Přírodní fenomény a zajímavosti západních Čech

Přírodní fenomény a zajímavosti západních Čech Jiří Brabec [editor] Jiří Brabec, Petra Cehláriková, Zdeněk Fric, Vladimír Hula, Martin Konvička, Jan Matějů, Jaroslav Michálek, Petr Rojík, Petra Schnitzerová, Přemysl Tájek, Kamil Zimmermann [autoři dílčích textů]

Projekt Publikace „Přírodní fenomény a zajímavosti západních Čech“ byl realizován za finanční podpory Karlovarského kraje.

Vydalo občanské sdružení Mezi lesy, Prostiboř, ve spolupráci s Muzeem Cheb, p. o. Karlovarského kraje. říjen 2010

Bobr evropský (Castor fiber) v západních Čechách Petra Cehláriková Správa CHKO Český les, náměstí Republiky, 348 61 Přimda

Bobr evropský (Castor fiber) je největším evropským hlodavcem. Spolu s blízce příbuzným druhem bobrem kanadským (C. canadensis) jsou po jihoamerické kapybaře (Hydrochaeris hydrochaeris) největšími hlodavci na světě (obr. 1).

Popis druhu Bobr evropský váží až 30 kg a s ocasem měří až 140 cm. Jedná se o semiakvatický (tj. částečně ve vodě žijící) druh s dokonalým přizpůsobením tomuto způsobu života. Má hydrodynamický tvar těla, oči a nozdry jsou v jedné rovině. Pobyt pod vodou mu umožňují uzavíratelné nozdry a uši, mžurka kryjící oči a mohutný kořen jazyka, který zabraňuje pronikání vody do hrtanu. Díky speciálnímu pyskovému svalu, který se za řezáky uzavírá, může konzumovat potravu i pod vodou. Bobr má masivní lebku, ke které jsou upevněny mocné svaly, jenž pohybují čelistí. Má celkem 20 zubů (1, 0, 1, 3 / 1, 0, 1, 3). Dva přední zuby v každé čelisti, stejně jako u jiných hlodavců, neustále dorůstají. Protože mají sklovinu jen na přední straně zubu, opotřebovávají se na zadní straně rychleji, takže vzniká ostrá hrana podobná dlátu. Sklovina řezáků je zpevněna oranžově zbarveným pigmentem. K pohybu ve vodě bobrovi slouží dobře vyvinuté plovací blány na zadních končetinách a plochý, šupinatý ocas, který pracuje jako kormidlo (obr. 2). Ocas bobr dále využívá jako podpěru při chůzi, při kácení stromů nebo ke komunikaci. Tmavohnědá lesklá srst je zejména na břiše velmi hustá. Hustota kožichu dosahuje v zimě až 27 tisíc chlupů na 1 cm2, v létě asi o třetinu méně. Dokonalou vodotěsnost kožichu umožňují i mastné výměšky anální žlázy a pečlivá péče o srst. Tu si bobři pročesávají pomocí zdvojeného drápu na druhém prstě zadní končetiny (Anděra & Horáček 2005). Anální otvor ústí společně s urogenitální (močopohlavní) soustavou ve společném vývodu, který připomíná kloaku. Samci mají kost penisovou (os penis), která je dlouhá asi 2 cm. Pro bobry je charakteristická přítomnost dvou párových žláz ležících v blízkosti „kloaky“ pod kořenem ocasu. Větší žlázy jsou u dospělců dlouhé kolem 8 cm, u ročního mláděte asi 4 cm. Na povrchu jsou hladké, uvnitř bohatě členité až laločnaté, obsah je polotekutý žlutohnědé barvy. Výměšek žláz má velmi silný a charakteristický pach, který je lehce rozpoznáván i člověkem. Pach je pravděpodobně původem z pryskyřičných a siličných složek dřevin. Tyto žlázy byly v minulosti známi pod obchodním názvem „Castoreum − bobří stroj“, nebo také pižmové žlázy (Kostkan 2000). Druhý pár žláz je o něco menší. Mají hladký povrch a uvnitř jsou mírně laločnaté. Obsah je homogenní, u samic šedavý u samců nažloutlý, charakterem připomíná tuk. Tyto žlázy se uplatňují především při impregnaci srsti proti pronikání vody. Pach je opět specifický a liší se od pachu prvního páru žláz. S těmito žlázami se obchodovalo pod názvem „Castorin“. Výměšek obou žláz používají bobři ke značení teritorií (Kostkan 2000). Pravděpodobně nese informaci o věku, pohlaví, zdravotním stavu, sociálním postavení a dalších vlastnostech jedince.

