Příloha č. 1: Kazuistiky Milena Milenina matka pocházela z romské osady ze Slovenska. Byla dvakrát vdaná. V prvním manţelství měla 14 dětí, z nichţ 4 zemřely. Potom zemřel i její muţ. S deseti dětmi se přestěhovala do Čech, kde se seznámila s Mileniným otcem, který nebyl romského původu. Vzali se a ţili spolu šťastně 35 let. Milena je jejich jediným společným dítětem. Milenin otec však vychovával i všech svých 10 vyţeněných dětí. Prý mu všechny říkaly tati a měly s ním hezký vztah. Milena se tedy narodila v roce 1967 jako 15. dítě své matky. Nedávno oslavila 45. narozeniny. Milena ţila se svými rodiči a svým nejstarším bratrem. O svém dětství mluví jako o krásném a šťastném. Rodiče se jí věnovali. Vychodila 9 let základní školy a potom se vyučila na středním odborném učilišti obor Chovatelka hospodářských zvířat. Po ukončení studia nemohla sehnat práci a tak se vdala. Z prvního manţelství má tři děti. Dvě dívky (23 a 22 let) a jednoho chlapce (19 let). První manţelství ale nebylo šťastné, manţel ji bil a týral. Po sedmi letech se s ním kvůli tomu rozvedla a odstěhovala se zpět ke své matce, která jí pomáhala s dětmi. Dva roky byla sama a potom se vdala podruhé. S druhým manţelem je uţ 16 let a jejich manţelství je velmi šťastné. Mají spolu další tři děti. Opět dvě dívky (15 a 14 let) a chlapce (9 let). Nějakou dobu ţila celá rodina osmičlenná rodina pospolu v jedné místnosti. Děti z prvního manţelství mají s nevlastním otcem velmi pěkný vztah. Je pro ně prý pravým tátou. Svého biologického otce v podstatě neznají a nemají ţádný zájem na tom, se s ním stýkat. Nyní uţ mají tři starší děti z prvního manţelství své vlastní rodiny. Dvě nejstarší dcery mají kaţdá dvě děti a starší chlapec má jednoho syna (plus dvě přiţeněné děti). Milena má tedy pět vlastních vnoučat a dvě nevlastní. Nejstarší vnučce je sedm let a chodí do 1. třídy. Milena ţije se svým muţem a třemi mladšími dětmi (z nichţ jedno je momentálně v dětském domově, takţe s nimi nebydlí) v jedné místnosti, která má 33 metrů čtverečních. Za to vše platí nájem 9 000,-. Nejstarší dcera z druhého manţelství (15 let) je momentálně v dětském domově, kvůli potíţím s kázní ve škole. S rodinou se ale vídá kaţdý víkend a kaţdý den si s mámou volají. Za měsíc či za dva by se snad měla opět vrátit domů. Prý si prostě nedala domluvit a myslela si, ţe je něco víc neţ učitelé i vychovatelé. Všechny děti chodí či chodily do základní školy praktické a některé z nich jsou navíc vyučené a mají maturitu. Nejstarší dcera má maturitu na hotelové škole. V 16 letech však otěhotněla a od té doby ţije rodinným ţivotem. Co by chtěla dělat, to neví. Prý to úřad práce jistí. Ţiví ji její přítel, který je podle Mileniných slov „velmi šikovný a 1
jakmile den nepracuje, už ho vše svrbí“. Devatenáctiletého syna prý „dokopali na učňák na zedníka“, ale nedokončil ho a je také na úřadu práce. Milena pracovala v automobilce, ale před nedávnem ji propustili. Teď dělá brigádně úklid a údrţbu a v podstatě ţiví celou rodinu. Její muţ má plný invalidní důchod, protoţe je na jedno oko úplně slepý a na druhé částečně. Nyní bydlí se svým muţem a dvěma dětmi v ubytovně, kde mají jen jednu místnost (33 metrů čtverečních) s jednou manţelskou postelí, gaučem, křeslem, kohoutkem se studenou vodou a elektrickou ploténkou a platí nájem 9 000,-. Pokud by neměla brigádu, neví, co by dělala. V ubytovně bydlí jiţ 9 let, přičemţ smlouva se musí obnovovat kaţdé 3 měsíce. Jednu dobu jich bydlelo osm na pouhých 22 metrech čtverečních, takţe tohle je relativní luxus. Na otázku, co by jednou chtěly dělat a jaký je jejich sen, koukaly zmateně. Sen, co by chtěly být, aţ budou velké, prý nemají, ale čtrnáctiletá dcera mi řekla sen, ţe by chtěla letět letadlem. Kam, to ţe prý neví. O studiu na vysoké škole nikdy neuvaţovaly. Citace Mileniny nejstarší dcery zní: „Ono, člověk si vždycky říká, že se bude dobře učit, ale pak mu v hlavě něco cvakne a je to v háji.“
Irena Ireně je 44 let. Patří do skupiny olašských Romů. Irenini rodiče pocházejí z romské osady na Slovensku. Protoţe na Slovensku bylo málo práce, přestěhovali se do Čech. Irena se tedy narodila jiţ v Čechách. Pochází z pěti sourozenců – dvou sester a tří bratrů. Ona sama je z nich nejmladší. Na své dětství vzpomíná jako na šťastné a spokojené. V jejich rodině i komunitě, kde ţila a ţije, se vţdy dodrţovaly romské tradice. Sňatky dětí se dodnes domlouvají mezi spřátelenými rodinami obvykle ze Slovenska. Rodina je silně věřící a kaţdé dítě musí být pokřtěno, aby na ně nemohl zlý duch. Dokonce se u nich v rodině dodrţuje i tradice dvou jmen: romského a českého. Irena chodila nejprve na základní školu a pak na střední odborné učiliště obor Prodavač/Prodavačka. Nějakou dobu pracovala jako prodavačka v potravinách a v mléčném baru. Kdyţ jí bylo 20 let, zemřel jí otec na rakovinu. V 19 letech byla provdána za muţe ze spřátelené slovenské rodiny. Před svatbou se nikdy neviděli. Narodily se jim tři děti: jeden syn (20 let) a dvě dcery (18 a 12 let). Manţel si našel práci v ţelezářství a byl velmi vzorným pracovníkem. Pokud Irena nebyla na mateřské, pracovala jako prodavačka, takţe jejich finanční situace nebyla tak špatná. Irena se také ve volném čase začala zabývat kartářstvím a vykládáním budoucnosti, čemuţ se částečně věnuje dodnes. Rodina ţila nejprve v bytě 3+1, ale kdyţ se byty vracely do osobního vlastnictví, majitel je vyhnal. Od města dostali nárok na byt v ubytovně a bydleli v 1+1, ale platili vysoký nájem a tak se odstěhovali do bytu Ireniny sestry. I odtamtud se však odstěhovali a nyní bydlí v jiném bytě 1+1, kde platí nájem 13 000,-. Všechny tři děti chodily do základní školy praktické. 2
Irenin nejstarší syn se před dvěma lety oţenil, opět se Slovenkou a opět předem dohodnutým sňatkem a nyní má dvouletého syna. Fungují uţ jako samostatná jednotka a s rodiči nebydlí. Syn je nezaměstnaný a jeho ţena nemá kvůli slovenské národnosti po tři roky od sňatku nárok na ţádnou podporu. Starší dcera byla také „zasnoubena“ se slovenským mladíkem ze spřátelené rodiny a v 17 letech se jí narodila dcerka, které je nyní 8 měsíců. Souţití s partnerem však nebylo šťastné a tak se rozešli. Dcera s vnučkou tedy stále bydlí u rodičů a partner chodí pouze navštěvovat svou osmiměsíční dceru. Se všemi dětmi i vnoučaty se vţdy mluvilo romsky i česky, takţe i dvouletý chlapec rozumí i mluví stejně dobře oběma jazyky. Před pěti lety se však zhoršil Irenin vztah s manţelem. A po 25 letech manţelství jsou nyní v rozvodovém řízení. Podle Ireniných slov se „přestal snaţit“. Nechal se vyhodit z práce a následně i z úřadu práce, takţe nedostává ani sociální podporu. Kdyţ jsem se ptala, jestli ještě platí, ţe má v romské rodině hlavní slovo muţ, řekla, ţe si myslí, ţe uţ dávno ne a ţe u nich doma se ani nepozná, jestli muţ doma je, či není. Funkční hlavou rodiny je uţ nějakou dobu Irena. Další rána rodinu potkala, kdyţ Ireně těţce onemocněla maminka (81 let). Protoţe Irenini sourozenci bydlí daleko (někteří i v zahraničí), přistěhovala se k Ireně, aby se o ni mohla starat. Protoţe Irenina maminka vyţaduje stálou péči, Irena si nemůţe sehnat práci a jejich finanční situace je dost sloţitá. Nedávno se k nim nastěhoval ještě Irenin bratr s rodinou, takţe jich v bytě 1+1 v současnosti bydlí 10.
