Osud zavedl Jana Žižku z Trocnova a Kalicha

Válečník a město

O

sud zavedl Jana Žižku z Trocnova a Kalicha na mnoho různých míst v českých zemích. Co však jej spojovalo s městem, které se v jeho době nazývalo Hradiště, pod vlivem husitských obyva­ tel rozšířilo své jméno o  přívlastek „na hoře Tá­ bor“, až posléze přijalo jednoduché pojmenování Tábor? Žižka pobýval v husitském Táboře poměrně krátkou dobu, asi tři roky. Přitom v jejich průběhu mnoho času trávil na válečných výpravách, na dů­ ležitých jednáních v Praze, Čáslavi i jinde. Přesto je právem označován za jednoho ze zakladatelů měs­ ta. Byl jedním z jeho čtyř hejtmanů a hlavním vo­ jevůdcem. Uchránil husitskou táborskou obec před vnějším nebezpečím v době, kdy byla ještě hodně zranitelná. Pokus zmapovat pouto Jana Žižky k Tá­ boru by však ztrácel smysl, jestliže bychom zce­ la opominuli i jiné zastávky ve válečníkově životě a nezachytili jeho stopy i v jiných končinách teh­ dejšího Českého království.

Na této a předcházející dvojstraně současná podoba historického jádra města Tábora.

9

I.

Válečník a město

Životní Životnípříběh příběh

J

aký byl Jan z Trocnova člověk? Proniknout pod slupku „pomníkové“ po­ doby výrazných historických postav není snadné. Avšak Žižka prožil také svůj skutečný život, nejen symbolický. Měl rodinu, všední starosti o úrodu, obživu. Dokonce i ve víru velkých dějin, bitev a revolucí si jistě uchovával lidské city. Přemýšlel o svém místě v tomto světě. Trpěl bolestmi, snášel ne­ moci a zranění, sdílel radosti. Snahu popsat životní cestu Jana z Trocnova neztěžují jen časté mezery ve svědectví pramenů, ale také vzdálenost doby, které nepříliš rozumíme. I když se do ní v následujících řádcích ponoříme, bude to s vědomím těsného ukotvení v našem vlastním čase. 11

Životní příběh

1 / ZEMANEM V TROCNOVĚ

Řehoř

Jana

Jaroslav K ateřina Anna ?

Pokus o rekonstrukci rodinných vztahů Jana Žižky na základě krumlovského nekrologia (podle autorské kresby Lenky Zajícové).

12

Ješek

1 /

 Zemanem v Trocnově

Anežka

K ateřina Ondřej z Dubé

J

an, přezdívaný Žižka, vyrostl v  zemanském dvorci svého rodu u vesničky Trocnov, asi 14 ki­ lometrů jihovýchodně od Českých Budějovic. Údaj o místě, kde budoucí husitský válečník pro­ žil dětská léta, patří k několika málo hodnověr­ ným zprávám z Janova životopisu. Stoprocentně nedokážeme ani zjistit, zda se Žižka v Trocnově narodil. Rovněž datum příchodu na svět zůstává nejisté. Z hlediska dějin husitství i dějin Tábora jde spíše o podružnou otázku. Vzbuzuje však zvě­ davost a navíc souvisí s dalšími úvahami o prů­ běhu Žižkovy životní dráhy. Jestliže přijmeme rok 1360 alespoň orientačně jako nejpravděpo­ dobnější dobu, kdy trocnovský Jan spatřil světlo světa, pak se do čela husitské revoluce dostal jako šedesátiletý muž. Nazíráno středověkou optikou, stařec v závěru života. Přesto musel oplývat do­ statečnou zásobou psychických i fyzických sil, aby dokázal po více než čtyři roky vést úspěšně váleč­ ná tažení, obléhání, bit­vy se vší námahou a nepo­ hodlím, které patří k válečnickému povolání a ži­ votu v poli. Žižkovi rodiče, jakož i  další příbuzní, jsou známi hlavně jen díky zápisu v tzv. nekrologiu českokrumlovského kláštera minoritů. Klášterní

