MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra společenských věd ve sportu
Pohybová aktivita osob trpících epilepsií Bakalářská práce
Vedoucí bakalářské práce:
Vypracoval:
Mgr. Ondřej Smolka
Miroslav Švehla
Brno, 2011
Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v pouţitých zdrojích.
V Brně dne 20. března 2011
podpis
Poděkování Děkuji panu Mgr. Ondřeji Smolkovi za poskytnutí odborných konzultací a cenných rad při zpracování bakalářské práce.
Obsah ÚVOD ..................................................................................................................... 5 1.
2.
Epilepsie .......................................................................................................... 6 1.2.
Druhy záchvatů ......................................................................................... 6
3.2.
Léčba epilepsie ......................................................................................... 9
3.2.1.
Léčba pomocí léků (antiepileptiky) .................................................. 9
3.2.2.
Chirurgická léčba epilepsie ............................................................. 10
3.3.
Ţena a epilepsie ...................................................................................... 10
3.4.
Epilepsie a zaměstnání ........................................................................... 11
3.5.
První pomoc ........................................................................................... 12
Minimum k diagnostice epilepsie ................................................................. 14 2.1. Neurologické vyšetření .............................................................................. 14 2.2. Elektrofyziologické vyšetření .................................................................... 15
3.
Rekreační aktivity a sport v epilepsii ............................................................ 21 3.1.
Fyzické výhody získané cvičením .......................................................... 22
3.2.
Řízení motorového vozidla .................................................................... 23
3.3.
Sporty povolené s případným omezením ............................................... 23
3.4.
Sporty nedoporučované .......................................................................... 27
3.5.
Rehabilitační cvičení v epilepsii............................................................. 28
3.6.
Další vyuţívání volného času ................................................................. 31
3.7.
Všeobecná doporučení ........................................................................... 32
4.
Vlastní zkušenosti ......................................................................................... 33
5.
Závěr ............................................................................................................. 37
6.
Seznam pouţité literatury .............................................................................. 38
7.
Seznam elektronických zdrojů ...................................................................... 40
8.
Resumé .......................................................................................................... 42
ÚVOD Pro svoji bakalářskou práci jsem si vybral téma Pohybová aktivita osob trpících epilepsií. Přestoţe tomu tak není, problematika epilepsie by měla být v podvědomí kaţdého člověka. Jedná se o nemoc, která můţe potkat kaţdého. Z procentuálního hlediska celkové populace trpí tímto nervovým onemocněním asi 3-5% lidí. Při přepočtu na reálná čísla je to nemalé mnoţství. Tito lidé, mohou ţít při správné léčbě, kterou musí striktně dodrţovat, plnohodnotný ţivot. Velký problém je, v neinformovanosti společnosti jak se chovat a jaké brát ohledy na nemocné. Další problém je neinformovanost samotných nemocných. Mnohdy jim nejsou poskytnuty důleţité informace, jak se by se mohli začlenit do běţné populace. Člověk je tvor společenský, proto při sociálních problémech vznikají i problémy psychického charakteru a vznikají tak deprese. Lidé s epilepsií bývají často vytlačováni z kolektivu v důsledku strachu ostatních z navození epileptického záchvatu. I nemocní často nevědí, co si mohou dovolit a co uţ ne. Cílem této práce je pokusit se dát nejširší veřejnosti základní informace o epilepsii, začlenění nemocných do běţného ţivota, popřípadě pomoci nemocným s výběrem správné sportovní aktivity a získání informací o bezpečné realizaci těchto aktivit, které vedou k posílení celkové zdatnosti osobnosti jak z fyzického tak psycho-sociálního hlediska. Hlavním impulsem, pro volbu tohoto tématu, je fakt, ţe mám přítelkyni, která tímto onemocněním trpí. Zajímalo mně, co si s ní, jako student Fakulty sportovních studií, mohu dovolit provozovat za volnočasové aktivity. Znalost této problematiky mi bude k uţitku i v případné učitelské praxe, kde na tyto děti mohu také narazit. Proto chci tuto práci směřovat pro nemocné i zdravé, kteří jsou jen v kontaktu s nemocnými, aby získali základní informace, jak se tato nemoc projevuje, jak se zachovat kdyţ se dostaví záchvat a co tito lidé mohou nebo by neměli dělat.
5
1. Epilepsie Epilepsie je jedním z nejčastějších chronických, často celoţivotních neurologických onemocnění.
[9]
Epilepsie je nemoci starou jako lidstvo samo. Nejstarší zmínky o ni jsou datovány do doby 2 tisíc let př. n. l., jeden z historicky prvních vědeckých dochovaných popisů epilepsie pochází od Hippokrata (460–375 př. n. l.). Geneze názvu nemoci pochází z řeckého slova „epilambanein“, coţ znamená zachvátit, napadnout. Patři k nejčastějším neurologickým onemocněním, často s celoţivotním trváním a ovlivněním mnoha ţivotních rolí.
[14]
Jedná se o záchvatové neurologické onemocnění, charakterizované především záchvaty tonicko-klonických křečí spojených s poruchou vědomí.
[6]
Pojmem epilepsie označujeme skupinu chorob, které se projevují opakovaným výskytem nevyprovokovaných epileptických záchvatů. Jednotlivý záchvat není dostatečným důvodem ke stanovení této diagnózy, ačkoli víme, ţe většina osob, které ho prodělají, bude mít bez léčby další záchvat. Epilepsií trpí 0,5–1 % obyvatelstva (tzn. kaţdý stý aţ dvo stý člověk). Alespoň jeden epileptický záchvat za ţivot prodělá 2–5 % obyvatelstva (tzn. kaţdý dvacátý aţ padesátý člověk). [15]
1.2.
Druhy záchvatů
Dělení dle mezinárodní klasifikace epileptických záchvatů (International League Against Epilepsy/1981/, Epilepsia 22, s. 489-501) 1. Fokální (parciální) záchvaty (lokální začátek) Jednoduché fokální záchvaty Jsou charakteristické tím, ţe probíhají bez poruchy vědomí.
6
Jacksonské záchvaty Dělení dle lokalizace: V motorické kůře – klonické křeče (záškuby v jisté oblasti těla) V senzitivní kůře – brnění, pocit hluchoty, bolesti U těchto druhů je tendence k rozšíření záchvatu na celou polovinu těla. [24] Adversivní záchvaty: Otočení hlavy s pohledem k protilehlé straně.
[24]
Komplexní fokální záchvaty Jiţ od začátku je přítomna porucha vědomí - záchvat začíná aurou (bezprostřední pocit před ztrátou vědomí, která můţe mít nejrůznější charakter podle lokalizace epileptického loţiska), smyslovými vjemy, pocitem závrati, motorickými mechanismy (jako mlaskáním, svlékáním se, pohyby rukama okolo sebe), které trvají různě dlouho (minuty aţ hodiny). Pacient má amnézii - po záchvatu si nepamatuje, co se během záchvatu dělo. [24]
2. Generalizované záchvaty (konvulzivní nebo nekonvulzivní) Jsou nejčastěji děleny na základní typy: grand mal, absence, myoklonické záchvaty. Grand mal: viz níţe Absence: obvykle několikrát denně se opakující záchvaty v podobě ztráty vědomí trvající aţ 10s. Přítomny jsou pohyby očí, záškuby končetin. Začínají obvykle 6. -10. rokem, bývají geneticky podmíněné. Myoklonické záchvaty: vyskytují se nejčastěji ráno, záškuby horních končetin (například vypadnutí skleničky z ruky) projevují se nejčastěji mezi 13. -18. rokem.
[1]
7
3. Neklasifikovatelné (pro neúplné údaje nebo nepřesně klasifikovatelné záchvaty malých dětí) Status epilepticus = nakupení epileptických záchvatů bez zotavení v mezidobí: generalizované (petit mal status, gtand mal status) nebo fokální (status jacksonicus, epilepsia partialis continua).
[1]
Velký epileptický záchvat (Grand mal) Postiţený náhle upadá do bezvědomí, nejdříve tonické (oční bulby jsou stočeny ke straně, horní končetiny jsou v loktech v semiflexi, dolní končetiny v extenzi, bledost střídá cianóza) asi po 30 sekundách klonické křeče (prudké záškuby celého těla, křeč ţvýkacích svalů – zvýšená tvorba slin, pokousání jazyka), můţe i dojít k spontánnímu povolení svěračů močového měchýře. Celému záchvatu můţe předcházet aura – senzitivní (mrtvení, svědění, bodání), senzorická (mimořádné pocity chuťové, zrakové, sluchové), viscerální (tlak v útrobách, stahování v břiše, palpitace), psychická (nespavost, podráţděnost aj.).
