PŘÍLOHA A – Ukázky z díla a z korespondenceAJana Uhra
A1
Básně Jana Uhra z vězení
Zdi žaláře jsou nad pevnost,
Je maličký ten nynější můj svět-
však to, co život kuje,
šest kroků pod okno, šest kroků zpět.
si také nad ně sklene most,
Však chudý, chudý přece není!
i jimi prosakuje.
Zaslechnu trylky ptačího sem zpěvu
Orloje světa rafie čas neúprosně měří: Dvanáctá brzy odbije! Tak všichni doma věří.
a slunce ke mně chodí na návštěvu. Ba navečer, když okna rudě nítí odleskem ještě na stěnu mi svítí. Svůj malý svět si vzácně zalidňuji: s Kralickou modlím se, s Březinou medituji.
Věří, že přichází náš den,
Hus – mučedník mne svojí pravdou sílí -
s námi je domova víra.
pevně mne vede Komenský – poutník bílý.
Není to přelud ani sen!
Smetana s Nerudou mi mužně zpívá,
Svoboda neumírá!!!
Masaryk vážně do očí se dívá. Na každém kroku vzpomínka mě zdraví na nejdražší tři ze všech lidí hlavy. Z nich radost mi a štěstí vzkvétá, a s nimi půjdu třebas na kraj světa. Ne, nejsem ztracen, zapomenut ani. I zde se cítím ukryt v boží dlani.
Z osobního archivu J. Uhlířové (42)
A2
Titulní listy
A3
Výňatek z Pedagogické encyklopedie s heslem zpracovaným J. Uhrem
A4
Výňatek z článku v Sociololgické revue, roč. X, 1939, s. 98-101
A5
Vývoj osnov v americkém školství (25)
A6
Mravní vzor studentů (21)
A7
Dopis adresovaný F. Krejčímu
Masarykův ústav, Archiv AV ČR, AAV, fond František Krejčí, karton 7, inventární číslo 677
A8
Korespondenční lístek A.V. Krausovi
Masarykův ústav, Archiv AV ČR, AAV, fond Arnošt Vilém Kraus, karton 4, inventární číslo 750
PŘÍLOHA B – Cesty po stopách Jana Uhra Navštívila jsem Gymnázium Jiřího Wolkera v Prostějově. Jan Uher zde ve třídě profesora F. Vrány společně se spolužákem V. Škrachem v roce 1910 končil studium. Ředitel M. Šmucr byl přesvědčen o tom, že ani po válce se Uhrovi nedostalo pozornosti, jakou by zasloužil, natož pak dnes. Ředitel školy vyjádřil zájem na škole uspořádat o osobnosti Jana Uhra přednášku. Zprostředkovala jsem mu kontakt na J. Uhlířovou – Uhrovou, která byla ochotná přednášku uskutečnit. Významným absolventům gymnázia je v budově školy věnováno hned několik nástěnek. Fotografie J. Uhra je na společné nástěnce s J. Wolkerem a opět s V. Škrachem. Uhrovo i Škrachovo jméno najdeme i na pamětní desce ve vestibulu školy, která je věnována paměti obětí bojů za svobodu národa. Ve Výšovicích, kde Uher v roce 1911 nastoupil na své první učitelské místo, jsem vyhledala budovu školy. Díky rozhovoru se starostou L. Okleštkem jsem se dozvěděla, že po zrušení školy byla budova využívána jako sídlo obecního úřadu, praktického lékaře, zubaře, knihovny, kadeřnictví. V současné době zůstává budova bez využití. Tento fakt starosta nese poměrně nelibě, což nejlépe ilustrují jeho vlastní slova: „Nejradši bych to střelil.“ Internetový zdroj mi poskytl informaci, že Jan Uher byl in memoriam jmenován čestným občanem Výšovic. Tuto informaci mi starosta nepotvrdil, popravdě o existenci Jana Uhra neměl ani tušení. Naprosto rozdílná situace panovala v obci Vřesovice, která je od Výšovic vzdálená pouze 2 kilometry. Zde jsem měla tu čest seznámit se s J. Přidalem, který je i ve svých 91 letech aktivním členem Sokola (v roce 2012 cvičil na XV. Všesokolském sletu v Praze). Jeho otec Josef zakládal ve Vřesovicích sokolskou jednotu, s čímž mu pomáhal Jan Uher působící toho času na škole ve Výšovicích. Osud J. Přidala mi v mnohém připomínal osudy J. Uhra. Aktivně se zapojoval do sokolské odbojové organizace Jindra, která vznikla po zákazu Sokola v roce 1941. Jindra navazovala na činnost Obrany národa, jejímž členem byl J. Uher. Přidal byl se svými bratry nakonec zatčen. Na rozdíl od J. Uhra však věznění i přes mnoho nepříjemných zásahů gestapa všichni přežili. Pohnuté vyprávění J. Přidala, stejně tak jako odvaha a obětavost skrytá v jeho činech, které toho o něm vlastně prozradily daleko více než všechna slova, na mě velmi silně zapůsobily. Možná že právě ona podobnost osudů, ono stejné nadšení a zápal pro věc, bojovnost za národ, vytrvalost v naději a víra v člověka daleko přesahující rozměr ve mně probudily pocit, že takhle nějak by mohl probíhat rozhovor právě s J. Uhrem. Tento pocit se ještě umocnil, když mi J. Přidal věnoval sbírku svých básní nazvanou Cesta životem. Setkání s J. Přidalem bylo setkání s vnitřně smířeným člověkem, který v životě nečekal, ale konal.
