TRACK
Michal Hvorecký
Smrt na Dunaji
Michal
Smrt n a Duna j i
Hvorecký
Kniha vyšla s finančnou podporou Komisie SLOLIA, Literárne informačné centrum, Bratislava.
Copyright © Michal Hvorecký, 2011 Translation © Martin Hradecký, 2013 Cover and layout © Lucie Mrázová, 2013 ISBN 978-80-87497-67-8 ISBN 9788074730955 (PDF)
I. část
„Chvílemi se mi zdá, že po Dunaji lodě plné šílenců odplouvají do míst plných temnoty.“ Umberto Eco: Jméno růže
„Když jsem svou hlavu ponořil pod hladinu Dunaje a cítil jsem, jak mě unáší proud, uslyšel jsem u dna tiché syčení: to zpívaly kamínky a přesýpal se písek. Ten zvuk mě provázel dál, stále rychleji a opojněji, a já jsem věděl, že až se vynořím, na druhém břehu spatřím v dálce sluncem zalité město.“ Pavel Vilikovský: Moje Bratislava
„Město Prešpurk nepatřilo ani Maďarům, ani nám. Je to německé město. My ale na něj máme právo, neboť jeho zázemí je slovenské. My bezpodmínečně potřebujeme Dunaj!“ Tomáš Garrique Masaryk, prezident ČSR, prosinec 1918
Prolog Martin Roy se prodíral hustou mlhou, kterou do chodby vypouštěly stroje na výrobu dýmu. Měl na sobě stříbrný protipožární oblek a na hlavě žlutou helmu. Neviděl ani na krok. Ústa mu zakrývala rouška. Hnán nedočkavostí si podle instrukcí okamžitě klekl, ruce natáhl dopředu a začal se plazit. V nové poloze bylo jeho tělo sice víc zkroucené, ale bylo to jistější. Dole nad kobercem ještě zůstalo trochu kyslíku. Z klimatizace se silně kouřilo a pot se Martinovi lepil na záda. Z reproduktorů se valil jekot sirény a lidské hlasy. Stroboskop simuloval žár ohně. Už tak úzký prostor se klaustrofobicky zmenšil. Martin se pokoušel vzpomenout si, kde jsou další dveře. Loď se mu teď zdála mnohem větší, než když ji viděl za světla. Chodba nebrala konce. Bál se, že to nezvládne. V té nemožné kombinéze byl splavený jako myš. Prolezl už deset kajut, ztratil spoustu času a nezvěstnou osobu stejně nenašel. Levá, pravá, levá, pravá, do pohybu dával všechnu svalovou energii a plíce hrozily, že prasknou. Kůže ho pálila, byl popletený a nervózní, hlavou otáčel jen s bolestí. Do nohy dostal křeč a na zádech měl husí kůži. Stále myslel na to, že na recepci sedí rozhodčí se stopkami a nemilosrdně odpočítává čas. Američané neustá11
le vyhodnocovali reakce starých i nových zaměstnanců. Někde za Martinem stál jeden z poskoků, každý jeho pohyb natáčel na kameru a určitě to hned posílal přímo do Chicaga. Celé to úsilí mu připadalo beznadějné – na tuhle práci se vůbec nehodí! Připadal si nezkušený a nemotorný. Jako typický suchozemec. Svůj první protipožární výcvik zažíval Martin v docích v holandském Lobithu: nácvik toho, jak reagovat v případě lodní katastrofy, ohně, potopy nebo útoku pirátů. Celková požární a bezpečnostní pohotovost, včetně připravenosti na teroristické útoky, se vyžadovala nejen na pobřeží Somálska nebo ve východoasijských vodách, ale už i v celé Evropské unii. Skupina zaměstnanců společně trénovala reakci na rozsáhlý požár. GPS již před půl hodinou vyslala varovný signál, který automaticky udal okolí polohu lodě a přivolával pomoc. Fiktivní záchranná akce běžela naplno. Drahocenné vteřiny ubíhaly a Martina tlačil čas. Většinu kroků splnil podle plánu. Ale někde pořád zůstávala osoba, bez které evakuace nemohla být dokončena. Byla to Martinova zodpovědnost. Hrozilo, že pokud úkol nesplní do dvou minut, prostor se hermeticky uzavře a dál už by se s ním nepočítalo. Ven by se nedostal ani on, ani nikdo jiný, kdo by s ním a kvůli jeho chybě zůstal za bariérou. Selhat tak rychle by znamenalo potupu. Dostat se do závěrečné části konkurzu ho stálo nemálo námahy i peněz. Odjet hned domů se mu opravdu nechtělo – v takovém případě by mu neproplatili letenku ani náklady. Za každou cenu se chtěl dostat do cíle. Prsty šátral po tapetách, až našel kovový rám, a dokonce i kliku. Zabral za ni a vpadl do kajuty. Rozsvítil baterku a ze tmy na něj začaly vyskakovat předměty. Miniaturní místnost měla strop namalovaný na bílo a u stěny stála rozkládací postel. Vstal a okamžitě k ní zamířil, ale se zklamáním 12
zjistil, že je prázdná. Figuríny si přece zvykli ukládat právě sem. Ze štiplavého dýmu, který se valil dovnitř, se rozkašlal. Na stolku ležela klávesnice a nad ní trčel monitor. Baterkou posvítil na druhou stranu kajuty. Úzké dveře vedly do koupelny. Otevřel je a na miniaturní poličce pod zrcadlem uviděl mýdlo, sprchový gel a šampon, vše v balení s velmi barevnými logy. Nikde nikdo. Odhrnul závěs ve sprše. Rozhodující okamžik. Konečně! Martin posvítil do tváře mladé dívky – měla simulovat bezvědomí, ale místo toho zářila širokým úsměvem. „Ááá, vypni to, vždyť oslepnu!“ zakřičela. „Jsi v pořádku? Můžeš dýchat? Beru tě na ramena a jdeme. Musím tě evakuovat! Potřebuješ první pomoc?“ odříkával Martin naučené věty. Hlavou mu probleskovala fakta, která do něj vtloukali sedm dnů. Od rána do večera lítal nahoru dolů po všech třech palubách, poslouchal, mluvil, ani na chvíli si neoddechl. Naučil se bleskově si obléknout záchrannou vestu a bojovat o drahocenné vteřiny. Do hlavy mu vtloukali firemní hesla: Nikdy neztrať kontrolu sám nad sebou. Zdvořilost za všech okolností. Radost prodává. Problém rovná se výzva. Život je loď a kariéra cíl. ADC je naše ABC. Adepti ty kecy poslouchali tak pozorně, jako by si je hned vrývali do paměti. Tak dlouho si před zrcadlem musel zkoušet „komerční úsměv“, až se mu ústa křivila bolestí. Dvě dopoledne ho dokonce mučili na trénincích sebeobrany a řešení davových krizových situací systémem Krav Maga. Na firemním semináři se kolektiv násilně stmeloval, což bylo pro Martina ještě náročnější. Každý večer totiž končil doslova ožíračkou. V roce 1991 se u Hainburgu srazil člun rakouských celníků se sovětským plavidlem – tři mrtví. V roce 1996 13
se nedaleko elektrárny Freudenau potopil slovenský remorkér Ďumbier a osm z devíti lodníků zahynulo. V létě roku 2004 narazila německá výletní loď do pilíře vídeňského Říšského mostu a devatenáct osob utrpělo zranění. V prosinci roku 2005 se u rumunské Braily potopil po požáru tlačný remorkér, na palubě bylo jedenáct mužů a všichni zahynuli. 21. srpna 2009 shořela německá loď se sto padesáti pasažéry, zahynul, dá-li se říct na štěstí, jen jeden člověk. A desítky dalších dunajských katastrof, o kterých musel nazpaměť vědět kde, kdy, a hlavně proč se staly, a jak se jim v budoucnosti vyhnout. Na závěr Martina z učiva přísně vyzkoušeli. V teoretické části uspěl. Teď měl před sebou závěr té praktické. „Nepřeháněj! Kde jsi byl tak dlouho? Už mi tu bylo samotné smutno…“ rozesmálo se děvče. „Co je? Neblázni a pojď! Pospěšme si,“ namítl. „Prosím tě, dělám to už potřetí. Stačí nahlásit výsledek a hotovo. Najímají si nás z herecké akademie v Amsterdamu. Platí docela dobře, jen škoda, že dolar šel tak dolů…“ odpověděla a zapnula vysílačku: „Našel mě. Vypněte ten randál. Jsem hluchá a z toho smradu se brzo udusím. Váš nováček je celkem šikovný. Trochu mu to trvalo, ale zjevně má talent.“ „To už je fakt všechno? Nemusím tě brát ven? Jsi si jistá?“ zeptal se vystrašeně Martin. Cítil, že cíl má na dosah. „Hele, můžeš mě vzít do náruče, odnést na postel a naučit mě dýchání z úst do úst,“ řekla a natáhla k němu ruce. „A přestaň mi svítit do očí!“ Martin lapal po vzduchu. Vypnul baterku a dívku si změřil: mladá herečka s nápadně černýma očima, růžolícími tvářemi a našpulenými rty. Vlasy se jí lepily na čelo. Trochu se v nepohodlné poloze protáhla a tričko 14
obtáhlo plná prsa. Chvíli zaváhal, pak ji celý zaražený nadzdvihl a odměřeně ji políbil na tváře. „Hraješ celkem dobře,“ řekl. „Běž raději do divadla. Čau!“ rozloučil se s ní. O dvě hodiny později se v salonu konala závěrečná party na oslavu ukončení tréninku. Na začátku šéf Martina přítomným krátce představil a pak se ho zeptal, jestli má rád výzvy. Jasněže Martin nemohl odpovědět záporně. „Ano, velmi,“ řekl Martin. První dvě slova, která v novém zaměstnání vymyslel vlastní hlavou. Až doteď jen přikyvoval a opakoval, co mu přikázali. „Tak mi dovol, abych tě slavnostně jmenoval ředitelem. Přeju ti za celou firmu American Danube Cruises spoustu úspěchů!“ zvolal šéf. Martin nevěřícně zíral a převzal od šéfa listinu plnou zlatých písmen. V ten moment se z něj oficiálně stal Cruise Director, tedy ředitel plavby. Nenamlouval si bůhvíco, protože se hned dozvěděl, že honosnými názvy pro podřadné pozice se to tu jen hemží. Ředitelé rostli v ADC jako houby po dešti. I pokojská se ve firmě nazývala Chairwoman of Housekeeping, plavčík zase Chief Nautical Officer a i poslednímu strojníkovi se říkalo General Engineer Commander. Bourbon tekl na party proudem, vše na účet Chicaga. Martin poznal své kolegy: od třech důstojníků přes recepční, kuchaře, lodníky až po uklízečky. Před očima mu defilovala posádka lodě MS America. S pitím si dával pozor a ostatní opravdu vypadali mnohem hůř než on, potáceli se neupravení a opilí – nebo to jen hráli? Něco na té situaci se mu nezdálo. Nejvíc ho děsil malý oltář uprostřed stěny věnovaný nejmladšímu O’Connorovi, dědici ADC. Ve středu mladík pomocí videopřenosu z Chicaga dokonce promluvil 15
