Po Vánocích, po Silvestru a po novém pololetí přišlo i nové číslo časopisu „VO CO DE“ a vy jej právě držíte v ruce. V tomto čísle najdete pestrou směs příspěvků, ohlédnutí za vánočními svátky, ale také například anketu na téma „Jak jsem přestal věřit na Ježíška“. Prezidentské volby byly v poslední době hlavním tématem všech médií, její výsledky už známe. Přinášíme úvahu naší spolužačky Kristýny Žaludové (8.A) o novém prezidentovi. Na své si přijdou i fotbaloví fanoušci a trochu si i zaveršujeme. Tématu, které se dotýká naší relativně nedávné historie se věnuje Marie Sekotová z 8.B. Za redakci Daniel Speierl, 9.B
Jak jsem přestal věřit na Ježíška Už je po Vánocích, po Silvestru a jaro v nedohlednu… Zkusme se však vrátit na chvíli do bílých Vánoc. Rozhodl jsem se udělat anketu na téma „Jak jsem přestal věřit na Ježíška“. Zeptal jsem se jak spolužáků, tak známých. Odpovědi byly různé, posuďte sami. Otázka byla pro všechny stejná: „Kdy a jak jsi přestal/a věřit na Ježíška?“ Marie (15) : „Byla jsem asi ve třetí třídě a dědovi to vyklouzlo z pusy, pak mu nejspíš přišlo hloupé uvádět mě opět do světa krásných lží, tak mi vše vysvětlil a já to nesla kupodivu dobře." Adam (14) : „Tajně mi to řekla ségra, když jsem ji načapal, jak prohledávala rodičům skříně, aby našla svůj vysněný telefon. Kolik mi bylo si přesně nevzpomenu, ale někdy na prvním stupni základní školy.“ Martin (15) : „Vlastně jsem přestal v Ježíška věřit ve druhé třídě kvůli spolužákům. Byl jsem jeden z mála, kdo v něj věřil a chtěl jsem se vyhnout případnému posměchu okolí.“ Daniela (16) : „Bylo mi devět a maminka chtěla pomoct nakoupit dárky pro mou sestru, které v té době byly čtyři roky. Seznámila mě s pravdou a nijak traumatizována jsem nebyla. “ Kristýna (15) : „Udělala jsem si na celou věc názor v podstatě úplně sama, protože jsem dostávala podezření. Když jsem na dopis pro Ježíška kreslila to, co jsem chtěla, maminka za mnou chodila a ptala se, co která věc znamená. Když jsem to mamince řekla, zasmála se a neřešila to. Od té doby se mě vždy ptá, co bych si přála pod stromečkem.“ Všem zúčastněným děkuji za spolupráci. Daniel Speierl, 9.B
Veselé Vánoce „Nesem vám noviny, poslouchejte!“ nese se místností. Je půl deváté ráno a do dětského pokoje vtrhla moje skvělá a vtipná starší sestra Lenka. „Okamžitě vypadni!“ křičím ještě rozespalá a nadávkami ji vyprovázím pryč. Jestě v pyžamu a s rozcuchanými vlasy jdu pomalým krokem do obývacího pokoje. Kolem mě pobíhá celá rodina a já jen zmateně sedím v křesle. Pořádně se rozhlédnu po pokoji a konečně mi vše dochází, je Štědrý den. Ten den, na který se všichni tak těší a už týdny předem pečou cukroví, nakupují vánoční ozdoby a dárky. I na našem domě jsou Vánoce znát. Ve dvou oknech svítí barevná světýlka, všude je pečlivě uklizeno a místy se nachází nevkusné vánoční dekorace. „Májo, pojď taky něco dělat,“ ozve se z kuchyně. „Ano mami, už běžím.“ Naštěstí mě a Lence připadla jedna z těch lepších činností a to zdobení stromku. Byly jsme celkem rády, že naše matka zrovna odešla na nákup, protože jako bývalá aranžérka by byla schopna každou naší umístěnou ozdobu přesunout na jiné místo. I v naší rodině se dodržují vánoční tradice, takže se k obědu podává čočka. Hurá. Po obědě jsme jako každý rok vyrazili pro betlémské světlo. Všichni jsme nastoupili do tramvaje, „Náměstí Republiky,“ ozvalo se. Hrnula jsem se jako první dveřmi ven a najednou jsem uslyšela velkou ránu. Sestra zakopla o schod, vypadla z tramvaje a dopadla přímo na