Fotografie Jana Uhra na nástěnce Gymnázia Jiřího Wolkera v Prostějově
Pamětní deska obětem bojů za svobodu národa (GJW)
Budova bývalé školy – Výšovice
Kniha s věnováním Jana Přidala
PŘÍLOHA C
J. Kopeček: Za novým životem (přepis nepublikovaného strojopisu)
Za novým životem S profesorem drem Janem Uhrem, kterého jsem znal z jeho článků v pedagogických časopisech a jeho knižních prací, jsem se osobně poznal na škole vysokých studií pedagogických a na studijním zájezdu učitelstva do Vídně v roce 1928. Naše styky se stávaly postupem doby častější a přátelštější, a když jsme tak jednou debatovali o občanské nauce a výchovně ve školách a shodli jsme se, že máme o tomto důležitém předmětě stejné názory, vyzval mě ke spolupráci na učebnici pro všechny ročníky měšťanské školy, která pak vyšila pod názvem Uher-Kopeček, Za novým životem. Toto naše spojení trvalo až do osudného konce jednoho z autorů, drahého Jana, kterého jsem si tolik vážil a k němuž jsem vzhlížel s úctou nedokonalého žáka k mistrovi, i když jsme si tykali. Na podzim neblahého roku 1938 ukazoval mi Jan několika jazykovou přesvědčivou publikaci, která měla informovati cizinu o českosti Brna nejen za republiky, ale už i za starého Rakouska. Naše tehdejší hovory a zvláště po obsazení českých zemí se týkaly naší veliké společné a nesnesitelné bolesti, ztráty státní a národní svobody. Koncem srpna 1939 mi přišel od Jana prostý korespondenční lístek, že by se se mnou rád poradil o důležité věci. Za dva dni nato mě už zasvětil do plánu, jak postupovat v nastávajících událostech, a vyzval mě ke spolupráci. „Tak tedy konečně,“ volám radostně vědom si závažnosti celé ohromné věci, „tak přece jen nezůstaneme pasivní jako až dosud!“ Než pocit radosti, touha, vzepřít se proti bezmeznému ponížení a zotročení, je náhle tlumen starosti: „Jene, 50.000 kulometů jsme měli, 1.500 letadel, tisíce děl a víc než milion pušek, měli jsme v rukou státní pokladnu s miliardovými částkami, státní aparát a dnes jen holé ruce, nic než holé ruce. Cítím nesmírnou tíhu úkolu, ale je to má povinnost a chci jej splnit!“ Rozechvěn podávám Janovi ruku, vřelý stisk a už odcházíme do druhého pokoje za ostatními, jako kdybychom si byli povídali o nejvšednějších věcech obyčejného dne. Nastoupili jsme dalekou, přetěžkou cestu Za novým životem. Pak přišly známé události v Praze, 28. října, 15. a 17. listopadu 1939 a 9 vysokoškolských studentských funkcionářů bylo postříleno a na dva tisíce studentů odvlečeno do koncentračních táborů. Surová tato vražda byla plakátována v celé zemi, úpějící pod okovanou botou zpupného Prušáka. Smích a radost zmizela zcela z našich tváří, v žilách nám stydla krev, těžký balvan dolehl úplně na a naše srdce, přestávali jsme dýchat. Celou naši bytost prostoupila nevýslovná bolest a hoře nad bezmocností opřít se těmto vraždám a pošlapání všeho, co nám bylo drahé a svaté. 20. listopadu 1939 zatklo gestapo v Brně vysokoškolské profesory dra Vladimíra Helferta a dra Jana Uhra a v Rájci odborného učitele Oldřicha Blažka. 6. Prosince jsem navštívil vzácnou choť Janovu. Smutná prázdnota naplňovala celý byt a zvláště Janovou pracovnu. Viděl jsem Janovy oba chlapce. Jakého měli Mikuláše? „Viděla jsem Jana na Špilberku. Jeho zmučená tvář mi připomínala tvář Kristóvu,“ říkala mi. A ještě něco připojila, proti čemuž jsem hned protestoval: “Raději k nám ani nechoďte, abyste si neublížil!“ „Své přátele nezradím“ zněla má okamžitá odpověď. Za týden nato jsem byl rovněž na Špilberku, oni všichni nahoře, já dole v suterénu,
