Podpora dalšího vzdělávání příslušníků bezpečnostních složek v Jihočeském kraj

[email protected]

Tento vzdělávací program vznikl v rámci projektu

„Podpora dalšího vzdělávání příslušníků bezpečnostních složek v Jihočeském kraj“ reg. č.: CZ.1.07/3.2.08/02.0046

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

1

VZDĚLÁVACÍ PROGRAMY ZAŘAZENÉ DO PROJEKTU: Přehled – číslo a název vzdělávacích programů: 1. Zvyšování osobní efektivity, syndrom vyhoření, zvládání stresových situací 2. Krizové situace, ochrana člověka za mimořádných událostí 3. Zákoník práce, Listina základních práv a svobod 4. Legislativa ve výkonu stráţníka obecní (městské) policie 5. Činnost v oblasti dohledu nad bezpečností provozu na pozemních komunikacích 6. Základy spolupráce s cizineckou policií 7. Ochrana ţivotního prostředí 8. Týmová spolupráce 9. Komunikace se zdravotně postiţeným 10. Extremistické projevy jako moţná příčina krizové situace 11. Etika a základní komunikační dovednosti při výkonu profese bezpečnostních sloţek 12. Praktický nácvik zdravotnické první pomoci 13. Zásady součinnosti mezi jednotkami MP, IZS a fyzickou ostrahou 14. Bezpečnost a ochrana zdraví při práci 15. Zásady ochrany informací 16. Taktika a metodika v rámci plnění povinností a oprávnění stráţníků 17. Akceptace právních norem v meziprolongačním období 18. Asertivita a sociální percepce v rámci zásahu do práv a svobod občanů 19. Zbrojní průkaz a právní aspekty pouţití sluţební zbraně


2

Ochrana životního prostředí (správněprávní a trestněprávní aspekty)

Lektor: Mgr. Josef Kříha


3

Obsah ÚVOD .................................................................................................................................. 5 1 Základní pojmosloví, rámcová charakteristika přestupků a tzv. „jiných správních deliktů“ proti ţivotnímu prostředí ....................................................................................... 6 2. Právní odpovědnost (shrnutí)......................................................................................... 12 2.1 Správněprávní odpovědnost ........................................................................................ 12 2.2 Institut oznamování v intencích přestupkového zákona, správního řadu přestupky a správní delikty ................................................................................................................... 14 2.3 Ochrana ţivotního prostředí a trestněprávní odpovědnost .......................................... 15 2.4 Metodická doporučení pro oznamovatele environmentálních trestných činů ............ 16 3 Odpovědnost za škodu (odpovědnost za ztráty na ţivotním prostředí) .......................... 19 3.1 Občanskoprávní odpovědnost za škodu ...................................................................... 19 3.2 Odpovědnost za „ekologickou újmu“ .......................................................................... 22 4 Rámcové vymezení - právní aspekty úpravy problematiky zákazu týrání zvířat ........... 25 4.1 Právní aspekty úpravy problematiky zákazu týrání zvířat (základní pojmosloví, historický vhled) ................................................................................................................ 25 4.2 Orgány ochrany zvířat (institucionální vymezení) ...................................................... 27 5 Aplikační exkurz – dílčí úkoly obecní (městské) policie ve vztahu k zabezpečení „ochrany ţivotního prostředí“ ........................................................................................... 29 5.1 Rámcové vymezení zakročovací povinnosti stráţníka obecní (městské) policie tematický exkurs ................................................................................................................ 30 5.2 Legitimita činnosti nevládních organizací činných v oblasti ochrany zvířat .............. 33 5.3 Právní úprava ochrany zvířat (historická retrospektiva, stav a vývoj) ........................ 34 5.4 Klasifikace týrání zvířat............................................................................................... 41 5.5 Správní delikty a zvláštní opatření týkající se ochrany zvířat před týráním ............... 43 5.6 Trestněprávní aspekty související s ochranou zvířat ................................................... 45 Pouţitá literatura ................................................................................................................ 50


4

ÚVOD Zpracovaný tematický exkurs je určen zejména pro posluchače (frekventanty) projektu „Podpora dalšího vzdělávání příslušníků bezpečnostních složek v Jihočeském kraji“ /Subvention of additional education of the security unit members in the South Bohemia region/, který je zabezpečovaný Vysokou školou evropských a regionálních studií, o.p.s. Autor odborné publikace měl tímto snahu v širším i uţším smyslu aktuálně a holistickým způsobem reflektovat teoreticky uchopené veřejnoprávní konsekvence, vymezující zejména problematiku a významnost bezprostředních zásahů stráţníků obecní (městské) policie, realizovaných v rámci tzv. „zakročovací povinnosti“ v souvislosti s ochranou veřejného práva v oblasti ochrany ţivotního prostředí. Obsahová část textu zpracované publikace sleduje rovněţ další dílčí cíl, tj. ambici dílem kvalitativně podpořit jak zvýšení profesních kompetencí a dovedností dané cílové skupiny, tj. zaměstnanců obcí (měst) na území Jihočeského kraje, zařazených v jejich orgánech, tj. stráţníků obecní (městské) policie, tak sleduje zájem na moţnosti případné věcné upotřebitelnosti i pro další dotčené veřejnoprávní subjekty, kteří se v rámci zabezpečení přenesené, ale i samostatné působnosti ochranou veřejného práva v rámci dané oblasti legitimně zabývají. Posluchači (frekventanti) se v průběhu subsidiárně realizovaného kurzu budou mít moţnost se seznámit se základními východisky, pojmoslovím této odborné oblasti, včetně kontinuální reflexe moţností vyuţití zákonodárcem svěřených vybraných zákonných či podzákonných předpisů, obohacených o praxeologicky uchopené aplikační souvislosti, determinující zejména správněprávní a trestněprávní rozměr pojednávané problematiky. Právě trestněprávní i správněprávní odpovědnost za nezákonné a škodlivé zásahy do ţivotního prostředí nachází svůj odraz v páchání rozličných forem protiprávních jednání a to např.: „trestných činů“, „přestupků“ či „jiných správních deliktů“, kdy jejich chráněným zájmem (objektem) je právě zájem na ochraně ţivotní prostředí a jeho jednotlivých komponentů. Smyslem publikace je rovněţ podpůrně obohatit teoretickou část textu o nástin aplikační variabilnosti zákonodárcem svěřených trestněprávních a správněprávních institutů, upotřebitelných rámci ochrany veřejného práva, v dané oblasti, které nastupují zejména tam, kde selhávají nebo nedostačují jiné druhy právních odpovědností, zejména odpovědnost občanskoprávní. Samozřejmě nelze podcenit úlohu tzv. „preventivního působení“, která má pro shora naznačené ochránce veřejného práva, tedy i příslušníky obecní (městské) policie, tj. komunálních sborů své prioritní a zásadní opodstatnění. Měla by působit zejména v individuální rovině, tj. aby ten, kdo se svým jednáním dopouští protiprávních jednání, naplňujících znaky skutkové podstaty „přestupků, trestných činů, či jiných správních deliktů nepoškozoval ţivotní prostředí“, tak v úrovni generální, neboť odrazuje případné další potenciální „pachatele“ apod. Represivní funkce spočívá v uplatnění takových nepříznivých následků, které nemají v jiných druzích právní odpovědnosti obdoby. Zejména ve vztahu k trestněprávním segmentům ochrany ţivotního prostředí se lze přiklonit názorům odborné veřejnosti, ţe větší důraz by měl být kladen na tzv. funkci „reparační“, tj. aby bylo ve více případech dosaţeno určité míry nápravy (např. prostřednictvím výkonu trestu veřejně prospěšných prací apod.). Obsahová část publikace má rovněţ snahu charakterizovat specifičnost a jedinečnost páchání tzv. „environmentální protiprávní činnosti“. Je proto nasnadě, ţe její odhalování, vyšetřování a zejména potírání je doprovázeno mnohými a ve vztahu jak k trestnímu, tak správnímu právu i některými poměrně specifickými konsekvencemi (souvislostmi). Vzhledem ke shora naznačenému je také nezbytné zdůraznit neoddiskutovatelný fakt, ţe v širším smyslu právo a jeho normativní systém není jediný způsob ochrany ţivotního prostředí. Samozřejmě lze dále konstatovat a zcela souhlasit s pragmaticky orientovanými názorovými proudy, ţe ochrana ţivotního Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

5

prostředí úzce souvisí se zachováním základních podmínek existence společnosti a ţivota vůbec, a proto bychom jí měli věnovat náleţitou a důkladnou pozornost.

1 Základní pojmosloví, rámcová charakteristika přestupků a tzv. „jiných správních deliktů“ proti životnímu prostředí V rámci úvodní části tematického exkurzu je za účelem precizovaného osvojení si základních východisek, dotýkajících se oblasti ochrany ţivotního prostředí zapotřebí si vymezit základní pojmosloví dotýkající se oblasti veřejného práva:  PŘESTUPEK - zaviněné jednání, které ohroţuje nebo narušuje zájem společnosti a je v rozporu s právem nebo právem chráněným zájmem. V souvislosti s takovým jednáním dochází k naplnění skutkové podstaty přestupku tak, jak je definováno v přestupkovém či jiném zákoně.  SPRÁVNÍ DELIKT - porušení nebo nesplnění právní povinnosti, který lze postihnout správním trestem jen za předpokladu, ţe takovým jednáním byly naplněny znaky deliktu a jeho konkrétní skutkové podstaty stanovené zákonem. 1Správní delikty jsou zaloţeny na objektivním předpisu a nezkoumá se u nich otázka zavinění (úmyslně, z nedbalosti), stejně tak jejich klasifikace spočívá v dělení na přestupky a jiné správní delikty.  SPRÁVNÍ TRESTÁNÍ - porušení práva, kde rozhodují správní orgány o vině a trestu. Člení se na soudní a správní trestání, trestná jednání pak na soudní delikty (trestné činy) a správní delikty.  Rozdíl mezi tzv. „SOUDNÍMI“ a „ SPRÁVNÍMI“ delikty se spatřuje zejména v: -

„rozdílném typovém stupni společenské škodlivosti“,

-

„závažnosti deliktů“ (viz charakter a rozsah způsobených následků druh a výše sankce, morální závadnost, apod.),

-

„objektu deliktu“ (řádný výkon veřejné správy, ochrana osobnosti apod.),

-

„kriteriu difamace“ (společenského odsouzení pachatele).2

Správní trestání je obecně povaţováno za oblast velmi rozsáhlou a kompaktně zpracovanou, která v sobě zahrnuje celou řadu správních deliktů. Náš právní řád se skládá z velkého mnoţství zákonů, které obsahují skutkové podstaty správních deliktů. Téměř kaţdý nově přijímaný zákon obsahuje téţ ustanovení o správních deliktech. Zákon musí vţdy obsahovat ustanovení určující, ţe za porušení povinností stanovených zákonem bude uloţena sankce, a musí být přesně specifikováno, o jaké porušení jde.3

1

HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vyd. Praha, 2006. HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vyd. Praha, 2006. s. 409-411. 3 HORZINKOVÁ, E., KUČEROVÁ, H. Zákon o přestupcích s komentářem a judikaturou. Praha, 2009. s. 7-8. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. 2

6

U takového jednání je důleţitá otázka zavinění. Zaviněním (subjektivní stránkou) se rozumí vnitřní psychický stav pachatele ke skutečnostem, které tvoří přestupek. Musí proto zahrnovat všechny znaky (logicky s výjimkou samotného zavinění) vyjádřené ve skutkové podstatě přestupku.4

Mezi základní znaky skutkové podstaty protiprávního jednání PŘESTUPKU PATŘÍ  OBJEKT (právem chráněný zájem, který je protiprávním jednáním napaden nebo ohroţen),  OBJEKTIVNÍ STRÁNKA (zda působením protiprávního jednání došlo ke škodlivému účinku a je-li dán tzv. „kauzální nexus“, tj. příčinná souvislost),  SUBJEKT (poloha fyzických osob),  SUBJEKTIVNÍ STRÁNKA (otázka zavinění skutku). Porušení právních norem se projednává ve správním řízení příslušnými orgány ochrany zvířat. Dle mého úsudku se správní úřady snaţí neprotahovat proces řízení, přizpůsobovat ho morálním hodnotám, ale také ozřejmovat cenu správních poplatků za protiprávní jednání. Vykazují velkou podporu na ochranu zvířat a zároveň snahu minimalizace nehumánního chování. Vzhledem k obecné úpravě správního řádu má správní řízení pro právní ochranu zvířat značnou významnost.  Správní řízení - procesními normami správního práva upravený postup správních orgánů směřující k vydání rozhodnutí jakoţto individuálního správního aktu. Do jisté míry je podobné soudnímu řízení, ve srovnání s ním však není tak formální a sleduje výlučně plnění úkolů veřejné správy.5 Urychlení rozhodování je stanoveno zejména ve správním řádu, který zajišťuje potřebné nástroje k dodrţení existenčních podmínek zvířat a jejich aplikaci v odůvodněných případech. Jedním z nástrojů k urychlení procesu řízení

je: -

vydání správního rozhodnutí v obvyklých lhůtách,

-

předběžné opatření,

-

možnost použít řízení na místě.

4

ČERVENÝ, Z., ŠLAUF, V. Přestupkové právo. Komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisících předpisů. 13. vyd. Praha, 2006. 14 s. 5 JEMELKA, L., PONDĚLÍČKOVÁ, K.., BOHADLO, D. Správní řád. Komentář. 1. vyd. Praha, 2008. s. 29-31. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

7

Správní rozhodnutí je obvykle vydáváno ve stanovených lhůtách. Mohou se však zjistit určité skutečnosti, které můţe orgán ochrany zvířat pouţít k rychlejšímu projednání situace. Bezodkladné rozhodnutí správního úřadu však není zcela moţné díky existenci důkazů a poznatků potřebných k objasnění sporu. Oprávněná úřední osoba můţe také rozhodnutím ukládat povinnost na místě. Předpokladem takové povinnosti je především zjištění stavu věci a vydání písemného potvrzení účastníku řízení. Je-li důvodná obava, ţe by se osoba, jíţ má být uloţena povinnost, vyhýbala jejímu splnění nebo jde-li o uloţení předběţného opatření.  Předběžné opatření se vydává zejména, pokud účastník pokračuje nebo by pokračoval v nezákonném jednání, kde je rovněţ moţnost zajistit věc (zvíře) jako důkazní prostředek. Pokud se jedná o řízení navazující na výkon dozoru

je nutné učinit: oznámení o zahájení řízení z moci úřední na místě. Pozn. např. dle jednotlivých ustanovení zákona č.246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon na ochranu zvířat proti týrání“) však tato úprava není možná, jelikož jiný orgán dozoruje (krajská veterinární správa) a jiný vydává rozhodnutí (obecní úřad obce s rozšířenou působností).6 Účinným opatřením, např. proti pokračování v týrání zvířat, je možnost místně a věcně příslušného správního orgánu rozhodnout o odebrání, ošetření či léčbě týraného zvířete, kde takové prostředky jsou tíhou osobě, které bylo zvíře odebráno. Tím jsou zaručeny kvalitní životní podmínky zvířete.  životní prostředí dle ustanovení § 2 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o životním prostředí“) se ţivotním prostředím rozumí:

„vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka“ a je

„předpokladem jejich dalšího vývoje“.  Jeho složkami jsou zejména : „ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie“.

