© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 67 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2015/01
Příběh vratislavického piva P
ivovar ve Vratislavicích byl slavnostně otevřen 22. ledna 1874, na Wachebergu tehdy při té slávě střílely hmoždíře, řady osobností z Liberce a okolí se uprostřed nádvoří nové továrny vlnily. Na zbrusu nové budově vlály černo-žluté vlaky monarchie a červeno-bílé vlajky české, mezi nimi se ale také napínala obrovská černo-červeno-zlatá vlajka německá, která dávala již zdálky všem najevo, že tento velkolepý průmyslový podnik je nejen výsledkem činění zdejších lidí, ale je i dílem tak trochu německým. A to zdaleka nejen proto, že autor budovy – Lipps – byl z Drážďan a technologii dodala firma ze Saské Kamenice... V pivovaru vyhrávala zvesela kapela hasičské jednotky z ginzkeyovské továrny, z komína kotelny se již kouřilo a vše bylo připraveno na spuštění výroby. Uprostřed davu se pak veškerá pozornost soustředila na tři muže: předsedu správní rady Eduarda Schmidta, ředitele pivovaru Hájka a pochopitelně i zdejší celebritu číslo jedna – továrníka Ginzkeye. První z nich hovořil o velké myšlence začít vařit na Liberecku, stále více žíznícím po pivu, oblíbené zlatavé plzeňské a o tom, jak se zdejší velké osobnosti sešly a jak se vše dobře vyvíjelo. Po něm promluvil rázně Ginzkey: „Ja, vollendet steht das Werk!...“ Čili: „Ano, dokončeno je to dílo! Dílo, které jsme společnými silami započali, a s hrdostí a radostí dnes vyhlašuji – jsme v cíli!“ Vyjádřil i uspokojení nad tím, že při takto významném počinu spojilo svoje síly město Liberec s jeho rodnou vratislavickou obcí. Řeč zakončil zvoláním, které se dodnes také dochovalo: „Es lebe die Reichenberg-Maffersdorfer Bierbrauerei!“ – „Nechť žije liberecko-vratislavický pivovar!“ Následovaly ovace a rakouská hymna. Pan předseda Schmidt poté zmínil nikoliv nepodstatnou věc – pivovar je sice dokončen a jeden úkol je tak splněn, ale teď stojí celý podnik před úkolem novým a nikoliv nepodstatným a tím je: uvařit vlastní pivo! Pod onou obří německou vlajkou pak představil osobně pana Hájka, ředitele a bývalého vrchního sládka z plzeňského pivovaru (patrně nikoli z Prazdroje, jak se někdy uvádí, ale spíše z Gambrinusu, kde A. Hájek býval prvním sládkem po jeho založení roku 1869). Zdá se, že citlivá národnostní otázka v té době českou zemí sice rezonovala, ale rozhodně nebyla překážkou spolupráce zástupců obou národů ve výrobě a obchodu. Hájek pak začal slavnostně napouštět vodu do nádoby se sladem. Potom následovala scénka jako z filmu Postřižiny – po krátké prohlídce pivovaru byli zástupci akcionářů pozváni na slavnostní a bohatou snídani. Na zdejší pivo si ale mlsné jazýčky ještě musely počkat.