oddělen od nich. „Máte hodně známých mezi vysokoškolskými studenty?“ vyzvídal na mně cestou gestapák. Byl to první náznak, z čeho mě budou vinit. Čas se vleče hrůzně pomalu v děsné, nezvyklé samotě. Marně by se člověk pokoušel prorážet hlavou zeď, bušit do dveří ne vyrazit okenní tabule a křičet o pomoc proti lupičům. Přede dveřmi na chodbě na ochoze před oknem se prochází ve vysokých, okovaných botách surový příslušník lupičské bandy s nasazeným bodlem, připravený každým okamžikem zastřelit nebo probodnout pokojného občana cizího svobodného státu, nyní bezprávně obsazeného. Konečně pátého dne mě odváží jeden koženokabátník s připraveným revolverem k výslechu na Mozartovu. „Dobře,“ říká vyšetřující komisař, „vy tedy nic nevíte. Já vám ale ukáži, že víte, a že hodně víte.“ A rozvírá přede mnou strojem psaný protokol. „Je to podpis profesora Uhra?“ táže se a ukazuje dole vpravo. „Může být,“ říkám. „A teď si přečtěte, co o vás říká,“ a nastavuje mi list vlevo. „Informoval jsem o věci podrobně oba dva stejně, jak inspektora Kopečka, tak i odborného učitele Skopala.“ Dívá se na mne s pošklebkem. „Co tomu říkáte?“ Nevěřil jsem, že by Jan co prozradil. „Tady máte Uhrův podpis. „Ano, ale ten je na jiném listě a tohle tvrzení také na jiném. Nemohu věřit, že by to byl Uher řekl.“ Však on n vás usvědčí.“ Neusvědčil mě, ani nedošlo ke konfrontaci, neboť to byl podvod. Přálo mi štěstí, že jsem nenalítl. Přišly vánoce 1939, nejsmutnější vánoce, které jsme ve vězení prožívali, neboť to byly první rodinné svátky bez rodiny, bez přátel a známých. Špilberk se otřásal pod zřivým běsněním stráží, které zachytily nešťastnou náhodou můj odpis rodině. Bylo potřeba napnout všechny síly, abych nezmalomyslněl a nepodlehl. Příšera samoty, odloučenost od druhých. Kéž by se aspoň slovem přihlásil někdo z těch, kteří jsou šťastnější o vědomí, že jsou pohromadě. Konečně po dnech palčivé trýzně vyřizuje mi v nestřeženém okamžiku ředitel brněnského rozhlasu inž. Slavík Janův vzkaz: „Nic na tebe nevědí!“ Jaké štěstí, že jsem nenalítl, jaká radost, že jsem se v Janovi nezklamal. Potkávám se v Kounicových kolejích. Oba přísně střeženi sotva vyměňujeme pohled. Otevřenými dveřmi vidím na Janově stole několik knih. Jistě má také bibli, o níž mi říkala před měsícem paní Miluška. Nebyla to závist, ale bolest, strašný pocit chudoby a prázdnoty hluchého času, který mě čekal v zamknuté světnici na dni, noci, týdny a měsíce. Koncem ledna odvážejí celou skupinu uzavřeným autem na nádraží. Je už k 11. Hodně v noci, ulice jsou opuštěny a mrzne, jen to praští. Nastrkali nás do menšího oddělení osobního vozu a vezou nás do neznáma, do říše. Snad do Vratislavně. Pojedeme přes Olomouc nebo přes Přerov a Ostravu? Ostatně je to lhostejné, kudy pojedeme, teď využijeme vhodné chvíle, abychom si po několikanedělní samotě pohovořili a využili co nejvíce těch vzácných okamžiků k informaci a vzájemné posile. Ve Šternberku nás nastrkali do známých příšerných kvočen po třech mužích a od té doby jsme citovávali téměř výhradně jen tímto způsobem. Ve Vratislavi jsme s Janem nepromluvili skoro ani slova. Spali jsme asi 3 hodiny společně vedle sebe na podlaze s Toníkem S., s nímž mě osud spojil také navždy. Ty 3 hodiny pohromadě byly jako idyla, jako krásný sen. Ráno už byl konec. Dozorce, rodilý Čech a dokonce z Boskovic, našeho města, přímo zuřil proti české inteligenci. Spílal nám nejhoršími jmény, pásl po nás a nedopustil, abychom vyměnili mezi sebou slova. Dvakrát jsme jeli s Janem společně k výslechu