Petra Cehláriková: Bobr evropský (Castor fiber) v západních Čechách

111

Obr. 1. Bobr evropský (Castor fiber). Foto Ladislav Vogeltanz.

Bobr evropský běžně pobývá pod vodou cca 5 minut, což mu stačí na to, aby uplaval vzdálenost 750 m. Bez nadechnutí dokáže ale vydržet až 10 minut. Průměrná rychlost plavání je 5 km/ hod., maximální 7 km/hod. (Anděra 1999). Stavební činnost mu umožňuje částečně protistojný prst na předních končetiných. Díky tomu může, stejně jako lidoopi a někteří další hlodavci (křeček nebo sysel), uchopovat klacky. Přestože je bobr na souši poměrně neobratný, je schopen i chůze pouze po zadních končetinách. Při vzpřímené chůzi se opírá o ocas a může tak přenášet stavební materiál, zejména bahno a kamení, ale třeba i mláďata. Bobři jsou monogamní, tvoří páry na celý život. Každoroční námluvy se odehrávají ve vodě, nejčastěji v lednu až březnu. Po četných honičkách se páří „tváří v tvář“, což je v živočišné říši neobvyklé. Po 103 až 108 dnech březosti rodí samice v květnu až červenci tři až pět plně vyvinutých (nidifugních) mláďat. Porodní váha bobra je cca 0,5 kg a díky výživnému mléku dosahuje na konci prvního roku života 10 kg. Plavat se učí během prvních 14 dnů života. Potápět se začínají po měsíci (Vorel 2003). V pěti až devíti letech dosáhne bobr konečné průměrné hmotnosti 14 až 20 kg, výjimečně i 30 kg a více. Bobři dospívají ve věku dvou až tří let. V přírodě se dožívají průměrně osmi let, v zajetí až padesáti let.

Biotop, typy doupat a hráze Bobr evropský osidluje především široké nivy na středních a dolních tocích řek, rybníky, vodní nádrže, ale i mělké toky, případně meliorační kanály. Preferuje místa s malým kolísáním vodní hladiny. Díky stavební činnosti je však schopen vodnatost toku upravit a obsadit téměř všechny vodní biotopy s dostupnou potravou a stavebním materiálem (obr. 3). Nevyhovují mu pouze kamenité toky se silným proudem (Vorel 2003). Bobři dokáží obsadit intenzivně zemědělsky

112

Přírodní fenomény a zajímavosti západních Čech

Obr. 2. Plovoucí mládě bobra evropského. Foto Ladislav Vogeltanz.

využívanou krajinu (Všerubsko), bezprostřední okolí lidských sídel (Všeruby) nebo komunikací (Rozvadov). Limitujícím faktorem není ani kvalita vody (viz např. populace na rybnících pod čistírnou odpadních vod u Přimdy). Typ doupěte (nora, hrad, polohrad) se odvíjí podle charakteru toku a struktury břehů (obr. 5). Nory jsou budovány tam, kde jsou vysoké, jílovité břehy a stálá vodní hladina. Díky silným drápům (obr. 4) na předních končetinách jsou bobři schopni vybudovat rozsáhlý, několik desítek metrů dlouhý podzemní labyrint. S hrady se setkáváme především na tocích s nízkými břehy a nízkou hladinou vody, případně na písčitých, rašelinných nebo silně podmáčených březích. Hrad je hromada větví a kmenů, zpevněná bahnem a drny, ve které si bobr vykouše chodbičky (obr. 7). Vlastní doupě se tak nenalézá pod zemí, ale na povrchu (na břehu nebo nad vodní hladinou). Podle velikosti rodiny může být vnitřek hradu rozčleněn na jednotlivé místnosti. Teplota v hradu je aktivně ovlivňována buď větracím otvorem, nebo přidáváním či ubíráním klacků a bláta na povrchu hradu. Největší hrady mívají výšku až dva metry. Polohrad vzniká nejčastěji tam, kde nejsou břehy dost vysoké a strop nory se propadne. Bobr si pak „střechu“ dostaví z klacků. V teritoriu nemá bobří rodina jen jedno obydlí, ale může mít v různých počtech všechny tři varianty (nora, hrad, polohrad). Jelikož se hladina řek během roku mění, bobři se mezi jednotlivými doupaty stěhují, přičemž je obsazeno vždy to, jehož vchod je bezpečně pod vodní hladinou. Rodina společně žije pouze v tuhých zimách, kdy její členové využívají vzájemného tepla k zahřívání. Po zbytek roku obydlují doupata náhodně. Mohou nocovat společně nebo samostatně. Také samice rodí a pečuje o novorozená mláďata odděleně od ostatních členů rodiny. Tam kde není dostatečně hluboká a stálá hladina vody, staví bobr hráze (obr. 6). Pomocí nich také zvyšuje hladinu vody, aby se dostal proti proudu ke vzdálenějším zdrojům potravy a aby byl


113

Obr. 3. Typický biotop bobra evropského, Kateřinský potok v Českém lese, 2010. Foto Svatopluk Šedivý.