[10]
Malý epileptický záchvat (Petit mal) Částečná nebo úplná ztráta kontaktu s okolím, bez křečí – nepřítomný pohled, zahledění se, zastavení v řeči nebo psaní. Záchvat bývá doprovázen automatizmy – přešlapování, ţvýkání, opakované pohyby rukou.
[6]
Status epileptici Záchvat trvající déle neţ 30 minut nebo intermitentní záchvaty, mezi nimiţ nemocný nenabude vědomí. Tento stav je ţivot ohroţující, vzniká zde riziko vzniku zástavy dýchání a oběhu a aspirace do plic.
8
[6]
Jacksonova epilepsie Postihuje jen jednu polovinu těla. Vědomí je zachováno, reakce zornic na osvit a pupilární reflexy jsou výbavné, není porucha sfinkterů. Záchvat se projevuje
mimovolními
klonickými,
méně
často
tonickými
svalovými
kontrakcemi. V obličeji bývá prvním příznakem křeč kontralaterální poloviny jazyka nebo ústního koutku. Na horní končetině začíná záchvat na palci ruky, na dolní končetině na akru nohy. Odtud se pomalu šíří během minut a postupně zasahuje další segmenty obličeje nebo končetin.
[10]
3.2. Léčba epilepsie Vedle správné ţivotosprávy je metodou volby léčba medikamentózní (pomocí léků), při jejím selhání je třeba zváţit i léčbu chirurgickou. Ukončení léčby zvaţujeme nejdříve po třech letech bez záchvatu. Pomalu (týdny aţ měsíce) sniţujeme dávku. Do dvou let od vysazení léčby se záchvaty znovu objeví téměř u poloviny nemocných. Předpokladem úspěšné léčby je dodrţování antiepileptické ţivotosprávy. Spočívá v pravidelném uţívání léků, monofázickém spánku (jednou za 24 hod.) a striktního dodrţování zákazů, mezi které patří i uţívání alkoholu.
[11]
3.2.1. Léčba pomocí léků (antiepileptiky) Většinu (asi 70 %) epilepsií lze úspěšně léčit pomocí léků, kterým říkáme antiepileptika. Před zahájením léčby je nutné bezpečně zjistit, ţe pacient epilepsií opravdu trpí. Všechny léky uţívané pro léčbu epilepsie mohou mít vedlejší neţádoucí účinky. Není tedy ţádnou chybou, jestliţe ošetřující lékař v případě nejistoty s nasazením léčby posečká, třeba i několik měsíců. Naopak by bylo chybou, kdyby pacienta zatěţoval i několik let bezdůvodně podávanými léky. Rychlé vyšetření, včetně pomocných vyšetření jiţ po prvním záchvatu, by mělo takové pacienty zbavit obav, ţe při tomto odkladu definitivní léčby můţe dojít k nebezpečí zhoršení jejich zdravotního stavu, jak by tomu mohlo být např. v případě mozkového nádoru.
[15]
Při léčbě antiepileptiky je nutná trpělivost ze strany pacienta i lékaře. Velmi rychlé změny bývají ve většině případů na škodu. Většina nemocných je zbavena
9
záchvatů při léčbě jedním typem antiepileptika. Jiní však vyţadují léčbu kombinací dvou i více druhů přípravků. Obvyklým postupem při nasazování léků je postupné zvyšování jejich dávky, dokud nedojde k vymizení záchvatů nebo dokud pacient nepocítí výraznější vedlejší účinky. Těm lze často předejít velmi pozvolným zvyšováním dávky. Pokud se objeví, většinou vymizí po jejím mírném sníţení.
[12]
3.2.2. Chirurgická léčba epilepsie Je alternativou pro část nemocných epilepsií nejdříve však po dvou letech neúspěšné snahy o kompenzaci antiepileptiky. Dále by měla být epilepsie dostatečně těţká s vysokou frekvencí záchvatů. Samozřejmě se čas od času stává, ţe do vyšetřování jsou zařazeni i pacienti s menší četností záchvatů. Důvodem k tomu můţe být např. to, ţe jsou ohroţeni záchvaty jako takovými, například se při nich opakovaně zraňují. Dalším důvodem můţe být i to, ţe nepříliš četné záchvaty vznikající v důsledku chirurgicky léčitelného onemocnění velmi nepříznivě ovlivňují kvalitu ţivota nemocného. [15] Resekce vychází z předpokladu vyjmutí jediného loţiska. Oddálení operace v indikovaném případě další vývoj onemocnění zhoršuje. Přístup je vţdy individuální, kontraindikací je těţká mentální retardace a problémy psychiatrické. [12]
3.3. Žena a epilepsie Při léčbě epilepsií u ţen je v řadě situací zásadní spolupráce epileptologa s gynekologem, porodníkem a genetikem. Další oblast, v níţ je nutná spolupráce neurologa s gynekologem, je otázka antikoncepce. Existuje
řada
antiepileptik,
při
jejichţ
[15] uţívání
se
sniţují
hladiny
antikoncepčních přípravků, z čehoţ plyne riziko nechtěného otěhotnění. U některých z pacientek je třeba zvýšit dávkování antikoncepce či změnit preparát. Riziko, ţe dítě pacienta trpícího epilepsií bude mít stejnou chorobu, je obecně vcelku malé. U některých typů epilepsie však je zvýšené.
10
[2]
U dětí otců, kteří trpí epilepsií, je riziko vrozených vad malé, jen mírně vyšší ve srovnání s jejich obecným výskytem. Proto těhotenství u ţen trpících epilepsií musí být plánováno, aby měl ošetřující neurolog čas uzpůsobit léčbu tak, aby rizika byla co nejmenší. U většiny ţen nemá těhotenství podstatnější vliv na průběh záchvatů. Většinou probíhá porod normálně a není třeba ţádných zvláštních opatření. Někdy mohou být děloţní stahy slabé a je nutné operační řešení (tzv. císařský řez).
[15]
Kojení probíhá u většiny matek, které berou běţná antiepileptika, jako u zdravých rodiček. Matkám, které trpí epilepsií, je doporučeno, aby děti krmily a ošetřovaly na podlaze, která je vystlaná polštáři. Také koupání dětí by nemělo probíhat v koupelně, ale v malé vaničce uloţené na podlaze. V době koupání by měla být v okolí jiná osoba, která by mohla zasáhnout v případě matčina záchvatu.
[15]
Vliv záchvatu se můţe přenést i na plod. Po déletrvajícím generalizovaném tonicko-klonickém
záchvatu,
bezprostředně
nastávají
výrazné
změny
v
acidobazické rovnováze. Pokud generalizovaný tonicko-klonický záchvat spontánně nekonči do 3 minut, mohou se u plodu objevit změny srdeční frekvence, acidóza a hypoxie. Můţe dojit aţ k předčasnému porodu, v nejzazším případě aţ smrti plodu.
[2]
3.4. Epilepsie a zaměstnání Problematika pracovního uplatněni je jedním z nejzávaţnějších sociálních problémů lidí s epilepsií. Jejich znevýhodněné postavení na trhu práce dokazují i četné studie, z nichţ vyplývá, ţe nezaměstnanost mezi lidmi s epilepsií je přibliţně 2–3krát vyšší neţ celková nezaměstnanost v populaci. U epileptiků se zároveň častěji vyskytuje práce na niţších pozicích, neţ které by odpovídaly dosaţenému vzdělání a řada těchto osob odchází zbytečně či předčasně do důchodu.
[15]
Příčiny toho, proč epilepsie tolik komplikuje pracovní ţivot, uţ není tak jednoduché pojmenovat. Frekvence a závaţnost záchvatů hraje jistě svou roli, nicméně ne rozhodující. Většina názorů se shoduje, ţe důvody je třeba hledat v celém spektru problémů s epilepsií souvisejících. Dalšími faktory, které úspěch v
11
zaměstnání mohou ovlivnit, jsou: případný neuropsychický deficit, další fyzická postiţeni, neţádoucí účinky léčby, často nízká či nevhodná kvalifikace spolu s deficitem sociálních dovedností, informačním deficitem a případně také sociální izolací. Roli hrají samozřejmě i omezení, která je nutné v souvislosti se záchvaty při volbě zaměstnání respektovat. Nejčastější z nich jsou omezení při získání řidičského průkazu nebo při práci na noční směny.