nekrologia byly v podstatě „knihy mrtvých“ vy­ tvářené jako roční kalendář, v  němž se zázna­ my k  jednotlivým dnům řadí  chronologicky. I nekrologium krumlovských minoritů obsaho­ valo především soupis zemřelých členů mnišské­ ho řádu (v našem případě menších bratří konven­ tuálů, jedné z větví řádu založeného ve 13. století sv. Františkem z Assisi), který si vedlo společen­ stvo kláštera jako připomínku bývalých členů řá­ dové komunity. Do nekrologia se ale zapisova­ la také jména laických věřících, zejména pokud se nějak zasloužili o řád nebo klášter. V krum­ lovském nekrologiu na  čestném místě vystu­ povali slavní padlí bojovníci z  proslulé bitvy u Kresčaku (26. srpna 1346): sám český král Jan Lucemburský a jeho dva druhové, věrní i ve smrti na bitevním poli, Heřman z Miličína a Jindřich II. z  Rožmberka. Vedle jména upomínajícího na

Základy trocnovského dvorce, kde Jan Žižka prožil dětství a převážnou část dospělého života, byly obnoveny rozsáhlým archeologickým výzkumem.

13

Životní příběh

2 / Mezi lapky a žoldnéři

2 /

 Mezi lapky a žoldnéři

N

a počátku 15. století zastihujeme Jana Žiž­ ku mezi členy lapkovských družin v jižních Čechách a na česko-moravském pomezí. Po oše­ metné životní stezce, která nejednou vedla za hra­ nu zákona, kráčel Žižka nanejvýš pět, šest let. Tato prchavá epizoda nicméně představuje vůbec nej­ temnější část životopisu husitského vojevůdce, a to zdaleka nejen kvůli nedostatku pramenů. Předně skutky, kterých se dopouštěl, zrovna neslouží ke cti budoucímu hrdinovi husitské revoluce. Posuďme sami výpověď jednoho ze Žižkových druhů přezdí­ vaného Pivec, dopadeného rožmberskými stráže­ mi: „…A na Žižku Jan Holý pravil, že Žižka, Jindřich a bratr Žižkóv vzěli sú herynky a že on a Troskovec opověděli pánu, a že Žižka vzebral vozy a pánu odpo­věděl. A také, že Matěj kupcóm vzal zlaté a Žižka zabil páně člověka.“ Žižka tedy obírá rožmberské poddané o sla­ nečky a kupcům bere vozy. Dokonce zabije člově­ ka. Jak se to srovnává s Žižkovou ctí? Zde je tře­ ba zdůraznit, že bývalý trocnovský zeman nemínil být obyčejným silničním lupičem nebo loupeživým rytířem. Mezi lapky jej zřejmě nezahnala touha po dobrodružství ani vidina snadného zisku na úkor bližního. Jistě, prvek hmotné nouze za Janovým

32

lapkovstvím zahlédneme. Nabízí se otázka, zda ji skutečně způsobila jen Žižkova neschopnost dobře hospodařit, vyvarovat se tíživých dluhů. Jižní Če­ chy v době trocnovského zemana zdaleka nebyly oázou míru a pokoje. Podobně jako v jiných kon­ činách království, i tady se odehrávaly půtky mezi drobnou šlechtou a magnátskými rody, na prvním místě nejmocnějšími z mocných – Rožmberky. Podle údajů některých pramenů Žižka na sa­ mém počátku 15. století stál v rožmberských služ­ bách. Muselo dojít ke sporu mezi trocnovským ze­ manem a jeho rožmberským patronem. Jaké příkoří bylo Žižkovi způsobeno, se lze pouze dohadovat. Jestliže došlo k bezpráví, mohla se slabší strana uté­ ci pouze ke králi. Jenomže vladařská autorita Vác­ lava IV. na přelomu 14. a 15. století valem upadala. Už v roce 1394 opozice podporovaná Václavovým bratrancem, moravským markrabětem Joštem, krá­ le zajala a věznila ho mimo jiné právě v rožmber­ ských pevnostech. Jindřich III. z Rožmberka také patřil mezi přední osnovatele vzpoury. V červen­ ci 1397 spiklenci z panských rodů na Karlštejně po­ vraždili čtyři královy rádce a oblíbence, všichni byli nižšího původu. Jestliže král nedokázal ochránit ani svou osobu, ani životy svých nejbližších důvěrníků,

Anonymní obraz Jana Žižky z první poloviny 19. století vznikl podle starších vzorů ukazujících Žižku jako nenávistného ničitele.