přes celou Vratislav a mohli jsme si něco říci. Potom mě oddělili od skupiny, přestěhovali na jinou chodbu a do jiné budovy a po půl roce převezli celou skupinu bez profesora Uhra do Wohlau. Uher zůstav ve Vratislavi. Uplynul dlouhý rok, rok strádání pro nás a rok těžkých porážek spojenců. Z ulic zazníval do věznic zpěv pochodujících mas vítězstvím zpitého německého lidu a ryčné pochody hudebních kapel. Za mřížemi v hladové samotě chvěla se úzkostí nebohá naše srdce. Jsou opět vánoce. Nízké slunce zlatí okna a nebe rozkvétá k večeru nádhernými červánky. Sta očí českých vězňů upřeně a plné touhy hledá v nich marně kouzlo nejkrásnějších svátků v roce, svátků pokoje a míru všech lidí dobré vůle. Zas mě odtrhli od skupiny a odvezli do západního Německa do Porýní. Za půl roku přijíždí nový transport. Napjatě poslouchám u dveří cely. Čtou zkomolená česká jména. Dech se ve mně tají. Slyším dobře? Uher Johann. Ráno při nástupu oba noví sousedé po levé i pravé straně, potvrzují Janovu přítomnost. Jdu ze skladiště, z komory, jak se tam říkalo, a vidím Jana vlastníma očima na chodbě. Zdravíme se pohledem a já nenápadně mávám rodinnými fotkami, které jsem právě dostal. Trvalo to však celé dva měsíce, než jsme dosáhli spokojení. Jan mi posílal lísteček: „Píší mi z domu, že se díváš na situaci příliš černě, že válka bude trvat dlouho. Jde opravdu už jen o několik málo měsíců, a proto hlavu vzhůru a vydržet!“ Je září 1941 a já se sousedem, uvážlivým Hanákem, si říkám: „Hezky se to čte a šťasten, kdo tomu může věřit. Přečtem si to ještě jednou, ono se to tak hezky poslouchá! Abychom nezapomněli, abychom neviděli skutečnost!“ K vánocům přeložili Jana do vyššího patra našeho křídla v sousedství mé cely. Zkouším klepat, volám morseovkou. Jan slyší a ozývá se. Právě se vrátil z Berlína od lidového soudního dvora, kam byl volán, jako svědek. Klepe mi hrozné zprávy: „Odsouzen k smrti, odsouzen k smrti…“ Samá smrt! Hrůza jde po člověku, ale co naděláš? Za tím jsi živ, jsi jakžtakž zdráv, jde o to vydržet, zachovat klid. Rusové stále ještě ustupují, i když se ústup zvolnil, je strašná zima tam daleko na těch nekonečných pláních, otevřených větrům z ledových moří. Němci šílejí radostí nad vítězstvím. Třetí vánoce ve vězení, ze všech nejhladovější. Zuřivec strážmistr z lazaretu obírá nás o Božím hodě i o těch málo minut procházky na čerstvém vzduchu, s nadávkami nás žene do cel, v poledně k obědu litr dvě desetiny vody, v které se vařila mrkev. Oba dva nás přeložili, ale v neděli jsme se scházívali při procházkách. Chodívali jsme za sebou a řekli si kradmo několik slov. Co nám píší z domu, co víme kdo nového a nejsme-li přeřazeni od lidového soudu v Berlíně k vrchnímu zemskému soudu ve Vratislavi. Tehdy dostávala většina nová čísla a k nim se upoutávala naděje na mírnější rozsudek. Marné otázky, marné naděje, náš případ je horší než těch šťastnějších. Každého všedního dne po obědě vystupují na stoličku v koutě cely a šikmo oknem hledám Jana dole na dvoře na procházce a pak ho očima sleduji, až zajde do tiskárny, kde je zaměstnán. Jsem skromný, stačí mi jenom pohled! Opět jaro, rok 1942, poslední den měsíce března. Centrála volá jméno Janovo a hned na to moje. Aha, žaloba je tady. Haraší klíče, potkávám Jana s dlouhou obálkou a už jí také držím v rukou sám. Dávám se do čtení s hnusem odhaduji toto ďábelské dílo. Druhého dne navazujeme spojení a radíme se, co dělat. Pokusím se oddálit proces. Podávám ostrý protest proti obžalobě a žádám o propuštění z vazby. Oba dva velikonoční svátky chodíme s Janem za sebou. Informují ho o
obsahu protestu. Podaří se proces oddálit a zachránit ty, kteří mohou být odsouzeni k smrti? „Na kolik to tak odhaduješ, Jene?“ „Takových patnáct let.“ „Nevěříš ale, že bys je ve vězení strávil.“ „Nikdy. Jsem přece občas svobodné československé republiky, republika trvá, máme v cizině své vyslance, vládu, presidenta. A když by se se mnou nějak stalo, už doma jsme si s Miluškou řekli, kolik jiných lidí umřelo mladších než já!“ V sobotu před svatodušními svátky se opět scházíme. Odevzdáváme na komoře naše kufry s prádlem a knihami. Po svátcích nás odvezou do Berlína k soudu. Janovi se podařilo vpašovat mezi věci pedagogickou práci, napsanou ve Vratislavi, kde měl tužku a papír. Jaké to bylo bohatství, mít kousíček tužky a papíru a moci psát! Na Boží hod lilo jako z konve. Bude procházka anebo nebude? Chytám se jako tonoucí stébla. Vysvitne-li slunce, dopadne to s námi v Berlíně dobře. Z chodby zaznívá hlas strážmistra: „Pro déšť se procházka odvolává.