Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra trestního práva
Bakalářská práce
Podmíněné odsouzení v československém a českém trestním právu
Radosta Roman
2008/2009
Čestné prohlášení: „Prohlašuji, že jsem předloženou bakalářskou práci na téma: Podmíněné odsouzení v československém a českém právním řádu zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.“
1
Poděkování: Děkuji doc. JUDr. Věra Kalvodová, Dr. za vedení zpracování této bakalářské práce.
2
a cenné připomínky při
Obsah
1.
Úvod
4
2.
Pojem trestu a podmíněného odsouzení z hlediska nejstarší historie
5
2.1 Historie v některých státech
8
2.2 Historie v Rakousko-Uhersku
9
3.
Historie podmíněného odsouzení od vzniku republiky do roku 1950 10 3.1 První republika
11
3.2 Druhá světová válka
14
3.3 Poválečné období
15
3.4 Rok 1950
16
Vznik současného podmíněného odsouzení
18
4.1 Rok 1961
19
4.2 Rok 1989
29
4.3 Postkomunistické období
30
4.4 Rok 1997
34
4.5 Rok 2002
40
5.
Nový trestní zákoník
41
6.
Úvaha de lege ferenda
46
7.
Závěr
49
RESUMÉ
50
Seznam použité literatury
51
4.
3
1. Úvod
Téma mé bakalářské práce jsem si zvolil tak, abych poznatky získané při jejím vypracování mohl uplatnit nejen ve své praxi, ale případně při dalším studiu. Každý den se setkávám nejen ve svém zaměstnání s otázkami
týkajících se
problematiky trestního řízení a tudíž i samotného udílení trestů za jednotlivé akty protiprávního jednání, tedy i podmíněného odsouzení. Práce na tomto tématu pro mě byla zajímavá nejen z hlediska samotného historického vývoje podmíněného odsouzení, ale i z hlediska problematiky současné legislativy. Přestože se v dnešní době již prakticky každý setkal s orgány činnými v trestním řízení , neznamená to ovšem všeobecnou znalost problematiky institutu právě podmíněného odsouzení. V současné době je totiž otázka týkající se alternativních trestů více než aktuální, a to nejen v souvislosti s přijetím nového trestního zákoníku, který oproti stávajícímu notně narostl. Nové očíslování paragrafů jednotlivých skutkových podstat přinese celou řadu problémů nejen orgánům činným v trestním řízení, ale především právě široké veřejnosti. Touto prací bych chtěl shrnout informace, získané během studia a přiblížit je zejména široké veřejnosti, a zejména lidem této problematiky neznalým.
4
2. Pojem trestu a podmíněného odsouzení z hlediska nejstarší historie
Trest je sankcí odvětví trestního práva, jejímž úkolem je za daných poměrů co nejdokonalejší odstranění poruch sociálním deliktem způsobeným. Trest tedy předpokládá ve smyslu trestního práva právoplatné a pravomocné odsouzení pro nějaký trestný čin v zákoně stanovený. V dnešní době již tedy není možné soudit někoho pro jednáni, sice neuvedené v příslušném zákoně, avšak zcela bezpochyby škodlivé. Toto stíhání deliktů sine lege je tedy zcela vyloučeno. Nespadá sem tedy trestní opatření v domácnosti, ve škole, ve společnostech, jako např. trest církevní, disciplinární, různá opatření správních úřadů apod. Tedy rozdíl mezi sankcí trestní a civilní je dán zvláštní povahou bezpráví trestního jako zaviněného. Z toho tedy vyplývá, že trest směřuje předem proti vůli pachatele, není účelem sám o sobě, nemusí být nezbytně zlem pro toho, koho stíhá, je činem lidským a jako takový podroben etickým a právním předpisům. Jedním ze základních úkolů trestu je odstranit zločinnou vůli, tohoto se dá docílit zničením zločince, jeho vyloučením ze společnosti, nebo jeho nápravou. Z těchto různých forem trestů, resp. z toho, která forma v dané době převládala, lze usoudit na mravní a etickou úroveň toho kterého státu. Trest msty jako odplaty ve vývoji lidské společnosti ustupuje trestu účelovému. V českých zemích se již v dobách předhusitských trest postupně vzdaloval pouhé odplatě, kdy do té doby převažovala msta, která byla adekvátní útoku, lze připodobnit lidovému rčení oko za oko a zub za zub. Tento přechod nebyl zcela bezproblémový, neboť již v osnově zákoníku císaře Karla IV. bylo zakázáno vrchnosti v rozsudcích vynášet mrzačící tresty, nicméně ani tento na svou dobu pokrokový zákoník nebyl přes odpor feudálů přijat. Obecně lze říci, že velice pozvolna začíná převládat obecná představa skutečnosti, že potrestání pachatele je obecným zájmem celého lidského společenství. Do té doby se v soudnictví víceméně využívala spíše msta, například ordál soudního souboje. Rovněž tresty samy o sobě měly povahu msty, např. za rouhání následoval trest vytržení jazyka, za zradu následoval trest rozčtvrcení.
5
Stále více se v trestech uplatňuje idea dobra, trest smrti a tělesné tresty stále více ustupují a jsou řidší. „Kromě u psanců je zásadně přístupná vždy milost, proměna trestu smrti a trestu na těle v jiný, mírnější – zvláště v trest peněžitý. Mluví se o tom, že se soudí s milostí (cum gratia) čehož opakem bylo souzení bez milosti.“ 1 Až do nedávné doby se užívalo jedno ze zásadních kritérií středověku, kdy v době formálně opověděného nepřátelství, tedy války, se na jednání, které způsobovalo jinému škody, újmy a ztráty, nehledělo jako na delikt, způsobovalo totiž beztrestnost všech činů, jež by jinak musely být považovány za delikty proti životu, zdraví a majetku. Ostatně i v dnešní době jedenadvacátého století se beztrestně zabíjejí tisíce nevinných lidí, mnohdy pod záštitou světového boje proti terorismu. „Podmíněné odsouzení se vztahuje jen na trest odnětí svobody a záleží v podstatě na tom, že soud v rozsudku uzná pachatele vinným trestným činem a uloží mu odnětí svobody, avšak zároveň výkon tohoto trestu podmíněně odloží na určitou dobu, během níž má odsouzený vést řádný život a dbát určitých dalších podmínek, pokud mu je soud uložil. Osvědčí-li se odsouzený ve zkušební době, k výkonu trestu nedojde. Zkušební doba se v rozsudku stanoví v rozmezí od 1 do 5 roků. Počíná od právní moci rozsudku. Soud může pachateli na délku zkušební doby uložit též přiměřená omezení a přiměřené povinnosti směřující k tomu, aby odsouzený vedl řádný život (např. zakázat nadměrné požívání alkoholických nápojů, návštěvu nočních podniků nebo fotbalových utkání).“ 2 Můžeme konstatovat, že podmíněně odsouzený je ponechán víceméně sám sobě, není vytržen s rodinného prostření, z kolektivu. Do určité míry lze využívat výchovného působení ze strany společnosti. Hlavním nástrojem však i nadále zůstává zastrašení, hrozba výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, v případě neosvědčení se odsouzeného. Tento trest pak mnohdy zabrání recidivě pachatele, zejména u těch, kteří si svým dosavadním bezúhonným 1 2
6
Eduard Vlček, Dějiny tr. práva str. 7 Doc. JUDr. Zdeněk Madar, DrSc a kol., Slovník českého práva str. 970-1
způsobem života nezasluhují trest odnětí svobody, navíc u nich nebývá nutný resocializační proces.
7
2.1 Historie v některých státech
Vůdčí úlohu přejímá trest na svobodě, jehož výkon se neustále zdokonaluje. V těchto snahách vyniká anglosaské právo, tzv. kontinentální právní systém zvolna následuje. Mimo trestu na svobodě se začínají uplatňovat i tresty majetkové a tresty na cti, jež si mnohdy v zákonodárství vymiňují nové směry, které se snaží cíle dosáhnout jinými prostředky, např. výchovnými a ochrannými. Co se týče trestu na svobodě, vystoupení Johna Howarda koncem XVIII. stol. podnítilo silné reformní hnutí, jež ve svém důsledku vedlo k reformě anglického a amerického vězeňství. Tyto snahy vrcholí v druhé pol. XIX. stol. v Anglii, kdy je lze vysledovat snahu vrátit vězně polepšeného, lépe přizpůsobenému životu ve společnosti. V některých severoamerických státech,
Anglii, Francii, Portugalsku,
Norsku, Německu, Itálii a částečně i v Rakousku se začínají uplatňovat snahy tzv. podmíněného odsouzení, kdy se odsouzeným osobám za určitých podmínek trest promíjí, aby (zvláště při krátkodobém pobytu) byly uchráněny tzv. nevhodné vězeňské nákazy. Ostatně snaha odstranit tyto krátkodobé tresty, je vůbec jedním z nejdůležitějších požadavků dnešní vězeňské politiky. Podmíněné odsouzení se v Evropě poprvé objevilo jako forma trestu v Belgii a ve Francii, jednalo se již o klasické dnes známé podmíněné odložení výkonu trestu odnětí svobody, tedy vězení. Sehrálo důležitou úlohu v prosazování myšlenky, že trest má odpovídat typovým i konkrétním zvláštnostem jednotlivého případu. Umožnilo omezit ukládání trestu odnětí svobody na závažnější případy, mimo jiné byl také podmíněně odsouzený ušetřen škodlivých účinků výkonu trestu odnětí svobody. V anglosaských zemích se dříve než podmíněné odsouzení objevuje probace, tehdy jako alternativa k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, poprvé ve státě Massachusetts v roce 1878.
8
2.2 Rakousko-Uhersko
Vzhledem k odlišnému historickému vývoji
zemí koruny české a
Slovenska je nutné poukázat i na rozdílný právní systém. Na území Čech, Moravy a Slezska platilo rakouské psané právo a na území Slovenska se užívalo nepsané uherské právo. Ve své práci se vzhledem k tématu budu zabývat převážně vývojem podmíněného odsouzení na území dnešní České republiky. Základním zákonem který ovlivnil vývoj trestního práva u nás praktiky až do konce druhé poloviny dvacátého století byl Zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích, u nás vydáno roku 1804 jako Kniha práv nad přečiněními hrdelními a těžkými řádu městského (totiž policie) přestupky. Tento byl novelizován zákonem č. 117/1852 říšského zák., kdy v § 246 se připouštělo odsouzenému uložit i trest domácího vězení. Tento zákoník platil i v Uhrách, tedy i na území dnešního Slovenska, kde mají od roku 1878 svůj trestní zákoník. Rakouský trestní systém rozeznává dva základní druhy trestů a to hlavní a vedlejší, přičemž hlavní se dají uložit samostatně a vedlejší pouze spolu s hlavními. Jako hlavní trest se rozeznává trest smrti a žaláře, vězení, peněžitý, ztráta práv a povolení a důtka. Mezi vedlejší tresty pak patří zostření, tresty na svobodě, na majetku, na cti atd. O výkonu trestu na svobodě stranoví zákon z 1. dubna 1872 č. 43 říšského zákoníku že dočasný žalář a vězení mají být v případě, pokud to stačí, vykonávány samovazbou. Tehdejší rakouské právo trestní nezná instituci podmíněného odsouzení, avšak z německého právního řádu dne 25. listopadu 1902 ministerským nařízením převzalo zvláštní „udílení milosti osobám mladistvím“. Tohoto se využívalo u osob, které se skutku dopustili z mladické nerozvážnosti a nebylo nutné je umístit do polepšovny, nebo uložit běžný trest.
