Den první - Kompa na Dunaji "Máme nové motorky!!!", ano milý čtenáři doba pokročila a 60 tisíc kilometrů najetých za ty poslední tři sezóny, převážně za našimi hranicemi, nás ponoukly k výměně. Takže na místo srazu u Vápenky v Hranicích tentokrát přijíždí nová Kawa ZZR 1400 a Honda CBF 1000 obě pěkně okufrované. Pravda majitelé, potažmo pisatelé těchto řádků jsou minimálně o jednu zimní sezónu starší, avšak ta radost z nových motorek je přímo dětinská.
Tak rychle do sedel a vzhůru na jih!! Ani si nevzpomenu píšíc dnes po 14 dnech tyto řádky na první ujeté kilometry...a to já si je tedy pamatuji jasně, nová motorka je s plnými kufry asi o 50 kg těžší než ta minulá a najetých 300 km před tripem do Itálie mi jak vidím nestačilo k řádnému osvojení.....asi se s ní budu pár dní rvát o to kdo že z nás dvou bude poslouchat....zatím je to 1:0 pro Hondici....a tak se mi jako první zážitky na tripu vybaví až přechod u Rheintalu a kličkování kolem nově postavené dálnice na Vídeň. Snažíme se jí vyhnout a tak místy jen odhaduji, kudy vede správný směr. Naším záměrem je přejet Dunaj někde u hlavního města Rakouska, ale přitom se mu šikovně vyhnout. Dostal jsem od Jitky nějaké souřadnice, které by nás měly dovézti do Klosterneuburgu a tak jedu a vedu, ovšem dle zuřivého blikání za mnou asi blbě. Zdá se, že jsme už dávno sjeli z cesty!!! Je to nějaké divné, stejné GPS-ky a vedou nás každá jinak!! Stavíme skoro už na předměstí Vídně a porovnáváme parametry. Ááááá tak tady je ta chybička, v jedné z navigací je totiž zatrhnuté políčko trajekt a tak z tohoto důvodu máme naprosto rozdílné informace. Rozhodujeme se tedy dnes pro překonání Dunaje pomocí plavidla a ne mostu. Nezbytných pár kliknutí a už si to šviháme po L12-ce na Bisamberg a jen co přejedeme Donauufer Autobahn jsme po pár metrech u mola. Koukám, loď právě míří na opačný břeh a tak máme malou příjemnou pauzičku na pár fotek. Koukám okolo cože nás to poveze na pravý břeh a jsem překvapen. Jde o obdobu, možná i stejný druh přepravy jako je u Strečna na Slovensku. Lodi uvázané na laně, jež je nataženo přes řeku, a které k plavbě využívá proudění vody se íká kompa, alespoň u našich východních sousedů.
Já se v lodích nevyznám a tak si tomu plavidlu zde taky říkám stejně. Mně to připomínalo takový malý taxík po vodě, tak akorát pro 6 aut a pár motorek :-) Nalodění je dílem okamžiku a než se pořádně rozkoukáme a prohodíme pár slov s lodivodem, jsme na druhé straně. Tak tohle byl parádní počin, lehký vítr ve vlasech, žádné vedro jako někde ve městě, paráda!!!! Stift Klosterneuburg je viditelný už zdaleka ( N48.307876°, E16.326331°). Zde v rovinaté krajině stačí pár výškových metrů a vypadá to jako bychom vystoupali někam daleko do kopce. Prudším, krátkým výjezdem přijedeme na parkoviště u jihozápadní strany klášterního komplexu a parkujeme pár metrů od kolegiátního kostela. Ten nás taky zaujme jako první a sem i míří naše úvodní kroky. Uprostřed nádvoří je zajímavý obelisk postavený ve stejném stavebním stylu jako dvě mohutné věže v průčelí kostela. Neogotická architektura stavby je zřejmým odkazem na dobu vzniku cca před 900-sty léty. Vchodem u západní věže vstupujeme do interiéru trojlodí s krátkým transeptem. Bohužel hlavní loď kostela není přístupná náhodným turistům a musíme koukat přes mříž. Barokní přestavba někdy z počátku 18. století zde na nás srší ze všech stran a tak nezbývá než tiše žasnout. Osobně mě však nejvíce chytla boční kaple s krásnou žebrovou klenbou a gotickým oltářem tzv. archou. Namlsaní prohlídkou ještě okoukneme samotnou budovu kláštera jenž nyní obývá mužský řeholní řád augustianů. Bohužel bez průvodce se nelze dostat všude...takže prohlídku císařských apartmánů, Vedrunského oltáře a mramorového sálu s barokními freskami si necháváme na někdy příště....a tak naše cesta klášterem končí tam, kde ostatní turisté většinou prohlídku začínají v nádherné Sala Terrena. V malé boční kavárničce vypijeme odpolední šálek a pak už pospícháme proti proudu Dunaje směrem k západu. Míjíme Gottweig, posléze i Melk a po pár kilometrech přejedeme na levý břeh a končíme naší dnešní etapu v Sarmingsteinu v naší oblíbené restauraci a penzionu Strudengauhof. Těšíme se na pstruhy, ale máme smůlu, mají dnes sanitární den a restaurace je zavřena. Tak posedíme na nábřeží plníc
žaludky z vlastních zásob. Nu což, alespoň zítra bude v kufrech trošku více místa. Tak dobrou noc přátelé.