33

Životní příběh

42

2 / Mezi lapky a žoldnéři

43

Životní příběh

3 / Vojevůdce revoluce

3 /

 Vojevůdce revoluce

J

an Žižka byl člověkem vnímavým ke společen­ ským problémům a nesnázím své doby. Protože po návratu z Polska žil v Praze doslova uprostřed všeho dění, nemohl nezaujmout nějaký postoj k re­ formnímu úsilí mistra Jana Husa a jeho přátel. Spory o nápravu církve, a tím i změnu celé společnosti, hý­ baly nejen hlavním městem státu, ale i královským dvorem, k němuž Žižka jakožto člen ostrahy krá­ lova sídla patřil. Patrně nejednou naslouchal Hu­ sovým kázáním v Betlémské kapli, přestože sotva můžeme věřit zprávě pozdějšího kronikáře jednoty bratrské, že Betlém navštěvoval po boku královny Žofie jako její komorník. Teologickému, natož filo­ zofickému pozadí Husova sporu s katolickou církví Žižka nejspíš mnoho nerozuměl. Pro něj, podobně jako pro mnoho jiných obyvatel českých zemí, se ukázala rozhodující Husova výzva k nalezení správ­ né cesty ke spáse. Má ji křesťan dosáhnout pomocí katolické církve, která tehdy trpěla tolika zjevnými nepravostmi, hromaděním majetku, mocichtivostí? Nebo se má spolehnout výhradně na autoritu Bo­ žího zákona a Ježíše Krista? Jednooký Jan stál před volbou, jež pro něj nabývala doslova existenciální­ ho významu. Jistě mu v paměti vytanulo, kolikrát

54

v dosavadním životě porušil křesťanská přikázá­ ní, zejména (jak už víme) nezabiješ a nepokradeš! Možná nabyl dojmu, stejně jako mnozí jiní, že Hu­ sovo vystoupení završené mučednickou smrtí na kostnické hranici ukázalo správný směr. Odhali­ lo nástrahy Antikrista, naznačilo nutnost svést boj se zjevnými nepřáteli pravé církve i zápas uvnitř vlastní duše o ryzost víry a křesťanských hodnot. K řešení dobových i osobních rozporů přistou­ pil bývalý trocnovský zeman způsobem odpovída­ jícím muži meče. Nebyl vzdělancem, kazatelem ani politikem. Možná i zde, v jeho vnitřním ustrojení a způsobu, jakým se vyrovnával s životními výzva­ mi, ležela příčina jeho neúčastenství na dosavad­ ních zápasech mezi stoupenci a odpůrci husovské reformy. Aby se pohnul k činu, potřeboval výzvu souznící s jeho myšlením, schopnostmi a možnost­ mi. Takovou výzvou se stalo zapojení do prvního násilného vystoupení husitů – novoměstské defe­ nestrace 30. července 1419. Napříč českým reformním hnutím se pnu­ lo více rozporů a dělicích čar. Jedna z nich se tý­ kala závažné otázky, jakými prostředky prosazo­ vat husitské ideály. Měli se praví křesťané odvážit

Anonymní olejomalba z konce 19. století, vzniklá zjevně na základě starší grafické předlohy, zhmotňuje scénu rozmluvy dvou Janů. Žižka se patrně s Husem tváří v tvář nikdy nesetkal.

55

Životní příběh

4 / Táborským hejtmanem

4 /

 Táborským hejtmanem

P

očáteční etapa Žižkova působení jako husit­ ského hejtmana začala v létě 1419 a ukončila ji srážka u Sudoměře (25. března 1420), první úspěch Jana Žižky při vedení spolubojovníků v poli. Me­ zitím Žižka opustil rozhádanou Prahu, v níž ra­ dikální husité neviděli nic než soudobý Babylon. Inspirován horlivým kazatelem Václavem Koran­ dou doufal najít nové vyvolené město, v němž po­ dle biblických proroctví mohl očekávat nastole­ ní Kristova království. První pokus zaměřený na Plzeň, „město Slunce“, v předjaří roku 1420 selhal. Husité se rozhodli Plzeň opustit a využít pozvá­ ní kazatele Petra Hromádky, jednoho z duchov­ ních vůdců jihočeské komunity souvěrců. Ta na troskách bývalého královského města Hradiště ne­ daleko Sezimova Ústí budovala novou obec brat­ ří a sester, věrných následovníků Božího zákona. Právě během přesunu z Plzně na Tábor museli Žižka a jeho druhové čelit útoku spojených oddílů západočeské katolické šlechty, johanitských rytířů a královských oddílů pod vedením Petra ze Štern­ berka a kutnohorského mincmistra Mikše Divůč­ ka z Jemniště. Ke střetu došlo u vesnice Sudoměř