6

PRCHALOVÁ, J. Právní ochrana zvířat. 820. publikace. Praha, 2009. s. 154-155. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

8

Následkem porušení právní povinnosti ve shora naznačené oblasti ochrany životního prostředí, ať jiţ se jedná o protiprávní jednání, tj. „konání“ nebo „opomenutí“ (tedy nejednání tam, kde jednáno být mělo),

je

 vznik právní odpovědnosti. Aplikační příklady : Např.: a) „Vlastník lesa si neplní své zákonné povinnosti, neuskuteční potřebná opatření uložená mu věcně a místně příslušným orgánem státní správy nebo b) „majitel či stavebník v rámci stavebně technických prací provedl na stavebním pozemku nepovolený zásah v rozporu se zákonem o životním prostředí způsobem, kdy např. zasáhl do ochranných pásem přilehlých dřevin při realizovaných terénních úpravách“, nebo dokonce c) „osoba či osoby, která není, či nejsou vlastníkem lesa, bez příslušného povolení neoprávněně vykácí ve velkém rozsahu stromy v lese, který mu nepatří“ apod. Tato osoba či osoby mohou zejména očekávat, ţe pokud bude či budou při svém jednání přistiţeny moţné právní následky (viz druhy právní odpovědnosti), kterých mohou proti osobě či osobám, která(é) se dopustily jednání v rozporu s právem ve shora naznačených aplikačních příkladech být hned několik. Samozřejmě zcela odůvodnitelně a legitimně přichází v úvahu aplikace:

 „VEŘEJNOPRÁVNÍCH “

ale i „SOUKROMOPRÁVNÍCH“ NOREM

tedy:

 norem

správního práva, tj. kdy proti osobě, která se dopustila protiprávního

jednání můţe být zahájeno tzv. „správní řízení“ pro spáchání tzv. „jiného správního deliktu“ s poukazem např. k aplikaci ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o lesích“) s tím, ţe místně a věcně příslušný „Orgán státní správy lesů může v rámci svého správního uvážení uložit přestupci sankci až do maximální výše 1000000 ,- Kč vlastníku lesa nebo jiné osobě, kteří úmyslnou činností způsobí značné škody na lese, a ohrozí tím plnění jeho funkcí, nebo správní řízení v souvislosti s vyuţitím aplikace ustanovení § 86 odst.1zákona č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), kdy místně a věcně příslušný správní orgán odboru ochrany ţivotního prostředí jako orgán státní správy dle ustanovení § 61 zákona č.128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů je příslušný rozhodovat jako orgán ochrany přírody podle ustanovení § 77 odst.1 písm. p) zákona o ochraně přírody a krajiny ( viz. nepovolený zásah do ochranných pásem dřevin) apod.

nebo:  norem trestního práva, kdy místně a věcně příslušný policejní orgán můţe obviněného stíhat pro spáchání trestného činu poškození lesa (viz dílčí aplikační Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

9

přiklad „nepovoleného vykácení lesa “) dle ustanovení § 295 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“) a můţe mu být uloţen trest odnětí svobody aţ na dva roky nebo zákaz činnosti a dále zejména pro trestný čin krádeže podle § 205 trestního zákoníku osobě, která se dopustila tohoto protiprávního jednání, naplňujícího znaky skutkové podstaty trestného činu jí můţe být uloţen trest odnětí svobody aţ na osm let (záleţí samozřejmě i na rozsahu způsobené škody apod.)

nebo:  norem soukromoprávních, kdy může proti němu vést vlastník lesa (viz dílčí aplikační příklad „nepovoleného vykácení lesa“) spor o tzv. „náhradu škody“ dle ustanovení § 420 zákona č.40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), pozn. autora (zcela logicky lze za jistých okolností škodu uplatňovat přímo v průběhu správního či trestního řízení v rámci tzv. „adhezního řízení“)

1. Problematické aspekty právní odpovědnosti: Zásadně můţeme rozlišit dva hlavní druhy právní odpovědnosti,

a to:  ODPOVĚDNOST DELIKTNÍ, která má slouţit především k potrestání nežádoucího protiprávního jednání a „sui generis“ prevenci směřovanou ke snaze eliminovat obdobné protiprávní jednání v budoucí době. Podle stupně „společenské škodlivosti“ spáchaného protiprávního jednání můţe následovat další procesní postup místně a věcně příslušných orgánů postihující veřejnoprávní segment: A) SPRÁVNĚPRÁVNÍ či B) TRESTNĚPRÁVNÍ To znamená, že určitým chováním může být spáchán: Ad. A) PŘESTUPEK nebo tzv. „JINÝ SPRÁVNÍ DELIKT“ (odpovědnost správněprávní),

nebo s ohledem k stupni společenské škodlivosti jiţ v důsledku závaţnosti takového jednání se můţe jednat o spáchání Ad. B) TRESTNÉHO ČINU (odpovědnost trestněprávní). Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

10

Vzhledem k výše naznačenému je zapotřebí připomenout, ţe závaţnější forma odpovědnosti přitom „konzumuje“ formu méně závaţnou (viz poukaz k uplatnění zásady „ne bis in idem“), tj. („ne dvakrát v jedné věci“) Aplikační příklady: „Pokud bude osoba, která se dopustila protiprávního jednání uznána vinnou v trestním řízení např. za trestný čin „Ohrožení životního prostředí“, tedy „úmyslného vydání životní prostředí v nebezpečí závažného poškození“ tím, že např. „porušila předpisy o ochraně životního prostředí nebo hospodaření s přírodními zdroji“ apod. (pozn. autora: Takovýto „pachatel“ úmyslného trestného činu může být potrestán trestem odnětí svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. Skutečnost, že tato osoba způsobila svým jednáním na životním prostředí značnou újmu nebo újmu velkého rozsahu, je důvodem pro použití zákonodárcem vymezené vyšší trestní sazby. Postihováno je nejen úmyslné vydání životního prostředí v nebezpečí závažného poškození, ale i jednání nedbalostní. Trestný čin ohrožení životního prostředí spáchá i ten, kdo z nedbalosti způsobí ohrožení životního prostředí. Sankcí za tento nedbalostní trestný čin je zákaz činnosti, peněžitý trest nebo trest odnětí svobody až na jeden rok. Odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti bude tato osoba potrestána, pokud spáchá tento trestný čin proto, že porušila důležitou povinnost vyplývající z jejího zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou jí podle zákona, nebo jestliže takovým činem způsobí značnou újmu. Ještě vyšší trestní sazba (jeden až pět let) je stanovena pro případ, že tato osoba způsobí na životním prostředí újmu velkého rozsahu apod.). Vzhledem k výše uvedenému je zapotřebí konstatovat, ţe tato osoba nemůţe být zároveň sankcionována, např. pro porušení ustanovení § 45 zákona č.200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), kde jsou formálně upraveny přestupky na úseku ochrany ţivotního prostředí apod. (pozn. autora, tohoto přestupku se dopustí ten, kdo porušením obecně závazných právních předpisů jiným způsobem, než jak vyplývá z ustanovení § 22 až 44 přestupkového zákona, zhorší životní prostředí) apod. Nebo osoba se dopustí trestného činu „poškození půdy, vody, ovzduší, lesa nebo jinou složku životního prostředí“ dle ustanovení § 295 trestního zákoníku, nemůţe mu být současně uloţena sankce za protiprávní jednání, naplňující znaky skutkové podstaty přestupku uvedeného v tzv. „lex specialis“ zvláštních zákonech“, např. zákona o lesích, zákona o ochraně přírody a krajiny apod.

 Odpovědnost za způsobenou škodu (újmu), která má slouţit k nápravě důsledků protiprávního jednání nebo kompenzaci za ně. Odpovědnost za škodu se uplatňuje vedle tzv. „deliktní odpovědnosti“. Pokud je tedy někdo sankcionován ve správním nebo trestním řízení, nevylučuje to však jeho odpovědnost za škodu a povinnost k její náhradě cestou občanskoprávní. V obecně vymezeném právu ţivotního prostředí se odpovědnost za škodu jako obecná odpovědnost uplatňuje i tzv. specifická odpovědnost, např. za ekologickou újmu. Podle toho, zda dochází ke vzniku odpovědnosti v důsledku zavinění odpovědného subjektu nebo bez ohledu na něj

rozlišujeme tímto: A) odpovědnost subjektivní (za zavinění) B) odpovědnost objektivní (za následek, nehledě na naplnění subjektivní stránky protiprávního jednání, tj. „zavinění“). Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

11

Subjektivní odpovědnosti se můţe osoba, které se dopustila jednání, které je v rozporu s právem tzv. „zprostit“, pokud však prokáţe, ţe škodu nezavinila (tedy ţe zde nebyl dán úmysl („přímý“, či „nepřímý“), anebo nedbalost („vědomá“, „nevědomá“). Z objektivní odpovědnosti se můţe tato osoba tzv. „vyvinit“ pouze tehdy, pokud to zákon připouští, a to zásadně ve spojitosti např. s mimořádnými odůvodněnými či výjimečnými příčinami (zpravidla v souvislosti s projevem tzv. „vyšší“ moci, „živelní pohromy“, „přírodní katastrofy“ apod.). V rámci ochrany veřejného práva v oblasti ţivotního prostředí se tyto druhy právní odpovědnosti, tj. shora uvedené odpovědnosti samozřejmě dílem subjektivní a objektivní uplatňují.

2. Právní odpovědnost (shrnutí) 2.1 Správněprávní odpovědnost Správněprávní odpovědnost je odpovědností za tzv. „správní delikty“ v širším slova smyslu, nebo-li taková protiprávní jednání, za která je moţné uloţit správněprávní sankci, tj. zejména pokutu ve správním řízení v rámci postupu dle jednotlivých ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) . Správní delikty se projednávají ve správním řízení a sankce za ně ukládají místně a věcně příslušné správní orgány. Správního deliktu v širším slova smyslu se mohou

dopustit jak: A) FYZICKÉ OSOBY

tak B) PRÁVNICKÉ OSOBY I právnické osoby (obchodní společnosti, občanská sdružení aj.) tedy mají správněprávní odpovědnost.

Pokud se správního deliktu dopustí Ad. A) FYZICKÁ OSOBA, mluvíme v tomto případě zpravidla o „přestupku“, případně o „jiném správním deliktu“.  Obecnou právní úpravu týkající se přestupků, včetně procesního postupu jejich projednávání, obsahuje zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Speciální skutkové podstaty přestupků (tedy ustanovení, co všechno je přestupkem) obsahuje velmi rozmanitě mnoho dalších tzv. „zvláštních zákonů“ (např. shora zmíněný zákon o lesích, zákon o ochraně přírody a krajiny, zákon o rostlinolékařské péči, zákon o veterinární péči, zákon o ochraně ovzduší, zákon o ochraně vod apod.)


12

 V souladu s aplikací ustanovení § 2 shora naznačeného přestupkového zákona je „přestupkem“ (kromě dalších obligatorně vymezených znaků skutkové podstaty přestupku) pouze takové jednání, které je za přestupek výslovně označeno. Proto v případě, kdy zákon upravuje speciální skutkové podstaty, ale výslovně neříká, ţe jejich naplněním se fyzická osoba dopustí přestupku, je nutné povaţovat tato ustanovení za skutkové podstaty tzv. „jiných správních deliktů“ fyzických osob (kromě toho, ţe je zde terminologický rozdíl, znamená to mimo jiné i to, ţe by se na projednání přestupků neměl pouţít přestupkový zákon, ale tzv. „lex specialis“ procesní ustanovení obsaţená v poukazovaném zvláštním zákoně a subsidiárně správní řád. Aplikační příklady: „Majitel nemovitosti dlouhodobě zanedbává povinnost starat se a zejména udržovat pozemek, kterého je majitelem. Jedná se o zahradu s tím, že plané keře, plané rostliny a „plevele“ zasahují na bezprostředně sousedící pozemky. Vzhledem k situaci na pozemcích je „tento neudržovaný stav“ možno opticky spatřit i z míst veřejně přístupných v rámci teritoriálního území dané obce (města). V aplikační „veřejnopořádkové“ praxi dochází často k odůvodněným intervencím ze strany občanů o realizaci nápravy tohoto nežádoucího stavu, ze strany orgánů obce apod. Často tento protiprávní stav oznamují místně a věcně příslušným orgánům obecní (městské) policie. V rámci využití aplikace ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii“), tj. realizace oznámení o podezření ze spáchání přestupku ze strany „strážníka“ můžeme rovněž spatřit porušení - viz např. aplikace ustanovení § 47b) odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích (osoba neudržuje čistotu a pořádek na svém nebo jím užívaném pozemku tak, že naruší vzhled obce (pozn. autora - „je zapotřebí z pohledu interpretovat tzv. „subjektivní“ a „objektivní“ vnímání poukazovaného narušení vzhledu obce, ale případně i ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o rostlinolékařské péči“), kde mezi základní povinnosti fyzických a právnických osob patří zjišťování a omezování výskytu a šíření škodlivých organismů, včetně plevelů tak, aby nevznikla škoda jiným osobám nebo nedošlo k poškození životního prostředí anebo k ohrožení zdraví lidí nebo zvířat apod. Nebo osoba neoprávněně založila skládku (pozn. autora – srov. kumulativně porušení ustanovení §§ 46 odst. 2 a 47 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích). Nebo např. fyzická osoba usmrtí „zvláště chráněného živočicha“, dopustí se tak přestupku na úseku ochrany přírody a krajiny (viz aplikace ustanovení § 87 zákona č. 114/1992 Sb. zákona o ochraně přírody a krajiny) apod. V případě přestupků fyzických osob se odpovědnost uplatní pouze tehdy, pokud se jedná o zaviněné jednání a to, jak jiţ v předchozích subkapitolách bylo naznačeno ve formě:  úmyslu nebo nedbalosti (obecně postačuje zavinění z nedbalosti, v některých konkrétních skutkových podstatách může zákon stanovit, že je zapotřebí zavinění úmyslné). Jedná se tedy o odpovědnost subjektivní. Ad. B) PRÁVNICKÁ OSOBA  Pokud se správního deliktu v širším slova smyslu dopustí osoba právnická nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání (v souvislosti s tímto podnikáním), mluvíme v uţší optice o tzv. „jiném správním deliktu“ (dále jen „správní delikt“). Zatímco v případě protiprávních jednání, naplňujících znaky skutkových podstat přestupků, formálně vymezených v přestupkovém zákoně, je taktéţ ucelena úprava procesního postupu jejich projednávání, včetně ukládání sankcí. Logicky v případě „správních Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

13

deliktů“ nelze tímto přestupkový zákon legitimně aplikovat. Na rozdíl od protiprávních jednání, naplňujících znaky skutkové podstaty „přestupku“, nejsou „správní delikty“ kodifikovány komplexně např. v jednolité zákonné normě, a logicky není tudíţ ani jednotně upraven procesuální reţim jejich projednávání a trestání.  Speciální procesní úpravu obsahují taktéţ jednotlivé zvláštní zákony, ve kterých jsou dané „správní delikty“ obsaţeny (např. shora zmíněný zákon o lesích, zákon o ochraně přírody a krajiny, zákon o rostlinolékařské péči, zákon o veterinární péči, zákon o ochraně ovzduší, zákon o ochraně vod apod.), obecně pak musí správní orgány při projednávání shora naznačených správních deliktů zásadně aplikovat tzv. „lex generalis“ zákon č.500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). V případě správních deliktů se odpovědnost uplatní zásadně i tehdy, kdy se nejedná o zaviněné jednání. /Jedná se o objektivní odpovědnost/. V právu ţivotního prostředí je to zejména shora poukazovaná správněprávní odpovědnost, která je v praxi uplatňována nejčastěji, a to proto, ţe právo ţivotního prostředí má ke správnímu právo skutečně velmi blízko. Jsou to především místně a věcně příslušné orgány státní správy, které kontrolují a dozorují dodrţování povinností stanovovaných zákonem o ochraně přírody a krajiny a jinými tzv. sloţkovými zákony (chránícími jednotlivé komponenty (složky) životního prostředí – např. zákon o ochraně vod, zákon o ochraně ovzduší, zákon o lesích aj.).

2.2 Institut oznamování v intencích přestupkového zákona, správního řadu přestupky a správní delikty Protiprávní jednání, naplňující znaky skutkové podstaty přestupků (jiných správních deliktů) projednávají a sankcionují  místně a věcně příslušné správní orgány z moci úřední (tzv. „ex officio“). Správní orgány jsou přitom povinny přijímat podněty k tomu, aby bylo zahájeno řízení z moci úřední. Doporučení: Pokud stráţník obecní (městské) policie zjistí, ţe v rámci svěřeného teritoriálního území mohl být spáchán přestupek nebo jiný správní delikt, ve vztahu k ochraně ţivotního prostředí (např. velmi běžně „založení skládky“, „poškození přírody“, či týrání zvířete, znečištění půdy, vody, ovzduší apod.) legitimně přistoupí k vyuţití zákonodárcem svěřených oprávnění dle jednotlivých ustanovení zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii“). Pozn. autora: určeno pro výklad: V rámci aplikace jednotlivých oprávnění je nezbytné vzájemně komparovat tzv. procesní „účelnost“ a „upotřebitelnost“ využití potencionálu institutu „oznamování“, např. s ohledem k aplikaci oznamování dle ustanovení § 10 odst. 2 zákona č.553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii“) ze strany strážníka obecní (městské) policie a to např. ve vztahu k dogmatickému výkladu využití institutu oznamování dle ustanovení § 58 odst. 1 zákona o přestupcích apod. Téma k řízené diskusi: Pro účely efektivnosti a hospodárnosti řízení před správním orgánem, je zapotřebí si v rámci naplnění principů tzv. „dobré správy“ uvědomit také aplikační Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

14

variabilnost a faktičnost vyuţití institutu tzv. „oznamování“, např. ve směru 1) orgán obecní policie – správní orgán, 2) policejní orgán – správní orgán 3) orgán obecní policie, policejní orgán apod. Obecně ve vztahu ke správnímu řádu se podnět můţe uplatnit dle ustanovení § 42 správního řádu. V souladu s tímto ustanovením platí, ţe pokud tzv. „podatel“ podnětu chce, aby jej správní orgán informoval ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy podnět obdrţel, ţe řízení zahájil, nebo ţe neshledal důvody k zahájení řízení z moci úřední, popřípadě ţe podnět postoupil příslušnému správnímu orgánu, musí o to v podnětu poţádat. Na rozdíl od trestně právní odpovědnosti se tady jedná o takové protiprávní jednání, u kterého je dána „menší“ společenská škodlivost – viz výklad „materiální znak“. V případě protiprávních jednání, naplňujících znaky přestupků, můţe být v souladu s přestupkovým zákonem sankcí za spáchání: napomenutí, pokuta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci. V případě spáchání shora naznačených „správní deliktů“ samozřejmě záleţí také na tom, jak je pregnantně jednotlivé zvláštní zákony hmotněprávně či procesněprávně vymezují, nejčastěji půjde o sankci (např. aplikace jednotlivých ustanovení zvláštního zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon na ochranu zvířat proti týrání“) explicitně stanovuje jako moţnou sankci i zákaz činnosti apod.)

