Příspěvek analytických center nevládních organizací k posílení mezinárodní prestiže Slovenska

▲

134

147

RECENZNÍ ESEJ

Příspěvek analytických center nevládních organizací k posílení mezinárodní prestiže Slovenska Miroslav Kollár – Grigorij Mesežnikov (eds.): Slovensko 2004. Súhrnná správa o stave spoločnosti. 1. vydanie. Bratislava: Inštitút pre verejné otázky, 2004, 992 stran, ISBN 80-88935-75-X. Fedor Gál – Grigorij Mesežnikov – Miroslav Kollár (eds.): Vízia vývoja Slovenskej republiky do roku 2020. 1. vydanie. Bratislava: Inštitút pre verejné otázky, 2003, 267 stran, ISBN 80-88935-42-3. Luboš Vagač (ed.): Národná správa o ľudskom rozvoji. Slovenská republika 2001–2002. 1. vydanie. Bratislava: Centrum pre hospodársky rozvoj – Rozvojový program OSN, 2003, 114 stran, ISBN 80-89026-05-2. Dušan Zachar (ed.): Hodnotenie ekonomických a sociálnych opatrení, január 2002 – december 2002. 1. vydanie. Bratislava: Stredoeurópsky inštitút pre ekonomické a sociálne reformy, 2003, 159 stran, ISBN 80-89026-11-7. Dušan Zachar (ed.): Reformy na Slovensku 2003–2004. Projekt HESO – hodnotenie ekonomických a sociálnych opatrení, január 2003 – marec 2004. 1. vydanie. Bratislava: Inštitút pre ekonomické a sociálne reformy, 2004, 152 stran, ISBN 80-89026-18-4.

„PODÍL“ MEČIAROVA KABINETU NA ROZMACHU THINK-TANKŮ NEVLÁDNÍCH ORGANIZACÍ Mezinárodní postavení Slovenska se za necelá dvě volební období radikálním způsobem změnilo. Rozsah tohoto obratu si plně uvědomíme, když si připomeneme nálady, které převládaly v době třetí vlády V. Mečiara (13. 12. 1994 – 30. 10. 1998). Nejen četní politici a politologové, ale i mnozí slovenští občané si již na jejím počátku kladli naléhavou otázku: „Jaké bude Slovensko a kam bude směřovat, bude-li i nadále jeho politický vývoj určovat kabinet, vedený zakladatelem samostatného státu?“ Vážné pochybnosti, zda se Slovenská republika (SR) v důsledku charakteru vnitropolitické situace a zahraniční politiky udrží „ve skupině zemí, směřujících do EU a do NATO, nebo se zařadí do kategorie států, jejichž šance na vstup do uvedených organizací se posuzují v rovině čistě hypotetické“ (Mesežnikov, 1996, s. 23), se začaly objevovat hned po prvním roce působení třetí Mečiarovy vlády. Již v té době je vyslovovali nejen četní slovenští politologové a politici, ale také významní představitelé obou integračních seskupení, a dokonce i jejich vrcholné orgány. Evropský parlament například v listopadu 1995 přijal rezoluci, v níž tuto vládu upozornil, že bude-li pokračovat v politice, která nerespektuje demokracii, lidská a menšinová práva ani principy právního státu, bude Evropská unie (EU) nucena zvážit svůj program pomoci a spolupráce se Slovenskem v rámci Evropské dohody o jeho přidružení. Ačkoli vládní koalice, která byla v těch letech u moci (HZDS, SNS a ZRS),1 neustále zdůrazňovala mimořádný zájem Slovenska o členství v evropských a transatlantických strukturách, v politické praxi aplikovala postupy, které dosažení tohoto cíle oddalovaly, oslabovaly postavení země v regionu a stále více ji posouvaly do mezinárodní izolace. Přitom představitelé nejsilnějšího politického subjektu vládní koalice – HZDS – neustále 134

MEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2006

RECENZNÍ ESEJ zdůrazňovali, že členství v EU a v NATO je dlouhodobou prioritou Slovenské republiky (viz například Volebný program HZDS, 1994, s. 26). O tom, jak se jim tato prohlášení (ne)dařilo naplňovat činy, bylo napsáno nesčetné množství studií, mnoho analýz a celá řada monografií. Tehdejší ministryně zahraničních věcí USA Madeleine Albrightová dokonce nazvala Slovensko černou dírou na mapě Evropy. Nejmarkantnějším a pro SR v její krátké historii nejbolestivějším důsledkem politiky třetího kabinetu V. Mečiara byla skutečnost, že 8. 7. 1997 na madridském summitu Severoatlantické aliance nebyla pozvána spolu s ostatními zeměmi visegrádské čtyřky – s Českou republikou (ČR), s Maďarskem a s Polskem – k zahájení vstupních jednání. O několik měsíců později došla do Bratislavy další – z hlediska představ tehdejší vlády ještě nepříznivější – zpráva: EU ji na svém lucemburském summitu dne 13. 12. 1997 rovněž nezahrnula mezi státy, s nimiž se rozhodla zahájit předvstupní rozhovory. Zatímco tři ze sousedů Slovenska se stali plnohodnotnými členy Severoatlantické aliance již 12. 3. 1999, o jeho možném přijetí do tohoto obranného svazku se teprve vedly intenzivní diskuze, ačkoli v té době vládu již více než půl roku tvořily politické subjekty, které ještě v postavení opozičních stran udělaly vše, co bylo v jejich silách, pro získání členství SR v evropském i euroatlantickém seskupení. Kardinální obrat z tohoto hlediska odstartovaly výsledky parlamentních voleb v roce 1998. Někteří politologové je označují za další z historických mezníků Slovenska. I když do té doby dominující HZDS vyvíjelo enormní, politicky však často naprosto nekorektní úsilí, aby opět získalo moc, nestalo se tak. Slováci za to mohou vděčit především statečnosti proevropsky orientovaných opozičních politiků, kteří nalezli dostatek odvahy, aby se sjednotili napříč politickým spektrem, a tak akumulovali nezbytný potenciál pro vytvoření antimečiarovského bloku. Ve svém úsilí nebyli však osamoceni. Významný podíl na tom měli rovněž politologové, působící zejména v nevládních organizacích (NO) a v jejich výzkumných pracovištích, která se postupně transformovala na vlivné think-tanky. Ve svých studiích spoluobčanům plasticky ukázali, kam by se Slovensko ubíralo, kdyby mu i nadále vládla koalice, vedená HZDS a Vladimírem Mečiarem. Také pod vlivem závěrů jejich analýz a doporučení z nich vyplývajících se většina slovenské společnosti v posledních parlamentních volbách dvacátého století (1998) rozhodla pro kategorickou změnu. Je paradoxní, že o značný vzestup intelektuálního potenciálu NO, zejména pak jejich výzkumných pracovišť, se podstatnou měrou zasloužilo předcházející koaliční seskupení. Jeho politici svým způsobem uplatňování moci v podstatě znemožnili mnohým z výzkumných pracovníků svobodně bádat v ústavech závislých na prostředcích ze státního rozpočtu, a tak je přímo nebo zprostředkovaně vytlačili z veřejnoprávní sféry do NO, které byly myšlenkově, zejména v zahraničněpolitické, bezpečnostní a ekonomické oblasti, značně blízké k tehdejší opozici. Vláda V. Mečiara tak svou politikou přímo podněcovala vznik společenskovědních výzkumných pracovišť, která získávala prostředky na zabezpečení své činnosti jednak vlastní produkcí, jednak z příspěvků četných zahraničních nadací. Jako příklad přímého vlivu Mečiarovy vlády na vznik vlivného občanského sdružení s výkonným nezávislým výzkumným pracovištěm lze uvést osud tehdejšího Slovenského inštitútu pre medzinárodné štúdia (SIMŠ). Zpočátku působil jako rezortní pracoviště Ministerstva zahraničních věcí SR a jako protějšek a do určité míry i obdoba pražského Ústavu mezinárodních vztahů. SIMŠ měl všechny předpoklady, aby se pod vedením mladého talentovaného politologa Svätoslava Bombíka a se stejně mladým kolektivem nadějných výzkumných pracovníků stal v krátké době respektovaným centrem pro vědecké zkoumání problematiky mezinárodních vztahů. Avšak útoky ze strany některých představitelů HZDS na toto pracoviště a zejména pak na jeho ředitele předznamenaly nejen budoucnost SIMŠ, ale i perspektivy výzkumu mezinárodních vztahů a dalších společenskovědních oblastí. Poté, kdy HZDS v předčasných volbách v roce 1994 znovu zvítězilo a jeho představitelé získali rozhodující vliv na oblast zahraniční politiky, bylo o osudu institutu v podstaMEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2006

