Laurell K. HAMILTON, Zápalné oběti 0

Laurell K. HAMILTON, Zápalné oběti

0


Laurell K. HAMILTON BURNT OFFERINGS

Anita Blake VII.

Zápalné oběti

červenec, rok II.

1


2

1 Většina lidí na jizvy nezírá. Podívají se, jak jinak, pak oko sklouzne. Znáte to, rychlý pohled, potom odvrátí zrak, pak se prostě musí kouknout ještě jednou. Ale jen letmo. Ty rány nejsou tak příšerné, abych byla zralá na panoptikum zrůd, ale jsou zajímavé. Kapitán Pete McKinnon, hasič a vyšetřovatel případů žhářství, seděl proti mně, velké dlaně obtočené okolo sklenice s ledovým čajem, co mu přinesla Mary, naše sekretářka. Zíral na mé ruce. Ne tam, kam se dívá většina mužů. Ale nebylo to sexuální. Zíral na jizvy a nezdál se kvůli tomu sebeméně v rozpacích. Má pravá paže byla už dvakrát rozříznutá nožem. Jedna jizva je bílá a stará. Ta druhá stále růžová a nová. Má levačka na tom byla hůř. V ohbí paže se mi uhnízdila hustá pavučina bílých jizev. Po zbytek života budu muset zvedat činky, jinak jizvy zatuhnou a já přijdu o schopnost hýbat rukou, zhruba tohle tvrdil můj fyzioterapeut. Je tam i vypálené znamení ve tvaru kříže, teď trošku ohnuté, kvůli roztřepeným drápancům, kterými mne obšťastnila čarodějnice v kůži kožoměnce. Pak mám ještě jednu či dvě jizvy skryté pod blůzou, ale ta paže je opravdu nejhorší. Bert, můj šéf, požadoval, abych si do kanceláře brala sako nebo blůzy s dlouhými rukávy. Říkal, že někteří klienti vyjádřili výhrady vůči mým, ehm… zraněním utrženým v rámci pracovního procesu. Nenosím halenky s dlouhými rukávy, odkdy ten požadavek vznesl. Každý den nastaví klimatizaci na zase o trochu nižší teplotu. Dnes tady byla taková kosa, že mi naskakovala husí kůže. Všichni ostatní si do práce nosili svetry. Já kupovala topy končící píď nad pasem, abych mohla předvádět jizvy na zádech. McKinnon mi by doporučen seržantem Rudolphem Storrem, poldou a přítelem. Na vysoké spolu hrávali fotbal a zůstali přáteli až dodnes. Dolph slovo přítel neužíval lehkovážně, takže jsem věděla, že si jsou blízcí. "Co se přihodilo vaší paži?" zeptal se nakonec McKinnon. "Jsem zákonný popravčí upírů. Občas bývají otravní." Usrkla jsem kávu. "Otravní," usmál se. Postavil sklenici na stůl a svlékl si sako. V ramenou byl skoro tak široký, jako jsem já vysoká. Byl o pár palců menší, než Dolphových šest stop osm, ale moc nescházelo. Byl teprve


3

čtyřicátník, ale vlasy měl úplně šedé, s trochou stříbra na spáncích. Nevypadal díky tomu interesantně. Vypadal unaveně. Porazil mne na jizvy. Vypálené jizvy se mu plazily od dlaní vzhůru po pažích a mizely pod krátkými rukávy bílé oblekové košile. Kůže byla strakatá, narůžovělá, bílá a opálená do podivného odstínu, jako kůže některých zvířat, která ji pravidelně svlékají. "To muselo bolet," hlesla jsem. "Bolelo." Seděl tam, střetával se s mýma očima v dlouhém, pevném pohledu. "Kvůli tomuhle jste určitě viděla nemocnici zevnitř." "Jo." Vyhrnula jsem si rukáv na levé paži a ukázala lesklé místo, kde mne škrábla kulka. Oči se mu jen malinko rozšířily. "Teď, když jsme si navzájem dokázali, že jsme správní chlapi, co hodně vydrží, můžete prostě přejít k věci? Proč jste tady, kapitáne McKinnone?" Zasmál se a přehodil sako přes opěradlo své židle. Vzal si čaj z mého stolu a upil. "Dolph říkal, že by se vám porovnávání nelíbilo." "Nerada skládám zkoušky." "Jak víte, že jste ji udělala?" Teď bylo na mně, abych se usmála. "Ženská intuice. Takže, co chcete?" "Víte, co znamená termín pyroman?" "Žhář." Hleděl na mne s jistým očekáváním. "Pyrokinetik, někdo, kdo dokáže založit oheň mentálně." Kývnul. "Už jste skutečného pyra někdy viděla?" "Viděla jsem filmy o Ophelii Ryanové," řekla jsem. "Ty staré černobílé?" zeptal se. "Jo." "Je mrtvá, víte to?" "Ne, nevěděla jsem to." "Uhořela v posteli, spontánní samovznícení. Spousta pyromanů sejde ze světa touto cestou, jako kdyby, když zestárnou, nad tím fenoménem ztratili kontrolu. Nikdy jste se s žádným z těch lidí nesetkala?" "Ne." "Kde jste viděla ty filmy?" "Dva semestry studia okultismu. Spousta okultistů přicházela a přednášela nám, demonstrovala své schopnosti, ale pyrokineneze je velice zřídkavá schopnost, nemyslím, že by vyučující dokázal někoho takového sehnat."


4

Přikývnul a jediným mocným douškem dopil zbytek čaje. "Jednou jsem se s Ophelií Ryanovou setkal, ještě než zemřela. Příjemná dáma." Začal svýma obrovskýma rukama točit sklenicí s ledem, pořád dokola dokolečka. Hleděl na led a ne na mne, když se rozhovořil. "Setkal jsem se ještě s jedním pyromanem. Mladý, asi dvacet. Začal zakládáním požárů v prázdných domech, jako mnoho pyromaniaků. Potom přešel na budovy s lidmi uvnitř, ale všichni se dostali ven. Pak udělal činžák, skutečnou ohnivou past. Zablokoval každý nouzový východ. Zabil víc, než šedesát lidí, většinou žen a dětí." McKinnon ke mně vzhlédnul. Výraz jeho očí byl děsivý. "Stále je to největší počet lidí, které jsem kdy viděl v ohni najednou. Stejným způsobem udělal kancelářskou budovu, ale ušlo mu pár nouzových východů. Dvacet tři mrtvých." "Jak jste ho chytili?" "Začal psát do novin a do televize. Chtěl získat zásluhy za smrt. Zapálil několik policistů, než jsme ho dostali. Měli jsme oblečené ty olbřímí stříbrné obleky, co se nosí při požárech ropných věží. Nemohl je podpálit. Vzali jsme ho na policejní stanici a to byla chyba. Nechal ji vzplanout." "Kam jinam jste ho mohli vzít?" nechápala jsem. Pokrčil mohutnými rameny. "Nevím, někam jinam. Ještě pořád jsem byl v obleku a držel ho. Říkal mu, že uhoříme společně, jestli nepřestane. Smál se a zapálil sám sebe." McKinnon velice opatrně postavil sklenici na kraj stolu. "Plameny měly světle modrou barvu, skoro jako když hoří plyn, ale světlejší. Nezapálily jeho, ale nějak zapálily můj oblek. Ta zatracená věc je stavěná na 6 tisíc stupňů a přitom se začala tavit. Lidská kůže hoří při 120ti stupních, ale já se z nějakého důvodu neroztekl v louži, jen ten oblek. Musel jsem ho ze sebe strhat a on se smál. Vyšel ze dveří a nemyslel si, že někdo bude tak pitomý, aby ho chytal." Neřekla jsem pochopitelně. Nechala jsem ho mluvit. "Dopadl jsem ho v chodbě a několikrát přirazil ke zdi. Legrační věc, kde se má kůže dotýkala jeho, nehořela. Jakoby se oheň vznášel nad tím prostorem a začínal až na mých pažích, takže mám dlaně v pohodě." Přikývla jsem. "Existuje teorie, že pyrova aura ho chrání před uhořením. Když jste se dotknul jeho kůže, byl jste příliš blízko jeho auře, jeho ochraně, abyste hořel."


5

Zíral na mne. "Možná se právě to stalo, protože jsem jím třískal o zeď, znovu a znovu. Křičel: 'Upálím tě. Upálím tě zaživa.' Potom oheň změnil barvu na normální žlutou a on začal hořet. Pustil jsem ho a šel pro hasicí přístroj. Nemohli jsme oheň na jeho těle uhasit. Hasičáky fungovaly na zdi, na všechno ostatní, ale u něj nezabraly. Jakoby oheň vylézal zevnitř, z hloubi jeho těla. Udusili jsme některé plameny, ale bylo jich pořád víc, až byl oheň sám." McKinnonovy oči byly vzdálené a plné hrůzy, jakoby to pořád viděl. "Nezemřel, slečno Blakeová, ne jak by měl. Řval tak strašně dlouho a my mu nemohli pomoci. Nedokázali jsme mu pomoci." Jeho hlas se vytratil. Jenom tak seděl a zíral do prázdna. Čekala jsem a nakonec tiše řekla: "Proč jste tady, kapitáne?" Zamrkal a trochu se zbráboral. "Myslím, že máme na krku dalšího pyromana, slečno Blakeová. Dolph povídal, že pokud nám někdo může pomoci zabránit ztrátám na životech, jste to vy." "Psychické schopnosti nejsou nadpřirozené, technicky. Je to prostě talent, jako házení skvělých točeňáků." Zavrtěl hlavou. "Co jsem toho dne viděl zemřít na podlaze stanice, nebyl člověk. Nemohl to být člověk. Dolph tvrdil, že jste expert přes zrůdy. Pomozte mi chytit tu stvůru dřív, než zabije." "On či ona tedy dosud nezabili? Jde jen o škody na majetku?" zeptala jsem se. Kývnul. "Mohl bych přijít o práci za to, že jsem šel za vámi. Měl bych postupovat podle služebního řádu a získat povolení od nadřízených, ale zatím jsme přišli jen o pár budov. Chci, aby to tak zůstalo." Pomalu jsem se nadechla a vydechla. "Ráda vám pomohu, kapitáne, ale upřímně, vůbec nevím, co bych pro vás mohla udělat." Vytáhl tlustý fascikl. "Tady je vše, co máme. Prohlédněte si to a večer mi zavolejte." Převzala jsem od něj složku a položila ji doprostřed stolu. "Můj telefon je ve spise. Zavolejte mi. Možná to není pyroman. Možná je to něco jiného. Ale ať je to cokoli, slečno Blakeová, může se to koupat v plamenech a neshořet. Může procházet budovou a rozlévat oheň jako vodu. Nikde žádný katalyzátor, slečno Blakeová, ale ty domy byly stráveny, jako by byly něčím napuštěny. Když vezmeme dřevo do laboratoře, je čisté. Jakoby to, ať už tohle dělá cokoli, mohlo přinutit oheň dělat věci, které by dělat neměl." Podíval se na hodinky. "Přijdu pozdě. Pracuji na tom, abych vás tím mohl pověřit oficiálně, ale obávám se, že budou čekat, dokud


6

nebudou nějací mrtví. Já čekat nechci." "Večer vám zavolám, ale může to být hodně pozdě. Jak pozdě je příliš pozdě, abych volala?" "Kdykoli, slečno Blakeová, kdykoli." Přikývla jsem a vstala. Podala jsem mu ruku. Potřásl jí. Jeho stisk byl pevný, solidní, ale ne příliš pevný. Mnoho klientů-mužů, kteří chtěli slyšet o mých jizvách, mi mačkalo ruku, jakoby mne chtěli přinutit doznat porážku. Ale McKinnon byl v pohodě. Měl své vlastní jizvy. Tak tak jsem se posadila, když zazvonil telefon. "Co je, Mary?" "To jsem já," ozval se Larry. "Mary si myslela, že se na ni nebudeš zlobit, když mne rovnou přepojí." Larry Kirkland, upíří popravčí ve výcviku, měl být v márnici a probodávat upíry. "Ne. Co se děje?" "Potřebuju odvézt domů." V jeho hlase se ozvalo slabounké zaváhání. "Co se děje?" Zasmál se. "Měl jsem vědět, že nemá smysl se před tebou upejpat. Jsem celý pozašívaný. Doktor povídal, že budu v pořádku." "Co se stalo?" "Přijeď mne vyzvednout a já ti všechno povím." Pak mi ten malej všivák zavěsil. Existoval jen jeden důvod, proč mi to nechtěl povědět. Udělal něco stupidního a nechal se zranit. Dvě těla k probodení. Dvě těla, která přinejmenším ještě jednu noc neměla povstat. Co se mohlo pokazit? Jak se říká odjakživa, je jen jeden způsob, jak to zjistit. Mary změnila můj denní rozpis. Vyndala jsem své podpažní pouzdro, i s Browningem Hi-Power v něm, z horního šuplíku psacího stolu a navlékla si ho. Odkdy nenosím v kanceláři sako, dávám si zbraň do zásuvky, ale mimo kancelář, a po setmění vždy, nosím zbraň. Většina kreatur, co mne kdy vystrašily, je po smrti. Podstatnou část z nich jsem dostala osobně. Postříbřené kulky jsou báječná věc.


7

2 Larry velice opatrně seděl na sedadle spolujezdce mého Jeepu. Je moc těžké sedět v autě, když máte na zádech čerstvé stehy. Viděla jsem ty rány. Jeden ostrý vpich a jeden dlouhý, krvavý šrám. Dvě zranění, fakt. Pořád měl na sobě modré triko, v němž se dal do práce, ale záda mělo od krve a potrhaná. Byla jsem ohromená tím, že sestře zabránil, aby ho z něj vystříhala. Mají sklon odřezat všechno oblečení, co jim stojí v cestě. Larry se vzpínal proti bezpečnostnímu pásu, snažil se najít pohodlnou pozici. Jeho kratinké červené vlasy byly nedávno zastřiženy tak těsně u hlavy, že jste si skoro ani nevšimli jeho kudrn. Měřil pět stop čtyři palce, o palec vyšší, než já. Letos v květnu graduoval a obdržel diplom bakaláře v oboru nadpřirozená biologie. Ale s pihami a drobnou vráskou bolesti mezi jasnýma modrýma očima vypadal spíš na šestnáct než na jednadvacet. Byla jsem tak zaměstnaná sledováním jeho svíjení, že jsem minula odbočku na I-270. Uvízli jsme na Ballas, dokud se nedostaneme k Olive. Bylo těsně před obědem a Olive bude narvaná lidmi snažícími se strčit do pusy kus toho žvance a uhánět zpátky do práce. "Vzal sis pilulky proti bolesti?" zeptala jsem se. Snažil se sedět velice klidně, jednu paži zapřenou o kraj sedadla. "Ne." "Proč ne?" "Protože mne tyhle věci odrovnají. Nechci spát." "Spánek po drogách není stejný jako skutečný spánek," řekla jsem. "Ne, sny jsou horší." Tím mne dostal. "Co se stalo, Larry?" "Žasnu, žes čekala tak dlouho, než ses zeptala." "Já taky, ale nechtěla jsem se ptát před doktorem. Když se začneš pacienta vyptávat, doktoři mají sklon se vypařit a pečovat o někoho jiného. Od doktora, který tě sešíval, jsem se chtěla dozvědět jenom, jak je to vážné." "Jen pár stehů," řekl. "Dvacet," řekla jsem. "Osmnáct," opravil mne. "Zaokrouhlila jsem to."


8

"Věř mi," řekl. "Nemusíš zaokrouhlovat." Udělal obličej, když to říkal. "Proč to tolik bolí?" Mohla to být řečnická otázka, ale já přesto odpověděla: "Pokaždé, když pohneš paží nebo rukou, použiješ svaly svých zad. Pohyb hlavy a svalů na tvých ramenech nutí k pohybu i svaly na zádech. Nikdy svá záda nedoceníš, dokud si je nepochroumáš." "Skvělý," vydechl. "Dost vytáček, Larry. Vyklop, co se stalo." Stáli jsme v dlouhé koloně vedoucí k neonům Olive. Uvízli jsme mezi dvěma malými obchůdky. Ten nalevo měl vodotrysk a sídlil tam V. J.'s Tea and Spice, kde jsem nakupovala všechnu svoji kávu. Napravo od nás byl Streetside Records a čínský bufet. Když dorazíte do Ballas v době oběda, vždycky máte spoustu času na prohlídku obchůdků po obou stranách. Zasmál se, pak se zašklebil. "Měl jsem dvě těla k probodnutí. Obě upíří oběti, co nechtěly oživnout jako upíři." "Měli v poslední vůli, že chtějí umřít, vzpomínám si. V poslední době jsi vyřizoval většinu takových případů." Kývnul, pak ztuhnul uprostřed pohybu. "Dokonce i kývnutí mne bolí." "Zítra to bude bolet víc." "Jéžiš, ti dík, šéfe. Zrovna tohle jsem potřeboval vědět." Pokrčila jsem rameny. "Lhaní tu bolest nezmenší." "Už ti někdo řekl, že jako utěšitelka zraněných stojíš za starou belu?" "Spousta lidí." Vydal tichý hmph zvuk. "To věřím. No nic, skončil jsem s těly a pakoval se pryč. Nějaká žena přivezla další tělo. Řekla, že to je upír bez soudního příkazu." Podívala jsem se na něj a mračila se. "Neudělals tělo bez papírů, viď že ne?" Zamračil se na mne na oplátku. "Samozřejmě, že ne. Řekl jsem jim, žádný soudní příkaz, žádný mrtvý upír. Probodení upíra bez soudního příkazu je vražda a já nehodlám mít opletačky, protože se někdo vysral na papírování. Obojí jsem jim řekl, ne zcela týmiž slovy." "Jim?" optala jsem se. Šnečí rychlostí jsem popojížděla ve štrůdlu aut, o fous blíž neonům. "Vrátil se ten druhý zřízenec. Odešli hledat postrádané dokumenty. Já zůstal sám s upírem. Bylo ráno. Nikam se nechystal."


9

Pokusil se kouknout stranou a uhnout před mýma očima, ale zabolelo to. Zůstal zírat přímo na mne, celej naštvanej. "Šel jsem si ven zapálit." Podívala jsem se na něho a hned pak jsem musela dupnout na brzdy, když se kolona jako na potvoru zrovna v té chvíli zastavila. Larryho to hodilo do bezpečnostních pásů. Zanaříkal, a když se přestal na sedadle svíjet, zavrčel: "Tos udělala schválně." "Ne, neudělala, ale asi jsem měla. Nechals tělo upíra o samotě. Upír, který měl možná na kontě dost zabití, aby si vysloužil soudní nařízení o exekuci, samotný v márnici. "Nešlo jen o cigaretu, Anito. To tělo tam prostě leželo na vozíku. Nebylo spoutané řetězy ani ničím jiným. Nikde žádné kříže. Už jsem popravy prováděl. Většinou tělo svážou stříbrnými řetězy a kříži, takže je problém vůbec najít srdce. Prostě to nevypadalo, jak to vypadat mělo. Chtěl jsem si promluvit se soudní lékařkou. Před exekucí musí všechny upíry odsouhlasit, nebo někdo musí. Kromě toho, že JÁ si zapálil. Napadlo mne, že by mohla být ve své kanceláři." "A," řekla jsem. "Nebyla a já se vracel do márnice. Když jsem se tam dostal, ta ženská, místní zřízenec, se pokoušela zatlouct kůl do upírovy hrudi." Byla klika, že jsme trčeli v dopravní zácpě. Kdybychom byli v pohybu, tak jsem to do něčeho napálila. Zírala jsem na něho. "Tys nechal svoje upírobijské nádobíčko bez dohledu." Podařilo se mu vypadat rozpačitě i naštvaně zaráz. "Moje nádobíčko neobsahuje brokovnici, na rozdíl od toho tvého, takže mne nenapadlo, že by to mohlo vadit." "Spousta lidí ti ukradne věci z brašny prostě jako suvenýr, Larry." Kolona se začala plížit vpřed a já musela civět na silnici místo do jeho tváře. "Fajn, fajn, udělal jsem chybu. Vím, že jsem udělal chybu. Popadl jsem ji okolo pasu a odtáhnul od upíra." Jeho oči sklouzly dolů, nedíval se na mne. Tohle byla ta část, co mu vadila, nebo spíš část, o které si myslel, že by mohla vadit mně. "Obrátil jsem se k ní zády, abych zkontroloval upíra. Abych se ujistil, že mu neublížila." "Ta záda jsou její práce," konstatovala jsem. O palec jsme se pohnuli vpřed. Byli jsme uvězněni mezi Dairy Queen a Kentucky Fried Chicken z jedné strany a Infiniti car dealership a benzinovou pumpou z druhé. Prostředí moc nepomáhalo.


10

"Jo, jo. Musela si myslet, že to mám spočítaný, protože mne nechala být a šla zase za upírem. Odzbrojil jsem ji, ale ona se přesto pořád dál snažila dostat k upírovi, když vtom vešel druhý zřízenec. Museli jsme se do ní pustit oba, abychom ji přeprali. Byla jako blázen, maniak." "Proč's nevytáhl zbraň, Larry?" Jeho zbraň si hověla v brašně spolu s ostatními jeho upírobijeckými saky paky, protože podpažní pouzdro a jeho záda momentálně nešly dohromady. Ale chodil ozbrojený. Tahala jsem ho s sebou na střelnici a držela dál od honů na upíry, dokud jsem neuvěřila, že si neustřelí nohu. "Kdybych zbraň vytáhl, mohl jsem ji zastřelit." "O to právě běží, Larry." "Přesně o to běží," řekl. "Nechtěl jsem ji zastřelit." "Mohla tě zabít, Larry." "Já vím." Sevřela jsem volant tak pevně, až jsem měla kůži skvrnitou jako mlok, bílou a růžovou. Vydechla jsem a snažila se neječet. "Očividně nevíš, jinak bys byl opatrnější." "Já jsem živý a ona není mrtvá. Upír nemá ani škrábnutí. Všechno dobře dopadlo." Zahnula jsem do Olive a začala se ploužit k 270ce. Potřebovali jsme zamířit na sever, k St. Charles. Larry tam měl byt. Bylo to asi dvacet minut, plus mínus. Jeho obydlí mělo výhled na jezero, kde husy na jaře hnízdily a v zimě se shromažďovaly. Richard Zeeman, učitel na nižší střední škole, alfa vlkodlak, a tehdy můj kluk, mu pomáhal se stěhováním. Richard vážně miloval husy hnízdící přímo pod balkonem. Takže i já. "Larry, musíš přestat být tak cimprlich nebo se necháš zabít." "Nepřestanu dělat to, o čem jsem přesvědčen, že je správné, Anito. Nic, co můžeš říci, můj názor nezmění." "Zatraceně, Larry. Nechci tě pohřbívat." "Co bys udělala ty? Zastřelila ji?" "Neobrátila bych se k ní zády, Larry. Pravděpodobně bych ji musela odzbrojit nebo zabavit na tak dlouho, než se vrátí druhý zřízenec. Nemusela bych ji zastřelit." "Dovolil jsem, aby se mi věci vymkly z rukou," připustil. "Tvé priority šly do pekel. Měls neutralizovat ohrožení dřív, než's ohledával oběť. Živý, můžeš pomoci upírovi. Mrtvý, jsi jen další oběť." "Jo, aspoň jsem získal jizvu, kterou ty nemáš."


11

Zavrtěla jsem hlavou. "Budeš se muset víc snažit, abys získal jizvu, co já nemám." "Tys dovolila člověku, aby ti zabodl kolík do zad?" "Dva lidé s mnoha kousanci, říkala jsem jim lidští služebníci, než jsem se dozvěděla, co ten termín přesně znamená. Jednoho jsem měla na lopatkách a bodala do něho. Žena přišla zezadu." "Takže u tebe nešlo o chybu," řekl. Pokrčila jsem rameny. "Mohla jsem je zastřelit hned, jak jsem je uviděla, ale tehdy pro mne zabíjení lidí snadné nebylo. Poučila jsem se. Jen to, že nemají tesáky, ještě neznamená, že tě nemohou zabít." "Ty sis někdy dělala hlavu se zabíjením lidských služebníků?" optal se Larry. Zahnula jsem na 270ku. "Nikdo není dokonalý. Proč se ta žena tak urputně snažila toho upíra zabít?" Zakřenil se. "Tohle se ti bude líbit. Je členka Lidé především. Ten upír pracoval jako doktor v nemocnici. Býval zalezlý v místnosti na prádlo. Tam prospal den, pokud se v nemocnici zdržel příliš dlouho, než aby stihl dojet domů. Ona ho prostě vytáhla na vozík a odvezla do márnice." "Jsem překvapena, že ho prostě nešoupla na denní světlo. Poslední paprsky slunce fungují stejně dobře jako ty v poledne." "Ta místnost na prádlo je ve sklepním podlaží, prostě pro případ, že by někdo otevřel dveře v nevhodnou denní dobu. Žádná okna. Bála se, že by ji mohl někdo uvidět dřív, než ho dostane do výtahu a pak ven." "Ona si vážně myslela, že bys ho prostě jen tak probodl?" "Hádám, že jo. Nevím, Anito. Je to cvok, ryzí cvok. Plivala na upíra i na nás. Řvala, že se všichni usmažíme v pekle. Že musíme vyčistit svět od příšer. Příšery si nás prý všechny zotročí." Larry se zachvěl, pak se zamračil. "Myslíval jsem si, že Lidé proti upírům jsou dost hrozní, ale tahle jejich odnož, Lidé především, jsou dočista děsiví." "LPU se pokoušela jednat v souladu se zákonem," řekla jsem. "Lidé především takovou snahu ani nepředstírají. Bezostyšně se vychloubají tím, že probodli primátora-upíra v Michiganu." "Vychloubají? Ty jim nevěříš?" "Myslím, že to udělal někdo blízký a drahý jeho rodině." "Proč?" "Poldové mi poslali popis a nějaké fotografie bezpečnostních opatření, která dodržoval. Lidé především jsou možná radikální, ale


12

co se organizačních schopností týká, nezdají se moc na výši. Musel bys mít plán a veliké štěstí, abys toho upíra dostal během dne. Byl jako mnoho starých, bezpečí během dne bral velice vážně. Myslím, že, ať už to udělal kdokoli, rád přenechá obvinění pravému křídlu radikálů." "Řekla's policii, co si o tom myslíš?" "Jistě. Proto mne oslovili." "Jsem překvapen, že tě nepřizvali, abys to viděla na vlastní oči." Pokrčila jsem rameny. "Nemohu se osobně angažovat ve všech nadpřirozených zločinech. Kromě toho, technicky jsem jen civil. Poldové jsou dost hákliví, co se týče přivolávání civilistů k jejich případům, ale mnohem důležitější je, že by se toho chytila média. To by byl sólokapr. Popravčí řeší vraždu upíra." Larry se zazubil. "To je pro tebe ještě mírný titulek." "Naneštěstí," vzdychla jsem. "A pak taky, myslím si, že vrahem je člověk. Myslím, že jde o někoho blízkého. Vypadá to jako každá dobře naplánovaná vražda, až na to, že obětí byl upír." "Jenom od tebe zní vražda upíra za zamčenými dveřmi běžně," uchechtl se Larry. Musela jsem se zasmát. "Taky myslím." Moje pípátko zapípalo a já nadskočila. Stáhla jsem tu zatracenou věc ze sukně a podržela tak, abych viděla na číslo. Zamračila jsem se. "Co se děje? Policie?" "Ne. To číslo neznám." "Ty číslo své pageru cizím nedáváš." "Jsem si toho vědoma." "Hele, na mne se nezlob." Povzdechla jsem si. "Promiň." Larry pozvolna obrušoval moji agresivitu. On mne, volně přeloženo, učil být hodnější. Být to kdokoli jiný, podám mu jeho hlavu v koši. Ale Larrymu se dařilo mačkat moje správné čudlíky. Mohl mne nabádat, abych byla milejší a já ho nepraštila. Základ mnoha úspěšných vztahů. Byli jsme jen pár minut od Larryho bytu. Hodlala jsem ho strčit do postele a odpovědět na své volání. Jestli to nebyla policie ani Oživovatelé, budu naštvaná. Nenáviděla jsem, když mne vypípají, aniž jde o něco důležitého. Na to přece pagery jsou, že? Pokud nešlo o důležitou věc, hodlala jsem jim šlápnout do úsměvu. Až Larry usne, můžu být tak nerudná, jak jen chci. Docela úleva.


13

3 Když byl Larry bezpečně uložený v posteli, i se svým Demorolem, spící tak tvrdě, že ho nic, snad až na zemětřesení, nemohlo probudit, zavolala jsem si. Pořád jsem neměla ani ánung, kdo byl ten otrava, který mne obtěžoval. Nebylo to jen nevhodné, bylo to i znervózňující. Kdo komu dal mé soukromé číslo a proč? Telefon ani nestihl dozvonit, když už ho někdo zvedl. Hlas na druhé straně byl mužský, tichý a zpanikařený. "Haló, haló." Všechno mé podráždění se vypařilo, odplaveno něčím velmi blízkým strachu. "Stephene, co se stalo?" Slyšela jsem, jak na druhém konci drátu polknul. "Díky bohu." "Co se stalo?" Přinutila jsem svůj hlas znít velice jasně, velice klidně, protože se mi na něj chtělo ječet, donutit ho, aby mi do pekla vyklopil, o co kráčí. "Můžeš přijet do St. Louiské fakultní nemocnice?" Tím upoutal moji pozornost. "Jak zle jsi zraněný?" "Nejde o mne." Srdce mi vklouzlo do krku a můj hlas z něho vycházel celý sevřený a stísněný. "Jean-Claude." Sotva jsem to vypustila z pusy, už jsem věděla, že je to hloupost. Bylo lehce po poledni. Kdyby Jean-Claude potřeboval doktora, musel by přijít za ním. Upírům se za denního světla nijak zvlášť dobře necestuje. Proč se bojím o upíra? Stalo se mi, že s ním chodím. Má rodina, všechno skrznaskrz pravověrní katolíci, jsou prostě zdrcení. Vzhledem k tomu, že já sama jsem ohledně toho stále poněkud na rozpacích, je pro mne obtížné se hájit. "Nejde ani o Jean-Clauda. Jde o Nathaniela." "Koho?" Stephenův dech vyšel ven v dlouhém povzdechnutí. "Byl jedním z Gabrielových lidí." Což byl elegantní způsob, jak říci, že je leopardodlak. Gabriel byl vůdce leopardů, jejich alfa, dokud jsem ho nezabila. Proč jsem ho zabila? Většina ran, kterými mne obšťastnil, se mi už zahojila. To bylo jednou z výhod upířích znamení. Už mne jen tak něco nezjizví. Ale existovalo klubko jizev nahoře na mých hýždích a kříži, tenké, skoro elegantní, ale navždy mi zůstane na Gabriela památka. Památka na jeho sen, že mne znásilní, přinutí křičet jeho jméno a pak mne zabije. Ačkoli, jak jsem znala Gabriela,


14

pravděpodobně na této chronologii nijak zvlášť nelpěl. Ať už bych umřela před nebo během akce, užil by si to tak jako tak. Dokud bych byla teplá. Většina lykantropů si na mršiny nepotrpí. Zněla jsem lhostejně dokonce i v mé vlastní hlavě. Ale prsty jsem si přejela po zadku, jako bych mohla cítit jizvy skrz sukni. Muselo to být lhostejné. Muselo. Nebo jinak začnete křičet a nepřestanete. "V nemocnici neví, že Nathaniel je kožoměnec, viď?" Ztlumil hlas. "Oni to vědí. Hojí se příliš rychle, než aby to nevěděli." "Tak pro šeptáš?" "Protože jsem v čekárně u telefonního automatu." Na druhém konci se ozval nějaký zvuk, jakoby si dal sluchátko dál od pusy. Zamumlal: "Za minutu budu hotov." Vrátil se ke mně. "Potřebuji, abys sem přijela, Anito." "Proč?" "Prosím." "Jsi vlkodlak, Stephene. Co to děláš? Chůvu jednomu z koťátek?" "Jsem na seznamu, co má v náprsní tašce, komu dát zprávu v případě nehody. Nathaniel pracuje v Provinilých slastech." "On je striptér?" zeptala jsem se, protože taky mohl být číšník, ale nebylo to pravděpodobné. Provinilé slasti vlastnil Jean-Claude a ten by nikdy neplýtval kožoměnci na posty mimo jeviště. Na to jsou příliš zatraceně exotičtí. "Jo." "Vy dva potřebujete odvézt?" Holt už mám takový den, napadlo mne. "Ano a ne." V jeho hlase bylo něco, co se mi nelíbilo. Neklid, napětí. Ne, že by byl Stephen skoupý na slovo. On si na nic nehrál. Prostě mluvil. "Jak Nathaniel přišel ke zranění?" Možná, když se zeptám líp, dostanu lepší odpovědi. "Zákazník byl příliš drsný." "V klubu?" "Ne. Anito, prosím, není čas. Přijeď a zajisti, že nepůjde domů se Zanem." "A kdo zase do pekla je Zane?" "Další s Gabrielových lidí. Pase je, odkdy Gabriel zemřel. Ale nechrání je, jako to dělával Gabriel. Není alfa."


15

"Pase je? O čem to mluvíš?" Stephenův hlas zmohutněl a znenadání byl až přespříliš rozjásaný. "Ahoj, Zane. Už's viděl Nathaniela?" Nemohla jsem zaslechnout odpověď, kvůli žvanění ostatních lidí v čekárně. "Nemyslím si, že chtějí, aby odešel hned teď. Je zraněný," naléhal Stephen. Zane musel přistoupit velice blízko k telefonu, velice blízko ke Stephenovi. Hluboký, vrčivý hlas se propasíroval skrz dráty až ke mně. "Půjde domů, když já řeknu, že jde domů." Stephenův hlas nabíral k panice. "Nemyslím, že se to bude doktorům líbit." "Na ty seru. S kým to mluvíš?" Po hlase mu bylo poznat, že musel Stephena přitlačit ke zdi. Vyhrožovat mu, aniž by řekl cokoli konkrétního. Vrčivý hlas byl znenadání velice zřetelný. Sebral Stephenovi sluchátko. "Kdo je tam?" "Anita Blakeová a ty musíš být Zane." Zasmál se a znělo to příliš hluboce, jako kdyby měl bolavý krk. "Vlčí lidská lupa. Jé, já se tak bojím." Lupa je termín, který vlkodlaci používají k označení družky vůdce smečky. Já byla první člověk, který jím byl poctěn. S jejich Ulfricem jsem už nechodila. Rozešli jsme se poté, co jsem uviděla, jak někoho jí. Hele, holka musí mít nějaké mantinely. "Ani Gabriel se mne nebál. A koukej, jak dopadl," řekla jsem. Zane byl potichu pěknou řádku úderů srdce. Dýchal do telefonu jako pes, funěl, supěl, ale ne jako by to dělal schválně, spíš jakoby si nemohl pomoci. "Nathaniel je můj. Drž se od něj dál." "Stephen není jedním z tvých," řekla jsem. "Patří tobě?" Slyšela jsem šustit látku. Vjem pohybu na druhé straně aparátu, který se mi pranic nelíbil. "Je tááák pěkný. Okusila's tyhle měkké rtíčky? Měla's jeho žluté vlásky rozprostřené na svém polštáři?" I bez dívání jsem věděla, že se Stephena dotýká, hladí ho na zdůraznění svých slov. "Nedotýkej se ho, Zane." "Příliš pozdě." Sevřela jsem sluchátko pevněji a přinutila svůj hlas znít klidně a vyrovnaně. "Stephen je pod mojí ochranou, Zane. Rozumíš tomu?" "Co bys udělala, abys svého vlčího mazlíčka udržela v bezpečí, Anito?" "Nechceš to odpálit, Zane. Vážně, nechceš."


16

Ztlumil hlas do skoro bolestného šepotu. "Zabila bys mne, abys ho udržela v bezpečí?" Obvykle se musím s někým aspoň sejít, než mu začnu vyhrožovat smrtí, ale jsem ochotná udělat výjimku. "Jo." Zasmál se, hluboce a nervózně. "Chápu, proč ses Gabrielovi líbila. Tak drsná, tak sebejistá. Tááák nebezpečná." "Zníš jako špatná imitace Gabriela." Vydal zvuk, něco mezi zasyčením a odfrknutím. "Stephen se do toho neměl plést." "Nathaniel je jeho přítel." "Já jsem jediný přítel, kterého potřebuje." "To si nemyslím." "Beru Nathaniela s sebou, Anito. Jestli se mne Stephen pokusí zastavit, ublížím mu." "Ty ublížíš Stephenovi, já ublížím tobě." "Staniž se." Zavěsil. Do prdele. Běžela jsem do svého Jeepu. Jsem třicet minut daleko, dvacet, když sešlápnu pedál až k podlaze. Dvacet minut. Stephen nebyl dominantní. Byl obětní beránek. Ale byl také věrný. Pokud si myslí, že Nathaniel by se Zanem chodit neměl, pokusí se ho zadržet. Nebude se kvůli němu prát, ale klidně skočí před auto. Neměla jsem pochyby, že Zane by ho bez mrknutí oka přejel. Nejlepší scénář. V tom nejhorším Zane sebere oba. Stephena i Nathaniela. Jestli Zane jedná stejně, jako když jako Gabriel mluvil, měla bych raději zkusit štěstí s autem.


17

4 Má druhá návštěva na pohotovosti v méně než dvou hodinách. To byl památný den dokonce i pro mne. Dobrá zpráva byla, že žádné ze zranění není moje. Špatná zpráva zněla, že se to může změnit. Alfa nebo ne, Zane je kožoměnec. Jsou schopní slisovat středně velkého slona. A já se s ním nehodlala přetlačovat. Nejen, že bych prohrála, ale on by mi pravděpodobně vytrhl ruku z kloubní jamky a snědl ji. Většina lykantropů se pokouší vydávat za lidi. Nebyla jsem si jistá, že Zane je natolik sofistikovaný, aby se o takové jemnůstky staral. Přesto jsem Zaneho nechtěla zabít, pokud nebudu muset. Nešlo o milosrdenství. Šlo o pomyšlení, že mne to může donutit udělat na veřejnosti. Nechtěla jsem jít do vězení. Fakt, že trest mne děsil víc, než zločin sám, cosi vypovídal o mé morálce. Občas jsem si myslela, že se ze mne stává sociopat. Občas jsem si myslela, že už jím jsem. Celou dobu jsem s sebou nosila postříbřené kulky. Stříbro zabere stejně dobře na lidi jako na nadpřirozené bytosti. Proč s sebou pořád tahat munici, co funguje pouze na lidi a jen na málokterou zrůdu? Odpověď zní: Před pár měsíci jsem měla tu čest s elfem, který se dostal zatraceně blízko k tomu mne zabít. Stříbro na elfy nepůsobí, ale normální olovo jo. Tak jsem si navykla s sebou vozit náhradní zásobník s normálními kulkami, v přihrádce na rukavice. Vyndala jsem ze stříbrného zásobníku první dva náboje a nahradila je olovem. Což znamená, že mám dvě kulky, abych Zana zastrašila, než ho zabiju. Protože, pokud já neudělám žádnou chybu, a pokud on po mně pořád půjde i poté, co do něj naperu dvě střely Glazer Safety Rounds, které vám pekelně ublíží, i když následky dokážete zahojit, první stříbrná kulka už nebude vystřelena, aby jen zranila. Dokud jsem neprošla dveřmi, nedošlo mi, že neznám Nathanielovo příjmení. Stephenovo jméno mi nepomůže. Do hajzlu. Čekárna byla narvaná k prasknutí. Ženy s plačícími dětmi, děti prolézající židlemi, zdánlivě k nikomu nepatřící, muž s krvavým hadrem omotaným okolo ruky, lidé bez zjevného zranění, prostě jen civící do blba. Stephen nikde v dohledu. Křik, zvuk tříštícího se skla. Kov řinčící na zemi. Sestra vybíhající z protější chodby. "Sežeňte další ochranku, hned!" Sestra za stolem na příjmu mačkala tlačítka telefonu.


18

Říkejte si tomu předtucha, ale vsadila bych se, že vím, kde Stephen a Zane jsou. Blýskla jsem identifikační kartou se svým jménem sestře před očima. "Jsem s Místním oddělením pro supernaturální trestné činy. Mohu pomoci?" Sestra mne chytila za ruku. "Vy jste pojicajt?" "Jsem s policií, ano." Vytáčka ve své krystalické podobě. Jako civil přifařený k policejní jednotce se časem naučíte, jak na to. "Díky bohu," ulevila si a začala mne táhnout ke zdroji toho kraválu. Osvobodila jsem si ruku a vytáhla zbraň. Odjistila, zamířila do stropu, připravena vypálit. S normální municí bych do stropu mířit nemohla, hlavně ne v nemocnici plné pacientů nade mnou, ale Glazer Safety Rounds si neříkají bezpečné jen tak pro nic za nic. Zákulisí bylo stejné, jako všechna nemocniční zákulisí, v nichž jsem kdy byla. Závěsy visící z kovových garnýží tak, aby vytvářely spoustu místnůstek k vyšetření. Hrstka závěsů byla zatažená, ale pacienti si sedali a sledovali, co se děje. Zeď rozdělovala místnost uprostřed směrem k chodbě, takže nebylo moc co vidět. Muž oblečený v zeleném chirurgickém stejnokroji vyletěl zpoza té zdi. Rozplácnul se o protější stěnu, sklouznul dolů a zůstal velice tiše ležet. Sestřička vedle mne se k němu vrhla a já ji nechala jít. To, co stálo na druhé straně, co okolo sebe rozhazovalo doktory jako hračky, nebyla práce pro léčitele. To byla práce pro mne. Další dvě postavy v chirurgických stejnokrojích ležely na zemi, jeden muž a jedna žena. Žena byla při vědomí, oči doširoka otevřené. Zápěstí ve 45ti stupňovém úhlu, zlomené. Uviděla identifikační kartu na mém saku. "Je to kožoměnec. Buďte opatrná." "Vím, co je," hlesla jsem. Sklonila jsem zbraň, jen trochu. Její oči sebou trhly a nebylo to bolestí. "Nerozstřílejte mi traumacentrum." "Pokusím se," řekla jsem a šla okolo ní dál. Zane vstoupil do chodby. Nikdy dřív jsem Zaneho neviděla, ale kdo jiný to mohl být? Někoho nesl v náručí. Nejdřív jsem si myslela, že ženu, protože vlasy byly dlouhé a zářivě hnědé, ale odhalená záda a ramena byla příliš svalnatá, příliš mužná. Musel to být Nathaniel. Snadno se do náruče většího muže vešel. Zane měřil zhruba šest stop, vytáhlý a vychrtlý. Na hubené, bledé hrudi měl jen černou koženou vestu. Jeho vlasy byly špinavě bílé, po stranách zastřižené nakrátko, na temeni dlouhé a kadeřavé.


19

Otevřel pusu a zavrčel na mne. Měl tesáky, horní i spodní, jako velká kočka. Sladký Ježíši. Namířila jsem na něj svou zbraní a vydechla všechen vzduch, dokud mé tělo nebylo tiché a klidné. Mířila jsem na linii ramen nad Nathanielovým bezvládným tělem. Na tuto vzdálenost bych se trefila. "Řeknu to jen jednou, Zane. Polož ho." "On je můj, můj!" Udělal dlouhý krok do chodby a já vypálila. Kulka ho napůl otočila a srazila na kolena. Rameno, které jsem zasáhla, přestalo fungovat a Nathaniel mu vyklouznul z náruče. Zane se zvedl na nohy, menšího muže strčeného pod paží jako panenku. Maso na jeho rameni už zarůstalo, rekonstruovalo se, jako když koukáte na zrychlený film o rozkvétání květiny. Zane se mohl pokusit proběhnout okolo mne, využít svou rychlost, ale to on ne. Prostě jen tak ke mně kráčel, jakoby nevěřil, že bych to udělala. Měl věřit. Druhá olověná kulka ho zasáhla přímo do hrudi. Z jeho bledé kůže vystříkla krev. Padl naznak, páteř prohnutou, bojoval o kyslík s dírou velikosti zatnuté pěsti v prsou. Šla jsem k němu, neutíkala, ale spěchala. Zeširoka jsem ho obešla, mimo dosah jeho paží, došla jsem kousek za něj a na bok. Rameno, které jsem zasáhla, bylo stále bezvládné, druhou paži měl uvězněnou pod Nathanielovým tělem. Zane lapal po dechu, vzhlížel ke mně, hnědé oči rozšířené. "Stříbro, Zane, zbytek kulek je ze stříbra. Střelím tě do hlavy a tvůj zrůdný mozek se rozstříkne po téhle pěkné čisté podlaze." Konečně se mu podařilo vychraptět: "Nedělej to." Krev mu naplnila ústa a stékala po bradě. Zamířila jsem zbraň na jeho tvář, přibližně v úrovni obočí. Kdybych stiskla spoušť, bylo by po něm. Zírala jsem dolů na muže, kterého jsem nikdy dřív neviděla. Vypadal mladě, něco kolem třicítky. Naplnila mne obrovská prázdnota. Bylo to jako stát uprostřed bílé mlhy. Necítila jsem nic. Nechtěla jsem ho zabít, ale bylo by mi jedno, pokud ano. Nevadilo by mi to. Vadilo by to jen jemu. Nechala jsem tímto temným zjištěním naplnit své oči. Že je mi zatraceně lhostejné, jestli to bude tak či onak. Nechala jsem ho to spatřit, protože je kožoměnec a pochopí, co mu ukazuji. Většina lidí ne. Rozhodně většina normálních lidí. Chladně jsem přikázala: "Necháš Nathaniela na pokoji. Až


20

přijde policie, uděláš všechno, co ti řeknou, abys udělal. Bez řečí, bez dohadování, nebo tě zabiju. Rozumíš mi, Zane?" "Ano," přisvědčil a z pusy mu jako gejzír vytryskla další krev. Začal brečet. Slzy se mu řinuly po zkrvaveném obličeji. Brečet? Špatňáci nemají brečet. "Jsem tak rád, žes přišla," zavzlykal. "Pokoušel jsem se o ně postarat, ale nedokázal jsem to. Snažil jsem se být Gabriel, ale nedokázal jsem jím být." Jeho rameno se už zahojilo natolik, že si zakryl oči dlaní, takže jsme ho nemohli vidět brečet, ale jeho hlas byl prosycený slzami, stejně jako krev. "Jsem tak rád, žes za námi přišla, Anito. Jsem tak rád, že už nejsme sami." Nevěděla jsem co říci. Odepření přijetí postu jejich vůdce se zdálo jako špatný nápad, s těly rozsetými po zemi. Pokud odmítnu jeho nabídku, mohl by se zase začít chovat ohavně a já bych ho musela zabít. Z ničeho nic jsem si uvědomila, něco jako psychický otřes, že ho zabít nechci. Mohly za to ty slzy? Možná. Ale bylo v tom i něco víc. Šlo o fakt, že jsem zabila jejich alfu, jejich ochránce, a ani za mák nepomyslela, co to bude znamenat pro ostatní leopardodlaky. Nikdy mne nenapadlo, že v jejich linii vedení neexistuje žádný druhý, nikdo, kdo by zaujal Gabrielovo místo. Určitě jsem nemohla být jejich alfa. Nenavlékám si jednou do měsíce kožich leoparda. Ale pokud to Zanemu zabrání roztrhat další doktory, můžu chvíli hrát s sebou. Když se dostavili policisté, Zane byl zahojený. Ležel stočený okolo Nathanielova bezvědomého těla, jakoby to byl plyšový medvídek, stále plakal. Hladil Nathaniela po vlasech a pořád dokola mumlal: "Ona tě ochrání. Ona tě ochrání. Ona tě ochrání." Myslím, že ta ona jsem byla já, a té já to začínalo zvolna přerůstat přes hlavu.


21

5 Stephen ležel na úzké nemocniční posteli. Jeho kudrnaté blonďaté vlasy byly delší, než moje, rozlévaly se po bílém polštáři. Zanícené červené a růžové jizvy se táhly křížem krážem po jeho pěkňoučké tvářičce. Vypadal, jako by ho prohodili oknem, což přesně se i stalo. Stephen, který vážil sotva o dvacet liber víc, než já, trval na svém. Zane ho nakonec prostrčil skrz bezpečnostní okno s drátěnou sítí. Jako někoho propasírovat drátěným struhadlem na sýr. Kdyby byl lidskou bytostí, byl by mrtvý. Dokonce i Stephen byl zraněný, ošklivě zraněný. Ale hojil se. Nemohla jsem vidět na vlastní oči, jak se jizvy vytrácí. Bylo to jako snažit se vidět rozkvést květinu. Víte, že se to stalo, ale nikdy se vám nepodaří to uvidět. Ohlédla jsem se po něm a ta jizva byla menší. Pekelně to bralo nervy. Nathaniel byl v druhé posteli. Jeho vlasy byly ještě delší, než Stephenovy. Dlouhé až do pasu, vsadila bych se. Těžko říct, zatím jsem ho viděla jen ležet. Byly nejtmavěji kaštanové, skoro hnědé, ale ne úplně. Bohatá, sytá mahagonová. Vlasy spočívaly na bílých pokrývkách jako kožešina zvířete, hustá a lesklá. Byl spíš pěkný, než pohledný, a nemohl měřit víc, než pět stop šest palců. Vlasy vzbuzovaly iluzi ženskosti. Ale jeho ramena byla neúměrně široká, částečně díky vzpírání, ale částečně i vlivem genů. Měl skvělá ramena, ale patřila k někomu o půl stopy vyššímu. Muselo mu být osmnáct, aby mohl dělat striptéra v Provinilých slastech. Jeho tvář byla štíhlá, brada a tváře příliš hladké. Možná mu osmnáct bude, ale ne o moc víc. Možná jednou svá ramena doroste. Byli jsme v polo-privátním pokoji, na izolovaném oddělení. Na podlaží, které má většina nemocnic vyhrazené pro lykantropy, upíry a jiné nadpřirozené bytosti. Pro každého, o němž si myslí, že může být nebezpečný. Zane by byl nebezpečný. Ale poldové ho odvezli pryč, rány skoro zahojené. Jeho tělo vyvrhlo mé kulky na zem, jako odmítnuté kousky transplantovaných orgánů. Nedomnívala jsem se, že pro Stephena a Nathaniela potřebujeme izolaci. Mohla jsem se mýlit u Nathaniela, ale nemyslela jsem si to. Důvěřovala jsem Stephenově úsudku. Nathaniel ještě nenabyl vědomí. Zeptala jsem se, jaká měl zranění, a oni mi to pověděli, protože si pořád mysleli, že jsem polda, a zachránila jsem jim zadek. Vděčnost je báječná věc.


22

Někdo Nathaniela řádně vykuchal. Nemám na mysli jen rozříznutí břicha nožem. Míním otevření břišní dutiny a vyvržení jeho vnitřností na podlahu. V jeho střevech našli kousky suti. Ostatní části těla nesly známky krutého trýznění. Byl sexuálně zneužit. A ano, prostitut může být znásilněn. Stačí říci ne. Nikdo, dokonce ani lykantrop, by nesouhlasil se znásilněním, když mu vnitřnosti vypadávají na podlahu. Znásilnění taky mohlo přijít na řadu jako první a teprve pak se ho pokusili zabít. V tomto pořadí by to bylo drobet méně úchylné. Drobet. Na zápěstí a kotnících byly oděrky, jako by byl spoután. Měl je rozedrané do krve, jako kdyby bojoval, a nehojily se. Což znamenalo, že použili řetězy s vysokým obsahem stříbra, takže zraňovaly a nejen poutaly. Ať už mu to udělal kdokoli, dopředu věděli, že dostali do spárů lykantropa. Byli připravení. Což nastoluje jisté velice zajímavé otázky. Stephen tvrdil, že Gabriel leopardodlaky pásl. Chápala jsem, proč lidé dychtí po něčem tak exotickém, jako je leopardodlak. Věděla jsem, že sadomasochismus existuje. Kožoměnci snesou pekelná tělesná poškození. Takže ta kombinace dokonce dává jakýsi smysl. Ale tohle meze sexuálních hrátek překračovalo. Nikdy jsem neslyšela o něčem tak brutálním, když pomineme případy masových vrahů. Nemohla jsem je nechat samotné, bez ochrany. Dokonce i bez ohrožení sexuálními vrahy, tady pořád ještě byli leopardodlaci. Zane možná plakal a líbal mi nohy, ale byli tady ostatní. Pokud ve smečce nemají žádnou hierarchii, žádného alfu, nemá jim kdo říci, aby nechali Nathaniela na pokoji. Bez vůdce může být potřeba všechny si podrobit nebo zabít, jednoho po druhém. Ne zrovna příjemné pomyšlení. Skuteční leopardi příliš nedají na to, kdo je v sedle. Nemají sociální strukturu smečky, ale kožoměnci nejsou zvířata, jsou lidé. Což znamená, že nezáleží na tom, jak samotářský a nekomplikovaný je zvířecí předobraz, lidské půlky najdou způsob, jak věci podělat. Jestliže si Gabriel své lidi osobně vybíral, nemohla jsem uvěřit, že by nepřišli a znovu to s Nathanielem nezkusili. Gabriel byl úchylné kotě a ani Zane na mne nedělal moc jiný dojem. Komu zavoláte kvůli posilám? Vůdce místní smečky vlkodlaků, přirozeně. Stephen je jejím členem. Dluží mu ochranu. Ozvalo se zaklepání na dveře. Vytáhla jsem Browning a držela ho na klíně, pod časopisem, co jsem četla. Podařilo se mi objevit tři měsíce starý výtisk National Wildlife, s článkem o medvědech


23

kodiak. Časopis zbraň pěkně kryl. "Kdo to je?" "Irving." "Pojď dál." Nechala jsem zbraň venku, čistě pro případ, že by se někdo chtěl vecpat dovnitř za ním. Irving Griswold je vlkodlak a novinář. Na novináře je to slušnej chlápek, ale ne tak opatrný jako já. Až uvidím, že je sám, zbraň schovám. Irving otevřel dveře dokořán, usmíval se. Kadeřavé hnědé vlasy obkružovaly jeho hlavu jako hnědá svatozář s tonzurou lesknoucí se uprostřed. Brejličky posazené na drobném nosíku. Byl malý a dělal dojem, že je kulaťoučký, aniž by byl tlustý. Vypadal jako cokoli, jen ne zlý vlk. Dokonce nevypadal ani jako novinář, což byla jedna z věcí, která z něj dělala tak skvělého reportéra, se specializací na interview, ale pravděpodobně ho také vždy držela mimo hledáček kamer. Pracoval pro St. Louis Post-Dispatch a se mnou dělal rozhovor už mnohokrát. Zavřel za sebou dveře. Já schovala zbraň. Jeho oči se rozšířily. Promluvil tiše, ale ne šeptem. "Jak je Stephenovi?" "Jak ses sem dostal? Přede dveřmi má stát policajt." "Jéžiši, Blakeová, taky tě rád vidím." "Neser mě, Irvingu. Venku má stát ochranka." "Žvaní s moc pěknou sestřičkou u stolu." "Do hajzlu." Nebyla jsem opravdový policista, takže jsem na něj nemohla vyběhnout a seřvat ho, ale bylo to lákavé. Po Washingtonu koloval zákon, který by brzy mohl dát lovcům upírů federální odznaky. Občas jsem si myslela, že je to špatný nápad. Občas ne. "Pověz mi to, než mne odtud vykopnou. Jak je Stephenovi?" Řekla jsem mu to. "O Nathaniela se nezajímáš?" Vypadal nesvůj. "Víš, že Sylvie je de facto vůdce smečky, když je teď Richard mimo město a snaží se získat diplom magistra, že ano?" Povzdechla jsem si. "Ne, nevěděla jsem to." "Vím, že s Richardem od vašeho rozchodu nemluvíš, ale myslel jsem, že se ti o tom zmínil někdo jiný." "Všichni ostatní vlci okolo mne chodí po špičkách, jakoby někdo umřel. Nikdo se mnou o Richardovi nemluví, Irvingu. Myslela jsem si, že jim zakázal se se mnou bavit." "Ne, aspoň co já vím."


24

"Jsem překvapená, žes sem nepřišel, aby ses vyptal na tuhle senzaci." "Nemůžu dělat tuhle senzaci, Anito. Příliš se mne dotýká." "Protože znáš Stephena?" "Protože všichni zúčastnění jsou kožoměnci a já jen slušně vychovaný reportér jemných mravů." "Opravdu si myslíš, že bys přišel o práci, kdyby to zjistili?" "Práce, k čertu s ní. Co by řekla moje matka?" Zasmála jsem se. "Takže si nemůžeš hrát na osobního strážce." Zamračil se. "Víš, o tom jsem nepřemýšlel. Když byl někdo ze smečky zraněn na veřejnosti, kde se to nedalo ututlat, obvykle vyrazila na záchrannou misi Raina. Když je mrtvá, nemyslím, že máme nějaké alfy, kteří by se netajili tím, co jsou. Nikoho, komu bych věřil, že Stephena uhlídá." Raina byla lupou vlčí smečky, než jsem tu práci vzala já. Bývalá lupa, technicky vzato, nemusí při sesazení zemřít, na rozdíl od Ulfrika neboli Vlčího krále. Ale Raina byla Gabrielova parťačka. Sdíleli jisté koníčky, jako natáčení pornografických snuff filmů, v nichž hráli kožoměnci a lidé. Pomáhala při natáčení, zatímco se mne Gabriel pokoušel znásilnit. Jo, jo, Raina dělala, co mohla, aby mi štípnout jí lístek na věčnost přineslo skutečné potěšení. "Už podruhé jsi ignoroval Nathaniela," řekla jsem. "O co kráčí, Irvingu?" "Řekl jsem ti, že Sylvie nás má na starost, dokud se Richard nevrátí do města." "No a?" "Všem nám zakázala leopardodlakům jakkoli pomáhat." "Proč?" "Raina hodně leopardodlaků používala ve svých pornofilmech, současně s vlky." "Jeden ten film jsem viděla. Dojem na mne neudělal. Zděšená, ale ne nadšená." Irving vypadal velice vážně. "Také nechala Gabriela a kočky trestat vzpurné členy smečky." "Trestat?" Vyslovila jsem to jako otázku. Irving kývnul. "Sylvie byla jednou z těch, co byli potrestáni, nejednou. Všechny je nenávidí, Anito. Kdyby to Richard nezakázal, použila by smečku k ulovení leopardů a všechny by je zabila." "Viděla jsem, co Gabriel a Raina považovali za zábavu a hraní. Myslím, že pro jednou jsem na straně Sylvie."


25

"Udělali jste kvůli nám pořádek v domě, ty a Richard. Richard zabil Marcuse a teď je z něj Ulfric, vůdce smečky. Tys kvůli nám zabila Rainu a teď jsi naše lupa." "Zastřelila jsem ji, Irvingu. Podle zákonů smečky, jak mi bylo řečeno, použití zbraně revokuje výzvu. Podváděla jsem." "Nejsi lupa, protože's zabila Rainu. Jsi lupa, protože si tě Richard vybral za družku." Zavrtěla jsem hlavou. "Už spolu nechodíme, Irvingu." "Ale Richard si nezvolil novou lupu, Anito. Dokud to neudělá, ta práce je tvoje." Richard byl vysoký, tmavý, pohledný, upřímný, pravdomluvný, statečný. Byl perfektní, až na to, že byl vlkodlak. Dokonce i to bylo odpustitelné, nebo jsem si to aspoň myslela. Dokud jsem ho neviděla v akci. Neviděla celou enchilada. Maso bylo syrové a svíjelo se, omáčka poněkud krvavá. Teď chodím s Jean-Claudem. Nebyla jsem si jistá, že jsem si chozením s hlavou upírů ve městě oproti chození s hlavou vlkodlaků polepšila, ale byla to moje volba. Byly to Jean-Claudovy bledé, bělostné ruce, které objímaly moje tělo. Jeho černé vlasy, které se kroutily na mém polštáři. Jeho půlnočně modré oči, do nichž jsem hleděla, zatímco jsme se milovali. Hodné holčičky neprovozují předmanželský sex, obzvláště ne s nemrtvými. Nemyslela jsem si, že se hodné holčičky rmoutí kvůli ex-klukovi A, když si vybraly kluka B. Možná jsem se mýlila. Richard a já jsme se jeden druhému vyhýbali, jak jen jsme mohli. Což bylo po většinu posledních šesti týdnů. Nyní byl mimo město. Teď bylo snadné se sobě navzájem vyhýbat. "Nezeptám se, o čem přemýšlíš," řekl Irving. "Myslím, že to vím." "Nebuď tak zatraceně přechytralý," setřela jsem ho. Rozhodil rukama do široka. "Riziko povolání." To mne rozesmálo. "Takže Sylvie všem zakázala pomáhat leopardodlakům. Stephenovi se to nedoneslo?" "Konal proti jejím přímým rozkazům, Anito. Od někoho, kdo stojí v hierarchii smečky tak nízko jako Stephen, to chtělo kuráž. Ale Sylvie to neocení. Roztrhá ho a nikomu nedovolí přijít a dělat jim chůvu. Na to ji znám až moc dobře." "Nemůžu to dělat čtyřiadvacet hodin denně, Irvingu." "Uzdraví se… za den nebo tak nějak." Zamračila jsem se na něho. "Nemůžu tady sedět dva dny."


26

Odvrátil zrak a šel si stoupnout vedle Stephenovy postele. Zíral dolů na spícího chlapce, ruce sepjaté před sebou. Přešla jsem k nim. Dotkla jsem se Irvingovy paže. "Cos mi neřekl?" Potřásl hlavou. "Nevím, o čem mluvíš." Obrátila jsem ho a přinutila podívat se mi do tváře. "Pověz mi to, Irvingu." "Nejsi kožoměnec, Anito. Už ani nechodíš s Richardem. Musíš se dostat z našeho světa ven, ne hlouběji do něj." Vypadal tak vážně, důležitě, že mne to vyděsilo. "Irvingu, co se děje?" Jen zavrtěl hlavou. Popadla jsem ho oběma rukama a odolávala nutkání s ním zatřepat. "Co mi tajíš?" "Existuje způsob, jak přimět smečku hlídat Stephena a dokonce i Nathaniela." O krok jsem couvla. "Poslouchám." "Prohlásíš se nadřazenou Sylvii." "Nejsem kožoměnec, Irvingu. Bývala jsem holka nového vůdce smečky. Už nejsem ani to." "Jsi víc než to, Anito, a ty to víš. Zabilas některé z nás. Zabíjíš snadno a bez lítosti. To smečka respektuje." "Ježíši, Irvingu, jak vzletná podpora." "Cítíš se špatně kvůli zabití Rainy? Nemůžeš spát kvůli Gabrielovi?" "Zabila jsem Rainu, protože ona se pokusila zabít mne. Zabila jsem Gabriela z téhož důvodu, sebeobrana. Takže ne, neztratila jsem klidné spaní." "Smečka tě respektuje, Anito. Kdybys mohla najít nějaké členy smečky, kteří už jsou demaskováni jako kožoměnci, a přesvědčit je, že jsi děsivější, než Sylvie, hlídali by je, oba." "Nejsem děsivější, než Sylvie, Irvingu. Nemůžu je rozmlátit na kaši. Ona může." "Ale můžeš je zabít." Řekl to velice klidně, pozorujíc moji tvář, zkoumajíc můj výraz. Otevřela jsem pusu, zavřela ji. "Co se mne pokoušíš přinutit udělat, Irvingu?" Zavrtěl hlavou. "Nic. Zapomeň, že jsem to řekl. Neměl jsem to říkat. Sežeň sem víc policistů a jdi domů, Anito. Prostě se z toho dostaň, dokud můžeš."


27

"O co jde, Irvingu? Je Sylvie problém?" Podíval se na mne. Obvykle rozjařené oči vážné, zamyšlené. Zavrtěl hlavou. "Musím jít, Anito." Popadla jsem ho za paži. "Nejdeš nikam, dokud mi nepovíš, co se děje." Otočil se ke mně, pomalu, neochotně. Pustila jsem mu ruku a couvla. "Mluv." "Sylvie vyzvala všechny, kdo stáli ve smečce výš, než ona, a zvítězila." Podívala jsem se na něho. "No a?" "Chápeš vůbec, jak je pro ženu neobvyklé vybojovat si druhou pozici v řetězu velení? Měří asi pět stop šest palců, drobeček. Zeptej se, jak vyhrála." "Nějak moc držíš jazyk za zuby, Irvingu. Jako bys to ani nebyl ty. Nehodlám s tebou hrát Dvacet otázek. Prostě mi to pověz." "Zabila první dva, se kterými bojovala. Nemusela. Bylo to na ní. Další tři vyzvané přinutila souhlasit, že je vůči nim dominantní. Nechtěli riskovat zabití." "Velice praktické," hlesla jsem. Přikývnul. "Sylvie byla vždycky taková. Nakonec si vybrala jednoho z úzkého kruhu k boji. Je příliš malá, aby byla jednou z goril. Kromě toho si myslím, že se bála Jamila a Shang-Da." "Jamila? Richard ho nevyhnal? Ale on přece byl jedním z Marcusových a Raininých lokajů." Irving pokrčil rameny. "Richard si myslel, že přechod bude hladší, když ponechá některé ze staré gardy u moci." Potřásla jsem hlavou. "Jamil měl být vyhnán nebo zabit." "Snad, ale Jamil se vlastně zdá Richarda podporovat. Myslím, že ho opravdu překvapilo, že nebyl okamžitě utracen. Richard si získal jeho oddanost." "Nevěděla jsem, že je Jamil nějaké oddanosti vůbec schopen," podotkla jsem. "Nikdo z nás. Sylvie bojovala a vyhrála pozici Geriho, druhého v hierarchii, hned za Ulfricem." "Zabíjela kvůli tomu?" "Kupodivu ne." "Dobrá, takže Sylvie trhá smečku. Je druhá v řetězu velení. Skvělé, tak co?" "Myslím, že chce být Ulfricem, Anito. Myslím, že chce


28

Richardův post." Civěla jsem na něho. "Existuje jen jeden způsob, jak se stát Ulfricem, Irvingu." "Zabít starého krále," konstatoval Irving. "Jo, myslím, že to Sylvie ví." "Neviděla jsem ji bojovat, ale viděla jsem bojovat Richarda. Je aspoň o sto liber těžší, než ona, sto liber svalů, a je dobrý. Nemůže ho porazit ve fér boji, může?" "Richard je jako zraněný, Anito. Opustilo ho srdce. Myslím, že pokud ho vyzve, a bude opravdu chtít, vyhraje." "Co mi to tu povídáš? Že je v depresi?" nevěřila jsem vlastním uším. "Víc, než jen to. Sama dobře víš, jak moc nenávidí být příšerou. Nikdy nikoho nezabil, až Marcuse. Nemůže si odpustit." "Jak to všechno víš?" "Poslouchám. Reportéři jsou dobří posluchači." Zírali jsme jeden na druhého. "Dopověz mi zbytek." Irving sklopil zrak, pak vzhlédl. "Nebaví se se mnou o tobě. Jediná věc, co mi řekl, byla, že dokonce ani ty nejsi schopná přijmout čím je. Dokonce i ty, Popravčí, jsi byla zděšená." Teď bylo na mně sklopit zrak. "Nechtěla jsem být." "Nemůžeme změnit, co cítíme," řekl Irving. Podívala jsem se mu do očí. "Změnila bych, kdybych mohla." "Věřím ti." "Nechci, aby Richard umřel." "Nikdo z nás. Bojím se, co Sylvie udělá, když ji nikdo nezastaví." Ukázal na vedlejší postel. "První příkaz by zněl ulovit všechny leopardodlaky. Zmasakrovali bychom je." Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. "Nemohu změnit, jak jsem se cítila při tom, co jsem viděla. Viděla jsem Richarda jíst Marcuse." Přecházela jsem po malé místnosti a potřásala hlavou. "Co můžu udělat, abych pomohla?" "Zavolej smečku a požaduj, aby tě uznali svojí lupou. Přinuť některé z nich přijít sem a hlídat oba dva, navzdory Sylviinu výslovnému příkazu. Ale musíš jim zajistit svoji ochranu. Musíš jim slíbit, že jim neublíží, protože dohlédneš na to, aby nemohla." "Jestliže to udělám a Sylvii se to nebude líbit, budu ji muset zabít. Je to, jako bych ji připravovala na zabití. To je trošku moc chladně promyšlené, dokonce i na mne." Zavrtěl hlavou. "Žádám tě, abys byla naše lupa. Richardova


29

lupa. Ukázala Sylvii, že bude-li i nadále tlačit, Richard ji možná nezabije, ale ty ano." Povzdechla jsem si. "Do prdele." "Promiň, Anito. Neměl jsem nic říkat, ale…“ "Potřebovala jsem se to dozvědět." Objala jsem ho a on ztuhnul překvapením, pak mi objetí oplatil. "Za co to bylo?" "Žes mi o tom pověděl. Znám Richarda, nebude se mu to zamlouvat." Úsměv se mu z tváře vytratil. "Richard potrestal dva členy smečky, odkdy se ujal moci. Popřeli jeho autoritu, se vší parádou, a on je oba skoro zabil." "Cože?" vyhrkla jsem. "Rozpáral je, Anito. Byl jako někdo jiný, něco jiného." "Richard takové věci nedělá." "Teď ano, ne pořád. Většinou je fajn, ale pak ho to popadne a on se začne vztekat. Nechtěl bych být nikde poblíž, když to na něj přijde." "Jak zle na tom je," vyzvídala jsem. "Musí přijmout, co je, Anito. Musí obejmout své zvíře nebo je na nejlepší cestě zešílet." Potřásla jsem hlavou. "Nedokážu mu pomoci milovat své zvíře, Irvingu. Ani já je nepřijala." Irving pokrčil rameny. "Není tak zlé mít srst, Anito. Jsou horší věci… jako být kráčející mrtvý." Zamračila jsem se na něho. "Vypadni, Irvingu, a dík, žes mi to řekl." "Doufám, že mi budeš vděčná i za týden." "Já taky." Irving mi dal pár telefonních čísel a odešel. Nechtěl, aby někdo věděl, že tady zůstal moc dlouho. Lidé by ho mohli podezřívat, že je víc, než jen reportér. O moji pověst se neobával nikdo. Oživovala jsem zombie, zabíjela upíry, a chodila s Vládcem města. Jestli mne lidi začnou podezřívat, že jsem taky kožoměnec, co se do pekla změní? Tři jména submisivních členů smečky, o kterých si Irving myslel, že jsou dost silní, aby zastali roli bodyguarda, a dost slabí, aby se dali zastrašit. Nechtěla jsem tohle dělat. Smečka byla založena na poslušnosti: trest a odměna, většinou trest. Jestli mne členové smečky, kterým zavolám, odmítnou, musím je potrestat


30

nebo nejsem lupa, nejsem dost silná, abych stála za Richardem. Samozřejmě, on mi se vší pravděpodobností vděčný nebude. Zdálo se, že momentálně mne nenávidí. Nevyčítala jsem mu to. Nesnášel, když jsem mu lezla do zelí. Ale nešlo jen o Richarda. Byl tady Stephen. Jednou mi zachránil život a já mu tu laskavost dosud neoplatila. Byl také jedním z lidí, kteří byli obětí každého, až dodnes. Jo, Zane ho skoro zabil, ale o to nešlo. Postavil přátelství nad oddanost smečce. Což znamenalo, že ho Sylvie mohla zbavit ochrany smečky. Byl by jako leopardodlaci, maso pro kohokoli. Nemohla jsem dovolit, aby se mu to stalo, ne, jestli tomu mohu zabránit. Stephen může skončit mrtvý. Richard může skončit mrtvý. Já možná musím zabít Sylvii. Možná musím zmrzačit nebo zabít pár členů smečky, abych se prosadila. Možná, možná, možná. Kurva fix. Nikdy dřív jsem nezabila, vyjma případů sebeobrany a pomsty. Jestli hodím klobouk do ringu, bude to předem promyšlená, chladnokrevná vražda. Možná ne v technickém slova smyslu, ale já věděla, co by se tím uvedlo do pohybu. Bylo to jako domino. Všechny kostečky pěkně stojí, dokud do jedné s nich nešťouchnete. Pak už je nic nezastaví. Jak bych asi skončila: Richard pevně u moci, Stephen a leopardodlaci v bezpečí, Sylvie podrobená nebo mrtvá. Ty první tři věci se stanou. Je na Sylvii, jak dopadne to poslední. Kruté, ale pravdivé. Samozřejmě, existovala i jiná varianta. Sylvie mne mohla zabít. To by jí zase vrátilo trumfy do rukou. Sylvie nebyla úplně nelítostná, ale nikomu nedovolila, aby jí stál v cestě. Tento povahový rys jsme měly společný. Ne, nejsem nelítostná. Kdyby ano, prostě Sylvii zavolám, pozvu ji na schůzku a na místě zastřelím. Nebyla jsem dost sociopat, abych to udělala. Slitování vás může stát život, ale někdy je tím jediným, co nás činí lidmi. Vytočila jsem číslo. Nejdřív jsem si vybrala mužské jméno, Kevin, žádné příjmení. Jeho hlas byl ochraptělý spánkem, nevrlý, jakoby kouřil. "Kdo to do pekla je?" "Vlídné," setřela jsem ho, "velice vlídné." "Kdo je to?" "Anita Blakeová. Víš, kdo jsem?" Když se pokoušíte vyhrožovat, méně znamená více. Já a Clint Eastwood. Zůstal zticha skoro třicet vteřin a já nechala ticho narůstat. Jeho


31

dech se zrychlil. Skoro jsem skrz sluchátko mohla cítit jeho zrychlující se tep. Odpověděl, jako by byl zvyklý na podivné telefonní hovory a záležitosti smečky. "Jste naše lupa." "Velmi dobře, Kevine, velmi dobře." Blahosklonnost je také dobrá. Odkašlal si, aby si pročistil hrdlo. "Co chcete?" "Chci, abys přijel do St. Louiské fakultní nemocnice. Stephen a Nathaniel byli zraněni. Chci, abys je pro mne hlídal." "Nathaniel, to je jeden z leopardodlaků." "Správně." "Sylvie nám zakázala leopardodlakům pomáhat." "Je Sylvie tvoje lupa?" Otázky jsou skvělé, ale jen když znáte odpovědi. Jestliže položíte otázku a odpověď vás překvapí, vypadáte hloupě. Těžko vyhrožovat, když vypadáte mizerně informovaní. Sekundu byl zticha. "Ne." "Kdo je?" Slyšela jsem ho polknout. "Vy." "Mám vyšší postavení?" "Vy víte, že máte." "Tak hejbni zadkem a udělej, co jsem řekla." "Sylvie mi ublíží, lupo. Opravdu." "Dohlédnu, aby ne." "Vy jste jen Richardova lidská přítelkyně. Nemůžete bojovat se Sylvií, ne a přežít." "Máš pravdu, Kevine. Nemohu se Sylvií bojovat, ale mohu ji zabít." "Co tím myslíte?" "Jestli ti ublíží, žes mi pomohl, zabiju ji." "To nemůžete myslet vážně." Povzdechla jsem si. "Podívej, Kevine. Setkala jsem se se Sylvií. Věř mi, když říkám, že dokážu namířit zbraň na její hlavu a stisknout spoušť. Mohu zabít a také zabiji Sylvii, pokud mne k tomu donutí. Bez legrace, bez blufování, bez hrátek." Poslouchala jsem svůj hlas, když jsem to říkala. Zněla jsem unaveně, skoro znuděně, a tak vážně, že to bylo téměř děsivé. "V pořádku, udělám to, ale jestli mne necháte na holičkách, může mne zabít." "Jsi pod mojí ochranou, Kevine, a já vím, co to ve smečce


32

znamená." "To znamená, že musím uznat vaši dominanci vůči mně," hlesl. "Také to znamená, že pokud tě někdo vyzve, mohu ti pomoci bojovat tvé bitvy. To mi přijde jako fér obchod." Ticho opět naplnilo sluchátko. Jeho dech se zpomaloval, prohluboval. "Slibte, že mne nenecháte zabít." "To ti nemohu slíbit, Kevine, ale mohu ti slíbit, že pokud tě Sylvie zabije, já kvůli tobě zabiju ji." Ticho, tentokrát kratší. "Věřím vám, že ano. Budu v nemocnici za čtyřicet minut nebo méně." "Děkuji, budu čekat." Zavěsila jsem a vyřídila dva zbylé hovory. Oba souhlasili přijet. Vyryla jsem čáru do písku, na jedné straně Sylvie, na druhé já. Nebude se jí to líbit, ani maličko. Nevyčítala jsem jí to. Kdyby to bylo naopak, byla bych nasraná. Ale měla nechat Richarda na pokoji. Irving povídal, že to vypadá, jako by byl Richard zraněný, jakoby ho opustilo srdce. Pomáhala jsem ty rány vytvořit. Rozkrájela jsem jeho srdce na malé kousíčky a zatančila si na nich. Ne schválně. Mé úmysly byly dobré, ale víte, co se říká o dobrých úmyslech. Nemohla jsem Richarda milovat, ale mohla jsem pro něj zabíjet. Zabíjení bylo z těch dvou darů praktičtější. A já se poslední dobou stávala velice, velice praktickou.


33

6 Seržant Rudolph Storr se objevil dřív, než sem stihly dorazit vlkodlačí chůvy. Sama jsem ho zavolala. Sloužil jako velitel Místního oddělení pro supernaturální trestné činy – lidově – MOST. Mnoho lidí nám ale jedovatě říká RÍPalové, podle Rest in Peace. No co, přinejmenším vědí, kdo jsme. Dolph měří šest stop osm palců, je stavěný jako zápasník, ale není to jen fyzická velikost, čím dělá na lidi dojem. Vyfasoval oddělení, které bylo myšleno jako vtip na uklidnění liberálů, a přinutil ho fungovat. MOST během posledních tří let vyřešil víc případů, než kterákoli jiná policejní jednotka. Včetně FBI. Dolph byl dokonce zván, aby přednášel v Quanticu. To nebylo špatné na někoho, kdo dostal velení za trest. Dolph nebyl doslova optimista, někteří policisté jsou, ale dejte mu citron a on připraví zatraceně dobrou limonádu. Zavřel za sebou dveře a shlédnul na mne. "Doktor říkal, že je tady můj detektiv. Vidím jen tebe." "Nikdy jsem neřekla, že jsem detektiv. Řekla jsem, že jsem s policií. Zbytek si domysleli." Potřásl hlavou. Jeho černé vlasy mu zakrývaly špičky uší. Byl zralý na ostříhání. "Jestli sis hrála na poldu, proč's neseřvala tu uniformu, co má stát za dveřmi?" Usmála jsem se na něho. "Myslela jsem si, že to nechám na tebe. Předpokládám, že už ví, jak zlobivý byl kluk." "Postaral jsem se o to," řekl Dolph. Zůstal stát u dveří. Já zůstala sedět na své židli. Dokonce se mi podařilo nevytáhnout na něj zbraň. Byla jsem moc ráda. Zíral na mne dost naštvaně, aby to zabolelo, aniž jsem mu mávala zbraní před nosem. "O co tady jde, Anito?" "Víš všechno, co vím já," řekla jsem. "Jak se ti povedlo být ve správnou dobu na správném místě?" "Stephen mi zavolal." "Povídej," vyzval mne. Povyprávěla jsem mu to. Dokonce jsem vyklopila i tu část s pasením. Chtěla jsem to zastavit. Policajti jsou v bránění páchání trestné činnosti dost dobří, když jim povíte pravdu. Pominula jsem jen pár maličkostí, jako že jsem zabila bývalého alfu leopardodlaků.


34

To byla jediná věc, kterou jsem vynechala. Pro mne skoro totéž jako upřímnost. Dolph na mě mrknul a všechno si poznamenal do svého věrného bloku. "Říkáš, že tady naše oběť někomu dovolila, aby mu tohle udělali?" Zavrtěla jsem hlavou. "Nemyslím, že je to tak jednoduché. Myslím, že tam šel s vědomím, že ho připoutají. Věděl, že ho čeká sex a bolest, ale nemyslím si, že věděl, že ho přivedou na pokraj smrti. Lékaři mu dokonce museli dát transfuzi. Jeho tělo se dostalo do šoku rychleji, než se stačilo začít hojit." "Slyšel jsem o dlacích, co se uzdravili z horších zranění, než jsou tato," podotknul Dolph. Pokrčila jsem rameny. "Někteří lidé se hojí lépe, než ostatní, dokonce i mezi kožoměnci. Nathaniel stojí pořádně nízko v hierarchii moci, jak jsem ti říkala. Možná k slabosti patří i fakt, že se tak dobře neuzdravuje." Rozhodila jsem ruce doširoka. "Nevím." Dolph zalistoval v notesu. "Někdo ho vyložil u vchodu na pohotovost, byl zabalený v přikrývce. Nikdo nic neviděl. Prostě se tam objevil." "Nikdo nikdy nic nevidí, Dolphe. Není to pravidlem?" Tím jsem si vysloužila pousmání. Bylo pěkné vidět ten úsměv. Dolph ze mne poslední dobou příliš radost neměl. Teprve nedávno zjistil, že chodím s Vládcem města. Nelíbilo se mu to. Nevěřil nikomu, kdo se stýká s příšerami. Nemohla jsem mu to vyčítat. "Jo, je to pravidlem. Říkáš mi všechno, co o tom víš, Anito?" Zvedla jsem ruku ve skautském pozdravu. "Copak bych ti lhala?" "Kdyby ti to hrálo do karet, ano." Měřili jsme si jeden druhého. Ticho zhoustlo, že by se dalo krájet. Nechala jsem je houstnout. Jestli si Dolph myslel, že je poruším první, mýlil se. Napětí mezi námi nevyvolával tento případ. Nesouhlasil s mojí volbou partnera. Jeho zklamání se ve mně bylo všudypřítomné. Naléhající, odsuzující, čekající na moji omluvu, nebo že vykřiknu: apríl, jen si dělám srandu. Skutečnost, že chodím s upírem, ho nutila věřit mi míň. Chápala jsem ho. Před dvěma měsíci, možná i méně, bych cítila totéž. Ale byla jsem to já, kdo s někým chodil. No a co, tak randím. Dolph i já, my oba, se s tím musíme vyrovnat. A přesto byl mým přítelem a já ho respektovala. Dokonce jsem s ním i souhlasila, ale jestli se mi podaří dostat z tohohle zatraceného


35

špitálu, půjdu dnes večer na schůzku s Jean-Claudem. Bez ohledu na mé pochyby, co se Richarda týká, morálky obecně, a chodících mrtvol zvlášť, chtěla jsem na to rande jít. Pomyšlení na Jean-Clauda čekajícího na mne mi napínalo a prohřívalo tělo. Trapné, ale pravdivé. Nemyslím si, že něco míň, než dát Jean-Claudovi kopačky, by Dolpha uspokojilo. Nebyla jsem si jistá, že mám v tomhle ohledu ještě na vybranou, z mnoha důvodů. Tak jsem jen seděla a koukala na Dolpha. On civěl na mne. Ticho houstlo s každým tiknutím hodin. Zaklepání na dveře nás zachránilo. Strážník, nyní skoro v pozoru ve dveřích, něco pošeptal Dolphovi. Dolph kývnul a zavřel dveře. Pohled, který mi věnoval, byl dokonce ještě nevlídnější, jestli to vůbec bylo možné. "Strážník Wayne říká, že venku jsou tři Stephenovi příbuzní. Také říkal, že jestli ti všichni jsou příbuzní, sní vlastní zbraň." "Pověz mu, ať si nekazí žaludek," řekla jsem. "Jsou to kamarádi ze smečky. Vlkodlakům je bližší, než vlastní rodina." "Ale z pohledu práva rodina nejsou," ryl Dolph. "Kolik svých mužů chceš ztratit, až těmito dveřmi projde další kožoměnec?" "Můžeme je zastřelit stejně dobře, jako ty, Anito." "Ale pořád je musíte varovat dřív, než na ně vystřelíte, nemusíte? Pořád s nimi musíte jednat jako s lidmi, místo jako s příšerami, nebo skončíte před kárnou komisí." "Svědci tvrdí, žes Zaneho, žádné příjmení, varovala." "Měla jsem velkorysou náladu." "Střílela's na něj před svědky. To jsi vždy velkorysá." Vrátili jsme se k zírání jeden na druhého. Možná nešlo jen o chození s upírem. Možná šlo o fakt, že Dolph byl policajt jako řemen a začínal mít podezření, že jsem zabíjela lidi, vraždila lidi. Lidé, kteří mi ublížili nebo mi vyhrožovali, totiž měli tendenci mizet. Ne mnozí, ale dost. A před méně než dvěma měsíci jsem zabila dva lidi tam, kde jejich těla nešlo ukrýt. Sebeobrana, v obou případech. Nikdy jsem neviděla soudní síň zevnitř. Oba nájemní vrazi s trestním rejstříkem delším, než já měřím. Otisky prstů ženy vyřešily několik politických vražd vyšetřovaných Interpolem. Špatňácká elita, po těch skutečně nikdo truchlit nebude, přinejmenším ne policisté. Ale přikrmilo to Dolphovo podezření. Do pekla, tohle bylo všechno, jen ne jejich potvrzení. "Proč jsi mne doporučil Petovi McKinnonovi, Dolphe?"


36

Dlouho neodpovídal, myslela jsem si, že ani odpoví, ale nakonec řekl: "Protože jsi nejlepší v tom, co děláš, Anito. Možná vždycky neschvaluji tvoje metody, ale pomáháš zachraňovat životy, odstraňovat špatňáky. Na místě činu jsi lepší, než někteří detektivové mého týmu." Na Dolpha to byl přímo proslov. Otevřela jsem pusu, zavřela ji, pak řekla: "Děkuju, Dolphe. Od tebe je to velká poklona." "Prostě jen trávíš příliš mnoho času s těmi prokletými příšerami, Anito. Tím nemyslím jen, s kým chodíš. Myslím tím všechno dohromady. Hrála's podle jejich pravidel tak dlouho, že občas zapomínáš, jaké je to být normální." Zasmála jsem se. "Oživuju mrtvé, Dolphe. Nikdy jsem normální nebyla." Zavrtěl hlavou. "Nedělej, že nechápeš, co říkám, Anito. Není to srst ani tesáky, co z tebe dělá příšeru, ne vždycky. Někdy je to jen o tom, jaké si stanovíš meze." "Jenom proto, že to koulím s příšerami, mám pro tebe nějaký význam, Dolphe. Kdybych jednala úředně, nebyla bych tak dobrá v pomáhání ti řešit nadpřirozené zločiny." "Jo, někdy uvažuju, jestli, kdybych tě nechal na pokoji, nepřiměl tě dělat nám konzultantku, jestli bys byla… měkčí." Zamračila jsem se na něho. "Říkáš, že se obviňuješ z toho, čím jsem se stala?" Pokusila jsem se to odbýt smíchem, ale jeho výraz mne zastavil. "Kolikrát jsi šla za příšerami kvůli některému z mých případů? Jak často jsi s nimi musela vyjednávat, abys pomohla zlikvidovat špatňáky? Kdybych tě nechal na pokoji…" Vstala jsem. Vztáhla k němu ruku, pak ji nechala klesnout zpátky, aniž se ho dotkla. "Nejsem tvoje dcera, Dolphe. Nejsi můj opatrovník. Pomáhám policii, protože se mi to líbí. Jsem v tom dobrá. A koho jiného bys asi tak zavolal?" Kývnul. "Jo, koho jiného? Ti dlaci venku můžou vejít a… navštívit pacienty." "Díky, Dolphe." Dlouze se nadechl a vydechl, jako když lokomotiva vypouští páru. "Viděl jsem okno, kterým propasírovali tvého přítele Stephena. Kdyby byl člověk, byl by mrtvý. Je fakt štěstí, že nebyli zabiti žádní civilisté." Zavrtěla jsem hlavou. "Myslím, že Zane si na lidi dával majzla, přinejmenším. Se silou, co má, by bylo snazší zabít, než zmrzačit."


37

"Proč by byl opatrný?" "Protože je ve vězení a požádá o kauci." "Nepropustí ho," zaprotestoval Dolph. "Nikoho nezabil, Dolphe. Kdes viděl, aby někdo nedostal kauci kvůli napadení a ublížení na zdraví?" "Uvažuješ jako polda, Anito. To je to, co tě dělá dobrou." "Uvažuju jako polda a jako příšera. To je to, co mě dělá dobrou." Přikývnul, zaklapl notes a šoupnul ho do náprsní kapsy kabátu. "Jo, to je to, co tě dělá dobrou." Odešel bez dalšího komentáře. Poslal dovnitř tři vlkodlaky a zavřel dveře. Kevin byl vysoký, tmavý, ošumělý a smrděl cigaretami. Lorraine byla upravená a upjatá jako učitelka ze základní školy. Voněla White Linen perfume a nervózně na mne pomrkávala. Teddy – jeho nápad, ne můj – vážil okolo tří set liber, většina z toho byly svaly. Vlasy si pečlivě vytvaroval do tmavého kohouta a jeho hlava vypadala příliš malá na tak robustní tělo. Ti muži vypadali děsivě, ale bylo to Lorrainino podání ruky, které mi na kůži rozvibrovalo sílu. Vypadala jako vyplašený králíček a měla dost síly, aby byla velký zlý vlk. Během dvaceti minut jsem mohla odejít. Zdánlivě nesourodé trio si rozdělilo směny tak, aby pořád jeden z nich byl u chlapců. Věřila jsem novým vlkům, že je uhlídají? Jo. Protože pokud opustí své stanoviště a nechají Stephena zabít, skutečně bych je utratila. Když udělají, co bude v jejich silách, ale jednoduše nebudou dost silní, fajn, ale pokud to prostě vzdají… Vzala jsem Stephena, a nyní i Nathaniela, pod svoji ochranu. Nežertovala jsem. Ujistila jsem se, že to všichni vědí. Kevin to vyjádřil nejlépe: "Jestli se objeví Sylvie, pošleme ji za vámi." "Udělejte to." Potřásal hlavou a hrál si s nezapálenou cigaretou. Řekla jsem mu, že nesmí kouřit, ale zdálo se, že ho uklidňuje už jen se jí dotýkat. "Načůrala jste do jejího bazénu. Doufám, že ho dokážete vyčistit." Usmála jsem se. "Trefně řečeno, Kevine, velice trefně." "Trefně nebo ne, Sylvie vám nařeže na zadek, když bude moct." Úsměv se rozšířil. Nemohla jsem si pomoci. "Starosti o můj zadek nech na mě. Mým úkolem je udržet dál od řemene tvůj zadek, ne svůj." Tři vlkodlaci se na mě podívali. Na tvářích všech bylo něco,


38

téměř stejný výraz, ale neuměla jsem ho rozluštit. "Být lupa je víc, než jen bojovat o dominanci," pípla Lorraine. "Já to vím," řekla jsem. "Víte?" zeptala se a v její otázce bylo něco… jakoby se ptalo dítě. "Myslím si to." "Zabijete nás, pokud selžeme," ozval se Kevin, "ale zemřete pro nás? Dáte v sázku totéž, co chcete po nás?" Měla jsem Kevina raději, když nebyl tak výřečný. Zírala jsem na ty tři cizince. Lidé, které jsem zrovna potkala. Riskovala bych kvůli nim svůj život? Mohla jsem je žádat, aby riskovali své životy, kdybych nebyla ochotná jim laskavost oplatit? Podívala jsem se na ně, skutečně jsem se na ně podívala. Lorraininy drobné ručky svírající kabelku tak pevně, až se jí třásly. Teddy, hleděl na mne klidnýma, chápajícíma očima, ale byla v nich výzva, inteligence, která vám může ujít, pokud se díváte jen na tělo. Kevin, který vypadal, jako by měl být někde v průchodu a shánět dávku, aby si mohl šlehnout, nebo v baru a dopíjet zbytky whisky. Pod vším tím cynismem se něco skrývalo. Strach. Strach, že budu jako všichni ostatní. Ti, co je zneužívají, kterým na nich nesejde ani za mák. Raina taková byla a nyní i Sylvie. Smečka má být jejich útočiště, jejich ochrana, ne věc, které se nejvíc bojí. Jejich teplá, elektrizující energie naplnila místnost, vytékala z nich, tančila po mém těle. Byli nervózní, vystrašení. Silné emoce nutí většinu kožoměnců vyzařovat energii či sílu. Pokud jste na to byli citliví, cítili jste to. Já to během posledních let pocítila mnohokrát. Tentokrát to bylo nějak jiné. Já tu sílu nejen vnímala, mé tělo na ni reagovalo. Ne pouhé chvění kůže, naskakování husí kůže, ale něco hlubšího. Bylo to téměř sexuální, ale tak to nebylo. Jakoby si síla našla část mne, hladila část mne, o které jsem nikdy nevěděla, že ji mám. Jejich síla mne naplnila, něčeho se dotkla, a já to cítila, ať už to bylo cokoli, se otevírat, jako když se přehodí výhybka. Nával teplé energie vyvřel z nitra mého těla a vytryskl ven skrz moji kůži, jakoby každý pór mého těla vypouštěl teplý pramínek vzduchu. To vyloudilo z mého hrdla tiché vyjeknutí. Znala jsem chuť té síly, a nebyl to Jean-Claude. Byl to Richard. Nějak jsem se napojila na Richardovu sílu. Zajímalo by mne, jestli to cítil, z té dálky jiného státu, kde studoval, aby získal diplom. Před šesti týdny, kvůli záchraně životů jich obou, jsem Jean-


39

Claudovi dovolila, aby nás tři svázal. Umírali a já je nemohla nechat odejít. Richard nešťastnou náhodou vtrhl do mých snů, ale JeanClaude nás povětšinou nechával oddělené, protože vše ostatní příliš bolelo. Teď to bylo od té doby poprvé, co jsem pocítila Richardovu sílu. Poprvé, co jsem věděla jistě, že to spojení pořád trvá a pořád je silné. Kouzla už jsou taková. Ani nenávist je nedokáže přemoci. Náhle jsem našla slova, slova, jež jsem nemohla znát: "Jsem lupa, jsem matkou všech, jsem váš strážce, vaše útočiště, váš mír. Budu vám stát po boku proti všemu bezpráví. Vaši nepřátelé jsou mí nepřátelé. Sdílím s vámi krev a maso. Jsme lukoi, jsme smečka." Teplo náhle ustalo. Zapotácela jsem se. Jen Teddyho ruka mne zachránila před pádem na zem. "Jste v pořádku?" zeptal se hlasem stejně hlubokým a působivým, jako vše ostatní na něm. Kývla jsem. "Je mi fajn, je mi fajn." Sotva jsem se na to zmohla, ustoupila jsem vzad. Richard to napojení ucítil na stovky mil a odřízl mne. Přirazil dveře, aniž věděl co dělám nebo proč. Nával zlosti tančil v mé hlavě jako tichý řev. Byl tak rozzlobený. Oba jsme byli připoutáni k Jean-Claudovi. Já byla jeho lidský služebník, Richard jeho vlk. Bolestná intimita. "Nejste lukoi," vydechla Lorraine. "Nejste kožoměnec. Jak jste to udělala?" Zasmála jsem se. "Obchodní tajemství." Pravdou bylo, že jsem to nevěděla. Musím se dnes večer zeptat Jean-Clauda. Doufala jsem, že mi to dokáže vysvětlit. Byl teprve třetí vyšší upír, v jejich předlouhé historii, co spoutal jak smrtelníka, tak kožoměnce, do jediného svazku. Vážně jsem ho podezírala, že na to neexistoval manuál a že Jean-Claude improvizoval častěji, než jsem chtěla vědět. Teddy klesl na kolena. "Jsi lupa." Druzí dva ho napodobili. Pokořili se jako správní submisivní vlčci, ačkoli Kevinovi se to nelíbilo, a ani mně ne. Ale nebyla jsem si jistá, kolik z toho je formalita a kolik nutnost. Chtěla jsem je mít poslušné, protože jsem se nechtěla s nikým dohadovat ani nikoho zabít. Tak jsem je nechala plazit se po zemi a osahávat mi rukama nohy a očuchávat mi kůži jako psi. Což se jako na potvoru dělo zrovna ve chvíli, kdy vešla sestra. Všichni se zvedli z podlahy. Pokusila jsem se to vysvětlovat a pak jsem toho nechala. Sestra tam stála jako solný sloup, zírajíc na nás na všechny, podivně strnulý úsměv na tváři. Nakonec vycouvala, aniž hnula prstem. "Pošlu sem doktora Wilsona, aby je


40

zkontroloval." Kývala hlavou příliš často a příliš rychle a zavřela za sebou dveře. Kdyby měla podpatky, vsadila bych se, že ji uslyším utíkat. Tolik k tomu, jak vůbec nejsem jedna z příšer.


41

7 Shánění vlkodlaků na hlídání zavinilo, že přijdu pozdě na rande. Kvůli čtení McKinnonova spisu přijdu ještě později, ale kdyby dnes v noci začalo hořet, bylo by trapné nebýt v obraze. Naučila jsem se dvě věci z jednoho spisu. Zaprvé, všechny požáry byly založeny po setmění, což mne samozřejmě okamžitě přivedlo k myšlence na upíry. Až na to, že upíři neumí zakládat požáry. To k jejich schopnostem nepatřilo. Oheň byl ve skutečnosti jednou z věcí, kterých se nejvíc báli. No, viděla jsem pár upírů, co dokázali ovládat již existující plameny, nevelké. Přinutit plamínek svíčky povyrůst či se zmenšit, salonní triky, ale oheň je element čistoty. Čistota a upíři nejdou dohromady. Druhá věc, kterou jsem se ze spisu dověděla, byla, že toho moc nevím o požárech obecně a o žhářství zvlášť. Budu potřebovat příručku nebo dobrou přednášku. Jean-Claude rezervoval stůl u Demiche's, ve velice pěkné restauraci. Musela jsem uhánět domů, do svého nově pronajatého domu, abych se převlékla. To mne tak zdrželo, že jsem domluvila setkat se s ním až v restauraci. Problém s noblesními schůzkami spočíval v dilematu: kam si strčit zbraně. Dámské oblečení je mezní výzvou, co se nošení zbraní potají týká. Večerní šaty více ukryjí, tasení ztěžují. Cokoli přiléhavé je ztěžuje. Dnes jsem na sobě měla večerní šaty se špagetovými ramínky, s rozparky po obou stranách a tak vysokými, že jsem si musela pořídit punčochy v odpovídající černé a spodní prádlo krajkové a černé. Znala jsem se dost dobře, abych věděla, že se určitě někdy během večera zapomenu a předvedu kalhotky. A kdybych musela sáhnout po zbrani, pochlubím se jimi určitě. Tak proč to nosit? Odpověď zní: Firestar jsem měla strčenou v podpínce. Podpínka je elastický opasek přetažený přes spodní prádlo, ale pod svrchním oblečením. Byla navržena k nošení pod propínací frakovou košilí. Volnou rukou povytáhnout košili, vytáhnout zbraň a voilà, začít střílet. Podpínka pod většinou večerních šatů moc dobře nefungovala, protože jste museli zvednout celé yardy látky, než jste se dostali ke zbrani. Bylo to lepší než nic, ale jen pokud byl špatňák trpělivý. Jenže tyto šaty… vše, co jsem musela udělat, bylo provléknout ruku jedním z rozparků vzhůru. Vytáhnout zbraň ven, dolů a ven zpod šatů, takže to pořád nebylo rychlé, ale nebylo to nejhorší. Podpínka také nefungovala u obzvláště vypasovaných šatů.


42

Silueta zbraně, ať už kdekoli, vám půvabu nepřidá. Dokonce jsem sehnala podprsenku bez ramínek, která se mi hodila k černým kalhotkám, takže, jakmile odložím zbraň i šaty, zůstanu oblečená do sexy spodního prádla. Boty měly vyšší podpatky, než jsem normálně nosila, ale buďto si je obuji nebo založím lem šatů. Protože jsem odmítala šít, vyhrály podpatky. Základní nevýhodou špagetových ramínek bylo, že vystavovaly na odiv všechny mé jizvy. Napadlo mne koupit si bolerko, ale tohle nebyly šaty pod bolerko. Tak na to kašlu. Jean-Claude jizvy už viděl a těch pár lidí, natolik nevychovaných, aby se ohlíželi, si můžou klidně oči vykoukat. Začínala jsem se v malování zlepšovat, oční stíny, zdravíčko, rtěnka. Rtěnka byla velice, velice rudá. Ale má paleta barev k ní seděla. Bledá pleť, černé kudrnaté vlasy, tmavohnědé oči. Byla jsem kontrast sám a syté barvy k jasně červené rtěnce pasovaly. Měla jsem pocit, že jsem pořádně nápadná, dokud jsem nezahlédla JeanClauda. Seděl u stolu, čekal na mne. Viděla jsem ho až od vchodu, ačkoli maître d' měl přede mnou ještě dva lidi. Nevadilo mi to. Užívala jsem si výhledu. Jean-Claudovy vlasy jsou černé a kudrnaté, ale něco si s nimi provedl, takže byly rovné a jemné, spadaly mu přes ramena, konečky podtočené. Jeho tvář vyhlížela dokonce ještě křehčeji než obvykle, jako ušlechtilý porcelán. Byl krásný, ne pohledný. Nebyla jsem si jistá, co uchránilo jeho tvář zženštilosti, křivka lící, ohyb čelisti, něco. Nikdy byste si ho nespletli s něčím jiným, než s mužem. Byl oblečen do royal blue, barva, v níž jsem ho ještě nikdy neviděla. Krátké sako z lesklé, skoro kovové látky bylo potaženo černou krajkou s květinovým motivem. Košile byla řasená à la košile sedmnáctého století, ale byla sytě, zářivě modrá, až k volánům, jež se mu šplhaly po hrdle, aby orámovaly jeho tvář a kanýrům, které mu vytékaly z rukávů bolera, aby pokryly horní polovinu jeho štíhlých rukou. Držel v ruce prázdnou sklenku na víno, otáčel její štíhlou nožku mezi prsty, pozorujíc světlo odrážející se v křišťálu. Nemohl vypít víc vína najednou, než jeden malý doušek… a rmoutilo ho to. Maitre d' mne vedl mezi stoly směrem k němu. Vzhlédl a vidět jeho tvář v celé kráse způsobilo, že se mi sevřela hruď a najednou se mi obtížně dýchalo. Díky modři tak blízko obličeje byly jeho oči modřejší, než jsem je kdy viděla, ne v barvě půlnoční oblohy, ale


43

kobaltově modré, barva dokonalých safírů. Ale žádný drahokam nikdy neoplýval takovou dávkou inteligence, tajuplného vědění. Pohled jeho očí, jak mne tak mne pozoroval kráčet k němu, mě rozechvěl. Ne zimou, ne strachem. Slastným očekáváním. Na podpatcích, a s rozparky po obou stranách šatů, byla chůze skutečné umění. Musela jste se do toho doslova obout, opírat se o pásek vzadu na patě, jít lehce ležérně, pohupujíc boky, jinak se vám šaty omotaly okolo nohou a podpatky se zkroutily ke kotníkům. Musela jste kráčet, jako byste si byla vědoma, že si můžete dovolit tohle nosit a přitom vypadat báječně. Pokud byste o sobě zapochybovala, zaváhala, praštíte sebou o zem a změníte se v dýni. Po dlouhých letech mé neschopnosti nosit podpatky a šaty, mne Jean-Claude za měsíc naučil to, co mne macecha nedokázala naučit za dvacet let. Vstal, a mně to nevadilo, ačkoli jsem na maturitním plese těžce naštvala své rande vstáváním pokaždé, když to on udělal kvůli ostatním dívkám u stolu. Zaprvé, od té doby jsem dozrála. Zadruhé, mohla jsem si prohlédnout zbytek Jean-Claudova úboru. Kalhoty byly černé, lněné, přiléhající hladce a dokonale k jeho tělu, tak obtažené, že jsem hned věděla, že pod kalhotami není nic, než on. Černé boty mu sahaly až ke kolenům. Byly měkké, krepu podobná kůže, zvrásnělá a ohlazená. Klouzal ke mně a já tam stála, pozorovala, jak přichází. Pořád jsem se ho napůl bála. Bála jsem se toho, jak moc ho chci. Byla jsem jako králík chycený do světel reflektorů, strnulý, čekající, až přijde smrt. Ale bije srdce králíka rychleji a rychleji? Dusí ho jeho dech v krku? Je v něm dychtivý nával strachu nebo jen smrt? Objal mne svými pažemi, přitáhnul si mne blíž. Jeho bledé dlaně hřály, když přejížděly po mých nahých pažích. Dnes v noci se z někoho nakrmil, vypůjčil si jeho teplo. Ale byli to dobrovolníci, dokonce nadšenci. Vládce města nikdy nemusel o dárce žebrat. Krev byla asi jediná tělesná tekutina, kterou bych s ním nesdílela. Sklouzla jsem dlaněmi po hedvábí jeho košile, pod krátké sako. Chtěla jsem pohroužit své tělo do jeho kradeného tepla. Chtěla jsem rukama přejíždět přes drsnost lnu, kontrastujícím s hebkostí hedvábí. Jean-Claude byl odjakživa svátek smyslů, jeho oděvem počínaje, ale nekonče. Zlehka mne políbil na rty. Naučili jsme se zařídit, aby růž nepřišla vniveč. Potom mi naklonil hlavu na stranu a vdechoval podél mé tváře, dolů po hrdle. Jeho dech byl jako ohnivá čára na mé


44

pleti. Promluvil se rty právě nad tepnou bušící na mém krku. "Dnes večer jsi rozkošná, ma petite." Přitisknul rty na moji kůži, jemně. Roztřeseně jsem vydechla a odtáhla se od něj. Tohle mezi upíry platilo za pozdrav, vtisknout letmý polibek na krční tepnu. Bylo to gesto vyhrazené nejbližším přátelům. Dávalo najevo velikou důvěru a náklonnost. Odmítnout znamenalo, že jste rozzlobení nebo nedůvěřiví. Pořád se mi zdálo příliš důvěrné dělat to na veřejnosti, ale viděla jsem ho to použít vůči jiným a zažila jsem hádky započaté kvůli odmítnutí. Šlo o prastaré gesto, vracející se do módy. Popravdě, stávalo se to elegantní formou pozdravu mezi umělci a ostatními stejného ražení. Lepší, než líbat vzduch blízko něčí tváře, dle mého. Maitre d' mi podržel židli. Zahnala jsem ho. Nešlo o feminismus, ale o nedostatek elegance. Nikdy se mi nepodařilo zasunout se pod stůl, aniž by mne židle praštila do nohou nebo aniž bych zůstala od stolu tak daleko, že jsem stejně musela zasouvání dokončit sama. Takže na to kašlu, udělám to rovnou sama. Jean-Claude sledoval můj souboj se židlí, usmíval se, ale pomoc mi nenabídnul. Konečně jsem ho zlomila, alespoň v něčem. Posadil se na svoji židli, graciézním sesutím. Parádní frajeřinka, ale on byl jako kočka. Dokonce i v klidu pod kůží disponoval svalovým potenciálem, fyzicky přítomným, dokonale mužným. Myslívala jsem si, že je to upíří trik. Ale byl to on, jen on sám. Potřásla jsem hlavou. "Co se děje, ma petite?" "Cítila jsem se báječně nastrojeně, než jsem tě uviděla. Teď se cítím jako jedna z těch ošklivých nevlastních sester." Káravě na mne zamlaskal. "Dobře víš, že jsi půvabná, ma petite. Mohu přikrmit tvoji marnivost líčením jak moc?" "Nežebrala jsem o lichotky." Zagestikulovala jsem na něho a znovu potřásla hlavou. "Dnes večer vypadáš úžasně." Zasmál se, kloníc hlavu na stranu, až se mu vlasy svezly dopředu. "Merci, ma petite." "Jsou ty vlasy rovné jednou provždy?" zeptala jsem se. "Vypadají skvěle," dodala jsem honem, a to také vypadaly, ale já doufala, že to není natrvalo, jakože na furt. Milovala jsem jeho kudrlinky. "Kdyby byly, co bys řekla?" "Kdyby byly, prostě bys mi to pověděl. Teď si ze mne utahuješ." "Smutnila bys pro ztrátu mých kudrn?" laškoval.


45

"Mohla bych ti to oplatit," uculila jsem se. Vykulil oči v hraném zděšení. "Ne, korunu tvé krásy ne, ma petite, mon Dieu." Dělal si ze mne šoufky, ale já na to byla zvyklá. "Netušila jsem, že se dokážeš narvat do takhle obtažených lněných kalhot," půjčka za oplátku. Jeho úsměv se rozšířil. "A já nevěděl, že dokážeš schovat zbraň pod tak… upnuté šaty." "Dokud někoho neobejmu, nikdo se nic nedozví." "Pravda pravdoucí." Přišel číšník s otázkou, jestli si přejeme pití. Objednala jsem si vodu a kolu. Jean-Claude odmítnul. Kdyby si mohl něco objednat, bylo by to víno. Jean-Claude přenesl židli, aby se posadil vedle mne. Až přinesou večeři, přesune se zpátky na své místo, ale vybírání jídla bylo součástí noční zábavy. Trvalo mi několik schůzek s večeří, než mi došlo, co Jean-Claude chtěl- ne, skoro to potřeboval. Byla jsem Jean-Claudova lidská služebnice. Nesla jsem tři jeho znamení. Jedním z vedlejších efektů toho druhého bylo, že se mohl mým prostřednictví živit. Takže kdybychom byli na dlouhé plavbě po moři, nemusel by se krmit z žádných lidí na lodi. Mohl nějakou doby přežít mým prostřednictvím. Také mohl skrze mne jídlo ochutnat. Poprvé, po téměř čtyřech stech letech, mohl okusit jídlo. Musela jsem ho pro něj sníst, ale on si mohl pokrm užívat. Bylo banální srovnávat to s některými jinými věcmi, která spojením získal, ale tohle ho zdá se potěšilo nejvíc. Objednával jídlo s dětinskou radostí a sledoval mne při jídle, pochutnával si jako já. V soukromí se válel na zádech jako kocour, ruce přitisknuté na pusu, jakoby se snažil vysát každý odstín chuti. Tohle byla jediná roztomilá věc, co dělal. Byl nádherný, smyslný, ale zřídkakdy roztomilý. Přibrala jsem čtyři libry za šest týdnů jedení s ním. Vklouznul paží na opěradlo mé židle a jídelníček jsme si četli společně. Nakláněl se tak blízko, že se mi jeho vlasy otíraly o tvář. Vůně jeho parfému, ó, pardon, kolínské, laskala mou pleť. Ačkoli, pokud to, co obklopovalo Jean-Clauda, byla kolínská, pak Brut je postřik na hubení hmyzu. Odsunula jsem hlavu z hladivého dosahu jeho vlasů. Hlavně proto, že vnímání jeho blízkosti bylo to jediné, na co jsem dokázala myslet. Možná, že kdybych přijala jeho pozvání žít s ním v Cirkuse prokletých, něco z toho žáru by se vytratilo. Ale já si v rekordním


46

čase pronajala dům uprostřed ničeho, kde mí sousedé nemohli být zastřeleni, což byl důvod, proč jsem se odstěhovala ze svého posledního bytu. Nenáviděla jsem ten dům. Nejsem holka do domku. Jsem holka do bytu. Jenže byty mají sousedy. Krajka zdobící jeho sako mne škrábala na téměř obnažených ramenech. Položil na ně dlaň, hladil mne prsty po kůži. Jeho noha se otřela o mé stehno a já si uvědomila, že jsem neslyšela zhola nic z toho, co povídal. Trapas. Přestal mluvit a podíval se na mne, hleděl na mě z jen maličké vzdálenosti, těma neobyčejnýma očima. "Vysvětloval jsem ti svoji volbu menu. Slyšela jsi něco z toho?" Zavrtěla jsem hlavou. "Promiň." Zasmál se, a ten smích se vznášel nad mojí kůží jako dech, teplý a klouzající po mém těle. Byl to upíří trik, ale na stupnici triků byl skoro dole, nic moc trik, na veřejnosti se nám stal předehrou. V soukromí jsme dělali úplně jiné věci. Se rty na mém líčku zašeptal. "Neomlouvej se, ma petit. Víš, že mne těší, když mne shledáváš… opojným." Znovu se zasmál a já ho odstrčila. "Běž si sednout na svoji stranu stolu. Byl's tady dost dlouho, abys věděl, co chceš." Poslušně přesunul židli na své místo. "Vím, co chci, ma petite." Musela jsem se dívat dolů a ne do jeho očí. Zrádná horkost se mi plazila po krku vzhůru k obličeji a já ji nedokázala zastavit. "Jestli máš na mysli, co chci k večeři, to je zcela jiná otázka," dokončil. "Jsi osina v zadku," odsekla jsem. "A na mnoha jiných místech," nedal se. Nemyslela jsem, že bych se mohla červenat víc. Mýlila jsem se. "Nech toho." "Miluju, že ti dokážu vehnat ruměnec do lící. Je to okouzlující." Tón jeho hlasu mne proti mé vůli donutil se zasmát. "Tohle nejsou šaty, v nichž mám být okouzlující. Snažila jsem se být sexy a světačka." "Nemůžeš být okouzlující a stejně tak i sexy a světačka? Existuje nějaké pravidlo o tom nebýt vším najednou?" "Fikané, velice fikané," řekla jsem. Rozšířil oči, pokoušel se o nevinnost a bezelstnost. Byl mnohým, ale nevinnost k tomu nepatřila. "Nuže, začněme vyjednávat o večeři," změnila jsem raději téma. "Ty to říkáš, jako by šlo o těžkou práci."