2.3 Ochrana životního prostředí a trestněprávní odpovědnost Trestněprávní odpovědností se rozumí (rámcová základní východiska):  Právní odpovědností za spáchání protiprávního jednání, naplňujícího znaky trestného činu (zločiny, přečiny), neboli taková protiprávní jednání, za která je moţné uloţit jiţ sankci trestněprávní (včetně trestu odnětí svobody). Protiprávní jednání, naplňující znaky skutkové podstaty trestných činů se projednávají v trestním řízení soudním a sankce (potaţmo rozhodnutí o vině a trestu) ukládají místně a věcně příslušné soudy.  Trestní odpovědnost se uplatní pouze tehdy, pokud se jedná o zaviněné jednání, ve formě úmyslu nebo nedbalosti (subjektivní stránka). Obecně je zapotřebí připomenout, ţe u protiprávních jednání, naplňujících znaky skutkové podstaty trestných činů je zapotřebí úmysl. V některých výjimečných případech můţe zákon stanovit, ţe postačuje zavinění z „nedbalosti“). Jedná se o subjektivní odpovědnost.  Obecnou právní úpravu týkající se trestných činů obsahuje zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“).  Procesní postup orgánů činných v trestním řízení „objasňování“, „vyšetřování“, „projednávání“ a „souzení“ trestných činů obsahuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“). Vzhledem ke shora naznačenému rámcovému vymezení je zapotřebí stanovit, ţe jednou z obecných zásad našeho právního řádu je zásada „přiměřenosti“, ale i dále rozvinutá trestněprávní zásada tzv. „podpůrné“ role trestní represe. Na jejím základě je trestní právo chápáno jako tzv. „ultima ratio“, tj. „krajní řešení“, které má zákonem chráněným zájmům poskytovat podpůrnou ochranu a uplatnit se jen v případech, kdy nepostačuje tzv. „mimotrestní“ řešení (např. ve výše uvedených subkapitolách uplatnění správněprávní odpovědnosti a správního potrestání). Trestní odpovědnost se proto zásadně uplatňuje u těch protiprávních jednání, které jsou nadány „větší mírou“ tzv. „společenské škodlivosti“ Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

15

(materiální stránka trestného činu). Objasňování a stíhání trestných činů je výlučnou pravomocí výlučně „orgánů činných v trestním řízení“ – (dále jen „OČTŘ“), „policejních orgánů“, „státního zastupitelství“ a „soudů“. Kaţdý, kdo má za to, ţe byl spáchán trestný čin, se však můţe na orgány činné v trestním řízení obrátit s podnětem – trestním oznámením. Trestní oznámení nemá ţádné zákonem stanovené náleţitosti, můţe být učiněno ústně i písemně, zpravidla bývá směřováno policejním orgánům nebo na státní zastupitelství. Obvykle by trestní oznámení mělo obsahovat údaje o tom, kdo je činí, komu je adresováno a čeho se týká, dále vylíčení nejdůleţitějších skutečností nasvědčujících tomu, ţe byl spáchán trestný čin, a případně uvedení toho, jaký trestný čin oznamovatel v popsaném jednání spatřuje. Obdobně jako při podávání podnětu k prošetření správního deliktu, i zde můţe oznamovatel v trestním oznámení poţádat, aby byl do jednoho měsíce vyrozuměn o přijatých opatřeních (ustanovení § 158 odst. 2 trestního řádu). Pozn. autora: Uvedením vědomě nepravdivých údajů v trestním oznámení lze spáchat trestný čin „křivého obvinění“. Pokud byl oznamovatel jednáním pachatele poškozen, můţe tuto skutečnost uvést s tím, ţe se v uplatňovaném oznámení můţe doţadovat v trestním řízení postavení poškozeného (definici obsahuje § 43 trestního řádu).

2.4 Metodická doporučení pro oznamovatele environmentálních trestných činů Základní informace pro oznamovatele  „KDE“ a „KOMU“ OZNÁMIT ENVIRONMENTÁLNÍ TRESTNÝ ČIN Trestní oznámení mohou oznamovatelé uplatnit zásadně ústně či písemně. Místem podání trestního oznámení můţe být vedle orgánu obecní (městské) policie (viz. odkaz předchozí kapitola – následná „zakročovací“ povinnost a případné oznamování v režimu aplikace ustanovení § 10 odst. 2 zákona o obecní policii) také Policie ČR nebo státní zastupitelství, dotčené orgány státní správy a samosprávy apod. (nejlépe místně příslušné tam, kde k trestnému činu došlo). V případě písemného trestního oznámení je účelné oznamovateli doporučit odeslat oznámení doporučeně nebo si jej nechat potvrdit doručení na kopii oznámení u příslušného pracovníka podatelny policie nebo státního zastupitelství. Právo na potvrzení o tom, že trestní oznámení oznamovatel uplatnil, a právo na vyrozumění o tom, jak bylo jeho oznámení vyřízeno, vznikne jen tehdy, pokud o to jako oznamovatel výslovně požádá (např. v písemném oznámení: „žádám, abych byl/a vyrozuměn/a o tom, s jakým výsledkem bylo moje trestní oznámení prošetřeno“). Bez tohoto výslovného poţadavku nemá Policie ČR povinnost oznamovatele vyrozumět o výsledku svého šetření.

Jaké jsou náležitosti trestního oznámení? Formální a obsahová část trestního oznámení by měla obsahovat jasnou a stručnou formulaci tak, aby bylo patrné  KDO, KDY a které policejní součásti trestní oznámení podal. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

16

Mělo by obsahovat níže uvedené skutečnosti:  KDE? Místo, nebo místa, kde k události došlo, případně kde trestný čin vyšel najevo nebo byl dokonán. Pokud oznamovatel nezná přesnou dislokaci (adresu), uvede, jak lze místo vyhledat.  KDO? Totoţnost účastníků: pachatel, poškozený, svědci. Pokud oznamovatel nezná jejich totoţnost, uvede co nejpodrobnější popis osoby a jejích vnějších projevů.  JAK? Popis jednání všech zúčastněných osob.  CO? Následky vyšetřované události, především škoda na zdraví a majetku, ale i další.  ČÍM? Zde vyjmenovat předměty doličné, jako jsou nástroje a zbraně, ale obecně veškeré důkazy, včetně listinných.  PROČ? Motiv jednání pachatele Doporučení pro oznamovatele: V případě, že oznamovatel na některou z výše naznačených otázek nezná odpověď, je třeba, aby to do poukazovaného trestního oznámení výslovně uvedl (například: „Proč tak pachatel učinil, mi není známo.“) !!! Uvedením vědomě nepravdivých údajů v trestním oznámení lze spáchat trestný čin „křivého obvinění“. Pokud byl oznamovatel jednáním pachatele poškozen, může tuto skutečnost uvést s tím, že se v uplatňovaném oznámení může dožadovat v trestním řízení postavení poškozeného (definici obsahuje § 43 trestního řádu).

TRESTNÝM ČINEM je jen takový protiprávní čin, který je jako trestný čin vymezen trestním zákonem. Přitom však současně platí, ţe trestní odpovědnost je moţné uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (§§ 12 a 13 trestního zákoníku). V případě, kdy jsou formální znaky trestného činu a přestupku obsahově shodné a překrývají se.


17

Je to právě:

„společenská škodlivost“ nebo-li (materiální stránka konkrétního protiprávního jednání), která rozhoduje o tom, jestliže byl spáchán:

A) „PŘESTUPEK“ či tzv. „JINÝ SPRÁVNÍ DELIKT“ nebo

B) „TRESTNÝ ČIN“ (zločin, přečin) Ve vztahu k ochraně ţivotního prostředí trestní právo upravuje několik relevantních skutkových podstat (viz např. ustanovení §§ 293 – 308 trestního zákoníku). Jednak jsou zde obecné skutkové podstaty pro postiţení trestných činů

proti životnímu prostředí, kterými jsou: A) ÚMYSLNÉ (viz. „ohrožení a poškození životního prostředí“, např. aplikace ustanovení § 293 trestního zákoníku

či B) NEDBALOSTNÍ – (viz např. aplikace ustanovení § 294 trestního zákoníku, srov. zvláštní skutkové podstaty k ochraně životního prostředí, např. poškození lesa (§ 295), neoprávněné vypuštění znečišťujících látek (§ 297), neoprávněné nakládání s odpady (§ 298), neoprávněné nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami (§ 299), neoprávněné nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami z nedbalosti (§ 300), odnímání nebo ničení živočichů a rostlin (§ 301), týrání zvířat (§ 302), zanedbání péče o zvíře z nedbalosti (§ 303), pytláctví (§ 304), neoprávněná výroba, držení a jiné nakládání s léčivy a jinými látkami ovlivňujícími užitkovost hospodářských zvířat (§ 305), šíření nakažlivé nemoci zvířat (§ 306), případně mohou být naplněny i skutkové podstaty další (např. „zneužívání vlastnictví“ podle § 229 trestního zákona).


18

3 Odpovědnost za škodu (odpovědnost za ztráty na životním prostředí) 3.1 Občanskoprávní odpovědnost za škodu Občanskoprávní odpovědnost je odpovědností za soukromoprávní delikt, resp. za porušení smlouvy nebo právního předpisu, v jehoţ důsledku někomu jinému vznikne škoda. Podle ustanovení § 415 zákona č. 40/1961 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), který upravuje obecnou prevenční povinnost předcházet škodám, je totiţ kaţdý: „povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí“. Za škodu odpovídají jak fyzické osoby, tak osoby právnické. Zcela logicky v občanskoprávním pojetí odpovědnosti za škodu existuje odpovědnost v obou formách a to

jako: A) SUBJEKTIVNÍ ODPOVĚDNOST B) OBJEKTIVNÍ ODPOVĚDNOST Ustanovení § 420 stále účinného občanského zákoníku vymezuje obecnou odpovědnost, která je vnímána jako:

ODPOVĚDNOST ad. A) SUBJEKTIVNÍ:

nebo-li

 „každý odpovídá za škodu, kterou způsobí porušením právní povinnosti (soukromoprávním deliktem)“ zcela logicky 

„ten kdo prokáže, že škodu nezavinil, se jí tímto zprostí“.

Škoda můţe být fakultativně způsobena právnickou nebo fyzickou osobou, kdyţ ji způsobí při její činnosti ti, které k této činnosti pouţila, tyto osoby naopak samy za takto způsobenou škodu neodpovídají (pozn. autora samozřejmě jejich odpovědnost dle dalších „blanketních“ norem, např. „pracovněprávních“ předpisů však není tímto dotčena). ad. B) OBJEKTIVNÍ:  mají ve smyslu ustanovení § 420a občanského zákoníku osoby, které škodu způsobí tzv. „provozní činností“, tím je myšleno činností, která má „provozní povahu“, Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

19

nebo věcí  při činnosti pouţitou, fyzikálními, chemickými, případně biologickými vlivy provozu na okolí nebo oprávněným prováděním či zajištěním prací, jimiţ je způsobena jinému škoda na nemovitosti anebo je mu podstatně ztíţeno nebo znemoţněno uţívání nemovitosti. Této odpovědnosti se lze zprostit, pouze pokud odpovědný subjekt prokáţe, ţe škoda byla způsobena buď neodvratitelnou událostí, která neměla původ v provozu (např. „zemětřesením“ nebo jinou „ţivelní pohromou“), anebo vlastním jednáním poškozeného. V rámci ochrany veřejného práva v oblasti ochrany ţivotního prostředí je zapotřebí taktéţ dále poukázat k problematickým aspektům uplatnění shora naznačeného druhu odpovědnosti s poukazem k uplatnění soukromoprávního principu tzv. „volné dispozice“, který je pro občanské právo velmi specifické apod. Aplikační příklady: Vezmeme-li již shora naznačenou „kasuistiku“, kdy např. „někdo“ neoprávněně vykácel ve velkém rozsahu dřeviny v lese, ke kterému nemá vlastnické právo apod. Vlastník lesa zde má zásadně tzv. „dispoziční právo“ domáhat se náhrady způsobené škody, ovšem není to povinnost. Pokud tedy bude „pachatel“ dopaden a následně pravomocně uznán vinným, může se plnění k náhradě škody uplatnit pouze tehdy, pokud se bude vlastník poukazovaného lesního pozemku domáhat soudní cestou. Přestože tomu, kdo způsobí škodu, vzniká okamžitě povinnost k její nápravě, v případě, že odmítá dobrovolně škodu nahradit, nezbývá poškozenému, než se domáhat náhrady škody u soudu. Dále také může škoda v pojetí občanského zákoníku vzniknout pouze na věcech, které jsou schopny být předmětem vlastnictví (může vzniknout např. „na lese“, na „pozemcích“, „porostech“, ale už ne na „volně žijících živočiších“ apod.).

Z povahy a účelu práva životního prostředí vyplývá, že:  V případě vzniku škody na životním prostředí, resp. jeho jednotlivé sloţce (vodě, lese, půdě apod.) je dán

prvořadý zájem na uvedení do: A) původního stavu, nebo alespoň na tzv. „jiném kompenzačním plnění“ s tím, ţe náhrada škody v penězích by měla být vţdy aţ na posledním místě (srov. např. aplikaci ustanovení § 442 občanského zákoníku), kdy se ve smyslu občanského zákoníku hradí škoda zásadně v penězích, ledaţe by poškozený poţádal o uvedení do předešlého stavu

a toto bylo možné a účelné.


20

V duchu shora naznačeného principu je konstruována např. aplikace ustanovení § 86 zákona o ochraně přírody a krajiny s tím, ţe tento institut mimo jiné podrobně

specifikuje, že:  „každý, kdo poškodí, zničí nebo nedovoleně změní část přírody a krajiny chráněné podle zákona o ochraně přírody a krajiny“, „je povinen navrátit ji do původního stavu, v případě, že je to možné a účelné. O tom, zda je to možné, a o podmínkách uvedení do původního stavu rozhoduje příslušný orgán ochrany přírody“. Pokud není uvedení do původního stavu moţné a účelné, můţe orgán ochrany přírody povinnému subjektu

uložit, aby:  „provedl přiměřená náhradní opatření k nápravě, jejichž účelem je

kompenzovat, i když třeba jen zčásti, následky nedovoleného jednání“. Zákon o ochraně přírody a krajiny v tomto ustanovení také deklaruje, ţe uloţením povinnosti uvedení do původního stavu nebo náhradního opatření není dotčena povinnost náhrady škody podle jiných předpisů ani moţnost postihu za přestupek nebo správní delikt či trestný čin. Obdobně podle ustanovení § 29 odst. 2 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vodách“) platí, ţe osoba, která způsobí při provozní činnosti např.

A) „ztrátu podzemní vody“ nebo: B) „podstatné snížení možnosti odběru“ ve zdroji podzemních vod nebo zhoršení jakosti vody v něm  je povinna nahradit škodu, která tím vznikla tomu, kdo má povoleno odebírat podzemní vodu z tohoto vodního zdroje, a dále provést podle místních podmínek potřebná opatření k obnovení původního stavu. Náhrada přitom dle ustanovení § 29 zákona o vodách

spočívá v:  opatření náhradního zdroje vody. Pouze není-li to možné nebo účelné, je povinna poskytnout jednorázovou náhradu odpovídající snížení hodnoty tohoto nemovitého majetku, s jehož užíváním je povolení spojeno. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

21

3.2 Odpovědnost za „ekologickou újmu“ Role občanskoprávní odpovědnosti za škodu je v právu ţivotního prostředí a při jeho ochraně značně limitovaná. Jak bylo výše řečeno, právo domáhat se náhrady škod má zásadně jen vlastník věci, na které škoda vznikla (např. „vlastník pozemků). Dále také můţe škoda v pojetí občanského zákoníku vzniknout pouze na věcech, které jsou schopny být tzv. předmětem vlastnictví (může vzniknout např. na lese, tj. pozemcích a porostech, ale už ne na volně žijících živočiších). V neposlední řadě je pak nemoţné uplatňovat odpovědnost za škodu na věci vůči jejímu vlastníku, který by sám věc zničil (např. v likvidačním rozsahu a v rozporu se zákonem o lesích vytěžil svůj les). Ve všech těchto případech by se proto měla uplatnit odpovědnost za ekologickou újmu.