Obr. 4. Drápy na přední končetině bobra evropského. Foto Ladislav Vogeltanz.

114


Obr. 5. Nákres bobřích staveb a úkrytů. Kresba Michaela Braunová.

Obr. 6. Typická ukázka bobří hráze a rozlivu nad ní, Kateřinský potok, Hošťka v Českém lese, 2009. Foto Tomáš Jůnek.

Obr. 7. Bobří hrad, Béčko pod Přimdou, 2006. Foto Petra Cehláriková.

Obr. 8. Bobří kanál, Hraničky u Rozvadova v Českém lese, 2006. Foto Petra Cehláriková.


115

Obr. 9. Bobří rodina. Foto Ladislav Vogeltanz.

zatopen vchod do obydlí. Blízkost vody mu tak zajišťuje jistotu úniku před predátory z míst, kde přijímá potravu nebo pečuje o srst. Délka hrází je proměnlivá, běžně se pohybuje mezi 5 až 10 m, výjimečně dosahuje desítek metrů. Výška je také variabilní a souvisí s úrovní okolního terénu. Pohybuje se v rozmezí od 0,5 m do 2 maximálně do 3 m. K cestám za potravou a k přepravě stavebního materiálu budují bobři také kanály (obr. 8). Vzniká tak důmyslný dopravní systém, který umožňuje přepravu i metrových klád.

Sociální život a životní strategie Rodina se silnými sociálními vazbami je u bobra evropského tvořena mateřským párem a potomky z jednoho až dvou vrhů (obr. 9). Mladí bobři zůstávají s rodiči do dosažení dospělosti. Průměrná rodina tak čítá pět až šest jedinců. Může být ale tvořena až patnácti členy. Když zahyne jeden nebo oba rodiče, nejstarší sourozenci jsou schopni převzít péči o mláďata. Členové rodiny společně udržují hráze a doupata. Dospívající mláďata rodinu opouští a migrují desítky kilometrů. Převažující směr migrace je po proudu. Úmrtnost migrujících zvířat je velká. Bobři jsou silně teritoriální zvířata. Teritorium je vymezeno pachově. Specificky zapáchající výměšek je umístěn na hromádky bahna, trávy či na pohozené větévky (obr. 10). Teritorium je rodinou aktivně chráněno. Často dochází k šarvátkám, při kterých mohou protivníci utržit bolestivá zranění, a která mohou skončit smrtí. Bobři si obhajují teritoria především v jarním období, v době migrace, ale hranice svého území si značí po celý rok. Bobří teritorium je snadno rozpoznatelné díky množství pobytových známek: obydlí, hráze, okusy, kanály, zimní zásobárny, chodníky, jídelny, pachové značení atd. (obr. 11 až 17). V lokalitách s vysokými břehy a dostatkem břehové a vodní vegetace nemusí docházet k stavební činnosti a přítomnost bobrů tak není patrná. Velikost teritoria se pohybuje v rozmezí od 0,5 do 2,5 km toku a závisí na množství potravy (Vorel et al. 2010b). Díky tomu si nemohou bobři

116


Obr. 10. Pachová značka. Foto Petra Cehláriková.

Obr. 11. Stopa bobra evropského. Foto Petra Cehláriková.

zmenšit teritorium pod únosnou míru ani pod tlakem jiných bobrů. Je to jeden z mechanismů autoregulace početnosti populace. Nemůže se tak stát, že se na jednom místě bobři přemnoží (Kostkan 2000). Bobři jsou noční zvířata, ale spatřit je můžeme i ve dne. Jsou aktivní celou zimu, neupadají do zimního spánku, pouze snižují svou aktivitu (obr. 12). V tuhých zimách neopouštějí svá doupata. Denní cyklus je přibližně 26 až 29 hodinový (Vorel 2003). K dorozumívání používají zvuky připomínajícími vzdechy, sténání, bručení či bolestivé výkřiky. Speciálním komunikačním signálem je plácnutí ocasem o hladinu, které varuje ostatní bobry před nebezpečím. Hlavním predátorem bobrů byl v minulosti vlk obecný (Canis lupus). Nízký počet mláďat ve vrhu, dlouhá doba dospívání a vysoký věk poukazuje na tzv. K-strategii bobrů. Tuto hypotézu podporuje stabilita početnosti, která je ve srovnání s ostatními hlodavci vysoká. O r-strategii však svědčí exponencionální růst populace, který je především při reintrodukci do neobsazených lokalit rychlý. Spíše na r-strategii poukazuje také vysoká přizpůsobivost k charakteru stanoviště. Původní teze, že je bobr jako K-stratég přísně adaptován na komplex faktorů a podmínek prostředí a při jejich změně dochází ke změně početnosti, se nepotvrdila. V kulturní krajině se očekávalo, že bobr bude obsazovat spíše rozsáhlejší území s menší fragmentací. Bobrům však stačí souvislý břehový porost měkkých dřevin (Kostkan 2000).

