Draci na Dunaji 2010

Draci na Dunaji 2010 Ve dnech 10.-11.7. se kojetínští draci zúčastnili 4. závodu Českého poháru dračích lodí, který se tentokrát poprvé konal na území Slovenské republiky, a to v Šamoríně nedaleko Bratislavy. Již dlouho před závodem jsem na našich stránkách navrhl, aby se závodů v Šamoríně využilo k tomu, že po skončení závodů se bude sjíždět Dunaj ze Šamorína do Štúrova. Protože do Šamorína musíme jet, tak si ušetříme cestu tam i zpět, než kdybychom tam jeli jen na splouvání Dunaje. K plavbě se mně přihlásili jen veteráni Jirka Beňa, Jarda Smutek, Majka Navrátilová, Libor Hrdý s manželkou Janou, Jana Skoumalová známá spíš pod jménem Táboráček a z mladých jen Katka Vymětalová s Petrem Tománkem. Z Kroměříže ještě můj známý z Aeroklubu Jarda Slavík. Všem jsem zaslal maila s podrobnostmi plavby, co si sebou vzít na vodu, na jídlo a popsal předpokládaný průběh plavby. Nejprve jsme s předstihem začali zajišťovat lodě. Daly by se sice vypůjčit z loděnice, ale byly by to pevné laminátky, které jsou neskladné a vratké pro několik účastníků, kteří na takové lodi ještě nejeli. Převrácení uprostřed Dunaje je zcela jiná záležitost než třeba na Vltavě, kde se dojde ke břehu a vody je tak po pás. Dunaj za Komárnem dosahuje v některých místech až 800 m šířky a rychlost vody je tak 5 km/hod. Na Vltavě také nejezdí velké nákladní nebo osobní lodě, které dělají dosti velké vlny,což pro laminátky s nezkušenou posádkou může být dosti nebezpečné. Jarda Smutek zajistil 6.místný raft, ve které pojedou jen 4 a uprostřed bude bagáž, ale z počátku nastal malý problém, jestli raft vůbec bude. Jeho majitel ho sice na zimu pověsil, ale dal do něho ořechy, čehož využily myši a sežraly nejen ořechy, ale také prožraly raft. Nakonec v posledním týdnu byl raft opravený. Já vlastním nafukovací Palavu, kterou jsem svěřil Katce. Pro Libora jsem sehnal od svého známeho z letiště další Palavu, a tu třetí má Jarda Slavík, se kterým jsem jel. Takže materiálně bylo vše zajištěno. Počasí se už v polovině týdne jevilo jako dobré, jen takové teploty se neočekávaly. Ale zažil jsem na Dunaji zimu, kroupy, silný vítr,a tak velké teplo bylo to nejmenší zlo, které nás mohlo potkat. Někteří z nás spali během závodů v kempu na Zlatých pískach v Bratislavě a někteří přímo na závodišti v Šamoríně. V neděli se již všichni přestěhovali se stany do Šamorína. Již během závodu na mně z mostu nad lagunou pokřikoval Jarda Slavík, který přijel kolem desáté a tím doplnil náš stav na konečných deset. Po skončení závodu jsme odvezli všechna auta do Dvorů nad Žitavou k mému známému. Důvody jsou dva. Po skončení plavby se nemusíme vracet pro auta do Šamorína, ale jen do Dvorů, což je 50 km od Štúrova a jen něco přes hodinu jízdy autobusem. Návrat do Šamorína je dosti komplikovaný, musí se několikrát přesedat a nejkratší cesta trvá něco přes tři hodiny. Druhý je ten, že auta budou stát ve dvoře za bránou v soukromém domě a nebudou někde na ulici. Ještě než jsme odjeli, tak někdo prohlásil, že by se mělo probrat naše vybavení, ať toho na vodu nebereme zbytečně moc. Úkolu probírky zbytečností se s úspěchem ujala Jana Skoumalová, s takovou vehemencí, jak celníci za komunistů na německých hranicích. Jirka Beňa než se vzpamatoval, tak mu zbyly jen trenýrky a dvě trička. Nakonec došlo k vzájemnému kompromisu a Jirka si mohl vzít ještě jedno tričko navíc. Po skončení třídění se mohlo konečně odjet. Před odjezdem volám svému známému, že vyjíždíme ze Šamorína a u něho budeme tak za půl druhé hodiny. Je to 110 km. Jede Jarda se svým, passátem, Libor, a já jedu s autem Jardy Smutka, protože vím, kde Kondiczovi (tak se můj známý