9
3. Historie podmíněného odsouzení od vzniku republiky do roku 1950
V této kapitole se budu věnovat vývoji podmíněného odsouzení na našem území, které zakončím prvním sjednocením trestního práva v naší vlasti roku1950. V první subkapitole se věnuji „První republice“ a formování podmíněného odsouzení. Koncepčně jsem nastínil snahy o sjednocení rozdílných pramenů práva na území dnešních Čech, Moravy a Slezska na jedné straně a území dnešního Slovenska a Ukrajiny, resp. tehdejší Podkarpatská Rus, nebo také Zakarpatská Ukrajina.Tyto snahy však nedošly naplnění, částečně také z důvodu období nesvobody za druhé světové války. Sjednotit prakticky veškeré právo na našem tehdejším území se povedlo až po druhé světové válce, v rámci tzv. „právnické dvouletky“ a následujícím období.
10
3.1 První republika
Při vyhlášení samostatnosti tzv. „První republiky“ dne 28. října byl zákonem č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého, jinak nazývaného také recepční zákon prozatímně převzat Rakousko-Uherský právní řád, autorem tohoto zákona byl JUDr. Alois Rašín. Jak již shora uvedeno, rakouské právo trestní nezná instituci podmíněného odsouzení, v československém právním řádu bylo podmíněné odsouzení poprvé zavedeno zákonem č. 562/1919 Sb. z. a n. O podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění ze dne 17.10.1919. Na území dnešního Slovenska byl institut podmíněného odsouzení zaveden již v roce 1908, platil zde maďarský, resp. uherský trestní zákon. Bylo možno odložit výkon trestu peněžitého nebo trestu na svobodě, pokud ovšem tento nepřesahoval dobu jednoho roku. O tomto rozhodoval soud v případě, pokud byl přesvědčen, že odsouzený povede řádný život a není důvodu výkonu trestu. Toto bylo vyloučeno v případě, pokud byl viník již dříve odsouzen pro zločin trestem na svobodě a na dobu delší 3 měsíců, nebo pro čin spáchaný z pohnutky nízké a nečestné, dále v případě, pokud to zvláštní zákon vylučuje (např. zákon na ochranu republiky, částečně např. zákonem č. 567/1919 Sb. z. a n., kterým byly zřízeny lidové soudy pro nutnost stíhat lichvu v poválečných poměrech). Toto omezení ovšem neplatilo tehdy, uplynulo-li v případě přestupku 5 let a v případě zločinu 10 let ode dne, kdy byl trest vykonán, popř. nastala okolnost která se výkonu trestu
rovnala. Obdobně jako v současné době se stanovila
zkušební doba, tato činila dle velikosti trestu jeden až pět roků. Mohly být uloženy omezení např. způsobu života, odsouzený mohl být umístěn pod ochranný dozor. Osvědčil-li se viník ve zkušební době, hledělo se na něj, jako by nebyl odsouzen. Vyšlo-li dodatečně najevo, že podmíněné odsouzení nemělo být uloženo, soud nařídil výkon trestu, stejně tak v případě, pokud odsouzený porušil omezení . Stejně jako v současnosti, i za první republiky byla poněkud odlišně řešena
11
problematika mládeže. Např. zákonem č. 48/1931 Sb. z. a n. o trestním soudnictví nad mládeží, byla v prvé řadě zcela vyloučena trestní odpovědnost osob mladších čtrnácti let věku., dále pak byl stanoven pojem osob mladistvých, tedy osob ve věku od 14 do 18 let, tyto byly prohlášeny v zásadě za trestně odpovědné dle trestních zákonů, s výjimkou případů, kdy mladiství není schopen rozpoznat bezprávnost svého jednání pro svou značnou zaostalost. Je umožněno v případě spáchání méně závažného trestného činu mladistvým, aby soud opustil od potrestání, trestný čin spáchaný mladistvou osobou je označen jako provinění. Dále je umožněno soudu podmíněně odsoudit mladistvého i v případě, že se mladiství neosvědčil, je-li důvodná naděje na jeho polepšení. Horní i dolní sazba dočasných trestů na svobodě stanovených trestními zákony jsou u mladistvých sníženy na polovinu, přičemž maximální výměra trestu je 5 let. Výjimku tvoří trestné činy u nichž je stanoven trest smrti nebo doživotní ztráta svobody, kdy je u mladistvých určena sazba od 1 do 10 let a u viníků starších 16 let věku stanovena sazba 2 – 15 let. Podmíněné odsouzení je možné uložit i při trestu delším než jeden rok, ne však delší než tři roky. Výrazným rysem je možnost uložení podmíněného odsouzení i v případě, že výkon trestu již započal. Předchozí trest není na překážku. Rozsudek nad mladistvým může být uveřejněn toliko v případě je-li jím poskytnuto zadostiučinění soukromé osobě. Dále jsou mimo jiné ustanoveny i zvláštní soudy mládeže, rovněž tak i zvláštní žalobci mládeže. Během řízení nesmí mladiství přijít do styku s osobami staršími 18 let. V § 11 tohoto zákona byl ustanoven ochranný dozor nad mladistvými a to tehdy, shledal-li soud nutnost intenzivnějšího dohledu na řádnou výchovu mladistvého, avšak zároveň není třeba tohoto vzít z jeho dosavadního prostředí. Tento ochranný dozor měl neurčité trvání, maximálně do 21 let věku, pokud však ochranný dozor nepostačoval, mohl být změněn na ochrannou výchovu. Výkon ochranného dozoru dle § 63 tohoto zákona vykonával poručenský soud, který měl k dispozici pomocné zařízení pro soudní péči o mládež nebo
12
využil pomoci důvěrníka – ochranného dozorce – jehož sám zřizoval. Poručenský soud rozhodoval o propuštění z ochranného dozoru a mohl tak rozhodnout i podmíněně na přiměřenou zkušební dobu. Vzhledem k odlišnosti trestního práva v Čechách a na Slovensku byla pod záštitou ministerstva spravedlnosti v rámci snahy o unifikaci trestního zákona vypracována roku 1921 osnova obecné části trestního zákona, publikovaná pod názvem Prozatímní návrh obecné části trestního zákona. V jejím podání bylo podmíněné odsouzení v podstatě převzato ze zákona č. 562/1919 Sb. z. a n. Bohužel tato snaha byla účelová, neboť členové komise na této unifikaci pracující byli „pouze“ odborníci a tak byla tato snaha odsouzena k nezdaru. Tato osnova byla též zvána jako profesorská, v rámci snahy o unifikaci trestního práva byla vypracována ještě osnova tzv. úřednická, tato však také nebyla schválena.
13
3.2 Druhá světová válka
Období
druhé
světové
války
provází
právní
dualismus
mezi
československým, resp. autonomním a německým oktrojovaným právem, který se projevil zejména v oblasti trestního práva. Toto se neslo v opačném duchu než celý dosavadní právní vývoj, neboť byla prolomena například zásada nullum crimen, nulla poena sine lege, tedy není zločinu a trestu bez zákona, tresty za jednání označované jako protiprávní byly naprosto neadekvátní a vrátily vývoj trestního práva praktiky do prvobytně pospolné společnosti. V období druhé světové války bylo používána analogie legis, jinak v trestním právu absolutně nepřípustná, umožňující trestat jednání neoznačené v normách trestního práva a to ať již autonomního, nebo německého. V tomto období, zejména po období tzv. heydrichiády se ukládalo nepřiměřené množství trestů smrti. Podle Hendrichova nařízení z roku 1941 o civilním výjimečném stavu mohl být v případě prokázání uložen jediný trest a to trest smrti, tento byl mimo jiné bez možnosti odvolání.
14
3.3 Poválečné období
Po osvobození naší vlasti v roce 1945 tehdejším Sovětským svazem za přispění tehdejších západních velmocí
pozbyly podle ústavního dekretu
prezidenta republiky č. 11 Úř. věst. čsl. o obnovení právního pořádku ze dne 3. srpna 1944 veškeré změny zavedené v období nesvobody a trestní právo se v podstatě formálně vrátilo ke svému stavu, který byl před vypuknutím druhé světové války, resp. do období před Mnichovem 1938. Zároveň byly v květnu 1945 stanoveny volby do Národního shromáždění Československé republiky na rok 1946. Po 2. světové válce byla vyhlášena tzv. právnická dvouletka, kde byl přepracován téměř celý právní systém.V rámci ní došlo ke změně pojetí trestního práva. Byl vypracován a schválen nový trestní zákon a trestní řád. Z dnešního pohledu byl poněkud kontroverzní a bylo možno ukládat příliš vysoké tresty. Za trestné činy byly i z dnešního pohledu považovány věci, které neměly v trestním zákoně být vůbec uveřejněny. Následně vstoupila v roce 1956 novela trestního zákona, kdy došlo k podstatné změně, alespoň těch nejkřiklavějších trestných činů. Posléze se začaly přípravné práce na novém trestním zákoně v souvislosti s přijetím Ústavy Československé socialistické republiky
v roce 1960. Nový
trestní zákona začal platit v roce 1961 a nový trestní řád v témže roce.