Olina Olinina matka je dcerou Romů pocházejících ze Slovenska. Sama se ovšem narodila uţ v Čechách. Její rodiče romsky mluvili a ona ji také ovládala, ale teď uţ romštinu nepouţívá. Manţelství s Olininým otcem bylo šťastné a narodily se jim dvě dcery. Kdyţ bylo otci 48 let, zemřel na rakovinu plic, coţ byla pro celou rodinu velká rána. Olina má na svého otce hezké vzpomínky. Popisuje ho jako flegmatika, který se rád bavil. Olinina matka si později našla jiného partnera, se kterým ţila devět let. Souţití však nebylo příliš šťastné, protoţe muţ byl agresivní alkoholik. Současně ţije necelý rok s jiným partnerem, který prý také trochu pije, ale není agresivní. Olina se tedy narodila jako druhé dítě svých rodičů. Nyní jí je 34 let. Její dětství bylo spokojené, chodila do mateřské a pak základní školy. V tuto dobu její otec onemocněl rakovinou plic. Rok strávil v léčebně a nakonec nemoci podlehl. Zemřel, kdyţ bylo Olině 9 let. Podle svých slov má na otce krásné vzpomínky. Od malička se podle svých slov stýkala spíše s bílou komunitou neţ Romy a romsky se u nich nikdy nemluvilo. Ani romské tradice se u nich nikdy nedodrţovaly. Po základní škole chodila střední odborné učiliště obor servírka. Nějakou dobu se také jako servírka ţivila, ale přestala s tím, protoţe měla problémy se zády. Druhým problémem bylo, ţe všude chtěli, aby pracovala bez smlouvy „na černo“, a potom jí nechtěli dát výplatu. Začala se tedy ţivit jako uklízečka v dopravním podniku. Tam pracovala asi šest let. V dopravním 3
podniku se také začala zabývat vykládáním karet a osudu. Nějakou dobu vykládala karty známým, ale potom se dozvěděla, ţe je to hřích, a tak s tím přestala. V osmnácti letech se seznámila se svým současným manţelem, který je původem Slovák. Aby se nemusel vrátit zpět na Slovensko, po dvou týdnech chození se společně nastěhovali k Olinině mamince. Po nějaké době se nastěhovali do vlastního bydlení. Tři roky se pokoušeli o miminko a nakonec se jim narodila holčička, které je nyní devět let. Olina po nějaké době otěhotněla podruhé, ale dítě nedonosila a potratila. Je to pro ni dost traumatizující záţitek. Olinin muţ pracuje jako ţivnostník. Ţiví se různými stavebními pracemi. Olina po mateřské uţ nesehnala práci, takţe si přivydělává si příleţitostnými brigádami. Rodinu tedy ţiví manţel. Svůj ţivot popisuje jako klidný a obyčejný. Olinina sestra je o čtyři roky starší (38 let), je vdaná a má dvě dětisedmnáctiletou dceru a desetiletého syna. Dcera chodí na střední zdravotní školu, chystá se na maturitu a plánuje i vyšší či vysokou školu. Syn chodí na hudební základní školu a hraje na saxofon. Olinina sestra pracuje jako uklízečka a její muţ je nezaměstnaný.
Helena Helenini rodiče jsou oba původem ze Slovenska, seznámili se však aţ v Čechách,
kam se přistěhovali za prací. Oba mají pouze základní vzdělání. Seznámili asi v sedmnácti či osmnácti letech a mají spolu pět dětí. Jejich manţelství Helena popisuje jako relativně šťastné. Helena je druhá nejmladší a nyní jí je 36 let. Své dětství popisuje jako šťastné. Romsky doma mluvili, ale tradice moc nedodrţovali. Helena je zná spíše jen z vyprávění od své matky. Všichni Helenini sourozenci mají rodiny a děti. Po skončení základní školy Helena začala rovnou pracovat. Vystřídala několik zaměstnání a chvíli byla i na pracovním úřadě. V devatenácti letech se seznámila se svým současným partnerem, který je bílý. Velmi brzy s ním otěhotněla a narodil se jí první syn. Nějakou dobu bydlela v azylovém domě, potom začala bydlet s partnerem, se kterým se nikdy nevzali. Svůj ţivot potom popisuje jako koloběh: práce-těhotenstvímateřská dovolená. Několikrát se stěhovali po celé České republice, ale Helenu nebavil ţivot v menších městech a na vesnici, takţe se na závěr přestěhovali do většího města. Má tři děti. Nejstaršímu synovi je nyní 17 let a je vyučený zedník, mladší dceři je 15 a je na střední odborné škole, obor kuchařka a nejmladší dceři je 10 let a je na základní Waldorfské škole. Waldorfskou školu Helena popisuje jako divnou, protoţe na třídní schůzce místo probírání známek a prohřešků tančili. Dceru na ni dala, aniţ by věděla cokoliv o Waldorfském školství prostě proto, ţe ta škola byla nejblíţe. Helena i celou rodinou bydlí jiţ šest let na ubytovně v jedné nepříliš velké místnosti, kde platí nájem 7 000,-. V zadní části je velká palanda, kde spí děti, v přední části je rozkládací gauč, kde spí ona se svým muţem. Souţití ale prý není příliš idylické. Jsou s muţem jiţ sedmnáct let a podle jejích vlastních slov uţ „jí dost leze na 4
nervy“. Stísněné bydlení a téměř ţádný osobní prostor se negativně podepisují její na psychice. Muţ je vyučený zedník, ale před nedávnem přišel o práci. Rodina tedy ţije ze sociálních dávek a z toho, co vydělá Helena. Sehnat lepší bydlení je komplikované kvůli Helenině romskému původu. Kdyţ se na byt přijde podívat její bílý muţ, je vše v pořádku, ale jak uvidí ji, byt je najednou plný. Kdyby si mohla vybrat, chtěla by bydlet spíše v české, neţ romské komunitě, protoţe v romské je přílišný hluk a nepořádek. Ocenila by spíše klidnější bydlení. V Helenině domácnosti se romsky nemluví, zčásti i kvůli českému původu jejího partnera. Helena romsky umí a děti romštině rozumí, ale moc ji nepouţívají.