na marketingové mši. Jeho projev všichni vynášeli do nebes, Martin si ale myslel, že i jeho ručně šité sako je výřečnější. Ještě větší výpovědní hodnotu měl široký zlatý náramek na jeho levém zápěstí, nejširší, jaký kdy Martin u chlapa viděl. Po každé majitelově motivační hlouposti se v místnosti ozvalo souhlasné zašumění a potlesk. Ještě i na oslavě, když zaměstnanci procházeli kolem jeho fotky, se před ní na okamžik mlčky zastavili. Kdosi se chvástal, že si minulý rok v Basileji s O’Connorem podal ruku, a ostatní mu gratulovali. Před půlnocí se Martin Roy osmělil a představil se i kapitánovi, který se jmenoval Atanasiu Prunea. „Co kdyby se to opravdu stalo?“ zeptal se. „Nerozumím. Co myslíš?“ zeptal se kapitán, kterému se už pletl jazyk. Zvláštnějšího člověka Martin ještě neviděl. Od prvního dne měl podezření, že s tím mužem není něco v pořádku. Nikdo z posádky nebudil tak dokonalou iluzi dalekých plaveb jako Atanasiu. Na lodích pracoval dvacet pět let, na těch pobřežních středomořských i na největších zaoceánských. Měl vizáž melancholického obra, spleť vrásek okolo očí a tvář ošlehanou větrem, spálenou sluncem a poznamenanou neúprosným časem. Neměl vzdělání ani výjimečnou inteligenci – čemu tedy vděčil za to, že dosáhl vedoucího postavení? Možná své trpělivosti a zdraví. Odsloužil si dva roky po sobě bez dovolené i neschopenky a takový přístup si ADC cenila nade vše. Firemní předpisy dodržoval jako sektář. V servilnosti se mu nevyrovnal nikdo. Z posledního plavčíka se vyšvihnul až do nejvyšší funkce. S takovou houževnatostí se už dá vydělat a on celý život postupoval od menšího bohatství k většímu. „Přece nějaká katastrofa… Oheň… Voda… Co já vím – všechno, co jsme trénovali,“ vysvětlil Martin. 16
Jen co to vyslovil, kapitán se začal třást vzteky. „Poslouchej, na to raději nemysli a už vůbec ne na tak strašidelném místě. Lidi na lodích jsou pověrčiví a o jistých věcech se nemluví… To se nauč, jinak tě posádka mezi sebe nepřijme. Dobře, chlapče? Rozumíš mi? Jak se jmenuješ?“ Martin se ještě jednou představil. „Pro kapitána je neodpustitelný hřích, i když jen škrábne dno lodi, která se plaví pod jeho velením. Firma se to možná nikdy nedozví, ale člověk na to nezapomene, nese si to s sebou navždy, je to úder přímo do srdce. Stačí jediný dotyk se zemí, i jen škrábnutí plechem a stroj se otřese až v útrobách. Vím, o čem mluvím, zažil jsem to a pořád na to myslím, zdá se mi o tom, v noci se budím a myslím na to, rozebírám to ze všech stran. Takže ty o lodích nevíš nic?“ „Ne, zatím ne, ale chci se to naučit. Už jsem i začal. O Dunaji jsem četl všechno, co se dalo sehnat.“ „To si jen myslíš. Knížkám nevěř. Určitě si namlouváš, jak jsi sečtělý. Na to všechno můžeš zapomenout. Začneš znovu. Rád bych věděl, proč někdo jako ty chce být na lodi? Nevypadáš jako typický kandidát. Celé je to trochu podezřelé, ten tvůj zájem – ne? Doufám, že tě nehledá policie. Neukradl jsi něco? Nekšeftoval jsi s drogama? Nefetuješ? Přiznej se!“ Martin zaprotestoval. „Mohlo by to mít vážné následky. Nejen pro tebe, ale i pro celou loď.“ „Říkám pravdu,“ odpověděl Martin. Ohromila ho zvučnost Atanasiova tónu, protože ještě před minutou se mu zdálo, že nedokáže ani artikulovat. „A vy… prosím vás, máte manželku? Nebo rodinu?“ „Námořníci nemají manželky, jen vdovy, pro které žijí a vydělávají. Děti na štěstí nemám, aspoň o žádných 17
nevím. A ženské najdeš v každém přístavu, jestli tě zajímá tohle.“ „Proč jste se na Dunaj vůbec vydal?“ „Abych vydělal prachy, to je jasné. Co sis myslel?“ odpověděl Atanasiu. „Jsi si úplně jistý, že chceš jít na Dunaj?“ zeptal se kapitán. „Ano, určitě!“ „Tak to pak ano, platí. Tu máš, napij se. Na! A tykej mi!“ Nabídl mu panáka naplněného až po okraj. Martin ho vypil na ex. Nápoj ho pálil v hrdle jako oheň. Najednou měl dojem, že všechno, co se za týden o bezpečnosti na lodi naučil, v tu chvíli zapomněl.
18
1. Přeměna První noc na cestě se mu několikrát zdálo o prameni Dunaje. Německé městečko Donaueschingen navštívil jedinkrát v životě. Veletok začíná jako trochu větší louže v zámeckém parku knížat z Fürstenbergu, v nádrži z bílého mramoru, která se podobá kolébce obklopené neoklasicistními sochami. Vyvěrá z jednoho západního svahu Černého lesa, zároveň i z hlubin evropských dějin. Vzniká soutokem potoků Brege a Brigach a na začátku skutečně má modrou barvu. Podle pověsti se unaveným římským vojákům nechtělo prodírat se temnými lesy ke skutečnému prameni, který byl po staletí tajemný jako začátek Nilu v Egyptě, a tak jako pramen označili toto zvláštní místo. Tenký proud vody padá jako přízračné tekuté stříbro. Dunaj vyráží východním směrem přes pohoří Švábská Alba, přes propustné horniny v kopcích, kde se řeka v Immedingenu na chvíli ztratí do podzemí, zmizí z povrchu zemského a vynoří se až o dvanáct kilometrů dál. Ve snu Martin naléval na pramen kupy betonu a tlačil vodu zpátky do podzemního bazénu. Ale Dunaj se nevzdal, vždy se znovu vzchopil a kryt prorazil. Přidal další vrstvu. Voda si však pokaždé našla únikovou cestu, bublala novými gejzíry, vyhazovala kameny a vymílala 19
cestičky, až ho celého zalila. Převaloval se na posteli, choulil se pod peřinou a každou chvíli se budil. Vstal a pospíchal. Rychlá sprcha, obléknout se a bez snídaně na taxík. Pasažéry vyzvedával na letišti Franze Josefa Strausse v Mnichově. V hale odemkl pronajatou firemní bezpečnostní schránku. Vytáhl plakáty z kartonu a dřevěné desky a na určeném místě si postavil malý, ale i tak dost trapný uvítací pult s logem cestovní kanceláře American Danube Cruises, dceřinné společnosti American Global Cruises. Na obrázcích se šklebili důchodci omlazení grafickými programy a Dunaj majestátně protékal rozzářenou Budapeští plnou šťastných starých lidí. Tváře na plakátech vypadaly stejně přirozeně a maďarsky jako bizon uprostřed kavárny Gerbeaud. O firmě ADC se toho už popsaly stohy, dobrého i hodně špatného. Faktem je, že na Dunaji vlastnila devět lodí, a pokud jde o luxusní třídu, celý tok ovládala. Mateřská společnost podnikala na pěti kontinentech, nejvíce se zaměřovala na generaci důchodců a ročně přepravila víc než dvě stě tisíc lidí. Patřila známé obchodnické dynastii O’Connorů z Chicaga, která se rozrostla na nadnárodní koncern a z řek vytěžila bezedné moře peněz. Správa firmy zaplnila celý mrakodrap, ale na druhou stranu vedení kategoricky odmítalo na loď přibrat jednu jedinou novou pracovní sílu. Příjmení O’Connor znali v Evropě všichni správci lodních doků a kapitáni, ale neméně silné zázemí si firma vybudovala v Číně, v Austrálii, v Egyptě i doma v USA. V sedm ráno na začátku srpna měl Martin Roy před sebou velmi dlouhý den. Když vítal hosty, míval na sobě světlé plátěné kalhoty a košili s krátkým rukávem ve stejné barvě. Nesnášel povinnou velkou jmenovku ve zlatém rámečku ocejchovanou písmeny ADC. Oblečení 20
pro každou pracovní příležitost přísně určovaly firemní předpisy, ale zaměstnanci si ho museli kupovat sami. Aby se šetřily náklady, objednávala firma zásadně nejlacinější letenky, a tak téměř pokaždé docházelo k velkým zpožděním a ztrátám zavazadel. Cestující přilétali ze všech koutů USA. Někteří museli přestupovat třikrát čtyřikrát. Na letišti bylo rušno. V noci totiž vypadly počítače, což zpomalilo činnost kontrolní věže a způsobilo zpoždění. I cestující, kteří by za normálních okolností neměli důvod být nervózní, ztráceli nervy, ovívali se palubními vstupenkami a novinami. Martin se snažil číst rukopis, aby využil čas, ale v tom shonu a hluku se jen těžko soustředil. Navíc musel soustavně pozorovat automatické dveře, jestli už se v dálce u výdeje zavazadel neobjevili jeho turisti. Každou chvíli se podíval na digitální tabuli. Podle plánu příletů měli ti, kteří přestupovali v Londýně na Heathrow, dorazit každou chvíli. První den s novými cestujícími považoval za zlomový. V to ráno se Martin převtělil do svého dvojníka a zbavil se každé části své předcházející osobnosti. Za tři roky tento divadelní trik vypracoval – s pomocí firmy – téměř k dokonalosti. Začal tím, že nasadil komerční úsměv. Potom změnil hlas, nervózní kadence se přelila do lehkosti, i roztržitost v gestech zmizela a nahradila ji ráznost a přesnost naučená na kurzech. Stal se z něho úplně jiný člověk, jednodušší, méně vzdělaný a s jinými zájmy, který téměř nečetl beletrii, miloval sport a americký rock, ze všeho nejvíc ale svou fiktivní snoubenku a rodiče, kteří najednou opět žili, člověk s dokonalou intonací, ještě američtější než americkou. Jako jednotku délky používal jen palec a míli, o naftě mluvil v galonech, o váze v librách a teplotu udával ve Fahrenheitech. 21
V širokých dveřích se objevili první turisté. Martinovi před očima vytanul obraz, jako když na prázdné jeviště divadla vstoupí herci a prostoru a času vdechnou život. Poznal je okamžitě. Navíc měli mnozí – jak jim doporučili už doma – kolem krku jmenovky s neodmyslitelným logem cestovky. Některé dvojice důchodců prozrazovaly svůj americký původ na první pohled, jiní se naopak snažili působit více evropsky nebo aspoň tak, jak si evropskost představovali. Starci a stařeny se křečovitě drželi vozíků vysoko naložených těžkými zavazadly. První muž, který k Martinovi dorazil, drobný Newyorčan Erwin Goldstucker, měl vrásčitou tvář a na hlavě několik ubohých chomáčů vlasů. Zestárnul tak, že skoro zmizel, ale něco nehmatatelného mu dodávalo důstojnosti. Při chůzi si pomáhal bílou slepeckou holí. „Dobrý den! Jménem cestovní kanceláře American Danube Cruises vás srdečně vítám na dovolené, která, věřím, bude nejkrásnější ve vašem životě. Moje jméno je Martin Roy a mám vaši cestu organizačně na starosti. Děkuji vám, že jste si vybrali naši společnost. Prosím vás o trochu trpělivosti, jen co se dostaví dost lidí do jednoho autobusu, zamíří vaše skupina na loď America!“ Další muž, Jeffrey Rose, pocházel z Michiganu a s výjimkou trsu tvrdých šedě myších vlasů uprostřed hlavy byl plešatý. Oči mu slzely a jeho tvář měla pod letištním osvětlením mrtvolný nádech. Letargické pohyby neoplývaly žádnou silou. „Už jsme v Evropě?“ zeptal se Jeffrey. „Přesně tak, přistáli jste v Mnichově, v Bavorsku,“ odpověděl Martin. „Chválabohu,“ odvětil Jeffrey. „A oslovuj mě Jeffe. Tak mi říkají i u Anonymních alkoholiků.“ „Dobře, Jeffe.“ 22