Potrava Bobr je striktní býložravec. Přesto je jeho jídelníček velice pestrý, neboť se v něm objevuje více než 150 druhů bylin a přes 80 druhů dřevin (Vorel et al. 2010b). Během roku se složení potravy bobra mění. Na jaře a v létě se živí vodními a suchozemskými bylinami, např. sítinou (Juncus sp.), oddenky leknínů (Nymphaea sp.), rákosu (Phragmites sp.) nebo orobinci (Typha sp.), ale i kulturními plodinami, např. kukuřicí, obilím nebo řepkou olejkou (obr. 13). Z tohoto důvodu


117

Obr. 12. Zimní hrad, Kateřinský potok, Hošťka v Českém lese, 2010. Foto Svatopluk Šedivý.

Obr. 13. Bobrem spasená sítina rozložená. Foto Petra Cehláriková.

Obr. 14. Okus bobra evropského. Foto Petra Cehláriková.

Obr. 15. Otisk zubů bobra evropského. Foto Petra Cehláriková.

118


Obr. 16. Bobří jídelna. Foto Petra Cehláriková.

Obr. 17. Bobří trus. Foto Petra Cehláriková.

v jarním a letním období dřeviny kácí minimálně. Na podzim a v zimě kácí stromy, aby se dostal k vrcholovým částem dřevin, lýku a kůře. Místo, v němž bobr strom překousal, má typický tvar přesýpacích hodin (obr. 14) a jsou na něm patrné otisky ostrých zubů (obr. 15). Potravně jsou preferovány měkké dřeviny. Mezi nejvíce využívané patří vrby (Salix sp. div.) 51 % a topoly (Populus sp. div.) 16 % (Vorel et al. 2010b). Topol má nízký obsah celulózy a jeho zpracování je tak méně energeticky náročné (Vorel 2003). Pravidelně kácenou, ale přitom potravně jednoznačně málo využívanou dřevinou je olše (Alnus sp.) (Kostkan 2000). Bobr je schopen pokácet jakoukoliv dřevinu, ale průkazně preferuje dřeviny o malém průměru kmene do 6 cm (Vorel et al. 2010b). Větší stromy často pouze nahryže a čeká až se skácí při silnějším větru. Na zimu si tvoří zimní zásoby. Stromky a větve zapichuje do bahna pod vodou před vchodem do obydlí, aby zůstaly čerstvé a v bezpečí před jinými hlodavci. K potravě se tak dostane, i když vodní plocha zamrzne. Potravu konzumuje zpola ve vodě nebo na přehledných místech na břehu toku. Vznikají tak hromádky oloupaných větví, tzv. jídelny (obr. 16). Strávit dřevo není snadné. Celulózu rozkládají mikroorganismy žijící v trojlaločném slepém střevě. Bobr tráví potravu dvakrát, aby z ní získal maximum výživných látek. Výsledkem prvního trávení je řídká, zelená fekální hmota, kterou znovu sežere (tzv. koprofágie). Po strávení této hmoty vylučuje druhý typ exkrementů, které vypadají jako kuličky pilin (obr. 17). Podobné trávení má například zajíc. Přesto všechno však dokáže využít nejvýše 33 % přijaté celulózy (Kostkan 2000).


119

Obr. 18. Zatopená louka u obce Železná v Českém lese, 2006. Foto Petra Cehláriková.

Obr. 19. Narušená mostní konstrukce, Hošťka v Českém lese, 2010. Foto Petra Cehláriková.