3.5.
[14]
První pomoc Základy první pomoci by měly být nutnou teoretickou výbavou kaţdého z nás. V případě záchvatu bychom tak měli být schopni poskytnout alespoň základní péči o epileptika: Při prvních známkách záchvatu, jako je aura, poloţíme postiţeného na lůţko nebo na podlahu. Zabráníme tím moţnému poranění při pádu. Odstraníme z bezprostředního okolí nebezpečné předměty (např.: ostré, ţhnoucí předměty). Uvolníme postiţenému oděv, který je příliš těsný (šála, kravata). Chráníme hlavu před úrazem (můţeme podloţit polštářem nebo svetrem). Během záchvatu nenecháváme postiţeného o samotě (sledujeme průběh a délku). Není vhodné vkládat do úst roubík nebo jiným způsobem rozevírat čelist!! Nesnaţíme se zabraňovat křečím. Nejvhodnější je nechat záchvat proběhnout. Po záchvatu postiţeného uloţíme do stabilizované polohy. Volat ZZS
[6]
12
Pro identifikaci epileptika by měl mít ve svém zájmu kaţdý u sebe například takovouto kartičku, která je ke staţení na internetu. Pro Českou Republiku:
Obr.1 Česká karta epileptika [20] Do zahraničí:
Obr.2 Mezinárodní karta epileptika [23]
13
2. Minimum k diagnostice epilepsie Po prvním epileptickém záchvatu zajišťuje minimální standard ošetřující lékař (praktický lékař pro děti a dorost či pro dospělé, resp. pediatr, internista a neurolog nebo dětský neurolog).
[7]
Mezi nezbytná vyšetření patří: 1.
Neurologické
2.
Interní
3.
Základní laboratorní
4.
EEG vyšetření
5.
Zobrazovací vyšetření mozku (u dospělých vţdy, u dětí dle rozhodnutí dětského neurologa). V neakutních případech se dává přednost MRI před CT
[7]
Cílem této práce není se dopodrobna zabývat diagnostikou, avšak je nezbytné dotknout se tohoto tématu alespoň okrajově. S podezřením na epilepsii přijde pacient k lékaři většinou aţ po prvním záchvatu nebo nějakém jiném projevu.
2.1. Neurologické vyšetření Začneme u neurologického vyšetření. Pro neurologa je důleţité svědectví přímého svědka prvního záchvatového stavu pacienta. Svědek je nutný došlo-li u záchvatu k bezvědomí. Důleţité jsou údaje o povaze aury, strany stočení hlavy, postavení končetin, charakteru křečí a křečových příznaků. Svědek by měl být schopen udat délku trvání záchvatu, případně následné zmatenosti. Nejlepší je, jeli svědek záchvat schopný zahrát. Na základě kvalitního popisu lze diagnózu stanovit i tehdy, jsou-li ostatní výsledky vyšetření v normálu.
[15]
Jsou důleţité i informace před děním záchvatu. Jako například výskyt jiných neurologických chorob v rodině, údaje o průběhu porodu, atd. Po tomto prvotním vyšetření následuje vyšetření klinické. V této fázi je lékařovou snahou vyloučit
ostatní
onemocnění,
která mohou
epilepsii
napodobovat. Mezi ně patří například různá psychiatrická onemocnění, mdloby, poruchy srdečního rytmu, cévní mozkové příhody, migréna, nízká hladina cukru.
14
Na druhou stranu se zde mohou objevit příčiny. Mezi ty můţeme zařadit například mozkové nádory a cévní onemocnění mozku.
[12]
Podle získaných výsledků si můţe neurolog vyţádat vyšetření u dalších specialistů, jako jsou kardiologové, internisti, psychiatři, psychologové, atd. Jako další přichází na řadu přístrojové vyšetřovací metody. Ty jsou tvořeny vyšetřením elektrofyziologickým a neurozobrazovacím. Souhrnně jde o oblasti, ve kterých bylo v posledních letech dosaţeno největších pokroků.
[12]
2.2. Elektrofyziologické vyšetření Mezi elektrofyziologické můţeme jako příklad vybrat nejčastěji poţívané EEG (elektroencefalografie). Jeho princip spočívá ve snímání elektrických potenciálů, které vznikají při činnosti nervových buněk, přes neporušený povrch hlavy. Jedná se o vyšetření zcela bezbolestivé, při kterém se od pacienta vyţaduje pouze to, aby klidně leţel se zavřenýma očima, na pokyn je otvíral a v závěru vyšetření podle instrukcí laborantky hluboce dýchal. Vyšetření trvá 20-30minut. Jako příklad a získání základního pohledu na toto vyšetření přikládám pár obrázků.
[18]
Obr.3 Elektroencefalografie [15] EEG laboratoř obr.3- Vyšetření provádí laborantka, která připevní na hlavu pacienta elektrody jejich pomocí je signál přenášen do počítače a následně vyhodnocován.
[15]
15
Jako další je přiloţen samotný záznam s pozitivním výsledkem epilepsie.
Obr.4
[15]
Obr.5
[15]
Na elektroencefalogramu lékaři mohou rozpoznat epilepsii podle výskytu tzv. hrotů. U loţiskové epilepsie je snímají elektrody umístěné nad ohraničenou oblastí hlavy (viz šipky na obr.4), u generalizované epilepsie se hroty objevují nad všemi snímanými oblastmi (viz podtrţený úsek na obr. 5).
[15]
Neurozobrazovací vyšetření Je další metodou vyšetření, mezi které patří CT (počítačová termografie), MRI (zobrazení pomocí magnetické rezonance), PET (pozitronová emisní termografie),
16
SPECT (jednofotonová emisní počítačová termografie). V běţném provozu a nejčastěji pouţívané jsou první dvě zmíněné metody. CT- Jedná se o metodu pří které paprsek rentgenova záření prochází hlavou pacienta v různých rovinách a je registrován v přístroji, který potom dokáţe pomocí počítače vykreslit obrázek vyšetřovaného mozku. Uplatňuje se, jako vyšetření první volby. Mezi hlavní klady patří rychlost vyšetření. Obecnou nevýhodou je radiační zátěţ, metoda je méně senzitivní k řadě onemocnění a jodové kontrastní látky mohou vyvolat alergie či nefrotoxicitu. Proto se CT v diagnostice epilepsie v současnosti pouţívá minimálně, zejména v akutních případech z důvodu výše zmíněného.
[18]
MRI- Jedná se o vyšetření v silném magnetickém poli. Metoda je zaloţena na faktu, ţe atom vodíku je schopen přijmout a následně vyzářit rozdílnou energii v závislosti na tom, v jaké molekule se nachází. Pacient leţí v úzkém, prakticky uzavřeném prostoru („tunelu“) po delší dobu a je vystaven mírnému hluku. Doba vyšetření orientačně 20-50min.
[17]
Obr.6 Přístroj na zobrazování pomocí magnetické rezonance
17
[15]
Obr.7 Vyhotovený obraz získaný pomocí magnetické rezonance
[15]
PET-je vyšetření, při kterém se do ţíly vpraví radioizotopem značený cukr a následně se snímá jeho rozloţení v mozku, které můţe být mezi záchvaty v epileptogenní zóně menší neţ v okolní mozkové kůře. Aţ na nutnost zavedení ţilní kanyly jde o nebolestivé vyšetření, které nelze provádět při čerstvě zjištěné nebo zhoršené cukrovce.
[19]
Obr.8
Obr.9 18
[15]
Obr.10
Obr.11
[15]
Na obr.8 a 9 je obraz získaný pomocí magnetické rezonance. Výhodou MRI je moţnost kombinace s vyšetřením PET (obr.10), stejné roviny řezu získané oběma vyšetřovacími metodami lze překrývat (obr.11).
Obr. 12 Uloţení pacienta v přístroji na provádění PET. Pro laika na první pohled stejný jako pro CT.