Den druhý - Šparglovým Rakouskem Tahle rána jsou prostě kouzelná. To dunění lodních šroubů jež se nese vodou až do postele mě vždy dostane a i proto to zde, ležíc nějakých dvanáct metrů od Dunaje, mám tak rád. Snídaně se na rozdíl od včerejšího večera povedla náramně a čerstvé křupavé houstičky nám drobí do mapy, jako by chtěly poukázat na zajímavá místa naší dnešní trasy. My už ovšem máme vybráno!!! Máme namířeno k Zell am See a jelikož si chceme naplno užít silniček Rakouského venkova nesmíme proto přespříliš otálet. Vybíráme si cestičky mezi zemědělskými usedlostmi s kvalitním asfaltem, ale uzoučké na nichž jízdní průměr sice klesá někam ke čtyřicítce ovšem požitek z jízdy tohle bohatě vynahradí. Rakouským venkovem se prokousáváme k ledovcovým jezerům jež se rozkládají okolo města Gmunden. Dříve ovšem musíme pozdravit "šparglovou" sezonu, jež právě u našich jižních sousedů propukla v plné síle. Malý ztracený hostinec někde v kopcích alpského podhůří je tím pravým místem na malou zastávku. Šparglová krémová polévka s plátkem slaniny navinuté na sýrové tyčince, domácí jelítko se zelím, pivečko.... "Mám popisovat dále, milí přátelé?" Raději nee nebo půjdu zkontrolovat, kdo zase nezhasl v ledničce!!! Bylo to tam tak trochu jako "na samotě u lesa" ....nikde ani živáčka, ale pan i paní domácí se
o nás postarali jako o svoje. A myslím, že to tak cítili všichni. Ještě teď si vzpomínám na to jak Ivovi zářily oči nad těmi lesklými lahodnými jelítky rozloženými na talíři hezky na vysoko :-) Pokud pojedete okolo jistě Gasthaus "Sander Linde" v Steinbachu navštivte! Ledovcové jezero Traunsee je na konci května vhodné leda tak pro drsňáky a to já tedy nejsem. Malá zastávka však přichází vhod, je poměrně horko a tak se na chvilku natáhneme do trávy a dáme malou siestu. Nyní už budeme pokračovat po hlavních silnicích což je sice trošku opruz, ale Gollinger Waserfall kousek pod Halleinem nám za to určitě stojí (N 47.602121°, E13.137808°). Parkujeme motorky až nahoře pod vodopádem na malinkém parkovišti. Je však téměř prázdné, hold ještě není hlavní sezona. Hadry a přilby si necháváme u paní v budce a tuším, že za 2,50 ojro začínáme stoupat nahoru do kopce. Míjíme starý vodní mlýn k němuž kdysi od vodopádu vedla voda vydlabanými kmeny stromů a po deseti minutách za malou zatáčkou se náhle zjevuje náš cíl v celé své kráse a síle. Voda padá dolů z výšky tak 30 metrů, ale dost těžko se to dá takhle od úpatí odhadnout. Vzhůru tedy po naučné stezce!!! Už funím jak stará parní lokomotiva a zvažuji, že přenechám "trek mladším ročníkům" , ovšem Jitka jakoby tušila můj boj a tak na mě mává domácí paštikou! No to je ale droga!!! Najednou si vykračuji jakoby nic a hnedle jsem na odpočívadle, kde na mě čeká namazaná houska. K tomu výhled na vodopád-pohoda je dokonalá. Po svačince ještě zdoláváme několik desítek schodů a pěkně si vše nafotíme i ze shora. Čas je ovšem jako vždy našim poháněčem a když slyšíme i hřmění za kopci, moc neokouníme a pelášíme dolů na parkoviště k motorkám. Malé "Danke schön" paní a už upalujeme silnicí k Zell am See. No chytla nás potvora jedna!!! Ovšem až o kousek dál a tak jsme se stihli schovat u pumpy. Sraz s druhou polovinou naší party máme
v 18 hodin v penzionu Servus. To díky bouřce už nestihneme, máme to ještě nějakých čtyřicet kilometrů a tak do Viehhofenu jenž leží nějakých pět minut od Zellu dorážíme po sedmé. Přivítání s přáteli, večeře a pokec u pivka tvoří pak příjemný konec dnešního dne.
Den třetí - Deštivá passa Sympatická Andrea, majitelka penzionu Servus nás osobně vítá u snídaně a je to velice příjemné, zvláště pak pokud kouknu na nabídku pochutin na stole. Takový výběr, to bude tedy nášup! No, Ivoši tak do toho buď chlap a nemysli na to, co ta míchanice natropí se zažíváním po nějaké té hodince. Nacpaní k prasknuti balíme pár nezbytností, jež musely včera z kufru a za pár minut se scházíme u zaparkovaných motorek. Rozdělujeme se na dvě skupiny. Jedna jede po silnici na Grossglockner a pak směrem na Lienz a Toblach. Naše skupinka to směřuje přes Felbertauern tunel a přes passo Staller přejíždíme do Itálie. Tohle sedlo nám loni učarovalo a tak si jej, když je tu opět možnost, musíme vychutnat; nelze prostě jinak. Na vrcholu průsmyku, čekajíc až nás pustí jednosměrným provozem dolů, si dáváme rakousko-italské kapučíno a po pár minutách už sjíždíme italskou asfaltovou nirvánou dolů do údolí. Na E66 se znovu napojujeme kousek pod Lago di Valdaora a zastavujeme na malou poradu kudy dál. Po chvilce je rozhodnuto a i když je počasí vylej-nalej, odbočujeme po cca 10 km vlevo na SS 244 ku. Corvara in Badia, známé lyžařské středisko, či spíše jedna z místních restaurací nám poslouží k protažení těla (ovšem ta pizza zde stála za prd), co však není k smíchu jsou těžká napitá mračna jež se na nás valí z kopců, jimž míříme v ústrety. No co Vám budu povídat, nejtěžší a nejkrásnější úsek Dolomit, passa Gardena a Sella jedeme v dešťové mizerii a jsme docela rádi, že je máme za sebou a přijíždíme do Canazei................ Docela jsem se
trápila....dostala mě Hondice jedna....zvyšuje na 2:0!!! Musíme trošku vydechnout, sbalit nepromoky a taky trošku občerstvení není na škodu. Odpoledne se už dostává do své druhé poloviny a tak máme docela kalup. K cíli dnešní cesty, malé vesnici Pieve di Ledro jež leží u stejnojmenného jezera, to máme nějaké čtyři hodiny cesty a tak moc neokouníme. Ba co víc, ani chytání lelků se nekoná a polykáme kilometry jak to jde nejrychleji. Klíče od našeho bydlení si máme vyzvednou do šesté večer a tak vezmeme zavděk i 60 km dálnice. Kolem půl sedmé jsme na místě. V hotelu Garden nám milá recepční předává klíče a doprovází nás k našemu domu. Vše klape na jedničku a tak už po chvilce jsme na místě a bereme sprchu. Zbytek naší party dojíždí po hodince a tak lze říci pouze: "Buon giorno Lombardie!!"
Den čtvrtý - Nedělní motokros Snídaně se dnes s tou včerejší nedá srovnat ani s úplně zavřenýma očima. Zapomněli jsme totiž v tom fofru nakoupit a tak bereme zavděk vším co zůstalo od včera. Ovšem natěšeni na dnešní vyjížďku jeví se tato drobnost zcela nepodstatnou. Vyjíždíme po 9-té západním směrem k městečku Storo a klikatou silnicí pokořujeme Passo di Ampola 749 m.n.m. Pokořujeme zní jistě úsměvně vzhledem k jeho nadmořské výšce, ale odbočka hnedle na křižovatce k Passu Tremalzo je už jiná káva. Tam, ale dnes nemíříme. Najedeme na SS247 a jen co se před námi zjeví hladina Lago d' Idro ostře doprava stoupáme po SS 669 k proslavené vesnici Bagolino. Sýr Bagos je tou pochutinou, pro kterou se sem sjíždějí gurmáni z širokého okolí. Poměrně příkrou silnicí kolem Garibaldiho památníku zdoláváme první kopce a po 10 km zatáček vjíždíme do vesnice. Hlavní silnice, tohle??? Tady se dvě auta neminou! GPS "nevidí" díky uzounké silnici a domům okolo na
satelity a přestává ukazovat a tak jen typuji kudy se vymotat. Samosebou jsem tu správnou odbočku minul, ale tahle minela nás přivádí k místnímu kostelu jež je perlou široko daleko a tak s prohlídkou neváháme ani chviličku. Omlouvám se nyní dodatečně věřícím, je neděle, mše vrcholí a nejsme právě svátečně oblečeni, ovšem zvědavost je potvora. Fotíme, koukáme a věřte, je na co! Už jsem při návštěvách kostelů viděla několik mší svatých, ale nikdy ne její závěr, přijímání hostií a vlastní pocit z atmosféry tohoto rituálu mne zaskočil i překvapil zároveň. Po prohlídce už lehce najdeme správný směr a klikatou cestou opět stoupáme do kopce. Pasoucí se stádo ovcí připomíná sýrovou ochutnávku, ale na tu taky dojde, ovšem později! Valle Dorizzo je sice pidi-vesnice, ale malou kavárničku tu mají a tak si dopřejeme dopolední dávku kofeinu. Jsme cca v 1170 m.n.m. a k Passu di Crocedomini zbývá ještě vyjet hodně vysoko. Přibývající nadmořská výška dělá s přírodou divy, pomalu se vytrácí les, mění se na louky a místy je už jen kamení. Taky silnice je stále užší a když ignoruji zákaz vjezdu, trochu mi lepí, jak to vlastně dopadne! Ještě 4 km a šup jsme nahoře (N 45.907544°, E 10.409566°)! Povedlo se! Passo je poměrně zaplněno motocykly všech možných značek a tak jako ostatní jež sem vyjeli, chvíli okouníme okolo. Jsme ve výšce těsně pod dvěma tisíci, přesto nám však okolní kopce nedovolí příliš velké výhledy po okolí. Zdržíme se slabou půlhodinku a vyjíždíme opačným směrem do údolí k městečku Bieno. No tohle! Závora!!! Sotva ujedeme pár set metrů a silnice je přehrazena!! Tak proto byl na opačné straně zákaz vjezdu. Průsmyk je zřejmě ještě uzavřen, což místní motorkáři mají na háku a z vesela si závoru objíždějí po louce. No my se taky přidali milý čtenáři!