Lucie Všichni Luciini prarodiče jsou Slováci, ale oba její rodiče se jiţ narodili v Čechách. Oba dva mají jen základní vzdělání. Lucie je nejstarší z pěti sourozenců. Rodičům se narodila, kdyţ jim bylo asi šestnáct let. Romsky se u nich doma nikdy nemluvilo a ani romské tradice se u nich nedodrţovaly. Luciini rodiče jsou stále spolu, jiţ 33 let. Na své dětství Lucie vzpomíná jako na šťastné, ale neměla příliš mnoho volného času, protoţe se jako nejstarší dcera starala o své dva nejmladší sourozence. Lucii je nyní 32 let. Lucie chodila do školky i na základní školu. Nejprve vyrůstala spíše v bílé komunitě, protoţe na základní škole, kam chodila, nebyli ţádní Romové. V osmé třídě propadla a pak přestoupila na základní školu praktickou. Tak jiţ bylo Romů hodně, takţe se s romskou komunitou sblíţila více. V šestnácti letech základní školu ukončila. Chtěla pokračovat na střední školu a stát se chemickou laborantkou, ale rodiče jí to nedovolili. Nejspíše proto, aby zůstala doma a starala se o mladší sourozence. Zapsala se tedy na úřad práce, protoţe nemohla sehnat zaměstnání. Tam byla dva roky a aţ v osmnácti letech dostala práci uklízečky. S otcem svých dětí se znala od mala, protoţe byli sousedi. Je o pět let starší neţ ona. Kdyţ jí bylo osmnáct, začali spolu chodit. V jednadvaceti letech s ním poprvé otěhotněla. Protoţe se chtěla osamostatnit, odstěhovala se od rodičů do azylového domu. Tam přivedla na svět prvního syna, kterému je nyní 10 let. V azylovém domě ţila sedm let a narodily se jí tam všechny tři děti. Luciinému druhému synovi je 9 a nejmladší dceři 4 roky. Nyní bydlí jiţ čtvrtý rok na ubytovně, kde ţije se třemi dětmi v jedné místnosti a platí nájem 6 000,-. Obě starší děti chodí na Waldorfskou školu a prostřední chlapec by chtěl jít na střední školu a být automechanikem. S dětmi mluví odmalička česky. Lucie i děti romsky rozumí, ale nemluví. Se svým druhem byla 13 let a potom zjistila, ţe ji podvádí s její nejmladší dvacetiletou sestrou. V té době jiţ spolu (Luciina sestra a Luciin bývalý druh) měli půlroční dítě, o kterém tajili, ţe je Luciina muţe. V současnosti ţije jiţ rok Luciin bývalý partner s její sestrou a mají spolu uţ dvě děti. Rok a půl starého chlapečka a měsíční holčičku. Luciin bývalý muţ má ale s Lucií i se svými dětmi hezký vztah a 5
chodí je kaţdý den navštěvovat. Své sestře ale Lucie zatím neodpustila a od té doby s ní nepromluvila. Luciin bývalý druh má jiţ devět dětí ze tří různých partnerství. Nyní mu je 37 let a je uţ i dědečkem. Lucie je nyní doma se svou čtyřletou dcerou a jen příleţitostně chodí na brigády. Pokud by mohla, ráda by se odstěhovala z ubytovny pryč a bydlela by raději mimo romskou komunitu. Romové se prý často kvůli všemu hádají. Sehnat bydlení je ale těţké, protoţe svobodnou romskou matku se třemi dětmi nikde nechtějí. Dokud jsou děti relativně malé, je bydlení v jedné místnosti ještě jakţtakţ snesitelné, ale aţ budou starší, bude to náročnější.
6
Příloha č. 2: Životní příběhy Životní příběh č. 1: Helena Oba dva mí rodiče pocházeli ze Slovenska. Seznámili se ale aţ tady, v Čechách. Mamka uţ tu bydlela a táta se sem přistěhoval za prací. Seznámili se tak asi v sedmnácti, v osmnácti? Já uţ jsem se narodila tady. Jsem druhá nejmladší z pěti sourozenců. Nejstarší sestře je 45, dalšímu sourozenci pak 40, potom 39, pak jsem já, mně je 36 a nejmladšímu bráchovi je 28. Všichni uţ mají rodiny. Tak já jsem nejdřív chodila na základku a dál uţ jsem nikam nešla. Zůstala jsem doma a pracovala jsem. Nejdřív jsem dělala ve slepičárně a to mě vůbec nebavilo. Štítila jsem se brát slepice do ruky. Potom jsem dělala chvíli v chemičce, a pak jsem byla chvilku na pracáku. Pak jsem se seznámila se svým přítelem. Já mám přítele Čecha. Uţ jsme spolu 17 let. Ale uţ mi leze na nervy. V devatenácti jsem měla první dítě. Já mám tři děti. Nejstaršímu je 17, pak mám patnáctiletou dceru a nejmladší je 10. Nejstarší syn se učí na zedníka, prostřední dcera na kuchařku a nejmladší dcera je na Waldorfské škole. Teď naposledy jsem pracovala jako pomocná práce v kuchyni v pizzerii, potom ve výrobně salámů a teď dělám archeologické nálezy. Děláme to venku a je tam pěkná zima. Jinak nás do práce nikdo nechce vzít. Asi se nás bojej. To je problém i s bydlením. Podivejte, jak tu bydlíme (5 lidí v jedné malé místnosti), hrozný co? Kdyţ jdeme shánět podnájem je to tak, ţe kdyţ tam přijde muţ, tak máme byt hnedka, ale ukáţu se já a hnedka maj plno. Takhle to tady chodí. My jsme se na začátku hodně stěhovali. Já jsem bydlela nějakou dobu v azylovém domě, pak jsme bydleli v různých malých městech. Ale mě to na vesnici nebavilo, chtěla jsem někam do pořádného města. Jak dlouho bydlíte tady na ubytovně? Uţ šest let a je to hrozný. Já uţ jsem z toho mimo. Mně uţ všechno leze na nervy. I přítel i děti, všechno. To je asi tím prostředím. A ještě za tuhle jednu mrňavou místnost platíme 7 000,-. A váš muž někde pracuje? Teď přišel o práci. On je taky zedník a teď ho vyhodili, takţe je na pracáku. Jste s mužem vzatí? Ne, nejsme. Já uţ bych ani nechtěla. Kdyţ se to neudělalo zamlada, tak na starý kolena to nemá cenu. Já chci bejt radši svobodná. Mluvíte romsky? Nemluvíme. Rozumím, ale nemluvíme. A co romské tradice? Udržují se u vás ještě nějaké? Neudrţují. Ani moje mamka uţ ţádné nedodrţuje. Vubec. Akorát mluvěj romsky. Já tradice znám třeba spíše jen z vyprávění. A pozorujete třeba nějaký rozdíl v domácnostech čistě romských rodin a u vás, když máte bílého muže? Ne, nepozoruju. Oni tady lidi kolem nás uţ taky tradice nedodrţujou. 7
Zajímá vás vůbec třeba romská historie? Baví vás zjišťovat si něco o vašich tradicích a tak? Ne, ani ne. To byste měla zajít za mojí starší ségrou. Ta se o takovéhle věci zajímá. Ta o tom ví všechno. Ta mluví jenom romsky. I kdyţ za náma přijde, tak na nás jinak nepromluví. A jak moc se cítíte součástí romské komunity? Jste ráda, že bydlíte tady, nebo byste radši bydlela jinde? Jo, tady je Romů hodně, takţe s nima přicházím do styku pořád, ale radši bych bydlela jinde, někde mezi bílejma. Proč? Protoţe tady je prostě pořád bordel, no. Jinde by to bylo asi klidnější.