Jeffova žena Ashley musela být kdysi pěkná, ale celá se scvrkla a byla samá vráska. „Prosím tě, pije se na té lodi?“ zeptala se Ashley. „Myslíte alkohol? Pije,“ přiznal Martin. „Myslela jsem si to. Ale co už, budu na manžela dávat pozor.“ „Rád vám pomůžu. S alkoholiky na lodi mám bohaté zkušenosti,“ zašeptal. Martin zopakoval své přivítání a už se na něj valili další turisté. Náročná a zrádná práce ho čekala celý den. Pasažéři přilétali na smrt unavení, hladoví, žízniví, potřebovali na záchod, vzít si léky, a hlavně se všeho panicky báli: počasí, eura, kapsářů, nevolnosti způsobené časovým posunem… Dva páni k pultu dorazili na invalidním vozíku a pět přišlo o berlích. Stařík Arthur Breisky dokonce potřeboval přenosnou stříbrnou kyslíkovou bombu na kolečkách, byl sám, zapaloval si jednu cigaretu od druhé, v přestávkách mezi šluky dýchal do masky a strašil okolí. Ve stáří se všechno ošoupe do tenka. Kůže se přizná ke způsobeným škodám, chrupavka ztrácí sílu a kosti se o sebe nebezpečně třou. Přesto staří lidé jezdí často a rádi na dlouhé dovolené, i když takový let, pobyt na lodi, přesuny autobusem, prohlídky měst a pochody by daly zabrat i mnohem mladším. Jako kdyby hrozivá blízkost smrti Američany hnala do střední Evropy poznat to, co dosud neviděli. Na loď se jich vešlo sto dvacet, přičemž každý z nich za dvacetidenní cestu lodí z Řezna až do delty Dunaje v Rumunsku zaplatil přes osm tisíc dolarů. Kdo touží vyrazit na evropské řeky jako cestující exkluzivní třídy, potřebuje hodně peněz a očekává za ně odpovídající služby. Tito lidé na dovolených zažili všechno: pláže na umělých ostrovech v Tichomoří, spaní v podmořských hotelech i lyžování na kryté sjezdovce 23
uprostřed arabské pouště. Američané si naplno užívají odpočinku až ve vysokém věku, do té doby tvrdě pracují. Když Evropané už jen odevzdaně čekají na smrt, obklopeni domácími zvířaty a nenáviděni vlastními dětmi i sousedy, Amíci konečně vyrážejí do světa. Průměrný věk pasažérů firma vypočítala na sedmdesát tři let. Našli se však i devadesátiletí. Na první cestě měl Martin ve skupině i stoletou stařenku z New Jersey, která v průběhu dovolené zemřela, a to když se snažila dobelhat na Hlavní náměstí v Linci. Společnost ADC se snažila na lodě dostat každého, kdo měl peníze, a předběhnout konkurenci. Zaměřovala se na přesně vytipovanou klientelu, z hlediska národnosti i vkusu stejnorodou, na lidi, kteří na palubě raději četli romány Rosamundy Pilcherové nebo napínavé thrillery Toma Clancyho nebo Roberta Ludluma, než aby pořádali hromadné pitky. Poslušně následovali průvodce, zakoupili si většinu fakultativních výletů a natěšeně si odnesli všechny předražené suvenýry s obrázkem Mozarta nebo Josipa Tita. Navzdory hospodářské krizi byly dunajské lodě ADC hlavně v létě vyprodané a na každé místo by se našly tucty náhradníků, kteří věřili ve výhodnější nabídku last minute. Firma si o zákaznících zjistila všechno. Průměrný cestující muž vážil 130 kilogramů, žena o deset míň. Když si s sebou vzali kreditní kartu, cesta se jim prodražila o třetinu. A když vzali i vnučku, tak o polovinu. Vědělo se, co a za kolik nakoupili v supermarketu dva dny před odletem, jak na tom jsou s rodinnými vazbami, jestli je jejich syn stále podvodník a nevěsta nezaměstnaná, jaké stránky na internetu čtou, kolik chipsů při jakém seriálu snědí a tak dále. „Hej ty, vezmi nás už na loď! Na co ještě čekáme? Budu si stěžovat! Toto si vyprošuju!“ začala se rozčilo24
vat cestující Peggy, neurotická příšera, které se oči pod brýlemi zvětšily do překvapivých rozměrů. „Ano, už chceme jet! Co to má znamenat? Za co jsme zaplatili? Abychom trčeli věčnost na letišti?“ přidávali se další. „Prosím vás ještě o trošku trpělivosti, vážení cestující. Jen co vás bude čtyřicet, zamíříte na Americu!“ odpověděl Martin. Vítal nové hosty, navigoval je na toalety nebo ke směnárnám, rozdával půllitrové lahve s minerálkou a krotil největší nespokojence. Lavičky v hale byly obsazeny do posledního místa. Minuty čekání ubíhaly, první hodina byla pryč. To hlavní, na co Martin po celou cestu myslel. Čas se nezastavuje. Napočítal čtyřicátého pasažéra a pustil se do dalšího nelehkého úkolu: „Nedaleko odtud na vás už čeká autobus.“ Halou se rozezněl potlesk. „Hurá, konečně dovolená! Let’s go! Jdeme!“ „Jak daleko? My nechceme chodit pěšky!“ řvala příšera Peggy. „Je to blizoučko. Za tři minuty jsme tam.“ „Kdo mi vezme zavazadla?“ „Prosím vás o pozornost, toto je opravdu důležité: za kufry si každý zodpovídá sám. Proto si nic nezapomeňte. Všechny tašky s sebou! Zahajujeme společný přesun k autobusu. Opakuji…“ Zůstával klidný, protože dobře věděl, že takhle to odteď bude pořád: mluvit bude pomalu, artikulovat zřetelně a se stoickým klidem xkrát opakovat každou větu – Sysifos turistického ruchu. Tak jako mytický hrdina ani on se nevzdával a po sté, někdy i po tisící se pouštěl do plnění strohých úkonů. Vykročil, nad hlavou držel barevnou plácačku a skupina za jeho zády se pomalu da25
la do pohybu. Přejít sto metrů k parkovišti jim zabralo neuvěřitelně dlouhý čas. Oblečené měli široké tepláky a propocená sportovní trička. Na cestu si obuli široké bílé tenisky s hrubou podrážkou nebo letní pantofle. Mužům se z obezity vytvořila na hrudi mohutná prsa a na břichu veliké faldy. Každý měl na krku foťák a digitální kameru. Už na letišti ostošest fotili a natáčeli. Při nastupování nastala strkanice o nejlepší sedadla vepředu. Američanů se zmocnila až groteskní neposednost a nervozita, změnili se v křiklouny, chovali se dětinsky a zvláštně euforicky. Každý schod byl převysoko, každý držák předaleko. Nejeden krok doprovázely zoufalé stížnosti, co všechno mohlo být lepší. Martin je pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Když se usadili, nastoupil za nimi. Zkontroloval, jestli řidič nastavil hlasitost reproduktorů na maximum, protože několik hostů bylo hluchých jako pařez. Postavil se dopředu. „Přeju vám šťastnou cestu, jízda bude trvat asi hodinu a půl. Heinz, váš řidič, vás bezpečně doveze do Řezna. Těším se na naše setkání na palubě lodi. Během cesty uvidíte krátkou prezentaci programu, který vás čeká. Zatím na shledanou!“ „Bye, bye, Martin! See you soon! Neodcházej!“ „Už na mě čekají vaši krajané. Mám ještě spoustu povinností. Večer budu s vámi!“ Pustil DVD, vystoupil z autobusu a těsně za ním se zavřely mohutné dveře. Nejraději by si odpočinul, ale už se valili další pasažéři. Musel se okamžitě vrátit do odletové haly.
26
2. Mapa Martin se do autobusu dostal až v osm večer s poslední, třetí skupinou cestujících. Celý den byl ve stresu. Během toho blázince stihl vypít kávu akorát tak dobrou na vyvolání žaludečních vředů, sníst kalorický sendvič s kusem tvrdého sýra a zeleného listu a spolknout vitamínovou tabletu. Do skupiny důchodců nezapadala pěkná čtyřicátnice, která se představila jako Foxy Davidsonová. Na sobě měla šaty z fialového hedvábí s překvapivě hlubokým výstřihem. Přes vysoké čelo jí padal vínově rudý pramen vlasů. Ještě před několika lety byly určitě černé. Mezi usmívajícími se rty se bělaly zuby. Voněla kvalitním parfémem, hedvábím a koženou sedačkou letadla. Včetně Foxy už měl Martin pohromadě třicet devět pasažérů, ale chyběl poslední, čtyřicátý – Clark Collis. Že by ho tak dlouho zdrželi na pasové kontrole? Martin už začínal být nervózní. Co když se muži něco stalo? Zavolal na centrálu letecké společnosti, ale cestující let nezmeškal, musí tedy být někde v hale. Ostatní pasažéři netrpělivě přešlapovali na místě. Ani se jim nedivil, že už toužili po lodi – taky si to přál ze všeho nejvíc. Ještě jednou zavolal na dispečink, ale poradit mu neuměli. Od příletu letadla už uběhlo padesát minut. Martin měl 27
zatím čas vrýt si do paměti mnohé tváře a podle jmenovek si k nim přiřazoval jména. Vtom se konečně ukázal Clark Collis. Čtyři pracovníci letiště ho nesli na speciálním sedadle pro extrémně obézní – jako afrického krále nebo spíš jako mrtvolu na márách? Majestátně trůnil a břicho mu viselo až ke kolenům. Čtyřicet párů očí si prohlíželo opozdilce. Bylo mu šedesát pět, měl oteklé tváře a miniaturní oči, které se podezřívavě dívaly na svět. Supěl a vrzaly mu klouby, asi je měl vyschlé. Unavení pomocníci položili přenosnou stoličku na podlahu. Martin hosta přivítal a Clark mu s námahou podal ruku. Po několika zdvořilostních frázích ho Martin dle instrukcí upozornil na závažné skutečnosti: „Milý pane Collisi, musím vám říct, že naše cesta vyžaduje kratší i delší pochody. Nevím, zda budete…“ „Neboj se, Martine, já ti nebudu dělat problémy. Chci být akorát v kajutě a vychutnat si plavbu. To je všechno. Nechystám se nikam chodit, ani se nepohnu. Se mnou nebudeš mít starosti…“ „Tak jsem to nemyslel, ale… Cením si vašeho přístupu. Děkuji vám.“ „Firma mě informovala. Slíbili mi, že budeš vstřícný.“ „Postarám se o to, abyste i v kajutě zažil skvělý program.“ Gigantické stvoření mluvilo pisklavým hlasem. Slova ze sebe Clark chrlil překotně, zřejmě proto, že vliv na tempo jeho řeči měly rychlé údery srdce. „Milí pasažéři, můžeme vyrazit!“ zvolal Martin. Pan Collis se s pomocí tří dospělých chlapů postavil. Vynakládal velké úsilí, aby se udržel ve vzpřímené poloze, námahou se mu chvěly nohy i tmavomodrá látka košile. Martin se bál, že se mu každou chvíli podlomí kolena. Navzdory tomu se ale Collis nezadržitelně pohy28