Tak hupky zase na asfalt a svištíme dolů do údolí. Zkouším počítat zatáčky, ale někde u 78-é vše zapomenu. Támhle vidíte?!! Tu zlatou sochu tam dole??!! Naše další plánovaná zastávka, zlatá socha Krista působí jako magnet a nelze ji přehlídnout. Musíme si ovšem pár minut ještě posečkat a zdolat pár desítek zatáček než sjedeme dolů do městečka. Výjezd na mini parkoviště pod sochu je docela krkolomný, ani jsem nevěřil, že tento strmý chodník nás dovede až pod sochu, ale výjezd nahoru se povedl všem. Krása! Jsme na místě a jdeme se kochat (N 45.940227°, E 10.289813°). Těžko se mi tyto pocity popisují a tak se raději čtenářky a čtenáři koukněte na fotky. Snad Vás ta atmosféra okouzlí stejně jako nás. Pěkně nám už vyhládlo a tak vyvstane potřeba doplnit kalorie. Posuneme se do vedlejšího městečka Brenno a obsazujeme hned první hospůdku na kterou narazíme. Lze jen konstatovat: "Narazili jsme dobře, viď Jitko?" Ano. Vždycky když jedu do Itálie, tak si jako správný milovník dobrého jídla vymyslím, co vše bych tam ráda ochutnala. Na lanýže se chystám už třetím rokem a tu se mi to konečně povedlo. Fettuccine - domácí široké nudle přelité omáčkou s jemnými plátky této gurmánské houby mne opravdu nezklamaly. Ale protože je moje zvídavost někdy až za hranicemi mého talíře, neodolala jsem zkusit i něco z mušlí Ivova Tagliatelle frutti di mare. Obsluha byla sice pomalejší, takže přímo na Michelina to není, ale kuchař je v mém hodnocení jako vynikající :-) Brenno leží zhruba v polovině údolí Val Camonica a my se teď vydáváme proti proudu řeky Oglio po SS 42 do asi osm kilometrů vzdáleného Capo di Ponte. Zde leží hlavní cíl naší dnešní etapy. Tímto cílem jsou světoznámé skalní kresby pocházející z doby železné a bronzové. V této lokalitě, jež patří pod světové dědictví UNESCO, je několik těchto prehistorických nalezišť. Parkujeme motorky v blízkosti jednoho z nich severozápadně od centra. Místo jsem vybral záměrně, leží totiž na Via Pieve di San Siro což je silnička k nejstaršímu kostelu v širokém okolí. Pojďme tedy spolu na prohlídku!!
Ujdeme zhruba 300 metrů a narazíme na pokladnu kde naši kapsu odlehčí asi o dvě eura a postupujeme dále. Nejsem geolog, ale skála jež vystupuje na povrch má zvláštní černo-šedou barvu a je jakoby rozházená v okolí. U některých balvanů jsou popisné tabule a tak se vždy zastavujeme a koukáme na balvan. Nejdříve trochu nechápavě, tedy alespoň já mám ten pocit, že nic moc nevidím, ovšem po chvíli je to tady!!! Ano chce to jen trošku cviku a dívat se pozorně!!!!! Staré skalní rytiny a jejich tady hodně se všude okolo zjevují jako memento prehistorie člověka a mě napadá, jak asi vypadali tito rytci a jaký asi život žili v těchto dávných časech. Je to kouzelné setkání s dávnými časy a moje poděkování patří Jitce, která tuto oblast jež stojí za návštěvu, objevila, když jsme někdy v zimě plánovali co vše chceme vidět a navštívit. O skalních rytinách Val Camonica jsem četla už snad před 3 roky, jen jsme k nim měli vždy tak trochu daleko. Letos mi to konečně vyšlo a byl to pro mne velký zážitek. Mám ráda práce starých Mistrů architektury i výtvarného umění a myslím, že je to asi to nejstarší umění, které můžu ve svém životě vidět. Moc si toho vážím a jsem šťastná, že jsem se mohla dotknout takové vzácnosti. Pieve di San Siro leží na skále nad pravým břehem řeky Oglio (N 46.031333°, E 10.341259°) a jeho výstavba spadá do 11-století. Nádherná trojlodní stavba ohromuje krásnými románskými prvky. Je zajímavé, že každá loď je zakončená apsidou z nichž prostřední je samosebou největší a v interiéru ukrývá mensu. Nádherný ústupkový portál je na jižní straně a taky je zde ještě jeden malý východ z postranní lodi. Zvonice stojí zvlášť a dotýká se západní stěny. Vypadá jako by vyrostla z té černé skály jež je tady všude v okolí.
Vstupujeme dovnitř a opět je tady to přítmí úzkých románských oken, ta tajemná atmosféra, jež se pojí s tímto druhem staveb. Moc se mi líbí ta jednoduchost a mohutnost této architektury. Zdá se, že toho dnes už máme všichni docela dost, nezmínil jsem se totiž o velkém vedru jež dnes panuje a tak se docela těšíme na zpáteční cestu a že nás trošku vítr ochladí. Je už ovšem dost pozdě odpoledne a tak okruh jenž byl původně v plánu dnes už nedokončíme. Taky se v okolních kopcích ozývá hřmění a tak volíme k návratu opět Passo di Croccedomini. Už v Brenu najíždíme do strmých serpentin a opět stoupáme k nebesům. Bouřka nás ovšem dohání a začíná pršet. Trošku se dooblíknem na zastávce a po chvíli jízdy přijíždíme k závoře jíž jsme se dopoledne vyhýbali cestou po louce. Ajaj, déšť udělal z louky klouzačku a tak s bahnem a mokrou trávou zdá se zkřížíme meče. No tady je mi 200 koníků v motoru pěkně naprd!!! Sebemenší přidání plynu a stojím s prokluzujícím kolem. Naštěstí pozoruji Pavla na GeeSu jak si to míří vyjetým korytem. ÁÁ tak tudy to pude!!! Jedu sice vodou, ale pod gumou jsou šutry a tak to jde. Těch 50 metrů se nakonec ujet dalo a jsme opět na pevném asfaltě. Otáčím se dozadu jak to vypadá a......nevypadá to nejlíp! Žlutá motorka Yvčy se válí v bahně, Jitka by ji jistě ráda pomohla, ale tak tak stojí na mokré trávě!!! Rychle poklusem zpátky!! Yvě už pomáhá Jirka, společně zvedáme motorku a po chvíli i nastartuje. Na Jitčinu sedám já a opět jedu šutrovým korytem, když kde se vzal tu se vzal jede proti mě Jeep. Myslím si, že uhne, přece jen má čtyři kola a jede z kopce. Ovšem to se hluboce mýlím. Svůj omyl poznávám, koukajíc jak vypadá Honda CBF 1000 když se na mě svalila pravým bokem, zatímco já už se válím pod ní v bahně.