529
Úplně první vratislavické pivo – ona ušlechtilá ječná šťáva, jak psali tehdejší novináři – bylo z pivovaru vystaveno až 24. května 1874. Toto datum je tak dnem zrození piva ve Vratislavicích nad Nisou! V Liberci prý pivečko chutnalo velmi a i do Vídně jej rychle vyvezli. Ještě toho roku ho brány pivovaru pod Strážním vrchem opustilo celkem 34 680 hektolitrů. Jenže v roce 1873 zkrachovala vídeňská burza a monarchií se pomalu začala šířit zničující hospodářská krize. Řada podniků zkrachovala a výroba padala strmě dolů až do konce 70. let 19. století. To byla smrtící chvíle pro nový pivovar ve Vratislavicích. Původní rozpočet jeho stavby byl totiž překročen o 200 tisíc zlatých, což komplikovalo splácení kuponů akcionářům. Neúroda chmele zdražila v Čechách tuto podstatnou výrobní surovinu, cena piva rostla a vedle toho krize snižovala schopnost obyvatel kupovat si onu zlatou ječnou šťávu. V roce 1875 se prý propadl výstav piva v celých Čechách o 182 tisíc hektolitrů, což představovalo ztrátu odpovídající uzavření pěti pivovarů velikosti Vratislavic. Pivovar se ocitá v ekonomických potížích, přestává platit dodavatelům a nakonec i zaměstnancům. Na jaře 1877, pouhé tři roky po úspěšném startu podniku, je situace kritická – společnost není schopna splácet své závazky. Jejích 35 akcionářů se proto dne 18. srpna 1877 na mimořádné valné hromadě celkem 326 hlasy z 339 celkových rozhodlo pustit pivovar do likvidace. Určeno bylo pět likvidátorů, mezi nimiž pochopitelně nemohl chybět ani náš dobrý známý Ignaz Ginzkey. Četní akcionáři, nalákaní novinovými inzeráty na koupi perspektivních akcií, tak za krátkou dobu fungování podniku utrpěli celkovou ztrátu půl milionu rakouských zlatých, což ovšem byla drtivá většina z původního vloženého kapitálu. Pět šestin hodnoty pivovaru se najednou vypařilo, přestože budovy stále stály pod Wachebergem a z komínů se kouřilo… Ale pivovar nakonec úplně nezkrachoval. Likvidační výbor předložil akcionářům změnu stanov společnosti, která byla nakonec na základě zplnomocnění c. k. ústředních orgánů schválena dne 28. prosince 1877 c. a k. místodržitelstvím v Praze. Vařilo se tak dál. V roce 1880, kdy již krize přestávala drtit celé Rakousko-Uhersko, vystavil vratislavický pivovar již opět 48 080 hektolitrů piva. Na začátku 80. let 19. století nastalo v monarchii naopak období ekonomického růstu, které trvalo prakticky až do vypuknutí první světové války. Rostoucí hospodářství jako by kopírovala narůstající spotřeba piva. Stavělo se a vyrábělo a dělníci měli žízeň jako trám… Pivovaru se začalo dařit a dne 26. června 1882 jej z likvidace za 600 tisíc zlatých definitivně vykoupili někteří z původních akcionářů – zakladatelů, kteří za tímto účelem založili nové konsorcium. V něm se opět
530
Vratislavický pivovar na přelomu 19. a 20 století. Za pozornost stojí původní umístění komína, který byl později – po rekonstrukci pivovarského energocentra – nahrazen novým a zbořen. Před pivovarem je již patrná i železniční vlečka, zřízená v roce 1890.
objevují známá jména: továrníci Ignaz a Willy Ginzkeyové z Vratislavic a dále pak Liberečané: obchodník a ve funkci právě skončivší liberecký starosta Gustav Schirmer, obchodník Theodor Frank, obchodník s knihami Anton Schöpfer a továrník Ed. Schmidt. Nejdůležitější roli v konsorciu asi hrál likvidátor podniku Anton Schöpfer, který se těšil velké důvěře všech původních 35 akcionářů; konsorcium se podle něj nazývalo A. Schöpfer & Comp. Vypadá to ale, že prodej a koupě předluženého pivovaru mohl být také někým dobře připraven. Likvidovaná firma totiž dobrovolně prodala veškerý majetek, oceněný na 518 974 zlatých, konsorciu složenému z části původních majitelů za 519 000 zlatých. Uvážíme-li, že si kupovali prakticky nový velkopivovar, za cenu menší než pořizovací, a to v nadějné době, kdy se opět zvyšoval výstav, byla tato likvidace pro některé akcionáře velevhodná. Pro ostatní to byla naopak velká ztráta.