jmenuje) bydlí, tak by bylo zbytečné, aby tam Jarda jel a já s ním. Jedem přes Komárno, kde na kruhovém objezdu kolem nové sochy Cyrila a Metoděje odbočíme na Nové Zámky. Pivovar v Hurbanově jsem z auta neviděl, asi nestojí u hlavní cesty, ale už jsem nad ním letěl letadlem. Přijíždíme ke Kondiczům tak okolo půl čtvrté, takže nechytáme vlak, který v tuto dobu právě odjíždí ze Dvorů. Samozřejmě za to může Jana, která než probrala svoje věci, které třikrát přemisťovala z jedné tašky do druhé a pak zase nazpět což ji trvalo bratru půl hodiny. Pak Libor navrhne, že nazpět nepojedeme vlakem, ale jeho autem, které zaparkuje u hotelu Kormorán, kde bude ve větším bezpečí, než někde na ulici. Napřed se mně tento návrh nelíbil, protože jsem si nedovedl představit, že se všech deset lidí vejde do dvou aut i s čluny a bagáží. Nakonec jsem usoudil, že se tam nějak vejít musíme, protože návrat kolem desáté do Šamorína mně moc nelákal. Protože nás nehonil čas, tak si u Kondiczů dáváme malinký koflíček silné kávy, Libor dostane žlutý meloun a minerálku a já s Jardou se spokojíme s pivem, nutno říci že dobře ošetřeným. Po páté jedeme zavézt auta na místo úschovy a vyrážíme zpět do Šamorína. Po příjezdu nacházíme většinu naší výpravy v nejbližším okolí ještě funkční pípy. Děláme něco na večeři a jdeme si na nějaké to točené, protože dehydratace během dne byla značná. Ostatní se přiznali, že strávili čekání na nás koupáním a tanečky při hudbě, která tam pořád hrála. Jak jsme zjistili, tak hospoda funguje od deseti do deseti každý den, jen když moc prší, tak mají zavřeno. Na závěr si fotím pohlednou servírku, což činím vždy, když jsme s obsluhou spokojeni. Mezi jednotlivými pivy jsem ještě stihl vyfotit západ slunce nad kanálem. V kolik jsme šli spát si moc nepamatuji, ale nebylo to zas tak pozdě, i když jsme ráno nemuseli spěchat, protože nás čekalo jen 22 km. V pondělí ráno vstáváme okol půl osmé, děláme snídani a pomalu začínáme balit věci do různých lodních pytlů a tašek. Když jsme hotovi tak nám vše Libor odvezl za přístaviště, kde je něco jako pláž a tím i hezký přístup do vody. Ještě nesmím zapomenout na Janu, která dobrovolně na sebe vzala důležitou funkci, totiž že po ránu nalévala desinfekční prostředek proti různým žaludečním potížím, které se při takových akcích občas vyskytují. Jak správně tušíte, nebylo to nic jiného než slivovice a to dokonce moje, která zbyla z veteránského koštu. Je jasné, že načatý půllitr by na celou cestu nestačil, takže záloha byla v pohotovosti. Něco po jedenácté sedáme do lodí a vyrážíme na vodu k přejezdu přes asi jeden km široký přívodní kanál ke Gabčíkovu. Díky mé neomylné navigaci přistáváme bez problémů u schodů na druhé straně. Cestou jsme potkali jednu nákladní loď, ale její vlny byly celkem malé. I přesto jede Jana Hrdá s vestou, protože na takové lodi nikdy nejela. Na druhé straně vynášíme postupně lodě na hráz a pak přenášíme pod katarakt. Katarakt je umělá hráz z kamenů o výšce asi 5 metrů a délce tak 60 m, která má za úkol zvednout