boval, a i když lapal po vzduchu, těžkopádně si to šinul vpřed. Při nastupování do autobusu mu pomohli spolucestující, dovnitř ho natlačili. Sotva se vecpal do dveří. Zabral dvě sedadla, bezpečnostní pás mu zapnout nešel. Martin důchodce spočítal jako učitel žáky. Pak vyrazili po A9 do Řezna. Martin se usadil vepředu vedle řidiče, chopil se mikrofonu a čtyřicet cestujících mu naslouchalo. Lichotil jim, děkoval a chválil jejich vkus, že si vybrali cestovní kancelář American Danube Cruises, a věřil, že to zní věrohodně. Všiml si, že Foxy si sedla rovnou za něj. Když se trochu nahnul, viděl ji ve zpětném zrcátku. „Smyslem nadcházejících dvaceti dnů není stres a únava, ale radost a uvolnění. Lidé projevují rozdílný stupeň zájmu o historii, a když něco nebude někoho zajímat, slibuju, že si ho na černou listinu nezapíšu.“ Jednoduchý humor zafungoval. „Nastanou chvíle, kdy už ani já nebudu mít chuť na další barokní kostel nebo morový sloup,“ přednášel. „Čeká nás spolu na Dunaji téměř tři tisíce kilometrů, což je asi tisíc osm set mil. Chci, abyste si cestu užili. Udělám všechno proto, abyste na tuto dovolenou nikdy nezapomněli.“ „Jaké bude počasí?“ „Máte velké štěstí. Dnes ráno jsem mluvil s kapitánem a ten mě ubezpečil, že nás v nejbližších dnech čeká krásné středoevropské léto!“ Ozval se bouřlivý potlesk. Foxy se nepřidala. Na rtech jí hrál úsměv a provrtávala ho pohledy. „A teď je prostor pro vaše otázky. Ale samozřejmě nebudu mluvit dlouho, abyste si mohli i zdřímnout. Všechno důležité vám řeknu na lodi.“ Vstal a rozdal pasažérům minerálky. Nesnášel chození v autobuse během jízdy, ale neměl na výběr. 29
„Jak to, že umíš tak dobře anglicky? Firma nás ubezpečovala, že místní sice budou jazyk ovládat, ale i tak jsem se bála, že se nedomluvím,“ zeptala se jedna žena. Stále stejná první otázka. Odpovídal pohotově. Na odpovědi mu firma dala manuál. „Mám angličtinu moc rád. Dlouho jsem se ji učil, ve škole, na gymnáziu i na vysoké…“ „Ty máš titul, Martine?“ „Přesně tak. Jsem magistr, což je u vás master. Vystudoval jsem italštinu a americké studie.“ To druhé si vymyslel, ale účinek byl o to silnější. Ozvalo se sborové uau i uznalá hvízdnutí. Věděl, že se zpráva mezi pasažéry na lodi okamžitě rozšíří a on si od začátku získá větší respekt. „Jsme rádi, že nám ADC poskytla tak kvalifikovaného mladého člověka!“ „Pro ně pracují ti nejlepší. Je mi ctí, že mezi ně smím patřit.“ Vymýšlel si, až se bavorské hory zelenaly. Pouze ve střední a východní Evropě pracovali na Martinově pozici lidé s vysokoškolským vzděláním. Mezi jeho kolegy se našli jazykovědci, hudební kritici, divadelní dramaturgové i filozofové. „Kolikrát jsi už cestu absolvoval?“ „To ani neumím spočítat, mnohokrát,“ zalhal. V katalogu představovala trasa nový produkt a pro všechny zúčastněné novou zkušenost – především v závěru plavby. Až do delty se dosud s ADC necestovalo. „Baví tě tato práce? S naší generací to někdy musí být těžké!“ „To vám řekl kdo? Tomu nemůžu uvěřit… Ale vážně – až zanedlouho uvidíte všechnu tu krásu a okouzlující města, hrady, až uslyšíte nové jazyky, pochopíte, že určité věci člověka nezačnou nudit nikdy. Na Dunaji je stále co objevovat.“ 30
Unavení cestující se uvelebili na sedadlech, pokoušeli se najít nejlepší polohu pro nohy a podřimovali. Občas ještě padla otázka, Martin odpověděl a pak potichu pustil hudbu. Na pár minut si od hostů oddychne. Otevřel autoatlas a sledoval v něm cestu. Martin měl od dětství vášnivě rád mapy. Celé hodiny se na ně vydržel dívat a z toho objevitelského dobrodružství se mu točila hlava. Každá krajina měla jinou barvu, červenou, hnědou, zelenou a vody modrou. Mučila ho touha po všem vzdáleném. Prstem putoval po neprobádaných končinách, a když uviděl nějakou, která vypadala obzvlášť lákavě – což byla skoro každá – zapíchnul do ní prst a řekl: Až vyrostu, pojedu tam. Dunaj připomínal dlouhatánského hada s hlavou v Černém moři, s tělem rozloženým přes celý kontinent a s úzkým ocasem, který se ztrácel v Černém lese. Řeka ho fascinovala. Tam se musí dostat! Jednou to vyjde, hop nebo trop. Ten had ho hypnotizoval již tehdy. Už jako dítě si rád četl na břehu Dunaje. Představoval si, že se to okolo něj hemží postavami z knih – dušemi zesnulých lodníků, námořníky s hákem místo ruky, stíny oběšenců na stožárech, šílenými kapitány, krvelačnými piráty a opuštěnými novorozenci v kolíbkách. V dunajských příbězích nebyla nouze ani o strašidla a duchy, kteří přicházeli v hrůzostrašných podobách a unášeli lidi do neznámých podvodních pekel; vodníci s oblibou topili děti. Snil o tom, že se nedaleko ozývají truchlící matky a manželky, topící se křičí, pláčou opuštění kojenci a řeka jejich noční kvílení pohlcuje. Autobus vjel po sto patnácti kilometrech do poslední zatáčky. V dálce už byl vidět starý dunajský most. Řeka pohltila tři malé přítoky: Laaber, Naab a Regen. Řezno drží primát v počtu čtyř řek. „Vážení cestující, zanedlouho společně nastoupíme na loď. Když se podíváte předním oknem, uvidíte Du31
naj i Steinerne Brücke, Kamenný most, dokončený roku 1146 na příkaz slavného knížete Jindřicha Pyšného. Stal se předobrazem mnohých evropských mostů včetně slavného Karlova v Praze. Pod svými oblouky pustí jen lodě menší velikosti a mezinárodní plavba proti proudu tady většinou končí. Z původních tří věží zůstala jen jediná, která se jmenuje Brücktor. Kdo dokáže zopakovat ten název, má u mě drink. A vpravo na nás už čeká America!“ Když pasažéři uviděli loď, zatajil se jim dech. Přestože se stmívalo, na plechovém pancíři se jasně vyjímal osvětlený nápis MS America, vyvedený z elegantních kovových písmen. Loď připomínala živý obraz, který se vynořil z hlubin, aby se v nich zanedlouho opět ztratil. Znalci považovali MS (Motor Ship) America za nejkrásnější dunajskou loď. Konstrukcí přesahovala všechna plavidla kolem. Na vrchu lodi se tyčil kapitánský můstek. Trup vypadal jako velké vodní zvíře, které čeká, až ho nakrmí lidmi. Před rokem byla America na cestě z Melku do Pasova nejlepší lodí. Vnitřek inženýři vyřešili inovativně a důmyslně: tři poschodí s kajutami, dvacetimetrový bazén, restaurace, dva bary, rozsáhlá wellness zóna, dvě sauny, kuřácký salon, dokonce i malá knihovna. Loď postavily známé loděnice ve finském přístavním městě Turku. Nevynikala ani tak svou velikostí, která je na řekách přísně omezena zákony, ale spíš celkovou koncepcí a mnoha technologickými prvenstvími. V kajutě se dalo na plazmové obrazovce sledovat devadesát amerických televizních programů, hrát počítačové hry pro důchodce nebo mailovat a surfovat po internetu, protože displej byl přizpůsobený i pro krátkozraké. V provozu byla od března až do poloviny ledna následujícího roku a potom strávila šest týdnů v docích 32
v Holandsku, kde ji důkladně připravili na další sezonu, na kontroly, certifikace a registrace – v branži platila přísná pravidla a zákony, které se musely dodržovat. „Prosím, vezměte si jen svá příruční zavazadla. Velké tašky a kufry vám náš skvělý tým donese přímo do kajut. Na recepci si vyzvedněte elektronický klíč a palubní průkaz, který slouží k tomu, abychom kdykoliv zjistili, jestli jsou všichni na palubě. Prosím, můžete vystupovat,“ zavelel. Martin kráčel v čele skupiny. Ke vstupním dveřím vedla rampa na každé straně upevněná kovovými lištami. Průsvitná skla umožňovala pasažérům nahlédnout do lákavého interiéru. U vchodu se podle dohodnutého scénáře rozestavila posádka a zdravila úklonou přicházející. Američanům se ten rituál líbil. Uprostřed stál rumunský kapitán Atanasiu Prunea v bílých kalhotách a košili, tmavomodré vestě a korporátní hedvábné kravatě. Na ruce měl velký zlatý prsten s černým kamenem a na kapitánské čepici stříbrnou nití vyšité jméno lodě. Námořnický oblek, svůj nejvzácnější majetek, který vyšel na tři tisíce euro, nosil s noblesou. S jeho úřadem byla spojená vážnost a jisté pocty a on stál o obojí. Od posádky si ale přehnané projevy úcty nevynucoval; bezpodmínečně vyžadoval jen poslušnost a čistotu. Díky plavbám po evropských řekách se Atanasiu uměl lámaně domluvit s příslušníky nejrůznějších národností v jejich mateřštině. Mezi jeho nedostatky patřily angličtina a alkohol – nenaučil se pořádně používat jedno ani druhé. Jeho příšerný jazykový projev ale někdy vyzněl šarmantně. Pasažéry vítal slovy: „Also, ich willkommen to you! Haven sie fun! You verstehen?! Danke! Thank you! Spass Spass!“ Martin vešel do haly provoněné osvěžujícím sprejem a pozdravil se s kolegy. Po celém dni cítil šťastnou únavu 33
podobnou vyčerpání herců po premiéře. Když si zvykl na jemné kolébání, každý krok mu způsoboval mírnou, příjemnou závrať. Vstupní halu zakončovalo schodiště, které se u recepce rozdvojovalo. „Dobrý den, ciťte se na palubě jako doma!“ řekl první důstojník Tamás Király. Při uvádění hostů mu pomáhali dva kolegové, druzí důstojníci Emile a Sorin. „Vítejte u nás. Dobrý večer. Dovolíte? Rád vám odnesu tašky do kajuty,“ přidávali se členové posádky. „Račte, prosím, ještě dva kroky, madam, dobře!“ Na lodi vládla pro Američany ideální teplota, která bohužel až tak nevyhovovala převážně evropské posádce. Mrazivý chlad aspoň tlumil pachy pasažérů. Prvnímu důstojníkovi Tamásovi dal Martin přesné instrukce, kteří turisti si vyžádali dietní stravu, kdo má jaký zdravotní hendikep a podrobně vysvětlil situaci Clarka Collise, který bude všechno jídlo dostávat do pokoje. Pasažéři se potřebovali především dospat; většinu z nich trápila nevolnost z časového posunu. Vypili sklenici džusu, na recepci si vyzvedli elektronické klíče a rozešli se do kajut. Cestující první třídy a VIP dostávali největší pokoje v horním poschodí, které měly dvojnásobnou velikost. Ostatní museli sejít o poschodí níž. Martin se cítil velmi unavený, odpočinout si však nemohl.
