TOSKÁNSKO NA KAŽDÝ DEN

F R A N C E S M A Y E S O VÁ

TOSKÁNSKO NA KAŽDÝ DEN Roční doby italského života

N A K L A DAT E L S T V Í PA S E K A PRAHA – LITOMYŠL 3

P Ř E LO Ž I L A Z U Z A N A M AY E ROVÁ

EVERY DAY IN TUSCANY Copyright © 2010 by Frances Mayes Translation © Zuzana Mayerová, 2012 ISBN 978-80-7432-263-1 4

Williemu

5

Poděkování

Za milý doprovod na mé cestě z celého srdce děkuji Edovi, Ashley a malému Williemu. Ed se tak „vyřádil“ v kuchyni při přípravě mnoha z uvedených receptů a naše společná vášeň pro Itálii se natolik prolíná, že autorství těchto stránek náleží stejně tak jemu jako mně. Ashleyin zájem a vnímavost při jejich čtení a Willieho prosté gusto di vivere patří neodmyslitelně k radostem, které mi psaní této knihy přineslo. Due baci: Albertovi, Tonymu, Carlosovi a celé rodině Alfonsových, Melvě a Jimu Panteovým, Sheryl a Robu Turpingovým, Catherine a Jimovi McLaughlinovým – touto dobou již cortonským našincům. Na stránkách této knihy jsou zachyceny portréty mnoha mých italských přátel, žádná slova však nejsou schopna vyjádřit jejich přirozený půvab a srdečnost. Zvláštní dík patří rodinám DiRosových, Cardinaliových, Baracchiových a Calicchiových; srdečné díky pak Gildě Di Viziové, Albanu Fabrizimu, Giorgiu Zappinimu, Domenice Castelliové a Ivanu Italianimu. Architekt Walter Petrucci a mistr stavitel Rosanno Checcarelli mi ukázali, že vyprojektovat dům je vlastně hračka, a nesmírně prohloubili moje znalosti a cit pro toskánskou lidovou architekturu. Napsala jsem sedm knih a jsem šťastná, že jsem přitom mohla spolupracovat s Peterem Ginsbergem z agentury Curtis Brown Ltd. Je to mistr svého oboru a můj dobrý přítel. Zrod knihy s námi celou dobu prožíval i znamenitý redaktor a velký milovník Itálie Charlie Conrad z Broadway Books. Děkuji také Rachel Rokickiové z Broadway a celému propagačnímu oddělení, jmenovitě Jenně Ciongoliové a Julii Sillsové. Poděkování zaslouží rovněž Dave Barbor, můj agent pro zahraniční práva, Nathan Bransford a Grace Wherryová z Curtis Brown, Fiona Inglisová 7

z Curtis Brown Australia a Nikki Christerová z nakladatelství Transworld, také v Austrálii. Mille grazie Albertu (Secondo) Hurleymu. Náhodou jsem byla u toho, když vylezl na zvonici, odkud zhotovil fotografii na obálku, která tak dokonale ladí se závěrem této knihy. Děkuji Becky Cabazové a typografce Lauren Dongové. S fotografem Stevenem Rothfeldem jsme spolupracovali na několika projektech a vždy mezi námi panovala nádherná shoda. Grazie, Stefano. Rozhodně také nesmím zapomenout poděkovat Lindě Pastonchiové a Elizabeth Shestakové za pomoc s přípravou rukopisu. Bylo mi velkou ctí převzít cenu Premio Internazionale Casato Prime Donne. Děkuji celé porotě a zejména Donatelle Cinelli Colombiniové a velmi si vážím toho, že několik řádek z mé knihy zdobí jistou cortonskou vinici. Naše kuchyň se může pyšnit tím, že v ní vařilo mnoho vynikajících kuchařů. O svůj talent a recepty se se mnou podělili Silvia Regiová, Marco Bistarelli, Nicola Borbui, Eva Seferiová a Andrea Quagliarella – díky všem! Číši brunella tímto pozvedám také na počest Marca Molesiniho, Junase Moncada Cancogniho, Silvia Arianiho, Giuseppa Frangieha, Maria Ponticelliho a Lapa Salvadoriho. Zvláštní poděkování patří vydavatelům a organizátorům besed a čtení, kteří mi poskytli příležitost poprvé předložit veřejnosti velkou část textů obsažených v této knize: El País (Madrid), Town and Country Travel, Waterstone (Anglie), Signature, Inside Borders, Real Simple, Taiwan Vogue, Powell’s Q & A, Casa Claudia (São Paulo), Elle Brazil, O Estado de São Paulo, Financial Times, Metro, Toronto Star, Gainesville Magazine, Inspire (Singapur), The Sun Times (Singapur), The Straits Times (Singapur), The Durham News and Observer, Journal News a Points North Magazine. The Smithsonian Program, Detroit Institute of Art, Nashville Antiques and Garden Show, Dallas Museum of Art, New York University v La Pietra ve Florencii, Cortonské vinařské sdružení, Toskánský festival slunce, Florida Southern College, Hillsborough Literary Society, the Junior League of San Diego, Chapel Hill Histo8

rical Society, Impact Programs for Excellence v El Pasu, University of Nebraska v Omaze, Salt Lake City Public Library, Fayetteville Public Library, Denver Post Pen and Podium, Northeastern University, Society for the Performing Arts v Houstonu, Suffolk University, Vero Beach Museum of Art, Palace Theatre ve Waterbury, Atlanta Girls School, St. John’s University, Indiana University, Los Angeles Times Book Festival, Sacramento Bee Book Club, Denver Press Club a Seeds (South Eastern Efforts Developing Sustainable Spaces). Na pořádání mnoha akcí, kde jsem se setkala s celou řadou úžasných osobností, mají velkou zásluhu všichni pracovníci Steven Barclay Agency – jmenovitě Catherine, Eliza a Sara a zejména můj dlouholetý přítel Steven Barclay. Jsem nesmírně vděčná za všechna nová literární přátelství doma v Severní Karolíně, kam posílám zvláštní saluti Lee Smithovi, Michaelu Maloneovi, Maureen Quilliganové, Oscaru Hijuelosovi, Lori Carlsonové a Alanu Gurganusovi, a ještě níž na jihu v Alabamě své dlouholeté přítelkyni malířce Reně Williamsové.

9

Předmluva Bílá cesta

„Chystám se koupit dům v cizině,“ zní první věta mé vzpomínkové knihy Pod toskánským sluncem. Jednoduché konstatování – ale pro mě prubířský kámen a jádro výpovědi. Z takových prostých slov se rozvětvuje a rozvíjí lidský osud. Bramasole, opuštěný venkovský dům pod etruskými hradbami obklopujícími město Cortonu, se proměnil v domov. Vlastně víc než domov – Bramasole se stalo černým středem terče, střelkou kompasu mého srdce, ohniskem mého soukromého vesmíru. V okamžiku, kdy jsem otočila velkým železným klíčem ve dveřích a vstoupila do svého italského života, jsem si neuměla představit samu sebe o dvě desetiletí později, neuměla jsem předvídat všechny radosti, strasti, potíže, zklamání, ale ani pocit štěstí a hluboké lásky k Bramasole, tomuto místu v čase, které se stalo smyslem mého života. V románu Juana Rulfa Pedro Páramo jede hrdina v horkém dni autobusem a v náprsní kapse má uloženou fotografii své matky. „Cítil jsem, jak se tam začíná potit,“ říká si v duchu. Tak nějak to mám já s Bramasole. Cítím, jak žije v mém životě, nezávisle, a přitom je jeho neoddělitelnou součástí. Ten dům se stal mým druhým já. Jásavá meruňkovo-růžová omítka, okna s okenicemi otevřenými vstříc jižnímu slunci, záplava pelargónií, plaménků, citrusů a levandule bujně kvetoucí na zahradě – tolik nespoutané krásy, to není život, který mi byl darován, ale který jsem si vytvořila svýma vlastníma rukama. Když otevřu okno pracovny a vykloním se do svěžího povětří, můžu pod sebou přehlédnout celou zahradu, dokonce pozdravit každou růži jménem. Dívám se, jak jasmín pokrývá železný oblouk přívalem květů. Naslouchám čtyřtónové melodii vodní kaskády ve 11

starodávné nádrži. Vidím vrstvy let od doby, kdy byly zdi teras v rozvalinách a půdu dusily ostružiny, až po dnešek, kdy se v zahradě rýmují růže, šeřík, jiřiny a lilie a mezi olivovníky se ukrývají tajná místečka ke čtení. Jediné stopy po původní formální zahradě přežívají v podobě pěti stromů s kulovitě zastřiženými korunami v živém plotu ze zimostrázu. Po celé délce horní terasy drží v červenci stráž stovky obrovských slunečnic, moje malá armáda rozzářených tváří. V srpnu skloní hlavy, jako šiky rezavých sprch. To je chvíle, kdy nastupují bažanti. Jak to vědí? Hodují na slunečnicových semínkách a jejich chraplavé nenasytné skřehotání připomíná spíš zvuky z automobilové opravny než orgie královsky opeřených ptáků.

Uvnitř v domě mám své knihy, svou sbírku lidového umění s náboženskou tematikou, keramických talířů, starých ubrusů a ložního prádla a teď už také krabic s rukopisy a jejich nesčetnými načmáranými, mnohokrát přeškrtanými a podtrhanými pracovními verzemi. Pokoje jsou jako otisky prstů. Neukliditelná pracovna mého manžela, kde na psací stůl zavalený nepořádkem a básněmi shlíží z portrétu Dante; ložnice s romantickou kovovou postelí s bělostnými povlaky; kuchyň s bílými stěnami ověšenými kolem dokola talíři a mísami; původní koupelna se sedací vanou; jídelna, kde jsou sklenice na víno vždy z poloviny plné a cihlová podlaha poškrábaná od židlí během nespočetných hostin před vybledlou modro-oranžovou freskou, kterou jsme zde před lety objevili – dům žije svým vlastním intenzivním životem a já se v jeho silných kamenných zdech cítím neuvěřitelně živá.

Zdál se mi sen, ve kterém jsem byla postavena před rozhodnutí. Měla jsem si vybrat. Buď prodat Bramasole, nebo přijít o ruku. Rozhodčí tohoto dilematu byla děkanka mé fakulty, která mi ve druhém ročníku řekla, že buď musím napnout všechny síly a cho12

dit na požadované přednášky – zejména trvala na ekonomice a fyziologii –, nebo z fakulty odejít. Konec studia antického dramatu, konec řecké mytologie. Teď ta žena stála před mým milovaným domem s omítkou broskvově zlatavého odstínu klaretu a mávala velkou rámovou pilou. Vyber si – dům, nebo ruka. Probudila jsem se a pevně svírala své pravé zápěstí (ruka, kterou píšu!). Bolestně jsem si uvědomovala, jak je taková volba nemožná. Příliš miluji ty symetricky uspořádané místnosti s výhledem do líbezného údolí, kde je noční obloha posetá hvězdami a ranní úsvit opakuje scény, jež zachycovali renesanční malíři na svých plátnech plných citu s anděly zvěstování a mučedníky prošpikovanými šípy. Nemohu se vzdát fialových plaménků s květy velkými jako dlaň pnoucích se po rezavém zábradlí balkónu v prvním patře a ovíjejících se kolem květináčů se surfíniemi a letně vonícím popínavým zimolezem, který jsem tu zasadila, aby mi připomínal venkovské cesty v Georgii. Nemohu obětovat převislé pelargónie a dlouhý záhon bílých hortenzií. Každý den znovu obdivuji krásný plot, který nám loni vyrobil náš přítel kovář Egisto. Když teď vyběhne můj malý vnuk ze dveří, nemusím už za ním běžet v obavách, že zakopne o nízkou kamennou zídku a skutálí se dolů. Ed strávil půl roku tím, že dohlížel na rekonstrukci tří dlouhých kamenných zdí podpírajících terasy, jež se zřítily během sesuvů půdy po zimě, kdy byly v Cortoně rekordní deště. Občas se před večeří procházíme mezi mými obnovenými bylinkovými záhony a obdivujeme kamenickou práci, i když pořád proklínáme bahno a vydané peníze. Ty zdi stály Eda nejmíň dvě sbírky básní. Jsou vyztužené ocelovými tyčemi zapuštěnými do skály, ale navenek vypadají jako dřív, když je před staletími místní rolníci postavili. Při jednom sesuvu, který málem ohrozil celý projekt, jsem přišla o svou bylinkovou zahradu, ale nová je snad ještě hezčí než ta původní. Svatolína, rozmarýn, šanta, brutnák a routa podél záhonů zářivě kvetou a svou horkou vůní lákají včely. Moje růžové království nezná hranic a v létě každý den padnou za oběť nůžkám květy některé z odrůd Gloire de Dijon, Reine des Violettes, Rita 13

Levi-Montalcini a Pierre de Ronsard. Miluji ptačí sbory za jarních rozbřesků, vnitrozemské moře mlhy husté jako šlehačka zaplňující údolí za zimních dopolední, kolemjdoucí zdravící mne z cesty pod terasami, když na nich zalévám květináče s jahodami.

