POHÁDKA O PRVNÍM SPARTAKU

POHÁDKA O PRVNÍM SPARTAKU Tuto pohádku mi vyprávěl Úderník, když jsem pod ním již čtvrtou hodinu ležel a nevědomky pronesl zaklínadlo: „Tak mi aspoň něco řekni Ty, mně už žádné nové kletby nenapadají.“

„Tak si skoč pro pivo a dej si oddech,“ pravil Úderník. Bylo nebylo, jedno království. Ale nebylo to nějaké obyčejné království, tomu království všichni říkali království mladého Boleslava. A to navzdory skutečnosti, že Boleslav Mladý zemřel roku 999 ve věku 65 let. Království Mladého Boleslava se také říkalo „království v království“. To proto, že sousedilo s královstvím Lva Dvouocasého, které naše královstvíčko obklopovalo ze všech stran. Skutečně ze všech. Ať se poutník vydal tam, či onam, nikdy nepřišel jinam, než ke Lvovi. To naše královstvíčko bylo nezávislé, stejně, jako bylo nezávislé ono království okolní. Zatímco však království Boleslavovo bylo nezávislé tak, že se o nějaké jeho závislosti ani nedalo mluvit, království Lva na tom bylo jinak. Nejvíce bylo nezávislé na království Půlnočním. Na tom bylo tak nezávislé, že se o té nezávislosti stále mluvilo, i když nemuselo. Pak také bylo nezávislé na království Poledním. Na tom bylo tak nezávislé, že se o závislosti vůbec mluvit nesmělo a na to pečlivě dohlížel Polední velvyslanec a jeho Poraděnkové1. Království Lva nevládl lev, ale lid. Ten lid, protože se celý do královského paláce nevešel, vládl prostřednictvím svých volených zástupců. Ti byli řízeni orgány jmenovanými Stranou a ta pak byla řízena Poraděnky. 1

Zatímco Makarenka (Anton Semjonovič) si zvídavý čtenář vygůglí, Poraděnko je postava z dobové průpovídky: „Poraděnků máme dost, ale makarenků je málo.“

180

Jak bych vám to děti ještě dovysvětlil? Stačí, když si zapamatujete, že se povídalo, že ta Strana neměla s lidem nic společného. To vlastně vysvětluje vše. Boleslavovu království vládla královna Tradice. dcera prvního krále Průkopníka, jenž začal jako prostý knihkupec a pak se stal králem, jak už to v pohádkách bývá. To království bylo po širokém okolí vyhlášeno již šedesát let výrobou kočárů bez koní, které se montovaly v rozlehlých výrobních komnatách královského paláce. O těch kočárech se tradovalo, že mají duši. V době našeho příběhu byla královna již sedm let vdovou poté, co její muž, král Rozum, odejel na cestu bez zpátečního lístku. Jejich syn Pokrok byl vzdělaný a hloubavý mladík, jenž neustále se svým spolužákem Konstruktérem zalézal do nejzažších dílen a tam kutili, kreslili a konstruovali nový kočár. Takový, ve kterém by se mohli vozit i ti nejobyčejnější lidé. To byl jejich sen. Královna to neviděla ráda. Cítila, že jí ubývá sil. Místo, aby se princ poohlížel po nějaké nevěstě a připravoval se na převzetí žezla, stále byl od šmíru nebo měl nablikáno v očích. A tak si královna tiše zoufala. Ještě, že výroba nejnovějšího kočáru pojmenovaném po anglických příbuzných – TUDOR – nevyžadoval tolik starostí poté, co se jí podařilo prosadit, že kočáry mohou prodávat i bez gumových obručí2 na kolech těm, kteří si obruče seženou jinde. Královna si sice zoufala, ale nezahálela a po světě neustále cestovali její poslové, aby našli vhodnou manželku pro následníka. Rovněž snažení se o vyslání prince samotného na nejrůznější plesy, bály a merendy patřilo do repertoáru činnosti nejvěrnějšího dvořanstva. Dlouho se však nedařilo, až jednou se v pozvánkách objevila jedna temně rudá se zlatým písmem, zvoucí na ples ve Sjezdovém paláci okolního království a slibující přítomnost těch nejdůležitějších. 2

To se děti skutečně stalo. V poválečných letech byl takový nedostatek pneumatik, že byla stanovena cena Tudora bez pneu 181