hladinu starého Dunaje, aby na maďarské straně nepoklesla hladina spodní vody a různá stará ramena Dunaje aby nevyschla. Pod kataraktem něco pojíme, udělám nějaké fotky a jedeme na starý Dunaj. Teď teprve skutečně začíná naše plavba. Máme před sebou 21 km, ale protože Dunaj teče poměrně svižně, tak se většinou nepádluje, lodě srazíme k sobě a většina se opaluje. Mně se všichni diví, že jedu v sice prodyšných, ale dlouhých kalhotách, které mám ušité z vyřazeného padáku. Netuší totiž, že sluníčko na Dunaji je zrádné. Všichni se také na začátku jízdy labužnicky opalovali, ale večer a další den se již halili jak beduíni. Krajina na tomto úseku je jednotvárná. Jen stromy stromy a zase stromy. Civilizace žádná. Jen několik rybářů jak na slovenské, tak na maďarské straně. Okolo půl čtvrté dojíždíme o osadě Gabčíkovo, když město Gabčíkovo je na druhé straně přehrady. Výstup z vody po

vydlážděné hrázi je obtížný, tak vytahujeme jen bagáž a malé lodě a raft necháváme uvázaný na vodě. Protože je stabilní počasí, tak se nepředpokládají komplikace. Před odjezdem jsem všem zdůrazňoval, že Gabčíkovo je proslulé nejen přehradou, ale hlavně množstvím komárů. Po přistání to ještě nebylo tak hrozné. Stavíme stany a jdeme do místní čárdy na pivo. Tuto putyku znám z předcházejících plaveb, takže všichni věděli, že nic na jídlo tam nemají, jen protivnou starou výčepní a to nejhorší pivo za posledních deset let. Jana dokonce prohlásila, že jí něčím smrdí, ale když ochutnala z našich lahví, zjistila, že je to standart této putyky nejméně šesté cenové skupiny. Po návratu vaříme večeři již za docela solidní asistence komárů, ale nějak to zvládneme a jdeme na přehradu Gabčíkovo, To se již komáři dali do hromadného útoku, protože nás bylo málo a jich moře, tak byli velmi úspěšní. Nezbývalo než rychle prchat. Tehdy jsme litovali, že nemáme uši jako sloni, abychom se mohli ovívat. Repelenty moc nepomáhaly, a jak se vyjádřil Katčin Petr, tak spíš ty potvory přitahovaly. Na přehradu je to tak dva a půl km a dorazili jsme tam před západem slunce. Dělám nějaké fotky západu nad kanálem a do zdymadla najíždí již třetí loď. Místní zdymadla jsou komory impozantních rozměrů a to délka 320 m, šířka 32 m a hloubka 20 m. Při příchodu nám pod nohama duní 8 turbín, každá o výkonu 90 Mw. Na řídící věži je vyhlídková terasa, ze které sledujeme, jak lodě jedou zdymadlem dolů a vyplouvají na druhé straně. Už za tmy jdeme, nebo spíš běžíme nazpět. Komáři jsou ještě zuřivější než před hodinou. Lámeme větve a ovíváme se , nebo spíš bičujeme jako masochisti. Škoda, že nás nenapadlo si vzít dlouhé kalhoty a nějakou bundu s dlouhými rukávy, které jsem všem doporučoval. Při cestě domů jsem se ostatních ptal, jestli viděli ty světlušky v trávě. Z davu se ozvalo„se..m na světlušky.„ Po přiklusání k tábořišti se vrháme do stanů, vyháníme komáry a pokoušíme se usnout. Na nějakou hygienu nebylo ani pomyšlení, to by nás zcela určitě ty bestie sežraly. Někteří nervově slabší jedinci dokonce uvažovali o návratu do civilizace bez komárů, ale ty jsem uklidnil slibem, že dál to bude již podstatně lepší. A to mně již někteří chtěli stahovat z kůže. Věřil jsem, že mé sliby nejsou plané neboť na jejich výhrůžku by jistě došlo. Ještě na hrázi jsem všem navrhoval, že vyjedeme ráno brzy. Můj návrh se setkal se značnou nevolí, že prý jsme na