34
3. Vlna Po večeři, kterou Martin nestihl, se konal seznamovací večírek. Na dvě minuty si odskočil do kajuty. Vyhrnul si rukávy košile nad lokty, studenou a teplou vodou si umyl ruce a zápěstí, potom se sehnul a pod kohoutek strčil hlavu. Akt očisty vykonával před každým výletem i po něm. Jako by tím, že si z těla smyje pach povolání, mohl očistit i mysl. Do podpaží si stříkl deodorant, vyměnil si košili a oblékl si sako. Pospíchal do salonu, velké kruhové místnosti s pódiem a kopulí, která, zaplněna Američany, hučela hovorem a smíchem. Strop zdobily štuky a bar byl vyrobený z kvalitní imitace mramoru. V rohu stálo koncertní křídlo, u kterého seděl vynikající maďarský pianista Gábor Kelemen, kdysi naděje nové generace, dnes těžký alkoholik. Už ani v čase volna neopouštěl loď. Klavírista s mimořádnou napodobovací schopností hrával hlavně po večerech a rád navrhoval, aby publikum hádalo, koho napodobuje. Američané v podnapilém stavu po něm ale chtěli, aby spustil šlágry a odrhovačky z jejich mládí: Frankieho nebo Elvise. Gábor na znamení přestal hrát a Martin zapnul mikrofon. Soustředěně vyprávěl Američanům o tom, jaký program je během následujících dvaceti dní čeká, 35
stručně objasnil pravidla plavby, vyjmenoval poskytované služby a odpovídal na otázky. Zvláštní pozornost věnoval zítřejší prohlídce města. Nenápadně vyzdvihl význam své práce. „Jsem vám k dispozici dvacet čtyři hodin denně. Každý z vás má vzadu na jmenovce číslo mého mobilu. Kdyby se cokoliv stalo, přijdu vám pomoct. Když mě chvíli neuvidíte, nemusíte mít strach, je to dobré znamení, že všechno funguje, a já se právě starám o to, aby tomu tak bylo i zítra.“ Cinknul nožem o sklenici a se šampaňským v ruce přednesl přípitek na počest kapitána, celého týmu a oficiálně přivítal pasažéry. Špunt vyletěl a ozval se potlesk. Číšníci v uniformách se rozběhli. Na každém stole už stála stříbrná nádoba s vychlazenou lahví Dom Perignon a karafa na vodu plná ledu. Z kuchyně přinášeli občerstvení v porcelánových mísách a na podnosech, z nichž se kouřilo. V rohu se podávala černá káva a slavnostně servíroval koňak. Gábor se opět posadil ke klavíru a improvizoval. Hovor a smích utichly, posluchači povstávali a poslouchali se sklenicemi šampaňského v rukách. Rozsvítila se barevná světla. Venku se už setmělo a číšníci vyklidili taneční parket. Důchodci překvapivě rychle vytvořili páry. Martin spokojeně přecházel po místnosti, oslovoval cizince, když předtím nenápadně mrknul na jmenovku. „Dobrý večer, Josephe!“ řekl a hleděl klientovi přímo do očí, což mu přirozeně zalichotilo. „Tento chlapec je úžasný!“ zvolal Joseph. „Bavíte se dobře, milá Catherine?“ zeptal se Martin VIP pasažérky. „Děkuji, Martine, je mi fajn. Už jsem absolvovala mnoho plaveb, takže to pro mě není nic nového, ale ráda se nechám překvapit,“ odpověděla. „Toto je moje sestřenice, jmenuje se Peggy Pattersonová. Seznamte se.“ 36
„Je mi ctí pro vás pracovat, Peggy,“ řekl a představil se příšerce. Chtěl dámě podat ruku, ale zamračila se a s nechutí Martinovi pohrozila zdviženým prstem. Zřejmě se jí z něj zvedal žaludek. Kromě Východoevropanů se velmi bála i bacilů a neschvalovala, aby si lidé americké národnosti podávali ruce s cizinci. Roztomilé pravidlo, které by Martin okamžitě přijal v rámci celé lodi. S přísnými rty a rovným nosem vypadala chladně, ale v jejích černě namalovaných očích vytušil pod ledem sopku. Oblékala se draze a ze všech sil chtěla působit mladistvě. Její nalakované nehty vypadaly jako kapky krve. Pozorně si prohlédla pohár martini, který jí podal číšník, a vnější okraj utřela dezinfekčním ubrouskem. Pomalými pohyby otevřela úzkou tašku z krokodýlí kůže a vyndala z ní podlouhlou peněženku vyrobenou z kůže stejného plaza. S vážným výrazem podala Martinovi jednodolarovku. „To je za odvoz z letiště,“ vysvětlila transakci. „Děkuji vám, ale nevím, co si s takovou sumou počnu, doufám, že mi ji v bance rozmění,“ odpověděl Martin a rozloučil se. Dostal se však z bláta do louže. Pár minut se s ním bavil Gordon Murphy, muž s poďobanou tváří, který měl kůži na hlavě pokrytou bílými vločkami, jako by na něj nasněžilo. Když promluvil, zdálo se, že se jeho řeč skládá pouze ze samohlásek. „Líbí se vám kajuta?“ zeptal se Martin. „Eeeeee?“ zvolal chlap. „Jste se svou kajutou spokojený?“ zopakoval Martin. „Ano, nebo ne?“ „Aaaaa!“ vyjekl muž. Martina svrběly obě tváře. Přemáhal se, aby se nerozesmál. 37
„Přeju vám dobrou první noc na lodi!“ loučil se u dveří. „Tehdy se prý plní sny. Naberte sil do nového dne. Zítra vás čeká excelentní program!“ „Dobrou noc i tobě. Děkujeme za skvělý večer!“ „Díky patří vám. Dobrou!“ Foxy ne a ne odejít. Ovívala se barevným vějířem a dívala se na Martina. Vyzvala ho k tanci a po písničce zůstali na parketu posledním párem. Usmívala se, dívala se mu do očí a mrkala. Cítil na prsou tep v jejím hrudníku. Hlavu si opřela o jeho rameno. „Odkud jsi, jestli to není tajemství?“ zeptal se. Angličtina mu poskytovala balancování na hraně tykání a vykání: nevyznívalo to neslušně ani příliš formálně. „Já jsem z Dunaje.“ „Promiň, nerozumím,“ rozesmál se. „Z Dunaje v Americe. Z městečka na severu USA, v Minnesotě, jestli ti to něco říká.“ Odhalila symetrické zuby, kterým se určitě dostalo mnoho zubařské péče. „V Americe jsem nikdy nebyl. Ale přitom v ní jsem denně. Kolik má Dunaj obyvatel?“ „Asi pět set. Každý rok méně. Umíš si představit proč…“ „Ne. Jak se tam žije?“ „Příjemně. Dunaj leží u dálnice 212, což je významná cesta.“ „Vím, že existuje Paříž v Texasu. Slyšel jsem, že máte Moskvu i Petrohrad. Ale neměl jsem tušení, že existuje i Dunaj v Americe.“ „Založili ho roku 1901. Co říkáš na starce a stařeny? Musí to být pro tebe hrozné.“ „Výlety na lodích ovládli důchodci. Přitom by to byla fantastická dovolená pro mladé.“ „Jenže ti v Americe nemají peníze.“ 38
„V Evropě už vůbec ne. Ale kdybych tuhle práci nesnášel, tak bych tu nebyl. Co děláš ty?“ „Právnička s vlastní firmou a čtyřmi zaměstnanci. Bezdětná. Rozvedená. A ty? Dostáváš od starých dam nabídky k sňatku?“ Koketně k němu obrátila hlavu a Martinovi to začínalo být nepříjemné. Oči jí planuly. „I to se přihodí. Ale jsem singl.“ „To se mi nechce věřit.“ Rukou mu rozcuchala vlasy. To už fakt přehnala. „Nemusíš. Co děláš, když máš volno a zrovna nejsi sama na dovolené?“ Zmocnila se jeho ruky a tiskla ji. Dech se jí zrychlil. „Hraju tenis a golf. Ráda si povídám s příjemnými lidmi, mám radost, když se seznámím s někým, kdo stojí za to… Martine… K tobě nebo ke mně?“ Zarazil se, nejdřív si myslel, že špatně slyšel. Párkrát se mu stalo, že se osamělá pasažérka chovala vyzývavě, provokovala ho a vyhledávala příležitosti. Už zažil i stařenu, která si ho zavolala v údajně naléhavé věci, a našel ji u toaletního stolku s obnaženými prsy. Takovýto návrh ale zatím nedostal. Přišly větší vlny, loď se trochu zakymácela a on se proklínal, že toho moc vypil. Následoval Foxy po měkkém koberci dlouhou chodbou. Vešla do své kajuty na horní luxusní palubě. Martin se přede dveřmi rozhlédl, jestli ho někdo nevidí, ale prostor se už vyprázdnil. Dvě lampy dodávaly místnosti útulnou atmosféru. Horní okna nešla otevřít, o větrání se starala hlavně klimatizace, ale pokoj měl i malý balkon – podle mnohých to byla jeho největší přednost. U stolku stálo kožené křeslo s vysokým opěradlem. V koutě trůnila pohodlná rozkládací postel, ke které Foxy s jistotou zamířila. Bleskově si svlékla blůzku a rozepnula si podprsenku. Martin nevěřil svým očím a řekl: 39
„Nebudeš mi věřit, Foxy, ale tři roky jsem neměl sex. A nebudu ho mít ani dnes. Jsem sice z východní Evropy a pracuju na lodi, ale nejsem kurva. Klidně si na mě stěžuj, i to už jsem zažil. Dobrou noc.“ „Martine, já jsem k tobě byla jen upřímná…“ zašeptala Foxy. Ohnutými prsty máchala ve vzduchu, jako by mu chtěla vypíchnout oči. Své hvězdné oči zamhouřila. „Jistě. Nesedí jen pár drobností. Máš čtyři děti a jsi po třetí vdaná. Toto je tvoje desátá dovolená s ADC a na dvou se vyskytly problémy – stížnosti na neochotné průvodce.“ „Odkud to…? Co si to…!“ „Dostávám podklady o každém pasažérovi a na rozdíl od kolegů je i čtu. Člověk nikdy neví, na koho natrefí. Dobrou…“ Trochu před Foxy přeháněl, ale informace od ADC si opravdu ověřoval. Dlouho nemohl usnout, a proto ještě dvě hodiny v posteli překládal. Spánek ho vysvobodil až nad ránem.