47

Povzdechla jsem si. "Než ses objevil, myslela jsem si, že jídlo je něco, co sníš, abys neumřel hlady. Nikdy nebudu do jídla zamilovaná tak, jako ty. U tebe je to skoro mánie." "Mánie těžko, ma petite." "Koníček?" Kývnul. "Snad." "Tak mi prostě řekni, co chceš jíst, a dohodneme se." "Vše, co je zapotřebí, je, abys ochutnala ze všeho, co je objednáno. Nemusíš to sníst." "Ne, už žádné další ochutnávání, do prdele. Přibrala jsem. Já nikdy nepřibírám." "Přibrala's čtyři libry, jak mi bylo řečeno. Nicméně já tyto přízračné libry pečlivě hledal a nedokázal je najít. Zvedly tvoji váhu na celkových sto a deset liber, správně?" "Správně." "Jéje, ma petite, stává se z tebe otesánek." Křísla jsem o něj pohledem a nebyl to vlídný pohled. "Nikdy si nedobírej ženu kvůli její váze, Jean-Claude. Přinejmenším ne Američanku ve dvacátém století." Rozpřáhnul ruce doširoka. "Mé nejhlubší omluvy." "Když se omlouváš, snaž se přitom současně nesmát. To kazí dojem," setřela jsem ho. Jeho úsměv se rozšířil, až mu vykoukly špičky tesáků. "Budu si to pamatovat do budoucna." Číšník se vrátil s mými nápoji. "Chtěli byste si objednat nebo ještě potřebujete pár minut?" Jean-Claude se na mne podíval. "Pár minut." Vyjednávání započalo. O dvacet minut později jsem potřebovala doplnit kolu a my věděli, co chceme. Číšník se vrátil, propisku v pohotovosti, plný nadějí. Zvítězila jsem v otázce předkrmu, žádný jsme si nedali. Vzdala jsem salát a povolila mu polévku. Bramboračku s pórkem, hele, to není žádný fujtajbl. Oba jsme chtěli steak. "Malou porci," zdůraznila jsem vrchnímu. "Jak byste ji chtěla připravit?" "Půlku dobře propečenou, půlku krvavou." Vrchní zmateně zamrkal. "Promiňte, madam?" "Je to osmi uncová porce, správně?"


48

Přikývnul. "Přeřízněte ji napůl, čtyři unce dobře propečte a zbylé čtyři připravte krvavé." Zamračil se na mne. "Nemyslím si, že to můžeme udělat." "Za tyhle ceny byste měli zvenku přivést krávu a rituálně ji obětovat přímo na stole. Jen to udělejte." Podala jsem mu jídelní lístek. Vzal si ho. Pořád zamračený se obrátil na Jean-Clauda. "A vy, pane?" Jean-Claude se pousmál. "Dnes večer si jídlo neobjednám." "Přál byste si tedy k večeři víno, pane?" Nikdy neztratil podání. "Nepiji- víno." Špatně načasováno. Rozkašlala jsem se a vyprskla kolu po celém ubruse. Číšník dělal vše, akorát mi nedal Heimlicha. Jean-Claude se smál, až mu slzy tekly z koutků očí. V tomhle světle byste to vážně neřekli, ale já věděla, že ty slzy jsou zbarvené do červena. Věděla jsem, že na plátěném ubrousku zůstanou růžové skvrny, když si jím otře oči. Číšník uprchl, aniž vtip pochopil. Zírala jsem přes stůl na chechtajícího se upíra a přemítala, jestli já ten vtip pochopila nebo jsem sama jeho terčem. Byly noci, kdy jsem si nebyla jistá, jestli tu nádobu hříchu políbit nebo rozbít. Ale když ke mně přes stůl natáhl ruku, chopila jsem se jí. Terč vtipu, rozhodně.


49

8 Dezertem byl malinovo-čokoládový tvarohový zákusek. Trojnásobná hrozba každému dietnímu plánu. Popravdě, dávala jsem přednost obyčejnému tvarohovému. Ovoce, krom jahod, a čokoláda jen kazily čistou smetanovou chuť. Ale Jean-Claude ho měl rád a dezert byl náhradou za víno, které jsem si k jídlu odmítla objednat. Nesnáším chuť alkoholu. Takže byl výběr dezertu na Jean-Claudovi. Kromě toho, tato restaurace obyčejné tvarohové koláče nepodává. Nejsou pro ně dost vyumělkované, dle mého názoru. Snědla jsem celý zákusek, poslední čokoládovou ozdůbku honila po talíři, a nakonec ho odstrčila. Byla jsem plná. Jean-Claude si položil paže na ubrus, opřel si o ně tvář a zavřel oči, zemdlel. Snažil se užít si každičkou poslední chuť. Zamrkal, jakoby se vzbudil z transu. Promluvil, hlavu stále položenou na pažích: "Nechala's trochu šlehačky, ma petite." "Jsem plná," zafuněla jsem. "Je to pravá šlehačka. Rozpustí se ti na jazyku a sklouzne po patře." Zavrtěla jsem hlavou. "Skončila jsem. Jestli ještě něco sním, bude mi špatně." Dlouze a trpitelsky si povzdechl a posadil se zpříma. "Jsou noci, kdy si z tebe zoufám, ma petite." Zasmála jsem se. "Legrační, občas si o tobě myslívám totéž." Pokývl hlavou v lehké úkloně. "Touché, ma petite, touché." Zadíval se mi přes rameno a strnul. Úsměv mu z tváře nezmizel. Jenže znenadání byla zcela výrazu prostá. Jeho tvář se stala prázdnou, nečitelnou maskou. A já i bez otáčení rázem věděla, že za mnou někdo je. Někdo, koho se bojí. Podařilo se mi upustit ubrousek a zvednout ho levou rukou. Pravačkou jsem vytáhla Firestar. Když jsem se usadila, zbraň byla v mé ruce na mém klíně. Třebaže střílení u Demiche's se zdálo být špatným nápadem. No co, nebyl by to první špatný nápad, který jsem dostala. Obrátila jsem se, abych si prohlédla pár kráčející k nám kolem stolů a křišťálu. Žena vypadala vysoká, dokud jste si nevšimli podpatků, co si obula. Jehly, čtyři palce. Já bych si zlomila kotník, kdybych se na nich pokusila chodit. Šaty byly bílé, čtveratý výstřih,


50

obtažené a mnohem dražší, než celý můj ohoz, dokonce i kdybyste připočetli zbraň. Její vlasy byly blond až do bíla, tak světlé, že se hodily k šatům a jednoduchému bílému norkovému boa, vinulo se jí okolo ramen. Vlasy měla vyčesány do drdolu na temeni hlavy, jiskřily stříbrem a křišťálovým ohněm diamantů, jež je rámovaly jako diadém. Byla křídově bílá a navzdory dokonalému make-upu jsem věděla, že se dnes večer ještě nenakrmila. Muž byl člověk, ačkoli okolo něj byla přítomna chvějivá energie nutící mne chtít tu lidskou část posudku vzít zpět. Byl opálený do oné báječné sytě hnědé, jak to dokáže jen olivová kůže. Jeho vlasy byly bujně hnědě kudrnaté, po stranách ostříhané nakrátko, ale tak, že mu kadeře padaly do očí. Ty oči byly čistě hnědé a pronásledovaly Jean-Clauda. Neochvějně, radostně, ale byla to zlověstná radost. Byl oblečen do bílého lněného obleku, s hedvábnou vázankou, jako tečka za parádou. Zastavili se u našeho stolu, jako bych to nevěděla. Mužova pohledná tvář byla pro Jean-Clauda vším. Já tam stejně dobře vůbec nemusela být. Měl velice výrazné rysy, od vysokých lícních kostí k téměř hákovitému nosu. O palec míň či víc na tu kterou stranu a jeho tvář by byla nehezká či obyčejná. Místo toho byla pozoruhodná, podmanivá, pohledná ryze mužným způsobem. Jean-Claude vstal, ruce volně podél boků, tvář krásnou a prázdnou. "Yvetto, už je to dlouho." Skvostně se usmála. "Velice dlouho, Jean-Claude. Pamatuješ se na Balthasara?" Dotkla se mužovy paže a on jí přeochotně vklouznul okolo jejího pasu. Vdechl cudný polibek na její bledou tvář. Poprvé se podíval na mne. To nebyl pohled, jakým by mne kdy obdařil muž. Kdyby byl žena, řekla bych, že žárlí. Upírčina angličtina byla dokonalá. Její přízvuk čistě francouzský. "Samozřejmě si ho pamatuji," odvětil Jean-Claude, jako když medu ukrajuje. "Čas strávený s Balthasarem byl vždy hoden zapamatování." Pak se muž obrátil zpátky na Jean-Clauda. "Ale ne dost pamětihodný, aby tě udržel u nás." I on zněl francouzsky, ale byl tam podtón jiného jazyka. Bylo to jako smíchat modrou a červenou a dostat fialovou. "Jsem vládcem na svém vlastním území. O tom všichni sní, není-liž pravda?" "Někdo sní o křesle v radě," zavrněla Yvette. Její hlas byl stále lehce pobavený, ale nyní i v něm zazněl jistý podtón, něco jako


51

plavat v temné vodě, když víte, že v ní jsou žraloci. "Nemířím do tak vznešených výšin," opáčil Jean-Claude. "Skutečně?" optala se jízlivě Yvette. "Opravdu." potvrdil Jean-Claude. Usmála se, ale její oči zůstaly vzdálené a prázdné. "Uvidíme." "Není co uvidět, Yvetto. Jsem spokojený tam, kde jsem." "Pokud je tomu tak, nemáš se od nás čeho obávat." "Bez ohledu na to se nemáme čeho bát," řekla jsem já. Usmívala jsem se, když jsem to říkala. Oba se na mne podívali, jako bych byla pes, který předvedl zajímavý kousek. Byla jsem zralá začít nemít ráda jak jednoho, tak druhého. "Yvette a Balthasar jsou vyslanci rady, ma petite." "Sláva jim," málem jsem zatleskala. "Nevypadá, že je námi bůhvíjak ohromena," ucedila Yvette. Obrátila se ke mně celou tváří. Její oči byly šedozelené, s drobnými jantarovými flíčky tančícími okolo panenek. Cítila jsem, jak se snaží mne těma očima vsát a ono to nefungovalo. Její moc způsobila, že mi naskočila husí kůže, ale nebyla schopná mne svýma očima uvěznit. Byla silná, ale nebyla vyšší upír. Cítila jsem její věk jako tupou bolest v lebce. Tisíc let, přinejmenším. Poslední upír, kterého jsem potkala, a byl stejně starý, mne skoro zabil. Ale Nikolaos byla Vládce města a tím Yvette nikdy nebude. Pokud upír nezíská status quo vyššího upíra ani za tisíc let, ať ona či on, už ho nezíská nikdy. Upíři nabývají moci a schopností věkem, ale existují jisté meze. Yvette jich dosáhla. Dívala jsem se do jejích očí, nechala jsem její sílu lechtat mne na kůži, ale nebylo to dost působivé. Zamračila se. "Působivé." "Děkuji," řekla jsem. Balthasar ji obešel a klekl si přede mnou na koleno. Jednu ruku položil na opěradlo mé židle a naklonil se ke mně. Pokud Yvette nebyla vyšší upír, pak on nebyl její lidský služebník. Pouze vyšší upíři umí stvořit lidského služebníka. Což znamenalo, že on náleží někomu jinému. Někomu, s nímž jsem se ještě nesetkala. Proč jen jsem měla dojem, že se s ním už brzy potkám? "Můj pán je členem rady," oznámil pyšně Balthasar. "Nemáš ani ponětí, jakou mocí vládne." "Zeptej se, jestli mne to zajímá." Hněv se mu rozlil po tváři, ztmavil mu oči, a on stisknul opěradlo mé židle pevněji. Položil ruku na moji nohu, hned nad


52

koleno, a začal mačkat. Už jsem si na jednom písečku s příšerami hrála dost dlouho na to, abych věděla, co nadpřirozená síla znamená. Jeho prsty se mi zabořily do masa a já věděla, že by mohl mačkat, dokud se mi nesloupnou svaly a on neobnaží mé kosti. Popadla jsem ho za hedvábnou kravatu, přitáhla si ho blíž a narvala mu hlaveň Firestar do hrudi. Sledovala jsem překvapení křivící mu tvář z první řady. "Vsaď se, že ti můžu prostřelit díru do prsou dřív, než mi stačíš rozmačkat nohu." "To by sis netroufla." "Proč ne?" zeptala jsem se s hranou naivitou. Pramének strachu mu protekl očima. "Jsem lidský služebník člena rady." "Nezájem," odfrkla jsem. "Zkus to líp." Zamračil se na mne. "Nerozumím." "Dej jí lepší důvod tě nezabít," laskavě mu napověděl JeanClaude. "Jestli mne zastřelíš tady, přede svědky, půjdeš do vězení." Povzdechla jsem si. "Tak už to chodí." Škubnutím jsem ho dostala k sobě tak blízko, že se naše tváře téměř dotýkaly. "Dej tu ruku pryč z mého kolena, pomalu, a já nestisknu spoušť. Ubližuj mi dál a já risknu štěstí u policie." Civěl na mne. "Ty bys to udělala, ty bys to vážně udělala." "Já neblafuji, Balthasare. Zapamatuj si to do budoucna a možná tě nebudu muset zabít." Jeho ruka povolila, pak se ode mne pomalu odtáhla. Nechala jsem ho couvnout, jeho kravata mojí rukou proklouzla jako rybářský vlasec. Pohodlně jsem se opřela ve své židli. Zbraň neopustila své místo pod ubrusem. Byli jsme vzorem rozvážnosti. Číšník se zjevil jakoby odnikud. "Nějaký problém?" "Ne. Žádný problém," řekla jsem. "Prosím, přineste nám účet," kultivovaně požádal Jean-Claude. "Hned to bude," zašvitořil číšník. Trošku znervózněl, když se Balthasar hrabal na nohy. Balthasar si uhlazoval pomačkané lněné kalhoty, ale se lnem toho moc nenaděláte. Opravdu není určen k tomu, aby se v něm klečelo. "Vyhrál's první kolo, Jean-Claude. Dávej dobrý pozor, aby se ti to nestalo Pyrrhovým vítězstvím," řekla Yvette. Ona a Balthasar odešli, aniž si vybrali stůl. Zřejmě neměli hlad. "Co se děje?" zeptala jsem se.


53

Jean-Claude se znovu posadil. "Yvette je vlezdoprdelka rady. Balthasar je lidský služebník jednoho z nejmocnějších členů rady." "Proč jsou tady?" "Předpokládám, že je to kvůli panu Oliverovi." Pan Oliver byl nejstarší upír, se kterým jsem se kdy setkala. Nejstarší, o kterém jsem byť i jen něco zaslechla. Byl miliony let starý, bez legrace, miliony let, věřte nevěřte. Pro všechny ty, kdo se zajímají o prehistorii, ano, to znamená, že nebyl Homo sapiens. Homo erectus, schopný chodit za dne, ačkoli jsem ho nikdy neviděla v přímém slunečním světle. Byl to jediný upír, co mne kdy ošálil natolik, že jsem si dokonce chvíli myslela, že je člověk, což je pěkně ironické, protože vůbec nebyl člověk. Měl plán, jak vyšachovat Jean-Clauda, ovládnout místní upíry a přinutit je masakrovat lidi. Oliver si myslel, že takový masakr by úřady přinutil upíry zase znelegálnit. Myslel si, že by se upíři, mít zákonná práva, příliš rychle rozmnožili a ovládli lidskou rasu. Částečně jsem s ním souhlasila. Jeho plán by se zdařil, kdybych ho nezabila. Jak se mi podařilo ho zabít je dlouhá historie, ale já skončila v komatu. Týden v bezvědomí, ani obraz ani zvuk, tak blízko smrti, že doktoři nevěděli, proč jsem přežila. Samozřejmě, neměli úplně jasno v tom, proč jsem se do komatu dostala, a nikdo nestál o to jim vysvětlovat upíří znamení a Homo erectus upíry. Zírala jsem na Jean-Clauda. "Ten bláznivej zkurvysyn, co se tě pokusil o minulém Halloweenu sesadit?" "Oui." "Co s ním?" "Byl členem rady." Skoro jsem se zasmála. "To ani omylem. Byl starý, starší, než hřích, ale nebyl tak mocný." "Vyprávěl jsem ti o tom, jak souhlasil s omezením své moci, ma petite. Nevěděl jsem kým a čím původně byl, ale byl členem rady známým jako Zemětřas." "Promiň?" "Dokázal přimět zemi se třást, jen svou vlastní silou." "To ne," hlesla jsem. "Ale ano, ma petite. Souhlasil nedonutit zemi spolknout město, protože by to svedli na zemětřesení. On chtěl krvavou lázeň, z níž by obvinili upíry. Vzpomínáš na jeho plán zahnat upíry zpátky do ilegality? Zemětřesením by se to nepovedlo. Krveprolitím ano.


54

Nikdo, dokonce ani ty, nevěří, že pouhý upír dokáže způsobit zemětřesení." "Zatraceně, máš pravdu, tomu nevěřím." Hleděla jsem na jeho ustaranou tvář. "Jsi vážný." "Smrtelně vážný, ma petite." Bylo toho na mne příliš, než abych se s tím vypořádala najednou. Když nevíte z které do které ignorujte to a buďte strašlivě lhostejní. "Tak jsme sejmuli člena rady, no a co?" Potřásl hlavou. "Vůbec nejsi vystrašená, ma petite. Chápeš vůbec, v jakém nebezpečí všichni jsme?" "Ne a co má znamenat to 'v jakém nebezpečí všichni jsme'? Kdo jiný je ještě v nebezpečí, kromě nás?" "Všichni naši lidé." "Definuj všichni," požádala jsem. "Všichni mí upíři, každý, koho rada považuje za našeho." "Larry?" vydechla jsem. Povzdechl si. "Možná." "Měla bych mu zavolat? Varovat ho? V jak velkém je nebezpečí?" "Nejsem si jist. Ještě nikdo nikdy nezlikvidoval člena rady a přitom nezaujal jeho post." "Já ho zabila, ne ty." "Jsi moje lidská služebnice. Rada vše, co děláš, vidí jako rozšiřování mého vlivu." Zírala jsem na něho. "Tím myslíš, že kohokoli zabiju, zabils ho ty?" Kývnul. "Nebyla jsem tvým lidským služebníkem, když jsem zabila Olivera." "Tuto nevýznamnou informaci bych si nechal pro sebe." "Proč?" "Mne možná nezabijí, ma petite, ale lovec upírů, který zabil člena rady, by byl popraven. Bez soudu, bez váhání." "Dokonce, i když jsem teď tvůj lidský služebník?" "To by tě mohlo zachránit. Je to jedno z nejpřísněji dodržovaných pravidel, nesprovodit ze světa něčího služebníka." "Takže mne nemohou zabít, protože jsem tvůj služebník." "Ale mohou ti ublížit, ma petite. Mohou ti ublížit tak moc, že si budeš přát umřít." "Myslíš mučení?"


55

"Ne v tradičním slova smyslu. Ale jsou mistři v nalézání, co tě nejvíce děsí, a používání té věci proti tobě. Využijí proti tobě tvé touhy a překroutí vše, čím jsi, do podoby dle jejich výběru." "Setkala jsem se s vyšším upírem, který dokázal vycítit tužby tvého srdce a zneužít je proti tobě." "Vše, co ses o nás kdy dozvěděla, ma petite, je jako dávný sen. Rada je realita. Jsou jako noční můra, v níž jsme všichni uvězněni. Věc, které se bojíme dokonce i my." "Yvette a Balthasar mi tak děsiví nepřipadali." Podíval se na mne. Na jeho tváři nebyl žádný výraz. Byla to maska. Hladká, příjemná, skrývající vše. "Jestli tě nevyděsili, ma petite, pak jen proto, že je neznáš. Yvette je lokajem rady, protože jsou dost mocní, aby ji pravidelně zásobovali oběťmi." "Oběťmi. Mluvíš o lidských obětech, viď?" "Mohou to být lidé. Ale Yvette považují za perverzní dokonce i ostatní upíři." Nebyla jsem si jistá, zda to chci vědět, ale… "Perverzní v jakém smyslu?" Vzdychl a shlédl na své ruce. Ležely velice klidně na ubruse. Bylo to, jakoby se ode mne odtahoval. Viděla jsem oponu, jež dosedla zpátky na své místo. Přestavoval se v Jean-Clauda, Vládce města. Bylo šok si uvědomit, že tu existoval jakýsi převlek. Bylo to tak pozvolné, že mi nedošlo, že se mnou, na našich schůzkách, je jiný. Nevím, zda byl víc sám sebou nebo víc tím, o čem si myslel, že ho tím chci mít, ale byl uvolněnější, méně obezřelý. Pozorovat, jak si nasazuje tvář určenou veřejnosti, bylo téměř deprimující. "Yvette miluje mrtvé." Zamračila jsem se na něho. "Ale ona je upírka. Tak je to snad pochopitelné." Díval se na mne a nebyl to laskavý pohled. "Nebudu tady sedět a dohadovat se s tebou, ma petite. Sdílíš se mnou lože. Kdybych byl zombie, ani by ses mne nedotkla." "To je pravda." Zabralo mi pár vteřin úplně pochopit, co právě řekl. "Říkáš mi, že Yvette je na sex se zombie, opravdovými hnijícími mrtvolami?" "Mimo jiné, ano." Nedokázala jsem se nezatvářit znechuceně. "Dobrý bože, to je…" Slova mne zradila. Pak jsem jedno našla. "Ona je nekrofil." "Použije mrtvé tělo, pokud není k mání nic jiného, ale jejím opravdovým potěšením jsou shnilé oživlé mrtvoly. Shledala by tvůj


56

talent velice žádoucím, ma petite. Mohla bys pro ni oživovat nekonečný sled partnerů." "Neoživovala bych mrtvé pro její pobavení." "Zpočátku ne," řekl. "Ne, za žádných okolností ne." "Rada má své metody, jak zaranžovat situaci, jež tě může dohnat téměř k čemukoli." Pozorovala jsem jeho tvář a přála si dokázat ji přečíst. Ale chápala jsem ho. Už se před nimi skrýval. "Jak hluboká je díra, do níž jsme se propadli?" "Dost hluboká, aby nás pohřbila oba dva, pokud se radě zachce." "Možná jsem neměla schovávat zbraň." "Možná ne." Donesli účet. Zaplatili jsme. Odešli jsme. Po cestě ven jsem se zastavila na dámách a zase vytáhla pistoli. Jean-Claude si vzal mé klíčky od auta, takže jsem se nemusela zabývat ničím jiným, než zbraní. Od koupelny ke dveřím to byl jen kousek. Černá zbraň proti černým šatům. Buďto si nás nikdo nevšimnul nebo se do toho nikdo nechtěl montovat. Nic nového pod měsícem.


57

9 Parkoviště bylo tmavým prostorem lesklé temnoty s jezírky světla z bodových reflektorů svítících na zářivé vozy. Jaguar, Volvo a Mercedes převládaly. Zahlédla jsem svůj Jeep, na druhém konci řady. Ztratila jsem ho z dohledu, jak jsme tak kráčeli mezi auty. Jean-Claude držel mé klíčky ve dlani, takže při chůzi necinkaly. Nevedli jsme se za ruce, ani za nic jiného. Já oběma rukama svírala Firestar, namířenou do země, ale připravenou. Očima jsem skenovala parkovací plochu. Mé oči přelétaly sem a tam. Nestyděla jsem se za to. Policajt by poznal, co dělám, na mnoho yardů daleko. Pátrala jsem po nebezpečí, hledala terče. Cítila jsem se jak hloupě, tak nervózně. Kůže na nahých ramenou se mi pokoušela sešplhat dolů po páteři. Bylo to stupidní, ale cítila bych se líp v džínách a košili. Bezpečněji. "Nemyslím, že jsou tady venku," špitla jsem. "Jsem si jist, že máš pravdu, ma petite. Yvette a Balthasar doručili zprávu a utíkali zpátky ke svým pánům." Koukla jsem po něm, než jsem obrátila pozornost zpátky k parkovišti. "Tak proč jsem nahazovala bojový režim?" "Protože rada cestuje s doprovodem. Dnešní noc jsme je neviděli naposled, ma petite. To ti mohu slíbit." "Skvělý." Obešli jsme poslední auto dělící nás od mého Jeepu. O Jeep se opíral muž. Firestar v tu ránu mířila na něho. Bez přemýšlení, jen paranoia – ó, pardon – opatrnost. Jean-Claude vedle mne strnul, zůstal naprosto nehybný. Staří upíři to dokázali. Vypadalo to, jakože je někdo vypnul. Přestali dýchat, přestali se hýbat, přestali všechno. Jakoby, když se podíváte jinam, mohli prostě zmizet. Ten muž se opíral o kufr mého Jeepu, viděli jsme ho z profilu. Zrovna si zapaloval cigaretu. Mohli jste si nalhávat, že nás neviděl, ale já v tom měla jasno. Mířila jsem na něj zbraní. Věděl, že tam jsme. Sirka vzplanula, dávajíc naším očím všanc jeden z nejdokonalejších profilů, co jsem kdy spatřila. Jeho vlasy se ve světle plamínku zlatě leskly, dlouhé po ramena, husté vlny rámující jeho tvář. Odhodil zápalku na chodník, nacvičeným švihem ruky. Vyňal cigaretu z úst a pozvedl tvář k nebesům. Pouliční osvětlení si pohrávalo s jeho tváří a zlatými vlasy. Vypustil tři perfektní kroužky


58

kouře a zasmál se. Ten smích mi putoval po páteři, jakoby se mne chtěl dotknout. Rozechvělo mne to a já žasla, jak jsem si do pekla mohla myslet, že je to člověk. "Asher," řekl Jean-Claude. To jediné slovo bylo vysloveno bez emocí, prosté jakéhokoli výrazu. Ale vše, co jsem mohla udělat, bylo nedívat se na Jean-Claudovu tvář. Věděla jsem kdo je Asher, ale jen z doslechu. Asher a jeho lidská služebnice Julianna několik desetiletí cestovali spolu s Jean-Claudem po Evropě. Byli ménage à trois, rodině nejpodobnější vztah, jež Jean-Claude navázal, odkdy se stal upírem. Jean-Claude byl odvolán ke smrtelnému loži své matky. Asher a Julianna byli zajati církví. Čtěte: lovci čarodějnic. Asher se otočil a ukázal nám pravý profil. Světla lamp, která dokonalost jeho levé tváře hýčkala, se teď zdála krutá. Pravá strana jeho obličeje vypadala jako roztavený vosk svící. Vypálené jizvy, jizvy jako od kyseliny, svěcená voda. Upírům se zranění způsobená svěcenými předměty nezahojí. Kněží měli teorii, že by mohli z Ashera vypudit ďábla neustálou aplikací svěcené vody, jak honosně řečeno, kapku po kapce. Držela jsem ho na mušce, pevně, bez zakolísání. Nedávno jsem viděla horší věci. Viděla jsem upíra, jehož obličej na jedné straně uhníval. Jedno oko se převalovalo v prázdném důlku. Ve srovnání s tím byl Asher kluk jako lusk. Věc, která to činila jaksi děsivější, byla skutečnost, že všechno ostatní bylo tak dokonalé. Všechno se tím zhoršovalo, působilo to obscénně. Jeho oči a osu tváře nechali neporušené, takže nos a plná ústa pluly na moři jizev. Jean-Claude ho zachránil dřív, než ho fanatici zabili, ale Julianna byla upálena jako čarodějnice. Asher Jean-Claudovi smrt ženy, kterou oba milovali, nikdy neodpustil. Popravdě, poslední, co jsem o něm slyšela, bylo, že žádal moji smrt. Zabil by lidskou služebnici Jean-Clauda ve jménu pomsty. Rada ho až doteď odmítala. "Ustup od Jeepu, pomalu," přikázala jsem. "Zastřelila bys mne za opírání se o tvé auto?" Zněl pobaveně, mile. Tón jeho hlasu, způsob, jak volil slova, mi připomenul JeanClauda, když jsem ho potkala poprvé. Asher se vytáhnul na nohy, používajíc jen tělo. Poslal mi kroužek kouře a zase se zasmál. Ten zvuk mi přejel po kůži jako hebká kožešina, měkký a voněl – no, tak trošku – smrtí. Byl to smích Jean-Clauda a to bylo pekelně


59

enervující. Jean-Claude se zhluboka, poněkud nejistě, nadechl a postoupil vpřed. Neblokoval mi přímý výhled a nepožádal mne, abych sklonila zbraň. "Proč jsi tady, Ashere?" V jeho hlase zaznívalo něco, co jsem slýchala jen zřídka. Lítost. "Hodlá mne zastřelit?" "Zeptej se jí sám. Já nejsem ten, kdo drží zbraň." "Takže je to pravda. Neovládáš dokonce ani svou vlastní služebnici." "Nejlepší lidští služebníci jsou ti, co se dobrovolně vydají do tvých rukou. Tos mne učil, Ashere. Ty a Julianna." Asher hodil cigaretu na zem. Udělal dva rychlé kroky vpřed. "Ne," zarazila jsem ho. Ruce mu visely podél boků, zaťaté v pěst. Jeho hněv provoněl noc jako blížící se blesk. "Nikdy, už nikdy nevyslovuj její jméno. Nezasloužíš si vyslovit její jméno. Jean-Claude se lehce uklonil. "Jak si přeješ. A teď, co chceš, Ashere? Anita brzy ztratí trpělivost." Asher na mne zíral. Prohlížel si mne od hlavy po prsty na nohách, ale se sexem to nemělo nic společné, ačkoli i ten v tom byl. Prohlížel si mne jako auto, které míní koupit. Jeho oči měly podivný odstín světle modré. "Opravdu bys mne zastřelila?" Otočil hlavu tak, že jsem neviděla na jizvy. Přesně věděl, kam dopadají stíny. Obdařil mne úsměvem, díky němuž jsem se patrně měla rozpustit a vsáknout do svých ponožek. Nezabralo to. "Zruš půvab a dej mi důvod tě nezabít." Obrátil hlavu, takže se mu zlaté vlasy přelily přes pravou tvář. Kdyby bylo mé noční vidění horší, mohlo to skrýt jizvy. "Rada poctila návštěvou Jean-Clauda, Vládce města St. Louis, a jeho lidskou služebnici, Anitu Blakeovou. Žádají si vaši přítomnost, tuto noc." "Můžeš schovat zbraň, ma petite. Jsme v bezpečí, dokud se nesetkáme s radou." "Povídali, že mu hráli," odfrkla jsem. "Když jsem o něm slyšela naposledy, Asher mne chtěl zabít." "Rada jeho žádost zamítla," řekl Jean-Claude. "Naši lidští služebníci jsou pro nás příliš cenní, než aby souhlasili." "Jak pravdivé," ucedil Asher. Dva upíři zírali jeden na druhého. Čekala jsem, že na sebe navzájem vyzkouší své upíří síly, ale to oni ne. Jen tam tak stáli,


60

dívajíc se na sebe. Jejich tváře neprozrazovaly zhola nic, ale kdyby byli lidé a ne příšery, řekla bych jim, ať se obejmou a nějak to vyřeší. Mohli jste cítit jejich bolest ve vzduchu. Uvědomila jsem si něco, co jsem dřív nevěděla. Kdysi se milovali. Pouze láska se může změnit v tak hořkou lítost. Julianna je spojovala, ale nebyla to jen ona, koho milovali. Nastal čas schovat zbraň, ale lezlo mi na nervy, že se musím předvádět na parkovišti. Skutečně budu muset investovat do více elegantních kalhotových kostýmů. Šaty jsou fakt na pytel, pokud v nich chcete nosit něco potají. Na parkovišti nikdo nebyl, jen my tři. Obrátila jsem se k oběma zády a zvedla šaty dost na to, abych uložila zbraň. "Prosím, kvůli mně si na stydlivku nehraj," ozval se Asher. Uhladila jsem si šaty, jak se sluší a patří, než jsem se otočila. "Nelichoť si." Zasmál se a výraz jeho tváře byl pobavený, povýšený a ještě něco. To ještě něco mi vadilo. "Cudná. Byla jsi i neposkvrněná, když tě náš neodolatelný Jean-Claude našel?" "To by stačilo, Ashere," řekl Jean-Claude. "Byla ještě panna, než's ji měl?" Řekl to jako otázku a pak zaklonil hlavu a zasmál se. Chechtal se, až se zase musel opřít o Jeep, aby se uklidnil. "Tys zprznil pannu. To je prostě příliš dokonalé." "Nebyla jsem panna, zatraceně, ne, že by ti do toho něco bylo." Smích náhle ustal, bylo to překvapivé. Sklouznul na zem, kecl na špinavý chodník. Zíral na mne skrz oponu zlatých vlasů. Jeho oči vypadaly podivně a bledě. "Ne panenská, ale cudná." "Pro dnešek už mám her plné zuby," zavrčela jsem. "Hra teprve začíná," odvětil. "Co to má znamenat?" nechápala jsem. "To znamená, ma petite, že na nás čeká rada. Budou pro nás mít mnoho her, žádná z nich nebude příjemná." Asher se zvedl na nohy, jakoby ho vytáhli za provázky. Stál a oprašoval se. Urovnal si černý převlečník. Na dlouhý plášť bylo příliš teplo. Ne, že by se o to musel zajímat, ale bylo to zvláštní. Upíři se obvykle snažili odívat příhodněji. Přimělo mne to zajímat se, co má pod kabátem. Pod po kotníky dlouhým pláštěm schováte pěkně velkou zbraň. Nikdy jsem se nesetkala s upírem, který by nosil zbraň, ale všechno je jednou poprvé. Jean-Claude řekl, že jsme v bezpečí, dokud se nedostaneme k


61

radě, to ale neznamenalo, že by Asher nemohl vytáhnout zbraň a odstřelit nás. Bylo neopatrné schovat zbraň bez toho, abych Ashera nejdřív prohledala. Povzdechla jsem si. "Co se děje, ma petite?" Asher byl upír. O kolik nebezpečnější mohl být se zbraní? Ale já to tak nemohla nechat. "Dovol mi ověřit si, že to chápu. Míní Asher jet na to setkání s námi v jednom autě?" "Musím vám ukázat směr," řekl Asher. "Tak se opři o Jeep." Pobaveně se na mne zamračil, velice povýšeným způsobem. "Promiň?" "Je mi jedno, jestli jsi druhý příchod antiKrista, nemůžeš sedět za mnou, v mém vlastním voze, dokud se neujistím, že nemáš zbraň." "Ma petite, on je upír. Pokud bude sedět za tebou v autě, bude dost blízko, aby tě zabil i beze zbraně." Potřásla jsem hlavou. "Máš pravdu. Vím, že máš pravdu, ale tady nejde o logiku, Jean-Claude. Jde o to, že já ho prostě nemohu nechat nastoupit do vozu, za mne, aniž bych věděla, co má pod kabátem." Byla to pravda. Paranoidní, ale pořád pravda. Jean-Claude mne znal dost dobře, než aby se hádal. "Nuže dobrá, ma petite. Ashere, byl bys tak laskav a otočil se tváří k Jeepu?" Asher se na nás culil jako melíšek, blýskajíc tesáky. "Ty mne chceš prohledat? Mohl bych tě roztrhat na kousky holýma rukama a ty si děláš starosti, jestli nemám zbraň?" Uchechtnul se, hluboký, do kůže bodající zvuk. "To je tak rozkošné." Rozkošné? Já? "Prostě to udělej, prosím." Obrátil se tváří k Jeepu, stále se tiše smál. "Ruce na kapotu, nohy od sebe." Ještě jednou jsem vytáhla zbraň. Možná bych ji prostě měla nosit na řetízku okolo krku. Přitlačila jsem mu hlaveň k páteři. Cítila jsem, jak pod mojí rukou strnul. "Ty to myslíš vážně." Konečně mu to docvaklo. "Zcela vážně," potvrdila jsem. "Nohy od sebe." Posunul se, ale ne dost. Kopnutím jsem mu pomohla dát nohy od sebe, až skoro ztratil balanc, a začala ho jednou rukou prohledávat. "Dominantní, velice dominantní. Je ráda nahoře?"


62

Ignorovala jsem ho. Větším překvapením bylo, že i Jean-Claude. "Pomaleji, pomaleji. Copak tě Jean-Claude nenaučil nespěchat?" Zhluboka a ve správnou chvíli se nadechl. "Jééé, to je pěkné." Ano, bylo to trapné, ale já ho prohledala od hlavy k patě. Nebylo co najít. Zatraceně. Ale cítila jsem se líp. Ustoupila jsem, abych byla mimo dosah a schovala zbraň. Pozoroval mne přes rameno. "Ladí ty kalhotky s podprsenkou?" Potřásla jsem hlavou. "Už se můžeš narovnat." Zůstal stát opřený o auto. "Nemám se svlíknout, abys mne mohla prohledat pořádně?" "O tom si můžeš, leda nechat zdát," zchladila jsem ho. Stál, urovnával si plášť. "Nemáš ani ponětí o čem se mi zdá, Anito." Nedokázala jsem přečíst jeho tvář, ale jeho pohled stačil. Nechtěla jsem vědět, co Asher vidí, když na úsvitu dne zavře oči. "Můžeme jít?" optal se Jean-Claude. "Tolik dychtíš zahodit svůj život?" zeptal se Asher. Hněv se vrátil rychlostí hurikánu, vyhánějíc pobavené škádlení kavalíra. "Rada mne dnes v noci nezabije," řekl Jean-Claude. "Jsi si jist?" "Je to jejich vlastní nařízení, které zakázalo těm z nás, co sídlí na území Spojených Států, bojovat mezi sebou navzájem, dokud onen zákon ve Washingtonu neprojde nebo nebude smeten ze stolu. Rada chce, abychom v této zemi pobývali legálně i nadále. Pokud poruší vlastní pravidla, nikdo už je nebude poslouchat." Asher se otočil celou tváří do světla. "Existují horší věci, než smrt, Jean-Claude." Jean-Claude si povzdechl. "Já tě neopustil, Ashere. Co mohu říci, abych tě přesvědčil o své pravdě? Můžeš ji vycítit z mých slov. Vrátil jsem se k tobě, sotva jsem se to dozvěděl." "Měl jsi celá staletí, abys přesvědčil sám sebe o tom, co chceš, aby byla pravda, Jean-Claude. Chtít to mít za pravdu nezpůsobí, že to pravda je." "Tak ano, budiž, Ashere. Ale já bych odčinil cokoli si myslíš, že jsem udělal, kdybych mohl. Přivedl bych ji nazpět, kdybych mohl." Asher zvedl ruku, jakoby mohl tu myšlenku zapudit. "Ne, ne, ne! Tys ji zabil. Nechal's ji umřít. Cítil jsem ji umírat, Jean-Claude. Byl jsem její pán. Tolik se bála. Až do posledního okamžiku si myslela, že bys mohl přijít a zachránit ji. Byl jsem její pán a tak vím, že jejími posledními slovy bylo tvé jméno." Jean-Claude se obrátil k Asherovi zády. Druhý upír zrušil


63

vzdálenost mezi nimi dvěma dlouhými kroky. Popadl Jean-Clauda za paži a otočil ho k sobě. Kalné světlo lamp na parkovišti ukázalo slzy na Jean-Claudově tváři. Plakal pro ženu, která byla přes stě let mrtvá. Bylo to dlouho na slzy. "Nikdy dřív jsi mi to neřekl," vzlyknul Jean-Claude. Asher ho odstrčil tak silně, že se zapotácel. "Šetři si slzy, JeanClaude. Budeš je potřebovat pro sebe a pro ni. Slíbili mi mou pomstu." Jean-Claude se hřbetem ruky dotknul slz. "Nemůžeš ji zabít. Oni to nedovolí." Asher se usmál, nejnepříjemněji, jak to šlo. "Nechci její život, Jean-Claude. Chci tvoji bolest." Kráčel kolem mne, kroužil okolo mne jako žralok. Pohybovala jsem se současně s ním a věděla, že je příliš blízko. Kdyby po mně vystartoval, nikdy bych se nedostala ke zbrani včas. "Nakonec jsi mi dal, co potřebuji, abych ti ublížil, Jean-Claude. Konečně miluješ někoho jiného. Láska nikdy není zadarmo, JeanClaude. Je to ten nejdražší cit, co máme, a já hodlám sledovat, jak zaplatíš na dřevo." Stál před Jean-Claudem, ruce zaťaté v pěst podél boků. Chvěl se úsilím neuhodit. Jean-Claude přestal plakat, ale nebyla jsem jistá, že by se bránil. V té chvíli jsem si uvědomila, že nechce Asherovi ublížit. Vina je vážně nádherná věc. Problémem bylo, že Asher chtěl ublížit jemu. Postavila jsem se mezi ně. Udělala jsem krok vpřed. Asher buďto musí ustoupit nebo jinak si padneme do náruče. Couvnul, zíral dolů na mne, jako bych se tam právě objevila. Na sekundu na mne zapomněl. "Láska není nejdražší cit, Ashere," řekla jsem. Udělala jsem další krok vpřed, a on o další krok ustoupil. "Tím je nenávist. Protože nenávist tě užírá zevnitř a zničí tě mnohem dříve, než tě zabije." "Velmi filosofické," hlesl. "Filosofie je skvělá," řekla jsem. "Ale tohle si zapamatuj: už nikdy nám nevyhrožuj. Protože pokud ano, zabiju tě. Protože já seru na tvoji mučivou minulost. Můžeme už konečně jet?" Asher na mne civěl po dobu jednoho úderu srdce. "Rozhodně. Nemohu se dočkat, až tě představím radě." Mělo to znít zlověstně a taky to tak znělo. Nechtěla jsem jít a setkat se se strašáky upírů, ale jeli jsme. Jednu věc jsem se o vyšších upírech naučila. Můžete utéct, ale ne dost daleko. Dokonce se


64

můžete schovávat, ale ne navždy. Nakonec vás chytí. A vyšší upíři nemají rádi, když musí čekat.


65

10 Řídila jsem. Asher udával směr. Také visel na opěradle sedadla. Nepožádala jsem ho, aby si zapnul bezpečnostní pás. Jean-Claude seděl na sedadle spolujezdce vedle mne, tiše, nedíval se ani na Ashera ani na mne. "Něco se děje," řekl Jean-Claude. Koukla jsem na něho. "Myslíš kromě toho, že do města zavítala rada?" Potřásl hlavou. "Necítíš to?" "Nic necítím." "To je ten problém." Obrátil se, jak jen mu to pásy dovolily, a podíval se do Asherových očí. "Co se děje s mými lidmi?" Asher seděl tak, že jeho tvář byla ve zpětném zrcátku perfektně vidět, jakoby chtěl, abych ho viděla. Usmál se. Celá jeho tvář se pohybovala, když se usmíval. Zjizvená kůže pod sebou měla svaly. Všechno se zdálo fungovat dokonale, až na ty jizvy. Výraz jeho obličeje byl arogantní, samolibý. Stejně potěšeně se tváří kočka mučící myš. "Nevím, co se s nimi děje, ale ty bys měl. Jsi – koneckonců – Vládce města." "Co se děje, Jean-Claude? Co jiného zlého se ještě děje?" zeptala jsem se. "Měl bych cítit své lidi, ma petite. Když se soustředím, je to jako… šum na pozadí. Mohu cítit jejich příliv a odliv. V extrémních případech vycítím jejich bolest, jejich strach. Nyní se soustředím a je to jako prázdná zeď." "Balthasarův pán tě odříznul od možnosti slyšet výkřiky tvých upírů," vysvětlil Asher. Jean-Claudova ruka vystřelila rychlostí skoro magickou, jen jako rozmazaná šmouha. Popadl límec Asherova kabátu, zkroutil ho do kravaty. "Neudělal-jsem-nic-špatného. Nemají právo ubližovat mým lidem." Asher se nepokusil uvolnit. Jen na něho hleděl. "V radě je volné místo, poprvé, po více než čtyřech tisících letech. Kdokoli uprázdní místo, usedne na ně. To je zákon nástupnictví." Jean-Claude Ashera pomalu pustil. "Nechci je." "Pak jsi neměl zabíjet Zemětřase." "On by zabil nás," vmísila jsem se do hovoru. "Privilegium rady," ucedil Asher.


66

"To je směšné," odfrkla jsem. "Říkáš, že protože jsme nepadli na zadek a nezemřeli, budeme teď zabiti?" "Nikdo sem nepřišel s plánem někoho zabíjet," řekl Asher. "Věř mi, to byl jen můj nápad, ale zůstal jsem v menšině. Rada se pouze chce ujistit, že Jean-Claude nemíní nastolit svoji vlastní malou radu. Jean-Claude a já jsme se na něho podívali současně. Musela jsem vrátit pozornost silnici dřív, než jsem mohla přestat žasnout. "Kecáš, Ashere," vyhrkl Jean-Claude. "Ne každý je spokojen s pravidly současné rady. Někteří říkají, že jsou staromódní." "To už se říká čtyři sta let," oponoval Jean-Claude. "Ano, ale až dodnes neexistovala žádná jiná alternativa. Někteří vidí tvé odmítnutí zasednout v radě jako závan čerstvého povětří. Příslib nových pořádků." "Ty víš, proč jsem to nevzal." Asher se zasmál, hlubokým smíchem, který si pohrával s mojí kůží. "Co tím myslíš, Jean-Claude?" "Nejsem dost mocný, abych si křeslo v radě udržel. První vyzyvatel by to vycítil a zabil mne, pak by získal moje místo v radě. Byl bych jen figurka." "Přesto jsi zabil člena rady. Jak se ti to povedlo, Jean-Claude?" Znovu se opřel o mé sedadlo. Cítila jsem ho. Zvedl jednu moji loknu a já ucukla. "Kam to do pekla jedeme? Máš udávat směr," vyštěkla jsem. "Není třeba udávat směr," oznámil Jean-Claude. "Obsadili Cirkus." "Cože?" zírala jsem na něho a jediná věc, která zabránila Jeepu sjet ze silnice, byla z prdele klika. "Cos to říkal?" "Ještě's to nepochopila? Cestovatel, Balthasarův pán, zablokoval mé síly a síly mých upírů a drží je ode mne dál." "Tví vlci. Měl bys slyšet aspoň něco od svých vlků. Jsou to tvá zvířata na zavolání," řekla jsem. Jean-Claude se obrátil k Asherovi. "Jen jediný upír by dokázal zabránit mým vlkům volat o pomoc. Vládce šelem." Asher si položil bradu na opěradlo mého sedadla. Cítila jsem, jak přikývnul. "Pryč z mého sedadla," zasyčela jsem. Zvedl hlavu, ale doopravdy se neodsunul. "Musí mne mít za vážně mocného, když poslali hned dva radní," konstatoval Jean-Claude.


67

Asher vydal znechucený zvuk. "Jenom ty, Jean-Claude, můžeš být tak arogantní, aby věřil, že dva členové rady zavítají do této země čistě kvůli tobě." "Pokud ne, aby mi dali lekci, pak proč tady jsou?" zeptal se Jean-Claude. "Naše temná královna si přála poznat, jak jde tahleta legalita k duhu upírům ve Státech. Cestovali jsme z Bostonu do New Orleans a pak do San Francisca. Sama vybrala která města a v jakém pořadí navštívíme. Naše temná královna si nechala St. Louis, a tebe, naposled." "Proč by to dělala?" nechápal Jean-Claude. "Královna nočních můr si může dělat, cokoli se jí zlíbí," odpověděl Asher. "Řekla: jeďte do Bostonu, jeli jsme." "Kdyby řekla: nakráčej do slunce, udělal bys to?" zeptala jsem se a mrkla na něj. Byl dost blízko, takže stačilo pootočit hlavu, zrcátka netřeba. Jeho tvář byla pustá a krásná, prázdná. "Snad," řekl. Obrátila jsem se zpátky k silnici. "Seš cvok, úplnej cvok." "Příliš pravdivé," vydechl Asher. Očichával mé vlasy. "Nech toho." "Voníš mocí, Anito Blakeová. Páchneš smrtí." Putoval prsty po mém krku. Naschvál jsem prudce trhla volantem Jeepu, což ho hodilo dozadu do jeho sedadla. "Nedotýkej se mne." "Rada si myslela, že tě najdeme nacpaného mocí. Nadýmajícího se nově získanými schopnostmi, přesto vypadáš stejně. Ale ona je jiná. Je nová. A pak je tu ten vlkodlak. Ano, ten Ulfric, Richard Zeeman. Rovněž toho sis připoutal." Asher se posunul zpátky k opěradlu, ačkoli už ne tak blízko ke mně. "Jsou to tvoji služebníci, kdo má moc. Ne ty." "Čím by byl Padma bez svých zvířat?" položil řečnickou otázku Jean-Claude. "Věrná pravda, ačkoli před ním bych to asi raději neříkal." Zase se opřel o opěradlo sedadla, tentokrát se mne nedotýkal. "Takže připouštíš, že to jsou tví služebníci, kdo ti dal moc usmrtit člena rady." "Moje lidská služebnice a můj vlk jsou pouze prodlouženou rukou mé moci. Jejich ruce jsou moje ruce. Jejich skutky, moje skutky. Tak zní zákon rady. Tak co na tom záleží, odkud má moc přichází?"


68

"Cituješ zákon rady, Jean-Claude. Stal ses opatrnějším, odkdy jsme se viděli naposled." "Opatrnost mi dobře posloužila, Ashere." "Ale bavil ses vůbec?" To byla zvláštní otázka od někoho, kdo měl Jean-Clauda nenávidět. "Občas, a ty, Ashere, jak se vede tobě? Pořád sloužíš radě nebo ses k této výpravě přidal, abys mne mučil?" "Ano, na obě otázky." "Proč's z rady neutekl?" "Mnozí touží jim sloužit," řekl Asher. "Ty ne." "Možná pomsta změnila mé touhy." Jean-Claude položil ruku na Asherovu paži. "Ma petite má pravdu. Nenávist je studený oheň a nevydává žádné teplo." Asher ucukl, sklouznul na sedadle tak daleko, jak mohl. Dívala jsem se do zpětného zrcátka. Byl schoulený ve tmě, objímal sám sebe. "Až tě uvidím plakat pro tvou milovanou, budu mít tolik tepla, kolik potřebuji." "Brzy budeme v Cirkuse," řekla jsem. "Jaký je plán?" "Nejsem si jist, zda nějaký plán existuje. Musíme předpokládat, že všechny naše lidi drží jako zajatce. Takže záleží jen na tom, co dokážeme my dva sami." "Hodláš se pokusit dobýt Cirkus nebo co?" Asher se zasmál. "Mluví vážně?" "Vždycky," potvrdil Jean-Claude. "Fajn. Co máme dělat?" "Přežít, pokud to dokážete," vmísil se Asher. "Drž hubu," odsekla jsem. "Tohle musím vědět, Jean-Claude. Jdeme tam nakopat jim prdel nebo se plazit?" "Plazila by ses před nimi, ma petit?" "Mají Willieho, Jasona a kdoví kolik dalších. Takže jo, jestli jim to zaručí bezpečí, trochu bych se plazila." "Nemyslím, že bys v tom byla bůhvíjak dobrá," povzdechl si Jean-Claude. "Nejsem." "Ale ne, dnes večer žádné plazení. Nejsme dost silní převzít Cirkus, ale jdeme tam, jak's to tak štěpně pojmenovala, nakopat jim prdel." "Dominantní?" položila jsem otázku. "Oui."


69

"Jak dominantní?" "Buď agresivní, ale ne nerozumná. Můžeš zranit každého, komu jsi schopná ublížit, ale nezabíjej. Nechceme jim dát záminku." "Myslí si, žes začal revoluci, Jean-Claude," ozval se Asher z temnoty. "Jako všichni revolucionáři, po smrti se staneš mučedníkem. Nechtějí tě mrtvého." Jean-Claude se obrátil, aby viděl na druhého upíra. "Tak co vlastně chtějí, Ashere? Pověz." "Musí z tebe udělat exemplární příklad. To jistě chápeš." "Kdybych plánoval vytvořit v Americe druhou radu, ano, chápal bych je. Ale já znám své meze. Nedokážu si udržet křeslo v radě proti všem příchozím. To by byl rozsudek smrti. Já jen chci, aby mne nechali na pokoji." Asher si povzdechl. "Na to je příliš pozdě, Jean-Claude. Rada je tady a neuvěří tvému ujišťování o nevině." "Ty mu věříš," řekla jsem. Pár vteřin byl zticha, pak řekl: "Ano, já mu věřím. Jednu věc uměl Jean-Claude vždy nejlépe. Přežít. Vyzvat radu není dobrý způsob, jak toho docílit." Asher sklouznul na svém sedadle dopředu, pokládajíc tvář velice blízko mé. "Pamatuj, Anito, že před těmi mnoha lety čekal, než mne zachrání. Čekal, dokud si nebyl jist, že nebude sám polapen. Čekal, dokud mne nemohl zachránit s minimálním vlastním rizikem. Čekal, dokud nebude Julianna mrtvá, protože unést ji bylo příliš riskantní." "To není pravda," bránil se Jean-Claude. Asher ho ignoroval. "Dávej si pozor, aby nečekal, než zachrání tebe." "Od nikoho nečekám, že mne bude zachraňovat," vyvedla jsem ho z omylu. Jean-Claude zíral oknem ven, na auta, co nás míjela. Mírně kýval hlavou, dozadu a dopředu, dozadu a dopředu. "Už jsem z tebe unavený, Ashere." "Jsi ze mne unavený, protože říkám pravdu." Jean-Claude se obrátil tváří k němu. "Ne, jsem z tebe unavený, protože mi ji připomínáš, a tehdy jedinkrát, před velice dlouhou dobou, jsem byl skoro šťastný." Dva upíři hleděli jeden na druhého. "Ale ty teď máš druhou šanci," řekl Asher. "I ty bys mohl mít druhou šanci, Ashere. Kdybys prostě dokázal nechat minulost minulostí."


70

"Minulost je vše, co mám." "A to není moje vina," řekl Jean-Claude. Asher vklouznul zpátky do temnoty, choulíc se na sedadle. Myslela jsem, že protentokrát Jean-Claude souboj argumentů vyhrál. Ale zmocnilo se mne zlé tušení. Nevěřím, že boj je u konce.


71

11 Cirkus prokletých je přestavěné skladiště. Zepředu vypadá jako lunapark, s plakáty lákajícími na panoptikum zrůd, a tančícím klaunem, který swinguje na vršku svítícího vývěsního štítu. Zezadu, pustá tma. Zaparkovala jsem Jeep na malém parkovišti vyhrazeném pro zaměstnance. Bylo malé, protože většina personálu bydlela v Cirkuse. Nepotřebujete vůz, když nikdy neodjíždíte. Existovala naděje, že my auto ještě potřebovat budeme. Vypnula jsem motor a do vozu se vplížilo ticho. Oba upíři se ponořili do absolutního klidu, což mne přinutilo kouknout na ně, abych se ujistila, že tady vůbec ještě jsou. Savci mohou ztuhnout, ale strnulý králík čekající na lišku se klepe jako osika. Dýchá pořád rychleji. Jeho srdíčko buší jako zvon. Upíři jsou spíš jako hadi. Had se natáhne jak dlouhý, tak úzký, a potom ztuhne. Ani vidu ani slechu po nějakém pohybu, co se snad zastavil. Nebo by snad mohl pokračovat. Ve chvíli, kdy ztuhnou, hadi vypadají neskutečně. Spíš jako umělecké dílo, jako něco z něčeho vyřezané, než jako živoucí stvoření. Jean-Claude se zdál být ponořen do úplného klidu, kdy pohyb, dokonce i dýchání, bylo zapovězeno. Podívala jsem se dozadu na Ashera. Seděl na zadním sedadle. Absolutně v klidu, ve své dokonalé zlaté přítomnosti, ale ne živý. Ticho zaplavilo Jeep jako ledová voda. Chtělo se mi zatleskat, zaječet, cokoli, co by vydalo nějaký zvuk, který by je vyplašil, aby byli jako předtím. Ale dostala jsem lepší nápad. Jediné, co bych si tímhle vysloužila, by bylo zamrkání a pohled. Pohled, co nebyl lidský a možná ani jiný být nemohl. Zvuk mých šatů otírajících se o čalounění sedadel byl hlasitý. "Prohledají mne kvůli zbraním?" Můj hlas se v tom napjatém tichu zdál plochý. Jean-Claude půvabně zamrkal, pak otočil krk, aby se na mne podíval. Jeho pohled byl spíše mírumilovný, než prázdný. Musela jsem začít uvažovat, zda pro upíry není strnulost jistou formou meditace. Možná, pokud přežijeme tuto noc, se na to optám. "Toto je výzva, ma petite. Dovolí nám být nebezpečnými. Ačkoli, raději bych se tvojí artilerií nechlubil. Ta malá pistole je fajn." Zavrtěla jsem hlavou. "Myslela jsem něco víc."


72

Zvedl obočí. "Něco víc?" Obrátila jsem se, abych viděla na Ashera. Zamrkal a zvedl ke mně oči. Stiskla jsem tlačítko osvětlení interiéru vozu a poprvé uviděla skutečnou barvu jeho očí. Byly modré. Ale to by k nim nebylo spravedlivé. Byly stejně světle-modré, jako byly JeanClaudovy tmavo-modré. Bledé, chladné, melancholické, modré, barva stejně zarážející jako barva očí pejsků plemene Husky. Jenže nešlo jen o oči, do hry šly i vlasy. Vypadaly zlaté, ale jako normálně zlaté tmavě blond vlasy. V pravdivějším světle lampiček v kabině auta jsem si uvědomila, že to není jen iluze stvořená kalným světlem. Opravdu byly zlaté. Jeho vlasy byly neopravdovější zlato, co jsem kdy viděla, pokud vynecháme lahvičky či plechovičky s kovovou barvou. Kombinace vlasů a očí byla úžasná. Dokonce i bez jizev by nevypadal jako z tohoto světa. Přejížděla jsem pohledem z jednoho upíra na druhého. JeanClaude byl krásnější a neměl jizvy. Asher byl jen o fous spíš pohledný, než pěkný. "Oba vás stvořil stejný upír, viďte?" zeptala jsem se. Jean-Claude přikývl. Asher na mne jen hleděl. "Kam odešla?" zeptala jsem se. "Nepřirozeně-krásná-klisnička, krása krás?" Asher trpce vyštěkl, smích? Přejel si prsty po jizvách na tváři, přinutil kůži se natáhnout, odtáhl ji od oka, takže jsem zahlédla bledou tkáň očního důlku. Vše zvýraznil v jakousi ohyzdnou masku. "Myslíš si, že jsem krásný, Anito?" Uvolnil kůži a ta vklouzla na své místo, pružně a dokonale. Podívala jsem se na něho. "Co chceš, abych řekla, Ashere?" "Chci, aby tě jímala hrůza. Chci na tvé tváři spatřit to, co jsem během posledních dvou století vídal na tvářích všech – znechucení, výsměch, hrůzu." "Promiň," špitla jsem. Naklonil se k předním sedadlům, předváděl jizvy v plném světle. Zdálo se, že má vrozený smysl pro to, co které světlo s jeho ranami dokáže provést, povědomí o tom, kam dopadnou stíny. Léta praxe, dle mého. Jen jsem se na něho dívala. Viděla jsem světlé, dokonalé oči, hleděla na husté vlny zlatých vlasů, plné rty. Pokrčila jsem rameny. "Co říci? Jsem na oči a na vlasy. A ty máš nádherné vlasy a úžasné oči."


73

Asher sebou praštil dozadu, do sedadla na němž seděl. Zíral na nás a v jeho očích byl takový vztek. Tak hrozná zášť, že mne to vyděsilo. "Hele," zavrčel. "Teď se mne bojíš. Vidím to, cítím to, mám chuť tvého strachu na jazyku." Zasmál se, spokojen sám se sebou, tak nějak triumfálně. "Pověz mu, čeho se bojíš, ma petit." Koukla jsem na Jean-Clauda, pak se vrátila k Asherovi. "Nejsou to jizvy, Ashere. Děsí mne tvoje nenávist." Opřel se dopředu a, podle mě si to ani neuvědomil, vlasy se mu přelily přes tvář, kamufláž. Dlouholetý zvyk, dlouholetá útěcha. "Ano, moje nenávist je děsivá. Hrozná. A pamatuj si, Anito Blakeová, že nenávist je to jediné, co pro tebe a tvého pána mám." Věděla jsem, že tím míní Jean-Clauda a už jsem nemohla proti tomu označení protestovat, ačkoli… občas se mi chtělo. "Nenávist zoškliví každého," řekla jsem. Zasyčel na mne, a v tom gestu nebylo pranic lidského. Oplatila jsem mu znuděným výrazem. "Nech toho, Ashere. Všechno vím, všechno znám, všude jsem byla a od všeho mám klíče. Jestli si chceš hrát na velkého zlého upíra, postav se do fronty." Shodil ze sebe svrchník, jediným zuřivým pohybem. Hnědé tweedové sako skončilo zmuchlané na sedadle. Obrátil hlavu tak, abych viděla, že jizvy mu pokračují dolů, přes krk, do čistě bílé košile. Začal si ji rozepínat. Podívala jsem se na Jean-Clauda. Jeho tvář byla netečná, nijak mi nepomohla. Bylo to na mně. Ještě něco nového? "Ne, že bych nabídku neocenila, ale na první schůzce obvykle mužům svlékání netrpím." Zavrčel na mne. Odhalil svoji hruď v plném světle, košili měl stále pečlivě zastrkanou do kalhot. Jizvy na jeho těle pokračovaly pořád dolů, jako kdyby někdo nakreslil dělicí čáru, co vedla středem jeho těla. Jedna polovina byla bledá a dokonalá, ta druhá… znetvořená. Na jeho tvář a krk dávali lepší pozor. O hruď se tolik nestarali. Jizvy se zařezaly hluboko, tvořily kanály. Kůže byla tak roztavená, že ani nebyla k poznání. Jizvy se táhly pořád dolů na břicho, pod opasek kalhot. Dívala jsem se, protože to po mně chtěl. Když jsem se konečně střetla s jeho očima, scházela mi slova. Už jsem polévání svěcenou vodou zažila na vlastní kůži, když mne kousla upírka. Čištění, tak se


74

tomu říká. Mučení je další možný termín, lépe to vystihuje. Lezla jsem po čtyřech a klela a zvracela. Nedokázala jsem si představit bolest, kterou přestál. Jeho oči byly široké a kruté a strašlivé. "Ty jizvy vedou až dolů," odtušil. To ponechalo volné pole představám, které jsem se pokusila potlačit. Napadla mne spousta věcí, co bych mohla říci: 'Jé,' ale to by vyjeknul leda tak bažant ze střední a hlavně, bylo by to kruté. 'Je mi to líto,' není sto vyjádřit mé pocity. Rozhodila jsem ruce doširoka, klekla si na sedadle a dívala se přímo na něho. "Už jsem se tě na to jednou ptala, Ashere. Co chceš, abych řekla?" Odtáhnul se ode mne, nejvíc jak to šlo, zády ke dveřím Jeepu. "Proč se neodvrací? Proč vůči mně necítí nenávist? Proč není zhnusená tímto tělem?" Jako byl zhnusen on sám. Viselo to ve vzduchu, nevyřčeno, ale viděla jsem mu to na očích, ve způsobu, jakým se sám sebe dotýkal. Nevyřčená slova visela ve vzduchu, tížila a tlačila jako nadcházející bouře. Zaječel: "Proč v jejích očích nevidím to, co vidím v očích všech?" "V mých očích hrůzu nevidíš, mon ami," řekl Jean-Claude. "Ne," vydechl Asher. "Vidím v nich něco horšího. Soucit!" Otevřel dveře vozu, aniž se obrátil. Řekla bych, že z auta vypadl, nebylo to tak. Vzlétl, než se stačil dotknout země. Ovanulo mne to jako bouře a v tu ránu byl pryč.


75

12 Pár sekund jsme seděli v úplné tichosti a oba zírali na otevřené dveře. Nakonec jsem prostě musela to ticho přerušit. "Mí věrní, lidé přicházejí a budou tady na to tata." Jean-Claude nepochopil, že jde o větu z filmu. Richardovi by to došlo. Měl rád Čaroděje ze země Oz. Jean-Claude odpověděl ve vší vážnosti: "Asher byl odjakživa v létání dobrý." Někdo se kdákavě zasmál. Ten zvuk mne přinutil sáhnout pro Firestar. Hlas byl povědomý, ale tón nový. Arogantní, arogantní skrz naskrz. "Stříbrné kulky už mne nezabijí, Anito. Slíbil mi to můj nový pán." Liv se zjevila v otevřených dveřích vozu, pokukovala po nás, svalnaté paže opřené po stranách dveří. Usmívala se tak zeširoka, že se blýskaly tesáky. Pokud přežijete pět set let jako Liv, blýsknete tesáky jenom, když chcete. Zubila se jako kočka Šklíba, něčím velice potěšená. Na sobě měla černou sportovní podprsenku a vysoko vystřižené šortky na jogging, takže se všechny její svaly kulturistky ve světle pouličních lamp leskly. Byla jedna z upírů, které Jean-Claude pozval na své teritorium teprve nedávno. Měla být jedním z jeho upířích zástupců. "Kterého kanárka's sežrala?" zeptala jsem se. Zamračila se na mne. "Cože?" "Kočka, co sežrala kanárka," řekla jsem. Mračila se dál. Angličtina Liv je perfektní, bez jakéhokoli přízvuku. Občas zapomínám, že to není její mateřský jazyk. Mnoho upírů ztratilo svůj původní přízvuk, ale přesto nerozumí všem slangovým výrazům a frázím. Jenže moment, vsadila bych se, že Liv zase zná slovanský slang, o kterém já nikdy ani neslyšela. "Anna se ptá, proč jsi tak spokojená sama se sebou," přeložil Jean-Claude, "ale já si myslím, že už odpověď znám." Podívala jsem se na něj, pak zpátky na Liv. Měla jsem Firestar venku, ale nemířila jsem. Ona měla být na naší straně. Začínala jsem mít pocit, že se to možná změnilo. "Řekla Liv: můj nový pán?" ujišťovala jsem se. "Řekla," potvrdil Jean-Claude. Zvedla jsem zbraň a namířila na ni. Zasmála se. Vlezla si na zadní sedadlo a furt se hihňala. Velice enervující. Liv bylo bratru


76

šest set let a nějaké drobné, ale nebyla mocná. Rozhodně nebyla natolik mocná, aby se mohla vysmívat stříbrné munici. "Víš, že tě zastřelím, Liv. Tak co je ti k smíchu?" "Ty to necítíš, ma petite? Tu změnu v ní." Opřela jsem se rukou o opěradlo sedadla, zbraň namířenou na její impozantní hruď. Byla jsem od ní méně, než dvě stopy, na tuhle vzdálenost by jí kulka vyrvala srdce. Neměla strach. Měla by ho mít. Soustředila jsem se na Liv. Snažila jsem se převalovat její moc ve své mysli. Už jsem ji kdysi otestovala, věděla jsem, jaký pocit v mojí hlavě vytváří. Nebo jsem si to aspoň myslela. Její síla mi bušila do lebky, hlomozila podél mých kostí. Cítila jsem její moc jako brnkání, tak hluboké a podprahové, že to téměř bolelo. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla. Nepřestávala jsem na ni mířit. "Jestli stisknu spoušť, Liv, dokonce i se svojí znásobenou mocí umřeš." Liv se podívala na Jean-Clauda. Byl to dlouhý, samolibý pohled. "Ty víš, že nezemřu, Jean-Claude." "Pouze Cestovatel mohl dát tak výstřední slib a doufat, že ho dodrží," odvětil Jean-Claude. "Jsi poněkud příliš ženská na jeho vkus, ledaže by se změnil." Její tvář byla přezíravá. "Je povznesen nad tak přízemní touhy. Nabídnul mi pouze moc a já přijala." Jean-Claude potřásl hlavou. "Jestli si doopravdy myslíš, že Cestovatel je povznesen nad potřeby těla, pak byl velice… opatrný, při jednání s tebou, Liv." "On není jako ostatní," vzbouřila se Liv. Jean-Claude si povzdechl. "O tomhle se nemíním dohadovat, Liv. Ale dávej si pozor, aby se jeho moc nestala návykovou." "Snažíš se mne vystrašit, ale nebude to fungovat, Jean-Claude. Nic podobné jeho moci jsem nikdy dřív nepocítila a on ji může sdílet. Mohu být čímkoli se mi zachce." "Může tě svojí mocí naplnit až prasknutí, Liv, ale to z tebe vyššího upíra neudělá. Jestli ti to slíbil, pak lhal." Zasyčela na něho: "Dnes v noci bys řekl cokoli, aby ses zachránil." Pokrčil rameny. "Snad." "Já myslela, že ti Liv složila slib věrnosti," řekla jsem. "Oui." "Tak o co jde?"


77

"Rada je velice akurátní, co se dodržování pravidel týká, ma petite. Cirkus je veřejná instituce, tudíž by rada mohla překročit jeho práh, nepozvána. Místo toho našli někoho, kdo je pozval dál." Civěla jsem na křenící se upírku na zadních sedadlech mého Jeepu. "Ona nás zradila?" "Ano," potvrdil tiše. Dotknul se mého ramene. "Nezabíjej ji, ma petite. Kulka by do ní pronikla, ale Cestovatel by ji nenechal umřít. Jen bys zbytečně plýtvala municí." Potřásla jsem hlavou. "Zradila tě. Vás všechny." "Kdyby nedokázali někoho podplatit, museli by někoho jiného přinutit ke zradě mučením. Dávám přednost této metodě," řekl. Zírala jsem přes hlaveň zbraně na Livin vysmátý ksicht. Mohla jsem stisknout spoušť a nedělat si s tím starosti. Napáchala všechnu škodu, co napáchat mohla. Nebylo to tak, že bych nás jejím zabitím zachránila. Nechtěla jsem, nebo ne, chtěla jsem stisknout spoušť. Jednoduše jsem si myslela, že si zaslouží umřít za to, že nás zradila. Bez hněvu, či dokonce i bez urážky, jen dobrý obchod. Byl by to špatný precedens dovolit někomu zradit a přežít. Dávalo to špatný příklad. Uvědomila jsem si, s téměř fyzickým otřesem, že zabít ji pro mne nic neznamená. Jen dobrý obchod. Sladký Ježíši. Schovala jsem zbraň. Nechtěla jsem nikoho zabít chladnokrevně. Zabíjení mi nevadilo, ale mělo by něco znamenat. Liv se opřela zády o sedadla, křenila se, s potěšením zaznamenala, že jsem pochopila zbytečnost jejího zastřelení. Kdyby jí došlo, proč jsem to neudělala, možná by se mne dál bála, ale ona se ukrývala za mocí onoho Cestovatele. Důvěřovala mu, že jí bude štítem vůči všemu. Jestli mne dnes v noci dost nasere, možná tuhle teorii prověříme. Potřásla jsem hlavou. Pokud se hodlám setkat se strašáky upírů, potřebuji víc zbraní. Měla jsem svá zápěstní pouzdra, komplet i se stříbrnými noži, v přihrádce na rukavice. Často jsem je vozila v Jeepu, když jsem na sobě měla něco, k čemu se nehodily, jako třeba večerní šaty. Nikdy nevíte, kdy budete potřebovat pořádnou kudlu. "Povím jim o všech zbraních, které uvidím," ozval se svalnatý žalobníček ze zadního sedadla. Dokončila jsem připínání nožů. "Yvette a Balthasar vědí, že mám zbraň. Nepokouším se tady o žádnou lest, pouze se připravuji." Otevřela jsem dveře a vystoupila. Skenovala jsem tmu ohledně další možné nevítané společnosti, ačkoli ti opravdu staří, se vám dokázali ukrýt přímo před očima. Někteří upíři by dali chameleónům na frak,


78

když přijde na to splynout s okolím. Viděla jsem jednoho, co se dokázal zabalit do stínů, pak je odhodit jako pláštěnku. Dost dobrej efekt. Liv vyskočila z auta, aby se postavila blízko mne. Trochu moc vzpírala, než aby si mohla pohodlně založit ruce, ale snažila se. Pokoušela se o ten zdánlivě lhostejný výraz bodyguardů. Měřila šest stop a byla stavěná jako cihlová stáj. Nemusela se nijak snažit, aby vzbuzovala strach. Jean-Claude se z auta dostal stejnou stranou jako já a vměstnal se mezi nás dvě. Nebyla jsem si jistá, koho chrání: ji nebo mne? Přes ruku měl přehozený Asherův dlouhý plášť. "Navrhuji ti, ma petite, obléknout si toto, abys ukryla zbraně. "Já jim o nožích řeknu," žalobníček žaloval… Liv. "Pokud jsou zbraně vidět na první pohled, víc působí jako výzva," vysvětloval Jean-Claude. "Někdo by se mohl cítit být nucen ti je odebrat." "To si můžou zkusit," odfrkla jsem. Jean-Claude mi podal plášť, co držel v náručí. "Prosím, ma petite." Vzala jsem si ho od něho. Prosím neříkal často. Vklouzla jsem do černého kabátu. Připomnělo mi to dvě věci. Zaprvé, na kabát bylo zatraceně horko. Zadruhé, Asher měřil šest stop nebo víc, kabát byl obrovský. Začala jsem si vyhrnovat rukávy. "Anito," ozvala se Liv. Podívala jsem se na ni. Teď vypadala vážně, její výrazně nordická tvář byla prázdná a nečitelná. "Podívej se mi do očí." Potřásla jsem hlavou. "Co vy, lidi, vlastně děláte, posedáváte před televizí, koukáte na staré filmy o Draculovi a vykrádáte dialogy?" Liv udělala výhrůžný krok vpřed. Já na ni jen zírala. "Šetři si ty své velká-zlá-upírka manýry, Liv. Na tohle už jsme si hrály. Nemůžeš mne očima svinout do klubíčka." "Ma petite," řekl Jean-Claude, "udělej, co žádá." Zamračila jsem se na něho. "Proč?" Podezíravá, kdo… já? "Protože pokud tě Cestovatel dokáže očarovat očima Liv, bude lepší se to dozvědět tady, v relativním bezpečí, než uvnitř, mezi našimi úhlavními nepřáteli." Udeřil hřebíkem o hlavičku, ale mně se to ani za mák nelíbilo. Pokrčila jsem rameny. "Fajn." Podívala jsem se na její obličej, do


79

jejích modrých očí, ačkoli tu barvu poněkud degradovalo kalné osvětlení parkoviště. Liv se pootočila. Z otevřených dveří vozu se rozlilo žluté světlo a zasáhlo její oči. Díky němu byly úžasně fialkově modré, téměř purpurové. Oči na ní byly to nejkrásnější a mně nikdy nedělalo problém setkat se s pohledem jako okvětní plátky květin. Pořád jsem mohla. Dokonce to ani nebolelo. Ruce Liv se zaťaly v pěst. Promluvila, ale nemyslím, že hovořila k někomu z nás. "Slíbil jste mi to. Slíbil jste mi tolik moci, aby její mysl srolovala jako koberec." Zadul vichr, tak studený, že mne rozechvěl a přinutil zachumlat se do dlouhého pláště. Liv se zasmála, hlasitý hýkavý zvuk. Zvedla ruce vstříc tomu větru, jakoby se okolo ní ovíjel, jako záclony ve vánku. Ten studený vítr mi zježil všechny chloupky na krku, ale nebylo to jeho chladem, bylo to mocí v něm. "Teď," řekla Liv, "teď se podívej do mých očí. Jestli si troufáš." "Trošku lepší replika," pochválila jsem ji. "Máš strach podívat se mi do očí, Popravčí?" Studený vítr, který vanul odnikud, odumřel, pak se vytratil, poslední ledové pohlazení. Čekala jsem, dokud mne letní horko nezahalí jako pláštěnka, dokud mi po páteři nepotečou čůrky potu, pak jsem vzhlédla. Kdysi dávno jsem se vyhýbala pohledu do upířích očí. Měla jsem jistou vrozenou imunitu, ale dokonce i slabší upíři byli nebezpeční. Jejich pohled byl trik, který skoro všichni, lépe či hůře, ovládali. Mé síly rostly a upíří znamení to pochválila. Byla jsem pořádně imunní vůči upířímu pohledu. Tak proč se bojím zrovna teď? Střetla jsem se s fialkovým pohledem Liv a neuhýbala. Nejdřív tam nebylo nic, jen ta neobyčejná barva. Napětí povolilo, má ramena se uvolnila. Byly to jen oči. Pak jakoby fialová jejích očí byla voda a já surfovala po její hladině, dokud se z těch očí něco nevynořilo a nestáhlo mne dolů. Vždycky předtím to bylo jako padání, ale teď mne to něco drželo, něco tmavé a silné. Vsálo mne to jako voda pod ledem. Vykřikla jsem a ohnala se. Ohnala jsem se po tom studeném ledovém krunýři kryjícímu hladinu, která nebyla fyzická, nebyla dokonce ani obrazná, ale já bojovala, abych vystoupila vzhůru. Bojovala jsem proti tahu temnoty. Přišla jsem k sobě klečíc na parkovišti, s rukama Jean-Clauda


80

svírajícíma ty moje. "Ma petite, ma petite, jsi v pořádku?" Jen jsem zavrtěla hlavou. Nebyla jsem si jistá svým hlasem. Zapomněla jsem, jak moc nenávidím být polapená jejich zrakem. Zapomněla jsem, jak bezmocně se při tom cítím. Mé vlastní síly mne svedly na scestí, stala jsem se neopatrnou, co se týká těchto prokletých věcí. Liv se opírala o bok Jeepu. Vypadala unaveně. Příliš unaveně. "Skoro jsem tě dostala." Našla jsem svůj hlas. "Tys dostala leda kulový. Nebyly to tvoje oči, co mne vsály. Byly jeho." Kroutila hlavou. "Slíbil mi sílu, kterou tě dostanu, Anito. Ovládnu tvoji mysl." Dovolila jsem Jean-Claudovi, aby mi pomohl na nohy, takže je vám jasné, jak fest otřesená jsem se cítila. "Potom lhal, Liv. Není to tvoje síla, je jeho." "Teď se mne bojíš," vyhrkla. "Cítím tvůj strach ve své hlavě." Přikývla jsem. "Jo, bojím se. Jestli tě to potěší, tak jásej." Začala jsem od ní couvat. Víc zbraní. Potřebuju víc zbraní. "Těší mne to." Samolibosti, tvé jméno je Liv. "Nikdy se nedozvíš, jak moc mne to těší." "Jeho moc tě opustila, Liv," oznámil Jean-Claude. "Vrátí se," trucovitě našpulila rtíky. Já byla na druhé straně Jeepu. Mířila jsem ke kufru, ale právě teď jsem nechtěla být na dosah Liv. Osvobodila jsem se, ale nechtěla jsem opakovaně pokoušet své štěstí. "Moc se možná vrátí, Liv, ale Anita zlomila jeho pouto s tebou. Odsunula jeho moc." "Ne," vrtěla hlavou Liv. "On se rozhodl ji pustit." Jean-Claude se zasmál a honilo se mi to po těle a já věděla, že to cítí i Liv. "Cestovatel by si ma petite podržel, kdyby ji dokázal udržet. Ale on to nedokázal. Je příliš velká ryba na jeho síť." "Lháři!" vyprskla Liv. Nechala jsem Liv a Jean-Clauda, ať se hašteří sami. Osvobodila jsem se z Cestovatelovy moci, ale nebylo to ani pěkné ani snadné. Ačkoli, když se nad tím zamyslím, sotva jsem začala bojovat, zlomilo se to. Smutnou pravdou zůstávalo, že jsem se nepokusila zaštítit. Čučela jsem do očí Liv, prázdná a čekající, naivně jsem věřila, že mne nedokáže pohltit. Bylo to hloupé. Ne – domýšlivé. Občas mezi těmi slovy není moc velký rozdíl. Šla jsem k zádi Jeepu. Vlezla jsem do nákladového prostoru.


81

Edward, nájemný vrah nemrtvých, mne přesvědčil, abych si nechala od jednoho jeho známého svůj Jeep předělat. Náhradní kolo bylo sice hlavně rezerva, ale teď i tajná skrýš. Uvnitř byl další Browning a další munice. Cítila jsem se hloupě, když mne k tomu přemlouval. Teď jsem se hloupě necítila. Otevřela jsem skrýš a našla překvapení. Mini-Uzi, komplet i s popruhem na rameno. Ke zbrani byla přilepená douška: 'Palebné síly nemáš nikdy dost.' Nepodepsal se, ale to byl celý Edward. Svoji kariéru začal jako obyčejný nájemný vrah, ale lidé mu brzy přišli jako příliš snadný terč, tak se přeorientoval na příšery. Miloval výzvy. Druhou miniUzi mám doma. Dárek od Edwarda. Také. Měl ty nejlepší hračky. Svlékla jsem si kabát a přetáhla si popruh Uzi přes hruď. Když jsem si plášť zase navlékla, Uzi mi visel na zádech. Ne perfektní, ale ne příliš nápadné. Druhý Browning Hi-Power byl ve skrýši taky. Strčila jsem si ho do kapsy a další dva zásobníky do druhé. Když jsem sešupla na zem, kabát na mně legračně visel, ale byl mi tak velký, že to nebylo nápadné. Upíři se už nehádali. Liv se opírala o Jeep, vypadala mrzutě, jakoby Jean-Claude měl poslední slovo nebo hádku vyhrál. Stála jsem tam a pozorovala ji. Chtělo se mi ji zastřelit. Ne proto, že nás zradila, ale protože mne vyděsila. Ne dost dobrý důvod. Kromě toho, byla to má vlastní neopatrnost, co jí umožnilo mne vyděsit. Snažila jsem se netrestat ostatní za své vlastní chyby. "Nemohu tě propustit bez potrestání, Liv," řekla Jean-Claude. "Rada by v tom viděla slabost." Jen se na něho dívala. "Uhoď mne, jestli se pak budeš cítit lépe, Jean-Claude." Odstrčila se od Jeepu a překlenula vzdálenost mezi nimi třemi dlouhými kroky. Zvedla bradu jako rváč, vyzývající vás k prvnímu úderu. Zavrtěl hlavou. "Ne, Liv." Jemně se dotknul její tváře. "Měl jsem na mysli něco jiného." Pohladil ji po tváři, přejíždějíc rukou po jejích lících. Povzdechla si, otírala si líčko o jeho dlaň. Liv se snažila dostat Jean-Claudovi pod poklopec od chvíle, kdy přijela do města. Nikdy netajila, že plán spát s ním je její prioritou. Byla velice… frustrovaná, že nespolupracoval. Vtiskla mu na dlaň něžný polibek. "Věci se mohly vyvinout jinak, kdybys tolik nelpěl na svém lidském mazlíčkovi." Šla jsem za nimi a jako bych tady ani nebyla. Byli na nějakém


82

soukromém místě, co se právě zjevilo. "Ne, Liv," řekl Jean-Claude, "nebylo by to jinak. Nebyla to jen Anita, kdo tě držel mimo moji postel, byla's to ty sama." Jeho ruka se sevřela na jejím hrdle. Jeho prsty se jí křečovitě zatnuly do masa. Prudce trhnul a vyrval jí předek krku. Liv se zhroutila na chodník, kašlala, krev jí v karmínových curůčcích stékala po hrudi, prýštila z úst. Přetočila se na záda, rukama si drásala krk. Popošla jsem, abych se postavila vedle něho, a dívala se dolů na ni. Zahlédla jsem její páteř, hluboko v otevřené ráně. Její oči byly široké, plné bolesti, vystrašené. Jean-Claude si otřel ruce do hedvábného kapesníku, který vytáhnul kdoví odkud. Odhodil na chodník kus masa, který tam zůstal ležet a vypadal male a ne dost důležitě, aby zavinil smrt. Oba jsme se dívali, jak se zmítá na chodníku. Jean-Claudův obličej byl tou prázdnou maskou, co běžně nosil. Krásný a povýšený. Jako se snažit nasát útěchu z měsíce. Neměla jsem zrcadlo a má tvář by nikdy nedosáhla jeho líbezné dokonalosti, ale byla stejně prázdná. Sledovala jsem Livin pád na chodník a necítila pražádný soucit. Nezavál žádný studený vítr, aby ji zachránil. Myslím, že to Liv překvapilo, protože se natáhla po Jean-Claudovi. Natahovala se po něm, očima u něj žebrala o pomoc. Zůstal nehybný, vnořil se do onoho ohromného klidu čekání, jakoby si přál zmizet. Možná mu bylo nepříjemné vidět ji umírat. Kdyby byla člověk, bylo by to na to šup. Ale ona nebyla člověk a nebylo to rychlé. Neumírala. Nebyla jsem si jistá, že jde o soucit, ale nedokázala jsem tam jenom tak stát a pozorovat někoho trpícího takovou bolestí, takovou hrůzou. Vytáhla jsem z kapsy pláště Browning a zamířila na její hlavu. "Ukončím to." "Ona se uzdraví, ma petite. Je to zranění, které její upíří tělo vyhojí, časem." "Proč jí její pán nepomohl?" zeptala jsem se. "Protože ví, že se uzdraví i bez jeho pomoci." "Neplýtvá energií, což?" "Něco takového," hlesl. Bylo těžké to kvůli vší té krvi posoudit, ale nezdálo se, že se rána zatahuje. Prostě toho bylo k zatažení příliš mnoho. "Nabízíme jeden druhému krk nebo zápěstí nebo ohyb lokte,


83

jako formální pozdrav. Slabší nabídne své maso silnějšímu, jako výraz uznání jeho moci. Je to pěkné, zdvořilé, ale tohle je realita, ma petite. Liv mi nabídla své hrdlo a já je přijal." Zírala jsem do jejích širokých, širokánských očí. "Věděla, že se to může stát?" "Jestli ne, je blázen. Taková urážka není nikdy prominuta, pokud slabší upír zpochybní autoritu silnějšího upíra. Zpochybnila moji dominanci vůči ní. Tohle je cena." Liv se převrátila na bok, kašlala. Dech jí chrastil v krku, bolestně se zajíkala. Věci se přetvářely. Znovu dýchala. Když měla dost kyslíku, aby promluvila, zasípala: "K čertu s tebou, Jean-Claude." Potom zase vykašlávala krev. Chuťovka. Jean-Claude mi podal ruku. Otřel si ji, ale zpod nehtů krev bez použití mýdla a vody neodstraníte nikdy. Zaváhala jsem, pak jsem ho vzala za ruku. Než noc skončí, budeme ještě mnohem zakrvácenější, to bylo skoro jisté. Šli jsme směrem k Cirkusu. Kabát za mnou povlával jako pelerína. Uzi mne lehce bouchal do zad. Přidala jsem ještě jednu věc z přihrádky na rukavice. Dlouhý stříbrný řetízek s křížkem. Pořídila jsem si delší řetízek, když jsem začala chodit s Jean-Claudem. Krátký mi v nevhodných chvílích vyklouzával zpod šatů. Byla jsem vybavena na lov medvědů, teda upírů, připravena něco zabít. Edward by byl hrdý.


84

13 Postranní dveře Cirkusu nemají kliku. Dostanete se tam jenom, když vám dveře otevře někdo zevnitř. Bezpečnostní opatření. JeanClaude zaklepal a dveře se při jeho doteku dovnitř přímo rozlétly. Otevřené, čekající, očekávající nás. Zlověstné. Dveře se otevřely do malé místnosti, skladiště s obyčejnou žárovkou visící ze stropu. Strohá místnost s několika krabicemi u zdi. Dveře napravo vedly do hlavních prostor Cirkusu, kde lidé většinou jezdili na Ruském kole a jedli cukrovou vatu. Menší dveře vedly nalevo. Tam nebyla jasná světla ani cukrová vata. Světlo se zhouplo sem a tam, jakoby do něj někdo praštil. Holá žárovka dělala stíny ostřejšími a světlo tančilo, až bylo těžké rozeznat stín od světla. Na levých dveřích se něco zalesklo. Něco k nim bylo připevněné. Nevěděla jsem, co to je, kromě toho, že to v tom zvláštním světle podivně pableskovalo. Strčila jsem do dveří a přirazila je až ke zdi, abych se ujistila, že za nimi nikdo nestojí. Pak jsem se o ně opřela zády a zamířila Browning do místnosti. "Zastav tu žárovku," požádala jsem. Jean-Claude sáhl nahoru a dotknul se žárovky. Musel při tom stát na špičkách. Ať už ji rozhoupal kdokoli, měřil víc, než šest stop. "Místnost je prázdná, ma petite," řekl Jean-Claude. "Co je na těch dveřích?" Bylo to ploché a tenké a má mysl nedokázala tu věc rozpoznat. Ať už to bylo cokoli, bylo to ke dveřím přitlučené stříbrnými hřebíky. Jean-Claude si dlouze povzdechnul. "Mon Dieu." Přešla jsem místnost s Browningem drženým obouruč a namířeným do země. Jean-Claude řekl, že místnost je prázdná. Věřila jsem mu, ale sobě jsem věřila víc. Liv se vpotácela do dveří. Předek těla měla pokrytý krví, ale její krk byl perfektní. Zajímalo by mne, jestli jí Cestovatel pomohl poté, co jsme odešli. Kašlala a čistila si krk tak urputně, že to znělo bolestně. "Chtěla jsem vidět vaše tváře, až uvidíte kompromis Vládce šelem," sípala. "Cestovatel odmítl dovolit jemu a jeho lidem přivítat vás osobně. Tohle je navštívenka Vládce šelem. Jak se vám líbí?" Zněla dychtivě, krutým, nepříjemným způsobem. Co to na těch dveřích kurva je? Dokonce, i když jsem stála hned vedle nich, nepoznala jsem, co


85

to je. Dolů po dveřích z toho vytékal tenký pramének krve. Sladká kovová vůně krve ohřívala zatuchlý vzduch. Ta věc byla tenká jako papír, ale konzistenci měla spíš jako umělá hmota. Na okrajích se kroutila, napnutá pěti stříbrnými hřebíky. Najednou se mne zmocnilo děsivé tušení. Tak příšerné, že to mé oči nedokázaly rozpoznat dokonce ani poté, co mi to došlo. Couvla jsem od té věci o tři kroky a snažila se uvidět obrys. Tady; tady; dvě paže, dvě nohy, ramena. Byla to lidská kůže. Sotva jsem objevila ten tvar, nedokázala jsem od něj odtrhnout zrak. Věděla jsem, že až dnes večer zavřu oči, bude mne strašit. Ta tenká vypnutá věc, která bývala člověkem. "Kde jsou ruce a chodidla?" zeptala jsem se. Můj hlas zněl podivně, cize, skoro lhostejně. Mé rty a konečky prstů se chvěly čirou hrůzou. "Je to jen zadní část něčího těla, ne celá kůže, ma petite. Kromě toho, je obtížné stáhnout kůži z prstů na rukách i na nohách za živa, když tvoje oběť stále bojuje," vysvětlil Jean-Claude. Jeho hlas byl úplně netečný, dokonale prázdný. "Bojuje? Myslíš, že, ať už to byl kdokoli, byl při tom naživu?" "Ty jsi expert policie, ma petite." "Nekrvácelo by to tolik, kdyby naživu nebyl," konstatovala jsem. "Ano, ma petite." Měl pravdu. Věděla jsem to. Ale pohled na lidskou kůži přibitou ke dveřím mne rozhodil. Bylo to poprvé, dokonce i pro mne. "Sladký Ježíši, stříbrné hřebíky znamenají, že obětí byl upír nebo lykantrop?" "S největší pravděpodobností," přisvědčil Jean-Claude. "Znamená to, že je stále naživu?" Podíval se na mne. Jeho pohled dokázal být nečitelný a výmluvný současně. "Byl, když byla kůže stahována. Ať už upír nebo lykantrop, pouhé stažení z kůže nemusí k zabití stačit." Zachvěla jsem se od hlavy k patě. Nešlo tak úplně o strach. Byla to hrůza. Hrůza z té nenucenosti, otrlosti. "Asher se zmínil o Padmovi. On je šelmím vládcem?" "Vládce šelem," potvrdil Jean-Claude. "Nemůžeš ho pro tuto netaktnost zabít, ma petite." "Mýlíš se," řekla jsem. Hrůza spočívala pod mojí kůží jako ledová kra, ale navíc tu byl také hněv. Vztek. A pod tím vztekem byl strach. Strach z někoho, kdo stáhne jinou lidskou bytost z kůže


86

zaživa, jen aby udělal vtip. To o té osobě cosi vypovídá. Prozrazuje to, jak málo pravidel dodržuje. Napovědělo mi to, ne zrovna nejasnými slovy, že bych ho měla zabít, sotva ho spatřím. "Dnes v noci je za toto potrestat nemůžeme, ma petite. Dnes v noci je to o přežití nás všech. Pamatuj na to a kroť svoji zlost." Zírala jsem na onu věc na dveřích. "Jsem zvyklá mít vztek." "Potom svůj vztek kroť. Musíme zachránit zbytek našich lidí." "Pokud jsou naživu." "Byli naživu, když jsem šla nahoru, abych na vás čekala," řekla Liv. "Čí je to kůže?" zeptala jsem se. Zasmála se a už hýkala jako obvykle. Vše bylo zahojeno, vše jako ze škatulky. "Hádej," řekla. "Jestli uhádneš, povím ti to. Ale jen pokud uhádneš." Stálo mne to víc sebeovládání, než bylo pěkné, nenamířit na ni Browning. Potřásla jsem hlavou. "Žádné hraní, Liv, ne s tebou. Skutečné hry nezačnou, dokud se nedostaneme dolů." "Dobře řečeno, ma petite. Pojďme dolů." "Ne," vyhrkla Liv. "Ne, budeš hádat. Budeš hádat, kdo to je. Chci vidět tvůj výraz. Chci vidět bolest ve tvých očích, když budeš přemítat o každém ze svých přátel, Anito. Chci pozorovat hrůzu na tvé tváři, zatímco si budeš představovat, jak se to každému z nich děje." "Co jsem ti kdy udělala, Liv?" "Stála's mi v cestě," odpověděla. Potřásla jsem hlavou a namířila na ni zbraň. "Třikrát a dost, Liv." Zamračila se. "O čem to mluvíš?" "Zradit nás bylo poprvé. Snaha očarovat mne svýma očima, číslo dvě. To byla dílem má vina, tak bych to nechala plavat. Ale tys složila přísahu chránit všechny lidi Jean-Clauda. Přísahala jsi využít tohle báječné tělo, tuto sílu, k ochraně slabších, než jsi ty. Ať už patřila tato kůže komukoli, byl to někdo, koho's přísahala chránit. Namísto toho jsi ho zradila. Vydala's ho peklu. To bylo potřetí, Liv." "Nemůžeš mne zabít, Anito. Cestovatel mne vyléčí, bez ohledu na to, co uděláš." Střelila jsem ji do pravého kolena. Spadla na zem, držíc se za roztříštěnou nohu, svíjela se, křičela. Cítila jsem, jak se usmívám, velice nepříjemně. "Doufám, že to


87

bolí, Liv. Doufám, že to bolí přímo pekelně." Teplota v místnosti klesla jako kámen. Zdála se být taková zima, že jsem napůl čekala, že mi půjde pára od pusy. Křik Liv ustal a ona zírala vzhůru na mne, svýma fialkovýma očima. Kdyby pohled mohl zabíjet, padla bych na místě. "Nemůžeš mi ublížit, Anito. Můj pán to nedovolí." Liv se vyškrábala na nohy s lehkým zakolísáním. Kráčela ke dveřím se strašlivou výzdobou. Natáhla okraj té věci, předvádějíc díru v kůži, která neměla nic společné s procesem jejího svlékání. "Krmila jsem se z něj, když ho mučili. Pila jsem jeho krev, zatímco on křičel." Její prsty zůstaly potřísněné krví. Olízala si je dočista, klouzala prsty do a ven z pusy. "Hmm, dobroučké." Jediné, co jsem musela udělat, bylo uhodnout, kdo to byl, a ona mi to poví. Vše, co jsem musela udělat, bylo hrát její hru. Střelila jsem ji do druhého kolena. Zhroutila se na zem a ječela: "Pořád to nechápeš? Nemůžeš mi ublížit." "Jé, vlastně si myslím, že mohu, Liv. Myslím, že mohu." Znovu jsem jí prostřelila pravé koleno. Ležela na zádech, vřeštěla, chytla se za roztříštěná kolena, a hned je zase pustila, protože ji vlastní dotek zabolel. Moc Cestovatele mi zježila chloupky na těle a mně naskočila husí kůže. Opravdu ji měl v úmyslu vyléčit. Jestli ji nehodlám zabít, měla bych být někde jinde, až bude zase schopná chodit. Znala jsem Liv dost dobře na to, abych věděla, že až se dokáže postavit, bude naštvaná. Ne, že bych jí to vyčítala. Vlastně, kdybych tady prostě stála dost dlouho, aby se postavila na nohy, byla by to sebeobrana. Samozřejmě, promyšlená sebeobrana. "Pojď, ma petite, nech ji být. Cestovatel své požehnání podruhé tak snadno nerozdává, nebo už by to bylo potřetí? Nyní ji uzdraví vlastním tempem. Požehnání a trest jdou ruku v ruce. Jak už to u většiny darů rady bývá." Otevřel dveře, které vedly dolů. Na jeho ruce ulpěla krev. Držel tu ruku před sebou, jakoby nevěděl, co si s ní počít. Nakonec prošel dveřmi, otírajíc si dlaň o zeď, roztíral krev po kamenech, v nezřetelnou karmínovou čáru. "Čím déle se zdržíme, tím více mučení si vymyslí." S tímto uklidňujícím prohlášením začal scházet ze schodů. Naposled jsem se podívala na Liv. Ležela na boku, brečela, skučela. Vřískala, že mne uvidí mrtvou. Měla bych ji střelit do hlavy, až se jí mozek


88

rozstříkne po zemi. Kdybych byla opravdu bezcitná, udělala bych to. Ale já nebyla. Nechala jsem ji žít a vykřikovat hrozby. Edward by byl tak zklamaný.


89

14 Schody vedoucí do podzemí byly vyšší, než normální, jakoby cokoli, pro koho či co byly původně navrženy, nebylo úplně lidské. Kopnutím jsem zavřela dveře, nechtěla jsem se dotknout krve. Dveře utnuly Liv uprostřed křiku. Pořád jsem ji slyšela, velice slabě, jako bzučení hmyzu, ale dveře byly skoro zvukotěsné. Bylo potřeba tlumit výkřiky zezdola. Samozřejmě, dnes v noci na schodech vládlo jen ticho. Ticho tak hluboké, že mi zvonilo v uších. Jean-Claude se pohyboval s půvabem, jakoby neměl kosti v těle, jako velký kocour, scházel dolů, po těch nestvůrných schodech. Já si musela cípy kabátu přehodit přes levou paži, abych o něj po cestě nezakopla. Dokonce i tak jsem dolů zrovna neplachtila. Na třípalcových podpatcích jsem se spíš belhala. Jean-Claude čekal v zákrutě schodů, hned před odpočívadlem. "Mohl bych tě nést, ma petite." "Ne, díky." Kdybych se zula, šaty by byly tak dlouhé, že bych je musela držet zvednuté. Potřebovala jsem jednu volnou ruku na zbraň. Jestli jsem si měla vybrat, zda být pomalá a mít vytaženou zbraň, nebo být rychlá a mít ruce plné šatů… volila jsem pomalost. Schody se táhly pořád dolů, prázdné, dost široké, aby po nich sjelo malé auto. Dveře u paty schodiště byly z masivního dubu, okované železem, jako dveře žaláře. Dnes v noci to nebylo špatné přirovnání. Jean-Claude zatlačil do těžkých dveří a ty se otevřely. Obvykle zůstávaly zamknuté. Obrátil se ke mně. "Rada může požadovat, abych pozdravil každého upíra v těchto zdech, formálně." "Tím myslíš, jako jsi pozdravil Liv?" optala jsem se. Malinko se usmál. "Pokud neuznám jejich dominanci vůči mně, pak možná." "Co když ji uznáš?" zajímala jsem se. Potřásl hlavou. "Kdybychom se k radě dostavili pro nějakou pomoc, pak bych se nedohadoval. Jednoduše bych uznal jejich nadřazenost a bylo by. Nejsem dost silný, abych byl radním. Vím to." Přejel si dlaněmi po košili, od límce dolů, upravil si manžety na saku, takže kanýry vypadaly na jedničku. Často se zabýval svým oblečením, když byl nervózní. Samozřejmě, často se svým oblečením zabýval, i když nebyl nervózní. "Slyším přicházet ale," podotkla jsem.


90

Usmál se na mne. "Oui, ma petite. Ale oni přišli k nám. Napadli naši zemi. Ublížili našim lidem. Jestli je uznáme silnějšími, než jsme my – bez odporu – mohli by na mé místo dosadit někoho jiného. Můžou sebrat vše, co jsem kdy získal." "Myslela jsem si, že jediný způsob, jak odstoupit z postu vládce, je zemřít." "Nakonec by došlo i na to." "Takže jdeme dovnitř nakopat jim zadek." "Jenže nemůžeme zvítězit násilím, ma petite. Co jsme udělali Liv, se čekalo. Musela být potrestána. Ale v boji na život a na smrt vyhraje rada." Zamračila jsem se nahoru na něj. "Jestli jim prostě nemůžeme říci, že jsou větší a zlejší, než my, a nemůžeme s nimi ani bojovat, co můžeme dělat?" "Hrajeme hru, ma petite." "Jakou hru?" "Hru, kterou jsem se naučil u soudního dvora, je to tak dávno. Diplomacie, chvástání, urážky." Zvedl moji levou ruku ke svým rtům a vtiskl na ni jemný polibek. "Budeš velice dobrá v jistých částech té hry a velice špatná v ostatních. Diplomacie není tvojí silnou stránkou." "Chvástání a urážky patří k věcem, co umím nejlíp." Zasmál se, pořád držel moji ruku. "Rozhodně, ma petite, to rozhodně. Schovej zbraň. Neříkám, abys ji nepoužila, ale dávej pozor, na koho střílíš. Ne všechno, s čím se dnes v noci potkáš, může být zraněno stříbrnými kulkami." Naklonil hlavu na stranu, jakoby přemýšlel. "Tak mne napadá, nikdy jsem nikoho neviděl pokoušet se zabít člena rady moderní stříbrnou municí." Usmál se. "Mohlo by to fungovat." Potřásl hlavou, jakoby se snažil té představy zbavit. "Ale jestli dojde na potřebu zabít radní kulkami, pak je vše ztraceno a zbude nám jen vzít s sebou tolik z nich, kolik budeme moci." "Také zachraňme tolik našich lidí, kolik můžeme," řekla jsem. "Ty jim nerozumíš, ma petite. Pokud jsme mrtví, nebudou mít žádné slitování s těmi, kdo jsou nám věrní. Každá správná revoluce zabije věrné přívržence starého režimu jako první." Zlehka se dotknul hřbetu mé pravé ruky, nenápadná připomínka. Stále jsem měla zbraň venku. Nějak se mi nechtělo ji schovat. Ale udělala jsem to. Zajistila jsem ji. Nechtěla jsem, aby věděli, že mám zbraň, tak jsem ji nemohla pořád držet. Zajistila jsem ji,


91

protože jsem se nechtěla střelit do nohy. Bylo by to stejně trapné jako bolestivé a pravděpodobně by to na radu žádný velký dojem neudělalo. Nerozuměla jsem té hře, ale poflakovala jsem se okolo upírů dost dlouho, abych věděla, že když jste na ně dokázali udělat dojem, občas jste z toho vyšli živí. Samozřejmě, někdy vás stejně zabili. Někdy vám ukázka statečnosti vynesla pomalejší smrt, jako to bývalo u některých amerických indiánských kmenů, které mučili pouze ty nepřátele, co považovali za hodné takové cti. Čest, bez níž bych se obešla. Ale občas se vám během mučení mohlo podařit uniknout. Pokud vám jen podřízli krk, všechny možnosti šly k čertu. Rozhodně se pokusíme zapůsobit. Jestli na ně nedokážeme zapůsobit, zabijeme je. Kdybychom je nemohli zabít… zabijí oni nás. Liv byla jen prvním číslem večerního programu. Z obývacího pokoje zase zbyla jen holá kamenná místnost. Úsilí Jean-Clauda o její zútulnění leželo na hromadě černé a bílé látky a polámaného dřeva. Jedinou nedotčenou věcí byl portrét nad falešným krbem. Jean-Claude, Julianna a nezjizvený Asher shlíželi na dílo zkázy. Čekala jsem další nepříjemné překvapení. Byl tam pouze Willie McCoy, stojící před studeným krbem. Stál k nám zády, ruce sepjaté vzadu. Hráškově zelený oblek napáraný, černé vlasy ulízané dozadu. Jeden rukáv měl roztrhaný a potřísněný krví. Obrátil se k nám. Z rány na čele mu prosakovala krev. Otřel si ji kapesníkem s tančícími kostlivci. Byl hedvábný, dárek od jeho přítelkyně, sto let staré upírky, která se k nám nedávno připojila. Hannah byla stejně vysoká, nohatá a líbezná, jako byl Willie malý, špatně oblečený a prostě… Willie. Usmál se na nás. "Jak milé od vás, že jste se k nám připojili." "Ten sarkasmus si strč někam," doporučila jsem mu. "Kde jsou všichni?" Vydala jsem se k němu, ale Jean-Claude mne zastavil položením dlaně na moji paži. Willieho úsměv byl skoro vlídný. Hleděl na Jean-Clauda s výrazem očekávání. Byl to výraz, který jsem na Willieho tváři nikdy dřív neviděla. Podívala jsem se na Jean-Claudovu perfektní masku tváře, uzavřenou a ustaranou. Ne – vystrašenou. "O co jde?" zeptala jsem se. "Ma petite, dovol mi představit ti Cestovatele." Zamračila jsem se na něho. "O čem to mluvíš?" Willie se zasmál a bylo to stejné na nervy lezoucí hýkání jako vždycky, ale skončilo hlubokým hrdelním vrčením, při kterém mi


92

vstávaly chloupky vzadu na krku. Podívala jsem se na něj a věděla, že se mi šok odrazil na tváři. Musela jsem polknout, než jsem dokázala promluvit, přestože jsem nevěděla, co říci. "Willie?" "On ti odpovědět nedokáže, ma petite." Willie tam stál, civíc na mne. Za živa byl otravná osůbka. Mrtvý nebyl o mnoho lepší. Nebyl mrtvý dost dlouho, aby zvládnul ty tajuplné pohyby, co dělali ostatní. Kráčel k nám, vlníc se vlastním tekutým půvabem. Nebyl to Willie. "Do prdele," ulevila jsem si procítěně. "Je to napořád?" Cizinec ve Willieho těle se zase zasmál. "Pouze jsem si jeho tělo vypůjčil. Půjčuji si ohromnou spoustu těl, že ano, Jean-Claude?" Cítila jsem, jak mne Jean-Claude táhne dozadu. Nechtěl se přiblížit. Nehádala jsem se. Couvli jsme. Bylo zvláštní couvat před Williem. Normálně byl jedním z nejméně děsivých upírů, co jsem znala. Nyní se v Jean-Claudově ruce usadilo napětí. Cítila jsem jeho srdce bít v mé vlastní hlavě. Bál se a to mne vyděsilo. Cestovatel se zastavil, ruce v bok, celý rozesmátý. "Máš strach, že bych tě použil jako svého vraníka, Jean-Claude? Jestli jsi doopravdy dost silný, abys zabil Zemětřase, měl bys být dost silný, abys mi odolal." "Jsem od přírody opatrný, Cestovateli. Čas ten zvyk nezměnil." "Vždy jsi měl hladký jazyk ve své hlavě a na tolika jiných místech." Zamračila jsem se nad tím dvojsmyslem, nebyla jsem si jistá, že mi došel jeho význam, nebyla jsem si jistá, že to chci. "Nech Willieho jít." "Neubližuje mu to," řekl upír. "Pořád je uvnitř těla," řekl Jean-Claude. "Pořád cítí, pořád vidí. Pouze jsi ho odsunul stranou, Cestovateli, nenahradil jsi ho." Pohlédla jsem na Jean-Clauda. Jeho tvář nic neukazovala. "Mluvíš, jako bys tohle znal z osobní zkušenosti." "Jean-Claude býval jedním z mých oblíbených těl, tenkrát. Balthasar a já jsme si s ním velice užili." Balthasar vyšel z protější chodby, jako by čekal na narážku. Možná čekal. Usmíval se, ale bylo to spíš odhalování zubů, než potěšení. Nakráčel do místnosti, vypadal elegantně a jako darebák, ve svém bílém obleku. Postavil se za Willieho, ruce na hubených ramínkách menšího muže. Willie, Cestovatel, se opřel o Balthasarovu hruď. Větší muž ho objal. Byli pár.