Základní východiska a pojmosloví: „Ekologická újma“ Definuje zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o životním prostředí“). V aplikaci ustanovení § 10 zákona o ţivotním prostředí

je tedy vymezena ekologická újma:  „jako ztráta nebo oslabení přirozených funkcí ekosystémů, vznikající

poškozením jejich složek nebo narušením vnitřních vazeb a procesů v důsledku lidské činnosti“. V aplikaci ustanovení §§ 27, 28 zákona o životním prostředí, zabývajícího se odpovědností za porušení povinností při ochraně ţivotního prostředí, stanoví dále tento zákon, ţe kaţdý, kdo

způsobí ekologickou újmu: A) poškozováním životního prostředí, nebo: B) jiným protiprávním jednáním. musí v prvé řadě přirozené funkce narušeného ekosystému nebo jeho části obnovit. Teprve pokud to není vůbec moţné anebo z váţných důvodů účelné, musí nahradit ekologickou újmu jiným způsobem  zabezpečit kompenzační plnění, např. „náhradní výsadbu“ apod.),

a není-li možné ani to, je povinen:  nahradit tuto újmu v penězích. Přitom se však souběh těchto náhrad nevylučuje a nejsou tímto ustanovením dotčeny ani obecné předpisy o odpovědnosti za škodu a její náhradě. O uloţení povinnosti (k naturální Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

22

restituci, naturální nebo pekuniární kompenzaci) rozhoduje příslušný orgán státní správy. Oprávněným ze způsobené ekologické újmy je stát. Hlavním důvodem, proč je uplatnění ekologické újmy v praxi velice problematické, je fakt, ţe způsob výpočtu ekologické újmy a další podrobnosti měl stanovit zvláštní právní předpis, který však do zpracování tohoto textu nebyl vydán. Definuje také zákon č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě (dále jen „zákon o ekologické újmě“), který byl přijat za účelem tzv. „kompatibilnosti“ českého práva s právem EU. Jedná se o tzv. speciální právní předpis vůči zákonu o ţivotním prostředí. Proto se v případech a v rozsahu, na které dopadá tento zákon, neuplatní ustanovení upravující odpovědnost za ekologickou újmu ve výše uvedeném zákoně o ţivotním prostředí. Postup podle zákona o předcházení ekologické újmě je obecně moţný nejen v případě, ţe k újmě jiţ došlo, ale také v případě, ţe teprve hrozí. Jeho aplikace však můţe být v praxi problematická, protoţe podmínky jsou nastaveny poměrně přísně. Na základě zákona o ekologické újmě je moţné domáhat se nápravy ekologické újmy způsobené provozní činností na chráněných druzích volně ţijících ţivočichů či planě rostoucích rostlin, na přírodních stanovištích vymezených tímto zákonem, na vodě nebo půdě. Jeho záběr tedy dopadá pouze na některé případy újmy na ţivotním prostředí. Vymezení pojmů dle ustanovení § 2 písm. a) zákona o ekologické újmě se:

ekologickou újmou rozumí: A) „nepříznivá měřitelná změna přírodního zdroje nebo měřitelné zhoršení jeho funkcí, která se může projevit přímo nebo nepřímo“ jedná se o změnu na:  chráněných druzích volně žijících živočichů či planě rostoucích rostlin nebo  přírodních stanovištích, která má závaţné nepříznivé účinky na dosahování nebo udrţování příznivého stavu ochrany takových druhů nebo stanovišť, s výjimkou nepříznivých účinků vyplývajících z jednání provozovatele, k němuţ byl oprávněn podle § 5b, 45i a 56 zákona o ochraně přírody a krajiny; kritéria pro posouzení významu účinků na dosahování nebo udrţení příznivého stavu ochrany chráněných druhů a přírodních stanovišť jsou stanovena v příloze č. 3 k tomuto zákonu

nebo  podzemních nebo povrchových vodách, včetně přírodních léčivých zdrojů a zdrojů přírodních minerálních vod, která má závaţný nepříznivý účinek na ekologický, chemický nebo mnoţstevní stav vody nebo na její ekologický potenciál, s výjimkou nepříznivých účinků v případech stanovených podle § 23a odst. 4 a 7 vodního zákona,

nebo


23

 půdě znečištěním, jeţ představuje závaţné riziko nepříznivého vlivu na lidské zdraví v důsledku přímého nebo nepřímého zavedení látek, přípravků, organismů nebo mikroorganismů na zemský povrch nebo pod něj.

Odpovědnost za ekologickou újmu ve smyslu výše uvedeného zákona o ekologické újmě spočívá v povinnosti tzv. „původce“

učinit:  tzv. „nápravná opatření“, resp. uhradit jejich provedení v případě, kdy je zabezpečil příslušný místně a věcně příslušný úřad. Na základě ustanovení § 8 zákona o ekologické újmě, má řízení o uloţení nápravných opatření

zahájit:  místně a věcně příslušný správní orgán z moci úřední, jakmile se dozví o skutečnosti, která nasvědčuje tomu, že mohlo dojít k ekologické újmě nebo pokud bezprostředně hrozí její vznik. Příslušným správním orgánem, který zabezpečuje výkon státní správy je Česká inspekce životního prostředí (resp. správy národních parků nebo chráněných krajinných oblastí na těchto územích). Občan se můţe na výše uvedený úřad obrátit s podnětem dle ustanovení § 42 správního řádu (obdobně jako tomu bylo u správněprávní odpovědnosti). Vedle toho je řízení podle zákona o ekologické ujmě moţné zahájit rovněţ na ţádost fyzické nebo právnické osoby, která je ekologickou újmou dotčena nebo u níţ je takové dotčení pravděpodobné. Zatímco v případě „podnětu“ není na zahájení řízení právní nárok, v případě „ţádosti“ je řízení zahájeno automaticky dnem, kdy ţádost dojde věcně a místně příslušnému úřadu. V důsledku toho je pak moţné domáhat se, aby správní orgán vydal ve lhůtě rozhodnutí, a v případě, ţe je ţádost zamítnuta, se proti takovému negativnímu rozhodnutí odvolat nebo jej napadnout správní ţalobou. Ţádost musí být doloţena relevantními informacemi a údaji, ze kterých je patrné, ţe došlo k ekologické újmě nebo taková újma bezprostředně hrozí.

Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem Pokud stát způsobí škodu jako účastník soukromoprávních vztahů (např. poruší obchodní smlouvu uzavřenou se soukromým podnikatelem), odpovídá za ni obdobně jako ostatní právnické osoby a osoby fyzické podle ustanovení občanského zákoníku. Jsou ale i případy, kdy škoda vznikne v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí státním orgánem nebo v důsledku jeho nesprávného úředního postupu. Na tyto případy pamatuje zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Na jeho základě a v souladu se zde upravenými podmínkami je moţné domáhat se po státu náhrady škody způsobené právě při výkonu veřejné moci. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

24

4 Rámcové vymezení - právní aspekty úpravy problematiky zákazu týrání zvířat Úvodem této subkapitoly bych rád s poukazem k legislativní roztříštěnosti dané oblasti vymezil, resp. odlišil základní právní předpisy, vymezující tzv. právní nástroje přímé ochrany zvířat, které jsou implementována zejména v jednotlivých ustanoveních např.:

zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů zákona č. 75/1996 Sb., kterou se stanoví nebezpečné druhy zvířat, zákona č. 192/2004 Sb., o ochraně zvířat při chovu, veřejném vystoupení nebo svodu, zákona č. 193/2004 Sb., o ochraně zvířat při přepravě, zákona č. 207/2004 Sb., o ochraně, chovu a využití pokusných zvířat, ve znění pozdějších předpisů  zákona č. 208/2004 Sb., o minimálních standardech pro ochranu hospodářských zvířat, ve znění pozdějších předpisů,  zákona č. 382/2004 Sb., o ochraně hospodářských zvířat při porážení, utrácení nebo jiném usmrcování, ve znění pozdějších předpisů,  zákona č. 346/2006 Sb., o stanovení bližších podmínek chovu a drezúry zvířat.     

Taxativně uvedené sankce za spáchání protiprávního jednání týrání zvířat jsou kromě zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon na ochranu zvířat proti týrání“) implementovány rovněţ ve zvláštní části shora uvedeného trestního zákoníku.

4.1 Právní aspekty úpravy problematiky zákazu týrání zvířat (základní pojmosloví, historický vhled) Zákonodárce prvotně vymezil základní postuláty související s chráněným zájmem „ochrany zvířat“ jiţ v aplikaci ustanovení § 6 zákona č. 87/1987 Sb., o veterinární péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veterinární péči“), který obsahuje primární tezi, kdy

„Zvířata nesmějí být týrána.“ Vzhledem k dynamičnosti právní úpravy v dané oblasti je zapotřebí primárně připomenout aktuálně účinný právní předpis, tj. zákon na ochranu zvířat proti týrání s tím, ţe prioritní hlavní cíl ochrany zvířat proti týrání je vymezen preambulí tohoto zákona, tj. KDY: „Zvířata

jsou stejně jako člověk živými tvory schopnými pociťovat bolest a utrpení, zasluhují si proto pozornost, péči a ochranu ze strany člověka“. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

25

Vstupem České republiky do Evropské unie se musela tato česká právní úprava však přizpůsobit evropským standardům na ochranu zvířat. Pro tyto účely je zapotřebí připomenout provedenou rozsáhlou novelizaci zákona na ochranu zvířat proti týrání, např. zákonem č. 312/2008 Sb. (úplné znění právního předpisu bylo vyhlášeno pod číslem 409/2008 publikovaném ve Sbírce zákonů) apod. Příslušný zákonný předpis definuje základní pojmy, principy a právní vztahy, které souvisejí s touto oblastí. Souhrnně pojednává o moţném kritickém ohroţení zvířat. Vymezuje další právní postuláty – svého druhu, tj. „sui generis“ ZARUČUJÍCÍCH ZEJMÉNA:

A) „Ochranu před jejich týráním, poškozováním jejich zdraví a jejich bezdůvodným usmrcením, pokud bylo způsobeno, byť i z nedbalosti, která jsou vynutitelná státní mocí“. B) „Zakazuje jakékoli formy propagace týrání zvířat apod“. Prováděcími předpisy k shora naznačenému „zákonu na ochranu zvířat proti týrání“ jsou dále např. „vyhláška č. 207/2004 Sb., o ochraně, chovu a využití pokusných zvířat, ve znění vyhlášky č. 39/2009 Sb.“, vyhláška č. 208/2004 Sb., o minimálních standardech pro ochranu hospodářských zvířat, ve znění vyhlášky č. 425/2005 Sb., vyhláška č. 382/2004 Sb., o ochraně hospodářských zvířat při porážení, utrácení nebo jiném usmrcování, ve znění vyhlášky č. 424/2005 Sb., vyhláška č. 346/2006 Sb., o stanovení bližších podmínek chovu a drezúry zvířat, vyhláška č. 411/2008 Sb., o stanovení druhů zvířat vyžadujících zvláštní péči, vyhláška č. 3/2009 Sb., o odborné způsobilosti k výkonu dozoru na úseku ochrany zvířat proti týrání, vyhláška č. 4/2009 Sb., o ochraně zvířat při přepravě, vyhláška č. 5/2009 Sb., o ochraně zvířat při veřejném vystoupení a chovu apod. Jak jiţ bylo uvedeno v jednotlivých subkapitolách, souvisejícími právními předpisy jsou zejména:  zákon č. 166/ 1999 Sb., o veterinární péči, ve znění pozdějších předpisů,  zákon č. 40/ 1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,  zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů,  zákon č. 40/ 2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. Obecně ochranu zvířat proti týrání rovněţ reflektují rovněţ další zvláštní právní předpisy

a to např.:  zákon o požární ochraně 133/1985 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o požární ochraně“) a v návaznosti i ve vyhlášce č. 246/2001 Sb., jako stanovení podmínek k ochraně zvířat v případě vzniku poţáru.


26

 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o IZS“) je kontinuita odrážejících záchranu života zvířat v naléhavých situacích záchranných prací apod.

4.2 Orgány ochrany zvířat (institucionální vymezení) V souvislosti s ochranou zvířat proti týrání provádějí příslušná opatření tzv.“orgány ochrany zvířat“. Jsou taxativně vymezeny v aplikaci ustanovení § 20-25 zákona na ochranu zvířat proti týrání. Mezi tyto institucionálně vymezené „orgány“ patří:

 Ministerstvo zemědělství společně s Ústřední komisí na ochranu zvířat,  orgány veterinární správy (Státní veterinární správa ČR, krajské veterinární správy, apod.),  obecní úřady obcí s přenesenou působností.

V zákonem vymezených případech působí také:

 Ministerstvo vnitra, Ministerstvo obrany, obce či příslušné ústřední orgány státní správy.  Ústřední komise na ochranu zvířat (dále jen „komise“) - odborný poradní orgán ministerstva, který doporučuje opatření a koordinuje plnění úkolů v oblasti ochrany zvířat. Zastřešuje zájmy podnikatelů jak v zemědělství, tak v chovu.7  Ministerstvo zemědělství (dále jen „ministerstvo“) - působí na úseku ochrany a chovu zvířat. Schvaluje řády ochrany zvířat, vyjadřuje se při udělování licencí zoologickým zahradám, projednává souhrnné zprávy o činnosti příslušných orgánů, spolupracuje s vysokými školami a nevládními organizacemi, schvaluje statut a jednací řád ústřední komise apod. Ministerstvo společně s komisí plně zajišťují řádný průběh správního řízení podle nového správního řádu. Podklady pro správní rozhodnutí připravuje komise a rozhodovací pravomoc přechází na ministerstvo. Podle mého názoru si oba orgány kladou za cíl ozřejmit morální hodnotu společenských zájmů a zpřísnit aplikace zákonných předpisů v praxi.  Orgány veterinární správy - orgány, které jsou povaţovány za rozpočtové organizace. Konkrétní rozhodování je ve spolupráci s kompetencemi obcí např. o

7

PRCHALOVÁ, J. Právní ochrana zvířat. 820. publikace. Praha, 2009. s. 126-129. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

27

místech pro trhy s potravinami a surovinami ţivočišného původu, místech výstav, trhů, přehlídek, svodů, soutěţí zvířat apod.8  Obecní úřad obce s rozšířenou působností - úřad, který v prvním stupni podle § 27a - 28 zákona na ochranu zvířat proti týrání projednává přestupky, jiné správní delikty či případy za porušení obecně závazných vyhlášek vydaných obcí (např. místní poplatky za psy). POZOR!!! „Ve spojitosti se správním řízením vychází (musí vycházet z odborného vyjádření „nálezu“ orgánu veterinární správy).“ Vzhledem k věcnému a tematickému charakteru textu je zapotřebí taktéţ zdůraznit roli obecní (městské) policie na daném úseku. Institucionálně vymezená obecní (městská) policie je určena pro realizaci úkolů primárně taxativně definovaných zejména v aplikaci ustanovení § 2 zákona o obecní policii9, směřujících zejména k ochraně tzv. „místních záležitostí veřejného pořádku“. Mezi výše úkoly obecní policie dle zákona o obecní policii patří

mimo jiné: a) b) c) d) e)

f) g) h) i)

přispívat k ochraně a bezpečnosti osob a majetku dohlíţet na dodrţování pravidel občanského souţití dohlížet na dodržování obecně závazných vyhlášek a nařízení obce podílet se v rozsahu stanoveném tímto nebo zvláštním zákonem na dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích podílet se na dodrţování právních předpisů o ochraně veřejného pořádku a v rozsahu svých povinností a oprávnění stanovených tímto nebo zvláštním zákonem činí opatření k jeho obnovení podílet se na prevenci kriminality v obci provádět dohled nad dodrţováním čistoty na veřejných prostranstvích v obci odhalovat přestupky a jiné správní delikty, jejichž projednávání je v působnosti obce poskytovat za účelem zpracování statistických údajů MV ČR na poţádání údaje o obecní policii.