Životní příběh č. 2: Lucie Mí oba rodiče jsou Češi a prarodiče jsou ze Slovenska. Je mi 32 let. Jsem nejstarší z pěti sourozenců a všichni i s rodiči ţijeme v jednom městě, dokonce ve stejné ubytovně. Našim jsem se narodila, kdyţ jim bylo asi šestnáct. Dnes jim je 48 a 49 let a uţ jsou spolu někdy od 15 let, to znamená nějakých 33 let. Oba dva mají vychozenou jenom základku. U nás se nikdy ţádné romské tradice ale nedodrţovaly, já uţ si na ţádné nepamatuju. Romsky se u nás nemluvilo a já na své děti také mluvím česky. Já jsem tedy byla nejstarší dcera, po mně se narodil můj bratr, ten je o dva roky mladší, potom mám o čtyři roky mladší sestru, pak o deset let mladšího bratra, tomu je teď 22 a nejmladší sestru, té je dvacet. Všichni kromě toho dvaadvacetiletýho bratra mají partnery a děti. Jen můj třicetiletý bratr má ţenu, je jediný ţenatý, ale nemají děti. A to uţ jsou spolu 13 roků. No, takţe já jsem chodila nejdřív na základní školu, ale pak jsem propadla, takţe jsem chodila rok do zvláštní školy. V šestnácti letech jsem základní školu skončila a pak jsem byla do osmnácti let na úřadu práce, protoţe mě nikde nevzali. Pak jsem dostala práci jako uklízečka. Vystřídala jsem několik míst, ale nejdýl jsem vydrţela uklízet asi v nemocnici. Já jsem původně chtěla jít na střední na chemickou laborantku, ale naši mi to nedovolili. Nevim proč. Asi ţe mám jako nejstarší zůstat doma a starat se o menší děti. Celé dětství jsem se taky o mladší sourozence starala. Ti dva nejmladší vůbec nechodili do školky. Moc volnýho času jsem si neuţila. S muţem jsem se seznámila uţ jako malá. Je o pět let starší neţ já. Bydlel u nás přes ulici. Kdyţ mi bylo osmnáct, začali jsme spolu chodit. A ve dvaadvaceti letech jsem s ním poprvé otěhotněla. Mám tři děti. Nejstaršímu synovi je deset, pak mám devítiletého syna a čtyřletou holčičku. Dva starší kluci choděj na Waldorfskou školu a s nejmladší dcerou jsem teď mateřské dovolené. Občas mám ale brigádu. Někdy mi pán zavolá a já jdu pracovat. Holčičku mi pohlídá máma, ona tu na ubytovně dělá uklízečku. Do školky ji zatim nechci dát. Dokud jsem doma, tak ji chci mít u sebe. Aţ se třeba najde nějaká práce, tak jí do školky dám. Potom, co jsem v jednadvaceti odešla od rodičů, jsem se chtěla osamostatnit, a tak jsem sedm let bydlela v azyláku. Odcházela jsem asi v osmém měsíci těhotenství. Pak jsem bydlela sama s dětma v tom azyláku. No a potom jsem se přestěhovala sem, na ubytovnu. Bydlíme tu ve čtyřech v téhle místnosti a platíme 6 000,- nájem. Bydlíme tu uţ čtvrtý rok. S muţem jsem vlastně nikdy nebydlela. Byli jsme spolu třináct let, máme spolu tři děti a on teď ţije s mojí sestrou. Mají dvě děti. Rok a půl starého 8
chlapečka a měsíční holčičku. Tajili to a zapírali. Ještě kdyţ se jí narodilo to první dítě, tak tvrdili, ţe to není jeho. A já tomu chtěla věřit a tak jsem věřila. Ale pak se to provalilo. Lidi je čím dál častějc někde vídali dohromady. Uţ rok nejsme spolu. Ono je to teď jeho třetí partnerství. Uţ má devět dětí. První dítě měl asi v patnácti a tomu uţ je tak dvacet. Nejdřív jsem mu to samozřejmě měla hrozně za zlý, ale pořád je to otec mejch dětí. A ty ho maj rádi a chtěj ho vídat. No a tak jsem mu řekla, ţe k nám můţe chodit, kdy chce a vídat se s nima jak chce. A on sem za nima chodí kaţdej den. Uţ se s nim i směju a normálně bavím. Ale sestra mi sem nesmí.