Před několika lety, když jsem na stráni Monte Sant’Egidio sbírala zralé ostružiny, jsem si na zarostlém svahu všimla polorozpadlého stavení. Spolu s Edem a přítelkyní Chiarou jsme se prodrali křovím a stanuli před částečně zříceným domem s kamennou střechou mezi vzrostlými kaštany a duby. Byla to láska na první pohled. Kouzelná samota. Koupě usedlosti, jak jsme si zpočátku namlouvali, bude investicí. Možná jsme ale měli tušit, jak to dopadne. V průběhu oprav jsme se Ed i já do opuštěného stavení zamilovali. Působilo doslova jako z pohádky o třech medvědech nebo o Karkulce. Tady nebyl zapotřebí žádný architekt: stavitelé instinktivně umístili dům tak, aby byl obrácen tváří k vycházejícímu slunci a zády ke svahu, který ho chrání před zimním větrem z hor – tramontanou. Odpoledne se kameny ohřívají od šikmých slunečních paprsků ze západu, jež se postupně prodlužují, až nakonec pročesávají dvorek jako zlaté hrábě. Brzy ráno mě pohled z okna obdaří perleťovým přísvitem a tisícem odstínů zeleně na okolních svazích. Tolik o naší investici. Práce na opravách domu mě zcela pohltily a naplnily neuvěřitelným uspokojením. Eda snad ještě víc. Dnes bychom nedokázali cenu vyčíslit. Nemohla bych usedlost prodat, stejně jako bych nemohla poslat v rákosovém košíku po vodě své prvorozené dítě. Domy pro mne představují úžasnou záhadu, zvlášť architektonické skvosty, jež vynikají podobnou vnitřní dokonalostí. Jak by se v nich mohlo odehrávat něco špatného? Fascinují mne klasické původní typy – americké bungalovy, dřevěné chaty s průchodem, takzvané dog-trot cottages, federální farmy – dokonce i cihlové domky z padesátých let s otevřeným přístřeškem místo garáže, patrové ranče z let sedmdesátých a typizované řadové domky 14

z období stavitelského boomu. Malé ranče mi připomínají návštěvy u mých dětských kamarádů. Dvě ložnice, koupelna, obývací pokoj a kuchyň s jídelním koutem – všechno úhledné a nové. Jak jsem obdivovala ty pevně stmelené rodiny, lesklé světlé podlahy a velká okna s výhledem na stejné domky pro stejné pevně stmelené rodiny, tak odlišné od mých věčně rozhádaných rodičů, seskupené u krbu v těchto „hnízdečcích lásky“, jak jim říkala moje maminka. Dokonce i prázdné domy vyzařují něco jako silové pole nabité vším, co se může mezi jejich stěnami přihodit. Když jsem spatřila kamenné stavení na stráni, jako by mě zasáhl blesk. Doufala jsem, že kdysi patřilo skromným bratřím františkánům, kteří ve třináctém století tuto horu obývali a užívali si šťastného mlčení. Někteří žili v jeskyních nebo si stavěli chýše z kamení a rákosu. V Toskánsku nemají vlastní výraz pro čínské feng-šui, ale jeho principy podle všeho platí na celém světě stejně. Náš kamenný dům čerpá sílu z hlasitých nočních bitek pěti různých druhů sov, z vodní hudby zimních lijáků, z nájezdů stád divokých kanců, ze starobylého háje kaštanů, skřehotání bažantů, z vyvěrajících pramenů a římských cest korunujících vrcholek hory. Byla to radost i peklo, smět opravit a vrátit do života něco tak prastarého, a také štěstí, že jsem se mohla spřátelit s opravdovými toskánskými venkovany. A tak dnes trávíme část roku na Monte Sant’Egidio, jednom z posvátných míst, kde pobýval svatý František. Někteří jeho následovníci, kteří žili poustevnickým životem v jeskyních na tomto horském výběžku, se zde postupně usadili jako rolníci a postavili si tyto kamenné domky tak pevné, že přežily následujících osm staletí. Můj Fonte delle Foglie (Pramen v listoví) je jedním z nich. Protože svatý František strávil jednu zimu v klášteře Le Celle kousek pod námi, jsou kopce kolem Cortony odedávna posvátnou krajinou. Anebo přinejmenším chladivým místem odpočinku, zejména během horkých letních víkendů, kdy je v cortonských ulicích žár jako v peci. Místní usedlíci prchají do lesů a tráví v nich na piknicích někdy celý den. Každoročním starým pohanským rituálem je noc svatého Vavřince (10. srpna), kdy padají hvězdy. Spolu s ostatními Cortoňany 15

se s dekou a melounem uložíme venku pod širým nebem a žasneme nad deštěm meteorů. Kdybych tu byla sama, mohla bych se soustředit jen na ty nejprimitivnější vjemy, jako je dotek mých zad se zemí a ohňostroj světel na obloze. Velkolepá noc, rosa smáčející mi blůzu, démanty dlážděná cesta Mléčné dráhy, souhvězdí tak jasná, že každou chvíli čekám, až z nebe promluví hlas a začne recitovat řecké mýty o medvědech a sedmi sestrách a neohrožených lovcích. Mohla bych si představovat temný nebeský stan propíchaný miliony otvorů, jimiž proniká mocné vesmírné světlo z dálav za temnotou naší atmosféry. Mohla bych nechat svou mysl vzlétnout a splynout s oběžnou dráhou té nejmenší planetky. Mohla bych si představovat, jak mi z páteře vyrůstají vlasové kořínky a hledají zem jako plazivý výhonek révy. Jenže přátelé kolem mě si podávají dalekohled a při každém ohnivém záblesku vykřikují přání. Ať skončí všechny války! a Ať tady najdou vodu dřív, než se provrtají do samého pekla! a Ať dojde Ed pro další láhev vína. Vědí, jako všichni Toskánci, že této noci se všechna přání splní. Proto zůstávám pevně spjatá s přítomnou chvílí. Hvězdy jsou tak blízko, že bych mohla zvednout ruku a dotknout se žhoucího středu Venuše.

Jednoho úchvatného letního večera tuto idylu na Bramasole cosi narušilo. Událost a především to, čím hrozila, málem rozervalo na kusy hedvábné plachtoví, jímž jsem se nechala alkyónsky unášet. V této třetí knize svých italských vzpomínek se do oné doby změn – vnitřních i vnějších – vracím, abych si ujasnila, co jsem zjistila jednak o sobě, a jednak o těchto zelených stráních, které jsem si zvolila za svůj domov. Prima le radici, poi le ali, píše mi dnes v dopise italská přítelkyně. Nejdřív kořeny, potom křídla. Toužila jsem snad někdy nejdřív po křídlech?

16

V roce 2010 jsme oslavovali dvacáté výročí mého nového života v Itálii, jak dodnes ráda říkám. Oslavu jsme s Edem naplánovali na pátého července. Když jsem úplně poprvé přijela s agentem realitní kanceláře na Bramasole, prohlásila jsem z legrace: „Tohle je ono.“ Tohle je ono. Vůbec mě nenapadlo, jakým závratným změnám kráčím vstříc, když se přede mnou otevřela rezavá brána a já jsem spatřila sluncem ozářenou omítku, jejíž odstíny mě dodnes rozechvívají úžasem, kdykoli k ní pozvednu zrak. Přijela jsem do Itálie kvůli cypřišovým alejím, pulsujícímu životu na piazzách, vesnickým románským kostelům, tradiční kuchyni, staleté historii. Zůstala jsem zde kvůli nekonečnému svátku každodenního života mezi těmi nejpohostinnějšími lidmi na světě. Aniž jsem to měla v úmyslu, našla jsem v Itálii svůj domov – zdejší kraj mě už nepustil a postupně mě přetvořil ke své podobě. Jak se to vlastně stalo? V lidském životě je mnoho zásadních okamžiků, malých i velkých. Říká se učinit rozhodnutí, ale gramatika někdy není přesná, a jak říká můj přítel Fulvio, výstižnější by bylo říci přijmout rozhodnutí. Rozhodnutí je zároveň závazek. Přestože jsem ve chvíli, kdy jsem tenkrát před domem vystoupila z auta, vůbec netušila, jak se můj život změní, uvědomovala jsem si zvláštní závažnost toho okamžiku. Toužila jsem přenést se někam jinam, splynout s čímsi nekonečným. Byla jsem, s plným vědomím své nevědomosti, k tomuto rozhodnutí připravená. A Itálie se ukázala být naprosto nevyčerpatelná. Přijmout dar nové země, která je zároveň velmi stará – celý nový svět jazyka, literatury, dějin, architektury, umění: to vše mě zalévá jako zlatý déšť. Ověřuji si pravdivost paradoxu, že zkušenost, která člověka nějak vykoření, ho posléze opět navrátí jemu samotnému s pocitem větší svobody. Posedlost a vášeň, jako střelka ukazující stále na sever, vám nedovolí sejít z cesty. Vzrušení z objevování mě vytrhlo ze života, který jsem už uměla žít, a ocitla jsem se v prostoru nabízejícím tolik úžasných nových zkušeností, že jsem byla nucena – s nezměrnou radostí a potěšením – objevovat každý nový den. 17

Nadcházející dvacáté výročí je příležitostí k zamyšlení nad možnostmi, které mi rychle se blížící roky nabízejí. Jsem už dost stará, abych si směla činit nárok na jistou míru moudrosti, a beze zbytku věřím v pravdivost prosté věty mistra Bašóa oslovující mě ze sedmnáctého století: Pouť sama je domov.

Dalších dvacet let. Přerod chutná sladce. Cítím v sobě rovnováhu mezi dvěma světy a dovedu cestovat tam a zpátky po bílé cestě – strada bianca – své nejvnitřnější pouti. Okamžiky změn. Příležitost říci ano, nebo třeba i ne. Den jako žádný jiný. Týden jako opsaný z horoskopu. Kdosi stojí na druhé straně propasti a podává mi ruku. Nová životní perspektiva. Zasadit čtyřicet stromů. Cesta zpátky. Odeslaná jízdenka. Postavit fontánu. Zaplavat si s delfíny. Věnovat dar. Zrcadlo odrážející jinou dobu. Modré skleněné srdce pod polštářem.

18

1

OD ZIMY DO JARA

19

Buongiorno, Luca

V modravém povětří mrazivé zimy znějí cortonské zvony hlasitěji. Chladné kovové srdce tlukoucí do promrzlého těla zvonu vydává jasné, jadrné, syté tóny, které nám rezonují v hlavě, když stojíme zkřehlí dole na piazze, zvučí nám v lebce a šíří se až dolů do chodidel, kde se odrážejí od kamenného dláždění. V listnatém létě, kdy vlahý vzduch vyzvánění rozptyluje, je hlahol příjemným doprovodem, který nenaléhá: zvony připomínají, odměřují, inspirují. Chvějivá ozvěna klesá jako požehnání začínajícího dne k labužníkům vychutnávajícím si na náměstí své cappuccino, než se poslední dozvuky rozplynou mezi kroužícími vlaštovkami. V zimě znějí osamělé tóny mnohem osobněji, jako by zvonily přímo pro každého z nás. Mám pocit, že cítím rázy zvukových vln v zubech, když s úsměvem opětuji bůhvíkolikátý ranní pozdrav. Po návratu počátkem března se s radostí vítám s přáteli na piazze. Zdravíme se, jako bych byla pryč celý rok, a ne pouhé čtyři měsíce. Miluji první cestu do města po delší nepřítomnosti. Procházím všemi ulicemi a ověřuji si „stav unie“. Co se změnilo, kdo odjel do Brazílie, co právě nabízejí na zeleninovém trhu, kdo uzavřel manželství, kdo zemřel, kdo se odstěhoval na venkov? Jaká se právě koná v muzeu výstava? V řeznictví visí na háku polovina obrovské krávy a do papírové utěrky na zemi se vsakují tři poslední krvavé loužičky. Pod zářícím neónem se v rudém mase ve výkladní skříni odrážejí levandulové odlesky na tvářích dvou ctihodných signor zkoumavě si prohlížejících dnešní telecí líčka a vepřové kotlety. Oranžové lilie zamlžují svým skleníkovým dechem výlohu květinářství a na chvíli mezi nimi zahlédnu jako šmouhu Maria urovnávajícího řady primulí. 21

Zima navrací Cortonu do její původní podoby. Obchodníci na hlavní třídě si stěžují, že v zimě je ve městě mrtvo. Non c’è nessuno. Nikdo tu není. Dohadují se, jestli se turisté letos zase vrátí. „Dolar je kaput, euro letí nahoru jako balón,“ říká Fabrizio a krouživým pohybem rukou vyhazuje imaginární balón do nebe. Představuji si pruhovaný balón mířící k Marsu. V italštině se vždycky část rozhovoru odehrává beze slov. Žena hovořící do mobilního telefonu přechází náměstí, gestikuluje, na okamžik se zastaví, zvrátí hlavu dozadu, znovu vykročí vpřed. Patnáctkrát opakuje grazie, směje se. Je jako herečka na jevišti deklamující svůj monolog. Když domluví, zaklapne telefon, strčí ho do obrovské kabely a zamíří vstříc nákupům. Zastavuji se u výloh a prohlížím si boty, pak svetry. „Ta vaše válka. Celý svět na ni doplácí,“ zlobí se Daria, jako bych já osobně bombardovala Irák. Zametá svůj neposkvrněný práh. Už si nepamatuje, že když lira přešla na euro, skoro všichni okamžitě zvedli ceny; někteří prostě začali účtovat v eurech stejnou sumu jako předtím v lirách, takže se cena pizzy, kávy, košil, fotografických alb i těstovin prakticky zdvojnásobila. Vzhledem k tomu, že mzdy v Itálii nijak zvlášť nerostou, většina lidí to dodnes cítí víc než bolestně. „Jen klid,“ prohlašuje náš přítel Arturo. „Existují dvě Itálie. Jedna s viditelnou ekonomikou a druhá, jejíž celá ekonomika je skrytá. Máme způsoby, jak si poradit, o kterých nemají statistikové ani ponětí. Lidi si nechávají platit hotově – a nikdo nic neví.“ Myslím, že tohle platí spíš pro nezávislé podnikatele, a nikoli pro majitele kamenných obchodů, kteří musejí vydávat účtenky. Když si koupím v baru panino a nevezmu si účtenku, může Guardia di Finanzia uložit majiteli i mně pokutu. Koupila jsem kuře a žasnu: 14,65 eur – třiadvacet dolarů v aktuálním kurzu. Vzpomínám na ceny na americkém Jihu po občanské válce. Co se to s naší zemí děje? Americký dolar je debole, slabý až běda. Ve větru, který se nepochybně rodí kdesi v zasněžených Alpách, mi tři stupně nad nulou připadají jako mráz. „Che bello, jste tady dřív než vlaštovky,“ vítá mě Lina. Protože je dnes Den žen, dostávám od tří lidí po snítce mimózy, kterou mám pro její pronikavě žluté květy v kamenně šedivém povětří tak ráda. Massimo mi nabízí kávu a později dostávám pozvání i od Claudia. Roberto v obchodě s ovo22

cem a zeleninou – frutta e verdura – vybírá zvlášť velký svazek odori, směsi zeleniny a bylinek používaných jako koření. Vidím, že Marco zrušil svou galerii a do přilehlých prostor rozšířil enotecu. Jsou tam dva stolky pro ochutnávání vína a nové vkusné vitríny. Přesto mě mrzí, že jsme přišli o výstavní síň, kde se pořádaly týdenní výstavy mnoha pravidelných přispěvatelů, kteří si zde sami rozvěsili svá díla a pak seděli venku na náměstí se starými přáteli nebo se seznamovali s novými, kteří přicházeli nahlédnout dovnitř. Později Marca potkám na poště a dozvídám se, že brzy otevře novou galerii hned za rohem. Muzeum se bude rozšiřovat, aby pojalo nejnovější archeologické objevy z etruských nalezišť a římské vily, kterou odkryli naši přátelé Maurizio a Helena. V době mé nepřítomnosti zahájila prodej nová cukrárna. Jako by se sem přenesla z Belgie. Horká čokoláda je hustá a lahodná. Okamžitý úspěch. Dvě na podzim otevřené restaurace si vedou dobře; jedna si již vybudovala pověst jako místo, kde připravují opravdu znamenitou kávu. A právě tam, zrovna když jsem u baru popíjela své macchiato, jsem náhodou vyslechla dvě turistky. Jedna říkala: „Zahlédla jsem manžela Frances Mayesové Eda ve fiatu. Ve fiatu – takovém tom mrňavém. Neřekla bys, že by si mohli pořídit něco lepšího?“ Rychle jsem se otočila stranou, aby mě snad nepoznaly, a kousla se do rtu. Svou žlutou pandu bych nevyměnila za nic na světě. Všechno má svůj čas – a teď je čas opravovat omítky, mazat dveřní panty, vymýšlet nové jídelní lístky, uklízet dvorky a schodiště. Od rohového stolku v baru Signorelli sleduji čilý ruch na ulici. Všichni se připravují na jarní a letní sezónu v naději, že se opět vrátí davy nevinných obětí toužících utrácet za boty, kožená alba, večeře, keramiku, broskve, za všechny ty pravé toskánské suvenýry a dobroty, jež tohle rušné horské městečko nabízí.