Protože princ byl již prakticky hotov se svým novým kočárem, řekl si, že není od věci, seznámit se s vlivnými lidmi, kteří by mu mohli pomoci při zavádění výroby. Proto šťastné matce kývl a začal se chystat. I královna se začala chystat, aby mohla dokončit kutí piklí s delegováním vybraných nevěst. Prvně se ovšem princ musel rozhodnout, jak se bude nový typ jmenovat. Náhoda mu pomohla. V hlavním městě okolního království se toho roku rozhodli, že sezvou všechny rytíře, zbrojnoše a panoše i jejich tátoše na velký turnaj nazvaný na počest známého vůdce z dob starého Říma. Princ na počest Spartakiády pojmenoval svůj prototyp jménem SPARTAK. Jménem, které mělo přežít svoji dobu. Jménem, které se mělo proslavit. Do sousedního královského města to nebylo daleko a tak se princ Pokrok rozhodl, že na cestu osedlá nového SPARTAKA. Královně se zdál ovšem příliš malý, zejména měl o dvoje dveře méně, než její TUDOR a tak nakonec jeli každý zvlášť. „Aspoň se ve světě otrká,“ říkala si spokojeně. Pro prince to byla první cesta do Hlavního města. Vedla po pěkné betonové silnici a s přejezdem hranic obou království taky nebyl problém. Brzy se na obzoru začaly rýsovat zastavěné kopečky Havního města. Byl čas oběda a oba si ho tedy chystali popřát. Princ odbočil podle plánku do města. Podjel koleje, zatočil a SPARTÁČEK si u čerpací stanice CHEMA, co stála dole pod Wilsonovým parkem, napumpoval do nádrže pod kapotou 25 litrů benzínu. „Neptej se jakého, tenkrát to byla prostě tzv. šťáva, o které se psalo že má snad i 78 oktanů a jiná prostě nebyla.“ „Že je to málo? Je, ale tehdy ještě auta nebyla tak rozmlsaná jako dnes a nafta? Nafta se lila jen do traktorů a některých náklaďáků. Taková to byla doba, milej zlatej!“ Když se napojili koně v motoru, mohl i princ pokračovat v cestě a na konci ulice zatočit z kopce doprava a v automatu Koruna si dát vyhlášené vepřenky. Hodlal zaparkovat před automatem a za ním : „DDUC!“ 182

Naleštěný černý Tatraplán, který se chystal vyjíždět od hotelu Ambassador to opřel zadkem o zadní kolo nového pekařského Garanta. Jak by taky ne, když řidič Tatraplánu místo, aby sledoval provoz za vozidlem neb zabezpečil couvání poučenou osobou, sledoval provoz vedle vozidla a poučoval druhou osobu, že: „To bude asi ten novej kočár z Boleslavi, soudruhu Tajemníku.“ Princ zaparkoval a chtěl se vydat do vyhlášeného podniku rychlého veřejného stravování a konečně okusit krmi, jíž mu jeho přítel Konstruktér tak vychválil. Nemohl se však prodrat skrumáží pražanů, kteří za chvíli než zatáhl ruční brzdu a vytáhnul klíček ze zapalování stačili okolo SPARTAKA utvořit neprostupnou masu. Nemohl ani otevřít dveře. Když se vysoukal ven, okamžitě byl zavalen dotazy. „Co to je za auto? Nemohl byste otevřít kapotu? Kolik to má koní? Jaký to má obsah? To se už vyrábí?“ A desítky dalších i opakujících se dotazů. A o padesát metrů výše se Tajemník již nejméně po desáté dotazoval, zda konečně pojedou neb má TO zasedání a co je to za shromáždění tam dole. Nešťastný šofér na první otázku odpovídal záporně, protože vozidla do sebe byla dokonale vpáčena a na druhou otázku předpokládal, že předmětem shluku všímavých pražanů je onen nový vůz. Ke skrumáži občanů shora spěchající příslušník jen koutkem oka zahlédl černý Tatraplán a přál si, aby si dnes tu službu s kolegou nepřehazoval. Co teď, co první? „Soudruhu Tajemníku, strážmistr Příslušník. Mohu Vám nějak pomoci?“ znělo předpisové hlášení do otevřeného okénka. Kolem bylo pusto a prázdno, protože ani řidič Garanta ještě nepřišel. „Rozežeňte ten dav a předveďte mi řidiče toho podivného vozu. Proveďte!“ Celkem správně usoudil Příslušník, že dostat dav od auta s otevřenou kapotou bude těžší, než zjistit a zajistit řidiče. „Občane řidiči, zajistěte vozidlo a půjdete se mnou.“ zněla nesmlouvavá formule směrem k mladíkovi, který skloněn nad motorem právě opakoval, že motor má zatím 998 kubíků, 183