15
3.4 Rok 1950
Podle ustanovení § 24 trestního zákona soud podmíněně odloží výkon trestu odnětí svobody nepřevyšující jeden rok ze dvou důvodů. Prvním důvodem je
skutečnost,
že
se toto podmíněné odložení trestu nepříčí
důležitému
obecnému zájmu. Druhým důvodem je , domněnka soudu, že vzhledem k předchozímu životu pachatele a k okolnostem případu, a předpokladu, že pachatel povede i bez výkonu trestu řádný život pracujícího člověka. Odloží-li soud podmíněně výkon trestu odnětí svobody, neznamená to ovšem odklad výkonů trestů vedlejších. Soud může se také vyslovit v tom směru, že se podmíněně odkládají peněžitý trest, trest zákazu činnosti, vyhoštění a zákazu pobytu. Může rozhodnout o uložení jen i některých z těchto vedlejších trestů. Soud může stanovit při podmíněném odsouzení zkušební dobu a to v rozmezí jednoho roku až tří let. Zkušební doba začíná běžet po právní moci rozsudku. Jestliže soud
uloží podmíněně odsouzenému dodatkový trest, tak musí
rozhodnout o podmíněném odsouzení znovu. Pokud odsouzený vedl ve zkušební době řádný život pracujícího člověka a vyhověl uloženým podmínkám vysloví soud , že se osvědčil. Jinak musí rozhodnout o tom, že trest se vykoná. Ze zákona dále vyplývá, že jestliže soud do jednoho roku poté, co soud pravomocně vyslovil, že se podmíněně odsouzený osvědčil, vyjde najevo, že se měl trest vykonat, rozhodne soud dodatečně , že trest se vykoná. V případě, že soud dodatečně nerozhodne, že trest se vykoná, musí se hledět na pachatele jako by nebyl odsouzen. Stejně se hledí na pachatele , jako by nebyl odsouzen , nerozhodne-li soud bez jeho viny do dvou let od uplynutí zkušební doby o tom, zda se osvědčil. Pojem řádný život pracujícího člověka byl převzat i do novely trestního
16
zákona z roku 1956, 1961 a vlastně byl vyňat z trestního zákona počátkem roku 1990. Výše uvedené tresty byly zachovány ve všech novelizovaných trestních zákonech. Pouze v roce 1961 došlo k tomu, že zkušební doba se rozšířila na horní hranici pěti let. Pojem dodatkový trest vlastně úprava trestního zákona z roku 1961 nezná. Podle § 202 odst. 1 tr. řádu rozhodnutí o vykonání trestu, jehož výkon byl podmíněně odložen, nebo o skutečnosti osvědčení se podmíněně odsouzeného ve zkušební době, vydává soud, který rozhodl v první stolici a to na návrh prokurátora. Soud rozhoduje ve veřejném zasedání. Proti oběma těmto rozhodnutím je přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Podle druhého odstavce tohoto paragrafu může soud se souhlasem prokurátora rozhodnout o osvědčení se podmíněně odsouzeného též v neveřejném zasedání.
17
4. Vznik současného podmíněného odsouzení
Tato kapitola pojednává již o soudobém trestním právu, tím mám na mysli právo platné a účinné v současné době, tedy zákon č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tedy Trestní zákon a zákon č. 141/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů O trestním řízení soudním, tedy trestní řád, kdy se věnuji jednotlivým novelizacím obou těchto zákonů v případě pokud tyto pojednávají o podmíněném odsouzení.
18
4.1 Rok 1961
Poté, co byla v roce 1960 přijata tehdejší Ústava, kdy se následně vzedmula vlna legislativní činnosti byly přijaty i nové zákony z oblasti trestního práva a to zejména zákon č. 140/1961 Sb. trestní zákona a zákon č. 141/1961 Sb. trestní řád. Jejich přijetím v podstatě začíná období současného trestního práva. Podle § 23 odst. 1 tr. z. „Účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život pracujícího člověka, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti..“3 Řádný život pracujícího člověka vede jen ten, kdo nejen řádně plní své pracovní povinnosti, ale i ten, kdo plní základní povinnosti občana vůči společnosti a vůči ostatním členům rodiny. V neposlední řadě mezi povinnosti řádně pracujícího člověka patří i dodržování socialistického právního řádu. Tím je myšleno, že pokud podmíněně odsouzený ve zkušební době závažným způsobem poruší právní normy, např. spácháním úmyslného trestného činu, že se neosvědčil, tedy že podmíněné odsouzení nesplnilo svůj účel a je nutné podmíněně odložený trest odnětí svobody vykonat. Pokud někdo například šíří nákazu tuberkulózy,
tím tedy jedná proti
zájmu společnosti ohledně ochrany zdraví, je tedy zcela zjevné, že tento nevede řádný život pracujícího člověka. Z uvedeného tedy vyplývá, že soud při rozhodování o trestu musí posuzovat všechna v úvahu připadající hlediska. Jestliže se soud rozhodne k podmíněnému trestu, tedy rozhodne o tom, že se účelu trestu dosáhne i bez jeho výkonu, musí mít podporu v náležitém a všestranném zhodnocení skutečností týkajících se osoby pachatele, jeho způsobu života a prostředí kde tento pracuje a žije, dále i okolnostech případu. S těmito skutečnostmi nesmí být v logickém rozporu. „Postup soudu při podmíněném odkladu výkonu trestu se zakládá na
19
konkrétní výši trestu odnětí svobody. Soud zkoumá i subjektivní předpoklady pachatele akceptovat dobrodiní zákona, jakožto i jiné skutečnosti mimo osobu odsouzeného.“ 4 Recidiva pachatele by neměla být jediným hlediskem pro rozhodování o podmíněném, nebo nepodmíněném trestu. Rozhodnutí soudu o podmíněném trestu musí být vždy podloženo zákonnými důvody a musí zabezpečovat ochranu společnosti. „Je-li zjevná náchylnost obviněného k porušování předpisů o pravidlech silničního provozu projevem jeho nedisciplinovanosti jakožto řidiče a jeho bezohlednosti vůči uživatelům silnice se slabšími vozidly, nelze důvodně činit závěr, že k dosažení zákonného účelu trestu postačí jen výkon trestu zákazu řidičské činnosti spolu s (pouhou) hrozbou výkonu trestu odnětí svobody.“5 Nabídne-li společenská organizace záruku za nápravu pachatele a přijme.li ji soud, vezme tento v úvahu také výchovnou sílu kolektivu a tyto záruky musí posuzovat
v souvislosti se všemi dalšími rozhodnými hledisky a nesmí být
prostředkem k tomu, aby pachatel závažného trestného činu unikl zaslouženému trestu,
zejména
v případě
trestných
činů
motivovaných
nepřátelstvím
k socialistickému zřízení republiky. Nabídnuté záruky se musí vztahovat na všechny uložené tresty. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. může soud v případě trestu odnětí svobody nepřevyšující dvě léta tento trest podmíněně odložit, pokud je přesvědčen, vzhledem k osobě pachatele, jeho dosavadnímu způsobu života a prostředí ve které žije a pracuje a okolnostem případu, dále přijme-li záruky nabízené společenskou organizací, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu. Jedná se o myšlenkový proces soudce, který nelze jednoznačně rozdělit na několik fází, v celém tomto myšlenkovém procesu se jedná o uplatňování všech zásad trestního práva, zejména však zásadu individualizace. Je třeba přihlížet k celkové osobnosti souzeného jedince, zvláštní význam má mít jeho chování do spáchání trestného činu. Zásadní je však stav pachatele v době rozhodování 3 4 5
JUDr. Jan Tolar, CSc., Trestní kodexy, str. 19 Milan Čič a kol., Trestní právo hmotné, str. 197 JUDr. Jan Tolar, CSc., Trestní kodexy, str. 20
20
soudu. V tomto odstavci byl novelou z roku 1965 odstraněn rozpor mezi původního textu zákona tedy – Soud podmíněně odloží - a důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona, tedy na – Soud může podmíněně odložit - . Okolnosti ohledně osoby pachatele musí být splněny alespoň do té míry, aby soudu postačily záruky nabídnuté společenskou organizací, má-li soud za to, že výchovná síla jejího kolektivu je dostatečná k tomu, aby pomohla pachateli vést řádný život pracujícího člověka. V tomto případě přijme soud nabízené záruky společenské organizace a povolí podmíněný odklad trestu odnětí svobody. Samotné nabídnutí záruky společenskou organizací nemůže být důvodem přistoupení soudu k podmíněnému odkladu trestu odnětí svobody, neboť těmto zárukám nelze dát v praxi ani dostatečně konkrétní a účelně zaměřený výchovný obsah a navíc účelem trestu je mimo jiné chránit společnost před pachatelem trestného činu a tohoto pachatele dále resocializovat tak, aby se mohl zapojit do řádného života pracujícího člověka. Ovšem v případě, že jsou splněny všechny okolnosti ohledně pachatele může být vhodné, aby soud požádal o spolupůsobení společenskou organizaci a to zejména v případě, pokud podmíněně odsouzenému uloží přiměřené omezení směřující k tomu, aby vedl řádný život. Tehdy je účelné, aby společenská organizace v pracovišti, nebo místě bydliště podmíněně odsouzeného kontrolovala dodržování těchto omezení. Není důvodu nepřijmout nabízené záruky společenské organizace v takovémto případě a povolit podmíněný odklad trestu odnětí svobody, nahrazuje se tím postup podle § 329 odst. 2 tr. řádu. Tehdy soud v odůvodnění rozsudku vysvětlí, proč nabízené záruky společenské organizace ohledně nápravy obviněného
přijal a uvede, jakým směrem by se mělo výchovné působení
společenské organizace zaměřit. Při recidivě z hlediska možnosti nápravy pachatele musí soud přihlížet k předcházející trestné činnosti a její povaze, zejména z hlediska, zda spáchání dalšího trestného činu nebylo ovlivněno stejnými pohnutkami jako páchání předchozí trestné činnosti, např. snahou žít příživnickým způsobem života i za tu
21
cenu, že páchá majetkovou trestnou činnost. Ve smyslu § 58 se okolnostmi případu rozumí okolnosti charakterizující samotný souzený čin, jeho společenskou závažnost a jeho vliv na ostatní členy společnosti a ne okolnosti vztahující se k osobě pachatele. Z hlediska účelu trestu ve smyslu § 23 odst. 1 tr. zák. jde o zkoumání okolností, majících zpravidla vliv na intenzitu ochrany společnosti před pachateli trestných činů, na výchovné působení trestu na ostatní členy společnosti a také na výchovné působení trestu na případné další pachatele. Aby bylo možno dostatečně zabezpečit výchovu pachatele a ochránit společnost, nelze chápat § 58 odst. 1, písm. a) tr. zák. odtrženě, přestože v něm není výslovně řečeno, aby soud při rozhodování podle tohoto ustanovení přihlížel ke stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost, toto je třeba chápat mimo jiné v souvislostech s § 23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu . S ohledem na hodnocení podmínek stanovených v § 58 odst. 1 tr. zák. soud sice musí přihlížet k těmto podmínkám, jako osobě pachatele a výchovné síle kolektivu, avšak rovněž musí zhodnotit, zda podmíněným odsouzením pachatele bude dosaženo účelu trestu. Stejně tak je soud povinen zjistit si osobní vlastnosti obviněného proto, aby mohl přijmout nabízené záruky společenské organizace, neboť takové výchovné působení společenské organizace má smysl pouze u takových pachatelů, u kterých lze jejich celkové narušení odstranit toliko působením takovéto společenské organizace. „Nabídne-li společenská organizace podle § 4 odst. 1 TŘ převzetí záruky za nápravu řidiče, který v podnapilosti řídil plně obsazený osobní automobil na frekventovaných ulicích tak, že zavinil havárii, při níž byla jedna osoba usmrcena a dalším dvěma byla způsobena těžká újma na zdraví, nemůže soud podle § 58 odst. 1 písm. b) TZ tuto nabídku přijmout a obviněnému v důsledku toho výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložit. U obviněného, který spáchal trestný čin opuštění republiky podle § 109 odst. 2 tr. zák. a v době rozhodnutí soudu se nadále zdržuje v cizině, nejsou splněny předpoklady
