Laurell K. HAMILTON, Smrt, dějství prvé 0

Laurell K. HAMILTON, Smrt, dějství prvé

0


Laurell K. HAMILTON FIRST DEATH

Anita Blake nula a půl

Smrt, dějství prvé

na podzim, snad dva roky před rokem I

1


2

Podzim srdnatě vytáhl do boje s létem. Sliboval, že alespoň několik dní nebudou ani vedřiny, ani holomráz. Ale znáte to… sliby chyby. Nicméně ty jeho letošní se zatím zdály být nezvykle poctivě dodržené. Dny byly příjemné, stačila bunda a bylo vám prima. Co se mé maličkosti týče, mohl by v St. Louis panovat věčně, nicméně já nejsem zrovna stvoření, co si potrpí na iluze. Je mi zhola jasné, že brzy bude nemilosrdně vystrnaděn krutovládcem zimou a po slunečných dnech a pestrobarevném listí na stromech lemujících dlouhé kilometry silnic a zkrášlujících přírodu široko daleko, bude až do jara veta. Do obličeje mi sice vanul parádně svěží větřík, jenže mne se najednou zmocnil prapodivný pocit, jakože léto zahájilo protiútok a nemíní se vzdát bez boje. Zničehonic se mi udělalo podivně teplo po těle a motala se mi hlava. Hřbetem ruky jsem si otřela čelo. Zvláštní, zůstal mi na něm studený pot. Na moment jsem zavřela oči, pak znovu zamžourala do sluníčka. Paprsky už postrádaly ostrost, sílu a jas těch letních. Byly měkké a jakoby filtrované přes zlatý hedvábný šátek. Slunce šířilo světlo zlatisté a něžné. Podzimní melancholie, jako když vyšije. Zhluboka jsem se nadechla a hned toho zalitovala. Aha, proto takhle básním. Šikovný úhybný manévr mé mysli, protože se mi zvedá žaludek a svět vidím jako z kolotoče. Vzduchem se totiž linul pach krve, a hůř. "Anito, seš v pořádku? Zdáš se nějak pobledlá. Tohle tělo nám taky pozvracíš?" Víc už jsem slyšet nepotřebovala. Začala jsem otevírat pusu, abych Zerbrowskimu odsekla: Ne, ale vítr mi fouknul zápach rovnou do tváře, k tomu připočtěte vzpomínku na mé nedávné neslavné extempore… nevybíravě jsem pana Vtipného odstrčila a už si to metla k nedalekému křoví. Bez okolků jsem se svezla na kolena a zvracela. Dovolte mi se představit. Jmenuji se Anita Blakeová, občanským povoláním oživovatel, vedlejším povoláním konzultant zvláštního oddělení policie v St. Louis, konkrétně místního oddělení pro supernaturální trestnou činnost, lidově zvaného MOST, a pak také… lovec a zákonný popravčí upírů pro stát Missouri. To tělo, o kterém šla před chvílí řeč, byl ještě včera pěkný blonďatý klučík, já nevím, desetiletý, spíš kapánek starší. Smál se, běhal, hrál s kamarády baseball. A žil. Nyní leží přikrytý plachtou na holé zemi, vykrvený a potrhaný. Pokud jste se mu dokázali dívat


3

pouze do obličeje, vypadal, jakože si dal šlofíčka na mezi prohřáté podzimním sluncem. Ne. Je teprve sedmým mrtvým dítětem, které jsem kdy viděla, přesto mám pocit, že už jsem jich viděla příliš mnoho. Většina upírů děti nezabíjí, ale tento ano. Vlastně se dá říci, že tahle pijavice, tenhle nemrtvý bastard, se na ně specializuje. Většina zákonných popravčích upírů nikdy na místa činu nechodí. Jen do nich zatlučeme kůl, pěkně zručně a precizně, ale až potom, co je policie uloví a strčí nám je až pod nos. Poprvé začínám chápat, proč se ostatní popravčí drží od obětí dál. Pozdě bycha honiti. No a tak jsem, na rozdíl od nich, dnešní podvečer trávila v Ozarkských horách, ne daleko od města, a ještě méně daleko od oběti. Slunce se zvolna klonilo k západu a obloha růžověla. Slunce jde spát v šarlatu, zítra bude větrno, říkávala moje babička Blakeová. Vítr odnese pach smrti. Zítra zde po něm, po pěkném chlapci ležícím na trávě mírného svahu, nezbude ani památky. Ptáci vyplašení nejen nezvyklým shonem lidí kroužili po temnějící obloze a tesklivě křičeli. Znělo to jako nářek, jejich pokřik násobila ozvěna a asi na tom měl svůj podíl i blížící se soumrak. Večer se všechny zvuky jinak nesou, jinak zní. Já zatím potupně klečela ve křoví, vrhnout už jsem neměla co, a bezděčně si vybavovala svůj první pohled na toho malého mrtvého človíčka. Kdyby tak šlo, hledět mu jen do tváře. Upír se žádné nikdy ani netkl. Abyste spatřili dílo zkázy, museli jste zrakem putovat dál po těle. Jako by pro něj bylo důležité, aby všechny jeho oběti ve smrti měly krásnou tvář. Policejní vozy parkovaly vedle svodidel silnice, majáky na střechách se otáčely a vrhaly červené pablesky všude okolo, ale sirény mlčely. Zaplaťpámbu. No a, taky všude, kolem mě postávali uniformovaní policisté. Já stála nad obětí a oni byli celí netrpěliví, abych se konečně vyžvejkla. Pak totiž můžou sbalit fidlátka a jet domů. Já přicházím na místo činu pokaždé až poslední, když už je vše hotovo, zdokumentováno, změřeno, vyfoceno. "Viděla jste už dost?" zeptal se mne provokativně jeden z nich. "Jo, viděla jsem víc, než dost," přiznala jsem bez mučení. Viděla jsem víc, než jsem vůbec vidět chtěla. Právě v té chvíli se, jako na potvoru, příroda spikla s mým tělem – proti mně – a já se musela odplížit stranou. Pokusila jsem se předstírat, že obdivuji onu vskutku malebnou krajinu, ale nikdo mi to nežral. Není divu. Musela jsem být bledší, než upír. No, teď už s tím nic nenadělám. Viděli mě blinkat na místě činu. Další den, další ostuda. Seru na to.


4

Kdyby nebylo nic horšího. Jenže ono je. Vachrlatě jsem vstala a opatrně testovala, jestli se udržím na nohách. Otřela jsem si pusu a snažila se nepřemýšlet o tom, jak vypadám a… jak smrdím. Na nepřemýšlení jsem machr. Za zády jsem zaslechla pohrdavé poznámky dvou uniforem středního věku. Dali si záležet, abych je dobře slyšela. "Taky nesnášíš, když dovolují civilistům courat se po místě činu?" "Mně nevadí civilisti. Mně vadí malý holky, co se tvářej, že jim to tady patří." Periferním viděním jsem zahlédla, jak na ty dva chytráky z povolání padl dlouhý stín. "Slečnu Blakeovou jsem na místo činu pozval já. Máte s tím snad problém, Jonesi?" zahřměl Dolph. Detektiv seržant Rudolph Storr rozhodně není nenápadný muž. Pro mne Dolph má krátké černé vlasy rozumného střihu, měří dva metry, plus autobus, a postavou připomíná zápasníka. Ramena má přes celá záda a nohy až na zem. V těch dvou by se krve nedořezal. Když se znovu naučili dýchat, vykoktali: "Ne, seržante Storre, žádný problém." "Tohle je vaše místo činu. Vy určujete pravidla," snaživě slabikoval pomenší tlouštík. "Všechno bude po vašem." Potil se skoro jako já. Nic bych za to nedala, že i u něj se jedná o poctivý smrtelný pot. Dolph tak holt na některé lidi působí. Pán toho jména úsečně kývnul: "Přesně tak. Teď běžte někam jinam. Oba." Odvrátil se od nich a upřel svůj rentgenový zrak na mne. "Je ti dobře, Anito?" "Jasně, jsem v pohodě." Lež jako věž. "Co ty na to?" Bradou ukázal k tělu. Co já na to? To si snad dělá prdel. Já osobně si myslím, že je to ta nejhrůznější věc, co jsem kdy viděla, a nejraději bych začala ječet a uhánět někam daleko, kde už se nikdy nebudu muset koukat na zmasakrované děti. "Je to o tolik horší, než ti ostatní?" pokračoval, jako by se nechumelilo. Ne, nechumelí se. Sem tam spadne lísteček, jinak pohoda. Pohoda… Musela jsem chvíli dýchat a nestát po větru. Když jsem se jakš takž dala dohromady, dokázala jsem říci: "Čím dál, tím hůř, jako by stále víc divočel. Zabití od zabití je pořád surovější." "To mi řekne každý policajt, co už mám v terénu. Tebe potřebuju, abys mi řekla něco, co oni nevědí. Stručně a jasně.


5

Potřebuju, abys mi řekla, jak myslet jako upír." Ztuhla jsem. Vytřeštila na něho oči. "Nevím, o čem to hovoříte, seržante Storre!" "Potřebuji, aby ses podívala na to tělo, Anito. Potřebuji, abys uviděla něco, co nám ušlo. Znáš příšery lépe, než kdokoli tady. Potřebuji někoho, kdo zná upíry. A to jsi ty." Hleděl na mě pěkně svrchu. No, při jeho výšce neměl na vybranou. Ale on na mě hleděl svrchu i v přeneseném slova smyslu. Bylo mu jasné, že už tam jít nechci. Že nechci, aby někdo zvedl plachtu a já se musela dívat na ten zmarněný život. Nechci. Ne. Ne. Ne. "Nejsem jediný popravčí upírů ve městě." "Ne, to nejsi," odsekl, ale hned pokračoval. Jo, Dolph je jak buldok. Jak se do něčeho zakousne, nepustí. "Jenže jsi v této oblasti jeden z mála skutečných lovců upírů. Upíry, které máš popravit, si sama ulovíš, nečekáš, až ti je policie dodá, úhledně zabalené, jako dárek, málem s mašličkou pod bradou." Co na to říci? Je to pravda. Rozpačitě jsem se drbala ve vlasech. Začínala jsem mít nepříjemný pocit, že z tohohle se nevyvléknu. Rozhlédla jsem se. Než jsem si stačila obrátit žaludek naruby, setmělo se. Bezoblačná obloha přešla z fialkové do tmavomodré. Kopce na obzoru se proměnily v temně modré siluety. Mám ráda tmavomodrou. Noční obloha je jedna z věcí, na které bych se dokázala koukat snad donekonečna. Zvlášť, když je takhle nádherně posetá hvězdami, jako dnes. Jo, to jsem celá já. Nechce se mi myslet na dětskou mrtvolku, tak se vrhnu na romantiku. Ještě chvíli a začnu meditovat o pohledu do plamenů. Ten taky můžu. Zvlášť, když se v nich peče některý z mých klientů. Mrtvý upír, dobrý upír. "Anito! Posloucháš mě vůbec?" zavrčel Dolph. "Zrovna říkám, že Manny Rodriguez je taky dobrý lovec upírů, ale má ženu a čtyři děti a ti jsou u něho na prvním místě. U něj má před prací přednost rodina." A špatného je na tom co? Pomyslela jsem si, ale nahlas to neřekla. Manny je oživovatel, který mě učil. Naučil mě, jak správně oživovat mrtvé a jak zabíjet upíry – ač přiznávám, že poznatky od něj stále pilně rozvíjím. On je tradicionalista, jde na věc přes kůl a česnek. Někdy nosí pistoli, ale jen jako východisko z nouze, ne jako primární nástroj. Pokud mi moderní technologie umožní sejmout upíra na dálku, aniž bych si na něj musela obkročmo sednout a zatlouct mu kůl do srdce, hm, proč toho nevyužít?


6

"To snad nemyslíš vážně?" vyjela jsem na Dolpha. "Ne, jestli ty špatňáky ulovíš ty." "Jo, a právě proto mají policisté jedno z nejvyšších skóre rozvodů." Tohle ponaučení hodné zapamatování splynulo ze rtů detektiva Zerbrowskiho, toho posměváčka, který se mi před chvílí stal onou příslovečnou poslední kapkou. Měří asi metr sedmdesát, kudrnaté černé vlasy už mu šedivějí a zoufale by potřebovaly zastřihnout. Hnědé oči má zarámované brýlemi s tmavou tuctovou obroučkou. Na sobě baloňák neurčité barvy, ne nepodobný věčnému ohozu jistého detektiva s doutníkem, který je jeho vzorem. Hlavně co se oblékání týče. Řeknu-li, že ta zelenkavá košile je poněkud pomačkaná, budu k ní velice milosrdná. Kravatě není pomoci, vypadá jako výplod moderního umění. Původní barvu by rozeznal snad jen senzibil. S trochou fantazie bych tipla modrou, ale skvrny od jídla jí dodaly vskutku nevšední efekt. V kantýně si dnes dal špenát a odpoledne hamburger s dvojitou hořčicí. Zerbrowski se na mě křenil. Kření se na mě vždycky. Pohlédli jsme na něho, Dolph a já, jako na něco, co zanechal na chodníku pejsek. "Pardon, já nevěděl, že tohle je soukromá konverzace. Mizím. Mlha přede mnou, mlha za mnou, budu stát támhle." A už se dekoval. Jenže Dolph mu pohotově vzal vítr z plachet. "Nikam, Zerbrowski, můžeš jít s námi zpátky k tělu." "Já bych se za své neodpustitelné chování raději styděl támhle," ukázal na opačnou stranu. Vařil z vody, ale už mu bylo jasné, ostatně stejně jako i mně, že ho to nemine. Dolph se prohnaně zašklebil. "Já vím. Možná tě to odnaučí trousit ty své rádoby vtipné průpovídky." No, znám Zerbrowskiho teprve pár týdnů, ale vsadím botky, že troušení chytrých poznámek ho neodnaučí nic. "Cože?" Bezděčným gestem si posunul brýle. Vyčítavě se podíval ne na Dolpha, ale na mne. Že bych myslela nahlas? Hm, ne. "Nic, vůbec nic," zakřenila jsem se na něho za Dolphovými zády. Neochotně jsme se přiloudali zpátky k tělu, jako Dolphovy nešťastné ocásky. On, na rozdíl od nás, přímo sršel energií. V ruce blok, propisku v pohotovosti. "Pověz mi, co vidíš, Anito." Co vidím? Mrtvé dítě. Poukázku na další noční můru, stejně jako tomu bylo u toho předešlého, které mne strašilo ve spaní dnes nad ránem, když jsem se konečně dostala do postele. Pokud nevíte,


7

co říci, povězte, co vám říkají, abyste řekli. "Vidím chlapce zhruba stejného věku, jako byli ti ostatní. Buďto malý čtrnáctiletý nebo vyspělý dvanáctiletý. Vrah byl surovější, než v ostatních případech. Surovost se stupňuje od zabití k zabití." Lezlo to ze mě jako z chlupaté deky. Moc jsem záviděla Zerbrowskimu, že se může koukat do země. "Do pekla, Dolphe, tohle vypadá, jako by ho potrhalo nějaké zvíře. Nikdy jsem nezažila, aby byl útok upíra tak animální. Tohle vypadá spíš na kožoměnce, než na upíra." Konečně ostatky přikryla plachta. Dolph zamyšleně listoval svým věrným papírovým přítelem. "Nemohli se k upírovi přidat lykantropové?" Zavrtěla jsem hlavou, celá ráda, že už se na tu hrůzu nemusím dívat. Ne, že bych to pořád neměla před očima. "Upíři mají zuby jako člověk. Jejich tesáky nejsou zas až tak dlouhé. Nevěřím, že by tohle dokázaly lidské zuby." "Lidé tě vždycky dokážou překvapit, Blakeová, a ne zrovna v dobrém slova smyslu. Věř mi, já viděl, co zvládnou obyčejné zuby." Zerbrowski, kdo jiný. Pokládal základy na mou zbrusu novou noční můru, při tom melancholicky hleděl na plachtu, pod kterou se rýsovalo drobné tělíčko. Noc byla vlahá a příjemná, všimla jsem si, že si na procházku po obloze vyšla večernice. Zase se rozplývám, z čehož plyne, že před něčím uhýbám. Před čím asi? Bezděčně jsem si přikryla pusu rukou. "Nemyslím, že jsem se to chtěla dozvědět," zachraptěla jsem. Zerbrowski se uchechtl. "Já myslel, že seš lovkyně upírů, drsná jako rašple. Nevěděl jsem, že je tak snadné tě vystrašit." Zamračila jsem se na něho. Stáli jsme tam nad tělem, jako tři svatí za dědinou. "Nejsem zvyklá se dívat na takhle čerstvé mrtvoly." Zerbrowski se na mě pátravě zahleděl, v brýlích se mu odrážel svit hvězd. "Seš oživovatel zombie z povolání, děláš to každou noc." No tímhle mě vážně dožral. "Zombie nejsou čerstvé," odsekla jsem. "Tak dost, lidi, ještě se mi tady poperete. Vraťme se k práci. Co to tělo?" srovnal nás Dolph. No jo, pan Pořádek. Plkat ve službě, to se prostě nesluší. Už jsem toho měla plné zuby. Vztekle jsem si založila ruce na prsou a vyštěkla. "Nic nevidím. Jenom krev a potrhané maso. Vážně z toho nic nevydedukuju, Dolphe, je to prostě příšerná změť tkání,


8

politá krví, jako kečupem." Brrr, to mě zas napadla pitomost. Teď se budu muset MacDonaldovi pěkných pár týdnů vyhýbat. Ne-li měsíců. No co, žádná škoda. Ale U Mabel mají prima sekanou, bez kečupu to nebude ono. Možná s hořčicí? "Ty už seš zase duchem nepřítomná!" zařval na mě Dolph. Popadl mě za rameno, skoro to bolelo. "Potřebuji, abys dělala svou práci!" Vytrhla jsem se mu a couvla, skoro jsem při tom upadla. "Tohle není moje práce!" Můžete se na mě naštvat, ale musíte počítat s tím, že vám to nezůstanu dlužna. Mezi vaší a mojí nasraností platí přímá úměra. Otočila jsem se na patě a vyrazila pryč. Uniformy se po mně zaraženě ohlížely. Taková malá a troufá si odmlouvat velkému šéfovi. To ještě nic neviděli. "Tohle je tvoje práce," nesl se za mnou rozhněvaný Dolphův hlas. Nemusela jsem se otáčet, abych si představila, jak tam stojí jako bůh pomsty, šermuje propiskou a Zerbrowski pobaveně přihlíží. "Zabije další dítě, to přece sama dobře víš." Věděla jsem to, slyšela jeho slábnoucí hlas, ale nezastavila se. Chvíli. "Nech ji bejt, seržo," Zerbrowski. Předpokládám, že Dolpha chlácholivě plácá po zádech. Jako chtít ukecat sopku, aby nevybuchla. Zhola nemožné. "Nemohu." Poslední Dolphova věta se mi začala bolestně zadírat do tkáně mozkové. Nejsem sopka, mě ukecáte. Někdy. Jsem oživovatel. Že se vlády nad světem ujala noc, poznám i se zavřenýma očima. Jako většina oživovatelů cítím svítání i soumrak. Upír, který spáchal tohle, je vzhůru a on nebo – Bůh nám pomáhej – ona je venku z rakve a chystá se ulovit další dítě. Všimla jsem si, že stojím. Poraženě jsem vzhlédla k obloze. Takové večerní šaty bych si dala líbit. Temně, půlnočně modré, sem tak flitr místo hvězd. Ach jo. Obrátila jsem se a už mnohem pomaleji se vracela k těm dvěma a… ostatkům. Ostatky, divné slovo. Svezla jsem se na kolena a doufala, že si modré rifle neušpiním nenapravitelně. Spáchala jsem sama na sobě kruté příkoří a přinutila se dívat, abych viděla. "Upíři občas odstraní kus masa z míst, kam se zakousli, aby zamaskovali, že se jednalo o útok upíra. Většinou použijí nějaký nůž nebo zbraň, ne zuby, protože není důležité, jak to vypadá tady,


9

soudní patolog stopy tesáků pozná." Jen mělce jsem se nadechla a trochu se napřímila. Nechtěla jsem zase valit do křoví. "Ale tenhle upír se zamaskovat, co udělal, nepokoušel. Vyžíval se v tom a chtěl, abychom to našli. To že nechal tělo ležet takhle na ráně, je pro něj součástí celé zábavy." Dolph vypadal tak jistý si tím, že jim dokážu pomoci, ale co jsem jim zatím řekla já, by jim řekl i patolog. Nebo i samotní policajti. Ne všichni jsou idioti jen proto, že pořád nosí uniformu a na civil nedosáhli ani po desítkách let ve službě. Někteří viděli víc těl, než já. Někteří ne. Neměla bych tady být. Neumím jim pomoci. Pak se najednou něco změnilo. Něco jsem ucítila. Upír. Nedaleko. Je někde támhle ve tmě a pozoruje nás. Pomalu jsem se otočila. Připadala jsem si jako hrdinka hororu. Zahleděla jsem se do temnoty. Mám velmi dobré noční vidění, přesto jsem nic neviděla, jen cítila. "Někdo nás sleduje," špitla jsem. Dolph zpozorněl, Zerbrowski jakbysmet, oba se zahleděli tam, kam jsem koukala já. "Kdo, někdo?" optal se Dolph stejně tiše. "Upír." "Nic nevidím," řekl Zerbrowski a marně se snažil prohlédnout tmu. "To ani já," potěšila jsem ho. Zerbrowski si zmateně prohrábnul stříbročerný porost hlavy. "Řekla's, že vidíš, že nás někdo sleduje." Dolph zavrtěl hlavou. "Takhle to neřekla." "Cítím ho," uvedla jsem věc na pravou míru. "Ho?" vydechl Dolph. "Nepoznám, jestli je to on či ona, ale rozhodně je to upír," upřesnila jsem. "A jak je blízko poznáš?" naléhal Dolph. Popřemýšlela jsem o tom. Vztáhla do prostoru tu část mne, která mi umožňuje povolávat zombie z hrobu. Tu část mého já, která vycítí, že se slunce kloní k západu. "Je někde u aut. Nechci ukazovat. Mít lepší noční vidění, poznala bych, jestli je to on či ona." "Jsi si jistá?" "Absolutně." "Zerbrowski, svolej uniformy. Všichni na silnici, každého zadržet, nikdo nám nesmí proklouznout," zavelel Dolph. Zerbrowski nediskutoval a rozběhl se k policejním vozům a vysílačce v nich. "Doprovodím tě ke tvému vozu," gestem ruky mne vybídl Dolph.