Míchám si cappuccino a pohledem zdravím uhlový autoportrét renesančního malíře Lucy Signorelliho nad lednicí s limonádami. Chci se vydat po jeho stopách. Signorelli byl cortonský rodák a maloval po celém Toskánsku, v oblasti Marche a v Římě. Je slavný, 23

to ano, ale podle mého názoru by si zasloužil většího mezinárodního uznání. Je také každodenní neodmyslitelnou součástí mé úlitby v podobě ranní kávy. V kanceláři místního stavebního úřadu jsem podepisovala nějaké úřední listiny pod jinou verzí jeho autoportrétu, na které je vypodoben plavovlasý jako anděl, s přímýma modrýma očima a výraznou bradou. Hlavní cortonské náměstí nese jeho jméno a v místním muzeu se nachází sbírka jeho obrazů. A všichni jsou přesvědčeni, že příčinou jeho smrti byl pád z lešení v kapli Palazzo Passerini. Není pochyb o tom, že mnohé rozkošné příhody prožil právě na zdejším náměstí, kde dost pravděpodobně jednoho deštivého dopoledne náhodou narazil na přítele, od něhož se dozvěděl, že ten fantasta da Vinci vynalezl létající stroj. Jiný mu pak řekl, že si Michelangelo opatřil mohutný mramorový kvádr (který se měl stát Davidem), a možná se dokonce i doslechl, že kdesi daleko jistý Němec zvaný Gutenberg právě sestrojil stroj na tištění knih. Je snadné představit si Signorelliho ve zlatě lemovaném zeleném sametu a s plavými vlasy, jež se mu na slunci lesknou, když pozorně poslouchá souseda, který mu vypráví, jak papež exkomunikoval Benátky, a jestlipak slyšel, že v Římě nalezli ve vykopávkách antickou sochu Laokoonta? V pocákané malířské haleně zvedá ve zšeřelém ateliéru číši a nechá si od bratrance, jenž se nedávno vrátil z Říma, popsat právě vynalezený splachovací záchod. A když se pak večer vrací domů, potká se s dominikánským mnichem Giovannim, jehož roztomilé způsoby mu později vynesly pojmenování Fra Beato Angelico. Signorelli žil v opojné době. Je mi známo, že se na něj jako na člena městské rady neustále obraceli lidé s žádostmi o nějakou laskavost, podobně jako dnes ráno na našeho starostu Andreu. Signorelli byl vynikající umělec a jeho osobnost genia loci je i pod vrstvami času stále živá. Mám ho ráda jako starého přítele.

Piazza – pro každého Římana, pro Signorelliho, pro mne i pro to miminko v červeném kočárku – je něco jako velká banka plná uložených vzpomínek. Je to živý organismus; kniha k přečtení 24

pro všechny, kdo vnímají a znají jazyk, kterým je napsána. Kdyby teď Luca otevřel dveře baru a potřásaje žlutou kšticí vešel dovnitř, mohla bych ho pozvat na caffè. Je stále mezi námi; nikdy neodešel. Campanilismo je stav bytí: každý, kdo žije na doslech kostelního zvonu, patří mezi našince. Generální štáb, karnevalová promenáda, debatní kroužek, obývací pokoj, fórum – na piazze není nikdy nuda. Barista mi s rozevlátým gestem přináší ke stolku cappuccino. Na pěně mi vyrobil čokoládové srdíčko. „Američani nepijí kávu, ale špinavou vodu,“ vykřikuje. „Sporca miseria!“ odpovím hříčkou na celkem nevinnou kletbu porca miseria neboli „svinská bída“. Moje hra se slovy znamená „špinavá bída“. Odměnou mi je smích od obou baristů. Lorenzo se právě vrátil z Floridy. Platí za mě kávu a já se ptám, jaké to bylo. „Moc hezké.“ Pak se zadívá ven na náměstí a dodá: „Meglio qui a Cortona.“ Tady v Cortoně je to lepší. „Amerika,“ povzdechne si. „Buď je ohromná a nic tam není, nebo je tam toho moc.“ Když se mi doma ve Spojených státech stýská, pouštím si cédéčko s nahranými cortonskými zvony. Staré fotografie zachycují Spojence vjíždějící do města na tancích. Viděla jsem ty záběry tolikrát, že mám skoro pocit, jako bych byla u toho. Nejstarší vzpomínky na římské fórum ležící několik vrstev pod dlažbou, a ještě starší, ještě hlouběji uložené etruské silnice, stále vzlínají do ducha města. Paměť prostupuje jako pára upečenou svrchní kůrkou. Staří lidé dodnes nazývají Garibaldiho náměstí starým výrazem carbonaia podle místa, kde se prodávalo uhlí. Via Nazionale je pro některé pořád stará prašná Rugapiana neboli Rovná ulice.

Piazza žije v rytmu starého lidového tance. V létě se otevřou dveře radnice a nevěsta s ženichem sestoupí po schodišti na náměstí, kde se shromáždí celé město, dokonce i na svatbu turistů třeba z Holandska nebo Anglie. Piazza je místo, kde začíná nový život. Vozí se tu novorozenci v kočárcích. Chlapci se učí hrát fotbal 25

a kopou si míčem o zeď Etruského muzea. Jednou jsem se na náměstí ocitla v únoru, ve tři hodiny ráno. Kdosi s mobilním telefonem zaklíněným u ucha se opírá o sešlého ghibellinského lva a gestikuluje oběma rukama. Mladý muž přechází po úhlopříčce prostranstvím a přitom si píská, dva lidé spolu rozmlouvají a dech se jim ovíjí kolem hlavy jako věnec. Piazza nikdy není prázdná. A i kdyby byla, ani tehdy by nebyla prázdná úplně. Byl by tam Luca. Piazza je koncentrovaná Itálie – vypovídá o tom, kdo tu žije a proč. Jednou jsme s přítelem Albertem, který je architekt, zkoušeli vyčíslit význam italského náměstí z ryze praktického hlediska. Měřili jsme a zkoumali nejrůznější náměstí v celém Toskánsku, porovnávali je podle počtu přístupů, typu budov a obchodních aktivit, které přispívají k tomu, jak rušným životem žijí, nebo naopak jejich život dusí, srovnávali jsme cesty, které vedou dovnitř a ven, a přesto jsme nedokázali popsat cosi nezachytitelného a záhadného.

Dnes ráno se na náměstí objevila osamělá turistka s průvodcem v ruce, zachumlaná v péřové bundě. V mrazivém svitu vypadá jako právě vylíhnuté ptáče, s otevřenou pusou hledí na radniční hodiny a sousedící budovy. Sundá si pletenou čapku; jemné vlasy, které má přilepené k hlavě, vypadají, jako by na nich ještě ulpívaly zbytky vaječného bílku. Zadívá se k čerstvě nablýskané výkladní skříni starožitnictví. Ve dveřích dvou obchodů stojí jejich majitelé a bedlivě sledují její pohyby: jestřábi a nezkušené mládě. To bychom měli. Buongiorno, Luca. Na shledanou zítra. Vyrážím na svou obchůzku: zelenina, knihkupectví, pošta, několikrát se zastavím a pozdravím s přáteli, květinářství, kde kupuji kytici žlutých růží na svůj psací stůl. Ani jsem se nemusela namáhat. Cestou domů mi jiný Claudio daruje květináč s maceškami, později mi Gilda na Bramasole přiveze kamélie, mimózu a růžové hyacinty a od Fabia najdu na zápraží nádhernou smetanově bílou orchidej. Vittoria přináší do naší kapličky kytici kalin. V životě jsem ne26

slyšela o Dni žen, který je v Itálii státním svátkem a připomíná tragédii, kdy v roce 1911 uhořelo v newyorské továrně sto čtyřicet šest dělnic, a tolik květinových darů mě upřímně dojímá. Navečer mého prvního dne v Cortoně mi květiny prozařují všechny místnosti v domě a vdechují kamenným stěnám zmoženým zimou iluzi hřejivého tepla.

Večer zakončíme v nedalekém hotelu Corys na křižovatce před Torreone. Renato a Giuseppe, kteří hotel s restaurací společně provozují, právě obsluhují společnost asi dvaceti mladých lidí, kteří sedí u jednoho stolu a co chvílemi se dávají do zpěvu. Ach ne, „Volare“ – o – o – o – o. Giuseppe sevře Eda i mne najednou do své medvědí náruče. Původně pochází z Libanonu, ale vyrostl v Římě a přinesl do Cortony svůj neomylný vytříbený vkus, co se týče jídla a vína. Vždycky nám přesně vybere, co si máme objednat. Ze všeho nejdřív nám nalije krvavě rudé víno, které neznáme a které objevil nedaleko odsud u Trasimenského jezera. Renato nám vypráví poslední novinky. Rozhodl se vybudovat ve staré kamenné faře vedle kostela hned naproti „salón krásy“. Renato je drobný hubený mužík s prořídlými černými kudrnami a pronikavýma očima, dokonalý italský cynik s brutálním smyslem pro humor. Když s vámi mluví, hovoří celým tělem. Cévami mu probíhají elektrické výboje. Strašně ráda ho pozoruji, zvlášť když se zlobí na lovce, kteří parkují na pozemcích. Doslova nadskakuje vzteky. Skoro čekám, že si začne každou chvíli rvát vlasy nebo vybuchne a rozprskne se v obláčku kouře. Vzápětí ale není po hněvu ani památky a opět žertuje. „Něco jako lázně a kostel v jednom? Péče o tělo i ducha?“ ptá se Ed. „Ano, přesně, a je tam i hřbitov, takže o všechno bude postaráno na jednom místě.“ Zní to šíleně, ale v duchu už vidím, jak tam míříme na masáže, manikúru a parní lázeň. „Jsme zváni?“ „Certo, cara“ – jistěže, drahá. „Dělám to speciálně pro vás.“ 27

Po nabídce předkrmů s padesáti příchutěmi, velké míse ravioli plněných pecorinem a slaninou a po kuřeti pečeném „pod cihlou“ přináší Giuseppe na ochutnání pět kolekcí čokolády Amedei. Čokoládová zrna pocházejí z Madagaskaru, Trinidadu a Jamajky, ze všech oblastí na čokoládové mapě světa. Nakonec před nás s ďábelským úsměvem pokládá mísu gorgonzola cremosa tak úžasné chuti, že bych nejradši olízala nůž. A když už se chystáme odsednout od stolu, nalije nám digestivo, které jsem ještě nikdy neochutnala: Barolo Chinato, vyzrálé barolo, v němž po dlouhém zkoumání odhalíme stopy chininu. Je báječně vyvážené a usebrané, na rozdíl od většiny digestiv, jež mi připomínají sirup proti kašli, který mi maminka v dětství nutila lžící mezi zaťaté zuby. Jsme příjemně unavení a commossi, dojatí a rozcitlivělí velkorysostí našich přátel. Na odchodu mi Giuseppeho dcera Leda daruje snítku mimózy.