No naštěstí se nestalo nic vážného a motorka skončila jen trochu zablácená, ovšem s tím Italem bych na jedno asi nešel!! Trouba jeden!!! Krve by se ve mě nedořezal, všichni jsme se se strnulým výrazem koukali na nerovný boj auta a motorky, a myslím, že ať to dopadlo jak to dopadlo, vítěz nám v tu chvíli byl všem jasný. Lituji jen toho, že nemám tolik odvahy jako Pavel, který přes kapotu o to však rázněji řidiče auta probral z té jeho neskutečné letargie, ve které mohl ohrozit člověka. Tak a je po motokrosu, už opět svištíme dolů kopcem, mineme Bagolino, ve Storo odbočit vpravo a za půl hodinky už unaveni otvíráme vrata našeho domečku na Via Imperiale. JOOO TAK DNES TO TEDA BYLO NĚCO!!!!!!
Den pátý - Asi to nestihneme Tak tohle je už asi 18-tý tunel jímž projíždíme na západním břehu jezera Garda. Ano, úsek Riva del Garda - Garnano musel být pro stavitele silnice SS45 pěkným oříškem. My nyní ovšem chroupáme jadérka těchto oříšků a nutno říci, že nám chutnají báječně. Ty nádherné výhledy na jezero opravdu stojí za to, tunely jsou totiž částečně otevřené a tak je zde pouze problém s očima. Zdá se mi, že se ze mě stává chameleon, ten totiž taky dokáže koukat každým okem jinam. Za Gargnanem odbočujeme ostře do kopce do hor. Ivi, zadrž, úplně jsi zapomněl na tu příšernou zkratku tvé neskonale skromné GPS. Ne, že by byla extra zajímavá, ale přece jen, byla to ulička-cestička asi metr a půl široká a vracečka na ní ve stoupání asi 14° byla docela oříškem...no zkrátím to, zavřela jsem oči a zvládla ji s přehledem a myslím, že jsem si tím s Hondicí vyrovnala skóre na 2:2 :-) První naši zastávkou je kostel v Sasso.
Příjezd k němu je trošku komplikovaný uzoučkým strmým sjezdem, ale nakonec dojedeme až pod samotnou kostelní zeď. Stavba se nese v barokním duchu což je spíše Jitčina parketa a tak koukám více po okolí. Malé návrší na němž stavba stojí působí moc hezky a pohoří Monte Baldo s bílými čepičkami sněhu dotváří pěknou přírodní kulisu. Chtěli bychom si ji ještě doplnit šálkem kávy, ale místní venkovní posezení nevypadá moc dobře. "Smrdí to tu!", prohlašuje Pavel a tak usedáme do sedel a kýžené doplnění kofeinu provedeme někde jinde. Vyhlídkovou silnici jedeme přes Navazzo k Lago di Valvestino. Zdá se, že tady jde o uměle vytvořené jezero na rozdíl od mnoha okolních jež jsou ledovcového původu. Snad stovkami zatáček se prokousáme na hráz a fotíme poloprázdnou přehradní nádrž, dokonce vidíme zaplavený dům či kostel z něhož vykukuje z vody střecha s kouskem nosných zdí. Tato nádrž jak usuzujeme patrně zachycuje vodu z jarního tání, kdy to tedy musí být pořádný fofr, vždyť zdejší okolní kopce často atakují dvou tisícovou nadmořskou výšku. Zastávku na kapučínko máme kousek od Capovalle a pak už nám chybí jen pár kilometrů z kopce a dostáváme se k nejjižnějšímu cípu jezera Idro. Pieve Vecchia je vesnice kam míříme za stopami pradávné minulosti, stopy osídlení zde opět sahají až někam k době bronzové. Naším cílem je však románské období, konkrétně nejstarší kostel v širokém okolí Santa Maria ad Undas (N 45.735051°, E 10.459428°). Uvádí se, že základy této románské stavby sahají až do rané doby křesťanství, období, kdy teprve
vznikaly první sakrální stavby. Není nám však dnes souzeno nakouknout dovnitř a zhlédnout staré fresky jímž se stavba pyšní, je zavřeno a tak jen okukujeme samotnou stavbu zvenčí. Vracíme se k motorkám a přemýšlíme jak dál. Trochu jsme dnes vyjeli pozdě a tak se zdá, že dodržet itinerář a dojet až k průsmyku Passo di Maniva a základně NATO je dnes nad naše síly. Pudeme papkat zní vesměs všude okolo a tak trochu popojedeme a parkujeme na východním konci jezera v příjemné zahradní restauraci. Insalata Mista, rybička na grilu, talíř s grilovanými kousky masa, Radler-to vše spolu s horkým odpolednem způsobí delší zastávku než jsme původně měli v plánu a tak podstatně redukujeme původní trasu. Lze se západním břehu jezera kolem pevnosti Anfo vrátit k městečku Storo a tak je rozhodnuto kam zamíříme čelními světlomety našich motocyklů. Pevnost jež leží kousek za městečkem Anfo na strmém kopci nad jezerem Idro, byla v hledáčku našich úvah co navštívit hned od počátku našeho plánování. Vždyť už za doby městských států na území dnešní Itálie měla důležitou funkci. Opět však dnes máme smůlu, brána u silnice je zavřená a dle nápisu na ní je prohlídka možná pouze s průvodcem. Možná je to v plné sezoně jinak, ale dnes vyjdeme naprázdno a tak jen fotíme dole od silnice. Máme tedy dobrou hodinku k dobru a tak navrhuji vyjet na včera opomenuté Passo di Tremalzo. A musím říci, že to byl hezký zážitek. Holky sice už byly hodně unaveny, přece jen jsme toho za poslední dny najeli hodně a tělo dostalo hodně zabrat, ale nakonec jsme nahoru vyjeli skoro všichni. Výhledy do okolí byly nádherné a ač nejsem příznivcem horských
kol, tak tady bych si dal říci!! Jen mě a kolo nějak dostaňte nahoru! Pro motorkáře tady totiž zákazem vjezdu končí silnice, ovšem jak známo z cyklistických serverů je možný sjezd až dolů k jezeru Garda a to musí být po kamenité silnici velká lahůdka. Nám jednostopým motorovým výletníkům nezbývá než se otočit a sjet zpátky do údolí. K našemu ubytku to pak máme co by kamenem dohodil a tak po chvíli už nalehko míříme k hotelu Garden na nějaký ten gáblík. Měl jsem výtečnou polívku a rybu. A ty Jitko? Nebyla jsem ani trochu zklamaná. Jako předkrm jsem si dala Carpaccio z hovězího masa - na tenké plátky nakrájené kvalitní hovězí maso ze svíčkové pokapané citronem, olivovým olejem a jemně posypané mletým pepřem a na to mou oblíbenou rybu. Salmone alla griglia con verdure - grilovaný losos se zeleninou. No co budu povídat....."mana nebeská" tato večeře v tom nóbl hotelu :-)
Den šestý - Cesta do Verony Monte Baldo je pohoří jež se vypíná nad východním břehem jezera Garda a městečkem Malcezine a bílé čepice vrcholků atakují výšku přes 2200 m.n.m. To je naše parketa a záměr, užít si opět strmých stoupání a klesání než dojedeme do města Verona. Trochu se prokousáváme městečkem Riva del Garda ovšem jen co se za námi uzavře brána města vjedeme do kopců a asfalt máme skoro jen pro sebe. Lidičky tak tahle silnice, San Giacomo - Bocca di Navene - Spiazzi - Caprino Veroneze, je motorkářský ráj!!! Tohle popisovat jeví se mi jako nemožný úkol a tak zmíním jen pár zastávek. Jeli jsme tudy už cca před třemi léty a je příjemné se zase zastavit na pár známých místech. Takže kávička opět na hotelové terase hotelu San Giacomo a po pár kilometrech horská chata Bocca di Navene s nádhernými až kýčovitými výhledy dolů na jezero Garda. Todle to už známe a přesto je to opět parádní zážitek. Nově ovšem máme zastávku kousíček od vesnice Spiazzi.