pro podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody
uvedené v § 58 odst. 1 tr. zák.. Podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody
22
je v rozporu s účelem trestu (§ 23 odst. 1 tr. zák.).“ 6 Podle § 59 odst. 1 tr. zák. stanoví soud zkušební dobu 1 až 5 let, kdy tato se počítá od právní moci rozsudku. Z uvedeného tedy vyplývá, že spáchá-li podmíněně odsouzený další trestný čin až po vyhlášení rozsudku ale ještě před nabytím právní moci tohoto rozsudku není možné říci, že se pachatel ve zkušební době neosvědčil z toho důvodu, že spáchal další uvedený trestný čin. U mladistvých je zkušební doba v rozpětí jeden a tři léta. Při úvaze o délce zkušební doby soud rovněž vychází ze stejných úvah jako při výměře trestu samotného. V § 59 odst 2 tr. zák. je umožněno soudu uložit podmíněně odsouzenému přiměřená omezení, má se mu též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou svým jednáním způsobil. Tak tomu není v případě, pokud pachatel u kterého připadá v úvahu podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody tuto škodu již uhradil před vynesením rozsudku soudem, nebo pokud se poškozený výslovně vzdal svého nároku na náhradu škody, popřípadě bal-li tento nárok poškozeného již zajištěn na majetku obviněného. Povinnost nahradit škodu podle svých sil uvedená v ustanovení § 59 odst. 2 tr. zák. nemá totožnou funkci jako výrok podle ustanovení § 228 tr. řádu, neboť ustanovení podle trestního řádu je vynutitelné výkonem soudního rozhodnutí a jeho hlavním cílem je nahrazení škody poškozeného, tedy jeho odškodnění. Naproti tomu ustanovení § 59 odst. 2 tr. zák. sleduje v první řade výchovné působení na podmíněně odsouzeného, ve zkušební době podmíněného odsouzení je mu připomínáno uvedenou podmínkou, aby se podle svých možností snažil o nápravu škodlivého majetkového následku, který způsobil v důsledku spáchání trestného činu. Tuto povinnost lze obviněnému uložit i v případě spáchání trestného činu z nedbalosti, kdy porušil povinnost vyplývající mu z jeho pracovního poměru. V tomto případě musí obviněný nahradit tuto škodu jen do výše která se rovná trojnásobku jeho hrubého průměrného měsíčního platu. Je možné, že soud v případě vynesení rozsudku nemusí znát přesnou výši 6
JUDr. Jan Tolar, CSc., Trestní kodexy, str. 47-48
23
způsobené škody, z tohoto důvodu nemusí vždy výrok o povinnosti nahradit škodu podle svých sil ve prospěch poškozeného obsahovat přesnou výši škody. Uložená omezení mají pomoci podmíněně odsouzenému zbavit se svých návyků, které byly příčinou spáchání trestného činu, z tohoto důvodu nesmějí mít proto povahu trestu zákazu činnosti. Tato omezení se musí dát kontrolovat nejenom soudem ale i společenskými organizacemi a národními výbory a orgány bezpečnosti. Uložené omezení se musí vztahovat k předmětnému trestnému činu, jinak není v souladu se zákonem. Toto přiměřené omezení se může také týkat obecně závazných norem, resp. tedy toto omezení se může týkat takové činnosti, která obecně není nedovolená nebo závadná, ale kterou pachatel zneužíval k páchání trestné činnosti. U člověka, který se ihned po požití alkoholických nápojů přestává kontrolovat není zákaz jakéhokoli požívání alkoholu nepřiměřeným omezením, naopak pro takového člověka je absolutní zákaz požívání alkoholu přiměřeným omezením. Absolutní zákaz požívání alkoholu u člověka, který pije pouze příležitostně a v malém množství by bylo zcela nepřiměřené omezení. Jako nadměrné požívání alkoholu je považováno opakované požívání, ne pouze jednorázové nebo příležitostné. Přiměřená omezení mohou směřovat k odstranění, nebo omezení nežádoucích jevů v životě podmíněně odsouzeného, které byly překážkou ve vedení řádného života. Mezi takováto omezení, mimo zákazu požívání alkoholických nápojů, bezesporu patří např. mimo jiné i zákaz návštěv nočních podniků, zákazu návštěv sportovních zápasů, ale i zákaz svévolných změn zaměstnání. Omezením v tomto smyslu je i příkaz k pozitivnímu konání, například pachateli trestného činu podle § 213 tr. zák. lze uložit omezení spočívající v tom, aby se řádně staral o výchovu osoby, o níž je povinen pečovat. Na druhou stranu přiměřená omezení se nesmí vztahovat na takovou činnost, která by mohla být předmětem trestu zákazu činnosti nebo předmětem změny zaměstnání, nikoli však například zákaz vykonávání současného zaměstnání, nebo zákaz řízení motorových vozidel ve zkušební době. V ustanovení § 59 odst. 3 tr. zák. se dále uvádí skutečnost, že doba, kterou
24
podmíněně odsouzený vedl žádný život pracujícího člověka ve zkušební době a splnil jemu uložené podmínky se musí započítat do nově stanovené zkušební doby při podmíněném odsouzení pro tentýž skutek. „(1)Jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život pracujícího člověka a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil;jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. (2) Odvolala-li společenská organizace záruku za nápravu podmíněně odsouzeného, přezkoumá soud jeho chování během zkušební doby, a shledá-li, že podmíněné odsouzení nesplní své poslání, rozhodne, že se trest vykoná; jinak podmíněné odsouzení ponechá v platnosti. (3) Neučiní-li soud do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil. (4) Bylo-li vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil, anebo má-li se za to, že se osvědčil (odstavec 3), hledí se na pachatele jako by nebyl odsouzen. (5) Rozhodne-li soud podle odstavce 1 nebo 2, že se trest vykoná, rozhodne zároveň o způsobu výkonu trestu.“7 Pokud soud vyžádá zprávu Místního národní výboru o chování podmíněně odsouzeného, tato zpráva musí mít veškeré takové náležitosti, aby z nich bylo zjevné, že se jedná o stanovisko kolektivního orgánu, pak se jedná o spolehlivý důkaz. Tato zpráva musí být úplná, jinak ji musí Místní národní výbor na žádost soudu doplnit, případně i o prověření obrany odsouzeného. Chování podmíněně odsouzeného je nutné sledovat po celou zkušební dobu podmíněného odsouzení, po uplynutí celé této zkušební doby soud může rozhodnout, že se podmíněně odsouzený osvědčil, v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení může soud pouze vyslovit tu skutečnost, že se podmíněně odložený trest odnětí svobody vykoná. Je rovněž nutné před rozhodnutím soudu o výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody vyřešit předběžnou otázku, nebyl-li tento podmíněně
25
odložený trest odnětí svobody prominut amnestií prezidenta republiky s účinky zahlazení. Na rozdíl od § 27 odst. 2 tr. zák. č. 86/1950 Sb., kdy bylo možno do jednoho roku od pravomocného rozhodnutí o osvědčení učinit dodatečné rozhodnutí o tom, že se původní podmíněný trest odnětí svobody vykoná, přestože již soud vyslovil tu skutečnost, že se podmíněně odsouzený osvědčil, to vše vyjdeli najevo dodatečně, že se podmíněně odsouzený ve zkušební době dopustil trestného činu. Jeden z nejdůležitějších rozdílů mezi trestnou činností dospělých a mladistvých je ten, že u mladistvého je trestným činem chápán ten skutek, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je vyšší než malý. Stejně tak je u mladistvého účelem trestu především snaha vychovat jej v řádného pracujícího člověka. V případě, že soud vysloví u mladistvého podmíněné odložení trestu odnětí svobody stanoví zkušební dobu na jeden rok až tři léta, zde je opět rozdíl mezi mladistvým a dospělým pachatelem. Podle § 82 odst. 2 tr. zák. může soud v případě mladistvého podmíněně odsouzeného, v době, kdy zavdal příčinu k výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody a nedovršil-li dvacátý rok svého věku, ponechat podmíněné odsouzení v platnosti a to vzhledem k výjimečným okolnostem případu. Rovněž soud může zkušební dobu přiměřeně prodloužit, avšak maximálně o dvě léta. Zde je rozhodný věk mladistvého v době, kdy zavdal příčinu k výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, rozumí se tím doba, kdy porušil podmínky podmíněného odsouzení, nikoli například doba, kdy se rozhoduje o tom, zda se podmíněné odsouzení ponechá v platnosti a nebo zda se nařídí výkon tohoto podmíněně odloženého trestu. Trestní zákon byl za dobu své existence několikrát novelizován, např. zákonem č. 45/1973 kdy byl zaveden ochranný dohled. V tomto smyslu dokresluje podmíněné odsouzení i trestní řád, tedy zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním. Podle mého názoru právě v ustanovení 7
JUDr. Jan Tolar, CSc., Trestní kodexy, str. 60
26
§ 229 zákonodárce dolaďuje předchozí ustanovení trestního zákona, zejména § 58 tr. zák. a to zejména po procesní stránce. Zde je upravena, zejména v prvních dvou odstavcích, komunikace mezi soudem, který uložil podmíněný trest svobody a společenskou organizací(i z místa pracoviště) zapojenou v daném případu tím, že se zaručila za nápravu odsouzeného, resp. i společenskou organizaci může soud/předseda senátu požádat o výchovné spolupůsobení, přestože tato organizace nedala záruky za nápravu odsouzeného. Ve třetím odstavci je soudu uloženo sledování odsouzeného ve zkušební době, přičemž se opírá o pomoc společenských organizací. Ustanovení § 330 tr. řádu pojednává o tom, že rozhodování o osvědčení se odsouzeného ve zkušební době, nebo nařízení jeho trestu se koná ve veřejném líčení, jakož i o důsledcích odvolání záruk společenskou organizací či případného prodloužení zkušební doby v případě mladistvého. Ve třetím odstavci tohoto paragrafu je povolena stížnost, jež má odkladný účinek. Trestní řád víceméně vycházel ze systematiky trestního řádu z roku 1956, neznamená to však že by nepřinesl žádné změny. Jak trestní zákon, tak i trestní řád již obsahoval institut podmíněného propuštění, oba tyto zákony byly na svou dobu v rámci možností a politické situace velice liberální. Za velice pokrokové považuji zapojení, resp. zásadu spolupráce se společenskými organizacemi v boji proti kriminalitě, troufám si tvrdit, že se jednalo o nadčasový krok. Ve své době již zdůrazňoval potřebu předcházet trestné činnosti a výchovu občanů ke snaze o dodržování zákonů. Je ostatně známá pravda lepší problémům předcházet, než je následně napravovat, neřku-li podstatně levnější.a lidštější. Vzhledem k tomu, že tato právní úprava, byť mnohokrát novelizovaná je platná a účinná až do dnešní doby, je třeba říci, že trestní zákon nerozlišuje podmíněný a nepodmíněný trest odnětí svobody. Rozeznává toliko trest odnětí svobody, jenž lze podmíněně odložit. Jak již bylo shora řečeno, lze podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšující délku dvou let. Z uvedeného vyplývá, že u trestných činů s dolní hranicí minimálně osm let nelze institut podmíněného odsouzení využít, a
27
to ani v případě mimořádného snížení trestu.