Žasnu nad štědrostí, veselím a spontánností zdejšího všedního života a sama se okamžitě ocitám v podobně milostiplném rozpoložení, jež začínám postupně vnímat jako normální. Uvědomuji si, jak mi na Bramasole dokonale „sedí“ kůže na těle, stejně přirozeně a samozřejmě, jako sedí tenhle dům na zdejší stráni. Konečně do postele. Mám pocit, jako by uplynuly celé dny od chvíle, kdy jsem za svítání roztáhla v letadle na okně záclonku a pohlédla na stříbrem lemované sněžné moře oblaků pod sebou. Myslím na všechna ta staletí, kdy byl podobný pohled nemožný. Signorelli, jako většina renesančních umělců, hleděl přímo před sebe. V duchu si ho představuji, jak oděn do svého zeleného pláště letí z Florencie přes bílé vrcholky Alp. Jak podivně lhostejní jsme ke kráse mraků pozorovaných shora. Postel je rozestlaná, na meruňkově zbarveném prostěradle leží nadýchaný bílý župan a hebké polštáře. Vklouznu pod pokrývku a mám pocit, jako bych se nořila do rajského nebe, kterým jsem letěla – kdy? – teprve včera? Na okamžik znovu prožívám sestup skrze načechraná oblaka, kdy člověk ztrácí povědomí o tom, co je nahoře a co dole, pak 28

následují chuchvalce jemných závojů mlhy a náhle jsme venku a pod námi se objeví zelená pole a louky, nesmrtelné římské statky a stáda ovcí. Těsně než usne, Ed poznamená: „Dnešek byl renesanční den...“

29

RAVIOLI RIPIENI DI PATATE CON ZUCCHINE E SPECK AL PECORINO

Bramborové taštičky s cuketou, slaninou a pecorinem Tento vynikající pokrm nikdy nechybí na jídelním lístku v restauraci Corys u silnice kousek pod Bramasole. Šéfkuchařka Eva mi prozradila svůj tajný recept. Slanina (uzené prosciutto) se používá stejně jako šunka. Nemáte-li vyzrálé pecorino, můžete je nahradit parmezánem. Pro 4 osoby NÁPLŇ: 225 g oloupaných olejnatých brambor 1 šálek mléka 1 šálek vody lžíce parmezánu 1 žloutek 1 /2 lžičky soli špetka muškátového oříšku TĚSTOVINY: 2 šálky mouky 1 /2 lžičky soli 2 vejce a 1 žloutek navíc na pomazávání lžíce extra panenského olivového oleje OMÁČKA: 2 lžíce olivového oleje 2 plátky uzené slaniny nakrájené na kostičky 1 nadrobno nakrájená cuketa 2 nadrobno nakrájená rajčata 1 nasekaná šalotka 30

lžíce másla 1 /2 lžičky pepře Podle chuti nahrubo nastrouhaný sýr Uvařte oloupané brambory ve vodě s mlékem (20 minut), slijte a rozmačkejte na kaši, vmíchejte parmezán, žloutek, sůl a muškátový oříšek. Nechte vychladnout. Ravioli: Můžete buď v obchodě koupit hotové pláty čerstvého těsta, ze kterých si ravioli doma vyrobíte, nebo si můžete vyrobit těsto sami. V druhém případě postupujte následovně: Nasypte na vál mouku, do důlku přidejte sůl, 2 celá vejce a olej a promíchávejte vidličkou nebo prsty, dokud se nevytvoří lepivé těsto. Těsto asi 10 minut hněťte, podle potřeby podsypávejte moukou. Vytvarujte bochánek, přikryjte utěrkou a nechte půl hodiny až hodinu odpočinout. Rozdělte na čtvrtiny a každou čtvrtinu dotenka vyválejte – proti oknu by měly být pláty těsta průsvitné. Máte-li stroj na výrobu těstovin, protlačujte postupně na nižší a nižší stupeň. Na vyválené pruhy těsta o velikosti přibližně 15x30 cm rozmístěte podél delší strany vždy po 2,5 cm lžičku náplně. Pomažte okraje těsta rozšlehaným žloutkem a přeložte těsto podélně tak, aby zakrylo náplň. Jemně přitlačte a vymáčkněte všechen vzduch. Nakrájejte čtverce ravioli a stiskněte okraje. Přistavte na plotnu hrnec s vodou, a jakmile voda začne vřít, přidejte 2 lžíce soli. Omáčka: Rozehřejte na pánvi olej, přidejte zeleninu a osmahněte, po 5 minutách přidejte máslo a pepř, po dalších 3 minutách přilijte cca 1 dl vody a ještě 4 minuty duste. Vložte ravioli do vařící vody, po 3–5 minutách je vylovte a nechte okapat. Rozložte na mísu, přelijte omáčkou a podle chuti posypte nastrouhaným pecorinem nebo parmezánem.

31

POLLO AL MATTONE

Kuře pod cihlou Péct kuře zatížené cihlou se mi jeví jako opravdu velmi starodávný způsob úpravy. Že by poradci římského císaře vymysleli slogan „Kuře pod každou cihlu“, aby doplnili heslo, jež slibuje prostému lidu chléb a hry? Cihly jsou přirozeným produktem země – k dobré hlíně stačí přidat vodu a vysokou teplotu (ecco fatto, terracotta), a civilizace mohla začít stavět ve velkém. Římské cihly byly užší a delší než dnešní, ale pro tento recept poslouží cihly jakéhokoli tvaru. Máte-li tedy po ruce dvě cihly, umyjte je, nechte na vzduchu uschnout a poté každou zabalte do několika vrstev alobalu. Nemáte-li cihly, můžete použít jakýkoli těžký hrnec. Já jsem použila osmilitrový Le Creuset, jehož dno jsem obalila alobalem. Pro 4 osoby 2 stroužky česneku hrst petrželové natě kůra z 1 pomeranče 4 lžíce extra panenského olivového oleje 1 /2 lžičky soli 1 /2 lžičky pepře 1 kuře (cca 11/2 kg) MARINÁDA: 2 lžíce červeného vinného octa 1 /2 šálku extra panenského olivového oleje 1 /2 šálku bílého vína Předehřejte troubu na 200°C. Utřete česnek, smíchejte s nasekanou petrželovou natí a pome32

rančovou kůrou, přidejte 2 lžíce olivového oleje, sůl a pepř. Odložte stranou. Opláchněte kuře pod studenou tekoucí vodou a osušte. Odstřihněte konce křídel, odstraňte přebytečný tuk a vyřízněte páteř. Odřezky dejte stranou na polévku. Kdo chce, může odstranit i žebra a hrudní kost. Smíchejte přísady na marinádu. Položte kuře naplocho do nádoby, kůží nahoru. Vetřete pod kůži česnekovou směs, zalijte marinádou, přikryjte a nechte několik hodin, nejlépe přes noc, odležet. Dvakrát nebo třikrát obraťte. Ve velkém litinovém pekáči rozehřejte 2 lžíce olivového oleje. Vložte kuře kůží dospod a zatěžte dvěma čistými cihlami zabalenými v alobalu. Opékejte na středním plameni cca 5 minut, poté vložte pekáč i s cihlami do trouby a po 15–20 minutách vyndejte cihly a kuře obraťte. Dopékejte dalších asi 10 minut, dokud není maso měkké. Rozporcujte a podávejte.

33

Andiamo a casa – Pojďme domů

Marzo è pazzo. Ano, březen je naprosto bláznivý. Vítr by mě dokázal zvednout a odnést až do nějakého jiného vesmíru. Déšť se žene ze strany, stáčí se nazpátek a zase dopředu, skoro jako by pršelo zdola nahoru. Vytáhnu z pytle uloženého pod postelí starý kabát s vlněnou vložkou a vysoké černé holínky s falešnou kožešinou. Tenký černý baloňák, světle zelený kostým a hedvábné punčochy, které jsem si přivezla, putují zpátky do kufru. Březen umí být vlahý, ale teď vybalujeme bavlněné nátělníky, tlusté svetry a manšestráky. Mezi přívaly deště podnikáme krátké procházky v povětří prosáklém vodou. Rozkvetlé hlohy se vzdouvají jako bílá oblaka a z teras se sklání pár potlučených narcisů. Slivoně kolem sebe šíří narůžovělý opar nerozvitých poupat a pod holínkami nám čvachtá šťavnatá vysoká tráva. Jednu švestku zahubil vítr z hor – tramontana. Několik zahradních židlí smetl do zamotaného klubka a převrátil a potloukl kameninové květináče. Touláme se krajinou, schováváme se v lijáku pod stromy, ověřujeme si, jak je na tom planý chřest (ještě je na něj moc brzy) a bazén našeho souseda Alberta, kde vichr smetl zatíženou krycí plachtu až do vody. „Měli bychom ho s tím otravovat?“ zeptá se mě Ed. Alberto je tisíce mil odsud v Tampě. „Nebo bychom ji měli nechat v klidu potopit?“ „Řekneme to jeho zahradníkovi. Zahlédla jsem ho dopoledne na náměstí.“ Šedesát cypřišů, které jsme darovali na obnovu aleje u silnice vedoucí k našemu domu, krásně roste, jen jeden se trochu naklání na stranu. Každý mladý stromek stojí vždy vedle sousedního mohutného stařešiny. Původní cypřiše zasazené podél této Cesty pa34

měti – Strada della memoria – po první světové válce připomínaly cortonské vojáky, kteří padli v boji. Za uplynulé století mnoho stromů uhynulo. Když jsem dostala cenu od společnosti Barilla (ne, nikoli jako největší jedlík špaget v Itálii), věnovala jsem peníze městu na obnovení této památeční aleje. Teď je všechny pečlivě sleduji. Pohled na malé stromky vedle starých velikánů mě naplňuje radostí a dojetím. Vypadají tak nějak lidsky, jako děti vedle svých dospělých rodičů. Všimli jsme si, že městští zahradníci z téměř stoletých vysloužilců ořezali suché údy a pahýly jim ošetřili jakousi modrou mastí. Pokaždé když se sem vrátíme, pročesáváme krajinu i město, abychom zaznamenali, co se změnilo – o kolik povyrostly živé ploty, kde se v údolí objevil nový bazén, jestli už Castelliovi dostavěli dům a zda všechny kamenné zídky přežily zimní bouře. Přestože se zima dosud nevzdala vlády, je to už stará královna a brzy ji vystřídají všechny pastelové princezny jara. A my zatím co nejrychleji znovu zakořeňujeme ve svém domě. Vybalit, navštívit sousedy, opatřit zásoby do kuchyně, nakoupit cibule letních lilií, zasadit prostokořenné růže, umýt zaprášené sklenice na víno, zprovoznit počítače, urovnat na polici v knihovně knihy, které si hodláme přečíst – tak, a jsme doma. První, koho jdeme navštívit, je Placido, náš nejbližší soused a se svou ženou Fiorellou a dcerou Chiarou naše italská rodina. Loni třiadvacátého září zvedl Ed v Americe telefon a uslyšel ve sluchátku pláč. Chiara ze sebe mezi vzlyky zlomeným hlasem vypravila: „Zucchero na dlážděné silnici na kopci v Torreone uklouzl a spadl na záda. Jak padal, shodil tátu na zem.“ „Ne! Plariho kůň upadl?“ „Uhodil se do hlavy,“ pokračovala Chiara pomalu. „Okamžitě dostal křeče.“ Protože se vždycky snaží na vše dívat z té lepší stránky, dodala, že měl veliké štěstí, protože hned za ním jel na koni jeho přítel Carlo, školený policejní důstojník, který se postaral, aby si Placido nespolkl jazyk, a ihned přivolal vrtulník. Do hodiny byl Placido v péči nemocnice v Sieně. V následujících týdnech jsme pak od Chiary dostávali zprávy, že stav je vážný a tři velké hematomy 35

a mám strach. Placido ležel měsíc v kómatu, než se začal postupně probírat a s hrůzou si uvědomovat, co se s ním stalo. Po celou dobu nás pronásledovala vidina, jak se kácí dozadu a padá, padá ze svého koně jako svatý Pavel na Caravaggiově obraze v Římě. Když jsme v říjnu přiletěli do Cortony na sklizeň oliv, šli jsme přítele navštívit a místo veselého a zdravého muže plného života jsme spatřili zoufale zesláblého nebožáka, u něhož se střídaly stavy vzrušení a apatie. Hadičky, které měl v hrdle a které si v nemocnici několikrát vytrhl, mu poškodily hlasivky, takže skoro nemohl mluvit. Odmítal ležet v nemocničním pokoji se třemi na smrt nemocnými pacienty, z nichž jeden byl v téměř beznadějném stavu. Neustále opakoval Andiamo a casa, pojďme domů, proč ho nechtějí pustit, Andiamo a casa, byla to jen malá nehoda. Měli jsme o něj strach, stejně jako jeho rodina i celé město. Kamkoli jsme přišli, každý se ptal: „Jak se dnes daří Placidovi?“ Navštěvovaly ho davy přátel, nosili mu polévku a koláče. Začal se uzdravovat, jakmile ho propustili k jeho sokolovi, zahradě, psu a neomezenému přísunu lásky a domácí stravy. Než dojdeme k jeho domu, spatříme ho venku kráčet ruku v ruce s Fiorellou. A vypadá jako náš starý známý Placido! Ed se slzami v očích přítele obejme. Fiorella, konečně trochu klidnější, říká, že se pomalu „dostává do své kůže“. Je pohublý a úsměv mu lemují vrásky, ale je to Placido. Cítíme se podivně poctěni, když říká, že ze všech návštěv v nemocnici si pamatuje jen nás. Nechutnají mu doutníky a grappa, vlastně prý částečně přišel o vnímání chuti všeobecně, ale to se snad vrátí. Na koni zatím nejezdí. Zucchero tráví delší čas na návštěvě u koní jednoho z přátel. Při představě, jak Placido znovu vkládá nohu do třmenů, se mi sevře žaludek. Během jeho nemoci jsme si uvědomili, jak nesnesitelná by pro nás byla představa Cortony bez Placida. Je nám nejen drahým přítelem, ale doslova esencí Toskánska. Celý rok si chodí každé dopoledne vypít kávu k Banchellimu a často se zdrží ještě na druhý šálek s jinou skupinou přátel. Je v pravém smyslu slova hospodářem své půdy a zvířat: chová sokola, koně, slepice, králíky a perličky. S kamarádem Luciem chodí na hříbky, kterých na svých taj36

ných místech nachází plné koše. Vyrábí kožené lukostřelecké chrániče a toulce na šípy. Když v létě pracuje svlečený do půli těla, vídám na jednom jeho rameni blednoucí tetování zobrazující okřídleného Pegasa. Jednou mi přinesl dva kroužky na ubrousky vyřezané z olivového dřeva s vypáleným datem a mým a Edovým jménem. Na verandě má neustále nějakého zachráněného dravce nebo sovu. Klece, v nichž je drží, dokud se neuzdraví, jsou vlastnoručně vyrobená mistrovská díla lidového umění. V jednom roztomilém žlutočerveném domečku žije už patnáct let kos – merlo – se zlomeným křídlem. Když jde Placido okolo, kos na něj hvízdá. Rodina Cardinaliových odedávna proslula svou pohostinností. Když jsme koupili Bramasole, slýchali jsme od nich hluk večírků, kde se dlouho do noci zpívalo a odkud se až k nám nesly výbuchy smíchu. Z okna jsem cítila kouř z jejich grilování a mohla jsem počítat auta zaparkovaná na cestě. V duchu jsme si říkali, jestli se někdy takového večera budou moci zúčastnit dva cizinci. Teď, po stovkách společných večeří, je rodina Cardinaliových symbolem všeho, co tady tolik milujeme. Když nám Placido vypráví o svém pádu, mezi řečí poznamená, že vrtulník se jmenoval Pegas.