10

To nesnáším, jakože nenajdu vlastní auto nebo že mám jet domů? "Uniformy možná upíra neuvidí." Zvolna jsme vykročili k němým červeným a modrým majákům. "Proč ne?" "Protože může obloudit jejich mysl." "To umí všichni upíři?" zvedl obočí Dolph. "Všichni ne. Jen ti, co mají dost moci." "A tenhle je na to mocný dost?" Pokusila jsem se ochutnat moc našeho upíra ve své mysli. Je dost mocný? Toť otázka otázek. Nebyla jsem si úplně jistá, zda na ni znám odpověď. Mezitím jsme pomalu došli až k zaparkovaným policejním vozům. Všude postávali policisté a vyslýchali lidi, kteří se tam nešťastnou náhodou nachomýtli při podvečerní procházce se psem nebo při joggingu nebo sem prostě přišli očumovat. Čumily v životě nepochopím. Mít na vybranou, rozhodně nejsem tady, ale doma v posteli. Nebo na hřbitově. Co je na tom k smíchu? A stál tu také on. Jeho jasně žlutý ježek se ostře rýsoval proti noční obloze, v dálce byly vidět první domy města. Ve vlasech měl zastrčené brýle s namodralými skly. Na sobě červenou bundu se zvláštními koženými nášivkami na ramenou a loktech. Nebo je to guma s malými výstupky? Cvočky? Čert ví. Klasické modré rifle, šedé triko. "Tam je," zaječela jsem. "To je on," a už jsem se za ním hrnula, jako velká voda. Dolph mne na poslední chvíli odchytil, čapnul mě za loket. "Nevystraš ho!" brzdil mě. Hodila jsem po něm omluvný cukrblik. "Pardon." Už pomaleji jsem s Dolphem po boku vyrazila za žlutovláskem. Zrovna mluvil s nějakou uniformou. "Který to je?" šeptem se optal Dolph. Vždycky mě překvapí, že lidé můžou upíra nepoznat. Prostě vypadá jako upír. Bije to do očí, aspoň mě, ale jak vlastně poznám, že je to chodící mrtvola, to ani při nejlepší vůli ostatním vysvětlit nedokážu. "Zaměstnání," vyzvídala úředním tónem uniforma s knírkem. "Pracuji v Provinilých slastech." Ne, že by vypadal jako upír. Vypadal jako úplně normální chlápek s pěknou kostrou. Jenže v mojí mysli byl prostě cítit upírem. Jak vysvětlíte pocit? Nevysvětlíte, ne bez toho, aby to


11

vyznělo tajuplně, mysticky a vy vypadali trochu jako cvok. Zatahala jsem Dolpha za rukáv a bradou ukázala na našeho podezřelého. Nevypadal, že by mi to nějak extra věřil. "Jsi si jistá?" zvedl obočí. "Bydlím támhle," žlutovlásek ukázal napravo od nás. "Viděl jsem světla a zajímalo mě, co se děje." "Absolutně. Je to upír." "Být upírem už není žádný zločin, viďte důstojníku?" Žlutovlásek teď koukal přímo na nás a usmíval se. Dolph znejistěl. "To mluví s námi?" Jen jsem si povzdechla. Tohle mi taky mohlo dojít dřív. Já jsem teda odborník na upíry, škoda hovořit. Spíš odporník. "Ano, klidně můžeme přestat šeptat. Stejně nás uslyší." Dolph se upřeně zahleděl na žlutého ježka. Když se usmíval, bylo vidět špičáky. Buďto není moc starý nebo to dělá naschvál. "Super-sluch?" odtušil Dolph. "Ano," odpověděli jsme, já a upír, unisono. Vypukl poprask. Zbraně se nořily ze svých pouzder a mířily na červenou bundu. Civilisté brali děti a nohy na ramena a mizeli. Třebas je to odnaučí chodit očumovat. Hm, ne. "Klídek, hoši. Je nevinný, dokud mu vinu neprokážeme. Zatím nevíme, jestli je právě tento upír tím, kterého hledáme," mírnil situaci stoicky klidný Dolph. "Kde přesně bydlíte, pane?" Nenásilnou cestou se s nonšalancí sobě vlastní ujal výslechu. Upír udal adresu, která opravdu byla támhle. Možná je skutečně tím, čím se zdá být. Obyčejný upír. Zákonů dbalý občan, který je čirou náhodou upír. A čumil. "Rád bych, abyste s námi zajel na okrsek, pane Adame. Trochu si popovídáme," zahájil Dolph lovy zatím beze zbraní. Upír rezolutně zavrtěl hlavou. "To si nemyslím. Ledaže mě máte z čeho obvinit." Zerbrowski píchl ukazovákem do vzduchu. "Co takhle kuplířství?" "Cože?" zaprotestoval Adam. Dolph Zerbrowskiho odmávnul a chlácholivě řekl: "Jenom s námi pojeďte a odpovězte na pár otázek." Adamovi se nechtělo, ne že bych se mu divila. "Znám svá práva. Nikam s vámi nepojedu." Sice jsem se mu nedivila, ale pustit z háčku jsem ho nehodlala. "Mám v kapse soudní příkaz k popravě upíra, který je za tohle


12

odpovědný," vyštěkla jsem. Periferním viděním jsem registrovala poldy kolem nás, zbraně měli stále v pohotovosti. Mému výstupu trochu ubíral na efektu fakt, že jsem upírovi musela koukat do krční jamky. Hledět upírům do očí je nezdravé vaší příčetnosti. "A vy jste jediný upír, kterého jsem v blízkosti místa činu viděla." Očividně jsem ho tím naštvala, protože se teď ke mně skláněl a cenil zuby. "Vy mi vyhrožujete?" Hypnotizovala jsem jeho bradu a zcela nevinným tónem pronesla: "Já, že bych vám vyhrožovala? To jste si něco špatně vyložil. Prostě tady s chlapci jeďte do města, zodpovězte pár otázek, tím se všechno v klidu vyřeší." Teď jsem mluvila, jako když másla ukrajuje. Trochu jsem ho tím zmátla. Zdálo se, že je na rozpacích. "Nechci přijít pozdě do práce. Dokonce i upíři musí platit činži." Zamračila jsem se. "Kdeže to pracujete? Zopakujte mi to." "V Provinilých slastech." Paráda, upír striptér. "Nemyslím, že vaše absence bude kdovíjaká tragédie." Za tuhle poznámku jsem si vysloužila trochu cenění zubů, ale pak Adam velice rozumně prohlásil: "Musím zavolat šéfovi."

Jestli Adam mluvil pravdu, má alibi na dobu všech vražd dětí. Ale jak zjistit, jestli upír mluvil pravdu? Zeptat se jiného upíra. Můžu se vypravit na jedno místo, kde na to možná najdu odpověď. Jediné místo v Distriktu, kde jsem vřele vítána. U Mrtvého Davea je pěkný bar, ve kterém mají mizerné hamburgery. Majitel je bývalý policajt, kterého vyhodili ze služby, protože je mrtvý. Přitom byl zabit při plnění svých povinností policejního důstojníka. Už dávno, v dobách, kdy ho upírství v očích zákona ještě pasovalo na mrtvolu. Technicky vzato jste mohli upíry střílet od pohledu, až do případu Addison versus Clark. Tento soudní případ nám dal upravenou verzi toho, co smrt je – a co není. Vampyrismus se stal ve starých dobrých Spojených státech legálním. Jsme jedna z mála zemí, která ho uznává. Úředníci na imigračním se z těch houfů upířích přistěhovalců mohli jednu dobu zbláznit. Když Dave zemřel, už pro něj u policie nebylo místo. Trochu zahořkl, ale přesto rád pomáhá, ač nelibě nese předsudky svých bývalých kolegů. Tak mluví se mnou. A já mluvím s policií.


13

Je to pěkná dohodička, která Daveovi umožňuje být naštvaný na policii a zároveň pomáhat. V podniku U Mrtvého Davea je spousta kouřového skla a svítících reklam na pivo. Výloha baru v noci vypadá jako dílo umělce modernisty, který bere provize od dealerů proslulých značek. Stála jsem těsně za dveřmi a čekala, až se moje oči přizpůsobí zšeřelému interiéru. Proč je vlastně ve všech barech ve dne v noci tma jak v jeskyni nebo v nějaké skrýši? Sotva si oči uvykly minimu osvětlení, vydala jsem se k barpultu. Dave je vysoký, statný, krátké hnědé vlasy mu začaly řídnout ještě, než zemřel. Dál už neplešatěl, ale vlasy mu ani nedorostly. Na sobě měl klasické modré rifle a bleděmodré tričko s duchaplným bonmotem. Usmál se na mě dost široce na to, aby vykoukly tesáky. "Těbůh, Anito," pozdravil a při tom leštil skleničku. "Co to bude?" "Jako obvykle, Dave." Nalil mi sklenici pomerančového džusu. Předstíráme, že je to koktejl Šroubovák. Jsem abstinent, ale proč bych chodila do baru, když nepiju? Ačkoli po tom, co jsem dneska všechno viděla, by panák nebyl od věci. Naklonil se nad barpult. "Páchneš, jako bys přišla rovnou z místa činu," odtušil zamyšleně. "Jak's to poznal?" "Bylo to hodně zlé?" "Věř, když řeknu jo." "Pořád ještě smrdíš strachem." A právě v té chvíli jsem dostala strach. Měla jsem strach z Davea. A Dave to samozřejmě okamžitě poznal. Stáhnul se za bar, pravou rukou si vjel do vlasů a pokazil umný účes, který jeho plešku téměř dokonale kamufloval. Sklopil hlavu, koukal do země. "Promiň, nechtěl jsem ti nahnat hrůzu." Pokrčila jsem rameny a hrála holku nebojsu. "Seš upír, prostě si nemůžeš pomoci." Při řeči jsem se na něho usmívala, i když stál ke mně zády. Když se usmíváte, váš hlas zní jinak. Příjemněji. Funguje to i po telefonu. "Jsem, co jsem," řekl, taky s úsměvem, špičáky se určitě blýskaly jedna radost. Pak zvážněl a obrátil se zase na mne. "Co potřebuješ, Anito?" Napila jsem se džusu a ležérně se optala: "Co víš o


14

Provinilých slastech?" To ho zaujalo, zase se naklonil nad pult. Opíral se o něj oběma rukama. Soustředila jsem se na jeho nos a snažila se ignorovat šum hostů u stolků za mými zády. "Je to striptýzový bar. Většina účinkujících jsou upíři nebo kožoměnci. Je to panoptikum zrůd." "Co myslíš tím panoptikem zrůd?" nechápala jsem. Riskla jsem letmý pohled do jeho očí. Má pěkný oči, myslím, že modré, ale v tomto světle těžko říci. Ztišil hlas do šepotu: "Je to striptýzový klub, kde jsou tanečníci upíři a kožoměnci a návštěvníci lidé. Prostě jedno z těch míst, kam může člověk skoro bez obav přijít a dívat se na zrůdy." Tím mi doslova vyrazil dech. Co mám říci? Jak zareagovat na fakt, že sám sebe bez mrknutí oka zařadil mezi zrůdy? Raději jsem zase sklouzla pohledem z jeho očí k bradě. Aspoň už nemusím zaklánět hlavu. To má také něco do sebe. Nevíte, co na něco říct? Neříkejte nic a soustřeďte se na práci. Jo, tak. "Je tam nebezpečno nebo jen neschvaluješ jejich životní styl?" Zamračil se. "Proč to potřebuješ vědět?" "Přece víš, že poldové chtějí, abych jim dělala dozor, když vyslýchají upíry." "Jo, zatraceně, protože jsou všichni příliš předpojatí, než aby nechali sloužit upíra," vyštěkl. Zahořklý, to už jsem říkala, že jo? Sklopila jsem zrak k pečlivě naleštěnému, čisťounkému pultu. Ruku na srdce, většina policistů, stejně jako většina lidí, upírům prostě nevěří. Dokonce ani ex-poldům. "Nechtěj vědět, kolik přesvědčování bylo zapotřebí, aby vzali do holportu aspoň mě," postěžovala jsem si, aby pochopil, že ani já nemám na růžích ustláno. Moment, na růžích, to musí pěkně píchat, pohodlíčko leda pro fakíra. Hm, možná mám ustláno na růžích. Ušklíbnul se, v tesácích se zaleskla reklama na Pilsner Urquell. "Jo, královna zombie a čarodějnice v jedné osobě. Ani ty nestojíš na špičce jejich TOP 10, viď?" Tak tímhle si u mě zrovna nešplhnul. Vyjela jsem na něho: "Já jsem křesťanka, žádná čarodějnice!" Kouknul na mě spatra a prsty zavlnil ve vzduchu, jako by hledal správná slova. "Nemluvím o náboženství, ale o tvých psychických schopnostech," setřel mě. Vzdala jsem to a melancholicky utopila žal v džusu. "Jo, prostě jedna ze zrůd." Položil ruce na barpult, každou vedle jednoho mého lokte. "To


15

jsem neřekl." Myslím, že vycítil, jak mě to vzalo. Dave není zlej, akorát si občas nevidí do pusy. No a to já taky, tak proč se čílit? Chtěla jsem se Davea zeptala na striptéra Adama a taky na jeho názor na tu sérii vražd dětí. Poldové vědí, že chodívám za Davem na konzultace, ale dali velmi jasně najevo, že toho nesmím prozradit příliš. Zvláště pak ne o dosud probíhajícím vyšetřování, takže jsem si musela nechat zajít chuť a držet jazyk za zuby. "Potřebuji vyslechnout nějaké lidi z Provinilých slastí. A nemůžu ti říct proč." Tohle jsem dodávat ani nemusela. Ví, jak se točí svět. Taky ví, že kdybych mohla, vyklopím mu to. Jako zrůda zrůdě. Jsme na jedné lodi. Dobrý Bože, doufám, že ne. "Jestli musíš pro informace zrovna tam, promluv si s JeanClaudem. Manažerem." Zvedla jsem obočí. "Měla bych o něm něco vědět?" Zase se ke mně důvěrně naklonil a zadíval se mi do očí. Žádné čáry máry, jen naléhavý pohled. "Je to vyšší upír. Mrtvý víc, než sto let. Považuje se za miláčka žen. A ženy s ním donedávna souhlasily." "Co se změnilo?" kula jsem železo, dokud bylo žhavé. Ještě trochu přitlumil hlas a naklonil se ještě blíž. Dech mu voněl po mentolkách. "Šla hláška, že naštval Vládce města. Přitáhli mu vodítko. Teď ho drží zkrátka." "Co provedl, že naštval Vládce města?" "Někdo říká, že žárlí, buďto jde o sex nebo o moc." "To je tak mocný?" "Ne na první pohled," rozhlédl se, jestli nás někdo neposlouchá. Špitat si o Vládci města v lokále není zrovna nejzdravější koníček. Pro nikoho. "Ale?" povzbuzovala jsem ho. "Ale vládce se obvykle čerta stará o milostný život svých poddaných. No a o jeho milostný život se stará." Zase se pustil do pulírování skla. "Všem nám je milostný život ostatních ukradený, pokud se nás netýká osobně. Jak moc neobvyklý je takový zájem u nejvyššího?" loudila jsem o další informace. "Vážně hodně neobvyklý," pokýval hlavou a pak změnil intonaci. "Musím se vrátit k práci, promiň, Anito." Zaplatila jsem za drink a za informace. Dave chtěl policii pomáhat, ale nemohl si dovolit pohněvat Vládce města a ostatní upíry. Bavil se se mnou, vlk se nažral a koza zůstala celá. Nejsem


16

polda a jako někdo, kdo oživuje zombie a bere je na procházku ven z hrobu, nejsem ani tak docela člověk. Proč mě vlastně upíři nemají v lásce? Možná to bude mít nějakou souvislost s tím, že jsem pro ně synonymem elektrického křesla. Myslím, že mě nemá rád nikdo.

Jediný upír, kterého jsme načapali poblíž místa činu, pracoval v Provinilých slastech. Najdete je ve čtvrti, které upíři říkají Distrikt. Lidé ji nazývají Nábřeží nebo Krvavé náměstí – podle toho, jestli zrovna mluví hrubě nebo ne. Nápis nade dveřmi byl z úžasně krouceného neonu barvy čisté krve. Ta symbolika mi rozhodně neunikla. Rudě zářily i výklady a stejně krvavě rudé světlo se linulo i od vchodu, ke kterému vedla příšerná fronta. Fronta na příšery. Po obloze plul měsíc v úplňku a všemu tomu kýči nasazoval korunu. Jean-Claude, manažer tohoto nočního podniku, byl tak zlobivý chlapec, že si pohněval Vládce města. Dolphovi vrtalo hlavou, jestli je Jean-Claude také tím upírem, po kterém paseme my. Nevšímavě jsme prošli podél fronty a ignorovali výhrůžně vztyčené ruce a protesty čekajících. Vystoupali jsme po třech širokých schodech. Před otevřenými, klínkem zajištěnými dveřmi stál upír, vyhazovač. Měl blond vlasy, vojenský sestřih a modré oči. Široká ramena div neroztrhla obtažené vínově červené triko se žlutým nápisem SECURITY. Není po smrti trochu zbytečné posilovat? Pleť měl růžovou. Dnes se už z někoho nakrmil. Byl čerstvě mrtvý. Jak to poznám? Cítím to. Nechtějte, abych to vysvětlovala. "Nesmíte předbíhat!" vykřikl a vztáhl proti nám ruku, dlaní kolmo vpřed. Sice by dokázal uzvednout toyotu, ale na Dolpha si nepřišel. Jednak byl o pohlavek vyšší, jednak měl odznak. Strčil ho upířímu zelenáči pod nos. "Já mohu," ucedil a už nám razil cestu dovnitř. Foyer bylo samý satén a brokát, rudá a pozlátková zlatá, z masivních baldachýnů na zdech a na oknech visely rádoby zlaté střapce. Hned za vchodem byl pultík a u něj sličná šatnářka. Člověk. Dlouhé, tmavě tizianové vlasy, top odhalující bříško stejné barvy, jako triko vyhazovače, nápadné doplňky z okované kůže, na paži tetování. "Omlouvám se, slečno, ale budete muset odevzdat svůj křížek." Než jsem na ni stihla začít zaječet, že jí křížek nedám ani omylem, Dolph opět zamávat odznakem.


17

"Policie, kříže si necháme," prohlásil tónem, jako když práskne bič. A bylo to. Připouštím, že vcházet na nepřátelské území bok po boku s policií, mě dost baví. Věděla jsem, co jsou Provinilé slasti zač, ale až doteď jsem uvnitř nikdy nebyla. Teď jsem tady stála a zírala na pódium, doslova mi lezly oči z důlků. Na pódiu se totiž tyčila parodie na gladiátora – zatím oděná, díky Bohu – včetně kyrysu a přilby s chocholem. Pěkně namakanej borec, jen co je pravda. Předváděl se, protahoval a z výšky shlížel na houf nadržených ženských, které ječely jako na baseballe a mávaly bankovkami. "Panenko skákavá," uteklo mi. "Páni důstojníci," pronesl čísi hlas, vláčný a sladký jako med, sytý a melodický. "Jak vám mohu pomoci?" Jeho majitel vypadal přesně tak, jak má správný upír vypadat. Jemně zvlněné černočerné vlasy se proplétaly s bělostnými krajkami širokého límce starobylé košile, krajky se řinuly i z rukávů, na bledé ruce s dlouhými prsty. Košile nebyla zapnutá, lépe řečeno zašněrovaná, dílem dávala oku všanc nepříliš svalnatou hruď bez unce tuku a rámovala ji véčkem krajky, jako mořská pěna. Většina mužů by nic takového nosit nemohla. Upír, ač oděn takto, však vyhlížel bezchybně mužně. Ve výstřihu byla dobře patrná téměř zhojená vypálená jizva. Měla tvar kříže. Před kolika dekádami mu někdo vypálil kříž do masa? Chvíli jsem na něho zírala stejně, jako předtím na jeviště. Do očí mu spadala podobná vlna jako mně. No, přímo do očí jsem se mu koukat nehodlala, ale že jsme si stylem účesu proklatě podobní, mi neušlo. Nebyl o mnoho vyšší, než já, a byl o hodně menší, než Dolph. Dolph na něho shlédl jako Goliáš na Davida. "Chceme vám položit několik otázek týkajících se vašeho zaměstnance, JeanClaude." Upír elegantně přikývnul. "Adam se mnou probíral podezření, které vůči němu chováte." Hleděl Dolphovi do očí a neuhýbal. Dolph mu hleděl zhruba někam na kořen nosu. "Opravdu?" odtušil Dolph. Další elegantní přisvědčení, nyní jemně okořeněné nevolí. "Ochudili jste náš včerejší kulturní program o jeho vystoupení. Zmeškal své číslo, musel mi důvod své nepřítomnosti vysvětlit osobně." Mírně se pootočil. "A kdopak je tato okouzlující nová policistka, seržante Storre?" Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že tím myslí mne.