[15]
19
SPECT- je metoda, která vyuţívá toho, ţe při záchvatu je tkáň epileptogenní zóny prokrvena více neţ zdravá mozková kůra. Jde o organizačně velmi náročné vyšetření vyţadující hospitalizaci a video-EEG monitoraci. Při záchvatu se do ţíly vpraví radioaktivně značená látka, která se v mozku naváţe v závislosti na prokrvení. Po skončení záchvatu je moţno získat obraz mozku a na něm odlišit více prokrvené místo, eventuálně je moţno tento obraz počítačově porovnat s výsledky stejného vyšetření provedeného mimo záchvat (mezi záchvaty bývá prokrvení epileptogenní zóny naopak niţší neţ ve zdravé tkáni). [15]
20
3. Rekreační aktivity a sport v epilepsii Tělesná
kultura
hraje
jak z hlediska zdravotního, s chronickým
důleţitou tak
onemocněním,
i
z
roli v moderní
společnosti,
psychosociálního. Nicméně,
jakým
je
epilepsie,
a
to
pacienti
jsou
často
vyloučeni z účasti sportovní aktivity ze strachu z vysokého rizika zranění. Dříve tomu opravdu tak bylo a epileptikům nebylo doporučováno nadměrně se namáhat. V roce 1960, řekl Lennox, ţe tito pacienti by mohli být popsáni jednou větou: „stagnují, jsou pomalý v pohybu, myšlení, komunikaci a pohybu střev čili mohou trpět různými zaţívacími potíţemi“. Moţné příčiny uvedených komplikací a problémů byly vedlejšími účinky farmakologické léčby a nedostatku fyzické aktivity.
[8]
Člověk by si tedy mohl myslet, ţe pacient s diagnózou epilepsie by se měl vzdát veškerých sportovních aktivit, aby si neublíţil nebo si snad nevyprovokoval záchvat. Proto častou chybou především rodičů dětí trpících epilepsií je, ţe jim sporty a cílenou zvýšenou fyzickou aktivitu zakazují. Existují samozřejmě i nevhodné aktivity, ale jak bude dále řečeno, ale ty jsou rizikové i pro „zdravou" populaci. Kaţdopádně je obrovské mnoţství aktivit, které jsou pro epileptika vhodné. Je nutné doplnit, ţe vţdy záleţí na konkrétním případu a jeho průběhu, typu a frekvenci záchvatů, době výskytu, kompenzaci onemocnění, spouštěčích (stres, vzrušení,…), přítomnosti aury.
[16]
Myslím si, ţe není třeba připomínat pozitivní vliv sportu na naši fyzickou a psychickou kondici, která má pozitivní účinek na náš zdravotní stav. Pokud si nejste jistí, zda je ten či onen sport pro Vás vhodný, poraďte se svým ošetřujícím neurologem. Konzultace je nutná rovněţ v případě, ţe chcete s nějakým sportem začít, pokud nejste bez záchvatů nebo pokud došlo ke změně léčby. V případě, ţe je člověk bez záchvatů, je tedy zbytečné, aby se nadměrně omezoval, protoţe provokace a vyvolání záchvatů fyzickou aktivitou je zcela výjimečné. Avšak malé procento lidí s epilepsií má zvýšenou pohotovost k záchvatům kvůli sportování, a pokud tomu tak je, bývá připisována nadměrné fyzické zátěţi. Z toho plyne, ţe zátěţ musíme dávkovat přímo s aktuálním zdravotním stavem a kondicí. Další zajímavý fakt je, ţe podle studií nedochází vlivem sportu k většímu procentu způsobení úrazů neţ u zdravých lidí. A tedy
21
vhodné sportovní aktivity nezvyšují frekvenci záchvatů, ale právě naopak. [16] Důleţité je znovu připomenout, ţe adaptace na fyzickou aktivitu by měla být postupná!
Fyzické výhody získané cvičením
3.1.
Skupina pacientů s epilepsií má tendenci k nedostatku fyzické zdatnosti a ţijí tak spíše sedavým způsobem ţivota ve srovnání s populací bez epilepsie. [5] Jako příklad můţeme ukázat jednu americkou studii. Následující studie hodnotila sociální a fyzickou aktivitu u nemocných s epilepsií prostřednictvím dotazníků, autoři zjistili, ţe pacienti s epilepsií měli velký nedostatek v aerobní vytrvalosti, svalové síly a flexibility. Tito pacienti mají v průměru větší hodnoty Body mass indexu oproti zdravým jedincům. Studie sledovala lidi s epilepsií v průměru 35 let. Autoři zjistili, ţe skupina měla výrazně chudší svalovou sílu, kardiovaskulární a respirační kapacitu a vytrvalost neţ zdraví. Prof. Nakken zkoumal efekty 4týdenního řízeného, pravidelného, intenzivního cvičebního programu pacientů s epilepsií. Zjistil, ţe na počátku, dosahovali pacienti maximálních hodnot spotřeby kyslíku (VO2max), které byly jen 77%-ní hranicí běţné populace. Nicméně, lidé s epilepsií mohou dosahovat stejných výkonů jako je tomu u normální populace. Mezi pozitivní účinky patří zejména zvýšení celkové pracovní kapacity, zvýšení svalové hmoty a zvýšení fyzické odolnosti. Po Nakkensovu zásahu, se VO2max pacientů zlepšila na průměrnou hodnotu, která byla 95% běţné populace. U maximální pracovní kapacity muţských pacientů bylo zjištěno malé, ale významné sníţení tělesné hmotnosti.
[3]
Další studii prováděl Prof. Eriksen, u níţ se zkoumal účinek cvičení po dobu 15. týdnů. Trénovalo se dvakrát v týdnu po dobu 60-minut a zúčastnily se ho ţeny s těţkou epilepsií. Po ukončení, bylo zjištěno výrazné sníţení hladiny cholesterolu, zlepšení celkového zdravotního stavu a sníţili se stíţnosti na bolesti svalů a hlavy. Aerobní cvičení také zlepšilo celkovou fyzickou kondici, měřeno pomocí ukazatele VO2max.
[3]
22
Z výše uvedených studií vyplývá, ţe pro pacienty s diagnózou epilepsie je cvičení stejně prospěšné jako pro zdravého člověka. Osoby s epilepsií jsou stejně náchylné k onemocnění srdce jako zbytek populace. Pravidelné cvičení má pro ně stejně pozitivní účinek v prevenci proti srdečním onemocněním a obezitě, jako je tomu u běţné populace.
[13]
Řízení motorového vozidla
3.2.
V dnešní době je volnočasová aktivita úzce spjata i s motorovou (automobilní, motocyklovou,…) dopravou. Motorová vozidla mohou být potenciálně nebezpečná a způsobit váţné zranění nebo smrt i u osoby bez epilepsie. U pacientů s epilepsií se jedná o ještě zvýšené riziko z důvodu nepředvídatelnosti nekontrolovatelných záchvatů, které mohou představovat váţnou hrozbu. Protoţe by k nim mohlo dojít v nevhodnou chvíli.
[4]
Řízení motorových vozidel je pro pacienty s epilepsií citlivou otázkou. Povolení k němu vydává neurolog, který v komplikovanějších případech můţe poţádat o konzultaci epileptologa. Jako řidič-amatér můţe být uznán způsobilý pacient, který je déle neţ 1 rok bez záchvatů. Vydání takového vyjádření však rozhodně není povinností neurologa, který můţe z řady důvodů potřebnou dobu bez záchvatu prodlouţit. U řidičů profesionálů je toto ještě přísnější. Ale to uţ není otázkou volnočasových aktivit.
3.3.
[14]
Sporty povolené s případným omezením
Aerobní sporty Sporty
jako cyklistika,
běh, basketbal, lední
hokej, stacionární kolo,
atd. nepředstavují ţádné zvláštní riziko pro epileptiky, pokud je zachován kvalitní a pravidelný příjem tekutin a elektrolytů. Důleţitá je i kompenzace pomocí správných jídelních návyků. Pravidelná aerobní zátěţ vede ke sníţení frekvence záchvatů a zajisté i ke sníţení rizika budoucích zdravotních problémů.
23
[5]
Cyklistika, bruslení Jízda na kole či bruslích můţe představovat pro epileptika i pro ostatní účastníky silničního provozu, pokud dojde k záchvatu, značné nebezpečí. Jízda je riziková, pokud trpí osoba záchvaty tonicko-klonických křečí (tzv. grand-maly), záchvaty psychomotorické absence, ke ztrátě stability a pádu mohou vést i velmi krátké záchvaty myoklonické. Pokud není alespoň jeden rok bez těchto záchvatů, nebo pokud se tyto záchvaty nevyskytují výhradně ve spánku nebo krátce po probuzení, neměl by jezdit v hustším provozu na hlavních komunikacích. Na kolo či brusle je doporučeno se vydávat jedině v případě, ţe doba od posledního záchvatu přesáhla alespoň tři měsíce.