Dávno jsou pryč ty doby našich prvních pobytů, kdy jsme si mohli do sytosti užívat samotu a měli nekonečně času na práci na zahradě a psaní básní, knih a článků. Zimní návraty nám přece jen trochu bývalého soukromí dopřávají, a tak můžeme v klidu navštěvovat přátele na rozdíl od báječné, ale rušné letní sezóny, kdy je kuchyň plná páry z těstovin a zvuků neustálého sekání a krájení a kdy jsou všechny postele v hostinských pokojích obsazené hosty, kteří touží vidět Pienzu, léčí si bronchitidu nebo odřeli nárazník pronajatého vozu o kamennou zídku. Nehledě na to, že zima je nejlepší doba na cestování. Co je trocha mrazivého větru ve srovnání s tím, že nikde nemáme problémy s parkováním, rezervacemi a davy turistů? Příští týden se chceme vypravit vlakem do Florencie, abychom si vychutnali rozkoš objevování města, do něhož se vrátila poklidná 37

atmosféra domáckosti. V téhle roční době jsem schopná chodit do kostelů a galerií a těšit se z toho, že jsem v nich sama, nebo téměř sama, jen s uměním. Hlídač dřímá na židli u radiátoru. Město se navrací starousedlíkům, kteří se v dokonale střižených vlněných kabátech a dlouhých šálách procházejí a vzájemně zdraví v kamenném příšeří. Kuchaři v trattorii grilují uzenky a holoubata. Podává se smažený králík na fenyklu, plné polévkové mísy ribollity, těstoviny s funghi porcini. V chladném dešti se architektura najednou zdá podivně blízko. Můj fotoaparát jako by vnímal vzdušnou vlhkost a zaznamenával mýdlový lesk mramoru, vyšrafované stíny soch, kaluže připomínající osleplá zrcadla, odraz Ponte Vecchio ve staré zelené řece. V šest ráno si kupuji v právě otevřené pekárně teplé cornetto a z mostu nad Arnem vidím ve vodě Firenze, jak ji viděl Dante, když po hladině klouže svěží svítání. Toto je pravá roční doba na hustou horkou čokoládu v elegantní cukrárně nebo bistru, na lahodné sendviče s lanýži k odpolednímu čaji. Zimní Florencie mě inspiruje ke snění, jak to v létě neumí. Ed mi prozradil tajný recept na cestování v zimě: plánovat podle počasí. Protože jsem vyrostla v teplém podnebí, zásadně si zapomínám vzít kabát. Ed se ale narodil a dospíval v Minnesotě a neustále mi připomíná: vrstvy. Ponožky. Nepromokavé boty. Rukavice. Teprve pak můžeme vyrážet na krátké výlety mimo hlavní turistické atrakce, třeba do překrásné Mantovy, kde v mlze nevidíme ani jednoho cyklistu, nebo Bagno di Romana, kde sice fouká severák, ale vzduch je tak neuvěřitelně svěží, jako by ho tu vynalezli.

Červené víno působí v zimě kouzlem, jemuž v létě nepodléhám. Výrazná, tělnatá vína, jako jsou Vino Nobile, Brunello a další místní toskánské druhy, dokážou letní jídla svou intenzitou přebít. Ačkoli si Toskánci zásadně neobjednávají bílé víno, i kdyby bylo pětatřicet ve stínu, místní vinaři některými svými lahodnými svěžími bílými odrůdami tento předsudek pomalu podrývají. V létě 38

máme vždy vlastní zásobu, kde nesmí chybět zejména Astore našeho přítele vinaře Riccarda Baracchiho a také některá z novějších místních značek z vinice D’Alessandro. Jakmile se však ochladí nebo se přiblíží jiskřivý podzim, stojí na našem stole každý večer v šest ty největší poháry a plné džbánky brunella na večeři o osmé. Sylvia a Riccardo Baracchiovi, nejpohostinnější lidé, jaké znám, rádi přinášejí na ochutnávku láhve svého Ardita. V průběhu večera vychutnávám u jednotlivých chodů a značek koncentrovaný elixír suchého, vyprahlého léta roku 2004, šťavnatou svěžest jarních dešťů roku 2005 a natrpklou příchuť dubnových mrazíků roku 2006. Moc ráda poslouchám, jak se vinaři baví o svých vínech. Jsou jako rodiče, kteří vidí v povaze svých dětí i ty nejjemnější rozdíly, jichž si ostatní obvykle nevšimnou. Marco, majitel enotecy na náměstí, a Arnaldo, kterému patří Pane e Vino, pořádají každou zimu příjemné zimní večeře s některým z místních vinařů. Dnes večer se máme setkat s usměvavým Paolem de Marchim v třešňově červeném svetru. Z jeho vinohradů pochází chianti Isole e Olena, takže má k úsměvu skutečně dobrý důvod. Patří už ke třetí generaci vinařů, kteří začínali ještě na severu. Nedávno znovu získal starý rodinný majetek v Piemontu, kde teď pěstuje révu jeho syn. Mezi majiteli vinic jsou rodinná pouta zvlášť pevná. V podnikání většinou pokračují synové a dcery a často rozvíjejí staré tradice novými směry. Do útulné trattorie s klenutými cihlovými stropy se už nevejde ani jeden další milovník vína. Stoly jsou plné, jak jinak, sklenic. U každého talíře jich stojí sedm. Křišťálové číše v tlumeném světle jiskří a nabíjejí místnost energií. Paolo nás provází svým chardonnay, chianti, dvěma druhy cepparella (výhradě z hroznů Sangiovese) a dvěma druhy syrahu. Zahajujeme s chardonnay, k němuž se podávají crostini neri, tradiční toskánská specialita z kuřecích jater, mostarda di peperoni, papriková hořčice, a salát z těstovin s fazolemi a salámem. Vzhledem k tomu, že Paolo hovoří o každém vínu napřed italsky a pak pro hrstku našich krajanů anglicky, protáhne se večeře dlouho do noci. Na rozdíl od mnoha ochutnávek, jichž jsem se zúčastnila v Americe, zde teče víno proudem. Arnaldo nešetří a nenalévá jen na ochutnání, ale plní sklenice 39

i během doby, kdy mu hosté kladou nejrůznější otázky. Je čas na secondo, ale moje pozornost už trochu polevuje. Pamatuji si jednu přítelkyni z Kalifornie, jejíž mantra zněla: „Mně ta vína chutnají všechna.“ K plnokrevnému chianti nám Arnaldo předkládá znamenité gnocchi s ragú z místního hovězího plemene Chianina. Nedovedu si představit autentičtější kombinaci. Mám chuť povstat a citovat Cesara Paveseho: „Jen jeden doušek, a moje tělo okusí život / rostlin a řek.“ Následují čtyři těžká červená vína, k nimž se podávají nadívané perličky s opékanými bramborami. Máme za úkol hádat: které z nich je vyzrálé cepparello a které vyzrálý syrah? Netrefím ani jedno. Ale to nevadí, většina z nás střílí vedle, jen Ed má docela dobré skóre. Ovocného koláče se vzdám, ale okusím doušek vin santo Isole e Olena ročník 2000. Chutná jako pozdní odpoledne u krbu o Dni díkůvzdání, kdy mám přes kolena přehozenou kašmírovou deku a v duchu si odříkávám verše. Mám chuť upéct ořechový dort, který by tak skvěle ladil s tímhle sametovým elixírem. A ve chvíli, kdy si představuji, jak pozvedám vin santo proti ohni a kroužením vyvolávám hru topasových odlesků, se mi prudce zasteskne po mé dceři a vnukovi Williem, po mých spisovatelských sousedech, dokonce i po Willieho bláznivém labradorovi. Není to ale ta nejlepší reakce, když víno svou chutí vyvolá tak silné city? A třeba i surrealistické asociace? Potrhlý labrador se zlatou huňatou srstí má přesně stejnou barvu jako tohle elegantní vin santo. Hodinu po půlnoci padneme do postelí a děsíme se budíku nařízeného na zítřejší časný odjezd. Těsně před usnutím se mi před očima mihne obraz slavné scény z Felliniho filmu, kde nad Římem visí z vrtulníku krucifix. Já však vidím vrtulník mířící šikmo po obloze do Sieny a unášející na palubě Placida. Nakloněné lopatky krouží a Placido mi mává z okénka.

40

Létající domek

Edova teorie je potvrzena: dobré víno nezanechává druhý den žádné následky. V devět ráno jsme schopní vycouvat s autem na silnici a oba se cítíme dobře. Míříme do Marche. Ty nejkrásnější vzpomínky máme často na podobné krátké výlety jen s mapou, taškou knih a věcmi na převlečení. Kdybych se měla do Itálie odstěhovat dnes, možná bych si vybrala právě Marche. Zdejší kraj je posetý nádherně zachovalými vesnicemi v půvabné krajině. Nevím, jestli bych našla úchvatnější náměstí, než je piazza v Ascoli Piceno. Popíjet chladnoucí čaj v kavárně zařízené ve starém stylu, pozorovat lidi spěchající na nákup nebo na návštěvu přátel a přitom si poznamenávat do mapy další utajená městečka, která chceme navštívit – neznám lepší způsob, jak strávit letní dopoledne. Moc ráda mám například Maceratu, kde se každé léto koná operní festival. Vznešené Urbino je možná nejzářivější hvězdou v téhle koruně, ale mně stačí jen tak bloudit po vedlejších silničkách, abych si připadala jako v ráji. V průvodcích se pravidelně dočítám, že Marche je „druhé Toskánsko“. Moc s tím nesouhlasím, protože s výjimkou pobřežní silnice je cestování v této oblasti o dost náročnější. Jedete-li do Marche z Toskánska, zcela jistě se povlečete za náklaďákem, který si to pomaličku šine do místa, kam máte namířeno. Celou oblast navíc protíná a do vnitrozemí zasahuje zubatý hřbet Apenin a hlavní silnice se v horách větví do celé řady úzkých rovnoběžných odboček. Silniční mapa připomíná rybí kostru, kterou se podařilo vyndat vcelku. Jen některé z mnoha žebrovitých silniček jsou navzájem propojené, takže krajina ve vnitrozemí zůstala relativně zachovalá a nedostupná. Ujíždíme kupředu a těšíme se na 41

dvoudenní pobyt v Urbinu a Loretu, kde se nachází řada významných Signorelliho pláten.

Z dálky vypadá Urbino jako město postavené šikovným dítětem z kostek stavebnice, kterou dostalo od hodných prarodičů. Jak se návštěvník blíží po stoupající klikaté silnici, postupně se před ním zvedají jednotlivé vrstvy s dómem, věžemi, zvonicí a natěsnanými domy ze zlatožlutých cihel. Každou chvíli by mohla z podloubí vyletět víla s kouzelnickou hůlkou a pozvat vás na bál. Anebo se z brány vyřítí tlupa místních rváčů z proslulého rodu Montefeltro a hledá, kde by se mohla poprat se svými odvěkými rivaly. Jedeme příliš daleko do středu města a zničehonic se ocitáme na pěší zóně přímo před policistou – vigile. Strážník v uniformě plné lesklých knoflíků a stuh se sklání k okénku našeho vozu – ach ne, teď nás určitě uvrhne do místní montefeltrovské hladomorny – a najednou se dá do smíchu. „Ogni dieci minuti, gli stranieri senza occhi,“ říká. Každých deset minut cizinci bez očí. Zakrouží ukazováčkem ve vzduchu a posílá nás po serpentinách zpátky z kopce. Vracíme se dolů, aniž postřehneme značku, kterou jsme údajně měli cestou nahoru vidět, a nakonec kupodivu zakotvíme před naším hotelem, který stojí přesně naproti místní pokladnici umění Palazzo Ducale: casa dolce casa – sladký domov výše zmíněných Montefeltrů. Za chvíli si už v centru objednáváme kávu. Náměstí je plné studentů místní univerzity. Co se tady děje? Kdyby se jednalo o univerzitu, kde jsem vyučovala, soudila bych na nějakou velkou demonstraci. Ne tak zde: studenti se jen hromadně přesunují do kavárny na espresso a na kus řeči, jako to dělají jejich rodiče na náměstích po celé Itálii. Někteří mají na hlavě vavřínové věnce s rudými stuhami. Patrně ukončili studium s vyznamenáním, i když je teprve březen. Jeden mladík má nos jako Dante. Rusovlásce spadají na ramena zlaté botticelliovské lokny. Vypadají všichni tak líbezně: znovuzrození antičtí poetové mezi námi. Půvabný přítel Jarní krásky se hlasitě rozesměje, zaklání hlavu s otevřenými ústy. 42

Jsou mu vidět až stoličky. A ta řeč těla! Kývají se, gestikulují, poplácávají se navzájem po zádech. Inteligentní obličeje jim září. Co je to za jiskru v jejich DNA, kterou jiné národy nemají? Kdybych se mohla podruhé narodit, určitě bych chtěla být italskou studentkou s renesančními kadeřemi. Výuka podle všeho probíhá po celém městě, včetně paláce. Osud se zachoval k osvícenému Federicovi da Montefeltro laskavě. Ve své době přitáhl na svou oběžnou dráhu nejvýznamnější umělce druhé poloviny patnáctého století a učinil z Urbina hluboko ve vnitrozemí Marche malou Florencii. Není pochyb, že ve zdejším kraji dodnes přežívají aspoň některé jejich geny. Možná je mezi těmito studenty další Piero della Francesca nebo Raffael. „Nechápu, jak to myslel s těmi ‚ogni dieci minuti‘,“ rozhlíží se Ed. „Jsme tady jediní cizinci, s očima nebo bez očí.“ „Viděla jsem pár lidí s průvodci v rukou, ale v italštině.“ Týden před Velikonocemi nebo hned po nich je oblíbená doba, kdy Italové podnikají výlety. Stále tu platí staré rčení Natale con i tuoi, Pasqua con chi vuoi – Vánoce se svými, Velikonoce s kým chcete. V poledne v restauraci kromě nás obědvá jen skupina profesorů účastnících se zde jakési konference a pak italská dvojice z Milána. Moji bývalí kolegové by byli oblečení v tvídových nebo khaki oblecích („Američani v pumpkách“ jak jim říká náš módy znalý cortonský přítel) nebo ve svetrech. Zdejší akademikové mají na sobě kožené bundy, ležérní šály a dokonale střižené džínsy. Nicméně univerzitní profesoři jsou všude na světě stejní a rádi se dobře najedí. Tihle si objednávají všechny chody a k nim několik lahví vína. Já bych po takové hostině na rozvláčných odpoledních přednáškách usnula, ale Italové prostě nějak dokážou bohatý oběd – pranzo – strávit a jedou dál. Dvojice z Milána se od nich nenechává zahanbit. Číšník jim přináší velkou mísu s výběrem předkrmů, pak rizoto a po něm následují bifteky. Společně se radí nad mapou města a různými průvodci. Tohle jsou nejkrásnější okamžiky, jaké může turista zažít – báječný oběd s milovaným společníkem, pročítání Blue Guide nebo Gambero Rosso, víkend zasvěcený objevování nových míst a sebe navzájem. 43