Čeká zde na nás totiž kostel vtesaný do skály - Madonna della Corona (N 45.649637°, E 10.856710°). Zastavujeme na horním parkovišti u hotelu Stella Alpina nad skalním převisem a z poutního místa vidíme jen příkré schody někam dolů do propasti pod skálou. Sestupujeme tedy dolů a občas protneme silnici, která ostrými serpentinami klesá jakoby do propasti. Jsou zde bronzové plastiky v životní velikosti jež symbolizují Kristovu křížovou cestu a podle jednotlivých zastavení tušíme, že se blížíme k cíli. A najednou?!!! Projdeme tunelem ve skále a koukáme s otevřenou pusou na kostel jenž vyrostl na skalním převisu a špička jeho věže jako by podpírala ohromnou masu kamene, jež vypíná se nad ním. Milí čtenáři tak tohle je tedy opravdu nádhera!!! Skalní stěna jež se týčí nad řekou Adige má výšku okolo 600 metrů a kostel samotný je někde uprostřed. Jeho levá stěna a apsida je vlastně tvořena samotnou skálou a počátek stavby sahá do poloviny 16.století. Místo stavby bylo původně svatyní s poustevnou a vše "tohle okolo" co je zde nyní k vidění, vzniklo díky věřícím, kteří zde putovali za svou modlitbou či meditací. Svatými schody (už jsme o nich psali viďte přátelé - víte kde?) přicházíme k portálu a vlevo je k vidění slavná freska Madonny s Ježíškem na klíně. Interiér kostela působí velice vzdušně a v žádném případě si nepřipadám jako někde v jeskyni. Koukám jak se stavitelé popasovali se skalní stěnou vlevo vedle lavic věřících a je to velice zajímavé, když střešní trámy kotví ve skalním masívu. Podobně vypadá i apsida jež je vykutaná ve skále a přesto je prostorná a nijak nekazí parametry stavby. Velice zajímavé jsou plastiky visící za mensou a na stěnách hlavní lodi. Tohle jsme ještě nikde neviděli, bohužel chtělo by to nějaký výklad s průvodcem. Prohlídku máme za slabou čtvrt-hodinku za sebou a opět se scházíme na malé terase u portálu.
S povděkem v tomhle 30°C vedru kvitujeme i malý autobus jenž nás vyveze opět nahoru k parkovišti u hotelu, šlapat totiž odhadem těch snad 400 schodů nazpátek, to bychom už snad do Verony ani nedojeli. To by ovšem asi byla škoda Jitko? Velká škoda, Romeo, tedy chci říct Ivo :-))) Už mám plnou hlavu Shakespearových hrdinů Romea a Julie, jejíchž příběh o lásce až za hrob autor situoval právě do Verony, kde dodnes lidé se zvědavostí postávají pod balkonem rodiny Kapuletů. Je to nedočkavost nebo je venku opravdu těch 33°C? Ještě nikdy mi po čele netekl v helmě pot jako toto parné odpoledne. Štěstím bez sebe zastavuji na parkovišti a s neskrývanou radostí skáču z motorky, abych se mohla zbavit své moto výstroje. Nejen já, jak vidím, i ostatní rychle svlékají bundy a zouvají boty. Za pár minut by nikdo nepoznal, že jsme přijeli na motorkách. Tasím připravenou mapu a dáváme hlavy dohromady, abychom analyzovali naši polohu. Naším prvním bodem zájmu je veronský Amfiteátr. Ne, tak to jsem popletla. Naším úplně prvním bodem zastavení je zahrádka restaurace v úzké uličce, vedoucí k této starověké aréně :-) Než začneme nasávat atmosféru dávných věků, musíme se na to řádně posilnit. Steak s pepřovou omáčkou a salátem nás rychle nastartoval a my můžeme podstoupit cestu poznání. Jen pár kroků a stojí před námi amfiteátr, 3 největší v Itálii. Místo operních představení, býčích zápasů, veletrhů, ale i veřejných poprav....to dřív, samozřejmě. Dnes je to silně, komerčně využívané místo. Jsem velice zklamaná z těch červených křesílek a beden s aparaturou s designem 20. století. Zcela změnily vzhled kolosea. Po pravdě je mi líto těch 6-ti Eur za vstup na jedno velké přetechnizované hlediště. No co naplat, místní to asi
cítí jinak a možná má noční koncert v těchto ztemnělých prostorách i svoje kouzlo. My už pokračujeme přes Piazza Di Erbe kolem věže Torre Dei Lamberti a sochy Danta ke gotické perle města, jíž bezesporu jsou sarkofágy skryté v gotických svatyních zakladatelů města - Arche Scaligeri, a které sousedí s rodinným kostelem - románskou bazilikou Santa Maria Antica. Zde si opravdu každý milovník sakrální architektury přijde na své. A to nás čekají ještě další dva skvosty v podobě kostela Sv Anastazie a veronského Duoma. Ale popořadě. Kostel Sv. Anastazie je největším kostelem Verony a je skvělým příkladem italské gotiky. Bazilika je rozdělena na tři lodě masivními sloupy z veronského červeného mramoru a ty propůjčují interiéru nekonečnou hloubku. Zdi jsou ozdobeny freskami s výjevy ze života svatých. Koukám, fotím, ani nedutám....asi byste mě i zcela přehlédli. Jelikož se v šatech do svatyně nesmí, musela jsem si přes ně obléct beztvarý, tmavomodrý a hlavně již použitý pláštík. Vypadala jsem tak trochu jako uklízečka v plné polní. No nakonec fotku přikládám, takže slušivost si může zhodnotit každý sám :-) Ani v Duomu to není jinak. Tento chrám je asi o 150 let starší a je to poklad plný románských prvků - portály a fresky mě překvapily svou dokonalostí uměleckého pojetí. Zcela jsme se tu rozprchli a každý si objevujeme ty svoje zázraky. A teď zase chvíli na vzduch. Naším posledním místem se stává dvoreček asi 7x7 metrů. Na zdích, který jej svírají ze tří stran je nejen ten slovutný balkón Julie Kapuletové, ale taky plno psaníček, jejichž text je asi jasný všem kdo milují :-) . Tak konec zasněným pohledům, i obloha už dávno není blankytná, hází odstíny do šeda a je jasné, že to teplo se bude chtít trochu vyřádit v letní bouřce. Vracíme se rychle ke strojům a nastává nám opačné martyrium převlékání a to zase hezky do moto bot a do kůže. V rychlosti blesku jsme všichni na motorkách a rychle uháníme tou nejkratší cestou ven z vyhřátého města.......Těch pár křižovatek než jsme vyjeli z města stálo opravdu za to, a pěkně
jsme se "prohřáli". I proto jedeme pár km po dálnici, honí nás totiž pořádný mrak. Ovšem NEDOHNAL!!!!