40
4. Maska strachu Martin si povídal s Američany a tvářil se podle předpisů: usmívající se, milý a hluboce zaujatý jejich řečmi. Důchodci ještě nevydýchali časový posun. „Excelentní jídlo,“ utrousil občas pro všechny i pro nikoho. „Máš pravdu, excelentní,“ odpověděl Jeffrey. „Chutná mi tu.“ „Prosím, nezapomeňte to říct našim kuchařům, budou mít radost a zaslouží si to.“ Na bílých ubrusech stály vázy s čerstvými strelíciemi. Bufetový stůl nabízel různé druhy vloček, šunky, čerstvé šťávy, jogurty, salát z humrů, plněné kraby, smažená kuřecí křídla a jako dezert švestkový pudink nebo citronový koláč. Šéfkuchař Suang stál za pultem a dohlížel na pomocníka, který připravoval omelety. Suang pocházel z Thajska, byl štíhlý, se širokým nosem a hluboko posazenýma černýma očima. Vlasy si česal nahladko dozadu, čímž na čele odkryl hluboké kouty. Čtyři kuchaři, jeho krajané, vařili fantasticky. V kuchyni i před zákazníky si počínali s jemným taktem, obratně a nehlučně. Nade vším kralovala jejich dobrá nálada a nenucená veselost. Martin je při práci rád pozoroval a ještě raději jedl jejich pokrmy, vždy správně upečené a okořeněné. Kucha41
řina se na lodi těšila značné vážnosti a kuchař znamenal skoro to samé co důstojník. Martin mnohá jídla předtím znal jen z chvástání zámožnějších spolužáků. Netušil, že je možné jíst tak dobře a tak vydatně – jen kdyby měl na porce víc času! Atanasiu se objevil kolem osmé – po těžké opici. Ale měl regenerační schopnost celoživotních těžkých pijáků a vypadal překvapivě svěže. Starostlivě se zeptal několika dam na jejich náladu nebo kondici a každého zdravil. „Guten morgen! Dobro jutro! Frisch ok? Gustirati! Schmecken guten!“ říkal Atanasiu. Pasažéři si kapitánovi stěžovali na hluk motorů a ruch od sousedů a on obstojně předstíral, že ho to zajímá, a tvrdil, že zabezpečí nápravu. Jen co si sedl, všechno, co říkali, se mu vykouřilo z hlavy, podobně jako Martinovi. Málokdo z turistů zatím tušil, že několika poznámkami Atanasiu vyčerpal celou svoji slovní zásobu. Hlavní program dne začínal v devět. Martin už patnáct minut před odjezdem autobusu svolával cestující přes lodní audio systém, který byl vysílán do kajut, do salonu a na horní palubu. Lidé se pomalu shromažďovali u recepce. Když se jich dostavila většina, postavil se dopředu s mikrofonem a řekl: „Vážení cestující, přeji vám všem excelentní ráno! Vyspali jste se dobře?“ „Ano, Martine!“ zakřičeli někteří Američané. „Snídaně vám chutnala?“ „Velmi.“ „Jste připraveni začít svou dovolenou naplno?“ „Určitě!“ Snažil se vysvětlit vše co nejrychleji: „To mě nesmírně těší. Teď se prosím podívejte doprava. Dunaj se pořád mění, ale když si dobře zapamatu42
jete jednu jeho část, snadno ho pak už poznáte všude. V Řezně je krásný a tak akorát. Už není malým tokem jako ve Švábsku, ale ještě ne mohutným jako v Bělehradě. V Řezně, metropoli obchodu, po staletí sídlil stálý sněm Svaté říše římské národa německého. Kamenný most byl dlouho jediným spojením Ulmu a Vídně a propojoval sever Evropy s Benátkami.” Zabloudil pohledem na řeku, po které plulo několik lodí. „Na prohlídce samozřejmě uvidíte i gotický chrám, radnici a projdete se po Kamenném mostě.“ „Autobusem?“ „Ne, pěšky. Po mostě autobusy jezdit nesmějí a nedostanou se ani do mnohých uliček v centru. Půjdeme po vlastních.“ „Škoda!“ zvolalo víc pasažérů. Skupina se dala do pohybu – všichni kromě Clarka Collise, který cestu stráví výhradně v kajutě. Martin mu děkoval za ohleduplnost, protože už zažil extrémně obézní pasažéry, kteří očekávali, že je bude po dunajských městech tlačit na vozíku. Uviděl Foxy a formálně ji pozdravil. Pokusila se o úsměv a prohodili spolu pár slov. Ani jeden z nich nepřipomněl, co se v noci stalo. Přemýšlel nad důsledky a věřil, že žádné nebudou. Kdyby Foxy napsala stížnost, neprospělo by mu to. Někteří pasažéři posádku vydírali ještě celé měsíce po plavbě a firma ráda obětovala pěšáka, aby se problému zbavila. Po odjezdu posledního autobusu měl Martin chvíli míň práce, zato posádka o to víc. Zpocení lodníci nosili krabice, balíky a plastové bedny. Strojníci šroubovali poklopy na palubách a umývali velká okna. Nehlučné služebnictvo čistilo zrcadla, sloupy a zábradlí. Potraviny putovaly do skladu s úzkými zamřížovanými okny plné43
ho vůní: celé prase, velké kusy slaniny, pytle s moukou, hroudy másla, bedny se zeleninou. Vše se díky kuchařské alchymii promění ve stovky porcí. Na lodi žil Martin v pánské společnosti. Od rána do večera dýchal vzduch přesycený pachem mužů. Zvykl si na jejich prudká gesta, ráznou chůzi, hrubé, prokouřené hlasy a vypité nebo zdrogované oči. Většinu z nich měl svým způsobem rád, ale spíš z nouze, protože mu nic jiného nezbývalo, pokud se nechtěl zbláznit. Atanasiu se nepřetrhnul, spíš dohlížel. Lodníkům nenadával, ale dřinu z nich dostat uměl. Stačil pohled do jeho očí a muži hned znervózněli, vzali do ruky kladivo, lano, hadr nebo vysavač, každý podle svého zařazení, a pustili se do práce. „Bolí tě hlava?“ zeptal se Martin. „Ne, jen mi trochu hučí v uších. Co si o nich myslíš?“ odpověděl Atanasiu. Martin věděl, na co naráží. „Dobrá skupina. Bohatí a slušní lidé, trochu drzí… Pokud jsou mezi nimi problematičtí jednotlivci, zatím se neprojevili. Kromě jedné ženy, ale tu jsem zpacifikoval. Pozitivem je, že máme jen minimum ztracených zavazadel. Začátek nám vyšel.“ „Potřebuju dobré hodnocení.“ „Já taky.“ „Dvakrát po sobě to bylo špatné. Už volali z Chicaga. Klesli jsme mezi loděmi na páté místo.“ „Budu se snažit.“ „Nový program mi dělá starosti. Stát se může cokoliv. Delta je divočina.“ „Zvládneme to. Dohlídnu na všechno. Neboj.“ Rating neboli hodnocení dovolené vyplňovali pasažéři na konci plavby. Špatný výsledek znamenal vyhazov. Chování turistů i personálu neustále sledovali debilní 44
pracovníci marketingu ADC. Nudní, vysušení úředníci v životě neopustili kancelář, na lodi strávili dohromady hodinu na slavnostní recepci, ale o plavbě věděli všechno nejlíp a ideální řešení sypali z rukávu – při konferenci přes Skype z Chicaga. I členové posádky na sebe navzájem povinně psali hodnocení. Kolegové se báli o místa, protože o pozice na lodích se sváděly bitvy. Postupovat se muselo takticky. Propracovanost systému propouštění lidí v Martinovi vyvolávala děs i úžas. Martin pracoval samostatně, ale zároveň byl podřízený Chicagu, kapitánovi i prvnímu důstojníkovi, přičemž příkazy mohly směrem shora dolů přeskakovat stupínky hierarchického řádu. Každá drobnost, počínaje oděvem až po způsob chůze, se stávala záminkou pro výtky. Ve vzácných chvílích volna se držel dál a o samotě. Přežil už tři sezony. Ročně se vystřídala víc než polovina personálu. Při vyhazování se s pracovníky nezacházelo jako s řediteli. Předtím si Martin myslel, že firemní dotazníky si ve skutečnosti nikdo nikdy nepročítá. Jenže v ADC se formuláře četly s tak fanatickou pozorností, jaké jsou schopny asi jen tajné policie totalitních režimů. Každé přídavné jméno, každá spojka se analyzovala a vyhodnocovala. Z deseti stupňů systém akceptoval jen ten nejvyšší, tedy „excelentní“. To mělo za následek, že Martin i ostatní členové posádky to slovo nenápadně podsouvali do každé možné věty a přáli Američanům „excelentní dobré ráno“ a „excelentní chuť k obědu“ nebo se ptali na nesmysly jako „Byl prosím i tento výlet excelentní?“ nebo „Vyspali jste se dnes v noci excelentně?“ Zamířil dovnitř. Na lodi bez pasažérů bylo mrtvo. Za barem čistil číšník sklenice. Hermeticky uzavřené okenice zvenku ostřikovaly proudy saponátů a vody. Měl konečně čas vybalit si v kajutě věci a připravit se na 45
povinnosti. Nejraději by si lehl, čekala ho však spousta práce. Dvě sezony se o kajutu dělil se dvěma strojníky. Ale když člověk spí, chce být sám. Cizí lidé chodili po místnosti, přesouvali nábytek, chlastali u jeho stolu, hráli pasiáns na jeho počítači – ale teď už měl vlastní kajutu, i když jednu z nejmenších na lodi. Vybaloval si, dělal pořádek v koupelně a četl program na nejbližší dva dny. Telefonoval agentům cestovních kanceláří a potvrdil objednávku autobusů i povolení na vstup do centra. Přemýšlel, jestli na něco nezapomněl, ale kvůli rozespalosti se nemohl soustředit. Podle seznamu pasažérů se pokoušel zapamatovat si co nejvíc jmen: Dylan, Fred, Jonathan, Arthur, Catherine, Peggy, Gordon, Amy, Haley, Barbra, Clark – těžký úkol, ale ovoce přinášel. Věřil, že z Amíků vymámí dobré spropitné. Jak bylo u amerických firem v turistické branži zvykem, nedostával plat, ale jen spropitné od pasažérů. Po první cestě v Bukurešti na hotelovém pokoji váhavě otevřel obálky se svým jménem a vysypal jejich obsah na postel. Natáhl ruku a dotkl se dolarových bankovek – pěkná kupa. Eura mu však dělala větší radost. Nechal si je padat mezi prsty a vychutnával si kontakt s tenkým, ale pevným papírem. Jednu stodolarovku si přiblížil k nosu. In God We Trust. Když sumu spočítal, skoro se mu zatočila hlava. Za tři týdny si vydělal víc než za čtyři překlady dohromady. Nemohl tomu uvěřit, mezi těmi dvěma světy – jeho předcházející prací a turistickým průmyslem – zela propast. Nedivil se, že kolegové vyprávěli jen o penězích, do úmoru, všude, stále. Spoléhali na to, že jim zabezpečí všechno, po čem touží a v co věří. V jejich očích viděl, že sní o jiném životě, ve kterém už nebudou muset počítat nic, ani bankovky, ani stránky v kalendáři. 46
Probudilo ho pronikavé zvonění mobilu. Zaspal! Byl to těžký spánek a cítil se po něm jako stoletý. Vyskočil a po sluchátku u postele sáhl tak rychle, že se bouchl. „Martine, kde jsi? Jsou zpět!“ Víc slyšet nepotřeboval. Ještě že ho recepční Mirela zachránila. Procitl v jediném okamžiku. Oblékl si čistou košili, třikrát se nemohl trefit do rukávu. Zamířil k recepci. Důchodci se k němu už šinuli. Jednoho nastupujícího po druhém zdravil a shromažďoval v salonu. „Vítejte zpět, drazí cestující! Jaká byla vaše excelentní prohlídka? Prosím, zapněte si ještě jednou audio zařízení, potřebuji vaši plnou pozornost,“ řekl. Mluvil do malého headsetu, aby ho všichni ve sluchátkách slyšeli. „Děkujeme ti, Martine, bylo to úžasné! Řezno je krásné město. Předtím jsme ho neznali, ale musíme uznat, že stojí za to! Je skoro tak pěkné jako Bismarck v Severní Dakotě!“ prohlásila Ashley Roseová. „Děkuji vám z celého srdce. To srovnání by určitě ocenili i místní!“ Na smrt unavení Američané následovali Martina a už se nemohli dočkat, až se opět usadí do křesel. A to byl zatím jen první den cesty! Patnáct minut se věnoval bezpečnostním pokynům. Předvedl, jak si rychle zapnout záchrannou vestu, kde je signální píšťalka a jak spustit na lodi poplach. Vysvětlil umístění záchranných člunů i nastupování a spouštění plavidel na vodu. Na monitoru ukázal únikové cesty v případě evakuace. Když viděl vystrašené tváře, připomněl, že America je nejbezpečnější plavidlo ve své třídě. „Budu vám po obědě k dispozici. Najdete mě za malým pultem proti recepci. Tam vždy visí i tabule s programem. K obědu si můžete vybrat z pečeného hovězího a řízků, jitrnic zapečených ve vlastní šťávě nebo sekané z masa a zeleniny polité javorovým sirupem i z mnoha 47