93

"Bude vědět, co tropíte s jeho tělem?" zeptala jsem se. "Ano," odpověděl Jean-Claude. "Willie není na muže." "Ne," potvrdil Jean-Claude. Polkla jsem a snažila se myslet rozumně a prostě jsem to nedokázala. Upíři se nemohli zmocnit těla jiného upíra. Nebylo to možné. Prostě nebylo. Ale já se dívala na Willieho známou tvář s myšlenkami cizince proplouvajícími jeho hnědýma očima a věděla, že je to pravda. Ty hnědé oči se usmívaly do mých. Sklopila jsem zrak. Jestli mne Cestovatel dokázal vtáhnout pomocí očí Liv, když nebyl uvnitř ní, pak mne on sám stáhne dolů bez pochyb. Už je to dávno, co jsem musela provádět trik koukání do obličeje bez pohledu do očí. Bylo to tak, že upír se pokoušel uvěznit můj zrak a já tomu uhýbala. Bylo do rozčilující a děsivé. Jean-Claude řekl, že násilí nás dnes v noci nezachrání. Nedělal si legraci. Pokud upír držel Willieho proti jeho vůli a sexuálně ho zneužíval, měla bych ho zastřelit. Ale bylo to Willieho tělo a koupil by to on. Prostřílet ho jako řešeto byl špatný nápad. Co jsem potřebovala, byl dobrý nápad. "Má Cestovatel rád ženy?" zeptala jsem se. "Nabízíš se místo něj?" zajímal se upír. "Ne, jen nahlas uvažuji, jak by se ti líbilo, kdyby se karty obrátily." "Nikdo jiný nemá moji schopnost sdílet těla," odtušil Cestovatel. "Líbilo by se ti, kdyby tě někdo nutil mít sex se ženou?" Willieho obličej se sklonil na stranu a ten výraz byl s jeho pravým majitelem zcela neslučitelný. Vědomí té rozdílnosti bylo dost silné, aby nutilo mou kůži mravenčit. "Nikdy jsem po ženském těle nezatoužil." "Připadalo by ti nechutné," konstatovala jsem. Willie, Cestovatel, přikývl. "Ano." "Potom Willieho propusť. Vyber si někoho, komu by to tolik nevadilo." Cestovatel si hověl v Balthasarových pažích a vysmál se mi. "Apeluješ na můj smysl pro milosrdenství?" Pokrčila jsem rameny. "Nedokážu tě přesvědčit. Jsi radní. Doufala jsem, že bys mohl dodržovat víc zásad, než ostatní. Zřejmě jsem se zmýlila." Podíval se na Jean-Clauda. "Za tebe teď mluví tvá lidská


94

služebnice?" "Jde jí to dost dobře," odtušil Jean-Claude. "Pokud se snaží apelovat na můj smysl pro fair play, pak jsi jí o svém pobytu u soudního dvora nic neřekl." Jean-Claude stále jemně držel moji levou ruku ve své, ale odstoupil ode mne. Cítila jsem, jak se snaží narovnat, jako by byl dosud trochu shrbený, schoulený panikou. Věděla jsem, že se pořád bojí, ale sbíral odvahu. Statečný Jean-Claude. Ještě jsem se tolik nebála. Naproti tomu, nic lepšího mne nenapadlo. "Nedlím v minulosti," chladně odvětil Jean-Claude. "Stydí se za nás," ozval se Balthasar, otírající si tváři o tvář Willieho. Vtisknul měkký polibek na Willieho spánek. "Ne," opravil ho Cestovatel. "Bojí se nás." "Co ode mne chceš, Cestovateli? Proč rada vpadla do mé země a zajala mé lidi?" Willieho tělo se odstrčilo od Balthasara, aby se postavilo přímo před vyššího muže. Willie normálně vypadal menší, než byl, shrbený a bázlivý, ale nyní vyhlížel mazaně a sebejistě. Cestovatel dal Williemu půvab a jistotu, kterou on sám nikdy neměl. "Zabil's Zemětřase, ale nezaujal jeho místo v radě. Neexistuje jiný způsob, jak se stát radním, kromě smrti někoho jiného. Máme volné místo, jež můžeš zaplnit pouze ty, Jean-Claude." "Nechci je, nejsem dost mocný, abych si je udržel." "Pokud nejsi dost mocný, jak jsi potom zabil Olivera? Byl děsivá přírodní síla." Cestovatel kráčel k nám, s Balthasarem v patách. "Jak jsi ho zabil?" Tentokrát Jean-Claude necouvl. Jeho ruka sevřela moji pevněji, ale neustoupil. "Souhlasil nepoužít proti mně matičku Zemi." Upír a jeho sluha okolo nás kroužili jako žraloci. Jeden doleva, druhý doprava, takže bylo těžké sledovat oba najednou. "Proč by své síly omezil?" "Byl to cvok, Cestovateli. Oliver si přál vrátit časy, kdy byli upíři nelegální. Zemětřesení by možná zničilo město, ale nikdo by to nekladl za vinu upírům. Chtěl ovládnout moje upíry a způsobit krveprolití, za které bychom zase byli loveni. Oliver se bál, že bychom nakonec zničili všechny lidi, a tak i sami sebe. Považoval nás za příliš nebezpečné, než abychom měli zákonná práva a svobodu." "Dostali jsme tvoje hlášení," řekl Cestovatel. Zastavil se vedle mne. Balthasar se zastavil na druhé straně, co nejblíž Jean-Clauda.


95

Kopírovali jeden druhého. Nebyla jsem si jistá, jestli šlo o upíří nadvládu nad jeho slouhou nebo jen staletí praxe. "Věděl jsem o Oliverových názorech." Stáhla jsem se k Jean-Claudovi. "Jsou to jen upíři nebo může ovládnout i lidi?" "Jsi v bezpečí, pokud jde o jeho vniknutí, ma petite." "Bezva," hlesla jsem. Zírala jsem na Cestovatele a bylo děsivé, jak snadno jsem o tomto těle začala uvažovat jako o Cestovateli a ne o Williem. "Proč jste tedy Olivera nezastavili?" zeptala jsem se. Cestovatel se plížil blíž a blíž, dokud nás od doteku nedělil pouhý palec. "Byl radním. Radní mezi sebou nemohou bojovat na život a na smrt. A nic míň, než skutečná smrt, by ho nezastavilo." "Nechali jste ho přijet sem s vědomím, co hodlá udělat," ucedila jsem. "Věděli jsme, že opustil zemi, ale ne kam uprchl nebo jaký má plán." Cestovatel zvedl ruku k mé tváři. Balthasar dělal na své straně totéž s Jean-Claudem. Willieho drobná ručka se vznášela blízko mého obličeje. "Prohlásili jste ho za tuláka," řekl Jean-Claude. "Kterýkoli upír, co by ho našel, ho mohl zabít, aniž by porušil naše zákony. To znamená tulák. Sešel na scestí." Cestovatel putoval nejnepatrnějším z doteků dolů po mojí tváři. Roztřesený, váhavý dotek. "Takže sis myslel, že nepřijdeme ke tvým dveřím, protože jsi nás ušetřil potíží s jeho ulovením námi samými." "Oui." Balthasar přestal s hlazením Jean-Claudovy tváře. Šel si stoupnout vedle svého pána. Pozoroval menšího muže klouzat dlaní po mém obličeji. Balthasar se zdál zmatený, překvapený. Něco se dělo a já nevěděla co. Cestovatel mne uchopil za bradu. Obrátil mne tváří k němu. Přejel mi rukou přes čelist za krk, vjel mi prsty do vlasů. Odtáhla jsem se od něho. "Myslela jsem, že nejseš na holky." "Nejsem." Stál tam, zírajíc na mne. "Tvá moc je úžasná." Jeho ruka vyrazila příliš rychle, než aby byla vidět, než aby šlo zareagovat. Najednou měl hrst plnou mých vlasů a jeho oči, Willieho oči, se střetly s mýma. Tentokrát jsem se zaštítila, připravila, ale stejně mi spadlo srdce do kalhot. Čekala jsem na tu studenou temnotu, co mne stáhne dolů. Nic se nestalo. Stáli jsme


96

tam, kousek od sebe, a byly to jen oči. Cítila jsem jeho sílu tepat mu paží jako klapot chladných prstů, ale nestačilo to. Položil ruce na obě strany mého obličeje, skoro jako by se mne chystal políbit. Naše tváře byly tak blízko, že jeho další slova vyzněla důvěrně, ačkoli nebyla. "Mohl jsem ti svůj pohled vnutit násilím, Anito, ale znamenalo by to vynaložení síly, čehož bych mohl před úsvitem litovat. Dnešní noci jsi dvakrát zranila Liv. Léčím ji, ale to si žádá příliš mnoho síly." Couvnul ode mne, objímajíc se, jakoby dotýkání se mne pro něj bylo víc, než jen vjem kůže. Udělal tři klouzavé kroky, aby se postavil tváří v tvář Jean-Claudovi. "Její moc je opojná. Omotá se okolo tvé chladné kůže a navěky ti zahřívá srdce." Jean-Claude pomalu vydechl. "Je to moje lidská služebnice." "Rozhodně," řekl Cestovatel. "Před sty lety jsem do tebe mohl vniknout, aniž bych se dotknul tvé bělostné pleti. Nyní nemohu. Dala ti tuto moc ona?" Sáhnul po Jean-Claudově tváři, jako to udělal mně. Odtáhla jsem Jean-Clauda pryč z jeho dosahu a postavila se mezi ně. "On je můj. Nedělím se." Jean-Claude mne objal, držíc si mne jemně po boku. "Jestli nás opustíte v míru, nechám Balthasara a libovolnou osobu, dle tvého výběru, použít mne, ale dobrovolně už tvým koněm nikdy nebudu, Cestovateli." Willieho hnědé oči vzhlížely k Jean-Claudovi. Byla v nich vychytralost, děsivá síla, v těch známých očích. "Já jsem radní. Ty ne. Nebudeš mít na vybranou, když na věc přijde." "Tvrdíš, že pokud přijme místo v radě, pak mu nebudeš moct ublížit?" ozvala jsem se. "Pokud je dost mocný, aby si křeslo v radě udržel, pak bych neměl být schopen proniknout do jeho rozkošného těla, dokonce, ani kdybych přitisknul své rty na jeho." "Dovol mi zjistit, zda tomu dobře rozumím. Jestli přijme místo v radě, pořád to budeš zkoušet a vnucovat se mu, protože, když se do něj dokážeš vetřít, není dost mocný, aby byl radním. Ale pokud to místo nevezme, budeš to dělat stejně." Cestovatel se na mne krásně usmíval, z očí mu zářilo ryzí potěšení, z Willieho očí. "Věrná pravda." "Proč je všechno spojené s vámi, lidi, jako zrůdná verze Hlavy 22? Nic neděláte. Jen mučíte," vyhrkla jsem. "Ty nás soudíš?" zeptal se. Jeho hlas byl znenadání hlubší a


97

hrubší, než aby to byl Willieho krk schopen zvládnout. Udělal poslední krok vpřed a najednou jsem se dotýkala obou. Jejich síla přese mne planula. Bylo to jako stát uprostřed dvou různých ohňů, ale nehořely. Moc Cestovatele byla jako Jean-Claudova, chladná a závratná, dech smrtelnosti, dotek hrobu. Ta moc mi z hrdla vyloudila zajíknutí a postavila všechny chloupky na těle. "Táhni!" Pokusila jsem se ho od nás odstrčit, ale popadl mne za zápěstí, příliš rychle k zastavení, skoro příliš rychle k uvidění. Vjem jeho holé kůže na mé vyslal skrz mé tělo vlnu ochromujícího chladu, jako ledový oštěp. Škubnul mnou od JeanClauda. Jean-Claude mne chytil za druhé zápěstí. V okamžiku, kdy se jeho ruka dotkla mé kůže, chlad vymizel. Síla mnou protékala jako proud teplé vody a nebyla to jeho síla. Znala jsem chuť toho tepla. Byl to Richard. Jean-Claude čerpal Richardovu sílu, jako předtím já. Vyháněl ze mne Cestovatelovu moc jako letní horko zimní ledovou krustu. Byl to Cestovatel, kdo mne pustil. Ustoupil, otíral si ruku o sako, jakoby to bolelo. "Jean-Claude, byl jsi velice nezbedný chlapec." Jean-Claude si mne přitáhl na sebe, jednu dlaň položenou na mém krku, takže se prsty dotýkal mé kůže. To elektrizující teplo tam pořád bylo, pohrávalo si s jeho i mojí kůží, a já v té chvíli věděla, že Richard cítí naši tíseň, ví, že jsme v prdeli.


98

15 Jakýsi hluk nás všechny přiměl obrátit se k chodbě na druhé straně. Nepoznávala jsem toho muže. Byl vysoký, štíhlý, tmavé pleti, snad Hispánec, možná něco exotičtějšího. Neměl na sobě nic, než pár černých saténových kalhot, se stříbrnou výšivkou podél nohavic. Za ruku vlekl Willieho nejmilejší, Hannah. Oční stíny jí stékaly po tváři jako černé slzy. Její obličej stále rámoval drahý účes, pořád přitahoval váš pohled k výrazným lícním kostem a plným rtům. Ale ta tvář teď byla jako maska, černé slzy a rtěnka v odstínu burgundského vína rozmazaná po spodní části jejího pěkného obličejíku, jako purpurová rána. Cestovatel zavrčel: "Proč's ji sem tahal, Fernando?" "Můj otec je radní jako ty, Cestovateli." "O tom se nepřu." "Přesto jsi mu zakázal přijít na toto první setkání." "Jestli je radní, nech ho, ať mne přinutí sklonit se před jeho vůlí." Cestovatelův hlas byl výsměch sám. "Všichni jsme radní, ale všichni nejsme stejní." Fernando se zasmál. Popadl Hannah za modré šaty pošité korálky a na zádech jí je roztrhal. Zakřičela. Cestovatel se zhoupnul, pokládajíc si ruku na tvář. "Hodlám ji ošukat," vysvětlil Fernando. Balthasar rázoval k nim, ale dva leopardi velcí jako poník se vyplížili z chodby. Jeden černý, jeden žlutý, skvrnitý, oba dost velcí, aby ho roztrhali na kusy. Vrčeli hluboce a hrdelně, na ohromných tlapách přešli mezi Balthasara a Fernanda. Fernando popadl Hannah okolo pasu, vytáhl jí šaty přes boky a odhalil světle modré podvazky. Otočila se a praštila ho tak tvrdě, že se odpotácel vzad. Byla tak ženská, jak jim připadala, ale byla taky upírka a mohla jím mrštit o kamennou zeď, až by se na ní rozplácnul jako moucha. Fernando jí políček oplatil. Z pusy jí vytryskla krev, jako sprška lesklých krůpějí. Dosedla na zem, napůl omráčená. Fernandova síla vřela místností, jakoby ji až doteď držel na uzdě. Kožoměnec. Patří k leopardům, co mu kryli záda? Možná, ale na příchuti nezáleží. Zvedl Hannah za přední část šatů, nutil ji kleknout na kolena. Napřáhl ruku, aby ji znovu udeřil.


99

Vytáhla jsem z kapsy kabátu Browning. Willie se zhroutil na zem na kolena. Vzhlédl a řekl: "Andělské tesáky." Snažil se vstát a nemohl. Jean-Claude ho chytil pod pažemi a snadno zvedl. Fernando znovu uhodil Hannah. Bezmyšlenkovité plácnutí, které jí otočilo hlavu dozadu a odhalilo bělmo očí. "Musí tě opravdu milovat, aby překonal Cestovatelův dotek pokaždé, když tě vidí zneužívat." Jean-Claudova ruka na mé paži mne vzpamatovala. Měla jsem Browning namířený na Fernanda. Musela jsem vydechnout, abych se ubránila stisknutí kohoutku. Zbraň byla odjištěná, nepamatuji si, že bych to udělala. Proč Fernando a ne kočičky? Leopardodlaci by vzdálenost překonali, než stačíte mrknout, ale já věděla, kdo je alfa. Sejměte vůdce a kočky si možná půjdou hrát někam jinam. Jean-Claude jednou rukou podpíral Willieho, druhou měl stále zlehka položenou na mé paži, jakoby se bál, co můžu provést. "Fernando," řekl smířlivě, "udělal's, cos udělat chtěl. Cestovatel je vypuzen a najít dalšího hostitele mu chvilku potrvá. Můžeš Hannah pustit." Fernando se na nás šklíbil bělostnými zuby ve své tváři čmouda. "To si nemyslím." Vytáhl Hannah na nohy, paže okolo jejího pasu, její ruce jí tiskl k bokům. Snažil se ji políbit. Odvrátila hlavu a zakřičela. Willie už stál sám, bez pomoci. Odstrčil se od Jean-Clauda. "Ne, nedovolím ti ublížit jí." Černý leopard se přikrčil na břicho, plížil se k Williemu, k nám. "Jestli je hodláme sejmout, musíme teď," šeptla jsem. Nejdřív Fernanda, pak jednoho z leopardů, když budu mít čas. Když ne… pěkně jedno po druhém. "Ještě ne, ma petite. Fernandův otec, Padma, nebude ztrácet drahocenný čas trýzněním malých. Na to se Cestovatel vrátí příliš brzy." "Cestovatel mi ji nedovolí ochutnat, až se vrátí," řekl Fernando. Jednou rukou držel Hannah přitisknutou ke svému tělu a druhou jí zvedal šaty. "Vážně si myslí, že tady budeme klidně stát, zatímco on ji bude znásilňovat?" zeptala jsem se. "Můj otec je Vládce šelem. Nezastavíš mne, bojíš se jeho hněvu." "Ty to pořád nechápeš, viď že ne, Fernando?" Namířila jsem zbraň na jeho hlavu, velice pevně. "Je mi u prdele, kdo je tvůj táta.


100

Pusť ji a řekni svým plyšáčkům, ať vycouvají, nebo z tvého papínka udělám převelice nešťastného bezdětného upíra." "Nechceš, abych byl nešťastný." Ten hlas přiměl mé oči mrknout do chodby na protější straně, ale zbraň se nepohnula ani o píď. Upír v chodbě byl Indián. Indián z Indie. Ind. Byl dokonce oblečen do jedné z těch dlouhých tunik. Byla zlatá a bílá a jak vcházel do místnosti, míhala se mi na kraji zorného pole. Nespouštěla jsem zrak z jeho syna. Jednu příšeru po druhé. Jean-Claude spustil ruku z mé paže. Ustoupil za mne a na stranu, dával pozor, aby mi neblokoval zorný úhel, cestu kulky. "Padmo, Vládče šelem, buď pozdraven a vítej v mém domě." "Jean-Claude, Vládče města, buď pozdraven. Tvá pohostinnost překonala mé nejdivočejší představy." Pak se zasmál, ale byl to jenom smích. Teatrální a rozčilující, dokonce zlověstný, ale husí kůže mi nenaskočila. "Řekněte mu, ať pustí Hannah," požádala jsem. "Vy musíte být Jean-Claudova lidská služebnice, Anita Blakeová." "Ano, ráda vás poznávám. Teď řekněte svému synovi, ať pustí naši upírku, nebo do něj prostřelím opravdu velikou díru." "Nedovolila byste si ublížit mému synovi." Teď bylo na mně, abych se zasmála, krátce, úsečně, a ne moc žertovně. "Váš syn tvrdil skoro totéž. Oba se mýlíte." "Jestli zabijete mého syna, já zabiji vás. Zabiji vás všechny." "Fajn, nechte mne otestovat moji chápavost. Když ji nepustí, co jí udělá?" Fernando se zasmál a znělo to podle a syčivě. Ten smích stačil. Někde v tom atraktivním těle byl černý kožíšek a velká korálková očka. Krysodlak. "Budu ji mít, protože Cestovatel to zakázal a můj otec mi ji dal." "Ne," vyhrkl Willie. Udělal krok vpřed, ale Jean-Claude ho zadržel. "Ne, Willie, tohle není tvůj boj." Fernando přejel Hannah dlaní přes ohanbí. Jen Jean-Claudova ruka na Willieho paži mu zabránila na kožoměnce vystartovat. Hannah zaprosila: "Pane, pomozte mi." "Nemůže ti pomoci, dítě," řekl Padma. "Nemůže pomoci žádnému z vás." Zamířila jsem dva palce napravo od Fernandovy hlavy. Výstřel


101

se velkou místností rozlehl s úctyhodnou ozvěnou. Kulka narazila do kamenné zdi. Všichni strnuli. "Příští kulka trefí Fernandovu lebku." "To by sis nedovolila," ucedil Padma. "Šetřte slovy. Něco si vyjasníme, Vládče šelem. Fernando Hannah neznásilní. Za žádnou cenu. Dřív ho zabiju." "Potom já zabiji tebe," vyhrožoval Padma skrz zaťaté zuby. "Fajn, ale to vám syna nevrátí, nebo jo?" Vydechla jsem a cítila, jak se mnou rozlévá klid. "Rozhodněte sám, Vládče šelem, rozhodněte se." "Já jsem Vládce šelem," hlásal jako na divadle. "Na to kašlu, buďte si třeba Santa Claus. On ji pustí nebo chcípne." "Jean-Claude, kontroluj svou služebnici." "Jestli ji dokážeš kontrolovat, Padmo, posluž si. Ale dávej velký pozor. Anita nikdy neblufuje. Chce se jí zabít tvého syna." "Rozhodněte-" řekla jsem tiše, "-rozhodněte-rozhodněterozhodněte-rozhodněte." Chtěla jsem ho utratit. Opravdu chtěla, protože jsem věděla, stejně jistě, jako že tam stojím, že pokud ho nezastřelím teď, budu ho muset zastřelit později. Byl příliš arogantní, než aby to nechal být, příliš zaslepený vlastní mocí, než aby nechal Hannah na pokoji, mít ji nemohl. To byla hranice, kterou nemohl překročit a přežít. "Pusť ji, Fernando," řekl Padma. "Otče," vydechl ten muž v šoku. "Ona stiskne spoušť, Fernando. Chce ji stisknout. Že ano, Anito?" "Jó, to chci." "Stříbrné kulky, předpokládám," víceméně konstatoval Padma. "Nikdy bez nich nevycházím," potvrdila jsem. "Nech ji jít, Fernando. Dokonce ani já tě před stříbrnou kulkou nezachráním." "Ne, ona je moje. Tys mi to slíbil." "Poslechla bych tatínka, Fernando." "Ty se mi protivíš, můj synu?" V Padmově hlase zazněl tón, který vyslal místností teplý závan. Začínající hněv. Něco se mi otřelo o kůži, ocas síly, ale nebyla to upíří síla, ne úplně. Nepokoušel se ovládnout Jean-Clauda. Chutnalo to teplou krví, elektrizující taneček, který prozradil kožoměnce. Což ve skutečnosti nebylo možné. Upír nemůže být lykantrop a vice versa.


102

Fernando se nahrbil, tiskl k sobě Hannah jako panenku, schovávajíc tvář v jejích žlutých vlasech. "Ne, otče, nikdy bych se vám neprotivil." "Pak udělej, co jsem řekl." Fernando Hannah odhodil dozadu. Po čtyřech lezla k Williemu. Vzal ji do náruče, dotýkal se krve na její tváři, otíral ji hedvábným kapesníkem. Sklonila jsem zbraň. Fernando zaměřil svůj tmavý zrak na mne. "Možná si řeknu o tebe, abys byla mým mazlíčkem." "Žvaníš, krysí hochu. Podívejme se, jestli jsi dost chlap, abys proměnil slova v činy." Provokovala jsem ho. Uvědomila jsem si, že chci, aby se na mne vrhl. Chtěla jsem mít pro jeho zabití omluvu. To není dobré. To není dobré. Musela jsem se uklidnit nebo nás kvůli mně pozabíjí. Černý leopard, s rameny výš, než já mám pas, se začal plížit směrem ke mně. S břichem na zemi, svaly napjaté a rozvlněné. Zbraň se prostě posunula k němu. "Ani to nezkoušej." "Elizabeth," ozval se Padma. To jméno mne překvapilo. Jednou už jsem Elizabeth viděla, v lidské podobě a z dálky. Patřila k místním leopardodlakům. Měla jsem za to, až doteď, že ti leopardodlaci patří k doprovodu, který si Padma přivezl s sebou. Pokud je Elizabeth místní, ten druhý leopard může být také náš. Jediné, čím jsem si jistá, je, že to není Zane ani Nathaniel. Kromě nich to mohl být kdokoli. Ale Zane si uznáním mne za svého alfu pobyt zde ušetřil. Kdyby byl Zane alfa, pak by mi jeho porážka podřídila všechny leopardy a žádný z nich by tady nebyl. Tolik teorie. Vzhledem k tomu, že jsem pouhý člověk a ne lykantrop, Vládce šelem pořád mohl čičinky povolat. Ale já bych se je pokusila udržet v bezpečí. Zajímalo by mne, zda se o to pokusila Elizabeth. Zavrčela na něho, na mne, na všechny. Její tesáky byly slonovinově bílé a na méně než deset stop pekelně efektní. Takhle zblízka by se i obyčejný leopard ke mně dokázal dostat dřív, než stačím vypálit smrtící výstřel. Nemáte co lovit velká zvířata ruční zbraní. Leopard se po břiše připlazil o další krok vpřed. "Elizabeth." To jediné slovo přímo vyšlehlo, pálilo mne na kůži a nutilo lapat po dechu. Leopardice se vzepjala, jakoby ji udeřil konec jejího vodítka. Válela se po zemi, bojovala, sekajíc drápy do vzduchu.


103

"Nenávidí vás, Anito," řekl Padma. Jeho hlas byl nyní normální, hovorový, ale ať už dělal leopardodlačici cokoli, pokračovalo to. Vnímala jsem to jako mravence pochodující mi po kůži. Mravence s doruda rozpálenými pohrabáči na malých nožkách. Zadívala jsem se na Jean-Clauda, dumala, jestli to cítí. Jeho tvář byla netečná, prázdná, nečitelná. Jestli cítil bolest, nedával to najevo. Nebyla jsem si jistá, zda přiznání, že to cítím, by byl dobrý nápad. "Zastavte to," požádala jsem. "Zabila by vás, kdybych jí to dovolil. Zabila jste někoho, koho milovala, jejich vůdce. Dočkala by se svojí pomsty." "Už jste se předvedl. Nechte ji být." "Slitování pro někoho, kdo vás tolik nenávidí?" Vplachtil do místnosti, nohama obutýma do trepek se stěží dotýkal země, jakoby se pořád vznášel na drobných pramíncích vlastní síly. Měla bych cítit jeho upíří moc. Ale byl téměř prázdný, jakoby ho něco drželo pod kontrolou nebo naopak chránilo mne. Znovu jsem se podívala na Jean-Clauda. Je dost mocný, aby nás udržel v bezpečí? Tak moc mu triumvirát pomáhal? Jeho tvář mi nic neprozradila a já se neodvážila zeptat, ne před Vládcem šelem. Leopardice ležela na boku, těžce dýchala. Pozorovala mne světle zelenýma očima a přátelský pohled to nebyl. "Když jsem je povolal," spustil Padma, "snažila se se mnou uzavřít dohodu. Nemají žádného alfu a přesto se snažila vyjednávat. Elizabeth by bez protestů leopardy přivedla, abych s nimi naložil, jak se mi zlíbí, kdybych jí dovolil tě zabít. Pomohl jí tě zabít." Vládce šelem pokynul za sebe a malá, štíhlá žena popošla vedle něj, jako by v chodbě čekala na jeho zavolání. Jako dobře vycvičený pes. Byla nahá, kromě náhrdelníku, který musel vážit aspoň pět liber a blýskal se leskem diamantů. Její pleť měla barvu dobré kávy s řádnou dávkou pravé smetany, což bylo důkazem, že afroameričané zavítali už i do Irska. Tvář jí zdobily modřiny, táhnoucí se v purpurových ostrůvcích dolů po jejím těle. Byla jednou z nejkrásnějších žen, co jsem kdy spatřila, dokonce i přes ty modřiny. Byla perfektně souměrná, od čela až ke štíhlým chodidlům. Její oči byly hnědé a přelétaly od leopardice na podlaze k Jean-Claudovi a ke krysákovi. Sem a tam, tam a sem, až se nakonec upřely na mne. Prosila očima a nepotřebovala slova, abych věděla, co říká. Pomoz mi. Tomu jsem rozuměla, ale proč zrovna já? "Když Elizabeth přišla, přivedla ostatní s sebou. Vybral jsem si


104

Vivian za svoji osobní souložnici." Padma bezmyšlenkovitě hladil její vlasy, jako když hladíte fenu. "Dám jí dáreček za každé zranění, co jí způsobím. Bude bohatá, pokud přežije." Vzduch okolo ní se chvěl jako vzduch nad rozpálenou silnicí za letního parna. Další leopardodlak, se kterým jsem se nikdy nesetkala. Kolik jich tady vlastně je? Kolik lidí Elizabeth těm špatňákům vlastně vydala? "O co tady kráčí? Otec a syn si vyjeli na znásilňovací vejlet?" Skoro jsem si odplivla. Padma se na mne zamračil. "Začínám z vás být unaven, Anito Blakeová." "Je to vzájemné," odfrkla jsem si. "Vyhnali jsme Cestovatele z těla jeho hostitele, ale jeho moc vás stále zaštiťuje. Bránil vám vnímat úzkost vašich upírů. Nyní vás zdá se chrání před plným přílivem mých sil. Škoda. Jejich vjem by vás roztřásl jako osiku." Jean-Claude se zlehka dotknul mého ramene. Ten dotek stačil. Nebyla jsem tady, abych si s Vládcem šelem vyměňovala vtipné průpovídky. Zabít ho znělo jako opravdu dobrý nápad, ale já už se se staršími upíry setkala, a ty nesejmete ani stříbrnými kulkami. Tolik mé pověstné štěstí, Padma je jedním z nich. Padma přivolal leopardy k sobě. Ten žlutý se mu stočil okolo kotníků jako velká kočka. Elizabeth se posadila jako dobře vycvičený pes. Willie a Hannah očividně dění v místnosti nevnímali. Zlehka se jí dotýkal, jako by byla ze skla. Políbili se a ten jediný cudný dotek rtů prozrazoval vše, něhu, lásku. Willie a Hannah se prostě ztratili jeden ve druhém. Bylo to krásné. "Už chápete, proč jsem ji dal svému synovi? Ta muka, co její týrání způsobí oběma zároveň. Ale Cestovatel potřeboval jejich těla." Civěla jsem na něho. Bylo dost zlé, když jsem si myslela, že ji vybral jen proto, že Hannah je blond a rozkošná, ale zjištění, že šlo o úmyslnou krutost a nejen o chtíč, vše jen zhoršovalo. "Ty zkurvysynu," řekla jsem zřetelně a od srdce. "Snažíš se mne rozhněvat?" optal se Padma. Jean-Claude se mne opět dotknul. "Anito, prosím." Zřídka užíval mé pravé jméno. Když to udělal, buďto šlo o něco velice vážného nebo o něco, co by se mi nelíbilo. Tentokrát o obojí. Nevěděla jsem, co na to říct, protože Cestovatel znenadání zvedl


105

svůj štít. Padmova síla do nás narazila. Burácela okolo mne, plníc mou hlavu, drásajíc každou myšlenku, co jsem v ní měla. Padla jsem na kolena, jako bych dostala pantokem mezi oči. Jean-Claude zůstal stát, ale cítila jsem ho kymácet se vedle mne. Padma se zasmál. "Nemůže vstoupit do dalšího hostitele a současně udržet svůj štít." Hlas přicházel jako vítr vanoucí místností. Nebyla jsem si jistá, zda jsem ten hlas slyšela mluvit nahlas nebo jen ve své hlavě. "Bude potřebovat své síly v chodbě. Rozhodl jsem se štít zvednout. Dost hraní, Padmo. Ukaž mu, co leží na druhé straně." S těmi slovy přišla vůně. Čerstvě rozkopaná země, pach kořenů tahaných z hlíny. Skoro jsem cítila sytě černou zeminu drolit se v mých rukách. Stiskla jsem těma rukama Browning, až se roztřásly, a stále se nemohla zbavit pocitu hlíny pod rukama na zbrani. Dokonce ani pohled na zbraň, na její čistotu, ten vjem nezrušil. "Co se děje?" zeptala jsem se. Překvapená a potěšená, že jsem dokázala dát dohromady souvislou větu. "Oni jsou rada," odvětil Jean-Claude. "Sundali si, jak bys ty řekla, rukavičky?" "A kurva," ulítlo mi. Padma se zasmál. Zíral na mne a já věděla, že se soustřeďuje jen na mou maličkost. Jeho síla udeřila. Na mě, do mě. Bylo to něco napůl mezi strčením ruky do drátů pod proudem a té samé ruky do ohně. Elektrizující žár se prožíral mým tělem. Žár nahromaděný ve středu mě. Rozpínalo se to jako pěst rostoucí víc a víc. Kdyby ve mně roztáhnul prsty, roztrhal by mne na kusy, propálil mne zevnitř ven, jen svou mocí. Zakřičela jsem.


106

16 Chladný vánek sklouznul přes ten žár. Vítr, chladný a pokojný jako smrt, ovanul mé tělo. Ten vítr mi odfouknul vlasy z tváře. Naplnil mne požehnaný chlad. Jean-Claudovy dlaně mne hladily po ramenou. Klečel na zemi, chovajíc mne v náručí. Na své padání jsem si nepamatovala. Jeho kůže byla na dotek chladná. Věděla jsem, že nějak odhodil své těžce vydobyté teplo. Odhodil své teplo, aby uhasil ten žár. Strašlivý tlak uvnitř mne povoloval, pak se scvrkl. Jakoby JeanClaude byl vítr zhášející oheň Padmy. Ale přišlo ho to draho. Cítila jsem jeho srdce zpomalovat. Krev v jeho žilách proudila moc zvolna a stále pomaleji. Teplo, jež napodobovalo život, ho opustilo a zevnitř prosakovala smrt, aby nastoupila na jeho místo. Obrátila jsem se v jeho náručí, takže jsem mu viděla do tváře. Byla bledá a dokonalá. A nikdy byste jen tak od pohledu nepoznali, co ho má záchrana stála. Hannah se k nám obrátila, její zbitá tvář byla zbrázděná sebejistými vráskami. "Mé nejhlubší omluvy, Jean-Claude. Můj krajan potrestal vzdor tvé služebnice, jak uznal za vhodné." Willie couvnul od Hannah, potřásajíc hlavou. "Do pekla s tebou. Do pekla s vámi všemi." Šedé oči Hannah se k němu obrátily, celé rozezlené. "Nepokoušej mne, maličký. Nemůžeš si se mnou vyměňovat urážky a přežít." "Willie," hlesl Jean-Claude. V tom slově nebyla žádná síla, jen varování. Stačilo. Willie couvl. Jean-Claude se podíval na Cestovatele v jeho novém těle. "Kdyby Anitu zabil, možná bych zemřel spolu s ní. Proto jste tedy přijeli? Zabít nás?" "Přísahám, že ne." Kde Willieho přinutil plachtit, tam byla Hannah na jehlových podpatcích trapná. Neupadl, ale ani neplachtil. Skoro to hřálo u srdce. Nebyl dokonalý. "Na důkaz mojí upřímnosti," pokračoval, "vezmi si teplo ze své služebnice nazpět. Nezastavíme tě." "Vystrčil mě ven," vztekal se Padma. "Jak mu můžeš dovolit zase zesílit?" "To zní, jako by ses bál," usmál se Cestovatel. "Nemám z něj strach," odsekl Padma.


107

"Pak mu dovol nakrmit." Naklonila jsem se k Jean-Claudovi, položila líc na kaskádu hedvábných krajek na přední části jeho košile. Jeho srdce přestalo bít. Dokonce ani nedýchal. Vyčerpal se až moc. Pozorovala jsem Padmu z bezpečí Jean-Claudovy náruče a věděla, že bych ho s chutí zabila. Věděla jsem, že nás Padma chce mít mrtvé. Cítila jsem to. Nikdo mocný jako on takhle nesmyslně sebekontrolu neztratí. Skoro zabil mne, nás, a to vše mělo vypadat jen jako tragická nehoda. Leda hovno. Browning ležel tam, kam jsem ho upustila, ale nyní jsem okusila Padmovu moc. Stříbro by na jeho zabití nemuselo stačit. Zranit ho se zdálo jako vážně špatný nápad. Zabít nebo nechat do pekla být, jako každého velkého dravce. Nezahrávat si, ledaže můžete práci dokončit. "Nakrm se ze své služebné," předl Padma. "Nezastavím tě. Jak pravil Cestovatel." To poslední neslo stopu hořkosti. Člen rady či ne, Padma se Cestovatele bál nebo spíš s ním už bojoval. Soukmenovci, ale ne sobě rovni. Klekla jsem si, svírala Jean-Claudovy paže přes hrubou krajku a třpytivou látku saka. Jeho paže působily konejšivě klidně, skutečně. "Co…" Zastavil mne s prsty na mých rtech, jemným dotekem. "Není to krev, co potřebuji, Padmo. Je to její vřelost. Jen slabý je pán, jenž je nucen brát si krev svého služebníka." Padmova tvář se stala prázdnou, bezvýraznou. "Neztratil jsi talent urazit, aniž bys urazil, Jean-Claude." Vzhlížela jsem k Jean-Claudovi, dokonce, i když klečel, byl vyšší. Jeho hlas mi protékal myslí. 'Žádné otázky, ma petite, nebo zjistí, že nejsi úplně moje.' Přesto jsem měla spoustu otázek, které mne pořádně trápily. Ale když jsem se nemohla zeptat přímo, existovaly i jiné způsoby. "Musel by Vládce šelem zabořit své tesáky, aby se mu rozběhlo srdce?" "Oui, ma petite." "Jak… vulgární," ohrnula jsem nos. To byla jedna z nejcivilizovanějších urážek, co mne kdy napadla. Však taky zabrala. Padma na nás zasyčel: "Nepokoušej moji trpělivost přespříliš, Jean-Claude. Cestovatel není hlavou rady. Máš tam teď dost nepřátel, aby případné hlasování nedopadlo ve tvůj prospěch. Tlač na mne příliš a já si hlasování vynutím."


108

"Vynutíš si hlasování o čem?" zeptal se Jean-Claude. "Cestovatel se dušoval, že zde nejste mne zabít. O čem jiném bys chtěl hlasovat, Vládče šelem?" "Přestaň planě hovořit, Jean-Claude." Padmův hlas byl hluboký, okořeněný skoro vrčivým podtónem. Zněl spíše jako zvíře, než upír. Jean-Claude se něžně dotknul mojí tváře, obrátil ji, abych se dívala na něj. "Ukažme Vládci šelem, jak se to dělá, ma petite." Vážně se mi nelíbilo, jak to zní. Ale jednu věc jsem věděla jistě. Jean-Claude potřeboval vrátit sílu. Nebyl by schopen zopakovat trik s vypuzením člena rady, když byl tak studený, tak vyčerpaný. "Udělej to," řekla jsem. Musela jsem mu věřit. Věřit, že mi neublíží. Věřit mu, že neudělá nic strašlivého nebo trapného. Uvědomila jsem si, že mu nevěřím. Že nezáleží, jak moc miluju jeho půvabné tělo, věděla jsem, že je jiný. Věděla jsem, že to, co on považuje za úplně v pořádku, nemusí nutně být úplně v pořádku vůbec. Usmál se. "Budu se koupat ve tvém teple, ma petite. Obklop mne, ať se mé srdce rozbuší jen pro tebe. Můj dech se zahřeje tvými polibky." Vzal moji tvář do svých dlaní pokrytých vystydlou pokožkou a políbil mne. Jeho rty byly samet sám, jeho dotek lehký, hladivý. Jeho ruce sklouzly po mých skráních, prsty se probíraly mými vlasy, mnuly je, rochnily se v nich. Políbil mé čelo a zachvěl se. Pokusila jsem se ho znovu políbit a on se odtáhnul. "Nezapomínej, ma petite, jestli se kterákoli část tvého líbezného těla bude dotýkat toho mého přespříliš, odumře. Nebuď tolik dychtivá ztratit na jednu noc libý cit ve svých rtících." Zůstala jsem velmi klidně ležet v jeho pažích a přemýšlela o tom, co právě řekl. Dotýkání těl vyžaduje holou kůži, že jo? Ale pokud by se nějaká část dotýkala příliš dlouho nebo příliš intenzivně, má kůže by odumřela, ale jen na jednu noc. Jean-Claude byl vážně velice dobrý v předávání informací, aniž by to bylo příliš zjevné. Nutil mne uvažovat, jak často to musel dělat v minulosti. Stáhnul mi plášť z ramen, až mi visel skoro až k pasu. Přejížděl mi dlaněmi po kůži, zatínal do mne prsty. Jeho ruce byly teplé. Sklouzl rukama po kabátě, svíral mé paže přes něj, ale nedržel holou kůži. Políbil můj krk zlehka, coby motýl květinu, jeho tvář se otírala o mé hrdlo, mé líce. Odtáhnul se ode mne s rychlým návalem dechu. Položila jsem mu dlaně na srdce a nic se neozvalo. Hladila jsem jeho tvář,


109

dotýkala se velké tepny na krku. Nic. Chtělo se mi zeptat, co děláme špatně, ale netroufla jsem si. Nechtěla jsem, aby špatňáci věděli, že jsme věci jako tohle často neprováděli. Sex ano, tajuplné upíří praktiky jsme přeskočili, když to záleželo na mně. Začal si rozepínat košili. Hleděla jsem na něho, oči trošku vytřeštěné. Odhalil kroužek svého břicha. Jen jsem hleděla na záblesk bledé kůže. "Co?" nechápala jsem. "Dotkni se mne, ma petite." Hodila jsem okem po čumících upírech. A zavrtěla hlavou. "Žádná předehra před špatňáky." "Mohl bych si prostě vzít tvoji krev, pokud bys tomu dala přednost," navrhnul tiše. Řekl to, jako bychom tohle prováděli každou noc. Udělali jsme to, z mé strany dobrovolně, zatím jen dvakrát. Poprvé pro záchranu jeho života. Podruhé k záchraně jeho i Richarda. Nechtěla jsem znovu darovat krev. Občas jsem si myslela, že pro upíry je dávání krve intimnější, než sex. Ani ten jsem nechtěla provozovat na veřejnosti. Zírala jsem na něj a začínala se zlobit. Žádal mne dělat velice důvěrnou věc před cizími. Nelíbilo se mi to a on věděl, že se mi to líbit nebude. Tak proč mne nevaroval? Vážně si nemyslel, že bychom to dnes v noci museli dělat? "Zlobí se na tebe," přisrával Padma pobaveně. "Opravdu je tak stydlivá?" Znělo to, jako by tomu nevěřil. "Nemůže to být spíš tak, že ve skutečnosti nedokážeš udělat, cos tvrdil, že udělat můžeš?" Tělo Hannah stálo s nohama od sebe, balancujíc na nezvykle vysokých šteklech. "Copak jsi stejně slabý jako Padma? Jen další pijavice?" Cestovatel zavrtěl hlavou, vlasy Hannah klouzaly přes ramínka zničených šatů. "V čem dalším jsi blufoval, Jean-Claude?" "K čertu s vámi všemi," ulevila jsem si. Vjela jsem rukama JeanClaudovi pod košili, prsty ho škádlila na plochém břiše. Na dotek byl chladný. Do prdele. Vykasala jsem mu košili z kalhot, nijak extra něžně, a přejížděla mu dlaněmi po kůži. Prsty mu hnětla svaly na zádech a cítila, jak mi zrádné horko stoupá po krku vzhůru do tváří. Za jiných okolností, v soukromí ložnice, to skýtalo jisté možnosti. Nyní, tady a teď, to bylo jen trapné. Odtáhnul mé ruce. "Opatrně, ma petite, nebo ti ruce umrznou." Konečky mých prstů byly studené, jako bych byla v zimě venku bez rukavic. Vzhlížela jsem k němu sekundu či dvě. "Když se tě nemohu dotýkat rukama, co jiného mi navrhuješ?"


110

Padma navrhl něco natolik explicitního, že mne to přimělo namířit na něj ukazovák. "Ty se do toho neser." Vysmál se mi. "Ona je opravdu na rozpacích. Jak nesmírná vzácnost. Asher říkal, že byla panna, než jsi ji dostal ty. Nevěřil jsem mu. Až doteď." Sklonila jsem hlavu k hrudi. Nehodlala jsem to říci. Nedlužila jsem upíří radě itinerář svého milostného života. Jean-Claudova ruka se mi pohnula do výhledu. Vůbec se mne nedotknul, ale pouhý pohyb jeho ruky přiměl můj obličej se zvednout a setkat s jeho pohledem. "Nežádal bych tě o to tady a teď, kdyby to nebylo nezbytné. Musíš tomu věřit." Dívajíc se do jeho modrých, smutných očí, jsem mu uvěřila. Hloupé, ale pravdivé. "Co chceš, abych udělala?" Zvedl prsty a položil je těsně nad mé rty, tak blízko, že kdybych se nadechla, musel by se mne dotknout. "Polož svá rozkošná ústa na mé srdce. Jestli je naše spojení tak silné, jak věřím, že je, vede tudy zkratka, ma petite." Vzdychla jsem a vytáhla mu košili nahoru, obnažujíc jeho hruď. V soukromí jsem moc ráda přejížděla jazykem po jizvě ve tvaru kříže vypálené do jeho hrudi. Ale tohle nebylo soukromí. Prdím na to. Položila jsem rty na chladnou pokožku jeho břicha a rychle vylízla mokrou cestičku vzhůru k jeho hrudi. Ostře a syčivě se nadechl. Jak mohl dýchat a nemít pulz? Odpověď neexistuje, ale už jsem to viděla. Upíry, co dýchali, ale neměli pulz. Přejela jsem jazykem přes hladkost vypálené jizvy ve tvaru kříže a skončila polibkem nad jeho srdcem. Cítila jsem své rty chladnout. Nebyl to palčivý chlad zimy, ačkoli? Bylo to přesně, jak řekl. Jeho tělo mi kradlo teplo. Můj život prosakující ze mne do něj. Dosedla jsem na paty, klečela kousek od něho, olizovala si rty a snažila se najít v nich cit. "Jak ti je?" Zasmál se a ten zvuk mi sklouznul po zádech jako kostka ledu, schválně mi přejel až úplně dolů, na konec páteře. Otřepala jsem se. "Je ti líp." Bez varování mne zvedl, ruce na mých stehnech. Překvapeně jsem vyjekla a chytla se ho za ramena, kvůli rovnováze. Objal pažemi mé nohy a vzhlédl ke mně. Zornice jeho očí se utopily v jasně modrém ohni. Cítila jsem jeho srdce bít ve svém krku. Jeho pulz uháněl mým


111

tělem. Nechal mne pomalou klouzat do své náruče. "Polib mne, ma petite, tak, jak jsme se líbat chtěli. Jsem rozehřátý, a co se doteků týká, bezpečný." "Rozehřátý možná, ale bezpečný nikdy," vydechla jsem. Začala jsem ho líbat, když jsem byla palec nad jeho čelem, a v líbání pokračovala a sklouzávala po jeho těle. On mne líbal, jako by mne chtěl sníst od pusy až úplně dolů. Tesáky přitisknuté tvrdě a ostře, a musel se buďto odtáhnout nebo by se ke slovu dostala krev. Ten polibek mne zanechal bez dechu, rozechvělou, ale ne chladem. Uvědomila jsem si, že se opil či omámil vstřebáváním mého tepla. Že je to příjemné nejen z praktických důvodů. Byla jsem si jistá, že udělal z nouze ctnost. "Takže nyní, když už jsi zase v plné síle," řekl Cestovatel, "vás opustím. Padmu vyprovodíš ze svých dveří i bez mé pomoci. Se vší jistotou se už dokážeš bránit sám." "Porazil i tebe," vyhrkl Padma. Tvář Hannah se na nás zadívala. "Ano, porazil. Nic menšího jsem od vládce, jenž zabil Zemětřase, ani nečekal." Hannah se obrátila zpátky k Padmovi. "A dokázal, co ty neumíš. Obnovil své teplo za pomoci své lidské služebnice, aniž by vysál byť i jen jedinou krůpěj její krve. Trik, který dokáže provést každý skutečný vládce." "Tak dost," vykřikl Padma. Znělo to naštvaně. Muset sdílet krev s vlastním lidským služebníkem se jevilo jako skutečné faux pas. "Noc se krátí. Nyní jsi pln sil, Jean-Claude, vyhledej své lidi. Zjisti, kdo neodpoví na tvé volání." "Já vás teď opustím, Jean-Claude. Budu čekat vzadu." V tu ránu šla Hannah k zemi. Willie ji zachytil a něžně uložil na zem. "Hledej, Jean-Claude, hledej své lidi," provokoval Padma. JeanClaude se postavil, mne vytáhl s sebou. Jeho panenky proplavaly zářivou modří jeho očí. Oči získaly normální barvu. Hleděl přese mne, přes Padmu. Nemyslela jsem si, že viděl něco v této místnosti. Jeho moc se plížila z jeho rukou přes moji kůži. Myslím, že pokud bych se ho nedotýkala, nic bych neucítila. Slabounké šimrání energie, jako by bylo příliš slabé na cokoli. Zamrkal a podíval se na Padmu. "Damian." Damian byl Jean-Claudovým pobočníkem. Stejně jako Liv, i on už oslavil pětistovku, ale nikdy se nestal vyšším upírem. V Damianově případě šlo o víc než tisíc let, ale nikdy by se nestal vyšším upírem. To bylo strašidelné množství času na získání


112

tak malé moci. Nechápejte mne špatně, Damian byl mocný. Na pětisetletého byl děsivý. Na tisíciletého jako dítě. Nebezpečné, masožravé děťátko, ale přesto Damian získal všechnu moc, co kdy získat mohl. Mohl žít, dokud Slunce neexpanduje a nespolkne Zemi, stejně by nebyl mocnější než dnes za soumraku. Byl jedním z mála upírů, co mne kdy dokonale obalamutil v otázce jeho věku. O polovinu jsem jeho věk podhodnotila. Posuzovala jsem ho podle moci a právě teď jsem se začala učit, že moc není jediným měřítkem. Jean-Claude o jeho svobodu smlouval s původní Damianovou paní. Získal svobodu a za to přišel sem a hrál druhé housle. "Cos Damianovi udělal?" zeptal se Jean-Claude. "Já nic, ale je mrtev?" Padma se zasmál a vzal Vivian za ruku. "To je otázka, kterou může zodpovědět pouze jeho pán." Kráčel chodbou, vedl leopardodlačí dívku za ruku. Vivian se na mne ohlédla, hleděla na mne širokýma, vystrašenýma očima, dokud se mi neztratili z výhledu. Černý leopard zaváhal, pozoroval mne. Promluvila jsem dřív, než jsem si to rozmyslela, skoro instinktivně. "Jak jsi je mohla přenechat té věci?" Zavrčela na mne, mrskajíc ocasem. "Jsi slabá, Elizabeth. Gabriel to věděl, a proto tebou opovrhoval." Kašlavě zařvala. Padmův hlas protnul ten zvuk jako ostří nože. "Elizabeth, pojď ke mně nebo se budu moc zlobit." Leopardice vydala poslední vzteklé zavrčení a odťapkala ze scény. "Řekl ti Gabriel, že je slabá, ma petite?" Zavrtěla jsem hlavou. "Nepřivedla by je sem, kdyby byla silnější. On zavolal a ona přišla, ale měla přijít sama." "Možná udělala to nejlepší, co dokázala, ma petite." "Potom, to její nejlepší není dost dobré." Podívala jsem se na Jean-Claudův ustaraný, nevyzpytatelný obličej. Jeho tělo bylo tiché, klidné. Vloudila jsem pod jeho košili dlaň a položila mu ji na srdce. Bušilo jako zvon. "Myslíš si, že Damian je mrtvý," hlesla jsem. "Vím, že je mrtvý." Zadíval se dolů na mne. "Jestli je to napořád, toť otázka." "Mrtvý je mrtvý," nechápala jsem. Zasmál se a přitáhl si mne do náruče. "No tak, ma petite, ty především bys přece měla vědět, že to není pravda."


113

"Myslím, žes řekl, že nás dnes v noci nemohou zabít," zaryla jsem do něj. "To jsem si myslel," přiznal. Skvělý. Vždycky, když si myslím, že už chápu pravidla, změní se. Proč se ta zatracená pravidla mění pořád k horšímu?


114

17 Willie přišel za námi, Hannah vedl za ruku. "Děkuji vám, pane, Anito." Na pohublém obličejíku měl modřiny, asi z boje o Cirkus na začátku toho všeho, myslím. Už se hojily. Vypadal strašně, dokonce ještě víc jako chodící mrtvola, než obvykle. "Vypadáš pekelně," neodpustila jsem si. Zakřenil se na mne, blýskajíc tesáky. Byl mrtvý teprve tři roky. Smát se bez tesáčků chtělo trošku víc praxe. "Jsem v pohodě." Podíval se na Jean-Clauda. "Snažil jsem se je zastavit. Všichni jsme se snažili." Jean-Claude si pozastrkoval košili do kalhot. Přejel si dlaněmi přes náprsenku a dotknul se Willieho ramen. "Bojoval jsi s radou, Willie. Vyhrát či zvítězit… udělal's dobře." "Děkuji, pane." Jean-Claude své lidi obvykle opravoval, když mu říkali pane, ale dnes v noci, myslím, budeme tak formální, jak jen to půjde. "Pojď, musíme vyhledat Damiana." Nabídl mi své zápěstí, a když jsem tak docela nechápala, co po mně chce, položil si konečky mých prstů na pulzující žíly. "Dotýkej se mne, jako bys mi chtěla měřit tep." "Má to nějaký zvláštní význam?" "Dává to najevo, že jsi víc, než má služka či partnerka do lože. Dává to najevo, že tě považuji za sobě rovnou." "Co si o tom pomyslí rada?" optala jsem se. "Přinutí je to jednat nejen se mnou, ale i s tebou. Tím jim zkomplikuji situaci jako takovou a nám poskytnu více možností." Položila jsem ruku na jeho zápěstí. Jeho pulz pravidelně bušil pod mými prsty. "Zmást naše nepřátele, viď?" Jeho kývnutí bylo téměř poklonou. "Rozhodně, ma petite, to rozhodně." Kráčela jsem vedle něj vstříc chodbě, pravou ruku v kapse na Browningu, který jsem mezitím zvedla ze země. Když jsme získali volný výhled, Jean-Claudův pulz se pod bříšky mých prstů splašil. Damian ležen na boku, zkroucený okolo meče. Kolem jeho čepele prosakovala do tmavé látky vesty, kterou měl oblečenou místo košile, krev. Ze zad mu trčel hrot. Byl potřísněný krví. Těžko to říci se stoprocentní jistotou, ale zdálo se, že proklál srdce.


115

Vedle něj stál cizí upír. Třímal obouruční meč, hrotem dolů, jako hůl. Poznala jsem ten meč. Damian s ním spával v rakvi. Nový upír byl vysoký, šest stop šest palců nebo víc, širokoplecí. Jeho vlasy byly zastřižené jako podle kastrolku, žluté prstýnky mu rámovaly obličej, nechávajíc odkryté uši. Byl oblečen do bílé tuniky, bílých kalhot, bílá se vrstvila na bílou. Stál strnule, v pozoru, jako voják. "Warricku," oslovil ho Jean-Claude. "Já doufal, že jsi před Yvettinou něžnou péčí dávno utekl." Vysoký upír se na nás podíval. Jeho oči šlehly k mé ruce na Jean-Claudově zápěstí. Klesl na jedno koleno, Damianův meč položený křížem přes paže. Sklonil hlavu a meč nám nabídl. "Bojoval dobře. Už je to příliš dlouho, co jsem se střetl s takovým protivníkem. Zapomněl jsem se a zabil ho. Nepřál jsem si smrt takového bojovníka. Jeho definitivní smrt je velikou ztrátou." Jean-Claude vzal meč z upírových rukou. "Nech si své omluvy, Warricku. Přicházím Damiana zachránit, ne pohřbít." Warrick k nám zvedl bleděmodré oči. "Ale já mu probodl srdce. Kdybys byl jeho kníže, ten kdo ho stvořil, potom by tu byla jistá naděje, ale tys ho z hrobu k druhému životu nepovolal." "Nicméně jsem Vládce města a Damian složil krevní přísahu." Warrick položil meč na zem vedle Damianova nehybného těla. "Tvá krev ho může zavolat. Modlím se, aby to stačilo." Zírala jsem na něho. Nikdy jsem neslyšela upíra říci: 'Modlím se.' Upíři se, ze zřejmých důvodů, moc nemodlí. Tím myslím, kdo by je měl asi tak vyslyšet? No jo, existovala Církev věčného života, ale to bylo náboženství spíš pro lidi, něco na způsob New Wavey. Nejsem si jistá, že nějak moc mluvili o bohu. Damianovy vlasy byly skoro krvavě rudé, překvapivá barva na alabastrové bělosti jeho kůže. Věděla jsem, že má oči tak zelené, že by mu každá kočka mohla závidět, ale dnes v noci byly zavřené a pokud se to nepodaří, už nikdy se znovu neotevřou. Jean-Claude klečel vedle Damiana. Položil ruku na Damianovu hruď, blízko meče. "Pokud vytáhnu meč a jeho srdce se nerozbuší, jeho oči se neotevřou, pak je pryč. Jeden pokus, pouze jeden jediný pokus. Mohli bychom ho uložit někam do díry, na sto let, dokud by meč z jeho srdce nevypadl, pak by existovala jistá naděje. Jestli to uděláme tady a teď, riskujeme jeho ztrátu jednou provždy." To poslední byla tradice. Nikdy a za žádnou cenu nevytáhnete kůl ze srdce mrtvoly, bez ohledu na to, jak mrtvá se zdá být.


116

Klekla jsem si vedle něho. "Existuje na to nějaký rituál?" Zavrtěl hlavou. "Budu vzývat krevní přísahu, kterou složil. To pomůže zavolat ho zpátky, ale Warrick má pravdu. Já Damiana nestvořil. Nejsem jeho pravý kníže." "Ne, je starší než ty, asi o šest set let." Shlédla jsem na upíra, který meč potřísnil, ležícího v kaluži vlastní tmavé krve. Měl na sobě pár společenských kalhot, které mu ladily k vestě. Bez klasické košile pod vestou to vypadalo podivně eroticky. Pořád jsem Damiana cítila ve své hlavě. Jeho moc, tlukot a běh staletí jím protékaly. Nebyl mrtvý, nebo přinejmenším ne úplně. Pořád jsem vnímala jeho auru, něco. "Pořád Damiana cítím," hlesla jsem. "Co tím myslíš, ma petite?" Měla jsem hrozné nutkání dotknout se Damiana. Přejíždět dlaněmi po jeho nahých pažích. Nebyla jsem na nekrofilii, bez ohledu jak nebezpečně jsem tančila po jejím ostří. Co se děje? "Cítím ho. Jeho energii v mojí hlavě. Je to jako přijít k čerstvé mrtvole, ještě než duše opustila tělo. Je pořád neporušený, myslím." Warrick se na mne díval. "Jak to můžete vědět?" Natáhla jsem se k Damianovi a zastavila se, ruce zaťaté v pěst. Dlaně mne bolely touhou dotknout se ho, ne přesně v sexuálním slova smyslu, ale jako při pohledu na skutečně pěknou sochu. Chtělo se mi obmalovávat linie jeho těla, cítit příliv a odliv. Chtěla jsem… "Co se děje, ma petite?" Konečky prstů jsem se dotkla Damianovy paže, jako bych se bála, že se popálím. Má dlaň přejela po jeho chladném těle skoro bez mojí vůle. Moc, jež oživovala Damianovo tělo, vytékala z jeho chladnoucí kůže do mojí ruky, mou paží, naskočila mi z toho husí kůže. Zalapala jsem po dechu. "Co to děláš, ma petite?" Jean-Claude si třel paže, jakoby to cítil i on. Warrick ke mně vztáhl ruce, jakoby je držel před ohněm, ne zcela jist, zda by se mne mohl, nebo měl, dotknout. Odtáhl se, otírajíc si dlaně o kalhoty. "Je to pravda. Jste nekromant." "To jste ještě nic neviděl," zašeptala jsem. Obrátila jsem se na Jean-Clauda. "Až vytáhneš meč, fór bude v tom zabránit moci uniknout z otevřené rány. Zabránit, nevím, jak to říct líp, jeho duši uprchnout, správně?"


117

Jean-Claude na mne civěl, jako by mne nikdy dřív vlastně neviděl. Pěkné vědět, že ho ještě dokážu překvapit. "Já nevím, ma petite. Nejsem čaroděj ani student magické metafyziky. Budu se dovolávat přísahy, odříkávat rituál a doufat, že přežije." "Občas, když vyvolávám zombie z hrobu, je snazší zavolat je podruhé." Sjela jsem rukama dolů, abych podržela Damianovu ochablou ruku, ale nestačilo to. Má moc a síla v nitru upíra potřebovaly bezprostřednější dotek, než pouhé dlaně. "On není zombie, ma petite." "Warrick řekl, že bys neuměl vyvolat Damiana z hrobu, ale já ano." Onehdy jsem, vlastně nešťastnou náhodou, oživila tři JeanClaudovy upíry. To bylo tenkrát, když jsme – on, Richard a já – poprvé invokovali triumvirát. Vzniklá energie byla tak ohromná, že jsem oživila všechny opravdické mrtvoly v blízkém okolí jako zombie, ale síly bylo příliš mnoho. Nakrmila jsem jí i upíry a oni pro mne povstali. O nekromantech se tvrdilo, že jsou schopni k plnění svých rozkazů povolat všechny druhy mrtvých. Pouhé legendy. Co vím, jsem jediný žijící nekromant, který tenhle zvláštní kousek svedl. "Co potřebuješ, ma petite?" Lezla jsem okolo Damianova těla po čtyřech. Krev mne chladila přes punčocháče. Má dlaň putovala vzhůru po jeho paži, neztrácejíc ani na moment kontakt s jeho tělem, s tou energií svíjející se v něm. Síla, jež ho oživovala, už mne jednou ven vytlačila, omráčila mne, zranila. Ale sotva jsme se jeden o druhého otřeli, byli jsme propojeni. "Jsi spojen s Damianem, ale také jsi spojen se mnou. Dokážu Damiana cítit ve své hlavě. Nevím, zda jde o spojení, ale něco to je. Použij to," řekla jsem. "Máš na mysli odčerpávat tvoji sílu k posílení mého vlivu nad ním?" ujišťoval se Jean-Claude. "Jo." Přitáhla jsem si Damiana do klína, ležel na boku, stále proboden mečem. Když Jean-Claude uviděl, co dělám, pomohl mi. Chovala jsem Damiana, spočíval na boku, rameno v mém klíně, s hlavou na mé paži. Přejela jsem mu dlaní po hrudi, hledajíc srdce, a místo něj jsem našla ostří. Bylo zapíchnuté v jeho srdci. Dokonce ani s mou pomocí, dokonce ani s Jean-Claudovou pomocí, kdyby nebyl více než pětisetletý, byl by mrtev. Pětistovka je zdá se věk, kdy upíři získávají velké množství moci. Že překročil tisícovku, mu může jen pomoci. Cítila jsem ho, svým tělem, svojí hlavou.


118

Prostřednictvím rostoucí síly, uvědomila jsem si, že jsem se obrátila zády k chodbě. Bylo obtížné myslet, ale řekla jsem. "Povládne příměří, dokud ho neoživíme?" "Myslíš, zda nás napadnou, zatímco ho budeme zachraňovat?" "Ano." "Já vás ohlídám," řekl Warrick. Vstal a pozvedl Damianův meč. "Není to konflikt zájmů?" zajímala jsem se. "Pokud neoživne, budu potrestán za jeho zabití. Nejde jen o truchlení pro moji neopatrnost, co mne nabádá vám pomoci. Bojím se, co učiní má paní." Jean-Claude hleděl dolů na Damiana. "Padma nás chtěl zabít kvůli moci, kterou nám dal triumvirát, ma petite. Nyní, když ví, že jsi povolala Damiana z jeho rakve jako zombie, se tě bude bát ještě mnohem víc." "Warrick mu to řekne?" Jean-Claude se půvabně zasmál. "Není třeba, aby Warrick cokoli prozradil, že ne, Cestovateli?" Čísi hlas si povzdechnul, jako ozvěna rozléhající se okolo nás. "Jsem tady." Hleděla jsem do vzduchu, na nic. "Ty malý zkurvysyne, tys nás poslouchal." Willie se zapotácel. Hannah se mu vyškubla. "Jsem mnohým, Anito." Willie se na nás obrátil, oči žhnoucí starodávnou inteligencí. "Proč jsi nám tuto informaci zatajil, Jean-Claude?" "Dívali jste se na nás jako na hrozbu i bez této drobné informace, Cestovateli. Máš mi za zlé, že jsem ji před vámi skryl?" Malinko se usmál. Jeho úsměv byl současně laskavý i povýšený. "Ne, myslím, že ne." Jean-Claude sevřel jílec meče. Položil ruku na Damianovu hruď, aby ho přidržel. Jeho prsty zavadily o moji ruku. "Možná bys chtěla svoji ruku posunout, ma petite. Ten meč je ostrý." Zavrtěla jsem hlavou. "Chci přinutit jeho srdce bít. Nedokážu to, pokud se ho nebudu dotýkat." Jean-Claude pootočil hlavu, díval se na mne. "Kouzlo tě ovládne, ma petite, a ty se zapomeneš. Použij aspoň levou ruku." Měl pravdu. Kouzlo, pro nedostatek lepších slov, mohutnělo. Nikdy jsem svoji vlastní moc necítila tak silně, jenom při krvavých obětech. No jasně, byla tady spousta krve, jenže žádná, kterou bych prolila já sama. Ale dokázala jsem vnímat Damianovo srdce uvnitř jeho hrudi. Skoro jako bych mohla sáhnout dovnitř a ten sval


119

pohladit. Jako bych ho neviděla, ale cítila, a to nebylo totéž. Odtáhla jsem pravou ruku a levačkou překryla Damianovo tiché srdce. "Jsi připravena, ma petite?" Kývla jsem. Jean-Claude se zvedl na kolena. "Já jsem Vládce města. Pil jsi moji krev. Dotýkal ses mého těla. Jsi můj, Damiane. Dobrovolně ses mi odevzdal. Nyní pojď ke mně, Damiane. Povstaň z mé vůle. Odevzdej se do mých rukou." Zesílil sevření ostří. Cítila jsem posun Damianova těla, bylo jako bez kostí, bezvládné, jako mrtvé. Cítila jsem jeho srdce, pohladila je a ono bylo studené, mrtvé. "Já jsem pán tvého srdce, Damiane," deklamoval Jean-Claude. "Chci, aby bilo." "Přinutíme ho bít," řekla jsem. Můj hlas zněl chladně, cize, vůbec ne jako můj vlastní. Moc dýchala skrze mne, skrze Damiana, do Jean-Clauda. Cítila jsem ji šířit se a věděla, že každá mrtvola v okolí by ten příval ucítila. "Teď," zašeptala jsem. Jean-Claude se na mne naposledy podíval, potom veškerou svoji pozornost obrátil k Damianovi. Vytrhl ostří jediným odhodlaným pohybem. Damianova esence se pokoušela následovat čepel, pokoušela se uniknout ranou ven. Cítila jsem ji klouzat pryč. Zavolala jsem na ni, vtiskla ji do mrtvého těla, a nestačilo to. Přejela jsem rukou po jeho srdci. Vytahované ostří mi rozřízlo ruku. Krev, čerstvá a teplá a lidská, tekla na ránu. Ta věc uvnitř Damiana zaváhala. Zůstala, aby ochutnala moji krev. To stačilo. Nepohladila jsem jeho srdce. Rozdrtila jsem je, naplnila je energií, která se po nás plazila. Srdce mu v hrudi bušilo tak, že jsem je cítila v kostech. Jeho páteř se ohnula, zvedala ho z mého klína, pohodila jeho hlavou. Jeho ústa se otevřela v tichém výkřiku. Jeho oči se rozevřely doširoka. Klesl mi zpátky na klín. Zíral nahoru na mne, oči rozšířené, vystrašené. Popadl mne za ruku. Snažil se mluvit a nemohl kvůli dunění pulzu v krku. Cítila jsem krev v jeho těle, tlukot jeho srdce, bilo jako splašené. Sáhl po Jean-Claudovi, chytil se rukávu jeho saka. Konečně zašeptal: "Co jste to se mnou udělali?" "Zachránili tě, mon ami, zachránili." Damian se z ničeho nic sesul. Jeho tělo se začínalo zklidňovat. Začínala jsem ztrácet vjem jeho pulzu, tlukot jeho srdce. Pomalu klouzalo pryč a já je nechala jít. Ale byla jsem si téměř jistá, že bych


120

je mohla zadržet. Dokázala bych si zachovat vnímání i splašený úprk jeho těla. Dokázala bych je svým dotekem přinutit zvednout i padnout. Byla jsem si tím skoro jistá. Prsty jsem mu prohrábla husté rudé vlasy a ucítila pokušení, jež jen lehce vonělo sexem. Zvedla jsem svoji stále krvácející ruku, abych na ni viděla. Nebyla pořezaná moc. Dva tři stehy a budu v pořádku. Bolelo to, ale ne dost. Vjela jsem pořád krvácející rukou do jeho kadeří. Jejich houští mi projíždělo otevřenou ranou, zadíralo se do ní. Bolest byla rázem ostřejší, nepříjemnější a hnusnější. Dost bolesti, aby mne vzpamatovala. Damian na mne zezdola zíral, bál se. Bál se mne.


121

18 "No ne, jak hrozně působivé." Obrátila jsem se, Damiana stále na klíně. Yvette kráčela chodbou směrem k nám. Někde zapomněla norkové boa a bílé šaty byly velice jednoduché, velice elegantní, velice Chanel. Zbytek scény byl čistokrevný markýz de Sade. Jason, vlkodlak, lokaj, občas dobrovolný aperitiv nemrtvých, šel s ní. Měl oblečené něco mezi černými koženými a obtaženými kovbojskými kalhotami, s výraznými prostřihy. Holá kůže mu prosvítala nejen na stehnech a cosi podobné koženým tangům pokrývalo jeho genitálie. Na krku měl okovaný psí obojek s vodítkem. Konec vodítka držela v ruce Yvette. Čerstvé modřiny se mu táhly dolů po obličeji, krku, pažích. Na dolní části hrudi a na břiše měl šrámy, které vypadaly jako památka na drápy. Ruce spoutané za zády, paže přitažené tak těsně k tělu, že už jen to samo o sobě muselo bolet. Yvette se zastavila asi osm stop od nás, jako manekýna na mole. Rýpla Jasona do zad tak tvrdě, že tiše zanaříkal, přinutila ho pokleknout. Vytáhla vodítko, že skoro visel. Rukou hladila jeho žluté vlasy, urovnávala je, jako by se měl fotit. "Můj souložník na dobu mého pobytu tady. Líbí se ti svazování?" "Můžeš se posadit?" zeptala jsem se Damiana. "Myslím, že jo." Skutálel se z mého klína, sedal si opatrně, jakoby mu všechno ještě úplně správně nefungovalo. Vyhrabala jsem se na nohy. "Jak ti je, Jasone?" "Jsem v pořádku," zalhal. Yvette škubla vodítkem, utáhla ho tak, že nemohl mluvit. Uvědomila jsem si, že na vnitřní straně obojku jsou kovové hřeby, škrtící obojek. Skvělé. "Je to můj vlk, Yvette. Pod mojí ochranou. Nemůžeš ho mít," řekl ostře Jean-Claude. "Už jsem ho měla," odvětila sladce. "Ale chci ho mít znovu. Ještě jsem mu neublížila. Ty modřiny nejsou moje práce. Získal je při obraně tohoto místa. Při obraně tebe. Zeptej se ho sám." Povolila obojek a pak řemínek. Jason se dlouze nadechl a podíval se na nás. "Ublížila ti?" zeptal se Jean-Claude. "Ne," zachraptěl.


122

"Držíš se nesmírně zpátky," odpověděl Jean-Claude Yvette, "nebo se tvé chutě změnily, odkdy jsme se objali naposled?" Zasmála se. "Ó ne, mé chutě jsou stále stejné, jako byly odjakživa. Budu ho mučit tady, přímo před tvýma očima, a ty budeš jen bezmocně přihlížet. Nezastavíš mne. Takhle mučím několik lidí mučením jednoho." Zasmála se. Vypadala lépe, než v restauraci. Ne tak bledě. "Z koho ses nakrmila," zeptala jsem se. Její oči po mně střelily. "Brzo sama uvidíš." Obrátila svoji pozornost k Warrickovi. Ne že by se skutečně nahrbil, ale najednou vypadal menší, méně monumentální. "Warricku, zklamal jsi mne." Warrick stál u zdi, Damianův meč stále v rukou. "Neměl jsem v úmyslu ho zranit, má paní." "Ó, tak to nemyslím. Střežil jsi je, zatímco ho přiváděli nazpět." "Řekla jsi, že bych byl potrestán, pokud by zemřel." "Tak, ale opravdu bys na mne použil ten velký meč?" Padl na kolena. "Ne, má paní." "Potom, jak bys je chtěl ochránit?" Warrick vrtěl hlavou. "Já nemyslel…" "To ty nikdy." Přitáhla si Jasona k nohám, jeho tvář si opřela o stehna. "Dívej se, Jasone, dívej se a uvidíš, co dělám zlobivým chlapečkům." Warrick vstal, zády se opřel o zeď. Upustil meč, zařinčel na kamenech. "Prosím, má paní a velitelko, prosím, nedělejte to." Yvette se zhluboka nadechla, zaklonila hlavu, zavřela oči, hladíc Jasona po tváři. Otálela. "Co to dělá?" nechápala jsem. "Sleduj," bylo vše, co Jean-Claude řekl. Warrick klečel dost blízko, abych se ho mohla dotknout. Cokoli se mělo stát, my měli lístky do první řady. O což právě šlo, dle mého názoru. Warrick zíral na protější zeď, podél nás, ignorujíc nás natolik, nakolik mohl. Bílý povlak se mu rozlil přes bleděmodré oči, až byly zakalené, slepé. Kdybych nestála na vzdálenost paže, bylo by to příliš nenápadné, než aby to bylo vidět. Jeho oči se propadly dovnitř, rozdrolily se a shnily. Jeho tvář byla stále dokonalá, výrazná, hrdinná, jako rytina svatého Jiří, ale oči byly prázdné, hnijící důlky. Hustý zelený hnis mu stékal po tvářích jako temné slzy. "To mu dělá ona?" zeptala jsem se.


123

"Ano," přisvědčil Jean-Claude, skoro příliš tiše k uslyšení. Warrickovi se z krku vydral tichý hluboký zvuk. Černá kapalina mu vytryskla z úst, stékala mu ze rtů. Pokoušel se křičet a vše, co z něj vyšlo, bylo hluboké, kašlavé kloktání. Padl dopředu, na ruce a na kolena. Hnilobná tekutina mu tekla z úst, očí, uší. Vytvářela louži hustší, než krev. Mělo by to páchnout, ale jak se tak často stávalo u upírů, co se rozkládali, nebylo nic cítit. Warrick vyzvracel vlastní hnijící vnitřnosti na zem. Všichni jsme začali couvat od rozšiřující se louže. Nechtěli jsme do toho šlápnout. Nijak by nám to neublížilo, ale couvali od ní dokonce i ostatní upíři. Warrick se zhroutil na bok. Jeho bílé šaty byly hnisem skoro černé. Ale pod vším tím marastem byl pořád celý. Jeho tělo bylo netknuté. Jeho ruka se slepě vztahovala. Bylo to bezmocné gesto. Gesto, jež lépe než slova říkalo, že to bolí a on je stále zde. Stále cítí. Stále myslí. "Sladký Ježíši," vydechla jsem. "Měla by ses podívat, co dokážu se svým vlastním tělem." Yvettin hlas přitáhl naši pozornost nazpět k ní. Stále tam stála, tulíc si Jasona k nohám. Bílá zářivá postava, kromě její ruky. Od lokte dolů zelenala, uhnívala. Jason si toho všiml. Začal řvát, škubla za obojek a stáhla ho příliš těsně, než aby mohl promluvit. Hladila ho po tváři rozkládající se rukou, zanechávajíc šmouhy něčeho hustého a tmavého a až příliš skutečného. Jason zdivočel. Trhal sebou od ní. Stahovala obojek, dokud mu tvář nezrůžověla a pak nezrudla. Bojoval, aby zůstal od ní dál. Bojoval jako ryba na háčku. Jeho tvář znachověla, a přesto by se k hnijící ruce nepřiblížil. Jason se padl na zem. Přidusí se do bezvědomí. "Už dříve okusil požitek z hnijícího masa, s jinými upíry, že ano, Jasone. Tolik se bojí. Proto mi ho Padma věnoval." Yvette začala zkracovat vzdálenost mezi sebou a Jasonovým na břiše ležícím tělem. "Pochybuji, že jeho zdravý rozum byť i jen tuto jedinou noc přežije. Není to rozkošné?" "Tohle se u nás nedělá," procedila jsem mezi zuby. Vytáhla jsem z kapsy Browning a ukázala jí ho. "Nesahej na něho." "Jste poražení, Anito. Ještě ti to nedošlo?" zavrkala.


124

"Poraz tohle," vyhrkla jsem. Zvedla jsem Browning směrem k ní. Jean-Claude se dotknul mojí ruky. "Schovej svoji zbraň, ma petite." "Nemůžeme jí dovolit mít Jasona." "Nebude mít Jasona," řekl. Zadíval se chodbou na Yvette. "Jason je můj. Můj v každém ohledu. Nebudu se s tebou o něj dělit a je proti pravidlům pohostinnosti, že jednomu z mých lidí provádíš něco, co může přivodit trvalou újmu. Zlomit jeho mysl je proti zákonům rady." "Padma si to nemyslí," odsekla Yvette. "Jenže ty nejsi Padma." Jean-Claude klouzal k nim. Jeho moc začala plnit chodbu jako studená stoupající voda. "Víc, než sto let jsi byl mojí hračkou, Jean-Claude. Vážně si myslíš, že teď proti mně obstojíš?" Cítila jsem ji šlehnout, jako ohnat se nožem, ale její síla narazila na Jean-Claudovu a vytratila se. Jakoby bodala do mlhy. Jeho moc se nebránila. Pohltila její. Jean-Claude postoupil vpřed, téměř se jí dotýkal, a vytrhl jí vodítko z ruky. Dotkla se jeho tváře svým hnijícím údem, rozmazala mu věc horší než krev po líci. Jean-Claude se zasmál a znělo to hořce, jako polykání rozbitého skla. Poslouchat ten zvuk bolelo. "Už jsem tě viděl v mizernějším stavu, Yvette. Nic nového mi předvést nemůžeš." Nechala ruku klesnout podél těla a zírala na něho. "Přijde víc rozkoší. Padma a Cestovatel tě čekají." Nevěděla, že Cestovatel už mezi námi je. Willieho tělo zůstalo potichu, neprozradilo Cestovatele. Zajímavé. Yvette vztáhla ruku a ta byla zase hladná a dokonalá. "Jsi přemožen, Jean-Claude. Jen to ještě nevíš." Jean-Claude ji uhodil, bleskurychlá šmouha, která ji zbavila rovnováhy. Kutálela se po zemi a nakonec skončila ne zcela úhledně připlácnutá na zdi. "Možná jsem přemožen, Yvette, ale ne tebou. Ne tebou."


125

19 Jean-Claude Jasonovi rozvázal ruce a serval z krku obojek. Jason se na podlaze schoulil do klubíčka. Vydával tiché hrdelní zvuky, primitivnější než slova a také žalostnější. Yvette se vyhrabala na své vysokánské podpatky a opustila nás. Warrick se hojil, jestli to je to správné slovo. Seděl vzpřímeně, stále pokrytý zbytky vlastních tělních tekutin, ale jeho oči byly jasné a modré a vypadaly neporušené. Cestovatel v těle Willieho popošel, aby se postavil vedle JeanClauda. "Tuto noc jsi mne nejednou ohromil." "Nic z toho jsem neudělal kvůli ohromení, Cestovateli. Tohle jsou moji lidé. Toto je má země. Bránil jsem je. To není hra." Odněkud vyčaroval dva kapesníky. Jeden mi podal. "Na tvoji ruku, ma petite." Druhým kapesníkem začal otírat z Jasonovy tváře hnis. Zahleděla jsem se na svoji levou ruku. Stékala mi po ní krev, v pěkném pravidelném potůčku. Zapomněla jsem na to, pozorujíc Warrickovo hnití. Některá hrůza je horší než bolest. Vzala jsem si od Jean-Clauda kousek modrého hedvábí. "Díky." Obmotala jsem si improvizovaný obvaz okolo rány, ale jednou rukou jsem ho nedokázala zavázat. Cestovatel se mi s tím pokusil pomoci. Odtáhla jsem se od něj. "Nabízím ti pomoc, ne pár facek." "Ne, děkuji." Zasmál se a zase to nebyly Willieho myšlenky, co mu klouzaly po tváři. "Tolik tě zlobí, že obývám jeho tělo. Proč?" "Je mým přítelem," řekla jsem. "Přátelství. Chlubíš se přátelstvím s tímto upírem. On není nic. Moc, s níž netřeba počítat." "Není můj kamarád, protože je nebo není mocný. Prostě je můj kamarád." "Je to už velice dlouho, kdy se někdo v mé přítomnosti naposled dovolával přátelství. Žebrají o slitování, ale nikdy na základě přátelství." Jean-Claude vstal. "Nikoho jiného by to nenapadlo." "Nikdo jiný by nebyl tak naivní," upřesnil Cestovatel. "Je to jistá forma naiveté," připustil Jean-Claude. "To je pravda, ale jak už je to dlouho, Cestovateli, co někdo, kdokoli, měl dost kuráže být naivní před radou? Předstupují před vás a žádají o


126

pomoc, bezpečí, pomstu, ale ne o přátelství ani věrnost. Ne, tohle od rady žádat nebudou." Willieho hlava zase udělala ten malý pohyb stranou, jakoby Cestovatel přemýšlel. "Nabízí mi přátelství nebo ho žádá ode mne?" Začala jsem odpovídat, ale Jean-Claude mne předešel. "Můžeš nabídnout skutečné přátelství, aniž bys je žádal na oplátku?" Otevřela jsem pusu, abych řekla, že to spíš budu kamarádka s hladovým krokodýlem, ale Jean-Claude se jemně dotknul mé paže. To stačilo. Vyhrávali jsme. Jen to neposrat. "Přátelství," pokračoval Cestovatel. "To je rozhodně něco, co mi nikdo nenabídl od chvíle, kdy jsem zasedl v radě." Promluvila jsem, aniž jsem si to nejdřív rozmyslela: "Musíš být velmi osamělý." Zachechtal se a byla to táž děsivá směs Willieho hlasitého hýkání a vlezlého kvokání. "Ona je jako čerstvý vítr vanoucí dlouho zavřeným oknem, Jean-Claude. Koktejl cynismu, naiveté a moci." Dotknul se mého obličeje a já mu to dovolila. Vzal do dlaně moji tvář v téměř důvěrném gestu. "Má jistý… půvab." Jeho ruka klouzala po mé tváři, konečky prstů otálely na líčku. Najednou ruku spustil, mnul si prsty jeden o druhý, jakoby se snažil nahmatat něco neviditelné. Potřásl hlavou. "Já a tohle tělo vás budeme očekávat v mučírně." Odpověděl mi dříve, než jsem stačila říci ne. "Nemám v plánu tomuto tělu ublížit, Anito, ale potřebuji je, abych tam došel. Opustím tohoto hostitele, pokud je tady jedinec, jehož osedlání dáš přednost." Obrátil se a pohlédl na zbytek party. Jeho pohled se nakonec zastavil na Damianovi. "Mohl bych si vzít tohohle. Balthasar by si ho užil, myslím." Zavrtěla jsem hlavou. "Ne." "Tenhle je také tvůj kamarád?" Podívala jsem se na Damiana. "Není můj kamarád, ale pořád je můj." Cestovatel otočil hlavu na stranu, zírajíc na mne. "Patří ti, jak? Je tvůj milenec?" Zavrtěla jsem hlavou. "Ne." "Bratr? Bratranec? Předek?" "Ne," řekla jsem. "Tak jak může být… tvůj?" Nevěděla jsem, jak to vysvětlit. "Nedám ti Damiana, abych zachránila Willieho. Sám jsi to řekl. Neubližuješ mu."


127

"A co kdyby ano? Vyměnila bys Damianovo bezpečí za svého přítele?" Zavrtěla jsem hlavou. "Nehodlám s tebou o tomto debatovat." "Já se jen snažím pochopit, jak důležití pro tebe tví přátelé jsou, Anito." Znovu jsem zavrtěla hlavou. Nelíbilo se mi, kam naše konverzace vede. Jestli odpovím špatně, Cestovatel začne Willieho rozřezávat na kousíčky. Skoro jsem cítila, jak se to blíží. Byla to past a ať už povím cokoli, dopadne to stejně. Jean-Claude nás přerušil. "Ma petite si svých přátel váží." Cestovatel zvedl ruku. "Ne, tohle musí zodpovědět sama. Je to její věrnost či oddanost, jež si přeji pochopit, ne tvá." Díval se na mne z méně než jedné stopy, nepříjemně zblízka. "Jak důležití jsou pro tebe tví přátelé, Anito? Odpověz na otázku." Vymyslela jsem jedinou odpověď, která s trochou dobré vůle nemusela vést tam, kam mířil Cestovatel. "Dost důležití, abych pro ně zabíjela," řekla jsem. Oči mu skoro vypadly z důlků. Jeho ústa se užasle otevřela. "Ty mi vyhrožuješ?" Pokrčila jsem rameny. "Zeptal ses. Já ti odpověděla." Zaklonil hlavu a zasmál se. "Ó, jakým ty bys byla mužem!" Strávila jsem s macho mužskými dost času, abych věděla, že to byla poklona, míněná upřímně. Nikdy nepochopili, že uráží. A dokud kvůli tomu nebudeme rozřezávat lidi, na nichž mi záleží, nehodlám mu to vysvětlovat. "Děkuji," hlesla jsem. Jeho tvář se okamžitě vyprázdnila, humor zmizel jako špatná vzpomínka. Jen jeho oči, Willieho oči, byly stále živé, jiskřící silou, která se mi plazila po kůži jako studený vítr. Nabídl mi ruku stejným způsobem, jako to před chvílí udělal Jean-Claude. Podívala jsem se na Jean-Clauda. Neznatelně kývnul. Položila jsem svoji stále ještě krvácející ruku na Cestovatelovo zápěstí. Jeho tep mi tvrdě a rychle bušil do prstů. Cítila jsem, jak mé malé zranění tepe jako druhé srdíčko, buší v rytmu s jeho pulzem. Krev z říznutí prýštila rychleji, volána jeho mocí. Lechtavě mi stékala po paži k ohbí lokte, aby pak mizela uvnitř rukávu pláště, vsakujíc se do tmavé látky. Krev se šířila po jeho zápěstí v karmínových potůčcích. Moje krev. Mé vlastní srdce se zrychlilo, živilo strach, pohánělo krev k vyšší rychlosti. V té chvíli jsem věděla, že by tam mohl jen tak stát a nechat mne vykrvácet k smrti z nevelké ranky. Že by mohl promrhat


128

všechnu moji krev, všechnu moc ve mně, aby měl poslední slovo. Srdce mi bušilo v uších. Věděla jsem, že bych měla pohnout rukou, ale nezdálo se mi, že se k tomu pohybu kdy odhodlám, jako by něco překáželo pokřiku na poplach v mé hlavě, ještě než stačil dorazit k mé ruce. Jean-Claude po mně sáhnul, ale Cestovatel promluvil dříve, než se nás stihl dotknout. "Ne, Jean-Claude. Uznám ji za moc, s níž je třeba počítat, pokud dokáže toto zajetí zlomit sama." Můj hlas byl zadýchaný, uhnaný, jako bych utíkala, ale mohla jsem mluvit, myslet, jen jsem nemohla hýbat rukou. "Co dostanu, když se vymaním?" Zasmál se, potěšený sám sebou. Myslím, že jsem konečně položila otázku, co se mu hodila do karet. "Co chceš?" Přemýšlela jsem o tom, zatímco pulz v mojí ruce tepal rychleji a rychleji. Krev se začínala vsakovat to Cestovatelova rukávu, Willieho rukávu. Chtěla jsem zpátky Willieho. "Bezpečný odchod pro sebe a všechny mé lidi a přátele." Zaklonil hlavu dozadu a zařval smíchy. Smích se v půli zastavil, jako špatně vyrobený film. Obrátil ke mně jiskřící oči. "Zlom toto zajetí, Anito, a já ti zaručím, co žádáš, ale pokud selžeš, co získám já?" Byla to past a já to věděla, ale nevěděla jsem, jak se z ní dostat. Jestli nepřestanu krvácet, omdlím ztrátou krve a bude po srandě. "Krev," hlesla jsem. Zasmál se. "Už ji mám." "Pít ze mne s mým souhlasem. To nemáš." "Lákavé, ale ne dost." Před očima mi začaly tancovat šedé mžitky. Potila jsem se a trošku se mi zvedal žaludek. Upadnout do bezvědomí ze ztráty krve trvá dlouho, ale on to urychlil. Nemohla jsem vymyslet, co mu nabídnout. Začalo mi dělat problémy vůbec přemýšlet. "Co chceš ty?" Jean-Claude si povzdechl, jako bych řekla něco špatně. "Pravdu." Pomalu jsem se sesula na kolena a jen jeho ruka na mém lokti mne držela zpříma. Měla jsem závrať a bude hůř. "Jakou pravdu?" "Kdo ve skutečnosti zabil Zemětřase? Pověz mi to a budeš volná." Těžce jsem polkla a zašeptala: "Polib si." Sklouzla jsem k zemi,


129

stále k němu přilepená, stále krvácející. Sklonil se nade mnou, ale díky mému pochroumanému vidění zbyl jen Willie. Willieho ostře řezaná tvář. Willie ve svém křiklavém obleku a ještě příšernější kravatě. Willie, který miloval Hannah s tak něžnou oddaností, až se mi úžil dech. Vztáhla jsem ruku a dotkla se té tváře, přejížděla rozechvělými konečky prstů po jeho dozadu ulízaných vlasech, chovala jeho čelist ve své dlani a zašeptala: "Willie, pojď ke mně." Dostala jsem ránu jako výboj elektrického proudu a rázem prohlédla. Mé tělo bylo stále ochromené a jakoby vzdálené, ale viděla jsem jasně. Hleděla jsem do těch jiskřících očí a myslela na Willieho. Tam, hluboko uvnitř, se ozval odpovídající křik. "Willie, pojď za mnou." Tentokrát byl můj hlas silnější. Cestovatel zpozorněl: "Co to děláš?" Ignorovala jsem ho. Willie by další z upírů, které jsem nešťastnou náhodou přivolala z jejich rakví, stejně jako Damian. A možná, jen možná, byl můj skrze něco víc, než jen přátelství. "Ve jménu krve tě volám, Willie McCoyi. Ožij a pojď ke mně." Třetí tep v mé ruce zpomaloval. Teď to byl Cestovatel, kdo se snažil odtrhnout, snažil se zlomit pouta, jež sám vytvořil, ale měla dvojsečné ostří. Řezalo oběma směry a já chtěla zajistit, aby můj poslední řez byl hluboký a ostrý. "Pojď za mnou, Willie. Ožij mým hlasem, mojí rukou, mou krví. Ožij a odpověz mi. Willie McCoyi, hned teď!" Sledovala jsem Willieho vlévat se do těch očí jako voda plnící pohár. Cítila jsem Cestovatele drát se ven. Vystrčila jsem ho, vytlačila a zabouchla dveře, o nichž jsem nevěděla, že je v hlavě mám. Ve Willieho těle. Vykopla jsem Cestovatele ven a on jako tornádo s jekotem zmizel v temnotě. Willie na mne zíral, a byl to on sám, ale v jeho očích se usadil výraz, který jsem nikdy dřív neviděla. "Co byste ode mne chtěla, má paní?" Zřítila jsem se na zem a řvala. Chtěla jsem říci: 'Nejsem tvá paní,' ale slova mi v hrdle odumřela, spolknuta sametovou temnotou, která pohltila mé vidění a pak svět.


130

20 Usnula jsem s hlavou na klíně svého táty. Hladil mne po vlasech. Choulila jsem se mu na klíně, tvář položenou na jeho nahých stehnech. Nahá stehna? Hned jsem byla vzhůru a zvedala se do sedu dřív, než jsem se pořádně rozkoukala. Jason seděl opřený o kamennou zeď. To na jeho klíně jsem se probudila. Obdařil mne velice zředěnou verzí svého obvyklého vyzývavého úsměvu, ale jeho oči přitom zůstaly studené a unavené. Dnes v noci nebyl v kondici chlípně po mně pošilhávat. Věci jsou pěkně v prdeli, když Jason přestane se škádlením. Jean-Claude a Padma se hádali francouzsky. Stáli každý na jedné straně dřevěného stolu. K jeho desce byl stříbrnými řetězy připoután muž, tváří dolů, za zápěstí, kotníky a krk. Pouty, co byly přišroubovány ke stolu jako takovému. Byl nahý, ale chybělo mu víc, než oblečení. Celá zadní část jeho těla byla jedinou krvavou změtí, živým masem. Nalezla jsem majitele té kůže na dveřích. Rafaelova snědá pohledná tvář byla ochablá, bezvědomá. Doufala jsem, že tak zůstane hodně dlouho. Rafael, Král Krys, byl hlavou druhé největší a nejsilnější komunity kožoměnců ve městě. Nebyl ničí hračka. Co do pekla dělá tady a takhle? "Co tady dělá Rafael?" zeptala jsem se Jasona. Odpověděl mi, hlas vyčerpaný, táhlý: "Vládce šelem chtěl krysodlaky. Rafael nebyl dost silný, aby nepřišel, když byl povolán, ale byl dost silný, aby s sebou nepřivedl nikoho jiného z krys. Vydal v oběť sám sebe." Jason si zase opřel hlavu o zeď, oči zavřené. "Nedokázali ho zlomit. Stejně jako nedokázali zlomit Sylvii." "Sylvii?" Rozhlédla jsem se po místnosti. Dvacet na dvacet, takže nepříliš rozlehlá. Sylvie byla na protější straně místnosti, připoutaná ke zdi. Visela v řetězech za zápěstí, plnou vahou, v bezvědomí. Výhled na ni povětšinou kryl stůl, k němuž byl připoután Rafael. Nevypadala zraněná. "Proč je tady?" "Vládce šelem povolal také vlky. Richard tady nebyl, aby ho vyslyšel, tak přišla Sylvie. Ochránila ostatní právě tak, jako to pro své lidi učinil Rafael." "O čem se Jean-Claude s šelmím hochem hádá?" "Cestovatel nám zaručil svobodu, ale nechtějí do smlouvy zahrnout i Rafaela. Vládce šelem řekl, že krysí král není ani náš


131

člověk ani náš přítel." "On je můj přítel," zdůraznila jsem. Zasmál se, aniž otevřel oči. "Věděl jsem, že to řekneš." Vyštrachala jsem se na nohy, opírajíc se o zeď. Byla jsem trochu nejistá, ale nijak zle. Šla jsem k hádajícím se upírům. Francouzština zněla vášnivě a zuřivě. Jean-Claude se ke mně otočil. "Ma petite, ty jsi vzhůru." Jeho angličtina měla silný přízvuk. To se stávalo často poté, co hodně mluvil francouzsky. Padma zvedl ruku. "Ne, neovlivňuj ji." Jean-Claude se rozmáchle uklonil. "Jak je ti libo." Chtěla jsem se Rafaela dotknout. Viděla jsem jeho záda zvedat se a klesat, ale neuvěřím, že je skutečně v pořádku, dokud se ho nedotknu. Mé ruce se nad ním vznášely, ale nezbylo tam skoro žádné místo, na které bych mohla sáhnout a ono nebylo živým masem a zraněné. Nakonec jsem se dotkla jeho vlasů a pak se stáhla. Nechtěla jsem ho probudit. Právě teď pro něj bylo bezvědomí lepší, než co jiného. "Kým je ti tenhle?" zeptal se Padma. "Je to Rafael. Král Krys. Můj přítel." Hannah vešla otevřenými dveřmi žaláře. Ve chvíli, kdy se objevila, jsem rázem věděla, že je to Cestovatel. Opřel to velice ženské tělo o futra dveří a podařilo se mu vypadat mužně. "Nemůžeš být kamarádka všech příšer ve městě." Vzhlédla jsem k němu. "Chceš se vsadit?" Zavrtěl hlavou, blonďaté vlasy Hannah poletovaly sem a tam jako v reklamě na šampon. Zasmál se, po holčičím způsobu. "Ó to ne, Anito Blakeová, podruhé tuto noc už s tebou žádnou sázku uzavírat nebudu." Začal scházet ze schodů. Měl zuté vysoké podpatky a klouzal dolů jen v punčochách. "Ale přijdou další noci." "Žádala jsem bezpečný odchod a tys mi ho dal," řekla jsem. "Už nám dál ubližovat nesmíte." "Dal jsem ti bezpečný odchod jen pro dnešní moc, Anito." "Nepamatuji se, že by ve tvém slibu byla řeč o nějakém časovém limitu," podotknul Jean-Claude. Cestovatel jen mávnul rukou. "To se rozumělo samo sebou." "Já to tak nebrala," řekla jsem. Zastavil se na druhé straně stolu, vedle Padmy. Zíral na mne šedýma očima Hannah a mračil se. "Leckdo by pochopil, že myslím pouze tuto noc."


132

"Jak jsi sám řekl, Cestovateli, ona není leckdo," vmísil se JeanClaude. "On je jen jeden člen rady. Nemůže uzavírat dohody jménem všech," vyprskl Padma. "Může nás přinutit nechat vás odejít dnes v noci, ale zbytek udělat nemůže. Nemůže vás všechny propustit bez hlasování všech zde přítomných zástupců." "Pak jeho slib znamená pěkný kulový," konstatovala jsem jedovatě. "Kdyby mne napadlo, že máš na mysli bezpečí po celou dobu našeho pobytu zde," řekl Cestovatel, "musel bych žádat víc, než jen pravdu o Zemětřasově smrti." "Uzavřeli jsme dohodu. Já svoji část dodržela," řekla jsem. Pokusil se založit si ruce na hrudi, ale musel se spokojit s břichem, na pažích choval ňadra. Ženy nejsou uzpůsobeny vypadat tvrdě. "Přidělala's mi další problém, Anito. Bylo by moudré nebýt tak problémová." "Vyhrožuj si, jak chceš," pokrčila jsem rameny, "ale během dnešní noci se nás dotknout nesmíte." "Nenech si to stoupnout do hlavy." Jeho hlas o pár oktáv klesl, vycházejíc z hrdla Hannah. Obešla jsem stůl, abych se postavila k Rafaelově hlavě. Chtěla jsem ho pohladit po vlasech a netroufla si. Do očí se mi tlačily slzy. "Sundej mu pouta. Jde s námi nebo má tvoje slovo cenu lejna, Cestovateli." "Já se ho nevzdám," vztekal se Padma. "Uděláš, co se ti řekne," srovnal ho Cestovatel. Odvrátila jsem se od Rafaelova zmasakrovaného těla. Také jsem nechtěla, aby mne špatňáci viděli brečet. Odvrácení od Rafaela mi poskytlo lepší výhled na Sylvii. Co jsem uviděla, mne zastavilo. Kalhoty měla stažené, srolované kolem kotníků, boty stále obuté. Udělala jsem krok k ní, pak další, a ve chvíli, kdy jsem se k ní dostala, jsem skoro běžela. Klesla jsem vedle ní na kolena. Stehna potřísněná krví. Ruce zaťaté v pěst, víčka pevně sevřená. Něco šeptala, velice tiše, pořád dokola a dokola. Dotkla jsem se její paže a ona ucukla. Její hlas zesílil právě natolik, abych uslyšela jediné slovo: "Ne, ne, ne." Dokola a dokola a dokola, jako mantra. Brečela jsem. Dnes jsem hovořila o kulce pro Sylvii. Teď jsem pro ni plakala. Nelítostný tvrdý sociopat ve mně si vzal volno. Měla jsem se Sylvií problémy, ale tohle… Neměla ráda muže dokonce ani za těch nejlepších okolností. Díky tomu to, co jí udělali, bylo tak


133

nějak horší, víc urážející. Nebo to možná bylo tím, že jsem si ji pamatovala tak hrdou, sebejistou a zcela sebou zaujatou. Vidět ji takto bylo skoro víc, než jsem dokázala snést. "Sylvie, Sylvie, to jsem já, Anita." Chtěla jsem jí natáhnout oblečení zpátky na místo, ale bála jsem se jí dotknout, dokud si nebudu jistá, že ví, že to jsem já. "Sylvie, slyšíš mne?" Jason přišel za námi. "Nech mne to zkusit." "Nebude chtít, aby se jí dotkl muž." "Nedotknu se jí." Klekl si vedle ní z druhé strany. "Jsem cítit smečkou. Ty ne." Velmi opatrně jí mávnul rukou před obličejem, snažil se jí nedotknout. "Čichej pach smečky, Sylvie. Poznej útěchu našeho doteku." Přestala opakovat ne, ale to bylo vše. Dokonce ani neotevřela oči. Vstala jsem a stanula tváří do místnosti. "Kdo to udělal?" "Mohla to kdykoli zastavit," řekl Padma, "odevzdat mi smečku a vše by skončilo. Mohla svobodně odejít." Zařvala jsem: "KDO TO UDĚLAL?" "Já," řekl hrdě Padma. Zírala jsem se dolů do země, a když jsem zase vzhlédla, mířil na něj Uzi. "Míním tě rozstřelit vejpůl." "Ma petite, trefíš Rafaela a možná mne." Samopal nebyl vyroben, aby zasáhl jeden cíl v davu, ale Browning by přežil. Zavrtěla jsem hlavou. "Zemře. Za tohle zemře." Cestovatel přešel vedle Padmy. "Zabila bys tohle tělo?" Roztáhl ruce do široka a postavil se před Padmu. "Zabila bys Willieho milovanou?" Slzy dost horké, aby opařily, mi stékaly po tvářích. "Do pekla s tebou. Do pekla s vámi všemi." "Padma neznásilnil tvoji přítelkyni osobně," vysvětloval Cestovatel. "Někdo bez jeho dovedností mohl znásilňovat, ale svléknout kožoměnce z kůže zaživa vyžaduje skutečného odborníka." "Potom kdo?" Můj hlas byl jen o trochu klidnější. Nemínila jsem samopal použít a všichni jsme to věděli. Pustila jsem Uzi, nechávajíc ho vklouznout zpátky pod kabát. Sevřela jsem ruku okolo Browningu a přemýšlela o tom. Jean-Claude vykročil mým směrem. Znal mne příliš dobře. "Ma petite, všichni odtud bezpečně odejdeme, přinejmenším tuto noc. Tys nám to dopřála. Neznič nás všechny kvůli pomstě."


134

Fernando prošel dveřmi a já to věděla. Možná nebyl jediný, ale byl jedním z nich. Zaculil se na mne. "Cestovatel mi nedovolil vzít si Hannah." Začala jsem se třást, jemné chvění, které začínalo v mých pažích a šířilo se mi rameny a dolů po těle. Nikdy jsem nikoho nechtěla zabít tolik, jako jsem chtěla zabít jeho, právě v této vteřině. Klouzal bosky dolů po schodech, rukama putoval po své hrudi, pohrával si s chloupky, co začínaly na jeho břiše. Otíral si ruce o hedvábí kalhot. "Možná bych měl připoutat ke zdi tebe," meditoval. Cítila jsem, jak se mi po tváři rozlévá úsměv. Promluvila jsem velice zřetelně, velice pečlivě, protože kdyby ne, křičela bych, a kdybych ztratila kontrolu nad svým hlasem, zastřelila bych ho. To jsem věděla právě tak jistě, jako že tam stojím. "Kdo ti pomáhal?" Padma syna zastavil, přitáhnul ho do kruhu svých paží. Na tváři upířího vládce jsem spatřila skutečný strach. Jeho syn byl stále příliš arogantní, nebo příliš hloupý, aby to pochopil. "Udělal jsem to sám." Smích, dost hořký, aby mne zadusil, ze mne doslova vyhřezl. "Ty sám bys tolik ublížit nesvedl. Kdo ti pomáhal?" Cestovatel se dotkl Fernandova ramene. "Ostatní, nejmenovaní ostatní. Jestli ti to ta žena bude schopna říci, nechť. Pokud ne, nemusíš to vědět. Nebudeš je lovit, Popravčí." "Dnešní noc ne," řekla jsem. Chvění ustávalo. Ten chladný, ledový střed mé duše, ono místo, kde jsem se vzdala části svého já, se rozšiřovalo. Byla jsem klidná, vražedně klidná. Mohla bych je všechny postřílet a ani nemrknout. "Ale, jak jsi sám řekl, Cestovateli, přijdou další noci." Jason tichým hlasem hovořil a Sylvie odpovídala. Pohlédla jsem na ni. Neplakala. Její tvář byla bledá a podivně strnulá, jakoby vše držela uvnitř, pevně a vší silou. Jason odemknul zámky na řetězech a ona sklouzla po zdi dolů. Pokusil se jí pomoci natáhnout kalhoty, ale odstrčila ho. Klekla jsem si vedle ní. "Dovol mi pomoct, prosím." Sylvie si zkusila natáhnout kalhoty sama, ale ruce jí dobře nefungovaly. Nepřestávala zápolit a nakonec se zhroutila v slzách na zem. Začala jsem ji oblékat a ona mne nechala. Pomáhala, jak mohla, ale ruce se jí třásly tak strašně, že mnoho nesvedla. Její kalhoty byly z růžového lnu. Nemohla jsem najít spodní kalhotky. Byly pryč. Věděla jsem, že nějaké měla, protože Sylvie by bez nich nešla. Je


135

dáma a dámy bez kalhotek nikam nechodí. Když bylo vše jaksepatří zakryté, konečně se mi podívala do očí. Pohled jejích hnědých očí ve mně vyvolával touhu uhnout pohledem, ale já neuhnula. Pokud ona mohla mít ve své tváři tolik bolesti, nejmenší, co jsem mohla udělat já, bylo dívat se na ni. Bez uhýbání. Dokonce jsem přestala brečet. "Nevydala jsem jim smečku," zachraptěla. "Já vím," řekla jsem. Chtěla jsem se jí dotknout, uklidnit ji, a bála jsem se. Sesula se dopředu, vzlykala. Nebrečela, ale vzlykala, jakoby vyplakávala zbytky svého já na podlahu. Zkusmo jsem ji objala. Klesla na mne, držela se mě jako klíště. Chovala jsem ji napůl v náručí, napůl na klíně, pomalu ji kolébala. Naklonila jsem se k jejímu uchu a vydechla do něj: "Je mrtvý. Všichni jsou mrtví." Zvolna se uklidňovala, pak ke mně vzhlédla. "Přísaháš?" "Přísahám." Přitulila se ke mně a tiše slíbila: "Nezabiju Richarda." "Dobře, protože bych zrovna teď hrozně nerada zabila tebe." Zasmála se a pak se to změnilo spíš v pláč, ale už tišší, klidnější, ne tak zoufalý. Podívala jsem se nahoru na ostatní. Muži, mrtví i živí, zírali na mne. "Rafael jde s námi, bez řečí." Padma přikývnul. "Dobrá." Fernando se na něj otočil. "Otče, nemůžete jí dovolit tohle udělat. Vlky, ano, ale krysího krále ne." "Tiše, Fernando." "Nesmí mu být dovoleno žít, jestliže se nepodrobí." "Nebyl's dost krysa, abys byl vůči němu dominantní, viď, Fernando?" dráždila jsem ho. "Je silnější, než ty kdy budeš, a ty ho za to nenávidíš." Fernando ke mně vykročil. Padma a Cestovatel ho oba zadrželi, ruku na každém rameni. Jean-Claude se postavil mezi nás. "Vydejme se na cestu, ma petite. Noc se krátí." Cestovatel pomalu od Fernanda odstoupil. Nebyla jsem si jistá, komu věřil méně, mně nebo krysáčkovi? Začal povolovat řetězy, které poutaly Rafaela. Krysodlak byl stále v bezvědomí, nevědomý si svého osudu. Dostala jsem se na nohy a Sylvie šla s sebou. Odstrčila mne, pokusila se jít a skoro upadla. Zachytila jsem ji a Jason ji vzal za


136

druhou paži. Fernando se zasmál. Sylvie zakopla. Vypadala, jakoby dostala políček. Ten smích řezal víc, než jakákoli slova. Položila jsem rty na její líčko, volnou rukou si přitulila její tvář ke své a se rty u jejího ucha zašeptala: "Je mrtvý, pamatuj si to." Na moment se o mne opřela, pak kývla. Narovnala se a dovolila Jasonovi, aby jí pomohl dojít ke schodům. Jean-Claude zvedl Rafaela, tak ohleduplně jak mohl, a vybalancoval si ho přes ramena. Rafael zanaříkal, ruce se mu křečovitě svíraly, ale jeho oči zůstaly zavřené. Podívala jsem se na Cestovatele. "Budeš potřebovat nového koně," řekla jsem. "Hannah jde s námi." "Samozřejmě," řekl. "Hned, Cestovateli," zvýšila jsem hlas. Arogance se mu šířila po obličeji. Byl to výraz, který jsem nikdy dřív na tváři Hannah neviděla. "Nedovol jedinému magickému, byť bravurnímu kousku, připravit tě o zdravý rozum, Anito." Zasmála jsem se a věděla, že mile ne. Hořce a povýšeně a rozzlobeně. "Právě jsi vypil poslední krůpěj z kalicha mojí trpělivosti pro tuto noc, Cestovateli. Padej z ní nebo…" Vrazila jsem Browning Fernandovi do jeho vercajku. Všichni se k sobě tak příhodně těsně tulili. Fernandovy oči se rozšířily, ale nebyl tak polekaný, jak být měl. Přitlačila jsem hlaveň poněkud tvrději. Což většinu mužů přinutí couvnout. Trošku zavrčel, ale opřel se o mne, sklánějíc ke mně tvář. Mínil to zkusit a políbit mne. Smála jsem se. Smála jsem se, zatímco se jeho rty vznášely nad mými ústy a moje zbraň se mu zarývala do těla. Byl to ten smích, ne zbraň, co ho přinutilo se stáhnout. Hannah se svezla na kolena. Cestovatel byl pryč. Někdo jí musel pomoct ke schodům. Pomyslela jsem na Willieho a on přišel. Pomohl jí na nohy, aniž se na mne podíval. Já nespouštěla oči ze špatňáků. Jeden problém po druhém. "Proč se směješ?" nechápal Fernando. "Protože jsi příliš hloupý, abys přežil." Couvla jsem od nich, zbraň stále namířenou na něj. "Je to váš jediný syn?" zeptala jsem se. "Mé jediné dítě," přisvědčil Padma. "Upřímnou soustrast," ušklíbla jsem se. Ne, nezastřelila jsem ho.