64

na půl cesty mezi Strakonicemi a  Pískem. Stej­ ně jako u jiných epizod husitských válek, i kolem průběhu a okolností sudoměřského klání se vzná­ ší mnoho nejasností. Ještě se k  nim dostaneme. Na tomto místě se dotkněme alespoň letmo otáz­ ky velení. Náš hrdina totiž nestál v čele husitské­ ho houfu sám. Spolu s ním táhli na Tábor ještě Jan Valkoun z Adlaru a příslušník vedlejší větve zná­ mého panského rodu Břeněk z Dolan. Protože to ale byl nejspíš Žižka, kdo vymyslel obrannou stra­ tegii, díky níž husitský houf uhájil holé životy, sta­ la se bitva u Sudoměře oprávněně počátkem Žiž­ kovy válečnické slávy. Po odražení nepřítele se Žižkova skupina už bez obtíží dostala na rodící se táborskou pevnost. Tady začala druhá část Žižkovy husitské kariéry, již symbolicky ukončily rozkol s tábory a odchod do východních Čech. Žižku nelze nazvat zaklada­ telem husitského Tábora v pravém slova smyslu. Vznik nové obce pravých křesťanů podnítili Hu­ sovi přívrženci z nedalekého poddanského města Sezimova Ústí, náležejícího od podzimu 1419 sy­ nům podporovatelky Jana Husa, Anny z Mochova.

Portrét Jana Žižky jako velitele husitských vojsk, stojícího na válečném voze. V pozadí hoří dobývané město. Olejomalba od Adolfa Liebschera (1857–1919) pochází z roku 1904.

65

Životní příběh

5 / V ČELE NOVÉHO BRATRSTVA

5 /

  V čele nového bratrstva

R

ozchod s  táborským svazem byl výsledkem dlouhého vývoje a  zjevně mnoha okolnos­ tí i  vlivů. Ještě v  roce 1420 se dostal do rozpo­ ru s Mikulášem Biskupcem a dalšími táborský­ mi bohoslovci ohledně problému oprávněnosti vést svatou válku, a tedy prosazovat násilím husit­ skou věc. Po celou dobu svého „táborství“ si Žiž­ ka s nechutí uvědomoval, jak obtížné, ba nemož­ né, je udržet v táborské obci názorovou jednotu. Pikartská vzpoura jej zasáhla velmi hluboce. Ale i v rámci táborského pravověří se projevovala ná­ zorová různost a kolísavost. Žižka jako člověk pří­ mého a pevného myšlení chtěl mít i ve věcech víry jednou provždy jasno. Zajídaly se mu navíc mo­ censké ambice táborských kněží, které se zrovna neshodovaly s čtvrtým článkem proslulého husit­ ského programu čtyř artikulů, zapovídajícím svět­ ské panování církve. Naproti tomu Biskupec s  obavami sledo­ val, jak si Žižka doslovně vykládal znění arti­ kulu o trestání smrtelných hříchů. Slavný voje­ vůdce mínil „bíti i zabíjeti, stínati, věšeti, topiti, páliti i všemi pomstami mstíti“ bez výjimky všech­ ny, kdo se dopouštěli provinění vůči Božímu zá­ konu. V  počátcích revoluce se Žižkova snaha

92

Panoramatický pohled na hrad Rabí od jihu. Husité důležitou pevnost dobyli už roku 1420, ale neobsadili. Snaha zmocnit se hradu s konečnou platností v červenci 1421 stála Jana Žižku zbývající zdravé oko.