135

RECENZNÍ ESEJ tě rozhodnuto. Po tragické smrti jeho prvního ředitele se řízení SIMŠ ujal člověk, který byl ideově spřízněn s lidmi kolem tehdejšího státního tajemníka Ministerstva zahraničních věcí SR (J. Šestáka) a předsedy zahraničního výboru Národní rady SR (D. Slobodníka). Minulost, vědecký profil a přístup nového šéfa SIMŠ k řešení odborných problémů způsobily, že z něj odešli téměř všichni mladí a nadějní vědečtí pracovníci. Většina z nich se poté stala zakládajícími členy Slovenskej spoločnosti pre zahraničnú politiku (Slovak Foreign Policy Association – SFPA), o jejíž vznik se největším dílem zasloužila bývalá velvyslankyně ČSFR v Rakousku, později velvyslankyně SR v Polsku a nyní státní tajemnice MZV SR, Magda Vašáryová. Mladí politologové vytvořili jádro Výskumného centra SFPA (RC SFPA). Poněkud jiná cesta vedla ke vzniku dalšího politologického pracoviště – Inštitútu pre verejné otázky (IVO), který dnes patří na Slovensku bezesporu k nejvýznamnějším a podle množství produkce určitě i k nejvýkonnějším politologickým pracovištím. Zrod IVO do značné míry ovlivnila zkušenost, kterou získali jeho zakladatelé při tvorbě rozsáhlé komplexní ročenky s názvem Slovensko (v roce…) – Súhrnná správa o stave spoločnosti, jejíž devátý díl – Slovensko 2004 (Kollár – Mesežnikov /eds./, 2004) – završil první stovku titulů, jimiž tento ústav za dobu své osmileté existence obohatil slovenskou politologickou literaturu. Rostoucí význam jeho produkce nejlépe ilustruje i neustále se zvyšující počet spoluautorů, kteří se na tvorbě tohoto „periodika“ podíleli. O vznik první Súhrnnej správy o stave spoločnosti – Slovensko 1995 se autorsky zasloužily zhruba dvě desítky kvalifikovaných, opozičně orientovaných analytiků a politologů, z nichž většina na vlastní kůži pociťovala nepřízeň vládní koalice v podobě všemožných omezení smysluplné seberealizace. Na posledním dílu Slovensko 2004 se již podílelo téměř třikrát tolik autorů a autorek jako na prvním, to znamená šestapadesát. Po osmi letech existence IVO lze jednoznačně konstatovat, že se zcela naplnily představy jeho zakladatelů, kteří usilovali o to, aby se stal centrem diskuze o otázkách veřejného zájmu. Jeden z nich – M. Bútora – očekával, že toto nezávislé občanské sdružení odborníků z různých oblastí přispěje k tomu, „aby tvůrci politických rozhodnutí, odborníci, jakož i širší veřejnost měli náležitý přístup k informacím o tom, jak se různé veřejné otázky posuzují v demokratických zemích. S přihlédnutím k analýze domácí situace se pak občané a jejich zvolení zástupci budou moci lépe rozhodovat o řešeních vhodných pro Slovensko.“ (Bútora – Hunčík /eds./, 1996, s. 13.) Pozornost si zaslouží i další NO, jejichž think-tanky se zabývají analytickou činností zejména v ekonomické oblasti. Významnou roli, především ve fázi hledání optimální orientace slovenského hospodářství v soudobých podmínkách rozvoje evropské ekonomiky, sehrálo Centrum pre hospodársky rozvoj (CPHR), jehož zakladatelem a prvním ředitelem byl v roce 1993 významný slovenský ekonom Eugen Jurzyca. O šest let později – v roce 1999 – na platformě CPHR vznikl Inštitút pre ekonomické a sociálne reformy (INEKO), jehož produkci hodnotím v další části této práce. Jedno z nejpřednějších míst mezi think-tanky s ekonomickým zaměřením zaujímá též Centrum pre ekonomické a sociálne analýzy M.E.S.A.10. U jeho zrodu byl mladý ekonom Ivan Mikloš, jenž ve vládě J. Čarnogurského zastával od dubna 1991 do června 1992 funkci ministra pro správu a privatizaci národního majetku. M.E.S.A.10 založil poté, když na nějakou dobu ukončil své působení ve vysoké politice. Jeho výkonným ředitelem byl až do roku 1998, kdy se po zářijových parlamentních volbách stal místopředsedou prvního kabinetu M. Dzurindy. Centrum pre ekonomické a sociálne analýzy jako nezávislá, nevládní a nezisková organizace od té doby plní roli ekonomického think-tanku a myšlenkového zázemí zejména pro pravicové, liberálně orientované politiky. Zpracovalo řadu analýz, týkajících se nejen ekonomických problémů, ale i otázek, spojených s decentralizací státní a veřejné správy a s její reformou. V době působení I. Mikloše ve vládách M. Dzurindy připravovalo pro něj a pro některé další členy kabinetu podklady pro návrhy konkrétních vládních opatření. 136


RECENZNÍ ESEJ Nejen IVO, SFPA, CPHR a M.E.S.A.10, ale i řada dalších NO, zabývajících se analýzou politických, sociologických a ekonomických aspektů vývoje slovenské společnosti, svou veřejnou činností a výsledky vlastní tvorby významně přispěly k lepší informovanosti spoluobčanů o deklarovaných záměrech a skutečných důsledcích vlády V. Mečiara. Velmi artikulovaně se vyjadřovaly k případům porušování principů demokracie a pravidel právního státu. Odhalovaly pozadí mečiarovské privatizace a seznamovaly společnost se způsoby vytváření nové vrstvy zbohatlíků, jež měli být podle tehdejších vládních představitelů pilířem moderní slovenské ekonomiky. V řadě svých prací argumentovaně vysvětlovaly faktické příčiny integračního fiaska kabinetu V. Mečiara, objasňovaly možné důsledky stavu, kdyby Slovensko i nadále zůstalo vně evropských a transatlantických struktur a kdyby se jeho mezinárodní izolace i v dalších letech prohlubovala.2 Nevládní výzkumná pracoviště ve svých výstupech poskytovala představitelům opozičních stran dostatek podkladů ke zdokonalování jejich znalostí o obecných principech transformačních procesů, o širších souvislostech a megatrendech evropské i světové politiky a o optimálních postupech při řešení složitých společenských situací, do nichž se dostávaly i jiné postkomunistické země. Výsledky jejich práce, aplikované do politické praxe prostřednictvím opozičních stran, měly velký podíl na tom, že převážná část slovenské společnosti pochopila nebezpečí, která jí hrozila, kdyby i nadále pokračovala v cestě, na niž ji zavedla vládnoucí garnitura v čele s HZDS a s jejím předsedou V. Mečiarem. O tom, že se jeho vláda nehodlala vzdát mocenských pozic v demokratické soutěži politických sil, svědčí mnoho kroků, které podnikla v posledních měsících před zářijovými parlamentními volbami v roce 1998. Premiér a předseda HZDS zastrašoval společnost a vyzýval politické struktury svého hnutí k mobilizaci, „aby nedošlo k totálnímu zvratu politické situace, respektive k nastoupení odplaty, konfrontace a jiných nepříznivých jevů“ (Pravda, 1998, s. 2). Vývoj ale ukázal, že k „totálnímu zvratu“ stejně došlo. Nezabránily tomu ani apely podobného charakteru tehdejších představitelů vládní koalice, ani jejich nedemokratická a často protiústavní opatření. K rozhodující změně politického vývoje Slovenska podstatnou měrou přispěli i četní pracovníci výzkumných ústavů NO spolu s množstvím dalších občanských aktivistů třetího sektoru. Ti měli velký podíl na sjednocení a aktivizaci antimečiarovských demokratických sil slovenské společnosti, které se rozhodně postavily proti snahám o pokračování v kurzu, jejž sledovala vládní koalice HZDS, SNS a ZRS. Editoři publikace, jež hodnotila výsledky slovenských parlamentních voleb v roce 1998, konstatovali, že se NO staly „jedním z rozhodujících činitelů rýsující se kulturní změny, odehrávající se v současnosti na Slovensku“. Dále pak vyslovili své pevné přesvědčení, „že volby 1998 by bez desítek nevládních organizací, bez stovek dobrovolníků a bez účasti nevídaného počtu mladých lidí měly jiný průběh a jiné výsledky“ (Bútora – Mesežnikov – Bútorová, 1999, s. 9–10). Již bylo řečeno, že mnozí významní politologové hodnotili porážku mečiarismu v roce 1998 jako zásadní obrat ve vývoji politického systému Slovenska. Profesorka S. Szomolányiová ji charakterizovala jako změnu směrem ke standardnosti. Podle jejího názoru výsledky parlamentních voleb v roce 1998 dokázaly, že Slovensko zaznamenalo zásadní pokrok v postojích obyvatelstva, který se nejzřetelněji projevil intenzivnější občanskou aktivitou a zvýšenou podporou demokratických principů zejména ve druhé polovině volebního období. „Za předpokladu, že nedojde ke zvratu rozběhnutých trendů, tyto volby by mohly být označeny za konsolidační. Jsou konsolidační ve významu vytvoření příznivějších podmínek pro stabilizaci demokracie a pro odstranění »demokratického deficitu«, jímž bylo zdůvodněno vypadnutí Slovenska z první skupiny zemí pro přijetí do EU a pro členství v NATO“ (Bútora – Mesežnikov – Bútorová, 1999, s. 15), konstatovala ve svém příspěvku Tranzičná cesta Slovenska a voľby 1998, jenž je součástí sborníku Kto? Prečo? Ako? Slovenské voľby ’98. Další léta oprávněnost jejího optimismu plně potvrdila. Ke zvratu nastoupených trendů již nedošlo. Na vytváření hlavního předpokladu zásadního obratu ve vnitropolitickém výMEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2006