531
Nová firma rozvíjela výrobu pod názvem Reichenberger Bierbrauerei und Malzfabrik in Maffersdorf A. Schöpfer & Co. čili Liberecký pivovar a sladovna ve Vratislavicích A. Schöpfer a spol. Ale jen krátce – do roku 1883, kdy Anton Schöpfer opustil vedení podniku. Jako by to nebyla náhoda, jako by jeho jméno mělo posloužit jen na chvíli. Vedení firmy převzal Theodor Frank, pročež byl název operativně pozměněn na Reichenberger Bierbrauerei und Malzfabrik in Maffersdorf Frank & Co. čili Liberecký pivovar a sladovna ve Vratislavicích Frank a spol. A to slovíčko spol. představovali zejména velkotovárníci Ginzkeyové z Vratislavic. Staré články se decentně zmiňují o tom, že vedení firmy sice převzal obchodník Frank, ale ve spolku s Willym Ginzkeyem, v té době jedním z nejbohatších mužů v údolí Nisy. Měl-li být obchodník Frank jen jakousi loutkou Ginzkeyů, dnes již těžko zjistíme, každopádně pivovar vedl až do roku 1890, kdy vedení firmy konečně oficiálně převzal Willy Ginzkey. Pivovaru se v té době daří velmi dobře, výstav stoupá na 60 tisíc hektolitrů a objem výroby jej řadí na druhé místo v celých Čechách, po plzeňském Prazdroji pochopitelně. Téměř osmdesát zaměstnanců podniku zde produkuje pivo, které pijákům chutná – polovina se jej spotřebuje v Liberci a Vratislavicích, zbytek se vyváží – zejména na blízké Žitavsko, ale i do vzdálené Vídně. Výstav pivovaru a počet pracovníků nadále roste, v roce 1893 brány podniku opouští již 102 360 hektolitrů piva, roku 1897 je to 123 721 hektolitrů a roku 1901 pak 126 240 hektolitrů, což byla bezmála polovina toho, co se na počátku století uvařilo ve věhlasném plzeňském Prazdroji. Vedle toho sladovna vyrobila ročně 10 tisíc metráků sladu, a to nejen pro vlastní potřebu podniku. V prvních letech 20. století se pivovar začal pouštět také do výroby speciálů – speciálně pro účely velikonočních a vánočních svátků začal vystavovat tmavé a silné pivo bavorského typu, šestnáctku St. Paulusbier (Svatopavelské pivo), která měla na kulaté etiketě obrázek apoštola Pavla. Svatopavelské pivo nebylo určeno jen pro Liberec a okolí, dočetl jsem se dokonce v Ljubljanských novinách z roku 1914, že bylo distribuováno po celé monarchii, kde jej ve zmíněné svátky nabízely lepší restaurace. Podnik také stále nabíral zaměstnance – na počátku století jich měl již 170! A také inovoval technologie, a to nejen uvnitř pivovaru. Vylepšil i dopravní napojení: pivovar byl s liberecko-jabloneckou drahou spojen 1,4 kilometry dlouhou železniční vlečkou, která umožňovala nejen snadný transport hotových výrobků, ale zejména dovoz ječmene a uhlí. Poctou pro zachráněný pivovar bylo také to, že jej 1. října roku 1891 v doprovodu Willyho Ginzkeye navštívil i samotný císařpán František Josef I.
532
A nejen to, vratislavické pivo je ověnčeno řadou cen – z výstav v Liberci, Žitavě i Vídni, kde se prezentoval pivovar vždy velkolepě. Z Hornolužické živnostenské a průmyslové výstavy v Žitavě roku 1902 se dochovaly i obrázky krásné expozice nazvané Maffersdorfer Bierhalle čili Vratislavická pivnice, která byla umístěna v domku, jenž vypadá jako zmenšená kopie budovy libereckého muzea křížené s objektem Zámecké konírny ve Vratislavicích. Další mohutný pavilon Gasthaus Maffersdorfer Brauerei navrhl vídeňský architekt Prof. Dr. Max Fabiani i pro Výstavu českých Němců, která se konala v Liberci roku 1906. Zajímavé ale bylo, že císař Franz Josef I. při své návštěvě na této výstavě zašel do pavilonu plzeňského pivovaru, kde si dal dokonce skleničku piva, a také pivovaru jabloneckého, kde v rozhovoru s Dr. Wilhelmem von Meidinger a ředitelem Melkusem pochvaloval provedení a umístění pavilonu na vršku, ale o návštěvě tamního vratislavického pavilonu se jinak podrobné prameny, mapující každý císařův krok, vůbec nezmiňují. A když pak František Josef I. 24. června 1906 odjížděl z Liberce a stavoval se cestou ještě ve Vratislavicích, vítaly jej zde desítky osobností, jen z pivovaru nikdo. To v sousedním Jablonci si ale pár hodin poté našel čas na krátkou zastávku v Meindingerovském pivovaru, kde alespoň přijal poctu ředitele. Zvláštní, jako by snad monarcha na vratislavické pivo zanevřel…? Nebo se s podnikem