18

Nemoct se dívat do očí vám pekelně zhorší přehled o situaci. "Já nejsem…" hlesla jsem, nespouštějíc zrak z jedné ztuhlé bradavky, která prosvítala pod tenkou látkou starodávné košile. "Nejste co?" zeptal se tím hedvábným hlasem, který ve mně evokoval představu nahé pleti a chladivých lůžkovin. Dolphova dlaň přistála na mém rameni. Vzpamatovala jsem se. "Nejsem nová." Což znělo zatraceně uboze dokonce i mně. O upírovi nemluvě. Představa lože se vytratila, nahradila ji představa jeho hypnotického pohledu. Úplně jsem cítila, jak se do mne propaluje očima. Jaké má asi oči? To se hned tak nedozvím. Tohle není Dave. Tomuhle týpkovi si do očí netroufnu ani mrknout. "Položíme vám pár otázek," pokusil se Dolph odpoutat jeho pozornost ode mě, ale neuspěl. "Cítím pach lži, seržante Storre," předl upír. "Copak asi přede mnou tajíte?" Naskočila mi husí kůže. Jako by mne jeho hlas škádlil na místech, kterých se nemá co dotýkat ani milenec. Nejsem dobrá lhářka, jestli Dolph nechce, abych prozradila, kdo jsem, měl mne na to předem upozornit. Co mám teď říct? Dolph se k problému postavil jako chlap, vzal ho na sebe. Pro jednou, výjimečně, jsem to dokonce i ocenila. "Tohle je Anita Blakeová. Pomáhá nám při vyšetřování." Posunul se přímo přede mne, takže mi nezbylo, než klopit zrak a hledět mu na krajky ve výstřihu. Předtím jsem měla pocit, že mne jeho oči propalují. Teď jsem se cítila jako na rožni. Opékal si mne pěkně do křupava. "Tohle je tedy ona pověstná lovkyně upírů, tak nelítostná, že jí říkáme Popravčí? Tak mladá na takovou pověst. Tak rozkošná, aby byla tolik obávaná." Zhluboka jsem se nadechla a zaprotestovala: "Upíři se mne nebojí. Nebojí se žádného člověka." Nedal si pokoj a pokračoval: "Tak křehká, tak ženská, přesto se vás bojí, Anito Blakeová. Upíři, kteří spatřili vaši práci, o vás hovoří jen šeptem, ma petite." Tím mě nasral. Bylo to schválně? Provokoval? Skoro jsem udělala osudovou chybu a podívala se mu do tváře, na poslední chvíli jsem změnila směr pohledu a odvrátila se od něho. "Neznáte mne dost dobře, abyste mi mohl dávat přezdívky. Nejsem váš mazlíček," odsekla jsem. Vyznělo to nerudně. Bezva. "To tedy nejste. Jste jedna z mála, kdo si nás sami uloví, místo


19

aby nás jen probodli ve spánku v našich rakvích." Intonace se změnila. Hedvábí bylo fuč, na řadu přišla bavlna, možná dokonce režná pytlovina. Běhal mi mráz po zádech. "Nepodíváte se mi do očí, Anito? Vtrhnete si do mého klubu, děsíte mé tanečníky, neměl bych za to získat aspoň malou kompenzaci? Užít si potěšení pohledu na vaši tvář, plně obrácenou k mojí?" Dívala jsem se mu na ústa. Jemný úsměv nahradil krutý škleb, špičáky nechal bezostyšně odhalené. Čekala jsem, že se můj křížek rozzáří a ochrání mne před nátlakem, který na mne vyvíjel svým hlasem. Jenže chyba lávky. Křížek se jen krotce stříbrně leskl, žár se nekonal. Došlo mi, že tady nejsou ve hře upíří sily. Nebo ne tak docela. Jeho hlas prostě byl takhle úžasný. Hedvábí klouzající po kůži. Byl-li v dobrém rozmaru. Je-li takhle dobrý jeho hlas, pohlédnout mu do očí si nemohu dovolit za žádnou cenu. Zkusme změnit téma. Skoro každý chlap se rád rozpovídá, když může mluvit sám o sobě. "Jak jste přišel k té vypálené jizvě ve tvaru kříže, kterou máte na hrudi?" Ukázala jsem na ni prstem. Jizva byla bledá a nehluboká, kousek nad srdcem. Momentálně ji rámovaly krajky nedbale zašněrované bílé košile. Nenaletěl. "Anito, podívejte se na mne." Zavrtěla jsem hlavou. "Pravidlo číslo jedna zní: nikdy se nedívej upírovi do očí. Zkuste to znovu a lépe." Čekala jsem, že se do toho vloží Dolph a utne slovní ping pong, který jsem byla proti své vůli nucená hrát s tím podivným, bledým nemrtvým, ale Dolph byl netečný jako želva a dělal si poznámky. Začínala jsem mít pocit, že celé tohle je nějaký vědecký pokus… a já nejsem badatel v bílém plášti. "Zkusím to tolikrát, kolikrát budete chtít." Hedvábí se vrátilo. Kolem nás se couraly rozdováděné párky. A já se cítila jako laboratorní krysa. Uviděla jsem, že se ke mně blíží jeho ruka. Do háje. "Ne!" "A co když to stejně udělám?" Ucouvla jsem před ním tak prudce, že jsem skoro ztratila rovnováhu a musela se chytit červenofialovým saténem potažené zdi. Tak to by stačilo. Zaječela jsem na něho: "Nesahejte na mne! Nikdy se mne nedotýkejte!" Narovnala jsem se a s nelíčeně zhnuseným výrazem na tváři zasyčela: "Odcházím." Dolph tam pořád stál jako špatně vyřezaný svatý. Už jsem na nic nečekala a vyrazila k východu. "Anito, počkej!" hulákal za mnou Dolph a já na něj zvysoka


20

kašlala, kráčela jsem tak rychle, že stačilo jen kapku přidat a byl by to běh, při tom polohlasem klela. Jestli něco nesnáším, tak když mi někdo do očí říká, že jsem hloupá, i když ne zrovna těmito slovy. Co si vůbec myslí? Nejsem včerejší, abych dobrovolně civěla do kukadel vyššímu upírovi, aťsi jakkoli svůdnému – proč jsem to řekla? – a nechala se uhranout. Ani kvůli Dolphovým krásným očím. Do prdele. Vyhazovače jsem odhrnula jako oponu a už jsem byla na ulici. Dolph mě popadl za loket. "Anito." Není divu, že mě dohnal, má nohy skoro tak dlouhé, jak jsem já vysoká. Jsem malá, zato vytočená doběla. "Pusť mě!" Vytrhla jsem se mu a vztekle si ho změřila. "Já nána si myslela, že tady mám být jako dozor, až budeš vyslýchat upíry. Namísto toho jsi ze mne udělal návnadu na nemrtvého. Jdi k čertu." "Už jsem s ním párkrát mluvil. Nikdy jsem nezažil, aby se k někomu choval takovýmto způsobem," bránil se. Proč mu vlastně tak úplně nevěřím? "Jsem do jisté míry imunní vůči upířím silám. Stejně, jako všichni oživovatelé zombie. Což upíry fascinuje. Touží si do mne dloubnout prstem, sáhnout si na mě. Nebo mě chtějí zabít." Uf a je to venku. "Promiň, Anito. Nevěděl jsem, že ti to vadí." Naštvaně jsem si založila ruce na břiše a mračila se na chodník. "Nemělo by mi to od nich vadit, Dolphe. Jsem přece slavná lovkyně upírů, drsná jako šmirglpapír. Dát najevo strach je špatně." "Je mi líto, že ti to vadí, ale myslím si, že tobě řekne víc, než mě." "Nevím proč," zavrčela jsem. "Protože tě shledává zajímavou?" zavlnil obočím a mně se sevřel žaludek. Jestli i Dolph začne takhle blábolit, končím. On mě snad nakonec bude pást. To je vrchol. "Je ti jasné, že až ho budu vyslýchat, pokusí se na mě použít svou moc, své upíří síly?" vyjela jsem na něho. "Hypnóza jeden-na-jednoho je nelegální." Pan Právo a řád, pořád tak naivní. No jo, podle sebe soudím tebe. "Překročení povolené rychlosti také," odsekla jsem. Kolem nás se to pořád hemžilo lidmi, kteří byli celí nadržení jít se koukat na zrůdy. A možná si na ně i sáhnout. Já bych dala nevím co, abych se na ně koukat nemusela. A aby si na mne nemohly sáhnout. Jenže jsem se zase nechala ukecat a poslušně odcapala za Dolphem,


21

zpátky do toho prokletého klubu. Jean-Claude nás zavedl do čehosi, čemu říkal místnůstka poklidu. Když jsem se zeptala, co to má do pekla být, Jean-Claude vysvětlil, že: "Sem si účinkující mohou zajít oddechnout." Na jazyku mne svrběla otázka, co asi dělají, že si pak musí oddechnout, ale vzhledem k tomu, že jsem seděla na měkce polstrovaném rudém gauči a nohy se mi bořily do starorůžového plyšového koberce s třásněmi, nebyla jsem si jistá, že se to chci dozvědět. "Máme zde mnohem menší pokojíky, kde se odehrávají tance mnohem soukromějšího rázu," odtušil Jean-Claude. Chvíli jsem na něho zírala, pak vztekle procedila mezi zuby: "Vy mi čtete myšlenky?" "Měla byste zájem o soukromý taneček? Lap dance je má specialita," pokračoval s výrazem donchuána. Ten zasranej upír je snad cvok. To vypadám tak potřebná, aby ho napadlo, že bych si ho někde na hotelu pustila k tělu? Nejsem padlá na hlavu. "Ne," zasyčela jsem. Vystřihl úsměv hodný Mony Lízy. Zaměřila jsem se na něj, abych odolala nutkání pohlédnout mu do očí. "Už netančím, ale kvůli vám bych udělal výjimku." Než jsem se zase stačila dožrat na ultimum, Dolph se suše optal: "Proč se na vás Vládce města zlobí?" Konečně něco nahlodalo tu jeho blazeovanost. Tvář se mu ve zlomku vteřiny proměnila ve tvář sochy vytesané z alabastru. Krásné, ale neživé. Konečně mne přestal hypnotizovat. Bezva. "Neřekl jsem, že se na mne Vládce města hněvá." "Ne, to jsem řekl já," opáčil Dolph a zaujatě pročítal své zápisky. Přišla má chvíle. Sladce jsem se usmála, ležérně se loktem opřela o naducané opěradlo a s očima zabodnutýma do jediného kříže, který může nosit na těle, otázku zopakovala: "Proč se na vás Vládce města zlobí?" Záhadný úsměv zvlnil jeho bledé rty. "Ženy jsou tak náladové…" Zpozorněla jsem, ale snažila se nedat to najevo. Obrátila jsem se a upřela zrak stejným směrem jako on, takže mi koukal na zátylek. Vládcem města je žena? A asi není hloupá, když se nakrkla na tohle nemrtvé individuum s přebujelým sebevědomím. Jenže proto tady nejsme. Neměla jsem ponětí, jak ho přimět, aby mi


22

vyklopil všechno, co ví o vraždách těch dětí, aniž bych se ho rovnou zeptala, co ví o vraždách těch dětí. Jemnůstky umění vyslýchat podezřelé nejsou zrovna má parketa. Právo útrpné by bylo více v mém stylu. Znovu pronesl větu, která napovídala, že se mi hrabe v hlavě. "Nemyslím, že se vám zachtělo pohovořit se mnou čistě jen o pomluvách pronášených šeptem a za zády, jež tvrdí, že na mne má paní dostala krapánek dopal. Či snad ano?" zazpíval výsměšně. Labutěnka jeho hlasu mi sklouzla po páteři. Hladila, vzrušovala, lákala, dráždila. Zírala jsem na područku gauče, mračila se a objímala se oběma rukama, abych čirou náhodou neprovedla něco z toho, k čemu mne vybízel jeho hlas. "Jistěže ne," nedal se vyrušit z práce Dolph. Copak on nic necítí? Jasně, že ne. Mudla, od hlavy po paty. Ale i to se může občas hodit. "Mám zde několik dat. Rád bych věděl, co jste tou dobou dělal." Zase jsem se otočila k Jean-Claudovi. Zrovna zvláštně krčil rameny. Nevím, proč mi to připomnělo Francii. Jean-Claude. Aha. Okouzlující pohyb znamenající všechno a nic. "Zajisté. Policii budu nápomocen čímkoli." Podařilo se mu, aby to vyznělo vstřícně, nikoli však servilně. Měl, jak se ostatně dalo čekat, podobně neprůstřelné alibi jako Adam, na téměř všechny noci, během nichž se udála série vražd dětí, kterou jsme vyšetřovali. Povětšinou se jednalo o jejich přítomnost zde, v klubu, kde prakticky každonočně pracovali. S jistou nadsázkou lze říci, že bok po boku. Šikovné, není-liž pravda. Nebo je to prostě jen pravda. Zahleděla jsem se na něho, využila chvíle, kdy zíral kamsi do dáli, pohled neutrální, tvář prázdnou. Dolph se soustředěně mračil a psal jako pilný mraveneček. "Může vám to někdo dosvědčit?" optal se, když dopsal právě vyslechnutou pasáž. "Optejte se mých tanečníků nebo členů ochranky," navrhl upír. "Jste šéf, budou lhát ve váš prospěch." Jeho návrh tím suverénně shodil ze stolu. "Pak se optejte štamgastů. Máme pravidelné hosty, jsem si jist, že zde někdo z nich v inkriminovanou dobu byl." Rozhodla jsem se proti němu použít jeho vlastní slova. Neměl do mě rýt. "Tvrdil jste, že sám už netančíte. Jen uvádíte jednotlivá čísla, jinak jste ve své kanceláři a věnujete se papírování nutnému


23

pro chod podniku. Hosté by si nevšimli, že jste odešel. Nemohou sledovat, kde právě jste." "Zajisté, ale stejně jako jsem nabídl zatančit v soukromí jen pro vás, mám pár vybraných klientů, jimž pravidelně dopřávám potěšení a pobavení v poněkud intimnějším prostředí. Ovšem ve vší slušnosti." Mírně se mi uklonil. "To se vsadím, že máte."

Konečně jsme vypadli z jámy lvové. Upíří. Z pelechu neřesti. Bože, jsem vážně unavená. Není divu, svítá. Jsem už skoro dvacet hodin na nohou. Šinuli jsme si to, jeho veličenstvo Dolph, a má maličkost já – když se narovnám, šošolkou hlavy mu nesahám ani po ramena – bok po boku pozvolna se probouzejícím městem. Ruce v kapsách, oči unavené. Kolem nás se potáceli ochmelkové mířící domů, a lidičkové zívající a mírně páchnoucí po zubní pastě, či její absenci, do pracovního procesu. Z krámků a kaváren začínala vonět káva, čichala jsem jako foxteriér, a bagety, preclíky a bůhvíco ještě. "Tohle teda byla kolosální ztráta času," povzdechla jsem si a nakopla plechovku, která zametačům města St. Louis jaksi ušla. Nebo ji někdo odhodil hned, jak uklidili. Nikdy nepochopím, proč lidem dělá problém házet své odpadky do košů k tomu určených. Jsou všude, často prázdné, a kolem nich nastláno. Měla jsem skautské období, kdy jsem nejen omladinu napomínala, aby papírky a pytlíky, z nichž vybalí žvýkačky a mňamky, nepouštěli prostě z ruky, sobě i jiným pod nohy, ale házeli do koše. Od jistého prcka jsem dostala herdu do břicha a muž v letech mou snahu ohodnotil sérií návrhů, které dle mého nebyly fyzicky možné, o slušnosti nemluvě. Skauting jsem dala k ledu a kopu do plechovek. Dozrála jsem či zlhostejněla? Neodpovídejte. "Jako většina policejní práce," odtušil poklidně Dolph. Jak to ten člověk jenom dělá, že i po noční šichtě pořád vypadá jako ze škatulky. "Fakt?" "Fakt." "Takže zatímco já si hrála na volavku, a na střídačku na hodnýho a zlýho poldu, s kapitánem bledá-zubatá-tvář, tys plýtval naším časem?" "Ne. Jean-Claude a Adam byli v klubu, na to mají svědky, ale


24

jeden z upírů údajně měl poněkud záhadné problémy s vozem, skoro každou noc vraždy." Zastavila jsem se. A on to, pěkně prosím, konstatuje s ledovým klidem, nevzrušeným hlasem, až po několika minutách pěší chůze, když už jsme byli skoro u auta. Rázem jsem byla svěží jako ranní rosa. Spíš jako ranní kafe. Bože, já chci kafe. "Opravdu? Vážně jsme se dozvěděli něco užitečného?" Zůstal stát a ohlédl se po mně. Zakřenil se skoro stejně, jako to mívá ve zvyku Zerbrowski, když uviděl můj nabuzený ksichtík. "Ano." "No a co, nenapínej mě," popoháněla jsem ho a při tom otevírala dveře vozu u sedadla spolujezdce. "Je tenhle chlápek náš zabiják?" "Takhle se to u nás nedělá." "Tak jak to u nás dělá?" zeptala jsem se netrpělivě. "Možná má někde starý křáp, který se mu každou chvíli porouchá. Prověříme místní garáže a autoopravny." "A jestli není majitelem rachotiny, která patří do propadliště dějin automobilismu?" Zvedla jsem obočí. Šelmovsky na mě mrknul. No co, i on už je mírně unaven, ač na to nevypadá. "Pak ho možná máme." Uvědomila jsem si, že mne pomyšlení na možné dopadení vraha příjemně vzrušilo. Nevzrušila mne myšlenka, že už neobjevíme žádné mrtvé děti. Vzrušilo mne, že jsme objevili stopu.

Příštího dne už policejní práce tak vzrušující nebyla. Aspoň ne v dobrém slova smyslu. Vrátili jsme se k policejní řeholi. Smutné, hrozné a nechutné. Stáli jsme na malém, pustém a špinavém dvorku. Hemžilo se to tady uniformami a v noci asi i krysami. Ve špinavých koutech se válelo haraburdí všeho druhu. Zrezlá vysloužilá kamna, ztrouchnivělé kusy dřeva, popelnice. U jedné stěny stála velká světlezelená bedna. Do dvorku vedly požární žebříky domů, jejichž oprýskané zdi ho tvořily. Uniformy někoho vyslýchaly, patrně domovníka a někoho z nájemníků. Já a Dolph jsme stáli uprostřed dvora a hleděli na důvod, proč je tady víc lidí, než za posledních kdovíkolik let. Na zemi ležela drobná blonďatá postava, na ní a kolem ní krev. Krev byla jasně


25

červená. Ne jako ve filmech. Tohle byla poctivá rumělka. Připomněla mi neony na Provinilých slastech. "Jmenoval se Brian Dickerson," oznámil mi Dolph. "Jak jste ho tak rychle identifikovali?" zeptala jsem se a prohrábla si vlasy. Snažila jsem se dýchat jen mělce. Znát jméno to všechno zhorší. Věc ležící v tmavé uličce už nepotřebuje jméno. Mrtvý. To stačí. Nezbylo z něj nic, co by bylo něčím víc. Bezmyšlenkovitě jsem se vydala ke žluté pásce NEVSTUPOVAT, která, s pomocí uniforem v modrých košilích, bránila vstupu na dvorek. Pásku svými těly napínali čumilové. Otec s malým klukem všechno sledovali se stejným zájmem a výrazem, jako by byli v kině. Ušetří za lístky. Až se dokoukají, půjdou na hambáč. Nějací otravní zuřiví reportéři cvakali obrázky ostošest, blesk jednoho z nich mě oslnil. Zavřela jsem oči. "Anito," slyšela jsem za sebou Dolphův hlas, "jsi v pořádku?" Ne, nejsem, pomyslela jsem si. Tohle už dál dělat nemůžu. Není to moje práce. Nejsem polda. Končím. "Briane, ó, můj Bože, Briane!" Ženský hlas, parádně vystresovaný. Otevřela jsem oči. Žena středního věku, světlehnědé vlasy stěží po ramena, tvář popelavou strachy, ruku s pečlivou manikúrou přitisknutou k tváři. Na sobě měla zelený baloňák, hnědou praktickou sukni a rozumné hnědé střevíce. Vmezeřila se mezi dva poldy. Otáčeli se po ní a neutrálním hlasem říkali to své klasické, ustupte si, paninko. Oblil mě studený pot. Musela jsem být bílá jako stěna. Je to jeho máma? Nesmí ho uvidět takhle!, letělo mi hlavou. Za žádnou cenu. Vrhla jsem se proti ní. Vší silou jsem se jí ramenem opřela do hrudi. "Nechcete ho takhle vidět!" Zoufalství jí dalo sílu. V té chvíli jsem pochopila, jak může křehká stařenka uzvednout auto, aby zachránila vnouče. "Pusťte mě," zaječela. "Musím za svým synem! Briane… Brájené!" "Nechcete si ho pamatovat takhle," snažila jsem se ji ušetřit aspoň jedné noční můry, za to se po mně ohnala pěstí. Nešikovně. Uhnula jsem. Odstrčila ji. "Nechte mě tam jít, musím za Brianem," vzlykala. Trošku zakolísala, ztratila rovnováhu. Chytila jsem ji oběma rukama za paže. Zvedla tvář k nebesům. Zoufalství se přetavilo v neartikulovaný řev. Křičela o pomoc pro svého syna. Možná ji tam nahoře někdo slyšel, nicméně její prosbu nevyslyšel.