Doplňující otázky: Mluvíte romsky? Ne. A proč ne? Jako já rozumím a umím nějaký slova, ale nemluvím. A vaše děti? Umějí romsky? Mluví? Moc ne. Taky nějak rozumí. Ani moje máma mě romsky neučila. A není to škoda? Ne. Já jsem nikdy mluvit nechtěla. Nikdy jsem nechtěla ani doma, nebo venku mluvit romsky. Já s mámou, s tátou vţdycky česky. Já romsky rozumím všechno, ale mluvit nechci. Kolikrát se mi stalo, ţe na mě nějaká Romka mluvila romsky a já jí odpovídala česky. Nějak mi to prostě nejde přes pusu. A s dětma od mala taky mluvim česky. Ani děti mezi sebou venku romsky nemluví. A platí u vás romský obyčej, že muž má v rodině hlavní slovo? Jo, u nás to platí. Ale ono to je jinak jak u které rodiny, někdy má hlavní slovo ţenská. Ale třeba u mého táty s mámou má jasně hlavní slovo táta. A funguje u vás ještě to, že když je žena těhotná, přeje si otec víc kluka? Né. Důleţitý je, aby to bylo zdravý. A i olašáci chtějí spíš holku, protoţe za ní dostanou zaplacený věno. Mají ještě rodiče tendence mluvit dětem do výběru partnera? U nás ne. To spíš u olašáků. Oni celkově dodrţují víc tradic. Kdyţ se jim narodí dcera, tak uţ od malička vědí, koho si vezme. A taky si za ni berou spoustu peněz. Třeba 200 nebo 300 tisíc, to záleţí na tom, jak ta holka vypadá a jak je ta rodina zabezpečená. A nesmí si vzít nikoho jiného, neţ dalšího Olašského Roma. Berou se klidně i bratranci a sestřenice. To u nás, jako u normálních Romáků není. Si neumím představit, ţe bych prodala svoji dceru. Oni mají jiné tradice, neţ my. A do jaké romské skupiny se řadíte vy, jestli se to tedy v dnešní době, ještě tak dělí? To já ani nevim. Naši předci byli kočovní Cikáni. To byste se musela zeptat nějakých starších. A má ještě v dnešní době nějak důležité postavení tchýně, tak jako dříve? To uţ asi ne. U nás měl vţdycky hlavní slovo táta. 9
A vy jste mluvila o tom, že váš třicetiletý bratr nemá děti. Já jsem četla, že pro Romy jsou děti hodně důležité a na bezdětná manželství se dívají trochu skrz prsty, je to pravda? Já myslím, ţe ne. V práci je jedna Romka, té uţ je tak pětačtyřicet a má padesátiletého manţela. Ţijí spolu uţ snad třicet let, ale taky děti nemají. A jsou spolu šťastně do teď. A co adopce? To já nevim. Popravdě ţádné Romáky, co by adoptovali děti zatim neznám. A to znám docela hodně Romů. A přemýšlela jste někdy, co by vaše děti mohly studovat? Nebo mluvila jste s nimi o tom? To zatím ani moc ne. Jako chtěla bych, aby něco studovaly, ale zatim nevim. Ještě maj čas. K devítiletému synovi: Přemýšlel jsi někdy o tom, co bys chtěl dělat, nebo studovat? Jo. Já bych chtěl bejt automechanik. Já se ještě dočetla, že se v romské komunitě dříve dávala dětem dvě jména, funguje to tak i u vás? Ne. My dvě jména nedáváme. Leda při křtu, po kmotrovi, ale to mu tak pak neříkáme. Akorát moje dcera se jmenuje Helena a já jí říkám Kačena. Ani nevím proč. Uţ od malička. A co bydlení? Bydlení tady je hrozný. S malýma dětma to ještě jde, ale horší to bude, aţ vyrostou. Já bych se chtěla odstěhovat hned, ale sehnat bydlení je hrozně těţký. Navíc se musí platit vysoká kauce. I kdyţ jsme sháněli bydlení ještě s muţem, tak hned, jak nás viděli, tak vţdycky řekli, ţe uţ mají plno. Nebo někdy i do telefonu řekli, ţe Romy neberou. Tady na ubytovně žije hodně Romů, takže na romskou komunitu asi vazby máte, že? Přijde vám dobré bydlet ve skupině Romů kvůli soudržnosti, nebo byste se raději přestěhovala jinam? S některejma je to dobrý, někdy si pomůţeme a tak, ale radši bych bydlela jinde. Jednak kvůli tomu, ţe tu nemáme vubec ţádnej prostor a navíc si myslim, ţe to neni dobře bydlet hodně mezi Romama. Proč? Jsou tu někdy třeba hádky nebo tohleto. Já se moc nehádám, ale tady jen někdo něco řekne a Romové se mezi sebou hned hádaj. Já bych radši bydlela mezi bílejma. Ale to záleţí, jak která rodina. Někdo to třeba můţe mít jinak. A co hledání práce? No, třeba Foxconn nebo Panasonic ty berou, ale to jsou samý dvanáctky a to s malýma dětma nejde. Mně naštěstí pomáhají rodiče, ale stejně počítám s tím, ţe mě úřad práce jednou na takovou práci pošle. Shánění práce je těţký. Někdy člověka nevezmou, protoţe je Rom, někdy ho vyhodí hned po zkušební době a ani nemusí uvést ţádný důvod. Chlapi ti dělaj třeba jen na sezónních pracích. Na výkopech a tak, ale přes zimu pak zas práci nemají 10
Životní příběh č. 3: Milena Narodila jsem se jako poslední dítě z 15 sourozenců, maminka byla Romka, táta byl Čech. Narodila jsem se v Y, kde jsem taky do 7 let bydlela s rodičema a s nejstarším bratrem. Potom jsme se přestěhovali do X, kde jsem také začala navštěvovat základní školu, kam jsem chodila celých 9 let. No, dětství jsem měla krásný, měla jsem rodiče, kteří se mi věnovali. Maminka dělala hodně let v Y, tatínek dělal 33 let na dráze. Měla jsem opravdu krásný dětství, můţu říct, ţe opravdu krásný. Potom po skončení základní školy jsem šla na SOU na obor Chovatelka hospodářských zvířat, kde jsem se vyučila a vrátila se zpátky do X. Ale byla tady špatná cesta k tomu, abych se do tý práce dostala. Protoţe to bylo všechno vedlejší, ale tady ve městě jako nikde nic nebylo. No, tak jsem se vdala, kde jsem teda z prvního manţelství měla tři děti, to jsou tyhlety.(ukazuje) No a ten vztah s prvním manţelem, nebyl moc dobrej, tak jsme se teda rozvedli, protoţe to bylo takový... On začal bejt strašně agresivní. Byli jsme spolu sedm let. Z toho mám teda tři děti: Holce je 23, ta je nejstarší, další je 22 a klukovi 19. A z dalšího mám další tři děti, nejstarší je ta Milada (15 let, v děcáku), pak je Dana a potom mám malýho Vaška. Tohleto je pravej opak toho prvního manţelství, pravej opak. Vlastně my jsme spolu uţ 16 let, jo? Vlastně, kdyţ jsem se rozešla s tím prvním manţelem, tyhlety děti byly malý. Jana chodila do 1. třídy a klukovi Honzovi byly 3 roky. No, to je uplnej opak jako toho všeho. No, bydleli jsme, pořád jsem tady v X, děti se narodily všechny tady, vyrůstaj tady, všechny školy udělaly tady. Mám z nich radost, hlavně z vnoučat. Tohle je moje nejstarší, viď? Ta uţ taky chodí do školy, do 1. třídy. No, já nevim, co ještě chcete vědět…
