Pohádkové příběhy o zdraví a kouření - O Evičce a její růžičce Znala jsem jednu Evičku – chodila k nám do školky – byla milá, veselá a usměvavá. Tváře měla jako dvě broskvičky, oči jako pomněnky. Všude jí bylo plno. Jednou prosila maminku, aby jí dovolila pěstovat nějakou květinku. „Víš, mami, takovou, která by byla jenom moje.“ „Ale s tím je mnoho práce a starostí, aby květinka dobře rostla,“ odpověděla maminka. Ale nakonec koupila Evičce růžičku v květináči. Byla krásná, kvetla oranžovými květy, měla svěží zelené lístky a jenom pár ostrých trnů. „Jen aby ses nepopíchala o trn a neusnula mi na sto let, jako Šípková Růženka,“ strachovala se žertem maminka. „Jen se neboj, mami, mě se nic takového nepřihodí, já přece nejsem žádná princezna!“ Jednou odpoledne přišly na návštěvu k mamince dvě přítelkyně. Posadily se v obýváku, maminka jim nabídla koláč a kávu a začaly si povídat. Evička si sedla ke své růžičce. Řeč dospělých plynula jko voda a Evičce se začala klížit očka. Za chvíli usnula. A zdál se jí sen. Na třech šedých kouřových mracích sedí tři sudičky a mumlají svou kletbu: „Budeš bledá a nemocná,“ řekla první. „Budeš často kašlat, budeš unavená a bude se ti chtít spát,“ řekla druhá. „A tvoje růžička ti docela uschne,“ přisadila si třetí. „Ne,“ vykřikla Evička a probudila se. V pokoji ležel oblak kouře ze zapálených cigaret maminčiných přítelkyň a růžička měla svěšené lístky. Evičku pálily oči a kouř ji dráždil ke kašli. Vystrašená Evička plakala. Když maminčiny přítelkyně odešly, Evička si oddechla. „To je dobře, maminko, že jsi poslala ty sudičky pryč. Bála jsem se, aby se jejich slova nevyplnila.“ „Jaké sudičky, jaká slova?“ ptala se
maminka, která ničemu nerozuměla. A tak jí Evička vyprávěla svůj zlý sen. „Vidíš, ani ses nepíchla o trn, a málem z tebe byla očarovaná spící princezna. A víš co? Já už k nám domů přítelkyně, které kouří, zvát nebudu. Můžeme se sejít třeba někde v kavárně.“ zakončila řeč maminka a v pokoji pořádně vyvětrala.
Pohádka o Opičím království V jedné daleké zemi, kam ani člověk nepřijde, kde jsou stromy plné banánů, pomerančů a mandarinek a celý rok je krásně teplo, tak v té daleké zemi, kolem které je dokola modré moře, žije starý opičí král s královnou a s opičím princem Honzou a princeznou Lidkou se spoustou ostatních opic a opiček. A protože všichni jedí hodně dobrého ovoce a zeleniny, hodně běhají a skáčou, koupou se v tom modrém moři, tak jsou zdraví a veselí. Až jednou: na moři se nejdřív objevil proužek černého dýmu, pak komín a nakonec celá loď a ta loď plula stále blíž a blíž, až zůstala stát u samého břehu opičího království. Starý moudrý opičí král se polekal. Kdysi dávno, že si to už skoro nikdo nepamatoval, připlula sem taky taková loď a z ní vystoupili nějací divní tvorové, které před tím nikdo neznal. Vypadali jako velké opice, ale na sobě měli pestrobarevné oblečeni, ale hlavně měli divné hole, které vypouštěly velké rány a když se ta velká rána ozvala, obyčejně některá z opic vykřikla a padla mrtvá. Tenkrát mnoho opic a opiček zhynulo, a proto se starý král polekal a honem své poddané zaháněl daleko od břehu do neprostupného pralesa. Jen několik zvědů, mezi kterými nesměl chybět ani princ Honza, se ukrylo v křoví a pozorovali, co se bude dít. Nejdřív z velké lodi připluly ke břehu dvě menší a z nich vystoupila skupina lidí (to už opičky věděly, že jsou to lidé), na písku kousek od lesa postavili zvláštní bílé přístřešky (to jsou stany, poučoval Honza, který se o těchto věcěch dozvěděl od svého přítele kormorána, který se dovedl vznášet moc a moc vysoko a viděl věci, o kterých se opicím ani nesnilo). A když ty stany byly postavené, připluli další lidé, posedali si na pohodlné židle kolem stolků a vesele spolu mluvili a popíjeli něco