26

"Nedovolte, aby tohle byla jeho poslední podoba, co si zapamatujete," říkala jsem, ale nejsem si jistá, že mne vnímala. "Tohle nesmí být váš poslední pohled na syna." Skončily jsme v kleče, na špinavé zemi. Držela jsem mámu Briana Dickersona v náruči a byla ráda. Byla jsem ráda, že jsem jeho matce zabránila uvidět, co příšery udělaly jejímu chlapci. Křečovitě mne svírala a vzlykala. Já tu hrůzu vidět musím. Ona ne. Tehdy mi to došlo. Dolph má pravdu. Je to moje práce. Bránit kluky jako byl Brian před nestvůrami, aby jejich maminky nemusely klečet v zaplivaných uličkách a vyplakávat si oči a duši v náručích oživovatelek zombie. Nemohu to vzdát, ani za cenu rozrůstající se videotéky privátních nočních můr. Ne, pokud si Dolph myslí, že mohu pomoci chytit toho bastarda, co tohle spáchal. Jestli to vzdám a uteču, každá oběť, počítaje odteď, bude tak nějak i má vina. Musíme ho chytit. A rozdíl mezi mnou a policií spočívá v tom, že já si mohu být jista jednou důležitou věcí. Pokud ho dopadneme, popravím ho…

… a zatraceně si to užiju. Seděla jsem na nepohodlné dřevěné židli s rovným opěradlem, nohu přes nohu, a přihlížela výslechu na ústředí MOSTu. Místnost určená k výslechům, v žargonu zpovědnice, je strohá a chladná. Bleděmodré zdi, latexová malba mírně oprýskaná, zhruba do výše pasu obložené dřevem. Na stropě, obloženém stejnými laťkami jako zdi, chladně bílé zářivky, jejichž jasné světlo nám všem dodávalo trochu mrtvolný vzhled. Dolph si tady vzal do parády náš nemrtvý úlovek z Provinilých slastí. Béžový baloňák si nechal na sobě, oběma rukama se opíral o jednoduchý dřevěný stůl, za kterým se krčil podezřelý. Dolph se nad ním tyčil, nahýbal se přes stůl, probodával blond upíra očima. Další blonďák. Že by se někde konal výprodej peroxidu? Ne. Tenhle měl jasně modré oči, árijské rysy. Přírodní blondýn. Královsky modré triko se mu hodilo k očím. Ruce měl složené na klíně. "Vaše auto ve dnech, na které jsme se ptali, v servisu nebylo," hřímal Dolph. "Možná jsem popletl adresu autodílny," blekotal upír. "Nenechával jsem si auto spravovat jen v jedné. Ta kára se mi


27

rozsype každou chvíli. Vždycky ji dám do opravy, jak nejblíž to jde, abych nemusel moc utrácet za odtah." Obrátil se ke mně. Dolph neúnavně pokračoval: "Zmeškal jste směnu celkem osmkrát, včetně včerejší noci. Z toho byl váš vůz v servisu jen jednou. "Co je zač?" vyhrkl upír. "Měl byste si dělat starosti se mnou, ne s ní," opáčil Dolph. Upír jeho napomenutí ignoroval. "Co je zač?" Dolph mne požádal, abych se pokusila z upíra něco vycítit. Zatím jsem nevycítila nic, než že je v místnosti upír. No a to už jsem věděla. Ale jak to tak vypadá, aspoň jsem upírka vyděsila. Paráda. "Slečno Blakeová, byla byste tak laskavá a přišla blíž ke stolu? Aby si vás náš host mohl lépe prohlédnout?" medově požádal Dolph. Náš host vyskočil ze židle. Dolph pokývnul a oba strážní v uniformách ho popadli za ramena a paže. Ne, že by to k něčemu bylo. Kdyby chtěl, odtlačí lokomotivu. Přesto nakonec zůstal sedět. "Řekl jste Blakeová? Ta Blakeová?" To už jsem pohodlně seděla na Dolphem zatím opomíjené židli, na stole lokty, na tváři přeslazený úsměv. "Jo, to jsem já." Upírovy oči zaplály blankytným ohněm. Vycenil zuby, ohrnul rty jako zdivočelý pes. Tesáky se mu špičatily, jedna radost. "Ona vraždí upíry. Ona je Popravčí!" Výraz jeho tváře byl ale docela lidský. On se úplně obyčejně, po lidsku, bál. Což znamená, že nemůže být mrtvý dlouho. Popřemýšlela jsem o tom. Zamyslela se nad ním a najednou jsem prostě věděla, že je mrtvý pouhých bratru dvacet let. Ucho. "Kliď se z mojí hlavy!" zavrčel a vyskočil ze židle. Zase. Jenže tentokrát to myslel vážně. Mávnul rukama a najednou se zdálo, že si přitažlivost zemská tak nějak vzala náhradní volno. Ve vzduchu se ocitl stůl, úřední lejstra na něm položené, Dolphův blok nevyjímaje. No a naši zdatní strážci zákona v uniformě se vznesli ke stropu, jako dva modrásci. Jejichž přistání na linoleu však bylo podstatně tvrdší, než jak se to děje modráskům skutečným, když přistávají na kopretině. Není divu, že se naštvali a vrhli se na upíra, sotva se dostali na nohy. Blbej nápad. Moc blbej nápad. Jeden, ten udělanější, zrzek, mu zezadu nasadil kravatu. Druhý skončil podstatně hůř. Upír ho chytil pod krkem a šlehl do jeho zelených člověčích očí blankytnými plameny svého upířího zraku. Celou dobu jsem ječela: "Nechte ho být!" ale bylo to marné.


28

Kašlali na mě, jako na placatý šutr. Rozběhla jsem se k nim, ale už bylo pozdě. Jako zdáli jsem slyšel Dolpha křičet: "Anito, vrať se!" Koneckonců, proč ne. Chyba už se stala a nešla odestát. Upír pustil zelenoočka a nedbale si z krku sundal paže člověčího rádoby lamželeza. Setřásl ho ze sebe jako suchý lísteček. Mezitím zelenooký obrátil zbraň proti Dolphovi. Ten držel svou zbraň namířenou do stropu, levou ruku, dlaní vpřed, vztahoval proti policistovi, který nečekaně změnil strany. "Nenuť mne tě zastřelit, Barnesi!" "Zhypnotizoval ho," zařvala jsem. "Nedívejte se mu do očí!" Sáhla jsem si za výstřih a vytáhla na světlo Boží stříbrný křížek. Ostatně, na poslední chvíli, už začínal žhnout, i přes triko. Zatím to byl studený žár, ale všeho do času. Je libo popáleniny druhého stupně, či hůře? Děkuji, nechci. Křížek zářil jako polapená hvězda. Popadla jsem ho za svislou nožku a namířila přímo na upíra. Legrace skončila. Syčel a mával ve vzduchu rukama, prsty zohnuté jako drápy. Uhýbal před svatým světlem. Zhypnotizovaný muž si oběma rukama mačkal hlavu a kvílel bolestí. Parťák ho držel zezadu za ramena, Dolph ho popadl zepředu. Těžko říct, co chtěl udělat. Jít upírovi na pomoc? Nemusel. Oslepující jas dodal nemrtvému zoufalou odvahu a on se na mě vrhl. V jednom zlomku vteřiny jsem byla oslepená i já, a navíc dvojnásob. Křížkem a modrými plameny, co šlehaly z upířích očních důlků. Stačila jsem ještě sklopit zrak a koutkem oka zahlédnout tesáky připravené k akci, hned pak hrábnul po řetízku. Stříbrné očko prasklo jako vyschlá špageta a křížek vyletěl do vzduchu. Ječela jsem: "Dolphe," zatímco křížek metal kozelce, ale za okamžik přece jen přistoupil na pravidla zákonů přírody a dovolil přitažlivosti zemské, přitáhnout si ho k podlaze. Upír na nic nečekal a šel po mně zubama. Nedělala jsem si iluze. Tohle dobře neskončí, ačkoli… slabá žena by vždycky měla mít nějaké to eso v rukávu. Rukou jsem naznačila pohyb podobný levému háku, nemrtvý naletěl a chňapnul po ní. Z rukávu mi poslušně vyklouznul náramek ověšený drobnými křížky. Upír zavřískal. Modrý oheň v očích mu uhasila jeho vlastní krev. Teď už jsme tady neměli osamocenou hvězdičku, ale celé maličké souhvězdí. Vmáčkla jsem mu křížky do masa pod okem, ale jen na moment. To o těch popáleninách jsem už říkala? Stačilo to. Kůže


29

kolem oka vzplanula a já na ní na moment spatřila dva drobné, úhledně vypálené kříže. Jo, není nad svatou bižuterii. Ale musí být stříbrná a podšprajcovaná vírou v Boha. Upír se přikrčil v rohu místnosti. Humor mu asi došel spolu s modrým ohněm. Dolph a zbylý strážný na něj mířili. Strážný obouruč, Dolph levou rukou. Já tam stála jako na hodech, s palci zaháknutými za opaskem. To málo nábytku, co v té spartánsky vybavené místnosti bylo, se válelo po zemi. Stůl nestál za moc už před rvačkou, teď navíc přišel o nohu. "Kde máš zbraň, Anito?" obořil se na mě přes rameno Dolph. "Zabavili mi ji u vchodu a zamkli do pěkného, bezpečného trezoru," sdělila jsem mu mile. "Dostala jsem potvrzení," pochlubila jsem se ještě. "Do prdele," ulevil si, ale nespouštěl oči a ústí hlavně pistole z upíra. Na vkusné šedočerné kravatě s proužky se mu houpal stříbrný křížek. Nezářil. "Pohni se a zastřelím tě," výhrůžně varoval upíra. "Bože, moje oko!" sténala příšera zhroucená na zemi. Bolest z popálenin byla tak strašná, že zapomněl na všechno ostatní. Přesto nakonec zvedl hlavu a otočil se. Zíral na Dolpha přes hlaveň jeho zbraně. Zvedl si ruce před obličej. "Nemůžete mě jenom tak zastřelit," zadoufal nahlas, " přeci jste poldové!" "Já ne." Stála jsem vedle Dolpha, mračila se dolů na zem na tu blond zrůdu, ruce v kapsách. "Neudělal jsem nic, za co byste mě mohli zatknout a popravit. Nemáte zatykač. Nemáte soudní příkaz." Pravé modré oko na mě vyděšeně mžouralo, víčka levého měl slepená a něco průsvitného z něj vytékalo. Sklivec? "Mám soudní příkaz k popravě každého upíra, jejich služebníků, nebo jakýchkoli lidí spolčených s řečenými upíry," vyvedla jsem ho z omylu. "Což v praxi znamená, že tě můžu popravit, hned teď a tady, a bude to legální." Cítila jsem, jak se mi hnusem křiví rty. "Přece mě jenom tak nezabijete!" škemral. Mělo by mi ho být asi líto. Nebylo. "Myslíš? Málo mne znáš." Přiklekla jsem si k němu a pozvedla levou ruku, náramek se zaleskl ve světle zářivek. Ukázala jsem na něho pravou rukou. Tvářila jsem se krutě. No jo, já vím, nikdy bych ho doopravdy nemučila, nepálila bych ho křížky naschvál, asi, jenže to on nevěděl. Vzal mne za slovo. Obrátil se na Dolpha a strážného. "Vy jste přece policisté,


30

chlapi, nemůžete jí to dovolit," zase škemral. Snad apeloval na mužskou sounáležitost. Zrzek na něho hleděl přes hlaveň obouruč držené zbraně. "Málem's donutil mého parťáka mne zastřelit. Kašlu na to, co s tebou udělá." Skoro si odplivl. Dolph se nad námi všemi tyčil jako jeden z titánů, neřekl ani slovo. Cítila jsem, jak se mi po tváři šíří úsměv. Dokonce i mně připadal velmi, velmi zlověstný. Rudě nalakovaným nehtem jsem si ostentativně přejela po temně rudých českých granátech náramku. Dostala jsem ho od své babičky Blakeové. Barevně to vskutku náramně ladilo. Křížečky se rozhoupaly. Upírovi lezlo oko z důlku. "Pěkně nám pověz, co všechno víš o těch vrazích, nebo se s tebou seznámí tady pan Krucifix, a to náramně zblízka a převelice důvěrně," šeptala jsem skoro lascivním tónem. Vzpomněla jsem si, že mám na rtech neslíbatelnou růž ladící s lakem na nehty. Bezva. "Zabijí mě, jestli budu žvanit." Projelo mnou zachvění, od temene hlavy až do špiček prstů u nohou. Po zádech mi bruslil mráz. Hladina adrenalinu stoupala. On skutečně něco ví! Podařilo se mi udržet zlověstný výraz na tváři a dokonce i tu parodii na úsměv na rtech, a pokračovat jako dosud. "Jenže oni tady nejsou," předla jsem. "Já ano." Hleděl na mne posledním dobrým okem, rty odchýlené, tvář dočista bezkrevnou. Vypálené kříže se začaly pokrývat puchýřky. "Řeknu vám, kde jsou ostatní těla a vy mě nezabijete," pokusil se smlouvat. Můj úsměv zašel nabytě. Cítila jsem, jak vládu nade mnou přebírá mrazivý klid. Nořila jsem se do bílého šumu, na to místo, kde nic není, a já nic necítím. Tam se ocitám, když zabíjím. Můj hlas zazněl jako z velké dálky. Ostře, jasně, bezcitně. Ortel smrti. "Máte na kontě životy lidí. Jste upír. Zemřete." Zhypnotizovaný zelenooký strážný teď měl ruce za zády, na nich želízka. Ležel na zemi, obličejem dolů. Zrzek a Dolph mě kryli. Mezi lovcem upírů a policistou existuje nejeden rozdíl, ale jeden z nich je nejmarkantnější. A také nejdůležitější. Jakmile se upíří zločiny dostanou ke mně, následuje jediný možný trest. Smrt. Nic víc, nic míň. Neexistuje odvolání ani mírnější rozsudek. Říkají mi Popravčí. Jsem kat. Na Nikách mám krev Briana Dickersona. Do trika se mi vpily


31

slzy jeho matky. Kdybych mohla Seanovi – jméno upíra – nabídnout šanci žít, měla bych? Ať tak, či tak, vzdal se. Noví strážní přinesli nový stůl. Stejně obyčejný, jako byl ten starý, ale ještě měl všechny nohy. Upíra za něj posadili, blok v rukou Dolpha nahradil diktafon položený na desce stolu. Dolph držel Seana zezadu za ramena, nakláněl se nad ním a úředním hlasem se ptal: "Kolik těl na tom místě je?" "Dvanáct." Udělalo se mi špatně. Byla jsem vděčná, že se opírám zády a chodidlem o zeď. Dalších dvanáct mrtvých dětí. Kurva fix. "Proč jste začali nechávat těla obětí tam, kde je najdeme? Proč jste nepohřbili všechny?" hlas pořád jako z kalené ocele. "Ale my je pohřbili všechny," zamračil se Sean a cuknul sebou, jak mu stah mimických svalů obličeje podráždil popálenou líc. Tak tady nám něco nehraje. Konečně ztratil klid i Dolph a zařval z plných plic: "Našli jsme osm mrtvých dětí, byly jen tak pohozené, po celém městě!" Sean vytřeštil oko. "Dětí? My děti nelovíme. Jaký úchylný bastard by chytal děti? Ó, Bože, my nejsme žádní andělé, děláme zlé věci, ale děti… to ne. Přísahám!" Zdálo se, že je upřímně zhnusen. Prima zjistit, že i kreatury jako je on, mají nějaké krajní meze.

Nechali jsme upíra v péči policejního zdravotníka, aby mu ošetřil popáleniny, a vydali se ven. Než odejdeme, musím si ještě vyzvednout zbraň. Zajímalo by mne, jestli si ji, po dnešním incidentu, budu moct příště nechat. Jak znám Dolpha, jo. "Potřebujeme ho, aby nás zavedl na pozemek, kde zahrabali těla," utrousil jen tak mimochodem, sotva jsme minuli dva strážné hlídající na chodbě. "Na tyhle nové vraždy nemám soudní příkaz, Dolphe. Jestli ho zabiju, bude to vražda." Čím to, že automaticky usoudil, že sotva zase dostanu do rukou svou stříbrem potaženými kulkami nabitou pistoli, bez řečí Seana sejmu? Zná mě. Tak. Nekomentoval to, plynule přešel k dalšímu průseru dnešní noci. "Mluvil ten upír pravdu, když tvrdil, že Barnes bude v pořádku?" "Ne. Ani omylem. Pokud tě upír uhrane svým pohledem


32

natolik, že obrátíš zbraň proti lidem, na kterých ti záleží, máš to spočítané jednou provždy. Což v praxi znamená, že Sean odteď může strážníka zavolat uprostřed noci, přinutit vyjít ven z jeho domu a udělat cokoli, co po něm bude žádat. Hluboká hypnóza jeden-na-jednoho je trvalá, skončí jedině smrtí upíra." Nepotěšila jsem ho, ale Dolph také mívá eso v rukávu. Což miluju. "Znám soudce, kterému můžeme vzbudit." Tak tohle nebylo eso, ale bomba. "Nikdy se mi nepodařilo získat soudní příkaz k popravě jen na základě upírova doznání, když jsme zatím dokonce ani nenašli tělo obětí, které má na triku," podotkla jsem s trochou nevole ve hlase. Závistivá? Kdo, já? "Jak už jsem říkal, Anito, znám soudce, kterého můžeme probudit." "Dluží ti snad nějakou laskavost?" "Před desíti lety ztratil ženu a syna. Upíři. Vystaví nám příkaz k popravě."

Z Brescie do Brescie. Zase jsme stáli na trávě, na planině uprostřed lesa, v dálce bylo vidět malebné kopce a ptáci na nás pokřikovali z oblohy něžně fialkového odstínu. Na horizontu zapadalo slunce. Přesto bylo něco jinak. Neměli jsme zde jedno tělíčko ležící na stráni, ale tucet těl vyhrabaných ze země. Všude okolo pobíhaly uniformy i civily. Trochu morbidně to připomínalo cvičení hrobníků, jenže naruby. Exhumace ve velkém probíhala už od kuropění. Nikdy jsem neviděla tolik mrtvých těl najednou. Byla ukládána do igelitových pytlů se zipem a skládána vedle sebe, jako zvěř po honu. Výhřad upíry uštvaných a usmrcených lidí. Dolph, Zerbrowski a já jsme tam stáli a němě přihlíželi. Zerbrowski se rozpačitě drbal ve vlasech, čímž docílil, že se vrabčí hnízdo stalo vrabčím hnízdem na druhou. Když na něco nemáte sílu myslet, soustřeďte se na bezvýznamné detaily. "Pověz mi, co vidíš, Anito," přerušil mlčení Dolph. Při vyšetřování má vůči svým lidem vysloveně pasivní přístup. Nenavede vás. Nikdy vám nic nenapoví. Vsadím botky, že ve škole nedával opisovat. Chce se od vás dozvědět, jak a co vidíte vy. Jaký na to máte názor. Ostatní to možná berou jako šanci zazářit. Mě to jenom frustruje. Vyhrnula jsem si pomyslné rukávy a dala se do díla. "Dokonce


33

se ani nepokusili zakrýt stopy po tom, že je to práce upíra." "Copak se většina upírů snaží svá zabití skrývat?" zvedl obočí Dolph. "Zamaskovat, ano. Ale ne takto, ne schovat do hrobů. Nic jako je toto jsem ještě nikdy v životě neviděla." "Já ano," povzdechl si Dolph. "Ale nebyli to upíři." "Co to bylo?" zvedla jsem k němu zrak, od našeho improvizovaného hřbitova. "Lidé." Otočili jsme se a zvolna kráčeli k autu. Zase ruce v kapsách. Pomalu se z toho stával zvyk. "Lidé by jiným lidem takovéhle svinstvo dělat neměli," odtušila jsem. "Nebylo by krásné, být to pravda?" pronesl Dolph, čistě jako řečnickou otázku. Pak jen pesimisticky potřásl hlavou a vrátil se do reality. "Pojďme vzbudit našeho korunního svědka." "Pochybuji, že už je vzhůru, ale můžeme ho zkontrolovat." "Řeknu Zerbrowskimu, aby tě doprovodil." Odkývla jsem to a vyrazila po pěšině, Zerbrowskiho za patami. Trochu to klouzalo, listí spadané ze stromů už začínalo tropit neplechu. "Inu, nejsem proti, aspoň mám pěkný výhled." "Myslím, že všichni byli mrtví dřív, než je sem upíři přinesli. Dolph je stejného názoru," myslela jsem nahlas a zadumaně dusala krajem lesa. "Já mluvím o svém výhledu," zopakoval za mnou Zerbrowski, nervózní, že ho víceméně ignoruji. Zvrtla jsem se na patě a zabodla do něj nechápavý pohled svých černohnědých očí. "Cože?" Zajuchal jako kluk, který našel pod stromečkem vláček. "Dělat si srandu z tebe je o tolik větší psina, než dráždit Dolpha," křenil se, až se mu těch pár kozích chlupů na bradě zježilo. Že prý bradka, povídali, že mu hráli. Když už mu něco takového vyrostlo, měl by to holit nebo si na tom aspoň držet kapesník. Jsem to ale mrcha, což? Moje oči upoutala vlnovka řeky v dáli, zdánlivě za jeho ramenem. Je tady tak krásně. Zeleno, vlaho a voňavo. Učiněný ráj. Přitom se jen kousek odtud rozprostírá scenérie jako ze zlého snu. Vtom mi to docvaklo. "Tys mi čuměl na zadek!" zaječela jsem. "Jo." Po lítosti ani vidu ani slechu. "Chceš mě schválně nasrat?"