“ Konec nadějím! Je již 11. hodin. V tom prorážejí trhlinou černých mraků sluneční paprsky a já volám ve své cele: „Slunce svobody, slunce svobody!“ „Procházka“, ozývá se z chodby. „Připravit se!“ Cely se otvírají a s rozkoší dýcháme svěží jarní vzduch několik málo minut a vidíme lidi, bratry, přátelé, jejich přátelství se zrodilo v utrpení. Ve středu stojíme s Janem opět před komorou. Už nejdeme s ostatními na procházku, s těmi jsme se včerejšího dne rozloučili. Odevzdáváme houně a ložní prádlo. Pak přijdeme do zvláštních oddělených cel na odchodnou. Mám v kapse ještě nějakou kostku cukru z komory z balíčku z domu, které mi mimořádně dobře naladěný správce vydal na cestu. Jsme děsně slabí. Od prosince den do cen voda z řepy, už nás přestali vážit, neboť to bylo příliš nápadné, jak letíme dolů. Tento cukr bude na cestu. Kolik dní pojedeme, kdož to ví, cukr, to jsou kalorie. Ale ten Janův pohled! „Jene, ruku ke mně!“ A Jan mlčky, aby dozorce neviděl, přistrčil ruku. Ztráta? Nikoliv, jaké to štěstí, když může člověk dát, když může splácet dluhy za všechno, co dostává od jiných. Kolik každý z nás dluhuje všem okolo nás! Odpoledne jdeme pěšky z Diezu do Limburku. Konec května. Chvílemi prší, kraj hýří čistou zelení a květy, vzduch voní a nám teď za pochodu svítí slunce. Jdeme s Janem vedle sebe. Mluvíme o válečné situaci. Víme však velmi málo. Už celý týden nedostáváme noviny. Proč nám je asi zastavili? Vstupujeme do vlaku. Zase do vozu pro trestance. Dozorci otvírají desky s papíry a už volají: „Uher, Kopeček. Každý zvlášť a ne vedle sebe do kupé, přes jedno!“ Abychom se nedomluvili. Bláhoví! Dostal jsem se ke třem Holanďanům. Dovídám se jaké je to v Holandsku. Vtom letí vozem zpráva: V Praze byl spáchán na Heydricha atentát! Naplňují se slova bible „Kdo s mečem zachází, mečem schází. „ Zadostiučeinění a hned pocit úzkosti a strachu o naše tam doma. Jsou schopni vyvraždit celý národ. Už se stalo. Náš osud, nás obžalovaných, je ovšem rozhodnout! Vytrvat a neztratit čest! Jsme ve Frankfurtě nad Mohanem. Sedíme pohromadě ve větší místnosti policejního vězení a těšíme se z každé vteřiny společně prožívané. Diskutujeme o všem možném na světě. „Turecko už je také v tom,“ říká kdosi. „Nevím, chlapci, proč by Turecko do toho chvátalo!“ Tys byl vždycky pesimista, uvidíš, že za tři měsíce jsme doma!“ „Kéž bych se mýlil!“
„Uher, Kopeček,“ přibíhá poděšený dozorce s papíry v ruce, oni jsou tady pohromadě! Rychle od sebe!“ A za okamžik sedíme opět isolováni v celách, odděleni od ostatních. Ráno jdou naši na procházku, jenom ne my dva. Nakládají nás do vlaku ke Kaselu. „Uher, Kopeček, vy sešite k sobě!“ A dávají nás každého na jiný konec vozu. „Slyšíš, bratře, volám na známého, „jak s námi dvěma zacházejí, pověz to našim doma, ty se jistě vrátíš!“ V Kaselu se tlačíme všichni do zamřížovaného auta. Už jsme tam všichni, napěchováni do nemožnosti. „Všechno ven, všechno ven!“ Vylézáme, stojíme chvíli venku, dlouhá prorada strážců. Mávnutí rukou a už nastupujem zase do auta. Je asi 11 hodin v noci a o 2. Po půlnoci máme vstávat. Káznice je přeplněna. Dávají nás do malé cely, v níž spí na zemi 4 Poláci. Jsme také čtyři. V cele svítí žárovka. Dávám Janovi číst koncem svého protestu, který, bohužel, proces neoddálil. Sotva je Jan hotov, otvírá dozorce dveře. S čela se mu řine pot a zděšeně volá: „Je tady Uher, Kopeček? Vy nesmíte byt pohromadě! Jeden musí ven!