28
4.2 Rok 1989
Pokud hovoříme o podmíněném odsouzení, nemůžeme odlišovat zvlášť uložený trest odnětí svobody a zvlášť zkušební dobu. Společně tvoří jeden celek, kdy každá součást má svůj význam a zároveň se významy všech těchto součástí, složek, vzájemně harmonicky prolínají a doplňují do zmiňovaného celku. Právě princip zkušební doby spočívá možnosti a povinnosti pachatele splnit podmínky uložené mu soudem. Při jejich splnění se potvrzuje a opodstatňuje závěr soudu o tom, že se pachatel osvědčil, pokud možno napravil a není potřeba v jeho případě nařídit výkon právě podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, tedy není třeba jej umisťovat do nápravného zařízení. Podíváme-li se zpětně do minulosti, mnohdy, prakticky vždy, po změně politické situace v naší vlasti následovala i změna platného právního řádu, odvětví trestního práva z tohoto nevyjímaje. Proto i z trestního práva zmizel pojem řádný život pracujícího člověka a byl nahrazen pojmem řádný život, nicméně se jednalo prakticky o takovéto kosmetické vady a jak trestní zákon, tak i trestní řád zůstal takřka beze změn, jak je doloženo v následující kapitole.
29
4.3 Postkomunistické období
Podle ustanovení § 58 odst. tr. zákona může soud podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího dvě léta tehdy, jestliže vzhledem k osobě pachatele, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu má důvodně za to, že účelu trestu bude dosaženo i bez nařízení výkonu tohoto trestu, anebo tehdy, jestliže přijme záruku na nápravu pachatele a má důvodně za to, že výchovný vliv na pachatele ze strany zaručujícího se, bude dostačovat k tomu, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu. V ustanovení následujícího §, je stanovena zkušební doba, zde má možnost soud tuto dobu stanovit v rozmezí jednoho roku až pěti let., tato zkušební doba počíná právní mocí rozsudku. Podmíněně odsouzenému může soud zároveň uložit přiměřená omezení směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla by mu měl též uložit, aby podle svých sil a možností nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Při ukládání zkušební doby nově stanovené při podmíněném odsouzení pro týž skutek, nebo do zkušební doby stanovené při uložení úhrnného nebo souhrnného trestu se započítává i doba, po kterou podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl podmínkám, které mu byly uloženy soudem. Podle § 329 odst. 1 trestní řádu soud sleduje chování podmíněně odsouzeného ve zkušební době podmíněného odsouzení, kterou mu stanovil a přitom se opírá o pomoc zájmových sdružení občanů. Zájmové sdružení občanů provozující svou činnost na pracovišti odsouzeného nebo v jeho bydlišti může přitom předseda senátu požádat o výchovné spolupůsobení. Může tak učinit i v případě, že podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody byl povolen bez jeho záruky. Po nabytí právní moci rozsudku, kterým byl uložen trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen se zřetelem na záruky za nápravu odsouzeného ze strany zájmového sdružení, zašle předseda senátu (samosoudce)
30
podle § 329 odst. 1 trestního řádu opis rozsudku tomu zájmovému sdružení, které záruku převzalo, a součastně je požádá o výchovné spolupůsobení. Zároveň toto zájmové sdružení požádá, aby v případě, že by záruka nesplnila své poslání a zájmové sdružení pro způsob života odsouzeného, pro porušování omezení a podmínek stanovených soudem nebo z jiných příčin záruku odvolalo, sdělilo toto své rozhodnutí soudu, aby tento mohl učinit další kroky směřující k naplnění účelu uloženého trestu. Tato žádost směřovaná zájmovému sdružení občanů má povahu opatření. Příslušný soud, zpravidla tedy soud, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, je povinen sledovat chování podmíněně odsouzeného ve zkušební době, a pokud to přichází v úvahu , žádat se o pomoc a součinnost zájmová sdružení občanů. Předseda senátu ze soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni pověří pracovníka tohoto soudu aby ve lhůtách, které mu určí vyžadoval na odsouzeného opis z evidence Rejstříku trestů a další potřebné podklady. Lhůtu mu určí předseda senátu a to v intervalu minimálně jednou ročně, přičemž tyto podklady se použijí ke zjištění, jak se odsouzený ve zkušební době chová, popřípadě zda a jak dodržuje uložená omezení. Byla-li trestným činem způsobena škoda, je třeba ověřit například u poškozeného, zda odsouzený ve zkušební době tuto škodu nahradil, nebo alespoň projevil snahu směřující k uhrazení této škody. Jelikož není nikde v trestním řádu stanoveno které konkrétní důkazy je třeba o chování odsouzeného během zkušební doby ale i po jejím vypršení opatřit, musí si soud zřejmě opatřit alespoň i dostatečné zprávy z místa bydliště, popřípadě z pracoviště odsouzeného, může kontaktovat i poškozeného. Tyto podklady může ve stanovených lhůtách vyžadovat i jiný pracovník soudu, například soudní čekatel, soudní tajemník, vyšší soudní úředník. Pověřený pracovník soudu si vyžádá i zprávu od zájmového sdružení občanů, pokud soud přijal záruku tohoto sdružení za nápravu odsouzeného, nebo které soud o výchovné spolupůsobení požádal.. Jak již bylo shora řečeno, tato žádost má formu opatření a v něm předseda senátu seznámí zájmové sdružení občanů se základními a podstatnými okolnostmi
31
případu, zejména uvede délku zkušební doby, na kterou byl výkon odnětí trestu svobody odložen, dále o omezeních, která byla odsouzenému uložena a o stanovených podmínkách. Zároveň požádá zájmové sdružení o výchovné spolupůsobení a
o vyrozumění, pokud by došlo ze strany odsouzeného
k porušování stanovených omezení a podmínek. V tomto případě předseda senátu opis rozsudku zájmovému sdružení nezasílá. Ustanovení podle § 329 odst. 3 trestního řádu se užije bez ohledu na to, zda soud přijal záruku zájmového sdružení občanů nebo zda podle § 329 odst. 2 trestního řádu toto zájmové sdružení požádal o výchovné spolupůsobení. Jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl všem mu uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil. Jinak soud rozhodne, a to popř. již během zkušební doby, o tom, že se podmíněně odložený trest vykoná. Stane-li se, že byla záruka za nápravu podmíněně odsouzeného odvolána tím, kdo ji poskytl, soud musí přezkoumat chování odsouzeného během zkušební doby a zjistí-li, že podmíněné odsouzení neplní své poslání, rozhodne o vykonání podmíněně odloženého trestu, jinak podmíněné odsouzení ponechá v platnosti. Neučinil-li ovšem soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle § 60 odst. 1 tr. zákona, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, platí právní fikce, že se podmíněně odsouzený osvědčil, a nebo má-li se podle shora uvedené právní fikce za to, že tomu tak je, hledí se podle §60 odst. 4 tr. zákona na pachatele, jakoby nebyl odsouzen. Rozhodne-li ovšem soud o vykonání trestu, rozhodně zároveň o způsobu jeho vykonání. Tato hmotně právní ustanovení mají procesní odkaz v ustanovení § 330 odst. 1 tr. řádu. Podle tohoto ustanovení o tom, zda se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil nebo zda se nařídí výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, rozhodne soud ve veřejném zasedání. Stejně tak rozhodne soud i o tom, zda se v průběhu odvolání záruky zájmovým sdružením občanů nařídí výkon původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody nebo zda se podmíněné odsouzení ponechá v platnosti a o prodloužení zkušební doby u mladistvého v případě uvedeném v § 82 odst. 2 TrZ. Při rozhodování o osvědčení podmíněně
32
odsouzeného se při tom soud opírá též o vyjádření zájmového sdružení občanů, které dalo záruky za nápravu pachatele a soud je přijal Proti všem shora uvedeným rozhodnutím lze podat stížnost, která má odkladný účinek. Rozhodnutí o tom, že se podmíněně odsouzený ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil, může se souhlasem státního zástupce učinit též předseda senátu. V případě, že byl povolen podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody, vzhledem k přijetí záruky zájmového sdružení občanů za nápravu odsouzeného, vyrozumí předseda senátu sdružení občanů, které navrhlo záruky o tom, jak bylo o osvědčení podmíněně odsouzeného rozhodnuto. Pracovník příslušného soudu, který tím byl pověřen ihned vyrozumí o tomto pravomocném rozhodnutí také Rejstřík trestů. Jak bylo shora řečeno, může to bát i jiný pracovník soudu, např. soudní čekatel, tajemník, nebo vyšší soudní úředník. Tento pracovník v případech uvedených v ustanovení § 60 odst. 3 TrZ učiní o tomto zápis ve spise a o opět vyrozumí Rejstřík trestů. O osvědčení se odsouzeného ve zkušební době podmíněného odsouzení, dále o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu, o ponechání podmíněného odsouzení v platnosti nebo o prodloužení jeho zkušební doby u mladistvého rozhoduje senát nebo samosoudce usnesením, ex officio , ve veřejném zasedání. V případě, že soud rozhodne o vykonání trestu, jehož výkon byl podmíněně odložen, musí zároveň rozhodnout i o způsobu výkonu tohoto trestu. Předseda senátu zašle příslušné věznici nařízení výkonu trestu a vyzve odsouzeného k nastoupení trestu, přičemž není-li obava, že odsouzený uprchne může mu stanovit přiměřenou lhůtu k obstarání svých záležitostí. Tato lhůta nesmí být delší než jeden měsíc ode dne nabytí právní moci rozsudku. Pokud odsouzený nenastoupí výkon trestu, nařídí předseda senátu jeho dodání k výkonu trestu.