dovolené, tak nač vstávat tak brzy. Neříkal jsem nic Úterý 13.7. Vstávám v 5 ráno na obhlídku situace a zjišťuji, že komáři hryžou stejně zběsile jako večer. Když před půl osmou lezu ze stanu, zjišťuji, že všichni kmitají jak včeličky a někteří už mají dokonce sbalené stany. Já, který na podobných plavbách býval vždy první na vodě jsem najednou poslední. Když s Jardou dáváme loď na vodu, tak ostatní už ani nevidíme, jak jsou daleko. Ale po pěti km je svižnou jízdou doháníme. Vůbec nám to nevadí. Protože to bereme jako trénink, který dneska vynecháme. Pak srazíme lodě a chvílemi jedeme spolu a chvílemi skupinu rozpustíme. Po 10 km najíždíme na kanál od Gabčíkova, které vidíme 7km vlevo. Rychlost toku se zvyšuje, ale teď už musíme dávat pozor na lodě, které po Dunaji jedou. Ty co jedou proti jsou zdaleka vidět, ale ty co jedou za námi nejsou ani moc slyšet, tak se musíme častěji ohlížet a klidit se z cesty. Plavební dráha je vyznačená zelenými a červenými bojkami, tak to není žádný problém. V plavební dráze můžeme jet, jen nesmíme donutit žádnou loď ke změně směru jízdy. Voda teče rychlostí 6 km/hod, což není obtížné zjistit, protože na břehu jsou kilometrovníky. Přijíždíme k mostu u Medvěďova a držíme se po levé straně, protože chceme zajet do mrtvého ramene , a zajít si do města nakoupit a občerstvit se. Já s Jardou Slavíkem zůstáváme u lodí a ostatní jsou do města. Po zkonzumování zbytku klobás se jdeme okoupat do poměrně čisté vody, nad kterou někteří jedinci ohrnují nos, protože v ní plave chmýří z topolů, ale jinak je celkem čistá. Když vítr odvane toto chmýří, tak není co řešit. Díky vysokým teplotám jdu do vody i já, což je už letos

asi po čtvrté, a to už několik let nazpět ani nepamatuji. Za chvíli přicházejí ostatní s nákupem a v místní hospodě dokonale osvěženi. Libor stačil za tu chvíli utrhnout tři pivní květy a spokojen a dobře naladěn sedá do lodi a všichni odjíždíme. Koupání jsem jim rozmluvil, protože jsem slíbil jen šestikilometrovou plavbu na nultý kilometr, což je zkratka označení kilometru 1800 od ústí do Černého moře. Nultý kilometr je oblíbené místo bratislavských vodáků. Je to nízký písečný ostrov asi jeden metr nad normální hladinou řeky, který uzavírá lagunu mrtvého ramene. Zde něco pojíme, a jdeme do vody. Nedočkavý Libor nám předvedl i striptýzové vystoupení, když se nechtěl zdržovat převlékáním do plavek. Dělám fotodokumentaci, protože všichni zpohodlněli s tím, že já budu fotit a ani si nevzali své foťáky. Po 14.hod. pokračujeme v plavbě. Velkých lodí nejede mnoho, tak nepádlujeme, jen když se potřebujeme vyhnout bojce, nebo uhnout nějaké lodi. Jízda v plavební dráze je nejrychlejší, protože je tam nejvíc vody. Ze břehu vybíhají hrázky tak 50 m dlouhé, které mají za úkol nahnat vodu do plavební dráhy. Na konci hrázek se tvoří velké víry a loď se stává neřiditelnou, proto se jim raději vyhýbáme. Pivo a vody chladíme uvázané na špagátě v Dunaji. Není to sice ono, ale pořad lepší než pít horké, Po čtvrté dojíždíme do cíle naší etapa, kterým jsou Velké Kosihy. Vždy končíme v ústí zavlažovacího kanálu a na břehu stanujeme. Tráva na břehu je neposečená, což slibuje značné množství komárů a břeh je 5 m vysoký a jsou to velké neschůdné balvany. Poohlížíme se po něčem lepším a asi 300 m po proudu je tak 50 m dlouhá písčina, která jak se ukázalo je