváme na věkové sloţení. Největší podíl je mezi muţi 30 aţ 39 let a to 63 %. Naproti tomu, nikdo z respondentů nebyl ve věku 50 – 59 let. Zastoupení dalších věkových kategorií můţeme vidět na grafu (Obr. 9)
Obr. 9: Graf věkového rozloţení dotazovaných muţů
31
K dalším zjištěným základním údajům patří průměrný věk nemoci kolem 6 let. Léky dlouhodobě uţívá více jak 72 % všech dotázaných. Je ovšem potřeba zmínit, ţe pouze 60 % všech uţívají léky dlouhodobě a pravidelně. Z toho vyplývá, ţe 12 % všech dotázaných uţívá léky dlouhodobě a nepravidelně. Ze všech dotázaných téměř čtvrtina (24 %) neberou léky pravidelně. Pohybová aktivita respondentů: Ze všech dotázaných se celých 56 % vyjádřilo, ţe aktivně provozují pohybovou aktivitu. Z odpovědí vyplývá, ţe převáţná většina aktivních respondentů dává přednost jen individuálním sportům a to celých 57 %. Tuto skutečnost můţeme vidět na Obr. 10.
Obr. 10: Srovnání zastoupení individuálních a kolektivních sportů
Převáţným důvodem pro aktivní pohybovou aktivitu je dle odpovědí fyzická kondice (57 %). V 40 % je uváděn jako hlavní důvod zábava. Zastoupení sportů mezi dotazovanými je velice různorodé. Největší má jízda na kole (18 %), plavání (14 %) a posilování (14 %). Další sporty můţeme vidět na Obr. 11 str. 33. 32
Obr. 11: Zastoupení sportů mezi pohybově aktivními respondenty Z celkových počtů vyplývá, ţe 44 % všech dotázaných neprovozuje ţádnou aktivní pohybovou aktivitu.
Jako důvod uvedlo 72 % dotázaných nechuť nebo
zdravotní obtíţe. Téměř stejné procento u téţe skupiny pohybově neaktivních déle uvádí, ţe uţívají dlouhodobě pravidelně léky (70 %).
Obr. 12: Graf změny přístupu k pohybové aktivitě po zjištění HIV
33
Překvapivě celých 70 % dotázaných uvedlo, ţe se jejich přístup k pohybové aktivitě po zjištění HIV pozitivní diagnózy vůbec nezměnil (Obr. 12 s. 33). Na otázku, zda dotazovaný ví o nějakých omezeních vyplývajících z nákazy HIV, která se vztahuje k jeho pohybové aktivitě, odpovědělo 80 % negativně. Ve zbylých 18 % byly zmiňovány zdravotní komplikace, jako je například astma. Pouze jediný dotazovaný zmíňil obezřetnost ve vstahu k přenosu viru a vyhýbání se kontaktním sportům. Svá vlastní omezení nebo pravidla ve vztahu sport a HIV neuvedl ţádný z dotázaných. V průběhu vyhodnocování odpovědí jeden z respondentů zemřel v důsledku nemoci. Jeho data jsou zapracována v celkových výsledcích.