“ Jan povstává, bere houni a odchází. Na další cestě jsme se už k sobě nedostali. Na každé přestupní stanici si nás pečlivě zjistili a oddělili. V Berlíně nás očekával celý oddíl strážců, pro každého velezrádce jeden. Dal nám pouto na ruku a vedli si nás jako němou tvář. Dav zfanatizovaných Berlíňáků nás sledoval nenávistnými pohledy. O Božím těle se s Janem opět náhodou scházíme před koupelnou. Je tam také nějaký Belgičan, který nám líčí svůj případ jako naprosto beznadějný. Očekává, když ne smrt, tedy aspoň 15 roků. Jan ho utěšuje. Rozbírá situaci na frontách a předpovídá další vývoj. Obdivoval jsem jeho optimismus. Nakonec všechno tak dopadlo, třebaže až za tři léta. Smíte mít za zlé takový optimismus člověku, který v podvědomí tuší svůj blízký konec a který proto zrychluje čas? Konečně je den soudu, 9. červen 1942, den pohřbu zástupce protektora, krvavého vraha českého národa, generála Heydricha. Jsme opět namačkání do auta, dveře násilně zavřeny. Nevidíme nic ze života velkoměsta, třebaže jízda trvá dosti dlouho. „Abyste nebyli překvapeni, „říká Jan, „prvně nás povedou do sklepů a odtud teprve k přelíčení.“ Na chodbě sklepního bludiště stojí na rukou spoutaní dva velikáni v trestaneckých šatech. Dva k smrti odsouzení. Naši svědkové, poslanec Richtr a podplukovník Podruh z Brna. Stálým hladem vyhublí, duševními útrapami zmučení dívají se na nás pohledem těch, kteří už stojí na druhém břehu podivuhodného lidského života. Jejich duch se chystá překročiti mez, která nás dělí od Neznáma. Vodí nás sklepními chodbami, po schodištích, vstupujeme do sálu a usedáme na lavici obžalovaných. Jsou přítomny také čtyři dámy Češky. Mezi nimi Janova choť, paní Uhrová. Jaký to div, nějaký člověk nás oslovuje dobrou češtinou. Jako kdybychom byli doma. „Jsem tlumočník, ale vy umíte všichni německy, takže mě nebudete potřebovat. A radím vám co nejméně mluvit! Říkejte ano nebo ne, to máte nejlepší!“ Krásná vyhlídka, ostatně jsme to věděli! Vždyť rozsudky jsou stanoveny předem! Vchází senát, president dr. Thierack, dva přísedící, písař a státní zástupce v šarlatových pláštích, aby nebyla vidět tolik nevinná krev, kterou prolijí, a dva v jakýchsi stranických uniformách
President zahajuje přelíčení: „Pod okny tohoto paláce prochází pohřební průvod úkladně zavražděného zástupce protektora generála Heydricha. Vy, česká inteligence, třebaže jste vězněni od roku 1í39, jste za tento čin spoluzodpovědni. Vychovávali jste český národ tak, že tento atentát byl možný …“ Není to soud, je to fraška, jenomže krvavá! Jan je první na řadě. Je okřikován, k slovu téměř nepřipuštěn. Ano nebo ne, zuří Thierack. Začali jsme o ½ 10. A o 13. Hodině je konec výslechů 11 obžalovaných. Blesková rychlost! Přestávka, řeč státního zástupce. „Co to jen říká? Rozumím dobře? Už po druhé a teď po třetí, po čtvrté a teď po páté, stále stejně: „Navrhuji trest smrti.“ Navrhuji 12 roků káznice, 12 roků káznice…“ Všem ostatním! Řeči obhájců a obžalovaných, porada a rozsudek. Pětkrát trest smrti, 15 roků káznice, 12 roků, dvakrát 10 roků, 5 roků, jeden jediný osvobozen! Aby se neřeklo! Rozumíme tomu! Je to všechno sen nebo skutečnost? Co si myslí tamhle naproti ty nebohé ženy, jejichž mužové jsou odsouzeni k smrti? Je po soudu, biřicové přistupují a poutají k smrti odsouzené na rukou. „Bože, jak to jen ty ženy snesou? „Sedáme s Janem vedle sebe. „Jene, rozsudek nebude vykonán a ty se vrátíš!“ Ty se vrátíš, ale já ne! Ať Borek přepíše a vydá tu práci, co jsem poslal domů. A ty, nezanechej naší společné práce! Knížky přepracuj a vydej znovu! Prosím tě, neopouštěj Milušku! A všechny tam doma pozdravuj!“ Beru ho za ruku a tisknu mu ji, ruku v poutech. K smrti odsouzený a myslí ještě na výchovu národa, na školu! Stojíme opět v centrále ohromného vězení v Moabitech. Volají mé jméno. „Vyndáte ven šaty, ručník, spodky, šle a zatemníte, budete mít celou noc světlo. A ne abyste vyváděl nějaké hlouposti.