34

"Jo." "Povím to tvojí ženě," vyhrožovala jsem mu cestou k autu. "Klidně žaluj, bude ti to věřit. Ví, že jsem chlípnej," skoro samolibě připustil Zerbrowski a otevřel kufr policejního vozu. Tam spal, stočený do klubíčka, náš upír. "Jak dlouho potrvá, než se vzbudí?" Pokrčila jsem rameny. "Chvilku, dlouho ne." Sotva jsem to dořekla, Sean otevřel obě oči a napůl se posadil. Hned zvedl ruku, jako by se snažil odrazit ránu. Levé oko se mu zjevně zahojilo, ale vypálené kříže na tváři zůstaly. Nasadili jsme mu náramky, jak kázal služební předpis. Doufám, že všichni poldové vědí, že když se upír skutečně chce z želízek dostat, dostane se z nich. Dá se říci, že si je nechává jen, aby ukázal dobrou vůli. "Kde je tvůj polibek?" zahájila jsem výslech. "Jeho co?" nechápal Zerbrowski ležérně opřený o dvířka vozu, do jehož kabiny jsme Seana, s rukama spoutanýma za zády, usadili. Já zůstala stát venku, hned u kraje sedadla, mezi upírem a Zerbrowskim. "Polibek je něco jako hejno, třeba hus," vysvětlila jsem. "Takže polibek upírů se říká skupině upírů," odtušil Zerbrowski učenlivě. "Ano." "Jestli vám řeknu, kde jsou, zabijí mě!" skočil nám do výuky upíří terminologie upír. Naklonila jsem se k němu blíž, loket opřený o opěrku hlavy předního sedadla, zezadu. Otráveně jsem zavrčela: "Tohle už jsme probírali." Upír vypadal regulérně vyplašeně. Líto mi ho nebylo. "Vy mě stejně zabijete, že jo?" Co jsem mu na to měla říci? Asi mi poznal na nose, že mu to nehodlám vyvracet. Obrátil zoufalé oči k Zerbrowskimu. "Můžete mě před ní zachránit?" Zerbrowski nehnul ani brvou a neutrálním tónem řekl: "Pomoz nám s touhle věcí, Seane. Ty pomůžeš nám a já pak uvidím, co svedu." Zerbrowski dal upírovi falešnou naději. Upírovi, který napomáhal zabití více, než tuctu lidí. Jeho jedinou vyhlídkou do budoucna je smrt. Zerbrowski nic nezmůže. Nemůže pro něj vůbec nic udělat. Ani on, ani nikdo jiný. Venku panovala poklidná noc, hvězdy na temně modré obloze svítily ostošest a upír nám prozradil jména svých soukmenovců včetně povolání, pokud nějaké měli, a také adresu místa, kde se


35

schovávali a spali přes den. A to jen proto, že mu Zerbrowski dal naději, která vůbec neexistovala. Nechala jsem Zerbrowskiho lhát, protože upír teď byl skutečně vyděšený. Jenže lidé v těch hrobech také kdysi byli skutečně vyděšení. Zničehonic se upír celý schoulil do sebe a já ucítila, jak se přese mne přelila jakási energie. Trochu jsem se stáhla a vyjela na něho: "Seane, ty manýry hraběte Draculy už na mě podruhé nezkoušej. Nenuť mne tě zabít!" Sean zvedl hlavu a celý se napjal. Jeho oči pohltil studený oheň, jenže tentokrát pro změnu zelený. "Můj pán ví…" Řetěz na želízcích suše rupnul, nedělal mu větší potíže, než prve ten můj, na kterém jsem nosila zavěšený křížek. Vždycky mám s sebou náhradní, takže jsem pořád měla kříž na krku a ten se, stejně jako drobné křížečky na náramku, stříbrně rozzářil. V ruce se mi doslova zhmotnila zbraň. Nepamatuji si, že bych ji vytahovala. Uslyšela jsem za sebou Zerbrowskiho říkat: "Anito, mluv se mnou!" Upír se na mne vrhnul, tesáky v pohotovosti. "DOLPHE!" Levačkou s náramkem jsem se kryla, tlačila mu na ohryzek. Současně jsem mu narvala hlaveň pistole do hrudi a doufala, že trefím srdce. Křížek visící na novém řetízku mne oslepoval. Střílela jsem tak rychle, jak rychle jsem dokázala mačkat spoušť. Na prsa mi pršely prázdné nábojnice. "Potřebuju krýt!" Čas jakoby se zpomalil, zdálo se, že mám všechen čas světa pozorovat, jak kulka opouští hlaveň. Pravá polovina upírovy lebky se odloupla, jako skořápka z vejce při nedělní snídani. Nikdy nesnídám. Díky Bohu. Na tmu Boží vykouknul růžový mozek. Oční bulva trčela z oční jamky, náraz ji vytlačil z hlavy. Ležela jsem na břiše a otáčela se po upírovi s obnaženým mozkem. Nade mnou stál Zerbrowski, nohy trochu od sebe, kolena pokrčená, zbraň drženou obouruč namířenou na hroutícího se upíra, ze kterého crčela krev a hustší věci. Mělo by být po něm, ale nebylo. Znovu se vzepjal a zaútočil na Zerbrowskiho. Překulila jsem do sedu a zblízka vystřelila do hrudi Seana. "Dostal to. Je po něm." Upír se zapotácel a začal padat dozadu. "Vidím tě, Popravčí, vím, že nás zradil," zaznělo z úst upíra, jasně a srozumitelně.


36

Hleděla jsem mu do očí, přesněji do obnažené bulvy visící z hlavy ven a jednoho modrého, zvolna se kalícího oka. Zelené plameny sice uhasly, ale přesto si nemyslím, že jsem se ještě dívala do očí Seanovi. Doma byl někdo jiný. Ale na tom nezáleželo. Bez váhání jsem vystřelila přímo do zmasakrované krvácející tváře, kolem které se ježily žluté vlasy a do níž byla vepsána bolest a zoufalství. Ze všech stran se sbíhaly uniformy. Jeden strážník s knírkem si mnul zátylek a zachraptěl: "Ježíši, vy jste ho zabila." Ještě toho kousek. "Nemůžete zabít mrtvého. Jen ho můžete donutit zůstat ležet," odsekla jsem a zasprintovala si k autu pro upírobijecké nádobíčko. Stejně kvapně jsem se zase vrátila a dala se do díla. Zerbrowski mě pozoroval, mým počínáním očividně zcela konsternován. "Není ti ještě dost mrtvej?" "Lepší to pojistit," ucedila jsem a s pečlivostí sobě vlastní dál zatloukala dřevěný kůl do srdce proděravělého kulkami. Neměla jsem tušení, jak se jeho pánovi podařilo, ho ke konci posednout. Přinutit ho zaútočit přímo na kříž. Dolphovi řeknu pravdu, že to prostě nevím. Že mne ani ve zlém snu nenapadlo, že se něco takového může stát, ale ostatním…

Pro vaši oblíbenou obvodní lovkyni upírů to byla prostě jen další noc v práci. Jeli jsme nocí. Světlo v kabině bylo mdlé, povětšinou ho mělo na svědomí jen podsvícení palubní desky. Dolph řídil, připoutaný, podmračený, oči neochvějně upřené na silnici. Volant svíral tak pevně, že mu klouby na rukou lehce zbělaly. Viděla jsem, jak zatíná čelisti. Já seděla vedle něho, připoutaná, mírně natočená, co bezpečnostní pás dovolil, abych na něj viděla, i když dával v plen jen profil. Zerbrowski špicoval uši ze sedadla za mnou. "Musíme zaútočit na ten dům a taky na místa, kde jsou zaměstnaní," zahájila jsem poradu. "Zopakuj mi to," ucedil Dolph. "Jeho pán ho ke konci posedl. Ví, že je udal. Odstěhují se ze svého doupěte. Dají výpověď, zdejchnou se, vypaří," láteřila jsem na něj. "Jsme policie, ne lovci upírů, Anito. Musíme nejprve získat


37

soudní povolení ke vstupu do domu," brzdil mne pan Právo a řád. Nenechala jsem ukecat. "Mám jediný soudní příkaz, který potřebuji." "Zákony a soudní mašinérie mají jedna pravidla pro nás a jiná pro tebe, Anito." "Chceš snad říct, že ti stačí soudní příkaz k popravě a jdeš rovnou na věc?" ozval se zezadu Zerbrowski. Ostře jsem se zadívala do zpětného zrcátka. "Ano." Zerbrowski pořád nechápal. Posunul se doprostřed zadního sedadla a nakláněl se dopředu k nám. Pás měl jen přes stehna. "Co když vtrhneš do špatného domu? Co když nám lhal?" "Poznám, jestli je to tam plné upírů." "Jak?" Pořád si nedal pokoj. "Ucítím je uvnitř. Pokud z toho domu nebudu mít správný pocit, vezmu to pěkně pijánko." Jak vysvětlit nevysvětlitelné? Dolph celou dobu mlčel jako zařezaný. "Nikdy's nezastřelila nikoho, ze kterého se nakonec vyklubal nevinný?" Zerbrowski už mě pomalu začínal srát. Obrátila jsem se na něho. Bylo mi dost jasné, že se netvářím zrovna nejpřívětivěji, ale co, on si začal. "Jsou to upíři, Zerbrowski! Chápeš?" zasyčela jsem. "Žádný z nich není nevinný." "Pěkně chladnokrevné," ocenil mou diagnózu. Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, je to jen pravda." Dolph se konečně ozval. V jeho hlase cinkla špetka souhlasu. Se mnou. "Nech ji být, Zerbrowski, dělá jen svou práci."

A, jako obvykle, jsme to byli jenom my dva, Manny a já, kdo zíral na brloh velkých zlých upírů. I když brloh je asi poněkud silné slovo. Parkovali jsme před pěknou rodinnou vilkou obehnanou cihlovým plotem, s tepanou kovovou mříží ve vchodu. Dům stál v zahradě plné stromů. Mám ráda stromy. Celý rok, ale v létě obzvlášť. Vrhají na sluncem rozpálenou zemi krásný stín. Být to na mě, budou zákonem chráněné a k jejich pokácení bude zapotřebí soudní příkaz, jako k popravě upírů. Jenomže mne se nikdo neptá. Proto zákon chrání zrůdy a ne stromy. Všechna okna v domě zářila do tmy, jako by tam pořádali mejdan, jinak bylo všude ticho jako v hrobě.


38

Poposedla jsem a vzdychla. "Nebylo by pěkné mít s sebou pro změnu poldy?" "Poldové ani nefasují stříbrnou munici, Anito. Proto tě tvůj kámoš polda, Zerbrowski, dneska skoro nechal zabít. Policajti nemají naši dílčí imunitu vůči upířímu pohledu. Jenom se nám pletou pod nohy," s despektem odfrkl Manny. "Nikdy tě neunavilo, být sám voják v poli?" Zachechtal se. "Kdepak. Však mě znáš. Stařec a moře upírů. Furt to miluju." Vystoupili jsme a Manny otevřel kufr vozu. Začali jsme se vyzbrojovat. Každý podle svého gusta. Já se ověšela železem, Manny přidal do brašny se saky paky upírobijců mačetu, která jinak patří k výbavě oživovatele. "Proč nenosíš zbraň, Manny? Sám jsi viděl, jak stříbrná munice na upíry zabírá." "Může je zpomalit, ale každého nezabije. Pokud netrefíš srdce nebo hlavu, je to na hovno." To si teda nemyslím. "Hm, prostřel do nich dost velkou díru a zpomalíš je setsakra fest." "Měla's kliku." Vykročili jsme po chodníku podél cihlové zdi k domu. Manny s taškou v ruce, já s brokovnicí přes rameno. O Browningu v podpažním pouzdru a Firestar v pouzdru zevnitř u pasu nemluvě. Na sobě jsem měla modré rifle s koženým páskem, aby bylo k čemu připnout podpažní pouzdro, světlezelené tričko s miloučkým obrázkem, krátkou koženou bundu a černé Nikes. Manny Rodriguez je asi o pět centimetrů vyšší než já, uhlově černé vlasy má prokvetlé šedou a bílou. Husté prameny rámují úzkou tvář s černým knírem. Je mu kolem padesáti. Teď na sobě měl šedou sportovní propínací košili s límečkem, klasické černé rifle a na nohách šněrovací černé boty s gumovou podrážkou. "Střílet na ně je pořád lepší, než po nich házet šutráky," vedla jsem si svou. "Nic jiného jsem zrovna po ruce neměl," bránil se Manny. "Máš v kapse ampulku se svěcenou vodou?" Zašklebila jsem se. "Když jsem si ji tam strčila naposled, praskla mi uprostřed boje." Při té vzpomínce mi naskočila husí kůže. "Musela jsem si ze stehna pinzetou vytahat střepy." A dál jsme si tak v pohodičce kráčeli, a krafali o práci, teď už po betonovém chodníčku mezi skoro anglickými trávníky – Manny


39

jen tak mezi řečí odemknul zámek na kované mříži – ke schodečkům vedoucím na verandičku domku, který údajně obývají upíři. "… No jasně, ty se rozzáří jenom, když se upír pokusí…" kázal Manny. Sundala jsem si zbraň z ramene. "Slíbil's, že už o tom nikdy ani necekneš." "Předtím sis myslela, že si musíš dávat pozor jenom na krk a zápěstí," pokračoval můj pedagog v činné službě, jako bych nic neřekla. Já přece věděla, že na vnitřní straně stehna je stehenní tepna. Jen jsem nechápala, co to má co dělat s upíry. Vystoupali jsme po schodečkách z červených cihel až ke dveřím. Když jsem v téhle branži začínala, myslela jsem si, že musíme šeptat. Manny mi řekl, že upíři slyší tlukot našeho srdce. Vědí, že přicházíme. Stála jsem přímo přede dveřmi, v rukou brokovnici namířenou na zámek dveří. Manny se rozhlížel po okolí, větřil. "Tohle místo páchne po upírech…" Stiskla jsem spoušť. Dveří mi bylo trošku líto. Dřevěné, prosklené, ale ne v plné ploše. Jen takovými těmi malými obdélníčky skla. Ty už nedá dohromady ani zanícený kutil amatér. Nebudou dobré ani na podpal. Zámek odletěl spolu s bratru čtvereční stopou dveří. Vpadla jsem dovnitř. Přilepila se zády k obložení dveří nalevo od vchodu. Brokovnici namířenou do stropu. Uši našpicované, o ostatních smyslech nemluvě. Zato Manny si nedělal násilí. Prošel dveřmi, brašnu ležérně pustil na zem, na starorůžový kobereček jen kousek za prahem, a začal se přebírat jejím obsahem. "… ale nikdo není doma," utrousil s klidem gentlemana ze staré školy. "Už tady nejsou. Vzali roha." Tím mě vždycky dokáže vytočit, když říká věci jako třeba tohle. Protože má vždycky pravdu. Tvrdí, že je to otázka praxe. Já si myslím, že má talent, který já nikdy mít nebudu. Dům byl na pocit prázdný, ale už jsem na upíry párkrát narazila i ve zdánlivě prázdných domech. Raději jsem se brokovnice držela jako klíště a snažila se vidět i za roh. Spoléhala jsem na Mannyho schopnosti, že nás udrží naživu. Ale taky mě málem


40

kleplo, když jsem ho viděla suverénně nakráčet do neznámé místnosti jen s křížem v levé, a kabelou přes rameno pravé ruky, zatímco já se zuby nehty snažila nestřílet po každém stínu. Místnost byla v dezolátním stavu. Zpuchřelé a opadané omítky, vlhko, špína. Na improvizovaných katafalcích tam ležel půltucet rakví. Všechny rozzívnuté dokořán, prázdné. Vzadu napravo dveře. "Už's někdy zažil, aby byli upíři tak nápomocní?" Černý humor. Jenže Manny odpověděl smrtelně vážně. "Ne, ale ušetří to spoustu času. Stačí do každé vložit malý křížek a pocákat svěcenkou." Házela jsem dovnitř křížky, Manny kropil. "To má být nějaký lov, Manny?" remcala jsem. "Darovanému koni na zuby nehleď, Anito. Možná dnes stihnu přijít domů včas, abych povečeřel s Rositou a dětmi," usmíval se pod vousy, zasloužilý otec rodiny. Neříkej hop… Sotva jsme postoupili k zadním dveřím, Manny zvážněl. "Cítím čerstvou krev." A já hned měla srdce až v krku a brokovnici v pozoru. Manny dokázal vycítit upíry, ale ne jejich lidské sloužící. Lidští služebníci mohou být skoro tak nebezpeční, jako jejich páni. "Já ti říkala, že to jde moc hladce," neodpustila jsem si. Manny to nekomentoval a sáhnul po klice. Pravačkou otevřel dveře, v levé ruce víc než stopu vysoký dřevěný krucifix. "Měli si své lidské sloužící vzít s sebou," spíš vydechl, než řekl Manny. "Jsou pro ně příliš cenní." "To už mě taky napadlo." Vstoupil, já za ním, zase jsem se přesunula do boku, zády se opřela o futra dveří, mířila do jasně osvětleného prostoru, oči jako tenisáky z hořké čokolády. Od stropu visela velká holá žárovka a muž. Její ostré světlo mu bušilo do zátylku. "A kurva," splynulo mi ze rtů. "Madre de Dios," Manny. Muž byl blond, ačkoli to se možná jen zdálo, v tom oslepujícím světle. Vysoký, svalnatý, skoro jako kulturista, a nahý, ale z nějakého důvodu mne to neuvádělo do rozpaků, jak tomu bývá obvykle. Visel za ruce, zápěstí zamknutá v železných poutech, jejich řetězy byly napevno přišroubované do trámů na stropě. Nebyly tam


41

samy. Další sada řetězů visela hned vedle pavučiny po jeho pravé ruce, o těch na zdech nemluvě. Krev byla rozstříknutá všude okolo. Muž stále ještě krvácel.

"Ještě byl teplý. Chvíli jsem si myslela, že je stále naživu." Stála jsem před Dolphem, objímala se oběma rukama. Den se zase chýlil k závěru. Ne, že by ho byla škoda. Z domu zrovna vynášeli pytel s tělem nebohého velkého blondýna bez bot. Kolem se zase hemžily uniformy a dělaly svou práci. "Viděla's někdy tak čerstvě mrtvé tělo?" otázal se Dolph, který už zase psal, plnil svůj věrný notes písmenky, jako obvykle. "Ne," zavrtěla jsem hlavou a přitiskla si ruku na krk. Jako bych v něm měla knedlík. Špatně se mi mluvilo i dýchalo. "Já ano," odtušil Manny. Jasně. Aby ne. Ten už viděl všechno. Skoro. Ustaraně na mne pohlédl a položil mi dlaň na čelo. "Na omak seš jako led." "Neměli by se na tebe podívat lidi od záchranky?" přidal se Dolph. "Jsem v pořádku," zalhala jsem. Nesnáším, když tohle dělají. Ať mě nechaj do pekla bejt. Páni tvorstva si vyměnili výmluvný pohled. A dost. "Jsem v pořádku!" zaječela jsem a bez ohlédnutí vystřelila pryč. Míněno obrazně, samozřejmě. "Jestli jsme tady hotoví, musím do práce."