Doplňující otázky: A kolik máte tedy vnoučat? No, holka má dvě vnoučata, ta co byla na dvorku má taky dvě a kluk Honza, ten bydlí tady dole, ten má kluka, malýho. Kolik? Pět? Šest měsíců. Ale vzal si holku, která uţ měla dvě děti. A udržují se u vás ještě nějaké staré romské tradice? Tradice uţ si myslim, ţe moc né. A mluvíte romsky nebo česky? No, spíš česky. Manžel: Tradice se tu dodrţujou, mně někdo ukrad pivo. Milena: Vašku, to se nahrává! Né, my mluvíme většinou česky. U nás doma mluvila romsky jenom máma a tatínek rozuměl, ale nemluvil. Tatínek rozuměl opravdu kaţdý slovo, protoţe ţil s maminkou 35 let. Maminka mluvila i česky, ale většinou romsky. Kdyţ na mě mluvila romsky, tak já jsem jí většinou odpovídala česky, jo? Protoţe s tátou jsem zas mluvila vţdycky česky. Můj muţ je třeba taky Rom, ale taky nemluví romsky. A mluví vaše děti romsky? Moc né. A co vaše prarodiče? Udržovali nějaké tradice? Já jsem nepoznala babičku ani z jedný, ani z druhý strany. Akorát dědu z maminčiny strany, ale ten byl hluchoněmej. Ale po tatínkově straně vubec, ani babičku, ani dědu. 11
A vy jste říkala, že jste z 15 sourozenců, to bylo všechno z jednoho manželství? Ne. Maminka porodila 14 dětí přede mnou a 4 z nich umřely. Takţe jí potom zůstalo jenom 10. A s těma desíti dětma si ji můj tatínek vzal. A vlastně tam byl nejstarší brácha, kterýmu bylo 16, a nejmladšímu byly 3 roky. Táta je všechny vychoval. Potom jsem se teprve narodila já. A co vaše děti? Bydlíte s nimi všemi tady (1 místnost s jedním gaučem a manželskou postelí, kde je pouze jeden kohoutek na studenou vodu a jedna elektrická plotýnka)? Né, tady uţ bydlím jenom já, druh, Dana a Vašek, protoţe Milada je teď…jinde. Ono je to s tím bydlením těţký. Tady platím 9 000,- nájem a smlouva je vţdycky prodlouţená jen na 3 měsíce. Uţ tu bydlíme 9 let. Sehnat podnájem jinde je těţké, protoţe nikdo nechce pronajmout byt romské rodině. Nebo zase lidem vadí děti. Já a muţ bychom si třeba bydlení našli, ale s dětmi ne. Někomu třeba nevadí do nájmu zvířata, ale děti jo. Nemyslete si, ţe jsem nesháněla, sháněla jsem. Tahle ubytovna není napořád. Starší tři děti uţ bydlí se svejma rodinama. Otázka k nejstarší dceři: A jste vzatí? Né, nejsme. Já bych chtěla, ale von nechce. A jaké je bydlení v romské komunitě? Jste tu spokojení, nebo byste raději bydlela někde jinde? No, radši bych bydlela jinde. Ani ne kvůli hluku nebo nepořádku, to si tady nikdo nesmí dovolit. Od toho je tady dole ta recepce. Tady si nemůţete jen tak stoupnout na chodbu a na tý chodbě pět minut stát a mluvit, to nejde. Tady jsou kamery a oni vás viděj. Tady nás viděj, kdyţ jdeme na záchod, kdyţ jdeme do koupelny. Kdyţ si děti hrajou na chodbě, tak oni na to upozorňujou rozhlasem. A návštěvy nám hlásej rozhlasem. Kdyţ byste dole na recepci nahlásila, ţe jdete za, mnou musela bych si pro vás přijít a aţ budete odcházet, zase vás tam musím dovést zpátky. Tady prostě chybí soukromí a ráda bych bydlela jinde i kvůli dětem. Tady je hodně dětí a víteco, kdyţ půjde 10 kluků ven a jeden z nich kopne balónem do okna, tak se neřeší, který z nich to byl. Prostě tam byly všechny a je to takhle. Šla bych bydlet jinam určitě, kdybych měla tu moţnost, tak bych šla. A jsou nějaké výhody toho, že žijete v romské komunitě? Že je tady kolem vás hodně dalších romských rodin? Hlídáte si třeba vzájemně děti, nebo se navštěvujete? No, tak děti si nehlídáme, ale navštěvujeme se. Rodin tady bydlí opravdu hodně. Bydlela jste někdy se všemi dětmi dohromady v téhle jedné místnosti? Předtím jsme bydleli jinde, v bytě 1 + 1. Museli jsme se prostě vejít, z jednoho pokoje se prostě udělaly dva, vono to jinak nešlo. Ale uţ i tady …jo… uţ i tady, kdyţ jsme se stěhovali odtamtud, tak jsme bydleli ve 22 metrech čtverečních a bydlelo nás tam osm? Jo, vy šest a my dva. Osm. To jsme bydleli o poschodí níţ. Udělali jsme v té místnosti přepáţku, vzadu měly děti palandy, my jsme spali vepředu… Prostě museli jsme. Protoţe ono se vlastně stalo to, ţe z tý místnosti jsem dostala soudní vystěhování z toho důvodu, ţe vlastně jejich tatínek, von mě na ně neplatil výţivný. A von si to prostě pak nějak zas rozmyslel a po sedmi nebo osmi letech ty peníze poslal. No, jenomţe voni mě tenkrát na těch úřadech neřekli, ţe pokud von mi ty peníze pošle, ţe já je mám vrátit úřadům. Tak já jsem prostě za ně nakoupila dětem a von udělal to, ţe si nechal ofotit sloţenku a poslal mě na ten úřad. Tim pádem já jsem nebrala rok peníze, rozumíte? Ten 12
můj ještě tenkrát neměl tak velkej důchod, tak jako teď bere 6 000,- a tenkrát bral asi 3300,- a já jsem akorát brala přídavky na děti. To uţ vlastně chodily všechny tři do školy, tyhlety. No, tak se stalo to, ţe prostě jsme odtamtud museli odejít a šli jsme sem. A kdy jste se seznámila se svým druhým manželem? Hned potom, jak jste se rozvedla? No, byla jsem sama dva roky, jenom čistě s těma třema dětma. Bydlela jsem tenkrát u rodičů, to ještě rodiče ţili. No a pak jsme se tady poznali a jsme spolu uţ 16 let. A vy jste tedy z patnácti dětí. A to jste někdy bydleli všichni společně? Ne. Kdyţ já jsem se narodila, tak uţ bráchové i ségra byli spíš dospělí a bydleli zvlášť. Já akorát kdyţ jsem bydlela, to byli ségra a dva bráchové, neţ teda odešli. Ti bydleli s námi, kdyţ jsem ještě byla malá holka, ale pak uţ jsem u rodičů bydlela uplně sama. A vaši sourozenci byli tedy nevlastní, že? Jaký vztah měli s vaším otcem? Normálně, všichni mu říkali tati. A jak byly děti staré, když si maminka vzala vašeho tatínka? Kdyţ si maminka vzala tátu, tak nejstaršímu bráchovi bylo 17 a nejmladšímu byly 3 roky. Ten byl zrovna po operaci srdce. Omlouvám se, nevím, jestli už jste to náhodou neříkala, ale proč se vaše maminka rozvedla se svým prvním mužem? Ona se nerozvedla, její manţel zemřel. Oni bydleli na Slovensku a on měl nějaké problémy se srdcem a zemřel. Potom to uţ bylo na Slovensku nějaký to, a tak maminka přijela sem, do Čech. Našla si tu nějaké bydlení a potom se vrátila zpátky pro děti. Našla si práci, pak se seznámila s tatínkem a zůstali spolu do té doby, dokud maminka nezemřela. Takže máte na Slovensku ještě nějaké příbuzné? Bráchu. Brácha tam