jiných dobrot. Užijte si Bavorsko. Dobrou chuť!“ uzavřel. Čas po poledni strávil za pracovním pultem. Na stůl rozložil mapy Řezna s vyznačenou trasou k lodi, turistické příručky k zapůjčení a kopie bavorských receptů. Neustále za ním chodili pasažéři s otázkami. Kde najít středověký dům s malbou Davida a Goliáše, kde stojí Stará radnice nebo jak se nejrychleji dostat k soše řezenského Dona Juana. Foxy navigoval k hrobu svatého Wolfganga, který roku 973 podpořil založení prvního pražského biskupství. „Martine, prosím tě, co to je baroko? Paní průvodkyně to několikrát zmínila,“ zeptal se Jeffrey Rose a nahnul se nad pult. „Tím se netrap, Jeffe. To v Americe nemáte.“ „Opravdu?“ „Baroko byla italská politická diktatura, která v Evropě vládla před příchodem gotiky. Velmi špatná věc, temná a nebezpečná!“ „Tak to je dobře, že ji v USA nemáme! Nic takového nepotřebujeme. My teď potřebujeme prosperitu a pořádek.“ „Mluvíš mi z duše, Jeffe,“ odpověděl Martin. Opravení klienta snižovalo šanci na dobré spropitné, a hlavně na příznivý rating. Přitakával i na největší hlouposti a říkal kdovíco, jen aby mu co nejrychleji utekl čas. Podle čtvrtiny Američanů jsou Winston Churchill, Gándhí a Charles Dickens smyšlené postavy a Sherlock Holmes, Robin Hood či Eleanora Rigbyová naopak ty reálné. K Martinovi přistoupil pasažér William Webster, asi sedmdesátiletý důchodce z Bostonu. Působil dojmem urostlého muže, ale jako by tu velikost zevnitř nahlodaly neznámé síly. Martin si ho zatím všiml jen letmo. 48
Neměl ani nejmenší potuchy, co by od něj muž mohl chtít, ale po těch letech už uměl z jediného pohledu vyčíst, že je zle. „Dobrý den, Williame!“ pozdravil Martin s předstíraným zaujetím. „Jak se máte? Můžu vám nějak pomoci?“ Webster zalapal po dechu, potom se k Martinovi přiblížil s napnutým krkem a se vztyčenou hlavou a zařval mu do obličeje: „Hrozně se mám, ty nulo, i s tou tvojí posranou zdvořilostí a celou šmejdskou firmou! Tahle cesta je největší zklamání mého života! Skandál! Nehoráznost!“ „Promiňte, Bille, ale…“ „Neříkej mi Bille!“ „Odpusťte, Williame, co se stalo, prosím?“ zeptal se Martin. V prvním okamžiku zůstal úžasem jako zkoprnělý. Hlas mu však v hlavě našeptával, aby odpověděl: „Moje řeč, pane. Souhlasím s vámi! I mého života!“ Stálo ho hodně námahy, aby ten ďábelský hlas umlčel, a když se postavil tváří v tvář důchodci, moc nechybělo a byl by se bláznivě rozesmál. „Ty se ještě opovažuješ ptát?“ zavřískal Webster. „To není možné! Co si to dovoluješ? Kdo jsi, abys mě vůbec oslovoval? Všechno napíšu tvému šéfovi a skončil jsi! Neplatí tě tu doufám za to, aby ses flákal!?“ Martin si po nejrůznějších zkušenostech s nespokojenými klienty myslel, že ví, jak to vypadá, když si někdo někoho vezme do parády. Znovu si vzpomněl na všechna ponížení, kterých se mu dostalo, na urážky, které mu někteří pasažéři neváhali vmést do tváře. Ale to, co prožíval teď, odhalilo mezery v jeho představivosti. Websterova tvář vyjadřovala nejstrašnější hněv. Martin se stal terčem neskutečného osočování. Každé slovo 49
násobilo starcovy síly. Vyšlo najevo, že autobus se mu zdál špinavý, sedadla moc malá, klimatizace špatně nastavená, trasa pochodu příliš dlouhá, průvodkyně mluvila nesrozumitelně a celý program prvního dne byl otřesný. Ještě víc ho zklamala hrozná loď, protože on už zažil jinačí cestování, jinačí luxus a za tak nehorázné peníze si přál opravdu prvotřídní kvalitu. To bylo všechno. Fakt nevídané! Martin, vydaný pasažérům napospas, měl sto chutí odpovědět: „Gratuluji, že jste na to přišel tak rychle, za jediný den, máte výborný postřeh! Já si myslím to samé! Toto je legalizované okrádání klientů. A ještě k tomu ve velkém, masově. Už to víme oba. Připijme si na to spolu!“ Ale nasadil si masku strachu. Věděl, že americké monstrum chce, aby ztratil tvář, a touží zničit jeho aureolu důstojnosti a úcty. Radost z veřejné potupy mu však nedopřeje. Pravidelně se objevovali klienti, posádka jim říkala „complainers“, kteří si našli jakoukoli malichernou záminku k tomu, aby mohli nadávat a ukájet své sadistické choutky. „Děkuji vám,“ odpověděl Martin podřízeným a ustrašeným hlasem, který byl archetypem poníženosti. „Zasloužím si to. Omlouvám se vám.“ V pravidelných intervalech smutně krčil rameny a přikyvoval. Tvářil se zahanbeně, ale ve skutečnosti si hryzal vnitřní stranu tváří, aby zůstal vážný. Bylo to tak těžké, že pak ani nemohl mluvit. Sklonil hlavu, jak to jen šlo, čímž získal výraz dokonalé porážky, který se Websterovi určitě líbil. Jeho ohromení vystřídala přímo vědecká zvědavost. Martin toužil toho netvora poznat a pochopit. „Prosím, nezapomeňte svůj názor uvést ve svém hodnocení,“ doplnil Martin. 50
Jeho projev starce úplně vyvedl z míry. Websterova tvář zůstala nehybná a bez výrazu. Zřejmě už si nebyl jistý, jestli se mu za daných okolností podaří vychutnat si svoji nadvládu naplno a Martina potupit dokonale. Kolegů i několika pasažérů se zmocnily rozpaky. Webster si změřil členy posádky a v jeho pohledu bylo napsáno: „Neboj se, i na tebe přijde řada!“ Webster zvolal hlasitěji: „Opravdu? Jsem rád, že aspoň přiznáváš své chyby! Vždyť taky máš co! Bylo jich tolik, že to ani neumím spočítat.“ „Oznamte moje selhání i firmě. Jestli jste, vážený pane Webstere, nespokojený, pak jsem já ještě nespokojenější. Stydím se za sebe a budu usilovat o to, abych po zbylé dny plavby dělal vše pro vaši spokojenost. Prosím vás, hodnoťte mne i nadále tak přísně jako dnes. Každý postřeh si zapisujte a potom nahlaste centrále v Chicagu.“ Martin se musel znovu kousat do tváře, Webster však bohužel nevypadal, že by se mu to zdálo směšné. Martinova slova ho spíš přiváděla do rozpaků. „Přesně to taky udělám, musíš se odteď mnohem víc snažit! Ty i celá posádka. Program, jídlo, nápoje, všechno. Ale, konec konců, dnes to až tak strašné nebylo, i když by to mohlo být i lepší, mnohem lepší… Na shledanou!“ „Ještě jednou díky. Na shledanou a vše dobré!“ pozdravil Martin a ještě i zamával, šťastný, že už může ukončit to směšné doprošování a omlouvání. Neporušil dogma podřízenosti, i když měl sto chutí. Webster vypochodoval z recepce. Dřív než překročil práh salonu, vrhl na Martina poslední pohled, vítězoslavný a pohrdlivý. Pokusil se bouchnout dveřmi, ale samozavírací mechanismus mu úmysl překazil. Zmizel 51
a na baru si objednal nejdražší whisky. Na recepci zavládlo hrobové ticho. „Dobrý den. Přišla jsem za Martinem Royem!“ zaslechl. Okamžitě se vrátil do reality. Ten hlas tak dlouho přebýval v jeho hlavě, že pochyboval, zda ještě existuje i někde jinde. Chvíli se neotočil, jen civěl na řeku. Tažná loď plavala proti proudu a na okamžik strnula na místě, přesně jako on. „Prosím? Kdo jste?“ odpověděla recepční Mirela, která přísně dohlížela na to, kdo se dostane na palubu. „Můžeš ho zavolat?“ zvolala dívka důrazně. „Nikdo z posádky na dnes neohlásil návštěvu. Cizí pouštět nesmím.“ „Ale já se s ním musím setkat!“ „Promiňte, ale takový tón si vyprošuji. Toto je soukromá loď. Nemáte tu co pohledávat,“ odpověděla rázně Mirela. „To je v pořádku, přišla za mnou,“ oznámil Martin recepční, aby konflikt ukončil dřív, než pasažéři něco zaslechnou. Dívka držela v ruce kufřík a usmívala se. Její pohled ho šokoval. Kde se tu vzala? Jak ho našla?
52
5. Návštěva Stála tam Mona Mannová. Martin na ni valil oči jako na přelud. Na Dunaji vidí lidi leccos: světla pohybující se na místech, kde se žádné jejich zdroje vyskytovat nemůžou, postavy dávno zemřelých, jak bloudí po hladině, přízraky, podoby nejtajnějších tužeb. „Nic neříkej a pojď za mnou,“ pošeptal jí do ucha. Měla na sobě bílé šaty s výstřihem a punčochy tělové barvy. Říkal jí, aby se nezastavovala, ale ona se na interiéry lodi nemohla vynadívat. Dlažbu pokrýval huňatý koberec, do kterého se jí nohy bořily téměř po kotníky. Uviděla pootevřené dveře a hned do nich nakoukla. „Paráda! To muselo stát peněz. Po takových potazích jsem vždycky toužila,“ švitořila Mona. „A tahle je ještě krásnější. Pardon, já nechtěla, nashle!“ zvolala, když za dalšími dveřmi narazila na důchodkyni z Montany. „Tyhle kajuty jsou větší než na jiných lodích. Cestující mají víc místa i pohodlí. A firma od nich inkasuje víc peněz…“ vyhrknul, i když jí chtěl ve skutečnosti říct něco úplně jiného. Vodit si na loď návštěvy, ať už přítelkyně, manželky nebo známé, členové posádky nesměli. Ostřílení jednotlivci pravidlo občas porušovali. V kajutách někdy zadarmo tajně cestovaly celé rodiny. Příbuzní se před pasažé53
ry tvářili jako pracovníci cestovní kanceláře a podnikali tak dovolené zadarmo. Martin hosta na lodi ještě neměl. Pustil Monu na chvilku před sebe a prohrábl si vlasy. „Která z nich je tvoje?“ zeptala se a její hlas se v chodbě rozezněl i s ozvěnou. „Ani jedna,“ odpověděl. „Tudy!“ Opatrně sestoupil po úzkém a strmém schodišti. Temná chodba v něm pokaždé vyvolala pocit stísněnosti, a když do ní vstoupil úplně poprvé, opravdu se bál. Ocitl se s Monou v podpalubí, kde panovalo přítmí i za bílého dne. Slunce tam sotva proniklo a zářivky svítily nonstop. Už nešli po koberci, ale po špinavé dlažbě. Oči si zvykaly na šero. Rozdíl v kvalitě života nemohl být větší. Dole se rozprostíralo podzemní město. Kuchyně, sklady, motory, technika, malé výtahy, šachty a roury a mezi nimi svět divných tvorů – polostrojů, pololidí, kteří pracovali pro bohy – turisty. V koutech rašila plíseň. Na špinavé okno pod stropem cákal Dunaj a mihla se v něm kachna. Odevšad se ozýval dupot a Martinovi se zdálo, že v jedné z kajut někdo souloží. Dveře do strojovny byly masivní jako ty od bankovního trezoru. Čím hlouběji sestupovali, tím silnější byl rachot motorů. Dusno naplňovaly výpary nafty a olejů. Stručně Moně vysvětlil rozmístění a funkci základních částí. Tyče a písty se hýbaly v mocných zdvizích. Stoupačky ústily do filtru centrálního zásobníku. Na strop byly přimontovány zvukoizolační desky, ale randál bůhvíjak netlumily. Lodníci spali natlačení v kobkách, na některé nevyšla ani postel, jen úzká pryčna, vysouvací lůžko, nebo dokonce jen rohož na dlažbě. Tváře měli ztrhané námahou, alkoholem a stopami po rvačkách. Situaci charakterizovala dvě odvšivovací zařízení. Často se rozmnožily i ploštice a trvalo týdny, než se podpalubí zbavilo hroz54