33
4.4 Rok 1997
Novelou trestního zákona zákonem č. 253/1997 Sb. byly významně posíleny možnosti nápravy delikventů. Touto novelou totiž byly do našeho trestního práva zavedeny dvě nové instituce a to jednak podmíněné upuštění od potrestání s dohledem (§ 26 tr. zákona), jednak podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem (§ 60a a § 60b tr. zákona). Po procesní stránce byly tyto nové instituty v našem trestním právu doplněny novelou trestního řádu,
a to zákonem č. 166/1998 Sb., institut
podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem konkrétně § 330a tr. řádu. Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem spočívá v tom, že pachateli u něhož výkon trestu nepřevyšuje tři roky, pod podmínkou že splní soudem určená omezení a povinnosti, soud podmíněně odloží a vysloví nad pachatelem dohled. Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem je přísnější alternativou oproti podmíněnému odsouzení k trestu odnětí svobody podle § 58 a následující § tr. řádu. Obecně lze konstatovat, že institut podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem se aplikuje za podmínek stanovených pro podmíněné odsouzení, již upravené v trestním zákoně. Rozdíl spočívá v tom, že u klasického podmíněného odsouzení lze podmíněně odložit trest odnětí svobody nepřevyšující dvě léta, naproti tomu u podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem lze podmíněně odložit trest nepřevyšující tři léta. Nerozhoduje tedy trestní sazba trestu odnětí svobody, která je stanovena pro konkrétní trestný čin ve zvláštní části trestního zákona, nýbrž skutečná výměra tohoto trestu, kterou uložil příslušný soud. Z uvedeného vyplývá, že podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody nelze aplikovat u trestných činů, u kterých je stanovena dolní hranice sazby ve výši 8 let. Je tedy možno podmíněně odložit s dohledem i trest odnětí svobody, který
34
soud uložil za použití ustanovení § 40 odst. 1 až 3 tr. zákona, a kde dolní hranice trestní sazba stanovená ve zvláštní části trestního zákona činí 8 let (§ 40 odst. 4 písm. b) tr. zákona). Navíc lze tento institut aplikovat i u závažnějších trestných činů, konkrétně v případě, pokud soud použije ustanovení o zmenšené příčetnosti podle § 32 odst. 2 tr. zákona, kdy nadále není vázán omezením uvedeným v § 40 odst. 4 tr. zákona při snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby. V případě mladistvých delikventů se trestní sazby určené ve zvláštní části trestního zákona podle § 79 odst. 1 tr. zákona snižují na polovinu, tudíž se znatelně rozšiřuje výčet v úvahu připadajících trestných činů u nichž lze vyslovit podmíněné odsouzení s dohledem. Podle § 60a odst. 1 tr. zákona „Za podmínek uvedených v § 58 odst. 1 může soud podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta, vysloví-li zároveň nad pachatelem dohled. Na výkon dohledu se užije obdobně ustanovení § 26a a 26b“ Podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody a zároveň vyslovit nad delikventem dohled lze z ohledem na jeho osobu, na jeho dosavadní život, prostředí kde žije, ve kterém pracuje a v neposlední řadě k okolnostem konkrétního případu. Toto je možné i vzhledem k přijetí záruky za nápravu pachatele a soud považuje výchovný vlivu toho, kdo záruku nabídl za dostačující k naplnění účelu trestu, obě tyto možnosti je navíc možno i kumulovat. Z uvedeného tedy lze dovodit, že vyslovení dohledu je obligatorní součástí rozhodnutí podle tohoto ustanovení a musí být vykonáván po celou zkušební dobu podmíněného odsouzení. Dohled nad odsouzeným má vykonávat soud. Dle mého názoru je naprosto nedostatečně specifikován pojem dohledu, není ani víceméně určeno, kdo by tento dohled měl vykonávat a jakým způsobem. V praxi v současné době z pověření soudu vykonávají určení probační pracovníci působící u okresních soudů. Soud by měl v zájmu právní jistoty v rozsudku přesně a konkrétně stanovit obsah i intenzitu dohledu ve vztahu ke každému odsouzenému individuálně. Právě vymezení probačního dohledu by
35
nemělo být ponecháno úvaze probačního pracovníka, nýbrž by mělo být součástí výroku soudního rozhodnutí a více rozvést v jeho odůvodnění. Obsah dohledu by měl být stanoven jako vhodná kombinace
prvků
kontroly, pomoci a poradenství. Tímto způsobem lze realizovat rozdílný přístup k jednotlivým delikventům a tím i dosáhnout tolik očekávaného výsledku. Podmíněně odsouzený má za povinnost ve zkušební době vést řádný život. Pomoci by mu mělo i uložení dalších, fakultativních podmínek, přičemž právě jejichž plněním se má dosáhnout očekávaného vedení řádného života. Tyto podmínky by měly být přiměřené omezení a přiměřené povinnosti, často také povinnost nahradit dle možnosti svých sil jím způsobenou škodu. V ustanovení § 26 odst. 4 tr. zákona nově podává demonstrativní výčet přiměřených omezení a povinností: - podrobit se výcviku pro získání vhodné pracovní kvalifikace, - podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy, - podrobit se léčení závislosti na návykových látkách, které není ochranným léčením podle trestního zákona, - podrobit se vhodným programům psychologického poradenství, - zdržet se návštěv nevhodného prostředí a styku s určitými osobami, - zdržet se hazardních her, hraní na hracích přístrojích a sázek. Vzhledem k tomu, že výčet je demonstrativní, lze tedy pachateli uložit i jiná omezení a povinnosti, navíc je možno tyto povinnosti a omezení i kombinovat. Tyto další omezení a povinnosti, by měly působit k odstranění příčin, podmínek a příležitostí k dalšímu páchání trestné činnosti. Uvedený výčet přiměřených povinností a omezení je sice uveden s ustanovení upravujícím podmíněné upuštění, je možno ho například aplikovat při podmíněném odsouzení podle § 59 odst. 2 tr. zákona, podmíněném odsouzení s dohledem podle § 60a odst. 3 tr. zákona. Pokud odsouzený celou zkušební dobu, stanovenou mu soudem, žil řádným životem, vyhověl případně uloženým podmínkám, soud vysloví, že se osvědčil, a na odsouzeného se hledí, jako by nebyl odsouzen. Toto rozhodnutí soudu o osvědčení se odsouzeného má formu usnesení.
36
Pokud soud neučiní do jednoho roku po skončení zkušební doby rozhodnutí o tom, že se pachatel osvědčil, a tento na tom neměl žádnou vinu, hledí se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Tato zákonná fikce nahrazuje rozhodnutí soudu o jeho osvědčení se. I v tomto případě je tato fikce stejná jako u podmíněného odsouzení bez dohledu. Pokud pachatel ve zkušební době nevedl řádný život, vědomě se odmítal podrobit výkonu uloženého dohledu, neplnil povinnosti z něj případně vyplývající, nebo neplnil jiné podmínky ve formě přiměřených omezení a povinností, nebo se nepokusil dle svých sil a možností nahradit jím způsobenou škodu, soud rozhodne o uložení podmíněně odloženého trestu s dohledem a toto může učinit již během určené zkušební doby. Rozhodnutí soudu o trestu navazuje na předchozí pravomocný výrok o vině a tento doplňuje. Soud se při stanovení trestu musí řídit ustanovením o účelu trestu. Shora uvedenou novelizací trestního řádu zákonem č. 166/1998 Sb. účinnou od 1.1.1999 se dále konkretizuje samotný výkon dohledu stanoveného soudem při podmíněně odloženém trestu s dohledem. Je také rozveden postup soudu, když rozhoduje o pachatelově osvědčení se, nebo jeho neosvědčení se. Jedná se konkrétně o § 330a tr. řádu, ve kterém je upraven postup při výkonu dohledu nad podmíněně odsouzeným a postup soudu při rozhodování o tom, že se podmíněně odsouzený osvědčil, nebo zda u něj soud vysloví nařízení podmíněně odloženého trestu s dohledem. Podle uvedeného § soud sleduje chování podmíněně odsouzeného, zda dodržuje uložená omezení a povinnosti takovým způsobem, k jakému jej opravňuje zákon. Podle povahy věci může požádat o spolupůsobení orgány veřejné správy, zájmová sdružení občanů a další orgány, instituce a osoby. Je zde zdůrazněna nutnost co nejpřesnějšího vymezení práv a povinností spojených s uloženým dohledem. Také podle tohoto ustanovení trestního řádu nelze podmíněně odsouzenému uložit jiné povinnosti, než vyplývající ze zákona nebo z odsuzujícího rozsudku. Rozhodování soudu o tom, zda se podmíněně odsouzený, u něhož byl
37
vysloven dohled, osvědčil nebo zda se u tohoto nařídí výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, je odkázáno na § 330 tr. řádu. Zde je upraveno, že toto rozhodování soudu se provede ve veřejném zasedání, stejně tak i rozhodování soudu o ponechání podmíněného odsouzení v platnosti, resp. podmíněného odsouzení s dohledem. Ze shora uvedeného je zřejmé, že podmíněně odsouzený s dohledem by měl plnit v průběhu uložené zkušební doby více podmínek než podmíněně odsouzený bez dohledu, neboť podmíněné odsouzení s dohledem je přísnější alternativou, než podmíněné odsouzení podle § 58 a následující § tr. řádu. Oproti podmíněnému odsouzení, je při podmíněném odsouzení s dohledem navíc pachatel povinen plnit včas a řádně i povinnosti vyplývající ze samotného dohledu. V tomto je také možno spatřovat onu přísnější variantu podmíněného odsouzení. Zjistí-li soud u odsouzeného neplnění uložených podmínek, nebo jeho nevedení řádného života, nebo nerespektování přiměřených opatření, může rozhodnout, a to již během vyslovené zkušební doby, o vykonání podmíněně odloženého trestu. Důvody soudu při rozhodování o vykonání trestu jsou stejné pro podmíněné odsouzení i podmíněné odsouzení s dohledem. Vzhledem k tomu, že podmíněné odsouzení s dohledem je přísnější variantou, přistupuje zde navíc právě podmínka řádného a včasného plnění povinností vyplývajících z uloženého dohledu. I zde, pokud odsouzený nebude řádně plnit uložené mu podmínky dohledu, jako například bude odmítat podrobit se výkonu dohledu, úmyslně jej nebude plnit, bude mařit jeho smysl, nebo tento obcházet, může soud dospět k rozhodnutí o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu. V tomto případě, tedy vykonání podmíněně odloženého trestu, se musí toto rozhodnutí spojit s rozhodnutím soudu o způsobu výkonu daného trestu. Tímto je myšleno rozhodnutí o zařazení podmíněně odsouzeného, u kterého bylo rozhodnuto o proměnění trestu, o zařazení do určitého typu věznice.
