Podněty k přípravě na smrt inspirované filosofy

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA

Bakalářská práce

Podněty k přípravě na smrt inspirované filosofy Veronika Cúthová

Katedra: Teologie a filosofie Vedoucí práce: PhDr. Zuzana Svobodová, Ph.D. Studijní program: B7508 Sociální práce Studijní obor: Pastorační a sociální práce

Praha 2013

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci s názvem Podněty k přípravě na smrt inspirované filosofy napsala samostatně a výhradně s pouţitím uvedených pramenů. Souhlasím s tím, aby práce byla zveřejněna pro účely výzkumu a soukromého studia.

V Praze dne ………………..

Veronika Cúthová

Bibliografická citace Podněty k přípravě na smrt inspirované filosofy [rukopis] : bakalářská práce / Veronika Cúthová ; vedoucí práce: PhDr. Zuzana Svobodová, Ph.D. -- Praha, 2013. -- 65 s.

Anotace Tato práce si klade za cíl motivovat čtenáře k přemýšlení nad vlastní smrtelností a předloţit konkrétní kroky, které by slouţily k lepší přípravě na smrt. Práce je inspirována úvahami o smrti tří filosofů, převáţně existencionalistů: Sørena Kierkegaarda, Karla Jasperse a Martina Heideggera.

Klíčová slova smrt, bytí k smrti, nemoc k smrti, příprava na smrt, náhlá smrt, přirozená smrt, autentické bytí

Summary This work aims at motivating the reader to think about his own mortality and to present some concrete steps, which would help the reader preparing for his own death. This work is inspired by thoughts of three philosophers, mainly existentialists. Namely, Søren Kierkegaard, Karl Jaspers and Martin Heidegger.

Keywords death, beeing with respect to death, illness to the death, preparation for the death, sudden death, natural death

Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucí práce PhDr. Zuzaně Svobodové, Ph.D. za její cenné rady, za čas, který se mnou strávila při četných konzultacích a za odborné vedení práce v přátelském duchu. Také bych chtěla poděkovat za podporu, trpělivost a pomoc svému manţelovi Markovi. Za stylistickou úpravu a korekturu textu děkuji Václavu Kuchařovi.

Obsah Úvod .............................................................................................................. 6 1. Téma smrti v naší společnosti a příprava na ni ......................................... 8 1.1 O umírání a posmrtném ţivotě ............................................................ 8 1.2 Různá pojetí smrti ............................................................................... 9 1.3 Vztah ke smrti v naší společnosti...................................................... 10 1.4 Příprava na smrt v konfrontaci s náhlou smrtí .................................. 12 2. Výběr filosofů promýšlejících téma smrti ............................................... 14 2.1 Søren Kierkegaard ............................................................................ 16 2.2 Karl Jaspers ....................................................................................... 27 2.3 Martin Heidegger .............................................................................. 39 3. Nástin přípravy na smrt podle úvah vybraných filosofů ......................... 50 3.1 Úvahy inspirované Sørenem Kierkegaardem ................................... 50 3.2 Úvahy inspirované Karlem Jaspersem .............................................. 52 3.3 Úvahy inspirované Martinem Heideggerem ..................................... 56 Závěr ............................................................................................................ 58 Seznam literatury ......................................................................................... 63

5

Úvod Myšlenkou přípravy na smrt se zabývám od doby, kdy jsem pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici a často jsem se setkávala s umírajícími pacienty. Mnoho z nich bylo ateistů. Mnohdy litovali toho, ţe ţivot neproţili lépe a s touto lítostí často také umírali. Zamýšlela jsem se tedy nad tím, jakým způsobem by se člověk mohl během ţivota na smrt připravit a co by mu mohlo při této přípravě pomoci. Proto jsem se rozhodla napsat tuto práci. Cílem práce je nastínit moţnosti přípravy na smrt jiţ v průběhu ţivota. Příprava by měla vycházet z náhledu filosofů Martina Heideggera, Karla Jasperse a Sørena Kierkegaarda na pojetí ţivota a směřování ke smrti. Cílem práce není nahánět někomu strach ze smrti, ale spíše naopak smrt integrovat do ţivota jako jeho nedílnou součást a obohacující prvek. Práce by měla dát konkrétní podněty pro ţití ţivota tak, aby člověk na jeho sklonku nemusel litovat toho, jak ţil. „Měli bychom se zamyslet nad otázkou, zda bychom se jiţ během ţivota neměli realizovat „memento mori“ (pamatuj na smrt), nejen abychom dokázali lidsky důstojně zemřít, ale také lidsky důstojně ţít.“1 Práce je rozdělena do tří hlavních kapitol. První má čtenáře uvést do tématu smrti a přípravy na ni, seznámit jej s různými pohledy na smrt a předestřít moţné otázky, které se jí týkají. Druhá kapitola je nejobsáhlejší částí práce. V úvodu se seznámíme s filosofy, na jejichţ myšlenky se zaměříme. Poté se věnujeme jednomu 1

Cit. SCHERER, Smrt jako filosofický problém, s. 26.

6

filosofovi po druhém. Zkoumáme jejich přístup ke smrti, snaţíme se jim porozumět a pochytit rady, které by pro nás mohly být přínosné. Prvním z filosofů je Søren Kierkegaard, který je povaţován za „otce“ existencialismu. Tato část vznikla studiem jeho děl a dalších pramenů. Otevírá témata, jako jsou nemoc k smrti a zoufalství, nebo člověk etický a estetický. Další část této kapitoly je věnována Karlu Jaspersovi, který na Sørena Kierkegaarda v mnohém navazuje. Můţeme se zde setkat s tématy: existence člověka, existence jako dar transcendence, mezní situace, hodnota a jedinečnost člověka. Posledním filosofem je Martin Heidegger. Jemu věnovaná část vznikla na základě studia jeho díla Bytí a čas. Zde je moţná nejvíce vidět, jak velký dopad můţe mít uvaţování o smrti na proţívání ţivota. Třetí kapitola v sobě koncentruje jednotlivé inspirativní podněty z druhé kapitoly a nabízí je čtenáři jako moţné rady, jak se v průběhu ţivota na smrt připravit.

7

1. Téma smrti v naší společnosti a příprava na ni Tato kapitola obsahuje mnoho různých na sobě zdánlivě nezávislých témat. Avšak všechna nás nějakým způsobem uvádí do přemýšlení nad smrtí člověka. V úvodu do této kapitoly nastíníme pohledy, ze kterých by se dalo o smrti uvaţovat, a budeme blíţe specifikovat, jak o ní budeme v práci uvaţovat my. Ujasníme si, ţe problematiku budeme nahlíţet z filosofického hlediska. Poté budeme uvedeni do různých filosofických pohledů na smrt. V další části této kapitoly popíšeme, jak nás ovlivňuje společnost, ve které ţijeme. Závěrečnou část budeme věnovat myšlenkám na přípravu na smrt v konfrontaci s náhlou smrtí, výhody a nevýhody příchodu smrti očekávané nebo náhlé. Celoţivotní příprava na smrt je také stěţejním tématem celé práce.

1.1 O umírání a posmrtném životě O umírání a o smrti se dá uvaţovat v různých souvislostech. Na umírání můţeme nahlédnout z čistě biologického hlediska, jak je nahlíţí ve své práci Smrt Pavel Vala. Smrt není jen něco, co nás čeká na konci našeho ţivota. Můţeme říci, ţe umíráme jiţ od narození. Části lidského těla se během ţivota několikrát obmění. Jsou to téměř všechny buňky aţ na buňky srdečního svalu a některé neurony. V průběhu ţivota ztratíme zhruba 20 kg kůţe a velké mnoţství vlasů a nehtů.2 Smrt je tedy něčím, co nás provází od samého počátku našeho ţivota. Jsou to mechanismy, které ani nevnímáme a pokládáme je za běţnou součást našeho bytí. V souvislosti se smrtí se dá rovněţ uvaţovat o posmrtném ţivotě, jak nám jej nabízí text Ferdinanda Krenzera. Lidé mají touhu během ţivota něco 2

Srov. VALA, Smrt, s. 12.

8

vytvořit. Jejich ţivot tak pokračuje dále v jejich dětech nebo dílech, která vytvořili. Faraonové v Egyptě stavěli pyramidy, aby se na jejich slávu nezapomnělo. To všechno je ale jen pouhým stínem ţivota jejich autora. Nikdo si

nezajistí

svým

dílem

nesmrtelnost

navţdy.

Křesťané

však

věří

v nesmrtelnost. Pro věřícího není smrt nesmyslná, není pouze neodvolatelným koncem ţivota, ale novým začátkem. Tak jako Kristus vstal z mrtvých, tak i my vstaneme (srov. 1 Sol 4:13 -18). Existují ale i názory, ţe posmrtný ţivot je pouze smyšlený, aby se odvedla pozornost člověka od starostí, neduhů a tíţe pozemského ţivota. 3 Je jistě mnoho dalších hledisek, ze kterých lze smrt, a to co přijde po ní, nahlíţet. V této práci se však otázkou co nastane po smrti zabývat vůbec nebudeme. Důraz bude kladen na smrt, kterou náš pozemský ţivot skončí bez ohledu na to, zda po ní bude ještě něco následovat. Ani zmíněné biologické hledisko nám nebude příliš blízké. Budeme se soustředit zvláště na postoj ke smrti, která naše bytí ukončí, a my k tomuto konci celoţivotně směřujeme.

1.2 Různá pojetí smrti Protoţe filosofové ve svých úvahách vycházejí z různých pojetí smrti, povaţuji za uţitečné si je zde lehce načrtnout. Řecké pojetí smrti, které bylo určováno především Platónem, je idealistické a dualistické. Materie je nazírána jako špatná a pouze duch, idea je pozitivní, opravdová boţská skutečnost. Smrt je pravým přítelem člověka, který ho osvobozuje z nepřirozené vazby na materii. Smrt se tak stává skutečným vstupem do ţivota.4 Jinak je tomu v biblickém pojetí. To člověka chápe v nedílné celistvosti a jednotě jako stvoření Boţí, které nelze rozdělit na tělo a

3 4

Srov. KRENZER, Morgen wird man wieder glauben, s. 3. Srov. RATZINGER, Eschatologie, s. 47-48.

9

duši. S Kristem, který povstal z mrtvých, však přichází naděje, ţe milostí Boţí bude tento celý člověk opět probuzen k novému ţivotu.5 Touha po věčném bytí, která je společná všem náboţenstvím, pramení z absolutní hodnoty člověka, který nemůţe zaniknout ve smrti. Nesmrtelný ţivot se tak stává naplněním lidského bytí. Přestoţe je pro nás nesmrtelnost těţko myslitelná a obtíţně představitelná, nemůţeme ji v ţádném případě popřít. Teprve po smrti skutečně poznáme, co to znamená být člověkem.6 Pro naši práci však bude důleţitější pohled na člověka smrtelného, který před svou konečností stále stojí a konfrontuje se s ní.

1.3 Vztah ke smrti v naší společnosti Člověk konfrontující se s vlastní smrtelností neţije sám, ale ve společenství dalších lidí. Pohled společnosti je důleţitý, protoţe spoluutváří postoj člověka k sobě samému a jeho bytí. Vztah ke smrti je v naší společnosti velmi rozporuplný. Na jedné straně čelíme tabuizaci smrti jako něčemu nepatřičnému, něčemu, co má zůstat skryto, nebo alespoň vytlačeno na okraj lidského ţivota. Na druhé straně je smrt pojímána jako něco tajemného aţ senzačního. Ruší se hranice studu a důstojnosti, se kterou by mělo být s „posledními věcmi člověka“ nakládáno. 7 První výše zmíněný vztah ke smrti bychom nazvali potlačením. Smrt je často tabuizována jiţ v rodinách. Staří a nemocní rodiče a prarodiče se na poslední část jejich pozemské ţivotní pouti umisťují do nemocnic a jiných institucionálních zařízení. A tak děti, a často ani dospělí, nemají moţnost vidět „odcházejícího“ člověka. Ani loučení s blízkým člověkem není dnes zcela 5

Srov. RATZINGER, Eschatologie, s. 48. Srov. CORETH, Co je člověk: základy filozofické antropologie, s. 156-157. 7 Srov. RATZINGER, Eschatologie, s. 45. 6

10

běţné. Setkání s umíráním a se smrtí blízkého tváří v tvář je pro dnešního člověka velmi těţká skutečnost.8 Taková situace ho nutí přemýšlet nad vlastní konečností, na kterou se jinak snaţí nemyslet, a uţívat si ţivota, dokud je to moţné. Druhý vztah ke smrti bychom mohli nazvat banalizací. Strach ze smrti je kompenzován „virtuální smrtí“ – v televizních zprávách, hororech, akčních filmech, počítačových hrách, Halloweenu, výstavách Bodies. V tom všem je patrná snaha banalizovat smrt.9 Na smrti je cosi tajemného a fascinujícího. Patrně to vychází z faktu, ţe smrt se nikomu nevyhne, týká se všech. A nikdo z nás neví, kdy přijde a co přesně po ní bude následovat. „Cena za vytlačení strachu ze smrti je vysoká: dehumanizace smrti má nutně za následek dehumanizaci ţivota. Kde je příliš nebezpečné brát smrt lidsky, tam je potom příliš nebezpečné i vůbec být člověkem.“10 Jak vyplývá ze slov Josepha Ratzingera, nízká nebo ţádná úcta ke smrti úzce souvisí s úctou k ţivotu jako hodnotě. Kde není zaručena ochrana ţivota a úcta k němu (potraty, euthanasie aj.), tam je příliš nebezpečné být člověkem. „Postoj ke smrti také spoluurčuje postoj k ţivotu; smrt je klíčem k otázce, co je vlastně člověk. Potlačení, stejně tak jako banalizace, mohou otázku vyřešit jen potud, ţe zruší samotného člověka.“11 Tyto skutečnosti mají vliv na vztah člověka k sobě samému, a proto je dobré se vlastní smrtelností více zabývat. Mít úctu k ţivotu a nevytlačovat smrt na okraj, jakoby neměla se ţivotem snad ani nic společného.

8

Srov. HAŠKOVCOVÁ, Thanatologie, s. 28. Srov. HALÍK, „Poslední věci“ v křesťanské tradici, in Smrt a umírání v náboţenských tradicích, s. 75. 10 Cit. RATZINGER, Eschatologie, s. 46. 11 Cit. Tamtéţ, s. 47. 9

11

1.4 Příprava na smrt v konfrontaci s náhlou smrtí Je zajímavé si uvědomit, ţe na povolání se připravujeme často mnohaletým studiem. Někteří se podobně zodpovědně připravují i na manţelství. Kdyţ se to napoprvé nevydaří, zkusí to na druhý pokus. Ale často zapomínáme, ţe bychom se stejně pečlivě měli připravit i na smrt. Tam totiţ ţádný opravný termín nebo druhý pokus nedostaneme. Všichni budeme umírat bez generálky, rovnou „naostro“. Jak říká J. A. Komenský: „Umění zemřít je umění všech umění.“12 V rámci příprav na smrt po dlouhá staletí měla, a i dnes má, zvláště velikou úlohu závěť neboli testament (staročesky kšaft). Sepisuje ji umírající, který v ní zpravidla odkazuje svůj majetek dědicům. V raném novověku byl testament povaţován za jeden z nejdůleţitějších prvků přípravy na smrt. Byl pokládán za jednu z podmínek šťastného vykročení z tohoto světa. Neobsahoval totiţ pouze odkázání majetku a doporučení s jeho nakládáním, ale i zaplacení dluhů a omluvy lidem, vůči nimţ se umírající nějak prohřešil. Testament tak byl jakýmsi zpytováním svědomí umírajícího, měl mu pomoci odpoutat se od lpění na pozemském majetku, který mohl proměnit ve zboţný čin.13 I dnes se píší závěti, ale mají převáţeně majetkově-právní účel. Osobní vzkazy a poslední přání se zpravidla sdělují v dopisech na rozloučenou. Náhlá smrt bez přípravy je pro křesťany největší obavou. Rádi by prošli poslední chvíle pozemského ţivota s bdělou myslí a moţností se na odchod důkladně přichystat a posilnit svátostmi. Dokladem toho je modlitba za dobrou smrt: „Pane Jeţíši, přijímám z tvých rukou kaţdý způsob smrti se vším, co je 12 13

Srov. SVATOŠOVÁ, Hospice a umění doprovázet, s. 17. Srov. MALÝ, Smrt a spása mezi Tridentem a sekularizací, s. 83.