bydlí. Maminčini rodiče byli Slováci, ale ty jsem vůbec nezaţila. A jak jste trávila dětství? Napadají vás třeba nějaké speciální hry, co jste hrála? Tak my, kdyţ jsme se přestěhovali, tak já uţ jsem byla opravdu sama. Ani jeden sourozenec uţ u nás nebydlel. A já jsem chodila do školy, kde bylo málo Romáků. Já jsem většinou byla mezi bílejma, chodila jsem na různý krouţky, třeba házená, běhali jsme, prostě takhle. Kamarádi chodili k nám domů, já k nim, ale tam prostě hodně Romů nebydlelo. Kromě nás vlastně jen jedna jediná rodina. Aţ potom na učňáku jsme se uţ stýkali s víc Romama, chodili jsme po diskotékách a tak, ale co se týkalo základky, tak moc ne, protoţe tam v Ohrazenicích nechodilo moc Romů do školy. Na celý škole nás tam bylo tak šest nebo sedm. S Romama jsem se setkávala, kdyţ jsem jezdila navštěvovat svý sourozence, protoţe já vám řeknu, ţe mám tak starýho synovce, jako jsem já. A mám dokonce i staršího synovce i starší neteř. Tak jako takhle, ţe jsme si pokecali, to jo, ale kdyţ uţ jsem pak byla starší a bylo mi těch dvanáct nebo třináct let, tak uţ ne. A stýkáte se ještě se svými sourozenci? No, tak já uţ jich moc nemám. Brácha je na Slovensku, další je nemocnej, ten bydlí v sousednim městě, ségra se odstěhovala, takţe o ní vubec nic nevim, dva bráchové mi zemřeli, ségra taky… Jeden je uplně někde mimo. Stýkám se vlastně jenom s jednim
13
bráchou. Ten co je na Slovensku, ten sem taky moc nejezdí, protoţe je hodně nemocnej. Takţe toho uţ jsem neviděla devět let. Toho jsem neviděla od pohřbu maminky. Od muţe jsem odešla, protoţe to uţ bylo o týrání. Děti ho vlastně ani neznaj a vídat se s nim nechtěj. Pro ně je táta tohle. I vnoučata, pro ně je to prostě děda! Děda! A jak je to u vás se svatbami? Dříve se v romské komunitě hledělo na to, aby byli mladí sezdáni, platí to i dnes? To uţ teďka neni, to víte, ţe ne, to uţ dneska vubec ne. Tady je to prostě tak, ţe holce je patnáct, šestnáct, ona otěhotní a prostě svatba se neřeší a pak uţ o tom nechtěj ani slyšet. Dřív to tak bylo, ale teď uţ to tak není. Dneska to je tak, ţe přijde sedmnáctiletá holka, hele mami, já mám kluka, otočíte se a ona uţ u vás nebydlí. Dneska je to ten moderní svět. I kdyţ já jsem první dceru porodila a bylo mi dvaadvacet let. Otázka k nejstarší dceři: A v kolika tys měla děti? Dcera: Mně se narodila holka a bylo mi šestnáct. A teď po sedmi letech mám sedmiměsíční dítě. A živí vás tvůj kluk? Dcera: Jo. Milena: On je zase hodně pracovitej. To je zase pravda. On kdyţ bude dva dny bez práce, tak ho všechno bolí. A řeknu vám, ţe ona to chytla dobře, protoţe ona se má dobře. Uţ ta mladší ne. Ta mladší uţ ne. A u vás je tedy časté, že děti mají děti brzo. Jo. To je častý. Otázka k mladší dceři: A ty teď teda chodíš na základní školu, žejo? A co plánuješ potom? Taky chceš rovnou založit rodinu, nebo bys chtěla jít někam pracovat? Já nevim. Pro mě totiž zajímavý, že u vás je to běžně tak, že hned po základce máte děti. Je to plánované? Starší dcera: No, ono to někdy přijde i dřív. To chodí holka do devítky a uţ má břicho. Mně se to jako nestalo, ale uţ jsem to viděla. Já děti neplánovala, ono to nějak přišlo samo. A máte nějaké životní sny, třeba co byste chtěli dělat? Starší dcera: No, někdo ten sen třeba má, ţejo, ale pak mu to v hlavě takhle jako něco otočí, kdyţ chodí do školy, a pak uţ na to nemá na ten sen. To si člověk říká, já se budu učit, já se budu učit a pak mu to v hlavě přeskočí, chytí se špatných lidí, no a uţ to jde samo z kopce. Otázka ke starší dceři: Napadlo tě někdy jít třeba na vysokou školu? Starší dcera: Né. To, ţe se budu učit, to jako jo, nevěděla jsem přesně, kam aţ to dotáhnu… no a nedotáhla jsem to nikam. Ale tak určitě, kdybych nebyla těhotná, tak bych někam šla. K mladší dceři: A jaký ty máš sen? Mladší dcera: Letět letadlem.
14
A kam? Mladší dcera: To nevim.
Životní příběh č. 4: Olina Narodila jsem se, vyrostla jsem, pak jsem chodila do školky a do základní školy. Jsem ze dvou dětí, mám o čtyři roky starší sestru. Tatínek nám umřel… v kolikati? Kolik mi bylo? Devět let. Jemu bylo 47, ne vlastně 48. Zemřel na rakovinu plic. Rok byl v léčebně, no a pak vlastně umřel. Mám na něj krásný vzpomínky. Von byl flegmatik, rád se bavil, do práce chodil, všechno bylo v pořádku, aţ pak nastala ta nemoc a von potom… Pak se mamince zhroutil celej svět. Pak vlastně jsem se, tím jak můj taťka umřel, tak jsem se náhle seznámila se svým nynějším muţem. To bylo u babičky, u mé. Přesně den před jeho smrtí, no. Uplně, jak kdyby to byla nějaká výměna, jo? Ten odešel a ten přišel. To mi bylo osmnáct, nebo devatenáct roků. No a seznámili jsme se vlastně u babičky, protoţe to je od mé tety synovec. Tak jsme se seznámili, protoţe on opravoval pračku, tak jsme se dali trošku jako dohromady, pak jsme si šli posedět, on měla svoje problémy, já měla svoje problémy, tak jsme se dali trošku jako dohromady. Pak jsme se rozhodli po čtrnácti dnech, ţe budeme společně bydlet u nás. Jo, protoţe on by se jinak musel vrátit zpátky na Slovensko. On je totiţ ze Slovenska. Takţe maminka mi to dovolila. No a zůstali jsme spolu. A jsme dodneška spolu. A co ještě zajímavýho? No a pak jsme chtěli miminko, nám to docela dlouho trvalo, neţ jsem otěhotněla, tři roky. Pak se to nakonec povedlo, takţe máme zdravou holčičku, ţe? Uţ devět let. Pak jsme měli podanou ţádost a dostali jsme tady tenhle byt. No a vlastně dcera nastoupila do první třídy tady. No a pak jsem zase otěhotněla, to jsem ti říkala, a pak se mně stalo to špatný. Nepovedlo se to, jo. Potratila jsem. Takţe takhle to bylo. No a teď si pořád sháním práci, mám problémy se zádama a do toho deprese. Ráno se mně chtělo brečet. Ale to je ze zad! Manţel chodí do práce, je tam od rána do večera, sem tam si zajde na pivko. No, prostě máme klidnej ţivot, jo? Nic nás netrápí. Kdybych otěhotněla znova, tak bych se tomu nebránila. Ale nevěřim tomu, ţe otěhotnim. Takţe jako vcelku se věnuji své dceři, aby teda jako chodila dobře oblíkaná do školy… Né, to si dělám srandu. Aby se dobře učila a aby prostě to, co jsem nedokázala já, tak by mohla dokázat ona. Co dál ještě? No, nic zajímavýho.