dobrá pro stanování. Je posetá drobnými oblázky. Stavíme stany, ale bez kolíků, protože v tom kamení stejně nedrží. Vaříme z plechových zásob a sledujeme několik velkých lodí jak míjejí naše tábořiště. Protože jezdí poměrně blízko břehu, tak ke břehu dorazí mohutné vlny, že to vypadá jak u moře. Katka má stan postaven nebezpečně blízko vody, což se jí stane málem osudným. Po nasycení hladových žaludků odcházíme do místní osvěžovny doplnit tekutiny, které z nás po celý den slunce nemilosrdně vysávalo. Velké Kosihy jsou známé tím, že zde mají nejlevnější pivo na celé trase.. Ani tentokrát nezklamaly. Pivo za 0,6 euro bylo bezkonkurenčně nejlevnější. Průměr je na Slovensku téměř všude 1.euro. Jarda Slavík jde pro pivo i pro mě. Po horkém dnu chutná fantasticky a to ještě nevím, jakou značku piji. Když pochválím chuť i správnou teplotu, tak mně Jarda prozradí, že pijeme Corgoň, prý byl dle slov hostinské lépe vychlazený než Zlatý bažant. To bylo pro mě největší překvapení toho dne. Jednou při splouvání jsem si ho dal v Bratislavě, a byl to tak strašný zážitek, že bych raději zemřel žízní, než pít ten hrozný patok. Tentokrát to bylo příjemné překvapení, a to tak příjemné, že jsem jich dal 5 kousků a nebýt toho, že bych v hospodě zůstal s Jardou sám, tak bych ještě nějaké přidal. Dalším překvapením bylo, když se dámy vrátily s WC tak oči měly vyvalené jak Hurvínek. Zjistily, že v této hospodě na malé vesnici mají na WC sprchu s teplou vodou, čehož hned využily a i to pivo jim líp chutnalo. Protože jsme spali na kamenitém břehu téměř u vody, tak ani komáři nebyli. Takže tento den i přes velké horko možno považovat za den příjemných překvapení. Noc byla teplá, ale únava z horka způsobila, že jsme spali jak zabití. Je středa ráno. Vstáváme okolo šesté, protože chceme vyrazit za ranního chládku a pak je před námi nejdelší etapa, kdy se bude muset i trochu více pádlovat. Máme před sebou 42 km do čárdy v Moči. Etapa je proto tak dlouhá, že část výpravy chce odjet v pátek ráno domů. Být odjezd v sobotu, tak se z posledních dvou etap stanou tři a ujetá vzdálenost na jednotlivé dny se tak zkrátí. Když po snídani, které předcházela desinfekční dávka slivovice, kterou s láskou a úsměvem na rtech nalévala Jana Skoumalová, sledujeme rojení velkých osobních parníků, jako by tam někde blízko nás měli hnízdo, tak dva z nich se přímo před námi míjely. Vlny z obou dosáhly našeho břehu téměř současně a byly tak velké, že Katce málem zaplavily stan a odnesly jeden lodní pytel s bagáží. Mně s Jardou vlna stáhla loď na

vodu, a být to v noci, tak nám uplavala. A to jsem všechny před tím varoval. Po vyplutí pádlujeme, i když ne nějak usilovně a manager repre družstva by z nás velkou radost neměl, ale bylo před námi moc kilometrů a velké vedro. Po nějaké hodince zastavujeme na maďarské straně na pěkné písečné pláži. Toho někteří využijí ke koupání. Pak projíždí opět jeden osobní kolos a čtyři musí držet raft, aby jim neuplaval. Po krátkém odpočinku jedeme dál. Když se v dálce objeví silueta vysokého komína, vím, že další občerstvovací stanice je nedaleko před námi. Blíží se Komárno. Kličkujeme před projíždějícími nákladními parníky a zastavujeme pod mostem, kde je stín. Jdu na průzkum a s povděkem zjišťuji, že pivo mají a také nějaké vařené jídlo. Všichni si sedáme v zahrádce. Dáváme dobře vychlazeného