38
4.5 Rok 2002
Rok 2002 přinesl našemu trestnímu právu velikou změnu rozsáhlou novelou trestního řádu, která se však nikterak nedotkla předmětu této práce a z tohoto důvodu jí dále nebude věnována pozornost.
39
5. Nový trestní zákoník
Podle nového trestního zákoníku se v § 52 odst. 1 stanovují nově druhy trestů jako například domácí vězení, zákaz vstupu ne sportovní, kulturní a jiné společenské akce, nechybí zde samozřejmě ani trest odnětí svobody, který je ve druhém odstavci dále rozveden na nepodmíněný trest odnětí svobody, podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody a nakonec podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem. Tedy novinkou jsou některé nové druhy trestů, ale stejně tak je již mezi druhy trestů zakotveno podmíněné odsouzení. Co se týče samotného podmíněného odsouzení toto je nadále rozvedeno v oddílu 6. Dle ustanovení § 81 tr. zákoníku může soud podmíněně odložit trest odnětí svobody, který nepřevyšuje tři léta. Musí ovšem dojít k přesvědčení, že vzhledem k osobě pachatele, jeho poměrům, se zdůrazněním na jeho dosavadní život a prostředí ve kterém žije a pracuje, okolnostem případu, že není potřeba samotného výkonu trestu k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Jestliže soud povolí podmíněně odložení trestu odnětí svobody, neznamená to ovšem, že se toto podmíněné odložení týká i ostatních trestů uložených vedle tohoto trestu. Tento paragraf se tedy nemění oproti stávajícímu znění. Při podmíněném odsouzení soud i nadále stanovuje zkušební dobu na jeden rok až pět let, přičemž zkušební doba počíná právní mocí tohoto rozsudku. Podmíněně odsouzenému je možno uložit přiměřená omezení a povinnosti, které směřují k řádnému životu odsouzeného, soudem mu také může být uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu. Přiměřená opatření a povinnosti jsou nadále stanoveny v § 48 odst. 4 tr. zákoníku. Zcela nové je ustanovení § 82 odst. 3 tr. zákoníku, které umožňuje soudu uložit pachateli ve věku blízkém věku mladistvého uložit jednak samostatně, jednak spolu s přiměřenými omezeními a povinnostmi stanovenými v § 48 odst. 4
40
tr. zákoníku také některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé. Toto je zdůvodněno zájmem využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů. Doba, kdy podmíněně odsouzený ve zkušební době vedl řádný život a vyhověl jemu uloženým podmínkám, se započte do zkušební doby nově stanovené při podmíněném odsouzení pro týž skutek, stejně tak do zkušební doby stanovené při uložení úhrnného nebo souhrnného trestu nebo společného trestu za pokračování v trestném činu. Ohledně rozhodování o podmíněném odsouzení lze říci, že je prakticky totožné s dosud stávajícím trestním zákonem. Pakliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život, vyhověl mu uloženým podmínkám, soud vysloví jeho osvědčení se a dále se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen. Jinak soud rozhodne a to případně již během zkušební doby o vykonání podmíněně odloženého trestu, kdy zároveň rozhodne o způsobu výkonu trestu. Neučiní-li soud rozhodnutí o podle shora uvedeného, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, užije se zákonné fikce že se osvědčil a hledí se na něj, jako by nebyl odsouzen. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu a stanovit nad odsouzeným dohled, přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však více než o dvě léta a do maximální délky pěti let, nebo může stanovit dosud neuložená přiměřená omezení a povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 tohoto zákona, směřující k vedení řádného života podmíněně odsouzeného. Za podmínek uvedených v § 81 odst. 1 tr. zákoníku, je-li potřeba zvýšeně sledovat a kontrolovat chování delikventa a je-li mu potřeba poskytnout potřebnou péči a pomoc v uložené zkušební době, může soud podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody v délce nepřevyšující tři léta za současného vyslovení dohledu na tímto delikventem. Stejně jako u podmíněného odsouzení bez dohledu soud stanoví zkušební
41
dobu na jeden rok až pět let, právní mocí rozsudku počíná zkušební doba. U podmíněně odsouzeného, u kterého byl vysloven dohled, může soud stanovit přiměřená omezení a povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 tohoto zákona, směřující k tomu, aby vedl řádný život a uložit mu, aby dle svých možností nahradil jím způsobenou škodu. Byl-li nad podmíněně odsouzeným vysloven dohled a on ve zkušební době vedl řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, soud vysloví, že se osvědčil. Na druhou stranu, pokud řádný život nevedl, nevyhověl uloženým podmínkám, soud rozhodne, že se podmíněně odložený trest vykoná, případně již během zkušební doby. Při rozhodnutí o vykonání trestu musí soud zároveň rozhodnout i o způsobu výkonu trestu. Jestliže zavdal podmíněně odsouzený příčinu k nařízení výkonu trestu, může soud výjimečně vzhledem k osobě pachatele a okolnostem případu ponechat v platnosti podmíněné odsouzení a stanovit mu další povinnosti v rámci uloženého dohledu, může přiměřeně prodloužit zkušební dobu nejdéle o dvě léta a celková doba zkušební doby však nesmí přesáhnout pět let, dále může stanovit dosud neuložená přiměřená omezení a povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 tr. zákoníku. Není-li do jednoho roku od uplynutí zkušební doby vysloveno zda se podmíněně odsouzený osvědčil, či neosvědčil a nemá-li na tom vinu, má se za to, že se osvědčil. Pokud soud vyslovil, že se podmíněně odsouzený osvědčil, hledí se na něj, jako by nebyl odsouzen. Podle § 87 tohoto zákona se na vztah podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody k dalším trestům uložených mimo tohoto trestu podle § 81 odst. 2 tr. zákoníku a na zápočet doby, kdy podmíněně odsouzený s dohledem vedl řádný život ve zkušební době, do nové zkušební doby podle § 82 odst. 4 tr. zákoníku se použije ustanovení o podmíněném odsouzení. Tedy principielně se rozdíl mezi podmíněným odsouzením bez dozoru a podmíněným odsouzením s dozorem neliší od současné právní úpravy, zakotvené v zákoně č. 141/1961 Sb. v platném a účinném znění. Podmíněné odsouzení s dozorem je tedy přísnější variantou, kdy oproti podmíněného odsouzení bez
42
dozoru přistupují ještě povinnosti, podmíněně odsouzenému vyplývající právě ze zmiňovaného dozoru. Lze konstatovat, že právní úprava podmíněného odsouzení s dohledem je víceméně shodná s podmíněným odsouzením bez dohledu. Dále jak jsem již shora uvedl, jsou v § 48 odst. 4 tr. zákoníku uvedeny přiměřená omezení a povinnosti, které může soud uložit podmíněně odsouzenému: - podrobit se výcviku pro získání vhodné pracovní kvalifikace - podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy - podrobit se léčení závislosti na návykových látkách, které není ochranným léčením dle tohoto zákona - podrobit se vhodným programům psychologického poradenství - zdržet se návštěv nevhodného prostředí, sportovních, kulturních a jiných společenských akcí a styku s určitými osobami - zdržet se neoprávněných zásahů do práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob - zdržet se hazardních her, hraní na hracích přístrojích a sázek - zdržet se požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek - uhradit dlužné výživné nebo jinou dlužnou částku - veřejně se osobně omluvit poškozenému - poskytnout poškozenému přiměřené zadostiučinění. V tomto zákoně vymezen pojem dohledu a to konkrétně v § 49 tr. zákoníku. Podle tohoto § se dohledem rozumí pravidelný kontakt mezi podmíněně odsouzeným, nad kterým byl vysloven dohled a úředníkem Probační a mediační služby. Kontakt musí být osobní a v jeho rámci mají tyto dva subjekty spolu spolupracovat při vytváření a realizaci probačního plánu dohledu ve zkušební době a kontrolu dodržování podmínek uložených pachateli soudem. Podmíněně odsouzený má tedy možnost se podílet na vytvoření a realizaci svého dohledu. Dohled nad podmíněně odsouzeným, kterému byl soudem uložen dohled provádí probační úředník. Smysl a účel dohledu je spatřován v kontrole chování
43
pachatele, jeho sledování, čímž se zajišťuje ochrana společnosti a snižuje možnost opakování trestné činnosti ze strany podmíněně odsouzeného. Vzhledem ke shora uvedenému má podmíněně odsouzený, kterému byl uložen dohled určité povinnosti a stejně tak i probační pracovník musí mít povinnosti ale i oprávnění, aby mohl provádět dohled. Mezi povinnosti pachatele patří již zmiňovaná spolupráce s probačním úředníkem a plnit probační plán dohledu, dostavovat se v určených termínech k probačnímu pracovníkovi, informovat jej o svém pobytu, zaměstnání a obživě, o dodržování uložených přiměřených povinností a omezeních stanovených mu soudem a jiných okolnostech, důležitých pro výkon dohledu probace. Musí umožnit probačnímu úředníkovi vstup do svého obydlí, resp. do obydlí, ve kterém se zdržuje. Povinnosti nemá jen pachatel, ale i probační úředník, který musí dohled na pachatelem vykonávat v souladu s probačním plánem. Musí mu být nápomocen v jeho záležitostech a plnit pokyny soudu, předsedy senátu směřující k výkonu nařízeného dohledu a směřující k pomoci pachateli vést řádný život. Probační úředník musí informovat předsedu senátu o tom, že pachatel závažným způsobem nebo opakovaně poruší podmínky stanovené dohledem. Stejně postupuje v případě porušení probačního plánu nebo přiměřených omezení a povinností ze strany pachatele. Jestliže pachatel poruší skutečnosti uvedené v předchozím odstavci méně závažným způsobem, probační pracovník upozorní o tomto pachatele ponaučí jej o tom, bude-li se porušení těchto skutečností opakovat, nebo bude-li toto porušení závažnější, musí informovat předsedu senátu. Probační pracovník musí jednou měsíčně, není-li stanoveno předsedou senátu jinak, informovat tohoto o průběhu výkonu dohledu na pachatelem, o dodržování probačního plánu, stanovených podmínek a přiměřených omezení a povinností ze strany pachatele a o jeho poměrech.