12

s ní spojeno. Ale o jedno tě prosím, milosrdný Spasiteli: Nedopusť, abych odešel na věčnost nepřipraven. Dej mi prosím milost, abych umíral posilněn a očištěn svátostmi. Jeţíši, tobě odevzdávám svou duši. Jeţíši, stůj při mně v hodině mé smrti a dej mé duši mír.“14 I v modlitbě Zdrávas Maria zaznívá: pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen Je ale zajímavé dát přání křesťanů o ochranu od náhlé smrti do konfrontace s přáním lidí bez křesťanské víry. Jejich prosba by asi zněla jinak. Například: „Dej nám náhlou a nepozorovanou smrt, ó Pane.“ Přáli by si, aby smrt přišla hned a nenechala čas na přemýšlení a útrapy.15 S tímto názorem se shoduje i lékařka Marie Svatošová, která říká, ţe většina lidí by si přála umřít co nejpozději, co nejrychleji, ale hlavně ve spánku. Oponuje jim však názorem, ţe delší nemoc můţe být velkou příleţitostí jak pro nemocného, tak pro jeho blízké. Můţe mu pomoci uspořádat si hodnoty. Dokonce říká, ţe nemoc, pokud je dobře proţitá, můţe být nejplodnější částí ţivota.16 Protoţe nevíme, kdy smrt přijde a zda budeme mít čas se na ni připravit, je myslím uţitečné myslet na ni jiţ v průběhu ţivota. Jako podnět k tomuto zamýšlení by měla slouţit i tato práce.

14

Cit. Kancionál, s. 26-27. Srov. RATZINGER, Eschatologie, s. 46. 16 Srov. SVATOŠOVÁ, Hospice a umění doprovázet, s. 33. 15

13

2. Výběr filosofů promýšlejících téma smrti Pro úvahy nad smrtí byli vybráni tři filosofové, kteří ţili v 19. a 20. století. Výběr proběhl na základě studia Anzenbacherova Úvodu do filosofie, kde jsem se zaměřila zvláště na existencionalisty.17 Søren Kierkegaard (1813 - 1855) Byl vybrán, protoţe je povaţován za prvního existencionálního filosofa a také pro svůj náhled na ţivot jako jedno velké zoufalství, ve kterém ani smrt není tak strašná. Tento postoj vyplývá z jeho těţkého a poměrně krátkého ţivota.18 V jeho díle „Nemoc k smrti“ můţeme vidět, do jakého vztahu staví zoufalství a smrt. Zvláště jeho představa o posledním soudu, při kterém budeme souzeni na základě otázky po zoufalství, je velmi zajímavá. Karl Jaspers (1883 - 1969) Byl vybrán pro nejobsáhlejší a zároveň nejucelenější systém existenciální filosofie, ve kterém značně vychází z předchozího filosofa, Sørena Kirkegaarda.19 Pro svůj velký rozsah děl vztahující se k existenci člověka a tedy i ke smrti, lze pochytit silnou křesťanskou linii, která díly prochází.

17

Viz. ANZENBACHER, Úvod do filosofie, s. 135. Srov. Tamtéţ, s. 735. 19 Srov. STÖRIG, Malé dějiny filosofie, s. 432. 18

14

Martin Heidegger (1889 - 1976) K úvahám o smrti, kterou končí kaţdý pobyt, nelze Marina Heideggera nepřizvat. Úvahy o bytí na světě a jeho základní struktuře pobytu věnoval celý svůj ţivot.20 Vzniklo tak mnoho děl a mezi nimi i „Bytí a čas“. Heidegger uvaţuje o bytí k smrti, ale nikdy se ve svých dílech nezabývá tím, co nastane po ní. Filosofové jsou v práci řazeni chronologicky.

20

Srov. STÖRIG, Malé dějiny filosofie, s. 442.

15

2.1 Søren Kierkegaard Søren Kierkegaard jako existenciálně uvaţující filosof se zabývá i tématem smrti, zvláště pak zoufalstvím, které se smrtí dle Kierkegaarda úzce souvisí. A právě zoufalství a filosofovým úvahám o něm bude věnována největší část této kapitoly. Na Kierkegaardových úvahách je zajímavé to, ţe odhalují skutečné problémy ţivota. Netáţe se, jestli máme konat to či ono, ale jestli já, konkrétní člověk, mám konat to či ono. Takové problémy povaţuje Kierkegaard za „existenciální“. Tento náhled na věc je ve filosofii převratným, protoţe do té doby se o tématech jako je například smysl ţivota mluvilo a uvaţovalo pouze v obecné rovině.21 Jednání jednotlivce se tak rozplynulo ve všeobecném pohledu na problém. Existence podle Kierkegaarda není jen vnější zabezpečování ţivota, ale nejniternější jádro kaţdého člověka.22 Není tedy nikdo, koho by se bytostně netýkala. 2.1.1 Kierkegaardův postoj k víře v Boha Nic nepopuzuje Kierkegaarda více neţ skutečnost, ţe v jeho době je kaţdý křesťanem, aniţ by byl křesťanem skutečným. To je dle Kierkegaarda nepoctivé a on tuto nepoctivost nenávidí a potírá. Víra je shůry darovaná milost, ale co má společného s vlaţným, maloměšťáckým a povrchním

21 22

Srov. STÖRIG, Malé dějiny filosofie, s. 376-377. Srov. Tamtéţ, s. 377.

16

církevnictvím, v němţ spořádaní křesťané procházejí křtem, konfirmací a sňatkem bez jakéhokoliv vnitřního pohybu?23 Kierkegaard se nicméně nepovaţuje za bojovníka za křesťanství dokonce ani za dobrého křesťana ne, jen vyţaduje poctivost. Boj o poctivost bojoval statečně aţ do smrti a ani v té nepřijal svátosti církve.24 2.1.2 Nemoc k smrti a zoufalství V Kierkegaardových úvahách jsou častými motivy „zoufalství” a „nemoc k smrti“. Co těmito pojmy filosof mohl myslet? Kierkegaard dle mého soudu nahlíţí pojem „nemoc k smrti“ jako tu nemoc, která je nemocí ducha. Je pro něj daleko závaţnější, neţ fyzické utrpení. Jako v existenci Boha věřící člověk totiţ povaţuje fyzickou smrt pouze jako přechod do ţivota, a proto pro něj není něčím konečným. Kierkegaard uvádí jako příklad úryvek z Janova evangelia o vzkříšení Lazara. Jeţíš říká: „Ta nemoc není k smrti.“ Z křesťanského pohledu není „nemocí k smrti“ nic pozemského a časného. Tedy ani utrpení, ani nemoc, ani ţal.25 „Nemoc k smrti“ je pro Kierkegaarda stav beznaděje, v němţ smrt znamená konec. Kierkegaard jej nazývá zoufalstvím. Jedná se o nemoc v duchu, v lidském já. Je horší neţ fyzické utrpení, nebo dokonce neţ sama smrt. Neboť i smrt lze překonat při pohledu na všemohoucího Boha. Na zoufalství se umřít nedá. Jeho beznaděj spočívá v tom, ţe chybí i ta poslední naděje, totiţ smrt. Zoufalé je, kdyţ doufáme ve smrt, ale umřít nemůţeme.26 V Kierkegaardově díle „Nemoc k smrti“ je za zoufalství pokládána jiţ samotná existence člověka. Člověk proţívá utrpení právě v tom, ţe ho 23

Cit. STÖRIG, Malé dějiny filosofie, s. 377. Srov. Tamtéţ, s. 377- 378. 25 Srov. KIERKEGAARD, Nemoc k smrti, s. 121-122. 26 Srov. Tamtéţ, s. 127. 24

17

zoufalství staví před volby ţivota. Rád by se jim smrtí vyhnul, ale právě v tom je jeho zoufalství beznadějné, ţe se svého ţivota nemůţe zbavit. Cítí se být bezmocným, protoţe se svého ţivota nemůţe zbavit, i kdyby spáchal sebevraţdu.27 Stav zoufalství bychom mohli zkoušet nahlíţet v tělesné rovině, kdy jde o člověka, který uţ nemá naději na uzdravení a navrácení se do běţného ţivota, ale zároveň mu i chybí naděje na brzký odchod ze ţivota (odchod je uměle prodluţován prostředky moderní medicíny). To dosvědčuje i lékařka Helena Haškovcová, která dodává, ţe vysoká úroveň dnešní medicíny a odhodlanost mnoha zdravotníků bojovat proti smrti ve prospěch ţivota nedovolí člověku v klidu zemřít.28 Tento stav sice můţe nastat, ale v Kierkegaardových úvahách, jak jsme jiţ uvedli dříve, jde spíše o psychické zoufalství. Nejde totiţ ani tak o odchod ze ţivota v nemoci či ve stáří, ale odchod ze ţivota nenaplněného, nevyuţitého; ţivota, který člověk z nejrůznějších důvodů neumí a nechce ţít. Toto zoufalství plně navazuje na nechuť k ţivotu. Je to takové neţití, jen přeţívání. Zoufalství se tak stává začarovaným kruhem. Jak říká Kierkegaard: „Zoufalství je takové sebeuţírání, ale uţírání bezmocné, jeţ svého cíle nedosáhne. Bezmocnost je nová forma sebeuţírání.“29 2.1.3 Zoufalství a člověk etický a estetický Jak uvádí Martin Boháč ve své diplomové práci, Kierkegaard dělí člověka na estetického a etického. Estetický jedinec nic hluboce a vášnivě nechce. A tímto postojem se odvrací od věčnosti, nenachází smysl ţivota. Naproti tomu etický člověk je jedincem, který své volby podřizuje Bohu, který je v něm od počátku jeho ţivota přítomen. Jeho volby jsou vášnivé a 27

Srov. VALA, Smrt, s. 33. Srov. HAŠKOVCOVÁ, Thanatologie s. 32. 29 Cit. KIERKEGAARD, Nemoc k smrti, s. 128. 28

18

rozhodné. Svými rozhodnutími tedy vstupuje do bezprostředního kontaktu s Bohem.30 Naproti tomu existenci člověka estetického určuje spíše náhoda. Kdo ţije esteticky, vidí kolem sebe pouze moţnosti, které si víceméně náhodně volí. Tyto moţnosti přicházejí jakoby zvenčí. Kdo ovšem ţije eticky, cítí se ve své existenci vymezen úlohami, povinnostmi, a tyto pak k němu přicházejí z jeho vlastního nitra.31 Rozdíl mezi těmito dvěma jedinci není v tom, zda volí správně či špatně. Přestoţe volba mezi dobrem a zlem není bezvýznamná, Kierkegaard jí zde takový význam nepřikládá. Za daleko důleţitější povaţuje to, s jakou energií, vášní a nasazením jsou rozhodnutí konána.32 Neznamená to tedy, ţe by estetický člověk volil pouze zlo a etický dobro. Rozdíl mezi jejich volbami je především v tom, ţe etický člověk se zabývá rozdílem mezi dobrem a zlem a pak, třeba i špatně, ale zvolí. Zatímco estetický člověk mezi dobrem a zlem vůbec nerozlišuje.33 Nekoná ţádné volby a nečiní rozhodnutí. Jeho ţivot se tak skládá jen z nahodilého uspokojování fyzických potřeb.34 Takový člověk se nerozvíjí, nesměřuje k věčnosti a jeho duch strádá. Esteticky uvaţující jedinec nedostatečně reflektuje sám sebe a tím se odcizuje vlastnímu „já“. Protoţe nemá „jasno v sobě“, nemůţe mít ani „jasnou představu“ o zoufalství. Své štěstí nachází v pozemských věcech. Pokud však o tyto pozemské věci přijde, nastane u něj zoufalství. Své štěstí tento člověk nachází „ve světě“ a ne v jednotě se sebou samým a ve vztahu k Bohu. Podle Kierkegaarda tento člověk nechce být sám sebou, coţ pramení z toho, ţe o sobě nemá jasno.35 Nenahlíţí sám sebe pravdivě, protoţe hledí ven a ne do 30

Srov. BOHÁČ, Individuum a filosofie existence, s. 15. Cit. Tamtéţ, s. 16. 32 Srov. Tamtéţ, s. 15. 33 Cit. KIERKEGAARD, Buď – alebo, s. 624-625. 34 Cit. BOHÁČ, Individuum a filosofie existence s. 15. 35 Srov. Tamtéţ, s. 48-49. 31

19

svého nitra. Takový člověk si ani hloubku svého zoufalství dobře neuvědomuje. Toto neuvědomování vlastního zoufalství mu však v ničem nepomůţe, ba naopak, nevědomostí se stává bezmocným a neschopným se zoufalstvím cokoliv udělat. Člověka, který by mu chtěl jeho bídu ukázat, bude povaţovat za lupiče jeho štěstí.36 Nevědomost o zoufalství je nevědomost o úzkosti; úzkost duchaprázdnosti se pozná právě na bezduché spokojenosti.37 Dle eticko-náboţenského pohledu je duchaprázdnost prostým nedostatkem ducha.38 To měli na mysli staří církevní otcové, kdyţ prohlašovali, ţe ctnosti pohanů jsou nádherné hříchy; chtěli tím říci, ţe v nitru pohanů sídlilo zoufalství a ţe si před Bohem sami sebe nebyli vědomi jako tvorové duchovní.39 2.1.4 Zoufalství jako možnost ke změně Kierkegaard zoufalství chápe, jak uvádí Martin Boháč, jako moţnost člověka k přerodu, ve kterém by se mohl stát sám sebou a znovu navázat vztah k věčnosti (Bohu), který je jeho bytostnou součástí. Zoufalství tak dává člověku moţnost zkvalitnit svoje bytí nalezením smyslu vlastního ţivota. Zoufalství by člověk sice neměl vyhledávat, ale pokud přijde, neměl by před ním utíkat, ale vystavit se jeho nárokům a v jeho objektivu konfrontovat svůj ţivot.40 Pouze člověk, který takto jedná, se můţe stát člověkem etickým a můţe dosáhnout jednoty s Bohem, který je jeho součástí.

36

Srov. BUBAN, Michael: Bázeň a chvění; Nemoc k smrti [online] (cit. 20. srpna 2013). URL: http://michael.buban.cz/literatura/bazen-a-chveni-nemoc-k-smrti/. 37 Cit. KIERKEGAARD, Nemoc k smrti, s. 149. 38 Srov. Tamtéţ, s. 151. 39 Cit. Tamtéţ, s. 151-152. 40 Srov. BOHÁČ, Individuum a filosofie existence, s. 15-16.