Doplňující otázky: A co ty jsi dělala za školu? Já jsem dělala jako servírku. Pracovala jsem jako servírka dva roky, ale jako marně, protoţe většinou, tam, kde jsem dělala, mě nevyplatili, takţe jsem jako taky neměla moc dobrý zkušenosti. Takţe vlastně jsem se na to vykašlala a pak jsem nastoupila k mamce do dopravního podniku jako uklízečka. A tam jsem vydrţela dlouhou dobu, tam jsem pracovala nějakých šest nebo sedm let. Tady ta práce mě teda nijak nebavila, kdyţ to tak musim říct. Ani se zádama to tam nebylo moc dobrý, nosit ty těţký půllitry, jídla a tak… Takţe to mě teda nějak nebavilo. Noa navíc jsem vlastně většinou dělala zadarmo, neměla jsem s tím prostě dobrý zkušenosti. Kam jsem nastoupila, tak vţdycky třeba bez smlouvy a takový věci a tak jsem se na to vyprdla, no. Takţe jsem místo toho 15
uklízela, no. No a pak jsem vlastně otěhotněla. A od tý doby se mi ty záda zhoršovaly, a tak jsem od tý doby doma. Vţdycky jsem teda dělala někde na brigádě, ale teď, vidíš sama, no… Chvilku dělám a chvilku nedělám. A tvůj muž má firmu? No, on je jako ţivnostník. Dělá stavebnictví. Dělá všechno. Od malířství, po stavění všechno. Takţe já jsem teďka závislá na něm, protoţe z pracovního úřadu nedostávám nic. No, nic zvláštního u mě neni. Mě by ještě zajímalo, protože píšu bakalářku na postavení romských žen v rodině, jestli stále ještě platí, že má v romských domácnostech slovo muž. No, u nás ani nikdo hlavní slovo nemá, nebo nejspíš někdy spíš já. No, asi já. Nebo jako, ono je to tak nějak vzájemně. Občas jako já si chci prosadit to svoje, ale nakonec vţdycky jeden nebo druhej ustoupí, nakonec se vţdycky dohodneme. Ono je to takový vzájemný. Jako ţe bych byla nějakej velitel, to ne. Ale on taky ne. Kolikrát se mě zeptá i co se týče práce. Takţe já mu poradim a on se podle toho zařídí. A máte nějaké vazby na romskou komunitu? A mluvíte romsky? A co romské tradice? Ne. My se nestýkáme. No, babička s dědou byli ze Slovenska a ti mluvili romsky. Moje mamka umí, ale uţ moc nemluví a já ani neumim. A romské tradice ne. My máme stejný, tak jak u vás. To spíš ty Olašky dodrţujou, to my uţ ani ne. My jsme se od malička jako ani s Romama nestýkali, víš? Takţe já jako spoustu Romů neznám a ani oni mě neznaj. Já jsem se hlavně stýkala s bílýma. No, nic zvláštního. Všechno normální. My jsme zvyklí všechno platit a ţít jako normálně. A můžu se zeptat, kolik ti je let a kolik je tvé sestře? Mně je 34 a sestra je o čtyři roky starší, takţe 38. Sestra má dvě děti. Starší dceři je sedmnáct a dělá zdravotnickou školu a mladšímu synovi je deset a je na hudební základce. Hraje krásně na saxofon. To moje dcera vůbec není hudební. To nechápu, po kom je. Já jako malá chodila do zpěvu a na klavír a můj muţ taky rád zpívá. Ona na tu hudbu vubec neni. Kdyţ jsem se jí ptala, co by chtěla dělat, říká, ţe chce být bankéřka nebo lékárnice. Ona je taková na peníze. Se mě onehdá přímo zeptala: „Mami a kde se vydělává hodně peněz?“ Ona je po kmotrovi. Nebo se mě, představ si, zeptala jednoho dne a to jsem byla vykulená: „Mami a šetříte mně s taťkem, abych měla nějaké ţivotní úspory?“ Já řikám, kdes to vzala? Odkud to jako máš? Ona řeší pořád jako peníze. Nojo, ona je jako kmotr. To se dědí, takovýhle věci. Kdyţ ti jde někdo za kmotra, tak po něm dědíš nějaký vlastnosti, protoţe před Bohem, v kostele, seš pokřtěnej, takţe ti to předá. Jako sudičky v pohádkách. Romská tradice je, ţe jako po kmotrovi při křtu dědíš nějaký jeho vlastnosti. Takţe dceřinýho kmotra zajímaly taky peníze. Hlavně úspory, aby měl našetřený a aby měl do budoucna dost. Aby nikdy nebyl čistej. A on je takovej do dneška. A moje dcera taky nezapomíná. Já kdyţ si od ní třeba pujčim a řeknu, ţe jí to za dva dny vrátim, tak jo, dobře. A ona za mnou za ty dva dny přijde a kde jsou peníze? To můj muţ vubec. Ten rozdává na všechny strany a je mu to jedno, ale dcera ne. Takže jste věřící? Jsem, samozřejmě. A kdyţ jsem ve městě, tak jdu vţdycky, pokaţdé do kostela. V kostele z tebe vţdycky spadne všechno to špatný. A ty jsi mi jednou vyprávěla, že jsi nějakou dobu vykládala karty, že? Jak ses k tomu vlastně dostala? 16
No, náhodně. Já jsem si koupila karty, to jsem ještě pracovala v dopravním podniku. A prostě pořád jsem si je promítala ty karty a pak jsem je začala zkoušet vykládat. Vţdycky, kdyţ jsem měla noční, tak jsem jednomu kamarádovi vykládala, jako podle těch obrázků. No a ono mu to vţdycky vycházelo. Já vţdycky jsem si takhle hrála a ono mu to vţdycky vycházelo doopravdy. No a tak jsem vlastně pak začala jako vykládat normálně. A pak jsem byla jednou u kartářky a ta mi vlastně řekla, ţe mám nějakej dar, kterym se můţu ţivit. A to je vono. No, čim se můţu ţivit? Jedině karty. A tak ses tím někdy živila? No, to neţivila. To vůbec ne. Tak jsem nějakou dobu vykládala jako známým a tak. No a pak jsem zjistila, ţe to není dobrý. Ţe kdyţ věříš v Boha, tak ţe správně nemáš vykládat osud. No a tak jsem s tím přestala, protoţe děláš na sebe vlastně hřích, kdyţ vykládáš karty.
17