137

RECENZNÍ ESEJ voji Slovenska, jenž byl klíčovou podmínkou i změny jeho mezinárodního postavení, se svou produkcí ve velkém rozsahu podílely též think-tanky NO. Politici nové vlády (30. 10. 1998 – 15. 10. 2002), vedené předsedou SDK M. Dzurindou, využili mandát, který dostali od občanů především k tomu, aby Slovensko odstranilo zpoždění v integračních procesech a v této oblasti dohnalo své sousedy. V průběhu funkčního období s velkým úsilím a s nemalým přispěním NO vytvořili pro to všechny nezbytné předpoklady. Přestože Slovensko společně s Bulharskem, s Litvou, s Lotyšskem, s Maltou a s Rumunskem zahájilo vstupní rozhovory s EU až 15. 2. 2000, Evropská rada je s ním ukončila již na svém summitu 12.–13. 12. 2002 v Kodani, to znamená ve stejném termínu jako s kandidáty první vlny, kteří je vedli o dva roky déle. První vládě M. Dzurindy se rovněž podařilo překonat zaostávání, které způsobil předcházející kabinet v procesu začleňování Slovenska do euroatlantického systému kolektivní obrany. Přestože se nenaplnily poněkud nerealistické představy některých jeho politiků o tom, že by mohlo dostat pozvánku do NATO již na washingtonském summitu v dubnu 1999, SR zcela využila šanci, kterou jí toto vrcholné zasedání vyhlášením politiky otevřených dveří nabídlo. Splnila všechna stanovená kritéria a pražský summit Severoatlantické aliance ji v listopadu 2002 dodatečně pozval, aby se připojila k Washingtonské smlouvě. Vláda M. Dzurindy přijala řadu nezbytných opatření i v hospodářské sféře, aby zabránila prohlubující se makroekonomické nerovnováze, která kulminovala právě v době střídání vládních garnitur v roce 1998. Stabilizační opatření si však vyžádala značné oběti zejména v sociální oblasti. Podmínky, v nichž se tento kabinet odhodlal k uskutečnění ozdravných kroků, byly navíc ztíženy důsledky odkládaných transformačních reforem a dřívější netransparentností velké privatizace. Ani jemu se však zcela nedařilo plnit záměry, které sledoval v ekonomické oblasti a v oblasti veřejných financí, ačkoli výsledky, jichž v tomto směru dosáhl, byly podstatně pozitivnější než ty, k nimž svou hospodářskou politikou přispěla předcházející vláda. Zlepšený obraz vývoje slovenské ekonomiky po nástupu vlády čtyřkoalice významně napomohl k tomu, že jednání o přijetí SR do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (Organization for Economic Cooperation and Development – OECD) byla úspěšně završena v roce 2000.3 Skutečnost, že se Slovensko zařadilo mezi nejvážnější kandidáty nejbližší vlny rozšíření EU a že se s ním počítalo jako s jedním z nejlépe připravených uchazečů o členství v Severoatlantické alianci, byla nesporně největším úspěchem, jehož slovenská politická elita dosáhla od vzniku samostatného státu. Důsledky změn, k nimž došlo po roce 1998, se nejmarkantněji promítly do jeho mezinárodní prestiže. Ačkoli se obecně vyzvedávaly především zahraničněpolitické úspěchy první vlády M. Dzurindy, rozhodující význam přitom měly výsledky, jichž dosáhla ve vnitropolitické oblasti. Bez nich, zejména v oblasti rozvoje demokratických principů a při budování pluralitní společnosti, by se nezlepšilo ani mezinárodní postavení Slovenska a ani představitelé demokratických států by v tak krátké době vůči němu neobnovili svou důvěru. Rovněž na tom měli významný podíl četní pracovníci nejen uvedených, ale i dalších nevládních organizací. Po vítězství opozičních stran v parlamentních volbách na podzim roku 1998 se většina z nich ocitla v novém postavení. Řada politologů a analytiků se stala přímými aktéry slovenské politické scény. Někteří získali křesla v parlamentu, jiní se stali poradci členů vlády M. Dzurindy, nebo převzali významné funkce ve státní správě. Prezident IVO Martin Bútora reprezentoval Slovensko v nejintenzivnějším období jeho zápasu o členství v NATO jako velvyslanec v USA. Magda Vašáryová, prezidentka SFPA, po nezdařeném pokusu o křeslo hlavy státu, kterou si občané poprvé vybírali v přímé volbě, se po krátké pauze úspěšně vrátila do služeb slovenské diplomacie, v níž od února 2005 zastává druhou nejvyšší pozici, je státní tajemnicí Ministerstva zahraničních věcí. My, co jsme sledovali vývoj slovenské politické scény z vnějšku, s napětím jsme očekávali, zda se odliv mozků z výzkumných pracovišť do praktické politiky neprojeví v oblasti společenských věd úbytkem či zřetelnou absencí nezávislých analýz a hlubších teo138


RECENZNÍ ESEJ retických závěrů, což by se patrně promítlo do politiky tím, že by se v ní ještě více prosazoval krátkodechý pragmatismus. Již první měsíce působení vládní garnitury, vedené M. Dzurindou, přitom potvrzovaly, že se bude muset vypořádat nejen s četnými problémy, které předtím koalice V. Mečiara vůbec neřešila, nebo je řešila neadekvátními způsoby, ale i s důsledky vlastních chyb . Čekaly ji nové výzvy, jež přinášel život a které také vyplývaly z důsledků ideové a politické různorodosti stran, tvořících toto vládní seskupení. Téměř sedm let od historické porážky mečiarismu potvrdilo, že politologové a analytici NO ve spolupráci a v oboustranně prospěšném dialogu s kolegy z akademických výzkumných pracovišť na svou roli ve slovenské společnosti nerezignovali, ale naopak, snažili se ji plnit ještě aktivněji.