bažanta a protože je moc horko, tak se ptáme na polévky. Mezi jinými měli i maďarskou rybí halaszlé a protože jsme v skoro Maďarsku, což Komárno je, tak si dáváme místní specialitku. Chuť nás nezklamala. Velké kousky rybího masa jemně pálivá chuť ukojila náš pocit hladu, který jsme zakončili ještě jedním bažantíkem. Sedáme do lodí a plujeme Komárnem, kde je zakotvena spousta lodí za účelem nám nejasným. Jedna ukrajinská provádí otáčecí manévr před námi, ale stihla to tak, že jsme bez problémů projeli. Na konci Komárna najíždíme do Váhu, jehož voda je čistější a hlavně teplejší, což je pro mě obzvlášť potěšující okolnost. Zastavujeme kousek za soutokem na pláži a jdeme se koupat, někteří ještě zahánějí nějaký zbytek hladu. Po odhadem necelé hodince pokračujeme dál. Protože je tak okolo druhé, vedro dosahuje vrcholu. Po pěti km zastavujeme před Ižou, že se podíváme na zbytky římského tábora a bývalého kaštielu, ze kterého zůstaly jen zbytky základů. Touha po poznání dávné historie vydržela jen čtyřem z nás. Ostatní prohlásili, že se raději podívají na fotky, které tam udělám. Po návratu se ozvaly nějaké protestující hlasy, že by raději jeli domů. Na vodu se nikomu nechtělo. To mně trochu naštvalo, že jsem všem oznámil, že čárda v Moči je na 1747 km a vyrazil jsem. Nasadil jsem trochu rychlejší tempo a za chvíli jsme lodi ostatních ztratili z dohledu. Po půldruhé hodině vidím známé obrysy ostrova na maďarské straně, hasičskou stanici na slovenské a když po jednom km končí domky vesnice Radvaň vidím známou siluetu čárdy v Moči. Vytahujeme loď na pěknou písčitou pláž a jdeme si na točené. To už mně trochu vztek na ty nevděčníky přešel, tak jsem nechal loď na břehu a požádal dvě starší paní, které se tam rekreovaly na pláži, aby ostatní zastavily a poslaly do čárdy. Po dvou pivech doráží Jarda Smutek s Majkou a za nimi i ostatní. Domlouvám s majitelem čárdy, že si můžeme postavit stany uvnitř oploceného areálu, což nám umožní druhý den na poslední etapu jet jen nalehko bez bagáže. Po postavení stanů sedáme všichni k zasloužené večeři. Jen Jarda s Majkou si vaří z plechových zásob, což se dá omluvit jejich neznalostí místní kuchyně. Dáváme si různá a hlavně dobrá jídla jako držťkový perkelt, smaženého zubáče, vepřové koleno a zapíjíme opět osvědčeným a dobře ošetřeným bažantem. Obsluhuje nás milá ochotná dívenka s krásným jménem Viktorie. To už se nedá říct o majiteli, který nás sice viděl, ale už nám moc nerozuměl. Viktorka mu tu naši češtinu překládala do maďarštiny a i slovenština mu dělala evidentně potíže. Nic to ale nemění na skutečnosti, že jídlo bylo dobré. Jedinou vadou byla zavírací doba, která byla v 21 hod. Ale i po zavírací hodině, když personál uklízel, tak nám natočili ještě pivo a vinné mušky v našem kolektivu se napájely něčím z místních vinohradů. Spát jdeme něco po půl jedenácté. Je dusno a horko, takže někteří nedávají na stan horní nepromokavý díl, aby jim to lépe větralo. Nejdelší pádlovací den je konečně za námi, ujeli jsme 42 km a na menší nedorozumění, které ten den vzniklo se už zapomnělo. Jen Jarda Smutek prohlásil, že dál už nejede z mně ten večer neznámých důvodů To jsem se dověděl až ráno, ale řešení by se celkem snadno našlo. Bohužel k tomu nedošlo. Asi z toho důvodu, že Jarda při našem odjezdu byl ještě ve stanu, tak jsem s ním nemohl mluvit.