34
6. DISKUSE Díky hlubšímu studiu problematiky přenosu HIV ve sportu a dosavadní práci na infekčním oddělení fakultní nemocnice v Brně Bohunicích se mi zformoval vlastní názor na tento problém. Zmíněné závěry bych ráda porovnala i s vlastními zkušenostmi s lidmi postiţenými infekční nemocí. HIV je bezpochyby váţnou globální nemocí. Je nutné ale vidět tuto nemoc ve dvou rozdílných oblastech. Jiné problémy a důsledky této nemoci můţeme pozorovat na černém kontinentu a v dalších rozvojových zemích, kde způsobuje velikou úmrtnost v důsledku nedostatečné prevence a dostupnosti základní zdravotní péče. Druhou oblastí je šíření nemoci ve vyspělých zemích, kde je hlavní příčinou nezodpovědnost a lehkomyslnost. Oprostíme-li se tedy od globálního pohledu na HIV a podíváme-li se na toto onemocnění z pohledu České republiky, můţeme konstatovat, ţe při dodrţení základních pravidel je riziko nákazy minimální. Mezi tyto pravidla patří chráněný styk, partnerská věrnost, drogová abstinence a informovanost. S přihlédnutím na další zjištěné skutečnosti a zváţením všech moţností přenosu HIV lze konstatovat, ţe přenos tohoto viru při sportovní aktivitě je téměř nulová. Muselo by dojít k masivnímu krvácení jak postiţeného, tak i zdravého. I v tomto případě však není přenos jednoznačný. K takovýmto incidentům nedochází ani při kontaktních sportech. Tento druh sportu je nedoporučován HIV pozitivním. Z průzkumu ale vyplynulo, ţe tuto skutečnost zřejmě nemají na paměti, protoţe pouze jediný respondent zmínil opatrnost při otázce omezení pohybové aktivity v souvislosti s jejich nemocí. Vzhledem k této skutečnosti, můţeme zamítnout předpoklad týkající se první výzkumné otázky a to, ţe lidé s HIV pozitivitou budou mít tendenci dodrţovat doporučená omezení vztahující se k jejich nemoci. Je faktem, ţe neinformovanost současné společnosti způsobuje spousty předsudků a nepotvrzených teorií o přenosu viru HIV. Jak jiţ bylo zmíněno, tento přenos není zcela jednoduchý a některé obavy nejsou na místě. Mezi nejčastější omyly patří 35
bodnutí hmyzem, přenos uţíváním společných prostor nebo podáním ruky. K těmto obavám ale přispívá viditelná pozitivní diskriminace postiţených HIV. Většině je poskytována nadstandartní péče, léky zdarma a mnoho dalších východ. Někteří si ovšem těchto věcí neváţí a svoji nemoc zlehčují. I kdyţ neexistuje ţádné nařízení v souvislostech HIV pozitivity a pohybové aktivity, domníváme se, ţe alespoň z pohledu prevence by měli pozitivní o moţném riziku informovat spoluhráče, soupeře nebo další zúčastněné. Je k zamyšlení do jaké míry, ale bezpochyby dělat jako by bylo vše neprosto v pořádku není správné. Tato povinnost ale neexistuje, takţe se můţeme setkat s případy, kdy trenér nebo učitel ani netuší, ţe jeho svěřenec má tuto nemoc a při případné první pomoci se vystavuje riziku přenosu, protoţe nemusí ve stresu postupovat stejně, jako kdyby o tomto onemocnění věděl. Podle odpovědí na náš dotazník totiţ nikdo z dotázaných neuvedl svá vlastní omezení nebo doporučení, která by dodrţoval při pohybové aktivitě v souvislosti s HIV. Pak tedy můţeme zamítnout i naši druhou výzkumnou otázku, která přepokládala vytvoření dalších vlastních pravidel se souvislostí HIV a pohybové aktivity. To ovšem nahrává dalším obavám neinformované veřejnosti. Výsledky rovněţ ukázaly, ţe jen něco málo přes polovinu dotázaných provozuje aktivně nějakou pohybovou aktivitu. Předpokládáme souvislost nechuti a zdravotních obtíţí s dlouhodobým uţíváním léků. Tato spojitost se vyskytla u 72 % neaktivních respondentů. Zajímavým údajem je i procentuální zastoupení individuálních sportů. Více jak polovina pohybově aktivních respondentů provozuje ryze individuální sporty a dalších 22 % v kombinaci s kolektivními. Nejvíce zastoupen je běh, cyklistika a posilovna, kde nedochází téměř k ţádnému kontaktu. To můţe být náznak vědomé či podvědomé prevence přenosu HIV na spoluhráče nebo soupeře, která se nemusela projevit ve formulovaných odpovědích dotazníků. Třetí výzkumná otázka se nám potvrdila pouze částečně. Podle výsledků téměř 70 % všech dotázaných nezaznamenalo změnu v přístupu k pohybové aktivitě po zjištění HIV pozitivní diagnózy. Ostatní svoji dosavadní činnost více či méně omezily nebo úplně zanechali. U některých byla příčina i ve zhoršení zdravotního
36
stavu. Můţeme tedy říci, ţe HIV pozitivní diagnóza má jistý psychický i fyzický vliv na pohybovou aktivitu. Naše výsledky korespondují i s celosvětovým trendem a to zejména ve sloţení naší testované skupiny. I v našem případě výrazně převaţují muţi nad ţenami, stejně jako v globálním hledisku. Průměrná délka nemoci se ukázala dosti dlouhá a to naznačuje moţný niţší přírůstek nových případů. To také potvrzuje věk respondentů, kde největší procento připadlo na věkovou hranici 30-39 let. Důleţitost pravidelné medikace jiţ byla zmíněna v předchozích kapitolách a její pravdivost potvrzují i naše výsledky. Více jak 75 % respondentů uţívá pravidelně léky. Zajímavým ukazatelem by mohlo být i stádium nemoci, ale tento údaj nebyl u respondentů dotazován a tudíţ není k dispozici. Přesto by přítomnost AIDS neměla ovlivnit odpovědi respondenta. Můţeme jen předpokládat na základě úmrtí jednoho z dotazované skupiny, ţe tato nemoc se mohla u respondentů objevovat. Vzhledem ke statistickým údajům by ale tento počet byl opravdu velice malý.