V intencích dané problematiky ochrany „veřejného práva“ se zcela bezesporu právě obecní (městská) policie setkává s rozličnými formami protiprávních jednání souvisejícími s problematikou „ochrany ţivotního prostředí“ (viz např. porušení jednotlivých ustanovení schválených vyhlášek),které dílem reflektují ochranu ţivotního prostředí. Jako zájmový dílčí segment lze zcela odůvodněně označit ustanovení § 2 písm. c) zákona o obecní policii tj. „dohled nad dodrţováním obecně závazných vyhlášek“, „nařízení obce“ apod. Pozn. autora: Samozřejmě taxativně stanovené úkoly orgán obecní (městské) policie musí plnit kumulativně. V této části zákonodárcem legitimně svěřených úkolů strážník obecní (městské) policie dohlíží na plnění např. „obecně závazných vyhlášek“, vydaných v samostatné působnosti obce a nařízení, kterými se provádí výkon státní správy v souvislosti 8

KOCOUREK, J. Veterinární péče a ochrana zvířat. 1. vyd. Praha, 1997. s. 22-23. Česko. Zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii. In Sbírka zákonů České a Slovenské federativní republiky. 1991, částka 104, s. 2736. Dostupný z WWW: . Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. 9

28

s přenesenou působností obce10. Jedná se o legislativní úpravy tzv. „nižší“ právní síly, avšak jejich normotvorba a dodržování určuje míru zájmu obce o své občany, a tvoří tímto důležité pilíře pro bezpečnost v obci. Porušení obecně závazné vyhlášky obce, čili ustanovení § 46 odst. 2 jako přestupku proti pořádku v územní samosprávě zákona o přestupcích11, je strážník oprávněn např. řešit blokově na místě za předpokladu, že jsou splněny podmínky pro tento typ tzv. zkráceného správního řízení. V případě porušení nařízení obce se jedná o přestupek proti pořádku ve státní správě dle ustanovení § 46 odst. 1 zákona o přestupcích 12.

5 Aplikační exkurz – dílčí úkoly obecní (městské) policie ve vztahu k zabezpečení „ochrany životního prostředí“  „Podílení se na prevenci kriminality v obci“ (viz písm. c) ustanovení § 2 zákona o obecní policii) Zde bych rád zájmově vymezil, ţe i samotný výkon „hlídkové“ či „obchůzkové“ činnosti stráţníka v rámci daného teritoriálního území obce má zcela bezesporu preventivní povahu i s ohledem k ochraně ţivotního prostředí. Samozřejmě dokonalá osobní i místní znalost je pro nepostradatelná.

 „Dohled nad dodržováním čistoty na veřejných prostranstvích v obci“ (viz písm. f) ustanovení § 2 zákona o obecní policii) Tato oblast úkolů obecní (městské) policie úzce souvisí s podílením se na ochraně veřejného pořádku, resp. i ochrany ţivotního prostředí. Dle ustanovení § 10 písm. c) zákona o obcích13 můţe obec ukládat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou povinnosti k zajištění udrţování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství.

 „Odhalování přestupků a jiných správních deliktů“ (viz písm. h) ustanovení § 2 zákona o obecní policii)

Týká se velmi různorodého pole oznámených či vlastním způsobem zjištěných přestupků a jiných správních deliktů, jejichţ projednávání náleţí do působnosti obce. V případě oznámení je stráţník oprávněn legitimně vyuţít např. s poukazem k aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 písm. g) zákona o obecní policii14, tzv. zjištění totoţnosti osoby, která 10

MASAŘÍK, J., KRICNER, V. Správní právo – obecná část. Kapitola 5, Obecní zřízení. 5. vyd. Praha, 2008. s. 30. 11

Česko. Zákon č. 200/1990, Sb. o přestupcích. In Sbírka zákonů České a Slovenské federativní republiky. 1990, částka 35, s. 818. Dostupný z WWW: . 12 Česko. Zákon č. 200/1990, Sb. o přestupcích. In Sbírka zákonů České a Slovenské federativní republiky. 1990, částka 35, s. 818. Dostupný z WWW: . 13

Česko. Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích. In Sbírka zákonů České republiky. 2000, částka 38, s. 1738. Dostupný z WWW: .

14

Česko. Zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii. In Sbírka zákonů České a Slovenské federativní republiky. 1991, částka 104, s. 2738. Dostupný z WWW: .


29

oznamuje podezření ze spáchání přestupku nebo jiného správního deliktu. Rozumí se tím zjištění jména, příjmení, bydliště a rodného čísla. Osoba je výzvě stráţníka povinna vyhovět. Z kazuistického hlediska např. po oznámení přestupku např. proti pořádku v území samosprávě s poukazem k aplikaci ustanovení § 46 odst. 2 zákona o přestupcích, veřejnému pořádku dle ustanovení § 47 zákona o přestupcích15, se bude v praxi jiţ konkrétně jednat o zjištění totoţnosti oznamovatele, osob páchající delikt, totoţnosti svědků události, poučení osob o svých právech, zajištění dalších důkazních materiálů (např. z kamerového systému města), řešení situace a sepsání úředního záznamu apod. V souvislosti se zjištěným důvodným podezřením ze spáchání jiného správního deliktu či přestupku, jehoţ projednání nepatří do působnosti obecní policie, ukládá ustanovení § 10 zákona o obecní policii stráţníkovi povinnost učinit oznámení příslušnému orgánu, které musí být doloţeno důvody nebo důkazy, o které se podezření opírá. V případě, kdy stráţník vyhodnotí situaci jako důvodné podezření ze spáchání trestného činu, je dle povahy věci povinen dle zákona o obecní policii místo trestného činu zajistit a bez zbytečného odkladu informovat místně a věcně příslušný orgán Policie ČR.

5.1 Rámcové vymezení zakročovací povinnosti strážníka obecní (městské) policie - tematický exkurs Pro účely postihu daného tematického exkursu je zapotřebí pro kvalitní týmovou spolupráci poukázat na existenci tzv. algoritmu „zakročovací povinnosti“ v konsekvencích zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů.

A. úkon – B. zákrok – C. jiná opatření A. Úkon Úkonem se rozumí takový druh činnosti strážníka obecní (městské) policie, který jim umoţňuje realizovat plnění úkolů obecní (městské) policie a při kterém dochází k zásahu do práv a svobod občanů, jejímţ cílem je splnění zákonem stanovených úkolů, při kterých není legitimní důvod pouţití donucovacích prostředků nebo zbraně. Příkladem můţe být např. oprávnění stráţníka poţadovat „prokázání totožnosti“ dle ustanovení § 12 zákona o obecní policii16 nebo poţadování vysvětlení dle ustanovení § 11 písm. g) zákona o obecní policii17.

B. Zákrok Za zákrok se povaţuje taková činnost stráţníků obecní policie, kdy dochází zejména k odvracení bezprostředně hrozícího nebezpečí, týkajícího se zejména ţivota, zdraví nebo majetku. Rovněţ jde o „zásah do práv a svobod občanů“, kdy se tímto rozumí taková činnost 15

16

17

Česko. Zákon č. 200/1990, Sb. o přestupcích. In Sbírka zákonů České a Slovenské federativní republiky. 1990, částka 35, s. 818. Dostupný z WWW: . Česko. Zákon č. 553/1991, Sb. o obecní policii. In Sbírka zákonů České a Slovenské federativní republiky. 1991, částka 104, s. 2738. Dostupný z WWW: . Česko. Zákon č. 553/1991, Sb. o obecní policii. In Sbírka zákonů České a Slovenské federativní republiky. 1991, částka 104, s. 2738. Dostupný z WWW: . Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

30

stráţníka obecní (městské) policie, při které pouţívají oprávnění, případně donucovací prostředky nebo zbraň, k odvrácení nebezpečí nebo překonání protiprávního jednání, kterým je ohroţován veřejný pořádek nebo bezpečnost osob a majetku. Před samotným zákrokem je nutno dle jednotlivých ustanovení zákona o obecní policii18 pouţít zákonné výzvy a poučení osob o jejich právech, pokud to ovšem okolnosti povahy zákroku dovolují.

Shrnutí: Cílem zákroku stráţníka obecní (městské) policie by mělo být zejména:  Odvracení nebezpečí, nebo překonat protiprávní jednání  Zmírnit hrozící následky  Obnovit narušený veřejný pořádek  Zjistit příčinu a zjistit a zadrţet pachatele Znaky služebního zákroku:  Stráţník obecní (městské) policie pouţívá oprávnění nebo donucovací prostředky nebo zbraně  Stráţník obecní (městské) policie odvrací nebezpečí nebo překonává protiprávní jednání  Existuje stav ohroţení veřejného pořádku nebo bezpečnosti osob a majetku POZOR !!!! Aby šlo o služební zákrok, musí být všechny tři jeho komponenty dány současně (kumulativně) a nepostačí tedy, bude-li splněn pouze ten či onen znak (alternativně). I když se bude zdát, že uvedený způsob řešení tohoto pojmu je značně teoretický a pro potřeby praxe snad i bezvýznamný, opak je pravdou. Pokud strážník obecní (městské) policie vykonává činnost, která nese znaky služebního zákroku, je to činnost legitimní a zákon garantuje strážníkovi obecní (městské) policie určitou ochranu. Této ochrany se však strážník nemůže domáhat, jestliže vykonal činnost, kterou posléze prezentuje (vydává, nazývá) jako zákrok, přičemž některý ze znaků zákroku chyběl. C. JINÁ OPATŘENÍ Jiným opatřením se rozumí činnost strážníka v případě, kdy je páchán trestný čin, přestupek či jiný správní delikt, popřípadě je důvodné podezření z jeho páchání a stráţník není oprávněn provést zákrok nebo úkon. Stráţník obecní (městské) policie provede dle

18

Česko. Zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii. In Sbírka zákonů České a Slovenské federativní republiky. 1991, částka 104, s. 2737. Dostupný z WWW: . Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

31

zákona o obecní policii s podrobným komentářem autora SKARKY19 jiné opatření, nebyl-li odborně proškolen nebo vycvičen a povaha zákroku takové odborné vyškolení nebo vycvičení vyţaduje. Týká se např. odchytu volně pobíhajícího psa bojového plemene (pokud stráţník neabsolvoval kurs pro odchyt zvířat). Dále není stráţník povinen provést zákrok nebo úkon, jestliţe je pod vlivem léků nebo jiných látek, které závaţným způsobem sniţují jeho schopnost jednání. Tato situace můţe nastat zpravidla v mimopracovní době. Podmínkou vyuţití jiného opatření v mimopracovní či pracovní době bude dle zákona o obecní policii20 stav, kdy je zřejmé, ţe zákrok nebo úkon nemůţe stráţník úspěšně dokončit nebo by jeho provedením došlo k maření úkolů bezpečnostního sboru. Např. při výskytu většího počtu ozbrojených pachatelů na místě trestného činu, kdy namísto samotného zákroku následuje vyrozumění nejbliţšího útvaru PČR nebo v jiných záleţitostech informování ostatních základních sloţek integrovaného záchranného systému. Vzhledem k ochraně veřejného práva v rámci ochrany „zvířat proti týrání“ bych se rád vzhledem k dynamičnosti právní úpravy o nabytí účinnosti zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii ČR).21 Od 1. ledna 2009 a to s poukazem k aplikaci ustanovení § 40 zákona o Policii ČR,

kdy  „Policista je oprávněn vstoupit bez souhlasu uživatele do obydlí, jiného prostoru nebo na pozemek a provést tam potřebné úkony nebo jiná opatření jen tehdy, jestliže věc nesnese odkladu a vstup tam je nezbytný pro ochranu života nebo zdraví osob anebo odvracení závažného ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti.“

A to v případě, že má policista oprávnění:  důvodného podezření, ţe se na místě nachází zemřelý,  pronásledování osoby, nebo  vstupu do jiného prostoru nebo na pozemek, má-li důvodné podezření, že se tam nachází týrané zvíře.22 „Právní nárok ke vstupu mají tedy kontrolující pouze za předpokladu, že se jedná o ojedinělý případ (např. „nedostatečná péče o zvíře zájmového chovu pěstovaného v domácím prostředí“). Pokud oprávněné osoby v těchto prostorách shledají týrání zvířete, musí zajistit povinnost se o takové zvíře postarat, aby netrpělo dále např. „hladem“ či „dehydratací“ apod.“ Pozn. autora: V aplikační praxi by v případě tzv. „nadužívání“ nebo „zneužívání“ poukazovaného institutu směrem k běžnosti provádění případných kontrol je však takový 19

SKARKA, O. Zákon o Obecní policii s podrobným komentářem podle stavu k 1.1.2009. 2. vyd. Příbram, 2008. s. 69. 20 Česko. Zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii. In Sbírka zákonů České a Slovenské federativní republiky. 1991, částka 104, s. 2737. Dostupný z WWW: . 21 KŘÍHA, J. Ochrana místních záleţitostí veřejného pořádku v intencích strategie „Community policing“ – vybrané interpretační souvislosti. In AUSPICIA VŠERS, 2009, s. 131 –132, ISSN 1214-4967 (100%). 22 VANGELI, B. Zákon o Policii České republiky. Komentář. 1.vyd. Praha, 2009. s. 15-16. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

32

přístup zcela odepřen. V aplikační praxi nastává taktéž problém, kdy rovněž „svědci“, resp. „osoby podávající vysvětlení“ nechtějí ke své výpovědi oficiálně vyjádřit, a tak není možné takové jednání dosvědčit či ověřit apod.“ Další významnou úlohou příslušných obcí je zajištění péče o zvířata. Obec zřizuje, provozuje a ruší útulky pro zvířata nebo uzavírá smlouvy o péči s útulky soukromými. Do útulků jsou většinou umístěna zvířata:

 toulavá, opuštěná nebo ztracená (v praxi se jedná nejčastěji o psy a kočky). Základní samosprávný celek (obec) by tedy měla taková zvířata materiálně zabezpečit bez ohledu na to, za jakých podmínek bylo zvíře odchyceno. Pozn. autora: Zcela bezesporu nelze souhlasit s postupem obce, jestliže se nepostará např. o zvíře uvázané u plotu útulku, ale pouze o ta zvířata, zařazená do útulků na žádost obce, obecní (městské) policie nebo Policie ČR apod. Otázka do diskuse: Mohlo by alespoň z části nezaměnitelné označování zvířat (mikročipem) usnadnit finanční náklady obcím v souvislosti se zabezpečením zvířat? Zjištění majitele zvířete by bylo odůvodnitelně daleko snazší a rychlejší a zařazení do útulku by nebylo nutné.