NOVÁ ZADÁNÍ PRO THINK-TANKY NO PO STABILIZACI DEMOKRACIE Před slovenskými politology se otevřel široký prostor pro další tvůrčí počiny. Na jedné straně ve svých výzkumných výstupech i nadále nastavovali politikům zrcadlo, aby je upozorňovali na chyby a nedostatky, jichž se v postavení vládních i opozičních stran při plnění svých funkcí či při využívání možností demokratických institucí dopouštěli. Ačkoli mezi nimi a mnohými ústavní představiteli často přetrvávaly dřívější kolegiální, nebo dokonce blízké přátelské vztahy, většina z nich si zachovala svou nezávislost a snažila se, aby nesklouzávala do role oddaných apologetů a nekritických obdivovatelů vládních rozhodnutí či aktivit. Na druhé straně, a to bylo obecně prospěšné, zintenzivnili svůj podíl na tvorbě podkladů pro rozhodování politiků o budoucím směřování Slovenska a na realizaci projektů, které měly přispět k tomu, aby se země v budoucnu vyhnula různým druhům krizí, jejichž důsledky by mohly ohrozit další harmonický vývoj slovenské společnosti. Z tohoto hlediska lze za nejkomplexnější výstup považovat publikaci, kterou pod názvem Vízia vývoja Slovenskej republiky do roku 2020 vydal v březnu 2003 Inštitút pre verejné otázky. Na vzniku tohoto díla má významný podíl i české Centrum pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, které podobnou publikaci (Vize rozvoje České republiky do roku 2015) vydalo v roce 2001. IVO se ve spolupráci s českým kolegy rozhodl v rámci programu Súhrnná správa o Slovensku realizovat projekt Slovensko 2015. Autorský kolektiv, vedený editory F. Gálem, G. Mesežnikovem, M. Timorackým a P. Zajacem, chtěl tímto výstupem především přispět k vyvolání veřejné diskuze o možných cestách řešení vážných problémů slovenské společnosti, které se velmi naléhavě připomínaly již v průběhu funkčního období prvního Dzurindova kabinetu. Využil k tomu nejvhodnější způsob prezentace – internet. Na své webové stránce v rámci sekce Fórum zveřejnil koncem roku 2001 text druhé verze připravovaného materiálu. Na tento podnět reagoval I. Mikloš, tehdejší místopředseda první Dzurindovy vlády. Počátkem ledna 2002 se obrátil na několik institucí, zabývajících se společenskovědním výzkumem a sociální analýzou, aby se přihlásily do soutěže o realizaci projektu, jehož cílem mělo být vypracování: „… široce koncipované zdůvodněné představy, vymezující vnitřní a vnější faktory, které budou formovat další vývoj Slovenska ve všech oblastech života, identifikující rizika, s nimiž bude tento vývoj spojený, a formulující očekávané vývojové trendy.“ (Gál – Mesežnikov – Kollár /eds./, 2003, s. 7.) Do konkurzu o nejlepší projekt, jenž by splňoval podmínky vládního zadání, se kromě Prognostického ústavu Slovenskej akademie vied a Futurologickej spoločnosti na Slovensku přihlásil také IVO. Komise posoudila jeho návrh, vycházející ze druhé verze projektu Slovensko 2015, jako nejvhodnější podkladový materiál pro vypracování konečného znění „široce koncipované zdůvodněné představy“ o směřování Slovenska v nejbližších dvou desetiletích. Řešitelský kolektiv odevzdal dílo těsně před parlamentními volbami (15. 9. 2002), které se konaly ve dnech 20. a 21. 9. 2002. Druhý kabinet M. Dzurindy pak z něho mohl čerpat inspirující myšlenky nejen pro vládní prohlášení, ale i pro svou praktickou politiku v novém funkčním období, které začalo 15. 10. 2002. Vízia vývoja Slovenskej republiky do roku 2020, jejímiž editory byli F. Gál, G. Mesežnikov a M. Kollár, nepatří a zřejmě ani MEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2006

139

RECENZNÍ ESEJ nebude patřit k dílům, která lze zařadit do kategorie prací s vysokým koeficientem autoritativních citací, ale v každém případě se dostane na seznam výzkumných výstupů, které se staly kvalifikovaným zdrojem myšlenek, užitečných nejen pro vládní politiky, ale i pro všechny, jež se zajímají o bližší i vzdálenější budoucnost Slovenska. Jeden z editorů a současně nejvytíženější člen autorského kolektivu – F. Gál – v krátké předmluvě, nazvané K východiskám (na miesto úvodu), podrobněji objasnil některé principy, jimiž se zpracovatelé díla měli řídit. Připomněl mnohokrát potvrzenou zkušenost, že budoucnost je principiálně nepředvídatelná, současně však zdůraznil nezbytnost anticipace – předjímání. „Myslet anticipativně neznamená však vědět, co bude, ale mít před očima proměnlivou krajinu možností a priorit. Putování touto krajinou není – a nikdy nebude – podle mapy a buzoly... Nikdy nebudeme vědět, jak bude konkrétně vypadat, víme však celkem přesně, že ji chceme zachovat jako prostor pro kvalitní život. Je úkolem prognóz ukazovat, že krajina možných budoucností je pestrá, ale její konkrétní podoba je věcí tvořivého a svobodného dialogu a na něj navazujících akcí.“ (Gál – Mesežnikov – Kollár /eds./, 2003, s. 9.) Autoři se ve snaze vyhnout se obviněním z jednostrannosti při definování svých závěrů a z jakékoli podjatosti při analýze jednotlivých oblastí společenského i ekonomického života slovenské společnosti zavázali, že se budou řídit desaterem zásad, které měly eliminovat sklony k politické či ideologické zaujatosti. Jedna z nich zněla: Nezatajíš své hodnotové zázemí! Editoři v souladu s tímto principem konstatovali, že většina z jednatřicetičlenného autorského kolektivu a desítky expertů, kteří působili při vzniku jednotlivých kapitol jako konzultanti či oponenti, patří k osobnostem, reprezentujícím nelevicové a nesocialistické vidění světa a vyznávají liberální, respektive konzervativní hodnoty. Ačkoli hlavním posláním Vízie vývoja Slovenskej republiky do roku 2020 bylo definovat určitou představu o jejím nejpravděpodobnějším vývoji, její mimořádný význam spočíval především v kritické analýze reálného stavu klíčových oblastí společnosti a v deskripci vnějších podmínek, v nichž se mladá republika na konci funkčního období prvního kabinetu M. Dzurindy nacházela. Podstatným způsobem k tomu přispěla metodika, jíž se autoři při zpracování jednotlivých kapitol řídili. Všechny kromě závěrečné byly koncipovány tak, aby odpověděly především na otázky obsažené v názvech podkapitol. První dvě mapovaly reálnou aktuální situaci (Východiskový stav a podstatné trendy, Problémy, které vyžadují prioritní řešení). V dalších autoři definovali scénáře možného vývoje a adekvátní cesty řešení stávajících problémů. Odrážela to jejich pojmenování (Od problémů, které vyžadují prioritní řešení, k prognózám, Nejpravděpodobnější vývoj, Rizikový vývoj a Žádoucí vývoj). V předposlední podkapitole se autoři snažili stanovit rámcovou strategii dosahování žádoucího vývoje a konečně v poslední upozorňovali na problémy, generované žádoucím vývojem. Důkazem snahy autorského kolektivu o komplexní pohled na aktuální i očekávaný vývoj slovenské společnosti je značný počet kapitol – šestadvacet, nepočítám-li závěrečnou pasáž, která místo závěru pod názvem Slovensko na cestě do neznáma? syntetizuje nejdůležitější výsledky, k nimž se tvůrci tematicky zaměřených oddílů dopracovali. První tři kapitoly se zabývají nejdůležitějšími vnějšími podmínkami, které vývoj Slovenska dosud determinovaly, determinují a zřejmě i v příštích 15 letech budou významným způsobem nadále determinovat.4 V následujících šesti kapitolách se autoři zabývali problematikou politického systému a hodnotovými otázkami, které by měly tvořit ideovou základnu státu a určovat jeho charakter.5 Tři kapitoly se věnují ekonomickým aspektům vývoje slovenské společnosti.6 Významné místo ve studií zejména v podmínkách Slovenska patří kapitole 13 – Regiolnálny rozvoj. Rozsáhlý prostor v publikaci zaujímá problematika sociálních a duchovních zdrojů vývoje společnosti; je jí vyhrazeno sedm kapitol.7 Posledních šest kapitol se věnuje oblastem, které významně ovlivňují různé aspekty života společnosti.8 Již z jejich názvů je zřejmé, že se autoři věnovali ekonomickým problémům rozvoje Slovenska vzhledem k celkovému rozsahu publikace relativně méně než jiným 140