“ Proč bych co dělal? „Člověče, vždyť máte 15 let, co pak tomu nerozumíte?“ A už mě odvádějí a mé oči vidí naposledy smrti odsouzené: profesora dra Jana Uhra, notáře Josefa Jaroše, inž. Antonína Slavíka, odborného učitele Jaroslava Skryju a ředitele obchodní akademie dra Najbrta. Přicházím na celu, padám na kolena a modlím se v skrytu pokojíka modlitbu díků za sílu, že jsem neklesl, ale vydržel. Uplynulo 8 měsíců od toho dne hrůzy. Již čtvrtý měsíc ležím těžce nemocen a beznadějně zápasím o život. Kolik měsíců už nemám zpráv z domu a nevím nic, co se stalo s ostatními z naší skupiny. Nám sen. Jedeme s Janem na černých koních, jedeme mírným klusem. Janovi padá z ruky kniha na zem. Vrací se, nahýbá se v jízdě s koně a padá dolů, kůň běží bez jezdce. Držím se jednou rukou hřívy, druhou sbírám knihu a podávám ji Janovi. Ve dveřích rachotí klíč. Vchází dozorce a dává mi censurovaný dopis z domova. „Jan zemřel 27. října 1942 …“ Bídáci zvolili předvečer 28. října! Drahý Jene, dej ti Bůh lehké odpočinutí! A také Vám ostatním, Vy dobří lidé, Jaroši, Slavíku, Skryjo a Najbrte!“ My, kterým osud dopřál vrátit se, půjdem ve Vašich stopách za novým, bůhdá, lepším životem. Josef Kopeček
z osobního archivu J. Uhlířové (43)
PŘÍLOHA D – Zpracování dat z publikace Jan Uher – bibliografie (Sedlák, 1971) Soupis díla Jana Uhra je shrnut v publikaci J. Sedláka. Ta byla sestavena roku 1971 ku příležitosti 80. výročí Uhrova narození. Sedlák vycházel z bibliografie sestavené O. Vodnaříkem, která obsahovala 338 Uhrových prací. Sedlákova bibliografie zahrnuje celkem 1037 položek:
937 položek přestavuje vlastní Uhrovy práce publikované v letech 1910 až 1959 (dále označováno jako osobní bibliografie) 100 položek se týká prací, které byly napsány o J. Uhrovi v letech let 1922 až 1971 Soupis je doplněn seznamem 87 novin a časopisů, ve kterých Jan Uher publikoval. Pro potřeby diplomové práce jsem se rozhodla graficky zpracovávat osobní bibliografii
a bibliografii o J. Uhrovi do roku jeho smrti, tj. do roku 1942. Každou z 9481 položek jsem zařadila do jedné z následujících kategorií:
Reference o dílech jiných autorů
Představení významných osobností
Zkušenosti ze zahraničí
O školských reformách
Ostatní pedagogická témata
Ostatní nepedagogická témata
Rozhodla jsem se pro volbu právě těchto kategorií, protože do nich lze zařazovat jednotlivé položky děl poměrně jednoznačně. Postup při zařazování položek do kategorií je zachycen na konci této přílohy. Uvědomuji si, že mnou zvolené hledisko slouží pouze pro rámcovou představu, takže při odlišném výzkumném záměru je možné s položkami děl pracovat odlišným způsobem, s čímž je spojena volba rozdílných kategorií a dosažení jiného rozložení dat. Paralelně s těmito šesti kategoriemi jsem rozlišovala, zda dílo spadá do osobní bibliografie či mezi díla vztahující se k J. Uhrovi - viz graf 1 na následující straně. Nejvíce položek (13) pojednávajících o Janu Uhrovi spadá do roku 1924, kdy předložil k habilitaci spis Problém kázně (7 položek ze 13). Není zarážející, že rok 1938 je od roku 1924 jediným rokem, kdy se k Janu Uhrovi ani k jeho dílu nikdo veřejně nevyjádřil. Uher byl znám svojí
1
Počet mnou zpracovávaných položek se rozrostl na konečný stav 948, protože jsem stati publikované v časopisech spadajících do dvou let přičetla podle měsíce publikování do jim odpovídajícího roku. To znamená, že jsem každé číslo časopisu vnímala jako samostatnou položku, i když v Bibliografii J. Sedláka jsou všechna čísla časopisu uvedena pod položkou jednou. Např. k roku 1922 jsem kromě 21 položek (položky č. 41-61) přičetla i dvě položky zařazené původně pod číslem 63 (pod nadpisem 1922-1923). Tyto dvě položky jsou totiž datované 30. a 31. prosince 1922. Třetí část položky č. 63 ze 3. ledna 1923 jsem poté zařadila do roku 1923.