Den sedmý - Jak jsme bojovali s cyklisty Ráj pro bikery všeho druhu je okolí Gardy a to samé platí i pro další desítky jezer, jež lze na kole objíždět snad do nekonečna. Není proto divu, že nejčastěji dáváme směrovku právě při jejich předjíždění. Né snad, že bychom se s nimi prali o místo na výsluní, ale čeho je moc-toho je příliš!!! Začněme však hezky od počátku. Snídaně jsou hezky v naší režii a tak jsme ráno rychle hotovi, dobalíme svačinku do tankvaku a vyjíždíme. Dnes severním směrem po SS 45 na Arco a kousek za Dró ostře vpravo do kopce. První zásek na trase je Castello di Drena, zřícenina středověkého hradu, jenž tvoří dominantu údolí. Na prohlídku vyrážíme ve čtyřech, ostatní zakotví v bufetu pod hradbami. Za symbolické vstupné jsme odměněni krásným výhledem do okolní krajiny a v interiéru okukujeme staré nálezy jež byly objeveny při průzkumu v okolí. Teplota stále stoupá ke 30-ce jako včera a tak hledáme chlad únikem do kopců. Tak jestli jsme se včera ve Veroně pěkně "prohřáli" pak dnes už to bylo na hranici snesitelnosti. Odložit není co, ústa vyprahlá a chládek kostela San Romedio v nedohlednu :-( Kolem jezera Cavédine a přes Ranzo najíždíme na silnici SS421. Krásně klikatou silnicí se dostaneme k Lago di Molveno. Tak tady to stojí za malou zastávku!!! Vrcholky okolních tří tisícovek se zrcadlí na hladině a tak fotíme jako o závod. Taky by to chtělo kapučínko a tak se snažíme najít nějakou
kavárničku. Ovšem lyžařské radovánky v tomto středisku zimních sportů před pár dny skončily a najít něco u cesty, vhodného k občerstvení, se nám v Molvenu nedaří. Naštěstí je tady po pár kilometrech pumpa a své dostanou jak žaludky tak i stroje. Pár ostrých serpentin a najíždíme na hlavní silnici SS43. Ajaj, tak tohle jsme nečekali!!! Každá křižovatka obsazena Carabinieri, zdá se, že se něco děje. A taky že jo!! Připletli jsme se k slavnému závodu Giro ď Italia. Dojíždíme dodávky, které patří zpravodajství, posléze i doprovodné vozidla s koly na střeše a tak se obávám nejhoršího, že někde zůstaneme trčet. Naštěstí kousek za Taio míří oni vlevo a my doprava . Uf, tak to jsem si oddechl, jsme z toho cirkusu venku!!! Měli bychom po šesti km dojet k slavnému poutnímu kostelu San Romedio, a tak jsem rád, že se k němu dostaneme. Předčasně!!! Něco je špatně a úzký chodník kam se mě snaží dostat moje Mio vypadá na všechno možné, jen ne na nějakou rozumnou uličku po které by se dalo někam dojet. Musím přiznat, píšíc nyní tyto řádky, že jsem dost podcenil situaci a pořádně neprobádal jestli se k tomuto kostelu lze nějak rozumně dostat na dvou kolech. A teď sklízím ovoce. Tedy nesklízím nic, mám spíše vztek, že se tam nedostaneme. V tom vedru se mi ani nechce něco řešit, pot mi teče po zádech a tak rezignuji. Z poutního místa nebude nic. Jsem docela rozladěn i dnes, když "sepisuji paměti", ovšem před třemi týdny to jsem měl na sebe pěkný vztek!! A když po několika kilometrech opět narazíme na konvoj Gira, rezignuji na dnešní trasu úplně. Tohle dnes nedojedeme!!! Sedíme na pivku v nějaké taverně, cesta je totiž zablokována a tak přemýšlíme kudy dál, či jak TO objet. Hurá, myslím, že to u našeho stolu pěkně zasyčelo. Jen mi je velice líto, že nebudeme pokračovat po trase, kterou měl Ivo tak hezky vymyšlenou. Pro nás dnes prostě platí : člověk míní a Giro mění :-) Kousek se to posléze i daří, ale opravdu jen maličko a po patnácti minutách opět stojíme v koloně. No byla to docela zkouška nervů, nyní z odstupem a v pohodlí vše vypadá úsměvně, ovšem tehdy jsem fakt zuřil !!!
Nakonec jsme se i rozdělili na dvě skupiny a naše menší polovina opět míří k jezeru Molveno, kde se chceme alespoň najíst, je totiž skoro čtvrtá odpoledne a ještě jsme se ani nestačili naobědvat. Dlouho jsme hledali něco k snědku, všechno je po zimě zavřeno. Italové asi mají nějaké volno před letní sezónou nebo co??!! Nakonec najdeme snad jedinou hotelovou restauraci, kde mají otevřeno a když nám donesou lasagně je na světě najednou krásně!!! Byl tam obsazen pouze jeden stůl, takže restaurace i s obsluhou tu byla jen pro nás :-) Osvěženi a odpočati opět sedláme motorky a jízda je najednou příjemná, nespěcháme, už nemáme žádný cíl v plánu a tak pozorujeme jezero Molveno jakýmsi druhým úhlem pohledu. Je zvláštní jak může tatáž oblast vypadat najednou úplně jinak. Taky se zastavujme u mohutného přítoku jezera, jehož jsem si vůbec, jedouc ráno opačným směrem, vůbec nevšiml. Je to docela síla jež se valí od tří tisícovky Cima di Ghez ve formě malého vodopádu. Není kam spěchat a tak ještě odbočíme na Fiavé a nízkým Passem dell Ballino (735 m.n.m) kolem jezera Tenno přijíždíme pod tunel u Riva del Garda. Kousek za tunelem v Molina di Ledro nakoupíme něco potravin na další dny a se zapadajícím sluncem přijíždíme na základnu. Pořádná sprcha je dnes opravdu blahem a myslím, že si ji zasloužíme vrchovatě. Krásný večer přátelé!!!