37
7. ZÁVĚR Na základě všech získaným podkladů, můţeme konstatovat, ţe v naší společnosti stále chybí hlubší znalosti problematiky HIV. Kvůli této skutečnosti vznikají mezi lidmi zbytečné předsudky a zdrţenlivost kontaktu s postiţenými. Nejen prevence, ale i informovanost by přispěla k zastavení nebo alespoň zmírnění šíření nemoci HIV. Je nutné ale zdůraznit, ţe ačkoliv jsme v práci upozornili na téměř mizivé procento přenosu HIV při pohybové aktivitě, nemělo by docházek k nezodpovědnému chování jak HIV negativních tak především HIV pozitivních. Jejich přístup by měl být zodpovědnější. Alespoň základním způsobem by měli informovat své okolí a spoluhráče nebo soupeře a to hlavně v situacích, kdy existuji byť jen teoretické riziko přenosu. Toto chování by mohlo pomoci ubránit společnost od předsudků a strachu. Zrovnoprávnilo by obě strany a pomohlo by pochopit nesrovnalosti, které stále kolují společností. Přesto ţe globální problémy HIV se naší republiky dotýkají jen okrajově, je nutné aktivně bojovat proti této infekci i v naší republice a podpořit jakékoliv aktivity vedoucí ke zlepšení situace. HIV by měl v podvědomí občanů symbolizovat odpovědnost a solidaritu. Stále bychom měli tuto smrtelnou nemoc vidět jak v rovině globální, kdy umírají milióny lidí závislých na cizí pomoci, tak i v souvislostech nezodpovědnosti mladistvých a drogově závislých, kteří péči odmítají a svým chováním přispívají k nelichotivým výsledkům boje proti HIV. I kdyţ se daří alespoň částečně bojovat proti HIV, bude nás a naše blízké jistě ještě spoustu let ohroţovat. Je proto nezbytné se naučit o této nemoci co nejvíce, abychom se uměli proti ní postavit, tolerovat postiţené virem HIV, nebát se s nimi ţít a pomáhat jim, ale i mít přirozený respekt z její moci. Jenom pak můţe lidstvo HIV porazit. Věříme, ţe tato práce alespoň zlomkem pomůţe v boji proti této nemoci Země.