[16]
Doporučení: Nejezdit bez tréninku příliš náročné a dlouhé trasy. Při jízdě z prudkých kopců nejezdit rychle, stále přibrzďovat a drţet si bezpečnou rychlost! Nezbytností jsou helma a chrániče, kolo by mělo být dobře vybavené (odrazky, světla) a seřízené (brzdy atd.)!
Týmové sporty Riziko, zranění při těchto sportech, je stejně vysoké jako u zdravých lidí. Tyto činnosti mají nesporné výhody, které plynou zvláště z toho, ţe se osoba pohybuje ve větším kolektivu.
[16]
Běh Běh provozovat raději dvojici, délku trasy volit podle své kondice.
Aerobik Vyhýbat se příliš vysokému tempu cvičení vyvolávajícímu hyperventilaci. Cvičit v kratších intervalech, dbát na pravidelné přestávky.
24
Jízda na koni Pokud se jedná o osobu se záchvaty s poruchou vědomí, zvláště záchvaty s pády, Nutno konzultovat Váš záměr s neurologem. Je nutné, mít doprovod, který půjde, či pojede vedle. Nejezdit příliš rychle a pouţívat ochranné pomůcky! Lyţování Nejezdit prudké sjezdy, vyvarovat se vysoké rychlosti. Jezdit pouze po vyhrazených tratích. Pouţívat helmu! Tělocvična, fitness Pokud se jedná o osobu trpící záchvaty, je dobré, aby byl přítomen další člověk, který na cvičence dohlédne. Necvičit s velkou zátěţí. Pokud se cvičí těţké tlakové cviky, kde hrozí pád závaţí na posilujícího, jako například bench-pressy a jiné podobné cviky, je nutné jištění druhou osobou.
[16]
Turistika Je nutno zváţit zda daná osoba můţe vyrazit na delší trasu sama. Je zapotřebí mít rezervu léků pro případ, ţe se nepodaří vrátit se včas (léky by měly být v originálním balení). Horská turistika Je nutné se vyvarovat příliš vysoké nadmořské výšky. Do hor se vydávat jen pokud je delší dobu bez záchvatů (konzultovat raději předem s Vaším neurologem). Nutno poţít jistící lano při přechodech míst, kde by hrozilo riziko závaţného pádu.
[16]
Přítomnost informovaného průvodce schopného poskytnout první pomoc je nutná. Počasí na horách je vrtkavé. Vzít si sebou teplé oblečení, pláštěnku, čelovou svítilnu (mějte náhradní oblečení pro případ, ţe zmoknete). Vţdy mít kontakt na horskou sluţbu, sestavit si přesný plán cesty, aby bylo známo, kde se nachází horská chata či ubytovna a kde je moţno v případě potřeby strávit noc. Nezapomenout na pojištění!!
25
Sauna, parní lázeň Jen v případě pokud je delší bez záchvatů. Nutná konzultace s neurologem. Doprovod je podmínkou. Jóga Jóga je zpravidla bezpečná a vhodná aktivita, protoţe zlepšuje koncentraci a uklidňuje. Vodní sporty Plavání Přestoţe při plavání dochází k záchvatu jen výjimečně, nekoupat se nikdy bez dozoru osoby, která je dobrým plavcem a ví, jak má v případě záchvatu pomoci. Pokud přesto jdete plavat sám/-a, informovat plavčíka nebo záchranáře. Volit raději menší bazén, který není přeplněný lidmi. Pokud nemáte časté záchvaty a chcete plavat ve volné vodě (jezero, moře, řeka), tak pouze tam, kde voda sahá do výše ramen. Při vyšším riziku záchvatu pouţijte plovací vestou, která udrţí nad hladinou i hlavu osoby v bezvědomí. Volit raději dobu, kdy nejsou velké vlny, a místa, kde nejezdí motorové lodě. Kdyţ jste někde, kde není plavčík či záchranář, neplavte hlouběji neţ do výše ramen vašeho společníka. Tento by měl být vzdálen na dosah ruky. Pokud se necítíte dobře nebo je v bazénu mnoho lidí, odloţte plavání na jindy. Je dobré mít koupací čepici reflexní barvy, je tak usnadněna identifikace plavčíkovi, který je informován, dohled.
[16]
Plachtění, jachting, vodní lyţování, surfování, … Provozovat pouze s plovací vestou a pod dohledem.
26
[16]
3.4.
Sporty nedoporučované
Tyto sporty byly více méně zmíněny uţ mezi povolenými ale nesmíme zapomenout na upozornění, které u nich byly popsány. A proto při nedodrţení zásad dochází ke kontraindikaci sportu. Jedná se zejména o sporty, při nichţ je zvýšené riziko: - závaţného pádu (cvičení na nářadí, šplhání, jízda na koni, letectví, motorismus, horolezectví, bungee-jumping, parašutismus, skoky na lyţích, rychlý a prudký sjezd, skoky do vody, rychlá jízda na kole z kopce, skákání na trampolíně). - vyvolání záchvatu - zvláště v důsledku hyperventilace (rychlého dýchání) nebo nadměrného vyčerpání (např. běh na dlouhou trať, vrcholový sport) - poranění mozku - box - utonutí – plavání, vodní sporty, raftování, potápění, skoky do vody - zranění sebe popř. druhých osob – sporty, při kterých se pouţívá nebezpečné náčiní (oštěp, kladivo, disk, koule, střelné, sečné a bodné zbraně – střelba, šerm). [16] Kontaktní sporty Pokud se začneme bavit o epilepsii a kontaktních sportech, nastávají dvě hlavní otázky: 1) Jsou lidé s epilepsií náchylní k okamţitému záchvatu po zranění hlavy? 2) Jsou náchylnější na post-traumatické záchvaty? Zda povolit nebo nepovolit kontaktní sporty u epilepsie je sporné. Americká pediatrická akademie výboru pro děti s postiţením a výbor pro sportovní medicínu původně stanovilo, ţe pacienti s epilepsií by měli být vyloučeni ze všech kontaktních sportů. Avšak změnili svůj postoj v roce 1983 s novým prohlášením, ţe epileptici by neměli být vyloučeni od hokeje, basketbalu, fotbalu a zápasu. Americká lékařská asociace výboru pro zdravotní aspekt sportu podobně změnila svůj postoj. V roce 1968, výbor rozhodl, ţe sportům jako jsou americký fotbal, lední hokej, potápění, rugby, lacros, box a jiné sporty zahrnující chronické opakující se poranění hlavy je třeba se vyvarovat. [3]
27
Potápění Je zapotřebí si uvědomit, ţe tento sport není nikdy bez rizika, ani pro člověka zdravého. Pokud se dotyčný opravdu touţí potápět, je třeba pečlivě uváţit všechna rizika. Nutno si uvědomit ţe nikdy není v riziku sám – pokud se potápíte s instruktorem, je zapotřebí jej o Vašem zdravotním stavu informovat. Britská organizace Sport Diving Medical Committee doporučuje člověku, který má epilepsii, aby byl alespoň 5 let bez záchvatů. Tento sport patří mezi ty, které se lidem s epilepsií zakazují.
[16]
Sporty s vysokým rizikem závažného pádu Existuje mnoho aktivit s vysokým rizikem závaţného pádu – např. horolezectví, létání na rogalu. Opět platí, ţe by se jim člověk s epilepsií měl zcela vyhnout. Aktivity ve vysoké nadmořské výšce Vysoká nadmořská výška (nad 3.500 m) způsobuje zadrţování tekutin, coţ u někoho můţe způsobit zvýšení výskytu záchvatů. Pohyb ve výškách je pro epileptika vţdy riskantní – je třeba zváţit přínosy a rizika horolezectví u kaţdého individuálně, člověk by měl být delší dobu bez záchvatů.
3.5.