spádový karburátor a že ta nádrž půjde dozadu a že o výrobě se teprve musí rozhodnout. Jeho poslední věta začínala jako námitka, že ještě neoběd … , ale byl uchopen za paži a rychle proto pozavíral a pozamykal co se dalo a předložil občanský průkaz. „Boleslav Mladý, zvaný Pokrok, bydliště: Mladoboleslavský hrad, povolání: princ?“ „Co to má znamenat občane řidiči? Půjdete se mnou!, zněl příkaz Příslušníka. „Soudruhu Tajemníku, přivedl jsem občana prince z Boleslavi na Váš rozkaz.“ Tajemník neměl chuť se ukazovat v této situaci davu a tak pozval prince dovnitř do auta. Princ z oslovení pochopil, že mu osud přihrál někoho, ke komu se měl pracně prokousávat v rámci nudného plesu, na který přijel a ukázal se jako velmi akční. Kdyby to tak viděla Matka královna. „Pantáto Tajemníků, koukám, že někam jeli a teď to nejede. Koukám. Teda. Já zrovna jedu na ten Váš Hrad, takže kdyby si nasedli. Aspoň mi ukážou cestu,“ pravil princ tou nejvznešenější mluvou, jakou si narychlo sesumíroval. Kdyby to tak slyšela Matka královna. Pantáta, totiž soudruh, Tajemník si vzpomněl na své kořeny a kupodivu mu najednou na chvíli nepřišlo nemožné vejít mezi prostý lid a posléze jim i kynout ze staženého okénka SPARTAKA, který se Národní třídou vzdaloval jásajícímu davu za provolávání slávy. Z té vzdálenosti už se nedalo přesně určit, komu byla provolávána. „Nepřerušuj mne pořád! Ano Národní třídou, tenkrát jezdila z Václaváku na Národní i tramvaj. To teprve dnes z toho udělali tuhlenctu pěší zónu jak mi povídal Mathysův Jakub.“ „Ne čepice se tam tenkrát neprodávaly. A už dost!. Povídám, že ti neprozradím konec!“ Před princem se otevřelo panoráma nejrozsáhlejšího hradu v Evropě. Obrysy, jemu tak známé z největší bankovky, byly ovšem poněkud barevnější. Nikde ani vidu po oné škále hnědých šraf na kterou se jako technik tolik těšil. Když projížděli mezi domy, princ se otáčel do každého 184

průjezdu, zda v něm uvidí ony dva hrdiny, jednoho s ozubeným kolem a kladivem a toho druhého se snopem. Nebyli tam a to byl čas žní. Princ malinko znejistěl, ale panorama Hradu souhlasilo. „Napravo a nalevo a tamhle doleva,“ se spolucestující v roli navigátora podílel na rychlém dosažení cíle, kterým ovšem neměl být Hrad, neb se od něj zase vzdalovali. Před velkou budovou, která se těm s hnědými šrafy skoro podobala3, kdyby na ní nezářila rudá hvězda, si nechal Tajemník zastavit a zkoprnělá stráž jen zasalutovala, když jim nařídil, že toto auto tady bude odvezeno do dvora, bude přísně střeženo a soudruh Princ půjde s ním „nahoru“. A jal se spěchat s Princem v patách po široširém schodišti k mohutným vratům s malými okovanými dveřmi. Vyklusali dalšími schodišti s červenými koberci a Princ si všiml, že toto musí být dům plný pracovitých lidí, protože každý, koho potkali ji velebil a pravil: „Čest práci.“ Stále zrychluje proběhl Tajemník širokými chodbami s hesly a symboly, rozrazil mohutné dobové dveře se zlatým nápisem Zasedací síň. Okamžitě se protlačil k řečnickému pultu a třicet čtyři a půl párů očí a jedna černá páska se k němu v nastalém tichu obrátilo. „Soudruzi mám TO! Vím, co lid chce.“ „Bylo by nudné opakovat všechny ty nabubřelé fráze o uspokojování potřeb pracujícího lidu a dalších předpokladech budování socialismu, ale jestli chceš, tak si udělej na hodinku fajront. U toho žvanění se nedá dělat.“ „Nechceš, dobrá, ani mně by se to nelíbilo. Hlavní ale byl závěr a ten Ti odcituji.“ „A proto navrhuji, aby bylo rozhodnuto, že tento lidový vůz bude vyráběn velkosériově, racionelně, tj. za použití nejvyšší mechanisace a automatizace.“

3

Zejména při pozorování z druhého břehu Vltavy by dojem šraf byl dokonalý. 185

186

„Kdo je pro? Kdo je proti? Nikdo.“ „Zdržel se někdo hlasování? Není tomu tak, děkuji Vám a končím toto zasedání.“ A tak princ dokázal přesně to, pro co se obětoval. Nemyslím tím zapsání se do tanečního pořádku několika nadějných princezen, on vlastně nakonec na ten ples ani nedojel a od Matky královny to schytal jako nikdy. Dostal SPARTAKA do výroby. A vlastně to dokázal sám SPARTAK PRVNÍ. Ostatně ani nemohl jít tančit, když si ho pozvali ihned po zasedání soudruzi tajemník Plánovač a tajemník Průmysl, soudružky Pětiletka a Bilance a poté i soudruh Odborář a ještě jeden soudruh, co to měl mít vše pod palcem, Království Lva douocasého, když se ještě tu noc zeptalo Poraděnků, se samostatně rozhodlo podpořit zavedení výroby SPARTAKŮ a objednat celou produkci království Mladého Boleslava. A na mnoho let dopředu!

„Tak takhle nám to v řadě na dvoře v Mladé Boleslavi povídal jeden SPARTAK, co stál v rohu na špalcích, ale nikdo se ho ani nedotknul a všichni dělníci, co šli okolo, smekali,“ pravil shora Úderník. … a já Vám to teď celé zopakoval. Ten SPARTAK ze dvora, totiž pamatoval i SPARTAKA PRVNÍHO, protože byl z jeho dvaceti šesti bratří, kteří tehdy vyrazili do světa šířit slávu tohoto jména.“

„Co? Jestli se princ nakonec oženil? Tak to opravdu nevím, asi ne, když teď škodovky vyrábějí Němci.“

187