38
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ADAM, Zdeněk ; VORLÍČEK, Jiří. Diagnostické a léčebné postupy u maligních chorob. 2. aktualizované a doplněné vydání. Praha : Grada Publishing, a.s., 2004. 692 s. ISBN 80-247-0896-5. ČERNÝ, Rudolf; MACHALA, Ladislav. Akutní stavy při HIV/AIDS. Urgentní medicína. 2002, 3, s. 24-25. DUŠEJOVSKÁ, Olga; BRAUN, Richard. Kdyţ na dveře psychologa zaklepe HIV pozitivní. Psychologie dnes. 2003, 4, s. 18-19. ERLING, Peter. Memorix neurologie. 4.rozšířené vydání. Praha : Grada Publishing, a.s., 2007. 464 s. ISBN 978-80-247-1915-3. LINDUŠKOVÁ, Marie . Postiţení pohybového aparátu při infekci HIV. Praktický lékař. 1997, 11, s. 529-530. MARTÍNKOVÁ, Jiřina, et al. Farmakologie : Pro studenty zdravotnických oborů. Praha : Grada Publishing, a.s., 2007. 380 s. ISBN 978-80-247-1356-4. MAYER, Vlastimil. AIDS. 1.vydání. Bratislava : SAP, 1999. 584 s. ISBN 8088908-39-6. MCGONIGLE, Bonnie L.; CAPLIN, Marcy; KOVACH, Pamela. Pain management made incerdibly casy. USA : Williams a Wilkins, 2003. 356 s. ISBN 1-58255-227-4. MUNZAROVÁ, Marta. Zdravotnická etika od A do Z. Praha : Grada Publishing, a.s., 2005. 156 s. ISBN 80-247-1024-2. PROCHÁZKA, Ivo; SVOBODA, Jaroslav; TÝC, Jaroslav. Lidi, jsem Hiv pozitivní. 1. Praha: Orbis, 1995.40 s. ROZSYPAL, Hanuš . AIDS-klinický obraz a léčba. Praha : Maxdorf, 1998. 236 s. ISBN 80-85800-92-6. ROZTOČIL, Aleš, et al. Moderní porodnictví. 1.vydání. Praha : Grada Publishing, a.s., 2008. Patologické těhotenství, s. 231. ISBN 978-80-2471941-2. SANKARAN, Gapal; WOLKWEIN, Karin A.E.; BONSAL, Dale R. HIV/AIDS in sport : impact, issues, and challenges. USA : Editors, 1999. 137 s. ISBN 088011-749-4.
39
ŠEJDA, Jan, et al. Prevence, léčba a další aspekty nákazy HIV/AIDS. 1.vydání. Praha : Galén, 1999. 267 s. ISBN 80-85824-02-7. SVENSON, Gary R., aj. Doporučení Evropské unie pro peer výchovu v prevenci HIV/AIDS. Praha: SZÚ, 2003, 48 s. ISBN 80-7071-220-1. SVOBODA, Jaroslav. Imunologie v klinické praxi I. : HIV onemocnění a AIDS jako modely postižení imunitního systému. 1.vydání. Praha : Marvil, 1996. 435 s. ŠTURMA, Jan; SVOBODOVÁ, Hana. Ošetřovatelství v intenzivní péči. .vydání. Praha : Grada Publishing, a.s., 2007. Ošetřovatelská péče o pacienta HIV pozitivního nebo s onemocněním AIDS, s. 107-111. ISBN 97880-247-1830-9. VOKURKA, Martin; HUGO, Jan. Velký lékařský slovník. 6.vydání. Praha : Maxdorf, 2006. 1017 s. ISBN 80-7345-105-0. WHITE, Ann, et al. Sestra a urgentní stavy. Praha : Grada Publishing, a.s., 2009. 552 s. ISBN 978-80-247-2548-2.
Elektronické zdroje AIDS info [online]. 1997 [cit. 2011-03-30]. Co je to AIDS. Dostupné z WWW: http://aids.alms.cz/cz/aids-fakta-101.php. Národní program boje proti AIDS v České republice [online]. 2003 [cit. 2011-02-25]. Počátky nemoci AIDS. Dostupné z WWW:http://www.aids-hiv.cz/pocatky.html. SZU [online]. 2011 [cit. 2011-02-16]. Roční zprávy o výskytu a šíření HIV/AIDS v ČR. Dostupné z WWW: . UNAIDS [online]. 2000 [cit. 2011-02-02]. Epidemiology. Dostupné z WWW: http://www.unaids.org/en/dataanalysis/epidemiology/.
40
PŘÍLOHY Příloha 1
DOTAZNÍK Pohybová aktivita lidí s HIV
Váţená paní, váţený pane, jmenuji se Pavlína Buchtová a jsem studentkou 3. ročníku Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity. Obracím se na Vás s prosbou o vyplnění předloţeného dotazníku, který je součástí mé bakalářské práce, ve které se věnuji sportovnímu omezení pacientů s onemocněním HIV. Tento dotazník je zcela anonymní, neměl by Vám zabrat více jak 10 minut a veškeré odpovědi budou pouţity pouze ke statistickému zpracování. Předem děkuji za Váš čas a svědomité vyplnění. Dotazníky prosím odevzdávat MUDr. Snopkové osobně a nebo poštou v přiloţené obálce.