Den osmý - Vodopádové údolí I dnešní den slibuje pořádné horko a tak se pojedeme "schovat" do hor. Mysleli jsme sice i na město Bréscia a klášter v nedaleké Pávii, ovšem tohle by v tomhle vedru byla cesta pro masochisty. Takže po 421-ce jedeme přes Passo Durone až do Bolbeno. Do této vesnice jsme dojeli vlastně omylem, protože jsme museli po objížďce. A když už jsme tu a vidíme věž kostela, proč si neučinit malou zastávku. Uděláme malou prohlídku, následuje lehké občerstvení ze zásob a už frčíme severně po SS 239 na
Pinzolo. Kousek za městečkem odbočujeme vlevo a míříme do údolí Val Genova jímž protéká říčka Sarca. Říčka??? Tohle asi není přesné označení, ale já teď vážně nevím jaký výraz použít pro vodu, řítící se dolů do údolí. Ano, deroucí se voda je snad to pravé slůvko, protože koryto je zde asi jen imaginární pojem, jenž se mění dle ročního období velice rychle. Park Adamello nám zde ukazuje syrovost přírody v celé své kráse. Rozervanou skálou přejedeme můstek a více než stometrový vodopád Nardis (N46.168481°, E10.714536°) se před námi náhle zjeví v celé své mohutnosti. Zatím nezastavujeme a snažíme se jet dál, kolik to jen půjde. Daří se nám to ještě skoro pět kilometrů než zákaz vjezdu vystaví definitivní stop další jízdě. Máme ještě malou naději, že dále pojedeme autobusem, ovšem tohle zde funguje až od července. Takže se otáčíme a pomaličku vracíme zpět k Nardisu. Tohle vodopádové údolí způsobí, že každou chvíli stojíme a cvakáme spouští foťáků. Nevidíme sice všechny, ale Cascata Lares a jistě za zastávku stojí. Tohle bude ráj pro pěší turisty a dovedu si lehce představit chodit tady týden po horách. Okolní tří tisícovky Presanella (3558m) a láres (3354m) spolu s ledovci tvoří nekonečný tekoucí rezervoár a tak vodopády zřejmě nikdy nejsou na suchu. U toho posledního na zpáteční cestě zastavujeme. Cascata Nardis nám tvoří kulisu k obědové přestávce v restauraci naproti a po usednutí na terase zde v nadsázce padají věty jako : "Sundejte ten obraz tam naproti!", či "Kdo má tyhle kýče fotit?" Jo jo to je přesné, chyběli tu už jen Japonci s cvakajícími fotoaparáty :-) Nakonec se tedy někteří "přinutili" vytáhnout foťáky a výsledky budiž ke zkouknutí v prezentaci. Hodinka s vodopádem za zády utekla jako voda a tak pokračujeme zpátky ke kostelu v Pinzolu.
Tři roky uplynuly od chvíle, kdy jsme zde byli naposledy, ovšem co je to v porovnání s tím, kdy tato sakrální dominanta údolí začala naplňovat své poslání. Počátky stavby sahají více než tisíc let proti proudu času a jak už to bývá, tak každá etapa středověké architektury zde zanechala výrazné stopy. Jednoduché románské prvky vidíme na konstrukci věže, portál už dýchá gotickým lomeným obloukem a slavná freska Tanec smrti spadá už do 16 století. Přesto si neodpustím malou poznámku-vše mezi sebou zde dokonale ladí, nic nevyčnívá, neruší a tak si zde podávají ruku jednotlivá staletí naprosto přirozeně. Tohle jsem v Klosterneuburgu tedy necítil. A navíc to kouzlo osobního průvodce. Jen za námi sedl prach na parkovišti, kde se vzal tu se vzal starší muž, zastávající tu asi roli kastelána. Hezky nám odemkl, vešel dovnitř společně s námi a znovu a neúnavně očima zkontroloval zda jsou všechny poklady kostela v pořádku a na svých místech :-) Chceme pokračovat ještě do jednoho údolí ovšem nyní nám kříží cestu počasí. Jen co odbočíme z hlavní, po pár stech metrech už prší a vypadá to, že bychom jeli ještě do černějších mraků. Otáčíme proto a před největšími kapkami nás ochrání jedna bezejmenná pumpa. Jen je mi trochu líto pumpaře, tato benzínka je totiž s obsluhou a tak nebohý čerpadlář, jež se k nám hnal tankovat, vyšel naprázdno. Ovšem bral to sportovně a ani nebručel, že nějak zacláníme. Za nějakou půlhodinku bouřka odchází kropit jiné silnice a tak měníme operativně směr na Bagolino. A proč právě tam? Ano, jistě, slavný Bagos nás nenechal odjet bez toho, aniž bychom jej nezkusili ochutnat a tak po chvíli parkujeme v úzkých uličkách městečka a jdeme se pídit po nějakém obchůdku. Netrvalo to věru ani deset minut a už vybíráme z pěti bochníku jež se na nás zubí v regálu. Tedy abych byl přesný, koupit bochník této pochoutky na to by nestačilo
ani 500 Euro, ale alespoň malinko tak 200 gramů........... A jak nám u večerního stolu chutnalo? Ach škoda mluvit a raději jeď chutnat milý čtenáři! Tak krásné sny o ovečkách z Bagolina!!! A proč já měla při tom usínání tak nahořklý výraz?....aha, asi to bude důsledek mého nákupu v Bagolinu. Ach já mlsná, ze zvědavosti jsem si vybrala jeden druh cukříkových bonbonů očekávající naprostý útěk do dětství v podobě chroupání kostek cukru. Chyba lávky!!! Už název zucchero amara mě měl varovat. Jo jo, přesně - křížovkářská hádanka žaludeční kapky na pět písmen :-)
Den devátý - Prší, prší jen se leje.... I v Lago di Ledro bývá občas nehezky a nám začalo bubnovat na střechu kolem jedenácté, ovšem stojí to za to. Možná bychom už byli někde na cestě a pak bychom asi i někam zajeli, ovšem loučili jsme se s některými kamarády, kteří už museli dnes vyrazit k domovu. Tím vznikla i nějaká časová prodleva a než jsme se rozhoupali kam dnes namíříme leje jako z konve!! To nás ovšem odrazuje od nějakého velkého výletu. Přece jen, máme to zítra více než tisíc kilometrů k domovu a tak dnes budeme raději lelkovat. Tahle činnost vypadá tak, že bloumáme po okolí jezera, odesíláme nějaké pohledy, dumáme nad mapou kudy se zítra vydáme, pokud bude hezky. A zdá se, že skutečně bude, neboť v podvečer už občas vykukuje sluníčko a tak se věnujeme motorkám. Těm jsme během týdne moc péče nedávali a tak nějaké umytí v rámci možností a máznutí řetězu ať to máme zítra vše pěkně v cajku!! A jak se nám povede zítra, v den desátý? Tak to už si milý čtenáři překlikni na další stránku!!!