ruku. Podívala jsem se na ni a viděla jsem, jak se jí do očí hrnou slzy. Zvedli jsme ji z chodníku. Ruka jí natékala a nemohla s ní hýbat. „Určitě to má zlomené,“ zoufale pronesla máma. Hned jsme jeli do nemocnice. Sestra měla ruku opravdu zlomenou. Všichni jsme si ale oddechli, zlomenina nebyla komplikovaná. Lenka dostala sádru a mohli jsme jet domů. Přestože sestra seděla u štědrovečerní tabule se zlomenou rukou, měl tento nepříjemný zážitek i svoje kladné stránky. Pan doktor, který Lenku ošetřoval, se možná stane mým švagrem. Od toho dne, si s ním totiž posílá zamilované zprávy. Přes všechno, co se přihodilo, můžu říct, že Vánoce jsou svátky klidu, pohody a hlavně lásky. Marie Šimicová, 9.B
Historie FCVP V tomto článku se můžete dozvědět něco víc o historii Plzeňského fotbalového klubu FC Viktoria Plzeň.
Klub byl založen v roce 1911 úředníkem státních drah Jaroslavem Ausobským jako SK Viktoria a svůj první zápas hrál proti Olympii Plzeň. Když po nedobrovolném stěhování do Luční ulice získalo vedení peníze na přestavbu tohoto stadionu , ten byl slavnostně otevřen 11. května 1930. Díky novému stadionu získala Viktorka zázemí hodné špičky československé ligy. To se projevilo hned při první účasti v sezoně 1931/32, kterou tým dokončil na výborném 4. místě. Až do roku 1935 se Viktoria pohybovala v popředí tabulky (nejlepším výsledkem bylo třetí místo v sezóně 1932/33) a po Spartě a Slavii byla téměř nejlepším klubem. Díky čtvrtému místu ve Státní lize 1934/35 se dokonce kvalifikovala do Středoevropského poháru 1935, kde se utkala s italským Juventusem Turín. Po senzační domácí remíze 3–3 přišla prohra 1–5 na horké italské půdě. Přes brzké vyřazení se Viktorka dostala do celoevropského povědomí Neúspěšná snaha o návrat do nejvyšší soutěže trvala rovných 9 let. Během těchto let však došlo pro klub k velmi významné změně ‐ v roce 1953 začala výstavba nového stadiónu na soutoku Mže a Radbuzy. Stadión byl otevřen o dva roky později v roce 1955. Klub tak získal ve své době jeden z nejlepších stadiónů v republice, s kapacitou 35 000. V roce 1961 se plzeňští fotbaloví fanoušci konečně dočkali, klub vybojoval postup do ligy. Pro novou sezónu 1961/62 byl jeho název změněn na TJ Spartak LZ Plzeň. V 1. lize vydržel klub jen dvě sezóny, v roce 1963 Viktorka opět padá do 2. ligy. V roce 1965 přišla další změna názvu. Během působení ve 2. lize se klub přejmenoval na TJ Škoda Plzeň, přičemž tento název vydržel klubu 28 let. Klub znovu nahlédl do 1. ligy v sezónách 1967/68 a 1970/71, vždy však ihned zase sestoupil. Až v roce 1972 se klub dokázal po postupu udržet déle než 1 sezonu, a to solidních 8 let. Zajímavostí zůstává, že Viktorie, jako vítěz české části poháru, v paralelním ligovém ročníku sestoupila. Zpět se vrátila 1972/73 na již avizovaných osm sezon. Během tohoto období patřila Viktorka k ligovému průměru, často nad hranicí sestupu, což vyvrcholilo posledním místem a sestupem v sezoně 1979/80. Počínaje sezonou následující až do rozdělení 1. československé fotbalové ligy v roce 1993 odehrála Viktoria v 1. lize pouze 2 ročníky (1986/87 a 1988/89). V obou případech však z 15. místa opět sestoupila. V roce 1993 ještě došlo k poslední úpravě názvu klubu, který se po 43 letech vrátil k původnímu FC Viktoria Plzeň. Oproti původnímu názvu však již nešlo o Sportovní klub, ale o Fotbalový klub.Po založení samostatné ligy do ní Viktoria (i díky snížené konkurenci) opět postoupila. Svou obnovenou prvoligovou premiéru zakončila na velmi dobrém 