93

Životní příběh

Autor iluminací Jenského kodexu, Jeníček Zmilelý z Písku, chápal husitské Čechy jako národ vyvolený k obnově světa. Slepý Žižka na vyobrazení drží klíč od nebeské brány.

98

5 / V čele nového bratrstva

Na počátku roku 1423 už slepý vojevůdce ne­ měl v jižních Čechách stání. Začal pracovat na vy­ tvoření nového střediska revoluce, které by slouži­ lo výhradně jeho záměrům a jeho vůli. Směřoval do východních Čech, kde žila řada jeho přátel pře­ vážně z řad kališnické šlechty. Možná, že výraz­ ný podíl urozených husitů v orebském bratrstvu představoval další pro Žižku přitažlivý prvek. Ni­ kde sice nedal najevo, že by cítil jakékoli stavovské přehrady vůči bratřím neurozeným, měšťanské­ ho, nebo venkovského původu. Předpokládejme ale, že povědomí urozenosti, byť nízké, nemohly ani revoluční roky z Žižkova myšlenkového světa úplně zapudit. Sjezd svých straníků a přátel, které Žižka po­ volal do spáleniště v Německém Brodu, můžeme označit za politický akt založení nového husitské­ ho svazu. Kde však mělo ležet jeho centrum? Již v květnu 1421 si táborský hejtman vybudoval nové sídlo, hrad Kalich asi 12 kilometrů severovýchodně

Pavézu, vyrobenou pravděpodobně v Kutné Hoře v polovině 15. století, ozdobili oblíbeným husitským motivem boje Davida (vyvoleného Bohem) proti lépe vyzbrojenému Goliášovi. Vlevo nahoře – motiv Davida a Goliáše pronikl i na rohový kachel gotických kamen.

od Litoměřic. Původně zde stála malá, snad do­ konce jen dřevěná pevnost řádu německých rytířů, na jejímž místě nechal Žižka postavit hrádek. Ze symbolického jména stavby si vytvořil i nový pří­ domek (psal se nadále z Kalicha). Přesto hrad le­ žel příliš daleko od jeho přátel z orebského svazu. Prubířským kamenem nových spojenectví, vzá­ jemných závazků a skutečných pout věrnosti se stalo tažení východočeského husitského svazu pro­ ti zrádnému Čeňkovi z Vartenberka, který se po­ koušel udržet v kraji vlastní mocenské a majetkové 99

Životní příběh

5 / V čele nového bratrstva

zřejmě místo zaniklé trojprostorové budovy

místo studny nebo cisterny zbytky obezděného náspu spodní linie opevnění první brána

základy obytné věže – donjonu

přístupová cesta

do skály vyhloubený sklep budovy lehčí konstrukce spojovací krček

zahloubení po budovách lehké konstrukce relikty nejspíš novověkých staveb

100

čtvrtá brána

vysunuté zemní opevnění

brána do příhradku místo hypotetické třetí brány

S

místo hypotetické válcové útočištné věže, tzv. bergfritu

50m

zájmy. Koncem dubna 1423 Žižkovo koaliční voj­ sko rozprášilo Vartenberkovy síly u Hořic. Ihned poté se z koalice vyvázal Diviš Bořek z Miletínka, který jménem pražského svazu spravoval Hradec Králové i ostatní opěrné body východních Čech. V horkém létě 1423 se Bořek s dalšími pražský­ mi hejtmany vypravil na Moravu podpořit uroze­ né husitské spojence pražského svazu. V Bořkově nepřítomnosti se povedlo radikálnímu husitské­ mu křídlu opanovat Hradec Králové a vpustit Žiž­ ku do města. Nové bratrstvo se slepým vojevůdcem v čele se stalo skutečností. Jeho ústřední postava už nebyla jen urozeným hejtmanem. Jeho spolubo­ jovníci neviděli v Žižkovi pouhého velitele, nýbrž takřka otcovského vůdce. Patriarchální vztah za­ ložený na oboustranné důvěře přetavil výcho­ dočeskou husitskou obec do podoby skutečného