20

2.1.5 Víra jako protiklad k zoufalství Protikladem zoufání je dle Kierkegaarda věřit. Vychází z toho, ţe člověk věřící v Boha má vztah k Bohu, k sobě samému a chce být sám sebou. Přeje si spočinout v Bohu jako v moci, která ho stvořila a určuje jeho cestu.41 Víra je toto: člověkovo já spočívá průzračně v Bohu tím, ţe je samo sebou a ţe samo sebou být chce.42 Martin Boháč ve své práci dále uvádí, ţe pro Kierkegaarda byla víra základem existence, smyslem pro vznikání. Jen v objektivu víry lze existenci porozumět. Víry však nelze dojít poznáním.43 „Víra není poznání, ale akt svobody, výraz vůle. Víra věří ve vznik a maří v sobě nejistotu, jeţ odpovídá nicotnosti nebytí.“

44

Jak uvádí Hnátek, Kierkegaardův jedinec skrze víru

dokáţe čelit kaţdé úzkosti. Víra se stává jeho vnitřní jistotou, se kterou čelí nástrahám, které mu svoboda přináší.45 Víra přináší jistotu, ţe u Boha je všechno moţné, ale zároveň můţe člověka připravit o rozum, protoţe dle Kierkegaarda je jediná cesta jak získat Boha, vírou přijít o rozum.46 2.1.6 Vztah k Bohu V souvislosti se zoufalstvím se často pouţívá pojmu promarnění ţivota. Je myslím uţitečné tento pojem vnímat tak, jak ho nahlíţí Kierkegaard. Filosof za promarněný ţivot pokládá takový, ve kterém je člověk zklamaný ţivotem v jeho celku. Takový člověk si neuvědomuje, ţe v něm sídlí duch a ţe smysl jeho bytí je v Bohu. Kierkegaard lituje nevěřícího člověka jako ošizeného o 41

Srov. KIERKEGAARD, Nemoc k smrti, s. 154. Cit. Tamtéţ, s. 182. 43 Srov. BOHÁČ, Individuum a filosofie existence, s. 17. 44 Cit. KIERKEGAARD, Filosofické drobky aneb drobátko filosofie, s. 92. 45 Cit. HNÁTEK, Pojetí smrti u Alberta Camuse, s. 43. 46 Srov. KIERKEGAARD, Nemoc k smrti, s. 144. 42

21

krásu vztahu s Bohem, jeho ubohost vidí v zaměstnávání se zbytečnostmi, v plýtvání silami na nepodstatné, ve lţích, kterým věří. Nevěřící dle filosofa nevidí to jediné, pro co stojí ţít a co přetrvá i smrt.47 Totiţ vztah s Bohem a celoţivotní směřování k němu. Křesťanský heroismus však je – a vídá se opravdu hodně zřídka – odvaha být zcela sám sebou, jednotlivým člověkem, tím určitým jednotlivým člověkem, stojícím sám přímo před Bohem, sám v tomto nesmírném vypětí a ohromné odpovědnosti.48 2.1.7 Úzkost Stav, kdy člověk přebírá ţivot do vlastních rukou, kdy se zbavuje veškeré opory a kdy je pouze na něm jaké volby udělá, Kierkegaard nazývá úzkostí. Tomuto stavu předchází stav nevinnosti, totiţ dětství. Dětství je stav bezstarostné harmonie, kdy je vše teprve budoucností se svými moţnostmi. Mezi stavem dětství a zodpovědnosti za vlastní ţivot je stav, ve kterém člověk nachází sebe sama. V tomto stavu si jedinec uvědomuje také ducha, který přináší do existence člověka zneklidnění, totiţ „nic“. Toto „nic“, tuto prázdnotu člověk začne pociťovat jako úzkost a znepokojení. Do této doby známý pocit strachu se změní v dlouhodobý negativní pocit úzkosti. Rozdíl mezi těmito dvěma pocity je v tom, ţe strach pochází z něčeho konkrétního, ale úzkost vyvolává neznámé napětí. Toto neznámé „nic“ jedince ohroţuje svou nicotou, prázdnotou, zmarem. Konfrontace mezi jedincem a prázdnotou od svého počátku končí aţ ve smrti. Tato konfrontace se nám můţe zdát být pouze negativní, ale není tomu tak. Skrývá moţnost stát se „plnohodnotným“ člověkem s jistou kvalitou ducha. I sám jedinec vnímá úzkost jako něco pozitivního, co ho přitahuje, co ho vede ke svobodě. Tuto 47 48

Srov. KIERKEGAARD, Nemoc k smrti, s. 135. Cit. Tamtéţ, s. 119.

22

svobodu pociťuje zvláště ve svém rozhodování a ve vlastních volbách, ve kterých je sám. Zde cítí tíhu odpovědnosti.49 Člověku se s objevem své smrtelnosti mění svět. Teprve tehdy hodnoty nabývají svých jmen, tehdy překračuje jedinec první, bezstarostnou etapu, a vkračuje do další, etapy ducha. V té je konfrontován se světem, jaký doopravdy je, a všemi jeho nástrahami, které ztrpčují ţivot.50 Pokud se člověku podaří překonat tyto nástrahy ţivota a překoná je, zakusí skutečné štěstí z naplněné existence. Cestu k této naplněné existenci vidí Kierkegaard v tom, ţe se jednotlivec skrze víru vzdaluje konečnému a přibliţuje nekonečnému. Záleţí na postoji k úzkosti. Pokud před ní člověk utíká a vyhýbá se jí, nikdy z ní nevytěţí. Jen pokud jí čelí vírou, můţe dojít nekonečnosti. Víra je dle Kierkegaarda zbraní, kterou můţe bezpečně bojovat proti nástrahám, zoceluje duši člověka a je vnitřní jistotou, která člověku pomáhá vyrovnat se s vlastní svobodou. Pokud se ale člověk úzkosti vyhýbá a uzavírá se před ní, zůstává pohlcen ve své konečnosti. Kierkegaard dokonce tvrdí, ţe úzkost je potřebná, a čím je hlubší, tím větší je člověk.51 2.1.8 Smrt v životě člověka Kierkegaard formuloval následující. Smrt v ţivotě člověka není jen jistotou, ţe vše jednou skončí, ale je i průvodcem na cestě. Tato jistota konce nám pomáhá vidět to, co je pro náš ţivot skutečně důleţité. Určuje směr a cíl našeho ţivota. Smrt je tedy pozitivní, protoţe pomáhá člověku opravdu ţít. Dává celému ţivotu smysl. Smrt má v ţivotě člověka nepostradatelné místo.

49

Srov. HNÁTEK, Pojetí smrti u Alberta Camuse, s. 42-43. Cit. Tamtéţ, s. 43. 51 Srov. Tamtéţ, s. 43. 50

23

Představme si, jak bychom v ţivotě jednali, kdybychom nebyli limitováni touto konečností. Smrt dává ţivotu člověka velkou hodnotu a smysl jeho existence.52 Aţ v závěru ţivota můţeme hodnotit, jak jsme s časem, který nám byl vyměřen, naloţili. Boj, tíha existence a moţnosti, mezi kterými musíme volit, z nás sejme pouze smrt. Nic a nikdo nás toho dříve nezprostí. „Kdyţ se kdysi zkušený stařec blíţil smrti, měl jiţ dobrý boj za sebou a víru zachoval; jeho srdce však bylo natolik mladé, ţe dosud nezapomnělo na úzkost a chvění, jeţ ho jako mladíka ukázňovaly a jeţ pak jako muţ opanoval, jimţ však přece ţádný člověk tak docela neodroste – ovšem jestli se mu zatím co nejdříve nepodaří – jít dále!“53 2.1.9 Otázka po zoufalství se nevyhne nikomu (Poslední soud) Proč jsme se v této kapitole tolik zaměřovali na pojem zoufalství? Protoţe dle Kierkegaarda bude Bůh při posledním soudu lidi soudit právě otázkou po zoufalství. Bůh nebude přihlíţet ke stavu, majetku nebo urozenosti člověka. Poslední soud nám tedy Kierkegaard představuje takto: „Aţ se pak přesýpací hodiny dovrší, hodiny časnosti, aţ dozní lomoz světa, utiší se neklidný či nečinný spěch, aţ uţ všechno kolem tebe ztichne jako na věčnosti – potom, ať uţ jsi muţ nebo ţena, bohatý či chudý, odvislý či neodvislý, šťastný nebo nešťastný, ať ses narodil s korunkou na hlavě či jako člověk malý a neznámý a poznal jen „břímě dne i horko“ – ať uţ tvé jméno bude připomínáno, dokud svět bude světem, a tedy se připomíná, pokud ještě trvá, či jsi bez jména a neznámý běţel s nespočetným davem - ať uţ tě obklopovala nádhera pro člověka nevyslovitelná, či tě stihl nejpřísnější lidský osud a největší pohana – věz, ţe věčnost se zeptá tebe i kaţdého jednotlivce mezi milióny miliónů jenom

52 53

Srov. HNÁTEK, Pojetí smrti u Alberta Camuse, s. 42. Cit. KIERKEGAARD, Bázeň a chvění, s. 8-9.

24

na jednu jedinou věc: zda jsi ţil v zoufalství či nikoliv.“54 Proč se ale Bůh ptá právě

na

zoufalství?

V čem

vlastně

spočívá

hříšnost

zoufalství?

Z Kierkegaardových úvah bychom mohli usoudit následující. Hřích spočívá v tom, ţe zoufalý člověk nechce být sám sebou. Na ţivot, který mu Bůh přichystal, se buď cítí být slabý, nebo ho ze vzdoru odmítá. Hřích je tedy ve slabosti, nebo ve vzdoru, se kterým odmítá dar Boţí.55 Rozsudek dle Kierkegaarda zní takto: „A jestliţe jsi jako zoufalec ţil, lhostejno čeho jsi nabyl či čeho jsi pozbyl, je pro tebe vše ztraceno, věčnost se k tobě nebude znát, či ještě hůře: zná tě tak, jaký jsi, a tvým vlastním já tě v zoufalství uvězní!“56 Lidské zoufalství zahrnuje představu o Bohu. Rád by byl před Bohem sám sebou, ale jeho utrpení tkví v tom, ţe sám sebou být nechce. Jediné, v co doufá, je, ţe v posmrtném ţivotě jiţ nebude mít tuto bolest. Vztah s Bohem je pro něho velmi důleţitý a ţivot bez Boha je čirým zoufalstvím.57 2.1.10 Shrnutí V této kapitole jsme se zabývali Kierkegaardovými úvahami o smrti. Tento filosof se věnuje převáţně tématu zoufalství, které se smrtí úzce souvisí. Jak jsme se mohli hned na začátku této kapitoly dočíst, Kierkegaard dělí člověka na etického a estetického. Rozdíl mezi nimi je v činění voleb, které ţivot přináší. Avšak ne v tom, zda volí dobře i špatně, ale s jakým zápalem a energií tyto volby činí. Zda je popudem k nim jen vnější nahodilá moţnost nebo vnitřní potřeba. Zoufalství Kierkegaard nepojímá jen negativně, ale i jako moţnost navrácení se k věčnosti, tedy k Bohu. Nikdo z lidí není s Bohem celý ţivot a naplno spojen. Proto tento návrat k Bohu je potřebný pro kaţdého člověka. 54

Cit. KIERKEGAARD, Nemoc k smrti, s. 135-136. Srov. Tamtéţ, s. 177. 56 Cit. Tamtéţ, s. 136. 57 Srov. Tamtéţ, s. 178. 55

25

Člověk by se však rád zoufalství vyhnul, ale není mu to umoţněno. Jeho touha ţít podle vlastních představ ho vede k zoufalství, a to zoufalství aţ k smrti. Kierkegaard si představuje, ţe právě podle odpovědi na otázku po zoufalství se bude odvíjet posmrtný ţivot člověka. Nestát se sebou samým a ţít bez Boha povaţuje Kierkegaard za daleko horší úděl, neţ je smrt. Z Kierkegaardových úvah si pro naši přípravu na smrt můţeme vzít tyto podněty. Měli bychom chtít být sami sebou. Pro člověka věřícího v Boha to můţe znamenat, být vděčný za ţivot, který od Boha přijal, netouţit po tom být někým jiným a nechat se Bohem na cestě ţivotem vést. Pro lidi v Boha nevěřící to můţe být něco jiného, například přijetí sebe sama, takového jaký jsem. I rozhodnutí, která v průběhu ţivota děláme, by neměla být jen nahodilá a reagující jen na naše momentální potřeby. Měla by vycházet z nás a našeho vnitřního hodnotového ţebříčku.

26

2.2 Karl Jaspers Karl Jaspers vytvořil nejobsáhlejší a nejucelenější systém existenciální filosofie.58 V této kapitole však není moţno se jeho existenciální filosofií zabývat příliš do široka. V mnohých filosofických tématech navazuje na Sørena Kierkegaarda. V této kapitole bude patrné, ţe se shodují v názoru na to, ţe existující člověk musí činit volby, které jsou paradoxem. Člověk, který činí volby, přesahuje svoji konečnou existenci do nekonečnosti. K hlubokým úvahám nad existencí, transcendencí a smrtí Jasperse vedl hlavně jeho špatný zdravotní stav. Jiţ v dětském věku se Jaspers potýkal s různými nemocemi, které se ve vyšším věku projevily jako onemocnění srdce a plic. Onemocnění byla váţná a neléčitelná. Pro Jasperse znamenala jistý handicap, který mu neumoţňoval fyzickou námahu a izoloval ho od společenského dění. Z jeho deníku můţeme vyčíst, ţe trpěl i stavy deprese.59 Dříve neţ se v kapitole budeme věnovat tématům konečnosti ţivota, zaměříme se na Jaspersův náhled na vztah víry a filosofie, dále pak budeme pokračovat jeho pojetím existence. Následuje pojednání o nutnosti činění voleb a nastínění základního rozdílu mezi situací běţnou a mezní. Dalšími tématy této kapitoly budou: pomíjivost lidského ţivota, úzkost s ní spojená a důleţitost vlastní hodnoty.

58 59

Cit. STÖRIG, Malé dějiny filosofie, s. 450. Srov. ŠIBALOVÁ, Karel Jaspers – významná osobnost vědy a filosofie 20. století, s. 5-6.