RECENZNÍ ESEJ oblastem. Naopak, ve stejnojmenné studii, kterou do výběrového řízení v září 2002 poslal Prognostický ústav SAV (Prognostický ústav Slovenskej akadémie vied: Vízia vývoja Slovenskej republiky do roku 2020, 2002) je těmto otázkám vymezen podstatně větší prostor – více než 1/3 z celkového rozsahu díla.9 Ze závěrů, jež definovali autoři týmu IVO, však vyplynula neméně kvalifikovaná a naléhavá doporučení, která se později stala základem reformní politiky druhého kabinetu M. Dzurindy. Například v 10. kapitole (Fungovanie trhu a regulačné pôsobenie vlády) navrhovali, aby vláda odstranila zasahování do podnikatelského prostředí, zejména zrušením dotací na hospodářské aktivity a neposkytováním záruk za úvěry, aby redukovala výdaje na sociální transfery v souladu s jejich zadresněním a přenesením na soukromý sektor. Současně doporučovali, aby příští kabinety podstatně zmenšily daňové a odvodové zatížení, zejména „snižováním sazeb daní z příjmů právnických i fyzických osob (postupně na nulovou sazbu) a významně snižovaly sazby odvodů na sociální zabezpečení“ (Gál – Mesežnikov – Kollár /eds./, 2003, s. 103). Navrhovali zpřehlednit a zjednodušit daňový systém, zejména odstraněním selektivních nástrojů a jiných nesystémových výjimek a zvýhodnění. Podobné požadavky se objevily i v dalších kapitolách, zabývajících se ekonomickou oblastí. Jejich autoři důsledně prosazovali liberální přístupy nejen při uplatňování nástrojů k ovlivňování podmínek pro rozvoj národního hospodářství, ale i ve vztahu k pracujícím. Zdůrazňovali například nevyhnutelnost přehodnocení principů solidárnosti, odvodové povinnosti zaměstnanců a zaměstnavatelů, jakož i přerozdělovací mechanismy. Ve snaze zmírnit razantnost svých neoliberálních doporučení ale současně připomínají, že „pod jejich přehodnocením [principů solidárnosti – poznámka autora] však nemají na mysli jejich likvidaci“ (Gál – Mesežnikov – Kollár /eds./, 2003, s. 103). Závěry zpracovatelského kolektivu Vízie vývoja Slovenskej republiky do roku 2020 zcela splňovaly očekávání většiny představitelů pravicové vlády, která vzešla z parlamentních voleb v září 2002. Svými výzkumnými výstupy a dalšími formami publikační činnosti je v mnoha směrech podpořili i pracovníci jiných badatelských nevládních pracovišť s ekonomickým zaměřením, zejména M.E.S.A.10 a INEKO. Prvně jmenované si jako ekonomický think-tank i nadále zachovalo těsnou vazbu na místopředsedu vlády pro ekonomiku I. Mikloše, jenž v této funkci působil jak v první, tak i ve druhé vládě M. Dzurindy. V jeho druhém kabinetu je současně i ministrem financí. Úzké spojení mezi M.E.S.A.10 a SDKÚ, ale hlavně s jejím místopředsedou se výrazně projevilo v uplynulém volebním období především při realizaci reformy veřejné správy, která se uskutečnila podle projektu, jenž vznikl na tomto pracovišti. Hlavní roli při jeho prosazování do života převzal výkonný ředitel M.E.S.A.10 V. Nižňanský jako vládní zmocněnec pro reformu veřejné správy. Nezbytnost změn v celé řadě oblastí závislých na zdrojích ze státního rozpočtu se naléhavě projevovala již v průběhu prvního funkčního období kabinetu M. Dzurindy. Politická a ideová širokospektrálnost této vládní koalice ztěžovala však hledání optimálních řešení, jež by splňovala požadavky všech jejích politických subjektů. I když se k nějakým reformním krokům dopracovala, zpravidla další vývoj v příslušné oblasti kvůli své nedůslednosti podstatněji neovlivnily. Opatření navržená rezortními ministry byla často různými protinávrhy již na úrovni vládní koalice natolik korigována, že ztrácela svůj původní reformní smysl. Pracovníci M.E.S.A.10 například již v roce 2001 vypracovali Analýzu dôchodkového systému na Slovensku, v níž kromě rozboru fungování a perspektiv vývoje domácího modelu provedli deskripci důchodových soustav v řadě evropských států, včetně České republiky, ale také v Chile a v dalších zemích. S využitím zkušeností získaných při jejich aplikaci v podstatě jako první navrhli alternativní možnosti reformy současného důchodového systému na Slovensku. S blížícím se koncem funkčního období, v důsledků narůstajících rozporů mezi politickými stranami první vládní koalice, vedené M. Dzurindou, ochabovaly její snahy o zásadnější změny, které by rozhodujícím způsobem přispěly k řešení problémů slovenské MEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2006

141

RECENZNÍ ESEJ společnosti. Současně narůstalo nebezpečí, že by se k moci ve státě mohlo opět dostat podobné seskupení politických subjektů, které neslo hlavní odpovědnost za integrační fiasko, jež Slovensko utrpělo v roce 1997. Pracovníci výzkumných pracovišť NO se v této fázi vnitropolitického vývoje na Slovensku zaměřovali jednak na důslednou analýzu příčin rozporů ve vládní koalici, jednak na odhalování důvodů ochabování jejího reformního potenciálu. Významnou roli sehráli i při intenzivním objasňování případných rizik, vyplývajících z návratu vlády pod Mečiarovým vedením, pro završení cesty Slovenska do evropských a transatlantických struktur. Své původně deklarované poslání v tomto směru i nadále naplňovaly pravidelně vydávané ročenky IVO Slovensko v roku… Súhrnná správa o stave spoločnosti. Nejen politici, ale i ostatní zájemci o politický vývoj a o budoucnost Slovenska se v nich dovídali jednak o stavu slovenské politické scény v tom kterém roce, jednak i o širokém kontextu příčin, které příslušné problémy způsobovaly, a o možných důsledcích jejich přetrvávání. Think-tanky NO také dalšími publikacemi přispěly k tomu, že otázky, týkající se nejbližších perspektiv Slovenska před koncem volebního období v roce 2002, i nadále patřily k nejfrekventovanějším. Jedna z nejcitlivějších například zněla: „Podaří se úspěšně završit celý proces jednání o přijetí do EU, jehož dosavadní fáze posunuly Slovensko na úroveň sousedů z visegrádské čtyřky, a přípravy na členství v NATO, které jej zařadily mezi nejžhavější kandidáty druhé vlny rozšiřování?“ Těsně před posledními parlamentními volbami tato otázka neznepokojovala pouze občany Slovenska, ale i mnohé politické představitele jeho sousedů a odpovědné funkcionáře obou integračních seskupení. Časté a kvalifikované kladení této a podobných otázek v situaci, kdy převážná část slovenských voličů zvažovala, že své hlasy v žádném případě neodevzdá stranám, které byly v té době u moci, mělo z hlediska budoucnosti země mimořádný význam a v září 2002 z velké části ovlivnilo i volební výsledek. Pracovníci NO se svou publikační činností snažili slovenským voličům zprostředkovat významná poselství četných představitelů členských států NATO a EU, která měla motivovat jejich rozhodování u volebních uren. Smyslem těchto apelů bylo, aby se občané svými hlasy přičinili o takovou vládu, jež bude skýtat záruky politické stability Slovenska. Sdělovali jim, aby si vybrali takové politiky, kteří nezmaří dosažení cíle, jejž podle průzkumů veřejného mínění většina společnosti masivně podporovala. Přání mnoha voličů, aby se Slovensko stalo integrální součástí evropských a transatlantických struktur, převážilo nad mírou jejich nespokojenosti s některými vnitropolitickými jevy. Politologové a analytici NO přispěli k tomu, že nejen první Dzurindův kabinet, ale i slovenská politická elita vůbec dosáhly největší zahraničněpolitické úspěchy za celou dobu od vzniku samostatného státu vůbec. Byly natolik zřetelné a nezpochybnitelné, že je nemohli zamlčet ani nejnesmiřitelnější odpůrci tehdejší vládní koalice. Mezinárodní prestiž Slovenska se během čtyř let první vlády M. Dzurindy radikálním způsobem změnila i s přispěním intelektuálního potenciálu nevládních organizací.