137

Ale zírajíc do Fernandových rozvzteklených očí mi bylo jasné, že přijde další příležitost. Někteří lidé hledají smrt ze zoufalství. Někteří lidé do toho spadnou z hlouposti. Jestli chce Fernando zahynout, já ho více než ráda vyslyším.


138

21 Rafael ležel na stole ošetřovny. Nebyli jsme v nemocnici. Lykantropové měli improvizovanou ambulanci ve sklepě budovy, která jim patřila. Já už tam se svým zraněním také jednou zamířila. Rafael teď ležel na břiše, napojený na kapačku s výživou a léky proti bolesti. Analgetika u lykantropů nikdy dobře nezabírají, jenže hele, něco zkusit musí. K vědomí se probral v Jeepu. Nekřičel, ale tiché přidušené kňourání, které se mu dralo z krku pokaždé, když jsem najela na hrbol nebo do výmolu, bylo více než výmluvné. Doktorka Lillian je drobná žena s vlasy barvy pepř a sůl, zastřiženými do rozumného účesu. Jo, a taky je krysodlak. Obrátila se na mne. "Udělala jsem mu takové pohodlí, jaké jsem svedla." "Zahojí se?" Přikývla. "Ano. Skutečné nebezpečí při tomto typu zranění, jakmile přežijete šok a ztrátu krve, je infekce. Nám infekce nehrozí." "Slyšme jeden z důvodů pravidelně obrůstat srstí," zažertovala jsem. Zasmála se a poplácala mne po rameni. "Vím, že humor je váš způsob, jak se vyrovnat se stresem, ale dnes v noci to na Rafaela nezkoušejte. Chce s vámi mluvit." "Je mu…?" "Dost dobře, ne, ale je to můj král a nedovolí mi uložit ho do Morfeovy náruče, dokud s vámi nepromluví. Půjdu se podívat na naše ostatní pacienty, zatímco budete naslouchat čemukoli, co považuje za tak důležité." Dotkla jsem se její paže, než stihla proklouznout okolo mne. "Jak je Sylvii?" Lillian se na mne nepodívala, pak nakonec ano. "Fyzicky, uzdraví se, ale nejsem terapeut. Nejsem vyzbrojená poradit si s vedlejšími následky násilí jako je toto. Chtěla jsem po ní, aby tady zůstala přes noc, ale trvá na tom, že půjde s vámi." Vykulila jsem oči. "Proč?" Lillian pokrčila rameny. "Myslím, že se s vámi cítí v bezpečí. Myslím, že tady se v bezpečí necítí." Starší žena se pojednou velice pozorně zahleděla do mojí tváře. "Existuje důvod, proč by se tady neměla cítit v bezpečí?" Přemýšlela jsem o tom. "Byli tady někdy ošetřeni


139

leopardodlaci?" "Ano," přisvědčila. "Zatraceně." "Proč by na tom mělo záležet? Tohle je neutrální území. Všichni jsme s tím souhlasili." Zavrtěla jsem hlavou. "Dnes v noci jste v bezpečí, ale cokoli ví Elizabeth, ví i Vládce šelem. Zítra už to tady bezpečným útočištěm možná nebude." "Víte to jistě?" zeptala se. "Ne, ale nevím jistě ani, že v bezpečí budete." Kývla. "Nuže dobrá. Pak vezměte Sylvii s sebou, ale Rafael musí zůstat tady, přinejmenším jednu noc. Naplánuji jeho přesun na zítra." Rozhlédla se po všem tom lékařském vybavení. "Nepobereme všechno, ale uděláme, co bude v našich silách. Nyní si jděte promluvit s naším králem." Opustila místnost. Najednou jsem osaměla v tichu sklepení. Podívala jsem se na Rafaela. Vytvořili nad jeho tělem jakýsi stan z prostěradel, zakrýval, ale nedotýkal se. Obnažená tkáň povrchu těla byla pokryta mastí, ale ne obvazy. Cokoli, co na ni mohli položit, by zraňovalo víc, než nic. Zacházeli s ní jako s popáleninou. Nevěděla jsem, co všechno s ním prováděli, protože jsem byla jednu chvíli pryč, abych si nechala zaštupovat ruku. Obešla jsem stůl, takže Rafael nemusel hýbat hlavou, aby na mne viděl. Hýbání bylo špatné. Jeho oči byly zavřené, ale dech měl rychlý a přerývaný. Nespal. "Lillian říkala, žes chtěl se mnou mluvit." Zamrkal a podíval se na mne. Jeho oči se stočily do nepřirozeného úhlu. Pokusil se pohnout hlavou a z hloubi hrudi mu vyšel zvuk. Nikdy jsem takový zvuk neslyšela. Nechtěla jsem ho uslyšet znovu. "Nehýbej se, prosím tě." Objevila jsem židličku na kolečkách a přivezla ji blíž. Když jsem seděla, byli jsme skoro ve stejné výšce. "Měl bys jí dovolit, aby do tebe napumpovala plnou dávku drog. Potřebuješ spát, jestli můžeš." "Nejdříve," řekl, "se musím dozvědět, jak's mne osvobodila." Zhluboka se nadechl a přes obličej se mu přelila bolest, v ustupující vlně. Podívala jsem se jinam, pak nazpět. Žádné uhýbání. "Smlouvala jsem o tebe." "Čeho…" Jeho rukou se zmocnila křeč a on sevřel plné rty do


140

tenké čárky. Když promluvil znovu, jeho hlas byl tišší, opatrnější, jakoby ho dokonce i normální mluvení bolelo. "Čeho ses kvůli mně vzdala?" "Ničeho." "On by se… mne tak snadno nevzdal." Rafael na mě hleděl, jeho tmavé oči žebraly, abych mu pověděla pravdu. Myslel si, že lžu, proto nemohl odpočívat. Myslel si, že jsem udělala něco ušlechtilého a strašlivého na jeho záchranu. Povzdechla jsem si a povyprávěla mu velice zkrácenou verzi noci. Byl to nejsnazší způsob vysvětlení. "Jak vidíš, přibrat tě do party mne nic extra nestálo." Skoro se zasmál. "Krysodlaci si zapamatují, cos během dnešní noci udělala, Anito. Já si to budu pamatovat." "Možná spolu nebrouzdáme po nákupech, dokonce ani na střelnici nechodíme, ale jsi můj přítel, Rafaeli. Vím, že kdybych tě zavolala na pomoc, přišel bys." "Ano," přisvědčil. "Ano, přišel." Usmála jsem se na něj. "Teď seženu Lillian, jo?" Zavřel oči a kousek napětí se z něj vytratil. Bylo to skoro, jakoby se teď konečně mohl poddat bolesti. "Ano, ano." Poslala jsem za ním Lillian a šla najít Sylvii. Byla v malé místnůstce, kde se, jak Lillian doufala, mohla trošku prospat. K Sylvii se tam připojila její přítelkyně, holka, partnerka, družka, milenka, to je jedno. Jason jí zavolal. Nevěděla jsem, že existuje. Hlas Gwen velice jasně rezonoval chodbou. "Musíš jí to říct, Sylvie, musíš." Nezaslechla jsem Sylviinu odpověď, ale vysoké podpatky nebyly zrovna nejtišší. Věděly, že přicházím. Vešla jsem otevřenými dveřmi, abych našla Gwen dívat se na mne a Sylvii zarputile ne. Bílý polštář rámoval její velice krátké, velice kudrnaté hnědé vlasy. Byla o tři palce vyšší, než já, ale v malé posteli se jí dařilo vypadat křehce. Gwen seděla na židli s rovným opěradlem vedle postele, držela ruku Sylvie v obou dlaních. Gwen měla dlouhé, měkce se vlnící blond vlasy a velké hnědé oči v půvabné tváři. Vše na ní bylo líbezné, ženské, jako bledá, mistrně vyrobená panenka. Ale síla v jejím obličeji, inteligence zářící jí z očí, přímo rozechvívaly. Gwen byla psycholožka. Byla by podmanivou bytostí dokonce i bez praménku lykantropí energie, který se okolo ní linul jako parfém. "Co mi musíš povědět?" zeptala jsem se.


141

"Jak víš, že jsem hovořila o tobě?" odpověděla Gwen otázkou. "Říkej tomu předtucha." Poplácala Sylvii po ruce. "Pověz jí to." Sylvie obrátila hlavu, ale pořád se nepotkala s mýma očima. Opřela jsem se o zeď a čekala. Samopal mne tlačil na kříži, nutil mne opírat se o škvárobetonovou zeď povětšinou rameny. Proč jsem si některou ze zbraní nesundala? Odložte zbraň a určitě ji budete nejvíc potřebovat. Věřila jsem Cestovateli, že dodrží své slovo, ale ne dost, abych na to vsadila svůj život. Ticho se vkrádalo do pokojíku, až bylo bzučení klimatizace stejně hlasité jako krev ve vašich vlastních uších. Sylvie se na mne konečně podívala. "Vládce šelem nařídil Stephenovu bratrovi znásilnit mne." Podívala se dolů, pak zase vzhlédla, do očí jí vtékal hněv. "Gregory odmítl." Neobtěžovala jsem se skrýt překvapení na své tváři. "Já myslela, že Gregory byl jednou z hvězd Raininých pornofilmů." "Byl," řekla Sylvie tiše. Na co jsem se chtěla ptát, by znělo asi takhle: 'Odkdy je tak upejpavý?' ale zdálo se to kruté. "Vypěstoval si zčistajasna svědomí?" zeptala jsem se místo toho. "Nevím." Zírala na pokrývky, držela se ruky Gwen, jakoby to nejhorší mělo teprve přijít. "Odmítl pomáhat mne mučit. Vládce šelem řekl, že ho potrestá. Gregory přesto odmítl. Řekl, že mu Zane pověděl, že Anita je teď jejich nová alfa. Že žádná z dohod uzavřených Elizabeth není závazná. Že o nich musí jednat s tebou." Sylvie vyprostila ruku z Gweniny a zadívala se na mne. Její hnědé oči byly rozlícené, ale nebyla jsem to já, na koho se zlobila. "Nemůžeš být jejich vůdce a zároveň naše lupa. Nemůžeš být obojí. Lhal." Povzdechla jsem si. "Obávám se, že ne." "Ale, jak…" "Podívej, je pozdě a všichni jsme unavení. Krátká verze. Zabila jsem Gabriela, technicky to ze mne dělá vůdce leopardodlaků. Zane mne uznal poté, co jsem mu věnovala pár ne-stříbrných kulek." "Proč's ho nezabila?" vydechla Sylvie. "Je to částečně i moje chyba. Nechápala jsem, co pro ně bude znamenat nechat je bez vůdce. Někdo mi měl říci, že bez vůdce budou maso pro kohokoli." "Já chtěla, aby trpěli," špitla Sylvie. "Řekli mi, žes je chtěla mít všechny mrtvé, že kdyby záleželo na


142

tobě, smečka by je ulovila a všechny zabila." "Ano," připustila bez uzardění, "ano. Chtěla jsem, aby byli všichni mrtví." "Vím, že pomáhali trestat tebe i ostatní členy smečky." Potřásla hlavou, ruce před očima. Trvalo mi sekundu, než jsem si uvědomila, že pláče. "Ty tomu nerozumíš. Existuje film, film o mně. Film o tom, jak mne leopardodlaci znásilňují." Dala ruce dolů a hleděla na mne očima plnýma slz. Zlost a bolest v její tváři byly syrové a neředěné. "Odmlouvala jsem Raině a Marcusovi. To byl můj trest. Raina ze mne chtěla mít exemplární příklad. Fungovalo to báječně. Potom už se každý bál." Otevřela jsem pusu, zavřela ji, pak řekla: "Neuvědomila jsem si to." "Teď už chápeš, proč je chci utratit?" "Ano," kývla jsem. "Gregory mne už jednou znásilnil. Proč by to neudělal znovu? Proč mi dnes v noci odmítl ublížit?" "Jestli opravdu věří, že jsem jeho vůdce, pak dobře ví, co bych mu udělala." "Myslela's to tam dole vážně? Myslela's vážně, že je kvůli nám všechny zabiješ?" "Jo, to jo," potvrdila jsem. "Zcela vážně." "Pak měl Gregory pravdu." Zamračila jsem se na ni. "Co tím myslíš?" "Řekl, že jsi jejich léoparde lionné, jejich vzpřímený leopard." "Neznám ten termín," přiznala jsem. Odpověděla Gwen. " Léoparde lionné je termín z francouzské heraldiky. Je to leopard, nebo dokonce lev, stojící na erbu na zadních nohou. Symbolizuje statečné a šlechetné bojovníky, kteří vykonali nějaký odvážný čin. V tomto případě to znamená ochránce, dokonce mstitele. Gabriel byl lion passant, spící lev. Vedl, ale nechránil. Ve skutečnosti Gregory nejenže odmítl ublížit Sylvii, také Vládci šelem řekl, že kdyby byl zraněn, zachránila bys ho." "Jak můžu být léoparde jak-tomu-říkáte, když nejsem leopard?" "Léoparde lionné," upřesnila Sylvie. "Jak můžeš být lupa a ani vlk ani milenka našeho Ulfrica?" Dostala mne. Nové slzy stékaly po Sylviině tváři. "Padma se snažil přimět Vivian, svého osobního mazlíčka, po dobu co je tady, aby mi něco


143

udělala. Řekl, že mám ráda ženy a možná by mi to rozvázalo jazyk. Odmítla a uvedla stejný důvod jako Gregory." Vzpomněla jsem si, jak se na mne Vivian dívala, na její vystrašené oči prosící mne o pomoc. "Do prdele, fakt myslíš, že ode mne čekala, že ji dnes v noci zachráním?" Sylvie jen kývla. Gwen řekla: "Ano." "Do prdele." "Čestné slovo, nepomyslela jsem na to, dokud jsme nebyli v Jeepu. Přísahám, že ne dřív," řekla Sylvie. "Ale nic jsem neřekla, protože jsem chtěla, aby trpěli. Nemůžu je jen tak přestat nenávidět. Chápeš?" Chápala jsem. "Sylvie, ty a já máme jednu věc společnou. Obě jsme pekelně mstivé. Takže jo, chápu, ale nemůžeme je tam jen tak nechat, ne když očekávali, že budou zachráněni." Otřela si slzy. "Nemůžeš se jim dnes v noci postavit. Dnes v noci už víc udělat nemůžeme." "Nemám v úmyslu dnes v noci ještě bojovat, Sylvie." "Ale něco chystáš." Zněla ustaraně. Usmála jsem se. "Jo." Gwen vstala. "Nebuď blázen, Anito." Zavrtěla jsem hlavou. "Blázen. Nejsem blázen." Zastavila jsem se ve dveřích a obrátila se zpět. "Mimochodem, Sylvie, nevyzývej Richarda, nikdy." Její oči se rozšířily. "Jak to víš?" Pokrčila jsem rameny. "Na tom nezáleží. Na čem záleží, je, že tě zabiju, pokud ty zabiješ jeho." "Byl by to fér boj." "Kašlu na to." "Neviděla's ho, Anito. Je na konci s nervama. Mně můžeš zakázat ho vyzvat, ale jsou tady jiní a ti jen stěží budou pro smečku tak dobří jako já." "Pak si to vyjasněme," řekla jsem. "Pokud kdokoli zabije Richarda, popravím ho. Žádné výzvy, žádný fér boj, prostě ho sejmu." "To nemůžeš udělat," vyhrkla Sylvie. "No, myslím, že můžu. Jsem lupa, vzpomínáš?" "Pokud zakážeš boje o následnictví," ozvala se Gwen, "podrazíš Richarda. Ve skutečnosti tím říkáš, že nevěříš, že opravdu dokáže vést smečku." "Dnes mi dva příslušníci smečky pověděli, že se Richard


144

neovládá, že je zatraceně blízko sebevraždě. Že ho užírá sebenenávist, odpor ke svému zvířeti a mé odmítnutí, hroutí se mu svět. Nenechám ho umřít, protože jsem si vybrala někoho jiného. Za pár měsíců, až na tom bude líp, odstoupím. Nechám ho starat se sám o sebe, ale ne hned teď." "Dám to ve známost," řekla Gwen. "To udělej." "Máš v úmyslu pokusit se vyvést leopardy ještě dnes v noci, viď?" zeptala se Sylvie. Pořád jsem viděla modřiny na těle Vivian. Prosbu v jejích očích. "Očekávali, že je zachráním a já to neudělala." "Nevěděla's to," řekla Gwen. "Vím to teď." "Nemůžeš zachránit všechny," přidala se Sylvie. "Každý potřebuje koníčka." Znovu jsem se měla k odchodu, ale Gwen mne zavolala nazpátek. Otočila jsem se ve dveřích. "Pověz jí zbytek," přikázala Gwen tiše. Sylvie se na mne nepodívala. Promluvila, hypnotizujíc pokrývku. "Když mi Vivian odmítla ublížit, zavolali Liv." Vzhlédla, v očích se jí leskly slzy. "Použila na mne jisté věci. Dělala mi-" Sylvie si rukama zakryla tvář a otočila se na bok, plakala. Gwen se mi pevně zadívala do očí. Výraz její tváře byl děsivý svou nenávistí. "Musíš vědět, koho zabít." Přikývla jsem. "Neopustí St. Louis živá." "A ten druhý? Syn člena rady?" zeptala se Gwen. "Ani on." "Slib mi to," naléhala. "To už jsem udělala." Pak jsem vyšla a hledala telefon. Chtěla jsem si promluvit s Jean-Claudem dřív, než cokoli podniknu. JeanClaude odvezl všechny ostatní do mého domu. Měl zabedněná okna ve sklepě, takže se tam upíři mohli bezpečně zašít dřív, než se rozední. Cestovatel odmítl dovolit odvézt jejich rakve. Kromě toho, už jste si někdy zkoušeli najmout náklaďák o víkendu po půlnoci? Co provedu s leopardodlaky? Zatraceně, to kdybych věděla.


145

22 Jean-Claudův hlas připlouval z telefonu, z mého telefonu, v mém domě. Nikdy dřív tam nebyl. "Co se stalo, ma petite? Jason zněl naléhavě." Pověděla jsem mu o leopardodlacích. Dlouhou dobu byl zticha. Musela jsem něco říci. "Mluv se mnou, Jean-Claude." "Skutečně pomýšlíš na ohrožení nás všech kvůli dvěma lidem, z nichž jednu jsi nikdy dřív neviděla a toho druhého jsi jednou popsala jako neužitečného sadistu s pěknou tvářičkou?" "Nemůžu je tam nechat, pokud čekali, že jim pomohu." "Ma petite, ma petite, máš smysl pro noblesse oblige, jež ti slouží ke cti. Ale nemůžeme je zachránit. Zítra večer si pro nás rada přijde a možná nebudeme schopni zachránit ani sami sebe." "Jsou tady, aby nás zabili?" "Padma by nás zabil, kdyby mohl. Je nejslabší z radních a myslím, že se nás bojí." "Cestovatel je ten, koho musíme přesvědčit," dedukovala jsem. "Ne, ma petite, radních je sedm, vždy liché číslo, takže hlasování dokáže spor jednoznačně vyřešit. Padma a Cestovatel budou hlasovat jeden proti druhému, to je pravda. Už je tomu tak celá staletí. Ale Yvette je tady, aby hlasovala místo svého knížete, Morte d'Amour. Nenávidí Padmu, ale mne může nenávidět víc. Ostatně, Balthasar by mohl Cestovatele poštvat proti nám a jsme ztraceni." "A co ti ostatní? Zastupuje je někdo?" "Asher hovoří za Belle Morte. Krásnou smrt. To z její linie pocházím, jako on." "Ten nenávidí zem, po které kráčíš," konstatovala jsem. "Jsme nahraní." "Věřím, že výběr čtyř byl velice dobře uvážený. Chtějí, abych přijal křeslo v radě, takže jsem pátý hlas." "Kdyby Cestovatel hlasoval ve tvůj prospěch a Yvette nenáviděla Padmu víc, než nenávidí tebe…" "Ma petite, pokud budu jednat jako volící člen rady, pak ode mne budou očekávat, že se vrátím do Francie a zaujmu své místo v radě." "Do Francie?" hlesla jsem. Zasmál se a linulo se to aparátem jako hejno pohlazení. "Není to


146

opuštění našeho pěkného města, co mne děsí, ma petite. Je to udržení si křesla. Kdyby byl triumvirát hotov a při plné síle, pak snad, snad by mohl být, měl by být schopen jevit se sdostatek děsivým, aby přinutil rádoby vyzyvatele vybrat si někoho jiného." "Říkáš, že bez čtvrtého znamení je triumvirát k ničemu?" Ticho na jeho konci, tak dlouhé a hluboké, že jsem řekla: "JeanClaude?" "Jsem tady, ma petite. Čtvrté znamení náš triumvirát nevzkřísí, ledaže by se Richard smířil sám se sebou." "Myslíš jeho nenávist ke mně." "Jeho žárlivost na nás dva, ano, to je problém, ale ne jediný, ma petite. Jeho averze vůči vlastní šelmě je tak intenzivní, oslabuje ho. Oslab jakýkoli článek řetězu a může se přetrhnout." "Věděl's o tom, co se děje ve smečce?" "Richard všem vlkům zakázal říci mi cokoli bez jeho souhlasu. Věřím, že jsi pod stejnou restrikcí. Nic mi, teď cituji, do toho zatraceně není." "Jsem překvapená, žes Jasona nepřinutil, aby ti to přesto vyzvonil." "Viděla jsi Richarda během posledního měsíce?" "Ne." "Já ano. Je na pokraji sil, ma petite. Nepotřeboval jsem, aby mi Jason něco povídal. Každému je to jasné na první pohled. Na jeho trápení bude ve smečce pohlíženo jako na slabost. Slabost je přitahuje jako krev… upíry. Nakonec ho vyzvou." "Dva z lukoi mi řekli, že si nemyslí, že Richard bude bojovat. Prý jen někomu dovolí ho zabít. Věříš tomu?" "Sebevražda prostým nedostatečným bráněním sebe sama. Hmm." Zase byl zticha, pak konečně řekl: "Taková věc mne nenapadla. Kdyby ano, ma petite, pověděl bych ti o svých starostech. Nepřeji Richardovi nic zlého." "Ano, jak jinak." "Je naším třetím, ma petite. Je v mém vlastním zájmu učinit ho zdravým a šťastným. Potřebuji ho." "Jako potřebuješ mne," vylétlo ze mne. Zasmál se hebce a hluboce a já, dokonce i přes telefon, ucítila šimrání na těle. "Oui, ma petite. Richard nesmí zemřít. Ale k vyléčení svého zoufalství musí obejmout svoji šelmu. S tím mu pomoci nemohu. Snažil jsem se a on mi nechtěl naslouchat. Přijal minimální možnou pomoc, již potřeboval, aby zabránil svému


147

vpádu do tvých snů, nebo tvému do jeho, ale kromě toho od nás nic jiného nechce. Nic nepřijme." "Co to znamená?" nechápala jsem. "Jsou to tvé něžné milosti, co potřebuje, ma petite, ne mé." "Něžné milosti?" zopakovala jsem formou otázky. "Kdybys dokázala přijmout jeho šelmu, se vším všudy, mohlo by to pro něj mít jistý význam." "Nemohu, Jean-Claude. Přála bych si moci, ale nemohu. Viděla jsem ho jíst Marcuse. Já…" Jen jedinkrát jsem viděla Richarda proměnit se. Měl zranění z boje s Marcusem. Napůl se zhroutil, se mnou pod sebou. Byla jsem pod ním uvězněná, zatímco jemu rostla srst, formovaly a přetvářely se svaly, kosti se lámaly a srůstaly. Působením jeho síly z něj stříkala průsvitná tekutina, tekla po mně a byla skoro vřelá. Možná, kdybych se jen dívala, mohlo to být jiné. Ale uvězněná pod ním, cítící jeho tělo dělat přímo na mně věci, která těla nikdy dělat nemají… to bylo příliš. Kdyby to Richard zorganizoval jinak, kdybych ho viděla proměnit se pěkně v klidu, z dálky, pak se vzpamatovat a užít si pořádnou jízdu, možná, možná. Ale už se stalo a já na to nemohla zapomenout. Pořád mi stačilo zavřít oči a viděla jsem jeho vlčího muže polykat rudý, krvavý kus Marcuse. Opřela jsem se zády o zeď a chovala sluchátko jako panenku. Dokonce jsem s ním trošku houpala. Připomnělo mi to Jasona v té chodbě. Přinutila jsem se zůstat stát velice klidně. Chtěla jsem zapomenout. Chtěla jsem být schopná Richarda přijmout. Ale nemohla jsem. "Ma petite, jsi v pořádku?" "Fajn, je mi fajn." Jean-Claude to nechal být. Vážně byl pořád chytřejší a chytřejší, přinejmenším pokud šlo o mne. "Nechci ti působit zármutek." "Z mé strany jsem pro Richarda udělala, co jsem udělat mohla." Pověděla jsem Jean-Claudovi, co jsem vzkázala vlkodlakům. "Překvapuješ mne, ma petite. Myslel jsem, že už s lukoi nechceš mít nic společného." "Nechci, aby Richard umřel, protože jsem mu zlomila srdce." "Cítila by ses zodpovědná, kdyby teď umřel, je to tak?" "Jo." Zhluboka se nadechl a vydechl či povzdechl si do telefonu. Rozechvělo mne to, z žádného zvláštního důvodu. "Jak naléhavě si přeješ pomoci těm leopardodlakům?"


148

"Co je to za otázku?" "Důležitá," odpověděl. "Co kvůli nim chceš riskovat? Co bys kvůli nim přetrpěla?" "Máš na mysli něco konkrétního, viď?" "Padma by se možná vzdal Vivian výměnou za tebe. Gregoryho svoboda by mohla být získána, když mu dáme Jasona." "Všimla jsem si, že sebe's do výměnného obchodu nezařadil." "Padma by mne nechtěl, ma petite. Není milovník mužů, obzvláště pak jiných upírů. Dává přednost společnosti hřejivé a ženské." "Tak proč Jason?" "Vlkodlak za leopardodlaka by pro něj mohla být přijatelná směna." "Ne pro mne. Nevyměníme jedno rukojmí za jiné a ani já osobně se rozhodně neodevzdám těm monstrům." "Vidíš, ma petite, nestrpíš to. Nebudeš riskovat Jasona pro záchranu Gregoryho. Znovu se ptám, co budeš kvůli nim riskovat?" "Budu riskovat svůj život, ale jen pokud mám slušnou šanci dostat se z toho živá. Žádný sex, absolutně ne. Žádné vyměňování jednoho rukojmí za jiné. Nikdo další nebude zaživa stažen z kůže ani znásilněn. Tak co, jaké jsou mé podmínky?" "Padma a Fernando budou zklamáni, ale ostatní by mohli souhlasit. Udělám, co budu moci v rámci možností, cos mi laskavě ponechala." "Žádné znásilňování, žádné mrzačení, žádné obcování, žádná rukojmí, vážně ti to tolik svazuje ruce?" "Pokud tohle všechno přežijeme, ma petite, a rada odjede domů, budu ti vykládat příběhy z dob, kdy jsem pobýval u soudního dvora. Viděl jsem výjevy, které ti přivodí noční můry už jen pouhým vyprávěním." "Pěkné vědět, že si myslíš, že přežijeme." "Chovám jistou naději." "Ale ne jistotu," konstatovala jsem. "Nic není jisté, ma petite, dokonce ani smrt." A měl mne. Mé pípátko zapípalo. Z krku mi uniklo vyjeknutí. Nervózní, kdo… já? "Jsi v pořádku, ma petite?" "Pípátko," vysvětlila jsem. Zkontrolovala jsem číslo. Byl to Dolph. "Policie. Musím jim zavolat." "Začnu vyjednávat s radou, ma petite. Pokud budou žádat příliš


149

mnoho, nechám tvé leopardy tam, kde jsou." "Padma Vivian zabije, když si teď myslí, že patří mně. Možná by ji zabil i předtím, ale jen nešťastnou náhodou. Pokud ji odtam nedostaneme, udělá to naschvál." "Jedno setkání s ním a jsi si tím tak jistá?" "Myslíš, že se pletu?" zeptala jsem se. "Ne, ma petite, myslím, že máš naprostou pravdu." "Dostaň je ven, Jean-Claude. Uzavři nejlepší dohodu, jakou svedeš." "Mám tvé svolení mluvit v té věci tvým jménem?" "Ano." Pípátko zapípalo podruhé. Dolph, netrpělivý jako obvykle. "Musím končit, Jean-Claude." "Dobrá, ma petite. Budu vyjednávat za nás za všechny." "Do toho," řekla jsem. "Počkej…“ "Ano, ma petite." "Nehodláš jít dnes v noci zpátky do Cirkusu osobně, viď, že ne? Nechci, abys tam šel sám." "Použiji telefon, pokud tomu dáváš přednost." "Dávám." "Nevěříš jim." "To ani omylem." "Moudrá na svůj věk," posmíval se mi. "Podezřívavá na svůj věk, myslel's." "To je jakbysmet, ma petite. Co když nebudou chtít jednat po telefonu?" "Tak to nech plavat." "Říkala's, že jsi ochotná riskovat svůj život, ma petite." "Neříkala jsem, že bych byla ochotná riskovat tvůj." "Aha," vyklouzlo mu. "Je t'aime, ma petite." "Také tě miluju," přiznala jsem. Zavěsil první a já vytočila policii. Doufala jsem, že ať už chtěl Dolph cokoli, šlo o nějakou pěknou poctivou policejní práci. Jo, správně.


150

23 Oběť odvezli do nemocnice, než já dojela k Zápalným obětem. To je jeden z mých oblíbených novějších upířích podniků. Ležel kus od upíří čtvrti, Distriktu. Jediné další upíří podniky byly celé bloky, míle daleko. Když jste prošli dveřmi, narazili jste na plakát filmu ze sedmdesátých let Burnt Offerings, z něhož se na vás usmíval Oliver Reed a Bette Davisová. V baru také měli voskovou figurínu Christophera Lee v roli Draculy, v životní velikosti. Jedna zeď byla plná zarámovaných karikatur hvězd, které v šedesátých a sedmdesátých letech zazářily v hororech, od země až po strop. Žádné stoly si nedovolily překážet jejich prohlížení. Nezřídka bylo vidět hloučky hostů, jak se snaží poznat kdo je kdo. Ten, kdo to o půlnoci uhodl nejsprávněji, dostal večeři pro dva zdarma. Ten lokál byl ryzí aušus. Někteří číšníci byli opravdoví upíři, ale ostatní si o tom mohli leda nechat zdát. Pro některé to byla prostě práce a ti se zaměřili na umělohmotné Halloweenské zuby a fórky. Pro ostatní to byla možnost předstírat. Přes vlastní špičáky měli nasazené zubní implantáty a děsně se snažili získat ty opravdové. Ostatní číšníci a číšnice byli převlečení za mumie, vlčí muže, Frankensteinovo monstrum. Co já vím, jediné skutečné příšery byli upíři. Pokud chtěl kožoměnec vyjít z ilegality, vydělal si mnohem víc peněz na mnohem exotičtějších místech. Vždycky tam bylo narváno. Nebyla jsem si jistá, jestli je JeanClaudovi líto, že ho to nenapadlo prvního nebo mu to bylo jednoduše trapné. Pro něj je tohle trošku déclassé. Co se mne týká, já to tam milovala. Hudbou ze strašidelného domu počínaje, Bela Lugosi burgery konče, extra krvavými, ledaže jste si je objednali jinak. Bela byl jednou z mála výjimek mezi filmovými dekoracemi 60tých a 70tých let. Těžko vést restauraci à la horor bez originálního filmu Dracula. Dokud jste tam nebyli v pátek v noci na Strašidelném Karaoke, jako byste nežili. Vzala jsem s sebou Ronnie. Veronica (Ronnie) Simsová je soukromé očko a má nejlepší kámoška. Měly jsme se bezva. Ale zpátky k tělu. Tak jo, žádné tělo, oběť. Ale kdyby barman bleskurychle nepoužil hasičák, bylo by to tělo. Službu měl detektiv Clive Perry. Vysoký, štíhlý, trošku podobný Denzelu Washingtonovi, ale bez těch širokých ramen. Patří k


151

nejzdvořilejším lidem, se kterými jsem se kdy setkala. Nikdy jsem ho neslyšela řvát a ztratit neochvějný klid jsem ho viděla pouze jedinkrát – to když velký bílý polda namířil zbraň na negra detektiva. Dokonce i pak jsem to byla já, kdo svou zbraní mířil na toho gaunera v uniformě. Já byla ta, kdo byl ochoten střílet, zatímco Perry se pořád snažil zvládnout situaci mluvením. Možná jsem zareagovala přehnaně. Možná ne. Nikdo neumřel. Obrátil se ke mně s úsměvem a tichým hlasem pronesl: "Slečna Blakeová, rád vás vidím." "I já vás ráda vidím, detektive Perry." Takhle na mne působil vždy. Byl tak zdvořilý, mluvil tak strašně slušně, že jsem nemohla nesklouznout do téhož tónu. Tak pěkně jsem s nikým jiným nemluvila. Byli jsme v baru s voskovou figurínou Christophera Lee v roli Draculy v životní velikosti, která nám hrozila. Barmana dělal upír jménem Harry. Měl kaštanové vlasy a stříbrný cvoček v nose. Vyhlížel velice mladě, ostrý jako břitva, a pravděpodobně pamatoval kolonisty v Jamestownu, ačkoli jeho britský akcent napovídal, že se do země dostal před začátkem sedmnáctého století. Leštil bar, jako by na tom závisel jeho život. Dokonce i přes jeho pěknou prázdnou tvář jsem mohla říci, že je nervózní. Myslím, že jsem mu to nemohla vyčítat. Harry byl spolumajitel baru a také barman. V baru byla upířím štamgastem napadena žena. Velice špatné pro obchod. Žena mu chrstla pití do tváře a zapálila ho svým zapalovačem. Duchapřítomné, jen co je pravda. Upíři hoří fakt dobře. Ale poklidný bar s domáckou atmosférou, past na turisty, kterým právě tohle vyhovuje, nebyl na extrémy stavěný. Možná zpanikařila. "Svědci vypovídají, že se zdála přátelská, dokud se malinko příliš nepřiblížil," řekl Perry. "Kousnul ji?" Perry kývnul. "Do prdele," ujelo mi. "Ale ona ho zapálila. Je řádně popálený. Možná to nezvládne. Co na něj mohla šplíchnout, aby tak rychle získal popáleniny třetího stupně?" "Jak rychle?" Mrknul do notesu. "Sekundy a bylo to." Obrátila jsem se na Harryho: "Co pila?"


152

Nezeptal se kdo, jen řekl: "Čistou skotskou. Nejlepší, co jsme měli na skladě." "Vysoký obsah alkoholu?" Kývnul. "To mohlo stačit," řekla jsem. "Když jednou upíra zapálíte, hoří, dokud ho neuhasí. Jsou velice hořlaví." "Takže sem nepřišla s žádným katalyzátorem?" ujišťoval se. Zavrtěla jsem hlavou. "Žádný nepotřebovala. Co se mi nelíbí, je fakt, že věděla, že má to pití zapálit. Kdyby to byl člověk a jí se flirtování vymklo z rukou, chrstla by na něj drink a zaječela o pomoc." "Přece ji kousnul," upozornil Perry. "Kdyby měla takový problém s upírem, co do ní noří tesáky, nemuchlovala by se s ním v baru. Tady něco nehraje." "Ano," souhlasil, "jenže já nevím co. Jestli ten upír přežije, bude obviněn." "Ráda bych tu ženu viděla." "Dolph ji vzal na pohotovost, aby jí ošetřili to kousnutí. Dostal ji k nám na ústředí. Máte tam zajet, pokud ji budete chtít vidět." Bylo pozdě, byla jsem utahaná jako kotě, ale do pekla, něco tady smrdělo. Šla jsem k baru. "Jela po upírech, Harry?" Zavrtěl hlavou. "Přišla si zatelefonovat, pak se posadila. Je krásná. Dlouho netrvalo a někdo se na ni nalepil. Jen je smůla, že upír." "Jo," povzdechla jsem si, "smůla." Nepřestával leštit bar, malé pravidelné kroužky, oči upřené na mne. "Jestli nás zažaluje… zničilo by nás to." "Nezažaluje," řekla jsem. "To vykládej Krematoriu v Bostonu. Kousli tam ženu a ona je žalobou položila. Před vchodem se jim promenádovali demonstranti." Chlácholivě jsem ho poplácala po ruce a on byl na omak úplně netečný. Jeho kůže byla tak tvrdá, že skoro připomínala dřevo, taková je vždycky, když se upíři nesnaží předstírat lidskost. Podívala jsem se mu do tmavých očí a jeho tvář byla nehybná a nečitelná jako sklo. "Půjdu si promluvit s údajnou obětí." Jen na mne hleděl. "To nepomůže, Anito. Je člověk. My ne. Nic, co ti ve Washingtonu udělají, to nezmění." Odtáhla jsem ruku a překonala nutkání otřít si ji o šaty. Nikdy se


153

mi nelíbilo, jací jsou upíři na omak, když ztvrdli v něco jakoby z onoho světa. To už nebyli jako z masa, spíš plastoví jako delfíni, ale tvrdší, jakoby pod kůží neměli svaly, nic než pevnost jako dřevo. "Udělám, co bude v mých silách, Harry." "Jsme příšery, Anito. Vždycky budeme příšery. Vážně jsem si užíval možnost chodit po ulicích jako každý druhý, ale nevydrží to." "Možná, možná ne," hlesla jsem. "Postarejme se o tento problém dřív, než se vrhneme na další, jo?" Kývnul a šel přeskládat sklenice. "Tím jste ho velice utěšila," řekl Perry. Každý jiný z oddělení by dodal, že se mi to nepodobá, někoho utěšovat. Samozřejmě, každý jiný už by mi taky připravil horkou chvilku ohledně mých šatů. Hodlala jsem jet na ústředí MOSTu. Tam by se vší pravděpodobností měli být Dolph a Zerbrowski. Ti už budou vědět, co na účet mého ohozu říct.


154

24 Třetí hodina ranní mne zastihla na ústředí Místního oddělení pro supernaturální trestné činy, anóbrž MOSTu. Jedno policejní oddělení nám nechalo vyrobit placky se zkratkou MOST, která na přední straně červeně nebo zeleně krvácela, mohli jste si vybrat. Zerbrowski nám je rozdal a my si je poslušně připnuli, dokonce i Dolph. První upír, kterého jsme zabili poté, co byly placky zavedeny, prošel márnicí a jednu měl připíchnutou na košili. Nikdy se nezjistilo, kdo to provedl. Já sázela na Zerbrowskiho. Zerbrowski na mne narazil na schodech, které vedly do služebny. "Kdyby ty šaty měly o píď vyšší rozparek, byla by to košile," rejpnul si. Prohlédla jsem si ho od hlavy k patě. Bleděmodrá košile mu lezla z tmavozelených oblekových kalhot, kravatu měl tak povolenou, že vypadala jako neforemný náhrdelník. "Ježíši, Zerbrowski, Katie se na tebe zlobí?" Zamračil se. "Ne, proč?" Ukázala jsem na vázanku, která se nehodila ani ke košili, ani ke kalhotám. "Že tě nechala takhle jít někam, kde tě můžou vidět lidi." Zakřenil se. "Oblíkal jsem se potmě." Dotkla jsem se kravaty s černým vzorkem. "Tak tomu věřím." Jenže to ho nezastrašilo. Rozrazil dveře do služebny a gestem mne zval dál. "Krásky mají přednost," zářil. Teď bylo na mně, abych se mračila. "Co kuješ za pikle, Zerbrowski?" Obdařil mne pohledem nevinných kukadel. "Já, a kout pikle?" Potřásla jsem hlavou a prošla dveřmi. Na každém stole trůnil vycpaný tučňák. Všichni byli děsně zaměstnaní. Telefonovali, vyplňovali, datlovali na počítači. Nikdo mi nevěnoval pozornost. Jenom na všech stolech seděli tučňáčci. Už je to skoro rok, co Dolph a Zerbrowski uviděli moji sbírku tučňáků. Škádlení nezačalo hned, naivně jsem se domnívala, že jsem v bezpečí. Poté, co se po Novém roce Zerbrowski vrátil po nemoci do služby, začali se tučňáci objevovat na každém místě činu. Na sedadle mého auta, v kufru. Tentokrát za ně museli utratit pár stovek dolarů. No a já pořád neměla ani zdání, jak reagovat. Ignorovat je? Předstírat, že v místnosti není dobrý tucet tučňáků? Zabavovat je, jak budu procházet okolo, a vzít si je domů? Nasrat se? Kdybych


155

věděla, která z reakcí tyhle fórky utne, hned bych jim ji zahrála. Zatím jsem zkusila ignorování a zabavování. Nic z toho je nezastavilo. Ve skutečnosti bylo pořád hůř. Čekala jsem, že se chystá nějaké velké vyvrcholení. Neměla jsem tušení jaké a nebyla si jistá, že se to chci kdy dozvědět. "Ráda vidím, jak jsou všichni ve tři ráno plní elánu." "Žádná práce není příliš těžká, žádná hodina příliš pozdní," zazubil se Zerbrowski. "Kde je Dolph?" "Ve zpovědnici, s naší obětí." Něco ve způsobu, jakým to řekl, mne přimělo se na něj zahledět. "Dolph jí v telefonu říkal údajná oběť. Proč by jí někdo nevěřil?" Zasmál se. "Dolph se nasere, když to poseru." Zakýval na mne ukazováčkem. "Hraj s sebou, holčičko. Máme někoho, koho chceme, abys viděla." Zakabonila jsem se na něho. "Jestli jde o nějakej předem připravenej fór, tak budu nasraná já." Podržel mi dveře. "Přerušili jsme tvé rande s hrabětem Draculou?" "Po tom je ti houby." Chór 'ooohs' zazněl služebnou. Prošla jsem dveřmi a všichni na mne pořvávali. Některé návrhy byly sprosté, jeden fyzicky nemožný, dokonce ani s upírem. Sexuální harašení nebo je jen jedním z těch hochů, mezi tím odjakživa byla jen velice úzká hranice. Vykoukla jsem zpoza dveří a sladce pronesla: "Kyselý hrozny, chlapci. Prostě žárlíte." Což vyvolalo další vlnu sprosťačinek. Zerbrowski na mne čekal na schodech. "Tak ti nevím. Ukážeš mi větší kus nohou, když půjdu před tebou a budu se ohlížet nebo když půjdu za tebou? Myslím, že před tebou." "Přepískni to, Zerbrowski, a všechno na tebe prásknu Katie." "Ona ví, že jsem chlípnej." Scházel ze schodů a ohlížel se na mne. Šla jsem po schodech dolů a nechala šaty šatami. Když si na sebe vezmete róbu s rozparkem skoro až k bokům, dokonce i když důvodem je mít zbraň pěkně na dosah, buďto se smiřte s tím, že na vás chlapi čumí nebo si oblečte něco jiného. "Jak's vůbec Katie přesvědčil, aby s tebou chodila, neřku-li si tě vzala?" "Opil jsem ji," přiznal bez uzardění. Zasmála jsem se. "Vyptám se jí na to, až u vás budu příště


156

obědvat." Zakřenil se. "Povykládá ti pohádku o kohoutkovi a slepičce, něco romantického a hloupého. Nevěř jí ani slovo." Zastavil se před první místností určenou k výslechům a tiše zaklepal. Dolph otevřel dveře. Dokonale vyplnil futra. Není jen vysoký, je rozložitý jako profi zápasník. Jeho kravata byla dokonale utažená, bílý naškrobený límeček mu těsně obepínal krk. Kalhoty šedého obleku pořád měly puky. Jedinou úlitbou horku a pozdně noční hodině byla bílá košile s dlouhými rukávy. Bez saka. Na prstech jedné ruky bych dokázala spočítat, kolikrát jsem Dolpha viděla jen v košili. Všichni poldové perfektně zvládali znuděný ksicht nebo prázdný výraz, někteří dokonce i mírně pobavou tvář, ale všichni nakonec měli obličej, který vše držel uvnitř. V očích, které uchovávaly všechna jejich tajemství, se jim usadila prázdnota. Když Dolph vyslýchal podezřelého, jeho tvář byla prázdná. Momentální výraz jeho tváře napovídal, že je naštvaný. Ještě nikdy jsem ho při výslechu podezřelého tak naštvaného neviděla. "Co se děje?" zeptala jsem se. Zavřel za sebou dveře, vycházejíc na chodbu. Potřásl hlavou. "Nechápu, proč mne zrovna tohle potkalo." "Povídej," vyzvala jsem ho. Jeho oči zabloudily k mému oblečení, jakoby si ho všiml až teď. Mračení změklo v něco blízké úsměvu. "Někdo má špatný vliv na tvou garderobu." Zamračila jsem se na něho. "V podpínce mám zbraň, jasný? S rozparky se k ní dostanu snáz." Zerbrowskimu bych, co mám na sobě, nikdy nevysvětlovala, ale Dolphovi… "Jů," vyjekl Zerbrowski. "Ukaž. Předveď nám všechno." Dolphův úsměv se rozšířil natolik, že mu jiskřily i oči. "Když už hodláš ukazovat ze svých nohou tolik… aspoň, že máš dobrý důvod." Překřížila jsem si ruce na břiše. "Vážně je tam podezřelá nebo jste mne zavolali jenom proto, abyste si ze mne dělali prdel?" Úsměv se vytratil a nazlobené mračení se vrátilo. "Ona není podezřelá. Ona je oběť. Vím, žes na místě činu mluvila s Perrym, ale chci, aby sis poslechla její verzi. Pak mi povíš, co si myslíš." Přitom otevřel dveře. To byl celý Dolph. Nikdy neviděl rád ovlivňování svých lidí. Ale upřímně, tohle bylo trošku unáhlené. Neměla jsem ani čas nasadit si profesionální obličej. Pohlédla jsem


157

té ženě do očí a ještě pořád jsem vypadala poněkud překvapeně. Dostalo se mi výhledu na obrovské modré oči, hedvábné blond vlasy, jemné rysy, a pak taky, byla vysoká. Dokonce, i když seděla, mi tohle bylo úplně jasné. Velmi málo žen dokáže být obojí. Vysoké i půvabné. Ale ona to zvládla. "Slečno Vicki Pierceová, tohle je Anita Blakeová. Chtěl bych, abyste jí vypověděla svůj příběh." Slečna Pierceová zamrkala velkýma modrýma očima, byly plné slz, ty z nich ale – jak jinak – nevytékaly, pouze se třpytily. Elegantně si na ně přitiskla papírový kapesníček. Z boku na krku měla obvaz. "Seržante Storre, pověděla jsem vám, co se událo. Vyprávěla jsem vám to a vyprávěla." Po líčku se jí kutálela osamělá slzička. "Jsem tak unavená a tohle byla tak traumatizující noc. Opravdu to musím vykládat znovu?" Naklonila se k němu ve své židli, paže držela před sebou, jakoby se chránila, skoro ho prosila. Spousta mužů by se pod sladkým nátlakem těch očí složila. Věčná škoda, že tímto uměním plýtvala na Dolpha. "Už jen jednou, slečně Blakeové." Podívala se přese mne na Zerbrowskiho. "Prosím, jsem tak vyčerpaná." Zerbrowski se opřel o zeď. "On je šéf." Pokusila se použít ženské svody, ale nezabralo to, takže přehodila výhybku, pouhým mrknutím svého modrého očka. Nyní byla sestra v nouzi. "Vy jste přece žena. Víte, jaké to je být sama mezi těmito –" její hlas se ztišil ve stěží šepot " – muži." Zadívala se dolů na desku stolu, pak zase vzhůru a po dokonalé pleti jí tekly skutečné slzy. Tak tenhle tyátr byl hodný Oskara. Chtělo se mi tleskat, ale nejdřív zkusím porozumění. Na sarkasmus je vždycky dost času později. Obešla jsem stůl a opřela se o něj, aniž bych si na něho opravdu sedla. Byla jsem od ní sotva pár palců. Bez diskuze invaze do jejího soukromého prostoru. Poplácala jsem ji po rameně a usmála se, ačkoli nejsem dost dobrá herečka, aby úsměv dospěl až k očím. "Nyní už nejste sama, slečno Pierceová. Jsem tady já. Prosím, povězte mi svůj příběh." "Vy jste právník?" zeptala se. Kdyby požádala o právníka a trvala na tom, výslech by skončil. Klekla jsem si před ni a vzala její stále rozechvělé ruce do svých. Vzhlédla jsem k ní. Výraz porozumění ze sebe asi nevymáčknu, ale


158

zájem jo. Věnovala jsem jí veškerou pozornost, co jsem měla na skladě. Hleděla jsem jí do tváře, jako bych si ji chtěla zapamatovat: "Prosím, Vicki, dovolte mi vám pomoci." Její ruce se v mých zklidnily. Koukala se na mne svýma velkýma očima jako laň, která vycítila zbraň, ale myslí si, že když bude moc a moc potichu, ta zbraň nevystřelí. Přikývla spíš sobě, než mně. Vzala mé ruce do dlaní a její tvář byla dočista upřímná. "Měla jsem problémy s autem a vešla jsem do baru, abych si odtam zavolala." Sklonila hlavu, aniž se mi podívala do očí. "Vím, že jsem tam neměla chodit. Samotná žena v baru si koleduje o potíže. Ale venku žádný telefon nebyl." "Máte právo jít, kam chcete, kdy chcete, Vicki. Být žena vám to právo nebere." Nemusela jsem předstírat, aby to znělo pobouřeně. Znovu se na mne podívala, její oči studovaly mou tvář. Skoro jsem slyšela, jak jí to v hlavě šrotuje. Myslela si, že mne dostala. Božínku, je tak mladá. Její prsty mi stiskly ruku pevněji, pažemi se jí šířil jemný třas. "Zavolala jsem příteli, aby se mi přijel podívat na vůz. Bydlím na koleji a nemám moc peněz, takže jsem nechtěla hned volat odtahovku. Ne dokud se mi na auto nepodívá můj přítel. Doufala jsem, že to opraví." O vlastní vůli poskytovala příliš mnoho informací. Už hájila sama sebe. Nebo možná jen tu historku povídala příliš často. Ne. "Udělala bych totéž," řekla jsem. A taky možná, že ano. Stiskla mi ruce a naklonila se ke mně, trochu moc dychtivě, vracejíc se ke své story. "U baru byl ten muž. Zdál se milý. Vykládali jsme si a on mne požádal, abych si k němu přisedla. Pověděla jsem mu, že čekám na přítele. On řekl: fajn, jenom jsme mluvili." Znovu se zadívala dolů. "Tvrdil, že mám nejkrásnější pleť, jakou kdy viděl." Pohlédla zpátky na mne, oči vytřeštěné. "Tím chci říci, bylo to tak romantické." Bylo to tak nacvičené. "Pokračujte." "Dovolila jsem mu koupit mi pití. Vím, že jsem neměla." Zlehka se dotkla očí. "Zeptala jsem se, jestli by mu vadilo, když si zapálím, a on řekl ne." U jejího lokte stál popelník plný vajglů. Ani Dolph ani Zerbrowski nekouří, což znamená, že naše malá Vicky je proklatě náruživá kuřačka. "Objímal mne a naklonil se k polibku, teda to jsem si myslela." Slzy se pěkně svižně vrátily na scénu, trošku se nahrbila, záda se jí třásla. "Kousnul mne do krku. Přísahám, že až do toho okamžiku


159

jsem si vůbec neuvědomila, že je upír." Podívala se na mne ze vzdálenosti pár palců, upřímností přímo vibrovala. Poplácala jsem ji po paži. "Spousta lidí nedokáže rozeznat upíra od člověka. Zvlášť když se předtím nakrmí." Zamrkala. "Předtím nakrmí?" "Pokud je upír plný krve, vypadá lidštěji." Kývla. "Aha." "Co jste udělala, když vás kousnul?" "Chrstla jsem na něj pití a podpálila to zapalovačem." "Podpálila to?" zvedla jsem tázavě obočí. "To, alkohol nebo to, upíra?" "Obojí," vyhrkla. Přikývla jsem. "Upíři jsou velmi hořlaví. Hořel fakt dobře, viďte?" "Já nevěděla, že vzplane jako vích," hájila se. "Člověk přece takhle nehoří." "Ne," řekla jsem, "nehoří." "Začala jsem křičet a utíkat od něj pryč. Pak vešel do dveří můj přítel. Lidé řvali a křičeli. Bylo to strašné." Vstala jsem. "Vsadila bych se, že bylo." Vzhlížela ke mně, modré oči upřímné, ale nebyly naplněné hrůzou z toho, co udělala. Žádné výčitky svědomí. Najednou mi stiskla ruku, velice pevně, jakoby mne mohla přinutit porozumět. "Musela jsem se bránit." Položila jsem dlaň na její ruku a usmála se. "Co vás přivedlo na myšlenku zapálit alkohol, sotva jste ho vyšplíchla?" "Vzpomněla jsem si, že se upíři bojí ohně." "Ale když chrstnete alkohol do tváře člověku a zapálíte ho, bude hořet, jen dokud neshoří alkohol. Pár plamínků a je po srandě. Člověk by vás potom nechal na pokoji, ačkoli i on by byl poraněný. Nebála jste se, že tím upíra jenom víc rozzuříte?" "Ale upíři jsou velice hořlaví, sama jste to povídala," uklouzlo Vicky. Můj úsměv se roztáhnul od ucha k uchu. "Takže jste věděla, že vzplane jako vích?" "Ano," přiznala svírajíc mne, nutila mne pochopit její prekérní situaci. Ozval se Dolph: "Já měl za to, že jste nevěděla, že upír vzplane jako vích, slečno Pierceová." "Nevěděla, ne dokud nezačal tolik moc hořet," lhala.


160

Poplácala jsem ji po ruce. "Ale, Vicki, drahoušku, právě jste řekla, že jste věděla o jeho hořlavosti." "Ale vy jste to řekla první." "Vicky, právě jste řekla, že jste věděla, že vzplane jako vích, když ho zapálíte." "Neřekla." Kývla jsem. "Ano, řekla." Odtáhla ode mne ruce, seděla teď na židli velice vzpřímeně. "Snažíte se mne poplést." Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, Vicky, to zvládáte sama." Pohnula jsem se pryč od ní a stále udržovala oční kontakt. "Co to má znamenat?" zeptala se. Malinko vypadla z pečlivě hrané role bezmocné slečny v tísni a z ní na nás vykouknul vztek. "Jaká to byla restaurace?" zeptala jsem se, jako bych tam před dvaceti minutami nebyla. Výslechy se tak často opakují pořád dokola. "Cože?" nechápala. "Jak se jmenoval ten bar?" "Nepamatuji si." "Dolphe?" zeptala jsem se. "Zápalné oběti," řekl. Zasmála jsem se. "Notoricky známá upíří putyka." "Není to v upířím Distriktu," bránila se. "Jak jsem měla vědět, že to je upíří bar?" "A co obrázek Christophera Lee v roli Draculy na vývěsním štítě?" navrhla jsem vlídně. "Bylo moc pozdě a nikde jinde nebylo otevřeno." "V Univerzitním městečku na Delmar v pátek v noci? No tak, Vicki. Umíte to líp," mrkla jsem na ni. Dotkla se obvazu na krku, křehkou chtějící se ručkou. "On mne kousnul." Hlas se jí zatřásl a po obličeji tekly další slzy. Popošla jsem zpátky k ní. Položila jsem ruce z obou stran její židle a naklonila k ní obličej. "Vy lžete, Vicky." Propukla v pláč, skrývajíc tvář. Vzala jsem ji prstem pod bradičkou a pozvedla její tvář. "Zatraceně, jste vážně dobrá, ale ne dost dobrá." Vyškubla se mi, zčistajasna stála, židle se poroučela k zemi. "Byla jsem napadena a vy mě nutíte cítit se jako ta zlá. Jste žena. Myslela jsem, že mne pochopíte." Zavrtěla jsem hlavou. "Apel na sesterskou spřízněnost si


161

vetkněte za klobouček, Vicky. Je to ztráta času." Strhla si obvaz z krku a hodila ho na podlahu. "Podívejte se, jenom se podívejte, co mi udělal!" Jestli čekala, že couvnu, měla nesprávnou holku. Šla jsem k ní a otočila jí hlavu na stranu. Byly to dírky po upířích tesácích, pěkně čerstvé. Úhledné, roztomilé kousnutí, ale nebyly tam žádné modřiny, žádné podlitiny nehyzdily její smetanovou pokožku. Jen dvě úhledné dírky po tesácích. Odstoupila jsem od ní. "Vylila jste mu pití do obličeje hned, jak se do vás zakousl?" "Ano, nechtěla jsem, aby se mne dotýkal." "Hnusný upír," napověděla jsem. "Chodící mrtvola." A máme tu pointu. "Děkuji vám, Vicki, děkuji, že jste se mnou promluvila." Šla jsem ke dveřím a naznačila Dolphovi, aby mne následoval. Zerbrowski zůstal se slečnou Pierceovou. Dolph za námi zavřel dveře. "Cos na tom kousnutí viděla a já ne?" optal se. "Když do tebe upír vnoří tesáky, ale nemá dost času, aby se nakrmil, zůstanou ti cucfleky. Stejné, jako když ti ocucává krk člověk. Tesáky nejsou duté, jen propíchnou kůži, takže upír může začít sát krev. To je jeden z důvodů, proč jsou tak malé. Pokud se upír krmí dost dlouho, vytáhne z toho místa krev a tobě nezůstane cucflek. Po rychlém kousnutí a nasátí nemůže rána v žádném případě zůstat takto pěkně čistá. Měla někoho jiného, udělal jí to předem a rozhodně to trvalo déle, než pár sekund." "Věděl jsem, že lže," řekl Dolph a kroutil hlavou. "Ale myslel jsem si, že na něj chrstla něco víc, než jen pití. Domníval jsem se, že do baru přišla s nějakým katalyzátorem." Zavrtěla jsem hlavou. "Jakmile upíra zapálíš, hoří, dokud ho neuhasí nebo neshoří na popel. Možná zbude pár kostních fragmentů, ale upír shoří úplněji, než člověk. Ani zubní záznamy ti nepomůžou." "Barman použil hasicí přístroj, co měl za barem. Svědci říkají, že byl rychlý jako blesk." Kývla jsem. "Jo, starej dobrej Harry. Je zázrak, že ten upír ještě žije. Vím, že se proti podnikání upírů mimo upíří Distrikt zvedla vlna silné opozice. Podepisují se petice a bylo naplánováno i jakési protestní shromáždění. Slečna Pierceová bude skvělým důkazem nebezpečnosti upírů pobývajících mimo Distrikt."


162

"Majitel té restaurace tvrdil, že ho negativní reklama může zruinovat." Přikývla jsem. "To tedy ano. Taky může jít o osobní motiv namířený proti tomu upírovi. Žádná malá Miss Modré oči, ale někdo koho zná a kdo ho chtěl mít mrtvého." "Mohla by být členkou Lidé především. Ti by rádi upálili všechny upíry." "Nenávidět upíry fanaticky, nedovolí jednomu z nich, aby jí takhle dorasoval krk. Ne. Lidé především jí možná zaplatili za zdiskreditování baru. Může být členkou Lidé proti upírům, LPU, nebo dokonce Lidé především, ale nijak vážně tomu nevěří. Ten kousanec to dokazuje." "Mohl ten upír ovládnout její mysl?" "To si nemyslím, ale měla bych teď pár lepších otázek na ostatní svědky." "Jako například?" zvedl obočí. "Jsou si jistí, že ji ten dotyčný upír vůbec ochutnal? Ví pozitivně, že ji kousnul? Zeptej se, jestli voněla krví, když tam vešla." "Vysvětli," ucedil Dolph. "Jestli přišla s kousancem, pak to možná mohl některý z nich ucítit. Možná ne, ta rána byla parádně čistá, což je pravděpodobně důvod, proč to ten upír udělal takhle. Kdyby ji jen kousl a vytáhl krev na povrch, všichni upíři by to museli ucítit." Dolph si všechno pečlivě zapsal do svého věrného notesu. "Takže je do toho zapletený upír?" "Nemusel vědět, co má v plánu. Poohlédla bych se po klukovi – upírovi, snad, nebo přinejmenším po někom, s kým randila. Termín kluk by mohl být na slečnu Pierceovou trochu moc silná káva. Zjistila bych, jestli nemá nějakou hereckou průpravu. Prověř třeba její studijní obor na vysoké." "Už se stalo," pochlubil se Dolph. "Studovala divadelní umění." Usmála jsem se. "K čemu mne vlastně potřebuješ? Všechno's vyřešil." "To kousnutí, fakt že upíři tak dobře hoří…" Zavrtěl hlavou. "Nic z toho v literatuře není." "Ty knihy nebyly napsány jako policejní příručka, Dolphe." "Možná bys takovou knihu měla napsat ty," navrhnul. "Jo, správně. Máš dost důkazů, abys sehnal povolení prověřit její bankovní konto?"


163

"Když budu pečlivý při výběru soudce, kterého o to požádám, snad." "Víš, dokonce, i když bude obviněna a usvědčena, škoda už vznikla. Ta petice a demonstrace je ohlášena na příští týden. Mají jenom pověsti o útoku a šeptanda ho bude pořád víc zhoršovat a nafukovat." Dolph přikývnul. "S tím nic nenaděláme." "Mohl bys tam zajít a povědět jim, co ses o Vicki dozvěděl." "Proč to neuděláš sama?" "Protože já jsem pro pravičáky děvka Babylonská. Souložím s hlavou pijavic. Neuvěřili by ani jednomu zatracenýmu slovu z toho, co bych jim řekla." "Nemám čas chodit na shromáždění občanů, Anito." "Myslíš si, že by upíří podnikání mělo být segregováno?" zeptala jsem se nevinně. "Nech toho, Anito. Odpovědi by se ti nelíbily." Nechala jsem to plavat. Dolph si myslí, že upíři jsou příšery, že před nimi má být veřejnost chráněna. Do jisté míry jsem s ním souhlasila. Jenže já s jednou z těch příšer spala. To mi zůstávání na stejné straně barikády jako Dolph patřičně ztěžovalo. Shodli jsme se, že se neshodneme. Díky tomu jsme mohli žít v míru a dál spolu dělat. "Jestli upíry tolik nesnášíš, proč's nevzal historku slečny Pierceové za bernou minci?" "Protože nejsem hlupák." "Promiň," řekla jsem. "Promiň, že mne byť i jen na vteřinu napadlo, že bys osobním pocitům dovolil plést se ti do řemesla. To bys nikdy nepřipustil, viď?" Usmál se. "Nevím. Ještě nejsi v šatlavě." "Kdybys měl důkaz, že jsem něco provedla, mohla bych být." "Mohla," připustil. Úsměv se mu z tváře vytratil. Jeho oči byly prázdné, oči poldy. "Co se ti stalo s rukou?" Podívala jsem se dolů na zafačovanou ruku, jakoby se tam zrovna teď objevila. "Nehoda v kuchyni," zalhala jsem. "Nehoda v kuchyni," odfrknul. "Jo." "Co se stalo?" "Pořezala jsem si ruku nožem." "Cos dělala?" otravoval neúnavně dál. Nikdy doma nevařím. Dolph to ví. "Krájela bagetu." Opětovala


164

jsem jeho pohled prázdnýma očima. Kdysi, není to tak dávno, prozrazovala má tvář vše. Každou myšlenku bylo dobře vidět, ale už ne. Zírala jsem do Dolphovy podezíravé tváře a věděla, že má tvář nic neprozradí. Jenom ta netečná prázdnota sama o sobě naznačovala, že lžu. Ale on věděl, že lžu. Nehodlala jsem plýtvat jeho časem, ani svým, vymýšlením opravdu dobré lži. Proč se namáhat? Zírali jsme jeden na druhého. "Máš na punčoše krev, Anito. To teda musela být bageta." "Byla," hlesla jsem a pak už si nemohla pomoci, rozesmála jsem se. "Měla bych říct, že jsem byla přepadena, ale ty bys chtěl, abych vyplnila hlášení." Vzdychl. "Ty malá potvoro. Jsi namočená v něčem jiném, právě teď. Zrovna v tuhle chvíli." Jeho ohromné ruce se zatnuly v pěsti velké skoro jako můj obličej. "Seřval bych tě, ale k ničemu by to nebylo. Strčil bych tě na noc do cely." Zasmál se a znělo to moc hořce. "Na to, co z noci zbylo, ale nemám tě z čeho obvinit, mám?" "Nic jsem neudělala, Dolphe." Zvedla jsem poraněnou ruku. "Jen drobnou laskavost pro přítele, oživila jsem někoho mrtvého. Řízla jsem se, abych získala víc krve. To je vše." "Pravda?" zeptal se. Přikývla jsem. "Jo." "Proč's mi to prostě neřekla?" "Protože to byla laskavost, zadara. Kdyby se Bert domákl, že oživuju zdarma, dostane infarkt. Uvěří historce s bagetou." Dolph se zasmál. "Nezeptá se tě, jak ses zranila. Nechce to vědět." Kývla jsem. "Pravda pravdoucí." "Čistě pro případ, že by ses zase v kuchyni dostala do úzkých, nezapomeň zavolat, kdybys potřebovala pomoc." "Budu na to pamatovat, Dolphe." "Pamatuj." Zaklapl notes. "Snaž se tento měsíc nikoho nezabít, Anito. Dokonce, i když půjde o jasnou sebeobranu, navršíš příliš mnoho těl, poslední kapka a zavřou tě." "Už víc než šest týdnů jsem nikoho nezabila – do pekla – skoro sedm. Omezuju to." Potřásl hlavou. "Ti poslední dva byli jediní dva, co jsme kdy měli možnost ohledat, Anito. Sebeobrana, v obou případech. Jedna se svědky za zadkem, ale tělo Harolda Gaynora jsme nikdy nenašli. Jen jeho kolečkové křeslo na hřbitově. Dominga Salvadorová je


165

pořád nezvěstná." Usmála jsem se na něho. "Říká se, že se seňora vrátila do Jižní Ameriky." "Na tom křesle byla krev, Anito." "Fakt?" "Jednou ti dojde štěstí a já ti nebudu schopen pomoct." "Neprosila jsem se o pomoc," řekla jsem. "Mimochodem, pokud ten nový zákon projde, budu mít odznak federála." "Být poldou, na hodnosti nezáleží, ještě neznamená, že nemůžeš jít za mříže." Teď bylo na mně, abych si vzdychla. "Jsem unavená a jdu domů. Dobrou noc, Dolphe." Ještě se na mne další sekundu či dvě díval a pak řekl: "Dobrou noc, Anito." Rázoval zpátky k vyšetřovací místnosti a mne nechal stát na chodbě. Dolph nikdy nebýval takhle nabručený, než zjistil, že chodím s Jean-Claudem. Nebyla jsem si jistá, zda si je vědom toho, jak moc se jeho postoj ke mně změnil, ale já určitě ano. Techtle mechtle s nemrtvým a on už mi nevěří, ne úplně. Rozesmutňovalo mne to a taky štvalo. Co bylo opravdu těžké? Fakt, že před méně než dvěma měsíci bych souhlasila s Dolphem. Nemůžete věřit nikomu, kdo spí s příšerami. A ejhle, jsem tady já a dělám to. Já, Anita Blakeová, rakvička. Smutné, velice smutné. Dolphovi nebylo nic do toho, s kým chodím. Ale nemohla jsem mu jeho postoj mít za zlé. Nelíbilo se mi to, ale nemohla jsem si stěžovat. No jo, mohla bych si stěžovat, ale udělat to by ode mne nebylo fér. Odešla jsem, aniž bych znovu prošla služebnou. Zajímalo by mne, jak dlouho si nechají na stolech tučňáky, čekající až se vrátím. Pomyšlení na všechny ty hloupě vypadající hračky ve tvaru ptáků, opuštěně čekající na můj návrat, mi vyloudilo úsměv na tváři. Ale nevydržel. Nejen proto, že mi Dolph nedůvěřoval. Byl moc dobrý polda, skvělý vyšetřovatel. Jestli se v tom skutečně začne šťourat, mohl by objevit důkaz. Nebesa vědí, že jsem provedla dost neschválených zabití, aby mne to dostalo do kriminálu. Používala jsem síly oživovatele k zabíjení lidí. Pokud to mohlo být dokázáno, automaticky to znamenalo rozsudek smrti. Rozsudek smrti pro někoho, kdo použil magii k zabití, nebyl stejný druh rozsudku, jako řekněme nad někým, kdo vraždil sekyrou. Chlápek mohl rozsekat svou rodinu a příštích patnáct let pak strávit v cele smrti posíláním


166

odvolání. Pro vrahy, kteří použili magii, žádné odvolání neexistuje. Soud, odsouzení, smrt do šesti týdnů, obvykle dříve. Vězení se magie obávají a neradi si tam nechávají čarodějnice a jim podobné dlouho. V Maine jeden kouzelník vyvolal démona přímo ve své cele. Jak ho mohli nechat o samotě dost dlouho na tak bizarní rituál, nevím. Lidi, co to zvrtali, skočili všichni mrtví, takže nemohli být vyslechnuti. Jejich hlavy se nikdy nenašly. Dokonce ani já z nich nedokázala oživit dost na to, aby řekli nebo napsali, co se stalo. Byl to masakr. Kouzelník uprchl, ale později byl chycen znovu, s pomocí kovenu bílých čarodějek a, kupodivu, skupiny Satanistů. Nikdo, kdo provozuje tuhle magii, nemá rád, když někdo porušuje pravidla, stane se z něj škodná. Kazí pověst nás všech. Poslední čarodějnice byla v této zemi upálena rozlíceným davem teprve nedávno, v roce 1953. Jmenovala se Agnes Simpsonová. Viděla jsem černobílé fotky její smrti. Každý, kdo studoval něco nadpřirozeného, musel mít její obrázek aspoň v jedné učebnici. Fotografie, která mi zůstala, byla z těch, na nichž je její tvář ještě nedotčená, bledá, dokonce i na dálku je čirá hrůza v jejím obličeji jasně patrná. Dlouhé hnědé vlasy jí v žáru povlávají, ale ještě nehoří. Pouze noční košile a rubáš vzplanuly. Hlavu má zakloněnou, křičí. Tahle fotka získala Pulitzerovu cenu. Ostatní fotky nejsou tak často k vidění. Fotografie zachycující vše krok za krokem, snímek za snímkem, na posledním je spálená a zčernalá a mrtvá. Jak tam někdo mohl stát a prostě pořád fotit, nevím. Možná byla Pulitzerova cena kouzlem proti nočním můrám. Pak zase, možná ne.


167

25 Dorazila jsem k činžáku s mnoha byty a tajnou nemocnicí ve sklepě. Bylo skoro pět ráno. Úsvit tlačil jako chladná ruka proti větru. Obloha byla šedá, chycená mezi tmou a světlem. Rozechvělé údobí, kdy se upíři ještě hýbají a můžou vám rozervat hrdlo, pouhý moment před východem slunce. Před činžákem zastavilo taxi. Vystoupila vysoká žena s velmi krátkými blond vlasy. Na sobě měla kratinkou sukni a kožené sako, byla bosa. Zane vystoupil po ní. Někdo za něj zaplatil kauci a já to nebyla. Což znamená, že byl v něžné péči Vládce šelem. Ještě štěstí, že se nemohl podílet na mučení Sylvie. Kdyby odmítl, zranili by ho víc, než byl teď. Kdyby to udělal, musela bych ho zabít. To by bylo zatracené trapné. Uviděl mne kráčet k nim. Zase jsem si navlékla dlouhý kabát, i s arzenálem. Zane na mne mával, usmíval se. Neměl na sobě nic, než lesklé černé vinylové kalhoty, obtažené dost na to, aby byly kůží, a boty. Jo, ještě kroužek v bradavce. Nesmí se zapomínat na šperky. Vysoká žena na mne zírala. Nezdálo se, že je ráda, že mne vidí. Ne přímo nepřátelská, ale rozhodně ne potěšená. Šofér něco řekl a ona ze saka vytáhla ruličku bankovek a zaplatila mu. Taxi odjelo. Vivian, mazlíček Vládce šelem po dobu jeho pobytu zde, nevystoupila. Ani Gregory, Stephenův bratr se svým novým svědomím, nevystoupil. Byla jsem chudší přinejmenším o dva leopardodlaky. Co přijde dál? Zane ke mně šel, jako bychom byli staří přátelé. "Já ti to povídal, Cherry, je naše alfa, naše léoparde lionné.. Věděl jsem, že nás zachrání." Padl přede mnou na kolena. Pravou ruku jsem měla v kapse, svírala Browning, tak se spokojil s levačkou. Už jsem mezi vlkodlaky strávila dost času, abych věděla, že být alfa má co dělat s dotyky a očucháváním. Stejně jako zvířata, kterými čas od času byli, potřebovali útěchu doteku. Tak jsem se s ním neprala, ale Browning nechala odjištěný. Zane vzal mou ruku do dlaní něžně, skoro uctivě. Položil si tvář na mé kotníky, pak válel obličej ze strany na stranu jako kočka, otírající se o mě čumáčkem. Jeho jazyk mi zvolna olíznul hřbet ruky a já ji jemně vyprostila. Stálo mne hodně síly vůle neotřít si ruku o kabát. Vysoká žena, Cherry, jak jsem předpokládala, se na mne jen


168

dívala. "Nezachránila nás všechny." Její hlas byl skoro zarážející, hluboký kontraalt. Předla dokonce i v lidské podobě. "Kde je Vivian a Gregory?" zeptala jsem se. Ukázala směrem, odkud přijeli. "Tam, jsou pořád tam." "Dohoda zněla, že se ven dostanou všichni mí lidé." Zane vyskočil na nohy. Ten pohyb byl tak rychlý, že jsem rázem měla srdce až v krku a můj prst se přesunul od pojistky ke spoušti. Zajistila jsem Browning a ruku vytáhla. Neměli v úmyslu mi ublížit, ale jestli tady bude Zane poskakovat jako punk verze Tygříka, mohla bych nešťastnou náhodou vystřelit. Obvykle mívám nervy pevnější. "Vládce šelem řekl, že každý, kdo si přeje uznat tvou dominanci, může odejít, pokud odejít dokáže. Ale nejdřív zajistil, aby Gregory a Vivian nemohli chodit." Něco studené a tvrdé mi naplnilo žaludek. "Co tím myslíš?" "Vivian byla v bezvědomí, když jsme odcházeli." Cherry hleděla do země, když ta slova říkala. "Gregory se za námi pokusil plazit, ale byl příliš těžce zraněný." Zvedla oči, třpytily se v nich slzy. Držela je otevřené doširoka. "Volal na nás. Škemral, abychom ho neopouštěli." Utřela si oči zlostným pohybem ruky. "Ale já ho tam nechala. Nechala jsem ho křičet, protože jsem chtěla být odtam pryč víc, než cokoli jiného na světě. Dokonce, i když to znamenalo nechat své přátele mučit a zabít a znásilnit." Zakryla si obličej rukama a rozplakala se. Zane šel k ní a objal ji. "Ani Gabriel by nás všechny neochránil. Dělala, co mohla." "Leda hovno," ulevila jsem si. Zane se na mne podíval. Třel si tvář z boku o krk Cherry, ale oči měl vážné. Byl rád, že žije, ale nechtěl je opustit. "Zavolám si." Vešla jsem do domu a oni mne po pár vteřinách následovali. Použila jsem tentýž aparát, jako když jsem JeanClaudovi volala poprvé. Do skutečného svítání scházelo jen pár minut a dalo se počítat s tím, že bude dole. Zvedl telefon, jakoby na zavolání čekal. "Oui, ma petite." "Gregory a Vivian to nezvládli. Myslela jsem, žes vyjednával o nich." "Ostatní přinutili Padmu souhlasit, ale on se vytasil s pravidlem, že každý kdo chce odejít, musí vyjít. Věděl jsem, co zamýšlí, ale byla to nejlepší dohoda, jaké jsem byl schopen dosáhnout. Prosím, věř mi to."


169

"Fajn, ale já je neopustím. Jestli můžou takhle slovíčkařit oni, tak my taky." "Co máš v plánu, ma petite?" "Vrátím se a pomůžu jim vyjít. Padma neříkal nic o tom, že musí odejít vlastními silami, že ne?" "Ne." Jean-Claude si dlouze povzdechl. "Svítání je strašlivě blízko, ma petite. Pokud to musíš udělat, počkej aspoň dvě hodiny. Dost času, aby i ti nejmocnější z nás usnuli, ale o moc déle nečekej. Nevím kolik spánku členové rady potřebují. Můžou se probudit velmi brzy." "Počkám dvě hodiny." "Pošlu ti nějaké své vlky. Když bude Padma spát, budou ti k užitku." "Fajn." "Musím jít." Telefon se odmlčel a já cítila slunce stoupat nad obzor. Cítila jsem je jako velikou tíhu a na okamžik jsem nemohla dýchat, mé tělo ztěžklo, bylo tak těžké. Pak se ten pocit vytratil a já věděla, že Jean-Claude na den zemřel. Dokonce ani se třemi znameními jsem nikdy dřív nic takového necítila. Věděla jsem, že mne chrání před věcmi, které bych díky třetímu znamení mohla cítit. Chránil i Richarda. Z nás tří to byl Jean-Claude, kdo věděl o znameních nejvíc, jak je používat, jak je nepoužívat a co skutečně znamenají. Měsíce v tom všem a já mnoho otázek nepoložila. Někdy jsem si nebyla jistá, jestli to chci vědět. Richard se zdál stejně zdráhavý, podle Jean-Clauda. Upír vypadal, že s námi bude mít trpělivost, jako rodič s trucovitými spratky. Cherry se opřela o zeď, ruce zkřížené na břiše. Pod koženým sakem neměla nic. Její oči byly opatrné, jako by byla často a moc zklamaná. "Půjdeš pro ně. Proč?" Zane jí seděl u nohou, zády ke zdi. "Protože je naše alfa." Cherry potřásla hlavou. "Proč bys riskovala svůj život kvůli dvěma lidem, které neznáš. Uznala jsem tvoji dominanci, protože jsem chtěla odtam pryč, ale nevěřím tomu. Proč by ses tam vracela?" Nebyla jsem si jistá, že to dokážu vysvětlit. "Čekají, že je zachráním." "Tak?" hlesla. "Tak to zkusím." "Proč?"


170

Povzdechla jsem si. "Protože… protože si vzpomínám na Vivianiny prosící oči a modřiny na jejím těle. Protože Gregory plakal a křičel na tebe, ať ho neopouštíš. Protože jim teď Padma ublíží víc, než předtím, protože si myslí, že ubližováním jim, ubližuje mně." Potřásla jsem hlavou. "Najdu si postel na pár hodin. Vám navrhuji udělat totéž. Ale jít se mnou nemusíte. Tahle záležitost je striktně dobrovolná." "Nechci se tam vrátit," vyhrkla. "Tak se nevracej," pokrčila jsem rameny. "Já půjdu," ozval se Zane. Skoro mne to rozesmálo. "Tak nějak jsem věděla, že půjdeš."


171

26 Ležela jsem na úzké nemocniční posteli v jednom z volných pokojů. Večerní šaty byly poskládané na jediné židli v místnosti. Její opěradlo strčené pod kliku dveří. Chatrný zámek. Židle by nikoho skutečně odhodlaného venku neudržela, ale poskytla by mi pár vteřin na míření. Osprchovala jsem se, krví nasáklé punčocháče vyhodila. Měla jsem na sobě jen kalhotky. Dokonce neměli ani jednoho nemocničního andělíčka navíc. Usínala jsem v cizí posteli, s přikrývkou přitisknutou na nahá ňadra a Firestar pod polštářem. Samopal si hověl pod postelí. Nemyslela jsem si, že ho budu potřebovat, ale kam jinam jsem ho měla dát? Snila jsem. Zdálo se mi něco o ztracení se v opuštěném domě a hledání koťat. Koťata naříkala a ve tmě byli hadi, kteří ta koťata požírali. Nemusíte být Freud, abyste si tenhle sen vyložili. Ve chvíli, kdy mi to myslelo tak jasně, že jsem věděla, že to je sen a co znamená, se sen vytratil a já se vzbudila potmě. Probrala jsem se civíc do stropu, deku zmuchlanou pod sebou, takže jsem byla ve tmě skoro nahá. Cítila jsem své tělo pulzovat. Jako bych ve spánku běžela o závod. Pod ňadry jsem měla pot. Něco se dělo. Přetáhla jsem přes sebe přikrývku, když jsem si sedala, i když mi nebyla zima. Jako dítě jsem věřila, že mne příšery v šatníku a pod postelí nedostanou, pokud jsem přikrytá. Po probuzení z noční můry pořád sahám po dece, bez ohledu na to, jak horko je. Ovšem, byla jsem ve sklepě s klimatizací. Nebylo horko. Tak proč mám tělo skoro jako v horečce? Sáhla jsem pod polštář a vytáhla Firestar. S ní v ruce jsem se hned cítila líp. Jestli mne vystrašil jenom sen, bude mi pěkně hloupě. Seděla jsem ve tmě, uši nastražené, jestli něco neuslyším, než rozsvítím. Pokud je někdo venku na chodbě, uvidí pode dveřmi světlo. Jestli se mne snaží přepadnout, nechtěla bych, aby světlo zahlédli. Ještě ne. Cítila jsem něco přicházet chodbou směrem ke mně. Vír energie, žár, laškovalo to s mým tělem jako dlaň. Jakoby ke mně uháněla bouře, přitom v místnosti tíživě narůstalo bodavé tření blesků. Odjistila jsem Firestar a najednou jsem věděla, kdo to je. Rázoval ke mně Richard. Řítil se jako rozhněvaná bouře. Zajistila jsem pistoli, ale neschovala ji. Byl nasraný. Cítila jsem


172

to. Viděla jsem ho házet obrovskou masivní dubovou postelí s nebesy, jakoby nic nevážila, když se zlobil. Zbraň jsem si pro každý případ nechala. Nelíbilo se mi držet ji, ale morální dilema mne netrápilo dost, abych ji odložila. Rozsvítila jsem. Seděla jsem, mrkajíc v nastalém jasu. V žaludku se mi tvořil tvrdý uzel. Nechtěla jsem se s ním vidět. Nevěděla jsem co mu říct od noci, kdy jsem se poprvé vyspala s Jean-Claudem. Té noci jsem před Richardem utekla, utíkala jsem před tím, čím se stal za úplňku. Utíkala jsem před jeho zvířetem. Bosky jsem capala ke dveřím a posbírala své šaty. Zápasila jsem s podprsenkou bez ramínek, zbraň na posteli vedle sebe, když vtom jsem ucítila jeho vodu po holení. Cítila jsem pohyb vzduchu pode dveřmi a věděla, že to jeho tělo narušilo proudění vzduchu. Jeho voda po holení tak silná nebyla. Neměla bych ji cítit. Najednou jsem věděla, jakoby mi to někdo pošeptal do ucha, že mne Richard cítí skrz dveře, že ví, že jsem kvůli Jean-Claudovi použila parfém Oscar de la Renta. Vnímala jsem konečky jeho prstů tisknout se po obou stranách dveří, malé pohyby nahoru a dolů, cítila jsem ho zhluboka vdechovat vzduch a vůni mého těla. O co tady do pekla jde? Byli jsme svázáni dva měsíce a já nikdy nic takového necítila, ne s Richardem a ani s Jean-Claudem. Richardův hlas, bolestně známý: "Anito, musím s tebou mluvit." Hněv byl v jeho hlase, v jeho těle, vztek. Byl jako hrom tlačící se do dveří. "Oblékám se," hlesla jsem. Slyšela jsem ho chodit přede dveřmi. "Já vím. Cítím tě tam. Co se nám to stalo?" To byla nejzáludnější otázka, jakou jsem kdy slyšela. Zajímalo by mne, jestli cítí mé ruce, jako já před chvílí cítila ty jeho. "Takhle blízko jsme si za úsvitu nebyli, odkdy jsme svázáni. Není tady JeanClaude, aby dělal nárazník." Doufala jsem, že je to tak. Jediná alternativa, kterou jsem vymyslela, byla, že rada něco provedla s našimi znameními. Ačkoli jsem si nemyslela, že šlo o tohle. Ale nemohli jsme to vědět jistě, dokud se nebudeme moci zeptat JeanClauda. Zatraceně. Richard zalomcoval klikou. "Co ti trvá tak dlouho?" "Jsem skoro hotová." Vklouzla jsem do šatů. Vlastně to byl nejsnazší kousek na oblečení. Boty bez punčoch byly nepohodlné, ale bosky bych se cítila připravená ještě méně. Nemůžu to vysvětlit,


173

ale v botách se cítím líp. Pohnula jsem židlí a odemkla dveře. Zacouvala jsem, trošku moc rychle, až jsem se ocitla na druhé straně pokoje. Ruce jsem dala za sebe, pořád držíc pistoli. Nemyslela jsem si, že by mne zranil, ale ještě nikdy jsem ho takhle nevnímala. Jeho hněv byl jako hořící uzel v mých útrobách. Otevřel dveře opatrně, jakoby se před každým pohybem musel zamyslet. Jeho sebeovládání bylo roztřesenou hranicí mezi jeho vztekem a mnou. Měřil šest stop jedna, mohutná ramena, ostře řezané lícní kosti a široká měkká ústa. Na bradě dolíček a díky tomu všemu byl moc pohledný. Jeho oči byly pořád dokonale čokoládově hnědé, jen bolest v nich byla nová. Vlasy mu v hustých vlnách spadaly okolo ramen, hnědé s tak sytě zlatými a měděnými pablesky, že by pro to mělo existovat nějaké jiné slovo. Hnědé je nudné slovo a jeho vlasy nudné nebyly. Milovala jsem probírat se mu v nich rukama, nabrat si jich plnou hrst, při líbání. Měl oblečené krvavě rudé triko bez rukávů, které mu svalnatá ramena a paže ponechávalo odkryté. Věděla jsem, že každý kousek jeho těla – ty co jste vidět mohli, i ty co nemohli – byl opálený, pěkně světlehnědý. Ale nešlo o skutečné opálení, prostě přirozená barva jeho kůže. Srdce mi tlouklo až v krku, ale ne strachem. Zíral na mne v černých šatech. Tvář vydrhnutá, po make-upu ani památky, vlasy neučesané, a já cítila jeho tělo na ten pohled na mne reagovat. Cítila jsem ho jako svíjení v mém vlastním těle. Musela jsem zavřít oči, abych se ubránila pohledu na jeho džíny. Pohledu, jímž bych zjistila, jestli to, co já cítím, je vidět. Když jsem oči otevřela, ani se nepohnul. Jen tam stál uprostřed místnosti, ruce zaťaté v pěst, dýchal trochu moc ztěžka. Jeho oči byly zdivočelé, ukazovaly příliš mnoho bělma, jako plašící se hřebec. Našla jsem hlas jako první. "Říkal's, že chceš mluvit, tak mluv." Znělo to udýchaně. Jako bych mohla cítit Richardovo srdce, jeho hruď, zvedající se a zase klesající, jakoby byla má vlastní. Už jsem takové chvíle zažila s Jean-Claudem, ale nikdy s Richardem. Kdybychom se ještě vídali, mohlo to být úchvatné. Takhle to bylo jen matoucí. Uvolnil si ruce, zacvičil s nimi, snažil se nemít je zaťaté v pěst. "Jean-Claude tvrdil, že nás chrání jednoho před druhým. Držel nás od sebe, abychom se příliš nepřiblížili, dokud nebudeme připraveni. Nevěřil jsem mu, až doteď."


174

Kývla jsem. "Je to nepříjemné." Zasmál se a potřásl hlavou, ale ten smích mu nevyhnal z očí hněv. "Nepříjemné? Nic víc to pro tebe neznamená, Anito? Jen nepříjemnost?" "Právě teď dokážeš vnímat, cítit to, co já, Richarde. Odpověz si na tu svou zatracenou otázku sám." Zavřel oči a sepjal ruce na hrudi. Tisknul dlaně na sebe, až se mu paže chvěly námahou a svaly na nich vystoupily, napínajíc se mu pod kůží až k ramenům. Cítila jsem ho vystoupit ze mne. Ačkoli to přesně nevyjadřovalo, jaké to bylo. Jakoby mezi námi postavil zeď. Zvedl mezi nás mentální štít. Někdo musel. Mne to zkusit nenapadlo. Pohled na něj a jeho vjemy v mé mysli mne změnily v rejdiště hormonů. Hanba. Hanba. Sledovala jsem, jak se jeho tělo uvolňuje, a svaly spolu s ním, až nakonec otevřel oči, pomalu, skoro ospale, tělo klidné, pokojné. Nikdy jsem v meditacích nebyla dobrá. Spustil ruce a podíval se na mne. "Lepší?" Přikývla jsem. "Ano, děkuji ti." Zavrtěl hlavou. "Mně neděkuj. Bylo nutné buď to dostat pod kontrolu, nebo s řevem utéct." Stáli jsme tam, koukali jeden na druhého. Ticho nepříjemně houstlo. "Co chceš, Richarde?" Přidušeně se zasmál a to mi vehnalo krev do tváří. "Víš, jak to myslím." "Ano," povzdechl si. "Vím, jak to myslíš. Uplatnila's status lupy, během mé nepřítomnosti ve městě." "Myslíš ochranou Stephena?" Přikývl. "Neměla's žádné právo jít proti Sylviinu výslovnému příkazu. Ona byla ta, komu jsem to tady dal na starost, ne ty." "Připravila ho o ochranu smečky. Víš, co to znamená?" "Líp, než ty," zavrčel. "Bez ochrany někým dominantním, jsi maso kohokoli, kdo tě chce. Jako leopardodlaci, poté cos zabila Gabriela." Odstrčila jsem se od zdi. "Kdybys mi řekl, co se jim děje, Richarde, pomohla bych jim." "Pomohla?" optal se posměšně. Ukázal na zbraň v mojí ruce. "Nebo bys je prostě postřílela?" "Ne, to je to, co chtěla udělat Sylvie, ne já." Ale já tam stála s pistolí v ruce a nevěděla, jak ji nějak elegantně schovat.


175

"Vím, jak moc kožoměnce nenávidíš, Anito. Nenapadlo mne, že bys za ně dala zlámanou grešli, a ani nikdo jiný, jinak by ti to řekli. Všichni si mysleli, že by ti to stejně bylo jedno. Tím chci říct, když jsi dokázala odkopnout někoho, koho's údajně milovala, protože se jednou do měsíce mění v příšeru, jakou naději by pak měl někdo cizí?" Byl záměrně krutý. Nikdy jsem ho neviděla něco dělat jen, aby ublížil, prostě se pokoušet rýpnout nožem ještě trochu hlouběji. Bylo to malicherné a to Richard nebyl. "Znáš mne přece líp," zamračila jsem se na něj. "Znám?" Klesl na postel a sevřel přikrývky do pěstí. Zvedl si látku k obličeji a dlouze a zhluboka se nadechl. Přitom mne pozoroval rozzlobenýma očima. "Tvá vůně na mne pořád působí jako nějaká droga a já tě za to nenávidím." "Právě jsem strávila pár minut ve tvé mysli, vzpomínáš? Není pravda, že mne nenávidíš, Richarde. Míň by to bolelo, kdyby ano." Zmuchlal deku na klíně, ruce pevně zaťaté v pěst pohroužené do látky. "Láska všechno nepřemůže, viď?" Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, nepřemůže." Vstal skoro zuřivým pohybem, rázoval pokojem v malém kruhu. Přišel se postavit přede mne. Už žádná magie, jen dva lidé. Ale pořád bylo těžké stát tak blízko u něho. A vědět, že už se ho nesmím dotýkat. Zatraceně, nemělo by to být tak těžké. Vybrala jsem si. "Nikdy's nebyla mojí milenkou. Nejsi už ani má dívka. Nejsi kožoměnec. Nemůžeš být má lupa." "Opravdu se zlobíš, že jsem chránila Stephena?" "Nařídila's členům smečky hlídat jeho a leopardodlaka. Řekla's jim, že bys je zabila, pokud neposlechnou. Na to nemáš právo." "Dal's mi to právo, když jsi ze mne udělal lupu." Zvedla jsem ruku, aby mi neskočil do řeči. "A ať už se ti to líbí nebo ne, bylo dobré, že jsem měla trumf v rukávě. Stephen mohl být teď mrtvý, kdybych tam pro něj nebyla. A Zane mohl ve špitále natropit mnohem větší škodu. Lykantropové už víc špatné pověsti nepotřebují." "Jsme monstra, Anito. Nemůžeš mít dobrou pověst, když jsi monstrum." "Tomu přece nevěříš." "Ty sama věříš, že jsme příšery, Anito. Dokázala's to. Raději budeš spát s mrtvolou, než abys mi dovolila na sebe sáhnout." "Co chceš, abych řekla, Richarde? Že je mi líto, že jsem to


176

nezvládla? Je mi to líto. Že je mi trapné, že jsem utekla do JeanClaudovy postele? Je mi to trapné. Že mám o sobě horší mínění, protože tě nejsem schopná milovat poté, co jsem tě viděla udělat to s Marcusem?" "Chtěla's, abych Marcuse zabil." "Zabil by tě, kdys nezabil ty jeho. Tak jo, chtěla jsem, abys zabil Marcuse. Ale neřekla jsem ti, abys ho sežral." "Když je člen smečky zabit v boji o dominanci, všichni se krmíme. Je to způsob, jak absorbovat jeho energii. Marcus a Raina neodejdou úplně, dokud zůstane smečka." "Vy jste snědli i Rainu?" "Kam sis myslela, že se poděla ta těla? Myslela sis, že tví kámoši od policie všechny mrtvoly někam zašantročili?" "Myslela jsem, že to nějak zařídil Jean-Claude." "Zařídil, ale špinavou práci odvedla smečka. Upíři se nezajímají o těla, která vychladnou. Když krev není teplá, nestojí o ni." Skoro jsem se zeptala, jestli i on dává přednost teplému masu před studeným, ale nezeptala. Vlastně jsem to nechtěla vědět. Celá tahle debata nevedla k ničemu, co by se mi líbilo. Podívala jsem se na hodinky na svém zápěstí. "Musím jít, Richarde." "Jít zachránit své leopardodlaky." "Podívala jsem se na něho. "Ano." "Proto jsem tady. Jsem tvé krytí." "Byl to nápad Jean-Clauda?" "Sylvie mi řekla, že jí Gregory odmítl ublížit. Bez ohledu na to, co páchali pod vedením Gabriela, jsou to lykantropové a my si pomáháme, dokonce i když nejsou lukoi." "Mají i leopardodlaci pro sebe nějakou přezdívku?" zeptala jsem se. Kývnul. "Říkají si pard. Vlkodlaci jsou lukoi. Leopardi jsou pard." Prošla jsem okolo něho, ramenem se otřela o jeho holou paži. Ten jediný dotyk mi zježil chloupky na těle, jako bych se dotkla něčeho mnohem intimnějšího. Ale na to si budu muset zvyknout. Vybrala jsem si a nezáleží, jak zmatená jsem byla. Tak zmatená jsem zase nebyla. Takže pořád po Richardovi toužím, dokonce ho miluju. Vybrala jsem si upíra a nemůžete mít svého upíra a svého vlkodlaka zároveň. Vydolovala jsem samopal zpod postele a přehodila si popruh před hruď.


177

"Jean-Claude vzkazuje, že nemáš nikoho zabít," ozval se Richard. "Věděl, že sem půjdeš?" zeptala jsem se. Kývnul. Usmála jsem se, ale ne šťastně. "Neřekl ti to?" "Ne." Zase jsme zůstali zírat jeden na druhého. "Nemůžeš mu důvěřovat, Anito, a ty to víš." "To tys mu dovolil vložit na tebe první znamení, dobrovolně. Co jsem udělala já, Richarde, jsem udělala, abych zachránila vaše životy, vám oběma. Jestli's věřil, že je tak proklatě nedůvěryhodný, proč jsi nás k němu přivázal?" Richard uhnul pohledem a promluvil velice tiše: "Nemyslel jsem si, že bych tě mohl ztratit." "Běž počkat na chodbu, Richarde." "Proč?" "Musím se doobléct." Jeho zrak sklouznul k mým nohám, velice bílým proti černi šatů a bot. "Punčocháče," vydechl. "Vlastně spíš nové pouzdro," vyvedla jsem ho z omylu. "Punčocháče skončily minulou noc v koši. Teď, prosím, jdi ven." Šel. Dokonce si odpustil i poslední kousavou poznámku. Pokrok. Když za sebou zavřel dveře, kecla jsem na postel. Nechtěla jsem to udělat. Vrátit se pro leopardodlaky byl špatný nápad. Jít tam s Richardem jako krytím ještě horší. Ale museli jsme to udělat. Nemohla jsem mu říct, aby zůstal doma. Kromě toho jsem krytí potřebovala. Nebylo důležité, jak emocionálně bolestné být s ním bude, byl jedním z nejmocnějších kožoměnců, se kterými jsem se kdy setkala. Kdyby nebyl stižen svědomím o velikosti Rhode Island, musel by být parádně nebezpečný. Samozřejmě, Marcus by patrně řekl, že Richard je pořádně nebezpečný právě takový, jaký je. A měl by pravdu.


178

27 Richard vedl své 4WD k Cirkusu. Seděla jsem vedle něho, ale jistým způsobem jsem tam vůbec nemusela být. Nepodíval se na mne, nepromluvil. Ale stačilo napětí v jeho těle. Věděl, že tam jsem. Cherry a Zane jeli na zadním sedadle. Překvapilo mne, když Cherry nastoupila do auta. Její oči bíle zářily, víčka sebou cukala jako při tiku z nervozity. Vypadala na omdlení. Zane jako obvykle, vysmátý, tajnosnubné oči. Jako obvykle? Legrační. Znala jsem ho méně, než dvacet čtyři hodin. Do pekla, já neměla ani tušení, co u něj jako obvykle znamená. Cherry se na sedadle svezla dolů, objímala sama sebe. Pomalu se stáčela do malého klubíčka. Znala jsem ji ještě kratší dobu, než Zaneho, ale tohle nebylo normální u nikoho. Obrátila jsem se, jak jen mi bezpečnostní pás dovolil, a zeptala se: "Co se děje, Cherry?" Její oči se ke mně otočily, pak se zavřely, pevně. Zavrtěla hlavou a schoulila se ještě víc do sebe. Na tváři se jí vybarvovala modřina. Mohla ji mít, už když jsem ji viděla poprvé. Jen jsem si tím nebyla jistá. "Zane, co s ní je?" "Bojí se," řekl. Jeho hlas byl neutrální, ale něco na jeho tváři bylo rozzlobené. "Řekla jsem jí, že je to striktně dobrovolné. Nemusí tam jít." "To pověz panu Macho," odsekl. Očima propaloval Richardův zátylek. Otočila jsem se na sedadle tak, abych viděla jeho profil. Nepodíval se na mne. "O co tady jde, Richarde?" "Jde taky," řekl, hlas velmi klidný. "Proč?" "Protože jsem to řekl." "Leda hovno." Pak už se na mne podíval. Snažil se udržet chladný výraz, ale byl rozzlobený. "Jsi moje lupa, jenže já jsem Ulfric. Mé slovo je zákon." "S tím se jdi vycpat. Nebudeš ji tam tahat jenom proto, že jsi naštvaný na mě." Sval na jeho čelisti se stáhnul tak pevně, že jsem to uviděla. "Oba opustili své lidi. Nyní to oba napraví." Jeho hlas byl stále


179

klidný, tichý a opatrný, jako kdyby nebyl velice opatrný, hrozilo, že se přestane ovládat. Mluvil, jako mluví lidé, kteří chtějí ječet. "Podívej se na ni, Richarde. Je hůř, než k ničemu. Bude jen další obětí, co budeme muset udržet v bezpečí." Zavrtěl hlavou. "Neopustíš nikoho ze svých, z žádného důvodu. To je zákon." "Zákon smečky, ale ona do ní nepatří." "Dokud nepřestaneš být mojí lupou, Anito, co patří tobě, patří mně." "Ty arogantní hajzle." Usmál se, ale jen odhalil zuby, spíš zavrčení, než humor. "Každý musí něco dělat, pro otupení." Sekundu mi trvalo, než jsem si uvědomila, co tím míní, pak mi bylo trapně. Ale ať jsem zatracena, jestli tady budu sedět a vysvětlovat něco, co jsem nemyslela doslova. On věděl, že jsem to nemyslela doslova. Snažil se mne ztrapnit. Sakra. "Uhodil's Cherry?" Najednou ho nějak moc zajímala silnice, ale jeho ruce hladily volant. Nebyl rád, že ji uhodil. Ani já ne. "Chtěla's, abych byl silný. Nuže, přání splněno." "Je rozdíl mezi tím být silný a být krutý, Richarde." "Opravdu? Nikdy jsem ten rozdíl neuměl rozeznat." Myslím, že to poslední bylo míněno na mne. Jenže mne můžete nutit cítit se provinile jen nějakou dobu a pak se prostě naseru. "Fajn, jestli co patří mně, patří i tobě, potom to platí i naopak." Kouknul po mně, celý zamračený. "Co tím míníš?" Líbil se mi zmatek na jeho tváři. Bavilo mne obrátit jeho logiku proti němu. Svým způsobem jsem na něho byla naštvaná stejně, jako on na mne. Nectím jeho vysoké morální principy, ale ani jsem se nezměnila v kanibala. Možná přece jen nějaké morální principy ctím. "Jestli ty můžeš nutit Cherry jít s námi, pak já mohu nařídit smečce hlídat Stephena. Můžu jim přikázat každou zatracenou věc, co mne napadne. Jsem dost dominantní, abych je přinutila to udělat." "Ne," zavrčel. "Proč ne?" optala jsem se líbezně. "Protože jsem to řekl." Zasmála jsem se a dokonce i mně to znělo protivně. Zařval, dlouhý drsný řev z frustrace a vzteku. "Bože, Anito,


180

bože." "Rozřežeme jeden druhého na camfoury, jestli to nevyřešíme," řekla jsem. Znovu se na mne zahleděl. Jeho oči už nebyly zlostné. Spíš skoro stižené panikou. "Spíš s upírem. Na tom nic nevyřešíš." "My tři jsme spolu svázáni a může být, že na velice, velice dlouhou dobu, Richarde. Musíme najít způsob, jak žít společně." Zasmál se, moc hořce. "Žít společně? Chceš dům pro tři, JeanClaude dole ve sklepě a já uvázaný na dvorku?" "Ne tak úplně, ale nemůžeš se pořád takhle nenávidět." "Nejsem to já, koho nenávidím. Jsi to ty." Zavrtěla jsem hlavou. "Kdyby to byla pravda, nechám tě na pokoji. Ale ty nenávidíš svoji šelmu a ta šelma jsi ty." Zaparkoval před Cirkusem. "Jsme na místě." Vypnul motor a vůz naplnilo ticho. "Cherry může zůstat tady." "Děkuji ti, Richarde." Zavrtěl hlavou. "Neděkuj mi, Anito." Přejel si dlaněmi po tváři, vjel si do vlasů a prsty je pročesával. To gesto nádherně zdůraznilo jeho paže a hruď. Nikdy si nebyl vědom toho, jak moc na mne nejjednodušší věci, co dělá, působí. "Neděkuj mi." Vystoupil z vozu. Nařídila jsem Cherry, aby zůstala skrčená dole. Nechtěla jsem, aby někoho napadlo ji unést, zatímco my budeme uvnitř zachraňovat ostatní. To by víceméně zmařilo účel celého výletu. Zane ji políbil na čelo, jako když chcete ukonejšit dítě. Řekl jí, že všechno bude v pořádku a že já ji udržím v bezpečí. Bože, doufala jsem, že má pravdu.


181

28 Vykročil k nám muž, aby uvítal Richarda. Čekal na něj. Sáhla jsem do kapsy a odjistila Browning, protože jsem ho znala. Zane, který stál jen krůček za mnou, se optal: "Něco je špatně?" Zavrtěla jsem hlavou. "Ahoj, Jamile." "Ahoj, Anito." Měřil rovných šest stop, oblečené měl bílé tričko bez rukávů, skoro dvojče toho, co měl na sobě Richard. Až na to, že Jamil měl vystřižený krk, paže a ustřižený střed trika, takže předváděl štíhlý pas a svaly břicha tvrdé jako kočičí hlavy. Bílý top ohromně kontrastoval se sytě hnědou kůží. Vlasy dlouhé až po pás byly spleteny do tlustých copánků ozdobených korálky jasných barev. Měl oblečené bílé tepláky a vypadal, jako by právě přišel z tělocvičny. Když jsem viděla Jamila naposled, snažil se zabít Richarda. "Co tady děláš?" Dokonce ani mně to neznělo zrovna přátelsky. Zasmál se, bleskově odhalil zuby. "Jsem Richardova gorila." "No a co?" "Každému s nás povolili jedno krytí, plus leopardodlaky," řekl Richard. Mluvil, aniž se na mne díval, hleděl na průčelí Cirkusu, vstávající do jasného slunečního svitu. "Jsem bez jednoho leopardodlaka a krytí," konstatovala jsem. Ani pak se na mne nepodíval. Jeho tvář byla tak uzavřená a obezřelá, jak jsem ji viděla. "Myslel jsem, že ti to Jean-Claude řekl a ty ses jen rozhodla žádné krytí nechtít." "Vzala bych krytí do pekla, Richarde. To víš." "Neobviňuj mne, jestli se ti o tom tvůj kluk opomněl zmínit." "Pravděpodobně se domníval, že se mi o tom zmíníš ty." Podíval se na mne svýma rozezlenýma očima. "Ještě něco's mi zapomněl sdělit?" "Jen říkal, abych ti pověděl, že nemáš nikoho zabít." "Zmínil se o někom konkrétním, koho nemám zabít?" zeptala jsem se. Richard se zamračil. "Popravdě řečeno, zmínil." Zbytek vyslovil s velice špatným francouzským přízvukem. "Vyřiď ma petite, ať nezabíjí Fernanda, bez ohledu na to, jak bude provokovat." To mi na tváři vyloudilo upjatý úsměv. "Fajn." Jamil na mne zůstal zírat. "Výraz na tvé tváři, bejby. Nejzlejší úsměšek, co jsem kdy viděl. Co ti ten Fernando provedl?"


182

"Mně osobně nic." "Znásilnil tvoji Geri, tvého druhého velitele," řekl Zane. Oba vlkodlaci se na něj zadívali, záblesk nepřátelství přiměl Zaneho couvnout. Posunul se kousek za mne, což úplně nefungovalo, protože byl skoro o stopu vyšší. Za někým menším, než jste vy, se schováte jen těžko. "Znásilnil Sylvii?" zachraptěl Richard. Kývla jsem. "Musí být potrestán," rozhodl Richard. Zavrtěla jsem hlavou. "Řekla jsem Silvii, že ho zabiju. Že je zabijeme všechny." "Všechny?" vyslovil Richard tázavě. "Všechny," potvrdila jsem. Podíval se stranou, mým očím se vyhýbal. Zeptal se, aniž se otočil. "Kolik?" "Dva, o nichž mi řekla. Může jich být víc, ale pokud ano, ještě není připravena o tom mluvit." "Jsi si jistá, že jich bylo víc, než tenhle Fernando?" Richard se na mne díval, oči plné naděje, skoro jako by chtěl, abych mu řekla, že to nebylo tak zlé, jak to vypadalo. "Bylo to skupinové znásilnění, Richarde. Byli pyšní, že mi o tom mohou povědět." "Kdo byl ten druhý?" zeptal se. On se zeptal. Já odpověděla. "Liv." Zamrkal. "To je žena." "Jsem si toho vědoma." Jen na mne civěl. "Jak?" Pozvedla jsem obočí. "Vážně po mně chceš vysvětlit to technicky?" Richard zavrtěl hlavou. Vypadal zničeně. Jamil ne. Podíval se mi do očí, aniž uhýbal, tvář mu zbrázdily hluboké zlobné vrásky. "Jestli mohou zajmout jednoho z našich nejvyšších vlků a takto ji zneužít, pak hrozba smečky nic neznamená." "To také," řekla jsem. "Ale nehodlám nikoho zabít, jen abych udržela dobrou pověst smečky." "Tak proč?" nechápal Jamil. Sekundu jsem o tom přemýšlela. "Protože jsem dala slovo, že to udělám. Vykopali si hrob, když se jí dotkli. Já ho jen plním špínou." "Proč?" zeptal se Jamil. "Nenáviděla's Sylvii." Zdálo se pro něj důležité, že odpovídám, jakoby otázka znamenala víc, než by měla,


183

přinejmenším pro něho. "Nezlomili ji. Co všechno jí udělali a nedokázali ji zlomit. Mohla zastavit mučení vydáním smečky. Nevydala je." Snažila jsem dát do těch slov všechno. "Taková věrnost a síla si zaslouží totéž na oplátku." "Co ty víš o věrnosti?" ušklíbnul se Richard. "Tak o tohle jde." Obrátila jsem se k němu a zabodla mu prst do prsou. "Můžeme si dopřát jeden pořádný souboj ve volném stylu, až zachráníme Gregoryho a Vivian. Sylvii skupinově znásilnili. Opravdu si myslíš, že udělají něco míň dvěma kožoměncům, o nichž si myslí, že nemají žádného alfu, aby je chránil?" Plivala jsem mu to do tváře, slovo za slovem, pevně ovládaným hlasem, potichu, protože kdybych mu popustila uzdu, křičela bych. "Dostaneme je ven a vezmeme na nějaké bezpečné místo. Teprve až to zvládneme, můžeš přijít s tím, jak seš na mě naštvanej. Pak nás můžeš svou žárlivostí a sebe-zhnusením třeba udusit. Ale právě teď máme práci. Jasné?" Díval se na mne po dobu jednoho či dvou úderů srdce, pak jen kývnul. "Jasné." "Bezva." Kabelku jsem nechala ve špitále, ale klíč od předních dveří jsem měla v kapse kabátu spolu s doklady. Co jiného holka potřebuje? "Ty máš klíč od hlavního vchodu?" "Kašli na to, Richarde," odsekla jsem. "Máš pravdu. Máš pravdu a já se mýlím. Nevěnoval jsem pozornost tomu, co se během posledních dvou měsíců dělo. Sylvie mi to říkala. Neposlouchal jsem. Možná kdyby ano, ona... Možná kdybych poslouchal, nemuseli jí ublížit." "Ježíši, Richarde, nevytahuj na mne další výčitky svědomí. Mohl bys být Attila, Bič Boží, a rada by stejně přišla. Žádná demonstrace síly by je nezadržela." "Co by je zadrželo?" Potřásla jsem hlavou. "Oni jsou rada, Richarde. Příze, z níž jsou utkány noční můry. Nočním můrám je jedno, jak jsi silný." "Co dělají?" Strčila jsem klíč do zámku. "Děsí tě." Velké dvoukřídlé dveře se otevřely dovnitř. Vytáhla jsem z kapsy Browning. "Nemáme nikoho zabít," připomenul Richard. "Vzpomínám si." A nechala jsem zbraň venku. Nemohla jsem nikoho zabít, ale Jean-Claude neříkal, že bych nemohla někoho


184

zmrzačit. Možná by to nebylo stejně uspokojující, ale když potřebujete něčím podepřít své hrozby, někdo svíjející se v bolestech na podlaze je skoro stejně dobrý jako mrtvola. Někdy lepší.