My se spokojíme s prostými scaloppini se salátem a džbánkem místního vína. Restaurace v zadní místnosti za barem připomíná provinční hotel z doby před padesáti lety – malinově červené seprané ubrusy, majolikové talíře na stěnách, vyzáblá zeleň v květináčích zoufale se deroucí za světlem. Prořídlé výhonky kdosi snaživě ovinul kolem rámů oken. Hrůza. Číšník, který má pocit, že jsme se dost nenajedli, přináší talíř, na němž leží cosi jako smažené chlebové placky. „Cresce sfogliate, ochutnejte.“ „Hm, to vypadá dobře. Co je to?“ Ed mi podává talíř. „Sfogliate – to znamená bez listů? Připomíná mi to piadini.“ „Není to něco jako ten indický chleba s cibulí? Nán?“ Ed si utrhne kousek libě vonící placky plněné roztaveným sýrem. Naše pošetilá zdrženlivost bere za své. „Nebo quesadilla.“ V mé placce je náplň ze sekaného mangoldu. „Nebo rozválené odpalované těsto.“ Ptáme se číšníka, ale ten jen krčí rameny. „Ne, žádná specialita, zkrátka místní pečivo. Koupíte ho na každém rohu.“ Trháme si sousta, dokud není talíř prázdný, a pak si objednáme další. A když už jsme zašli tak daleko, završíme oběd citrónovým koláčem, takže nakonec sedíme u stolu stejně dlouho jako nenasytní profesoři. Máme celý zbytek odpoledne na to, abychom věnovali neomezenou pozornost místním nádvořím, dvěma egyptským obeliskům, zlatým kamenům a nekonečným sálům Palazzo Ducale. Správně by sem měla patřit slavná dvojice portrétů vévody a jeho manželky od Piera della Francesca, protože toto býval jejich domov; obrazy jsou však v galerii Uffizi ve Florencii. Pamatuji si je ze své první návštěvy Itálie. Vévoda v sytě rudém klobouku a plášti donekonečna hledí na svou druhou manželku, která mu porodila sedm dětí a v šestadvaceti letech zemřela. Na profilu není vidět pravé oko, o které přišel, mezi obočím je však zřetelný chybějící kus nosu, obojí neblahý důsledek turnajových klání. Škoda, že tento znamenitý portrét nevisí ve vévodově pozoruhodné malé pracovně. Žasnu, jak se ta důmyslná skrytá místnůstka uvnitř místnosti zachovala. Byla to nějaká jeho tajná trucovna? Nebo hnízdečko lásky? Starý vévoda musel být nejen milovníkem obrazů, ale i vy44

kládaného nábytku. Na stěnách svého studiola má technikou trompe l’oeil namalované police plné hudebních a astrologických nástrojů, hodiny a zcela realisticky působící pootevřené žaluziové dveře. Malíř si očividně rád hrál s perspektivou a podařilo se mu zachytit rekvizity, které přesně vystihují vévodovy zájmy a hodnoty. Uvnitř pracovny má člověk pocit, že je obklopen zašifrovanými obrazy a osobními sděleními. Možná už nikdy nikdo nerozluští, jak jednotlivé objekty souvisejí s určitými okamžiky Federicova života, ale ani nezávislý pozorovatel se nemůže ubránit dojmu, že studiolo je plné skrytých symbolů. Ze všech paláců, které jsem navštívila, mi tento připadá nejpřívětivější: překrásné krby, stropy s obdivuhodnými freskami a zdobené dveřní rámy zvou ke vstupu do místností, jejichž magické rozměry v člověku vyvolávají pocity důstojné vznešenosti a štěstí. Když při prohlídce paláce narazíme na dvě toskánská plátna Piera della Francesca, máme pocit, jako bychom na letišti v nějaké vzdálené zemi potkali starého přítele. Stojíme před jeho oblíbenými tématy – Bičování Krista a vážnější, archaickou Madonou ze Senigallie. Přestože jsem dnes přišla především za dvěma obrazy Signorelliho, dlouho setrvám před anonymním Ideálním městem – La Città Ideale – a pak portrétem ženy – La Muta – urbinského rodáka Raffaela. Odkázal nám podobiznu dámy záhadnější než samotná Mona Lisa. Vypadá, jako by nám toho chtěla tolik říct – ve zdrženlivém, nevyzpytatelném výrazu její citlivé tváře se zračí napětí, jež vypovídá o utajených citech. V roce 1975 zloději vyřízli Němou z rámu a ještě se dvěma obrazy Piera della Francesca ji ukradli – o rok později byla nalezena ve Švýcarsku a dodnes o tomto dobrodružství nepromluvila. A konečně můj signor Signorelli! Jeho díla nejsou umístěna na tak čestných místech jako obrazy jeho učitele Piera. Panna Maria sedí ve čtvercové místnosti obklopená apoštoly. Výjev připomíná scénu v čekárně u zubaře až na to, že apoštolům šlehají z hlavy zlaté plamínky a pod stropem se vznáší Duch svatý. Napadá mě, že byli právě obdařeni darem jazyků, aby mohli šířit evangelium. Vzhledem k tomu, kolik let už bojuji s italštinou, bych si přála, abych byla i já podobně navštívena. Popředí plátna dominuje podlaha 45

z barevných mramorových čtverců, jako by Lucu nejvíc bavilo malování podobných abstraktních vzorů. Scéna se otevírá vůči divákovi a nutí ho vnímat skupinu postav jako statický živý obraz. Malba byla původně určena na jednu stranu praporu, který se měl nosit v procesí ulicemi. Druhou stranu pak měl tvořit obraz Ukřižování, který teď visí na stěně vedle. Ačkoli je zde ústřední postavou Kristus na kříži na pozadí matného nebe, všechny emoce se soustřeďují na jeho matku v dolní polovině plátna, která omdlela žalem a leží na zemi, kde se k ní sklání skupinka soucitných žen.

Výhodou pozdní večeře jsou příjemné tři hodiny v hotelu. Mám s sebou svou koupelovou pěnu – bagno schiuma – se zeleným čajem a k pokoji přiléhá koupelna s velkou vanou, kam se vmáčknou dva a mohou se společně smát a relaxovat. Podle Vasariho Životů nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů si Signorelli nežil špatně. Za svého pobytu u vévodova dvora ho jistě dobře hostili. A kdyby tu byl dnes večer, možná by stejně jako my zabloudil do Trattoria del Leone, rušného podniku plného místních akademiků. Na jídelním lístku nám okamžitě padne zrak na Olive all’Ascolana. Recept na smažené olivy pochází z města Ascoli Piceno. Dostanete je v restauracích kdekoli v Itálii, kam se zasílají jako polotovary, což jim moc neprospívá – nic smaženého by nemělo cestovat dál než od sporáku ke stolu. Na domácím hřišti přinášejí trojnásobný požitek chuti a konzistence – pod křupavou kůrčičkou se skrývá masitá oliva plněná kořeněným salámem nebo směsí mletého masa. Dokonalé jednohubky k proseccu, než si v klidu přečteme celé menu. Obyvatelé zdejšího kraje – marchigiani – si potrpí na dobré jídlo. Jejich passatelli in brodo jednou Edovi vyléčily migrénu. Nejsou to vlastně těstoviny: připomínají krátké tlusté špagety, ale připravují se ze sýra, strouhanky, vajec a muškátového oříšku a vaří se ve vývaru – výživné tradiční jídlo, které se dává starým lidem nebo dětem, když jsou nastydlé. O něco pikantnější je slavná rybí polévka brodetto ze třinácti druhů ryb a mořských plodů Jaderského moře. Marchigiani jsou také velcí jedlíci 46

masa. Milují castrato, což je jehněčí či mladé skopové, a syté pokrmy z vepřových jater. V domáckých hospůdkách bývají k vidění i různé úpravy pohlavních žláz. To už je na mě trochu moc, ale Ed si rád dopřeje prakticky jakýkoli druh vepřového a zvlášť si oblíbil ciauscolo, druh měkkého salámu, který se maže na chleba. Ed mi nabízí sousto salámu s roztaveným místním sýrem z ovčího a kravského mléka – caciotta. Chutná mu i můj pečený králík, a tak si chody vyměníme. Nakonec okusíme místní specialitu – sýr di fossa. Fossa znamená „jáma“, ve které sýr zraje, ale moje první asociace s tímto slovem ve mně bohužel vyvolává úděsný pohled do biologické jámy – fossa biologica – neboli septiku. Nicméně sýr je znamenitý – pikantní, s příjemně doznívajícím výrazným aroma. Ed požádá o místní digestivo, a majitel nám přináší Liquor d’Ulivi. „To nejlepší z oliv,“ říká. Pecky, listy, kůra, plody? Prastará esence chutná jako historie – opravdu vidím paprsky jarního slunce ve větvoví? Je snadné představit si život profesorky na univerzitě v Urbinu: zajímavou kariéru ve městě s pohádkovou architekturou. Podobně jako většinu horských městeček můžete Urbino projít za hodinu a zhlédnout je celé, nebo se zde můžete usadit na desetiletí a nikdy nevidět vše.

Přestože jsou ve větru dosud cítit mrazíky, nechaly se broskvoně, mimózy a forzýtie ošálit k rozpuku a okolní kopce jsou pokryté svěží zelení. Jedeme do Loreta, města, kam byla v roce 1294 při bouři anděly z Ilýrie zázračně přenesena chýše Panny Marie, jež se původně nacházela v Nazaretu. Kdo uvěří tomuhle, toho přenese víra do jakýchkoli dálav. Fascinuje mě představa domku letícího nad mořem. Historikové zjistili, že jistá rodina loďařů jménem Angelli převezla rozebraný cihlový domek do Loreta z Palestiny, kde mu hrozilo zničení. Jiné vysvětlení, již ne tak romantické, protože v něm žádný domek vzduchem necestuje, hovoří o křižácích, kterým se někdy říkalo „andělé“ a kteří se z výprav vždy vraceli se svatými „suvenýry“. Je rovněž známo, že v těch dobách 47

se s relikviemi čile obchodovalo a také se donekonečna kradly. Každý kostel toužil po nějaké památečné kosti, kusu látky nebo kadeři světcových vlasů. Boje a půtky kolem získávání svatých ostatků vydají na nesmírně zajímavé čtení1 a nepochybně představují jednu z nejbizarnějších kapitol církevních dějin. Loreto, jako místo přistání létající svaté chýše, vede na celé čáře. Datováním radioaktivním uhlíkem bylo prokázáno, že pískovec a zbytky cedrového dřeva, které se ve zdejším okolí nevyskytují, pocházejí z doby Mariina života. Loreto je skoro pořád plné poutníků, dnes však nacházíme město podivně pusté. U shluku otevřených stánků postávají velmi staré ženy a čekají na pellegrini, kteří by si od nich zakoupili posvátné upomínky. Neobvykle kulatá zvonice a vznosná bazilika ukotvují široké náměstí lemované na jedné straně podloubím a na druhé velkolepými církevními budovami. V průvodci jsem se dočetla, že místní zvon váží jedenáct tun. Moc ráda bych si poslechla jeho zvučné dunění nesoucí se nad kamennou dlažbou; možná by jeho vyzvánění dokázalo zhmotnit neviditelné věřící a v Mariině chýši by se opět začaly dít zázraky. „Je tu ticho jako po soudném dni.“ Ed udělá pár fotek. „Kde jsou všichni?“ „Před nebeskou bránou. Jak je možné, že jsme až doteď netušili, že je tu všude... tolik síly? A přitom se tu člověk cítí tak lehce. Ty kameny – slonovinově bílé, ale teplé.“ „Co myslíš, sepsal někdy někdo nějakou studii o zvonicích? Nevzpomínáš si, jestli ta v Città di Castello je taky kulatá?“ „No ovšem, máš pravdu! A myslíš, že si někdo dal tu práci a sepsal studii o všech kamenech v Itálii? Tenhle je nádherný, vypadá jako vysoká oltářní voskovice.“