I.
ÚDAJE O RESPONDENTOVI 1. Věk … 2. Pohlaví: □ Muţ □ Ţena 3. Přibliţná délka nemoci (roky)… 4. Uţíváte dlouhodobě léky na vaše onemocnění? □ Ano □ Ne 5. Uţíváte předepsané léky přesně podle doporučení lékaře (přesná hodina)? □ Ano □ Ne
41
POHYBOVÁ AKTIVITA 1. Provozujete nějaké sporty? □ Ano □ Ne (Jestliţe jste odpověděli ne prosím přejděte na otázku č. 7) 2. Jakou formu sportu provozujete? □ Organizovanou (svazy, soutěţe) □ Neorganizovanou (nahodilé sporty) 3. Na jaké úrovni provozujete organizovaný sport?
4. Provozujete individuální nebo kolektivní sport?
5. Vyjmenujte maximálně 3 druhy Vámi provozovaných sportů a jejich frekvenci. □ …………………………, provozuji ……. krát týdně □
…………………………, provozuji …….. krát týdně
□
…………………………, provozuji …….. krát týdně
6. Vyberte z nabídky 1 hlavní důvod Vámi nejčastěji provozovaného sportu….. □ Zachování dobré fyzické kondice □ Pro zábavu □ Redukce hmotnosti □ Způsob obţivy □ Jiné (doplňte)….
7. Vyberte z nabídky 1 hlavní důvod, proč neprovozujete ţádný sport….. □ Zdravotní omezení □ Nechuť ke sportu □ Finanční náročnost □ Jiné (doplňte)
42
Vliv onemocnění na Vaši pohybovou aktivitu 1. Jak se změnil Váš přístup ke sportu po zjištění onemocnění? □ Přestal jsem sportovat □ Zanechal jsem kontaktních sportů □ Jsem obezřetnější vůči zranění □ Nesportuji tak častěji jak před nemocí □ Vyhýbám se kolektivním sportů □ Nezměnil se □ Jiné…
2. Jste si vědomi nějakých omezení souvisejících s Vaší nemocí, která Vám jakkoli brání ve sportu? □ O ţádných omezeních nevím □ Ano vím, jsou to: ……
3. Máte nějaká vlastní omezení související se sportem a Vaší nemocí? □ Ne □ Ano, jsou to: ……
43
RESUME Práce se snaţí objasnit vliv HIV na pohybovou aktivitu a to ze všech úhlů pohledu. Přibliţuje problémy HIV v dnešní společnosti jak ve světě, tak i v České republice. Snaţí se přiblíţit historii, problém přenosu, moţnosti léčby a prevence této globální nevyléčitelné nemoci. Zaměřuje se na moţnosti přenosu viru při pohybové aktivitě a prevence moţné nákazy. Praktická část zpracovává odpovědi HIV pozitivních respondentů HIV ambulance při fakultní nemocnici v Brně Bohunicích. Výsledky shrnují postoje k prevenci a pohybu dotazované skupiny. V závěru se snaţí poskytnout všechna zjištěná fakta, pro vytvoření vlastního postoje k této problematice a vyvrácení některých mýtů tohoto onemocnění. The main aim of the thesis is to demonstrate the influence of HIV on the physical activity - from all points of view. It introduces the problems of HIV in today's society worldwide as well as in the Czech Republic. It deals with the history, problem of transmission, possibilities of treatment and prevention of this global incurable illness. The thesis focuses on the possibilities of virus transmission during physical activity and on the prevention of possible infection. The practical part gives us the answers from HIV positive respondents from HIV clinic - the University hospital Brno Bohunice. The results sum up the attitudes towards prevention and physical activity of the group questioned. The last part of the thesis gives us all the facts found out, which help to create my own attitude towards this problem and to overcome some of the myths of this illness.
44