185

29 Stála jsem zády k zavřeným dveřím, ostatní se rozptýlili okolo mne. Měkké, filtrované světlo sem padalo z vysoka, z vysokánských oken. Prostranství vypadalo v ranních paprscích slunce tmavě a sešle. Ruské kolo se tyčilo nad strašidelným domem a zrcadlovým bludištěm a střelnicemi. Byl tady kompletní kočovný lunapark, akorát že nekočoval. Vonělo to tady, jak to vonět má: cukrovou vatou, párky v rohlíku, lángoši a koláči. Z velikého cirkusového šapitó, které zabíralo celý jeden roh, vyšli dva muži. Kráčeli k nám, bok po boku. Ten vyšší měřil asi šest stop, ramenatý, s vlasy někde mezi blond a hnědou. Byly rovné, husté a právě tak dlouhé, aby se mu couraly po kraji límce. Bílá společenská košile zakasaná do bílých džínů, nechyběl bílý opasek. Měl obuté bílé sandály, bez ponožek. Vypadal, jako by se měl procházet po pláži v reklamě na kreditky. Až na jeho oči. Dokonce i na dálku na nich bylo něco divného. Byly do oranžova. Lidé nemívají oči této barvy. Druhý muž měřil asi pět stop sedm palců, tmavozlaté vlasy ostříhané velice nakrátko. Na horním rtu se mu skvěl nahnědlý knír a stáčel se vzhůru k nahnědlým licousům. Od konce devatenáctého století nikdo takové kníry nenosí. Jeho bílé rajtky byly upnuté a končily v naleštěných černých holínkách. Bílá vesta a bílá košile vykukovaly z červeného saka. Vypadal jako by měl jet za loveckými psy, honícími malá chlupatá zvířátka. Jeho oči byly pěkně normálně hnědé. Ale oči prvního muže byly tím podivnější, čím blíže k nám přicházel. Byly žluté, ne jantarové, ne hnědožluté, s oranžovými hroty zářícími z panenky jako barevný větrník. Nebyly to lidské oči, v žádném případě, vůbec ne. Kdyby nebylo těch očí, nerozpoznala bych v něm lykantropa, ale oči to prozradily. Viděla jsem obrázky tygrů, s takovýma očima. Zastavili se kousek od nás. Richard popošel vpřed, vedle mne, a Zane s Jamilem zůstali za našimi zády. Stáli jsme tam a hleděli jeden na druhého. Jako bych nic lepšího nesvedla. Měla bych říci, že ti dva muži vypadali nesví nebo na rozpacích. Menší muž řekl: "Jsem kapitán Thomas Carswell. Vy musíte být Richard Zeeman." Jeho hlas zněl britsky, jasně příslušník vyšších vrstev, ale ne těch nejvyšších. Richard udělal krok vpřed. "Jsem Richard Zeeman. Tohle je


186

Anita Blakeová, Jamil a Zane." "Já jsem Gideon," představil se muž s očima. Jeho hlas byl téměř bolestně hluboký, jakoby dokonce i při lidské řeči vrčel. Ten zvuk byl tak hluboký, že mi brnkal na obratle páteře. "Kde jsou Vivian a Gregory?" vyhrkla jsem. Kapitán Thomas Carswell zamrkal a podíval se na mne. Netvářil se, že by mu to přerušení šlo pod nos. "Nedaleko." "Nejprve," řekl Gideon, "potřebujeme vaši zbraň, slečno Blakeová." Zavrtěla jsem hlavou. "Já si to nemyslím." Vyměnili si pohledy. "Nemůžeme vám dovolit jít dál se zbraní v ruce, slečno Blakeová," řekl Carswell. "Pokaždé, když mi chce někdo zabavit zbraň, to znamená buď, že mi nevěří nebo že má v úmyslu udělat něco, co se nemám ráda." "Prosím," řekl Gideon tím svým hrubým hlasem. "Dozajista chápete naše zdráhání. Těšíte se jisté pověsti." "Anito?" ozval se Richard, napůl tázavě, napůl nějak jinak. Zajistila jsem pistoli a podala ji Gideonovi. Měla jsem ještě dvě zbraně a navíc dva nože. Můžou si vzít Browning. Gideon si ode mne vzal pistoli a ustoupil, aby se postavil vedle Carswella. "Děkuji vám, slečno Blakeová." Kývla jsem. "Nemáte zač." "Můžeme jít?" Carswell mi nabídnul rámě, jakoby mne měl doprovodit k večeři. Pohlédla jsem na něho, pak se ohlédla na Richarda. Zvedla jsem obočí, pokoušela jsem se ho bez zeptání zeptat, co si o tom myslí. Napůl pokrčil rameny. Levou rukou jsem vzala Carswella pod paží. "Chováte se tak civilizovaně." "Není důvod ztrácet dobré mravy jen proto, že se věci vyvinuly… poněkud mimořádně." Dovolila jsem mu vést mne k šapitó. Gideon držel krok s Richardem. Byli skoro stejně vysocí a vír energie, který se od nich šířil, mi ježil chloupky vzadu na krku. Navzájem si testovali sílu, ochutnávali jeden druhého, aniž dělali něco jiného, než že snižovali svoji těžce nabytou sebekontrolu. Jamil a Zane tvořili zadní voj, jako správní vojáci. Byli jsme už skoro u stanu, když se Carswell zastavil, ruka na mé paži se napjala. Pravou rukou jsem si vklouzla za záda, pod kabát, dotýkajíc se samopalu.


187

"Máte na zádech něco těžkého, slečno Blakeová. Něco, co není kabelka." Jeho stisk na mé levé paži zesílil, nebolelo to, ale věděla jsem, že by mne nepustil, ne bez boje. Pravačkou jsem samopal na popruhu přetočila a přiložila mu hlaveň na hruď, netlačila, jen lehce, jako jeho ruka na mou druhou paži. "Všichni zůstaňte v klidu," doporučila jsem. Ostatní muži byli najednou velice, velice tiší. "Hodláme vám předat vaše lidi, slečno Blakeová," zavrčel Gideon. "Tohle není zapotřebí." "Thomas se ptal, co mám na zádech. Ukázala jsem mu to." "Neznáte mne dost dobře, abyste mi říkala křestním jménem, slečno Blakeová," ohradil se Carswell. Mrkla jsem na něj. Nedával najevo strach. Byl člověk – stačilo jednou stisknout spoušť a bylo by po něm – ale vůbec neměl strach. Hleděla jsem do jeho hnědých očí a viděla jen... smutek. Únavu, zármutek, žal, jakoby to skoro uvítal. Potřásla jsem hlavou. "Promiňte, kapitáne Carswelle." "Rozhodně vás nemůžeme nechat vejít do stanu s touto zbraní." Jeho hlas byl velmi klidný, věcný. "Měj rozum, Anito," řekl Richard. "Kdyby to bylo naopak, chtěla bys je beze zbraně." Problémem bylo, že jsem si musela svléknout kabát, abych sundala samopal. Kdybych si ho svlékla, uviděli by nože. Nechtěla jsem o nože přijít. Jasně, ještě pořád mám Firestar. Nechala jsem samopal sklouznout zase z dohledu. "Musím si svléknout kabát." Carswell opatrně pustil mou paži a couvnul, pořád dost blízko, aby mne zase popadl. Zírala jsem na jeho pečlivé oblečení. Sako mu příliš dobře padlo, než aby se mu pod ně vešlo podpažní pouzdro, kalhoty neměly kapsy, ale mohl mít něco vzadu na kříži. "Svléknu si kabát, když si vy svléknete svůj." "Já žádné zbraně nemám, slečno Blakeová." "Svlékněte si sako a já vám uvěřím." Povzdechl si a sundal červený kabátek. Pak se otočil kolem dokola, ruce rozpažené. "Jak vidíte, žádné zbraně." Abych si mohla být opravdu jistá, musela bych ho prohledat, ale nechtěla jsem, aby mi to pak oplatil, tak jsem to nechala být. Vyklouzla jsem z pláště a pozorovala, jak jim oči při pohledu na zápěstní pouzdra mohou málem vypadnout z důlků. "Slečno


188

Blakeová, jsem ohromen a zklamán." Nechala jsem kabát dopadnout na zem a přetáhla si popruh přes hlavu. Nerada jsem se samopalu vzdávala, ale… chápala jsem to. Dělali Gregorymu a Vivian strašlivé věci. Dozajisté bych mi se zbraní nevěřila, být na jejich místě. Rozepnula jsem řemínek na samopalu a podala ho Carswellovi. Jeho oči se trochu rozšířily. "Máte strach, že napadnu vás a vaše přátele?" Pokrčila jsem rameny. "Nemůžete dívce vyčítat opatrnost." Usmál se a úsměv mu skoro dorazil k očím. "Ne, připouštím, že nemohu." Vytáhla jsem jeden z nožů z pochvy a podala mu ho jílcem dopředu. Mávnul rukou. "Své nože si smíte ponechat, slečno Blakeová. Ty ochrání pouze v případě, že se někdo dostane velice blízko, přímo na tělo. Jsem přesvědčen, že dáma by měla mít právo bránit svoji čest." Zatraceně, byl milý, choval se jako gentleman. Jestli si druhou ruční zbraň nechám a on to později zjistí, mohl by přestat být tak milý. "Sakra," ulevila jsem si. Carswell se zamračil "Mám ještě jednu pistoli." "Musí být vskutku mistrně ukrytá, slečno Blakeová." Vzdychla jsem. "Nekonvenčně, ano. Chcete ji nebo ne?" Ohlédl se na Gideona, ten kývnul. "Ano, prosím, slečno Blakeová." "Všichni se otočte zády." Pobavené nebo zmatené pohledy všude okolo. "Musím si zvednout šaty a udělat menší striptýz, abych se dostala ke zbrani. Nechci, aby se někdo koukal." Dobrá, bylo to hloupé a dětinské, ale ještě pořád jsem si nedokázala před pěti muži prostě vyhrnout šaty. Táta mne v tomhle ohledu dobře vychoval. Carswell se obrátil, aniž se mu muselo říkat dvakrát. Dostalo se mi velice pobavených pohledů, ale všichni se otočili, kromě Gideona. "Byl bych mizerný bodyguard, kdybych vám dovolit střelit nás do zad, zatímco my budeme chránit váš stud." Měl recht. "Dobře, otočím se zády." Což jsem udělala, naposled vytahujíc zbraň. Podpínka byl skvělý nápad, ale pistole poputuje do druhé kapsy kabátu, pokud ji dostanu nazpět. Unavovalo mne se s ní otravovat.


189

Podala jsem pistoli Gideonovi. Vzal si ji, pořád vypadal pobaveně. "Je to všechno, kromě nožů?" "Jo," odsekla jsem. "Čestné slovo?" Přikývla jsem. "Máte mé slovo." I on přikývl, jakoby to stačilo. Už jsem věděla, že Carswell je něčí lidský služebník. Byl to voják, nefalšovaný voják armády Jejího Veličenstva královny Victorie. Ale až do této chvíle jsem nevěděla, jak starý je Gideon. Lykantropové tak pomalu nestárnou. Odněkud se mu dostávalo pomoci nebo byl víc, než jen kožoměnec. "Lykantrop," konstatovala jsem. "ale co jiného ještě jste?" Zasmál se, blýskal malými tesáčky nahoře i dole. Jediný lykantrop, u něhož jsem podobné tesáky zatím viděla, byl Gabriel. Takové získáte, když strávíte ve zvířecí podobě příliš mnoho času. "Hádejte," zašeptal tak hluboce a dunivě, že mne to rozechvělo. Ozval se Carswell: "Můžeme se otočit, slečno Blakeová?" "Jistě." Vklouznul zpátky do saka, pečlivě si ho uhladil a znovu mi nabídnul rámě. "Můžeme, slečno Blakeová?" "Anito, jmenuji se Anita." Zasmál se. "Potom mi smíte říkat Thomasi." Řekl to, jakoby mnoha lidem nedovolil říkat mu křestním jménem. To mne rozesmálo. "Děkuji, Thomasi." Mou ruku si do podpaží zastrčil mnohem pevněji. "Přál bych si... Anito, aby naše setkání proběhlo za mnohem příjemnějších okolností." Podívala jsem se mu do očí a zeptala se: "Co se děje mým lidem, zatímco mne tady zdržujete svými zdvořilými úsměvy?" Povzdechl si. "Doufám, že bude hotov dřív, než k nim dojdeme." Výraz, skoro jako bolest, mu přeběhl po obličeji. "Není to pohled vhodný pro dámu." Pokusila jsem si ruku vyprostit a on ji sevřel pevněji. Jeho oči už nebyly smutné. Byly plné něčeho, co jsem nedokázala rozluštit. "Vězte, že tohle nebylo mé rozhodnutí." "Jděte ode mne, Thomasi." Dovolil mi vytrhnout mu svou ruku. Najednou jsem se bála toho, co je ve stanu. Nikdy jsem s Vivian nemluvila a Gregory byl perverzní sráč, ale já najednou nechtěla vidět, co jim udělali. Gideon řekl: "Thomasi, měla by…?“ "Nech ji," odpověděl, "má jen nože."


190

Ne, že bych doslova utíkala, ale daleko jsem k tomu neměla, když jsem dorazila k zavřené celtě stanu. Slyšela jsem Richarda říkat: "Anito…" Cítila jsem ho přicházet za mnou, ale nečekala. Odhrnula jsem celtu ve vchodu a vešla dovnitř. Stan měl jen jednu arénu, centrální ring. Gregory ležel v jeho centru, jako nahatá hromádka neštěstí, ruce spoutané za zády tlustou šedou páskou. Jeho tělo byla změť modřin, podlitin a řezných ran. Viděla jsem kosti, lesknoucí se mu v nohách, zubaté a mokré tam, kde mu nohy zlomili. Komplikované otevřené zlomeniny jsou moc šeredné věci. Proto nemohl vyjít po svých. Zlámali mu nohy. Ozval se tichý zvuk, přitáhl mou pozornost uličkou dolů k zábradlí okolo ringu. Vivian a Fernando byli v ringu také. Napoprvé mi unikli, protože byli příliš blízko zábradlí, skrytí z dohledu. Vivian zvedla tvář ze země, lepicí pásku přes ústa, jedno oko krvavé a zavřené otokem. Fernando jí strčil obličej zpátky do země, čímž ukázal její ruce spoutané páskou. Ukázal taky, co jí dělá. Vytáhl ho z ní, mokrého. Konečně byl hotov. Poplácal ji po nahém zadečku. "Bylo to pěkný." To už jsem k nim kráčela pískem arény. Což znamená, že jsem se dostala přes zábradlí na jehlových podpatcích a v šatech až na zem. Nepamatuji si, že bych přelézala. Fernando stál, zapínal si kalhoty, usmíval se na mne. "Kdybys nesmlouvala o její propuštění, nikdy bych se jí nesměl dotknout. Můj otec se nedělí." Šla jsem dál. Jeden nůž jsem měla venku z pochvy, držela jsem ho stranou od šatů. Nebyla jsem si jistá, zda si toho všiml, nebo zda mi na tom záleží. Prázdnou ruku jsem držela vztaženou k němu. "Jsi fakt kus chlapa, když je žena svázaná a má roubík. Jak seš na tom, když je žena ozbrojená?" Usmál se, jízlivě a uštěpačně. Šťouchnul do Vivian nohou, bezmyšlenkovitě, jako byste strčili do psa. "Je krásná, ale na můj vkus moc povolná. Mám rád, když se víc perou, třeba jako ta tvoje vlčí kurva." Dokončil zapínání, přejížděl si rukama po hrudi, jakoby vzpomínal. "C't'une bonne bourre." Natolik francouzsky umím, abych věděla, že o Sylvii řekl, že je dobrá matrace. Vyvažovala jsem nůž. Nebyl vyroben na házení, ale se špetkou štěstí, by to jít mělo. V očích se mu objevil bázlivý stín, jakoby si poprvé uvědomil, že tady není nikdo, kdo by ho zachránil. Pak něco přeskočilo


191

žbrlení. Rozmazaná šmouha rychlá jako blesk a pohyb, který narazil do Fernanda dost tvrdě, aby s ním vymetl podlahu. Když se vzpamatovali, Richard mu ležel na hrudi. Zaječela jsem: "Nezabíjej ho, Richarde! Nezabíjej ho!" Běžela jsem k nim, ale Jamil se tam dostal první. Jamil si klekl k Richardovi, popadl ho za ruku, něco mu povídal. Richard chytil Jamila pod krkem a mrštil jím přes arénu. Utíkala jsem k Jamilovi, klekla vedle něho, ale bylo příliš pozdě. Jeho hrdlo bylo rozdrcené. Oči měl vytřeštěné, vystrašené. Pokoušel se dýchat, ale nešlo to. Nohy sebou křečovitě mrskaly, páteř se prohýbala, jak bojoval o dech. Chytil mne za ruku, jeho oči na mne křičely. Nemohla jsem nic udělat. Buďto se zahojí nebo umře. Zařvala jsem: "Kurva, Richarde, pomoz mu!" Richard vnořil ruku do Fernandova břicha. Ještě neměl pařáty. Byly to pouhé lidské prsty, zavrtávající se do masa, hledajíc srdce. Byl dost silný, takže by je vyrval, jestli ho nezastavíme. Vstala jsem a Jamilova ruka vyklouzla z mé. Nechal mne jít, ale jeho oči mne pronásledovaly. Hnala jsem se za Richardem, křičíc jeho jméno: "Richarde!" Podíval se na mne jantarovýma očima vlka v lidské tváři. Vztáhl ke mně zakrvavenou ruku a mentální štít, který nás držel před tím druhým v bezpečí, se roztříštil. Zatmělo se mi před očima, a když jsem zase prohlédla, klečela jsem v ringu. Cítila jsem své tělo, ale cítila jsem i Richardovy prsty, prodírající se houževnatou tkání. Krev byla teplá, ale to nestačilo. Chtěl použít zuby k otevření břicha a bojoval s tím nutkáním. Vedle mne klečel Thomas. "Použij svá znamení a uklidni ho dřív, než Fernanda zabije." Zavrtěla jsem hlavou. Mé prsty trhaly maso. Musela jsem si dát ruce před oči, abych si vzpomněla, ve kterém těle jsem. Našla jsem svůj hlas a to mi pomohlo nás oddělit. Pomohlo mi uvědomit si, kdo jsem, co jsem. "Do prdele, nevím jak." "Tak použij jeho vztek, jeho šelmu." Thomas se dotknul mých rukou, pevně je svíral, ne aby mi ublížil, ale aby mi pomohl zakotvit v tomto těle. Stiskla jsem mu ruce a hleděla do jeho tváře, jako tonoucí. "Já nevím jak, Thomasi." Podrážděně si odfrknul. "Gideon bude muset zasáhnout, pokud ho nedokážeš uklidnit." Znělo to téměř jako otázka. Kývla jsem. Jistě, nejraději bych zabila Fernanda sama, ale


192

věděla jsem, že pokud bychom ho zabili, neuzřeli bychom příští úsvit. Padma by nás zabil. Všechny. Pořád jsem se dívala do Thomasovy tváře, ale zároveň jsem cítila Gideona popadnout Richarda. Cítila jsem, jak ho odtahuje od Fernanda. Richard se mu vymknul a srazil ho k zemi, pak na něj skočil. Kutáleli se po písku, oba se snažili nabýt vrchu. Ten souboj nebyl smrtící pouze proto, že si oba podrželi svou lidskou kůži, a přesto se snažili bojovat, jakoby měli drápy. Ale Richardova šelma vrčela v jeho nitru. Jestli se promění, nic než jeho zabití mu nezabrání zabít někoho jiného. Thomas se dotknul mé tváře a já si uvědomila, že nevidím jeho tvář. Hleděla jsem do Gideonových podivných očí, ze vzdálenosti sotva pár palců, a mé ruce se mu pokoušely rozdrtit krk. Ale nebyly to mé ruce. "Pomoz mi," vyhrkla jsem. "Prostě se otevři jeho šelmě," nabádal mne Thomas. "Jednoduše se otevři a ona tě naplní. Šelma hledá kudy utéct. Ukaž jí cestu a ona do tebe vstoupí." Okamžitě jsem pochopila, že Thomas a Gideon jsou částmi triumvirátu, jako my. "Nejsem lykantrop." "Na tom nezáleží. Udělej to nebo ho budeme muset zabít." Vykřikla jsem a udělala, co řekl. Ale nešlo jen o otevření se šelmě. Sáhla jsem do toho vzteku. Ta síla, kterou nazýval svojí šelmou, přišla za mým dotekem. Voněla jsem jí domovem, bůhvíproč, a ona se vlila do mne, přese mne, skrz mne, jako oslepující bouře horka a energie. Bylo to podobné, jako když jsem tenkrát vzývala sílu spolu s Richardem a Jean-Claudem, ale tentokrát neexistovalo žádné kouzlo, jež by sílu využilo. Šelma neměla kam utéci. Pokusila se vyplazit ven mojí kůží, snažila se rozpínat uvnitř mého těla, ale nebylo v něm žádné zvíře na přivolání. Pro ni jsem byla prázdná a tak ve mně zuřila. Cítila jsem ji narůstat, až jsem si myslela, že se rozprsknu v mračně krvavých kousků. Tlak narůstal a narůstal a neměl kam odejít. Řvala jsem, jeden dlouhý, chraplavý výkřik za druhým, tak rychle, jak rychle jsem dokázala popadat dech. Cítila jsem Richarda lézt ke mně, cítila jsem jeho ruce a nohy pohybovat se po zemi, cítila jsem svaly v jeho těle, a ty se plazivě měnily v animální, lovící věc. Objevil se nade mnou, jen jeho tvář hledící dolů. Dlouhé vlasy mu padaly okolo obličeje jako stínící opona. V koutku jeho úst se leskla krev. Cítila jsem, že chce tu krev olíznout, ale přemohl se a


193

já, připoutána tak blízko, věděla proč. Kvůli mně. Bál se, že bych si o něm myslela, že je příšera. Jeho síla se stále pokoušela najít cestu ven z mého těla. I ona chtěla krev. Chtěla olízat krev z jeho tváře a ochutnat ji jeho ústy. Chtěla se obalit teplem jeho těla a splynout s ním v jedinou bytost. Jeho síla naříkala jako zhrzená milenka, křičela na něj, ať jí otevře svoji náruč, svoje tělo, svou mysl a obejme ji. Richard jí dal jiné jméno než sobě – zvíře, šelma – ale oni nebyli odděleni. V té chvíli jsem si uvědomila, proč Richard tak usilovně a tak dlouho před tou silou prchal. Byla on sám. Právě tak, jako byla jeho chlupatá forma vzdálená podstatě jeho vlastního lidského těla, tak zuřivost a ničení bylo vzdáleno jeho velmi humánní psychice. Jeho šelma byla stvořena z té části našeho mozku, co jsme pohřbili a do vědomí se nám vloudí pouze během nejhorších nočních můr. Ne ve snech, v nichž nás honí příšery, ale ve snech, v nichž jsou příšery z nás. Zvedáme zakrvácené ruce k obloze a křičíme, ne ze strachu, ale z radosti. Z čiré radosti ze zabíjení. V tom momentu katarze, kdy noříme ruce do teplé krve našich nepřátel, a neexistují žádné civilizované myšlenky, které by nám zabránily tančit na jejich hrobech. Ta síla planula v mém nitru jako ruka narážející zevnitř, vztahující se k němu ven, jak tak nade mnou klečel. Strach mu naplnil oči a nebyl to strach o mne nebo ze mne. Byl to strach, že šelma je skutečná a že všechny starostlivě opečovávané morální principy, všechno čím byl nebo čím kdy býval, byla lež. Vzhlížela jsem k němu. "Richarde," zašeptala jsem, "všichni jsme stvoření světla a temnoty. Objetím své temné stránky nezabiješ tu světlou. Dobrota je silnější, než tohle." Svezl se z kolen přímo na zem, opírajíc se pouze o lokty. Jeho vlasy mne lechtaly na obličeji a já musela bojovat s nutkáním otírat se o ně tváří, rochnit se v nich. Takhle zblízka jsem cítila jeho kůži, vodu po holení, ale pod tím vším byl on. Teplá vůně, jež byla jeho tělem. Chtěla jsem se toho tepla dotknout, obemknout je ústy a pokusit se je udržet navěky. Chtěla jsem ho. Síla při té myšlence vzplanula, primitivní myšlenky ji vzrušovaly, obtížněji se kontrovala. Zašeptal, krev mu stále kapala z úst: "Jak můžeš říct, že dobrota je silnější? Chci si olizovat krev z vlastního těla. Chci přitisknout svá krvácející ústa na tvá. Chci, aby ses krmila z mých ran. To je špatné."


194

Dotkla jsem se jeho tváře, pouhé přejetí konečky prstů a dokonce i to přimělo sílu skočit mezi nás. "To není špatné, Richarde. Jen to není moc civilizované." Krev se sbírala do jediné chvějivé kapky na hraně jeho čelisti. Kápla mi na kůži a pálila. Jeho síla vzplanula a vzala mne s sebou. Chtěla jsem – chtěla jsem – olízat krev z Richardova obličeje. Část mne pořád říkala ne, zatímco já zvedla hlavu právě tolik, abych mohla přejet rty, jazykem a zlehka i zuby po jeho tváři. Znovu jsem ulehla se slanou chutí jeho v ústech a chtěla jsem víc. To víc mne vylekalo. Z této části jeho, mne, jsem byla stejně vyděšená, jako on. Proto jsem před ním tehdy v noci za úplňku utekla. Ne proto, že jedl Marcuse, ačkoli to věci nepomohlo, nebo že to všechno tak špatně uřídil. Vzpomínka, jež mne pronásledovala, byla ona chvíle, kdy jsem propadla moci smečky a na jeden jediný okamžik chtěla klesnout na všechny čtyři a krmit se s nimi. Bála jsem se, že by mi Richardova šelma sebrala, co ještě zbylo z mé lidskosti. Bála jsem se ze stejného důvodu, jako se bál Richard. Ale, co jsem řekla, byla pravda. Nebylo to špatné, jen ne moc lidské. Položil rty na mé v roztřeseném polibku. Z hloubi hrdla se mu vydral sten a najednou tiskl svá ústa na má, buďto mi nadělá modřiny nebo pro něj otevřu pusu. Otevřela jsem ji a jeho jazyk se do mne vnořil, jeho rty se mnou živily. Rána uvnitř jeho úst mi plnila pusu jeho chutí, slanou, sladkou. Držela jsem jeho tvář ve dlaních, má ústa hledala jeho, a ani to nestačilo. Tichý vysoký naříkavý zvuk unikl z mých úst do jeho. Ten zvuk vznikl z potřeby, frustrace, touhy, jež nebyly civilizované a nikdy ani být neměly. Hráli jsme si na Ozzieho & Harriet, ale co jsme jeden od druhého chtěli, byl spíš Hustler a Penthouse. Posunuli jsme se na kolena, ústa stále přitisknutá k sobě. Mé dlaně klouzaly po jeho hrudi, jeho zádech, a něco hluboko uvnitř mne cinklo a uvolnilo se. Jak jsem kdy mohla být tak blízko něj a nedotýkat se ho? Jeho síla se pokusila vylít ven, ale já ji zadržela. Zadržela jsem ji, jako jsem dokázala zadržet své vlastní kouzlo, nechat je mohutnět, až už bych to déle nevydržela. Richardovy dlaně mi jely nahoru po nohách, až našly krajkový lem černých kalhotek. Jeho prsty mi putovaly po obnažené páteři a já byla na lopatkách. Síla se vylila vzhůru, ven, oba nás naplnila. Planula přes nás v řinoucích se vlnách horka a světla, dokud se mé vidění nerozplynulo


195

na kusy a my dva nezakřičeli jediným hlasem. Jeho šelma do něj vklouzla. Cítila jsem ji vylézat ze mne, táhnoucí se jako dlouhé, tlusté lano, zalézat do Richarda, zavíjet se do jeho těla. Čekala jsem, že ucítím, jak mezi námi proteče poslední kousek, jako když se dopíjí poslední krapet vína z poháru, ale ten krapet zůstal nedopit. Někde v tom návalu síly jsem cítila Richarda, jak převzal kontrolu nad svojí šelmou, a poslal to pulsující teplo ven do Jamila. Já bych nevěděla, jak to udělat, ale Richard ano. Cítila jsem, jak se Jamil pod bouřlivým náporem síly hojí. Richard klečel se mnou v náručí, s mojí tváří přitisknutou na hrudi. Jeho srdce mi bušilo do líčka jako něco živoucího. Pot se mu perlil po těle jako ranní rosa. Olízla jsem mu ten pot z prsou a vzhlédla k němu. Jeho oči byly schované za pevně sevřenými víčky, oslněné. Skoro byste si to mohli splést se spánkem, ale ne docela. Vzal můj obličej do dlaní. Rána na jeho rtu byla zahojená. Příliv síly, jeho šelma, mu to zahojila. Sklonil své měkké rty k mým a jen zlehka se otřel o má ústa. "Co budeme dělat?" Přidržela jsem si jeho dlaně na tvářích. "Uděláme to, co jsme sem udělat přišli." "Pak co?" naléhal. Potřásla jsem hlavou, třela si tvář o jeho ruce. "Nejdřív přežijme, Richarde. Detaily řešme až potom." Něco naplnilo jeho oči nenadálým přívalem paniky. "Jamil, mohl jsem ho zabít." "Také's ho vyléčil." To mu trošku paniky z tváře setřelo, ale přesto se vyškrábal na nohy a šel ke své padlé gorile. Tohle volalo přinejmenším po omluvě. Proti tomu jsem fakt nemohla protestovat. Zůstala jsem klečet, nebyla jsem si zcela jistá, že bych už dokázala chodit, z mnoha důvodů. "Tímto způsobem bychom to Gideon a já asi neudělali," ozval se Thomas, "ale účel světí prostředky." Cítila jsem, jak rudnu. "Pardon." "Neomlouvejte se," zavrčel Gideon. "Byla to rozkošná podívaná." Lezl k nám, jednu ruku si držel u těla. Po paži a rameni mu stékala krev. Rudá se na bělostné košili skvěle vyjímala. Absolutně jsem neměla chuť olízat mu krev z těla. Byla jsem za to vděčná. "To udělal Richard?" špitla jsem.


196

"Začal se měnit, když vtom jste ho zavolala. Vypila jste jeho zvíře a on se zklidnil." Usadil se nakloněný na stranu, krvácel na zem, pod ním se tvořila loužička, ale nepožádal o pomoc, ani slovem ani výrazem. Přesto se Thomas k němu natáhl. Dotknul se jeho ramene neutrálním, téměř bratrským gestem. Jejich energie zesílila v do-kůže-bodající příval, který mne ovanul jako chladný vítr, ale kdybych nebyla senzibilní, nikdy bych to nepoznala. "Je toto pouze evropská rezervovanost," zeptala jsem se, "nebo jsme, Richard a já, udělali něco moc špatného?" Thomas se zasmál, ale byl to Gideon, kdo odpověděl. "Neudělali jste nic špatného. Ve skutečnosti se cítím docela ošizený." Poplácal Thomasovu ruku a usmál se blýskajíc tesáky. "Existují způsoby, jak sdílet sílu, klidnější a méně… okázalé. Ale dnes jste udělali, co bylo udělat potřeba. Byla to zoufalá situace a volala po zoufalém řešení." Nechala jsem to plavat. Nebylo potřeba jim vysvětlovat, jak často být blízko Richarda končí takovýmto zoufalým řešením. Na druhé straně ringu se s Richardovou pomocí posadil Jamil. Zane oba leopardodlaky zbavil pout. Zavedl Vivian ke Gregorymu. Oba si k němu klekli, Vivian Zana objímala a plakala. Poskládala jsem si pod sebou nohy a zjistila, že dokážu chodit. Skvělé. Richard se tam dostal přede mnou. Uhlazoval Gregorymu zacuchané vlasy z tváře, dokud k němu leopardodlak nevzhlédnul. "Musíme ty nohy srovnat." Gregory kývl, rty sevřené do tenké čárky, čímž mi připomněl Cherry. "S tím musíme do nemocnice," řekla jsem. Richard ke mně vzhlédnul. "Nohy už začaly srůstat tak, jak jsou teď, Anito. Každá minuta, kdy kosti nejsou srovnané, jak patří, je i minutou, kdy se hojí. Špatně." Zadívala jsem se dolů na Gregoryho nohy. Byl úplně nahý, ale jeho zranění bylo tak příšerné, že to vůbec nebylo trapné. Jen žalostné. Jeho nohy byly od kolen dolů ohnuty pod špatným úhlem. Musela jsem zavřít oči a podívat se jinam. Kdyby šlo o mrtvolu, snesla bych ten pohled, ale Gregory pořád krvácel, pořád ho to bolelo. To vše tak nějak ztěžovalo. Znovu jsem se na něj podívala. "Ty si myslíš, že nohy by se zahojily takhle?" "Ano," řekl Richard. Shlédla jsem do Gregoryho vystrašených očí. Pořád byly tak úžasně modré, jako chrpy, jako oči Stephena. Vypadaly ještě


197

modřejší, když nyní hleděly z krvavé masky, co mu pokrývala obličej. Snažila jsem se vymyslet, co říci, ale on promluvil první. Jeho hlas byl slabý, chraplavý, jakoby křičel do ochraptění. "Když's to poprvé odešla beze mne, myslel jsem si, mne jim necháš." Klekla jsem si vedle něho. "Nejsi nic, co můžu někde zapomenout. Jsi lidská bytost. Zasloužíš si, aby se s tebou zacházelo…" Říci: lépe než takhle se příliš nabízelo. Pokusila jsem se vzít ho za ruku, jako když konejšíte dítě, ale dva prsty měl tak hrozně polámané, že jsem nevěděla, jak se ho dotknout. Vivian poprvé promluvila. "Je mrtvý?" Její hlas byl bezdechý, zastřený, něco mezi malou holčičkou a svůdnicí. Na lince Sex po telefonu by byla skvělá. Pohled jejích očí nebyl ani dětský ani svůdný. Byl děsivý. Hleděla přes nás k místu, kde ležel Fernando, a její nenávist připomínala žhavou, vroucí lávu. Ne, že bych jí to měla za zlé. Vydala jsem se zkontrolovat našeho malého násilníka. Gideon a Thomas se k němu dostali první. Všimla jsem si, že se k němu nepřiblížili, dokud jsem tam nešla já. Proč jen jsem měla pocit, že ho nemají o nic raději, než já? Fernando holt věděl, jak lidi dožrat. Zdálo se to být jeho jediným talentem. Jeho holé břicho bylo krvavou změtí, jak se mu Richard pokusil vyšťárat ven vnitřnosti, ale zranění se hojilo. Vyplňovalo se, jako když v dokumentárním filmu použijí zrychlené záběry. Vlastně jste mohli vidět jeho tělo samo sebe rekonstruovat. "Bude žít," vydechla jsem. Dokonce i mně to znělo zklamaně. "Ano," řekl Thomas a to jediné slovo znělo stejně zklamaně, jak se já cítila. Viditelně se otřásl a obrátil hnědé oči ke mně. "Kdyby zemřel, Padma by srovnal město se zemí, jen aby tě našel. Neudělej žádnou chybu, Anito, Padma svého syna nadevše miluje, ale víc než jen to. Je jeho jediným synem. Jedinou šancí mít dědice." "Nemyslela bych, že na tom může upírovi záležet." "Pochází z časů a kultury, kdy byl syn neuvěřitelně důležitá věc. Nezáleží na tom, jak dlouho žijeme nebo čím nakonec jsme, začínáme jako lidé. To nás pronásleduje celá staletí, naše člověčenství." "Ty jsi člověk." Usmál se a potřásl hlavou. "Kdysi, snad." Otevřela jsem pusu, abych se na něco zeptala, ale on zvedl ruku. "Kdyby bylo dost času, Gideon a já bychom si s chutí užívali


198

hovoru s tebou a Richardem o tom, jak dlouho může triumvirát přetrvat, ale právě teď musíte odejít, než se Fernando probere. Ve dne nás má na povel." Vykulila jsem oči a podívala se na Gideona. "Ale on není dost alfa, aby Gideona ovládal." "Padma je krutý pán, Anito. Posloucháme nebo trpíme." "Proto musíte všichni co nejdříve odejít," řekl Gideon. "Co by nám ten petit bâtard přikázal vám udělat, kdyby se probral, je nejlepší neslyšet." Měl úplnou pravdu. Gregory zařval, vysoké zavřískání, které sklouzlo v kňourání. Richard řekl, že se mu nohy začaly hojit obrácené dozadu. Najednou mi došlo, co tím myslel. "Kdyby se nohy zahojily zlomené, Gregory by zůstal zmrzačený." "Ano," přisvědčil Gideon. "To byla Padmova představa trestu." Fernando zanaříkal, oči pořád zavřené. Museli jsme odtud vypadnout. Hned. "Potřebuji vrátit zbraně." Neprotestovali. Prostě mi je všechny vrátili. Buďto mi věřili nebo si spočítali, že bych Fernanda v bezvědomí neodpráskla. Měli pravdu, ačkoli by si to zasloužil. Zabila jsem lidi za míň, než co spáchal ten krysáček, za o moc míň. Gregory milosrdně omdlel. Richard ho držel v náručí, jak nejopatrněji dovedl. Někde našli dřeva a použili Richardovo tílko, aby ke Gregoryho nohám připevnili improvizované dlahy. Vivian se opírala o Zana, jakoby ani jí nohy tak docela nesloužily. Taky se snažila zakrýt své intimní partie. Byla tak zraněná, že stěží dokázala chodit, a přesto jí bylo trapné být nahá. Neměli jsme jí na oblečení moc co nabídnout. Kabát, ve kterém jsem přišla, ležel venku. Thomas zachránil situaci a věnoval jí svoje rozkošné červené sáčko. Bylo jí velké a dostatečně zakrývalo. Už jen dostat se ze stanu ven na volné prostranství mým ramenům o zářez na pažbě ulevilo. Zvedla jsem kabát a do obou kapes strčila zbraň. Samopal jsem už měla křížem přes prsa. Thomas nám podržel dveře. Prošla jsem jimi jako poslední. "Děkuji," řekla jsem. Oba jsme věděli, že nemyslím ty dveře. "Nemáš zač." Zavřel za námi a já uslyšela cvaknout zámek. Stála jsem v palčivých paprscích letního slunce a cítila své tělo nořit se do toho žáru. Bylo dobré být venku na denním světle. Ale noc se neúprosně blížila a já stále nevěděla, jakou cenu musel JeanClaude zaplatit, aby odtam Vivian a Gregoryho dostal. Ale pomyšlení na Gregoryho půvabné tělo, schválně zmrzačené jednou


199

provždy, a Vivian, se kterou se zacházelo víceméně jako s masem, mne nutilo být za dohodu vděčná. Nemohla bych říci, že to stálo za každou cenu, ale mělo to k tomu zatraceně blízko. Jean-Claude řekl žádné znásilňování, žádné obcování, žádné mrzačení, žádné stahování z kůže zaživa. Před hodinou se ten seznam jevil bezpečnější a kompletnější.


200

30 Vjeli jsme na příjezdovou cestu mého pronajatého domku s dvěma zraněnými leopardodlaky, dvěma nezraněnými leopardodlaky, dvěma velice tichými vlkodlaky, koroptví na hrušni a dostatkem nářadí pro Richarda, aby v mé ložnici nainstaloval trakční dlahy. Podle doktorky Lillian v nich Gregory musí strávit aspoň čtyřiadvacet hodin. Nemocnice se evakuovala. Jestli je vedoucím dne Fernando, evakuace není jen prevence, je to nutnost. Krysáček nechtěl pustit na svobodu Rafaela a zcela určitě se chtěl pomstít Richardovi za výprask, takže jak krysodlak, tak vlkodlak, byli v nebezpečí. Pomyšlení na to, co by udělal, kdyby se mu Gregory s Vivian znovu dostali do spárů, bylo příliš děsivé, lepší nemyslet. Nejlepší, co jsme mohli dělat, bylo mít je u sebe a snažit se nebýt nikde, kam by Fernanda napadlo jít. Napůl jsem věřila Thomasovi a Gideonovi, že krysákovi v příliš urputném hledání zabrání. Obvykle lidem tak snadno neuvěřím, ale Gideon ho nazval petit bâtard. Malej bastard. Neměli ho v lásce o nic víc, než já. Těžko uvěřit, ale možná je to pravda. Krom toho, kam bychom mohli jít, abychom tam byli v bezpečí? Do hotelu jsme jít nemohli. To by všechny na tom místě ohrozilo. Stejné to bylo s většinou domů. Jedním z hlavních požadavků, které jsem si při hledání pronájmu kladla, byla samota. Upřímně řečeno, měla jsem okolo sebe ráda trochu městského ruchu, ale nedávno se styl mého života změnil, byl vyhlášen výjimečný stav. Takže žádná apartmá, žádné byty, žádní sousedé. Chtěla jsem něco dost velkého, bez sousedů, které by mohli zastřelit. A získala jsem to. Ačkoli izolovanost bylo to jediné, o co jsem opravdu stála. Pro mne samotnou byl dům moc velký. Ten dům volal po rodině a procházkách lesem a psíkovi běhajícím okolo dětí. Richard dům nikdy neviděl. Cítila bych se lépe, kdyby ho viděl ještě před naším malým líbacím, nó, ehm, extempore. Růž jsem si pak musela nanést znova. Než se mezi nás začal plést Jean-Claude, Richard a já jsme byli zasnoubeni. Plánovali jsme si budoucnost, ke které by dům tohoto typu pasoval. Nevím, jestli se Richard probouzel a cítil krví pokřtěnou kávu, ale já jo. Budoucnost, která zahrnovala plaňkový plot a malé děti, jsem ve hvězdách vepsánu neměla. Nemyslela jsem si, že on ano, ale nechtěla jsem mu brát iluze. Tak dlouho, dokud ty iluze nebudou počítat se mnou. Pokud jo… máme problém.


201

Dům měl středně velký květinový záhon obdélníkového tvaru, na který skoro celý den svítilo slunce. Měla to být růžová zahrada, ale poslední majitelé rostliny vykopali a vzali si je s sebou. Připomínalo to odvrácenou stranu měsíce, komplet, i s krátery. Vypadalo to tak pustě, že jsem strávila celý víkend osazováním té prokleté věci. Podél okrajů přišly šrůchy, protože tyhle jasně barevné kytičky miluju. Za ně cínie, jejich barvy skvěle kontrastovaly. Skutečný ohňostroj barev, nic decentního. Motýly a kolibříky přitahovaly cínie. Za cínie jsem vysadila krásenky, vznosné, nadýchané a propletené současně, s kouzelnými kvítečky, které motýli milovali a z nichž kolibříci už tak nadšení nebyli. Barvy krásenek byly trošku moc pastelové ve srovnání s ostatními barvami, ale co, účel splnily. Na podzim by navíc měly urodit semínka pro zlaté rybičky. Záhon s květinami pro mne znamenal přiznání, že se tady patrně chvíli zdržím. Že bych se nemohla vrátit do svého bytu či apartmá. Že mi můj život nedovolí luxus mít nablízku sousedy. Když jsme se přiblížili, Richard poznamenal: "Pěkný kytky." "Nemohla jsem to nechat holé." Vydal nic neříkající zvuk. Skoro tři měsíce jsme od sebe a on mne dokonce i bez znamení zná dost dobře, aby věděl, kdy nemá nic říkat. Štvalo mne, že jsem nedokázala nechat záhon prázdný a rozrytý. Nesnášela jsem fakt, že jsem byla nucená ho zkrášlit. Ne, se svojí ženskou stránkou příliš nevycházím. Richard a Jamil nesli Gregoryho na nosítkách, která nám půjčili v nemocnici. Lillian do leopardodlaka napumpovala tolik analgetik, že žádnou bolest necítil. Byla jsem za to vděčná. Když byl při vědomí, měl tendenci kňourat a naříkat. Z Cherry se kupodivu vyklubala ošetřovatelka. Jednou mrkla na Gregoryho a hned se proměnila v profesionálku. Aura sebedůvěry a kompetentnosti ji obestřela jako mávnutím kouzelného proutku. Jako by byla někdo jiný. Jakmile Gregory dovolil, aby se ho dotkla, neodmítal její pomoc, Cherry byla klidná. Ačkoli popravdě, nesvolil, dokud doktorka Lillian nevypadala, že Cherry důvěřuje, já jakbysmet. Lillian byla přesvědčená, že dokáže pomoci Gregorymu do trakce, aniž mu ještě víc ublíží. Věřila jsem Lillianině úsudku, ale pořád jsem nevěřila Cherry. Nesouhlasila jsem s tím, že ji Richard propleskl, ale souhlasila jsem s tím, že kdokoli, kdo vás nechal umřít, není hoden důvěry. Není ostuda být slabý, ale nikdy bych jí nevěřila, mít ji za zády.


202

Vivian Zanemu nedovolila, aby ji do domu odnesl, ačkoli chůze ji očividně bolela. Držela se mé paže jako klíště, oběma drobnýma ručkama. Pravdu povědíc, její ruce nebyly o nic menší, než moje, ale zdály se tak nějak křehčí. Nešlo o velikost, dokonce ani o to znásilnění, ale o něco na Vivian samé. Dokonce i zahalená do půjčeného červeného saka a ošuntělého modrého hábitu, který jí věnovala Lillian, vypadala Vivian elegantně, žensky, rozkošně, téměř éterickým, nadpozemským způsobem. Je těžké vypadat rozkošně a étericky, když máte půlku obličeje oteklou a plnou modřin, ale ona to zvládla. Na kamenitém chodníčku, který vedl k domu, zakopla. Zachytila jsem ji, ale podlomily se jí nohy a já měla zatraceně blízko k tomu ji upustit na kameny. Zane se mi pokusil pomoci, ale Vivian vydala tichý zvuk a ukryla tvář na mém rameni. Odkdy jsme se dostali do vozu, nechtěla, aby se jí dotknul nějaký muž. Byl to Zane, kdo jí sundal pouta, ale zdálo se, že jsem to já, na koho hledí jako na svého zachránce. Nebo jsem možná byla jediný zachránce ženského pohlaví a žena pro ni zrovna teď byla synonymem bezpečí. Povzdechla jsem si a kývla. Zane couvnul. Kdybych měla obuté tenisky nebo aspoň boty s plochou podrážkou, prostě bych Vivian domů odnesla, ale já měla třípalcové jehlové podpatky. Na těchhle šteklech někoho, kdo váží skoro jako já, odnést nedokážu. Kdybych boty odkopla, šaty budou na procházku příliš dlouhé. Začínala jsem svůj dres fakt nenávidět "Vivian." Neodpověděla. "Vivian?" Pořád klouzala k zemi. Rozkročila jsem se, abych udržela rovnováhu a měla jí tolik, kolik jí v těchhle botách mít můžu, když jí nohy vypověděly službu úplně. Možná bych byla schopna odnést ji na rameni i na takových podpatcích, ale viděla jsem její tělo. Na břiše měla hluboké rány. Hodit si ji přes rameno by bolelo. Podařilo se mi zvednout ji do náručí, ale dostala jsem lepší nápad, než pokoušet se jít. "Sežeň Cherry," požádala jsem. Zane přikývl a zamířil k domu. Stála jsem tam a čekala, až přijde pomoc. Červencové horké slunce mi skrz černý kabát pražilo do zad. Po páteři mi stékal pot. Cikády to vedro plnily svojí cvrkavou písničkou. Na květinách debužírovala malá armáda motýlů. Nikomu to neprozraďte, ale já vypila minimálně jeden hrnek kafe denně, pozorujíc ty hloupé věcičky. Byli velice malební, ale já momentálně ztrácela trpělivost.


203

Jak dlouho Zanemu potrvá říci Cherry, aby zvedla zadek a nakráčela sem? Jasně, možná se musí nejdřív postarat o Gregoryho a jeho úděsná zranění. Jestli jo, může to chvíli trvat. Ne, že bych tady nemohla stát a držet ji. Cítila jsem se hloupě, že nosím podpatky tak vysoké, že nejsem schopná odnést ji do domu. Nutilo mne to cítit se jako holka, v tom nejhorším smyslu slova. Pokusila jsem se ukrátit si čas počítáním, kolik různých druhů motýlů tady bylo k vidění. Papilio glaucas, Papilio troilus, Argynnis aglaja, Colias gigantea, Papilio polyxenes, Limenitis arthemis a dokonce i babočka bodláková. Trio drobných modrásků vířilo vzduchem jako třpytivé kousky oblohy. Byli krásní, ale kde do pekla trčí Cherry? Stačilo. Opatrně jsem se vydala vpřed, zvrtla si kotník a musela sebou praštit dozadu, abych Vivian uchránila před pádem na kamení. Skončila jsem na zadku, v květinovém záhonu. Zasedla jsem šrůchy na kraji a vzala s sebou i pár cínií. Nade mnou čněla krásenka. Některé rostliny měřily až šest stop. Vivian slabě zanaříkala, mrkajíc jediným dobrým okem. "Všechno je v pohodě," konejšila jsem ji. " Všechno je v pohodě." Seděla jsem tam a držela ji, trošku kolébala, zadek v kytkách a nohy vytrčené před sebe. Podařilo se mi projít skrze upíry, kožoměnce, lidské otroky a žháře, ale stačí dva vysoké podpatky a ejhle, sedím na prdeli. Marnivosti, tvé jméno je žena. Ačkoli, ať už to napsal kdokoli, nikdy neviděl manekýna Gay Queer Magazine. Otakárek, velký skoro jako má dlaň, mi proplachtil kolem obličeje. Byl světle žlutý, s výraznými hnědými proužky na křídlech. Vznášel se nad Vivian a nakonec přistál na mojí ruce. Motýlci vám olizují pot z rukou kvůli soli, ale musíte zůstat nehybní a držet. Jakmile se pohnete, uletí. Tenhle jedinec byl zdá se umíněný. Jejich sosáček není tlustší, než jehla, dlouhá zahnutá trubička, ale vy ji ucítíte jako jemňounké lechtání. Tentokrát to bylo myslím potřetí v mém životě, kdy se na mé kůži živil motýl. Nepokusila jsem se ho odehnat. Chladil. Jeho křidélka mávala sem a tam, jak si tak sosal. Jeho malušenké nožky na mé ruce skoro nic nevážily. Cherry vyšla ze dveří, oči se jí rozšířily, když mne uviděla. "Jsi zraněná?" Zavrtěla jsem hlavou, opatrně, abych nevyplašila motýla. "Jen nemám dost síly vstát." Cherry si k nám přiklekla a motýl odplachtil. Chvíli ho pozorovala. "Nikdy jsem motýla tohle dělat neviděla."


204

"To bylo kvůli soli na mé kůži. Motýli se krmí také na psích hovínkách nebo zkaženém ovoci." Cherry se zašklebila. "Dík, žes mi pokazila tak idylický výjev." Vzala mi Vivian z rukou, balancujíc na jednom koleni. Vivian v její náruči zasténala, když Cherry vstávala a přitom bojovala o rovnováhu. Zvedání není jen o síle. Je to o rovnováze a tělo v bezvědomí není na vyvažování zrovna hračka. "Potřebuješ pomoct vstát?" zeptala se. Zavrtěla jsem hlavou a dostala se na kolena. Cherry mne vzala za slovo a prostě šla k domu. Byla chytřejší, než na první pohled vypadala. Ovšem, pokud bych strávila noc v Padmově něžné péči, ani já bych patrně nebudila dobrý první dojem. Zrovna jsem se pokoušela dát první pomoc zasednutým kytičkám, když si to motýlek přitřepotal zpátky. Jak se mi tak vznášel okolo tváře, ucítila jsem první pichlavý otěr moci. Kdyby byla tma, řeknu: upír, ale za denního světla? Vstala jsem a vytáhla z kapsy Browning. Blýskavý žluto-hnědý hmyzeček mne bil do tváře křidélky tenkými jako průklepák. Co byla ještě před chvílí zábava, se rázem stalo zlověstným. Poprvé ve svém životě jsem zahnala motýla, jako by byl něco odporného. A možná, že byl. Netvrdím, že ten motýl byl doslova upír. Nemohli se proměnit, aspoň jsem o tom nevěděla. Jasně, a ani nemohli být venku během dne, když slunce praží naplno. Jsou rada. Co já vím, co doopravdy dovedou? Motýl ode mne odletěl směrem k lesu na druhé straně příjezdové cesty. Poletoval sem a tam, tam a sem, jakoby na mne čekal. Potřásla jsem hlavou. Cítila jsem se hloupě, v ruce zbraň, proti sobě motýlka, co si letí do lesa. Ale venku bylo něco jiného. Stála jsem v letním parnu a cítila, jak se mi sluneční paprsky opírají do temene hlavy. Měla bych být v bezpečí. Aspoň před upíry. Nebylo by fér, kdyby změnili pravidla. Už jsem byla zralá jít do domu a zaječet o pomoc, když jsem uviděla postavu. Vysokou, v tlusté pláštěnce s kapucí, do které byl pevně zavinutý. Dokonce i s kapucí jsem věděla, že je to on. Ramena tak široká, a ta výška, rázem jsem věděla, že je to Warrick. Až na to, že on to být nemohl. Nebyl ani omylem dost mocný, aby mohl být venku za denního světla. Zírala jsem na tu vysokou postavu ve třpytivě bílé pláštěnce. Stál tak klidně, jakoby vytesán z mramoru. Dokonce i pan Oliver, nejstarší upír, se kterým jsem kdy měla tu čest, se vyhýbal přímému


205

dennímu světlu. Ale támhle stál Warrick, jako duch, který se naučil trik, jak chodit za denního světla. Ovšem, on nechodil. Stál v chvějivých stínech stromů. Nepokusil se vyjít ven do přímého světla na mýtině. Možná nemohl. Možná ta tenká skořepina stínů byla to jediné, co ho chránilo před vzplanutím. Možná. Šla jsem za ním. Nastražila jsem své smysly, ale on byl jediná moc, co jsem cítila. Mohla to být past, léčka, ale neměla jsem dojem, že je. Kdyby mne mínili chytit, nebylo by to tak okaté. Ale pro všechny případy, zastavila jsem se v uctivé vzdálenosti od stromů. Kdybych uviděla nějaký pohyb, zaječela bych o pomoc a rozběhla se k domu. Možná bych se dokonce stihla vyhnout kulce. Nebo dvěma. Warrick stál s hlavou skloněnou tak nízko, kapuce mu úplně zakrývala tvář. Stál nehybně, jakoby ani nevěděl, že tam jsem. Pouze větřík, který krabatil jeho bílou řízu, vytvářejíc na ní mělké záhyby, měl na svědomí, že se vůbec něco hýbalo. Byl jako socha, přes niž přehodili látku. Čím déle takto nehybně stál, tím větší hrůzu naháněl. Musela jsem to ticho vyplnit: "Co chcete, Warricku?" Prošlo jím zachvění a pomalu zvedl hlavu. Po jeho výrazné tváři se šířila hniloba. Jeho kůže byla zelená a černá, jakoby ta tenká vrstva tkáně zadržovala staletí smrti. Dokonce i jeho modré oči byly zakalené, jako oči ryby mrtvé příliš dlouho, než aby byla k jídlu. Pusu jsem měla dokořán jako kapr. Mysleli byste si, že potom, co jsem viděla, jak mu to udělala Yvette, bych neměla být šokovaná, ale já byla. Pohled na některé věci vaši netečnost neumocní. V tomto směru neotupíte. "Yvette vás trestá?" zeptala jsem se. "Ne, ne, má bledá paní spí ve své rakvi. Nic o této návštěvě neví." Jeho hlas bylo to jediné, co zůstalo normální. Ten hlas byl silný a pevný. Nehodil se k tomu, co se stalo s jeho tělem. "Co se s vámi děje, Warricku?" "Když vyšlo slunce, já nezemřel. Myslel jsem si, že je to Boží znamení. Že On sám mi dal svolení ukončit tuto nečistou existenci. Že mi dal možnost naposledy vyjít na světlo. Vešel jsem do paprsků vycházejícího slunce a nezačal hořet, ale stalo se toto." Vytáhl ruce zpod pláštěnky, ukázal mi šedavé maso. Nehty byly zčernalé, dokonce i konečky prstů měl scvrklé. "Zahojí se to?" špitla jsem. Usmál se a dokonce i s jeho hrůznou vizáží to by úsměv plný naděje. Jeho rozkládající se tvář zářila světlem, jež nemělo pranic


206

společné s upíří mocí. Motýlek se mu vznášel nad obličejem. "Bůh mne již brzy povolá do své náruče. Koneckonců, jsem mrtvý muž." O tom jsem s ním nemohla polemizovat. "Proč jste sem přišel, Warricku?" Druhý motýl se přidal k prvnímu a pak i třetí. Honili se mu nad hlavou jako pestrobarevný kolotoč. Warrick k nim vzhlížel a usmíval se. "Přišel jsem vás varovat. Padma se bojí Jean-Clauda a vašeho triumvirátu. Postará se, abyste byli mrtví, pokud bude moci." "To není nic nového." "Náš pán, Morte d'Amour, nařídil Yvette všechny vás zničit." Tohle novinka byla. "Proč?" zeptala jsem se. "Nevěřím, že kdokoli z rady skutečně věří, že Jean-Claude míní v této zemi ustanovit svou vlastní konkurenční radu. Ale všichni v něm vidí součást tohoto nového, legální vampyrismu. Vidí ho jako součást změn, které mohou naši starou existenci smést ze světa. Ti staří, dost mocní, aby žili v pohodlí, nechtějí nijak měnit své status quo. Když se bude hlasovat, Anito, budou to dva hlasy proti vám." "Kdo další bude hlasovat?" "Asher má plnou moc od své paní, Belle Morte, Krásné Smrti. Nenávidí Jean-Clauda ryzí, žhavou nenávistí, jako sluneční paprsky procházející sklem. Nemyslím, že byste mohli počítat s jeho pomocí." "Takže nás sem přijeli zabít," konstatovala jsem. "Kdyby sem přijeli pouze vás zabít, Anito, touto dobou už by bylo po všem." "Pak jsem zmatená." "Padmův strach je příliš velký, ale já věřím, že našeho pána by uspokojilo, kdyby se Jean-Claude vzdal své pozice tady a zaujal své místo v radě, tak jak měl." "První vyzyvatel, který na ně bude mít zálusk, ho sejme," řekla jsem hořce. "Ne, díky." "Tohle pořád říká Jean-Claude," opáčil Warrick. "Začínám si myslet, že se podceňuje, i vás." "Je opatrný, stejně jako já." Nad hlavou se mu zformovalo hejno motýlů. Třepotali se nad ním jako mnohobarevný mrak. Jeden mu přistál na ruce, pestrá křídla ji měkce ovívala, jak se živil na hnijícím mase. Jeho moc mi zabrnkala na tělo. Nebyla to moc rady, ale moc vyššího upíra. Warrick byl vyšším upírem a to ještě minulou noc nebyl. "Vypůjčil jste si od někoho moc?"


207

"Od Boha," odvětil. Ovšem. "Čím déle jsme pryč od našeho pána, tím je Yvette slabší a já silnější. Do mého těla znovu vstoupil Svatý oheň Božího věčného světla. Snad mi On odpustí moji slabost. Bojím se smrti, Anito. Bojím se trestu pekla víc, než Yvette. Ale kráčím ve světle. Opět hořím Boží mocí." Já osobně nevěřím, že Bůh má soukromou mučírnu. Peklo bylo odříznuto od Boha, jeho moci, jeho energie, od něj samotného. Kráčíme jeho mocí každý den našeho žití, až se nám stala bílým šumem, něčím, co ignorujeme nebo odmítáme slyšet. Ale kázat Warrickovi na téma, jak po celá staletí dovolil Yvette mučit ho, protože se bál věčného zatracení – já v jeho existenci fakt nevěřila – se mi zdálo nesmyslné. Ne, kruté. "Jsem šťastná za vás, Warricku." "Mohl bych vás požádat o jisté dobrodiní, Anito?" "Dobrodiní ve smyslu laskavost, viďte?" Nerada bych s něčím souhlasila a spletla se. "Ano," přisvědčil. "Do toho." "Máte u sebe svůj křížek?" Přikývla jsem. "Ukažte mi ho, prosím." Nemyslela jsem si, že je to dobrý nápad, ale… Vytáhla jsem stříbrný křížek a zvedla ho, až se ve slunci zaleskl. Nežhnul. Jen se kinklal sem a tam. Warrick se usmál. "Svatý Kříž mne neodvrhnul." Neměla jsem to srdce mu říct, že ne vždycky se křížek rozpálí, když jsou okolo upíři. Zdálo se, že s tím čeká, než se objeví nějaký, co mi chce ublížit. Ačkoli existují výjimky, v obou směrech. Já, stejně jako Warrick, nemínila Boží moudrost rozporovat. Zjistila jsem, že On ví, co dělá, a jestli ne, vážně jsem to nechtěla vědět. Warrick kráčel ke kraji lesa. Stál tam, v bílé říze s černou podšívkou, a váhal. Pozorovala jsem jeho tvář. Odrážel se na ní vnitřní boj. Chtěl tu hranici překročit, naposledy vejít do očistných paprsků slunce a… měl strach. Nevyčítala jsem mu to. Vztáhl ruku k roztřesenému okraji zlatého světla, pak ustoupil. "Má odvaha a víra mne přesto stále zrazují. Ještě nejsem hoden. Měl bych vejít do světla, vzít do ruky Svatý kříž a třímat jej beze strachu." Ukryl obličej ve ztmavlých dlaních. Motýli se skvěli na


208

každém palci obnažené kůže, křidélka mávala. Nebylo vidět nic, než bílou pláštěnku a třepetavé hmyzečky. Na chvíli byla ta iluze dokonalá, jakoby v plášti nebylo nic, než motýli. Warrick pomaloučku rozpřáhnul ruce, opatrně, tak aby je nevyrušil. Usmál se. "Celá staletí jsem poslouchal, jak vyšší upíři hovoří o povolávání svých zvířat, ale až do této chvíle jsem to nechápal. Je to podivuhodné pouto." Vypadal šťastný, se svými zvířaty. Já, já byla trochu zklamaná. Motýl nebude zrovna statným obráncem před zvířaty, co obvykle povolávají ostatní upíři. Jenže hele, pokud je Warrick šťastný, kdo jsem já, abych si stěžovala? "Yvette mne přinutila přísahat při Bohu všemohoucím na některá její tajemství. Nezradil jsem své slovo ani svoji přísahu." "Tím mi chcete naznačit, že existují věci, které bych měla vědět, a vy jste mi je neřekl?" "Pověděl jsem vám vše, co jsem vám povědět mohl. Yvette byla vždycky vychytralá. Celé ty roky mnou manipulovala, abych jí prozradil vše, co je mi drahé. Svázala mne přísahami ještě dříve, než jsme přistáli u vašich břehů. Tenkrát jsem tomu nerozuměl, ale nyní už ano. Věděla, že vás budu považovat za čestného člověka. Za bytost, jež chrání slabé a nezrazuje své přátele. Způsobila jste, že kázání rady o cti a zodpovědnosti vypadají jako pouhé žvásty." Říct děkuji se nezdálo dost, ale já nic jiného neměla. "Děkuji vám, Warricku." "Dokonce už v dobách, kdy jsem žil, existoval rozdíl mezi šlechtici, kteří skutečně vedli a starali se o potřeby svých lidí, a těmi, co od nich jen brali." "To se moc nezměnilo," povzdechla jsem si. "Je mi líto, že to slyším." Pohlédl vzhůru, možná ke slunci, možná k něčemu, co já neviděla. "Slunce se blíží k zenitu, cítím se slabší." "Potřebujete místo, kde byste si přes den odpočal?" zeptala jsem se. Už ve chvíli, když jsem to vypustila z pusy, jsem si nebyla jistá, jestli bych to měla nabízet. Věřila jsem mu dost, abych ho vzala dolů do sklepa k Jean-Claudovi a ostatním, aniž bych na něho každou minutu dohlížela? Ne tak úplně. "Jestli má tohle být můj poslední den na denním světle, pak bych ho nerad promrhal schováváním. Budu se procházet ve vašem úchvatném stromoví, poté se zahrabu hluboko do listí. Už jsem se kdysi v listí ukrýval. V proláklinách je jich požehnaně, napadaly


209

jich tam celé měkké závěje. Přikývla jsem. "Já vím. Tak nějak jsem vás měla za městského kluka." "Žil jsem ve městě drahně let, ale své první dny jsem strávil mezi stromy hustšími a bujnějšími, než jsou tyto. Pozemky mého otce ležely daleko od města. Ačkoli, i to se změnilo. Už tam nejsou žádné stromy, v místech, kde jsem rybařil a lovil jako chlapec. Po všem je veta. Yvette mi povolila výlet domů, v její společnosti. Přál bych si tam tehdy nejet. Pošpinilo to mé vzpomínky a způsobilo, že se nyní zdají pouhým snem." "Dobrá věc je stejně reálná jako špatná," řekla jsem. "Nedovolte Yvette, aby vám to vzala." Usmál se, pak se zachvěl. Motýli zavířili ve vzduchu jako podzimní listí vyhozené k obloze. "Musím jít." Odcházel lesem, následován rojem nabuzených motýlů. Bílá pláštěnka se mi ztratila z očí, když sešel z kopce, ale motýlci se za ním táhli jako drobouncí půvabní supové, vyznačující linii smrti.


210

31 Přešla jsem dvorek, příjezdovou cestu, a ocitla se zpátky na chodníčku, když mne kravál, co nadělalo auto přijíždějící po cestě, přiměl se otočit. Byla to Ronnie. Do prdele. Zapomněla jsem jí zavolat a zrušit naše ranní běhání. Veronica (Ronnie) Simsová byla soukromé očko a má nej- kámoška. Vyrážely jsme společně ven aspoň jednou týdně, obvykle v sobotu ráno. Někdy jsme šly do posilovny, někdy jsme si zaběhaly. Je sobota ráno a já to zapomněla odříct. Držela jsem zbraň podél těla, schovanou v kabátě. Ne, že by jí na tom sešlo. Automatický reflex. Když získáte to privilegium, povolení nosit zbraň, tak s ní nemáváte každému před očima. Úmyslnému vytahování zbraně na veřejnosti bez řádného důvodu se říká mávání a může mít za následek ztrátu zbrojního průkazu. Něco jako když nově proměnění upíří na každého cení tesáky. Signum amatér-is. Cítila jsem se provinile, že jsem Ronnie pro nic za nic tahala celou cestu až sem, když jsem si uvědomila, že není sama. Louie Fane, doktor Louis Fane, který vyučoval biologii na Wash U. [Washington University v St. Louis] byl s ní. Vylítli z auta společně, celí rozchechtaní, za ruce se chytili hned, jak jim auto přestalo překážet. Oba byli oblečení na jogging. Jeho triko nebylo zakasáno, viselo na pět-stop-šest-palců vysoké postavě tak nízko, že šortky bylo vidět jen stěží. Černé vlasy ostříhané nakrátko a velice pečlivě, k přerostlému triku se nehodily. Ronnie na sobě měla levandulové cyklistické šortky, které její dlouhé nohy předváděly vskutku dokonale. Top stejné barvy zase stavěl na odiv její ploché bříško, jak si tak ke mně vykračovala. Když se měla potit jen se mnou, nikdy se tak sexy neoblékala. Po ramena dlouhé blond vlasy měla čerstvě umyté, vyfénované a lesklé. Chyběl už jen make-up, ale ten nepotřebovala. Její tvář přímo zářila. Šedé oči měly modrý nádech, který získaly vždy, když se oblékla do těch správných barev. Ona vybrala barvy a Louie měl oči jen pro ni. Stála jsem tam a koukala, jak jdou ruku v ruce po cestě a dumala, kdy si mne všimnou. Oba vzhlédli skoro polekaně, jako bych se zhmotnila ze vzduchu. Ronnie měla dost slušnosti, aby se tvářila rozpačitě, ale Louie vypadal v pohodě. Věděla jsem najisto,


211

že měli sex, ale už jen vidět ty dva pohromadě by stačilo. Jeho prsty zlehka hrály na její kotníky, když tam stáli a dívali se na mne. Nebyla jsem si jistá, jestli se milují, ale fyzickou touhou, tou jsem si jistá byla. Ronnie mne sjela očima od hlavy až k patě. "Trošku moc navlečená na klusání, což?" Zamračila jsem se. "Promiň, zapomněla jsem zavolat. Zrovna jsem se dostala domů." "Co se stalo?" zeptal se Louie. Pořád držel Ronnie za ruku, ale vše ostatní se změnilo. Najednou byl ve střehu, tak nějak vyšší, černé oči mi propátrávaly tvář. Poprvé zaznamenaly můj obvaz a ostatní detaily oděvu. "Voníš po krvi a-" jeho nozdry se zachvěly "něčem horším." Zajímalo mne, jestli mohl cítit Warrickovo rozkládající se maso na mých botách, ale nezeptala jsem se. Nechtěla jsem to vědět. Byl jedním z Rafaelových důstojníků a překvapilo mne, že neví, co se stalo. "Byli jste na venkově?" Oba kývli a i úsměv Ronnie se teď vytratil. "Byli jsme na chatě." Chata byla součástí její rozvodové dohody, pozůstatek dvouletého manželství, které skončilo moc špatně. Ale ta chata byla skvělá. "Aha, tam je moc hezky." "Co se stalo?" zopakoval Louie. "Pojďme dovnitř. Nedokážu vymyslet žádnou zkrácenou verzi, ne dokud nedostanu kafe." Šli za mnou do domu, pořád se dotýkali, ale nadšení se povytratilo. Zdá se, že tak na lidi působím. Je těžké být rozzářená a šťastná uprostřed zóny smrti. Gregory ležel na mém gauči, stále zdrogovaný do blaženého bezvědomí. Louie se zastavil. Samozřejmě, možná nejen kvůli leopardodlakovi. Pod mým bílým gaučem a křeslem ležel velký perský koberec. Nebyl to můj koberec. Na bílém nábytku ležely pestré polštářky, které ladily s barvami koberce. Ty barvy se v paprscích slunce za časného jitra skvěly jako drahokamy. Ronnie vydechla: "Stephen." Vykročila, jakoby se ho chtěla dotknout, ale Louie ji zadržel. "To není Stephen." "Jak to poznáš?" zeptala jsem se. "Nevoní stejně." Ronnie jen zírala. "Tohle je Gregory?" Louie přikývl.


212

"Já věděla, že jsou dvojčata, ale…" "Jo," co dodat? "Musím se dostat z těchhle šatů, ale dovolte mi něco objasnit. Gregory je teď můj. Je to hodnej kluk. Nikdo ho nebude týrat ani urážet." Louie se ke mně otočil a černé duhovky se mu rozlily přes panenky, takže jeho kukadla vypadala jako černé knoflíky, krysí očka. "Mučil vlastního bratra." "Byla jsem tam, Louie. Viděla jsem to." "Tak jak ho potom můžeš hájit?" Potřásla jsem hlavou. "Byla to dlouhá noc, Louie. Řekněme, že bez Gabriela, který leopardodlaky nutil být zlými, si vybrali jinou cestu. Odmítl mučit jednu z vlčic, a proto mu zlámali nohy." Výraz na Louieho tváři říkal, že tomu nevěří. Zakroutila jsem hlavou a mávla rukou. "Běž do kuchyně a udělej kafe. Nech mne svlíknout tyhle zatracený hadry a já vám pak všechno vyklopím." Ronnie ho táhla ke kuchyni, ale její oči mne sledovaly, plné otázek. Jen rty jsem směrem k ní artikulovala: "Později," a ona odešla do kuchyně. Věřila jsem jí, že Louieho zabaví, než se stihnu převléknout. Ne, že bych vážně věřila, že by Gregorymu ublížil, ale leopardodlaci dožrali tolik lidí. Lepší být opatrná, než později litovat. Richard stál na štaflích a vrtal díry do stropu nad mojí postelí. Tolik k mému soukromí. Má ložnice byla v prvním poschodí jediná. Vzdala jsem se jí, takže nemuseli Gregoryho vláčet nahoru po schodech. Omítka opadaná ze stropu pokrývala jeho nahý trup jako jemný bílý poprašek. Vypadal jako fakt šikovnej mužskej, jen tak v džínách. Cherry a Zane byli na posteli, drželi součástky trakční aparatury, pomáhali mu s rozměřováním. Vrtačka zmlkla a já se zeptala: "Kde je Vivian?" "Gwen ji vzala na pokec k Sylvii," odpověděl Richard. Oči měl při pohledu na mne nevyzpytatelné, hlas opatrný. Moc jsme si toho neřekli, odkdy jsme opustili ring. "Není nad to mít profi-terapeuta v domě," neodpustila jsem si. Cherry a Zane na mne tiše hleděli. Připomínali mi zlaté retrívry na cvičišti. Oči soustředěné, čekající na každé mé slovo a gesto. Nelíbilo se mi, když se na mne takto dívali lidé. Znervózňovalo mne to. "Přišla jsem si sem jen pro oblečení. Chci se zbavit těchhle šatů." Prošla jsem okolo nich k prádelníku se šuplíky. I na něm měl


213

lví podíl Jean-Claude. Nebyl to zrovna můj vkus. Na protější straně bylo arkýřové okno, včetně sedátek, co přímo zvala k příjemnému posezení. Jenže tam bylo obsazeno. Všude seděli moji tučňáčci, má privátní sbírka. Také tu byl nový tučňák, ten si hověl na posteli, na krčku mohutnou červenou pentli, o chlupaté bříško se mu opírala obálečka. Kousky omítky mu už stihly napadat na černá rádoby peříčka. Vrtačka se zastavila a Richard řekl: "Pokračuj, mrkni se na to. To přece chce, abys udělala." Vzhlédla jsem k němu a pořád měl v očích zlost a bolest, ale pod tím vším bylo něco jiného. Něco, pro co jsem neměla slov, nebo jsem pro to snad ani slova mít nechtěla. Zvedla jsem tučňáka z postele, oprášila ho, a otevřela obálku zády k němu. Vrtačka se nerozeřvala hned. Cítila jsem, jak mne při čtení pozoruje. Vzkaz říkal: "Něco, s čím bys mohla spát, když s tebou nejsem." Podepsáno jednoduše, elegantním J. Strčila jsem kartičku zpátky do obálky a obrátila se tváří k Richardovi. Tučňáčka jsem si tulila k břichu. Jeho výraz (Richardův) byl velice opatrný, tak neutrální, jak neutrálním ho dokázal udělat. Díval se na mne, bojoval sám se sebou, aby udržel tvář prázdnou, a nakonec selhal. Oči mu zaplavila surovost a potřeba a nevyřčená slova a věci. Zane a Cherry vycouvali od postele, nenápadně mizeli ke dveřím. Neodešli, ale měli recht, když nechtěli stát mezi námi. Dle mého k totálnímu střetu nedojde, ale neměla jsem jim za zlé, že nám jdou z cesty. "Můžeš si ten vzkaz přečíst. Ale nejsem si jistá, že to pomůže." Vydal jakýsi zvuk, smích to tak docela nebyl. "Měla bys nabízet zamilované psaníčko od svého kluka svému ex-klukovi?" "Nechci ti ubližovat, Richarde. Vážně ne. Jestli ti podívat se na ten vzkaz pomůže cítit se lépe, máš ho mít. Kromě toho poprvé jsem nikdy neudělala nic, o čem bys nevěděl. A teď s tím začínat nehodlám." Pozorovala jsem, jak se mu svaly na čelisti sevřely, až mu tím napětím naběhl krk a ramena. Zavrtěl hlavou. "Nechci to vidět." "Fajn." Otočila jsem se, tučňáka a psaníčko v ruce, a otevřela šuplíkoviště s oblečením. Popadla jsem, co bylo nahoře, aniž jsem tomu věnovala pozornost. Chtěla jsem být pryč z té najednou tak tiché místnosti, zbavit se tíhy Richardova pohledu. "Slyšel jsem, že s tebou někdo přišel," řekl, hlas klidný. "Kdo to


214

byl?" Obrátila jsem se, tučňáka a šaty nahňácané dohromady. "Louie a Ronnie." Richard se zamračil. "Rafael poslal Louieho?" Zavrtěla jsem hlavou. "Byli venku, užívali si v hnízdečku lásky. Louie neví, co se stalo. Zdá se být hodně naštvaný na Gregoryho. Je to osobní nebo kvůli tomu, co udělal Stephenovi?" "Kvůli Stephenovi," řekl Richard. "Louie je svým přátelům velmi věrný." Něco ve způsobu, jakým to řekl, naznačovalo, že ne každý v tomto domě je tak věrný. Nebo jsem si to možná domýšlela, hledala v jinak zcela nevinných větách. Možná. Provinilost je nádherná věc. Ale při pohledu do Richardových upřímných hnědých očí, nemyslím, že jsem slyšela něco, co nemínil na mne. Kdybych věděla, co mu říct, poslala bych leopardodlaky ven, abychom si mohli promluvit. Ale Bůh mi pomáhej, jestli jsem věděla, co říkat. Dokud nebudu mít dost času všechno si rozmyslet, mluvení může počkat. Fakt bude lepší počkat. Nečekala jsem, že budu schopná pořád k Richardovi něco cítit, nebo on ke mně. Spím s jiným mužem, miluju jiného muže. Je to složité. Jen pomyslet na to mne nutí se usmívat a vrtět hlavou. "Co je tady k smíchu?" zavrčel Richard. Jeho oči byly tak zraněné, ublížené a tak zmatené. "K smíchu?" špitla jsem. "Nic, Richarde, absolutně nic." Uprchla jsem do dolní koupelny se převléknout. Byla to největší koupelna v domě, v této jediné byla zapuštěná mramorová vana. Nebyla tak obrovská, jako ta, co měl Jean-Claude v Cirkuse, ale moc nechybělo. Bílé svíčky lemovaly čelo a nohy vany. Nedotčené, čerstvé, nové, čekající až padne tma. Vybral peprmintové svíčky. Miloval parfémované svíčky, které voněly jako něco k jídlu. Jeho fetiš jídla přímo bil do očí. K nožce stříbrného svícnu byla přilepená druhá obálka. Nebylo na ní napsáno nic, ale říkejme tomu předtucha. Otevřela jsem ji. Stálo tam: 'Budeme-li sami, ma petite, za soumraku je zapal. A já se k tobě připojím. Je rêve de toi.' To poslední bylo francouzsky 'Sním o tobě'. Tohle dokonce nebylo ani podepsané. Byl pěkně sebejistá potvůrka. Podle něj jsem byla jediná žena, za skoro čtyři sta let, co ho odmítla. A dokonce i já tu bitvu nakonec prohrála. Těžké nebýt sebejistý, s takovým rejstříkem. Ruku na srdce, děsně ráda bych si napustila vanu, zapálila svíčky a čekala na něj, nahá a mokrá, až ožije na noc. To znělo jako vážně, vážně moc příjemně


215

strávený čas. Jenže my měli dům plný hostí, a jestli Richard zůstane na noc, musíme se chovat slušně. Kdyby mi Richard dal kvůli jiné ženě kopačky, nebrala bych to tak zle jako on, ale nedokázala bych zůstat v domě a poslouchat ho při sexu s jinou. Ani já neměla tak pevné nervy. Rozhodně jsem nemínila dostat Richarda do takové situace. Ne úmyslně. Musela jsem podniknout dvě cesty tam a zpět z koupelny do ložnice. První, zapomněla jsem si normální podprsenku. Ta bez ramínek prostě nebyla určená na dlouhé nošení. Druhá, vyměnila jsem kraťasy, které jsem popadla nejdřív, za džíny. Byla jsem si velice dobře vědoma toho, že mne Richard pozoruje, jak courám dovnitř a ven. Zane a Cherry nás oba sledovali jako nervózní psi, co čekají kopanec. Napětí by se dalo krájet a leopardodlaci je vycítili. Napětí bylo víc, než psychické povědomí. Jakoby velice usilovně přemýšlel, a já to dobře cítila, narůstající napětí, které nakonec nutně musí vyvrcholit kázáním nebo hádkou. Skončila jsem oblečená v nových džínách skvostně tmavomodré barvy, co dlouho nevydrží, tílku, královská modř, bílých ponožkách na jogging a bílých Nikách s černým logem fajfky. Většinu toho, co jsem měla na sobě předtím, jsem vrazila do koše na špinavé prádlo a šaty poskládala nahoru. Šaty byly, jak jinak, čistit jen chemicky. Zepředu, za opasek džínů, jsem zastrčila Firestar. Měla jsem pro ni pouzdro na vnitřní stranu kalhot, ale to bylo v ložnici. Nepotřebovala jsem ho dost nutně, abych tam právě v tuto chvíli šla. Měla jsem pocit, že pokouším osud pokaždé, když na sebe s Richardem narazíme. On by nakonec trval na rozmluvě a já nebyla připravená. Možná, na tuhle konkrétní rozmluvu, nebudu připravená nikdy. Půjčený kabát jsem si složila přes ruku, Browning těžce visel v jedné z kapes. Samopal jsem si nechala přes rameno jako kabelku. Až se ložnice vyprázdní, dám samopal do skříně. Když máte doma tolik nabitých zbraní, trik spočívá v tom, nedovolit si je nechat jen tak někde válet. Lykantropové jsou v boji skvělí, ale většina z nich patrně nerozezná jeden konec zbraně od druhého. Na zbraních, které prostě někde leží, zvlášť taková fajnovůstka jako samopal, je něco, co lidi láká. Je to skoro fyzické nutkání, přímo je svrbí dlaně zvednout tu věc, zamířit, pif–paf. Buďto mějte zbraň bezpečnou a nenabitou nebo ji zamkněte, nebo noste na těle, kde ji můžete kontrolovat. Taková jsou pravidla hry. Porušení těchto pravidel je důvod, proč může osmileté dítě ustřelit hlavu své malé sestřičce.


216

Šla jsem do obýváku. Gregory z gauče zmizel. Začala jsem z toho usuzovat, že byl odnesen do ložnice, pak jsem se šla do ložnice přesvědčit. Bylo by proklatě hloupé nechat si Gregoryho ťafnout z obýváku a nevšimnout si toho. Cherry a Richard ho se Zaneho pomocí ukládali do postele. Gregory byl natolik při vědomí, že při tom naříkal. Richard mne načapal nakukovat ode dveří. "Jen se ujišťuji, že je Gregory v pořádku," lhala jsem. Vlastně nelhala. "Ne, ty se ujišťuješ, že ho nedostali špatňáci," setřel mne. Podívala jsem se dolů, pak nahoru. "Jo." Mohli jsme si toho říct víc, ale Gregory se probral, když mu dávali nohy do trakce. Začal křičet. Lykantropové metabolizovali drogy neuvěřitelně rychle. Cherry natáhla do injekce průsvitnou tekutinu. Já zdrhla. Nemám ráda jehly. Ale popravdě, nechtěla jsem, aby mi Richard četl levity na téma: zbraně. To, že je lykantrop, nebylo naším jediným problémem. Richard si myslel, že zabíjím příliš snadno. Možná měl pravdu, ale zachránila jsem mu zadek, víc než jednou, svým rychlým prstem na spoušti. A on mne ohrozil, víc než jednou, tím jak je cimprlich. Vracela jsem se dolů po schodech a vrtěla hlavou. Proč se vlastně navzájem obtěžujeme? Vždyť existuje příliš mnoho důležitých věcí, na nichž se neshodneme. Nefungovalo by to. Tak jo, toužíme po sobě, možná se dokonce i milujeme. Ale to nestačí. Kdybychom nedokázali dojít ke kompromisu ve všem ostatním, skončili bychom rozřezávajíc jeden druhého na cimprcampr. Lepší bude se rozejít. Stručně a jasně. Snad to půjde, prostě ostrý řez. Má hlava souhlasila s logikou věci. Ostatní části těla si tak jisté nebyly. Šla jsem za vůní kávy do kuchyně. Byla by to rozkošná kuchyň, pokud bych kdy vařila nebo někoho hostila. Všude skříňky z tmavého dřeva, uprostřed velký ostrov – kuchyňská linka – nad ní háky na hrnce, kastrolky a pánve. Nevlastnila jsem dost kuchyňského náčiní, ani abych zaplnila jednu celou skříňku, o naleštěném zbytku nemluvě. Ze všech místností nového domu jsem si v této připadala nejvíc jako cizinec. Byla přesně taková, jakou bych si já nevybrala. Ronnie a Louie seděli u mého malého kuchyňského stolu pro dva. Stál na vyvýšené plošině v třístranném výklenku tvořeném okny. Ten prostor byl plánován na jídelní stůl plné velikosti. Můj


217

maličký jídelní kout tady vypadal jako nouzové řešení. Až na květiny. Květiny zabíraly většinu stolku. Květiny, to byla kapitola sama pro sebe. Nemusela jsem je přepočítávat, abych věděla, že je tam tucet bílých růží a jedna jediná rudá. Jean-Claude mi posílal bílé růže už léta, ale od té doby, co jsme se poprvé milovali, k nim přibyla třináctá. Červená, karmínová, ostrůvek vášně v moři bělostné čistoty. Nebyla u nich žádná vizitka, protože žádná vizitka nebyla zapotřebí. Jamil se opíral kousek od Ronnie a Louieho, srkal kafe. Přestal mluvit, když jsem vešla do místnosti, což znamenalo, že pravděpodobně mluvil o mně. Možná ne, ale ticho bylo husté a Ronnie byla nesmírně zaneprázdněná nedíváním se na mne. Louie se na mne podíval, trošku příliš tvrdě. Jo, Jamil si pustil pusu na špacír. Nechtěla jsem o tom nic vědět, dokud do sebe nedostanu dávku kofeinu. Nalila jsem si kávu do hrnku, který hlásal: 'Varování: Lékařská komora se usnesla, že obtěžovat mne dříve, než si vypiji první šálek kávy, je nebezpečné vašemu zdraví.' Měla jsem ho v práci, dokud mne šéf neobvinil z vyhrožování klientům. Nový jsem si ještě nevybrala. Musím najít něco příhodně nasírající. Na skříňce vedle kávovaru stál nový lesklý přístroj na espresso. S další obálkou. Upila jsem kávu a otevřela ji. 'Něco na zahřátí tvého těla a naplnění této prázdné cuisine.' To poslední bylo francouzsky kuchyně. Ve svých vzkazech to dělal často. Jakoby ještě i po stu letech v této zemi občas zapomněl správný anglický výraz. Jeho mluva byla bezvadná, ale mnoho lidí druhým jazykem lépe mluví, než píše. Ovšem, také mohlo jít o jeho nenápadný pokus naučit mne francouzsky. Fungovalo to. On psal vzkazy a já ho naháněla a ptala se, co znamenají. Nechat si šeptat do ucha sladké nesmysly francouzsky je skvělé, ale po čase vás začne zajímat, co přesně šeptá, tak jsem se ptala. Dostalo se mi vysvětlení, ale nic co bych mohla zveřejnit. "Pěkný kytky," řekla Ronnie. Její hlas byl neutrální, ale ona měla ohledně Jean-Clauda velice jasno. Myslela si, že je vlezlej bastard. Měla pravdu. Myslela si, že je zlo samo. V tom jsem nesouhlasila. Posadila jsem se na druhý konec osmiúhelníku, zády ke zdi, hlavu pod úrovní oken. "Dnes už žádné další kázání nepotřebuju, Ronnie. Jasné?"


218

Pokrčila rameny a usrkla kávy. "Jsi velká holka, Anito." "To je pravda, jsem." Což znělo nevrle dokonce i mně. Samopal jsem položila na zem vedle sebe, spolu s kabátem. Vdechovala jsem kávu, černou a silnou. Někdy jsem si do ní přidávala smetanu a cukr, ale jako první hrnek dne byla černá to pravé ořechové. "Jamil nás uvedl do situace," ozval se Louie. "Opravdu jste s Richardem vyvolali sílu uprostřed Cirkusu?" Napila jsem se kávy, než jsem odpověděla. "Zřejmě ano." "U krysodlaků žádný ekvivalent vlčí lupy neexistuje, ale je běžné být schopna takto sílu vyvolat?" Ronnie přejížděla pohledem z jednoho na druhého. Oči měla maličko rozšířené. Vyprávěla jsem jí, co se v mém životě odehrává. Motala se okolo mne a příšer dost dlouho, aby potkala Louieho, ale pořád to pro ni byl podivný, nový svět. Občas jsem si myslela, že by udělala líp, kdyby se od příšer držela dál, ale jak sama řekla, obě jsme velké holky. Občas dokonce nosila zbraň. Její rozhodnutí jsou jen na ní. Odpovědi se ujal Jamil: "Vlkodlakem jsem už víc, než deset let. Tohle je má třetí smečka. Nikdy jsem o lupě, která by dokázala Ulfricovi pomoct vyvolat sílu mimo lupanar, naše místo moci, neslyšel. Většina lup nedokáže ani to. Raina byla první, kterou jsem potkal, co na lupanar dokázala vyvolat sílu. Dokázala vytvořit trochu síly i bez úplňku, který by její moc posiloval, ale nic takového, jako jsem cítil dnes." "Jamil říkal, žes pomohla Richardovi vyvolat dost síly, aby ho vyléčil," řekl Louie. Pokrčila jsem rameny, opatrně, abych nerozlila kávu. "Pomohla jsem Richardovi zvládnout šelmu v něm. To vyvolalo… něco. Já nevím. Něco." "Richard dostal jeden ze svých záchvatů vzteku a tys mu pomohla se vzpamatovat?" zeptal se Louie. Podívala jsem se na něho. "Tys ho viděl, když nad sebou ztratil kontrolu?" Přikývl. "Jednou." Ta vzpomínka mne rozechvěla. "Jednou stačilo." "Ale tys mu pomohla to zvládnout." "Pomohla," horlivě přisvědčil Jamil. Znělo to potěšeně. Louie se na něj podíval a zavrtěl hlavou. "O co tady jde?" zeptala jsem se. "Říkal jsem Richardovi, že mu nebude líp, dokud tě totálně


219

nevyloučí ze svého systému. Myslel jsem, že by na tebe měl zapomenout, aby se vyléčil." "To zní, jako bys změnil názor," hlesla jsem. "Jestli můžeš Richardovi pomáhat zvládat šelmu v něm, pak tě potřebuje. Je mi jedno jaké uspořádání vymyslíte, Anito. Ale jestli něco brzy neudělá, skončí na marách. Abych tomu zabránil, udělám skoro cokoli." Poprvé jsem si uvědomila, že Louie už mne nemá rád. Byl Richardův nejlepší přítel. Myslím, že mu to nemůžu mít za zlé. Kdyby skončil s Ronnie tak hrozně, jako já skončila s Richardem, taky bych na něj byla nasraná. "Dokonce bys Richarda povzbudil, aby se se mnou zase stýkal?" položila jsem mu otázku. "Je to to, co chceš?" Zavrtěla jsem hlavou a nepodívala se mu do očí. "Nevím. Jsme spolu svázáni navěky. To je dlouho, abychom na sebe byli furt naštvaní." Richard se objevil ve dveřích. "Moc dlouho," ucedil, "pozorovat tě v jeho náruči." Neznělo to hořce. Znělo to unaveně. Husté vlasy a svalnatý trup měl pokryté jemným bílým prachem. Dokonce i džíny. Vypadal jako někdo z pornofilmu, v němž šikovný muž utěšuje osamělou ženu v domácnosti. Šel dál a zastavil se před růžemi. "Navždy vidět bílé růže a tvé jméno na nich." Dotknul se jediné rudé růže a zasmál se. "Pěkně symbolické." Jeho ruka se sevřela okolo karmínového květu. Když ji rozevřel, na stůl se snesly červené okvětní plátky. Krůpěj krve dopadla na světlou desku stolu. Narazil na trn. Oči Ronnie byly vytřeštěné, zírala na zmařenou růži. Podívala se na mne, obočí zvednuté, ale já nevěděla jakým výrazem jí oplatit. "To bylo velice dětinské," řekla jsem. Richard se na mne otočil, ruku vztaženou ke mně. "Škoda že tady není náš třetí, aby tu krev slízal." Cítila jsem, jak mi nepříjemný úsměv zvlnil rty a promluvila dřív, než jsem se dokázala ovládnout, nebo jsem možná byla jen unavená věčným snažením. "V této místnosti jsou aspoň tři lidé, kteří by ti rádi olízali krev z kůže, Richarde. Já nejsem jedna z nich." Zatnul ruku v pěst. "Ty seš taková děvka." "Haf, haf," vylítlo ze mne. Louie vstal. "Nechte toho, oba dva."


220

"Nechám, když on nechá." Richard se prostě otočil, mluvil, aniž se na někoho díval. "Převlékli jsme povlečení na posteli. Ale já jsem pořád jako prase." Rozevřel ruku. Krev se rozlila čarami na dlani jako řeka v korytě. Obrátil ke mně rozzlobené oči. "Mohu použít jednu z koupelen a umýt se?" Velice pomalu zvedl ruku k ústům a olizoval tu krev, velice pomaloučku, velice schválně, z kůže. Ronnie vydala tichý zvuk, skoro vyjekla. Mně se podařilo neomdlít. Tuhle scénku už jsem viděla. "Nahoře je koupelna se sprchou. Dveře přes chodbu proti ložnici." Pomalým pohybem si vložil jeden prst do pusy, jakoby zrovna snědl dobré smažené kuře a teď si oblizoval mastné prsty. Jeho oči se nehnuly z mojí tváře. Oplácela jsem mu svým nejlepším apatickým pohledem, prázdným, pustým. Ať už po mně chtěl cokoli, apatie to nebyla. "A co ta přepychová vana dole?" provokoval. "Posluž si," odpověděla jsem lhostejně. Cucala jsem svoje kafíčko, dokonalý obrázek nonšalance. Edward by na mne byl hrdý. "Nebyl by Jean-Claude naštvaný, kdybych použil vaši milovanou vanu? Vím, jak vy dva máte rádi vodu." Někdo mu vyslepičil, že jsme se v Cirkuse milovali ve vaně. Moc ráda bych věděla kdo a ublížila mu. Do tváří mi stoupala horkost a já tomu nedokázala zabránit. "Konečně nějaká reakce," odfrknul. "Přivedl's mne do rozpaků, spokojen?" Přikývl. "Jo, jo jsem." "Běž se osprchovat, Richarde, nebo se vykoupej. Zapal ty zatracený svíčky a užij si to." "Přidáš se ke mně?" Bývaly doby, kdy jsem o pozvání, jako bylo toto, od Richarda, stála víc, než o skoro cokoli jiného na světě. Hněv v jeho hlase, když to říkal, mi vehnal do očí něco hodně blízké slzám. Nebrečela jsem, ale bolelo to. Ronnie vstala a Louie jí položil ruku na paži. Všichni stáli nebo seděli a usilovně se snažili předstírat, že právě nebyli svědky něčeho bolestně osobního. Pár hlubokých nádechů a byla jsem v pohodě. Nehodlala jsem připustit, aby mne viděl brečet. Ani za nic. "Nepřidala jsem se ve vaně k Jean-Claudovi, Richarde. On se přidal ke mně. Možná, kdybys nebyl takovej posranej skaut, třeba bys to byl ty, s kým zrovna teď jsem a ne on."


221

"Jedinej dobrej šoust, to je všechno, co se počítá? Bylo to pro tebe tak snadný?" Zvedla jsem se na nohy, káva mi stékala po ruce na zem. Postavila jsem šálek na stůl, čímž jsem se ocitla Richardovi na dosah. Ronnie a Louie couvli od stolu, dělali nám místo. Myslím, že by z kuchyně zmizeli, kdyby si byli jistí, že mezi námi nedojde na ruční výměnu názorů. Jamil položil kávu, jakoby se chystal vyskočit a zachránit nás před námi samotnými. Ale na naši záchranu bylo příliš pozdě, zpropadeně pozdě. "Ty bastarde," vyhrkla jsem. "Oba nás to přivedlo tam, kde teď jsme, Richarde." "Nás tři," upřesnil zákeřně. "Fajn," odsekla jsem. Oči mne pálily, v krku struhadlo. "Možná by to jeden dobrej šoust vyřešil. Nevím. Ty tvé nebetyčné ideály, zahřejí tě v noci, Richarde? Jsi díky svým vysokým mravním zásadám méně osamělý?" Udělal ten poslední krok, takže jsme se skoro dotýkali. Jeho hněv přese mne tekl jako elektrický proud. "Tys podvedla mne, ale ty teď máš ve své posteli jeho a já nemám nikoho." "Tak si někoho najdi, Richarde, naraž si někoho, ale tohle už nech plavat. Nech to kurva plavat." Couvnul tak náhle, že jsem se zapotácela. Rázným krokem opustil místnost, jeho vztek se za ním linul jako vůně vzrušujícího parfému. Sekundu jsem tam stála a pak zavrčela: "Vypadněte, všichni ven." Muži odešli, ale Ronnie zůstala. Nerozbrečela bych se, čestné slovo, ale ona se dotkla mých ramen, zezadu mne objala a zašeptala: "Je mi to líto." Dokážu ustát všechno kromě soucitu. Plakala jsem, rukama si zakrývala obličej, věčné skrývání, věčné skrývání.


222

32 Zazvonil zvonek u dveří. Pohnula jsem se, abych šla otevřít, ale Ronnie řekla: "Ať tam jde někdo jiný." Zane zavolal z obýváku. "Já to zmáknu." Což mne přimělo dumat, kde jsou Jamil a Louie. Utěšují snad Richarda? Odstrčila jsem Ronnie, utírajíc si tvář. "Kdo to může být? Tady lišky dávají dobrou noc." Jamil a Louie byli zničehonic v kuchyni. Buďto mne slyšeli nebo jsou stejně podezřívaví jako já. Zvedla jsem ze země samopal a postavila se do dveří, zbraň jsem držela po levém boku, z dohledu. Firestar byla v mé pravačce, také z dohledu. Jamil a Louie se přesunuli do obývacího pokoje, na obě strany. "Nelezte mi do zorného úhlu," hlesla jsem. Oba se posunuli trochu víc do boku. Ozvala se Ronnie: "Nepřinesla jsem si svoji zbraň." "Browning je v tom kabátě na podlaze." Šedé oči se jí malinko rozšířily, dech měla trošku příliš rychlý, ale kývla a šla pro zbraň. Zane se po mně ohlédnul vykulenýma očima. Díval se tázavě a já kývla. Mrknul se kukátkem. "Vypadá jako poslíček s květinami." "Otevři," přikázala jsem. Zane poslechl, blokujíc mi výhled na muže. Jeho hlas byl příliš tichý, než aby byl slyšet. Zane se na mne obrátil. "Říká, že musíš podepsat převzetí květin." "Od koho jsou?" Muž nakukoval okolo Zaneho, zvýšil hlas: "Jean-Claude." "Minutku." Položila jsem samopal na zem, mimo dohled, Firestar jsem držela schovanou za nohama, a šla ke dveřím. JeanClaude mne průběžně zásoboval květinami, ale obvykle počkal, až ty staré začnou umírat nebo přinejmenším uvadat. Samozřejmě, dnes patrně dělal romantický přesčas. Byl to malý chlapík, držící v ruce krabici růží, jeho levačka byla na vršku krabice, spolu s psací podložkou s klipsem a propiskou na řetízku. Zane ustoupil ze dveří, aby mne nechal projít, ale já se nejdřív koukla do plastového okénka krabice. Žluté růže. Zastavila jsem se a pokusila se usmát. "Musíte dostat spropitné. Počkejte tady, než si přinesu peněženku."


223

Mužovy oči prošlehly místností, sledovaly Jamila pohnout se vpřed zleva a Louieho zprava. Já ustoupila na stranu, snažíc se nestát přímo před ním. Kopíroval mne krabicí, jednu ruku pod ní. Jamil stál v nejlepším úhlu. Vyslovila jsem jeho jméno jako otázku: "Jamile?" "Ano," bylo vše, co řekl, ale to stačilo. "Spropitné nepotřebuji," protestoval muž, "mám zpoždění. Mohla byste se prostě jen podepsat, abych mohl jet?" "Jistě," pokrčila jsem rameny. Jamilovi došlo, o co taky kráčí, ale Zane pořád vypadal zmateně. Ronnie byla někde za mnou. Netroufla jsem se po ní ohlédnout, ale posunula jsem se trochu víc mimo, a ten muž mne napodobil rukou, na niž jsem neviděla, rukou o níž Jamil potvrdil, že třímá zbraň. Byla jsem skoro na stejné úrovni s Louiem. Přestal se pohybovat, čekajíc na mne, až k němu dojdu. I on to pochopil. Bezva, teď co? Byla to Ronnie, kdo to rozhodl. "Pusť tu zbraň nebo to já pustím do tebe." Její hlas zněl sebejistě – rozhodně. Troufla jsem si hodit po ní očkem a uviděla, že stojí s nohama od sebe, obouruč držený Browning namířený na muže ve dveřích. Jamil zaječel: "Anito!" Otočila jsem se a namířila Firestar jediným pohybem. Muž už zvedal ruku a krabici. Zahlédla jsem zbraň. Úplně ignoroval Ronnie, míříc zbraní na mne. Kdyby prostě vypálil od boku, měl čas na jeden výstřel, ale snažil se zaujmout lepší střeleckou pozici a bylo to. Zane konečně zareagoval, když měl udělat jediné, jít z cesty, což jen dokazuje, že super síla a super rychlost nestačí. Musíte vědět, co si s nimi počít. Vyrazil krabici a psací podložku muži z ruky, takže jeho první výstřel udělal důlek do podlahy. První výstřel Ronnie skončil ve futrech dveří. Zane mi blokoval palebnou linii. Pozorovala jsem, jak se zbraň zase zvedá, tentokrát mířila na Ronnie. Zane hrábl po zbrani a ta dvakrát vystřelila. Zaneho tělo sebou trhlo, pomalu padalo k zemi. Měla jsem pistoli zamířenou, takže když Zaneho tělo vyklidilo pole, já byla připravená. Ronniina druhá rána trefila muže do ramene, odhodila ho dozadu. Vypálil na mne, sesul se na prahu. Jeho kulka minula. Moje ne. Na hrudi mu vykvetla krvavá skvrna. Zíral na mne, oči vytřeštěné a téměř zmatené, jakoby nechápal, co se mu stalo.


224

Dokonce, i když mu první doteky smrti plnily oči, začal zvedat zbraň, pokoušejíc se o poslední výstřel. Padly dva výstřely, jako hřmící ozvěna. Můj výstřel ho zasáhl do hrudi. Ronniin mu ustřelil temeno. Glazer Safety Rounds tohle provedou s nechráněným masem. Kráčela jsem k tomu muži, míříc na něj pistolí, připravená znovu vystřelit, ale bylo po všem. Jeho hruď byla krvavou změtí a hlava vypadala, jakoby ho někdo skalpoval a vzal to trošku moc do hloubky. Tekutiny hustší než krev mi vytékaly na práh. Ronnie si přišla stoupnout vedle mne, zbraň namířenou na něj. Jednou se koukla a odpotácela se ven, málem zakopla o nohy mrtvého muže. Svezla se do trávy, dávila se a plakala. Zane tam prostě ležel a krvácel. Louie mu zkontroloval pulz. "Umírá." Utřel krev do svého trička a šel ven, na slunce, postarat se o Ronnie. Já hleděla dolů, na Zaneho bledou hruď. Jedna kulka pronikla hluboko do plic. Ránu naplnily červené bublinky, vydávaly ten hrůzný zvuk, co doprovází traumatický pneumotorax. Oznamuje, že bez zdravotníka či lékaře, ta osoba zemře. Otázkou zůstává kdy, ne jestli.


225

33 Zavolali jsme ambulanci a zjistili, že hned tak nepřijedou. Před námi bylo příliš mnoho jiných naléhavých případů. Byl to Louie, kdo mi vypáčil sluchátko z ruky a omluvil se té milé operátorce. Cherry běžela do kuchyně. Slyšela jsem ji otevírat a zavírat šuplíky, mlátit dvířky skříněk. Vydala jsem se do kuchyně. Stála uprostřed místnosti, v jedné ruce vytažený šuplík. Její oči byly skoro divoké. Než jsem stačila cokoli říci, vyhrkla: "Potřebuju igelitový pytlík, leukoplast a nůžky." Hloupé otázky jsem si nechala od cesty. Otevřela jsem malou zásuvku vedle sporáku a podala jí lepicí pásku a nůžky. Pytlíky byly jednou z mála věcí v prostorné spíži. Cherry mi je vyškubla z ruky a mazala do obývacího pokoje. Neměla jsem ani potuchy, co chystá, ale ona má zdravotnický výcvik. Já ne. Jestli to Zanemu přidá pár minut navíc, jsem pro všema deseti. Ambulance nakonec přijede, fór byl v tom udržet ho naživu, aby to ještě mělo smysl. Pokud já vím, nůžky nepoužila. Přilepila mu sáček na hruď, polepila ho leukoplastí, až na jeden rožek. Očividně tak měl zůstat, ale já se musela zeptat. "Proč není ten roh přilepený?" Odpověděla, aniž vzhlédla od pacienta: "Ten otevřený roh mu umožňuje dýchat, ale když nasaje vzduch, pytlík se zaklapne a utěsní ránu. Funguje to jako jednocestný ventil, zamezí průniku vzduchu do pohrudniční dutiny a umožní jeho odchod. Říká se tomu poloprodyšný obvaz." Znělo to, jakoby přednášela. Zamyslela jsem se, ostatně ne poprvé, čím Cherry asi je, když si odmyslíme tu věc s příšerami. Byla téměř jako dva různí lidé. Nikdy jsem nepotkala nikoho, příšera nepříšera, kdo by působil tak rozpolceně. "Udrží ho to naživu dost dlouho, aby se sem dostala ambulance?" položila jsem otázku otázek. Konečně ke mně vzhlédla – oči velice vážné. "Doufám, že ano." Kývla jsem. Bylo to lepší, než co bych zvládla já. Já byla skvělá v provrtávání lidí. V jejich udržování naživu už tak dobrá nejsem. Richard přinesl pokrývku a zavinul do ní Zaneho nohy, horní půlku nechal Cherry, aby se o oblast okolo zranění postarala, jak sama uzná za vhodné. Richard na sobě neměl nic, než ručník okolo pasu, opálená kůže


226

se leskla krůpějemi vody, jakoby neztrácel čas ani utíráním. Ručník se mu v měkké přiléhavé linii lepil na zadek, jak tak zakládal deku okolo Zaneho. Jeho husté vlasy visely v těžkých pramenech tak mokrých, že mu z nich v jemných curůčcích stékala po zádech voda. Vstal a ručník poodhalil podstatnou část stehna. "Mám i větší ručníky." Zamračil se na mne. "Slyšel jsem výstřely. Vážně jsem se o velikost ručníku nestaral." Kývla jsem. "Máš pravdu. Promiň." Má zlost na Richarda byla zcela zjevně přímo úměrná množství šatstva na jeho těle. Kdyby vážně chtěl tu válku vyhrát, jediné co musel udělat, byl striptýz. Já bych vyvěsila bílou vlajku a aplaudovala ve stoje. Trapné, ale pravdivé. Projížděl si vlasy rukama, uhlazoval si je z obličeje a vymačkával přebytečnou vodu. Ten nevelký pohyb nádherně zdůrazňoval jeho paže a hruď. Malinko nahrbil záda, což zbytek jeho těla vypjalo do jedné dlouhé svalnaté linie. Měl na tom zásluhu oblouk zad. Věděla jsem, že své tělo předvádí schválně. Vždycky se zdálo, že si není vědom, jak na mne jeho tělo působí, až doteď. Nyní, při pohledu do jeho nahněvaných očí, jsem věděla, že mi své tělo ukazuje schválně. Jeho způsob, jak beze slov říci: koukej, cos prošvihla, koukej, o cos přišla. Kdybych přišla jen o to nádherné tělo, tolik by to nebolelo. Postrádala jsem ta nedělní odpoledne, dívání se na staré muzikály. Sobotní toulky po lese, pozorování ptáčků, nebo celé víkendy plavení se po Meramecu. Chybělo mi jeho vykládání o tom, co bylo ve škole. Postrádala jsem jeho samotného. Tělo byl jen velice hezký bonus. Nebyla jsem si jistá, jestli je na celičkém světě dost růží, abych zapomněla, čím se mi Richard málem stal. Mašíroval ke schodům a své přerušené sprše. Kdybych měla vůli tak pevnou, jak jsem si ráda myslela, nedívala bych se za ním, jak odchází. Z ničeho nic jsem si živě představovala olizování vody z jeho hrudi a strhávání toho malého bílého ručníku. Ten obraz byl tak jasný, že jsem se musela otočit a několikrát se zhluboka nadechnout. Už nebyl můj. Možná nikdy nebyl. "Nechci vyrušovat při obhlídce samce," ozval se Jamil, "ale kdo je ten mrtvej chlap a proč se tě pokusil zabít?" Jestli jsem si předtím myslela, že se stydím, mýlila jsem se. Skutečnost, že jsem tomu průšvihu s Richardem dovolila odvést moji pozornost od mnohem důležitější záležitosti, skoro vraha, jen


227

dokazovala, že nejsem zcela ve formě. Bylo to nevýslovně neopatrné. Ten druh neopatrnosti, který vás může stát život. "Neznám ho," hlesla jsem. Louie zvedl prostěradlo, které přes tělo někdo přehodil. "Ani já ho nepoznávám." "Prosím," vydechla Ronnie. Zase vypadala na půli cesty mezi šedou a zelenou." Louie nechal prostěradlo spadnout zpátky, ale to se jaksi zatřepetalo a přilnulo k temeni hlavy. Krev prosákla bavlnou jako petrolej knotem. Ronnie vydala jakýsi tichý zvuk a rozběhla se do koupelny. Louie pozoroval, jak utíká. Já pozorovala, jak utíká. Zachytil můj pohled a řekl: "Už člověka zabila." Což evokovalo: 'proč je tohle horší' a zůstalo nevyřčeno. "Jednou," přisvědčila jsem. Vstal. "Reagovala jako teď?" Zavrtěla jsem hlavou. "Myslím, že to bylo tím mozkem, co vyhřezl na práh." Gwen vešla do místnosti. "Spousta lidí, kteří snesou pohled na krev, se nerada dívá na to ostatní." "Děkujeme vám, slečno Terapeutko," šaškoval Jamil. Obrátila se na něj, jako malá blond bouře, její tajuplná energie zavířila pokojem. "Jsi homofobní bastard." Zvedla jsem obočí. "Něco mi ušlo?" "Jamil je jedním z mužů, kteří si myslí, že každá lesba je jen heterosexuální žena čekající na správného muže. Otravoval mne tak vytrvale, že mu Sylvie nakopala zadek." "Takové výrazy od profesionální terapeutky," prudil Jason. Přihrnul se ze sklepa, kam se upíři uložili na den, když se začalo střílet. Jakmile vzrušení opadlo, vrátil se zpátky všechny zkontrolovat. "Dole je klid?" zeptala jsem se. Počastoval mě svým typickým úšklebkem, svedl být rozpustile uličnický a zároveň lehce zavánět zlem. "Ticho jako v hrobě." Zaúpěla jsem, protože to ode mne čekal. Ale úsměv zmizel dřív z mé tváře, než z jeho. "Mohla to být rada?" "Co mohla být rada?" zeptal se Louie. "Ten, kdo najal toho vraha," vysvětlila jsem "Vážně si myslíš, že to byl najatý vrah?" ujišťoval se Jamil. "Tím míníš, jestli to byl profesionální zabiják?"