27

2.2.1 Vztah víry a filosofie Je moţná dobré si uvědomit, ţe podle Jasperse víra nestojí v protikladu k filosofii. Není to tak, ţe by předmětem víry byly nutně domnělé skutečnosti zaloţené na zjevení či diktátu autority. Předmětem víry je transcendentní Bůh jakoţto počátek stvoření, dárce bytí, coţ je skutečnost, kterou člověk odhaluje ve filosofickém aktu. „Ve filosofování proniká člověk za svou holou přirozenost, avšak pomocí své vlastní bytosti. Co v tomto průniku uchopuje jakoţto bytí a jakoţto sebe sama, je jeho víra.“ Tedy filosofickým poznáním světa a sebe sama jako darovaného bytí dospívá jedinec k víře, kterou se vztahuje k tomu, co je jeho základem. Takováto filosofická a náboţenská bytost vykazuje charakter autentické svobodné existence.60 Být člověkem znamená mít moţnost volby, a to volby k svobodnému bytí sebou. Člověk, který se snaţí být sám sebou, reaguje na přesah transcendence, tedy Boha.61 2.2.2 Existence člověka V čem spočívá existence člověka? Dle Jasperse je člověk jediný ţivočich, který si je své existence plně vědom. „Člověk je bytost, která nejen je, nýbrţ ví, ţe je.“62 Z toho plynou otázky, které si člověk o své existenci klade. Jaspers vnímá existenci člověka jako objevování cesty k sobě samému. Toto objevování nastává prostřednictvím svobodných voleb. Existenci můţe člověk objevovat i v běţných událostech ţivota. Ale protoţe člověk svoji existenci nemůţe opustit a pohledět na ni zvenku, není nikdy schopen ji proniknout a poznat. Přesto člověk můţe v poznání sebe sama svoji existenci zcela naplnit. 60

Cit. BOHÁČ, Individuum a filosofie existence, s. 20. Srov. STÖRIG, Malé dějiny filosofie, s. 453. 62 Cit. JASPERS, Duchovní situace doby, s. 25. 61

28

Naproti naplněné existenci stojí dle Jasperse „ pobývání“. Pobývání Jaspers chápe jako pouhé ţití bez konání voleb, činění jen běţných činností bez touhy po tom, co nás přesahuje. Takový člověk se jen nechává nést masou lidí. Největším rozdílem mezi existencí a pobýváním je, ţe existence je věcí individuální, kdeţto pobývání se týká více nesamostatně uvaţujících a mezi moţnostmi nevolících lidí.63 Jaspers píše o existenci toto: „Existence označuje takové já (Selbst), které se vztahuje ke svým moţnostem, a prosvětlení existence je takový proces, který jednotlivci ukazuje jeho původní moţnosti, moţnosti jeho „svébytí“ a apeluje, aby je jednotlivec svým jednáním uskutečnil. Cesta, jíţ se nám tyto moţnosti otevírají, nás zároveň radikálně vrací k našemu existenciálnímu „já“. Je to cesta zakoušení mezních situací (smrt, utrpení, boje, viny atp.).“64 Jak můţeme vidět, pro Jasperse není existence něčím obecným, co by bylo aplikovatelné na kaţdého jedince. Právě naopak. Existenci lze zachytit, pouze pokud se díváme na konkrétního jedince. Existence nebude nikdy všeobecně platná, protoţe se váţe na jedincovu svobodu. V této svobodě uskutečňuje jedinec své moţnosti. Protoţe Jaspers nechce mluvit o existenci obecně, pouţívá termínu „osvěcování“ existence. Tento termín chápe pouze jako moţnost pro člověka, jak by mohl proţít svůj ţivot.65 „Z nepoznané temnoty stoupá jednotlivec krok za krokem k vědomí své existence.“66 2.2.3 Existující člověk musí činit volby Člověk tedy plně existuje, pokud činí volby, kterými se spoluvytváří. Existence se v ţivotě člověka střídá s pouhým bytím. Tedy chvílemi, kdy volby nečiní a nevyuţívá svých moţností. Existence se v bytí člověka jaksi vynořuje 63

Srov. ŠIBALOVÁ, Karel Jaspers – významná osobnost vědy a filosofie 20. století, s. 44. Cit. JASPERS, Šifry transcendence, s. 17. 65 Srov. KLAPÁKOVÁ, Filosofie existence u Karl Jasperse, s. 27-28. 66 Cit. JASPERS, Šifry transcendence, s. 25. 64

29

a znovu zanořuje. Jak existenci rozeznáme od pouhého bytí? Je vţdy svobodná a realizuje se v činu.67 Jaspers chápe existenci jako úkol, který by měl člověk splnit. Plnit ho kaţdý den uskutečňováním svobodných rozhodnutí. Kdo nepřijme výzvy existence a nečiní volby, klame v první řadě sám sebe. Existence totiţ není pouhé bytí, které tu od narození do smrti jednoduše je. Netrvá bez lidského přičinění. Je to boj, který se musí znovu a znovu vybojovat. Jedinec je totiţ váben k upadání do pouhého pobývání, které je jednodušší a neklade na něj nároky. Proto člověk, který chce skutečně existovat, se musí stále znovu realizovat v činu a činit volby v co největší svobodě.68 Jaspers připouští, ţe svobodné jednání člověka můţe mít i negativní dopad. Člověk můţe činit i špatné volby. Avšak i špatnými volbami se člověk utváří a buduje svou existenci. Konat volby je jeho povinností.69 2.2.4 Existence jako dar Podle Jasperse člověk začíná skutečně existovat ve chvíli, kdy si uvědomí svoji závislost na transcendenci. Pravá existence skrývá pokorné uvědomění si, ţe to nejsem já, kdo mě stvořil a dal mi ţivot.70 „Jakoţto existence jsem, kdyţ vím, ţe jsem sám sobě darován skrze transcendenci. Nejsem ve svém rozhodnutí skrze sebe sama. Nýbrţ bytí skrze sebe je mi v mé svobodě bytím darovaným.“71 Toto obdarování transcendencí si dle Jasperse uvědomujeme aţ tehdy, kdy své volby činíme v úplné svobodě, nezávisle na vnějším tlaku, dění kolem nás, na světě. Naše volby činíme v souladu s vnitřním hlasem v nás přebývající 67

Srov. STÖRIG, Malé dějiny filosofie, s. 452. Srov. KLAPÁKOVÁ, Filosofie existence u Karl Jasperse, s. 29. 69 Srov. ŠIBALOVÁ, Karel Jaspers – významná osobnost vědy a filosofie 20. století, s. 44. 70 Srov. BOHÁČ, Individuum a filosofie existence, s. 20. 71 Cit. JASPERS, Filosofická víra, s. 17. 68

30

transcendence. S vyšší mírou opravdové vnitřní svobody narůstá také pevnější přesvědčení o přítomnosti Boha a existence jako jeho daru. Vztah člověka k Bohu není v lidské přirozenosti, ale začíná klíčit tam, kde se člověk přiblíţí k sobě. Tam, kde je sám v sobě svobodný natolik, ţe se můţe otevřít světu bez strachu, ţe by ho pohltil. Svou sílu nachází v Bohu, který se pro něj stává skrze jeho proţívání svobody stále bliţším.72 „Člověk jakoţto jedinec získává ve své existenci svou svobodu ve světě jakoţto své Bohem stvořené bytí; je vázán na transcendentního Boha a jen díky tomu je nezávislý na celém světě.“

73

I kdyţ se jedinec stane skrze víru

nezávislý na celém světě, stále svým ţivotem směřuje ke konečnosti ţivota. Víra mu však v této konečnosti dodává svobodu.74 „Člověk si uvědomuje tuto svou konečnost na měřítku čehosi nekonečného, a to skrze nepodmíněné a skrze nekonečné.“

75

Tuto nekonečnost a

nepodmíněnost můţe člověk vnímat u Boha, který takovým je. Rozhodnutí, která člověk činí skrze víru, ho činí nepodmíněným. V tomto bodě se Kierkegaard a Jaspers shodují na tom, ţe člověk musí v ţivotě činit jistá rozhodnutí. Kaţdá volba člověka vyvádí z pouhého bytí k vlastní autentické existenci. Kaţdou volbou z moţností člověk přesahuje své bytí do nekonečnosti. Právě ve volbách člověka se přímo setkává časnost s věčností. Kierkegaard i Jaspers tuto skutečnost nazývají paradoxem. Paradox vidí v tom, ţe přestoţe člověk ve své podstatě směřuje ke konci bytí, skrze vědomí darovanosti své existence transcendencí a ve volbách, které svobodně činí, přesahuje své bytí v nekonečnost.76 Člověk jiţ není určován vnějším světem, ale vlastní svobodou proţívanou ve vztahu s transcendencí, a tak den po dni

72

Srov. JASPERS, Úvod do filosofie, s. 47. Cit. JASPERS, Filosofická víra, s. 28-29. 74 Srov. BOHÁČ, Individuum a filosofie existence, s. 22. 75 Cit. JASPERS, Filosofická víra, s. 41. 76 Srov. BOHÁČ, Individuum a filosofie existence, s. 22. 73

31

utváří vlastní existenci.77 „Podstatné je, aby člověk jakoţto existence ve své svobodě zakoušel, ţe je sám sobě darován. Pak se svoboda lidského bytí stane jádrem všech jeho moţností ve vedení transcendencí, skrze jedno ke své vlastní jednotě.“78 2.2.5 Jak projít životem bezpečně? Mohlo by se zdát, ţe člověk věřící má rozhodování v průběhu ţivota o mnoho jednodušší. Jen se nechá vést Bohem (transcendencí) a k cíli šťastně dojde. Nechat se vést Bohem však můţe být velmi obtíţné. Zvláště proto, ţe si člověk nikdy není zcela jist pravdivostí Boţího hlasu. Boţí hlas spočívá v tom, ţe vzejde otevřenému jednotlivci jako vlastní přesvědčení. Je slyšitelný ve svobodě sebepřesvědčení a nemá ţádný jiný orgán, jímţ by se člověku sdělil. Boţí vůli tedy koná ten člověk, který je hluboce rozhodnut, a věří, ţe poslouchá Boha, aniţ by s objektivní zárukou věděl, co Bůh chce.79 V naslouchání Boţímu vedení spočívá odvaha k pochybení. Obsah je často mnohoznačný a svoboda není nikdy dokonalá. Riziko, zda jsem ve svobodě opravdu sám sebou, zda jsem nasměrování uslyšel opravdu, nikdy nepřestává. Toto vědomí rizika zůstává v čase podmínkou rostoucí svobody.80 Jak jsme uvedli jiţ dříve, i špatnými volbami se člověk utváří a buduje svou existenci. Je správné, ţe se ţádné rozhodnutí neobejde bez nejistoty. V nejistotě se skrývá pokora trvalé otázky. Protoţe za nějaký čas se můţe celá situace změnit a dřívější rozhodnutí se můţe zdát jako velký omyl. Bezchybné naslouchání Boţímu vedení je moţné zhodnotit pouze pohledem zpět.81

77

Srov. BOHÁČ, Individuum a filosofie existence, s. 22. Cit. JASPERS, Filosofická víra, s. 45. 79 Srov. Tamtéţ, s. 45. 80 Srov. Tamtéţ, s. 46. 81 Srov. Tamtéţ, s. 46. 78

32

Můţeme ale také uvaţovat následovně. I kdyby člověk zpětně, třeba i na smrtelném lůţku, zhodnotil některé své ţivotní volby jako špatné, můţe se vţdy opřít o jistotu své hodnoty a jedinečnosti, kterou jakoţto Bohem milovaná a darovaná existence má. 2.2.6 Hodnota a jedinečnost člověka Jaspers poukazuje na jedinečnost člověka, která nespočívá v rodu nebo typu člověka, ale v jeho nezastupitelnosti a nenahraditelnosti. Nelze se tedy na člověka dívat jako na něco obecného nebo jako na nahraditelný materiál.82 Lékařka Marie Svatošová pokládá za velmi uţitečné si uvědomit, ţe v celé historii nebyl, není a nebude nikdo takový, jako jsem já. Jsem jedinečný a neopakovatelný a mám ve světě poslání, které nemá nikdo jiný. Budeme-li se takto vnímat, nemůţeme se k sobě chovat jinak, neţ s úctou.83 Člověk dostal od Boha mnoho do rukou. Jaspers však vidí velké nebezpečí člověka ve spokojenosti se sebou samým, v sebejistotě, ţe je tím nejlepším, čím můţe být. Tím by si zatarasil cestu k dalšímu osobnímu růstu a vývoji.84 Člověk se můţe cítit sebejistě a nepochybovat o tom, ţe má celý svůj ţivot pevně ve svých rukou. Zvláště pokud je mladý, zdravý a vše vychází podle jeho přání.85 Jak bylo jiţ dříve uvedeno, Jaspers se nedomnívá, ţe bychom byli schopni činit volby zcela svobodně a nezávisle na světě, pokud bychom se nenechali vést Bohem. Jaspers dále apeluje na to, ţe si málo uvědomujeme, ţe tím, čím je i celé naše bytí ve světě, není z naší vlastní vůle, ale darem transcendence.86 Pokládá totiţ za velmi podstatné, aby si člověk uvědomoval, ţe je sám sobě

82

Srov. JASPERS, Filosofická víra, s. 44. Srov. SVATOŠOVÁ, Hospice a umění doprovázet, s. 37. 84 Srov. JASPERS, Filosofická víra, s. 45. 85 Srov. Tamtéţ, s. 42. 86 Srov. Tamtéţ, s. 42. 83

33

transcendencí darován. Svoboda lidského bytí se tak můţe stát jádrem všech moţností člověka a umoţní mu nechat se transcendencí vést.87 2.2.7 Mezní (hraniční) situace Kaţdá existence je podmíněna dějinností. Tu utvářejí situace, ve kterých se jedinec nachází, lidé se kterými se stýká a víra, kterou vyznává. Kvůli měnícím se komponentům je dějinnost v kaţdém okamţiku jiná a tedy neuchopitelná.88 Situace, ve kterých jedinec realizuje svou existenci, mohou být dvojího druhu. Situace běţné, které člověk můţe měnit a situace mezní, které jsou neměnné.89 Mezi mezní situace patří: smrt, utrpení, zápas, vina. Jsou to takové situace, které člověk nemůţe obejít ani změnit. Od běţných situací se mezní liší tím, ţe je nemůţeme zvládat stejnými prostředky jako situace běţné. Prostředky zvládání, na které jsme byli zvyklí, selhávají, a člověk se ocitá před zhroucením vlastního bytí. Šibalová ve své práci uvádí, ţe tyto mezní situace otvírají cosi nového a nepoznaného, s čím jsme se nesetkali v běţné existenci.90 Jaspers radí, jak uvádí Klapáková, abychom se nesnaţili hraniční situaci změnit, ale nechali, aby ona změnila nás. Klapáková si také všímá, ţe se stáváme sami sebou, pokud na sebe necháme hraniční situace působit. Jaspers hraniční situace nevnímá jen jako překáţky, ale také jako vymezení cesty k bytí sám sebou, k moţnostem, které člověk má. Člověk se v nich rozhoduje opravdověji a plněji. Uvaţuje nad tím, odkud bude čerpat, a o co se bude ve svém ţivotě opírat.91

87

Srov. JASPERS, Filosofická víra, s. 45. Srov. STÖRIG, Malé dějiny filosofie, s. 451-452. 89 Srov. JASPERS, Úvod do filosofie, s. 16. 90 Srov. ŠIBALOVÁ, Karel Jaspers – významná osobnost vědy a filosofie 20. století, s. 39. 91 Srov. KLAPÁKOVÁ, Filosofie existence u Karl Jasperse, s. 30. 88

34

Od člověka to však vyţaduje být vnímavý a neuzavírat se před těmito situacemi. Jaspers si pohrává s pojmem „ztroskotání“, kterým pravděpodobně myslí smrt. Říká totiţ, ţe ztroskotání je to poslední, co nás čeká. Všechny mezní situace se nějak váţí ke konečnosti lidského bytí, k uvědomění si vlastních omezení. Podle Jasperse je správné uchopení mezní situace cestou k opravdovému bytí. Nejpředstavitelnější mezní situací je pro Jasperse smrt.92 Ve ztroskotání dochází k docenění pravého bytí. Za ztroskotaným bytím vidí Jaspers transcendenci, tedy nekonečnost a všemohoucnost Boţí. 2.2.8 Životní úzkost Jaspers označuje ţivotní úzkost za nepříjemného průvodce člověka. Ten má strach o svou existenci a o bytí sama sebou.93 Jak bylo jiţ uvedeno v začátku této kapitoly, člověk, který nečiní volby, nebo je podřizuje mase lidí, opravdu neexistuje, jen „pobývá“. Stále více tak přestává být sám sebou a splývá s davem.94 Nevyuţívání vlastních moţností volby můţe dle mého názoru vést na konci ţivota k úzkosti. Tato úzkost se stále stupňuje a člověku dochází, ţe zanikne jako neznámý a zapomenutý. Zdá se mu, ţe veškeré jeho vztahy z jeho ţivota mizí, stejně jako vše ostatní. Mohlo by se zdát, jakoby se v dnešním světě zapomnělo na hodnoty, které celým generacím dávaly jistotu a chránily před opuštěností a samotou. Tento problém vnímá i Jaspers. Domov byl, a má být, společenstvím rodiny, která vyrůstá z lásky. Místem, kde se k sobě vzájemně váţí lidé, kteří spolu udrţují trvalou komunikaci. Zvláště v těţkostech kaţdodennosti se projeví hodnota lidskosti, kterou toto společenství disponuje.95 Ten však, kdo se vzdal vazeb v rodině a souţití 92