opět něco dělo a císař s ním nechtěl být spojován? Jedno je jisté. Velkotovárník Ginzkey, s nímž měl Franz Josef údajně problematické vztahy, zůstal hlavním hybatelem výroby piva ve Vratislavicích ještě skoro celé první desetiletí dvacátého století. Willy Ginzkey vedl podnik společně s bratrem Alfredem a dalšími majiteli z původního konsorcia či jejich dědici – objevuje se zde stále jméno bývalého starosty Schirmera, vdovy po obchodníku Schmidtovi Idy, vdovy po továrníku Schmidtovi Emmy, jméno libereckého továrníka Karla Aubina, manželky Anny Aubin, majitele liberecké tiskárny Wilhelma Stiepela či obchodníka Gustava Franka z Liberce. Ale v zákulisí této staronové sestavy se asi něco dělo… Na přelomu 19. a 20. století byla v pivovarnictví situace velmi podobná stavu, který přišel o sto let později. Na jedné straně působily velkopivovary, jako byl ten plzeňský či vratislavický, které na trh chrlily hektolitry piva, a na druhé straně si řada konzumentů pěnivého moku začala s oblibou užívat i pivo z místních pivovarů, které své produkty prodávaly jen – jak se říká – „okolo komína“. Tak se v okolí Vratislavic popíjelo i pivo z Hodkovic nad Mohelkou, z Nové Vsi, Jablonce nad Nisou, ze Zámeckého pivovaru ve Frýdlantě, z Malé Skály či Cvikova. Vratislavičtí museli vsadit na reklamu, export svého piva mimo region a kapitálové posílení podniku. To dařilo jen zčásti a pomalu. Konec původní firmy byl tedy za dveřmi.
533
V roce 1908 se vratislavický velkopivovar spojil do jednoho podniku s pivovarem v sousedním Jablonci nad Nisou. Z původní firmy Reichenberger Bierbrauerei und Malzfabrik Theodor Frank & Co. in Maffersdorf a Gablonzer Brauerei von Medinger & Co. vzniká 31. srpna toho roku kapitálově silná firma Reichenberg-Maffersdorfer und Gablonzer Brauereien AktienGesselschaft in Maffersdorf neboli Liberecko-vratislavické a jablonecké pivovary, akciová společnost ve Vratislavicích. Vydáno je 11 750 kusů nových akcií v hodnotě 400 rakouských korun, které nesly datum 1. září 1908, den, kdy byly oficiálně oba pivovary spojeny. Celkový kapitál nové společné firmy byl 4,7 milionu korun, z něhož 204 800 korun daly v hotovosti obě firmy, zbytek pokryly nákupy nových akcií. Vezmeme-li v úvahu, že koruna coby nová měna představovala půl zlatky, je zřejmé, že společnosti byly již navzdory všemu rozkvětu pivního trhu poměrně kapitálově slabé a sloučení a prodej akcií byla patrně nevyhnutným krokem. Tomuto faktu by mohlo nasvědčovat i to, že oba výrobní provozy ve Vratislavicích i Jablonci byly ponechány v původní podobě a měly jednoznačně územně vymezen odbyt, aby si „nelezly do zelí“. Prostřednictvím nákupu akcií do pivovaru proniká vídeňský kapitál, jak je vidět z nového obsazení správní rady. Vedle původních zástupců – Karla Aubina, Gustava Schirmera a Eduarda F. Schmidta z Liberce a vratislavických továrníků Willyho a Alfreda Ginzkeyových – jsou zde nově bohatí Vídeňáci – Karl Adolf svobodný pán Bachofen von Echt, Johann von Medinger, Dr. Wilhem von Medinger a Ludwig svobodný pán von Oppenheimer. Presidentem správní rady je zvolen Johann von Medinger, a teprve až jeho zástupcem je mocný Willy Ginzkey. Na Gustava Franka a Wilhelma Stiepela z Liberce zbyla jen místa revizorů účtů. Spočítáme-li ale poměry hlasů a význam funkcí, je zřejmé, že liberecko-vratislavická klika měla ve vedení firmy zhruba stejný vliv jako jablonecko-vídeňská. U zmíněných Vídeňáků je třeba se ještě trochu zdržet. Málokdo dnes totiž ví, jak významné postavy pivovarnického průmyslu své doby stály v čele výroby piva ve Vratislavicích. Johann von Medinger (1846–1908) byl Reklamní plakát na vratislavické pivo, který vytvořil roku 1913 grafik Heinrich Hönich (1873–1957). Na počátku 20. století se pivovary v reklamě často identifikovaly s tučnými a červenolícími pijáky, užívači života. Jako jeden z prvních si podobnou reklamu pořídil pivovar Velké Březno, který má dodnes ve svém logu obličej pana Viktora Cibicha s půllitrem a doutníkem v ruce. Pan Cibich za použití své tváře dostal doživotní rentu 30 piv týdně, kterou si vychutnával v restauraci Tivoli ve Velkém Březně. Jméno chlapíka z vratislavického plakátu se bohužel nedochovalo.