Bobr jako krajinotvorný prvek Dřeviny jsou bobry káceny nejen k získávání potravy a stavebního materiálů, ale dalším z důvodů může být prosvětlení porostu (Vlachová & Vorel 2002). Bobr evropský má tak výraznou krajinotvornou schopnost. Jeho vliv na ekosystém se dá rozdělit do tří skupin. První a nejvýznamnější je stavba hrází, druhou je plošné kácení dřevin a třetí je stavba kanálů a nor (Vlachová & Vorel 2002). Díky stavbě hrází se mění hydrologické podmínky, zpomaluje se odtok vody, zvyšuje se prostorová členitost toku a biodiverzita především druhů vázaných na mokřadní biotopy. Selekcí dřevin, jak druhové tak věkové, dochází ke změně struktury břehových porostů. Soustavným okusem a kácením především mladších jedinců jsou zvýhodněny dřeviny dobře zmlazující. Na stanovišti se mění některé podmínky jako je vlhkost a světlost. Dále dochází k přemisťování půdy, bahna a sedimentaci (Vlachová & Vorel 2002). V krajině, která je intenzivně využívaná člověkem, tak může dojít ke střetům mezi základními životními aktivitami bobrů a zájmy člověka. Bobři zaplavují obhospodařované pozemky (obr. 18), způsobují podmáčení komunikací (obr. 19) nebo kácejí v hospodářských lesích. Velké škody působí na rybničních hrázích, ve kterých si budují nory. Státem jsou finančně kompenzovány škody způsobené bobrem na nesklizených zemědělských plodinách nebo na lesních porostech.

Taxonomie Čeleď bobrovitých (Castoridae) je recentně zastoupena dvěmi druhy, borem evropským (Castor fiber) a kanadským (C. canadensis). Její historie sahá do pliocénu. Zajímavým vymřelým zástupcem je rod Trogonherium, který dosahoval velikosti vlka. Bobr kanadský je severoamerickým

120


druhem, který byl původně plošně rozšířen v celé lesnaté oblasti mírného pásma od Aljašky po Mexický záliv. Původní euroasijské rozšíření bobra evropského sahá od severní hranice lesa k jižní hranici opadavého lesa a místy až do mediteránu (Rhôna), včetně stepních oblastí východní Evropy a střední Asie (Kostkan 2000). Přestože jsou oba recentní druhy prostorově izolovány nejméně 10 000 let, tj. od posledního glaciálu, jsou od sebe morfologicky a anatomicky obtížně rozlišitelní (rozdílné znaky jsou na lebce). Stejně tak je totožné jejich chování a ekologické nároky. Občas zmiňované rozdíly nebyly prokázány a mohou mít původ v odlišných podmínkách, ve kterých byly oba druhy srovnávány. Rychlý růst populací bobra kanadského a jeho expanze ve Finsku mohou být způsobeny např. vyšším počtem mláďat, kratším časem dospívání nebo větší konkurenceschopností. Křížení obou druhů je málo pravděpodobné, neboť mají různý počet chromozomů. Zajímavým jevem je společný ektoparazit, brouk blecháč bobří (Platypsyllus castoris), dosud nalezený pouze u bobrů (Kostkan 2000). Bobr kanadský byl jako nepůvodní druh vysazen ve Finku, Rusku a Rakousku. V Rakousku byly následně vysazení jedinci odloveni. Na našem území nebyl výskyt bobra kanadského nikdy potvrzen (Vorel 2003). V Evropě je rozlišováno čtyři až šest poddruhů bobra evropského: C. f. fiber v severní a střední Evropě, C. f. albicus v povodí Labe, Peeny a Odry, C. f. vistulanus a C. f. bellorussicus v Bělorusku, C. f. orientoeuropaeus ve východní Evropě a C. f. gallie v povodí Rhôny. V současné době je však původní rozšíření jednotlivých poddruhů značně narušené, neboť na řadě míst ve vnitrozemí Evropy byli vysazováni bobři různého původu. Postupné šíření vysazených bobrů přináší nebezpečí narušení dosud izolovaných „geneticky čistých“ populací bobrů labských a rhônských (Anděra & Červený 2004).