5. místě, což podpořilo velká očekávání v následujících letech. Opak však byl pravdou a Západočeši spadli do průměru. Po 15. místě v sezoně 1998/99 dokonce sestoupili do 2. ligy. Tam strávili sice jen jednu sezonu, ale to se bohužel dá říci i o působení v sezoně 2000/01 1. ligy, které zakončili na posledním 16. místě. Vliv na propad klubu měla i špatná politika klubu, která se skládala především z rychlého prodeje kvalitních hráčů do konkurenčních, zejména pražských, klubů. Jako příklad můžeme uvést odchovance Pavla Nedvěda a Petra Čecha, kteří oba zamířili do AC Sparta Praha. Petr Baxa, 8.A
Petr Vampola Petr Vampola, 31letý útočník, přichází posílit plzeňské Indiány! Petr má za sebou spoustu hokejových zážitků. Během své kariéry vystřídal více než 13 hokejových klubů po celé Evropě! Procestoval spoustu krásných a zajímavých zemí od Švédska, Ruska až po Švýcarsko. Jeho kariéra se zrodila v jeho rodném městečku Žďár nad Sázavou. Petrův tatínek je hokejový trenér, brusle ho tedy nemohly minout. V roce 2010 byl Petr nominován na Mistrovství světa v Německu, kde Češi získali titul Mistrů světa! Po skončení mistrovství Petr přijal pracovní nabídku v Rusku. Teď míří opět do Plzně, kde účinkoval více než tři roky! Naposledy ho tu diváci mohli spatřit v roce 2010. Nám teď už nezbývá nic víc, než doufat, že se zde Petrovi povede stejně dobře, jako před třemi lety a že pomůže Plzni prolomit sérii prohraných zápasů.
Kristýna Žaludová, 8.A
?!?Prezident?!? V souvislosti s nedávnými událostmi, bych se chtěla vyjádřit k volbě prezidenta. Když někdo řekne jméno Miloš Zeman, vybavím si komunisty, alkohol a spoustu lží. O to smutnější je, že byl před týdnem zvolen prezidentem ČR na budoucích šest let. I když někteří lidé tvrdí, že této republice už nepomůže nic. S tím já ovšem nesouhlasím, protože se vždy najde něco, co může danou věc ještě více zhoršit nebo naopak zlepšit. Miloš Zeman nebyl zvolen vítězem voleb ani hodinu a na internetu už vznikaly protestní akce. Na sociálních sítích vznikaly stránky typu: Stydím se za svého prezidenta, Nechceme Zemana na hrad apod. Mě jen mrzí, že jsem nedosáhla 18cti let a nemohla jsem dát svůj hlas Karlu Schwarzenbergovi. Asi nikdy nepochopím, jak někdo může k panu Zemanovi cítit sympatie a věřit jeho lžím. Nejvíce mě rozčílilo, když lidé začali pochybovat o schopnostech paní Schwarzenbergové stát se první dámou. Tereza Schwarzenbergová prohlásila, že je ochotna naučit se česky a naplno plnit povinnosti první dámy. Kdežto u Miloše Zemana, se této funkce zřejmě hodlá zhostit jeho dcera. Omlouvám se za pro někoho ostrý názor. Kristýna Žaludová, 8.A
NEJDŮLEŽITĚJŠÍ SOUTĚŽ MÉHO ŽIVOTA Byla neděle 15.5 2011 a mě a taneční skupinu TCO DANCE, ve které tancuji, čekala nejdůležitější soutěž v sezoně. Jednalo se o Mistrovství České republiky. Dorazila jsem k autobusu asi okolo půl šesté ráno a pomáhala s nakládáním našich kulis do autobusu. Všechny jsme byly ještě rozespalé a také nervózní, protože tahle soutěž byla pro nás úplně vše, jedině tím jsme mohly dokázat, že máme na to stát se Mistry České republiky. Všechno už bylo naložené a my jsme mohli nastoupit do autobusu. Dohromady nás bylo 24 a všechny jsme byly dívky . Čekala nás dlouhá cesta do Jablonce nad Nisou. Každý si v autobuse dělal, co zrovna potřeboval. Někdo ještě na chvíli usnul, někdo poslouchal písničky a zkoušel si k tomu celou naší formaci, někdo už se začal česat, aby to nenechával na poslední chvíli a někdo jen tak seděl a povídal si s ostatními, jako