Srov. ŠIBAOVÁ, Karel Jaspers – významná osobnost vědy a filosofie 20. století, s. 39. Srov. JASPERS, Duchovní situace doby, s. 69. 94 Srov. ŠIBALOVÁ, Karel Jaspers – významná osobnost vědy a filosofie 20. století, s. 44. 95 Srov. JASPERS, Duchovní situace doby, s. 66. 93

35

s druhými, ztratil se v masové společnosti. Závěr svého ţivota pak skončí v samotě a úzkosti.96 Dokud má člověk čas, měl by stále znovu o svou existenci bojovat. Z kaţdého upadání do pouhého bytí zase vstát a vzít ţivot s jeho náročnými volbami.97 2.2.9 Pomíjivost lidského života Smrt, která patří mezi hraniční situace, je také jednou z jistot ţivota. Člověk se podle Jasperse nemůţe povaţovat za šťastného, dokud stojí před svou smrtí, protoţe si není jist svým osudem.98 Pomíjivost lidského ţivota Jaspers přibliţuje příběhem malého ptáčka. Venku je velká zima a celý sál je příjemně vyhřátý od krbových kamen. Najednou vletí do sálu ptáček. Ale ani chvilku se neohřeje a hned vyletí opět druhými dveřmi ven. Stejně je to i s lidským ţivotem. Je to jen pouhý okamţik mezi dvěma nejistotami.99 Pomíjivost lidského ţivota dokládá Jaspers také citací ze Starého zákona: „Člověk, jehoţ dny jsou jako tráva, rozkvétá jako polní kvítí; sotva ho ovane vítr, uţ tu není, uţ se neobjeví na svém místě.“ (Ţ 103,15)100 Dnes tu člověk je a zítra uţ být nemusí. Kdyţ jednou odejde, uţ se nikdy nevrátí. Jak ale Jaspers vidí konečnost člověka? Konečnost člověka podle něho spočívá v dohasínání všeho vitálního, co člověka tvoří. Konečnost člověka spočívá i v odkázanosti na druhé lidi a lidským společenstvím vzniklý svět. Na nic v tomto světě se nemůţe spolehnut. Bohatství přijde a rozplyne se. Neboť

96

Srov. Tamtéţ, s. 68. Srov. KLAPÁKOVÁ, Filosofie existence u Karl Jasperse, s. 29. 98 Srov. JASPERS, Filosofická víra, s. 35. 99 Srov. JASPERS, Šifry transcendence, s. 44-45. 100 Cit. Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona, s. 542. 97

36

na co je zde spolehnutí? „I nejbliţší člověk můţe náhle onemocnět, zešílet, zemřít.“ 101 Na konečnost bychom mohli nahlíţet jako na stigma, které provází vše stvořené. Vše, co na světě pobývá, směřuje ke své konečnosti. Rozdíl mezi lidmi a vším ostatním pobýváním je v tom, ţe konečnost člověka není uzavřená. Jak tomu je například u zvířat. Lidský ţivot přesahuje do další existence.102 Této nekonečnosti se dotýkáme v myšlence na Boha a na naši nesmrtelnost. Je nám to nepochopitelné, ale přesto nám to na mysl přijde. Do nekonečnosti vstupujeme tím, ţe si ji uvědomujeme.103 Jaspersovy úvahy bych ráda uzavřela středověkými verši, které uvádí ve svém díle Šifry transcendence: „Nevím, odkud přicházím, jsem, však nevím kým, zemřu, aniţ den svůj znám, kráčím přitom nevím kam, ţe vesel jsem, divím se sám.“ 104 2.2.10 Shrnutí Existenci Jaspers vnímá jako celoţivotní úkol člověka, který se projevuje v činění svobodných voleb. Tyto volby člověka utvářejí a posunují dál. Člověk, který volby nečiní, dle Jasperse neproţívá plně svoji existenci, ale jen na světě pobývá. Jaspers připouští, ţe člověk má sklon upadat do pouhého pobytu. A proto ho vybízí, aby znovu a znovu o svoji existenci bojoval. Velký důraz klade na to, aby si člověk uvědomil, ţe mu je existence darována transcendencí (Bohem). 101

Srov. JASPERS, Filosofická víra, s. 41. Srov. Tamtéţ, s. 43. 103 Srov. Tamtéţ, s. 41. 104 Cit. JASPERS, Šifry transcendence, s. 44. 102

37

Karl Jaspers je v Boha věřící člověk a to se velkou měrou odráţí v jeho názorech. Při rozhodování bychom se měli řídit Boţím hlasem v nás, i kdyţ si nemůţeme být zcela jisti tím, ţe jsme pochopili správně, co máme činit. Jaspers připouští, ţe můţeme činit i špatné volby. Povaţuje je však za lepší neţ nečinit volby ţádné, nebo se ve svém rozhodnutí podřizovat ostatním. Definitivní správnost voleb poznáme aţ v pohledu zpět na náš ţivot, tedy v okamţiku umírání. Člověka, který ještě stojí před svojí smrtí, nepovaţuje příliš za šťastného, protoţe ještě neví, co ho čeká. Radí však, aby člověk, který má ještě čas, nevzdával boj o svoji existenci a nenechal se tak pohltit davem. Činil vlastní volby, kterými přesahuje jeho pozemská existence do budoucí existence po smrti. Klade také důraz na vytváření mezilidských vztahů, které člověku pomohou překlenout úzkost a samotu, které by mohly v umírání přijít. Smrt Jaspers řadí mezi hraniční situace, tedy takové, které nemůţeme zvládat běţnými prostředky. Jaspers radí, abychom se takovým situacím nevyhýbali a nesnaţili se je změnit, ale nechali je na sebe působit a ony tak mohli změnit nás. Právě ve smrti se člověk stává opravdovým a jeho ţivot dochází plnosti. Aţ zde se ukáţe, z čeho opravdu čerpal a o co se opíral. Člověk by nikdy, tím méně ve smrti, neměl zapomínat na vlastní hodnotu a jedinečnost, která pramení z toho, ţe je stvořen Bohem. Tato jistota by měla člověku pomoci překlenout se nad momentální neschopností a slabostí.

38

2.3 Martin Heidegger Jako v předchozích kapitolách i v této se budeme zabývat úvahami o smrti, tentokráte však inspirovanými myšlenkami Martina Heideggera. Literárním podkladem pro tuto kapitolu nám poslouţilo jeho dílo „Bytí a čas“. Budeme se zamýšlet nad otázkami: Proč je důleţité uvědomit si vlastní smrtelnost? Co člověka vede k útěku před myšlenkami na smrt? Z čeho pramení pocit úzkosti, který lidé při myšlence na smrt proţívají? Jaký přínos pro ţivot můţe mít setkání s umírajícím člověkem? V čem spočívá autentické bytí? Úvahy by měly slouţit k lepšímu pochopení negativních pocitů, které se v mnohých z nás při myšlence na smrt vynoří. 2.3.1 Interpretace pojmů: „dasein“, „jsoucno“ a „vrženost“ Na začátku této kapitoly si vysvětlíme několik zásadních pojmů, se kterými se v Heideggerových dílech často setkáme. V první řadě se jedná se o pojem „dasein“ (Jan Patočka ho přeloţil jako pobyt, nebo přesněji jako bytí tu).105 Tímto „bytí tu“ Heidegger označuje nejvnitřnější základ a moţnost člověka.106 Bytí, které se vztahuje ke svému pobytu, nazývá Heidegger existencí. Existence dává moţnost pobytu být nebo nebýt sám sebou. Pobyt sám za sebe volí, zda se této moţnosti chytne nebo ji zanedbá.107 Heidegger také označuje pobyt za jsoucno, kterým jsme my sami. Základní vlastností tohoto jsoucna je schopnost ptát se po vlastním bytí a rozumět mu.108 Pobyt je jediné jsoucno, které jest jak onticky (ve faktickém výskytu), tak 105

Srov. DEVÁTÁ, Pojetí úzkosti a smrti v díle Edgara Allana Poea a Martina Heideggera,

s. 10.

106

Srov. OLŠOVSKÝ, Slovník filosofických pojmů současnosti, s. 258-259. Srov. HEIDEGGER, §4. Ontická přednost otázky po bytí, in Bytí a čas, s. 28 – 29. 108 Srov. BLECHA, Filosofický slovník, s. 320. 107

39

ontologicky (tj. tak, ţe zároveň chápe své bytí).109 Existencí tedy Heidegger nazývá způsob, jakým se pobyt projevuje navenek a k sobě samému.110 Heidegger také říká: „Pokud je bytí tím, ‚po čem‘ se ptáme, a pokud bytí znamená bytí jsoucna, pak z toho vyplývá, ţe to, ‚u čeho‘ se máme na bytí ptát, je jsoucno samo. Budeme se jej jaksi vyptávat na jeho bytí.“

111

Toto

Heideggerovo tvrzení nás však nutí předně si definovat, co je vlastně to jsoucno, na které se máme ptát. Radka Devátá ve své práci popisuje jsoucí jako všechno, o čem uvaţujeme, co říkáme, k čemu se vztahujeme. Upozorňuje, ţe také my sami jsme jsoucí. 112 Člověk, jakoţto pobyt, je jediným jsoucnem, které existuje. Existuje tím, ţe bytí rozumí jako výhradně svému bytí, které má zájem udrţet. Rozumí bytí v otevřenosti bytí a ve své ekstatické otevřenosti pro toto bytí.113 Heidegger tvrdí, ţe bytí bylo dříve povaţováno za jedno z mnoha jsoucen. Proto se ho snaţí odlišit tím, ţe bytí jakoţto jediné jsoucno je charakterizováno tím, ţe mu jde o jeho bytí, které navíc umí v existencionálních aktivitách rozkrývat.114 Pobyt je jsoucno, o kterém nelze říci, ţe se mezi jiným jsoucnem jen vyskytuje. Toto jsoucno se onticky vyznačuje spíše tím, ţe mu v jeho bytí o toto bytí samo jde. K této bytostné skladbě pobytu pak ale patří, ţe má ve svém bytí k tomuto bytí bytostný vztah. A to zase znamená, ţe si pobyt nějakým způsobem a nějak výslovně ve svém bytí rozumí. Tomuto jsoucnu je vlastní, ţe skrze jeho bytí a spolu s ním je mu odemčeno bytí samo. Porozumění bytí je samo bytostným určením pobytu. 115

109

Cit. BLECHA, Filosofický slovník, s. 320. Srov. Tamtéţ, s. 320. 111 Cit. HEIDEGGER, §2. Formální struktura otázky po bytí, in Bytí a čas, s. 22. 112 Srov. DEVÁTÁ, Pojetí úzkosti a smrti v díle Edgara Allana Poea a Martina Heideggera, s. 10. 113 Cit. BOHÁČ, Individuum a filosofie existence, s. 28. 114 Srov. BLECHA, Filosofický slovník, s. 210. 115 Cit. HEIDEGGER, §4. Ontická přednost otázky po bytí, in Bytí a čas, s. 28. 110

40

Dalším pojmem, který Heidegger také hojně pouţívá, je „vrţenost“. Tu chápe jako výchozí pozici, kterou má kaţdý pobyt, který se nachází před volbou ze svých moţností a před kaţdou svou reflexí. Vrţenost je takové „zde“, ze kterého bytí vychází (svět, lidi, věci, situace …).116 Vrţenost je také moţno nahlíţet jako situaci, do které je pobyt vrţen a která ho určuje. Člověk vyuţívá potenciál této vrţenosti a vyuţívá ho pro své vlastní bytí.117 V tom smyslu, ve kterém Heidegger pouţívá „vrţenost“ jsme mohli u Jasperse

zaregistrovat

existenci

darovanou

skrze

transcendenci.118

Heideggerova vrţenost však nic společného s transcendencí nemá.119 2.3.2 Vymezení pojmů: „ono se“, „předběh“ a „moci být“ Další pojmy, které si také zaslouţí vysvětlení, jsou „ono se“, který budeme v této kapitole chápat jako pojetí odtaţitého vztahu člověka ke smrti. Člověk nemá ke smrti vlastní blízký vztah, ale pokládá ji jen za něco, co se musí stát, ale teď se ho to ještě netýká. Heidegger vystihuje „ono se“ následujícími citacemi: „Neurčité „ono se“ nedovolí, aby se probudila odvaha k úzkosti ze smrti. „Ono se“ dává právo a stupňuje pokušení zakrývat si své nejvlastnější bytí k smrti.“ 120 „Upadání pobytu do neurčitého „ono se“ a do obstarávaného „světa“ jsme nazvali útěkem před sebou samým.“ 121 „Ono se“ je tedy něco, co odvádí člověka od sebe samého, od jeho podstaty bytí, od konečnosti, která k němu neodmyslitelně patří. Druhý pojem je předběh. Předběh je postoj přijetí smrtelnosti za vlastní. Integrace vlastní konečnosti do jiţ ţitého ţivota. Předběh pomáhá 116

Srov. BLECHA, Filosofický slovník, s. 445. Srov. OLŠOVSKÝ, Slovník filosofických pojmů současnosti, s. 280. 118 Srov. JASPERS, Filosofická víra, s. 17. 119 Srov. BOHÁČ, Individuum a filosofie existence, s. 20. 120 Cit. HEIDEGGER, §50. Předběţný náčrt existenciálně-ontologické struktury smrti, in Bytí a čas, s. 290. 121 Cit. HEIDEGGER, §40. Základní rozpoloţení úzkosti jako význačná odemčenou pobytu, in Bytí a čas, s. 219. 117

41

s vyrovnáním se se smrtí jako s něčím, co k ţivotu prostě patří. Heidegger charakterizuje předběh takto: „Bytí k moţnosti jakoţto bytí ke smrti se však má vztahovat ke smrti tak, aby se smrt v tomto bytí odhalila jako moţnost. Takové bytí k moţnosti terminologicky označujeme předběh.“

122

Předběh ze své

podstaty vede k osvobození člověka. „Předběh odemyká pro existenci nejzazší moţnost vzdát se sebe samé, a rozbíjí tak kaţdé ustrnutí v jiţ dosaţené existenci.“ 123 Třetí pojem, který je v kapitole hojně pouţívám je „moci být“. Tento pojem budeme pouţívat pro vztah člověka ke své smrtelnosti. Člověk si je vědom faktu, ţe teď tu je, ale tento stav není navţdy. Člověk je jednoduše vděčný za moţnost ţít, kterou pokládá za výsadu. Ví, ţe jednou bude muset zemřít. „Předběh umoţňuje pobytu rozumět, ţe musí převzít „moci být“ v němţ jde přímo o jeho nejvlastnější bytí, sám za sebe.“