Historické a současné rozšíření Dnešní areál bobra evropského je značně disjunktivní. Kontinuálně osídlené území začíná ve východním Polsku, pokračuje přes pobaltské státy, Bělorusko, Rusko, Finsko a končí v centrálních partiích Sibiře. Druhá velká, avšak izolovaná populace je ve Skandinávii a zahrnuje velkou část území Norska a Švédska. Jedna z největších a nejvýznamnější populací kontinentální Evropy je kolem řeky Labe. Začíná v severních Čechách a dosahuje téměř až k Hamburku s tím, že v Sasku a Sasku-Anhaltsku pokrývá také velké množství přítoků. Za zmínku dále stojí početná populace pokrývající celé jižní Bavorsko a pokračuje dále po Dunaji přes Rakousko na Slovensko až do Maďarska. Významný výběžek areálu této subpopulace zasahuje ze Slovenska proti proudu Moravy vysoko na sever na našem území. Ve zbytku Evropy, především ve východní, střední a západní části, jsou menší rozdrobené populace, které se ale dnes velmi rychle propojují (Vorel et al. 2005). Od první poloviny 15. století docházelo k ústupu bobra téměř z celého původního areálu druhu. Na začátku 20. století byl bobr na pokraji vyhubení. Reliktní populace zůstaly zachovány v Polsku, Německu, Norsku, Rusku a Francii (Vorel et al. 2005). Na našem území je kontinuální výskyt bobra evropského doložen od počátku čtvrtohor, převažují nálezy ze staršího pleistocénu. Nejvyšší početnosti zde patrně dosahoval v okrajových fázích glaciálů (včetně posledního) a ve starším holocénu. Kromě klasických nálezových souborů z jeskyní jsou pozůstatky bobrů častěji zastoupeny v nivních a terasových uloženinách. Nálezy z doby poneolitické, rovněž soustředěné do náplavových území větších řek, opět poukazují na to, že bobr tehdy nebyl nijak vzácný. Z této doby existují nálezy též z povodí Ohře i Berounky. První písemný doklad o výskytu bobra v Českých zemích pochází z dob Přemysla Otakara II.


121

Obr. 20. Rozšíření bobra evropského v ČR, stav v roce 2010. EVL = evropsky významná lokalita vyhlášená k ochraně bobra evropského. Zdroj: datový podklad MŽP; © Správa CHKO Český les, © ČZÚ, © AOPK ČR, Středisko Plzeň. Obr. 21. Rozšíření bobra evropského v Plzeňském kraji, stav v roce 2010. Zdroj: datový podklad MŽP; © Správa CHKO Český les, © ČZÚ, © AOPK ČR, Středisko Plzeň.

122


Z počátku bylo údajně bobrů tolik, že na některých panstvích je nestačili myslivci lovit, a proto byl lov povolen i poddaným s tím, že museli odvádět pouze „bobří stroj“. Někde byla dokonce za ulovení bobra vyplácena i odměna (Anděra & Červený 2004). Autochtonní (původní) populace bobrů byla u nás vyhubena přibližně v 18. století (Anděra & Červený 2004). S výjimkou krátké epizody v první polovině 19. století, kdy je pro chov na kožešinu chovali v tzv. bobrovnách jihočeští Schwarzenbergové, se u nás znovu objevili až v 70. letech 20. století (Vorel et al. 2005). Bobr byl v Evropě téměř vyhuben především kvůli své husté kožešině. Ceněny však byly i výměšky anální žlázy, tzv. bobří stroj (Castoreum), které sloužily jako esence pro výrobu léků a silných afrodiziak. Navíc církev označila bobra za rybu, takže se jeho maso stávalo vítaným zpestřením jídelníčku během půstu. Bobři byli samozřejmě loveni také kvůli škodám, které svou stavební činnosti způsobovali. Díky silným ochranářským opatřením se opět bobr navrátil na mnoho míst v Evropě. K jeho ochraně přispěl především zákaz lovu a řada reintrodukčních opatření v Polsku, Německu, Švédsku, Finsku, Rusku, Francii, Rakousku, Holandsku a v České republice (Vorel et al. 2005). Přestože většina snah o reintrodukce směřovala do biotopů co nejméně zatížených činností člověka, kterých je v Evropě minimálně, je růst většiny evropských populací rychlý. Populační dynamika je spojena s migracemi, které často mají až expanzní charakter. Charakteristické je přitom obsazování nejen přirozených a polopřirozených ekosystémů, ale i činností člověka poznamenaných lokalit (Kostkan 2000). Početnost bobra se od druhé poloviny 20. století zvyšuje v celé Evropě. Do České republiky se bobři začali šířit z Rakouska, Německa a později i z Polska díky úspěšným reintrodukcím v těchto zemích. V ČR bylo v 90. letech min. století vysazeno cca 20 bobrů v CHKO Litovelské Pomoraví a Oderských Vrších (Vorel et al. 2005). U nás patrně jediný původní poddruh bobr evropský labský (C. f. albicus) se v současné době vyskytuje pouze na Labi (od Střekova po státní hranici u Hřenska a dále do SNR. Zdrojem ostatních populací v ČR jsou fenotypově vzdálenější a geneticky nepůvodní poddruhy pocházející ze Skandinávie, Ruska, Litvy a Francie (Vorel 2003). Současná velikost populace je v ČR odhadována na 2 500 jedinců (A. Vorel, ústní sdělení). Prudký nárůst osídlení během 90. letech 20. století se na přelomu století viditelně zbrzdil a nově obsazená území přibývají volnějším tempem. Dochází spíše k zahuštění populace na obsazených lokalitách než k disperzi (Anděra & Červený 2004). V České republice jsou tři hlavní centra výskytu − jihozápadní Čechy, dolní tok Labe od státní hranice po Střekov a prakticky celá východní polovina Moravy od Ostravy po Břeclav (obr. 20) (Web 1 & J. Korbelová, ústní sdělení).