44
6. Úvaha de lege ferenda
Nový trestní zákoník v rámci legislativního procesu podepsal i prezident Václav Klaus, dle jeho slov nikoli však s lehkým srdcem a bez výhrad. Souhlasím s prezidentem, že je potřeba nového zákona, vždyť starý trestní zákon z roku 1961 byl již mnohokrát novelizován. Tato situace však bezesporu nepřispívá právnímu vědomí a jistotám obyvatelstva České republiky, je potřeba problematiku trestního práva nejenže důkladně zanalyzovat, ale i sjednotit ji do podoby tzv. kodexu, čímž by se občanům dozajista pomohlo orientovat se ve spleti našeho právního systému. Ostatně jako prakticky veškeré kontinentální právo, tak i naše vychází ze základů římského práva. Jak již bylo shora řečeno v novodobé historii naše právo ovlivnilo zejména právo rakousko-uherského vzoru, nejen naše ale i řady dalších sousedních zemí. Nicméně se jedná stále o kontinentální právo. Tím, že jsme převzali do našeho trestního práva některé prvky z tzv. anglosaského práva, jako např. dohled a domácí vězení, jsme umožnili soudům uložit delikventům i jiné tresty než klasický trest odnětí svobody. Mohli bychom říci, že těmito kroky se stáváme civilizovanějším a demokratičtějším státem. Je umožněno u pachatelů, kteří spáchali nějaký trestný čin zcela výjimečně, aby nemuseli být v rámci výkonu trestu odnětí svobody umísťovaní do věznice, čímž se
mnozí
nápravných
tímto
zařízení,
z nich vyvarují špatných zkušeností z těchto se
zároveň
chrání
sama
společnost
před
problematickou recidivou. Ostatně i sám resocializační proces při návratu z těchto věznic do řádného života běžného občana není zcela bez problémů nejen u nás ale prakticky na celém světě. Tato snaha je bezesporu chvályhodná, není však vhodné zaměřit se pouze na právní hledisko tohoto problému. Celou tuto problematiku je potřeba spatřovat
45
v nejširších souvislostech, nikoli jako pouhý směr dopředu, kdy nevidíme doleva a ani doprava. Není možné opomíjet ani sociálně historický vývoj v té které zemi. Tím chci říci, že v současných podmínkách není možné sjednotit veškeré právo na naší planetě. Nedovedu si představit v naší vlasti aplikaci islámského oko za oko, zub za zub, přestože v tamějších zemích je to celkem běžná záležitost. Není možné tedy vzít část práva, fungujícího v nějaké jiné zemi a chtít abychom jej začali používat v naší. Tím samozřejmě nutně vyvstanou problémy nejen se samotnou aplikací, ale i s právní jistotou našich občanů. Než se k takovýmto krokům přistoupí, je potřeba důkladné analýzy všech možných, v úvahu přicházejících variant, ale i v neposlední řadě na takovéto kroky připravit i nejširší veřejnost. „Jde-li o poměr lidí ve výkonu nepodmíněného trestu a těch, kteří si odpykávají alternativní trest na svobodě, zde Česká republika obsazuje jedno z předních míst nejen v Evropě, ale v celém civilizovaném světě. Úvaha o alternativních trestech je proto zcela na místě.“ Poslankyně Souhlasím dále s panem prezidentem, že nový trestní zákoník nevede ke zjednodušení právního řádu a dekriminalizaci české společnosti. Podle mého názoru by měly být skutkové podstaty jednotlivých trestných činů co možná nejobecnější. Je totiž nesporná pravda, že čím je skutková podstata přesnější tím je obtížnější prokázat, že došlo k jejich naplnění. Tyto mé úvahy jenom podtrhuje ta skutečnost, že ač ještě nebyl tento rozsáhlý kodex schválen (přidává zhruba 60 nových trestných činů), současný ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil prezidentu republiky Václavu Klausovi přislíbil, že co nejdříve připraví jeho novelu, což se mi zdá poněkud nešťastné řešení. Mám tím na mysli nejen sporné snížení věkové hranice trestní odpovědnosti ze současných patnácti na nově stanovených čtrnáct let. Vzhledem k tomu, že Česká republika bývá označována jako moderní právní stát, je potřeba se zaměřit zejména na tzv. alternativní tresty, přičemž ovšem není možné „vymyslet“ nějaké paragrafy, ale je nutné pro fungování práva jako celku zejména dát těmto paragrafům zázemí. Mám na mysli například, když se řekne domácí vězení, musí být také někdo, kdo bude kontrolovat, zda je
46
delikvent doma, ten někdo musí k tomu mít patřičná oprávnění, možnosti. V současné době by bylo rovněž vhodné provázat jednotlivé informační systémy, což se sice děje, avšak žalostně pomalu. Tímto by se mohla zajistit větší pružnost celého systému, nejen tedy co se podmíněného odsouzení týče. Při legislativním procesu je také nutné problémům předcházet a nejen na ně reagovat. To je také jeden z důvodů, kdy zákon ještě ani nevstoupil do své účinnosti a už se novelizuje. S právním problémem by bylo vhodné seznámit co možná nejširší veřejnost a tuto eventuelně zapojit do možného řešení. Předmětné řešení by mělo zajišťovat co nejrychlejší „potrestání“ viníka a napravení do původního stavu. Mělo by se jednat o řešení, které mimo potřebnou rychlost by bylo i ekonomické, ovšem nikoli za cenu spravedlnosti.
47
7. Závěr
Ve své bakalářské práci jsem se zaměřil na důležitost problematiky nejen institutu podmíněného odsouzení, ale částečně i dohledu a jejich nepostradatelnost pro celé trestní řízení, zejména pak v rámci rozhodování soudů o trestech.
Bakalářská práce je strukturována do sedmi kapitol. V první kapitole jsem se zaměřil na vysvětlení pojmu trestu a jeho důležitosti pro celou lidskou společnost v jejím prvotně historickém vývoji. Dále je v této kapitole zpracován nástin vývoje institutu podmíněného odsouzení v jeho nejširším pojetí ve vybraných zemích celého světa a prvotní zmínky na našem území.
V následujících kapitolám je rozepsáno samotné podmíněné odsouzení v naší vlasti a z historického hlediska, tak jak po sobě následovalo, tzn. podle časové osy od vzniku naší republiky do současnosti. Samostatnou kapitolu jsem věnoval novému trestnímu zákoníku, který je v době zpracování této práce již na konci legislativního procesu, přičemž jsem zmínil i některé názory prezidenta republiky a připojil jsem své myšlenky de lege ferenda.
Vzhledem k požadovanému rozsahu stran je tato práce zaměřena spíše na stručný historický vývoj institutu podmíněného odsouzení a problematice potřeby alternativních trestů a krátkého seznámení s charakteristikou způsobu rozhodování o podmíněném odsouzení.
S přihlédnutím k tématu této bakalářské práce jsem přesvědčen, že její zpracování mně bylo přínosem v mém studiu a rovněž by mohla tato práce pomoci v orientaci této problematiky pro širokou veřejnost.
48
Resumé
The object of my Bachelor Thesis was focused on the importance of problems not only institute of suspended sentence, but partly sight and indispensableness for all penal proceedings, especially within decision making of judgements and punishments. The Bachelor Thesis is structured into seven basic chapters. In chapter 1 i have focused on explaining conception of punisment and its importance for whole human society in its primary historical development.Further, in this chapter is also covered outline development of suspended sentence in its widest conception in chosen countries of the whole world and primary mention in our territory. There is also detailed single suspended sentence in our country in further chapters.Alongside the time axis from the origin of our republic to the present.I devoted the separated chapter to the new criminal code, which is at the end of legislative process at the time of writing this thesis, whereas i have mentioned also thoughts and opinios of chairman of The Czech Republic and added my thoughts de lege ferenda. With regard to required range of pages is this thesis oriented rather on the brief historical development of the institute of suspended sentence,problems needs of alternative punishments and short familiarization with characteristic of manner decision making about suspended sentence. I am certain of, that its processing was contribution for my study and this thesis should help in orientation of this problem for wide society as well.
49
Seznam použité literatury:
Šámal, Hrachovec, Sovák, Púry – Trestní řízení před soudem prvního stupně, C.H.BECK 1996, ISBN 80-7179-049-4, celkem 575 stran. Doc. JUDr. Zdeněk Madar, DrSc., a kolektiv – Slovník českého práva II. Díl, Linde Praha a.s.1999, ISBN 80-7201-150-2, celkem 1781 stran. JUDr. Jan Tolar, CSc. – Trestní kodexy, Naše vojsko n.p. 1979, ISBN 28-08579.02/21, celkem 361 stran Prof. JUDr. Milan Čič, DrSc., a kolektiv – Trestní právo hmotné, Panorama Praha 1984, ISBN 104-21-856, celkem 233 stran. Novotný, Dolenský, Jelínek, Vanduchová – Trestní právo hmotné, Codex Praha 1995, ISBN 80-901683-2-9, celkem 303 stran. Novotný, Růžička a kolektiv – Trestní kodexy, Eurounion, s.r.o., Praha 2002, ISBN 80-7317-009-4, celkem 1640 stran. Stifel, Kočica – Trestný zákon, MANZ Bratislava 1997, ISBN 80-85719-11-8, celkem 509 stran. Eduard Vlček – Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu, Masarykova univerzita 1993, ISBN 80-210-0791-5, celkem 67 stran Mgr. Jan Rozum, Mgr. Petr Kotulan, JUDr. et PhDr. Jan Vojtěch – Výzkum nově zavedených prvků probace do trestního práva ČR, Institut pro kriminologii a sociální prevenci 2000, ISBN 80-86008-77-0, celkem 143 stran Ottův naučný slovník Internet
Právní předpisy:
Zákon č.11/1918 sb. z. a n. – O zřízení samostatného státu československého Ústavní dekret prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věstníku čsl. – O obnovení právního pořádku Zákon č. 117/1852 ř. z. – O zločinech, přečinech a přestupcích Zákon č. 43/1872 ř. z. – O trestním soudnictví nad mládeží
50
Zákon č. 86/1950 Sb. – Trestní zákon Zákon č. 87/1950 Sb. – Zákon o trestním řízení soudním(trestní řád) Zákon č. 140/1961 Sb. – Trestní zákon Zákon č. 141/1961 Sb. – O trestním řízení soudním(trestní řád) Zákon č. 47/1973 Sb. – Zákon, kterým se mění a doplňuje zákon č. 59/1965 Sb. O výkonu trestu odnětí svobody Zákon č. 257/1997 Sb. - O pozemních komunikacích Zákon č. 166/1998 Sb. – Zákon, kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb. O trestním řízení soudním(trestní řád) Zákon č. 253/1997 Sb. – Zákon, kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb. , trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/2009 Sb. Trestní zákoník KancŘ – Instrukce Ministerstva spravedlnosti ČR č. 5/ 1993 Sb. instrukcí a sdělení MS ČR, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní a krajské soudy, ve znění instr. č. 3/ 1994 SIS .
51