třeba já. Uklidňovalo mě to a nebyla jsem pak tolik ve stresu. Dorazily jsme na místo a všechny jsme vyšly z autobusu. Bylo kolem desáté hodiny ranní a počasí bylo pochmurné a foukal studený vítr. Rychle jsme vynosily kulisy z autobusu k areálu, kde byl taneční parket, šatny, restaurace apod. Všude bylo hrozně tanečníků, jejich rodičů, pořadatelů a neznámých lidí, takže jsme se musely doslova tlačit, abychom vůbec mohli projít, ale bylo to ještě horší s těmi kulisami. U vstupu jsme dostaly na ruku černý pásek, aby pořadatelé věděli, že jsme tanečnice. Odnesly jsme kulisy, postavily je a odešly do šatny. Začaly jsme se převlékat do kostýmů. Každá dívka měla jiný horní díl oblečení, takže já jsem měla například stříbrně‐černé flitrové tílko a přes to růžovou vestičku. Dolní díl oblečení jsme měly stejný. Růžovou třpytivou sukni podobnou té, jako mají baletky, třpytivé dlouhé černé legíny a latexové dlouhé návleky na nohy. Měla jsem z našeho kostýmu opravdu velkou radost. Byl velmi pohodlný a také hodně nápadný, takže zaujal každého, kdo se na něj zrovna podíval. Po kostýmech přišlo na řadu česání. Každá si udělala pod sebou dva culíky, natočila si je kulmou a přehodila na levou stranu. A když i tohle už jsme všechny měly, začaly jsme se malovat. Takové ty základy jako make‐up, řasenka, tužka na oči a pak přišly stíny na oči. Byly to růžové a stříbrné třpytky smíchané dohromady a pomocí gelu jsme je malovaly na oči. Nebylo to moc příjemné, ale ten konečný výsledek byl perfektní. Všechny jsme vypadaly úplně stejně a strašně hezky. Už nás jen čekalo se rozcvičit a čekat, až budeme moci jít na parket. V naší kategorii nás bylo 16. Všechny taneční skupiny z celé České republiky. Už přišel náš čas a my jsme vešly na parket. Snažily jsme se co nejvíc to šlo, tančily jsme 3 minuty a 50 sekund – přibližně Tato soutěž byla rozdělena na 3 postupová kola, takže teď jsme bojovaly o postup do semifinále. Celé nervózní jsme čekaly na vyhlášení osmi tanečních skupin, které postoupily dál. Všechny jsem se držely za ruce a pečlivě poslouchaly. Ano! Postoupily jsme. Celé šťastné jsme se šly poupravit, rozcvičit a znova na parket podat ještě lepší výkon na postup do finále. Znova jsme dotančily a čekaly na výsledek. Ten ale trval trochu déle. Šla jsem do šatny se napít a trochu se uklidnit. ,,Nádech, výdech,“ říkala jsem si potichu. Vrátila jsem se, když se začalo vyhlašovat. Byly jsme strašně napnuté a všechny jsme měly sevřené žaludky. Tohle znamenalo už hodně, dostat se do finále. Postupovalo 6 skupin a už vyhlašovali poslední. Ano, vyhlásili nás. Začaly jsme křičet, skákat radostí, ale také hodně panikařit, protože už šlo úplně o všechno, musely jsme ze sebe vydat ten nejlepší výkon za celý svůj život. Byly jsme na řadě! Nastoupily jsme na parket a všechny jsme se na sebe podívaly s tím, že teď je naše chvíle, teď to musíme vyhrát. Zatančily jsme nejlíp, jak jsme jen mohly a celé vyčerpané jsme si šly sednout vedle parketu na zem. Už jsme jen musely čekat na vyhlášení a doufat, že se to porotě líbilo. Vyhlášení začalo a všechny skupiny se šly posadit na parket včetně nás. Tolik pocitů, myšlenek a radosti jsem ještě nikdy nezažila. Strašně moc jsem si přála vyhrát, všechny jsme si to přály. Udělaly jsme kruh, posadily se a chytly se za ruce. Vyhlašování začalo. Šesté místo, páté místo, čtvrté místo a my pořád nic. Oddechly jsme si, že aspoň budeme mít medaili a ještě víc jsme byly napjaté, kolikáté skončíme. Třetí místo a my jsme to také nebyly.