PŘÍSPĚVEK THINK-TANKŮ NO K PROSAZOVÁNÍ SLOVENSKÝCH REFOREM Zahraničněpolitické úspěchy tohoto kabinetu byly zřejmě také hlavním faktorem, který ovlivnil rozhodnutí mnohých voličů těsně před parlamentními volbami v roce 2002. Pozitivní výsledky v této oblasti pravděpodobně převládly nad zklamáním občanů z nenaplněných představ v ekonomickém a sociálním rozvoji slovenské společnosti, za což podle nich mohla především první vláda M. Dzurindy. V tom lze spatřovat i jeden z hlavních důvodů, proč se po těchto volbách opět dostaly k moci tři z politických stran, které se na ní podílely i v předcházejícím volebním období. Navíc, na rozdíl od minulého kabinetu, v nové vládní koalici nebyl žádný levicový ani středolevý politický subjekt, jenž by zdůrazňováním sociálních aspektů v politice vlády komplikoval prosazování reformních představ liberálně a konzervativně orientovaných politiků pravicových stran. 142


RECENZNÍ ESEJ Nové vládní seskupení se vzhledem ke své programové blízkosti vcelku snadno dohodlo na nezbytnosti urychleného spuštění strukturálních reforem v oblasti daní, důchodového zabezpečení, sociálního systému, školství, zdravotnictví, zemědělství a justice. Urgentní změny si přímo vynucoval stav veřejných financí a napjatá, někde až neúnosná situace ve vyjmenovaných oblastech. Neméně naléhavá řešení vyžadovala však i dlouhodobě vysoká míra nezaměstnanosti, kterou se vládní koalice rozhodla za každou cenu podstatně snížit. Autoři programových tezí a později i programového prohlášení vlády se při vypracovávání těchto dokumentů měli o co opřít. Využívali přitom nejen náměty obsažené v dříve zpracovaných výstupech IVO (viz například Vízia vývoja Slovenskej republiky do roku 2020; Gál – Mesežnikov – Kollár /eds./, 2003), SFPA (zejména v oblasti mezinárodních vztahů a zahraniční politiky), ale i konkrétní projekty, které vznikly v těsné spolupráci politiků nominovaných jednotlivými koaličními stranami za členy nového kabinetu s pracovníky M.E.S.A.10 a think-tanků dalších nevládních institucí. Významné informace o aktuální demografické situaci Slovenska a o jejím perspektivním vývoji obsahovaly zejména Národné správy o ľudskom rozvoji, které vycházejí již od roku 1995 ve dvouletých intervalech. První vydání měla průřezový charakter. Později je nahradily výstupy s monotematickým zaměřením. Poslední zpráva za roky 2001–2002, kterou vydalo v roce 2003 Centrum pre hospodársky rozvoj a Rozvojový program OSN (UNDP) za přispění bratislavského Stredoeurópského inštitútu pre ekonomické a sociálne reformy (nyní se již prezentuje bez přívlastku Stredoeurópsky, tedy pouze jako Inštitút pre ekonomické a sociálne reformy – INEKO) a bratislavského zastoupení Nadace Friedricha Eberta (FES), je věnována otázkám zdraví člověka. Autorský kolektiv se pod vedením editora L. Vagače soustředil na tuto tematiku nejen kvůli její obecné závažnosti, ale především proto, že otázky s ní spojené patří na Slovensku dlouhodobě k nejožehavějším společenským problémům. Prohlubující se obtíže ve fungování celého zdravotnického systému SR a jejich dosavadní (ne)řešení se odrážely ve vysokém stupni nespokojenosti obyvatelstva. Ačkoli se zpráva koncentruje zejména na tuto oblast, její autoři se nemohli vyhnout ani otázkám, které vytvářejí politický a ekonomický kontext péče o zdraví slovenského obyvatelstva. Také oni se shodli na tom, že výsledek parlamentních voleb v září 2002 „je předpokladem pokračování stabilního demokratického vývoje a lepšího konsenzu ve vztahu k nevyhnutelným reformám“ (Vagač /ed./, 2003, s. 1). Pro jejich realizaci se podle zprávy vytvořily i velmi příznivé zahraničněpolitické podmínky. Přijetí Slovenska do OECD, jeho členství v NATO a v EU (v té době pouze očekávané) posílily mezinárodní postavení země a zvýšily její důvěryhodnost u představitelů významných demokratických států Evropy a Severní Ameriky. Pozitivní vnímaní Slovenské republiky ve světě působilo jako důležitý faktor změny postojů zahraničních investorů, jež se jí předtím z různých důvodů dost ostentativně vyhýbali. Autorský tým tvořily osobnosti reprezentující různé obory, které mají přímý či zprostředkovaný vztah k problematice, jíž se tato zpráva zabývá. Podíleli se na ní lidé z akademického prostředí, z nevládních organizaci, ale i z praxe a z různých institucí státní správy. Hodnotu úsporného, ale obsažného textu výstupu zvyšuje množství tabulek a grafů, zpracovaných na základě bohatých statistických údajů, které plasticky charakterizují situaci v oblasti lidského rozvoje Slovenska. Na zpracování kapitol, které se zabývají problémy zdravotnictví, se podílel též ekonomický analytik M.E.S.A.10 Peter Pažitný a v té době ještě stínový ministr zdravotnictví Aliancie nového občana (ANO) Rudolf Zajac. Tehdy pracoval jako lékař v komerční sféře ve funkci ředitele akciové společnosti Tatra – Alpine, která poskytuje zdravotní služby. Již v roce 2001 společně vydali práci s názvem Stratégia reformy zdravotníctva – reálnej reformy pre občana (Pažitný – Zajac, 2001). Je proto pochopitelné, že nejvýznamnější závěry, k nimž během práce na uvedené publikaci dospěli, prosadili též do Národnej správy o ľudskom rozvoji. Zřejmě i jejich zásluhou její závěrečná část, nazvaná Vízia zdravia pre Slovensko, je tvrdou kritikou stavu slovenského zdravotnictví, jež se „nachází v krizi, která má násleMEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2006

143

RECENZNÍ ESEJ dující rozměry: krize finanční, krize kvality, krize manažerská, krize lidská. Zdravotnický systém produkuje rostoucí dluh a nepomáhají ani finanční injekce z privatizace, jež navíc neodstraňují příčiny jeho vzniku.“ (Vagač /ed./, 2003, s. 85.) S obdobnou razancí jsou vyjmenovány rovněž další problémy slovenského zdravotnictví. Zpráva nezůstala však jen u deskripce stavu, ale navrhovala i řešení. Je přínosné, že doporučení zprávy vycházejí z komplexního posouzení podmínek, v nichž se má péče o zdraví občanů Slovenska poskytovat. Reforma zdravotnictví je tedy jen jednou, i když podstatnou složkou celé soustavy změn, které musí společnost absolvovat, aby se vytvořily optimální podmínky pro zlepšení jejího zdravotního stavu. Ten je základním předpokladem delšího, přitom plnohodnotného života občanů. Ani tato autorská dvojice se však nevyhnula střetu mezi deklarovanými principy a navrhovanými opatřeními. Skutečnost, zda návrhy, obsažené v podkapitole Reforma zdravotníctva, splňují podmínky, které autoři závěrečné části v obecné poloze zprávy sami definovali, by měli posoudit odborníci. Jednou ze statistických příloh zprávy je i Hodnotenie ekonomických a sociálnych opatrení (HESO). Obsahuje rating výběru přijatých a navrhovaných ekonomických a sociálních opatření za období duben 2000 až září 2002. Je to zhuštěný výtah z výstupů, které v rámci projektu HESO za uvedené období zpracoval Inštitút pre ekonomické a sociálne reformy (INEKO). Tato příloha zrcadlí pohled odborné veřejnosti na nejvýznamnější legislativní i exekutivní opatření, přijatá tehdejším kabinetem v rámci jeho reformního úsilí, a charakterizuje reformní atmosféru ve slovenské společnosti. INEKO se tímto projektem zařadil mezi think-tanky NO, které svou produkcí významně přispívají k upevňování mezinárodní prestiže Slovenské republiky. Zkratka INEKO není ve slovenských médiích tak frekventovaná jako například IVO, SFPA či M.E.S.A.10. Přesto má s nimi mnoho společného. Inštitút pre ekonomické a sociálne reformy je občanské sdružení, které vzniklo v říjnu 1999 z podnětu spoluzakladatelů D. Zemanovičové, K. Vajdové a E. Jurzycy. Posledně jmenovaný se stal jeho prvním ředitelem a tuto funkci zastává dodnes. Inštitút pre ekonomické a sociálne reformy v souladu se svým zaměřením10 již od roku 2000 realizuje kromě jiných aktivit vpředu vzpomenutý projekt HESO. V jeho rámci se široká odborná veřejnost – nezávislí ekonomové, analytici, odborní žurnalisté, podnikatelé, reprezentanti akademické obce, neziskového sektoru, stavovských organizací a samospráv – pravidelně čtvrtletně vyjadřuje k vybraným navrhovaným a realizovaným opatřením zákonodárné a výkonné moci, jakož i k rozhodnutím veřejných institucí. Kvalifikovaní experti z řady pracovišť, která se zabývají různými aspekty ekonomických a společenských procesů, prostřednictvím výstupů INEKO seznamují širokou veřejnost se svým názorem na kvalitu a důležitost ekonomických i sociálních opatření. Občané, aniž by se museli prokousávat množstvím odborných materiálů, tak mají možnost získat spolehlivý přehled o tom, jaká ekonomická a sociální opatření, respektive reformy, jsou na Slovensku připravována a realizována. Z hodnocení odborníků lze zjistit, která rozhodnutí vlády, zákonodárců či dalších veřejných institucí byla a jsou významným přínosem pro sociálně-ekonomický rozvoj a která naopak byla a jsou brzdou tohoto procesu. Výstupy, které INEKO zveřejnil v roce 2003 a 2004 (Hodnotenie ekonomických a sociálnych opatrení, január 2002 – december 2002 a Reformy na Slovensku 2003–2004, Projekt HESO – hodnotenie ekonomických a sociálnych opatrení, január 2003 – marec 2004, jejichž editorem je D. Zachar), kromě informačního poslání ve vztahu k široké veřejnosti plnily rovněž roli zpětné vazby pro politiky vládní koalice. Výsledky hodnocení přijatých opatření zveřejňuje institut navíc pravidelně za každé čtvrtletí na svých webových stránkách a elektronickou poštou je rozesílá zainteresovaným pracovištím. Závěry z výzkumů INEKO jsou tak operativně přístupné všem zájemcům, kteří se perspektivami ekonomického vývoje Slovenska zabývají. První z uvedených publikací se zabývá opatřeními, která přijal kabinet M. Dzurindy a Národní rada SR v závěrečné fázi uplynulého funkčního období. Druhá naproti tomu 144