ze sklenic, z úst vypouštěli bílé obláčky dýmu. Pak se někteří z nich svlékli a skočili do vody a pak zase pili a kouřili. Tohle všechno opičí zvědové pozorovali a říkali si mezi sebou: oni ti lidé jsou vlastně velké opice, ale protože pijí ze sklenic a kouří, tak jsou velcí a silní a dovedou věci, které my neumíme. A tak se stále dívali na ty lidi a čekali, co bude dál. Den ubíhal a slunko pomalu zapadalo, až najednou byla úplná tma, lidé se vrátili na velkou loď a stany a všechno co bylo pod nimi tam nechali. To bylo něco pro opičáky: jako blesk vyběhli z křoví, posadili se do židlí, ale protože nikdy nic podobného neviděli, mnohokrát spadli. Nakonec se ale naučili sedět a začali si počínat jako lidé. Z lahví, které tam zůstaly, si do sklenic nalévali tu divnou vodu, co voněla tak trochu jako ovoce, ale v krku nejdříve pálila jako oheň a pak moc hezky hřála v břichu. Prin Honza jako první přišel na to, že ty bílé měkké tyčinky, které lidé strkali do pusy, se musí zapálit (lidé tam nechali i zapalovače) a pak nasával z nich bílý kouř a ten vyfukoval i nosem. A pak ti hloupočcí opičáci seděli pod stany na židlích, popíjeli tu divnou vodu, kouřili a říkali si, že jsou jako lidé, a dokonce ještě lepší, ale takové řeči netrvaly dlouho. Za několik minut se jim začalo špatně mluvit, pak už jen mumlali, ale navíc se jim všem udělalo hrozně zle. Padali ze židlí, zvraceli, bolelo je břicho, a hlava, jeden po druhém ztráceli vědomí, až všichni zůstali ležet pod stoly jako klády. Mezitím starý opičí král netrpělivě čekal na zprávy o lidech, a když žádné zprávy nepřicházely, vyslal na výzvědy dalšího opičáka. Ten se za chvíli vrátil a oznamoval: „Pane králi, je zle, všichni naši zvědové jsou otráveni, nevím, jestli nejsou dokonce mrtví!“
Opičí král dal okamžitě povel a celá opičí armáda, vyzbrojená klacky, se vypravila na pomoc. Své druhy našli tak, jak králův zvěd říkal: nehybné, jako mrtvé. Král vyhledal nejdříve svého syna, prince Honzu, sklonil se k němu a hned poznal, o co se jedná: cítil ohavný zápach cigaret a stejně odporný zápach alkoholu. Rozkázal všechny odnést a sám se ujal léčení. Nejdříve všem vypláchl žaludek tak, že jim zasunul do krku hadičku, do ní nalil mořskou vodu a lil tak dlouho, dokud ta voda se všim, co bylo v břichu, nevytekla ven. Pak všechny nechal naházet do vody a důkladně umýt. A pak celé opičí království ty otrávené opičky umývalo studenou vodou a vyplachovalo jim žaludky, až se jeden po druhém začali probouzet. Trvalo to dlouho, až do odpoledne příštího dne. Když se ti nešťastníci probrali, bylo jim strašně zle. a moudrý starý opičí král si je pak posadil kolem sebe a řekl jim: „Vy jste ještě malé, hloupé opičky. Myslíte si, že když budete dělat něco jako člověk, tak se z vás stane také člověk, ale to není pravda!“ Král se na chvíli odmlčel a vzpomínal na doby, kdy se sám setkal s lidmi a pak pokračoval: „Vy jste jako ty malé lidské děti, které si myslí, že budou dospělí, když budou třeba kouřit nebo pít. Ale tím škodí jen samy sobě. Myslíte si děti, že to musí být jen v pohádce? Dospělí i děti dnes již ví, že kouření moc škodí zdraví nejen kuřákům, ale i nekuřákům, a to zvláště dětem.