Ráno vstávám s Jardou Slavíkem dříve a po sedmé vyrážíme na vodu na posledních 28 km do Štúrova. Jedeme dříve proto, že pojedeme do Dvorů pro auta a chceme se vrátit co nejdříve. Protože potřebujeme ve Štúrově pohlídat loď, tak rozdělíme Katku s Petrem. Katku bereme do pálavy a Petr jede na raftu. Protože je čtvrtek, bereme to jako zameškaný trénink. Obloha je zatažená oblaky altokumulus castelatus,které slibují, že do 24 hod. by se měla udělat bouřka z tepla, přes které místy prosvítá slunce, ale ještě nemá sílu. Chvílemi je úplně zataženo a fouká příjemný, ale zesilující protivítr. Dunaj ale teče, tak to tak nevadí. Jedeme kilometr za šest minut, což dělá 10km/hod. Toto tempo držíme po dvě hodiny. Poslední úsek jedem jen osmikilometrovou rychlostí, ale to už se Dunaj rozlévá do šířky 800 m a jeho rychlost mírně klesá. Úspěšně se vyhýbáme velkým lodím a jedem pořád v plavební dráze kde je největší rychlost vody. Když jsme za posledním ostrovem tak 12 km před cílem, vidíme, že za námi asi 500 m jede nákladní loď. Plavební dráha je při pravém břehu a další zelená bojka je tak jeden km před námi u levého břehu. Předpokládám, že loď pojede vlevo od nás k té zelené bojce a uhýbám vpravo ke břehu. Když se ozve dvojí zahoukání, tak se otáčíme a vidíme lodní příď s mohutnou příďovou vlnou tak 100 m za námi a jede přímo na nás. Rychle děláme vlevo v bok a pětistovkovým tempem uháníme z dosahu železné obludy. Po chvíli se ve vzdálenosti 30 m vpravo od nás prožene nějaký rumun a hned jak nás míjí točí vlevo k oné zmiňované bojce. Jestli nás chtěl vyděsit, tak se mu to dokonale podařilo. Dokonce probudil i Katku, která unavená z minulých dní a nocí podřimovala.Při tom kvaltu Jarda šlápl na tašku, kde měl poslední dvě plechovky piva a jednu tím otevřel. Při vší smůle zachraňujeme alespoň polovinu obsahu. Když už ji musíme vypít, tak otvíráme poslední. Já dopíjím tu první a pádluji sám a Jarda rychle vyprázdní tu druhou. Pak již bez přestávky pádlujeme až do Štúrova. Po chvilce se objevuje komín fabriky ve Štúrově, ale protože Dunaj v těchto místech zatáčí doleva, tak komín ač je pořád vidět, tak se nepřibližuje. Kilometrovníky nesledujeme, protože jsme od břehů moc daleko. Na pátém km vidíme nad stromu kupoli baziliky v Estergomu a je jasné, že za 35-40 min. jsme u cíle své cesty. Poslední kilometry jsou dosti deprimující. Šířka řeky je tak velká, že to činí dojem, že vůbec nejedeme. Když projíždíme pod mostem ve Štúrově je za námi tříhodinová usilovná plavba a konec celkem 128 km dlouhé cesty po Dunaji. Za požární lodí přistáváme u železných schodů. Vynášíme loď na zcela nové nábřeží a dáváme ji do stínu pod velký strom vedle budovy hasičů. Zanecháváme Katku u lodi s tím, že ostatní dojedou tak kolem třetí. Nechávám jí peřinku, aby si v lodi mohla pohodlně lehnout, a konečně se pořádně prospat, což také a ráda učinila. Ostatní dojeli kupodivu po jedné hodině a spící Katky si vůbec nevšimli, ač ji usilovně hledali. Po vytažení lodi Libor skočí naproti do hospody a k překvapení donese 4 točené půllitry piva ve skle, čímž se stal mužem dne. My s Jardou jsme došli na autobusové nádraží, kde jsme zjistili, že nám autobus jede asi za hodinu, což nebylo tak moc. Ke Kondiczům to je ve Dvorech z autobusu jen si 400 m, kdežto z nádraží 3,5 km. Franta Kondicz nás přivítal a naložil do auta a zavezl do domu, kde byla naše auta. Má tam z domu po rodičích udělanou dílnu s několika zaměstnanci. Protože jedeme nazpět auty, tak jen minerálku a velice chutnou kávu. Po půlhodince musíme ukončit příjemnou debatu, sedáme do sluncem nažhavených aut a jedem těch 50 km do Štúrova. Přijíždíme na parkoviště a jdeme k lodím. Tam už sedí rozjařená společnost, která už se vzpamatovala z únavy po poslední etapě a tím, že už nemusí nikam v tom vedru pádlovat. Libor domluvil vjezd auty na nábřeží, kde máme lodi, které nakládáme. V tom vedru všichni pohrdli kulturou v podobě návštěvy impozantní baziliky v Estergomu, přestože tam nějakou dobu sídlil i papež, a rozhodli se jednomyslně pro termální lázně. Sedáme do aut a jedem na parkoviště před lázně, kde domlouváme odjezd na šestou. Tak brzy proto, abychom stihli večeři v čárdě