Mnoho umělců vzdalo v Loretu hold svaté Panně: Sansovino, Reni, Borromeo, Lotto, Pomarancio, můj přítel Signorelli, Sangallo a řada dalších. Uvnitř poutního chrámu je možná ten nejmocnější magnet – Mariina Svatá chýše neboli Santa Casa –, úchvatné mra48

morové stěny kolem domku, které navrhl architekt Donato Bramante, však vybízejí i k prohlídce ostatních prostor. Svatá chýše je obložena bohatě zdobenými mramorovými deskami s výjevy z Mariina života, z nichž nejkrásnější zobrazuje zvěstujícího archanděla Gabriela před napůl odvrácenou a trochu vylekanou Pannou. Tvůrce reliéfu Andrea Sansovino dokázal vytvořit iluzi anděla popírajícího tíhu kamene: vypadá, jako by na zem dosedal na vzdušném obláčku. Na mramorové římse vedoucí kolem dokola jsou zřetelné dvojité koleje, které do kamene „vyšlapali“ poutníci, jak po kolenou obcházejí domek a činí pokání. Dokonce i velký pochybovač jako já musí uvnitř stísněné svatyně vnímat přesah dávné legendy. Snad je to vážnou černou postavou Madony shlížející z oltáře, kde nahradila původní sochu, údajně vyřezanou samotným apoštolem Tomášem a později zničenou při požáru. Snad to dělají ty prosté cihlové zdi, anebo mám prostě těžkou klaustrofobii, ale při přečtení nápisu Hic verbum caro factum est mi po zádech přeběhl mráz. Zde bylo slovo učiněno tělem. Snad sem opravdu některé ty cihly a trámy dopravili mniši. A jestli – jestli! – se Marie skutečně narodila zde, jestli ji tady navštívil anděl a tady vychovala Jezulátko, pak se blíž ke kořenům křesťanství už dá těžko dostat. Opravdový věřící by měl podlehnout síle tohoto místa a nejspíš omdlít nebo být obdařen darem jazyků. Pravý křesťan by mohl souhlasit s Williamem Sloanem Coffinem a jeho vzletným prohlášením: „Okouzluje mě bezstarostnost víry,“ řekl. „Stačí si povyskočit, a hned vám narostou křídla.“ Cítím, jak mne přítomná síla přitahuje. Už jako studentku mě fascinovaly posvátné předměty a ostatky. Jednou jsem se procházela v New Orleansu na hřbitově a našla poblíž převráceného náhrobku obratel. Uložila jsem si ho do skleněné dózy a krasopisným písmem pečlivě nadepsala Obratel Panny. Postupně jsem si v knihovně vyhradila celou polici na podobné relikvie. Zub svatého Marka, lastura ze dna Rudého moře, tříska z kříže, lahvička se slzami Panny Marie, kámen z poutní cesty do Damašku, malé krystaly křemene, které jsem nazvala Ježíšův pláč. Samozřejmě nebyly pravé, ale v duchu jsem si říkala, že původ devětadevadesáti procent všech předmětů tak pečlivě schraňovaných ve zlatých 49

relikviářích nad oltáři bude pravděpodobně stejný. Ta police byla mou svatyní, byť trochu podivnou, neboť v ní moje sbírka ležela vedle svazků poezie a řeckých dramat. Později jsem sbírala obrázky ex voto se slovy díků, malované na plechu nebo dřevěných destičkách. Začala jsem se o ně zajímat poté, co jsem v Mexiku v opuštěném důlním městečku Real de Catorce navštívila kostel Neposkvrněného početí. Vyjádření díků spojené s uměleckým činem mi dodnes připadá jako hluboce lidské gesto. Na obrázku bývá obvykle znázorněno nějaké neštěstí, například převrácený vůz s řidičem, který jen o vlásek unikl smrti díky zásahu světce nebo přímo Panenky Marie, vznášející se na nebesích. Na jednom z mých pokladů z roku 1929 je vyobrazen muž padající z rozvrzané židle, na niž si vylezl, aby zašrouboval žárovku. Naštěstí do jeho osudu zasáhl jakýsi světec. Řada obrázků zachycuje nemocné děti, u jejichž postýlek se modlí rodiče. Skoro na všech je na nebesích zkratka P. G. R. a datum. Per grazia ricevuta – za projevenou milost. Se svým humanistickým a panteistickým založením nemohu v takovou milost nevěřit, byť co je to vlastně milost a jak, kde a kdy se k ní dá přijít, pro mě zůstává záhadou, navíc beznadějně spojenou s milostí neprojevenou: utrpením. Nicméně uctívání nějakého nepatrného zlomku minulosti – ano, takové kouzlo mě přitahuje. Dotknout se předmětu a cítit, jak se čas po spirále vrací: útržek drsného hnědého roucha svatého Františka z kostela San Francesco v Cortoně, jantarový náhrdelník po mamince, první světlounce plavá kadeř mého vnuka, trnová koruna vlastnoručně spletená z šípkové růže, svatební šaty z devatenáctého století visící na ramínku v mé pracovně, ohmataná rukojeť kuchyňské metly, která za léta ušlehala sníh z nepočítaně vaječných bílků.

Signorelliho neobvykle zdrženlivý rukopis nacházím v malé osmistěnné sakristii. Umně provedené intarzie skříní zobrazují roucha, kadidelnice a modlitební knihy uložené uvnitř. Luca pracoval v sakristii chrámu San Giovanni roku 1479, kdy namaloval nástropní fresky, jež zobrazují apoštoly zaměstnané psaním evange50

lií: moc se mi líbí představa apoštolů nikoli jako zasloužilých misionářů, ale jako spisovatelů. Z klenby jim k tomu hrají osvícení hudební andělé – že by jejich múzy? Je to blažený prostor, kde se neodehrává žádné drama, snad jen když nevěřící Tomáš dloube prstem do Ježíšových ran. Lidé jako on, kteří berou všechno doslova, bývají bezohlední. Přemýšlím o tom, co si asi Luca myslel o „přenesení“ Mariiny chýše do loretské svatyně a jestli ho někdy napadlo, že by namaloval ten slavný let. Později toto téma zaujalo představivost Saturnina Gattiho, který je barvitě vypodobnil roku 1510, a ještě později se jej ujal Gianbattista Tiepolo, který vytvořil nástropní fresku v kostele v Benátkách (za druhé světové války vybombardovaném), kde andělé plují s domkem po nebesích.2 Létající domek – neskutečná a velkolepá představa! Když si povyskočím, narostou mi křídla? Jednou jsem s křídly vyrobenými ze starého prostěradla a balzových latěk zkusila vzlétnout ze střechy stodoly, a měla jsem velké štěstí, že jsem si jenom vyrazila dech. Vidina cestujícího příbytku mi připadá úžasná. U stánku se suvenýry si kupuji kovovou plaketu s jeho vyobrazením. Koneckonců i astronauti v Apollu si jednu vezli s sebou, když se v podobně nepředstavitelném létajícím příbytku vydali až na Měsíc.

Pokaždé když se během psaní věci synchronizují, uvědomuji si příliv nové energie. Jakmile člověk něco potřebuje, jakýmsi záhadným způsobem to k sobě přiláká, jako červený ibišek vábící kolibříka. Bloumala jsem knihkupectvím v Palazzo Ducale a mimoděk vzala do ruky letáček oznamující, že dnes se v městečku Arcevia nedaleko odsud koná vernisáž výstavy Lucy Signorelliho. Do Arcevie se jede pořád do kopce, až se klikatá silnice promění v dlouhou úzkou uličku lemovanou řadami nízkých domků, která posléze vyústí na náměstí. Město mi připomíná španělská městečka: je uzavřené a skryté. Uzavřené před okolním světem, připravující samo sebe o úchvatný výhled, až na jeden, který se otevírá na konci piazzy. 51

V kostele svatého Medarda – kdo to vlastně je? – visí tři velká Signorelliho plátna. Vnitřek kostelní lodi, tak odlišné od většiny italských kostelů, má světlounce citrónově žluté stěny, které vrhají na obrazy jemné průsvitné světlo. Zde visí důkaz, jak je můj cortonský amico Signorelli skandálně nedoceňován. Jeho tři obrazy vévodí celému prostoru, takže moje počáteční zklamání – jen tři vystavená díla? – teď vyznívá nesmyslně. Dvě malby jsou stále na místech, kam odnepaměti patří. Vznešená a okázalá Trůnící Madona s dítětem – Madonna in trono col Bambino – z roku 1508 se vrátila do Arcevie z Pinacoteca di Brera v Miláně. Velkolepá Madona se světci již dávno přišla o boční desky i predellu, které jsou v Německu, Anglii a – mamma mia – San Diegu, tak daleko od domova. Přesto zapůsobí zbývající obraz dokonce i na těžce mentálně postiženého chlapečka, se kterým jeho rodiče procházejí kostelem a snaží se soustředit na vystavená díla, zatímco on vydává různé zvuky rozléhající se ozvěnou. Má problém udržet hlavu, přesto v úžasu upřeně hledí na něžnou tvář mladé Panny. Z jejích sklopených očí jako by se na něj snášel závoj klidu a míru. Signorelli s oblibou před hlavní objekt umísťoval nějaký předmět, který přitahoval divákovu pozornost. Na tomto obraze je to červený kardinálský klobouk, který leží na podlaze uprostřed přední části výjevu. Možná malíř zamýšlel vytvořit podprahovou asociaci s budoucím ukřižováním rozkošného miminka, které tak něžně chová na klíně jeho nebesky nedospělá matka. Anebo se mu prostě jenom líbil ten tvar a barva a zkrátka se mu zachtělo spolu s bůhvíkolikátou Madonou namalovat červený klobouk. V boční kapli, naproti průměrné skulptuře Giovanniho della Robbia, nacházíme Signorelliho Křest Ježíše Krista Janem Křtitelem. Obraz si vynucuje soustředěnou pozornost. Ne snad mistrovskou malířskou technikou, ale jako typický příklad jednoho ze Signorelliho oblíbených témat, jímž je zobrazení mužského těla v dokonalé fyzické kondici – což se mu snad nikde jinde nezdařilo lépe než tady: Ježíš stojí do půli lýtek v řece, v čisté vodě jsou zřetelně vidět jeho nohy. V pozadí pak vidíme další dvě skvostné mužské postavy. Signorelliho Kristus i další světci jsou tělesní, mužní, nesentimentální. Bůh s oslnivou svatozáří shlíží shora na 52

Jana Křtitele oděného do zvířecích kůží, který provádí obřad křtu. „Zdejší novorozenci jsou křtěni s tímto výjevem před očima,“ poznamená Ed. Oltáři dominuje místní Madona s děťátkem v původním překrásném rámu, vedle něhož se dokonale zachovaly všechny boční panely s vypodobeními různých světců. Na čestném místě vidíme záhadného Medarda spolu se svatým Šebestiánem (lidský terč propíchaný šípy), apoštoly Janem a Pavlem a řadou dalších. Je mezi nimi i svatý Roch – co to tam vpravo dole vlastně dělá? Něco přede? Řeže se do nohy? Na pilastrech rámuje velkolepý celek čtrnáct menších podobizen. A na schodech k Madoninu trůnu čteme podpis Lucas Signorellus Pingebat. Hádám, že Pingebat bude patrně latinsky „malíř“, přesto mi to slovo přijde legrační, a jak se snažím potlačit smích, nedokážu se soustředit na scény vymalované na predellách. Uvědomuji si, že místní věřící přicházející ke svatému přijímání pozvedají zrak k tomuto oltářnímu obrazu už celých pět set let. Ta představa mne fascinuje, když si pomyslím, že jsem jedna z milionů lidských bytostí, jež v dlouhém zástupu upíraly oči na tyto výjevy, než se otočily a uličkou v chrámové lodi vyšly ven do modrého dne. Možná jsem v té chvíli navázala nějaké podvědomé spojení s Medardem. Po návratu na Bramasole jsem si ho vyhledala v knize o světcích a zjistila, že se údajně často „bláznivě smál“ a schovával před deštěm pod roztaženými křídly mohutného orla. Tyto příhody z dětství jej předurčily k tomu, aby se stal patronem špatného počasí. Nesmím zapomenout na jeho svátek 8. června. Bude-li ten den pršet, můžeme počítat s deštěm ještě následujících čtyřicet dní. Medard je francouzský světec – kdoví, jak se stalo, že je uctíván až ve vzdálené Arcevii. Líbí se mi jeho mytické atributy: jeho kůň dokázal zanechat otisky kopyt ve skále. Roch – druhý záhadný svatý – také pochází z Francie. Putoval do Itálie, cestou zázračně léčil nakažené morem a dostal se až do Rimini u Jaderského moře. Nakonec se morem sám nakazil a uchýlil se do lesa připraven zemřít. Zachránil ho pes, který mu nosil chleba. Soudím, že na obraze v Arcevii si léčí morový bolák na stehně, i když stále netuším, co by mohl být onen nástroj připomínající malé vřeteno. 53

Dočítám se, že je patronem psů, a nenacházím slov. Když dostal můj vnuk Willie k Vánocům štěně, pojmenoval psíka Rocco. Ed se domnívá, že „roch“ je onomatopoický výraz pro štěkání – roch, roch.

Čtyřicet deštivých dní máme právě teď. Ed vaří svou zahřívací zimní polévku z kadeřávku, bílých fazolí a klobásy, já navrch položím topinku, bruschette, osmaženou na našem říjnovém oleji – a máme večeři. Až se dožiju stovky a budu vysedávat na náměstí u sklenky grappy na povzbuzení a vzpomínat na nejšťastnější chvíle svého života, chci si pamatovat tyhle večery u hořícího ohně v krbu s plechovým podnosem na kolenou, kdy se vůně zimní polévky mísí s aromatickým kouřem olivového dřeva, na stole se zapálenými svíčkami stojí do poloviny plný džbán temně rudého vína a my si povídáme o tom, co nás čeká zítra, škvírou pode dveřmi táhne a Ed peče nad žhavými uhlíky kaštany, pak je rychle loupe a jeden mi podává – takové večery jsou koncentrovaným štěstím. Den končí, beru si knihu a jdu si nahoru lehnout, Ed ještě zůstává, hledí do ohně a přemýšlí, dělá si poznámky na rub účtu za elektřinu a nakonec ho možná přemůže dřímota, takže po nějaké době volám ze schodů: „Už je pozdě, vzbuď se a pojď si lehnout...“