124

Pěstování lhostejnosti ke

smrti však odcizuje pobyt od jeho nejvlastnějšího „moci být“.125 Navazují úvahy, týkající se vlastní smrtelnosti a přístupu k ní. 2.3.3 Proč je důležité uvědomit si vlastní smrtelnost – „předběh“ Smrt je způsob bytí, který na sebe pobyt bere, jakmile jest. Od chvíle, kdy člověk začne existovat, směřuje ke smrti, která můţe kdykoliv nastat.126 Dokud tedy člověk ţije, vztahuje se aţ do svého konce ke svému „moci být”.127 Kaţdý člověk tak stojí před smrtí sám a s touto realitou se musí nějak vyrovnat. Jaký postoj zaujme ke své smrti, je čistě na něm. Čím si však více 122

Cit. HEIDEGGER, §53. Existenciální rozvrh autentického bytí k smrti, in Bytí k smrti,

s. 298. 123

Cit. Tamtéţ, s. 300. Cit. Tamtéţ, s. 299. 125 Srov. HEIDEGGER, §52. Kaţdodenní bytí ke konci a plný existenciální pojem smrti, in Bytí a čas, s. 291. 126 Srov. HEIDEGGER, §48. Neukončenost, konec a celost, in Bytí a čas, s. 281. 127 Srov. HEIDEGGER, §46. Zdánlivá nemoţnost ontologického uchopení a určení celosti pobytu, in Bytí a čas, s. 272. 124

42

svoji smrtelnost uvědomuje, tím větší nároky na něho ţivot klade. Je dokonce několik moţností: buď se na smrt, která velmi pravděpodobně přijde, bude připravovat a během ţivota s ní počítat ve smyslu „moci být“. Tito lidé jsou však vystaveni úvahám o tom, čím vlastně ţijí, na čem stavějí, co v ţivotě budují, nebo jak nakládají s časem, který jim ještě zbývá. O něco jednodušší to mají lidé, kteří vlastní smrtelnost přijímají pouze jako fakt, se kterým se nedá nic dělat a který neodmyslitelně patří k ţivotu. Nejjednodušší to však mají lidé, kteří smrt vytěsnili ze ţivota, nebo se jí vyhýbají a doufají, ţe nastane za velmi mnoho let ve stáří a proběhne tiše. Je pouze na člověku, jak se rozhodne. Můţe dokonce i svůj vztah ke smrti během ţivota přehodnotit, nebo proţít všechny fáze postupně. V souvislosti s uvědomováním si vlastní smrtelnosti a zaujetím postoje k ní, vyplývají následující otázky: Jak moc se smrtí počítat, kdyţ můţe přijít aţ za desítky let ve stáří, ale co kdyţ přijde i dříve? Jak ţije člověk s vědomím vlastní smrtelnosti a jak člověk, který si ji nepřipouští? Nelze přeci říct, ţe člověk, který si svoji smrt nepřipouští, ţije špatně. Neochromuje naopak stálé myšlení na smrt náš ţivot? Jak se dobrat vyváţenosti? A jistě existuje ještě mnoho jiných podobných otázek. Můţe se zdát, ţe se na smrt není moţné připravit, a to zvláště pro to, ţe přijde neohlášená. Jak říká Heidegger: „Nejvlastnějšími charakteristikami smrti je jistota, ţe přijde, a nejistota, kdy to bude.“ 128 Nejistota příchodu smrti nám ale nemůţe zabránit ţít v myšlence na ni a ve stálé moţnosti odejít ze ţivota. Skutečnost, ţe nevíme, kdy naše smrt nastane, můţe být sice zatěţující ve smyslu, jak intenzivně přípravu řešit, na druhou stranu celoţivotní vyrovnanost a budování dobrých vztahů ještě nikomu neublíţily. Ze zkušeností je patrné, ţe pokud nás smrt zastihne úplně

128

Srov. HEIDEGGER, §52 Kaţdodenní bytí ke konci a plný existenciální pojem smrti, in Bytí a čas, s. 295.

43

nepřipravené a nevyrovnané, je to pro nás daleko horší, neţ kdyţ s příchodem smrti celý ţivot podvědomě počítáme a ta pak přijde aţ ve vysokém stáří. Jaké by byly rady pro celoţivotní přípravu? Jednoduše řečeno: nezabydlovat se na tomto světě. Ţít nejlépe tak, jak je toho člověk schopný, aby toho při odchodu ze ţivota nemusel litovat. Vědomí vlastní smrtelnosti nás vede k ryzosti ţivota. Předběh, tedy autentické vědomí vlastní konečnosti, umoţňuje pobytu porozumět. Ţe musí převzít „moci být“ sám za sebe. Protoţe smrt si ţádá člověka sama jako jednotlivce.129 Ve smrti má pobyt své nejvlastnější „moci být“ sám před sebou. Smrt je moţností „moci tu jiţ nebýt“. Je-li pobyt v přímé konfrontaci se svým vlastním bytím, je vyvázán ze vztahů k druhým.130 2.3.4 Útěk před myšlenkami na vlastní smrtelnost V předchozí části jsme mohli vidět, ţe je mnoho moţností jak se s vlastní konečností vyrovnat. Ve většinové společnosti převládá tento názor: „Uţ „myslet na smrt“ pokládá veřejnost za zbabělý strach, nejistotu pobytu a ponuré stranění se světa. Neurčité „ono se“ nedovolí, aby se probudila odvaha k úzkosti ze smrti.“

131

Můţeme se setkat i s názorem, ţe sebejistý pobyt by

úzkost ze smrti vůbec neměl znát. Lidé se dnes často snaţí být k „faktu“ vlastní smrtelnosti lhostejní a ţít tak, jako by ani nebyl. Pěstování takové lhostejnosti však odcizuje pobyt od jeho nejvlastnějšího „moci být“. Vyhýbání se smrti vede k upadajícímu bytí k smrti.132 „Upadání pobytu do neurčitého „ono se“ a do obstarávaného „světa“ jsme nazvali útěkem před sebou samým.“

129

133

Srov. HEIDEGGER, §53. Existenciální rozvrh autentického bytí k smrti, in Bytí a čas, s.

299.

130

Srov. HEIDEGGER, §50. Předběţný náčrt existenciálně-ontologické struktury smrti, in Bytí a čas, s. 287. 131 Cit. HEIDEGGER, §51. Bytí k smrti a kaţdodennost pobytu, in Bytí a čas, s. 290. 132 Srov. Tamtéţ, s. 291. 133 Cit. HEIDEGGER, §40. Základní rozpoloţení úzkosti jako vyznačená odemčenost, in Bytí a čas, s. 219.

44

Útěkem se pobyt odvrací od sebe samého. Odvrat tak vede pryč od pobytu.134 K pobytu nerozlučně patří jeho konečnost. Člověk, který svoji konečnost nepřijme, neţije autenticky a nemá moţnost se nikdy stát sám sebou. Útěk člověka před smrtí se často vyznačuje přílišným zabydlováním se ve světě a uchylováním se do jistot, které poskytuje veřejný ţivot, kariéra a zabezpečení ţivota. S vrţeností, kterou je člověk vydán ,bytí ve světě„, se brzy spřátelí a zabydlí se ve světě, jako by odsud neměl nikdy odejít. Přesto je mu stále v patách myšlenka na jeho konečnost a nutný odchod. 135 Myšlence na smrt se nevyhne ţádný zdravě uvaţující člověk. Kaţdý si je vědom, ţe smrt nastane. Postoj „myšlení na smrt“ uvaţuje o tom, kdy a jak se smrt uskuteční, tím dává člověku moţnost uvaţovat i o náhlém příchodu smrti.136 Člověk si tak můţe lépe uvědomit, co je pro něho v daném okamţiku v ţivotě nejdůleţitější. Snahu člověka utéci před myšlenkou na vlastní smrtelnost můţe provázet i pocit úzkosti, který však pramení z pobytu jako takového. Ze situace, do které byl člověk vrţen, kterou si sám nevybral a se kterou se teď musí vyrovnávat. 2.3.5 Pocit úzkosti Od chvíle, kdy pobyt začne existovat, je vydán smrti. Smrt neodmyslitelně patří k ,bytí ve světě„. Zdá se, ţe vrţenost do smrti se projevuje úzkostí, ale tato úzkost nepramení ze smrti, ale z ,bytí ve světě„. Úzkost je základní rozpoloţení pobytu, který existuje jako vrţené bytí ke svému konci.137 Člověk se musí vyrovnat ze situací, kterou si nevybral, ale do které byl vrţen. 134

Srov. HEIDEGGER, §40. Základní rozpoloţení úzkosti jako vyznačená odemčenost, in Bytí a čas, s. 218. 135 Srov. Tamtéţ, s. 223. 136 Srov. HEIDEGGER, §53. Existenciální rozvrh autentického bytí k smrti, in Bytí a čas, s. 298. 137 Srov. HEIDEGGER, §50. Předběţný náčrt existenciálně-ontologické struktury smrti, in Bytí a čas, s. 287-288.

45

Úzkost nastává zvláště tehdy, kdy svět ani druzí nemají co člověku nabídnout. Úzkost vrhá pobyt do toho, oč skutečně jde. Do autentického bytí ve světě. Úzkost osamocuje pobyt a tím mu dává prostor pro nejvlastnější ,bytí ve světě„.138 „V úzkosti spočívá moţnost jistého význačného odemykání, neboť osamocuje. Toto osamocování vyzdvihuje pobyt z upadání a zjevuje mu autentičnost a neautentičnost jako moţnosti jeho bytí.“

139

Úzkost je tedy

pocitem pozitivním, protoţe dává člověku moţnost zamýšlet se nad svou konečností a připravovat se na ni. Úzkost osvobozuje pobyt a dává mu moţnost uchopit sebe sama.140 K uchopení sebe sama můţe člověku pomoci i setkání s blízkým umírajícím člověkem. Tato zkušenost pro nás můţe být velmi cenná, protoţe se s našim blízkým zesnulým můţeme odpoutat od tohoto světa. 2.3.6 Setkání s umírajícím jako dar a příležitost Kaţdou minutu někdo na Zemi umírá. Člověk ţijící spolu s jinými lidmi zná smrt jako běţnou součást ţivota, setkává se s ní nejčastěji jako s „něčím úmrtím“. Umírá blízký nebo vzdálený člověk. Se smrtí se setkáváme jako se známou událostí, která neodmyslitelně patří k ţivotu. Víme, ţe umřít musíme. Ale myslíme si, ţe se nás to zatím netýká. Smrt často chápeme jako něco neurčitého, co odněkud jednou přijde, ale zatím je to v nedohlednu. Ve společnosti je velká snaha zakrýt si pohled na smrt a vyhnout se konfrontaci s ní. Příbuzní nezřídka vzbuzují ve svém umírajícím naději na uzdravení a návrat do běţného ţivota. Snaţí se ho utěšit planými slovy, která nepřipouštějí ztrátu, jeţ smrt přináší. Příbuzný tuto svoji útěchu a vzbouzení planých nadějí pokládá za „péči o blízkého“. Útěchu však často nepotřebuje sám umírající, ale právě jeho příbuzní. Často se péče o umírající hodnotí jako 138

Srov. HEIDEGGER, §40. Základní rozpoloţení úzkosti jako vyznačená odemčenost, in Bytí a čas, s.. 221-222. 139 Cit. Tamtéţ, s. 225. 140 Srov. Tamtéţ, s. 222.

46

nepříjemná, netaktní a všeobecně převládá názor, ţe by jí měla být společnost uchráněna.141 Přestoţe si to často dostatečně neuvědomujeme, je pro nás smrt druhých velmi důleţitá. Dává nám zakusit zkušenost ztráty bytí „tu“ a přejití k nebytí „tu“, které vede k dosaţení celosti pobytu. Tuto zkušenost nemůţeme nikdy proţít sami u sebe. Lze ji pochopit jen skrze soubytí s druhými a právě jen při jejich odchodu.142 Přestoţe zesnulý jiţ opustil tento svět, pozůstalí jsou skrze péči o jeho tělo a ve smuteční vzpomínce stále s ním. V takovém spolubytí není jiţ zesnulý fakticky „tu“, ale spolubytí vţdy znamená být spolu v témţe světě. Smrt se jeví jako ztráta, ale spíše pro pozůstalé neţ pro zesnulého.143 Zastupitelnost člověka člověkem je moţná v mnoha oblastech lidského ţivota. Avšak nikdy není moţná v bytostném končení, které dává ţivotu celost. „Nikdo nemůţe druhému odejmout jeho umírání“

144

. Je sice moţné jít za

druhého na smrt, ale nelze z druhého smrt sejmout. Umírat musí kaţdý sám za sebe. Smrt je podstatou existence a tím je vţdy existujícímu vlastní. Teprve ve smrti náš pobyt dojde své celosti.145 Umírání druhých opravdu nemůţeme zakusit, můţeme být jen „při tom“.146 Ale uţ tato pouhá přítomnost nám můţe pomoci lépe pochopit vlastní smrtelnost a připravit se na vlastní smrt. Co bych chtěl v ţivotě stihnout? Komu bych rád poděkoval? S kým bych se rád usmířil? V perspektivě smrti se nám mohou zdát některé naše hádky, ale i aktivity zbytečné. Můţe nás napadnout myšlenka, ţe teď mohu mnoho věcí změnit, zlepšit, napravit, ale 141

Srov. HEIDEGGER, §51. Bytí k smrti a kaţdodennost pobytu, in Bytí a čas, s. 290 Srov. HEIDEGGER, §47. Moţnost zakusit smrt druhého a pojmout pobyt jako celý, in Bytí a čas, s. 274. 143 Srov. Tamtéţ, s. 275. 144 Cit. Tamtéţ, s. 276. 145 Srov. HEIDEGGER, §47. Moţnost zakusit smrt druhého a pojmout pobyt jako celý, in Bytí a čas, s. 276. 146 Srov. Tamtéţ, s. 275. 142

47

nastane chvíle, kdy uţ na to nebude čas, nebo k tomu nebudu mít moţnosti a síly. Úmrtí druhého nám tedy prokazuje velkou sluţbu. Rozlišujeme jasněji mezi tím, co je podstatné a důleţité, a tím, co je zbytečné a nicotné. 2.3.7 Autentické bytí V předchozí části jsme mohli vidět, jak pro nás můţe být prospěšné setkat se s umírajícím. Člověku to často pomůţe přehodnotit věci a celý ţivot vidět trochu jinak. Můţe ţit jaksi opravdověji, autentičtěji. V heideggerovské filosofii autentické bytí znamená takové bytí, které ze své podstaty nemůţe před svou smrtelností uhýbat, utíkat před ní a zakrývat si ji.147 Autentické bytí k smrti můţeme vyjádřit takto: Jde o předběh, který nezastírá pobytu ztracenost v neurčitém „ono se“ a staví jej před moţnost být samo sebou. Být sebou bez druhých, bez všeho, co jej váţe ke světu, být sebou ve svobodné vydanosti smrti.148 Anselm Grün říká, ţe ţít s myšlenkou na smrt znamená ţít lidsky tak, jak to odpovídá naší lidské existenci, která je smrtelná.149 „Předběh však na rozdíl od neautentického bytí k smrti před nepředstiţností neuhýbá, nýbrţ volně se jí vystavuje. Svobodné vystavení se vlastní smrti v předběhu

osvobozuje

pobyt

ze

ztracenosti

v nahodile

doléhajících

moţnostech. Předběh odemyká pro existenci nejzazší moţnost vzdát se sebe samé, a rozbíjí tak kaţdé ustrnutí v jiţ dosaţené existenci.“ 150 Člověk tak nelpí na pozemských dobrech, ale, vědom si své konečnosti, ţije svobodně a dober uţívá střídmě. Ţije ve stálé připravenosti na odchod ze ţivota. „Pobyt můţe být

147

Srov. HEIDEGGER, §53. Existenciální rozvrh autentického bytí k smrti, in Bytí a čas, s.