v Moči, kde se na noc vracíme. Já s Jardou jedem ke Kamenici nad Hronom se okoupat v Hronu a podívat se jestli tam nenajdeme kudlanky nábožné, které se v této lokalitě vyskytují. Bohužel jsme žádnou nenašli, jen jednoho barevného pavouka, kobylky a nějaké vážky. Koupání v Hronu bylo ale osvěžující. Vracíme se o půl šesté na parkoviště, dáváme vychlazenou kofolu a čekáme na ostatní až se vrátí z termálu. Všichni jsou koupáním nadšeni a spokojeni s tak příjemným zakončením nejen dne, ale i celé plavby. Sedáme do aut, ale zlatý hřeby večera je v réžii Jany Skoumalové. Po chvíli passát v něm jede zastavuje a Jarda mně oznamuje, že jedou na nábřeží hledat do hotelu, do něhož dámy chodily kartáček na zuby, který si tam Jana zapomněla. Když v hotelu nebyl, tak hledali ještě dál i přesto, že Janu upozorňovali, že ho určitě má v batohu. Po vyčerpání všech možností otvírá Jana batoh a první co vidí je její hledaný kartáček. Když říká, že se jí to stává častěji, tak už se ani nedivíme, a litujeme jejího manžela, že si s ní asi dost užije, což nám skutečně potvrdila. Večer v čárdě dáváme večeři, kterou nám nosí majitel, který je tak rozhozený z toho, že bude každý platit zvlášť, že si ke každému jídlu píše jméno a pak Petrovi přinese úplně něco jiného, než si objednal. Je dusno a pořád jasno, předpokládaná bouřka nikde. Skoro už začínám pochybovat o svých meteorologických znalostech. V noci se budím horkem a jsem zpocený jako myš, tak si jdu pro druhé triko a v tom na západě sem tam probleskne zablýsknutí. To se pomalu přibližuje a za hodinku už je slyšet i slabě hřmění. Blýská se i na východě. Po chvilce začíná slabě pršet a Libor má manévry, protože opět nemá vrchní stan. Naštěstí jsme se prosmýkli mezi dvěma bouřkami, sprchlo jen málo, ale v Kravanech o pět km dál se valila voda přes cestu, jak nám ráno řekla majitelka čárdy.Vstáváme v šest a balíme. Jsem zvědav, jak se nám všechny lodě bagáž a lidi vejdou do dvou aut. Kupodivu bez problémů. V 7 ráno zamykám branku, dávám klíč za květináč a opouštíme toto příjemné místo. Jedeme na Komárno do Šamorína, kde má Libor u hotelu Kormorán zaparkované auto. Jana sedá k Liborovi, který také jede k Mikulovu a bere ji do Dobrého pole, kde ji toužebně očekává její milovaný muž. Ostaní jedou na Bratislavu, kterou objíždíme po dálnici a pak starou cestou na Holíč , Kunovice a kolem Otrokovic na Kvasice domů. Vysazujem Jirku Beňu v Kroměříži a naši cestu končíme v Kojetíně. Sice si ještě pár dní budeme nosit věci, které jsme v autech zapomněli ale to jsou jen drobnosti, které nám nemohou pokazit úspěšný výlet na Dunaji Kromě mě a Jardy Slavíka Dunaj nikdo nejel a někteří ani žádnou vodu, což se projevilo v nejistotě, co sebou vzít. Mnozí toho měli až tak na tři týdny. Říkal jsem jim, že když je teplo, tak se to odjede v tričku a plavkách, což byl tento případ. I když bylo místy v poledne až úmorné vedro, tak si myslím, že se plavba všem líbila. To co jsem všem při plánování plavby sliboval, jsem splnil, včetně komárů na Gabčíkově. Sice jsem ve středu říkal, že už nebudu nic organizovat, ale kdo ví. Ti kdo nejeli neví o co přišli a po přečtení těchto řádech by toho, že nejeli měli aspoň trochu litovat a po zhlédnutí fotek snad nějakou tu slzu lítosti uroní. Ještě jedna vada na této plavbě byla, ale to jsme nemohli ovlivnit. Jirka Beňa se neustále díval na mobil, jestli mu nepřibyl další vnouček, ale ani on ani my jsme se nedočkali, On vnoučka nebo spíš vnučky a my té oslavy. Ale ono nám to neuteče. Ke zprávě bude i fotodokumentace. Všichni už jsou leniví vozit foťák a fotit, protože spoléhají, že to vyfotím já. Mně to ale nevadí, fotím rád a snad i dobře, ale to musí posoudit jiní

Dunaj spolu s ostatními proplul, vyfotografoval a zapsal Jiří Kučírek V Kojetíně 18.7.2010