Procesí na Velký pátek je kvůli dešti zrušeno. Věřící nesou v průvodu těžký kříž a sochu Panny Marie, postupně se zastavují v řadě kostelů a nechávají si dát požehnání. I za pěkného počasí je pouť duro – těžká –, ale v ledovém větru na kluzkém dláždění je mnohem lepší uchýlit se do Paolovy trattorie k talíři těstovin s kančí omáčkou. Hrozné počasí. Neměli bychom si začít stavět archu? Letos připadají moje narozeniny na Velikonoce a my jsme pozvaní na rodinný oběd ke Cardinaliovým. Neumím si představit 54

příjemnější společnost. Placido opéká na rožni v krbu celé jehně. U stolu je nás dvacet, a to někteří členové rodiny na hostině chybějí. Placidův synovec Umberto měl na podzim ve svém malém letadle nehodu a jeho rodiče a sourozenci jsou dosud příliš zdrceni, než aby se svátečního setkání zúčastnili. Během předkrmu mi telefonuje dcera a vnuk a zpívají mi do sluchátka „Happy Birthday“. Nepotrpím si na pláč, ale dnes mám dvakrát slzy na krajíčku. Jednak se mi po nich stýská, a pak když při společné modlitbě všichni povstanou a synovec Umberto je mrtvý a všichni si bolestně uvědomují jeho absurdní nepřítomnost... a potom Plari a ten jeho hrozný pád, a teď se tady usmívá a jako obvykle pro nás všechny připravuje pečínku. Další rok je za námi. Venku se údolí halí do deště a mlhy, která zní italsky – nebbia – mnohem libozvučněji než anglické fog. Uvnitř je útulno, cítíme se jako v kruhu rodiny. Je tu Simonin otec, kterému v zimě zemřela žena: sedí mlčky, ale jídla si dopřává do sytosti. Anniny dcery se sesedly na druhém konci stolu a kouří. Malá Claudia roste do krásy a směje se, jako když cinká zvonek na bicyklu. Fiorella roznáší mísy s ravioli a palačinkami s náplní z hříbků, jednu lahůdku za druhou. Claudio, místní velitel carabinieri, mužný a krásný jako byzantská ikona, vypráví, jak dnes v Camucii kdosi zpřevracel velké květináče. Takový zločin! Placido krájí pečeni. Ženy čas od času vstávají, odnášejí nádobí a vracejí se s mísami malých sicilských clementini a Aurořiným čokoládovým dortem. Zapalují se toskánské doutníky, o stůl pleskají karty. Rozlévá se grappa. Oběd se chýlí ke konci a postupně přicházejí další sousedé, přátelé a příbuzní, každý s velkým čokoládovým vejcem, v němž se skrývá překvapení. Radost a štěstí kolem stolu je jako ten skok, po němž člověku narostou křídla. Dlouhé stoly... nekonečné hostiny. V krbu se nad ohněm otáčí rožeň a místností se line libá starosvětská vůně pečené drůbeže a masa. Seděla jsem tu takhle zády k ohni snad stokrát, dvěstěkrát. Cítím se tu jako doma ve svém dětském pokoji. Kolem dokola jsou vystavené fotografie, u stěny stojí piano. Na protější straně knihovna a u ní bílá pohovka, křesla a uprostřed kulatý stolek s hromádkami knih. Místnosti však vévodí jídelní stůl – dlouhá tabule 55

pro dvacet nebo pětadvacet lidí (když se trochu zmáčknou). A smysl je jasný: na tomhle záleží, tohle je důležité, zde jsou vítáni členové rodiny i přátelé. U plápolajícího krbu. Pohovka je pouhým odkladištěm kabátů nebo unavených dětí, které tu sní své sny, dokud je rodiče nevzbudí a neodvedou klopýtající do mrazivé noci pod oblohou pocukrovanou hvězdami. Velikonoce. Vstal z mrtvých a je vzkříšen? Přeletěl domek přes moře? Blíží se jaro. Vracíme se ruku v ruce na Bramasole a odnášíme si do budoucna další nádhernou vzpomínku. Náš dům se tyčí nad cestou, na holou zahradu dopadají zlaté čtvercové odlesky. Dům sám o sobě, jaká záhada. Teprve až do něj vstoupíme, budou nám místnosti patřit. Teď patří Bramasole jenom sobě. Začnu si broukat: Když je radost, přijde smutek, zmizí vše, co bylo fajn... Drobně prší, jako by nad námi nějaká ruka držela obrovskou kropicí konev a něžně nás zalévala, abychom v nadcházejících slunečných dnech dobře rostli.

56

ZUPPA DI CAVOLO NERO, CANNELLINI E SALSICCE

Polévka z kadeřávku, bílých fazolí a klobásy Kadeřávek je druh kapusty a v italštině je znám pod libozvučným názvem cavolo nero. „Černá kapusta“ už možná nezní tak vznešeně, ale nemá k tomu daleko. Je to velice odolná zelenina a neméně odolní bývají i její jedlíci. Někdy se jí také říká „dinosauří“ zelí (nebo lacinato), snad proto, že listy kadeřávku vypadají jako hřbet prehistorického ještěra. Hrbolaté hlávky na dotek vržou. Je důležité nesplést si cavolo s přízvukem na první slabice a cavallo s přízvukem na druhé, jinak si objednáte černého koně a v určitých částech světa ho možná i dostanete. Polévka je sytá a zahřeje vás na duši. Já osobně dávám přednost namočeným a uvařeným fazolím před konzervovanými. Pro 12–14 osob 2 měkké klobásy, oloupané a rozmačkané 4 lžíce olivového oleje 2 nasekané cibule 2 rozdrcené stroužky česneku 2 litry kuřecího vývaru šálek bílého vína 6 snítek tymiánu hlávka kadeřávku, omytého a nasekaného 4 šálky uvařených bílých fazolí cannellini Osmahněte na oleji rozmačkané klobásy, až směs pěkně zhnědne, a odložte stranou. Osmahněte do sklovita cibuli a česnek a přidejte do velkého hrnce s kuřecím vývarem. Přilijte víno a povařte, aby se odpařil alkohol, pak přidejte tymián a kadeřávek. Přiveďte k varu a vařte na mírném ohni 15 minut, přidejte osmaženou klobásu a fazole a nechte společně povařit dalších 15 minut.

57

CALDARROSTE

Pečené kaštany Na podzim pravidelně sbíráme plné koše jedlých kaštanů – jen si musíme pospíšit, protože velkou konkurenci představují místní divočáci ze širokého okolí. A tak sbíráme kaštany a Kaštany. Ty druhé jsou marrone, ze kterých se dělají marrons glacés neboli kaštany ve sladkém sirupu. Kdybych mohla, snědla bych sama celou plechovku. Oba druhy máme moc rádi pečené v krbu, protože kromě toho, že báječně chutnají, taky krásně voní. Před pečením se musejí naříznout, jinak vybuchují. Nožíkem s krátkým ostřím opatrně udělejte krátký vryp na spodní rovné straně. Pak vložte kaštany na grilovací pánev a tu umístěte nad žhavé uhlíky (nikoli plameny), přibližně po 5 minutách kaštany obraťte nebo jimi důkladně zatřeste, aby se přemístily. Po dalších 5 minutách zkuste do jednoho píchnout nožem – měl by být uvnitř měkký. Přendejte upečené kaštany do mísy a nechte vychladnout jen tak, aby se daly vzít do ruky a oloupat. Pečení v troubě: předehřejte troubu na 230°C a rozložte kaštany na plech. Pečte 20 minut a pak po 5 minutách zkoušejte, jestli jsou měkké.

OLIVE ALL’ASCOLANA

Olivy z Ascoli Piceno Padesát tisíc Ascolani – obyvatel města Ascoli Piceno v kraji Marche – žije kolem jednoho z nejkrásnějších náměstí v celé Itálii: Piazza del Popolo. V žádném baru a kavárně nechybějí na stolku smažené plněné olivy, které jsou tradiční místní lahůdkou proslavenou po celé zemi. Specialita se připravuje ze zdejšího druhu oliv tenera ascolana, velkých, zelených, s malou peckou. Recept 58

se někdy také nazývá Ascolane all’ascolana, neboli ascolské olivy na způsob města Ascoli Piceno. Nemáte-li možnost opatřit si ascolské olivy, což je pravděpodobné, použijte co největší olivy bez pecek. Pro 6–8 osob jako předkrm podzemnicový olej na smažení 20 velkých oliv bez pecek 200 g italského salámu, nakrájeného nadrobno mouka, rozšlehané vejce a strouhanka sůl, pepř Rozehřejte v pánvi olej na 190°C. Naplňte olivy nadrobno nasekaným salámem. Obalte v mouce, pak v rozšlehaném vejci a nakonec ve strouhance. Smažte dozlatova, podle potřeby obracejte. Nechte na ubrousku odsát olej a nakonec osolte a opepřete. VARIANTA NÁPLNĚ: Pomocí trubičky na vytlačování těsta můžete olivy naplnit směsí utřeného česneku, sekaných ančoviček a citrónové kůry.

BRODETTO

Polévka z plodů moře Podíváte-li se na fyzickou mapu střední Itálie, nemůžete přehlédnout zřetelný pás Apeninského pohoří (Appennini), které tvoří pevnou a jasně vyznačenou páteř poloostrova a dělí zemi na dvě poloviny. Na straně, kde leží Cortona, klesají svahy do širokých úrodných nížin, jež končí až u břehů Tyrhénského moře, toskánské části Středomoří. Na východě je krajina odlišná, hory a moře jsou zde v mnohem důvěrnějším sousedství. Jedním z důvodů, proč je oblast Marche méně navštěvovaná než Toskánsko, jsou právě všudypřítomné kopce, které činí krajinu místy nedostupnou. 59

Přirozeným zdrojem potravy je pro marchigiani samozřejmě moře. A podél celého jaderského pobřeží vám každý řekne svůj vlastní předpis na brodetto. Kdyby byl Cole Porter Ital, mohl by ve své slavné písni zpívat: „Ty říkáš brodetto, já říkám buridda, ty říkáš cioppino a já říkám cacciucco...“ Každopádně všechny ty názvy znějí lépe než obyčejná rybí polévka, stejně jako italský výraz pro plody, doslova ovoce moře – frutti di mare – a dokonce i ryba – pesce – zní libozvučněji a chutněji. V různých krajích se pochopitelně brodetto nazývá různě. Cioppino je známo v celém San Francisku, ale v Itálii jsem se s ním nikdy nesetkala, přestože údajně pochází z Ligurie, kde ovšem jedí buriddu, zatímco na toskánském pobřeží byste dostali Cacciucco alla Livornese. Edova rada: kupte to, co je ten den čerstvé. Jestliže předpis požaduje štikozubce a na trhu zrovna žádného štikozubce nemají, zato nabízejí pěkného platýsa, kupte platýsa. V tradiční receptuře vařili kuchaři brodetto ze třinácti druhů mořských plodů. Pro 6 osob 2 nasekané šalotky /4 šálku extra panenského olivového oleje 4 rozdrcené stroužky česneku 3–4 nitky šafránu sůl a pepř 2 šálky cherry rajčátek překrojených na poloviny 2 šálky bílého vína 1 /4 kg tresky nakrájené na dvoucentimetrové kousky 1 /2 kg oloupaných krevet 1 /4 kg drobných mušlí 1 /4 kg platýza nakrájeného na dvoucentimetrové kousky 1 /2 šálku nasekané petrželky 1

Osmahněte na oleji šalotky, po 2–3 minutách vmíchejte česnek. Po chvíli přidejte šafrán, sůl, pepř a rajčata. Po dalších 5 minutách zalijte vínem a přiveďte k varu. Duste 5 minut na mírném plameni. 60

Zesilte plamen a přidejte tresku, která se musí vařit o něco déle než ostatní druhy, povařte 3 minuty, pak přidejte krevety, mušle a platýsa. Vařte pod pokličkou na mírném ohni 15 minut. Úplně nakonec přidejte nasekanou petrželku. Podávejte v miskách s opečeným domácím chlebem nebo jako omáčku ke špagetám.

CRESPELLE AI PORCINI E RICOTTA

Palačinky s hříbky a ricottou podle Giusi Pro tento lahodný pokrm si zkuste opatřit italské sušené hříbky, které se prodávají v sáčcích nebo ve sklenicích. Vložte hříbky do nádoby, zalijte vařící vodou a nechte 15–20 minut máčet, dokud nezvětší objem. Sceďte a nasekejte nadrobno. Tekutinu můžete uschovat a použít do jiného jídla, ale napřed ji musíte přecedit. Při přípravě pommaroly a omáčky na těstoviny zkuste místo cibule použít odori (směs nadrobno nasekané cibule, mrkve, celeru a petržele). Do omáčky je také možno přidat 1/2 šálku smetany. Pommarola se buď připravuje narychlo jako v tomto receptu, nebo se může nechat pomalu a dlouho odpařovat a výsledkem je hustá, koncentrovaná omáčka. Pro 4 osoby (8 palačinek) 1

/3 šálku mouky 1 šálek mléka 3 rozšlehaná vejce lžička soli 4 lžíce másla 1 šálek ricotty 1 žloutek 1 /2 šálku strouhaného parmezánu 25 g sušených hříbků rajčatová omáčka (viz následující recept) 61

Předehřejte troubu na 180°C. Nasypte do mísy mouku a pomalu přimíchávejte mléko, až vznikne těstíčko. Postupně přidávejte rozšlehaná vejce a polovinu množství soli. V pánvi o průměru 22 cm s nepřilnavým povrchem nechte rozpustit lžíci másla. Naběračkou nalijte na pánev 1/4 šálku těsta a usmažte na středním plameni palačinku. Během smažení uvolňujte okraje nožem nebo spatulou, po 1–2 minutách obraťte a dosmažte druhou stranu. Přeneste na talíř. Přidejte na pánev trošku másla a dosmažte zbývající crespelle. Ve středně velké misce rozmačkejte vidličkou ricottu, přidejte žloutek a zbývající sůl, strouhaný parmezán, houby a vše promíchejte. Nakonec vmíchejte 3 lžíce rajčatové omáčky. Do středu každé palačinky dejte 2 lžíce náplně, rozetřete ke krajům a pak palačinku zabalte jako doutník. Totéž opakujte se zbývajícími palačinkami. Urovnejte crespelle do zapékací mísy, zalijte polovinou šálku rajčatové omáčky, poklaďte kousky másla a lehce zasypte strouhaným parmezánem. Dejte na 25 minut do trouby. Podávejte horké.

POMMAROLA

Rajčatová omáčka 1

/2 šálku extra panenského olivového oleje 1 nasekaná malá cibule 1 plechovka celých rajčat nebo 6–8 čerstvých rajčat zbavených slupky 1 /2 šálku nasekaných lístků bazalky sůl a pepř Vsypte cibuli do rozehřátého oleje a smažte 5 minut na středním plameni. Přidejte rajčata a rozmačkejte je vařečkou. Přisypte bazalku, sůl a pepř. Nechte nezakryté zprudka vařit 10 minut do zhoustnutí. Z uvedeného množství jsou asi 3 šálky omáčky. 62

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.