228

Jamil kývnul. "Ne," zavrtěla jsem hlavou. "Proč to nebyl profesionál?" optala se Gwen. "Nebyl dost dobrý." "Možná byl panic," zauvažoval Jamil. "Jako že šel do akce poprvé?" "Ano." "Snad." Podívala jsem se na prostěradlem zakrytou siluetu. "Vybral si špatnou profesi." "Kdyby šlo o nějakou předměstskou paničku v domácnosti nebo investičního poradce, dostal by je v pohodě," utrousil Jamil. "To zní, jako když víš, o čem mluvíš." Pokrčil rameny. "Od patnácti dělám gorilu. Moje výhrůžky stojí za kulový, pokud nejsem ochoten zabíjet." "Co na to Richard?" optala jsem se. Jamil zase pokrčil rameny. "Richard je jiný, ale kdyby nebyl, byl bych mrtvý. Zabil by mne hned potom, co zabil Marcuse. Jde o standardní postup. Nový Ulfric gorily starého vůdce pobije." "Já tě zabít chtěla." Usmál se, napjatě, ale vcelku ne nepříjemně. "Vím, cos chtěla. Máš blíž k tomu být jednou z nás, než občas mívá on." "Já prostě nemám moc iluzí, Jamile. To je vše." "Myslíš si, že Richardovy mravní zásady jsou iluzí?" "Skoro ti rozdrtil krk, dneska, není to tak dlouho. Co ty na to?" "Já na to, že mne také vyléčil. Marcus a Raina by to nedokázali." "Zranili by tě tak těžce nešťastnou náhodou?" zeptala jsem se. Zasmál se, bleskové odhalení zubů. "Kdyby mi šla po krku Raina, nebyla by to nešťastná náhoda." "Rozmar," ozvala se Gwen, "ale ne náhoda." Vlkodlaci si vychutnali moment absolutního porozumění. Nikdo z nich pro Rainu netruchlil, dokonce ani Jamil, který tak nějak stál na její straně. Zavrtěla jsem hlavou. "Prostě si nemyslím, že by rada poslala amatéra se zbraní. Mají dost svalovců, co snesou denní světlo, aby práci odvedli, aniž by si museli najímat někoho cizího. "Tak kdo?" položil Jamil otázku dne. Znovu jsem zavrtěla hlavou. "To bych taky ráda věděla." Ronnie se vrátila do obývacího pokoje. Všichni jsme ji pozorovali, jak se nejistě šourá zpátky ke gauči. Posadila se, oči zarudlé od pláče a tak vůbec. Louie jí přinesl sklenici vody. Velice


229

pomalu upíjela a dívala se na mne. Čekala jsem, že začne hovořit o mrtvém muži. Možná mne obviní, že jsem mizerná kámoška. Ale ona se rozhodla mrtvého muže ignorovat a pustit se do nebohých živáčků. "Kdyby ses vyspala s Richardem hned, jak jste spolu začali chodit, všechnu tuhle bolest jste si mohli ušetřit." "Jsi si tím tak jistá?" Dovolila jsem Ronnie změnit téma. Potřebovala něco jiné, na co se zaměřit. Dala bych přednost tomu, aby vynechala můj milostný život, ale… dlužila jsem jí to. "Ano," nedala se, "jak se na něj díváš, Anito, Jak se on dívá na tebe, když zrovna nemá v úmyslu být krutý. Jo, jsem si jistá." Část mne s ní souhlasila, část mne… "Pořád je tu Jean-Claude." Podrážděně si odfrkla. "Znám tě. Kdyby's měla sex nejdřív s Richardem, nespala bys s tím prokletým upírem. Považuješ sex za závazek." Povzdechla jsem si. Tyhle hovory už jsme vedly. "Sex by něco znamenat měl, Ronnie." "Souhlasím," řekla. "Ale mít já tvé skrupule, pořád bych se s Louiem jen vodila za ručičku. Báječně jsme si užili." "Ale kam to vede?" Zavřela oči a položila hlavu na opěradlo gauče. "Anno, děláš si život těžším, než musí být." Otevřela oči a pohnula jen hlavou, takže na mne viděla, a přesto pořád ležela jako mátoha. "Proč vztah prostě nemůže být tím, čím je? Proč všechno okolo tebe musí být tak zatraceně seriozní?" Založila jsem si ruce na břiše a zadívala se na ni. Jestli jsem si myslela, že ji přinutím sklopit zrak, mýlila jsem se. Uhnula jsem pohledem první. "Je to seriozní nebo by mělo být." "Proč?" zopakovala. Nakonec mi nezbylo než pokrčit rameny. Kdybych neměla nemanželský sex s upírem, držela bych v ruce aspoň nějaký morální trumf. Jenže k němu došlo a já v ruce neměla nic, čím bych její argumenty přebila. Byla jsem ctnostná tak dlouho, ale když jsem o ctnost přišla, ztratila jsem výhodu ve hře. Z celibátu rovnou na šukačku s nemrtvým. Být pořád ještě katolička, stačilo by to na mé exkomunikování. Jo, jasně, být oživovatel na exkomunikaci stačí samo o sobě. Štístko, že já jsem protestant. "Chceš radu od tetičky Ronnie?" To mne přinutilo se usmát, maličký úsměv, ale pořád lepší, než nic. "Jakou radu?"


230

"Jdi nahoru a přidej se k tomu mužskému ve sprše." Vykulila jsem na ni oči, patřičně pohoršená. Skutečnost, že jsem ani ne před desíti minutami právě o tomhle fantazírovala, věc jen víc ztrapňovala. "Viděla's ho v kuchyni, Ronnie. Nemyslím, že má náladu dělit se o sprchu." Do očí se jí vplížil výraz, díky němuž jsem se najednou cítila mladě nebo spíš naivně. "Svlíkni se a překvap ho a on tě zaručeně nevykopne. Bez vášně se takhle nerozzuříš. Chce tě stejně zoufale, jako ty chceš jeho. Jen do toho, holka." Zavrtěla jsem hlavou. Vzdychla. "Proč ne?" "Pro tisíc věcí, ale hlavně, Jean-Claude." "Dej mu kopačky," navrhla cynicky. Zasmála jsem se. "Jo, správně." "Je vážně tak dobrej? Tak dobrej, že by ses ho nedokázala vzdát?" Asi minutu jsem o tom přemýšlela a nevěděla, co říci. Nakonec se to scvrklo v jediné a já to vyslovila nahlas: "Nejsem si jistá, že na světě existuje dost bílých růží, aby mne přiměly zapomenout na Richarda." Zvedla jsem ruku dřív, než mi stihla skočit do řeči. "Ale nejsem si ani jistá, že v celé věčnosti existuje dost odpolední strávených mazlením, jež by mne přiměly zapomenout na JeanClauda." Posadila se na gauči rovně jako svíčka, zírajíc na mne. Její oči naplnil téměř lítostivý výraz. "Myslíš to vážně, viď?" "Jo," hlesla jsem. Ronnie potřásla hlavou. "Ježíši, Anito, seš pěkně v prdeli." To mne rozesmálo, protože měla úplnou pravdu. Musela jsem se buďto smát nebo plakat a Richardovi se už dostalo všech slz, kterých se mu ode mne v jediném dni dostat mohlo.


231

34 Zazvonil telefon a já nadskočila. Teď, když nebezpečí pominulo, jsem si mohla dovolit být lekavá. Šla jsem do kuchyně a zvedla sluchátko. Než jsem se stihla ozvat, uslyšela jsem Dolphův hlas: "Anito, jsi v pořádku?" "Policejní tamtamy jsou dokonce ještě rychlejší, než jsem si myslela." "O čem to mluvíš?" Pověděla jsem mu to, co už jsem řekla operátorovi na lince 911. "Nevěděl jsem o tom," přiznal Dolph. "Tak proč's chtěl vědět, jestli jsem v pořádku?" "Skoro všichni upíři vlastnící ve městě nějaký podnik nebo dům byli dnes ráno, téměř současně, napadeni. Kostel Církve věčného života vyhodili do povětří a my měli jeden-na-jednoho útoky na neupíry po celém městě." Strach ve mně vypěnil jako znamenité šampaňské, zbytečný adrenalin, co se neměl na čem vybít. Měla jsem spoustu přátel, kteří byli nemrtví, ne jen Jean-Clauda. "U Mrtvého Davea, přepadli to tam?" "Vím, že Davea jeho vykopnutí od policie poté, co… zemřel, zlobilo, ale my se o své lidi staráme. Jeho bar dostal uniformovanou stráž, dokud nezjistíme, o co do pekla jde. Čapli jsme žháře dřív, než stihl víc, než jen začmoudit vnější zeď." Já věděla, že jediní zlí upíři jsou v Cirkuse, ale Dolph ne. Mohlo by mu přijít divné, kdybych se nezeptala. "Cirkus?" "Ubránili se dvěma žhářům. Proč ses nejdřív nezeptala na lásku svého života, Anito? Není doma?" Dolph se ptal, jakoby to už věděl, což mohlo znamenat, že to ví nebo že vyzvídá. Ale byla jsem si perfektně jistá, že lokajové rady by celou pravdu neprozradili. Půl pravdy, to klidně. "Jean-Claude zůstal na noc." Tentokrát bylo ticho ještě tíživější, než minule. Nechala jsem je bytnět v něco husté a dost nepříjemné, aby to dusilo. Nevím, jak dlouho jsme vzájemně naslouchali svému dechu, ale byl to Dolph, kdo ticho přerušil. "Měl štěstí. Věděla's, že tohle přijde?" Jeho obvinění mne zastihlo nepřipravenou. Jestli si myslel, že bych zatajila něco tak závažné, není divu, že byl na mne naštvaný. "Ne, Dolphe, přísahám, že jsem o ničem neměla ani ponětí."


232

"A tvůj kluk?" Přemýšlela jsem o tom asi vteřinu. "Nemyslím, ale zeptám se ho, až vstane." "Nemyslíš tím, až vstane z mrtvých?" "Jo, Dolphe," povzdechla jsem si, "přesně to myslím." "Myslíš, že by mohl o celém tomhle problému vědět a tobě nic neříct?" "Pravděpodobně ne, ale má své vrtochy." "Přesto s ním pořád chodíš… já tomu nerozumím, Anito." "Kdybych to dokázala vysvětlit tak, aby ti to dávalo smysl, Dolphe, udělala bych to, ale nedokážu." Vzdychl. "Dostala's nějaký nápad, proč zrovna dnes někdo na všechna ta monstra zaútočil?" "Myslíš tím proč na ta monstra nebo proč zrovna dneska?" "Obojí," zavrčel. "Máš ve vazbě nějaké podezřelé, správně?" "Ano." "Nepromluvili." "Jenom požádali o právníka. Mnozí z nich skončili mrtví, jako ten váš." "Lidé proti upírům nebo Lidé především, snad," řekla jsem. "Útočil by někdo z nich na kožoměnce?" Žaludek se mi sevřel do pěkně utaženého uzlíčku. "Co tím míníš?" "Do baru na konečné vešel muž se samopalem nabitým stříbrnou municí." Minutu jsem si myslela, že Dolph míní Lunatic Cafe, Raininu starou restauraci, ale to nebyla veřejně známá lykantropí putyka. Snažila jsem se vymyslet nějakou vyloženě dlačí. "Kožené doupě?" navrhla jsem tázavě. "Jo," potvrdil. Kožené doupě byl jediný bar v zemi, co já vím, který fungoval jako zapadák pro sadomasochistické homosexuály mužského pohlaví, kteří se stali kožoměnci. Byl trojnásobnou hrozbou pro každého fanatického štváče. "Kriste Ježíši, Dolphe, kdyby se to nestalo současně s tím vším ostatním, skoro bych řekla, že se jedná o nějakou pravičáckou provokaci. Dostali jste toho střelce se samopalem živého?" "Ne," řekl Dolph. "Přeživší ho snědli." "Vsaď se, že ne," oponovala jsem.


233

"Použili při jeho zabíjení zuby, Anito. Tomu se podle mne říká sníst ho." Viděla jsem kožoměnce jíst lidi, ne jen na ně zaútočit, ale protože většinou šlo o nelegální zabití, čili vraždy, nechala jsem Dolpha vyhrát. Pořád se mýlil, jenže těžko mu ukážu své důkazy, aniž bych přivedla lidi do maléru. "Když to říkáš, Dolphe." Zůstal potichu tak dlouho, že jsem se musela optat: "Seš ještě tam?" "Proč si myslím, že přede mnou něco tajíš, Anito?" "Dělala bych to?" "Bez mrknutí oka," setřel mne. Jeho vyptávání na datum mi z povědomí vykutalo nějakou mlhavou vzpomínku. "Na tom datu něco je." "Co?" zeptal se. "Nevím – něco. Potřebuješ, abych přijela?" "Vzhledem k tomu, že skoro všechno tohle svinstvo souvisí s nadpřirozenem, volá po nás každá uniforma, psovody nevyjímaje. Takže jo, dneska potřebujeme každého vojáka v poli. Napadli izolovaná oddělení vyhrazená pro kožoměnce ve většině větších nemocnic. "Ježíši, Stephen," zalapala jsem po dechu. "Je v pořádku," zklidňoval mne Dolph. "Vyšlápl si na něj chlápek s devítkou. Koupil to polda u dveří." "Bude v pořádku?" "Přežije to." Dolph nezněl nadšeně a nešlo jen o střelce nebo zraněného policistu. "Co se stalo střelci?" zeptala jsem se. Zasmál se, náhlý, drsný zvuk. "Jeden ze Stephenových bratránků jím mrštil o zeď tak tvrdě, že mu praskla lebka. Ošetřovatelka říkala, že se střelec právě chystal vpálit uniformě kulku mezi oči, když byl… zastaven." "Takže Stephenův bratranec zachránil tomu policajtovi život," konstatovala jsem. "Jo," neochotně připustil Dolph. "Nezníš, jakože tě to těší." "To neřeš, Anito." "Promiň. Co chceš, abych udělala?" "Službu má detektiv Padgett. Je to dobrej polda." "To od tebe není malá pochvala," řekla jsem. "Proč slyším


234

přicházet ale?" "Ale," vyhověl mi Dolph, "šílí z monster okolo. Někdo tam musí zajet a držet ho za ručičku, aby se mezi těmi vražednými kožoměnci nenechal unést." "Jsem snad chůva?" "Tohle je tvoje společnost, Anito. Můžu poslat někoho jiného. Myslel jsem, že bys to chtěla takhle." "Chtěla a díky." "Nezůstávej tam celý den, Anito. Vyřiď to, jak nejrychleji budeš moct. Právě mi volal Pete McKinnon, jestli by si tě mohl vypůjčit." "Další žhářství?" "Ano, ale nešlo o toho jeho pyromana. Povídal jsem ti, že vyhodili do luftu kostel Církve věčného života." "Jo." "Byl tam Malcolm," řekl. "Do prdele," ulevila jsem si. Malcolm byl nemrtvý Billy Graham, zakladatel nejrychleji se rozrůstající sekty v zemi. Byla to upíří církev, ale lidé se mohli stát členy. Popravdě, byli k tomu vyzýváni. Ačkoli bylo sporné, jak dlouho lidmi zůstanou. "Jsem překvapená, že jeho denní útočiště bylo tak okaté." "Co tím míníš?" "Většina vyšších upírů tráví spoustu času a energie skrýváním své denní adresy, takže se jim takovéhle průsery nestávají. Je mrtvý?" "Dneska seš pekelně zábavná, Anito." "Víš, jak to myslím," odfrkla jsem. "To nikdo neví. McKinnon ti zavolá další detaily. Nejdřív nemocnice, pak jeho požářiště. Až tam budeš hotová, brnkni mi. Zjistím, kam tě dál poslat." "Volal's Larrymu?" "Myslíš, že už má na víceméně sólo akci?" Vteřinu jsem o tom přemýšlela. "Svojí supernaturální profesi rozumí." Dolph řekl: "Slyším přicházet ale." Zasmála jsem se. "Dělali jsme spolu zatraceně dlouho. Jo, ale není střelec. A nemyslím, že se to někdy změní." "Hodně dobrých poldů nejsou střelci, Anito." "Polda může u sboru sloužit dvacet pět let a nikdy si neumazat ruce. Popravčím upírů takový luxus nehrozí. My chodíme zabíjet. Ti, co je hodláme zabít, to vědí."


235

"Pokud máš jen kladivo, Anito, všechny problémy začínají vypadat jako hřebík." "Také jsem četla Massada Ayooba, Dolphe. Nepoužívám svou zbraň jako jediné řešení." "Jistě, Anito. Zavolám Larrymu." Chtěla jsem říci: 'Nenech ho zabít', ale neřekla. Dolph by ho úmyslně zabít nenechal a Larry je už dospělý. Zaslouží si právo popadnout své štěstí za pačesy, jako každý druhý. Ale zraňovalo to něco v mém nitru, vědět, že dneska bude tam venku, beze mne jako krytí. Říká se tomu pustit z otěží. Já to vnímala spíš jako amputaci části těla. Najednou jsem si vzpomněla, co bylo na dnešním datu jedinečné. "Den očisty," vyhrkla jsem. "Cože?" nechápal Dolph. "Historické knihy ho nazývají Dnem očisty. Upíři mu říkají Peklo. Před dvěma sty lety církev spojila síly s armádami v Německu, Anglii, jo, do pekla, skoro ve všech evropských zemích, kromě Francie – a v jediném dni upálili všechny upíry i podezřelé sympatizanty upírů. Zkáza byla úplná a mnoho nevinných lidí skončilo na hranici. Ale oheň splnil svůj účel, mnohem méně upírů v Evropě." "Proč se k nim nepřidala i Francie?" "Někteří historikové se domnívají, že král Francie měl upíří milenku. Francouzští revolucionáři vypustili do světa fámu, že veškerá šlechta, všichni do jednoho, jsou upíři, což samozřejmě nebyla pravda. Někdo tvrdí, že právě proto byla guillotine tak populární. Zabíjela ty i ty, živé i nemrtvé." Někdy během své mini-přednášky jsem si uvědomila, že bych se na to mohla optat Jean-Clauda. Jestli prošvihl Francouzskou revoluci, nemělo by to být o mnoho. Podle toho, co všechno vím, unikl Revoluci příjezdem do této země. Proč mne nenapadlo se ho zeptat? Protože mne pořád ještě děsilo, že muž, se kterým spím, je skoro o tři sta let starší, než já. Říkejme tomu generační propast. Tak mne žalujte, jestli jsem se aspoň v některých ohledech pokoušela být tak normální, jak jen to šlo. Ptát se svého milence na události z dob, kdy ještě žil George Washington a Thomas Jefferson, určitě normální nebylo. "Anito, jsi v pořádku?" "Promiň, Dolphe, já se… zamyslela." "Chci vědět, na cos myslela?"


236

"Asi ne," špitla jsem. Nechal to být. Před ne více, než před pár měsíci, by Dolph tlačil tak dlouho, dokud by nedošel k závěru, že jsem mu vybreptala všechno o všem. Ale pokud máme zůstat spolupracovníky, neřku-li přáteli, některé věci je lépe nechat nevyřčené. Náš vztah by úplné odhalení nemusel přežít. To nikdy, ale nemyslím, že to Dolph chápal, donedávna. "Den očisty, fajn." "Pokud budeš mluvit s nějakými upíry, neříkej mu tak. Říkej mu Peklo. Ten druhý výraz je jako nazývat židovský holocaust rasovou očistou." "Kápla's na to," připustil. "Pamatuj, až budeš tam venku dělat práci policie, že jsi pořád na něčím seznamu." "Žjóva, Dolphe, ty mne máš rád." "Nepřeháněj," zavrčel. "Kryj si vlastní záda, Dolphe. Jestli se ti něco stane, Zerbrowski povýší." Dolphův hluboký smích bylo to poslední, co jsem slyšela, než telefon ohluchnul. Nemyslím, že za těch skoro pět let, co Dolpha znám, někdy řekl do telefonu sbohem. Přístroj zazvonil, sotva jsem položila sluchátko. Byl to Pete McKinnon. "Ahoj, Pete. Právě jsem dotelefonovala s Dolphem. Říkal, že mne chcete mít u hlavního stanu církve." "Řekl proč?" "Něco s Malcolmem." "Huláká tady na nás skoro každý lidský člen jeho církve, máme se ujistit, že se jejich velký vůdce neusmažil. Ale my otevřeli podlahu, abychom zkontrolovali upíry v západní části, a oni nebyli v rakvích. Dva z nich to nezvládli. Jestli necháme Malcolma upéct při pokusu ho zachránit… Řekněme, že se mi nechce do papírování." "Co chcete, abych udělala?" Mám dojem, že se na to poslední dobou ptám nějak moc často. "Potřebujeme vědět, jestli je bezpečné nechat ho na pokoji, dokud sám neožije, nebo jestli musíme vykoumat, jak ho zachránit. Upíři se nemůžou utopit, můžou?" Napadlo mne, že to poslední byla prazvláštní otázka. "Kromě svěcené vody, s vodou upíři žádné problémy nemají." "Ani s tekoucí vodou?" zeptal se. "Udělal jste si domácí úkol. Jsem ohromena," škádlila jsem ho. "Na sebezdokonalování jsem machr. Co ta tekoucí voda?"


237

"Co já vím, voda je nevystraší, tekoucí ani jiná. Proč se ptáte?" "Nikdy jste nebyla v budově po požáru, viďte?" "Ne," připustila jsem. "Pokud sklep není vzduchotěsný, bude plný vody. Spousta vody." Můžou se upíři utopit? Dobrá otázka. Nebyla jsem si jistá. Možná můžou, a proto některé pověsti hovoří o tekoucí vodě. Nebo je to stejné jako s pověrami o tom, že se upíři mohou proměňovat, není to žádná pravda. "Nedýchají pořád, tak si nemyslím, že by se mohli utopit. Tím chci říct, pokud se upíři proberou v rakvích pod vodou, myslím, že by mohli prostě nedýchat a vyjít z vody ven. Ale, popravdě řečeno, stoprocentně si tím jistá nejsem." "Dokážete zjistit, jestli je v pořádku, bez chození tam dolů?" "Pravdou je, že si nejsem jistá. Nikdy jsem se o nic takového nepokoušela." "Zkusíte to?" Kývla jsem, uvědomila jsem si, že mne nemůže vidět a dodala: "Jasně, ale na mém fárplánu jste až druhý v pořadí, ne první." "Dobře, ale spěchejte. Média jsou z téhle věci celá pryč. Obklíčeni jimi a věřícími – nic moc pracovní prostředí." "Zeptejte se jich, jestli je Malcolm jediný upír tam dole. Zeptejte se, jestli je sklep zpevněný ocelí." "Proč?" "Hodně sklepů, kde přespávají upíři, má betonové stropy vyztužené ocelovými pruty. Sklep kostela nemá okna, to by mohlo znamenat, že podzemní podlaží bylo navrženo speciálně, s ohledem na upíry. Myslím, že to potřebujete vědět, i když se rozhodnete otevřít podlahu." "Potřebujeme." "Vezměte si pár těch remcajících věřící stranou a vyzpovídejte je. Vy potřebujete znát odpovědi tak jako tak a oni přinejmenším získají dobrý pocit, že se něco děje, dokud se mi nepodaří k vám dostat." "To je nejlepší nápad, co jsem za poslední dvě hodiny slyšel." "Dík. Objevím se tam hned, jak budu moct, slibuji." Něco mne napadlo. "Počkejte, Pete. Má Malcolm lidského služebníka?" "Spousta lidí tady má upíří kousnutí." "Ne," řekla jsem, "myslím tím skutečného lidského služebníka." "Já myslel, že to jsou prostě lidé s jedním či dvěma upířími kousanci."


238

"To já kdysi taky," povzdechla jsem si. "Člověku, co má jen pár kousanců, upíři říkají Renfield, podle té postavy z knížky Dracula." Optala jsem se Jean-Clauda, jak jim říkali, než kniha vyšla. Odpověděl: 'Otroci'. Na hloupou otázku… "Tak co je lidský služebník?" naléhal Pete. Připomínal mi Dolpha. "Člověk, který je k upírovi připoután něčím, čemu se říká znamení. Je to mystická a magická záležitost, ale poskytuje služebníkovi i upírovi spojení, které bychom mohli využít ke zjištění, jestli je Malcolm v pořádku." "Každý upír může mít služebníka?" "Ne, pouze vyšší upír a dokonce ani ne každý. Nikdy jsem neslyšela, že by Malcolm nějakého měl, ale mohl by mít, kdyby chtěl. Zeptejte se věřících, ačkoli si myslím, že kdyby nějakého měl, ječel by hlasitěji, než ostatní. Ale za pokus to stojí. Jestli to zjistíte dřív, než dorazím, cinkněte. Dolph tvrdí, že všude okolo je hafo dalších průšvihů, kam je potřeba zajet." "Nedělal si srandu. Město blázní. Zatím se nám dařilo lokalizovat požáry na pár budov, ale pokud s tím ti šílenci nepřestanou, vymkne se nám to celé z rukou. Nedá se odhadnout, jak velká část města to může odnést." "Musíme zjistit, kdo za tím vším je." "Ano, to musíme," přisvědčil Pete. "Dostaňte se sem, jak jen to půjde." Znělo to, jakože si je jistý, že můžu pomoci. Přála bych si být stejně jistá. Nebyla jsem si jistá, že se za denního světla na něco zmůžu. Jednou mi tvrdili, že jediný důvod, proč nedokážu oživit mrtvé v pravé poledne, je, že si myslím, že nemůžu. Pochybování je největší nepřítel každé magické či psychické schopnosti. Pochybovat o sobě znamená sám naplňovat předpovědi. "Budu tam hned, jak budu moct." "Skvělý. Nebudu lhát. Uleví se mi, když se na scéně objeví někdo, kdo má zkušenosti s upíry. Poldové začínají procházet výcvikem, jak jednat s nadpřirozenými, ale hasiče na tohle nikdo netrénoval." Nikdy by mne nenapadlo, že se požárníci nutně musí dostávat do kontaktu s příšerami skoro stejně často, jako policajti. Neloví je, ale vstupují do jejich domovů. To může být právě tak nebezpečné, záleží na tom, jestli si ta příšera uvědomuje, že jste tam, abyste jí pomohli, nebo ne. "Budu tam, Pete."


239

"Budeme čekat. Na viděnou." "Sbohem, Pete." Zavěsili jsme. Šla jsem si pro podpažní pouzdro a jinou košili. Podpažní pouzdro by na tílku bez rukávů zbytečně dřelo.


240

35 Převlékla jsem se do tmavomodré sportovní košile a nevtrhla k Richardovi. Voda přestala téci, ale ven nevyšel. Nechtěla jsem ho zase vidět, zvlášť ne polonahého. Chtěla jsem zmizet pryč od něj. Mám kliku, že hovno vlítlo do větráku, odborně řečeno. Policejní nádeničina, povětšinou, mne snad udrží celý den mimo domov. Což mi nesmírně vyhovuje. Přijela ambulance a naložila Zaneho. Cherry jela s ním. Cítila jsem se provinile, že s ním nejedu sama, ale ona mu bude platná víc, než já. Policie, ohledně mrtvoly, se ještě neobjevila. Nerada jsem nechávala ostatní mluvit s nimi beze mne, ale musela jsem jet. Kvůli tomu, jak se mi ulevilo, že můžu zmizet, mne chvilku trápilo špatné svědomí, ale ne moc. Ronnie už zase seděla na gauči. Těsně předtím, než jsem vyšla ze dveří, se zeptala: "Půjdu do vězení dnes večer?" Klekla jsem si před ni a vzala její podivně chladné ruce do svých. "Ronnie, tys ho nezabila." "Ustřelila jsem mu temeno hlavy. Mimochodem, jaké náboje vlastně v té své zbrani máš?" "Střelila jsem ho dvakrát do hrudi. Z jeho srdce nezbylo ani co by se na kávovou lžičenku vešlo," uklidňovala jsem ji. Zavřela oči. "Jeho mozek je rozstříknutý po celém zápraží. Nevykládej mi, že ho to nezabilo." Vzdychla jsem a poplácala ji po ruce. "Prosím, Ronnie, udělala's, cos udělat musela. Možná to bude chtít policejního patologa, aby určil, čí kulka ho dostala, ale až se sem dostane policie, nenech si nic přišít." "Nejsem včerejší, Anito, jasný? Vím, co říkat a co neříkat." Dívala se na mne a nebyl to zrovna vlídný pohled. Pustila jsem její ruce a vstala. "Promiň, Ronnie." "Zastřelila jsem jen dva lidi a v obou případech jsem byla s tebou." "V obou případech jsi mi zachránila život." Vzhlédla ke mně zmučenýma očima. "Já vím." Dotkla jsem se její tváře a chtěla ji pohladit po vlasech nebo… prostě ji ukonejšit jako dítě, ale ona už nebyla dítě. "Je mi líto, že se to stalo, Ronnie. Opravdu, ale co jiného bys chtěla udělat?" "Nic," špitla, "a to mne nutí k zamyšlení, jestli jsem ve správné branži."


241

Něco v mém nitru se sevřelo. "Nechceš tím spíš říct, že přemýšlíš o tom, jestli máš správné přátele? Tohle se nestalo kvůli tvojí branži. Stalo se to kvůli mně." Pevně mi sevřela ruku. "Nejlepší kamarádky, Anito, navždy." "Děkuju, Ronnie, víc, než si umíš představit. Nemyslím, že bych zvládla ztratit tě jako kamarádku, ale nezůstávej se mnou z oddanosti či věrnosti. Přemýšlej o tom, Ronnie, opravdu se nad tím zamysli. Nezdá se, že by můj život měl být v budoucnu bezpečnější. Jestli něco, tak bude spíš nebezpečnější. Měla by ses zamyslet, jestli chceš zůstat v přední linii." Stačilo udělat jí tu nabídku a oči mne pálily. Stiskla jsem jí ruku a obrátila se dřív, než mohla uvidět, jak se metla upířího druhu utápí v slzách. Nezavolala mne zpátky a nepřísahala věčné přátelství. Půl mne chtělo, aby to udělala, ale ta druhá půlka byla ráda, že o tom skutečně přemýšlí. Kdyby se Ronnie nechala kvůli mně zabít, mohla bych si jedině přetáhnout pocit viny přes uši a zalézt do díry. Nachytala jsem Richarda, jak mne sleduje ode dveří pod schody. Možná bychom, on a já, mohli tu díru sdílet. To by byl dostatečný trest. "Co se stalo teď?" zeptal se. Vyfénoval si vlasy do zářivé záplavy vln, která mu přetekla před hořejšek ramen, jak vcházel do místnosti. Znovu si oblékl džíny a našel košili, která mu padla. No, košili, velké triko s karikaturou Arthura Conana Doyla. Já v něm spávala. Richard je měl trochu obtažené přes ramena a hrudník. Nebylo mu malé, chápejte, jen těsné. Mně spadalo skoro až ke kolenům. "Vidím, žes našel fén a šuplík s tričkama. Posluž si," konstatovala jsem sarkasticky. "Odpověz mi na otázku," nenechal se vyvést z míry. "Zeptej se Jamila. Zná všechny podrobnosti." "Já se ptám tebe," naléhal Richard. "Nemám čas tady stát a podruhé to opakovat. Musím jít do práce." "Policie nebo upíři?" "Na to ses ptával, protože sis dělal větší starosti, když jsem šla popravovat upíry. Vždycky sis oddechl, pokud šlo jen o policii. Proč to do pekla chceš vědět teď, Richarde? Co se staráš?" Vyšla jsem ven bez čekání na odpověď. Musela jsem překročit mrtvého muže na svém prahu. Doufala jsem, že se sem poldové dostanou brzy. V St. Louis panoval typický červencový den – vedro a dusno na


242

padnutí. Tělo začne zapáchat, jestli ho brzy neodvezou. Prostě další z mnoha radostí léta. Můj Jeep stál v garáži, kde stát měl. Nechala jsem ho JeanClaudovi, aby jím sem všechny dovezl. Ačkoli neřídil. Nikdy jsem nepotkala staršího upíra, který by řídil. Starší jedinci mívali sklon k mírné technofobii. Zrovna jsem couvala z garáže, když jsem ve zpětném zrcátku zahlédla Richarda. Vypadal nahněvaně. Velmi vážně jsem zauvažovala, jestli prostě nepokračovat ven. Pohnul se. Ale čistě pro případ, že by byl tak stupidní a neuhnul, jsem čekala, až dojde k okénku vedle řidiče. Stiskla jsem tlačítko a sklo poslušně sjelo dolů. "Co?" štěkla jsem. To slovo jsem vyslovila stejně nepřátelsky, jak se dívaly jeho oči. "Tři z mé smečky jsou v nebezpečí. Tři mí lidé můžou skončit ve vězení a tys mi to neřekla?" "Postarám se o ně, Richarde." "To je má práce, starat se o své vlky." "Chceš tam jít osobně a prohlásit, že jsi jejich Ulfric? Dokonce tam nemůžeš jít ani jako jejich přítel, protože by to mohlo ohrozit tvé drahocenné tajemství." Stiskl kraj okna tak silně, že mu zbělely prsty. "Většina vůdců smeček má skrytou identitu, Anito. Dobře to víš." "Raina byla vaše alfa pro veřejnost, Richarde. Jela by pro ně do nemocnice. Ale je mrtvá. Ty nemůžeš. Kdo zbývá?" Něco narazilo do dveří. "Budu naštvaná, jestli mi zničíš auto." Pomalu pohnul rukama, jakoby se potřeboval něčeho držet, aby je zaměstnal. "Moc se na postu lupy nezabydluj, Anito. Míním tě vyměnit." Zírali jsme jeden na druhého na vzdálenost pouhé stopy. Kdysi si chodíval pro poslední pusu na rozloučenou. Nyní to byla poslední hádka. "Fajn, ale dokud nenajdeš nikoho jiného, jsem všechno, co máš. Teď musím jet a zjistit, jestli naše vlky dokážu udržet na správné straně mříží." "Nebyli by v policejní vazbě, kdybys je tam násilím nedovlekla." Tím mne dostal. "Kdybych Stephenovi a Nathanielovi nesehnala hlídání, byli by teď mrtví." Potřásla jsem hlavou a začala opatrně s Jeepem couvat. Richard ustoupil z cesty, takže jsem mohla vyjet a neohrozit jeho prsty u nohou.


243

Stál tam a pozoroval mne odjíždět. Kdyby mne požádal, našla bych mu nějaké triko, ale ne tohle. Zaprvé, bylo moje oblíbené, zadruhé, připomínalo mi jeden konkrétní víkend. Dávali maratón Sherlocka Holmese, v hlavní roli Basil Rathbone. Nepotrpím si na něj, hlavně proto, že tam z Dr. Watsona dělají kašpara, ale přesto je dobrý. Ten víkend jsem si to triko oblékla, i když bylo příliš velké na nošení mimo domov. Módní policie mne nedostala, ale Richard to triko miloval. Prostě je popadl a ani si na to nevzpomněl? Nebo si je oblékl schválně, aby mi připomenul, čeho jsem se vzdala? Myslím, že bych dala přednost gestu pomsty. Jestli si mohl to tričko obléknout a nevzpomenout si na ten víkend, nechtěla jsem to vědět. Podařilo se nám rozsypat popcorn po mně i celém gauči. Richard mi nedovolil vstát a setřást ho ze sebe. Trval na tom, že si mne opucuje sám. Pucování se neslo v duchu – žádné ruce, zato samá ústa. Jestli pro něj ta vzpomínka nic neznamená, pak jsme se asi nikdy nemilovali. Možná to všechno byl jen chtíč a já si ty dvě věci prostě popletla. Bože, doufám, že ne.


244

36 Další místo činu, další show. Aspoň, že tělo bylo odstraněno. Vylepšení oproti mému domu. Nechala jsem tady tři vlkodlaky, aby hlídali Stephena a Nathaniela. Dva z nich byli na chodbě. Lorraine byla pořád oblečená jako vzorná paní učitelka ze základky, až na želízka, která se jí k šatům vůbec nehodila. Seděla na jedné z těch židlí s rovným opěradlem, co bývají ve všech nemocnicích. Tahle měla příšerně oranžovou barvu, která neladila s žádnou z měkce pastelových stěn. Vzlykala a rukama si zakrývala obličej. Její zápěstí vypadala v náramcích křehce. Teddy klečel vedle ní, jako malá hora-vzpěrač, chlácholivě ji poplácával po zádech. Po obou stranách vedle nich stál uniformovaný policista, ve střehu. Jedna z uniforem měla ruku zlehka položenou pažbě zbraně. Řemínek, co drží zbraň v pouzdře, už byl rozepnutý. To mne naštvalo. Nakráčela jsem přímo ke zmíněnému poldovi, příliš blízko, pekelně narušujíc jeho osobní prostor. "Raději si zbraň v pouzdře zapněte, strážníku, než vám ji někdo sebere." Zamrkal světlýma očkama. "Pa-paní?" "Používejte pouzdro tak, jak se požívat má, nebo se kliďte od těchto lidí." "V čem je problém? Murdocku?" Vysoký vychrtlý muž s hlavou plnou tmavých kudrn přicházel k nám. Oblek na jeho hubeném těle tak visel, že vypadal jako vypůjčený. Jeho tvář se díky páru obrovských modrých očí téměř ztrácela. Až na tu výšku vypadal jako dvanáctiletý kluk, co si půjčil tátovy šaty. "Nevím, pane," řekl Murdock, oči na vrch hlavy. Vsadila bych se, že byl v armádě nebo v ní být chtěl. Prostě budil dojem rádoby zeleného mozku. Vysoký muž se obrátil na mne. "V čem je problém, detektive…?" Skončil dlouhou pauzou, kterou mělo vyplnit moje jméno. "Blakeová, Anita Blakeová. Jsem s Místním oddělením pro supernaturální trestné činy." Napřáhl ke mně ruku s velkými kotníky. Potřásal mi rukou trochu moc vehementně, ale nestisknul tvrdě. Nesnažil se mne otestovat, jen byl rád, že mne vidí. Z jeho doteku mne zasvrběla kůže. Byl senzibil. První, s nímž jsem se u policie setkala, až na


245

čarodějku, kterou najali úmyslně. "Vy musíte být detektiv Padgett," řekla jsem. Kývnul a pustil mou ruku, nádherně se usmíval. Díky úsměvu rázem vypadal ještě mladší. Kdyby nebyl skoro téže výšky jako Dolph, měl by vážně problém působit autoritativně. Ale mnoho lidí si plete výšku s důležitostí. Já celý život bojovala s opačnou reakcí. Položil mi ruku okolo ramen a vedl mne dál od vlkodlaků. O ruku na rameni jsem nijak moc nestála. Kdybych byla muž, neudělal by to. Nechala jsem ho odvést mne stranou a pak vystoupila z kruhu jeho paže. Nijak jsem na to nekomentovala, jen jsem to udělala. Kdo říká, že jsem nezměkla? "Poučte mne," vyzvala jsem ho. Poslechl. Dolph mi toho řekl opravdu hodně. Jedinou novinkou bylo, že to byla Lorraine, kdo tím chlápkem praštil o zeď, což vysvětlovalo její slzy. Pravděpodobně si myslela, že půjde do vězení. Nemohla jsem jí slíbit, že ne. Kdyby byla lidská žena, která zachránila život poldy neúmyslným zabitím špatňáka, do vězení by nešla, ne dnes. Ale nebyla člověk a zákon není nestranný, nebo slepý, bez ohledu na to, čemu bychom rádi věřili. "Dovolte mi prověřit, že vše chápu," požádala jsem. "Strážník u dveří byl zraněný. Střelec mířil na jeho hlavu a chystal se mu dát coup de grâce, když na něj skočila ta žena. Její kinetická energie je oba odnesla ke zdi, kde se on uhodil do hlavy. Je to tak správně?" Padgett se podíval do zápisníku. "Jo, víceméně správně." "Proč má želízka?" Jeho oči se rozšířily a počastoval mne svých nejlepším chlapeckým úsměvem. Detektiv Padgett byl okouzlující. Nezáleželo na tom, že vypadá jako strašák do zelí, byl zvyklý používat půvab. Přinejmenším vůči ženám. Vsadila bych se, že na Lorraine jeho chování zabíralo ještě méně. "Je lykantrop," oznámil s úsměvem, jakoby to vše vysvětlovalo. "Řekla vám to?" zeptala jsem se. Vypadal zaraženě. "Ne." "Usoudil jste, že je lykantrop, protože proč?" Úsměv povadl, vystřídán mračením, kvůli němuž vypadal spíš nevrle, než rozzlobeně. "Hodila muže na zeď dost velkou silou, aby mu praskla lebka." "Drobné stařičké dámy zvednou auta ze svých vnoučat. Dělá to z nich lykantropa?" "Ne, ale…" Jeho tvář se uzavřela, působila defenzivně.


246

"Bylo mi řečeno, že vy kožoměnce moc rád nemáte, Padgette." "Co cítím já osobně, nezasahuje do mé práce." Zasmála jsem se a to ho zmátlo. "Padgette, co cítíme osobně, vždycky ovlivňuje naši práci. Přišla jsem sem naštvaná, protože jsem se pohádala se svým ex-klukem, tak jsem si vylila zlost na Murdockovi a jeho pouzdře. Proč nemáte rád lykantropy, Padgette?" "Mám z nich mravenčení, no." Dostala jsem nápad. "Doslova?" zeptala jsem se. "Co myslíte tím doslova?" "Opravdu vám mravenčí kůže, když jste blízko kožoměnců?" Pohlédl k místu, kde stáli ostatní policisté. Naklonil se dopředu a ztišil hlas a já věděla, že jsem měla pravdu. "Jakoby mi po kůži lezli brouci pokaždé, když jsem poblíž nich." Teď už na dvanáct nevypadal. Strach a hnus zbrázdily jeho tvář vráskami, které ho řadily spíš ke třicítce, než ke dvacítce. "Vnímáte jejich energii, jejich auru." Ucuknul ode mne. "Kulový vnímám." "Heleďte, Padgette, poznala jsem, že jste senzibilní v té vteřině, kdy jsem si s vámi potřásla rukou." "Žvaníte nesmysly," vyhrkl. Byl vyděšený, zděšený sám sebou. "Dolph si zažádal o policistu, který by měl schopnosti v této oblasti. Proč jste se o to místo neucházel?" "Nejsem zrůda." "Aha, pravda vychází najevo. Vy se nebojíte lykantropů. Vy se bojíte sebe." Zvedl velkou pěst, ne aby mne uhodil, ale jen aby nějak vypustil páru: "Vůbec nic o mně nevíte." "Mně také mravenčí kůže, Padgette." Trochu se zklidnil. "Jak dokážete stát tak blízko nich?" Pokrčila jsem rameny. "Na to si zvyknete." Zavrtěl hlavou, skoro se třásl. "Nikdy bych si na tohle nezvykl." "Nedělají to úmyslně, detektive. Někteří kožoměnci jsou ve skrývání toho, čím jsou, lepší, než jiní, ale všichni vydávají více energie, když zažívají silné emoce. Čím víc je vyslýcháte, tím víc jsou vystresovaní, tím více energie vysílají a tím víc mravenečků po vás běhá." "Byl jsem s tou ženou sám v místnosti a měl jsem pocit, že se mi kůže odplíží z těla." "Moment, sám? Přečetl jste jí její práva?" Přikývl.


247

"Řekla něco?" Zavrtěl hlavou. "Ani jedno zatracený slovo." "Co ostatní?" "Ti muži nic neudělali." "Můžou odejít?" "Ten velký ji neopustí a ten druhý je v pokoji s těmi dvěma zraněnými. Říká, že je nemůže nechat nehlídané. Řekl jsem mu, že se o to postarám. Odpověděl, že očividně ne." Souhlasila jsem s Kevinem. "Máte svědky, kteří tvrdí, že tomu muži nechtěla ublížit. Dokonce ještě ani není mrtvý. Proč má pořád náramky?" "Dnes už jednoho muže zabila. Myslím, že to stačí." "Dvě věci, detektive. Zaprvé, dokázala by ta pouta zlomit, kdykoli by se jí zachtělo. Zadruhé, kdyby byla člověk, už byste ji propustil." "To není pravda," zalhal. Podívala jsem se na něj. Pokusil se mne přinutit sklopit zrak, ale uhnul první. Řekl, dívajíc se na místo nad mojí hlavou: "Ten muž umírá. Když ji pustím, mohla by utéct." "Utéct před čím? Viděla policistu, kterému chtějí ustřelit hlavu a skočila na ozbrojeného muže, aby ho zachránila. Neroztrhala ho. Hodila ho na zeď. Věřte mi, detektive, kdyby ho měla v úmyslu zabít, odvedla by preciznější práci. Riskovala život, aby zachránila jednoho z vašich." "Neriskovala vůbec nic. Kulky lykantropy nezraní." "Stříbrné kulky ano. Účinkují úplně stejně jako běžná munice na člověka. Při každém přepadení, které se dnes vyšetřovalo, používali stříbrné náboje, Padgette. Lorraine mohla být zabita, ale nezaváhala. Kdyby ano, měli jsme na krku mrtvého poldu. Kolik občanů by riskovalo život, aby zachránili poldu?" Konečně se na mne podíval, oči tak rozhněvané, že ztmavly o dva odstíny modré. "Máte pravdu." "Mám?" Přikývl. "Ano." Vrátili jsme se k čekajícím uniformám a vzlykající vlkodlačici. "Sundejte jí želízka." Murdock vyhrkl: "Pane?" "Udělejte to, Murdocku," přikázal Padgett. Podruhé už se nezeptal, jen přiklekl před Lorraine a odemknul jí náramky. Jeho partner na druhé straně rozepnul své podpažní pouzdro a o dva kroky ustoupil. Nechala jsem to plavat. Vyhráli


248

jsme, netřeba se hádat. Sotva měla volné ruce, Lorraine se na mne vrhla. Věděla jsem, že mi nemíní ublížit, ale slyšela jsem, jak chodbou vrže kůže a cvakají pojistky. Zvedla jsem hlas a řekla: "To je v pořádku, hoši. Je v pohodě. Uklidněte se." Lorraine byla na kolenou, paže sevřené okolo mých nohou, vzlykala, nahlas a zajíkavě. Držela jsem ruce vztažené k oběma koncům chodby, dlaněmi vpřed. Teddy vstal a polovina zbraní se poobrátila a zamířila na něho. Ocitli jsme se na kraji propasti a všechno mohlo skončit moc špatně. "Padgette, hlídejte si své muže." Troufla jsem si ohlédnout se po něm a načapala ho s vytaženou zbraní, mířil na Teddyho. Kurva fix. "Padgette, zastrčte zbraň a oni to udělají podle vás." "Přinuťte ho sednout," řekl Padgett, hlas klidný a velice vážný. "Teddy," požádala jsem tiše, "posaď se, velice pomalu, žádné nečekané pohyby." "Nic jsem neudělal," bránil se. "Na tom nesejde, prostě to udělej, prosím." Posadil se pod bedlivým dozorem hlavní půltuctu zbraní. Položil své velké ruce na kolena, dlaněmi dolů, ukazoval, že není ozbrojen. Jako kdyby trénoval vypadat neškodně. "Nyní schovejte zbraň, detektive," řekla jsem. Padgett na mne sekundu hleděl. Myslela jsem, že to neudělá. Dívala jsem se do těch velkých modrých očí a viděla něco nebezpečné. Strach tak hluboký a široký, že musel zničit věc, jíž se bojí. Schoval zbraň, ale ten jediný moment pouště v jeho očích stačil. Musím promluvit s Dolphem a prověřit, jestli má Padgett na kontě nějaká zabití kožoměnců. Skoro bych se vsadila, že má. Zbaven obvinění neznamená vždycky nevinný. Pohladila jsem Lorraine po temeni hlavy. "Už je dobře. Všechno je v pořádku." Musela jsem je odtam dostat. Hodní hoši byli skoro stejnou hrozbou jako ti špatní. Vzhlédla ke mně, oči oteklé, nos červený. Opravdový pláč je jako opravdový sex. Když to děláte pořádně, není to pěkné. "Nechtěla jsem ti ublížit," zašeptala. "Já vím." Přejela jsem pohledem chodbou sem a tam, sledujíc policisty. Někteří z nich se vyhýbali mým očím. Potřásla jsem hlavou a pomohla jí vstát. "Vezmu je s sebou do Stephenova a Nathanielova pokoje, detektive Padgette. Nějaké námitky?" Jen zavrtěl hlavou.


249

"Bezva. Pojďme, Teddy." "Můžu vstát?" zeptal se. Podívala jsem se na Padgetta. "Myslíte, že vy a vaši lidé byste mohli vypustit ty Rambo manýry?" "Když se bude chovat slušně, jistě." Padgett se už nesnažil být šarmantní. Myslím, že byl z celého toho pozdvižení na rozpacích. Věděla jsem, že se pořád zlobí, možná na mne, možná na sebe. Bude mi to šuma fuk, dokud nezačne střílet. "Máte v pokoji někoho v uniformě?" zeptala jsem se. Úsečně kývl. "Taky je tak nadržený stisknout spoušť, jako zbytek vašich lidí, nebo můžu otevřít dveře, aniž se po mně bude střílet?" Padgett přešel ke dveřím a zaklepal. "Smithi, to jsem já, Padgett. Vchází detektiv." Otevřel dveře a zvacím gestem uvedl Lorraine a mne dovnitř. Podívala jsem se na mladou uniformu sedící přímo ve dveřích. Kevin byl zhroucený na židli naproti němu, nezapálenou cigaretu v koutku úst. Vlkodlak se na mne podíval a jeden pohled stačil – ubohý trosečník. Nebyl to jen nikotin, co mu sebrali. Lorraine jsem do dveří pokoje napůl dostrkala, pak jsem se vrátila pro Teddyho. Vztáhla jsem k němu levou ruku a on se jí chopil. Pomohla jsem mu vstát, ačkoli pomoc nepotřeboval. "Děkuji ti," řekl a nemyslel tím pomoc při vstávání. "Nemáš zač," hlesla jsem. Eskortovala jsem ho do pokoje. Sotva jsme byli v bezpečí uvnitř, obrátila jsem se na Padgetta. "Musíme si promluvit. Dala bych přednost soukromí, pokud bych měla záruky, že nikdo nebude zastřelen, zatímco já budu pryč." "Jsi pro, Smithi?" zeptal se. Mladý polda řekl: "Já jsem v pohodě. Mám rád zvířata." Pohled na Teddyho tvář připadal děsivý dokonce i mně. Ta tajemná energie stoupala jako teplý, žahavý příliv. "Jestli se ten milý policista bude chovat slušně, pak i vy ostatní," řekla jsem. Teddy zíral přímo na mne. "Umím poslouchat rozkazy." "Skvělé, můžeme si najít nějaké místečko o samotě, detektive Padgette?" Jeho dech se zrychlil, skoro sípal. I on cítil narůstající energii. "Můžeme si promluvit přímo tady. Nenechám jednoho ze svých mužů samotného s těmito věcmi." "Já jsem fakt v pohodě, šéfe," pokazil mu radost mladý policista.


250

"Vy se nebojíte?" nechápal Padgett. To byla otázka, kterou polda poldovi pokládá jen zřídka. Ptají se: 'Jsi v pořádku?' Připouští, že jsou nervózní. Nikdy vystrašení. Oči důstojníka Smithe se maličko rozšířily, ale zavrtěl hlavou. "Já Crossmana znám Je to dobrej chlap. Ona mu zachránila život." Smith se na své židli posadil trochu vzpřímeněji a tiše řekl: "Tohle nejsou ti zlí." Padgettovi začalo cukat oko. Otevřel pusu jako kapr, zavřel ji, pak se zvrtnul na podpatku a zmizel. Dveře se za ním zaklaply. Všichni jsme tam stáli v nečekaně hustém tichu. Stephen řekl: "Anito." Vztáhnul ke mně ruku. Jeho tvář byla bez chybičky, žádné jizvy, žádné stopy jakéhokoli druhu. Vzala jsem ho za ruku a usmála se. "Vím, že se hojíte rychle, ale tohle na mne fakt udělalo dojem. Vypadal's vážně příšerně, když jsem tě viděla naposledy." "Já vypadal hůř," ozval se tichý mužský hlas. Nathaniel byl vzbuzený na vedlejší posteli. Dlouhé kaštanové vlasy mu spadaly okolo tváře jako lesklá opona, možná delší, než jen do pasu. Nikdy jsem neviděla muže s tak dlouhými vlasy. Nemohla jsem se mu podívat do tváře, protože jsem byla příliš zaměstnaná koukáním do jeho očí. Měly šeříkovou barvu, nádherně světle levandulovou, která vás do slova a do písmene přimrazila. Trvalo mi pár sekund, kdy jsem do nich prostě civěla, než jsem si byla schopná prohlédnout i zbytek jeho obličeje. Probuzený vypadal o pár let starší, než v bezvědomí – spíš devatenáct, než šestnáct, snad. Pořád vypadal přetaženě a vyčerpaně, nemocně, ale i to byl pokrok. "Jo, tys vypadal hůř," nemohla jsem nesouhlasit. Stephen se obrátil na důstojníka Smithe, jako by byli staří kámoši. "Můžeme zůstat pár minut o samotě?" Smith se podíval na mne. "Jste pro?" Přikývla jsem. Vstal. "Nevím, jak se to bude zamlouvat Padgettovi, takže jestli si chcete vyměnit tajné kódy nebo tak něco, udělejte to rychle." "Děkuji," řekla jsem. "To nestojí za řeč." Zastavil se před Lorraine, ještě než odešel. "Děkuji vám. Crossman má ženu a dvě dcery. Vím, že by vám poděkovaly, kdyby mohly." Lorraine se začervenala a kývla, mumlala: "Nemáte zač." Smith odešel a já přešla k Nathanielově lůžku. "Ráda tě vidím


251

vzhůru." Pokusil se usmát, ale to úsilí bylo zjevné. Vztáhl ke mně levou ruku, do pravé měl pořád zavedenou kapačku. Vzala jsem ji do dlaně. Jeho stisk byl stále roztřeseně slabý. Přitáhl si moji ruku k ústům, jakoby ji chtěl políbit. Nechala jsem ho. Tou námahou se mu ruka roztřásla. Přitisknul mi rty na hřbet ruky, oči zavřené, skoro jakoby odpočíval. Vteřinu jsem si myslela, že omdlel, ale pak jeho jazyk bleskově zakmital, rychle a vlhce. Ucukla jsem a zabojovala s nutkáním otřít si ruku o džíny. "Díky, ale potřesení rukou by stačilo." Zamračil se na mne. "Ale ty jsi naše léoparde lionné," řekl. "Tak mi pořád říkají," potvrdila jsem. Natočil hlavu ke Stephenovi, jak jen toho byl schopen. "Lhal's mi." Slzy se mu třpytily v těch bledých, světlých očích. "Nebude nás krmit." Podívala jsem se na Stephena. "Unikla mi část konverzace, viď?" "Viděla's Richarda sdílet krev se smečkou?" Začala jsem říkat ne, pak: "Jednou jsem viděla, jak dovolil Jasonovi krmit se z jeho rány po noži. Jason vypadal, že je z toho jako v rauši." Stephen přikývl. "To je ono. Gabriel mohl sdílet krev." Vytřeštila jsem oči. "Nevěděla jsem, že byl dost silný, aby to dokázal." "Ani my ne." Tohle utrousil Kevin. Přišel si stoupnout vedle mne, cigareta se přestěhovala, pořád nezapálená, do jeho levačky. "Je moc zajímavé poslouchat Nathaniela, jak vykládá o Gabrielovi. Nathaniel byl závislý na heroinu a dělal pouliční děvku, když ho Gabriel zachránil, dal mu druhý život." "Budiž mu dík a sláva, že ho zbavil drog, ale Gabriel ho pořád pásl. Prodával ho úchylné klientele." Kevin poplácal Nathanielovu nohu pod přikrývkou, bezmyšlenkovitým gestem, jako když poplácáte psa. "Ale tady Nat to měl rád, že jo, chlapče?" Nathaniel se na něho podíval a tiše přiznal: "Ano." "Prosím, řekni mi, že se ti nelíbilo, jak tě vykuchávali." Zavřel oči. "Ne, to ne. Ale až do té chvíle to bylo…" "To je v pořádku," přerušila jsem ho. Něco mne napadlo. "Řekl's policii, kdo ti to udělal?"


252

"On to neví," řekl Kevin. Vrátil si tu věčnou cigaretu do pusy, jakoby už chuť papíru byla sladká. "Co tím chceš říct, neví?" nechápala jsem. Odpověděl Stephen: "Zane ho připoutal a zavázal mu oči, pak odešel. Tak zněla dohoda. Nathaniel je nikdy neviděl." "Je?" řekla jsem tázavě. Stephen přikývl. "Je." Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla. "Vzpomínáš si na něco zvláštního nebo odlišného, co by pomohlo je identifikovat?" "Parfém vonící po gardéniích a odporný zápach." Skvělé, pomyslela jsem si, to pomohlo. Podíval se na mne a jeho oči najednou nebyly zkalené jen nemocí. Uvědomila jsem si, že jsou zkalené zkušenostmi. Vyčerpané a malátné, jakoby Nathaniel nahlédl do spodních pater pekla. Žil, aby vypověděl příběh, ale ve skutečnosti nepřežil, ne úplně. "Pamatuju si ten parfém. Poznám ho, kdybych ho znovu ucítil." "Dobře, Nathanieli, dobře." Někde na dně té strašlivé prázdnoty jeho očí byla panika. Měl strach, byl neskutečně vyděšený. Pohladila jsem ho po ruce, a když se jeho prsty sevřely okolo mých, přidržela jsem je. "Už nikdy ti nikdo neublíží, Nathanieli. Slibuji." "Ty se o mne postaráš?" Vzhlížel ke mně a z jeho očí na mne hleděla potřeba tak ryzí, tak primitivní, že bych mu slíbila cokoli, jen abych ten výraz z jeho očí vymazala. "Ano, postarám se o tebe." Celé jeho tělo se uvolnilo. Napětí z něj odtékalo jako voda z rozbitého poháru. Cítila jsem je protékat jeho paží do jeho ruky a do mne, jako výboj energie. Donutilo mne to povyskočit, ale neodtáhla jsem se. Usmíval se na mne, zase uhnízděný v polštářích. Najednou vypadal o trošku líp, silnější. Pomalu jsem vytáhla svoji ruku z jeho a on mne nechal být. Skvělé. Obrátila jsem se k ostatním v pokoji. "Musíme vás odtud všechny dostat." "Já bych mohl jít domů hned," řekl Stephen, "ale s Nathanielem se pořád nesmí hýbat." "Nevěřím, že když tady nebudu, budou poldové pomáhat a chránit." "Padgett se nás moc bojí," konstatoval Teddy. Kývla jsem. "Já vím."


253

"Nasyť mne," ozval se Nathaniel. "Dej mi svoji sílu a já s vámi odejdu." Zaškaredila jsem se na něho a pak se ohlédla na Stephena. "Že mi úplně vážně nenavrhuje, abych si kvůli němu otevřela žílu, viď že ne?" "Richard by to udělat mohl," řekl Stephen. "Richard by nemohl nakrmit jednoho z leopardů," řekla Lorraine, "jen nás." "Raina by ho došukala k plnému uzdravení," dodal Kevin. Tím si ode mne vysloužil dlouhý pátravý pohled. "O čem to mluvíš?" "Raina dokázala sdílet energii bez sdílení krve," řekl. Na jeho tváři se odráželo obojí, znechucení i chtíč, jakoby si některá z Raininých čísel užil, navzdory sobě samému. "Přejížděla po tobě rukama, pak zapojila i své tělo. Vždycky to skončilo tím, že tě vojela. Čím víc tě to na začátku bolelo, tím víc si to užívala, ale když skončila, byla's zdravá." Obrátila jsem se na Stephena, protože jsem tomu nevěřila. Přikývnul. "Viděl jsem ji při tom."¨ "Nenavrhujete jí snad, aby…" Lorraine moudře nechala tu odpornou myšlenku nevyřčenou, ale já ji pochopila. "Neotevřu si žílu a zcela určitě s ním nebudu provozovat sex." "Nechceš mne," kníknul Nathaniel. Jeho hlásek byl prosycený slzičkami, zlomený žalem. "Nejde o nic osobního," uklidňovala jsem ho. "Já jen nejsem na příležitostný sex." Celá tahle konverzace byla příliš podivná, dokonce i pro mne. "Potom tady Nathaniel musí zůstat, přinejmenším dalších čtyřiadvacet hodin," podotknul Kevin. Při řeči si kutálel cigaretu mezi prsty. Stephen kývnul. "Tak to říkal doktor. Zeptali jsme se ho na to, když mi pověděl, že bych dnes mohl jít domů." "Neopouštěj mne, Stephene." Nathaniel vztáhnul ruku prostorem, který je dělil, jakoby se ho mohl dotknout. "Nenechám tě samotného, Nathanieli, ne bez někoho, kdo by se o tebe staral." Promluvil Teddy: "Jenom protože to s Rainou vždycky končilo sexem, ještě neznamená, že to tak skončit musí." Všichni jsme se na něho podívali. "Co tím myslíš?" optal se Kevin.


254

"S Rainou končilo sexem všechno. Ale byly to její doteky, co uzdravovaly. Myslím, že moje zranění bylo zahojené dřív, než se mi dostala do poklopce." Jenom ho poslouchat takhle mluvit, s jeho šedesáti palcovou hrudí ze samých svalů, a bolel mne mozek. Něco jako zjistit, že váš zlatý retrívr mluví. Prostě nečekáte, že když je něco takhle pěkně naducané, mozek je v ceně. Kevin pokrčil rameny. "Nevím. Vím jenom, že mne uzdravila. Nepamatuju si, kdy mi začalo být líp. Pamatuju si jenom ji." "Je v této místnosti někdo, kdo s Rainou nespal?" zeptala jsem se masochisticky. Jediná osoba, která zvedla ruku, byla Lorraine, a znát Rainu, bylo by i to sporné. "Sladký Ježíši." "Myslím, že by ho Anita mohla uzdravit i bez sexu, jen holou kůží," upřesnil Teddy. Začala jsem říkat ne, pak jsem si vzpomněla na sdílení energie s Jean-Claudem. I při tom byla obnažená kůže důležitá. Možná šlo o totéž. "Zdálo se vám, že se Raina cítila unaveně poté, co vás uzdravila?" Všichni muži zavrtěli hlavami. Shodli se, že ji to nabilo energií, ne oslabilo. Jasně, byla to Raina a ta byla zvláštní i na vlkodlaka. Nechtěla jsem tady Nathaniela nechat, ani kdyby ho měli hlídat vlkodlaci. Nevěřila jsem Padgettovi. Neexistovala žádná záruka, že se ti fanatici, ať už to byl kdokoli, nepokusí znovu zaútočit. Buďto všichni odejdeme nebo zůstaneme. A já měla víc míst činu, na něž se musím podívat. Nemohla jsem tady posedávat celej zkurvenej den. "Dobře, zkusíme to, ale nemám ponětí, jak začít." Nathaniel se v polštářích uvelebil, na tváři něco jako úsměv plný očekávání. Jako dítě, které má dostat zmrzlinu, co mu slíbili. Problémem bylo, že tou zmrzlinou jsem já.


255

37 Kevin strčil pod kliku na dveřích židli a byli jsme tak v bezpečí, jak jen jsme být mohli. Pověděla jsem Smithovi, který teď držel hlídku přede dveřmi, že musím jisté věci ohledat, a že budu hotová, až budu hotová. Jednali se mnou jako s detektivem, takže by se do nás uniformy neměly plést. Jediným nebezpečím zůstával Padgett. Bude se držet stranou, ale jen dokud si nedá dohromady pochroumané ego. Napůl jsem čekala, že se sem na nás pokusí vtrhnout. Jediná věc, která by nás před ním mohla ochránit, byl fakt, že by chtěl vrazit do dveří, protože vycítí, co děláme, a nebude ochotný si to přiznat. Stála jsem vedle postele. Nathaniel ke mně vzhlížel s tak důvěřivým výrazem, že mne to znervózňovalo. Odvrátila jsem se a zjistila, že na mne hledí i všichni ostatní. "Dobrá, lidi, co teď? Nikdy jsem neviděla, jak se to dělá." Nastala vzájemná výměna pohledů. Stephen řekl: "Nevím, jestli ti to dokážeme vysvětlit." Kývla jsem. "Já vím, magie je zrovinka taková. Buď ji ovládáte, nebo ne." "Je to kouzlo?" zeptal se Teddy. "Nebo jen psychická schopnost?" "Nejsem si jistá, jestli je v tom rozdíl," řekla jsem. "Někdy si myslím, že jediným rozdílem je, že psychická schopnost je něco, co děláte bez přemýšlení, a kouzlo vyžaduje rituály, abyste měli nějakou moc." "Ty máš těchhle věcí na kontě víc, než my," řekl Kevin. "My jsme jen vlkodlaci, ne čarodějnice." "Já nejsem čarodějnice. Jsem nekromant." Pokrčil rameny. "Prašť jako uhoď, podle mýho." Usedl zpátky na židli, na které seděl od začátku, a začal si o dlaň típat svoji cigaretu, jako by byla zapálená a jeho maso popelník. Mračil se na mne. Neznala jsem ho dost dobře, abych si byla jistá, ale zdál se nervózní. Já taky. Znala jsem jen dva způsoby, jak vyvolat energii: rituál nebo sex. Sex sehrál roli rituálu, když jsem byla s Jean-Claudem nebo Richardem. Ale k Nathanielovi mne nic nepoutalo. Žádná znamení, žádné city, nic. Nebyla jsem jeho léoparde lionné, ne doopravdy. Všechno to byly lži. Nemohla jsem to udělat, aniž bych


256

k němu něco cítila. Lítost nestačila. Teddy se vynořil zpoza mne. "Co je špatně, Anito?" Mohla bych přejít celou místnost a šeptat, ale věděla jsem, že Nathaniel by mne v tomhle malém pokojíku tak jako tak uslyšel. "Potřebuji k tomu nějaké city, něco." "City?" ujišťoval se, že dobře slyšel. "Já Nathaniela vůbec neznám. Nic k němu necítím, akorát soucit, lítost, povinnost. Nic z toho nestačí, aby to celé vůbec začalo." "Co potřebuješ?" Jeho oči byly velice vážné. Inteligence v nich téměř hmatatelná. Pokusila jsem se to vyjádřit slovy a nakonec ze mne vypadlo: "Potřebuji něco, co by sehrálo roli rituálu." "Raina žádný rituál nepoužívala," podotknul Kevin ze své židle. "Ona používala sex. Sex může rituál nahradit." "Vyvolala's sílu na lupanar, té noci s Richardem," řekl Stephen. "Neměli jste sex, ale přesto's sílu vyvolala." "Jenže já… já Richarda chtěla, v sexuálním slova smyslu. Už to samo o sobě evokuje jistý druh energie." "Nathaniel je pohledný," konstatoval Stephen. Zavrtěla jsem hlavou. "Tohle pro mne nikdy nebylo snadné. Potřebuju víc, než jen pěknou tvářičku." Stephen vyklouznul z postele, navlečený do jednoho z těch obrovitých andělíčků, ale jemu se při pohybu neotevíral. Měl ho okolo sebe obtočený jako tógu, víc látky, než potřeboval, stejně, jako kdybych ho měla na sobě já. Jedna velikost fakt nikdy nepadne úplně všem. Pokusil se mne vzít za ruku a já mu to nedovolila. "Dovol mi ti pomoci." "Definuj pomoci." Podezřívavá, kdo… já? Usmál se, téměř povýšeně. Takhle se muži usmívají na děvčátka, když udělají něco roztomiloučké a holčičí. Ten úsměv mne nasírá sám o sobě. "Co máš za problém?" vyjela jsem na něho. "Tebe," řekl tiše. "Víš, že bych ti nikdy neublížil, viď?" Podívala jsem se do jeho chrpově modrých očí a kývla. "Určitě ne naschvál." "Potom mi nyní důvěřuj. Dovol mi pomoct ti vyvolat sílu." "Jak?" špitla jsem. Vzal mne za ruku, chytil ji do obou dlaní, a tentokrát jsem mu to dovolila. Táhnul moji ruku k Nathanielovi. Položil konečky mých


257

prstů na Nathanielovo čelo. Jeho kůže byla studená. Stačilo dotknout se jeho kůže a já hned věděla, že mu není dobře. "Pohlaď ho," dirigoval mne Stephen. Podívala jsem se na něho, kroutíc hlavou. Odtáhla jsem ruku. "Raději ne." Nathaniel začal něco povídat, ale Stephen mu položil prsty na ústa. "Ne, Nathanieli." Jakoby věděl, co chtěl říci. Ale on to vědět nemohl, ne jistě, nebo mohl? Uvěřila bych tomu, kdyby byl Nathaniel členem smečky, ale on nebyl. "Zavři oči," pokračoval Stephen. "Uh-huh," zaprotestovala jsem. "Na tohle nemáme čas," odfrknul Kevin. "Má pravdu," řekl Teddy. "Chápu tvoji vrozenou stydlivost, ale každou chvíli nám na dveře zaklepe policie." Pokud by s námi Nathaniel nemohl odejít, znamenalo by to nechat tady lidi, aby ho hlídali, což ty lidi zase uvede do nebezpečí. Pokud budeme někde všichni pospolu, přinejmenším neohrozíme nevinné policisty, ačkoli většina poldů sebou trhne, pokud je někdo nazve nevinnými. Zhluboka jsem se nadechla a pak vypustila páru. "Fajn, cos vymyslel." "Zavři oči," zopakoval Stephen. Zamračila jsem se na něho. Vypadal trpělivě, dokonce nesmírně trpělivě, a já zavřela oči. Vzal moji ruku do dlaní, ale nejdřív mi začal jemně uvolňovat pěst, došlo mi, že jsem zatnula pěsti. Začal mi masírovat ruce. Hlesla jsem: "Nech toho." "Tak se uvolni," přemlouval mne. "Nebude to bolet." "Nebojím se, že by to mohlo bolet." Obešel mne, aby se postavil za mne, tak blízko, že se mi lem jeho županu otíral o nohy. "Ale pořád se bojíš." Jeho hlas se skoro vytratil, jen šeptal. "Můžeš použít strach k vyvolání síly?" Srdce mi bušilo až v krku a já se bála, ale nebyl to ten správný strach. Strach, co vás přepadne uprostřed vážného nebezpečí, ten dokáže vyvolat sílu bez námahy. Tohle byl strach, co vám zabrání vyskočit s padákem z letadla, dokonce i když jste se rozhodli to udělat. Ne nezdravý strach, ale drží vás zpátky. "Ne," řekla jsem. "Tak ten strach pusť z hlavy," radil mi. Jemně se dotknul mých paží a usadil mne na kraj postele.


258

Nathaniel vydal tichý, protestující zvuk, jakoby ho to zabolelo. Otevřela jsem oči a Stephen řekl: "Zavři je." Bylo to nejblíž jakémukoli příkazu, co jsem ho kdy slyšela vydat. Zavřela jsem je. Uchopil mé ruce a položil konečky prstů na obě Nathanielovy tváře. "Pleť na spáncích má tak měkkou." Vedl mé prsty po linii Nathanielovy tváře, hladil ji jimi, prsty klouzaly po obou stranách obličeje, jako bych byla slepá a snažila se vrýt do paměti jeho podobu. Vjel mýma rukama do Nathanielových vlasů. Byly hedvábné, neuvěřitelně měkké. Jeho vlasy byly hebké jako satén. Obalila jsem si ruce tím měkoučkým teplíčkem, sklonila tvář k jeho vlasům a voněla k nim. Slabě jsem z nich cítila pach nemocnice. Zabořila jsem tvář do toho saténu a pod tím vším našla vůni jeho samého. Voněl po vanilce a pod tou vůní bylo cítit dřevo a úrodná zem a kožešina. Nebyl součástí smečky, ale ta vůně byla podobná. Voněl domovem. Něco hluboko ve mně cvaklo, jako když stisknete vypínač. Otevřela jsem oči a věděla, co dělat. Jak to udělat. Chtěla jsem to udělat. Matně jsem si uvědomovala, že Stephenovy ruce se už dávno vytratily. Hleděla jsem do Nathanielových šeříkových očí a sklonila se k těm úžasným kukadlům. Dotkla jsem se jeho rtů svými, cudný polibek, a to nevinné otření přivolalo sílu, horkou, příval, co svědil na kůži. Rozlilo se to ze mne jako voda, teplá, konejšící, naplňující. Ale síla sama o sobě nestačila. Potřebovala směr, vedení, a já věděla, jak na to, jako bych to už někdy dělala. Neptala jsem se, jak je to možné, nechtěla jsem se ptát. Pokusila jsem se mu přejet rukou po hrudníku, ale nemocniční hábit ho celého zakrýval. Byl jako Stephen, jako já, prcek. Zapínání měl vpředu, ne vzadu. Má ruka je vyhledala a sklouzla po nahé kůži. Klouzala, dokud nenarazila na řeznou ránu. Obsedla jsem Nathanielovy nohy. Vydal další tichý bolestný sten a mně se to líbilo. Zvedla jsem se na kolena, takže se mé nohy jeho těla dotýkaly jen po stranách. Stáhla jsem z něho pokrývku a rozvázala mu pyžamo. Obnažila jsem ho. Stehy se táhly jako tenká temná čára po jeho bledé kůži, vedla od jednoho boku skoro až ke druhému. Příšerná rána, smrtelné zranění. Od pasu dolů na sobě nic neměl. V nemocnicích nás vždycky svléknou do naha, nechají nás tak bezbranné, jak jen to jde. Pohled na jeho nahotu mne měl zastavit. Jen mne nejasně šokoval. Nečekala jsem to, ale bylo příliš pozdě. Síla na to kašlala. Zlehka


259

jsem prsty přejela přes stehy. Nathaniel vykřikl, bolestí jen napůl. Ještě než jsem sklonila tvář k jeho stehům, měl erekci na půli cesty. Olízla jsem zranění, jako by to udělal pes, dlouze a pomalu. Když jsem zvedla hlavu, abych se mu podívala do očí, které ke mně vzhlížely, už měl k erekci mnohem blíž, než jen napůl. V té chvíli jsem věděla, že bych ho mohla mít, že chce, abych udělala poslední krok. Ostatní v pokoji jsem vnímala jako bzučení energie, horizont vibrující k energii uvnitř mne. Nikdy jsem o příležitostný sex nestála, ale vůně a dotek Nathanielova těla byly skoro neodolatelné. Nikdy jsem po nikom cizím tolik netoužila. Ale touha je pouhá touha. Nemusíte jí podlehnout. Zvedla jsem se nad ním na kolena, položila dlaně na hladké kosti jeho boků, posouvajíc ruce ke středu řezné rány. Když se mé ruce setkaly, položila jsem jednu na hřbet druhé a zatlačila. Ne svaly nebo tělem, ale mocí či silou. Strčila jsem tu teplou, narůstající sílu do jeho těla. Zalapal po dechu, páteř se mu pode mnou vyklenula, ruce tápaly po mých pažích, prsty se křečovitě svíraly na mé holé kůži. Bylo to jako vyhlazování vad na kráse zombie, až na to, že toto maso bylo teplé a živé a já se nemohla na vlastní oči přesvědčit, jak se mi oprava povedla. Ale mohla jsem to vycítit. Dokázala jsem vycítit, jak je jeho tělo hladké a pevné, hladíc místa, jichž se žádná ruka neměla dotknout. Protékalo to mými pažemi, mýma rukama, přímo do něj. Horko se šířilo jeho tělem, mým tělem, až bylo jako horečka, přejíždělo po pokožce, tělem, formovalo naše těla do samostatných skulptur z horka a masa, a příliv síly stále mohutněl. Mohutněl, dokud jsem nezavřela oči, ale dokonce i temnota byla narušena jasem, v mé vizi explodovaly bílé kytice. Můj dech se změnil v lapání po dechu, příliš rychlý, příliš mělký. Otevřela jsem oči a pozorovala Nathanielovu tvář. Jeho dech odrážel můj. Přinutila jsem nás zpomalit, snažila se zpomalit jeho dýchání. Cítila jsem jeho srdce, jako bych je držela v dlaních, hladila ho. Mohla jsem se dotknout jakékoli jeho části. Mohla jsem mít jakoukoli jeho část. Cítila jsem krev pod jeho kůží a chtěla ji ochutnat. Byl uzdravený, když jsem se k němu sklonila, pokládajíc svá ústa na jeho. Obrátila jsem jeho obličej na stranu a jela mu rty dolů po krku, dokud jsem pod jeho kůží neucítila pulz. Olízla jsem tu kůži, ale to nestačilo. Položila jsem ústa na ten bušící pulz, jemně kousla do kůže, dokud jsem jeho pulzování nedokázala udržet ve


260

svých ústech. Chtěla jsem kousat hloub a hlouběji, až dokud nevytryskne krev. Chtěla jsem to. Matně jsem si uvědomovala, že se Jean-Claude právě probral do nového dne. Byl to jeho hlad, co jsem cítila, jeho potřeba. Ale nebyla to jeho potřeba, jež mne přiměla osedlat si Nathanielovo tělo. Nebyla dokonce ani moje. Vzpomínala jsem si na Nathanielovo tělo a přitom jsem se s ním nikdy dřív nesetkala. Znala jsem jeho chuť. Pocit z něj, jak ho může znát jedině stará milenka. Nebyly to moje vzpomínky. Nebyla to moje energie. Sklouzla jsem z Nathaniela, snažila se slézt z postele a padla na kolena. Nedokázala jsem se udržet na nohách, ještě ne. Richard řekl, že dokud bude existovat smečka, Raina neodejde. Nechápala jsem, co tím myslí, až doteď. Napojila jsem se na tu děvku z pekla, napojila jsem se na ni a moc si to užila. Ale já poznala i něco jiného, něco, co Raina nedělala. Rozhodně jsem jí to nevyčítala. Věděla jsem jak uzdravit Nathanielovo tělo, ale také jsem věděla, jak je roztrhat na kusy. Cokoli dokážete opravit, dokážete i zničit. Když jsem držela jeho srdce ve své metafyzické ruce, na zlomek sekundy jsem měla temné, zlé nutkání, sevřít ruku v pěst, drtit ten pulzující, bušící sval, až by vytryskla krev a jeho život skončil. Moment, mžiknutí oka, pokušení zla, jež vyděsilo dokonce i mne. Ráda bych z toho obvinila tu kurvu z pekla, ale něco mi říkalo, že tento kousek temnoty patří celý mně. Stephenova dlaň na mých ústech byla to jediné, co mi zabránilo rozkřičet se nahlas.


261

38 Stephenova ruka zdusila křik v kňourání. Držel mne opřenou o své tělo, pevně, jakoby se bál co udělám, jestli se uvolním. Sama jsem si tím nebyla jistá. Útěk se jevil jako dobrý nápad. Běžet dokud neuteču tomu pomyšlení, pocitu z toho, dokud to všechno ze sebe nedostanu. Ale stejně jako Richard, nemohla jsem utéct sobě samé. Ta myšlenka mne přiměla přestat bojovat a prostě jen sedět v kruhu Stephenových paží. "Jsi v pořádku?" zeptal se měkce. Kývla jsem. Jeho dlaň sklouzla z mých úst, pomalu, jakoby si nebyl jist, jestli jsem ho slyšela nebo mu rozuměla. Klesla jsem na něho, skoro sjela na podlahu. Hladil mne po tvářích, znovu a znovu, jako když konejšíte nemocné dítě. Nezeptal se co je špatně. Nikdo z nich. Nathaniel si klekl vedle nás. Nevypadal jen zahojený, vypadal zdravý. Usmíval se, pohledný v chlapeckém, nedbalém stylu. Kdybyste mu ostříhali vlasy a změnili oči, mohl by hrát jako halvbek ve fotbalovému týmu vysoké školy a randit s královnou školního plesu. Skutečnost, že jsem ho před dvěma minutami málem obskočila, mi vehnala krev do lící, což mne donutilo schovat si obličej na Stephenově rameni. Nechtěla jsem se dívat do té mladé, pohledné tváře a uvědomovat si, jak blízko jsem měla k tomu ho vojet. Fakt, že jsem si pořád a do všech detailů pamatovala jeho tělo, aniž jsem se těch míst kdy sama dotkla, nepomáhal. Raina byla pryč, ale ne zapomenuta. Ucítila jsem pohyb. Vibrující energie kožoměnců se přibližovala. I bez dívání jsem věděla, že se okolo mne shlukují. Energie se stahovala jako uzavírající se kruh. Obtížně se dýchalo. Cítila jsem, jak se něčí líc otřela o moji tvář. Pohnula jsem hlavou a uviděla Kevina, jen kousek ode mne. Čekala bych spíš Nathaniela. Teddyho velké ruce mne hladily po holých pažích. Dal si dlaně před obličej. "Voníš jako smečka." Lorraine ležela na zádech, vzhlížela ke mně očima, jež byly cizí a vlčí. "Páchne jako Raina." Otočila hlavu, takže se její rty otřely o kolena mých džín. Věděla jsem, že pokud bych to dovolila, mohli bychom spát v


262

jednom velkém chumlu, jako novorozená štěňata v pelíšku, že dotýkání bylo součástí toho, co drželo smečku pohromadě, jako vzájemné vybírání vešek z kožichu, které praktikují primáti. Dotýkání, hlazení, nemuselo to být sexuální. To byla Rainina volba. Byli vlci, ale byli také lidé a to z nich dělalo primáty. Ve skutečnosti dvě zvířata, ne jen jedno. Kevin si položil hlavu do mého klína, tvář uloženou na mé noze. Neviděla jsem mu do očí, abych poznala, jestli na mně zvlčily. Jeho hlas zazněl těžkopádně a tiše: "Teď potřebuju cigáro." To mne rozesmálo. A jak jsem se jednou začala smát, nedokázala jsem přestat. Řehtala jsem se, až mi po tváři tekly slzy. Vlkodlaci po mně přejížděli dlaněmi, sem a tam, tváře si otírali o obnaženou kůži. Brali si můj pach, koupali se v přetrvávajícím pachu Rainy. Značili mne jejich pachem. Stephen mne políbil na tvář, jako když líbáte sestru. "Jsi v pořádku?" Vzpomínání bylo namáhavé, ale myslím, že už se mne na to ptal. Přikývla jsem. "Ano." Můj hlas zněl slabě a vzdáleně. Došlo mi, že jsem byla na pokraji šoku. To není dobré. Stephen ode mne vlky zahnal. Pohybovali se malátně, jakoby energie, kterou jsme vyvolali, byla něco na způsob drogy nebo sex je možná lepší podobenství. Nevím. Dokonce jsem si ani nebyla jistá, jestli to vědět chci. "Richard tvrdil, že Raina úplně neodejde, dokud bude žít smečka. Měl na mysli tohle?" zeptala jsem se. "Ano," přisvědčil Stephen, "ačkoli jsem ještě nikdy neslyšel, že by nečlen smečky dokázal to, cos právě udělala ty. Duše mrtvých by měly být schopny vstupovat pouze do lukoi." "Duše mrtvých," hlesla jsem. "Žádnou přezdívku pro ně nemáte?" "Jsou munin," řekl Stephen. To mne skoro znovu rozesmálo. "Pamatuju se, Odinův havran." Kývnul. "Ano." "Co přesně to bylo, co to je? Duch to nebyl. Vím, jaký pocit vzbuzuje duch." "Jednoho's cítila," řekl Stephen. "To je nejlepší vysvětlení, jaké ti mohu dát." "Je to energie," ozval se Teddy. "Energie ani nevzniká ani nezaniká. Existuje. Máme energii všech, kdo kdy byli ve smečce." "Nemyslíš všech lukoi, viď?"


263

"Ne," zavrtěl hlavou, "ale od prvního člena naší smečky až dodnes, máme všechny." "Všechny ne," opravila ho Lorraine. Kývnul. "Občas je někdo z nás ztracen při nehodě a tělo nemůže být získáno a sdíleno. Potom je vše, čím byl, všechny jeho vědomosti, jeho síla, pro nás nenávratně ztraceno." Kevin se vrátil ke své židli, pořád seděl na zemi, rameny se opíral o sedátko. "Někdy," dodal, "se rozhodneme nenakrmit. Je to něco jako exkomunikace. Smečka tě odmítne ve smrti, jako v životě." "Proč jste neodmítli Rainu? Byla to úchylná sadistická kurva." "O tom rozhodl Richard," řekl Teddy. "Domníval se, že odmítnutí jejího těla na poslední cestě by mohlo rozzlobit některé z těch členů smečky, co ještě nejsou z celého srdce na jeho straně. Měl pravdu, ale… teď ji máme mezi námi." "Je mocná," řekla Lorraine a zachvěla se. "Dost mocná, aby posedla slabšího vlka." "Báchorky starých bab," ohrnul nos Kevin. "Je mrtvá. Její moc přežívá, ale jen pokud je vyvolána." "Já ji nevolala," bránila jsem se. "My možná ano," špitl Stephen. Ležel na zemi na zádech, rukama si zakrýval oči, jakoby to bylo příliš hrozné, než aby se na to díval. "Co tím myslíš?" zeptala jsem se. "Tím chci říct, že nikoho jiného než Rainu jsme tohle dělat ještě nikdy neviděli. Myslel jsem na ni. Vzpomínal." "Já taky," přiznal Kevin. "Ano," potvrdil i Teddy. Vrátil se zpátky k protější zdi, jakoby si v mé blízkosti nedůvěřoval. Lorraine šla spolu s ním, sedla si tak, že se jejich těla lehce dotýkala. Uklidňující blízkost. "Já na ni myslela také. Byla jsem ráda, že tady není. Celá štěstím bez sebe, že je to Anita." Objala si paže, jakoby jí byla zima a Teddy okolo ní ovinul svalnatou rukou, přitáhl si ji blíž a opřel si bradu o její vlasy. "Já na Rainu nemyslel," prohlásil hrdě Nathaniel. Lezl ke mně. "Nesahej na mne," zavrčela jsem. Překulil se na záda, pro všechno na světě, jako velké kotě, co chce podrbat na bříšku. Protahoval se, napínal se od prstů na nohách až po konečky prstů na rukách. Zasmál se a převalil na břicho, opřel se o lokty. Vzhlížel ke mně, dlouhé husté hnědé vlasy mu visely


264

přes tvář jako opona. Jeho šeříkové oči hleděly na mne, nezkrotné a téměř děsivé. Ulehl do jezírka svých vlasů a energie. Jeho pohled zůstal na mojí tváři a já si uvědomila, že je hravý. Ne přímo svádivý, ale hravý. Mezi tím existuje rozdíl a rozčiluje to skoro ještě víc. Nathanielovi se dařilo chovat jako dítě, jako kotě a přesto být dospělý. Nevěděli jste, jestli ho pohladit po hlavě, podrbat na bříšku nebo políbit. Všechny tři možnosti se přímo nabízely. Na můj vkus příliš matoucí. Použila jsem vedlejší postel, abych se dostala na nohy. Když jsem si byla jistá, že dokážu jít a nespadnout, pustila jsem se. Maličko jsem se zapotácela, ale nebylo to tak strašné. Můžu chodit. Paráda, protože chci odtud pryč. "Co chceš, abychom udělali?" zeptal se Stephen. "Jeďte ke mně domů. Je tam Jean-Claude a Richard." "Co s ním?" optal se Kevin. Nathaniel zvedl hlavu tak, aby na nás všechny viděl. Nic neřekl, na nic se neptal, ale cítila jsem jeho srdce bít v mé puse. Věděla jsem, že je vyděšený. Bál se, že zase zůstane sám, všemi opuštěný. Doufala jsem, že tahle naše empatie není trvalá. Už mi hlavou vířilo dost mužů i bez jednoho navíc. "Vezměte ho s sebou," řekla jsem. "Leopardi jsou moji stejně, jako vy." "Má být chráněn a má se s ním zacházet jako se členem smečky?" zajímal se Kevin. Třela jsem si spánky. Začínala mne bolet hlava. "Ano, ano. Vzala jsem ho pod svoji ochranu. Každý leopard, který chce moji ochranu, ji může mít." "Protože jsi naše lupa, zavazuje nás to je chránit," řekla Lorraine, "dokonce dát svůj život za jejich. Budou dělat totéž?" Nezačínala mne bolet hlava, měla jsem hlavu jako střep. Nathaniel se přetočil na nohy v jediném pohybu, který byl příliš půvabný, aby byl skutečný a skoro příliš rychlý, aby šel sledovat. Posadil se do nohou Stephenovy postele, koukal na mne jasnýma, dychtivýma očima. "Mé tělo je tvé. Můj život, jestli ho chceš, je tvůj, vezmi si ho." Řekl to, jako by skoro o nic nešlo – ne, spíš radostně, jakoby to bylo něco dobrého. Zírala jsem na něho. "Nechci ničí život, Nathanieli, ale bude-li smečka ochotná riskovat své životy, aby bránila tvůj, očekávám to samé od tebe." "Udělám, cokoli chceš," řekl. "Stačí říct."


265

Neřekl poprosit. Řekl říct. Nikdy jsem neslyšela takto to vyjádřit. Naznačovalo to, že neměl právo odpovědět ne. Zeptala jsem se: "Je všem tady jasné, že máte právo se mnou polemizovat? Tím myslím, když řeknu: skoč, nemáte říct jen: jak vysoko, rozumíte?" "Neřekneme," špitnul Stephen. Jeho tvář byla obezřetná, opatrná. "A co ty?" obrátila jsem se na Nathaniela. Zvedl se na kolena, trup nakláněl ke mně, ale obě ruce měl stále na zábradlí postele. Nepokusil se mne dotknout, jen se přiblížit. "A co, co já?" optal se. "Chápeš, že máš právo mne odmítnout? Že mé slovo není slovo boží?" "Jen mi pověz, co po mně chceš, Anito, já to udělám." "Prostě jenom tak, bez otázek, jen to uděláš?" Přikývnul. "Cokoli." "To je obecným zvykem mezi leopardy, pard?" zeptala jsem se. "Ne," řekl Stephen, "to je jen Nathanielův zvyk." Potřásla jsem hlavou, doslova mávajíc rukama ve vzduchu, jako bych to všechno chtěla vymazat. "Na tohle nemám čas. Je uzdravený. Vezměte ho s sebou." "Chceš, abych čekal ve tvém pokoji?" zeptal se nadšeně Nathaniel. "Jestli si budeš potřebovat odpočinout, vlez si do postele. Já tam nebudu." Šťastně se usmál a já měla prazvláštní pocit, že to, co jsem řekla, nebylo to, co on slyšel. Chtěla jsem pryč z tohohle pokoje, pryč od nich od všech. Padgettovi jsem oznámila, že je posílám do bezpečí, a on to odkýval, protože nechtěl znát podrobnosti. Chtěl od nich pryč víc, než já. Doktor byl ohromen Nathanielovým uzdravením. Propustil ho, ačkoli zpočátku vykládal něco o tom, že chce udělat další testy. Vetovala jsem to. Museli jsme někam jít, s někým se sejít. Všichni se naskládali do Kevinova a Teddyho vozu a já šla ke svému Jeepu. Šťastná jako blecha, že jsem se jich na chvíli zbavila. Šťastná i přesto, že to znamenalo další místo činu. Šťastná dokonce i přesto, že jsem ještě pořád nevěděla, jak zjistit, zda je Malcolm tam dole ve tmě živý. Nathaniel mne pozoroval zadním oknem auta, šeříkové oči nalepené na mně, dokud vůz nezahnul za roh. Byl ztracený a nyní si myslel, že ho konečně našli. Ale jestli čekal, že budu něco víc, než kamarádka, byl pořád ztracený.


266

39 Cítila jsem se vymačkaná jako citron a neměla ani žádnou modřinu jako důvod. Soustředila jsem se na další problém, potlačujíc to, co jsem udělala, a skoro udělala, až do nejzazšího koutku své mysli. Nic s tím nenadělám, dokud si nepromluvím s Richardem a Jean-Claudem. Obávala jsem se svázání s upírem, ale nikdy jsem se vážně nebála být připoutaná k vlkodlakovi. Měla jsem vědět, že je to jako být mezi Scyllou a Charybdou. Během tří minut na mne třikrát pípali. Nejdřív McKinnon, Dolph jako druhý a jedno neznámé číslo. To neznámé volalo dvakrát během deseti minut. Do hajzlu. Zahnula jsem k pumpě. Nejdřív jsem zavolala Dolpha. "Anito." "Jak vždycky víš, že to jsem já?" "Nevím," řekl. "Co se děje?" "Potřebujeme tě někde jinde." "Jsem na cestě ke kostelu za McKinnonem." "Pete je tady se mnou." "To zní zlověstně." "Dostali jsme upíra na cestě do nemocnice." "V rakvi?" "Ne." "Tak jak…?" "Byl na schodech, zakrytý dekami. Oni si myslí, že to nezvládne. Ale tohle je jeden z klášterů té církve. Máme tady dvakrát kousnutou, co říká, že upír, kterého jsme chytili, byl strážce nových upírů a ti jsou pořád uvnitř. Má strach co upíři udělají, když se vzbudí a nebude tam strážce, co by je uklidnil nebo nakrmil." "Nakrmil?" nechápala jsem. "Říká, že na prahu noci se všichni ze strážce trošku napijí. Bez toho, podle ní, jejich hlad příliš naroste a můžou být nebezpeční." "Přímo pramen informací." "Je vystrašená, Anito. Na krku má dva děsivé upíří kousance a je vystrašená." "Do prdele," ulevila jsem si. "Jedu tam, ale na rovinu, Dolphe, nevím, co chceš, abych udělala." "Ty seš expert na upíry, pověz mi to ty." Cinkla v tom troška


267

nepřátelství. "Budu o tom přemýšlet po cestě. Možná něco vymyslím a až se tam dostanu, budu mít plán." "Než se stali legálními, prostě bychom je upálili sami." "Jo," povzdechla jsem si, "starý dobrý časy." "Jo," vzdychl. Nemyslím, že ten sarkasmus pochopil. Ale u Dolpha jeden nikdy neví. Vytočila jsem třetí číslo. Ozval se Larry. "Anito." Jeho hlas zněl napjatě, byl plný bolesti. "Co se stalo?" vyhrkla jsem, najednou se mi sevřel krk. "Jsem v pořádku." "Podle hlasu moc v pořádku nejsi." "Jen jsem se příliš hýbal, se všemi těmi stehy a tak. Musím si vzít pilulku od bolesti, ale to pak nebudu moct řídit." "Potřebuješ vyzvednout?" Vteřinu či dvě byl zticha, pak hlesnul: "Ano." Věděla jsem, kolik ho stálo mi zavolat. Šlo o jednu z prvních věcí, kdy byl sám voják v poli, dělal pro policii beze mne. Fakt, že kvůli čemukoli potřebuje moji pomoc, mu musí svírat prdelku. Mne by to taky pekelně sralo. Vlastně, já bych nezavolala. Vydržela bych, dokud bych nešla k zemi. To nebyla kritika Larryho, to byla sebekritika. Byl prostě chytřejší, než občas bývám já. Tohle bylo jedno z těch občas. "Kde jsi?" Dal mi adresu a bylo to blízko. Máme kliku. "Budu tam do pěti minut, ale nemůžu tě zavézt domů, jsem na cestě na další místo činu." "Pokud nebudu muset řídit, budu v pohodě. Začínám potřebovat veškerou pozornost, jen abych zůstal na silnici. Nejvyšší čas přestat řídit, když to jde tak ztuha." "Ty asi fakt máš vyšší IQ, než já." "Což znamená, že ty by sis o pomoc neřekla." "Nuže… jo." "Kdy bys musela požádat o pomoc?" "Když vyjedu ze silnice a musím zavolat odtahovku." Zasmál se a ostře se nadechl, jakoby to bolelo. "Čekám na tebe." "Jsem tam v cuku letu." "Já vím," řekl. "Děkuju, že neříkáš: já ti to říkala." "To mne dokonce ani nenapadlo." "Upřímně?"


268

"Probodni mi srdce a…" "Neříkej to." "Začínáš být kvůli mně pověrčivý, Larry?" Zůstal potichu, než by znovu zabušilo srdce. "Možná, nebo to možná byl jen dlouhej den." "Noc bude delší," potěšila jsem ho. "Ti dík," zanaříkal. "Přesně tohle jsem potřeboval slyšet." Zavěsil, aniž řekl sbohem. Možná jsem to byla já, kdo naučil Dolpha neříkat sbohem. Možná jsem odjakživa byla poslem špatných zpráv a každý chtěl hovor se mnou ukončit, co možná nejdřív. Ne.


269

40 Čekala jsem, že Larry bude sedět ve svém voze. Neseděl. Opíral se o něj. Dokonce i na dálku jsem poznala, že má bolesti, záda strnulá, snažil se nehýbat víc, než bylo nezbytně nutné. Zastavila jsem vedle něj. Zblízka vypadal ještě hůř. Bílou oblekovou košili měl zasviněnou černými sazemi. Letní kalhoty od obleku byly hnědé, tak dopadly trochu líp. Černá šmouha se mu táhla přes čelo až k bradě. Čerň rámovala jedno jeho modré oko, takže se zdálo tmavší, jako safír obklopený onyxem. Výraz jeho očí byl vysloveně tupý a prázdný, jakoby ho bolest vysála. "Ježíši, vypadáš děsně." Skoro se usmál. "Díky, to jsem potřeboval." "Vezmi si prášky a vlez do Jeepu." Začal vrtět hlavou, zastavil se uprostřed pohybu a řekl: "Ne, jestli budeš řídit, já můžu jít na další pohromu." "Smrdíš, jakoby ti někdo sušil šaty u táboráku." "Ty vypadáš jako ze škatulky," řekl a znělo to jedovatě. "Co je špatně, Larry?" "Něco jiného, než že mám pocit, že mi do zad vrtají rozžhaveným pohrabáčem?" "Kromě toho." "Povím ti to v autě." Pod tou mrzutostí se ozývala únava a vyčerpání. Nehádala jsem se s ním, jen jsem šla k Jeepu. Pár kroků a mně došlo, že nedrží krok. Obrátila jsem se a našla ho stát velice klidně, oči zavřené, ruce zatnuté v pěst podél těla. Šla jsem zpátky za ním. "Potřebuješ ruku?" Otevřel oči, usmál se: "Vlastně spíš záda. Ruce fungují fajn." Zasmála jsem se a jemně ho vzala pod paží, napůl jsem čekala, že mi řekne, abych to nedělala, ale neřekl. Měl bolesti. Udělal toporný krok a já ho podpírala. Pomalu ale jistě jsme se blížili k Jeepu. Když jsem ho okolo auta dostala ke dveřím spolujezdce, jeho dech přešel v tiché, mělké supění. Otevřela jsem dveře, nebyla jsem si jistá, jak ho dostat dovnitř. Bude ho to bolet, ať udělám cokoli. "Jen mne nech držet se tvé ruky. Zvládnu to sám," zasténal. Podala jsem mu ruku. Pevně ji sevřel a posadil se. Skrz zuby mu unikl tichý, syčivý zvuk. "Říkala's, že zítra to bude bolet víc. Proč máš vždycky pravdu?"


270

"Je těžké být dokonalý," řekla jsem, "ale tohle břímě jsem se už naučila nést." Věnovala jsem mu svůj nejlepší blazeovaný pohled. Usmál se, pak se začal smát, pak se skoro ohnul bolestí, což zabolelo ještě víc. Pár sekund se na sedadle svíjel. Když zase dokázal sedět klidně, sevřel palubní desku, až jeho prsty změnily barvu. "Bože, nerozesmívej mne." "Promiň." Z přihrádky jsem vytáhla dětské ubrousky napuštěné aloe a lanolinem. Výborně se jimi smývala krev. S nejvyšší pravděpodobností zaberou i na saze. Podala jsem mu je a pomohla zapnout bezpečnostní pás. Ano, jeho rány by bolely míň, kdyby nebyl připoutaný, ale s nezapnutým bezpečnostním pásem se mnou nikdo nepojede. Má máma by dneska byla naživu, kdyby byla připoutaná. "Spolkni prášek, Larry. Spi v autě. Až budu hotová, vezmu tě domů." "Ne," řekl a znělo to tak tvrdohlavě, tak rozhodně, že mi bylo jasné, že mu to nevymluvím. Tak proč se snažit? "Dělej, jak myslíš," pokrčila jsem rameny. "Ale cos prováděl, že vypadáš, jako by sis pokoušel zamaskovat flíčky?" Pohnul jen očima, aby na mne dohlédl, mračil se. "Válel se v sazích," odhadla jsem. "Copak ses nikdy nedíval na Disneyho filmy ani nečetl dětské knížky?" Počastoval mne malým úsměvem. "Poslední dobou ne. Byl jsem na třech místech činu, kde jsem akorát potvrdil, že upíři jsou mrtví. Ve dvou případech jsem nenašel nic, než popel. Ten třetí vypadal jako černý kmen. Nevěděl jsem, co dělat, Anito. Snažil jsem se nahmatat pulz. Vím, že to byla pitomost. Lebka prostě explodovala a celého mne zasypal popel." Seděl velmi strnule, velice se ovládal, přesto jeho tělo budilo dojem, že se kroutí bolestí, uhýbajíc před tím, co dnes viděl. Co jsem k tomu mohla říci, věcem neprospělo. "Upíři shoří na popel, Larry. Jestli tam zůstala lebka, nebyl to upír." Podíval se na mne a ten náhlý pohyb mu vehnal slzy do očí. "Myslíš, že to byl člověk?" "Pravděpodobně- nejsem si jistá, ale pravděpodobně ano." "Díky mně se to nikdy nedozvíme jistě. Bez tesáků v lebce se rozdíl zjistit nedá." "To není tak úplně pravda. Můžou udělat test na DNA. Ačkoli popravdě, nejsem si jistá, co oheň s možnými vzorky DNA provedl. Jestli nějaké najdou, přinejmenším můžou zjistit, jestli to byl člověk


271

nebo upír." "Jestli šlo o člověka, zničil jsem šanci získat dentální záznamy." "Larry, jestli ta lebka byla tak křehká, nemyslím, že by se z ní dalo něco zachránit. Zubní otisky by nepřežila určitě." "Seš si jistá?" Olízla jsem si rty a chtěla lhát. "Ne na sto procent." "Ty bys poznala, že je to člověk. Nedotkla by ses ho, nemyslela si, že je živý, viď že ne?" Dovolila jsem tichu naplnit kabinu vozu. "Odpověz mi," naléhal. "Ne, nehledala bych pulz. Došla bych k názoru, že se jedná o lidské ostatky." "Zatraceně, Anito, dělám to už víc, než rok a pořád dělám tak hloupé chyby." "Ne hloupé, jen chyby." "V čem je rozdíl?" Napadlo mne, že to, jak si nechal rozdrásat záda, byla hloupá chyba, ale rozhodla se neříkat to nahlas. "Víš, v čem je rozdíl, Larry. Až se přeneseš přes sebelítost, uvědomíš si ho." "Nedělej ramena, Anito." Zlost v jeho hlase bodala víc, než slova. Tohle jsem dneska nepotřebovala. Vážně ne. "Larry, ráda bych hýčkala tvé ego, aby ti bylo líp, ale sama jsem celá vedle ze svých chlapců a štěněčích ocásků. Ani můj den nebyl zrovna procházka růžovou zahradou." "Co se stalo?" zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou. "No ták. Omlouvám se. Poslouchám." Dokonce jsem si ani nebyla jistá, kde začít a už vůbec jsem nebyla připravená komukoli povědět, k čemu došlo v nemocničním pokoji, tím míň Larrymu. "Ani nevím, kde začít, Larry." "Zkus to." "Richard se chová hnusně." "Problémy s klukem." Znělo to skoro pobaveně. Koukla jsem na něho. "Nedělej ramena, Larry." "Pardon." "Nejde jen o to. Než vypukla tahle krize, chtěli mne v kostele Církve věčného života. Malcolm je uložený ve sklepení. Jeho kongregace ho chce zachránit. Hasiči chtějí vědět, jestli ho můžou nechat být, než padne noc, kdy vstane sám od sebe."


272

"Takže?" optal se Larry. "Takže nemám nejmenší tušení jak zjistit, jestli je Malcolm živý nebo mrtvý." Zíral na mne. "Děláš si srandu." "Kéž by." "Ale jsi nekromant." "Oživuju zombie a omylem občas i upíry, ale nedokážu oživit vyššího upíra, který je mocný jako Malcolm. Kromě toho, co s tím, kdybych mohla? Byl by to důkaz, že je živý nebo že je mrtvý? Tím myslím, když ho dokážu oživit, může to také znamenat, že je zralý stát se zombie. Do pekla, Jean-Claude se vzbudil na den, možná i Malcolm." "Upíří zombie?" řekl Larry. Pokrčila jsem rameny. "Nevím. Jsem jediná, kdo dokáže oživit upíra, co já vím. O tomhle mnoho knih napsáno nebylo." "No a co Sabitini?" "Myslíš toho kouzelníka?" "Oživil zombie, jako součást vystoupení, a měl upíry, kteří plnili jeho rozkazy. Četl jsem výpovědi očitých svědků." "Zaprvé, zemřel v roce 1880. Poněkud dřív, než se já narodila. Zadruhé, ti upíři byli jen otroci, co ho doprovázeli. Pro upíry, kteří byli jinak na potkání zabíjeni, to byl prostě způsob, jak chodit volně mezi lidi. Sabitini & jeho ochočení upíři, tak jim říkali." "Nikdo nikdy neprokázal, že to byl podvodník, Anito." "Fajn, ale je mrtvý a nezanechal žádné deníky." "Oživ ho a zeptej se," řekl Larry. Zírala jsem na něho tak dlouho, že jsem musela rychle dupnout na brzdu, abych nevrazila do auta před sebou. "Cos to řekl?" "Oživ Sabitiniho a zjisti, jestli dokázal oživovat upíry jako ty. Je mrtvý jen něco málo přes sto let. Oživila's mnohem starší zombie." "Ušel ti loňský případ, kdy kněz vaudun oživil nekromanta. Ta zombie se totálně vymkla kontrole a začala zabíjet lidi." "Vykládala's mi o tom, ale ten kněz nevěděl, kdo to je. Když víš, oč kráčí, můžeš udělat jistá opatření." "Ne," řekla jsem. "Proč ne?" Otevřela jsem pusu, zavřela ji, protože jsem neměla dobrou odpověď. "Neschvaluji oživování mrtvých ze zvědavosti, Máš ponětí, kolik peněz mi nabízeli za oživení zesnulých celebrit?" "Vždycky jsem chtěl vědět, co se doopravdy stalo Marilyn


273

Monroe." "Když za mnou přijde její rodina a požádá, možná to udělám. Ale neoživím tu nebohou ženu, protože nějaký bulvární plátek zamává našemu šéfovi před nosem penězi." "Mávali mu před nosem celým balíkem prachů," upřesnil Larry. "Takovým balíkem, že poslal Jamisona, aby to zkusil. Nedokázal ji oživit. Příliš dlouho mrtvá, bez větší oběti." Zavrtěla jsem hlavou. "Jamison je žabař." "Všichni ostatní u Oživovatelé, a.s., to odmítli." "Včetně tebe," dodala jsem. Pokrčil rameny. "Možná bych ji oživil a optal se jí, jak umřela, ale ne před kamerami. Tu ubohou ženu pronásledovali za živa. Je mrtvá, stejně ji pronásledují. To se mi nezdá fér." "Seš dobrej kluk, Larry." "Ne dost dobrej, abych věděl, že upíři shoří na prach a po lidech zbude kostra." "Nezačínej s tím, Larry. Jde jen o zkušenosti. Měla jsem ti to říct, než jsi šel dneska ven. Popravdě, vedeš si v práci tak dobře, že mne nenapadlo ti o tom říkat." "Předpokládala's, že to vím?" "Jo." "Všiml jsem si, že přednášky jsou poslední dobou pořád kratší a kratší. Zvykl jsem si, že při práci s tebou si dělám víc poznámek, než jsem si kdy dělal ve škole." "Poslední dobou jich ubylo, jéje." "Ne, vlastně jsem o tom nijak vážně nepřemýšlel, ale ne." Najednou se zakřenil a to mu rozjasnilo oči a vyhnalo z nich hrůzy dne. Na moment to zase byl ten optimistický hošík s bystrýma očima, jako když se poprvé zjevil na mém prahu. "Myslíš, že se nakonec naučím, jak dělat tuhle práci?" "Jo," řekla jsem, "naučíš. Popravdě, kdybys byl rychlejší, co se mačkání spouště týká, řekla bych, že seš v ní dobrej, Prostě je obtížné naučit se všechno, Larry. Někdy se něco stane a ty zjistíš, že vážně nevíš, o co tu do pekla jde." "I ty?" "I já." Zhluboka se nadechl a vydechl. "Viděl jsem tě překvapenou, jednou či dvakrát, Anito. Když se příšery chovají tak podivně, že nevíš, o co kráčí, obvykle to dopadne fakt hnusně, fakt rychle." Měl pravdu. Přála bych si, aby ne, protože právě teď jsem do


274

pekla nevěděla, o co kurva kráčí. Nechápala jsem, co se stalo s Nathanielem. Nevěděla jsem, jaký vliv mají znamení na Richarda. Nevěděla jsem jak zjistit, jestli je Malcolm pořád mezi nemrtvými, nebo jestli přešel do mnohem trvalejšího stavu, mezi skutečně mrtvé. Na rovinu. Měla jsem tolik otázek a tak málo odpovědí, že jsem si přála prostě jít domů. Možná bychom se, Larry a já, mohli podělit o analgetika a spát až do zítra. Zítra bude určitě líp. Bože, doufám, že bude.