Den desátý - zimní Alpy v červnu Tedy ochladilo se pořádně a kde-že jsou ty tropické teploty z před-včerejška!!! Vyjíždíme docela brzy a první metry naskakují na tachometru už krátce před osmou. Ještě se musíme zastavit vrátit klíče do hotelu Garden a vše běží hladce, jo to jsou ti flegmatičtí Italové. Vůbec je nezajímalo, jestli jsme jim z domečku neudělali kůlničku na dříví!!! Je nějakých 16°C a koukám s rozpaky na okolní kopce, které mají po neklidné noci krásné bílé čepice. Ty obavy jsou docela velké, vybrali jsme si totiž jízdu skrz Dolomity a kdoví jak to bude na těch passech ve výškách přes dva tisíce metrů vypadat? Projedeme tunelem nad Riva del Garda a následně točíme na Arco. Nedá mi to prostě a musím ještě okouknout hrad na skále nad náměstím a taky starobylé centrum městečka. Je rané dopoledne a právě zde své zboží rozkládají místní farmáři z čehož mi skoro tečou sliny po bradě. Velká škoda, že jsme se tu nezastavili dříve, bylo by určitě NĚCO na zub!!! Musíme prohlídku zkrátit na minimum, ale stejně to stálo za to. Malou zastávku u barokní kašny na náměstíčku a nakouknutí do kostela Nanebevzetí Panny Marie si opravdu nemůžu odpustit. Jedná se o stavbu ze 17. století a její jednolodní interiér je více jak útulný. Nejde si nevšimnout krásně vyřezávaných vstupních dveří, jež jsou dílem umělce ze současnosti a pak uvnitř mramorové sochy Panny Marie z doby umělce Caligeriho, což vůbec ve finálním pohledu oka neuškodilo :-) Míříme na Trento a za městem jakoby opouštíme civilizaci,
několik úzkých silniček do kopce a najedeme na SP 71. Směřujme na Segonzano, kam se nám taky po chvíli daří dojet, jen jsme museli udělat malou objížďku. Po včerejších přívalových deštích se totiž kus silnice ztratil pod nánosy bahna a kamení. Údolím Valle di Cembra dojíždíme do geologicky velice zajímavé oblasti kde jsou k vidění zvláštní skalní útvary zvané zemní pyramidy. Mě tedy více připomínaly jakési jehlice jež trčí ze země až do výše dvaceti metrů. Některé mají i čepici ve formě balvanu na špičce. Oblast je pojmenována podle nedaleké vesnice tedy Piramidi di Segonzano (N 46.180625°, E 11.263442°). Podařilo se nám dojet až na samotné parkoviště pod těmito skalními útvary, ale dále se už musí po svých, což není v našich silách. Tedy bylo by pokud myslím ty fyzické, ovšem časově bychom to nestihli. Bereme tedy zavděk alespoň koukáním do dalekohledu a několika fotkami. Tak a dále na Predazzo a po SS 48 směřujeme na Canazei. Tady to začíná být zajímavé, jsme ve výšce 1450 m.n.m. a vedle silnice už trávník pokrývá malá vrstvička sněhu. Taky rozvodněné potoky vypadají zlověstně a kde-že je ta průzračně čistá voda!!! No to bude asi zajímavé když Passo Pordoi je až ve výšce 2248 m.n.m !!! Tak jdeme na to či lépe jedeme!!! Stoupáme do průsmyku, s nadmořskou výškou přibývá sněhu a teplota naopak klesá. I přes všechny počáteční nezdary se mi moje Honda dostává do ruky a i takovéto nepříjemnosti zdolávám vcelku s chladnou hlavou, ale pomalu, jistě :-) Musím si vzpomenout na slova mého "dvorního" mechanika. Jela jsem se mu před tripem do Itálie ukázat s novou motorkou a první jeho poznámka zněla v tom smyslu, že s tím ABS už si můžu klidně brzdit i na sněhu. Právě teď si na něj vzpomínám a jen tak v duchu si říkám "Že vy jste mi pane Rosek tady to sněhové nadělení nachystal jako zkoušku? " Naštěstí sluníčko už má v tomto období pořádnou sílu i tady v Dolomitech a tak se asfalt proměňuje v mlžný opar a my se jím dereme k vrcholu. Uf máme to za sebou! Tady nahoře je sice kolem nuly a docela mi i mrzly prsty na rukou, ale ty výhledy do okolí!!! Myslím si, že máme docela štěstí jak to vše před pár hodinami Sv. Petr zařídil. Pokoušet ho, ale příliš
nebudeme, ještě máme před sebou Passo Falzarego a tak hajdy do sedel. Tenhle průsmyk nás přivítal pořádnou mlhou, hlavně vrchol byl bez možnosti nějakého rozhlížení do okolí a tak jenom projedeme a hnedle, když zmizí sníh v nějakých 1200 metrech, dáváme pauzu. Je třeba trošku rozehřát tělo ztuhlé zimou a něco zpapkat. Malé parkoviště nad Cortinou d´Ampezzo je už zalito sluncem a poskytne nám vše co potřebujeme. Letošní Dolomity máme za sebou a nutno říci, že ukázaly všechny své krásy i neřesti. Blíží se podvečer, do do Zell am See máme něco přes 100 km a tak se moc nezdržujeme, přece jen musíme ještě projet Felbertauern. Je už docela zima, když jej máme za sebou a tak jsme rádi když opět zastavujeme u penzionu Servus. Jejda Andrea má dnes nějakou slavnost, pořád říká Hochzeit, Hochzeit, přitom nás vítá v místním kroji a naznačuje, že někam chvátá. Já říkám : "Asi nějaká místní slavnost!!", načež Jitka oponuje : "Nene to bude asi svatba!" Jo jo, měli nejvyšší čas :-) Musím ji dnes dát za pravdu, koukajíc do slovníku, mně se to nezdálo pravděpodobné vzhledem pozdnímu začátku, ale asi to zde v kraji takhle funguje. Pro nás to znamená pouze malou nepříjemnost v podobě procházky a hledání jiné hospůdky než jsme seděli minule, ale po 15 minutách máme úspěch a teplá večeře se přece jen podává v příjemném prostředí. Abendessen s pivečkem chutnala znamenitě!!!
Den jedenáctý - Adié Lombardie Poslední den bývá většinou o bezpečném dojezdu domů a není tomu jinak ani dnes. Dovolím si proto místo popisu zpáteční cesty, která proběhla hladce (nepršelo a tak se jelo a jelo...), malinkaté zamyšlení
či rekapitulaci. Lombardie bylo pro mě ještě v loňském podzimu slovo, které mě ponoukalo vyslovit otázku: "Kde to vlastně je v té Itálii??" Nyní, končíc s popisem letošní cesty do země Italské mohu říci: "Už něco maličko vím o části světa jež zove se Lombardie. Vím toho ovšem příliš málo na to, abych mohl "machrovat", řka: "Jojo, znám to místo, byl jsem tam a projel jsem kde co!!!" Ne milý čtenáři, neprojel, jen přičichnul, jen se dotkl těchto krásných koutů zeměkoule a pokud nám bude svatý Krištof nakloněn i nadále, vrátím se!! Určitě se VRÁTÍM!!! I já mám svoje poznání. Lombardie je krásná část severní Itálie bohatá na klidná jezera, divoké řeky, vysoké hory a zachovalé památky. A už si jistě nikdy nespletu kde je Lombardie a kde Normandie :-)
Lombardie 2011