RECENZNÍ ESEJ hodnotí aktivity výkonné a zákonodárné moci bezprostředně po vytvoření nové vládní koalice v roce 2002. Obě tak velmi plasticky odrážejí protisměrný vývoj reformní atmosféry na Slovensku v uvedených obdobích. Kritický tón, jímž první hodnotí závěrečné období předcházející vlády M. Dzurindy, je zcela oprávněný. Jednala podobně, jako si počíná většina vládních seskupení v jiných zemích těsně před volbami. Její odhodlání přijímat nepopulární, ale potřebné reformy, předpokládající jistá omezení, postihující voliče, výrazně kleslo. Naopak přijala řadu nesystémových kroků „nejednou s populistickým nádechem a s negativním vlivem na rozvoj ekonomiky a celé společnosti“ (Zachar /ed./, 2003, s. 20). Zároveň autoři publikace zcela opodstatněně označili za událost roku 2002 integrační úspěchy Slovenska, které se definitivně završily po zářijových parlamentních volbách. „Jejich výsledek potvrdil demokratické a prozápadně orientované směřování SR… Již samotný integrační proces zásadně ovlivňoval a ovlivňuje politiku, ekonomiku, celou společnost na Slovensku. Členstvím v EU a v NATO se nadefinuje základní zahraničněpolitický, vojenský, jakož i sociálně-ekonomický směr Slovenska na dlouhá desetiletí.“ (Zachar /ed./, 2003, s. 24.) Rovněž i další výstupy INEKO zrcadlily reálný obraz aktuálního stavu věcí veřejných. Očekávání, která autoři publikace Hodnotenie ekonomických a sociálnych opatrení vyslovili po vytvoření nové středo-pravé koalice, se z velké části promítla též do programového prohlášení její vlády. Druhý kabinet M. Dzurindy, vědom si efektu „politického cyklu“,11 se od počátku svého funkčního období pustil do realizace reformních kroků, jež sliboval ve svém vládním programu. Proto také pracovníci INEKO zcela oprávněně označili výstup, obsahující hodnocení ekonomických a sociálních opatření za první dva roky jeho působení, výstižným titulkem Reformy na Slovensku 2003–2004. O Slovenské republice se krátce po posledních parlamentních volbách v roce 2002 již nehovořilo pouze jako o novém členu evropských a transatlantických integračních seskupení, jenž se po úspěšně složeném reparátu stal plnohodnotnou součástí jak EU, tak i NATO, ale také jako o příkladu pro ostatní evropské státy. Opatření, která přijal druhý kabinet M. Dzurindy v oblasti veřejných financí, v rámci reforem daňové soustavy, důchodového systému, celé sféry sociálního a zdravotního zabezpečení a trhu práce, jakož i v zájmu zlepšení podnikatelského prostředí, vyvolala mimořádnou odezvu především v zahraničí, i když nebyla vždy jen pozitivní. V každém případě však významně přispěla k dalšímu nebývalého růstu mezinárodní prestiže Slovenska. Nejmarkantnějším potvrzením toho byla například skutečnost, že se v jeho metropoli počátkem roku 2005 konal americko-ruský summit. Donald Abenheim, pracovník Hooverova institutu na Stanfordské univerzitě, zdůvodnil výběr Bratislavy za místo tohoto důležitého jednání tím, že si Slovensko zasloužilo ze strany Washingtonu zvláštní uznání především „za úspěch v procesu euroatlantické integrace po sérii nezdarů v polovině 90. let… No, udělali jste obrovský pokrok i v ekonomice, v politice a ve společnosti jako celku. Slovensko ztělesňuje v pravém smyslu slova »novou Evropu«.“12 Těmito slovy bezprostředně před uvedenou schůzkou ocenil poslední úspěchy SR v rozhovoru pro Hospodárske noviny ze 17. 2. 2005 odborník amerického institutu D. Abenheim. Nový velvyslanec USA Rodolphe Vallee, který zahájil svou misi v Bratislavě koncem srpna 2005, použil ještě vzletnější slova k ocenění mezinárodní prestiže Slovenska: „Přišel jsem do země, která je ekonomickým zázrakem Evropy a majákem demokracie ve světě.“13 Ukázka z produkce několika think-tanků slovenských NO přesvědčivě ilustruje jejich podíl na tomto mimořádně významném zahraničněpolitickém úspěchu mladého státu.

SHRNUTÍ Po seznámení s několika výstupy think-tanků nejznámějších nevládních neziskových organizací s rozdílným obsahovým zaměřením a po připomenutí si jejich značného vlivu na utváření vnitropolitického vývoje Slovenské republiky ve třech posledních volebních obdobích logicky vzniká řada otázek. Asi nejvýznamnější z nich by mohla být formuloMEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2006