bojového bratrstva. I sám Žižka, jakkoli by mu po­ dle dobových představ o vládnutí, autoritě vlád­ ců a neformální moci spíše slušelo postavení otce, byl nazýván bratrem. Pro vznik Žižkova bratrstva bylo důležitým krokem, že získalo konečně svůj hlavní opěrný bod. Pražané a zvláště Diviš Bořek, který se cítil Žižkou podvedený, se nemínili vzdát Hradce a vlády nad celým krajem bez boje. Po­ prvé se tedy v ozbrojené konfrontaci střetla tvá­ ří v  tvář „archa proti arše“, dvě husitská vojska, v jejichž čele kněz nesl monstranci. K bitvě došlo 4. srpna u Strauchova dvora na předměstí Hradce Králové (dnes městská část Kukleny). Pražané se zřejmě ne­úspěšně pokusili prorazit Žižkovu vozo­ vou hradbu. Utrpěli krutou porážku, zatímco Hra­ dečtí se zmocnili bohaté kořisti. O ústupu Prahy z východních Čech a přežití Žižkova bratrstva bylo

Pohled z hory Kalich na Litoměřicku naznačuje strategický význam místa, dalo se odtud kontrolovat široké okolí. (Obrázek vlevo dole – půdorys hradu Kalich podle Dobroslavy Menclové a Milana Sýkory.)

101

Pomníky a nezapomníky

3 / Slepý hejtman v Táboře aneb Žižka jako muzejní exponát

3 /

 Slepý hejtman v Táboře aneb Žižka jako muzejní exponát

S

Opukový znak města Tábora, dílo německého kameníka a stavitele Wendela Roskopfa, vznikl podle znakového privilegia uděleného městu římským císařem Zikmundem Lucemburským. Původně nesl znak polychromii, barvy však postupem času vzaly za své.

138

otva se vám podaří projít historickým jádrem Tábora a nepotkat Jana Žižku. Město si svého zakladatele připomínalo vždy, dokonce i v dobách, které husity označovaly jen za kacíře a jejich slav­ ného vojevůdce za lupiče a žháře. Ještě Piccolo­ mini viděl při návštěvě táborské obce v roce 1451 na jedné z městských bran obraz Jana Žižky (snad fresku?) společně s vyobrazením anděla držícího kalich. Tábor nebyl výjimkou. Také v Praze nebo Kutné Hoře bychom našli v husitské době fasády měšťanských domů ozdobené Žižkovými portré­ ty. Žižkovu podobiznu měli nejen na Staroměst­ ské radnici, ale dokonce i na bráně hradu Rabí jako připomínku nešťastného zranění husitského hejtmana. Královéhradečtí si nechali svého vůd­ ce vyvést na korouhev do takřka ikonické podo­ by: mohutný stařec na bílém koni v rytířské zbroji a s palcátem. Dokud prý Hradečtí nosili korouhev do bitev, nikdy pole neztratili. Podobně táborský Žižka byl ztvárněn jako slepý kmet. Kromě Picco­ lominiho popisu nezůstalo po obraze ani stopy. Jen mlhavou a vzdálenou představu o možném

způsobu, jakým táborští věrní zvěčnili svého hejt­ mana, poskytuje zbytek freskové výzdoby domu U  Zlatého lva na Žižkově náměstí z  počátku 16. století. Ukazuje táborské polní vojsko obléha­ jící nepřátelskou pevnost a na pochodu. Větší trvanlivost osvědčila kamenická práce v paláci staré táborské radnice. Rozlehlá síň, po­ stavená v pozdně gotickém stylu franckým archi­ tektem a kameníkem Wendelem Roskopfem, skrý­ vá nejednu Žižkovu podobu. Jednou z nejstarších je hlava vousatého hejtmana tvořící patku kleneb­ ního žebra, vytvořená při dokončování paláce roku 1521. Přibližně ze stejné doby pochází drob­ ná, ale propracovaná plastika, jež zdobí společ­ ně s postavičkami Jana Husa, Adama a Evy lemo­ vání velkého opukového znaku města Tábora nad vchodem do bývalé kanceláře městské rady. Znak vytvořil rovněž Wendel Roskopf podle znako­ vého privilegia císaře Zikmunda Lucemburské­ ho z roku 1437. Proto byl také znak opatřen polychromií  (pokrytím barevným nátěrem), aby za­ choval věrnost heraldických barev. Dnes už po nich zbyly jen obtížně viditelné stopy. Jemná prá­ ce, Roskopfo­vo mistrovské dílo, nese letopo­čty 1515 a 1516. Pravděpodobně nejde ani tak o datování, jako spíš o připomenutí výročí mučednické smrti Jana Husa a Jeronýma Pražského v Kostnici. Žižko­ va soška z lemování znaku je považována za jedno z nejvěrnějších zachycení fyzické podoby vojevůdce. Žižka na znaku však není úplně původní. Ješ­ tě v 19. století totiž přišel o hlavu, kterou neznámý vandal urazil. Hlava se někdy mezi lety 1842–1848 ocitla ve vlastnictví zapáleného sběratele „staro­ žitností“ (čímž se tehdy kromě různých historic­ kých kuriozit myslely i archeologické nálezy) Jose­ fa Pachla, jinak stavebního inženýra. Pachl dohlížel na veřejné stavby, jako byly silnice, úpravy vod­ ních toků, a – řečeno slovy dobových svědectví – „kdekoli co mohl, sebral a skoupil“. Jak se dostal