275

41 Z domu se ještě kouřilo, když jsme se tam dostali. Šedavé obláčky kouře stoupaly ze zčernalých trámů, jako miniaturní duchové. Oheň nějakým kouzlem nechal nedotčenou vznosnou kupoli na vršku budovy. Spodní patra byla zničená a očouzená, ale kupole nad troskami čněla jako bílý maják. Vypadalo to, jakoby si černozubý obr z domu hladově ukousnul. Požární vozy zabíraly většinu úzké ulice. Po ulici tekla spousta vody a vytvářela tak mělké jezírko. Požárníci vší tou vodou procházeli, na ramenou míle hadic. Policisté v uniformách nás zastavili dost daleko od všeho toho dění. Stáhla jsem okénko a blýskla identifikační kartou. Byl to malý kousek plastiku s klipsou a vypadal úředně, ale nebyl to odznak. Někdy mne uniformy nechaly projít a někdy musely jít požádat o dovolení. Washingtonem koloval Brewsterův zákon, ten by dal popravčím upírů pravomoci federálních šerifů. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Do pekla, chtělo to mnohem víc, než jen odznak, aby se zrodil dobrej polda, ale já osobně bych moc ráda měla odznak, kterým bych se mohla ohánět. "Anna Blakeová, Larry Kirkland, jdeme za seržantem Storrem." Důstojník se na moji kartu zamračil. "Musím to zajít prověřit." Vzdychla jsem. "Fajn, počkáme tady." Uniforma odešla hledat Dolpha a my čekali. "Obvykle máš ve zvyku se s nimi dohadovat," podotknul Larry. Pokrčila jsem rameny. "Prostě dělají svoji práci." "Odkdy ti to brání remcat?" Podívala jsem se na něho. Usmíval se, což ho zachránilo před peprnou odpovědí, co mne svrběla na jazyku. Mimoto, právě teď bylo moc pěkné vidět ho usmívat, ať už kvůli čemukoli. "No tak jsem změkla – malinko. Tož co?" Úsměv přerostl v křenění, můj strýc by to nazval úsměvem od ucha k uchu. Jakoby další věc, co vypustí z pusy, měla být příliš legrační, než aby šla vyslovit. Vsadila bych se, že mně osobně nebude připadat legrační vůbec. "Je to zamilovaností do Jean-Clauda nebo pravidelným sexem?" Sladce jsem se usmála. "Když už hovoříme o pravidelném sexu, jaká je detektiv Tammy?" Zrudnul první. Potěšení na mé straně.


276

Promáčenou ulicí se k nám vracela uniforma s detektivem Tammy Reynoldsovou v závěsu. Jó, život bývá i dobrý. "Hele, není to tvoje malá sladká švestička?" zašveholila jsem. To už ji uviděl i Larry. Červený odstín na jeho tváři se rozjasnil a nabyl barvy otevřeného plamene, červenějšího, než jeho vlasy. Modré oči měl trošku vykulené námahou z dýchání. Saze byly otřené, což jeho tvář uchránilo před podobou zarudlé modřiny. "Nebudeš dělat žádné narážky… budeš, Anito? Tammy nemá škádlení ráda" "A kdo má?" "Omlouvám se," vyhrkl, padalo to z něj jako z kafemlejnku, snažil se využít čas, než k nám dojdou. "Moc se omlouvám. Už se to nikdy nestane. Prosím, neztrapni mne před Tammy." "To, že bych udělala?" "Bez mrknutí oka," zanaříkal. "Prosím, ne." Už byli skoro u vozu. "Netahej mne za fusekli a já nebudu tahat za tvoji," zašeptala jsem. "Domluveno," oddechl si. Stáhla jsem dolů okénko a usmála se. "Detektiv Reynoldsová, jak ráda vás vidím." Reynoldsová se zamračila, protože já byla jen zřídka ráda, že ji vidím. Byla to čarodějnice a vůbec první policejní detektiv s nadpřirozenými schopnostmi přesahujícími běžné psychické vlohy. Ale byla mladá, bystrá, dychtivá a trošku moc usilovně se snažila být mou přítelkyní. Prostě byla až přespříliš fascinována skutečností, že oživuji mrtvé. Chtěla se o tom dozvědět všechno. Ještě nikdy žádná čarodějnice nezpůsobila, abych se cítila jako zatracená zrůda. Většina čarodějek jsou jemné chápající duše. Možná za to mohla skutečnost, že Reynoldsová byla křesťanská čarodějnice, příslušnice Stoupenců cesty. Sekty vracející se ke gnosticismu, jež brala pod svá křídla téměř veškeré magické dovednosti. Skoro všichni ale byli za dob inkvizice vyhlazeni kvůli faktu, že jim jejich vyznání nedovoluje skrývat svoji víru pravou, ale přežili. Fanatici vědí, jak na to. Reynoldsová byla vysoká, štíhlá, s rovnými hnědými vlasy, padaly jí okolo ramen, a očima, jimž bych já říkala oříškové, ale ona tvrdila, že jsou zelené. Šedozelené s velkými ostrůvky světle hnědé okolo panenek. Kočky mívají zelené oči. Většina lidí ne. Pokoušela se stát mou přítelkyní, a když já jí o oživování mrtvých neřekla zhola nic, obrátila se na Larryho. Nejdřív se zdráhal, ze stejného


277

důvodu jako já. Jenže mně sex nenabídla. To Larryho postrčilo přes okraj propasti a do její náruče. Stěžovala bych si na jeho výběr cukrouška, pokud bych sama ctila přísné morální zásady. Nevadila mi ta záležitost s čarodějnictvím, ani že je polda. Šlo mi o ten náboženský fanatismus. Jenže když sdílíte lůžko s chodící mrtvolou, moc prostoru na stížnosti vám nezbývá. Sladce jsem se na ni usmála. Reynoldsová se zachmuřila ještě mnohem víc. Nikdy dřív jsem nebyla ráda, že ji vidím. "I já vás ráda vidím, Anito." Její uvítání bylo opatrné, ale zdálo se upřímné. Vždy ochotná nastavit druhou tvář. Dobrá malá křesťanka. Začínala jsem uvažovat, jestli i já jsem pořád dobrá křesťanka. Nepochybovala jsem o Bohu. Pochybovala jsem o sobě. Předmanželský sex s upírem otřásl mojí vírou v mnoha ohledech. Sklonila svých pět stop deset, aby nakoukla okénkem přese mne na Larryho. "Ahoj, Larry." Také její úsměv byl nelíčený. Rozjiskřil jí oči. Cítila jsem vlny touhy, jestli ne lásky, vycházející z ní směrem k němu, jako teplý, do rozpaků přivádějící proud. Ruměnec na Larryho tváři přešel v mléčnou bledost s posypátkem pih, jako skořicové inkoustové kaňky. Obrátil k ní své velké modré oči a mně se nelíbilo, jak se na ni dívá. Nebyla jsem si jistá, že z Larryho strany jde o pouhý chtíč. Možná, že ani ze strany Reynoldsové, ale o její city jsem se nestrachovala tolik, jako o ty Larryho. "Detektiv Reynoldsová," řekl. Byla to jen má představivost nebo zněl jeho hlas hlouběji? Né. "Larry." To jediné slovo bylo vysloveno příliš vřele. "Kde chcete, abych zaparkovala?" přerušila jsem jejich výměnu cukrbliků. Zamrkala na mne oříškovýma očima, jakoby na chvilku zapomněla, že tam jsem. "Kdekoli tam vzadu." "Bezva." Ustoupila a nechala mne zaparkovat, ale nespouštěla pohled z Larryho. Možná šlo o víc, než o chtíč. Zatraceně. Zaparkovali jsme. Larry si veleopatrně rozepnul bezpečnostní pás, šklebil si při tom. U pumpy jsem mu podržela dveře. "Chceš, abych ti podržela dveře?" Otočil se ke dveřím pružně jako Golem, snažil se udržet trup nehybný. Zastavil se s rukou na kličce. Jeho dech trochu zakolísal.


278

"Ano, prosím." Já osobně bych si otevřela sama, z čiré paličatosti. Larry byl z nás dvou ten moudřejší. Přidržela jsem mu dveře a podala ruku. Já tahala, on se odstrkoval nohama, a společnými silami jsme ho postavili. Začal se hrbit bolestí, ale přitom ohnul záda, což bolest ještě zhoršilo. Nakonec zůstal stát tak rovně, jak dokázal, opíral se o Jeep, učil se zase dýchat. Bolest vás připraví o dech. Reynoldsová najednou stála vedle nás. "Co se mu stalo?" "Pověz jí to. Já si půjdu povykládat s Dolphem." "Jistě," vydechl Larry, hlas napjatý. Měl být v posteli, obluzený analgetiky. Možná nebyl zas o tolik chytřejší, než já. Najít očima Dolpha nebylo těžké. Pete McKinnon stál vedle něj. Bylo to jako kráčet ke dvěma malým horám. Dolphův tmavý oblek vypadal čerstvě vyžehlený, bílá košile naškrobená, kravata pečlivě uvázaná pod límečkem. Nemohl být v tomhle vedru dlouho. Dokonce i Dolph se potí. "Anito," oslovil mne. "Dolphe." "Slečno Blakeová, rád vás zase vidím," pozdravil Pete McKinnon. Usmála jsem se. "Je prima vědět, že mne někdo rád vidí." Jestli Dolph pochopil, že to rýpnutí bylo určeno jemu, ignoroval to. "Všichni na tebe čekají." "Dolph byl odjakživa mužem nemnoha slov," konstatoval Pete. Zakřenila jsem se na něho. "Dobře, že vím, že nejde o nic osobního." Dolph se na nás zamračil. "Jestli jste vy dva skončili, máme práci." Pete a já jsme se zazubili jeden na druhého a následovali Dolpha zmáčenou ulicí. Byla jsem štěstím bez sebe, že zas mám svoje Niky. Dokážu chodit stejně dobře jako kterýkoli muž, ve správných botách. Vysoký, hubený hasič s šedým knírkem sledoval, jak kráčím po ulici. Pořád měl na sobě helmu a ochranný oblek, i přes červencové vedro. Ostatní čtyři byli svlečení jenom do triček a gumově vyhlížejících kalhot. Někdo je postříkal od hlavy k patě vodou. Vypadali jako upoutávka na soutěž Mister Mokré tričko, zaměřenou na kulturisty. Pili Gatorade a vodu, jakoby na tom závisely jejich životy.


279

"Převrátil se tady někde náklaďák s Gatorade nebo je to nějaký standardní post-požární obřad?" zeptala jsem se. Pete se nade mnou smiloval: "V ohni, s plnou výbavou, je zatraceně horko. Dehydrujete. Voda kvůli rehydrataci a Gatorade vám dodá elektrolyty, takže pak neomdlíte z horka." "Aha," zase o štipku moudřejší. Hasič, který srolovával hadici, došel až k nám. Zpod helmy vykukoval delikátní trojúhelník tváře. Průzračně šedé oči se střetly s mým pohledem. Zvednutí brady, způsob držení těla, byla v tom výzva. Poznala jsem příznaky. Sama vláčím na ramenou břemeno o velikosti hory. Zmocnil se mne pocit, že bych se měla omluvit, že jsem ji považovala za muže, ale to já ne, ani omylem. Bylo by to urážlivé. Pete mi představil dlouhána: "Tohle je kapitán Fulton. Je velitelem zásahu na tomto místě." Podala jsem mu ruku, zatímco on o tom pořád ještě přemýšlel. Jeho ruka byla veliká, s obrovskými kotníky. Potřásl mi rukou, jakoby měl strach stisknout příliš pevně, a pustil ji hned, jak mohl. Vsadila bych se, že mít ve své jednotce hasičku ho těší zhruba stejně, jako mít ováda v uchu. Představil zmíněnou požárnici: "Desátník Tuckerová." Podala mi ruku. Měla pěkně pevný stisk ruky a oči tak upřímné, že to bylo až agresivní. Usmála jsem se. "Je prima pro změnu nebýt jediná žena na place." To na její tváři vyloudilo velice malý úsměv. Kratince kývla a ustoupila, nechala svého kapitána převzít otěže. "Kolik toho víte o požářišti, paní Blakeová?" "Jsem slečna a nemnoho." Nad tou opravou se zamračil. Cítila jsem, jak se Dolph vedle mne pohnul, nebyl ze mne nadšený. Jeho tvář by to neprozradila, ale já skoro cítila, jak moc chce, abych se nechovala jako osina v zadku. Kdo… já? Desátník Tuckerová na mne zírala, oči vykulené, tvář velice klidnou, jakoby se snažila nerozesmát. Připojil se k nám jeden z kvarteta hasičů. Vlhké triko se mu lepilo na břicho, které ho stálo příliš mnoho sklapovaček, ale já si ten pohled rozhodně užívala. Byl vysoký, široká ramena, blond a vypadal, jako by byl stvořen k tomu, aby pod paží nosil surfovací


280

prkno nebo obšťastňoval Barbie v jejím domě snů na Malibu. Na usmívající se tváři měl šmouhu od sazí a jeho oči byly zarudlé. Podal mi ruku, aniž mi byl představen. "Já jsem Wren." Žádná hodnost, jen jméno. Troufalec pohledný. Podržel moji ruku ve své o krapet déle, než bylo nutné. Nebylo to protivné, jen projevil zájem. Sklopila jsem oči. Ne z ostychu, ale protože si někteří muži přímý oční kontakt pletou s příslibem. A já měla v tanečním nepořádku právě tolik udělaných mužských, kolik jich jsem schopná zvládnout, pokud se mi neupíše vášnivý hasič. Kapitán Fulton se na Wrena zamračil. "Máte nějaké otázky, slečno Blakeová?" Tu slečnu tak zdůraznil, že to znělo, jakoby na začátku byla s nejmíň tři. "Máte sklep plný upírů, které potřebujete zachránit bez toho, abyste je vystavili slunečním paprskům nebo nechali sníst některé z vašich lidí, správně?" Vteřinu či dvě na mne zíral. "To je podstata problému." "Proč je prostě nemůžete nechat ve sklepě, dokud se úplně nesetmí?" "Každou minutou se může propadnout podlaha." "Což by je vystavilo slunečnímu světlu a zabilo." Kývnul. "Dolph říkal, že jeden upír byl zabalený do dek a pelášil k nemocnici. Je to důvod, proč se domníváte, že ani ti ostatní možná nejsou ve svých rakvích?" Zamrkal. "Je tam ještě jeden upír, na schodech vedoucích dolů. Bylo to…" Sklopil zrak, pak ho najednou pozvedl a zmocnil se mého, pěkně namíchnutě. "Už jsem viděl oběti hořet, ale nic jako toto." "Jste si jistý, že to je upír?" "Ano, proč?" "Protože upír vystavený slunečním paprskům nebo ohni obvykle úplně shoří na popel a pár kostních fragmentů." "Postříkali jsme to vodou," ozval se Wren. "Nejdřív jsme si mysleli, že je to člověk." "Co vás přimělo změnit názor?" Teď bylo na něm, aby uhnul pohledem. "Pohnulo se to. Třetí stupeň popálenin, ohořelo to až ke chrupavkám a svalům, kostem, a ono to k nám vztáhlo ruku." Jeho tvář teď vypadala pobledle, vystrašeně. "Žádný člověk tohle nezvládne. Nepřestávali jsme na to


281

stříkat vodu, mysleli jsme si, že bychom to mohli zachránit, ale přestalo se to hýbat." "Takže jste usoudili, že je to mrtvé?" zeptala jsem se. Všichni tři si vyměnili pohledy. Kapitán Fulton řekl: "Myslíte, že by to mohlo nebýt mrtvé?" Pokrčila jsem rameny. "Nikdy nepodceňujte schopnost upírů přežít, kapitáne." "Musíme se tam vrátit a dostat to do nemocnice," uzavřel problém Wren. Obrátil se, jakoby se chtěl vrátit do domu. Fulton ho chytil za ruku. "Dokážete poznat, jestli je upír živý nebo mrtvý?" zeptal se Fulton. "Myslím, že ano." "Myslíte?" "Nikdy jsem neslyšela o upírovi, co by přežil požár. Takže jo, myslím, že poznám, jestli je naživu. Kdybych řekla něco jiného, lhala bych. Snažím se to nedělat, pokud jde o něco důležité." Dvakrát kývnul, briskně, jakoby si na mne vytvářel názor. "Žhář rozhodil katalyzátor po podlaze, po níž budeme nahoře chodit a sotva se ocitneme ve sklepě, ta samá podlaha bude nad námi." "Takže?" "Takže nás ta podlaha neudrží, slečno Blakeová. Hodlám tuto práci prohlásit za striktně dobrovolnou a svým lidem to zdůraznit." Vzhlédla jsem a podívala se do jeho vážného obličeje. "Do jaké míry je pravděpodobné, že se ta podlaha propadne, a jak brzy?" "Nemám ani páru. Upřímně? Jsem překvapený, že se ještě nepropadla." "Je to klášter vybudovaný pro Církev věčného života. Jestli má stejné podzemí jako to, co jsem u žít–až–navěky viděla posledně, strop je z betonu, vyztužený ocelovými pruty." "Což by vysvětlovalo, proč se ještě nepropadl," konstatoval Fulton. "Takže jsme v bezpečí, že jo?" optala jsem se. Fulton se na mne útrpně zahleděl a zavrtěl hlavou. "Žár mohl beton oslabit nebo dokonce mohl oslabit tažnou sílu ocelových prutů." "Takže se může propadnout," myslela jsem nahlas. Přikývnul. "A nás pohřbít." Bezva. "Jdeme na věc." Fulton mne popadl za ruku a ne zrovna něžně. Zírala jsem na


282

něho, ale on neuhnul a nepustil mne. "Chápete vůbec, že tam dole můžeme zůstat pohřbení zaživa nebo být na smrt rozdrceni nebo se dokonce utopit, jestli je tam dost vody?" "Pusťte mne, kapitáne Fultone." Můj hlas byl klidný, pevný, ani trošku naštvaný. Bod pro mne. Fulton mne pustil a couvnul. Jeho oči vypadaly trošku divoce. Byl vystrašený. "Já jen chci, abyste si byla vědoma toho, co se může stát." "Ona to chápe," ozval se Dolph. Něco mne napadlo. "Kapitáne Fultone, jaký máte pocit z toho, že byste měl své muže poslat do potenciální smrtící pasti, aby zachránili bandu upírů?" Něco prokmitlo jeho tmavýma očima. "Zákon říká, že to jsou lidé. Nenecháte lidi trpět ani uvězněné." "Ale," napověděla jsem. "Ale mí muži jsou mi dražší, než banda mrtvoláků." "Není to tak dávno a přinesla bych si marshmallows a buřty na opékání." "Co změnilo váš názor?" zeptal se Fulton. "Pořád se setkávám se spoustou lidí-lidí, kteří jsou stejně příšerní, jako příšery. Možná ne stejně děsiví, ale stejně zlí." "Práce u policie ničí váš názor na bližní," podotkla detektiv Tammy. Konečně se k nám připojila i ona s Larrym. Těch pár yardů Larrymu trvalo fakt dlouho. Byl příliš zraněný, než aby mohl trvat na tom, že půjde do domu. Skvělé. "Půjdu tam dovnitř, protože je to má práce, ale nemusí se mi to líbit," ucedil Fulton. "Fajn, ale jestli tam zůstaneme zavalení, bude lépe, když sekdyž nás vyhrabou, než se setmí, protože bez upíra gardedá- ehm, gardepána, budeme čelit novorozeným upírů, kteří nemají zrovna dokonalou kontrolu nad svým hladem." Jeho oči se rozšířily, bylo vidět příliš moc bělma. Vsadila bych hříšný prachy, že Fulton už měl tu čest s tesáky vybaveným druhem. Na krku žádné jizvy neměl, ale to nic neznamenalo. Upíři nejdou vždycky po krku, nezáleží na tom, co se tvrdí ve filmech. Krev teče z mnoha rozličných míst. Jemně jsem se dotkla jeho paže. Svaly mu projelo napětí, jako bych mu příliš přitáhla vodítko. "Koho jste ztratil?" "Cože?" Zdálo se, že má problém na mne zaostřit. "Koho vám upíři sebrali?"


283

Zíral na mne, tmavé oči na mě zaostřovaly. Ať už se mu za očima vznášel jakýkoli děsivý výjev, ustoupil do pozadí. Jeho tvář byla téměř normální, když hlesl: "Ženu, dceru." Čekala jsem, že poví něco víc, ale ticho mezi námi narůstalo a vytvářelo mlčenlivou, hlubokou tůni. Zrodila se z těch dvou slov. Žena, dcera. Obě byly ztraceny. Ne – sebrány. "A teď musíte jít do tmy a zachránit nějaké pijavice, riskovat sebe i své lidi. To jednoho fakt nasere." Zhluboka se nadechnul nosem a pomalu vydechl. "Chtěl jsem to nechat upálit, když jsem zjistil, co tam dole je." "Ale neudělal jste to," zašeptala jsem. "Dělal jste svoji práci." "Ale ta práce není hotová," řekl tiše. "Život je kurva," vydechla jsem. "A pak umřete," dokončil za mne Larry. Otočila jsem se k němu a zamračila se, ale bylo těžké se s ním dohadovat. Zrovna dnes měl pravdu.


284

42 Dvakrát kousnutá, jak tak poeticky vyjádřil Dolph, byla pomenší žena, třicátnice. Hnědé vlasy měla spletené do copu, takže krk a upíří kousnutí byly bolestně patrné. Milovníci upírů, lidé, co upíry prostě zbožňují v sexuálním slova smyslu, svá upíří znamení schovávají, pokud nejsou v jednom ze svých lokálů. Lidští věřící Církve věčného života se skoro vždy ubezpečí, že jsou kousnutí dobře vidět. Jsou na ty kousance hrdí, považují je za znamení spásy. Horní sada otisků tesáků byla větší, kůže zarudlejší a víc rozdrásaná. Někdo se se svým jídlem moc nepáral. Druhá stopa byla téměř elegantní, chirurgicky úhledná. Dvakrát kousnutá se jmenovala Caroline, stála tam, objímala sama sebe, jakoby jí byla zima. Vzhledem k tomu, že jste si s největší pravděpodobností mohli usmažit vajíčka rovnou na chodníku, jsem si nemyslela, že je jí zima. Nebo aspoň ne zima tohoto druhu. "Chtěla jste mne vidět, Caroline?" Kývala, houpala hlavou nahoru a dolů, jako jeden z těch pejsků, co vídáte za zadním oknem aut. "Ano, řekla hlasem, jakoby lapala po dechu. Podívala se na Dolpha a McKinnona, pak zpátky na mne, ten pohled mi stačil. Chtěla si promluvit beze svědků. "Vezmu Caroline na procházku. Můžu?" Dolph přikývnul. McKinnon dodal: "Červený kříž má kávu a limonádu." Ukázal na malý obytný náklaďáček. Dobrovolníci z Červeného kříže nabízeli kávu a vzpruhu policistům a hasičům. Na každém místě činu je nenajdete, ale tady byli. Dolph zachytil můj pohled a lehounce kývnul. Věřil mi, že ji vyslechnu i bez něj, věřil mi, že mu přinesu každou informaci, která se bude týkat zločinu. Fakt, že mi pořád tolik důvěřuje, trošku projasnil den. Prima, že aspoň něco. Také bylo prima dělat něco užitečné. Dolph mne chtěl mít na place. Nyní se všechno zastavilo. Fulton zrovna nedychtil ohrozit své lidi kvůli mrtvolám. Ale o to nešlo. Kdyby tam dole bylo šest lidí, už bychom se všichni oblíkali a šli na věc. Ale tohle nejsou lidé a, ať si zákon říká co chce, je to jiná písnička. Dolph měl pravdu. Před kausou Addison versus Clark by sem přijeli, přidali se k hasičskému sboru, aby se ujistili, že se požár nerozšíří na okolní budovy, ale nechali by to uhořet. Standardní pracovní postup. Ale to bylo před čtyřmi lety a svět se změnil. Nebo to aspoň


285

tvrdíme. Kdyby upíři neleželi ve svých rakvích a propadla se střecha, byli by vystaveni slunečnímu záření a bylo by hotovo. Hasiči na stěnu vedle schodů použili sekery, takže jsem viděla mrtvolu druhého upíra. Byl propečený do křupava, ale nebyl na prach. Neměla jsem žádné vysvětlení, proč tělo zůstalo tak vcelku. Dokonce jsem si ani nebyla stoprocentně jistá, že se to po soumraku nezačne hojit. To – už jsem mu tak říkala dokonce i já. Ale to tělo bylo tak strašně spálené, jako černý kmen s hnědou kůží, svaly na obličeji se odchlíply a obnažily chrup, celý, včetně tesáků, v děsivě bolestné grimase. Požárník Wren mi vysvětlil, že svaly se horkem smrští natolik, že občas polámou kosti. Zrovna, když si myslíte, že všechny ty nechutné věci okolo smrti už znáte, zjistíte, že se mýlíte. Musela jsem o těle přemýšlet jako o tom nebo bych se ně nedokázala podívat. Caroline toho upíra znala. Myslím, že ona s přemýšlením o něm jako o tom měla mnohem větší problémy. Od milé dámy z Červeného kříže dostala limonádu. Dokonce i já nafasovala kolu, což znamenalo, že je fakt proklatě horko i na mne, když si nechám ujít kafe. Vedla jsem ji k předzahrádkám sousedních domů, z nichž zkontrolovat požářiště nepřišel nikdo. Okenice zavřené, vjezdy prázdné. Všichni se na den zašili. Jedinou známkou života byl trojúhelníkový záhon růží a černý otakárek, co nad ním poletoval. Klid a mír. Chvilku jsem uvažovala, jestli je ten motýl jedním z Warrickových mazlíčků, ale nebylo tady cítit žádnou moc. Prostě motýlek poletující nad dvorečkem jako drobounký papírový kapesníček. Sedla jsem si do trávy. Caroline se ke mně přidala, světle modré kraťasy si uhlazovala, jako by byla zvyklá nosit spíš sukni. K pití si vybrala sodu. Tak, teď mne měla sama pro sebe a nevěděla jak začít. Možná by bylo lepší, kdybych počkala, než se rozpovídá, ale trpělivost mi došla už dávno. Nikdy nepatřila k mým sedmi hlavním ctnostem a teď s ní začínat nemíním. "Co mi chcete říci?" optala jsem se. Svou plechovku s limonádou pečlivě postavila do trávy, křehké ruce objížděly lem kraťasů. Na nakrátko ostříhaných nehtech měla světle růžový lak, který ladil s růžovými špagetovými ramínky jejího topu. Lepší, než bleděmodrá, myslím. "Mohu vám důvěřovat?" zeptala se hlasem stejně křehkým a mdlým, jak sama vypadala. Nesnáším, když se mne takhle ptají. Neměla jsem náladu lhát.


286

"Snad. Záleží na tom, co mi chcete svěřit." Caroline vypadala trochu překvapeně, jako kdyby čekala, že řeknu: 'Jo, no jasně.' "To od vás bylo velice upřímné. Většina lidí bez uzardění lže." Způsob, jakým to vyslovila, mne přiměl dospět k názoru, že Caroline lhali často. Lidé, kterým věřila. "Snažím se nelhat, Caroline, ale jestli máte informace, které nám tady mohou pomoci, musíte mi je říci." Upila jsem ze své vlastní plechovky a snažila se, aby to vypadalo bezmyšlenkovitě, uvolněně, nutila jsem své tělo nebýt celé napjaté, nedávat najevo, jak moc na ni chci prostě řvát, dokud mi to neřekne, ať už jde o cokoli. Bez mučení lidi mluvit přinutit nedokážete, ne pravdu. Caroline mi své tajemství prozradit chtěla. Musela jsem jen vydržet v klidu a nechat ji to vyklopit. Když budu příliš netrpělivá nebo hrubá, buďto se sesype a poví i co neví nebo se zasekne a nechá nás na holičkách. Nikdy nevíte, jak se to vyvrbí, takže nejdřív zkuste trpělivost. Zastrašovat je můžete vždycky i potom. "Byla jsem lidským kontaktem tohoto kláštera tři měsíce. Strážce, který dohlížel na mladé jedince, se jmenuje Giles. Je silný a mocný, ale ve své rakvi býval uvězněn až do úplného setmění. Pak se najednou, jsou to dvě noci, probudil uprostřed dne. To se mu stalo poprvé. Ten na schodech musí být jeden z mladých upírů." Podívala se na mne, hnědé oči vytřeštěné. Naklonila se ke mně a dokonce ještě víc ztlumila svůj už tak tichý hlas. Musela jsem se k ní naklonit ještě blíž, abych jí vůbec rozuměla, tak blízko, že se mé vlasy otřely o její rameno. "Žádný z mladých upírů nebyl mrtvý déle, než dva roky. Chápete, co to znamená?" "Znamená to, že by během dne neměli obživnout. Také to znamená, že ten na schodech měl shořet na popel." "Přesně," vydechla. Znělo to, jakoby se jí ulevilo, že konečně narazila na někoho, kdo věci rozumí. "Týkalo se tohle předčasné probouzení výhradně vašeho kláštera?" Zavrtěla hlavou, teď šeptala. Měly jsme hlavy u sebe jako šuškající si prvňačky. Byla jsem dost blízko, abych viděla jemné červené žilky v jejích očích. Caroline nemohla kvůli něčemu spát. "Ve všech klášterech a kostelech se upíři najednou začali budit předčasně. Zdálo se, že hlad těch mladých se zhoršuje." Její ruka podvědomě zabloudila ke krku a ošklivé ráně na něm. "Hůře se ovládali, dokonce i strážcem."


287

"Přišel někdo s nějakou teorií o tom, proč tomu tak je?" zeptala jsem se. "Malcolm si myslí, že je někdo ruší." Měla jsem pár kandidátů na post rušitelů upírů, ale nebyli jsme tady, abychom získali mé odpovědi. Byli jsme tady, abychom si poslechli ty Carolininy. "Tušil kdo?" "Víte o našich vzácných návštěvnících?" zeptala se, hlásek dokonce ještě tišší, jakoby se to poslední bála vyslovit. "Jestli myslíte upíří radu, tak s těmi už jsem měla tu čest." Ucukla ode mne, celá v šoku. "Měla tu čest," zopakovala nevěřícně. "Ale Malcolm se s nimi dosud nesetkal." Pokrčila jsem rameny. "Museli nejprve… prokázat úctu Vládci města." "Malcolm říkal, že nás kontaktují, až budou připraveni. Jejich příchod pokládal za znamení, že i zbytek upírů je připraven přestoupit na víru pravou." Nehodlala jsem tam sedět a vykládat jí, proč ve skutečnosti rada do města zavítala. Jestli to církev neví ani to vědět nemusí. "Nemyslím si, že rada nějak moc dbá o náboženství, Caroline." "Proč by sem jinak přijeli?" Pokrčila jsem rameny. "Rada má své důvody." Vidíte, nelžu, jsem pekelně tajemná, ale nelžu. Zdálo se, že mi to baští. Možná byla na tajemné žvásty zvyklá. "Proč by nám rada ubližovala?" "Možná to za ubližování nepovažují." "Jestli hasiči půjdou tam dolů zachránit mladé jedince a oni se probudí bez strážce…" Přitáhla si kolena k hrudi, objímala si nohy. "Všichni se budí jako animální oživlé mrtvoly, nemyslící stvůry, než se nakrmí. Lidé by mohli být mrtví dřív, než se nadějí." Dotkla jsem se jejího ramene. "Vy se jich bojíte, viďte?" Nikdy jsem nepotkala lidského věřícího této sekty, který by se bál upírů, zvlášť ne ten, kdo daruje krev a je lidský kontakt. Stáhla si dolů výstřih tílka, až jsem mohla zahlédnout vršek drobných prsou. Na bledém mase ňader měla kousance, co vypadaly spíš jako od psa, než od upíra. Maso bylo plné podlitin, jakoby upíra odtrhli skoro hned, jak začal sát. "Giles ho musel ze mne odtáhnout. Musel ho zkrotit. Dívala jsem se mu do tváře a věděla, že kdyby tam Giles nebyl, zabil by mne. Ne aby mne změnil nebo měl, ale jen jako jídlo." Nechala top zase sklouznout přes ránu, v horkém červencovém slunci se celá


288

třásla. "Jak dlouho jste v církvi, Caroline?" "Dva roky." "A tohle je poprvé, co jste se vyděsila?" Přikývla. "Tak to si ve vaší přítomnosti dávali pořádný pozor." "Co tím myslíte?" Natáhla jsem levou ruku a předvedla jizvy. "Ta pavučina jizev v ohbí paže je památka na to, jak se do mne zahryznul upír. Tu ruku zlomil. Měla jsem pořádné štěstí, že jsem neztratila schopnost ji používat." "A co tohle?" Zlehka se dotkla stop po drápech, jež se táhly dolů po spodní části ruky. "Čarodějnice v kůži kožoměnce." "Jak se vám do ruky vypálil kříž?" "Lidé s pár kousnutími, jako vy, si mysleli, že by bylo zábavné poznačit mne křížem. Jen se bavili, krátili si čas, než jejich pán vstane na noc." Oči měla jako tenisáky. "Ale upíři v církvi takoví nejsou. My takoví nejsme." "Všichni upíři jsou takoví, Caroline. Někteří z nich se ovládají lépe, než ostatní, ale pořád se krmí z lidí. Nemůžete doopravdy respektovat něco, v čem vidíte jídlo." "Ale vy chodíte s Vládcem města. Myslíte si to i o něm?" Zamyslela jsem se nad tím a odpověděla pravdivě: "Někdy." Potřásla hlavou. "Domnívala jsem se, že vím, co chci. Co budu dělat až navěky. Nyní nevím nic. Cítím se tak… ztracená." Z jejích obrovských očí vytékaly slzy. Objala jsem ji okolo ramen a ona se ke mně přitulila, svírala mne svýma drobnýma, pečlivě nalakovanýma ručkama. Plakala tiše, zrazoval ji jen třaslavý dech. Držela jsem ji a nechala plakat. Jestli tam dolů do tmy vezmu ty pohledné hasiče a půltucet čerstvě mrtvých upírů ožije jako animální nemrtví, buďto hasiči umřou nebo budu nucená upíry pozabíjet. Prašť jako uhoď. Výhra-výhra se nekoná. Musíme zjistit, jestli jsou upíři živí, musíme nad nimi získat kontrolu. Jestli tyhle problémy způsobila rada, možná by mohli pomoct je vyřešit. Když do města zavítají velcí zlí upíři, aby mne zabili, obvykle se k nim o pomoc neobracím. Ale my se tady pokoušíme zachránit život upírům, ne pouhým lidem. Možná by


289

pomohli. Možná ne, ale optání přece bolet nemůže. Tak jo, mohlo by to bolet a pravděpodobně i bude.


290

43 Dokonce i přes telefon mi bylo jasné, že Jean-Claude je z mého nápadu obrátit se na radu o pomoc totálně v šoku. Říkejme tomu dobrý odhad. Doslova oněměl. Snad vůbec poprvé. "Proč si jim neříct o pomoc?" "Oni jsou rada, ma petite," odpověděl, hlas vlivem emocí skoro zadýchaný. "Přesně tak," potvrdila jsem. "Jsou vůdci svých lidí. Být vůdci neznamená jen privilegia. Ten post má cenovku." "To pověz vašim politikům ve Washingtonu, v jejich oblecích za tři tisíce dolarů." "Neřekla jsem, že my to děláme líp. O tohle teď nejde. Pomohli ten problém vytvořit. Můžou, bůh je mi svědkem, pomoct ho vyřešit." Vtom mne napadlo něco nedobré. "Ledaže by to udělali naschvál." Dlouze si povzdechl. "Ne, ma petite, to není naschvál. Neuvědomil jsem si, že se to ostatním děje." "Proč se to neděje našim upírům?" Myslím, že se zasmál. "Našim upírům, ma petite?" "Víš, co chci říci." "Ano, ma petite, vím, co chceš říci. Já naše lidi chránil." "Neber si to ve zlém, ale jsem překvapená, že máš dost šťávy, abys radě zabránil navážet se do tvých lidí." "Popravdě, ma petite, i já." "Takže jsi nyní mocnější, než Malcolm?" "Jeví se to tak," řekl tiše. Chvíli jsem o tom přemýšlela. "Ale proč to předčasné probouzení? Proč narůstající hlad? Proč by to rada měla chtít?" "Oni to nechtějí, ma petite. Je to jen vedlejší efekt jejich přítomnosti." "Vysvětli." "Jejích velmi blízká přítomnost dává nechráněným upírům zvláštní moc: časné ožívání, snad i jiná nadání. Větší žravost a nedostatek sebekontroly u mladých jedinců by mohly znamenat, že se rada rozhodla nekrmit, dokud budou na mém teritoriu. Vím, že Cestovatel dokáže přijímat energii prostřednictvím slabších upírů, aniž by je posedl." "Takže si bere část krve, co pijí?"


291

"Oui, ma petite." "Ostatní se krmí?" "Pokud tyto těžkosti zažívají všichni příslušníci církve, pak myslím, že ne. Myslím, že Cestovatel našel způsob, jak načerpat energii pro ně všechny, ačkoli si nedokážu představit, že by Yvette vydržela, byť i jen jednu jedinou noc, aniž by někomu způsobila bolest. "Má na to Warricka." Ve chvíli, kdy jsem ta slova vyslovila, mi došlo, že jsem ještě neměla příležitost Jean-Claudovi povědět o Warrickově malém výletu za dne ani o jeho varování. Jean-Claude se probral ze spánku, když jsem byla v nemocnici, obklopená dlaky. Mezitím jsem se přesunula z jedné záchranné akce na druhou. "Warrick mne přišel navštívit, když's byl v limbu." "Co tím míníš, ma petite?" Řekla jsem mu to. Všechno. Zůstal zticha. Jen jeho tiché dýchání mi napovídalo, že je pořád tam. Konečně promluvil: "Věděl jsem, že Yvette získává sílu skrze svého pána, ale nedošlo mi, že Warrickovy schopnosti naopak tlumí." Najednou se zasmál. "Snad právě proto jsem si neuvědomil, že jsem vyšší upír, když jsem tehdy poprvé pobýval u rady. Možná i má paní bránila mým silám v rozkvětu." "Mění Warrickovo varování naše plány?" zeptala jsem se. "Jsme zavázáni zúčastnit se formální audience, ma petite. Jestliže odmítneme zaplatit za tvé leopardodlaky, dáme Padmovi a Yvette velmi dobrou záminku vyzvat nás. Nedostát svému slovu, když už bylo jednou dáno, se v našich kruzích považuje za téměř neodpustitelný hřích." "Ohrozila jsem nás," hlesla jsem. "Oui, ale jsi, co jsi, nic jiného jsi dělat nemohla. Warrick a vyšší upír, kdo by si to býval pomyslel? Byl Yvettinou hračkou opravdu drahně dlouhou dobu." "Jak dlouhou?" Jean-Claude zůstal zticha po dobu jednoho, dvou úderů srdce, pak: "Býval rytířem na křížových výpravách, ma petite." "Ve které? Bylo jich víc." "Je tak pěkné hovořit s někým, kdo zná jejich historii, ma petite. Ale byla's blízko něj. Kolik mu je?" Dumala jsem o tom. "Devět set, plus mínus." "Která by to byla?" "Nesnáším zkoušení, Jean-Claude. První křížovou výpravu


292

papež vyhlásil začátkem jedenáctého století." "Exactement." "Takže Yvette byla stará dokonce už tehdy." "Znáš její věk?" "Je jí tisíc let. Ale je to nemastných neslaných tisíc let. Potkala jsem upíry v jejím věku, pekelně mne vyděsili. Ona ne." "Ano, Yvette nahání hrůzu, ale ne svým věkem nebo mocí. Může žít až do skonání světa a nikdy nebude patřit mezi nás, vyšší upíry." "A to ji pěkně sere," konstatovala jsem. "Řečeno hrubě, ale výstižně, ma petite." "Hodlám požádat o pomoc Cestovatele." "Usmlouvali jsme veškerou pomoc, jíž se od nich kdy můžeme nadít, ma petite. Větší dluhy už nedělej. Moc tě o to prosím." "Nikdy's mne o nic neprosil." "Pak dej na má slova. Nedělej to." "Nebudu smlouvat." Vydechl, jakoby zadržoval dech. "Výborně, ma petite, velmi dobře." "Jenom se zeptám." "Ma petite, ma petite, co jsem ti právě teď říkal?" "Koukej, snažíme se tady zachránit život upírům, ne pouhým lidem. Upíři jsou v této zemi legální. Což pro vás neznamená jenom obdržet jisté výsady. Taky to něco stojí. Nebo by mělo." "Hodláš apelovat na smysl pro spravedlnost radních?" Neobtěžoval se z hlasu vytlačit nevěřící podtón. Vlastně ho použil schválně. Takto řečeno to znělo hloupě, ale… "Rada je částečně vinna tím, co se děje. Ohrozili své vlastní lidi. Dobří vůdci to nedělají." "Nikdo nikdy je nenařknul z toho, že by snad byli dobrými vůdci, ma petite. Oni prostě existují. Není to otázka dobra nebo zla. Bojíme se jich a to stačí." "Leda hovno. To nestačí. To se stačení ani neblíží." Vzdychl. "Slib mi aspoň, že s nimi nebudeš smlouvat. Přednes svoji žádost, ale nic jim za pomoc nenabízej. Tohle mi prostě musíš věřit, ma petite. Prosím." Dostalo mne to prosím a strach v jeho hlase. "Slibuji. Je to jejich práce. Nesmlouváš, abys někoho přiměl udělat to, co má v první řadě dělat sám od sebe." "Jsi podivuhodná směs cynismu a naivity, ma petite."


293

"Ty pokládáš za naivní očekávat od rady pomoc upírům v tomto městě?" "Zeptají se, co z toho budou mít oni, ma petite. Co povíš?" "Řeknu jim, že je to jejich povinnost a nazvu je bezectnými bastardy, když to neudělají." Rozesmál se. "Dal bych nevím co, jen abych si tuhle konverzaci mohl poslechnout." "Pomohlo by, kdybys naslouchal?" "Ne. Jestli usoudí, že je to můj nápad, budou trvat na stanovení ceny. Pouze ty, ma petite, bys mohla být ve vztahu k nim tak naivní a doufat, že ti uvěří." Nepovažovala jsem se za naivní a štvalo mne, že on ano. Ovšem, on byl skoro o tři století starší, než já. Madonna se mu pravděpodobně zdála naivní. "Dám ti vědět, jak to šlo." "No, Cestovatel si bude zcela jist, že znám výsledek." "Můžu tě dostat do potíží?" "My už v potížích vězíme až po uši, ma petite. O moc hlouběji klesnout nemůžeme." "Bylo to míněno jako útěcha?" " Un peu." "To znamená maličko, správně?" "Oui, ma petite. Vous dispose a apprendre." "Nech toho," utnula jsem ho. "Jak je ctěná libost." Ztlumil hlas do svůdného šepotu, jako by už takhle nezněl jako hlas z erotických snů. "Cos dělala, když jsem se dnes vzbudil?" Skoro jsem na své malé nemocniční dobrodružství zapomněla. Nyní se mi vše rázem vybavilo a bylo toho dost, abych zrůžověla jako pivoňka. "Nic." "Ne, ne, ma petite, to není správná odpověď. Zcela určitě jsi něco dělala." "Přijeli Stephen a Nathaniel do domu?" "Přijeli." "Bezva. Povím ti to později." "Odmítáš odpovědět na moji otázku?" "Ne, jen nemám žádnou zkrácenou verzi, při níž bych se necítila jako laciná štětka. A na plnou verzi zrovna teď nemám čas. Takže, můžeš počkat?" "Budu čekat celou věčnost, jestli si to má dáma přeje."


294

"Nech si ty kecy, Jean-Claude." "Když ti popřeji štěstí při jednání s radou, potěším tě víc?" "Jo, to jo." "Být dámou je zcela v pořádku, Anito. Není špatné být ženou." "Tak si to zkus, pak mi něco povídej," odsekla jsem. A zavěsila. Má dáma znělo jako můj pes. Majetnicky. Jsem jeho lidský služebník. Aniž ho zabiju, nic na tom nezměním. Ale nepatřím mu. Jestli někomu patřím, pak jen sama sobě. A právě v tomhle duchu jsem měla v úmyslu došlápnout si na radu. Jako já: Anita Blakeová, popravčí upírů, kontaktní osoba policie ve světě příšer. JeanClaudově lidské služebnici by sluch nevěnovali, ale mohli by vyslyšet mne.


295

44 Sluchátko v Cirkuse zvedl Thomas. "Nutí tě dělat práci lokajů?" rýpla jsem si. "Promiňte?" "Pardon, tady je Anita Blakeová." Sekundu zůstal zticha, pak: "Je mi líto, dokud se nesetmí, pro veřejnost neotevřeme." "Je tam Fernando." "Ano, přesně tak. Až se setmí." "Musím mluvit s Cestovatelem, Thomasi. Žádám o to ve věci policie, ne jako lidský služebník Jean-Clauda. Máme tady nějaké upíry v nesnázích a já si myslím, že by mohl pomoci." "Ano, rezervace přijímáme." Dala jsem mu číslo na telefon v Dolphově voze. "Nemáme moc času, Thomasi. Jestli mi nepomůže on, budu tam muset jít s policisty a hasiči sama." "Těším se, až vás dnes večer uvidím." Zavěsil. Život by byl o tolik snazší, kdyby byl Fernando mrtvý. Kromě toho jsem Sylvii slíbila, že ho zabiju. Vždy se snažím plnit své sliby. Dolph se naklonil do dveří, chtěl vědět, co tak dlouho trvá, když vtom telefon zazvonil. Podívala jsem se na něho. Kývnul a šel pryč. Já to zvedla. "Ano." "Bylo mi řečeno, že se mnou potřebuješ mluvit." Dumala jsem, čí rty asi používá, čí tělo. "Děkuji za zavolání, Cestovateli." Troška zdvořilosti mne nezabije. "Thomas byl, tvým jménem, překvapivě výmluvný. Co ode mne chceš?" Vysvětlila jsem mu to tak stručně, jak jsem dokázala. "A co chceš, abych s tím vaším problémem udělal?" "Můžeš z nich přestat čerpat energii. To by pomohlo." "Pak se ovšem musím krmit z živých lidí. Máte tam někoho, koho bys nám všem nabídla místo nich?" "Žádné nabízení, žádné dohody. Tohle je věc policie, Cestovateli. Mluvím z pozice, kdy za mnou stojí autorita zákonů lidí, ne Jean-Claude." "Čím jsou mi zákony lidí? Nám?"


296

"Pokud sejdeme dolů a oni nás napadnou, skončí to tak, že budu nucená některé z nich pozabíjet. Mohli by zabít policisty, hasiče. Pokud všechno dopadne takhle, přinese to špatnou publicitu v souvislosti s Brewsterový zákonem. Rada všem upírům v této zemi přikázala vzdát se vzájemných šarvátek, dokud nebude o zákonu rozhodnuto. Zabíjení policistů je určitě na černé listině také, což?" "Je," řekl. Jeho hlas byl tak opatrný. Nic mi nenapověděl. Nedokázala jsem poznat, jestli je naštvaný nebo pobavený nebo kurva obojí. "Žádám tě, abyste mi pomohli zachránit životy vašich upírů." "Patří k vaší církvi. Nejsou moji," řekl. "Ale rada je přece šéf všech – upíři všech zemí spojte se – správně?" "Jsme jejich poslední soud." Nemám ráda přemlouvání, ale vrhla jsem se do toho po hlavě. "Ty bys dokázal, případ od případu, zjistit, jestli jsou upíři ve shořelých budovách živí nebo mrtví. Dokázal bys upírům zabránit vstát předčasně a všechny nás tady napadnout." "Myslím, že mé síly přeceňuješ, Anito." "Já si to nemyslím," ubezpečila jsem ho. "Pokud by nás Jean-Claude zásoboval… potravou, s velkým potěšením si ji přestanu půjčovat od ostatních." "Ne, za tohle nic nedostaneš, Cestovateli." "Když mi nic nedáš, já nedám nic tobě." "Zatraceně, tohle není hra." "My jsme upíři, Anito. Chápeš, co to znamená? Nejsme součástí vašeho světa. Co se děje u vás nás nedojímá." "Leda hovno. Do boje vytáhli fanatici a snaží se zopakovat Peklo. To vás dojme. Thomas a Gideon museli vyhnat útočníky, zatímco vy jste si dávali dvacet. Tohle vás taky dojme." "Na tom nezáleží. Existujeme ve vašem světě, ale nejsme jeho součástí," stál si tvrdohlavě na svém. "Podívej, tohle možná platilo v šestnáctém století nebo tak, ale v minutě, kdy se upíři stali legálními občany, se to změnilo. Upíři mohou jít do nemocnice a přijede pro ně sanitka. Všichni dělají, co můžou, aby je udrželi naživu, ať už to do pekla pro vás znamená cokoli. Hasiči riskují svůj život chozením do vyhořelých budov a pokoušením se vás zachraňovat. Fanatici se vás pokouší zabít, ale všichni ostatní lidé se vás snaží zachránit." "Pak jsou to blázni."


297

"Snad," připustila jsem, "ale my pošetilí lidé jsme přísahali pomáhat a chránit. My své sliby ctíme." "Tím naznačuješ, že my ne?" "Já tvrdím, že pokud nám nepomůžete tady a dnes, pak nejste hodni být radními. Nejste vůdci. Jste jen paraziti, co tyjí ze strachu svých bližních. Praví vůdci své lidi nenechávají umřít, ne, pokud je mohou zachránit." "Paraziti. Mohu sdělit zbytku radních, jak vysoké mínění o nás máš?" Teď už byl nasraný. Cítila jsem to jako horký závan skrze telefonní linku. "Jo, pověz to všem. Ale jednu věc si zapiš za uši, Cestovateli, upíři nemohou s legálním občanstvím získávat pouze výhody. Získávají i odpovědnost vůči zákonům lidí, jež jim darovaly legalitu." "Je to tak?" "Jo, je to tak. To tvoje tajemné: Existujeme ve vašem světě, ale nejsme jeho součástí, možná platilo v minulosti. Vítej do dvacátého století, protože to status legality přináší. Jednou jste občané, co platí daně, mají vlastní podniky, berou se, dědí, mají děti, už se nemůžete schovávat někde v hrobce a počítat desetiletí. Nyní jste součástí našeho světa." "Budu přemýšlet o tom, cos řekla, Anito Blakeová." "Až teď s tebou domluvím, půjdu do toho domu. Začneme cpát upíry do pytlů na těla a vynášet je ven, abychom je ochránili pro případ, že se podlaha propadne. Pokud během našeho snažení ožijí jako animální upíři, dojde ke krveprolití." "Jsem si toho problému vědom." "A jsi si také vědom toho, že je to právě přítomnost rady, co jim dává energii ožít takto brzy za dne?" "Nemohu změnit účinek, jež má naše přítomnost na slabší upíry. Pokud se ten Malcolm míní honosit statutem pána, pak je jeho povinností zajistit svým lidem bezpečí. Nemohu to udělat za něj." "Nemůžeš nebo nechceš?" "Nemohu." Hmmm. "Možná jsem tvoji moc přecenila. Omlouvám se, jestli ano." "Omluva přijata a já dobře chápu, jak mimořádné pro tebe je, za něco se omlouvat, Anito." Telefon ohluchl. Stiskla jsem tlačítko, které vypnulo pípající linku. Dolph se vrátil hned, jak jsem se dostala z auta. "Tak co?"


298

Pokrčila jsem rameny. "Jak to tak vypadá, budeme se muset bez upířího krytí obejít." "Nemůžeš na ně spoléhat, Anito, ne kvůli krytí." Vzal mne za ruku, tohle ještě nikdy neudělal, stisknul ji. "Tohle je vše, s čím můžeš počítat. Jeden člověk na druhého. Příšerám je po nás velký kulový. Jestli si myslíš, že ne, klameš sama sebe." Pustil moji ruku a odešel dřív, než jsem stihla pomyslet na odmlouvání. Taky dobře. Po rozhovoru s Cestovatelem jsem si nebyla jistá, jestli bych se na nějaké zmohla.


299

45 O hodinu později jsem byla navlečená do ochranného obleku, čili do ochraňáku. Byl objemný, mírně řečeno, a v St. Louiském vedru se změnil v přenosnou saunu. Pevné lepicí pásky jsem měla obmotány okolo loktů i zápěstí, zabezpečovaly spoje mezi rukavicemi a rukávy. Dvakrát se mi zuly boty, takže mi přelepili i nohy. Cítila jsem se jako astronaut, co šel ke špatnému krejčímu. Sportem k trvalé invaliditě. Na zádech jsem navíc měla připevněný samostatný dýchací aparát, SDAčko. Přidejte potápěčský a dostanete kompletní vybavení pro potápěče, anóbrž SCUBA, ale my neměli v úmyslu se potápět. Za což jsem byla vděčná. Patřila k tomu maska, co zakrývala celý obličej, kromě náustku s regulátorem, ale jinak to bylo zatraceně podobné SCUBA výbavě. Měla jsem na potápění osvědčení. Dostala jsem je ještě na škole a měla v úmyslu si ho obnovit. Když je necháte propadnout, musíte celý ten proklatý tréninkový kurz absolvovat znovu. Obnovení míň bolí. Nasazení masky odkládám tak dlouho, jak jen je to možné. Kvůli nehodě při potápění na Floridě teď trpím klaustrofobií. Není to tak zlé, aby mi ježdění výtahem dělalo problémy, ale zavřená v obleku, s maskou, co mi má zakrývat obličej a helmou ochraňáku přes celou hlavu – panikařila jsem a nevěděla, co dělat. "Vážně si myslíte, že je tohle všechno nezbytné?" zeptala jsem se potucetkráté. Kdyby mi prostě dali normální hasičskou helmu a SDAčko, zvládla bych to. "Jestli tam jdete s námi, ano," vynesla svůj ortel desátník Tuckerová. Její tři palce výšky navíc moc nepomáhaly. Obě jsme vypadaly, jako bychom si oblékly šaty po starší ségře. Nebo spíš bráchovi. "Existuje možnost nakažení, pokud ve sklepě plavou těla," ozřejmil mi poručík Wren. "Vážně bude ve sklepě tolik vody?" Vyměnili si pohledy. "Nikdy jste nebyla v domě po požáru, že ne?" víceméně konstatovala Tuckerová. "Ne." "Pochopíte, až tam budeme." "To zní zlověstně." "Tak to míněno nebylo," řekla. Tuckerová neměla moc smyslu pro humor a Wren ho měl až


300

moc. Celkově byl příliš snaživý, když jsme se mě snažili vměstnat do obleku. Ujišťoval se, že mne řádně zalepil a dokonce i nyní na mne plýtval brilantními úsměvy. Ale nešlo o nic příliš zjevného. Nic tak okaté, abych mu musela říct: 'Heleď, já už kluka mám.' Podle toho, co jsem se zatím dozvěděla, se tak choval vždycky a já bych vypadala jako kráva, brát si to osobně. "Nasaď si masku a já ti pomůžu utěsnit přes ni kápi," vyzval mne Wren. Zavrtěla jsem hlavou. "Dejte mi jen obyčejnou přilbu a já použiju SDAčko." "Jestli spadneš do vody bez utěsněné kápě, Anito, to už zrovna můžeš celý ten oblek nemít." "Já to zkusím," řekla jsem tvrdohlavě. Ozvala se Tuckerová: "Dělalo vám problémy už jen dojít v ochraňáku z přívěsu až sem. Praxí se zlepšíte, ale v hluboké vodě, dokonce i my máme co dělat, abychom se udrželi na nohou." Znovu jsem zavrtěla hlavou. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla problémy s dýcháním. Dala jsem si masku na tvář. Nadechla jsem se a pak se ozval ten hrůzný zvuk. Bylo to jako dýchání Darth Vadera, až na to, že bylo vaše. Ve vodě, v temnotě, byl váš dech jediný zvuk. Mohl k vám přicházet hlasitě jako bouře, pokud jste čekali, že umřete. "Ty řemínky je potřeba utáhnout," ozval se Wren. Začal mi je utahovat, jakoby mi bylo pět a on se mne snažil zababušit na hraní ve sněhu. "Já to zvládnu." Můj hlas se mi vracel přes radiovou linku v masce. Zvedl své ruce v rukavicích k obloze, pořád se usmíval. Tohohle chlapíka bylo těžké urazit, protože já se fakt snažila. Oplýval takovou tou radostnou žízní po životě, co patrně odrážela úplně všechno. Nikdy nevěřte lidem, kteří se pořád usmívají. Buďto se vám pokouší něco prodat nebo nepojedli moc vtipné kaše. Wren mi hloupý nepřipadal. A bude hůř, v té zatracené masce jsem si ty řemínky sama přitáhnout nedokázala. Vždycky jsem nenáviděla práci, co musím dělat v něčem masivnějším, než jsou chirurgické rukavice. Stáhla jsem si masku a mé první nadechnutí skutečného vzduchu bylo příliš hlasité, trvalo moc dlouho. Potila jsem se a ne vedrem. Browning a Firestar jsem měla položené na kapotě hasicího vozu. Oblek měl zvenku dost kapes, aby unesl půl tuctu zbraní.


301

Upilovanou brokovnici ze svého upírobijského nádobíčka jsem měla pověšenou křížem přes záda v provizorním pouzdře. Jo, je nelegální, ale Dolph byl jednou se mnou, když jsme šli po animálních upírech. Jako kdyby byli na andělském prachu: imunní vůči bolesti, silnější dokonce i než normální upíři. Síla z pekla s tesáky. Ukázala jsem mu brokovnici dřív, než jsem ji vytáhla na světlo boží. Odkývnul ji. Minule jsme skončili se dvěma hlídači mrtvými a jedním bažantem strážníkem rozstříknutým po celé chodbě. Nyní mají, Dolph a jeho muži, aspoň stříbrnou munici. Jeho a Zerbrowskiho skoro zabili, protože ji neměli, což přivedlo papírování ke zdárnému konci. Dala jsem jim k Vánocům krabici stříbrných nábojů ještě dřív, než jim je přidělili oficiální cestou. Nikdy bych žádného z nich nechtěla vidět vykrvácet jen proto, že je neměli. Nože jsem nechala v jejich zápěstních pouzdrech. Nosit obnažené čepele po kapsách obleku, který byl vzducho- a vodotěsný, zavánělo defétismem. Kdybych ztratila obě ruční zbraně a musela sáhnout po nožích pod oblekem, tak už jsme pravděpodobně v prdeli i s ambulancí. Netřeba si s tím dělat starosti. Můj stříbrný křížek mi visel ničím nekrytý kolem krku. Byl nejlepším strašákem, který jsem na upíří mimina měla. Nedokázali se přimět projít kolem obnaženého kříže. Ne, pokud za ním stála víra. Setkala jsem se pouze s jediným upírem, který dokázal překonat planoucí kříž a zranit mne. A ten je mrtvý. Je legrační, jak moc z jejich druhu skončilo stejně. Přišla za mnou Tuckerová. "Pomůžu vám nasadit masku." Zavrtěla jsem hlavou. "Nechte mne na konec. Čím méně času budu v tomhle muset strávit, tím líp." Olízla si rty, začala něco říkat, zarazila se a pak řekla: "Jste v pořádku?" Normálně bych zalhala: 'Jistě ', ale oni na mně záviseli, možná i jejich životy. Jak jsem byla vyděšená? Prostě vyděšená. "Ne tak docela," přiznala jsem. "Trpíte klaustrofobií, viďte?" Musela jsem vypadat překvapeně, protože dodala: "Spousta lidí se chce stát požárníkem, ale uprostřed požáru, s maskou a v kouři tak hustém, že nevidíte ani vlastní ruku přímo před očima, nechcete mít klaustrofobii." Kývla jsem. "Já to chápu." "Při výcviku vám někdy úplně zakryjí oči a nutí vás zacházet s výstrojí, jakoby kouř zatemnil svět. Hned poznáte, kdo to nemá


302

rád." "Zvládla bych oblek bez SDAčka. Jde o kombinaci obleku a naslouchání vlastnímu dechu. Hned po vysoké jsem měla nehodu při potápění." "Zvládnete to?" Žádné obviňování, jen přímost. Kývla jsem. "Nenechám vás na holičkách." "Na to jsem se neptala." Hleděly jsme jedna na druhou. "Dejte mi pár minut. Já jen úplně nechápala, co ochraňák je. Budu dobrá." "Jste si jistá?" Přikývla jsem. Nic víc neřekla, jen odešla a nechala mne posbírat zbytky mého ztraceného humoru. Nakonec si šel Wren promluvit s Fultonem. Wren a Tuckerová šli s námi, protože oba byli zdravotníci a my jejich lékařský výcvik mohli potřebovat. No a na rovinu, nechtěla jsem být ve tmě s Fultonem a bandou upírů. Jednoduše řečeno, byl příliš vystrašený. Nevyčítala jsem mu to, ale stejně jsem ho nechtěla mít za zády. Samozřejmě, vidět samu sebe, jak se potím a ze všech sil se snažím dýchat klidně, možná bych tam nechtěla ani sebe. Do prdele. Dokážu to. Musím. Detektiv Tammy Reynoldsová se namáhavě dobelhala ve vlastním obleku. Žádný dost velký, aby padl Dolphovi, neměli, takže mým krytím se zbraní v ruce bude ona. Jaká radost. Nemohla jsem je tam poslat s Tammy jako jejich jediným krytím. Tammy se podařilo navléknout přes oblek své pouzdro na zbraň. Měla jedno z těch, co je tvořeno jen véčkem kožených pásků na zádech a hrudi, žádný solidní popruh, do něhož by se připnuly pomocné řemínky. Když jsem si je byla kupovat, všechna pouzdra jen křížem přes záda se okolo mne příliš protáčela. Dílem za to mohou úzká ramena. Já potřebovala poctivé pouzdro. Nekupuju věci, které jsou jen pro zlost. Ani šaty ani pouzdra na zbraň. Reynoldsová se na mne usmála. "Larry je vážně zklamaný, že nemůže jít taky." "Mně se ulevilo," odsekla jsem. Zamračila se na mne. "Já myslela, že byste chtěla, aby vás kryl." "Jo, ale zbraň mu nepomůže, pokud se na nás zřítí strop." "Myslíte, že se to stane?" zeptala se. Pokrčila jsem rameny. Koncentrovala jsem se na oblékání, na malé detaily, na Wrenovo tiché škádlení. Dařilo se mi nezabývat se


303

myšlenkami na to, že máme v úmyslu kráčet po podlaze, která se pod námi může probořit, pak pod ní chodit a čekat, až se na nás zřítí, zatímco budeme čvachtat ve vodě plné rakví a upírů. Napadá vás nějaká lepší zábava? "Řekněme, že jsem obezřetná." "A nechcete riskovat Larryho." "Přesně tak. Nelíbí se mi pomyšlení, že Larrymu něco ublíží, jakkoli." Zírala jsem na ni, když jsem to říkala. Zamrkala oříškovýma očka, pak se usmála. "Ani mně ne, Anito, ani mně ne." Kývla jsem a nechala to plavat. Slovní výchovný záhlavec jsem uštědřila. Dokonce jsem si ani nebyla jistá, proč Tammy nevěřím, ale prostě nevěřím. Ženská intuice nebo možná jen už moc nevěřím nikomu. Možná. Vrátila se k nám Tuckerová. "Je čas se doobléknout." Dívala se přímo na mě. Přikývla jsem. Nechala jsem ji, aby mi pomohla nasadit masku na obličej. Zavřela jsem oči a soustředila se na dýchání. Nádech, výdech, nádech, výdech. Pokud při potápění dýcháte příliš rychle, můžete vyplivnout plíce. Nyní to byl jen způsob, jak zabránit hyperventilaci. Na hlavu mi posadila kuklu patřící k obleku. Dívala jsem se při tom na ni a věděla, že mé oči jsou trochu moc rozšířené. Wrenův radostný hlahol pronikl skrze rádio do nitra masky. "Dýchej normálně, Anito." "Já dýchám normálně," zalhala jsem. Znělo to zvláštně, být schopná normálně mluvit, zatímco mé vlastní dýchání mi v uších hlasitě a zlověstně supělo. S regulátorem jsem mluvit nemohla, ačkoli jsem se poučila o tom, že můžete křičet i s regulátorem sevřeným mezi zuby. Zvuky se pod vodou kurevsky odráží. S helmou přetaženou přes masku nebyla viditelnost zrovna nejlepší. Procvičovala jsem otáčení hlavy a sledovala, kam až sahá slepý bod. Mé periferní vidění bylo skoro úplně v hajzlu. Z rádia se ozval hlas Tammy: "V téhle věci je špatně vidět." "Na to si zvyknete," odpověděla Tuckerová. "Upřímně řečeno doufám, že v tomhle krunýři nebudeme dost dlouho, abychom si na něj zvykly," neodpustila jsem si. "Pokud zavelíme utíkat, utíkejte jako o život," nenechala se vyrušit Tuckerová. "Protože podlaha se propadá, správně?" Já a má nevymáchaná


304

pusa. Myslím, že kývla, ale těžko říct, přes všechny ty vrstvy. "Správně." "Fajn, ale až se dostaneme ke schodům, musím převzít vedení a když zařvu: zdrhat, do pekla, zdrhat, znamená to, že nás jdou upíři posnídat." Wren a Tuckerová si vyměnili pohledy. "Zavel zdrhat," ozval se Wren, "my se zeptáme, jak rychle." "Souhlas," potvrdila Tuckerová. "Bezva," hlesla jsem. Na rovinu, byla to zatracená úleva, nemuset se s nikým dohadovat. Bez debat. Jaká úleva. Kdybych se nepotila jako prase, naslouchajíc vlastnímu dechu s ozvěnou hrůznou jako Zrádné srdce, nemusela se znovu učit chodit v kovem podražených botách, řekla bych, že práce u požárního sboru je bašta pauza. Ale nebyla. Raději bych spolu se zvláštní jednotkou slaňovala do oblasti, kde platí výjimečný stav, než se tady belhala v kostýmu à la mumie a pokoušela se ho neztratit. Je to jen fobie, kurva fix. Nic není špatně. Nic mne nebolí. Mé tělo na logiku nenaletělo. Fobie už jsou takové. Rozum s nimi ani nehne. Wren vkročil na podlahu. Vydalo to zvuk jako zasténání spícího obra. Strnul, pak dupl tak silně, až jsem si myslela, že vyplivnu srdce. "Nešlo by to tišeji?" vyhrkla jsem. Do uší se mi vetřel Wrenův hlas. "Stoupejte přesně tam, kam stoupám já. Neodbočujte, nerozcházejte se." "Proč?" Zase já. "To, že je podlaha pevná tam, kudy jdu já, ještě neznamená, že je pevná kdekoli jinde." "Aha." Šla jsem hned za Wrenem, takže jsem měla lístek do první řady na jeho malý taneček. Lépe řečeno dupák. Uklidňující to zrovna nebylo. Tuckerová šla za mnou, pak detektiv Reynoldsová, jako zadní voj. Všem jsem rozdala křížky, aby si je strčili do kapes svých obleků. Proč ho všichni nenosí jako já? Protože Tuckerová i Wren vlekli balík neprůhledných pytlů na těla. Plán zněl: šoupnout upíry do pytlů a odnést je nahoru. Uvnitř sanitky, v pytlích, by měli být v bezpečí, dokud nepadne noc. Jestli je vynosíme ven a strop se do soumraku nepropadne, budu nasraná. Pokud se nezřítí, když budeme dole. To bych to mohla mít za sebou.


305

Šlapala jsem tam, kam šlapal Wren, a to nesmírně pečlivě. Ačkoli jsem musela říci: "I když nemám tenhle úbor, moje kroky nejsou tak dlouhé jako tvoje. V něm mám zatraceně blízko k mrzákovi. Můžu dělat menší kroky?" "Právě tak dlouhé, aby byly v jedné linii s mými, ano," řekl Wren. Úleva. Podlaha byla pokrytá sutinami. Hřebíky trčely z ohořelých desek, kam se jen člověk podíval. Pochopila jsem, proč je dobré mít kovové podrážky. Byla jsem za ně vděčná, ale chůze v nich kvůli tomu snazší nebyla. Vedla sem hadice, ústila do díry v podlaze. Byla připojená k velice urputně a hlasitě se snažící pumpě kousek opodál. Odčerpávali vodu ze suterénu. Pokud je to místo vodotěsné, může být zaplavené až ke stropu. Jak uklidňující. Fulton sem nadirigoval speciálně upravenou cisternu na vodu. Zdálo se, že s vampyrismem zachází jako s nakažlivou chorobou. Bylo to nakažlivé, ale ne zrovna tak, jak si myslel. Ale velitelem zásahu je on. Naučila jsem se, že mezi tímto termínem a bohem je rovnítko, aspoň na požářišti. S Bohem jsem se hádat nemohla. Mohli jste na něj být nahněvaní, ale tím se nic nezměnilo. Soustředila jsem se na hýbání nohama. Dávala jsem si bacha na ten brajgl všude okolo. Šla jsem ve Wrenových šlépějích. Nechala jsem celý svět ustoupit do pozadí, zůstal jen pohyb vpřed. Palčivě jsem si uvědomovala paprsky slunce, které se sem prodíraly. Po páteři mi tekl pot, ale to vše bylo vzdálené a nedůležité. Nezbylo nic, než jen pohyb vpřed, myšlení nebylo žádoucí. Dýchala jsem normálně, když vtom jsem vrazila Wrenovi do zad. Strnula jsem. Něco se stalo? "Co se děje?" vyhrkla jsem. "Schody." Aha, už mi to došlo. Teď bylo na mně, abych se ujala vedení. Nebyla jsem připravená. Pravdu povědíc, nebyla jsem si jistá, zda dokážu v tomhle zkurveném mundůru sejít po schodech. Prostě jsem nedocenila, jak je těžké v něm chodit. "Schody jsou nejnebezpečnější částí budov, jako je tahle," ujal se slova Wren. "Jestli se má něco zřítit, pak schody." "Snažíte se, aby mi bylo líp?" zeptala se Reynoldsová jedovatě. "Pouze vás připravuji," řekl. "Otestuju několik prvních schodů. Když se mi budou zdát dost pevné, ustoupím a přenechám vedení Blakeové." Teď už si nedělal šoufky. Byl v práci a najednou jsme se


306

vrátili zpátky k příjmením. "Všimněte si toho těla na schodech," řekl. Sešel na první schod a dupl tak silně, že jsem nadskočila. Tělo na schodech bylo černé, zuhelnatělé. Ústa otevřená v němém výkřiku. Museli jste se podívat zblízka, abyste uviděli tesáky. Tesáky skutečných upírů moc velké nejsou. Šlachy byly napnuté a obnažené, vypadaly na to, že prasknou, pokud se jich dotknete. Tělo se zdálo být křehké, jakoby je jediný dotek mohl obrátit v prach. Vzpomněla jsem si na Larryho a lebku, kterou rozprášil dotekem. Tohle tělo vypadalo houževnatěji, ale ne o moc. Může to být naživu? Je v tom jiskřička života, jež za soumraku ožije? Nevím. Může to být jen popel. Mělo to na denním světle shořet, není důležité, jak moc vody na to nalili. Hlas Wrena mne polekal. "Takže se můžeš ujmout vedení, Anito." Koukla jsem se dolů a uviděla Wrena o několik schodů níž, skoro v půlce schodiště. Temnota mu zalila nohy jako jezírko. Byl dost hluboko, aby ho nějaký fakt nadržený upír mohl popadnout za nohu a stáhnout dolů. Nedávala jsem pozor. Má chyba. "Vrať se, Wrene." Udělal to a vůbec si neuvědomoval možné nebezpečí. Kurva. "Ty schody jsou z betonu, což je dělá bezpečnější. Měla bys být v pohodě." "Musím pořád dupat na každý schod?" "Bylo by to bezpečnější." "Když ucítím, že jdou k čertu, mám zaječet?" "Ano," řekl a protáhnul se okolo mne. Hleděla jsem do hlubin řeky Styx. "V tomhle skafandru potřebuju jednu ruku, abych se mohla držet zábradlí. Jednu ruku na zbraň. Chybí mi ruka na baterku," dokončila jsem inventuru svých údů. "Můžu se snažit svítit před tebe, ale nebude to přesně tam, kam to budeš potřebovat." "S tím si nedělej starosti, dokud si ti neřeknu." Trvalo mi minutu, možná dvě, než jsem neohrabaně vytáhla Browning z kapsy. Zbraň měla každopádně přijít do jedné ruky. Musela jsem použít obě ruce, abych ji v tomhle nakynutém oblečku odjistila. Zašátrala jsem po pojistce spouště. Normálně bych odjištěnou zbraň nikdy nenosila. Ale prsty v rukavici si s pojistkou moc nerozuměly. Byla jsem připravená vyrazit. Kdybych měla zbraň zajištěnou, nikdy


307

bych nedokázala vystřelit včas. Cvičila jsem to v zimních rukavicích, ale nikdy se mi ani nesnilo, že budu musel střílet na upíry v ochranném mundůru hasičů. Do pekla, dodnes jsem ani nevěděla, co takový ochraňák vlastně obnáší. "Co znamená to zdržení?" Fulton. Zapomněla jsem, že slyší všechno, co si povídáme. Jakoby nás špehoval. "Tyhle proklaté rukavice se na střílení zrovna moc nehodí." "Co to znamená?" "To znamená, že jsem připravená jít dolů." Držela jsem Browning namířený trošku dopředu. Pokud v těchhle šatičkách upadnu a nešťastnou náhodou vystřelím, míním se snažit nezastřelit někoho za sebou. Zajímalo by mne, jestli má detektiv Tammy tasenou zbraň. Zajímalo by mne, jak dobrý je střelec. Jaká je, když dojde na nějaký průser? Odříkala jsem kratičkou modlitbičku, aby nás neobjevili. Přímo smrtícím stiskem jsem sevřela zábradlí a stoupla na první schod. Nepropadl se. Zírala jsem rovnou do husté černi v půli schodiště. Paprsky slunce se jí prořezávaly jako ostrý nůž. "Jdeme na to, hoši a děvčata," řekla jsem. A tak jsme se vydali dolů.


308

46 Posledních pár schodů zalila voda. Podzemí se změnilo v jezero. Wrenova svítilna přes tu temnou vodu přeběhla jako drobná baterčička. Ta voda byla poctivá čerň, veškerá svá tajemství držela pod zámkem tmy a ticha. Asi deset stop od schodů plula rakev, mírně se houpala na té tmavé, temné hladině. Dokonce i přes sípot mého, jako o závod se ženoucího dechu, jsem slyšela, jak voda šplouchá. Pak tu byl i zvuk o sebe se otírajícího dřeva, jako loďky přivázané u mola. Ukázala jsem a Wrenovo světlo šlo za mojí rukou. Kousek od zdi do sebe narážely dvě rakve. "Tři rakve bychom měli, ale mají tu být ještě čtyři. Jedna pro strážce, jedna pro toho upíra na schodech a pak dvě další." Sešla jsem poslední schod do vody. Dokonce i přes oblek jsem tu kapalinu cítila jako vzdálený chlad, její tíha mi zajala kotníky. Vjem vody stačil, aby se mi splašil dech, srdce mi bušilo až v krku. "Hyperventiluješ," upozornil mne Wren. "Dýchej pomaleji." Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechovala, počítala jsem, abych dech zpomalila. Počítat do patnácti, pak nový nádech. "Jsi v pořádku?" zeptal se. "Co se stalo?" zajímal se Fulton. "Nic," lhal/nelhal Wren. "Jsem v pořádku," řekla jsem. "Co se děje?" otravoval dál Fulton. "Postrádáme čtyři rakve. Dvě se mohly potopit, ale stejně nám dvě chybí. Jen dumáme, kam se poděly," oznámila jsem. "Buďte tam dole opatrní," nabádal nás. "Jako panna o svatební noci," zašeptala jsem. Někdo se zasmál. Být zábavná je vždycky dobře. Pokusila jsem se stoupnout na další schod po kolena ve vodě a ujely mi nohy. Najednou jsem klouzala po schodech dolů a před zahučením pod hladinu mne zachránilo jen pevné držení se zábradlí. Seděla jsem ve vodě až po bradu, cítila se hloupě a vyděšeně. Tuhle kombinaci moc nemusím. Přišel Wren a postavil se nade mne, světlo přejíždělo přes vodu, zatímco mi pomáhal na nohy. Potřebovala jsem pomoc. Zvedla jsem Browning, ze kterého kapala voda, na světlo. "Bude tvá zbraň ještě fungovat?" zeptal se.


309

"Mohla bych pod vodou i střílet a furt bude fungovat," uklidnila jsem ho. Pořád mne udivovalo, kolik lidí si myslí, že troška vody zbraň zničí. Zbraň pak musíte velice pečlivě vyčistit, ale při střílení je voda v pohodě. Doby, kdy jste museli držet prach v suchu, jsou dávnou minulostí. Veleopatrně jsem sešla zbývající schody a pomalu vstoupila do studené vody. Můj dech byl trhaný. Do prdele, bojím se. Capajíc ve volné vodě jsem mohla sáhnout do jedné z kapes pro svítilnu nebo vytáhnout brokovnici z vaku na zádech. Ale než jsem začala měnit zbraně, nechala jsem sejít dolů detektiva Tammy, aby mne se svojí zbraní kryla. Pořád jsem nevěděla jak je dobrá, ale byla lepší než nic. Voda se mi přelila přes hruď, ne až do podpaždí, ale skoro. Velmi obezřetně jsem vklouzla do vody, spíš plavání, než chůze, zbraň jsem držela obouruč a byla připravená. Nebo spíš jsem byla tak připravená, jak napůl se vznášejíc ve vypůjčeném skafandru být můžete. Nelíbilo se mi, že nám chybí dvě rakve nadívané upíry. Pravděpodobně se jen potopily, ale vnitřnosti se mi svíraly, čekajíc na ruku, co mne chňapne za kotník a stáhne dolů. Má noha narazila na něco pevné a já vteřinu nedokázala dýchat. Má noha před tím ucukla. Mohla to být plechovka s barvou. Myslím, že dokonce i upíři mají ve sklepě haraburdí, jako my ostatní. "Mám tady nějakej binec," řekla jsem. "Mluvíš jako skutečný hasič," pochválil mne Wren. "Rakev?" zeptala se detektiv Tammy ze schodů. Žbluňkla do vody poslední. "Ne, jen nějakou plechovku." Rakev už mezitím doplavala skoro až ke mně. Sama od sebe. Vztáhla jsem ruku, abych ji zachytila, nechávajíc ji mírně se houpat na vlnkách. "Až se Wren a Tuckerová dostanou k rakvi, já couvnu. Kryjte mne, zatímco já budu vytahovat brokovnici." "Máte to mít," řekla Tammy. V rukách držela svítilnu i zbraň, obojí naráz a nad sebou, takže světlo kopírovalo směr hlavně. Mířila do vody, hlídala jakýkoli pohyb v ní. Jen vidět ji, jak to dělá, mírně ulevilo napětí v mých ramenech. "Neotevírejte rakev, dokud nebudu připravená," varovala jsem je. Měla jsem zlomek sekundy, abych si uvědomila, že si nemusím dělat starosti s dýcháním. Dusivá blízkost ustoupila do pozadí pod návalem čistého adrenalinu, který byl vyplaven díky tomu, že jsem


310

po prsa hluboko ve vodě plné upírů. Fobie se dostanou k lizu, až přežijeme. Wren a Tuckerová uchopili oba konce rakve. Dokonce i jim dělalo problémy pohybovat se ve vodě v kompletním obleku. "Sahám pro brokovnici, Reynoldsová." "Jste krytá," odpověděla. Couvla jsem a přetočila bágl okolo sebe. Měla jsem chvilku na rozmyšlenou, jestli se pokoušet strčit Browning do kapes kalhot nebo ho dát tam, kde byla až doteď brokovnice. Zvolila jsem bágl. A pro jistotu jsem si ho nechala vepředu, kdybych náhodou musela sáhnout po zbrani. Brokovnici jsem si zapřela o rameno. Postavila jsem se tak pevně, jak jen to bylo ve vodě možné, a zavelela: "Otevřít." Tuckerová rakev přidržovala a Wren odklopil víko. Přitom se mi dostal přímo před mušku. "Stoupnul sis tak, že tě mám přímo na mušce, Wrene." "Cože?" "Uhni doprava." Udělal to, aniž se dál vyptával, ale to malé zdržení mohlo stačit, aby přišel k úrazu nebo umřel. Upírka ležela na zádech, dlouhé vlasy rozhozené okolo bledé tváře, jednu ruku přitisknutou k hrudi, jako spící dítě. "Můžeme s ní pohnout?" optal se Wren. "Nestůj mi před hlavní a můžeš dělat, cokoli ti libo," ubezpečila jsem ho. "Pardon," hlesl. Dokonce i přes mikrofony to znělo rozpačitě. Neměla jsem čas vyhlazovat mu ego. Byla jsem příliš zaměstnána pozorováním upírů. Hlavní pozornost jsem věnovala holčině v otevřené rakvi, ale v tomto obleku jsem neměla vůbec žádné periferní vidění. Sluch mi omezil na polovinu nebo hůř. Cítila jsem se totálně nepřipravená čili v hajzlu. "Proč naše křížky nezáří?" zeptala se za mnou Reynoldsová. "Pokud jsou nablízku jen mrtvá těla, nezáří." Wrenovi a Tuckerové dělalo problémy dostat tělo do pytle. Nakonec si je Wren hodil přes rameno a Tuckerová začala stáčet její nohy do pytle. Upírka ležela Wrenovi přes rameno úplně bezvládně. Její dlouhé vlasy se couraly ve vodě, černaly, jak absorbovaly vodu. Když do pytle strkali poslední kousek těla, zahlédla jsem mrtvolně bledou tvář, lepily se na ni pramínky vlhkých vlasů, jako by byla utopená.


311

Tuckerová pytel zazipovala a řekla: "V pytli je voda. Nevím, jak tomu zabránit." Wren si tělo vybalancoval, jak mohl, a začal stoupat po schodech. "Bude to trvat dlouho, pokud budou nosit jen dva z nás." V rádiu zaskřípal Fultonův hlas. "Máme ještě další dva obleky, slečno Blakeová. Je bezpečné poslat dolů víc mužů?" "Jako jedno z obětních jehňat říkám," tohle jsem si prostě nemohla odpustit, "jo. Proč si máme všechnu tuhle zábavu užít jen my?" Wren se dostal ke schodišti a začal stoupat, jednu ruku na zábradlí. Pokusil se zopakovat ten dupák, jako když jsme scházeli dolů, a skoro upadl zpátky do vody. "Takže já jen vyjdu po schodech. Jestli se zřítí, pokuste se nenechat mne pohřbeného, než mi dojde kyslík." "Vynasnažíme se," řekla jsem. "Ti dík," jeho sarkasmus se mikrofony nesl dost dobře. Tuckerová přivezla další rakev. Reynoldsová ji vší silou držela, zatímco Tuckerová si vzala na starost víko. Nebyla dost silná, aby je zvedla stejně snadno jako Wren. Prostě do něj strčila. Víko se odklopilo a s hlasitou ozvěnou narazilo do druhé rakve. Tím zvukem mne zasvrběly prsty u nohou. "Do prdele," ulevila si Reynoldsová. "Je všechno v pořádku?" zeptal se Fulton. "Jo," řekla jsem, "ale máme nervy na pochodu." "Jste tam dole v pořádku, Tuckerová?" nevěřil mi. "Má chyba," řekla Reynoldsová. "Promiňte." Druhý upír byl muž s nakrátko ostříhanými vlasy a sprškou pih, co se stále držela jeho bílé pleti. Měřil víc, než šest stop. On a do pytle, to bude asi problém. Tuckerová přišla s nápadem dovézt rakev ke schodům a schody pak použít jako páku k vyzdvižení těl. To mi neznělo tak špatně. Na spodní část schodiště nepražilo slunko, takže by to upírům nemuselo vadit. Reynoldsová a Tuckerová společně přivezly rakev k patě schodů zrovna ve chvíli, kdy se vrátil Wren. Na rameni nesl rozepnutý pytel, delší, než on sám. "Jestli Reynoldsová a Tuckerová rakev přidrží, Myslím, že do tohohle pytle ho můžu prostě překulit." "Mně to zní jako plán," řekla Tuckerová. Postoupila hlouběji do vody. Reynoldsová se na mne podívala a já to schválila: "Jasně."


312

Přešla ke druhé straně rakve, její zbraň už na nic nemířila, baterka svítila do vody, jako vzdálený zlatý míč, zářící na temném jezeře. Wren se naklonil, aby tělo překulil na svoji stranu. "Zase stojíš tak, že tě mám přímo na ráně, Wrene." "Promiň," odsekl, ale jeho paže byly napůl pod tělem a převalovaly je. Neuhnul. "Tak uhni, do prdele," vyštěkla jsem. "Už jsem ho v tom pytli skoro měl." Upírova hlava sebou škubla. To se občas stávalo dokonce i během jejich spánku, ale zrovna teď se mi to nelíbilo. "Pusť ho a ustup, hned." Můj křížek i křížek Reynoldsové ožil jako dvě malá bílá sluníčka. Wren udělal, co jsem řekla, ale už bylo pozdě. Upír se k němu otočil, pusu dokořán, tesáky v pohotovosti. Zakousnul se do obleku, za hlasitého syčení unikajícího vzduchu. Na brokovnici byli příliš blízko. "Reynoldsová, je tvůj," vykřikla jsem. Wren zařval. Z hlavně zbraně Reynoldsové se ve skoro úplné tmě zajiskřilo. Upír se odtrhl od Wrena, v čele měl díru. Ale mrtvý nebyl, to ani omylem. Animální upíři tak snadno neumírají. Vypálila jsem do bledé tváře. Ta explodovala v gejzíru krve a kousíčků masa. Těžší kousky pršely do vody s tichým žbluňkáním. Padl zpátky do otevřené rakve, hlavu pryč, ruce se stále zatínaly do polstrování z bílého saténu. Nohy kopaly. Wren kecl na zadek na schody. Tuckerová opakovala: "Wrene, Wrene, ozvi se." "Jsem tady," hlesnul, hlas celý ochraptělý. "Jsem tady." Udělala jsem dva opatrné kroky blíž k vodou zalitým schodům a nadělila upírovi další patronu do hrudi. Ta mu do ní prostřelila díru, stejně jako do víka rakve za ním. Napumpovala jsem do komory další patronu a zařvala: "Po schodech nahoru, hned!" Klekla jsem si k Wrenovi, jednou rukou ho vzala pod paží, ve druhé brokovnici. Přes zvonění v uších ohluchlých výstřelem jsem zaslechla Tuckerovou říkat: "Něco se mi otřelo o nohu." "Ven, hned!" Snažila jsem se je popohnat ke schodům hlasem. Vytáhla jsem Wrena na nohy a postrčila nahoru po schodech. Moc nutit nepotřeboval. Když jsme se dostali na slunce, otočil se, čekal na ostatní. Reynoldsová byla skoro u nás. Dvě mokré paže, z nichž kapala voda, se sevřely okolo Tuckerové. Zaječela jsem: "Tuckerová!"


313

Paže se okolo ní semkly a najednou letěla vzduchem, pozadu, pod vodu. Hladina se nad ní zavřela jako černá pěst. Nebylo na co střílet. V rádiu zněl její hlas krystalicky čistě, dýchala tak trhaně, že to rvalo uši. "Wrene! Pomoz mi!" Sklouzla jsem dolů po schodech, upadla do vody a dovolila jí, aby se nade mnou zavřela. Můj křížek ve vodě zářil jako maják. Viděla jsem pohyb, ale nebyla si jistá, že její. Ucítila jsem pohyb ve vodě o sekundu dřív, než mne zezadu popadly něčí ruce. Zuby trhaly můj oblek, ruce rvaly helmu jako papír. Převalilo mne to do vody a já to dovolila. Dovolila jsem těm dychtivým rukám, aby mne poponášely, dokud jsem tomu nevrazila hlaveň brokovnice do brady a nevypálila. Sledovala jsem, jak hlava mizí v mraku krve, v záři mého kříže. Pořád jsem měla nasazenou dýchací masku, proto jsem se netopila. Řev Tuckerové nyní neustával. Její křik byl všude. V rádiu, ve vodě, odrážel se a nepřestával. Vstala jsem, zbytky ochraňáku mi klouzaly z těla. Přišla jsem o část ozvěny řevu Tuckerové. Voda křik zesilovala jako tlampač. Reynoldsová a Wren byli oba ve vodě. Blbej nápad. Čvachtal směrem k něčemu a já to uviděla. Ochraňák Tuckerové plul na protější straně sklepa. Vrhnul se do vody, snažil se plavat k ní. Reynoldsová se pokoušela držet s ním krok, zbraň v ruce. Její křížek oslnivě zářil. Zaječela jsem do rádia: "Všichni ven! Ven, kurva, ven!" Nikdo neposlechl. Křik Tuckerové z ničeho nic ustal. Ostatní křičeli tím víc. Všichni, až na mne. Já ztichla. Křičení nepomůže. Tady dole jsou spolu s námi aspoň tři upíři. Tři animální upíři. Umřeme, pokud tady zůstaneme. Upír vybuchl ve vodě, přímo přede mnou. Brokovnice vystřelila dřív, než jsem si uvědomila, že mačkám spoušť. Hruď upíra explodovala, a přesto po mně sáhnul. Měla jsem čas znovu nabít, ale ne vystřelit. Ve chvílích, jako je tato, se svět okolo příliš zrychlí a příliš zpomalí. Nemůžete zabránit, aby se něco stalo, ale můžete vše pozorovat, až do mučivých detailů. Prsty upíra se zatnuly do mého ramene, bolestně tvrdě, držely mne, zatímco on se zaklonil k dalšímu útoku. Zahlédla jsem tesáky orámované tmavým vousem. Zář mého křížku byla skoro zoufale jasná, osvětlovala obličej upíra jako světélka o Halloweenu. Střelila jsem mu brokovnicí přímo do


314

brady, bez přípravy, jen jsem stiskla spoušť. Jeho hlava explodovala a jako nechutný rudý deštík se mi rozstříkla po celé masce. Byla jsem oslepená krví a vším tím hustším sajrajtem. Zpětný náraz brokovnice mne usadil do vody. Šla jsem pod hladinu, aniž jsem věděla, jestli je ta věc stále na lovu snídaně nebo mrtvá. Probojovávala jsem se ke hladině. Voda mi z masky smyla krev, ale ty pevnější částečky se na ni nalepily, takže jsem byla pořád slepá. Strhla jsem si masku z tváře. Přišla jsem o rádio, ale získala zrak. Upír plul přede mnou, ne tváří dolů nebo nahoru. Tvář neměl. Bezva zpráva. Když Reynoldsová vystřelila, její výstřely zněly divně a já si uvědomila, že jsem při posledním výstřelu brokovnice dílem ohluchla. Upír na kulky zareagoval, zapotácel se, ale stát nezůstal. Zasáhla ho do středu těla, jak vás to učí při výcviku. Zaječela jsem: "Do hlavy." Pozvedla zbraň a ta cvakla naprázdno. Myslela jsem, že sáhne do kapsy pro náhradní zásobník, když na ni ta věc skočila a oba zmizeli ve vodě. Vyvlékla jsem se z trosek obleku. Dokonce, i když byl přilepený, sklouznul ze mne jako hadí kůže. Vyměnila jsem ruce, abych měla brokovnici stále připravenou, a ponořila se do vody. Plavání bylo rychlejší, a jestli tam bylo cokoli k polapení, teď bych to chytila. Můj křížek mne vedl jako maják. Jenže já plavala ke křížku Reynoldsové. To byl můj maják. Měla jsem jen pár sekund. Buďto se k ní dostanu nebo je po všem. Ucítila jsem pohyb vteřinu předtím, než se na mne vrhl poslední upír. Obrátila jsem se, začala na to mířit brokovnicí, a ono to zbraň popadlo. Myslím, že by to popadlo cokoli, ale vytrhlo mi to zbraň z rukou a sáhlo po mně. Byla skoro pěkná, dlouhé světlé vlasy se za ní táhly, jako to bývá u mořských panen v pohádkách. Křížek ozářil její pleť, když se po mně natahovala. Měla jsem připravený nůž a vrazila jí ho pod bradu. Vklouznul tam lehce, ale nenarazil na mozek. Ani si nemyslím, že ji to bolelo. Jen nemohla otevřít ústa dost, aby se nakrmila. Druhé ostří jsem jí vrazila pod žebra, kousek výš, až do srdce. Její tělo se zachvělo, oči neskutečně široké. Její ústa se otevřela dost na to, abych viděla, že do ní čepel mého nože pronikla. Neartikulovaně zařvala a praštila mne hřbetem ruky. Jediná věc, co


315

mne zachránila před letem plavmo a přímo do peřejí, byla voda. Absorbovala část nárazu. Padla jsem dozadu a voda se nade mnou zavřela. Měla jsem sekundu na vznášení, pak jsem se pokusila nadechnout. Odměnou mi byla pusa plná vody a já se štrachala na nohy. Kašlala jsem a upadla hned, jak se mi povedlo vstát. Srovnala jsem si pod sebou nohy a na tváři ucítila něco teplejší, než tahle voda. Krvácela jsem. Vidění mi poněkud pošedlo, až na ty pěkné bílé kytičky v něm. Upírka šla po mně pořád, i s mými posledními dvěma noži v těle. Už tady nikdo nekřičel. Moc jsem neviděla, ale jednu věc jsem zaznamenala. Reynoldsová, Wren a Tuckerová byli pryč. Já šla ve vodě pozpátku. Zakopla jsem o ochraňák a bágl s Browningem. Mé vidění bylo plné děr. Bylo to jako dívat se na upírku přes stroboskop. Zavřela jsem oči, ale ty bílé květinky mi užíraly oční víčka. Padla jsem do vody a nohou našla bágl. Zadržuji dech nebo prostě nedýchám? Nedokázala jsem si vzpomenout. Našla jsem svůj Browning, aniž jsem otevřela oči. Nemusím vidět, abych ho použila. Popadla mne za vlasy a táhla k hladině. Vystřelila jsem hned, jak jsem se vynořila, střílela jsem do jejího těla, objevovala se na něm díra za dírou, dokud jsem se nedostala k bledému obličeji. Vztáhla ruku, položila dlaň na hlaveň zbraně, a ta křehká ručka se rozlétla ve spršce kostí a krvavých kousků. Pálila jsem do té tváře, dokud z ní nezbyly jen krvavé trosky a já neohluchla na obě uši. Upírka padla naznak do vody a já klesla na kolena. Voda se přese mne přelila. Snažila jsem se zase dostat nad hladinu, ale nešlo to. Myslím, že jsem vyfasovala svůj poslední příděl vzduchu, pak byly šedé a bílé mžitky všude okolo. Neviděla jsem ani zář křížku, ani tu černou vodu. Když mi temnota spolkla zrak, bylo to úplné a dokonalé. Měla jsem moment na vznášení, matný pojem o tom, že bych se měla bát, pak nic.


316

47 Probrala jsem se na trávníku, kde jsem předtím seděla s Caroline. Zvracela jsem vodu a žluč, cítila se prachmizerně, ale byla jsem živá. Být živá je dobré. Skoro tak dobré, jako že detektiv Tammy Reynoldsová stojí nade mnou a pozoruje, co se mnou provádí sanitář. Ruku měla přilepenou k boku a plakala. Pak nic, jako kdyby někdo přepnul program a já se vzbudila, když už dávali něco jiného. Tentokrát kulisy tvořila nemocnice a já se bála, že jsem si Reynoldsovou vysnila a že je ve skutečnosti mrtvá. Larry seděl na židli vedle mé postele, hlavu zakloněnou, spal nebo byl omámený analgetiky. Jeho přítomnost jsem vzala jako znamení, že Reynoldsová nebyla pouhou halucinací. Pokud by bylo jeho zlatíčko po smrti, pochybuji, že by seděl tady, přinejmenším by nespal. Zamžoural a probudil se, pohled rozostřený, myslím, že vlivem léků. "Jak ti je?" "To mi pověz ty." Usmál se, pokusil se vstát a musel se zhluboka nadechnout, než to dokázal, "Kdybych nebyl zraněný, právě teď bych venku pomáhal Tammy zachraňovat upíry." Něco sevřené v mojí hrudi povolilo. "Takže je naživu. Myslela jsem, že se mi o ní jen zdálo." Zamrkal. "Jo, je živá. Stejně jako Wren." "Jak to?" vydechla jsem. Zakřenil se na mne. "Upír známý jako Cestovatel je patrně schopný zabydlet se v tělech jiných upírů. Říká, že je člen jejich rady a že sem přišel na pomoc. Tvrdí, žes ho naverbovala ty." Larry na mne hleděl velice zblízka, analgetika pozvolna odeznívala a vytrácela se mu z očí, zatímco se mne pokoušel přinutit přiznat barvu. "V podstatě je to pravda," řekla jsem. "Osvojil si tělo upíra, který zaútočil na Tammy a Wrena. Zachránil je. Strčila ruku upírovi do pusy a má ji zlomenou, ale to se zahojí." "Co Wren?" "Je dobrej, ale pořádně ho vzalo to s Tuckerovou." "Nezvládla to," konstatovala jsem. Zavrtěl hlavou. "Byla roztrhaná, skoro přetržená na půl.


317

Pohromadě ji držel jen ochranný oblek." "Takže's ji nemusel probodnout." "Upíři tu práci odvedli sami," řekl. "Dostali nahoru tělo Tuckerové, ale ne upíry, cos oddělala. Pořád jsou dole." Podívala jsem se na něho. "Nech mne hádat, propadlo se to, viď?" "Ani ne pět minut potom, co vytáhli tělo Tuckerové a tebe položili do trávy, se celá ta věc poroučela. Tělo upíra, které používal Cestovatel, začalo hořet. Nikdy jsem žádného z nich hořet neviděl. Bylo to působivé a děsivé zároveň. Suť upíra pokryla. Nemohli ho vyprostit, než se setmí, protože by ho to znovu vystavilo slunečnímu svitu. Vyhrabal si vlastní cestu ven, když oni teprve začínali." "Napadl někoho?" zeptala jsem se. Larry zavrtěl hlavou. "Vypadal úplně klidný." "Tys tam byl?" "Jo." Nechala jsem to být. Nemá smysl dělat si starosti s tím, co se mohlo stát, kdyby se upír vydrápal na svobodu naštvaný. Také jsem shledávala nadmíru zajímavým, že Cestovatel nedokáže ustát sluneční světlo a Warrick ano. Přežití slunečního světla, dokonce i stíněného, bylo mezi chodícími mrtvolami nejzřídkavější schopností. Nebo měl možná Warrick pravdu. Možná v tom má prsty Bůh. Kdo jsem já, abych to věděla? "Mám vidiny nebo se pohybuješ líp, míň tě to bolí?" zeptala jsem se. "Uplynulo čtyřiadvacet hodin. Začínám se hojit." "Promiň?" nechápala jsem. "Byla's celý den v limbu. Je pozdní odpoledne, neděle." "Do prdele," ulevila jsem si. Setkal se Jean-Claude s radou beze mne? Už se ta večeře, ať už to má být cokoli, konala? "Do prdele," zopakovala jsem. Pořád zamračený řekl: "Mám pro tebe vzkaz od Cestovatele. Řekni mi, proč seš najednou tak vyděšená a já ti ho předám." "Prostě mi ho vyřiď, Larry, prosím." Pořád se mračil. "Večeře je odložena, dokud se nebudeš cítit dost dobře, aby ses jí mohla zúčastnit." Uvelebila jsem se v polštářích a nedokázala potlačit úlevu ani na tváři ani v celém těle. "O co tady do pekla jde, Anito?" Možná za to mohl otřes mozku. Možná fakt, že se mi nelíbilo


318

lhát Larrymu do tváře. Ať už byl důvod jakýkoli, pověděla jsem mu pravdu. Řekla jsem mu všechno. O Richardovi i o znameních. Věděl o nich, ale ne to, co jsem jen nedávno zjistila já. Pár věcí jsem vynechala, ale ne moc. Když jsem skončila, usadil se zpátky na židli a vypadal totálně perplex. "No tak něco řekni." Zavrtěl hlavou. "Svatá Marie, matko boží, nevím čím začít. Jean-Claude měl včera v noci tiskovou konferenci, s Cestovatelem po boku. Mluvili o jednotě upírů a lidí při čelení těmto hrozným událostem." "Čí tělo Cestovatel použil?" zeptala jsem se. Larry se zachvěl. "To je jedna z nejhrůzostrašnějších upířích schopností, co jsem kdy viděl. Použil nějakého upíra z Malcolmovy církve. Malcolm byl na té tiskovce taky. Cestovatel využil svoji moc k záchraně ostatních upírů, včetně Malcolma. "Kdo dělal mluvčího, když slunko stálo na obloze?" zeptala jsem se. "Balthasar, jeho lidský služebník." "Balthasar jako tiskový mluvčí, mám husí kůži," otřásla jsem se. Larry se zamračil. "Řekl mi, že má něco pro muže s červenými vlasy. Dělal si srandu?" Zasmála jsem se a z toho mne rozbolela hlava. Najednou jsem si moc dobře uvědomovala narůstající bolest hlavy, jakoby tam byla stále, jen maskovaná drogami. Moderní chemie, tu nic nenahradí. "Pravděpodobně ne, ale neměj strach. Nejsi na jídelním lístku." "Kdo je?" zeptal se Larry. "Ještě nevím. Zjistil Dolph kdo stojí za těmi bombami a vším ostatním?" "Ano." Řekl to jediné slovo, jakoby to stačilo. "Vysyp to nebo vylezu z postele a ublížím ti." "Byli to Lidé především. Policie dnes časně ráno zaútočila na jejich hlavní stan, dostala většinu lídrů." "To je skvělé." Zamračila jsem se, což bolelo, pak jsem zavřela oči a řekla: "Jak se Lidé především dozvěděli, kde všechny ty příšery jsou? Útočili na soukromé domy, tajná denní doupata. Neměli by vědět, kde všichni bydlí." Slyšela jsem otevírání dveří chvíli předtím, než Dolphův hlas řekl: "Upíři měli mezi sebou zrádce." "Ahoj, Dolphe." "Ahoj, ty. Fajn vidět tě při vědomí."


319

"Je fajn být při vědomí," řekla jsem. "Jakého zrádce?" "Vzpomínáš na Vicki Pierceovou a její malou etudu v Zápalných obětech?" "Vzpomínám." "Měla přítele, který byl u Lidé především. Prozradila ho, když jsme ji vyslýchali podruhé." "Proč jste ji předvedli?" "Ukázalo se, že za svůj herecký výkon dostala zaplaceno. Pohrozili jsme jí, že ji obviníme z napadení a pokusu o vraždu. Složila se jak domeček z karet." "Co má Miss Modrá očka společné se zrádcem upírů?" "Chodila s Harrym, barmanem a spolumajitelem Zápalných obětí." Byla jsem zmatená. "Tak proč ta scénka v jeho podniku? Proč ronil krokodýlí slzy?" "Její kluk-člověk jí chtěl za to zaplatit. Nechtěla, aby se dozvěděl, že se s Harrym vídá. Harry byl pro, protože si myslel, že by vypadalo legračně, kdyby jeho podnik byl jediný, co ho vlastní upír a nenapadli ho fanatici." "Takže Harry věděl, na co informace používá?" řekla jsem. Těžko uvěřit, že by tohle nějaký upír udělal, neřku-li někdo tak starý jako Harry. "Věděl. Dostal svůj podíl," přisvědčil Dolph. "Proč?" "Až ho najdeme, optáme se." "Nech mne hádat. Vypařil se." Dolph kývnul. "Neprozraď to svýmu klukovi, Anito." "Upíři mohou být tvá jediná naděje na Harryho dopadení." "Jenže, předají ho nám nebo zabijí vlastnoručně?" Podívala jsem se stranou, ne jemu do očí. "Budou na něj pořádně naštvaní." "Nevyčítám jim to, ale potřebuji ho živého, Anito. Musím ho dostat živého." "Proč?" "Nepochytali jsme všechny členy Lidé především. Nechci čekat, až nám zase připraví nějaké nepříjemné překvapení." "Máš Vicki. Neřekne ti to?" "Nakonec požádala o právníka a nyní je zčistajasna stižena ztrátou paměti." "Do prdele."


320

"Potřebujeme, aby nám řekl, jestli je to poslední velkej průser, co máme na krku." "Ale nemůžete ho najít," konstatovala jsem. "To je pravda." "Nechceš, abych to řekla Jean-Claudovi." "Dej nám dvacet čtyři hodin na dopadení Harryho. Pokud selžeme, tak to můžeš prásknout upírům. Než ho zabijí, snaž se z něj dostat informace." "Říkáš to, jako bych měla být při tom, když bude umírat," řekla jsem. Dolph se na mne jen podíval. Tentokrát jsem se s jeho očima střetla. "Nezabíjím pro JeanClauda, Dolphe. Ať už se říká cokoli." "Přál bych si tomu věřit, Anito. Nemáš ani ponětí, jak moc bych si přál tomu věřit." Položila jsem se do polštářů. "Věř si, čemu chceš, Dolphe. To budeš tak jak tak." Odešel beze slova, jakoby to, co měl na jazyku, bylo příliš bolestné, příliš definitivní. Dolph na nás nepřestával tlačit, na mne. Začínala jsem mít obavy, že bude tlačit tak dlouho, dokud nás od sebe neodtrhne. Pracovali bychom společně, ale nebyli bychom přáteli. Bolest hlavy se zhoršovala a nebylo to jen tím, že léky přestávaly účinkovat.


321

48 Obdržela jsem vysvědčení o dobrém zdravotním stavu. Lékaři byli ohromeni tempem, jakým se mi vracely síly. Kdyby jen věděli. Později téhož dne volal Pete McKinnon. Zjistil, že v New Orleans a San Franciscu došlo k požárům, které se podobaly těm, co založil náš pyroman. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, proč jsou právě tato města důležitá. Když mi to došlo, zeptala jsem se: "Co Boston?" "Ne, žádné požáry v Bostonu. Proč?" Nemyslím, že mi věřil, když jsem odpověděla: "Jen tak," ale na rozdíl od Dolpha to nechal plavat. Nebyla jsem připravená ukázat prstem na radu upírů. Jen to, že se ty tajemné požáry vzňaly ve městech, která navštívili, ještě neznamená, že je založili oni. V Bostonu nehořelo. Jen to, že v St. Louis dochází k záhadným požárům a rada je zrovna tady, ještě nic nedokazuje. Jo a velikonoční zajíček mi každý rok přinese laskominy. O svém podezření jsem pověděla Jean-Claudovi. "Ale proč by rada chtěla pálit prázdné budovy, ma petite? Pokud by někdo z nich dokázal vlastní vůlí založit oheň, neplýtvali by potenciálem na prázdné objekty. Ne, ledaže by jim jejich spálení něco vyneslo." "Myslíš nějaký finanční motiv?" zeptala jsem se. Pokrčil rameny. "Snad, ačkoli osobní motiv na ně pasuje lépe." "Nemůžu získat víc informací, aniž radu udám úřadům jako podezřelého," řekla jsem. Zdálo se, že o tom vteřinu či dvě přemýšlí. "Možná bys se spácháním absolutní sebevraždy mohla počkat, až jestli přežijeme dnešní večer." "Jistě," špitla jsem. Úplná tma mne zastihla v krátkých obtažených černých sametových šatech s výstřihem do véčka, bez rukávů. V pase byla průhledná krajka. Má kůže skrz ni prosvítala, bledá a svůdná. Černé samodržící punčochy sahaly o kousek výš, než do půli stehen, jejich černý krajkový elastický lem se otíral o černé saténové kalhotky obroubené krajkou. Punčochy byly o číslo větší. Kupoval je JeanClaude a udělal to schválně. Už dřív jsem zkoušela nosit punčochy, co sahají do půli stehen a musela uznat, že jejich delší varianta je vůči mým krátkým nožkám podstatně lichotivější. Rámovaly tu správnou oblast. Pokud bychom měli v plánu jisté aktivity,


322

s nadšením bych sledovala jeho výraz, když jsem tam stála a neměla na sobě nic, než punčochy. Takhle to bylo jen frustrující a malinko děsivé. Sametové lodičky s vysokými podpatky jsem nelítostně vetovala. Místo nich jsem si obula vlastní černé střevíce. Ne tak elegantní. Možná nebyly o moc pohodlnější, ale podpatky měly dost nízké, abych v nich mohla utíkat nebo nést omdlelou leopardodlačici, pokud by na věc přišlo. "Jsi perfektní, ma petite, až na ty boty." "Zapomeň," srazila jsem mu hřebínek hned na úvod. "Můžeš být rád, žes mne dostal do těch punčoch. Myšlenka, že si něco oblíkám jenom pro případ, že ostatní na večírku uvidí mé spodní prádlo, je prostě fuj." "Mluvila jsi s Cestovatelem o ceně a odpovědnosti. Nuže, dnes v noci zaplatíme za tvé leopardodlaky. Lituješ teď toho?" Gregory byl stále v trakci v mojí ložnici, vypadal pobledle a křehce. Vivian se zašila do pokoje pro hosty, odpovídala jen jednoslabičně. "Ne, nelituji toho." "Potom shromážděme své věrné a vydejme se na cestu." Sám se ale ani nehnul. Zůstal ležet na břiše na bílém gauči, hlavu položenou na složených rukách. Kdyby šlo o kohokoli jiného, řekla bych, že se na gauči protahuje, ale Jean-Claude se neprotahoval. On pózoval, polehával, ale neprotahoval se. Ležel tam jak dlouhý, tak široký, jeho tělo bylo vypjaté od hlavy až k prstům u nohou, přes gauč přečnívaly jen špičky černých bot. Měl na sobě oděv, ve kterém jsem ho už viděla, ale opakované nošení ho neudělalo méně rozkošným. Milovala jsem jeho šaty. Ráda jsem ho pozorovala při oblékání, a při svlékání. "Na co myslíš," zeptala jsem se. "Přál bych si, abychom dnes mohli zůstat doma. Chtěl bych ti svlékat jeden kousek oblečení po druhém, užívat si tvé tělo mezi každým z těch okouzlujících odhalení." Stačil jen ten nápad a celé mé tělo se napnulo. "Já také," přiznala jsem a klekla si před něho na zem. Uhladila jsem si sukni, takže by se neměla ani pomačkat ani vyhrnout. Tohle jsem se nenaučila od něj, to mne naučila babička Blakeová během nedělních bohoslužeb, kdy bylo důležitější, jak vypadám, než o čem je kázání. Položila jsem si bradu na gauč, blízko jeho tváře. Mé vlasy se okolo mne rozlévaly, otíraly se o jeho složené ruce, kudrlinkovaly


323

se vedle jeho tváře. "Je tvé spodní prádlo stejně pěkné jako moje?" optala jsem se. "Hedvábí," odvětil tiše. Okamžitě se mi vybavila smyslná vzpomínka tak intenzivní, že mne to rozechvělo. Cítit ho, přes surové hedvábí, ta téměř žijící tkanina, látka otírající se o tu tvrdou část jeho samého. Musela jsem zavřít oči, abych mu zabránila poznat mi to na nose. Ta vize byla tak živá, že mne to přinutilo sepnout ruce. Ucítila jsem ho pohnout vteřinu předtím, než mne políbil na čelo. Promluvil se rty dotýkajícími se mé kůže. "Tvé myšlenky tě zrazují, ma petite." Zvedla jsem obličej, jeho rty mi klouzaly po tváři. Byl úplně nehybný, když se já hýbala, dokud se naše rty nepotkaly. Potom se jeho ústa přitiskla na má, rty a jazyk se činily. Žádný z nás nepoužil ruce, jen naše ústa se dotýkala. Naše tváře se tiskly na sebe. "Neruším?" dobře známý hlas byl tak plný hněvu, že mne to přinutilo odtrhnout se od Jean-Clauda. Na druhém konci gauče stál Richard a kabonil se dolů na nás. Neslyšela jsem ho vejít. Slyšel ho Jean-Claude? Vsadila bych se, že ano. Tak nějak si nemyslím, že – ač pohlcen vírem vášně – by připustil, aby ho někdo šmíroval. Nebo jsem si možná jen nemyslela, že jsem tak duchem nepřítomná. Má nebohá sebeúcta, čí… má?" Dosedla jsem zpátky na paty a vzhlédla k Richardovi. Byl oblečen do černého smokingu, komplet, i s psími dečkami. Jeho dlouhé vlasy byly spleteny do copu tak pevného, že to vytvářelo iluzi krátkého účesu. Vždycky jste věděli, že Richard je pohledný, ale jen se staženými vlasy jste si uvědomili, jak dokonalá jeho tvář je. Ostře řezané lícní kosti, plná ústa, dolíček. Zíral dolů na mne tou pohlednou, důvěrně známou tváří, a vypadal povýšeně. Věděl, jaký má na mne vliv a chtěl zarýt nožem ještě hlouběji. Jean-Claude se na gauči posadil, pusu zamazanou mojí rtěnkou. Rudá s jeho bledou pletí kontrastovala tak ostře, že vypadala jako překvapivý nach krve. Přejel si jazykem kolem úst, pak si prstem přejel po horním rtu, pomalu, dokud na něm neulpěla červeň. Strčil prst do pusy a olizoval si z něj rtěnku, velice pomalu, velice naschvál. Jeho oči spočívaly na mně, ale tohle představení hrál pro Richarda. Byla jsem za to současně vděčná i kvůli tomu rozzlobená. Věděl, že se mi Richard snaží ublížit, tak ubližoval Richardovi. Ale také ho


324

dráždil, vtíral mu příslovečnou sůl do ran. Výraz Richardovy tváře byl tak drsný, že jsem musela uhnout pohledem. "To už stačí, Jean-Claude," řekla jsem, "to stačí." Jean-Claude vypadal pobaveně. "Jak je ti libo, ma petite." Richard se znovu podíval dolů na mne. Střetla jsem se s jeho očima. Možná se i na mé tváři odráželo něco příliš drsné, než aby na to šlo hledět. Najednou se otočil a opustil místnost. "Běž se znovu nalíčit svojí chutnou rtěnkou, pak musíme jít." Z hlasu Jean-Clauda zaznívala lítost, stejně jako v něm někdy zvonila radost nebo sex. Vzala jsem ho za ruku a zvedla si ji něžně k ústům. "Pořád jsi z nich vystrašený, dokonce i přes všechnu tu pozitivní publicitu? Přece, kdyby nás měli v plánu zabít, neukazovali by se s tebou před kamerami." Dotkla jsem se jeho nohy, přejížděla prsty po látce, cítila stehna pod ní. "Proboha, Cestovatel si potřásl rukou se starostou St. Louis." Dotknul se mojí tváře, vzal ji do dlaně. "Rada se nikdy dřív nepokusila být tím, čemu vy říkáte mainstream. Je to jejích první pokus proniknout do této pro ně velice nové sféry. Ale po tisíce let byli přízí, z nichž byly tkány noční můry, ma petite. Jeden den lidského politikaření je nezmění v něco jiného." "Ale…“ Konečky prstů se dotknul mých rtů. "Je to dobré znamení, ma petite. V tom s tebou souhlasím, ale ty je neznáš tak dobře, jako já. Neviděla's je v nejhorší náladě." V duchu jsem si přehrála Rafaelovo z kůže stažené, krvavé tělo. Sylvii visící v řetězech, hlas ochraptělý a zlomený. Pohled na Fernanda, znásilňujícího Vivian. "Viděla jsem je dělat pořádně odporné věci, odkdy vtrhli do města," řekla jsem. "Stanovil's pravidla, Jean-Claude. Nemohou nás zmrzačit, znásilnit ani zabít. Co zbývá?" Políbil mne zlehka na rty a vstal, podávajíc mi ruku. Chopila jsem se jí a dovolila mu vytáhnout mne na nohy. Měl nasazenou svoji pobavenou masku, tu, již jsem kdysi považovala za jeho normální obličej. Nyní jsem věděla, že to znamená, že něco skrývá. Vypadal jako vždy, když se bojí a nechce, aby to lidé poznali. "Děsíš mne," hlesla jsem tiše. Usmál se. "Ne, ma petite, to oni vyděsí mne, nás všechny." Po tomto uklidňujícím prohlášení vyšel ven, aby se připojil k ostatním. Já si šla pro kabelku a chutnou rtěnku. I rada stanovila jistá


325

pravidla. Dnes v noci žádné zbraně. Proto jsem byla oblečená tak, jak jsem oblečená byla. Stačil jeden pohled a bylo jasné, že nic nemám. Jean-Claude si myslel, že by jim to mohlo zabránit mne prohledat. Když jsem se zeptala o čem ta velká dohoda vlastně je, jediné, co řekl, znělo: "Nechceš jim poskytnout důvod dotknout se tě, ma petite. Tohle mi prostě věř." Věřila jsem mu. Nechtěla jsem, aby se mne kdokoli z rady dotkl, nikdy. Tohle bude dlouhá noc.