297.

148

Srov. Tamtéţ, s. 302. Srov. GRÜN, Smrt v ţivotě člověka, str. 8. 150 Cit. HEIDEGGER, §53. Existenciální rozvrh autentického bytí k smrti, in Bytí a čas, s. 300. 149

48

autenticky sebou samým jen tehdy, jestliţe se sám za sebe této moţnosti otevře.“ 151 2.3.8 Shrnutí Martin Heidegger ve svých úvahách klade důraz na smrt jako neodmyslitelnou součást našeho ţivota. K uvědomění si vlastní smrtelnosti nám můţe pomoci smrt jiného člověka, na které alespoň vnějškově můţeme smrt zakusit. Důleţitost uvědomit si vlastní smrtelnost pokládá Heidegger za velmi podstatnou pro celý ţivot. Jaký vztah si k vlastní smrtelnosti utvoříme, nechává na nás, pouze předkládá model autentického bytí. Mezi řádky nás lehce upozorňuje na skutečnost, ţe v našem vztahu ke smrti se odráţí náš vztah k našemu vlastnímu bytí.152

151

Cit. HEIDEGGER, §53. Existenciální rozvrh autentického bytí k smrti, in Bytí a čas, s.

300.

152

Srov. OLŠOVSKÝ, Slovník filosofických pojmů, s. 228.

49

3. Nástin přípravy na smrt podle úvah vybraných filosofů Ve druhé kapitole jsme mohli pozorovat, jak se vybraní filosofové vyrovnávají se svou smrtelností. Co si však z jejich úvah můţeme pro svůj vlastní ţivot vzít? Pojďme si připomenout a utřídit některé úvahy týkající se přípravy na smrt, které zazněly v předchozím textu.

3.1 Úvahy inspirované Sørenem Kierkegaardem Søren Kierkegaard nám radí, abychom se v ţivotních situacích rozhodovali jako člověk etický, tedy činili volby. Člověk ţijící eticky se cítí být ve své existenci vymezen úlohami, povinnostmi, které k němu přicházejí z jeho vlastního nitra. Nemáme volit náhodně, jako volí člověk estetický. Naše volby by měly být promyšlené a neřídit se jen momentální situací. Kdo ţije esteticky, vidí kolem sebe pouze moţnosti, které si víceméně náhodně volí. Tyto moţnosti přicházejí jakoby zvenčí. Kierkegaardovi tolik nezáleţí na tom, zda ve výsledku volíme dobře či špatně, hlavně ţe se nad svojí volbou zamýšlíme a nevolíme nahodile.153 Pohnutky, které přicházejí z vlastního nitra člověka, a které ovlivňují volby člověka etického, povaţuje Kierkegaard za hlas Boha. Proto Kierkegaard

153

viz. výše: 2.1.3 Zoufalství a člověk etický a estetický, str. 19-20.

50

nahlíţí člověka estetického jako toho, kdo své štěstí nachází „ve světě“ a ne v jednotě se sebou samým a ve vztahu k Bohu.154 Odvracení se od jednoty s Bohem Kierkegaard vidí i jako nechuť člověka být sám sebou. U Kierkegaarda je zřejmá úzká provázanost mezi vztahem k Bohu a k sobě samému. Víra je podle něj základem existence. Povaţuje za logické, ţe člověk, který spočívá v Bohu, touţí být sám sebou.155 V ţivotě člověka vţdy nastane stav, kdy přebírá ţivot do vlastních rukou. Tehdy je pouze na něm, jaké dělá volby. Je to ten stav, kdy uţ přestává být bezstarostným dítětem. Nachází sebe sama a ducha, který s sebou přináší pocit prázdnoty, kterou člověk začne pociťovat jako úzkost a znepokojení. S touto prázdnotou se člověk potýká aţ do své smrti. Tato konfrontace skrývá moţnost stát se „plnohodnotným“ člověkem s jistou kvalitou ducha. Sama úzkost vede člověka ke svobodě. Pokud se člověku podaří překonat tyto nástrahy ţivota a najít správný postoj k úzkosti, zakusí skutečné štěstí z naplněné existence. Cestu k této naplněné existenci vidí Kierkegaard v tom, ţe se jednotlivec skrze víru vzdaluje konečnému a přibliţuje nekonečnému.156 Dále Kierkegaard radí, abychom své štěstí nenacházeli jen v pozemských věcech, nýbrţ ve věcech trvalých. Zde Kierkegaard myslí na vztah s Bohem.157 Ale i lidé, kteří v Boha nevěří, mohou své štěstí zakotvit v něčem trvalejším, neţ je pomíjivost majetku, nebo kariéry.

154

viz. výše: 2.1.3 Zoufalství a člověk etický a estetický, str. 20. viz. výše: 2.1.5 Víra jako protiklad k zoufalství, str. 22. 156 viz. výše: 2.1.7 Úzkost, str. 23-24. 157 viz. výše: 2.1.7 Úzkost, str. 23-24. 155

51

V souvislosti se zoufalstvím se často pouţívá pojmu promarnění ţivota. Filosof za promarněný ţivot pokládá takový, ve kterém je člověk zklamaný ţivotem v jeho celku. Vnímá ho jako honbu za nepodstatnými věcmi, kdy mezi tím člověku uniká krása a hodnota vztahu s Bohem.158 Zoufalství, které vţdy nastane, bychom sice neměli vyhledávat, ale pokud přijde, neměli bychom před ním utíkat, ale vystavit se jeho nárokům a v jeho objektivu konfrontovat svůj ţivot. Jen pokud mu čelíme, můţeme dojít nekonečnosti. Pokud se ale zoufalství vyhýbáme a uzavíráme se před ním, zůstáváme pohlceni ve své konečnosti. Zoufalství Kierkegaard pojímá jako moţnost navrácení se k věčnosti, tedy k Bohu. Nikdo z lidí není s Bohem celý ţivot a naplno spojen. Proto je tento návrat k Bohu dle Kierkegaarda potřebný pro kaţdého člověka.159 Kierkegaard radí, abychom smrt pokládali za uţitečnou. Pomáhá nám vidět to, co je pro náš ţivot skutečně důleţité. Určuje směr a cíl našeho ţivota. Smrt je tedy pozitivní, protoţe pomáhá člověku opravdu ţít. Dává celému ţivotu smysl.160

3.2 Úvahy inspirované Karlem Jaspersem Zkusme se nyní zamýšlet nad úvahami Karla Jasperse. Proč by mohlo být uţitečné se připravovat na smrt? Proč je dle Karla Jasperse potřebné připravovat se na smrt?

158

viz. výše: 2.1.6 Vztah k Bohu, str. 22-23. viz. výše: 2.1.4 Zoufalství jako moţnost ke změně, str. 21. 160 viz. výše: 2.1.8 Smrt v ţivotě člověka, str. 24-25. 159

52

Protoţe dnes tu člověk je a zítra uţ být nemusí. Kdyţ jednou odejde, uţ se nikdy nevrátí. Zdá se, jako kdyby Jaspers mezi řádky doporučoval, abychom si uvědomovali vlastní konečnost, protoţe nás to vede k přemýšlení nad ţivotem.161 Velký důraz klade na budování pocitu vlastní hodnoty během ţivota, která nám v umírání můţe pomoci vyvarovat se pohledu na sebe jako na bezcenný kus. Jaspers poukazuje na jedinečnost člověka, která nespočívá v rodu nebo typu člověka, ale v jeho nezastupitelnosti a nenahraditelnosti. Zároveň ale varuje před falešným přeceňováním se a vyzdvihováním vlastní hodnoty. To pak vede ke zklamání sebou samým, zvláště v hodince smrti.162 Jaspers dále apeluje na to, ţe si málo uvědomujeme, ţe to, čím je i celé naše bytí ve světě, není z naší vlastní vůle, ale darem transcendence. Pokládá totiţ za velmi podstatné, aby si člověk uvědomoval, ţe je sám sobě transcendencí darován. Svoboda lidského bytí se tak můţe stát jádrem všech moţností člověka a umoţní mu nechat se transcendencí vést.163 Jaspers klade obzvláště veliký důraz na naplnění existence. Shoduje se s Kierkegaardem, ţe k naplnění existence člověk dochází činěním svobodných voleb. Existenci můţe člověk objevovat i v běţných událostech ţivota. Ale protoţe člověk svoji existenci nemůţe opustit a pohledět na ni z venku, není nikdy schopen ji proniknout a poznat. Přesto člověk můţe v poznání sebe sama svoji existenci zcela naplnit.164

161

viz. výše: 2.2.9 Pomíjivost lidského ţivota, str. 37-38. viz. výše: 2.2.6 Hodnota a jedinečnost člověka, str. 34-35. 163 viz. výše: 2.2.4 Existence jako dar, str. 31-33. 164 viz. výše: 2.2.2 Existence člověka, str. 29. 162

53

Pokud člověk své volby nečiní svobodně, nepřemýšlí nad nimi, pouze na světě pobývá. Pobývání Jaspers chápe jako pouhé ţití bez konání voleb, činění jen běţných činností bez touhy po tom, co nás přesahuje. Takový člověk se jen nechává nést masou lidí. Největším rozdílem mezi existencí a pobýváním vidí Jaspers v tom, ţe existence je věcí individuální, kdeţto pobývání se týká více nesamostatně uvaţujících lidí.165 I Jaspers stejně jako Kierkegaard raději upřednostňuje činění nějakých rozhodnutí, třeba i špatných, neţ nerozhodovat se vůbec. Dokonce tvrdí, ţe i špatná rozhodnutí posunují člověka kupředu. Rozhodující je zde samostatnost v činění voleb.166 V tomto bodě se Kierkegaard a Jaspers shodují na tom, ţe člověk musí v ţivotě činit jistá rozhodnutí. Kaţdá volba člověka vyvádí z pouhého bytí k vlastní autentické existenci.167 Svoji existenci bychom měli chápat jako úkol, který máme splnit. Toto plnění vidí Jaspers zvláště v kaţdodenním boji o existenci, tedy neupadání do jednoduššího, avšak pouhého, „pobývání“. Jen ve svobodném rozhodování ţijeme autenticky. Pokaţdé, kdyţ si vybíráme z moţností, přesahujeme svoji existenci do nekonečnosti.168 Podle Jasperse člověk začíná skutečně existovat ve chvíli, kdy si uvědomí svou závislost na transcendenci. Pravá existence dle Jasperse skrývá pokorné uvědomění si, ţe to nejsem já, kdo mě stvořil a dal mi ţivot. Toto obdarování si člověk uvědomuje aţ ve chvíli, kdy je schopen činit volby nezávisle na vnějším 165

viz. výše: 2.2.2 Existence člověka, str. 30. viz. výše: 2.2.3 Existující člověk musí činit volby, str. 30-31. 167 viz. výše: 2.2.4 Existence jako dar, str. 32. 168 viz. výše: 2.2.3 Existující člověk musí činit volby, str. 30-31. 166

54

tlaku a dění kolem něj. Jeho volby jsou svobodnější a v souladu s vnitřním hlasem, který Jaspers nazývá transcendencí.169 Jaspers také přiznává, ţe vztah člověka k Bohu není v lidské přirozenosti, ale začíná klíčit tam, kde se člověk přiblíţí k sobě. Tam, kde je sám v sobě svobodný natolik, ţe se můţe otevřít světu bez strachu, ţe by ho pohltil. Podle Jasperse, takový člověk nachází svou sílu v Bohu, který se pro něj stává skrze jeho proţívání svobody stále bliţším.170 Jak jiţ bylo uvedeno v předešlé kapitole, Jaspers rozeznává situace běţné a mezní (hraniční). Od běţných situací se mezní liší tím, ţe je nemůţeme zvládat stejnými prostředky jako situace běţné. Prostředky zvládání, na které jsme byli zvyklí, selhávají, a člověk se ocitá před zhroucením vlastního bytí. Jaspers poukazuje na hraniční situace, mezi které patří právě i smrt. Vnímá je jako vymezení cesty a moţnost jak být sám sebou. Člověk se v nich podle Jasperse rozhoduje opravdověji a plněji. Uvaţuje více nad tím, odkud bude čerpat, a o co se bude ve svém ţivotě opírat.171 Jaspers také upozorňuje na důleţitost budování vztahů s lidmi. Zvláště pak v rodině. Ty nám mohou pomoci, abychom se neztratili v masové společnosti a v závěru ţivota neumírali sami.172

169

viz. výše: 2.2.4 Existence jako dar, str. 31-32. viz. výše: 2.2.4 Existence jako dar, str. 31-32. 171 viz. výše: 2.2.7 Mezní (hraniční) situace, str. 35-36. 172 viz. výše: 2.2.8 Ţivotní úzkost, str. 37. 170

55

3.3 Úvahy inspirované Martinem Heideggerem Martin Heidegger pokládá smrt za způsob bytí, tedy neodlučitelnou součást ţivota. Proto kaţdý, kdo existuje, směřuje ke smrti, která můţe kdykoliv nastat.173 Skutečnost, ţe nevíme, kdy naše smrt nastane, nás můţe vést na jedné straně k jejímu vytěsnění, nebo k přípravě v případě, ţe by mohla přijít dříve, neţ čekáme. Dá se předpokládat, ţe pro nás bude lepší, pokud budeme na smrt připraveni a ona pak přijde ve stáří, neţ pokud přijde dříve a zastihne nás nepřipravené. Vědomí vlastní konečnosti umoţňuje člověku, aby porozuměl tomu, ţe své bytí musí vzít sám za sebe jako jednotlivec. Ţít sám za sebe, protoţe i v hodince smrti bude vystupovat jen sám za sebe.174 Heidegger klade největší důraz na autentické bytí, totiţ takové bytí, ve kterém bychom plně přijali svoji konečnost a ţili v pokojném smíření s ní.175 Jak toho ale dosáhnout? Člověk má spíše sklon utíkat před myšlenkami na smrt. Heidegger však říká, ţe právě útěkem se člověk odvrací od sebe samého. Konečnost ţivota neodlučitelně patří k pobytu. Proto ten, kdo se jí vyhýbá, neţije autenticky a nemá moţnost se nikdy stát sám sebou.176 Z toho můţeme usoudit, ţe připravenost na smrt je tedy uţitečná pro kaţdého existujícího jedince. Je dobré si uvědomit, ţe úzkost, kterou člověk pociťuje při myšlence na smrt, není ničím zvláštním, ale přirozeným rozpoloţením všeho, co existuje a směřuje ke svému konci. Od chvíle, kdy člověk začne existovat, je vydán smrti, která neodmyslitelně patří k ţivotu. Úzkost, kterou člověk při myšlence na smrt 173

viz. výše: 2.3.3 Proč je důleţité uvědomit si vlastní smrtelnost – „předběh“, str. 43. viz. výše: 2.3.3 Proč je důleţité uvědomit si vlastní smrtelnost – „předběh“, str. 43. 175 viz. výše: 2.3.7 Autentické bytí, str. 49. 176 viz. výše: 2.3.4 Útěk před myšlenkami na vlastní smrtelnost, str. 45-46. 174