k uražené Žižkově hlavičce z táborského znaku, není jasné. Tehdejší přední táborský historik Mar­ tin Kolář vyslovil podezření, že znak zohavil někdo z lidí, kteří pro Pachla sháněli cenné věci. Koncem čtyřicátých let 19. století se Pachl zajímal o husit­ ské památky ze Sezimova Ústí, ale nepohrdl ani „starožitnostmi“ z Tábora. Celou svoji sbírku Pachl roku 1850 prodal Národnímu muzeu, do jehož ma­ jetku se dostala i originální Žižkova táborská hla­ vička. Uložením v depozitáři Národního muzea v Praze její příběh ale nekončí. Český malíř a gra­ fik Karel Hruška umístil hlavičku na rub dvace­ tikorunové bankovky, která vstoupila v platnost roku 1971. Žižkovi se v Táboře podařilo „přežít“ i v barok­ ních časech, které se pro husitskou tradici vůbec – a předního bojovníka za kalich zvlášť – změni­ ly v opravdovou dobu temna. Dokonce i v refek­ táři táborského kláštera bosých augustiniánů visel

Replika tzv. táborské hlavičky – hlavy Jana Žižky ulomené z Žižkovy sošky na obrubě táborského znaku – je dokladem, že se ziskuchtivé vandalství vyskytovalo i v polovině 19. století.

139

Pomníky a nezapomníky

3 / Slepý hejtman v Táboře aneb Žižka jako muzejní exponát

Jan Žižka se společně s jinými husitskými motivy vícekrát objevil i na českých a československých platidlech. Dvacetikoruna, vydávaná od roku 1971, využila známý motiv z Jenského kodexu a také Žižkovu hlavičku z táborského znaku.

barev, objevily se i obrazy Husa a Žižky. V před­ večer slavnostního dne se odbývalo představení v městském divadle, poté následoval průvod s po­ chodněmi. Husitský „festival“ vyvrcholil v neděli 26. srpna 1877 odhalením pomníku. Hlavní projev držel tajemník městské rady Karel Mlynář. Kupodi­ vu nezůstal jen u pojetí Žižky jako národního hr­ diny, nýbrž zmínil význam husitství i pro nábožen­ ské a společenské poměry. Jinak ale použil stejné argumenty, ano, i podobná klišé, k nimž se při po­ dobných příležitostech uchylovali také jiní řečníci. Husitská vítězství podle něj zachránila národ před osudem polabských Slovanů. Žižku představil neje­ nom jako neporazitelného vojevůdce, ale také jako zakladatele a jednoho z prvních „starostů“ Tábora. 146

Běh oslav uzavřela velkolepá hostina, během níž zpestřovaly přítomným konzumaci další proslovy. Mezi jejich autory najdeme významného noviná­ ře a druhého (po Riegrovi) muže staročechů Jana Stanislava Skrejšovského nebo předního pražské­ ho nakladatele a literáta Josefa Richarda Vilímka. Jeho nakladatelský dům zpřístupnil českým čtená­ řům díla Karla Maye a Julese Verna. Myslbekova socha Jana Žižky nestála na ná­ městí dlouho. V červenci 1878 se naklonila a hro­ zila zřícením. Ukázalo se, že při odlévání dělníci nekvalitně spojili jednotlivé dílce, z nichž se veliká plastika skládala. Navíc povrchová vrstva bronzu nebyla nanesena chemickou cestou, nýbrž nátěrem, který zdaleka nevykazoval potřebnou trvanlivost.