5.2 Legitimita činnosti nevládních organizací činných v oblasti ochrany zvířat Úvodem této subkapitoly je v rámci nezbytného historického exkurzu zapotřebí poukázat, ţe formování prvních organizací, zabývajících se ochranou zvířat se datuje cca jiţ do 19. století, které měly za cíl začít bojovat např. proti nelidskému zacházení se zvířaty ve velkochovech, na jatkách, při transportu, v cirkusech, v zoologických zahradách, při sportovním lovu či laboratorních a jiných pokusech. Vývojem doby se tyto organizace začaly etablovat a rozšiřovat a v podstatě v kaţdém státě světa. Mezi nejznámější organizace mezinárodního významu patří například:

 „Greenpeace“, zaměřující se na ochranu volně žijící zvěře.  World Wildlife Fund (WWF), která se soustředí na odbornou ochranu volně žijící zvěře.  Animal Liberation Front (ALF) se zabývá záchranou konkrétních týraných nebo ohrožovaných zvířat. Je neoddiskutovatelným faktem, ţe zvířata potřebují tzv. „přirozené podmínky“ ke svému ţivotu. Ţivotní prostředí je zcela bezesporu jedno z nejdůleţitějších míst rozvoje Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

33

ţivočichů. Tzv. „zájmový chov“ zvířat ve velkochovech a v místech, kde jsou uměle vytvořené podmínky jejich ţivotního prostoru, je součástí běţné reality. Samozřejmě volně ţijící ţivočichové, ale i zvířata chované v prostředí zájmových chovů potřebují zachovat svůj přirozený ekosystém. V České republice působí v oblasti ochrany zvířat řada nevládních neziskových organizací spolupracujících s orgány veřejné správy např.:

 Děti Země,  Liga na ochranu zvířat ČR,  Nadace na ochranu zvířat,  SOS zvířatům,  Společnost pro zvířata,  Svoboda zvířat, Postavení těchto organizací upravuje zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sdružování občanů“) apod. Zmíněné organizace poskytují zejména metodické rady, návrhy a doporučení jak optimálně postupovat, pokud se zanedbaným, handicapovaným či týraným zvířetem. Mohou se zapojit i do samotného rozhodování ve spolupráci s odpovědnými dotčenými orgány státní správy a samosprávy orgány při řešení konkrétní situace. Samozřejmě vedle významnosti „proaktivní“ činnosti shora zmíněných nevládních organizací je nezbytné zajistit informovanost veřejnosti, která by měla být uskutečňována např. prostřednictvím médií, přednášek ve školách, seminářích v zájmových společenských organizacích, ve veřejné sféře apod. Jestliţe jsou lidé vedeni ve snaze utuţovat a posilovat vztah k přírodě, která pro ně znamená určité naplnění a odreagování od uspěchaného ţivota, bude člověk šťastný a ve svém přirozeném okolí bude zachovávat do jisté míry i ekologickou ţivotní pospolitost.23

5.3 Právní úprava ochrany zvířat (historická retrospektiva, stav a vývoj) Veškerá právní úprava této oblasti má ambici poskytovat legitimně tzv. „právní nástroje“ směřované k zabezpečení ochrany zvířat. Účinná právní úprava „ochrany zvířat“ se vstupem České republiky do Evropské unie (dále jen „EU“) vymezuje existenci účinných právních nástrojů, mimo jiné reflektujících dodrţování pravidel tzv. „evropského práva“. Členství České republiky v EU znamená legitimitu spolupráce a respektování daných norem s ostatními členskými státy. Udrţují se nejen politické, obchodní a další vztahy apod. Dochází k úzké spolupráci i v rámci obchodu se zvířaty apod. Vzhledem k naznačenému podnikání, samozřejmě narůstá i celospolečenská potřeba ochrany zvířat. V rámci evropského prostoru je vydána řada různých právních předpisů o ochraně zvířat. Tyto právní předpisy pak v sobě zpravidla obsahují např. specifikované určení míry zacházení se zvířaty, jejíţ překročení je povaţováno za nepřijatelné, určení odborného dozoru nad ochranou zvířat a 23

KONRÁD, L. Odumírání lidskosti. Přel. Jan Kamarýt, Miroslav Rýdl. 1.vyd. Praha, 1997. 90 s. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

34

případné postihy za porušování pravidel chování směrovaných k ochraně zvířat apod. Evropské společenství by tedy mělo komplexně ochránit samotnou existenci zvířat, zavazovat nejen občany členských států EU, ale i instituce, fyzické a právnické osoby k jejich plnění a dodrţování. Některé země v určité míře a národní legislativě uznávají práva zvířat. Takový je např. laickou i odbornou veřejností velmi pokrokově vnímaný tzv. „švýcarský zákon“, účinný od 1. září 2009,

který vnímá zvířata:  ne jako věci, ale jako bytosti.24  Pozn. pro zajímavost: „Tento zákon ochraňuje domácí a hospodářská zvířata před izolací a nepřirozenými životními podmínkami. Pamatuje na tzv. „sociální zvířata“, jako například morčata, která musí být chována minimálně v párech. Držet v osamění jedno morče, králíka, ptáka nebo podobné zvíře, je nyní zakázáno. Švýcarští farmáři musí aplikovat nový zákon také na hospodářská zvířata. Telata mohou být držena pouze ve skupinách a s výběhem. Jsou také nové minimální velikosti stájí a klecí. 0.5 m² pro dvě morčata, 14 x 30 cm pro nosnice (klecový chov je zakázán již 27 let), 12 m² pro koně. Majitelé psa jsou povinni absolvovat vzdělávací kurz péče o psa, který zahrnuje jak teoretický, tak praktický trénink. Kurz je povinný i pro starší dámy, které mají např. pouze pudla. Krávy není dovoleno držet ve stáji déle než dva týdny v jednom kuse. Musí být minimálně 90 dní v roce chovány free-range, což zahrnuje 30 dní výběhu v zimě. Hlodavci musí být drženi v prostředí, které nejvíce odpovídá jejich přirozeným potřebám. Musí jim být poskytnut materiál na hlodání a hobliny jako podestýlka. Státní veterináři vysvětlují: „Úctu a respekt dlužíme i malým zvířatům.“ Vedle úcty k člověku švýcarská ústava zahrnuje také pojem „úcty k živé bytosti“.25 Vzhledem k tematické přiléhavosti této subkapitoly je zapotřebí dále zmínit i existenci další normy a to tzv. „Protokolu o ochraně a dobrých životních podmínek zvířat“, který byl připojený k Amsterdamské smlouvě, jež vešla v platnost 2. října 1997. Na něj navázalo „Usnesení o akčním plánu Společenství v oblasti dobrých životních podmínek a ochrany zvířat 2006 – 2010“. Tento plán se zaměřoval na pět hlavních oblastí:  zvýšení minimálních standardů pro tzv. „WELFARE“ zvířat,  podpořit a propagovat alternativní metody pokusů bez vyuţití zvířat,  zavést standardizované ukazatele úrovně ochrany zvířat,  zvýšit informovanost veřejnosti,  podpořit mezinárodní iniciativy na poli ochrany zvířat.26

24

PRCHALOVÁ, J. Právní ochrana zvířat. 820. publikace. Praha, 2009. s. 23-24. Dostupné z http:// Süddeutsche Zeitung, 28.08.08, www.sueddeutsche.de/ 26 PRCHALOVÁ, J. Právní ochrana zvířat. 820. publikace. Praha, 2009. 33 s. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. 25

35

Jde o velmi zdařilou taktiku vztahující se k ochraně ţivých tvorů. Legislativa dané problematiky je uplatněna také v konkrétních právních předpisech:  Rozhodnutí Rady týkající se Evropské úmluvy o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely (78/923/EEC),  Směrnice Rady o sbliţování právních a správních předpisů členských států ohledně ochrany zvířat pouţívaných pro pokusné a jiné vědecké účely (86/609/EHS),  Usnesení Rady o podpisu Evropské dohody o ochraně obratlovců pouţívaných pro pokusné a jiné vědecké účely (86/C 331/01),  Usnesení zástupců vlád členských států Evropských společenství shromáţděných v Radě o ochraně zvířat pouţívaných pro pokusné a jiné vědecké účely (86/C331/02),27  Rozhodnutí Rady o uzavření Evropské dohody o ochraně jatečních zvířat (88/306/EHS),  Směrnice Rady o ochraně zvířat při poráţení nebo utrácení (93/119/ES),  Nařízení Rady (ES) č. 1040/2003 ze dne 11. června 2003, kterým se mění nařízení (ES) č. 1255/97 co se týče pouţití míst zastávek,  Nařízení Rady (ES) č. 1/2005 ze dne 22. prosince 2004 o ochraně zvířat během přepravy a souvisejících činností a o změně směrnic 64/432/EHS a 93/119/ES a nařízení (ES) č. 1255/97,  Doporučení Komise týkající se pokynů pro umístění zvířat pouţívaných pro pokusné a jiné vědecké účely a péči o ně (2007/526/ES),  Rozhodnutí Komise o finančním příspěvku Společenství na rok 2008 na pilotní projekty a přípravné akce v oblasti dobrých ţivotních podmínek zvířat (2008/466/ES) aj.28 Problematika ochrany zvířat proti týrání je v současné době je upravována účinným právním předpisem, tj. zákonem č. 246/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kde hlavní cíl ochrany zvířat proti týrání je vymezen jiţ preambulí tohoto zákona,

27

VEČEŘEK, V. a kol. Ochrana zvířat v právních předpisech Evropské unie. 1. vyd. Brno, 2000. 121 s. Ministerstvo zemědělství ČR [online]. 2009, poslední revize 2. 6. 2009 [cit. 23. listopadu 2009]. Dostupné na WWW: . Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. 28

36

tj. kdy:

 „Zvířata jsou stejně jako člověk živými tvory schopnými pociťovat bolest a utrpení, zasluhují si proto pozornost, péči a ochranu ze strany člověka“.29 Vstupem České republiky do Evropské unie se musela tato česká právní úprava však přizpůsobit evropským standardům na ochranu zvířat. Byla provedena rozsáhlá novela zákona na ochranu zvířat proti týrání, zákonem č. 312/2008 Sb. (úplné znění právního předpisu bylo vyhlášeno pod číslem 409/2008 publikovaném ve Sbírce zákonů) apod. Zákon souhrnně pojednává o moţném kritickém ohroţení zvířat. Definuje základní pojmy, principy a právní vztahy, které souvisejí s touto oblastí. Zmíněny jsou jisté právní konstrukce vztahující se k zaručení ochrany před týráním, poškozováním jejich zdraví a jejich usmrcením bez důvodu, pokud bylo způsobeno, byť i z nedbalosti, která jsou vynutitelná státní mocí. Zakazuje jakékoli formy propagace týrání zvířat apod. Prováděcími předpisy k zákonu č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů jsou např.:  vyhláška č. 207/2004 Sb., o ochraně, chovu a využití pokusných zvířat vyhláška č. 382/2004 Sb., o ochraně hospodářských zvířat při porážení, utrácení nebo jiném usmrcování, ve znění vyhlášky č. 424/2005 Sb.,  vyhláška č. 208/2004 Sb., o minimálních standardech pro ochranu hospodářských zvířat, ve znění vyhlášky č. 425/2005 Sb.,  vyhláška č. 346/2006 Sb., o stanovení bližších podmínek chovu a drezúry zvířat,  vyhláška č. 411/2008 Sb., o stanovení druhů zvířat vyžadujících zvláštní péči,  vyhláška č. 3/2009 Sb., o odborné způsobilosti k výkonu dozoru na úseku ochrany zvířat proti týrání,  vyhláška č. 4/2009 Sb., o ochraně zvířat při přepravě,  vyhláška č. 5/2009 Sb., o ochraně zvířat při veřejném vystoupení a chovu.30

29

KOCOUREK, J. Veterinární péče a ochrana zvířat. 1. vyd. Praha, 1997. s. 26-27. Státní veterinární správa ČR: informační bulletin Státní veterinární správy ČR č. 4/2009 [online]. 2009 [cit. 26. prosince 2009]. Dostupné na WWW: . Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. 30

37

Souvisejícími předpisy jsou dále zejména např.:  zákon č. 40/ 2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů  zákon č. 40/ 1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů  zákon č. 166/ 1999 Sb., o veterinární péči, ve znění pozdějších předpisů,  zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, Obecně je na jejich ochranu pamatováno také v zákoně o požární ochraně 133/1985 Sb., ve znění pozdějších předpisů a v návaznosti i ve vyhlášce č. 246/2001 Sb. jako stanovení podmínek k ochraně zvířat v případě vzniku požáru. Dále např. dle jednotlivých ustanovení zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systém, ve znění pozdějších předpisů. Z hlediska ochrany zvířat za mimořádných událostí je tato oblast dále řešena v příslušných pohotovostních plánech veterinárních opatření, ať uţ jako součást havarijního plánu nebo krizového plánu daného teritoriálního území (kraje) apod. Vzhledem k vyhodnocení současné účinné právní oblasti a určujícímu období realizace tohoto odborného kurzu je zapotřebí konstatovat, ţe z pohledu občanského zákoníku „de lege lata“ aktuálně

 není ochrana zvířat upravena. Změny jsou však připravovány v novém občanském zákoníku !!! (předpokládaná účinnost od 1. 1. 2014). Pozn. autora: POZOR !!! Nejedná se však a o novelu stávajícího občanského zákoníku, ale o jeho REKODIFIKACI, tj. zrušení původního zákona a jeho nahrazením zákonem zcela novým. Právě z důvodu neexistence pregnantně vymezeného pojmosloví v dané oblasti je dle mého názoru potřebné přijetí potřebných právních změn. Současný občanský zákoník nedefinuje samotný pojem „zvíře“. Vzhledem k učiněné analýze legislativní úpravy v dané oblasti lze subsumovat základní východiska a legitimitu právního postavení zvíře, např. s ohledem k aplikaci ustanovení §§ 127 odst. 1 (viz souvislosti s povinnostmi vlastníka věci), 599 odst. 1 (ohledně uplatnění vad věci) a 620 odst. 1 (záruční doba). Logicky vzato za dílčí institut ochrany zvířat můţeme povaţovat i institut náhrady škody, ve vztahu např. k úhradě léčebných výdajů týraného či poraněného zvířete apod.) – viz aplikace ustanovení § 415 občanského zákoníku.31 Ochranu zvířat proti týrání však obecně vymezuje zákon na ochranu zvířat proti týrání. Pozn. autora: Z názvu zákona by tedy mělo logicky vyplynout, ţe se jedná o veškerá zvířata bez rozdílu jejich stavební stránky těla. Novela zákona č. 312/2008 Sb. však nezařazuje do tohoto pojetí i bezobratlé tvory a do současné doby pojem „ZVÍŘE“ definovaný v aplikaci ustanovení § 3 písm. a) zákona na ochranu zvířat proti týrání stále nijak nepozměnila. 31

ÚZ č. 751 - Občanský zákoník a související předpisy. Ostrava, 2009. s. 24-52. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

38

 Zvíře je tedy z pohledu právního aktuálně považováno za věc, pokud z logiky věci nevyplývá něco jiného Vzhledem k naznačené potřebě změně právní úpravy jsou dle mého názoru velmi přiléhavě předkládány návrhy směřované nově připravovaného občanského zákoníku, který by měl s nabytím jeho účinnosti velmi nově vymezit, ţe ţivé zvíře není z pohledu právního věcí.  Volně žijící živočich - jedinec ţivočišného druhu, jehoţ populace se udrţují v přírodě samovolně, a to včetně jedince odchovaného v lidské péči vypuštěného v souladu s právními předpisy do přírody. Ţivočichem se rozumí všechna vývojová stadia daného jedince. Jedinec zdivočelé populace domestikovaného druhu se za volně ţijícího ţivočicha nepovaţuje (viz ustanovení § 3 zákona o ochraně přírody a krajiny).32  Zvíře - kaţdý ţivý obratlovec kromě člověka, nikoliv však plody nebo embrya.33 Pojem „zvíře“ se následně kategorizuje do níţe uvedených taxativních skupin. Pokud se jedná o zvíře, které ţije samovolně ve volné přírodě, tak toto si zcela logicky nemůţe „kdokoli“ přivlastnit. Toto vymezení patří zpravidla i volně ţijícím ţivočichům.  Zvíře v zájmovém chovu - zvíře, u kterého hospodářský efekt není hlavním účelem chovu, a to buď chované v prostorách k tomu určených nebo v domácnosti, jehoţ chov slouţí především zájmové činnosti nebo osobní spotřebě (viz aplikace ustanovení § 3 písm. e) zákona na ochranu zvířat proti týrání)  Zvíře v lidské péči - zvíře, které je přímo závislé na bezprostřední péči člověka (viz aplikace ustanovení § 3 písm. c) zákona na ochranu zvířat proti týrání)  Handicapované zvíře - volně ţijící zvíře, které je v důsledku zranění, nemoci nebo jiných okolností dočasně či trvale neschopno přeţít ve volné přírodě viz aplikace ustanovení § 3 písm. f) zákona na ochranu zvířat proti týrání)  Druh zvířete, vyžadující zvláštní péči - takový druh zvířete v zájmovém chovu, který vzhledem ke svým biologickým vlastnostem má zvláštní nároky na zacházení, umístění, krmení, napájení, případně ošetřování (viz aplikace ustanovení § 3 písm. g) zákona na ochranu zvířat proti týrání)  Pokusné zvíře - kaţdé zvíře, které je nebo má být pouţito k pokusům, včetně volně ţijícího zvířete, samostatného ţivota schopné larvální formy nebo rozmnoţování schopné larvální formy (viz aplikace ustanovení § 3 písm. j) zákona na ochranu zvířat proti týrání.34

32

MIKO, L., BOROVIČKOVÁ, H. a kol. Zákon o ochraně přírody a krajiny. Komentář. Praha, 2007. 80 s. ÚZ č. 762 - Zemědělství, Vinařství, Lesnictví, Myslivost, Rybářství, Ochrana zvířat. Ostrava, 2010. 469 s. 34 PRCHALOVÁ, J. Právní ochrana zvířat. 820. publikace. Praha, 2009. s. 36-37. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. 33