[16]
Rehabilitační cvičení v epilepsii
Tak jako u běţné populace dochází vlivem špatných pohybových návyků ke špatnému drţení těla, dochází tak ke zkracování svalů a vznikají různé svalové dysbalance, vlivem špatného spánku permanentní únava. Tím více se tyto problémy objevují a následně projevují u osob necvičících. Jak bylo popsáno výše, epileptici mají k „lenošení“ ještě větší sklon. Proto je dobré dodrţovat alespoň zde zmíněné zásady.
[21]
28
Poloha při spánku: Na zádech: s malým polštářkem vyrovnávajícím prohlubeň mezi hlavou a rameny. Pozor na proleţenou a příliš měkkou matraci, na příliš vysoký polštář a polohu bez polštáře. Na boku: s malým polštářkem mezi hlavou a rameny, pokud jsou široké kyčle, podkládá se bederním polštářkem prohlubeň mezi koncem ţeber a pánví. Pozor na příliš vysoký polštář, tvrdou nebo proleţenou matraci, polohu těla bez polštáře. na břiše: jen v případech úlevy při bolestech v zádech, jinak nevhodné pro nadměrnou rotaci krční páteře do strany a omezení dýchacích pohybů.
[21]
Zásady sezení Vzpřímený sed je závislý od moţnosti k sezení. Poţadavky na vhodnou ţidli: sedací plocha – vodorovná nebo lehce sklopená dopředu, ev. pouţít sedací klín – ne niţší neţ kolena, ne delší neţ stehna, opěradlo – lehce dopředu prohnuté v oblasti beder (k opoře bederní páteře ev. Je moţné pouţít bederní polštářek) – příčně zcela rovné, ve výši lopatek neprohnuté dopředu. Při sedu jsou chodidla opřena o podloţku, mírné rozkročení, ramena jsou taţena dolů, předloktí opřené o podloţku, hlava v protaţení trupu, pomyslně v oblasti vrcholku vytahována vzhůru.
[21]
Několik zásad pro rehabilitační cvičení a režim dne • cvičíme tahem, nikoli trhem a švihem • cvičíme do bolesti, v napětí drţíme, nepovolíme • cvičíme dlouhodobě, nejlépe denně po ránu • při cvičení nesmíme zadrţovat dech • vyvarujeme se otřesům, dopadům, prochlazení, přeskokům • předměty zvedáme z podřepu, nikoli z předklonu • aktovky a břemena nosíme na zádech, co nejméně v rukou (pak je nutné ruce střídat) • při chůzi je hlava vzpřímena, ramena taţena dolů a dozadu, břicho staţené
29
• podporovat plavání na znak, otuţování
[21]
Příklady rehabilitačního cvičení Důleţité je dodrţet následující pořadí: jako první přichází uvolnění, následuje protaţení, posílení, znovu protaţení a relaxace. Základy zdravotní tělesné výchovy. Co se týče posilování, je nejprve vhodné svůj záměr konzultovat s vyškoleným trenérem nebo fyzioterapeutem, alespoň do doby, neţ budou nabyty správné pohybové návyky cvičení. Pro většinu populace je vhodné cvičit pod stálým dohledem odborníka. Jestliţe si zvolíme některou ze skupinových forem posilovacího cvičení, jako je například body-pump, bossu, atp. Je dobré se informovat o kvalitách trenéra. Kaţdému můţe vyhovovat jiný způsob vedení výuky. V případě, ţe chceme cvičit doma sami, je spousta literatury, která se tímto tématem zabývá a internetové zdroje jsou doslova nepřeberné. Zde je ovšem nutno volit důvěryhodné zdroje, nesmíme zapomenout na fakt, ţe na internet můţe kaţdý uţivatel vloţit i úplné nesmysly. Na domácí cvičení (ať se jedná posilovací cvičení či protahovací) lze v dnešní době sehnat nejrůznější pomůcky. Mezi
nejrozšířenější
a
nejoblíbenější
lze
povaţovat
cvičení
s
gymnastickým míčem tzv. fit ball. Důleţitá je správná volba velikosti fit ballu, protoţe jsou k sehnání různé průměry.
[21]
Ţe jsme si zvolili správnou velikost, poznáme tak, ţe se posadíme na míč. Chodidla máme celou plochou na podloţce, holeně směřují kolmo vzhůru, v kolenou svíráme min. úhel 90° a trup drţíme vzpřímený. Toto je zároveň i správná výchozí poloha na míči.
[21]
Cvičení na míči je pro epileptiky vhodné i z důvodu, ţe se pohybují v prostředí jim známém. Cvičení probíhá v nízké výšce nad podloţkou, takţe nehrozí zvýšené riziko úrazu hlavy při pádu.
[21]
Jako další vhodná rehabilitační aktivita se jeví rehabilitace na koni, odborně nazývaná hippoterapie, kde kůň představuje zdroj pohybových impulsů, nezanedbatelný je i efekt psychoterapeutický. Pohyb koně v kroku napodobuje fyziologický stereotyp chůze člověka, dochází k normalizaci svalového napětí u
30
zkrácených a na druhé straně i u oslabených svalových partií. Jízda na koni odvádí pozornost od denních starostí, vede k uvolnění psychického napětí, ke kontrole svého chování, zlepšuje se koncentrace. Chronicky nemocní lidé se tímto motivují a získávají zpětně chuť ke cvičení. Hipporehabilitaci provádíme nejlépe na koni bez sedla, vzpřímené drţení koriguje muţ či chlapec vysazením břicha dopředu a naopak ţena či dívka opačně podsazením pánve. Tento rozdíl korekce je v pohlavních rozdílech mezi ţenskou a muţskou pánví. Stabilita muţské pánve je na kostrči, hrbí se proto v bedrech a při korekci si má sednout na symfýzu. U ţeny je stabilita pánve na symfýze, hrbí se v úrovni lopatek a při korekci si má sednout na kostrč. Poloha stehen je u ţen fyziologičtější s koleny od sebe a prsty u nohou na bok, muţi mají stehna tisknuta ke koni a prsty u nohou směřují dopředu. [21]
Další využívání volného času
3.6.
Počítače, videohry – běţná práce s počítačem, který je odstíněn, nemá na záchvatovou aktivitu vliv, ale je nutné toto posoudit individuálně. Například u tzv. fotosenzitivních epilepsií (3 % lidí s epilepsií) je větší citlivost na určité světelné efekty. Tito lidé by se měli vyvarovat světelných záblesků a rychle kmitajícím obrazům. Naprosto je třeba vyloučit hry na principu virtuální reality. Např. dítě, které při televizních světelných kontrastech vysloveně trpí, by mělo nosit tmavě tónovaná skla brýlí. Diskotéky – tato běţná aktivita mladých lidí není u epilepsií zakazována, pokud to není fotosenzitivní epilepsie (vyvarovat se diskoték se stroboskopickými světly) a zásadně nekonzumovat alkohol a dodrţet pravidelný časový reţim. [22]
31
Všeobecná doporučení
3.7.
Tak jako u zdravých osob je stejně důleţité dbát na dostatečný příjem tekutin z důvodů předcházení dehydratace, dodrţovat i pravidelný a vyváţený příjem stravy. Na pití jsou vhodné ovocné, v menším mnoţství bylinkové čaje a voda bez bublinek. Nutno neopomíjet odpočinek, dělat přestávky a hlavně nepřeceňovat své síly. Pokud je to moţné, tak nesportovat sám, ale s osobou, která zná váš zdravotní stav a je schopna v případě záchvatu nebo jakýchkoliv potíţí pomoci. Doporučeno pouţívat vhodnou výzbroj a výstroj, ochranné pomůcky. Chránit se před prudkým sluncem (čepice, klobouk, stín). Předejdete tím dehydrataci a přehřátí organismu. Pokud nosíte brýle, pořiďte si plastová skla nebo pouţívejte kontaktní čočky. Mějte při sobě kartičku epileptika a Medi-band (jedná se o jednoduchou zdravotní identifikaci – „plíšek" s nápisem epilepsie). Údaje by měly obsahovat: jméno, kontakt na příbuzné, ošetřujícího lékaře, informace o lécích, které uţíváte – název, dávkování, síla. Dále u sebe mít potřebné léky v originálním balení pro případ záchvatu.