56

můţe pociťovat, povaţuje Heidegger za pozitivní, vnímá jí totiţ jako moţnost pro člověka zamýšlet se nad svou konečností a připravovat se na ni. Úzkost osvobozuje pobyt a dává mu moţnost uchopit sebe sama.177 Při přemýšlení nad vlastní smrtí a přípravě na ni, bychom se neměli nechat ovlivnit většinovou společností, ve které převládá názor, ţe jiţ pouhá myšlenka na smrt je zbabělá. Můţeme se také setkat s názorem, ţe sebejistý pobyt by úzkost ze smrti vůbec neměl znát.178 Heidegger také varuje před přílišným zabydlováním se ve světě, kterým se útěk před smrtí nejčastěji projevuje.179 Mohli bychom říci, ţe smrt je nevyhnutelná a kdo se příliš upne na svět, pro toho bude odchod těţší. Pro naši lepší představivost, co budeme muset všechno opustit, nám Heidegger radí nevyhýbat se úmrtí druhých. Tyto situace nám mohou pomoci lépe si uvědomit vlastní přechod od bytí a „uţ nebytí“ ve světě. Mohou nám i pomoci přehodnotit vlastní ţivot. Poznat, co je podstatné a co by se dalo změnit.180 Jak jiţ bylo řečeno v předešlé kapitole, přítomností při umírání druhého se dostaneme do situace, která nám umoţní hlouběji se zamyslet nad vlastním ţivotem ve chvíli, kdy máme ještě čas mnoho změnit. Přestoţe si to často dostatečně neuvědomujeme, je pro nás smrt druhých velmi důleţitá. Tuto zkušenost totiţ nemůţeme nikdy proţít sami u sebe. Lze ji pochopit jen skrze soubytí s druhými a právě jen při jejich odchodu.181

177

viz. výše: 2.3.5 Pocit úzkosti, str. 46-47. viz. výše: 2.3.4 Útěk před myšlenkami na vlastní smrtelnost, str. 45. 179 viz. výše: 2.3.4 Útěk před myšlenkami na vlastní smrtelnost, str. 46. 180 viz. výše: 2.3.6 Setkání s umírajícím jako dar a příleţitost, str. 47-49. 181 viz. výše: 2.3.6 Setkání s umírajícím jako dar a příleţitost, str. 48. 178

57

Závěr V předloţené práci jsem se snaţila nastínit moţnosti přípravy na smrt jiţ v průběhu ţivota. Vycházela jsem z náhledu filosofů Martina Heideggera, Karla Jasperse a Sørena Kierkegaarda na pojetí ţivota a směřování ke smrti. Předloţené konkrétní rady by měly slouţit k lepší přípravě na smrt. Práce si mimo jiné klade za cíl motivovat čtenáře k přemýšlení nad vlastní smrtelností. Následujícími otázkami jsem se zabývala v průběhu psaní celé práce. Je vůbec k něčemu se na smrt připravovat? A pokud ano, jak se připravovat na smrt, o které nevíme, kdy přijde? V čem nám pomůţe, ţe budeme nějak připraveni? Proč si neuţívat ţivota dokud je a smrt řešit, aţ opravdu přijde? Pokud naznáme, ţe je z nějakého důvodu uţitečné se na smrt připravovat v průběhu ţivota, jak tuto přípravu u sebe, případně u druhých, realizovat? Odpověď na vztah člověka k jeho smrtelnosti, podněty pro její přijetí a přípravu na její příchod jsem hledala ve studiu děl existencionalistů Sørena Kierkegaarda, Karla Jasperse a Martina Heideggera. Díla jsem důkladně pročítala a snaţila se z nich vyjmout části, které by ukazovaly na postoj filosofa k jeho vlastní smrtelnosti, a ke smrtelnosti obecně. V další fázi jsem se snaţila tyto úvahy uchopit a zpracovat tak, aby byly pouţitelné pro člověka dnešní doby. Z této práce vyplynuly následující konkrétní rady, které nám mohou pomoci v přípravě na smrt. Nevyhýbat se rozhodnutím a dělat je zodpovědně Jaspers chápe existenci jako úkol, který by měl člověk splnit. Tento úkol by člověk měl plnit kaţdodenním svobodným rozhodováním. Kdo nepřijme výzvy

58

existence a nečiní volby, klame v první řadě sám sebe. Existence totiţ dle Jasperse není pouhé bytí, které tu od narození do smrti jednoduše je. K tomuto postoji se kloní také Kierkegaard v části o rozhodování člověka etického a estetického. Zamýšlením se nad volbami a jejich nečinění pouze z vnějších popudů a nahodilé bezstarostnosti. Oba filosofové se také shodují na tom, ţe kaţdou volbou přesahujeme sami sebe. Máme si být vědomi, ţe i špatné volby nás mohou posunout dopředu. Pohlížet na úzkost spojenou se smrtí pozitivně Úzkost, kterou můţeme při myšlence na smrt pociťovat, povaţuje Kierkegaard za přirozenou součást lidské existence. Ta můţe mít na celou existenci i pozitivní dopad, pokud k ní zaujmeme dobrý postoj. Kierkegaard dokonce v části o úzkosti tvrdí, ţe čím je úzkost se kterou se konfrontujeme větší, tím větším člověkem se stáváme. Také Heidegger v části nazvané Pocit úzkosti nepovaţuje úzkost při myšlence na smrt za něco nutně negativního. I on nám na ni nabízí pozitivní náhled, zvláště proto, ţe úzkost dává člověku moţnost zamýšlet se nad svou konečností a připravovat se na ni. Neutíkat před myšlenkami na smrt Špatně zpracovanou úzkost z myšlenek na smrt můţe člověk řešit i útěkem. Útěky se projevují různě, nejčastěji však jako přílišné zabydlování se ve světě. Varování před tímto postojem se nám dostává například od Heideggera (viz. podkapitola „Útěk před myšlenkami na vlastní smrtelnost“ v této práci). Toto zabydlování povaţuje za nebezpečné zvláště proto, ţe nám později můţe ztíţit odchod z tohoto světa. Také nás upozorňuje na panující trend vytěsňovat myšlenky na smrt a povaţovat je za projev zbabělosti a slabosti jedince. Upozorňuje, ţe pěstování lhostejnosti k vlastní konečnosti nás odcizuje od

59

našeho bytí, a tím i od nás samých. To nám můţe znemoţnit stát se sebou samými v opravdovém bytí. Budovat u sebe pocit své hodnoty a jedinečnosti Jaspers v části své kapitoly Hodnota a jedinečnost člověka poukazuje na hodnotu člověka, která nespočívá v rodu nebo typu, ale v jeho nezastupitelnosti a nenahraditelnosti. Nelze se tedy na člověka dívat jako na něco obecného, nebo jako na nahraditelný materiál. Tento přístup si ale musí kaţdý v sobě vybudovat sám. Budování pocitu vlastní hodnoty si máme pěstovat v průběhu celého ţivota, ten nám v umírání můţe pomoci vyvarovat se pohledu na sebe jako na bezcenný kus. Nevyhýbat se setkání s umírajícím V kapitole věnované Heideggerovým myšlenkám se můţeme v části s názvem Setkání s umírajícím jako dar a příleţitost dočíst, ţe přímo varuje před celospolečenskou snahou uchránit člověka před konfrontací se smrtí a setkání s umírajícími. Tomu značně nahrává moţnost, kterou dnešní doba dává, totiţ nenechávat své blízké umírat doma v kruhu rodiny, ale na poslední část ţivota je umístit do institucionálních zařízení. Heidegger v tomto postoji však vidí ochuzování nás samotných o moţnost být při odchodu našeho blízkého. Naopak nás vybízí k nevyhýbání se setkáním s umírajícími. Podle něho jsou pro nás tato setkání jedinečnou moţností, jak více uvaţovat nad tím, odkud čerpáme a o co se ve svém ţivotě opíráme. Tato situace nám umoţní hlouběji se zamyslet nad vlastním ţivotem ve chvíli, kdy máme ještě čas mnoho změnit. Dalo by se vydedukovat, ţe filosofové nám radí, abychom svoji konečnost plně přijali a ţili v pokojném smíření s ní. Smrt máme pokládat za uţitečnou. Pomáhá nám totiţ vidět to, co je pro náš ţivot skutečně důleţité. Určuje směr a

60

cíl našeho ţivota. Smrt je tedy pozitivní, protoţe nám pomáhá opravdu ţít. Dává celému ţivotu smysl. Během studia děl uvedených filosofů jsem zjistila, ţe se v mnohém shodují a doplňují, coţ sice nebylo cílem práce, ale pro mě zajímavým poznatkem. V průběhu psaní práce jsme také nechali otevřené některé další otázky, kterých jsme se dotkli jen okrajově. Například, jak se s vlastní smrtelností vyrovnávají lidé v Boha věřící a tzv. „nevěřící“. Nezdá se mi být jednoznačné, ţe by lidé v Boha věřící měli situaci jaksi vyřešenou. Zdá se mi, ţe často je tomu i naopak. Jejich strach můţe pramenit z velmi přísné náboţenské výchovy, které se jim dostalo v rodině. Přemýšlení o případné přípravě na smrt povaţuji i nadále za velmi podnětné a těţko vyčerpatelné téma. V teoretické rovině by mohlo být zajímavé zaměřit se pouze na Martina Heideggera a jeho myšlenky, nebo je případně konfrontovat s pouze jedním filosofem. V praktické rovině by bylo moţná zajímavé se zabývat tím, jak se vyrovnávají s vlastní smrtelností lidé pracující v pomáhajících profesích, kteří se často setkávají s úmrtím svých klientů. Jak přistupovat ke klientům, kteří nejsou v terminálním stádiu nemoci, a přesto mají potřebu řešit otázku vlastní smrtelnosti? Jak přistupovat k dospělým a jak k mladým lidem, kteří si tuto otázku nezřídka pokládají ve spojitosti se smyslem vlastního ţivota? Co takovým klientům můţeme jako sociální pracovníci nabídnout? Práci pokládám za přínosnou pro sociální pracovníky a pracovníky v sociálních sluţbách. Téma smrti by, dle mého názoru, mělo mít prostor v kaţdé oblasti sociální práce, kde mají klienti potřebu řešit svůj vztah ke

61

smrti. Sociální pracovník, který má v sobě vyřešenou otázku vlastní smrtelnosti, nebo se jí alespoň zabývá, můţe poskytovat péči na vyšší profesní úrovni a jeho práce s lidmi můţe být v této oblasti kvalitnější a vyrovnanější. Cílem mé práce bylo nastínit konkrétní kroky, kterými by se člověk během ţivota mohl připravovat na smrt. Myslím, ţe tohoto cíle se mi podařilo dosáhnout.

62

Seznam literatury Primární literatura HEIDEGGER, M. Bytí a čas. 2. vyd. Praha: Oikoymenh. 2002. ISBN 807298-048-3. JASPERS, K. Duchovní situace doby. Praha: Academia. 2008. ISBN 97880-200-1646-1. JASPERS, K. Filosofická víra. Praha: Oikoymenh. 1994. ISBN 80-8524177-3. JASPERS, K. Šifry transcendence. 3. vyd. Praha: Vyšehrad. 2000. ISBN 807021-335-3. JASPERS, K. Úvod do filosofie. 29. vyd. Praha: Oikoymenh. 1996. ISBN 80-86005-05-4. KIERKEGAARD, S. Buď - alebo. Bratislava: Kalligram, 2007. ISBN 807149-913-7. KIERKEGAARD, S. Filosofické drobky aneb drobátko filosofie. Olomouc: Votobia. 1997. ISBN 80-7198-197-4. KIERKEGAARD, S. Bázeň a chvění - Nemoc k smrti. Praha: SvobodaLibertas. 1993. ISBN 80-205-0360-9.

Sekundární literatura ANZENBACHER, A. Úvod do filosofie. Praha: Portál. 2004. ISBN 807178-804-X. Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. 11. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 1998. ISBN 80-85810-19-0. BLECHA, I. Filosofický slovník. 1. vyd. Olomouc: Fin. 1995. ISBN 807182-014-8

63

CORETH, E. Co je člověk: základy filozofické antropologie. 1. vyd. Praha: Zvon. 1994. ISBN 80-7113-098-2. DAVIES, D. J. Stručné dějiny smrti. Praha: Volvox Globator. 2007. ISBN 978-80-7207-628-4. GRÜN, A. Smrt v ţivotě člověka. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. 1997. ISBN 80-7192-221-8. HALÍK, T. „Poslední věci“ v křesťanské tradici. In Smrt a umírání v náboţenských tradicích současnosti. Sborník příspěvků. Praha: Cesta domů. 2010. ISBN 978-80-904516-3-6. HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie: nauka o umírání a smrti. Praha: Galén. 2000. ISBN 80-7262-034-7. Kancionál - společný zpěvník českých a moravských diecézí. 10 vyd. Praha: Česká katolická Charita. 1985. MALÝ, T. Smrt a spása mezi Tridentem a sekularizací: Brněnští měšťané a proměny laické zboţnosti v 17. a 18. století. Brno: Matice moravská. 2009. ISBN 978-80-86488-60-8. OLŠOVSKÝ, J. Slovník Filozofických pojmů současnosti. 3. vyd. Praha: Grada Publishing. 2011. ISBN 978-80-247-3613-6. RATZINGER, J. Eschatologie – smrt a věčný ţivot. Brno: Barrister a Principal. 1996. ISBN 80-85947-19-6. SVATOŠOVÁ, M. Hospice a umění doprovázet. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. 2008 ISBN 978-80-7195-307-4. SCHERER, G. Smrt jako filosofický problém. Karmelitánské nakladatelství. 2005. ISBN80-7192-914-X.

Kostelní

Vydří:

STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Praha: Zvon 1995. ISBN 80-7113-1156.

64

Internetové a další zdroje BOHÁČ, Martin. Individuum a filosofie existence. Magisterská diplomová práce, FF MU, Brno, 2008 (cit. 17. srpna 2013). URL: http://is.muni.cz/th/85488/ff_m/ BUBAN, Michael: Bázeň a chvění; Nemoc k smrti [online] (cit. 20. srpna 2013). URL: http://michael.buban.cz/literatura/bazen-a-chveni-nemoc-k-smrti/ DEVÁTÁ, Radka. Pojetí úzkosti a smrti v díle Edgara Allana Poea a Martina Heideggera. Diplomová práce, FF UPOL, Olomouc, 2009 (cit. 18. září 2013). URL: http://www.kfil.upol.cz/doc/mgr-dipl/dipl_prace_rdevata.pdf HNÁTEK, Tomáš. Pojetí smrti u Alberta Camuse. Magisterská diplomová práce, FF UPOL, Olomouc, 2012 (cit. 25. srpna 2013). URL: http://www.kfil.upol.cz/doc/mgr-dipl/DP_Hnatek_Tomas.pdf KLAPÁKOVÁ, Lucie. Filosofie existence u Karl Jasperse. Bakalářská práce, FF UPa, Pardubice, 2010 (cit. 12. září 2013). URL: https://dspace.upce.cz/bitstream/10195/37921/1/Filosofie existence u Karl Jasperse.pdf KRENZER, Ferdinand: Morgen wird man wieder glauben. [online] (cit. 14. srpna 2013). URL: http://www.kamperfurt.de/level9_cms/download_user/Allgemein/kgi%20Glaubenskurs/Lektion 22%3A Tod- und dann%3F.pdf. ŠIBALOVÁ, Barbora. Karel Jaspers – významná osobnost vědy a filosofie 20. Století. Diplomová práce, FF ZČU, Plzeň, 2012 (cit. 9. září 2013). URL: https://otik.uk.zcu.cz/handle/11025/3495 VALA, Pavel. Smrt. Magisterská diplomová práce, FF MU, Brno, 2010 (cit. 23. srpna 2013). URL: http://is.muni.cz/th/64243/ff_m/

65