ného neřádu a posádka svrbících vyrážek. I Martin měl tělo nejednou pokryté červenými štípanci. Lodníkům vřela krev v žilách. Snadno vytáhli nože a ještě snadněji rozdávali rány pěstí. Na sex si na lodi většinou museli nechat zajít chuť. Žen na Americe pracovalo velmi málo, tuto sezonu jen šest, každému se ale nezadařilo. Nejlépe pochodili ti, kteří dorazili první. Recepční Mirela i uklízečky Lariana, Venera, Madalina, Loredana a Ioana pocházely z Rumunska. Malé národní mafie se na lodi vyskytovaly běžně. Rumuni a Srbové patřili k nejsilnějším klanům. Kdo získal v ADC kontakt, přizval k sobě další, aby kšeft zůstal mezi svými. Firmě se to příliš nelíbilo, ale ve východní Evropě se musela přizpůsobit. Oddělení lidských zdrojů sice dohlíželo na to, jací lidé se najímají, ale kamarádšofty fungovaly i tak. Martin, na lodi jediný z Bratislavy, tak měl ztíženou pozici. I když Rumunkám nebylo ještě ani třicet, jejich ženskost se dávno ztratila v každodenní dřině. Nebyly ošklivé, dvě dokonce vypadaly i k světu. Nejhezčí z nich, uklízečka Venera s pěknou tváří a přitažlivým tělem, se dokonce pyšnila bakalářským titulem ze sociální fakulty. Jenže doma v Brašově byla nezaměstnatelná. Ženy musely vynaložit mnoho úsilí, aby se před chlapy ubránily. Občas se v prádelně nebo v kuchyni objevila nová pracovnice, mladá dívka, která se hned stala objektem zájmu. Oblékla si kostým s logem a lodičky, vlasy si sepnula podle předpisů ADC. I přes uniformu však nezapadla, na první pohled se tam nehodila a pochopila to rychle. Z vystrašených očí se už po dvou třech dnech dala vyčíst jediná touha – touha utéct. Nepočítala jen dny jako všichni ostatní, ale i hodiny, dokonce minuty. Dívala se na kolegy, jako by už patřili do minulosti. Dívky většinou utíkaly už během prvního týdne, přes55
tože tím přišly o výplatu – ztratily se při první vhodné příležitosti, v davu při procházce kdesi ve Vídni nebo v Budapešti, a už se nevrátily, často po nich v kajutách zůstalo i pár kusů oblečení a hygienické potřeby, na které se okamžitě vrhla posádka. Mona uviděla první skupinu Martinových kolegů, kteří v jídelně hráli videohry na konzolích připojených k televizi. Žárovka svítila ostře jako nad operačním stolem. Na policích stály stovky vypitých lahví tvrdého alkoholu. Místnost byla ochlazována klimatizací, ve které to rachotilo. Monin příchod vzbudil rozruch. Chlapi ji hltali očima – byli by se porvali kvůli tomu, aby jim dala nějaké znamení, ale nakonec stačilo, že jim dopřála aspoň pohled. Nejednomu námořníkovi chyběl na noze nebo na ruce prst i dva, a to občas i na obou. Šeptalo se, že si mnohé úrazy způsobili sami – kvůli americkým pojistkám. Konečně za sebou Martin zamkl dveře kajuty. Pokoj byl neuklizený, ale potřebu omluvit se za to necítil. „Promiň, že jsem tě tak přepadla,“ řekla a nahodila jeden ze svých nejzářivějších úsměvů. „Co tu prosím tě děláš?“ „Přišla jsem tě poprosit o pomoc.“ „Mě? Jak ses dozvěděla, kde jsem?“ „Martine, Bratislava je malá, každý, kdo tě zná, ví, kde pracuješ. Rodiče mi řekli, že několik týdnů po tvém zmizení kolovaly různé fámy. Víc lidí ve městě o tom vyprávělo, zjistí se všechno.“ Džob na lodích tajil. Nikdo se o něm neměl dozvědět. Tak se mu to líbilo a bylo to i pohodlné: nikomu nepsal, nedostával emaily ani dopisy, žil inkognito. Lidé z jeho předešlého života zůstali na druhé straně bariéry, za pomyslným sklem, přes které, jak si myslel, je on sporadicky vidí, oni jeho ne. 56
„Ale to je vlastně jedno. Ani tak nikoho nezajímá, kde jsem. Nemluvme o tom. Co chceš?“ „Potřebuju pomoct. Poslouchej mě. Vždycky jsi pro mě byl výjimečný. Dáš mi pět minut?“ Nedělal si iluze, že ji přitahuje. Servilnost jejího postoje ho štvala. Za poklonami tušil jasný úmysl. Svou žádost mu předložila co nejmelodramatičtěji: „Prosím, můžeš mě tu pár dní nechat?“ „Promiň, ale to je absurdní.“ „Udělala jsem něco špatného a potřebuju se schovat. Jen nakrátko. Ty jsi jediný, na koho se můžu obrátit,“ vyhrkla. „Neodsuzuj mě,“ pokračovala, „potřebuju si s někým popovídat, s někým, kdo mě nezná.“ „Ale já tě znám, Mono.“ Znovu si všiml jejího kufříku. Dala ho na poličku a nespouštěla z očí. Netušil, co v něm má. Musí to zjistit co nejdřív. Na lodích se dělaly policejní razie, protože se na nich pašovalo kdeco. Nemínil riskovat. „Neznáš. Je to už tak dávno… Počkej, všechno ti vysvětlím.“ „Nemáš šajnu, kde jsi. Já tu pracuju, mám na starosti sto dvacet lidí nad hrobem a nevím, kde mi hlava stojí. Kde asi tak budeš spát?“ Jen pokrčila rameny, hrála si se svým dokonalým malíčkem a hodila okem po posteli. „Je tu sotva místo pro jednoho,“ pokračoval Martin. Následoval Monin okouzlující úsměv „Něco vymyslíme“, který by si měla nechat patentovat. „Tahle loď vyplouvá za tři hodiny do Pasova.“ „Mě tu nic nedrží. Ráda pojedu s tebou,“ oznámila a úplně jiným tónem se zeptala: „Co teď překládáš?“ Na stole ležel rukopis. Do nové knížky se pustil teprve nedávno, na vlastní pěst, a dokonce by se i vzdal honoráře, jen kdyby ji někdo vydal. 57
„Itala Calvina.“ „Neznám. Jen vím, že jsi vydal víc knížek. Úžasné. Gratuluju.“ „Ani se mi nechce věřit, že jsem ty překlady udělal já. Když si na ty knihy vzpomenu, mám pocit, že je přeložil někdo jiný, nebo já, ale v jiném životě… Poslouchej, Mono! Musíš odsud hned odejít, jinak mě vyhodí.“ „To by ti jedině prospělo.“ „Prosím?“ „Koukni se na sebe. Doprčic, proč nevystoupíš a nejdeš se podívat na svět? Proč člověk jako ty trčí v pojízdném vězení? Kdyby ses viděl… Slyšela jsem, jak ti ten člověk nadával. Nehoráznost!“ „To neber vážně.“ „Choval se k tobě jako k poslednímu lůzrovi!“ „Je mi ukradený. Ten člověk o mně nic neví.“ „Ale ničí ti život. Uráží tě. Už se svým pasažérům podobáš. Mohl bys být někde na univerzitě a učit nebo překládat… V čem je problém? Proboha, nemůžeš se plavit celý život nahoru dolů po Dunaji jako námořník! Stačí dojít k východu, pár kroků, to je všechno. Mohli bychom odejít spolu…“ Mluvila potichu, ale její slova působila jako výkřiky. „Takže tys mě přišla poučovat?! To je úžasné. Víš co? Dej mi pokoj. Jdu se osprchovat. Ty se podívej do zrcadla a uvažuj, komu jsi podobná ty sama. A potom se odtud kliď. Nic takového jsi v životě nevyzkoušela, ale všemu rozumíš nejlíp. Jako ti z ADC. Až vylezu z koupelny, nechci tě tu vidět.“ Moně se chvěl spodní ret a slzy měla na krajíčku. Pocítil téměř radost ze zděšení, které způsobil. Chtěl, aby pykala. Obrátil se a namířil si to do koupelny, rozhodnutý ignorovat ji. „Počkej!“ zakřičela. „Nemůžu odejít.“ 58
Otočil se. Mona v popelníku típla cigaretu. Konečky prstů si chytila okraj šatů a pomalu ho zvedala. Objevila se kolena a tmavé místo v rozkroku. Na chvíli znehybněla s pootevřenými ústy. Lehla si na záda, natáhla se na posteli a pomalu roztahovala nohy. Uprostřed stehen se objevila tmavá rýha. Rozepla si podprsenku. Nechtěl na ni zírat, ale nějak si nemohl pomoct. „Obleč se,“ přikázal jí. „Okamžitě.“ Mona zvedla obě ruce k hlavě. Asi chtěla zmobilizovat všechnu energii, aby se nezhroutila. O vteřinu později se chvěla mokrá potem a vystrašeně se rozhlížela kolem sebe. Věděl, že ho nenávidí, protože ho poprvé potřebuje, a on nenáviděl ji, protože… protože chtěl, aby ho odprosila, aby mu vysvětlila svou dlouhou nepřítomnost, aby vrátila minulost – a zároveň věděl, že to nejde. Nasadil lhostejný výraz. „Nedělej hlouposti, Mono. Hoď něco na sebe a dej se dohromady. Setkáme se na pevnině, až budu mít dovolenou, v Bratislavě nebo jinde. Co si vůbec myslíš? Přijdeš sem a chováš se jako doma.“ Pokusila se ho obejmout. „Nedotýkej se mě,“ řekl a přehodil jí přes ramena prostěradlo. „Prosím tě o to.“ „Co ti je?“ „Mono, proč mi to děláš?“ „Protože tě miluju, ty hlupáku. A nevím, co mám dělat, když vím, že ty mě už nemiluješ. Vím to, nejsem slepá, Martine.“ „Bože, nevymýšlej si. Ani sama tomu nevěříš.“ Zorničky se jí rozšířily jako kočce. Tvářenka udělala na líci šmouhu. Lehla si do postele napříč a vypadalo to, že už už usne. Stál nad ní a nevěděl co dělat. Až divně pokojným hlasem prohlásila: „Martine, máš šanci změnit svůj život. Zítra se všech59
no dozvíš. Ale nebude to žádné pěkné povídání. Promiň. Teď už fakt nemůžu. Kdybys věděl, co jsem zažila!“ Bylo to tak absurdní, že se nezmohl na odpověď. Přikryl ji dekou až po bradu a za pár vteřin spala jak zařezaná. Jen si nebyl jistý, jestli to na něj nehraje. Chvíli čekal a nehýbal se. Dýchala pravidelně. Kdysi se zapřísáhl, že se na ni už nikdy nepodívá, ale teď od ní nemohl odtrhnout oči. Zaměřil se na kufřík. Vypadal solidně, pečlivě propracovaný, kožený, tmavě červený, už dlouho používaný, ale zachovalý. Po chvíli neodolal. Nadzdvihl ho, ohmatal, přičichl k němu, dělal všechno možné, aby dospěl k nějakému závěru. Jen nedokázal určit, co je vevnitř a jestli vůbec něco. Možná za váhu kufru mohly jen přihrádky, zipy, zdvojené dno a kvalitní materiál. Vyzkoušel přezku – zamknutá. Neuměl si vysvětlit, odkud vzal tu jistotu, ale najednou věděl, že její jediné zavazadlo je prázdné. Nehlučně položil kufřík zpátky na místo. Musel za pasažéry, takže mu nezbylo nic jiného než nechat Monu v kajutě.
60
6. Zrádný úsek Loď se při odrazu od břehu vždy trochu rozechvěla. Lodní motory hučely, lodníci svinovali lana, uvolňovali uzly. America se podobala člověku, který přenocoval a teď se ke svému útulku obrátil zády. Martin si vždy při odjezdu z Řezna vzpomněl, jak odtud ve středověku posílali Židy na lodích bez kormidla na jistou smrt, dokud se jich roku 1519 nezbavili úplně. Obyvatelé vždy stáli na Kamenném mostě a jen co se plavidlo ztratilo z dohledu, vtrhli do ghetta, rabovali a kradli, co zůstalo. Stejně se města po dlouhá staletí zbavovala duševně chorých – naložili je na pramice a strčili po proudu. Středověký Dunaj často unášel lodě bláznů, a když se polonahé, nechtěně karnevalové posádce podařilo přiblížit se k nejbližšímu sídlu, většinou ji vyhnali a postrčili po řece dál. Martin se rozhlédl. Stál vedle Atanasia, který s mikrofonem v ruce komentoval odjezd. Kapitán zapnul signální tlačítko a ozval se dlouhý, pronikavý zvuk, který na kilometr daleko dával vědět, že plavidlo vyrazilo na cestu. Za Americou se táhla zpěněná čára, která ale po chvíli beze stopy zmizela. Zhruba po desáté minutě řídil kapitán stroj stabilní rychlostí středem řeky, ve stejné vzdálenosti od pravého i levého břehu. 61
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