Jsem zaměstnaná u firmy Oživovatelé a.s. Kdysi jsme sídlívali v prostorách nad garáží domu našeho šéfa, Berta Vaughna. Pořád tvrdil, že se nám blýská na lepší časy. Měl pravdu. Máme kanceláře, i když zatím v horší čtvrti. Obchody vzkvétají, časem se možná zmůžeme na normální kanceláře v lepší čtvrti. Je to obchodník, komediant, kapitalista, darebák a tak trochu podvodník. Nic opravdu nelegálního, ale… Většina lidí o sobě uvažuje jako o těch hodných, co nosí bílý klobouk. Někteří lidé nosí klobouk černý a užívají si to. Bertova barva je šedá. Někdy si říkám, že kdybych ho řízla, bude krvácet čerstvě vytištěné zelené bankovky. Změnil povolávání mrtvých – což bylo doposud neobvyklé nadání, zahanbující prokletí nebo náboženská zkušenost – ve vzkvétající obchod. My,


42

oživovatelé, máme nadání, ale Bert ví, jak zařídit, aby se vyplatilo. Což je těžké zpochybnit. Přesto to občas zkouším. Naší denní recepční Mary je něco přes padesát. Kolik let přes padesát, to je její věc. A vždycky bude. Vlasy má krátké a ve větru se jí na hlavě nepohne ani peříčko. Fórek. K tomu stačí karton spreje na vlasy. Mary není příznivcem přirozeného vzhledu. Má dva odrostlé syny a čtyři vnoučata. Když jsem vešla – na sobě vínově rudé úpletové šaty s minisukní v odstínu ladícímu ke rtěnce a laku na nehty, tmavomodré sako kryjící zbraň, rozumné černé střevíce, na krku nezbytný kříž – vzhlédla od počítače a věnovala mi upřímný úsměv. "První klient už na vás čeká v kanceláři." Ještě to ani nedořekla a už se ze dveří vedle jejího malého království – knihovnička, slušně velký stůl do L, počítač, trocha zeleně – hrnul náš šéf, Bert. V ruce noviny, na tváři úsměv malého kluka o narozeninách. Na něm osobně však není malého zhola nic. Měří přes metr devadesát, má široká ramena a postavu vysokoškolského hráče rugby, která ale kolem rovníku už není co dřív. Bílé vlasy, jejich přirozená barva, nikoli příznak stáří, střižené na ježka. Námořnické opálení ostře kontrastuje se světlýma očima a vlasy. Oči má téměř bezbarvé, šedé jako špinavé okenní tabulky. Musíte se pekelně snažit, aby vám špinavě šedé oči svítily, ale teď se to Bertovi povedlo. Dočista zářil. Špatné znamení. Vždycky. "Tohle je pro nás skvělá reklama, Anito," jásal. "Já věděl, že přimět tě pracovat pro policii, se nám vyplatí." Věc se ve skutečnosti má tak, že Bert nechce, abych pracovala pro policii. Tvrdí, že neplatí dost dobře. Ale to je prostě celý Bert. Nápad si bez skrupulí přivlastní, ovšem až když je jasné, že nese ovoce. "Jaká reklama?" nechápala jsem. Strčil mi před oči mou fotku, jak vkleče objímám Brianovu mámu. "Výslovně uvedli, že pracuješ pro Oživovatelé a.s. Dvakrát! Od rána se tu netrhne telefon." Culil se na mě jako melíšek. "Všichni si nás chtějí najmout, abychom jim oživili jejich dlouho ztracené příbuzné." "Většina z nich chce konkrétně vás, Anito," upřesnila Mary. "Jé, ty brďo," hlesla jsem, aby řeč nestála. "A někteří ani nechtěli, abys jim oživila něco mrtvého." Zamračila jsem se. Čuchám, čuchám čertovinu. "A chtěli po mně co?" "Někteří byli tajnosnubní jak kapradí, jiní se netajili tím, že


43

odjakživa prahnou po holce z titulní strany," zamrkala na mne Mary. Jen jsem protočila oči. Raději jsem se vrátila k práci. "Do které kategorie patří můj první dnešní klient?" "Chce oživit příbuzného. Něco kolem sporu ohledně rodinné farmy," odpověděla Mary, čímž mne potěšila. Tohle udělat mohu. Je to má parketa. Bert pózoval před oknem, pořád se až nepřirozeně nadšeně zubil a mával na mě novinami. Mé chřípí poškádlil pach tiskařské barvy. Zapátrala jsem očima a našla celý stoh rukou člověka dosud neposkvrněných výtisků. Bert nějakého kamelota udělal nadmíru šťastným. "Nechceš si je nechat do svého výstřižkového alba?" nabízel mi, s pro něj netypickou štědrostí. "Nevedu si výstřižkové album," konstatovala jsem chladně. Jenže jemu dnes dobrou náladu nebylo sto nahlodat snad vůbec nic. "Při tomhle zájmu médií bys možná ráda začala. Nejvyšší čas," agitoval neúnavně. Zažila jsem to, dívat se na to nechci. Aspoň na papíře se tomu snad mohu vyhnout. V noci, ve snech, to půjde hůř, ale aspoň v bdělém stavu se na to snad dívat nemusím. Jenže mi bylo jasné, že tohle Bert nikdy nepochopí. Hrůzu nedokážete vysvětlit někomu, kdo si dává setsakra majzla, aby s ničím skutečně příšerným, osobně do styku nikdy nepřišel.

Vstoupila jsem do své kanceláře s velkými okny a výhledem na dvorní trakt jakési dávno zrušené továrny a levné činžáky. Na výhled kašlu. Stejně se tady zdržuji pomálu a za světla jen výjimečně. Mé pole působnosti jsou hřbitovy, v noci. Na polstrované otáčecí židli pro zákazníky, zády ke vchodu, čelem k mému psacímu stolu, seděl kdosi s hodně světlými, blond vlasy. Nasadila jsem profesionální úsměv i tón hlasu a spustila: "Omlouvám se, dnes večer jsem drobátko ve skluzu. Jestli jsem to správně pochopila, potřebujete oživit nějakého svého příbuzného." Konečně jsem se začala rozehřívat. Během mé řeči se onen neznámý pomalu otočil tváří ke mně. Pohled na něj byl jako kbelík ledové vody za krk. Zamrazilo mne až do morku kostí. Zírala jsem na něho skoro s pootevřenou pusou. "Máš ty vůbec nějakou rodinnou farmu?" hlesla jsem.


44

Sáhla bych po zbrani, ale věděla jsem, že to v žádném případě nestihnu včas. Právě tak, jako byl Manny lepší oživovatel, než já, Edward byl lepší zabiják. Na první pohled nevypadá nijak impozantně. Měří zhruba metr sedmdesát, je štíhlý, světlovlasý, modrooký, typický příslušník vyšších vrstev. Je to ovšem nejnebezpečnější muž, se kterým jsem se kdy setkala. A to do toho počítám mrtvé i živé. Nyní tento muž seděl proti mně, kotník pravé nohy opřený o koleno levé, ruce v kožených rukavicích s prostřihy elegantně položené na kotníku a kolenu pravé nohy. Věčné sluneční brýle mírně posunuté dolů, takže jsem mu viděla do očí modrých a studených jako zimní obloha. Na rtech mírně pobavený úsměv, obočí lehce podmračené. Pod koženým kabátem světlezelenou mikinu, z náprsní kapsy čouhala pažba zbraně. "Co tady do pekla děláš, Edwarde?" zeptala jsem se, když jsem srovnala kyslíkový deficit aspoň do té míry, abych dokázala promluvit. "Nepřišel jsem ti ublížit." "To je vždycky dobré vědět." Nuže bij zas, srdce mé, tluč, jen houšť. Edward je sice jedna z nejnebezpečnějších lidských bytostí, se kterými jsem se kdy setkala, ale pokud řekne, že mi nepřišel ublížit, myslí to vážně. Zůstala jsem stát zády ke dveřím, ruce sepjaté na zadku. Mám celkem prima kancelář. Sem tam kytka, ne mojí vinou, na zdi zarámovaný diplom z vysoké. Na klienty to dělá dobrý dojem. A velký gauč, potažený tmavou napodobeninou kůže. Přesto si Edward vybral otočnou židli na kolečkách. Stála přímo proti vchodu. "Myslím, že pracujeme na témže případě," odtušil Edward, už s oběma nohama na zemi. Ruce položené na područkách. "Pokud jsi v sobě neobjevil skrytý talent a nemíníš začít oživovat mrtvé, nemáme se o čem bavit." Můj hlas zněl až překvapivě pevně. Bezva. "Možná vím, kde se schovávají upíři, kteří tobě, a policii, pláchli." Zajímavá informace. Bohužel. Zrovna jsem se mu chystala ukázat, kde nechal tesař díru, a teď si musím nechat zajít chuť. Doprčic. Levou rukou jsem sevřela knoflík dveří a začala licitovat. "Co myslíš tím, že možná víš, kde se schovávají."


45

"Řekl jsem, že ti neublížím, Anito. Víš, že slovo držím." Snad. Když se mu to hodí. "Slibuješ?" "Nemohu to slíbit, ledaže po mně chceš, abych lhal." "Lžeš, když se ti to hodí." Podíval se mi přímo do očí. "Ale tobě nikdy." "Proč?" "Nevím." Neměla jsem ponětí, co na to říci, tak jsem to nechala plavat, strčila ruku do kapsy a obrátila list. "Říkal's, že pracujeme na stejném případu. Co tím máš na mysli?" "Jedno z těl, která jsi pomohla najít, bývalo manželkou mého klienta." Zajímavě formulováno. "Jsi nájemný vrah, Edwarde. Co za klienta může být ten manžel?" "Lépe se neptat." Jasně. "Odcházím." Otočila jsem se ke dveřím, pravou rukou vzala za kliku. Za mnou se ozval notoricky povědomý zvuk, který vydá náboj při natažení do komory. Odjištěno měl celou dobu. Srdce se mi pokusilo vyšplhat krkem vzhůru. "Myslela jsem, že mně bys nelhal." "Nepřišel jsem tě sem zabít, ale zatím ještě nechci, abys odešla." Oči jsem upírala na svou ruku na knoflíku dveří, krev v žilách mi zledovatěla. Kdybych měla hádat, kdo je nebezpečnější, jestli Edward nebo nějaký vyšší upír, dám se podat. "Zastřelíš mne, jestli otevřu dveře?" Můj hlas zněl chladně a odtažitě, jako by ani nebyl můj. "Ne." Utiš se srdce moje. Obrátila jsem se tváří k němu. Mířil do stropu. Pravou ruku jsem si zahákla za kožený opasek, ke kterému mám přichyceno podpažní pouzdro, levou nechala volně podél těla. "Proč jsi tedy natáhl náboj do komory? Proč máš tasenou zbraň?" Prohnaně se zašklebil. Podíval se na mě přes skla brýlí, už jsem mu neviděla přímo do očí, ale ty jsou pro mne stejně nečitelné jako japonština. Tedy až na hrstku znaků, které znamenají chvaty v judu. Takže na tom nezáleželo. "Hraješ si se mnou." "Malinko." "Nenávidím tě." "Já tebe ne." Po tváři se mu rozlil pobavený úsměv.


46

"Ty ani nemůžeš někoho nenávidět, Edwarde. Abys mohl někoho nenávidět, musel bys něco cítit. Ty necítíš nic." Patrně se mi ho podařilo překvapit. Bodík k dobru pro mne. Předklonil se v křesle, ledově modré oči vykoukly nad rámečkem brýlí. Hleděly na mne chladně. "Chceš snad říci, že jsem sociopat?" Zase jsem se obrátila k odchodu. "To si piš. Drž se ode mne dál, Edwarde," doporučila jsem mu s posledním kouknutím přes rameno a bez meškání vypadla ze dveří. Ocitla jsem se pod náporem zpytavého pohledu Mary. "Víte, jak jste mi prve říkala, že některé z těch telefonátů byly od lidí, kteří chtěli, abych udělala něco, co nemá zhola nic společné s oživováním zombie?" "Ano," přitakala zmateně. "On je jedním z nich." "To je mi moc líto, Anito. Byl prověřen. Přísahám," kulila na mě oči. Věřila jsem jí to. Edwarda nemá šanci prověřit ani lustrační komise parlamentu. Zavrtěla jsem hlavou a podařilo se mi dokonce vyloudit úsměv. "Není to vaše vina, Mary. Ale já odtud padám. Převléknu se a půjdu rovnou na hřbitov, na první oživování zombie, co mám dnes v noci na rozvrhu." Potřásla jsem hlavou. "Toho pána už nechci ani vidět." Rozběhla jsem se ven, skoro doslova. Za sebou jsem ale zaslechla. "Jenom utíkejte, však já už ho vypakuju." Hodila jsem brzdu a raději její krvelačnost trochu zchladila. "Stačí, když mu povíte, že mu nemůžeme pomoci, ano?" Mám Mary docela ráda. Je milá a přitom není příliš dotěrná. Byla by jí škoda.

Ať už po mně chtěl Edward cokoli, já mu to dát nechtěla. Bude to něco špatné, nebezpečné nebo obojí. Raději jsem se soustředila na práci. Stála jsem nad čerstvým hrobem, na čele a na srdci krev a speciální oživovací mast. Rozmarýnu pro vzpomínku, skořici a hřebíček pro moudrost a tymián, aby vše svázal dohromady. Míchám si ji sama, jak mě to naučil Manny. Nosím ji v zavařovačce po babičce Blakeové. Dávávala do ní zelené fazole. Když ji někdo z mých kolegů vidí, bývá jí zklamán. Mírně řečeno. Já si na tajemné symboly na předmětech denní potřeby nepotrpím. Že by mi chyběla romantická kost? Hm, ne.


47

V levé ruce jsem držela mačetu, ze které odkapávala krev obětních zvířat, kuřat. Já vím, na podříznutí kuřete je mačeta poněkud předimenzovaná, ale jednou už jsem musela obětovat krávu, tak co? Buď připraven. To říkají skauti, že jo? Má moc se ponořila do hlíny hrobu a šla pořád hlouběji. Oživování mám v malíčku. Tohle je má skutečná práce, na plný úvazek. Můj chléb s máslem. Spíš zrnková káva nejlepších značek. Vypomáhání policii je jen melouch. Hlína se začala vlnit jako hladina jezera Loch Ness těsně předtím, než z vody vykoukne hlavinka Nessie. Což je zase chléb s máslem obyvatel skotského městečka Inverness. O tom, zda vykoukne jejich příšerka, lze vést nekonečné debaty, že vyleze moje zombie, je bez debat. Povadlé květiny a věnce sklouzly stranou, jak se ven drala nejprve jedna ruka, pak druhá a pak celý ex-člověk v hnědém obleku s kravatou. Párkrát už mě napadlo, proč jsou lidé pohřbíváni v tom nejnepohodlnějším, co kdy měli na sobě. Nemít v závěti klauzuli požadavku bezodkladné kremace, chci být pohřbená ve flanelové mikině, teplácích a tlustých ponožkách. Niky ještě zvažuju. Upíři mě matou. Zombie rozumím. Jsou to mrtvoly a nepokouší se vydávat za nic jiného. Konečky prstů jsem své zombie potřela rty krví obětiny. Zombie nemohou dokonce ani mluvit, dokud jejich ústa nepotřísníte krví. Teprve až okusí krev, přestanou být němé. Když o tom tak uvažuji, hádám, že upíři prostě použijí vlastní krev, aby se rozpovídali. Má moc způsobila, že se oční bulvy staly zase očima, jak se patří, tvář se vyplnila, získala barvu. Obrátila jsem se na čekajícího právníka. "Nyní bude schopen odpovědět na jednoduché otázky." Muž v baloňáku, s tmavomodrou kravatou, blond vlasy a s pěstěným vousem téže barvy, měl oči na vrch hlavy a potil se studeným potem, když se mne velmi nejistým hlasem ptal: "Bude nám schopen říci, kde jsou ty defraudované peníze?" Pokrčila jsem rameny. "Jestli to ví, tak ano. Na rozdíl od lidí, zombie nelžou." Právníci mne donutili klidit se z doslechu. Některá tajemství, o kterých zde bude řeč, jsou zřejmě příliš důležitá, než abych je slyšela. Ne, že by mi to vadilo. Byl krásný večer. Opírala jsem se o kmen stromu a zhluboka vdechovala vzduch vonící hřbitovem. Mám to ráda. Vůně tlení a květin všeho druhu má něco do sebe. Teplo dokonce vylákalo i pár cikád a ty teď fidlaly na housličky


48

svůj možná úplně poslední koncert. Když na mě od hrobu zamávali, abych zombie zase uložila k odpočinku, skoro se mi nechtělo odcházet. Hodila jsem jí na hruď hrst soli. Znělo to jako déšť se sněhem padající na střechu. "Solí tě poutám ke tvému hrobu." V ruce jsem držela dosud zkrvavenou mačetu. Otřela jsem jí srážející se krev o rty. "Krví a ocelí tě poutám ke tvému hrobu. Odpočívej v pokoji a již se nevracej." Zombie padla na dosud čerstvou hlínu hrobu a ta se přes tělo přelila jako tekutý písek, a přesně jako on ji pohltila zpátky do hrobu. Pozůstalí a právníci zpovzdálí přihlíželi. Nebožtík jim řekl, kde jsou defraudované peníze. Dohoda s jeho vdovou zněla, že pokud to prozradí, soud jí nezabaví všechno, co má. Ona a její tři děti si budou moct nechat dům a něco majetku. Vrátila jsem se ke svému vozu a uklízela si oživovatelské nádobíčko. Kdybych nebyla schopná zombie oživit, jeho vdově by zabavili veškerý majetek. Přišla by doslova o všechno. Jsou noci, kdy svou práci miluju. "Zkusme to znovu." Nadskočila jsem leknutím a praštila se do hlavy o strop. Vedle auta stál Edward. Nic se na něm nezměnilo, vypadal úplně stejně jako prve v kanceláři. Cikády ztichly. Chytří malí tvorečkové. "A kurva," uniklo mi. Musela jsem být bělejší, než upír. Myslím, že jsem zapomněla dýchat. Opřel se loktem o střechu vozu. "Chci si jen promluvit." "Domluv si schůzku." "Zkusil jsem to. Tys přede mnou utekla." "Tys na mě vytáhl zbraň." "To jsem neměl." Říkejte mi slečno Podezíravá. "Má to snad být omluva?" Obrátil se a melancholicky bloumal pohledem po náhrobcích postříbřených svitem hvězd a měsíce. "Připouštím, že jsem tuhle situaci neuřídil zrovna nejlépe. Je-li to omluva, budiž." Byla jsem připravená uhánět pryč jako o život, nebo tasit zbraň a bojovat o život. A on se mi, pěkně prosím, omlouvá. Co uděláte, když se vám špatňák omluví a chce si jen promluvit? Promluvíte si, myslím.

Na atmosféře, která se rozhostí v kabině vozu při jízdě nocí, je


49

vždycky něco převelice intimního, ale intimita není slovo, o kterém si myslím, že bych je kdy použila v souvislosti s Edwardem. Děsivá, možná nebezpečná, ale ne intimní. Seděla jsem za volantem svého autíčka a řídila. Edward seděl vedle mne. Nevědět, že to není možné, řekla bych, že je mírně nasupený. Později jsem si všimla, že se ani jeden z nás nepřipoutal. Což vám jasně ukazuje, jak rozhozená jsem byla. Nikdy nejezdím nepřipoutaná. Nesvezu nikoho, kdo se nepřipoutá. Dneska jde všechno jaksi šejdrem. Zvolna jsme projížděli rozsáhlým hřbitovem. Bert z někoho vyrazil povolení ke vjezdu do areálu. Nevím jak a z koho a je mi to jedno. Hlavně, když je mám. "Takže ty chceš vědět jenom to, kolik rakví bylo v domě a kolik pokojů se zdálo být obývaných?" zeptala jsem se a silou vůle se snažila zaplašit tíseň, co se mi usadila na hrudi. "Správně." Koukla jsem se na něho. "Snažíš se zjistit, kolik upírů čítá tento polibek a kolik lidských služebníků s nimi spolupracuje." "Ano. Pověz mi, co se potřebuji dozvědět, a možná už se tímto případem nebudeš muset dál zabývat," odtušil neutrálním tónem, s hlavou otočenou k okénku. "Ty pověz mně, kde se skrývají, a možná na ně můžeme vyrazit společně." Jeho bezcitné oči se do mne doslova zabodly a jejich majitel procedil skrz zuby: "Nedovol, aby ti fakt, že máš mezi upíry přezdívku Popravčí, stoupnul moc do hlavy. Nejsi připravená se mnou pracovat." "Mají pro tebe nemrtví taky nějakou žúžo přezdívku?" Já a ta moje prostořeká pusa. Rozesmál se a mně po zádech přeběhl mráz. "Jo. Mám jednu přezdívku." "A to jakou?" Pootočil se na sedadle a podíval se mi přímo do očí. "Nevědí, kdo jsem, protože nenechávám žádné svědky, ale má práce hovoří sama za sebe. Při pohledu na její výsledky říkají, tudy prošla smrt." "Ty máš přezdívku Smrt?" vydechla jsem. Věřte Edwardovi, že si vyslouží ještě prímovější přezdívku, než já. Ale, ruku na srdce, nijak zvlášť mne to neudivilo. "Nechceš se dělit?" utnul chvíli skoro přátelskou debatu. "Fajn. Tvůj kamarád Manny byl v tom domě také. Ví vše, co


50

potřebuji." "Nebude se s tebou bavit," zadoufala jsem nahlas. "Každý promluví, Anito… nakonec." Žaludek se mi zkroutil do gordického uzlíku. "Tím chceš říci, že bys ho mučil, aby promluvil?" vyjela jsem na něho. Když dostanu strach, zlost na sebe většinou nedá moc dlouho čekat. Edward zase hleděl ze svého okénka. Přes rameno utrousil. "Říkám, že ty informace získám, ať tak či onak." "Já sedím hned tady vedle, proč nezačneš vyhrožovat mučením mě?" vztekala jsem se. "To si šetřím na jindy." Vytřeštila jsem na něho oči. "Ty bys mě vážně mučil, jen abys ze mě dostal tyhle informace?" "Kdybych musel…" Jako by to ani nebylo doopravdy. Byl tak úděsně klidný. Obrátila jsem oči k vozovce. Nerada bych ve stresu sejmula nějaký náhrobek. "Můžu si to rozmyslet?" "Co je na tom k rozmýšlení?" "Když nevím, co si počít, má odpověď obvykle zní ne. Vážně bych ti raději neříkala ne. Poněkud mne děsíš." Zdál se být lehce popleten. "Tvrdíš, že když ti nedám čas na rozmyšlenou, řekneš mi ne, protože nebudeš vědět, co jiného si počít?" Když to takto zrekapituloval, znělo to dost hloupě, ale… "Jo," připustila jsem, ač skoro nerada. Pobaveně se na mne usmál. Jako když na Nový rok ráno mezi mraky vykoukne slunko, přitom mrzne, až praští. "Dám ti čas do zítřejšího odpoledne." Pekelně se mi ulevilo a snažila jsem se to zamaskovat. Zastavila jsem, Edward začal vystupovat a já se zeptala: "Pokud se rozhodnu dát ti ty informace dřív, jak tě kontaktuji?" Adrenalin ve mně sice proudil jako žhavá láva, za výraz očí bych ruku do ohně nedala, ale tón hlasu byl slušně neutrální. Drobné laskavosti života. Zvrtl se na patě a ještě jednou napůl vklouznul do kabiny vozu. Natáhl ke mně ruku v rukavici, mezi ukazovákem a prostředníčkem vizitku. Trochu jako gesto kouzelníka, který vám sáhne za ucho a vytáhne srdcovou dámu. "Je to záznamová služba s non-stop provozem. Vědí, jak mne sehnat." Vizitka byla bílá, s černě vytištěným číslem, nic než číslo. "Nájemní vrazi, to jsme my?" pokusila jsem se zažertovat.