[22]
Pokud jedete do zahraničí, vybavte se dostatečnou zásobou léků a vezměte si s sebou zprávu s informacemi o Vašem zdravotním stavu přeloţenou do jazyka země, kterou hodláte navštívit. Pokud jste rodičem dítěte s epilepsií, snaţte se umoţnit svému dítěti (samozřejmě po poradě s ošetřujícím lékařem) sport a další aktivity. Pro děti je nesmírně důleţité, aby se mohli vyrovnat svým zdravým kamarádům. Pokud budete příliš úzkostní a hyperprotektivní, dítě bude trpět pocity méněcennosti, bude nesamostatné, nenaučí se odhadnout míru rizika.
32
4. Vlastní zkušenosti Jako příklad z praxe bych chtěl popsat vývoj a stavy u své přítelkyně. Která tímto neurologickým onemocněním trpí. Vše u ní začalo v 15 letech, kdy nastoupila na střední školu v Brně. V tomto období, kdy vykonávala školní praxi, se začalo onemocnění projevovat. Po návratu domů po výuce cítila únavu, tak si šla odpočinout. Lehla si do postele a chtěla usnout. Po nějaké chvíli ji matka vzbudila. Přítelkyně normálně vstala a chtěla se obout, kdyţ se ohnula, upadla do bezvědomí. Matka si původně myslela, ţe jen omdlela, ale začaly se u ní objevovat svalové křeče. V tu chvíli začala volat na otce a sestry. Otec jí chtěl dát první pomoc, protoţe si všiml, ţe má zapadlý jazyk. Snaţil se ji ho vytáhnout ven (toto je obrovská chyba, nikdy nevkládat nic do úst!!!) Sestra uţ volala linku 158. Po cca 10 minutách, kdy dorazili záchranáři, měla po záchvatu. Zdravotníci se nechali informovat, co se přesně stalo a dělo před upadnutí do bezvědomí. Po prvním zběţném vyšetření oznámili rodičům, ţe se jedná o příznaky epilepsie. Rodiče v té době nevěděli, oč se jedná, byli zprávou zaskočeni a nevěděli, co bude dál. Záchranáři tak stručně vysvětlili, ţe ke konečné diagnóze jejich dcera bude muset podstoupit vyšetření v nemocnici. Jelikoţ dojelo jen sanitní vozidlo zdravotnické záchranné sluţby pro výjezdy v reţimu RV s jedním lékařem, doktor zavolal na dispečink, aby poslali sanitku na převoz do nemocnice. Přítelkyně byla po záchvatu velice unavená, tak jak tomu po záchvatech bývá. Zdravotníci ji nechali sedět v kuchyni na sedačce, protoţe matka chystala věci sebou do nemocnice a otec šel vyhlíţet sanitku. Záchranáři jelikoţ byl sníh, stáli venku a hráli si jako malý kluci na koulovanou (coţ povaţuji za hrubé pochybení). Pacientka byla na okamţik sama v kuchyni a upadla znovu na zem a do záchvatu. Po tom incidentu ji otec uţ drţel a hlídal aţ do příjezdu sanitky. Kdyţ dojelo vozidlo pro převoz, zeptali se, do jaké nemocnice si přeje pacientka odvést. Matka si přála, ţe do Bohunické nemocnice a jako zákonný zástupce jela s ní. Kdyţ přítelkyni dali do sanitky, řekl lékař matce, která seděla vedle ní, ţe je pacientka sice velmi unavená, ale ţe ji nesmí nechat usnout, jelikoţ by mohla upadnout do komatu a hrozilo by, ţe se z něj nemusí probrat.
33
Po příjezdu do FN Brno přítelkyni odvezli na příjem a hned na pokoj, aby si mohla pod dohledem odpočnout. Druhý den se jí došel představit její ošetřující lékař, v jehoţ léčení je do dnešního dne. Vysvětlil ji, co se bude dít dál, jaké vyšetření musí podstoupit apod. Jako první vyšetření proběhlo EEG. Aby se na vyšetření EEG ukázalo co nejvíce, byla přítelkyně drţena celou noc vzhůru, aby ráno podstoupila hodinové vyšetření, kde doktor chtěl, aby se alespoň na chvíli pokusila usnout. Toto vyšetření ukázalo, ţe tam náznak epilepsie je, ale potvrdí to aţ magnetická rezonance, kam ji doktor okamţitě objednal. Nasadil ji léky na lepší prokrvení mozku, po kterých nebyla tak unavená a bylo ji lépe. V nemocnici strávila týden, potom byla nějaký čas doma. Znovu nastoupila do školy, ale hrozilo ji, ţe bude muset přestoupit na jiné zaměření oboru, jelikoţ jako epileptik nemůţe pracovat se stroji. Magnetická rezonance ukázala, ţe na mozku je malé loţisko epilepsie. Po domluvě s lékařem ve škole nakonec zůstala, pod podmínkou, ţe pokud by se záchvaty objevovaly častěji, musela by obor změnit. Po nasazených lécích se cítila dobře. Nějaký čas bylo vše v pořádku. Po nějaké době, opět po probuzení upadla do druhého záchvat. Rodiče uţ neváhali, zavolali RZS, která po dojetí aplikovala intravenózní antiepileptika. Musela znovu podstoupit vyšetření EEG. Doktor ji nasadil silnější antiepileptika. Opět nastalo období, kdy bylo vše v pořádku. Mezi tím vystudovala a začala si hledat zaměstnání. Začala pracovat ve firmě, kde byl i noční provoz. Vše bylo v pořádku jen do jisté doby. Jednoho dne z rána, kdyţ byla ještě v práci, cítila velikou únavu a upadla do bezvědomí. Ostatní zaměstnanci, protoţe byli informováni, okamţitě volali záchrannou sluţbu. Po tomto problému začala pracovat jen na denní směny. Pracovala normálně 12 hodin denně. Někdy cítila únavu, kdyţ se obávala, ţe by se mohl objevit další záchvat, vzala si volno a odpočívala. Na záchvat, který následoval později, si moc nepamatuje, protoţe se odehrál velmi rychle. Jela se odreagovat do termálních lázní. Cesta proběhla ještě bez komplikací, kdyţ ale vešla na lázeňskou recepci a ucítila teplý a vlhký vzduch, ucítila na sobě, ţe ji není dobře a objevil se u ní tik, který u ní předznamenává záchvat. Nevěnovala tomu velkou pozornost, z důvodu, ţe nechce kazit den ostatním a nikomu nic neřekla. Myslela si, ţe to samo odezní. Šla se převléct a za
34
ostatními k vodě. Kdyţ stála u sprch před vstupem do bazénu, kde upadla do záchvatu. Personál ji odnesl ven na vzduch a přivolali lázeňského lékaře, který ostatní ujistil, ţe ví, oč se jedná, jelikoţ má doma malou dceru se stejným onemocněním. Nechali ji odpočnout na lehátku pod dozorem. Po probuzení byla zmatená, nevěděla, co se stalo a proč leţí. Kdyţ ji sdělili, co se stalo, začala si vše pomalu uvědomovat. Po konzultaci s lékařem zůstala dávka léků stejná jako předtím. Další záchvat nastal večer, kdy se šla koupat a cítila únavu, myslela si, ţe je to běţná únava kterou má kaţdý člověk. Napustila si s horkou vodou, kde začala relaxovat. Po půl hodině vylezla z vany a udělalo se jí nevolno. Nepamatovala se na nic, probrala se aţ na gauči v obýváku. Záchvat se jí stal na schodech, kdyţ šla dolů z koupelny. Způsobila si takto zranění na zádech, které se projevilo „pouze“ velkou modřinou. Měla pocit na zvracení a bolela ji hlava, tak ji rodina zavolala sanitku, z důvodu na poranění hlavy při pádu. Dispečerka řekla, ţe pokud ví, ţe slečna je epileptik a nemá ţádné velké zranění, tak sanitka nedojede. Dispečerka matce řekla, ţe ji mají naloţit do auta a odvést někam na ambulanci coţ bylo nemoţné. Kdyţ se rodiče později ptali jiné záchranné sluţby, zda-li mají pokaţdé volat záchranou sluţbu, kdyţ ví ţe dcera trpí epilepsií, doktoři řekli, ţe samozřejmě mohou, ale někdy záchranka nemusí dojet. Raději ale ať volají, jelikoţ nikdy nikdo neví, jak spadne a jaké si můţe způsobit zranění. Pokračovala stále v uţívání stejných léku. Později jí ošetřující lékař změnil medikaci. Změnila i své zaměstnání, kde nebyl problém, ţe mohla pracovat jen v denní směně. Ani zde se jí záchvat nevyhnul, dostala ho po ránu, kdyţ přišla do práce, tento záchvat byl nepříjemný tím, ţe při pádu narazila hlavou o roh stolu. Personál okamţitě volal záchranku, jelikoţ záchvat byl silný a dlouhý. Po probuzení ale sanitku odvolali a rodiče ji odvezli do FN sami kvůli předchozím zkušenostem. S asi týdenním odstupem šla znovu na kontrolní EEG. Přítelkyni zdravotní stav tíţí. Přemýšlela nad operací a s tímto návrhem šla za svým lékařem, který ji vysvětlil, ţe její stav není natolik akutní a chirurgická léčba tedy není moţná. Proto zůstala u běţné léčby pomocí léků. Její záchvaty byly způsobeny většinou důsledkem stresové situace. Těmto situacím se snaţí vyvarovat a jsou tomu jiţ dva roky, které uplynuly od posledního záchvatu.