Ilustrace z Jenského kodexu přináší další velmi známou podobu Jana Žižky jakožto vůdce husitského houfu. Autor Jeníček Zmilelý z Písku se volně inspiroval kresbou v Göttingenském kodexu.

147

Pomníky a nezapomníky ŠMAHEL, František, Jan Žižka z Trocnova. Život revolučního válečníka, Praha 1969. ŠMAHEL, František, Záhady dvou Žižků a Žižkova věku, Husitský Tábor 3, 1980, s. 5–50. ŠTĚPÁN, Václav, Žižka v proskripčních záznamech Prostějova? Jihočeský sborník historický 63, 1994, s. 151–152. TOMEK, Václav Vladivoj, Jan Žižka, Praha 1993 (předmluva Petr Čornej). URBÁNEK, Rudolf, Sborník Žižkův 1424–1924 k pětistému výročí jeho úmrtí, Praha 1924.

PhDr. Zdeněk Vybíral, Ph. D. Narozen 25. září 1971 ve Zlíně, žije v Táboře. V letech 1990–1997 studoval češtinu, dě­ jepis a kulturní dějiny na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Pracuje v Husitském muzeu v Táboře jako kurátor sbírek a vedoucí historického oddělení. V badatelské práci se za­ měřuje na různá témata z českých dějin pozdního středověku a raného novověku v evropském kontextu. Externě přednáší historii na Slezské univerzitě v Opavě. Je autorem řady odborných statí i populárně-naučných publikací. Autorsky spolupracoval rovněž na svazku Tábor z edice Zmizelé Čechy nakladatelství Paseka.

URBÁNEK, Rudolf, Žižka v památkách a úctě lidu českého, Brno (Spisy Filosofické fakulty Masarykovy university č. 10) 1924. VANČATA, Vladimír, 100 let od odhalení Žižkova pomníku v Táboře, Výběr z prací členů historického klubu při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích 14, 1977, č. 3, s. 196–197. VERNEY, Victor, Warrior of God. Jan Žižka and the Hussite Revolution, Barnsley (Frontline) 2009. VLČEK, Emanuel, Jan Žižka z Kalichu a antropologicko lékařský průzkum tzv. čáslavské kalvy, Praha 1981 (fotografie a kresby A. Bláha).

Zdeněk Prchlík Narozen 23. ledna 1961 v Táboře, žije ve Slapech u Tábora. V letech 1988–1990 absolvoval Institut výtvarné fotografie v Opavě. Od roku 1990 je zaměstnán jako odborný fotograf Hu­ sitského muzea v Táboře. Zaměřuje se na krajinné pohledy, architekturu a historické památ­ ky v interiéru i exteriéru, zachycení zajímavých osobností, stejně jako na fotografie předmětů v solitéru i v kompozicích. Kromě dokumentační práce pro Husitské muzeum spolupracuje s různými periodiky a reklamními agenturami. Jeho vlastní tvorba zahrnuje výtvarné nástěn­ né kalendáře, podíl na knižních publikacích Vítejte na Táborsku, Letní sídlo manželů Benešových, Hana Benešová, Bitva u Moháče.

Roman Růžička Narozen 3. září 1963 v Praze, nyní bydlí v Dráchově. Pracoval jako redaktor a fotograf v týdeníku Palcát a v deníku Táborské listy (nynější Táborský deník). Řadu let působil v praž­ ské PR agentuře EHRLICH 63. Nyní, jako novinář a fotograf na volné noze, se spolupodílí na vydávání několika měsíčníků. Má za sebou řadu fotografických výstav a nástěnných kalendá­ řů, podílel se na knižní publikaci Vítejte na Táborsku a je autorem knih rozhovorů s význam­ nými českými osobnostmi z oblasti kulturního, sportovního a společenského života Hvězdy v Pohodě a Hvězdy v Pohodě 2. V současné době velmi úzce spolupracuje s městem Táborem a třeboňskými slatinnými lázněmi.

172

173