51

"Nejsi tak vtipná, jak si myslíš." No a co, koneckonců není první, kdo mi to říká. Můj humor není k smíchu? Hm, to ne. "Měj na paměti, že pokud dnes v noci dojde k dalšímu úmrtí, mohla's tomu zabránit. Že mě necháváš čekat, může někoho stát život." Do smíchu už nebylo ani mně, ale nechat ho to hodit jen na mne, jsem rozhodně nemínila. "Dnes v noci jsou na útěku a jsou najedení. Nebudou lovit." "Jsi si tím jistá?" Jsem si tím jistá? "Jo, jsem si jistá." "Tolik sebedůvěry, pročpak?" Koleno měl na sedadle spolujezdce, loket levé ruky zapřený o opěradlo. Jeho modré oči pátraly v mojí tváři. Detektor lži vedle nich vypadal jako hračka pro školní mládež. "Jsou to organizovaní zabijáci. Improvizace za pochodu není jejich styl. Nebo nesouhlasíš?" Svou kůži neprodám lacino. "Ne, vlastně s tebou souhlasím," počastoval mne okouzlujícím úsměvem. "Pěkná a chytrá…" "To je poprvé, odkdy jsme se poznali, co se mne pokoušíš okouzlit. Nech si to na koledu," ohnula jsem nosík. Svádivý Edward byl děsivější, než ten normální. Nenechal. "Chceš mi snad tvrdit, že nejsem okouzlující?" Dobře. Sám si o to řekl. "Seš děsivý zkurvysyn. Takže ne, nejsi okouzlující." Má, co chtěl. Jen se zachechtal, asi to měl za poklonu, a mrštně jako had se vyvléknul z auta. Zaklapnul dveře spolujezdce a ještě slíbil – nebo to byla výhrůžka? – "Promluvíme si zítra, Anito." Nechala jsem ho na úzké silničce klikatící se hřbitovem. Z obou stran k ní přiléhal mírný svah plný náhrobků. Ve zpětném zrcátku jsem viděla, že Edward tentokrát nezmizel jako pára nad hrncem, ale stojí u kraje cesty a zírá za mnou. Jedním okem jsem sledovala kam jedu, druhým jeho. Perspektiva si s ním pohrála a nyní vypadal jako další, vskutku monumentální náhrobek. Anděl smrti. Bez křídel, zato v černém, až na zem dlouhém koženém plášti.

Urvala jsem pár hodin spánku – ne dost – a něco šálků vlastnoručně pomleté kávy – s pravou smetanou – a musela na další policejní melouch.


52

Tentokrát přímo na ústředí MOST. Měli tam pro mne rutinní záležitost. Popravu upíra. "Za úsvitu prostě padl na zem jako podťatý," vysvětloval Zerbrowski, který fascinovaně sledoval mne i upíra, zatímco já si připracovala upírobijecké nářadíčko. "S upíry to tak prostě chodí," odtušila jsem. "Jo," kroutil hlavou Zerbrowski, "ale ještě nikdy jsem to neviděl na vlastní oči." "Všechno je jednou poprvé." Dolph tam stál, až doteď mlčel, přihlížel, pořád jako ze škatulky. "Zrovna balil, když jsme ho sbalili." V duchu jsem se zařehnila. Dolph udělal vtip, musí být přetažený. Navenek jsem si ovšem zachovala profesionální vážnost. "Myslím, že dokonce i upíři mají věci, o které nechtějí přijít," konstatovala jsem s pohledem upřeným na upíra ležícího na zemi, uprostřed místnosti určené pro výslechy. Východ slunce ho zabil pro den. Já to za moment vezmu víc z gruntu. Zaživa, či spíše zanemrtva, to byl pohledný štíhlý chlapík s temně rezatými vlasy klasického střihu a pěstěnou bradkou. Jenže měl smůlu. Byl jediný ze seznamu upírů, který nám tak přeochotně nadiktoval Sean, kterého policie dopadla. Všichni ostatní už byli v prachu. V prachu, ne na prach. Nepředbíhat událostem, prosím. Nyní ležel v rozepnutém pytli na mrtvá těla a čekal, až si zasloužím svůj plat popravčího upírů města St. Louis. Měla jsem Edwardovi prozradit, co se chtěl dozvědět? Vážně záleží na tom, jestli je zabije on nebo my? Prsty v rukavicích jsem si odměřila optimální vzdálenost právě pod hrudní kostí. Prohmatávala jsem chladnoucí maso a hledala správný úhel pro kůl. Zerbrowski se naklonil blíž a hned začal kibicovat: "Víš, že seš trochu moc dole, abys trefila srdce, že jo?" Nadechla jsem se, abych mu poskytla přehršel osvěty. "Jít skrz žebra a sternum se vřele nedoporučuje. Ne, že by to nešlo, ale vyžaduje to hrozně moc síly a některé druhy dřeva se rozštípnou dřív, než zasáhnou srdce." Zapíchla jsem špičku kolíku pod hrudní kost, doufejme, že pod správným úhlem. "Zamířit pod jistým úhlem pod sternum je výrazně snazší." "Takže všechny ty horory, v nichž jde kolík rovnou skrz žebra, jsou natočené špatně?" Zerbrowski nespouštěl oči z mých rukou. Příjemná změna.


53

Skoro jsem neměla to srdce připravit ho o iluze, ale vědění vám sice může prvně vzít iluze, jenže později vám zase může zachránit život. "Nedovol fikci zkreslit ti tvůj reálný náhled světa," řekla jsem a zvedla palici. Když jsem s probodáváním upírů začínala, minula jsem srdce častěji, než ho trefila. Ale nikomu ani muk. Jenže od té doby jsem získala spoustu praxe. Kolík vjel do těla jako po másle. Odpor, který konec kolíku překonal, mi naznačil, že se špička zabodla do srdečního svalu. Z rány se vyřinula krev. Zerbrowski si překryl pusu dlaní a, ač poněkud přidušeně, se nadmíru ochotně nabídnul: "Zajdu zavolat chlapce od koronera." V duchu jsem se zařehnila. Dnes už podruhé. Život je dobrý. Občas. Tohle si zapíšu do své růžové papouščí paměti. Mám eso v rukávu na slovní poker se Zerbrowskim. Paráda. "Ještě není hotovo, Zerbrowski," oznámila jsem slaďounce a veskrze nevinně. Za normálních okolností by probodení srdce stačilo, ale poté, co jsem viděla, jak pán převzal kontrolu nad mrtvým tělem svého kmána, hodlám s tímhle chlápkem zacházet jako s vyšším upírem. Dokonce i Dolph ožil. Tónem chladným, nicméně potutelně potěšeným, se optal: "Copak tys neprostudoval ten oběžník, který jsem rozeslal, Zerbrowski? To přece znamená, že mu setne hlavu." Zerbrowski se odvrátil a zamířil k východu. "Já bych, s dovolením Vašeho blahorodí, posečkal venku." "Strašpytle?" vychutnala jsem si ho a vytáhla z báglu mačetu. Kuře, kráva či upír, zvládne vše. Universální nástroj. To miluju. Zvuky Zerbrowskiho odpovědi byly poněkud hrdelní a, více než poněkud, neartikulované. Nemusela jsem se ohlédnout, abych si dokázala představit Dolphův výraz. Jsem šéf, takže se vší vážností. Jenže jsem taky člověk… "Vypadni odsud, Zerbrowski." "Ty tady zůstaneš?" Zdálo se mi to nebo má v ústech něco víc, než co tam patří? "Pokud zůstává ona, zůstávám i já," Dolph. "Do hajzlu," Zerbrowski. Pozvedla jsem mačetu, což v praxi znamená, že ji mám – jako kat sekeru – až za zády. Kapky krve, které už ulpěly na mojí černé kombinéze, jsem prakticky neregistrovala. Zerbrowski patrně ano. Čepel se zakousla do tkáně hrdla… prošla skrz obratle… a


54

pokračovala ven… Zerbrowski je pašák. Neutekl. Akorát si pořád držel ruku na ústech. Odložila jsem mačetu a sáhla do hrudního koše. "Ježíši, ještě pořád nejsi hotová?" zasténal. "Jestli potřebuješ, Zerbrowski, běž," Dolph, klidný jako želva, zase. "Sko-ro," hlesla jsem a vyrvala srdce, jako tečku za parádou. Mám eso v rukávu.

Seděla jsem, celá umazaná krví a hůř, v prostorách MOST. Schovávala jsem se za dveřmi, abych neděsila nejen nevinné podezřelé. Na doslech ode mne probíhal výslech. Detektiv Perry vyslýchal kohosi z přízně některé z obětí. "Má paní by se ke mně vrátila," lhal si do kapsy pán pokročilého středního věku. "Měla v úmyslu opustit tu pijavici, toho zkurvysyna. Proto ji zabil." Našpicovala jsem uši. Jedna z obětí podváděla svého muže s upírem. Edwarda najal muž, kterého jeho žena podváděla s upírem. Jaká asi tak může být pravděpodobnost, že se jedná o tu samou osobu? Zvedla jsem se a vyrazila ven, s úsměvem na rtech. Spoléhala jsem na kouzlo své osobnosti – oči, vlasy, úsměv – že mi všichni chlapi budou čumět na zadek a ne na krvavé skvrny v popředí. Zamávala jsem detektivovi, který zaujatě naslouchal výlevu: "Sandra mne miluje. Proto ji zabil." Věř, kdo chceš. Oko mi padlo na vizitku s obrázkem domečku obecného, pohozenou na stole. Realitní kancelář města St. Louis. Sandra Jamesová. 4924 Humpton Avenue St. Louis MO 63 109 Pomalu jsem scházela ze schodů a v hlavě mi to šrotovalo. Proč jsem všechno rovnou nevyklopila policii? Protože nevím, jak to vyklopit a přitom vynechat Edwarda. Zvláštní, ale kupodivu se mi nechtělo Edwarda udat. Na záznamové službě mi odpověděla nějaká žena. Nadiktovala jsem jí číslo budky, ze které jsem telefonovala, a zdůraznila, že je to naléhavé. Pak už jsem jen stála opodál, čekala a sledovala, jak běží čas. Nejen na hodinkách. Sluneční vůz se ubíral po obloze a nám ubýval čas a hlavně světlo. S každým kouskem světla jsme přicházeli o


55

kousek výhody, co máme oproti příšerám. Konečně… Vrhla jsem se po sluchátku. "Dík, žes zavolal." "Nepoznal jsem číslo. Odkud vlastně telefonuješ?" "Z budky." "Proč ne z kanceláře? Nebo z domu?" Chytrému napověz… "Právě hovořím s vrahem z povolání. Klidně mi říkej slečna Paranoidní, ale budka mi přišla bezpečnější." "Paranoia je, při naší profesi, jen jiné slovo pro zůstat naživu, Anito." Chtěla jsem se hádat o formulaci při naší profesi, ale nechala jsem to raději plavat. Kromě toho, oběma nám platí za zabíjení upírů. Akorát, že jemu setsakra víc, než mně. Jakmile to jednou děláte pro peníze, zaleží na tom za kolik? Pracovní náplň je úplně stejná. "Chceš být moje krytí?" zeptala jsem se raději. "Poslouchám." "Vím, kdo je ta manželka, kterou dostali dřív, než se to podařilo tobě. Vím, že byla realitní agent. Tys tvrdil, že možná víš, kde upíři jsou. Řekl jsi možná, protože nevíš ve které z realit, které má… měla Sandra Jamesová na starosti, se ukrývají." Chvíli bylo ticho, pak: "Podělila ses o tuto svou bystrou dedukci s policií?" "Ne." "Proč?" "Máš vůbec potuchy, jak dlouho by jim trvalo všechno vyřídit a sehnat potřebná povolení, aby mohli zasáhnout v oblasti spadající pod jinou jurisdikci? Do pekla, vždyť ona mohla prodávat domy dokonce i v Illinois, je to sice jen přes řeku, ale je to jiný stát. Trvalo by to hodiny, nebo dokonce celé dny, a ani by se jim do toho nemuselo vůbec chtít. Nemohu jim říci o tobě a o tom, cos mi pověděl, takže jim nemohu rozumně zdůvodnit, proč si myslím, že tohle je dobrý nápad." Slyšela jsem, jak se soustředěně nadechl. "Mohl jsem se mýlit." "Což si ale nemyslíš." "Platí tvůj příkaz k popravě i pro Illinois?" "Illinois je jedním ze států, pro které mám licenci." "Takže ti prozradím, o kterých místech je řeč. Pak co?" "Já ti za to prozradím, kolik rakví jsme, Manny a já, našli. Kolik pokojů se zdálo být obývaných a kolik trpaslíků si stěžovalo,


56

že někdo spal v jejich postýlce." "Ha ha ha." "Pardon, to je jiná pohádka." "Domluveno."

Dostala jsem od Edwarda adresy, zavolala Mannymu a vypravili jsme se na lov. Nakonec se z toho vyklubala spíš okružní jízda po předměstí St. Louis. "To byl už třetí dům, že jo? Začínám být trochu nervózní," postěžovala jsem si, když jsme odjížděli od další reality na seznamu. "Spoušť – dobře, že ses zmínila. To je jeden z důvodů, proč nepoužívám zbraň. Je pak příliš snadné někoho zabít nešťastnou náhodou." "Věř mi, Manny, pokud někoho zabiju já, nebude to nešťastnou náhodou." "Vidíš, jak se říká, do čtveřice všeho dobrého," zajásal Manny, když už jsme stáli na verandě čtvrtého domu. Potřásla jsem hlavou. "Tak se to neříká. Moment. Ty cítíš upíry?" "Ano. Spící, ale ano," potvrdil, v pravé ruce kříž, v levé palici, přes rameno kabelu. Sevřela jsem brokovnici pevněji, mířila do stříšky nad verandou. "Jak to děláš?" vydechla jsem se špetkou závisti. "Já je cítím jenom, když jsou vzhůru." Zakřenil se na mne. "Neboj, Anito, s trochou praxe se to taky naučíš." Nebyla jsem si tak docela jistá, že tady jde o praxi. Možná jde o vrozený talent. Možná bude Manny v upířích záležitostech vždycky lepší, než já. Čím dál tím víc jsem byla jen gorila se zbraní, která ho kryje. Zatřepala jsem hlavou, abych z ní vyhnala chmurné myšlenky, opřela si pažbu o rameno a Manny vykopl dveře. Vpadli jsme rovnou do obýváku. Pěkná blondýnka v růžovém bolerku, které odhalovalo ploché bříško, se rozkřičela: Ó můj Bože. Nakrátko ostříhaný brunet středního věku prosil: Neubližujte nám. Vezměte si všechno, co chcete! Jenom nám neubližujte! Nesnáším, když tohle dělají. Usadili jsme je na tmavý kožený gauč, který byl poněkud


57

nevhodně natočen k televizi bokem. Asi se na ni moc nekoukají. Což mi připomíná, že ta má onehdy prskla a zhasla docela, beze slova rozloučení. Budu si muset pořídit novou. Někdy. Časem. Blondýnka pořád prosila: Jenom nám neubližujte! Pro Boha, za co. Mířila jsem brokovnicí na muže, Manny se ujal slova. "Zaveďte nás k upírům a neublížíme vám." Pro zdůraznění svých slov mával palicí. "Soudní příkaz jasně říká, že můžeme, ale je to jen na nás. Spolupracujte a přežijete." Nenávidím, když tohle dělá. Upíří služebníci nejsou jen upíří fanoušci. Jsou upíry ovládáni. Což znamená, že se jim nedá věřit. Já to vím. Manny to ví. Ale co dělat, když se k vám špatňáci chovají jako k nestvůře?

Zavedli nás do sklepa. Skvělé. Nemohli jsme prohledat žádný sklep. Museli jsme počkat, až nám špatňáci otevřou dveře, a pak zkusit štěstí. Muž odemykal, děvče scházelo po schodech za ním, pak šel Manny a já se zbraní v rukách tvořila zadní voj. Za pár hodin policie možná sežene soudní příkaz k prohlídce, který vhodně doplní můj příkaz k popravě. Hádám, že ho dostanou po soumraku, až bude úplná tma a upíři úplně čilí. Vstoupili jsme do místnosti, kde na dvou fortelných stolech ležely čtyři rakve. V rohu nějaké krabice. Stěny kryl závěs. Od stropu visely dvě obyčejné holé žárovky. Kdyby jen zákonodárci věděli, o kolik nebezpečnější naše práce je, díky jejich snaze chránit občanská práva našich nemrtvých spoluobčanů. "Co je za tím závěsem?" zeptala jsem se, brokovnici namířenou na ženu. "Neměli jsme čas pořádně uklidit," rozhodila rukama a snažila se vypadat jako hospodyňka na rozpacích. Docela jí to šlo, ale já to nežrala. "Zkus to znovu a lépe," doporučila jsem jí. "Jsou tam naše prostory pro hosty," řekl muž. "Myslíte prostory na mučení," upřesnil Manny. Chlápek se tvářil jako učiněné neviňátko. "To by bylo nelegální," zarecitoval. Měla jsem toho právě tak dost. Tohle byla poslední kapka. "Viděla jsem vaši práci. Pozemek plný mrtvých. Vy si s legálností


58

moc hlavu nelámete," zařvala jsem. "Nevíme, o čem to mluvíte." Povídali, že mu hráli. "Prostě rozhrňte závěs." Najednou mne oblil studený pot. Nezkontrolovala jsem, co je za dveřmi. To není dobré. Když jsem se otočila, bylo už pozdě. Holohlavý tetovaný svalovec držel Mannyho levou rukou za vlasy, pravačkou mu tiskl ostří dýky na ohryzek. "Odhoď zbraň," vyštěkl na mne. Manny měl vytřeštěné oči, přesto v levé ruce stále svíral kříž a řekl: "Nedělej to. Stejně nás zabijí." Nemohla jsem nesouhlasit. Odevšad se vyrojili špatňáci, všichni ozbrojení. Pistole, brokovnice, na co si vzpomenete. Navíc se zdálo, že ví, jak je používat. Taky už jsem viděla, co je za závěsy. Pouta zapuštěná do zdí. Do hajzlu. Jestli nás zajmou, zemřeme. Jedinou otázkou zůstává, jestli rychle nebo pomalu. Ale nemohla jsem tam stát a přihlížet, jak Mannyho zabijí. To nedokážu.