39

Z naznačeného pojmosloví lze naznačit, ţe se nejedná pouze o zvířata, které jsou za tímto účelem vychovávána, ale také volně ţijící zvířata, která se pro pokusy vyuţívají. Tato zvířata proto mohou vyrůstat ve svém přirozeném prostředí, a nikoli pouze v uměle vytvořených podmínkách. Zvířectvo opatrované v zájmovém chovu má velmi blízko k chovu hospodářských zvířat. Ochranu hospodářských zvířat před týráním definují zákony pouze okrajově. Podle mého názoru by zde měl být kladen důraz přednostně, jelikoţ hlavně tato zvířata jsou hlavním cílem nelidského jednání a týrání chovatelů či jiných osob, které v této oblasti pracují např. ve výkrmnách, na jatkách či při transportu.  Hospodářská zvířata - zvířata vyuţívána převáţně k chovu, výkrmu, práci a jiným hospodářským účelům, zejména skot, prasata, ovce, kozy, koně, osli a jejich kříţenci, hrabavá a vodní drůbeţ, králíci, koţešinová zvířata, zvěř a jiná zvířata v tzv.“ farmovém chovu“, např. ryby a včely (viz aplikace ustanovení § 3 veterinárního zákona).  Chovatel - osoba, která je povinna chovat zvířata způsobem, v prostředí a podmínkách, které vyţadují jejich biologické potřeby, fyziologické funkce, zdravotní stav a předcházet poškození jejich zdraví (viz ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) veterinárního zákona).35 Vymezení právní úpravy chovatele je velmi široké a jeho další úprava se nachází v souvisejících zákonech (např. shora uvedený zákon na ochranu zvířat proti týrání apod.) Tyto povinnosti mají za svůj hlavní cíl, aby zvířata byla chována ve vhodném prostředí vzhledem k jejich ţivotním podmínkám. Právní úprava má proto především chránit zvířata před negativně vymezeným „neodborným zacházením“, nedodrţováním tzv. „welfare“ a také „nedostatečnou veterinární pomocí“. Zákon č. 166/ 1999 Sb., o veterinární péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „veterinární zákon“)

taktéž upravuje: A) Odchyt toulavých a opuštěných zvířat, a to zejména psů, koček a jiných domácích zvířat. Definované vymezení základního pojmosloví, hmotněprávní a procesněprávní nástroje poskytuje taktéţ shora uvedený zákon na ochranu zvířat proti týrání, který pojednává i o případném označení těchto zvířat (čip, tetování) při jejich opakovaných únicích.  Opuštěné zvíře - zvíře původně v lidské péči, které není pod přímou kontrolou nebo dohledem fyzické osoby nebo chovatele, a ze zjištěných skutečností vyplývá, ţe ho jeho chovatel opustil s úmyslem se jej zbavit nebo ho vyhnal (viz aplikace ustanovení § 3 písm. i) zákona na ochranu zvířat proti týrání).  Toulavé zvíře - zvíře v lidské péči, které není pod trvalou kontrolou nebo dohledem fyzické osoby nebo chovatele a které se pohybuje volně mimo své ustájení, výběhové 35

Veterinární zákon a příslušné vyhlášky: platné dnem vstupu České republiky do Evropské unie. Praha, 2004. s. 5-7. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

40

prostory nebo mimo domácnost svého chovatele (viz aplikace ustanovení § 3 písm. h) zákona na ochranu zvířat proti týrání). Jedná se tedy o zvíře, které se dostalo mimo účinný dohled ze strany chovatele. Dochází tímto k porušení základních povinnosti o chování zvířat.

5.4 Klasifikace týrání zvířat Legislativně upravuje zákon na ochranu zvířat proti týrání. Tato veřejnoprávní norma pregnantně vymezuje pojem „týrání zvířat“ a to dle taxativně vymezených specifických okolností. Samotná enumerace tohoto pojmu vychází z ustanovení § 4 odst. 1 zákona na ochranu zvířat proti týrání,

který je vymezen následovně:  nutit zvíře k výkonům, které neodpovídají jeho fyzickému stavu a biologickým schopnostem a prokazatelně překračují jeho síly,  podrobit zvíře výcviku nebo veřejnému vystoupení anebo obdobnému účelu, je-li toto pro zvíře spojeno s bolestí, utrpením, zraněním nebo jiným poškozením, jakož i vychovávat, cvičit nebo účelově používat zvíře k agresivnímu chování vůči člověku nebo jiným zvířatům,  vydat slabé, nevyléčitelně nemocné, vyčerpané nebo staré zvíře, pro které je další přežívání spojeno s trvalou bolestí nebo utrpením, k jinému účelu než neodkladnému a bezbolestnému usmrcení,  z jiných než zdravotních důvodů (omezovat výživu zvířete včetně jeho napájení, nestanoví-li zvláštní předpis jinak, podávat zvířeti potravu obsahující příměsi nebo předměty, které mu způsobují bolest, utrpení nebo jej jinak poškozují, omezovat bez nutnosti svobodu pohybu nutnou pro zvíře určitého druhu, pokud by omezování způsobilo utrpení zvířete),  používat podnětů, předmětů nebo bolest vyvolávajících pomůcek tak, že působí klinicky zjevné poranění nebo následné dlouhodobé klinicky prokazatelné negativní změny v činnosti nervové soustavy nebo jiných orgánových systémů zvířat,


41

 opustit zvíře s výjimkou zvířete volně žijícího s úmyslem se ho zbavit nebo zvíře vyhnat,  překrmovat nebo krmit zvíře násilným způsobem, nejde-li o zákrok nezbytný k záchraně jeho života nebo zachování jeho zdraví,  chovat zvířata v nevhodných podmínkách, v prostorech, které jsou v rozporu se zvláštními právními předpisy nebo tak, aby si sama nebo vzájemně způsobovala utrpení.36 Dnešní doba s sebou přináší i mnoho změn, co se týče samotného vzhledu zvířat.

jedná se např. o  odstraňování pachových žláz, drápů, zubů či  kupírování uší které spadají pod tuto právní ochranu. Zákonodárce odůvodněně nezahrnul k případnému sankcionování v rámci ochrany zvířat proti týrání tzv. „kupírování ocasu“ s tím, ţe tento úkon plní svojí úlohu při výkonu činností především u vybraných plemen pracovních a loveckých psů apod. Do této problematiky spadá i takové jednání, které způsobí zvířeti právně formulované tzv. „jiné utrpení“. Obdobně jako týrání zvířat jsou zakázány i jakékoli formy „propagace týrání zvířat“ apod. Za ně se především povaţuje vystavování, jiné demonstrace nebo předvádění zvířete, na kterém byl proveden zakázaný „okrasný“ zákrok, na veřejném vystoupení zvířat, a také zveřejnění popisu nebo vyobrazení, které navádí k postupům, praktikám chovu nebo výcviku, odchytu nebo usmrcování, úpravám vzhledu zvířete a zásahům do jeho zdravotního stavu spojeného s týráním zvířete, pokud v doprovodné informaci není uvedeno, nebo to jinak nevyplývá, ţe se jedná o činnosti zakázané.37 Pokud se „kdokoliv“ dozví o skutečnosti nasvědčujících, ţe došlo či dochází k týrání zvířat nebo má informace o místech kde se týrané či týraná zvířata nachází, měl by to neprodleně oznámit dotčeným orgánům, který zákon vymezuje jako tzv. „gestory“ (viz např. „orgány ochrany zvířat“). Jakákoliv relevantní informace z podezření týrání zvířat se můţe uplatnit samozřejmě písemně nebo ústně, např. směrem k místně a věcně příslušnému inspektorátu krajské veterinární správy, či přímo k obecnímu či městskému úřadu (příslušný odbor ţivotního prostředí) nebo směrem k místně a věcně příslušným základním útvarům Policie ČR, ale i orgánům obce, resp. obecní (městské) policii apod. Celou záleţitost lze samozřejmě oznámit i jiným nestátním subjektům, ochranářským organizacím, které se zabývají ochranou zvířat. Orgán ochrany zvířat, tj. 36 37

PRCHALOVÁ, J. Právní ochrana zvířat. 820. publikace. Praha, 2009. s. 41-43. ÚZ č. 762 - Zemědělství, Vinařství, Lesnictví, Myslivost, Rybářství, Ochrana zvířat. Ostrava, 2010. 472 s. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

42

„veterinární správa“ zjišťuje, zda je, či není zvíře týrané a její vyjádření je pro všechny příslušné orgány závazné. Na návrh veterinární správy můţe:

oprávněný správní orgán nařídit  Odebrání týraného zvířete, umístění zvířete do tzv.“náhradní péče“ a to na náklady chovatele. Samozřejmě v případě porušení ustanovení § 4 zákona na ochranu zvířat proti týrání je odůvodněný postup v rámci norem správního či trestního práva.

5.5 Správní delikty a zvláštní opatření týkající se ochrany zvířat před týráním Správní delikty a zvláštní opatření na úseku ochrany zvířat jsou uvedeny v zákoně na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů. Přestupky a jiné správní delikty upravuje zákon v části sedmé.

 Přestupky jsou vymezeny v aplikaci ustanovení § 27 zákona na ochranu zvířat proti týrání.

Taxativně určují protiprávní jednání, kterého se dopouští fyzická osoba na úseku ochrany zvířat proti týrání, pokud např. někdo:

 propaguje týrání zvířat,  týrá zvíře nebo utýrá zvíře,  zákonný zástupce nezletilé osoby nebo osoby, která byla rozhodnutím soudu zbavena způsobilosti k právním úkonům, nebo jejíž způsobilost k právním úkonům byla rozhodnutím soudu omezena, nepřekazí týrání zvířete, o němž se hodnověrně dozví, touto osobou,  usmrtí zvíře, aniž by byl naplněn důvod uvedený v § 5 odst. 2 (stanovení důvodů k usmrcení),  vyrobí, doveze nebo prodá čelisťovou nebo lepicí past,  nesplní povinnost stanovenou na základě tohoto zákona v obecně závazné vyhlášce obce, nebo  nesplní povinnost stanovenou přímo použitelným předpisem Evropských společenství na úseku ochrany zvířat proti týrání.38 38

ÚZ č. 762 - Zemědělství, Vinařství, Lesnictví, Myslivost, Rybářství, Ochrana zvířat. Ostrava, 2010. 497 s. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

43

S kaţdým protiprávním jednáním jsou spojena obecná ustanovení o zvláštních ochranných opatřeních a sankcích (napomenutí, pokuta, zákaz činnosti, propadnutí věci). Dle ustanovení § 12 zákona o přestupcích se správní orgán při rozhodování o sankci a o její výměře musí řídit určitými zásadami. Druh a intenzita sankce musí být v kaţdém konkrétním případě stanovena tak, aby odpovídala všem zvláštnostem projednávaného přestupku. Výměrou sankce je určení její výše, coţ přichází v úvahu u pokuty a zákazu činnosti.39 Dle přesného vymezení v zákoně na ochranu zvířat proti týrání za přestupek i jiný správní delikt uloţit pokutu aţ do 500 000 Kč. Spolu se sankcí nebo samostatně za přestupek je moţno uloţit také zákaz činnosti. Dle ustanovení §14 zákona o přestupcích je nutné zákazem činnosti bránit pachateli v případném opakování přestupku, a proto plní zejména preventivní a výchovnou funkci. Předmětem zákazu činnosti můţe být pouze činnost, kterou pachatel v době spáchání přestupku vykonává v pracovním nebo jiném obdobném poměru.40 Zákaz činnosti na úseku ochrany zvířat je však moţné stanovit pouze v případech propagace týrání zvířat. Ostatní jednání nejsou obdobným způsobem sankcionována. Proto celkovou ochranu zvířat z tohoto pohledu nelze povaţovat za kompletní. Ochranu před týráním zvířete zajišťují také opatření, která jsou v souladu s příslušným zvláštním právním předpisem. Jedná se o zvláštní opatření a sním spojené umístění do náhradní péče, vyţaduje-li to jeho zdravotní stav, nebo pokud je zvíře opakovaně týráno.  „NÁHRADNÍ PÉČÍ“ se rozumí: „umístění zvířete do péče jiné vhodné právnické či fyzické osoby, kde zvířeti budou zabezpečeny potřebné životní podmínky“. V případě uloţení zvláštního opatření se stanoví také moţnost omezení vlastnického práva, aby se zabránilo dalšímu týrání zvířete. Mezi odbornou veřejností jsou často reflektovány názorové proudy, kdy v případě tzv. „hrubého“ poškození zákona či opětovného spáchání správního deliktu by byla moţnost rozhodovat o zabavení těchto zvířat státem. Stát by je mohl dále prodat a nevznikaly by dlouhodobé potíţe s náhradní péčí o ně41 apod. Současná účinná právní úprava poskytuje legitimně hmotněprávní a procesněprávní nástroje v rámci ochrany „veřejného práva“ v oblasti páchání různorodých protiprávních jednání, naplňujících znaky skutkových podstat „přestupků“ či tzv. „jiných správních deliktů“ Jak jiţ bylo naznačeno ve shora uvedených subkapitolách, je zapotřebí rozlišovat mezi protiprávním jednáním naplňujícím znaky „přestupků“ a tzv. „jinými správními delikty“, kterých se můţe dopouštět právnická nebo podnikající fyzická osoba při výkonu svého povolání. Za právnickou osobu se povaţuje uměle vytvořený subjekt právního vztahu (sdružení fyzických nebo právnických osob, účelová sdružení majetku, jednotky územní samosprávy, stát či jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon). Aplikační přiklad: „Právnická nebo podnikající fyzická osoba se např. dopustí správního deliktu tím, že propaguje týrání zvířat, týrá nebo utýrá zvíře, poruší zákaz odchytu podle § 14 odst. 7 v rozporu s aplikací ustanovení § 25 odst. 2 písm. c) zákona na ochranu zvířat proti týrání, nepředvede zvíře, neoznámí nejpozději 30 dnů před zahájením nebo ukončením podnikání výkon živnosti, druhy a počty zvířat příslušné krajské veterinární správě nebo 39

HORZINKOVÁ, E., KUČEROVÁ, H. Zákon o přestupcích s komentářem a judikaturou. Praha, 2009. 55 s. ČERVENÝ, Z., ŠLAUF, V. Přestupkové právo. Komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisících předpisů. 13. vyd. Praha, 2006. s. 33-34. 41 PRCHALOVÁ, J. Právní ochrana zvířat. 820. publikace. Praha, 2009. s. 152-153. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. 40

44

nedoloží, jakým způsobem bude zabezpečena péče o zvířata, jejich zdraví a pohodu v případě zahájení činnosti apod.42

5.6 Trestněprávní aspekty související s ochranou zvířat Odvětví trestního práva je souhrn právních norem o trestání fyzických osob za trestné činy proti chráněným společenským a individuálním zájmům. Vzhledem k dané problematice by se jednalo o zájmy zvířat. Oblast trestných činů, trestní odpovědnosti a trestního řízení z pohledu ochrany zvířat upravuje nová trestně právní úprava zákona č. 40/2009 Sb., která definuje nebezpečný čin takto:  Trestný čin - protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Protiprávnost činu se odvozuje z právního řádu jako celku a zpravidla se opírá o některé ustanovení leţící mimo trestní zákon. Jde zejména o předpisy správního práva, např. předpisy o ochraně ţivotního prostředí, předpisy o ochraně zvířat apod.43 Znaky uvedené v trestním zákoně jsou představovány obligatorními formálními znaky skutkové podstaty trestného činu (objekt, objektivní stránka, subjekt, subjektivní stránka). U kaţdé skutkové podstaty trestného činu by měly být znaky společně s věkem a příčetností naplněny a to i tehdy, pokud nejsou výslovně vyjádřeny v jejím textu. Trestný čin tvoří zejména skutková podstata trestného činu společně se stupněm společenské škodlivosti. Ten je určen např. osobou pachatele, mírou zavinění (úmyslně, z nedbalosti), způsobem provedení činu, významem chráněného zájmu apod. Pachatel je v těchto případech úhlavní osobou při přípravě, pokusu a dokonání trestného činu. Nový trestní zákoník jej definuje takto:  Pachatel - trestně odpovědná fyzická osoba, která je příčetná, dovršila patnáctý rok věku, je rozumově a mravně vyspělá a která bezprostředně spáchala trestný čin. Trestní odpovědnost pachatele souvisí s jednou ze základních filozofických otázek, totiţ zda rozhodnutí člověka jednat tím či oním způsobem, zachovat se podle zákonu, či zvolit trestný čin, je svobodné a ničím nepodmíněné.44 Jednání pachatele dle mého názoru obvykle vyvolává velkou pozornost u společnosti a médií. Pokud se jedná o trestné činy týrání zvířete, zde je pozornost způsobena zejména nezodpovědným vztahem a vysokou brutalitou pachatele (např. utlučení pěstmi či tupým předmětem, ubodání, utopení, vyhození z výšky). Je třeba upozornit, ţe kriminalita těchto případů je sice uvedena v zákoně a povaţována za trestné činy, ale je často přehlíţena a tolerována. Proto by měl být kladen důraz na prosazení účinných potrestání, vysokých trestů nebo veřejné ostudy, které by mohly alespoň z části zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a ušetřit tak zvířata před zbytečným utrpením. Vyhodnocení, zda se jedná o trestný čin týrání zvířat, posuzují orgány, které danou věc řeší. Jedná se o orgány činné v trestním řízení (soud, státní zástupce, policejní orgán). Postup těchto orgánů je zákonem upravený v trestním řízení.