534
535
uznávaný rakouský pivovarský průmyslník, který v roce 1878 společně s Karlem Adolfem Bachofen von Echt vlastnil mohutný pivovar Nußdorfer Bierbrauerei von Bachofen & Medinger, jeden z největších a nejvýnosnějších pivovarů v celé monarchii. Stál u zrodu rakouského výzkumu pivovarnictví a sladařství a byl také dlouholetým prezidentem spolku vídeňských pivovarníků. Jeho zásluhy byly oceněny nejen tím, že jeho pivovar se od roku 1903 stal dodavatelem císařského dvora, ale on sám byl v té době povýšen císařem do šlechtického stavu. Ve stejném roce se stal také spoluvlastníkem jabloneckého pivovaru, po něm pojmenovaného na Gablonzer Brauerei Medinger & Co. Po fúzi s vratislavickým provozem si své místo šéfa správní rady ale dlouho neužil, jako poměrně mladý umírá v tomto roce a je v čele správní rady sloučeného podniku nahrazen svým společníkem Karlem Adolfem Bachofenem von Echt (1830–1922). Tento další významný rakouský pivovarský podnikatel sice pocházel z Vestfálska, ale vystudoval chemii v Praze a poté pracoval jako ředitel v cukrovaru bratří Clemensů v obci Líbeznice. Později zakoupil podíl v pivovaru v Nussdorfu u Vídně, který vlastnil s Medingerem. Podobně se po převzetí vratislavického pivovaru novou akciovou společností snažili Vídeňáci rozvinout a rozšířit výrobu. V roce 1909 zde byla instalována moderní vývěva, s jejíž pomocí se dopravoval do sladovny ječmen nasáváním přímo z vagónů. V dalším roce se původní ledařské hospodářství modernizuje na provoz pracující s umělým ledem, což bylo ve své době opravdu nebývale progresivní řešení. V roce 1911 sice prošel pivovar malou krizí způsobenou chladným létem, které nepřálo odbytu piva, přesto ale podnik nakonec provedl kompletní rekonstrukci varny. Celá firma s dvěma provozy měla v té době výstav 200 000 hektolitrů a prodávala nejen vratislavickou a jabloneckou desítku, ale i dvanáctistupňové ležáky z obou měst. Ve Vratislavicích se vařilo také Starovratislavické pivo a Dvojitý ležák, specialitami bylo zmíněné Svatopavelské ve Vratislavicích a Jablonecký Bock. Hospodářské výsledky pivovaru ve Vratislavicích byly poměrně slušné, i když ve druhém desetiletí nového století výstavy již nedosahovaly takových objemů jako deset let předtím, a navíc postupně klesaly – v roce 1912 pivovar prodal 98 563 hektolitrů, rok nato 94 638 hektolitrů a v roce 1914 80 077 hektolitrů. Tento poslední rok dobrých a veselých pivních časů vypukla první světová válka. Žíznivci končili tuze rychle v zákopech a výrobu ušlechtilé ječné šťávy nečekalo nic dobrého…
536