145

RECENZNÍ ESEJ vána takto: Co způsobilo, že Slovensko, které bezprostředně po listopadu 1989 v důsledku historických podmínek značně zaostávalo za svými sousedy v rozvoji občanské společnosti, má v současnosti široce rozvinutý a bohatě rozvrstvený třetí sektor a z tohoto hlediska zaujímá v rámci visegrádské čtyřky nejpřednější pozici? S ní souvisí a na ni navazuje druhá otázka: Z čeho pramení schopnost specifické složky slovenských nevládních neziskových organizací – think-tanků – ovlivňovat politický vývoj země způsobem, který významně přispívá k posilování mezinárodní prestiže státu? Odpověď na obě otázky lze hledat především v samotném polistopadovém vývoji země. Určité zaostávání Slovenska za sousedy v rozvoji občanské společnosti a v budování jednotlivých občanských sdružení přispělo k tomu, že prostor svobody a demokracie, jenž se po sametové revoluci v roce 1989 otevřel i pro jeho občany, se po přesvědčivém vítězství HZDS v parlamentních volbách v roce 1992 začal nebezpečně zmenšovat. Liberálně orientovaní stoupenci občanské společnosti, z nichž mnozí patřili k vedoucím osobnostem Verejnosti proti násiliu (VPN), byli postupně vytěsňováni ze státních a často i veřejných funkcí, a proto hledali možnosti k uplatnění svých představ o nově budovaném státě v prostředí nevládních neziskových organizací. Snažili si přitom využít všech možností, které jim v tomto směru poskytoval moderní a demokratický Zákon o sdružování občanů, přijatý tehdejším Federálním shromážděním ČSFR již v březnu 1990. Novým impulzem pro tento proces bylo opětovné vítězství V. Mečiara v parlamentních volbách v roce 1994. Jeho třetí vláda svým způsobem uplatňování moci vyvolávala stále větší obavy o osud demokracie na Slovensku a o jeho zahraničněpolitické směřování, které záhy překročily i hranice SR. Starost o perspektivy politického vývoje na Slovensku kromě jiných důsledků přispěla k tomu, že řada zahraničních soukromých i veřejnoprávních nadací, ale i některé mezinárodní organizace zahrnuly slovenská občanská sdružení mezi preferované příjemce své významné finanční pomoci. Ta však byla zpravidla podmíněna jejich finální produkcí, jež měla přispívat k obraně demokracie a dalších hodnot západní civilizace. A v tom spočívá jádro odpovědi na druhou otázku. Zápas o budoucnost Slovenska přispěl ke vzniku četných think-tanků, které buď postupně vznikly na bázi některých občanských sdružení a jiných forem NO, anebo se vytvořily s jediným zaměřením – poskytovat zainteresovaným subjektům kvalifikované analýzy příslušných oblastí společenského života. I zde působil efekt zákona „akce – reakce“. (V tomto případě však v obrácené podobě.) Zpátečnické kroky Mečiarova kabinetu podnítily k akci mnohé z těch expertů, které svou politikou vypudil ze státních struktur. Podle prezidenta IVO G. Mesežnikova think-tanky poskytovaly mnohým odborníkům propuštěným ze státních služeb „základnu pro jejich výzkumnou a publikační činnost“ (Deník SME, 2001, s. 18). V dalších větách pak objasňuje i zdroj schopnosti slovenských think-tanků ovlivňovat veřejný život. Podle něho pramenila z toho, že byly součástí širokých demokratických aliancí, které v roce 1998 „přispěly ke změně poměrů ve státě. Jelikož po volbách 1998 přestaly být vztahy mezi státními orgány a aktéry občanské společnosti antagonistické a dostaly charakter korektního partnerství, slovenské think-tanky se staly zásobárnou expertů pro reformní politické síly ve vládě.“ (Deník SME, 2001, s. 18.) Oprávněnost jeho hodnocení potvrzují i vpředu jmenované výstupy některých z řady významných slovenských nevládních organizací. Vladimír Leška 1

Zkratky slovenských politických subjektů použité v textu této práce: ANO – Aliancie nového občana; HZDS – Hnutie za demokratické Slovensko; SDK – Slovenská demokratická koalícia; SDKÚ – Slovenská demokratická a kresťanská únia; SNS – Slovenská národná strana; ZRS – Združenie robotníkov Slovenska. 2 V této souvislosti je nezbytné zdůraznit, že na diskuzi o stinných stránkách Mečiarova režimu se významným způsobem podíleli i politologové, historici a sociologové, působící na slovenských univerzitách a v některých

146


RECENZNÍ ESEJ ústavech Slovenskej akademie vied. Mnozí z nich své názory publikovali zejména ve sbornících či v jiných druzích výstupů analytických center NO. K nejvýznamnějším z nich patřili především profesor M. Kusý, profesor S. Szomolányi, docent V. Krivý či profesor D. Kováč. 3 Dohodu o přístupu Slovenska k Dohovoru OECD podepsali generální tajemník OECD D. Johnston a ministr zahraničních věcí SR E. Kukan dne 28. 9. 2000 v Paříži. Celá přijímací procedura byla formálně ukončena 14. 12. 2000. 4 Kapitola 1 – Globalizácia a výzvy pre Slovensko; kapitola 2 – Európská integrácia, účasť SR na integračných procesoch; kapitola 3 – Vonkajšie bezpečnostné riziká a nové bezpečnostné výzvy. 5 Kapitola 4 – Politický systém; kapitola 5 – Ústavný a právny systém, utváranie právneho štátu; kapitola 6 – Výkon ľudských práv; kapitola 7 – Národnostné a etnické menšiny; kapitola 8 – Občianska spoločnosť; kapitola 9 – Charakter štátu a verejná správa. 6 Kapitola 10 – Fungovanie trhu a regulačné pôsobenie vlády; kapitola 11 – Súhrnná ekonomická výkonnosť a konkurencieschopnosť; kapitola 12 – Trh práce, zamestnateľnosť a zamestnanosť. 7 Kapitola 14 – Kvalita života; kapitola 15 – Sociálna súdržnosť, sociálne vzťahy, sociálna štruktúra; kapitola 16 – Národná identita a kultúra, národné a štátne záujmy; kapitola 17 – Religiozita a vzťah cirkví a štátu; kapitola 18 – Vzdelanie; kapitola 19 – Veda, technika, výskum a vývoj; kapitola 20 – Informačné a komunikačné technologie. 8 Kapitola 21– Médiá; kapitola 22 – Kriminalita; kapitola 23 – Demografický vývoj, problémy rodiny, migrácia; kapitola 24 – Zdravie; kapitola 25 – Životné prostredie; kapitola 26 – Kultúrne vzorce, hodnotové orientácie. 9 Její autoři ve druhé kapitole s názvem Poznatkovo založená ekonomika řešili například takové otázky, jako je Informačná spoločnosť; Rozvoj poznania a vzdelanosti; Rizikový kapitál; Multifunkčné poľnohospodárstvo; Konkurencieschopnosť slovenskej ekonomiky; Dlhodobý ekonomický rast. 10 Podle webové stránky INEKO jeho cílem je studium ekonomických a sociálních vztahů doma i v zahraničí, rozvoj poznatků o ekonomických procesech v tržních ekonomikách s důrazem na jejich aplikaci v hospodářství SR. Zaměřuje se zejména na analýzu procesů v oblasti ekonomického a sociálního rozvoje doma i v zahraničí, doporučuje opatření, zabezpečující dlouhodobý ekonomický růst, založený na demokratickém vývoji společnosti apod. Viz http://www.ineko.sk/ineko.htm 11 „Politický cyklus“ vyjadřuje míru odhodlání vládnoucí garnitury přijímat nepopulární opatření v závislosti na různých etapách funkčního období. Nejvyšších parametrů dosahuje v jeho první polovině, zatímco ve druhé části, zejména však těsně před novými parlamentními volbami, se tato míra odhodlání výrazně snižuje. 12 Viz http://hnonline.sk/3-22343535-Abenheim-k00000_detail-31 13 Viz www.plus7dni.sk/index.cfm?Page=ShowArticle&ArticleID=14436

Literatura • Bútora, Martin – Hunčík, Peter (eds., 1996): Slovensko 1995. Súhrnná správa o stave spoločnosti. Bratislava: Nadácia Sándora Máraiho, 1996. • Bútora, Martin – Mesežnikov, Grigorij – Bútorová, Z. (1999): Kto? Prečo? Ako? Slovenské voľby ’98. Bratislava: IVO, 1999. • Deník SME, ročník 9 (Bratislava, 29. 5. 2001), číslo 122. • Mesežnikov, Grigorij (1996): Vnútropolitický vývoj a politická scéna v roku 1995. In: Bútora, Martin – Hunčík, Peter (eds): Slovensko 1995. Súhrnná správa o stave spoločnosti. Bratislava: Nadácia Sándora Máraiho, 1996. • Pažitný, Peter – Zajac, Rudolf (2001): Stratégia reformy zdravotníctva – reálnej reformy pre občana. Bratislava: M.E.S.A.10, 2001, http://www.ano-aliancia.sk/documents/zdrav.pdf • Pravda, ročník VIII (Bratislava, 2. 3. 1998), číslo 50. • Vízia vývoja Slovenskej republiky do roku 2020 (2002). Bratislava: Prognostický ústav Slovenskej akadémie vied, 2002, http://www.vlada.gov.sk/miklos/vizia_upsav.html • Volebný program HZDS (1994). Slovensko – do toho! Bratislava: Tlačový a informačný útvar HZDS vo vydavateľstve SALUS, s. r. o., 21. 9. 1994.


147

Příspěvek analytických center nevládních organizací k posílení mezinárodní prestiže Slovenska

Recommend Documents