42

ÚZ č. 762 - Zemědělství, Vinařství, Lesnictví, Myslivost, Rybářství, Ochrana zvířat. Ostrava, 2010. s. 498-500. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1 vyd. Praha, 2009. s. 114. 44 JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1 vyd. Praha, 2009. s. 180-182. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. 43

45

 Trestní řízení - řízení, u kterého se zjišťuje, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal a rozhodnout podle zákona o trestu či ochranném opatření. Součástí rozhodnutí můţe být i nárok poškozeného na náhradu škody. Vzhledem k tomu, ţe se jedná o událost, která se stala v minulosti, musí se objasnit okolnosti důleţité pro rozhodnutí pomocí dokazování.  Dokazování - rozsah a správnost skutkových zjištění, která ovlivňují konečné řešení věci. Směřuje ke zjištěné události tak, jak se skutečně stala a o níţ nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí.45 Dokazování povaţuji za jednu z klíčových priorit k objasnění skutečnosti a zjištění pravdy. Aplikační příklad: „Při dokazování např. trestného činu týrání zvířat lze říci, že přímé utýrání zvířete je možné prokázat pouze zajištěním důkazů ve formě videozáznamu či přímého svědectví nejméně dvou osob. Objekt, tedy zvíře, které bylo jako předmět útoku usmrceno či utýráno, bývá často „pachatelem“ likvidováno beze svědků. Tudíž se dá říci, že v dané věci je nespočetně spáchaných trestných činů, které nejsou zjištěny a dokumentovány policejním orgánem či orgánem ve správním řízení.“

 Trestné činy na úseku týrání zvířat Trestně právní ochrana zvířat proti týrání je představována legislativní úpravou trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb., ve znění zákona č. 306/2009 Sb.) Rekodifikovaný trestní zákoník tedy vstoupil v účinnost 1. 1. 2010 s tím, ţe zákonodárce implementoval do jeho zvláštní částí velmi účelně skutkovou podstatu:

TRESTNÉHO ČINU: „zanedbání péče o zvíře z nedbalosti“ a jednak nově specifikuje i skutkovou podstatu

trestného činu „týrání zvířat“. Pozn. Vzhledem k shora nabyté účinnosti trestního zákoníku účinného do 1. ledna 2010 lze konstatovat s poukazem k zrušenému zákonu č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ţe tehdejší právní úprava trestného činu týrání zvířat dle zrušeného ustanovení § 203 byla mírnější. !!! ( Srov. aplikaci ustanovení § 203 shora cit. a zrušeného zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů s ustanovením § 302 současně účinného trestního zákoníku).

45

FRYŠTÁK, M., PROUZA, D., VANĚČEK, P., ZAJÍČKOVÁ, E. Trestní právo hmotné a procesní. 1. vyd. České Budějovice, 2007. s. 172-230. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

46

Pro komparaci: „Kdo týrá zvíře, ačkoli byl za obdobný přestupek v posledním roce postižen nebo za takový čin v posledních dvou letech odsouzen, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem.“ (1) „Kdo utýrá zvíře, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem.“ (2) „Odnětím svobody až na dvě léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném.“ Takovým činem se rozuměl nejen trestný čin týrání zvířat (§ 203), ale téţ trestný čin poškozování cizí věci (§ 257), popř. trestný čin výtrţnictví (§ 202), pokud byl spáchán týráním zvířete.46

 Jak již bylo zmíněno, nabytím účinnosti trestního zákoníku došlo k úpravě skutkové podstaty týrání a utýrání zvířete dle ustanovení § 302 trestního zákoníku. (1) „Kdo týrá zvíře“ a) zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, nebo b) surovým nebo trýznivým způsobem veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.“ (2) „Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, a) byl-li za čin uvedený v odstavci 1 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, nebo b) způsobí-li týranému zvířeti takovým činem trvalé následky na zdraví nebo smrt.“ (3) „odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na větším počtu zvířat.“

46

ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon. Komentář. II. Díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha, 2004. s. 1220-1222. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

47

Skutková podstata trestného činu úmyslného týrání zvířat je formulována tak, aby byla odlišitelná od přestupku, a rovněţ aby byly postiţitelné ty nejhorší a společensky nejškodlivější formy jednání. Zákonným ustanovením jednak dochází k rozšíření případů, které lze posuzovat jako trestný čin týrání zvířat, a jednak ke zvýšení trestní sazby odnětí svobody. Díky tomu se dá říci, ţe se zvyšuje význam ochrany zvířat před závaţnými zásahy do jejich práv. Vzhledem k ochraně zvířat jsou významné i další trestné činy v tomto zákoně. Jedná se o trestné činy pytláctví a některé činy proti životnímu prostředí. Nově je zařazena i skutková podstata závažných nedbalostních jednání vůči zvířatům. Jedná se o trestný čin zanedbání péče o zvíře z nedbalosti podle § 303 nového trestního zákoníku. (1) „Kdo z hrubé nedbalosti zanedbá potřebnou péči o zvíře, které vlastní nebo o něž je povinen se z jiného důvodu starat, a způsobí mu tím trvalé následky na zdraví nebo smrt, bude potrestán odnětím svobody až na šest měsíců, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.“ (2) „Odnětím svobody až na dvě léta bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt nebo trvalé následky na zdraví většímu počtu zvířat.“47 Jedná se o případy, které jsou posuzovány podle zákona na ochranu zvířat proti týrání jako přestupky, ale kvůli své krutosti (smrt či trvalé následky na zdraví) mohou naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu. Zcela logicky k odhalování takovýchto protiprávních jednání přispívá

rovněž:  obecní (městská) policie, kdy „Strážník“ je povinen zasáhnout, je-li

páchán správní delikt či trestný čin, dále  orgány Policie ČR. Vzhledem k ochraně zvířat proti týrání je třeba se zmínit o novele zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o „Policii ČR“), účinný od 1. ledna 2009. Jedná se o ustanovení v § 40 zákona o Policii ČR „Policista je oprávněn vstoupit bez souhlasu uživatele do obydlí, jiného prostoru nebo na pozemek a provést tam potřebné úkony nebo jiná opatření jen tehdy, jestliže věc nesnese odkladu a vstup tam je nezbytný pro ochranu života nebo zdraví osob anebo odvracení závažného ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti.“ A to v případě, ţe má policista oprávnění:

47

-

důvodného podezření, ţe se na místě nachází zemřelý,

-

pronásledování osoby, nebo

JELÍNEK, J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1 vyd. Praha, 2009. 376 s. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

48

- vstupu do jiného prostoru nebo na pozemek, má-li důvodné podezření, že se tam nachází týrané zvíře.48

 Další úlohou obce je zajištění péče o zvířata. Obec zřizuje, provozuje a ruší útulky pro zvířata nebo uzavírá smlouvy o péči s útulky soukromými.

Do útulků jsou většinou umístěna zvířata:  toulavá,  opuštěná,  ztracená. (v praxi se jedná nejčastěji o psy a kočky). Obec I, II, či III. typu by měla taková zvířata materiálně zabezpečit bez ohledu na to, za jakých podmínek bylo „zvíře“ odchyceno. Stojí za úvahu se zamyslet nad postupem obce, jestliže se nepostará např. o zvíře uvázané u plotu útulku, ale pouze o ta zvířata, zařazená do útulků na žádost obce, Policie ČR nebo obecní (městské) policie. Otázka do diskuse: Mohlo by nezaměnitelné označování zvířat (mikročipem) alespoň z části usnadnit práci obcím při vynakládání peněžních prostředků na zabezpečení zvířat. Bylo by ustanovení majitele zvířete snazší a rychlejší a zařazení do útulku by tímto nebylo nutné?

48

VANGELI, B. Zákon o Policii České republiky. Komentář. 1.vyd. Praha, 2009, s. 15-16. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

49

Použitá literatura: Literární zdroje: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

8. 9. 10.

11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18.

19. 20. 21.

Aktualizovaná Koncepce boje s kriminalitou páchanou na ţivotním prostředí v působnosti resortu vnitra, MV ČR, 2007. CARAS ROGER, A. Zvířata, která změnila člověka. Přel. Michal Prokop. 1. vyd. Praha : Rybka Publisher, 1999. 261 s. ISBN 80-86182-25-8. DAMOHORSKÝ, M. Právní odpovědnost za ztráty na ţivotním prostředí. Praha : Univerzita Karlova, 1999, s. 132. s. 126–127. ČERVENÝ, Z., ŠLAUF, V. Přestupkové právo. Komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisících předpisů. Praha : Linde, 2006. 481 s. ISBN 80-7201-596-6. FRYŠTÁK, M., PROUZA, D., VANĚČEK, P., ZAJÍČKOVÁ, E. Trestní právo hmotné a procesní. Č. Budějovice : VŠERS, 2007. 420 s. ISBN 978- 80- 86708-51-5. KŘÍHA,J., PINC, B. Bezpečný ţivot seniorů. Č. Budějovice : VŠERS, 23 s., ISBN 97880-86708-83-6 . KŘÍHA, J. Ochrana místních záleţitostí veřejného pořádku v intencích strategie „Community policing“ – municipiální souvislosti, aktuální edukační přileţitosti a výzvy Zborník prispevkov z 3. medzinárodnej vedeckej konference, Košice VŠBM, 2009, s. 145 -150, ISBN 978-80-89282-33-3. HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vyd. Praha : C.H.Beck, 2006. 861 s. ISBN 80-7179-442-2. HORZINKOVÁ, E., KUČEROVÁ, H. Zákon o přestupcích s komentářem a judikaturou. Praha : Leges, 2009. 368 s. ISBN 978-80-87212-15-8. INSTITUT PRO KRIMINOLOGII A SOCIÁLNÍ PREVENCI. Snižování kriminality: zhodnocení výzkumných poznatků o způsobech nakládání s kriminálním chováním. Praha: IKSP, 2005, 175 s., ISBN 80-7338-043-9. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vyd. Praha : Leges, 2009. 896 s. ISBN 97880-87212-24-0. JELÍNEK, J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vyd. Praha : Leges, 2009. 1216 s. ISBN 978-80-87212-22-6. JEMELKA, L., PONDĚLÍČKOVÁ, K., BOHADLO, D. Správní řád. Komentář. 1. vyd. Praha : C.H.Beck, 2008. 616 s. ISBN 978-80-7179-784-5. KAFKA, A. Trestné činy proti ţivotnímu prostředí. Právní rádce, 2003, č. 3, s. 57. KOCOUREK, J. Veterinární péče a ochrana zvířat. 1. vyd. Praha : Eurounion, spol.s.r.o., 1997. 411 s. ISBN 80-85858-47-9. KONRÁD, L. Odumírání lidskosti. Přel. Jan Kamarýt, Miroslav Rýdl. 1. vyd. Praha : Piper, 1997. 195 s. ISBN 80-204-0645-X. KNAPP, V. Teorie práva. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 1995, 247 s., ISBN 80-7179-028-1. METEŇKOVÁ, M. METEŇKO, J. Jednostrannosť prevencie v policajných činnostiach v SR, In. Meteňko, J. Policajné vedy a policajné činnosti 2009, Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie konanej dňa 11. a 12. novembra 2009 na Akadémii Policajného zboru v Bratislave. Bratislava: Akadémia Policajného zboru SR, 2010, s. 55-61. MIKO, L., BOROVIČKOVÁ, H. a kol. Zákon o ochraně přírody a krajiny. Komentář. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2007. 607 s. ISBN 978-80-7179-585-8. MOLDAN, B. Příroda a civilizace. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1997. 147 s. ISBN 80-04-26434-4. PRCHALOVÁ, J. Právní ochrana zvířat. 820. publikace. Praha : Linde Praha, 2009. 327 s. ISBN 978-80-7201-763-8. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

50

22. SVATOŠ, R. Základy kriminologie a prevence kriminality. Č. Budějovice : VŠERS, 2009, 118 s., ISBN 978-80-86708-81-2. 23. ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon. Komentář. II. Díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H. Beck, 2004, 1719 s. ISBN 80-7179-896-7. 24. ŠILER, V. Etika ochrany zvířat. 162. publikace. Ostrava : Scholaforum, 1996. 29 s. ISBN 80-86058-28-X. 25. NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. a kol. Kriminologie. 3. vyd. Praha : ASPI – Wolters Kluwer, 2008, 528 s., ISBN 978-80-7353-376-8 26. TICHÁ, T. Trestní právo a ochrana ţivotního prostředí – aktuální vývoj. In Sborník z konference „Aktuální otázky práva ţivotního prostředí“. Brno : MU, 2005, s. 80. 27. VANGELI, B. Zákon o Policii České republiky. Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. BECK, 2009, 458 s. ISBN 978- 80- 7400-142-0. 28. VEČEŘEK, V. a kol. Modelové případy v ochraně zvířat. 1. vyd. Brno : Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, 2001. 147 s. ISBN 80-7305-424-8. 29. VEČEŘEK, V. a kol. Ochrana zvířat. 1. vyd. Brno : Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, 2001. 156 s. ISBN 80-7305-412-4. 30. VEČEŘEK, V. a kol. Ochrana zvířat v právních předpisech Evropské unie. 1. vyd. Brno : Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, 2000. 179 s. ISBN 80-7305-400-0. 31. Veterinární zákon a příslušné vyhlášky: platné dnem vstupu České republiky do Evropské unie. Praha : Agrospoj, 2004. 352 s. ISBN 80-239-4282-4. 32. ÚZ č. 751 - Občanský zákoník a související předpisy. Ostrava : Sagit, 2009. 288 s. ISBN 978-80-7208-766-2. 33. ÚZ č. 762 - Zemědělství, Vinařství, Lesnictví, Myslivost, Rybářství, Ochrana zvířat. Ostrava : Sagit, 2010. 512 s. ISBN 978-80-7208-796-9. 34. ÚZ č. 768 - Trestní předpisy. Ostrava : Sagit, 2010. 560 s. ISBN 978-80-7208-782-2. 35. ZOUBKOVÁ, I., MOULISOVÁ, M. Kriminologie a prevence kriminality. Praha : Armex Publishing, 2004, 146 s., ISBN 80-86795-05-5.

Elektronické zdroje: Baroch, P. Ničíte přírodu? Trestu se bát nemusíte, nestojí za řeč. 26. 1. 2009 aktualne.cz, dostupné z http://www.arnika.org/clanky/nicite-prirodu-trestu-se-bat-nemusite-nestoji-za-rec. Ministerstvo zemědělství ČR [online]. 2009, poslední revize 2. 6. 2009 [cit. 23. listopadu 2009]. Dostupné na WWW: http://www.mze.cz/Index.aspx?ch=275&typ=1&val=17792&ids=0&katId=3008. Portál veřejné správy ČR [online]. 2003-2010, [cit. 19. března 2010]. Dostupné na WWW: . Portál veřejné správy ČR [online]. 2003-2010, [cit. 19. března 2010]. Dostupné na WWW: . Státní veterinární správa ČR [online]. 2006, poslední revize 4. 3. 2010 [cit. 15. března 2010]. Dostupné na WWW: . Státní veterinární správa ČR: informační bulletin Státní veterinární správy ČR č. 4/2009 [online]. 2009, [cit. 26. prosince 2009]. Dostupné na WWW: .


51

Tato studijní opora byla vytištěna v rámci projektu: Podpora dalšího vzdělávání příslušníků bezpečnostních složek v Jihočeském kraji: CZ.1.07/3.2.08/02.0046

Projekt je zaměřen na podporu a přípravu celkového řešení problematiky dalšího vzdělávání stráţníků obecních (městských) policií. Jejich vzděláváním dojde ke zvýšení jejich profesních kompetencí. Záměrem projektu je vytvoření specifických kurzů dalšího vzdělávání, které jsou zapotřebí k prohloubení kvalifikace stráţníků MP a vzdělávací programy, které budou slouţit jako specializační a prohlubující vzdělávání. Celkem bude v rámci projektu vytvořeno 19 vzdělávacích programů, zaměřených na legislativu v profesi stráţníků MP, osobní rozvoj a komunikaci, ochranu ţivotního prostředí a na témata zaměřená na krizové situace a jejich řešení. Ke dvanácti vzdělávacím programům, které nejsou zaměřeny na legislativu, budou vytvořeny studijní opory. Ty budou předávány cílové skupině a prostřednictvím webových stránek projektu i široké veřejnosti. Prostřednictvím vzdělávacích programů se budou setkávat nejen stráţníci MP JčK, ale také stráţníci a jejich velitelé, coţ napomůţe týmové spolupráci MP. Program byl realizován Vysokou školou evropských a regionálních studií, o. p. s. v Českých Budějovicích pro stráţníky MP. Tento text je určen pro potřeby výše uvedeného projektu a bude slouţit jako studijní opora při vzdělávacím programu. Text neprošel jazykovou úpravu.


52

Podpora dalšího vzdělávání příslušníků bezpečnostních složek v Jihočeském kraj

Recommend Documents