35
V dnešní době se s ní snaţím o provozování běţných sportovních aktivit. Jelikoţ od svých 15 let má volnočasového pohybu minimum. Začínám s ní velmi opatrně a pozvolna. Ani tak se nevyhnula silnější hyperventilaci při běhu, která naštěstí nevyústila v ţádný záchvat. Jízdu na kole zvládá bez větších fyzických obtíţí. Zkoumat zlepšení stavu trénovanosti, tím i vliv tréninku na epileptika v praxi bych chtěl v následné diplomové práci.
36
5. Závěr Cílem této bakalářské práce bylo vytvořit ucelený pohled na problematiku pohybové aktivity u osob trpících epililepsií. Ze strany pacienta, který nemá přehled o jakou nemoc se jedná, dále pro nastávající matky, které by se tímto způsobem mohly informovat, jaká rizika těhotenství nese, případně jak se k dětem s epilepsií zachovat. Dalším cílem bylo vytvořit přehled vhodných a nevhodných pohybových aktivit, moţný výběr volnočasových aktivit a určit komplikace a omezení při těchto činnostech. Velkým přínosem byla tato práce i pro mě samotného. Po prostudování jak české, tak zahraniční literatury, jsem pronik zase trošku hlouběji do problematiky nejrůznějších „hendikepů“ ve sportu i běţném ţivotě a myslím si, ţe mi tyto informace budou v budoucnu k uţitku. Protoţe se s těmito osobami setkáváme běţně na ulici, v obchodním domě, ve škole, zaměstnání, aniţ bychom o tom věděli. Neinformovaní lidé, jak jsem zjistil při psaní této práce, si myslí, ţe je epilepsie hrozná nemoc, která pacienta omezuje snad ve všem, co by chtěl dělat. Skoro mi, přišlo jako by se lidé štítili této choroby, jako by to bylo něco nakaţlivého, případně srovnatelného s mentální retardací. I s takovým názorem jsem se setkal, ţe tito lidé dosahují niţší inteligence. Tak tomu ovšem není. Neinformovanost můţe zabíjet, proto jsem v této práci zmínil i základy první pomoci při epileptickém záchvatu. Je tedy více neţ jasné, ţe řešení není otočit se k pacientovi zády a říct si „mě se to netýká“. Myslet si mylně, ţe je člověk pod drogami, nebo ţe poţil nadměrné mnoţství alkoholu, ale vzít v potaz, ţe se můţe jednat o záchvat, za který dotyčný nemůţe a zajistit mu tak první pomoc dle návodu, který mu můţe i zachránit ţivot. Tato práce je tedy určena pro nejširší veřejnost, ať uţ se jí epilepsie přímo týká nebo netýká.
37
6. Seznam použité literatury 1. Berlit P. Memorix neurologie. Granada 2007, 448 stran, IBSN: 80-2471915-0 2. Brázdil Milan, kolektiv autorů. Žena a epilepsie. FreshConcept
s.r.o.2010, 104 stran , ISBN: 978-80-903979-3-4 3. Brukner P., Khan K. Clinical sports medicine. McGraw-Hill 2001. 918 stran. ISBN: 0074706519
4. Elaine Willie, Ajay Gupta, Deepak K. Lachhwani. The treatment of epylesy. Lippincott williams and Wilkins 2001.1251 stran. ISBN: 0-78174995-6
5. Jankins Simon. Sports science handbook: A-H. Multi science publishing 2005.420 stran. ISBN: 0906522-36-6 6. Kelnarová J.,Toufarová J.,Sedláčková J. První pomoc I pro studenty zdravotnických oborů. 1. Vyd. Granada. 109 stran. ISBN: 978-80-2472182-8 7. Marusič
P,
Brázdil
M,
kolektiv
autorů.
Soubor
minimálních
diagnostických a terapeutických standardů u pacientů s epilepsií. Epistop 2010. 60 stran. ISBN: 78-80-903979-4-1
8. Mostofsky David,Yngve Loyning, The neurobehavioral treatment of epilepsy. Lewrence Erlbaum Associates 1993. 351 stran. ISBN: 0-80581106-0
9. Němcová Iveta, kolektiv autorů. Soubor minimálních diagnostických a terapeutických standardů u pacientů s epilepsií. 2 vyd. FreshConcept s.r.o. 2010. 60 stran. ISBN: 78-80-903979-4-1 38
10. Pfeiffer Jan. Neurologie v rehabilitaci pro studium a praxi. Grada publishing, a.s. 2007. 349 stran. ISBN 978-80-247-1135-5
11. Seidl Z. Neurologie pro nelékařské zdravotnické obory. 1. Vyd. Grada, 168 stran. ISBN: 978-80-247-2733-2
12. Seidl Z. Neurologie pro studium i praxi. Geanada 2004. 364 stran. ISBN: 80-247-0623-7
13. Shorvon Simon. Handbook of epilepsy treatment. Oxford 2009. 1200 stran. ISBN: 978-1-4051-8383-3 14. Valouchová, L., Michnova M., Barabašová P., Liška A. Epilepsie a zaměstnání. FreshConcept s.r.o. 34 stran. ISBN: 978-80-903979-1-0 15. Vojtěch Z. Epilepsie u dospělých osob. 1. Vyd. FreshConcept s.r.o.
2010. 39 stran. ISBN: 978-80-903979-2-7
39
7. Seznam elektronických zdrojů 16. Bartošová. Sportujeme s epilepsií. [online]. [cit. 11.04.2011]. dostupný z WWW:
17. Institut biostatistiky a analýz Masarykovy univerzity. Vyšetření magnetickou resonancí. [online]. [cit. 11.04.2011]. dostupný z WWW: 18. Mikšová, M.,Sladká J. Zobrazovací metody v medicíně. [online]. [cit. 11.04.2011]. dostupný z WWW: 19. Mysliveček MM., Nekula J., Bačovský J. Zobrazovací metody v diagnostice a sledování mnohočetného myelomu. [online]. [cit. 11.04.2011]. dostupný z WWW:
20. Společnost „E“. Modrá. [online]. [cit. 30.04.2011]. dostupný z WWW: 21. Společnost „E“. Rehabilitační cvičení. [online]. [cit. 12.04.2011]. dostupný z WWW: < http://www.spolecnoste.cz/media/tiskoviny/zlutaky/epilepsie_a_rehabilitacni-cvic_2006.pdf >
40
22. Společnost „E“. Volný čas a sport. [online]. [cit. 11.04.2011]. dostupný z WWW: 23. Společnost „E“. Zelená. [online]. [cit. 30.04.2011]. dostupný z WWW: 24. 3.0 Česko. Epilepsie/PGS. [online]. [cit. 30.04.2011]. dostupný z WWW:
41
8. Resumé Bakalářská práce je zaměřena na problematiku: pohybová aktivita osob trpících epilepsií. Práce se zabývá definicemi epilepsie a jejími projevy, základními diagnostickými standardy. Dále doporučením a výběrem správné rekreační aktivity a sportováním při epilepsii, v neposlední řadě výpovědí z vlastních zkušeností. Cílem této práce je vytvořit ucelený pohled na problematiku pohybové aktivity u osob trpících epilepsií.
The goal of my thesis is: physicall activity of people suffered from epilepsy. The work deals with definition of epilepsy, its symptoms and basic diagnostic standards. Also recommendations of the best suitable recreation activity and type of sport and last but not least objective are enunciations by the own experiences. The goal of this work is to create the comprehensive view on physical activity of people suffered from epilepsy.
42