326

49 Co kdysi bývalo Jean-Claudovým obývacím pokojem, a ještě předtím trůnním sálem Nikolaos, oni změnili na místnost příhodnou k pořádání recepce. Někde našli stůl delší deseti stop. Co jste z něj mohli vidět, byly masivní vyřezávané nohy, s výraznými reliéfy lvích mord. Ubrus tak hustě vyšívaný zlatem, že se ve světle, jež dopadalo na stůl, oslnivě třpytil. Kdyby měli skutečně v úmyslu nechat nás na něm jíst, měla bych strach, že se pobryndá, ale žádné jídlo zde nebylo. Okolo nestály žádné židle. Nebyly tam žádné talíře. Pouze bílé lněné ubrousky se zlatými prstýnky, křišťálové sklenky na víno a jeden z těch průmyslových ohřívačů s modrými plameny hořícího plynu pod rozžhaveným povrchem. Zato zde visel za zápěstí přivázaný muž, jeho nohy se bezmocně komíhaly nad lesknoucím se stolem. Visel přímo nad prázdnou ohřívající se pánví. Jmenoval se Ernie. Jeho svalnatá hruď byla obnažená. Tvář mu protínal roubík, uvěznil i jeho dlouhý cop. Po obou stranách obličeje měl vlasy vyholené. Rada to neudělala v rámci mučení. Udělal si to on sám. Byl jedním z Jean-Claudových nejnovějších nohsledů, člověk, který se chtěl stát upírem a svá učňovská léta trávil tím, že dělal sluhu a poslíčka. Nyní, jak se zdá, sloužil jako aperitiv. Richard, Jean-Claude a já jsme tam stáli s Jamilem, Damianem, Jasonem a kupodivu i Rafaelem, za našimi zády. Krysí král trval na tom, že nás doprovodí. Moc jsem se s ním nehádala. Každý jsme měli povolenu jednu osobu plus Jasona. Yvette si ho speciálně vyžádala. Tím, že jsme ho vzali s sebou, jsme získali vlkodlaka, ale jeho modré oči byly vytřeštěné a jeho dech trošku moc zrychlený. Yvette byla pro Jasona ztělesněním pekla a peklo mu poslalo pozvánku. Ernie na nás zíral, kopal nohama a bojoval, pokoušel se promluvit přes roubík. Myslím, že se snažil říci: 'Dostaňte mne dolů,' ale přísahat bych na to nemohla. "Co to má znamenat?" zeptal se Jean-Claude. Jeho hlas naplnil obrovitou místnost, syčel a rozléhal se, dokud nám stíny jeho slova nevrátily s krutou, sykavou ozvěnou. Padma vyšel z protější chodby. Byl oblečen do úboru, který se třpytil jako zlato, stejně jako ubrus. Dokonce měl na hlavě zlatý turban s pavími péry a safírem větším, než můj palec. Vypadal jako někdo, koho pozvali na casting pro roli mahárádži.


327

"Nenabídnul jsi nám vůbec žádné pohoštění, Jean-Claude. Malcolm a jeho lidé nám nabídli občerstvení. Ale ty, Vládce města, jsi nám nenabídnul nic." Ukázal nahoru k Erniemu. "Tento vešel bez našeho svolení, tvrdil, že ti patří." Jean-Claude kráčel, dokud nestál u stolu a neviděl Erniemu do tváře. "Vrátil ses domů z návštěvy u rodiny o dva dny dříve. Příště, pokud nějaké příště nastane, nejdřív zavolej." Ernie na něj zíral, oči mu skoro vypadly z důlků, skrz roubík vydával nejasné hmmm zvuky. Tolik kopal nohama, že se začal otáčet. "Tím marným bojem tě jen víc rozbolí ramena," řekl JeanClaude. "Buď v klidu." Sotva to řekl, Ernie pozvolna ochabl. JeanClaude ho zajal svýma očima a ukonejšil, pokud ne do spánku, pak mu aspoň poskytl mír. Napětí se z něj vytratilo a on hleděl na JeanClauda, hnědé oči prázdné, čekající. Přinejmenším se už nebál. Gideon a Thomas vstoupili dovnitř, aby se postavili vedle Padmy. Thomas měl na sobě kompletní uniformu, boty se mu leskly jako černá zrcadla. Přilba byla bílá, na vršku s dlouhým střapcem, zřejmě z koňských žíní. Červený kabát, mosazné knoflíky, bílé rukavice a dokonce i meč. Gideon měl pěkně blízko k nahotě. Bílá tanga bylo to jediné, co měl na sobě. Stěží ho zakrývala. Masivní zlatý obojek posázený malými diamanty, s jediným obrovským smaragdem uprostřed, mu pokrýval téměř celý krk. Jeho pečlivě učesané zlaté vlasy povlávaly nad ním. Řetěz obojku vedl do Thomasovy ruky. Padma vztáhnul ruku a Thomas mu vodítko předal. Thomas a Gideon si nevyměnili víc, než pohled. Tuhle estrádu už párkrát zažili. Jediné, co mi zabránilo utrousit nějaký šťavnatý komentář, bylo mé slovo, které jsem dala Jean-Claudovi. Dnes večer nechám mluvení na něho. Došel k názoru, že bych mohla něco plácnout a někoho tím naštvat. Kdo… já? Jean-Claude kráčel okolo stolu. Richard a já jsme o dva kroky ustoupili, zrcadlíc Padmu a jeho mazlíčky. Ten symbolismus neušel nikomu. Pointou bylo, že Richard a já jsme předstírali. Myslím, že ostatní ne. "Předpokládám, že mu míníte podříznout krk a nechat ho vykrvácet do toho ohřívače, pak všem servírovat jeho krev?" řekl Jean-Claude. Padma se usmál a graciézně kývnul hlavou.


328

Jean-Claude se zasmál, tím svým nádherně hmatatelným smíchem. "Kdybys to myslel vážně, Vládče šelem, pověsil bys ho za kotníky." Richard a já jsme si za jeho zády vyměnili pohled. Obrátila jsem se a podívala se na Ernieho klidně visící tělo. Jak Jean-Claude věděl, že ho měli pověsit za kotníky? Na hloupou otázku… "Říkáš, že blafujeme?" vyjel na něho Padma. "Ne," řekl Jean-Claude, "jen si stojím za svým." Padma se zasmál. A ten smích téměř dorazil až k jeho očím. "Tys byl vždy dobrý hráč." Jean-Claude se mírně uklonil, nespouštějíc oči z upíra. "Jsem poctěn, že máš o mně tak dobré mínění, Vládče šelem." Padma se ostře zasmál. "Mluvíš, jako když medu ukrajuje, Vládče města." Humor najednou zašel na úbytě, byl pryč, jen se po něm zaprášilo. Z ničeho nic byla jeho tvář krutá, prázdná, zbyl jen hněv. "Ale faktem zůstává, že jsi mizerný hostitel. Musím se krmit prostřednictvím svých služebníků." Tmavou rukou pohladil Gideonovo nahé rameno. Tygrodlak nijak nezareagoval. Jakoby tam Padma ani nebyl. Nebo spíš, jakoby tady nebyl on, Gideon. "Ale jsou tu i ostatní, jež nejsou požehnáni jako já. Oni hladoví, Jean-Claude. Jsou na tvém území jako tví hosté a cítí hlad." "Cestovatel je krmil," opáčil Jean-Claude. "Myslel jsem, že krmil i tebe." "Nepotřebuji jeho energii z druhé ruky," odsekl Padma. "Živil ostatní, dokud mu tahle" – volnou rukou ukázal na mne – "neřekla, aby přestal." Začala jsem něco říkat, skoro jsem poprosila o dovolení, a pak jsem se zamyslela a vysrala se na to. "Požádala jsem, aby přestal," upřesnila jsem. "Cestovateli nikdo nenařizuje, co má dělat." Tak, bylo to tak diplomatické, až mi trnuly zuby. Jeho smích vešel do místnosti dřív, než on. Cestovatelovo nové tělo bylo mladé, mužského pohlaví, pohledné a tak čerstvě mrtvé, že bylo ještě zdravě opálené. Přišel Balthasar a postavil se vedle něj, majetnicky mu přejížděl dlaněmi po těle. Nová hračka na ošmátrávání. Bylo mi řečeno, že Malcolm Cestovateli půjčil svého farníka. Zajímalo by mne, jestli Malcolm opravdu ví, co Cestovatel a Balthasar s tím tělem dělají. Měla bych říci, že oba měli oblečenou tógu, ale to by nebyla tak docela pravda. Cestovatel na sobě měl sytě purpurovou látku, na jednom rameni sepnutou broží ze zlata a rubínů. Levé rameno


329

zůstalo obnažené a nabízelo se pohledům všech okolo, hladké a opálené. Roucho bylo přepásáno dvěma červenými motouzy. Spadalo mu téměř až ke kotníkům, dávalo šanci zahlédnout sandály převázané okolo kotníků. Balthasar byl oděn červeně, na jednom rameni brož ze stříbra a ametystů. Jeho odhalené rameno ukazovalo právě tolik hrudi, aby bylo poznat, že je svalnatý – jakoby o tom někdo pochyboval. Červené roucho bylo přepásáno purpurovou šňůrou. "Vy dva vypadáte jako Bobbsey dvojčata," neodpustila jsem si. Jean-Claude si odkašlal. Zmlkla jsem, ale pokud má někdo na sobě tak pěkný obleček, nejsem si jistá, že se ubráním jeho komentování. Tím myslím, bylo to prostě příliš nasnadě. Cestovatel zaklonil hlavu a zasmál se. Byl to radostný smích, pod nímž se skrývalo něco jako hadí syčení. Obrátil ke mně hnědé oči, ale v jejich hloubi byl on sám. Já bych ho poznala kdykoli, nezáleží na tom, z jakých očí se zrovna dívá. Balthasar byl momentálně menší, než to nové tělo, tak o palec či dva. Stál dost blízko vedle Cestovatele, aby ho mohl vzít pod paží, jako když vysoký muž vede ženu, přitulenou k jeho tělu, chráněnou. "Zachránil jsem tvé lidi, Anito. Zachránil jsem spoustu upírů. Nestačí ti to?" "Jean-Claude?" jeho jméno jsem vyslovila jako otázku. Vydechl a dlouze si povzdechnul. "Nutit tě něco slibovat bylo marné. Buď sama sebou, ma petite, ale snaž se neurážet příliš." Ustoupil, takže jsme si všichni stáli téměř bok po boku. Možná ani on nemiloval symbolismus. "Jsem přímo nadšená, žes dnes zachránil mé přátele," spustila jsem. "Jsem v extázi z toho, žes zachránil všechny uvězněné upíry. Ale odměnou ti je pozitivní publicita, tisk tě miluje, aniž bys ty osobně něco riskoval. Myslela jsem, že souhlasíš s tím, že byste se vy lidi měli trochu modernizovat, vstoupit do dvacátého století." "Ale já s tím přece souhlasím, Anito, já souhlasím." Cestovatel se otíral o Balthasarovu tvář, na mne zíral tak dychtivě, že jsem byla ráda, že není heterosexuál. "Tak proč ty středověké manýry?" palcem jsem ukázala na Ernieho. Jeho oči k němu kmitly, pak se vrátily ke mně. "Já bych ho nechal být, ale ostatní mne přehlasovali, a je pravda, že Jean-Claude se ukázal být velice laxním hostitelem."


330

Jean-Claude se dotknul mojí ruky. "Kdybyste přijeli na mé pozvání nebo si aspoň vyžádali svolení ke vstupu na mé teritorium, byl bych přešťasten, že vám mohu nabídnout svůj lovecký revír. Ačkoli sami zjistíte, že jednou z mnoha výhod legality je úžasné množství dobrovolných obětí. Lidé vám budou dokonce platit za to, že jejich těly uhasíte žízeň." "Jde o starý zákon, jenž mezi námi platí odedávna," řekl Cestovatel. "Nekrmit se v cizí zemi bez dovolení. Živil jsem ostatní, ale pak mi tvá lidská služebnice ukázala, že mé síly mají závažný vedlejší efekt na vaši místní populaci." Ustoupil od Balthasara, přišel na dosah Jean-Clauda. "Ale žádného z tvých upírů to neovlivnilo. Nedokázal jsem jim krást energii ani jim zvláštní energii dávat. Tys tomu zabránil. To mne překvapilo více, než cokoli jiného, cos kdy učinil, Jean-Claude. To zavání mocí, již bych ti nikdy nepřičítal, ne teď, ani za tisíc let." Popošel a stanul před Richardem. A to nové tělo bylo stále vyšší, šest stop čtyři palce, přinejmenším. Stál tak blízko, že se purpurová látka po celé délce otírala o Richardovo tělo. Kroužil okolo něj tak zblízka, že se ho látka nepřestávala dotýkat, klouzala po smokingu jako dlaň z tkaniny. "Padma takovou moc nezískal, odkdy se k nám připojil." Skončil stojíc mezi Jean-Claudem a Richardem. Zvedl ruku, aby pohladil Richardovu tvář a ten ho chňapnul za zápěstí. "To stačí," zavrčel Richard. Cestovatel pomalu stáhnul zápěstí dolů, takže se jeho ruka otřela o Richardovu. S úsměvem se obrátil na Balthasara. "Co si myslíš?" "Myslím si, že Jean-Claude je šťastný muž," zacvrlikal Balthasar. Na Richardovu tvář se vplížila červeň, jeho ruce se zatnuly v pěst. Byl postaven do pozice, jež bývá obvykle vyhrazena ženám. Pokud popíráte, že s někým spíte, nebudou vám věřit. Čím urputněji to popíráte, tím více si jsou ostatní jisti, že jste vinna. Richard byl moudřejší, než bývám já. Nepokusil se nic popírat. Jen se otočil a zahleděl se na Cestovatele. Zíral mu skoro z očí do očí a řekl: "Táhni ode mne." Všichni špatňáci se zasmáli. Z nás nikdo. To nás zahrnovalo i Gideona a Thomase, dost zvláštní. Proč jsou s Padmou? Díky jaké shodě náhod jím byli polapeni? Pokud všichni přežijeme, možná budu mít šanci se jich zeptat, ale jisté to nebylo. Jestli Padmu zabijeme, pravděpodobně zemřou spolu s ním. Jestli Padma zabije


331

nás, nuže, to je pak nasnadě. Cestovatel přešel ke mně, v oblaku purpurové látky. "Což nás přivádí k tobě, Anito." Jeho nové tělo se nade mnou tyčilo, o více než stopu vyšší, hele, na to si zvyknete. "Cože?" hlesla jsem, zírajíc nahoru na něj. Znovu se zasmál. Byl tak zatraceně šťastný. Uvědomila jsem si, že to je – post orgasmický efekt. On a Balthasar vyleštili rodinné stříbro. Vzhlížela jsem do té usmívající se tváře a řekla: "Je tohle nové tělo nějak zvlášť ohebné nebo má Balthasar prostě rád změnu?" Smích se mu vytratil z očí, z tváře, jako když slunce zapadne za obzor. Zbyl jen chlad a odtažitost, nic co byste mohli oslovit. Možná jsem moc mluvila. Jean-Claude se dotknul mého ramene a manévroval mne dozadu. Začal se stavět přede mne, ale já ho zastavila. "Naštvala jsem ho já, nechraň mne před ním." Jean-Claude mne nechal stát vepředu, ale na jakýsi neviděný pokyn zbytek našeho komonstva postoupil vpřed, rozestoupili se za námi. Yvette a Warrick vyšli z chodby doprovázeni Liv. "Všichni vypadáte tak dobře, přímo k nakousnutí." Svému vtipu se zasmála sama. Byla oblečená do jednoduchých bílých večerních šatů. Její obnažená ramena byla bělejší, než jejich látka. Hned, jak jsem ji uviděla, mi bylo jasné, že se nenakrmila. Rukávy, nepřišité k šatům, ji halily od podpaží k zápěstím. Obtažený živůtek přecházel do bohaté bílé sukně, její vrstvení zrcadlilo vrstvy, z nichž se skládaly ty zvláštní samostatné rukávy. Bílé-blond vlasy měla posplétané, lokny rafinovaně rámovaly její tvář. Pro Yvette to nebyl dobový kostým, jen módní výstřelek. Její make-up byl drobátko moc tmavý vůči papírové bělosti její kůže, ale je těžké vypadat dobře, když jste tak hrozně vykrvení. Warrick měl oblečen bílý oblek s jedním z těch kulatých límců, krejzlů, pod nimiž na kravatu nezbývá místo. Byl to kouzelný oblek, který se k róbě Yvette hodil tak skvěle, že vypadali jako cukrové figurky na svatebním dortu. Yvette své šaty nosila, jako by pro ni byly stvořeny. Warrick vypadal, že ho škrtí. Liv na nás hleděla apaticky. Byla oblečená do modrých večerních šatů, které byly ušity pro ženu křehčích tvarů a s méně svaly. Šetřili na ní, kdo by nešetřil, a ona je navíc neuměla nosit.


332

Tohle bylo poprvé, kdy jsem Liv viděla poté, co jsem se dozvěděla, že pomáhala mučit Sylvii. Čekala jsem, že budu litovat, že jsem ji nezabila, když jsem měla tu možnost. Ale v jejích očích se zračila jakási nejistota, její tělo ovládal podivný neklid, to mi napovídalo, že, možná, už zahlédla odvrácenou tvář rady. Bála se. Nesmírně mne to těšilo. "Vypadáš, jako bys nosila šaty po starší sestře, Liv," pochválila jsem jí ohoz. "Jako chudá příbuzná." "Dal tě Cestovatel Yvette za služku?" optal se Jean-Claude. "To se tě tak rychle zbavil?" "Yvette mi jen pomohla s oblékáním," řekla, hlavu nesla vysoko, ale její ruce se marně pokoušely uhladit šaty. Nepomohlo to. "Ve svém šatníku máš mnoho atraktivnějších úborů," konstatoval Jean-Claude. "Ale žádné večerní šaty," řekla Yvette. "Při formální příležitosti si musíte obléci dámské šaty." Sladce se usmála. To mne přimělo zalitovat, že jsem si oblékla šaty. "Vím, cos udělala Sylvii, Liv. Litovala jsem, že jsem ti neustřelila hlavu, když jsem ti prostřelila kolena. Ale víš ty co, Liv, pár let s radou a možná toho budeš litovat i ty." "Ničeho nelituji," zalhala. Ale okolo jejích očí bylo jasně patrné napětí, víčka těch rozkošných oček se chvěla. Něco ji pořádně vystrašilo. Část mne se chtěla dozvědět, co jí udělali, ale stačilo vidět, jak je vyděšená. "Jsem ráda, že si užíváš, Liv," řekla jsem. Asher nakráčel rovnou do středu jeviště. Vlasy měl stažené do úhledného copu. Jeho vlasy byly téměř stejné barvy, jako kovové nitě na výšivkách ubrusu, neskutečná barva, dokonce i kdyby byl člověk. Vlasy sčesané dozadu obnažily jizvy na jeho tváři. Bylo těžké se na ně nedívat, bylo těžké nezírat. Zbytek jeho úboru to neulehčoval. Jeho nahý trup byl zosobněný kontrast. Stejně jako jeho tvář, polovina andělsky krásná, polovina učiněná noční můra. Jeho kalhoty byly kožené, s prostřihy, jež ukazovaly holou kůži od boků do poloviny lýtek, odkud vše zakrývaly holínky. Maso vykukující na pravém stehně bylo zjizvené. Jizvy patrně končily v polovině stehna. Evokovalo to jistou choulostivou otázku. Udělali z něj jeho mučitelé eunucha nebo ne? Bylo to jako autonehoda. Chcete to vědět a zároveň nechcete. "Jean-Claude, Anito, je od vás hezké, že jste se k nám připojili."


333

Zdvořilá slova pronesl výsměšně, plnil je syčivým teplem hrozby. "Tvá přítomnost je stejným potěšením, jako vždy," odvětil JeanClaude. Tato slova byla prázdná, zcela neutrální, kompliment či sarkasmus? Vyberte si sami. Asher doplul až k nám, úsměv mu zvlnil dokonalé rty. Obě strany jeho úst fungovaly. Svaly, pod všemi těmi jizvami, byly neporušené. Přišel a postavil se přímo přede mne. Stál tak o dva kroky blíž, než aby mi to bylo příjemné, ale necouvla jsem, ani si nestěžovala. Jen jsem mu jeho úsměv oplatila. Žádný z těch úsměvů nedospěl až k očím. "Líbí se ti mé šaty, Anito?" "Maličko odvážné, nemyslíš?" Konečky prstů přejel po krajce na mém pase. Jeho prst vklouznul pod krajku, dotknul se holé kůže. Což způsobilo, že jsem trochu zalapala po dechu. "Můžeš se mne dotknout, kdekoli se ti zachce," řekl. Odsunula jsem jeho ruku. "Nemůžu ti nabídku oplatit, promiň." "Myslím, že můžeš," ozval se Cestovatel. Podívala jsem se na něho. "Ne," řekla jsem důrazně, "nemůžu." "Jean-Claude jasně stanovil vaše pravidla," pokračoval Cestovatel. "Asher se potřebuje nakrmit. Je podle pravidel, aby se z tebe nakrmil, Anito. Raději by do tebe zabořil něco jiného, ale bude se muset spokojit s tesáky." Zavrtěla jsem hlavou. "To ani omylem." "Ma petite," řekl Jean-Claude tiše. Nelíbil se mi tón, jímž mne oslovil. Obrátila jsem se a ten pohled stačil. "Musíš si ze mne dělat srandu." Přikročil blíž, vzal mne kousek stranou. "Pokyny, které jsi mi dala, nic neříkaly o tom, že by sdílení krve bylo nepřípustné." Civěla jsem na něho. "Ty vážně chceš, aby se ze mne nakrmil?" Zavrtěl hlavou. "Nejde o chtění, ma petite. Ale pokud nás nesmí mučit ani znásilnit, jsme jim povinováni něčím jiným." "Jestli se chceš vyměnit za jednoho z mých leopardodlaků," předl Padma, "například za Vivian. To by ti zaručilo bezpečný odchod, sotva se mi má sladká Vivian vrátí." Jako na zavolání dovnitř vešel Fernando. Byl potlučený, ale chodil. Jaká škoda. Měl na sobě ozdobnou vestičku a něco jako harémové kalhoty. Arabské noci, patrně, místo mahárádži. "Pochlubil se ti Fernando, že Vivian znásilnil?" "Vím, co můj syn udělal."


334

"Nepošpinilo ji to? Aby tě ještě vůbec byla hodna," provokovala jsem. Padma se na mne zahleděl. "Co s ní udělám, až mi zase bude patřit, není tvá starost, člověče." "Zapomeň," odsekla jsem. "Pak nemáš na vybranou. Musíš jednoho z nás nakrmit. Jestli je mezi námi někdo, kdo by se ti líbil víc, někdo… méně šeredný, můžeme se domluvit. Možná bych si tě mohl vzít já sám. V našich kruzích považuje Ashera za přitažlivého pouze Yvette, ale její chutě byly odjakživa podivné a bizarní." Asherova tvář nic neprozrazovala, ale já věděla, že to slyšel. Měl to uslyšet. Poslední dvě staletí se s ním zacházelo jako s cirkusovou zrůdou. Žádný div, že není v dobrém rozmaru. "Raději bych Asherovi dovolila strčit ho do mne celého, než bych tobě dovolila dotknout se mne jedním prstem." Na Padmově tváři se po jeden úder srdce objevilo překvapení, pak arogance. Ale on neměl urážky v lásce. Bezva. "Možná, než skončí noc, se ti tvé přání splní, Anito." Nic moc útěcha, ale Asherovi dělalo problémy se na mne podívat, jakoby se bál. Ne mne, jak jinak, ale tady šlo o nějakou předem pečlivě připravenou hru, která mu měla ublížit. Bylo na něm patrné jisté napětí, jež se zmocňuje obětí, když jsou příliš často bity, za příliš mnoho různých věcí. Jean-Claude zašeptal: "Děkuji ti, ma petite." Myslím, že se mu ulevilo. Myslím, že si myslel, že bych se raději nechala upálit, než se podvolila. Než Padma udělal svůj malý vtípek, bojovala bych víc. Udělám to. Kdybych teď porušila dohodu a odmítla, znamenalo by to boj. Prohráli bychom. Pokud nás darování trošky krve udrží na živu až do rána, můžu pár kapek postrádat. Zařval leopard. Zježilo mi to chloupky na rukou. Do místnosti přiťapali dva leopardi, na krku se jim blyštěly ozdobné obojky. Ten černý, předpokládám, že Elizabeth, na mne zavrčela, když šla okolo. Leopardi byli velcí jako leopardi, ne tak vysocí jako německá doga, ale delší. Ťapkali tam jako sametová klubka svalů, jejich energie a hněv plnil místnost, bodajíc ostatní kožoměnce jako droga. Leopardi se rozvalili u Padmových nohou. Cítila jsem Richardovu sílu bytnět. Vytékala z něj jako konejšivá lázeň, chtěla leopardy zklidnit, volala je zpátky do lidské podoby. Padma se ohradil: "Ne, ne, tihle jsou moji. Budu je držet v jakékoli podobě se mi zlíbí, jakkoli dlouho si zamanu."


335

"Začnou ztrácet lidské rysy a vlastnosti," řekl Richard. "Elizabeth je zdravotní sestra. Nebude moci vykonávat svoji práci, pokud bude mít tesáky nebo oči, co se nevrátí do původní podoby." "Nemá jinou práci, než sloužit mně," ucedil povýšeně Padma. Richard udělal krok vpřed. Jean-Claude se dotknul jeho ramene: "Dráždí nás, mon ami." Richard jeho ruku setřásl, ale kývnul. "Nemyslím, že by mne Vládce šelem dokázal zastavit, pokud bych jim vnutil zpátky lidskou podobu." "Je to výzva?" zavrčel Padma. "Leopardodlaci ti nepatří, Richarde," upozornila jsem ho. "Tito dva nepatří nikomu," prohlásil. "Mohou být moji, pokud budou chtít," konstatovala jsem. "Ne," protestoval Padma. "Ne, nic dalšího ti nedám. Nikoho jiného ti nedám." Ustoupil ke zdi, Gideona táhl za blýskavý obojek za sebou. Thomas je následoval téměř stejně blízko. "Ashere, vezmi si ji." Asher se mne pokusil popadnout za ruku, ale já couvla. "Kroť se. Nikdo ti ještě neřekl, že čekání zážitek umocní?" "Na tohle jsem čekal víc, než dvě staletí, ma cherie. Jestli čekání zážitek umocňuje, pak to bude vskutku jedinečné." Zacouvala jsem od jeho nedočkavých očí a šla za Jean-Claudem. "Nějaké rady?" "Pokusí se z toho udělat znásilnění, ma petite." Zabrzdil mne, než jsem stačila cokoli říci. "Ne opravdové znásilnění, ale efekt může být překvapivě podobný. Proměň to ve svádění, jestli můžeš. Z nouze ctnost nebo ještě lépe, potěšení. To je to poslední, co čeká a tak ho to vynervuje." "Jak vynervuje?" nechápala jsem. "To záleží na tom, dle mého, jak silné jsou tvoje nervy." Ohlédla jsem se na Ashera. Lačnost na jeho tváři byla děsivá. Bylo mi líto, že si ho celá staletí dobírali, ale má chyba to nebyla. "Nemyslím, že jsou až tak dobré." Richard poslouchal. Přišel blíž a zašeptal: "Už jednomu upírovi krev dáváš, co je jeden navíc?" "Ma petite a já se nemusíme dělit o krev, abychom mohli sdílet moc," bránil mne Jean-Claude. Richard se na něho zamračil, pak na mne. "Pořád se držíš zpátky? Nevíš jak se někomu úplně odevzdat?" Jean-Claudova tvář byla neutrální, netečná a krásná. Přejela jsem


336

pohledem z jeho lhostejné tváře na Richardovu navztekanou a zavrtěla hlavou. "Kdybych dokázala najít někoho jiného, kdo by zaplnil naše třetí místo, udělala bych to, Richarde. Ale jsme spolu svázáni, tak se přestaň chovat jako osel." Strčila jsem do něho tak silně, že se zapotácel a jediné, co jsem dokázala, bylo nepraštit ho, když jsem okolo něj procházela. Být protivná v soukromí je jedna věc. Dělat to před špatňáky je proti pravidlům.


337

50 Asher mne odvlekl do kouta a ostatní si polehali na zem okolo nás, jako při předčítání na základní škole. Nebo spíš jako při referátu s názornou ukázkou, lepší analogie. Hrubě mnou škubl k sobě, jednu ruku zabořenou v mých vlasech, přidržoval mi hlavu. Políbil mne tak drsně, že to vypadalo na modráky, ledaže bych otevřela pusu. Měla jsem lepší nápad. Zavřela jsem oči a políbila ho po francouzsku, přejíždějíc jazykem mezi jeho tesáky. Nechci se chlubit, ale umění francouzských polibků s upírem, bez spuštění červené, jsem dovedla téměř k dokonalosti, a patrně jsem v tom byla fakt dobrá, protože Asher se odtrhnul první. Na tváři výraz ryzího úžasu, úplného a naprostého. Nemohl by vypadat překvapeněji, ani kdybych mu dala facku. Jasně, že ne, to by ho nepřekvapilo. Přesně to totiž čekal. Jean-Claude měl pravdu. Kdybych dokázala Ashera přechytračit, být troufalejší, než on, možná by do mne tesáky nezatnul. Za pokus to stálo. Dokonce ani Jean-Claudovi jsem nedovolila krmit se ze mne. Nebyla jsem si jistá, že byl menší zlo, ale holka musí mít jisté meze. Asher přiblížil svoji tvář k mojí, naše nosy se téměř dotýkaly. "Koukni na mne, holčičko. Tohohle se dotýkat asi nechceš." Překvapivě světlá modř jeho očí, skoro bílo-modrá, orámovaná zlatými řasami, byl k pomilování. Soustředila jsem se na ty oči. "Rozpusť si vlasy," vydechla jsem. Odstrčil mne od sebe tak rázně, že jsem se zapotácela. Pěkně jsem ho nakrkla, ukradla jsem mu jeho pomstu. Neznásilníte toho, kdo se nebrání. Šla jsem za ním, kroužila okolo něj, napůl toužila po jehlách, co mi chtěl nazout Jean-Claude. Asherova záda byla čistá a netknutá. Jen pár klikatých jizviček, kde mu svěcená voda stekla po bocích. Přejela jsem dlaní po té hebké kůži a on nadskočil, jako bych ho kousla. Otočil se, chytil mne za ruce, držel si mne od těla. Skoro šíleně pátral v mojí tváři. Ať už tam uviděl cokoli, nepotěšilo ho to. Sjel rukama po mých pažích, až mne uchopil za zápěstí, pak jednu moji dlaň položil na zjizvenou půlku hrudi. "Je snadné zavřít oči a předstírat. Je snadné dotýkat se toho, co nebylo zkaženo." Přitlačil mou ruku na drsné hrboly, jež bývaly jeho nádhernou hrudí. "Tohle


338

je skutečnost. S tímhle musím žít každou noc, s tímto budu žít navěky, tohle mi udělal." Popošla jsem blíž, přitiskla na jizvy předloktí stejně, jako své dlaně. Kůže byla drsná, hrbolatá, jako zmrzlá, masitá voda. Vzhlédla jsem k jeho tváři, vzdálená od ní jen kousíček a řekla: "Jean-Claude ti to neudělal. Udělali ti to už dlouho mrtví muži." Stoupla jsem si na špičky a políbila ho na zjizvenou část obličeje. Zavřel oči a z jednoho mu vyklouzla osamělá slzička, koulela se mu dolů po hrbolaté líci. Slíbnula jsem ji a když otevřel oči, byly náhle překvapivě blízko. Viděla jsem v nich strach, osamělost a potřebu tak zdrcující, že mu užírala srdce stejně, jako mu svěcená voda užírala kůži. Chtěla jsem odstranit bolest, jež jsem viděla v jeho očích. Chtěla jsem ho držet v náruči, dokud ta bolest neroztaje. V té chvíli jsem si uvědomila, že to ne já. To Jean-Claude to chtěl. Chtěl vyhojit Asherovu bolest. Chtěl odstranit tu děsivou prázdnotu. Zahleděla jsem se na Ashera přes brvy citů, které jsem k němu nikdy necítila, patinou nostalgie nad lepšími nocemi, s láskou a rozkoší a rozehřátými těly v chladné temnotě. Prolíbávala jsem se mu dolů po bradě, pečlivě se dotýkala pouze jizev, ignorujíc dokonalou pleť stejně, jako jsem předtím ignorovala zraněnou kůži. Kupodivu byl jeho krk celistvý, nedotčený. Políbila jsem jeho klíční kost a pahorek bílých jizev. Jeho ruce zněžněly, ale nepustily mne. Vymanila jsem se z jeho sevření, jak jsem se posouvala po jeho těle dolů, sázela na ně jeden měkký polibek za druhým. Přejela jsem mu jazykem po břiše. Tam, kde se ztrácelo v kalhotách. Zachvěl se. Přesunula jsem se na obnaženou kůži na jeho boku a postupovala stále níž. Když jizvy v půli stehna skončily, měla jsem hotovo. Vstala jsem a on se na mne díval, pozoroval mne, skoro jako by měl strach, co provedu teď. Musela jsem si stoupnout na špičky, abych dosáhla za něj, k copu spletenému z jeho vlasů. Zezadu by to šlo snáz, ale on by to pochopil jako odvržení. Nesměla jsem se odvrátit od jeho jizev, dokonce ani, když už o ně nešlo. Rozpustila jsem mu copánek. Rozdělila prameny vlasů a pak se o něj musela opřít, prostě abych získala stabilitu, přitom jsem mu prsty rozčesávala zlaté kadeře. Na sahání do něčích vlasů je něco velice intimního, ve správnou chvíli. Dávala jsem si načas, užívala jsem si ty doteky, tu neobyčejnou barvu, hebkou houštinu mezi svými prsty. Když mu vlasy spadaly


339

ve vlnách okolo ramen, dostoupla jsem na paty. Lýtka jsem měla v jednom ohni, byl příliš vysoký, než abych na něj pohodlně dosáhla. Do svých očí jsem promítla to, co jsem viděla já. Že je krásný. Asher mne políbil na čelo, jen letmý dotyk. Chvíli mne držel u sebe, pak couvnul. "Nemohu tě uvěznit svýma očima. Bez toho, nebo bez víru vášně, by to jen působilo bolest. Nakrmit se mohu z kohokoli jiného. To, co jsem spatřil na tvé tváři, mi nikdo jiný dát nedokáže." Pohlédl stranou na Jean-Clauda. Dlouho hleděli jeden na druhého, pak Asher hodil ručník do ringu a odvedl mne nazpět k Jean-Claudovi. Usadila jsem se vedle něj, kolena pod sebou, sukni uhlazenou. Objal mne a políbil na čelo, jako to udělal Asher. Dumala jsem, jestli se pokouší ucítit Asherova ústa na mé kůži. Ta myšlenka mi nevadila. Možná by měla, ale neoptala jsem se ho na to. Nebyla jsem si jistá, že to chci vědět. Cestovatel se postavil na nohy jakoby kouzlem, prostě najednou stál. "Myslím, že bychom nemohli užasnout více, ani kdyby Anita ze vzduchu vyčarovala draka. Ochočila si Ashera a nestálo ji to ani kapku krve." Vklouznul na volné prostranství. "Yvette se tak snadno nenasytí." Usmíval se na ni, když se zvedala na nohy. "Viď, má drahá?" Projela rukou Jasonovými vlasy, když plula okolo něj. Nadskočil, jakoby ho bodla, což ji pekelně pobavilo. Pořád se smála, když se otáčela, bílá sukně okolo ní jen zasvištěla, a ona k němu vztáhla ruku. "Pojď ke mně, Jasone." Schoulil se do sebe, sbalil se do klubíčka z rukou a loktů a kolen. Jen zavrtěl hlavou. "Vybrala jsem si tě, speciálně tebe," vrněla Yvette. "Nejsi dost silný, aby ses mi vzepřel." Hlavou mi bleskla nepříjemná myšlenka. Klidně bych se vsadila, že Jean-Claude hnití na lidech do ne-ne seznamu nezahrnul. Jason by se z dalšího objetí té nechutné mrtvé už nemusel vzpamatovat. Naklonila jsem se k Jean-Claudovi a zeptala se: "Vyjednal jsi nemučení, prostě žádné mučení, viď?" "Samozřejmě," potvrdil. Vstala jsem. "Můžeš se z něj nakrmit, ale nesmíš na něm hnít." Otočila ke mně studené oči. "Do toho ty nemáš co mluvit." "Jean-Claude vyjednával stran mučení. Tvé hnití na Jasonovi, zatímco se z něj budeš krmit, je pro něj mučením. Dobře to víš. Právě proto ho chceš."


340

"Chci svůj doušek vlkodlačí krve a chci ji podávat způsobem, který mám nejraději," trvala paličatě na svém. Ozval se Richard: "Můžeš jíst ze mne." "Nevíš, co nabízíš, Richarde," varovala jsem ho. "Vím, že Jason je pod mojí ochranou a tohle nedokáže snést." Vyhrabal se na nohy, ve svém novém smokingu byl přímo velkolepý. "Řekl ti Jason, co se mu stalo v Bransonu?" zeptala jsem se. Jason byl přinucen obveselovat se se dvěma upírkami a ony při tom začaly hnít. Změnily se v dlouho mrtvé mrtvoly, on byl stále nahý a souložil s nimi. Stalo se to jeho nejhorší noční můrou, nyní téměř fobií. Byla jsem u toho, dokonce se ty mrtvé ruce dotkly mého těla, když jsem vyrazila na jeho záchranu. Nemůžu mu vyčítat, že z toho byl vyděšený. "Jason mi to pověděl," řekl Richard. "Poslouchat vyprávění není totéž, jako u toho být, Richarde." Jason měl tvář ukrytou na kolenou. Něco si tiše mumlal. Musela jsem si kleknout, abych to uslyšela. Opakoval: "Je mi to líto. Je mi to líto. Je mi to líto," pořád dokola a dokola a dokola. Dotkla jsem se jeho paže a on zakřičel, oči vytřeštěné, pusu údivem dokořán. "To je v pořádku, Jasone. Je to dobrý." Richard měl pravdu. Jason by to neustál. Přikývla jsem. "Máš pravdu, Richarde." "Ne," vyštěkl Padma. "Ne, Vlčí král je můj. Nebudu se o něj dělit." "Nevezmu zavděk nikým míň, než kožoměncem," řekla Yvette. Jamil vstal. Richard ho zabrzdil: "Ne, chránit Jasona je má práce, ne tvá, Jamile." "A mojí prací je chránit tebe, Ulfricu." Richard zavrtěl hlavou a začal si rozvazovat černého motýlka. Rozepnul si pár knoflíčků na plisované košili, obnažil výraznou, perfektní linii hrdla. "Ne," vřískla Yvette. Zadupala nožkama jako vztekající se spratek, ruce v bok. "On se nebojí. Já chci někoho, kdo se bojí." V duchu jsem si pomyslela, že se bát začne. Bude se moc bát. Všimněte si, že já nevyskočila a nenabídla se místo Jasona. Tuhle speciální show jsem už viděla. Hrát v ní hlavní roli jsem netoužila ani omylem. "A já mám s Ulfricem vlastní plány," ozval se Padma.


341

Cestovatel na ně vyjel jako na otravné fagany. "Tohle je fér nabídka, Yvette. Sám Ulfric namísto slabého vlčka." "Není to moc krve, co chci. Je to hrůza." "Příliš velkorysá nabídka někomu, kdo ani není člen rady," přiložil si polínko Padma. "Takhle se hašteří vždycky?" zeptala jsem se znechuceně. "Oui," potvrdil Jean-Claude. Skoro věčný život, děsivá moc a oni jsou malicherní. Jaké zklamání. Jak typické. Položila jsem dlaň na Jasonovu tvář, přinutila ho podívat se na mne. Jeho dech se změnil v lapání po dechu. Dotkla jsem se jeho rukou. Kůži měl chladnou. "Jasone, pokud na tobě nebude hnít, mohl bys ji nechat nakrmit?" Musel dvakrát polknout, než se mu podařilo promluvit. "Nevím." Pravdivá odpověď. Byl vyděšený. "Zůstanu s tebou." Pak se na mne podíval. Díval se na mne, nesledoval jekot ve své hlavě. "Nebude se jí to líbit." "Ať si nasere. Může brát nebo nechat být." Odměnil mne stínem úsměvu. Stisknul mi dlaně, které ležely na hřbetech jeho rukou. Kývnul. Podívala jsem se na Jean-Clauda, který pořád seděl vedle nás. "Moc nepomáháš." "Já už to také viděl, ma petite." Odrážel mé myšlenky tak dokonale, že jsem se zadumala nad tím, čí myšlenky to byly. Ale to, co vyslovil, bylo strašlivé. Nenabídnul by se Yvette ani aby zachránil Jasona. Vstala jsem, tahajíc Jasona na nohy. Držel se mojí ruky jako dítě první den v mateřské škole. Klučík co má strach, že ho maminka nechá s těmi surovci samotného. "Pokud dáš čestné slovo, že se na něm nezačneš rozkládat, můžeš se z něho nakrmit." "Ne," zaječela Yvette. "Ne, to by všechno pokazilo." "Vybrala sis," pokrčila jsem rameny. "Můžeš mít Richarda, pokud ti to Padma dovolí, ale ten se nebude bát. Můžeš na něm shnít, ale Jasonovu hrůzu z tebe samé nedostaneš." Pohnula jsem se tak, aby na něj dobře viděla. Jason sebou cuknul, ale zůstal stát, jenže nechtěl nebo nemohl se jí podívat do očí. Díval se na mne. Myslím, že vlastně sjížděl pohledem po mých šatech. Ale protentokrát jsem ho nezastavila.


342

Rozptýlení bylo přesně to, co potřeboval. Jasona jsem znala jako své boty, nepřekvapilo mne, že si vybral hru na kuk-a-baf. Yvette si olízla rty. Konečně kývla. Vedla jsem Jasona směrem k ní. Byl oblečen na svoji vlastní kuk-a-baf šarádu. Měl na sobě kožené kalhoty obarvené na modro, o dva odstíny tmavší, než jeho oči. Ty kalhoty vypadaly jako namalované, hladce se vměstnaly do bot obarvených tak, aby ladily. Neměl košili, jen vestičku, co se skvěle hodila ke kalhotám, zapnutou třemi koženými řemínky. Klopýtnul, když jsme vstoupili do vyklizeného prostoru. Yvette k němu plula a on zaváhal. Jenom má ruka mu zabránila, aby prostě zdrhnul. "Klid, Jasone, klid." Pořád jen vrtěl hlavou, bránil se mému sevření jeho zápěstí. Nevzpíral se doopravdy, ale ani spolupracoval. "Žádá příliš mnoho," zavrčel Richard. "Je to můj vlk a já se nebudu dívat, jak ho mučí." Podívala jsem se na Richarda. Hrdě, povýšeně. "Je to i můj vlk." Uvolnila jsem Jasonovo zápěstí, pěkně pomalu, a položila mu dlaň na tvář. "Pokud žádá příliš mnoho, tak řekni, a vymyslíme něco jiného." Popadl má zápěstí a já sledovala, jak se dává dohromady. Pozorovala jsem, jak mu horko těžko nabytá sebekontrola plní oči, tvář. "Neopouštěj mne." "Jsem pořád tady." "Ne," zaprotestovala Yvette, "nemůžeš ho držet za ruku, zatímco já budu jíst." Obrátila jsem se k ní, Jason byl tak blízko, že se naše těla dotýkala i bez rukou. "Takže máš po srandě. Už se ho ani nedotkneš." "Nejdřív sis ochočila Ashera. Nyní hledáš, čím si ochočit mne. Nemáš nic, co já chci, Anito." "Mám Jasona." Zasyčela na mne. Všechna ta pečlivě udržovaná krása šla ke dnu a ukázala stvůru, co se pod krásou ukrývala. Hrábla po něm a on ucuknul. Sekla po něm drápky jako kočka, a já se postavila mezi ně, postrkujíc nás do středu pomyslného ringu. Cítila jsem, jak záda Jasona narazila do zdi a popadla paži Yvette. "Vnímej jeho hrůzu, Yvette. Cítím jeho srdce, jak mi buší do zad. To, že ho držím za ruku, ho strachu nezbavilo. Nic, co mohu


343

udělat, ho nezbaví strachu z tvého dotyku." Jason si schoval obličej na mých zádech, rukama mi vklouznul kolem pasu. Poplácala jsem ho po ruce. Tělo mu pulzovalo v rytmu jeho srdce, krev mu proudila tělem jako bystřina v horách, cítila jsem to. Jeho hrůza provoněla vzduch jako horká, neviditelná mlha. "Souhlasím," řekla. Vrátila se do centra vyklizené podlahy. Vztáhla směrem k nám bledou ruku. "No tak, Anito, přiveď naši odměnu." Klouzala jsem po jeho pažích, dokud jsem ho zase nevedla za ruku. Potily se mu dlaně. Vedla jsem ho, aby se postavil zády k ní. Popadl mne oběma rukama. Ty jeho se chvěly. Zíral na moji tvář, jako by mu na celičkém světě už nic jiného nezbylo. Yvette se dotkla jeho zad. Zakňoural. Přitáhla jsem ho k sobě, až se naše paže dotýkaly, naše tváře byly jen kousínek od sebe. Scházela mi slova, jimiž bych ho mohla utěšit. Nemohla jsem mu nabídnout nic víc, než ruku, které by se držel a něco jiného, na co by myslel. Yvette konečky prstů přejížděla přes jeho ramena, dokud nenarazila na řemínky, zapínající vestu. Její ruce zavadily o předek mého těla, když zápasila s poutky. Začala jsem ustupovat a Jasonovy ruce se křečovitě sevřely. Zůstala jsem tam, kde jsem byla, ale i mně srdce bušilo až v krku. Bála jsem se jí také, bála jsem se toho, čím je. Musela mu vklouznout rukou okolo pasu, aby dosáhla na poslední poutko, otírajíc se o jeho záda. Olízla mu ucho, rychlé kmitnutí bledě růžového jazyka. Zavřel oči a sklonil hlavu, až se naše čela dotkla. "To zvládneš," namlouvala jsem mu. Kývnul hlavou, oči pořád zavřené, čelem se stále dotýkal mého. Yvette mu pod vestou přejela dlaněmi po zádech nahoru, pak obtočila ruce okolo jeho nahé hrudi, její nehty se mu spěšně proběhly po těle. Jason zalapal po dechu a já si v tom okamžiku uvědomila, že to nebylo jen strachem. Už s ní spal, ještě než se dozvěděl, co je zač. Znala jeho tělo, věděla, jak ho vzrušit, jako to dokáže pouze milenka. Teď to proti němu zneužívala. Jason odtáhnul tvář od mojí. Podíval se na mě a vypadal ztraceně. Vyhrnula vestu okolo jeho ramen a olízla mu dlouhou vlhkou cestičku nahoru po páteři.


344

Odvrátil ode mne tvář, takže jsem mu neviděla do očí. "Je v pořádku, pokud se ti něco z toho líbí, Jasone." Otočil se zpátky na mne a mimo strachu měl v očích ještě něco jiného. Strach mi vyhovoval víc, ale to jemu ubližují. Yvette si klekla a dole na zádech mu něco prováděla pusou. Z ničeho nic se mu podlomila kolena a oba nás strhl na zem. Skončila jsem na zádech, s Jasonem na sobě. Jednu nohu jsem měla volnou, což byla výhoda i nevýhoda, vzhledem k tomu, že ho to na mne dokonale uložilo. Poznala jsem, že jeho tělo je tam rádo. Zbytkem jeho já jsem si jistá nebyla. Z hloubi hrdla se mu draly tiché zvuky. Pospíšila jsem si zpod něj dost, aby se mi jeho Jasonek netiskl do rozkroku a já se mohla posadit a podívat se, co mu Yvette provedla. Dole na zádech, blízko páteře, byly stopy po tesácích. Krev pokropila modrou kůži jako sprej. Jeho paže se semkly okolo mého pasu. "Neopouštěj mne, prosím." Jeho tvář se mi tiskla k pasu. Napětí v jeho těle mi rozbušilo srdce. "Neopustím tě, Jasone." Zírala jsem přes něj na Yvette. Klečela s bílou sukní rozprostřenou okolo sebe, jakoby pózovala pro fotografa. Usmála se a ten úsměv jí dorazil až do očí, plníc je temným, rozradostněným světlem. Pekelně si to užívala. "Nakrmila ses. Hra skončila," řekla jsem. "Tohle nebylo krmení a ty to víš. Ochutnala jsem ho, ale nenakrmila se." Za pokus to stálo. Měla pravdu. Věděla jsem, že se nenajedla. "Tak jen do toho, Yvette." "Kdybyste mi dovolili hnít, bylo by to rychlejší, ale já chci jeho hrůzu a jeho rozkoš. To potrvá déle." Jason tiše zanaříkal, jako dítě plačící ve tmě. Vzhlédla jsem k Richardovi. Pořád stál, ale teď se nehněval na mne. V jeho očích se zračila skutečná bolest. Byl by raději, aby to byl on sám, než Jason. Snášel by bolest jako skutečný král. Ucítila jsem les, hustý a zelený, listí tak mokré a svěží, že se mi stáhlo hrdlo. Zírala jsem na Richarda a věděla, co navrhuje. Trochu jsme se pohádali kvůli munin. On byl zcela vážně přesvědčený, že jsem před ním v bezpečí, protože nejsem kožoměnec. Nevěděl, že znamení, jež s ním sdílím, mne vystavily riziku. Ale teď to skýtalo jisté možnosti. Ne napojit se na Rainu, už nikdy víc, ale na moc smečky. Jejich teplo, jejich doteky – to by mohlo pomoci. Zavřela jsem oči a cítila znamení otevírat se v mém těle, jako


345

když roztahujete závěsy. Jason zvedl hlavu a kouknul na mne. Chřípí se mu zachvělo, cítil mne, cítil sílu. Yvette mu vestu servala ze zad, jakoby byla z papíru. Jason vyjeknul. Olizovala mu tělo, pak se její pusa najednou sevřela na jeho žebrech. Viděla jsem napnout svaly jejích čelistí, jak se na mně Jason křečovitě zazmítal. Zhroutil se na mne, rukama drápal po zemi, jakoby nevěděl co si s nimi počít, nebo se svým tělem. Yvette se odtáhla, zanechávajíc úhledné krvavé díry. Z rány kapala krev. Olízla si rty a usmála se na mne. "Bolí to?" zeptala jsem se Jasona. "Ano," hekl, "a ne." Začala jsem ho zvedat. Yvette položila ruku doprostřed jeho zad. "Ne, chci ho na zemi. Chci ho mít pod sebou." Ucítila jsem ostrý pižmový pach srsti. Jason se na mne pokusil podívat, ale Yvette mu přitlačila hlavu do mého klína. Použila ho jako opěrátko, zatímco mi hleděla do tváře. "Co to děláš?" "Jsem jeho lupa. Volám smečku na pomoc." "Nemůžou mu pomoct," vyštěkla. "Ano," řekla jsem odhodlaně, "mohou." Sjela jsem na zem, městnajíc se pod Jasonovo tělo. Černé minišaty skončily shrnuté někde v úrovni pasu. Všichni teď měli skvělý výhled na moje punčochy i spodní prádlo. Dobře, že skvěle ladí. Ale já viděla Jasonův obličej. Cítila jsem jeho tělo poněkud víc, než jsem chtěla. Ale bylo to jeho oči, co jsem chtěla, jeho tvář. Chtěla jsem, aby se na mne díval. Nikdy jsem nezkoušela misionářskou pozici s mužem stejné výšky jako já. Oční kontakt byl neuvěřitelně intimní. Nervózně se zasmál. "Míval jsem takovéhle fantazie." "Legrační," odsekla jsem. "Já ne." "Óóó, jak kruté." Páteř se mu prohnula, tělo se přimáčklo na moje. Yvette si uždibla další sousto. Strach byl v tu ránu zpět s plnou silou, plnil jeho oči panikou. "Jsem tady. My jsme tady." Zavřel oči a zhluboka se nadechnul. Vdechl vůni listí a kožešin a tmavých míst plných těl, všechny páchly jeho smečkou. A Yvette opět udeřila. Jason zařval a já se nadzvedla a uviděla upírku servat mu celý pruh kůže, takže se plácal ve vzduchu. Z jeho kůže crčela krev.


346

Jean-Claude přistoupil ke kraji kruhu. "Tohle je mučení, ne krmení. Tím to tady končí." "Ne," zasyčela Yvette. "Budu jíst." "Tak jez," řekl Jean-Claude, "ale pospěš si, než nám dojde trpělivost." Plazila se nahoru po jeho těle, dolehla na ně plnou vahou, mačkajíc mne tak do země. Kůže přišitá přes jeho slabiny tlačila tak tvrdě, že mne to bolelo. Jeho dech se změnil v rychlé lapání po dechu, stále rychlejší a rychlejší. Hyperventiluje. "Podívej se na mne," přikázala jsem. Yvette mu trhla hlavou dozadu za vlasy. "Ne, dívej se na mne. Protože já ti ublížím, Jasone. Budu tě pronásledovat ve snech." "Ne," řekla jsem. V mém nitru vzkypěla síla a já ji plivla do její bledé tváře. Z dlouhého mělkého šrámu na její líci vytryskla krev. Všichni strnuli. Yvette nevěřícně zvedla ruku k obličeji. "Jak's to udělala?" "Když řeknu, že vlastně nemám ani ponětí, uvěříš mi?" "Ne," hlesla. "Pak mi uvěř toto, kurvo. Skonči s tímhle hned teď nebo tě rozřežu na cimprcampr." Věřila jsem tomu, když jsem to říkala, ačkoli jsem si nebyla vůbec jistá, že bych kdy tenhle kousek dokázala zopakovat. Pouze vyšší upíři umí takto pořezat na dálku. Dokonce ani Jean-Clauda jsem to nikdy neviděla udělat. Yvette mi uvěřila. Naklonila se tak blízko, že krev z říznutí kapala do Jasonových blond vlasů. "Jak chceš, putain, ale vezmi na vědomí tohle, já se ho nevzdám. Kvůli tomuhle-" otočením hlavy mi strčila před oči ránu "-bude trpět." "Ne vždy se to podaří," setřela jsem jí úsměv z tváře. Zamračila se na mne. To zřejmě nebyla odpověď, kterou očekávala. Položila jsem dlaně po obou stranách Jasonova obličeje, nutila jeho oči upřeně zírat do mých. Pod vším tím strachem teď vykukoval zmatek, protože Jason věděl, že jsem ještě nikdy neudělala něco podobného, jako se právě teď stalo Yvette. Ale nemohli jsme zajásat: panebože, žjóva, tý vado, jak bych tohle mohla udělat před všemi těmi špatňáky? Yvette se mrvila tak dlouho, až její tělo leželo po celé délce na těle Jasona. Pohnul se na mně. Mezi Jásonem a mnou nebylo nic, než jeho kožené kalhoty a trocha saténu. Mé tělo zareagovalo. Teď bylo na mně, abych zavřela oči, aby do nich neviděl. Možná šlo o fyzickou reakci, ale já se najednou topila ve vůni srsti a teplém,


347

blízkém vědomí jeho těla. Munin se sem přiřítil celý dychtivý a nadržený. Zvedla jsem obličej a políbila ho. Ve chvíli, kdy se naše rty setkaly, mezi námi protekla síla. Šlo o spojení odlišného rázu, lepší než s Nathanielem, a já věděla proč. Nathaniel nepatřil ke smečce. Jason mi zpočátku polibek neoplatil. Pak se vnořil do mých úst, do hřejivé síly a ta narůstala, až jsem ji vnímala jako horký větřík vanoucí mi po těle, po našich tělech. Ta síla se přelila i přes Yvette a přinutila jsi vyvřísknout. Zabořila tesáky do Jasonova krku. Zakřičel mi do úst, tělo mu ztuhnulo, ale bolest si zasurfovala na té vřelé, dmoucí se síle a byla odplavena. Vnímala jsem Yvettinu pusu jako vývěvu, odsávající sílu. Vrazila jsem sílu do ní a odkulila ji z nás, zpitou více, než jen krví. Osvobozený od těla Yvette se na mně Jason začal pohybovat. Líbal mne, jakoby zalézal dovnitř a mne ovíjel okolo sebe, a já mu líbání oplácela. Přijala jsem munina Rainy a teď nevěděla jak přestat. Cítila jsem spodní část jeho těla reagovat, ucítila ho vyvrcholit a to stačilo, abych se zase začala ovládat. Příšerný trapas. Zase. Jason se na mne zhroutil, funěl, ale ne strachem. Odvrátila jsem tvář, abych o nikoho z těch, co se shlukli okolo nás, ani okem nezavadila. Yvette si lehla na bok vedle nás, stočená do klubíčka, po bradě jí tekla krev. Olízla tu krev, skoro ledabyle, jakoby na ni i to nepatrné úsilí bylo přespříliš. Oslovila mne francouzsky: "Je reve de toi." Už jsem něco podobného zaslechla od Jean-Clauda. Řekla, že se jí o nás bude zdát. Slyšela jsem samu sebe říkat: "Proč Francouzi ve chvílích jako je tato vždycky přesně vědí, co říci?" Jean-Claude přiklekl vedle nás. "Je to součástí naší genetické výbavy." "Aha," vydechla jsem. Dělalo mi problémy podívat se mu do očí, když byl Jason pořád rozpláclý na mém těle. "Jasone," špitla jsem, pleskajíc ho po nahém rameni. Nic neřekl, jen se ze mne odkulil a položil se na zem, blíž k Yvette, než bych si kdy pomyslela, že se bude chtít dobrovolně dostat. Najednou jsem si uvědomila, že mám sukni pořád vyhrnutou okolo pasu. Jean-Claude mi pomáhal posadit, zatímco já si stahovala šaty. Richard si k nám klekl. Čekala jsem nějakou jedovatou, kousavou poznámku. Tentokrát jsem mu poskytla munice dost a


348

dost. Překvapil mne, když řekl: "Raina odešla, ale není zapomenuta." Zanaříkala jsem: "Nežertuj." "Omlouvám se, Anito. Když's mi o tom vyprávěla, neuvědomil jsem si, že šlo o téměř dokonalé splynutí. Nyní chápu, proč se toho obáváš. Existují jisté postupy, které můžeš používat, abys tomuto propříště zabránila. Byl jsem příliš rozhněvaný, abych uvěřil, že to bylo tak zlé." Po tváři mu přeletěl výraz, dílem bolest, dílem zmatek. "Omlouvám se za to." "Jestli můžeš zabránit tomu, aby se to opakovalo, omluva přijata." Z ničeho nic se před námi zjevil Padma. "Příští tanec patří nám, Ulfricu. Po tom, co předvedla tvá lupa, jsem ještě žádostivější tě ochutnat." Richard se podíval na mne, pak na Jasona a Yvette, oba pořád leželi na zemi, jakoby pro ně každý pohyb byl příliš namáhavý. "Nemyslím, že jsem tak dobrý." "Myslím, že se podceňuješ, vlku," předl Padma. Podal Richardovi ruku, ale ten vstal sám. Oba muži byli skoro stejně vysocí. Zírali jeden na druhého a já dobře cítila sílu, co se mezi nimi šířila, jak tak jeden druhého testoval. Ležela jsem na Jean-Claudově hrudi a zavřela oči. "Dostaň mne odsud, než začnou. Nesnesu být tak brzy blízko takového množství energie." Pomohl mi vstát, a když mne nohy neunesly, zvedl si mne do náruče, držel mne úplně bez námahy. Jen tam tak stál a držel mne, jakoby čekal na mé protesty. Položila jsem mu ruce okolo krku a poprosila: "Prostě to udělej." Zasmál se a bylo to úžasné. "Tohle jsem chtěl udělat už moc dlouhou dobu." Bylo romantické být nakonec odnášena v jeho náručí? Ano. Ale když se Jasonovi podařilo kolísavě vyhrabat ze země na nohy, předek jeho modrých kožených kalhot byl samá skvrna a na tom nebylo romantické zhola nic.


349

51 Padma a Richard stáli čelem proti sobě, právě mimo dosah. Oba vypouštěli svoji energii jako třpytku na udici, aby viděli, kdo se do návnady zakousne první. Richardova síla byla taková, jako vždy, elektrizující teplo. Ale Padmova síla byla podobná. Podobnější než u jakéhokoli upíra, se kterým jsem se kdy setkala. Jeho síla byla hřejivá, živá, pro nedostatek lepších slov. Neoplývala elektrickým jiskřením, jako ta Richardova, ale byla vřelá. Jejich síla plnila místnost, jakoby všechen vzduch byl nabíjen jejich energií. Byla všude a nikde. Richardova síla mi okusovala kůži, jejím vlivem mi z hrdla unikalo zajíkání, Jean-Claude dělal ozvěnu. Padmova síla pálila na kůži, jako když jste příliš blízko otevřenému ohni. Kombinace těch dvou sil byla téměř bolestivá. Přišel Rafael a postavil se vedle nás. Jean-Claude mne pořád držel zvednutou v náručí, což vám jasně ukazuje, jak zkurveně jsem se cítila. Krysí král měl na sobě obyčejný tmavomodrý oblek, bílou košili, konzervativní kravatu. Jeho černé mokasíny byly vyleštěné jako sklo, ale takhle mohl jít kamkoli, obchodním jednáním počínaje, pohřbem konče. Vypadal jako jeden z těch obleků, co vytahujete jenom na funusy a svatby. "Budí dojem, že síly jsou vyrovnané," okomentoval co se dělo, "ale je to lež." Řekl to tiše, jakoby mluvil jen na nás, ale stáli jsme dost blízko, aby to zaslechl i Richard. "Udělal mi to samé. Pak mne rozdrtil." "Nerozdrtil tě," zaprotestovala jsem. "Vyhrál's." "Jenom proto, žes mne zachránila." "Ne," okřikla jsem ho. "Nedal's mu krysodlaky. Vyhrál's." Dotkla jsem se Jean-Claudova ramene a on mne postavil na nohy. Dokážu stát na vlastních nohách. Jupí. "Velice impozantní, Ulfriku," zamňoukal Padma, "ale prozkoumejme, jak impozantní dokážeš být, můžeme? Díky, Rafaeli, za zkažení překvapení. Jednou ti tu laskavost oplatím." Rukavičky, jak se říká, byly sundány. Padmova moc zahřměla místností. Zapotácela jsem se a jen Jean-Claudova ruka mne uchránila před klesnutím na kolena. Richard zařval a padl na kolena. Nás zasáhla jen zpětná vlna Padmovy síly. Richard to dostal na plnej céres. Čekala jsem, že s Richardem provede to, co se mnou, ale to on ne. Měl jiné plány.


350

"Proměň se mi, Richarde. Mám rád jídlo porostlé srstí." Richard zavrtěl hlavou. Jeho hlas zněl přiškrceně, jakoby ho slova v hrdle škrábala. "To nikdy." "Nikdy může být velice dlouhá doba," poťouchle konstatoval Padma. Jeho moc jsem vnímala jako hmyz capkající mi po kůži, mravence s doruda rozžhavenými pohrabáčky místo kusadel. Přesně tohle udělal té leopardodlačici, Elizabeth, když ji trestal. Richard se nesvíjel na zemi jako ona. Řekl: "Ne." Dostal se na nohy a udělal kulhavý krok směrem k upírovi. Pálení se zhoršilo, rozžhavené pohrabáčky zhoustly do souvislé vrstvy drobných ohýnků. Tiše jsem zanaříkala a Richard přesto stál. Udělal další nejistý krok. Příval síly ustal tak náhle, že absence bolesti srazila Richarda na kolena blízko Padmových nohou. Jeho dech bylo v nečekaném tichu velice hlasitý. "Bolest mi tě nepřivede," přemýšlel Padma nahlas. "Můžeme se obejít bez dalších hrátek, Ulfricu? Můžeme se teď dát do jídla?" "Ať už to máme za sebou," vydechl Richard. Padma se zasmál a v jeho smíchu bylo cosi, co se mi nelíbilo. Jakoby měl všechno pod kontrolou a všechno šlo podle plánu. Postavil se za Richarda a elegantně klesl na kolena. Dlaní pohladil stranu Richardova krku, otáčejíc jeho hlavu na bok, aby měl volnou cestu. Jedna ruka sklouzla přes Richardovu hruď, přišpendlila ho ke svému tělu. Druhá ruka tlačila jeho tvář na stranu. Padma se naklonil a zašeptal mu něco do ucha. Richardovým tělem projela křeč. Snažil se od Padmy osvobodit, ale upír byl úžasně rychlý. Oběma rukama vklouznul Richardovi pod paže, prsty sepjal za jeho krkem. Klasický dvojitý Nelson. Richardův odpor dopadl tak, že on skončil na zemi a upír na něm. Kdyby šlo o regulérní zápas, Richard by byl odpočítán, poražen. Ale sem nepřišel žádný rozhodčí, aby zavolal: 'Time'. "Co se děje?" zeptala jsem se. "Já Richarda varoval," odpověděl Rafael, "ale on byl vždycky tak silný." "Tak co?" naštvala jsem se. "Volá Richardovu šelmu, ma petite," vysvětlil Jean-Claude. "Už jsem ho to viděl dělat." Richardovo tělo zasáhla křeč tak silně, že s ostrým řachnutím udeřil hlavou o zem. Přetočil se na bok, ale upír na něm zůstal a šeptal, šeptal.


351

"Povede se mu takto povolat zvíře?" zeptala jsem se Rafaela. "Ano." Podívala jsem se na něho. Hleděl na jeviště, ne do mých očí. "Zavolal mé zvíře jako vodu tekoucí po mé kůži, pak ji vysál. Dělal to pořád dokola a dokola, až jsem omdlel. Probudil jsem se tak, jak jsi mne našla, přikurtovaný, stahovaný z kůže." Jeho hlas byl lhostejný, když to povídal, jakoby šlo o zážitek někoho jiného. "Pomoz mu," šeptla jsem k Jean-Claudovi. "Pokud do toho kruhu vstoupím, Padma to použije jako záminku k tomu, aby mne vyzval. Pokud započne duel, prohraji." "Takže tě láká na návnadu," usoudila jsem. "On si to mimo jiné užívá, ma petite. Zlomit silné je největším potěšením jeho bytí." Z Richardových úst vyšel řev. Řev, který skončil vytím. "Já mu pomůžu." "Jak, ma petit?" "Mne Padma na souboj vyzvat nemůže a nemůže ani zavolat moji šelmu. Znamení dotekem sílí, viď?" "Oui." Usmála jsem se a vydala se směrem k Richardovi. Jean-Claude se mne nepokusil zastavit. Ani nikdo jiný. Richardovi se podařilo zvednout se na kolena, s upírem stále přilepeným na záda. Richardovy oči byly jantarové oči vlka a neměl daleko k panice. Takhle zblízka jsem jeho šelmu dokázala vnímat jako obrovskou bytost hned pod hladinou nějakého tmavého jezera. Pokud se vynoří, vezme ho s sebou. Rafael se patrně dokázal smířit se svojí porážkou, ale Richard ne. Richard by byl poražen a přitom zabil sám sebe. "Co to děláš, člověče?" zeptal se Padma, zírajíc vzhůru na mne. "Jsem jeho lupa a jeho třetí. Dělám svoji práci." Vzala jsem Richardův obličej do svých dlaních a to stačilo. Fyzický kontakt bylo vše, co bylo zapotřebí k posílení jeho sebeovládání. Cítila jsem jeho srdce zpomalovat, pulzování jeho těla ustávalo. Cítila jsem, jak se ta veliká věc vnořila pod hladinu. Richard se mých znamení chytil jako tonoucí se stébla trávy, ovíjel je okolo sebe. "Ne," vyštěkl Padma. "On je můj." Usmála jsem se na něho. "Ne, on patří mně. Ať už se nám to líbí nebo nelíbí, je můj." Richardovy oči ztmavly do své normální hnědi a jen rty vyslovil:


352

"Děkuji ti." Padma vyletěl jako blesk, bylo to skoro magické. Popadl mne za zápěstí, dost drsně, abych měla podlitiny, a já řekla: "Nemůžeš mne vyzvat, protože nejsem upír. Nemůžeš ze mne jíst, protože dnešní noc mohu být obětí jen jednoho a tím jedním byl Asher." Richard ležel na zemi, opřený o jednu ruku, takže vlastně úplně neležel, ale já dobře viděla, jak je vyčerpaný, tak unavený, tak slabý. "Naše pravidla znáš dobře, Anito," skřípal zuby Padma. Škubnul mnou blíž k sobě, naše těla se téměř dotýkala. "Nejsi upír ani potrava, ale pořád jsi jeho lupa." "Pokusíš se zavolat moji šelmu?" zeptala jsem se. "Nemůžeš zavolat, co tam není." "Cítil jsem tvoji sílu s tím vlkodláčkem." Zvedl moji ruku a čmuchal mi ke kůži, jakoby čichal nějaký exotický parfém. "Voníš jako smečka, Anito. Přece jen je v tobě něco na zavolání. Ať už je to cokoli, budu to mít." "Ona není součástí dohody," protestoval Jean-Claude. "Strkala nos, kam nemá," řekl Padma. "To ji učinilo součástí těchto bakchanálií. Neobávej se. Neublížím jí. Příliš." Naklonil se ke mně a promluvil tiše, měkce. Bylo to francouzsky a já neuměla francouzsky dost dobře, abych mu rozuměla. Zachytila jsem slůvka vlk a síla a měsíc a cítila sílu ve svém nitru narůstat. Bylo to příliš brzy po Jasonovi. Síla byla příliš blízko hladiny, příliš na dosah. Padma na ni zavolal a já nevěděla, jak ji zastavit. Síla se mi přelila přes kůži jako horká lázeň. Podlomila se mi kolena a on mne zachytil, když jsem se hroutila na jeho tělo. Richard se dotknul mojí nohy, ale už bylo příliš pozdě. Pokoušel se posílit mé sebeovládání stejně, jako to já udělala jemu, ale přesto jsem žádnou kontrolu nezískala. Padma zavolal a munin odpověděl. Napojovala jsem se na Rainu už podruhé během jediné hodiny. Síla se mi zadřela pod kůži a já vstala, tiskla jsem se tělem na Padmu, zírala na něj úplně zblízka. Ta síla se chtěla něčeho dotýkat, někoho. Bylo jí to jedno. Mně ne. Tentokrát jsem měla dost sebevlády, abych odmítla. Řekla jsem: "Ne." Odstrčila jsem se od něho a upadla na zem, sotva jsem to udělala. Padma šel k zemi se mnou, dotýkal se mých vlasů, mé tváře a já lezla pryč od něj. "Ta moc má sexuální podstatu, možná jde o touhu se pářit. Jak nesmírně zajímavé." Jean-Claude ostře řekl: "Nech ji být, Vládče šelem." Zasmál se. "Co myslíš, že se stane, když nepřestanu volat její


353

zvíře? Myslíš, že se podvolí? Myslíš, že mne ošuká?" "To se nikdy nedovíme," odvětil Jean-Claude. "Pokud se mi zapleteš do zábavy, pak mezi námi povstane výzva." "A to je to, co chceš už od začátku." Padma se zase zasmál. "Ano, myslím, že bys měl být zabit za smrt Zemětřase. Ale jen za to tě zabít nemohu. Rada to neodhlasovala." "Ale pokud mne zabiješ v souboji, pak ti to nikdo vyčítat nebude, je to tak?" "Je to tak." Choulila jsem se na zemi, objímala sama sebe, pokoušela se tu sílu spolykat, ale nikam neodcházela. Richard se ke mně připlazil, dotknul se mého holého ramene. Odtáhla jsem se od něho, jakoby mne jeho dotek popálil, protože jsem ho chtěla, chtěla jsem ho tak živočišně a primitivně, že mne bolelo celé tělo. "Nedotýkej se mne, prosím." "Jak ses toho zbavila minule?" "Sex nebo násilí, munin zmizí po sexu nebo po násilí." Nebo po zahojení, pomyslela jsem si. Ačkoli i to byl sex, jistým způsobem. Padmova moc po nás přejížděla jako tank, tank s pásy osazenými bodci. Oba jsme zařvali a Jean-Claude křičel spolu s námi. Z úst mu vytékala krev jako rudá bystřina a já věděla, že to udělal Padma. Cítila jsem, jak se to pokouší udělat mně. Strčil do Jean-Clauda svoji sílu a otevřel kohoutek naplno, tím něco v něm prolomil. Jean-Claude padl na kolena, bílou košili potřísnila krev. Bez rozmýšlení jsem stála nohou, mezi Padmou a Jean-Claudem. Síla mne pálila na kůži. Můj vztek ji krmil, jakoby to doopravdy byla šelma. "Ustup mi z cesty, človíčku, nebo zabiju nejdřív tebe a pak tvého pána." Být nyní blízko Padmy bylo jako stát mezi neviditelnými zdmi tvořenými ohněm a bolestí. Oslabil Richarda, potom mne, provedl něco se znameními. Bez nás Jean-Claude vyhrát nemohl. Přestala jsem bojovat s energií ve mně. Objala jsem ji, nakrmila, a ona z mých úst vyletěla jako smích, z něhož se mi ježily chloupky na rukou. To nebyl můj smích. To byl smích, o němž jsem si nikdy nemyslela, že ho uslyším na tomto patře pekla. Padma mne popadl oběma rukama za paže, zvedal, až jsem se nohama nedotýkala země. "Mám povoleno tě zabít, pokud zasáhneš


354

do souboje." Políbila jsem ho, měkké otření rtů. Vteřinu byl překvapen, prostě strnul. Pak mne políbil nazpět, svíral ruce za mými zády, mé nožky se pořád komíhaly nad zemí. Zvedl obličej jen natolik, aby byl schopen říci: "Dokonce ani, kdybys mne ošukala, hned teď a tady, nezachráníš ho." Z mých rtů vyhřeznul smích a já cítila, jak temnota plní mé oči. Ta chladná, bílá část mne, tam, kde přebýval jen klid a ticho, to místo, kde jsem zabíjela, to se právě otevřelo v mé hlavě a já dovnitř pozvala Rainu. Vzpomínala jsem si, jaký to byl pocit držet ve svých dlaních srdce Nathaniela, ten okamžik, kdy jsem si uvědomila, že bych ho mohla zabít, že ho chci zabít víc, než ho chci vyléčit. Zabít je o tolik snazší. Semkla jsem paže okolo Padmova krku a políbila ho na ústa. Tu moc jsem do něho vrazila jako meč. Jeho tělo strnulo, paže povolily, ale teď jsem pro změnu držela já. Jeho srdce bylo kluzké a těžké. Bušilo proti té moci, jako sebou mrská ryba v síti. Přimáčkla jsem tu moc okolo něj. Padl na kolena a zařval mi do úst. Krev tekla jako teplý proud, plnila mi pusu teplým slaným přílivem. Čísi ruce mne tahaly, snažily se mne od Padmy odtrhnout. Lepila jsem se na něho, nohy obtočené okolo jeho pasu, ruce okolo jeho krku. "Ustupte nebo mu rozmáčknu srdce. Ustoupit, hned!" Thomas padl vedle nás na kolena, po bradě mu tekla krev. "Zabiješ i mne a Gideona." Je jsem zabít nechtěla. Moc začala odplouvat, utápěla se v soucitu. "Ne," řekla jsem nahlas. Přikrmila jsem moc svým vztekem, svým znechucením. Munin nabral sílu a naplnil mne. Stiskla jsem srdce Padmy – něžně, vláčně. Položila jsem svoji tvář na jeho a zašeptala: "Proč se nebráníš, Vládče šelem? Kde je tvá ohromná, spalující moc?" Žádná odpověď, jen těžký dech. Stiskla jsem silněji. Zalapal po dechu. "Mohli bychom zemřít společně," zasípal hlasem promokvalým jeho vlastní krví. Otřela jsem se lící o jeho obličej. Krev z jeho rtů potřísnila naši kůži. Odjakživa jsem věděla, že krev je pro lykantropy něco jako spouštěč, ale nikdy jsem její účinky úplně nedocenila. Nešlo ani tak o krev samu, jako spíš o její pach. Horký, sladký, nejasně kovový, a pod tím vším, vůně strachu. On se tolik bál. Cítila jsem to, vnímala to.


355

Zvedla jsem se z něho právě tolik, abych mu viděla do tváře. Jakoby měl krvavou škrabošku. Část mne byla zděšená. Část mne toužila olízat mu ji dočista, jako kočka misku smetany. Místo toho jsem jeho srdce oblažila poněkud extra silným stiskem a pozorovala, jak mu z úst teď krev teče rychleji. Jeho síla mohutněla v teplý příval. "Zabiju tě dřív, než sám zemřu, lupo." Držela jsem ho a cítila, jak jeho síla začíná narůstat, stále oslabená, ale bylo jí dost, aby udělala, co se po ní chtělo. "Jsi stále pravověrný hinduista?" zeptala jsem se. V jeho očích se objevil zmatek. "Kolik špatné karmy jsi nashromáždil během tohoto vtělení?" Rychle jsem olízla jeho pusu a musela položit své čelo na jeho a zavřít oči, abych se ubránila dělat to, co chtěl munin. Co by dělala Raina, být na mém místě. "Jaký trest bude dostatečný, aby splatil tvé zlé skutky během příštích reinkarnací, Padmo? Kolik životů bude třeba, aby vyvážily tento jediný?" Zvedla jsem se, abych mu viděla do obličeje. Zase jsem se ovládala natolik, abych mu nečistila tvář jazykem. Hleděla jsem do jeho očí a bylo mi jasné, že jsem trefila do černého. Bál se smrti a toho, co by přišlo potom. "Co bys udělal, aby ses zachránil, Padmo? Co bys obětoval? Koho bys obětoval?" To poslední jsem zašeptala. Zašeptal v odpověď: "Cokoli." "Kohokoli?" naléhala jsem. Jen se na mne podíval. Jean-Claude seděl vzpřímeně, v kolébce Richardových paží. "Stále probíhá souboj na život a na smrt. Patří mezi naše práva trvat na tom, aby doběhl až do konce." "Nemůžeš se dočkat smrti?" zeptal se Cestovatel. "Smrt jednoho je smrtí všech." Stál nad námi, kousek vzadu, jakoby s námi nechtěl přijít do příliš blízkého kontaktu. Příliš zakrvácení, příliš primitivní, příliš smrtelní. "To je dotaz pro Padmu, ne pro mne," odpověděl Jean-Claude. "Jaká je tvá cena?" zeptal se Padma. "Už žádné další tresty za Oliverovu smrt. Prohrál v souboji, stručně a jasně." Jean-Claude zakašlal a ze rtů mu vytryskla další krev. "Souhlasím," hlesnul Padma. "Souhlasím," řekl Cestovatel.


356

"Nikdy jsem nechtěla jejich smrt kvůli smrti Zemětřase," řekla Yvette. "Souhlasím." Asher řekl: "Zemětřas si smrt zasloužil. Souhlasím." Jean-Claude ke mně vztáhnul ruku. "Pojď, ma petite. Jsme v bezpečí." Zavrtěla jsem hlavou a vtiskla polibek na Padmovo čelo, něžný, cudný. "Slíbila jsem Sylvii, že každý, kdo ji znásilnil, zemře." Padmovo tělo sebou zaškubalo, konečně nějaká reakce. "Tu ženu mít můžeš, ale ne mého syna." "Souhlasíš s tím, Cestovateli? Ty, jemuž Liv nyní říká pane. Vzdáš se jí tak snadno?" "Zabila bys ho, kdybych odmítnul?" zeptal se. "Dala jsem Sylvii své slovo," potvrdila jsem. A já dobře věděla, že tohle pro ně něco znamená. "Pak je Liv tvá, nalož s ní, jak uznáš za vhodné." "Pane," špitla. "Mlč," utnul ji Cestovatel. "Vidíš, Liv, jsou to jen příšery." Shlížela jsem na Padmovu zakrvácenou tvář a sledovala strach, co plnil jeho oči jako voda sklenici. Pozorovala jsem, jak hledí do mé tváře a vidí pouhou prázdnotu. Ne, teď poprvé jsem ho chtěla zabít. Ne ze msty nebo kvůli bezpečí nebo snad proto, že jsem dala své slovo, ne. Jenom proto, že můžu. Protože má temná stránka by si rozdrcení jeho srdce nesmírně užila a líbilo by se jí pozorovat tmavou krev, co by z něho vytékala. Ráda bych z toho obvinila munina Rainy, ale nebyla jsem si jistá. Možná jsem to byla jen já. Možná jsem to pořád byla jenom já. Do pekla, možná to byl jeden z kluků. Nevěděla jsem a bylo mi to šuma fuk. Tohle všechno jsem nechala odrazit na mojí tváři, naplnit mé oči. A dovolila Padmovi to uvidět. Jeho tvář zrůznil strach, naplnil i jeho oči, protože porozuměl. "Chci Fernanda," řekla jsem tiše. "Je to můj syn." "Za jeho zločiny musí někdo zemřít, Padmo. Byla bych raději, aby to byl on, ale jestli mi ho nechceš dát, pak si místo něj vezmu tebe." "Ne," zavřískala Yvette. "Byli jsme více, než velkorysí. Dovolili jsme vám zabít člena rady a vyváznout bez potrestání. Vrátili jsme vám věrolomníky a naši novou hračku. Nic jiného vám nedlužíme." Podívala jsem se na Padmu a promluvila i pro uši Cestovatele: "Pokud byste ublížili pouze upírům v tomto městě, pak by bylo po


357

všem a nic byste nám nedlužili. Ale my jsme lukoi, ne upíři. Přivolal jste naši Geri a ona přišla. Snažil jste se ji zlomit, a když se před vámi nesklonila, mučili jste ji. Mučili jste ji, když jste si uvědomil, že vám lukoi nevydá. Bezdůvodně jste ji zneuctili, protože jste nic lepšího nesvedli. Udělal jste to, protože jste nečekal odvetu. Vládce šelem naši smečku považoval za nepodstatnou. Pouzí pěšáci na šachovnici důležitějšího hráče." Uvolnila jsem jeho srdce, protože kdyby ne, munin by ho zabil. Zasunula jsem do něj sílu hlouběji. Strčila jsem ji tam tak tvrdě a rychle, že zařval. Gideon a Thomas křičeli jako jeho ozvěna. Padma se zhroutil naznak na zem, se mnou v sedle. Nadzvedla jsem se, dlaně položené na jeho prsou, nohy obkročmo na něm. "My jsme Thronos Rokke, lidé kamenného trůnu, a nejsme ničí figurky." Fernando poklekl hned na kraji kruhu. "Otče," vydechl. "Jeho život nebo tvůj, Padmo. Život jeho nebo život tvůj." Padma zavřel oči a zašeptal: "Jeho." "Otče! Nemůžeš mne jí dát. Jim!" "Tvé čestné slovo, že je náš, abychom ho potrestali, jak uznáme za vhodné, dokonce ho i zabili?" zadeklamovala jsem. Padma kývnul: "Mé čestné slovo." Kde se vzali, tu se vzali… Damian, Jason a Rafael se zjevili okolo Fernanda. Vztáhnul ruce k otci. "Jsem tvůj syn." Padma mu nevěnoval jediný pohled. Dokonce, když jsem se z něj odplazila, se stočil na bok, pryč od Fernanda. Já si hřbetem ruky otřela krev z brady. Munin odcházel, vytrácel se. Cítila jsem chuť krve v ústech a hrdle, až úplně dolů. Odkulila jsem se stranou a zvracela. Ve druhém kole už krev stojí za starou belu. Jean-Claude se po mně natáhnul a já šla za ním. Sotva se jeho chladná ruka dotknula mojí, hned jsem se cítila lépe. Ne o moc, ale lepší, než nic. Richardova ruka se něžně dotkla mé tváře. Dovolila jsem jim, aby si mne přitáhli do náručí. Jean-Claude patrně získal sílu pouze z mého doteku. Seděl trošku víc zpříma. Rozhlédla jsem se a spatřila Gideona a Thomase, jak provádí to samé s Padmou. Krev tekla z nich všech, ale pouze v očích Padmy stále hnízdil strach. Postrčila jsem ho ke kraji propasti. Nás oba. Vyrostla jsem jako katolička a nebyla jsem si jistá, jestli na světě existuje dost Zdrávasů, aby vykoupily to, co se mi v posledních dnech stalo.


358

52 Fernando se pokusil vzepřít, ale podlehnul lidské přesile. Nebo přesile příšer? Svázali ho stříbrnými řetězy a dali mu roubík. Až to poslední utnulo jeho neustávající škemrání. Prostě nedokázal pochopit, že ho jeho otec zradil. Liv se nebránila. Víceméně rezignovala. Nejvíc ji překvapilo, že jsem je oba nezabila hned, jak jsem je dostala. Jenže já s nimi měla jiné plány. Urazili smečku. Rozhodne o nich soud smečky. Šlo o kolektivní záležitost. Možná přizveme krysodlaky a uspořádáme společný mejdan. Když byli eskortováni pryč, místnost naplnilo ticho tak hluboké a široké a naprosté, že dunělo v uších. Yvette to ticho prolomila. Usmívala se a byla k pomilování, rozkošná a krásná, díky krvi Jasona a koktejlu naší síly. "Jean-Claude se stále musí zodpovídat za své velezrádné činy," zavrněla. "O čem to blábolíš?" nechápal Cestovatel. "Můj pán, Morte d' Amour, ho obvinil z pokusu založit v této zemi další radu. Radu, jež by nám ukradla moc a udělala z nás směšné loutky." Cestovatel ji otráveně odmávnul. "Jean-Claude je vinen mnoha věcmi, ale tato k nim nepatří." Yvette se zasmála a ten smích stačil. Hodlala pronést něco zlé. "Co ty na to, Padmo? Pokud je zrádce, můžeme ho za to popravit. Může se stát exemplárním příkladem pro všechny ostatní, co by si troufli usurpovat moc rady." Padma byl ještě pořád na zemi, hověl si v náruči svých dvou služebníků. Pořád mu nebylo moc dobře. Podíval se na naši malou skupinku. I my se pořád choulili na zemi. Nás šest si dnes večer nezatančí. Pohled očí Padmy mluvil za vše. Já jsem ho ponížila, pekelně vyděsila a přinutila vydat jediného syna jisté smrti. Usmál se a pěkné to nebylo. "Pokud jsou zrádci, pak musí být potrestáni." "Padmo," ohradil se Cestovatel, "ty víš, že tohle není pravda." "Neřekl jsem, že jsou zrádci, Cestovateli. Řekl jsem: pokud jsou zrádci. Pokud jsou zrádci, pak musí být potrestáni. S tím musíš souhlasit dokonce i ty." "Ale oni zrádci nejsou," konstatoval Cestovatel. "Tímto užívám plnou moc svého pána, abych iniciovala


359

hlasování," řekla Yvette. "Myslím, že vím, jak tři z nás budou hlasovat." Asher se postavil blízko Jean-Clauda a nás. "Oni nejsou zrádci, Yvette. Tvrdit to je lež." "Lži jsou velice zajímavé věcičky. Nemyslíš… Harry?" Napřáhla ruku a barman Harry se k ní připojil. A to jsem si myslela, že dnes večer už mne nic nepřekvapí. Mýlila jsem se. "Vidím, že Harryho znáš," řekla Yvette. "Hledá tě policie, Harry," oslovila jsem ho. "Já vím," řekl. Přinejmenším mu dělalo potíže podívat se mi do očí. Nebylo mi proto o moc líp, ale maličko jo. "Věděl jsem, že Harry pochází ze tvé linie," řekl Jean-Claude, "ale on vážně je jedním z tvých." "Oui." "Co má tohle znamenat, Yvette?" zeptal se Cestovatel. "Harry předal jisté informace těm strašným fanatikům a tak zabíjeli příšery." "Proč?" zeptal se Cestovatel. "Tu otázku mi bereš z úst," hlesla jsem. "Můj pán má strach ze změn, jako mnoho z nás starých. Poskytnout nám legalitu je nejrozsáhlejší změna, jež nás kdy ohrozila. Bojí se toho. Chce to zastavit." "Jako Oliver," už mi to bylo jasné. "Exactement." "Ale zabíjení upírů to nezastaví," namítla jsem. "Jestli něco, tak to spíš podpoří pro-upíří lobby." "Jenže nyní," řekla, "se můžeme mstít. Pomstít se tak krvavě a strašně, že to všechny obrátí proti nám." "To nemůžete udělat," ucedil Cestovatel. "Padma mi poskytnul klíč. Vládce města je slabý, jeho spojení s jeho služebníky je stále slabší a slabší. Teď by bylo snadné ho zabít, pokud by ho někdo vyzval." "Ty," prohlásil bezbarvě Cestovatel, "ty bys Jean-Clauda vyzvat mohla, ale nikdy se nemůžeš stát Vládcem města, Yvette. Sama o sobě nemáš – a ani nikdy mít nebudeš – dost moci, aby ses stala vyšším upírem. Moc tvého pána tě osměluje překračovat své meze." "Je pravda, že se nikdy nestanu vyšším upírem, ale je tady jiný vyšší upír, jež nenávidí Jean-Clauda a jeho služebnou. Asher." Jeho jméno vyslovila, jakoby to trénovala před zrcadlem. Podíval se na ni, ale zdál se být překvapen. Ať už si naplánovala


360

cokoli, on o tom nevěděl. Podíval se dolů na Jean-Clauda. "Chceš po mně, abych ho zabil, když je příliš oslaben, než aby bojoval?" "Ano." "Ne," odmítl Asher. "Nechci místo Jean-Clauda, ne takto. Porazit ho v čestném boji je jedna věc, ale tohle je… nízké." "Myslela jsem, že ho nenávidíš," vyštěkla Yvette. "Vždyť ano, ale mám smysl pro čest." "Volně přeloženo, já ne?" Pokrčila rameny. "Máš pravdu. Kdybych se já mohla stát vládcem města, brala bych to. Jenže já klidně můžu přežít dalších tisíc let a nikdy se vyšším upírem nestanu. Ale není to čest, co ti v tom brání. Je to ona." Ukázala na mne. "Musíš v sobě mít nějakou alchymii, kterou já ovšem nevidím, Anito. Uhraneš každého upíra, který ti zkříží cestu, a taky každého kožoměnce." "Ty ses dostala pořádně blízko a přitom se mnou uhranutá nezdáš," odsekla jsem. "Mému vkusu odpovídají věci mnohem exotičtější, než jsi ty, oživovatelko." "Pokud Asher nepřijme roli vládce města, pak nebudeš moci ovládat místní upíry. Nemůžeš je nutit páchat lidem nic hrozného," řekl Cestovatel. "Nevěřila jsem Asherově nenávisti, že zajistí, aby náš plán vyšel. Mít kontrolu nad upíry ve městě by bylo užitečné, ale není to nezbytné. Masakr už započal," ušklíbla se vítězoslavně Yvette. Všichni jsme zůstali zticha, zírali na ni, a mysleli na jedinou věc. Já ji vyslovila nahlas. "Co tím myslíš, že už započal?" "Pověz jim to, Warricku," přikázala. Zavrtěl hlavou. Vzdychla. "Fajn, tak jim to povím sama. Warrick bojoval za svatou věc, dokud jsem ho neobjevila já. Dokázal do svých rukou povolat boží oheň, viď?" Nepodíval se na nikoho z nás. Stál tam, robustní postava v zářící bílé, hlavu sklopenou jako hošík, kterého právě nachytali při chození za školu. "To vy jste založil požáry v New Orleans a San Franciscu a tady. Proč ne v Bostonu?" zeptala jsem se. "Už jsem vám říkal, že jsem se cítil tím silnější, čím déle jsem byl pryč od našeho společného pána. V Bostonu jsem byl ještě slabý. Teprve až když jsem se dostal do New Orleans, pocítil jsem, poprvé po bezmála tisíci letech, že se ke mně navrací milost boží.


361

Nejdříve jsem tím byl jako omámen. Hluboce se stydím, že jsem ty budovy zapálil. Neměl jsem to v úmyslu, ale ten pocit byl tak úžasný, tak čistý." "Přistihla jsem ho při tom," pochlubila se Yvette. "Řekla jsem mu, aby to dělal i jinde, kamkoli pojedeme. Řekla jsem mu, aby zabíjel lidi, ale dokonce ani mučení ho k tomu nepřinutilo." Poté vzhlédnul. "Ujišťoval jsem se, že nikdo nedojde úhony." "Vy jste pyrokinetik?" vydechla jsem. Zachmuřil se. "Byl jsem počastován darem Božím. První znamení, že se ke mně navrací jeho přízeň. Předtím jsem se svatého ohně myslím bál. Bál jsem se, že mne zničí. Ale nyní už se vlastní zkázy neobávám. Ona po mně chtěla, abych dar od Boha zneužil ve jménu zla. Chtěla, abych dnes v noci zapálil váš stadion, i se všemi těmi lidmi v něm." Zachraptěla jsem: "Warricku, co jste udělal?" Zašeptal: "Nic." Yvette ho uslyšela. Najednou stála mezi námi, bílá sukně se okolo ní točila jako čamrda. Popadla ho za bradu a přinutila dívat se na ni. "Jediným smyslem vypálení všech těch ostatních budov bylo zanechat stopy, důkazy, co by vyvrcholily dnešním malým obětováním. Malá zápalná oběť našemu pánovi. Zapálil's stadion, jak jsme plánovali." Zavrtěl hlavou, modré oči široké, ale ne vystrašené. Uhodila ho tak silně, že její ruka zanechala na jeho tváři zarudlou stopu. "Ty svatouškovský bastarde. Odpovídáš se témuž pánu, jako já. Za tohle ti nechám uhnít tkáň až ke kostem." Warrick stál zcela zpříma. Mohli jste vidět, jak se chystá na mučení, které přijde. Stál tam, skvělý a bělostný a vypadal jako svatý bojovník za víru pravou. Na jeho tváři se zračil mír, na nějž byla radost pohledět. Moc Yvette vzkypěla a mne zasáhla její slabá zpětná vlna. Ale Warrick tam stál nezasažen, bez poskvrnky. Nic se nestalo. Yvette se vztekle otočila na nás. "Kdo mu pomáhá? Kdo ho přede mnou chrání?" A mně došlo, co se děje. "Nikdo mu nepomáhá, Yvette," tohle jsem si vychutnala. "On je vyšší upír a ty už mu nemůžeš ublížit." "Co to žvaníš? On je můj. Je můj a můžu si s ním dělat, co chci. Vždycky byl můj." "Už ne," opáčila jsem sladce. Warrick se usmál a byl to blažený úsměv. "Bůh mne od tebe


362

osvobodil, Yvette. Konečně mi odpustil, že jsem upadl v jeho nemilost. Má touha po tvém bílém těle mne vedla do pekel. Nyní jsem se od ní oprostil. Osvobodil jsem se od tebe." "Ne," zaječela. "Ne!" "Jak se zdá, náš bratr, člen rady, omezoval síly Warricka," chladně pronesl Cestovatel. "Stejně jako tobě sílu dával, Yvette, Warrickovi ji bral." "To není možné," zalhala. "Vypálíme tohle město do základů a všichni nám uvěří. Předvedeme jim, jaké jsme příšery." "Ne, Yvette," odvětil klidně Warrick, "nepředvedeme." "Na tohle tě nepotřebuju," odfrkla. "Sama dokážu být příšerou. Jsem si jistá, že se někde venku poflakuje novinář, kterého budu moci obejmout. Shniji na něm a to přímo před objektivy jejich kamer. Nezklamu svého pána. Budu tou příšerou, jakou chce, abychom byli. Příšerou, kterými ve skutečnosti jsme." Napřáhla ruku k Harrymu. "Pojď, najděme si oběti na nějakém velice veřejném místě." "To nemůžeme dovolit," řekl Cestovatel. "Ne," řekl Padma. Dostal se na nohy s pomocí Gideona a Thomase. "Toto dovolit nemůžeme." "Ne," řekl Warrick, "nemůžeme dovolit, aby svedla kohokoli dalšího na scestí. Míra se naplnila." "Ne, nenaplnila. Nikdy se nenaplní. Najdu někoho, kdy by zaujal tvé místo po mém boku, Warricku. Mohu svést někoho jiného. Někoho, kdo mi bude sloužit až navěky." Pomalu vrtěl hlavou. "Nemohu ti dovolit, abys ukradla jinému muži duši, místo té mé. Žádného muže nezaprodám peklu tvé náruče." "Myslela jsem, že peklo je to, čeho se bojíš," zaskřípala zuby Yvette. "Staletí strachu, že se budeš smažit za své zločiny." Našpulila rty, zvyšujíc hlas. "Staletí poslouchání, jak kňouráš o své neposkvrněnosti a ztrátě boží milosti a trestu, jež tě čeká." "Já už se svého trestu nebojím, Yvette." "Protože si myslíš, že ti bylo odpuštěno?" ušklíbla se Yvette. Zavrtěl hlavou. "Pouze Bůh ví, zda mi bylo opravdu odpuštěno, ale pokud mám být potrestán, pak si to zasloužím. Jako my všichni. Nemohu dovolit, abys na mé místo přijala kohokoli jiného." Přišla až k němu, přejížděla prsty po jeho blůze. Už jsem na ni neviděla, přes jeho mohutná záda, a když ho obešla a objevila se, hnila. Rozkládajícíma se rukama přejížděla po jeho bílém šatu a


363

zanechávala za sebou černé a zelené kapky, slizkou stopu, jako nějaký oplzlý slimák. Přitom se na něho usmívala, tvář pokrytou vředy. Richard zašeptal: "Co se to s ní děje?" "To je Yvette ve vší své kráse," osvětlila jsem mu situaci. "Vrátíš se se mnou do Francie. Budeš mi i nadále sloužit, dokonce, i když je teď z tebe vyšší upír. Pokud někdo dokáže vykonat takovou oběť, pak ty, Warricku." "Ne, ne," řekl. "Pokud bych byl opravdu silný a hodný Boží milosti, pak bych se snad vrátil s tebou, ale já tak silný nejsem." Ovinula mu své hnijící paže okolo pasu a usmála se na něho. Její tělo se měnilo v nechutnou shnilotinu a do bílých šatů prosakovala tmavá tekutina. Její husté, světle plavé vlasy nám schly před očima, měnily se ve zkroucenou slámu. "Pak mne aspoň polib, Warricku, jedinkrát, naposledy. Musím si za tebe najít náhradu, než přijde úsvit." Objal ji svými bíle oděnými pažemi, přitisknul si ji na své vysoké tělo. "Ne, Yvette, ne." Shlížel k ní a v jeho tváři bylo něco téměř blízké něze. "Odpusť mi," řekl. Vztáhnul ruce před sebe. Z jeho rukou vytrysknul modrý plamen, podivně světle zbarvený, světlejší, než hořící plyn. Yvette otočila svou hnijící tvář, aby se podívala za sebe, do ohně. "To by sis nedovolil." Warrick okolo ní sevřel své paže. Její šaty chytly nejdřív. Rozkřičela se: "Nehloupni, Warricku! Pusť mě!" Nepustil, a když plameny olízly její tělo, vzplanula jako pochodeň, jakoby si řádně zavdala petroleje. Hořela modrým plamenem. Křičela a prala se, ale držel ji přitisknutou na své hrudi. Dokonce ani nemohla bít rukama do plamenů. Oheň Warricka koupal v aureole modři, ale on sám nehořel. Stál tam, žlutý a bílý, obklopený modrým ohněm, a vypadal jako svatý. Bylo možné uzřít cosi svaté a nádherné a hrůzné. Stál tam, celý ozářený, a Yvette začala v jeho náruči černat a loupat se. Usmál se na nás. "Bůh mne neopustil. Pouze můj strach mne po celá ta léta držel v jejím područí." Yvette se v jeho pažích kroutila, snažila se osvobodit, ale on ji držel pevně. Klesl na kolena, sklánějíc hlavu, zatímco ona s ním bojovala. Hořela, kůže a maso se jí loupalo z kostí, a pořád vřískala. Místnost naplnil zápach spálených vlasů a pečeného masa, ale nebyl tam skoro žádný kouř, jen stupňující se žár. Ten všechny v pokoji


364

nutil od nich couvat. Konečně, díky bohu, se Yvette přestala hýbat, přestala křičet. Myslím, že Warrick se modlil, zatímco ona ječela a svíjela se a hořela. Modrý plamen vyšlehl téměř až ke stropu, pak změnil barvu. Přecházel do žlutooranžové, barva normálního plamene. Vzpomněla jsem si na McKinnona a jeho líčení, jak ten pyroman začal hořet poté, co se oheň přebarvil. "Warricku, Warricku, pusť ji. Shoříš spolu s ní." Tehdy se Warrickův hlas ozval naposledy: "Nebojím se spočinout v Boží náruči. Požaduje oběť, ale je milosrdný." Nezakřičel. Plameny ho začaly stravovat, ale on žádný zvuk nevydal. V tom tichu bylo slyšet jiný hlas. Pronikavý řev, tichý a neartikulovaný, beze stopy citů, zbavený vší naděje. Yvette stále žila. Někdo se konečně začal shánět po hasicím přístroji. Jason zalhal: "Ne, žádný tady není." Podívala jsem se přes místnost na něj a on se střetl s mým zrakem. Hleděli jsme jeden na druhého a mně bylo jasné, že dobře ví, kde hasicí přístroj je. Jean-Claude, jehož ruky jsem se celou tu dobu držela, to věděl. Do pekla, a já to věděla taky. Nikdo z nás se nerozběhl. Nechali jsme ji hořet. Nechali jsme je uhořet. Warricka bych zachránila, kdybych mohla, ale Yvette – Hoř, děvko, hoř.


365

53 Rada odjela domů. Měli jsme čestné slovo dvou jejich členů, že už nebudeme obtěžováni. Nebyla jsem si jistá, zda se jim dá věřit, ale nic lepšího jsme dostat nemohli. Richard a já se pravidelně scházíme s Jean-Claudem a učíme se ovládat svá znamení. Pořád ještě nejsem schopná kontrolovat munin, ale pracuji na tom a Richard mi pomáhá. Pokoušíme se být na sebe méně odporní. Na zbytek léta odjel ze státu, aby dokončil magisterská studia v oboru nadpřirozené biologie. Těžko pracovat na znameních na takovou dálku. Sblížil se s tamní smečkou, kvůli hledání vhodné kandidátky na post lupy. Nevím, jak se v tomto ohledu cítit. Dokonce ani nevím, jestli je to Richard, co mi bude chybět. Bude to smečka, lukoi. Nového kluka si můžete najít kdykoli, ale novou rodinu, navíc takhle ujetou, to je vzácný dar. Všichni leopardodlaci, jak to nejlépe říci, nastoupili ke mně na palubu. Dokonce i Elizabeth. Překvápko, fakt překvápko. Leopardi mne nazývají svojí Nimir-Ra, královnou leopardů. Já a Tarzan, chicht? Fernanda a Liv jsem věnovala Sylvii. Až na pár kousků, co si Sylvie nechala na památku, z nich nic nezbylo. Nathaniel se chtěl ke mně nastěhovat. Platím mu byt. Zdá se ztracený, pokud nemá nikoho, kdo by mu organizoval život. Zane, který se ze střelné rány slušně zbráboral, tvrdí, že potřebuje pána nebo paní, že je to, čemu sado-maso říkají mazlíček. Ten termín označuje někoho, kdo je stupínek pod otrokem. Někoho, kdo odkázaný sám na sebe žít neumí. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela, ale patrně je to pravda. Platí to minimálně na Nathaniela. Ach jo, fakt nevím, co si s ním počnu. Stephen a Vivian spolu chodí. Popravdě, já si začínala myslet, že Stephen je na kluky. Tolik k tomu, kolik toho vím. Asher zůstal v St. Louis. Tady je, kupodivu, mezi přáteli. On a Jean-Claude vzpomínají na věci, o který já jen četla v historických knížkách nebo je viděla ve filmu. Asherovi jsem navrhla návštěvu plastické chirurgie. Informoval mne, že ty popáleniny nelze zahojit, protože je způsobily svaté předměty. Já řekla, že za optání nic nedá. Vlastně ne, že optání nebude bolet. Když překonal šok z toho, že moderní technologie by mohly být schopny zvládnout něco, co jeho


366

úžasné tělo nedokázalo, optal se. Lékaři jsou mírně optimističtí. Jean-Claude a já jsme zasvětili vanu v mém novém domě. Jen si to představte: odevšad září bílé svíce, jejich svit se odráží na jeho nahé hrudi. Okvětní plátky dvou tuctů růží plavou na vodní hladině. To vše, když jsem se jednou vrátila domů, zhruba ve tři ráno. Dováděli jsme až do úsvitu, kdy jsem ho zachumlala do své postele. Zůstala jsem s ním, dokud jeho tělo nezačalo opouštět teplo a mně neruply nervy. Richard má pravdu. Nedokážu se Jean-Claudovi úplně odevzdat. Nemůžu ho nechat krmit se. Nemůžu s ním do slova a do písmene sdílet lože. Je, a jeho pomilování hodnost nehraje roli, chodící mrtvola. Nepřestávám uhýbat před čímkoli, co mi příliš dobře připomíná fakta jako pití krve a nízkou tělesnou teplotu. Jean-Claude má bezesporu klíč k mému libidu, ale k mému srdci… Může chodící mrtvola získat klíč k mému srdci? Ne. Ano. Možná. Jak to mám do pekla vědět?

překlad: Alice červen 2009


367

Kalendář životních osudů Anity Blakeové alias Anita the Vampire Hunter Rok I. * 24 let I.

Červenec

Guilty Pleasures

Provinilé slasti

II.

Srpen

The Laughing Corpse

Rozesmátá mrtvola

III.

Říjen

Circus of the Damned

Cirkus prokletých

IV.

Prosinec

The Lunatic Cafe

Kavárna šílenců

Rok II. * 25 let V.

Březen

Bloody Bones

Krvavé koleno

VI.

Květen

The Killing Dance

Smrtící tanec

VII.

Červenec

Burnt Offerings

Zápalné oběti

Laurell K. HAMILTON, Zápalné oběti 0

Recommend Documents