činností v organizacích pro tehdejší režim nežádoucích a bylo nebezpečné na Uhrovu osobu upozorňovat, ba dokonce se nechat spojovat s jeho jménem. Nezávisle na šesti kategoriích jsem ze zájmu v rámci osobní bibliografie sledovala, zda je název položky český či cizojazyčný. Celkový počet cizojazyčných položek se vyšplhal na 37. Jednalo se o jazyky: němčina, francouzština, angličtina, maďarština, polština, srbochorvatština. Vzhledem k tehdejšímu státnímu útvaru jsem nepočítala mezi cizí jazyky slovenštinu. Nejvíce cizojazyčných titulů se objevuje v letech 1925 (7 položek) a 1930 (8 položek). Mimo jiné tato konkrétní čísla lze nalézt v tabulce zdrojových dat (Tabulka č. 1).
160
Bibliografie: osobní + o J. Uhrovi
140 Počet publikací
120 100 80 60
40 20 0
osobní bibliografie
Graf 1
Rok vydání
Přehled publikovaných prací v letech 1910 - 1942
Celkovou představu o rozložení Uhrovy publikační činnosti v čase podává graf 2.
Graf 2
Přehled bibliografie Jan Uhra
Ze 36 položek publikovaných v letech 1910 až 1920 (včetně) je pouze jedna položka se zaměřením pedagogickým. Jedná se o recenzi z roku 1920 Reforma školské správy v československé republice (Sedlák, 1971, s. 3, položka 29). Ostatní položky tvoří básně a úvahy všeobecného rázu. Následující roky jsou již ve znamení profesní specializace. Nejnižší publikační činnost Uher vykázal v roce 1921. Nabízí se vysvětlení v podobě přípravy na státní závěrečné zkoušky na Filozofické fakultě UK, případně přípravy na vstup do stavu manželského. Co do počtu titulů byly nejplodnější roky 1938 a 1939, nutno ovšem vzít v úvahu, že v roce 1938 se jednalo o 91 encyklopedických hesel ze 137 titulů (tj. 66%). V roce 1939 ze 116 titulů bylo encyklopedických hesel 81, tedy dokonce 70%. Vyřadíme-li tyto dva roky, nejvyšší počet publikací nalezneme v roce 1932 (76 publikací). Pro doplnění kvantitativních údajů, nabízím grafické znázornění struktury Uhrovy publikační činnosti v jednom konkrétním roce. Zvolila jsem rok 1923, protože se jedná o první rok, v němž je zastoupeno všech šest mnou sledovaných kategorií.
1923
Díla jiných autorů Osobnosti Zahraničí Reformy Ostatní pedagog. Ostatní nepedag.
Graf 3
Ukázka struktury témat prací publikovaných v roce 1923
O tom, jak se v průběhu času měnila četnost zastoupení jednotlivých položek, vypovídá sloupcový Graf 4. Do roku 1920 bylo zaměření Uhrovy publikační činnosti převážně monotematické. Více strukturovat se začíná až v roce 1922. Rok 1932 přinesl nejvyšší počet prací o dílech jiných autorů (41% ze všech děl publikovaných v tomto roce). Při podrobnější analýze se ukázal nepřekvapivý fakt, a sice že pouze 2,5% bylo publikováno jinde než v časopise Nové školy. Časopis Nové školy byl pochopitelně svým zaměřením J. Uhrovi blízký. Je logické, že během Uhrova pobytu v USA v roce 1926 nejvíce položek prezentuje zahraniční zkušenosti. Stejně tak nás nepřekvapí, že kolem roku 1930 narůstají články pojednávající o reformních snahách. Nejvíce jich vzniklo v roce 1932, kdy stále ještě probíhala mezi pedagogickou veřejností živá diskuze. V letech 1938 – 1939 můžeme zaznamenat nejvíce nepedagogických děl. Zde se znovu promítá Uhrova občanská angažovanost. Narůstají články vyzývající k boji, pojednávající o svobodě, demokracii, demoralizaci, etice, pravdě. V hojné míře se také objevují příspěvky věnované sokolské organizaci.
Tabulka 1
Zdrojová data převzatá z publikace J. Sedláka (1971) – struktura publikační činnosti
Graf 4
Celkový přehled zastoupení jednotlivých kategorií
Postup zpracování bibliografických dat
1. Ukázka 1
Zdrojová data – s. 13 a 14 z Bibliografie Jana Uhra (Sedlák, 1971)
2.
3. Ukázka 2 Kódování položek s bibliograf.údaji
4. Ukázka 3 Třídění
5. Ukázka 4 Výsledek = 8. sloupec Tabulky 1
Ukázka 5 Zobrazení údajů z roku 1925