Bobr evropský v západních Čechách V Plzeňském kraji se bobři začali sporadicky vyskytovat již od druhé poloviny 80. let 20. století. Poprvé se objevili na Radbuze v letech 1985-1987 (Anděra & Červený 2004). Masivněji se rozšířili v 90. letech minulého století z Bavorska. Reintrodukční programy zde byly realizovány v 60. letech 20. století v okolí Norimberku, Ingolstadtu a na Innu (Vorel et al. 2005). Odtud začali bobři po stabilizování a početním navýšení populací migrovat přes povodí menších podhorských toků až k nám do oblasti Všerubského průsmyku (Domažlicko) a povodí Kateřinského potoka (Tachovsko). V roce 2000 překročili bobři hranici Labsko-Dunajského rozvodí a dostali se tak na vodní toky Úhlava, Radbuza a Mže (Vorel et al. 2008). Dnes nacházíme potomky


123

Obr. 22. Bobří hráz na Lesním potoce, přítoku přehrady Skalka u Chebu, 2009. Foto Jiří Brabec.

Obr. 23. Rozšíření bobra evropského v Karlovarském kraji, stav v roce 2010. Zdroj: datový podklad MŽP; © Správa CHKO Český les, © ČZÚ, © AOPK ČR, Středisko Plzeň.

124


těchto průkopníků již i na Berounce pod Plzní. V současné době žije na území Plzeňského kraje přibližně 77 rodin (A. Vorel, ústní sdělení) (obr. 21). V Karlovarském kraji osídlení bobrem probíhá méně dynamicky. V současné době se zde trvale vyskytuje pouze 6 rodin (obr. 23). Podrobně počátek osídlení v Karlovarském kraji popisuje Brož (2007). Poprvé se bobr evropský objevil na Chebsku v roce 1994 na Plesenském potoce. S přestávkou v letech 1995 až 2002 je teritorium stále obsazeno. Druhou obsazenou lokalitou je od roku 1995 soutok Ohře s Reslavou v přírodní rezervaci Rathsam. Stálý výskyt je zde zaznamenán od r. 2004. V roce 1998 se bobr objevuje na říčce Odravě v úseku od přehrady Jesenice až po Šlapany včetně dvou mlýnských náhonů a také v pravostranném přítoku Odravy, Mohelenském potoce až ke státní hranici se SRN. Na jaře 2006 jsou zjištěny stopy bobra v NPR Soos: v prostoru nazývaném Frankova louka, na potoku Sázek a v jámě po těžbě jílů Frankovka těsně za hranicí rezervace. Od roku 2009 však teritorium v oblasti Soosu obsazené není (K. Brož, ústní sdělení). Další obsazenou lokalitou je od r. 2007 Lesní potok u přehrady Skalka (J. Matějů, ústní sdělení) (obr. 22). Nejnověji obsazená lokalita (od roku 2009) se nachází na Ohři u obce Vrbová (K. Brož, ústní sdělení). Mimo Chebsko se bobr v Karlovarském kraji vyskytuje od r. 2005 na Střele pod přehradou Žlutice u obce Protivec (J. Matějů, ústní sdělení). Centrum výskytu bobrů v západních Čechách je v Českém lese v povodí Kateřinského potoka (obr. 24). Jádro populace se drží zejména mezi Rozvadovem, Svatou Kateřinou a Železnou. Trvale se zde bobři usadili v roce 1992 v blízkosti Sv. Kateřiny a dnes v oblasti žije 37 rodin, tedy odhadem 185 jedinců (A. Vorel, ústní sdělení). Vývoj bobří populace na tomto území má typický charakter (obr. 25). Počáteční osidlovací fáze byla velmi pomalá, po dobu 9 let se zde nacházelo maximálně kolem pěti rodin. V následujících pěti letech se však jejich početnosti zčtyřnásobila. Růst populace se v současné době zastavuje. Lze předpokládat, že stejně tak jako u labské populace dojde v Českém lese ke snižování počtu teritorií (Vorel et al. 2010a). Zastavení růstu souvisí s tím, že bobři obsadili veškerá vhodná stanoviště s vrbou a osikou, tedy dřevinami, které preferují.