Teď to přijde. „A první místo získává a stává se Mistrem České republiky taneční skupina TCO DANCE Plzeň.“ Všechny jsme začaly křičet, brečet a nemohly uvěřit tomu, že jsme vyhrály. Začaly jsme se objímat, navzájem si utírat slzy a šly se postavit, aby nám mohli předat medaile. Byla jsem tak strašně šťastná a hlavně hrdá na to, že jsme to dokázaly. Předali nám velký zlatý pohár a velké zlaté medaile. Po tom všem jsme se šly převléci, sbalit kulisy a oslavovat v autobuse plným Mistrů ČR ten největší úspěch. Tohle bych přála opravdu každému zažít. Je to zážitek a vždy, když si na něj vzpomenu, mě začne hřát u srdce a začnu se usmívat. V životě je třeba mít krásné vzpomínky, na které budete vzpomínat celý život, a já jsem pyšná na to, že mám právě takový krásný zážitek. Veronika Malá,9.B
Moje první keška Je hezký slunečný den. Vánoce jsou za námi a do Silvestra chybí pár dnů. U babičky už se trochu začínáme nudit. Naši tu nejsou. Není nikdo, kdo by nás zaměstnal. A tak se strejda rozhodl, že vyrazíme hledat kešky. Venku trochu fouká, ale ani mokrá tráva nás neodradí od dobrodružné výpravy. Sotva za námi zaklapla vrátka, slyšíme šplouchání mírně rozvodněného potoka. Ryby nás teď nelákají – stejně jsou někde pryč. Nás čeká něco lepšího. Po mokré louce plné staré shnilé trávy jsme pomalu došli k úpatí stráně. Souřadnice v mobilu nás neomylně vedou nahoru. Co se dá dělat? Tak tedy vzhůru! Mně se jde snadno – táhne mě na vodítku náš Sam, ale zezadu slyším funění a hekání. Že by dědeček? Ne, to je naše Emi. Stráň je opravdu příkrá a vysoká. Jdeme dlouho. Ale nahoře! Ten výhled! Daleko k obzoru se táhnou hnědozelená pole občas přerušená tmavou zelení lesíků. Chaloupky dole v údolí vypadají jako malé kostičky lega, které někdo zapomněl uklidit. Škoda, že není sníh. Vše by jistě vypadalo jinak. I rozvodněný potok spolu se silnicí, která jej překračuje, z té výšky vypadají jako lesklé stužky na vánočním dárku. Všude je klid a ticho. Příroda odpočívá. Mezi hlohovými keříky hledáme vytouženou kešku. Kdo bude první! Já? Ségra? Nebo snad malá sestřenice Jasmínka? Hledám jako o život, ale nápověda není jednoduchá – malý hloh – vždyť jich je tu tisíc! Najednou se ozval radostný výkřik. Škoda! Sestra byla úspěšnější. Malá černá igelitka s krabičkou, ve které jsme objevili notes, kam jsme se podepsali, dále spoustu drobných předmětů, které jsme nahradili našimi, abychom měli něco na památku. Tak tohle je moje první keška. A teď už nás čeká jen cesta domů. Pomalu už se začíná stmívat a my se těšíme na vyhřátou kuchyni a teplou voňavou večeři.