Takže to dopadlo přesně tak, jak to zákonitě dopadnout muselo. Skončili jsme se zápěstími v těch poutech. Manny mi nadával: "Copak ses ode mne vůbec nic nenaučila?" "Nemohla jsem se dívat, jak ti podřízne krk," bránila jsem se. "Bylo by to rychlé a čisté ve srovnání s tím, co nám udělají teď." Co jsem mu na to měla říci? Bohužel měl naprostou pravdu. Vrhli se nejprve na něho. Udělaný blonďák pěstmi, náš starý známý brunet si vzal baseballovou pálku. Než byste řekli upír, měl Manny obličej na kaši a krev z něho stříkala široko daleko. Jestli se z tohohle dostanu, jsou mrtví. Všichni jsou mrtví, všichni do jednoho. Tato myšlenka byla jedinou útěchou, kterou jsem měla. Mě zatím nechávali na pokoji, ale rozšklebený vousáč cosi kutil kolem ohniště, na kterém už hezkou chvíli plápolal pěkný ohníček. Že by opékal buřty ke svačině, se mi kdoví proč nechtělo věřit, ale naděje umírá poslední. Ta moje se ale odebrala do věčných lovišť hned vzápětí. Chlápek s rozježenými vousy vstal a obrátil se, při tom nadšeně vydechl: "Tohle prostě miluju." Nechtěla jsem se dozvědět, co má tak rád, ale když se obrátil


59

rozpálenou tváří ke mně, zmocnil se mne neblahý pocit, že vím, co měl na mysli. V ruce držel rozžhavené cejchovadlo ve tvaru kříže, zhruba pět centimetrů na výšku. A blížil se s ním ke mně. "Podržte ji, ať je pěkně v klidu. Chci, aby otisk byl perfektní." Dva blonďáci se na mne vrhli. Z levé ruky mi sundali pouto. Samozřejmě jsem nestála a nedržela jako ovce. Mládencům to trochu vadilo. "Zkus si ji podržet sám," remcal ten, který mne držel za pravou ruku. "Je divoká." "Divoká?" vyprskla jsem. "Nic lepšího nevymyslíte, jenom divoká? Ubozí zlí patolízalové." "Chceš to po zlém? Můžeme to udělat po zlém." Výměna názorů odpoutala mou pozornost od ježatce. Přitiskl mi cejch na zápěstí, těsně nad shluk žil, delší nožkou směrem ke dlani. "Kurváááá!" zařičela jsem. Spalované maso syčelo a páchlo, a bolelo. Skoro okamžitě jsem dostala zimnici. Naskočila mi husí kůže a zuby se mi rozcvakaly, ale dokázala jsem říci: "Seš mrtvej." Vousáč se mi jen smál: "Ty první." Poslední, co jsem zahlédla, byla jeho pěst v hnědé kožené rukavici. Všechno kolem zčernalo. Pak se o mě otřela moc. Přiliv moci na mne volal jako šepot v temnotě. Vytřeštila jsem oči a setkala se se smaragdovým pohledem krásné zrzky s drdolem. Kolem krku měla masivní obojek. "Áááá, do prdele," ulevila jsem si procítěně. Usmála se na mě. Proč si nemyslím, že je to dobře. "Ó, dobře, jsi vzhůru," pochválila si a odtáhla se ode mne, takže jsem mohla ocenit její úbor. Šaty měly šněrování vpředu, vytvářelo vskutku nevšední výstřih, který vedl až k pasu. Byly černé, sametové, rukávy sahaly jen do podpaží, takže bílá ramena zůstala obnažená. Sukně po stranách měla masivní rozparky. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Bylo jich šest. Dvě ženy, čtyři muži. Poznala jsem jen Adama, blonďáka s červenou bugatkou. Ne, to je písnička. Bundou. Adama s červenou bundou. Silou vůle jsem se přinutila usmát. "Adame, proč nejsem překvapená, že tě tady vidím." Úsměv mi oplatil. "Na tenhle lov jsem se těšil." "Na jaký lov?" hlesla jsem. Věděla jsem, že můj úsměv se vytratil. Nevadí. Stejně mi nešel od srdce, tak co. Tizianová dáma s kočičíma očima mne pohladila po tváři.


60

"My dáváme všem svým obětem sportovní šanci," předla. Sportovní šanci? Co to má do pytle být? Jako by mi četla myšlenky. "My ti teď pěkně sundáme pouta. Tak tě budeme moct honit," vysvětlila mi laskavě. Další blonďák, tentokrát v až po paty dlouhém fialkovém saku se staromódními klopami poněkud vyděšeně vyhrkl: "Já bych to nedělal. Tahle je tvrdší, než ti ostatní." "Inu, vzala bych na hon toho muže, ale příliš brzy jste mi ho polámali. Bez pomoci nedokáže ani chodit, neřkuli utíkat. Jsem na vás převelice rozhněvaná za to, že jste ho tolik zranili." Pohlédla jsem ke druhé zdi. Na ní za zápěstí visel Manny, bezvládně, hlavu svěšenou, nohama se nedotýkal země. Tekla mu krev, na zemi pod ním už byla červená loužička. Musela jsem být hezkou chvíli mimo. Nezaregistrovala jsem, že ho tam věší. Ježíši, Manny. Prosím, buď v pořádku. "Měl ho na starosti Steve. Já mu nic neudělal," bránil se blonďák. "Bez odmluv!"

Sundali mi pouta. Dali mi náskok deset minut, než lov odstartují. Cestou ven jsem zkontrolovala Mannymu pulz. Žil. Jestli nás odsud dostanu, udržím ho při životě i do budoucna, letělo mi hlavou, když jsem se hnala do schodů, které vedly ven ze sklepa. Díky Bohu nebyly dlouhé. Mám špatné koleno. Dejte mi rovný terén a vydržím běžet celé hodiny. Postavte mě na svah a koleno mi způsobuje křeče. Ale dneska je to v pohodě. Pár schodečků mě nerozhodí. Nejprve jsem sáhla po telefonu. Pak po noži. V kuchyni jsem jich měla na vybranou. Čekají, že uteču. Nečekají, že budu bojovat. Začala jsem kramařit po kuchyni a shledávat munici. Šlo to hladce, teď ještě najít ty zasraný sirky. Telefon v mé ruce zazvonil. Vzala jsem to, ale neobtěžovala se ozvat, protože jsem uslyšela: "Vážně sis myslela, že bychom ti dovolili používat telefon? Myslela sis, že to bude tak snadné?" V duchu jsem se ušklíbla a mrskla aparát přímo do pěkného čumáčku lidské služky v lososovém topu. Z pusy jí vytryskla krev a měla stejný odstín červené, jako její rtěnka. Pak že mi nedovolí používat telefon. Chicht. Telefonní přístroj lze užít lecjak. Jen tak


61

mimochodem jsem ještě dobře mířeným kopancem složila druhého poskoka. Toho hrdinu s baseballovou pálkou. Když není oběť spoutaná, je z něho obyčejný posera. Jejich achich ouvej jsem si nevšímala, ale protože jsem osůbka od přírody laskavá a měkkosrdcatá, pokropila jsem je vodou, aby mi náhodou neupadli do mdlob. No, do mdlob neupadli, ale začali ječet, jako by je na nože brali. Ale já na ně vážně ještě žádný nůž nepoužila. Čestné skautské. "Moje oči," vřískala bloncka. "To pálí," kvílel pálkař. Překontrolovala jsem lahvičku s průsvitnou tekutinou, kterou jsem na ně tak štědře vyšplíchla. Jejda, chybička se vloudila. On to byl louh na čištění odpadu. No to se přece může stát, že jo? Když jedna tolik spěchá… koneckonců, můžou si za to sami. Nemají mě tak honit. Ale to jejich ječení mi už začínalo lézt na nervy. Taky mne pekelně bolel můj nový cejch. Jsem křesťanka, kříž mi v zásadě nevadí, ale spálenina příšerně bolí. Kůže kolem ní natekla, na zápěstí jsem teď měla živé maso, dílem přiškvařené, ve tvaru kříže. Odhodila jsem prázdnou flašku od žíraviny a do obou rukou vzala dranžírovací nože. Blondýně jsem levou rukou podřízla krk, chroptění mi ani zdaleka nerve uši tak, jako ječení. A pravou rukou vykuchala pupek tomu sralbotkovi. Do místnosti doslova po hlavě vletěl můj starý zlý známý, Adam. Vydával prapodivné zvuky, ruce rozpřažené, jako by mne chtěl obejmout. Na tohle já ale nejsem stavěná. Na prvním rande jsem ochotná tolerovat cudný polibek, ale žádné muchlování. Moment, tohle není rande naslepo, tak jsem proti němu vztáhla ruku… a kudlu. Kinetická energie je prevít. Nakonec jsme si stejně skončili v náručí, bez ohledu na mé morální zásady, a chvíli jsme váleli sudy. Nůž šel skrz. Možná jsem mu srdce dokonce proklála onou mnou prve zavrhovanou, filmovou metodou. Adam nakonec zůstal ležet na břiše, špička čepele mu trčela ze zad. Což byla ta dobrá zpráva. Poněkud horší bylo, že se mi zježily chloupky vzadu na krku. Problém. Navíc jsem měla Adamovu horní polovinu těla na klíně, takže jsem nemohla svižně vyskočit na nohy. V jediném okamžiku se staly hned dvě věci naráz. Atmosféra v místnosti ztěžkla mocí a někdo mne zezadu chytil za vlasy. Bolest mi skoro vyrazila dech. "Teď jsem na řadě já," uslyšela jsem hlas s podivným


62

přízvukem. Ohnala jsem se rukou dozadu a nahmátla rukáv lemovaný krajkou, ze kterého trčela ruka v kožené rukavici. Pokusila jsem se s ní bojovat, ale byla jako z ocele. "Jsi drobná, to mám rád. Takto zezadu si dokonce mohu nalhávat, že jsi chlapec. Všechna krev chutná stejně," šeptal mi do pokožky přímo nad krční žílou čísi hlas. Cítila jsem tíhu jeho věku. Oči mi lezly z důlků, jak mi zakláněl hlavu do správného úhlu. Můj tep se splašil, bušil mi zespodu do kůže, jako uvězněná žabka. V puse jsem měla sucho jako na poušti. "Budeš ve smrti nesmírně bledá a krásná – právě tak, jako všichni moji hoši." Dech mu páchl starou krví. Přiznává tím to, co si myslím, že tím přiznává? Sázím botky, že ano. Vrazila jsem mu čepel do boku. Není nad to mít po kapsách pár nožů do foroty. Znám se, během boje je vždycky poztrácím. Tu ho zapomenu v něčím břiše, onde zase v srdečním svalu. Jsem holt holka zapomnětlivá. Zařval bolestí, pustil moje vlasy a popadl mne pod krkem. Ruka v rukavici stiskla jako ocelový svěrák. Lapala jsem po dechu. Oči na vrch hlavy. Jen zázrakem se mi podařilo ze sebe vydusit: "Ví tvá paní, že právě to tvé úchylné zabíjení nás přivedlo na vaši stopu?" Teď stál přede mnou, takže jsem poznala, který z nich to je. Nejstarší z šestice, co se mi pošklebovala, když jsem se po vypálení cejchu probírala z mrákot. Byl po jejich paní nejstarší, určitě dvě sta let, možná i víc. Tmavofialové sako dávného střihu, světle fialová vesta, košile s krajkovým fiží, pod krkem sametová vázačka stejné barvy jako sako. Hnědozrzavé vlasy napudrované. Jediný z mužů nebyl blond. Což by byla docela osvěžující změna, jen kdyby se mi momentálně nepokoušel vymáčknout duši z těla. "Nikdy se to nedozví," zasyčel, "protože tě zabiji." "Já jsem jiného názoru," zazněl ode dveří chladný, ledově klidný hlas. Edward. Oblečený byl stejně, jako když jsem ho viděla naposled. V levé ruce upilovaná brokovnice, nelegální, jak jinak. V pravé náprsní kapse ruční zbraň. Tipovala jsem Berettu, ale jen podle pažby jsem si jistá být nemohla. Na rameni a klopě límce černého pláště krev. Na levém stehnu pochva s nožem. Víc mi má momentální poloha – decimetr nad zemí, nožky v luftu, visíc za krk, který svírá upír – vidět neumožnila, ale klidně se vsadím, že těch zbraní má ještě mnohem víc. "Zastřel ho," zaječela jsem. Oprava. Zachroptěla jsem. Edward


63

zalícil. Upír si mne přitisknul na hruď, jako živý štít. Podotýkám, že ono živý, není eufemismus. Mrskala jsem sebou jako žížala na háčku. "Jak dobrý jsi střelec," provokoval upír. "Manny je ve sklepě, dostaň ho ven!" stihla jsem zachraptět dřív, než mi upír zakryl pusu dlaní. Za svůj život bych v té chvíli nedala ani zlámanou grešli. Ale Manny má ženu a děti. Dobrý Bože… nenechej ho ve štychu, prosím. "Velmi dobrý," odtušil s mrazivým pousmáním Edward. Vystřelit nestačil. Upír ho svými provokacemi zdržel. Tak to dopadá, když se při práci kafrá o blbostech. Na Edwarda se sesypali všichni zbylí upíři. Můj fialový si mne vyhodil na dvorek, jako pes obzvláště voňavou kost. Chvíli jsem letěla vzduchem, při dopadu se koulela, jak mne to naučili v lekcích juda, ale stejně to bylo kurva tvrdé přistání. "Hodlám ti ublížit, než zemřeš," oznámil mi ze zápraží. Nechápu, proč se tím míní namáhat. Už takhle jsem byla ublížená celkem slušně. Ležela jsem na zádech a lapala po dechu. Při tom mě napadlo, žjóva, jsem naživu. Matně jsem tušila, že má náhradní zbraň skončila někde blízko verandičky. Jestli se dokážu pohnout, mohla bych se pokusit ji získat. Jenže to je moc na dlouhé lokte. Upír už byl nade mnou. Pusu dokořán, za jeho tesáky by se nemusel stydět ani zlověstný Dracula. Vmáčkl mne do trávy na zemi. Zahryzl se mi do paže, když jsem se snažila udržet si ho od krku. Čisté ostré zapraskání kosti, kterou překousl. Křičela jsem. Zvrátil mi hlavu dozadu a odtáhl se, aby mohl udeřit. Bezmoc. Minul mé hrdlo. Nevím proč. Sevřel zuby kolem klíční kosti a rozdrtil ji. Olizoval mou krev jako kočka smetanu. Ležela jsem pod ním a slyšela, jak chlemtá mou krev. Přelámané kosti ještě nebolely, díky šoku. Nic mě nebolelo, neměla jsem strach. Umírala jsem. Ale nebyla jsem ochotná podlehnout bez boje. Pravačkou jsem zatápala v trávě a nahmátla něco hladkého – sklo. Lahvičku svěcené vody, která vypadla z Mannyho kabely, když tady její obsah rozházeli lidští služebníci upírů. Upír se na mne nedíval, tvář měl přitisknutou k ráně. Jazykem zkoumal zranění, které mi způsobil. Zuby zaskřípal o obnaženou kost a já vykřikla. Zasmál se do mého ramene, smál se, když mě zabíjel. Odtrhla jsem víčko lahvičky a postříkala mu obličej. Maso jako by se vařilo,


64

kůže se škvařila a bublala. Klečel nade mnou, držel se za tvář a křičel. Čtvernožky dolezl ke schodkům na verandu a pak zmizel v domě. Nebránila jsem mu v tom. Držela jsem si zmasakrovanou paži a potácela se ke své zbrani. Priority. Než jsem tam stihla dojít, z oken vyšlehly plameny a ze dveří vycouval Edward. Hledání sirek jsem si mohla ušetřit. V pravé ruce měl plamenomet, pod levou paží Mannyho. Cípy černého pláště kolem něj plápolaly, nadnášené žárem. Vypadal trochu jako sám zplozenec pekel, ale pro jednou stál na správné straně barikády. Jak to říkal Manny? Darovanému Edwardovi na zuby nehleď? Manny vypadal děsně. Tvář měl jako bochník uplácaný z krvavé sekané, ale hýbal se. Bude žít. I já budu žít. Jen teď potřebujeme sanitku. Nebo dvě. "Vydrž, Manny. Seženeme ti pomoc." Edward přímo před mýma očima opekl nějakého upíra dokřupava. Přesto nevypadal nijak nesvůj. Spíš naopak, byl ve svém živlu. Přes rameno na mě houknul: "Sousedé teď určitě zavolají polici. Nebo hasiče. ZPÁTKY!" to poslední zařval. Domem otřásl mohutný výbuch. Odstředivá vlna nám podrazila nohy, skončili jsme na trávníku. Manny se zaryl nosem do země těsně vedle mé pistole. Já dopadla na zraněnou paži. Před očima se mi zatmělo bolestí. Viděla jsem všechny svaté, korzovali tou tmou, takže jsem si je mohla pěkně v klidu prohlédnout. V Praze prý mají orloj, kde to vypadá podobně, tvrdila babička. Nemusím do Prahy. Prima. Ve střední Evropě není náboženská tolerance nic moc. Oživovatelé a čarodějové jsou pro místní to samé. Nerada bych skončila na hranici na Staroměstském náměstí. Když se mi podařilo otevřít oči, dům stál v plamenech, Edward přesto nepřestával přikládat pod kotel svým plamenometem. Šikovná věcička. Najednou se za ním zhmotnila šerá postava. "Edwarde, za tebou," zařvala jsem a bez přemýšlení vypálila. Děkuji ti, Dobrý Bože, že mi upír nerozžvýkal pravačku. Má kulka odhodila kněžnu upírů od Edwarda. No a to už obracel ústí plamenometu přímo na ni. Zrzku olízly plameny. Vzplanula jako vích. Pro jistotu jsem jí ještě do těla poslala pár postříbřených kuliček, i když ohníček by měl stačit. Hoř ohýnku, plápolej, nemrtvou moc udolej. "Zdrhat!" vykřikl Edward a hodil si Mannyho přes rameno. Ten už byl v bezvědomí. Vydali jsme se o kus dál od vesele


65

praskajícího požáru. Nocí se šířil pach hořícího dřeva, a nejen dřeva, a zdáli se ozývalo rychle se blížící kvílení sirén. Edward kývnul bradou jejich směrem. "To je má narážka opustit jeviště." Podívala jsem se na něho. "Oficiální verze tedy zní, že Manny a já jsme všechny a všechno zmákli sami, a navíc se stihli zachránit?" Opatrně složil Mannyho bezvládné tělo pod strom a kývnul. "Ano." Svezla jsem se do sedu vedle něho a zády se opřela o kmen. Zahleděla jsem se na ten úctyhodný táborák. "Díky za záchranu. Poldům nic neřeknu." Edward se odvrátil od ohně a dřepl si vedle mne. Skla brýlí měl lehce začouzená, obočí a vlasy malounko ohořelé, na triku krev, ale obličej mu doslova zářil. "Dík, žes mi kryla záda," zašklebil se na mě. "Dík, žes mi kryl záda," nemohla jsem mu to šklíbení neoplatit. "Uvidíme se někdy… později, Anito." "Padej, poldové se blíží." "Byla to sranda." Uvědomila jsem si, že to myslí vážně. Jeho to bavilo! "Seš podivnej mužskej, Edwarde." "To nemáš ani ponětí." Edward se vytratil do noci. Já dál seděla pod stromem, levá ruka mne bolela čím dál tím víc a v pravé ruce jsem svírala svou věrnou Firestar. Světlo bylo skoro jako ve dne a já toužila po velkém hrnku poctivé černé kávy se spoustou cukru a pravou smetanou.

Když mne propustili z nemocnice, bylo už jasné, že to Manny zvládne. Přišla tam za mnou Rosita, Mannyho manželka, a prosila mě, abych už jejího muže neuváděla do nebezpečí. Tvrdila, že padesát dva let je už příliš velké stáří na lovení upírů. Co bude s ní a s dětmi? Tak nějak všechnu vinu hodila na mne, jako matka, jejíž oblíbené dítě se chytlo špatné party. Přiměla mě přísahat, při Bohu Všemohoucím, že už nikdy nebudu žádat Mannyho, aby šel se mnou na lov upírů. Kdyby neplakala, mohla jsem vzdorovat a odmítnout.


66

Plakat při hádce je nefér. Jakmile někdo začne plakat, už nemůžete dál mluvit. Najednou prostě chcete jen, aby přestal plakat, přestal se trápit, abyste se už necítili jako ten největší hajzl na světě. Cokoliv, co by zastavilo slzy. Já si poležela v sádře, ale nakonec vyvázla. Budu moct paži používat, díky fyzioterapii. V jejím ohbí se mi uhnízdila hustá pavučina jizev, které postupně bělají, jak ubíhá čas. Po zbytek života budu muset zvedat činky, jinak jizvy zatuhnou a já přijdu o schopnost hýbat rukou, zhruba tohle tvrdil můj fyzioterapeut. Také říkal, že jsem zázrak. Nebo že je to zázrak? Už nevím. Vyšla jsem z nemocnice, kde jsem byla navštívit Mannyho, a svého fyzioterapeuta. Rozhlédla jsem se a měla pocit, že je čistý vzduch. Od jisté doby se vždycky rozhlížím. "Kde je tvá zbraň?" zaznělo za mnou, když už jsem se blížila ke svému autu. "Ježíši, Edwarde!" Skoro jsem si cvrkla do kalhotek. Umí se připlížit skoro stejně nepozorovaně jako upíři. Obrátila jsem se k němu čelem. Mám oči zhruba v úrovni jeho krční jamky. Mírně skláněl hlavu, brýle na půl žerdi, takže jsme si viděli do očí. Chvíli jsme tam jenom tak stáli, uprostřed rušného města, kolem nás jezdila auta, míjeli nás lidé. Čas se na moment zastavil. Pak jsem si olízla rty a krapet ochraptěle řekla: "V mé kapse, mám prst na spoušti." Potřásla jsem hlavou. "Měl jsi zatraceně namále, skoro jsem tě střelila." Usmál se jedním koutkem úst. "Nemyslel jsem si, že jsi takovej plašan." Zamračila jsem se na něho. No jo, pan Skála a led. "Až se uzdravíš, chceš jít se mnou lovit nestvůry? Dostal jsem práci v jiném státě." Zamračila jsem se víc. "Co myslíš tím, až se uzdravíš? Jdu na lov dnes v noci." Zdálo se mi to nebo najednou vypadal jaksi ustaraně? "Manny je ještě příliš nemocný, aby šel s tebou. Stojíš o společnost?" Odvrátila jsem se od něj. "Dnes v noci mi budou dělat společnost poldové." "Škoda." Otočili jsme se k sobě zády a odcházeli, každý jiným směrem. "Úspěšný lov!"


67

"Tobě taky!" Ani jeden z nás se neohlédl. Myslím. Zajímalo by mne, koho Edward zabije příště. Upíři mu přezdívají Smrt. Koho zabiju dnes v noci já, už vím. Jméno je napsáno na soudním příkazu k popravě. Někdo možná bude muset tělo přidržet, ale zbytek bude na mně. Upíři mi přezdívají Popravčí a dnešní noc si hodlám to jméno zasloužit.

komix volně převyprávěla: Alice červen 2010


68

Laurell K. HAMILTON, Smrt, dějství prvé 0

Recommend Documents