Ochrana Bobr evropský je od roku 2002 veden jako zvěř, kterou nelze podle mezinárodních smluv lovit (zákon č. 449/2001 Sb. a vyhláška MZe ČR č. 245/2002 Sb.). Legislativa ochrany přírody a krajiny (zákon 114/1992 Sb. a vyhláška MŽP č. 395/1992 Sb. ve znění vyhlášky č. 175/2006 Sb.) zařazuje bobra mezi zvláště chráněné, silně ohrožené druhy. Škody způsobené bobrem na nesklizených zemědělských plodinách nebo na lesních porostech jsou hrazeny dle zákona č. 115/2000 Sb. Náhrada za ztížení zemědělského nebo lesního hospodaření je proplácena dle § 58 zákona č. 114/1992 Sb. V Červené knize je veden jako druh zranitelný. Světový seznam IUCN uvádí bobra evropského mezi druhy ohroženými, v Bernské konvenci je veden v Příloze III a ve Směrnici rady 92/43/EEC v Přílohách II a IV (Anděra & Červený 2004). K jeho ochraně bylo v souladu s evropskými směrnicemi vyhlášeno sedm evropsky významných lokalit (EVL), a to na Kateřinském potoce, Labi, Dyji a Moravě (obr. 20).


125

Obr. 24. Rozšíření bobra evropského v Českém lese, stav v roce 2010. Zdroj: datový podklad MŽP; © Správa CHKO Český les, © ČZÚ, © AOPK ČR, Středisko Plzeň.

Obr. 25. Růst populace bobra evropského v povodí Kateřinského potoka v letech 1992 až 2009. Na svislé ose počet rodin, na vodorovné ose rok záznamu. Podle Vorel et al. 2010a.

126


Poděkování Chtěla bych poděkovat kolegyni Barboře Novákové za úpravu textu a Milošovi Kordovi za grafické zpracování map. Zaměstnancům AOPK ČR, středisko Karlovy Vary a panu Karlu Brožovi velmi děkuji za aktuální data o rozšíření bobrů na Karlovarsku. Velký dík patří Alešovi Vorlovi a Janě Korbelové za uvedení do bobří problematiky a cenné odborné připomínky.

Literatura Anděra M. (1999): Svět zvířat II. Savci (2). – Albatros, Praha, 148 p. Anděra M. & Červený J. (2004): Atlas rozšíření savců v České republice. Předběžná verze. IV. Hlodavci (Rodentia) – část 3. Veverkovití (Sciurudae), bobrovití (Castoridae), nutirovití (Myocastroidae). – Národní muzeum, Praha, 76 p. Anděra M. & Horáček I. (2005): Poznáváme naše savce. – Sobotáles, Praha, 328 p. Brož K. (2007): Bobr evropský (Castor fiber) na Chebsku. – Arnika, přírodou a historií Karlovarského kraje 1/2007: 2-4. Kostkan V. (2000): Ekologická nika bobra evropského (Castor fiber L. 1758) v CHKO Litovelské Pomoraví. – Ms., 93 p. [Disertační práce; depon. in: Katedra ekologie, PřF Univerzity Palackého, Olomouc.] Vlachová B. & Vorel A. (2002): Bobr evropský jako krajinotvorný činitel. – Živa 50/3: 137-140. Vorel A. (2003): Labští bobři a loňské povodně. – Vesmír 82: 578-582. Vorel A., Kostkan V., Marhoul P., John F., Nová P. & Šafář J. (2005): Program péče o populaci bobra evropského v České republice. – Ms., 114 p. [Depon. in: AOPK ČR Praha.] Vorel A., Říš V., Mokrý J., Červenka M. & Čížek M. (2008): Bobr evropský v Plzeňském kraji. – Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, středisko Plzeň, 8 p. [leták] Vorel A., Cehláriková P., Korbelová J., Korbel J., Válková L., Hamšíková L. & Maloň J. (2010a): Dlouhodobý vývoj bobra evropského (Castor fiber) v Českém lese. – In: Bryja J. & Zasadil P. [eds], Zoologické dny, Praha 2010. Sborník abstraktů z konference 11.-12. února 2010, p. 236-237. Vorel A., Korbelová J., Válková L., Hamšíková L. & Maloň J. (2010b): Analýza parametrů predikce šíření a model disperze bobra evropského v ekosystémech střední Evropy 2007-2010. – Ms. [Závěrečná zpráva projektu; depon. in: Fakulta životního prostředí ČZU Praha, Společnost Castor a AOPK ČR]. Web 1: http://www.biolib.cz/cz/taxonmap/id60/ (1. 8. 2010).


127

Přírodní fenomény a zajímavosti západních Čech

Recommend Documents