Vítek Lokajíček, 8.B
Rybka
Plave rybka v rybníce,
všude kolem pruty,
smutno je jí velice, jak je život krutý. Já jsem ještě zdráva, ladně si jen plavu, plavat si tak každý den, jen tak pro zábavu. To by rybka chtěla!, To by se jí líbilo, ale zato v životě, to tak nikdy nebylo.
Život plyne dál a dál, pořád dál a dále, z malé rybky přemění se na rybího krále. Na trůně si sedět, v truhlách míti zlaté šupiny, musí král vědět, že to je sen, každé rybí rodiny. Václav Hřebec, 6.C
Oběti Osvětimi a popírači holocaustu Jak začít? To je složité. O tomhle tématu se těžko mluví,zvlášť v mém mladém věku! Téma vyhlazovacích a koncentračních táborů tak trochu upadlo v zapomnění. Lidé o tomhle tématu málo mluví, vzdalují se od něj čím dál víc, mnozí i popírají! Nebudu nikomu nutit svůj názor, ale také nebudu mlčet. Naše třída, 8.B, se dne 29.1. 2013 zúčastnila přednášky Oběti Osvětimi a popírači holocaustu. Z mého pohledu byla přednáška velmi zajímavá už jen proto, že o celé historii nám povídala paní Eva Lišková, která přežila Terezín a Osvětim! Na výrazu ve tváři bylo poznat,že to nebylo vůbec lehké. Paní se chvěl hlas a mně zase běhal mráz po zádech. Dozvěděla jsem se, že do Terezína ji transportovali s její matkou, když jí bylo pouhých 13 let! Všemi hrůzami procházela celých 32 měsíců (tzn. 2 roky a 8 měsíců). Při deportaci vlakem bylo v jednom vagonu přes 50lidí( nemluvňat, seniorů, dospívajících, žen a mužů,pro všechny dohromady jeden kbelík v rohu jako toaleta! Deportaci mnozí nepřežili, ať už byli ušlapáni nebo ve svém věku nevydrželi utrpení, či zemřeli žízní. Několik hodin jeli namačkáni i obklopeni mrtvými těly. Jízda doprovázená křikem a pláčem, nářkem, bolestí. Jízda pro smrt! Na nápis „Arbeit macht frei“ (přeloženo jako práce osvobozuje, rozuměj‐buď padneš vysílením, nebo tě zavraždíme) nikdy nezapomene. Po nějaké době pobytu v Osvětimi se Evě s matkou a ještě několika dalším šťastlivcům podařilo dostat se na práci mimo Osvětim, přesto utrpení pokračovalo. Na konci války vojáci SS, kteří je hlídali, většinu vězňů povraždili a pak utekli před spojenci. Eva s maminkou a osiřelými kamarádkami, o které se její maminka starala, se bez jídla, pitné vody, fyzicky i duševně ztýrané vláčely krajem, až našly stavení, které Němci opustili. Našli zde nějaké brambory, kysané zelí a další potraviny. Jenže za pár dní se vrátila rodina Poláků, kterým nacisté po zahájení války dům sebrali, a Eva s matkou a dalšími dětmi se musely opět vydat na cestu.
Dorazily na Slovensko, kde jim lidé nabídli pobyt zdarma, na jak dlouho budou chtít. Jenže Evina matka dostala dopis, že její manžel a Evin otec žije. Odmítla proto zůstat a vyrazily domů. Za každou cenu se s ním chtěly co nejdříve setkat, ale manžel zřejmě zemřel v Polsku. Eva už otce nikdy neviděla. Shledala se svou sestrou, která byla také deportována do koncentračního tábora Bergen‐Belsen.
Marie‐Anna Sekotová, 8.B
